pdf verze část druhá
Transkript
pdf verze část druhá
Ale vraťme se do naleziště pod Pálavou a hradem zvaným Děvičky, tedy do lokality Pavlov – Dolní Věstonice. Kromě Věstonické Venuše zde byly nalezeny i jiné plastiky z pálené hlíny. Další byly objeveny v Předmostí u Přerova. Roku 1953 vykopal archeolog Bohuslav Klíma na ostravském vrchu Landek 4,6 cm vysokou plastiku, vyřezanou z krevele, zobrazující bezhlavé torzo těla mladé ženy. Tento nález, jehož stáří je odhadováno cca na 23 tisíc let, dostal jméno Petřkovická Venuše. Zajímavou otázkou je smysl a určení těchto zobrazení ženského těla. Jistě, mohlo se jednat pouze o určitý projev vyeskalovaného pohlavního pudu tvůrcova, pravděpodobnější však je, že tyto výtvory souvisely s kulty pravěkých lovců, s jejich přírodní magií. Postava ženy vyvolává spojitost s fenoménem přírody jako matky země, bohyně plodnosti, tvůrkyně života … Může se tedy jednat o zobrazení čehosi, co lze nazvat božstvem. Kontinuita Pokud má někdo představu, že Kromaňonci byli primitivní tvorové, pak se hluboce mýlí. Jejich vyspělost nelze posuzovat z pohledu přetechnologizované civilizace 21. století. Když se nad jejich světem zamyslíme z hlediska vývoje, pak si položme otázku, za co všechno jim lidstvo vděčí? Kultura Aurginacien Předpokládané stáří nálezu min. 35 tisíc let 32 – 35 tisíc let 30 – 32 tisíc let 27 – 31 tisíc let Magdalenien 15 – 20 tisíc let V první řadě za objev umění, a to jak malířského, tak sochařského, včetně nejstarší keramiky. Dále za vynález krejčovského řemesla, protože právě oni začali šít oděvy. Osvojili si umění splétat provazy a tětivy k luku. Byli prvními lidmi, kteří se začali zdobit, a to náhrdelníky, náramky, a šperky vůbec. Tato skutečnost je velmi významná, a jen potvrzuje hypotézu, vyslovenou v článku o nejstarší fázi evoluce, a sice že si uvědomovali sami sebe a své vymezení se vůči okolnímu světu. Řečeno jinými slovy, vnímali pohled zvenčí na svou osobu a chtěli vyvolávat pozitivní emoce. Chtěli se prostě líbit. Právě oni začali vyjadřovat svůj vztah k zemřelým obřadnými úkony. Byli prvními tvory na této planetě, kteří záměrně pátrali po smyslu své existence. Pokoušeli se odhalit zákonitosti dějů a jevů v přírodě. Ve svých kultech a magických úkonech formulovali, co si o sobě a vnějším světě mysleli. Prokázali odvahu hledat, objevovat, pochopit, překročit vlastní rozměry, a zmapovat jevy, které nelze nahmatat. V tomto smyslu byli objeviteli přesahu fyzické existence. Jejich přírodní magie tak prošla vývojem až ke vzniku primitivního náboženství. Možná mnohem hodnotnějšího, než jsou ta naše „moderní“, která často umí akorát tak vyvolávat násilí. Definování kontinuity jejich světa směrem k dalšímu vývoji civilizace je zdánlivě komplikované. Jak už jsme si několikrát zopakovali, podle vědeckých poznatků vyhynula kromaňonská rasa zhruba na konci posledního glaciálu, tedy cca před 10 tisíci lety. Ovšem v menší míře její pozůstatky určitě přežívaly dál, a docházelo k mísení s dalšími rasami. Tak jako má část dnešní populace v krvi pár kapek po neandrtálcích, stejné je to s odkazem lovců z Crô Magnon, kteří inspirovali následné kultury výše uvedenými milníky svého intelektuálního vývoje. -jr- Nález Lokalita Venuše z Hohle Fels (plastika z mamutího klu) Jeskynní malby v Altamiře Jeskynní malby vynikající hodnoty v Chauvetově jeskyni Věstonická Venuše (keramická plastika) Jeskynní malby v Lascaux a Font de Gaume Jeskyně Hohler Fels Südfuß ve švábských Alpách Španělsko Vallon-Pont-d’Arc v jižní Francii Dolní Věstonice / Pavlov Francie 13 Sfinga a spol. aneb nerozluštěné záhady V další části čísla se budeme věnovat záhadám (nebo lépe řečeno otázkám), spojeným s několika neobyčejně zajímavými pozůstatky prehistorie. V tomto článku dojde na tři z nich. Přestože se ani jeden z nich nenachází v Evropě, souvislost s osídlením Evropy v pravěku a v úsvitu starověku tu je. Co mají společného Velká Sfinga v egyptské Gíze, obří kamenné koule v Kostarice, a fénické město Baalbek? Překvapivě hodně. Přinejmenším to, že dosud nejsou známi jejich tvůrci. Zkusme tedy trochu zaspekulovat. Sfingy nejblíže do období před 7 až 9 tisíci lety, později se začal klonit k ještě většímu stáří sochy. J. Anthony West klade (vzhledem k vývoji klimatu v této oblasti) vznik sochy do dob před 12 tisíci lety. Jejich tvrzení podporují i některé výsledky paleoastronomických pozorování. Šelma s lidskou hlavou … nebo možná ne Nejprve tvrdá fakta: Velká Sfinga je socha zobrazující lva (?) s lidskou hlavou, nacházející se v Egyptě, na západním pobřeží Nilu, konkrétně na Gízské plošině. Je to největší socha vytesaná z jednoho kusu kamene, která kdy byla vytvořena. Je 74 metrů dlouhá, 19 metrů široká a 21 metrů vysoká. Jak ji nazývali staří Egypťané, dodnes nevíme, označení „Sfinx“ bylo vytvořeno až Řeky a pochází z egyptského slova sešepanch, což lze přeložit jako „obraz žijícího“. Egyptští Arabové používali označení Abul-Hol, což znamená Otec hrůzy. To všechno víme. To je jasné, to se dá změřit, popsat, určit, zdokumentovat. Co ale nevíme? Nevíme, kdo a kdy Velkou Sfingu vytvořil. Což jsou informace dosti podstatné. Konzervativní egyptologové se vždy