Stáhni třetí kapitolu (1868-1885)

můj národ a má vlast
ČESKÁ
REVUE
kapitola třetí (1868 až 1885)
Zítek Urbánek Harrach Klaudy Hurban Novák Lamanskij Subotić Vošnjak Hórnik
Smetana Sládek Tallowitz Arana Tyrš Habsburg Kalousek Hálek Sabina Malý Stašek
Reclus Andree Durdík Hájek Náprstková Zelený Neruda Karafiát Ohorn Vlček
Skrejšovský Václavek Holub Lauermannová Čech Pecka Habsburg Berger Schmidt
Mejsnar Zápotocký Schulz Hynais Mařák Skramlík Vrchlický Romančuk Brandl
Havlíčková Třebízský Bačkovský Herites Štěrba
kapitola
třetí
1868
1885
Josef Zítek
... V roce 1865 byl František Ladislav Rieger
pro pasivitu z funkce předsedy Sboru odvolán
a novým předsedou se stal Karel Sladkovský.
V té době bylo v pokladně Sboru p o u z e 2 0 t i s í c z l a t ý ch a ve veřejnosti nedůvěra k podniku bu d o v á n í N á ro d n í h o d i v a d l a .
Činnost Sboru se tedy soustředila především
na získávání prostředků. Byla vydávána provolání k větší podpoře sbírek, pořádány bazary
a další akce. Sbor začal znovu pociťovat potřebu
stavebních plánů, které by bylo možné realisovat. Nebyla však, po špatných zkušenostech
z dřívějších let, vypsána soutěž, ale k vypracování plánů vyzval Karel Sladkovský tehdy už evropsky proslulého profesora pozemního stavitelství na pražské technice architekta Jo s e f a
Z í t k a . Avšak I g n á c U l l m a n n nabídl Sboru
svůj nový projekt a rozpočet stavby s tím, že je
ochoten i řídit celou stavbu zdarma. Navíc se
přihlásil i Jo s e f N i k l a s , takže Sbor rozhodl
připustit užší soutěž těchto tří významných architektů. Při její uzávěrce 18. srpna 1866 přišel
oproti dosavadním tradicím ještě čtvrtý návrh
od v í d e ň s k é h o a n o n y m a .
Podmínkou bylo, že nová budova má být řešena jako samostatný objekt, avšak má být navržena tak, aby kdykoliv toho bude třeba, mohla být
spojena s Prozatímním divadlem. ...
Po velké novinové diskusi, rozboru všech projektů a podle jednoznačného veřejného mínění si
Jo s e f Z í t e k z e s o u t ě ž e o d n e s l ro z h o d n é v í t ě z s t v í i přes značně vysoký rozpočet
472 400 zlatých, o kterém se navíc Sbor domníval, že bude zřejmě ještě překročen.
Valné shromáždění Sboru 11. listopadu 1866
schválilo návrh Jo s e f a Z í t k a a po prozkoumání začátkem února jej předložilo ke schválení
zemskému sboru a pražskému magistrátu, který
jej schválil 14. března 1867. Sbor poté 28. dubna 1867 uzavřel se Zítkem předběžnou smlouvu,
sjednanou ve výši honoráře 5 % celého stavebního nákladu, svěřil mu vypracování projektu
a řízení stavby i jmenování stavbyvedoucího,
kterým se stal Bedřich Tesař. ...
Dne 16. září 1867 se začala bourat budova
solnice, byly provedeny zemní práce a 16. května 1868 se mohla uskutečnit pečlivě připravovaná celonárodní slavnost k l a d e n í z á k l a d n í ch k a m e n ů Národního divadla.
Základní kameny byly dovezeny z Blaníka,
Boubína, Branky u Náchoda, Buchlova, Čerchova, Doudleb, Hostýna, Lipníka, Podlažic, Prácheně, Radhoště, Řípu, Svatoboru, Trocnova,
Vyšehradu, Záhelnic, Zlatého koně a Žižkova. ...
Prvý poklep provedl první předseda Sboru
František Palacký...
[Národní divadlo 1983. Pozemní stavby České Budějovice, tamtéž 1983]
Josef
Zítek
1832-1909
1868
1868
Zítek realisoval v další kariéře ještě celou řadu jiných
a proslulých staveb, za všechny katolický chrám
ve Výmaru, Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech,
ve spolupráci s Josefem Schulzem Rudolfinum...
Jenže jeho jméno už bude napořád spojeno s budovou,
která – v jeho provedení – nestojí: Národní divadlo.
Ferdinand Urbánek
Jan hrabě z Harrachu
... Pokládám si za čest, že co předseda Sboru,
spolu Moravan, přijímám dar ten co základní kámen pro divadlo národní, jako důkaz úplného
souhlasu mezi oběma zeměmi, co důkaz nerozlučitelného svazku zemí posvátné koruny svatováclavské. ...
***
... Jest mi úkaz ten znamením před světem celým, že Čechové a Moravané jsou perly jedné
koruny a jednolitým národem. Tato jednolitost
jest naší silou, jest skalou, na kteréž pevně zakládají se naše naděje, a protož drahé a významné jsou nám tyto kameny, kteréž Radhošť, Řip,
Žižkov a Hostýn kladou do základů našeho divadla. Hory ty přečkaly bouře věků a hleděly na
vítězství našich otců: bohdá, že divadlo naše
přetrvá věky a národu bude tím, čím jsou ty hory společné vlasti. ...
... Nechť dílo to vzdoruje stoletím, jako vzdorovala řeč česká útisku času. Jako pevně národ
český stojí, tak nechť i budova divadelní stojí
pevně a vezdy slouží jen nejsvětějším statkům
lidským, vzdělanosti, humanitě! ...
Za právo, zdar a slávu jazyka českého!
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
Ferdinand
Urbánek
Jan
hrabě
z Harrachu
1821-1887
1828-1909
Jako první byl dopraven na pražské nádraží kámen
z Radhoště – již 5. května 1868. Před polednem dorazil
průvod na staveniště, kde dar Moravanů uvítal Palacký
a po něm Urbánek, předseda »Sboru pro zbudování
divadla«. Druhý úryvek je pak z jeho řeči pronesené
10. května 1868 při přijetí samotného kamene řipského.
1868
1868
Dne 16. května 1868 byl uspořádán slavnostní průvod
ke staveništi, který blyštěním cechovních stejnokrojů
navázal na regatu z minulé noci. Po Palackého poklepu
»ve jménu národa v Čechách i na Moravě...« pronesl řeč
snad každý, kdo v Čechách něco českého znamenal...
V tom počtu také velký slavjanofil a demokrat Harrach.
Karel Leopold Klaudy
Jozef Miloslav Hurban
Pánové! Zavítavše do otčiny naší, viděli jste
obyvatelstvo království českého zastoupeno ve
všech třídách.
I sami nepřátelé naši musejí dosvědčiti tentokráte, že národ český ví, co chce, že kráčí cestou
určitě vyměřenou, která může se mu záviděti,
ale nemůže se mu zapověděti. Národ ten byl nedávno teprve vzkříšen a pohlédneme-li nyní na
skutky jeho, tu každý cítí, že zásluhy mužů, kteří národ tento vedou, jsou veliké, zejména zásluhy muže, který národu tomu ukazoval, čím byla
vlast jeho. Národ ten dočká se budoucnosti, n á r o d u t o m u n e m ů ž e v z í t i s e ž ivo t .
Za to vše, co národ tento povzneslo a vzkřísilo, jsme povinni muži tomu, který nám odkryl
naši minulost, a proto sláva Palackému!
... My Slováci jsme chudí a utlačení, a kdyby
to jen politická utlačenost byla, ani bych to do
řeči neuvedl zde; vímeť, že takovéto utlačení
nemá stálosti; náš pan ministr předsedník Andrassy byl v obrazu pověšen na šibenici a teď
jest ministrem Jeho Veličenstva! Ale my Slováci
jsme ožebračeni nadobro, my jsme duševně i tělesně ubiti, my jsme pořád ještě pod duševním
urbarem, nemajíce spolků, nemajíce škol, nemajíce ničeho, čím národové jiní spějí k cílům
sobě vyměřeným na zemi.
Nu – my Slováci, byť i takto chudí a utlačení,
nepřestáváme doufati v dobrotu a milosrdenství
spravedlivého Boha, mstitele ukřivděných národů. Svitne i nám den svobody z Jeho milosti.
Tak doufáme i nadějeme se. Děkuji vám, pánové, za čest, kterou jste mi ráčili prokázat, pozvavše mne osobně sem ke dni tohoto národa –
chtěl jsem říci českého, chtěl moravského, ba
slezského, ale to by bylo dlouhé slovo a nevyčerpávalo by pojem, řeknu tedy č e s k o s l o va n s k é h o , n e b o i m y k vá m n á l e ž í m e , m y va š i j s m e , v y n a š i j s t e ; nebo
my jsme všichni Slované – českoslovanského
národa. K dni slavnému pozvali jste mou osobu
a já jménem svých zde přítomných sourodáků
i jménem jejich soudružek, jménem dcer a žen
našich doma, jménem slovenských národovců
a národovkyň, děkuji vám za to, a tlumoče city
naší lásky, naší solidarity, naší důvěry k vám,
chci obrátiti mysli vaše na myslitelů vašich zde
vyslovené veliké pojmy, duchem svým daleko
v budoucnost sahající myšlenky a ducha myslícího uchvacující výhledy a ideje. ...
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
Karel
Leopold
Klaudy
1822-1894
Hned na druhý den po položení a poklepání základního
kamene se na Žofíně sešlo k oslavě na pět set osob, mezi
nimi mnoho zahraničních hostů. Přípitky neměly konce,
dostalo se i na pražského purkmistra Klaudyho. Ten se
ale proslavil také jako brilantní obhájce v nesčetných
sporech Julia Grégra či Jana Stanislava Skrejšovského.
1868
1868
Samuel Novák
... Včerejší a dnešní den, jako dnové, v nichž
v tamtom národ, zde myslitelé jeho vyslovili se,
co myslí o divadle národním, uvedli mi tuto
myšlenku na mysl a jí veden jménem soumyslníků svých zdvíhám číši mělnického na zdar
a vzlet divadla národního takový, a b y n e b y l o
nikdy postiženo v službě protinárodní, v službě politiky národovražedn é , aby, byť by mu přišlo i v čase jednom trpěti, vytrvalo přece při úlohách národoslavných!
Vytrvalo – a byť i nemohlo mohutně fotografovat životní pravdy národa, ať sníží se do tišin
pravd nezávadných, aby časem i závadné pravdy hřímalo světu! ...
Divadlo vaše nechť v shakespearovském duchu mohutně se vznese a bude s t r a š n ý m
m s t i t e l e m a o b h á j c e m k r v e n ev i n n ě
vylité, chudoby sedrané, spravedln o s t i u t l a č e n é a ducha křesťanské ctnosti
a života.
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
[Žákavec: Chrám znovuzrození. Jan Štenc, Praha 1918]
Jozef
Miloslav
Hurban
1817-1888
Slovenský evangelický farář Hurban, rázně vystupující
proti unionistickým snahám inteligence maďarské
a maďaronské, byl samozřejmě také pozván na
žofínskou oslavu. Ani netušil, jak prorocky varuje před
budoucím zneužitím »kapličky« k politickým rejdům.
Antichartisté by mohli povídat...
1868
1868
Pánové! Dovoluji si vysloviti vám pozdrav ze
Slovenska od vašich sourodých bratří, neboť
i my jsme jedna krev z krve vaší a členové jednoho národa s vámi. Pánové, radost vaše je i radost naše, radost všeslovanská. Radostí pln odcházím z matky všeslovanské Prahy zotaven na
duchu i citu národním. Národ český založil sobě divadlo, které bude hlásat slávu Slovanstva
i h l u c h ý m p o s u d Ta t r á m ! Vy Čechové
oživujete nás pod Tatrami a vyvoláváte zakleté
duchy Tater. Ač jsme odděleni od vás, přece
jsme vaši. Historie dávno spojila nás, literatura
posud nepřetrhla svazku našeho, literatura vaše
je i literaturou naší. Když tedy přišli jsme sem
k vám zotaviti se, myslím, že nebude mi ve zlé
vykládána radost má!
Bratři Čechové!
Upřimně spojeni jsme s vámi v duchu posud
a zůstaneme vaši. C o r u k a b o ž í s p o j í , t o h o n i ž á d n á m o c n a s v ě t ě n e r o z d vo j í .
H r o m a p e k l o m a r n ě s e p o k o u š e t i bu dou o roztržení naše!
Bratři Čechové a Moravané! Duch vašich otců husitů posud vznáší se nad námi! Duch vznášející se nad prachem otců vašich, kteří odpočívají na půdě slovenské a Tater našich, ozývá se
denně takto: »Pomíjí již Veliký pátek národa
českoslovanského a v brzce nastane Hod boží
národa toho.«
Pánové, národ ten, který dokázal tak jako vy,
že je života schopen a že chová v sobě sílu takovou, jakou osvědčujete vy, národ takový nemůže býti vymazán z rejstříku národů, národ
ten musí míti budoucnost, n á r o d č e s k ý,
Vladimír Ivanovič Lamanskij
k němuž i my náležíme a vždy nálež e t i bu d e m e . My jsme a budeme vaši!
Pohled na rozkvět národnosti české, o jakém
jsme se přesvědčili, musí naplňovati nás rozkoší a útěchou. S radostí přijdu nazpět k rodákům
svým a povím jim, co jsem u vás viděl. Jsem
přesvědčen, že slavný a vytrvalý národ český
nedopustí, aby hynuli ti, kteří jsou jeho. Dejž
Bůh vám zdar při podnikání vašem; pokud národ zasvěcené vůdce své následovati bude, potud nemáme se co báti.
Sláva národu českému.
Nechť nosí nás na srdci svém, jako i my nosíme jej!
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
Samuel
Novák
1816-1895
Vedle uznávaného vůdce Slováků Hurbana se dostalo
slova za národ nám nejbližší ještě národnímu buditeli
a mecenáši (a tchánovi P. O. Hviezdoslava...) Novákovi.
Respekt vůči českému národu a jeho třebas i jen
domnělému umu vhání slzy do očí. Kvůli takovým lidem
je škoda, že člověk přece jen rozpojil »co Bůh spojil«...
1868
1868
Drazí bratři, dovoluji sobě mluviti v rodném,
Vám blízkém jazyku ruském jménem členů národa ruského v Petrohradě, Moskvě i ostatních
městech a obcích ruských. Vyslovuji pozdrav
Vám, drahým bratřím českým, a srdečné díky za
čest, kterou jste nám prokázali, nezapomenuvše
na nás a pozvavše nás k velikému svátku svému.
Pohled na krásnou Prahu a na sam o s p r áv n ý, u v ě d o m ě l ý n á r o d č e s k ý,
na statečný lid a spanilé vlastenecké
ž e n y Va š e , vše to vzbudilo v nás velikolepý
dojem, jehož zajisté nikdo nezapomene. Pohlédneme-li na kteroukoli stranu světa slovanského, neposkytuje se nám nikde utěšený obraz;
každý, kdo hledí k tomu, aby budoucnost slovanského světa byl zabezpečena, musí bojovat
a zápasit s četnými nesnázemi a nepřáteli domácími i cizími. Boj ten jest těžký tak, že někdy
mohla by se snad mnohého i zoufalost zmocňovati; ale nyní, kdy jsme viděli Vaši Prahu, kde
jsme měli příležitost poznat Vaši energii a vytrvalost a Va š e b r a t r s t v í k S l o va n ů m , t u
odňata jest od nás a mizí veškerá pochybnost v blízké a úplné vítězství
n a š í s l o va n s k é i d e y ! ...
Já jménem ruských obcí, jakožto občan země
ruské a haličské Rusi, osvědčuji Vám nejhlubší
uznání a poklonu svou a v y j a d ř u j i Vá m
srdečné ruské »Spasibo« za lásku,
k t e r o u p r o j ev u j e t e k n a š e m u r u s k é m u n á r o d u ...
Přátelství ruského národa k českému projevovalo se již i v dobách dávných. Planulo již v srd-
Jovan Subotić
cích Vašeho slavného hrdiny Žižky, Vašeho Jeronýma a Husa! Ono jevilo se v četných tlupách
litevských, které bojovaly ve spolku s vámi.
Přátelství toto bylo pouze na čas utlumeno pod
kostmi a prstí bělohorskou, ono však probudilo
se zároveň s národem vaším.
Připomínám v tomto vzhledě jen na působení
a zásluhu Vašeho Šafaříka, Čelakovského, H a vlíčka.
Nepřátelé Vaši jsou i naši.
Víme, že l á s k a t a n ev y h y n e , nýbrž bude
se rozmáhati vždy více, a že plamen přátelství
našeho rozžehne se ve světlo, které ozáří veškeré konce i nejzazší kouty celého slovanského
světa!
My Rusové v i d í m e v e s vo b o d ě a s a mostatném blahobytu národa českéh o s l áv u i c h l o u bu s vo u !
Připíjím na zdar českoslovanské osvěty ve
všech zemích koruny svato-Václavské!
[Šubert: Národní divadlo v Praze. J. Otto, Praha 1881]
[Kratochvíl: Národ sobě. Práce, Praha 1983]
Vladimír
Ivanovič
Lamanskij
1833-1914
Pozdravy velkého ruského bratra tlumočil na Žofíně
renomovaný slavista a skalní panslavista Lamanskij
z Petrohradu... Zeširoka se zejména rozhovořil
o vzájemném a nehynoucím česko-ruském milování.
Jenže už přesně za 100 let, 2 měsíce a 5 dnů nás ta
ruská »nehynoucí láska« dohnala až k slzám nenávisti.
1868
1868
... I kdyby nemluvila k vám dosti jasně má
slova, bude mluviti výrazně srdce mé a duše
má, cit můj. Uprostřed radosti, která vás naplňuje nad zdarem díla podnikaného, přece zároveň nemohl jsem se ubrániti tichému pocitu žalu, že v nynějších poměrech panujících nemůžeme ani my Srbové, ani vy Čechové býti spokojeni s položením svým. Koruna vaše svatováclavská je jedna z nejkrásnějších, ale posud
neviděli jsme ji bohužel na hlavě krále. Na vaší
Vltavě stkví se hvězda Slavie, zlatá Praha, ale
Vltava šuměla, zdála se mi šuměti žalně, jako
i naše Sáva, a zdálo se mi, že tísní zármutek
i vás na Vltavě i nás na Sávě.
Když ale jsem, pánové, viděl včera veškeren
takřka národ váš, tu potěšila se velice duše má.
Pomyslil jsem na slavnou minulost vaši, vidím
přítomnost vaši a bezpečně hledím již vstříc budoucnosti národa vašeho. Va š i n e p ř á t e l é
vá m n e m o h o u r o z u m ě t i , a l e va š i p ř á t e l é – a m y S r b o vé a C h a r va t é j s m e
va š i p ř á t e l é – vá m r o z u m ě j í !
Včera neslavila pouze Praha a umění české
slavnost svou, nýbrž slavil celý národ veliký
svátek svůj! Kde láska k vlasti a uvědomělost
proniká všechny vrstvy národa tak jako u vás,
kde celý národ nehledí pouze na okamžité prospěchy, nýbrž vyhledává blaho vlasti, a stojí na
pravdě a právu, tam musí národ mít budoucnost,
i kdyby ho nepříznivé poměry po dlouhá léta
tlačily. Nepřátelé národa českého říkají: »Není
národa českého,« ale vaši slovanští přátelé praví: »Jest a žije národ český a jest chloubou národa slovanského!« Při vaší lásce a uvědomě-
Josip Vošnjak
losti vašeho národa, jakou projevujete, musejí
se i nepřátelé vaši pokloniti před vámi, a vaši
přátelé musejí se vám obdivovati, a já skládám
národu českému svou poklonu.
Ale nezapomeňte, že jste národ
s l o va n s k ý, a z ů s t a ň t e S l o va n y !
Vězte, že nemáte přátel kromě Slovanů a že
nemůžete na nikoho spoléhati kromě Slovanů,
že nikdo vám nepomůže než Slované.
Dovolte mi pronésti přípitek na slávu českého
národa a bratrství slovanských národů!
... My Slovinci, my nemáme historického práva, my nemáme koruny slovinské; ale navzdor
tomu jest naše právo neméně oprávněno, neboť
je mravní, národní. Jen po tomto právu musí se
rozřešiti národnost naše. Dějiny naše jsou nejasny a žalostny, jsou to neustálé boje a utrpení.
Národové kolem nás byvší odtrhali nám od života kus za kusem; m e z i t í m , c o m y j s m e
h á j i l i E v r o p u o d ú t o k ů k r ve l a č ný c h
Tu r k ů , západní sousedé naši se pohodlně vyvinovali a pokračovali kupředu a k blahobytu. Náš
národ umíral ode dne ke dni a j i ž k o p a l i
nám Němci veliký hrob, aby nás
v n ě m p o h ř b i l i , j a ko u č i n i l i j i ž n ě k t e r ý m j i ný m k m e n ů m s l ova n s ký m .
Okolo vykopaného hrobu veselili se i naši
sousedé Italové a Maďaři, ale zmýlili se. Pohřební hrana, kterou nám zvonili, probudila nás ze
spánku, povolala nás k novému životu. ...
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
Jovan
Subotić
1817-1886
Za milovaný srbský národ pronesl na Žofíně řeč básník
Subotić z Nového Sadu. Zahrnovala jakási nepřípadná
varování – zejména nás zaráží jeho přání, abychom
nezapomněli na své slovanství... A to ho nejspíše ani ve
snu nenapadlo, že v aliančním objetí budeme s Němci
dvakrát během jednoho sta let šturmovat na Bělehrad...
1868
Josip
Vošnjak
1834-1911
1868
Především postěžovat si přišel na Žofín významný
slovinský buditel a spisovatel Vošnjak, spoluzakladatel
»Matice slovinské«, ale jinak také lékař v Slovinské
Bystřici. Uvědomoval si, že Slovinci nemají »historické
právo«, ale přesto byl optimistou. A že se dočkají úplné
suverenity až za dalších 123 roků, to by jistě byl nevěřil.
Michał Hórnik
Bedřich Smetana
... Ačkoli jsem Lužičan, mluvím přece česky
a to z nejedné příčiny. Mluvilo se zde o koruně
české, i my Lužičané náleželi jsme kdysi k této
koruně a jakkoli svazek tento již přes 200 let je
roztržen, přece poutají nás k vám svazky ještě
mocnější, svazky duševní. V Čechách vidíme my
Lužičané svou t v r z , k t e r á n á s h á j í a c h r á n í . Básník Kollár viděl v nás lodičky dvě tonoucí v moři vln německých, avšak pověděl to v době, kde vskutku byli jsme blízci utonutí, kdežto
nyní bližší jsme vzkříšení svému. Nikdo nás nemůže donutit, abychom zřekli se Slovanstva, my
chceme zůstati Slovany a kdež jinde můžeme hledati podporu nežli v Čechách, t é t o p ev n o s t i
n a š í a s k á l e u n ě m e c ké h o m o ř e . Český
národ dovedl odolati statně všem návalům na ně
se hrnoucím a co mu k tomu pomohlo? Jeho anděl
strážce, uvědomění národní a slovanské.
Dnes byl svátek tohoto anděla strážce! ...
Praha 3. října 1869
Vážený pane Nerudo!
[Táborský: Jarní slavnost probuzeného národa. Radhošť v Praze, Praha 1938]
Michał
Hórnik
1833-1894
Slovany germanisací již smrtelně ohrožené na Žofíně
připomněl lužický obrozenec Hórnik. A jak jinak než
česky... Jeho volání o pomoc bylo pro nás závazkem,
na jehož plnění se ale nedostávalo v oné době sil a po
roce 1945 odvahy. Teď už je docela veta po těchto nám
oddaných bratřích – je Němci vyhubili již nezvratně...
1868
1869
Jakkoli by mně a každému příteli umění byla
vítána Vaše přítomnost v Praze, radím Vám přece
jen, abyste se prozatím nevytrhoval ze svého pevného postavení a počkal ještě, až se zde věci politicky vyjasní a uspořádají.
Víte, jak tvrdý boj musí podstupovat náš národ
o své zaručené, posvátné právo – totiž právo nezávislosti koruny – s nynější vládou, která by všechny národy Rakouska ráda uvrhla d o j e d i n é h o
h r n c e p o n ě m č e n í , a b y ave c b e a u c o u p
de plaisir mohla nade všemi vládnout.
Bohudíky, náš národ bojuje nepoddajně a jako
jeden muž, všichni zde v Čechách jako na Moravě, 5 milionů Čechů. Ví t ě z s t v í bu d e a m u s í
b ý t n a š e , a t o b r z y. Do té doby ať zůstane
každý na svém místě, kde je; neboť teď za bojů
odpočívají Musy a Praha se stala bohužel místem
zápasů, kde neznáme nic než – boj.
V konservatoři je již po tři léta profesorem Hegenbart ze Salzburgu, v německém divadle jsou
tři violoncellisté, jejichž jména neznám a kteří
ostatně nestojí za mnoho; v našem českém divadle
je jako 1. violoncellista angažován Váš jmenovec
Neruda.
Jakmile bude dohotoveno velké divadlo, což
může ovšem trvat ještě 3 léta, budeme potřebovat
velký orchestr, a t o u ž í m e p ř e d ev š í m , a b y chom udrželi všechny nejschopnější
s í l y ve v l a s t i . Budu-li pak já ještě působit ve
svazku divadla a Vy svůj úmysl nezměníte, uči-
Josef Václav Sládek
ním jistě vše, abych tak vynikajícího umělce, jakým jste Vy, připoutal ku Praze.
Platy jsou nyní tak nízké, – což při tak malém
divadle jako je Prozatímní divadlo ani nemůže jinak být, že umělci vůbec ani nemůžeme u nás nabídnout místo. Divadlo pojme jen něco na 1100 lidí, ceny jsou nízké, takže při plném domě vybereme sotva 600 zl. K tomu je státní subvence velmi
malá, neboť v š e c h n o s e d ává N ě m c ů m .
Vidíte, jak se teď z Prahy stala Popelka, a jen
toužebně očekává šťastnější znovuzrození. Koncerty pořádat je zde nemožno, neboť Č e š i n e c h o d í n a n ě m e c ké ko n c e r t y a N ě m c i n e
t a m , k d e s e z p ívá č e s ky. Jen divadla jsou
navštěvována, ovšem každé à part. –
Očekávaje, že záhy o Vás uslyším víc, v úctě
Vám oddaný
Bedřich Smetana
Srdečné pozdravy na Lose et Delbanco,
rovněž i Gademu.
[Bartoš (usp.): Smetana ve vzpomínkách a dopisech. SNKLHU, Praha 1954]
Bedřich
Smetana
1824-1884
V letech 1866 až 1874 působil Smetana jako kapelník
Prozatímního divadla. Jeho dopis Františkovi Nerudovi,
vynikajícímu českému violoncellistovi, který byl v letech
1864 až 1876 koncertním mistrem dvorního orchestru
v Kodani, je svědectvím toho, jak starost o vlast a národ
se v oné době promítala i do běžné korespondence.
1869
1869
... V duši vystěhovalcově vtěluje se naděje ponejvíce v skývu chleba, která nezrosena slzou;
a mezi vystěhovalci jsou to právě Čechové, které
snad vesměs v takové formě láká. Jdeť z té české
země vůbec velmi málo těch, kterým zde bylo po
večeři do zpěvu.
Němec odváží se ve svých snech již trochu
dále.
Je-li to ve vlasti své zneuznaný prorok, vidí se
již novým Brighamem Joungem, a je-li romantik,
vyšlapuje si již prerií co opeřený pohlavár divokých Siouxů. Prvnímu se sen obyčejně vyplní,
druhého poznal bys za půl roku v newyorském
drvoštěpu, a neměl-li dosti síly a sebezapření, objeví se jméno jeho v řadě samovrahů aneb, co ještě hůře, tělesně i duševně sešlých existencí, které
dopravuje policie do státních káznic. Ostatně děje se tak v Americe každému slabochu.
Nejméně zklamán ve svých nadějích bývá Žid,
jehož pouhá ziskuchtivost pudí k vystěhování.
Domova nemá a opuštění kraje, v němž se narodil, nezachvacuje ho bolestí, otřená jeho povaha
podvolí se snadno každé změně života a mimoto
ví, že se se svými penězi nikde ve světě neztratí.
Mezi vystěhovalci Židy nenajdeš chudiny.
Na vystěhovalecké lodi málo těch, kteří by snili o tom, co nás k Americe nejvíc poutá – o svobodě.
Čech opouští jen zřídka domov se srdcem lehkým. To srdce srostlo příliš těsně s rodnou půdou,
než aby se, okamžitým rozmarem jsouc opojeno,
svévolně od ní odtrhlo – vždyť ví beztoho, že bez
ní v dáli vykrvácí, že utone v cizině jako ta nad
mořem znavená vlaštovice. Z těch, kdož odváží
Ferdinand Tallowitz
se cesty přes moře, jen velmi málo se vrátí zpět
a odcházet do té dálné ciziny, do mlhavé nejistoty a bez naděje, že uvidíme kdys rodný krov
a s tím vědomím, že v zemi cizí věčně budeme
považováni cizotou – to přece jen bolno.
Jděte mezi ten v mezipalubí vystěhovalecké lodi na prkenných lůžkách, v bezsvětlém, dusném
prostoru, uprostřed beden a žoků stísněný český
lid a zlatem vyvážím vám toho, v jehož oku neuvidíte slzu, mluví-li o domovu. Bída jest bičem,
jenž český lid z domu vyhání, bída nezaviněná.
Viděl jsem ty české vystěhovalce, jak choulili
se jeden k druhému, když prohlížel kapitán mezipalubí, zdali sloužící mužstvo dbá všude pořádku, choulili se k sobě, myslíce, že jim pán vezme
peřiny, protože snad zaplatili málo převozného,
viděl jsem mladou matku podávající na širém
moři dítěti uschlou kůrku, s uslzenými zraky
a s chvějícím se hlasem:
»Tu máš, holečku, poslední drobt z českého
chleba – pamatuj na to, dítě, a ž z a p o m e n e š
i ře č , j a k o u t o k t o b ě p o v í d á m . « ...
Sládek: Americké obrázky. ELK, Praha 1941
Josef
Václav
Sládek
1845-1912
Sládkův pobyt ve Státech v letech 1868-70 vytvořil podle
světoběžníka Zdeňka Němečka »jednu z velkých,
základních tónin symfonie jeho budoucího života, jenž
byl jinak pln bojů, nečekaných úderů, rodinných
smutků i fysického utrpení.« Z cesty do USA vytěžil
především soubor črt a feuilletonů »Americké obrázky«.
