tato kapitola v PDF

KAPITOLA
16
Krajina Jana z Husince
Tam drsně se žije a pozdě zraje.
Daleko, daleko, a přece neunikneš jim,
tem svahům posetým
trním a kamenem.
Ten kámen, ty trny i v srdci mém.
>Podzimní větry jí rozervaly šat
a vidím zemi vyhublou, kostnatou
těžkými vrkoči lesů proti nebi vlát
kacířsky hrozíc pěstí skalnatou,
do rovin shlíží, jež posedla pýcha.
Motýli úsměvů jen mihnou se hložím
na našich stráních. A srdce rozkřesané
té země kamenem
vysoko vzplálo snem
o království božím.
1
16. Krajina Jana z Husince
(A. M. Píša: Z jižních Čech)
Lyrická evokace básníka, kterou tak zasvěceně oslavuje rodnou krajinu,
vskutku výstižně vyvolává končinu, nad jiné bližší českému srdci...
Na rulových útesech u říčky Blanice živoří kleč1 a podzimní hořce dýchají
do mlh temněfialovou kajícností. Je hořká i vůně vodních mát a bledost
parnasií2 na lukách pod březovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých.
Náprstníky3 na stráních pod Lažištěm tají ve svém drsném kalichu jed, ale
jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro suchý polibek
chudoby.) Přivoň k nim, jsou bez vůně, jako popel z ohníčku pasáčkova,
rozvátý vichřicemi. “Vše je tak po česku chudé”, Jene Nerudo4 .
Broušena bídou až k srdci bodá
té země siroba a chlad Nad lesy, nad horami chmurně se sune
stín Mistrovy řízy.
Uprostřed popeleční vůně
rouhání světu slyš
a dravě tiché předříkávání smrtí.
(A. M. Píša: Z jižních Čech)
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek5 , Jan Neruda4
sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské7 a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který
podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu.
Bohužel jen “zpovzdáli” zhlédl rodiště uctívaného “světce” Mikoláš Aleš8 ,
1 borovice
kleč: Pinus mugo, kosodřevina (viz obrázek na str. 4)
bahenní: Parnassia palustris (viz obrázek na str. 9)
3 náprstník velkokvětý: Digitalis grandiflora, prudce jedovatá bylina. (viz obrázek na str.
2 tolie
4)
4 Jan Neruda: Český básník a novinář (1834 Praha – 1891 Praha), člen májovců; zakladatel
žánru fejetonu. (viz obrázek na str. 9)
5 Alois Jirásek: Český spisovatel, známý svými historickými romány (1851-1930).
7 Vodňany: Město mezi Strakonicemi a Českými Budějovicemi, asi 7000 obyvatel; známé
rybářstvím a rybníkářstvím. (viz mapa na str. 16, obrázek na str. 4)
8 Mikoláš Aleš: Český malíř a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 9)
2
16. Krajina Jana z Husince
doprovázený z Vodňan7 na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem “tuto naši Palestýnu” navštívil
s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova10 , tak citlivě evokující krajinu “mládí Jana z Husince11 ”, už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě
lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny
v Klášterci nedaleko Vimperka12 . K stému výročí otcových narozenin jej
básník dojatě vzpomíná:
Až před smrtí, snad v umíněném snu
mluvíval o Šumavě, mládí svém,
a byl by rád se rozejel tam hned
v obdivu jakéms jásavém,
a jak by o něčem chtěl vyprávět,
co milé bylo mu...
Tito návštěvníci přišli jen jako hosté a zase odešli, ale těžký úděl malíře
svého kraje byl dán až husineckému13 rodáku Josefu Krejsovi. Tato krajina pozdních jar a předlouhých zim, kraj, kde stupeň zámožnosti se měří
už majetkem koňského spřežení, krajina, v níž si stačilo uvědomiti neslýchané procento dětské úmrtnosti a neléčené tuberkulosy, aby ses zachvěl,
stala se osudem umělci, vyrovnávajícímu se s úkoly Životními a uměleckými za podmínek nesmíme obtížných, ale s charakterností hodnou obdivu
i úcty. “Tady se těžce žije a pozdně zraje.” To platí naplno i o mém mrtvém
příteli. Sám zrozen z bídy, nejlépe jí rozuměl. Jezdívali jsme za ním s Dr
Antonínem Křížem, zdejším rodákem, do starého patricijského domu, jejž
celý vyzdobil sgraffity, kde měl i dílnu u přítele nakladatele Arnošta Fidlera, svého “dvojčete”. U něho malovával na “prkejska” své kosárkovské
“pohádky”, u něho vysedával pod hodinami s kukačkou nad destičkami
zimostrázu, aby do nich vyryl dřevoryt Šumavské Madony nebo Husova
rodného domku, jež pak barevně tiskl po japonském způsobu.