domnívali a dosud domnívají, že byla vytvořena starými Egypťany, zřejmě ve 3. tisíciletí před Kristem, v době Staré říše. A hned mají i přesnější určení, mělo to být za panování 4. dynastie, a „investorem“ stavby měl být panovník Rachef, který nechal sfingu vysochat spolu se svou pyramidou. Při vší úctě k egyptologům je však nutno konstatovat, že se zřejmě mýlí. Velká Sfinga je zřejmě mnohem, ale opravdu mnohem starší, a její tvůrci neměli souvislost s pozdější egyptskou říší. To samé platí též o Údolním chrámu v těsné blízkosti sfingy – tato budova nemá nic společného s architekturou dynastického Egypta. Na její stavbu byly použity dvěstětunové (!) kvádry, vytesané ze skály poblíž sfingy. Co vede badatele k určení stáří sfingy? Socha je poznamenána poměrně výraznými erozemi, ke kterým mohlo dojít pouze dlouhodobým působením silných dešťů či záplav. Ty se zde však vyskytovaly v dobách mnohem starších, cca před 17 až 9 tisíci lety. V té době nebyl sever Afriky takovou vyprahlou krajinou, jako dnes. Končil poslední glaciál, a úrodná krajina byla útulným domovem prehistorické kultury. K tomu se ještě dostaneme. Podle teorie Ph.D. Roberta Schocha nemohlo být silné zvětrání Sfingy i stěn kolem ní (hluboké trhliny a zvlněné choboty) způsobeno větrem, ale jedině tisíciletími silných dešťů dávno předtím, než se zrodila civilizace starověkého Egypta. Schoch proto kladl dobu vzniku Když ne Egypťané, kdo tedy …? Pokud autorem Velké Sfingy není umělec starověkého Egypta, kdo tedy? Odpověď na tuto klíčovou otázku vychází z časového určení, kam vznik sochy hypoteticky položíme. Pokud budeme pracovat s původním Schochovým údajem (stáří sochy 7 – 9 tisíc let), pak by favoritem byla kultura zvaná Karunien, známá též pod názvem Fajjúm B. Byla objevena Gertrudou Caton-Thompson a Elionorou Gardner v oblasti severně a západně od tehdejšího Fajjúmského jezera (dnes oáza Fajjúm). Jedná se o osídlení z doby před 10 – 8 tisíci lety, na něž navazuje neolitická kultura Fajjúm A. Obživa tehdejších obyvatel byla založená především na rybaření, což dokládají nálezy harpun a také množství objevených rybích kostí. Kamennou industrii kultury Fajjúm B tvoří především mikrolity, což zrovna nepotvrzuje hypotézu, že by příslušníci této kultury mohli vytvořit něco tak obrovského, jako je Velká Sfinga. Jak řečeno výše, na Karunien navázala kultura zvaná Fajjúm A, nebo pouze Fajjúm. Ta se rozvinula v období cca před 7,5 – 6,5 tisíci lety. Hlavním zdrojem obživy se v té době stalo zemědělství. Fajjúmci chovali ovce, kozy a prasata, pěstovali šestiřadý ječmen a špaldu, pravděpodobně také len. Dalším zdrojem potravy byl rybolov. Pozoruhodné jsou nálezy obrovských silážních jam. Ty byly uspořádány ve skupinách, z nichž jedna je složena ze 109 sil (!) o průměru 30-150 cm a hloubce 30 – 90 cm, což vytvářelo velký skladovací objem. Když byli Fajjúmci schopni budovat taková díla, proč by nemohli vysochat Velkou Sfingu … Nicméně ani v jejich případě nemáme žádné indicie, vedoucí k přesvědčení, že by se zabývali vytvořením tak gigantické skulptury. A tak je tu možnost, že blíže pravdě je hypotéza o ještě starším původu Velké Sfingy, tj. ještě před kulturami Fajjúm B i Fajjúm A. Zde už se časově dostáváme do období, kdy zaniká osídlení kromaňonskou rasou. Že by 14 tedy za vybudováním sfingy a Údolního chrámu stálá před-Fajjúmská kultura, jejíž vyspělost koresponduje např. s aurignacienem a magdalenienem? V této souvislosti je zajímavé povšimnout si skutečnosti, že v Egyptě byly nalezeny ostatky ženy, jejíž tělesná výška činila cca 2 metry (což jsou parametry typické pro Kromaňonce). Navíc charakteristika tohoto nálezu se liší od charakteristiky dalších pravěkých a starověkých kosterních nálezů z této oblasti. Existenci vyspělé civilizace v nilském údolí z doby minimálně deset tisíc let před Kristem potvrzují kromě sporadických kosterních nálezů objevy artefaktů a skalních maleb (tedy podobně, jako ve španělských a francouzských jeskyních). V předchozích článcích jsme si vysvětlili, že naši sapientní předkové se vyvinuli v Africe a kromaňonská rasa je odvozena od nich. Evoluční linie určitě pokračovala i v severní Africe … a mohla směřovat k překvapivě vyspělé civilizaci (mimochodem, je známo, že evropské osídlení migrovalo na další kontinenty, takže se nedá vyloučit ani tato souvislost a inspirace). Taková civilizace, disponující technologií potřebnou k dílu takového rozsahu, kvality a estetické hodnoty, mohla existovat na území dnešního Egypta před nějakými deseti, dvanácti, a možná i více tisíci let. Po zániku této kultury, časově „sladěném“ se zánikem kromaňonské rasy, mohla evoluční linie v oblasti Fajjúmu pokračovat (možná přes nějaký mezičlánek) ke Karunienu a kultuře Fajjúm A. Jak už to tak bývá, po zániku vyspělé civilizace přichází vždy lid výrazně méně vyspělý, a lopotně se pak dostává zpět na úroveň, kterou měli jeho předkové. To ostatně platí i v případě kultur, které v Egyptě následovaly po Fajjúmu. Z pohledu výše uvedené spekulace jsou jistě zajímavé následující údaje: • Lokalita Fajjúm je od Gízy (a tedy od Velké Sfingy) vzdálena pouhých cca 80 km vzdušnou čarou, oblast osídlená Karunienem