Klikni na tento odkaz

2011
Zatím bez názvu
Cestopis
Cestopis z naší veliké dovolené 8.4.2011 – 29.4.2011, Řecko ostrov Paros,
Parikia, Studia Angies.
Bayo
Surikata
1.3.2011
Úvod
V době, kdy začínám psát tyto řádky, nemá ještě náš cestopis jméno. Začal jsem je totiž tvořit celý
měsíc před naším plánovaným odjezdem. Nevím, snad nedráždím „kobru bosou nohou“, a
nevytvořím psaním těchto řádků nějaký problém, o kterém se říká, že když se moc chce - většinou
věci nevyjdou tak, jak si člověk přál a jak je plánoval. Musím doufat. To, že jsem začal tvořit cestopis
tak brzy, má několik důvodů. První z nich je, že mám dost času jako „nezaměstnaný“, druhým a
důležitějším důvodem je, že chci toto veledílo pojat tak nějak celkově a o nic jej neošidit. Chtěl bych
nyní před odjezdem popsat věci, které by mne, až přijedeme, třeba nenapadly nebo by byly
„převálcovány“ zážitky z cest a prostě by na ně již nevyšlo místo nebo čas. Pojďme se tak nějak
prokousat všemi náležitostmi naší velké cesty od prvních krůčků až po samotnou cestu a její průběh,
bude toho asi hodně, snad máte dost času.
Jak to celé vzniklo
Ve svém úplném počátku jsme s cestou do Řecka jako takového ani nepočítali. Věděli jsme, že si
v tomto roce, díky mému životnímu jubileu, budeme chtít udělat delší dovolenou. Delší než je těch
pár dnů, které cestovním kancelářím většinou dost krvavě zaplatíte. Plánovali jsme, že se někam
podíváme na „vlastní pěst“ a že by to mělo být déle než na čtrnáct dní. Víte, lidičky, trochu mi vadilo,
že na dovolených, na kterých jsme byli – než jsem si zvyknul na místní kolorit, než jsem přišel na to,
že jsem opravdu na dovolené a že bych neměla spěchat, než jsem se nějak „oťukal“ – musel jsem
balit kufry. Když se mi to začalo líbit a organismus se aklimatizoval a konečně dostal do klidu a
pohody – byl konec. Takhle vlastně začal sen o pobytu delším než je „omezený chlívek“, do kterého
vás časově zavře cestovní kancelář. Doba nám tedy byla jasná, víc než čtrnáct dní, nejlépe tři týdny.
Nebylo jen jasné KAM a KDY. To KAM jsem nejdřív řešil snem o návštěvě USA, konkrétně Floridy.
Nevím ani proč zrovna Florida, asi protože je tam teplo. Nesnáším zimu. Spojené Státy jsem si vybral
proto - protože mi přijdou jako skanzen. Můj názor na „amíky“ není zrovna kladný a je to dle mého
velmi zvláštní národ, možná proto jsem si řekl, že bych to měl vidět na vlastní „bulvy“ a s myšlenkou
navštívit tuto zemi neomezených možností jsem stále více koketoval. Vlastně až do chvíle, než mi
osud přivál do cesty nabídku od jedné mé klientky. Kdysi jsem prodával auto jedné paní, která již při
jeho koupi hovořila o tom, že s ním pojede po řeckých ostrovech. Chtěla si taky splnit veliký sen a
koupit někde v Řecku dům, nějaký objekt, kde chtěla bydlet a provozovat hotel. Její sen mne tehdy
velmi oslovil, a když přijela koncem roku k nám s vozidlem na servis, hovořili jsme o tom, jak již
v Řecku zakoupila na ostrově Paros studia a jak se snaží je do jara zvelebit tak, aby v nich mohla
nabízet ubytování. Slovo dalo slovo, můj zájem byl eminentní a tak jsme se nějak předběžně