Bohémsky drsný, těžkopádný, tajíval pod suky slov cit dojímavě něžný,
10 Antonín Sova: Český básník a prozaik (1864 Pacov – 1928 tamtéž), lyrik, symbolista, impresionista. (viz obrázek na str. 12)
11 Jan Hus: Český kazatel a reformátor (1370-1415). (viz obrázek na str. 12)
12 Vimperk: Město na úpatí Boubína na bývalé Zlaté stezce, asi 7800 obyvatel. (viz mapa na
str. 16, obrázek na str. 4)
13 Husinec: Město na Blanici, rodiště mistra Jana Husa. (viz mapa na str. 16)
3
16. Krajina Jana z Husince
Vodňany
4
borovice kleč
hořec
náprstník velkokvětý
Vimperk
16. Krajina Jana z Husince
zjitřený horečkou souchotinářů, cit, jejž skrýval před neúplatnou pochyb
bovačností rodáků. Vymykal se jim jak způsobem života, tak vnitřním habitem.
Vodíval nás k “větrnému království pasáků” na Babí hůrku; tam malovával nejraději. Tyto končiny turisté míjejí – ale v nich je ztajena pravá
duše Husinecka.
Tam uslyšíš “tit’áky”; tak přezdívají cizinci zdejším, protože zakončují
měkce infinitiv. “Pudete na louku hrabat’?” – bylo slyšet zdola nějakou
babku se “smát’”. Dole stříbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením
a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštů, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické hory a východně “pustý zámek” helfenburský.
Zadíván přes ostrý obrys Bobíku14 k hranicím země, myslíš na těžké lidské dílo tam dole: na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políčka,
těžké orání na vršku, vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých
baráčků s obědy z brambor a kyseíého zelí, na předčasně zestárlé mámy,
ztrhané nežádoucími porody, na věčně nedoživené děti, na lásku vystřízlivělou zklamáními, na chlapy, nahrazující si pocit štěstí šidítkem alkoholu, na pytláky i pašery, na holubáře v Zábrdí, na výměnkářky, vlekoucí
v nůších suché borové šišky “krůtaly” – dost, už dost!
To všechno poznal důvěrně Josef Krejsa, pokorný dělník ve službách
umění malířského a své krajiny rodné.
Je smutná “šumavská” zeleň jeho obrazů – ani ty polní kytičky nehýří
veselostí jako jinde.
Po jeho smrti vedl mne smuteční stín malířovy ženy (která by mohla
psát romány o umělcově bídě) do zšeřelé dílny, kde na opuštěné papíry a
plátna ssedá prach zapomenutí. Bože, tak rychle se zapomíná...
Rozměrné plátno Šumavských slatí je poznamenáno vnitřním zápasem
malířovým a já, ne bez rozechvění, sahám na malou dřevěnou destičku.
Je poslední prací umělcovou. Čím se obíral v posledních chvílích? Tušová
kresba představuje zasněženou krajinu, v níž klečitý chudák v dřevácích
táhne těžce na saních dětskou rakvičku...
Už zemřel i “pan Arnošt” – a ty se díváš na jedno plátno, kde mrtvý
malíř soustředil do šumavské krajiny u jesliček Jezulátka všechny své krajany pod střechu dřevařské boudy, jako by věděl, že chudoba dává nejraději a že sama nejvíce potřebuje boží lásky.
14 Bobík: Šumavský vrchol (1264 m), německy Schreiner. (viz mapa na str. 15, obrázek na
str. 6)
5
16. Krajina Jana z Husince
6
Helfenburk
Bobík
Boubín
vodní nádrž Husinec
třezalka tečkovaná
Passau
16. Krajina Jana z Husince
Smutná je pout’ “pěšinkami mrtvých”.
