začátky

Ajwy
ZAČÁTKY
2. kniha série
Sherrilyn Kenyon
Řecko, 7382 př. Kr.
Acheron za sebou cítil něčí přítomnost. Na patě se otočil,
připravený zaútočit na démona, který ho napadl. Démon to ale
nebyl. Místo toho, uviděl Simi, jak visí na stromě hlavou dolů a
svá dlouhá, burgundská netopýří křídla měla složená na svém
dětském těle. Na sobě měla volné černé šifonové šaty, které se v
nočním vánku lehce vlnily. Její krvavě rudé oči přízračně zářily
ve tmě, zatímco jí dlouhý černý cop visel od hlavy dolů na zem.
Acheron se uvolnil, postavil se na vlhkou trávu a opřel se o hůl
tak, aby na ni lépe viděl.
"Kde jsi byla, Simi?" Zeptal se ostře. Před půl hodinou bojoval s
Charontským démonem.
"No, jen jsem tak visela, Akri," řekla s úsměvem, když se na
větvi houpala tam a zpátky. "Chyběla jsem ti, Akri?"
Acheron zamrkal. Měl Simi hodně rád, ale přál si, aby byl jeho
společníkem dospělý démon. A ne ten, který už přes tři tisíce let
vypadá jako pětileté dítě. A to už Simi úplně dospěla před
staletími.
"Doručila jsi můj vzkaz?" Zeptal se.
"Ano, Akri," řekla s použitím atlantského výrazu pro 'mého pána
a vládce.'
"Doručila jsem to přesně tak, jak jsi řekl, Akri."
Vzadu na krku Acherona zašimralo. Něco se mu nezdálo v tónu
jejího hlasu.
"Co jsi udělala, Simi?"
"Simi neudělala nic, Akri. Ale..."
Počkal, když se nervózně rozhlédla.
"Ale?" Vybídl ji.
"Simi po cestě zpátky dostala hlad."
Zamrazilo ho.
"Koho jsi snědla tentokrát?"
"Nikoho, Akri. Bylo to něco rohatého. Ve skutečnosti jich tam
byla spousta. Všichni z nich měli rohy a dělali podivný bučivý
zvuk."
"Máš na mysli krávy? Jedla jsi dobytek?"
"To je ono, Akri. Jedla jsem dobytek."
"To není tak špatné."
"Ne, bylo to vlastně docela dobré, Akri. Proč jsi Simi neřekl o
krávách. Jsou velmi chutné, když jsou pečené. Simi se moc
líbily."
"Tak proč se bojíš?"
"Protože z jeskyně vyšel opravdu vysoký muž s jedním okem a
křičel na Simi. Řekl Simi, že je špatné jíst krávy a že za to budu
muset zaplatit. Co to znamená, Akri? Zaplatit? Simi neví nic o
placení."
Acheron si přál, aby mohl říct totéž o sobě.
"Ten opravdu velký muž, byl Kyklop?"
"Co je Kyklop?"
"Poseidonův syn."
"Ach, to je ono, tak to řekl. Jen neměl žádné rohy. Měl velkou,
holou hlavu."
Acheron se svým démonem nechtěl diskutovat o Kyklopově
velké, holé hlavě. To, co potřeboval vědět bylo, co udělat, aby
změnil její nenasytnou chuť k jídlu.
"Tak co ti Kyklop řekl?"
"Je na Simi naštvaný, že jedla dobytek. Řekl, že ty krávy patřily
Poseidonovi. Kdo je Poseidon, Akri?"
"Řecký bůh."
"Ach, tak v tom nevidí Simi problém. Právě jsem zabila řeckého
boha a všechno je v pořádku."
"Nemůžeš zabít řeckého boha, Simi. To není dovoleno."
"Akri, už zase říkáš Simi ne. Nejez to, Simi. Nezabíjej to, Simi.
Zůstaň tady, Simi. Jdi do Katoteros, Simi, a počkej, dokud tě
nezavolám." Založila si ruce na prsou a zamračila se. "Nelíbí se
mi, když mi říkáš ne, Akri."
Acheron se zašklebil, protože mu začínala zadní část jeho lebky
tepat bolestí. Přál si, aby si dal na své dvacáté první narozeniny
papouška. Charontský démon bude jeho smrt... znovu.
"Tak, proč jsi zavolal Simi, Akri?"
"Chtěl jsem, abys mi pomohla s démony." Uvolnila se a zakývala
končetinami.
"Nikdy jsi nepotřeboval mou pomoc, Akri. Simi si myslí, že si
docela dobře vedeš i sám. A zvlášť se jí líbilo, když jsi jednoho
démona vyhodil do vzduchu, než jsi ho zabil. To bylo velmi
pěkné. Nevěděla jsem, že jsou tak barevní, když explodují."
Pustila se nohama větve a přistála vedle něj.
"Kam půjdeme teď, Akri? Vezmeš Simi znovu někam, kde je
zima? Líbilo se mi místo, kde jsme byli posledně. Ta hora byla
velmi pěkná."
Acherone?
Ztuhl, když ucítil, jak ho volá Artemis. Unikl mu netrpělivý
povzdech. Dva tisíce let ji ignoroval. Přesto ho zavolala. Bývaly
doby, kdy dokázala vstoupit do jeho "těla", ale on jí tuto
schopnost brzy zablokoval. Její mentální telepatie byl jediný
kontakt, který nedokázal úplně přerušit.
