Boháč a Lazar

Lk 16:19−31
Boháč a Lazar
Pozdravuji Vás apoštolským pozdravením: milost vám a pokoj od Boha Otce na−
šeho a Pána Ježíše.
1. První čtení: Ž 88
2. Píseň č. 5 Bůh je mezi námi
3. Modlitba
Základní text pro naše uvažování je zapsán v evangeliu Lukášově 16:19−31.
Dej ať ve Tvém slovu nalezneme útěchu pro chvíle, kdy tápeme a slova po−
vzbuzení do beznaděje. Amen.
Podobenství, které budeme dnes rozvažovat je jedním z těch podobenství, kte−
ré se nenalézají v žádné obdobné mutaci nikde jinde než právě u Lukáše.
Samo podobenství nás rychle uvádí do děje. Jsou dva muži – jeden je boháč
a druhý žebrák jménem Lazar. Povšimněme si jakým způsobem Ježíš pojmenová−
vá či označuje protagonisty tohoto příběhu. Prvním z nich, který je zdaleka vidi−
telný, je jistě vážený člověk, vystavuje své bohatství na odiv celému okolnímu
světu, pořádá hostiny a jeho oděv svědčí o jeho vysokém postavení. Jeho okolí to−
hoto muže oslavuje, ale v něm asi spíše moc jeho peněz a vliv jeho bohatství.
Všichni jej vzývají jistě také proto, že občas také ukápne trocha bohatství i na
okolostojící, kteří obdivují vybrané oděvy a nákladné pochoutky, které jsou sluhy
přiváženy na časté bankety či routy. Vždyť kdo by se rád nepřáteli s bohatými lid−
mi. Bohatec uzavřel nepsanou smlouvu o tom, že občas upustí nějaký peníz a do−
stane se mu za to adorace. Smlouva jistě oboustranně výhodná. V mnohých také
vytane myšlenka – požehnaný Hospodinem.
Tak abychom hned zpočátku byli vyvedeni z omylu, tak tento člověk nestojí Je−
žíši ani za to, aby jej pojmenoval. Nazývá jej jednoduše boháčem. Je to člověk,
který pro něj nemá jméno. Není individuem, nýbrž už jenom druhem. V biblic−
kém pojetí je jméno velmi důležité. Neoznačuje pouze jedince, který se tímto stá−
vá nezaměnitelným, ale má velký význam vyznavačský. O to větší význam má
jméno v podobenstvích a proroctvích, které jsou na vyznání postaveny. Navíc po−
jmenováním vzniká vztah, viz např. Adam v ráji. Sám Bůh pojmenovává Adama
a Evu a přejmenovává mnohé z praotců a dokonce i pramáti. Jméno je tedy pro
vztah Bůh−člověk velmi důležité.
Možná si ještě někdo z vás vzpomene na některou z úvah nad Ozeášovým pro−
1
roctvím, které jsem zde přednesl. V tomto proroctví se to vyznavačskými jmény
jenom hemží. Pro tuto chvíli mně ale vytanulo jedno konkrétní jméno z knihy
Ozeáše proroka. Tím jménem je Lóamí, to je třetí syn Ozeášův, jehož jméno v pře−
kladu zní: Nejste−lid−můj. V prostém označení boháče z podobenství a v tomto
jménu se setkávají dva obdobné významy. Lóamí má sice jméno, ale to jméno je
vlastně znamením vydělení z Hospodinova stvoření. Je člověkem, který přestal
mít tvář, ztratil svou individualitu a stal se tedy pouze jakýmsi druhem, který se
vytratil z Hospodinova dohledu. V obdobné situaci je náš boháč, ačkoliv si to ne−
uvědomuje i on se vytrácí z Hospodinova dohledu a to zdaleka ne až po smrti, ale
už zde na zemi. A jak si můžeme říct už zde, dostává se tímto do nebezpečné blíz−
kosti pekla−hrobu už během svého života.
Druhým aktérem příběhu je žebrák. Člověk, který v našem povědomí obecně
jméno nemá. Vysedává na nárožích a před vraty kostelů, kde oprávněně očekává
větší míru soucitu. Často jej míjíme bez povšimnutí a přitom vzpomeneme novi−
nových článků, které nás ujišťují o lukrativní a snadné obživě těchto lidí a o bez−
problémovém stylu života, čímž utišíme své svědomí z toho, že jsme mu nic ne−
dali stejně tak jako bohatec z podobenství.