Na stráni hřbitovní jsem si prohlížel Krejsovu fresku v kostele svatého
Cyrila a Metoděje, jejž vysvětil Husův11 ctitel biskup Jan Valerian Jirsík,
zastavuji se u zlomené vrtule nad hrobem bratří Rysů, letců tragicky zahynuvších, a u pomníčku Krejsova vzpomínám, vzpomínám.
Déšt’ smyje jednou s kapliček a stavení jeho fresky, jeho obrazy spočinou mimo tento kraj na stěnách sběratelů – ale láska, jíž tak samozřejmě
a nenáročně rozdával, a jeho neumdlévající dělnost, zůstane příkladem i
odkazem. Hrobaři Koubo, ještě nějaký čas budete vyprávěti návštěvníkům
o mrtvých svého hřbitova, jejž tak pečlivě opatrujete – ale já už nemám
odvahu vrátit se v tato místa...
Jan Neruda4 by našel dnes toto městečko jen málo změněné. Na plotech
už neschne dílo “punčochářů” – ti pracují v továrně. Zase “elegii17 ” spíš
než eklogu by zde spatřil. “Místo velkého pomníku jen skromný medailon”
na Husově rodném domku – jeho rodnou světničku (tolik tehdy děsící),
ponekud upravenější a bez nájemníka – v červenci by slyšel “nadšená hesla”
jako tehdy – ale z Husových knih by měl po ruce zase jen ty staré ve vydání
Erbenově. Od “nadšených hesel” jsme se totiž dál nedostali.
Krajina Jana z Husince11 ... Projdi ji s očima otevřenýma. Dívej se pozorně do niter chodců, na tvrdé boky skal a pochopíš s Antonínem Sovou10 ,
proč krajané
nemohli uvěřit po dlouhá, dlouhá pozdější léta,
že přímý a silný ten hoch s tím hrozně pravdivým hledem,
jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umíněná hlava
se kacířem stal i svatým, ba svědomím celého světa,
že na hranici pálen svou pravdu, jak věřil a učil, kdys mohl zpívat,
že proti všem stál tu, biskupům, papeži, císaři,
zář nebeskou v obličeji svém bledém,
jež po tomto světě již nezáří,
že protivit moh se a přece se s nebeskou svatostí na vše dívat... *
Pamatuje jej i tisíciletá chlistovská lípa, i chráněný prales Lukenský na
svahu Boubína20 , jehož hloubka má podnes “všechnu nádheru i krutost
17 elegie:
neboli žalozpěv
20 Boubín: Šumavský vrchol (1362 m), německy Kubany. (viz mapa na str. 15, obrázek na str.
6)
7
16. Krajina Jana z Husince
svobody”. Chápete zadívání k Líbinu, že
... Snad
měl po matce přemítavý smutek a po Bohu hlad,
že hodiny naslouchal větrům a díval se v lesy a cítil
změn prchavé stíny od jar až do zimy mráz?
Snad
měl po otci vůli, jíž podříditi všecko, co do duše chytil,
od otce se učil chorobu krotit i radost zmáhat,
lži kárat a v pokušení vždy rozeznat pravdy hlas?
Tu všudypřítomný dlíval, když divokým dupotem se strání
se plašily pastevců kozy, návratu pudem tknuty,
je za sebou vlíkly, jim zařezávaly do rukou provazy,
když za křiku divého řevu, v posledním vzhoření plamenů
z černého ohniště zmrskaný kouř se hád’aty vyplazí
a syčivě vybuchuje a krčí se, zešlehán pruty,
až zkomírá bíle a bezmocně, tence
jak sen, když sotva že nadechnutý
se doprádá na myšlence...
Ti všichni, kdož s ním se tu životem brali,
tí všichni, kdož znali jej, sotva jej nad všecky milovali,
tož pro smělý jeho zrak, pro zdravý jeho růst,
pro pobožnost pravdivé duše,
že k světu rost, že se dral z řady, že uměl záhy
ty učené cizáky z Prachatic přerůst, kůr štěbetných žáků,
chór rozezpívaných nad pulty ješitných literáků
zlatem srdce a stříbrem úst.*
Tak živě si představuješ Janovo11 mládí, kráčeje cestou, kterou on sám
chodíval do Prachatic mezi lukami, plnými kvetoucího starčku u skály
porostlé lískovím, jejíž převislý balvan tvoří přírodní podobu Husovy hlavy
i hlavy mateřiny, vpravo šumí Blanice (tehdy netvořila ještě přehradní jezero22
) a tam za lesnatým hřbetem je město jeho školení.