domluvili, že ji na jaře letošního roku navštívíme. Byl jsem z toho velmi nadšený a vysněnou Ameriku
velmi rád a snadno prohodil ve své hlavě s tímto krásným ostrovem. KAM tedy bylo jasno, pozváni
jsme byli, stačilo vyřešit KDY. Nevím, jaké máte možnosti vy, ale vypadnout někam skoro na měsíc,
když jste zaměstnáni a když běháte jak křeček v bubínku, není snadné. Měsíc nebo víc než tři týdny
dovolené se vyřizuji těžko. Na mojí straně mi to možná usnadnil fakt, že jsem koketoval s myšlenkou,
odejít z firmy, kde jsem pracoval. Proč - je pro tyto řádky, jak říkají právníci – irelevantní. Udělal jsem
to. Vysněná cesta vlastně byla katalyzátorem i těchto podstatných změn v mém životě. Měl jsem
trochu štěstí, že jsem dostal nabídku jiné práce s tím, že na mne zde počkají do května. Podal jsem
tedy výpověď a odešel termínově tak, abych měl měsíc duben vyhrazen pro naši cestu. Já byl tedy
volný, stačilo se modlit, aby tak dlouhou dovolenou dostala i moje malá spolucestovatelka, moje
„ladná surikata“ Renata. Pravda, trochu zaplakala před vedením její firmy a dovolenou dostala. Oba
jsme tedy měli příslib téměř volného měsíce, stačilo začít vyřizovat náležitosti cesty. Na tomto místě,
ještě před popisem toho JAK jsme cestu vyřizovali, musím odbočit. Když jsme tedy měli vydupány ze
země a vyškemrány oba dny volna, začal jsem komunikovat se známou, kdy a jakým způsobem máme
v dubnu přijet. Nejdříve komunikace probíhala ve velmi přátelském stylu, slíbila nám pobyt u ní ve
studiích, dokonce nám nabídla, že můžeme jednu cestu (tam) absolvovat s ní autem, protože tady na
přelomu března-dubna bude. Při představě cesty přes „divoké země“ a dobrodružství, které po cestě
možná zažijeme, jsem byl nadšen ještě víc. Vše jsme měli doplánovat po internetu, ale, najednou,
jako by druhá – řecká strana „zmrzla“. Komunikace úplně uvadla a my čekali každý den dost
netrpělivě na řádky, které nepřicházely. Byl jsem z toho trochu „nervóza“, protože vše bylo
„předjednáno“, konkrétní termíny odjezdu a příjezdu zatím ale nepadly. Nebylo ani jasné, jestli auto
ANO, nebo jestli si máme koupit letenky. Čekali jsme tedy a čekali, ale další zprávy nepřicházely. Snad
až po pár dnech, možná týdnech přišla nemilá zpráva. Všechno je jinak – studia se nekonají, pobyt
není možný. Nebudu ani nechci uvádět důvody, proč se tak stalo, a popravdě, je ani důkladně
neznám, není to důležité. Známá z Řecka se nám tedy omluvila, ale slíbila, že se ozve v určitém
pevném termínu, který sdělila a že nám pomůže vybavit ubytování, půjčení auta a že se domluvíme
na dalším cestování po řeckých ostrovech. Už se neozvala.
Vzhledem k tomu, že jsem tuto situaci očekával a tak nějak tušil, že se už neozve, začal jsem si v hlavě
tvořit vlastní plány. Všechno špatné je pro něco dobré a na téhle situaci bylo dobré hlavně to, že jsme
byli rozhodnutí a to pevně, že cestu uskutečníme. Ještě lepší bylo, že jsme vlastně měli vybráno KAM
a KDY. Nezbývalo, než začít realizovat a vyřizovat záležitosti, týkající se cesty samotné.
Plánování cesty
Jak už víme, v počátku nám bylo nabídnuto známou, že můžeme jet jednu cestu (tam) s ní autem.