Tak právě takový člověk má v Ježíšově podobenství své jméno. Kristus opět
dokonale zpřehazuje naše hodnoty. Toho, kterého my bychom pojmenovávali de−
sítkami vybraných jmen a přívlastků, tak ten nestojí Ježíši než za jakési druhové
označení. Na druhé straně pro toho, pro kterého bychom jen ztěží našli jiné po−
jmenování něž žebrák, bezdomovec či přímo pejorativní houmlesák, tak ten je
v Kristově pojetí člověkem, o kterého Bůh zdaleka neztratil zájem. A opět to ne−
ní pouze v posmrtné rovině, ale to jméno má už zde na této zemi a tím jménem se
navíc klidně může pyšnit.
Jméno Lazar je totiž jménem velice známým. Lazar byl totiž přítelem Ježíšo−
vým. Tak o něm hovoří sám Ježíš: J 11:11 „Náš přítel Lazar usnul.“ Ježíš často
prodléval v domě Lazarově s jeho sestrami Martou a Marií. jejich dům se mu stá−
val útočištěm i základnou pro jeho cesty. Lazar se stal předmětem největšího
Ježíšova zázraku – vzkříšení člověka čtyři dny mrtvého. Jméno Lazar tedy má
v Novém zákoně výsadní postavení.
Se jménem Lazar se však setkáváme i ve Starém zákoně. Hebrejsky zní Elea−
zar. Toto jméno znamená: Bůh pomáhá a pomohl. Zvláštní jméno pro žebráka,
o kterém bychom si skoro mohli myslet, že mu nepomáhá už ani Bůh, protože je
v takové bídě, která je téměř s Boží milostí neslučitelná, ale Lazar je právě sym−
bolem toho, jak Bůh nehledí na to, co my pokládáme za důležité a směrodatné
a naopak shlíží na to, čemu my často vůbec nevěnujeme pozornost a naopak nám
to bývá nepříjemné.
Jméno Eleazar patřilo ve SZ ve své drtivé většině významným mužům, kteří se
celou svou vahou zasazovali o budování společenství Hospodinova lidu. Prvním
z nich byl jeden se synů Áronových, který se po svém otci stal nejvyšším knězem,
blízkým spolupracovníkem Mojžíše a po něm i Jozua. Dalším nositelem tohoto
2
jména byl strážcem truhly úmluvy. Jiným Eleazarem byl spolubojovník Davidův
proti Pelištejcům a jsou zmiňováni ještě i další významní nositelé tohoto jména.
Do této společnosti se náš žebrák dostává. Toto všechno jistě rezonovalo
v myslích posluchačů tohoto podobenství a rozechvívá nás to i dnes. Co je mu ale
jméno platné. Tento člověk, ačkoliv je nositelem skvělého jména a přesto, že je
v zorném úhlu Božího pohledu je v situaci, ve které by si přál být málokdo z nás.
Je odkázán na milodary a že jich nebylo moc o tom svědčí poznámka, že toužil
nasytit se alespoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Jeho bídu zvyšovalo ještě
utrpení nemoci, která mohla být vlastní příčinou jeho nezáviděníhodného stavu.
A abychom si byli jisti, že jeho úděl byl skutečně žalostný dovídáme se, že do−
konce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.
Pes je kulticky nečisté zvíře. Je symbolem zmaru a pojmenování psem, byla
jedna z nejhorších nadávek. Asi ne nadarmo hlídal vchod do podsvětí v helénské
mytologii trojhlavý pes Kerberos. Pes se potuloval v ulicích, živil se odpadky
a zdechlinami. Být sežrán psem bylo znamením zvláště těžkého Božího soudu,
viz známý případ Jezábel a Achaba, který je zaznamenán v 1 K 21 a 22 kap.
a 2 K 9 kap. Při jejich koncích významným způsobem asistují psi. Achabovu krev
chlemstali psi spolu s vodou, když omývali bitevní vůz na kterém zemřel a Jezá−
bel dokonce psi sežrali, poté co byla vyhozena z okna, takže z jejího těla zbylo
pouze torzo v podobě několika ohlodaných kostí. A to všechno jim předpověděl
prorok jako Boží soud za jejich bezbožné a nemorální chování. Pohané jsou čas−
to nazýváni psy a bezbožníci ve své nenasytnosti a hltavosti jsou přirovnáváni ke
psům, kteří se vrací k tomu co vyzvrátili. Ještě jeden význam mělo označení býti
psem – byl to význam kultického prostituta. Muže, který se patrně účastnil orgi−
astických kultů plodnosti, které byly v Izraeli přísně zapovězeny. I v novém zá−
koně se na několika místech zmiňuje pes, ale vždy v podobném duchu, o jakém
jsme mluvili až doposud.