1869
1869
Řídě se citem vlastním neméně než vědomím
povinnosti své a dobře znaje smýšlení všech členů jednoty naší, pečoval výbor p o s m r t i
F ü g n e r ově o t o , a b y i z a h r o b e m p a mátka šlechetného ducha jeho aspoň
d l e s i l n a š i c h b y l a c t ě n a a z a c h ová n a . ... Především ale uchopil se výbor s veškerou horlivostí myšlénky, vzbuzené bratrskou
jednotou Turnovskou, aby nad hrobem Fügnerovým postaven byl přičiněním Sokolským pomník důstojný. ...
Dne 5. února 1866 zakoupeno bylo příhodné
místo n a p á t é m h ř b i t ově O l š a n s k é m ,
v rozměru 9 čtverečních sáhů, za cenu 250 zl.,
kterážto částka sbírkou byla uhrazena. ...
Roku 1867 konečně bylo možno přikročiti
k provedení sbírek na pomník a rozeslány listiny
subskripční všem jednotám Sokolským. Značný obnos peněžní, který se v době poměrně krátké sešel, svědčí jak o vlasteneckém nadšení,
které tenkráte ve všech vrstvách obyvatelstva
panovalo, tak i o horlivé snaze neúnavných sběratelů. ...
Beseda Umělecká byla požádána o podání návrhů, kterých prostřednictvím odboru výtvarného několik došlo. Jeden byl, aby se označil hrob
Fügnerův obrovským balvanem – asi jako kámen Husův v Kostnici – a balvan takový již vyhlednut byl na Židovských pecích za Žižkovem.
Vyslána tam komise znalecká, které se súčastnil
slavný sochař Václav Levý; okázalo se ale, že by
doprava a postavení vyžadovalo nákladu nepoměrného. Dále navržen vysoký obelisk, pak pomník s velikým poprsím Fügnerovým. Václav
Levý navrhoval s o c h u s va t é h o K r y š t o f a ,
v nadživotní velikosti a s Jezulátkem na bedrách,
ale žádný z návrhů těch neodpovídal myšlénce,
kterou si byl výbor vytkl.
Tak se provedení zdrželo až do roku 1868,
když šťastnou náhodou nalezen byl v lomech
u Louňovic blíže Kostelce nad Černými Lesy
balvan žulový neobyčejných rozměrů. Majetník
lomů, pražský kameník br. František Wurzl, dal
o tom zprávu br. Gabrielu Žižkovi, k jehož návrhu pak vyslána opět komise do lomů. Tato shledala, že balvan má přes 7 metrů délky a na jednom konci 1.5 m., na druhém 1 m. síly a že je
veskrze krásného, stejného zrna, tak že by se výborně hodil ke zhotovení důstojného pomníku,
jakého dosud není na hřbitovech Olšanských.
Na to byla uzavřena s br. Wurzlem řádná
smlouva na postavení š t í h l é h o j e h l a n c e ,
který by s podstavcem rovněž žulovým byl
36 stop vysoký. Osvědčený umělec, br. B o h u š
S c h n i r c h , vybídnut, aby shotovil m o d e l
medaillonu s podobiznou Fügnerovo u , j a k o ž i ve l i k é h o s o k o l a s r o z p j a t ý m a k ř í d l o m a , který tvoří vrchol pomníku. Části tyto pak ulity z bronzu v N o r i m berku.
Práce všechny byly důkladně a s rychlostí
uznání hodnou provedeny. Dne 10. května 1869
o 6. hodině ranní přenesli členové výboru jednoty naší tělesné pozůstatky Fügnerovy ze hrobky
na čtvrtém hřbitově, kde byly uloženy, do sklepení pod pomníkem a dne 25. června 1869 postaven byl jehlanec na podstavec svůj. V hořejší
desce podstavce toho jest malý prostor, do kterého vložena byla u přítomnosti členů výboru
kulatá zinková 7 palců dlouhá skřínka s památním spisem tohoto znění:
1869
1869
»Nehynoucí památky Jindřichu Fügnerovi,
prvnímu starostovi Sokola Pražského, velkému
láskou k vlasti, bratrstvím k bratřím, pomník
tento vyzdvižen společným Sokolstva všeho úsilím v měsíci červnu 1869.«
Podepsána jest starostou B. Stýblem, jeho náměstkem drem. T. Černým i ostatními členy výboru. Dále přiloženy Nár. Listy ze dnů 16. až
21. listopadu 1865 s životopisem Fügnerovým
a popisem pohřbu jeho, řeč, kterou měl dr.
Edvard Grégr nad hrobem, vzletná báseň Ervína
Špindlera, jež byla na hřbitově rozdávána, pak
fotografie, pamětní peníze atd.
D e n 1 8 . č e r ve n c e ve l i ký m b y l s vá t k e m n á r o d n í m . Pomník Fügnerův odhalen
jest za účastenství národa celého. Velikolepý
průvod, k jehož seřadění sotva stačilo nábřeží
mezi kamenným mostem a Žofínem, pak ostrov
Žofínský a část třídy Ferdinandovy, byl svědectvím výmluvným, že neskonalé zásluhy Fügnerovy docházejí nejen mezi bratry, kteří jej osobně znali, nýbrž i v kruzích nejširších uznání
vděčného.
Vedle 32 bratrských jednot sokolských, které
se dostavily počtem přes 1300 členů, s 28 prapory a 4 hudebními sbory sokolskými, súčastnily se spolky pěvecké s pražským Hlaholem v čele, purkmistr a městská rada obce Pražské, pak
četné spolky vědecké, členové ozbrojených sborů měšťanských, zástupcové občanských besed,
Umělecké Besedy, družstva divadelního, členové divadla zemského i ochotnických spolků, jednoty učitelské, spolky akademické, obchodnické, řemeslnické i dělnické, jakož i pořádky živnostenské v malebných svých krojích. Mezi nimi vynikaly statné postavy řezníků pražských
s lesklými širočinami na ramenou, pak sladovní-
Eduardo Arana
ci, mlynáři atd. V čele i na konci průvodu, který
bezmála hodinu byl dlouhý, jela bujará banderia,
jakož i silná jízdná četa sokolská. ...
Pomník sestává z podstavce žulového 5 metrů
vysokého, na kterém se vypíná štíhlý jehlanec
z jednoho kusu žuly do výše 12 metrů.
Podstavec má pozlacený nápis:
Roku 1869 navštívil Seňor Don Eduardo Arana, španělský kapitán námořní pěchoty, Čechy.
Za sídlo na dobu dvou měsíců zvolil sobě místo
už v Kralodvorském Rukopise vytknuté. Byl to
muž vysoce vzdělaný, ačkoliv nemluvil ani dokonale ani nedokonale německy, nýbrž pouze španělsky. Byl to muž neobyčejné hloubky citu, temperamentu velmi živého, republikán smýšlením,
mravů velice uhlazených, muž statný a krásný.
Když se v několika dnech seznámil s intelligencí města, když mu ústy překladatele Don Quijota
na jazyk český vypravována byla stručně historie
národa českého a on více zvěděl o Husovi a Jeronymovi, Žižkovi a Prokopovi, o Lipanech a Bílé
Hoře, tu zamiloval si vroucně národ český, a když
postřehl účel a cíl Sokola, stal se zakládajícím
členem Sokola, pro nějž té doby 1 8 d í v e k v y š í v a l o s t ř í b re m na prapor, nevynechal jediného cvičení, súčastnil se táboru na Kuněticích,
kde nadšení lidu českého strhlo jej tak, že počal
španělsky řečniti a končil Sokolským Na zdar! Po
odjezdu svém do Španěl byl za krátko komandován na ostrov Kubu, kde tehdá povstání bylo
vzplanulo. Odtamtud psal často do Čech:
JINDŘICHU FÜGNEROVI
STAROSTOVI
SOKOLA PRAŽSKÉHO.
Na jehlanci nachází se bronzový medaillon se
zdařilou podobiznou Fügnerovou uprostřed věnce, na vrcholu pak veliký sokol s rozpjatýma
křídloma a hlavou k oblakům vztyčenou jako by
se chystal k letu. Čtyři nízké sloupce drží řetězy
kol záhonů květinových, uprostřed nichž pomník stojí. Záhony tyto zřídili hrobníci, zřeknuvše se předem odměny...
[Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání ... Sokola Pražského, Praha 1883]
Ferdinand
Tallowitz
????
Tallowitz byl čelným funkcionářem Sokola, v 70. letech
zastával dokonce funkci náměstka jednatele, ale také
autorem mnoha článků o Sokole; dnes už o něm ovšem
všechny naše dostupné slovníky mlčí docela jako hrob...
A hrob a pomník na Olšanech s prvním starostou
Sokola Fügnerem již dlouho sdílí i první náčelník Tyrš.
1869
1870
Milovaný a nezapomenutelný příteli!
Z Vašeho listu ze dne 31. prosince, který jste
poslal mému milovanému otci, nabyl jsem potěšení dozvěděti se o Vás, o Vaší celé milování
hodné rodině, o přátelích, o H. K., i ubezpečuji
Vás, že nemohu než přáti si, abych přijel ještě
jednou do země České, z níž chovám tolik upomínek na vzdělanost jejích synů, jich láskyhodnost, a nade všecko na jejich lásku ke svobodě
Miroslav Tyrš
a snahu pro neodvislost vlasti. H u r á ! č e s k é
vlasti a Na zdar! všem přátelům pok r o k u . Ubohá Hispanie! vznešená chloubo
věků minulých! třikrát ponížená a spoutaná od
synů ctižádostivých, kteří neměli nikdy než
klamná slova pro ty, již chtěli obětovati životy
své pro svobodu vlasti! Byli jsme ničemně sklamáni – však všeho do času.
Povstání této krásné a vydrancované země jest
přemoženo hmotně; jest ještě několik malých
houfců, které též mají být vyhlazeny. Nicméně
věřte mi, že dříve neb později dobude své samostatnosti, neboť z e m ě , k t e r á s i u m í n í d o s í c i j í , d o s á h n e j í . Proti sjednocené vůli národa není armády, jež by ji přemohla. ...
Buďte zdráv a poroučejte v čemkoli se Vám líbí, svému dobrému příteli, který Vás miluje a pozdravuje slavným N a z d a r !
V San Jagu de Cuba 17. března 1870.
Eduardo Arana.
[Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání ... Sokola Pražského, Praha 1883]
Eduardo
Arana
????
Nemáme důvod pochybovat, že jakýsi kapitán španělské
námořní pěchoty zavítal do Čech. Snad je i možné, že ho
nadchla sokolská idea... Jen je nám divné, že v dopise
nepozdravuje aspoň jednu z těch 18 dívek, jež »vyšívaly
stříbrem na prapor«... A mrzí nás také, že zrovna tento
článek je do sborníku z roku 1883 zahrnut anonymně.
1870
1871
Co chcem? Kam směřujem? Jak s rychlostí bezpečnou a rozváženou ve všem k cíli pílit? Co úděl
sokolský při práci vespolné? Co vpravdě úkol náš
v životě národním? ...
Nikoli každý o sobě, co jednotlivec, ba ani ne
jen v různých jednotách, než podporou a snahou
vespolnou chceme úkol svůj řešit, a to nejen ve
prospěch svůj vlastní, než na zdar všeho národa
našeho. ...
Avšak ovšem nutno, by každý jednotlivec, každý spolek v oboru zvoleném za cílem nejvyšším
se ubíral. Jen tam, kde věc k těm koncům dovedena, že netřeba srovnání se vší cizinou se ostýchat
a bát, jen tam dostáno úloze v životě národa a vší
snaze vytčené. Kdo méně chce, je, jak by nechtěl
nic. Nevléci se, než vzletně brát se dál! Klesnout,
neb dospět! Všechno, aneb nic! tu ovšem musí
heslem snahy být. ...
Toť budiž ... ve svazku národním náš směr a cíl,
tak konejme svůj úděl v společné práci všeho národa a pamatujmež sobě, že kdo na závodiště
vstoupil, bez ustání dál a dále spěti musí, aneb co
totéž je: že ta každodenní, ta ustavičná a přece neukázalá činnost tady je rozhodná a nikoli jen vystoupení hřmotná a občas toliko se objevující. Tou
všední, neustálou činností hmotnou a duševní ve
všem pokrok na zřeteli mající řešíme především
tu úkol svůj, přispívajíce k tomu, aby na věky
zdráv a silen setrval národ náš a aby mezi ostatními nikdy se nestal členem neplatným, zpozdilým
a závadným, jejž by soud událostí vzhledem na
celek z jeviště dějin musel odklidit.
Tak každým dnem obhajme národ svůj, jejž by
bylo pozdě a marně mečem na venek zachraňovat,
Franz Josef I. Habsburg
v tom případě, kdyby uvnitř netečnost a zkáza to
pevné, zdatné jádro jeho shlodala.
Povšechná známka společnosti choré a zvrhlé je
ta, že sobětnost rozmařilá se samoklamnou lží v ní
převládá. Kde však jádro života zdrávo jest, tam
platí celek částem nade vše, tam není místa pro
zradu, netečnost a sketnost, jen o prospěch osobní
a vlastní záchranu sobětně dbalé a v době rozhodné úsilí části šlechetnější mařící; jen tam je možno, by nikdo nesměle neb zrádně neodstoupil, by
celý národ stál a setrval jako rek jediný, o jehož
neprůlomné brnění roztříští se nakonec meče vražedné. Jen národ zdravý též národ branný jest.
Z b ro j v k a ž d é p ě s t i ! Z ř í z e n í v á l e č n é !
Stokrát, tisíckrát to budiž řečeno! ...
Kdo v dobách války ubránit hodlá národ svůj,
ten po čas míru již proti vší vloudivé zkáze životní musí na stráži stát, ten mečem plamenným upíry a netopýry na každém poli drť a rozprašuj! Budiž to řídící hvězdou i našeho konání, naše náboženství a svrchované zasvěcení všeho života. ...
Sněmu Našeho království Českého!
[Tyrš: Náš úkol, směr a cíl. Václav Janda (soukromý tisk), Nymburk 1931]
Miroslav
Tyrš
1832-1884
Tyrš byl náčelníkem Sokola od jeho vzniku a »Náš úkol,
směr a cíl« koncipoval jako úvod a závěr knihy, která
měla shrnout ideový i tělocvičný obsah sokolství v celek,
přístupný všem sokolským jednotám ve všech zemích
slovanských. Nakonec ovšem vyšel samostatně 1. ledna
1871 jako úvodník prvního čísla časopisu »Sokol«.
1871
1871
Když jsme patentem Naším, daným dne
30. července 1870, sněmy království a zemí
Našich do míst ke shromáždění jich zákonem
ustanovených svolávali, pohnuli Nás k tomu nejvíce příběhové veledůležití, jichž dějištěm Evropa se stala, a k jichž ukončení a dalekosáhlým
účinkům všechen Náš zřetel byl obrácen.
Pod ochranou Boží podařilo se Nám, naproti
těmto bouřlivým událostem zachovati říši Naší
pokoj blahodárný, i můžemeť nyní opět s myslí
úplně uspokojenou oddávati se prácem, jimiž by
říše uvnitř se upevnila.
Jest žádost Naše, aby nejprve svazky Našeho
království Českého s veškerou říší, jichž revisi
jsme reskriptem Naším daným dne 25. srpna
1870 slíbili, způsobem všestranně spravedlivým
a uspokojujícím konečně se uspořádaly.
Majíce v paměti státoprávní postavení koruny
České a jsouce Sobě povědomi slávy a moci, kteréž tato koruna Nám a předkům Našim propůjčila, mimo to jsouce pamětlivi neoblomné věrnosti, s kterou obyvatelstvo země České každé doby
trůn Náš podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto království a j s m e h o t o v i , t o t o u z n á n í p ř í s a h o u n a š í k o r u n ova c í o b n o v i t i .
Avšak my nemůžeme se s druhé strany vytáhnouti ze slavných závazků, v které jsme naproti
Našim jiným královstvím a zemím vešli diplomem Naším, daným 20. října 1869, základními
zákony státními, vydanými 26. února 1861 a 21.
prosince 1867, a přísahou korunovací vykonanou
Našemu království Uherskému. S uspokojením
Josef Kalousek
tedy u vědomost béřeme ochotnost, v nejponíženějších adresách sněmu Našeho království Českého, jichž datum 14. září a 5. října 1870, vyslovenou, uvésti práva, k nimž tato země se táhne,
v srovnalost s tím, čeho vyhledává mocnost říše,
a s právy jiných království a zemí.
Vyzýváme tedy sněm, aby s touto myslí práci
započal, aby mírně a smiřlivě vzal v poradu, kterak by státoprávní poměry Našeho království
Českého, jak to čas žádá, se uspořádaly, a aby
učinil, bychom bez porušení práv jiných Našich
království a zemí ukončiti mohli spor ústavní,
kterýž, kdyby déle ještě trval, blaho Našich věrných národů v nemalé nebezpečenství by uvedl.
Jakož pak jsme Naší vládě dále uložili, aby
sněmu předložila nový řád volení do sněmu, připomenutý již v reskriptě Našem, daném 26. září
1870, a zákon pro ochranu obojí národnosti
v zemi, vzkazujeme sněmu milostivě Naše císařské a královské pozdravení.
Dáno ve Vídni, dne 12. září 1871.
Franz Josef v. r.
[Kalousek: České státní právo. Bursík a Kohout, Praha 1892]
Franz
Josef I.
Habsburg
1830-1916
K opakovaným žádostem českého sněmu se dostalo
historickému státnímu právu českému nepochybného
uznání reskriptem rakouského císaře a krále českého
Františka Josefa z 12. září 1871, kdy byl zřejmě ještě
konsternován prusko-francouzskou válkou a komunou.
Příslib přísahy korunovací byl ovšem opět lehkovážný.
1871
1871
Jakkoli veliké jsou proměny, jež během času
bralo veřejné právo naší vlasti: nejokázalejší
známka státní svéprávnosti koruny České dochovala se přece až do našeho věku neporušená,
a tou jest k o r u n o v á n í n a k r á l o v s t v í
Č e s k é . Ode dávna měla slavnost korunovací
v Čechách, jakož i v jiných říších, důležitý význam statoprávný, a to několikerý.
1. Znamenala, že panovník dosedá na trůn nikoli z pouhé osobní moci nebo z pouhého práva
dědického, nýbrž zároveň se svolením národa.
Byloť korunování závěrečným skutkem přijímání čili inaugurování nového krále. V době předbělohorské před vykonaným korunováním dědic
trůnu neměl nižádné vládní moci v této říši...
2. Korunováním zobrazuje a utvrzuje se celitost čili integrita koruny České. I v starších dobách, kdy králové Čeští byli v Moravě a ve
Slezsku zvlášť přijímáni za pány země, dostavovaly se pravidelně deputace stavův všech vedlejších zemí ku korunování do Prahy, na znamení
přináležitosti ku koruně České; při posledním
pak trojím korunování, počínaje od Leopolda II.,
činili stavové čeští, moravští i slezští jednu společnou přísahu poslušenství novému králi. Celitost státu utvrzuje se výslovným zněním přísahy
korunovací, kterouž král se zavazuje ničeho neodcizovati od království tohoto; závazek ten
vztahuje se netoliko k Čechám samým, nýbrž
obzvláště k zemím ku království Českému přivtěleným.
3. Korunování na krále jest dále slavným projevem státní svrchovanosti čili souverainity koruny České. Titul královský byl ve středověku
známkou panovníka svrchovaného, nikomu nepodlehlého; kdekoli vyskytuje se korunování na
krále, všude vztahuje se ono k zemi svrchované;
a pozbylo-li některé království své svrchovanosti slitím s jinými zeměmi, tam současně zaniklo také zvláštní korunování. Tak že platí věta:
Není korunování na krále leč se vztahem ke státu svrchovanému; a korunování české, zachované i po prohlášení císařství Rakouského, svědčí,
že k r á l o v s t v í Č e s k é s p ř iv t ě l e n ý m i
z e m ě m i j e s t s t á t e m s v r c h ova ný m .
4. Král přijímaje od země slib věrnosti a korunu, znak svrchovanosti, zavazuje se navzájem
přísahou, že bude zachovávati privilegia čili základní zákony země. Takž korunováním i po zániku volení a starobylého přijímání krále uzavírá se slavná obapolná smlouva mezi panovníkem a národem, a veliký tento význam toho posvátného jednání byl ještě při posledních příležitostech zpomínán a uznáván. (Po holdování stavův 4. září 1791 řečnil nejvyšší purkrabí hrabě
Jindřich Rottenhan ku králi Leopoldovi mezi jiným: »Opakovati to musím, jestliže obapolná
smlouva, kterouž pán země a lid jeho toho slavného dne holdování obnovují, každému národu
den slavný jest: co nám býti musí.«) ...
Dle předpisu o tom šťastně vzešlého ještě král
Ferdinand V. zavázal se při svém korunování
dne 7. září 1836 k zachovávání všech privilegií,
která od předka jeho dne 29. května 1627 byla
potvrzena. Dokázali jsme nahoře..., že tato privilegia obsahují v sobě celé zevnější státní právo koruny České i starobylé právní souvazky
mezi údy jejími, o b o j e t a k n e p o r u š e n é ,
j a k v y v i n u l y s e v d o b ě d o b ě l o h o r s ké ,
i také některé podstatné kusy práva ústavného.
To všechno dle přísahy krále Ferdinanda V. jest
1871
1871
právem do dnešního dne, a nemůže jednostranně bez svolení země býti měněno.
Ovšem podobá se, že p o s l e d n í k o r u n o va n í k r á l ové n e b y l i s i d o s t j a s n ě vě domi toho rozsahu a dosahu práv
z e m s ký c h , n a n ě ž p ř í s a h a l i ; a l e p ř í s e ž n é s l o v o j e j i ch j e s t z d e , a co absolutismus během pozdějších věků provedl proti němu a proti privilegiím roku 1627 potvrzeným, to
vše vůči týmž přísežným závazkům nestojí právem, nýbrž jen skutečně a s i j a k o n á s l e d ky
ž ive l ný c h u d á l o s t í , a toliko novou svobodnou smlouvou politického národa českého může
se proměniti ve stav právní.
Nástupce krále Ferdinanda V., nyní panující
císař a král František Josef I., byv o to prošen od
zastupitelů země, o p ě t ov n ě p r o j ev i l ú m y s l , ž e d á s e k o r u n ova t i z a k r á l e č e s k é h o . Úmysl ten dosud nevešel ve skutek. Jest
zjevno, že by v nynějších změněných okolnostech korunování Jeho Veličenstva v Čechách
mělo větší politickou důležitost, nežli mívalo
korunování české za dřívějších dvě stě let; zvětšená důležitost tato příčinně souvisí s nebývalými obtížemi. Předměty, ku kterým by korunovací přísaha vztahovati se měla, jsou bohužel na
sporu. Královská přísaha zaručuje národu to,
co jest jemu ve zřízení státním nejdůležitějšího
a nejvzácnějšího; to napřed má býti upraveno
základními zákony. Dosud korunovací přísaha
česká vztahovala se k náboženství, ku konání
spravedlnosti, k celitosti království Českého
s příslušnostmi jeho, a k zachování jistých privilegií stavovských, kteréž měly povahu základných zákonů státních. Jeden z nejpotřebnějších
základných zákonů, na něž korunovací přísaha
v našem čase měla by se vztahovati, musel by
Vítězslav Hálek
zabezpečovati rovné právo národn o s t n í , tak aby chránil Čechy i Němce v koruně České v užívání a pěstování jich jazyků a pojišťoval jim oběma pokojné vedlebytí.
Zákon takový, má-li účelu svému dostáti, sotva může přijíti k místu jinak než obapolným
sjednáním, kompromissem mezi stranou českou
a německou. Jakkoli v posledních desetiletích
vývoj různic národních a politických nás k té
metě nepřibližoval, nýbrž od ní vzdaloval, není
přece nemožno, a netřeba vzdávati se naděje, že
i Němci poznají v tom prospěch svůj, a netoliko
prospěch Čechův, když n á r o d n í a p o l i t i c k á
p r áva o b y va t e l ů v z e m í k o r u ny Č e s k é
dostanou se pod záruku královské
p ř í s a h y k o r u n ova c í , a že tudy se svolením
a k dobrému všech zúčastněných stran koruna
Svatováclavská zaleskne se opět na hlavě krále
Českého.
[Kalousek: České státní právo. II. vydání. Bursík a Kohout, Praha 1892]
Josef
Kalousek
1838-1915
Když večer »ve čtvrtek den památky sv. Vácslava 1871«
dopisuje dějepisec Kalousek předmluvu k důkladnému
dílu »České státní právo«, nepodezírá ještě Františka
Josefa, že v reskriptu před dvěma týdny prohnaně lhal.
Ostatně, korunovat se nedal spíše ze zbabělosti než
z prohnanosti. Alespoň nemuseli mít legionáři výčitky...
1871
1872
Příštího roku, dne 16. července, připadne národu českému nejkrásnější svátek – stoleté narození Jungmannovo, a to jest: stoleté znovuzrození národa českého! Není lze ani perem chladným o události takové se rozepsati. Člověku na
to jen pomýšlejícímu hlava se plní září radostnou, srdce buší citem synovským, myšlenek se
rojí právě za celé století. ...
M ů j t y b o ž e , j a ký t o n á r o d ! Utonulý
skorem v kale cizáctví, bídák, jenž za kaši čočkovou prodal své prvorozenství, tělem lazar
a duší žebrák! Nyní ani už nevíme, co tenkrát
bylo lépe: opovrhovati jím aneb míti k němu
útrpnost. Duše všední opovrhovaly jím, duše
velké, duše Jungmannovy, měly s ním útrpnost,
z útrpnosti zrodila se láska a ta zasvětila jejich
životy. A duší všední bylo tenkráte skoro všecko; nic neznaly pro ten národ než opovržení,
posměch a v předních rodech země byly duše
nejvšednější! Nyní ovšem jest vám snadno hlásiti se k národu, jenž jest si vědom síly, budoucnosti své, jenž ví, že má věnem všecky vlastnosti, na kterých se zakládá domácnost pevná,
bezpečná. Ale tenkrát! Nám nynějším ani již
se nezdá býti možným, že bylo tak, jak bylo
vskutku.
Nám už to zní jako pohádka, že
z českého národa nezbylo nic, leč něc o s l ov v l a s t n í h o j a z y k a , která v chýších
našich ještě poletovala jako bludičky nad dokonalou bařinou, v úplné noci.
A hle, to dítě hudlické, které před sto lety zaplakalo v kolébce, sebralo tato poletující světélka, tyto polorozprchlé jiskérky, a nyní jsou nám
Karel Sabina
štítem i zbraní, nyní jsou nám tím, čím jest blesk
v rukou Zevsových. Č e s k á ch ý š e t o b y l a ,
v níž vráceno národu sebevědomí, česká chýše
za doby, kdy celý ten náš Blaník i se všemi těmi
svými rytíři pohřížen byl ve spánku, jakýž spí
dosud.
Tedy a p o t h e o s o u c h ý š e bude nám slavnost, kterou přes rok bude slaviti český národ.
A p o t h e o s o u c h ý š e , ž e z n í p o z ve d n u t
j a z y k o t c ů , když jej byli vyhnali přes práh
z paláců, a p o t h e o s o u c h ý š e , že nad ní zaskvěla se hvězda, když nám Herodesové vraždili dítky aneb alespoň jim ubíjeli jazyk. V t é t o
c h ý š i v z p a m a t ova l s e o p ě t p o p r vé
č e s ký g e n i u s , po prvé po půl druhém století.
V t é t o c h ý š i mimovolně vtisknuta i pečeť
našemu budoucímu snažení: bu d e m e ž í t i ,
d o k u d t é ch ý š e n e z a p o m e n e m ; klamné
však jsou naše naděje, myslíme-li, že v paláci
najdem náhrady, tou-li chýší opovrhnem. ...
Tedy 16. července Praha i venkov opět co jedno srdce, co jedna mysl.
[Hálek: O umění. Československý spisovatel, Praha 1954]
Vítězslav
Hálek
1835-1874
Hálek byl nejen nejúspěšnějším a nejoslavovanějším
českým básníkem své doby a jednou z vůdčích osobností
sdružených kolem almanachu »Máj«, který redigoval,
ale byl i členem redakce »Národních listů«. V článku
»Jungmannovy stoleté narozeniny« s bezmála ročním
předstihem připomíná zásluhy tohoto velkého Čecha.
1872
1872
... Ale ani známý případ Skrejšovského, který
prý naschvál kdysi j e n p ře d S a b i n o u »prozradil« jakousi smyšlenku a několik dní na to byl
pro ni citován na policejní ředitelství, ani překvapující tajné a pro Sabinu kompromitující
rapporty pověstného policejního náčelníka Tausenaua, který za odměnu 2000 zl. pod rukou přisluhoval Skrejšovskému, v očích uvážlivého člověka nenabývají povahy naprosté přesvědčivosti. Musilo na konec přece jen přijíti Sabinovo
doznání vlastní, které na něm bylo vynuceno
v o s u d n ý d e n 3 0 . č e r v e n c e 1 8 7 2 , aby
byla neklamně zjištěna alespoň malá část toho,
co se tajně i nahlas po Praze vyprávělo. Několik
dnů před tím dostalo se totiž do rukou dra
J. Grégra, zvěčnělého dnes vydavatele »Národních Listů«, několik listů psaných Sabinou a přinesených do redakce kterýmsi ze služeb tajné
policie propuštěným konfidentem.
Listy tyto, o v ě ře n é i o s o b n í m s v ě d e c t v í m A r b e s o v ý m , staly se podkladem všeho,
co následovalo: po vzájemném dohodnutí důvěrných politických přátel byl Sabina vyzván,
aby se zmíněného dne k večeru dostavil do bytu
advokáta dra Jana Kučery, kamž se před ustanovenou hodinou k ro m ě d ra Ju l i a G rég ra
s h ro m á ž d i l i B a r á k , H á l e k , N e r u d a ,
Š v a g ro v s k ý a To n n e r.
Arbes nám popisuje v »Záhadných povahách«
výstup, který se tenkráte v bytě Kučerově odehrál:
»Sabina domnívaje se, že je pozván k nějaké
důvěrné poradě politické, dostavil se s výrazem
bezstarostným a pranic se nepozastavil nad tím,
že tvářili se političtí přátelé vážněji a opravdověji, než kdy jindy.
‚Nu, co jest?‘ optal se, postřehna, zasedaje za
stůl, nápadnou zamlklost.