Tahle myšlenka se mi moc líbila a v první fázi jsem si s ní tak trochu pohrával. Být nezávislý na tom,
jak seženete nebo neseženete letenky, a jet si prostě „jen tak“, by bylo lákavé. Je to sen možná
mnoha lidí „hodit bágly“ do auta a po vzoru „american road movies“ vyrazit prostě a jasně – jen tak
po prašné cestě. Jsme ale asi měkoty a po představě, že nám auto někde po téhle ne zrovna krátké
štrece „klekne“ a já budu někde v Makedonii shánět osla, aby mne odtáhl, jsme od této představy
upustili. Zbylo tedy letadlo, zbývalo vymyslet, odkud a s jakou společností. Nejdříve nás napadla
Vídeň a je zřejmě pravdou, že nabídka letů byla trochu bohatší. Vídeň je taky od naší Ostravy blíže
než Praha. Když jsme si ale zjistili, že autobus Student Agency, kterým jsme se chtěli do Vídně
přesunout, jede téměř šest hodin, vybrali jsme Prahu Ruzyni. Přece jen, Pendolino - co se týká času
cestování a pohodlí, je zatím nepřekonané. Za tři a půl hodiny pohodlného sezení jste v Praze a snad
nejnepříjemnější část přesunu máte za sebou. Z kraje plánování cesty jsme si řekli, že cestu rozdělíme
do dvou dnů.
Den první  Přesun Ostrava – Řecko pevnina
Den druhý  Přesun Řecko pevnina – Ostrov Paros
Den první 
Pro přesun Ostrava – Praha tedy bylo vybráno Pendolino s tím, že k tomuto vlaku nabízí ČD ještě
autobus, který vás odveze z nádraží až k letištnímu terminálu. Měli jsme s touto cestou zkušenost
z loňska, kdy jsme se takto přepravovali při cestě na Madeiru. Letenky jsme si nakonec vybrali
s leteckou společností ČSA. Byli nejlevnější a hlavně přímý let byl časově tak, že nám prostě
vyhovoval. Po vybrání letenek na internetu jsme chvíli váhali, jak to udělat se „zabookováním“.
Pravda, tady se asi zase objevila naše „stará škola“, a zajišťovat letenky jen elektronicky, k tomu jsme
měli nějakou vrozenou, možná špatně nasměrovanou nedůvěru. Rozhodli jsme se proto, vyřídit
letenky přes společnost Student Agency (dále „SA“). Prostě staromilský pocit, držet v ruce nějaký
konkrétní „papír“ se projevil, co dodat. V ostravském „SA“ jsem chtěl vyřídit ještě jednu věc.
Ubytování v Athénách, kde přiletíme. První den jsme se rozhodli docestovat do přístavu v Pireu, tady
si dát věci na vybraný hotel a večer, pěkně v klidu, si prohlédnout světoznámý přístav a zakoupit si,
opět v klidu, lístky na trajekt Pireus – Paros. Internet je v tomhle opravdu báječný. Nějaký čas jsme
tedy na „booking.com“ věnovali prohlížení hotelů v Pireu, vybrali si jeden nedrahý a hlavně blízko
přístavu a jak jsem psal, vyrazil jsem do „SA“ všechno zaplatit a dořešit.
V „SA“ jsem byl jedno pondělí ráno osamocený lovec. Hned co si slečna vyřídila hovor s kamarádkou
(trval asi 15 minut) se mi začala zcela věnovat a vše jsme vyřídili během cca půl hodiny. Trochu byl
problém s hotelem, protože námi vybraný nespadal do portfolia „SA“, tudíž nám v něm slečna
nemohla zařídit ubytování. Vím, mohl jsem všechno zase vyřídit přes Internet na „booking.com“, ale
zase to naše „staromisltví“, posílání zálohových plateb přes internet, vkládání čísel kreditních karet,
brrr. Česká nedůvěřivost a moje obavy - ničím nepodložené - vyhrály na celé čáře. Vybral jsem si tedy
hotel, který „SA“ nabízely. Byl jen kousek od toho námi vybraného a stál skoro stejně, samozřejmě –
plus poplatek a na to trochu upozorňuji. Když jsme totiž vybírali letenky přes internet, nějak nám
nedošlo, že „SA“ si budou samozřejmě účtovat poplatek za zprostředkování – vybavení a vystavení
letenek. To stejné bylo i u hotelu. Moji nedůvěru jsem prostě musel něčím vykoupit a vykoupil.
