DIALOG‚ otázky‚ odpovědi
Transkript
DIALOG‚ otázky‚ odpovědi
Žádné základny USA na území České republiky! Proletáři všech zemí, spojte se! DIALOG OTÁZKY KOMUNISTICKÝ LIST ČÍSLO 227 ODPOVĚDI ÚNOR 2007 ROČNÍK 18 CENA 10 Kč Stále platná a povzbudivá zkušenost Února Oč v únoru 1948 šlo? I po padesáti devíti letech si mnozí kladou tuto otázku. A zdaleka ne všichni na ni nacházejí jasnou odpověď. Bezradní a zmatení jsou i v řadách KSČM. A není divu. Vždyť v samotném vedení strany jsou lidé, kteří o únorových událostech (dramatických dnech od 20. do 25. února 1948) šíří názory, které nemají daleko od lží a falzifikací antikomunismu. Tak např. Jiří Dolejš, místopředseda KSČM s odpovědností za „teoretické zázemí“, tyto lži a falzifikace dokonce plně sdílí. O tom, jak ostudně využil 110. výročí narození Klementa Gottwalda, aby pošpinil jeho památku a znevážil jeho úlohu v poválečných revolučních přeměnách, jsme již psali. V článku Britských listů s odporným názvem „Gottwald – padouch nebo hrdina?“ (na který zatím nikdo z vedení KSČM nereagoval – jako by mělo platit, že mlčení je souhlas) jsme se mohli dočíst, že „tento muž“ prý u nás po „takzvaném“ Vítězném únoru „zavedl režim, který se zdiskreditoval tím, jak se udržoval násilím“. V pamfletu nechyběly výrazy jako „revoluční tyranie s rysy státního terorismu“. Takové tedy bylo dílo Února! Podle vysoce postaveného funkcionáře KSČM! Jako bychom opět slyšeli hlas Ferdinanda Peroutky v Rádiu Svobodná Evropa z dob, kdy tato agentura CIA naváděla k násilnému svržení lidové moci, k sabotážím a vraždám v údajném zájmu demokracie, práv a svobod člověka. Oč tedy v oněch únorových dnech šlo? O jakou konfrontaci sil se jednalo? Kdo představoval a hájil zájmy národa a lidu a kdo je ohrožoval? A co bylo výsledkem této velké třídní srážky? Hledejme odpověď u zdroje nejautentičtějšího a pro každého komunistu, který je komunistou přesvědčením a srdcem, nejhodnověrnějšího: u Gottwalda samotného. Ve svém vystoupení na zasedání ústředního výboru KSČ 9. dubna 1948 řekl: „V únoru, vezmeme-li věc vnitropoliticky, šlo o to, zda má náš lidově demokratický vývoj pokračovat dále úspěšně na cestě k socialismu, nebo má-li být zvrácen, má-li dojít k zvratu, který by byl začátkem ústupu zpět k dobám předmnichovským, k dobám kapitalismu. Tak jako rok 1920 po první světové válce rozhodl o dalším vývoji předmnichovské republiky, tak únor 1948 rozhodl o dalším vývoji osvobozené lidově demokratické republiky, jenomže právě s opačnými výsledky. Jestliže prosinec 1920 znamenal vítězství reakce a začátek upevňování kapitalistického režimu v předmnichovské republice, únor 1948 znamenal rozhodnou porážku reakce, upevnění lidově demokratického režimu a uvolnění cesty k rychlejšímu postupu socialismu. O to tedy šlo v únoru vnitropoliticky. Zahraničněpoliticky šlo o to, zda v budoucnosti naše republika půjde dále neochvějně cestou spojenectví se Sovětským svazem, cestou spojenectví se všemi lidově demokratickými státy ve střední a jihovýchodní Evropě nebo zda bude z tohoto pokrokově demokratického bloku vyrvána a stane se opět objektem politiky západních imperialistů, zda se stane nástupním mostem světové reakce v jejím boji proti lidově demokratickým státům a proti Sovětskému svazu.“ O to tedy v únoru šlo? A to je zapotřebí dnes znovu připomenout, aby bylo jasné, v čem spočívá historický význam a velikost vítězného února. Bylo to jednoznačné vítězství dělnické třídy, československého lidu, který se ve chvílích smrtelného nebezpečí pro lidově demokratické zřízení semkl kolem gottwaldovské KSČ. Zmobilizovaný stranou zhatil komplot spojené vnitřní a zahraniční reakce. Zmařil tak i zákeřný plán imperialistických studenoválečníků, kteří se snažili vytvořit z tehdejšího Československa nástupiště k zničení SSSR a lidově demokratických států. Uvolnila se tím cesta nejen k socialismu u nás, ale i v dalších zemích, k vytvoření světového systému socialismu. Vítězný únor znamenal rozhodný škrt přes rozpočet jak naší, tak i světové reakce. Zasadil úder Trumanově doktríně, kterou vyhlásil americký Kongres 12. března 1947. Touto politicko-vojenskou doktrínou američtí imperialisté otevřeně pro- klamovali a zahájili studenou válku. Jejich bezprostředním cílem bylo oloupit SSSR o plody vítězství nad hitlerovským Německem, zdeptat první zemi socialismu zdevastovanou válkou a znemožnit, aby se kolem SSSR sjednotily osvobozenecké protiimperialistické síly. Cynicky přitom kalkulovali s třetí světovou válkou, v níž by využili moderní zbraně hromadného ničení. V jejich vývoji, jak víme, měly Spojené státy ještě po léta naprostou převahu. (Pokračování na str. 2) zvyšuje. Rakety samy o sobě jsou totiž k ničemu – bez radaru cíl nerozpoznají a nebudou schopny se na něj zaměřit. Proto jsou radarové stanice ještě větším potenciálním prvním cílem protivníka USA a větším nebezpečím pro Českou republiku. Předchozí vláda (bez důvěry) i vláda současná si negativní postoj české veřejnosti dobře uvědomují. Odmítají názor veřejnosti respektovat a řídit se jím. V jejich programovém prohlášení není o americké základně ani slovo. A co více – rozjíždějí klamavou kampaň. Jak jinak si vysvětlit „výzkumy“, které mají získat podporu pro radarovou základnu, když otázka zní neurčitě „Souhlasil byste s umístěním radaru monitorujícího případné ohrožení?“ Odmítáme jako většina veřejnosti jakoukoli část americké vojenské základny na našem území. Odmítáme sila pro interceptory i radarovou stanici. Vyzýváme veřejnost k aktivitě – k podpoře petic, k demonstracím, k pochodům a protestům. americká základna nesmí projít! Žádné základny USA na našem území! Redakce NE radaru! Argumenty pro zřízení americké smrtonosné základny v Čechách jsou směšné Každý člověk ve světě by měl být schopen říci, co pro něj znamená pojem vlast. Měl by vědět, co mu pojem vlast říká racionálně a v čem vlast ctí a cítí ve svém srdci. Český člověk o takových pojmech neuvažuje. Svou vlast prožívá každý den a každou minutu. Za vlast pokládá zemi, v níž se narodil, vyrůstal, nabíral dar řeči, chodil do školy a učil se spisovné češtině, získával kamarády a v dobách minulých, pokud byl rodu mužského, odsloužil základní vojenskou službu. Ve vlasti si našel dívku, oženil se s ní a zplodil s ní dítě nebo několik dětí. O rodinu se staral především tím, že poctivě pracoval a vykonával své povolání, a svým příkladem vychovával generaci vlastních dětí. Časy se však změnily. Vlast, za niž jsme přirozeně považovali Československo, už neexistuje. Z panské vůle či zvůle byla proti vůli a přání drtivé většiny obyvatelstva rozbita. Česká řeč nám zůstala, ale současný režim nás každodenně přesvědčuje, že bez znalosti cizích jazyků jsme nuly a čeština je dobrá jen pro plebejce. Mění se náplň školní výuky a kapitalismus se všemožně snaží, abychom na staré pojmy zapomněli a osvojili si řeč a znalosti podnikatelů, manažerů a mamonářů. Plodíme nadále děti, ale je jich podstatně méně než v minulosti; příčinou může být oficiální propaganda, že smyslem života je užívat si (a děti by nám v tom mohly bránit), nebo strach, že našinec rodinu a tedy vlastní děti neuživí. Navíc existuje bezpečně nebezpečná rodina nezaměstnaných a bezdomovců. Na kamarády dnes také není spolehnutí. Kdekdo vlastní Rozhodující bitva Velké vlastenecké války nepřítele odblokovat stalingradské uskupení a přešla 24. prosince 1942 do ofenzivy. Když nepřítel odmítl 10. ledna 1943 kapitulaci, zahájila vojska Donského frontu útok a s konečnou platností zlikvidovala německé fašistické jednotky. 27. ledna 1943 bylo nepřátelské uskupení rozděleno na dvě části. V urputných bojích bylo 30. ledna rozdrceno jižní německé uskupení. 