I byl mu ukázán jeden z tajných jeho policejních rapportů s lakonickým dotazem:
‚Psal jsi to?‘
‚Psal!‘ zněla odpověď bez jakéhokoliv prý
vnitřního pohnutí k nemalému podivení, ba ustrnutí všech přítomných.
‚A tyto další raporty – také?‘ naléháno na
Sabinu.
‚Také!‘ zněla odpověď
‚Byl jsi tedy skutečně v tajném styku s policií
jako její konfident – jako tajný policejní agent?‘
‚Byl!‘ přiznal se Sabina upřímně, jako by šlo
o záležitost nejpodřízenějšího druhu.
Tím byl Sabina netoliko jen usvědčen, ale
usvědčení jeho dotvrzeno ještě vlastním jeho
přiznáním.«
A nyní následovaly věci ráz na ráz. Sabina
proslovil skvostnou a upřímnou obhajovací řeč:
byl na sklonku let padesátých k smrti nemocen
a bez krejcaru, kterýsi starý policejní úředník
při náhodném setkání v parku zmínil se mu
o možnosti onoho tajného výdělku, a Sabina, vyhladovělý a skleslý starostmi o rodinu, přijal.
Psal občas policejnímu ředitelství zprávy, nejprve o poměrech bulharských studentů v Praze,
potom něco o studentech srbských, potom zas
řadu jiných bezvýznamnějších věcí. Faktum je,
že zprávami svými, které dle Arbesa vypadají
tak, jakoby jimi byl Sabina »se slavnou policií
jen žertoval«, nikomu neublížil, že české publicistice nikdy a v ničem neuškodil, že svých přátel a lidí v popředí národního života stojících nikdy ani v nejmenším nekompromitoval. To vše
1872
1872
vyprávěl hlasem trpkým a upřímně. Leč proces
byl krátký. »Národní tribunál« poradil Sabinovi,
aby dobrovolně opustil Čechy a usadil se v Německu; případ celý měl býti před veřejností zatajen a na cestu i pro první doby mělo býti vystěhovalci doručeno 1000 zlatých. Sabina jevil
ochotu a prvních sto zlatých také z rukou svých
přátel přijal. Odejel však zprvu jen do Podmokel, kde patrně vyčkával ostatních peněz, ale
když brzy na to byl celý případ na veřejnost vynesen kterýmsi dopisovatelem kolínské »České
koruny« a hned na to 10. srpna 1872 glossován
v »Národních Listech«, a když nad to nedocházela slíbená peněžní podpora, roztrpčil se Sabina a vrátil se po kratší bludné pouti Německem
do Prahy, kde b í d n ě , v š e m i o p u š t ě n ž i v o ř i l a ž d o s m r t i . Na ulici se odvažoval jen
občas, a to v přestrojení, s parukou, falešným
vousem a s černými brejlemi na očích. Posledním jeho význačným literárním činem vedle románu »Morana« byla zmíněná už » O b ra n a
p ro t i l h á ř ů m a u t r h a č ů m « napsaná po
návratu do Prahy a obsahující místa plná tragiky a dojímavosti:
... Byli to lidé či litá zvěř, jež na bezbranného
jednotlivce divoký hon tu prováděla, vymýšlejíc
vždy nové a nové příčiny, jimiž razzia tato nabýti měla ospravedlnění? A v r u k o u t a k n e s p r ave d l iv ý c h a n e l i d s ký c h č á s t e č n ě
s p o č ívá ve l k á a s p r ave d l ivá vě c č e s k é h o n á r o d a ! Mýlili se však oni z nich, kteří
se domýšleli, že vzteklost jejich mě od této věci
odvrátí, že nesympatická jim osoba má se zastrašiti dát hrozbami a kletbami jejich, že v niveč klesne před lžemi a šije své skloní před utrháním, že útokem jejich navždy se vyplašiti dá
z obou literních a vlasteneckých svých záměrů!
N e j s o u a n i t a k ve l i c í a n i t a k m o c n i ,
aby s to byli z duše a ze srdce mého vyhladiti má
přesvědčení a zahnati mne do nepřátelského táboru, jak v nadutosti a nerozumnosti své to přímo vyřkli: »Sabina pracoval pro vás, sloužil vaší politice, nechte si ho a pracujte s ním proti
nám dále!« –
Kdyby někdo postrašen takovýmto výrokem
proti vlasti své pracovati byl s to, tož by zapomněli, že jej k tomu sami dohnali a vidíce v tom
potvrzení svých lží svolávali by nové klatby na
jeho hlavu. Ale z p u p n o s t j e j i c h nezažene
mne tam, kde by mě rádi viděli, aby zločin utrhačství se sebe smyli. Klatby jejich do větru házené větrem zavanou, m n e v š a k n i j a k é n á s i l í n e o d c i z í v l a s t i , s níž jsem se sloučil
čtyřicetiletou prací! ...
Vím, že i u nás nastane doba, kde spravedlnost
najde posily, a veřejné mínění a obecná soudnost
záviseti nebude jedině na hlasech několika despotů, kteří se za neomylné a za nedotknutelné
považují, kdežto vskutku nedotknutelná jest jediná jen pravda. Byť by nahromaděné lže i na
balvany vzrostly, p ř i j d e p ř e c e c h v í l e ,
k d y b l e s k p r av d y j e r o z d r t í ! ...
Zlomyslní lidé těží i z nevědomosti své, když
k nevědomým mluviti se domýšlejí. S p o l e h a j í c e s e n a t o , ž e n i k d o p r av ý s t av vě c i n e z n á , b a ž e i z a s vě c e n ě j š í m s e u ž
z paměti vykouřilo, co a kterak před
j e d e n á c t i l e t y b ý va l o , smíšují a líčí časy
a poměry dle libosti své a potřeby, kladou věci
pozdější do časů předešlých a předešlé do pozdějších. O tom zřejmě svědčí vyčítané mi podpory, o nichž o všech za časů, v kterých promluvím, nebylo památky. Vylíčil jsem už poměry
naše z konce let padesátých, kdež všecko blábo-
1872
1872
lení lhářův v prostředcích k výživě cestou literární, aspoň pokud mne se týká, co pouhý klep
nedouků se objevuje. Střízlivější znalci snad se
poněkud pamatují na tehdejší nakladatelské poměry naše. Jenom některému obzvláště šťastnému a i s jiné strany poněkud chráněnému se povedlo přeplaviti útoň. Já však nenáležel mezi
šťastné a odvezením J. Friče pozbyl jsem jediného těšitele a ochránce.
Začal vycházet »Hlas«, já však nebyl jsem
k spolupracovnictví vyzván, a redakce se doplňovala jinými silami. Byl jsem tedy na nahodilé
některé práce literární odkázán, jejichž výtěžek
i při největším namáhání a nasazování nocí neuživil člověka s rodinou. Uvázl jsem celý v rukou
lichvářů, ana i jediná naděje na chvíli mi vysvitnuvší, že pomocí vzdálených příbuzných z přehrozných nesnází svých se vyhnu, v nivec se
rozpadla. Všem ranám osudu a pravému týrání
věřitelův vydán, v š e h o z b ave n a v r c h ova n ě z ů s t ave n b í d ě , o c t n u l j s e m s e ko n e č n ě v l a b y r i n t u p o m ě r ů , j a ké ž p ř í m o k s m r t i ve d o u . I zamýšlené vystěhování do Ameriky mi bylo nemožné, neboť se mi
nedostávalo peněz na cestu, a na skromný nábytek můj vypsána byla veřejná dražba. Tu mi
zvláštním osudem do cesty vržen prostředek
vyváznutí, a jako topící se člověk stébla slámy
se chytá, také zoufalost mne strhla do kruhu,
v n ě m ž l e ž e l a v i n a . Bylo by snad lépe bývalo umříti, ale v zápasu duševním nabyla myšlénka jedna převahy, k t e r o u ov š e m j e n
m y s l i t e l ové p o c h o p í a p ř i p u s t í , kdežto
jiný, kdož nikdy žhoucím nezahořel zápalem pro
věc nějakou, se pozastaví nad protivou. ...
Mně bylo hrozno hleděti tenkráte na naše poměry, tím hrozněji, čím méně mi možná bylo
Jakub Budislav Malý
odpoutati se od tísní osobných a rozvojiti onu
volnou a neumdlévající energii mysli a činu,
kterou jsem v sobě pociťoval.
Vyrvati se v chvíli zoufalé z rukou lichvářů,
nespustiti se ideálu, který mne po dlouhá léta
provázel, ba do těžkých vězení a na pokraj šibenice hnal pracovati dále v záměrech svých slovem a pérem ... tato myšlénka mne obklíčila přeludem, strhla mne do víru svého a bez uškození
národu pracovati dále na záměrech literárních,
dovedla mne k vině, která nyní po jedenácti
letech se na mne mstila tím, že jedině pro ni
se mi na sto zločinů zrady přičítalo, jichž vinen
nejsem. ...
[Sabina: Morana čili svět a jeho nicoty. F. Topič, Praha 1913]
Karel
Sabina
1813-1877
Sabina je zřejmě nejproslulejším »zrádcem národa«.
Shovívavý Sekanina ještě v roce 1913, v předmluvě
k novému vydání »Morany«, netušil příšernost rozměru
Sabinova zrádcování. Ten vyšel plně najevo až studiem
policejních archivů po roce 1918. Tehdy ale zase nikdo
netušil, kolik bude jednou »našich« konfidentů StB...
1872
1872
Dne 10. srpna přinesly Národní listy v čele denních zpráv toto vyjádření: »Karel Sabina stal se
zrádcem svého národa. Byv překonán nezvratnými
důkazy přiznal se sám, že byl ve službě tajné policie.
Političtí přátelé naši postarali se o to, aby jej na
půdě domácí učinili neškodným. Sabina volil dobrovolné vyhnanství, opustiv ve středu ráno Čechy
navždy.« Jaké byly ty »nezvratné důkazy«, na tom
nezáleží; dostačujeť úplné přiznání se ničemníkovo. Bližší zprávu o té věci přinesla »Koruna česká«: »U doktora Kučery sešlo se 30. července osm
mužů českých, jimž stál Sabina blíže, aby vykonali
na něm soud. Ti, kdož domýšleli se, že Sabina není
přece skrz naskrz ničemník, doufali, že tam nebude
chtít dívat se na hanbu veřejnou a že zvolí dobrovolnou moralní smrt. Zklamali se, v Sabinovi odumřelo dávno každé ušlechtilejší hnutí úplně, nemáť
smysl pro čest a hanbu. Nejevil ani dost málo lítosti, ba nebyl ani překvapen, jakoby jednalo se o nepatrnou nějakou hříčku. Po několikadenním rozmýšlení přijal Sabina návrh, že vystěhuje se z vlasti
své, a minulou středu doprovázen ku hranicím saským.«
Nyní teprv následovalo po sobě odhalení za odhalením, z nichž vycházelo na jevo, že Sabina od
samého roku 1849 po celou dobu svého vězení na
pevnosti Olomoucké byl nástrojem policie, které
pomáhal plniti žaláře politickými zločinci, od roku 1857 pak nepřestal z táboru národního podávati policii tajné zprávy s podpisem »Roman«. Jeho
působení jmenovitě přičítáno internování Josefa
Friče do Déše v Sedmihradsku roku 1858; v jeho
bytu shromažďovali se ohniví mladíci, jež napájel
podvratnými naukami svými, mívaje k nim řeči,
které »naplňovaly posluchače úžasem, neboť
v nich tekla proudem krev, v nich kat a šibenice
hrály největší úlohu«; ...
Vzav na cestu peníze od někdejších přátel
svých odjel Sabina skutečně do Drážďan, ale zanedlouho se objevil ve Vídni...; konečně nepamětliv daného slibu – čehož bylo se od něho nadíti –
vrátil se již na začátku listopadu do Prahy. Pokusiv se marně ve zvláštní brošurce dokázati nevinnost svou došel té slávy, že ještě za živobytí svého stal se hrdinou Rüfferova sensačního románu
»Zrádce národu«. Žiltě napotom Sabina ještě několik let v zasloužilém zapomenutí a v okolnostech stísněných; po jeho smrti pak dostalo se mu
věnce na rakev – od jeho ctitelů dělnických, kteří
nemohli zapomenouti na svého někdejšího mistra
a učitele, ctíce tím více sebe nežli jej.
Takový byl život a konec muže nevšedních darů, všestranného vzdělání a péra i jazyka obratného, ale prázdného veškerého mravného citu, který,
moha býti vlasti ozdobou, užíval schopností svých
národu svému na škodu a sobě na věčnou hanbu.
Antal Stašek
[Malý: Naše znovuzrození. Část šestá. J. Otto, Praha 1884]
Jakub
Budislav
Malý
1811-1885
Konservativci Malému se naskytla možnost vyrovnat si
s radikálem Sabinou účty. A tak je některá jeho tvrzení
třeba brát s reservou. Sabina ovšem konfidentem byl, a to
dlouholetým, a tak pohrdání národa si zajisté zasloužil.
Jistý čas se nesmělo jeho jméno uvádět ani na plakátech
k »Prodané nevěstě«. Inu, porovnejme to s naší dobou...
1872
1872
... Sabina býval po svém způsobu rozjařený; ale
ještě častěji zádumčivý, trpký, kousavý. Z jeho řečí jsem vyciťoval, že neměl z lidí, s nimiž veřejně
obcoval, nikoho ve zvláštní lásce.
O každém po straně vtipkoval, nevyjímaje ani
Palackého s Riegrem, ani Nerudu s Hálkem. V š e
m u b y l o m a l i c h e r n é . Pod tíhou stálé nouze
potácel se od zaměstnání k zaměstnání a nikde nenacházel, čeho hledal.
Nečinil na mne dojem rozervance, ale t u š i l j s e m v n ě m č l ově k a , k t e r é m u n a
d u š i n ě c o l e ž í , n ě c o t ě ž ké h o , n ev y s l o ve n é h o . Jednou jsme se rozhovořili. Stál opřen
o kachlová kamna, v zadním červeném pokoji,
kde jsme byli skoro sami dva, a žmolil doutník.
Bez doutníku jsem ho skoro takměř ani nevidíval.
Neshodli jsme se, nevím již v jaké otázce. Měl
břitkou výmluvnost, která porážela odpůrce svou
rychlostí a okamžitou pohotovostí. Z výměn náhledů strhla se malá hádka.
»Vy jste všichni zelení, nezralí... čert vás vem!«
ukončil ji, máchl rukou a zahodil za kamna nedokouřený doutník.
***
... Byla to ovšem zoufalá bída, v níž se octl onoho roku 1859 – na jedné straně odmítán měšťáckou společností jako propuštěný vězeň a podezřelý subjekt, s druhé strany tisknut policií, která mu
zakazovala psát a volně se pohybovat. Kdybychom jakkoli lidsky si vysvětlili hrozný krok, k němuž snad opravdu byl doštván, záhadou zůstane,
p ro č n e o m e z i l s v o u u d a v a č s ko u č i n n o s t n a n e j n i ž š í n e z b y t n o u m í r u , proč
naopak rozvinul v ní bez zvláštního zisku takovou
úžasnou horlivost, že n i k d y p ře d t í m , n i k d y
p o n ě m n e m ě l a ra ko u s k á p o l i c i e ž i v o t y
č e s ký ch l i d í t a k v e s v ý ch r u ko u .
Hned v prvém měsíci zradil rodinu svého nejvěrnějšího přítele, spolubojovníka a podporovatele J. V. Friče, jehož činnost v emigraci, v jednu
dobu počítající na pruskou pomoc Čechům, vytrvale z docházející intimní korespondence odhaloval policii.
Zrazoval tak i jeho bratra Václava, udal J. R.
Vilímka, Josefa Baráka, Emanuela Tonnera, odhaloval v roce 1863 všecky pomocné zdroje polského povstání v Čechách a přivedl do žaláře pardubského polonofila Václava Zrůsta, který chtěl
organisovati dobrovolnickou legii českou na pomoc Polákům. Tomu Zrůstovi Sabina sám pomáhal a radil, přechovával ho ve svém bytě, Sabinova dcera Eufrosina mu vyšívala stuhy na prapor –
a to vše jen proto, aby dostal do rukou všechny
doklady k usvědčení mladého nadšence a svého
ctitele.
Sabina soustavně udával všechny Slovany, kteří
se politicky stýkali s Čechy, odhaloval policii důvěrné informátory českých redakcí a přinášel
zprávy z nejintimnějších politických porad.
V roce 1866 policie přestala ho pravidelně platit a Sabina byl zase volný. Nicméně rok na to za
bídných sto zlatých dodal policii přesné zprávy
o všem jednání české národní delegace na výstavě
v Moskvě, osmnáct důvěrných dopisů, které si vyžádal o d s v é h o z e t ě p ro f e s o ra E m a n u e l a Vá v r y a jimiž zradil Purkyněho, Palackého,
Riegra, Braunera, Skrejšovského, oba Grégry
a plno dalších osobností českých i ruských. ...
A to je právě to úděsné na jeho jidášství, že
u d á v á a z ra z u j e b e z p o t ře b y, z jakési pekelné vášně, s divokou zuřivostí, se zběsilou ne-
1872
1872
dočkavostí, bez výběru a ohledů, známé i neznámé, odpůrce i přátele, vynikající osobnosti a nevýznamné soukromníky, lidi lhostejné i své přímé
a laskavé dobrodince...
A po celých těch dvanáct let je zároveň ve středisku i v popředí vlasteneckého ruchu, píše a řeční, účastní se schůzí a porad, rozechvívá lidi vroucím nadšení, uchvacuje ušlechtilými hesly, obrací
se k dělníkům a pracuje pro ně tak oddaně, že mu
chtěli z vděku uspořádat pochodňový průvod a aspoň o zvláštní slavnosti mu podali čestný dar:
» P ra v d a a o p ra v d i v o s t – t o j s o u d v ě
k o ro u h v e, p o d k t e r ý m i z v í t ě z í t e ! «
Jak vysvětlit onen fanatismus zrady a tento fanatismus víry, hlásaný s přesvědčením, o jehož
opravdovosti nebylo možno ani chvilku pochybovat? ... Pro odpověď je nutno asi vrátit se daleko
zpět, až do mládí...
Karla Sabinu postihl ... otřes zjištěním, že zedník Jan Sabina a pradlena Josefina Sabinová nejsou jeho rodiče, že on není svým zrozením dítětem chudoby a že úděl odříkavého strádání není
pro jeho osobu přirozený.
Sabina s k u t e č n ě b y l » p a n s ké « d í t ě : jeho matka byla dcera krušovického direktora Antonína Sabiny. Toho jara, kdy českými zeměmi táhla ruská vojska k velké bitvě s Napoleonem
u Lipska, přiklusal nějaký oddíl polské jízdy do
Krušovic a jeho velitel se ubytoval u ředitele panství. Koncem prosince pak přijela zámecká slečna
Josefina Sabinová z Krušovic do Prahy, kde v bytě své chudé příbuzné a jmenovkyně slehla. Pražští Sabinovi přijali hošíka za vlastního. Karel Sabina sám později po celý život tvrdil, že je synem
polského šlechtice Jablonského; nevěřilo se tomu,
protože příliš fantasticky o sobě mluvil, také o své
matce vykládal, že byla operní zpěvačka, a tak
Elisée Reclus
stále pestřeji šperkoval milostný román svého tajemného původu; nicméně lze mít za jisto, že pater incertus, neznámý otec z křestního listu, byl
polský důstojník a věrojatně šlechtic. ...
Bylo-li dost peněz, nebylo sporů. Karel Sabina
mohl žít jako baron Jablonski. Ale přišla-li bída – a ta číhala za každým povyražením –, reptal
už a vztekal se ten druhý hlas: »Proč já mám být
vyvrženec, když plebejství se roztahuje se svou kořistí? Opatři peníze, Sabino, ať jsou odkudkoli, na
všechno máme právo, dokud má křivda není odčiněna.« ...
[Ve své »Obraně«] ... mluví o všech svých skutečných i domnělých nepřátelích: »štváči, lupiči,
vrazi, lháři, hulákající nedoukové, zákeřníci, barbaři, bandité, padouši, katové, lotři, hlupci, darebáci.« Není to slovník z roku 1872 – to v něm bylo již roku 1859, když se v červenci upsal policejnímu adjunktovi Rudolfu Sulzbeckovi za 100 zlatých jako konfident Roman; z hladu, ze zoufalství,
ale také ze vzteku a ze msty, záštiplný palič toho
rodného krovu, který ho nechal hynout. ...
[Bass: Čtení o roce osmačtyřicátém. Fr. Borový, Praha 1940]
Antal
Stašek
1843-1931
V úvodu tohoto posledního příspěvku ke kause »Sabina«
vzpomíná Stašek na setkání s ním a na podivný pocit,
který v něm Sabina vzbuzoval těsně před tím, než jeho
zrůdné konfidentsví vyšlo najevo. Kursivou jeho postřeh
rozvíjí odvážná psychologická analysa Sabinovy zrady –
vypracovaná ovšem o šedesát let později – od Ed. Basse.
1872
1872
Nechť bude jednou úspěch autonomistických
snah českých jakýkoliv, je jistou věcí, že Čechové
jsou z nejpevnějších a nejráznějších skupin v Evropě a že jsou ze všech Slovanů nejsilnější a nejodolnější. České ženy, zejména pražské, jsou proslulé krásou tváře a skvělou pletí. Co do mužů, liší se dosti málo od svých sousedů Němců, leda
vyniklejšími lícními kostmi a vpadlejšíma očima;
ale zpravidla se liší mohutnými rozměry lebky.
Jak nevývratně dovodili němečtí učenci Weissbach a Glatter (Ausland z 15. dubna 1872), Čechové mají mezi Evropany lebku s největším povrchem a s největším mozkovým obsahem. Lze-li
podle tvrzení některých anthropologů z průměrné
lebeční kapacity usuzovati na hodnotu intelektuální, byli by Čechové na jednom z předních míst
mezi lidmi vůbec. A skutečně měli Čechové přes
malou početnost, přes politickou závislost, v níž
skoro vždy žili, přes války, jež tak často zpustošily do zničení jejich zemi, velký význam ve světě
ideovém. V Praze byla v první polovici čtrnáctého
století založena první universita ve střední Evropě, jež brzy shromáždila 20 až 30 tisíc studentů;
v Čechách propuklo sto let před Lutherem hnutí,
jež bylo předchůdcem reformace; zároveň se spisovný jazyk, zrozený na Moravě z překladu Písma
Českými bratry, ustálil pravopisnou soustavou
podnes užívanou, a obecné vzdělání neobyčejně
rozkvetlo, načež bylo zaraženo neúprosnou reakcí. Rakousko se také v Čechách pokusilo o ničivé
dílo, jež se mu zdařilo v latinském Tyrolsku potlačením národního jazyka: slovanský jazyk byl
ve školách zakázán, i knihy byly pronásledovány;
ale marné byly snahy udusit vědomí, jež měl lid
Richard Andree
o svém životě národa odlišného. Umná konstrukce zákona volebního způsobuje, že politická převaha připadá napořád Němcům v Čechách; přes to
však se národní energie projevuje znova se zvláštní intensitou; všude, v klášterech a na zámcích, ve
starých archivech, v úporné paměti venkovského
lidu hledají se tradice dávné velikosti... nadto pak
inteligence se bohatě účastní současného hnutí literárního a vědeckého; voj českých učenců, historiků, literátů, píšící jejich krásným znivým jazykem, zčásti již očištěným od cizích příměsků,
slouží velmi čestně za západní předvoj všem bratřím slovanským. ... Mimo jiné dodávají Čechy
německému Rakousku a zejména Vídni velkou
část jejích publicistů, kdežto ve veřejné správě až
příliš Čechů v rakouských službách osvědčuje
vzácný dar organisační. Lid sám se vzdělává nadmíru rychle; ačkoli čeští sedláci byli teprv roku
1848 vysvobozeni ze svého polovičního nevolnictví, jsou Čechy a Slezsko v celém mocnářství na
druhém místě co do obecného vzdělání: předčí je
jen rakouské provincie v užším smyslu slova. ...
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Elisée
Reclus
1830-1905
Francouzskému zeměpisci Reclusovi sice vyšla stať o naší
Praze »Sluníčko mezi městy« až ve III. dílu »Nouvelle
Geografie Universelle«, tedy na přelomu let 1881/82, nás
ale především zaujme jeho odkaz na výklad »německých
učenců Weissbacha a Glattera« z 15. dubna 1872, podle
nichž mají Čechové nejobjemnější mozky v Evropě...
1872
1872
Chtěl bych poučit Němce, kteří se
p o ř á d d o m n íva j í , ž e č e š t i n a j e n ě j a ké
p o d ř a d n é n á ř e č í . Zajisté jazyk podřadný
významem a rozšířeností; nikoli však co do krásy a bohatství jazyka samého. Ovšem je n ě m e c k á m a k a r o n i s a c e tohoto bohatého
a krásného jazyka často hrůzná. Velkou předností češtiny je, že v lidu jsou jen nepatrné jazykové rozdíly krajové, nejspíše ještě u horalů,
v Krkonoších od Vrchlabí a Jilemnice až k Semilům a pak na Šumavě, kde se u Domažlic
mluví nářečím jen málo odlišným. V dřívějších
dobách, zejména v pohanském údobí krátce po
nastěhování Čechů, měl každý z českých kmenů – Doudlebů, Netoliců, Domažliců, Lučanů,
Lemuzů, Děčanů, Lutoměřiců, Pšovanů, Charvátů atd. – pravděpodobně svou vlastní výslovnost. Ponenáhlu se nářečí sloučila s nářečím
hlavního kmene uprostřed země a vytvořil se
dnešní jazyk. I ten prožil mnoho změn a zejména též převratů pravopisných, až Hus určil pro
každou hlásku prostou značku.
Dílo bylo dovršeno roku 1842 tak zvaným
p r avo p i s e m o rg a n i c ký m , jenž český pravopis vzorně zjednodušil. Jazyk a písmo se teď
úplně shodují. ...
***
S va t ý Vá c l av jim přešel do krve, je patronem země, a 28. září, jeho den, je obecným svátkem. Dvojnásob posvátný je jeho hrob v chrámu
svatovítském. V českých právech zemských
z roku 1404 se stanoví, že muž obviněný z vraždy nesmí být jat ve chvíli, kdy jej objímá manželka jeho, anebo pokryje-li jej šatem svým, ne-
Josef Durdík
bo je-li před královnou českou, anebo j e - l i
u h r o bu s va t é h o Vá c l ava .
Na Koňském trhu v Praze, kde stojí n e f o r e m n á j e z d e c k á s o c h a s vě t c ova , nesou
se k němu za jeho záříjového svátku osmidenní
litanie Čechů. Nad ním se klene kaple se svitem
nachových svítilen, na jeho prsou se stkví obraz
Matky boží ze Staré Boleslavi, jejž prý měl u sebe, když jej divý Boleslav roku 935 zavraždil.
Pak zazní stará píseň svatováclavská:
Svatý Václave, vévodo české země – – –
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Richard
Andree
1835-1912
Německý geograf, etnolog a také vydavatel »Světového
atlasu« Andree vydal v roce 1872 v Bielefeldu a v Lipsku
cestopis »Tschechische Gänge. Böhmische Wanderungen
und Studien«. Vedle obdivu k češtině věnuje své úvahy
například také lásce Čechů k divadlu a hudbě, a při tom
poznamenává, že »Čech je i rozeným tanečníkem«...
1872
1873
... V oboru vědeckém, kdež nová doba tak
skvěle si počíná, tolik nových pojmů, náhledů
a nauk vzniklo, osvědčila mluva naše svou vniternou úrodnost; v několika letech zrodilo se
a v oběh vešlo veliké množství pěkných výrazů.
Naše názvosloví jest vzorné – projděme celou tu
řadu od lučby až k tělocviku, od matematiky až
k estetice, všude máme vhodné, krátké a zvučné
výrazy, které se neustále rozmnožují. Vykonali
jsme dost, aby se ukázalo, že výčitka o jakési
neschopnosti mluvy naší jest bídná pomluva nepřátel, neb metá-li se nám ve tvář beztrestně pod
ochranou vyšších mocností, že váží as tolik jako
nadávka fanatického pacholka.
Těmto lidem uvésti na paměť, že čeština jest
jazyk slovanský a co takový že jest příbuzna
s jazyky nejvzdělanějších národů, že tedy všecky zárodky v sobě chová, aby se jí vykládaly
vyšší nauky – neprospělo by nic, toť by bylo příliš abstraktní. Skutečné poměry odpovídají líp.
A odpověď se významně týče vysokých škol.
V témž století čtrnáctém, kdy založeny byly,
zjevil se muž, jenž o věcech filosofických psal
po česku – Tóma ze Štítného. V době tedy, kdy
se ještě ani nepomyslilo, že by se vědy mohly
vzdělávati jinak než po latinsku, podala čeština
důkaz o hloubce a kráse své. To se stalo před
500 lety. – Co Luther pro spisovný jazyk německý, podobné učinil Hus jazyku českému. Od
něho pochodí »nová čeština«. Okolo roku 1500
byla tato jakožto spisovný jazyk úplně hotova
a učinila na základě tom jen nové pokroky. Co
do ryzosti a výtvarnosti stoupá v zápas s každou
řečí kulturní; čeština jest »svoje« – nejčistší
Jindřich Hájek
jazyk, který pro všechny pojmy čerpá slova
z vlastní hlubiny a stejně vyhovuje všem potřebám básnictví i vědy. Ona jest »řečí živou«, neztuhla v prvním hnutí života, je krásná ne jako
hlať, nýbrž jako čerstvá bujná bylina, která novými a novými květy překvapuje. Ustávám od
dalšího dokazování, poněvadž by to překročilo
meze rozpravy, ale vědomi jsouce síly a způsobilosti svého jazyka, odmítáme každou podobnou námitku jakožto blábolení nevědomcův.
Výbornost mluvy naší osvědčuje se na všech
koncích. Ovšem při tom bujení zrodí se též mnoho nešťastných pokusův, za ty však není mluva
zodpovědna, nýbrž jejich původci. I z nejlepšího
mramoru nedovede každý natesati ladných tvarů, mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.
Smysl pro jazyková tajemství není každému
dán, někdy právě upřen tomu, kdo jakés upsání
k němu míti se domnívá. Znáti pravidla mluvnice a pěkně psáti – jest dvojí věc. Ne snad, že by
jedno vylučovalo druhé, ale každé z nich vyžaduje ne-li nadání, aspoň dobrého cviku. ...
[Durdík: Kalilogie čili o výslovnosti. 2. vydání. Votobia, Olomouc 1997]
Josef
Durdík
1837-1902
Durdík patří k nejznamenitějším českým filosofům
druhé poloviny 19. století; byl však též autorem četných
prací i z oblasti psychologie, logiky, pedagogiky, estetiky
a také z theorie literatury. Jeho nejpopulárnějším dílem
se však asi stala, a dodnes takovým zůstala »Kalilogie«,
již znovu docela nedávno vydala olomoucká Votobia.