"Pojď, Simi," řekl, vydal se cestou, která by ho zavedla zpátky do
Therakos. Démoni tam zřídili kolonii, kde lovili chudé Řeky,
kteří žili v malé vesnici.
Acherone. Potřebuji tvou pomoc. Mí noví Temní lovci potřebují
trenéra.
Při Artemidiných slovech ztuhl. Noví Temní lovci? Co to sakra
je?
"Cos udělala, Artemis?" Zašeptal po větru, který mířil na Olymp,
kde čekala ve svém chrámu.
Takže ty se mnou mluvíš.
Slyšel v jejím hlase úlevu.
Uvažovala jsem, jestli ještě někdy uslyším zvuk tvého hlasu.
Acheron zkroutil rty. Na tohle neměl čas.
Acherone? Ignoroval ji a tak se nezdržovala náznaky. Démonská
hrozba se šíří rychleji, než jsme mohli předpokládat. Ty
potřebuješ pomoc, a já ti jí můžu dát.
Myšlenka na to, že by mu pomohla, ho rozesmála. Řecká bohyně
nedělá nikdy nic bez toho, aniž by z toho něco neměla.
"Nech mě na pokoji, Artemis. Jsme propojeni, ty a já. Mám úkol
a nemám čas se s tebou obtěžovat."
Dobře tedy. Pošlu je, aby čelili démonům nepřipraveni. Pokud
zemřou, dobře, kdo se stará o lidi? Mohu udělat jen to, že je
pošlu bojovat.
Byl to trik. A přece cítil ve střevech, že nebyl. Nejspíš udělala
Temných lovců víc a kdyby opravdu chtěla, pošle je na smrt
znovu. Zvlášť v případě, kdy by tím docílila toho, že se bude cítit
vinen. K čertu s ní. Bude muset znovu jít do jejího chrámu.
Osobně by se byl raději vykuchal. Podíval se na svoji démonku.
"Simi, potřebuji se teď podívat k Artemis. Vrátíš se do Katoteros
a vyhneš se problémům, dokud tě nezavolám."
Démonka se ušklíbla.
"Simi se nelíbí Artemis, Akri. Přála bych si, abys nechal Simi
bohyni zabít. Simi jí chce vytrhat její dlouhé, rudé vlasy."
Věděl, co k ní cítí. Simi se s Artemis setkala jednou, když byl
Acheron smrtelný. Ta událost byla katastrofální.
"Já vím, Simi, což je důvod, proč chci, abys zůstala v Katoteros."
Odstoupil a pak se k ní otočil zády. "A prosím, nejez nic, dokud
se nevrátím. Zvláště ne lidi."
"Ale-"
"Ne, Simi. Žádné jídlo."
"Ne, Simi. Žádné jídlo," posmívala se.
"Simi se to nelíbí, Akri. V Katoteros je nuda. Není tam žádná
zábava. Pouze staří mrtví lidi, kteří se sem chtějí vrátit. Ble!"
"Simi ..." řekl hlasem překypujícím varováním.
"Slyším a poslouchám, Akri. Simi jen nikdy neřekla, že to bude
tiše."
Zavrtěl hlavou nad démonovou nenapravitelností. Pak se sám
vydal ze Země do Artemidina chrámu na Olympu.
Acheron stál na vrcholu zlatého mostu, který protínal vzduch
nad vinoucí se řekou. Zvuk vody se odrážel od štítů hory, která
ho obklopovala. Za poslední dva tisíce let se nic nezměnilo.
Poznal ji hned, ale bylo pro něj těžké znovu ji vidět - to byl jeden
z důvodů, proč vždycky ignoroval její volání. Věděl, co prožívá.
A to byly dvě zcela odlišné věci. Byl připraven na emoce, které
hrozily že ho teď, když ji znovu uvidí, zahltí.
Nenávist. Zrada.
A nejhorší ze všeho, potřeba, hlad a touha.
Stále v něm byla část, která ji milovala. Část jeho, byla ochotna
jí cokoli odpustit. Dokonce i svou smrt...
"Vypadáš dobře, Acherone. Pořád jsi stejně hezký, jako v době,
kdy jsem tě viděla naposledy." Natáhla se, aby se ho dotkla.
Ustoupil z jejího dosahu.
"Nepřišel jsem si povídat, Artemis, já..."
"Říkej mi jako kdysi - Artie."
"Kdysi jsem dělal spoustu věcí, které teď nedělám."
Vrhl na ni tvrdý pohled a připomínal jí vše, co mu kdysi vzala.
"Jsi na mě pořád naštvaný."
"Myslíš?"
Oči jí vzplály smaragdovým ohněm a připomněly mu démona,
který obýval její božské tělo.
"Víš, mohla jsem tě přinutit, abys přišel. Byla jsem k tvému
vzdoru velmi tolerantní. Víc, než jsem měla být."
Podíval se stranou, protože věděl, že měla pravdu. Ona sama
měla zdroj potravy, kterou on potřeboval k přežití. Když byl
příliš dlouho bez jídla, stal se z něj neovladatelný vrah.
Nebezpečím pro každého, kdo by se ocitl v jeho blízkosti.
Pouze Artemis držela klíč k tomu, aby byl tím, kým je.
Úplným. Rozumným. Soucitným.
