INSTITUT

INSTITUT
Daniela Kocurová
tvDalia
1 - Úvod
"..a noha 42," pokračovala v mém měření dlouholetá kamarádka mé přítelkyně Jany, Iveta.
Iveta si sedla se svými deskami plnými papírů vedle Jany na velký bílý kožený gauč a něco si
zapisovala. Jana dál pokukovala po mě a po papírech, které Iveta vyplňovala mírama, které
právě naměřila na mě.
Obě byly krásné, udržované mladé dvacetileté slečny. Má přítelkyně Jana byla blondýna s
černými melíry a konečky, vlasy dlouhé pod ramena, s nádherně velkýma modrýma očima a s
plnými rty. Její tělo bylo také úžasné, byla střední postavy 175cm vysoká s pevnými prsy
velikosti tři. Nohu měla přehozenou přes sebe, aby ji nebylo vidět pod krátkou džínovou sukni
a na nohou se ji blištěly rudé nehty stejného odstínu, jaké měla své dlouhé nehty na rukou.
Bílé tričko mělo zpevněný výstřih, jakoby bylo tvořeno společně s podprsenkou, která ji její
krásná ňadra zvedala a přidržovala na svém místě.
Chodili jsme společně do jednoho klubu, který byl poblíž mého středního učiliště a jejího
gymnásia. Zde jsme se také seznámili, když na jedné velké párty našeho společného
kamaráda, který v klubu slavil narozeniny, jsem ji omylem kvůli zaškobrtnutí vylil trochu
piva do výstřihu. Nezlobila se, ba naopak se mile usmála a za půl hodiny jsme se společně
sešli na baru. Zde jsem ji jako omluvu koupil její oblíbené pití a od té chvíle jsme již spolu.
Nebylo těžké se zamilovat do tak nádherné a milé dívky, avšak jak moji spolužáci, tak ani její
spolužačky nechápali, co tak krásná dívka vidí na někom tak podprůměrně obyčejném jako
jsem byl já. Na mě totiž nebylo nikdy nic výrazného ani obdivuhodného.
Od té doby uteklo pár let a letošní léto jsme si společně našli ubytování. Jana totiž byla přijata
na vysokou školu v jiném městě a aby nás tohle nerozdělilo, oba jsme se tedy přestěhovali.
Ona je o rok starší než já a tedy v době, kdy se ona hlásila na vysokou školu a dělala maturitu,
já dělal závěrečné zkoušky. Oba jsme tedy šli do neznámého prostředí a já si musel sehnat
práci. Což ovšem ve statisícovém městě nebylo až tak snadné, jak se na první pohled zdá a
chvílema jsem zalitoval, že mám pouze učňák bez maturity, ač v oboru kuchař-číšník.
Zvrat přišel kolem Vánoc, kdy už jsme oba s Janou propadali panice, že to asi nebude nijak
snadné začít bydlet takto spolu. Nechtěli jsme, aby do našeho soužití moc zasahovali rodiče
Jany, kteří měli velkou firmu a tak si mohli dovolit pro svou dceru to nejlepší. Proto dostala
menší barák a automobil k maturitě a k úspěšnému přijetí na vysokou školu. Jenže všechny
nabídky, na které jsme přišli, byly určeny pro dívky a Jana se svou vysokou školou si nemohla
dovolit ještě pracovat. Její kamarádka Iveta, která začala již na střední škole podnikat a dnes,
po necelém půlroce po maturitě již je manažerka jednoho večerního klubu v centru města..
nám dala zajímavou nabídku, která nás oba překvapila, i když příjemně jen mou přítelkyni. Já
jsem z ní tak nadšený nebyl.
"Převychovat tady Dana," řekla Iveta, když se jí Jana ptala co ji napadlo.
Začala dlouhá diskuze, která byla zakončena vysokou finanční nabídkou na pět let dopředu s
tím, že celá má převýchova by trvala rok, kdy by část našeho výdělku šla vychovatelům. Mělo
se jenat o mou převýchovu v dívku, následný nástup jako číšnice do ivetinýho nočního klubu,
kde jsou hosté zvyklý na ženskou obsluhu a tak by tam muž neprospěl moc dobře.
Jana mě ujistila, že na našem vztahu by celá procedůra nic nezměnila a pořád bych pro ni byl
tím mužem, kterého miluje a se kterým chce žít. Já jsem však v první chvíli zásadně tohle celé
odmítal, jelikož během toho prvního roku, kdy měla probíhat má převýchova, bych musel být
po celou dobu jako Daniela, nikoli Daniel.
Ale celá nabídka se přes vánoční svátky ještě několikrát mezi mnou a Janou probírala,
všechny otázky byly ochotnou Ivetou zodpovězeny a bohatý výdělek za tohle celé mne
nakonec přinutil kývnout. Byl jsem si jistý tím, že i přes celou převýchovu, která se týkala
způsobu oblékání, dokonce líčení a způsobu chování mne v roli ženy, zůstanu stále mužem a
hlavně přítelem své přítelkyně Jany. Koneckonců, po tom roce mého "školení" již přijde na
řadu pouze pracovní příležitost, kdy vždy mimo práci již budu moci být mužem se vším
všudy a tedy i mužným partnerem Jany. Tu očividně mé konečné rozhodnutí a přehodnocení
nabídky potěšilo a nepřekvapilo.