31. ledna se sovětským jednotkám vzdal do zajetí se svým štábem velitel uskupení polní maršál Paulus. Dne 2. února skončila likvidací severního nepřátelského uskupení grandiózní Stalingradská bitva, v níž sovětská vojska zajala 91 000 fašistických vojáků, mezi nimi 24 generálů a 2500 láda Spojených států oficiálně požádala Českou republiku o zahájení jednání o umístění radarové stanice své základny protiraketové obrany na našem území. Není jistě náhoda, že se tak stalo již několik hodin po skandálním získání „důvěry“ současné vlády v Parlamentu ČR. O umístění součásti amerického protiraketového systému v ČR se jedná již několik let (veřejně je známé jednání tehdejšího ministra obrany Jaroslava Tvrdíka ČSSD v USA v roce 2002). Téma základny se nestalo záměrně a přes snahy KSČM ani tématem pro volby 2006 a dostalo se na veřejnost teprve po nich. Nesouhlasíme s umístěním jakékoliv cizí vojenské základny na území ČR. Americký protiraketový systém, oficiálně představovaný jako záruka bezpečnosti před zlými státy – Íránem a KLDR, je jen prvkem agresivní americké imperialistické politiky, zaměřené především proti Rusku a Číně. Původně plánované antirakety nebyly určeny k ochraně ČR, ale území USA a zvyšovaly riziko prvního útoku právě proti našemu území. Radarová stanice toto riziko ještě Vlast a novodobí „vlastenci“ K 65. výročí osvobození Stalingradu 5. října 1942 dal J. V. Stalin veliteli Stalingradského frontu generálu A. I. Jeremenkovi rozkaz: „Důrazně žádám, aby byla přijata veškerá opatření k obraně Stalingradu. Stalingrad nesmí být vydán nepříteli.“ Město na Volze bránili pod obrovským tlakem německých fašistických jednotek vojáci 62. armády generála V. I. Čujkova. Od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943 probíhal o Stalingrad urputný boj. Na jeho konci bylo obklíčeno a zničeno 330tisícové německé uskupení. 16. prosince rozdrtila na středním toku Volhy vojska Jihozápadního frontu v součinnosti s vojsky Voroněžského frontu 8. italskou armádu. Vojska Stalingradského frontu znemožnila pokus V důstojníků. Na válečném poli zůstalo 147 200 padlých Němců. Bylo získáno obrovské množství trofeje: 750 letadel, 1550 tanků, 6700 děl, 1462 minomety, 8135 kulometů, 90 000 pušek, 61 102 nákladní a osobní automobily, 7369 motocyklů, 480 tahačů a transportérů, 320 rádiových vysílaček, tři obrněné vlaky, 56 lokomotiv, 1125 železničních vagonů a velké množství dalšího vojenského materiálu. Stalingrad se stal zosobněním hrdinství a síly sovětského lidu, vzorem vojenské neochvějnosti a statečnosti. Z knihy N. I. Kikeševa, vydané nakladatelstvím „Bílý vítr“ v městě Mozyr v roce 2005 střelnou zbraň a z „neodolatelných“ důvodů se střílejí a zabíjejí kamarádi. Byla zrušena základní vojenská služba a s ní období, kdy chlapci dorůstali v muže. Výrostci tak mají dost času na cigarety, drogu, šikanu, sledování amerických televizních návodů jak přijít levně k velkým prachům, jen se nebát překročit zákon. Dnešní česká „vlast“ je ringem, kde platí pravidlo „zabij dříve, než budeš zabit“. Vlast má i svoji minulost, historii a v ní hlavně osobnosti, o období, na něž byla a je hrdá, období, kdy byla příkladem sousedům, Evropě, světu. Takovou minulostí je v případě naší republiky 15. století, takovým jménem je Jan Hus z Husince a Jan Žižka z Trocnova, takovým příkladem Evropě bylo vzepětí českého lidu v éře husitství. Rozbití Československé republiky však novodobému panstvu nestačilo. Bylo třeba rozbít naši společnou vlast na tisíce malých „vlastí“ v podobě soukromých držeb, „každého jednoho aru české půdy“. Bývalý náměstek, bývalého ministra vnitra Jana Rumla, pan Jiří Křižan, dnes soukromník a scenárista, se chlubí tím, že na Valašsku vlastní 400 hektarů lesů. Nepokládá to však za nijak velkou „vlast“, vždyť kníže Karel Schwarzenberg tamtéž podle jeho slov vlastní celé dva tisíce hektarů lesů. Kníže má ovšem těch „vlastí“ v české zemi daleko více, nadto se pyšní titulem senátora a se svou mizernou znalostí češtiny i postojem ministra zahraničních věcí. Takto a podobně je rozparcelována celá naše vlast, byla privatizována a rozdělena na soukromá vlastnictví, na malé „nedotknutelné vlasti“, na něž je vstup dovolen jen vyvoleným. Tyto „vlasti“ patří jen skutečným „vlastencům“. Jiří Křižan je jedním z nich. Historii Země české vidí svým specifickým pohledem a spisovatele Aloise Jiráska, který nás svým vypravěčským uměním pozdvihl k úctě k dějinám České koruny a jmenovitě k husitství, hanlivě a sprostě nazývá Aloisem Čuráskem. Vlast je třeba chránit. Posledním hitem „zájmu“ novodobé panské rasy je instalace americké radarové (a posléze i raketové) „ochrany“ kdesi v srdci České republiky. Její argumenty pro zřízení americké smrtonosné základny v Čechách jsou směšné, a to technicky, politicky i ekonomicky. Mnoho moudrých lidí to již prokázalo. „Vlastenci“ však trvají na svém, tvrdošíjně křičí „základna bude!“ Jejich zájem je možno pochopit. Základna... Základna nemá pranic společného s ochranou naší české vlasti, českého národa, ostatně se tím netají ani Američané. Úporný zájem o americkou vojenskou přítomnost, která zcela přirozeně evokuje pozornost těch, proti nimž je skutečně namířena, a činí z celého národa odkrytý terč, je motivován zájmem na ochraně tisícera jejich malých „vlastí“, jejich soukromých držeb, toho, co právem neprávem restituovali, privatizovali, uzmuli či jinak si nepoctivě, nikoliv prací, přivlastnili. Má být zamířena nikoliv proti jakémusi tajemnému vnějšímu nepříteli, ale proti vlastnímu lidu, proti lidem práce, kteří tvořili a tvoří dějiny a hodnoty a dnes jim ani vlast, ani jejich dějiny, ba ani jejich práce nepatří. Jedním z prvků národního bohatství je Národní galerie. Jejím ředitelem je pan Milan Knížák, vlastenec každým coulem. Je to on, kdo moje přesvědčení o lichém vlastenčení podepřel vlastním výrokem. Přiznal, že je pro americkou základnu, neboť si nepřeje, aby se „vláda věcí tvých, ó lide český, vrátila do tvých rukou“. Petr Kovář NE základnám USA! WWW.KSCM.CZ WWW.KSM.CZ CHCEME REFERENDUM! − Tvrzení, že radarové základny nejsou nebezpečné, je lež. − Každá cizí vojenská základna na našem území je potenciálním terčem. − Americká základna na našem území znamená vazalskou závislost ČR na politice USA. Jde Vám o bezpečnost a život Vašich dětí? Podpořte nadstranickou občanskou iniciativu a podepište petici NE ZÁKLADNÁM! Žádejte referendum! 2 DIALOG 227/2007 (Dokončení ze str. 1) Využít je ovšem zásluhou jasnozřivé a důsledné Stalinovy politiky nemohli: zformováním široké protiimperialistické fronty a světového mírového hnutí se jim nedostalo k tomu šance. Neocenitelným příspěvkem k tomuto poválečnému vývoji příznivému silám skutečné demokracie a míru, revoluční obnovy světa byl nepochybně Vítězný únor. Jestliže J. Dolejš a jeho kumpáni v TAPU mají tu drzost, že se o této mimořádně významné události v našich novodobých dějinách vyjadřují s pohrdáním a ironií (pro ně je „tak zvaným Vítězným únorem“), pak tím prozrazují nejen svou vyloženou politickou negramotnost, ale navíc i ideologickou služebnost a poplatnost antikomunistické reakci. O tom, jak se snaží vyjít vstříc našim nepřátelům (vyjí s vlky, jak měli zapsat za uši: k socialismu nelze dospět bez ostrého třídního boje, jehož vítězství je podmíněno jak respektováním osobitých a specifických konkrétně-historických podmínek a okolností, tak společným postupem, internacionální jednotou všech revolučních a pokrokových sil. Nebylo by u nás vítězné cesty k socialismu, kdybychom ignorovali tuto základní poučku revoluční strategie a taktiky marxismu-leninismu. Klement Gottwald z ní vždy vycházel a tvořivě, mistrně ji aplikoval na