zde

Milý Jáchyme,
pamatuji si naprosto přesně, kdy a kde jsme se s Tebou poprvé setkali.
Bylo to počátkem prosince 1988 v New Yorku. V celé sovětské gubernii byla
perestrojka už jako řemen, jen v té naší normalizované provincii se perestrojka
nějak ne a ne pořádně rozhoupat. V prosinci 1988 se připravovaly oslavy 40.
výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, k níž se jak gubernie tak i
provincie horlivě – alespoň slovy – hlásily. Deklarace byla v prosinci 1948
v San Francisku, oslavy se však měly konat v New Yorku, tedy v sídelním
městě OSN. Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva se přirozeně
těchto oslav aktivně zúčastnila.
Koncem listopadu jsem dostal naší dizipoštou od Václava Havla zprávu, že ho
na těchto oslavách zastoupí Jáchym Topol. [Před chvíli jsem dostal zprávu od
prezidenta V. Havla s blahopřáním pro laureáta a omluvou, že se naší oslavy
nemůže zúčastnit: ve stejnou hodinu předává v Pražské křižovatce cenu VIZE
97 rakouskému filosofovi Konradu Paulovi Liessmannovi.]
Jáchym skutečně přilétl počátkem prosince 1988 do New Yorku z Prahy,
v teniskách, ošoupaných džínech a kostkované košili. Když jsme se s ním spolu
s předsedou Helsinské federace Karlem Schwarzenbergem sešli, usoudili jsme,
že ho budeme muset trochu málo „dovybavit“.
Jáchym dostal boty, ponožky, kalhoty, sako, světlou košili a kravatu: kníže
dokázal, že se v New Yorku vyzná dobře, dokonce i mně poradil, kde koupit
frak – musel jsem totiž pár hodin po návratu z New Yorku do Stockholmu jít na
nobelevskou večeři a tam by mě bez fraku nepustili. Já jsem se zase vyznal
v jiných newyorkských obchodech. Další den jsem vzal Jáchyma Topola do
„57th Street Photo Shop“, kde jsem mu od krásných, pejzatých židů, jakoby
vystřižených z nějakého Singerova románu, koupil laptop Toshibu (pokud si to
pamatuji správně, byl to model 1100+). Jáchym se holedbal, že laptop při
návratu v Ruzyni nějak proveze (provezl!) – v nejhorším prý postraší celníky, že
laptop dostal od svého pokrevního bratra indiánského náčelníka: ať si celníci
dají pozor, s indiány nejsou žádné žerty.
Když jsme počítač v hotelu rozbalili, dal jsem Jáchymovi první lekci jak ho
používat. Ráno měl Jáchym v počítači napsaných několik básní, ale zapomněl,
jak se ukládají do paměti. Zasejfoval jsem mu je a udělal si kopii na tehdejší
nejmodernější paměťové medium – 5 1/4 coulovou disketu: nazval jsem ten
první Jáchymův počítačový soubor nějak jako První verše do Toshiby.
Při přípravě tohoto oslovení mě najednou napadla šílená myšlenka: kde je asi
konec Prvních veršů do Toshiby. Spíše z žertu jsem je začal hledat ve svém
počítači. Ke svému naprostému zděšení a šoku jsem je našel v nejhlubších
geologických vrstvách svého harddisku – asi tak hluboko, jak se dodnes občas
najde na Barrandově, v geologických vrstvách, odborně nazývaných Devon G3,
zkamenělý Trilobit. Soubor měl název – jak důležitá je volba správných
keywords: klíčových slov! – Jachym Topol Prvni verse do Toshiby NY 1988.
1
Musel jsem sice udělat několik poměrně složitých konversí – verše byly tenkrát
napsány v procesoru, který se nazýval Word Star (verse 1.0) – ale povedlo se to;
ještě jsem všechny ty prehistorické počítačové triky nezapomněl, a tak dnes
Jáchym dostane k diplomu, kostce a šeku i papírovou „sjetinu“ jak se tenkrát
říkalo v počítačové hantýrce, svých prvních veršů do Toshiby.
Pro jistotu jsem mu také okopíroval Prvni verse do Toshiby NY 1988 i na
maličkou flešku, kterou, Jáchyme, tentokráte nemusíš polykat. Pověsím Ti ji na
krk. Pokud naši vážení a milí hosté nyní nechápou, o čem mluvím, dobře Vám
tak. Měli jste si předem přečíst odměněný Jáchymův román Chladnou zemí.
Jáchyme, gratuluji Ti k Seifertově ceně.
František Janouch
2