1873
1873
Sokol v Chicagu jest nejstarší z českých tělocvičných jednot ve Spojených Obcích Severní
Ameriky. Založen byl dne 19. srpna 1866. Ještě
před ním, a sice 26. února 1865, vznikl též v St.
Louisu spolek Sokolský, který počítal hned na
počátku 64 členy, bohužel však pro netečnost
krajanů našich neměl dlouhého trvání. Ačkoli se
později stalo více pokusův, nebylo možno ruch
tělocvičný v St. Louisu trvale udržeti.
Lépe dařilo se nám v Chicagu. ... Hned v počátcích čítal sbor tento členů 59. S velkou horlivostí obstaráno bylo náčiní Sokolské a cvičením
započato v budově Slovanské Lípy na ulici Clinton. Pojmenování jednoty bylo: Tělocvičná jednota Sokol a první oslavení založení jejího stalo
se velkolepým plesem v téže místnosti, který za
četného účastenství velmi skvěle se vydařil. Kroj
Sokolský byl z ruského plátna, jak původně býval v Čechách. ...
V roce 1868 spojila se jednota se Slovanskou
Lípou, stavši se tak sboru toho Sokolským odborem. To zavdalo však příčinu k roztržce; někteří
nespokojení odštěpili se a zřídili nový sbor se
jménem Česko-Americký Sokol; t í m p a k p o vstaly třenice a následek byl, že zbud ová ny d v ě s í n ě S o k o l s k é , obě více méně s ohromným dluhem, jehož tíže až posud citelně šíje naše tlačí. ...
Přičinilo se tu několik členů o zařízení n e o d v i s l é h o s p o l k u č i s t ě S o k o l s k é h o , a první schůze svolána byla na den 5. března 1871.
Schůze tato byla velmi četně navštívena a přistoupilo mnoho nových členů. Dne 13. března
1871 vstoupila jednota v nový život a přijala
Anna Náprstková
jméno Tě l o c v i č n á j e d n o t a S o k o l v C h i c a g u , I l l s . ...
Dne 19. prosince 1872 oznámil výbor, že došel
nový Sokolský prapor z Čech, který je bedlivě
uložen. D n e 1 . č e r v n a 1 8 7 3 o d b ý vá n a
s l av n o s t s v ě c e n í p r a p o r u . ... Prapor má
na červené straně stříbrného vyšitého lva s českým nápisem a na bílém poli zlatou americkou
orlici s vyšívaným zlatým anglickým nápisem.
Na české straně dole v rohu vyšito »Obstaral
Sokol Pražský«. Nyní čítá jednota 72 členy. ...
N á č i n í S o k o l s k é , jež máme, jest: 1 železná a 1 dřevěná hrazda, velká a malá visutá hrazda, dvoje velká a jedna malá bradla, 2 koně,
kruh, řebříky, kužele, činky atd.
... Budiž zde podotknuto, že naše jednota, která má dva prapory, český a americký, s a m e r i c ký m p r a p o r e m súčastnila se pohřbu zastřeleného presidenta Obcí Amerických, Abrahama Lincolna, jakož i pohřbu zastřeleného presidenta O. A. J a m e s a A . G a r fi e l d a .
[Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání ... Sokola Pražského, Praha 1883]
Jindřich
Hájek
????
Česká nesvornost je bohužel leitmotivem referátu
Hájkova o chicagském Sokolu, který, dle jeho slov, patří
k nejstarším a v té době i nejagilnějším... Třebaže Hájek
líčí v závěru především »svěcení praporu« v roce 1873,
vztahují se uváděná čísla možná k době o něco pozdější,
neboť k atentátu na Garfielda došlo až v roce 1881.
1873
1873
Čtouce nejrozsáhlejší dosud životopis její,
zpracovaný v dvojí versi Žofií Podlipskou, máme
dojem hrdinky až nadlidsky dokonalé, didakticky
ozdobené všemi ctnostmi – a přece, ověřujeme-li
si podrobnosti prvotnými prameny, nalézáme vše
s úžasem takové, tak ideální, jak to bylo vylíčeno
vlídným, idyly chtivým perem básnířky. Věříme
nakonec: Anna Náprstková byla svému okolí
a celé české společnosti své doby v z o re m s t a ře n s k é m ě š ťa n s k é d u c h o v n í k r á s y, rovnocenným světlému typu Magdaleny Novotné,
nesmrtelné národní Babičky našeho venkova. ...
Vytrvalá její dobročinnost, rozměrů úžasných,
nemá v dějinách Prahy v 19. století u soukromníků obdoby. Pokládá ji za povinnost a včleňuje ji
zákonně ve své mravní zásady: je jí ušlechtilou
pomstou za utrpení zakoušené z nelásky a pamětným prostředkem lidské důstojnosti. Rozdává bez rozdílu stavu, národnosti a příčiny chudoby, veřejně i skrytě, přímo i prostředkem spolků
a ústavů.
O rozsahu rozdílení bochníků chleba dává
představu toto »Oznámení« z 1. února 1867:
»V posledních měsících rozmnožil se počet almuženců až na 4000 měsíčně; i nemohu při nejlepší vůli všem vyhověti. Uvádím tedy ve známost, že od 1. března bude se rozdávati chléb jen
starým a k práci neschopným osobám a jen takové budou míti přístup do dvora.«
Největší zásluha Anny Náprstkové v oboru
vzdělání širokých vrstev lidu je, jak pochopila záměry synovy a uskutečnila je odkazem na průmyslové museum. »Rozvrh sbírek Průmyslového
Musea Českého, kteréž založila Anna Náprstko-
Václav Zelený
vá, občanka pražská, roku 1873« ... stanovil jeho
program těmito slovy:
»České průmyslové museum má býti lidu našemu zdrojem vzdělání praktického, ukazujíc
všelikou činnost lidskou tohoto směru především
názorně a pokud možno systematicky. Hlavním
jeho účelem jest ovšem povznesení práce na stupeň umělecký; že však dnešního dne česká práce, místo co by pokračovala kupředu, spíše se
nalézá ve stálém úpadku, takže mnohé naše výrobky neobstojí při porovnání s pracemi téhož
druhu, jež nám předkové zanechali, ba ani s výrobky pokročilejší ciziny, vidělo se býti mnohem
výhodnějším počíti u základu práce vůbec.
A ž s e č a s e m , z a p ř í z n iv ý c h o k o l n o s t í , p r á c e z l e p š í tou měrou, aby mohla
v zápasu s výrobky zemí okolních slušně obstáti,
pak nastane doba, kdy toto museum bude přecházeti na půdu průmyslu uměleckého, jehož výtvory vynikají vedle důkladnosti též krásou, kteráž zůstane povždy konečným cílem člověčenstva tvořícího.«
[Stloukal (red.): Královny, kněžny a velké ženy české. J. R. Vilímek, Praha 1940]
Anna
Náprstková
1788-1873
Právem byla zařazena Anna Náprstková ve sborníku
»Královny, kněžny a velké ženy české« z roku 1940 vedle
Rettigové, Němcové, Světlé či Krásnohorské mezi desítku
největších Češek XIX. století. Stranila Skrejšovskému
a její niterné snoubení hledisk národních a sociálních
mělo ve své době obdobu snad jen u Nerudy a Arbesa.
1873
1874
... Přední pěvci naši těšili se všichni přátelskému účastenství, radě i pomoci Jungmannově.
S nemenší radostí, ovšem pak s vroucím nadšením vlasteneckým vítal čilý jeho duch vzácné
zbytky básnictví starého nalezené šťastnou rukou Hankovou v kostelní věži královédvorské.
Muž, jemuž povznešení literatury české, zejména pak i básnické bylo úkolem životním, musil
ovšem býti opojen rajskou rozkoší, zvěděv
o drahocenném nálezu. První zmínku jeho o rukopise Královédvorském nalézáme v listu dne
29. prosince 1817, kde A. Markovi píše:
»Šafařík všecek jest časův (t. j. časomíry), nic
o přízvuku a rýmích, a což kdy uvidí nejstarší
básně naše Hankou nalezené býti bez rýmu, ač
ducha Ossianova! Již nepokojně čekám vydání
jich.«
Aby pak příteli ukázal jejich zvláštní krásu,
opsal mu kus »O velikém pobití«, i přidává zprávu:
»Svoboda na požádání Hankovo to vše do
němčiny překládá (mně nevděk!). Jak brzo to vyjde, neomeškám Vám poslati výtisk. Hle, jest
nám přece něco od bardů našich.«
Působení r u k o p i s u K rá l o v é d v o r s k é h o
v první jeho době nebylo tak mocné, jak si nyní
vůbec myslíváme. Byloť ovšem pramálo těch,
kdo rukopisu úplně porozuměli; znalost jazyka
starého byla velmi chatrná, nový svět užaslým
zrakům náhle se jevící těžko pochopitelný. Tím
dá se vysvětliti, že skrovné vydání první postačilo mnohá léta, teprve 1829 potřebí bylo druhého. Ani učení nevěnovali rukopisu přílišné pozornosti; Dobrovský pronesl o něm několik
jadrných slov v novém vydání své historie literatury české. Jungmann byl první učenec, jenž
mínění své, ač stručně a povšechně, přece však
obšírněji vyslovil než kdokoli jiný. ...
»Nebude tuším pravého Čecha a vlastence,
komu by tato kniha až posavad byla neznámou
zůstala. Byl to duch vlasti, kterýžto nálezce
šťastného k dobytí tak drahého pokladu národního vedl; neboť jest to v pravdě národní poklad,
žádnou cenou nevyrovnaný, zůstatek šedé starožitnosti české, kterýž, kdyby ničeho naprosto mimo něj našeho věku bylo nedošlo, sám by národu českému zaslouženou chválu dávné vzdělanosti usvědčiti a na věky ujistiti mohl. ... «
Méně klidně Jungmann požíval krásy jiného
nově nalezeného pozůstatku starého básnictví,
nedlouho po rukopise Královédvorském šťastnou příhodou na světlo vydaného – soudu Libušina či, jak nejnověji se zove, r u k o p i s u Z e l e n o h o r s k é h o . Přepodivný, nehrubě pěkný
způsob, jímžto rukopis zaslán byl nejvyššímu
purkrabí, nemohl získati rukopisu přátel, i vzbudil napřed podezření muže, jehož neobyčejný
důmysl a hluboká učenost tehdy činily předním
soudcem v oboru české řeči a literatury – Josefa
Dobrovského. Meškaje té doby, když rukopis
Zelenohorský se objevil, mimo Prahu a slyše něco o tom, co v něm obsaženo, zvláště »o plucích
Čechových«, byl i h n e d p o j a t n e d ů vě r o u ,
i psal do Prahy, aby se neukvapovali v mínění.
Přikročiv pak k ohledání rukopisu s m í n ě n í m
j i ž p o d j a t ý m a vida podobu rukopisu zcela
neobyčejnou, byl přesvědčen, že rukopis jest
podvržený.
Poněvadž pak Jungmann s Hankou rukopis
velmi nesnadný, jehož ani Puchmajer, ani sám
Dobrovský zúplna nepřečetli, první šťastně roz-
1874
1874
luštili, Dobrovský vzal Jungmanna, Hanku
a Lindu, důvěrného přítele Hankova v podezření, že rukopis padělali. A dle obyčeje svého neskrýval Dobrovský mínění svého. ...
Josef Jungmann po celý čas urputného zápasu
stál stranou, aniž uznával za prospěšné jíti na
pomoc stísněným obhájcům soudu Libušina. Že
útoky na drahocenné mu zlomky citu jeho dotýkaly se velmi bolestně, netřeba vykládati šíře;
v listech ku příteli A. Markovi jsou toho stopy
hluboké. Zvláště živá jest bolest jeho i trpkost
v listě nedatovaném, patrně však z roku 1824
z doby nejtvrdšího boje pocházejícím:
»Dnes mi pravil P. Zimmermann, že Dobrovský s Millauerem a Steinmannem (Němcem kovaným) vyšetřovali rukopis o Libuši a nalezli jej
býti podvrženým. Steinmann chymicky shledal,
že ta barva zelená ani 3 leta trvati nebude a Dobrovský shledal, že každé slovo a mluvení a způsob odjinud čerpán, což on že ukázati hotov.
Ubohý rukopis, ale i ubohá sláva Čechů, jestli takoví kritikové ji ohledávati budou, z a n ě k o l i k s e t l e t u p ro u s v ě t u , ž e j s m e t u
k d y s i o b ý v a l i S l ov a n é ! ... « ...
Že pak od té doby již pokládal Dobrovského
za nepřítele zarytého, toho důkazem jsou mnohá
místa v listech jeho, zvláště pak list psaný
A. Markovi dne 13. února 1823, kde mínění své
o Dobrovském zevrubně vykládá:
»Spravedlivé bylo pohnutí Vaše nad jednáním
Dobrovského, kterýž k sobě, jakž H— a dosvědčuje, též vůbec při sezení co direktor musea divně a neočekávaně si počíná. Mýlili jsme se v tom
člověku? – či má on zvláštní příčiny toho jednání? Já vždy myslíval, že jest ne Čech, ale slawisierender Deutsche, a to tuším pravda. K čemu
ona slova jeho: ‚Der Bohemismus steckt den
Jan Neruda
Leuten im Kopf‘!?, k čemu ono P. Preslovi a mně
za odpověď na jistá slova v Logice: ‚Man soll
von solchen Dingen nicht böhmisch schreiben.‘
Bude tuším čím dále kyselejší, protože čím dále
tím více odpůrcův najde v mnohých svých výpovědech. Jeho Čech a největší kritika (?) zviklána
jest rukopisem o Libuši, jeho mínění, že před
křesťanstvím neuměli Slované čísti a psáti, již téměř vyvráceno, jeho prosodie – 17letá práce –
v pochybu uvedena a t. d. Dosti příčin, aby se kyselil k oněm lidem, kteří nějaký podíl mají na odporném jemu mínění, zvláště ke mně od několika
let nelaskav jest. Slovesnost mou nazval Ungeheuer a kde mohl, mne snížil. Já ale vše to pro
veliké jeho zásluhy promíjel, abych ale i rozum
svůj jako nebožtík Puchmajer jeho rozumu slepě
podrobil, toho nemohu na sobě dovésti a pročež
– nejdu k němu, zvláště že on od několika let
u mne nebyl, až tu skrze tu pěknou odpověď Vám
ondy zaslanou. Avšak mne, dá Bůh, nikdo neodvrátí od slabého mého usilování o zachování
a vzdělávání jazyka a národu mého...« ...
[Zelený: Život Josefa Jungmanna. Školní vydání. Anna Hlavatá, Praha 1915]
Václav
Zelený
1825-1875
Zeleného »Život Josefa Jungmanna«, jehož druhý,
závěrečný díl vyšel v roce 1874, byl po dlouhou dobu tím
nejlepším, co kdy v Čechách v daném žánru vyšlo. Vedle
tohoto díla sepsal ředitel reálného gymnasia v Praze
Zelený i obsáhlé životopisy dalších českých spisovatelů
a vlastenců: K. J. Erbena, Fr. Palackého, J. Kolára...
1874
1874
Evropskou společností lidskou zašplouchla nyní nová vlna myšlenková, palčivě náruživá. Nesmíme ji nechat odšplouchnout kolem sebe, abychom nezkusili loď svou po ní pošinout dál, nás se
ta otázka nová týká víc než jiných, odpovídají-li
jiní k ní jen s hlediště společenského či uměleckého, my máme k ní také odpověď politickou a národní. Míníme starou otázku židovskou, již nyní
nově povznesl velký skladatel a ještě větší Němec
a liberalista Richard Wagner.
Nejedná se o to, mají-li či nemají-li židé být
emancipováni. Jsou již, a kde nejsou ještě zcela,
budou co nejdřív, nikdo nezadrží proud osvěty lidské, k jasnosti se probírající, – tím je otázka rozluštěna. Nejedná se víc o emancipaci židů, nýbrž
o emancipaci od židů, o to, abychom se vybavili
z výstřednosti druhé a nestali se z tyranů otroky.
Z tohoto vybavování se nesmí nikdo vyčíst snad
nenávist k židům, jakož také ti, kdož historicky
a psychologicky zkumným okem pohlížejí na posavadní snahu celého vzdělaného světa, přející
emancipaci židů, netvrdí, že by přání to bylo vyrostlo právě z lásky k židům. ...
Co se mé osobnosti dotýče, k nenávisti k židům
nemohu se právě tak přiznat, jako se musím přiznat k politickému a národnímu, ale mužnému nepřátelství k nim. »A punto« dovedu udat, kdy nepřátelství to počalo, bylo to, když jsem úplně poznal nesmířitelně jizlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým našim snahám národním a politickým. Jakmile jsem poznání toho došel, stal jsem se, přiznávám se, nesmírně chud ve vnitřku svém, byl jsem
oloupen o celý svět ideálů. Odkázav víru nejen
v součinnost a vzájemnou lásku trpících, nýbrž
i víru v nepodmíněnou všeobecnou humanitu
a svobodomyslnost v říš poesie, ucítil jsem ledový chlad nepřátelského rozpočtu.
Snad, ba nejspíš, odpoví mně některý žid
úšklebkem svým pověstným; kvůli tomu, co ještě
později říci chci, přec musím upřímně vyslovit
své politování, že jsem ztratil ideálního toho svého názoru o židovstvu. Od dětinstva mělo židovstvo pro mne jen poesii. Pouliční žid, odpočívající s těžkým břemenem svým u nárožního kamene,
byl mně malému chlapci předmětem živé soustrasti. Poctivý, krásný jistý čin, jehož jsem byl co
dítě svědkem, nechal mne spatřovat v židovstvu
ideál poctivosti všestranné. Na školách gymnasijních čítal jsem židy k nejlepším svým přátelům,
rval se za ně ve škole, studoval s nimi ve světničkách a po dumně šerých půdách pražského ghetta,
kde vše a vše se mně zdálo být poetické, a když
jsem po prvé slyšel kolegu jednoho, který co »nacionále« své před celou školou místo obvyklého,
stydlavého »izraelita« s unášející pýchou pronesl:
»ich bin ein Jude!«, přiznávám se, teprv jsem se
naučil být rozhodně pyšný na národnost svou,
tenkrát hlupcům jen k posměchu sloužící, a hlásit
se k ní ostentativně pro život celý. ...
Ale ruka naše se více nevztáhne, místo srdce
vložil by se do ní úšklebek. Vidíme jej na vás již
napřed, jak jej viděl otec Vavřinec vašeho Mosenthala na svých vnoučatech. Vaše tepny nebijí, jen
počítají, vaše srdce je sobeckou cizotou vypáleno
na uhel a ten – dle slov jednoho z vašich nejnovějších pěvců – nehřeje, jen třísní. ...
Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již
hotového národního nepřátelství, nýbrž všude.
Výtečný jeden pozorovatel německý praví: »Ně-
1874
1874
mec může se státi spíš Židem než Žid Němcem.
Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho
masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti,
kterou nám způsobuje, a pozorujem-li se strachem, jak po každém lečitelském pokusu hnisání
dále se šíří.« ...
A jakož cize stojí v našem společenském životě, s ledovým chladem vedle našeho umění, takž
co cizinci stojí v historii evropské. Jen ji pozorovali, aby se ranám uhnuli, a kdo z nich měl
vliv, užíval ho jen pro sebe neb lid svůj, k čemuž
poslednímu měl ze svého stanoviska svaté právo. ... U nás se míchají pomocí novin také do politiky, píšou, pracujou pro »svobodu« a skutečně
se jim podařilo, že »svoboda průmyslová«, »obchodní«, »svoboda tisku« stala se monopolem jich
a těch, kterým oni pomáhají. Co jim záleží na národech, kteří je k tomu ještě tak dlouho hnětli!
Oni jsou národ svůj, který má také politiku svou.
Ta hledí všude k hmotnému prospěchu, pomocí
toho stoupají výš a výš, tradice »národa vyvoleného«, »národa národův« působí tajně i zjevně dál,
snad vidí již v duchu dobu rozhodného svého panství, jakož praví Micheáš: »A budou ostatkové Jakobovi mezi národy uprostřed lidí mnohých jako
lev mezi zvířaty lesními a jako lvík mezi stády dobytka: kterýž když přijde a pošlapá a polapí, není,
kdo by vytrhl.« ...
Žid se stal historickým rozvojem mužem lehkého výdělku. Rolníkem není kvůli svému talmudu;
kdekoliv směl zakoupit se, zařídil hned »obchod
v pozemcích«. Řemeslníkem není, nemáť z práce
samé radost. Je jen obchodníkem, často velmi lehkomyslným výdělkářem. Je-li kdy soudně stíhán,
je zajisté kvůli jistému výdělkářství, viz statistiku
soudní. On měl a má všechny vlastnosti, aby také
z politiky měl výdělek. Výdělek ten je za posledních dvacet let úžasný. Zúčastnili se v něm jen ti
z nás, kteří měli vlastnosti židovským obchodním
podobné. ...
Z toho také vysvítá, proč pořád ještě říkají, že
nejsou emancipováni, proč z každého pošlápnutého kuřího oka leckterého svého nestydy dělají
hned otázku celého Židovstva a otázku moderní
kultury. Zdá se skoro, že máme již zcela zvláštní
mezinárodní právo – židovské, »v němž jsou zaznamenány svobody židů a služební povinnosti
křesťanů«...
Napoleon pronesl své proroctví: »Evropa bude
za sto let buď francouzská, buď kozácká« – a nikdo se v Evropě nebál. Lady Wilsonová prorokovala: »Budoucnost patří Židům a mouřenínům« –
a nikdo se o budoucnost nebojí. Přec musíme naproti faktické moci Židů býti opatrni, třeba bychom nevěřili právě Jeremiáši, že »všickni, kteříž
sžírají Tebe (Izrael), sežráni budou«, neboť by se
mohlo stát alespoň místy dle Izaiáše – když už
jednou v citování bible jsme –, že »státi budem
a pásti dobytek jich a synové naši že jich oráči
a vinaři budou«. ...
Takovým izaiášským místečkem by mohly být
právě Čechy alespoň zrovna tak dobře jak země jiné. Ba spíš než mnohá jiná! Dle zvláštních poměrů naší národnosti nemáme času vyčkat podotknutého »mesiášství«, kdy pokročilá humánnost učiní nemožnu nadvládu, ať již jakoukoli. A politicky
je nyní Židovstvo rozhodně proti nám. ...
Emancipaci českou od Židů hlavně bráti musíme co emancipaci od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce. ...
Vzhledem k Židům praví Němec Robert von
Mohl, že »jsou funkce v státním životě, které žádají celého vlasteneckého srdce a ničím neoddělo-
1874
1874
vanou starost o němectví a stát německý, které žádají muže celého, ne polovičky jeho, a netrpí ani
nejmenší pochybnosti co do smýšlení národního«.
Když již u Němců, stonásob víc u Čechů! Větu
Mohlovu pamatujme sobě vůbec a – zvláště případně pro Židy!
***
Nechci mluvit proti hluché frázi a nechci bojovat proti lopatkám větrných mlýnů. Ale praví
se najisto, že počíná u nás klíčit jakýs druh kosmopolitismu čili světoobčanství, jenž národnímu
našemu rozvoji mohl by být nebezpečen. Že jsou
lidé vzdělaní, kteří se smějí lásce k vlasti, víře
v budoucnost menších národů. Že jsou lidé, kteří
považují se za občany širého světa, jen za členy
lidstva vůbec, ne víc svého národa. ...
Či doopravdy žijí tomu náhledu, že malí národové nejsou oprávněni, že jak se říká, »nemají budoucnosti«? Proč že by neměli? Že je národové
velcí potrou, pohltí, sobě asimilují? Násilím zajisté více ne, takové doby přešly, na to je právě lidstvo celé příliš již pokročilé. Lidstvo chrání svými
vznešenými principy, k nimž již dospělo, každého
jednotlivce, každé společenstvo, proč ne tedy celý
jednotlivý národ? ...
Je snad již zastaralou, pro věky odbytou, přežilou s t a r á t a l á s k a k v l a s t i , k t e r á o d p oč á t k u s vě t a ve d l a l i d s t vo k č i n ů m n e j s l av n ě j š í m ? Nemiluje člověk Němec, člověk
Francouz, člověk Rus, člověk Angličan, ba i člověk Američan vřele vlast svou, a může právě člověk Čech být prvním a jediným člověkem ve světě, který vlast svou nemiluje? ...
Jen otrok necítí lásky k vlasti, muž volný ji miluje vždy, přijímá její ochrany a plní své povinnosti k ní. Což někdo u kosmopolitů těch, kteří
vlastenectvím a národností pohrdají, nemiluje
alespoň domácnost svou, svůj vlastní krb, rodinu
svou? Jsou jednotlivci, je pravda, kteří zavraždí
třeba otce, zardousí matku, uškrtí dítě své bez
známky jakéhokoli pohnutí, kteří by sobě obětovali chladně život všeho ostatního lidstva. O d
t a kov ý c h c h o r o m y s l ný c h s e a l e o d v r a c í m e s o š k l ivo s t í a b o l e m zároveň a lidstvo činí je neškodnými. ...
Na Darwina třeba! »V boji za život« podlehly
často druhy velmi četné druhům méně, ba málo
četným jen pro větší životní způsobilost těchto.
Také v duševním zápasu národů platí zákon ten,
průměrné nadání vítězí. Český národ věru že může být s přirozenými talenty svými spokojen, a zasluhuje-li talent péče a pěstování – alespoň tak prý
i naši kosmopolité tvrdí –, zasluhuje zajisté národnost česká pěstování co nejpečlivějšího!
Či vskutku by někdo tvrdil, že by bylo dobré,
kdyby »na uvarování všech třenic národnostních,
které pokrok lidstva jen zdržují« (!), byl ve světě
jen národ jediný? To jděm hned o krok dále a řekněm, že by bylo pak nejlíp, aby kvůli uvarování
všem možným přec třenicím dalším byli v národě
tom světovém také jen samí Novákové a Müllerové nebo Duvalové, zcela stejní co do síly i co do
vůle, co do těla i co do ducha. Krásně by to bylo
vypadalo s pokrokem lidstva, kdyby od počátku
světa byli tu bývali jen samí, až do nejmenší podrobnosti stejní lidé třebaže samí Danteové nebo
Petrarkové, Newtonové nebo Mozartové. Právě
v rozkvětu nejrůznějších duchů spočívá skvělý celek vzdělanosti lidstva. ...
Pojem »lidstva« neobsahuje jen národ jediný
neb národy tři, nýbrž národy všechny. Všichni národové dohromady, v tom je pojem, krása, pokrok
a věčnost lidstva. Všichni národové mají k všeobecným cílům humánním přispět individualitou
svou, plně dle vrozených jí talentů rozvinutou.
A teď by chtěl někdo přijít a říci, že české národnosti, plné síly a původnosti, nemělo by se dbáti,
a to ve »prospěch« lidstva? Jsem kosmopolitou
nejsvětějším svým přesvědčením, ale Čechem kosmopolitou. Jako se ani nesmím snažit, abych co
spisovatel byl zcela takový jako kterýkoli jiný spisovatel český, jako chci národu českému prospět
co osobnost zcela svoje, zvláštní a samostatná,
chci také, aby lidstvu prospěl národ český co národ zas zcela svůj, vyvinutý dle talentů svých
zvláštních, duchem samostatný. Jinak mu neprospěje praničím – hluchý ořech bez vlastního jádra.
Jsou tedy opravdu u nás lidé »kosmopolité«,
kteří »za vznešenějšími účely« smějí se lásce
k vlasti a nedbají rozvoje národnosti? Jsou-li, nejsou ničím více než holými egoisty, hlásí se k povinnostem vzdáleným, kde je není lze kontrolovat,
a vyhýbají se povinnostem blízkým, střeženým.
Položili snad »lidstvu« napřed výminku, začže
budou »lidmi«?
[Neruda: Studie krátké a kratší II. SNKLHU, Praha 1958]
[Neruda: Nechť nový cíl dá nový den. Melantrich, Praha 1974]
Jan
Neruda
1834-1891
1874
1874
Přes 30 let se Neruda výrazně podílel na myšlenkovém
formování českého národního života. Nezřídka se jasně
vyjadřoval k již tehdy existujícímu klání mezi »patrioty«
a »kosmopolity«. Úryvky jsou vybrány ze studií »Pro
strach židovský« z roku 1869 a »Našim kosmopolitům«,
který uveřejnily Národní listy 12. listopadu 1874.
Jan Karafiát
... Jaký stav věcí jsem já na evangelické fakultě
ve Vídni nalezl, jsem už vyložil. Všickni Češi
jsme z Vídně odnášeli pocit, ano i přesvědčení:
Tohle není místo pro nás. Oni nám zde nepřejí, ne
pro nějaké naše nezpůsoby, nýbrž j e d i n é p r o t o , ž e j s m e Č e š i . Nic jim na tom nezáleží,
aby z nás byli jací učenci a mistři. Ano když by se
nám literárně něco vědeckého znamenitě povedlo,
budou-li oni mít z toho radost, když to bude české? – Poměry se pak nezlepšily, když potom
Němci ve válce s Francií slavně zvítězili.
Nebyloť mi v pozdějších mých letech velice
snadné s milými přátely v Německu dobře vycházet, protože jejich politické smýšlení tak často
i bezprostředně vycházelo na jevo, ač jsem sám
žádných politických nároků nedělal, a j e n j s e m
b y l Č e c h , a r c i t a k s vo b o d ný j a ko o n i ,
a ve všem jim rovný. I cože jsem si pak mohl slibovat od cizích mi pánů ve Vídni? – Byloť to jistě
nejmoudřejší i od fakulty i celé Vídně naprosto nic
si neslibovat a pranic nečekat, ano opatrně jít jim
zdaleka z cesty.
Jestliže pak kteří naši mladší faráři chtěli se ve
Vídni dodělat nějaké akademické důstojnosti, musiliť oni své styky a kroky tak řídit, aby se to fakultě zamlouvalo. A jestliže se kterému z našich
lidí od Vídeňské fakulty konečně něčeho dostalo,
rozumělo se napořád, že on pěkně prosil, a byl povolný a ústupný a krotký. Mnozí pak vlastenci pokládali to za cenu přespříliš vysokou.
Jedno se našim lidem mohlo vytýkat, když oni
po celá pokolení zůstávali bez doktorátů napořád
všickni. »Vždyť stanovy Vídeňské fakulty vám dovolují, abyste se hlásili k doktorským zkouškám.