naši situaci. S jasným a nezpochybnitelným závěrem: jen a jen po boku Sovětského svazu, v nejužší spolupráci s ním a s jeho nezištnou pomocí jsme mohli odrazit kontrarevoluci a s využitím všech cenných zkušeností SSSR vybudovat a rozvíjet socialismus i v naší zemi. Stále platná a povzbudivá ... se říká), dokazují také pomlouváním Gottwalda, který se podle nich dopustil dokonce „zrady“ na vlastních názorech: před Únorem prý horlil pro osobitou, československou cestu k socialismu, poté však, na údajný Stalinův nátlak, přijal a hlásal „sovětský model“ socialismu, stal se jedním z nejpovolanějších „stalinistů“. Začlenil tak naši zemi do „stalinského impéria“. Ostatně nebyl sám. Jediný Tito se vzepřel. Gottwald skutečně nebyl ani Tusar, ani Tito. Měl hlavní zásluhu o to, aby KSČ nesklouzla zpět do bažin oportunismu sociální demokracie, aby se stala stranou marxismu-leninismu. A tím i revolučním předvojem československé dělnické třídy odmítajícím jakýkoli nacionalismus. KSČ byla pod Gottwaldovým vedením stranou proletářského a socialistického internacionalismu. Základním kritériem tohoto internacionálního postoje od vzniku SSSR a zejména pak po válce, po proklamaci Trumanovy doktríny, v podmínkách studené války, byl jednoznačný pozitivní vztah k první zemi socialismu, rozvíjení a upevňování přátelství se SSSR. Gottwald v této věci nikdy nezakolísal, nejen své názory neměnil, ale naopak vždy až do posledního dechu svého života je pevně a nezlomně vyznával a podle nich jednal. A pánové, kteří do omrzení omílají písničku, jejíž text i noty jim dodali z protisovětských středisek, o tom, že prý Stalin sevřel, koho mohl do Prokrustova lože „sovětského modelu“, by si už jednou Odešel z našich řad S hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu, že dne 19. ledna t.r. zemřel po dlouhé nemoci ve věku 86 let oddaný člen strany, aktivní funkcionář soudruh Karel Rudel z Krnova. Od počátku obětavě pracoval v Republikové redakční radě dialogu. Komunistická strana v něm ztrácí věrného, rozhodného zastánce marxisticko-leninských zásad. Zaslouží si dík za celoživotní nezištnou práci pro stranu a socialistickou budoucnost. Vyjadřujeme upřímnou soustrast jeho manželce Libuši a celé rodině. Redakce A ještě jedno je nutno připomenout: skoncovat by se také mělo se zmatky, které v teoretické oblasti vytrvale šíří revizionisté, podle kterých prý nejen cesta k socialismu musí být osobitá a národní, ale také socialismus musí se chlubit svým osobitým a národním hávem. Ale tady platí o socialismu totéž, co platí o kapitalismu. Jde o výrobní způsob a z něho plynoucí vztahy ve společnosti, které mají základní rysy ve všech zemích společné. Ať jakkoli modifikují dané dějinné podmínky a historie toho či onoho národa jejich sociálněekonomickou formaci, vždy musíme brát v úvahu, že otrokářství je otrokářstvím, feudalismus feudalismem, kapitalismus kapitalismem a socialismus socialismem s přesně definovanými znaky v kterékoli části světa. „De te narratur“ – „O tobě je řeč“ – píše Marx v předmluvě 1. dílu Kapitálu a upozorňuje, že jeho analýza kapitalistického způsobu výroby, přesto, že vychází z Anglie, se týká všech zemí, které vstoupily nebo vstoupí na cestu tohoto sociálněekonomického zřízení. „Sovětský model“ socialismu je zlovolná konstrukce nepřátel komunismu. Odkaz Vítězného února je živý a povzbudivý pro dnešek i pro budoucnost. Připomíná nám povinnost rozhodného a nekompromisního boje s reakcí, jehož úspěšnost je předurčena internacionální jednotou sil skutečného pokroku a demokracie. Triumfující kontrarevoluce, kterou zplodila gorbačovská zrada, se zřejmě domnívá, že jí stromy porostou do nebe. Ale mýlí se a jak by řekl Kl. Gottwald, setsakramentsky se mýlí. Přijde čas, kdy vše z revoluční zkušenosti minulosti nabude opět nesmírné ceny. Nezapomínejme proto na ni, připomínejme si ji a nedovolme nikomu na ni sahat špinavými prsty. Redakce Tr i b u n a č t e n á řů Diskuse - názory - polemika K do sleduje ideově-teoretickou produkci, články a rozhovory J. Dolejše, nutně musí dojít k závěru, že tento „komunistický funkcionář“ skutečným komunistou nikdy nebyl. Je u komunistů, aby mohl komunistickou stranu „zmodernizovat“, přeměnit ji spolu s lidmi, jako je M. Ransdorf, v levicově socialistickou stranu po vzoru Francouzské komunistické strany (viz M. Ransdorf: „O krizi komunistického hnutí“, 1990) – nekomunistickou. Z postojů Dolejše vyplývá, že jeho vstup do strany formované na základě revizionistických myšlenkových proudů, byl promyšleným vstupem. Na této transformaci se aktivně podílel a nadále podílí. Není proto náhodný jeho výrok, že je „schopen jít v našich teoretických základech za Marxe“, neboť prý „na starém komplexu učení je daleko víc překonaného, že doba je dál, než si mnozí myslí“. („Jsem komunistou navzdory tomu“, rozhovor v Respektu 27. 3. 2006). Proto nepřekvapuje, že se zúčastnil protisocialistických demonstrací v kontrarevolučním převratu 1989. Později, již jako jeden z vysokých funkcionářů KSČM a poslanec Parlamentu, stejně jako Ransdorf, aktivně propagoval a prosazoval vstup ČR do Evropské unie. Hlasoval v Poslanecké sněmovně pro rozšíření NATO na východ. Nepřekvapuje ani Dolejšovo zaníceni pro falešnou interpretaci úlohy a významu Klementa Gottwalda v duchu pseudovědeckých, v podstatě antikomunistických pohledů na dějiny KSČM, budování základů socialismu a vžitých falešných klišé, že Antikomunismus místopředsedy ÚV KSČM K těmto falešným tezím J. Dolejše patří také teze, že příchod Klementa Gottwalda souvisel s „posunem čs. komunistů od původních šmeralovských ideálů, které se lišily od elitářské strategie ruských bolševiků“. Co Dolejš pod „elitářskou strategií“, kromě pomluv má na mysli? Pokud jde o „šmeralovské ideály“, opakuje falešnou interpretaci M. Ransdorfa a klame! Opomíjí totiž Šmeralovu angažovanost právě na straně ruských bolševiků a bolševické Kominterny, jejímž byl významným aktivistou (od roku 1921 byl členem jejího výkonného výboru, v letech 1927-29 členem předsednictva). Za Komunistickou internacionálu pracoval v řadě zemí (Mongolsko, Francie, Švýcarsko, Německo, Blízký a Střední východ). Ještě jednou k článku J. Dolejše v Britských listech ze dne 24. 11. 2006 Místopředseda ÚV KSČM Jiří Dolejš v úvodu svého příspěvku uvádí: „Na jedné straně z něj (Klementa Gottwalda – pozn. red.) učinili v bývalém režimu oficiální legendu velkolepého vítězství československého proletariátu, na druhé straně se pro odpůrce minulého režimu stal symbolem jeho zločinných praktik...“ a dále pokračuje, že jde o nehistorický pohled na nejvýraznější postavu našeho dělnického a komunistického hnutí. Ať už vědomě či podvědomě používá argumentaci buržoazních antikomunisticky a revizionisticky orientovaných historiků, kteří posuzují reálný děj neobjektivní optikou, mnohdy na základě účelové analýzy, že proces revoluční přeměny naší společnosti byl provázen negativními jevy. Všechny politické procesy 50. let byly podle Dolejše vykonstruovány. Všichni vyšetřovaní, zcela nevinní lidé, byli prý nespravedlivě odsouzeni. Z dnešního hlediska se výše trestů může jevit nepřiměřeně vysoká. Tehdy však byla projevem hlubokých třídních rozporů doby, kdy na našich západních hranicích stály tanky při- pravené proměnit studenou válku, vyhlášenou W. Churchillem ve Fultonu v roce 1947, ve válku horkou. Byla to doba, kdy ve východní Evropě pod vedením marxisticko-leninských stran probíhal proces přeměny „dělnické třídy o sobě ve třídu pro sebe“ společně s nejširšími vrstvami pracujících. Byla to doba revolučních přeměn společnosti. Autor článku pohlíží na dobu první republiky, Kominterny a úlohu Kle- cie, která byla následně realizována a vycházela z politiky Národní fronty (koncipované v Košicích), v jejímž rámci se pozitivně vžilo a bylo realizováno heslo „Roztočme kola!