Transakční poplatek za vyřízení letenky byl 750 Kč na osobu. Můj strach mne tedy stál 1500,- (za
letenky, kolik si přirazili na hotel nevím), ale při odchodu jsem držel v pracce obálku, kde byly
vytištěné letenky a „voucher“ do hotelu. Dostal jsem i papír s nějakým „emergency“ číslem, kde mám
volat v případě nějakého problému s ubytováním v Pireu. Jak uklidňující. Vše se tedy zdálo být
vyřízeno a platbou letenek a hotelu v Pireu pro cesty tam i zpět jsme vlastně překročili pomyslný
„point of no return“. Bod, ze kterého již není návratu. Bylo rozhodnuto – pojedeme.
Cestou zpět z „SA“ jsem se ještě stavil zakoupit lístky na Pendolino. Na Hlavním nádraží Ostrava jsem
se domluvil celkem rychle, paní ve skleněné kukani mi dala vybrat místa na obrázku vláčku (oj kakaja
těchnika), zaplatil jsem vlak a vypadnul. Cesta Ostrava Pireus – Zaplacena. Vzhledem k tomu, že jsem
měl opravdu dost času, protože jsem vlastně v tuto dobu „klouzal“ dovolenou před odchodem
z firmy, rozhodl jsem se ještě po internetu vyřešit cestu z letiště v Athénách do přístavu Pireus.
V první fázi jsem si našel athénské taxíky a zjistil vzdálenost a možnou cenu. Letiště v Athénách je od
přístavu Pireus dost vzdálené. Když jsem měřil vzdálenost od letiště do přístavu na Google Earth,
vyšlo mi to na cca 50km, ceny taxíku měly být někde kolem 50 Euro. Zdálo se mi to hodně a tak jsem
„kutil dál“ a po nějakém čase se dočetl o Athénském metru. Našel jsem si ceny a stanice a zjistil, že se
dá celkem v pohodě a jen s jedním přestupem docestovat přímo z letiště do přístavu metrem, a to
nejpodstatnější – jen za 6 Euro na osobu. Na internetu najdete i krásnou mapku metra. Je celkem
jednoduché a má jen tři trasy, takže orientace i pro nás „nepražáky“, tj. vesničany, celkem snadná.
Přesun letiště - přístav se tedy zdál být jasný. Jak víme, hotel jsme měli vybrán a zaplacen, stačilo
vymyslet a nahledat přesun pro druhý den: Pireus – Paros.
Den druhý 
Ve druhém dnu cesty bychom se měli přesunout z přístavu Pireus na Paros. Tady to již bylo
jednodušší, protože stačilo samozřejmě najít stránku s odjezdy trajektů. Vyhovoval mi tento odkaz:
http://allgreekferries.forth-crs.gr/english/npgres.exe?PM=BB
Tady jsem si krásně našel náš spoj. Zase – lístky by šly „zabookovat“ po odeslání platby přes kreditní
kartu, ale opět trochu zvítězila obava z tohoto druhu platby a tak jsem si řekl, že trajekt v dubnu
nebude asi tak vytížený a že nákup lístků, necháme až na den, kdy se objevíme v přístavu.
Vyhledal jsem si mapku přístavu, abychom nějak dopředu věděli, odkud a ze kterého místa přístavu
loď pluje.
Musím vzpomenout ještě jednu věc. Při celém plánování cesty, hledání míst, prohlížení map, hledání
adres hotelů a i v tomto případě, kdy jsem koukal na přístav Pireus, jeho „porty“ atd. mi hodně a
neocenitelně pomáhala jedna geniální věcička. Program Google Earth. Tahle PC „zeměgula“ je
opravdu geniální a jestli ji nemáte a budete si plánovat nějakou cestu – někam, někdy, určitě si ji
pořiďte. Můžete si tady prohlížet téměř celou zeměkouli, všechna místa na světě, jako byste v daném
místě byli, nebo létali kousek nad ním. Opravdu vynikající. Přístav Pireus jsem měl jako na dlani a
krásně si prohlížel v klidu mé pracovny trasy lodí, místa nástupů a vložené fotografie. Našel jsem si
polohu našeho hotelu a naplánoval večerní procházku a zjistil, odkud náš trajekt ráno odplouvá. Když
nás metro vyplivne ze svých útrob, nebudu koukat jako křovák v New Yorku, ale budu vědět, kde
jsem – prostřednictvím Google Earth jsem tam vlastně už byl. Zpátky ale k cestě.