Žebrák je tedy natolik nemohoucí, že nedokáže odehnat od svého těla toto ne−
čisté zvíře. Dalo by se možná z toho usuzovat, že už za svého života podléhá žeb−
rák Božímu soudu. Psi totiž chlemstají jeho krev dřív než zemřel. Zdá se, že bída
a ubohost je nepřemožitelná a nepřekonatelná.
Tolik expozice podobenství. Dověděli jsme se v ní dvě závažné skutečnosti.
Zaprvé – existují dva lidé v diametrálně odlišných pozicích. A zadruhé – tyto po−
zice jsou vnímány lidmi a protagonisty samými naprosto odlišně od Božího
pohledu.
Podobenství pokračuje z pohledu lidí neradostně. Oba dva hlavní protagonisté
umírají a my lidé, kteří nevidíme na druhý břeh pláčeme a trpíme a ztráta je zdro−
jem velkých muk a bolestí. Naštěstí je tu Ježíš, aby nám zprostředkoval to, co se
děje za oponou, za kterou nedohlédáme. A hle, je to obraz prazvláštní až mysteri−
ózní.
Lazar je přenesen pomocí andělů k Abrahamovi. Abraham coby praotec smlou−
vy s Hospodinem, Abraham jako ten, který s Hospodinem nesčetněkrát rozmlou−
3
val, který s ním zápasil a který se mu vydal všanc. Abraham coby garant věčné
blaženosti.
Na druhé straně boháč nejde podle všech očekávání do nebe, nýbrž do pekla.
Ale my jsme si už naznačili, že bohatec byl už během života blízko pekla a teď by
se zdálo, že do něj pouze jaksi přepadl, jako někdo, kdo ztratil a okraji rovnová−
hu. Nestalo se mu tedy nic překvapivého.
Slovo peklo úzce souvisí v hebrejštině se slovy hrob a jáma. Všechno je to ří−
še mrtvých, která se ustavuje hrobem. Peklo je podle starých židovských představ
nejhlubší oblastí světa a jeho protějškem je nebe jako nejvyšší oblast světa. Ko−
munikovat s peklem – záhrobím bylo přísně zakázáno a víme k čemu to vedlo
v případě Saulově v příběhu, který máme zaznamenaný v 2 S 28 kap. Saul ve stra−
chu před nepřátelským vojskem se ptá nejprve Hospodina, který ale už s ním
nehodlá více mluvit. Proto Saul vyhledává věštkyni a nechává si vyvolat ducha
zemřelého proroka Samuela, který mu byl vždy živým svědomím a zprostředko−
vatelem Boží vůle. A Samuel mu oznámil co bude: Saul zítra v boji zemře. Děs
a úlek se ho zmocnily natolik, že omdlel. A skutečně na druhý den padl v boji.
A otázka pro mne je, zda mu to stálo za to.
Hospodin jediný si osobuje právo na to, abychom s ním hovořili a ne se stíny li−
dí. Co jiného či navíc by mohly tyto stíny vědět či dosvědčit než úradek Hospodi−
nův. Hrob je oblast zkázy, zapomenutí a zatracení jak o tom svědčí Ž 88:11 Což pro
mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?. Mrtví, kte−
ří tam jsou, jsou ztišeni, nehluční, malátní spíše zmítáni vanutími bez možnosti ak−
tivního projevu. Tyto stíny jsou zapomenuty samým Hospodinem: Ž 88:6b,7 ...na
které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou. Odložils mne do
nejhlubší jámy do temnoty hlubin. V tomto prostředí se tedy nachází boháč.
Představa o pekle a posmrtném životě v době Ježíšově byla poněkud bohatší
a rozvinutější. Navazovala na místa SZ proroků, která hovoří o vzkříšení a o tom,
že Bůh přemáhá i říši stínů. Iz 26:19 Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou!
Probuďte se plesejte, kdo přebýváte v prachu! U Ez 37 kap. je to známý obraz
údolí suchých kostí, které Hospodin oživuje zpět v lidi a Da 12:2 Mnozí z těch,
kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věč−
né hrůze.
