Primární minerály

Primární minerály
Fluorit
G. Agricola (1529)
CaF2
Pro svou vlastnost, tj. jako příměs při procesech hutních
urychlovat tavení a rozklad rud i jaloviny, byl nepochybně
znám dlouho před uvedením do literatury Agricolou (Bermannus). Jeho staré hornické jméno bylo Flußspath.
Fluorit je nejhojnější přirozenou sloučeninou fluóru
a vznikl jak za vysokých teplot např. při pneumatolyse, tak
i za hydrotermálních podmínek, ale např. i z kostí obratlovců.
Krystaluje v plnoplochých tvarech soustavy kubické, nejčastěji v krychlích, čtyřiadvacetistěnech či oktaedrech. Jeho zrnité
agregáty někdy přecházejí do stébelnatých. Nejčistší je čirý,
ale obyčejně bývá různě zbarven, hlavně fialově a zeleně. Na
jáchymovských žilách se smolincem byl temně fialový až
černý. Podle osmistěnu má dokonalou štěpnost a při zahřívání
různě silně fosforeskuje. Některé jeho odrůdy fluoreskují (tento jev byl po fluoritu nazván).
Georgius Agricola
(1494-1555)
žluté krychle fluoritu, baryt
(Jáchymov, halda štoly Neklid, 2000)
čirý fluorit
(Jáchymov, halda štoly Krásná ruda, 2002)
213
Uraninit
F. E. Brückmann (1727)
UO2
Přestože tento minerál byl znám už prvním jáchymovským horníkům, jeho chemické složení zůstávalo po velmi
dlouhou dobu záhadou. Do literatury byl uveden (s konkrétní
lokalitou) až F. E. Brückmannem.
Tento německý lékař a „přírodozpytec“ uvedl v díle
„Magnalia Dei in Locis Subterraneis“ (Velikost Boží
v místech podzemních) podrobný výčet jáchymovských nerostů a smolinec popsal pod názvem „Schwartz Bech Ertz“, tj.
černá smolná ruda, s tím, že obsahuje stříbro, měď a olovo.
Ignác Born v katalogu jáchymovských minerálů z roku
1772 považoval jako mnozí jiní smolinec za rudu zinku (Argentum zincosum nigrum squamosum opacum), ale z dolů
Friedenfeld (Pole míru) a Hohe Tanne (Vysoká jedle) uvádí
název Pseudogalena nigra compacta resp. Pechblende.
Franz Ernest Brückmann
V katalogu další jáchymovské sbírky popsal roku 1790
(1697-1754)
Pechblende – jako „blejno beztvaré, celistvé, s třpytivým lomem“, a na jednom vzorku smolince dokonce popsal žlutý
oxid, což je první literární zmínka o tvorbě sekundárních minerálů ze smolince. V chemii ale byly jeho názory zastaralé,
proto se neztotožnil s nově objeveným prvkem uranem (Klaproth, 1789) a vysokou hmotnost smolince přičítal obsahu
wolframu a zinku. Rovněž žluté oxidy uranu považoval za
produkty okysličování wolframu.
Uraninit, který je jáchymovským hlavním rudním minerálem uraninitového mineralizačního stadia, vytváří zpravidla
masivní, ledvinitě omezené agregáty nebo tenké žilky. Vyskytuje se téměř na všech jáchymovských žilách „půlnočního“ směru (sever-jih), výjimečně je přítomen na některých
úsecích žil „jitřních“ (východ-západ). V příznivých úsecích
žil se čočky uraninitu shlukují do rudních sloupců. Uraninit
často obsahuje příměs vzácných prvků.
Struktura jeho agregátů je převážně kolomorfní. Pro jeIgnaz Anton Edler von Born
(1742-1791)
jich vnitřní stavbu je pak typické rozpukání sítí radiálních
a tangenciálních trhlin, připomínajících diaklázy vznikající
při vysychání gelu. Trhliny bývají zaplněny mladšími rudními i žilnými minerály, které náleží
prakticky všem posmolincovým mineralizačním stadiím, popřípadě i mladším uraninitem.
Často bývá doprovázen pyritem.
uraninit (smolinec)
(Jáchymov, halda Barbora, 2008)
uraninit (smolinec)
(Jáchymov, halda Zimní Eliáš, 2002)
214
uraninit (smolinec)
(Jáchymov-Svornost, žíla Prokop, 1991)
215
Sternbergit
W. Haidinger (1827)
AgFe2S3
Byl popsaný z Jáchymova W. Haidingerem.
Hrabě Kašpar Maria Sternberg (1761-1838), světově
uznávaný učenec v oboru paleontologie, stál v čele skupiny
osvícených šlechticů, kteří usilovali o založení muzea v Praze
(dnes Národní muzeum). Roku 1820 jejich záměr schválila
vídeňská vláda i panovník. Majitelkou muzea se stala Společnost vlasteneckého muzea v Čechách, jejímž prvním předsedou se hrabě Sternberg stal.
