Náhody neexistují
Transkript
Náhody neexistují- vzpomínky Kateřina Valentová Můj nos právě hladí úžasná vůně kávy. Sedím ve své oblíbené kavárně, kde i pracuji, což je něco neuvěřitelného. Mám k ní silné pouto, kdysi to bylo totiž hračkářství, místo, které pro mě znamenalo strašně moc. Pomalu usrkuji výborné cappuccino, abych se nespálila, ale aby tu úžasnou vůni a chuť dokázaly mé chuťové pohárky zpracovat. Pro dnešek už mi práce skončila, ale domů se mi vůbec nechce. Při této myšlence se podívám ven z okna. Počasí není ideální. Hustě bílý povlak se táhne brněnskými ulicemi. No musím říct, že se mi tam fakt moc nechce. Po chodníku na druhé straně uvidím rodinku, rodiče a dvě děti, jak se koulují a navzájem se shazují do tlusté pokrývky sněhu, která je shrnutá na krajích chodníku. Vypadají šťastně. Myslím, že je to nejlepší, co může rodina chtít a mít. A náhle se mi začnou vybavovat vzpomínky. První vzpomínka je ta, co se řadí mezi spíše neoblíbené- špatné. Stalo se to před třemi lety. Bydlela jsem s maminkou, ale doma jsme se skoro nepotkávali, pořád chodila po doktorech a ani mi neřekla proč, prý mě tím nechtěla zatěžovat. Nedokázala jsem to pochopit a někdy jsme se kvůli tomu i pohádaly, ale kdybych věděla, že to dopadne takto, rozhodně bych se chovala jinak. Zrovna jsem se vracela ze školy, když můj mobil začal vibrovat, až mi skoro vypadl z ruky. Podívala jsem se, kdo mi volá – neznámé číslo. Vzala jsem to. A slušně se představila. Volali z nemocnice. Prý ať se tam co nejrychleji dostavím. Dožadovala jsem se, aby mi řekli proč. Akorát mi sdělili, že jde o mojí mámu. Mé nohy automaticky nastoupily do autobusu směr Bohunice. Přede mnou se tyčila obrovská budova nemocnice. Uplynulo asi deset minut a já tam pořád stála. Vždyť já ani nevím, proč navštěvovala skoro každý týden doktory. Nakonec jsem sebrala odvahu. Stojím před pokojem a pročítám si nápisy. Mé oči se zastavily na cedulce na dveřích, kde je napsáno Annie Marie Lee, ale v kolonce nemoci tam nic vypsaného není. Z přemýšlení mě vytrhne poklepání na rameno s otázkou „ Ty jsi Ella? “ Jenom vylekaně přikývnu. Doktor mi otevře dveře. Vstoupím a na lehátku vidím mámu. Pomalými krůčky dojdu až k její posteli a opatrně jí obejmu. Poté, co se odtáhnu, se podívám na doktora, který tam stále stojí a něco si zapisuje. Promluvím na něj: „ Co se jí stalo? “. Nevěřícně se na mě podívá, ale odpoví: „ Má rakovinu a… “. „ A co? “ urychleně se zeptám. „ …a umírá.“ odpoví. „ A kolik času jí zbývá? “ vykoktám ze sebe. „ Maximálně týden. “ odpoví a je na něm vidět, že nerad oznamuje takové zprávy. A najednou už nic nevnímám. Probouzím se. Nade mnou se sklání má máma a první, co mě napadá je, že to bylo všechno jenom sen. „ Mami, co se stalo? “ vyjde ze mě. „ Omdlela jsi tu,“ odpoví mi zničeným hlasem a v tu chvíli vím, že to nebyl sen. Od této vzpomínky mě odtrhne vlhká stopa na mé tváři. Rychle si ji utřu. Ano, má máma umřela a nechala mě tu samotnou. Už je to tolik let a pořád to bolí. Podívám se na hodinky. Už bude sedm hodin večer. Sedím tu už víc jak hodinu. Rychle dopiju zbytek cappuccina a chystám se zvednout. Ale zastaví mě povědomý hlas. Sice nevím, kde jsem ho slyšela, ale vím, že ho znám. „ Dobrý den, můžu se vás na něco zeptat? “ zeptá se mě nějaký pán, který je mi ale něčím povědomý. „ No chystala jsem se odejít, ale…“ nedopovím to. „ Prosím, bude to jenom chvilinka,“ snaží se mě přesvědčit. „ No dobře, teda co potřebujete?