Iveta se několikrát v následujícím týdnu zastavila, aby nám přinesla několik smluv na
podepsání, vyrozumění s celou situací, několik knih, které budu při své převýchově
potřebovat ke studiu a hlavně naměřit si všechny mé míry k potřebě ušití a opatření věcí k
mému novému šatníku. Znělo to všechno hrůzostrašně, ale na druhou stranu i trochu lákavě,
že jsem zatím ani nepochyboval jestli jsem se rozhodl správně.
"Ano, chci to tak," rozhodl jsem nakonec před oběma dívkami, které po sobě spiklenecky
mrkli.
"Miláčku, vstávej je ráno," budila mě 10. března Jana.
Jen jsem zabručel a otočil se na druhou stranu. Ona pomalu vstala z postele a odešla do
koupelny, aby vykonala svou ranní hygienu. Já si mezitím opětovně, jako večer při ulehání do
postele, prožíval zvláštní pocity z jemně oholeného těla a doteků peřiny na hladkou kůži. Bylo
to zvláštní, pomalu jsem se odktyl a podíval se dolů na své nohy. Opět jsem je nepoznával, tak
hladké, s tak nádherně červenými nehty. Připadalo mi to tak ženské, tak úžasné, pohodlné,
vzrušující. Trochu jsem si stáhl své pevné růžové stahující kalhotky, které jsem na dnešní noc
dostal, abych si pomalu zvykal na jejich nošení. I zde jsem byl pořád holý.
Včerejší sprchování, kdy jsem měl za úkol se potřít jakousi pěnou na všech místech kromě
rukou, nebyl sen. Pěnu jsem nakonec smyl a s ní i všechno mé ochlupení. Chlupy na rukou
mám světlé a není jich moc, tak Jana usoudila, že toto nebude potřeba holit. I na obličej jsem
dostal podobnou pěnu jako na zbytek těla. Prý si tak nebudu muset každý den holit tvář a ani
každý druhý zbytek těla, jako bych musel při holení žiletkou. Pěna mi prý zajistí holou pleť i
deset dnů než začnou pomalu růst chloupky. A jelikož budu muset být pořád perfektně oholen,
bude používání podobných pěn nutnost i pro mé pohodlí.
"Tak už vstaň," přišla jana zpět z koupelny a otevřela velkou šatní skříň, ve které již bylo
pouze její oblečení a jedny šaty pro mě, na dnešek. Zbytek již byl narovnán v kufrech a
odnesen před vchodové dveře.
Pomalu jsem vstal z postele a též šel nejprve do koupelny, kde jsem s Janinou následnou
pomocí začal líčit svou tvář. Můj pohled pořád padal na od včera nalakované nehty na rukou i
nohách. Pomaličku se mi na tváři začala opět objevovat dívka, Daniela, kterou jsme během
posledních týdnů s Janou trénovali – tedy, trénovali jsme líčení, abych uměl alespoň základní
kroky, než mě všechno ostatní naučí v institutu, kam budu dnes odvezen.
Poté co mi Jana pomohla s líčením očí tužkou a řasenkou(make-up a pudr jsem se již
dostatečně naučil za několik týdnů aplikovat, ale líčení očí mi ještě pořád nešlo tak dokonale,
jak by si Jana přála), zkontrolovala od včera vytrhané obočí do ženského klenutého tvaru.
Když bylo všechno to nejdůležitější na mé tváři, vrátili jsme se společně do pokoje, kam Jana
ze skříně vyndala připravené šaty na dnešní odjezd. Sama si vyndala svou oblíbenou džínovou
minisukni a červené tričko s černým nápisem Kiss me!
Oblékl jsem si nejprve stahovací kalhotky a následně jedny obyčejné, červené a krajkové,
poté stejně zdobenou podprsenku, do které mi Jana okamžitě šoupla silikonové prsní epitézy
namazané z jedné strany lepidlem na kůži. Byli zajímavé, od první chvíle kdy je Iveta přinesla
abych si na ně o volných chvílích zvykal, mne fascinovali. Chovali se totiž jako pravá prsa,
když jsem ležel krásně se zploštěli, pohupovali se při chůzi a co bylo dle obou dívek hlavní,
mi dělali žádoucí tlak na kůži a ramena. Na což jsem si ale rychle zvykl.
Ještě dříve, než jsem si mohl poprvé obléci šaty určené k přijímání do institutu, musel jsem
dostat mě už pár týdnů známý pásový korzet, který mne stahoval pouze břicho a tvaroval
ženskou postavu. Co předtím bylo na břiše teď šlo na hruď a zadek, takže jsem dostal i
žádoucí tvary. Konečně došlo na ony přijímací šaty, na které jsem se kupodivu již dlouho
těšil, vypadali totiž opravdu nádherně.