a kulturou Fajjúm A, je ke Gíze ještě blíže … • K úvaze o možné existenci vyspělé před-karunienské kultury v oblasti Fajjúmu: v tureckém Göbekli Tepe byly cca před 12 tisíci lety postaveny třímetrové megalitické sloupy ve tvaru T (některé nedokončené sloupy jsou dokonce vysoké 7 až 9 metrů). Z doby jen o málo pozdější se dochovaly třímetrové megalitické sloupy v lokalitách Nevali Çori. V Jerichu je datováno osídlení staré cca 11 tisíc let. V období zdejší Natufské kultury se objevují i první kamenné stavby. Z doby před 7 tisíci lety pochází kamenný kruh monolitů v Nabta Playa. Pravda, ve všech uvedených případech se jedná jen o hrubé megalitické stavby, které se nemohou zdaleka rovnat sfinze a stavbám v jejím okolí. • K úvaze o možné existenci dosud neobjeveným pozůstatků, pohřbených pod dnešní pouští: rovněž Velká Sfinga byla dlouho takto pohřbena, a to dokonce už ve starších dobách antické egyptské říše. Vykopávat ji začal faraon Thutmose IV. kolem roku 1400 př. n. l. Navzdory velkému úsilí se ji tehdy podařilo odkrýt pouze po přední tlapy. V roce 1817 proběhly první moderní vykopávky, vedené kapitánem Cavigliou, které odkryly její hruď. Úplně vykopána byla až v roce 1925. Tolik tedy k Velké Sfinze, a teď se přenesme v prostoru i v čase – přes půl světa, do středoamerické Kostariky. Nejsou koule jako koule … ty kostarické jsou „mega“ veliké Jako malí kluci jsme hráli kuličky. Klasická hliněnka měla průměr cca centimetr. Pak byly kuličky kovové, o něco větší. A skleněnky a duhovky měly dokonce kolem dvou i více centimetrů v průměru. To už byly pořádné koule! Kamenné koule v Kostarice mají v průměru taky až dva i více, ale ne centimetry, nýbrž metry! K cvrnkání tedy zřejmě určené nebyly. Co jsou vlastně zač a k čemu sloužily? To je právě to, co se pořádně neví. Co se tedy vlastně ví? Ve třicátých letech 20. století budovala společnost United Fruit Company nové rozsáhlé banánové plantáže na Kostarice. Z tohoto důvodu museli nenažraní kapitalisté vykácet a vypálit nemalé území pralesa. Při kultivaci pozemků bylo nalezeno velké množství kamenných těles, z nichž většina měla tvar dokonalého sféroidu. Jejich velikost se pohybuje od několika centimetrů, až po obří objekty o průměru téměř dva a půl metru – a i jim chybí jen málo ke tvaru dokonalé koule. Některé jsou z pískovce, jiné vápencové, ale většina je granitová a váží i více než šestnáct tun (!). První odborný výzkum provedl ve čtyřicátých letech 20. stol. americký archeolog Dr. Samuel K. Lothrop. Další koule postupně odhaloval v bahně delty řeky Diquís - jen zde jich nalezl přibližně 300. Nálezy malých seskupení byly hlášeny z okolí řeky Terraba v centrálním údolí, a z provincie Guanacastle. Koule byly většinou sestaveny do skupin v obloukových řadách nebo do trojúhelníkových formací. Ovšem nepodařilo se určit žádný systém, který by je navzájem logicky spojoval. V Kostarice bylo doposud nalezeno celkem asi 500 koulí. Archeologové se domnívají, že původně jich bylo na území Kostariky možná více než tisíc. Další byly nalezeny v Mexiku a Novém Mexiku (tedy rovněž ve Střední Americe a na jihu Ameriky severní), dále v Austrálii a na Novém Zélandu. Nedávno byly objeveny i na československém pomezí a na Moravě. Vraťme se však do největšího naleziště, tedy do Kostariky, a věnujme se otázce stáří koulí. V okolí nálezů odborníci nenalezli žádné artefakty či zbytky keramických střepů, podle nichž by ho šlo určit. Hrstku nalezených střepů datují do doby 800 - 1200 př. n. l. Tento údaj je však zavádějící, protože se nevztahuje k době vzniku koulí. Nedávno jsem v Lidé a Země narazil na zmínku o kamenných kouličkách, které se běžně ve velkém množství nacházejí v lesním komplexu Foresta Umbra na poloostrově Gargano. Tyto kouličky jsou výsledkem pradávné sopečné činnosti. Tato skutečnost mě (a nejen mě) přivedla na myšlenku, že stejného původu jsou také 15 koule v Kostarice. Pravdou je, že ty italské jsou nesrovnatelně menší (průměr těch největších nepřesahuje dvě desítky centimetrů), takže srovnání trochu kulhá, ale … Nicméně v dalším textu, týkajícím se kostarických koulí, se budu zamýšlet nad hypotézami, že tyto předměty jsou výsledkem lidské práce. vynikajícími technologickými možnostmi. Stejně jako civilizace, která zhruba ve stejné době, na druhé straně světa (tedy v Kostarice), možná vytvořila kamenné koule. Ale jen možná. Je zde další hypotéza o vzniku koulí, která je ještě mnohem zajímavější … Kromaňonci v Kostarice? Aneb Ameriku neobjevil Kolumbus, ale pravěcí sapienti Řada otázek, žádné odpovědi Kamenné koule musely být dopraveny ze vzdálených kamenolomů, a to po souši i po moři. Kámen na výrobu koulí ležících u řeky Diquís musel být dovážen z hor, vzdálených přibližně 50 kilometrů. Způsob výroby je neznámý. Archeologové dosud nenalezli ani stopu po nástroji, který by kameníkům umožňoval stanovit dokonalý obrys koule. Tvůrci si snad mohli pomáhat ohněm a vodou. Jsou-li použité druhy žuly vystaveny žáru, a pak prudce ochlazeny, kámen nepuká, ale loupe se jako cibule. Domorodci tehdy patrně neznali železo, precizní opracování koulí proto zůstává neobjasněno. Jedna z teorií popisuje obrušování kamene pomocí pruhu