Prines mi hlavu carovneho prince

PŘINES
MI
HLAVU
ČAROVNÉHO
PRINCE
Roger Zelazny
a
Robert Sheckley
-1-
JE TO PŘEDEVŠÍM HRA. Dva proslulí a i kritikou vysoce cenění
autoři produkují fantastický svět. Na konci tisíciletí, zde prvního, se ode­
hrává match mezi silami zla a dobra o příštím vlivu na svět.
Mladý ambiciózní démon Azzie splácející své dluhy z pokeru nezá­
živnou službou v pekle, přichází se skutečně skvělým nápadem. Sám sa­
tanáš mu předá černou kreditní kartu, tedy neomezený úvěr zlých sil.
Podnikavý Azzie se přes četné překážky vrhne do práce. Vylupuje hro­
by, sestavuje mrtvoly, žádná ničemnost mu není cizí. Ostatně u ďábla je to
jedině v pořádku. Při tom všem stihne nějaký ten flirt, dobře se nají a napi­
je, zkrátka počíná si jako docela sympatický chlapík.
To, že vše dopadne jinak, není vinou trpaslíka, malé Brigitty ani toho, že
došel led na odřezané údy. Nic nepokazí ani džentlmentský Babriel vyslaný
silami dobra jako nezávislý pozorovatel. Azzie ztroskotá na neuvěřitelné
zkostnatělosti, hlouposti a malichernosti pekelné byrokracie. A možná i na
tom, že povaha lidí je nevypočitatelná: i pokud jsou sešiti z porůznu se­
braných částí.
Je to hra. Ovšem brilantní hra. Autoři si nekladou meze. Mísí mýtus, po­
hádku, moderní charaktery, z prostředí do prostředí se přenášejí čarováním,
alchymií, avšak i klasicky na koštěti nebo na létajícím koberci.
Vtipné a rychlé dialogy, laskavá ironie, umná literární parodie i legrace
ze sebe samých však činí z Čarovného prince sice výrazně oddychovou,
avšak křišťálově čistou knihu. Knihu, která je důkazem pro nás někdy pře­
kvapivého faktu: že přední američtí autoři skutečně umějí psát. A uvolněné,
plavné kousky literárního provazochodectví jsou podstatou Čarovného
prince. Člověk se nestačí divit, že se Sheckley se Zelaznym nesesmeknou.
A ani nepotřebují vyrovnávací tyč.
-2-
Mr. Sheckley wishes to thank Honor
P. Vallor for her help with plotting and
editing his portion of this collaboration.
Bring The Head of Prince Charming
Copyright © 1991 by The Amber
Corporation and Robert Sheckley
All rights reserved, which includes to
reproduce this book or portions any
form whatsoever.
Translation © Martin Tkaczyk, 1994
AND CLASSIC, 1994
ISBN 80-85782-05-7
Cover Art by Martin Stocny
Distribuce — LA spol. s r.o.,
Žateckých 10 b, Praha 4 140 00
tel.: 423 523
-3-
ČÁST I
Kapitola 1
Ti zatracení diblíci se začali ulejvat zrovna ve chvíli, kdy si Azzie ko­
nečně udělal trochu pohodlí. Našel si pěkné místečko, které bylo zhruba
uprostřed mezi rozžhaveným jícnem a chladnými ocelovými stěnami, kte­
rými byla tato část pekla obehnána. Stěny byly chlazeny skoro k absolutní
nule chladícím systémem samotného ďábla a byly pokryty silnou vrstvou
jinovatky. Střed pekla byl dostatečně žhavý na to, aby dokázal zbavit ato­
my vrchní elektronové slupky a někdy bylo vedro takové, že rozpouštělo i
protony.
Samozřejmě, že nebylo potřeba ani tak strašné vedro, ani takový mráz.
Po pravdě řečeno, bylo to zbytečné plýtvání a bylo nevyužité. Lidské tělo,
byť mrtvé a uvržené do pekla, má z hlediska kosmických parametrů velice
úzký rozsah, který je schopno snášet. Jakmile je jednou překročena hranice
snesitelnosti, ať už na kteroukoliv stranu, ztrácejí lidé schopnost odlišit
špatné od ještě horšího. Co to má za smysl trápit ubožáka milionem stupňů
Celsia, když cítí zhruba totéž při pěti stech. Tyto extrémní hodnoty mučily
pouze démony a jiné nadpřirozené bytosti, které pečovaly o hříšníky. Nad­
přirozené bytosti mají samozřejmě mnohem větší rozsah pocitů než oby­
čejní lidé. Většinou z toho nemají nijak zvláštní potěšení, což v případě
pekla platí dvojnásob. Celé peklo sestává samozřejmě z více takovýchto
menších oddělení. Milióny lidí zemřely. Každý den umírají další. Většina z
nich se dostane alespoň na čas do pekla. A pro ty všechny je potřeba zajistit
nějaké ubytování.
Peklo, kde sloužil Azzie, se jmenovalo Severní Nepohodlí 405. Bylo to
jedno z nejstarších pekel, bylo uvedeno do provozu ještě v časech
Babylónské říše, kdy lidé uměli panečku hřešit. Na stěnách byly basreliéfy
okřídlených lvů a peklo bylo uvedeno v seznamu pekel historického význa­
mu. Azzieho ale vůbec nezajímalo, že slouží ve velmi známém pekle.
Azzieho zajímalo, jak se dostat pryč.
Jako všechna ostatní pekla se i Severní Nepohodlí 405 skládalo z
kruhových kovových zdí uzavírajících obrovskou jámu s odpadky, upro­
střed které byla díra s enormně žhavým ohněm. Z ohně vylétaly uhlíky a
-4-
žhavá láva. Oslepující záře byla všudypřítomná. Jenom plně zaškolení a
zkušení démoni, jako byl Azzie, směli nosit sluneční brýle.
Utrpení hříšníků bylo umocňováno různými druhy hudby. Sloužící di­
blíci vyčistili uprostřed zahnívajících odpadků půlkruh a v tomto půlkruhu
se usadil na oranžových sedačkách orchestr. Orchestr byl poskládán z ne­
hodných hudebníků, kteří zesnuli přímo při produkci. Zde v pekle byli nu­
ceni hrát skladby nejhorších skladatelů. Na Zemi už jsou jejich jména
dávno zapomenuta, ne tak v pekle. Zde se hrají jejich skladby bez přestání
a jejich jména jsou stále proklínána.
Diblíci pracovali takřka bez ustání. Otáčeli a upravovali hříšníky na pe­
káčích. Diblíci, stejně jako všichni démoni pojídající mrtvoly, měli rádi,
když byly mrtvoly dobře propečené a většinou je podávali marinované v
nálevu z octa, česneku, ančoviček a malých larviček.
Najednou byl Azzie nucen opustit své relativně pohodlné místečko. Di­
blíci v sektoru přímo před ním začali ukládat mrtvoly na hromady pouze
po osmi až po deseti. To odporovalo předpisům o využití místa v pekle a
Azzie to rozhodně nehodlal trpět. Seškrábal se opatrně dolů mezi roz­
mačkanými vaječnými skořápkami, vnitřnostmi a kuřecími hlavami až na
podlahu, odkud mohl lehce přehlédnout přes hromady těl.
„Když jsem vám přikázal dávat je na sebe,“ obořil se šéfdiblíka, „měl
jsem na mysli mnohem vyšší hromady.“
„Ale oni se nám vždycky překotí, když je dáváme výš,“ namítal vrchní
diblík.
„Vemte si tedy něco na vyztužení. Ty hromady budou alespoň po dvace­
ti.“
„To je těžký, pane.“
Azzie zíral. Troufal si ten diblík odporovat?
„Buďto poslechnete, nebo si lehnete k těm mrtvolám!“ uzavřel Azzie
diskusi.
„Rozkaz, pane. Vyztužíme to až nahoru,“ uposlechl diblík a začal pokři­
kovat rozkazy na své podřízené.
Začínal další typický den v jednom z pekel. Ale to se mělo zcela neoče­
kávaně v nejbližším okamžiku změnit. Tak je to se změnami vždycky! Krá­
číme po vyšlapaných cestičkách se skloněnou hlavou a s pocitem, že to tak
bude provždy. Proč by se něco mělo měnit, vždyť na obzoru není žádná
změna. Žádný dopis, žádný telegram, ba ani telefonát neoznamuje nic
-5-
nového. Tak si začínáte zoufat a ani netušíte, že posel už vyrazil na cestu a
že se vaše tužby splní. To platí i v pekle. Někdo by mohl namítnout, že tuž­
by se plní zvláště v pekle, protože tužba sama je nástroj ďábla. Ale to je
jenom přehánění svíčkových bab, které mají čas o tom přemýšlet.
Azzie si všiml, že diblíci začali konečně pracovat podle jeho představ.
Už ho čekalo jenom dvě stě hodin služby, než si bude moci na tři hodinky
schrupnout. Ano, dny v pekle jsou pěkně dlouhé. Zrovna se chystal vlézt
na své původní pohodlné místo, odkud byl před chvílí vyrušen, když vstou­
pil posel.
„Jste démon, který má na starosti tohle peklo?“
Tazatel byl Efreet s fialovými křídly, jeden z těch, co pamatovali
Babylón. Ti teď byli většinou zaměstnáni u kurýrní služby, protože se líbili
ďáblům z horní sněmovny pro své veselé barevné turbany.
„Jsem Azzie Elbub,“ odpověděl náš démon. „A máte pravdu, že mám na
starosti toto oddělení pekla.“
„V tom případě hledám vás,“ řekl Efreet a podal Azziemu azbestové
desky, které chránily dopis před žárem. Azzie si před otevřením pošty sun­
dal rukavice. Takovéto dokumenty používal pouze vrchní rada Pekelné
Justice.
Četl: „Na vědomost se dává, že byla učiněna nespravedlnost, konkrétně
jeden člověk byl vzat do pekla, aniž přišel jeho čas. Síly světla již podaly v
jeho zastoupení oficiální protest. Kdyby žil celou dobu, která mu byla při­
dělena, mohl svých činů litovat a napravit se. Matematicky vyjádřeno je
šance na takovou chybu dva tisíce ku jedné, nicméně se tak stalo. Z toho
důvodu vás žádám a nařizuji vám vyhledat tohoto muže, vyzvednout ho z
pekla a vrátit ho k jeho manželce a rodině na Zemi. Zároveň jste povinen s
ním zůstat po dobu jeho plného zapojení se do života, protože jsme fi­
nančně zodpovědní za jeho vyživovací náklady. Po splnění tohoto úkolu
budete převeden do normální démonické služby na Zemi. S pozdravem
Asmodeus, Vedoucí sekce severních pekel. P.S. Dotyčný se jmenuje Tho­
mas Scrivener.“
Azzie byl z obsahu dopisu tak nadšen, že se neubránil a objal Efreeta.
Ten uraženě o krok ustoupil a srovnával si turban se slovy: „Klídek, šéfe.“
„Já mám prostě radost,“ řekl Azzie. „Alespoň odsud vypadnu a dostanu
se zpět na Zem.“
„To je hnusné místo,“ odvětil Efreet, „ale každému, co jeho jest.“
-6-
Azzie odběhl hledat Thomase Scrivenera.
Zjistil, že Thomas Scrivener by měl být v poslední řadě v sekci
1002WW. V peklech je podobné uspořádání jako například v divadle. Je
možné vystopovat každé umístění, samozřejmě existuje hlavní plán. Ale v
praxi je to složitější. Diblíci vrší lidi celkem nezodpovědně na hromady. Ty
ovšem čas od času spadnou na jinou hromadu, a tak je možné určit polohu
jen přibližně.
„Je tu Thomas Scrivener?“ ptal se Azzie.
Hromada hříšníků v sekci 1002WW, přesněji řečeno těch, kteří měli
hlavu v jeho směru, přerušila diskusi a upřela pozornost na Azzieho. Místo
aby litovali svých hříchů, většina hříšníků trávila čas v pekle společenským
klábosením, seznamováním se se sousedy a semtam se ozval smích. Prostě
mrtví pokračovali tam, kde skončili jako živí.
„Scrivener, Scrivener,“ ozval se starší muž uprostřed. Ztěžka pootočil
hlavu. „Určitě je tady. Hoši, nevíte, kde je Scrivener?“
Dotaz se nesl nahoru a dolů velkou hromadou. Muži se odvraceli od své
původní zábavy a ptali se: „Scrivener, Scrivener, vysoký, hubený bláznivý
chlápek, co šilhá na jedno oko?“
„Já nevím, jak vypadá,“ řekl Azzie. „Předpokládal jsem, že se ozve,
když uslyší své jméno.“
Lidská hromada pokašlávala, mumlala a diskutovala tak, jak už se nor­
málně projevují lidé živí či mrtví. Kdyby Azzie nebyl vybaven démo­
nickým nadpřirozeným sluchem, zcela jistě by přeslechl slabý výkřik
odněkud z prostředka hromady.
„Haló, tady. Tady jsem! Hledal někdo Scrivenera?“
Azzie přikázal diblíkům, aby opatrně vytáhli Scrivenera z hromady, aniž
by mu způsobili nějakou újmu nebo dokonce poškodili nějakou jeho část.
Samozřejmě mohla být jakákoliv část těla nahrazena, ale tento proces byl
bolestivý a snadno mohl zanechat psychické jizvy. Azzie věděl, že ho má
dopravit zpět na Zemi nepoškozeného, aby neudělal Silám Temnot zby­
tečné potíže, že ho sebraly předčasně.
Za chvíli se Scrivener začal sám hrabat ven z hromady. Byl to pomenší
čilý plešatějící chlapík.
„Já jsem Scrivener!“ křičel. „Zjistili jste, že to je omyl, co? Já jsem jim
říkal hned, že nejsem mrtev. Ale ten s tou kosou moc neposlouchá. Jenom
-7-
se šklebí jako idiot. Sebral mě jak nic. Mám všechny důvody si stěžovat u
vedení.“
„Poslouchejte,“ řekl Azzie vážně. „Buďte rád, že se na ten omyl vůbec
přišlo. Jestli chcete začít vést spor, strčí vás do zadržovací cely, dokud se
nedostanete ke slyšení. To může trvat jedno nebo dvě století. Vy asi nevíte,
co jsou zadržovací cely?“
Scrivener zavrtěl hlavou a díval se na něj s hrůzou rozšířenýma očima.
„Ty jsou tak zlé, že dokonce odporují i pekelným zákonům,“ pokračoval
Azzie.
Zdálo se, že to udělalo na Scrivenera dojem.
„Zdá se mi, že mám kliku, že se vůbec odsud dostanu. Díky za upo­
zornění. Vy jste právník?“
„Vzděláním ne,“ odpověděl Azzie. „Ale my všichni, co tu děláme,
máme v sobě kus právníka. Pojďme, ať se dostanete domů.“
„Mám pocit, že budu mít doma potíže,“ řekl trochu ostýchavě Scrivener.
„To je život,“ namítl Azzie. „Buďte rád, že máte nějaké starosti.
Kdybyste zůstal tady dole, tak vás už žádné starosti nečekají. Tady je stále
stejný koloběh.“
„Já netrefím zpátky,“ řekl Scrivener. Azzie měl chuť se ho zeptat, jestli
by se nechtěl vsadit. Pak si ale řekl, že by to možná za těchto okolností
bylo nepatřičné.
„Musíme vymazat z vaší paměti vzpomínku na tuto záležitost,“ oznámil
Azzie Scrivenerovi. „Pochopte, že nechceme, abyste se procházel po zemi
a všude vykládal, co jste zažil.“
„To mi nevadí,“ souhlasil Scrivener. „Stejně není o co stát. Ačkoliv v
očistci jsem potkal toho blonďatýho ducha, co souloží s lid…“
„Nechte toho,“ přerušil Azzie Scrivenera, popadl ho za ruku a vedl ho k
bráně ve zdi vedoucí do jiných částí pekla.
Kapitola 2
Azzie a Scrivener prošli kovovou bránou v ocelové zdi a zamířili vzhů­
ru točitou cestou, vedoucí okrajovými částmi očistce, který vypadal přesně
tak, jak ho namaloval Fuseli. Tak se oba, démon a člověk, plahočili vzhůru.
Cesta byla snadná, protože všechny cesty do pekla jsou snadné, ale byla
také nudná, neboť na pekle není nic zajímavého.
Po chvíli se ozval Scrivener: „Je to ještě daleko?“
-8-
„Nevím jistě,“ přiznal Azzie. „Jsem tu nový. Po pravdě řečeno jsem v
tomhle sektoru nikdy nebyl.“
„Ani já ne,“ přidal se Scrivener. „To, že občas upadnu do komatu, kdy
vypadám jako tělo bez ducha, ještě není důvod, aby mne ten váš kolega s
kosou sebral a ani neprovedl náležité zkoušky. Říkám vám, je to nedbalost.
Jak to, že jste tady nikdy nebyl?“
„Byl jsem předurčen pro něco lepšího,“ odpověděl Azzie, „měl jsem
dobré výsledky na Divotvorné škole. Skončil jsem mezi třemi nejlepšími
ve své třídě.“
Neřekl Scrivenerovi, že většina třídy kromě těch tří byla kompletně
sprovozena ze světa nenadálým závanem dobra. Vrtoch metafyzického po­
časí zabil celou třídu kromě Azzieho a ještě dalších dvou, kteří projevili
značnou dávku imunity proti záření dobra. No, a potom v tom ještě byla ta
partička pokeru.
„Tak proč jste tady?“ ptal se Scrivener.
„Musím splatit dluh ze hry,“ odpověděl Azzie. „Nemohl jsem zaplatit
rovnou, tak jsem to musel odsloužit.“ Chvíli se ošíval a pak dodal: „Já
mám rád hazardní hry.“
„Já taky,“ přiznal Scrivener a v hlase byl jakoby závan lítosti.
Chvíli kráčeli potichu a pak se Scrivener zeptal: „Co se mnou teď
bude?“
„Dáme vás zpět do vašeho těla.“
„Budu v pořádku? Někteří lidé se proberou po smrti a jsou hrozně
legrační. Alespoň jsem to slyšel.“
„Budu na vás dávat pozor. Zůstanu s vámi tak dlouho, až si budu jist, že
jste v pořádku.“
„To rád slyším,“ řekl Scrivener. Chvíli šel mlčky a pak mu to zase ne­
dalo: „Ale až se proberu, tak nebudu vědět, že tam jste, nebo budu?“
„Samozřejmě že ne.“
„To pak ale nebudu mít žádnou jistotu.“
„Až budete zase naživu, už nebudete mít žádné záruky. To vám říkám
rovnou. Jenom teď, když jste mrtev, můžete ocenit naši snahu, pak už ne,“
řekl Azzie přesvědčivým tónem.
„Víte, já si vůbec nepamatuju některé věci ze svého života,“ přiznal s
obavou Scrivener po chvíli chůze.
„Nemějte obavy. To se spraví, jakmile budete zpět.“
-9-
„Mám pocit, že jsem byl ženatý.“
„Fajn.“
„Ale nejsem si jist.“
„Všechno se vám vybaví, až budete ve svém těle.“
„A co když ne. Co když budu mít amnesii?“
„Budete v pořádku,“ tvrdil Azzie.
„Přísaháte na svou čest démona?“
„Jasně,“ lhal lehce Azzie. Navštěvoval a absolvoval bez problémů kurs
křivopřísežnictví.
„Nelhal byste mi, že ne?“
„Hele, věřte mi,“ řekl Azzie a použil při tom speciální kouzlo, které činí
i z těch nejpodezřívavějších a nejbojovnějších jedinců velice poddajné tvo­
ry.
„Snad mi rozumíte, proč jsem trochu nervózní,“ omlouval se Scrivener.
„To víte, znovu se narodit.“
„To není nic, za co byste se musel stydět,“ chlácholil ho Azzie. „Už
jsme tady.“
„Díky Satanovi,“ dodal pro sebe. Činilo ho totiž velice nervózním, když
musel dlouho mluvit s lidmi. Pořád by o něčem vykládali! Samozřejmě, že
na Démonské univerzitě Otcové Démoni nabízeli Kurs přehledné kon­
verzace s lidskými bytostmi, ale Azzieho ani nenapadlo, aby se obtěžoval
ještě takovou prkotinou. V té době se mu zdála mnohem zajímavější di­
alektika nepoctivosti.
Azzie už před sebou zahlédl známé šarlatové barvy ambulance severní­
ho pekla. Zastavili kousek před ambulancí a démon-lékař vyšel ven. Byl to
chlapík s očima jako z obelisku a s prasečím rypákem a celkově vypadal
úplně jinak než Azzie, který měl liščí tvář, ryšavé vlasy, zašpičatěné uši a
úžasně modré oči. Těm, kteří mají zálibu v démonech, se mohl zdát i hez­
ký.
„To je ten chlápek?“ optal se lékař.
„Jo, to je on.“
„Než cokoliv uděláte,“ řekl Scrivener, „chtěl bych vědět…“
Lékař s prasečí tváří vztáhl ruku a dotkl se nějakého místa na Scrivene­
rově čele. Scrivener přestal hovořit a jeho oči se rozostřily.
„Co jste to udělal?“ zeptal se Azzie.
„Uspal jsem ho,“ řekl démon-lékař. „Teď ho můžeme odeslat.“
- 10 -
Azzie jen doufal, že bude Scrivener v pořádku. Když démon pracuje s
vaší hlavou, nikdy to nevěští nic dobrého.
„Jak víte, kam ho poslat?“ zeptal se doktora.
Ten rozepnul Scrivenerovu košili a ukázal tetování se jménem a adresou
na jeho prsou vyvedené nachovým inkoustem.
„To je ďábelská identifikační značka,“ poznamenal.
„Odstraníte to, než ho odešlete?“
„Žádné strachy, on to neuvidí. To je značka pro nás. Vy s ním jdete jako
doprovod?“
„Ano, ale dopravím se tam sám. Ukažte mi ještě jednou jeho adresu.
Tak jo, už to mám.“
„Tak zatím nashle, Tome,“ řekl modrookému muži.
Kapitola 3
A tak se dostal Thomas Scrivener domů. Naštěstí se démonickému lé­
kaři podařilo vrátit Scrivenera domů ještě před tím, než nastaly nevratné
změny s jeho tělem. Lékař, který jeho tělo koupil, se zrovna chystal zahájit
pitvu tím, že rozřízne záda a ukáže studentům arteriální systém. Dříve než
stihl začít, Scrivener otevřel oči.
„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravil a omdlel.
Dr. Moreau ho prohlásil za živého a požadoval po vdově vrácení peněz.
Ta vrátila peníze dost nerada. Její manželství se Scrivenerem nebylo nijak
zvlášť uspokojivé.
Azzie cestoval na Zem svým vlastním způsobem. Nechtěl jet se Scri­
venerem Vozem Nemrtvých, jehož rozkladný puch byl nesnesitelný i pro
nadpřirozené bytosti. Přijel těsně po tom, co se Scrivener probral. Protože
si vzal Amulet Neviditelnosti, nikdo ho nemohl vidět.
Neviditelný, s výjimkou těch, kteří mají dar druhého vidění, se ubíral za
procesím, které přinášelo Scrivenera do jeho domu. Všichni ti dobří lidé,
samí prostí venkované, prohlašovali, že se stal zázrak. Ale jeho žena Mi­
laud si stále šeptala: „Já věděla, že to ten bídák jen hraje!“
Azzie zaštítěn svou neviditelností prozkoumal Scrivenerův dům, kde
měl strávit dobu, po kterou se bude Scrivener zotavovat. To mělo zabrat
pravděpodobně několik dnů. Dům to byl pěkně stavěný, měl v každém pa­
tře několik místností a pěkný vlhký sklep.
- 11 -
Azzie si vybral za své přechodné bydliště právě sklep. To bylo pravé
místo pro démona. Přinesl si s sebou několik svitků na čtení a několik na­
hnilých kočičích hlav k jídlu. Těšil se na těch několik dní v klidu. Ale ještě
dříve, než se stačil uhnízdit, byl vyrušen.
Nejdříve to byla Scrivenerova manželka, vysoká ženština s hrubými vla­
sy, širokými rameny i pozadím, která přišla do sklepa pro potraviny. Potom
to byl nejstarší syn Hans, který vypadal, jako by Scrivenerovi z oka vypa­
dl. Ten se sháněl po hrnci s medem. Pak zase přišla služka Lotte pro pár
brambor z loňské úrody.
Tím naštěstí návštěvy sklepa skončily a Azzie si mohl trochu odpoči­
nout. Ráno zašel zkontrolovat Scrivenera. Rekonvalescent vypadal v dobré
kondici. Seděl na posteli, pil bylinkový čaj, hádal se s manželkou a hu­
boval děti. Azzie usoudil, že bude potřeba s ním strávit ještě jeden den a
pak se bude moci vydat za zajímavějšími záležitostmi.
Dva Scrivenerovi psi, kteří k domu také patřili, věděli, že tam Azzie je.
Kdykoliv se objevil v jejich blízkosti, plížili se pryč. S tím Azzie počítal.
Pak se ale stalo něco, s čím nepočítal.
Té noci se uložil ke spánku v plesnivé části sklepa, kde hnily nějaké
turíny a kde si v pěkném smrádku udělal své hnízdečko. Náhle byl probu­
zen přítomností světla. Bylo to světlo svíčky. Někdo stál před ním a díval
se na něj. Bylo to dítě. To bylo nesnesitelné! Azzie se snažil postavit na
nohy, ale upadl zpět. Někdo mu uvázal kolem kotníků provázek. Pře­
kvapení ho zcela ochromilo. To udělalo dítě. Asi sedmiletá holčička s kula­
tým obličejem a lněnými vlasy. Nějakým zvláštním řízením osudu se stalo,
že ho vidí. A co víc, ona ho vlastně chytila do pasti.
Azzie se snažil vztyčit a nadmout co nejvíc, aby na tu holčičku zapůso­
bil. Pokoušel se vypadat hrozivě, ale nepodařilo se mu to, protože dívka
zatáhla za provázek, který měla omotaný kolem zápěstí a Azzie zase spadl
na zem. Děvčátko se rozesmálo. Azzie byl otřesen. Pro démona není nic
horšího než malý nevinný smíšek.
„Nazdar, děvče,“ pronesl. „Vidíš mě?“
„To víš, že jo,“ přikývla. „Vypadáš jako stará ošklivá liška.“
Azzie se podíval na malý číselníček na Amuletu Neviditelnosti. Jak se
obával, byl skoro na nule. To ti blbci v Zásobovacím oddělení! Je ale prav­
da, že si to měl také překontrolovat sám. Zdálo se, že je v pěkné bryndě.
Ale nedalo se nic dělat. Nemohl pokračovat v hovoru, tak jak by si přál.
- 12 -
„Tak říkáš hezká lištička, kočičko?“ promluvil způsobem, který slýchal
od démonických rodičů. „To jsem rád, že tě vidím. Když uvolníš ten
provázek a pustíš mě, dám ti plný pytlík sladkostí.“
„Nelíbíš se mi,“ řekla holčička. „Jsi určitě zlý. Nechám tě uvázaného a
zavolám kněze.“
Dívala se na něj pohledem, který ho obviňoval ze všeho špatného. Azzie
cítil, že bude muset použít veškerou svou úskočnost, aby se z této situace
vyvlékl.
„Pověz mi, holčičko,“ řekl sladce, „kde jsi vzala tenhle provázek?“
„Našla jsem ho v kostele,“ odpověděla. „Ležel na stole ještě se spoustou
kostí.“
Relikvie svatých! To by znamenalo, že ten provázek má nadpřirozenou
moc a může chytat i duše. Nejlepší lapače duší byly udělány z provazů,
kterými byly přepásány šaty svatých. Bude těžké se osvobodit.
„Holčičko, jsem tady, abych dohlédl na tvého tatínka. Nebyl úplně v
pořádku. To asi víš. Není to lehké umřít a pak se znovu narodit. Teď buď
hodná holčička a odvaž mě.“
„Ne,“ pronesla holčička tím neústupným způsobem, jaký malé holčičky
používají. A někdy konec konců i ty větší.
„Nu což, prach a broky,“ řekl Azzie a začal s sebou křečovitě škubat,
aby se uvolnil. Ale provázek měl tu vlastnost, že se při každém pokusu o
uvolnění ještě víc utahoval. „Tak už toho, holčičko, nech. Legrace je legra­
ce, ale už je čas, abys mne pustila.“
„Neříkej mi holčičko,“ řekla dívenka. „Jmenuji se Brigita. A vím všech­
no o tobě i o tvých způsobech. Farář nám to říkal. Jsi duch ďábla, že ano?“
„Ale vůbec ne,“ odporoval Azzie. „Ve skutečnosti jsem dobrý duch, při
nejhorším neutrální duch. Byl jsem sem vyslán, abych se přesvědčil, že se
tvůj tatínek docela uzdraví. Musím na něj dávat pozor, tak mě nech na
pokoji a pomoz ostatním.“
„Aha, rozumím ti,“ prohlásila Brigita a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Ale vypadáš hrozně, úplně jako démon.“
„Vzhled někdy klame,“ odporoval Azzie. „Tak mne pusť! Musím se po­
dívat na tvého tatínka!“
„A co mi dáš?“ zeptala se Brigita.
„Hračky. Spoustu hraček. Tolik, že jsi nikdy tolik ani neviděla.“
„Dobře,“ souhlasila. „Ale potřebuji také šaty.“
- 13 -
„Dám ti celou výbavu. Ale už mne pusť!“
Brigita přistoupila blíže a zachytila kličku provázku špinavým
ukazováčkem. Pak se ale zarazila.
„Když tě pustím, přijdeš si se mnou hrát, kdykoliv tě zavolám?“ zeptala
se.
„Ne, to už by bylo moc. Mám plno práce. Nemohu být stále k dispozici
malé venkovské holčičce se špinavým obličejem.“
„Dobře, ale slíbíš mi, že mi splníš tři přání, když tě o to požádám.“
Azzie váhal. Slib splnění přání může způsobit potíže. Démonův slib se v
tomto směru musí dodržet. Ale plnění lidských přání může být někdy spo­
jeno se značnými potížemi.
„Splním ti jedno přání,“ řekl. „Pokud ovšem bude rozumné.“
„Dobře,“ souhlasila Brigita. „Ale nemusí být příliš rozumné, jo?“
„Tak jo, ale už mě uvolni!“
Brigita ho rozvázala. Azzie si uvolnil kotníky a pak začal prohledávat
vak, jestli jsou v něm náhradní baterie. Našel je, vsunul je do Amuletu Ne­
viditelnosti a zmizel.
„Nezapomeň, co jsi slíbil!“ volala.
Azzie věděl, že nezapomene, i kdyby chtěl. Všechny sliby, které daly
nadpřirozené bytosti lidem, byly zaneseny v Úřadu pro rovnováhu. Kdyby
snad některý démon zapomněl na daný slib, bylo by mu to důrazně a bo­
lestivě připomenuto.
Scrivener byl v pořádku. Seděl za stolem, ládoval se vločkami a ko­
mandoval manželku a sloužící. Azzie odešel. Byl čas, aby se věnoval svým
záležitostem.
Kapitola 4
Azzie se cítil báječně. Byl volný a mohl se zase potulovat po zelené ze­
mi. Skutečně nenáviděl pobyt v pekle, zejména pro jeho stále se opakující
jednotvárnost a jednoduchost. Každodenní otáčení hříšníků na roštu je sku­
tečně ubíjející. Azzie byl démon energický, podnikavý a stále chtivý
nových zážitků. Byl zástupce ďábla, a i když vypadal trochu lehkomyslně,
bral své povinnosti vážně.
Jakmile opustil Scrivenerovu vesnici, snažil se trochu zorientovat. Tato
oblast mu nebyla povědomá. Azzie naposled navštívil Zemi za časů řím­
ského impéria a dokonce se zúčastnil jedné z pamětihodných Caligulových
- 14 -
hostin. Teď letěl nízko nad územím zvaným Galie a byl chráněn před pří­
padnou nehodou Amuletem Neviditelnosti. Amulet mu také propůjčil
určitý stupeň nedotknutelnosti, což se mu velmi hodilo, zrovna když prolé­
tal velkým hejnem labutí. Při letu si Azzie všiml, že je ze všech stran po­
měrně hustý les. Vesnice byla jenom malá skvrnka v ohromné rozloze lesa,
který pokrýval většinu Evropy a rozkládal se od Skythie po Hispánii. Azzie
objevil blátivou cestu a sledoval její směr ve výšce asi sto padesát metrů.
Cesta se táhla dost daleko, až se spojila s pěknou dlážděnou římskou
cestou. Azzie se připojil ke skupince jezdců na koních dole na cestě a sle­
doval je až do nějakého většího města. Později zjistil, že se to město
jmenuje Troyes a je součástí Francké říše. Frankové byli barbaři, kteří
nosili velké železné meče a zmocnili se po pádu Říše římské celé Galie a
ještě dalších území.
Azzie letěl nízko a nad městem ještě zvolnil. Viděl malé domečky i
paláce šlechticů a vysokých církevních hodnostářů. Na okraji města byl
zrovna trh. Azzie letěl nad stany a vlaječkami, které byly vyvěšeny na po­
čest trhu. Rozhodl se, že ten trh navštíví.
Snesl se na zem a vzal na sebe standardní podobu. Změnil se v laskavé­
ho statného plešatějícího muže lehce šilhajícího na jedno oko. Jeho tóga,
do které se přestrojil, vypadala jako by již vyšla z módy, a proto se převlékl
do pláště z domácí příze a vypadal víceméně jako všichni ostatní.
Ochomýtal se okolo, prohlížel si všechno a stále se cítil trochu dezorien­
tován. Mezi stany bylo i pár zděných staveb. Prodávalo se tam všechno
možné — zbraně, oblečení, potraviny, dobytek, nástroje a koření.
„Hej vy! Vy, pane!“
Azzie se otočil. Nějaká stařena na něj kývala. Seděla před malým
černým stanem, který byl pomalován zlatými kabalistickými obrazci. Měla
tmavou kůži a vypadala jako Arabka nebo cikánka.
„Volala jste mne?“
„Ano, vás,“ řekla s hnusným severoafrickým přízvukem. „Pojďte
dovnitř.“
Člověk by měl být mnohem opatrnější, protože nikdy neví, co se může
stát uvnitř tmavého stanu s kabalistickými obrazy. Ale pro Azzieho byl ten
stan první povědomá věc po delší době. Mezi démony jsou celé rody, které
žijí v tmavých stanech a putují sem tam. Azzie, ačkoliv byl po otci
Canaanit, byl spřízněn s některými kočujícími Beduínskými démony.
- 15 -
Vnitřek stanu byl vyložen bohatě zdobenými koberci. Na stěnách visely
olejové lampy z nádherně zdobeného cínu a všude dokola se povalovaly
vyšívané polštáře. U vzdálenějšího konce byl nízký oltář se stolkem pro
obětiny. Za ním se rýsovala vysoká heroická socha v řeckém stylu, která
představovala mladého muže s věncem vavřínu ve vlasech. Azzie rozpo­
znal jeho rysy.
„Tak Hermes je tady,“ poznamenal.
„Já jsem jeho kněžka,“ oznámila stařena.
„Získal jsem pocit,“ řekl Azzie, „že jsem v křesťanské zemí a že uctí­
vání starých bohů je přísně zakázáno.“
„To, co jste řekl, je úplná pravda,“ přikývla stařena. „Staří bohové jsou
mrtvi, ale ne skutečně mrtvi, protože se vracejí v nové formě. Například
Hermes se změnil na Herma Trismegista, svatého patrona všech alchymis­
tů. Jeho uctívání není povoleno, ale není ani zakázáno.“
„To rád slyším,“ podotkl Azzie. „Ale proč jste mne sem vůbec
zavolala?“
„Jste démon, pane?“ vyzvídala stařena.
„Ano. Jak to víte?“
„Ve vašem vzhledu je něco vznešeného, ale i zlověstného,“ vysvětlovala
stařena. „Kolem vás je ovzduší nesmiřitelného ďábla, které vás odděluje od
ostatních, ať je jich kolem vás kolik chce.“
Azzie věděl, že cikáni mají někdy schopnost velice citlivého vnímání,
kterého potom využívají, aby lichotili zákazníkům. Nicméně sáhl do svého
vaku, vytáhl zlatou minci a podal ho babicí.
„Vezmi si to za svůj vychytralý jazyk. A teď mi řekni, co ode mne
chceš?“
„Můj pán si s tebou chce promluvit.“
„Tak dobře,“ souhlasil Azzie. Už uběhlo dost času od jeho poslední roz­
mluvy s jedním z dávných bohů.
Stařena poklekla na oltář a začala něco mumlat. Ve chvíli byl bílý
mramor pokryt růžovým ruměncem. Socha ožila, protáhla se, sestoupila z
podstavce a sedla si vedle Azzieho.
„Přines něco k pití,“ řekl Hermes staré ženě.
Když odešla, otočil se k Azziemu.
„Už je to, Azzie, dávno, co jsme se viděli naposled.“
- 16 -
„To je,“ přikývl Azzie. „Jsem rád, že tě zase vidím, Herme. Nebyl jsem
na Zemi, co křesťanství potřelo pohanství — to víš, měl jsem jiné závazky
— ale rád bych vyjádřil svou soustrast.“
„Děkuji ti,“ řekl Hermes, „ale po pravdě řečeno, o nic jsme nepřišli.
Všichni máme plno práce, myslím my bohové. Stěhujeme se časem a
někdy máme docela čestná místa na obou stranách — svatých i té ďábel­
ské. To záleží na příležitosti. Ten přechodný stav je velmi zajímavý.“
„To rád slyším,“ oddychl si Azzie. „Zdá se mi to velice smutné, když
bůh nemůže vykonávat svou práci.“
„O nás neměj nikdy strach. Poslal jsem svou služebnici Aissu, aby tě za­
volala, protože říkala, že ty vypadáš velmi dezorientovaně. Myslel jsem si,
že bych ti mohl pomoci.“
„To je od tebe velmi hezké,“ poděkoval Azzie. „Možná bys mi mohl tro­
chu říci, co se stalo od časů Caligulových.“
„Tak tedy v krátkosti. Římské impérium dojelo na nájezdy barbarů a na
otravu olovem. Barbaři jsou teď všude kolem. Říkají si Frankové, Sasové a
Vizigótové. Vytvořili říši, kterou nazývají Svatá říše římská.“
„Svatá?“ zeptal se Azzie.
„Oni jí tak říkají. Nevím proč.“
„Ale jak upadla skutečná Říše římská?“
„Můžeš se podívat do kterékoliv učebnice historie,“ řekl Hermes. „Ale
můžeš mi věřit. Prostě skončila a tím skončila také antika. To období, v
kterém se nacházíme, se nazývá — nebo vbrzku po svém zániku bude na­
zývat — středověk. Přišel jsi těsně o dobu temna. To ti řeknu, to byla legra­
ce. Ale teď to taky stojí za to.“
„Jaký je teď rok?“ zeptal se Azzie.
„Teď je rok tisíc.“
„Takže je milénium!“
„Ano.“
„Takže je skoro čas zápasu.“
„Máš pravdu, Azzie. Teď nadešel čas, kdy Síly světla svedou zápas se
Silami Temnot o to, kdo bude určovat osud lidstva pro příštích tisíc let.
Jestli se přikloní k dobru, nebo k ďáblu. Co s tím uděláš?“'
„Já?“ zvolal Azzie. „Co s tím já mohu dělat?“
„Můžeš se toho zápasu zúčastnit.“
Azzie zavrtěl hlavou.
- 17 -
„Reprezentant Ďábla je vybírán na Nejvyšší Radě Vysokými Ďábelský­
mi Silami. Ti to vždy hrají pro své favority a přihrávají tyhle posty někomu
ze svých přátel. Tam já nemám vůbec šanci.“
„Tak je to stále jako za starých časů,“ pokýval hlavou Hermes. „Ale já
jsem slyšel, že se Peklo nějak reformovalo. Dostali se pod velký tlak Sil
Světla. Protekcionismus, ačkoliv je to vynikající myšlenka, už nemůže udr­
žet jejich vyhlídky. Já to chápu tak, že tentokrát musí být reprezentací po­
věřen někdo podle zásluh.“
„Zásluhy! To by byla novinka! Ale stejně s tím nemohu nic dělat.“
„Nebuď hned malomyslný jako ostatní mladí démoni,“ pronesl Hermes
tvrdě. „Mnoho z nich je líných, spokojí se s tím, že se jenom povalují, be­
rou drogy, vyměňují si milostné zkušenosti a vůbec se snaží jen tak lehce
proplout věčností. Ale ty takový nejsi, Azzie. Jsi chytrý, iniciativní a máš
své zásady, Dělej něco. Klidně můžeš mít šanci.“
„Ale já ani nevím, co dělat,“ namítal Azzie, „a i kdyby, stejně nemám
peníze, abych se prosadil.“
„Vždyť jsi zaplatil stařeně,“ podotkl Hermes.
„To bylo čarovné zlato. Za den nebo dva zmizí. Kdybych se chtěl zú­
častnit zápasu, potřeboval bych pravé peníze.“
„Vím, kde jsou,“ řekl Hermes.
„Kde? Kolik draků budu muset zabít, abych se k němu dostal?“
„Vůbec žádní draci. Pouze bys musel porazit ostatní hráče v pokru při
hře na Den Zakladatele.“
„Poker,“ zašeptal Azzie. „Má vášeň! Kde je ta hra?“
„Bude se hrát ode dneška za tři dny na hřbitově v Římě. Ale budeš
muset hrát lépe než minule. Jinak se zase dostaneš na pár století do pekla.“
„Ve skutečnosti,“ dodal Hermes, „budeš potřebovat to, čemu budou bu­
doucí hráči říkat klika.“
„Klika? Co je to?“
„Cokoliv, co ti pomůže vyhrát.“
„Ale tam jistě budou nějací rozhodčí, aby zabránili podvádění.“
„To je pravda. Ale neexistuje žádný zákon, ani nebeský, ani pekelný,
který by zakazoval kouzlo pro štěstí.“
„To je ovšem taky velmi vzácné. Kdybych ho tak měl!“
„Mohl bych ti říci, kde bys ho našel. Budeš se ale muset pořádně namá­
hat, abys ho získal.“
- 18 -
„Tak už mi to řekni!“
„Při svých nočních toulkách po Troyes a jeho okolí,“ prohlásil Hermes,
„jsem si všiml místa na kraji lesa, kde rostou malé oranžové květinky. Lidé
o tom nevědí, ale je to Speculum, která roste vždy jenom tam, kde je feli­
xit.“
„Je tam felixit?“ ptal se okouzlený Azzie.
„To už musíš najít sám,“ ukončil hovor Hermes. „Ale příznaky jsou na­
dějné.“
Kapitola 5
Azzie Hermovi poděkoval a opustil stan. Prošel spoře porostlým polem
a zamířil k lesu, který obklopoval město. Našel vzácnou, velmi nízkou a
nenápadnou květinku. Azzie k ní přivoněl (vůně Specula byla velmi krás­
ná), poklekl a přiložil ucho k zemi. Jeho nesmírně vyvinutý sluch mu pro­
zradil, že je něco pod povrchem. Něco, co se pohybuje a bouchá. A zase
pohyb a bušení. Samozřejmě, že to byl typický zvuk pro trpaslíka, který si
dělá krumpáčem a lopatkou svůj tunel. Trpaslíci dobře věděli, že je ten
zvuk prozrazuje, ale co mohli dělat. Trpaslík potřebuje kopat, aby měl po­
cit, že žije.
Azzie využil schopnosti dané všem evropským a arabským démonům,
zadupal nohou a ponořil se do země. Život v zemi je pro ně stejně přiro­
zený jako pro člověka život na zemi. Démoni se mohou v zemi pohybovat
stejně jako ve vodě; mohou v ní plavat, ale samozřejmě radši chodí tunely.
Pod zemí bylo chladno. Nedostatek světla Azziemu nijak nekompli­
koval život, protože se mohl rozhlížet pomocí vidění v infračervené oblasti
světla. Jinak to bylo pod zemí velice zajímavé. Těsně pod povrchem žijí
krtci a myši, výskyt další havěti záleží na složení půdy.
Konečně Azzie narazil na podzemní jeskyni. Fosforeskující kameny vy­
dávaly dostatečné, i když kalné světlo, aby bylo možné dohlédnout na
vzdálenější konec jeskyně. Tam stál osamělý trpaslík severoevropského
typu, oblečený v pěkných červenozelených šatech z krtčí kůže, na nohou
měl vysoké jezdecké boty z ještěrčí kůže a na hlavě mu seděla čepička z
kůže myší.
„Nazdar, trpaslíku,“ pozdravil Azzie a zvětšil se, nakolik mu strop jes­
kyně dovoloval, takže se tyčil nad trpaslíkem téměř výhružně.
- 19 -
„Zdravím tě, démone,“ odpověděl trpaslík, ale neznělo to příliš potě­
šené. „Jsi na procházce?“
„Dalo by se říci,“ řekl Azzie. „A co ty?“
„Jenom tudy procházím,“ opáčil trpaslík. „Jdu na sraz v Antibes.“
„Je to pravda?“ tázal se vážně Azzie.
„Je.“
„Tak proč ses tady zastavil a kopeš tady?“
„Já? A kopat? To ne!“
„Tak co dělá ten krumpáč v tvé pravé ruce?“
Trpaslík pohlédl na svou ruku a vypadal velmi překvapeně, co že to v ní
vidí. Pak se pokusil krumpáčem odhrábnout pár kamenů, ale protože na to
krumpáč není určen, tak mu to samozřejmě příliš nešlo.
„Jenom jsem tady uklízel.“
„Uklízel jsi zem, co?“ ptal se sarkasticky Azzie. „Za koho mne máš, ty
troubo? Kdo vůbec jsi?“
„Jsem Rognir, člen Rolfovy trpasličí družiny z Uppsaly. Tobě se možná
zdá uklízení země absurdní, ale pro nás, trpaslíky, je to velice přirozená
činnost. Milujeme pořádek a věci na svém místě.“
„Upřímně řečeno,“ řekl Azzie, „to, co tady vykládáš, vypadá jako úplný
nesmysl.“
„To je proto, že jsem nervózní,“ bránil se Rognir. „Zpravidla mluvím
docela rozumně.“
„Tak se uklidni a mluv rozumně,“ domlouval mu Azzie. „Já ti nic neu­
dělám.“
Trpaslík přikývl, ale nevypadal příliš přesvědčen. Nedůvěřoval démo­
nům a nikdo mu to nemůže mít za zlé. Na světě je mnoho různých nepřá­
telství a soupeření, o kterých lidé nemají ani potuchy jenom proto, že u
toho zrovna nebyl Homér nebo Vergilius, aby to popsali. Mezi trpaslíky a
démony byly zrovna značně napjaté vztahy kvůli územním nárokům. Dé­
moni si odjakživa nárokovali podzemí, navzdory tomu, že původně vznikli
jako padlé bytosti Světla. Milují podzemní cesty Země, hluboké jeskyně,
močály, propasti a různé sevřené průchody a průduchy pro jejich ne­
pravidelnost a chmurnou poetičnost. Trpaslíci si také dělají nárok na
podzemí a odvozují svůj nárok od toho, že jsou děti podzemí zrozené v
nejhlubších oblastech původního magmatu. To je samozřejmě přehnaně ro­
mantická představa o původu trpaslíků. Pravý původ trpaslíků je zajímavý,
- 20 -
ale zde není místo jít příliš do hloubky. Co je důležité, je síla představivosti
a to, jak na ní lze tvrdošíjně lpět. Trpaslíci trvali na tom, aby se mohli po­
hybovat v podzemí bez jakýchkoliv omezení. To však není styl uvažování
démonů. Ti chtějí přesně vymezená teritoria. Démoni se rádi pohybují sami
a mají snahu vyhnat ostatní tvory pryč. To není nic pro trpaslíky. Ti pocho­
dují kolem ve skupinách, bílé kníry vlají, krumpáče a rýče vždy připrave­
ny, hlomozí a zpívají (jsou to skutečně velcí zpěváci). Často projdou přímo
přes shromaždiště démonů. Démoni mají vždy shromáždění na význam­
ných místech víry, ačkoliv se jich málokdy zúčastňují ti, co mají skutečnou
moc. Není tedy divu, že nesnášejí, když jsou rušeni při svých obřadech. A
trpaslíci mají skutečně neobvyklou schopnost být vždy na nesprávném
místě a začít kopat a rušit démony zrovna v tom okamžiku, kdy sedí bez
pohnutí s rukama na uších a jsou zabráni do hlubokých myšlenek. Pěkný
rodinný portrét takto zamyšlených démonů můžeme vidět na reliéfu v
Notre Dame. Démoni mají pocit, že je trpaslíci utiskují. Války mnohdy za­
čaly z malichernějších důvodů.
„Doufám,“ prohlásil Azzie, „že jsou naše rody v mírových vztazích.
Každopádně jsem přišel kvůli něčemu, co tě vůbec nemůže zajímat, pro­
tože to není vzácný drahokam.“
„Co přesně hledáš?“ zeptal se Rognir.
„Felixit,“ odpověděl Azzie.
V těch dobách měly čáry, kouzla a talismany na světě velkou moc.
Mnozí démoni se domnívali, že je trpaslíci ukrývají na tajných místech,
aby je ochránili před draky. Moc jim to stejně nepomáhalo, protože draci
věděli, že kde najdou trpaslíky, tam bude i zlato. Trpaslíci a draci jdou
spolu ruku v ruce jako párek a hořčice, dobro a zlo, paměť a zapomnění.
Trpaslíci dřeli, aby vyrvali z hlubin země kameny štěstí, felixity. Ty se na­
cházejí v malém množství v nejstarších a nejtvrdších kamenech, v čedi­
čích.
Felixit, kámen dobrého znamení, byl velice populární v době, kdy bylo
všechno šťastnější, lepší a pravdivější, v Zlatých časech, které skončily těs­
ně před tím, než se na scéně objevil člověk. Pověst praví, že si ho do hlubin
uložili staří bohové v dávných dobách, ještě předtím, než věci získaly vů­
bec svá jména,. A i tenkrát to byl jeden z nejvzácnějších minerálů na světě.
Nepatrné množství toho minerálu je schopno vyzařovat štěstí a radost, což
velice příznivě ovlivňuje osud jeho vlastníka a je schopno učinit ho
- 21 -
úspěšným v jakékoliv činnosti. Není divu, že se našli jedinci, kteří pro něj
byli schopni vraždit.
Jedna věc je jistá. Když chcete získat toto kouzlo přinášející štěstí, mu­
síte ho buď ukrást — což je nesmírně obtížné, protože skutečné kouzlo
štěstí chrání samo sebe pro svého držitele, a je proto těžko zcizitelné —,
anebo musíte najít žílu felixitu v nitru země a získat ho pro sebe. Asi si
myslíte, že není možné, aby ještě nějaký felixit zbyl, protože trpaslíci po
něm pasou (vedle ostatních drahokamů) od té doby, co se o něj zajímá lid­
stvo samo. Ale není to úplně pravda, protože země se cítí poctěna, že smí
produkovat tak šťastný kámen a čas od času vydá nové ložisko. Ale vždy
pouze ve velmi omezeném množství.
„Felixit!“ snažil se Rognir nepřesvědčivě zasmát. „Co tě přivedlo na
myšlenku, že by mohl být tady?“
„Malá myška mi to řekla,“ řekl Azzie částečně po pravdě protože Her­
mes byl dříve Myší bůh. To ovšem bylo ještě předtím, než se jako většina
bohů z Olympu transformoval. Touto odpovědí Rognira úplně zmátl.
„Tady není žádný felixit,“ vrtěl Rognir hlavou. „Tohle místo bylo už
dávno vytěženo.“
„Pak mi ovšem těžko vysvětlíš, co tu děláš.“
„Já? Jenom tady chvíli odpočívám,“ prohlásil Rognir „Tohle místo se
stalo důležitou spojkou na trase z Bagdádu do Londýna.“
„Když je to tak,“ řekl Azzie, „tak ti nebude vadit, když se tady poroz­
hlédnu.“
„Proč by mi to mělo vadit. Zem je pro každého.“
„To jsi řekl hezky,“ ocenil Azzie a začal čuchat okolo. Jeho ostrý liščí
nos brzo ucítil něco, co před nedávném mohlo byl ve spojení s felixitem.
Démoni mají velice dobře vyvinutý čich jako odměnu za jejich přetěžkou
službu v pekle. Azzie větřící jako skutečná liška sledoval slaboučký pr­
chavý zápach jeskyní a ten ho dovedl přímo k vaku z kůže lemura, který
měl Rognir opřený o nohu.
„Nebude ti vadit, když si prohlédnu tenhle vak, že ne?“ zeptal se Azzie.
Rognirovi to samozřejmě vadilo strašně, ale protože trpaslíci nejsou
dostatečně vybaveni, aby se mohli utkat s démony jako rovný s rovným,
rozhodl se dát přednost opatrnosti před odvahou.
„Posluž si.“
- 22 -
Azzie vysypal obsah pytle na zem. Odstrčil kousek stranou rubíny, které
získal Rognir v Barmě, nevšímal si kolumbijských smaragdů ani diamantů
z Jižní Afriky. Sebral malý narůžovělý kamínek ve tvaru válečku.
„Tenhle vypadá jako felixit,“ oznámil. „Nebude ti vadit, když si ho na
nějaký čásek půjčím?“
Rognir z nedostatku jiných možností potřásl rameny: „Jen abys ho ne­
zapomněl vrátit.“
„Žádné strachy,“ ujistil ho Azzie a již se chystal k odchodu. Pak ještě
jednou pohlédl na rozsypané bohatství kamenů u svých nohou a prohlásil:
„Podívej, Rognire, ty mi připadáš jako docela sympatický trpaslík. Co bys
řekl na to, kdybych ti nabídl výhodný obchod.“
„Co máš přesně na mysli?“
„Mám teď v pácu jistý podnik. Nemohu ti o tom moc říci, jenom tolik,
že to má co do činění s oslavou milénia. Potřebuji ten felixit a taky by se
mi hodily ty další kameny. To víš, démon bez peněz toho moc nezmůže.
Když dostanu od Vysoké Ďábelské Moci tu podporu, kterou očekávám,
splatím ti to desetinásobně.“
„Ale já jsem měl v plánu to odnést domů a přidat to na svou hromadu
drahokamů,“ prohlásil Rognir. Sehnul se a začal sbírat drahokamy.
„Hele, ty už musíš mít doma docela pěknou hromádku, co?“
„Stydět se za ni tedy rozhodně nemusím,“ odpověděl Rognir s hrdostí,
která prozrazovala, že patří mezi nejúspěšnější.
„Tak proč bys mi ty kameny nenechal? Tvoje hromada je už dost velká
tak jako tak.“
„A to má snad být důvod, abych ji nechtěl ještě větší?“
„Ovšemže ne! Ale když to přidáš na hromadu, nebudou ti peníze nijak
vydělávat. Když je investuješ do mě, tak ti to přinese zisk.“
„Peníze že by vydělávaly? To je legrační myšlenka. To mě nikdy nena­
padlo.“
„To je koncepce budoucnosti a není špatná. Proč by měly peníze zahá­
let? Všechno ostatní musí pracovat a být v oběhu, tak proč ne peníze?“
„Myšlenka je to možná dobrá,“ chytil se Rognir trochu na udičku. „Ale
jakou mám jistotu, že dodržíš slovo? Všechno, co budu mít, když přijmu
tvou nabídku, je tvé slovo. Ale když ji nepřijmu, tak mám stále své pokla­
dy.“
- 23 -
„Mohu ti udělat nabídku, které neodoláš,“ přesvědčoval ho Azzie.
„Místo abychom se drželi normálního bankovního postupu, dám ti tvůj po­
díl na zisku dopředu.“
„Zisk? Ale vždyť jsem ještě do tebe nic neinvestoval.“
„To vím také. Tak abychom to udělali výhodné pro oba, dám ti dopředu
tolik, kolik by byl tvůj roční úrok.“
„Co mám tedy udělat?“
„Jenom otevři dlaň.“
„Nuže dobrá,“ přikývl Rognir, který jako většina trpaslíků nemohl
odolat slovu zisk.
„Tak tady to máš,“ řekl Azzie. Dal Rognirovi dva menší diamanty, jeden
rubín s malou vadou a tři dokonalé smaragdy,
Rognir se na ně nedůvěřivě díval.
„Ale nejsou to ty moje drahokamy?“
„Ovšemže jsou! To je tvůj zisk!“
„Ale vždyť byly moje i předtím!“
„Já vím, ale ty jsi mi je půjčil!“
„Půjčil? To si nepamatuju.“
„Pamatuješ si, že jsi přijal nabídku podílu na zisku, když jsem ti ho na­
bídl?“
„Samozřejmě. Nikdo přece neodmítne zisk.“
„Máš pravdu. Ale tvůj podíl je založen na tom, že mi půjčíš ty kameny,
abych na nich mohl pro tebe vydělat. Teď ti jich pár vracím. Ale stále ti
dlužím všechny, včetně těch, co jsem ti vrátil. Za rok ti je všechny vrátím.
A ty jsi už dostal svůj podíl dopředu.“
„Nejsem z toho moc moudrý,“ ošíval se Rognir.
„Věř mi,“ končil řeč Azzie. „Udělal jsi báječný obchod a pro mne to
byla skutečná radost spolupracovat s tebou.“
„Počkej moment!“
Azzie posbíral kameny, samozřejmě nezapomněl felixit a zmizel do svě­
ta na povrchu. Démoni umějí mizet, jak potřebují, čímž lehce připomínají
divadelní umělce.
Kapitola 6
Už to bylo dávno, co Azzie navštívil Řím. Řím byl zvlášť oblíbené vý­
letní místo démonů. Ti byli zvyklí cestovat za památkami, buď sami, nebo
- 24 -
často i ve skupinách po stovkách, doprovázeni svými ženami i dětmi a prů­
vodci, kteří jim vyprávěli, co se stalo na kterém místě. Bylo tam plno zají­
mavých věcí k vidění. Mezi nejoblíbenější atrakce patřil hřbitov. Četba ná­
pisů na náhrobcích skýtala výbornou zábavu a melancholická místa byla
vyhledávána pro klidné rozjímání ve stínu vysokých cypřišů a mechem ob­
rostlých soch. Řím byl také zajímavé místo kvůli téměř nepřetržitým vol­
bám jednoho papeže a exkomunikací jiného. To umožňovalo se celé akce
zúčastnit a ještě trochu situaci zhoršit.
Nyní vzrušení vrcholilo, protože bylo milénium, rok 1000. Ve vzduchu
visel souboj mezi Ottou III., vládcem svaté říše římské, a jeho násle­
dovníky a mezi Italy, kteří spíše podporovali místní veličiny. Římští šlech­
tici povstali proti Ottovi se zbraní v ruce, a tak nyní probíhaly takřka ne­
přetržité srážky. Nebylo bezpečné vycházet na ulici po setmění a nebezpečí
číhalo i ve dne. Tlupy žoldáků se potulovaly po ulicích a běda tomu, kdo
jim padl do rukou.
Azzie přilétl přesně za soumraku, kdy slunce zapadalo do moře. Chrámy
a věže byly ještě ozářeny světlem, zatímco terakotové zdi již byly ponoře­
ny do večerní temnoty. Azzie letěl nízko nad spletitými uličkami a po chví­
li slétl ještě níže, aby si dopřál krásný pohled na Forum a Coloseum. Za­
kroužil okolo, potom nabral výšku a zamířil na Palatinum. Zde byl velice
zvláštní hřbitov Narbozzi, kde hráli démoni každoročně, kam až paměť
sahá, svoji výroční partii pokeru. Tento rok se s trochou štěstí měla konat
opět.
Hřbitov Narbozzi, rozkládající se na mnoha hektarech zvlněné severní
části Palatina, byl pokryt krásnými zdobenými sarkofágy, kamennými kříži
a rodinnými hrobkami. Azzie se procházel po zarostlých hřbitovních
cestičkách, které se mu po západu slunce zdály mnohem ostřejší. Démoni
vidí mnohem lépe v noci, protože tma je jejich přirozené prostředí. Azzie
se obával, aby neminul místo konání hry, protože hřbitov byl velmi roz­
lehlý. Doufal, že se to nestane. Měl přeci amulet pro štěstí, Rognirův feli­
xit, bezpečně zabalený v pergamenu podepsaném králem Šalamounem. Ve
vaku si nesl drahokamy z Rognirova pokladu, které měl přichystány jako
sázku do hry.
Spěchal a mezitím se úplně setmělo. Na obloze se objevil srpek měsíce,
Sirius byl zabarvený trochu do červena, což je pro ďábla dobré znamení.
Vzduch byl plný zvuků cikád a skřehotání žab z nedalekého močálu.
- 25 -
Azzieho zase přepadla obava, jestli není na špatném hřbitově. Řím v té
době držel světový rekord v počtu památných hřbitovů. Trvalo by mu příliš
dlouho je všechny zkontrolovat; ostatně ani neměl jejich úplný seznam.
Už už se chystal začít proklínat sám sebe pro svou nedostatečnou při­
pravenost — měl se spojit s Výborem pro Nadpřirozená Shromáždění, aby
zjistil přesné místo konání — když tu uslyšel zvuk, který zcela jistě nebyl
lidský. Pohnul se tím směrem a určil ten zvuk jako smích. Ozýval se z té
části hřbitova, která byla v antice známa jako Místo Zatracení. Když přišel
blíže, zaslechl slova přísahy a rozeznal úžasně hluboký smích Newzejotha,
který byl jedním z nejvýše postavených démonů a jeho hlas byl nezapo­
menutelný, Azzie se urychleně rozlétl směrem k hlasu.
Démoni se utábořili v malé prohlubni mezi mramorovým sarkofágem
Romula a novějším hrobem Pompey. Byli v mlází obklopeném duby. Ač­
koliv na tom místě byli usazeni ne více než pár hodin, celé okolí již
projevovalo známky jejich přítomnosti a značné sešlosti, což bylo velice
typické pro shromáždění démonů. K občerstvení byly přineseny kádě s
božskou krví. Na mnoha ohních se rožnily různé části lidských těl všech
možných národů.
Azzie byl krátce po svém příchodu vítán mnoha démony. „Světlé maso
nebo radši tmavší?“ zeptal se ho jeden succubus. Ale Azzie neměl na jídlo
ani pomyšlení, i když mladé lidské maso krásně do zlatohněda opečené na
rožni vypadalo velmi lákavě.
„Kde se hraje?“ ptal se dychtivě.
„Právě támhle,“ odpověděl succubus. Byl to ženský démon pravdě­
podobně z Indie, Azzie na to usuzoval z toho, že měl kroužek v nose a
chodidla měl otočená dozadu. Démonka byla velice hezká a svůdně se na
něj usmívala. Ale Azzie neměl ani pomyšlení, ani chuť na nějaké
laškování. V žilách už mu vřela hráčská horečka a on už spěchal, aby se
dostal do hry.
Démoni hrající karty byli shromážděni v kruhu osvětleném hořícími
hraničkami a lojovými svícemi. Kolem hrajících demonů byl ještě další
kruh kibiců, kteří hlasitě komentoval počínání hráčů. Když se Azzie přiblí­
žil, byla již hra v plném proudu. Na hromadě uprostřed hráčů byly roz­
házené zlaté mince, stříbrné dináry a leželo tam také lidské tělo vysoké
ceny, protože z pahýlů rukou i nohou doposud kapala krev. Byla uzavřena
- 26 -
konečná sázka a břichatý démon s tenkými rukama a nohama a velkým no­
sem, podle sobího svetru pravděpodobně Laponec, vyhrál a bral vše.