Ač byli jednodílné, vypadali spíše jako sukně a tričko. Sukně byla riflová, skládaná a dlouhá
trochu nad kolena. Zato horní část šatů byla černá s menším výstřihem do oblouku, který se
jemně dotýkal odhaleného žlábku mezi prsy. Padli mi naprosto dokonale a užíval jsem si pocit
pohledu přes prsa tyčící se v "tričku", přes sukýnku, která se jemně nadzvedávala do stran, až
k rudým nehtům na nohou. Stahovací kalhotky však utišili mé vzrušující pocity.
"Nezapomněla jsi na něco, Danielo?" ozvalo se za mnou.
Na své dívčí jméno jsem si po těch pár týdnech už také pomalu zvykl a tak jsem se ihned
otočil k Janě, která v ruce držela černé silonky. Pochopil jsem, že v březnu ještě venku není
dostatečně teplé počasí nato, abych si mohl vyjít jen takto. Převzal jsem si proto silonky od
své přítelkyně a pomalu si je začal navlékat tak, abych je nepotrhal a nemusel zbytečně použít
ještě další. Již se mi to párkrát stalo, zvláště kvůli delším nehtům, které mi mezitím dorostli a
já si je díky zákazu od Jany s Ivetou nemohl zkrátit na "mužskou" délku.
Opět na mě i po takovém čase, kdy jsem tyto věci na sobě zkoušel jako přípravu do institutu
pod dohledem své přítelkyně, na mě opět silonky zapůsobili vzrušením, jak klouzali po mé
hladné kůži na nohách. Prohlédl jsem si opět své nádherné nohy s červenými nehty, v
silonkách, zaplouvající do krátké skládané sukýnky.
"Tak, teď tě ještě malinko vyzdobíme, vyzbrojíme tě kabelkou s potřebnými věcmi a pak už
jen obout, kabát a jedeme," konstatovala Jana odedveří, kde něžně podupávala nohou v
kožené kozačce s 10cm podpatky, jakoby se nemohla dočkat doby, kdy mě uvidí zavřeného v
institutu.
Posadil jsem se na kraj postele a pohlédl na Janu, která se zamračila. Ihned jsem si uvědomil,
kde jsem udělal chybu a dal nohy těsně vedle sebe, načež se usmála a přikročila ke mě s
velkou červenou krabičkou na šperky. Kolem krku mi připla stříbrný řetízek s křížkem, do
dírek v uší, které mi udělala před týdnem a já dodnes musel nosit malé pecičky aby se dírky
ihned neztratili, mi vsunula středně velké stříbrné kruhy. Na ruku jsem pak dostal několik k
sobě připojených kruhových náramků, které při každém pohybu rukou cestovali a vydávali
cinkavý zvuk. Na prsty jsem dostal celkem 3 prstýnky, dva na pravou a jeden na levou ruku,
které mi ještě více opticky zdelšili prsty a hlavně je poměrně dost zženštily. Při pohledu na
prsty s rudými delšími nehty a stříbrnými prstýnky jsem propadal kráse žen snad ještě víc, než
když jsem prvně měl na sobě silonky a obul si kožené kozačky pod kolena s 4cm podpatkem.
Chůze tak nanovo mě začala ohromně bavit a Jana se dlouhé hodiny dívala, jak po domě
cupitám na podpatcích a snažím se udržet rovnováhu. Ty stejné kozačky jsem dostal i
tentokrát na svou cestu do institutu, byli schované pod postelí a tak mi Jana nemusela ani
říkat, abych je vytáhl a obul se, udělal jsem to ihned a s radostí, která opět Janu značně
potěšila.
Předklonila se ke mě a jemně mne políbila na rty, že jsem v tu chvíli i přes všechnu tu
nádheru kolem chtěl ze sebe všechno sundat a být dál mužem, přítelem Jany, který může líbat
její něžné rty.
To už se však Jana odtáhla, aby do kožené černé kabelky střední velikosti s několika
stříbrnými kroužky jako zdobením, začala vkládat nejpotřebnější ženské věci, společně s mou
novou dámskou peněženkou s doklady a několika málo penězi, rtěnku, lesk na rty, tužku na
oči, řasenku a parfém. Tím mě ještě před vložením do kabelky navoněla. Následně mi
vybavenou kabelku podala a nezapomněla podotknout, že za 3 dny mi začínají "měsíčky" a
tak bych si měl zajít do koupelny pro balíček tampónků.
Vyšli jsme z domu a nasedli do našeho malého mercedesu červené barvy, který byl
zaparkovaný před garáží.
"Otevři mi prosímtě vrata Danielo," požádala mě Jana.
Nevrle jsem se na ni podíval, že bych opravdu nerad vystupoval z auta takto oblečený před
oči všech nenechavých sousedů, kteří jistě zírali z okna. Dělali to tak pokaždé, když se za
jejich okny ozval jakýkoli zvuk, aby si pak na schůzi mohli babky popovídat o tom, kdo co a s
kým. Jana však jen pozvedla své obočí a nastartovala motor auta. Byl jsem donucen vystoupit
a jít vrata z pozemku otevřít, u čehož se mi strašně rozklepala kolena strachem z okolí.