Den druhý byl tedy naplánován také a cesta se vlastně stala kompletní. Zpáteční cestu jsme rovněž
naplánovali na dva dny, úplně stejně. Jen v opačném pořadí. Jak již víme, hotely pro oba směry jsme
již měli zaplacené na „SA“, rovněž letenky pro oba směry. Cesta byla hotová, stačilo zajistit nyní to
nejpodstatnější a tím bylo ubytování.
Mapka přístavu Pireus
Mapka Athénského metra
(z modré trasy „3“ přestoupíte ve stanici Monastiraki na trasu „1“ Piraeus)
Itinerář naší cesty s uvedením cen, časů a společností ↑
Ubytování na Parosu
Jak také už víme, ubytování jsme původně měli mít u známé a tohle mne snad nejvíce mrzelo, že
nebude. Víte, ono jet k někomu, koho osobně znáte a můžete mu věřit, nebo si spíše myslíte, že mu
můžete věřit, je jiné, než jet někam úplně „někam“. Svoje „mrzení“ jsem však po chvíli přetavil na
výhodu, protože jsem si řekl, že když nebude toto – konkrétní ubytování, můžeme si vlastně vybrat.
Chtěli jsme to udělat důkladně a je pravdou, že výběr toho, KDE budeme na Parosu ubytováni, jsme
věnovali snad nejvíce času z plánování celé cesty. Jako cílovou „destinaci“ jsme si vybrali Parikii.
Rozhodujícím kriteriem byla blízká dostupnost přístavu a také to, že naše dovolená bude vlastně ještě
mimo sezónu. Pobyt v hlavním městě ostrova dával alespoň nějakou záruku, že zde ještě nebude vše
před příjezdem turistů zavřené. Čerpali jsme samozřejmě i tak trochu ze zkušeností mojí manželky
Renaty, která vlastně v loňském roce (2010) na Parosu byla s naším synem Tomášem a tak měla ten
nejlepší „vhled“, jaký můžete mít. Byla „in“. Před hledáním konkrétního ubytování jsme si
samozřejmě ujasnili, že chceme studio, tedy nějaký prostor, kde si bude možno uvařit třeba kávu
nebo sníst snídani. Vařit asi určitě nebudeme, od toho jsme po chvíli upustili. Pravda, náš pobyt bude
delší, ale představa, že bychom na dovolené museli mýt hrnce – brrr, to ne. Možná, že se v našem
hledání opět trochu odrazila naše obava přijet na ostrov jen tak a ubytování si vlastně sehnat až po
příjezdu. Pravda, možná bychom jej sehnali lehce a třeba levněji. Nechtěl jsem to ale nechávat
náhodě a na poslední chvíli. Nejdříve jsme si tedy sestavili a přeložili základní „poptávkový“ list, kde
jsme uvedli naše požadavky a přání a tento rozeslali na adresy, které jsme našli na internetu. Na
některých adresách ubytovatelů byly k vyplnění elektronické formuláře, řešili jsme to tedy přes ně.
V Excelu jsem udělal přehledovou tabulku (jsem tabulkový fanatik :-) ) a do ní vložil, KAM jsme
odpovědi posílali a KDO nám z těchto odpověděl. Pravda, z minulých zkušeností ohledně komunikace
s Řeky jsem nebyl moc nadšen. Kdysi dávno jsem poptával přes internet auto pro dovolenou a
z oslovených půjčoven se mi neozval nikdo, nicméně, moje skepse se ukázala v tomto případě mylná.