"Proč jsi mě nepřinutila, abych se přidal na tvou stranu?" Zeptal
se.
"Protože tě znám. Kdybych se o to snažila, oba bychom za to
zaplatili."
Opět měla pravdu. Jeho dny byly od podrobení dlouhé. Dětství
a mládí prožil jako svobodný. Okusil svobodu a sílu a rozhodl se,
že se mu to líbilo příliš, než aby se vrátil k tomu, čím byl dříve.
"Pověz mi o těch nových Temných lovcích," řekl. "Proč bys
vytvářela víc takových, jako jsem já?"
"Říkala jsem ti, že potřebuješ pomoc."
"Nepotřebuji takovou věc."
"Já a ostatní řečtí bohové nesouhlasíme."
"Artemis..." zavrčel její jméno, protože věděl, že lže. Byl víc než
schopen vypátrat a zabít démony, kteří napadali lidi.
"Přísahám, že..." Zaťal zuby a pomyslel na první dny své
přeměny. Neměl nikoho, kdo by mu ukázal cestu. Nikoho, kdo
by mu vysvětlil, co musí udělat. Jak žít. Pravidla, která jej vázala
k noci. Ti noví by mohli být ztracení. Zmatení. Nejhorší ze všeho
bylo, že byly velice zranitelní, dokud se nenaučili využívat svých
mocí.
K čertu s ní.
"Kde jsou?"
"Čekají na Falossosu. Skrývají se v jeskyni, která je chrání před
slunečním svitem. Ale nejsou si jisti, co by měli dělat nebo jak
vyhledat démony. Jsou to lidé a potřebují vedení."
Acheron to nechtěl udělat. Nechtěl vést nikoho tak, jako nechtěl
někoho sledovat. Vůbec se nechtěl zabývat ostatními lidmi.
Nikdy v životě nechtěl nic jiného, než být sám. Při pomyšlení na
vzájemnou spolupráci s ostatními...
To mu dokázalo rozproudit jeho studenou krev. Byl napůl v
pokušení jít svou vlastní cestou, ale věděl, že nemůže. Pokud
nenaučí ty muže, jak bojovat a zabíjet démony, skončí mrtví. A
být mrtvý a bez duše, to byl velmi mizerný život. On to ze všech
lidí věděl nejlépe.
"Dobrá," řekl. "Budu je cvičit."
Usmála se.
Acheron se teleportoval z Artemidina chrámu zpět k Simi a
nařídil jí, aby zůstala tam kde je o trochu déle.
Démonka by jen zhoršila již tak komplikovanou situaci. Jakmile
si byl jistý, že zůstane, teleportoval se zpět do Falossosu. Našel
tam tři muže, kteří se choulili ve tmě tak, jak řekla Artemis. Tiše
mezi sebou mluvili, seskupení kolem malého ohně. A přesto
jejich oči neodrážely jas plamenů. Už nebyly lidské a nemohly
odrážet žádný zdroj světla.
Musí je naučit hodně.
Acheron vyšel ven ze stínu.
"Kdo jste?" Zeptal se nejvyšší, jakmile ho spatřil. Ten muž, s
dlouhými černými vlasy, byl bezpochyby Dorian. Byl vysoký,
mohutně stavěný a stále ještě oblečený v bojovém brnění, které
bylo ve špatném stavu a potřebovalo opravit. Muži s ním, byli
blonďatí Řekové. Jejich zbroj nebyla o nic lepší než prvního
muže. Nejmladší z nich, měl v místě, kde byl bodnut do srdce
šípem, ve středu hrudi díru jako talíř. Tito lidé byly takhle
oblečení, nikdy nemohli jít ven a splynout s žijícími lidmi a
jejich šaty. Každý z nich potřebuje péči. Odpočinek. Výuku.
Acheron sklonil řasy, černé jako uhel a temným pohledem přejel
všechny muže. Když zaznamenali vířící stříbrnou barvu jeho očí,
zbledli.
"Jsi Bůh?" Zeptal se ten nejvyšší. "Bylo nám řečeno, že kdyby se
tu objevil Bůh, mohl by nás zabít."
"Jsem Acheron Parthenopaeus," řekl tiše. "Artemis mě poslala,
abych vás trénoval."
"Jsem Callabrax z Likonos," řekl nejvyšší. Ukázal na muže, po
své pravici, "Kyros ze Seklos," a pak na nejmladšího ze skupiny,
"a Ias z Groesie."
Ias stál vzadu s prázdným pohledem. Acheron slyšel mužovy
myšlenky tak jasně, jako kdyby byli jeho vlastní. Mužova bolest
ho zasáhla tak, že se jeho vlastní žaludek soucitně stáhl.
"Jak je to dlouho, co jste byly přetvořeni?" Zeptal se jich
Acheron.
"Několik týdnů po mě," řekl Kyros.
Callabrax přikývl.
"Byl jsem stvořen zhruba ve stejnou dobu."
Acheron se podíval na Iase.
"Před dvěma dny," řekl prázdným hlasem.
"Je z přeměny stále nemocný," dodal Kyros. "Uplynul skoro
týden, než jsem se dokázal... přizpůsobit."
Acheron potlačil nutkání se hořce zasmát. To bylo dobré slovo.
"Zabili jste už nějaké démony?" Zeptal se jich.