Naštěstí se ale zdálo, že je dostatečný klid a dost brzo ráno na to, aby se někdo obtěžoval
špehováním toho, co se kde děje.
Otevřel jsem vrata aby Jana mohla vyjet a jakmile byla na silnici, opět jsem rychle vrata
zavřel a malými opatrnými krůčky došel opět k autu a nasedl.
Celou cestu jsem držel slušně kolena u sebe, aby byla Jana spokojená. A vlastně i sám pro
sebe, jedna část mě křičela nech toho, vrať se.. druhá si však všechno náramně užívala a
ovládala tu první část. Jana mi cestou oěpt připomínala, ať si hlídám své soukromí a držím
nohy u sebe, kontroluji make-up a nenechám se rozhodit z okolí, jak na mě určitě několik
mužů bude pokukovat, když jsem podobně vyzívavě oblečená. Cítila jsem se jako malá dívka,
která dostává rady od své mámy.
"Už jen kousek," řekla asi po dvou hodinách jízdy po dálnici.
Jeli jsme opravdu dlouho a i přes to mne stále bavilo si prohlížet své pěstěné nehty, prstýnky,
ale i pohled na mé oblečení převážně pak jsem si užíval pocit uzavřených nohou ve vysokých
kozačkách. Přemýšlel jsem, zda mě ten rok v institutu opravdu hodně změní a jestli se mi vše
bude zamlouvat tak, jako doposud. Trochu jsem se obával, že všechny tyto nevšední věci mi
časem zavšední a já tak budu z téhle situace za několik málo měsíců chtít vycouvat. Teď jsem
si však užíval naprosto všechno, co na mě Jana se svou kamarádkou Ivetou přichystali.
Další hodinu jsme jeli po malých úzkých silnicích vedoucích z jedné vesničky do druhé, až
Jana zahnula na vyježděnou cestu vydlážděnou několika většími plochými kameny, vedoucí
lesem.
Zanedlouho se před námi objevila brána s mikrofonem a několika kamery tak, aby člověk
sedící někde za monitory měl dostatečný přehled o tom, kdo v přijíždějícím vozu sedí. Jana se
představila a obrátila se na jméno Ivety, na čež se nám automaticky brána otevřela a my jsme
projeli. Ještě chvilka jízdy lesem a následně rozevření okolní krajiny před našima očima mne
naprosto uchvátil. Kopce plné zelené trávy široko daleko, dole v údolí prostorný statek s
několika přízemními a jednopatrovými budovami.
Chvilka jízdy po ujdržované cestě nás zavedla přímo doprostřed celého statku, kde Jana
zaparkovala náš mercedes a obrátila se se zdviženým obočím ke mě. Já jen pokrčil rameny a
ohlédl se k hlavním dveřím jedné z budov, odkud vyšla Iveta.
"Tak jdeme na to Danielko," řekla a vystoupila z auta na asfaltový plac uprostřed statku, kde
jsme stáli.
Kolem bylo několik červených dodávek se stejným logem; obrázku červené lodičky s
vysokým podpatkem a kruhem kolem, který tvořil nápis Institut v latince i azbuce. Uprostřed
tohoto náměstíčka byl vysoký stožár, na kterém vláli pod sebou tři vlajky: vlajka Evropské
unie, červená vlajka s bílým logem institutu stejném jako na okolních autech a jedna
pruhovaná různými pestrými barvami.
2 – Příjem a první trénink
Iveta, která byla dost sexy oblečena; černé vysoké kozačky nad kolena s 12cm podpatkem,
kožená černo-bílá minisukně, holé bříško se stříbrným piercingem, podprsenka stejné barvy
jako sukně, která se následně protahovala a tvořila jakýsi plášť. Též kožená. Vypadalo to
úchvatně, stejně jako její k jejímu kostýmu naprosto sednoucí výrazné nalíčení očí a tmavě
rudých rtů. Své tmavě hnědé vlasy měla stažené do culíku, což ji společně s jejím oblečením a
líčením dodávalo nekompromisní, tvrdý výraz. Nás zavedla do jedné z budov. Celou dobu si
mě příliš neprohlížela, spíše se bavila s Janou a vysvětlovala ji, že právě začne nový
výchovný rok, takže nováčků jako jsem já tu bude více. Stejně ale nezapomněla dodat, že zde
jsou i tací, kteří v institutu jsou více než jeden rok, většinou trestanci na nápravné procedůře,
nebo ty "dívky", se kterými jejich majitelé nejsou dostatečně stále spokojeni.
Trochu jsem se při jejím výkladu zhrozil, ale to už jsme procházeli chodbou jednoho z domů,
kde jsme potkávali dalších několik žen oblečených totožně jako Iveta. Napadlo mě, že to
zřejmě bude něco jako uniforma.
Došli jsme před dveře stojící až nakonci chodby, na které následně Iveta zaťukala, otevřela a
nechala mě s Janou projít. Sama pak vešla jako poslední a zavřela dveře.
Před námi se rozprostřela velká pracovna s dlouhým stolem, kolem kterého bylo asi 10 židlí
potažených rudou kůží. Vedle byl pak stůl, před kterým stáli dvě kožená křesla a za ním byla
k nám otočená další židle, na který zřejmě někdo seděl. Iveta nás usadila do dvou křešel před
tímto stolem plným papírů, obešla stůl a někomu na druhé straně stolu, stále ještě otočeného k
nám zády, něco pošeptala.