kůže a písku, až do hladkého povrchu. Tvar nalezených objektů se od dokonalé koule liší jen o 0,2 %! Je možné zhotovit dokonalou granitovou kouli pomocí tak prostých pracovních postupů? Asi dost těžko. Na území Kostariky dosud nebyl nalezen jediný kamenolom, v němž by bylo možné koule vyrobit. Archeolog Dr. I. Quantilla z MNCR však tvrdí, že v povodí řeky Terraba nalezl několik surových nedodělků. Ke konečné úpravě na dokonalý tvar prý stačí použít pruhy kůže a písek na vyleštění. Zodpovězena není významná otázka: Proč to vlastně dělali? K čemu měli koule sloužit, proč jim stálo za to, vynaložit nesmírné úsilí k jejich výrobě? Ještě významnější je podle mě otázka, kdy (a kdo) koule vytvořil. Někteří archeologové jsou přesvědčeni o tom, že kamenné koule vyrobili předkolumbovští kostaričtí domorodci cca před 10 tisíci lety. Podle nich měli tito nejstarší obyvatelé vysoké matematické znalosti, uměli pracovat s vysokými teplotami, vyráběli zlaté ozdobné předměty a používali dokonalých řezbářských nástrojů. Neznali prý písmo, a proto se o výrobě koulí nedochovaly žádné záznamy. Zajímavý hypotéza. Deset tisíc let nazpět … nepřipomíná nám to něco? Jednak období zániku kromaňonské rasy, ale zároveň také asi nejpravděpodobnější dobu vzniku Velké Sfingy a Údolního chrámu na gízské planině. Tyto egyptské památky vytvořila civilizace, disponující Legendy vyprávějí o dávných vyspělých civilizacích, jejich vzestupu a náhlém pádu do propastí dějin (to mi připomíná Kromaňonce, ale …). Mnoho dochovaných textů z doby úsvitu antické civilizace, zahrnujících kolektivní vzpomínky lidstva, vypráví o ničivé celosvětové záplavě (k tomu se ještě dostaneme v dalším článku). Nepochopitelné jsou hromadné přesuny národů. A stejně nepochopitelná je architektonická a řemeslná dokonalost, s níž byla vybudována posléze opuštěná města. Zase jsme u toho: bez jakýchkoli pochybností existovaly na různých místech světa kultury, disponující vynikajícími technologickými možnostmi. Ať už to byli budovatelé Velké Sfingy nebo tvůrci koulí … Ale pojďme dál. Jak uvedeno výše, asi 500 koulí pochází z oblasti delty Diquís na západním pobřeží jižní části země. Jejich dokonalost i velký počet je na světě zcela ojedinělý. Jaká vlastně byla historie zdejšího kraje, a co se zde odehrávalo v předhistorickém období? Kostarika je součástí šíje propojující Severní a Jižní Ameriku. Vzhledem k tomuto strategickému postavení byla i v minulosti často nárazníkovou oblastí; zónou střetů a výměny důležitých kulturních tradic obou amerických kontinentů. V jižní části Kostariky, především v deltě Diquís, je dodnes patrný výrazný vliv jihoamerických kultur. Ale pozor: důležitá informace: podle stávající evoluční teorie osídlily americký kontinent cca před přibližně 40 tisíci lety (!) skupiny lovců, kteří sem přišli z Asie přes dočasně vyschlou Beringovu úžinu. Tedy podobně, jako o několik tisíc let dříve přišli přes dočasně vyschlou Gibraltarskou úžinu první evropští příslušníci poddruhu Homo sapiens sapiens, aby zde položili základy kromaňonské rase! Tito migranti postupovali od Aljašky směrem k jihu, což potvrzují kosterní nálezy, např. z Nevadské pouště. A poměrně rychle zde začali zvyšovat laťku své vyspělosti. Je tedy možné, že tato evoluční větev (nebo podobná, vycházející ze stejného zdroje), zamířila přes Asii k Beringově úžině, a učinila onen pověstný osudový krok do Ameriky? Dobrá, ať už to byl kdokoli, tito lidé postupovali po schůdném pobřeží na jih, až do Střední Ameriky. A tedy i na území dnešní Kostariky. Nějakou dobu ovšem trvalo, než dospěli až tam. Podle všeho k tomu došlo až mnohem později, cca před 12 tisíci lety. Pravidelně opracované kameny z těch dob byly nalezeny nejen v pacifické, ale také v pobřežní oblasti centrálního Atlantiku, ovšem k dispozici není jediný spolehlivě datovatelný nález. 16 Chiriqui: běloši mezi indiány … Kam se poděli Chiriqui? V každém případě – o období před 12 tisíci lety toho mnoho nevíme. O dost tisíc let později vznikly archeologicky prozkoumané komplexy Aquas Buenas na poloostrově Osa, navazujícím na deltu Diquís. Na nedalekém ostrově Isla de Cano bylo nalezeno několik kamenných koulí, pohřebních staveb a hrobů bez tělesných ostatků. Na důkladný archeologický výzkum ostrov ještě čeká. Poloostrov a delta Diquís mají výhodnou polohu pro budování pobřežních sídel, snadno dosažitelných z centrálního Pacifiku i Jižní Ameriky. Byly zde objeveny jemně tesané a bohatě zdobené kamenné „metates“ (stoly?), velké vyřezávané andezitové a žulové urny a sochy postav s kónicky zakončenými lebkami – to vše z doby cca před 3 tisíci lety. Na špici poloostrova nalezené neobvyklé černé figurky, tzv. „Carbonera", mají ovšem už na první pohled cizí, mnohem starší původ. Neexistuje žádné vysvětlení, jak se dostaly do naleziště v Kostarice. Předpokládá se, že zde sídlila velmi stará kultura pojmenovaná “Chiriqui“ (Čiriki), která zřejmě čile obchodovala s tehdejším světem. A pozor: podle dávných legend to byl národ modrookých lidí světlé pleti, kteří s domorodci udržovali jen sporadické kontakty. No … tak že by „import“ z Evropy? Zatímco ve starých kostarických hrobech nebyly nalezeny žádné