„Místo pro nového hráče!“ vykřikl někdo a Azzie proklouzl davem a
usedl na uvolněné místo.
Rozložil před sebe drahokamy a dostal karty. Zprvu by velmi opatrný.
Vydrželo mu to ještě chvíli. I když měl amulet štěstí, felixit, byl rozhodnut
hrát velmi obezřetně, sázet jenom na dobré karty a rychle odhazovat v pří­
padě pochybností Prostě předsevzal si všechny ty věci, které si říkají všich­
ni hráči pokeru, ať už lidé, nebo démoni, než začnou hrát. Vyměnil pár ka­
menů za části těla a začal hrát. Bylo značné šero, protože hraničky a lojové
svíce osvětlovaly spoře pouze své nejbližší okolí. Hra začala a bylo slyšet
démony, jak se smějí a zapřísahají, aby se na ně usmálo štěstí.
Démoni hrající poker jsou veselí společníci, ale jenom pokud se hra vy­
víjí pro ně příznivě. Začali hru v ohromné formě, sázeli celé lidské hlavy a
přisazovali údy nebohých hříšníků. Doprovázeli své počínání vtipy, které
považovali za ohromné, ale ostatní by je zřejmě považovali za dost slabo­
duché.
„Dá si někdo pořádný sendvič?“ volal jeden z obsluhujících démonů a
nechal kolovat tác s pečenými údy.
Opatrnost Azzieho brzy přešla. Začal pokoušet štěstí a sázel čím dál tím
divočeji. Snil o banketu na počest Tisícileté Ďábelské Smlouvy a velmi si
přál se ho zúčastnit. A nejen zúčastnit. Přál si být vítězem! Skutečně si teď
toužebně přál být reprezentantem Zla v souboji Světla a Temnoty při pří­
ležitosti milénia.
Naneštěstí se jeho hromádka lidských částí začala zmenšovat. Věděl, že
sází divoce, hloupě, úplně jako posedlý, ale nemohl si nijak pomoci. Po
chvíli hry si všiml, že vyšší démoni shrabávají největší výhry. Co se to dělo
s jeho felixitem? Proč se mu nedařilo vyhrát pořádnou hru?
Pak ho napadlo, že každý démon má svůj vlastní amulet pro štěstí; čím
důležitější démon, tím lepší kouzlo. Připadalo mu, že kouzla ostatních
úplně nulují jeho vlastní kouzlo. Měl pocit, že bude zase úplně zničen. To
by bylo strašně nespravedlivé.
Noc se nachylovala ke konci a Azzie zahlédl slabé světlo na východě.
Brzy se rozední a to bude konec hry, pokud by ovšem někdo neměl klíče
od soukromé hrobky. V ten moment toho Azziemu skutečně moc ne­
zbývalo. Prohrál většinu toho, s čím začínal.
- 27 -
Pocit mrzutosti a vzteku začal táhnout jeho liščí hlavou. V ruce měl zase
jenom plívy. Pár dvojek a tři střední karty. Už chtěl karty složit, když tu
něco ucítil. Nebyl to jenom pocit, bylo to něco víc, spíše nutkání. Z jeho
vaku k němu vyzařoval silný žár. Určitě v tom měl prsty jeho amulet pro
štěstí, který se mu snažil něco naznačit. Napadlo ho, že jestli mu chtěl feli­
xit skutečně pomoci, počkal na tento rozhodující moment a jistě do něj
vloží všechnu svou moc. Byl si najednou tak jist, že začal bezstarostně
sázet i na špatnou kartu a stále sázky zvyšoval. Dostal poslední karty, ani
se na ně nepodíval a sázel dál.
Konečně byly sázky vyrovnány a došlo k odhalení. Azzie rozložil karty
a viděl, že ke svým dvojkám dostal další pár dvojek. Původně chtěl ozná­
mit dva páry a až po chvíli mu došlo, že má čtyři karty stejné výšky. Tomu
nemohl nikdo konkurovat. Ostatní nespokojeně bručeli a odhazovali karty.
Azzie si přitáhl hromadu, která byla zcela jistě největší za celou noc.
V hromadě, kterou vyhrál, našel Azzie vedle zlatých mincí, drahokamů
a částí těla i jílec meče se zlomeným ostřím, kteřé bylo převázáno dámskou
stužkou z rudého hedvábí. Byl tam také pár lidských nohou ve velmi
dobrém stavu a pak ještě drobnější části těla jako kotníky, nosní přepážky a
pár holeních kostí. To vše Azzie vyměnil za zlato.
Azzie, jako pravý démon, by byl schopen hrát do poslední mince nebo
čehokoliv, co by mohl vsadit. Ale slunce vyšlo na východní horizont a dé­
monům nezbývalo, než aby opustili hřbitov. Azzie nacpal své výhry do ran­
ce z pevného plátna, který si přinesl speciálně pro tento účel. V mysli mu
začali klíčit myšlenka, zatím velmi mlhavá, ale něco na ní bylo.
- 28 -
ČÁST II
Kapitola 1
Po úspěšném zakončení partie pokeru letěl Azzie na sever. Rozhodl se,
že se podívá na velké shromáždění démonů v Cáchách, starém hlavním
městě Karla Velikého. Shromáždění se konalo jako otevírací ceremonie pro
veliký souboj přelomu tisíciletí. Ale silný protivítr ho velice zdržel, protože
ani neviditelnost a daleko řidší konzistence nechrání zcela proti tlaku a od­
poru vzduchu. Azzie se do večera nedostal dále než do Raveny. Rozhodl
se, že nechá shromáždění shromážděním a radši si odpočine na pěkném
hřbitově za hranicemi města.
Bylo to velice pěkné místo se spoustou vzrostlých stromů, dubů, vrb a
samozřejmě cypřišů, majestátných stromů typických pro Středomoří. Bylo
tam plno krásně rozpadlých hrobů a mauzoleí. V dáli bylo vidět zpustlou,
pokroucenou a polorozbořenou městskou zeď.
Azzie se uvelebil u ošlehaného a opršeného náhrobního kamene. Ke
štěstí mu chyběl pouze ohníček, u kterého by se ohřál. Udělal nájezd na
jedno z mauzoleí a našel tam několik neobyčejně vyschlých mrtvol. Ty se
spolu s několika mrtvými kočkami, které otrávil nějaký všetečka z města,
staly základem jeho ohně.
S postupující nocí ucítil Azzie hlad. Najedl se sice výborně včera v noci
při pokeru a démoni běžně vydrží velice dlouho bez jídla, ale let v silném
protivětru je fyzicky náročný a podporuje chuť k jídlu. Vyprázdnil vak, aby
se podíval, jaký proviant mu ještě zbyl. Našel pár kandovaných vlčích hlav,
které sebral včera na večírku a zabalil do lehce plesnivého papíru. Byly vy­
nikající, ale trochu malé a zcela ho nezasytily, Podíval se, co by ještě bylo
v pytli a našel tam ten pár nohou, co vyhrál.
Vypadaly také velice chutně, ale Azzie je nechtěl sníst. Znovu mu blesk­
la hlavou myšlenka, která ho napadla prvně při jejich spatření. Sice si už
přesně nepamatoval o co šlo, ale byl si jist, že s nimi chtěl podniknout něco
jiného než je sníst. Vzal je a opřel o náhrobek. Při pohledu na ně ho pře­
padla téměř bolestná touha po rozjímání a samomluvě. V té době neváhali
démoni letět stovky mil, aby nalezli vhodný objekt, prostřednictvím kte­
rého by si mohli věci ujasnit a srovnal v hlavě. Toto bylo velice příhodné
místo. Opuštěná severoitalská krajina se svištícím větrem a vzdáleným vy­
- 29 -
tím šakalů. „Ó nohy,“ začal Azzie s patosem, „jsem si jist, že jste se pro­
cházely k potěše mnoha žen a také jste si jich mnoho dobyly. Takové
mužné a čilé musely vyvolat zájem žen. Představují si vás široce roztažené
v antickém veselí a potom přitisknuté k sobě v prudkém záchvěvu lásky.
Když jste byly mladé, vylezly jste na mnohý strom, přebrodily mnohý
dravý proud a přešly mnohé zelené pastviny vaší otčiny. Troufám si říci, že
jste překonaly mnohá houští a jiné překážky, když vám stály. v cestě.
Žádná cesta pro vás nebyla dost dlouhá a nikdy jste nepocítily únavu.“
„Myslíš?“ ozval se z výšky za ním hlas. Azzie se otočil a spatřil
truchlivou postavu v plášti. Byl to Hermes Trismegístos. Azzie ani nebyl
příliš překvapen, že ho sem sledoval
Zdálo se, že Hermes, jako všichni staří bohové, je schopen sledovat osu­
dy démonů nebo duchů.
„Jsem rád, že tě zase vidím,“ začal Azzie.
„Zrovna jsem a tady filozofoval nad tímhle párem nohou.“
„Nechci tě nijak rušit,“ řekl mu Hermes. Vznášel se ve vzduchu asi metr
a půl nad Azzieho hlavou. Najednou se snesl na zem, sklonil se a zkoumal
nohy. „Jakému typu člověka podle tebe ty nohy patřily?“ otázal se Azzieho.
„Řekl bych, že pravděpodobně někomu veselému,“ uvažoval Azzie nad
nohama. „Stále jsou ještě ovázány veselými vlněnými proužky. Takovými,
co nosí hejskové nebo ti, co si myslí, že to na někoho udělá dojem.“
„Tak říkáš švihák?“
„Já bych si na to vsadil. Podívej se na ta lýtka. Všimni si, jak má per­
fektně tvarované svaly. Možná sis všiml malých chodidel s vysokým, aris­
tokratickým obloukem, pěkně tvarovaných prstů s rovně zastřiženými neh­
ty. Ani není vidět žádné zmozolnatění kůže na chodidlech. Tenhle chlapík
toho neměl moc na práci, určitě toho moc nenadělal nohama. Jak myslíš,
že skončil?“
„To nevím,“ odpověděl Hermes, „ale mohli bychom to brzy zjistit.“
„Máš na to nějaké kouzlo?“ zeptal se překvapeně Azzie. „Nějaké mi­
strovské zaklínadlo, které prostí démoni neznají?“
„Nejsem nadarmo patronem alchymistů,“ řekl Hermes. „Ti mě stále
vzývají, když připravují své směsi. Snaží se najít tu pravou, aby mohli pře­
měnit obyčejný kov na zlato. Ale já umím přeměnit mrtvé maso v živou
vzpomínku.“
„To je užitečné kouzlo,“ poznamenal Azzie. „Mohl bys mi ho ukázat?“
- 30 -
„S radostí,“ přikývl Hermes. „Podívejme se, jak tedy trávily ty nožky
poslední den.“
Jak už je to u zaklínadel zvykem, objevil se závan kouře a ozval se zvuk
mosazného gongu. Azzie sledoval, jak se dým rozptyluje, a viděl…
Mladý princ vyrazil na obranu otcova zámku. Byl to hezký mladý muž a
byl dobře vyzbrojen pro boj. Jel v čele svých vojáků. Ti vypadali velice
zdatně, jejich šarlatové a žluté praporce vlály v letním větříku. Před nimi
spatřili další muže a princ přitáhl otěže, zastavil svého koně a přivolal po­
bočníka.
„Tak tady je máme,“ řekl princ. „Tak tady jsou mezi skálou a horou tvr­
dého ledu, jak říkají v Laponsku.“
To bylo vše, co Azzie viděl. Pak obraz zmizel.
„Jsi schopen zjistit, jaký osud ho potkal?“ zeptal se.
Hermes vzdychl, zavřel očí a sklonil hlavu.
„Musím zaostřit na bitvu. Je to pěkná bitva velmi dobře vyzbrojených
mužů. Jak odvážně se do sebe pustili a jak krásně zvoní meče. To je mazec,
všichni jsou stateční a obratní. Ale, co to je… Jeden muž teď opouští bitvu
a ani není zraněn, on prostě ustupuje! To je ten původní majitel nohou.“
„Zbabělec,“ zařval Azzie, jako by sledoval bitvu přímo.
„Ale někdo ho pronásleduje. Je to nějaký zuřivý válečník s očima podli­
týma krví, jak dychtí po boji. Obrovitý chlap. S těmi válčí Frankové po
staletí a nazývají je šílenci ze severu.“
„Já taky nemám moc rád severské démony,“ poznamenal Azzie.
„Ten válečník teď srazil zbabělého prince na zem. Jeho meč se blýská
— a již se snáší rána na prince, je to rána s kombinací síly a vzteku.“
„Takovému útoku se těžko odolává,“ komentoval situaci opět Azzie.
„Byla to mistrovská rána — zbabělý princ je prostě rozpůlen. Vrchní
část těla padá do prachu. Ale jeho zbabělé nohy stále prchají, prchají pryč
od smrti. Osvobozeny od horní části těla utíkají lehčeji, ale zdá se, že jim
dochází energie. Ale kolik potřebují samotné nohy pro běh, když není zby­
tek těla připojen? Teď už jsou nohy ovládány démony, protože překročily
hranice normálního světa a vstoupily do světa nadpřirozených sil. Teď po­
sledních pár kroků, kymácejí se, otáčejí a padají bez života na zem.“
„Tak tu máme nohy zbabělce,“ povzdychl Azzie.
- 31 -
„To je jisté, že zbabělce. Ale takového zbabělce, který prchal před smrtí
i po ní. Tak se bál, až se to, čeho se bál, skutečně stalo.“
Kapitola 2
Poté co ho Hermes opustil, aby předsedal na srazu mágů v Curychu, se­
děl Azzie s hlavou v dlaních a přemýšlel. Rozladěně šťouchal do nohou.
Byly příliš cenné na to, aby je snědl. To bylo to, co se mu snažil vnutit Her­
mes při svém nezvyklém představení. Co s nimi ale dělat? Azzie zase začal
přemýšlet o té velké události, souboji tisíciletí. Co potřeboval, hýl nějaký
nápad, koncepce… Zíral stále na nohy a měnil jejich pozici. Přece musí
existovat něco…
Najednou se napřímil. Ano, ty nohy! Má to! Dostal vynikající nápad.
Takový, co mu udělá jméno v ďábelských kruzích. Měl nápad pro následu­
jící zápas! Dostal zážeh démonické inspirace. Nesmí již marnit čas, musí
spěchat, aby se dostal do seznamu a získal podporu Ďábelské Moci. Co je
za den? Rychle počítal a pak zasténal. Byl poslední den, kdy mohly být
ještě podány přihlášky. Musí se rychle dostat do Nejvyšší Démonské Rady.
Zhluboka se nadechl a snažil se rychle dostat ze Země do předpeklí, kde
zasedala rada. Obecně se to neví, ale démoni mají stejné potíže dostat se k
někomu z nejvyšších kruhů, jako mají obyčejní smrtelníci. Když nejste na
žebříčku dostatečně vysoko, když nemáte vlivné příbuzné nebo když nejste
populární sportovec, potom zapomeňte na to, že to půjde rychle. Musíte jít
tunely a to chce čas.
Azzie však čas neměl. Nejvyšší rada zítra ráno vybere vítěze a tím to
bude dáno.
„Potřebuji se dostat k Herní Komisi,“ řekl Azzie naléhavě démonovi,
který hlídal bránu ministerstva. Ministerstvo zabíralo celý areál s mnoha
budovami — některé byly barokní a ozdobené dómy ve tvaru cibule, jiné
byly moderní a přímočaře strohé — kde byly vedeny všechny záležitosti
démonů, diblíků a ostatních ďábelských stvoření. Mnoho démonů tam pra­
covalo jako úředníci. Spotřebovaly se tuny papíru v nikdy nekončící snaze
kodifikovat chování nadpřirozených bytostí. Vláda Nadpřirozených Bytostí
Zla byla větší než kterákoliv jiná na Zemi a zaměstnávala většinu pe­
kelných démonů v různých funkcích. Pracovala dost tvrdě a to i navzdory
tomu, že již nebyla postižitelná žádnou vyšší mocí. Jedinou uznávanou
mocí nad Dobrem a Zlem byla velice zvláštní a mystická věc zvaná
- 32 -
Ananka, Nezbytnost. Nikdo nevěděl, zda řetěz příkazů a povelů končí u
Ananky nebo jde ještě do vyšších sfér moci. Ananka byla nejzazší hranice,
po kterou se démoničtí teoretici dostali, a i ti měli potíže s Anankou vůbec
nějak komunikovat, protože to byla matérie natolik mystická, nehmotná,
vzdálená a nekomunikativní, že jediné, co o ní věděli s jistotou, bylo právě
to, že se zdá, že existuje. Ananka také rozhodovala souboj Dobra a Zla,
který se konal každých tisíc let. I její rozhodnutí bylo pro všechny záha­
dou. Samozřejmě, že se Ananka při rozhodování řídila nějakými svými zá­
kony, ale ty jí zřejmě pouze přikazovaly oznámit výsledky a ne podávat ja­
kékoliv vysvětlení.
Ale proč by vlastně měli být démoni podřízeni nějaké vládě? Teoreticky
jsou to samostatné bytosti, které se řídí svými vlastními popudy, což v
praxi znamená, že mají v popisu páchat zlo. Ale zdá se, že inteligentní by­
tosti, ať už přirozené, nebo nadpřirozené, mají v sobě zabudovanou něja­
kou zvláštní zvrácenost, která je nutí jít proti své povaze, vzpouzí se proti
tomu, co je pro ně nejlepší, proti věcem, ve které věří. Proto potřebují vlá­
du a ta je povzbuzuje v tom, aby neumdlévali, konali zlo a snažili se být
ještě horší než zlo samo.
Azzie se rozhodně nechoval podle všech pravidel, když jen tak proběhl
kolem strážného u brány. Ten ustoupil stranou a zíral s pootevřenými ústy
na toto chování naprosto nevhodné a netypické pro démona. Ti obyčejně
dolézají a pochlebují těm, kteří jsou nad nimi. Ale strážní se nechtěli s
Azziem dohadovat nebo ho dokonce zastavit, protože se jim zdálo, že ten
mladý démon není jenom tak roztržitý, ale měli pocit, že by mohl mít něja­
ké zvláštní vnuknutí a to možná přímo od Satana. A v jeho službách všich­
ni démoni přece usilují o co nejlepší výsledky.
Azzie se hnal chodbami ministerstva a dobře věděl, proč se ho na bráně
ani nepokusili zastavit. Sice mu to přišlo vhod, ale on dobře věděl, že nemá
žádné vnuknutí od Satana a že tím nejvyšší rada nemusí být nijak nadšená.
Napadlo ho, že možná udělal velkou chybu a že si vzal větší sousto, než na
jaké stačí. Ale když už začal, musel to dokončit. Důvěřoval svému nápadu
a to ho utvrzovalo ve víře ve šťastný konec.
Hnal se nahoru po ohromném schodišti a skoro převrhl nádobu s čerstvě
nasbíraným jarním býlím. Pokračoval dál v běhu chodbou a vždy, když se
objevila nějaká křižovatka, zahýbal doleva. Po cestě míjel množství nižších
- 33 -
úředníků s fůrou papírů v náručí, až se konečně dostal k vysokým
bronzovým dveřím. Věděl, že to musí být ty a žádné jiné. Otevřel je a
vstoupil.
Když Azzie vpadl dovnitř, byla schůze Sil Zla v plném proudu. Zdálo
se, že tato schůze nepatří mezi nejzdařilejší. Na hrubých tvářích
nejpřednějších démonů se jasně zračila nespokojenost. Koutky úst ne­
spokojeně visely dolů, oči byly rudé a napuchlé.
„Co je zase tohle?“ zahřměl Satanáš a vztyčil se na svých kozích
nohách, aby lépe viděl na Azzieho, který se teď klaněl, jak mohl něj níž.
Azzieho jazyk zdřevěněl, nebyl schopen ani nic vykoktat, jenom němě
zíral.
„To je zcela zřejmé, ne?“ podotkl Azazel a nahrbil svá záda, aby si na­
čechral tmavá křídla. „Je to jeden z obyčejných démonů, který se rozhodl
nás obtěžovat. Nevím, kam to dnešní mládí spěje. To není jako za mých
mladých let. Mladí démoni měli úctu ke starším a dopřávali jim pokoj.
Nyní se mladí potloukají sem a tam ve svých tlupách a vůbec je nezajímá,
jestli někoho obtěžují svým hlučným chováním. To jim zřejmě nestačí, a
tak vybrali ze svého středu jednoho, aby vpadl do naší svatyně a obtěžoval
nás i zde.“
Satanáš, Azazelův letitý rival, zabušil kopytem do stolu a sarkasticky
pronesl: „Zdá se, že náš ctihodný člen je vybaven schopností zveličit
jednoho dotěru na člena nějakého nebezpečného asociálního gangu. Já tedy
žádný gang nevidím. Vidím tady jednoho spíše přihlouplého démona. A to
je všechno. Taky bych se pozastavil nad tím, jestli je pro toto místo vhodné
používat výraz svatyně. Dávejte si pozor na přesné výrazy, když už chcete
používat nám všem drahou latinu.“
V Azazelových očích zaplála nenávist, z nosu mu začaly stoupat drobné
obláčky dýmu a konečně mu z něj ukápla i kyselina, která okamžitě vyžra­
la díru do stolu.
„Nenechám se zde zesměšňovat,“ vybuchl, „někým, kdo se mezi nás
vyšvihl, aniž se jako démon vůbec narodil a na koho se kvůli jeho nejasné­
mu původu nemůžeme spolehnout, že chápe skutečnou povahu zla.“
Pak nastala naprostá vřava. Ostatní členové se snažili překřičet své ko­
legy v marné snaze, aby bylo slyšet právě je. Nic totiž nemilují démoni
více než hádky, kdo skutečně chápe zlo a kdo je nejhorší a pak se debata
většinou zvrhne na kritiku těch, kdo jsou zlí nedostatečně. Díky této situaci
- 34 -
získal Azzie zase svou jistotu. Bylo mu jasné, že za chvíli se pozornost ob­
rátí na něj, a proto si pospíšil se svou vlastní obhajobou.
„Pánové,“ začal zvolna, „je mi opravdu líto, že jsem zapříčinil tuto
situaci. Nikdy bych si nedovolil vás vyrušit, kdybych k tomu neměl vážný
důvod a nechtěl vám sdělit něco velmi důležitého.“
„Ano?“ obrátil Satanáš pozornost na Azzieho. „Proč jsi vlastně přišel?
Pozoruji, že jsi nepřinesl ani žádnou pozornost, jak si žádá mrav. Co máš
tak důležitého na srdci?“
„Je pravda,“ odpověděl Azzie, „že přicházím bez daru. Za to může můj
spěch a prosím vás o prominutí. Ale přináším něco cennějšího.“
Zmlkl. Smysl pro dramatičnost mu velel na chvíli přerušit vyprávění
spíše než vychrlit ze sebe všechno jedním dechem.
Nejvyšší démoni věděli také něco o dramatickém umění, a tak na něj zí­
rali v žalujícím tichu. Po chvíli, která se zdála být věčností, Belfegor, který
už se těšil, jak si hodí po zasedání šlofíka, netrpělivě zvolal: „Tak už nám
sakra řekni, co nám to přinášíš za zázrak, že je to víc než dárek?“
Hlubokým, chraplavým hlasem Azzie pronesl: „To co vám, pánové, při­
náším, je jedna z nejvzácnějších věcí: nápad.“
Kapitola 3
Azzieho slova padla na úrodnou půdu, protože to, co nejvyšší démoni
potřebovali právě nyní nejvíce, byl nápad pro nadcházející slavnosti Světla
proti Temnotě, kterými bude zahájen celý souboj Dobra se Zlem. Ten by
měl jasně ukázat převahu Zla a tím umožnit Zlu ovládnout osudy lidstva na
příštích tisíc let.
„Jaký je to nápad?“ zeptal se Satanáš.
Azzie se uklonil a začal jim vyprávět příběh Čarovného prince.
Pohádky jsou mezi démony ve stejné oblibě a vážnosti jako mezi lidmi.
Všichni nejvyšší démoni znali příběh Čarovného prince, který se vydal za­
chránit princeznu, která byla zakleta a upadla do věčného spánku. Princ,
veden svým čistým a věrným srdcem, překonal mnohé nástrahy a nebezpe­
čí, kterými byla princezna obklopena, probil se k zámku, vyšplhal na vr­
cholek skleněné hory, kterou byl zámek obehnán, a polibkem princeznu
probudil k životu. Pak byla slavná svatba a oni spolu šťastně žili.
Azzie jim vyprávěl příběh se stejnou osnovou, jako má tento krásný pří­
běh, ale osoby se chovaly podle jeho režie.
- 35 -
„Pánové, dejte mi povolení, abych si směl ze Zásobovacího oddělení
vybrat cokoliv, co budu potřebovat, a já vám slibuji, že vytvořím takového
prince a princeznu, kteří sehrají tento příběh o Čarovném princi a Spící
krásce tak, že postaví celou tu nechutnou pověst na hlavu. Moje dvojice
předvede úplně jiný konec, který potěší naše přátele a zahanbí naše nepřá­
tele. Jejich závěr této pohádky, když bude vše ponecháno na jejich svo­
bodné vůli — s mým nepatrným vedením zpoza scény — jasně prokáže, že
Zlo vyhrává souboj o lidskou duši.“
„To není špatný nápad,“ přikývl Azazel, „ale co vás vede k přesvědčení,
že se vaši herci, když jim bude ponechána svobodná vůle, budou chovat
tak, jak si přejete?“
„To se zajistí pečlivým výběrem různých částí těla,“ řekl Azzie, „a
vhodnou přípravou poté, co budou osoby složeny.“
„Pečlivým výběrem?“ zeptal se Flegeton. „Co tím myslíte?“
„Zde mám úplně první část,“ prohlásil Azzie, „a na jejím základě za­
mýšlím postavit celé tělo.“
Sklonil se ke svému pytli a vytáhl z něj nohy, které vyhrál v památné
pokerové hře. Nejvyšší démoni se nakláněli, aby si je mohli lépe pro­
hlédnout. Každý z nich byl schopen si upřeným pozorováním vybavit k
nohám celou postavu a i způsob, jakým o ně jejich majitel přišel,
„Setsakra zbabělé nohy,“ pronesl Satanáš chmurně.
„Správně, můj pane,“ souhlasil Azzie. „Princ s takovýma nohama nebu­
de nikdy schopen podstoupit jakýkoliv souboj nebo nesnáz. Ty nohy ho
samy odnesou do potupného bezpečí.“
„Takhle plánujete zakončit vaši připravovanou šarádu?“ zeptal se Sa­
tanáš.
„Ne tak docela, pane,“ odpověděl Azzie. „Poníženě vás žádám o shoví­
vavost, abych nemusel objasnit zcela své plány, protože značná část potě­
šení je v tom, že budeme sledovat vývoj událostí, aniž bychom znali úplně
přesně závěr představení.“
Všichni cítili, že s Azzieho plánem mohou být určité těžkosti, ale byl už
čas vybrat některou z přihlášek a nic lepšího se zatím nenaskytlo.
Shromáždění nejvyšší démoni pokyvovali hlavami.
„Domnívám se, že je to alespoň něco,“ poznamenal Satanáš. „Co o tom
soudíte, kolegové?“
- 36 -
Ostatní se ještě chvíli ošívali a něco huhlali, ale nakonec všichni vyjád­
řili svůj souhlas.
„Nuže, dejte se do toho,“ vybídl Satanáš Azzieho, „a udělejte to, co jste
slíbil. Jste náš reprezentant, kterého jsme vybrali. Jděte a konejte naším
jménem hrůzu a zlo.“
„Děkuji vám,“ řekl Azzie se skutečným pohnutím v hlase. „Ale budu
také potřebovat nějaké peníze. Takové části těla, co já potřebuji, jsou doce­
la drahé. A jsou zde ještě další výdaje. Budu potřebovat dva hrady pro oba
naše protagonisty a sídlo pro sebe, odkud to budu řídit. Peníze na plat pro
sluhu a další drobnosti.“
Démoni mu poskytli černou kreditní kartu s jeho jménem provedeným
žhnoucím vypouklým písmem pod obrácenou pěticípou hvězdou, kterou
bylo možno použít na kterémkoliv tmavém a zlověstném místě.
„S touto kartou,“ sdělil mu Satanáš, „budete mít okamžitě otevřený neo­
mezený účet v Zásobovacím oddělení. Můžete se na ně obrátit kdykoliv a
odkudkoliv, pokud najdete dostatečně odporné místo, kam byste mohl vsu­
nout tuto kartu. Ale jak znám dnešní svět, tak s tím nebudou žádné potíže.
Ta karta se také hodí pro ovládání počasí.“
„Vy jste ale povinen si sám stvořit svého hrdinu a hrdinku,“ podotkl
Azazel. „Samozřejmě jste plně zodpovědný za jejich vedení a tím za jejich
chování.“
„Rozumím,“ přikývl Azzie. „Jinak bych to ani nemohl přijmout.“
Kapitola 4
Kdyby se někdo díval z vysokého okna úzkého šikmého domu nad
hlavním náměstím ve vesnici Hagenbeck, viděl by v dostavníku z Troyes
přijíždět neznámého muže. Muž byl středního věku, vysoký a poměrně při­
tažlivý. Jeho tvář nebyla nepříjemná, ale měla v sobě určitou tvrdost, která
prozrazovala, že se jedná o vlivného člověka. Byl oblečen do elegantního
anglického obleku a drahých bot s mosaznými přezkami. Vystoupil v
Hagenbecku a ihned zamířil do zájezdního hostince, kde se ptal na volné
pokoje. Když se majitel hostince, Herr Gluck, zajímal, zda bude schopen
zaplatit, ukázal mu Azzie — neboť správně tušíte, že to byl on — peně­
ženku, ve které bylo mnoho španělských zlatých dublonů.
- 37 -
„Promiňte mi mou zvědavost,“ omlouval se hostinský a snažil se zakrýt
své potěšení. „Máme volný náš nejlepší pokoj. Obvykle je obsazen, ale teď
jsou všichni na velkých slavnostech v Champagne.“
„V tom případě je ten pokoj můj,“ přikývl Azzie.
Pokoj byl velice pěkný s velkým oknem. Patřila k němu i malá koupel­
na, v které se bylo možno umýt. I když nelze tvrdit, že by to byla činnost, v
které by se démoni příliš vyžívali.
Azzie si ze všeho nejdříve vyzkoušel velkou postel krytou přehozem a s
mnoha polštářky. Měl pocit, že teď právě začíná jeho kariéra. Byl okouzlen
tím, jak rychle se vyšvihl z nižšího zaměstnance v Severním Nepohodlí
405 na impresária her na oslavách milénia. Ležel na postelí a chvíli pře­
mýšlel o štěstěně, která mu přála. Pak se netrpělivě vymrštil s cílem zahájit
konečně přípravy celé akce.
Za prvé potřeboval sluhu. Rozhodl se prokonzultovat tuto záležitost s
hostinským.
„Samozřejmě že potřebujete sluhu,“ souhlasil tlustý hostinský. „Už jsem
se divil, že takový milostpán nemá žádného sluhu a ani odpovídající
cestovní vybavení. Ale když máte peníze, tak to nebude žádný problém dát
to do pořádku.“
„Potřebuji velice zvláštního sluhu,“ upřesnil Azzie. „Takového, který by
byl schopen vykonávat i velice neobvyklé skutky.“
„Smím se zeptat,“ zajímal se hostinský, „o jakých skutcích to vaše
blahorodí hovoří?“
Azzie se ostře zahleděl na hostinského. Byl to tlustý, blahosklonně vy­
hlížející muž, ale v jeho rysech bylo něco zlověstného. Tomuto muži ne­
byly zlé skutky ničím neznámým či zavrženíhodným. Byl to muž, který by
se před ničím nezastavil a který znal potěšení z myšlenek na ďábelské
skutky, které přinášejí vzrušení v běžném životě nepoznaná.
„Hostinský,“ oslovil ho Azzie konečně, „budu vyžadovat činy, které se
možná budou vymykat královským zákonům.“
„Ano, pane,“ přikývl hostinský.
„Tady jsem připravil seznam,“ pokračoval Azzie, „jaké budu mít na
sluhu požadavky. Přál bych si, abyste to někde vyvěsil…“
Podal hostinskému kus pergamenu. Hostinský ho popadl do tlustých ru­
kou a posunul ho blíže k očím, aby si ho přečetl. Stálo tam: Hledá se sluha.
- 38 -
Podmínky: muž, nechoulostivý, zvyklý na krev, poctivý a zodpovědný, od­
hodlaný splnit jakýkoliv úkol. Věk nerozhoduje.
Hostinský si to několikrát přečetl a pak řekl: „Myslím, že tu takového
najdete. A když ne tady v Hagenbecku, tak určité ve vedlejším městě, v
Augsburgu. Bude mi potěšením to připíchnout na zeď hostince a uvidíme,
co se stane.“
„Tak dobrá,“ přikývl Azzie. „A pošlete mi nahoru láhev vašeho nejlepší­
ho vína pro případ, že by se čekání protáhlo.“
Hostinský se uklonil a odešel. Za několik okamžiků poslal nahoru dě­
večku, ubohé kulhavé stvoření, která kromě karafy s vínem přinesla i čer­
stvé pečivo. Azzie jí dal stříbrnou penny a děvečka se štěstím skoro rozpla­
kala. Azzie se usadil a začal hodovat. Démoni ve skutečnosti nepotřebují
moc jíst, ale v případě, kdy na sebe berou lidskou podobu, přebírají i lidské
potřeby. Chuť k jídlu byla jedna z nich. Azzie s chutí pojedl a pak si ještě
poslal pro koláč, jehož vůni ucítil z dobře vybavené kuchyně.
Zanedlouho na to zaklepal na dveře první žadatel o místo. Byl to vysoký
mládenec, hubený jako lunt. Neposlušné světlé vlasy mu vytvářely kolem
hlavy úplnou svatozář. Měl celkem ucházející šaty, i když trochu vy­
spravované. Když mu Azzie otevřel, hluboce se uklonil.
„Pane,“ řekl cizinec, „četl jsem dole vaši nabídku, a tak honem při­
cházím, abych vám nabídl své služby. Jmenuji se Augustus Hye a jsem
básník.“
„Cože?“ vylétlo z Azzieho. „Je to trochu neobvyklé místo pro básníka.“
„Ani zdaleka ne, pane,“ ujišťoval ho Hye. „Básník musí být schopen za­
cházet se všemi možnými i extrémními lidskými emocemi. Krev je velice
vhodná pro můj druh básnění, ve kterém se zabývám pomíjivostí života a
nevyhnutelností smrti.“
Azzie nebyl nijak zvlášť nadšen tím, co slyšel. Ve skutečnosti se mu
básník pro tento úkol moc nezamlouval, ale rozhodl se ho podrobit zkouš­
ce.
„Znáte místní hřbitov?“ zeptal se básníka.
„Samozřejmě, můj pane. Hřbitovy jsou nejvhodnějším místem pro rozjí­
mání básníků, kteří tam hledají inspiraci pro velké smutné příběhy.“
„Tak mi skočíte večer po západu měsíce na hřbitov a přinesete mi něja­
kou starší lidskou lebku, celkem nezáleží na tom, jestli bude mít vlasy nebo
- 39 -
ne. A ještě byste mi mohl přinést ženské prsty. Kdyby byly všechny, bylo
by to vynikající.“
„Ženské prsty, pane? Máte na mysli nějaký model?“
„Vůbec ne. Mám na mysli ženské prsty, část těla.“
Hye vypadal dost nespokojeně.
„To ale není moc lehko k sehnání.“
„To vím. Kdyby to bylo snadné, zvedl bych se a přinesl bych si je sám.
Tak jděte a přijďte mi ukázat, jak jste pořídil.“
Hye odešel dost nešťastný. Jeho naděje se rozplynuly už teď. Jako
všichni básníci i on byl schopen o krvi spíše hovořit a přemítat, než do ní
ponořit své ruce. Přesto se rozhodl se o to ještě pokusit, protože Pan Azzie,
jak ho pro sebe nazýval, byl nepochybně bohatý muž a jistě by pustil něja­
ký peníz i pro literáta.
Dalším žadatelem byla stará žena. Byla vysoká a ohnutá, oblečená celá
v černém. Měla malá očka, dlouhý nos a úzké rty bez krve.
„Vím, že jste požadoval muže,“ začala poté, co se mu hluboce uklonila,
„ale já doufám, že byste nemusel na té podmínce příliš trvat. Posloužila
bych vám, pane Azzie, stejně dobře a navíc byste ocenil mé ženské
přednosti.“
Azzie se otřásl. Ta stará babice skutečně fantazíruje, když si myslí, že
by ji nějaký pán nebo i démon převlečený za pána pověřil něčím víc než
vyčištěním špinavých bot po celodenní jízdě. Nicméně se rozhodl, že se k
ní zachová čestně.
Zopakoval jí tedy přesně stejné instrukce, jaké dal předtím básníkovi.
Babice, jmenovala se Agatha, vypadala rovněž dost zaraženě a stáhla se
trochu zpět. Byla jednou z těch, co si myslí, že zjev je nejdůležitější sou­
část zla. Mnoho let žila v Hagenbecku a díky jejímu zjevu jí začali připi­
sovat zlé skutky. Začala si tedy myslet, že by to mohla být pro ni dobrá pří­
ležitost a že jí nebude vadit krev a nic ji nezastaví. Ve skutečnosti byla
jednou z těch lidí, kteří nejsou schopni podříznout krk ani kuřeti. Nicméně
prohlásila, že udělá, co bude v jejích silách a slíbila, že se o půlnoci vrátí s
kořistí.
Tím pro dnešek skončil příliv žadatelů o místo. Azzie nebyl moc
spokojen. Vypadalo to, jako by lidé tady neměli o takový druh práce moc
zájem. Ale ještě se nevzdával. Potřeboval sluhu skutečně velice nutně.
- 40 -
Kapitola 5
Téhož dne odpoledne se Azzie vypravil do nedalekého Augsburgu a
strávil zbytek dne tím, že se potuloval po starobylých kostelích a se záj­
mem si je prohlížel. Démoni se velice zajímají o kostely, které, ačkoliv v
nich přebývají Síly Dobra, mohou být stejně dobře využity k tomu, aby
sloužily zlu. Večer se Azzie vrátil do hostince U pověšenýho chlapa v
Hagenbecku a od hostinského se dozvěděl, že ho již žádný uchazeč o místo
nesháněl.
Azzie vyndal černou kreditní kartu a pozorně si ji prohlížel. Byla to per­
fektní věcička a Azzie měl velkou chuť přivolat něco kouzelného. Na­
příklad krásné tanečnice. Ale pak si to rozmyslel. Důležité věci mají
přednost. Potřeboval nějakého vhodného člověka za sluhu. Pak může být
obojí, práce i zábava.
Rozhodl se, že povečeří dole mezi ostatními hosty. Měl pro sebe zvlášt­
ní stůl oddělený zástěnou, aby ho nerušila přítomnost tolika lidí. Ale Azzie
si schválně zástěnu trochu odstrčil, aby mohl pozorovat jejich radovánky.
Lidé jedli, pili, hýřili a Azzieho zajímalo, jak je možné, že vypadají tak
spokojeně. Copak nevěděli, že se blíží milénium? Všude jinde v Evropě to
lidé věděli a činili všemožné přípravy. Na holých pláních tančili Tance
smrti a vůbec všechny obřady před příchodem zlých časů. Mnoho lidí si
bylo jisto, že se blíží konec světa. Někteří se utíkali k modlitbám. Ale více
jich usoudilo, že jsou stejně ztraceni, a tak jenom jedli a trávili veškerý čas
různými sexuálními hrátkami. Na mnoha místech Evropy byl spatřen An­
děl smrti, jak obhlíží kraj a vyhledává potenciální obětí. V katedrálách a
kostelích se držely pobožnosti a mše proti promiskuitě s pramalým nebo
žádným úspěchem. Lidská duše byla vyburcována a vyděšena, že přišel ten
děsivý rok, kdy měly být ulice zaplaveny mrtvolami a zmarem. V kraji
byla spatřena postava Antikrista a vše nasvědčovalo tomu, že vývoj směřu­
je k Apokalypse, poslednímu souboji Dobra se Zlem.
Azzie nedbal na takové trapné pověry. Věděl dobře, že lidstvo nemá
ještě zdaleka spočítán svůj čas. Věděl, že takových soubojů na konci tisíci­
letí čeká lidstvo v budoucnosti ještě mnoho. Zrovna tak jako jich má již
mnoho za sebou, i když si lidstvo uchovává ve své paměti jenom malý zlo­
mek, a to ještě ne ten nejlepší.
Najednou pocítil Azzie únavu a odebral se nahoru do svého pokoje. Stá­
le ještě zbývalo do půlnocí skoro půl hodiny. Azzie nikterak nevěřil, že by
- 41 -
se básník nebo Agatha vrátili. Nezdálo se, že by byli z dostatečně tvrdého
těsta. Ale stejně se rozhodl alespoň ze zdvořilosti zůstat vzhůru a vyčkat
půlnoci.
Minuty zvolna míjely a vesnicí se rozprostíralo ticho. To byl čas, který
Azzie miloval ze všeho nejvíc. Večerní pobožnosti byly již zapomenuty a
ranní byly ještě příliš vzdáleny. Čas mezi půlnocí a rozbřeskem byl pro síly
Zla časem, kdy se cítily nejbezpečněji. Byl to čas pro hříchy, které se stále
znovu opakují, a to oblažuje ducha zla.
Půlnoc již minula a doposud nikdo nezaklepal na jeho dveře. Azzie se
začínal velice nudit a obrovská postel s polštáři z kajčího peří se mu jevila
čím dál přitažlivější. Bylo to velké pokušení, a protože démoni tu nejsou
od toho, aby pokušení odolávali, Azzie podlehl, vlezl si do postele a zavřel
oči. Upadl do hlubokého spánku a začal se mu zdát sen. Do jeho sna vstou­
pily tři panny oděné celé v bílém se svatými obrázky. Kývaly na něj a vo­
laly: „Pojď si, Azzie, s námi zašpásovat.“ Azzie měl obrovskou chuť se k
nim přidat, jak se na něj usmívaly a kynuly. Ale něco se mu nelíbilo. Jeho
vytrénované oko mu prozradilo, že jim vůbec na zlu nezáleží, že zájem
jenom předstírají, aby ho nalákaly do svých tenat. Přesto k nim byl silně
přitahován, téměř proti své vůli. Stále si pro sebe opakoval část Ďábelské­
ho kréda, které říká, že dobro je někdy schopno na sebe brát velmi při­
tažlivou podobu a démon musí být velmi opatrný, aby nepodlehl tomu, co
se za zlo pouze vydává. Ale krédo nijak nepomáhalo. Už ho skoro lapily…
Nikdy se neměl dovědět, jak ten sen skončí, protože ho probudilo lehké
klepání na dveře. Posadil se na posteli a snažil se probrat. Bylo to opravdu
legrační se bát, že bude nakažen dobrem! Ale pro démony právě to před­
stavovalo stálou obavu a teď se mu to připomnělo alespoň ve snu.
Zaťukání se ozvalo znovu.
Azzie zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Srovnal si obočí, sčesal si své
rusé vlasy dozadu a zkusil si pohrdavý pohled. Ano, vypadal dostatečně
hrozivě a byl připraven na nočního návštěvníka, ať již to bude kdokoliv.
„Vstupte,“ zvolal.
Když se dveře otevřely a Azzie spatřil návštěvníka, byl značně pře­
kvapen. Osoba, která vstoupila, mu nebyla nijak povědomá. Byl to velice
malý muž s obrovským hrbem. Byl zcela zachumlán do černého pláště se
zdviženou kapuci. Jeho podlouhlá kostnatá tvář byla mrtvolně bledá. Jak se
blížil, všiml si Azzie, že si návštěvník pomáhá při chůzi holí.
- 42 -
„Kdo jste,“ ptal se Azzie, „že si troufáte mne obtěžovat v tuto hodinu?“
„Jsem Frike,“ odpověděl hrbáč. „Přicházím kvůli vašemu inzerátu.
Sháníte sluhu, který by byl všeho schopen. Mám pocit, že jsem ten pravý.“
„Rozhodně tedy netrpíte komplexem méněcennosti,“ řekl Azzie. „Ale
už tady před vámi byli dva uchazeči. Dal jsem jim lehký úkol a teď jen če­
kám, s čím se vrátí.“
„Aha,“ pousmál se Frike. „Mám pocit, že jsem je potkal. Toho básníka a
tu bábu. Postávali před hřbitovní bránou a snažili se sebrat dostatek od­
vahy, aby splnili váš úkol.“
„Neměli by s tím tak otálet. Doba, kdy měli být zpátky, už dávno minu­
la.“
„Zdá se, mistře,“ opáčil Frike, „že měli nějakou nehodu. Přišel jsem
místo nich.“
„Jakou nehodu?“ zeptal se Azzie.
„Můj pane,“ řekl Frike místo odpovědi na otázku, „přinesl jsem věci,
které jste po nich chtěl.“
Frike sáhl do svého rozměrného pláště a vytáhl z něj brašnu z vydělané
kravské kůže. Z ní vytáhl na světlo dva balíčky zabalené v pytlovině. Jeden
z nich rozvázal a objevilo se osm prstů a jeden palec čistě uříznuté, pravdě­
podobně žiletkou.
„Pohleďte,“ vyzval Azzieho, „ženské prsty.“
„Jsou trochu oteklé,“ poznamenal Azzie po prohlídce prstů a začal si s
jedním z nich pohrávat.
„Za tak krátkou chvíli jsem lepší nesehnal,“ ospravedlňoval se Frike.
„Taky jsem přesně nevěděl, jaké byste si představoval.“
„Proč nejsou všechny? Jeden palec chybí!“
„Jeho výsost si toho pravděpodobně nevšimla,“ vysvětloval Frike, „pro­
tože by to bylo pod vaší úroveň, ale dovolte, abych poznamenal, že Agathe
neměla jeden palec. Nevím, jak o něj přišla, a obávám se, že to jen tak ne­
zjistím.“
,,No, to je vedlejší,“ poznamenal Azzie. „Ještě jsem ale chtěl hlavu.“
„Ano,“ přikývl Frike. „To si vzal za úkol ten básník. Asi si, pane, myslí­
te, že to byl snadný úkol, vždyť jich je na hřbitově fůra. Ale on stále ob­
cházel hřbitov a nemohl se odhodlat. Pak si dodal odvahu, vešel dovnitř a
začal rýpat rýčem do jednoho hrobu. Pak si to rozmyslel a začal se hrabat
zase jinde. Po čase jsem ztratil trpělivost čekat, až něco najde. Tak jsem vy­
- 43 -
užil příležitosti, která se mi přímo nabízela. Splnil jsem vaše přání a zbavil
se svého konkurenta jedním vrzem.“
Jen to dořekl, rozbalil balíček a vytáhl Hyeovu hlavu.
„Musím poznamenat, že není příliš čistě uříznuta,“ řekl Azzie, ale byla
to čistě formální námitka, protože s tím, co předvedl tento žadatel o místo
jeho pomocníka, byl spokojen.
„Mrzí mě to, ale neměl jsem dostatek času pro lepší práci. Hye zde byl
velmi dobře znám jako velmi špatný básník, tak bych řekl, že si ani o moc
lepší práci nezasloužil.“
„Frike, jsem s tebou velmi spokojen. Měl bys vstoupit do mých služeb.
Myslím, že ve srovnání s těmi mrtvými jsi učiněný poklad. Jsem si jist, že
budeš schopen splnit má přání, když ti je pořádně vysvětlím.“
„Slibuji, že vám budu sloužit, jak nejlépe budu moci, mistře,“ pronesl
vážně Frike.
Azzie sáhl do záňadří, vytáhl váček z jelení kůže a vyjmul z něj čtyři
zlaté mince. Podal je Frikovi, který se uctivě klaněl skoro až na zem.
„Tak a teď do práce,“ řekl Azzie. „Už je po půlnoci, nejlepší čas pro zlé
činy. Jsi připraven na to, co tě může potkat?“
„Samozřejmě ano.“
„A jakou očekáváš odměnu?“
„Rád bych vám sloužil po smrti stejně jako zaživa.“
Z té odpovědi bylo Azziemu jasné, že Frike ví, o koho se jedná. Potěšilo
ho, jak inteligentního sluhu získal. Nařídil Frikovi, aby sbalil věci, a pak
mohli začít přemýšlet o práci.
Kapitola 6
Nejdříve ze všeho potřeboval Azzie najít základnu pro svou činnost.
Hostinec U pověšenýho chlapa poskytoval mnoho vhodných služeb, ale
místo v něm bylo příliš omezené a ostatní zákazníci byli příliš bystří na to,
aby se po nějaké době nezačali zajímat o to, co se děje. Při shromáždění
většího počtu lidských orgánů by se objevil velký problém s jejich zápa­
chem. Ačkoliv Azzie znal několik mistrovských kouzel, jak udržet mrtvoly
v poměrně čerstvém stavu, nemohl zabránit odéru smrti a rozkladu, který
doprovázel takovou práci. Ani kdyby najal muže, kteří by nosili led z Alp,
nebyla jistota, že by se podařilo udržet stálé přijatelné podmínky. Navíc
Síly Temnot tuto obří operaci Azziemu neschválily s tím, že by nebyla jis­
- 44 -
tota návratnosti nákladů, a upoutalo by to přílišnou pozornost na Azzieho
činnost.
Vyvstala otázka, kam umístit dům a alchymistickou laboratoř, která
bude také nezbytná. Bylo potřeba zůstat někde v srdci Evropy, protože tam
se měla celá akce uskutečnit. Konečně se usadil v Alpách nad Augsburgem,
blízko Curychu. Bylo to hezké malé městečko, které leželo na obchodní
cestě, což mělo tu výhodu, že mohl od cestujících obchodníků koupit různé
užitečné věci potřebné pro práci. Augsburg byl vhodné místo i z toho důvo­
du, že byl znám jako centrum kouzelnictví a čarodějnictví. Jelikož tam
každý podezíral každého z toho, že je čaroděj, nehrozilo přílišné nebezpe­
čí, že by byl Azzie podezírán víc než ostatní.
Azzie navštívil starostu a zařídil si dlouhodobý pronájem zámečku s vy­
sokými věžičkami — Chateau des Artes. Tato noblesní stará budova, posta­
vená na ruinách starořímské vily, kde v dobách Říše římské žil prétor s ro­
dinou, Azzieho plně uspokojila. Velké sklepy ho zbavily starosti s pře­
chováváním stále vzrůstající sbírky lidských částí. V neposlední řadě byl
nedaleko Curych a Basilej, takže mohl případně doplňovat své zásoby z
tamních medicínských učilišť.
Bohužel bylo léto a Azzieho kouzla byla vytížena do krajnosti snahou
udržet části těl v přijatelném stavu. Bylo potřeba najít ještě jiné řešení pro
určitou výpomoc. Bylo známo, že organické látky ponořené do kádě s bož­
skou krví vydrží dlouhou dobu. Samozřejmě, že božská krev je výborná
skoro na všechno. Je výborná na pití a dá se využít pro spoustu zázraků.
Sehnat dostatečné množství božské krve představovalo vážný problém.
V Zásobovacím oddělení se snažili udržet každou kapku pro sebe. Až když
poprosil Herma Trismegista, aby se za něj přimluvil, získal Azzie dosta­
tečné množství. Ale i potom musel pohrozit Frikovi strašlivým mučením
nebo i zabitím, aby se neopovážil dotknout cenné tekutiny.
Nebylo těžké sehnat hrudníky, boky, kolena nebo lokty. Ani s žebry a ra­
meny nebyly žádné vážnější potíže. Ale Azzie chtěl znát minulost každého
kousku masa, které získal. Tu však často muži, s kterými obchodoval, ne­
znali. Když léto pokročilo a všude kvetly letní květiny, měl už Azzie kou­
sek po kousku shromážděnou pěknou hromadu částí těl. Dosud to ale
všechno byly nejméně důležité díly. Hlavy, tváře a ruce — to byly součásti,
na kterých vše záviselo. A ty byly k sehnání velmi těžko.
- 45 -
Dny míjely, přihnaly se letní bouřky a zdálo se, že Azzie není o nic blíže
svému cíli. Sestavil zkušebně lidskou bytost, ale ta se chovala spíše jako
nějaká opice nebo úplný idiot, tak ji uložil zpátky do kádě. Bylo zcela
evidentní, že se mozek jeho výtvoru začal rozkládat dříve, než se jej po­
dařilo pořádně uložit. Azzie se začal obávat, zda si neukousl příliš velké
sousto.
V letních dnech se zdál konec roku ještě nekonečně vzdálen,tak se zase
uklidnil a najal dělníky na opravu zámečku. Také najal lidi z vedlejší vesni­
ce na sklizeň rychle dozrávajícího obilí. Našel v těchto činnostech dětinské
zalíbení a příjemně mu utíkal čas, zatímco neúspěšně pokračovalo hledání
vhodné hlavy.
Chateau des Artes mělo velice výhodnou polohu jako základna pro vý­
pady na jih do Itálie, na západ do Francie a na východ do Čech a Ma­
ďarska. A tak, zatímco sám trávil čas v domácích pracích, vyslal Azzie
Frika na cesty. Dal mu s sebou šedého jezdeckého koně a ještě dvě ná­
kladní muly. Frike se vrátil s mnoha užitečnými věcmi, ale hlava tam
chyběla. Zdálo se, že je to slabá sezóna na hlavy…
Azzie řekl starostovi města, Estelu Castelbrachtovi, že zkoumá léčivé
prostředky proti moru, zimnici a obdenní horečce, což byly choroby, které
sužovaly kraj již od římských dob. Vysvětlil, že musí nezbytně provádět
své výzkumy na lidském materiálu, kteroužto metodu si osvojil od velkých
alchymistů. Starosta a pak i lidé z okolí mu uvěřili, protože vypadal jako
správný chlapík, který nikdy neodmítne pomoc při léčbě, často s neoče­
kávaně dobrými výsledky.
Pro tuto činnost nezapomínal Azzie ani na ostatní záležitosti související
s jeho hrou s Čarovným princem. Poslal do Zásobovacího oddělení seznam
věcí, ale jejich odpovědi byly vždy více než neuspokojivé typu: „jestliže
bude ještě na skladě“ nebo „momentálně není na skladě, ale očekává se v
nejbližší době“. Zvláště ho trápila odpověď na jeho žádost o oba zámky
pro Čarovného prince a princeznu Scarleí. Šéfové Zásobovacího oddělení,
s kterými mluvil prostřednictvím mluvící sovy, mu řekli, že teď jsou úplně
bez zámků. Azzie naléhal, že se jedná o podnik prvořadého významu, který
má posvěcení Nejvyšší Démonské Rady.
„To známe,“ dostalo se mu odpovědi, „vy máte všichni prvořadé úkoly,
ale my můžeme dělat jenom to, co je v našich silách…“
- 46 -
Azzie se rozhodl, že bude nejlepší, když se sám vydá do Zásobovacího,
prohlédne si jejich sklady a dá si stranou, co bude potřebovat, až bude mít
prince a princeznu sestavené. Bylo na čase se vydat do předpeklí, oblasti,
kde se odehrávají různé nadpřirozené události, které spolurozhodují o osu­
du lidstva.
Zároveň se chtěl poohlédnout po nějaké vhodné hlavě…
Kapitola 7
Azzie odjížděl dost nerad. Věděl, že by se neměl nijak vázat na místa,
kde stráví pouhou chvilku, a to ještě proto, aby splnil svůj speciální úkol.
Ale stejně mu to přirostlo k srdci; všechna ta práce na zámečku i na
polích… Ještě nikdy se v žádném místě, kde se zdržoval, tak osobně ne­
angažoval a nesnažil si ho přizpůsobit podle svých představ. Tady se po­
malu začínal cítit jako doma.
Cesta do předpeklí nebyla bez nebezpečí. Vždy byly nějaké potíže při
přechodu z jedné sféry do druhé. Nikdo přesně nerozumí zákonům, které
vládnou v jednotlivých sférách, jako je například Země, tím spíše jsou
složité vztahy, které vládnou mezi nimi navzájem.
Naštěstí tentokrát proběhlo vše hladce. Azzie učinil nezbytné přípravy a
vyřkl pár řeckých slov a židovskou výzvu. Vzplál oheň a Azzie se
najednou octl na velké planině obehnané ze všech stran chmurnými hora­
mi. Nebe bylo bílé a žhavé a občas se objevily zelené víry, jako by tam
byly vypuštěny celé formace džinů.
Už jenom pohybovat se v předpeklí bylo značně vysilující, protože jeho
rozloha je nekonečná. Naštěstí důležitá místa leží poměrně blízko sebe a
vyzařují přitažlivost, která pomáhá návštěvníkům se do nich dostat. Byla
tam také místní doprava, kterou zprostředkovával pták Noh a kterou si
Azzie dopřál. Tito obrovští ptáci zmizeli ze Země před dávnými časy, pro­
tože po pleistocénu měli problémy. V předpeklí sloužili díky svým
mohutným tělům jako výkonná taxislužba.
Zásobovací oddělení vypadalo, jako by na pláni bylo umístěno několik
obrovských obchodních domů. Zásobovací vyžadovalo mnoho místa a
dostalo ho. Byl zde dostatek místa pro všechny obývací pokoje, co jich jen
je na Zemi a ještě by zbylo místo na kuchyně a stáje. Po pravdě řečeno se
nikdy nesnažili úplně svá skladiště naplnit. Počet věcí, které potřebovali,
byl dán lidskou představivostí a způsobem života, který se trochu mění.
- 47 -
Množství věcí, které nadpřirozené síly potřebovaly ve své nikdy nekončící
snaze o osvícení nebo ničení lidstva bylo nekonečné, a proto bylo potřeba
uschovávat všechno pod sluncem. V Zásobovacím nikdy nemohli dopředu
vyloučit, že nějaký démon nebude potřebovat thrácké kopí z roku 55 po
ďáblu nebo nějaký podobný nesmysl. Zásobovací tedy mělo většinu věcí,
co si umíte představit a samo o sobě představovalo jednu z nejbizarnějších
scenérií, jakou kdy kdo vymyslel.
Zásobovací oddělení bylo postaveno na břehu Styxu, posvátné řeky, kte­
rá protéká Zemí a všemi nebi i pekly a po jejíž tmavé hladině proplouvá
její věčný převozník, Charón, mezi světy i staletími. Nadpřirozené síly
jednou rozhodly, že Zem je nejvelkolepějším divadlem a přály si být s ní
navždy ve spojení jeho prostřednictvím.
Azzie slezl z ptáka Noha a vykročil rychle dolů ulicí, jejíž obě strany
byly lemovány skladišti. Na všech visela cedule: NEZAMĚSTNANÝM
VSTUP ZAKÁZÁN. Před každým z nich stál strážný vyzbrojený energe­
tickou zbraní. Tato zbraň, která vypadala jako puška, vyzařovala paprsky
rozkládajících se částic, které mohly zničit osobnost i toho nejvyššího z dé­
monů. „Proměnit mozek ve škrob“ bylo populární rčení pro tento rok.
Azzie se jim na hony vyhnul. Předpeklí se stávalo poslední dobou dost ne­
bezpečné, takže jste mohli narazit na strážné na každém kroku.
Trvalo to dost dlouho, než našel budovu bez strážného. Nad dveřmi byl
nápis PŘÍJEM OBJEDNÁVEK. Azziemu se zdál ten nápis dost nevhodný
pro takové místo, ale nezdržoval se dalšími úvahami a vstoupil dovnitř.
Uvnitř již čekalo asi dvacet démonů všech možných kategorií a hodnos­
tí, až se na ně dostane řada, aby přednesli svou žádost či stížnost mladému
znuděnému úředníkovi, který byl v rozporu se současným výstrojním řá­
dem oblečen do kostkovaného golfového obleku (démoni smějí cestovat do
minulosti nebo budoucnosti, ale nesmějí si přinášet suvenýry).
Azzie vytáhl svou černou kartu a protlačil se do čela fronty.
„Jedná se o přednostní záležitost,“ řekl úředníkovi, „mám svolení Nej­
vyšší Démonské Rady.“
„Víte to jistě?“ zeptal se nevzrušeně mladý démon.
Azzie mu ukázal svou kartu.
„Je to pravda?“ otázal se úředník karty.
„VĚŘ TOMU!“ zasvítila karta.
„Dobrá,“ řekl démon. „Co pro vás můžeme udělat, šéfíku?“
- 48 -
Azzie pocítil silnou nelibost vůči jeho přístupu, ale rozhodl se, že není
čas vyvozovat z toho nějaké závěry.
„Za prvé potřebuji dva zámky,“ řekl Azzie. „Vím, že je to velký poža­
davek, ale já je opravdu potřebuji.“
„Tak dva zámky, jo?“ Mladý démon si ho prohlížel s neskrývanou an­
tipatií. „Předpokládám, že bez nich vám celej plán vybouchne.“
„Přesně tak.“
„Tak to jste odsouzen k neúspěchu, kámo, protože máme akorát jeden a
ten ještě za moc nestojí. Vnější zdi a opevnění jsou skutečné, ale všechno
uvnitř je jenom duchovní konstrukce a drží pohromadě jenom díky kouz­
lům.“
„To je ale směšné,“ vyhrkl Azzie. „Myslel jsem si, že v Zásobovacím
máte neomezené množství zámků.“
„To mohla být pravda před časem, ale to se teď změnilo. Možnosti se
nám značně zmenšily. Je to pro každého obtížnější, ale o to zajímavější.
Alespoň tak to říká ďábelská teorie.“
„O tom jsem nikdy neslyšel,“ řekl překvapeně Azzie. „Víte vůbec, o
čem mluvíte?“
„Myslíte, že kdybych věděl,“ opáčil úředník, „že bych dělal takovouhle
přiblblou práci, jako je vysvětlit vám, že máme jenom jeden zámek?“
„Nu dobrá,“ rezignoval Azzie, „vezmu, co máte.“
Úředník naškrábal něco na kus pergamenu.
„Musíte to vzít, jak to je. Neměli jsme čas to dát do pořádku.“
„Co s tím ještě je?“
„Říkal jsem vám, že to drží pohromadě jenom díky kouzlům. Není jich
ale dost, takže sem tam kousek zámku zmizí.“
„Jaká část?“ zajímal se Azzie.
„To záleží na počasí,“ odpověděl úředník. „Jelikož to drží pohromadě
kouzla pro suché počasí, dlouhotrvající deště dávají jeho provizorní exis­
tenci pořádně zabrat.“
„Není tam nějaký plán, který by ukazoval, kdy které části mizí?“
„Samozřejmě, že tam něco takovýho je,“ odpověděl mladík, „ale kdoví
jak starý. Musel byste být blázen, abyste tomu důvěřoval.“
„Stejně si to vezmu,“ řekl Azzie. Měl k těm pár škrábancům na perga­
menu značnou úctu.
„Kam chcete, abych ten zámek dodal?“ zeptal se úředník.
- 49 -
„Počkejte, to není všechno. Potřebuji opravdu velice nutně dva zámky.