Židle se otočila a seděla v ní, v podobné uniformě jako měla Iveta a další ženy co jsme
potkali, jen místo bílé barvy měla její uniforma červenou. Byla stejně výrazně nalíčena a
působila stejným, ba možná i horším dojmem. I přes to, že ji mohlo být něco kolem 40 let,
byla stále dost udržovaná a krásná. Všechny ženy v těchto uniformách co jsme zatím potkali
byli překrásné, nesmlouvavé, přísné. Což tak zřejmě mělo působit.
"Jmenuji se Madame Rexa," řekla nesmlouvavě hrubým hlasem. "Všechno, co se za zdmi
našeho institutu stane, naprosto o všem se dozvím a v případě porušení jakýchkoli pravidel,
které jste si již mohli přečíst jak mi slečna Iveta řekla, vždy ráda přísně zakročím. Není to tu
pohádka, nejste na dovolené, ale v institutu převýchovy. Až od tud budete vycházet, budete se
cítit ženou, služkou, možná i děvkou, která pro svou paní udělá vše co ji na očích uvidí. K
tomu docílíme jen tvrdým výcvikem, odmítání sexuálního vzrušení, následné sexuální
flustrace, zlomení vašeho mužského ega!" dokončila svá slova.
Strnule jsem na ni hleděl a ona, společně s Ivetou i Janou hleděli na mne. Nevěděl jsem co
dělat, zřejmě se odemě očekávalo, že něco řeknu, ale já dál jen mlčel. Naprázdno jsem
několikrát otevřel pusu, ale nic ze mě nevyšlo.
"Tvoje myšlení bude naprosto ženské, budeš o sobě přemýšlet jako dívka, mluvit jako dívka,
chovat se jako dívka, vypadat jako dívka," řekla svým milým hlasem Jana, sedící vedle.
"My, všichni od tvé přítelkyně Jany až po všechny ženy v hierarchii zde v institutu, jsou pro
tebe madam, paní, ženy co tě naprosto ovládají a proti kterém se nesmíš postavit a musíš
splnit všechny přání, které budou mít," pokračovala dál Iveta.
V podobném duchu se vedlo ještě několik vět, dostával jsem čím dál větší strach a
pochyboval, zda to zvládnu. Nakonec, když mne Jana pod stolem kopla a zasyčela, abych
poděkoval, jsem strnulým hlasem řekl: "Děkuji vám, paní."
Byli tak nádherné, úžasné, tak sexy a já se tu před nimi cítil jako nicka se staženým ocasem
dole pod tělem, pod kalhotkami a sukní. Věděl jsem, že ony jsou teď vládkyněmi mě
samotného, oni teď rozhodnou co ze mě bude a zřejmě se jim i podaří ze mě vychovat ženu.
Koneckonců, proto tu jsme. Jakákoli myšlenka na to, že to vše po roce skončí a já kalhotky
budu mít pouze při práci, jakoby neexistovali. Všechno tu na mě působilo tak, jakobych nebyl
ničím jiným než věcí, která jim má dělat dobře..
"Teď tu děvku zkontroluj, dej ji korzet, podpatky nejméně desítky, pokud si slečna Jana
nebude přát pro svou děvku jiné a pak hned na trénink. Zmalovanou pusinku pro dnešek má a
kromě korzetu a bot na ni nechci vidět žádný kus jiného oblečení!" přikázala madam Rexa
vedle stojící Ivetě, která okamžitě kývla směrem ke mě.
Společně i s Janou jsme odešli z kanceláře a jakmile se zavřeli dveře, rozřásli se mi kolena.
"Nevím, jestli tohle zvládnu Jani," otočil jsem se na svou přítelkyni.
"Tos neslyšela, jak mě máš oslovovat?!" křikla na mě pobaveným, ale přísným hlasem.
"Já, co?" nechápal jsem, jak to myslí.
"Takže poslouchej Danielo, od teď jsme pro tebe paní, pokud nebudeš mít dostatečnou úctu
budeme tě trestat a tvou převýchovu ti pěkně osolíme, to si piš. Okamžitě o sobě začneš
přemýšlet jako o dívce, začneš mluvit v ženském rodě a za každej přeřek dostaneš co si
zasloužíš. Začneš se učit mluvit vyšším hlasem, nebudeš nám koukat do očí a vždy na zem,
jsme pro tebe tvé paní a uděláš, co budeme chtít.." vysvětlila mi pohotově Iveta.
"Já, dobře, paní," dodal jsem a sklopil oči k zemi.
Styděl jsem se, cítil jsem se nicotně a bál jsem se, že ztrácím náklonost své přítelkyně, své
Jany, která mě teď vidí jen jako nějakou svou hračku.
"Miluju tě, ale buď v roli Daniely a chovej se s úctou, nebo budu muset zakročit," uklidnila
mě Jana a rozešli jsme se chodbou.