"Snažili jsme se," řekl Callabrax, "ale je to velmi odlišné od
zabíjení vojáků. Jsou silnější. Rychlejší. Neumírají snadno. Už
jsme ztratili dva muže. "
Acheron sebou škubl, pochybujíc, že by ti dva muži byli
připraveni jít proti démonům a jiným strašlivým existencím,
které proti nim stály. Vzpomněl si na svůj první boj...
Ihned tu myšlenku zablokoval v mysli.
"Už jste vy tři dnes večer jedli?" Přikývli.
"Pak za mnou pojďte ven a já vás naučím, co potřebujete vědět,
aby jste uměli zabíjet."
Acheron s nimi pracoval téměř až do svítání. Sdílel s nimi vše,
co za jednu noc mohl. Učil je nové taktiky. Kde a jak jsou
démoni nejzranitelnější. Na konci noci je odvedl do jejich
jeskyně.
"Najdu vám lepší místo k ukrytí," slíbil jim.
"Jsem Dorian," řekl hrdě Callabrax. "Já nepotřebuji nic víc než
tohle."
"Ale my nejsme," řekl Kyros. "A postel bychom já i Ias velice
uvítali. Koupel ještě víc."
Acheron sklonil hlavu, a pak pokynul Iasovi, aby s ním šel ven.
Šel za Iasem a směřoval ho od ostatních.
"Chceš znovu vidět svou ženu," řekl Acheron tiše. Ias
překvapeně vzhlédl.
"Jak to víš?"
Acheron neodpověděl. Dokonce i jako člověk nenáviděl osobní
otázky, které mu často pokládali a on o tom nechtěl mluvit. Aby
zahnal nechtěné vzpomínky, zavřel Acheron oči a nechal svou
mysl bloudit, až našel ženu, která pronásledovala Iasovu mysl.
Liora. Byla to krásná žena, s vlasy černými jako havraní křídla. S
očima tak jasnýma a modrýma, jako otevřené moře. Není divu,
že se po ní Iasovi stýskalo. Žena nyní klečela na kolenou a
plakala.
"Prosím," prosila k Bohům. "Vraťte mi mou lásku. Prosím,
vraťte mým dětem jejich otce."
Acheron k ní cítil sympatie, když viděl a slyšel její smutek.
Nikdo jí neřekl, co se stalo. Modlila se za blaho člověka, který s
ní už nikdy nebude. To ho pronásledovalo.
"Chápu tvůj smutek," řekl Iasovi. "Ale nemůžeš dopustit, aby tě
uviděla ve tvé nynější podobě. Budou se tě bát, pokud se vrátíš
domů. Pokusí se tě zabít."
Iasovy oči se zalily slzami a když promluvil, tesáky mu
přesahovaly přes rty.
"Liora nemá nikoho, kdo by se o ni staral. Je sirotek a můj bratr
byl zabit den předtím, než já. Není nikdo, kdo by zajistil mé
děti."
"Nemůžeš se vrátit."
"Proč ne?" Zeptal se naštvaně Ias. "Artemis řekla, že bych se
mohl pomstít muži, který mě zabil, a pak bych jí mohl sloužit
jako živý. Neříkala nic o tom, že bych se nemohl vrátit domů."
Acheron pevně sevřel svou hůl.
"Iasi, zamysli se na chvíli. Už nejsi člověk. Jak si myslíš, že bude
tvá vesnice reagovat, když se vrátíš domů s tesáky a černýma
očima? Nemůžete chodit za denního světla ven. Tvá loajalita je
důležitá pro veškeré lidstvo, nejen pro tvou rodinu. Nikdo
nemůže plnit obě povinnosti. Nikdy se nemůžeš vrátit."
Mužovy rty se zachvěly, ale chápavě přikývl.
"Budu zachraňovat lidi, zatímco má nevinná rodina je ve
vyhnanství, hladoví a nikdo je neochrání. Taková je dohoda."
Acheron se odvrátil od jeho srdce, které trpělo pro jeho lidi a
rodinu.
"Jdi dovnitř za ostatními," řekl Acheron. Díval se, jak se Ias
vrací, zatímco myslel na mužova slova. Nemohl to tak nechat.
Acheron mohl fungovat samostatně, ale ostatní...
Zavřel oči a přemístil se zpět k Artemis. Tentokrát, když její
služebné otevřely ústa k výkřiku, jim Artemis zmrazila hlasivky.
"Nechte nás," nařídila jim.
Ženy spěchaly ke dveřím tak rychle, jak jen mohli, a pak prudce
zavřely dveře. Jakmile byli sami, Artemis se na něj usmála.
"Vrátil ses. Nečekala jsem, že tě vidím tak brzy."
"Nedělej to, Artemis," řekl a utnul její hravost v zárodku. "V
podstatě jsem se vrátil proto, abych na tebe křičel."
"Za co?"
"Jak se opovažuješ lhát těm mužům, abys je dostala do svých
služeb?"
"Já nikdy nelžu."
Nadzvedl obočí. Jeho pohled jí byl okamžitě nepříjemný, proto
si odkašlala a opřela se do svého trůnu.
"Tys byl jiný a já jsem nelhala. Jen jsem zapomněla zmínit pár
věcí."
"To je sémantika, Artemis, a tohle není o mně. Je to o tom, co jsi
udělala jim. Nemůžeš je opustit jako nějaké bastardy."