pozůstatky, v Peru se dochovalo mnoho nekropolí. Archeologové zde nalezli stovky vysušením mumifikovaných lidských ostatků, mezi nimi takové, které k ostatním zjevně nepatří. Už v roce 1862 našel D. Wilson v zátoce Chacota na pobřeží pod Tiahuanaco rodinný hrob muže a ženy s dítětem – všichni měli jemné, hnědé, vlnité vlasy. Vlasy se uchovávají po smrti prakticky beze změn a mumie místních indiánů vykazují silnější, rovné a hlavně černé vlasy. Podobného druhu jsou i nálezy na poloostrově Paracas, kde se dochovalo několik set pečlivě zabalených mumií (J. C. Tello a S. K. Lothrop 1925). Metoda C14 je řadí do roku 300 př. n. l. Tedy do doby poměrně velmi nedávné! Všechny zdejší mumie mají několik společných rysů. Tito lidé byli větší než indiáni své doby (jasná paralela s Kromaňonci a s legendami o obrech) a mají jiný tvar lebky s užším obličejem. Převládají rezavě hnědé vlasy, našli se i velmi plaví jedinci a některé skalpy byly vlnité. Je zřejmé, že tito lidé zastávali za života významnou, prestižní pozici v hierarchii – jejich pohřební roucha jsou z jemné bavlněné látky s felidním vzorem (stylizované kočkovité šelmy – což připomíná námět jeskynních maleb z Francie a Španělska). Že by se na americkém kontinentě dochovalo jakési torzo kromaňonské rasy (nebo kultura z ní přímo odvozená) až do doby blízké přelomu letopočtu? Společenství „lidí s bílou pletí" (tedy kultura Chiriqui) kdysi z jakéhosi důvodu zaniklo a potomci vyspělé kultury postupně splynuli s vnitrozemskými domorodci. Poněkud nám to připomíná zánik kromaňonské rasy v Evropě … a nejspíš také zánik před-karunienské kultury ve Fajjúmu. Jaká byla katastrofa, která mohla zničit civilizaci Chiriqui? Označíme-li na mapě ohniska velkých zemětřesení, zjistíme, že Tichý oceán je jimi takřka obklopen. Seismická zóna, v níž dodnes dochází téměř k polovině světových zemětřesení, uvolňujících asi 80 % veškeré seismické energie, je proto nazývána „ohňový kruh". V této oblasti je většina ze šesti set dosud činných vulkánů. Tímto kruhem obklopený prostor neustále narušují silná zemětřesení, podmořské otřesy a sopečné erupce. Vulkanismus pokrývá hladinu pemzou, vzduch plný popela je otřásán výbuchy, obrovské vlny tsunami se rozbíhají do velkých vzdáleností a pustoší všechna pobřeží, jichž dosáhnou. Sopečný výbuch nebo seismický jev v této oblasti nemá pouze místní, ale globální následky. Kostarika leží na okraji nazkánské tektonické kry, lemované obrovským zlomem zemské kůry. Takové zlomy se nazývají transformními. Tento protíná dno Tichého oceánu až na východ k pacifické kře. Obě desky se v procesu nazývaném kontinentální drift rozestupují až o deset centimetrů ročně (!). Toto rozestupování přirozeně doprovázejí aktivní procesy v zemské kůře. Exploze podmořských sopek či markantní změny v zemské kůře doprovází katastrofální zemětřesení v přímořských oblastech. Následně je pobřeží bičováno strašlivými tsunami, nárazovými vlnami, které téměř vždy provázely větší posuny zemské kůry na západním pobřeží Jižní Ameriky. Taková nárazová vlna musela mít neuvěřitelné rozměry, ale díky rozsáhlosti oceánu dorazila na středoamerické pobřeží značně oslabená. Předpokládejme, že se před pobřežím nakupila do úctyhodné výše okolo 100 až 150 metrů. Při kontaktu s pobřežními mělčinami se však tsunami ještě jednou dramaticky navýší. Ničivá vodní stěna tedy mohla být 200 až 250 metrů vysoká, a po dopadu na pevninu mohly vodní masy setrvačností vystoupit až do 500 metrů. Vše, co jim stálo v cestě, bylo nenávratně zničeno. Došlo k tomu zřejmě okolo roku 300 n. l. Kultura „lidí s bílou pletí“ následkem této katastrofy nenávratně zmizela. Napadá mě otázka: zničily následky nějaké podobné (ovšem mnohem dřívější) katastrofy předkarunienskou kulturu v Egyptě, tj. onen lid, který možná vytvořil Velkou Sfingu? Zůstávají jen otázky, a žádné odpovědi. Jak a kdy vznikly kamenné koule? Kdo je vytvořil a proč? Zhotovili je až řemeslníci tajemného národa Chiriqui? Nebo ještě starší kultura, která Chiriqui předcházela? Nevíme … Baalovo město … kdo ho postavil, měl větší sílu, než nejsilnější moderní jeřáb Přibližně před pěti tisíci lety postavili starověcí Féničané (nebo možná příslušníci kultury ještě starší) město Baalbek. Tato antická architektonická hádanka se nachází na severu úrodného údolí Bekaa, sevřeného pohořími Libanon a Antilibanon, Stavební materiál, kteří 17 budovatelé Baalbeku použili, svým charakterem doslova bere dech. Nejprve trocha historických faktů: město bylo zasvěceno bohu Baalovi, o kterém se píše i ve Starém zákoně. Například v příběhu o tom, jak se nechal prorok Eliáš zatáhnout do soutěže s houfem Baalových kněží na hoře Karmel (1 Královská 18,1-46). Zadání jejich souboje bylo toto: kdo dokáže zařídit, aby jeho bůh snesl z nebe na zem oheň, ten vyhrál, a bere jackpot. Baalovci to přes veškerou snahu a použití svých kejklů nedokázali. Eliáš ano a na oslavu svého vítězství nechal Baalovy kněží zmasakrovat. Inu, byla to těžká doba. Starověká historie Baalbeku je prakticky neznámá. Nejstarší písemné zmínky najdeme v tell-el-amarnské korespondenci ze 14. stol. př. n. l. Jedná se o korespondenci babylonských, mitanských, asyrských a