1876
1876
Nepotřebujete se tedy o žádnou milost prosit, mohouce sobě doktorát vydobýt.« – Ano, tak mohou
mluvit ti, kteří mají moc ve svých rukou, ale rozum v tom není. Neboť který rozumný člověk bude vyhazovat veliké peníze pro nic za nic, a ještě
se unavovat a pachtit! K č e m u ž e m y t o h o
drahého doktorátu použijeme, když vy
n á s n e p ř i p u s t í t e k n i č e m u , c o s e vá m
d o b ř e h o d í ? Kdyby se zajisté věci měly tak, že
by každý po všech zkouškách musil si ještě opatřit doktorát, chtěl-li by u nás být farářem, pak
bych se byl po všech zkouškách ihned ještě hlásil
ke zkoušce doktorské. Ale ten váš doktorát nenese nám žádných výhod.
A myslíte vy, že váš doktorát jako nějaká ozdoba jest v našich očích něco žádostivého? Pak jste
velice na omylu. Jako soukromá osoba vůbec si
nepřeji dělat před Pánem Bohem neb před lidmi
jakoukoli parádu. Aniž mohu nahlédnout, že by
váš doktorát měl jakou jinou cenu. U č e n o s t i
o n n i ko m u n e p ř i d á , a já povzbuzení od vás
nepotřebuji. Buduť zajisté i bez doktorátu do samé
smrti studovat. ... Ano ani po tom netoužím, byste mne uznali za svého soudruha. Neboť jsem
shledal, že vy učenosti jinak rozumíte nežli já,
u d ě l u j í c e s v ů j d o k t o r á t i l i d e m , k t er ý m b y c h h o j á n i k d y n e u d ě l i l . – ...
Když pak oni takto smýšlejí, a já takto píši, není to žádná politika v obyčejném slova smyslu.
I když se o politiku nestaráme, my reformovaní
takoví jsme, a takoví jsme vždycky byli. »Když vy
nepřejete nám, my si bez nejnutnější potřeby nic
nepřejeme od vás.«
***
... A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký, a měl široký klobouk s pérem, a po straně takovou tašku, a přes rameno velikánskou pušku.
»Ale, tatínku, já se bojím.« – »I neboj se. On jest
rád, že mu posvítíme.« – A letěli a posvítili mu,
a on byl rád a díval se za nimi. – »A tatínku, copak, že ten hajný nespí?« – »I on musí dávat pozor.« – »Nač pak?« – »Tady na les, aby jej lidé neukradli.« – »Tatínku, ti lidé kradou?« – »I, kradou
a nic prý se nemají rádi.« – » A l e t o j á b y c h
j i m n e s v í t i l . Ten hajný nekrade, viďte?« –
»Ne, ten ne. A l e k d y ž Pá n B ů h c h c e , a b y chom jim svítili, tak my jim svítíme,
a ť k r a d o u n e b o n e k r a d o u . « ... ... ...
A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všickni pohromadě, šli ven pod dub, Brouček a Beruška, tatínek a kmotřička, kmotříček a maminka, Janinka a ten starý brouček z roždí, a pak ti
ostatní.
»Tak si podejte ruce,« začal kmotříček, a Brouček a Beruška podali si ruce. »A ty, Broučku, vyznej, chceš-li mít Berušku vždycky rád a vzdávat
jí patřičnou čest.« A Brouček vyznal, že ji chce
mít vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest. – A ty,
Beruško, vyznej, chceš-li mít Broučka vždycky
ráda a dobře poslouchat.« A Beruška, že ho chce
mít vždycky ráda a dobře poslouchat. – »A tak
buďtež v tisíce tisíců, a žehnej vám Hospodin.«
A všickni opakovali: »Buďtež v tisíce tisíců,
a žehnej vám Hospodin.« A šli zas do chaloupky,
a jedli a pili a zpívali a povídali, a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře. ...
Slunko už vycházelo, když všickni vstali, aby
doprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, prokřikovali a zpívali, jenom kmotřička potichoučku
plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se
odstěhovali na dvůr do světničky, a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo, a měli se rádi.
Brouček a tatínek svítili, Beruška vařila a uklízela, maminka jí radila a pomáhala.
Ale dlouho to tak netrvalo. Jednou ráno, když
už slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička
stála na stole, a Brouček se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme z lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
1876
1876
Ještě neřekl Amen, a bác, – maminka spadla se
stolice na zem, a bylo po ní. Honem k ní běželi,
kropili na ni, křísili ji, a volali a plakali, ale nic na
plat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost.
A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ji tam uložili, a třetí den tam
kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam
kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle –
ta jest tatínkova. ... ... ...
A byla zima. Ach, to byla zima! Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří, – mrzlo, až
se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni
to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. – –
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko, a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou
podnes.
***
... Myšlenka poslušnosti, v »Broučcích« stále
zdůrazňovaná, platí stejně dětem, jako dospělým; spíše jen dospělým je určeno stálé Karafiátovo útočení p ro t i l i d s k ý m s p e k u l a c í m
a s n a z e v š e m u ro z u m ě t . S Broučkem bylo
vždy zle, když si někde sedl na hrušku a »zapo-
čal mudrovat«. Stále se tu vrací myšlenka »služebníků neužitečných«: neptat se a svítit.
V rozhovoru za zimního času poučuje tatínek
Broučka, že lidé bývají zlí a nemají se rádi.
Brouček hned rozumuje: » A l e t o j á b y ch
j i m n e s v í t i l , k d y ž s e n e m a j í rá d i ! «
Nato tatínek: » I d o t o h o n á m n i c n e n í .
K d y ž Pá n B ů h ch c e , a b y ch o m j i m s v í t i l i , t a k j i m s v í t í m e. «
Vyzdvižení účinné poslušnosti a odp o r k v š e t e č n é m u m u d ro v á n í je nepochybně typickým, česky reformačním rysem Karafiátovým. V t a k o v é d u ch o v n ě ž i v o t n í
o r i e n t a c i b y l a s í l a s t a r ý ch B ra t ř í .
... V osobnosti Karafiátově, který vyrostl z kraje tak uchovalých tradic evangelických, se projevilo a obnovilo mnoho výrazných znaků naší
reformace. ...
Význam zdrobnělin jako typický výraz českého
cítění zdůraznil Karafiát i ve svém výkladu
o »Broučcích« v Reformovaných listech:
»Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo
voní, v překladu se však musí vypustit. Ba už
ten šťastný název »Broučci« se nedá přeložit.
Každý český otec vidí hned při tom slově své
předrahé dítě v tom půvabném jeho věku, kde
ono čtvermo lezlo po zemi, a tolik toho nabroukalo. C h t ě j t e , n e c h t ě j t e , vá m s e t u
p r o bu d í c e l á va š e č e s k á n á t u r a ; v y
cítíte, že jsme všickni jedinká rodin a ; a j s t e r á d i , ž e j s t e t a ké Č e š i . « ...
... »Broučci« přímo symbolicky vznikali v krajích nejčeštějších: na Poděbradsku, na Podřipsku, v Čáslavi pod Železnými horami a na Českomoravské vysočině. Jejich jadrnou, zdravou,
silnou charakterovou českost cítíme v autorově
pojetí, cítění, životním ovzduší, jazyku i stylu.
Karafiát se blíží svým milovaným spisovatelům reformačním i v tom, že jest větším mistrem
prózy než verše – tak tomu bylo u Husa, Blahoslava i Komenského. ...
»Broučky« psal Karafiát ovšem ve světle
zvláštní milosti, ve chvílích posvěcení duchovního, básnického, životného. Odtud jejich neopakovatelnost i ve vlastním díle autorově. Všem
dalším generacím bude svítit milovaná knížka
Karafiátova, knížka utěšeně »vydařená«, abychom užili jeho vlastního oblíbeného výrazu.
V ní bude vždy žít Karafiát jako syn svého lidu
a blíženec všech lidí dobré vůle, pokorný a radostný zpěváček Páně, básník broučků a chudobky.
[Karafiát: Paměti spisovatele Broučků. Svazek pátý. Nákladem vlastním (?), Praha 1928]
[Karafiát: Broučci. 5. vydání. Alois Hynek, Praha b. d.]
[Čapek: Záření ducha a slova. Jos. R. Vilímek, Praha 1948]
Jan
Karafiát
1846-1929
1876
1876
»Broučci« evangelického kněze Karafiáta v prvním
vydání v roce 1876 zůstali takřka bez ohlasu, časem se
však stali jednou z nejčtenějších původních prací pro
děti (až do roku 1912 vycházeli anonymně). Karafiátův
citát k »Broučkům« lemují úvahy Jana B. Čapka
ze studie »Broučci jako dílo umělecké« z roku 1942.
Anton Ohorn
Alexander Humboldt přiřkl Praze co do polohy č t v r t é m í s t o m e z i v š e m i m ě s t y ev r o p s ký m i ; jen Cařihrad, Neapol a Lissabon
prý předčí Prahu.
Je to město paláců a kostelů, slávy a zřícenin,
moderně střízlivé nové doby a minulosti bájné
i dějinné. Když se car Alexander díval s Hradčan
na to moře domů, nad něž ční sterá věž, každá jinak utvářena, zvolal prý překvapen: Zde vidím
Moskvu! A opravdu je to mohutná a velmi pohnutlivá podívaná, ať se díváme s Letné nebo
Kinského zahrady či s bašty před císařským hradem. ...
Ti c h o a p u s t o j e k o l e m L i bu š i ny
A k r o p o l e , rmutné vody Botiče plynou podle
jejího severního svahu a není na nich znát, že také ony mají za sebou velkou minulost opředenou bájemi; ovšem proteklo mnoho vody jeho
těsným korytem od hrdinských činů, jež byly
vykonány na jeho březích. Chudobné tiché části
města se rozkládají kolem vážného Vyšehradu,
v prachu, v nějž se rozpadl Libušin palác královský, táhne pluh brány a pohání český pasáček, pískaje si starou lidovou píseň, krávy na
pastvu; střízlivá nová doba zbudovala na holé
skalní výši, jež je ohrazena pevným pásem zdí,
zbrojírnu a kasárny. Podivně zní odměřený krok
vojáků tichem této č t v r t i , v n í ž j e p o c h o vá n a z a š l á d o z n ě l á s l áva . Brzy vyšší
a mohutnější Hradčany předstihly Vyšehrad,
a již poslední knížata česká se tam uchylovala
tehdy, když hrozilo válečné nebezpečí. ...
V dálce rovněž proti vodě je hora Braník, v jejíž dutině leží rytíř Braník se svými druhy v kou-
zelném snu. Jsou lidé, kteří ujišťují, že viděli ty
rytíře v pancíři a brnění, jak v těžkých dobách
v plné zbroji vyjeli z hory. Jejich sen posupným
zrakem hlídá český lev s rozeklaným ocasem.
Jen jednou do roka se to mohutné zvíře zvedne ze svého klidu a vystoupí z dutiny skalní.
Pak temně a tázavě zařve do vltavského dolu,
a zůstane-li vše v tichu, vrátí se a ulehne zas na
rok. Ten lev se ptá, je-li v jeho české zemi boj
a má-li vzbudit spící reky.
Tak zní pověst na pověst po vodě i proti ní,
a pustý Vyšehrad jako by se zatajený m d e c h e m p o s l o u c h a l , jak šumí plynoucí řeka, jež mu tichým zvučením bije do
skalních prsou a vypráví mu o z a p a d l ý c h
časech a doznělých dobách.
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Anton
Ohorn
1846-1925
1876
1876
Nemnohý Čech tuší, že nejen v Blaníku či Oškobrhu,
ale i nedaleko Vyšehradu se spánkem posilňují rytíři
k rozhodujícímu boji. Rádi se proto necháme poučit
německým spisovatelem, prvně premonstrátem, posléze
antiklerikálním agitátorem Ohornem a budeme klidněji
usínat s vědomím, že osud vlasti střeží i lev v Braníku.
Vácslav Vlček
... Neboť prvním a hlavním pravidlem národní
kázně musí býti i navždy zůstati to: aby ve všech
politických otázkách týkajících se celého národa,
všichni zástupcové národní šli jen jedinou společnou cestou.
Pokud se toto pravidlo nestane skutkem a kdykoliv se v budoucnosti poruší: octne se český národ vždy poznovu na scestí, vždy poznovu ve
zmatcích a v bojích vnitřních, vždy poznovu na
kraji propasti – vždy v takovém případě vydá se
v oběť ctižádostivců, sobíků, dobrodruhů.
Tato národní kázeň jest jedinou kotvou, která
naší národní lodi poskytne vždy bezpečnost. Bez
ní jsme jen bídná kořist každé nepohody.
Jsou snad jednotlivé osoby, které se tomuto pravidlu národní kázně podrobiti nechtějí; ale jen tak
dlouho, pokud určitým vyslovením národní vůle
lepšího rozumu nenabudou.
A když se najdou někteří na straně staročeské
i na straně mladočeské, ježto smířiti jest nemožno,
jižto naprosto se zdráhají v otázkách národních
společnou cestou jíti – což potom?
Potom zbývá jen jedno z dvojího: buď aby
národ svou přítomnost, svou budoucnost, svůj
život obětoval nesmířlivé osobní vášni několika lidí – anebo aby těchto několik lidí určitě vyslovenou národní vůlí donuceno bylo, n e p ř e k á ž e t i
j e d n o t ě a k á z n i , pokoji a míru, životu a dílu
národnímu!
A teď, páni kohouti a tyránkové strany staročeské i mladočeské, vytáhněte již svoje stavidla, sypte na mne svůj hněv, svoje nadávky, svoje útržky,
a hlavně svoje lži. Měli jste už po tak drahnou dobu každý den solo; teď se ozval také jednou jiný
1876
1876
hlas – buďte zase v něčem svorni, odstrčte jak
obyčejně, věc do kouta, ale na osobu mou spusťte
celý ten aparát hmotného i mravného zabijáctví
jedni jako druzí!
Avšak vy, rodáci moji, kteří jste v různých táborech podrželi v prsou srdce české, vy nepřeslechněte, co vám opět a opět připomínám:
H l e v t o m š i r é m s vě t ě m e z i n á r o d y
s t o j í m e j a k o p u š t ě n é s i r o t y, pro něž jiní
nemají leč nelásku a útisk. K d o p ř í t e l e m j e s t
n á m ? Ani my sobě samým – úpíce všichni pod
společným břemenem tiskneme nelítostně druha
druh. I osud jest nám krutým protivníkem. Ani
osudu ani lidem nezželí se nás, jestliže sami nad
sebou se neustrneme!
Každý český vlastimil zajisté ochotně řekne:
»Pro vlast milerád učiním všechno, pro vlast i život svůj ochotně položím!« Nuže nyní žádá vlast
skutečně jistou oběť – synové vlasti, nyní třeba
jest, aby každý z vás řekl: » Po l o ž í m n a o l t á ř
o t č i n y s v o u s t ra n n i ck o u a o s o b n í z á š ť
– podám ruku svému českému odpůrci, poněvadž
on přece je můj bratr – pro svou otčinu chci sebe
zapříti, jí chci obětovati svou osobní pýchu, učiním první krok, vyjdu soku svému vstříc, nedám se
jeho křehkostí uraziti, smířím se s ním!«
Takový krok všude bude požehnaný. Kdo chce
dáti příklad?
Národ, jehožto synové láskou skutečnou a skutkorodnou k sobě lnou, i za nejtěžších poměrů obstáti ano mocným býti může: vizme toho příklad
na židech, kteří ani vlasti nemají.
Čechové, lide můj milý! Vzhůru všichni pod ten
společný prapor, na němžto je psáno:
Chceme v rodině a v obci a v kraji a v zemi všude vzájemnou lásku mezi sebou utužovati, ku společné práci se povzbuzovati a posilňovati jakožto
spoludělníci na národa roli dědičné, jakožto synové jedné otčiny a bratří jedné krve!
***
... Umřela hlava české rodiny, a v celých Čechách nikdo neřekne, že v této rodině všecko jest,
jak býti má. Smrt Palackého jest nám novou přetěžkou ranou, ale jest nám i hromovým výstražným Memento! Jako smutek nad hrobem otce našeho teprve jest na počátku svém, tak rovněž nastává nám teprve povinnost, abychom v rodině své
učinili dobrý pořádek. Důležitých věcí ještě potřebí, a nám je s potěchou, že můžeme v té příčině
uvesti hlas, který na jiném místě takto touží:
»Co jsou všechna slova žalu, všechny nekrology,
lesklé průvody a prapory, kdy nemůžeme říci: My
konali svou povinnost, tu první povinnost, kterou
nám nejvyšší zákon ukládá? Co znamenají naše
přísahy, spolky, naši zástupcové i vůdcové, kdy cizí divák při pohřbu Palackého nám může vrhnouti
v tvář: ‚ Je n v o k a m ž i k u ž a l u j s t e s j e d n o c e n i ! ‘ Ba přišla doba zase a smutečná hrana má
vedle smutku svého jen jeden výzev: Z n i č t e n e s v o r n o s t ! Zvete to smířením, nebo návratem,
nebo podvolením, nebo odpuštěním – ale zjednejte
svornost! Jakým způsobem mohli bychom lépe slaviti panychidu za Palackým? Jakého povzbuzení,
jaké radostnější potěchy mohli bychom dáti národu svému, v trud oděnému, než kdy by byla tryzna
na hrobě zvěčnělého reka ukončila trýzeň domácí
naší války? Ne z jednoho, ba z milionů srdcí ozývá
se této tužby hlas, – a proč nemůže on státi se skutkem? Snad proto, že vážné námitky se vyskytují
proti svornosti, že není možno smířit oheň a vodu?
Nikoli – věc naše není tak spletitá, aby nebylo rozumu, zase ji rozplesti. Ani nejsme všichni tak daleko od sebe, abychom zapomínali, co bude ku prospěchu všem. Nás nedělí nic, co by se nedalo srov-
nat, – jen dobré vůle potřeba jest. Ve všech nás jest
jediný rozum, a ten káže svornost. Byla-li kdy, jest
nyní doba příhodná, vykonati příkaz jeho. Menší
strana může bez bázně a studu přistoupit a zvolati: zde jsme zas! Může přinésti tu malou oběť a kliditi za ni netušený prospěch; předně prospěch
mravní, ana ukáže, že jí jde o blaho národa nade
vše, a za druhé prospěch hmotný. Doba je vážná
a neodkladná... Smutečný žalm snad nedozní
v zoufání pouhém, snad ze sadů smrti vzkvete růže
života, snad se opět osvědčí dobré jádro naše,
že v nejtěžších ranách se přece vzpamatujeme
zase, a že p ře s t a n e z u ř i t i Č e ch p ro t i Č e ch u ! «
Vděčnost i úcta k Palackému, rozum, povinnost, s p á s a t o k á ž e , a b y ve š ke r y v r s t v y
a t ř í d y n á r o d a č e s ké h o s o b ě n a d h r o b e m ve l i ké h o u č i t e l e a v ů d c e b r a t r s ky
r u c e p o d a l y k vzájemné lásce, k vzájemné
útěše a posile, k společné obraně a k společné práci ve všech svých důležitostech a potřebách.
[Vlček: Úvahy o poměrech českých. In: Osvěta, číslo 2, ročník 1875]
[Vlček: Za Františkem Palackým. In: Osvěta, číslo 7, ročník 1876]
Vácslav
Vlček
1839-1908
1876
1876
26. května 1876, krátce po dokončení svých »Dějin«,
umírá Palacký a jen přání bylo otcem spásné myšlenky,
že skon »Otce národa« zasype propast, která se již před
drahnou dobou jízlivě rozšklebila mezi »Staročechy«
a »Mladočechy«. A v takovém duchu volá po svornosti
i Vlček v ročníku 1875/76 své »Osvěty«. Nadarmo...
Jan Stanislav Skrejšovský
Prošlo desetiletí, od jehož výsledku očekávaly
všecky národní živly a politické strany zlepšení
vnitřních poměrů rakouského státu, jimž roku
1867 bylo sděleno, že organizmus říše jediné tím
churaví, protože uherské ústavní právo se nesrovnává se svobodnými institucemi »ostatních zemí«
Jeho Veličenstva. ... Byla by to neodpustná opovážlivost, kdybychom chtěli dnes se stanoviště
blaha rakouského státu zkoumat, zdali a jakým
spůsobem se podařilo za minulých deset let srovnat organizmus říše s ústavním právem uherským
a jak veliký jest přírostek moci, jíž se z onoho
»rozvoje« uherského ústavního práva říši dostalo.
Skromné postavení, jež jako atomy skoro zbytečného »českého« živlu v tomto státě zaujímáme,
oprávňuje nás nejvýš jenom k přednesení mínění
o našich záležitostech, k prohlédnutí našich českých interesů a jen ty nám tkví na mysli, co uzavíráme desítiletí, na jehož počátku jsme byli strženi k soutrpnosti.
Není to blahá upomínka poutající nás na desítiletí 1867-1877 a proto tážeme se neohroženě
a s upřímnou vlasteneckou myslí: budeme v oné
politice pokračovat? strpíme ještě jednou deset let
taktiky, která jest sama v sobě zavřena a z úzkého
prostoru zemského práva našeho nevystupuje, aby
strženy byly překážky, které jsou rozvoji našemu
v cestě? Po 10 letech pasivné opozice mohou snad
naši politikové úsudek pronésti nad dobou, prošedší se všemi svými chybami i předsudky, prospěchy i škodami, a proto buď přáno místo myšlénce, co máme opravovat, co dohánět, čeho se
varovat, abychom opět 10 let marně neprožili,
z těžkých bojů nenabyvše žádného poučení. ...
1877
1877
Skvělou dobou pasivného občasí byl odpor českého novinářstva, na nějž tím více se musí upozorniti, protože nebyl podporován od stran; pak
obětavý volební boj proti německému chabrusu,
jemuž není v dějinách rovno, a onen, který neskončil sice vítězstvím opozice, ale měl v zápětí
úpadek ústavácké strany, jejíž morální bankrot zakrývá již jen španělská zeď politické autority.
Jestli se ústavácká strana rozněcováním nesvornosti v národě našem mstila, nebyla by nás ochromila, kdybychom, důsledně sledujíce poslední cíl
pasivné politiky, naproti nesvornosti postavili se
nadšení vznešenou, velikou myšlenkou, a nebyli
popřáli lidu chvíle, aby se obíral podřízenými
otázkami. V c i z i n ě n e p o c h o p u j í , j a k s e
můžeme pro podřízené otázky rozk m o t ř i t , r o z va d i t a r o z s t r a n i t . Jest to následek nečinnosti, nezaměstnáváme národ důležitými otázkami, aby celou jeho pozornost upoutaly, naše činnost se rozstřikuje na podřízené věci,
kde bývá tolik stran co lidí. J e n o m ve l i k á
m y š l e n k a s d r u ž í v š e c e k n á r o d a není řídký případ v dějinách, že domácí nepokoje a svády
odklizeny byly zahraničnými událostmi, při čemž
našel národ opět svoji solidárnost. ... I našemu národu je potřebí v této chvíli družebné myšlénky.
To nespočívá v otázce městské ani v otázce obeslání či neobeslání sněmu. Nechceme přec veškerou svou činnost pochovati v divadle nebo v městském zastupitelství a třeba byly odbory ty důležity, družebné myšlénky nemají. »Větší má býti moje vlast!« – musí míti vznešenější, všem společné
cíle, p r o t i z r á d c ů m a z k a ž e n é k r v i , musí
být heslo, aby nás spojovalo – všecky, pokud se
vlastní své krve neodříkáme. ...
... Národ, upustiv ode všech vedlejších otázek,
musí z činnosti svých vůdců vidět, kde jest těžiš-
tě akce. Dlouhá chvíle jenom a nečinnost tvoří
strannictví. Na konci roku 1877 stojíme buď před
vzdáním se anebo před nevyhnutelným postupem.
Tažte se jen lidu a o n vá m ř e k n e , ž e c h c e
k u p ř e d u p ř e s R u b i ko n a jednota jeho bude
opět spečetěna. –
***
... Největší popularity z Národní strany v české
veřejnosti požíval Jan Stanislav Skrejšovský. Byl
to ve straně sok Riegrův. Nabyl vzdělání právnického, od roku 1852 byl ve státní finanční službě
v Praze, od 8. srpna 1858 působil jako konceptní
adjunkt v ministerstvu financí ve Vídni. Když po
vydání říjnového diplomu nastal politický ruch,
opustil dne 29. prosince 1861 státní službu a veden hlasem svého srdce, dal se na dráhu českého
publicisty v Praze.
... Ve stycích byl nepřístupný, odměřený a nesdílný. Roku 1862 založil v Praze německy psaný
deník »Politik«. Postřehl nutnost toho, aby politika malého národa, jakým byl český národ, mohla
o svých cílech ve světovém jazyku informovati jiné národy, především v habsburské monarchii.
První číslo »Politik« vyšlo 14. září 1862.
Skrejšovský byl její duší až do chvíle, kdy z finančních důvodů byl přinucen předati list družstvu a kdy se pak navždy rozešel s Národní stranou. Skrejšovský poznal za svého pobytu ve Vídni
velký význam denní žurnalistiky v politice, poznal
methody německého tisku a prostředky, jimiž pracovala finančně kapitalistická liberální strana německo-rakouská. Pozoroval, jak proti tomu všemu
byly dobrácky malé a naivně nedostatečné zbraně
tehdejší české politiky. Počal ji tedy stavěti n a
š i rš í o rg a n i s a č n í z á k l a d y. Byl nejen geniální novinář, nýbrž i vynikající, fascinující řečník,
třebaže jeho hlas byl drsný, veliký organisátor,
1877
1877
agitátor velkého stylu, a ra n ž é r p o u l i č n í ch
d e m o n s t ra c í i projevů a demagog. Postavil
hlas demonstrující ulice na jedno z prvních míst
ve zbrojnici české politiky.
Byl plný nápadů a iniciativy. Ukazoval české
politice cesty styků se zahraničními vlivnými
osobnostmi. U něho v politice nerozhodovala morálka, nýbrž úspěch. Neštítil se žádného prostředku, chtěl-li dojíti cíle. Dovedl rozšiřovati pravdy
stejně jako klepy, bojoval prostředky dovolenými
i nedovolenými. Nevyhýbal se napadání a skandalisování osob, zmocňoval se soukromé korespondence a využíval jí v boji, podplácel lidi, vyhledával temné styky. Byl nebezpečný a obávaný
nepřítel, bezohledný, nemilosrdný, který nešetřil
nikoho a byl odhodlán ke všemu. Těžil ze slabosti
těch lidí, kteří se bojí veřejnosti, zvláště novin
a novinářů. Měl hazardní povahu, žil na veliké noze. Společensky vystupoval okázale, byl vždy štědrý k svým uznávaným pomocníkům a spolupracovníkům. Nedovedl hospodařiti penězi. Neměly
pro něho ceny. Jednou byl chudý, jindy bohatý,
jindy prodlužený kapitalista. Stejně hazardně si
počínal v politickém postupu.
Bylo v něm cosi démonického, což naplňovalo
jeho okolí hrůzou, a cosi diktátorského, což je naplňovalo strachem. Byl živel neukázněný. Nesnesl
odporu. Co si umínil, to také vykonal. Nedal si pokoje, až provedl svou. Dovedl pracovati do únavy
a bez oddechu.
Deníkem »Politik«, který obratně vedl, zajistil si
veliký vliv v Národní straně. Psáti dovedl jen německy, v češtině dělal po celý svůj život hrubé
pravopisné chyby a jeho české koncepty musily
býti vždy opravovány. Ačkoliv pěstoval rusofilskou a frankofilskou politiku, nenaučil se nikdy
ani rusky ani francouzsky. ...
»Politik« vedl v duchu politiky Františka Palackého. Byl mu plně oddán. Palacký byl mu j e d i n o u a u t o r i t o u , které se podroboval. Jeho
jediného uznával. Palacký, který nebyl velký znalec lidí, se ho také vždy ujímal proti všem výtkám,
kterými byl Skrejšovský i ve své straně zahrnován.
Věnec, který položil Skrejšovský Palackému na rakev měl proto vším právem významný nápis na
stuze: »Svému zastánci – J. S. Skrejšovský«.
Smrtí Palackého vzala za své posice Skrejšovského v Národní straně. Hned měsíc po smrti Palackého oznámil Skrejšovský dru Riegrovi, že se
již nikdy neúčastní schůzí politických důvěrníků
vzhledem k tomu, že prý jeho osoba vadí jistým
kruhům ve společné práci.
Skrejšovský byl s t e j n ě j a ko Pa l a ck ý s t á t o p rá v n í ra d i k á l . Stejně, pokud žil Palacký,
byl Skrejšovský hlasatelem rozhodné pasivity.
Stejně jako Palacký byl nedůvěřivý ke všem vyrovnávacím pokusům státoprávním, nečekal od
Vídně splnění státoprávních tužeb českých. Ukazoval soustavně na činy rakouských vlád, nepřátelské českému národu, a kladl otázku: »Zda Čechové mohou od Rakouska co očekávati?«
... Byl ú h l a v n í n e p ř í t e l m l a d o č e s ké h o
s m ě r u a p a k N á ro d n í s t ra n y s v o b o d o m y s l n é. V roce 1874, kdy se ustavila, založil
proti ní laciný časopis »Brousek«, kde potíral bezohledně, zžíravě, sarkasticky, v masivních polemikách celý politický postup mladočeský. Kdykoliv
se stal pokus o to, aby obě strany se spojily k jednotně organisovanému postupu, vynakládal vše,
aby takový pokus zmařil. Na vše se díval jen okem
politika a politickým prospěchem. Neměl smyslu
ani pro krásné písemnictví, ani pro umění, leda
jen potud, pokud to odpovídalo jeho politickému
a stranickému přesvědčení. Nenáviděl a potíral
Národní divadlo, jakmile se jeho vedení dostalo
do rukou mladočeských... Nelekal se protivníka
a nebál se persekucí. Trpěl za svou veřejnou
činnost ve vězení i velkými peněžitými pokutami.
Po l i t i ck o u č i n n o s t í p ř i š e l o c e l é s v é
j m ě n í , které se jednu dobu odhadovalo i na půl
druhého milionu zlatých. Po smrti Palackého se
navždy rozešel s Národní stranou. Na počátku
července 1876 sbor důvěrníků se zřekl odpovědnosti za jeho politiku. Bylo to především vlivem
hraběte Clama-Martinice a dra Riegra.
D n e 1 3 . p ro s i n c e ro k u 1 8 7 7 usnesl se
jednomyslně sbor staročeských důvěrníků Skrejšovského více n e z v a t i d o s v ý ch s ch ů z í .