“, kterou narušili a pootočili nikoliv komunisté, nýbrž představitelé politických stran, jež podali v únoru 1948 demisi. Proto bylo vytyčeno heslo „Republiku si rozvracet nedáme“, kterého bylo v listopadu 1989 zneužito a následně zesměšňováno potomky reakčních aktérů buržoazních politických stran. vedoucí Zakotvení úlohy KSČ (konec plurality) do Ústavy ČSSR v roce 1960, se událo sedm let po smrti Kl. Gottwalda v důsledku tajného projevu N. S. Chruščova, démonizátora a neobjektivního přepisovače dějin KSSS a mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, předneseného na XX. sjezdu KSSS. Byly samozřejmě i chyby, kdo je nedělá? Porovnám-li na základě ještě dnes dostupných faktů, jaký byl podíl Kl. Gottwalda na jejich realizaci, lze říci, že byl minimální. Kl. Gottwald totiž patřil k nejschopnějším a nejrozvážnějším revolucionářům a politikům té doby. Chyby, k nimž došlo na začátku revolučních přeměn, lze připsat právě R. Slánskému, který vyvolal a následně koordinoval řadu protistranických a protistátních akcí. Ty mu byly dokázány na základě objektivních poznatků a jím samým přiznány. Tato otázka patří mnoho let k nejzákladnějším protikomunistickým a protisocialistickým argumentům, o něž se bohužel opírá i řada neinformovaných představitelů KSČM. Mezi nejhorlivějšími z nich je J. Dolejš, autor článku s názvem Padouch nebo hrdina? Rudolf Purin, Ostrava Padouch nebo hrdina? Jiří Dolejš do KSČM nepatří V Britských listech – nastolil místopředseda ÚV KSČM J. Dolejš u příležitosti 110. výročí narozenin Klementa Gottwalda otázku, zda šlo o padoucha nebo hrdinu ve snaze zbavit jej mystického nánosu. To ale nebyl jenom sprostý útok na zasloužilého dlouholetého předsedu KSČ a prvního dělnického prezidenta Československa. Byl to současně hrubý útok na celou historii KSČ. To mohl napsat jenom ten, kdo není komunista a nikdy jím nebyl. Dolejš se tak zařadil mezi antikomunisty, se za Gottwalda Národní fronta stala pouhým převodním mechanismem tzv. diktatury proletariátu realizovaným mocenským monopolem KSČ, kdy prý šlo „spíše o diktaturu strany a represivních složek státu“. Podle Dolejše byl Gottwald nejen mužem, který vytvořil režim, jenž nabídl lidem celou řadu sociálních „jistot“ a „dokázal provést razantní industrializaci a vyrovnat rozdíly v obou částech země – Čech a Slovenska“, ale byl prý i člověkem, který zavedl „režim zdiskreditovaný tím, jak byl udržován násilím, jak se vytvářely ideály spravedlnosti a svobody a nakonec se vytratila i schopnost dynamického rozvoje. Okřídlené ‚bičem do ráje‘ nemohlo fungovat a také nefungovalo“. V letech 1931-33 organizoval v ČSR Svaz přátel SSSR a redigoval časopis „Svět sovětů“. Dolejš dále klame svým tvrzením, že se po roce 1948 budovatelský étos řady lidí „záhy začal mísit s projevy revoluční tyranie, která zejména v 50. letech měla často rysy státního terorismu“, kdy byl zneužíván „zákon na ochranu republiky v zinscenovaných politických procesech“. Lze prý doslova hovořit o „justičních vraždách“, které Gottwald podepsal. O žádnou revoluční tyranii, natož o státní terorismus ve skutečnosti nešlo. Šlo o období intenzivních revolučních přeměn a jejich obranu. Pod vlivem chruščovovského revizionismu a dodnes pod vlivem agresivního antikomunismu nejsou dosud objektivně zhodnocena. Na tom mnozí, stejně jako Dolejš, parazitují. Nepřekvapují ani Dolejšovy fráze na adresu bolševizace strany, známé ze 60. let minulého století, zejména v období 1968-69. Dolejš tuto bolševizaci odmítá. Tvrdí, že „v roce 1929 Gottwald se svými příznivci vnutil KSČ na tzv. bolševizačním V. sjezdu moskevskou politiku třídy proti třídě“, že poté „klesl počet členů KSČ ze 150 tisíc na 25 tisíc a způsobil ve straně konflikt s levicovou inteligencí“. Podle Dolejše se strana stala neperspektivní. Způsobila to „neschopnost sociálních demokratů vypořádat se s následky velké krize a Gottwaldova taktická obratnost...“ Jde opět o zlovolnou a lživou falešnou interpretaci jedné z nejvýznamnějších událostí v historii KSČ. Byla to právě bolševizace, která zaktivizovala stranu, dělnickou třídu a ostatní pracující k boji proti důsledkům velké hospodářské krize, proti fašismu a zejména za přerůstání národně demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Z. Křemen, Praha kteří usilují o zneuctění všeho komunistického. Je to o to závažnější, že je místopředsedou ÚV KSČM, který udává tón Teoreticko-analytickému pracovišti (TAP) při ÚV KSČM. Není tudíž náhodou, že z jmenovaného pracoviště nezaznívají rozhořčené námitky proti jeho jednání. Je vůbec možné, aby J. Dolejš byl členem vedení strany? Nebo se máme domnívat, že vedení strany sdílí jeho názory? Kdo je vlastně J. Dolejš? Je to člověk, který odmítá marxismus-leni- menta Gottwalda liberalními brýlemi romantizujícími politický pluralitní systém, nevnímající, že v hodnocených padesátých a pozdějších letech objektivně fungovala lidově demokratická pluralita politických stran, společenských a zájmových organizací. Do politiky tehdy aktivně vstupoval mnohem větší počet občanů žijících v naší zemi a na Slovensku. V době, kterou J. Dolejš hodnotí jako odklon od specifické čs. cesty k socialismu, byla u nás pod Gottwaldovým vedením vytvořena lidová demokranismus. Komunistou není a nikdy nebyl, přestože má členskou legitimaci KSČM. Navíc je smutné, že pro mnohé členy strany a její vedoucí představitele je vzorem pravého komunisty. J. Dolejš patří ke skupině „komunistů“, kteří se staví po bok reakčním pravicovým silám. Ty pod hlavičkou „nestranných analytiků“ znalých historie čs. společnosti odsuzují reálný socialismus a prosazují „nový model socialismu“, který s marxismem-leninismem nemá nic společného. J. Dolejš do strany nepatří! Antonín Havlík Únor 1948 dal našemu lidu zářnou perspektivu, Po osvobození Československa od německého fašismu stála naše společnost před zásadní otázkou: Jak dál? Země byla vyloupená, obyvatelstvo zdecimované, jeho zkušenosti trpké. Zrada takzvaných demokratických francouzských a anglických vládnoucích buržoazních kruhů a jejich obětování Československa Hitlerovi v roce 1938 bez ohledu na smlouvy a závazky a bezprostředně následující fašistická okupace byly dostatečným důvodem k opuštění dosavadní západní orientace naší zahraniční politiky a přimknutí se k Sovětskému svazu jako v té době jediné záruce naší bezpečnosti. Naprostá většina občanů si již tehdy uvědomovala, že náš stát je natolik malý a závislý na surovinách ze zahraničí, že se vždy musí opírat o silnějšího spojence. Uvědomil si to i zkušený prezident Beneš. Různé profašistické, buržoazní elementy se však nechtěly vzdát svých sobeckých a protinárodních představ. Politická krystalizace vedla zákonitě k ohromujícímu vítězství komunistické strany ve volbách. Poražená reakce se nechtěla vzdát a vyvolávala nejrůznější útoky proti nastoupenému budovatelskému úsilí našeho lidu až do roku 1989. Není divu, že se vznikající lidově demokratický stát proti rejdům domácí reakce spojené s americkými a anglickými špionážními centrálami jejich útokům bránil. Mezinárodní reakce vymýšlela všechno možné i nemožné, jen aby zastavila vývoj nejen v Sovětském svazu, ale i v rozvíjejících se lidových demokraciích. Rostoucí tlak reakčních kruhů přiměl v padesátých letech minulého století komunistickou stranu podporovanou pracujícími obou našich národů k ráznému kroku: Odstranit z vlády zrádné ministry a přistoupit k zabezpečení budovatelského úsilí ustavením lidové vlády Národní fronty. To vše jsou nezvratná fakta, která