Myšlenka, která z toho vykrystalizovala byla ta, že hrob−peklo má dvě odděle−
ní, která jsou vzájemně nepřestupná. Jedno oddělení bylo pro spravedlivé a druhé
pro nespravedlivé. Na tyto rabínské představy zjevně Ježíš navazuje a tedy nepo−
dává nic vyjímečného ani překvapivého ve svém podobenství, co by posluchače
zarazilo. To, co je překvapivé, je směr, kterým se toto podobenství dále ubírá. Po−
dobenství zjevně rezignuje na to, být teologickou analýzou problému záhrobního
života. Kristus zde pouze využívá modelu, kterému tehdejší lidé dobře rozuměli
k osvětlení sociálního a morálního kodexu.
Boháč se dostává do oddělení, kde trpí a to přímo pekelným ohněm, tedy do
části, která je určena nespravedlivým. Lazar je naproti tomu ve společenství Abra−
4
hamově, to znamená přesně v opačné pozici – v blaženosti. Role se prohodily.
Jestliže před smrtí žebral žebrák, nyní usilovně prosí a možno říci žebrá boháč.
Na přímou prosbu o úlevu v jeho utrpení se mu ale dostává od Abrahama překva−
pivé odpovědi: vyčerpal jsi limit pro dobro – náleží ti už jen zlo. Lazar, ten čerpal
svůj limit zla a limit dobra si neužil, proto je teď se mnou.
Zdálo by se, že jakoby existovaly jakési sumy toho, čím člověk musí projít ve
vezdejším životě, aby mu bylo spravedlivě doplněno a odměřeno po smrti. Jak ale
naložit s člověkem, který si bohatě užil jak dobrého, tak zlého a co ale ve chvíli,
kdy se člověk pohybuje v jakési šedé zóně, a přiznejme si, že většina z nás a po−
tažmo i lidí okolo nás, se v ní pohybuje. Oportunně často volíme raději malou lež
než velkou pravdu. Také se příliš nezajímáme o své okolí, protože to by po nás
mohlo něco vyžadovat – přinejmenším soucit, ne−li přímo angažovanost v nejas−
ném globálním světě. Pro nás, kteří jsme v této nejasné zóně, zavedla moudrá cír−
kev institut očistce – šedé zóny v záhrobí.
S touto představou ale koliduje cimrmanovská poznámka Abrahama na závěr
jeho řeči A nad to vše je mezi vámi a námi veliká propast. Tedy žádná šedá zóna.
Ale o záhrobí v tomto podobenství naštěstí vůbec nejde. Dostáváme se totiž ob−
loukem k podstatě. Ježíši jde v tomto podobenství jednoznačně o etický rozměr
života a to života zde na této zemi.
Boháč se nikterak nediví svému osudu. Nediví se, že není s Abrahamem na−
místo žebráka, pouze si prosí zmírnit svůj trest, ale upřímně řečeno on to ani trest
není − je to jakýsi přirozený důsledek jeho jednání a on je také tak přijímá.
Jediný prohřešek, který můžeme vyčíst z tohoto podobenství, kterého se měl
dopustit boháč je ten, že nevěnoval pozornost potřebám žebráka. Zde se ale jeví
jako kardinální. Okolo toho se všechno točí. Co jiného se dalo ale očekávat od
osoby, která ztratila své lidství.
Víme, že Zákon na mnoha místech pamatuje na bezzemky, vdovy, sirotky, otro−
ky, zkrátka na lidi na okraji společnosti. Např. v Dt 15:11: Potřebný ze země nevy−
mizí, proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a po−
třebnému bratru. Problém akcentují proroci v mnohých svých řečech. Známý je
např. text z Iz 58 kap. kde se pravý půst, mimo jiné, definuje takto ve v.7: Cožpak
nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kteří jsou bez
přístřeší?
Bohatec jednoznačně opominul svou povinnost postarat se o bratra, který byl
utiskován svou bídou a nemocí, který hladověl, i když za zdí domu, u kterého le−
žel se vybraně hodovalo.
Otázkou zůstává, co pro nás znamená toto podobenství a zda nežijeme v po−
dobném fatálním zaslepení jako boháč, zda−li nejsme takovými bohatci. Dost
možná, že ten člověk Lazara už ani neviděl, vnímal jej jako součást svého okolí,
která mu sice není příjemná, ale dá se s ní žít. Možná, že když ho uviděl poprvé,
tak to v něm vzbudilo lítost a možná že pouze odpor ze špíny, nemoci a zápachu,
který okolo sebe Lazar šířil. Snad si řekl, že pokud by ho nechal odstranit, a pro−
5
středky na to jistě měl, tak by se brzy vyskytl jiný žebrák, který by jej nahradil
a třeba by byl ještě nečistější a nemocnější než tento a že se tedy nevyplatí plýt−
vat penězi. A zanedlouho jej přestal vnímat vůbec. Podobně jako my přestaneme
vnímat drobné nepořádky či nedodělky ve svých domácnostech a ve svém okolí.