"A proč ne? Ty jsi přežil sám docela dobře."
"Já nejsem stejný jako oni a ty to dobře víš. Neměl jsem v životě
nic, k čemu by se dalo vrátit. Žádnou rodinu, žádné přátele."
"Beru to jako výjimku. Co jsem?"
"Chyba, která si mi - v posledních dvou tisíci letech - stěžovala."
Její tvář zrudla. Vstala z trůnu, sestoupila dva schody a postavila
se před něj.
"Jak se opovažuješ se mnou tak mluvit!"
Acheron šlehl pláštěm, přehodil si ho na záda a svou hůl hodil
vztekle do kouta.
"Zabij mě za to, Artemis. Do toho. Uděláš nám oběma laskavost
a mě vysvobodíš z mého trápení."
Pokusila se ho uhodit, ale on ji chytil za ruku a zadíval se jí do
očí. Artemis v Acheronově pohledu viděla nenávist, ostré
odsouzení. Jejich dech se mísil se vzduchem kolem, když se
jejich zuřivé síly střetly. Ale nebyl to vztek, co od něj chtěla. Ne,
nikdy to nebyl jeho hněv…
Přejela po něm pohledem. Přes dokonalé rysy jeho tváře, vysoké
lícní kosti a jeho dlouhý, orlí nos. Jeho tmavé vlasy. Pohlédla do
přízračné červeně v jeho očích. Nikdy se nenarodil žádný
smrtelník, který by se mu fyzickou dokonalostí rovnal. A nebyla
to jen jeho krása, která k němu lidi přitahovala. Nebyla to jeho
krása, která k němu přitahovala ji. Bylo to jeho syrovým,
vzácným druhem mužského charisma. Silou. Pevností. Šarmem.
Inteligencí. Odhodláním. Potřebou se na něj dívat.
Když ho viděla, cítila až bolestnou touhu se ho dotknout. Byl
stavěný a trénovaný pro poskytnutí rozkoše. Všechno na něm
bylo z elegantních vlnících se svalů, erotického zvuku jeho
hlasu, který svedl kohokoli, kdo s ním přišel do styku. Stejně
jako smrtelně nebezpečné divoké zvíře, se i on pohyboval s
prvotním příslibem nebezpečí a mužské energie. S příslibem
nejvyššího sexuální naplnění. Své sliby plnil dobře.
Za celou věčnost byl on jediný muž, který ji dokázal oslabit. Byl
to jediný muž, kterého kdy milovala.
Měl sílu, aby ji zabil. Oba to věděli. A zjistila, že ho to dělá ještě
více fascinujícím a provokativním, svůdným a erotickým. Polkla,
když si vzpomněla, jak se poprvé setkali. Sálala z něho síla.
Vášeň. Stál vzdorovitě v jejím chrámu a smál se, když hrozila, že
ho zabije. Stál před ní a odvážil se udělat to, co se nikdo předtím
ani od té doby neodvážil...
Stále ještě mohla cítit chuť jeho polibku na svých rtech. Na
rozdíl od jiných mužů se jí nikdy nebál. Teď jí přejel svou rukou
po těle a rozpálil ji, ale tak to při jeho doteku bylo vždycky.
Nechtěla nic víc, než ochutnat jeho rty. Oheň jeho vášně.
A jednou chybou ho ztratila.
Artemis chtěla beznadějí nad tím vším plakat. Kdysi dávno, se
snažila vrátit ručičky času na to osudové ráno, ve snaze získat
zpět Acheronovu lásku a důvěru. Sudičky ji měly potrestat za tu
nehoráznou drzost. Za poslední dva tisíce let se snažila všechno
napravit a přivést ho zpátky k sobě.
Nic nefungovalo. Nikdy se ani nepřiblížila k tomu, aby jí
odpustil nebo našel cestu zpět do jejího chrámu. Ne, dokud
nepřišla na věc, na kterou nikdy nemohl říci ne - smrtelné duše
v ohrožení. Acheron udělá cokoli, aby zachránil lidi. Její plán,
aby vedl Temné lovce fungoval, a nyní se vrátil. Jen kdyby ho
mohla objímat.
"Chceš, abych je osvobodila?" Zeptala se. Pro něj už nemohla
udělat nic.
"Ano." On by pro ni nic neudělal. Ne, pokud ho k tomu
nepřinutí.
"Co pro mě uděláš, Acherone? Znáš pravidla. Laskavost
vyžaduje laskavost."
Pustil ji s rozzlobeným zaklením a odstoupil od ní.
"Dobře, už jsem se naučil, jak tuhle hru s tebou, hrát."
Artemis pokrčila rameny s nonšalancí, kterou necítila. V tuto
chvíli měla všechno, na čem jí záleželo, na své straně. Kdyby
řekl ne, zničilo by ji to.
"Fajn, potom budou pokračovat jako Temní lovci. Sami se nikdy
nenaučí to, co potřebují vědět. Nikomu nezáleží na tom, co se s
nimi stane."
Vypustil dlouhý, unavený povzdech. Chtěla ho utěšit, ale věděla,
že by její dotek odmítl. Vždycky odmítal pohodlí a útěchu. Byl
silnější, než měl kdokoli právo být. Když se setkal s jejím
pohledem, projela jí syrová smyslnost.
"Pokud mají tobě a bohům sloužit, Artemis, potřebují nějaké
věci."