Mám dvě různé bytosti. Jedna z nich se musí vydat ze svého zámku do
zámku bytosti, kterou miluje. Skutečně potřebuji dva zámky.“
„Co takhle jeden zámek a jeden obrovský dům?“
„To by úplně změnilo duch uvažované hry.“
„Tak to udělejte s jedním,“ navrhoval úředník. „Můžete ho přemisťovat
a měnit jeho vzhled. To je docela jednoduché. Zvláště, když stejně některé
pokoje mizí.“
„Asi budu muset,“ přikývl Azzie. „Taky bych mohl pro jednoho použít
svůj zámeček. Kdy mi ho můžete poslat?“
„Hele, pro vás to udělám hned,“ řekl úředník ovšem takovým hlasem,
který Azziemu vnukl obavu, že by ho nemusel dostat do skonání světa.
Azzie vytáhl černou kartu. Blikala: DĚLEJ, CO TI ŘÍKÁ! ŽÁDNÉ ZBY­
TEČNÉ ŘEČI!
„Dobře, dobře,“ konejšil ho úředník. „Jenom jsem žertoval. Kam ten zá­
mek chcete doručit?“
„Znáte na Zemi místo, kterému se říká Transylvánie?“
„Žádný strachy. Já to najdu,“ ubezpečil ho úředník.
„A, poslyšte, nevěděl byste, kde bych našel vhodnou hlavu? Lidskou?
Mužskou?“
Úředník se jenom zasmál.
Azzie opustil Zásobovací oddělení a vrátil se na Zem, kde mezitím utekl
skoro týden. Vrátil se do Chateau des Artes a rozladilo ho, že nemůže nikde
najít Frika. Vyšel ven a osedlal koně. Rozhodl se podívat po Frikovi v
Augsburgu.
Vtrhl do úřadu Estela Castelbrachta a rovnou se sháněl, jestli neví, kde
je jeho sluha. Starosta nebyl nijak překvapen.
„Samozřejmě vím, kde je,“ řekl Castelbracht. „Hnal se dolů ulicí a vbě­
hl do domu Dr. Alberta. Slyšel jsem, jak si huhlal něco o hlavě…“
„Děkuji vám,“ řekl Azzie a podal starostovi peníze. Měl už takový zvyk,
že vždy, když jednal s nějakým úředníkem a mohl si to dovolit, zaplatil ně­
jaké peníze.
Kapitola 8
Doktorův dům bylo osamělé stavení na konci uličky vedoucí k měst­
ským hradbám. Byl to úzký dům s kamenným přízemím a patrem ze zdo­
- 50 -
beného dřeva. Azzie vystoupil pár schůdků a zabušil na dveře bronzovým
klepadlem.
„Kdo to klepe?“ ozvalo se zevnitř.
„Ten, kdo touží po poznání,“ odpověděl Azzie.
Dveře se otevřely. V nich se objevil starší bělovlasý muž oblečený v
římské tunice navzdory tomu, že byl tento oděv již po století z módy. Byl
vysoký a shrbený a při chůzi se opíral o hůlku.
„Řekl bych, že jste pan Azzie. Nemýlím se?“ řekl.
„Máte úplně pravdu,“ odpověděl Azzie. „Bylo mi řečeno, že by zde
mohl být můj sluha Frike.“
„Aha, Frike,“ pronesl starší muž. „Nešel byste dovnitř? Následujte mne,
prosím. Jsem Mistr Albertus.“
Vedl Azzieho temným vnitřkem domu. Prošli neuklizenou halou,
ošumělou kuchyní a umývárnou, až vešli do hezkého zadního pokoje. Frike
stál poblíž krbu u vzdálenější stěny. Když viděl Azzieho, usmál se.
„Frike!“ zvolal Azzie. „Myslel jsem, že jsi dezertoval.“
„Ale kdepak,“ řekl Frike, „to mne ani nenapadlo. Pouze jsem po dobu
vaší nepřítomnosti zašel do místní hospody, abych se porozhlédl po něja­
kých kumpánech a napil se trochu zdejšího dobrého a velmi silného čer­
veného vína, které také dává zdejšímu kraji tolik temperamentu. Tam jsem
potkal zde přítomného pána Messera Alberta, který byl mým mistrem,
když jsem byl učněm v Salemu.“
„Je to tak,“ připojil se Messer Albertus a oči mu zamžikaly, „znám Frika
velice dobře, pane Azzie. Byl jsem velice šťasten, když jsem se dozvěděl,
že je ve vašich službách. Vzal jsem ho k sobě domů, abych mu byl nápo­
mocen v jeho snaze prospěti vám.“
„O jaké pomoci to hovoříte?“ zeptal se Azzie.
„Zdá se, pane, že se zajímáte o nějaké prvotřídní části těla. Já shodou
okolností nějaké mám ve své laboratoři.“
„Vy jste doktor?“ zajímal se Azzie.
„Jsem alchymista, můj pane,“ potřásl svou bílou hlavou Albertus, „a při
mém povolání se často hodí mít části těl po ruce. Jestliže mne
doprovodíte…“
Azzie následoval staršího muže a jemu v patách šel Frike. Sešli halou k
uzamčeným dveřím. Albertus je odemkl klíčem, který měl na řetízku ko­
lem krku a všichni tři pak sestoupili po točitých kamenných schodech do
- 51 -
velmi dobře vybavené alchymistické laboratoře ve sklepě. Tam Albertus
rozsvítil starobylou petrolejovou lampu. V jejím světle spatřil Azzie stoly
plné laboratorního skla a různých nádrží. Na jedné ze stěn visela mapa In­
die. V policích, které pokrývaly další stěnu, byly narovnány mumifikované
části těl.
„Velice pěkné místo,“ podotkl Azzie. „Máte mou úctu, doktore! Ale
tyhle kousky jsou příliš staré. Možná mají starožitnou hodnotu, ale mne
celkem nezajímají.“
„To jsou jenom zbytky,“ prohlásil Albertus. „Tady se podívejte, co tu
mám.“
Albertus přistoupil k malé kádi ležící na kraji stolu. Z ní vytáhl lidskou
hlavu čistě uříznutou na krku. Měla tvář mladého muže, mrtvolně bledou,
ale celkem hezkou navzdory tomu, že tam, kde bývaly oči, zely teď dva
narudlé otvory.
„Jak se mu to stalo?“ zeptal se Azzie. „A kde má oči?“
„Měl tu smůlu, že o ně přišel, můj pane.“
„Před smrtí, nebo až po ní?“
„Před, ale jenom velmi těsně.“
„Povězte mi o tom něco.“
„S radostí,“ prohlásil Albertus. „Ten mládenec se jmenoval Filip a žil ve
vsi nedaleko odsud. Byl hezký, po pravdě řečeno mnohem hezčí, než si za­
sluhoval. Všechno se mu dařilo velice lehce a čím víc měl, tím víc chtěl a
byl stále méně spokojen. Jednoho dne uzřel Mirandu, dceru největšího bo­
háče v okolí. Bylo jí zrovna patnáct a byla krásná jako jitro na horách. Byla
velice jemná a čistá a představovala si, že prožije svůj život v největší
možné čistotě a bude činit jenom dobro.
Když ji Filip spatřil, zahořel k ní láskou, a ačkoliv to byl zbabělec, roz­
hodl se, že ji získá. Jednoho dne Filip přelezl zeď, kterou bylo obehnáno
sídlo jejího otce, našel Mirandu a promluvil s ní. Miranda vyrůstala v izo­
laci a nikdy neviděla takového mladíka. Všichni v jejím okolí byli staří,
vyjma jejích tří bratří, kteří byli ale stále na nějakých válečných taženích.
Filip ji sváděl sladkými slůvky a dojemnými pohádkami o svých
utrpeních. Miranda měla dobré srdce a rychle uvěřila tomu, že je velice
churav a že mu bude dovoleno žít jen krátký čas. Myslel si, že jde o lež, ale
jak se brzo ukázalo, mluvil pravdu. Obalamutil ji a ona svolila, aby ji objal,
že mu pomůže v chůzi. Dotkli se a pak už šlo všechno jako obvykle.
- 52 -
Je to mnohokrát obehraná písnička. Stručně řečeno, svedl ji a ona s ním
uprchla, protože přísahal, že se o ni postará. Ale jakmile dorazili do první­
ho většího města, Civalle v Provenci, opustil ji a šel svou cestou. Osamělá
Miranda zažila zoufalý čas, než se stala modelkou malíře Chodlose. Žila s
ním několik měsíců jako jeho milenka a zdálo se, že jsou spokojeni. Chod­
los byl velký muž, ale navzdory své postavě nebyl příliš silný. Vždy býval
veselý chlapík, a jak už to tak bývá, dost pil. Namaloval svou Madonu pod­
le Mirandy a skutečně mohl být význačným umělcem, ale osud chtěl jinak.
Než se rok s rokem sešel, přišel o život v nějaké hospodské rvačce.
Miranda byla zničená, protože malíře milovala. Jeho věřitelé sebrali
veškerý nábytek i obrazy a nakonec vyhnali Mirandu z bytu. Neměla ani
peníze, ani místo, kam by šla. Nakonec jí nezbylo, když nechtěla umřít hla­
dy, než začít pracovat v nevěstinci. Ale všemu špatnému ještě nebyl konec.
Jako by nebylo dost na práci v bordelu, jednoho dne tam přišel nějaký
blázen. Nikdo neví, co se mezi nimi stalo, ale nakonec jí vypíchl oči a pod­
řízl jí hrdlo.
Když se to dozvěděli její bratři Ansel, Choř a Hald, vydali se do města,
aby ji pomstili. Ten blázen již byl mrtev, roztrhán davem na kusy. Našli Fi­
lipa, jak popíjí v hostinci s nějakou novou láskou. Sdělili mu, že zemře
stejným způsobem jako jejich sestra. Přivázali ho k lavici, vypíchli mu oči
a podřízli mu hrdlo. To je příběh hlavy, kterou tady máme.“
„Je to po čertech pěkná hlava,“ poznamenal Azzie a pohlížel do děr, kte­
ré zbyly po očích. „Teď bych ještě potřeboval nějakou ženskou hlavu.
Hodila by se ta Mirandina. Říkal jste, že ji zabil blázen, co? Mistře Alberte,
nevíte, co se stalo s jejím tělem? A hlavně s její hlavou?“
„Bohužel to nevím,“ řekl Albertus.
„Stejně jste mi velice pomohl,“ prohlásil Azzie. „Řekněte, co požadujete
za tu hlavu.“
- 53 -
ČÁST III
Kapitola 1
„Mistře, podívejte se na tuhle.“ Byla to už čtvrtá hlava, kterou přinesl
Frike tento týden. Tato patřila ženě s černými vrkoči, která vypadala stále
docela pěkně, zvláště když jste uměli spravit nos, do kterého už se dali
červi.
„Ne, Friku, to nepůjde,“ zavrtěl Azzie hlavou a odvrátil se.
„Ale proč, pane? Vždyť je perfektní.“
„Pouze jedna by byla perfektní.“
„Která by to měla být, pane?“
„Friku, perfektně by k našemu Čarovnému princi pasovala Miranda. To
je ta dívka, co ji svedl Filip.“
„No jo, ale my nevíme, kde je.“
„Zatím to nevíme,“ řekl Azzie. Vstal a chvíli nervózně přecházel sem a
tam. „Ale my ji najdeme.“
„Ta hlava už je asi plesnivá.“
„To nikdy nevíš jistě. Jestli její tvář nějakým zázrakem zůstala zachová­
na, ona bude mou princeznou Scarlet v představení, které chystám.“
„Ale pane, vždyť my nemáme ani potuchy, kde by mohla být.“
„Začneme v Civalle, tam, kde zemřela. Patrně je tam pochovaná.“
„Pane, to je ztráta času. Už tak máte do soutěže málo času na to, co
všechno ještě musíte udělat.“
„Připrav koně. V těchto věcech jsem skutečný umělec. Pro svou prin­
ceznu potřebuji Mirandinu hlavu.“
„Měla tedy opravdu pestrý osud. Ale proč potřebujete zrovna tuhle
holku?“
„Ty to, Friku, opravdu nevidíš? Tím se stanou mé plány mnohem
elegantnější. Dáme ty dva milence spolu dohromady i po smrti. Její vzpo­
mínky na život jsou už samozřejmě ty tam, ale stejně něco zůstane a to po­
může dotvořit zvláštní konec mé pohádky o Čarovném princi a princezně
Scarlet. Musíme najít její tělo a doufat, že tvář bude stále dost zachovalá.
Jdi a připrav koně.“
Frike nachystal koně a zakrátko vyrazili směrem na Civalle do jižní Pro­
vence. Byl konec června a cesta byla pohodlná a velice příjemná. Frike
- 54 -
doufal, že je Azzie přepraví nějakým nadpřirozeným způsobem, ale Azzie
řekl, že je to příliš blízko na to, aby se zdržoval přípravou složitých trans­
portních kouzel.
Dorazili do Civalle, příjemného jižního městečka nedaleko Nice. Podle
Albertova popisu bylo snadné najít bordel, v kterém byla Miranda zavraž­
děna. Azzie se vyptával madam a zjistil, že Mirandini bratři vzali její
ostatky s sebou a nikdo nevěděl kam. Azzie bohatě odměnil madam za její
informace a ještě se zeptal, zda tam zůstaly Mirandiny šaty. Madam našla
nějaké staré dámské prádlo a prodala ho Azziemu za dva zlaté. Nebyl si
zcela jist, jestli je to úplné ani zda to patřilo Mirandě, ale to se snad dozví.
„Co teď, mistře?“ zeptal se Frike, když opustili bordel.
„Časem uvidíš,“ odpověděl tajemně Azzie.
Odjeli z města a zastavili se v lese, kde se utábořili. Pojedli studený ma­
sový koláč s vařeným pórkem a po jídle rozdělal Frike podle Azzieho in­
strukcí pořádný oheň. Když už plameny šlehaly dost vysoko, vyňal Azzie z
truhličky, kde měl své kouzelné pomůcky, malou lahvičku. Kápl jednu
kapku tmavé tekutiny do ohně. Plameny zaplály ještě výše, až Frike ustou­
pil o krok zpět.
„Teď dávej pozor,“ přikázal mu Azzie, „to je poučné. Možná jsi slyšel o
kouzelných loveckých psech, které měli staří bohové. My dnes máme ještě
něco lepšího.“
Jak plameny postupně uhasínaly, přilétli do ležení tři velcí ptáci a sedli
si nedaleko Azzieho. Byli to havrani s malýma zlověstnýma očima.
„Doufám, že jste v pořádku,“ řekl jim Azzie.
„Jsme v pořádku, Pane Démone,“ odpověděl jeden z nich.
„Seznamte se. To je můj sluha Frike. Friku, to jsou nadpřirození irští
ptáci a jmenují se Babd, Macha a Nemain.“
„Těší mne,“ řekl Frike, ale zůstával pro jistotu trochu vzadu, protože se
mu zdálo, že ho pozorují dost divoce.
„Co pro vás můžeme udělat, výsosti?“ zeptal se Macha.
Azzie přinesl Mirandiny šaty a podal je Machovi.
„Najděte tu ženu,“ řekl, „tu, co měla naposled tyhle šaty. Mimochodem
vás musím upozornit, že je mrtvá.“
„To jste nám nemusel říkat,“ podotkl Babd a očuchával šaty.
„Zapomněl jsem, že máte teď větší moc. Jděte, vy, kterým se nic nevy­
rovná, jděte a najděte mi tu ženu.“
- 55 -
Když havrani odletěli, řekl Azzie Frikovi: „Udělejme si pohodlí. Může
to nějakou chvíli trvat, ale oni ji najdou.“
„Nikdy jsem o tom nepochyboval,“ odpověděl Frike.
Azzie s Frikem pojedli ještě trochu koláče s pórkem. Hovořili o počasí a
vyhlídkách v nadcházejícím utkání tisíciletí. Probudil se další den. Jasné
nebe nad Provencí bylo plné slunečních paprsků a tepla. Při čekání snědli
další pórek.
Po delší době se objevil havran. Byl to Nemain. Zakroužil dvakrát okolo
a usedl na Azzieho otevřenou dlaň.
„Tak co jste našli?“ zeptal se Azzie.
Nemain pyšně zdvihl hlavu a slabým hlasem odpověděl: „Řekl bych, že
ji máme.“
„Kde je?“
Druzí dva havrani se snesli dolů. Jeden se usadil na Azzieho hlavě a
druhý na Frikově rameni.
„Je to určitě ta žena. Ten pach je nezaměnitelný,“ řekl Macha, nejstarší z
nich.
„Předpokládám, že je mrtvá?“ zeptal se Azzie.
„Samozřejmě, že je mrtvá,“ potřásl hlavou Macha. „To jste si přál, ne?
Kdyby nebyla mrtvá, vždycky byste ji mohl zabít.“
Azziemu se nechtělo ztrácet čas vysvětlováním, že jsou jistá pravidla,
která by mu to nedovolila udělat.
„Kde ji najdu?“
„Jděte pár mil dolů po téhle cestě. Přijdete do města. Ona bude ve
druhém domě po levici.“
„Děkuji vám, moji smutní ptáci,“ řekl Azzie. Macha potřásl hlavou a
vzlétl. Druzí dva ho následovali a za chvíli po nich nebylo ani památky.
Azzie a Frike se sbalili a zamířili dolů k jihu. Stará římská cesta, která
křižovala jižní Evropu a byla v mnohem lepším stavu než ostatní cesty,
vedla do starého pevnostního města Carcassonne. Vydali se po ní a za chví­
li došli do středně velké vesnice. Azzie poslal Frika napřed, aby zajistil
ubytování a sám se vydal po stopách Mirandiny hlavy.
Vstoupil do domu, který mu označili havrani. Byl to největší dům v
uličce, ale velice tmavý a značně odpudivý se svými uzoučkými okny a
střechou na spadnutí.
- 56 -
Zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Zkusil závoru. Nebyla nijak zajiště­
na. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Uvnitř byla tma. Jediné světlo v
místnosti přicházelo děrami ve stropě. Všude bylo cítit ostrý pach vína.
Jeho smysl pro nebezpečí ho varoval bohužel příliš pozdě. Propadl se
dírou v podlaze a tvrdě přistál o patro níž. Když se posadil, zjistil, že sedí v
láhvi.
Kapitola 2
Byla to skleněná láhev se širokým hrdlem. Takový typ, co už se teď
moc nevidí a do které se snadno vejde středně velký démon jako Azzie. Při
tom pádu ztratil Azzie na chvíli přehled, takže když nad sebou zaslechl ně­
jaký hluk, nevěděl zprvu, co se děje. Došlo mu to hned, jakmile pohlédl
vzhůru. Hrdlo láhve bylo uzavřené dřevěným špuntem. Azziemu se rychle
vracely jeho smysly. Co to vůbec dělá v lahvi?
Snažil se podívat ven skrz tmavě zelené stěny a viděl, že je v pokoji
osvětleném mnoha svícemi. Okolo stolu stáli tři drsně vypadající muži a o
něčem se dohadovali. Azzie zabušil na stěny láhve a snažil se přilákat
jejich pozornost.
Muži se otočili. Jeden z nich, ten s nejdrsnějšími rysy, přistoupil blíž a
něco říkal. Protože byla láhev zašpuntovaná, Azzie nic neslyšel. Ukázal si
na uši a doufal, že to muž pochopí.
Když to ten nemotora pochopil, řekl něco ostatním. Zase se začali hádat.
Tentokrát ještě vztekleji. Konečně dospěli k nějakému závěru. Jeden z nich
vylezl po schůdkách nahoru a lehce uvolnil dřevěnou zátku.
„Teď už nás slyšíte,“ oznámil Azziemu, „ale jestli se o něco pokusíte,
zašpuntujeme láhev a odejdeme a vy tu zůstanete navždy.“Azzie se ani ne­
hnul. Zjistil, že by měl docela slušnou šanci se odsud dostat dříve, než by
zarazili špunt, ale byl zvědav, co mu chtějí říci.
„Přišel jste si pro čarodějnici, že jo?“ zeptal se muž.
„Možná by bylo vše snadnější, kdybych znal vaše jména,“ řekl Azzie.
„To je Ansel, tady to Chor a já jsem Hald. Jsme bratři a ta mrtvá čaro­
dějnice je naše sestra.“
„Jasně,“ poznamenal Azzie. „ Kde je?“
„Je tady blízko. Udržujeme její tělo pomocí ledu.“
„Ten nás stojí pěkný prachy,“ připomněl mu jeho bratr Ansel. „Chceme
dostat prachy za led. A to je jenom začátek.“
- 57 -
„Berete to nějak hopem,“ poznamenal Azzie. „Jak jste přišli na to, že
vaše sestra, kterou vy sami nazýváte čarodějnicí, má vůbec nějakou cenu?“
„Doktor nám to řekl.“
„Jaký doktor?“ zajímal se Azzie.
„Starý doktor Parvenu. Je to taky místní alchymista. To bylo první, co
nás napadlo po tom, co ten blázen zabil Mirandu a my ji dopravili sem. Po­
radit se s doktorem. Samozřejmě jsme ještě před tím zabili Filipa.“
„Ano, vím o jejím svůdci Filipovi,“ řekl Azzie. „Co vám řekl doktor
Parvenu, abyste udělali s jejím tělem?“
„Radil nám v celé té záležitosti. A řekl nám, abychom opatrovali zejmé­
na její hlavu.“
„Řekl, že taková krasavice určitě přitáhne zájem nějakýho démona.“
Azzie nepociťoval žádnou potřebu objasňovat těm křupanům, co za­
mýšlí s hlavou jejich sestry. Cítil se docela dobře. Démoni se brzy naučili
překonávat tento lahvový trik a ti hoši nevypadali příliš mazaně.
„Kdo to byl ten blázen, který zabil Mirandu?“
„Slyšeli jsme jenom, že se jmenoval Armand. Nikdo z nás ho neviděl,
protože už byl mrtev, když jsme se dostali do bordelu. Když se lidi dozvě­
děli, co provedl Mirandě, byli tak naštvaní, že ho ubili k smrti a jeho tělo
roztrhali na kusy.“
„A vy byste teď chtěli prodat hlavu své vlastní sestry?“ divil se Azzie.
„Jasně. Byla to kurva, tak co na tom záleží, co uděláme s její hlavou?“
„Dal bych vám za ni nějaké zlato,“ navrhl Azzie. „Pokud její rysy
nejsou nějak poškozeny nebo dokonce nezmizely.“
„Ani v nejmenším!“ zvolal Ansel. „Vypadá stejně dobře jako zaživa.
Možná dokonce líp, jestli máte rád vybledlý typy.“
„Než ji koupím, chci ji vidět!“ prohlásil Azzie.
„Uvidíte ji. Z flašky, samozřejmě!“
„Samozřejmě,“ souhlasil Azzie. „Dojděte pro ni.“
Ansel zavolal na bratry, aby přinesli Mirandinu hlavu. Chor a Hald zašli
dozadu do sklepa a za chvíli se vrátili a přinášeli žádaný objekt. Než mu ji
ukázali, Ansel ji očistil košilí, aby smetl krystalky ledu.
Azzie musel uznat, že i po smrti vypadá velmi půvabně. Její plné
smutné rty byly lehce pootevřené, dlouhé světlé vlasy splývaly do čela,
kapka vody stékala po tvářích…
Azzie věděl, že ho jeho instinkt nezklamal a že tohle je ta pravá.
- 58 -
„Tak co jí říkáte?“ zeptal se Ansel.
„Je dobrá,“ řekl Azzie. „Pusťte mne ven a domluvíme se na ceně.“
„Co takhle kdybyste nám nejdřív slíbil splnit tři přání?“ zkoušel to An­
sel.
„Ne,“ odpověděl jasně Azzie.
„To je všechno? Ne?“
„To je všechno!“
„Žádná protinabídka?“
„Ne, dokud jsem tady v láhvi.“
„Ale když vás pustíme ven, už nebudeme mít žádný trumfy v ruce.“
„To je pravda,“ potvrdil Azzie.
Ansel a jeho bratři se šeptem radili. Za chvíli byl Ansel zpátky.
„Říkaj, že vám mám říct, že známe nějaký zaříkadlo, který by vám
mohlo ztížit život.“
„Skutečně?“
„Opravdu ho máme.“
„Tak sem s ním,“ pobídl je Azzie.
Bratři začali něco zpívat.
„Promiňte, chlapci,“ přerušil je Azzie. „Mám dojem, že tam neříkáte vše
správně. Mám pocit, že tam má být fandrago, a nefandrago. Malý rozdíl,
ale důležitý. Na kouzlech a zaříkávání je výslovnost všechno.“
„Nechte toho,“ řekl Ansel. „Slibte nám dvě přání. Co je to pro vás?“
„Já vím, vy si myslíte, že démoni ovládají všechny možné síly,“ konsta­
toval Azzie. „To ale neznamená, že všechny používají.“
„Co když vás nepustíme? Jak by se vám líbilo strávit roky v láhvi?“
Azzie se usmál: „Už jste někdy přemýšleli, jak to dopadne, když se dé­
mon a lidé, kteří ho chytili, nedohodnou na výkupném? To už ty staré his­
torky neříkají, co? Teď dávejte pozor. Myslíte, že nemám žádné přátele?
Dříve nebo později zjistí, že jsem zmizel a začnou mě hledat. Když mne tu
najdou jako vašeho vězně… Nu, snad si umíte představit, co se bude dít.“
Ansel o tom přemýšlel a zjevně se mu nelíbilo, k čemu dospěl.
„Proč by nám něco měli udělat? Podle všech magických pravidel smíme
chytat démony. Chytili jsme vás čestně a otevřeně.“
Azzie se zasmál. Byl to strašidelný zvuk, který si trénoval pro situace,
jako je tato.
- 59 -
„Co vy, hlupáci, víte o magických pravidlech nebo o zákonech a na­
řízeních, kterými se řídí chování nadpřirozených bytostí? Měli byste se
omezit na jednání v rámci lidských záležitostí. Jakmile jednou zabrousíte
do oblasti nadpřirozených sil, nikdy nemůžete předem předpovědět, co se
stane.“
Ansel se začal chvět a jeho dva bratři vypadali, že jsou připraveni
zmizet.
„Velký démone,“ škemral Ansel, „nechtěl jsem vás nijak obtěžovat. To
doktor Parvenu tvrdil, že to bude snadné. Co máme dělat?“
„Otevřte láhev,“ přikázal Azzie.
Ansel a jeho bratři otevřeli láhev a Azzie vylezl ven. Upravil svou výš­
ku tak, že byl nyní asi o půl metru vyšší než Ansel, nejvyšší z nich.
„Tak tedy, děti moje,“ prohlásil Azzie. „První věc, kterou musíte vědět,
než začnete jednat s nadpřirozenými bytostmi, je to, že navzdory pověstem
tvrdícím opak, ony z vás vždycky dostanou vaše lepší já. Tak se nesnažte je
nijak napálit nebo podvést. Vzpomeňte si, jak jste otevřeli láhev, když jsem
bezmocně seděl uvnitř.“
Bratři si vyměnili pohledy.
Po chvíli se. Ansel zeptal: „Chcete říci, že jste nám byl vydán
napospas?“
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Azzie.
„Že jste byl bezmocný vězeň?“
„Máte pravdu.“
„On nás oblbnul,“ poznamenal jeden z bratří a pokýval hlavou.
Zase následovala výměna pohledů.
Ansel si odkašlal, aby si pročistil hrdlo, a pak pravil: „Velký démone,
při vaší nynější velikosti si neumím, vůbec představit, jak bysme vás do ty
flašky dostali. Dokonce se domnívám, vaše excelence, že byste se tam ne­
dostal ani vy sám, i kdybyste chtěl.“
„Vy byste chtěli, abych to zkusil, co?“
„Ale vůbec ne,“ řekl Ansel. „Jsme úplně pod vaší kontrolou. Jenom
bych si přál vidět, jestli byste to ještě jednou dokázal.“
„Kdybych to zkusil,“ upřesňoval Azzie, „chovali byste se ke mně férově
a nezašpuntovali byste láhev?“
„To se, pane, můžete spolehnout.“
„Odpřisáhli byste to?“
- 60 -
„Na mou nesmrtelnou duši,“ zapřísahal se Ansel.
„A co ti druzí dva?“
„My také přísaháme,“ řekli bratři.
„Tak dobrá,“ řekl Azzie. „Sledujte.“
Vstoupil do láhve a umným manévrováním se do ní celý vešel. Hned
jak byl uvnitř, přirazili bratři zátku.
„Konec žertování, chlapci, a vytáhněte tu zátku,“ řekl Azzie zevnitř
láhve.
Bratři se blaženě pochechtávali. Ansel se k nim přidal a všichni zvedli
ze země velký kámen, který zakrýval do kamene vyhloubenou studnu. Z
hloubky bylo slyšet vodu.
„Tak koukej, démone,“ pochechtával se Ansel. „My tě teď i s tou flaš­
kou hodíme do studny. Studnu přikryjeme a nahoru namalujeme lebku a
zkřížené hnáty, takže si lidé budou myslet, že je studna otrávená. Šance, že
tě tvý kámoši najdou, není až tak velká.“
„Porušili jste svou přísahu,“ oponoval Azzie.
„No a co? Můžeš s tím něco udělat?“ smál se Ansel.
„Všechno, co teď můžu udělat, je to, že vám můžu vyprávět příběh.“
„Vykašli se na něj,“ vybízeli Ansela jeho bratři, ale ten řekl: „Poslechně­
me si jeho vyprávění, pak se zasmějeme a vypadneme.“
Azzie začal vyprávět: „Láhve na chytání démonů jsou známy tisíce let.
Když člověk, byl to nějaký Číňan, vyrobil první láhev, udělal to patrně jen
proto, aby lapil jednoho z nás. Staří Asyřané a Chetité drželi své démony v
hliněných nádobách. Některé africké kmeny k tomu účelu používaly těsné
proutěné košíky. My už to známe, a jak se zvyky od kontinentu ke konti­
nentu mění, tak se podle toho umíme zařídit. My, démoni v Evropě, nosíme
s sebou vždy tohle.“
Azzie vztáhl ruku a na jednom z jeho prstů, buď na prsteníku, nebo
prostředníku, se zablyštěl diamant.
„A s tím my děláme tohle.“ Azzie švihl rukou a obkroužil na zeleném
skle láhve kruh. Pak zatlačil proti sklu. Vyrytý kruh praskl a sklo vypadlo.
Azzie vystoupil z láhve ven.
Ansel s tváří staženou strachy koktal: „My jsme jenom žertovali, šéfe.
Že jo, chlapci?“
„Jasně,“ potvrzovali Chor a Hald, usmívali se od ucha k uchu a z jejich
hrubých rysů ukapávala sladkost jako med.
- 61 -
„Pak se vám bude líbit tohle,“ prohlásil Azzie, luskl prsty a něco za­
mumlal. Objevil se záblesk světla a obláček kouře. Po jeho rozplynutí bylo
vidět démona drobné postavy v brýlích s kostěnou obroučkou. Usadil se
nedaleko Azzieho a něco zapisoval brkem na pergamen.
„Silene,“ vyzval ho Azzie, „připiš tyhle tři na můj účet a odnes je pryč.
Prokleli se sami.“
Silenus přikývl, mávl rukou a všichni tři bratři zmizeli. Chvíli po nich
zmizel i Silenus.
Jak později prozradil Azzie Frikovi, tihle tři patřili mezi jedny z nej­
snadnějších duší, které se samy zaprodaly peklu celkem bez velkého při­
spění Azzieho.
Kapitola 3
„Mistře, není nad to být doma!“ pronesl Frike, když otvíral hlavní dveře
jejich velkého sídla v Augsburgu.
„Je to opravdu hezké,“ souhlasil Azzie. „Brr,“ třel si dlaně. „Je tady ale
zima. Hned jak odložíš ty části těl, musíš zatopit.“
Démoni, navzdory svému spojení s pekelným ohněm, nebo možná
právě proto, milují praskající krb.
„Ano, pane. Kam přijdou?“
„Samozřejmě do laboratoře ve sklepě.“
Frike odešel ven a vyložil věci z káry. Tam bylo v hadrech napuštěných
božskou krví zabaleno takové množství částí lidských těl, které — pokud
byly Azzieho propočty správné — mělo vystačit na dvě kompletní postavy,
jednu mužskou a jednu ženskou. Ty měly být později známy pod ozna­
čením Čarovný princ a princezna Scarlet.
Následujícího dne začali pracovat na tělech. Frike prokazoval, že má
opravdu znamenitou ruku pro jehlu a nit. Sešil prince dohromady tak
pěkně, jako krejčí sešije šaty. Samozřejmě, že byly vidět švy a stopy stehů,
ale Azzie ho uklidnil, aby se tím nijak netrápil. Jakmile budou těla znovu
oživena, ztratí se veškeré známky vedoucí k jejich znovunarození.Trávili
spolu velice příjemné domácí večery. Azzie býval usazen v rohu laboratoře
zabořen do výtisku Tajemství krále Šalamouna, které si vždy toužil přečíst,
ale nikdy na ně nenašel dostatek času. Činilo mu velké potěšení sedět ve
své laboratoři s knihou na klíně, cítit vůně amylového oleje, kerosenu,
čpavku a síry, mísících se dohromady v silný a tajemný odér kouzelnické
- 62 -
dílny, a pozorovat stín Frikova hrbu, který se mírně pohyboval při práci s
jemnou jehlou a nití.
Tu jehlu pro něj vyklepal Ruud, nejmenší a nejmazanější trpaslík ve
střední Evropě. Niť byla z nejjemnějšího hedvábí z Taprbanu; byla tak jem­
ná a průsvitná, že se zdálo, jako by paže byla připevněna k rameni ne šitím,
ale nějakým fyzikálním magnetismem nebo kouzlem. Ale jediné kouzlo
byla Frikova jemná jehla, která dělala své malé úhledné dírky jednu za
druhou a celá postava pomalu vyrůstala z jednotlivých částí, které měl
Frike po své levici v bedně naplněné ledem z ledovce.
Frike byl poctivý pracant, ale občas dělal nepochopitelné chyby. Něko­
likrát začal přišívat nohu tam, kam patřila ruka. Buď proto, že na práci
dobře neviděl, nebo z nějakého zvráceného smyslu pro humor. Když ale
začal připevňovat střední část princezny k princově hlavě, došla Azziemu
trpělivost.
„Přestaň dělat blbosti,“ řekl vážným hlasem, „nebo tě pošlu do pekla,
kde tě pár století drcení štěrku naučí vážnosti.“
„Promiňte, pane,“ omlouval se Frike a od té chvíle pracoval naprosto
soustředěně a přesně.
Těla postupně získávala konečnou podobu. Kromě toho, že se zatím ne­
rozhodli pro vhodné oči, byly dalším problémem princezniny popletené ru­
ce. To, že nebyly přesně stejně velké, by tak nevadilo. Horší bylo, že jedna
byla bílá, zatímco ta druhá byla žlutá. Taková kombinace byla ovšem ne­
přípustná. Azzie se zbavil žluté ruky a vydal se do Schnachtsburgského lé­
kařského centra. Tam se mu podařilo v krámku s mrtvolnými
pamětihodnostmi najít vhodnou ruku, původně patřící nějaké kapsářce, pro
princeznu Scarlet.
Krátce po svém návratu obdržel Azzie zprávu ze Zásobovacího oddě­
lení, že jím požadovaný zámek je připraven k odeslání na zadané souřadni­
ce v Transylvánii. Azzie se okamžitě vydal na cestu. Letěl přes Alpy a
pláně Maďarska. Zerně, která se před ním rozprostírala, byla svěže zelená
a hojně zarostlá stromy. Azzie snadno našel místo, které si dříve vyhlédl.
Pamatoval si ho podle háje vysokých nachových stromů, které tam kvetly.
Byly to jediné stromy svého druhu na světě a stačily ze světa zmizet dříve,
než je mohla moderní věda označit za anomálii. Na Azzieho tam čekal Me­
rioneth, štíhlý démon nezdravé barvy ze Zásobovacího oddělení. Měl na­
- 63 -
sazený skřipec a držel v ruce svitek připevněný lesklými cvočky k pečlivě
chlazenému kusu dřeva.
„Jste Azzie Elbub?“ zeptal se Merioneth.
„Samozřejmě, že jsem,“ přikývl Azzie, „co bych tu jinak dělal?“
„Důvodů byste mohl mít spoustu. Máte nějaký průkaz totožnosti?“
Azzie mu ukázal černou kreditní kartu, kde bylo vyraženo jeho jméno.
,,Není tu žádný obrázek,“ poznamenal Merioneth, „ale asi to bude muset
stačit. Tak kam to chcete?“
Azzie se rozhlédl okolo sebe. Místo, které vyhlédl, se lehce svažovalo.
Teď si je prohlížel velice pozorně.
„Chci ten zámek přesně támhle,“ oznámil.
„Na to ploché místo?“
„Přesně tam. Ale nejdřív tam musíte postavit skleněnou horu.“
„Promiňte, asi jsem vám nerozuměl.“
„Chci tady skleněnou horu. Ten kouzelný zámek musí stát na vrcholu
skleněné hory.“
„Vy chcete ten zámek na vrcholku skleněné hory?“
„Samozřejmě! Tam přeci vždycky kouzelné zámky stojí!“
„Obvykle! Možná, že i většinou, ale ne vždycky! Mohl bych vám ci­
tovat několik pohádek, kde…“
„Tenhle zámek bude stát na vrcholku skleněné hory!“ ukončil diskusi
Azzie.
Merioneth sundal svůj skřipec, vyčistil ho šedivou kožešinou a dal ho
zase na oko. Potom otevřel aktovku. Byla vyrobena z dobře vydělané lid­
ské kůže a sponky byly ze zlacených zubů. Azziemu se ohromně líbila a
rozhodl se, že až bude mít čas, tak si pořídí podobnou. Merioneth se pro­
hraboval v papírech. Konečně našel, co hledal. Vyndal list papíru a četl ho
se sevřenými rty.“
„Tady je vaše původní objednávka,“ řekl. „Není v ní nic o skleněné ho­
ře.“ Azzie nahlédl do papíru. „Je tady poznámka, že bude dodána se stan­
dardní krajinou,“ podotkl.
„Standardní krajina nezahrnuje horu ze skla. Proč bychom to nemohli
přestěhovat do existujících hor?“
„Musí to být skleněná hora,“ trval na svém Azzie. „Pokud vím, existují­
cí hory nejsou ze skla.“
- 64 -
„Proč místo toho nevezmete vyhaslou sopku?“ namítl Merioneth. „S
mnoha obsidiány?“
„To nepůjde,“ namítal Azzie. „Musí to být skleněná hora, protože to je
součást pohádky, co je pohádka pohádkou. Neříkejte mi, že nemáte v Záso­
bovacím skleněnou horu.“
Merioneth sevřel rty a tvářil se pochybovačně.
„Možná máme, možná nemáme. Problém je, že to není v objednávce.“
„Tak ji tam teď dopíšeme.“
„To nejde. Na to už je moc pozdě.“
„Nešlo by to nějak zařídit?“ zeptal se Azzie.
„Co tím myslíte?“
„Zaplatím to ze svého. Dáme to na kartu.“
„To není ten hlavní problém,“ zavrtěl zase Merioneth hlavou. „Potíž je v
tom, že už byla objednávka vyexpedována a podepsána.“
Azzie se znovu podíval na objednávku a ukázal na ni.
„Mohl byste připsat tady nad podpis ,Jedna skleněná hora a jeden kou­
zelný les‘.“
„Kdyby to zjistil můj nadřízený…“
„Nepřijdete zkrátka,“ prohlásil Azzie. Sáhl do svého pláště a vytáhl
malou brašničku, kde uchovával cennosti. Tam ve váčku z kamzičí kůže
měl drahokamy, které do něj investoval Rognir. Vytáhl jich plnou dlaň a
ukázal je Merionethovi.
„Co to má být?“ zeptal se Merioneth.
„Jsou vaše,“ řekl Azzie. „A vy připíšete skleněnou horu.“
Merioneth si prohlížel drahokamy.
„Mohl bych se kvůli tomu dostat do průšvihu.“
Azzie přidal pár kamenů.
„Možná bych to mohl udělat,“ souhlasil Merioneth a vzal si kameny.
Přeložil objednávku, něco psal a pak vzhlédl. „Ale ten kouzelný les — to
je zase něco navíc.“
„Hele, kouzelný les není zase nic tak extra,“ prohlásil Azzie. „Ty nejsou
tak vzácné jako skleněné hory. Všude, kam se hnete, je kouzelný les.“
„Není to problém, pokud ho nepotřebujete rychle,“ poznamenal Merio­
neth s pohledem upřeným na Azzieho kamzičí váček. „Předpokládám, že
budete chtít i cestu skrz les.“
„Nic extrovního. Bude stačit vozová cesta.“
- 65 -
„A kdo ji vyměří? Budu potřebovat zeměměřiče. A jejich služby jsou
teď…“
„Já vím, že to není v původní objednávce,“ uklidňoval ho Azzie a vsu­
nul mu do dlaně další čtyři kameny. „Bude to stačit?“
„To bude tak na les a základní krajinu, ale vy jste to chtěl začarovat. Je
to tak?“
„Vždyť jsem vám to říkal. K čemu by mi to bylo, kdyby to nebylo zača­
rované?“
,,Neutrhujte se na mě,“ ohradil se Merioneth. „Já s tím lesem nemám nic
společného. Já se jenom snažím porozumět dobře objednávce. Jaký druh
kouzel máte na mysli?“
„Obvyklé věci,“ odpověděl Azzie, „třeba planoucí stromy by vypadaly
pěkně. Těch bývá na skladě vždycky plno.“
„Jste zahradník nebo co, že to víte?“ optal se sžíravě Merioneth. „Ve
skutečnosti je těch stromů v tomto ročním období zatraceně málo. Před­
pokládám, že byste na ně chtěl taky magické trny?“
„Samozřejmě.“
„Ale magické trny nejsou standardní výbava.“
Zase pár kamenů změnilo majitele.
„Tak teď si upřesníme,“ pokračoval Merioneth, „co si přejete, aby ty
magické trny uměly?“
„Jako vždycky,“ pokrčil rameny Azzie. „Když poutník, co je míjí, nemá
čisté srdce nebo nezná správné zaklínadlo, tak ho popíchají.“
„Já jsem to věděl! Ale píchnutí je zvlášť.“
„Zvlášť! Co to blábolíte?“
„Helejte, já mám i jiné věci na práci, než se tady s vámi dohadovat,“
oznámil Merioneth a roztáhl křídla.
Azzie zaplatil dalšími kameny. Teď už byl kamzičí váček prázdný. Ne­
byl by si pomyslel, že o všechny Rognirovy poklady přijde tak rychle.
„Myslím, že jsme se na základních věcech dohodli,“ řekl Merioneth.
„Ještě mne napadá pár vylepšení, která by se vám asi líbila, ale ta by samo­
zřejmě stála víc.“
„Žádná vylepšení,“ zarazil ho Azzie. „Dodejte, na čem jsme se dohodli.
A rychle, prosím! Mám ještě plno zařizování.“
Merioneth přivolal pracovní četu a démoni začali stavět les. Pracovali
rychle a na dobré úrovni. Sice bylo patrné, že někteří mladší démoni nejsou
- 66 -
příliš zvyklí na ruční práci, ale mistři je dokázali včas usměrnit, takže les
rostl jako z vody.
Základ lesa byl postaven, kouzla již byla připravena, i když zatím neby­
la aktivována. Hlavní předák pracovní čety nechal podřízené, aby in­
stalovali keře a divoce rostoucí květiny a začal se věnovat stavbě zámku.
Část čety nahoře v předpeklí začala s chutí shazovat dolů celé stavební díly
a démoni dole nadávali a uskakovali před létajícími kusy. Pak je sbírali a
dávali postupně dohromady. Kus po kuse rostly zdi s cimbuřím a věžič­
kami vzhůru. Byl to pravděpodobně historicky bezcenný, ale pohádkově
krásný typ. Nastalo také pár drobných zmatků. Když nadešel čas, aby vy­
kopali okolo příkop, zjistili, že nemají žádné zařízení pro přesunutí takové­
ho množství zeminy. Přivolali skupinu draků a uplatili je příslibem panen.
Poté co poobědvali, vyhloubili draci nádherný příkop šest metrů široký a
deset metrů hluboký. Samozřejmě, že tam nebyla žádná voda a nikdo si
nemohl vzpomenout, kdo měl mít vodu na starosti. Nakonec vyřešil Azzie
problém tak, že objednal ze Zásobovacího oddělení kouzlo ovlivňující po­
časí a poručil si déšť. Déšť a voda z okapů odvedly nádhernou práci. Párek
labutí dodal všemu nádech dokonalosti.
Zakrátko zde stál zámek v celé své kráse. Pyšné vysoké věže uprostřed
staveb dómového charakteru. Na nejvyšší věži se třepotala v lehkém vánku
jasně viditelná vlajka. Zámek byl samozřejmě nezařízený a velice tam pro­
tahovalo, protože zatím nikdo nevymyslel, jak utěsnit v kouzelných hra­
dech a zámcích štěrbiny a pukliny. Azzie objednal nábytek ze Zásobovací­
ho oddělení. Problém nastal s osvětlením. Azzie se rozhodl pro kouzelné
světlo, protože při svíčkách nebo petrolejkách by nebylo nic vidět.
Konečně bylo všechno pohromadě. Azzie poodstoupil a z několika desí­
tek metrů obhlížel zámek a kochal se. To byl zámek, který by se líbil bláz­
nivému králi Ludvíkovi. Mělo by to vyjít.
Azzie se vrátil do svého sídla, aby dokončil práci na svých hlavních hr­
dinech. Těla teď vypadala velmi pěkně, jak ležela ve svých kádích. Všech­
ny švy zmizely. Božská krev a kouzla odvedla perfektní práci. Protože těla
nebyla zatím vybavena žádnou inteligencí, která měla přijít až nakonec,
děly se teď občas zvláštní věci, jak přicházely jednotlivé orgány k sobě.
Azzie se snažil je stabilizovat a správně nastavit, aby vše fungovalo, jak
má.
Potom vyjádřil Frike údiv nad tím, že jsou oba výtvory zatím slepé.
- 67 -
„Máš pravdu,“ souhlasil Azzie. „To jsem si schovával na závěr.“
Posadil se a vzpomínal na Ylith. Ano, to si schoval opravdu na závěr.
Kapitola 4
Azzie měl rád čarodějnice. Považoval je za jistý druh zásobárny, kde dé­
mon vždy najde společnici pro sobotní večer. Tenkrát v těch časech byly
vlastně sabaty čarodějnic starodávnou obdobou dnešních nočních klubů.
„Friku! Přines mi křídu! A svíce!“
Frike pospíchal do umývárny nádobí, kde měli uschovány kouzelnické
pomůcky. Tam v jedné truhle našel věci, které požadoval Azzie. Svíce byly
tlusté jako mužská pěst a vysoké skoro jako Frike sám. Frike si jich strčil
pět pod paždí, aby vyšla jedna do každého z vrcholů pentagramu — „můří
nohy“. Svíce byly tvrdé jako zkamenělé maso a byly na omak trochu
mastné. Frike přinesl svíce a křídu do předního pokoje. Azzie dal zatím stůl
na podstavcích trochu stranou. Odložil svůj plášť i sako. Pod košilí se mu
zaleskly svaly, když vlekl brnění do dalšího rohu.
„Ani nevím, proč tady všechno to harampádí schovávám,“ komentoval
své počínání. „Friku, podej mi křídu. Nakreslím ten obrazec sám.“
Azzie se sklonil k podlaze a s kouskem křídy v pravé ruce začal na ka­
mennou podlahu malovat pěticípý obrazec. Narudlá záře z krbu dopadala
na jeho postavu, zbarvila ji trochu do červena a ještě zvýraznila jeho liščí
vzhled. Frike skoro očekával, že se Azzieho noha promění v chlupatou liščí
nohu. Ale navzdory Frikovu očekávání si Azzie uchoval lidskou podobu.
Však na tom pracoval docela dlouho, protože i zkušenému démonovi dá
poměrně dost práce a utrpení, aby vytvaroval sám sebe do lidské podoby,
jakou si vysnil.
Frike se díval, jak Azzie vepsal do obrazce hebrejská písmena moci a
rozsvítil svíčky.
„Ylith!“ zvolal Azzie a pokroutil své končetiny takovým způsobem, kte­
rý přímo zraňoval Frikovy oči. „Pojď ke mně, Ylith!“
Frike zahlédl nějaký pohyb uprostřed obrazce. Svíčky vydávaly směs
barevných světel a dýmu. Provazce světel tancovaly nahoru a dolů a
splývaly dohromady za vzniku jiskérek, které získávaly pevnější obrysy.
„Ylith!“ volal Azzie. Ale nebyla to ona. Zjevení uprostřed obrazce byla
žena, ale tím veškerá podobnost s tím, jak si pamatoval Ylith, končila.
- 68 -
Tahle byla malá a sporá se zrzavými vlasy a nosem jako skoba. Zkřížila
ruce a upřela pohled na Azzieho.
„Co chceš?“ zeptala se drsně. „Zrovna jsem odcházela ze sabatu čaro­
dějnic, když jsi mne přičaroval. Kdyby mne to tak nepřekvapilo, byla bych
zrušila tvé kouzlo, které stejně nepatřilo mně.“
„Vy nejste Ylith, nebo jste?“ zeptal se Azzie s jistou obavou v hlase.
„Já jsem Mylith,“ odpověděla čarodějnice.
„Z Atén?“
„Ne, z Kodaně.“
„To je mi děsně líto,“ omlouval se Azzie. „Snažil jsem se přičarovat
Ylith z Atén. Museli to nějak splést v Duchovní Burze.“
Mylith se zavrtěla, vymazala jedno z Azzieho hebrejských písmen a na­
psala jiné.
„Vy jste to tu popletl, ne Burza. No, jestli nemáte nic jiného…“
„Bude mi potěšením vás přičarovat zpět domů,“ snažil se napravit omyl
Azzie.
„Udělám to radši sama,“ prohlásila Mylith. „Při vašich schopnostech a
přístupu si umím představit, kam byste mne tak dopravil!“
Udělala zvláštní pohyb oběma rukama a zmizela. „To bylo pokořující,“
poznamenal Azzie.
„Já si myslím, že to bylo úchvatné,“ oponoval Frike. „Vy můžete ko­
hokoliv přičarovat. Můj předchozí pán, démon Throdeus, nebyl vůbec
schopen čarovat v sobotu.“
„Proč myslíš?“ zajímal se Azzie.
„On byl předtím, než se stal démonem, rabínem,“ odpověděl Frike.
Azzie znovu čaroval. Znovu se svíjely barevné dýmy uprostřed obrazce.
Ale tentokrát, když se zhmotnily, se neobjevila malá ošklivá čarodějnice s
oranžovými vlasy, ale stála tam vysoká, dobře vypadající černovlasá čaro­
dějnice v krátké hedvábné noční košilce.
„Ylith!“ vykřikl Azzie.
„Kdo je to?“ ptala se čarodějnice a protírala si oči. „Azzie? Jsi to oprav­
du ty? Měl jsi nejdřív poslat posla. Už jsem spala.“
„Tohle je nějaký noční oděv?“ zajímal se Azzie o průhlednou košilku v
barvě broskví, skrz kterou mohl dobře vidět její pěkně tvarovaná kulatá
prsa a při obhlídce zezadu i růžový zadeček.
- 69 -
„Krátké noční košile jsou poslední výkřik módy v Byzancii,“ řekla
Ylith. „Ale nemyslím, že se ujmou v Evropě. Určitě ne v dohledné době.“
Vystoupila ze středu obrazce. „Ráda tě vidím, Azzie, ale skutečně potřebuji
něco na sebe.“
„Už jsem tě viděl, když jsi toho na sobě měla ještě méně,“ nechtěl se dát
Azzie.
„Já vím, ale teď se to nehodí a ještě na mne civí tvůj nemotorný sluha.
Potřebuji si něco přes to přehodit.“
„Hned to bude!“ zvolal Azzie. „Friku!“
„Ano, pane?“
„Jdi doprostřed obrazce!“
„Pane, já opravdu myslím…“
„Nemysli a pohni sebou.“
Ozvalo se reptání a Frike se pomalu a neochotně štrachal do středu
pentagramu.
„Posílám tě do Atén. Posbíráš tam pro paní všechny šaty, co najdeš. Za
chvilku tě přenesu nazpět.“
Ylith začala: „V předpokoji mám tmavěmodré šaty lemované kože­
šinkou. Jsou to ty s tříčtvrtečním rukávem. Prosím vás, ty vezměte určitě!
V malém šatníku vedle kuchyně najdete…“
„Ylith!“ přerušil ji Azzie. „Jestli to bude zapotřebí, můžeme přinést
další oblečení později. Teď mám opravdu naspěch.“
Azzie vztáhl paže a odříkal kouzlo. Frike zmizel i se svým brbláním.
„Konečně,“ poznamenala Ylith, „jsme sami. Proč jsi mě, Azzie, nezavo­
lal dříve. Vždyť to trvalo století.“
„Byl jsem v pekle. Ztratil jsem pojem o čase,“ vysvětloval Azzie.
Odvedl Ylith k velké pohovce, která stála blízko krbu. Přinesl jí víno a
keksy, o kterých věděl, že je má ráda. Posadili se na pohovku a Azzie po­
mocí drobného hudebního kouzla spustil šlágr těch dní. Přitiskl se k Ylith a
díval se jí do očí.
„Ylith,“ řekl. „Mám určitý problém.“
„Pověz mi o něm,“ povzbudila ho Ylith.
Azzie to udělal a úplně na Frika na několik hodin zapomněl, jak
naléhavý byl jeho problém. Když konečně přičaroval Frika nazpět, již se
rozednívalo a sluha se dostavil zívající a pokrytý dámským prádlem a šaty.
- 70 -
Kapitola 5
Azzie vzal Ylith do laboratoře, kde leželi Čarovný princ a princezna
Scarlet bok po boku na mramorové desce. Byli přikryti plátěným ubrusem,
protože Azzie už dávno vypozoroval, že lidé vypadají mnohem lépe
alespoň trochu oblečení než zcela nazí.
„Jsou roztomilý párek, že?“ pronesl se zalíbením Azzie.
Ylith vzdychla. Její podlouhlá proměnlivá tvář vypadala v jeden
okamžik krásně a za chvíli zase zlověstně. Azzie se snažil si upravit své
vnímání tak, aby ji viděl jenom z té krásné stránky, ale bylo to velmi ob­
tížné, protože čarodějnice mají tajemný cyklus změny svých rysů. Azzie
choval smíšené city k Ylith již dlouhou dobu. Někdy měl pocit, že ji milu­
je, někdy ji zase nenáviděl. Někdy se snažil vyřešit tento problém rozu­
mově, někdy se snažil na to zapomenout a přemýšlet o snadnějších záleži­
tostech, třeba jak napomoci šíření zla a špatností obecně. Někdy — a to
většinou — prostě nevěděl, co dělat. Miloval ji, ale někdy se mu prostě fy­
zicky nelíbila. Zároveň ovšem byla jeho nejlepší přítelkyní a on se na ni
obracel vždy, kdykoliv měl nějaký problém.
„Jsou rozkošní,“ souhlasila Ylith, „až na to, že jim chybějí oči. Ale to ty
víš taky.“
„To je důvod, proč ti je ukazuji,“ řekl Azzie. „Už jsem ti říkal, že je chci
použít pro souboj tisíciletí. Budou hrát pohádku o Čarovném princi, zcela
podle svého, bez mého vedení. Jenom s použitím své svobodné vůle, kte­
rou jsou, jak se říká, všechny inteligentní tvorové vybaveni. A dospějí ke
špatným závěrům a tím se znemožní jednou provždy. Potřebuji, abych do­
dal té pohádce správného ducha, potřebný říz, tu pohádkovou příchuť —
jestli víš, co tím míním.“
„Rozumím ti velice dobře, drahý,“ přikývla Ylith. „Ty chceš, abych ti
pomohla? Azzie, ty jsi takový dítě. Jak jsi přišel na to, že bych ti pomohla
najít oči?“
Azzie to nevěděl. Škrábal se na hlavě — z hlavy se mu sypaly lupy, což
byl důsledek služby v pekle — a přemýšlel.
„Myslím, že bys mi měla pomoci, protože to je správná a potřebná věc,“
prohlásil konečně. „Podívej, ty chceš, aby zlo vyhrálo, stejně jako já, nebo
snad ne? Když bude dobro ovlivňovat osudy lidstva příštích tisíc let, může
se stát, že budeš bez práce.“
- 71 -
„To máš sice pravdu, ale stejně to není úplně přesvědčivé. Proč bych ti
měla pomáhat. Mám svůj vlastní život a mám teď políčeno na príma kšeft.
Měla bych se stát organizační pracovnicí pro sabat čarodějnic a také teď
trochu učím…“
Azzie se nadechl, aby zmobilizoval svou duši, což činil vždy, když se
chystal pronést nějakou kolosální lež. Tímto způsobem vždy zaktivoval
všechny své schopnosti, o kterých věděl, že je bude potřebovat.
„Ylith,“ začal šeptem, „je to velice prosté. Já tě miluji.“
„Opravdu!“ pronesla Ylith sarkasticky, ale neukončila debatu. „To je
opravdu velkolepé! Pokračuj!“
„Vždycky jsem tě miloval,“ pokračoval Azzie.
„Že ses podle toho choval!“
„To ti lehko vysvětlím, proč jsem se vůbec neozval.“
„To si ráda poslechnu!“ pronesla Ylith a vyčkávala.
„Měl jsem pro to dva důvody,“ řekl Azzie, aniž věděl, jaký bude ten
druhý, kdyby jeden nestačil.
„Opravdu? Sem s nimi!“
„Už jsem ti řekl, že jsem byl v pekle.“
„A to jsi nemohl poslat ani pohled? Už jsem jednou slyšela tu slabo­
duchou výmluvu, že jsi byl v pekle.“
„Ylith, musíš mi věřit. Existují určité věci, o kterých muž nemůže hovo­
řit. Ale dávám ti své slovo na to, že jsem měl pro to důvod. Kdyby bylo víc
času, dokázal bych ti to vysvětlit, ale důležité je, že tě miluji. Zlé kouzlo
pominulo a můžeme být spolu, jak sis vždycky přála a jak jsem si ve skrytu
přál i já, i když jsem o tom nemluvil.“
„Jaké kouzlo?“ zeptala se Ylith.
„Já jsem se zmínil o kouzlu?“
„Řekl jsi ,zlé kouzlo pominulo‘.“
„To jsem řekl? Jsi si tím jistá?“
„Samozřejmě si tím jsem jistá!“
„To jsem tedy říkat neměl,“ snažil se Azzie. „Jednou z podmínek pro
ukončení zlých kouzel je, že o nich nebudeš mluvit. Doufám, že se to zase
nevrátí.“
„Jaké zlé kouzlo?“
„Nevím, o čem mluvíš.“
- 72 -
Ylith se vymrštila a stála nad ním v celé své výšce a zírala na něj. Azzie
byl skutečně ten nejnemožnější démon, jakého znala. Předpokládá se, že
démoni budou lhát, ale i ten nejhorší sem tam mluví pravdu. Je skoro
nemožné alespoň občas nemluvit pravdu. S výjimkou Azzieho. Ale to ne­
bylo proto, že by měl tak špatné srdce, ale proto, že se hrozně snažil být
zlý. Nemohla si pomoci, ale bylo jí ho líto. Stále ji k němu něco při­
tahovalo. A navíc, sezóna v Aténách taky za nic nestála.
„Slib mi, že mne zase neopustíš,“ řekla Ylith.
„Slibuji,“ řekl Azzie. Pak mu došlo, že kapituloval příliš snadno, a do­
dal: „Samozřejmě, mám na mysli za normálních okolností.“
„Co tím míníš, za normálních okolností?“
„Okolnosti, které nejsou nenormální.“
„Jako například?“
„Copak já vím?“
„Ach, Azzie!“
„Musíš mě brát takového, jaký jsem, Ylith,“ přemlouval ji Azzie. „Jsem
opravdu rád, že jsme spolu. Máš nějaký nápad ohledně těch očí?“
„Musím přiznat, že mám určitý nápad. A možná i dva.“
„Buď hodná holčička a pospěš pro ně,“ naléhal Azzie. „Už mi dochází
božská krev a nechtěl bych je oživovat, aniž by měli oči. To by mohlo po­
znamenat jejich vývoj.“
„Musí počkat,“ prohlásila rezolutně Ylith. „Dva speciální páry očí nejde
sehnat jen tak.“
„Všichni tě budeme netrpělivě očekávat, má královno,“ lísal se Azzie.
Chraptivě se zasmála, ale Azziemu se zdálo, že jí lichotilo slyšet takové
řeči. Ylith se zatočila, změnila se ve sloupec fialového kouře a úplně
zmizela.
Kapitola 6
Ylith už byla v Aténách mnoho let a byla spokojená. Líbilo se jí zúčast­
ňovat se večírků a oslav, mít plno milenců a zušlechťovat svoje obydlí. Ča­
rodějnice se s věkem stávají velice línými a usínají na vavřínech. Měly by
strašit lidi a svádět je ke hříchu, ale postupně zapomínají kousek po kousku
to, co se naučily na vysokých čarodějnických školách. Ylith už lenošila a
užívala si dlouhou dobu, když tu ji zavolal Azzie.
- 73 -
Byla sama překvapena, že se dobrovolně uvolila pomoci mu při shánění
očí. Chtěla to opravdu? Miluje snad Azzieho tak moc? Nebo v tom byla
vnitřní touha sloužit vyššímu cíli než jenom sobě a svému pohodlí? Ať už
za tím je cokoliv, věděla, že bude potřebovat radu, až přijde na ten druhý
pár očí.
A co se týkalo moudrých rad, nejmoudřejší rady, které kdy dostala, byly
ty od Skandera…
Draci žijí velice dlouho a moudří draci nejenom že žijí velice dlouho,
ale ještě čas od času mění svá jména, aby lidé nevěděli přesně, jak dlouho
vůbec žijí, a nechali je žít ještě déle. Správný hrdina netouží totiž po ničem
více, než aby zabil starého draka. Roky jsou na drakovi něco jako parohy
na jelenovi, čím více, tím lépe.
Skander a ostatní draci už zjistili, jak mnoho hrdinů po nich pase, a
stávali se opatrnějšími. Dávno jsou pryč doby, kdy se potulovali volně
krajem, střežili poklady a sežrali každého, kdo se k nim snažil přiblížit.
Draci si v tom souboji vedli docela zdatně, ačkoliv vy jste pravděpodobně
slyšeli pouze o hrdinech, kterým se poštěstilo zvítězit. Samozřejmě, že
existovala i vítězství draků, ale pravda je taková, že draků je jen pár, zatím­
co hrdinů jsou celé davy. Hrdinové se rojili neustále, takže draci museli
přijmout nějaká opatření.
Uspořádali konferenci, na které zaznělo mnoho příspěvků. Tou dobou
bylo nejvíce čínských draků, ale ti si tak žárlivě střeží svou moudrost, že
když se jich někdo optal na radu, dostalo se mu všeobecných rad jako:
„Jednou uzříte velkého muže“, „Překročíte řeku“ nebo „Člověk je jako pí­
sek“. Čínští filozofové, kteří milují nejasností, sebrali tyto výroky do knih
a prodávali je lidem ze západu, kteří se pídili po východní moudrosti.