Sternbergit je prostorově sdružen jednak s arzenidovými
rudami, kde zaujímá obdobnou pozici jako např. argentit, častěji však s rudami sulfoarzénového stadia v asociaci především s proustitem. Jeho vyloučeniny přecházejí místy v agregát pyrit-markasitu. V obou typech rud nepřesahují rozměry
sternbergitu zpravidla velikost 0,01 mm.
Sternbergit se vyskytuje v lupenitých krystalech do dutin
Kaspar Maria Sternberg
v dolomitové žilovině nebo i pokrytý krystaly kalcitu. Bývá
(1761-1838)
též zarostlý v žilovině často na hranici mezi dolomitem a kalcitem nebo na stěnách tenkých puklin v žilovině. Vyskytl se
ve srůstech s proustitem jako šedé lupínky na povrchu proustitových zrn s dalšími minerály
jako akantitem, galenitem, sfaleritem a pyritem. Čerstvý je světle šedý se silným kovovým
leskem, poměrně rychle ale jeho povrch zachází, lesk klesá a barva se mění na černou. Má
dokonalou štěpnost v jednom směru. Jeho charakteristickým znakem je dokonalá ohebnost
lupínků. Štěpnost a ohebnost jsou rozhodující pro odlišení sternbergitu od argentopyritu. Je to
velmi vzácný minerál, který vznikal při nízkých teplotách.
Sternbergit ve značné míře podléhá přeměně. Jeho lupínky jsou pak křehké a zčásti
i magnetické. V nábruse bylo možné pozorovat, že se taková zrna sternbergitu rozpadla na
jemnozrnnou směs obsahující akantit a zbytky sternbergitu, přičemž z původně dokonalé
štěpnosti zbyly jen náznaky. K obdobnému rozpadu dochází také u argentopyritu.
sternbergit
(Jáchymov-Svornost, žíla Fundgrübner, 1991)
sternbergit
(Jáchymov-Svornost, žíla Fundgrübner, 1992)
216
Millerit
W. Haidinger (1845)
NiS
Přestože byl tento minerál popsán Wernerem roku 1789
pod názvem „Haarkies“ z Johanngeorgenstadtu v Sasku, své
dnešní jméno získal od Haidingera až v roce 1845 při popisu
materiálu z Jáchymova. (Minerál pod názvem „Haarkies“
uvádí z Jáchymova v učebnici mineralogie a geognosie z roku
1803 i bílinský lékař F. A. Reuss.)
Vytváří typické tenké dlouhé jehlicovité krystaly zlaté
barvy (do 2 cm), shlukující se často do radiálně paprsčitých
agregátů. Podélná rotace na nich nebyla nikdy pozorována.
Jen výjimečně se objevuje v drúzovitých dutinách, především
křemenných, většinou bývá zarostlý v žilovině či okolní hornině.
Mikroskopický millerit se vyskytoval poměrně hojně.
Obvykle zarůstá do arzenidů, kde se vyskytuje v asociaci
s nickel-skutteruditem a gersdorffitem, často i s uraninitem.
Nalézá se i v doprovodu sulfidů – pyritu, sfaleritu, siegenitu,
bismutinitu. Jáchymovský millerit je nejmladším produktem
arzenidového mineralizačního stadia.
millerit
(Jáchymov-Svornost, žíla Prokop, 1991)
millerit (limonitizovaný)
(Jáchymov-Svornost, žíla Prokop, 1992)
William Hallowers Miller
(1801-1880)
millerit
(Jáchymov-Svornost, žíla Prokop, 1991)
millerit, siegenit
(Jáchymov-Svornost, žíla Prokop, 1992)
217
Acanthit
G. A. Kenngott (1855)
Ag2S
Akantit popsal Gustav Adolf Kenngott na dvou vzorcích
z 18. století pocházejících z Jáchymova a uložených v mineralogické sbírce císařského dvora ve Vídni. „Na drúzovité žilovině jsou narostlé izolované zdánlivě ortorombické krystaly
acanthitu o velikosti cca 0,5 cm zakončené příkrou pyramidou. Má černou barvu, kovový lesk a je kujný.“
Nazván byl podle řeckého slova άκανθα („akantha“) pro
osten či šíp, který připomínal vzhled krystalů.
Formou jeho výskytu jsou jehlicovité, trnovité agregáty,
které na rozdíl od stříbra jsou křehké a lámou se. V nábrusu
jsou přítomny mimo reliktů izotropních partií zejména partie
se zřetelnou anizotropií. Mikrotvrdostí ani opticky se neliší od
argentitu. Jde patrně o různě orientované optické řezy akantitu, neboť argentit je pod teplotou 177 °C nestabilní (za běžných teplotních a tlakových podmínek v přírodě proto argentit
nemůže existovat, takže nacházíme už pouze akantitové paramorfózy po argentitu).
