Jak správně vyslovovat hlásky a nejčastější vady při

Příloha k příspěvku Logopedické obtíže v MŠ
RUZ-044.6
Jak správně vyslovovat hlásky a nejčastější vady při výslovnosti
Autorka: Mgr. Kateřina Kalábová
Výslovnost p, b m – vadná výslovnost se objevuje zřídka, objevuje se záměna b za neznělé p.
P se tvoří z energicky šeptané hlásky b, také prudkou explozí nafouklých tváří proti hřbetu ruky.
Vyuţíváme k nácviku: Píp, papá, pije, Pepa, pán atd.
Vytvoření hlásky b vychází z hlásky m. Stiskem nosu a vyslovováním hlásky m dostaneme hlásku b,
také můţeme vyuţít neznělé p při současném znění hlasu. Vyuţíváme k nácviku: Bů, buben, bubnuje,
bučí, bé, bába, banán atd.
Při vyvozování hlásky m většinou postačí zraková kontrola při pohledu do zrcadla a upozornění na
nosní rezonanci. Rty jsou u sebe, přidáme hlas a vyvodíme m. Někdy se vyuţívá hlásky á při široce
otevřených ústech, která poté zavřeme a ozve se zvuk podobný hlásce m. Vyuţíváme k nácviku:
máma, Ema, mísa, myje atd.
Pokud se objevuje vadná výslovnost hlásek f, v, tak bývají hlásky vynechávány.
Vytvoření hlásky f spočívá v tom, ţe dítě má přitlačený spodní ret k horním řezákům a přitom fouká do
papíru. Zpočátku vyvozujeme f na konci slova. Vyuţíváme k nácviku: baf, haf, Fanda, foukat, výfuk
atd.
V se vyslovuje pomocí hlásky ú, kdy máme zároveň spodní ret přitlačen k horním řezákům a
vyslovujeme úá, úo. Nebo téţ pomocí hlásky f za přidání hlasu. Vyuţíváme k nácviku: vana, Véna,
víno, Eva.
U hlásek t, d, n se znělé d často nahrazuje neznělým t nebo bývají tvořeny interdentálně.
Hlásku t vyvozujeme pomocí odezírání v zrcadle. Vyuţíváme k nácviku: táta, teta, tele, bota, Ota, táta.
D vyvozujeme podobně jako t v zrcadle nebo přidáním hlasu k hlásce t. Z hlásky n vytvoříme d tak, ţe
vyslovujeme hlásku n a stiskneme nos. Vyuţíváme k nácviku: dům, dupe, dudy, dáma, Dan, jahody.
Hlásku n také tvoříme tak, ţe v zrcadle sledujeme polohu jazyka a odezíráme. Vyuţíváme k nácviku:
nanuk, nána, Hynek, hrnek, Jana.
Vadné tvoření sykavek (s, c, z, š, č, ž) se nazývá sigmatismy. Parasigmatismy vyjadřují záměnu
sykavek za t nebo ch nebo ostré za tupé.
−
Interdentální sigmatismus je nejrozšířenější, hrot jazyka je vsunován mezi zuby.
−
Addentální sigmatismus je způsoben opíráním hrotu jazyka o horní řezáky a způsobuje
zastřený sykot, kdy s je podobné hlásce t.
−
Labiodentální sigmatismus – sykavka je tvořena obdobně jako hláska, zvukově jí je
podobná.
−
Při bilabiálním sigmatismu uniká výdechový proud štěrbinou mezi sevřenými rty.
−
Při laterálním sigmatismu uniká vzduch jednou nebo oběma stranami kolem jazyka.
−
Nazální sigmatismus vzniká tak, ţe vzduch uniká nosem místo ústy.
−
Pro laryngální sigmatismus je typický šelest vznikající v hrtanu, který je znakem palatolálie.
© INFRA, s.r.o., KAFOMET pro mateřské školy, Stařeč 2016, www.infracz.cz
1
−
Při aspiračním sigmatismu jsou sykavky tvořeny retozubným zvukem při krátkém vdechu.
Hlásku c vyvozujeme následovně: dítě roztáhne rty do úsměvu, přiblíţí řezáky, přitom jemně šeptem
vyslovuje hlásku t a ozve se c. Začínáme zapojením hlásky c na konci slov. Vyuţíváme k nácviku:
noc, moc, pec, pac, Micka, cíp, cíl, ovoce, Vánoce, couvat, cumel, cop atd.
Při hlásce s prodluţujeme hlásku c aţ do sykavého cssssssss, můţeme vyuţít připodobnění
k hadovi a opět začínáme s upevněním na konci slova. Vyuţíváme k nácviku: les, pes, husa, mísa,
postel, posel, sova, sníh, smích, sůl, husa atd.
Hlásku z vytvoříme z hlásky s s přidáním hlasu. O znělosti se přesvědčíme opřením hřbetu ruky o