Z rozeslaných adres se nám většina ozvala. První odpověď došla ještě téhož dne, kdy jsme
poptávkový „blábol“ rozesílali a to mne překvapilo snad nejvíc. Zajímavá zkušenost byla s cenou za
ubytování. Obecně se ceny za 19 nocí, na které zněla poptávka, pohybovaly kolem 33 – 40 Euro/noc.
Po asi týdnu a pár e-mailech jsem cenu vyjednal u některých až na 30 Euro/noc. První odpověď, o
které jsem se zmínil, přišla ještě tentýž den, cena za noc včetně slevy za délku pobytu 33€/noc. Tato
první odpověď byla zajímavá tím, že se v ní až tak neharašilo slevami, počtem metrů a tím co budeme
mít a nemít za bonusy. Byla v době svého příchodu nejlevnější, ale to nebylo až tak podstatné. Nějak
jsem z řádků cítil spíše přátelskou nabídku než klasickou „obchodničinu“ odrážející se v jiných
odpovědích. Studia se nám taky líbila prostorově a vůbec pojetím. Když jsme se tak koukali po
ubytování, určitým „lakmusovým papírkem“ pro nás byly – plastové židle. Zní to možná divně, ale
celkem mi záleželo na tom, jestli jsou na balkonku, lodžii, nebo prostě kolem ubytování levné židle a
stoly z plastu. Hodnotili jsme, jestli je pojetí celého ubytování nějak „naladěno“ do kykladského stylu
a jsou použity stylové stolečky. Některé ubytování totiž odráželo styl „zlatokop“. Zmíněné plastové
židličky a nábytek, který vypadal jako pořízený v našem „Mébelix – kvalita vůbec nic“, byly takovým
měřítkem a jen dle mého názoru rozlišovaly „klasiku“ a domácí atmosféru od „zlatokopa“. V nabídce,
která přišla jako první, říkejme jí Angie, se právě tenhle klasický styl odrážel. Ubytování jako by nebylo
ušito rychlou jehlou a na „kšeft“. Počkali jsme tedy pár dnů a nakonec nabídky vyhodnotili. Vybrali
jsme si tu, o které hovořím – Angie. Po našem rozhodnutí ještě proběhla komunikace ohledně
potvrzení našeho příjezdu. Dojednali jsme si zálohu 150€ a tuto odeslali na účet, který nám Angie
poslala.
Poptávka ubytování Paros - Parikia 2011
Adresa poptávky
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Jak
Answ. €/noc
a
www.kontaratosstudios.com
contact us
www.rodiastudios.com
e-mail
x
www.pelagosstudios.com
e-mail
x
a
www.sirocos.gr
contact us
a
www.angies-studios.gr
e-mail
www.onira.gr
e-mail
x
a
http://www.annaplatanou.gr
e-mail
* Annaplatanou, slevnila po cca týdnu na 30€/den
** Kontaratoss, slevnil po cca týdnu na 30€/den
€40
x
x
€35
€33
x
€35
Total (x19) Adresa pro odpověď
€760
x
x
€672
€627
x
€672
[email protected]>
Až od května 2011 ?
Až od května 2011 ?
[email protected]
[email protected]
Až od května 2011 ?
[email protected]
Tabulka poptávky ubytování – vybrané ubytování je zvýrazněno hnědým podkladem
Pravdou taky je, že při hledání našeho ubytování hrála svoji roli vzdálenost místa od „ruchu“ města.
Nechtěli jsme nic přímo v centru, ale ani daleko. Máme rádi procházky večerním městem, máme rádi,
když se můžeme toulat po obchůdcích a uličkách, nebo si sednout do taverny a sledovat moře, proto
jsme některé ubytování, které se nám třeba velice líbilo, ale bylo situováno někde u pláže mimo
město, vyloučili. Ubytování jsme po zálohové platbě tedy brali jako vyřízené. Stačilo se vlastně již jen
těšit na termín odjezdu a na to, jak si nás Angie po našem příjezdu lodí vyzvedne v přístavu, jak nám
slíbila. Přesto jsem si řekl, že bych díky dostatku času, mohl zkusit ještě vybavit půjčení automobilu
pro celý pobyt.