V jednom z malých pokojů, který se skládal ze dvou místností, ložnice a koupelny, jsem byla
nucena se celá vysvléknout, v koupelně si opravit líčení a přidat k již nalíčeným a opraveným
očím i lesk na rty. Jana mi následně pomohla se obléci do latexového černého korzetu, který
mě stáhl o poznání lépe než ten, který jsem měl doposud. Jana jej neutáhla příliš, jen tak, aby
mi zůstala má již dívčí postava, ke které právě korzet dopomáhal.
Následně jsme si sedli na prostornou postel a Jana mi začala upravovat vlasy, jelikož se cestou
trochu rozčepířili. Měl jsem delší vlasy trochu pod ramena, avšak sestřih stále nebyl moc
ženský. To se prý časem změní, konstatovala již po několikáté.
Pak jsem si musel vzít punčochy se švem, které byly následně připnuty k podvazkům, trčícím
z korzetu.
Jako poslední věc přišli na řadu černé lodičky. Iveta po menší diskuzi šeptem s Janou je
přinesla v krabici, podpatek měli dle nápisu vysoký 12cm a vypadali hrůzostrašně.
"Cože?" vytřeštil jsem oči. "V tom nebudu moct udělat ani krok!"
"To víš, že budeš Danielo, chce to jen trénink," usmála se Jana a ještě mi trochu rukou
prohrábla čerstvě učesané vlasy.
Po chvílce nedůvěryhodného okukování podpatku a zírání na obě dvě ženy, jsem si nakonec
lodičky v sedě na posteli obula. Byl to zvláštní pocit, nezvyklý z tak vysokých podpatků.
Zkoušel jsem se postavit, ale příliš to nešlo, vždycky jsem nakonec skončil zpět na posteli.
Asi pátý pokus zachránila Iveta, která mě vzala za ruku a pomalu mi pomohla vstát. Obě se
celou dobu dost bavili. Ani stání na podpatcích nebylo tak jednoduché, jelikož jsem stále
nemohla udržet rovnováhu. Po pár minutách malých krůčků jsem již dokázala s podepřením
se o okolní stěny popocházet. Oběma to zřejmě stačilo.
Iveta ke mě přistoupila, poručila mi abych se podepřela rukama o stolek vedle postele a znovu
mi začala utahovat již tak poměrně hodně utáhlý korzet. Musela jsem vydechovat a s každým
takovým vydechnutím opět stáhla korzet. Za chvíli jsem se již nemohla pořádně nadechnout.
"Zkus dýchat místo břichem hrudníkem, půjde ti to líp," poradila vedle stojící Jana.
A měla pravdu, začala jsem dýchat hrudníkem a hned se to dalo trochu lépe vydržet. Iveta
ještě asi 3x trochu korzet utáhla a byla i ona hotová. Jakékoli dýchání však bylo poměrně
hodně ztížené, takže jsem se nadechovala daleko víckrát než obyčejně.
Po chvíli mém oddechování a učeního se dýchat v korzetu, dávat si pozor na každý krůček v
lodičkách s 12cm podpatky, jsme se mohli přesunout chodbou zřejmě do další budovy, která
sloužila něco jako malá tělocvična. U stropu bylo několik kolejí, ke kterým na kolečkách bylo
zavěšeno několik párů poprůhů. Na zemi pak stály zábrany, kterých se zřejmě dalo chytat.
Trochu to připomínalo tělocvičku pro lidi, kteří po nějaké nehodě se musí opět naučit stát a
chodit na svých nohou a tyto zábrany jim pomáhají, aby se jich drželi a podpírali.
"Jelikož tě tvá paní Jana dopředu dobře připravila a naučila tě chodit na podpatcích, což bude
tvůj první trénink, nebudeme popruhy potřebovat," začala vysvětlovat Iveta. "Stoupneš si
mezi zábradlí a několikrát se projdeš podél jich. Kdykoli by jsi ztrácela rovnováhu, svýma
ženskýma ručkama se chytneš zábran aby jsi nespadla. Tak to budeš dělat do té chvíle, než
rovnováhu udržíš," poručila mi.
Zadívala jsem se na ni a pomalu se snažila přimět nohy v lodičkách k prvnímu kroku. Jana mi
dopomohla tím, že mne plácla přes zadek jako malou holku, která potřebuje dodat odvahu.
"A nezapomeň, nohu před nohu a pohupovat boky, pěkně zpřímeně, nepřikrčit nohy ale
narovnat," dodávala instrukce Jana, totožné s těma které mi dávala doma při mých prvních
pokusech na znatelně menších podpatcích.
Obě dívky si tam mezitím něco pošuškávali a nepřestávali mne pozorovat. Jen se přesunuli na
stranu tělocvičny, kde byli lavičky. Zde si sedli a dívali se, jak pomalu chodím uprostřed
zábran sem a tam.
Nebylo to tak těžké, pomalu jsem si na vysoké podpatky zvykal, z čehož jsem měl poměrnou
radost. Škobrtání či ztráta rovnováhy se pomalu vytrácela. Všiml jsem si, že i má práce s
rukama jemně odtaženýma od těla je víc dívčí, než mužská a spolu s pohupováním boky
musela vypadat buď směšně, nebo žensky.