Rok poté byl Skrejšovský násilně zbaven redaktorství a majitelství »Politik«. Založil si listy
»Epoche« a »Slovanské listy« a bezohledně v nich
vystupoval proti pasivní politice Národní strany
a pro politiku aktivní. ...
[Skrejšovský: Skrejšovský a družstvo »Politik«. Nákladem vlastním, Praha 1878]
[Tobolka: Politické dějiny československého národa. Díl II. Českosl. kompas, Praha 1933]
Jan
Stanislav
Skrejšovský
1831-1883
1877
1877
České věci politikem z nejvěrnějších byl v době osudového
rozkolu v národním hnutí asi Skrejšovský, jenž se jistě
mohl stát i nástupcem Palackého. Pozapomenutý, anticky
heroický a mravně ryzí zjev české politiky přibližujeme
nejen jeho článkem z úplného konce roku 1877, ale také
pozdější úvahou Tobolkovou – třebaže veskrze podjatou...
Matouš Václavek
Veškera říše halí se dnešního dne u háv sváteční, veškeří národové plesají radostí, že nebeský
Pán popřáti ráčil Jejich Veličenstvům dočkati se
pětadvacítiletého jubilea zasnoubení Svého.
Všickni stavové rozsáhlé říše habsbursko-lothrinské vysýlají ke Tvůrci všech světů modlitby,
aby vznešeným manželům ještě jednou tak dlouho, ano více ještě let popřál radovati se z vezdejšího života a Jejich lásku k národům Svým aby
Jim oplatil někdy královstvím věčným.
V den tak radostný nesmí chyběti hlas učitelstva, ano učitelstvo J. V. císaře Pána mezi své
největší počítá dobrodince. Tuť záhodno, abychom krátkými, ale vroucími a upřímnými slovy
pokusili se vypsati nejdůležitější momenty panování J. Vel. a ocenili zvláště co z dobrotivosti jeho nám bylo uštědřeno. ...
Když pak 18. dne měsíce února roku 1853 zákeřnická ruka Ant. Libenyiho sáhla na drahý život císařův chtějíc zmařiti takto šlechetné myšlénky panovníkovy, tu nebylo národu, pod žezlem Jeho žijícího, kterýby nebyl zatracoval hanebný onen skutek a kterýžby se zároveň nebyl
radoval ze šťastného zachránění drahého života
Jeho. Prozřetelnosť Boží chránila císaře Pána.
Avšak byla-li radosť toho roku ze zachování
vznešeného mocnáře veliká, nemenší byla o rok
později, kdy J. Vel. císař Pán vyvolil sobě za
družku života Svého sedmnáctiletou, spanilou
princeznu bavorskou, šlechetnou Alžbětu Eugenii Amalii, s níž slavil zasnoubení Své 24. dne
m. dubna roku 1854. Všude, v paláci i v chatrči,
v městě i na venkově, prostý i vznešený vysýlal
ke Tvůrci nebeskému vroucí prosby své, aby rá-
čil chrániti vznešeného Mocnáře, aby ráčil zachovati na dlouhá léta Otce i matku národům rakouským. A prosby ty nezůstaly oslyšány. Dnes,
po dvaceti pěti létech šťastného manželství, zní
opět od Krkonoš až po Adrii, od Šumavy až po
Pruth: Z a c h ove j n á m v ě č ný B o ž e ! c í s a ře a krále, chraniž nám císařovnu
a královnu!
Od času zasnoubení plynuly šťastně dnové císařským manželům. Národové Jejich vřelou svou
lásku při každé příležitosti na jevo Jim dávali.
Kdekoli se spolu objevili, byli v pravém triumfu
a s jásotem nesmírným přijati. A milovaný takto
panovník splácel i se vznešenou chotí Svou lásku tuto n a k o l i k m o h l . Ruka Jeho udělovala
štědré dary jak chudině, tak veřejným ústavům,
školám, kostelům a j.
Avšak největšího daru, největšího projevu lásky dostalo se národům rakouským roku 1860,
kdy J. Vel. zřekl se absolutní vlády a prohlásil diplomem ode 20. dne m. října, že od této doby
chce sdíleti vládu s milými národy Svými...
[Pelhřimovský (usp.): Slavnostní almanah učitelský. Vojtěch Thuma, Brno 1879]
Matouš
Václavek
1842-1908
1879
1879
Inu, samé pěkné věci vinšoval ředitel vsetínské měšťanky
Václavek našim Jejich Veličenstvům k stříbrné svatbě...
Císař to měl arci zapotřebí: bratra mu již před 12 lety
popravil Juárez, za 10 let spáchá sebevraždu nehodný syn
Rudolf, choť mu v září 1898 propíchne pilníkem Luccheni
a synovce Ferdinanda skolí za 35 let kulky v Sarajevu...
Emil Holub
... Pobyv sedm let mimo vlasť nemohl jsem
déle odolati touze, abych zase spatřil své milé
příbuzné a přátely v Evropě. Ponenáhlu mizelo
zrakům mým pobřeží u Green Pointu a potom
kupa hory Stolové. Ocean, jemuž bych byl před
sedmi lety málem propadl za kořisť, byl tehdá
obrazem utěšeného míru a zachoval mne ve své
přízni, dokud jsem nevstoupil zase na evropskou
půdu.
Dne 5. m. srpna 1879. rozloučil jsem se na palubě parníku Germanu s Jižní Afrikou. Sbírky
mé byly poslány do Evropy po několika částech.
Největší zásylku asi 50 beden sám jsem přivezl
s sebou. Ze přivezených živých zvířat odevzdal
jsem karakala, dva hnědé orly a hadilova zoologické společnosti londýnské. Ostatní odvezl
jsem do Rakouska. J e h o c í s a ř s k á V ý s o s ť
k r a l ev i č R u d o l f r á č i l m i l o s t ivě p ř i j a t i j e ř á b y k o r u n a t é ; paviana velmi krotkého
a šedého jihoafrického jeřába dal jsem městskému zastupitelstvu pražskému pro městský sad,
tmavohnědého pak supa mrchojeda a dlouhorukou jednu opici zanzibarskou fysiokratické společnosti. ...
Hlavním cílem příští mé výpravy jest hledě ku
zeměpisu projíti Africkou pevninou od jihu na
sever. Až nahradím na prostranství mezi Vaalem
a Zambesim dosavadní matné údaje místní zevrubnými a správnými, zamýšlím prozkoumati
původní vlasť Marucův, zemi Barockou, se
zvláštním vzhledem k tamějším hrobům královským, potom veškerý kraj mezi touto zemí a řekou Kafui geograficky, přírodopisně a národopisně propátrati a sbírky, až po ty končiny na-
shromážděné, odeslati ode slapů Viktoriiných na
jih, aby byly dopraveny do mé vlasti.
Odtud dám se cestou zrovna na sever, abych
vypátral předěl mezi souříčím Zambesijským
a Konžským – jezero Bangweolské – a sledoval
tok Konžský až k veliké jeho zátočině na západ.
Budu-li s okolností a poměry, tož chystám se, že
odtud proniknu severoseverozápadním směrem
dál, rozřeším při tom poslední velikou africkou
záhadu vodopisnou, totiž kam směřuje dolní tok
řeky Uele, a pak táhna Darfurem pokusím se
dojíti Egypta. Kdyby nepřekonatelné překážky
zmařily tento cestovní můj rozvrh, zamířím
k východnímu pomoří.
Konečně vytýkám zvláště, kterak mi nejde jen
o to projíti Afrikou, ale že chci krok za krokem
krajiny, jimiž půjdu, prozkoumati, a kdyby se mi
to podařilo, navrátiti se po třech letech se sbírkami jak možná nejdokonalejšími d o d r a h é
d o m ov i ny.
[Holub: Sedm let v jižní Africe. Díl II. J. Otto, Praha 1881]
Emil
Holub
1847-1902
1879
1879
Z první expedice se cestovatel Holub vrátil roku 1879
a do roka Otto vydává I. díl jeho knihy »Sedm let v jižní
Africe«, připsané »v nejhlubší pokoře Jeho apoštolskému
Veličenstvu císaři a králi Františku Josefovi I.« Odpusťme
to Holubovi, včetně těch jeřábů korunatých. To Hanzelka
se Zikmundem dopadli hůř – vášeň je svedla až do KSČ!
Anna Lauermannová
... V domě Riegrových se mladá Anna octla po
prvé v ovzduší rašící české kultury: zde poznala
dědečka Palackého, kolem jehož pokoje se chodilo vždy uctivě jen po špičkách, a zde se seznámila i s paní, do níž se pro její teskný, trpitelský
výraz zamilovala s celým enthusiasmem své dívčí romantiky: s Karolinou Světlou. Ve svých zápiscích se často vrací do starého útulného domu
vůdčího českého politika, jenž hrál význačnou
roli nejen ve vývoji národního úsilí, ale i ve
vlastním životě paní Anny: neboť pražský dům
rodiny Riegrovy, stejně jako jejich statek v Malči, se stal Anně Lauermannové takřka druhým
domovem a bezpečným útulkem i v nejtrpčích
dobách života, za jejího osmiletého manželství,
kdy utýraná paní, jíž docházely síly duševní i fysické, hledala ve venkovském zátiší a v kruhu
blízkých lidí alespoň chvíli klidu, aby nabrala
znovu dechu.
A Dr. Rieger, jenž nesl mlčenlivě, ale těžce
ztroskotané štěstí své vlastní dcery, měl živou
a srdečnou účast na jejím osudu. Zprvu, snaže
se ji rozptýlit a dát jí nějaký pevný cíl, navrhl jí,
aby za pomoci Marie soustředila kolem sebe
umělce a literáty a vytvořila pro ně stálé středisko, jehož bylo rozvíjející se české společnosti
svrchovaně zapotřebí.
Paní Lauermannová vypráví o tom v historii
svých čajových konviček:
»Tenkrát, počítám, že to bylo roku 1880, nalézal Dr. Rieger, že nám chybí útulné domácí
kroužky, ve kterých by se hovořilo o literatuře,
umění, divadle a všech zájmech tehdejšího kulturního života ... a tak mi jednoho dne udělal
kompliment následující stylisace: Máte sice
zlou hubu, ale máte také, čemu říká Francouz
politesse du bon coeur a máte také dosti prostranný byt, tak snad to půjde.«
To byly počátky literárního salonu paní Lauermannové v rodinném domku na Jungmannově
náměstí, jenž byl pak útulným společenským střediskem přesně půl století. ... Nejprve tu byla generace Národního divadla a téměř všichni význační představitelé tehdejšího světa uměleckého, vědeckého a politického: rodina Riegrova,
profesoři Hostinský, Durdík, Hejrovský, Bráf, Janovský, Randa a Goll, spisovatelé Stroupežnický,
Vrchlický, Zeyer, Sládek, Šubert, Preissová, Rais,
Lier, dále Ant. Dvořák, Kaizl, Rezek atd. Pak přišla generace Moderní revue s Jiřím Karáskem ze
Lvovic v čele, a po ní generace válečná a poválečná, počínajíc Otakarem Theerem a Otokarem
Fischerem a končíc bratry Čapky, Miroslavem
Ruttem, Vlast. Hofmanem, R. Weinerem, St. Lomem, Edmondem Konrádem a Olgou Scheinpflugovou. ...
[Stloukal (red.): Královny, kněžny a velké ženy české. J. R. Vilímek, Praha 1940]
Anna
Lauermannová
1852-1932
1880
1880
Líčení Anny Lauermannové nám nejen zdůvodňuje vznik
jednoho z nejproslulejších pražských »salonů« – zlidšťuje
nám též otce i vůdce našeho národa, Palackého a Riegra.
Anna se roku 1877 vdala za Jungmannova vnuka Josefa
Lauermanna, po 8 letech se s ním ale rozešla. Šťastně se
pak cítila v Římě: proto ji známe spíše jako Felix Téver.
Svatopluk Čech
K d e d o m ov m ů j ?
Nejsem stižen chorobnou citlivostí, ale oči mé
zalily se vláhou, když mi dnes při vzpomínce na
Josefa Kajetána Tyla náhle tato píseň duší zašuměla. Vynořili se přede mnou dnové krásnější
mladosti, kdy zvučel celý národ písní tou jako háj
za jarní noci tlukotem slavičím, kdy jsem ji tolikrát zpívával uprostřed nadšeného zástupu, stoje,
s obnaženou hlavou, s okem jiskřícím se a slzícím
zároveň. Nyní zaznívá řídčeji; vždyť bývalá naše
zpěvnost vůbec ochabla. Ale přes to zůstal a zůstane zpěv tento hymnou naší nejdojemnější. Tklivé kouzlo jeho pro srdce česká neotře se snad nikdy. Vždyť možno říci, že je to právě slavíčí píseň
našeho nového národního jara, že do ní vdechlo
předcházející pokolení celou svou duši, zanícenou
horoucím mladistvým zápalem pro krásné myšlenky, z nichž většina teprv nad hrobem jeho dochází neb dojde uskutečnění.
Vloudí-li se na rty naše úsměv nad leckterou
stránkou v dějinách našeho národního probuzení,
nad leckterou naivností nebo přepjatostí v době
blouznivého vlastenectví před rokem osmačtyřicátým: – zaplašme jej! Nesluší nám. Třebas by se
střízlivějším zrakům našim mnohé jevilo malicherným, za čímž se tehdáž mysli zanícené nesly,
třeba bychom vrtěli hlavou nad tím ustavičným,
věčně opakovaným, všude až do unavení proznívajícím refrénem vlasteneckým: přes to vše musíme uznati, že spočívá v době starého onoho vlastenectví základ celého nynějšího rozvoje národního... Stáli tu – hrstka bezmocných a nemajetných lidí – v stálém zápasu s mocnými a četnými
nepřáteli, uprostřed neuvědomělého lidu, jejž
teprve usilovně rozehřívati musili tím horoucím
zápalem svým pro národ a jazyk mateřský. ...
Za živa nedošel Tyl za svou horlivou práci vlasteneckou jiné odměny mimo tu, kterou nalezal ve
vlastním nitru svém. Nelze bez hlubokého pohnutí sledovati poslední roky pozemské jeho pouti.
Přečtěme si jen v právě vyšlém zajímavém spise
»O životě a působení Josefa Kajetána Tyla« od
J. L. Turnovského poslední jeho dopisy, z nichž
poznati lze jeho tehdejší nouzi a bídu, trpké jeho
starosti o sousto chleba pro sebe a svou rodinu;
přečtěme si otištěné v dopise tom líčení jeho bytu,
jenž »byl takový, jako toho nejbídnějšího proletáře v Podskalí, po jehož zdech se lilo potokem
a v němž seděl shrbený Tyl, ten proslavený Tyl,
v županu dávno vybledlém...«
Dnes tomu právě 73 roků, co se Tyl narodil,
a 25 roků odpočívá již na hřbitově plzeňském. Ale
milý jeho obraz vznáší se dosud v nezkalené jasnosti před námi...
K d e d o m ov m ů j ? Mezi Čechy – ano, v srdcích českých jest věčný domov Tvůj!
[Čech: Prósa poučná a příležitostná. F. Topič, Praha 1909]
Svatopluk
Čech
1846-1908
1881
1881
Z Čechovy rozsáhlé prózy zůstaly napořád živými nejspíše
jen »Pravý výlet« a »Nový epochální výlet« páně Broučka.
Škoda. Jeho četné drobné publicistické útvary by si snad
také zasloužily naši pozornost nejen pro skvělou češtinu.
Úryvek je z dojemného fejetonu »Kde domov můj...«,
publikovaného 4. února 1881 v »Národních Listech«.
Josef Boleslav Pecka
... N ov i n á ř s t vo v ny n ě j š í d o b ě h r a j e
úlohu velikou, jeho moc rovná se
m o c i v l á d . Každá vrstva společnosti hledí
získati novinářstvo pro své zájmy, a proto vidíme dnes, že veřejné mínění nosí kabát harlekýnův. Toto strakaté veřejné mínění vychovalo celou s m e č k u b r k o v ý c h h r d i n ů , k t e ř í
ozbrojeni kalamářem špinavého ink o u s t u o t r av u j í v š e , c o n e n í ve p r o s p ě c h j i c h s á č k u , ve prospěch jich strany.
Co bílé, musí být černým, a co černé, bílým.
Brka namáčená ve špínu nemohou stvořiti
práci čistou, a zvláště když tímto kalem dá se
zcela hravě vykouzliti plný sáček zlata. Kdo více zaplatí, ten má toto veřejné mínění pro sebe
získáno. Jest to n ov i n á ř s k á p r o s t i t u c e ,
kteráž s ještě drzejším čelem nabízí každému,
kdo zaplatí, vnady a služby své.
A zrovna tak jako prostituce tělesná nahotu
a šerednost svou umělými barvami líčí a zakrývá, tak zrovna prostituce novinářská sloupce své
krášlí výrazy: svoboda, vlast, rovnost, národ,
bratrství atd., aby jimi zakryla nahotu a mravní
zpustlost sloupců ostatních, nasáklých, plných
jedu.
A takovéto novinářstvo má sloužiti k vychování národa. Ta k ové t o n ov i n á ř s t vo , k t e r é j a k o k d y s i Ž i d é n a p o u š t i ko l e m
zlatého telete obskakuje a jemuž
místo vznešené myšlénky milejší
h r n e c p l ný m a s a !
Ona novinářská prostituce opanovala školy,
kanceláře, divadla, vůbec vše, kamž přístup sobě mohla zjednati.
Z těchto novinářských hampejzů jest občas vítaným heslem štvaní národů. Každá malá změna
v státní organisaci, každé nevšimnutí si osoby
z jich táboru musí míti vzápětí mstu, a tu nemstí
se sami, k tomu jsou dosti chytří, než aby kůži
svou nasadili, ale poštvou lid, by mezi sebou se
rval. A l i d d n e š n í h o d n e vě t š i n o u j e š tě nedovede prohlédnouti, že jest
pouhým nástrojem prostituovaného
n ov i n á ř s t va . ...
Kdyby nebylo této novinářské prostituce,
nikdy by národnostní otázka nebouřila, neboť
jest dnes zatlačena otázkou jinou: otázkou sociální! ...
Národnost nepovznáší, nýbrž jedině duch lidskosti, zušlechtěný vědou národ.
N a š í m p r a p o r e m n e n í p r a p o r č e r ve n o - b í l ý nebo červeno-černo-žlutý, nýbrž prapor rozumu a vědy!
[Šolle: Josef Boleslav Pecka. Melantrich, Praha 1987]
Josef
Boleslav
Pecka
1849-1897
1881
1881
Trefně, ale opravdu trefně se do cechu žurnalistického
navezl Pecka Strahovský v červenci 1881 ve vídeňských
Dělnických listech ve svém článku »Národnostní štvaní
výsledkem novinářské prostituce«. Je však otázkou, kolik
radosti tím způsobil německým nacionálům, a zda by se
o sto let později tak vehementně pustil třeba do Kojzara...
Rudolf arcikníže Habsburg
Sňatek kralevice Rudolfa s princeznou Stefanií
belgickou posloužil velice rychlému dokončování
Národního divadla. Nebýti ho, byly by práce v Národním divadle dojista se protáhly aspoň o jeden
rok. Tak ale napjaty jsou všechny síly a kde kdo při
stavbě byl, architekt i nejmenší dodavatel, ano
možná říci i každý dělník, pracoval o závod, aby
Národní divadlo bylo do konce května 1881 tak
upraveno, by se v něm důstojně a bezpečně mohlo
vypraviti aspoň několik her.
Sňatek kralevice stal se 10. května ve Vídni,
a příjezd královských novomanželů do Prahy ustanoven na 24. května. Ale v poslední chvíli, kdy již
slavnostně vystrojená Praha čekala dědice české
země a jeho mladistvou choť, odročen jest příjezd
na den neurčitý. Pozdržel se o čtrnácte dní a vykonán pak 9. června způsobem o mnoho tišším, než
jak dříve mělo býti. Dělať se cesta do Prahy incognito a v Praze slavnostního vjezdu nebylo. Dvorní
vlak přejel z nádraží Františka Josefa do nádraží za
Bruskou, odkud dvorním povozem odebrali se knížecí snoubenci [sic!] do královského hradu.
Jedinými uvítacími slavnostmi bylo toho dne
osvětlení města, nazítří slavnostní představení v divadle německém a dne 11. června slavnostní představení v českém divadle Národním. ...
Krátce před sedmou hodinou oznamoval hukot
hlasův od kamenného mostu, že se blíží kralevic.
Jel sám. Arcikněžna Stefanie neúčastnila se představení ani v divadle německém ani v českém. Lid
stojící z Malé Strany přes celý kamenný most a nábřeží pozdravoval kralevice hlasitým voláním, jež
rostlo, čím více přibližovaly se dvorní povozy k Národnímu divadlu. Zajely k podjezdu na straně ná-
1881
1881
břežní, kdež kralevic vystoupiv uvítán byl v malém
vestibulu od zástupcův sboru a družstva divadelního, jakož i divadla, zemského výboru a úřadův vůbec. ...
Byv od přítomných pozdraven, odebral se arcikníže do královských místností divadla, kdež mu
ukázána skvostná kytice, která byla připravena pro
jeho knížecí choť. Kralevic děkoval purkmistrovi
a tiskna mu ruku žádal ho, aby vzal kytici do hradu. ...
Divadlo bylo se již zatím naplnilo obecenstvem...
Poprvé objevoval se tu vyplněný dlouholetý sen,
poprvé mělo Národní divadlo posloužiti svému
účelu! S rozechvěním vstupovala do něho mysl vlastenecká, host cizinec rozhlížel se po něm s úctou
před národem, který sobě vlastní obětovností takové divadlo zbudoval. Byla to opravdová slavnostní
nálada, která v divadle panovala.
Když vstoupil kralevic do lože, povstalo veškeré
obecenstvo a provolalo jemu několikráte hlučné
»Sláva«, mísíc hlasy své se zvuky orkestru, jenž zahrál tuš. Kralevic postoupil ke předu a děkoval,
kloně se na všechny strany. Vyhrnula se opona.
Operní sbor sesílený velkým počtem členův »Hlaholu« a rozestouplý ve dva oblouky, zapěl nejprve
dvě sloky rakouské hymny a po té belgickou brabançonu. Mezi zpěvem vyhrnula se zadní opona
a objevilo se seskupení allegorických postav, v jejichž středu se nalézala poprsí kralevice a choti jeho arcikněžny... Když se utišil potlesk, provázející
tuto apotheosu, zapěna ještě jedna sloka brabançony a provoláno závěrkem opětné »Sláva«.
Následovalo divadelní představení. Vzata byla
k němu Smetanova opera »Libuše«, skladba to
předmětem i povšechným mistrovským rázem svým
k tomuto účelu zvláště se hodící. Nechybělo hlasův
žádajících, aby k prvnímu představení v Národním
divadle vzalo se drama, ježto Národní divadlo v prvé řadě českému slovu má sloužiti. Ale zůstalo se
při »Libuši«, kterou Bedřich Smetana básnil
k otevření Národního divadla a která také byla
v konkursu cenou poctěna. Skladatel byl přítomen
provozování díla svého, patřil na veliký úspěch, jakého »Libuše« dosáhla, ale bohužel velebných zvuků skladby své postihnouti nemohl. Odumřelť jemu
před tím sluch tak, že žádný ani sebe mocnější zvuk
nezněl mu jinak leč v pouhé duševní představě. ...
Po prvním jednání dal kralevic znamení k potlesku, načež bouře pochvaly divadlem se rozlehla.
Architekt Zítek a Bedřich Smetana byli pozváni do
lože kralevicovy, kdež s nimi následník trůnu chvíli
mluvil, zmiňuje se zvláště velmi pochvalně o jejich
dílech. M e z i d r u h ý m j e d n á n í m v z d á l i l s e
k ra l ev i c z d i v a d l a .
Takový průběh mělo první představení v Národním divadle při jeho dočasném otevření. Jsouc
uspořádáno na počest královských novomanželů,
bylo veskrze slavnostního rázu oficielního. Nazítří
hrálo se nové původní drama »Lipany« od V. Vlčka,
později nové původní drama od J. J. Kolára »Smiřičtí«. Tyto hry, jež se několikráte opakovaly, vystřídány jsou jedenkráte cizí operou, Meyerbeerovými »Hugenoty«. Celkem hráno bylo v Národním
divadle dvanáctekráte, poslední představení – opět
»Libuše« – bylo dne 23. června.
***
Jednatelská zpráva výboru, přednešená ve valné
hromadě dne 17. července, končila slovy: »Bude to
velký svátek národní, jímž dne 11. září zasvěceno
bude významné dílo míru, bude to veliká národní
slavnost slovanská, při nížto zástupci Slovanů
shromáždí se zase jednou na březích řeky Libušiny
a radovati se budou vespolek ze šťastně ukončeného velikého díla, bude to veliká slavnost rodinná,
při níž matka Slavie žehnati bude spanilomyslným
snahám a vznešeným činům všech milovaných dítek
svých. Nuže tedy na shledanou dne 11. září 1881!«
A předseda sboru zahajuje valnou hromadu pravil: »Sešli jsme se v době pro nás velmi důležité.
Jde o dokončení velkého díla, které po tolika letech,
tolikerým úsilím a velikými oběťmi přivedli jsme tak
daleko, že v k rá t ké d o b ě bu d e m e m o c i ř í c i : ‚ D o ko n á n o j e s t ! ‘ Záleží na tom, abychom
právě v této poslední době napjali všechny síly
k uspíšení a dokončení díla našeho. Položme pak
s týmž nadšením, s jakým jsme kladli kámen základní, i kámen poslední ke chrámu českých uměn
a korunujme tak dílo, které již při svém otevření na
zkoušku získalo nám uznání jak přátel tak nepřátel,
ba takořka celé Evropy.«
Za první představení zpěvoherné určena byla
k definitivnímu otevření Národního divadla Smetanova opera »Libuše«, za první představení činoherní nové drama F. A. Šuberta »Probuzenci«. –
[Šubert: Národní divadlo v Praze. J. Otto, Praha 1881]
Rudolf
arcikníže
Habsburg
1858-1889
1881
1881
Tak Čechové se tolik natumlovali, aby dokončili svoje
»Národní« bezmála o rok dřív kvůli kralevicově sňatku,
a habsburská arogance vůči Čechům zase pořádala hody:
dědic trůnu nejenže přijel takřka na zapřenou, ale navíc
novomanželku nevzal na představení a odešel v půlce...
O osm let později se náš kralevic Rudolf zastřelil...
Augustin Berger
... Nastal nešťastný 12. srpen 1881.
Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes. Jen na
hru, kterou jsme tehdy hráli, už si dobře nepamatuji, zapomněl jsem na ni pro nezapomenutelné, vzrušující dojmy a mocné pohnutí. Zdá se
mi však, že jsme v Novoměstském divadle hráli
toho pátku »Děti kapitána Granta«. Byl jsem už
odpoledne v divadle a připravoval jsem se na večerní balet. Znenadání se rozšířila po divadle
zpráva, že N á r o d n í d iva d l o h o ř í . Vyběhl
jsem, jak jsem byl v divadle při práci, bez kabátu na střechu divadla.
Stáli tam už divadelní sluhové, dělníci, kulisáci, garderobiéři, všichni Češi – bylo slyšet vzlykot a pláč.
Se střechy Novoměstského divadla bylo dobře
vidět na Národní divadlo, z něhož už šlehaly
plameny.
Ač to bylo v srpnu, chvěl jsem se, jako by bylo zima, tak jsem byl vzrušen. O půl osmé večer
se začala bortit a lámat železná konstrukce klenboví.
Běžel jsem potom na nábřeží. Chtěl jsem se
dostati k Národnímu divadlu Ferdinandovou třídou, ale nebylo to vůbec možno pro velké davy
lidí, které se kupily kolem příšerného požáru,
k němuž byl přístup uzavřen. Do pískotu a troubení hasičů se mísilo tiché štkaní a pláč přihlížejících zástupů.
Prodral jsem se potom přece blíže k divadlu se
strany od Žofína, chtěl jsem pomáhat v omezení
požáru, ale všechny záchranné práce už byly
marné. Slukov se také snažil pomáhati při zdolávání požáru a byl by málem uhořel.
Vysoko šlehaly mocné ničivé plameny. Byl
jsem bolestně rozechvěn jako každý český člověk.
Vzpomněl jsem si, jak jsem před několika lety, brzy po našem příjezdu do Prahy, chodíval
z našeho prvého pražského bytu ve Václavské
ulici na návštěvy k strýci Josefovi na Malou
Stranu mimo staveniště Národního divadla, jak
jsem tehdy takřka s posvátnou úctou hledíval na
kvádry, připravené k dokončení stavby, jak jsem
si později toužebně přál dostati se do Národního
divadla.
Věřil jsem pevně, že se mé přání uskuteční,
a teď tu c e l á t a c h l o u b a n á r o d a l e ž e l a
v s s u t i n á c h ...
[Hájek: Paměti Augustina Bergra. Orbis, Praha 1942]
Augustin
Berger
1861-1945
1881
1881
Český tanečník, baletní mistr a choreograf Berger líčí,
jak se Čechům 12. srpna 1881 zatajil dech hrůzou...
Na čas – než národ poznal, že věc není ztracena navždy.
Berger pak, s krátkými přerušeními, působil na scéně
Národního divadla bezmála celých 40 let – od roku 1884.
V roce 1923 odešel do newyorské Metropolitní opery.
Leopold Schmidt
... Ten, kdo roznítil se plápolem čisté obětavosti, t o j e s t o n a d ív k a , která vešla do redakce jednoho listu a nechtíc pověděti své jméno, odepjala náušnice a položivše je na stůl
rychle utekla – t o j e t e n p e k a ř s ký z Vi n o h r a d , který bera sobotní svou mzdu v obnosu
5 zl. donesl je do redakce jiného listu na Národní
divadlo a své ženě pak kázal celý týden bráti
u hokynáře na dluh – t o j e t a d ív k a , která jedinkou peřinu ze své výbavy nabídla do prodeje
ve prospěch Národního – t o j e t e n h o š í k ,
který nasbírav hřebíky z rumů Národního divadla prodal je do starého železa a utrživ za ně
18 krejcarů, donesl je na radnici – t o j e t e n
c e s t á ř, který nemaje peněz přišel do obecní
kanceláře prosit, aby ho založili dvěma zlatými
a z jeho týdenní mzdy by mu je pak srazili – t o
j e o n e n u b o h ý ž e b r á k , harfeník, který vyklopil na stůl, co byl za celý večer vyhrál – t o
j s o u t i c h u d í s t a r o u š kové z c h u d o b i n c e , kteří obětovali své přilepšení na stravě a sebrali mezi sebou přes 70 zlatých – t o j s o u t i
d ě l n í c i , kteří v továrnách nabídli se ku několikaměsíčnímu strhávání ze mzdy ve prospěch
Národního divadla – t o j s o u t i c h u ďa s ové ,
j i ž n e m a j í c e j i n é h o n e ž s vé m o z o l y,
přišli nabídnout aspoň nádenickou
p r á c i r u k o u s v ý c h ...