Závěrečné rozhodnutí bylo jednoznačné. Je potřeba se přizpůsobit nevy­
hnutelnému, zanechat některých agresivnějších praktik, které působily
špatnou pověst draků, a snažit se do budoucna udržet alespoň omezené
množství. Hlasovali pro, aby zaměnili svou historicky danou činnost shro­
mažďování a střežení pokladů za nové disciplíny potápění a skrývání.
Jenom nezůstávat poblíž pokladů, říkal jeden druhému. Ztratili se v kraji­
ně. Ti, co byli schopni vydržet pod vodou, se usadili v mořích — říkalo se
jim žábrovití draci — a přiživovali se na žralocích a velrybách zabijácích.
Pozemští draci si museli osvojit jinou strategii. Naučili se maskovat za
malé hory, pahorky a dokonce za skupinky stromů. Vzdali se řady svých
- 74 -
přirozených vlastností, například bojovnosti a spokojili se sem tam s pří­
ležitostným lovcem, který zabloudil do jejich teritoria. Někdy se nějaký
drak vrátil ke starým praktikám a občas se stal jejich obětí. Jméno takové­
ho draka bylo zapsáno do Dračí síně tradic a ostatním drakům bylo doporu­
čeno, aby se vystříhali ho následovat.
Skander byl starý i podle dračích měřítek. Byl zvláště lstivý a držel se
stranou všech nepříjemností. Žil ve střední Asii, někde poblíž Samarkandu.
Žil tam již před založením města. Mohli jste ho hledat celé věky a nenašli
byste ho, kdyby nechtěl. Když už jste ho ale našli, byl vždy ochoten pomo­
ci, protože v něm dřímalo plno lásky. Měl ovšem také břitký jazyk a chuť
tahat tazatele za nos.
Ylith to věděla, ale chtěla se o to alespoň pokusit. Vzala si svazek
košťat, těch, na kterých se dalo létat. To byla největší vymoženost čaro­
dějnic. Košťata létala na kouzlo, které daly dohromady ve svém ústředí, v
Byzancii. Kvalita kouzla byla střídavá; některé roky pracovalo výborně,
jindy trochu zlobilo. Kouzla podléhala přírodním silám, ale bylo v tom
mnoho nejasného a stále docházelo k nějakým opravám.
Zdálo se velice logické začít s hledáním Skandera na místě, kde ho po­
tkala posledně. A tím místem byla Dračí hora. Draci jsou dostatečně chytří,
aby věděli, že je žádný hrdina nebude hledat na místě, které se jmenuje
Dračí hora.
Touto oblastí procházelo mnoho hrdinů. Většina z nich byla vyzbrojena
pouze lehkým zahnutým mečem typickým pro zdejší region. Skander se ni­
jak nesnažil, aby se zmocnil těchto lehkooděnců, vůbec se o ně nestaral.
Skanderův úkryt byl tak dobrý, že by byl schopen ho ochránit i před pádem
laviny, natož aby se obával nějakých mečů. To by musely být ukovány
zvlášť silným kouzlem. Ale lidé jsou opravdu lstiví; zdá se, že chtějí zasáh­
nout vaše rameno a pak se ozve píp a máte najednou šíp v oku. Draci jsou
navzdory své obrovské inteligenci a stoletím zkušeností velice náchylní k
zásahu šípem do oka. Nikdy plně nepochopili lidský trik, když lidé před­
stírají, že střílí jedním směrem a pak zasáhnou naprosto jiný cíl. Tato tak­
tika se vymykala dračímu chápání a měli pocit, že odporuje válečnické eti­
ce.
Ylith posledně potkala Skandera na Dračí hoře, když byla na návštěvě u
příbuzných, kteří se tam přestěhovali ze Skythie. Skander zrovna využíval
dosti nenadálé výhody kouzla, které se mu náhodně připletlo do cesty a po­
- 75 -
mocí kterého mohl změnit svůj vzhled. Draci se stále snaží najít kouzlo,
kterým by změnili svůj vzhled. Většinou proto, že se rádi pohybují v lidské
společnosti. Ačkoliv to lidé netuší, draci se ve změněné podobě vyskytují
na mnoha místech světa, kde zvláště milují učené hádky s různými filo­
zofy. Dalším důvodem pro jejich věčnou snahu o převtělení je to, že jsou
již unaveni dlouhými roky samoty. Draci jsou totiž velice podezřívaví vůči
drakům opačného pohlaví. To je pravý důvod, ne nedostatek příležitosti
nebo lenost, proč se draci tak zřídka páří a zcela vzácně vyvedou mladé.
Mezi draky, kteří mají mladé, zdaleka nepanuje shoda o to, kdo je má vy­
chovávat. Neexistuje ani plná jistota v tom, kdo je rodí. Draci ztratili větši­
nu těchto instinktů již před dávnými časy. Teď se většinou pouze o těchto
věcech dohadují bez toho, že by se nějak dokázali dohodnout, což je zřej­
mě pravý důvod vyhynutí většiny jejich populace.
Do této dračí roztříštěnosti ještě přišli hrdinové se svými choutkami.
Draci byli vždy překvapeni, že jsou rytíři — masití chlapíci zabalení do
ocelových obleků — schopni je zabít, ačkoliv jsou zjevně daleko méně in­
teligentní. Ale lidé vítězili, protože byli zabíjení oddáni a nijak o tom
komplikovaně nepřemýšleli, což byl pravý opak draků.
Ylith letěla do oblasti Samarkandu a začala se vyptávat ve vesnici Yar
Digi, která ležela nejblíže Dračí hoře. Bylo to zoufalé místo, kde na hlavní
ulici nebylo nic jiného než obchody se suvenýry. Byly naplněny vší
možnou literaturou o dracích, ale nebyli tam žádní zákazníci. Když se na to
Ylith vyptávala, řekl jí majitel obchodu:
„To je tím, že se ještě dlouho očekávaný zájem o draky nedostavil. Jinde
je o ně obrovský zájem. Například v Británii, kde nebyl drak stovky let,
pořádají zájezdy s průvodcem na místa, kde byl údajně spatřen, a zájem je
tam stokrát větší než tady. Kde je tady drak? No, vede tady cestička nahoru
k jeskyni na Dračí hoře. Ale řekl bych, že ho nikdo nemá šanci zahlédnout,
vyjma případy, kdy drak sám chce návštěvníka přijmout. Ovšem nikdo jiný
se o tom nedoví. Je to divný patron.“
Ylith se vydala směrem, který jí byl označen, a po zaplacení vstupného
se dostala na cestičku. Prošla několik ostrých zatáček, minula malý stánek
s občerstvením a pak i samotnou Dračí horu. Nikde nic, co by připomínalo
jeskyni.
Až najednou uslyšela hluboké a velice zvučné zachechtání.
„Jsi to ty, Skandere?“ zavolala.
- 76 -
Zase ten stejný zvuk.
„To jsem já, Ylith.“
Najednou zpozorovala stinné místo mezi dvěma výběžky, které nebylo
jejich pouhým stínem. Vydala se tím směrem a zjistila, že cesta vede do
ještě tmavšího prostoru. Vykročila tím směrem. Nemohla přesně rozeznat
vchod do jeskyně, ale po chvíli uslyšela ozvěnu svých kroků a byla si jistá,
že je již uvnitř.
„Skandere?!“ zvolala znovu.
Nic se neozvalo, ale Ylith spatřila nějaké slabé světlo vpředu po pravé
straně. Po chvíli zabočila za skalní stěnu a dostala se do místa, kde se zdá­
lo, jako by zářily samotné kameny na zemi na stěnách. Protože bylo lépe
vidět, mohla trochu zrychlit. Cesta se několikrát rozvětvovala a ona se
vždy vydala směrem s největším jasem.
Po delší době se dostala do výklenku, kde byl temný tvor, kterého hle­
dala, a zíral na ni. Málem si ho ani nevšimla. Zastavila se na prahu a
najednou cítila zvláštní svazující pocit.
„Skandere. To jsem já, Ylith,“ špitla.
Napřímil hlavu a zahleděl se na ni.
„Jo. Je to vůbec možné?“ poznamenal. „Jak je to už dávno?“
„Dlouho. Co stále děláš?“
„Snil jsem o renesanci.“
„Co je renesance?“
„Promiň, nějak se mi popletla století,“ odpověděl. „Renesance přijde
později. To je ta potíž, když znáš věci dopředu. Nejde to zcela od sebe roz­
lišit a všechno se to plete.“
„Skandere,“ pronesla Ylith naléhavě, „potřebuji pomoc.“
„To jsem si mohl myslet,“ řekl Skander. „Proč bys jinak chodila na tak
nehostinné místo? Copak chceš, kočičko? Staré plameny umí být ještě
pěkně horké. Chceš někoho spálit?“
„Potřebuji oči,“ odpověděla Ylith a vysvětlila mu Azzieho situaci s Ča­
rovným princem a princeznou Scarlet.
„Oči,“ mumlal Skander a jeho obvykle červenohnědá kůže zbělela.
Najednou jí vytanula na mysli věštba.
„Proč vůbec žiješ tady?“ zeptala se Ylith.
- 77 -
„To je otázka slávy, však jsi viděla,“ odpověděl Skander. „Zdejší lidé
mne chtějí využít pro popularitu tohoto místa. Slíbil jsem jim, že je dostanu
do map, což se zatím nepodařilo. Ale ta chvíle se již blíží.“
„Kde bych mohla sehnat opravdu kvalitní oči?“ ptala se zase Ylith.
„Oči,“ vrtěl hlavou Skander. „Co je to za otázku? Oči jsou přece všude.
Proč s tím obtěžuješ zrovna mě?“
„Ty víš, kde jsou ty nejlepší. Všichni draci to vědí.“
„Ano, samozřejmě,“ souhlasil Skander. „Ale já bych se radši zrovna o
očích nebavil, kdyby ti to nevadilo.“
„Proč se nechceš bavit o očích?“
„Asi je to jenom pověra. Promiň.“
„Vadilo by ti mi o tom říci trochu víc?“
„Dobrá,“ začal rozpačitě Skander. „Před dávnými časy ještě v Číně jsem
si všiml, že dvorní malíř, vždy když maloval draka, maloval oči až nako­
nec. Ptal jsem se ho na to a on mi řekl, že to dodává obrazu zvláštní výraz
živosti a že by se neměl vyvolávat život, dokud vše ostatní není uděláno.
Jeden moudrý muž mu řekl, že oči jsou skutečným odrazem života. Udržu­
jí život a jsou poslední, co odchází. Vyhledal jsem později toho moudrého
muže — byl to starý taoistický mnich — a ten mi potvrdil, že je to pravda.
Také mi předpověděl, že čarodějnice žádající mne o oči bude pro mne
představovat úplné převrácení jin a jang.“
„Co to znamená?“ ptala se Ylith.
„Růžové poupátko…“ odpověděl a zavřel oči.
Čekala, co bude dál, ale nic nepřicházelo. Po chvíli si odkašlala.
„Haló, Skandere? Co je?“
Žádná odpověď.
„Skandere! Spíš?“
Ticho.
Konečně přistoupila k drakovi a přidržela ruku před jeho nozdrami. Ne­
cítila žádný dech. Přiblížila se ještě blíže a položila ruce na jeho prsa. Ne­
cítila tep srdce.
„No nazdar!“ vzdychla. „Co teď?“
Ale již to věděla.
Když dokončila svou práci, pohladila jeho nozdry, které mu dovolovaly
cítit vůni života. Chudák starý drak, pomyslela si. Tak starý a moudrý a ne­
zbylo z něj víc než chladnoucí hora masa v horské jeskyni.
- 78 -
Věděla, že se již smráká a že by nebylo příliš záhodno se zdržovat v cizí
krajině. Místní démoni by nemuseli být nadšeni přítomností cizince, který
mohl svou neohrabaností způsobit určité potíže. V těch časech si asijští a
evropští démoni nebyli dvakrát sympatičtí. Skutečnost je spíš taková, že
mezi nimi byly velice běžné rozmíšky a konflikty, které stále ještě čekají
na svého kronikáře.
Oči, které takto získala, zabalila Ylith pečlivě do hedvábného kapesníku
a ten vložila do malé skříňky na šperky z růžového dřeva, ve které
schovávala cennější věci. Pak se odvrátila od mrtvého draka a opustila jes­
kyni.
Ylith stála vzpřímeně na vrcholku Dračí hory a čekala až se zapadající
slunce dotkne ledových vrcholů nejvyšších hor. Pak rozpustila své bohaté
černé vlasy, nasedla na své cestovní koště a vydala se na západ. Zmenšující
se dračí krajina zůstávala stále více vzadu.
Kapitola 7
Ylith byla díky velice příznivému větru rychlejší než slunce a dostala se
do Augsburgu za denního světla. Přistála poblíž hlavního vchodu do Azzie­
ho rezidence a zabušila na dveře velkým klepadlem.
„Azzie! Už jsem zpátky. Mám je!“
Odpovědí jí bylo hluboké mlčení. Ačkoliv bylo letní odpoledne, ve
vzduchu již byl cítit chlad. Její čarodějnický cit jí říkal, že něco není v
pořádku. Dotkla se pro jistotu svého ochranného amuletu z jantaru, který
měla pověšený na šňůrce kolem krku. Zaklepala znovu.
Konečně se dveře otevřely. Stál v nich Frike a jeho hubená tvář byla
zkřivená zármutkem.
„Friku! Co se děje?!“
„Bohužel, paní, všechno se nějak zvrtlo.“
„Kde je Azzie?“
„To je to nejhorší, milostivá. Není tady.“
„Není tady? Ale kde by mohl být?“
„Nevím,“ odpověděl Frike, „ale já za to nemohu.“
„Řekni mi, co se stalo?“
„Před pár hodinami,“ začal Frike, „mistr připravil roztok, aby umyl vla­
sy princezny Scarlet, protože byly špinavé a spletené. Po umytí začal vlasy
sušit. Měl bych snad podotknout, že bylo něco po poledni, protože slunce
- 79 -
bylo pěkně vysoko na obloze, když mne poslal ven pro dřevo db krbu,
aby…“
„K věci, Friku,“ přerušila ho netrpělivě Ylith. „Co se stalo?“
„Když jsem se vrátil se dřevem dovnitř. Mistr Azzie si broukal veselý
popěvek a stříhal princezně nehty. Víte přeci, že si vždycky potrpěl na de­
taily. Najednou, z ničeho nic, přestal pobrukovat a začal se rozhlížet kolem
sebe. Také jsem se díval, co se děje, ačkoliv jsem neslyšel žádný zvuk.
Mistr Azzie prohlédl celou místnost dokola, a když pohlédl znovu na mě,
přísahal bych, že se úplně změnil. Vlasy měl splihlé a byl úplně bledý.
,Slyšel jste něco, pane?‘ zeptal jsem se ho. A on odpověděl: ,Nějaký ostrý
zvuk, který mne volá a který mi nepřináší nic dobrého. Podej mi rychle
mou Mistrovskou knihu kouzel.‘ A přitom padl na kolena. Uháněl jsem,
abych splnil jeho prosbu. Neměl vůbec sílu otevřít tu knihu. To je ta velká
kniha v pozlacených deskách, co leží u vašich nohou. Řekl mi: ,Friku, po­
moz mi obracet stránky. Něco mne zbavuje mé démonské síly.‘ Pomáhal
jsem mu a on mne vybízel: ,Rychleji, Friku, rychleji, než mne úplně zbaví
sil a rozumu.‘ Otáčel jsem, jak jen jsem mohl rychle. Mistrova ruka se
svezla úplně mimo knihu a jeho zrak, který ztratil obvyklou jiskru, zíral ja­
koby skrz stránky. Najednou mne zastavil: „Počkej. Podívám se na to… A
to bylo všechno.“
„Všechno?“ zeptala se Ylith. „Co tím myslíš ,všechno‘?“
„To bylo všechno, co řekl, paní.“
„To jsem pochopila. Ale co se stalo pak?“
„Zmizel, slečno Ylith.“
„Zmizel?“ ptala se Ylith.
„Rovnou před mýma očima zmizel úplně z dohledu. Byl jsem úplně bez
sebe. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nenechal mi tu žádné instrukce.
Nakrátko jsem podlehl panice, ale pak jsem se rozhodl, že počkám do
vašeho návratu.“
„Popiš mi, jakým způsobem zmizel,“ vyzvala ho Ylith.
„Způsobem?“ podivoval se Frike.
„Ano. Myslím tím, jestli to bylo zmizení, při kterém se objevil nějaký
dým a zmizel v něm? Nebo to bylo zmizení za jasného světla provázené
trochu zvukem hromu? Nebo se nejprve zmenšil před tím, než zmizel
úplně?“
„Já nevím, paní. Zavřel jsem oči.“
- 80 -
„Cože? Ty jsi zavřel oči? To jsi tedy hlupák, Friku.“
„Ale, paní, já jsem mrkal.“
„No, a co jsi tedy při tom mrkání zahlédl?“
„Mistr velice zhubnul a začal sklouzávat ke straně.“
„Ke které straně?“
„K pravé, paní.“
„Klouzal dolů plynule nebo se trochu mrskal nahoru a dolů?“
„Trochu se mrskal.“
„A teď něco velmi důležitého, Friku. Změnil, před tím, než zmizel, pan
Azzie nějak barvu?“
„Jak to víte, paní Ylith? Kompletně změnil barvu před tím, než zmizel.“
„Jaká to byla barva?“
„Modrá, milostpaní.“
„Přesně, jak jsem si myslela,“ řekla Ylith. „Teď se podíváme na tu kni­
hu.“
Frike zvedl těžkou knihu na stolek, kde v ní mohla Ylith snadněji číst.
Kniha byla stále otevřená na stránce, kterou chtěl Azzie, než zmizel. Ylith
se sklonila a rychle pročetla runy.
„Co je to?“ zajímal se Frike.
„To je Obecné odpoutání, Friku,“ odpověděla mu Ylith. „To je kouzlo,
které používají démoni, když je chce někdo začarovat. Říká se mu Velký
protitah.“
„Bylo už asi pozdě?“
„Zřejmě.“
„Tak pán je začarován!“ vyhrkl Frike. „Ale vždyť Mistr sám je velký
čaroděj.“
„Samozřejmě, že je,“ přikývla Ylith. „A velmi dobrý. Ale každý, kdo
čaruje, se může sám stát obětí čar a kouzel. To je jeden ze zákonů Nevidi­
telného království.“
„To už jsem někde slyšel,“ řekl Frike. „Kdo ale mohl takhle pána odča­
rovat?“
„Je mnoho možností,“ odpověděla Ylith. „Třeba nějaký smrtelník —
snad alchymista — nebo čarodějnice a nebo i nějaký jiný démon. Ale musí
to být někdo, kdo má tu moc přičarovat Azzieho i bez jeho souhlasu.“
„Kdy se s ním zase setkáme?“ ptal se dál Frike.
- 81 -
„Nemám vůbec ponětí,“ přiznala Ylith. „To záleží na tom, kdo ho přiča­
roval, jaké použil kouzlo a na tom, jaké závazky vůči té osobě Azzie má.“
„Bude brzo zpátky?“
Ylith pokrčila rameny: „Je obtížné se takhle po činu dobrat pravdy.
Může být zpět za chvíli, ale může být pryč dny, týdny, měsíce, roky nebo i
navždy.“
„Vzdal bych se nevím čeho, kdyby mu to pomohlo se dostat zpět!“ ho­
řekoval Frike. Na chvíli se plně poddal nelíčenému žalu. Potom, jako by
mu vytanulo na mysli něco ještě horšího, sepjal ruce a zvolal: „Sakra!“
„Co je?“ ptala se Ylith.
„Ta těla!“
„Co je s nimi?“
„Hrozí jim bezprostředně rozklad, milostivá. Zrovna dnes ráno jsme po­
užili poslední kus ledu a zbývá nám velice málo božské krve. Připomněl
jsem to Mistrovi hned, jak se vzbudil, a on mi řekl: ,Žádné strachy, Friku.
Zavolám Zásobovací a uvidíš, že nějaký dostaneme, jen si trochu
schrupnu.‘“
„Zchrupnu? Vždyť jsi říkal, že zrovna vstal?“
„On si rád dá šlofíka hned po probuzení, paní.“
„Teď, když jsi mi to připomněl, tak si to také vybavuji,“ přikývla Ylith.
Vešla do té části laboratoře, kde bok po boku ležela ve svých otevřených
boxech připomínajících rakve obě těla a čekala na své oživení. Led z vr­
cholků Alp byl ten tam. Na dně zbývalo jen trochu božské krve.
„Tvůj mistr byl velmi nedbalý,“ poznamenala.
„On nemohl předpokládat, že ho někdo odčaruje, paní,“ obhajoval
Azzieho Frike.
„To asi ne. Takže, dejme se do práce. Nejdřív musíme, Friku, zmrazit ta
těla.“
„Cože, madam?“
„Musíme najít nějaký způsob, jak snížit jejich teplotu.“
„Umíte přivolat led z ledovce, paní?“
„To neumím,“ řekla Ylith. „Čarodějnice neumí taková kouzla, která by
zahrnovala takové věci. Obstarávání věcí je práce pro démony. Ale náš dé­
mon nás opustil. To je zapeklitá situace.“ Přešla k pohovce a sedla si. „Pře­
staň hořekovat, Friku. A nech mne přemýšlet.“
- 82 -
Vrátila se k boxům, naklonila se nad ně a sáhla na těla. Ta byla stále
dost chladná, ale Ylith měla pocit, že byla teplejší, než by měla být. Za
hodinku či dvě bude z drahocenných Azzieho těl jenom zkažené maso dob­
ré tak pro masařky. A potom již bude jedno, jestli se Azzie vrátí nebo ne.
Zápas bude tak jako tak ztracen. „Musím udělat něco s těmi těly, Friku,“
řekla Ylith. „Potřebuji si promluvit s pár lidmi. Radši se nedívej, jak budu
mizet. To je dámská záležitost, nic pro chlapy.“
„Budu ve svém kutlochu, kdybyste něco potřebovala,“ odpověděl Frike
a zmizel. Ylith se dala do práce.
Kapitola 8
Ylith se přesvědčila, že má své ochranné amulety na místě, vybrala si
nově nabité koště a opustila sídlo otevřeným oknem. Vzlétla přímo vzhůru
do nebeské modře nejvyšších sfér atmosféry. Cestou si mumlala ochranná
kouzla pro případ, že by ji cestou potkala nějaká nehoda. Její první myš­
lenka, jak udržet těla v chladu, byla požádat o pomoc Harpyje.
Harpyje a čarodějnice spolu vycházely docela dobře. Harpyje patřily
mezi démony ženského rodu, které byly zařazeny do Mocností Temnot po
zhroucení klasické mytologie. Harpyje nejenže konaly zlo, ale již jejich
pouhá přítomnost byla velice znepokojující. Jejich dech byl odpuzující a
jejich způsoby u stolu byly strašné. Ylith se rozhodla navštívit Harpyje,
protože ačkoliv byly odpudivé, byly také velice důvtipné a bystré. Mohla
se obrátit na mnoho jiných démonických bytostí, ale pouze na Harpyje a
jejich sestry Sirény bylo spolehnutí, že pochopí dostatečně rychle, co poža­
duje, že budou ochotny spolupracovat a že splní to, co slíbí.
Letěla rychle a brzy minula hranici, která odděluje království lidí od
království nadpozemských bytostí. Dostala se do země mraků, kde bylo
plno sněžných hor a řek, kde stály v zátočinách hrdé paláce; to všechno z
mraků. Letěla nízko nad povrchem a pozorovala všechny možné příšery a
přízraky,které se tam pohybovaly. V jednom údolí dokonce jedna z příšer s
frkáním a hekáním vztáhla po Ylith svůj velký dráp. Ylith se mu lehce vy­
hnula a pokračovala do oblasti, kde byly mraky zbarveny modře a všechno
pod nimi bylo modré a zlaté a vypadalo jako z nějakého krásného snu.
Najednou spatřila na břehu pomalé říčky postavy krásných žen a blízko
nich vodopády, kde se další ženy koupaly a dováděly.
- 83 -
Ylith zamířila dolů a dostala se do kraje, kde spolu svorně žily Harpyje
a Sirény. Zpomalila a přistála na levém břehu říčky. Byl to Styx, bájná
řeka, která plynula z temných končin nejdávnější minulosti do nejvzdá­
lenější budoucnosti. Podél ní rostlo mnoho stromů a keřů netušené roz­
manitosti, z nichž mnohé ještě na svůj vznik na Zemi teprve čekají. Mezi
stromy si hovělo několik osob, osm z nich byly Sirény a zbytek byly
Harpyje. Sirény byly známy tím, že vábí lidi, zejména námořníky, do záhu­
by pomocí svých sladkých písní. Harpyje byly na vyšším vývojovém stu­
pínku než Sirény. Krásné se zlatými vlasy, pevným a nádherně tvarovaným
poprsím, ale se způsobem stolování, za který by se mohla stydět i hyena.
Měly za úkol trápit hříšníky tím, že jim kradly jídlo z úst a rozstřikovaly je
všude okolo i s žhnoucími výkaly.
Ačkoliv byla Ylith kurážná, měla ze setkání s těmito starobylými
ženskými démony značné obavy, protože jim byly vlastní různé zvrácené
choutky a divné nápady, což činilo jejich náladu nepředvídatelnou.
Dodala si však odvahu a řekla: „Sestry, přináším vám pozdravy ze světa
lidí.“
Jedna ze Sirén se otočila. Byla to velká blondýnka s drobnými ústy.
Bylo těžko uvěřit, že to je Poldarga, jedna z nejhroznějších podzemních
bohyň.
„Co je nám do světa lidí?“ odsekla Poldarga. „My se tady bavíme na
břehu této říčky zpěvem starých písní. Čas od času nám padne do rukou
nějaký muž, který prchne z Charónovy bárky. Když ho od říčních božstev
dostaneme, pohrajeme si s ním, dokud se nezblázní. Pak si ho pěkně rozdě­
líme, sníme ho a každá z nás si opláče ten svůj díl.“
„Myslela jsem si,“ prohlásila Ylith, „že by vám mohlo přijít k chuti tro­
chu rozptýlení. I když je tenhle břeh řeky báječný, stejně si myslím, že se
vám občas zasteskne po světě lidí, kde je možno vykonat báječné skutky.“
„Proč by nás měly zajímat lidské činy?“ zeptala se Poldarga. „Ale
pokračuj, sestro. Řekni nám, co chceš.“
A Ylith jim vyprávěla vše o zápasu tisíciletí, jak chce Azzie sestavit dvě
lidské bytosti, oživit a postavit je do souboje se Silami Dobra v upravené
pohádce, která bude mít velký význam. Sirény a Harpyje nadšeně tleskaly
tomuto nápadu. Myšlenka, že by osudy lidstva ovlivňovalo příštích tisíc let
zlo, je naplňovala obrovskou rozkoší.
- 84 -
„Jsem ráda, že se vám ten nápad líbí,“ pokračovala Ylith. „Ale je tu
malý zádrhel. Azzie zmizel. Asi byl někým odčarován.“
„Podívej, sestro,“ řekla Poldarga, „asi víš, že my s tím nic nesvedeme.
Máme přísně zakázáno míchat se do záležitostí lidí nebo démonů, až na
určité výjimky, které zde však nejsou splněny.“
„Nežádám vás o to, abyste našly Azzieho,“ namítla Ylith. „To zvládnu
sama. Ovšem nějakou chvíli to potrvá. Zatím jsou však oba hlavní hrdi­
nové, kteří mají představovat Čarovného prince a princeznu Scarlet,
uloženi ve svých rakvích a čekají na oživení. A protože led už došel, bož­
ská krev dochází a Azzie je kdoví kde, aby sehnal další, hrozí nebezpečí, že
se obě těla v teplém pozemském počasí rozloží a tím znemožní celý ten
nádherný plán.“
„To je nepochybně velice smutné,“ souhlasila Poldarga. „Ale proč to
říkáš nám? My tu žádný led nemáme.“
„Samozřejmě, že ne,“ souhlasila Ylith. „Vy jste bytosti pohybující se ve
vzduchu a uzpůsobené k dopravě bezvládných tvorů ze Země do místa
jejich věčného zatracení.“
„To je pravda. Ale co to má společného s princem a princeznou.“
„Myslela jsem,“ řekla Ylith, „že byste mohly na ten čas poskytnout své
služby k uchování těch těl a vynést je do vyšších vrstev atmosféry, kde je
dostatečně chladno k jejich uchování.“
Harpyje se mezi sebou radily. Pak Poldarga prohlásila: „Dobře, sestro.
Postaráme se ti o ta těla. Kde jsi říkala, že jsou?“
„V sídle démona, v Augsburgu. Cestu najdete…“
„Žádné strachy,“ přerušila ji Poldarga. „Harpyje jsou schopny najít ja­
kékoliv místo na Zemi. Sestry, pojďme.“ Poldarga roztáhla svá černá křídla
a vzlétla do vrchní atmosféry. Dvě další Harpyje ji následovaly.
Ylith se za nimi dívala. O Harpyjích bylo známo, že se brzo začnou nu­
dit. Neměla záruku, že neopustí stanoviště a nevrátí se ke své řece a ke
svým věčným hrám. Harpyje ovšem byly známy tím, že mají úctu k sobě
rovným. Ylith jenom doufala, že ji za sobě rovnou považují.
Ylith se teď pořádně zvedla nálada. Ale hlavní problém zůstával. Nemě­
la ani potuchy, kde by mohl Azzie být.
- 85 -
Kapitola 9
Když Harpyje odlétly, aby se postaraly o těla, nikoho nenapadlo o tom
dát vědět Frikovi. Ten zaregistroval nějaké změny, když pár Harpyjí vlétl
oknem do domu. Frike seděl na nízké stoličce v Azzieho laboratoři, po­
slouchal kapání tajícího ledu a očekával návrat Ylith. Najednou ucítil
zvláštní silné chvění a nepříjemný zápach.
Aby byl let co nejúčinnější, Harpyje zatahují nohy, takže jejich velká
křídla nesou jenom trup s reprezentativním poprsím a hlavu. Krákorají si­
lnými veselými hlasy, kterými vše přehluší.
Frike zaječel a zalezl pod stůl. Harpyje zaplnily místnost svým bzu­
čením a švitořením. Když objevily rakve, hnaly se k nim.
„Nesahejte na ně, vy bídnice!“ zvolal Frike a hnal se k nim s pohrabá­
čem v ruce.
Harpyje se otočily a zaútočily na nebohého Frika. Vyhnaly ho z
místnosti pomocí špičatých kovových konců svých křídel a pomocí svých
dlouhých zelených nehtů. Frike spěchal pro luk a šípy. Než je ale našel,
Harpyje popadly těla a s hlasitým hekáním vzlétly do vzduchu. Frike ko­
nečně našel zbraně a hnal se zpět. Ale Harpyje byly pryč, vysoko v nebi,
kde zmizely za hranicí mezi reálným a ireálným světem. Frike zahrozil
pěstí a posadil se. Doufal, že Azzie po něm nebude požadovat vysvětlení
tohoto divadla. Neměl vůbec potuchu, co se vlastně stalo.
Ale pro všechno na světě, kde Mistr vlastně je?
Kapitola 10
Azzie pracoval ve své laboratoři, když najednou ucítil známé psychické
škubnutí, které ohlašuje, že jste obětí čarování. Je to takový tlak, který za­
číná někde uvnitř vašeho žaludku. Není to nepříjemný pocit, ale je to neví­
taný signál toho, co bude následovat. Někdy ani to nemusí být nepříjemné,
když vás chce někdo přičarovat a vy nemáte zrovna do čeho píchnout. Ale
lidé mají sklon vás přivolávat zrovna v okamžiku, když máte rozděláno
něco důležitého.
„Sakra!“ vykřikl. Jeho plán byl teď velmi napnutý, nemohl předpovídat,
jak dlouho vydrží zámek stát bez dozoru se svými zastaralými kouzly. Oba
mladí, princ a princezna, museli být oživeni co nejdříve, dříve než jejich
těla dojdou nějaké úhony.
- 86 -
A on tu teď letěl vzduchem bez možnosti jakékoliv obrany proti tomu,
co se děje. Neměl ani možnost odříkat svůj Velký Protitah. Tahle všeo­
becná kouzla většinou stejně při speciálních příležitostech selžou.
Při těchto úvahách Azzie přistál. Když se vzpamatoval, cítil silnou bo­
lest hlavy. Pokoušel se vstát, ale zřejmě byl na něčem kluzkém, protože vž­
dycky, když se nadzvedl, spadl zase zpět. Taky cítil žaludeční nevolnost.
Ležel uprostřed pentagramu. Neexistuje vyšší začarování než toto.
Samozřejmě, že to nebylo poprvé, co byl přičarován. Každý démon, který
chce vést aktivní život s lidstvem, musí počítat s tím, že bude mnohokrát
přivolán, protože lidé zkoušejí na démony různé fígle, zrovna tak, jako je
zkoušejí démoni na lidi. Nikdy se nestalo, že by v tomto přivolávání démo­
nů byla nějaká delší časová mezera. Existuje mnoho lidových pohádek na
toto téma, vyprávějících o triumfech i smutných koncích lidí, kteří zkoušeli
hrát tuto hru. Co už se v těchto pohádkách nedozvíte, je popis těchto
mnohokrát velice rafinovaných a složitých dohod, jakými je těchto výsled­
ků dosaženo, protože i duše patří mezi ty druhy zboží, které jdou dobře na
odbyt. Starodávné uspořádání je to, že démon splní několik přání a za to je
mu slíbena duše. Mezi ty, kteří se tohoto obchodu zúčastňuji, patří často
různí králové. Jsou známy mnohé případy, kdy měl král za služebníky dé­
mony. Ale to je velice jednostranný popis situace. Skutečnost je trochu ji­
ná. I mnozí démoni měli za sluhy krále.
„Podívej, táto, říkala jsem ti, že přijde!“
To byl přece hlas Brigity. A to velice triumfální hlas! Teď stála nad ním.
To děvčátko se špinavou tváří, které zrovna využilo slib, který z Azzieho
vymámilo výměnou za osvobození.
„Zdá se, že jsi to dokázala,“ odpověděl těžký mužský hlas. Byl to hlas
jejího otce, Thomase Scrivenera. Zdálo se, že se mu plně vrátily jeho smys­
ly. Samozřejmě až na vzpomínku na peklo a na setkání s Azziem. Aspoň to.
Čím víc se lidé dozvědí, tím jsou nebezpečnější.
„Á, to jsi ty,“ řekl Azzie a připamatoval si okamžik, kdy ho tohle děv­
čátko polapilo, když měl dohlížet na jejího otce a vymámilo na něm ten ne­
šťastný slib. „Co chceš?“
„Abys splnil svůj slib,“ odpověděla Brigita.
Samozřejmě, že měla pravdu. Azzie jí to dlužil. Byl by na to rád zapo­
mněl, ale slib byl zanesen v registru slibů mezi lidmi a nadpřirozenými si­
lami a nebylo možno jej nesplnil.
- 87 -
„Dobře,“ přikývl Azzie. „Otevři jednu ze stran pětiúhelníku a pusť mě
ven. Pohovoříme si o tom.“
Brigita se naklonila dopředu, aby vymazala jednu stranu, ale Scrivener
ji zachytil a strhl zpět.
„Nenech ho vylézt ven! Ztratíš nad ním moc!“ vykřikl.
Azzie potřásl rameny. Zase se bude muset namáhat navíc.
„Pane Scrivener, řekněte, prosím, své dcerce, aby byla rozumná a pusti­
la mne ven. Můžeme vše probrat a já vám slibuji, že udělám, co budu mo­
ci.“
„Neposlouchej ho!“ přikázal Scrivener své dceři. „Démoni jsou bohatí.
Můžeš ho požádat o co chceš! Úplně o všechno!“
„Raději bych to vysvětlil,“ podotkl Azzie. „To je velice rozšířená pově­
ra, ale mohu vás ujistit, že není pravdivá. Démoni mohou splnit přání pou­
ze v rámci svých individuálních schopností. Například, pouze nejvyšší dé­
moni by vám mohli zaručit velké bohatství. Já jsem však chudý démon a
pracuji na vládním projektu za vládní peníze.“
„Chtěla bych novou hračku,“ řekla Brigita otci. Azzie se zaposlouchal a
naklonil se kupředu. Nebylo to sice správně formulované přání, protože ne­
bylo adresováno přímo jemu, ale kdyby to řekla ještě jednou…
„Chceš panenku?“ zeptal se Azzie. „Mohu ti obstarat nejkrásnější
panenku na světě. Jistě jsi už slyšela o Královně Severu, ne? Ta má speci­
ální obchůdek s hračkami a tam má malé postavičky, které vykonávají růz­
né práce. Také jsou tam myšky, které běhají dovnitř a ven, a já nevím, co
všechno ještě. Jestli chceš, seženu ti to.“
„Počkej,“ vykřikl Scrivener a stále táhl Brigitu zpět. „Snaží se nás okla­
mat, dítě. Ten démon má na každém prstě nějaké kouzlo. Může tě učinit
bohatou. Může té udělat princeznou…“
„Nic takového,“ řekl rezolutně Azzie. .
„Řekni si o něco velkolepého!“ pobízel Scrivener. „Nebo ne. Lepší
bude, když to přání přenecháš mně a já si budu přát tolik, že budeme oba
bohatí. Pak ti koupím všechny panenky, na jaké si jen vzpomeneš.“
„Budu muset stále mýt nádobí po jídle?“ zajímala se Brigita.
„Ne, na to najmeme sluhu,“ sliboval Scrivener.
„A budu muset dojit krávy, krmit slepice a dělat další domácí práce?“
„Samozřejmě ne!“ tvrdil Scrivener.
- 88 -
„Nevěř mu, Brigito!“ varoval ji Azzie. „Řeknu ti, jak to bude lepší.
Prostě mne požádáš o něco pěkného a já tě překvapím. Tak, co ty na to?“
„Neposlouchej ho,“ přikazoval Scrivener. „Musíš chtít přinejmenším
alespoň pořádný dům s pozemky.“
„Neposlouchej ho,“ radil Azzie. „Vždycky na tebe pouští hrůzu, že mám
pravdu? Ale já si ho pamatuji, když byl vděčen za mou pomoc.“
„O čem to mluvíš?“ ptal se Scrivener. „Já jsem tě nikdy neviděl.“
„To si jenom myslíš,“ řekl mu Azzie. „Brigito, jakou barvu má mít ten
domeček pro panenky?“
„Kde jsme se viděli?“ zajímal se Scrivener.
„Co já opravdu chci,“ začala Brigita, „je…“
„Počkej!“ zařval Scrivener. „Jestli ho požádáš o nějakou blbost, tak ti
nasekám na zadek, mladá dámo.“
„Přála bych si, abys na mě přestal řvát,“ volala Brigita.
„O to se postarám,“ souhlasil Azzie a udělal rukou gesto.
Thomas Scrivener otevřel ústa, ale nic neřekl. Snažil se, jazyk se pohy­
boval, tváře se nadýmaly, ale nevydal ani hlásek.
„Cos to provedl?“ vykulila se Brigita.
„Splnil jsem tvé přání,“ odpověděl Azzie. „Už na tebe nebude nikdy kři­
čet. Na tebe a ani na nikoho jiného.“
„To ale nebylo fér!“ oponovala Brigita. „Já jsem to řekla tátovi, ne tobě!
Stále mi dlužíš přání!“
„No tak, Brigito,“ vzdychl Azzie. „Tak si tedy něco přej. Ale rychle. Já
už musím zpátky.“
Thomas Scrivener se snažil promluvit. Tvář měl brunátnou, oči vy­
stouplé, že vypadaly jako natvrdo uvařená vejce. Vypadal hrozně. Brigita
se začala smát a pak přestala, jako když utne. Něco se objevilo ve vzduchu.
Zhmotnilo se to.
A již tu byla Ylith, která se zjevila jakoby odnikud, rozcuchaná, s dý­
mem za koštětem.
„Azzie!“ volala. „Ještě, že jsi mi o tom vyprávěl a že jsem si na to teď
vzpomněla. Máš nějaké potíže?“
„To snad vidíš. Snažím se přimět to dítě, aby vyslovilo své přání, já je
mohl splnit a zmizet konečně odsud. Ale ona se dohaduje s otcem, co si má
vlastně přát.“
Thomas Scrivener začal dělat nějaké prosebné posunky směrem k Ylith.
- 89 -
„Co jsi s ním provedl?“ zeptala se Azzieho.
„Nu,“ vysvětloval Azzie, „Brigita si přála, aby byl zticha, tak jsem ho
kvůli ní umlčel.“
„Ale, Azzie, přestaň už konečně dělat hlouposti. Děvenko, čím bys chtě­
la být, až vyrosteš?“
Brigita přemýšlela.
„Když jsem byla malá, chtěla jsem být princeznou.“
„To nevím, jestli by mohl Azzie splnit,“ pochybovala Ylith.
„Ale já už to teď nechci,“ řekla Brigita. „Teď chci být čarodějnice.“
„A proč to chceš?“
„Protože ty jsi čarodějnice,“ odpověděla Brigita. „Chci být jako ty, létat
na koštěti a strašit lidi.“
Ylith se zasmála: „Azzie, co ty na to?“
„Jedna čarodějnice navíc, to už je skoro jedno,“ odpověděl Azzie. „Je to
tak, dítě? Chceš být čarodějnicí?“
„Ano!“ přikývla důrazně Brigita.
Azzie se otočil na Ylith: „A co myslíš ty?“
„Sem tam beru někoho do učení. Brigita je teď malá holčička, ale za pár
let…“
„Ano, ano, prosím!“ škemrala Brigita.
„Tak dobře,“ souhlasila Ylith.
„Takže dojednáno,“ řekl Azzie. „Máš, co jsi chtěla. Teď mě nech jít.“
„Nejdřív vrať mému otci hlas.“
Azzie učinil, co po něm bylo požadováno. Thomas Scrivener se rozpřá­
hl k pořádnému pohlavku na hlavu nehodné dcery. Nějaká neznámá síla
však zadržela jeho ruku.
„Cos to udělala?“ zeptala se Brigita Ylith.
„To je jednoduché kouzlo,“ odpověděla Ylith a otočila se k Scrivene­
rovi. „Buď hodný na svou malou dcerku. Za pár let by z tebe mohla udělat
nádivku do koláče. A taky počítej se mnou.“
- 90 -
ČÁST IV
Kapitola 1
Poté, co Brigita propustila Azzieho ze svého područí, svázala Ylith dvě
košťata dohromady pevným provazem a s Azziem za zády se vydala do
Augsburgu. Ylith se velice zamlouvala cesta s mužným mladým démonem
za zády. Pociťovala velké vzrušení, když se Azzieho ruce, které se držely
jejích ramen, čas od času letmo dotkly jejích prsou. Jaká to jen byla krása
letět takhle ve dvou vysoko nad mraky! Na chvíli byly zapomenuty všech­
ny hříchy a hříšky, stranou zůstaly i myšlenky na zápas mezi dobrem a
zlem, existovalo pouze potěšení z letu mezi mraky, které se měnily před
očima. Azziemu se cestování také velmi líbilo, přesto Ylith stále pobízel ke
spěchu. Bylo nutno převzít mladý pár z péče Harpyjí co nejdříve.
Když byli zpátky v rezidenci, Ylith si umyla vlasy, sepnula si je do bez­
pečného účesu a byla připravena se vydat znovu na cestu.
Ylith si vybrala nově nabité koště, a protože letěla sama, naskočila na ně
a vyrazila jako šipka. Země se rychle vzdalovala a za chvíli již byla v jis­
křivém království mraků. Tam pátrala dlouhé chvíle, ale po Harpyjích ne­
bylo ani památky. Dostala se až na samý vzdálený okraj mračného králov­
ství, ale stále nic. Po chvíli potkala pomalu letícího pelikána, který sejí ze­
ptal: „Hledáte Harpyje s dvěma mrtvolami mladých lidí? Řekly mi, že už
je to přestalo bavit, že zaparkovaly těla na bezpečném místě a vrátily se
zpátky, aby se připojily ke svým sestrám.“
„Říkaly ještě něco?“ ptala se Ylith a smykem brzdila, aby se přizpůsobi­
la pelikánově pomalé rychlosti.
„Jenom něco o tom, že jdou hrát domino,“ řekl pelikán.
„Neříkaly, kde má být to bezpečné místo?“
„Ani slovo!“ odpověděl pelikán. „Ještě jsem jim to připomínal, aby mi
to řekly, ale už spěchaly a já neměl žádnou možnost je dohnat. Víte sama,
jak jsou rychlé s těmi novými mosaznými křídly.“
„Z kterého směru přiletěly?“
„Ze severu,“ řekl ochotný pelikán a křídlem mával tím směrem.
„Máte na mysli skutečný nebo magnetický sever?“
„Skutečný sever,“ pelikán na to.
„V tom případě snad vím, kde by mohly být,“ zaradovala se Ylith.
- 91 -
Otočila se tím směrem a zvýšila rychlost, co jen to šlo, i když věděla, že
díky silnému větru bude mít rudé oči a nebude vypadat tak atraktivně. Pře­
létla mžikem Franckou říši a dostala se nad pobřeží plné hlubokých fjordů,
kde ještě Seveřané uctívali stará božstva a válčili mezi sebou pomocí kla­
div, seker a jiných předmětů pro běžné domácí práce. I tuto zemi za chvíli
přelétla a již byla v Laponsku. Laponci samozřejmě její přítomnost za­
registrovali, protože zvířený sníh plašil jejich soby, ale dělali, že ji nevidí,
protože se řídili zásadou: čemu nerozumím, to ignoruji. Konečně se dostala
na severní pól, ten skutečný, který leží na průsečíku imaginárních čar a
nikdy nemůže být dosažen lidskou bytostí. Pod sebou zahlédla vesničku
Dědy Mráze.
Ta byla postavena na pevné ledové kře přesně na severním pólu. Bu­
dovy byly vystavěny velice důkladně a z poloviny byly obloženy dřevem.
Na jednom kraji vesnice zahlédla Ylith dílnu, kde skřítkové Dědy Mráze
vyráběli všechny možné dárky pro obyčejné smrtelníky. Tyto dílny jsou
dobře známy. Co není tak známo je fakt, že vzadu je zvláštní místnost, kam
je dodávána esence dobra i zla z tajných míst Země. Do každého dárku je
vložen kousek štěstí i smůly. Nikdo nebyl doposud schopen zjistit, kdo
dostává jaký podíl. Ylith se zdálo, když prolétala dílnou a viděla malé mu­
žíky s kladivy a šroubováky, že celý ten proces je více méně nahodilý.
Uprostřed pracovního stolu ležela plnička a do ní padaly kousky štěstí
nebo smůly jako kytičky. Trpaslíci brali kousky z plničky a balili je do dár­
ků, aniž se vůbec dívali, o jaký kousek se jedná.
Ylith se zeptala trpaslíků, zda se tam poslední dobou neobjevily Harpyje
s párem zmrzlých lidí. Trpaslíci zavrtěli značně naštvaně hlavami. Výroba
a balení vánočních dárků je práce hodně náročná na přesnost, a když na vás
někdo mluví, ztrácíte rytmus. Jeden z trpaslíků kývl hlavou směrem do
zadní části dílny. Ylith vykročila tím směrem a viděla na konci velké
podlouhlé místnosti dveře s nápisem: KANCELÁŘ DĚDY MRÁZE. Při­
stoupila k nim, zaklepala a vstoupila.
Děda Mráz byl velký tlustý muž s ruměnou tváří, která byla jako stvo­
řená k úsměvu. Ale na vzhled nelze vždy sázet. Děda Mráz byl zamračený
a jeho tvář byla zlostně protažená, když rozčileně křičel do kouzelné moř­
ské mušle.
„Haló, je to Zásobovací oddělení? Potřebuji s někým mluvit.“
Odpověď přišla z vycpané hlavy paviána, visící na zdi.
- 92 -
„Tady je Zásobovací. S kým mluvím?“
„Tady je Mráz. Děda Mráz.“
„Rozumím, pane Mráz. Jste oprávněn k hovoru se Zásobovacím oddě­
lením?“
„Mám pocit, že jste o mně ještě nikdy neslyšel,“ křičel Děda Mráz. „Já
jsem ten, co nosí každé vánoce dárky. Vánoce jsou svátky v prosinci.“
„Ah tak! Tenhle Děda Mráz! Kdy začnete nosit dárky i démonům?“
„Mám plno práce s dárky pro lidi,“ řekl Děda Mráz. „Mám tady takový
problém…“
„Počkejte moment,“ řekl hlas. „Spojím vás s úředníkem na problémy.“
Děda Mráz vzdychl. Zase musel čekat. Pak si najednou všiml Ylith, kte­
rá zrovna vstoupila do místnosti.
Rychle zamrkal třikrát za sebou přes své brýle a pak vyhrkl: „Ježkovy
oči. Vy nejste trpaslík, nebo jste?“
„Ne,“ řekla Ylith, „a ani nejsem sob. Ale trochu vám napovím. Přiletěla
jsem na koštěti.“
„Potom musíte být čarodějnice!“
„Uhodl jste.“
„Chcete mne snad očarovat?“ zeptal se Děda Mráz, který začal úplně
slintat, když si uvědomil Ylithin půvab ještě umocněný větrem nadýchaný­
mi šaty. „Ani by mně nevadilo, kdybyste mě chtěla očarovat. Nikoho ani
nenapadne očarovat Dědu Mráze. Jestli já taky nepotřebuji trochu potěšení
čas od času, co? Kdopak dá dárek Dědovi Mrázovi? Napadne to vůbec
někoho? To je pořád to samé. Jenom dej, dej a dej. Ze všech stran stále to
samé. A co z toho mám já?“
„Uspokojení. Hřejete se na výsluní jejich lásky.“
„Milují dárky, ne mě.“
„Dárce je součástí dárku,“ prohlásila Ylith.
Děda Mráz se odmlčel a zamyslel se.
„Myslíte to vážně, děvenko?“
„Jak by to mohlo být jinak?“
„No, zní to docela pěkně. Mohu se vás optat, co tu pohledáváte? Tady
jakživo nebyl nikdo jiný než trpaslíci a sobi. A já, samosebou.“
„Přišla jsem,“ řekla Ylith, „abych vyzvedla balíky, které mi tu někdo ne­
chal.“
„Balíky? Co by to mělo být za balíky?“
- 93 -
„Jeden muž a jedna žena. Lidé. Oba zmrzlí na kost. Přinesly je
Harpyje.“
„Ty zatracené Harpyje!“ vzkřikl Děda Mráz. „Usvinily mi tady led ši­
roko daleko.“
„Tak co je s těmi zmrzlými lidmi?“
„Jsou tam vzadu, v kůlně.“
„Já bych si je hned vzala,“ požádala Ylith. „A ještě něco. Tam, na Zemi,
žije holčička jménem Brigita Scrivenerová.“
„Malá holka se špinavou tváří a drzými způsoby?“ ptal se Děda Mráz,
který si vždycky pamatuje děti.
„To je ona. Bylo by možné, aby dostala tenhle rok domeček pro
panenky? Takový typ, co dáváte běžně princeznám? A naplnit ho figur­
kami, tapetami, rádiem a dalšími kouzelnými věcmi?“
„To dítě muselo být opravdu hodné, co?“
„To s tím nemá co dělat,“ odpověděla Ylith. „Dostala slib od jednoho
démona. Musel to slíbit jako součást výkupného.“
„Proč ten démon nepřišel sám, aby mne o to požádal, jak se sluší a
patří?“
„Má plno jiné práce. Však víte, jací démoni jsou.“
Děda Mráz přikývl: „Dobře, dostane ten dárek. Chcete, abych dohlédl
na to, aby tam určitě dostala taky štěstíčko?“
Ylith se nad tím pečlivě zamyslela.
„Ani ne. Dejte tam, co přijde na řadu. Ten domeček pro panenky stačí.
Musí se postarat o své štěstí zrovna tak jako každý druhý.“
„Moudře řečeno,“ přikývl Děda Mráz. „Ale než odejdete, dovolte mi,
abych vám dal dárek.“
„O čem to mluvíte?“
„O tomhle!“ vykřikl Děda Mráz a strhl si spodky.
„Děkují pěkně,“ pronesla Ylith a lehce odrazila Dědův výpad, „ale já
opravdu nepotřebuji váš dárek. Schovejte ho pro nějakou jinou šťastnou
dámu.“
„Ale sem žádná nepřijde,“ hořekoval Děda Mráz. „Tady jsou jenom
skřítci a sobi.“
„Pak je to skutečně těžké!“ Ylith se odebrala do kůlny. Vynesla ven těla
Čarovného prince a princezny Scarlet. Byli zmrzlí na kost a těžcí jak hřích.
Ylith musela přivolat všechnu svou čarodějnickou sílu, aby je unesla.
- 94 -
„Pošli mi nějaké kamarádky,“ volal na ni Děda Mráz. „Řekni jim, že jim
dám dárek.“
„Řeknu jim to,“ slíbila Ylith. „Čarodějnice milují dárky.“
Vznesla se vzhůru a odnášela prince a Scarlet k Azzieho obydlí, jak jen
mohla nejrychleji.
Kapitola 2
Azzie nervózně přecházel za domem, když tu Frike zvolal: „Mám pocit,
že je támhle,“ a ukazoval na nebe na severu.
Azzie spatřil pomalu letící Ylith se čtyřmi košťaty, na kterých seděla s
dvěma připoutanými těly.
„Opatrně při přistávání, ať je nepoškodíš!“ volal Azzie, když viděl, jak
se Ylith chystá přistát.
„Neraď čarodějnici, jak má řídit koště,“ řekla Ylith a přistála elegantně
poblíž dveří laboratoře.
„Konečně!“ vydechl Azzie a spěchal si prohlédnout obě těla. „Dala sis
pěkně na čas. Rychleji to nešlo?“
„To ti teda děkuju!“ odsekla Ylith. „Příště si je jdi vysvobodit sám. A
třeba jim dej své vlastní oči.“
Azzie okamžitě změnil přístup.
„Promiň, Ylith. Jsem nervózní, protože mám už strach, že se mi nikdy
nepodaří dokončit a oživit ty dva a zúčastnit se toho zápasu. Dostal jsem
trochu nové božské krve. Zatím Čarovného prince uložíme a Scarlet už
dáme do jejího zámku a oživíme ji.“
„Jak si přeješ,“ souhlasila Ylith.
„Tak, to by bylo,“ konstatoval Azzie, když uložili prince zpět do boxu.
„Doufám, že už je všechno na zámku hotovo a nachystáno. Konečně se
tam můžeme vypravit.“
Tak se tam tedy vypravili. Ylith si vzala na starost dopravu Scarlet, která
byla stále ztuhlá jako kámen, a Azzie upravil své letové schopnosti tak, aby
mohl přepravit Frika a vak, ve kterém měl potraviny a potřebná kouzla.
„Rozdělej oheň,“ pobídl Azzie Frika, když dorazili do začarovaného
zámku. Byli v jednom z vyšších pater, kde byla připravena komnata pro
princeznu Scarlet. Nejdřív ze všeho ji samozřejmě museli oživit.
„Sehnala jsi ty oči?“ zeptal se Azzie.
- 95 -
„Tady jsou,“ řekla Ylith. „Ty jsem získala od Chodlose, malíře, který
maloval Magdalenu.“
„A pro Čarovného prince?“
„Pro prince mám oči Skandera, toho draka.“
„To je paráda,“ řekl Azzie. „Proč je tu stále taková zima?“
Frike už přikládal do krbu v ložnici více než hodinu a v místnosti bylo
stále chladno. Zdálo se, že kamenné zdi absorbují teplo. Při tomto tempu
by nerozmrazili Scarlet nikdy. Viděli ji trochu zkresleně v modravém ledu.
Ležela v něm zcela v klidu a pohodě. Stehy a jiné památky po Frikově prá­
ci nebyly skoro zřetelné. Nohy tanečnice byly spojeny s tělem ženy, která
byla modelem Magdaleně, ale stehy uprostřed stehen vypadaly spíše jako
stopy po podvazku. Frike měl skutečně některé velice překvapivé
schopnosti.
Ale proč to rozmrzání trvá tak dlouho? Je snad ten led zaklet nějakým
zvláštním kouzlem? Azzie zaťukal na led rukou a cítil, že led trochu povo­
lil.
Oheň stále neprohrál místnost dostatečně. Azzie již před delší dobou vy­
volal kouzla zahřívající místnosti, ale ani jejich výsledek se zatím nedo­
stavil. Zopakoval svůj požadavek. Tentokrát použil svou neomezenou kre­
ditní kartu, aby zajistil stálý přísun tepla. Ve chvilce se ve vzduchu ozvala
slabá exploze a v místnosti se objevilo zbrusu nové ohřívací kouzlo, velice
úhledně zabalené v neprůhledné vaječné skořápce.
„Konečně!“ ulevil si Azzie a rozbil skořápku. Kouzlo tiše vyklouzlo ven
a ohřálo místnost téměř ihned skoro o deset stupňů.
„Vzhůru do oživovací procedury,“ vybídl Azzie, jakmile se objevily
známky tání. „Rychle, Friku, božskou krev.“
Frike se zkroutil nad ležící princeznou a pocákal jí obličej.
„A teď oživovací kouzlo,“ prohlásil Azzie a odříkal je.
Umně poskládaný výtvor, kterému říkali princezna Scarlet, ležel zatím
bez pohnutí jako mrtvola. Náhle se však na tváři objevil slabý záchvěv. Její
nádherně tvarované rty se pohnuly a pootevřely a její malý jazyk se po­
malu vysunul, aby ochutnal božskou krev. Drobný nos se roztáhl, tělo se
křečovitě stáhlo a za chviličku se opět uvolnilo.
„Rychle,“ pobídl Azzie. „Dej tam oči.“
Oči lehce vklouzly do důlků. Teď bylo zapotřebí další kouzlo, které
oživovalo vidění. Toto kouzlo bylo velice zřídka užíváno, ale v Zásobova­
- 96 -
cím oddělení ho přece vyštrachali. Jak Azzie odříkával kouzlo, oči se za­
chvěly a konečně se pohnuly. Princezniny oči v barvě nejtemnějšího safíru
zíraly na svět. Její tvář dostala výraz, byla oživená. Rozhlédla se kolem a
slabě zasténala.
„Kdo jste?“ zeptala se Scarlet. Měla silný, protivný hlas, který navíc
nesl známky škodolibosti. Azziemu se vůbec její hlas nelíbil. Naštěstí ji ne­
měl milovat on. To byl úkol Čarovného prince.
Princezna, jako nově zrozená bytost, neměla paměť. Nyní bylo zapotře­
bí jí všechno vysvětlit a uvést ji do situace.
„Kdo jste?“ zajímala se Scarlet znovu.
„Tvůj strýček Azzie,“ prohlásil Azzie. „Přece si na mě pamatuješ?“
„Ale jistě,“ řekla Scarlet, ačkoliv si samozřejmě nic nepamatovala. Smrt
ji zbavila jakýchkoliv vzpomínek, ať již dobrých, nebo špatných, a po
znovuoživení se vrátila na svět jako úplně nepopsaný list.
„Co se děje, stýčku Azzie? Kde je maminka?“
Tuto otázku přirozeně očekávali. Každá živá bytost samozřejmě před­
pokládá, že má nějakou matku, a ani jí nepřijde na mysl, že by mohla být
sešita z různých dílů.
„Maminka a tatínek,“ řekl Azzie, „jak jim říkáš, ale jinak jejich krá­
lovské výsosti, jsou zakleti.“
„Řekl jste královské výsosti?“
„Ano, má drahá. Ty jsi samozřejmě princezna. Princezna Scarlet. Chceš
přece osvobodit své rodiče od toho zlého kouzla?“
„Co? Ale ano,“ řekla princezna Scarlet. „Tak já jsem princezna!“
„Rodiče mohou být zbaveni zakletí,“ vysvětloval Azzie, „až po tom, co
ty sama budeš zbavena svého prokletí.“
„Já jsem také zakletá?“
„Přesně tak, má drahá.“
„V tom případě… tak mě toho prokletí zbav!“
„Obávám se, že to nemohu udělat,“ sdělil jí Azzie. „Nejsem ta pravá
osoba.“
„Co to je za prokletí?“
„Jsi začarovaná k věčnému spánku. Strávíš více než dvacet hodin denně
spánkem nebo alespoň dřímotou. Však ti také říkají Dřímající princezna.
Jenom jediný muž může zlomit to prokletí. Tím mužem je Čarovný princ.“
„Čarovný princ? Kdo je to?“
- 97 -
„S tím ses zatím nesetkala. Čarovný princ je jemný, hezký muž z bohaté
rodiny, který se teprve nedávno dozvěděl o tvém údělu. Je na cestě sem,
aby tě osvobodil a odvedl tě odsud vstříc šťastnému životu.“
„To zní nadějně. Ale jsi si jist, že se mi to jenom nezdá?“ uvažovala
Scarlet.
„Ne, tohle není sen, když ovšem nepovažuješ za sen vše, co tě dnem i
nocí obklopuje. Ale když opustíme metafyziku, toto je skutečnost a ty jsi
byla začarována k věčnému spánku. Musíš mi věřit. Teď nespíš a já s tebou
potřebuji mluvit a poradit ti pár věcí.“
„Možná, že už to kouzlo přestalo účinkovat,“ prohlásila Scarlet.
„Obávám se, že nemáš pravdu,“ odporoval Azzie a nepozorovaně vy­
pustil z vaku spací kouzlo a zmáčkl malé tlačítko, které je aktivovalo.
Scarlet zívla.
„Máš pravdu. Jsem ospalá. Ale vždyť jsem ještě nic nejedla.“
„Přichystáme něco, až se příště probudíš,“ uklidnil jí Azzie.
Princezna zavřela oči a za chvíli již slyšeli její klidné oddychování. Po­
tom Azzie, pod bedlivým dohledem Ylith, odnesl Scarlet do ložnice a ulo­
žil ji.
Již v průběhu prvních dní se ukázalo, že s princeznou Scarlet nebude
lehké pořízení. Nechtěla poslouchat Azzieho. A neuspěla ani Ylith, která se
svým klidem a inteligencí obvykle věděla, jak otevřít dívčí srdce. Nepo­
mohlo ani to, že se vydávala za Scarletinu tetu. Scarlet byla beze vší po­
chybnosti krásná. V neposlední řadě se o její krásu zasloužily její dlouhé,
krásně formované taneční nohy olivově hnědé barvy, které nesly
alabastrově bílé tělo a na něm seděla blonďatá hlava. Její tmavší nohy vy­
padaly, jako by byly navlečeny do hedvábných punčoch. Nic nenarušovalo
její krásu.
Ale byly to právě nohy, které způsobovaly potíže. Zdálo se, jako by žily
svůj vlastní život. Princezna byla úplně zachvácena taneční mánií. Azzie
byl nucen vyzkoušet několik kouzel, než se mu podařilo ji alespoň částečně
potlačit.
Ale i pod spícím kouzlem, Scarlet vstávala ve spánku a její dlouhé nohy
ji vedly dolů do velké míčovny, kde tancovala divoká flamenga na hudbu,
kterou slyšela jen ona. Azzie musel chtě nechtě vzít na vědomí její pro­
cházky během spánku.
- 98 -
„Ylith,“ zeptal se Azzie, „dala bys na ni trochu pozor? Vypadá to, že je
trochu neposedná. Mohla by upadnout a ublížit si. Ale má jiskru, jsem si
jist, že udělá to, co od ní očekáváme.“
„Také bych řekla, že ano,“ odpověděla Ylith. „Mimochodem, požádala
jsem Dědu Mráze, aby poslal Brigitě nějaký pěkný domeček pro panenky.“
„Aha. Děkuji.“
„Říkám ti to jenom pro případ, že bys zapomněl, že jsi jí ho slíbil.“
„Nezapomněl jsem na to,“ prohlásil Azzie, ačkoliv to nebyla pravda.