Po chvíli ke mě zezadu přistoupila Jana, chytila mě za boky a pohupovala mi s nima do
příjemného rytmu. Chůze šla o něco lépe, než jsem to dělal doposud já.
"Budu muset na přednášku, Iveta na tebe dohlédne, nezapomeň že tě miluju a pěkně se uč,
krasavice moje," řekla mi jemným tichým hlasem do ucha a odešla.
Pomalu mě ze vší té věčné chůze začali bolet nohy. Jistě to zapříčinili nepřirozeně vysoké
podpatky, ale jakékoli moje prosby o to, zda bychom to pro dnešek mohli nechat Iveta
zamítla. Tak jsem dál chodila sem a tam, již s minimálním podpěrem o zábrany.
Po nějaké půl hodině poté, co jsem naposledy Ivetu žádala o ukončení mého moření, nebo
alespoň přestávku, na mě Iveta zakřičela ať jdu tou nejladnější chůzí kterou dokážu k ní.
Nohy mě už bolely takovým způsobem, že jakýkoli krok na podpatcích pro mě byl utrpením.
Ještě než jsem vyšla ze zábran se mi podsmekla noha, díky unavenému kotníku a já
zavrávorala. Raději jsem se na Ivetu ani nepodívala, zvedla jsem bradu a šla tím nejženštějším
způsobem, který jsem v tuhle chvíli dokázala ze sebe dostat, k ní. Pohupování boků do rytmu
klapotu podpatků tak, jak mi to ukázala Jana mi značně pomáhalo, i typicky ženské pohyby
rukou od těla i s mírně zdviženými prsty do boků.
"Překrásná," komentovala Iveta mé snažení, když jsem k ní došla.
"Mohu si na chvíli sednout paní?" zeptala jsem se též tím nejženštějším hlasem, který jsem
mohla udělat.
"Ne a když tak poslouchám ten tvůj hlasík, vy jste s Janou trénovali?" zeptala se.
"Ano, paní Iveto," řekla jsem trochu nervózně.
"Když se mnou mluvíš a stojíš u toho, jak máš mít nohy?" zeptala se přísnějším hlasem.
Ihned jsem svou chybu napravila a nohy dala k sobě. Jana mi již při našem tréninku řekla, že
bolest nohou od podpatků je naprosto přirozená věc a proto když někde stojím, můžu si ulevit
pokrčením jednoho kolene. Což se mě teď náramně hodilo.
I Iveta z toho měla radost, podívala se na moje snažení, tedy směrem k mým nohou a usmála
se.
"Mezitím co jsi Danielo trénovala jsme s Janou vytvořili tvůj denní rozvrh, který budeš
následných několik týdnů dodržovat. Tedy minimálně do té doby, než některé tvé předměty
nahradíme jinými, nebo než získáš své zaměstnání v institutu a budeš například pomáhat v
kuchyni, ale to už předbíhám a nás mezitím čeká ještě spousta práce," řekla mi svým pevným
hlasem.
"Jaký mám rozvrh paní Iveto?" zeptala jsem se, znovu se snažíš o ženský hlas.
Iveta se opět usmála když viděla a hlavně slyšela mé snažení. "Tady," podala mi papír
velikosti A5 s textem a hlavně šíslicemi časů:
Daniela Bašová
(mdm Jana Součková)
TL1
•
5:00 – budíček
•
5:05 – 6:15 – hygiena, kosmetika
•
6:30 – 7:00 – snídaně
•
7:10 – nástup u trenérky
1. hodina: trénink chůze (7:15 – 8:30)
2. hodina: formování těla (8:35 – 10:15)
3. hodina: způsoby (10:20 – 11:55)
4. hodina: kosmetika (12:00 – 13:30)
•
13:40 – 14:00 – oběd
1. hodina odpolední: trénink hlasu (14:10 – 15:55)
2. hodina odpolední: způsoby (16:00 – 17:00)
•
17:10 – 17:30 – večeře
3. hodina odpolední: trénink chůze (17:40 – 18:55)
4. hodina odpolední: formování těla (19:00 – 20:30)
•
hlášení u trenérky
•
20:50 – 22:00 volný šas, hygiena
•
22:05 – spánek
Trochu jsem se zamračila, ale to už mne Iveta opět plácla po zadku a rozešla se ke dveřím.
"Všechno začne od zítra, teď půjdeme za naší kadeřnicí, aby ti něco udělala s vlasama,"
podržela mi dveře, abych s klapotem svých podpatků mohla projít. "Máš poměrně dlouhé
vlasy, se kterýma něco provedeme, aby vypadaly víc žensky. Byla by škoda toho nevyužít a
dát ti paruku Danielo."
"Děkuji paní," poděkovala jsem a chtěla se zeptat co je to to formování těla, ale odpověď
přišla dříve, než jsem se zeptat stihla.