"Jaké například?"
"Armor pro každého. Nemůžete je posílat do boje beze zbraní.
Potřebují peníze na obstarání jídla, oblečení, koní a dokonce i
zaměstnanců, kteří by nad nimi bděli v denním světle, zatímco
oni odpočívají."
"Chceš toho pro ně příliš."
"Chci jen to, co potřebují k přežití."
"Pro sebe jsi nic nechtěl." Nyní jí tento fakt ublížil. Nikdy o nic
nežádal.
"Nepotřebuji jídlo a mé moci mi dovolují, obstarat si všechno
ostatní, co potřebuji. Pokud jde o ochranu, mám Simi. Ani oni
nakonec nebudou sami."
Nikdo není sám, Acherone. Nikdo. Ani ty. A už vůbec ne já.
Artemis zvedla bradu, odhodlaná si ho udržet po svém boku bez
ohledu na následky.
"A opět se tě ptám, co mi dáš za to, co potřebuješ?"
Acheron se odvrátil. Věděl, co chce, a bylo to to poslední, co jí
chtěl dát.
"Je to pro ně, ne pro mě."
Pokrčila rameny.
"Dobře tedy, budou to dělat i bez toho, abys jim něco poskytla."
Jeho zlost vzplála nad rozsudkem jejich životů a zdraví. Vůbec
se nezměnila.
"Zatraceně, Artemis."
Pomalu k němu došla.
"Chci tě, Acherone. Chci tě zpátky tak, jak jsme byli předtím."
Vnitřně se vyděsil, když vzala jeho tvář do dlaní. Nikdy se
nemohli vrátit k tomu, co mezi nimi bylo. Od té doby už se toho
o ní naučil příliš. Jedna zrada už ho stála příliš mnoho. Řekl by,
že byl pomalý žák, ale to nebyla pravda. Bylo to tím, že o něj tak
zoufale pečovala, že ignoroval temnější stránku její povahy.
Ignoroval ji, dokud se k němu neobrátila zády a nenechal ho
zemřít. Některé zločiny, byly dokonce i nad jeho schopnosti,
odpustit. Jeho myšlenky se odvrátily od něj, na nevinné muže,
kteří žili v jeskyni. Mužích, kteří nevěděli nic o své nové
existenci nebo nepřátelích. Nemohl to tak nechat. Dlužil mnoha
lidem za svůj život, svou budoucnost. Nikdy by nemohl dovolit,
aby také ztratili svou duši a život.
"Dobře, Artemis. Dám ti, co chceš, pokud jim dáš to, co
potřebují k přežití."
Rozzářila se.
"Ale," pokračoval, "mé podmínky jsou tyto: budeš jim hradit
každý měsíc mzdu, která jim umožní koupit si, co potřebují
nebo si přejí. Jak jsem se už zmínil, budou si muset sehnat
ochránce, kteří o ně budou pečovat tak, že nebudou muset
žebrat o potraviny, oblečení či zbraně. Nechci, aby se
rozptylovali od své práce."
"Fajn, najdu lidi, kteří jim budou sloužit."
"Živé lidi, Artemis. Chci, aby sloužili ze své vlastní svobodné
vůle. Žádní další Temní lovci."
"Čtyři nestačí. Potřebujeme vás víc, abychom mohli držet
démony pod kontrolou.
"Acheron zavřel oči, jak pocítil nekonečnost tohoto vztahu. Až
příliš snadno viděl do budoucnosti. Čím víc bude Temných
lovců, tím víc k ní bude připoután. Nebyl žádný způsob, kterým
by se od ní mohl osvobodit. Nebo byl?
"Dobrá," řekl. "Přistoupím na to, pokud budeš souhlasit s tím,
aby si našli cestu z tvých služeb."
"Co tím myslíš?"
"Chci, abys pro Temné lovce vytvořila cestu, jak by mohli získat
zpět svou duši a zároveň mohli opustit tvé služby, pokud si to
budou přát."
Artemis ustoupila. To nebylo něco, co předvídala. Kdyby se mu
to podařilo, pak by to mohl udělat i on. Mohl by ji opustit.
Zapomněla, jak nevyzpytatelný by Acheron mohl být. Znal
dobře pravidla hry a manipuloval s nimi i s ní. Opravdu jí byl
roven. A přesto, pokud by na to nepřistoupila, nechal by ji a
odešel. Nemá na výběr a on to věděl také. Nicméně, byly ještě
další věci, které by mohl po jejím boku dělat. To, jak věděla, byl
jeden ze způsobů, jakým by si zajistila jeho přítomnost ve svém
životě po celou věčnost.
"Dobře tedy. Pak pro ně vytvořme několik pravidel." Cítila, jak
jeho myšlenky zaletěly zpět k Iasovi. Litoval toho špatného
řeckého vojáka, který miloval svou ženu. Soucit a milosrdenství
bude vždy jeho zánik.
"Za prvé, musí zemřít, aby mohli znovu získat svou duši."
"Proč?" Zeptal se.
"Duše může být propuštěna z těla v okamžiku smrti. Stejně tak
se může vrátit pouze k tělu, které již není funkční. Po dobu
jejich života, jako Temných lovců, nemohou svou duši dostat
zpět. To není moje pravidlo, Acherone, to je prostě povaha
duší."
Zamračil se.
