16. neděle po sv. Trojici

16. neděle po svaté Trojici – 20. září 2015
čtení:  2Tm 1,6-10
kázání:
„Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové
Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.‟
(Ř 8,16n) Prosíme o svatého Ducha, aby nám požehnal a dal nám zaslechnout tvé slovo, Pane, které
nás jako děti povede cestou k našemu dědictví.
 J 11,1-3.17-27
„Kdyby ta sanitka přijela o dvacet minut dřív, byl by Lazar nejspíš ještě mezí námi. Ale takhle už
to má chudák za sebou. My jsme sice volali hned, jak se mu přitížilo, ale ta sanitka se zdržela
dvacet minut v zácpě. No, a pak už přijela pozdě, nedalo se nic dělat. Kdyby jen přijeli včas!
Kdybyste byl, pane doktore, tady, nebyl by náš bratr Lazar zemřel.‟
Tak nějak obdobně zaznívá, sestry a bratři, první reakce Marty, když se potká s Ježíšem, když se
jej konečně dočká: „Kdybys byl tady, nebyl by můj bratr zemřel. Protože o co ty požádáš Boha, Bůh
ti dá.‟ Ty jsi s Bohem zadobře, jste na jedné vlně. Je to zvláštní, jaké mezi tebou a Bohem funguje
spojení. Díky němu jsou tvé modlitby vyslyšeny. To nefunguje u každého, to vůbec ne. Jsi
výjimečný. Kdyby tys tady byl, mohl Lazar žít. No ale nestalo se, škoda, bohužel. Nestihl jsi to. Už
se nedá nic dělat.
Na jednu stranu nás nejspíš překvapí, jak velikou má Marta, Lazarova sestra, víru v moc
Ježíšovy modlitby. „Bůh ti dá, oč jej požádáš.‟ Na druhou stranu by se nám ale měl v hlavě
rozblikat červený majáček. Jaké to má vlastně představy o Ježíši? Za koho jej považuje? Za rychlou
záchrannou službu, která přijede na zavolání, když je nejhůř? Potřebujeme pomoc! Ježíši, honem,
děĺej, snaž se! Neotálej! Každá minuta může být rozhodující, jde o záchranu života. Ovšem
o záchranu života v té nejzákladnější rovině biologické, života přebývání v našem těle z masa
a kostí tady na zemi, života, který začal naším narozením a skončí smrtí. Překonat nemoc a oddálit
smrt, to by Marta chtěla pro svého bratra Lazara. Na to by jí byl Ježíš dobrý. To by podle ní mohl
díky svému napojení na Boha zvládnout, kdyby přišel včas. Ale nic víc, nic hlubšího, zásadnějšího
Marta od Ježíše neočekává.
A to by bylo málo, velmi málo, zoufale málo. „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme
nejubožejší ze všech lidí,‟ jak napsal apoštol Pavel.
A tak Ježíš Martu popostrčí o kousek dál: „Tvůj bratr vstane.‟ Biologická smrt, konec
pozemského života není to poslední, za čím by již nic nebylo. Ještě je tu víra ve zmrtvýchvstání.
Věří v ní Židé, farizeové, věří v ní Ježíš.
A věří v ní svým způsobem i Marta: „Jo, jo, já vím. Až jednou nastane poslední den, konec světa,
mrtví vstanou k soudu. Tehdy se vzkříšení bude týkat i našeho bratra Lazara.‟ Až jednou, až někdy
daleko v budoucnu, kdo ví kdy. Právě to bývalo naší křesťanské víře vytýkáno, že se soustředí na
věci mimo tento svět, na něco, co teprve přijde. S jakými úmylsy kdo takto útočil, teď můžeme
ponechat stranou. Ale je to vážná námitka. Pokud by veškerá síla naší naděje byla upřena pouze až
kamsi za obzor smrti, pokud bychom veškerou nápravu a vítězství spravedlnosti a pravdy a lásky
nad lží a nenávistí čekali pouze mimo tento svět, bylo by to také strašně málo ve srovnání s tím, co
přináší Ježíš.
Jistě vzkříšení na konci časů patří neodmyslitelně k naší víře. Zmrtvýchvstání k soudu, který je
přes všechnu svou bolestnost vnímán jako očištění od zlého, a povstání k životu budoucího věku
skýtá naději. Budeme zbaveni svých provinění a jejich důsledků, zlého v každé podobě. Bude nám
dán nový život. Ani toho se nelze vzdát. Ale i to se ještě zdá být pro Ježíše málo, takže vstoupí do
třetího kola rozhovoru s Martou, aby jí vedl zase ještě o krok dál k poznání víry.
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve
mne, neumře na věky. Věříš tomu?‟ Budoucí naděje, o níž Marta před chvílí vyznávala, začíná totiž
podle Ježíše už tady, v naší přítomnosti. Víra se týká našich životů zde na zemi: „Kdo žije a věří,‟
má naději i navzdory smrti, „i kdyby umřel.‟ Umře tomuto světu, ale „nezemře na věky.‟ Nezemře
Bohu a jeho království.
To, co čekáme, totiž vstupuje do našeho světa a náš svět mění. Mění hodnoty, mění pohled na
náš vezdejší život. Mění i náš pohled a očekávání, která máme vůči Ježíšovi.
Na začátku to vypadalo, že to je kdosi či cosi jako sanitka, která občas stihne přijet včas, ale
občas taky ne. Pak se zdálo, že to, co Ježíš přináší, se našeho světa stejně netýká. A najednou
slyšíme, že je to dočista jinak: „Já jsem vzkříšení i život. Věříš tomu?‟ „Ano, Pane, já jsem uvěřila
tomu, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.‟ Který už dokonce do světa přišel mezi
nás, už je tady. Aby se naše naše víra mohla již nyní uchytit a naplno rozvinout. Vzkříšení a život
věčný už do světa vstoupily a hrají zde svojí roli.
Tím, jak Marta vykřikuje, kdo Ježíš je a odkud přišel, přitakává k jeho výroku o vzkříšení
a životě. Přichází od Boha do světa, aby sem vnesl Boží cíl nám určený. A když Ježíš říká: „Já to
jsem. Já jsem vzkříšení a život,‟ chce nám ukázat, že právě v něm se potkáváme se skutečným
smyslem života, v něm poznáváme naší naději i navzdory smrtelnosti a pomíjivosti.
Kdo se s Ježíšem setká, prožije život naplněný i navzdory nemoci. Prožije život smysluplný,
i když se nemusí dožít kdo ví jak vysokého věku. Od toho tu Ježíš není, aby zaručoval zdraví
a dlouhověkost. Přináší od Boha mnohem důležitější skutečnosti: vzkříšení a život. A zosobňuje je
právě až do své vlastní smrti na kříži.
Amen