22 vodní nádrž Husinec: Přehrada na řece Blanici, zásobník pitné vody s malou vodní elektrárnou. (viz mapa na str. 15, obrázek na str. 6)
8
16. Krajina Jana z Husince
Jan Neruda
tolie bahenní
Antonín Slavíček
Mikoláš Aleš
9
16. Krajina Jana z Husince
Ještě přejdeme kolem Starých Prachatic, původní osady, po níž dostalo
nové hrazené město svůj název, sejdeme krabatou polní cestou k úhoru
plnému chrp23 , třezalek a vlčích máků24 . až ke kapličce na skále, kde se
modrá pávinec a naše oči překvapí úchvatný obraz.
Nedivme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota středověkého
města, sevřená do hradeb, k malbě monumentálního účinu, já však nikdy
nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto městem u “Dolní brány”.
Její zubatá zed s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami působí vznosnou chmurností, a strohá
gotika tohoto kostela s převysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých
dob. Tady bylo dějiště pohnuté události za dob Žižkových25 . Prachatičtí
Němčíci vyprovokovali drzým výsměchem slepého válečníka k ráznému
činu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí
odpůrce kalicha a domácích Čechů zavřeli do sakristie26 a zapálili ji. Sedmdesát pět měšt’anů, nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž
podmiňoval sklad soli pro celé Čechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám
se na prohnutou okenní mříž, kterou tehdy marně lomcovaly ruce se zoufalou silou, chtějíce uniknouti před plameny a dýmem.
Nic jim to pomocné nebylo, že spínajíce ruce k nebi pozdvihovali a pro Pána Boha
prosili, aby jich životu odpustil, aby se svých hříchův mohli po káti a jich následovali a učinili po jich vší vůli. K tem slzivým prozbám těch mužův Táborští jako
hluší učiněni jsouc a sudy smolené přivalivše a slámou obkladše metali sou do
zákřišti na hlavy těm mužům zavřeným, A tak všichni ohněm a dýmem zadchli
sou se. Kteréžto potom obořivše sklep z té zákřišti kamením jako v hrobě přikryli
sou, aby tu shnili. A po ulicech zbitých leželo 230. Některé pochovavše a některé do
studnice vmetavše, ženy všechny i s dětmi vyhnali a město sami osedli, ohradivše
se příkopy rukami jich pilně udělanými. (Vavřinec z Březové)
Prachatice od té doby byly městem českým. Patřily Rožmberkům, jejichž červená růže se zlatým středem svítí v kostelním vnitřku, po okupaci
23 chrpa
polní: Centaurea cyanus L., léčivá bylina.
mák: Papaver rhoeas, červeně kvetoucí bylina, často se vyskytuje jako plevel v obilných polích. (viz obrázek na str. 12)
25 Jan Žižka z Trocnova: Válečník a táboritský vojevůdce (1360-1424) (viz obrázek na str. 14)
26 sakristie: oddělená část kostela, sloužící pro přípravu kněžích a ministrantů a také pro
uchovávání bohoslužebných potřeb
24 vlčí
10
16. Krajina Jana z Husince
zůstal na sanktuariu svatý Václav a vidíš i jiný div – německé zlobě, snad
proto, že byla tolik slepá, unikly i postavy bratří soluňských, z nichž Cyril
drží v ruce svitek popsaný azbukou...
České nápisy zůstaly i mezi arabeskami27 a sgraffity na průčelí dvoupatrové renesanční radnice, ještě z dob, kdy za vlády Viléma Rožmberka
dosáhli Prachatičtí největšího bohatství.
Setkáš se tu s češtinou a latinou, ale pátrej, jak chceš, německého nápisu
nenalezneš.
Jednoho obrazu si všimněte všichni, kdož zavítáte do Prachatic. Úplatný
soudce přijímá boháčův dar, soudě chudého, ale kostlivci ruka trestá vzápětí
jeho skutek. Abychom nebyli na pochybách, je tam jadrně napsáno:
Kdož pro dary krziwie saudíss chudého
Wytrhnu tie z soudu y z lidu meho
Nemuziete prawa osudu zbyti
Gehoz co živo gest němuž ugijti.
Vedle svádí smrt soudce s boháčem před zraky chudého. Na místě práva
má býti spravedlivě, byt’ přísně souzeno:
Bohatý wida zle wihne se,
Chudý przed se jda v sskodu uvaíj se,
Prawem každý newinny bywa dawen.