nemohou z historie našich národů vymazat dnešní reakcionáři seberafinovanějšími prolhanými výmysly. Reakce musela konečně přiznat svoji porážku. Ale nevzdala se. Přešla do podzemí a za pomoci reakčních vládnoucích kruhů v západních zemích se uchylovala k zákeřnostem, šíření lží a zneužívání potíží k znevažování socialistického zřízení. Příkladem toho je V. Havel. Nedávno to veřejně potvrdil i vrah Paumer. Štvavá anglická vysílačka BBC poskytovala prostor největšímu poválečnému štváči Bruce Lockhartovi, který heslem „Mějte naději“ udržoval v odporu proti budovatel- skému úsilí našich poctivě pracujících lidí nepřátele a poblouzněné inteligenty. Zatím naše vlast i přes nejrůznější zrady a pikle místní i zahraniční reakce vzkvétala a životní úroveň obyvatelstva rostla. Ale jak je známo, v buržoazní společnosti „peníze zmohou všechno“. Rejdy západních rozvědek i americké diplomacie vedly ke zradě Gorbačova a zhroucení států spějících k socialismu. Pro kořistnickou reakci byla cesta otevřená. Není divu, že V. Havel spojený pupeční šňůrou se západními kapitalistickými kruhy jako vlk v rouše beránčím, snadno oklamal mnohé naše občany a spolu s dalšími reakcionáři zde obnovil vládu nelítostného kapitálu. A pak už nastalo bezbřehé drancování naší země a rozkrádání výsledků dlouhodobé poctivé práce nás všech. Za několik let se nezodpovědným „politikům“ podařilo rozvrátit naši vzkvétající zemi jak ekonomicky a finančně, tak politicky a morálně. Takové jsou výsledky „listopadu“! Podle protinárodní filozofie V. Klause, že se každý musí postarat sám o sebe, zavedli reakční „politici“ celou společnost a stát do neřešitelné sociální i ekonomické situace. Přitom se sami zcela neoprávněně a v netušeném rozsahu obohacovali a obohacují na úkor nás všech. Jestliže se zmocnili vlády v ekonomicky prosperující a finančně řádně zabezpečeném státu, měli by nám dnes vrátit naši zemi v mnohem lepším stavu, než ji převzali. Místo toho ji budou národu vracet vykradenou a zničenou víc než po fašistickém vyloupení. Když si vůbec dovolili zde vládnout, bylo jejich prvořadou povinností nadále zajistit lidem vše pozitivní, čeho za čtyřicet let tvrdé poctivé práce dosáhli, a dále pokračovat ve zvyšování jejich životní úrovně i rozvoji ekonomiky a prosperity země! Místo toho nás okrádají, kde mohou. O tom všem se jaksi prezident „zapomněl“ v novoročním projevu zmínit. A navíc morálně ubohý předseda novopečené nedůvěryhodné vlády má takovou drzost, že si dovolí po dlouhá léta trvajícím klamání veřejnosti o demokracii u nás, vyřadit lidi, z rozhodování o tom, co se jich bezprostředně dotýká, totiž vlastní bezpečnosti. Dnes přece již každý u nás ví, že americký prezident Bush a jeho vláda nesledují nic jiného než ovládání světa, což se neliší od programu zrůdného hitlerovského fašismu. Vidíme denně, že těmto morálně a lidsky zvráceným tvorům, jež tak miluje V. Havel, jsou lhostejné životy desítek milionů lidí. Co říci na závěr? Protilidová a protinárodní politika našich polistopadových vlád, včetně prezidentů a mnohých poslanců parlamentu, kteří všichni stejně odpovídají za život lidu České republiky, by měla rychle skončit a její nositelé zmizet z našeho veřejného života jako nezodpovědní dobrodruzi. Jedině lid je zdrojem moci v naší zemi. JUDr. Jaroslav Weber Z za bezúhonného a na pravém místě. Pod praporem již zmíněných velkých idejí budoval reálný socialismus. Pod týmž praporem jej pomáhal zničit. Vše záviselo od „stupně dosaženého poznání“. A jak se nám předkládá k věření, vždy si také počínal principiálně. A bylo nemálo těch, s nimiž musel zkřížit kordy. Nejhorší ovšem byli „stalinisté“. Podle Císaře lidé vesměs nevzdělaní, neschopní myslet nově a tvořivě. Zkrátka, dogmatici. A konzervativci, tvrdošíjně trvající na tom, co čas překonal. A k tomu všemu: lidé bez mravních zábran. foukal nejsilněji, zachránil Císaře před zatčením. „Ukryl“ ho do Plzně, pak povolal opět do Prahy. A když mu Císař nabídl, že zatočí s revizionisty (1963), prosadil ho do funkce tajemníka ÚV KSČ. Slib Císař nesplnil, ale Novotného důvěru zcela neztratil. Stal se ministrem školství a kultury a pak velvyslancem v Bukurešti, což považoval za „křivdu“. „Rehabilitace“ se dočkal brzy a ihned se zapojil do „obrody“, tj. do honu na čarodějnice, „sirotky po Novotném“, jak se tehdy v politickém žargonu říkalo. le opusťme terén trapné „každodennosti“. A povšimněme listopad 1989 byl zradou toho, co jsme dosud (v říjnovém a listopadovém Dialogu) o autoru Pamětí napsali, je zřejmé, že tu máme co činit s typickým ideo l o g e m. A to ve významu, v jakém tohoto slova užívali Marx a Engels v Německé ideologii (1845) a v pracích, v nichž si vzali na mušku hlasatele „maloburžoazního socialismu“, prezentujícího se jako „ten pravý“ (wahrer) socialismus. Revoluční teorii, kterou vytvořili Marx a Engels, nazýváme vědeckým socialismem. Důraz na tento přívlastek položili jeho zakladatelé právě proti, „těm pravým“ socialistům, které nazývali ideology. Tito rádoby socialisté konstruovali totiž své představy o budoucí společnosti nikoli na základě A věcné analýzy skutečnosti, ale ze svých hlav, z pozice kazatelů a moralizátorů. Přezíravě ignorovali třídní boj, nechápali, že je zákonitým produktem vykořisťovatelských a utiskovatelských sociálněekonomických formací. Nedospěli k materialistickému pojetí dějin (historickému materialismu), zůstali vězet v idealistickém nazírání na historii. Dějiny byly pro ně půdou, na které se střetají ideje jako takové: Dobro se Zlem, Spravedlnost s Bezprávím, Láska s Nenávistí, Pravda se Lží – bůh s ďáblem, chcete-li. ospěl-li Císař na stará kolena k závěru, že Marxe je záhodno korigovat Masarykem, pak tím jen dosvědčil, že zabředl do historického idealismu. Funkcí ideologie (v uvedeném pojetí) je nalhávat si, že to, co si přeji, je správné. A tak se ve vzpomínkách Císařových dočítáme, že vždy byl na straně Dobra, Spravedlnosti, Pravdy, Lásky atd. Čtenář jeho memoárů nevychází z údivu: jejich autor, ať se dělo, co dělo, se falešně vydával DIALOG 227/2007 K 65. výročí narozenin Kim Jong Ila Kim Jong Il, generální tajemník Korejské strany práce (KSP), se narodil 16. února 1942 v Pektusanském tajném partyzánském táboře. V letech 1950-1960 navštěvoval všeobecně vzdělávací školu, od září do března 1964 studoval na Kim Il Sungově univerzitě. V červnu 1964 až srpnu 1973 zastával funkci zástupce vedoucího, později vedoucího oddělení ÚV KSP. V září 1973 byl zvolen tajemníkem ÚV KSP, v říjnu 1980 se stal členem předsednictva politického byra ÚV KSP a členem Ústřední vojenské komise KSP. Od února 1982 je poslancem Nejvyššího lidového shromáždění KLDR. V prosinci 1991 byl jmenován vrchním velitelem Korejské lidové armády. V dubnu 1992 mu byl udělen titul maršál KLDR. O rok později, v dubnu 1993, byl zvolen předsedou Výboru obrany státu. Od října 1997 je generálním tajemníkem Korejské strany práce. Vážit si svých revolučních předchůdců znamená aktivně vyzvedávat revolucionáře, kteří obětovali své životy pro vítězství revoluce, obhajovat a rozvíjet jejich ideje a pokračovat v jejich záslužné činnosti. Revoluční ideje a úspěchy revolučních předchůdců jsou významným přínosem k dovršení revoluce. Způsob, jakým přistupujeme k revolučním předchůdcům, je postojem k revoluci a mravním závazkům revolucionářů. Mravní závazek je jedním ze základních kritérií, která určují kvalitu revolucionářů. Revolucionář se řídí revoluční ideou a přesvědčením, současně je nositelem takových lidských vlastností, jako je vysoce mravní závazek. Člověk, který přestože pokrokově smýšlí, ale nemá svědomí a nedodržuje mravní závazek, nemůže být opravdovým revolucionářem. Už ve staré společnosti přesvědčení lidé vysoce oceňovali mravní závazky a podle nich posuzovali hod- Požadavek revoluce Kim Jong Il je dvojnásobným hrdinou KLDR, trojnásobným nositelem Řádu Kim Il Sunga, majitelem diplomu Kim Il Sunga a dalších řádů a medailí. Je čestným občanem KLDR, akademikem, profesorem a doktorem honoris causa různých zemí světa. Uveřejňujeme výňatek z díla Kim Jong Ila „Úcta k revolučním předchůdcům je požadavkem revoluce“, vydaného 25. 