chetitských králů a syrských knížat s egyptskými panovníky Amenhotepem III. a IV. a Tutanchamonem. Egyptské nápisy z 18. stol. př. n. l., nalezené nedaleko Baalbeku, posouvají vznik města do ještě vzdálenější doby. A podle nalezené keramiky lze jeho genezi klást až na začátek 3. tisíciletí př. n. l. Datace je významná, jak uvidíme dále. Ale zpět k tématu, kterým je záhada, spojená s výstavbou města. Dodnes nedokážou badatelé uspokojivě vysvětlit, pomocí jaké technologie dokázali před téměř pěti tisícovkami let starověcí lidé vylomit, opracovat a přemístit kameny vážící stovky tun (!). Něco takového nedokáže ani dnešní nejmodernější technika. Jedna z hypotéz (pravda, poněkud bizarní) razí myšlenku, že Baalbek postavili obři. Východiskem pro tuto teorii jsou již zmíněné hojně se vyskytující legendy a báchorky o obrech, které tvoří součást kulturního odkazu lidstva po celém světě. V předchozích článcích jsem nastínil spekulaci, že za těmito pověstmi mohou být skryty vzpomínky na setkání s příslušníky nebo přímými potomky kromaňonské rasy. Ovšem ani Kromaňonci, při vší úctě k jejich nadstandardní fyzické vyspělosti, nemohli mít schopnosti, potřebné k výkonům nutným pro budování staveb v Baalbeku. Je nad slunce jasnější, že lidé, kteří toto dílo vykonali, museli disponovat nám neznámou, mimořádně výkonnou technologií. Podobně jako budovatelé Velké Sfingy a Údolního chrámu v Gíze, a jako tvůrci kamenných koulí v Kostarice. Zejména obrovské terasy by nebylo možné postavit bez použití vyspělé techniky, bez zvedacích a jiných stavebních strojů, které tehdy jen stěží existovaly. Tento komplex svými rozměry zastiňuje dokonce i tak velkolepé stavby, jako jsou egyptské pyramidy. Základy teras byly zhotoveny z ohromných kamenných bloků. Například jihovýchodní stěna terasy, na které byl postaven Jupiterův chrám, je sestavena z devíti řad kamenných bloků, z nichž každý váží více než 300 tun. Do stěny na severozápadní straně byly zabudovány tři největší opracované monolity na světě, nazývané Triliton nebo také Div tří kamenů. Tyto kameny mají délku 29 metrů, výšku 4 metry a hloubku 3,6 metru. Váha každého z těchto tří kamenů je od 800 do 1 200 tun, přičemž kameny Trilitonu jsou tak dokonale přesně sestaveny a spojeny jeden s druhým, že mezi nimi není možné prostrčit ani jehlu. Jak vysvětlit, že starověcí stavitelé dokázali pracovat s kamennými kvádry, vážícími až neuvěřitelných 1 200 tun? Pro příklad, necelých 1 200 tun váží skleněnoocelová kopule budovy Říšského sněmu v Berlíně, nebo velkorypadlo Severočeských dolů, které je vysoké jako čtyřpatrový dům, a svého času bylo nejtěžším strojním zařízením v naší republice. Dokud ho netrumflo kráčivé rypadlo KU 800 o hmotnosti více než 4 300 tun. Podle dostupných údajů existuje jediné technologické vybavení, jediné obludné monstrum, schopné manipulovat s tak těžkým nákladem, jako byly kamenné kvádry v Baalbeku. Jedná se o vysokotonážní jeřáb zn. Liebherr. Jeho hraniční nosnost by teoreticky, pokud se jeho konstrukce upraví, mohla být právě zmiňovaných 1 200 tun. Ovšem starověcí stavitelé asi sotva měli tento megastroj k dispozici. Baalbek není zdaleka jediným starověkým městem, kde se stavělo z gigantických kvádrů, ovšem právě zde byly použity dosud největší a nejtěžší nalezené monolity. Byli to opravdu Féničané? Zkusíme otázku, kdo a jak Baalbek vybudoval (resp. hlavně jeho „gigantické“ části), pojmout věcně a ve světle historických faktů. Jsou zde v zásadě tři možnosti: • Budovateli fascinujících konstrukcí byli Féničané, kteří si nějakým způsobem osvojili nám neznámou technologii • Féničané se této technologii naučili od starší kultury, která je předcházela, nebo s níž se sblížili v rámci svých námořních výprav do dalekých krajin • Baalbek vybudovala starší kultura, která Féničany předcházela, a ovládala potřebnou technologii. Pro posouzení výše uvedených možností je klíčové dobře analyzovat informace o Fénické kultuře, její genezi, stáří a dalším vývoji. Podle dostupných výsledků bádání víme, že Féničané osídlili svou doménu až v průběhu 3. tisíciletí před Kristem. Archeologické nálezy (keramika) z této oblasti, které jsou zřejmě starší (začátek 3. tisíciletí před Kristem, nebo ještě dříve), tu po sobě zanechala kultura předchozí. A právě tato před-fénická civilizace tedy mohla být původcem gigantických staveb Baalbeku. Je dost možné, že se Féničané při kolonizaci s tímto lidem setkali. Mohlo dojít k vzájemné inspiraci, mísení, a tím ke vzniku vyspělé fénické kultury. Podstatnou skutečností je dle mého názoru souvislost s Údolním chrámem v Gíze. Jeho stavitelé manipulovali s (téměř) podobně těžkými kusy horniny, jako stavitelé Baalbeku. Údolní chrám je možná o nějakých pět i víc tisíc let starší, než Baalbek. Je nemožné představit si, že jeho budovatelé mohli být předchůdci civilizace, která pak technologické dovednosti ještě více zdokonalila při stavbě Baalbeku? Obě lokality nejsou příliš vzdálené, stačí přejít Sinajský poloostrov a pak chvíli ťapat po pobřeží … 18 Jsou to všechno ale pouze spekulace, nic víc. Trochu na ně navážeme v následujícím článku, v němž se budeme věnovat blízké oblasti, a sice starověkému Řecku. Ať