Gustav Adolf Kenngott
(1818-1897)
akantit
(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1996)
218
Argentopyrit
W. S. Waltershausen (1866)
AgFe2S3
Nález tohoto minerálu oznámil Wolfgang Sartorius von
Waltershausen na schůzi Královské společnosti věd 6. prosince 1865 a publikoval ho 17. ledna 1866 ve společném Zpravodaji Královské společnosti a University Göttingen. Nový
minerál nazval „Silberkies“.
Minerál je ocelově šedý až cínově bílý, ale nabíhá do
mosazně žluté až tmavě tombakové barvy. Lom má nerovný,
je bez štěpnosti a velmi křehký. Na lomu má barvu světle olověně šedou s nažloutlým odstínem, vryp černý. Krystaly byly
max. 2 mm velké, vzhledu hexagonálního prismatu s pyramidou. Proměřením krystalů se zjistilo, že jde o dvojčata monoklinických krystalů, případně o mnohočetné srůsty, vše podle
roviny (250). Chemické složení je velmi blízké sternbergitu.
Dne 12. června 1866 G. Tschermak předložil na schůzi
Císařské akademie věd výsledky bádání týkajícího se stejného
minerálu, a zmínil se, že tento minerál byl Waltershausenem
popsán pod jmény „Silberkies“ nebo „Argentopyrit“.
argentopyrit
(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1977)
argentopyrit
(Jáchymov-Svornost, žíla Hildebrand, 1992)
Wolfgang Sartorius Freiherr
von Waltershausen
(1809-1876)
argentopyrit
(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1982)
argentopyrit
(Jáchymov-Svornost, žíla Hildebrand, 1992)
Ačkoli se jedná o zástupce tzv. stříbrných kyzů, celosvětově obecně vzácných, je uvedený minerál na jáchymovských žilách relativně velmi hojný. Nejčastěji se vyskytuje v podobě
podélně rýhovaných (jedná se o trojčetné srůsty) sloupečkovitých krystalků kovově modročerné nebo tombakové barvy, ale vyskytují se i krystaly s hladkými plochami přecházející do
219
tabulkovitých tvarů. Krystaly často narůstají na diarzenidy nebo triarzenidy, velmi často na
jemnozrnné agregáty směsi pyritu a markasitu, vyskytují se i v dutinách po ryzím stříbře, obvykle v asociaci s akantitem a proustitem. V některých případech lze pozorovat trnovité krystaly argentopyritu, které jsou obklopeny nebo uzavřeny v krystalech proustitu, jindy narůstají
na starší pseudomorfózy pyritu po argentopyritu jeho mladší a drobnější lesklé krystalky společně s proustitem.
220
Krutovit
Vinogradova et al. (1976)
NiAs2
Původně byl popsán jako neobvyklý gersdorffit
z Potůčků, později jako nový minerál krutovit a jeho lokalizace byla upřesněna na Jáchymov (v Potůčkách byly deponovány komplexní rudy pocházející z důlního pole Svornosti, ze
žíly Geschieber).
Charakteristický je jeho výskyt v kulovitých agregátech,
kdy jednotlivé kuličky dosahují velikosti až 2 mm, ale bývá
i zrnitý. Čerstvý je tvrdý, má šedě ocelovou barvu se slabým
odstínem do modra a kovový lesk. Ještě snadněji než nikelín
podléhá větrání, takže jeho agregáty se stávají měkkými a mění barvu do černé. Vyskytuje se spolu s rammelsbergitem,
gersdorffitem, nickel-skutteruditem, pyritem a minerály stříbrné parageneze.
Typické pro chemické složení krutovitu jsou nepřítomnost síry, nízké obsahy příměsí typu Fe, Co a obsah mědi kolem jednoho váhového procenta. Dosud byl nalezen pouze
na spodních patrech žíly Geschieber.
Minerál popsala ruská mineraložka R. A. Vinogradova,
která v rámci spolupráce mezi moskevskou Lomonosovou
univerzitou a pražskou Karlovou univerzitou v letech 19751985 studovala Co-Ni mineralizaci na ložiskách v Československu a Rusku. Minerál pojmenovala po profesorovi Geologického institutu Lomonosovy univerzity v Moskvě, který mj.
studoval i Co-Ni ložiska Krušných hor.
Raisa Alexandrovna Vinogradova
(*1935)
Georgiy Alexeevich Krutov
(1902-1989)
ledvinitý krutovit snadno větrá na arsenolit a annabergit
(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1987)
částečně vyloužené ledvinité agregáty krutovitu
(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1985)
221