„Ale stejně ti děkuji. Dej na princeznu pozor, ano?“
„Dělám to kvůli tobě, Azzie,“ odpověděla Ylith zjihlým hlasem.
„A já si toho skutečně vážím,“ prohlásil Azzie hlasem, ve kterém nebyla
ani stopa vděčnosti. „Musím probrat prince a přestěhovat ho. Uvidíme se
později.“
Ylith vrtěla hlavou, když její milovaný démon zmizel za přispění
jasných záblesků a dunění hromu. Proč se jen vždycky zamiluje do démo­
na? A když už to musí být do démona, tak proč vždycky do tohoto démo­
na? To skutečně nevěděla. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, jemně řečeno.
Kapitola 3
:Doufám, že s tímhle nebudou takové problémy,“ prohlásil Azzie. „Máš
připravené ty dračí oči, Friku?“
„Ano, mistře,“ odpověděl Frike. Otevřel nepromokavý váček z jelení
kůže, ve kterém byly dračí oči naložené v roztoku sestávajícím z božské
krve, soli, vody a octa. Dříve než vyjmul oči, neopomněl si sám smočit
ruce v lázni, což bylo podle tehdejších měřítek hygieny, byť velice
dřevních, dostatečnou ochranou v této situaci.
„Jsou krásné, co říkáš?“ pochvaloval si Azzie, když vkládal oči do
očních důlků a božskou krví omýval pečlivě koutky.
Nepochybně to byly velmi krásné oči — zbarvené jako topas s hlu­
bokým jasem.
„Mám trochu obavu, aby nám ty oči nepřidělaly starosti,“ prohlásil
Frike. „Říká se, že dračí oči jsou schopny prohlédnout faleš a podvod.“
„To my právě pro našeho hrdinu potřebujeme.“
„No, ale neprohlédne pak i tenhle podvod?“ ptal se s obavami Frike a
rukou naznačoval, že má na mysli Azzieho, zámek i sám sebe.
- 99 -
„Ale můj ubohý Friku,“ utěšoval ho Azzie. „Dračí oči nejsou schopny
prohlédnout nepravost ve své vlastní situaci. Jsou schopny odhalit chyby
ostatních, ale ne své vlastní. Náš Čarovný princ bude dostatečně moudrý
na to, aby se vyhnul různým nástrahám, ale nebude dost moudrý na to, aby
byl schopen v dostatečném předstihu rozpoznat svou vlastní úlohu a situa­
ci.“
„Hele!“ vykřikl Frike. „Pohnul se!“
Azzie ihned nasadil předem připravený výraz laskavého strýce.
„Tady jsem, chlapče,“ řekl laskavě a hladil mladíkovi zlaté vlasy.
„Kde to jsem?“ zeptal se Čarovný princ.
„Spíše by ses měl zeptat, kdo jsi,“ poradil Azzie. „A potom by ses měl
zeptat, kdo jsem já. Otázka kde jsi má být až třetí v pořadí při oživovací
proceduře.“
„Tak dobrá… kdo jsem?“
„Jsi urozený princ, jehož původní jméno bylo již zapomenuto, ale jsi
znám jako ,Čarovný princ‘.“
„Čarovný princ,“ uvažoval mladík. Posadil se. „Předpokládám, že to
znamená, že jsem urozené krve, mám pravdu?“
„Ano, máš pravdu, jsi Čarovný princ,“ přikývl Azzie. „A já jsem tvůj
strýc Azzie.“
Čarovný princ přijal tuto skutečnost za svou velice rychle.
„Ahoj, strýčku. Sice si tě nepamatuju, ale když říkáš, že jsi můj strýc,
tak je to fajn. Když už vím tohle, mohu se zeptat, kde to jsem?“
„Jistě,“ přikývl Azzie. „V Augsburgu.“
„To je prima,“ řekl princ trochu nejistě. „Měl jsem vždycky pocit, že
bych se rád podíval do Augsburgu.“
„To se také zcela jistě podíváš,“ potvrdil mu Azzie a usmíval se pro sebe
spokojeně, jakého učenlivého tvora to vytvořil. „Prohlédneš si ho dosta­
tečně pří svém výcviku i potom, až budeš opouštět město při cestě za svým
posláním.“
„Mým posláním, strýčku?“
„Ano, chlapče. Byl jsi velice statečný válečník, než se ti stala ta nehoda,
co tě připravila o paměť.“
„Co se mi stalo, strýčku?“
„Byl jsi zraněn při statečném boji proti mnoha nepřátelům. Plno jsi jich
srazil — jsi opravdu mistr v ovládání meče, však uvidíš — ale jeden z těch
- 100 -
darebáků se na tebe vrhl zezadu a praštil tě širokým mečem, když jsi to ne­
čekal a nemohl ses bránit.“
„To ale nebylo moc férové!“
„Lidé jsou často podlí,“ řekl Azzie. „Ty jsi ale příliš nevinný, než by sis
to plně uvědomil. To ale nevadí. Tvé čisté srdce a odvážný duch ti umožní
získat jen to nejlepší, kamkoliv se dostaneš.“
„To je paráda,“ řekl princ. „Chci, aby si mě lidé vážili.“
„To taky budou, můj drahý chlapče, když vykonáš ten velký skutek, pro
který se máš stát slavným.“
„Co je to za skutek?“
„Překonat mnohé překážky a nebezpečí, které stojí mezi tebou a prin­
ceznou Scarlet, Dřímající kráskou.“
„Jaká princezna? O čem to mluvíš?“
„Mluvím o velkém činu, který tě učiní slavným po celém světě a zá­
roveň ti poskytne největší možné lidské štěstí.“
„Ó, to zní nádherně. Pokračuj, strýčku. Zmínil jsi se o spící princezně?“
„Dřímající, ne spící. Ale příznaky jsou skoro stejné. Můj chlapče, je
psáno, že pouze polibek tvých rtů ji může probudit a osvobodit ze zlého za­
kletí. Po svém probuzení se do tebe šíleně zamiluje. Také ty se do ní zami­
luješ a všichni budou šťastni.“
„Je hezká, ta princezna?“
„Na to můžeš vzít jed,“ prohlásil Azzie. „Probudíš ji polibkem. Princez­
na otevře oči a podívá se na tebe. Její ruce něžně obejmou tvá ramena, její
tvář se přiblíží ke tvé a ty ucítíš štěstí, jaké potká málokterého smrtelníka.“
„To bude zábavné, co?“ ptal se princ. „To jsi měl na mysli, strýčku?“
„Zábava je neskonale slabé slovo pro potěšení a štěstí, které pocítíš.“
„Zní to nadějně,“ řekl princ. Vstal a pokusil se udělat několik kroků po
pokoji. „Tak jdem na to, ne? Políbím ji a může začít zábava.“
„To nejde tak rychle,“ brzdil ho Azzie.
„Proč ne?“
„Protože to není jen tak, dostat se k princezně. Po cestě budeš muset
zdolat mnoho překážek.“
„Jaké překážky? Nějaké nebezpečné?“
„Ano, obávám se, že ano,“ přitakal Azzie. „Ale neboj se. Ty je překo­
náš, až tě Frike a já vyškolíme.“
„Myslel jsem, že jsi říkal, že už jsem vycvičen?“
- 101 -
„Nu,“ pokýval Azzie, „domnívám se, že trocha výcviku není nikdy na
škodu.“
„Upřímně řečeno,“ řekl princ, „celá ta záležitost zavání nebezpečím.“
„Samozřejmě je to nebezpečné. Tak je to s překážkami vždycky. Ale to
přece nevadí, ty to zvládneš. Frike a já tě vyškolíme v používání zbraní.
Nemusíš se ničeho obávat, budeš skvěle připraven.“
„Zbraně jsou nebezpečné. Ostatní lidi tě s nima můžou zabít. Tolik si
pamatuju.“
To tedy jistě, s tvým zbabělým srdcem jistě, pomyslel si Azzie. Nahlas
však řekl: „Máš vynikající zbraně, kterým nikdo neodolá. Budeš mít na své
straně magická kouzla. A také, což je asi vůbec nejdůležitější, budeš mít
Kouzelný meč.“
„Meč!“ zvolal princ s odporem. „Teď jsem si vzpomněl na meče! To
jsou ty příšerné věci, kterými se lidé snaží do sebe udělat velké díry.“
„Vzpamatuj se přece,“ povzbuzoval ho Azzie. „Pomysli na princeznu.
Samozřejmě, že budeš bojovat, ale já ti zaručuji, že zvítězíš.“
„Nemůžu to udělat,“ odporoval princ. „Je mi líto, já nemůžu.“
„Proč ne?“ zajímal se Azzie.
„Protože jsem si teď uvědomil, že jsem odpůrce vojenské služby,“ řekl
důrazně princ.
„Co to, ksakru, vykládáš! Vždyť ses zrovna znovu narodil! Tím tedy
myslím, že ses probral z hlubokého spánku způsobeného zraněním. Jak
můžeš být najednou odpůrce vojenské služby?“
„Protože vím velmi dobře,“ vysvětlil mu princ, „že když se dostanu do
situace, kde bude nějaké násilí, budu mrtev strachy.“
Azzie se podíval na Frika, který zíral nepřítomně na nějaký bod na zdi.
Toto zdánlivě nevinné chování mělo snadné vysvětlení. Azzie věděl, že se
mu teď Frike tajně posmívá kvůli jeho potížím s Čarovným princem, pro­
tože nikdy nesouhlasil s tím, aby měl princ srdce zbabělce.
„Řeknu ti to přímo,“ prohlásil Azzie. „Projdeš pořádným výcvikem a já
ti potom dám Kouzelný meč, který tě ochrání při všech překážkách. Pak
budeš připraven splnit své poslání.“
„Co když budu zraněn?“
„Čarovný princi,“ řekl Azzie tvrdě, „radím ti dobře, aby ses snažil pře­
konat strach, vzal si svůj Kouzelný meč a zkusil udělat, co ti říkám. Nebo
budeš mít co do činění se mnou. A protože mám pár přátel mezi démony,
- 102 -
bude to pro tebe horší, než si vůbec umíš představit. Teď jdi do svého
pokoje a umyj se. Už je skoro čas na večeři.“
„Co budeme mít?“ ptal se princ se zájmem. „Něco z francouzské ku­
chyně s hustou omáčkou?“
„Hovězí maso s bramborama,“ řekl Azzie. „Děláme tu bojovníky a ne
taneční mistry.“
„Ano, strýčku,“ řekl princ a odcházel. Jeho chůze byla vysloveně plí­
živá. Azzie pohlédl na Frika s výzvou o jeho komentář. Ale Frike se sebral
a odešel. Azzie našel židli u ohně, sedl si na ni a zamyšleně zíral do ohně.
Bylo potřeba něco vymyslet. Bylo téměř jisté, že Čarovný princ při první
překážce podlehne strachu a uteče. Tím by se stal Azzie terčem posměchu
ve všech třech světech a tím se on rozhodně nemínil stát.
Kapitola 4
Nazítří ráno začal Azzie s výcvikem Čarovného prince. Nejdřív začali
probírat zacházení s mečem. Pro mladého muže, který jde vstříc mnohým
úkladům, je meč zbraň vhodná pro každou příležitost. Mistrně ovládaný
meč může zabít jako nic. Čarovný princ prokázal značný přirozený talent v
zacházení s mečem. Tělo a pravá ruka patřívaly skutečně obratnému šermí­
ři. Tyto vlohy byly zřetelně vidět, když princ útočil nebo se bránil, předsu­
noval správně pravou nohu, mrštně uhýbal a předváděl pravý větrný mlýn
jiskřící oceli. I Azzie, ačkoliv byl dobrý šermíř, byl často zatlačen prin­
covým obratně vedeným útokem do defenzívy.
Zdálo se však, že princ nebyl schopen využít svou výhodu a přitvrdit,
jakmile začal vyhrávat. Azzie, oblečený jen do staré tuniky, ve které cvičí­
val, a chráněn kouzlem pouze na vrchní části těla, opakoval s princem stále
dokola základní situace.
„Tak pojď!“ vyzýval Azzie prince, když cvičili na stinném dvoře za
rezidencí. „Opři se do toho pořádně! Zaútoč!“
„Já tě nechci zranit, strýčku,“ prohlásil princ.
„Věř mi, ani se mě nedotkneš. Tak pojď, pojď po mně!“
Princ se snažil, ale jeho vrozená zbabělost mu v tom zabránila. Jakmile
se dostal dostatečně blízko, aby mohl provést smrtící výpad, zaváhal nato­
lik, že byl mrštný démon schopen prorazit jeho obranu a dotkl se ho.
Ještě horší bylo, když Azzie zaútočil, vykřikoval hrubá slova a dupal
nohama, schopnosti Čarovného prince úplně zmizely a on se otočil a utekl.
- 103 -
Frike to pozoroval a vrtěl hlavou. Kdo by to byl řekl, že tak malá část
prince, jeho zbabělé srdce, ochromí celé tělo?
Azzie vyzkoušel všechna možná kouzla, která měl v zásobě, aby po­
vzbudil princovu odvahu, ale vypadalo to, jako by narážel na zatvrzelý od­
por někde uvnitř, který nemohlo žádné kouzlo překonat.
Když nešermovali nebo necvičili, chodil Čarovný princ na vyhlídku na
vzdáleném konci Azzieho pozemků. Tam měl své poklady, neboť, navzdo­
ry svému slibnému zevnějšku, prince nejvíc těšilo hrát si s panenkami, ob­
lékat je a chystat je na odpolední dýchánky. Azzie uvažoval o tom, že mu
všechny panenky vyhází, pokud se nenaučí princ pořádně útočit, ale Frike
mu radil, aby to nedělal.
„Často,“ říkal Azziemu, „vede odstranění dětských radostí k tomu, že se
mladý muž úplně zhroutí. Princ je nejistý, i když má své panenky, co by
teprv dělal bez nich.“
Azzie s ním souhlasil, ale bylo mu jasné, že musí něco podniknout.
Nejdřív potřeboval získat pro prince Kouzelný meč.
Zásobovací oddělení mu ho slíbilo dodat již před drahnou dobou, ale
stále nebylo schopno najít přesně ten pravý. Samozřejmě tam bylo plno do­
cela úspěšných mečů, ale žádný nebyl skutečně kouzelný, aby prorazil kaž­
dou obranu, probodl dračí krunýř a zabodl se hluboko do srdce nepřítele.
Všechny kouzelné meče, co existovaly, měli v užívání jiní hrdinové, pro­
tože Azzieho požadavky nebyly ani zdaleka jediné. Azzie se zapřísahal, že
jeho souboj je velice důležitý, protože jeho výsledek rozhoduje o postavení
zla na dalších tisíc let.
„Zajisté,“ říkal úředník Zásobovacího oddělení, „to říkají všichni. Dů­
ležitost, absolutní přednost, věřte mi, to už jsme tu všechno slyšeli.“
„Ale v tomto případě je to pravda!“
Úředník se nepříjemně usmál.
„Jistě, je to pravda. Jako u všech ostatních.“
Azzie se rozhodl ponechat výcvik prince na Frikovi, který — alespoň se
mu to zdálo — děsil prince trochu méně než samotný Azzie. Azzie se pře­
sunul na zámek princezny Scarlet, aby se podíval, jak přípravy pokročily
tam.
Snesl se dolů na kraji kouzelného lesa. Strávil tam chvilku a říkal si, že
Zásobovací odvedlo docela dobrou práci, když mu dali vše, co požadoval.
Stál na kraji lesa a zíral do něj. Byl zelený a vypadal právě tak, jak má les
- 104 -
vypadat. Když do něj vstoupil, všiml si, že se stromy začaly pohybovat a
větve se velice pomalu otáčely, aby ho zachytily a zadržely. Azzie se jim
snadno vyhnul. Les neobsahoval plný sortiment zvířat a podivuhodných
tvorů. A větve se pohybovaly tak pomalu, že i takové nemehlo jako Ča­
rovný princ by se jim lehko vyhnulo. Sakra, pomyslel si Azzie, proč mu to
Zásobovací dělá.
Vzteky bez sebe letěl nazpět, podívat se, jak postoupil Frike s výcvikem
prince. Našel svého sluhu, jak sedí na schodech a jí jablko.
„Co se děje?“ Ptal se Azzie. „Proč ho necvičíš?“
Frike potřásl rameny: „Řekl mi, že má dost. Taky řekl, že složil slib, že
nezabije žádnou živou bytost. Věřil byste, že se stal vegetariánem a chce se
stát mnichem a vstoupit do kláštera?“
„Tak a teď už je toho moc,“ výbuch Azzie.
„Souhlasím, pane,“ prohlásil Frike. „Ale co s tím chcete podniknout?“
„Na to potřebuji radu nějakého odborníka,“ zavrčel Azzie. „Připrav mi
mé kouzelnické prostředky a Amulet Zručnosti. Je čas dát se do čarování.“
Kapitola 5
Nejdřív si Azzie myslel, že kouzla vůbec nefungují, protože ať dělal, co
dělal, Hermes se ne a ne objevit. Zkoušel to znovu, tentokrát se svícemi
vyrobenými z tuku mrtvého muže, které si schovával pro skutečně těžké
chvilky. Tentokrát měl pocit, že by kouzlo mohlo začít fungovat. Napřel
všechny své síly, úplně se do čarování vložil celou svou duší, která se pro­
plétala na rozhraní světů a slídila za vyhlédnutým objektem jako lovecký
pes. Za chvilku Azzie zaslechl, jak nabručený hlas říká: „No jo, vždyť už
vstávám.“ A za chvíli se před ním objevilo Hermovo obrovské tělo bílé
jako z mramoru. Bůh si ještě prohraboval své dlouhé hnědé vlasy a vypa­
dal stále trochu nepřítomně.
„Můj drahý Azzie, měl bys mít v zásobě ještě něco jiného než toto drsné
kouzlo, když mne chceš přivolat. My, duchovní rádci, máme také svůj
osobní život, to bys mohl vědět. Není to zrovna příjemné hodit všechno za
hlavu, abych byl přičarován nějakým mladým démonem, jako jsi ty.“
„Je mi to ohromně líto,“ řekl Azzie, „ale byl jsi ke mně kdysi tak šle­
chetný… a já mám teď opravdu hrozný problém.“
„Dobrá, tak mi ho prozraď,“ prohlásil Hermes již přívětivěji. „Bylo by
asi příliš bláhové doufat, že tu máš sklenku božské krve.“
- 105 -
„Samozřejmě, že tu mám božskou krev,“ ujistil ho Azzie a nalil plný po­
hár vyrobený z jednoho kusu ametystu. Zatímco Hermes pil, Azzie se mu
svěřil se svými těžkostmi s Čarovným princem.
„Nech mě chvíli přemýšlet…“ pronesl Hermes zadumaně. „Ale ano,
vzpomínám si na nějaké staré spisy na toto téma. Chování tvého Čarovné­
ho prince je známo jako typické chování hrdiny odmítajícího svůj úkol.“
„To jsem nevěděl, že existují i takoví hrdinové,“ podivil se Azzie.
„To by ses divil. Je to docela běžné. Víš něco o jeho rodině?“
„Ale on přece nemá žádnou rodinu!“ zvolal Azzie. „Vytvořil jsem ho ce­
lého sám.“
„To já vím,“ potvrdil Hermes. „Ale vzpomeň si, co jsme zjistili o jeho
nohách. Každá jeho část má své vlastní vzpomínky, zvláště pak srdce.“
„Má srdce zbabělce,“ přiznal Azzie. „Nijak jsem se nestaral o zbytek
jeho rodiny.“
„Zkontroluji ti to,“ prohlásil Hermes a zmizel. Nezmizel ale doprovázen
oblakem dýmu, jak je obvyklé u démonů, ale zmizel za velkého vzplanutí
ohně. Azzie velice obdivoval tento způsob zmizení. To by se skutečně rád
naučil.
Hermes se vbrzku vrátil.
„Je to tak, jak jsem předpokládal. Ten tvůj dárce srdce zbabělce byl
prostřední ze tří synů.“
„No a co? Co to znamená?“
„V Knize starých moudrostí se říká, že prostřední syn je naprosto neuži­
tečný. Prvorozený syn zdědí království. Když jde všechno podle pravidel,
nejmladší syn odchází z domova za svým cílem a získá jiné království.
Prostřední syn se jen tak poflakuje od ničeho k ničemu. To je běžný způ­
sob, jak se udržuje rovnováha kvalit a schopností.“
„K čertu!“ vzkřikl Azzie. „Tak já jsem měl to štěstí natrefit na
prostředního syna, který byl ještě zbabělcem. Co mám dělat?“
„Protože princ ještě není po psychické stránce plně vytvořen, je tu stále
šance, že se podaří jeho vztah k této záležitosti změnit. Zkus ho přesvědčit,
že je nejmladší syn. Potom bude snad lépe připraven pro své poslání.“
„Přestane být zbabělý?“
„Obávám se, že ne,“ zavrtěl hlavou Hermes. „Samozřejmě to trochu po­
může, zvlášť když mu budeš vyprávět, jak divocí a bojovní byli jeho před­
- 106 -
kové. Ale jeho zbabělost je vrozená vlastnost, se kterou se nedá mnoho dě­
lat.“
„Co bys tedy navrhoval?“ ptal se s obavou Azzie.
„Jediný známý lék na zbabělost,“ odpověděl Hermes, „je rostlina zvaná
gutsia sempervirens.“
„Kde roste?“ vyzvídal Azzie. „Je jisté, že má žádoucí účinky?“
„Její účinky jsou zcela mimo veškerou pochybnost. Gutsia, známá také
jako keř odvahy, zbaví člověka zábran a dodá mu kuráže. Je však potřeba
dodržet přesně dávkování, protože jinak se kuráž může zvrtnout v bez­
hlavost a šílenou odvahu a pak většinou dochází k tomu, že je hrdina zabit
ještě dříve, než se dá pořádně do díla.“
„Dost těžko se mi podaří představit si Čarovného prince jako šíleně od­
vážného hrdinu.“
„Dej mu dávku gutsie, ne větší, než je malý náprstek, a budeš překvapen
výsledkem. Pamatuj ale, že je vždy vhodné pro udržení rovnováhy kombi­
novat gutsii s nějakou jinou rostlinou, například s colandrií, což je rostlina
obezřetnosti a předvídavosti.“
„Budu si to pamatovat,“ přikývl Azzie. „Řekni mi ale, kde ji najdu?“
„To je opravdu problém,“ přiznal Hermes. „Dříve, ve zlatých dobách, jí
rostlo všude plno a nikdo si jí moc nevšímal, protože nikdo nepotřeboval
odvahu. Pak ovšem přišla doba bronzová, kdy bojoval každý proti každé­
mu, a po té zase doba železná, kdy bojuje nejen každý proti každému, ale i
proti všemu okolo sebe. Teď potřebuje člověk obrovská kvanta této rostli­
ny. To je jeden z důvodů, proč je člověk tak odvážný. Však také lidská rasa
skoro vyhynula na množství různých válek, které v historii vedla. Se
změnou klimatu se přestalo gutsii dařit a její keře zmizely. Na světě je pou­
ze jedno místo, kde je možné ji najít.“
„Řekni mi, prosím, kde je?“ žádal Azzie.
„Je v nějaké zastrčené polici v Zásobovacím oddělení,“ řekl Hermes.
„Zbývající rostlinky byly vysušeny a naloženy do božské krve, aby byly
uchovány na věky.“
„Ale já jsem žádal Zásobovací o něco takového! Oni mi ale řekli, že
nikdy o něčem takovém neslyšeli.“
„To je jim podobné,“ přitakal Hermes. „Musíš najít nějaký způsob a
přesvědčit je, aby se podívali skutečně důkladně. Je mi to, Azzie, líto, ale
jiná možnost neexistuje.“
- 107 -
Tím vyvstala skutečná obtíž, protože Zásobovací oddělení bylo nápo­
mocno čím dál méně. Azzie získal nepříjemný pocit, že tam už jeho podnik
odepsali a upadli v hluboký spánek a čekali, až se vynoří zase něco jiného.
Azziemu bylo jasné, že situace je vážná. Pohovořil s princem, vypočítával
hrdinské činy jeho imaginárních předků a snažil se ho přesvědčit, aby je
napodobil. Prince to však nijak nepřesvědčilo, ba ani nezaujalo. Ani když
mu Azzie přinesl malý Scarletin portrét od známého démonského malíře,
který nevynechal jediný detail, aby zdůraznil její krásu, nevypadal princ ni­
jak zaujatě. Naopak dokonce hovořil o tom, že si v budoucnu otevře nějaký
butik s módním oblečením a celou hrdinskou výpravu rád přenechá něko­
mu jinému.
Kapitola 6
Byl letní podvečer. Srpnové slunce zaplavovalo celý den sídlo v
Augsburgu svým jasem. Azzie seděl na pohodlné židli a četl si věstník, kte­
rý čas od času vydávalo Ministerstvo zahraničních věcí. Byly tam samé ob­
vyklé věci, výzvy všem, aby činili zlo, a popis nejdůležitějších meziná­
rodních událostí. Byla tam oznámení o narození pokušitelů, kteří byli pod­
sunuti do lidských kolébek, zatímco skutečná lidská mláďata byla odebrá­
na a odeslána k indiánskému kmeni Aztéků v Novém světě, kde na nich
byla vykonána lidská oběť a jejich krev byla využita pro usmíření bohů.
Dále tam byly různé oslavné články o vyhořelých domech a běžné pekelné
inzertní rubriky. Prostě tam byly úplně běžné věci s pár novinkami. Azzie
si ten plátek pomalu pročítal, ačkoliv ho to vlastně skoro nezajímalo.
Jenom málokdy se tam dalo objevit něco zajímavého.
Pak mu ztěžkla víčka a Azzie začal před krbem dřímat. V nejlepším ho
probralo ostré klepání na hlavní dveře budovy. Bylo tak hlučné, že Azzie
napůl vyletěl ze své židle. Čarovný princ, který si obkresloval starořecký
vzor z hliněné vázy na pergamen, se vymrštil a zmizel ještě dříve, než do­
zněla ozvěna. Pouze starý Frike zůstal v klidu, i když ani v jeho případě
nešlo o známku zvláštní odvahy. Náhlé silné zabušení ho úplně zmrazilo a
zbavilo pohybu, jako králíka, který spatří sokola se smrtelně roztaženými
křídly a napřaženými pařáty.
„Pěkně pozdní návštěvník,“ poznamenal Azzie.
„To ano, pane, a taky pěkně hlučný,“ přitakal Frike, který se vzpama­
toval natolik, aby se mohl začít celý klepat.
- 108 -
„Vzpamatuj se, člověče,“ vyzval ho Azzie. „Asi je to nějaký poutník,
který sešel z cesty. Připrav konev vody a já se podívám, kdo to je.“
Azzie přistoupil ke vstupním dveřím a odjistil západku z masivní
vulkanické oceli.
Ve dveřích stála vysoká mužská postava celá v bílém. Na hlavě měla
jednoduchou zlatou přilbu s holubičími křídly po obou stranách. Muž měl
na sobě bílé brnění a přes ramena měl přehozenou hermelínovou kože­
šinku. V jistém — pro Azzieho nechutném — směru se jednalo o hezkého
muže s mohutnými, dobře formovanými rysy a modrýma očima.
„Dobrý večer,“ pozdravil muž. „Zdá se mi, že jsem tu dobře. Je to rezi­
dence démona Azzieho Elbuba, že?“
„Máte pravdu,“ odpověděl zaraženě Azzie. „Ale ať nám chcete na­
bídnout cokoliv, odpověď zní, že to nepotřebujeme a nic nekoupíme. Jak se
odvažujete vniknout do mého domu v tuto pozdní hodinu?“
„Je mi hrozně líto, že vás obtěžuji tak pozdě, ale řekli mi, že se sem
mám dostavit, jak to jen půjde nejrychleji.“
„Kdo vám to řekl?“
„Řídící komise Rady pro souboj tisíciletí Sil světla.“
„Vy jste od Sil světla?“
„Ano. Tady jsou mé pověřovací listiny.“ Návštěvník vyjmul ze záňadří
srolovanou listinu převázanou šarlatovou mašlí a podal ji Azziemu. Ten
rozvázal mašli a v těžkém gotickém písmu, které komise použila, četl, že
doručitel, anděl druhé třídy Sil světla Babriel, je oprávněn pozorovat,
cokoliv uzná za vhodné, a je pověřen sledováním Azzieho jako pozorovatel
pro souboj tisíciletí.
Azzie na něj upřeně zíral.
„Můžete mi vysvětlit, jakým právem vás sem Síly světla vyslaly? Tohle
je záležitost Sil temnot a nikdo jiný nemá právo do ní zasahovat.“
„Ujišťuji vás, že nemám rozhodně v úmyslu do vašeho počínání nijak
zasahovat. Mohu jít dovnitř a vysvětlit vám blíže celou situaci?“
Azzie byl tak šokován drzostí vyslance Sil dobra, že se nezmohl na
žádný odpor a vysoký anděl se zlatými vlasy vstoupil do jeho rezidence a
začal se tam rozhlížet.
„Máte to tu skutečně pěkné! Zvlášť se mi líbí ty symboly na zdech.“
Ukázal na zeď po pravé ruce, kde byly ve výklencích vystaveny hlavy dé­
- 109 -
monů vyrobené z černého onyxu. Démoni byli zobrazeni v různých podo­
bách, jako opice, zmije, sokol a z Nového světa tam byl rosomák.
„To nejsou symboly, hlupáku,“ řekl uraženě Azzie. „To jsou busty mých
předků.“
„Co je tenhle zač?“ zeptal se anděl a ukazoval na hlavu rosomáka.
„To je můj strýc Zanzibar. Přesídlil do Grónska, kam přijel s Erikem
Rudým a stal se modlou.“
„Vy jste tedy zcestovalá rodina!“ řekl anděl a v jeho hlase bylo slyšet
uznání. „Uznávám zlo pro jeho průbojnost a odvahu. Samozřejmě vím, že
je to špatné, ale zároveň je to fascinující. Je na čase, abych se představil.
Jmenuji se Babriel.“
„Jestli jste anděl, kde máte křídla?“ promluvil najednou Frike.
Babriel rozevřel brnění, pod kterým měl složená křídla, která měla při
roztažení krásnou světlounce žlutou barvu.
„Co chcete?“ zeptal se Azzie. „Mám tady důležitou práci a nemám čas
se zdržovat nějakým dohadováním.“
„Řekl jsem vám, že mne vyslaly Síly světla. Naše nejvyšší rada usoudi­
la, že vaše účast na souboji tisíciletí je pro nás velmi zajímavá a důležitá.
Je tedy jenom přirozené, že když se jedná o tak důležitou záležitost, mají
Síly světla takřka morální povinnost vyslat pozorovatele, který by dohlédl
na to, že nebudete podvádět. Ne že bychom vás z toho podezírali nebo ob­
viňovali. Je to čistě formální záležitost, dohlížet na to, že se vše děje bez
jakéhokoliv vměšování.“
„Jako bych neměl dost svých starostí,“ vzdychl Azzie. „Teď mi ještě
bude stát za zadkem anděl a bude se mi dívat přes rameno.“
„Chci se jenom dívat,“ prohlásil Babriel. „Tam, odkud přicházím, jsem
už o zlu mnoho slyšel, ale ještě jsem ho zblízka neviděl.“
„To tam u vás musí být teda pěkná nuda,“ poznamenal Azzie,
„To asi je. Ale je tam dobře, takže se nám tam stejně líbí.Ale musím při­
znat, že mě možnost vidět démona v akci — myslím tím provozovat zlo —
značně vzrušuje.“
„Vám se to líbí, co?“
„To ne! Tak daleko bych asi ve svém vyjádření nezašel. Ale zajímá mě
to, to přiznávám. A možná, že bych vám mohl být i nápomocen.“
„To snad ne? To jste trochu přehnal.“
- 110 -
„Chápu, že se vám to zdá trochu přitažené za vlasy. Ale Dobro je už ve
své samotné podstatě velmi vstřícné a vždy ochotné pomoci, a to i v přípa­
dě Zla. Pravé Dobro nemá vůči Zlu žádné předsudky.“
„To je tak akorát, co potřebuji slyšet o Dobru,“ prohlásil Azzie.
„Doufám, že nejste takový ten misionářský typ, který se mě bude snažit
obrátit na ,víru pravou‘. To by nešlo. Rozuměl jste, co jsem řekl?“
„Jsem si jist, že vám nebudu na obtíž,“ ujišťoval Babriel, „Ostatně s tím
souhlasili i vaši nadřízení.“
„Vaše pověření se mi zdá dostatečně oficiální,“ přiznal Azzie. „Nuže
dobrá, nemám nic proti tomu. Pozorujte si, co chcete. Ale varuji vás, abys­
te se nepokoušel ukrást žádná moje kouzla.“
„Raději bych přišel o svou pravou paži, než bych se pokusil vám něco
zcizit!“ ujistil ho Babriel.
„Věřím vám,“ řekl Azzie. „Vy jste asi opravdu prosťáček, že? No, nic si
z toho nedělejte,“ dodal, když viděl Babrielův schlíplý výraz, „to je můj
způsob vyjadřování. Ve spíži máme plno jídla. Ale, jak se tak na vás dívám,
asi by vám to nechutnalo. Friku, přines našemu hostu nějaké kuře ze vsi.“
„Ale já beze všeho pojím s vámi. Cokoliv jíte vy, bude dost dobré i pro
mne,“ prohlásil Babriel.
„To tedy nebude,“ odporoval Azzie. „Tohle mi můžete věřit. Tak čím se
teď zabývá Dobro?“
„Přípravy na naši účast se daří zatím docela dobře,“ odpověděl Babriel.
„Základy už jsou. Loď, kůr i ostatní…“
„Účast? O čem to mluvíte?“
„Účast Dobra v souboji tisíciletí.“
„Vy k tomu něco stavíte?“
„Ano. Angažovali jsme stavitelského mistra a zaměstnali celou vesnici,
aby se podujala vystavět velkolepou stavbu. Bude to vynikající dílo, které
by mělo inspirovat lidstvo k vyšším cílům: pravdě, kráse, dobru…“
„Jak tu věc nazýváte?“
„Dáváme přednost termínu ,Gotická katedrála‘.“
„Hmmm. Nu, dobře. Vy máte taky nějakého pozorovatele?“
„Ano. Dohlíží na to Bestialial.“
Azzie nespokojeně zafrkal.
„To není pravý muž do terénu,“ prohlásil. „Je to kancelářský typ. No,
doufám… Snad na to dohlédne. Takže to je vaše účast, co?“
- 111 -
„Ano. Nám se to moc líbí,“ přizná! Babriel. „Zatím se nám daří, ale jistě
znáte pořekadlo: Je to dobré, ale mohlo by to být ještě lepší.“
„Se Zlem je to stejné,“ souhlasil Azzie. „Pojďte se mnou do pracovny.
Dám vám ochutnat lok božské krve.“
„Již jsem o tom slyšel,“ řekl Babriel, „ale nikdy jsem to ještě nepil. Není
jedovatá?“
„Prokazuje mi dobrou službu,“ odpověděl Azzie. „S tímhle pitím je
život plnější, alespoň já si to myslím.“
Babrielovi připadalo Azzieho prohlášení dost nejasné, ale kdo kdy rozu­
měl zlu? Následoval Azzieho do pracovny.
„Tak dobrá,“ řekl Azzie po několika doušcích smířlivěji, „když musíte
zůstat, tak zůstaňte. Předpokládám, že chcete zůstat zde v mé rezidenci?“
„To by bylo skutečně výborné, zvláště vzhledem k mým úkolům,“ od­
pověděl Babriel. „Mohl bych vám platit nájem…“
„Máte mne snad za žebráka?“ zeptal se uraženě Azzie, ačkoliv i jeho na­
padla myšlenka, že by mohl Babrielovi naúčtovat bydlení. „Jste můj host.
Tam, odkud přicházím já, je host posvátný.“
„U nás platí to samé,“ přikývl potěšeně Babriel.
„To je toho!“ usmál se ironicky Azzie. „Mít hosta za svatého snad není
u zástupce Sil světla nic zvláštního, ale pro nás, zástupce Sil temnot, je to
skutečně obdivuhodné.“
„To jsem zrovna chtěl říci,“ souhlasil Babriel.
„Nesnažte se mně vlichotit do přízně,“ odsekl Azzie. „Znám vaše triky a
opovrhuji vámi i vším, co představujete.“
„Zrovna tak to má být,“ řekl Babriel s úsměvem.
„Takže vy mnou také opovrhujete?“
„Ale vůbec ne! Já jsem tím chtěl říci, že tak to má být u vás. Vy jste, jak
říkají naši archandělé, přirozený. Je to skutečně velice zajímavé sledovat
vás v akci.“
„S lichotkami se nikam nedostanete,“ řekl důrazně Azzie jak vlastní ne­
libosti cítil, že se mu Babriel docela zamlouvá. Bude s tím muset něco udě­
lat. Otočil se k Frikovi. „Zaveď ho nahoru do toho malého pokojíku v
podkroví.“
Frike popadl olejovou lampu a shrbený, s hůlkou šátrajíc před sebou a
hrbem vysoko vztyčeným kráčel vzhůru po schodech a Babriel ho násle­
doval.
- 112 -
Kráčeli vzhůru, minuli naleštěné chodby v nižších poschodích a mířili
stále výš. Schody se stávaly příkřejšími a užšími a sem tam nějaký chyběl.
Frike kráčel těžce a Babrielova vzpřímená postava ho následovala. Chvíle­
mi se Babriel musel shýbnout, aby se vyhnul nízkým trámům.
Konečně vystoupili na poslední poschodí, kde krátká tmavá úzká chod­
ba vedla k jediným dveřím. Frike je otevřel a vstoupil dovnitř i s lampou.
V jejím blikotavém žlutém světle spatřil Babriel malou místnost s tak níz­
kým stropem, že se tam nemohl vzpřímeně postavit. V pokoji bylo úzké
okénko, kovová postel a dřevěný noční stolek. Pokoj sám nebyl o moc
delší než postel. Na podlaze ležela silná vrstva prachu a celý pokoj byl cítit
po kočkách a jiné havěti.
„Velmi pěkný pokoj,“ prohlásil Babriel.
„Drobátko malý,“ řekl Frike. „Možná, že kdybyste Mistra Azzieho
požádal, dal by vám nějaký větší pokoj ve třetím patře.“
„To není třeba,“ odvětil Babriel. „Tenhle poslouží stejně dobře.“
Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře.
„Kdo je?“ zeptal se Frike.
„Nebeská doručovací služba. Zavazadla pro anděla Babriela.“
„Á, děkuji vám,“ řekl Babriel a otevřel dveře. Stál v nich muž střední
postavy s typickou doručovatelskou čepicí na hlavě. Podal Babrielovi papír
a tužku. Babriel podepsal příjem a vrátil papír doručovateli. Doručovatel
zasalutoval a zmizel.
„To jsou má zavazadla,“ řekl Babriel Frikovi. „Kam si je mám dát?“
Frike se rozhlédl pln pochybností po pokojíku.
„Asi na postel. Ale potom nebudete mít kde spát.“
„Ono se to nějak vyvrbí,“ prohlásil Babriel a vtáhl zavazadla do pokoje.
Byla to opravdu velká zavazadla a jediné místo, kam se vešla, byla sku­
tečně postel.
„Myslíte, že se to vejde do rohu?“ ptal se Babriel a rozhlížel se dost
bezradně po pokoji.
Frike se podíval na velice ostrý úhel, který svíraly stěny. „Tam byste
nenacpal ani myš, natož ta vaše zavazadla.“
„Stejně to tam zkusím dát,“ oznámil Babriel. Sundal zavazadlo z postele
a začal ho tlačit do rohu. Ačkoliv mezi stěnou a postelí bylo jen pár centi­
metrů, stěna se trochu vyboulila a zavazadlo se tam pohodlně vešlo. Druhá
stěna se také posunula, aby zůstala celá místnost v rovnováze. Strop se
- 113 -
zvedl nahoru a Frike s úžasem zjišťoval, že už nestojí v tom malém poko­
jíku, do kterého Babriela přivedl, ale jsou v docela prostorné místnosti.
„Jak jste to dokázal?“ vydechl překvapeně.
„To je jedna z těch věcí, které si člověk osvojí, když se často stěhuje,“
řekl Babriel skromně.
Pokoj se nejenom zvětšil, ale byl také mnohem jasnější, ačkoliv původ
této změny nebyl na první pohled zřejmý. Frike strnul, když zaslechl
zvláštní zvuk, který se ozýval u jeho nohou. Podíval se dolů a zahlédl něja­
ké zvíře, přibližně velikosti krysy, jak prchá z dohledu! Frike zamžikal, a
když se mu podařilo dostatečně zaostřit, zjistil, že podlaha, kterou dříve
pokrývala tlustá vrstva prachu a kočičích výkalů, se leskne čistotou. Jeho
tělem projel záchvat paniky.
„Řeknu Mistrovi, že jste se tu docela hezky zařídil,“ oznámil Frike a
odešel.
Za pět minut vstoupil do Babrielova pokoje Azzie. S překvapením si
prohlížel pokoj, který byl dvakrát tak velký, krásně osvětlený, hezky za­
řízený, čistý, který voněl po kadidle a myrze. Skrz malé pootevřené dveře
viděl Azzie pěknou vykachlíkovanou koupelnu, o které sakra dobře věděl,
že tam nebyla.
Spatřil také šatník, ve kterém otevřenými dveřmi bylo vidět tucty Bab­
rielových obleků, z nichž některé byly ověšeny mnoha medailemi, další
měly zvláštní zdobné límce a manžety. Do jednoho z nic se Babriel převlé­
kl. Byl to stříbrně bílý oblek se špičatou kapuci. Azzie si pomyslel, že v
tom vypadá docela směšně.
„Jsem rád, že jste si to tu zařídil jako doma,“ poznamenal Azzie.
„Dovolil jsem si to tu trochu upravit. Rád to zase před odchodem uvedu
do původního stavu.“
„S tím si nedělejte starosti,“ odpověděl Azzie. „Kdybych věděl, že dává­
te přednost pohodlí, dal bych vám k dispozici něco lepšího. Co je tohle?“
Ukázal na předmět z perleti a zlata, který visel Babrielovi na opasku.
„Tohle, to je příruční telefon,“ odpověděl Babriel. „Je to prostřednic­
tvím mohu být kdykoliv ve spojení s naším ústředím.“
Azzie zíral na tu malou soupravu.
„Nám to zatím ani nerozesílali.“
„Uvidíte, že až ho dostanete, nedáte bez něj ani ránu.“
- 114 -
Kapitola 7
Přišlo nádherné září. Azzie si již zvykl na to, že má v domě Babriela.
Jeho pokoj se stále rozrůstal, až ho Azzie musel požádat, aby postavil něja­
ké podpěry, protože hrozilo nebezpečí, že se celý zámek s takovou vahou
na samém vrcholku převrátí.
Výcvik Čarovného prince pomalu pokračoval. Zdálo se, že mladý muž
získává postupně trochu sebevědomí. Azzie ho krmil různými rostlinnými
extrakty a dalšími exotickými přísadami, jako například rozemletým práš­
kem z rohu jednorožce, sušeným lejnem víly věštící smrt a sladkým
destilátem z mrtvol. Princ byl nyní schopen se postavit Frikovi, když šer­
moval dřevěným mečem a meč držel ve své levé, zchromlé ruce, aby byl
souboj alespoň trochu vyrovnaný. Byl to zjevný pokrok, i když stále ne­
bylo možno předpovědět, kdy bude princ schopen se postavit skutečnému
nepříteli.
Nastaly klidné dny i noci a Azzie jenom litoval, že s ním nemohla být
Ylith. Bylo však nezbytné, aby zůstala v začarovaném zámku a dohlížela
na princeznu Scarlet, jejíž nepředvídatelné vycházky nebyly ještě zažehná­
ny.
Jednoho večera, když seděl Azzie v obývacím pokoji a kouřil svou
dýmku a chystal si na talíři svou oblíbenou pochoutku, srdce rosomáka ve
speciální omáčce, ozval se seshora velký hlomoz. Babriel, který si četl v
jedné ze svých knih o tom, jak konat dobro, polekaně vzhlédl, když zasle­
chl zvuk kopyt na střeše. Kroky mířily ke komínu. Azzie slyšel supění a
šoupání, jak se něco velkého sune komínem dolů.
Štěstí bylo, že bylo teplé září a v domě se netopilo. Děda Mráz vstoupil
do pokoje, s černými skvrnami na červeném plášti, špičatou čepicí nakřivo
a zamračeným výrazem na dobrácké tváři.
„Proč,“ domáhal se Děda Mráz, „zavíráte komínové roury? Strašně to
ztěžuje průchod komínem. A ten váš komín navíc už léta asi nikdo nečis­
til.“
„Je mi líto, Dědo,“ omlouval se Azzie. „Nečekal jsem vás v tomto
ročním období. Ostatně démony nenavštěvujete skoro vůbec.“
„Náš řád nám ukládá nosit dárky přednostně lidem. A těch je den ode
dne víc.“
- 115 -
„To chápu,“ přikývl Azzie. „My démoni stejně máme své vlastní způso­
by dávání i přijímání dárků. Ale proč jste přišel? Kdyby to byla jenom
společenská návštěva, mohl jste přijít hlavním vchodem.“
„Jeto obchodní záležitost, ne společenská,“ řekl Děda Mráz. „Měl jsem
naléhavou objednávku od mladé čarodějnice, která mi udala tuto adresu.
Jmenovala se Ylith. Je tu někde?“
„Je služebně mimo, na mém dalším sídle,“ odpověděl Azzie. „Mohu
vám nějak pomoci?“
„Můžete tu zakázku přijmout místo ní.“ Děda Mráz vyjmul ze svého
pytle velký, pěkně zabalený balík.
„Jistě. Rád.“
„Mohu se na vás spolehnout, že to dostane?“ ujišťoval se Děda Mráz.
„Je to pro malou holčičku. Jmenuje se Brigita. Ylith jí to prý slíbila.“
„Dohlédnu na to, aby to dostala.“
„Děkuji,“ řekl Děda Mráz. „Zmínil jsem se Ylith, jak jsem na severním
pólu osamělý, a ona mi slíbila, že pošle nějaké další čarodějnice, kterým
bych dal nějaké dárky a potěšil se s nimi.“
„Čarodějnice se obecně hrozně přeceňují. Nelíbily by se vám.“
„Myslíte, že ne? Zkuste si dietu se samými skřítky, dříve než zavrhnete
čarodějnice. No, už musím jít.“
Azzie vyprovodil Dědu Mráze k předním dveřím. Díval se, jak Děda
Mráz velice mrštně na tak velkého muže šplhá po mřížích na střechu. Pak
zaslechl zvuk kopýtek a pak bylo ticho. Azzie se vrátil dovnitř a rozbalil
balík. V něm bylo venkovské stavení i s polnostmi. Byly v něm také pěkně
vyvedené postavičky lidí a zvířat. Byly tam malé stoly, židle, okna a zrca­
dla.
„Mohl bych tam přidat ještě malou gilotinu,“ zamyslel se Azzie nahlas,
„někde ji tu mám…“
- 116 -
ČÁST V
Kapitola 1
V dalších dnech se Čarovný princ zdokonaloval ve svém šermířském
umění. Šlo mu to celkem slušně, ale jenom když se nevyskytly žádné ru­
šivé okolnosti. Neobvyklé věci ho vyváděly z koncentrace, kterou velice
snadno ztrácel. Při každém vrznutí dveří, ba i při ptačím zacvrlikání
okamžitě cukal hlavou. Nerovnosti v podlaze narušovaly jeho rovnováhu.
Každý krok vpřed vypadal v jeho případě jako ústup. Na náhlé závany vět­
ru reagoval zavíráním očí.
Ale nejvíc trápila Azzieho princova zbabělost, protože věděl, že ta je
pravou příčinou všech těchto známek neschopnosti.
Babriel dlouho sledoval mladíkovo počínání bez jakýchkoliv poznámek,
ačkoliv viděl jeho neohrabanost a nechuť a neušlo mu, jak sebou pokaždé
škubl, kdykoliv Frike zvedl meč.
„Co to s ním je?“ zeptal se konečně Babriel.
„Zato může srdce zbabělce, které jsem mu dal. Doufal jsem, že tím zís­
ká nezbytnou opatrnost, ale místo toho ho úplně ochromuje strachem.“
„Ale když je tak bázlivý, jak bude mocí splnit své poslání?“
„Mám strach, že se o to ani nepokusí,“ přiznal Azzie. „Snažím se ho ně­
jak motivovat, ale nic nepomáhá. Mám pocit, jako bych byl poražen dříve,
než celá záležitost vlastně začne.“
„Bože můj,“ vzdychl Babriel.
„Co se dá dělat.“
„Ale váš souboj — ta pohádka, co ji plánujete předvést…“
„Konec, spadla klec, opona padá, je odpískáno, consumatus est a to je to
celé.“
„To není vůči vám příliš spravedlivé po tolikých přípravách,“ prohlásil
Babriel. „Proč ale házíte flintu do žita tak brzo? Mám tím na mysli,
přece… copak neexistuje nic, co by pomohlo?“
„Potřeboval bych pro něj sehnat gutsii. Ale zdá se, že úředníci z našeho
Zásobovacího oddělení nejsou schopni žádnou najít.“
„Nemohou ji najít? To je tedy banda flákačů, pokud se nemýlím. Podí­
váme se, co s tím provedou hoši u nás.“
Azzie na něj zíral.
- 117 -
„Vy mně chcete sehnat gutsii?“
„To jsem měl v plánu,“ potvrdil Babriel.
„Ale to přece nepomůže dobru!“
„To už nechte na mně,“ uklidňoval ho Babriel. „Vy jste tak pozorný
hostitel, že vůči vám pociťuji dluh. A i kdyby, přece na tom nezkrachuje
celý ten podnik, ne?“
Babriel vstal, sklonil trochu hlavu, protože seděli pod vinným keřem a
vytáhl z jedné ze svých kapes umělohmotnou kreditní kartu. Vypadala
přesně jako Azzieho karta, ale byla úplně bílá a ne černá. Babriel se rozhlí­
žel, kam by ji zastrčil, ale nemohl takové místo najít.
„Trochu se porozhlédnu okolo,“ prohlásil. „Snad tu bude něco, kde by
to šlo… A hele, tady je vavřínový keř, tam je vždy nějaké dobro.“ Našel
skulinku v kmínku vavřínu a vstrčil tam kartu.
„Co jste čekal, že se stane?“ zajímal se Azzie.
„Dejme jim chvilku času,“ odvětil Babriel. „Jistě uznáte, že to je značně
neobvyklé místo pro andělské spojení.“
„Jak to pokračuje s tou katedrálou?“ zeptal se Azzie.
„Stěny jsou již mnohem vyšší,“ odpověděl Babriel.
Za chvilku se ozvala slaboučká exploze, zvonkohra a po ní následovaly
fanfáry trubek. Před Babrielem stál zásobovací úředník Světla. Byla to
mladá blondýnka oblečená ve volné bílé róbě, která nezakrývala tolik, aby
si Azzie nepomyslel, že by nebylo marné si s ní zašpásovat. Začal pískat
prastarou melodii „Noc, kdy hříšník potkal anděla“ a sunul se k ní.
Udeřila Azzieho malou knihou objednávek, kterou držela v ruce. „Ne­
buďte drzý!“ řekla příjemným hlasem, který naznačoval, že ačkoliv to
myslí vážně, nebude k němu přistupovat nijak nepřátelsky. Potom se otoči­
la k Babrielovi.
„Jak vám mohu pomoci?“
Azzie začal vypočítávat, čím by mohla pomoci jemu, ale Babriel se za­
mračil a řekl: „Potřeboval bych, vážená, tolik množství rostliny gutsie, ko­
lik jí potřebuje smrtelník pro pozdvižení kuráže.“
„Věděla jsem, že to chcete pro smrtelníka,“ řekla zásobovací úřednice.
„Hned jsem viděla, že vy rozhodně netrpíte nedostatkem odvahy.“
„Je hezké, že to říkáte,“ odpověděl Babriel. „Chvála Bohu!“
„Chvála Jí!“ zvolala úřednice.
„Cože?!“ zvolal Azzie. „Vždycky jsem si myslel, že…“
- 118 -
„Když hovoříme o Nejvyšším, můžeme používat oba termíny: Ona nebo
On.“
„Někdy o ní mluvíme jako o ,tom,“ podotkla úřednice. „Ne proto, že
bychom si mysleli, že Ona je To, ale abychom dali najevo, že nemáme
žádné předsudky.“
„Nemůžete se v tom nějak sjednotit?“ zeptal se Azzie.
„Na tom vůbec nezáleží,“ řekla mu úřednice. „Nejvyšší Bůh je nad vší
sexualitou.“
„To je v rozporu s tím, co nás učili,“ prohlásil Azzie. „Podle našich od­
borníků je sexualita nejvyšším vyjádřením zla, zvláště když je dobrá.“
„Taková by mohla být mezi námi dvěma, brouku,“ zakončil svou řeč
Azzie a jeho hlas zdrsněl a kolem něj se začal šířit pach pižma.
Úřednice se zamračila, pohodila vlasy a otočila se na Babriela.
„Nemohl byste mne zbavit tohoto nechutně vyhlížejícího individua, kte­
ré reprezentuje zlo a zírá na mě s nepokrytými úmysly.“
„Ale, počkejte,“ chlácholil ji Babriel, „vždyť je to jenom Azzie, On je
démon, víte. U nich se dá předpokládat, že se budou takto chovat — neu­
ctivě a sexuálně vyzývavě. Chudáci, neumějí být lepší. Ale ani démoni
nejsou úplně zatraceni.“
„Chvála Bohu!“ zvolala úřednice.
„Ano, chvalme Ho!“ přidal se Babriel.
„Podívejte,“ přerušil je Azzie. „Nemohli byste nechat toho velebení
boha a přejít k tomu, co potřebuji? Vy dva si to můžete vyříkat někdy jin­
dy.“
„Jaké to říká hrozné věci!“ řekla úřednice, zčervenala a dívala se
stranou. „Podívám se po gutsii. Počkejte tu na mě.“
Zmizela velmi rychle, bez fanfár.
„Máte hezčí zásobovací úředníky než my,“ řekl obdivně Azzie.
„Podle Božího učení jsou si všichni tvorové rovni. Když máme chvilku
času, protože stejně musíme čekat, mohl bych vám vysvětlit některé zá­
kladní principy našeho učení.“
„To se vůbec neobtěžujte,“ přerušil ho Azzie. „Jdu si hodit šlofíka.“
„Jak to dokážete?“
„Zlo je známo svou věčnou ostražitostí,“ odpověděl Azzie. „Vyjma
chvil určených pro jídlo.“
- 119 -
Zavřel oči a za chvíli se už ozývalo pravidelné oddychování, které na­
značovalo, že usnul a nebo spánek zdařile napodobuje.
Ponechán svým vlastním záležitostem, Babriel začal odříkávat
zdlouhavou modlitbu za záchranu a spasení všech tvorů. Když končil s
modlením, úřednice se zrovna vracela.
„Mám extrakt z gutsie,“ oznámila a podala Babrielovi malou lahvičku,
ve které byla kapalina, která zářila různými barvami od žluté po fialovou.
„Výborně,“ děkoval Babriel. „Děkujeme vám. Jste ta nejbáječnější, veli­
ce hodná a laskavá…“
„Nechte toho,“ přidal se Azzie. „Mockrát děkuji, kotě. A kdybyste si to
náhodou rozmyslela a chtěla…“
Zásobavací úřednice zmizela v oblaku nevole.
Azzie odešel do kuchyně a dal Frikovi instrukce, jak přimíchat gutsii
Čarovnému princi do polévky. I když byl Babrielovi velice vděčen za jeho
pomoc, jeho podezření ještě vzrostlo. Proč mu byl ten anděl tak nápomo­
cen? Obyčejná laskavost a dobrota přece nemohla být dostatečným mo­
tivem. Byl by anděl schopen hrát to na obě strany? Co je ten Babriel vůbec
zač?
Kapitola 2
Azzie podal gutsii Čarovnému princi tentýž večer a znatelný pokrok se
dostavil téměř okamžitě. Jeho šermířské umění i agresivita rostly den ode
dne. Panenky byly zapomenuty.
Zdálo se, že přišel čas, aby Azzie znovu nadhodil téma princova poslání,
ale tentokrát se vší vážností a odpovědností.
„Uvažoval jsem, že bych si s tebou měl promluvit o tvé budoucnosti,“
začal Azzie jednoho klidného odpoledne, když seděli s Čarovným princem
v obývacím pokoji na zámku.
„Ano, strýčku?“
„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o Dřímající princezně?“ zeptal se
Azzie. „Je skoro načase, aby ses za ní vypravil.“
„Není mi nijak proti mysli pohybovat se na královském dvoře,“ odpově­
děl Čarovný princ.
„Na to zapomeň. Pro tebe je připraveno velké dobrodružství.“
„To je opravdu hezké, strýčku. Ale vrtá mi hlavou, proč zrovna já jsem
předurčen k tomu, abych ji našel a políbil a tak vůbec?“'
- 120 -
Azzie zvolil nejslavnostnější možný tón a pravil: „Milý chlapče, již před
dávnými lety bylo napsáno, že pouze polibek na tvář od milující bytosti
může probudit princeznu z věčného spánku.“
„Už kvůli ní doufám, že je to pravda,“ poznamenal princ.
„Samozřejmě, že ano! Ty, Čarovný princ, jsi byl vyvolen, aby ses stal
milým a později manželem té krásné panny.“
„Jsi si jist, že to mám být já, strýčku? Chci říct, jak víš tak jistě, že to
není úkol pro nikoho jiného?“
„Protože je to tak psáno.“
„Psáno. Ale kde?“
„Na tom nezáleží, kde,“ prohlásil rezolutně Azzie. „Prostě musíš věřit
mému slovu. Když říkám, že je to psáno, tak je to psáno. Můj milý, ty jsi
velice šťastný mladík. Princezna Scarlet je velice krásná a pochází z boha­
tého rodu. Bude nebezpečné a obtížné se k ní dostat, ale já vím, že to doká­
žeš.“
„Jak obtížné? Jak nebezpečné?“
„Budeš muset projít zakletým lesem, který obklopuje zámek,“ vysvět­
loval Azzie. „Budeš muset bojovat s různými lesními příšerami. Zámek je
na skleněné hoře a na tu se budeš muset nějak vyšplhat.“
„To se mi zdá strašně obtížné,“ vzdychal princ. „Skleněná hora, říkáš?
Asi se to dá nějak zvládnout, ale teď si vůbec neumím představit jak.“
„Jsem si jist, že tím vším projdeš bez úhony,“ přesvědčoval ho Azzie.
„Věř starému strýčkovi Azziemu. Už jsem ti někdy radil špatně?“
„Tentokrát ani nebudeš mít příležitost k radám,“ prohlásil princ. „Já
prostě nepůjdu.“
„Alespoň si prohlédni její obrázek. Copak tě to nechává chladným?“
„Vypadá dobře,“ pronesl princ hlasem, který nenesl ani stopu zájmu.
„Tak ty říkáš, že vypadá dobře, jo?“ ptal se Azzie.
„Tak to taky myslím.“
„Podívej, jaké má krásné jiskrné oči.“
„Nepochybně astigmatické.“
„A ta ústa!“
„Normální tuctová ústa,“ vyjádřil se princ.
„Drobná! Svádějí k polibku!“
„Trochu malá,“ konstatoval princ.
„Je roztomilá, nebo snad ne?“
- 121 -
„Jo, asi je bezvadná,“ řekl princ. „Ale já jsem příliš mladý na to, abych
měl jednu princeznu nastálo. Rozumíš tomu? Jednu napořád! Vždyť já
jsem ještě ani neměl s žádnou rande.“
Naprostý nedostatek zájmu o princeznu Azzieho lekal. To skutečně ne­
předpokládal. Azzie, jako ostatně každý průměrný démon, předpokládal za
vším chtíč. Azzie očekával, že překrásná princezna prince ohromí a ten z ní
bude celý pryč. Vzniklý vývoj situace ho iritoval, a čím víc o tom přemýš­
lel, tím víc se ho obával.
Jestliže princ projevuje o Scarlet jenom společenský zájem, jak bude
ochoten projít tím peklem všech možných nebezpečí a nástrah, aby mohl
stanout u jejího lože a probudit ji polibkem? S tímto přístupem, který princ
doposud předváděl, se dalo spíše očekávat, že jí pošle korespondenční
lístek se vzkazem „Je čas vstávat, slečno“.
Marně popisoval Azzie princi Scarletinu krásu. To vše se setkávalo s
okázalým nezájmem prince, což zraňovalo Azzieho nejenom z hlediska
dalších plánů, ale i jako přímého tvůrce princezny Scarlet. Nemohl však
příliš podléhat rozmrzelosti a vzteku, protože byl zároveň i tvůrcem Ča­
rovného prince, a byl tedy zodpovědný i za jeho přístup.
Rozhodně se však jednalo o vývoj, který ani v nejmenším nepředpoklá­
dal. Nikdy nepochyboval ani na okamžik o tom, že se Čarovný princ zami­
luje do princezny Scarlet. Teď, když byla princova vrozená zbabělost tro­
chu pod kontrolou, ukázalo se, že je princ citově zaostalý.
„Sakra!“ vrčel Azzie a zatínal zuby. „Sakra! Další konstrukční závada!“
Byla to skutečně zapeklitá situace.
Kapitola 3
Večer uspal Azzie prince kouzelným spánkem a zamířil do kouzelnické­
ho pokoje. Tam zastihl Frika, který se tam zrovna staral o různé rostliny —
které používají démoni pro své čáry — a něco si pro sebe broukal.
„Dej ty blbosti stranou,“ řekl Azzie nevrle. „Potřebuji místo pro ča­
rování. Přines mi pár mililitrů netopýří krve, pár démonských bradavic a
trochu čemeřice.“
„Žádnou černou čemeřici už nemáme,“ odpověděl Frike. „Nestačila by
místo toho ropuší bradavice nebo něco jiného?“
„Mám pocit, že jsem ti přikázal, abys měl stále sklad v pořádku, kdyby
bylo něco potřeba.“
- 122 -
„Opravdu mě to mrzí. Ale strašně mi zachutnala.“
Azzie nespokojeně zafrkal a pohlédl na Frika s posměchem.
„Po těch kytkách už neporosteš,“ konstatoval ironicky, „a budeš mít
chlupaté dlaně. Přines mi tedy babské ucho, snad to bude stačit.“
Frike přinesl, co Azzie požadoval, a podle jeho instrukcí sestavil z při­
nesených věcí na kamenné podlaze pentagram. Zapálil černé svíce a Azzie
začal se vzýváním. Slova byla přerušována častými pomlkami, což byl
typický rys prastaré řeči zla. Najednou se uprostřed obrazce objevil chomá­
ček šedého a nachového kouře. Zvětšoval se, hutněl, stával se vyšším a si­
lnějším, až konečně bylo možno zcela jasně rozeznat vysokou postavu
Herma Trismegista.
„Zdravím tě, Velký,“ zvolal Azzie.