12. 1995. Budování socialismu vrcholí v procesu, v němž nová generace rozvíjí výsledky, dosažené generací jejích předchůdců. Postoj k nim je postojem k revoluci a souvisí s osudem revoluce. „duchovním odkazu“ hřímal. Ale jen proto, aby obvinil spojence z Varšavské smlouvy z údajné zpronevěry Marxovy teorie. A aby upozornil svět, že z Československa vzejde socialismus moderního ražení, socialismus s „lidskou tváří“. Dalo by se předpokládat, že ve svých doporučeních, jak při budování „moderního socialismu“ postupovat, vyjde aspoň z některých Marxových myšlenek (např. z Kritiky gothajského programu). Ale kdepak, nic takového! Věrný vyznavač „duchovního odkazu“ K. Marxe nám slovem neprozradil, co vlastně z něho platí, v čem je pro současné marxisty závazný. Již však slyšíme námitku: A co Akční program z r. 1968? Cožpak tam není socialismus nově o tom, jak tuto pravdu znectil Čestmír Císař vymezen? Jde o to, že nic takového v tomto si, co proti společenskému zřízení, programu, kterému se dostalo názvu Odstrašující příklady? Na bezkonkurenčním místě Vasiľ dnes revizionisty výsměšně označo- „akční“, ačkoli k žádné akci nevybíBiľak. V Císařových vzpomínkách vanému jako „reálný socialismus“, zel, není. Byl produktem kompromifiguruje jako exekutor Zla. Víme Č. Císař staví. Co klade proti této su mezi „progresivisty“ a těmi, jimž však, že právě Biľakovou zásluhou jedinečné dějinné zkušenosti, kterou byla nasazována psí hlava „konzerv“. se Císař stal tajemníkem ÚV KSČ přinesly revoluční přeměny zahájené V Listech byl také ihned po uveřejněza Dubčeka. A víme také, že právě Velkým říjnem? ní odmítnut. „Mrtvě narozené dítě“ u něho hledal ochranu, když se deNaše odpověď žel nemůže být jiná – tak se o něm vyjádřili. legace strany, vlády a NF v čele s L. než tato: Nic než nabubřelé fráze! ylo by však mylné se domnívat, Svobodou vrátila koncem srpna 1968 Pokusme se ostatně v rozsáhlých že nesehrál svou úlohu. Měl z Moskvy (kde mimochodem Dub- Císařových Pamětech najít něco, čeho straně a veřejnosti namluvit, že nové ček svatosvatě slíbil Brežněvovi, že bychom se mohli zachytit a vymezit vedení neustupuje od socialismu, po návratu „znormalizuje“ poměry pojem socialismu, pro který horuje, a zpacifikovat ty, kdo začali vyslovou nás). Císař pohotově zvětřil, že se s konkrétně-historickou určitostí, vat obavy o další vývoj. Vytvořit jamu opět nabízí nečekaná šance. Po- jak to požaduje historický materialis- kousi kouřovou clonu pro rozkladné pravdě řečeno, Biľak nabízenou ruku mus. Budeme se namáhat marně. aktivity pravicových oportunistů. neodmítl, výsledkem toho byl patrně Pokud jde o zkušenosti reálného Po jednom aktivu v Severomoravkajícný dopis, s nímž se Císař obrátil socialismu, je podle něho přijatelná ském kraji to v kruhu „důvěrných na Kreml. Jenže do pohybu se dostaly jen pro poučení „jak se to dělat ne- soudruhů“ prozradil začátkem červsíly, které jeho naděje zhatily. mělo“. Tak daleko zašel ve svém an- na Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV KSČ A také Antonín Novotný. I toho tistalinismu. a jeden z hlavních autorů programu. strčil do pytle se stalinisty. Ale byl A pokud se jedná o „duchovní od- Podle svědectví historika F. Sedláčka to právě Novotný, kdo mu pomohl kaz“ Karla Marxe, jak o něm hovořil Mlynář radil tento dokument vůbec do vyšší politiky. Nejprve na Praž- v pověstném slavnostním projevu nebrat vážně. Bylo by prý předčasné ský kraj, pak na sekretariát ÚV KSČ. k 150. výročí narození K. Marxe dešifrovat „proces demokratizace“. A počátkem padesátých let, kdy vítr v roce 1968? Ano, tehdy o tomto (Pokračování na str. 4) A Do třetice o úctě k pravdě dějin D 3 B notu každého člověka. Jednání, které bylo v rozporu s mravním závazkem, považovali za jednání nehodného člověka. Ve vykořisťovatelské společnosti se však opravdová morálka nemůže vyvíjet a ovládat společnost. Individualismus, jako základ vykořisťovatelské ideje, je s mravním závazkem neslučitelný a mezi třídou vykořisťovatelů a třídou vykořisťovaných nemůže vytvořit mravně závazný vztah. Pokrytectví je pravou povahou vykořisťovatelské třídy a mravní pokles je nezbytným produktem buržoazní společnosti. Nositeli nejšlechetnějších lidských vlastností jsou komunisté, kteří milují lid a bojují za osvobození lidových mas. Láska k člověku a víra v něj je základem opravdových lidských vztahů a mravnosti. Obětavá práce pro společnost a kolektiv, nikoliv pro sebe samého, je šlechetným mravním závazkem člověka. Komunisté si váží člověka, milují lid a prospěch společnosti a kolektivu považují za mnohem cennější než zájmy jednotlivce. Proto dělají vše pro lid, společnost a kolektiv a nikoliv pro vlastní zisk a slávu. Komunistou ani revolucionářem nemůže být člověk, který nemiluje lid, je nevšímavý k jeho zájmům a postrádá svědomí a lidský cit. Úcta k revolučním předchůdcům je pro revolucionáře neporušitelným revolučním závazkem. Pokud jde o vztah mezi revolučními předchůdci a mladší generací, existuje rozdíl v tom, že jedni bojovali pro revoluci dříve, druzí později. Vztah mezi revolucionáři je opravdovým komunistickým lidským vztahem, spočívajícím na soudružské lásce a revolučním závazku. Takový je mravní postoj komunistického revolucionáře. Proto revolucionáři považují zradu, ztrátu čistého svědomí a závazku vůči ostatním soudruhům za největší zločin. Mravní závazky mezi revolucionáři lze charakterizovat jako nejvyšší úctu mladší generace k průkopníkům revoluce, kteří obětovali své životy pro vítězství revoluce. Úcta k revolučním předchůdcům, kteří v boji obětovali vše pro mladší generaci, je revolučním závazkem, který musí příští generace dodržovat jako vysokou morální povinnost. Opravdový revolucionář bojující za zájmy lidu a vítězství socialismu musí mít vždy na paměti revoluční předchůdce, vážit si jejich záslužné činnosti, neochvějně ji obhajovat a dále rozvíjet. Z materiálu Velvyslanectví KLDR v ČR S 4 DIALOG 227/2007 e zájmem jsem sledoval jednání Sněmovny o vyslovení důvěry vládě v čele s panem Topolánkem. Překvapilo mě nízkou společenskou úrovní většiny členů vlády zejména v průběhu diskuse. Buď nebyli přítomni, nebo se bavili mezi sebou a smáli se. Dali tak jasně najevo, že diskuse je nezajímá. Jen se, dámy a pánové, vypovídejte, stejně vám to není nic platné. Máme jistotu, že díky dvěma přeběhlíkům budeme zvoleni. Politická kultura vyžaduje jistou dávku slušnosti. Většina diskusních příspěvků byla věcná a na vysoké odborné úrovni. Zajímavý byl také závěr diskuse. Každý slušný politik alespoň průměrné inteligence by poděkoval Položíme-li si otázku, zda zvolená vláda splní svůj volební program, díky kterému zvítězila, je odpověď jednoznačná: nesplní. Představa, že ho bude plnit v závislosti na momentálním duševním stavu výše uvedených dvou přeběhlíků, je úsměvná. Jaké poučení si může člen ODS i řadový občan vyvodit ze sedmiměsíčního kabaretu? Současné politické špičky ODS, Strany zelených a KDU-ČSL nejsou schopny komunikace s jinými politickými stranami při řešení klíčových problémů společnosti. V politice jsou již dlouhou dobu. Někteří od opuštění školních lavic. Navíc jsou v zajetí 90. let, kdy stačilo nadávat na komunisty, aby získali vysoké funkce. Má řadový člen ODS důvody ke spokojenosti? za přednesené příspěvky a dodal, že dostane-li vláda důvěru, budou v jednotlivých resortech projednány a případně využity. To se však nestalo. Před stovkami televizních diváků potvrdili, že povýšenost, arogance a ničím nepodložená domýšlivost jsou vrozenou vlastností vedoucích činitelů ODS. Položíme-li si otázku, co slibovali voličům, a čeho za posledních sedm měsíců dosáhli, jsou výsledky přímo katastrofální. Svojí neschopností prohospodařili důvěru voličů. Složení vlády, v níž počet ministrů ODS zdaleka neodpovídá výsledkům voleb, svědčí o tom, že se ODS nechala doslova vydírat Stranou zelených a KDU-ČSL. Tím byly vytvořeny předpoklady k dalšímu vydírání při projednávání klíčových otázek. Na straně zelených jde o jasnou věc, pokud jde o KDU-ČSL, to jasné není. Tato strana zapomněla její „11.