"Zítra po tréninku, který jsi si dneska vyzkoušela tě zavedu na formování těla, to už jsme
dneska taky dělali," řekla jako mimoděk. "Začneme ti víc utahovat korzet a během dne si na
něj budeš zvykat, pak odpoledne až přijde na řadu opět formování, to uděláme ještě o pár
stahování a naučíme tě pořádně dýchat hrudníkem. Spát pak budeš v jiným korzetu než v
tomhle tréningovým, ale taky budeš hezky stáhlá, aby se tělo přizpůsobilo nové formě."
"Půjde to vrátit?" zeptal jsem se.
"Jak myslíš to vrátit? Jako po těch letech, kdy budeš u mě pracovat?" řekla spíš řečnickou
otázkou.
"No, ano.. paní," dodala jsem rychle.
"Myslím, že po tomhle roce tréninku už bude tělo dost zformováno, ale to neznamená, že
budeš v práci bez korzetu. Neboj, na ten si Danielo za tenhle rok zvykneš a pak ti to přijde
jako normální součást tvého oblečení, když si vezmeš, že už tě následně nebude ani tak
stahovat, jako spíš ti jen držet tvé tělo.. Ještě se tě chci zeptat, hormony bereš nebo by jsi
chtěla brát?"
"Ne, neberu ani s tím nechci začít," ohradila jsem se a trochu mi ujel hlas do hruba.
"No tak! Pěkně si nech ten dívčí hlásek!" křikla na mě Iveta. "Takže předpokládám, že operaci
také nebudeš chtít, nelekej se," uklidnila mne hned, jak jsem se zatvářil překvapeně.
"Samozřejmě jsem neměla namysli operaci pohlaví, jen hrudník – implantáty."
"Ne, děkuji paní Iveto," poděkovala jsem a společně jsme vešli do mého pokoje.
"Epitézy jsou taky fajn, Jana říkala, že jsi si je docela užívala," řekla Iveta s úsměvem, jakoby
mluvila s kamarádkou.
"Ano paní, líbilo se mi to," příkývla jsem a sedla si vedle Ivety na prostornou postel, abych si
trochu ulevila od bolesti nohou.
"Jana mi kladla na srdce, aby jsi se tu cítila bezpečně a příjemně. Je to i pro tvůj výcvik
důležitý, jelikož jak jsem si všimla tě tvé nové já poměrně zalíbilo, což je moc dobře," řekla
milým tónem.
"Máte pravdu paní, líbí se mi to, jen se bojím, abych neztratila své mužství," řekla jsem s
obavami a Iveta se uchechtla.
"To víš, že něco málo z tvého mužství ztratíš a už něco málo jsi i ztratila. Kolik mužů myslíš,
že má tak hladké nohy jako ty? Nebo umí chodit v lodičkách na vysokých podpatcích, dneska
jsi chodila na podpatcích 12cm vysokých a víš, jaký by to byl postrach i pro některé ženy?
Nosíš silonky, minisukně, poměrně výrazné líčení, kolik mužů by tohle dělalo a ještě by
dokázalo říct líbí se mi to?"
Zamyslela jsem se, můj pohled padl na má kolena, která jsem držela vedle sebe, nohy byly
nohé, zakočené v černých kožených lodičkách s velice vysokým podpatkem.
"Nebuď smutná Danielo, tvá paní je tvou přítelkyní a i přes to, že ztrácíš značnou část svého
mužského já tě miluje a věří, že ten zbytek muže co v tobě po výcviku zůstane bude nadéle
mužem, na kterého může být hrdá," chlácholila mě Iveta.
Vykouzlila jsem menší úsměv věnovaný Ivetě.
"Setkala jsem se tu se spoustou mužů, kteří měli své dvě já. I ty je máš. Teď jsi přišla na své
dívčí já a moc se ti to líbí, ráda si oblékneš krásné šaty, nalíčíš si pusinku, stejně jako ráda se
vrátíš ke kalhotům a trenýrkám, aby jsi byla mužem po boku své přítelkyně Jany.." podívala
se na budík na nočním stolku vedle postele ".. ale teď už by jsme měli jít k té kadeřnici, aby
jsme ti udělali něco s vlasy. Vstávej, nech si úsměv na svých rtech a připravíme tě, nějaké to
obyčejné oblečení by bodlo víc, než jen korzet a punčochy co myslíš?"
"Máte pravdu," usmála jsem se a musím přiznat, že mě představa normálního ženského
oblečení udělala velkou radost.
Užívala jsem si to možná víc, než jsem měla. Naprosto jsem propadala svému ženskému já,
jak to Jana i Iveta stále opakovali a slova jako kalhoty nebo trenýtky, které Iveta před chvílí
řekla, mi nepřišli ani trochu po chuti jako spíše silonky, kalhotky, či sukně, které jsem v mysli
měla stále já. Svou mužnost sice pomalu ztrácím, ale jisté mužské já ve mě určitě vždy
zůstane a k trenýrkám se rád vrátím..
"Saténové krajkové kalhotky mě teď lákají mnohem více než trenýrky," řekla jsem si
polohlasem a viděla na Ivetě, jak se trochu vítězoslavně usmála.
"Zřejmě jsme neudělali chybu," řekla mi, ale spíše pro sebe Iveta a zavedla mě do své
kanceláře hned vedle mého pokoje.