„Zdar, Malý,“ zazněla odpověď. „Co máš zase za potíže?''
Azzie mu vylíčil nové potíže s Čarovným princem. Hermes se zamyslel
a řekl: „Udělal jsi chybu, Azzie, že jsi řekl princi o princezně Scarlet. Mys­
lel sis, že ve skutečném životě se věci odehrávají jako v pohádce a že se
princ šíleně zamiluje už při pohledu na miniaturu.“
„A tak to nechodí?“
„Jenom v pohádkách.“
„Vždyť tohle je pohádka!“
„Tohle ještě není pohádka,“ odpověděl Hermes. „Pohádkou se to stane,
až když je po všem a pěvci a vypravěči z toho pohádku svým vyprávěním a
písněmi udělají. Prozatím však tyto podmínky nebyly splněny. Nemůžeš
předpokládat, že ukážeš mladému muži obrázek a on se na základě toho
zamiluje. Na to musíš jít psychologicky.“
„To je nějaké zvláštní kouzlo?“ zajímal se Azzie.
Hermes zavrtěl svou průsvitnou hlavou.
„Ne, psychologie je to, co my nazýváme vědou. Je to věda zabývající se
lidským chováním. Na zemi se o tom ještě neví. To je taky důvod, proč je
každý tak labilní. Nikdo neví, proč se chová zrovna tak, jak se chová. A to
jen proto, že zatím neexistuje psychologie.“
„No a co mám tedy dělat?“
„Nejdřív musíš vymazat z princovy paměti všechno, co jsi mu řekl o
princezně Scarlet. Pro tento účel by měla stačit malá dávka vody z říčky
Léthé. Nic moc, stačí, když zapomene na poslední rozhovor s tebou.“
„A potom?“
- 123 -
„Hned ti řeknu, co máš dělat.“
Sehnat vodu z Léthé nebyl žádný problém. Hermes ji přinesl v křišťá­
lové lahvičce a Azzie ji okamžitě podal Čarovnému princi. Ten večer spolu
jedli Azzie a Čarovný princ ve velké jídelně vykládané ořechovým dřevem.
Frike kvůli své klátivé chůzi při servírování jako vždy rozlil trochu
polévky, ale nikdo tomu již nevěnoval pozornost. Když zmizela ze stolu
pečeně a snědli i dort, Azzie prohlásil: „Nevím, jestli jsem se ti zmínil o
tom, že budu nějaký čas pryč z domu.“
„Kam se chystáš, strýčku?“
„Musím si vyřídit nějaké záležitosti.“
„Jaké záležitosti, strýčku?“
„Moje záležitosti se tě netýkají. Friku! Přines mi klíče!“
Frike se vzdálil a za chvíli přinesl svazek klíčů na velkém železném
kruhu.
„Teď dávej pozor, princi. Nechám ti tu klíče od celého zámku. Tenhle
velký je od hlavního vchodu. Tenhle malý je od zadních dvířek a tenhle
druhý malý klíč je od stájí. Tento klíč je od sklepa, kde máme víno, pivo a
nějaké jídlo. Ten zdobený klíč je od mé truhly s kouzly. Klidně si je pro­
hlédni, žádné z nich není teď nijak zvlášť nebezpečné.“
„Ano, strýčku.“ Princ si vzal svazek klíčů. Jeden z nich upoutal jeho po­
zornost. Byl to malý klíček s vykládaným ouškem.
„Od čeho je tenhle?“ zeptal se princ.
„Ach,“ sykl Azzie, „tenhle. Já jsem ho tam nechal?“
„Ano, nechal jsi ho tam, strýčku.“
„Když už jsem ho tam zapomněl, tak ho tam nechám, ale nepoužívej
ho.“
„Odkud ale je?“
„Ten otvírá dvířka vzadu v mé ložnici. Když se otočí, dá se s ním otevřít
malá vykládaná skříňka z ořechového dřeva, která je v té komůrce. Ale pa­
matuj si, nesmíš odemykat tu komůrku a už vůbec nesmíš otvírat tu
skříňku.“
„Proč ne, strýčku?“
„To by zabralo příliš času, kdybych ti to měl vysvětlovat,“ odpověděl
Azzie.
„Já mám čas,“ řekl na to princ.
- 124 -
„Já vím, že ano. Ty nemáš nic jiného než čas. Nebo se mýlím? Ale já
nemám čas. Musím už jít. Prostě mi věř, že kdybys ty dveře otevřel, mělo
by to pro tebe zlé následky. Takže mě poslechni a radši se k nim ani nepři­
bližuj.“
„Ano, strýčku.“
„Na skautskou čest?“
Princ zdvihl pravou ruku k pozdravu Rytířských skautů, což byla nová
organizace pro mladé rytíře, kteří se pilně připravovali na svou bu­
doucnost.
„Přísahám, strýčku!“
„Dobře. Tak, a teď už musím jít. Na shledanou, chlapče.“
„Na shledanou, strýčku.“
Princ ho doprovodil do stáje, kde si Azzie osedlal ohnivého arabského
plnokrevníka.
„Klid, Belshazare!“ zvolal Azzie. „Dávej na sebe pozor, synovče. Vrá­
tím se za pár dní, nejpozději za týden.“
Čarovný princ a Frike mávali, dokud Azzie nezmizel z dohledu.
Po hodině, která se princi hrozně vlekla, řekl princ Frikovi: „Já se pří­
šerně nudím.“
„Ještě jednu partičku?“ ptal se Frike a míchal karty.
„Ne, karet už mám až po krk.“
„Tak, co byste rád, mladý pane? Zahrát si tenis? Zaházet si talířem?
Nebo čáru?“
„Už mám dost těch dětských her,“ namítl princ. „Nemůžeš vymyslet
něco zajímavějšího?“
„Jít na lov?“ zkoušel to Frike. „Nebo na ryby? A co takhle pouštět dra­
ky?“
„Ne, ne…“ princ přimhouřil oči a pak pohlédl vzhůru. Jeho rysy pro­
zrazovaly probuzený zájem. „Už vím!“
„Jsem zvědav na váš návrh, pane.“
„Pojďme se podívat do toho pokojíku, kam nemám chodit.“
Frike byl dobře proškolen. Potlačil úsměv, který se mu dral do tváří a s
vážnou tváří řekl: „To bychom neměli, pane.“
„Myslíš, že ne?“
„Samozřejmě, že ne. Mistr by byl velice proti tomu.“
„Ale strýček se to nemusí dozvědět, nebo snad ano?“
- 125 -
Přiková tvář prozrazovala, že na to ani nepomyslel.
„Vy myslíte… že bysme to neřekli?“
„Přesně to myslím.“
„Ale vždyť my vždycky Mistrovi všechno říkáme!“
„Tak uděláme pro jednou výjimku.“
„Ale proč?“
„Bude to jenom taková hra, Friku.“
„Aha… hra.“ Frike předstíral, že usilovně přemýšlí. „Snad bychom to
mohli udělat, když je to jenom hra. Jste si jist, že je to jenom hra?“
„Friku, přísahám ti, že je to jenom hra.“
„Tak dobrá,“ svolil Frike, „pokud je to jenom hra.“
„Tak jdeme na to!“ zvolal princ a hnal se ke schodům, které bral po
čtyřech a vesele chrastil klíči.
Zatím venku Azzie, který uvázal koně v lese a vrátil se po svých —
přesně řečeno využil svých křídel a vrátil se vzduchem —, pozoroval vše
skrz velké okno své ložnice a usmíval se. Nikdy předtím neslyšel o psy­
chologii, o které mu vykládal Hermes, ale zdálo se, že to funguje.
Kapitola 4
Klepání na bránu zastihlo Ylith zrovna v okamžiku, když přehazovala
přes princeznu Scarlet přikrývku, aby nenastydla. Princezna totiž upadla do
spánku zrovna uprostřed konverzace s Ylith. Klepání znělo trochu jinak,
než Azzieho bušení na vrata, ale Ylith si nedovedla představit, kdo jiný by
chtěl navštívit zámek na vrcholu skleněné hory. Nechala proto dívku v
ochranném náručí pohodlného koženého křesla a spěchala z obývacího
pokoje směrem k hlavní bráně. V kamenném sále s vysokým zdobeným
stropem ji zastihlo další klepání.
Ylith otevřela branku v hlavní bráně a vyhlédla ven. Před vraty stál vy­
soký muž, celý v bílém a zlatém a s úsměvem na ni pohlížel.
„Přejete si?“ zeptala se Ylith.
„Nemýlím-li se, je toto zámek, ve kterém přebývá Spící kráska, princez­
na Scarlet?“ zajímal se neznámý.
„Nemýlíte se,“ odpověděla. „Ale vy nejste Čarovný princ, nebo snad
ano? Je ještě trochu brzo a navíc, tohle nejsou ty pravé oči… Ne, nevyklá­
dejte si to špatně, nemám vůbec nic proti velkým modrým očím.“
- 126 -
„Samozřejmě nejsem Čarovný princ,“ zasmál se. „Mé jméno je Babriel.
Jsem pozorovatel vyslaný Silami světla. Jsem Azzieho host a tak jsem si
řekl, že se porozhlédnu okolo a zkontroluji celou operaci i z druhého kon­
ce. Všechno probíhá podle plánu?“
„Ale ano,“ prohlásila Ylith. „Nezašel byste dovnitř?“
„Rád, děkuji.“
„Jsem Azzieho… společnice v celé této záležitosti,“ řekla Ylith.
„Jmenuji se Ylith. Těší mne, že vás poznávám.“
Podala mu ruku. Pozdvihl ji ke svým rtům a zlehka políbil.
„Oh,“ vzdychla Ylith a zírala upřeně na svou ruku. „Pojďte prosím za
mnou. Ukážu vám princeznu. Ta teď samozřejmě dříme.“
„Samozřejmě,“ reagoval Babriel a zdálo se, že si až teď uvědomil, že
stále drží její ruku a okamžitě ji pustil, „jak se to hodí vám.“
„Ale jistě.“
Otočila se a vedla ho halou k princezně.
„Hezká síň,“ poznamenal Babriel.
„Děkuji.“
„Už jste vy a Azzie dlouho spolu?“
„No, známe se už hodně dlouho. Ale nejsme, přesně řečeno, teď
zrovna… spolu. Chci říct, kromě téhle akce.“
„Je to dobrý nápad.“
„Myslím, že ano. Je to Azzieho nápad. Já mu pomáhám spíš ze staré
známosti.“
„Chápu. Bratrstvo zla, tak něco,“ řekl Babriel. „Asi bych měl spíš říci
sesterstvo.“
„Něco na ten způsob. Tudy,“ ukázala Ylith a vedla hosta do obývacího
pokoje. „Tady ji máme. Dřímající kráska. Pěkná, co?“
„Krásná,“ ocenil Babriel.
Ylith zrudla, když si uvědomila, že se Babriel dívá na ni. Vzápětí byl
postižen záchvatem kašle.
„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptala se. „Což takhle trochu bož­
ské krve?“
„Děkuji.“
„Posaďte se a udělejte si pohodlí.“
Zmizela z pokoje a za chvíli se vrátila s dvěma poháry.
„Zde to máme. Dám si s vámi,“ nabídla pití Babrielovi.
- 127 -
„Děkuji.“
Pomalu upíjel. Ylith se také posadila.
„Zdá se mi, že se vám zatím daří,“ řekl Babriel po chvíli.
„Mám pocit, že má Azzie nějaké potíže,“ odpověděla Ylith.
„Vy jste mu jistě velkou oporou a pomocnicí.“
„Nevím,“ řekla Ylith. „Není s ním teď moc řeč.“
„Tomu nerozumím.“
„Když jsme spolu posledně mluvili, byl takový… chladný. Možná, že
má víc problémů, než přiznává, nebo je v tom něco jiného…“
„Co?“
„Možná se v něm něco změnilo… vůči mně.“
Chvíli popíjeli božskou krev beze slov. A potom Babriel řekl: „To je
snad v povaze zla být ošklivý. A to i k přátelům a spolupracovníkům.
Alespoň jsem si to vždycky myslel.“
Ylith se dívala stranou.
„Ale on vždycky takový ke mně nebýval.“
„Aha.“
„Vy jste v těchto věcech asi lepší, že?“
„Rád bych řekl, že ano.“
„Ale vždyť to tak musí být. To vyplývá z podstaty věci.“
„Souhlasím. Jenomže já bych rád věřil tomu, že my jsme takoví, protože
chceme. A to nám dává pocit dobra.“
„Hmmm.“ Ylith se otočila k princezně. „Podívejte se na ni. Chudinka
ani netuší, že je jenom součástí hry.“
„Ale kdyby té hry nebylo, ona by ani neexistovala.“
„Možná, že by to bylo lepší, než být takto využita.“
„To je zajímavá teologická úvaha.“
„Teologická? K čertu! Promiňte. Ale lidé nejsou věci, aby se s nimi
takhle manipulovalo.“
„Ne, lidé mají svobodnou vůli. Takže i ona je svou vlastní paní. To je to,
co dělá tuto záležitost velmi zajímavou.“
„Svobodnou? I když je výběr uměle zúžen?“
„To je další zajímavý teologický moment. Asi máte pravdu. To asi není
příliš hezké. Ale co se dá dělat? Ona je asi opravdu jenom součástí hry.“
„To bych řekla. Nemohu si pomoct, ale je mi jí trochu líto.“
„Mně také. Je nám oběma sympatická.“
- 128 -
„To je všechno? To jí moc nepomůže.“
„Ale my jí nesmíme nijak pomáhat, jestli máte na mysli tohle. Já bych
se za ni mohl trochu přimluvit, aby došla odpuštění.“
„Nebyl by to podvod, pomáhat jí?“
„Nebyla by to skutečná pomoc, jestli mi rozumíte. Mohl bych jí pomoci,
aby si sama pomohla. To se mi nezdá jako podvádění. Možná bych měl…“
Zase si lokl.
„Jste vždycky takový?“ zajímala se Ylith.
„Jaký?“
„Laskavý.“
„Asi ano.“
„To je vítaná změna. Je dobře, že jste pozorovatelem zrovna vy.“
„Vy jste byla vždycky čarodějnice?“
„Vybrala jsem si to už dávno.“
„Těší vás to?“
„Většinou ano. Co chystají Síly světla pro zápas tisíciletí?“
„Nazýváme to gotická katedrála — měl by to být úplně nový směr v ar­
chitektuře vedoucí ke zbožnosti a dobrotě.“
„Jak se to bude lišit od současného stylu? Počkejte, ještě nic neříkejte,
až přinesu nové pití.“
„Děkuji.“
Když se Ylith vrátila, začal Babriel s výkladem. Naslouchala, usmívala
se a přikyvovala. Úplně ji to uchvátilo.
Kapitola 5
Scarlet nervózně přecházela před Ylith. „Už jsem z té věčné dřímoty
úplně nemocná,“ stěžovala si a rázovala sem a tam.
„Nikdy nejsem úplně vzhůru. Na druhou stranu se mi zdá, že ani v noci
pořádně nespím. Potřebuji dělat něco víc než jenom sedět v tomhle pito­
mém zámku a čekat na nějakého maníka, který sem přijde a probudí mne.
Chci pryč! Chci s někým mluvit!“
„Můžeš mluvit se mnou,“ odpověděla Ylith.
„Tetičko Ylith, ty jsi hrozně hodná. Bez tebe bych se tu úplně zbláznila.
Ale chtěla bych si promluvit ještě s někým jiným. Rozumíš… S nějakým
mužem.“
- 129 -
„Přála bych si, abych ti mohla nějak pomoct,“ řekla Ylith. „Vždyť ale
víš, že nesmíme mít žádnou společnost. Máš prostě spát, dokud se neobjeví
Čarovný princ.“
„Já vím,“ přikývla Scarlet a oči se jí zaplnily slzami. „Ale to je taková
nuda. Jenom spát, spát celou dobu. A kdyby aspoň pořádně spát. Dřímat!
Prosím tě, tetičko Ylith, nemůžeš mi nějak pomoci?“
Ylith uvažovala. Měla na Azzieho čím dál větší zlost. Měla o tom vědět
trochu víc, a ne mu jenom slepě důvěřovat. Ale stejně s tím teď nemohla
nic dělat.Následujícího dne se ozvalo zabušení na vrata. Bylo to v jedné z
těch zřídkavých chvilek, kdy princezna nepodřimovala, a tak se teď hnala k
bráně, aby ji sama otevřela.
Ve dveřích stál žabák, který měřil asi stoosmdesát centimetrů, byl oble­
čený v lokajské livreji a na zelené hlavě mu trůnila bílá paruka.
„Ahoj,“ pozdravila Scarlet drze. Už si zvykla na nejrůznější ná­
vštěvníky, včetně těch nadpřirozených. Však také nebylo divu při jejích
zkušenostech s Azziem, který byl sám o sobě dost zvláštní se svými pří­
chody a odchody v oblacích kouře, a s Ylith, která trávila podstatnou část
času před zrcadlem, kde pozorovala lidi z městečka pod skleněnou horou i
obyvatele vzdálených, méně reálných světů.
„Ty jsi princ, který mne má probudit?“
„Bože chraň!“ vykřikl žabák. „Já jsem posel.“
„Ale přesto jsi krásný muž převlečený za žabáka?“
„Bohužel ne. Mé prokletí je jenom v tom, že vládnu lidskou řečí a jsem
takhle velký.“
„Jak vypadáš, když nejsi zakletý?“
„Měřím necelých dvacet centimetrů a kvákám.“
„Co tedy chceš?“
„Mám pro vás pozvánku.“
Podal Scarlet čtvercovou kartičku, na které bylo napsáno:
POZVÁNKA NA MAŠKARNÍ BÁL K POCTĚ
POPELKY A JEJÍHO PRINCE
K TANCI HRAJÍ: ORLANDO A JEHO DIVOČÁCl
GIORDANO BRUNO A HERMETICKÁ TRADICE
SPARTAKUS A VZBOUŘENÍ OTROCI
TOMBOLA, BOHATÉ CENY
DOBRÁ ZÁBAVA lil
- 130 -
„Děkuji ti!“ řekla Scarlet. „Ale proč mne princezna Popelka zve? Vždyť
já ji ani neznám.“
„Slyšela, že jste tu stále sama a zželelo se jí vás. Sama měla kdysi dost
problémů, jak možná víte.“
„Tak ráda bych šla! Ale nemám žádné plesové šaty.“
„To není problém.“
„A co doprava… Jak se tam dostanu?“
„Prostě se spojíte s Pořadateli kouzelných plesů a ti mne v pravý čas pro
vás pošlou s kočárem vyzdobeným dýněmi.“
„Neušpiní šťáva z dýní mé plesové šaty?“
„Ani náhodou! Vnitřek kočáru je vypolstrován nejjemnějším kropeným
hedvábím.“
„Kropeným?“
„Nebojte se, je suché.“
„Děkuji! Děkuji mockrát!“ volala Scarlet a utíkala povědět Ylith o tom
nádherném pozvání.
„Ubohé dítě, Azzie rozprostřel nad celým zámkem kouzlo,“ řekla
smutně Ylith. „Na to, aby ses odsud dostala, bys potřebovala ověřenou pro­
pustku. A tu mohou vydat jedině Síly temnot.“
„Co tedy mohu dělat?“
„Nic, ubožátko,“ uvažovala Ylith. „I když… Kdybys měla Azzieho neo­
mezenou kreditní kartu, šlo by asi něco podniknout. Nosí ji dost neopatrně
ve vrchní kapsičce vesty. Musíš doufat, že mu při příští návštěvě vypadne a
že se ti podaří ji sebrat dříve, než si toho všimne on sám.“
„Co když mu ale nevypadne?“
„Potom ti mohou pomoci tvé ruce,“ překvapila Ylithina odpověď.
„Zvlášť ta levá.“
Scarlet se podívala na ruce. Levá, ruka kapsářky, byla trochu menší a
vypadala trochu — těžko to vyjádřit jinak — prohnaněji než pravá.
„Co je zvláštního na mé levé ruce? Je trochu menší a možná i hezčí, ale
co z toho?“
„Ta ruka má schopnost získat, co potřebuješ.“
„A až budu mít tu kartu?“
„Potom si můžeš poručit krásné plesové šaty a spojit se s Pořadateli
kouzelných plesů. A můžeš jít na ples a klidně se bez obav vrátit.“
„Proč mi říkáš takové věci?“
- 131 -
Ylith se dívala stranou.
„Ze vzteku a lítosti, má drahá,“ řekla Ylith po dlouhé chvíli mlčení. „To
první je síla a to druhé slabost. Takže si mysli, že je to hlavně ze vzteku.
Taky už je na čase, aby ses něco dozvěděla o plesech a společenském živo­
tě. A taky o svobodné vůli.“
Potřásla princezně rukou, zejí málem utrhla zlatý náramek.
„Jo, jo,“ vzdychla. „K čertu s Azziem.“ Usmála se. „Dobře to dopadne.“
Kapitola 6
Když přišel Azzie příště na kontrolu, byla Scarlet samý úsměv. Vesele
vykládala o svých snech, což byly jediné zajímavé události jejích
jednotvárných dní. Potom ukázala Azziemu taneční variace, které si pama­
tovala ještě z doby před svou smrtí. Temperamentně tančila přes celou
halu, malá chodidla divoce rejdila po kamenné podlaze. Tanec zakončila
piruetami, kterými obkroužila celý sál a skončila v Azzieho náručí.
„Dovolte mi, strýčku, abych vás objala. Tolik jste toho pro mne udělal.“
Azzie cítil, jak se k němu tisknou její malá pevná ňadra, a vůbec neza­
registroval, co provádějí její drobné šikovné prstíky.
„Máš to?“ zeptala se Ylith, když se Scarlet osaměly.
Scarlet se usmála, až se objevily její drobné zuby a ve tvářích se udělaly
malé důlky. V ruce držela černou kartu.
„Tady je!“
„Šikovně jsi to provedla,“ poznamenala Ylith. „Teď ji jenom musíš pou­
žít.“
„Ano,“ řekla Scarlet a snažila se potlačit zívnutí. „Ale co udělám s. tím
prokletým spacím kouzlem?“
„Napiješ se pořádně božské krve,“ odpověděla Ylith. „A já k tomu při­
dám své kouzlo. Budeš potom spát čtyřikrát déle než normálně, ale budeš
pak i čtyřikrát déle vzhůru.“
Scarlet se rozzářila.
„Hurá!“ vykřikla.
Kapitola 7
Dýňový kočár doklouzal do baldachýnového přijímacího areálu, tiše se
pohybuje na svých ředkvových kolech. Žabák v lokajském vyskočil a
otevřel Scarlet dveře. Vystoupila a dávala přitom pozor, aby si nezamotala
- 132 -
šaty. Byly to překrásné šaty, růžový tyl se snílkou hyacintu, ušité na míru u
Michaela z Perugie za Azzieho peníze.
Sluhové v livrejích ji uvítali a doprovodili dovnitř. Taneční sál byl plný
světel a barev. Na vzdálenějším konci byl umístěn orchestr. Princezna
Scarlet byla oslněna. Ještě nikdy neviděla takovou podívanou. Bylo to jako
v pohádce a skutečnost, že ona sama byla součástí pohádky, tuto krásu ni­
jak nezmenšovala.
„Vy musíte být princezna Scarlet!“ oslovila Scarlet krásná dívka zhruba
jejího věku.
„Vy jste princezna Popelka?“ zeptala se Scarlet.
„Jak jste mně poznala? Mám snad saze na nose?“
„To ne… jenom jsem se domnívala… Když jsem dostala vaši po­
zvánku…“ Scarlet byla plná rozpaků, ale Popelka se jen smála a usnadnila
jí to. „To byl jen žertík. Jsem moc ráda, že jste přišla. Slyšela jsem, že jste
v moci spacího kouzla.“
„Ve skutečnosti je to jenom dřímací kouzlo. Ale jak jste se to
dozvěděla?“
„My v pohádkách se přece všichni známe,“ odvětila Popelka. „Kdybys­
te potřebovala, nahoře jsou toalety a alkoholické nápoje, jestli vaše kouzlo
reaguje na chemické prostředky.“
„Díky, nic takového nepotřebuji,“ řekla Scarlet. „Vzala jsem si dočasný
protilék.“
„Ať už jste to provedla jakkoliv, jsem ráda, že jste přišla. Víte, je to za­
hajovací událost této sezóny. Máme tu mnoho vhodných partií na ženění,
převážně z řad šlechticů, ale také několik podnikavých a slavných občanů
jako Honza ze Zápecí nebo Peer Gynt. Dovolte, abych vám nabídla
sklenku šampaňského a pak vás představím několika lidem.“
Popelka nabídla Scarlet sklenici šumivého vína a vodila ji záruku od
jedné skupiny naparáděných hostů ke druhé. Scarlet byla unesena, hlasitá
rytmická hudba přímo vybízela její nohy tanečnice k tanci. Proto byla vel­
mi šťastná, když ji vysoký krásný muž ve zlatých šatech a v karmínovém
turbanu vyzval k tanci.
Vířili spolu po tanečním parketu. Muž v turbanu se představil jako Ach­
med Ali. Byl to vynikající tanečník znalý nejnovějších tanečních kroků a
variací. Scarlet měla dobrý taneční instinkt a byla schopna se mu velice
rychle přizpůsobit. Za chvíli již předváděla sedící labuť, zlomený loket,
- 133 -
trpasličí skok, opilé spřežení a další taneční hity toho bláznivého roku tisíc.
Zdálo se, že Achmed Ali létá nad parketem a snaží se Scarletino umění při­
způsobit svému vlastnímu zápalu. Ostatní páry vyklízely postupně parket,
uznávajíce tím naprostou převahu jejich umění. Orchestr začal hrát Labutí
jezero, také stržen jejich baletním uměním. Trubky vřeštěly, smyčce lkaly a
Achmed se Scarlet předváděli všechny možné finesy tanečního umění.
Aplaus okolo přihlížejících hostů mohutněl. Při závěrečném finále vyvedl
Achmed Scarlet z tanečního sálu na malý balkónek.
Z balkónu byl překrásný pohled na malé jezírko. Právě vyšel měsíc a
jeho stříbrné paprsky ozařovaly ztemnělý břeh. Scarlet se ovívala čínským
vějířem, který samozřejmě také dodalo Zásobovací, a otočila se k Achme­
dovi.
„Věřte mi, pane, že jsem ještě netančila s tak dokonalým tanečníkem,“
řekla velice formálním hlasem.
„Ani já ne,“ odpověděl Achmed galantně. Měl hezký obličej s trochu or­
lím nosem, pevná ústa s krásně tvarovanými rty, za kterými se při úsměvu,
který prozrazoval jeho emoce, objevovaly zdravé bílé zuby. Svěřil se Scar­
let, že je princ ze dvora velké Turecké říše, která se rozkládala od mlžných
hranic východního Turkestánu až po mořské pobřeží Malé Asie. Vylíčil jí
nejzajímavější místa v paláci, minerální prameny, rybníčky plné kaprů a
knihovnu, kde lze nalézt spisy z celého světa. Zmínil se také o kuchyních,
kde byly připravovány nejrozličnější lahůdky vynikajícího vzhledu i chuti,
které byly určeny pro potěšení a k uctění všech těch krásných, inteligent­
ních mladých lidí, kterým se dostalo té pocty žít v paláci. Řekl jí, že by
byla oslněna krásami a přepychem, který by spatřila v paláci. Tvrdil Scar­
let, že je navzdory jejich krátké známosti úplně a neodvolatelně unesen její
krásou, a prosil ji, aby ho doprovodila do Turecké říše, kde by jí ukázal
všechny krásy a kde by mohla zůstat, jak dlouho by si přála. Popisoval jí
krásné dárky, kterými by ji zahrnul, a pokračoval v těchto slibech a pří­
slibech tak dlouho, až jí šla z toho hlava kolem.
„Ráda bych šla s vámi a ráda bych viděla všechny ty věci,“ řekla Scar­
let, „ale slíbila jsem své tetě, že se vrátím domů hned po plese.“
„To není vůbec problém,“ řekl Achmed. Luskl prsty. Ve vzduchu se
ozval pleskavý zvuk a Scarlet spatřila velký krásný perský koberec, který
se objevil zdánlivě odnikud a zastavil přesně ve výši balkónu.
- 134 -
„To je létající koberec,“ oznámil Achmed. „Je to velmi běžný dopravní
prostředek v mé zemi. Když ho použijeme, dostaneme se do Turecké říše,
prohlédneme si všechno a vrátíme se ještě před tím, než večer skončí.“
„Je to velké pokušení,“ přiznala Scarlet, „ale stejně bych neměla…“
Achmed Ali se usmál jemným a neskutečně svůdným způsobem a
vstoupil z balkónu na koberec. Otočil se ke Scarlet a natáhl k ní ruku.
„Poleť se mnou, krásná princezno,“ řekl. „Vidíš sama, že jsem do tebe
blázen. Ukážu ti všechno ve své říši, strávíme spolu krásné chvíle, a abys
viděla, že si tě vážím, vrátím tě k tvé starostlivé tetě tak, jak sis původně
naplánovala.“
Princezna Scarlet věděla, že by neměla jít. Ale všechno se spiklo proti
její dobré vůli. Neočekávaná svoboda, prozatímní osvobození od prokletí
dřímoty, velkolepost plesu, záhadná a svůdná přítomnost Achmeda Aliho,
sklenka šumivého šampaňského a v neposlední řadě opojná vůně keře, kte­
rý rostl pod balkónem, to vše otupilo její ostražitost a pozornost natolik, že
napůl nevnímala, co dělá. Přijala proto Aliho ruku a vstoupila za ním na lé­
tající koberec.
Kapitola 8
Popelka zrovna mířila k výborně zásobenému bufetu s tím, že si dá
sklenku šampaňského nebo možná i něčeho ostřejšího, když k ním přistou­
pil lokaj a hluboce se uklonil.
„Je zde někdo, princezno, kdo by s vámi rád hovořil.“
„Člověk?“
„Řekl bych, že démon. Ačkoliv vypadá úplně jako člověk.“
„Démon,“ dumala Popelka. „Nepamatuji si, že bych zvala nějakého dé­
mona.“
„Přišel sám od sebe, princezno,“ oznámil lokaj a snažil se vloudit do
svého tónu přesvědčení, že on sám, ač lokaj, je princ v přestrojení.
„Co chce?“
„To já nevím,“ odpověděl lokaj a hladil si dlaní svůj bujný knír. „Tvrdil,
že se jedná o velice důležitou záležitost.“
Tato slovní výměna by zřejmě probíhala ještě déle, kdyby se v ten
okamžik neobjevil na scéně Azzie kráčející k nim dlouhými kroky se dvě­
ma sluhy visícími na jeho kabátě v marné snaze ho zadržet.
Azzie se ohnal, čímž oba sluhy setřásl a pohlédl na Popelku.
- 135 -
„Vy jste Popelka?“
„Ano, to jsem.“
„To je vaše párty?“
„Ano, je. A jestli přemýšlíte o tom, že byste ji překazil, musím vás upo­
zornit, že znám také pár démonů, které mohu okamžitě přivolat na pomoc.“
„Mám pocit, že jste na svou slavnost pozvala mou neteř, princeznu
Scarlet.“
Popelka se rozhlédla kolem sebe. Její konverzace s Azziem již upoutala
pozornost několika hostů a ti je po očku sledovali. Lokaj postával v dosle­
chu a tahal si rozpačitě svůj knír v marné snaze se nějak se svými falešný­
mi nároky uplatnit.
„Pojďte se mnou támhle do té prázdné komnaty,“ vyzvala Azzieho Po­
pelka. „Tam si budeme moci v klidu pohovořit.“
Vyšli z tanečního sálu a zamířili do vedlejší komnaty.
„Můžete si odložit svá košťata do rohu,“ nabídla Popelka.
„Ne, myslím, že je tu chviličku podržím. Bude to velice krátká rozmlu­
va. Kde je Scarlet?“
„Vy jste skutečně její strýc? Neměl byste nechávat to dítě samotné tak
dlouho v zakletém zámku. Mám pocit, že jí pozvání na můj večírek nemů­
že nijak ublížit.“
„Kde je teď Scarlet?“ trval na své otázce Azzie a zlostně podupával
nohou.
Popelka se rozhlédla po parketu, ale nemohla Scarlet najít. Zavolala
sluhu, ale jiného než toho s knírem — tenhle měl malou kozí bradku —, a
přikázala mu, aby našel princeznu Scarlet.
Za chvilku byl sluha zpátky.
„Bylo mi řečeno, že odešla s nějakým pánem v turbanu, Achmedem
Alim.“
Azzie se obrátil na sluhu.
„Jak zmizeli?“
„Odletěli na létajícím koberci, pane.“
Azzie si mnul bradu a vypadal zamyšleně.
„Kterým směrem letěli?“
„Na východ, pane.“
„Víte, kdo je ten muž?“ obrátil se Azzie na Popelku.
„Je to šlechtic z dvora Velkého Turka, vládce celého Turkestánu.“
- 136 -
„To je všechno, co o něm víte?“
„Co máte na mysli?“
„Znáte jeho postavení na dvoře?“
„Ne, myslím, že ne.“
„Je to Vrchní kuplíř pro harém dvora Velkého Turka.“
„Jak to víte?“
„Mám v popisu práce vědět takové věci,“ prohlásil Azzie.
„Kuplíř! Snad nemyslíte, že…“
„Myslím,“ řekl Azzie, „že je princezna v tomto okamžiku unášena přes
několikery hranice do bílého otroctví za účelem prostituce.“
„Neměla jsem o tom ani tušení!“ zvolala Popelka. „Kde je můj vrchní
vezír? Okamžitě vyškrtněte Achmeda Aliho z mého seznamu hostů! Pro
jistotu dvojitou čarou! Můj drahý démone, ani vám nemohu vylíčit, jak je
mi to líto…“
Ale už mluvila jenom sama k sobě. Azzie se vyhoupl na zábradlí na
balkóně, posečkal jen okamžik, než naskočil poháněcí mechanismus koště­
te, a vzlétl do vzduchu. Mířil na jih.
Létající koberce jsou rychlé, poháněné nejsilnějšími kouzly mocných
džinů. Nejsou ale příliš aerodynamicky vhodné a mají sklon k jisté nestabi­
litě. Přední okraj koberce se za letu nepředvídatelně vlní jako tobogán a
tím snižuje rychlost letu. Achmedovi se zatím všechno líbilo. Ne tak Scar­
let, která začala o celé situaci přemýšlet a snad díky čerstvému vzduchu se
jí nejevila tak růžová jako ze začátku. Jak pozorovala Achmeda, sedícího
při řízení koberce námořnickým způsobem, všimla si krutých čar vedou­
cích svisle jeho tváří, které dříve nějak přehlédla. Také si lépe všimla jeho
zlověstného černého kníru, který měl Achmed vykroucen vzhůru a který
byl zakončen navoskovanou špičkou. Napadlo ji, že musela být pod vlivem
nějaké závrati, když přijala jeho pozvání. Navíc si zrovna vzpomněla na
Čarovného prince. Co když zrovna vchází do začarovaného zámku? Co
když přijde a ona tam nebude? On se může sebrat a najít si nějakou jinou.
Bude pak odsouzena dřímat celý zbytek života? Je ještě nějaká možnost
záchrany pro Dřímající krásky, které mají tu smůlu, že je nenajde jejich
Čarovný princ? A najednou jí vytanula na mysli otázka, do čeho se to
vlastně teď žene. Má ten Achmed vůbec poctivé úmysly?
„Achmede,“ řekla Scarlet, „já jsem si to rozmyslela.“
- 137 -
„Opravdu?“ zeptal se Achmed.
„Chci zpět na Popelčin večírek.“
„Dvůr Velkého Turka je odsud jenom kousek,“ namítl Achmed.
„To mě nezajímá! Chci zpět!“
Achmed se na Scarlet otočil a teď byla jeho tvář úplně změněna směsí
mužného sebevědomí, nenávisti, pohrdání a i dotekem zbabělosti.
„Princezničko, ty sis vybrala tohle dobrodružství a teď už není cesta
zpátky.“
„Proč to děláš?“ zeptala se Scarlet. „Ale teď už chci slyšet jenom prav­
du.“
„Je to moje práce,“ odpověděl Achmed, „a můj pán, Velký Turek, mě
bohatě odmění za to, že tě dostanu do jeho harému. Mám ti to vysvětlit
ještě jasněji?“
„Nepůjdu do žádného harému! To radši zemřu!“ vykřikla Scarlet a vrhla
se k okraji koberce. Pohlédla dolů a zahlédla hluboko pod sebou ostrovy
Řecka, černé tečky v bílém moři. Usoudila, že situace není tak zoufalá, aby
páchala sebevraždu. Alespoň prozatím.
Vrátila se doprostřed koberce a začala oplakávat krásného mladého
prince, kterého jíž zřejmě nikdy neuvidí. Rozpustila si své dlouhé blond
vlasy, které se okamžitě v silném větru rozcuchaly. Když se otočila, aby
uvolnila spletené vlasy na zádech, spatřila daleko vzadu na obloze drobné
smítko, které se blížilo přesně jejich směrem. Jak se smítko blížilo a rostlo,
klíčila v Scarletině srdci naděje. Raději odvrátila tvář, aby neprozradila
svůj objev Achmedovi.
Azzie hnal svá dvě košťata nejvyšší možnou rychlostí. Najednou spatřil
koberec přímo před sebou. Jeho obrysy byly krásně viditelné proti plnému
měsíci. Přivřel oči proti silnému větru a snažil se co nejvíc zaostřit na oso­
by na koberci. Zdálo se, že jeho vztek ještě zvyšuje rychlost košťat. Přiblí­
žil se rychle ke koberci a zamířil trochu nad něj. Po zaujetí vhodné pozice
naklonil košťata k divokému útoku.
Achmed Ali si nebezpečí uvědomil až ve chvíli, kdy zaslechl hrozný
zvuk překonávající dokonce i hřmot vichřice, a když se otočil, uviděl dé­
mona s liščí tváří sedícího obkročmo na dvou oslnivých košťatech, jak se
na něj řítí z výšky. Achmed strhl koberec do divoké zatáčky a přidržel
Scarlet jednou rukou, když se koberec řítil dolů oblohou. Vypadalo to na
jistou havárii a Scarlet začala ječet, ale Achmed pád vybral jen několik
- 138 -
metrů nad třpytícím se mořem. Stočil koberec, aby mohl použít své kou­
zelné blesky. Už poněkolikáté si přál, aby byl jeho koberec vyzbrojen
nejnovějším typem blesků, ale Velkého Turka zajímal pouze jeho harém a
byl vždycky lakomý, pokud šlo o modernizaci výzbroje. Než Achmed sta­
čil použít své standardní zbraně, vypálil po něm Azzie několik vroub­
kovaných svítících střel, které po zásahu vybuchují a dost to bolí. Achmed
divoce kličkoval, ale střely se stále přibližovaly, až spálily okraje koberce a
změnily jeho už tak mizerné letové vlastnosti. Achmed se snažil ze všech
sil uniknout, ale pochopil, že nad potrhaným kobercem ztrácí kontrolu. Ko­
berec se rychle nakláněl a Achmed musel oběma rukama zachytit jeho
okraj. Osvobozena z jeho objetí, sklouzla Scarlet přes okraj koberce a řítila
se k zemi.
Padala a obrovský děs jí nedovolil ani vykřiknout. Moře se rychle blí­
žilo a přímo uprostřed se objevil malý strmý ostrůvek, který jako by k ní
stoupal s děsivou rychlostí.
Smrt byla blízko, ale když už po ní špičaté kamenné výběžky na­
tahovaly své žulové prsty, snesl se k ní Azzie střemhlavým letem, nabral ji
do náruče a přehodil ji přes košťata jako pytel brambor. Cítila šílený tlak,
jak Azzie kličkoval mezi skalami a snažil se vybrat pád, který by jinak
skončil mezi bílými hřebeny vln. Pak naposled zatočil a opět se vznášeli
vzduchem, živí a zdraví!
„Strýčku Azzie,“ vydechla Scarlet, „jsem tak ráda, že vás zase vidím!
Hrozně jsem se bála!“
„Bylas dost neposlušná,“ řekl Azzie. „Kdybych nebyl s tímhle projek­
tem tak daleko, nechal bych tě v Turkově harému a udělal bych si jinou
princeznu Scarlet. Můj mladý princ si zaslouží věrnost.“
Scarlet odpověděla: „Už nikdy neuteču, slibuji. Budu odpočívat ve
svém pokoji a očekávat jeho příchod.“
„Aspoň si to propříště zapamatuješ,“ řekl Azzie, otočil košťata a zamířil
k Čarovnému zámku.
Kapitola 9
Poté, co získal nazpět svou černou kreditní kartu a vrátil Scarlet tam,
kam patřila, zamířil Azzie do Paříže. Tu miloval již dlouhou dobu. Chtěl se
na pár dní vyhnout Augsburgu, aby dopřál Čarovnému princi čas snít nad
miniaturou princezny Scarlet. Princ měl zakázáno se toho obrázku vůbec
- 139 -
jen dotknout, takže podle zákonů psychologie se měl do Scarlet hluboce
zamilovat.
Jak mohl lépe strávit čas než v některém z prostopášných satanských
klubů, kterými byla Paříž proslulá.
Ten, který Azzie vybral, Heliogabulus Club, byl umístěn v jeskyni pod
Paříží. Po nekonečné cestě dolů po kamenných schodech vstoupil do sluje
vyzdobené lebkami a kostrami. V kovových držácích na stěnách hořely
louče, jejichž světlo plnilo sluj příšernými, neustále se měnícími stíny.
Místo stolů byly použity sarkofágy, které sem zřejmě dopravil nějaký nápa­
ditý obchodník s uměleckými předměty z Egypta, kde jich byla téměř ne­
konečná zásoba. Mnohem běžnější rakve sloužily za sedačky. Nápoje roz­
nášeli sloužící oblečení do mnišských kuten a hábitů jeptišek. Tito ubožáci
byli také nuceni poskytovat svá těla při orgiích, kterými vyvrcholila skoro
každá večerní zábava. Sex a smrt, to byla témata, která rezonovala ve
všech evropských barech. „Co si dáte?“ zeptal se Azzieho silný muž v
mnišské kutné.
„Dejte mi dobré pivo, nejlépe nějaký dovoz,“ poručil si Azzie. „Máte
něco k jídlu?“
„Nachos,“ odpověděl číšník.
„Co to je?“
„Specialita, kterou přivezla jedna francouzská expedice z Nového svě­
ta.“
Tak si objednal Azzie nachos, což, jak se později ukázalo, byly smažené
ovesné hrudky s řádně uleženým sýrem zalité rajskou šťávou. Azzie
spláchl jídlo pořádným douškem anglického piva a začal se cítit mnohem
lépe.
Už při jídle měl Azzie pocit, že ho někdo pozoruje. Začal se rozhlížet po
lokále. Ve vzdáleném rohu byl stůl, který byl jenom velice spoře osvětlen
svíčkou. Azzie by přísahal, že tam zahlédl nějaký pohyb. Byl si zcela jist,
že ho někdo pozoruje právě odtamtud.
Rozhodl se, že si nebude toho stolu ani toho, co se tam děje, nijak vší­
mat. Poručil si další talíř nachos a přešel na víno. Za chvíli se začal cítit ve­
lice uvolněně. Jak večer pokračoval, Azzie začal být opilý. Nebyl opilý
jako prase, ale přímo jako démon. To znamená skutečně hodně. Začal zpí­
vat píseň, kterou zpívají démoni z Kanaánu, když se cítí velice dobře. Měla
následující slova:
- 140 -
Ohó, nemám žádné bolení
Ani žádné příjmení
Velká sranda přichází
I bez velkých nesnází
S vínem do našich hlav.
Píseň měla samozřejmě mnoho dalších slok, ale Azziemu dělalo potíže
si na ně vzpomenout. Už mu ostatně začínalo dělat potíže i cokoliv jiného.
Bylo již velmi pozdě. Azzie měl pocit, že už je tady věky. Když se rozhlé­
dl, zjistil, že už ostatní hosté odešli. Co mu to dali do vína? Cítil se teď spí­
še omámený než pořádně opilý. Všechno se s ním houpalo. V žaludku cítil
zvláštní tlak a nebyl si vůbec jist, že dokáže vstát. Konečně se mu to s
velkým úsilím podařilo.
„Co to se mnou kdo provádí?“ snažil se říci, ale slova vyšla ven úplně
zkomolená.
„Nazdárek, Azzie,“ pronesl hlas za ním.
Azzie si byl skoro jist, že už ten hlas slyšel. Snažil se otočit. V tu chvíli
udeřilo něco těžkého do jeho hlavy blízko levého ucha. To bylo vždy cit­
livé místo démonů. Normálně by byl schopen odrazit takový útok, jako byl
tenhle. Není to tak snadné srazit démona k zemi. Ale tentokrát s takovým
množstvím alkoholu a kdoví čím ještě, co v něm bylo, se Azzie nezmohl na
odpor. Sakra! Spadl na podlahu a to bylo všechno, co si pamatoval.
Kapitola 10
Azzie se probral po nějaké době a vůbec si nebyl jist, jak dlouho byl v
bezvědomí. Probíral se, bylo mu mizerně a vůbec nebyl moc šťasten, že už
zase cítí své tělo. Hlava mu div nepraskla a měl pocit, že chce ještě růst.
Snažil se překulit, aby trochu zmenšil bolesti hlavy, a zjistil, že se může
pohnout jen zcela nepatrně. Vypadalo to, že má svázané ruce. To samé pla­
tilo i o nohou. A navíc byl připoután k nějaké obrovské židli.
Opatrně zkusil dvakrát či třikrát pootevřít oči a pak je otevřel dokořán a
rozhlédl se kolem sebe. Byl v nějaké podzemní sluji. Viděl slabě fosfores­
kující stěny jeskyně.
„Haló!“ zvolal Azzie. „Je tu někdo?“
„Ale ano. Já jsem tady,“ řekl nějaký hlas.
Azzie se podíval tím směrem a spatřil v šeru malou postavu s vousy. Po­
znával její rysy, alespoň ty, co byly přes vousy vidět.
- 141 -
„Rognir!“ Byl to ten trpaslík, od kterého získal felixit a další poklady.
„Zdravíčko, Azzie,“ řekl Rognir. Jeho hlas byl velice jasný a plný zlo­
myslnosti. „Necítíš se snad dobře?“
„Nemohu říci, že bych se cítil nejlépe,“ přiznal Azzie. „Ale to nevadí.
Mám velkou schopnost regenerace. Zdá se, že jsem zamotaný do něčeho,
co mě drží v té zatracené židli. Kdybys mi laskavě pomohl se uvolnit a dal
mi napít vody, viděl bys, že budu za chvíli v pořádku.“
„Vysvobodit tě?“ podivil se Rognir. Jeho smích byl velice opovržlivý,
jak už často smích trpaslíků bývá. Za chvíli se přestal smát a začal si s
někým něco šeptat.
„S kým to mluvíš?“ zeptal se Azzie. Teď, když jeho oči přivykly šeru, si
všiml, že jsou v jeskyni kromě něj a Rognira ještě další postavy. Byli to
samí muži, trpaslíci, a jejich oči jenom zářily, jak stáli v kruhu a zírali na
něj.
„To jsou trpaslíci z mého kmene,“ řekl Rognir. „Mohl bych vás před­
stavit, ale tím se nebudeme zdržovat. Nepobudeš tu moc dlouho, ani by to
nestačilo na inteligentní rozhovor.
„Co to má všechno znamenat?“ ptal se Azzie, ačkoliv měl již představu,
o co se jedná.
„Něco mi dlužíš. O to tady jde,“ prohlásil Rognir.
„To já vím. Ale tohle snad není způsob, jak o tom chcete diskutovat?“
„Tvůj sluha nás nepustil dovnitř, když jsme si s tebou přišli slušně a v
klidu promluvit.“
„Ten Frike,“ pronesl Azzie a uchichtl se. „Snaží se mě před vším
ochránit.“
„Možná je takový. Ale já chci své peníze. Jsem tady, abych je od tebe
získal zpět. A to teď. Ihned!“
Azzie potřásl hlavou.
„Patrně jste už prohledali mé kapsy, takže víte, že u sebe nic nemám.
Pár drobných a nějaké cetky.“
„Už nemáš ani to,“ prohlásil Rognir. „Už jsme ti je sebrali.“
„Co tedy ještě chcete?“
„Zaplatit! Ale chci, abys mi dal nejenom ten zisk, který jsi mi slíbil, ale
i samotný poklad.“
Azzie se lehce usmál.
- 142 -
„Pak nebylo nutno, abyste podnikali tak složité akce. Upřímně řečeno,
navštívil jsem Paříž zejména proto, abych tě vyhledal a informoval tě, jak
se tvá investice utěšeně zúročuje.“
„Ale, ale,“ pronesl Rognir temně. Mohlo to znamenat cokoliv, ale prav­
děpodobně to vyjadřovalo nesouhlas.
„Přece není zapotřebí, abychom se k sobě chovali tímto způsobem. Roz­
važ mne a promluvíme si jako dva rozumní lidé.“
„Ty nejsi rozumný muž,“ namítl Rognir. „Ty jsi démon.“
„Ty jsi zase trpaslík,“ vrátil mu poznámku Azzie. „Přece víš, jak jsem to
myslel.“
„Chci zpátky peníze!“
„Zdá se, že jsi zapomněl, že ta dohoda zněla na rok,“ řekl Azzie. „Ještě
je čas. Všechno má svůj čas. Až bude doba splatnosti, dostaneš své peníze
zpět.“
„Znovu jsem o tom přemýšlel a usoudil jsem, že je dost hloupé nechat
celý kapitál k dispozici jenom tobě. Mám pocit, že by to mohlo škodit
pracujícím — jako jsme třeba my, trpaslíci. Kdybych šikovně využil své
poklady z pytle při výkyvech na zahraniční burze, mohl bych celý kapitál
zhodnotit dvakrát až třikrát.“
„Podívej, dohoda je dohoda,“ prohlásil Azzie. „A ty jsi souhlasil, že mi
poklad necháš najeden rok.“
„Tak teď už nesouhlasím. Chci své poklady zpět.“
„Stejně nemohu nic dělat, když jsem tu takhle svázaný,“ namítl Azzie.
„Když tě ale rozvážeme, tak ty použiješ nějaké kouzlo a jaké byly naše
peníze.“
To bylo přesně to, co měl Azzie v plánu. Teď od toho potřeboval odvrá­
tit pozornost.
„Co to znamená, že pořád říkáš naše nebo my? Copak jsou ve hře ještě
jiní trpaslíci?“
„Ano, tohle jsou moji partneři v celém tomhle podniku,“ oznámil mu
Rognir. „Mě bys možná ještě umluvil, ale těžko se ti to povede s námi vše­
mi.“
Jeden z trpaslíka postoupil dopředu. Byl malý i na trpaslíka a měl úplně
bílé vousy až na místa těsně u úst, kde je měl žluté od žvýkání tabáku.
- 143 -
„Já jsem Elgar,“ řekl. „Napálil jsi tady toho prosťáčka Rognira, ale ne­
mysli, že se ti to podaří s námi. Koukej nám dát okamžitě peníze. Nebo
něco jiného.“
„Už jsem to přece říkal,“ zkoušel to Azzie. „Co mohu dělat, když mám
svázané ruce. Vždyť se ani nemohu vysmrkat.“
„Proč bys chtěl smrkat?“ divil se Elgar. „Vždyť nemáš rýmu.“
„To byl jenom slovní obrat,“ vysvětloval Azzie. „Chtěl jsem tím říci…“
„My víme, co jsi chtěl říct,“ přerušil ho Elgar. „Nemysli si, že nám po­
věsíš na nos bulíky. Můj vzácný příteli, máme už plán, co s tebou uděláme,
když nebudeš moci zaplatit.“
„Mohu zaplatit, ale ne takhle přišněrovaný k židli!“ zvolal Azzie a vítě­
zoslavně se usmíval. „Rozvažte mě a nechte mne, abych si zašel pro
peníze. Přísahám vám, že se hned vrátím a vyplatím, kolik budete chtít.“
„Nikam nepůjdeš,“ oznámil mu Elgar. „Jakmile ti jenom chloupek po­
volíme, vytáhneš na nás nějaké kouzlo a budeme nahraní. Ne, ne. Budu po­
čítat do tří a ty vrátíš všechno, co dlužíš Rognirovi. Jedna, dva, tři. Peníze
tu nevidím žádné, takže to bychom měli.“
„Co tím myslíš?“ ptal se Azzie. „To bychom měli?“
„To uvidíš, co to znamená. Sám jsi to chtěl.“
„Ale co?“
Elgar se otočil na ostatní trpaslíky.
„Tak, hoši, a je to tady. Strčte ho do pracovního kola.“
O něčem takovém Azzie nikdy předtím neslyšel. Ale zdálo se, že se brzy
dozví, o co se jedná. Spousty mozolnatých rukou nadzdvihly židli i s Azzi­
em a nesly ji hlouběji do jeskyně.
Kapitola 11
Trpaslíci zpívali a pochodovali tunelem dolů, stále hlouběji do nitra
země kolem krápníků připomínajících nohy a velbloudí hrby, vyhýbali se
slepým uličkám a propastem a občas překročili nějaký ledový potůček.
Byla tam taková tma, že za chvíli začaly Azzieho bolet oči, jak se snažil,
aby něco viděl. Stále pochodovali a zpívali jednu píseň za druhou v jazyce,
kterému Azzie vůbec nerozuměl, až došli k otvoru, který ústil v podzemní
plošinku.
„Kde to jsme?“ zeptal se Azzie.
- 144 -
Úplně ho ignorovali. Mnoho malých rukou ho pevně sevřelo, zatímco
jiné ho přendávaly ze židle na něco jiného. Podle dotyku soudil, že to byla
konstrukce vyrobená zčásti ze železa a zčásti ze dřeva. Když se pokusil po­
stavit, něco se mu pod nohou hnulo. Po chvíli zjistil, že je pevně připevněn
uvnitř velkého, jakoby vodního kola. Nohy měl volné, ale ruce byly pevně
přichyceny k ramenům vybíhajícím ven z kola.
„Tohle,“ řekl Rognir, „je pracovní kolo. Chodíš uvnitř, kolo se otáčí a
přes soustavu převodů pohybuje dalším kolem s připevněnými táhly, které
řídí stroje v jedné z horních komnat.“
„Zajímavé,“ řekl Azzie, „ale co s tím?“
„Budeš v kole chodit, čímž ho budeš otáčet. Pomůžeš nám tak v práci a
zaplatíš nám tak svůj dluh. Zabere ti to jen pár set let.“
„Tak na to zapomeň,“ odpověděl Azzie.
„Radím ti, aby ses přizpůsobil. Čím dříve, tím lépe pro tebe,“ řekl Ro­
gnir. „No dobře, hoši, otevřte stavidlo.“
Za zády se mu ozval příšerný zvuk. Pak na něj něco začalo padat. Jak
Azzieho nos vzápětí upozornil, byl to déšť výkalů. Ale nebyly to výkaly le­
dajaké. Strávil mnoho času jejich ohmatáváním. Tyhle výkaly tak strašně
páchly, že jeho čichové buňky chtěly spáchat sebevraždu.
„Co to je,“ kňoural Azzie.
„Letité zkvašené dračí výkaly,“ řekl mu Rognir. „Jsme blízko dračího
doupěte a tohle jsme načerpali specielně pro tebe, kdyby se ti náhodou ne­
chtělo pracovat.“
Azzie tedy tančil, jak mu pískali, a kolo se pohnulo. Za chvíli se smrdu­
tý proud konečně zastavil.
„Kdyby tě to zajímalo,“ poškleboval se Rognir, „výkaly padají, jakmile
se zastavíš, a nepřestanou, dokud se zase nepohneš.“
„A co přestávky?“ zeptal se Azzie.
„Až bude čas na odpočinek, řekneme ti,“ odpověděl Elgar a ostatní
trpaslíci se srdečně zasmáli.
„Poslouchejte chvíli! Mám teď moc důležitou práci! Musíte mě odtud
pustit, abych mohl dokončit přípravy! Zaplatím vám…“
„Vskutku zaplatíš,“ řekl Rognir. „Buďto v naturáliích, nebo prací. Uvi­
díme se později, démone.“
Trpaslíci odešli. Azzie zůstal sám, pracoval a vymýšlel zoufalé plány.
- 145 -
Kapitola 12
Azzie pochodoval, otáčel kolem a vyčítal si, že Frikovi neřekl, kam jde.
Jednoduše opustil dům a nedal svému sluhovi žádné instrukce. A zrovna
teď, když bylo třeba spěchat, protože už bylo načase začít dobrodružství
Čarovného prince, byl uvězněn někde v temnotě pod Paříží a musel pra­
covat pro partu natvrdlých trpaslíků.
„Nazdar,“ ozval se nějaký hlas. „Nejsi ty démon?“
„Kdo to tu mluví?“
„Když se podíváš dolů ke svý pravý noze, tak mě uvidíš.“
Azzie otočil hlavu a uviděl asi šest palců dlouhého červa.
„Jsi červ?“
„Jo, já jsem červ. Ty jsi démon?“
„Správně. Jestli mi odtud můžeš pomoci, nabídnu ti obchod, který neod­
mítneš.“
„Copak?“ zeptal se červ.
„Jestli mi odtud pomůžeš, udělám z tebe krále všech červů.“
„My červi vlastně ani krále nemáme. Máme oblastní vedoucí a vyšší ra­
du.“
„Dosadím tě do rady.“
„Nejdřív se musíš stát oblastním vedoucím, abys mohl být zvolen do ra­
dy.“
„No dobře, udělám z tebe oblastního vedoucího. Jak se jmenuješ?“
„Elton Červohnízd. Ale přátelé mi říkají Tom.“
„Dobře, Tome, tak co? Pomůžeš mi?“
„Možná bych mohl.“ Chvíli bylo dole úplné ticho. „Mohl bych ti po­
moct, aspoň bych zahnal nudu. Ale zase na druhou stranu, možná ti taky
nepomůžu.“
„No tak! Jak ses rozhodl?“
„Nejsem si jistý. Nespěchej tak na mne. My červi si musíme vše rozvá­
žit.“
„Promiň. Žádný spěch… Klidně si to rozvaž… Už ti ten čas stačil?“
„Ale kdepak. Ještě jsem ani nezačal přemýšlet.“
Azzie se snažil ovládnout svou netrpělivost.
„Klídek, nech si to projít hlavou, jak dlouho chceš. Dej mi vědět, až se
nějak rozhodneš.“
Červ se neozýval.
- 146 -
„Je to fér?“ zeptal se Azzie.
„Co jestli je fér?“
„Že mi dáš vědět, až se nějak rozhodneš.“
„Jo, to zní docela rozumně,“ odpověděl červ. „Ale velký naděje si nedě­
lej.“
„Nijak se tím netrap. Já počkám.“
A tak Azzie čekal a pokračoval v otáčení kola. Slyšel, jak se červ zvolna
pohybuje komorou. Chvíli po povrchu, chvíli zavrtán pod povrchem. Čas
míjel. Azzie neměl představu, kolik času už uplynulo, ale přísahal by, že
spousty. Azzieho trápilo, že ho začalo svědět na prsou. Je to opravdu k
zbláznění, když vás někde něco svědí a vy máte ruce uvázané ke kolu a ne­
můžete se poškrábat. Azzie zjistil, že když se prohne pořádně dozadu, do­
sáhne si koncem ocasu na prsa. Opatrně, protože měl ocas ostrou špičku, se
poškrábal.
Hned se cítil mnohem lépe. Akorát ho štvalo, že narazil na něco, co
bránilo opravdu pořádnému poškrábání. Opatrně začal zkoumat ze všech
stran, o co se jedná. Skutečně tam něco bylo. Trochu za to zatáhl, aby se
mohl podívat, co to je. Předmět byl několik centimetrů dlouhý a vypadal
jako ze železa.
„Zatím stále přemýšlím,“ volal červ.
„Klidně přemýšlej,“ odpověděl Azzie.
Sklonil hlavu, aby mohl sundat šňůrku, na které předmět visel. Sundal
předmět dolů, aby se ho dotkl. Po prvním doteku konečky prstů se mu zdá­
lo, že je to klíč. Osahal jej pořádně. Ano, byl to klíč! Najednou si Azzie
vzpomněl. Byl to náhradní klíč od zámku, který si pověsil kolem krku, aby
měl jistotu, že jej nezapomene v některém ze svých převleků. Byl to běžný
klíč s malým drahokamem v držátku. Azzie si ještě vzpomněl, že do toho
drahokamu uzavřel nějaké kouzlo, ale nemohl si vzpomenout jaké.
„Jak se jmenuješ a co umíš?“ oslovil tiše kouzlo.
„Jmenuji se Dirigan. Umím otvírat vchody,“ odpověděl tichounký hlá­
sek.
„No to je perfektní,“ zajásal Azzie. „Co takhle sundat ze mě ta pouta?“
„Podívám se na to,“ řekl Dirigan.
Azzie přistrčil klíč k poutům na rukou. Uprostřed kamene začalo blikat
světélko a vysílat červený paprsek.
- 147 -
„Myslím, že to svedu.“ Kámen se rozsvítil jasným žárem a po chvíli
zhasl. Pouta byla otevřena. Azzieho ruce byly volné.
„Teď mne odsud vyveď.“
Červ zdvihl svou tupou hlavu a řekl: „Stále ještě přemýšlím.“
„To jsem neříkal tobě,“ odpověděl Azzie.
„Aha. To je dobře. Já jsem se totiž stále ještě nepřiklonil k žádnému ře­
šení.“
„Jaké zase řešení?“ myslel si Azzie. S volnýma rukama se cítil zase si­
lný a schopný další akce. Odlepil se od kola. Jen ať si ta dračí hovna pada­
jí. On už je na cestě pryč.
„Teď musím najít cestu ven,“ řekl Azzie. „Kouzlo, posviť mi na cestu.“
Kámen se rozzářil jasnějším světlem a osvětlil trochu temnotu, až bylo
vidět stěny jeskyně. Azzie šel, dokud nenarazil na rozcestí. Mohl si vybrat
z pěti různých možností a směrů.
„Tak kudy teď?“ zeptal se drahokamu.
„Jak to mám vědět,“ odpověděl kámen. „Já jsem jenom pomocné kouz­
lo. Navíc už jsem úplně vybité.“
Světlo krátce zablikalo a zhaslo.
Azzie už slyšel o těchto podzemních trpasličích rozcestích. Číhalo v
nich velké nebezpečí, protože některé cesty byly podhrabány a ten, kdo se
tou nevhodnou cestou vydal, mohl spadnout do hlubin. V těchto jámách
byla hnusná místa plná nechutností, jaké zažil Azzie u kola. Kdyby spadl
do nějaké takové jámy, hrozilo nebezpečí, že už se nikdy nevyhrabe ven.
Azzie, jako mnoho dalších démonů, byl prakticky nesmrtelný. Mohl zůstat
v takové hluboké jámě věky, možná navždy, sice živ, ale znuděn, jako by
nežil, a bez pomoci už by se ven nedostal. Bylo známo mnoho případů,
kdy byli démoni nějakou nešťastnou náhodou pohřbeni pod zemí roky.
Říkalo se dokonce, že někteří tam jsou uvězněni od prvních okamžiků po
vzniku Země.
Pohnul se dopředu. Slyšel, jak červ zakašlal a pak prohlásil: „To není
správná cesta.“
Azzie uskočil zpět.