“ přikázání, tj. podíl na moci a majetku s kýmkoliv. Dějiny to potvrzují. Jsou zatíženi minulostí, někteří svou účastí na tunelování a rozkrádání státního majetku. Na sebe moc vědí, proto se navzájem kryjí. Zájmy občanů je nezajímají. Sociální situaci dvou třetin obyvatel neznají. Ta se jich přece netýká. Mají vystaráno. Vrcholové funkce nechápou jako náročnou, občas nevděčnou službu společnosti, ale jako koryto pro sebe a své blízké. Všechno je ale velmi jednoduché. Do vrcholové politiky patří takoví představitelé politických stran, kteří se osvědčili v nižších funkcích, kteří pochopili a v praxi realizovali spolupráci všech politických subjektů při řešení celospolečenských otázek. V mnoha městech a obcích tato spolupráce dávno probíhá a přináší prospěch všem občanům. V příštích volbách bychom tedy neměli podlehnout planým slibům a frázím, ale uvážlivě volit své zástupce podle výsledků jejich práce, morálních a odborných kvalit. M.S. Aféra a skandály ODS (Pokračování z č. 226/2006) Náš výčet regionálních afér ODS tímto není zdaleka vyčerpán. Jde například o podivné poměry na radnici ovládané ODS v novém Jičíně (na severní Moravě) a celou řadu dalších kauz doprovázejících místní či regionální organizace ODS. Máslo na hlavě mají především současní vysoce postavení představitelé ODS, kteří ve volbách usilovali o důvěru voličů, aby se pomocí jejich hlasů dostali na nejvyšší posty. Místopředsedkyně ODS Němcová neoprávněně používala služební auto, jímž jezdil její syn. Kdyby podobný případ vešel ve známost u zahraničního politika, sám by pravděpodobně rezignoval. U nás jmenovaná funkcionářka pouze vrátí služební vůz. Nikdo nehovoří o zaplacení benzinu a v žádném případě o amortizaci vozu, která jistě není malá. ODS asi opravdu znamená Okrádám denně Stát... Předseda poslaneckého klubu ODS a její krátkodobý stínový ministr financí Vlastimil Tlustý (mimochodem bývalý člen KSČ) stále tají, od koho pocházejí peníze, za které si se svou ženou postavil dům ve Slaném na Kladensku. Vzhledem k tomu, že pan Tlustý tak rád lže, až se hory zelenají, to ani příliš nepřekvapí. Jeho staré známé přísloví totiž praví, že kdo lže, ten... (dopovíte si sami). A co ten, kdo je v hierarchii strany s modrým ptákem ve znamení nejvýše, tedy současný předseda strany Mirek Topolánek, který se po volbách stal premiérem? V ODS jako by fungovala přímá úměra mezi rozporuplnými jednotlivými kandidáty a jejich postavením na stranickém žebříčku. V případě šéfa strany Topo- lánka tento „nepsaný zákon“ strany platí dokonale, a zdaleka nejde jen o jeho vulgární výroky a neurvalé vystupování korunované v nedávné televizní debatě, kde odmítl podat premiérovi Paroubkovi ruku. Nezdvořilé a hulvátské chování pana Topolánka je jen malou ukázkou celkové kontraverznosti jeho osoby. Pana Topolánka totiž provází celá řada podivných okolností a otazníků svádějících k pochybnostem o jeho poctivosti a bezúhonnosti. Ačkoliv tvrdí, že je schopen dokladovat, že ke svému pražskému bytu v hodnotě několika milionů korun přišel poctivým způsobem, ony zmíněné doklady ještě nikdy nikomu veřejně neukázal. Lze se proto jen dohadovat, zdali tyto doklady vůbec existují. Že by mohly mít pochybnosti ohledně existence těchto dokladů reálný základ, naznačují hodně podivné okolnosti páně Topolánkova podnikání. Je veřejným tajemstvím, že to byl právě pan Topolánek, komu patřila firma, kvůli níž přišli Pražané o deset milionů korun, které tato firma nesplatila První městské bance z poskytnutého úvěru. Tím však šňůra bizarností kolem podnikání pana Topolánka ani zdaleka nekončí. Firma VAE, která panu Topolánkovi patřila, toho času totiž neblaze proslula i na Topolánkově rodné Moravě, a to přinejmenším svými dosti neobvyklými způsoby (velice mírně a slušně řečeno) v případě dodávek tepla obyvatelům kroměřížského sídliště Oskol. Chcete.li se o této „moravské eskapádě“ současného předsedy ODS dozvědět více, můžete si přečíst velmi zajímavý článek na http://modretykve.unas.cz Převzato ze stránek http://modretykve.unas.cz (Dokončení ze str. 3) Zatím musíme zůstat u obecných tvrzení, řekl. Zdůrazňovat nezbytnost širšího prostoru pro iniciativu a tvořivou aktivitu lidí. A že to dál nepůjde s Národní frontou, ukáže vývoj. Lidé nakonec přijmou systém politického pluralismu, v němž strany vzešlé ze svobodných voleb budou soupeřit o moc. KSČ ovšem , zdiskreditovaná minulostí, v konkurenci sotva obstojí. Musí být proto „modernizována“. A ruku v ruce s tím provedeny ekonomické reformy. Trh bude rozhodovat o tom, která forma vlastnictví přinese vyšší produktivitu a efektivnost. Jak pozoruhodná shoda! V Pamětech Císař – už jsme se o tom zmínili – počítal také s „modernizací“ strany, s jejím očistěním od reliktů bolševismu, s její přeměnou ve stranu sociálně demokratického typu. V roce šedesátém osmém to ovšem tajili. A ostře se ohrazovali proti „podezírání z něčeho takového“.¨ Také Ota Šik – když už byl v emigraci – přiznal barvu. V předmluvě ke své knize Třetí cesta tvrdí, že od začátku, co pojal myšlenku vypracovat návrh na ekonomickou reformu, sledoval jediný cíl: odstranit hospodářský systém socialismu. „To jsme ovšem tajili, museli jsme lhát,“ píše bez jakéhokoli uzardění. Jinak řečeno: celá obroda byl jeden kolosální podvod. Vodili jste, pane Císaři, lidi za nos. Oklamat jste chtěli také naše spojence. Prohlédli vaši hru a řešili situaci, jak považovali za nezbytné. V zájmu socialistického společenství, které v čele se SSSR představovalo jedinou hráz schopnou čelit pokusům imperialismu o zmaření výsledků druhé světové války a zabránit USA ovládnout svět, zmocnit se jeho bohatství. To je dnes řečí o jakémsi „zvacím dopisu“. Nebylo nic takového. Kdo vojska pěti států Varšavské smlouvy skutečně pozval, kdo naše spojence přiměl k osudnému kroku z 20. na 21. srpna 1968, jste byli vy, kteří jste svým nezodpovědným počínáním pod pláštíkem „obrody“ socialismu zahájili jeho demontáž. jevné se to stalo po krachu Gorbačovovy „perestrojky“. Ale chyba lávky! S rozpadem komunistického hnutí a s nástupem kontrarevoluce se zmatky ještě znásobily. A aby se pravda dějin musela skrýt za husté mraky, o to se postaral nejen triumfující antikomunismus se svými ideologickými žoldáky, ale také ti, kdo kontrarevoluci otevřeli brány a měli a mají eminentní zájem na tom, aby se tyto mraky staly neprůhledné. Císařovo zaklínání pravdou dějin je směšné, trapné a odporné. Stopy po vinících tragédie musely být pečlivě zameteny. Jak jinak než dalším očerňováním reálného socialismu a současně vyráběním „vizí“ o budoucí sociálně spravedlivé společnosti. Obou úkolů se v KSČM horlivě chopil TAP (Teoreticko-analytické pracoviště), kontrolovaný dnes J. Dolejšem, který se doslova překonává v pomlouvání minulosti našeho hnutí. A k čemu všechny ty halasně ohlašované konstrukce