***
Také Bedřich Smetana přispěl svým podílem
na znovuvybudování vyhořelého divadla, když se
uvolil dirigovat na veřejném koncertě svou předehru k Libuši. Před zahájením oslovil členy orchestru:
»Nebylo to mé mínění, abych řídil v koncertě,
zřekl jsem se navždy takových věcí, vím, jaká je
se mnu při tom obtíž. Dělám to jen proto, že jsem
byl požádán, abych to učinil ve prospěch
Národního divadla. To jsem chtěl říci, abyste,
pánové, nemyslili, že vás diriguji pro hračku.
Musím se vám arci úplně oddat, vy hrajete, a já
vlastně nevím, co hrajete. Proto vás musím prosit, abyste to nepokládali za drzost, že se opovážím řídit takové umělce já, který neslyším.
Prosím vás tedy, abyste ze šetrnosti na mne dali
pozor. Bylo arci moje přání otevřít Národní divadlo a řídit poprvé Libuši, ale osud to překazil.«
[Kratochvíl: Národ sobě. Práce, Praha 1983 ]
Leopold
Schmidt
1824-1902
1881
1881
Význačný český mědirytec Schmidt odkázal později
své veškeré jmění České akademii, jejímž byl členem.
Sotva tedy lze jeho jistě dojemný a pro leckterého čtenáře
možná i »barvotiskový« článek »Ty vznešený lide český«
z časopisu »Copy« krátce po požáru »Národního«
pokládat za pokrytectví či jakýsi levný podprahový apel.
Hynek Jaroslav Mejsnar
za svatou věc národa a jazyka, Vy, jichž předkové největší neštěstí od národa svého odvrátili
chrabrou rukou svou, na statečnosť pomněte
a vztáhněte ruku svou nikoliv k boji divokému,
ale k daru povinnému na prospěch a zdar stanu
národní České Uměny, síly a slávy, skutkem památným příkladné obětovnosti dokažte Vy těm,
že lhou, kteří viní Vás, potomky Táborův z časové ochablosti a slabé národní účinnosti, »buďte
zas rekové jak Vás znal svět« s nejživějším účastenstvím v osudech národního života.
Co koná matička Praha, co konají stateční bratři na východě, severu a západě, to čiň každý
vlasti syn na jihu českém. Neuvědomělý, sprosté
a sobecké mysli občan jest živý trup, darmochleb, spustlý syn na škodu a hanbu matky své!
Ejhle, matka-li syny své k činu volá, hlasu
matky neodolá dobré srdce, česká krev! Čiňme
všichni a každý svou povinnosť po širých vlastech domoviny, j i n a k v p r a c h a p o p e l z á hy lehne všecka naše národní platnosť a bytnosť.
Drazí krajané!
Pravda-li, že koho Bůh miluje, toho navštěvuje, tož jsme my Čechové praví vyvolenci Páně.
Rána na ránu nás stíhá, hromem dopadá, až v základech se třese živobytí naše. Lidé nadaní záhy
nám umírají bídou a žalem, co nám za veliké
oběti slibováno, nesplňuje se. – – – V matičce
Praze, v naší české hlavě, nad stříbropěnnou
Vltavou měli jsme již pěknou kapličku, čistou
zdobnou, kam chtěli jsem choditi se modlit před
oltář všeliké krásy a ušlechtilosti. Pohříchu...!
12. srpna tohoto zlého roku sklesla zlatá hlava
s těla nádherného a v prach a popel zvrátila
všecko jeho zdárné ústrojí. Veliké národní divadlo v tento černý den shořelo, veliká naděje přítomnosti naší zmařena, pomník českého důmyslu a vkusu padl, holé čtyry zdi, jako náruč rozepjatá prosící za slitování, zbyly zrakům sirotkův. Úžasem trneme, v slzách se rozplýváme,
i malocitné srdce cizincovo měkne soustrastí
k tak netušenému neštěstí národa našeho snaživého, obětovného. Kdo tu se nám provinil, toho
poraz perun Páně. – Stojíme nad hrobem svého
miláčka, na prahu svého nejcitlivějšího společenského neštěstí. Vyplačme se, citu nevýslovné
hořkosti a bolesti slzami uvolněme, ale mužnosti své nářkem nepodrejme – nezoufejme! Z rumu a prachu nechať vstane zase veliký chrám
umění našeho nádherněji, pevněji, neb staveno
bude ze žuly hrdinské obětovnosti, jež příštím
věkům vejde v pořekadlo, hněteno bude cementem slz mužův, žen a dětí. – – Vy v Táboře a kolkolem drazí rodáci, Vy nejstarší bojovníci Boží
[Mejsnar: Proslovy. Nákladem zastupitelstva města Tábora, Tábor 1887]
Hynek
Jaroslav
Mejsnar
1837-1895
1881
1881
Středoškolský profesor Mejsnar patřil k těm, kteří kdysi
formovaly myšlení generací. V místech svého působení
stál tento klasický filolog a slavista velmi často v popředí
organisátorů společenského a kulturního života.
V letech 1864 až 1885 působil v Táboře, kde také přednesl
v srpnu 1881 svůj apel »Po shoření Národního divadla«.
Ladislav Zápotocký Budečský
Uplynulo téměř čtrnácte dní od té doby, co
prvně rozlétla se po Čechách, ba můžeme říci po
celém světě zvěst, že Národní divadlo, tato budova, která svědčila o obětavosti chudého lidu
českého, lehla popelem. Bylo to skutečně
ohromnou ranou pro ten bodrý, lehkověrný náš
lid český, který poslední věnoval, by sobě budovu tuto zbudoval, a lid tento v prvním nadšení
svém počal opět platiti, netázaje se na to, kdo
požár zavinil, čí vinou nehoda tato povstala, nežádaje, by vinníci k zodpovídání pohnáni byli.
Dnes však tomu již poněkud jinak. První dojem zprávy o požáru divadla minul a místo obrovského nadšení nastupuje chladná rozvaha, při
níž si každý předkládá otázku: »Kdo vinen byl
požárem tím, kdo činěn má býti zaň zodpovědným?« A jednohlasná odpověď z kruhů všech
jest: »Ti, kteří se za vůdce tomu lidu staví, ti,
kteří se sami za divadelní, stavební a podobný
výbor zvolili, kteří nechť již za plat, aneb ‚zdarma‘ (?) správu stavby v rukou měli a za to i vyznamenání obdrželi.«
... Sotva, že divadlo požárem stráveno bylo,
rozepsaly se veškeré časopisy o hrozném prý
»neštěstí«, které národ český stihlo. M y s k u t e č n ě n e p o c h o p u j e m e , jak může býti shoření jediné budovy, třeba tato sebedrahocennější, třeba se sebevětším sebezapřením a obětovností lidu zbudována byla, nazváno býti » n á r o d n í m n e š t ě s t í m « ... My ale známe jedno
skutečné, opravdové neštěstí národní, a to jest,
že lid náš má v čele svém muže politicky i společensky k vedení lidu toho neschopné, muže,
kteří všady, kdekoliv se octnou, na říšské radě,
sněmu, v městském zastupitelstvu a pod. nikde
nic pro lid prospěšného učiniti nedovedou...
Bylo by na čase, by zejména naše dělnictvo,
které vzdor opětovanému tolikráte zklamání
opětně obětavostí svou ze všech vrstev vzhledem k poměrům svým nejvíce vyniká, se vzchopilo a tam, kde platí, kde dobrovolně povinnosti
na se béře, sobě také právo vymohlo, a sice právo, by ústy svých, jím samým třeba ve veřejné
schůzi zvolených zástupců do veškerých stavby
divadla se týkajících záležitostí mluviti a o nich
také rozhodovati smělo.
Nestane-li se to, neučiní-li lid náš toto, pak
bude sice divadlo opět postaveno, bude ale opět
jako dříve p o s t ave n o j e n p r o p á ny, bude
z něho opět onen proletariát, který jest dnes dobrým k placení, vymýcen neb někam do kouta
zastrčen a Národní divadlo bude sice pomníkem
obětovnosti lidu českého, ale zároveň také pomníkem jeho neuvědomělosti, jeho neodhodlanosti.
[Zápotocký: K srdci lidu. Československý spisovatel, Praha 1954]
Ladislav
Zápotocký
Budečský
1852-1916
1881
1881
A my zase »skutečně nepochopujeme«, jak může někdo
zneužít národního neštěstí k rozeštvávání tříd mezi sebou.
Ačkoliv – vlastně »pochopujeme«... Dnes už ano...
To jen v době, kdy onen Zápotockého nestoudný článek
vyšel, se valné části národa, a to jistě i té »dělnické«,
musel odporem zvednout nejen žaludek, ale snad i pěsti.
Josef Schulz
... Po této pohromě se projevila velikost, obětavost a houževnatost českého národa. Stavební
odbor Sboru získal sbírkami a dary b ě h e m
p o u h ý ch 4 7 d n í j e d e n m i l i ó n z l a t ý ch
a umožnil tak odstranit škody a dokončit stavbu
budovy Národního divadla. Po požáru byl Josef
Zítek vyzván, aby vypracoval projekt obnovy. Už
během prvních třinácti představení v původní
Zítkově stavbě se ukázaly četné provozní závady
divadla, které vyvolal rozpor nadměrného stavebního programu a malé parcely solnice. I když byl
původně požadovaný enormní počet míst snížen
z 2500 na 1800, nemohl se ubránit Josef Zítek komínovému tvaru hlediště ani špatné viditelnosti
z první a druhé galerie a z krajních lóží ve třetím
pořadí. Nejvíce byl postižen nedostatkem prostoru divadelní personál včetně herců a celé zákulisí. Rovněž šatny obecenstva a vestibuly byly jen
o málo prostornější než ve Stavovském divadle.
10. února 1882 předložil Josef Zítek projekt
obnovy. S b o r z a m í t l p ro j e k t j a k o n ev y h o v u j í c í a po ostré kritice tisku i vlasteneckých
salonů a u t o r n á ro d n í h o d i v a d l a Jo s e f
Z í t e k re s i g n o v a l .
S b o r j m e n o v a l Z í t k o v ý m p o k ra č o v a t e l e m j e h o s p o l u p ra c o v n í k a a rch i t e k t a
Jo s e f a S ch u l z e , profesora České techniky,
který svým racionálním zaměřením dokázal dořešit nedostatky Zítkovy koncepce. Jeho úpravy, týkající se především připojení Prozatímního divadla, výstavby nového objektu místo obytné stavby
v jižní části pozemku, dále zlepšení disposice divadla, technických zařízení, ale i dořešení dominanty Národního divadla v kupoli střechy zname-
naly celkové pronikavé zlepšení v duchu původní
koncepce Zítkovy. Sbor uzavřel s Josefem Schulzem 11. dubna 1882 smlouvu na dokončení divadla d o z i m y ro k u 1 8 8 3 .
Josef Schulz předložil projekt obnovy 9. května
1882 a stál před nesnadným úkolem dohnat časovou ztrátu, odstranit škody způsobené požárem,
hlavní závady Zítkova projektu, spojit objekt Národního divadla s novým jižním administrativním
objektem... a začlenit navíc do uceleného souboru Ullmannův mezičlánek Prozatímního divadla.
Josef Schulz především ra d i k á l n ě s n í ž i l
počet míst v hledišti z 1800 na 1380
a zároveň zvětšil jeho prostor posunutím proscéniové zdi na jih. Stáhl pásy balkonů a zvýšil strop
hlediště a dosáhl tím podstatného zlepšení viditelnosti. Rozmnožil počet nouzových východů
a dodržel z p ř í s n ě n é p o ž á r n í p ře d p i s y.
Rozšířil pracovní a sociální zařízení. Plynové
osvětlení nahradil elektrickým. Kupoli zasunul za
balustrádu nad lodžií, zmenšil její celkový objem
a změkčil tím její obrys. ...
[Národní divadlo 1983. Pozemní stavby České Budějovice, tamtéž 1983]
Josef
Schulz
1840-1917
1883
1883
Bylo by jistě chybou, kdybychom v té spoustě osob, které
se zasloužily o výstavbu a vzkříšení Národního divadla,
neuvedli jednu z nejdůležitějších – architekta Schulze,
jenž jako nástupce Zítkův zmarněný sen národa naplnil.
Dnes již rouhačsky víme, že díky němu byl vlastně požár,
z architektonického hlediska, pravým to »požehnáním«.
Vojtěch Hynais
... Když vyzvali Hynaise, udiveni asi jeho technickou hotovostí a moderností jeho alegorií, aby
vymaloval novou oponu pro obnovené divadlo,
věděl již umělec, že na plátně tom by se mohl zjeviti jen v ý t v a r n ý p ře k l a d a v ý k l a d h e s l a
» N á ro d s o b ě « , jak chápati to heslo v celé jeho hloubce naučila jej národní česká obětavost
po požáru. Zašel však k příteli Ženíškovi, hotov
odříci, bude-li tvůrce shořelé opony žádostiv vytvořit novou. Ten však, maje jiné práce, oponu
malovati nemínil...
Přes léto, za nějakých devadesát dní, opona
byla hotova, i s obrubou, až na spodní závěsové
třepení. O hotovém díle vydal pak stavební odbor
prohlášení, jež »Jednatelská zpráva výboru Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze na rok 1884« takto památně registruje:
»Když však p. Hynais i při provedení hlavní
opony dříve naznačených přání stavebního odboru jakož i architekta Národního divadla nešetřil, nemohl stavební odbor navrhnouti, aby byla
přijata. Čas k otevření Národního divadla byl
však již tak krátký, že výboru Sboru n e z b ý v a l o
n i c j i n é h o , nežli oponu přijmouti tak, jak byla, arci s tím vyhrazením, že v š e ck a m o rá l n í
z o d p o v ě d n o s t za provedení umělecké části
připadá jedině p. Hynaisovi.«
Umělec mravní odpovědnost s klidn o u m y s l í n a s e b e v z a l a dnes oceňujeme
právě jeho zásluhu mravní o to více, že tak, jak ji
vidíme, jeho opona jest dílo neúchylného uměleckého svědomí, krásný příklad h rd é h o
a čistotného odporu ke snižujícímu
a ro z k l a d n é m u k o m p ro m i s o v á n í . ...
Opona jest opět jeden kapitální kus ve vývoji
Hynaisovy moderní alegorie. Umělec sotva by si
přál, aby zřetel byl brán pouze k barevnému
kouzlu jeho závěsu a nikoli též k alegorické myšlence, jež přece byla na počátku celého díla a je
ovládala. I vidíme při prvním pohledu, když Hynaisův obraz se v kráse odhaluje ze zajetí rozestupující se železné opony jako půvabné jaro ze
zimní tvrdé svory, že na obraze se něco děje, že
osobám rušně seskupeným o něco jde, a jak v celé stupnici výrazové jedni hledí sem, druzí onam
a třetí vzhůru, p á t rá m e m i m o d ě k p o m y š l e n c e s t a v b y n á ro d n í h o c h rá m u : jedni
čekají na vzrušené své sídlo v něm, druzí jej
budují, třetí vedou na něj náklad a architektura
již postavená vnáší do toho ruchu a shonu lidí
své hotové, konečné a slavnostní linie monumentální.
Ale mysli vybrané ocenily již tenkráte krásu tohoto díla a u ostatních znenáhla s pomocí času
zvítězila sama. Tyrš ji podrobil zanícenému rozboru a tu chválu opakovala i jeho choť. ...
[Žákavec: Chrám znovuzrození. Jan Štenc, Praha 1918]
Vojtěch
Hynais
1854-1925
1883
1883
Požár Národního divadla 12. srpna 1881 zlomil takřka
celý národ žalem, vzápětí ho ale inspiroval k soukromým
finančním obětem ve světě zcela nevídaným. Při požáru
vzala přirozeně za své i střídmá opona Ženíškova, a tak
při slavnostním otevření divadla 18. listopadu 1883, tedy
dva roky po požáru, obecenstvo spatřilo dílo Hynaisovo.
Julius Eduard Mařák
Když procházíme vnitřek divadla a sledujeme
způsob jeho výzdoby v jednotlivých prostorách,
najdeme v nich nejenom osobnosti jeho tvůrců,
nýbrž také různé životní názory. Účastníme se tím
nanejvýš zajímavého setkání slohů, tak jak se střídaly a oživovaly v XIX. století. Slavnostní pathos
nové renesance sousedí tu s přepychem třetího baroka, ilusionistická virtuosita čisté malebnosti
potkává se s historickou rekonstrukcí, romantismus soupeří s realismem. Každý sloh ukáže zároveň nový pohled na veliké s p o l e č n é t h e m a
o s l a v y V l a s t i . Celá generace tu rozjímala
o společném obsahu, každý její příslušník zabral
jinou stránku a ukázal důvody j e d n o t n é v í r y.
Meditovali o báji a pověstech, oživovali historii
země, bu d i l i n a d ě j i , snili o skvělosti současného života, zabývali se p ř í t o m n o s t í p ů d y.
Té věnoval devět láskyplných pohledů Ju l i u s
M a řá k ; opakoval v novém smyslu alegorickou
pouť Alšovu, rozlišil citový význam památných
míst. Jeho pojetí naší krajiny opíralo se jak o podklad romantismu, tak i realismu, žilo zároveň
z tradice malby domácí i ze šířky, získané pobytem
v ovzduší vídeňském. Tyto vlivy organicky spojila
jeho osobnost rozeného básníka a hudebníka, který dovedl krajinu nejenom vidět, nýbrž také prožít.
Mařák byl kreslíř citlivý a jemný, tichý pozorovatel, nábožně oddaný přírodní pravdě. Na rozdíl od
ostatních maleb v královské lóži jsou jeho historické krajiny v předsíni poměrně malé v měřítku
a vysoko pověšené, i hodně skromné ve vzhledu
a nepatheticky podané. Zato je vyznačuje tichá radost a obdiv naší přírody, uchopené přirozeně a
pravdivě, bez komposičních úprav.
Ř í p z n a m e n á p o č á t e k d ě j i n n á ro d a
č e s k é h o . Jeho monumentální znělcová kopule
vylíčena je netajemně, sotva s lehkým závojem
melancholie, jejž spustil na přírodu podzim. Ztišená paleta maluje teplou rezavou hněď zlátnoucího popředí, odrážející studenou modř nebes,
po nichž přehánějí se vzdušná oblaka. Široký výhled postihuje, jak hora roste z roviny, v níž živou
skvrnu tvoří pasačka s ovečkami. Její modrá sukně působí jako mezník ve výměru dálky prosvětlené a jemně nuancované, vyvážené barevně
i tvarově.
... Také B l a n í k nese poselství velikého míru.
Zadržel je našim představám po západu slunce,
ve chvíli výměny noci a dne, samotářský rozhovor velikého malíře s duchem přírody. Loučící
slunce ozářilo vrcholek, když ostatek krajiny už
zatopilo šero. Jenom v popředí zachycuje bledé
zrcadlo vody poslední stopy odcházejícího světla. V protikladech osvětlení rýsuje se jako klidný
slib a pevná zásada tím zřetelněji h o ra v e l i k é
v í ry v n e p o m i n u t e l n é p ř í š t í v l a s t i . ...
[Národ sobě. Melantrich, Praha 1950 (průvodní slovo k obrazům napsal V. V. Štech)]
Julius
Eduard
Mařák
1835-1899
1883
1883
Mařák se podílel na umělecké výzdobě Národního divadla
devíti obrazy památných míst Českého království: Říp,
Vyšehrad, Hradčany, Velehrad, Tábor, Domažlice, Hostýn,
Radhošť, Blaník. V publikaci »Národ sobě« vykládá jeho
dílo V. V. Štech: »Blaník« reprodukujeme na následujícím
listu, »Říp« již dříve, u Jandova projevu z roku 1868.
Emilián rytíř Skramlík
Jaroslav Vrchlický
... Co však stavební výbor svůj úkol končí, nastává družstvu našemu úkol ještě větší a nesnadnější: chrániti Národní divadlo, aby se nestalo
předmětem pouhé spekulace, udržovati je materielně a zároveň mu zabezpečovati čím dále tím
bohatší prameny národní poesie.
Síly družstva samotného, byť i sebe větší byly,
k tomu nestačí. Zde třeba vedle součinnosti
a podpory celého národa zvláště přízně obyvatelstva naší královské Prahy, podpory se strany
země a intendance, podpory naší vlastenecké
žurnalistiky a neúnavné píle členstva našeho divadla, které se osvědčovalo i v dobách velmi
trudných.
V této hodině posvátné dejme sobě všichni
slib že ve svorné součinnosti neúnavně budeme
pracovati, aby naděje našeho národa v divadlo
důstojné, aby ideály našich velikých mužů
v tomto pomníku slávy staly se skutečností!
Co bylo cílem našich snův a snahy a prací let –
ten zbožňovaný drahý chrám národa, jenž nejtajnější přání a slzy naše měl i odříkání, náš bezedný
žal a nadšení zas věcí; ten svatý idol našich tuch
i péčí, jenž měl náš život a měl naše všecko, ve
kterém podíl svůj má kmet i děcko: dnes otvírá
své brány v lesku, jase; jak fenix z popele vstal
v plné kráse. – To fénix pravý, větší než ten z báje. Na skráni zlatá koruna mu hraje, toť triumf ducha, jenž jej v mračna vznesl, jenž v balvanech
mu do základů klesl, tak čarovný a krásný, velkolepý, že závisti zrak před ním tone slepý, že zloby
škleb na tváři zrady mění se v žasu posuněk
a udivení, neb kamenní na římsách jeho bozi
svým varytem a hrůzou mask svých hrozí a hlídají, co národu je svato, ten práce výkvět – to myšlenky zlato. – Ó národe, tys dnes překonal sebe! –
V té době, kdy tvé síly zloba střebe, ty nejen proti vrahům v plné síle, i proti živlům neustáváš
v díle. Dnes klidně patři v tvář své budoucnosti!
Dnes mohou smířeny být otcův kosti, jež hnijí pro
tě v cizině i doma. Dnes číše plesu žíznivýma rtoma se můžeš tknout, nebo sobě jsi ji strojil. Dnes
velikou jsi ránu svoji zhojil. Dnes znova ku větším
jsi zralým činům, jež tobě plesem, slávou budou
synům. Tvá chudina dnes bohatství je tvoje. Dnes
můžeš hrdě nové vítat boje, ty bouří synu se sokolím křídlem! Tys v skálu bušil: opij se tím zřídlem, jež teče s nebe a umění slove a v budoucnost
bez konce nové, nové ti výhledy a cesty otvírá.
Dnes otců tvojich splněna je víra! Co bylo přáním,
touhou, snem, je skutkem! Pryč s výčitkou, pryč
s bolestí a smutkem! Zpět, zlobo s žihadlem!
Sviň, křídlo dračí, o záští dnes! Ať vítěz lid sem
[Šubert: Národní divadlo v Praze. Dodatky. J. Otto, Praha 1884]
Emilián
rytíř
Skramlík
1834-1903
V neděli 18. listopadu 1883 po 10. hodině ranní, kdy
ještě klepala v hledišti kladívka čalouníků, počalo se
scházet na jeviště Národního divadla jeho členstvo,
výbor družstva, intendant... Jako první se řeči ujal
samozřejmě Rieger. Pak již dostal krátce slovo tehdejší
předseda divadelního družstva rytíř Skramlík...
1883
1883
kráčí! Ať nadšení, ples, radost, jásot všade! Cos
velkého jak odpuštění klade se na minulost, jež se
v dálku tratí. Svit velké naděje všem čela zlatí,
těm, kdož zde dlí, i těm, kdož v českém kraji
a v cizině na nás teď vzpomínají, kdy národ, co
má nejlepšího, dává v stráž velduchů, kteří jsou
lidstva sláva, by hlídali to velké jeho dílo! Co ve
umění démanty se slilo pod sluncem věků všech,
pod sluncem zdejším, zde svítit bude leskem nejkrásnějším, všem studní spásy a všem chlebem žití a sluncem ducha, které věčně svítí.
Nuž brány do kořán již otevřete! Ať tady roste,
bují, vře a kvete, co ducha lidského je triumf stálý a českého co lidu vytrvalý vzruch k světlu nese
poesie křídlem! Nuž otevřte jej! V každém srdci
stydlém a unaveném ať dnes radost zkvítá, v každé chatě sluncem ať to svítá a sem ať vstoupí první tvůrce jeho: ten český lid, jenž silou ducha svého, svou prací, mozoly, svým potem, krví jej budoval; on otec jako prvý vždy myslil naň a v nejtěžší vždy zlobě dal znovu, neb tu stavěl: »Národ
sobě!« Nuž brány dokořán již otevřete! Ať každý,
co jej doma nudí, hněte, co v boji stran a veřejnosti vřavě jej týrá, tady zapomene, v slávě děl nesmrtelných ať mu všednost zmizí a život zaplá báječný a ryzí tím prismatem, jež umění nám skýtá!
Ať slovo básníka, jež bleskem lítá z úst umělce, ať
hudby bájné tony se rozhoupají na kouzelné zvony a ducha slávu, myšlénkou a lyrou jenž vítězí, ať
nesou vlastí širou, ať zvědí neteční – ba mrtví
v hrobě – že skutkem jest, co stavěl Národ sobě! –
Nuž brány dokořán již otevřete! Ať družina těch,
kterým v kadeř plete se věčný laur, sem nadšený
vjezd slaví! Ó jaká řada! Hlava vedle hlavy! Ať
všichni jdou! Ti, kteří od pravěku snem krásy hovořili ku člověku, i ti, jenž jádro duše jako bezdné
kdy básní pytvali a k záři hvězdné pak vznesli je-
1883
1883
ho velikost a bídu; ti, kteří vášeň, velkost, sílu lidu a věčné záhady, zlo s dobrem v boji ve báseň
tkali vše, co lidem rojí a vře, jenž luští ducha bájnou mocí! A v jejich středu hle, jsou naši otci,
jenž české Thalii kdys na chudobě jen nadšením
a láskou v bídě, zlobě, líp sloužili než jiní v blahobytu; jenž české myšlénce, českému citu k povzletu první propůjčili křídla a vedli lačný lid, kde
krásy zřídla, ti všichni jdou v své dědictví, jdou
domů. A nad nimi zní jako chorál hromu hlas národa, an skvoucí v pyšné zdobě chrám otvírá, jejž
stavěl jim a sobě!
***
... Opojen četbou cizích básníků ... prolétaje
duchem všecky oblasti světa a umění, zdál se být
dlouho ve vlasti své cizincem, uměleckým kosmopolitou zabloudilým do malého národa. ... Ale jakmile přešlo toto jinošské opojení, opírá se básník
ve svých letech vždy pevněji o půdu domova ...
V nesmírné řadě jeho sbírek nalézáme roztroušeno tolik básní, věnovaných českým záležitostem
a zjevům, že kdyby byly sebrány, vydaly by samy
na velikou knihu a vyvrátily by dokonale názor
o Vrchlickém jakožto básníku nepolitickém.
Mezi nimi nalézáme zvláště jednu, jež bez odporu může platit za n e j k rá s n ě j š í a n e j v ro u c n ě j š í v ý ra z č e s ké n a d ě j e.
Je t o b á s e ň » Č e ch y « , již napsal Vrchlický
jako úvod k stejnojmennému velikému dílu, jež počalo v letech osmdesátých vycházeti nákladem
J. Otty a mělo vylíčiti naši vlast slovem i obrazem.
Vrchlický nemluví o národě, nýbrž o jeho zemi, ale
země česká se svými krásami přírodními, svou minulostí a sliby do budoucna, jež dřímou v její půdě, je mu ovšem dějištěm národního osudu.
A tu, když byl básník s hýřivým přímo bohatstvím obrazů vylíčil její divy a půvaby, v dlouhé
řadě dlouhodechých slok, končí nádhernou svou
báseň těmito vidinami s v o b o d n ý ch Č e ch :
Julij Romančuk
... Ó, země slzí, krve, myšlenek a činů,
v svém velká bohatství a větší v pádu svém,
ó, s čela svého shrň již těžký závoj stínů
a staré slávy své si přitkni diadem!
Věř v lásku dcer Svých, matko, v zmužilost
svých synů!
Hle v prvním nadšení a s bouřným srdcem
plesem
ti myšlenky a krev, ti sny a skutky nesem,
bys šťastna byla zas a velká, všichni chcem! ...
Tu víru posud v hrudi, klenot vzácný, máme,
že lepší zaplane ti jednou budoucnosť,
že synů dav se vzbudí, tvoje pouta zláme,
v tvůj vínek zasadí zas nové slávy stkvost,
a Blaník otevře se, věštba neoklame.
Již jede kníže tvůj, nad jeho hlavou vlaje
ta stará orlice, a v ústech jemu plaje
sto ohňů zářících jak hvězdný k slávě most!
... Máte dojista mocnějších přátel, ne však
srdečnějších. Již za časů vaší a naší samostatnosti uzavřeli naši knížata přátelství s vámi,
v husitských válkách bojovala i rusínsko-litevská šlechta za vaši svobodu, později trvali naši
básníci a učenci v nejpřátelštějších stycích s vašimi a náš největší básník Ševčenko slavil vašeho Husa. Když jste nějakou národní slavnost
v Praze slavili, dostavili jsme se vždycky i my
a jsme hotovi vždy opět na vaše zavolání přijíti.
Sdílíme bez závisti vaši radost, obdivujeme se
vašemu vlastenectví, vaší vytrvalosti, vaší síle,
svornosti všech tříd občanstva, obdivujeme se
vám, že jste beze vší cizí pomoci sobě dobyli
svého nynějšího, úctu vzbuzujícího postavení.
Takový lid nezahyne, takový proud ani v německém ani v jakémkoli cizím moři nezajde,
nýbrž bude vždy víc a více vzrůstati.
Sláva takovému lidu a jeho vůdcům!
[Šubert: Národní divadlo v Praze. J. Otto, Praha 1881]
[Krejčí: Čeští básníci o české budoucnosti. Ant. Svěcený, Praha 1918]
[Šubert: Národní divadlo v Praze. Dodatky. J. Otto, Praha 1884]
Jaroslav
Vrchlický
Julij
Romančuk
1853-1912
1842-1932
V poledne pak oné památné neděle bylo slavnostní
akademií Národní divadlo otevřeno. Vrchlického proslov
v básni s pathosem přednesla herečka Marie Bittnerová...