"Jak zabiješ nesmrtelného lovce?"
"No, mohli bychom jim uříznout hlavu a vystavit je dennímu
světlu, ale vzhledem k tomu, jaké to napáchá na jejich těle
škody, to spíše náš záměr zmaří."
"Nejsi vtipná."
A ani on sám. Nechtěla, aby její služby opustil.
"Musíš použít silných mozků tvých Temných lovců," řekla mu.
"Udělej jejich nesmrtelná těla zranitelná, pak se bude moct
zastavit jejich bušící srdce. Teprve pak se jim umožní zemřít
způsobem, který jim dovolí vrátit se do života."
"Fajn, to můžu udělat. Vlastně, nemůžu."
"Co tím myslíš?"
Bojovala s nutkáním k úsměvu. Byl tam, kde ho chtěla mít.
"Existuje několik právních předpisů o duších, které bys měl
znát, Acherone. Jedním z nich je, že vlastník duše se jí musí
svobodně vzdát. Protože jsem vlastník jejich duší..."
Acheron zaklel.
"Budu s tebou muset každou duši za něco vyměnit."
Přikývla.
Jeho radost o poznání poklesla. Ale on by ji časem obešel. Ano,
určitě.
"Co ještě?" Zeptal se.
Nyní měla pravidlo, kterým ho k sobě přiváže navždy.
"Pouze pravdivé, čisté srdce dokáže vrátit duši zpět do těla. Ta
osoba, která dokáže vrátit duši, je ta, kterou miluješ nade vše
ostatní. Osoba, která ti lásku a důvěru oplatí."
"Proč?"
"Protože duše potřebuje, aby ji něco motivovalo k pohybu, jinak
zůstane, kde je. I pomsta dokáže motivovat duši v mém
vlastnictví. Pouze pravý a silný cit motivuje duši, aby se vrátila
zpět do svého těla. Protože si mohu vybrat, která emoce je na to
nejlepší, vybrala jsem lásku. Nejkrásnější a nejušlechtilejší ze
všech emocí. Jediná, pro kterou stojí za to se vracet."
Acheron se díval na mramorovou podlahu, když ta šeptaná slova
proplouvala kolem něj. Láska. Důvěra. Taková jednoduchá slova
a skrývají takový mocný cit. Záviděl těm, kteří znali jejich
skutečný význam. Nikdy vlastně ani jeden z těchto citů
nepoznal. Zradu, bolest, ponížení, podezřívavost, nenávist. To
byl jeho život. To bylo všechno, co mu kdy bylo prokázáno. Část
jeho já se chtěla otočit a odejít od Artemis navždy.
"Vrať se ke mně můj milý. Prosím, udělám cokoliv, abych ho
měla doma ..." Liořina slova mu zněla v hlavě. Slyšel ji a cítil její
slzy i nyní. Cítit její bolest. Cítit Iasovu bolest, když pomyslel na
své děti a manželku. Bál se o jejich blaho. Acheron nikdy
nepoznal tento druh nezištné lásky. Ani před, ani po jeho smrti.
"Dej mi Iasovu duši." Artemis vyklenula obočí.
"Jsi ochoten, za jeho osvobození, zaplatit cenu, jakou si řeknu?"
Jeho srdce ztěžklo jejími slovy. Vzpomněl si na své mládí.
Všechno má svou cenu, chlapče. Nic od nikoho nepřichází
zadarmo. Jeho strýc ho naučil i to, jaká je cena za přežití.
Acheron zaplatil draze za všechno, co kdy měl nebo chtěl. Jídlo.
Přístřeší. Oblečení. Placené tělem a krví. Některé věci se nikdy
nezmění.
"Ano," řekl. "Souhlasím. Zaplatím."
Artemis se usmála.
"Netvař se tak nešťastně, Acherone. Slibuji ti, že se budeš bavit."
Žaludek se mu sevřel ještě víc. Tato slova slyšel už mnohokrát.
***
Byl už soumrak, když se Acheron vrátil do jeskyně. Nebyl sám,
když kráčel do malého svahu. Vedl dva muže a čtyři koně.
"Co je to?" Zeptal se Callabrax.
"To jsou ochránci pro tebe a Kyra. Přišli, aby vám ukázali vily,
ve kterých budete žít. Budou dohlížet na vše, co potřebujete a já
později přijdu a dokončím vás trénink."
"A co já?" Zeptal se Ias.
"Ty půjdeš se mnou." Acheron počkal, až muži nasedli na koně,
než se otočil zpátky k Iasovi.
"Jsi připraven vrátit se domů?" Ias vypadal překvapeně.
"Ale říkal jsi…"
"Mýlil jsem se. Můžeš se vrátit."
"A co můj slib Artemis?"
"O to už bylo postaráno."
Ias ho objal jako bratra. Acheron se při dotyku přikrčil, zejména
proto, že ho rozbolely hluboké šrámy na zádech. Ještě hlubší
šrámy ale pobývaly v jeho duši. Vždy nenáviděl každého, kdo se
ho dotýkal. Jemně ho od sebe odstrčil.
"Pojď, podíváme se k tobě domů."
Acheron zableskl a byl zpátky na malé Iasově farmě, kde jeho
žena právě poslala své dvě děti spát. Její krásná tvář zbledla,
když se objevili u krbu.
"Iasi?" Zamrkala. "Dnes ráno mi řekli, že jsi mrtvý."