příštího, prý zaručeně „moderního“ a „poučeného“ socialismu směřují? Nač se redukují? Pod jakým praporem se má „moderní levice“ sešikovat? Pod zvetšelou zástavou „demokratického socialismu“. Sáhlo se tedy, jak vidět, do výbavy ideologického arzenálu sociální demokracie. KSČM se k tomuto „socialismu“ přihlásila programově na kladenském sjezdu v r. 1992. Kdo u toho nemohl chybět, byl Č. Císař. Pravidelně navštěvuje jak budovu v ulici Politických vězňů, tak sídlo sociální demokracie v Lidovém domě v Hybernské ulici. Mnohokrát se ovšem v životě poučil, jak nepohodlné je sedět na dvou židlích, rád by proto obě strany spříznil – na ideologické platformě „demokratického socialismu“. Jenže tento sen o sjednocené levici utrpěl vážnou trhlinu. Loňské parlamentní volby ukázaly, že vstoupí-li KSČM na tuto cestu, může pozbýt svůj profil, svou identitu chráněnou dosud aspoň navenek názvem. Jak nedávno prozradil v rozhovoru s redaktorkou Haló novin Jiří Paroubek, právě to si jeho strana přeje. Zbavte se konečně všeho, co vás poutá k minulosti, buďte jako my – pragmatičtí. Řiďte se Bernsteinovou zásadou „cíl není ničím, hnutí je vším“. Tak se dá shrnout jeho „knížecí rada“, kterou vzkázal V. Filipovi. Co to však znamená? KSČM má napříště vystupovat ve stínu sociální demokracie a zříci se i oněch frází a deklarací, kterými dosud zastírala svůj rozchod s marxismem-leninismem. Vždyť sociální demokracie tak učinila už dávno. A její pragmatismus potvrdil znovu v roce 1990 společný Blairův a Schröderův Manifest, který vyhlásil „třetí cestu“ bez jakékoli ideologie. Socialismus byl pohřben a netřeba o něm kterým revoluční dělnickou stranu nejednou a velmi důrazně varovali Marx a Engels. Příklad za mnohé: Jejich Okružní dopis Bebelovi a dalším předákům Německé sociální demokracie z roku 1879. Povinně by si tento dokument měli prostudovat funkcionáři KSČM, celé její vedení bez výjimky a zvláště ti soudruzi, kteří budou rozhodovat o návrhu úprav stanov strany na nejbližším sjezdu. Podle tvůrců vědeckého socialismu nemají v dělnické straně, která má být v čele bojů pracujících za osvobození ze jha kapitálu a garantovat dovršení třídního boje v období přechodu od kapitalismu k socialismu, žádné místo ideologičtí reprezentanti maloburžoazního živlu, nositelé oportunismu, třídní spolupráce s buržoazií, bezzásadoví kariéristé a štrébři. Podle Marxe a Engelse jsou nebezpeční tím, že mohou stranu zamořit frázemi o lásce, spravedlnosti, přimět ji, aby se klaněla idolu buržoazní demokracie. „Podle názorů těchto pánů,“ čteme v Okružním listu, „nemá tedy sociálně demokratická strana být jednostrannou dělnickou stranou, nýbrž všestrannou stranou ‚všech, kdo jsou prodchnuti opravdovou láskou k bližnímu‘. Má to dokázat především tím, že odloží hrubé proletářské vášně a podřídí se vedení vzdělaných lidumilných buržoů...“ „Kde je třídní boj odstrčen stranou jako nemilý ‚hrubý‘ zjev, tam zůstává jako základna socialismu jenom ‚pravá láska k člověku‘ a pusté fráze o ‚spravedlnosti‘...“ Za jednu z největších křivd považuje Č. Císař vyloučení z KSČ v roce 1970. Vezmeme-li v úvahu, že se tehdy snažil zachytit za každou cenu aspoň drápkem, lze jeho subjektivní pocity chápat. V komunistické straně, straně marxisticko-leninské však neměl vůbec kdy co pohledávat. Kdyby skutečně ctil dějinnou pravdu, musel by to sám přiznat. Útěchou by mu měla být skutečnost, že zdaleka nebyl sám, kdo museli ze strany odejít, aby ji nemohli poškozovat zevnitř. Nakolik to bylo účinné, nakolik maloburžoazní živel stejně stranu ovládl a rozložil, to by měli vyložit a zdokumentovat ti, kteří stále slibují analýzu minulosti. Zatím se však nezmohli na nic lepšího než na to, tuto minulost ustavičně špinit. Jan Kůrka Do třetice o úctě... Z už ani žvanit. Při posledním obřadu neukápla ani slza. Z programu zbyl jen „sociální stát“. Ale pozor: uchovat prý z něho „aspoň něco“ není možné cestou neústupného boje, ale jen a jen šikovným manévrováním a taktizováním. Bernsteinismus, drahý srdci našeho Paroubka, ožil a dosahuje patrně svého vrcholu. ísařovy paměti jsou cenným a poučným dokumentem. Byť křivým zrcadlem, přece jen symptomatickou výpovědí o době. Jsou nesporně užitečným svědectvím tragické cesty, kterou našemu hnutí vnutil XX. sjezd KSSS před jedenapadesáti lety. Ve víru této doby se zmítaly i životní osudy Č. Císaře s jeho vzestupy a pády. Shrneme-li, nevyhneme se závěru: jsou to osudy renegáta marxismu-leninismu, na poli revizionismu a oportunismu sehrál nepochybně jednu z významných rolí. Na Císařově biografii, ať v ní jakkoli znectil pravdu dějin, na kterou se tak rád odvolává, můžeme si ověřit a dokumentovat smrtelné nebezpečí a nenapravitelnou škodlivost maloměšťáckého intelektuálství, před C Občané, nevěřte jim, jde o existenci našeho národa Vážená redakce, dovolte mi, abych na stránkách vašeho listu reagoval na článek exprezidenta Václava Havla „Proč radar přijmout“ (Právo, 6. 2. 2007). Autor v něm mj. uvádí: „Jsem příznivcem referenda, ale ve zcela jiných záležitostech. Rozhodnutí o radaru je zjevně úkolem vlády a parlamentu, jimž jsme starost o svou bezpečnost svěřili. Svrchovanost České republiky nebude nijak dotčena. Vyhlásit referendum v této věci by znamenalo zpochybnit vlastní mandát, manifestovat nedůvěru k vlastní kompetenci a v posledku i zpochybnit výsledky voleb. Jsme ochotni po pár měsících zvyknout si na ohromně ozbrojenou okupační armádu, která nás přes noc přepadne, ale v případě veřejné žádosti, zda bychom souhlasili s umístěním jednoho pasivního komponentu budoucí společné obrany, náhle v sobě objevíme dlouho potlačované furiantství. Kdo z nás by dnes odolal křičet NE, když se to smí.“ Prvotní impuls k vybudování raketové základny vzešel z americké strany. Proč? Co je skutečným důvodem k vybudování raketové základny USA ve střední Evropě? Skutečným cílem protiraketové základy je rozšíření a upevnění politické a ekonomické dominance Spojených států nad ostatním světem. • • Dalším důvodem je tlak na Rusko a Evropskou unii. Rusko je totiž se svým vojenským arzenálem pořád největším vojenským konkurentem USA. Také Evropská unie se snaží vytvořit blok, který by byl schopen konkurovat USA jak v ekonomické, tak vojenskopolitické oblasti. Spojené státy se proto snaží využít vnitřních rozepří Evropské unie k tomu, aby zabránily možnému vzniku nové světové evropské supervelmoci. Právě vojenské základny USA jsou prostředkem ke zvýšení tohoto tlaku jak na Evropskou unii, tak na Rusko. Pane Havle, o umístění radarové základny na našem území mají podle Vás rozhodovat volení zástupci lidu a nikoli sami lidé v referendu. Mýlíte se. Náš parlament a vláda nemohou o umístění americké základny na našem území rozhodnout bez vyhlášení referenda. Neurážejte český národ, že věci nerozumí a tudíž o této otázce rozhodovat nemůže. Občané, nebuďte lhostejní, braňte se. Jde o naši společnou bezpečnost. Přemýšlejte, kdo jedná o nás bez nás. Jsou to ti, kdo nám již mnohokrát lhali a neříkali nám pravdu. Jde o bytostný zájem nás všech, o naši existenci. P. Č. DIALOG OTÁZKY ODPOVĚDI číslo 227. Vydavatel a šéfredaktor JUDr. Jaroslav Weber, Dürerova 2, Praha 10, 100 00. Redakce a administrace tamtéž. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Vyhrazujeme si právo redakční úpravy rukopisů. Registrováno MK ČR 6320. Uzávěrka čísla 14. 2. 2007. ISSN 1210-454 Adresa internetové stránky: http://www.volny.cz/dialog
Podobné dokumenty
Mám zájem - Komunistický svaz mládeže
návštěvníci a bude zaměřena na vztah
člověka k přírodě, na ekologii, historii,
poznávání fauny a flóry a tábornické
dovednosti. A to není všechno –
v programu je pamatováno i na sport a
kulturu.
Ce...