Půjčení vozidla
Při hledání, kdo by mi pro pobyt na ostrově půjčil auto, jsem se již jen bavil. Bylo mi tak nějak jasné,
že si asi auto půjčím až osobně po příjezdu, přesto jsem chtěl zjistit ceny mimo sezónu a taky si nějak
ověřit, jak se dá s cenou pracovat. Ze svých zkušeností vím, že se ceny aut v sezónu pohybovaly,
samozřejmě podle třídy vozu, tak nějak kolem 30€-35€/den, a to za nejmenší „ligu“ aut, tedy „B“.
Do této kategorie spadaly „tratary“ typu Fiat Panda, Hyundai Athos a podobné krabičky.
Byl jsem zvědavý, CO mi „parosští půjčovníci“ nabídnou takhle úplně mimo sezónu a hlavně za kolik.
S poptávkou jsem to udělal stejně jako s ubytováním. Napsal jsem si ve Wordu pár vět a tyto rozeslal
asi na deset půjčoven na ostrově.
U některých jsem samozřejmě zase vyplnil „internetové poptávkové tabulky“. Odpovědí přišlo dost a
ceny vozidel na 17-18 dnů se hýbaly kolem 20€-25€/den. Lišily se jen nabídky vozů. Někdo chtěl tuhle
cenu za třídu „B“, tedy ony zmíněné malé „jednohubky“, někdo mi za tuto cenu nabídnul, třeba Fiata
Grande Punto nebo Škodu Fabii. Protože jsem chtěl auto a ne „Fiata“, líbila se mi nabídka Škody
Fabia, kde jsem cenu po pár e-mailech „ukecal“ na 18€/den - 306€/18 dnů. Dobrá cena, myslím. Auto
jsem vybavoval zde:
http://www.kkcarrental.gr
Je možné, že ze mne řecký „padre“ ronil krokodýlí slzy, protože jsem ho otravoval asi 3x denně a
neustále jsem se na něco ptal a ještě moji dokonalou angličtinou ala „černoch ze třtinových plantáží“.
Pán dobrý, pán nás krmit, pán nás nebít. Prostě a jasně, po asi deseti e-mailech podlehl a asi aby se
mne zbavil, nabídl mi dokonce půjčení auta bez zaslané zálohy. Poslal mi rezervační číslo a číslo na
jeho mobil s tím, že se mám po příjezdu do Athén ozvat. Pošle mi prý číslo na kontaktní osobu na
Parosu a ta mi auto přiveze do přístavu až k lodi. Uvidíme, jak to bude fungovat a chlapci určitě
zavolám (pokud se neoběsil). Jen tak sem mne nezbaví. Pokud to ale nedopadne, podstatné jsem
zjistil – mám přehled o cenách, což jsem před tím neměl. Když jsem tak ještě potom chvíli brouzdal
po webových vlnkách, zjistil jsem, že lepší bude možná půjčit auto od větších společností. Například
světová půjčovna Hertz mi na svých stránkách v „bookovacím“ kalendáři nabídla zapůjčení plně
vybaveného WV Polla za 22€/den, což není taky špatné, když si uvědomím, že jsem na Santorini dával
18€/den v sezóně za půjčení skútru. Uvidíme, celkem se na vyjednávací „pokec“ v půjčovně těším.
„Ty mi dávat cenu pro nepřítel, já ale přítel - já tě mít rád, tak nekukat do papíra, dávat mi dobrou
cenu, no, tak nedělej fór“:-)
Tady asi moje řádky ohledně přípravy cesty končí. Do našeho odjezdu zbývá celý měsíc a všechno se
zdá být vybaveno. Můžeme se tedy jen těšit. Snad vše dopadne dobře a na dalším listu tohoto
dokumentu budu moci pokračovat s popisem cesty a vůbec, celého pobytu a cestování i po okolních
ostrovech, které chceme navštívit ...