bradu. Vyuţíváme k nácviku: veze, leze, zívá, Zita, zubař, zpívat, Zuzana, zelí, zlatý, zlobí atd.
Na vyvození hlásky č vyuţíváme hlásku ť, která při šeptání zní jako č, nebo sešpulíme rty, hrot jazyka
se tak posunuje mírně dozadu, vyslovujeme c a ozve se č. Vyuţíváme k nácviku: míč, koláč, pekáč,
babička, Evička, kočka, člun, teče, číst, čítanka atd.
Pro vyvození hlásky š můţeme vyuţít připodobnění k šumění deště: šššš. Nebo vyuţijeme hlásku s,
sešpulíme rty, hrot jazyka posuneme mírně dozadu a ozve se nám š. Připodobňujeme dítěti zvuk
vlaku. Vyuţíváme k nácviku: myš, koště, koš, šumí, šálek, šála, šumák, šašek, šimpanz, široký,
Štěpán, Dáša, Máša atd.
Hlásku ž vyslovujeme jako š s výrazným zněním hlasu, také lze vyuţít hlásku z, usměrníme polohu
jazyka a podobně jako u š sešpulíme rty a ozve se hláska ž. Vyuţíváme k nácviku: ţába, ţene, ţupan,
Ţaneta, ţralok, ţirafa, ţije, můţe, ţito, ţíţala atd.
Hláska l bývá často nahrazována hláskou j, h, v nebo vynechávána. Hlásku l vyvozujeme odezíráním
správné polohy jazyka v zrcadle, při otevřených ústech se jazyk opře o horní řezáky a potom se
přemístí dolů. Zpočátku nacvičujeme izolovaně na konci slov. Vyuţíváme k nácviku: šil, myl, letadlo,
píle, míle, spolu, hledá, láká, panelák, mléko, vlk, lovec, láska apod.
Chybně vyslovené r je jednou z nejčastějších poruch. Objevuje se vynechávání či její záměna za
hlásku artikulačně snazší a hlásku s deformovaným tvořením. Rotacismů máme několik druhů:
−
retný – vzniká rozkmitáním rtů,
−
retozubní – závěr horního rtu a dolních řezáků nebo závěr dolního rtu a horních řezáků,
−
mezizubní – je tvořen rozkmitáním hrotu jazyka mezi zuby nebo vytrčením jazyka z úst a
jeho staţením zpět atd.,
−
boční – vzduch uniká na jednu stranu mezi jazyk a tvář a únik vzduchu je viditelný na první
pohled,
−
patrový – hrot jazyka se stáčí proti patru dozadu,
−
zadopatrový – měkkopatrový – vzniká rozkmitáním měkkého patra,
−
čípkový – vzniká rozkmitáním čípku,
−
nosový – vzduch proráţí při rozkmitání měkkého patra nosem,
−
jazykohltanový – vzniká mezi kořenem jazyka a stěnou spodní části hltanu,
−
hrtanový – rozkmitání vzniká v hrtanu,
−
hyperkinetický – vzniká při prudkém zacvaknutí zubů, kdy dolní zuby cvaknou o horní.
Hláska r je velmi artikulačně náročná, proto je potřeba dostatečná hybnost mluvidel. Před
vyvozováním hlásky r musí být vyvozeny hlásky t, d, n, l. Nejčastěji se vyuţívá metoda substituční,
© INFRA, s.r.o., KAFOMET pro mateřské školy, Stařeč 2016, www.infracz.cz
2
kdy vyvozujeme hlásku r pomocí hlásky d. Dále se vyuţívá mechanických pomůcek (např. špátle)
anebo se metody vzájemně kombinují.
−
Zpočátku se vyvozuje po souhlásce na počátku slova (trká, prší),
−
po souhlásce uprostřed a na konci slov (otrava, Petr),
−
uprostřed slov po samohlásce (párky, horký),
−
uprostřed slov mezi dvěma samohláskami (pára, můra, kůra),
−
na konci slov po samohlásce (sýr, mír, dar),
−
po předloţce a nakonec na začátku slova (ruka, ryba, rys).
Vadně tvořená hláska ř vzniká u palatolálie (rozštěpové vady), kdy je nahrazována j, h, z, ž, d, ď.
Rotacismus bohemicus labiodentální – tvoří se mezi dolním rtem a horními řezáky (zvukově podobný
v nebo f).
Rotacismus bohemicus bilabiální – tvoří se podobně jako labiodentální ř, ale vyskytuje se zřídka.
Rotacismus bohemicus velární nebo uvulární – jsou tvořeny rozkmitem měkkého patra nebo čípku
apod.
Rotacismus bohemicus laterální – hláska ř je tvořena bočně.
Při vyvozování hlásky ř vyuţíváme jiţ vyvozenou hlásku r, zuby se stisknou a šeptem se vyslovuje
hláska r a tím vzniká ř. Rovněţ jako u r, i u ř se nácvik provádí postupně:

