Koucká

Profesor MUDr. Rudolf Jedlička, Jedličkův ústav
a Pražské sanatorium v Podolí
Procházíme-li starobylým Vyšehradem, mineme v ulici V Pevnosti v úseku mezi branou
Táborskou a Leopoldovou nenápadnou klasicistní budovu čp. 13. Je to historický, stále
funkční objekt Jedličkova ústavu a školy pro tělesně postižené děti, zřízený v roce 1913. Na
pozemku kdysi stávala mohutná věž, od počátku druhé poloviny 17. století malý domek. Ten
byl někdy v letech 1813-1838 podstatně přestavěn a rozšířen. V souvislosti se změnou funkce
byla v roce 1913 střední dvorní budova upravena na provizorní sanatorium. Na hlavním
průčelí je umístěna busta a bronzová deska s textem: „V tomto domě 1. dubna 1913 založil
profesor MUDr. Rudolf Jedlička první český ústav pro tělesně postižené.“
Rudolf Jedlička se narodil 1869 v Lysé nad Labem. Vystudoval medicínu na české univerzitě
v Praze a byl v roce 1896 promován. Stal se chirurgem, záhy povýšil na asistenta chirurgické
kliniky profesora Karla Maydla v Praze. V roce 1901 se habilitoval a v roce 1907 byl
jmenován profesorem. Stal se nejpřednějším propagátorem nové rozvíjející se diagnostické
metody, rentgenologie. Ještě v době působení na klinice profesora Karla Maydla 12. ledna
1897 provedl na základě nové diagnostiky první operaci. Jednalo se o vyjmutí hřebíku ze
žaludku vězně, který tak učinil svévolně, aby se dostal z vězení do nemocnice. Nákup drahých
rentgenových přístrojů MUDr. R. Jedlička většinou sám financoval a nezištně je půjčoval
k diagnostickým vyšetřením druhým lékařům. Prioritní záležitostí byl u něho vždy prospěch
pacienta. V rámci svých humanitních a sociálně-lékařských aktivit inicioval v roce 1905
založení Spolku pro zkoumání a potírání zhoubných nádorů v Čechách. K dispozici byla
bioptická stanice a experimentální oddělení. Chudí pacienti byli ošetřování bezplatně. Když
v roce 1912 povstali Srbové proti turecké nadvládě, byl profesor Jedlička první, kdo na výzvu
srbské vlády přijel do Bělehradu pomáhat obětem válečného tažení na Balkáně. Za svou
vynikající humanitární činnost během války, kdy za jeden den ošetřil s pomocí zdravotního
personálu až dvě stě zraněných a nemocných, byl vyznamenán srbským řádem sv. Sáry. Po
skončení své mise na Balkáně se vrátil do Prahy, působil nadále jako chirurg a byl přednostou
chirurgického oddělení české polikliniky.
Když byl v roce 1908 založen Spolek pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze, vytkl si za úkol
naplnit snahy pokrokových lékařů, pedagogů a sociálních pracovníků o založení zařízení,
které by propojovalo ortopedickou kliniku, výchovný ústav a odbornou školu v jedno
zařízení. Vlastní realizace přišla spolu s profesorem Jedličkou, který do Spolku přistoupil
zásluhou profesora MUDr. Jana Deyla o tři roky později.
Začátky ústavu byly velice skromné, plány byly větší. Ústav měl poskytovat „duševně
zdravým zmrzačeným dětem a osobám nedospělým ortopedicko-chirurgické léčení a
odbornou výchovu, zvláště pak řemeslnou“. Již o rok později byli do ústavu přijímáni i
dospělí. Dokonce bylo plánováno, že administrativním propojením s komplexem Pražského
sanatoria v Podolí měla být chovancům Jedličkova ústavu zajištěna komplexní péče. O stavbu
sanatoria se nejvíce zasloužil profesor Jedlička.
Ve válečných letech 1915-1917 byly díky finančním příspěvkům dárců přistavěny přízemní
dílny na levé a zadní straně dvora. V těchto dílnách byla většina invalidních chovanců, pokud
to typ jejich postižení dovoloval, vyučena některému řemeslu a připravena tak k relativně
plnohodnotnému zařazení do společnosti. V počátcích se v ústavních dílnách vyráběly různé
protetické pomůcky, hlavně ze dřeva. Poptávka po protetických výrobcích během první
světové války prudce stoupla, na bojištích zůstávalo mnoho zmrzačených vojáků. V roce 1917
hrozilo, že ústavní dílnu převezmou vojáci a zřídí tady ústřední výrobnu protéz pro potřeby
osmého armádního sboru. Profesor Jedlička byl předsedou spolku, současně ale především
vojenským lékařem a jako voják by svým nadřízeným nemohl oponovat, proto rezignoval na
funkci předsedy. S vojenským velením potom jednala deputace ústavu ve složení: dvorní rada
profesor MUDr. Jaroslav Hlava, dvorní rada ing. Josef Jareš a vládní rada, ředitel Josef
Svatoš. Vzhledem ke svým vysokým vládním funkcím i s pomocí memoranda, které sepsal
profesor Jedlička, ústavní dílnu uhájili.