je to jakkoli, Baalbek je podobnou záhadou, jako Velká Sfinga nebo kamenné koule v Kostarice. Pojítkem, které dává tyto tři zdánlivě zcela nesourodé lokality do relace, je otázka, kdo, kdy, a za použití jaké technologie vytvořil takto fascinující díla, která svou „technickou kvalitou“ vzhledem ke svému stáří doslova šokují. Je možné, že pozůstatky kromaňonské rasy, která kromě obdivuhodných fyzických dispozic ohromuje důmyslem, invencí a technologickou vyspělostí, tvoří onen most mezi temnou prehistorií a úsvitem antické civilizace? Doba kamenná Starší doba Pozdní kamenná paleolit - paleolit Střední doba kamenná – mezolit Víme, že pravěcí obyvatelé naší planety migrovali, a to tak, že velmi čile. Nejvyspělejší populace se původně vyskytovala v oblasti severní Afriky, Předního východu a Evropy. Odtud se rozlila do Asie, Ameriky a přes Oceánii také do Austrálie (a všude pochopitelně docházelo k mísení s místním osídlením, a to jak sapientním, tak hlavně v Evropě s neandrtálským). Tyto skutečnosti nás mohou nasměrovat k úvaze o možné odpovědi na otázky, odkud se vzala v Kostarice (a Peru), v oblasti budoucího Řecka (a Fénície), v Egyptě a na spoustě dalších míst tak vyspělá populace, že to vzhledem ke stáří a kvalitě jejích výtvorů doslova fascinuje … -jr 10 tis. let – 8 tis. let 8 tis. let – 3 tis. let ? Vybudování Velké Sfingy a Údolního chrámu (možná ještě dříve) ? Kamenné koule v Kostarice (možná ještě dříve) ? Baalbek (možná později) Pozn. Počátek mladší doby kamenné (neolitu) se datuje různě dle lokalizace – např. na Blízkém východě před 11 tis. lety, ve střední Evropě před cca 7,5 tisíci lety; tzn., že vybudování Velké Sfingy a Údolního chrámu zřejmě náleží již právě do neolitu. 19 Atlantida geniální Platónova mystifikace? Jen málo záhad historie lidstva poutá zájem odborné i laické veřejnosti tak silně, jako fenomén Atlantidy. Její příběh vzrušoval milovníky mystérií snad od chvíle, kdy s ním Platón přišel jako první. A právě absence starších zpráv o této ztracené zemi je důvodem, proč většina vědců považuje celou věc za geniální Platónovu mystifikaci. V následujících řádcích se pokusím zamyslet nad tím, zda můžeme v tomto mystériu, nebo spíš v souvislosti s ním, najít nějaký reálný základ. Fakta … moc jich tedy není, vlastně žádná V roce 360 př. n. l. sepsal Platón dialogy Timaios a Kritias. V nich se rozepisuje o bájné zemi – Atlantidě. Informace prý čerpal z vyprávění řeckého státníka Solóna, který na fenomén Atlantidy prý narazil při své cestě do Egypta. Toto údajné vyprávění se však nedochovalo. (V této souvislosti je však zajímavé, že informace měly pocházet právě z Egypta, kde zřejmě existovala zhruba v době, kterou Platón popisuje, „ztracená“ civilizace. Ta mohla zaniknout následkem živelné pohromy obřích rozměrů a podobného typu, jako Platón zmiňuje v případě Atlantidy.) Mělo se jednat o kontinent velikosti Malé Asie, ležící za Gibraltarským průlivem (čili tzv. „Herkulovými sloupy“). Země to prý byla velice úrodná a hustě zalidněná civilizací. Ostrov zanikl následkem mohutného zemětřesení, jež ho pohřbilo do vln Atlantiku, a to cca 9.600 let před Kristem. Mimochodem, tato datace v podstatě naprosto přesně odpovídá poslednímu studenému výkyvu posledního glaciálu. Platón použil Atlantidu jako ilustraci ideální společnosti. Přesně v duchu mravoučných textů přišla fatální živelná katastrofa jako trest za to, že Atlanťané opustili ideály, na nichž jejich společnost stála (nepřipomíná nám to potopu, o níž se píše ve Starém zákoně a ve starých textech snad všech světových kultur?). Většina badatelů se kloní k názoru, že si Platón celou Atlantidu vymyslel, že Solónovo vyprávění nikdy neexistovalo, a pokud ano, že tedy i Solón buď plácal nesmysly, nebo texty vyčtené v Egyptě špatně pochopil. Existuje prostor pro hypotézy? Já se však domnívám, že určitý reálný základ, nebo alespoň odkaz k němu, je v mystériu Atlantidy obsažen. Aby bylo jasno, rozhodně odmítám myšlenku, že se za Herkulovými sloupy (nebo kdekoliv jinde) nacházel ostrov velikosti Malé Asie, který se před necelými 12.000 lety propadl do moře, protože jeho obyvatelé začali zlobit. To si nemyslím. Ale jsem přesvědčen, že v kolektivní paměti lidstva byla v ranějším starověku ještě velmi silně zaseknuta vzpomínka na jednu či více globálních katastrof typu „potopa“. Ostatně dočteme se o nich ve velmi starých (i mnohem starších, než spisy Platónovy) textech jiných národů, a v další části tohoto čísla se zaměříme na vědecky doložené skutečnosti, které s tím souvisí. Jinými slovy, krásná a malebná pohádka o Atlantidě může mít reálný základ v odkazu na některou ze skutečných živelných pohrom, které byly v Platónově době ještě ve více či méně živé paměti. Anebo je taky možné, že se jedná o velmi mlhavý odkaz ke skutečně globálním jevům, souvisejícím s koncem poslední doby ledové (je pozoruhodné, že dataci zániku Atlantidy položil Platón do překvapivě přesného souladu s koncem glaciálu), kdy se v důsledku tání ledovců proměnily obrovské plochy pevniny v jezera a moře. A zde nám celkem logicky znovu vytane i souvislost s notoricky známým biblickým příběhem o potopě světa a Noemově arše; této možné vazbě