Vrchlickému se ale téhož roku dostalo ještě jedné cti:
uvést básní »Čechy« patnáctisvazkové stejnojmenné dílo,
nejriskantnější to podnik Ottova nakladatelství vůbec...
1883
1883
Zatímco před patnácti roky, při kladení základního
kamene, panovala ještě nálada výrazně rusofilská, nyní
byla vystřídána polonofilstvím, a největší pozornost tak
asi byla na banketu věnována přípitku krakovského
purkmistra Weigela. Nás však velmi zaujala vřelá řeč
statečného rusínského říšského poslance Romančuka...
Vincenc Brandl
... Ortografie Dobrovský místněji se dotknul,
jelikož ona úzce s mluvnicí souvisí; jiného předmětu však, ačkoli též se v něm kladl odpor proti
názorům Dobrovského, pominul, prosodie totiž,
o které právě v době té se ozývali hlasové, že
v češtině má býti časomíra. Vydáni tehda »Počátkové českého básnictví obzvláště prosodie«
(1818 v Prešpurku), v němž anonymní spisovatelé (Palacký a Šafařík) časomíry velmi horlivě se
zastávají a přízvučnou prosodii úplně zavrhují.
Mluvilo se sice, že Dobrovský chystá odpověď,
jak vidíme z listu Kinského k Hankovi dne
25. srpna 1818: »Pište mi, zdali Dobrovský o české prosodii pracuje, jakž v Týdenníku (Palkovičově) se prohlásilo«; avšak zpráva ta neměla
podstaty a Dobrovský věci té se nedotknul.
Spor o ortografii a prosodii byl vůbec mnohem
vášnivěji veden, než Dobrovskému při rozumové
úvaze jeho líbiti se mohlo. Enthusiastického
vzletu a náruživosti ve prospěch vlastenecké věci byl prost. Ví t a l r á d k a ž d ý p o d n i k ,
každé zřízení, jež národu prospěti
a vlasť zvelebiti mohlo; ale nebyl
schopen té nadšenosti, která vlasť
a n á r o d k l a d e n a d e v š e c k o . V Čechách
mluvilo se již od r. 1814 o založení musea a když
Dobrovský slyšel, že na Moravě se osnuje něco
podobného, psal radostí pojat dne 21. ledna 1816
Cerronimu: »Hrabě Auersberg nedávno mi psal
s strany švédských archivů. Zdá se, že na Moravě
založiti chce museum. Jak přece patriotismus
všudy se probouzí a povznáší!« ...
Dobrovskému se líbila jediné činnost rozumová na chladné úvaze a vědeckém bádání založe-
ná a tak střízlivá byla povaha jeho, že netušil, jak
nejvýše potřebí jest, aby myšlénka jedněch proměnila se u druhých v cit a nadšenosť, která rozehřáti musí všecky vrstvy lidu, má-li si národ
bytnosť svou a potřebné podmínky ku všestrannému rozvoji života svého zabezpečiti, kterých
mu věda sama jediná nikdy a nikterak skýtati nemůže.
Protož Dobrovský také nepochopil, že vlastenci tak těžce to nesli, když prudkostí při něm v pokročilejším věku neobyčejnou ú t o k n a Z e l e n o h o r s k ý r u k o p i s u č i n i l : vlastenci v rukopise tom viděli drahý poklad, vzácný zbytek
starožitné poesie národní, kdežto on, nemaje pro
krásy poesie ani citu ani smyslu, v něm spatřil
toliko předmět grammatický, jehožto formy s jeho výzkumy filologickými se nesrovnávaly a tudíž p o d l e j e h o ú s u d k u b e z c e n y b y l y.
Spor o Libušin soud začal se právě tehda, když
Dobrovský do Vídně se chystal, aby tam staroslovanskou mluvnici sepsal...
[Brandl: Život Josefa Dobrovského. Matice moravská, Brno 1883]
Vincenc
Brandl
1834-1901
1883
1883
V roce 1883 vydává brněnský historik a zemský moravský
archivář Brandl »Život Josefa Dobrovského«, v němž se
okrajově dotkl i dávného sporu o českou prosodii, který
o deset let později rozpoutá polemiku o Jungmannovi.
Jako konservativec také bojoval statěmi mythologickými
a jazykozpytnými na straně obránců pravosti Rukopisů.
Josefa Havlíčková
Právě dne 1. července tatínek náš přišed k večeru z okresního zastupitelstva hlinského, povídal mi: »Vášo, myslím, že se spolu podíváme do
Brodu.«
»Proč, tatínku?« vyjekl jsem. Hrklo ve mně, že
tam snad půjdeme již kvůli mým studiím v příštím roce školním – – ne, že bych se byl netěšil,
nikoliv, vždyť byly mou touhou, ale že bude to
daleko z domova, mezi samými lidmi cizími. ...
»Na pohřeb – stará paní Havlíčková dnes
umřela,« povídal mi tatínek.
Nemohl jsem se hned upamatovati, která paní
Havlíčková, a proto jsem se na tatínka zahleděl
tázavě.
»Stará paní Havlíčková – Karla Havlíčka Borovského maminka –« dodal tatínek. ...
Pod krásným, čistým božím nebem, v plné záři slunečné zvolna vinul se průvod pohřební.
Prapory, smutečními závoji ověšené, mírně vlály, dojímavý zpěv vznášel se k nebesům a vůně
kadidla pronikala vzduch.
Pomyslil jsem si, že se Karel Havlíček dívá
s nebe, jak Čechové, krajané, nesou k hrobu jeho milou maminku, a že má jistě radost, protože
vidí, že naň nezapomněli a že jsou za práci
a utrpení jeho vděčni. ...
Rakev byla uložena a mocné ty zástupy lidstva
mlčky valily se do města. Když jsme potom s tatínkem jeli k domovu, povídal mi: »Vidíš, hochu,
jak je krásné, když každý dává zesnulému takové
svědectví o vážnosti a lásce. Jaké štěstí pro matku, vychová-li syna, který je nezapomenutelným
miláčkem statisíců lidí. Skoro třicet roků je syn
její zakopán, ale dnes jsi viděl a slyšel.«
Po několika dnech přinesl tatínek z Hlinska
noviny, ve kterých bylo o tom pohřbu psáno
a také řeč Riegrova. Konec její si sem opisuji pro
památku:
»Od matky přijímáme první dojem náboženství a mravního přesvědčení; základ, jejž ona synu svému vložila do srdce, stal se mu vodítkem
na dráze života. Že se stal mužem tak šlechetným, jest její zásluhou. I sluší nám tedy s úctou
vzpomínati té tiché duše. Ač vedla život jen tichý,
zkusila přece mnoho pro národ, a to tím, co utrpěl syn její, s nímž trpce cítila všechny útrapy,
jež jej tady stihly. Má tedy i v tom zásluhu, že
prostřednictvím svého syna trpěla pro národ.
Národ jí toho však nezapomněl. Když neohrožený bojovník za práva svého národa útrapami
sklácen byl do hrobu, když dcera i matka osiřely: ujal se jich národ. I nyní při otevřeném hrobě vzpomínám syna i matky i dcery, národem za
vlastní přijaté. Ké ž b y m a t k y č e s k é t a k o v ý ch s y n ů v í c e n á m d a l y. Ty pak, šlechetná matko, odpočívej v pokoji.«
[Rais: Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši-Třebízském. Topič, Praha 1902]
Josefa
Havlíčková
1804-1884
1884
1884
Roku 1884 umírá matka Havlíčkova. V posledních letech
života takřka ztratila paměť, a tak se prý denně modlila,
»aby se Karel šťastně navrátil z Ruska.« Do života této
prosté Češky, matky sedmi dětí, z nichž jen čtyři dorostly,
tragicky zasáhla především předčasná úmrtí snachy Julie
(26 let), syna Karla (35 let) a vnučky Zdeňky (24 let).
Václav Beneš Třebízský
... Narodil jsem se pod střechou doškovou, jako
jsou ty vaše zdejší, vyrostl jsem mezi lidem, kterýž myslí a cítí jako vy, přicházím mezi vás, abych
žil s vámi, abych vám ukazoval cestu, kterak se
slouží Bohu a k t e r a k s e s l o u ž í z e m i , v kteréž jste se narodili vy, v kteréž odpočívají vaši
otcové a v kteréž si odpočinete jednou i vy, abych
učil vás milovati Boha a m i l ova t i ř e č , kterouž
se k tomu Bohu mému i vašemu modlíváte. ...
***
... Chce-li kdo umrtviti a vyhladiti národ způsobem nejjistějším, nechť mu jen v y r ve z h l av y
p a m ě ť ; to ostatní podá se již samo sebou. ...
... Kdykoliv utkví zrak náš na postavě Jiřího
z Poděbrad, zdaž nezatane nám tu na mysli doba,
kdy p ř e d vo j s ky b í l é h o l va třásl se všecken
svět? ... A když tak spočine oko naše na obličeji
muže, jehož jméno jest Jungmann, zdaliž pak nevzpomeneme tak živě této tiché duše, kterak s pilností obrovskou přemáhá všecky překážky a milou mateřskou řeč nám brousí a čistí a zušlechťuje
jak brusič drahé kameny? Před obrazy předků přicházívá stísněn potomek a hledává aspoň u stínu
slavných otců svých útěchy, odvahy a posily. ...
***
Bože otcův mých, králi nebes i země, k Tobě
vznáším svou vroucí modlitbu za blaho své vlasti
a svého národu. Tvé svaté požehnání učinilo krásnou a kvetoucí moji vlast po pohromě největší,
kdy bědou lidskou byla k pláči zmořena, ono
nadchnulo silou a osvětlilo rozumem statečné
a zmužilé její bojovníky, a přivedlo chudobku, již
v zapomenutí klesající, opět na stupeň slávy mezi
ostatními národy – ó, jak velice Tobě za to děku-
1884
1884
ji, Bože můj, a prosím Tebe s celou svojí vroucností, by Tvé svaté požehnání dlelo n a d m i l e n o u z e m í , dokud kámen bude v ní státi na
kameni, a spočívalo n a d n á r o d e m d r a hý m ,
dokud nepřestane žíti jazyk jeho mluvy.
Žehnej vlast mou, Bože, kdy polibkem jara ze
spánku zimního probuzena bývá a odívá se v zeleň mladistvou, kdy vůní líbeznou jsou naplněny
její lesy i háje a plničky ptačího ševelu, žehnej
vlast mou, Bože, kdy požehnané jsou pole a role
její zrajícími plody a obyvatelé její v potu tváří
svých snášejí úrodu do svých příbytků, žehnej
vlast mou, Bože, kdy jeseň v ní svou vládu nastoupí a stromy a keře zralými plody balí, a žehnej vlast mou, Bože, i tehdy, kdy pokryje háv
sněhový její hory a lesy i chaloupky, jak hvězdy
na nebi rozseté.
Tvé požehnání svaté nechť vejde do paláců
zámožných, by tam hnulo srdci k dobročinnosti
a k útrpnosti, nechť nemine i prahu chatrče chudičké, by oblažilo jejího majitele, kteréhož chýžka ta je jediným bohatstvím, a nechť vynajde i ty
ubožáky, kteří nevědí, kam hlavu svou by měli
složit ... Neopouštěj, Hospodine, národ ten, jehož
krev jest krví mou a jehož tlukot srdce i mého jest
tlukotem, chraň jej, střez a opatruj, zachovej jej
před zlem veškerým a před každou zhoubou.
Dej, aby nikdy v něm nevznikly různice a nesváry domácí, chraň jej před úklady zlými jeho
nepřátel a popřej, aby ve svornosti, lásce bratrské
v míru dokonalém hledal jedině a našel blaho své.
Vzníti v srdcích našich, v srdcích celého národa
pravou, ryzí lásku k vlasti, nechť všichni milujeme
rodnou naši zemi jako matičku svou, roditelku,
a hotovi jsme v každém okamžiku sílu naši, ducha
našeho a rozum náš službě její zcela zasvětiti.
Osvěť milostí svou, Hospodine, též duše zblou-
František Bačkovský
dilé, které se hanbí za jazyk svých předků a nectí
drahé to otců našich dědictví, přiveď je k srdci
společné naší matky a učiň dítkami zdárnými.
A tak, rosou Božského požehnání Tvého, všemohoucí Bože, hojně pokropena, vlast má skvíti
se bude v kráse májové, šedý, omžený věnec hor
skvostnou jí bude korunou, šepotající, zelenavé
lesy vlasem bohatým a řeky stříbropěnné líbeznými stužkami, s p o j u j í c í l á s k u n a š i s p o l e č n o u , – a když svorně, bratrsky budeme pracovati společně, jak na polích, rolích a chatrčích doškových, tak i na místech vědy, učenosti a umění,
pak s Tvým, Pane, přispěním zasedne vlast má na
trůn mezi národy a v y n i k a t i bu d e m e z i n i m i j a ko d é m a n t m e z i k ř e m e ny.
Ó dej, dobrotivý Bože, abych činností svou
vlasteneckou byla ozdobou své rodné země, i tak
sobě zasloužila klidného odpočinku v její hlíně
a dopřej mi té milosti, abych životem bezúhonným, vzorně křesťanským v této vlasti hodnou se
stala vstoupiti jednou ve vlast všech národů celého světa. Amen.
... Každý snad národ má svou hymnu nebo nějakou oblíbenou píseň vlasteneckou, kterou své
vlasti city horoucí na jevo dává. Národ český má
kromě mnoha jiných zejména dvě takové písně,
totiž husitskou »Těšme se blahou nadějí!«
a »Kde domov můj?«, z nichžto druhá každičkému Čechu předobře jest známa a jest n e j k r á s n ě j š í p í s n í č e s k o u v ů b e c . ...
Není písně, která by tak všeobecně oblíbena
byla, u ž á d n é h o j i n é h o n á r o d a , třeba že
text její ničím neobyčejným nevyniká. Za to
však nápěv její jest tak dojemný, tak úchvatný,
že mu n i k d o , b y ť a n i s l ov ů m n e r o z u m ě l , n e o d o l á , by pohnut nebyl.
Kéž často zpěvná ústa zahlaholí tuto růži ve
vínku našich písní národních a v podobě rozhojněné, kterou přítomné vydání podává. ...
[Šmejkal: Píseň písní národu českého. A. Neubert, Praha 1935]
[Rais: Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši-Třebízském. Topič, Praha 1902]
Václav
Beneš
Třebízský
František
Bačkovský
1849-1884
1854-1908
Beneš Třebízský patřil k těm mnohým kněžím, kteří bez
niterného sváru dokázali snoubit přehlubokou lásku
k vlasti a svému národu s universalismem státní církve
katolické. Začínáme úryvky z vlasteneckých kázání, po
nich následuje horoucí »Modlitba za vlast«, již Beneš
sestavil pro české dívky krátce před předčasnou smrtí.
1884
1884
K 50. výročí reprintuje Bačkovský knížečku »J. K. Tyla
Kde domov můj?«, tentokrát již uvedenou stručnými
»dějinami jejího vzniku«. V druhé části je původní text
Tylův, dvě varianty pro Moravu, jedna pro Slovensko,
jedna pro všechny české země a řada překladů: slovinský,
polský, chorvatský, anglický... Německý nečekaně chybí...
František Herites
Nevypadá jako komma. Ale nos bývá dosti často zahnutý, jako nejkrásnější krasopisná čárka
hned od kořene vypoulený, více méně ozdobně
zakřivený. Takovému nosu říkáme orientální nos.
Ale jak praveno, nezbytným přídavkem našeho
bacillu není; objevuje se též začasté jako mladík
plavovlasý, modrooký, přepásaný černočervenožlutou trikolorou, s obrovskou žízní a flíčky
anglické náplasti po obličeji. Někdy bývá též doktorem práv, který se usadil v krajině, statkářem,
který se tu zakoupil, nebo dokonce milostivou
vrchností anebo, a to nejčastěji, kantorem nově
založeného ústavu středního nebo nové školy
obecné, která má se státi dobrodiním českým dětem. Tu a tam jmenuje se Řebíček, nebo Vomáčka,
nebo Vepřík, ale k velkoněmeckému praporu stojí
jako skála, jako pařez, jako dub a to je nejničemnější a zároveň nejnebezpečnější sorta.
Kdo z nás, kteří stojíme aspoň ve třicítce svého
života, příležitost měl za svého dětství navštíviti
některé německé město v jižních Čechách, jistě
nepamatuje, že by byl pozoroval tenkráte i jen
známku povážlivé nemoci, která dnes v místech
a krajinách těchto řádí epidemicky.
Příčinou nemoci jest bacill, mikrob, jako tajemný živočich, kterého objevil dr. Koch.
Uvádíme nový druh ten do vědy, k četným soudruhům z říše bakterií a dáváme mu patřičné jméno v naději, že přijme je a uzná všecka vzdělaná
Evropa: B a c i l l u s t e u t o n i c u s .
Býval jsem před dvaceti a více lety na návštěvě
v Prachaticích; nebožka matka vozila mě počátkem každých prázdnin ke strýci, a zůstal jsem
vždy nejméně tři neděle.
1885
1885
Nepamatuji se, že bych byl dobré šosáky prachatické i dost málo jen znepokojil, ačkoli jsem
po městě chodil v čamarce plné šňůr a s klobouku
mého houpaly se vyzývavě dva třapečky. Mluvili
se mnou česky, dost špatně snad, ale tak jak to šlo,
a nikoho nenapadlo, že bych zapříti měl svůj jazyk, abych dýchati směl vzduch německého města. Vzpomínám na ty bodré, hranaté muže drsných
mravů, s drsnou, širokou výslovností bavorského
dialektu, vzpomínám na ně nejinak než s radostí.
Byli to poctivci v tvářích i duších. Němci smýšlením svým i svými city, ale snášenliví ke každému a s každým a milující svou zemi rodnou s láskou, ano vášní všech horalů.
Tenkráte jim přijíti i jen se zmínkou o roztržení
Čech, a byli by pánům napráskali svýma německýma rukama, svou bratrskou pěstí.
»Wir Böhmen – – Unser Böhmen – – « vím zcela dobře, kterak slova ta často plynula z úst mého
strýce, když seděl mezi přáteli v hostinské místnosti knížecího pivovaru, i popíjeli z chutných
dřevěných korbelů, opásaných čistými bílými obroučkami ... a slova ta všade vzbuzovala souhlas
a nikdy a nikde nevybízela k odporu. Zní mně dodnes ještě, zcela živě, v uších ten tón, kterým tenkrát v kruzích německého lidu v Čechách vyslovován pojem historické naší vlasti, kterým vzpomínáno na její slavnou a velikou minulost, kterým
pronášena jména jejích starých králů a hrdinů,
z nichž některého obraz zdobil i každou měšťanskou světnici českého Němce – a byly mezi těmi
obrazy i Poděbrad, Hus a Žižka. [...]
Zpěvácký spolek prachatický se spolky sousedních českých měst: Vodňan, Bavorova, Netolic,
scházel se a stýkal přátelsky a sám byl jsem přítomen, když přivítal je ve svých starobylých branách, i zpívalo se pak střídavě česky a německy
a »Schumavann se neotrodi« vyjímalo se snad
z německých úst statných Prachatičanů poněkud
komicky, ale dojem celku byl nad míru vážný...
Kde jsou všechny ty doby!...
Nejsem s to, abych vybavil se ze vzpomínek...
Jako hoch seznámil jsem se na prachatických
svých návštěvách vždy rychle s dětmi stejného
stáří, i byli jsme mžikem přáteli a kamarády nejlepšími. Nevím ani, kterak jsme mluvili, jakousi
slátaninou slepenou bez ladu a skladu z obapolných jazyků našich mateřských, ale to vím jistě,
že nepohrdal jeden druhým a že jsme navzájem –
snad bude se to zdáti podivným, když řeč jest
o malých dětech, ale pravím to se vší opravdovostí a se vší rozvahou – my jsme navzájem se ctili.
Dnes pošlete své dítko do německého města
svého sousedství, a od školáků první třídy přiletí
mu při nejmenším a při nejbližší příležitosti na
hlavu aspoň nějaký český pes nebo jiné krásné
slovo nenávisti a pohrdání...
A nenávisti, pohrdání, záští dostane se i vám, ať
přijdete jako člověk hledající sobě u nich výživy,
zaměstnání, nebo jako kvapný poutník, jako tourista. Jste před nepřítelem, to vědomí máte hned
a vždy na první pohled, na první dojem. Pohrdání,
výsměchu dostane se vaší řeči, vašemu kroji, vašim mravům – nenávisti vašim otcům i dědům, záští vašim synům a dcerám... Vyštvou vás ven a vyhryžou... A nemůžete-li jíti, jste-li osudem svým
připoután k nim, k jejich půdě – ztrpčí vám každý
okamžik; berou vám živnost vaši a pod vaší existencí podemílají břehy, prameny výživy odvádějí
vám a je ničí... vypovídají vás z bytů a blátem pohazují vaše domy... [...]
My se zlobíme, odrážíme útoky, vracíme rány...
A zatím jest vše pouhá nemoc, jakási cholera,
která přišla na krajany naše druhé národnosti, zlá,
těžká nemoc, z níž, bohužel, sotva as bude vyléčení a jejíž příčinu objevili jsme nadpisem stati této: Bacillus teutonicus... [...]
Velkoněmectvím prožrán jest už dnes celý pás
lemující krásnou naši vlast... [...]
Dnes podívejme se na německý lid v Šumavě,
navštivme třebas Prachatice nebo kterékoli jiné
město, kterýkoli jiný kraj německý v západních
a jižních Čechách... Místo starých Larů domácích
nalezneme i zde Bismarka a zase jen Bismarka.
Meissnerovy melodie nezpívají se již, jako on
sám jich nezpívá – nahrazeny jsou písněmi jinými,
písněmi o Rýnu a společné vlasti.
Místo ušlechtilých citů k slavné minulosti české
přivítá vás touha po rozdělení Čech.
Místo bývalého míru s námi, boj – boj za každou cenu, boj na smrt, do vyhlazení...
Bacillus teutonicus...
A Bacillus teutonicus šíří se dále a šíří se podloudně už i do krajin našich, mezi lid český, mezi
naše české děti jihočeské.
Řádná desinfekce jest otázkou naší životní. ...
[Herites: Psáno pod čáru. J. Otto. Praha 1909]
František
Herites
1851-1929
1885
1885
V roce 1885 vydává vystudovaný farmaceut a vodňanský
lékárník Herites pod názvem »Psáno pod čáru« poprvé
dva svazky svých fejetonů z let 1875–85. Pro nadčasovost
otázky »řádné desinfekce« přinášíme fejeton »Bacillus
teutonicus« bezmála celý. Jen protentokrát je však námi
vypuštěný text naznačen třemi tečkami v z á v o r k á c h .
Cyrill Štěrba
Roku 1885 dne 23. srpna posvěcen byl také prapor zdejší živnostenské jednoty. Prapor školní
i tento světil místní farář P. Josef Kašpar a proslovil v obou případech nadšené a krásné řeči. ...
Jiná zajímavá věc stala se té doby v j o s e f ov s ké m ko s t e l e . Stará zvyklost stanovila zde
modlení při požehnání odpoledním v poslední den
občanského roku po německu. Některý rok bylo
v naplněném kostele tolik Němců, že si kněží u oltáře sami německy odpovídati museli. Zásluhou
zdejšího občana Ludevíta Raymana zlomena tato
zvyklost o Sylvestru rázem. Rayman s několika
věrnými obsadil kruchtu kostelní a k n ě m e c ké
n á p ově d i O t č e n á š e s p u s t i l i č e s ko u d o pověď. Všichni věřící jako jedněmi
ú s t y s e p ř i d a l i . D r u hý a t ř e t í O t č e n á š
b y l u ž j e n o m č e s ký. Na Nový rok ráno chodil už četník od účastníka k účastníku zjišťovat
jména. Udavač, který ani na pobožnosti v kostele
nebyl, si pospíšil. Při stání u krajského soudu dosvědčilo kněžstvo civilní i vojenské, že demonstranti byli daleci nějakého skutku rušení náboženství a že celý akt přispěl ku všeobecné zbožnosti a tím byla věc odbyta. ...
Německá škola lovila duše stále s velmi dobrým výsledkem. Vnadidlem lákavým a poutavým byly vánoční podílky všeho žactva bez rozdílu potřeby. To působilo.
Ve škole české žáček nebo dívka dopoledne trochu zlobili a doma při obědě vypravovali, jak je
pan učitel nebo slečna přede všemi dětmi pro nic
vyhubovali. Tatínek se rozhněval. Nedojedl už ani
s chutí oběd a strojil se spěšně do nedělního kabátu. Po obědě zavedl dítko na »druhou stranu«, t. j.
do německé školy; říd. učitel Syřiště říkával, že
»do přelejvárny«.
Tatínek vrátil se domů, vypravoval o vlídném
přijetí v německé škole, potom si dočetl »Národní
Listy« a večer připomenula mu drahá choť, aby
nezapomněl jít do schůze. Papínek byl totiž členem několika místních vlasteneckých spolků,
z nichž jeden právě dnes jej do schůze výborové
volal. To nikterak otcovu odpolednímu zákroku
nevadilo. »Nóbl« representace německé školy
udusila a skonejšila všecko vlastenectví. ...
***
... Škola měla štěstí, dostala se do rukou výborných učitelů. Knorr, Siříště, Novohradský, Zindulka byli vzornými vychovateli a učiteli-vlastenci.
Mnohý z nás děkuje ze značné části jim, že si uchoval v příboji němectví, které nás po celý život
obklopovalo, neporušené své češství. Ještě dnes vidím pana učitele Siříště, jak vytahuje za školní skříní a před našimi zraky rozvinuje zakázanou, jím
vlastnoručně zhotovenou mapu zemí koruny české,
ozdobenou obrazy korunovačních klenotů. ...
[Štěrba: Z pamětí města Josefova. Fr. Večeřa, Josefov 1926]
[Stejskal (usp.): Vzpomínky rodáků a přátel ... města Josefova. Nákl. vlast., Josefov 1930]
Cyrill
Štěrba
1875-1932
1885
1885
Josefov – kdysi fortifikační klenot Habsburků. A bašta
rakušáctví... A přece jen – kronikář Štěrba sice zmiňuje
váhavost jistých tamních tatíků, ale v druhé vzpomínce,
a to na rok 1867, plk. V. Rayman zase přičítá josefovským
učitelům »neporušenost svého češství«. To ostatně editor
této čítanky také – a především svému učiteli třídnímu...
Obsah kapitoly třetí
1868
1868
1868
1868
1868
1868
1868
1868
1868
1868
1869
1869
1869
1870
1871
1871
1871
1872
1872
1872
1872
1872
1872
1873
1873
1873
1874
1874
1876
1876
1876
1877
1879
1879
1880
1881
1881
1881
1881
1881
1881
1881
1883
1883
1883
1883
1883
1883
Josef Zítek (a první stavba Národního divadla)
Ferdinand Urbánek: Vítání kamene radhošťského a řipského
Jan Hrabě z Harrachu: Nechť dílo to vzdoruje stoletím
Karel Leopold Klaudy: Národ český ví, co chce...
Jozef Miloslav Hurban: Řeč k založení Národního divadla
Samuel Novák: My jsme a budeme vaši!
Vladimír Ivanovič Lamanskij: Řeč k založení Národního divadla
Jovan Subotić: A zůstaňte Slovany!
Josip Vošnjak: Již kopali nám Němci veliký hrob...
Michał Hórnik: Skála u německého moře...
Bedřich Smetana: Dopis Františku Nerudovi
Josef Václav Sládek: Ze života amerických Čechů
Ferdinand Tallowitz: Pomník Fügnerův na hřbitově Olšanském
Eduardo Arana: Dopis z Kuby českým Sokolům
Miroslav Tyrš: Náš úkol, směr a cíl
Franz Josef I. Habsburg: Závazek ke korunovací přísaze
Josef Kalousek: O korunování na království České
Vítězslav Hálek: Jungmannovy stoleté narozeniny
Karel Sabina: Obrana proti lhářům a utrhačům
Jakub Budislav Malý: Ke zradě Karla Sabiny
Antal Stašek: Setkání s Karlem Sabinou
Elisée Reclus: České palice
Richard Andree: O češtině – Svatý Václave...
Josef Durdík: Výbornost mluvy naší...
Jindřich Hájek: Tělocvičná Jednota Sokol v Chicagu
Anna Náprstková: K založení Českého průmyslového musea
Václav Zelený: Jungmann a Rukopisy
Jan Neruda: Pro strach židovský – Našim kosmopolitům
Jan Karafiát: K »Broučkům«
Anton Ohorn: Město slávy a zřícenin
Vácslav Vlček: Za Františkem Palackým
Jan Stanislav Skrejšovský: Rubikon české opozice
Matouš Václavek: Na oslavu Jejich Veličenstev
Emil Holub: Sedm let v jižní Africe
Anna Lauermannová: Počátky literárního salonu
Svatopluk Čech: Kde domov můj...
Josef Boleslav Pecka: Národnostní štvaní...
Rudolf arcikníže Habsburg (v Národním divadle)
Augustin Berger: Nastal nešťastný 12. srpen 1881
Leopold Schmidt: Ty vznešený lide český
Hynek Jaroslav Mejsnar: Po shoření Národního divadla
Ladislav Zápotocký Budečský: Národní divadlo vyhořelo
Josef Schulz (a dokončení stavby Národního divadla)
Vojtěch Hynais (a »jeho opona« podle Františka Žákavce)
Julius Eduard Mařák (a Národní divadlo podle V. V. Štecha)
Emanuel rytíř Skramlík: V hodině posvátné dejme sobě slib...
Jaroslav Vrchlický: Co bylo cílem našich snův... – Čechy
Julij Romančuk: Sdílíme bez závisti vaši radost...
1883
1884
1884
1884
1885
1885
Vincenc Brandl: Josef Dobrovský
Josefa Havlíčková (a její pohřeb ve fikci K. V. Raise)
Václav Beneš Třebízský: Modlitba za vlast
František Bačkovský: J. K. Tyla »Kde domov můj?«
František Herites: Bacillus teutonicus
Cyrill Štěrba: Z pamětí města Josefova
❖❖❖
Tak to náhodou vůbec nebyla marná rada!
Tedy zejména někdy koncem léta roku 1921...
Dnes si ale raději pořiďte necensurovanou digitální versi
naší čítanky na internetové adrese:
http://www.narmyslenka.cz
ČESKÁ REVUE. Můj národ a má vlast.
Kapitola třetí (1868 až 1885)
Uspořádal & typo a ve svém studiu Polaris
vydal Ladislav Bátora ([email protected]).
Vydání první. Praha, září 2005.