Profesor Jedlička kromě povinností v ústavu během světové války měl, co by vojenský lékař,
za úkol objíždět pražské nemocnice včetně záložních, kontrolovat počty umístěných
zraněných či nemocných vojáků a především dohlížet na správnou diagnózu
hospitalizovaných a přiměřenou dobu jejich léčby. Nepřipustil, aby nemocnici musel opustit
ne zcela vyléčený pacient, naopak několik rekonvalescentů zachránil před opětovným
nasazením na frontu tím, že je zaměstnal v ústavu.
Po skončení první světové války a po vzniku Československé republiky se první schůze
Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze konala 21. listopadu 1918. Profesor Jedlička na
ní byl jednomyslně opět ustanoven předsedou spolku. Ve všech objektech proběhly úpravy
interiérů, v roce 1948 bylo čelní křídlo prodlouženo nalevo novou přístavbou. Poslední velká
rekonstrukce spolu s ostatními objekty, které ústav užívá, proběhla v roce 1996 podle projektu
architekta Jiřího Lasovského.
Po první světové válce mělo léčebné oddělení Jedličkova ústavu k dispozici ve staré budově
na Vyšehradě pouze jednu místnost s deseti lůžky. Původně byli do tohoto oddělení přijímáni
postižení, kteří vyhledali ústav spíše nahodile, frekvence pacientů nebyla velká. Od 15. května
1920 byla 2x týdně otevřena pravidelná ordinace pro nemajetné, což umožnilo mít v evidenci
větší počet jak pražských, tak i mimopražských tělesně postižených, objednávat si nemocné
k operativním výkonům a provádět soustavně i ambulantní léčbu kloubové a kostní
tuberkulózy. Když byla 1. března 1922 otevřena odbočka v budově čp. 479 na Pankráci s 23
lůžky, ústav najednou disponoval 33 lůžky pro nemocné. Kromě toho měl ústav v téže budově
k dispozici 25 lůžek pro ochrnuté. Operativní výkony byly vždy prováděny v operačních
sálech Pražského sanatoria v Podolí. Pacienti byli vždy po operaci dopraveni do staré budovy
na Vyšehradě a teprve druhý den převezeni do odbočky na Pankráci. Léčebna ve staré budově
byla tedy jakousi přechodnou stanicí. 12. února 1925 bylo léčebné oddělení ve staré budově
na Vyšehradě zrušeno, péče o operované tím byla soustředěna v jedné budově. Již předtím,
v roce 1923 byla ústavní ordinace přestěhována do ambulance II. české chirurgické kliniky
v Pražském sanatoriu.
Jedličkův ústav měl za dobu trvání mnoho štědrých dárců, díky jim mohla být v roce 1925
dostavěna i tzv. nová budova, sídlo školy. 25. září 1920 navštívil Jedličkův ústav americký
bankéř R. J. Caldwell v doprovodu Alice Masarykové a věnoval na postavení nové budovy
5000 dolarů. 19. března 1924 navštívil ústav prezident republiky T. G. Masaryk a věnoval na
vybudování nové budovy 100 000 Kč. Umělci konali ve prospěch ústavu dobročinné koncerty
a představení, firmy i jednotlivci věnovali zařízení interiérů, šatstvo, potraviny, ovoce, knihy,
hračka apod.
Profesor Jedlička se kromě péče o malé pacienty v Jedličkově ústavu na Vyšehradě věnoval
medicíně i jinde. V roce 1926 se stal přednostou II. chirurgické kliniky a plukovníkem
zdravotnického sboru československé armády. Byl také přednostou rentgenologického a
radioterapeutického ústavu v Pražském sanatoriu v Podolí. Bohužel v té době nebylo ještě
mnoho známo o negativním působení rentgenových paprsků na lidský organismus a lékaři se
dostatečně nechránili, výjimkou nebyl ani profesor Jedlička. Dostal rakovinu tří prstů na levé
ruce, které mu musely být amputovány. Uvádí se, že jeden z prstů si dokonce amputoval sám.