„Tak kudy mám jít?“
„Ještě jsem se nerozhodl, jestli ti pomohu, nebo ne.“
„Už se radši rozhodni,“ doporučil mu Azzie. „Moje nabídka netrvá
věčně.“
- 148 -
„Tak dobře,“ řekl Tom. „Myslím, že ti pomohu. Jdi tou cestou úplně
vpravo.“
Azzie tak učinil. Ihned po pár krocích se mu země propadla pod nohama
a on padal. Měl jenom čas zakřičet: „Vždyť jsi říkal, že tahle je bezpečná.“
„Kecal jsem!“ zakřičel červ a hlasitě se smál.
Azzie padal a padal.
Ale naštěstí ne dlouho. Nebyl to dlouhý let. Ani ne pět metrů. Když do­
padl, zahlédl nedaleko kovové dveře, na nichž slabě fosforeskoval nápis
VYCHOD.
Zaklel a zatlačil na ně.
Kapitola 13
Mezitím v Augsburgu Frike v zoufalství lomil rukama, přecházel sem a
tam podél čelní zdi a čekal na návrat svého pána. Konečně zahlédl drobný
tmavý bod, který se rychle proměnil v Azzieho.
„Ó, pane, konečně jste se vrátil.“
„Jsem tu, jak to šlo nejdřív,“ řekl Azzie. „Držela mě v zajetí banda
trpaslíků, pak taky náklad dračího hnojiva, pracovní kolo a jeden
schizofrenický červ. Doufám, že ses měl dobře a že jsi ohlídal Čarovného
prince.“
Frikova tvář se zkroutila zármutkem.
„Hlídal jsem ho, pane, jak jen jsem mohl nejlépe. Dračí hnojivo jste
říkal?“
„Ano, dračí hnojivo. Tak co, porušil princ můj zákaz a šel do toho za­
mčeného horního pokoje?“
„Přesně to udělal, pane.“
„No a když už tam byl, našel tu malou zamčenou skříňku v horním šup­
líku mého pracovního stolu?“
„Ano, tu zásuvku otevřel, pane,“ odpověděl Frike.
„A když skřínku otevřel, našel tam malou podobiznu princezny
Scarlet?“
„Našel ji, pane, přesně tak.“
„Tak dělej. Pověz mi už konečně, co se udalo potom.“
„Dobře, pane. Tak tedy, princ se podíval, jak princezna vypadá, pak se
odvrátil stranou a pak se na ni zase podíval. Držel v ruce tu podobiznu a rty
se mu v zamyšlení chvěly. Pročistil si krk a udělal ,ehm, ehm‘. Vypadal
- 149 -
jako někdo, kdo něco musí říct a přitom neví co. Velice opatrně tu podobiz­
nu položil, otočil se a odstoupil asi krok nebo dva. Pak se vrátil a zase ji
zvedl. Pak ji položil, podíval se stranou a pak si levou rukou zatahal za
horní ret.“
„To jsou nádherné detaily, Friku,“ řekl Azzie sarkasticky. „Ale rád už
bych se konečně dověděl jádro věci.“
„Jistě, pane, hned to bude. Když už se nabažil opakovanými pohledy
nebo spíš záblesky na portrét té mladé dámy, otočil se ke mně a řekl:
,Friku, tohle děvče je něco extra.‘“
„Takhle to řekl?“
„Ano, pane, přesně takhle to řekl. Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem
předvedl jeden ze svých oblíbených chrčivých zvuků, který si mohl vysvět­
lit jakkoliv. Udělal jsem to dobře, pane?“
„Velice chytré, Friku. A co bylo dál?“
„Chvíli přecházel sem a tam, pak se ke mně otočil a zeptal se: ,Proč to
strýček Azzie přede mnou schovával?‘“
„Aha,“ zamumlal Azzie.
„Co jste říkal, pane?“
„To nic, toho si nevšímej. Co jsi mu na to řekl?“
„Odpověděl jsem mu: ,To ví asi nejlíp on sám, princi‘ a zase jsem udělal
ten samý zvuk.“
„Dobře's to provedl, Friku. No a co bylo dál?“
„Po chvíli zírání na obrázek, tahání za ret a podobných projevů, které
kvůli stručnosti nebudu rozvádět, najednou řekl: ,Friku, musím ji mít.‘“
„Věděl jsem, že to zabere!“ nechal se Azzie unést. „Co ještě říkal?“
„Tohle bylo první den,“ pokračoval Frike. „Druhý den už byl netrpělivý.
Chtěl pořád vědět, kde jste. Protože je to poslušný mladík, chtěl váš sou­
hlas, než se vydá za princeznou.“
„Hodný hoch,“ poznamenal Azzie. „Kde je teď?“
„Pryč,“ řekl Frike. „Brzy nato se rozhodl, že už nemůže dál čekat.“
„Ale kam šel?“
„Za princeznou Scarlet, samozřejmě. Přesně, jak jste chtěl. Počkal pět
dní, pane, déle už to nemohl vydržet kvůli té vášni, kterou v něm ta podo­
bizna probudila. Chtěl jste to snad jinak, pane?“
„Samozřejmě, že ne. Ale on nejdřív potřebuje informace a speciální vy­
bavení. Co si s sebou vzal?“
- 150 -
„Šel do toho malého skladiště a vybral si meč a brnění z výzbroje na
zdi. Pak si taky vzal nějaké peníze z vašich zásuvek a prohlásil, že vyrazí.
Mám vám vyřídit, že se vrátí i s princeznou a doufá, že se nebudete zlobit.“
„Sakra!“ zaklel Azzie. Dupnul nohou a probořil se až po pás do země. S
obtížemi se vyprostil.
Azzieho příchod vylákal Babriela ven. Celou dobu poslouchal a nyní se
podivoval: „Co se zlobíte? Dělá přece přesně to, co jste chtěl, nebo ne?“
„Ano, ale teď ještě nemůže odejít,“ odpověděl Azzie. „Udělal jsem tu
cestu schválně těžkou a nebezpečnou. To je jediná možnost, jak upoutat
Vyšší mocnosti. Kráčí vstříc nebezpečným nástrahám kouzelného charakte­
ru, které by měl obyčejný člověk nechat na pokoji. A nemá žádnou kou­
zelnou ochranu, i když jsem jí pro něj shromáždil dost.“
„Tak co s tím?“ zeptal se Babriel.
„Musím dát dohromady výstroj, kterou jsem pro něj připravil. A musím
to udělat rychle. Řekl vám, kde chce začít s hledáním?“
„Ani slovo, pane.“
„No dobře, tak aspoň kterým směrem se dal?“
„Šel přímo za nosem po téhle cestě,“ řekl Frike a hned tu cestu taky
ukázal. Azzie se podíval označeným směrem.
„Na sever,“ zamumlal si pro sebe. „Vydal se na sever. Špatné znamení.
Friku, musíme ho najít dřív, než bude pozdě.“
- 151 -
ČÁST VI
Kapitola 1
Čarovný princ jel sám cestou k velkému zelenému lesu, mezi políčky a
kopci vstříc neznámé zemi, která na něj někde v dálce čekala. Cesta ho
vedla na jih a on zatím přemýšlel o mečích. Věděl, že Docela šťastný meč
není tak dobrý jako Skutečně kouzelný meč, ale byl přece jen o dost lepší
než obyčejný meč. Pozdvihl Docela šťastný meč a podíval se na něj. Byla
to neobyčejně krásná zbraň, s krásně zdobeným jílcem s třásněmi. Byl to
jeden z nejkrásnějších mečů, jaké kdy viděl. Byl o dost menší než ty velké
široké meče, které byly právě v oblibě, a byl také rovný, bez zakřivení —
žádná turecká šavle, to tedy ne. Byl nabroušený z obou stran a měl ostrou
špičku. Už to by stačilo, aby se dal zařadit mezi speciální meče, protože ty
obyčejné měly ostrou pouze jednu hranu a špičku málokdy.
Docela šťastný meč je sice krásná zbraň, ale má svoje mouchy. Existuje
jedna velká obecná skupina Kouzelných mečů a Azzie, který spěchal s vy­
bráním kouzelné zbraně pro svého svěřence, se zapomněl pořádně podívat
na truhlu, ze které meč vzal. Možná si myslel, že všechny Kouzelné meče
jsou stejné. Neuvědomil si, že ,kouzelný‘ je pouze obecný termín pro
určitý typ mečů. Je potřeba zdůraznit, že jsou mezi nimi meče s rozdílnými
druhy kouzel. Kouzelné meče se liší hlavně účinností. Existují (nebo spíš
existovaly) Nezlomitelné meče, a ty, které nikdy neztratily svou tvrdost.
Meče neomylně zabíjející své soupeře jsou velice vzácné, přestože to je
vlastnost, kterou chce své čepeli dát každý mečíř. Čas od času se objeví
Všedobývající meče, ale jenom vzácně, protože tyto mocné čepele větši­
nou nepřežijí svého majitele, který, když nemůže být přemožen v souboji
muže proti muži, bývá většinou otráven svou ženou, blízkým přítelem nebo
ženou svého přítele. Lidé nežijí věčně, ani když mají skvělý meč.
Čarovný princ projížděl bludným lesem. Byl to samozřejmě les zača­
rovaný. Kouzelné stromy stály všude kolem, tmavé a chmurné, zelený svět
s potulujícími se zjeveními. Bylo to jako ve starodávném lese ze starých
časů, kdy v sobě každý pořádný les skrýval hordy příšer.
Po chvíli cesty vjel Čarovný princ na malou světlou mýtinku,
obklopenou ze všech stran temnotou a hrozbou lesa. Na vzdálenějším kon­
ci mýtinky princ zahlédl velký stan vyrobený ze zelené a oranžové látky.
- 152 -
Ke stromu poblíž stanu byl připoután mohutný černý kůň, vysoký a ušlech­
tilý, opravdový válečný kůň.
Princ popojel vpřed a přiblížil se ke stanu. Venku byly nahromaděny
zbraně a skvěle tepané těžké černé brnění, tu a tam posázené perlami. Ať
už to patřilo komukoliv, musel být bohatý a nepochybně mocný.
Princ uviděl roh visící vedle vlajky před stanem. Vzal ho a hlasitě za­
troubil. Než odezněla ozvěna, ozval se ze stanu hluk. Pak se vynořil muž.
Byl vysoký, měl černé vlasy a mračil se. Vlekl s sebou krásnou dívku v ne­
výrazných šatech.
„Kdo to troubí na můj roh?“ zeptal se rytíř. Byl oděn do světle
pruhovaných krátkých kalhot. Když uviděl prince, zamračil se ještě hůř.
„Já jsem, pane, Čarovný princ,“ odpověděl princ. „Jedu zachránit prin­
ceznu Scarlet z jejího zakletí.“
„Ha!“ vykřikl rytíř.
„Proč říkáte ,ha‘?“ zeptal se princ.
„Protože pohrdám tvým navýsost nedůležitým a naprosto bezvýznam­
ným posláním.“
„Vaše tažení je zcela jistě důležitější.“
„To jistě!“ odpověděl muž troufale. „Abys věděl, mladíku, jsem Per­
cival a nehledám nic jiného než Svatý Grál.“
„Aha, Grál?“ řekl princ. „Je opravdu tady někde?“
„Samozřejmě. Tohle je začarovaný les. V něm lze nalézt všechno, tak tu
jistě bude i Svatý Grál.“
„A co ta žena?“ zeptal se princ.
„Cože?“
„Co ta žena, co ji držíte za vlasy.“
Percival se rozhlédl.
„Aha, tahle. Ta neznamená nic, zrovna tak jako ty.“
„Ale co s ní děláte?“
„Musím ti to vysvětlovat?“
„Jistěže ne. Já jen myslel…“
„Vím, co jsi myslel,“ řekl Percival. „Krátím si s ní dlouhou chvíli,
dokud nebude Grál nablízku.“
„Aha, rozumím,“ řekl princ. „Jen tak mimochodem, potřebujete toho
koně?“
„Mého koně?“ zeptal se Percival.
- 153 -
„Jenom jsem se ptal. Protože kdyby ne, já bych ho zcela jistě využil. Je
mnohem větší a silnější než ten můj.“
„To je ta nejpodivnější nabídka, jakou jsem poslední dobou slyšel,“ řekl
Percival. „Tenhle rytíř, kterému ještě teče mléko po bradě, vjede do mého
tábora a chce vědět, jestli potřebuji svého koně. Ne, nepotřebuji ho, kama­
ráde. Můžeš ho mít, jestli chceš.“
„Díky,“ řekl princ a slezl ze svého koně. „To je od vás opravdu šle­
chetné.“
„Ale nejdřív,“ dodal Percival, „si ho budeš muset vybojovat.“
„Já se bál, že za tím něco vězí.“
„Dobře's udělal. Vidím, že máš Docela šťastný meč.“
„To mám,“ řekl princ, vytáhl meč a držel ho před sebou. „Je hezký, že
ano?“
„Hezký,“ souhlasil Percival, „ale přece jen to není Kouzelný meč jako
ten můj.“
„Co na tom,“ odporoval princ. „Můj meč se mi zdá docela dobrý i proti
tomu vašemu.“
„Dovolím si ti odporovat,“ řekl Percival. „Docela šťastné meče nejsou
špatné, ale nemůžeš si od nich moc slibovat proti opravdovým Kouzelným
mečům.“
„Stejně vám moc nevěřím. Podívejte, nešlo by to bez boje?
„Obávám se, že ne,“ řekl Percival a zaútočil.
Čarovný princ uskočil a máchl svým Docela šťastným mečem. Oba
meče se srazily se zlověstným zvukem. Vzápětí se ozval zvuk ještě
mnohem zlověstnější. To když se princův meč zlomil.
„Vyhrál jsem!“ zaječel Percival a rozmáchl se ke smrtícímu úderu.
„Áááá!“
Princ si pomyslel, že je s ním konec, takže své údajně poslední vteřiny
věnoval vzpomínkám, což mu nezabralo mnoho času.
Ale princovy chvíle na zemi ještě nebyly sečteny. Protože jeho meč byl
Docela šťastný meč, a to jeden z nejlepších, tak v okamžiku, kdy se zlomil,
z něj vylétl svítící kovový střep a zasáhl Percivala do krku přesně v místě,
kde se pod límečkem odhalil kousek nechráněné kůže.
Proto Percival zachroptěl ono „Áááá!“, než se svalil se hřmotem na
zem.
- 154 -
„Promiň, ale koledoval sis o to,“ komentoval situaci již bez veškeré úcty
ke staršímu princ. Otočil se a chystal se k odchodu. Pomyslel si, že se snad
později na scéně objeví někdo, kdo pohřbí mrtvého rytíře.
„Vezmi si ten krásný meč,“ doporučil princi neznámý hlas.
„Kdo to řekl?“ zajímal se princ.
„Já,“ prohlásil Percivalův meč. „Vem si i jeho koně.“
„Kdo jsi?“ zeptal se princ.
„Říkají mi Excalibur,“ odpověděl meč.
„Co se o tobě ještě říká?“
„Přečti si mé runy,“ odpověděl meč.
Princ zdvihl meč a pozorně si ho prohlížel. Byly v něm vyryty runy, ale
princ starému keltskému písmu nerozuměl. Pohlédl s respektem na meč a
zeptal se: „Proč se mnou vůbec mluvíš?“
„Neměl bych,“ přiznal meč. „Ale přece tě nenechám jen tak odejít beze
mne. To bych byl bez práce a já svou práci miluji. Uvidíš, že se ti budu
hodit. Když ti bude někdo dělat nějaké potíže, promluvím si s ním já.“
Princ se otočil ke koni.
„Počkejte, pane!“ zvolala neznámá žena, která se právě zvedala ze své
nepříliš důstojné pozice ze země. „Prosím vás pokorně, zda byste mne
mohl vysvobodit z rytířského zakletí.“
„O jakém zakletí a vysvobození to mluvíte?“ ptal se princ, kterému
slova o rytířském prokletí nic neříkala.
„Jsem Valkýra,“ vysvětlovala žena, „a tenhle chlap předstíral smrt na bi­
tevním poli jenom proto, aby mne přilákal a přemohl. Mohu se vrátit domů
do Walhaly pouze v případě, že budu mít dostatečnou kořist, aby se mi po­
dařilo přivolat Duhový most. Pomohl byste mi nalézt můj roh, který si ten
bídník přivlastnil?“
„To bude snadné,“ odpověděl princ. „Zvláště jestli je to ten roh, na který
jsem troubil, když jsem sem dorazil. Máte na mysli ten, co visí támhle ve­
dle té vlajky u stanu?“
„Samozřejmě je to on,“ prohlásila Valkýra, přistoupila k rohu, přiložila
ho ke rtům a zadula do něj zvláštním způsobem.
Okamžitě se z nebe snesla duha, která málem zasáhla prince.
„Děkuji vám, šlechetný pane,“ pronesla Valkýra a začala sbírat Per­
civalovu zbroj.
- 155 -
„Vy nechcete toho mrtvého rytíře?“ divil se princ. „Myslel jsem, že je
dámy sbírají.“
„Nepotřebuji rytíře, který není schopen dostát své pověsti a legendě,“
odpověděla. „Naproti tomu dobrá výzbroj se shání dost těžko.“ Zacinkala
svými ostrými nehty na prsní pláty brnění, vzala brnění a nesla ho k duze.
Poslala princi vzdušný polibek, zvolala: „Na shledanou!“ a zmizela do­
provázena silným zábleskem světla.
Čarovný princ vyrazil na svém původním oři z lesa s Excaliburem u pa­
su. Byl to nádherný pocit cítit chladný dotek meče. Po chvíli uslyšel za
svým pravým uchem tiché reptání a zjistil, že si Excalibur pro sebe něco
brblá.
„Co se děje?“ zeptal se princ.
„Ale, nic moc. Řeznu.“
„Cože, rez!“ princ vytáhl Excalibur a zkontroloval blyštící se čepel.
„Nic nevidím.“
„Už cítím, že brzy začnu rezivět,“ odporoval meč. „Potřebuju pro­
mazat.“
„Ale já nemám ani kapku oleje.“
„Trochu obyčejné nebo božské krve by taky pomohlo.“
„Nemám.“
„Tak na to zapomeň, mládenče, nech mě spát a vzpomínat na staré ča­
sy.“
Princi to připadalo divné, ale nechal to plavat a pokračoval v jízdě.
Zanedlouho to vypadalo, že meč opravdu spí, protože z něj vycházelo
slabé chrápání. Prince to dost překvapilo, protože ještě nikdy neslyšel, že
by mluvící meče taky chrápaly. Snažil se ten zvuk ignorovat a jel stále
vpřed, dokud nepotkal muže v mnišské kutně. Mnich prince pozdravil a
pak šli oba po svých. Ale ozval se Excalibur.
„Viděl jsi ten jeho lstivý pohled?“
„Ničeho takového jsem si nevšiml.“
„Promýšlel, jak tě zničit,“ řekl meč. „Taková drzost! Taková nenávist!“
„Myslím, že to tak nebylo,“ pochyboval princ.
„Ty mě nazýváš lhářem?“ rozčílil se meč.
„Ovšemže ne!“ snažil se ho uklidnit princ, protože je dobré být opatrný
v rozhovoru s mluvícím mečem, zvlášť s mečem popsaným runami.
- 156 -
„Doufám, že ho ještě potkáme,“ řekl meč a zavrtěl sebou se zlověstným
smíchem.
Téhož dne odpoledne potkali skupinu obchodníků. Vypadali úplně nor­
málně, ale ještě než byli z dohledu, vykládal meč princi, že to byli zloději,
kteří chtěli prince praštit klackem přes hlavu a jeho, tedy Excalibur, ukrást.
Princi se to opět nezdálo, ale meč už neposlouchal. Vytasil se z opasku,
řekl: „Budu tu za chvíli,“ a vyrazil do lesa. Vrátil se asi za hodinu potřísně­
ný krví a trochu se kolébal.
Pak meč zpíval a nadával jako opilý a začal prince obviňovat z kdejaké
nepravosti a nekalých úmyslů, jako například z toho, že ho chce dát roz­
tavit. Bylo zřejmé, že s mečem budou stále nějaké problémy.
Když se ten večer uložili k odpočinku a meč usnul, princ se rychle zvedl
a utíkal pryč, co mu nohy stačily.
Kapitola 2
Když se konečně zbavil Excaliburovy nepříjemné společnosti, pokra­
čoval princ v hledání Scarletina zámku. Tiše procházel lesem s obrovskými
stromy po obou stranách cesty, po nichž se vinulo divoké víno a další popí­
navé rostliny. Byla to krajina jakoby podmořská, zelená a vlhká a ze všech
stran se ozývaly podivné zvuky.
Princ byl nyní nucen pokračovat pěšky. Oba koně, Percivalův krásný
černý kůň i princův první kůň někam zmizeli, když opouštěl Excalibura.
Mezitím v Augsburgu Azzie běhal po domě jako šílenec a snažil se dát
dohromady věci, které chtěl předat Čarovnému princi v případě, že ho naj­
de.
„Rychle, Friku, vem s sebou radši taky láhev s mastí na zranění.“
„Na zranění po sečných zbraních nebo po ráně kyjem?“
„Radši zabal obojí, nevíme, do čeho se dostal.“
„Milostpaní Ylith se vrátila, můj pane,“ oznámil mu Frike.
„Opravdu? Myslel jsem si, že dohlíží na princeznu Scarlet…Víc ob­
vazů.“
„Taky že ano. Ve vaší nepřítomnosti se cítila povinna dodržovat vaši do­
hodu s pozorovatelem, takže ho informovala o každodenním vývoji vašeho
projektu.“
„S pozorovatelem? To myslíš Babriela? Samozřejmě. Hodná holka. Kde
je teď?“
- 157 -
„Myslím, že si v salónu povídá s Babrielem nad šálkem čaje… Tady
jsou ty obvazy.“
„Možná bych tam měl zaskočit a pozdravit je, než vyrazíme na cestu.
Díky, Friku.“
Ylith a Babriel si vyměňovali prazvláštní pohledy nad podlouhlou láhví
vína a kouřícími koláčky. Zdálo se, že v sobě nacházejí stále větší zalíbení.
Bylo těžké si nevšimnout, že Ylith využívá každé příležitosti, aby svůdně
zakroutila svými zadními partiemi. U Babriela bylo možno pozorovat po­
stupný růst žádostivosti.
Azzie vpadl do salónu a divně se zašklebil, když spatřil, jak se Ylith
celá nervózní snaží rychle postavit na nohy.
„Azzie, drahoušku. Myslela jsem, že jsi stále ještě pryč,“ oznamovala
překotně, hrnula se k němu a snažila se ho obejmout. „Chtěla jsem jenom
využít příležitosti.“
„Jaké příležitosti? K čemu?“ ptal se překvapeně Azzie.
„No jaké asi? Byla jsem prostě zvědavá, jak to probíhá u tebe,“ vysvět­
lovala Ylith, „Jak jsi s tím projektem daleko?“
„Teď nastal rozhodující moment,'' prohlásil Azzie a trochu roztál. „Mu­
sím u toho být. Myslím, že by ses měla vrátit na zámek ke Scarlet, abys na
všechno dohlédla z tamté strany. Nazdárek, Babe. Jakpak si vede Dobro?“
„Dobrý den. Právě jsem se vrátil s velice zajímavou a inspirující
novinkou, která byla použita v naší stavbě. Jsou to okna z barevných skel,
která vytvářejí krásné obrazy. Přál bych si, abyste se na to někdy mohl po­
dívat.“
„Snad jindy. Teď mám opravdu naspěch. Tak říkáte barevné sklo?“
„Ano. Je velice krásné a povznášející.“
„To snad ne! Zní to příšerně. Nemám čas se zdržet a trochu si o tom s
vámi podiskutovat. Ale ještě si klidně nalijte. To vám udělá dobře. Friku!
Máme všechno, co potřebujeme?“
„Tady, Mistře, nesu poslední věc!“ volal Frike a hrnul se také do
místnosti, V ruce držel pár vysokých jezdeckých bot ušitých z měkké čer­
vené kůže. Nebylo na nich nic zvláštního kromě ciferníků na patách.
„Mé sedmimílové boty!“ vykřikl Azzie. „Friku, ty jsi génius!“
Azzie si boty nazul, popadl pytel, ve kterém měl kouzla, náhradní meče
a všemožné další propriety. Dvakrát poklepal na podpatky, aby boty ak­
tivoval.
- 158 -
„Tak já jdu!“ vykřikl.
Jedním skokem byl ze dveří a vznesl se do vzduchu.
Ylith s Babrielem spěchali k oknu, protože ještě nikdy nespatřili sedmi­
mílové boty v akci. Azzieho boty již nebyly nejnovější, ale šlapaly jako
hodinky. Zprvu se držely těsně nad domy Augsburgu, ale stále stoupaly a
nabíraly správnou výšku.
Sedmimílové boty vynesly Azzieho vzhůru a on z té výšky viděl pod se­
bou obrovské lesní plochy táhnoucí se od horizontu k horizontu. Hotový
zelený oceán. Jenom velice zřídka byla jednotvárnost přerušena mýtinkou,
na které se objevily dole nějaké usedlosti. Azzie ztratil na chvíli orientaci a
rozhodl se snést dolů, aby se pozeptal na směr. Snažil se přimět boty, aby
se snesly dolů. Boty však odmítly jakoukoliv odchylku z původního směru.
To byla hlavní potíž se sedmimílovými botami. Byly velice akurátní. Dě­
laly přesně sedmimílové kroky a neexistovala pro ně žádná ani sebemenší
odchylka. Azziemu se podařilo sklonit až k botám a zabušil na ně.
„Chci hned teď dolů!“ Ale boty ho ignorovaly. Alespoň si žádné změny
nepovšiml. Nesly ho přes další kus lesa. s několika říčkami. Konečně se
snesly na kraji městečka.
Udivení rolníci z vesnice Vuden ve východním Valašsku sledovali, jak
démon perfektně přistál přesně uprostřed jejich trhu.
„Začarovaný les?“ volal Azzie. „Kde je začarovaný les?“
„Jaký začarovaný les?“ volali vesničané zpět na Azzieho.
„Ten se začarovaným zámkem se Spící princeznou!“
„Zpět tímhle směrem, asi tak dvě míle!“ ukazovali vesničané směrem.,
odkud Azzie právě přišel.
Znovu se Azzie vznesl do vzduchu. A znovu ho sedmimílové boty
přenesly přesně svých sedm mil.
Začal nervy drásající souboj, ve kterém se Azzie snažil odhadnout směr,
kterým se dát, aby ho sedmimílové kroky přenesly přesně k zámku. Trvalo
docela dlouho, než se Azziemu podařilo zvládnout cikcak styl a dostat se ke
Skleněné hoře.
Konečně stál na jejím úpatí. Teď jenom zjistit, kde se nachází Čarovný
princ.
- 159 -
Kapitola 3
Čarovný princ putoval lesem celý den. Terén byl poměrně snadný, bylo
tam hodně šumících potůčků a čas od času minul ovocný strom, takže
mohl posvačit. Slunce klesalo a pozlacovalo listí a větve. Po nějaké chvíli
přišel princ na mýtinu, kde si sedl, aby si odpočinul.
Když se probudil, stromy okolo něj vypadaly ve večerním světle
chmurně a pak uslyšel blízko sebe kroky. Vymrštil se na nohy a vrhl se do
podrostu, šmátraje po meči, ale pak si uvědomil, že už žádný nemá. Vytáhl
tedy nůž a vykoukl opatrně zpoza ostružiní. Uviděl malého chundelatého
poníka, který vstupoval na mýtinu.
„Nazdar, mladíku,“ pozdravil poník, zastavil se a začal si prince prohlí­
žet.
Čarovného prince ani moc nepřekvapilo, že poník umí mluvit. Ko­
neckonců, byl to kouzelný les.
„Ahoj,“ opětoval pozdrav.
„Kampak máš namířeno?“ zeptal se poník.
„Hledám kouzelný zámek, který by tu někde měl být,“ odpověděl princ.
„Mám osvobodit princeznu jménem Scarlet, která tam leží a vlivem kouzla
spí.“
„Á, už zase nějaká Dřímající princezna,“ řekl poník. „No, nejsi první,
kdo ji tady hledá.“
„Kde jsou ti ostatní?“
„Ti už jsou mrtví,“ odpověděl poník. „Kromě několika málo, kteří se
ještě stále snaží princeznu nalézt, ale ti stejně brzo zahynou.“
„Sice je mi jich líto, ale myslím, že je to správné,“ poznamenal princ.
„Asi by nedělalo dobrotu, kdyby ji vzbudil nesprávný člověk.
„Takže ty jsi ten pravý?“ zajímal se poník.
„To jsem.“
„A jakpak se jmenuješ?“
„Čarovný princ.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Tak to jsi skutečně ten pravý. Poslali mě sem, abych tě našel.“
„Kdo tě poslal?“
„Ale,“ odporoval poník, „to by bylo dlouhé povídání. Všechno se dovíš
později. Jestli se toho ovšem dožiješ.“
- 160 -
„Samozřejmě,“ řekl princ. „Jsem ten pravý.“
„Tak si nasedni,“ řekl poník. „Můžeme to probrat po cestě.“
Kapitola 4
Čarovný princ jel na poníkovi dost dlouho, dokud les trochu nezřídl a
před jejich zraky se objevilo pole, na kterém bylo postaveno mnoho stanů.
Kolem nich se povalovali rytíři ve svátečním brnění, pojídali maso připra­
vené na rožni a flirtovali s dívkami v podlouhlých čepcích krytých zá­
vojem. Dívky přinášely ze stanů poháry s vínem, medovinou a dalšími ná­
poji. Orchestr, který vyhrával na malém pódiu, jenom dotvářel atmosféru
veselí a zábavy.
„Vypadá to, že to je nějaká slušná parta rytířů,“ prohlásil princ.
„Tomu bych moc nevěřil,“ odpověděl poník.
„Proč ne?“
„Dej na má slova.“
Princ věděl, alespoň to bylo zasuto někde v jeho podvědomí jako prasta­
rá moudrost, že chundelatí poníci, kteří se z ničeho nic objeví v tmavém
lese, patří mezi ty bytosti, které dávají cenné rady. Na druhou stranu také
věděl, že muži nemají poslechnout všechny moudré rady, protože kdyby se
řídili pouze rozumem, nezažili by nic zajímavého.
„Já mám hlad,“ řekl princ. „Taky je možné, že ti rytíři budou znát cestu
k začarovanému zámku.“
„Pak ale neříkej, že jsem tě nevaroval,“ odpověděl na to poník.
Princ pobídl poníka a ten vyrazil vpřed.
„Buďte pozdraveni!“ volal Čarovný princ a jel mezi rytíře.
„Ty buď pozdraven!“ volali rytíři na prince.
Princ popojel blíže.
„Jsi-li ty rytíř?“ ptal se první z rytířů.
„Samozřejmě jsem.“
„Kde máš tedy meč?“
„To je prazvláštní a dlouhá historie,“ odpověděl princ.
„Vypravuj nám ji. Rádi ji vyslechneme.“
„Potkal jsem na své cestě meč, který si říkal Excalibur,“ začal princ.
„Myslel jsem si, že je to správný meč, ale hned jak jsme vyrazili spolu na
cesty, začal si na mě otvírat hubu takovým způsobem, že byste tomu nevě­
řili. Byl čím dál horší, a tak jsem ho nakonec opustil a utekl jsem.“
- 161 -
„Dobře sis to vymyslel,“ řekl rytíř.
„To jsem si nevymyslel, to se skutečně stalo.“
Rytíř gestem někoho přivolal. Z bílého stanu vyšli dva rytíři a nesli mezi
sebou modrý dětský saténový polštář. Na polštáři ležel meč. Jeho ostří bylo
ztupené a potlučené, byl celý pokrytý řezem a jeho střapce byly celé potr­
hané, ale byl to zcela jistě Excalibur.
„Je to tvůj meč?“ zeptal se rytíř.
„Ano, je to on. Ale když jsem ho viděl naposled, nebyl tak zřízený.“
„Díky, hoši. Myslím, že se udržím sám,“ pronesl Excalibur tichým, tře­
soucím se hlasem.
Zvedl se z polštáře, div nespadl, ale pak balancoval celkem úspěšně na
špičce. Jasný kámen v kuličce jílce pohlížel na prince zcela bez mrknutí.
„Je to on, je to jasné,“ oznámil Excalibur. „To je on, co mne opustil na
bitevním poli.“
Rytíři se otočili na Čarovného prince.
„Ten meč prohlašuje, že jsi ho opustil na bitevním poli. Je to pravda?“
„Tak to nebylo,“ odpověděl princ. „Ten meč blouzní.“
Meč se zakymácel a potom zase našel rovnováhu.
„Přátelé,“ oslovil meč rytíře, „vypadám snad pomateně? Říkám vám, že
mne odhodil zcela bezdůvodně a nechal mne klidně reznout na úpatí kop­
ce.“ Čarovný princ udělal prsty gesto, kterým naznačoval, že je meč zřejmě
blázen.
Rytíři však nevypadali nijak přesvědčeni jeho argumentací. Princ zasle­
chl, jak jeden rytíř řekl zcela jasně druhému: „Zní to sice zvláštně, ale roz­
hodně ne nijak šíleně.“
Jeden z rytířů, vysoký šedovousý muž s orlím zrakem a úzkými rty,
typický mluvčí davu, vytáhl svitek pergamenu a pero.
„Jméno?“
„Princ.“
„Celé jméno!“
„Čarovný princ.“
„Zaměstnání?“
„Stejné jako moje jméno.“
„Současný úkol?“
„Mám poslání.“
„Jaké poslání?“
- 162 -
„Legendární.“
„Nedělejte si blázny. Co je cílem tohoto poslání?“
„Probudit Dřímající princeznu.“
„Jakými prostředky?“
„Polibkem.“
Po zodpovězení všech otázek se rytíři odebrali na klidnější místo, aby se
poradili, co dělat dál. Prince zatím svázali na rukou i nohou hedvábným
provazem a nechali ho ležet pod keřem.
Princi najednou přišlo na mysl, že to asi nebudou normální rytíři. Jejich
postup výslechu byl velice neobvyklý. Jejich zsinalé tváře, zpola kryté
kovovými helmami, nevzbuzovaly příliš důvěru. Princ zaslechl při jejich
odchodu, jak tiše diskutují.
„Co s ním uděláme?“
„Sníme ho,“ slyšel bleskovou odpověď.
„To je jasný i bez řečí, ale jak to provedeme?“
„Uděláme si ho dušeného na šťávě.“
„To by bylo stejné jako minulý týden s tím rytířem.“
„Tak sníme nejdřív toho poníka.“
„Jak?“
„Co kdybychom ho upekli s kořením? Neví někdo, jestli tady roste
vhodné koření?“
Princi hned došlo, že ti rytíři nemluví tak, jak by měli, nebo že tihle
chlapíci vůbec nejsou rytíři, ale jsou to démoni převlečení za rytíře.
Konečně se neznámí shodli, že nejvhodnější úprava bude podušení ve
vlastní šťávě. Měli ale nějaké problémy s rozděláním ohně. Po dešti
nemohli sehnat dostatek suchého dřeva.
Konečně chytili mládě salamandra, a když ho dostatečně rozdráždili,
podařilo se jim rozdělat oheň. Dva rytíři začali chystat ingredience na
omáčku a další dva chystali marinádu. Ostatní se dali do temného zpěvu.
Princi bylo jasné, že se ocitl ve smrtelném nebezpečí.
Kapitola 5
Azzie byl opět na cestě, tentokrát však dal přednost svým vlastním le­
tovým schopnostem a sedmimílové boty nechal odpočinout. V letu pozo­
roval lesy a pak v dálce zpozoroval oheň. Přiblížil se, pak nad ním chvíli
- 163 -
kroužil a pozoroval situaci. Spatřil prince, svázaného jako babu, jak čeká
na své upečení, zatímco poník se už pekl a přitom křičel.
„To mi nemůžete udělat!“ křičel poník. „Ještě jsem mu neřekl všechno.“
Démoni převlečení za rytíře pokračovali ve zpěvu.
Azzie rychle přistál nedaleko nich. Přemýšlel, jak by mohl potrápit dé­
mony a osvobodit prince, když se před ním najednou objevil Babriel v bí­
lém brnění a mával svými oslnivě bílými křídly.
„Přišel jste se chlubit svou katedrálou?“ zeptal se ho Azzie.
Babriel se na něj tvrdě podíval.
„Doufám, že vás ani nenapadlo se do toho nějak míchat, to bych vám
neradil.“
„Samozřejmě, že se do toho vložím,“ odpověděl Azzie. „Myslíte si, že
nechám svého hrdinu sníst odpadlými démony?“
„Nechtěl jsem vás obtěžovat, ale je mou povinností na vás dohlížet.
Vím, že má váš princ problémy. Ale znáte pravidla stejně dobře jako já.
Nemůžete mu pomáhat. Aspoň ne přímo. Nesmíte okolnosti ovlivňovat
svými akcemi.“
„Mám pro něj jen pár věcí,“ řekl Azzie. „Dýku a neviditelný plášť.“
„Můžu si je prohlédnout?“ zeptal se Babriel. „Hmm. Dýka vypadá dob­
ře. O tom plášti toho moc říct nemůžu.“
„To bude asi tím, že je neviditelný,“ podotkl Azzie. „Ale cítíte ho, nebo
ne?“
Babriel ho celý osahal.
„Podle dotyku soudím, že je v pořádku,“ uznal Babriel.
„A kdyby nebyl, kdo by poznal rozdíl?“ zeptal se Azzie.
„Já bych to poznal,“ řekl Babriel. „A taky bych to ohlásil.“
Čarovný princ ležel svázaný a cítil se skutečně trapně. Proč jenom nepo­
slouchal, co mu chtěl říct ten chundelatý poník. Teď už nemohl pokračovat
ve svém kázáníčku. Proč mu nevěřil? Když nevěříte chytrému poníkovi,
komu budete věřit? Tohle začalo smrdět…
Pak uslyšel nějaký zvuk. Znělo to, jako kdyby někdo hlasitým šepotem
říkal: „Hej, ty tam!“
„Kdo je to?“
„Tvůj strýček Azzie.“
„Jsem skutečně rád, že jsi tady, strýčku! Můžeš mě z toho nějak dostat?“
„To tedy nemohu. Ale mám pro tebe něco, co by ti mohlo pomoci.“
- 164 -
„Co?“
„Za prvé kouzelnou dýku. Ta tě zbaví tvých pout.“
„A za druhé?“
„Neviditelný plášť. Ten by ti měl pomoci se dostat z té šlamastiky.“
„Díky, strýčku! Udělal bych pro tebe to samé!“
„O tom dost pochybuji,“ poznamenal Azzie. Velice přesně mířil a pak
spustil opatrně dýku. Spadla kousek od klády, ke které byl Čarovný princ
přivázán.
„Mám ji,“ sykl princ.
„Šikovný chlapec,“ pochválil Azzie. „Teď ti tam hodím neviditelný
plášť. Pozorně si přečti návod. Ještě to hlavní. Nesmíš ten návod odstranit.
Za to je velká pokuta. Hodně štěstí! Sejdeme se později.“
Princ slyšel, jak něco měkkého padá a jak to přistálo s tichým žuchnu­
tím nedaleko místa, kde ležel. Asi to byl ten plášť. Hned potom, co se po­
mocí čarovné dýky zbavil pout, se dal do hledání pláště, ale nemohl ho na­
jít. Tím se potvrdilo to, co předpokládal. Totiž, že najít neviditelný plášť,
ještě k tomu ve tmě, nebude žádná hračka.
Kapitola 6
Démonští rytíři se vraceli. A zpívali. Zpívali text, kterému již dnes nikdo
nerozuměl.
To je dobře, už se vaří
Nacpem mu hlavu hrachovou kaší
Nacpem mu hlavu po čepec
Bude vypadat jak Starej myslivec
Nejenže textu nikdo nerozuměl, ale nikdo ani nevěděl, kdy píseň vznik­
la. Jednalo se o starou odrhovačku ze starých časů, kdy lidé objevili i jiné
radosti života, než jenom práci.
Démoni se roztáhli po celém tábořišti. Pohodlně se rozvalili a za hlasi­
tého zívání a protahování postupně usínali.
Princ se zase vrátil k hledání pláště. A zase ho nemohl najít. Po chvíli
hledání spatřil nějakou cedulku. Byl to malý čtvereček látky, na kterém
bylo fosforeskujícím písmem napsáno: ODSTRAŇOVAT TUTO CE­
DULKU SE ZAKAZUJE POD TRESTEM VĚČNÉHO ZATRACENÍ.
- 165 -
ŽÁDÁME UŽIVATELE TOHOTO PLÁŠTĚ, ABY POZORNĚ PROSTU­
DOVALI NÁVOD NA ZADNÍ STRANĚ. Princ se snažil přečíst instrukce
na druhé straně, ale protože nefosforeskovaly a kolem byla tma, nepodařilo
se mu to. Rozhodl se tedy použít plášť, aniž by byl teoreticky vybaven. Na­
sadil si plášť, jak uměl nejlépe, a tiše se kradl mezi rytíři, kteří usnuli, kde
se dalo.
Drobná nerovnost terénu způsobila, že škobrtl a vrazil do jednoho ze
spáčů.
„Co… to!“ Znenadání se objevila vratká ruka a zachytila nešťastného
prince. „Chlapci, podívejte se, co jsem to chytil.“
„Proč držíš tak srandovně tu ruku, Angusi?“ volali ostatní právě probu­
zení rytíři.
„Protože v ní, vy tupci, držím neviditelného špióna.“
„Já nejsem špión!“ vykřikl princ.
„Ale jsi neviditelný! To nemůžeš popřít, nebo snad jo?“
Princ se škubnutím vysvobodil a začal utíkat ze všech sil pryč. Rytíři
vyskočili a začali ho honit. Samozřejmě při tom svým hlasitým pokřikem
vzbudili všechny ostatní.
Za princem se ozýval jejich zlostný křik. Další výkřiky se ozývaly z
míst, kam mířil. Zprvu si princ myslel, že je to ozvěna. Ale protože křik z
míst před ním sílil, princ si uvědomil smutnou skutečnost, že jsou rytíři
nejen za ním, ale i před ním. Museli sebou pěkně hodit, že mu takhle nad­
běhli a snažili se mu odříznout cestu. Princi bylo jasné, že se bude muset
znovu prodrat jejich šiky.
Princ zastavil, aby si upravil lépe neviditelný plášť. Byl zcela šokován,
když zjistil, že jeho ruka úplně zmizela, jakmile se octla v plášti. Princ nyní
viděl skrz plášť i skrz svou ruku, takže mohl pohodlně pozorovat okolí,
aniž sám sobě překážel. Samozřejmě že ta část paže, která nebyla skryta
pod pláštěm, byla vidět jako vždycky.
Rychle se zahalil, jak nejlépe to šlo, a dal se znovu na útěk. Vběhl na
velkou louku se vzrostlou travou, do které se téměř vnořil. Na okraji louky
se ve svitu měsíce objevily siluety jezdců. Jeden z nich začal mávat a kři­
čel: „Támhle je v trávě jasná brázda. Musel utíkat tudy,“ Celá skupina se
dala do pronásledování.
Princ zabočil zpět do lesa, kde se mu poštěstilo najít mělkou jeskyňku,
ve které se dal do dalších úprav pláště. Podařilo se mu celkem snadno od­
- 166 -
trhnout z pláště podšívku. Splnila se jeho naděje, že materiál podšívky, ač­
koliv velice tenký, měl stejné vlastnosti jako samotný plášť. Vyrobil z
podšívky jakousi dlouhou masku, která dokázala zakrýt i jeho hlavu.
Nebyl však schopen nijak zakrývat své stopy, které označovaly jeho tra­
su. Každý jeho krok za sebou zanechával polámané větvičky a sešlapanou
trávu. Musel se spokojit s tím, že zakrytí hlavy ztěžuje pronásledování.
Spěchal, i když věděl, že tím staví na hlavu teorie o správném chování
při útěku. Věděl, že by se měl pohybovat mnohem pomaleji a obezřetněji a
snažit se zmást a poplést co nejvíce pronásledovatele, zvláště když byli
všude okolo. Tak by se pravděpodobně choval správný princ z pohádky, ale
on věděl, že toho není schopen. Princ utíkal, seč mu síly stačily. Jeho
dlouhé nohy se natahovaly, co mohly, a snažily se ho odnést co nejrychleji
z nebezpečí. Přestože měl pocit, že skoro letí, jezdci na koních byli přesto
rychlejší. Blížili se k němu z obou stran, přičemž jim stačilo jenom lehce
sledovat jeho úprk podle zlámaných větévek značkujících jeho cestu.
Jezdci se přiblížili natolik, že ho již měli v dostřelu svých šípů s ocelo­
vými špičkami. Princ před sebou zahlédl další mýtinu, ale nebyl si jist, zda
se mu podaří jí dosáhnout. Představa, že se nedostane na mýtinu, ho mučila
o to více, že na té mýtině byl široký pruh tvořený pevnou skálou bez ja­
kéhokoliv porostu, kde by se jeho stopy zcela ztratily. Mýtina se blížila.
Jeden z rytířů popadl kuši, vzal šíp a začal nabíjet.
V té chvíli nejkrajnější nouze přišla záchrana. Princ nevěděl, zda to byl
přirozený jev, či zda za tím byl Azzie. Faktem zůstává, že zatímco doposud
byl vzduch zcela klidný, v momentě výstřelu se zdvihl vítr. Ne však pouze
slaboučký vítr, ale přímo uragán doprovázený ledovým deštěm a kroupami.
Tato rychlá změna počasí snížila viditelnost na minimum a znemožnila
sledovat princovy stopy.
První rytíř ho minul o dva metry. Druhému se nepodařilo ani to. Další
zanechali planých pokusů a radši se snažili vytvořit kruh, ve kterém by
prince polapili. Ani to se jim nezdařilo, protože princ se, celkem snadno
protáhl mezerou mezi dvěma z nich a spěchal na mýtinu se skalnatým
pruhem. Ten překonal, aniž za sebou zanechal stopy. Když byl za mýtinou,
vítr se utišil. Neslyšel žádné zvuky, které by svědčily o pokračujícím pro­
následování. Princ si uvědomil, že se mu podařilo démony setřást.
- 167 -
Kapitola 7
Čarovný princ utíkal, dokud mohl. Když už měl pocit, že se mu rozsko­
čí plíce a nohy už vůbec necítil, padl na zem a usnul.
Když se probudil, zjistil, že leží na mýtině zalité sluncem. V dálce viděl
horu, která se tyčila až do nebes. Úplný Matterhorn z nějakého divokého
snu, hora snů celá ze skla hrála všemi barvami. Pod horou se rozkládal
hustý les. který bránil snadnému přístupu a vypadal, jako by se skládal z
ocelových stromů. Princ se přiblížil k tomu divnému lesu a pozorně si ho
prohlížel. Stromy byly vyrobeny ze sporákových trubek opatřených doda­
tečně trny a byly poměrně nízké. Nejvyšší strom měřil něco málo přes dva
metry. Jakmile princ vstoupil, stromy začaly vypouštět žlutavý plyn, který
se okamžitě vzňal po zapálení roznětkami, které byly pravděpodobně
umístěny pod zemí.
Princ nevěděl, co si o vzniklé situaci myslet, ale připomnělo mu to chví­
li, kdy viděl strýčka Azzieho, jak si prohlíží nějaký ústřižek. Z tohoto
ústřižku se později vyklubal účet od Spojených nadpřirozených plyná­
renských závodů. Princ si ho prohlédl poté, co ho Azzie nechal ležet na
psacím stole. Tento účet zahrnoval nemalou sumičku za plyn dodávaný do
hořících stromů.
Jestliže strýček Azzie platil účet za plyn pro tyto stromy, a o tom nebylo
žádných pochyb, pak bylo zcela zřejmé, že za tím vším musí vězet nějaké
nepříliš čestné ovlivňování. Princ se cítil velice zvláštně, když mu došly
tyto souvislosti. Připadal si, jako by byl namalovanou figurou na cizích
kartách, jako vystřižená postava připíchnutá na důležitější pozadí. Byl z
toho všeho trochu vyděšen, ale přišel čas, že se musel pohnout vpřed, aby
překonal toto místo. Hořela mu totiž doslova půda pod nohama. Úvahy
musel ponechat na pozdější klidnější dobu.
Jestliže jdou některé věci či zařízení zapnout, musí jít také vypnout.
Princi trvalo hodnou chvilku, než se mu podařilo najít v příkopu kohout.
Když jím otočil, stromy přestaly vypouštět plyn a oheň odumřel. Bylo to
skutečně zvláštní postavit tady takový nesmyslný les.
Princ pak celkem lehko prošel tímto zvláštním místem.
Tím se dostal do Vesnice pod Skleněnou horou, která byla cílovou stani­
cí, výchozí základnou, útočištěm i zásobárnou jídla a všech ostatních věcí
včetně suvenýrů pro ty, kdož se pokoušeli dostat na prosluněný vrchol ob­
- 168 -
rovské hory. Princi bylo řečeno, že na vrcholu té hory stojí zakletý zámek,
kde spi princezna Scarlet.
Hlavním odvětvím přinášejícím vesničce zisk se stal turistický ruch,
tedy přesněji řečeno poskytování služeb těm pošetilcům, kteří se snažili
zdolat Skleněnou horu. Do vesničky přicházeli dobyvatelé a lezci z celého
světa, specializovaní na skleněné hory. Kouzlo nepokořené hory je při­
tahovalo silou, které nemohli odolat.
Čarovný princ procházel hlavní třídou Vesnice pod Skleněnou horou,
která byla z obou stran lemována obchody. Mnohé z nich byly specia­
lizované obchody s výbavou pro lezení na skleněných horách. Sklo patří
mezi materiály, které lze jen s obtížemi přesně zařadit. Kdybyste delší dobu
poslouchali lidi z vesnice, získali byste pocit, že sklo mění své vlastnosti a
kvalitu pokaždé, když se slunce schová za mrak. Hora se pravděpodobně
mohla pochlubit jakýmkoliv druhem skla, který existuje. Bylo tam rychlé
sklo, bludné sklo, úskočné sklo, rozbředlé sklo a také mrtvé sklo z vy­
sokých hor i uleželé sklo z hlubokých proláklin. Každý druh skla (a
Skleněná hora byla pravděpodobně složena ze všech možných druhů) má
své záludnosti a letáky tvrdily, že v příslušných obchodech najdete po­
můcky, které vám pomohou všechny zvláštnosti překonat.
Ačkoliv většina lidí byla přesvědčena, že tato skleněná hora je jediná
svého druhu a je neopakovatelná na celém světě, byli zde také intelektuá­
lové, kteří tvrdili, že věčná lidská touha lézt na skleněné hory má svůj po­
čátek v dávných dobách, kdy bylo těchto hor nepočítaně. Tito teoretici tvr­
dili, že tato hora je jediný exemplář, který byl zachován, a zůstane zde jako
výzva na věčné časy.
Knihkupectví ve Vesnici pod Skleněnou horou byla plná technických
knih, které popisovaly, jak se lezly skleněné hory v tom kterém roce. Bylo
tam také možno nalézt knihy popisující známé výstupy, různé horolezecké
průvodce a knihy rozhovorů s horolezci a teoretiky. Na hlavní třídě bylo
také několik obchodů, které neprodávaly nic jiného než stupačky různých
typů, včetně těch s diamantovými hroty.
Značnou diskusi, která rozdělila vesnici do dvou táborů, vyvolala otáz­
ka, zda použít při expedici na Skleněnou horu koně či nikoliv. Obecně lze
říci, že je pro koně lezení na skleněnou horu mnohem obtížnější než pro li­
di. Koňská noha není tak přizpůsobivá a lezení jí činí značné potíže. Koně
jsou velice vhodná zvířata pro pláně a prérie, pro svou pracovitost jsou vy­
- 169 -
užíváni v lese i džungli, ale lezení na skleněnou horu? Proto se rozšířil
zvyk zdolávat horu na hřbetu horské kozy.
Pro tradicionalisty bylo toto řešení těžko přijatelné. Každý očekává, že
Čarovný princ vystoupí na Skleněnou horu v koňském sedle. Generace ilu­
strátorů, z nichž někteří prohlašovali, že mají posvěcení nejvyšších
duchovních mocností, zobrazovali koně stoupající na skleněnou horu s Ča­
rovným princem v sedle. Ve skutečnosti, což nikdy nezapomněly zdůraznit
učené společnosti, i kdyby kůň zdolal horu, trvale by to poškodilo jeho
psychiku. Navzdory těmto argumentům se nikomu nelíbila představa prin­
ce na koze.
Čarovný princ reagoval jako každý druhý.
„Děláte si legraci?“ vykřikl, když zaslechl návrh, aby jel na koze. „Ani
nápad!“
„V tom případě,“ poradili mu, „si budete muset nazout stupačky a zkusit
vylézt na horu vlastními silami.“
„Já že si mám obout stupačky?“ zeptal se a v hlase bylo slyšet, že má ja­
kousi pověrčivou nedůvěru k těmto užitečným pomůckám.
„Každý horolezec je tady používá.“
„Já ne. Díky. Tyhle křápy na mě nikdo nedostane.“
„Když je ale nepoužijete, tak se nikdy nedostanete na vrchol. Vždyť je
to ze skla, copak to nevíte? Klouže to!“
Čarovný princ, stejně jako mnoho mladých mužů v těch dobách, měl
jisté předsudky jak vůči kozám, tak vůči stupačkám. Vzdychl a rozhodl se
volit menší zlo.
„No tak dobrá, osedlejte mi kozu.“
Ne každá koza je schopna vylézt na Skleněnou horu. To by mělo být
jasné každému, kdo se domnívá, že koza je to jediné, co stačí k tomu, abys­
te získali princeznu. Koza je pouze jedním z nezbytných předpokladů, kte­
rý potřebujete, abyste se mohli vůbec na cestu vydat. Jestli na samém kon­
ci, když je již hrdinský čin vykonán, chcete například pro potřeby malířů
zaměnit kozu za koně, je to vaše věc. Samozřejmě jezdec na koni vypadá
na obraze lépe než jezdec na koze.
A tak se také Čarovný princ vydal na Skleněnou horu na kozím hřbetu.
A na něm dorazil až k velké vstupní bráně obrovského zámku, jehož věžič­
ky čněly až do oblak. Před princem bylo velké schodiště. Jakmile zahlédl
ceduli na železné podpěře, věděl, že je na správném místě. Na ceduli bylo
- 170 -
napsáno: DORAZIL JSTE DO ZAKLETÉHO ZÁMKU. SPÍCÍ PRINCEZ­
NA JE V PRVNÍ KOMOŘE VPRAVO NAD SCHODIŠTĚM.
BLAHOPŘEJEME.
S podivným třasem až v konečcích prstů překonal Čarovný princ po­
slední překážku v podobě vnějšího opevnění, přežil i poměrně nepříjemnou
plavbu přes vodní příkop a konečně celý mokrý vstoupil na galerii. Prošel
několika malými věžičkami, dostal se do krajních komnat, kde pochru­
pávalo služebnictvo, a konečně dorazil k točitému schodišti, které vedlo
prudce vzhůru. Několika skoky se dostal k označené komnatě.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Uprostřed pokoje spatřil vysokou po­
stel s nebesy. Na ní ležela se zavřenýma očima nejhezčí žena, jakou kdy vi­
děl. Byla to ta dívka z miniatury, do které se zamiloval. Ale takhle živá
byla nesrovnatelně hezčí než obrázek.
Kapitola 8
Jakékoliv oči mohly vidět její krásu. Ale Čarovný princ měl dračí oči a
ty byly schopny vidět ještě něco více. Byly schopny prohlédnout Azzieho
plány a odhalit past, kterou chystal. Dračí oči viděly, že Čarovný princ má
nenáviděnou tvar Scarletina svůdce. Co udělá Scarlet až uvidí tu tvář? Dra­
čí oči viděly mračno neštěstí, které se blížilo. Princ však nevnímal jakéko­
liv varování a sklonil se k princezně.
To byl okamžik, ke kterému upínal Azzie všechny své naděje od chvíle,
kdy začal plánovat celou akci.
Polibek! Osudný polibek!
Azzie již předem připravil otrávenou dýku na stoličku stojící vedle po­
stele, aby ji měla Scarlet hned po ruce. Tu dýku měla Scarlet použít
okamžitě, jakmile spatří, kdo ji políbil. Její nenáviděný svůdce!
Azzie stál za závěsem a zde uváděl neviditelnému publiku scénu, která
se odehrávala před jeho očima.
„Dámy a pánové, bytosti Světla a Temnot, přátelé démoni i vy, soupeřící
andělé! Teď se vám všem dostává rozuzlení nejstaršího a nejpoučnějšího
dramatu Čarovného prince a princezny Scarlet. Uzříte probouzecí polibek a
to, co bude následovat!“
I když tato slova dávno dozněla, Čarovný princ s dračíma očima pokra­
čoval ve zkoumání dalšího postupu podle Azzieho plánu.
- 171 -
„Aha,“ říkal si pro sebe, „je mi jasné, že já jsem pouhá nicka, pouhá
částečka v rozehrané hře. Můj tak zvaný strýček Azzie je i přes svou před­
stíranou vlídnost jistě démon. Ten určitě věděl, proč mne vybavil tváří
Scarletina svůdce, když mne dával dohromady. Určitě předpokládá, že mě
Scarlet zabije, hned jak mne uvidí. Ale dobře mi tak. Tak mne zabij, krásná
princezno, jestli tě to uspokojí. I když jsem muž složený nepřítelem z růz­
ných částí, mám v těle srdce a mohu ti říci jedno. Jsem tvůj, princezno, dě­
lej se mnou, co uznáš za vhodné.“
Scarlet ucítila dotek mužných rtů. Otevřela oči, ale protože muž, který ji
políbil, byl velice blízko, neviděla vůbec nic. Její první myšlenka byla,
jaká je to krása být konečně vzhůru!
Potom spatřila jeho tvář. Byla to jeho tvář! Ó, bože! Poznala tu tvář
okamžitě. Byla to tvář muže, který ji svedl a pak opustil. Oči se jí rozevře­
ly. Jedna bílá ručka se chvěla na prsou jako ztracená holubice Héřina. On!
Proč zrovna on! Druhá její ruka zašátrala v prázdnu a nahmatala rukojeť
dýky připravené na stoličce. Pozdvihla ji…
Azzie propočetl a připravil tuto chvilku perfektně. Věděl, že dýka
vklouzne do dlaně, jako by to byla její svobodná vůle. Obecenstvo, nevidi­
telné, ale přítomné, by se vzrušeně naklonilo dopředu. Členové Výboru pro
udílení cen by mohli jasně vidět Scarletinu ručku, jak se napřahuje a potom
vráží dýku do jeho zad, přesně do srdce! A potom, když Čarovný princ
skonává na podlaze, by sám Azzie pokročil vpřed. „Bohužel, princezno,“
pronesl by (tu řeč měl už dlouho nazkoušenou), „zabila jste jediného muže,
kterého jste mohla milovat, muže, který se zasloužil o vaši záchranu!“
Azzie si myslel, že by bylo pěkné, kdyby na závěr princezna obrátila dýku
proti sobě a tím by se dostala navždy do království bolesti v nejhlubší části
pekla. Azzie dokonce uvažoval o tom, že by držel Čarovného prince při
smyslech dostatečně dlouho, aby viděl umírat Scarlet a tím ho přinutil
pronést takové kletby, které by i jemu zajistily věčné zatracení. To by byl
vynikající závěr pro ty, kdo nesnášejí rozbředlé konce.
Azzie si byl tak jist tímto koncem, že předstoupil před Scarlet a řekl s
těžkou ironií v hlase: „Nebesa možná najdou pochopení pro tvou zálibu ve
vraždění, ale obávám se, že svět ani jeho zákony nebudou tak laskavé.“
Lidé se ještě po dlouhé době dohadovali a nemohli se shodnout, proč
vlastně ten plán nevyšel. Podle Azzieho měl prostý zákon odplaty vést
Scarletiny prsty, aby uchopily dýku a ta potom měla směřovat do nechráně­
- 172 -
ných zad Čarovného prince. Ale nevypočitatelnost života tomu chtěla
jinak.
Azzie se přepočítal v účinku Scarletiných očí. Ačkoliv její oči nebyly
schopny vidět celou pravdu jako oči princovy, byly schopny vidět mali­
chernost a lest a vnímaly živý obraz, jehož byly účastníkem. V tom obraze
byl Čarovný princ, princezna Scarlet a otrávená dýka. Umělcovy oči viděly
ubohost celé situace. To nebyla scénka hodná toho, kdo maloval obrazy
plné života. Scarlet se vzepřela vrazit dýku princi do zad nejprve z umě­
leckých důvodů, ale vzápětí na to její city daly za pravdu estetickému roz­
hodnutí.
„O čem to mluvíte?“ otázala se Scarlet Azzieho.
„Neměla jste ho zabít,“ odpověděl Azzie. „Odsoudila jste se k věčnému
zatracení a největším mukám pekelným, mladá dámo.“
Scarlet se začala hlasitě smát.
„Posmíváte se mi? Já vám ukážu…“
Ke Scarletinu smíchu se přidal další. Byl to smích Čarovného prince,
který stál vedle Scarlet, ruku kolem jejích boků. Čarovný princ nebyl mr­
tev! Dýka nebyla užita ke svému účelu! Azzie ustoupil o krok zpět pln roz­
paků.
Byli živí! Ti dva mladí lidé byli živí, jejich láska nějak překonala všech­
ny Azzieho pečlivé nástrahy. Při pohledu na ty dva krásné mladé zami­
lované lidi, byla náhle představa obecenstva složeného z andělů a démonů
tatam. Jedno oko nezůstalo suché.
„To jsem nechtěl!“ křičel Azzie. „Tohle jsem přece nechtěl!“
Ale bylo to jeho dílo. Dokázal, že šťastný příběh lásky a odpuštění chytl
každého za srdce a rozhodl, že Dobro, a ne Zlo, získalo právo určovat osud
lidstva pro příštích tisíc let.
- 173 -
ČÁST VII
Kapitola 1
Ylithiny štíhlé prsty tiše zaťukaly na dveře vedoucí do Azzieho alchy­
mistické laboratoře.
„Azzie? Vím, že tam jsi.“
Nic se neozvalo. Babriel, který stál vedle Ylith, řekl: „Myslím, že
bychom to ještě měli zkusit.“ Ylith zaklepala znovu.
„Azzie! No tak! Pusťme dovnitř! To jsem já, Ylith. Babriel je tady taky.
Víme, že jsi zažil velké zklamání. Ale my jsme tvoji přátelé. Chceme ti po­
moct a být s tebou.“
Ozval se drsný skřípavý zvuk. Někdo na druhé straně vytáhl železnou
tyčku, která sloužila jako západka. Dveře z masivních dřevěných trámů se
o pár centimetrů pootevřely. Objevila se Frikova nosatá tvář.
„Je Mistr uvnitř, Friku?“ zeptala se Ylith.
„Ó ano. Je vevnitř, slečno. Ale já bych k němu teď nechodil. Je v
mizerné náladě. Není vyloučeno, že by někomu mohl ublížit.“
„To je nesmysl!“ řekl Babriel. „Pusťte mne tam! Promluvím s ním.“
Zatlačil na dveře a vešel dovnitř.