“ nakonec souhlasím a posadím se zpátky na židličku. „ Předem děkuji, “ odpoví a začne něco hledat v kapse. „ Neznáte náhodou tuto holčičku? “ podá mi fotografii, na které je muž, žena a malá holčička s hnědýma očima a blonďatými vlasy, může jí být tak sedm. „ Jmenuje se Ella a bydlí tady v tomto městečku, teda nevím jestli pořád, ale předtím, než jsem odjel, tak jsme zde bydleli,“ náhle spustí. A mě se zase začíná vybavovat má minulost. Slyším zvonek. Co nejrychleji seběhnu schody dolů, vezmu za kliku a skočím tátovi do náruče, až málem spadne. Vrátil se, akorát má jizvy na rukou, ale s tím už se počítá. Je to totiž voják. Opatrně mě položí na zem a jde obejmout maminku. A poté jdeme všichni společně do obýváku. „ Tati, půjdeme do hračkářství? “ zeptám se. Já vím, zní to jako od malé holčičky a to já už rozhodně nejsem, je mi totiž sedm, ale hračkářství, to je magické místo. „No jestli jsi nezlobila maminku, tak půjdeme,“ odpoví a usměje se na mě. Rychle zakroutím hlavou, že nezlobila. Tatínek se jenom usměje a něco zakřičí do kuchyně. Z té se ozve: „ Ne, dobrý, jenom běžte, já to tu musím ještě uklidit.“ Táta na mě mrkne na znamení, že můžeme jít. O pár minut později už stojíme před hračkářstvím. Vstoupíme a vydáme se rovnou do středu místnosti, kde stojí velký globus. Táta s ním otáčí a u toho mi říká, kde byli a s kým bojovali. Je to už naše tradice. Vždycky, když se vrátí z mise, tak sem zajdeme. Pak se ale jednou nevrátil. Nikdo nám nedokázal říct, co se tam v té dálce stalo a jestli ještě žije. Chodila jsem do hračkářství dál a snila o tom, že tam někde je a myslí na mě. Rychle zatřesu hlavou, abych se probrala. Znovu se podívám na fotku a poté na toho neznámého pána. Hodně zestárl, je už celý šedivý, ale teď už vím. Je to táta.
Podobné dokumenty
ÿþM i c r o s o f t W o r d - D o p i s O l z e . 0 5 5
skrytý soubor parametrů života, měřítko a úběžník jeho smyslu. Nezažívám
nepřítomnost toho světa už nijak moc tělesně (už dávno mám například pocit, že
kdybych teď z ničeho nic snědl kdysi tak touž...
Ukázka z knihy
protože to má ráda. Neprobouzí se. Zatřesu s ní. Mami! Bolí mě bříško. Mám
hlad. On tady není. Mám žízeň. V kuchyni si přitáhnu židli ke dřezu a napiju se.
Vodou si poliju svůj modrý svetřík. Mamin...
Wolkroviny 2 - Gymnázium Jiřího Wolkera
o jiném povolání?
Učení mě opravdu
baví a nechci dělat nic
jiného. Myslím si, že mi
to i docela jde, což je
dobré spojení.
Jaký máte názor
na studenty na GJW?
Myslím, že jsou to
inteligentní lidé, ...
Jak naučíte hokejisty i blondýnky angličtinu, aneb jak se učit jinak
pedagogům) popsali. Problém je v tom, že nás to ve škole neučili, respektive nám
vsugerovali, že zapamatování je o opakování.
Jenomže pasivní opakování nemá nic společného s vžíváním se do děje.
Vš...
Koledy – Vánoční zpívání 2013 Den přeslavný Den přeslavný jest k
you’d fool me again.
Haleluja
Já náhle jako v krásných snech si stoupám vzhůru po schodech. Těch schodů zdá se před sebou mám
fůru. To poslední, co vnímal jsem, je světel pár, co míří sem, já neusk...
curriculum vitae
„OHNE TITEL“, Galerie Elektra, Luhačovice
„Zlínský obraz světa“ – výstava k 15. výročí založení
ZSVOŠU, KGVUZ – zámek, Městské divadlo Zlín
„amaro jilo – naše srdce“, Dům umění města Brna, Klub
Exi...
zde - Non Vi REHABILITACE ZLÍN
Také se ví, že jste se přes víru dostal blíže k brankáři Jakubu Sedláčkovi.
Hodně mě potěšil. Cesty se nám
najednou zkřížily. Pamatuji se, že
když jsme se začali bavit o víře, Bibli, hned se toho c...