Ani potom nepřestal operovat, používal speciálně upravené chirurgické nástroje, jejichž
konstrukci si navrhl sám. Profesor MUDr. Rudolf Jedlička zemřel 26. října 1926 ve své vile
v Novém Světě – Harrachově.
Jak jsem již dříve zmiňovala, stál profesor Jedlička i u zrodu sanatoria v Podolí. Realizace
záměru postavit sanatorium v Podolí byla umožněna až stavbou vyšehradského tunelu a
navazujících nábřežních komunikací. Pro myšlenku zřízení špičkového lékařského pracoviště
získal řadu svých osobních přátel a profesních kolegů. Spolu s nimi vytvořil společnost
s ručením omezeným Pražské sanatorium, s počátečním kapitálem 380 000 Kč. 19. července
1909 bylo závazně upsáno 240 000 Kč a téhož dne zakoupen pozemek. Svah, na kterém měl
nemocniční komplex vyrůst, byl obrácen k jihu, takže přístup nejlepšího lékaře – sluníčka –
byl zajištěn. Ze severu byl areál chráněn vysokými a mohutnými barokními hradbami
Vyšehradu. Proběhly terénní úpravy a byl založen sad, jehož rozvrh vypracovali společně
odborník Jan Elsnic a botanik amatér MUDr. Jaroslav Franta, který jako gynekolog později
v sanatoriu působil. Další agitací, zejména mezi českými lékaři, dosáhla společnost kapitálu
700 000 Kč.
Jako definitivní byl přijat architektonický návrh a následně i projekt profesora české techniky
ing. arch. Rudolfa Kříženeckého (1861-1939), který mimo jiné vypracoval také projekt
sanatoria pro nemocné tuberkulózou na Pleši u Dobříše. Svoji představu nabídl společnosti i
architekt Josef Gočár (1880-1945). Navrhoval soubor blokových nezdobených budov, které
svým vzhledem daleko předstihly soudobý evropský vývoj. V průběhu realizace stavby se
začalo nedostávat peněz, bylo nutno opatřit úvěr. Stavba sanatoria v novobarokním slohu byla
dokončena v roce 1914.
Dnes celý komplex
tvoří čtveřice čtyř- až pětipatrových křídel, spojených centrální budovou v jeden celek.
Ústřední budova má dvě kruhové dvorany o
výšce dvou pater. Z oken situovaných na jih je nádherný výhled na Vltavu, Císařskou louku a
dále.
První pacient byl do sanatoria přijat 28. května 1914. Ale již za dva měsíce, 28. července
1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a vypukla I. světová válka. Společnost měla
nesplacené dluhy a věřitelé ji hnali do konkursu, navíc byly obavy, že celé sanatorium bude
přeměněno na vojenský lazaret. Proto bylo již dopředu nabídnuto Červenému kříži zřízení
dočasného lazaretu ve společenských prostorách ústavu. Válečná doba byla pro ústav těžkou
zkouškou, navíc téměř všechen mužský personál musel narukovat, profesor Jedlička se stal
vojenským lékařem, jak již bylo dříve napsáno.
Po skončení války se společnosti postupně podařilo vyrovnat dluhy a ústav začal vzkvétat.
Mimo rozsáhlou všestrannou lékařskou a rehabilitační péči tady bylo v roce 1925 zřízeno
gynekologicko-porodnické oddělení, takže péče o matku a dítě má v Podolí více než
devadesátiletou tradici. V údobí mezi světovými válkami v sanatoriu působili špičkoví
odborníci českého lékařství. V první řadě profesor Rudolf Jedlička a jeho bratr dr. Michal
Jedlička, který byl v lednu 1924 jmenován vrchním ředitelem sanatoria. Dále prof. Hlava, dr.
Fiedler, doc. Kose, dr. Franta, dr. Brzorád, dr. Krejčí, prof. Rubeška, dr. Hejda – ten byl svého
času odborným ředitelem sanatoria, prof. Jerie, prof. Piťha a další.
Jako špičkové zdravotnické zařízení mělo podolské sanatorium i mnoho význačných pacientů.
Při své poslední návštěvě Prahy v listopadu 1920 v něm byl krátce hospitalizován se silným
nachlazením způsobeným studeným podzimním počasím francouzský filozof, historik Ernest
Denis (1849-1921). Do podolského sanatoria byl 5. ledna 1923 převezen první
československý ministr financi JUDr. Alois Rašín krátce poté, co ho před jeho bydlištěm
v Žitné ulici zákeřně postřelil do zad atentátník, anarchista Josef Šoupal. O záchranu
ministrova života bohužel lékaři bojovali marně, 18. února 1923 Rašín zemřel. V podolském
sanatoriu zemřel 17. 1edna 1923 i slavný sportovec, pražský rodák Josef Rossler-Ořovský
(1869-1933).