Ias zatřásl hlavou, oči se mu vyjasnily.
"Ne, lásko moje. Jsem tady. Vrátil jsem se domů, k tobě.
"Acheron se zhluboka nadechl, když se k ní Ias rozběhl a sevřel
ji v objetí. Bude trvat ještě dlouho, kdy bude pociťovat bolest na
zádech.
"Je tu ještě pár věcí, Iasi," řekl Acheron tiše. Ias zdvihl hlavu.
"Tvá žena bude muset uvolnit tvou duši zpět do těla." Liora se
zamračila.
"Co?"
"Přísahal jsem, že budu sloužit Artemis," vysvětlil Ias, "ale ona
se chystá nechat mě jít, abych se mohl vrátit k tobě."
Zmateně se na něho podívala.
"Co musíme udělat?" Zeptal se Ias.
"Budeš muset znovu zemřít."
Zbledl.
"Jsi si jistý?"
Acheron přikývl, a pak předal Lioře dýku.
"Musíš mu probodnout srdce."
Kvůli jeho šílenému návrhu se na něj zděšeně podívala.
"Co?"
"Je to jediný způsob."
"Je to vražda. Budu oběšena."
"Ne, to přísahám."
"Udělej to, Lioro," naléhal Ias. "Chci být znovu s tebou."
Její tvář byla skeptická, když vzala dýku do ruky a snažila se ji
vrazit do hrudi svého muže. Nešlo to. Vyhrnula se krev, jak mu
propíchla kůži. Acheron se zašklebil, když si vzpomněl, co
Artemis řekla o pravomoci Temného lovce. Průměrný člověk by
nebyl schopen mu dýkou ublížit. Ale on mohl. Vzal od Liory
dýku, namířil jí rovnou do Iasova srdce. Ias lapajíc po dechu
klopýtl dozadu.
"Nepropadej panice," řekl Acheron, pokládajíc ho na zem před
krb. "Mám tě."
Acheron zvedl ruku a přitáhl si Lioru k boku. Ze své tašky vzal
kamenný medailon, který obsahoval Iasovu duši. "Musíš ho vzít
do ruky, a až zemře a uvolnit duši zpět do jeho těla."
"Jak?" Zeptala se. "Přitiskni kámen na tetování luku a šípu."
Acheron čekal až do okamžiku těsně před tím, než Ias zemřel.
Podal Lioře medailon. Vykřikla, jakmile se dotkl její ruky, a
hodila ho na podlahu.
"On hoří!" Vyjekla. Ias lapal po dechu, jak se snažil žít.
"Zvedni to," nařídil Acheron Lioře. Foukala si chladný vzduch
na svou dlaň a zavrtěla hlavou.
"Co je s tebou, ženo?" Zeptal se Acheron. "On zemře, pokud ho
nezachráníš. Zvedni jeho duši."
"Ne!"
"Ne? Jak to myslíš, ne? Slyšel jsem tě, jak se modlíš za jeho
návrat. Říkala jste, že by jsi dala vše, aby se tvůj milovaný
vrátil." Spustila ruku a chladně si ho prohlížela.
"Ias není můj milovaný. Lycantes je. Byl to on, za koho jsem se
modlila a on je teď mrtvý. Bylo mi řečeno, že ho zabil Ias v boji
proto, aby se mnou mohl vychovávat naše děti."
Acheron byl jejími slovy ohromený. Podíval se na Iase a uviděl
bolest v jeho očích předtím, než se změnily v prázdné a Ias
zemřel. Jeho srdce přestalo tlouct, Acheron zvedl medailon a
pokusil se uvolnit duši sám. Nefungovalo to. Rozzuřený, zmrazil
Lioru na místě dříve, než ji za její čin mohl zabít.
"Artemis!" Křičel na strop. Bohyně se se zábleskem objevila v
domě. "Zachraň ho."
"Nemohu změnit pravidla, Acherone. Řekla jsem ti své
podmínky a ty jsi s nimi souhlasil." Ukázala na ženu, která byla
nyní lidskou sošku.
"Proč jsi mi neřekl, že ho nemiluje?"
"Nevěděl jsem o nic víc, než ty."
Protočila znuděně oči. "Dokonce i bohové mohou dělat chyby."
"Tak proč jsi mi alespoň neřekla, že ji ten medailon spálí?"
"To jsem nevěděla. Nepálil mě ani tebe. Nikdy předtím jsem ho
do lidských rukou nesvěřila."
Acheronovi pocitem viny a žalem bzučelo v hlavě. Nenávistí k ní
i sobě.
"Co se s ním stane teď?"
"Je Stín. Bez těla a duše, je jeho podstata uvězněna v Katoteros."
Acheron zařval bolestí. Zabil člověka a odsoudil ho k osudu
mnohem horšímu než smrt. A za co? Pro lásku? Pro soucit?
Bohové, byl takový blázen. On, lépe než kdokoli jiný, by měl
vědět, jak klást ty správné otázky. Měl by mít víc rozumu, než
věřit v lásku jiné osoby. Sakra, když už se to naučí?
Artemis vztáhla ruku a zvedala mu bradu, dokud se na ni
podíval.
"Řekni mi, Acherone, bude někdy někdo, komu bys důvěřoval
natolik, abys propustil svou duši?"
©1986-2002, Sherrilyn Kenyon