nácvik ř po souhlásce (příště, dříví),

na začátku slova (ředkvička, řídit, řeka),

uvnitř slova nebo v poslední slabice (hoří, křoví, bořit),

uprostřed slova po samohlásce nebo před souhláskou (dvířka, hořký),

na konci slova (kuchař, ohař).
U hlásek ť, ď, ň se často objevuje záměna za t, d, n. V jistých případech je nácvik dlouhodobější
záleţitostí. Při nácviku vycházíme z hlásky t, kdy navíc přidáme jazyk za dolní řezáky a vyslovíme ť.
Obdobně postupujeme u vyvození ď a ň. Vyuţíváme k nácviku: tok, tikot, triko, tenis, dělá, diví, děvče,
děsit, někdo, něco, němý, nic, nikdo atd.
Vada hlásky j se objevuje vzácně, většinou je vynechávána. Hlásku j vyvozujeme pomocí samohlásky
i, přičemţ zmenšíme čelistní úhel a spojujeme s dalšími samohláskami: ia, ie a vzniká já, jé.
Vyuţíváme k nácviku: Jana, jahody, jinak, jablko, jedeme, pijeme, pijavice atd.
Hlásky k a g jsou nejčastěji nahrazovány hláskami t a d. Při vyvozování hlásky k stlačíme hrot jazyka
dolů mírně dozadu a začneme energicky vyslovovat tata a toto a ozve se kaka, koko nebo si
pomůţeme hláskou ch, kdy dítě šeptem prudce vyslovuje ch a přitom tlačí spodní část úst nahoru a
ozve se k. Hlásku k je moţno rovněţ vyvozovat i vleţe. Vyslovování hlásky k souvisí taktéţ
s inteligencí a někdy je její vyvození velice těţké. Vyuţíváme k nácviku: Katka, Karel, kopka, kroupa,
mouka, káva atd.
Hláska g je znělou variantou hlásky k, můţeme vyslovovat skupinu hlásek, např. Enţe, enka, a
zároveň stiskneme nos, takţe se postupně ozve g. Rovněţ můţeme vyuţít hlásku d, kdy postupujeme
stejně jako při vyvození hlásky t. Vyuţíváme k nácviku: gól, guma, gumička, glóbus, Gerda, gratulace
atd.
© INFRA, s.r.o., KAFOMET pro mateřské školy, Stařeč 2016, www.infracz.cz
3
Vady hlásky ch jsou poměrně časté, hláska je buď vypouštěna, nebo nahrazována hláskami h a k. Při
vyvození hlásky ch necháme dítě nahlas vydechnout, přičemţ výdech spojíme se samohláskou: ách,
och, ech. Pokud vyvozujeme z hlásky k, tak vyslovujeme prodlouţené kchkch a ztotoţňujeme zvuk
s hláskou ch. Vyuţíváme k nácviku: chléb, chmýří, chuť, Michal, chata, chyba, chytrák atd.
Hláska h bývá často vyslovována jako neznělé ch. Vyvozuje se pomocí ohmatávání krku či hrudi.
Vyuţíváme k nácviku: Hana, Helena, halit, hladit, hlava, váha, duha, hrábě, houští, druh atd.
Samozřejmostí při logopedické péči u dyslálie je postupovat dle rad logopeda a cvičit dle zásad
Seemana.
© INFRA, s.r.o., KAFOMET pro mateřské školy, Stařeč 2016, www.infracz.cz
4