A zrovna na stejné úrovni vnímal bohatec žebráka. Nebyl to pro něj člověk, kte−
rý dokonce nosil jméno. Byla to pro něj věc, se kterou se rozhodl smířit, a která
jej ze své podstaty nenutila cokoliv dělat. Věci nemají potřeby, které bychom jim
měli naplňovat.
I my jsme se zajisté již naučili žít s mnohými problémy tohoto světa. V globál−
ní vesnici nejsme schopni rozlišit jednoho od druhého a z lidí se nám stává beztva−
rá masa. Žebráci jsou převážně kdesi na druhé straně planety a to se zdá býti solid−
ní vzdálenost, abychom popřeli spoluodpovědnost za tento stav. Komunikační
technologie ale spojují lidi v kteroukoli chvíli kdekoli na zemi, diskutovat na in−
ternetu můžeme o čemkoli s kýmkoli, ale máme tím k sobě blíž? Neznám na to od−
pověď, ale jedno je jisté, má osobní odpovědnost za toho žebráka za dveřmi se ne−
zmenšuje už tím, že moje dveře se nyní nalézají na mnoha místech planety. Těch
žebráků za dveřmi stále přibývá úměrně s tím jak se o nich mám možnost dovědět.
A všude tam, kde se na lidi pod různými hesly a nálepkami zapomíná zůstává
právě naše odpovědnost křesťanů. Ať je to třeba vize pochybné megalomanské
ekonomické prosperity reprezentovaná například u nás Temelínem či nešetrnými
zásahy do krajiny a tím životů lidí a společnosti. Nebo jsou to xenofobní a nená−
vistné útoky proti lidem, kteří ze strachu o život či rodinu nebo prostě proto, že
byli v bídě přicházejí a žádají o místo na slunci. všude tam, kde se umenšuje svo−
boda lidí a tím se zvyšuje jejich útlak.
Každý z nás má svého žebráka, jde jen o to jej nepřehlédnout a zkusit mu po−
moci.
Podobenství ale tady nekončí. Bohatec v pekelných mukách je natolik odpo−
vědný, že vzpomene na své bratry, kteří žijí stejným způsobem, jakým žil on a ne−
chce aby skončili jako on v pekle. Prosí tedy Abrahama ať pošle posla do jeho do−
mu, aby je varoval a tím poslem nemá být nikdo jiný než Lazar. A tu bychom si
řekli: dobrý nápad! Na to by mohli slyšet. Vzpomeneme při tom jistě také na
spousty lidí, kteří se i dnes zabývají a někteří i výhodně živí touto tematikou a sty−
kem s mrtvými. Je to obor po tisíciletí velmi žádaný a populární. Nicméně Ježíš
slovy Abrahama na to má jedinou odpověď: Neposlouchají−li Mojžíše a Proroky,
nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
To podstatné co potřebujeme k životu znát a vědět nám nezprostředkují jakési
záhrobní stíny a esoterické síly, ale Hospodinovo slovo. Totiž tajemství života ne−
ní v tom co se děje po smrti, ale v tom co se děje před smrtí.
A pak, není tento výrok náznakem toho, že Kristova smrt pro nás ztrácí význam
právě tehdy, pokud nejsme ochotni přistoupit na život v dimenzích Božího slova
a hledáme si různé náhražky?
Amen.
6
6. Píseň č. 54 Tam na Golgoty výšinách
7. Závěrečné čtení: 2 Pt 1:3−11
8. Modlitba
Hospodine, vyznáváme, že často okolo sebe nevidíme potřebné, jsme zabráni
do svých vlastních problémů a nejsme schopni uvažovat nad důsledky mnoha
svých činů. Otevři naše oči a dlaně, abychom pomohli tam, kde naše skromné sí−
ly stačí a abys ty skrze tuto ochotu mohl dokonat svůj zájem o lidi.
Přimlouváme se za ty, kteří nesou veliký díl odpovědnosti, abys je usměrňoval
a dal jim uši k naslouchání a oči k vidění.
Prosíme Tě taky za ty, kterým nejsme schopni pomoci. za ty kteří jsou v tak vel−
kém utrpení, že žádná lidská síla je nemůže umenšit, za ty kteří jsou ve válce
a ztratili své rodiny a blízké, za ty, kteří ztratili naději, abys jim pomohl ji znovu
nalézt.
Amen.
9. Závěrečná píseň: 282
7