Za II. světové války bylo sanatorium zabráno a proměněno v lazaret příslušníků SS, elitní
složky NSDAP. Část zabraného sanatoria byla vyhrazena pro vězně, odpůrce režimu. Byl tady
hospitalizován po převozu z pankrácké věznice při zatýkání těžce postřelený podplukovník
Josef Mašín, člen legendární odbojové skupiny „Tří králů“ Morávek, Mašín, Balabán. Po
výsleších v Petschově paláci sem byl odvezen předseda protektorátní vlády generál Alois
Eliáš. Při bojích za Pražského květnového povstání bylo sanatorium částečně poškozeno.
Organizovaný oddíl povstalců obsadil sanatorium již první den povstání, 5. května 1945 v 16
hodin. V lazaretu byly navíc získány od Němců zbraně. Nacisté znovu ovládli Podolské
sanatorium až 7. května ve 22,30 hodin. Následujícího dne těsně po půlnoci bylo sanatorium a
jeho okolí nacisty ostřelováno z těžkých zbraní, když si němečtí vojáci kryli ústup. Krátce po
skončení bojů a nejnutnějších stavebních opravách, včetně zasklení oken, začal podolský
ústav sloužit jako záchytné zdravotnické zařízení pro osvobozené vězně koncentračních
táborů.
Po až hysterické kampani, kterou vedla část tisku ovládaná komunisty, bylo jménem
pracujícího lidu žádáno, aby se uskutečnilo vládní usnesení ze dne 26. února 1946 a objekt byl
zestátněn. Bylo zdůrazňováno, že zájmy akcionářů nesmí být nadřazovány nad zájmy státu a
pracující veřejnosti. To se také později stalo a „Vítězný únor 1948“ vše potvrdil. Shromáždění
občané a zaměstnanci nemocnice si tak mohli 16. května 1948 před slavnostně vyzdobeným
průčelím objektu vyslechnout slavnostní projev o znárodnění v podání ministra Zdeňka
Nejedlého. K tomuto dni, na Den matek, bylo Podolské sanatorium předáno Pražanům jako
porodnice
.
Z bývalého sanatoria se stala největší česká porodnice – Ústav pro péči o matku a dítě v Podolí – se
špičkovým personálním i technickým vybavením. Odbývaly se tu i komplikované případy těhotenství
a porody mimopražských pacientek, proto odbornou i laickou veřejnost v roce 1997 překvapil záměr
ministerstva zdravotnictví, v jehož čele stál tehdy Ján Stráský, nemocnici zrušit. O další existenci
tohoto zdravotnického zařízení se rozpoutal velký boj, protestovali lékaři, pacientky, veřejnost i
pražská radnice. Do čela kampaně se postavilo sdružení Pražské matky, bylo sebráno 30 000 podpisů.
Pod obrovským tlakem, včetně mediální kampaně, bylo v roce 1998 ministerstvo zdravotnictví
přinuceno od svého záměru ustoupit a Ústav pro péči o matku a dítě zůstal v Podolí zachován.
Zařízení se specializuje na poskytování komplexní péče v oblasti porodnictví a neonatologie (podobor
pediatrie, který se specializuje na péči o fyziologické i patologické novorozence). V rámci zařízení se
nachází taktéž perinatologické centrum. V roce 2005 byl ke komplexu budov přičleněn nově
vybudovaný monoblok částečně zapuštěný do vyšehradské skály. V monobloku se nachází tři porodní
sály a osm porodních pokojů. Od roku 2012 existuje v rámci ústavu specializované Centrum fetální
medicíny umožňující operace nenarozených dětí v těle matky. Vzniklo s podporou operačního
programu Praha pro konkurenceschopnost placeného z Evropského fondu pro regionální rozvoj.
V areálu stojí také památkově chráněná jednopatrová budova někdejší usedlosti Neumanka,
připomínající zemědělskou minulost místa. Dům má klasicistní fasádu z doby kolem roku 1840 a
valbovou střechu s vikýři. Schodiště vedoucí do prvního patra má vyřezávanou výplň zábradlí.
V současné době je budova se suterénem využívána k administrativním účelům. Areál ústavu je
součástí Pražské památkové rezervace.
Milada Koucká
8. 6. 2015
Použitá literatura:
Pražské domy vyprávějí V, VI