Skrz dary winny bywa pomsty zbawen.
Prawo pawučinie se przirownawa
Giž brauk prorazj, musska w nj zustawa.
Město, vzniklé na Zlaté stezce28 , má dodnes i po velikých požárech
mnohé památky renesanční hojnosti, ale zlatá jeho doba je ta tam. Jen po
desáté hodině večerní se každodenně rozezní zvon na svatojakubské věži
vzpomínavým zněním, vyvolávaje od pasovské strany krosnaře29 a soumary,
obtížené solí. Žádná politická konstelace neměnila v minulosti ničeho na
obchodních vztazích, z nichž bohatla obě města...
27 arabeska:
plošný dekorativní prvek, složený z rostlinných motivů (listí, šlahouny rostlin)
stezka: Systém středověkých obchodních cest spojující Čechy s Podunajím.
29 krosnař: drobný obchodník, nosící své zboží v koši nebo krosně
28 Zlatá
11
16. Krajina Jana z Husince
12
František Herites
Antonín Sova
Jan Hus
vlčí mák
16. Krajina Jana z Husince
Jedno starožitné stavení neopomiňme zhlédnoutí. Je to literácká škola,
v jejímž mázhauze sedával Hus11 , a údajně i Jan Žižka25 – a pod její klenbou
prý na Zelený čtvrtek32 a Velký pátek svistěly biče flagelantů...
Není už třeba zazdíti Hořejší bránu, vedoucí do Němec. Časy, kdy jen
šeptmo mohla zníti česká slova v šencích a pod podloubím, doufejmež
pevně, se už nikdy, nikdy nevrátí.
32 Zelený
čtvrtek: Poslední čtvrtek před Velikonocemi.
13
16. Krajina Jana z Husince
Jan Žižka z Trocnova
14
kostel sv. Jakuba v Prachaticích
16. Krajina Jana z Husince
Krajina Jana z Husince – mapa rybníků a vrcholů: 1 – Skočická hora, 2 –
Bobík, 3 – Boubín, 4 – Libín, 5 – vodní nádrž Husinec
15
16. Krajina Jana z Husince
Krajina Jana z Husince – mapa měst a vesnic: 1 – Lažiště, 2 – Zdíkov, 3 –
Vlachovo Březí, 4 – Vodňany, 5 – Klášterec, 6 – Vimperk, 7 – Husinec, 8 –
Zábrdí, 9 – Prachatice, A – Staré Prachatice
16
Rejstřík
17
Rejstřík
Žižka z Trocnova, Jan, 10, 13
Husinec, 3
Aleš, Mikoláš, 2
arabeska, 11
impresionismus, 2
Jirásek, Alois, 2
Jirsík, Jan Valerian, 7
Blanice, 2, 5, 8
Bobík, 5
borovice kleč, 2
Boubín, 7
Kříž, Antonín, 3
Klášterec, 3
kostel sv. Jakuba v Prachaticích, 10,
11
Krejsa, Josef, 3, 5, 7
krosnař, 11
Chittussi, Antonín, 10
chrpa polní, 10
Cyril, 11
elegie, 7
Lažiště, 2
Libín, 8
Fidler, Arnošt, 3
flagelant, 13
mázhaus, 13
Goll, Jaroslav, 2
náprstník velkokvětý, 2
Neruda, Jan, 2, 7
Helfenburk, 5
Herites, František, 3
hořec, 2
Hus, Jan, 3, 7, 8, 13
Passau, 11
Prachatice, 8, 10, 11
18
REJSTŘÍK
REJSTŘÍK
Rožmberkové, 10
rula, 2
sakristie, 10
sanktuarium, 11
Skočická hora, 5
Slavíček, Antonín, 2
Sova, Antonín, 3, 7
Stará radnice v Prachaticích, 11
Staré Prachatice, 10
svatý Václav, 11
třezalka tečkovaná, 10
tolie bahenní, 2
Velký pátek, 13
Vilém z Rožmberka, 11
Vimperk, 3
vlčí mák, 10
Vlachovo Březí, 2
Vodňany, 2, 3
vodní nádrž Husinec, 8
Zábrdí, 5
Zdíkov, 2
Zelený čtvrtek, 13
Zlatá stezka, 11
19