Azzie seděl na malé stoličce, kterou postavil do rohu laboratoře. Roz­
valoval se tam ve svém purpurovém plášti a část kapuce se mu svezla přes
levé oko. Vypadal jako samo peklo. Oči měl podlité krví. Na zemi se válely
poháry a prázdné láhve od božské krve. Na policích nedaleko Azzieho stála
baterie dalších plných lahví.
„No tak, Azzie!“ řekl Babriel. „Neberte si to tak. Vždyť váš nápad i
samotná realizace byly velice dobré. Pamatujte si, není důležité, jestli jste
vyhrál, nebo prohrál. Důležitý je způsob, jak jste soutěžil.“
„To jste úplně vedle,“ odporoval Azzie. „Jediné, co se počítá, je výhra.
Jak jste hrál, to vůbec nikoho nezajímá.“
Babriel potřásl hlavou.
„Možná máte pravdu v tom, že při našem rozdílném přístupu a
pravidlech klademe oba důraz na něco jiného. Ale rozhodně byste měl pře­
stat pít, příteli. Pomohu vám vstát.“
- 174 -
Natáhl ruku směrem k Azziemu. Azzie ji jednou rukou zachytil a druhou
se snažil ho do ní praštit. Babriel se lehko ubránil a zvedl Azzieho ze sto­
ličky.
„Podívejte se na to rozumně,“ prohlásil Babriel. „Co na tom skutečně
záleží, kdo vyhrál?“
Azzie na něj vytřeštěně zíral.
„Rozuměl jsem vám dobře?“
„Rozuměl jste dobře. Chci tím říci, že my všichni, bytosti Světla a
Temnot, se na to musíme dívat z dlouhodobého hlediska. Sloužíme všichni
životu a smrti, inteligenci a vůbec všem silám ovládajícím lidstvo.“
„Stejně jsem neměl prohrát,“ vzdychal Azzie. „Prohrál jsem proto, že
jsem neměl žádnou podporu Sil Temnot. Vy sám, Babrieli, jako můj pro­
tivník, jste mi byl větší oporou, než moji vlastní lidé. To je největší
problém zla. Není nikterak nápomocné. A to ani samo sobě.“
„Neberte to tak tragicky,“ utěšoval ho Babriel. „Pojďte Azzie s námi.
Jdeme všichni společně na slavnostní večeři k vyhlášení vítězů. Trochu se
pobavíme.“
„A jo, samozřejmě,“ vyhrkl Azzie. „Ta zpropadená slavnostní večeře.
Dobrá. Na chvilku se tam stavím. Jděte napřed, ještě tu musím pár věcí do­
dělat. Jak jste na tom s tou gotickou… jak tomu říkáte?“
„Zrovna dokončují zvonici,“ odpověděl Babriel.
Při odchodu z laboratoře se otočil Babriel na Ylith: „Víš co? Měli
bychom nějak odměnit Čarovného prince za to, jak pěkně sehrál svoji
roli.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasila Ylith.
Azzie zaskřípal zubama.
Po odchodu Babriela s Ylith přivolal Azzie Frika.
„Slyšel jsi někdy něco takového?“ zeptal se ho.
„Co máte na mysli. Mistře?“
„Co si tady povídali ti mí tak zvaní přátelé. Slyšel jsi, co to tady bláboli­
li? Taková pitomost! Oni chtějí odměnit Čarovného prince za to, jak se vý­
borně choval!“
„Ano, pane,“ odpověděl Frike. „To je opravdu srandovní, ha ha.“
„Ano, také jsem to tak cítil,“ souhlasil nakysle Azzie. „Nuže, měli
bychom dát nějakou odměnu našemu milému Čarovnému princi, který nám
vyrostl ve velkého mistra, za to, jak sehrál svůj part v mém dramatu. Nejlé­
- 175 -
pe asi tak, že si zase vezmeme jeho život, který jsem mu tak neuváženě da­
roval. Velice nepříjemné je, že ho nemohu zabít sám. Alespoň ne přímo.
Jsou zde jistá pravidla. Velice hloupá pravidla, ale co se dá dělat. Ta nám,
démonům, zakazují bezdůvodně krutě zacházet s lidskými stvořeními a za­
bíjet je.“
„To je tedy opravdu vůči vám nespravedlivé, Mistře,“ horlil Frike.
„To skutečně je. Nikdy jsem s tím také nesouhlasil,“ přikývl Azzie. „Já
ale doufám, že se nám podaří nějak je obejít.“
„Ale, Mistře, jak to chcete provést?“
„Friku,“ oslovil slavnostně Frika Azzie, „jak by se ti líbilo být místo
shrbeného služebníčka mstivým válečníkem?“
„Nezní to špatně, pane,“ pousmál se Frike. „Jak byste to chtěl udělat?“
„Máme tady plno náhradních částí lidských těl,“ prohlásil Azzie, „a já
jsem mistr v jejich skládání. Pojď se mnou. Lehni tady na tu mramorovou
desku.“
„Mistře, tohle není nejlepší nápad.“
„Mlč,“ přikázal Azzie. „Nehádej se se mnou. Nezapomeň, že mohu
změnit celou tvou osobnost zrovna tak snadno jako tvé tělo.“
„Ano, pane, já vím,“ přikyvoval pokorně Frike a lehl si na mramorový
stůl. Azzie vzal skalpel a nabrousil si ho o své kopyto.
„Bude to bolet?“ strachoval se Frike.
„Samozřejmě to bude bolet,“ potvrdil jeho chmurné obavy Azzie.
„Anestézie ještě nebyla objevena.“
„Co jste to říkal, že nebylo ještě objeveno, Mistře? Aneco?“
„Nestarej se. Kousni se do rtu. Začínám řezat.“
Kapitola 2
Čarovný princ se díval z okna Začarovaného zámku. Měl dobrou nála­
du. Jen tak si lenošil a těšil se ze života. To láska umí, alespoň na chvilku,
a princ letěl na perutích lásky teprve krátkou dobu.
Nikdy ho nepřestávaly vzrušovat neustálé změny podoby Začarovaného
zámku. Zrovna teď pozoroval, jak mu větší i menší kousky zámku mizejí
přímo před očima.
Podíval se směrem ke stájím. Zatímco se díval jinam, zmizela jich
alespoň půlka. To mu připomnělo jeho nedávnou myšlenku, že by odsud
měli zmizet co nejdřív, protože tenhle zámek už dlouho nevydrží. Síla kou­
- 176 -
zel, která ho držela pohromadě, rychle vyprchávala a bylo nebezpečí, že
zámek kompletně zmizí.
„Miláčku! Pojď dolů! Naši hosté už by tě rádi pozdravili.“
Scarletin hlas stoupal vzhůru do ložnice, kde si Čarovný princ
upravoval svou novou tuniku. Princ si opravdu potrpěl na to, aby jeho šaty
vypadaly vždy upraveně. Věděl, že je tento večírek pro Scarlet velice dů­
ležitý, protože měla alespoň příležitost pozvat Popelku a všechny ostatní
pohádkové bytosti. Princ si nebyl zcela jist, jak bude snášet přítomnost to­
lika slavných osobností, ale zatím se zdálo vše v pořádku.
Princ byl však tentokrát více než tunikou zaujat přeměnami
Začarovaného zámku. Z místa, kde stál, bylo dobře vidět kus přístupové
cesty k zámku a kus zdi vedle ní. Náhle přesně ten kus zdi, který pozo­
roval, zmizel. Kus zdi i s chrličem byl prostě pryč.
„No tak, princi!“ ozval se opět Scarletin hlas. „Kdepak jsi?“
V hlase se objevil stín nedůtklivosti. To princi připomnělo, že možná
nezná svou vyvolenou dokonale. Uvědomil si, že věčné štěstí, které jim
bylo v pohádce přisouzeno, je záležitost, která jim byla dána shůry, ale že
to neznamená, že by nemohlo podléhat nějakým rušivým vlivům.
Princ překontroloval ještě naposled svůj vzhled ve vysokém zrcadle a
vykročil z ložnice. Jak sestupoval po schodech dolů, zjistil, že muzikanti,
usazení ve svých legračních bílých parukách na pódiu ve velkém tanečním
sále, již začali hrát nějakou jemu neznámou skladbu. Hosté postávali v
hloučcích pod křišťálovými lustry, usrkávali šampaňské a tiše konverzova­
li.
Princ zahlédl Scarlet ruku v ruce s Popelkou, která se stala její největší
přítelkyní. Byl to vlastně Popelčin nápad uspořádat tento večírek na počest
Scarlet. Na večírku se mělo zároveň oznámit zasnoubení Čarovného prince
a princezny Scarlet.
Princ mezi hosty poznal známého Ira, krále Kukulína, a po chvilce roz­
hlížení zahlédl další hrdiny z Francie, Německa i dálného Orientu — Ro­
landa, Siegfrieda a Aladina.
Ti všichni ho spatřili a propukli v jásot a potlesk. Princ zaslechl výkřiky
typu „Dobře jsi to provedl!“ a podobné, což jsou jistě slova, která člověka
potěší poté, co probudil Spící princeznu. Navíc začali zpívat píseň „Ty's
bratr náš, ty's správný rek“.
- 177 -
To jsou chvíle, pro které stojí za to žít, pomyslel si Čarovný princ. I
když se Začarovaný zámek rozpadá, i když je princezna Scarlet trochu víc
pavlačový typ, než by si přál, tyhle chvíle triumfu jsou skutečně opojné.
Čarovný princ byl ještě celý rozechvělý tím slavným uvítáním, když tu
se od brány ozvalo hlasité bušení. Rozléhalo se celým zámkem a všichni
hosté strnuli a zírali na vstupní bránu.
Sakra! pomyslel si Čarovný princ. Dobré zprávy se obvykle neohlašují
tak dramaticky.
„Kdo je tam?“ zvolal princ nahlas,
„Někdo, kdo prosí o pomoc,“ dolehl zvenčí tlumený hlas.
Čarovný princ byl v pokušení říci ne, ale pak si uvědomil, že v den jeho
velkého triumfu by se měl postavit tváří v tvář čemukoliv. Knižní hrdina,
který si má vzít za ženu Spící princeznu, nemůže zapudit od bran Zača­
rovaného zámku nikoho, i když jsou okolnosti jeho žádosti sebepodivnější.
„Dobrá,“ prohlásil princ, „nemám dost času na nějakou významnější po­
moc, ale nějakou menší službičku bych snad…“
Otevřel dveře. Muž, který vstoupil, mu někoho připomínal. Ale kde
jenom potkal toho vysokého válečníka se zlověstnou tváří a zlacenou přil­
bou naraženou hluboko do čela?
„Kdo jste?“ zeptal se princ.
Válečník si stáhl helmu trochu dozadu a princ zjistil, že se dívá do Fri­
kovy neoholené tváře.
„Friku!“ zvolal princ. „Jsi to ty? Ale co se to s tebou stalo… ne, ne, jen
mne nech přemýšlet… Už to mám! Ty jsi přeci býval spíše menší s hrbem.
Teď jsi vysoký, pěkně svalnatý a po hrbu ani památka!“
„Vy jste mi ale pozorovatel!“ pronesl sarkasticky Frike s krvežíznivým
úsměvem.
„Čemu vděčíme za tvou návštěvu?“
„Tomu,“ odpověděl Frike, „že mne poslal můj pán, Mistr Azzie.“
„Doufám, že se má dobře.“
„Jo, daří se mu fajn. Poslal mě sem, abych mu přinesl něco zpátky tady
v tom.“
Na ta slova otevřel Frike koženou brašnu, kterou měl přes rameno. Li­
nul se z ní ostrý pach.
„Ocet!“ řekl překvapeně princ.
„Jo, to máte pravdu,“ přikývl Frike.
- 178 -
„Proč s sebou nosíš brašnu plnou octa na tenhle Začarovaný zámek?“
„Ocet mám s sebou proto, abych uchoval to, co s sebou mám odsud při­
nést nazpět.“
Princi se nijak nelíbil směr, kterým se rozhovor ubírá, ale přesto se ještě
zeptal: „A co to máš v tom octě odsud přinést, Friku?“
„Ale, pane, přišel jsem si pro vaši hlavu.“
„Moji hlavu?“ zvolal Čarovný princ. „Na co by ji strýček Azzie potře­
boval?“
„Je na vás, princi, pořádně naštvaný, protože vás princezna Scarlet ne­
zabila tak, jak měla. Prohrál tím zápas mezi Temnotou a Světlem, který se
koná vždy v předvečer milénia. Usoudil, že jste lstivý a nespolehlivý a
chce vaši hlavu.“
„Ale vždyť to nebyla moje chyba, Friku! A i kdyby byla, proč ke mně
chová takovou zášť, že mě chce připravit o život?“
„Je to nelogické, souhlasím s vámi,“ řekl Frike. „Ale co mohu dělat? On
je démon a je zlý. Velmi zlý. Chce vaši hlavu a já jsem zde proto, abych
mu ji přinesl. Nelíbí se mi to poslání, zvlášť když je váš zásnubní den, ale
nemám možnost to nechat na jindy. Rozlučte se se svou princeznou.
Doufám, že jste si s ní trochu užil před svatbou, protože až přijdete o
hlavu, už žádné potom nebude.“
„Myslíš to všechno skutečně vážně, nebo mne jen tak strašíš?“ ptal se
Čarovný princ.
„Radši tomu věřte. Je mi to líto, mladíku, ale tak to v pohádkách taky
někdy chodí. Jste připraven?“
„Počkej!“
„Kdepak, na nic nečekám!“
„Ale vždyť já nemám meč!“
„Nemáte meč?“ podivil se Frike a čepel jeho meče poklesla. „Přece mu­
síte mít meč! Kde ho máte?“
„Musím nějaký sehnat.“
„Předpokládal bych, že člověk jako vy bude mít meč stále při sobě.“
„Dej mi pokoj, vždyť je to můj zásnubní den.“
„Dobře, jděte si pro meč, ale hněte sebou.“
„Friku, byl jsi mi skoro otcem. Jak mi to můžeš udělat?“
„No, já v tom hraju poměrně tradiční roli,“ uchechtl se Frike. „Zmrza­
čený sluha, který je docela sympatický, ale je osudově přitahován zlem.
- 179 -
Není v tom nic osobního, ale musíme to spolu vyřídit. Běžte si už pro ten
meč.“
„Dobře, ty kryso,“ řekl princ. „Počkej tady. Budu hned zpátky i s me­
čem.“
„Počkám,“ odpověděl Frike a šel ochutnat něco z připravených lahůdek.
Když byl Čarovný princ pryč skoro půl hodiny, šla ho princezna Scarlet
hledat. Našla ho v tom, co zůstalo ze stájí. Dokončoval zrovna sedláni nej­
rychlejší kozy, jakou mohl najít.
„Co to děláš?“ zvolala Scarlet.
„Nevím, jak bych ti to vysvětlil,“ začal princ, „ale mám pocit, že bych
měl zmizet.“
„Zbabělce!“
„Potvoro!“
„Ale vždyť náš nový společný život sotva začal!“
„Co by to bylo za nový život, kdybych byl mrtev a nijak si ho neužil?“
„Možná bys ho porazil!“
„To bych tedy neřekl,“ odporoval Čarovný princ. „Upřímně řečeno se
mi taky moc nelíbí takhle utíkat. Potřeboval bych poradit od někoho moud­
rého.“
Objevil se záblesk světla a nějaký hlas řekl: „Myslím, že jsi o to nikdy
nepožádal.“
Byl to Hermes Trismegistos.
Kapitola 3
Ten starý bůh nevypadal nikdy lépe. Černý plášť, pečlivě nařasený ko­
lem mramorově bílého těla, vypadal senzačně. Každý vlas na hlavě byl na
svém místě. Lehce šikmé, jakoby orientální oči mu dodávaly výraz neoby­
čejné krásy a moudrosti. I jeho sandály postrádaly jakýkoliv nádech lidské
nedokonalosti.
„Ó, Herme,“ zvolal princ. „Co to Azzie dělá? To není fér poslat Frika,
aby mi uřízl hlavu. A to jenom proto, že mu nevyšel jeho předpoklad s tím,
že mne princezna Scarlet zabije.“
„Máš pravdu, že to není příliš fér,“ souhlasil Hermes. „Ale kdo ti řekl,
že démoni jednají nějak jinak?“
„Má on vůbec podle vašich zákonů právo poslat svého sluhu, aby mě
připravil o hlavu?“
- 180 -
„Podívám se,“ řekl Hermes. Vytáhl odněkud ze svého velkého pláště
tlustý svazek papírů a vyhodil ho do vzduchu. Jednotlivé papíry se snášely
k zemi.
Hermes luskl prsty a objevila se malá sovička.
„Najdi mi patřičnou pasáž, která upravuje jednání pomocníků démonů,“
přikázal jí Hermes.
„Jak si přeješ,“ přikývla sova a vzlétla do vzduchu. Přiblížila se k vodo­
pádu listů a hledala ten pravý. Když ho objevila, chytila ho do zobáku a
přinesla ho zpět.
Hermes studoval papír a potřásal smutně hlavou.
„Je to, jak jsem se obával. Pomocí svého sluhy s tebou může dělat, co
chce, protože tě vytvořil. Přesně řečeno sestavil, ale to vyjde nastejno.“
„Jak to, že mu to dává moc rozhodovat o mém životě a smrti?“
„Tak to v těchto případech stvoření chodí. Ale ani ty nejsi bez šance.“
„Co mohu dělat?“
„Zabij Frika.“
„Myslíte, že bych to dokázal? Zdá se mi strašně silný.“
„Ano, ale ty jsi hrdina. A kdybys měl dobrý meč…“
„Měl jsem Excalibur, ale musel jsem se s ním rozloučit. Snažil se mě
zabít.“
„Musíš ho získat zpátky. Potřebuješ kouzelný meč, abys byl schopen za­
bít démonova pomocníka vybaveného nadpřirozenými schopnostmi.“
„Myslím, že bych se měl přiznat, že mám strach,“ řekl princ.
„To je proto, že máš srdce zbabělce, ale z toho si nic nedělej. Strach má
každý.“
„Každý?“
„Ti, co jsou příliš stateční, zahynou tak rychle, že po nich nezbude ani
vzpomínka. Za strach se nemusíš stydět, Čarovný princi. To je jako se
spalničkami — taky je měla většina lidí alespoň jednou za život. Prostě si
své zbabělosti nevšímej a ona zmizí. Půjde to i bez ní. Asi to nezní moc
jasně, ale ty máš svou povinnost a ta jasná je. Jdi, princi, a najdi ten meč.
Přikaž svému zbabělému srdci, ať se přestane chvět, a zbav se toho dare­
báka Frika. Pak buď navždy šťasten se svou princeznou. Mimochodem,
Scarlet je velmi hezká.“
„To je,“ přikývl princ. „Ale mám obavu, že je trochu hubatá.“
„To některé bývají. Teď už sežeň ten meč.“
- 181 -
Kapitola 4
Hermes s Čarovným princem neměli na hledání Excaliburu příliš času.
Hermes vzal nejprve prince do Úřadu pro ztracené meče. Tam zazna­
menávají všechny možné vibrace všech mečů, které byly kdy zapomenuty.
Všechny záznamy se uchovávají v centrální registraci na planetě Oaqsis IV.
Hermes našel stopu Excaliburu a sledoval ji zpět na Zem. Čarovného prin­
ce přitom vlekl všude s sebou.
Zpátky na Zemi Čarovný princ zjistil, že sedí někde v hospodě. Hermes
mu dal pokyn, aby ho následoval do kuchyně. Tam spatřil meč. Byl celý
zprohýbaný a zarezlý, ale přesto bylo možné poznat, že se jedná o kvalitní
zbraň. Meč byl dost špinavý, jak ho chlapec v kuchyni používal na čištění
zeleniny, strouhání mrkve, krouhání zelí a další domácí práce. Navzdory
tomu Excalibur poznal prince okamžitě.
„Pane, tady jsem!“ zvolal nalomeným hlasem. „Váš vlastní opuštěný
meč.“
„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se princ. „Skutečně jsi musel čistit ze­
leninu?“
„Není to moje vina,“ odpověděl meč. „Jak mohu zabránit mužům, aby
mne nepoužívali tímto potupným způsobem? Pane, vezměte mě zpět do
služby. Dokážu vám, že nebudete litovat.“
„Tak pojďme,“ vyzval ho princ.
Meč mu skočil nadšeně do ruky. Zdálo se, že jeden z hospodských
podomků se chce dát s princem do rvačky, aby mu zabránil v odchodu. Sta­
čil jediný pohled na odhodlaného prince s Excaliburem v ruce, aby si to
rozmyslel. Čarovný princ vyšel z hostince a pod Hermovým dohledem se
mu podařilo dostat v pořádku do Začarovaného zámku.
Jakmile ho Frike zahlédl, položil nazpět obložený chlebíček s kuřecími
játry, na kterém si pochutnával při dlouhém čekání na Čarovného prince.
Utřel si ústa do rukávu a řekl: „Jste připraven?“
„Ano, jsem připraven.“
„Tak jdeme na to!“
Meče se zkřížily. Boj začal.
Kapitola 5
Princův meč, Excalibur, zaúpěl pod vahou Friková úderu, ohnul se jako
vrba a potom znovu zaútočil. Udeřil tvrdě na Frikovo brnění a tlačil ho
- 182 -
zpět. Frike ustoupil dva kroky, aby vyrovnal rovnováhu a znovu zaujal
správný šermířský postoj. Jeho meč začal opisovat ve vzduchu křivky pro­
zrazující zkušeného šermíře a snažil se Excalibur vylákat ze střehu klam­
nými výpady. Excalibur se musel bránit výpadům a ránám vedeným se
zjevným zaujetím a nepochybným uměním. Ostatní hosté sledovali zápas
ze schodiště nebo z malého balkónku a tajili dech při té napínavé podívané.
Frike se najednou usmál, protože znal osudnou slabinu Excaliburu. Ex­
calibur byl značený démonský meč, který musel na povel poslechnout své­
ho pekelného pána. Frike si byl plně vědom této vlastnosti, proto čekal na
svou příležitost.
V okamžiku, kdy se jejich meče opět zkřížily, Frike zvolal: „Poslechni
svého pána, mocný Excalibure! Pojď ke mně!“
„Ani nápad!“ zavrčel Excalibur a usekl Frikovi pravou ruku.
„Přikazuji ti to!“ zahulákal Frike, který ve svém bojovném zápalu necí­
til bolest a mával válečnou sekerou, kterou držel ve své zdravé levé ruce
nad hlavou.
„Ty jsi to ale neřekl v runách,“ odpověděl Excalibur a dalším princovým
švihem mu uťal levou paži.
„Ušetři mě toho osekávání!“ zarval Frike a zaútočil oběma nohama, kte­
ré měl vybavené ostrými břity. „Přikazuji ti podle prastarého zákona zla,
abys přišel ke mně, a to bez zbytečného vysvětlování a zdržování.“
„Proč ne,“ řekl Excalibur, „když si to přeješ, tak budiž!“ Velký svítící
meč vylétl z princova sevření, opsal ve vzduchu krásnou piruetu, probodl
Frikovo brnění a neustal v pohybu, dokud neprojel celou šíří Frikova těla.
„Běda, je se mnou konec!“ vzdychl Frike.
Čarovný princ se obrátil k princezně. Jeho oči žhnuly vzrušením. Zbavil
se konečně své rozporuplnosti.
„Dej mi poslední polibek,“ vyzval princ Scarlet, „a pak nech promluvit
své srdce, jestli si přeješ být stále mou, což sladší bude než spočinutí v lůně
smrti.“
„Dám ti polibek, můj drahý, a pak další a zas a zas,“ odpověděla Scar­
let. „Přestaň mluvit o smrti. To je minulost. Teď už nás čeká provždy
jenom štěstí a láska.“
A tak tomu také bylo.
- 183 -
Kapitola 6
Moondrench byl mladý duch, který měl sexuální probuzení teprve před
sebou. Ačkoliv se o něm mluvilo v mužském rodě, byl stále ještě z hledis­
ka sexuality neutrální. Agrippa byl starší duch, který už se potloukal po
světě příliš dlouho, než aby se o něm mluvilo jako o trochu zkušenějším.
Měl rád mladé duchy, protože jejich naivní chování mu dávalo pocit nad­
řazenosti a odpovědnosti. Kdoví, co měl za lubem, když pozval Moondren­
cha, aby šel s ním.
Vyšli ze severního východu z předpeklí zrovna v době, kdy se měla ko­
nat večeře k vyhlášení výsledků souboje tisíciletí. Stoupali spolu po
schodech v mracích k budově, kde se měla tato večeře konat. V mracích se
špatně chodí, i když jste démon. Netrvalo také dlouho a Moondrench si za­
čal stěžovat.
„Už mě ta chůze nebaví,“ prohlásil. „Co kdybychom radši letěli?“
„To není dovoleno,“ odvětil Agrippa.
„Ale vždyť my vždycky létáme! Což už si nepamatuješ ty hry s létáním,
které jsi mne naučil?“
„Prosím, nemluv o tom zde. Bylo mi řečeno, že dnes chodíme pěšky na
počest předka našich obětí, Adama.“
„Adam, šmajdam,“ řekl Moondrench. „Prostě si nechci zpotit svoje
nový roucho.“
„Přestaň si stěžovat,“ přikázal mu Agrippa.
Před nimi se rozkládalo obrovské sídlo z mraků. Zdálo se, že je bez
hranic. Bylo vyzdobeno korintskými sloupy, které mu dodávaly antický
vzhled.
Vešli do vstupní brány. Démon v napudrované paruce a hedvábných
punčochách zkontroloval Agrippovu pozvánku. Dokonce ji podržel chvíli
proti světlu, aby se přesvědčil, zda je v pořádku vodoznak na papíru. Vy­
hlašování výsledků souboje tisíciletí byla tak významná událost, že se
mnohé nadpřirozené bytosti snažily dostat dovnitř za pomoci různých vy­
lhaných historek a dokonce pomocí padělaných dokladů. Agrippa šťastně
získal pozvánku na banket pro sebe a jednoho přítele díky svým vynikají­
cím vztahům s Nejvyšší démonskou radou, pro kterou příležitostně pořádal
různé večírky a literární dýchánky.
Uvaděč ověřil platnost pozvánky, označil ji a pustil je dovnitř.
- 184 -
V hlavním sále, kde se banket pořádal, byl tak dlouhý stůl, že se jeho
vzdálený konec ztrácel v nedohlednu. Agrippa s Moondrenchem našli svá
jména napsaná na malých papírových kartičkách připíchnutých na
grapefruitech, které označovaly jejich místa. Měli to štěstí, že jejich místa
byla takřka uprostřed stolu.
Při usazování na místa se představili se svými sousedy a potřásli si krát­
ce rukama. Agrippa zjistil, že jeho soused je núbijský anděl s ebenovou
svatozáří. Projevy od předsednického stolu již začínaly. Moondrench se ko­
lem sebe rozhlížel s posvátnou bázní. Všiml si, že se již podává jídlo.
„Mohu už začít jíst?“ ptal se Agrippy hlasitým šepotem.
„Ano, ale dej pozor, abys za chvíli nebyl jako prase.“
Moondrench něco zavrčel a nabodl si z jedné mísy pořádnou porci kro­
caní pečené. Zapil to pohárem mexické božské krve. Na dně sklenice byl
zárodek malého dráčka, potvrzující pravost nápoje. Moondrench pomalu
přežvykoval jídlo a rozhlížel se kolem sebe. Postupně soustředil svou po­
zornost na vysokého světlovlasého tvora, který seděl přesně naproti němu.
„Sakra,“ poznamenal směrem k Agrippovi. „Tomu říkám pořádnej sexy
kusanec.“
„Na to klidně zapomeň,“ řekl Agrippa. „To je anděl a ten není pro ta­
kové, jako jsi ty.“
Pravda je, že démoni většinou pokukovali po andělech, a říkalo se, že
andělům jejich pozornost lichotila. Tato večeře s vyhlášením výsledků byla
jednou z nemnoha příležitostí, kdy se mohli spolu setkat. Číšníci běhali jak
o závod a přinášeli stále nové podnosy plné jídla a pití. Mnozí z nich měli
na sobě různé národní masky, jež byly v té době velmi populární v ne­
beských kruzích. Masky odpovídaly většinou typu jídla, které servírovali.
Italští andělé podávali tenoučkou pizzu, vietnamští andělé roznášeli zá­
vitky z hadích vajec a polévku Pho a arabští duchové měli na stříbrných
podnosech naskládány pyramidy kebabů.
Jídlo bylo samozřejmě velice dobré, ale Moondrench se zajímal daleko
více o tvrdé alkoholické nápoje.
„Podej sem božskou krev,“ volal na vysokého hubeného ducha sedícího
naproti němu.
Agrippa také začal zostra. Moondrench se rozhodl, že se připojí ke sku­
pině démonů, kteří stáli v jednom z rohů a popíjeli božskou krev přímo ze
svých bot a zjevně se tím za divokého smíchu velice dobře bavili. O kou­
- 185 -
sek dál démon v šaškovském úboru rozkrojil obrovský koláč a z něj vylétlo
čtyřiadvacet černých havranů, kteří létali těsně nad hlavami překvapených
hostů.
„Tak co, líbí se ti tu?“ zeptal se Agrippa Moondrencha.
„Není to špatný,“ odpověděl Moondrench. „Kdopak je ten chlápek, co
tam mává rukama?“
„To je Asmodeus,“ řekl Agrippa. „Má na starost tuhle část sálu.“
„A kdo je ta tmavá žena vedle něj?“
„To je Hekaté, Královna noci. Když se budou dívat tvým směrem, usmí­
vej se a připij jim. Jsou velmi důležití a mohli by se nám hodit.“
„Nemusíš mi stále říkat, jak se mám chovat. Co ten Asmodeus dělá?
Zdá se mi, jako by něco četl. To jsem nevěděl, že Nejvyšší démoni umějí
číst.“
„To je velká legrace,“ zamračil se Agrippa. „Kdyby tě zaslechl, předve­
dl by ti něco, čemu by ses ještě dlouho smál.“ Agrippa se sklonil blíže k
Moondrenchovi. „Zdá se, že si ještě prohlíží poznámky pro svůj projev.“
„O jakém projevu to mluvíš?“ zajímal se Moondrench. „Neříkal jsi nic o
žádných projevech.“
„Myslel jsem si, že víš, o co jde.“
„Myslel jsem si, že to bude pořádnej mejdan.“
„To tedy bude něco mnohem víc,“ vysvětloval Agrippa. „Tahle večeře
se pořádá na počest vítěze Souboje tisíciletí. Ten určí, jaké budou osudy
lidstva příštích tisíc let.“
„To je pro nás tak důležitý osud lidstva?“ divil se Moondrench.
„Pro nás ani tak ne,“ odpověděl Agrippa, „ale pro ně to je sakra důleži­
té.“
Bezejmenný horor obcházel kolem stolů a silně zapáchal těžkým piž­
mem ropuch. Jeho společník, převlečený za maskota známých prodejen s
lahůdkami, se ho zeptal: „Už jsi slyšel, jak to dopadlo s tím soutěžním
projektem Dobra?“
Bezejmenný horor zavrtěl záporně hlavou.
„Celá ta prokletá věc spadla! Byla to bouračka jako hrom, spadlo to sa­
kum prdum i s těma oknama z barevných skel. I ty chrliče se válej po ze­
mi.“
„Jak se to stalo?“ vyptával se Bezejmenný horor.
- 186 -
„Něco bylo v nepořádku s těmi pilíři a statikou. Nejsem v tom moc silný
a řekl bych, že v tom nebyli moc honění ani ti stavitelé. Cha, cha.“
„Chci se ještě napít,“ prohlásil Moondrench. „Slíbil jsi mi pořádnou zá­
bavu.“
„Tady už jde číšník s nápoji,“ upozornil ho Agrippa. „Nezačni se zase
chovat jako dítě.“
„Budu pít tolik, kolik budu chtít,“ odsekl Moondrench a sápal se po ka­
rafě s božskou krví. „To znamená, že budu pít hodně. Ostatně pití se mi ne­
zdá nijak dětinské.“
Vzadu v hale nastal nějaký rozruch. Objevil se tam démon s liščí tváří a
snažil se vrávoravě dostat doprostřed místnosti. Vrážel do číšníků, shazoval
talíře a něco rozšlápl. Šum po jeho příchodu sílil. Ozývaly se vzrušené vý­
křiky:
„Co je to za hrubiána?“
„Není to snad…?“
„Je to možné, že je to…?“
„Vypadá jako Azzie.“
„Nereprezentoval on Zlo v souboji?“
„Jakpak asi dopadl?“
„Ahoj, Azzie! Jsi v pořádku?“
„Slyšel jsem, že se vyšvihl pěkně vysoko.“
„Myslel jsem, že je ještě v pekle.“
„Vypadá namazanej pod obraz.“
„Dávej bacha, kámo.“
„Co můžete očekávat od opilého démona.“
„Jak to vlastně bylo s tou skleněnou horou?“
„Vykašli se na ně, Azzie!“
„Cítím peklo. Síru a ještě něco jiného.“
Moondrenchovi začalo být trochu nevolno. Ani Agrippa už mu nevě­
noval tolik pozornosti. Banket dostával teprve nyní správné obrátky. Číšní­
ci v černých fracích přinášeli na stříbrných podnosech stále nové pokrmy.
Některé z nich byly velmi neobvyklé. Například zrovna narozené chiméry.
Mnohá jídla musela mít připíchnutou cedulku, aby strávníci věděli, o co se
jedná a jak to jíst. Některá jídla byla speciálně připravována tak, že byla
schopna upozorňovat na své přednosti.
„Ochutnejte,“ volaly dušené turíny. „Jsme vynikající.“
- 187 -
Rozhovory byly stále hlasitější, takže celková atmosféra byla ohlušující.
Když jste si chtěli promluvit s někým, kdo seděl dvě, tři sedadla od vás,
museli jste použít telefon z mořských mušlí, který byl pověšen za každou
židlí.
Kolem jídelního stolu se vytvořila celá ulička z veličin minulosti, kde
vedle sebe postávali nejvýznačnější smuteční tanečnice a různí bývalí hu­
dební virtuosové. Každý nově příchozí se musel zařadit do fronty, aby jim
vzdal hold a nakonec se poklonil majordomovi v bílé kožešině.
Azzie se snažil protlačit dopředu za stále vzrůstajícího chaosu.
Asmodeus konečně povstal. Byl velmi tlustý a jeho bílá kůže měla naze­
lenalý odstín. Jeho spodní pysk vyčnívala obličeje tak daleko, že by na
něm klidně udržel menší talířek. Byl oblečen do lahvově zeleného pláště, a
když se otočil, bylo zcela jasně vidět jeho zatočený prasečí ocásek.
„Zdravím vás, přátelé,“ začal Asmodeus. „Myslím, že všichni víte, proč
jsme se tu sešli.“
„Abysme se ožrali!“ zařval nějaký nechutný duch.
„No ano, to samozřejmě také,“ usmál se Asmodeus. „Ale dnes máme k
tomu pití zvláštní důvod. A ten důvod je ten, že chceme oslavit večer před
miléniem a také chceme vyhlásit vítěze souboje Dobra a Zla. Vím, že už
jste netrpěliví, abyste se dozvěděli, kdo je tímto vítězem, ale budete muset
ještě chvíli počkat. Nejdřív tu máme vyhlášení vítězů některých menších
soutěží.“
Azzie se pohnul směrem dopředu.
Asmodeus vyvolával různá jména a jejich nositelé vstávali a přijímali
gratulace a ovace od publika. Tvářili se velice potěšeně, někteří se trochu
šklebili a všichni mávali a děkovali nadšenému publiku. Mezi jinými byl
vyvolán démon řečený Rudá smrt. Když povstal, bylo vidět, že je to vy­
soký chlapík, zahalený od hlavy až k patě do rudého pláště. Přes rameno
měl přehozenou kosu.
„Kdo je támhle ten párek?“ ptal se Moondrench. „Ten vysoký svět­
lovlasý anděl s tou malou tmavou čarodějnicí?“
„Ten anděl se jmenuje Babriel,“ odpověděl mu Agrippa. „Ta čarodějnice
— to je dobrá přítelkyně Azzieho Elbuba, jednoho z nejzajímavějších a
nejaktivnějších démonů. Myslím, že přišli s ním.“
„Něco jsem o něm slyšel,“ řekl Moondrench. „Nějak se podílel na le­
tošních slavnostech, nebo co?“
- 188 -
„Říká se to. Je támhle dole. Vypadá, jako by byl na nás nějak naštvaný.
Jsem zvědav, co nám poví.“
Azzie vylezl na stůl a tím značně překvapil jedlíky, kteří u něj seděli.
Kymácel se na stole, vztekle vypouštěl oblaka dýmu, a když se pohnul, tak
mu od bot odletovaly jiskry.
Několikrát se pokusil něco říci, ale nepodařilo se mu vydat ani hlásek.
Konečně popadl ze stolu jednu z lahví, přiložil ji ke rtům a vyprázdnil ji až
do dna.
„Blbci! Hovada! Kreténi!“ začal nadávat. „Jste u mě méně než nějaké
balvany! To říkám hlavně svým tak zvaným bratrům z Temnot, jejímž jsem
já měl tu čest být reprezentantem, a byl jsem těžce zrazen vaším naprostým
nezájmem. Mohli jsme to vyhrát, hoši a děvčata! Měli jsme velkou příleži­
tost! Moje koncepce byla dobrá. Byla naprosto nová, neotřelá a mohla vy­
jít.“
Odmlčel se a rozkašlal. Někdo mu podal další láhev a Azzie si pořádně
lokl. Celá síň byla ztichlá.
„Ale copak mi někdo pomohl?“ pokračoval Azzie. „Ani náhodou. Ti
blbci ze Zásobovacího se ke mně chovali, jako bych to dělal všechno pro
svou vlastní popularitu, a ne pro slávu nás všech. Ale sakra, proč?! Víc než
kdokoliv z vás mi pomohl Babriel, ten přiblblý pozorovatel Sil světla. A vy
sami se chcete nazývat zlem! Vy všichni jste výsměchem zla. Teď tu sedíte,
hodujete a očekáváte vyhlášení výsledků. Něco vám řeknu, přátelé. Zlo se
stalo v těchto dnech synonymem pro nudu a blbost. My, představitelé
Temnot, jsme ztratili možnost ovlivňovat osudy lidstva pro příštích tisíc
let.“
Azzie se rozhlížel kolem sebe. Všichni byli zticha a čekali, co řekne dál.
Azzie udělal pár kroků po stole, zakymácel se a znovu se mu podařilo se
postavit rovně.
„Tak vám říkám, jděte všichni k čertu! Odcházím pryč na své tajné
místo, abych si odpočinul a přemýšlel. Celá tahle záležitost byla pro mne
velkou výzvou a její důsledky jsou pro mne velkým poučením. Ale ubezpe­
čuji vás, že tohle není můj konec. Ani náhodou! Ještě o mně uslyšíte! Ještě
mám v zásobě pár skutečně dobrých triků, velcí mistři. Chvilku počkejte a
uvidíte, čím vás překvapí budoucnost!“
Azzie vyndal dvojité cestovní kouzlo a s obrovským hřmotem zmizel.
Shromáždění andělé a démoni se nechápavě rozhlíželi kolem.
- 189 -
„Co tím asi myslel?“ ozývala se z různých míst stejná otázka.
Na odpověď nemuseli čekat dlouho.
Než se stačili rozkoukat, vtrhlo do sálu zvenčí tornádo. S ohlušujícím
řevem ničilo pečlivě připravenou výzdobu a ohrožovalo bezpečnost účast­
níků banketu. Spolu s tornádem vnikla do sálu voda, která začala rychle
stoupat. Tornádo vyrvalo pečlivě připravené projevy z rukou starších dé­
monů a andělů a ty teď létaly vysoko v povětří. Další ranou pro banket
byla hromadná invaze žab, které padaly po tisících z nebes. Stěny sálu se
začaly rosit krví a sál se zaplnil velice nepříjemným oslnivým světlem.
Všechno to bylo provázeno hrůzostrašným démonickým smíchem, Azzieho
smíchem, který připomínal, že to nebyly jen plané hrozby.
Dalo by se říci, že to bylo nezapomenutelné vyvrcholení celého pečlivě
připraveného večera.
Kapitola 7
Brigita si hrála se svými panenkami, když tu za sebou zaslechla nějaký
šramot. Pomalu se otočila s připravenou otázkou, která jí zamrzla na rtech,
když viděla, že za ní stojí vysoká postava s rudou hřívou vlasů a zvláštním
úsměvem.
„Ale, nazdar, Azzie! Jak se vede?“
„Já se mám celkem fajn,“ odpověděl Azzie. „Ty taky vypadáš dobře,
Brigito. Slyším nahoře skřípat pero, tak bych řekl, že Thomas Scrivener
sepisuje příhody, které ho v poslední době potkaly.“
„To máš pravdu,“ potvrdila Brigita. „Říkal mi ale, že neví, jak to všech­
no dopadne.“
„Možná, že ho to překvapí,“ zasmál se Azzie. „Zdá se mi ostatně, že to
překvapí nejenom jeho. Ha, ha.“
„Máš hrůzostrašný smích, Azzie,“ řekla Brigita. „Proč jsi vlastně
přišel?“
„Přinesl jsem ti dárek,“ odpověděl Azzie.
„Ach, ukaž mi ho!“
„Tady ho máš.“ Azzie ukázal na krabici vyrobenou z tvrdé lepenky, z
které vyndala Brigita malou gilotinku.
„Je, ta je pěkná!“ vykřikla radostně Brigita. „S tou budu moct perfektně
sekat hlavičky svým panenkám.“
- 190 -
„Na to ta věc taky je,“ přikývl Azzie. „Ale možná by sis to měla roz­
myslet. Jestli máš panenky ráda, tak budeš potom smutná, že máš panenky
bez hlaviček.“
„To je pravda,“ přikývla Brigita a začala fňukat, protože se začala trápit
představou, jak tedy využije novou hračku.
„Jak si tedy budu moct hrát s tou gilotinkou, když nebudu sekat hlavič­
ky panenkám?“ rozhlížela se nešťastně okolo. „Co takhle vzít některé z
těch štěňátek…“
„Ne, Brigito,“ zavrtěl Azzie hlavou. „Já představuji zlo, ale nikdy neu­
bližuji zvířatům. Máme zvláštní peklo pro ty, kdo trápí zvířata. I s hrač­
kami by sis měla hrát opatrně a nepoškozovat je záměrně.“
„Ale to není žádná legrace, když nemohu nikomu useknout hlavu,“
namítla Brigita.
Doposud Azzieho plán, připravený skutečně s mistrovskou škodolibostí
zla, vycházel znamenitě.
„Přestaň fňukat,“ řekl Azzie Brigitě. „Přinesu ti něco úplně extra.“
„Co je to?“
„Je to někdo, komu budeš moci useknout hlavu.“
„Ó, strýčku Azzie,“ smála se Brigita šťastně. „A kdy mi ho přineseš?“
„Brzo, drahoušku, brzo. Buď hodná holčička a pěkně si hraj. Strýček
Azzie se brzo vrátí a přinese ti další dárek.“
- 191 -
ČÁST VIII
Kapitola 1
Čarovný princ a princezna Scarlet se usadili ve skromném zámečku,
který jim doporučila Popelka, v krásné oblasti v údolí Rýna. Všude okolo
zámku rostly šípkové růže. Princ se změnil v náruživého pěstitele
okrasných květin. Jejich srdce byla v ochraně dobrých duchů. Jejich ložni­
ce byla plná dobrých duchů sexu.
„Princi, mohl bys sem na chvilku přijít?“ volala Scarlet.
„Kde jsi, lásko?“
„V ložnici.“
„Už běžím.“
Vysoko v pokoji v severozápadním rohu zámečku ji chytil, líbal a mazlil
se s ní. Při tom všem je pozorovalo nějaké do široka otevřené oko. Když
pak padli na širokou postel s nebesy, kde byli pod ochranou shovívavých
duchů Dobra, které tak oslavovalo vítězství v tomto památném souboji u
příležitosti milénia, oko je ještě chvíli pozorovalo, ale když princ rozepnul
Scarletinu blůzku, aby ji mohl lépe sundat, oko zamžikalo a odvrátilo se.
Kapitola 2
Ve svém sídle v Augsburgu Azzie vypnul své vševidoucí oko, jednu z
posledních věcí, které si vzal ze Zásobovacího oddělení.
Náhle zaslechl zvenčí nějaký zvuk. Podíval se z okna a spatřil Bezej­
menný horor, jak se štrachá cestičkou vzhůru k zámečku. Byl to tvor zhru­
ba lidské postavy, jeden pařát měl pověšený na pásce a zrovna tak měl pás­
ku přes jedno oko.
„Zdravím vás, Azzie,“ pozdravil Bezejmenný horor.
„Zdravím tě, Bezejmenný horore,“ odtušil Azzie. „Máš přesně pět vteřin
na to, abys mi řekl, co tě opravňuje k tomu, že rušíš mou strašlivou samotu.
Potom odsud vykopu tvůj neforemný zadek.“
Oko strašidla zamrkalo a rty se roztáhly k náznaku úsměvu.
„Ó, milostpane Azzie, mluvíte přesně tak, jak jsem očekával. Už jsem
dlouho toužil se s vámi setkat.“
„Co to má, sakra, znamenat?“ ptal se Azzie.
- 192 -
„Jsem váš největší obdivovatel,“ vysvětloval Bezejmenný horor.
„Doufám, že vykonám velké věci. Zatím jsem ještě démonický učeň a dě­
lám to, co přísluší Bezejmenné hrůze. Ale já vím, že můj čas přijde a budu
odměněn povýšením na plnohodnotného démona. Pak budu, alespoň
doufám, jako vy.“
„To je opravdu k smíchu,“ prohlásil Azzie a sardonicky se usmál
navzdory tomu, že mu ta řeč lichotila. „Proč bys chtěl být jako já, který
prohrál a ztratil všechno?“
„Neznáte jistě přesně nejnovější zprávy,“ řekl Bezejmenný horor a tro­
chu se narovnal, aby vylepšil alespoň minimálně svůj vzhled. „Síly Zla
rozhodly udělit vám zvláštní cenu.“ S těmi slovy podal Azziemu malou
krabičku. Azzie krabičku otevřel a našel v ní malou sošku představující
stylizovaného démona. Soška byla celá křiklavě oranžová kromě zelených
očí.
„Co je to za pitomost?“ zeptal se Azzie.
„To je zvláštní cena za nejhodnotnější výkon Zla u příležitosti milénia.“
„Ale za co to je?“
Bezejmenný horor vytáhl odněkud ze svého neforemného obleku svitek
a četl: „Tato cena se uděluje za mistrovský výkon při banketu na počest vy­
hlášení výsledků souboje tisíciletí. Řečený Azzie Elbub přerušil a znevážil
vyhlášení výsledků několika odpornými úkazy. Tím přesvědčil porotu, že
ačkoliv neuspěl v hlavní soutěži o rozhodování o osudech lidstva pro příš­
tích tisíc let, je v něm tolik drzosti a rozhodnosti, která šlechtí skutečného
dělníka na vinici Zla.“
Azzie tedy přijal cenu a byl nakonec docela potěšen. Vždyť to od nich
bylo docela hezké. Nebyla to sice hlavní cena, kterou získaly přece jen Síly
Dobra navzdory fiasku s katedrálou, ale bude se docela hezky vyjímat na
krbové římse.
„Dobrá, děkuji ti, mladíku,“ pronesl Azzie slavnostně. „Předpokládám,
že je to trochu cena útěchy, ale i tak je mi milá. Tak ty říkáš, že mne ob­
divuješ, co?“
„To je pravda,“ přitakal Bezejmenný horor a vložil do té odpovědi tolik
servilnosti a podlézavosti, že by tím skoro každého uvedl do rozpaků. Ale
Azzie, kterého netrápily nějaké pochybnosti o své osobě — pouze ne­
schopnost druhých — byl tou odpovědí potěšen.
- 193 -
„Děkuji ti, zdárný učni. Přijímám tuto cenu i tvé uznání. Prosím tě, vy­
řiď komisi, že jsem byl potěšen jejich rozhodnutím. Teď jdi a konej zlo!“
„Přesně tu odpověď jsem od vás očekával,“ odpověděl Bezejmenný ho­
ror a měl se k odchodu.
Kapitola 3
Dostat cenu bylo zajisté příjemné, ale to ještě nemělo být všechno. Krát­
ce nato se kolem Azzieho rezidence v Augsburgu rozzářilo jasné světlo.
„Co je zase, sakra, tohle?“ podivoval se Azzie. Nijak se mu to nové vy­
rušení nelíbilo, protože už znovu upadal do mrzoutské nálady.
„Zdar, Azzie!“ volal Babriel. Stál před Azziem a zdál se mu stejně vy­
soký, blonďatý a přihlouplý jako vždycky.
„No jo, nazdar,“ zabručel Azzie. „Chcete se sem zase vetřít, co?“
„Ani v nejmenším. Víte, že nejsem nijak zlomyslný.“
„To vím,“ přitakal Azzie. „Tím mne ještě víc rozčilujete.“
„Vy jste ale lhář,“ usmál se Babriel. „Rád bych vám vysvětlil, proč jsem
tady.“
„Když se vám chce,“ zněla Azzieho odpověď. „Mně je to celkem
jedno.“
„Z pověření Komise pro udělování cen při Valném shromáždění Sil
světla,“ začal číst Babriel slavnostně ze svitku, který vytáhl ze svého bí­
lého roucha, „udělujeme zde přítomnému Azziemu Elbubovi, démonovi,
který ale není ještě úplně prokletý, speciální cenu Sil světla za služby, které
prokázal Silám světla a pomohl tím zvítězit v souboji o určování osudů lid­
stva příštích tisíc let.“
Toto řka, vyjmul ze záňadří drobný obrázek anděla s jasně modrýma
očima a malinkými křídly, vyvedený v bílé a žluté barvě.
„Nu,“ začal Azzie, navzdory svému přesvědčení dojatě, „to je od Sil
světla velice milé. Je to od nich moc milé.“ Snažil se říci něco nepříjem­
ného, ale v tom okamžiku byl skutečně přemožen dojetím. Dostal ocenění
od obou stran. Od Sil světla i Sil temnot. Byl si skoro jist, že je první,
komu se té pocty dostalo.
Když Babriel zmizel, oddal se Azzie rozjímání. Postavil obě ceny na
stůl a díval se na ně. Byly to docela pěkné věcičky. Byl na sebe docela hr­
dý. Vzkypěl v něm vztek, když si vzpomněl, jak blízko byl k tomu, aby
získal hlavní cenu, Cenu milénia. Nemělo žádnou cenu nad tím dál dumat.
- 194 -
Cítil, že nyní potřebuje trochu odpočinku a — a ta myšlenka ho docela
zaskočila — trochu domácí stravy, než se vydá za svými nepřáteli a dodá je
Brigitě a její gilotince. Jeho myšlenky se soustředily na Ylith. Poslední
dobou si jí moc nevšímal. Byl příliš zaměstnán svými záměry v souboji.
Teď s tím byl ale konec.
Přemýšlel. Mohl si dopřát dovolenou. Vzpomněl si na tiché místečko v
Indii, kde si odpykávaly trest generace nájemných vrahů. Tisíce jich za­
hynuly při přípravách na své věhlasné zábavy. Tito vrazi vybudovali na ná­
horní plošině někde na sever od Gangy přepychové turistické centrum.
Azzie si byl jist, že to místo znovu najde. Pamatoval si ještě na ty krato­
chvíle, co tam prováděli minule: kuželky s lidskými hlavami, stolní tenis s
očima místo míčků nebo pólo na žirafách. Bylo by příjemné se tam s Ylith
vypravit. Ano, bylo na čase si oddychnout a vzít Ylith s sebou.
Kapitola 4
V tu chvíli zazněl od dveří zvonek. Byl to pošťák. Doručil velký balík z
koňské kůže, který měřil skoro metr. Celý balík se vrtěl a z jeho nitra vy­
cházel žalostný nářek.
„Kdo je tam?“ ptal se Azzie.
„To jsem já, Mistře,“ ozval se zevnitř dušený Frikův hlas. „Mistře,
opravdu bych ocenil, kdybyste mne zase dal dohromady.“
,,No, to snad zvládnu,“ přisvědčil Azzie. „Nejdřív ale musím něco zaří­
dit. Viděl jsi někde Ylith?“
„Odsud nevidím vůbec nic,“ hořekoval Frike. „Mohl byste mne vysvo­
bodit?“
Seshora se ozval zpěv.
„V pravý čas,“ poznamenal Azzie. „Mám pocit, že je to ona.“
Azzie spěchal nahoru. Byla to ona a zpívala prastarou píseň z dob, kdy
byly pyramidy ještě jenom snem.
„Ylith! Jsi tam?“
„Ano. Tady jsem,“ volala nazpět Ylith.
Běžel do ložnice pro hosty, odkud se ozýval její hlas. Když vstoupil
dovnitř, viděl, že si zrovna balí malý kufřík. Vypadala skvěle. Ale něco na
ní bylo jiné. Byla to snad její barva? Určitě si nějak změnila barvu vlasů. A
její oči, které bývaly lehce zlověstné a temné jako noc, byly teď modré
jako chrpy.
- 195 -
„Ylith! Co se to s tebou stalo?“ zvolal Azzie. „Nezasáhl tě snad nějaký
výron dobra? Znám několik účinných způsobů, jak to vyléčit…“
„Jsem úplně v pořádku, Azzie,“ odpověděla Ylith. „Jestli na mně vidíš
nějaké změny, tak to jsou jedině viditelné příznaky štěstí.“
„Z čeho můžeš být tak šťastná?“
„Můj drahý, nevím, jak bych ti to řekla…“
„Když nevíš, tak to neříkej,“ přerušil ji Azzie. „Když někdo takhle za­
čne, tak to vždycky věští nějaké špatné zprávy. A já mám teď špatných
zpráv až po krk.“
„Co to s sebou neseš?“ zeptala se Ylith.
„Ale! To jsou ceny. Jedna od Sil světla a druhá od Sil temnot. Asi si obě
mocnosti myslely, že si je zasluhuji.“
„Azzie, to je nádherné!“
„Ano, je to pěkné,“ přisvědčil Azzie. „Ale poslouchej. Trochu jsem pře­
mýšlel. Nechoval jsem se k tobě možná nejlépe. Ale víš, jak to je, když se
slouží poctivě Zlu. Vždycky je co dělat. Asi jsem si tě nevšímal příliš
dlouho. Ale s tím je teď konec. Chci, abys se mnou teď odjela do jednoho
moc pěkného hotelu v Indii, který trochu znám. V Indii je v tuto roční dobu
velice hezky. Pěkně si to tam spolu užijeme. Budeme odpočívat a bavit se.
Bude nám fajn. Co ty na to?“
„Ach, Azzie,“ odpověděla tiše a zajíkavě, „kdybys jen věděl, jak dlouho
jsem na ta slova čekala a jak jsem si to přála slyšet.“
„Tak teď je slyšíš. Je dobře, že se zrovna balíš. Můžeme se hned vydat
na cestu.“
„Miláčku, hrozně se ti to stydím říct, ale miluji někoho jiného.“
„Cože!“ vylétlo z Azzieho a úplně si sedl, ale hned byl zase na nohou.
„Ať už je to kdokoliv, může jet s námi,“ nabízel. „To už je v povaze zla, že
se klidně rozdělí.“
„Obávám se, že to nepůjde,“ odporovala Ylith. „Babriel by na to nikdy
nepřistoupil.“
„Babriel!“
„Ano. Miluji Babriela. Pozval mne, abych šla s ním. Zná prý malé
místečko, kde jsou zelené pastviny plné malých jehňátek, kytiček a je celé
prosluněné jarním sluncem.“
„Mlč už,“ zaječel Azzie. „To zní úplně hrozně. Co si to namlouváš,
Ylith? To přece vůbec není normální, aby se zlu líbila jehňátka. Když
- 196 -
ovšem nepočítám případy, kdy se mluví o jejich pečeni na česneku s bram­
borovými knedlíky.“
„Starý dobrý Azzie,“ usmála se Ylith. „Ty tomu vůbec nechceš rozumět.
Já jsem konvertovala k dobru. Rozhodla jsem se, že budu konat dobro.“
„Ne! Ty ne, Ylith! Potřebuješ okamžitě zaklínače!“
„Ne, to není tak, jak se domníváš,“ odpověděla Ylith. „Zamilovala jsem
se do Babriela a půjdu s ním. Chci, aby se ze mne stala osoba, která je
hodná lásky a uznání.“
Azzie se na moment ovládl.
„Jsi si jistá, že chceš zrovna tohle?“
„Stoprocentně! Podívej se!“
Ylith se otočila. Azzie viděl, jak jí ze zad vystupují zárodky křídel. Byly
bělejší než holubička, bělejší než zpěněné hřbety mořských vln. Byly ještě
malé a slabé, ale budou růst a sílit. Z Ylith se stala bytost Světla.
„To je odporné,“ prohlásil Azzie. „Budeš toho litovat. To ti slibuji.“
Vyplížil se tiše ze dveří a ani je za sebou nezavřel.
Kapitola 5
Ten zatracený Čarovný princ i s tou svou princeznou Scarlet! A jejich
společné štěstí! Azzieho to proti jeho vůli přitahovalo. Vrátil se k čarovné­
mu zrcadlu ve své pracovně. Bylo obrovské a mělo lehce namodralý lesk.
Připotácel se k němu, v jedné ruce láhev božské krve, a zastavil se těsně
před ním.
Zíral do zrcadla a řekl: „Ukaž mi je!“
„Ukaž, ale koho?“ ptalo se zrcadlo.
„Ty víš zatraceně dobře koho,“ odpověděl Azzie.
„Musíte chvilku počkat, než dostanu spojení,“ dodalo smířlivě zrcadlo.
Azzie čekal a třásl se vzteky. Za ním se v koženém pytli zmítaly různé
části Frikova těla. Azzie si toho nijak nevšímal. Byl úplně posedlý a zauja­
tý pozorováním ztemnělého zrcadla. Obraz v zrcadle se zaostřoval dost po­
malu.
Postupně se objevovaly siluety Čarovného prince a princezny Scarlet.
Jak jim to slušelo! Ve svých hedvábných šatech jako by symbolizovali
všechno dobro světa.
Azzie jasně slyšel jejich měkké, jemně modelované hlasy, jak spolu tiše
rozmlouvají.
- 197 -
„Máš mě rád?“ To byla Scarlet.
„Mám a budu mít stále,“ odpověděl princ. „Vím, že to není normální
myslet v takových chvílích příliš dopředu. Možná až budeme starší, budeš
mně lézt na nervy a já na tebe budu trochu hrubší, ale co je nám do toho.
Teď jsme mladí a krásní, milujeme se a navzdory všeobecnému očekávání
nám naše věrná láska vydrží hodně dlouho.“
„Jak krásně jsi to řekl,“ vzdychla obdivně Scarlet a tulila se k němu, jak
jen mohla.
„Tak co, jste šťastní, co?“ rozčiloval se Azzie. „Však uvidíme. Přece
musí existovat něco, jak se vám dostat na kobylku.“
„Mistře! Já vím jak!“ To bylo přece z toho pytle.
„A jak tedy?“ zeptal se Azzie.
„Mistře, najděte si na mě chvilinku, dejte mě dohromady a já vám to
milerád povím!“
„Radši s tím něco udělám,“ huhlal Azzie. „Třeba ho něco opravdu na­
padlo.“
Otevřel pytel a vyndal postupně Frika ven. Složil Frika dohromady. Pra­
coval poměrně rychle a přesně, zvlášť když uvážíme jeho opilost. Pouze
jedna ruka mu zcela nevyšla podle představ, ale nebylo to nic vážného.
Celkově to provedl znamenitě.
„Děkuji vám, pane!“ řekl Frike.
„Nezdržuj se a mluv!“
„Mistře, ještě se stále můžete pomstít těmto hnusně šťastným mladým
lidem. Použijte svou neomezenou kreditní kartu, pane! Přece ji stále ještě
máte, ne?“
„To je dobrý nápad, Friku! Brzy za svoje štěstíčko zaplatí!“ Azzie vyj­
mul kreditní kartu z náprsní kapsy a otřel ji o nejbližší vhodný povrch.
Chviličku se nedělo nic a pak se před Azziem objevil úředník ze Zásobova­
cího oddělení. „Nojo, tak copak chcete?“
„Mám zcela zvláštní prosbu,“ odpověděl Azzie a poťouchle se usmál.
Tenhle výraz si dlouho zkoušel, ale nikdy ho nepoužil. Šetřil si ho pro pří­
ležitost, jako byla tato. K čertu s nějakými pravidly.
„Co si přejete?“
„Za prvé bych si přál nějakou pěknou katastrofu. Chci, aby se zřítil zá­
meček, ve kterém si lebedí Čarovný princ i se svou ženuškou, princeznou
- 198 -
Scarlet. A potom bych si přál, aby se dostali alespoň na tisíc let do něja­
kého extra přísného pekla, aby zaplatili za své štěstíčko na úkor démona.“
„Jakou katastrofu máte na mysli?“ ptal se zásobovací úředník a připravil
si tužku a objednávkový formulář.
„Co takhle pěkné zemětřesení?“
„Dobrá, tak to máme jedno zemětřeseníčko,“ poznamenal úředník.
„Potom vám ukážu naši speciální nabídku pekel.“ Úředník otevřel
velkou aktovku. Náhle zvedl hlavu. Zvenku se ozval zvuk velkého zvonu.
Azzie to také zaslechl. A již začaly vyzvánět i menší zvonky ve vesnici
kousek za Azzieho zámečkem.
„Co to je?“ divil se Azzie. „Copak je neděle?“
Frike spěchal k oknu a podíval se ven.
„Ne, pane, to je začátek oslavy milénia. Lidé tančí na ulicích. Kdybyste
jen viděl, pane, ty překrásné oslavy, které se tu odehrávají!“
„K čertu s tím!“ vyštěkl Azzie. Obrátil se na úředníka: „Na co čekáte?
Co bude s tím zemětřesením?“
Úředník se přihlouple usmál a zavřel aktovku.
„Lituji, ale vaše objednávka byla zrušena.“
„Co mi to vykládáte? Jestli mne neposlechnete, udělám z vás fašírku.“
„Neuděláte,“ oponoval úředník. „Měsíc je v úplňku. Souboj tisíciletí
skončil. Nejvyšší rada Temnot zrušila platnost vaší neomezené kreditní
karty.“
„Ne, to mi nemohli udělat! Ještě ne! Ještě musím dokončit tuhle po­
slední věc!“
Zdvihl kreditní kartu a zuřivě s ní mával. Úředník ze Zásobovacího od­
dělení se usmál a ani se nesnažil skrýt své uspokojení. Pak luskl prsty a
karta se úplně rozpustila Azziemu v ruce.
Azzie strašlivě zařval. Byl to výkřik plný vzteku a naprostého zmaru
podobný výkřiku šílence. Frike se radši odsunul kousek stranou a skrčil se
pod laboratorní stůl. Azzie zuřivě dupl nohou. Podlaha se pod ním rozevře­
la a on se do ní propadl. Padal hlouběji a hlouběji chladným tunelem do
nitra země. Frike si pospíšil k okraji tunelu a pohlédl do něj. Viděl, jak
Azzie padá stále hlouběji a ještě stále zuří. A zatím venku zvony začínaly
od vesnice k vesnici předávat poselství, že začíná nové tisíciletí.
- 199 -