se budeme věnovat v následujícím článku. V dalších řádcích článku tohoto zůstaneme převážně na půdě antického Řecka, tedy Platónova prostoru. Ovšem pro úplnost se nejprve stručně podívejme na „atlantské“ hypotézy, položené mimo řecký prostor. Hypotézy mimo Řecko Různí badatelé kladou možnou Atlantidu na různá místa na světě. Favoritů je celá řada: Trója – tato spekulace vychází z předpokladu, že celá historie Atlantidy je v podstatě egyptskou verzí Iliady zpětně přenesenou do Řecka Solónem. Herkulovy sloupy by tedy znamenaly průliv Dardanely, a nikoli Gibraltarskou úžinu. Černé moře – podle jedné teorie atlantská civilizace existovala přibližně okolo roku 5 500 př. n. l. na severozápadním pobřeží Černého moře (tehdy ještě sladkovodního jezera), a byla zničena při protržení přírodní hráze v místě dnešního Istanbulu, a následné potopě a propojení Černého a Středozemního moře. Herkulovy sloupy by tedy v tomto případě znamenaly Bosporský průliv. Spartel - skupina francouzských vědců se domnívá, že Atlantida se mohla nacházet na zatopeném ostrově Spartel v Cádizském zálivu. Podle jejich analýz mořského dna vyšlo najevo, že se Spartel potopil v důsledku mnoha zemětřesení a vln tsunami. Sardinie - italský novinář Sergio Frau ve svém článku „Le colonne d'Ercole“ tvrdí, že v době před Alexandrem 20 Velikým znamenaly Herkulovy sloupy Sicilský průliv. Atlantida by tedy mohla být totožná se Sardinií, kterou postihla přírodní katastrofa. Jedna část uprchlých obyvatel následně založila etruskou civilizaci na Apeninském poloostrově, která tam dosáhla vysoké kulturní úrovně. … a dále: Malta, Kypr, Richatská struktura v Mauretánii, Bermudský trojúhelník, Antarktida … atd. atd. Račte si vybrat. Hypotéza „Kréta a Théra“ A pak je zde velmi zajímavá hypotéza, která je z pohledu tématu tohoto čísla ještě zajímavější, než se může na první pohled zdát. Podle ní je Atlantida ztotožněna s mínojsko – mykénskou civilizací, a její zánik je reflexí na kolaps této civilizace na ostrovech Kréta a Théra (Santorini). Vezmeme to od začátku a nejprve si stručně shrneme, co o této kultuře víme z hlediska historických souvislostí. Kréta byla s určitostí poprvé obydlena již v období neolitu, tedy již cca před 8 tisíci lety. Co to bylo za populaci? K tomu se ještě dostaneme. Nejdůležitějším obdobím její civilizace však bylo takzvané Minojské období, pojmenované podle legendárního krále Minoa. Mínojská civilizace doby bronzové existovala na Krétě přibližně v období od první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. do závěru 2. tisíciletí př. n. l. Přibližně mezi lety 2 000 – 1 600 př. n. l. dosáhla největšího hospodářského a kulturního rozkvětu. Úroveň uměleckých projevů dosahovala na svou dobu fantastické kvality. Kréta byla v té době hustě obydlena, měla více než devadesát měst (!), ze kterých byla nejznámější Knóssos, Phaestos, Gortys, Lyttos, Kydonia a Rhytion. Lidé minojské kultury se zabývali hlavně námořním obchodem, který byl vysoce organizovaný. Tedy podobně jako u jejich současníků Féničanů. Zajímavé je mínojské náboženství. Hlavním božstvem byla Matka bohyně, která bývá zobrazována v různých formách (nepřipomíná nám to Věstonickou a jiné Venuše?). Mnohé prvky minojského náboženství přešly do řeckého mystického náboženství. První veliká přírodní katastrofa (patrně zemětřesení), proměnila první palácová centra Kréty v ruiny kolem roku 1 700 př. n. l. Toto neštěstí však vývoj Kréty nezastavilo – nové paláce vybudované na troskách starých paláců byly mnohem výstavnější a města kolem paláců se rychle rozrůstala. Kréta prosperovala finančně hlavně prostřednictvím obchodu v přístavech, které však byly i jasným střediskem kulturního života. Z přístavu bylo krétské umění šířeno prakticky do celého antického světa. Nové paláce byly mnohapodlažní a velmi složité. Měly velké dvory, dominantní chodby, široká schodiště, procesní haly a dokonce i toalety. Zdi paláců byly pokryty nádhernými freskami s výjevy ze života lidí, provedených v pestrých paletách barev (nepřipomíná nám to kromaňonské jeskynní malby?). Celý palác pak byl vybaven důmyslným systémem stok a odpadních potrubí. Kolem roku 1450 př. n. l. byla všechna palácová centra zničena výbuchem podmořské sopky na ostrově Théra (Santorini). Život byl obnoven pouze v paláci v Knóssu, který byl plně zrekonstruován a sloužil nové královské dynastii. Konečné zničení Minojské kultury přišlo kolem roku 1380 př. n. l. s dalším výbuchem sopky, po kterém už nebyly znovu obydleny žádné paláce. A tak právě ostrov Théra (Santorini), patřící k nejjižnějším z Kykladských ostrovů, je jedním z žhavých kandidátů na Platónovu Atlantidu. Zničující výbuch podmořské sopky, ke kterému došlo podle nejnovějších výzkumů před 3 600 lety (tedy cca kolem roku 1450 př. n. l., jak uvedeno výše), způsobil, že část ostrova se doslova propadla do moře. Nánosy po vlně tsunami byly nalezeny až na západním pobřeží Turecka. Vykopávky na Théře odhalily osídlení již z pozdního neolitu – tedy podobně, jako na Krétě. V době exploze tu stálo prosperující město, součást mínojské civilizace, které se podobně jako Pompeje zachovalo pod příkrovem lávy. Zajímavé je, že nebyly nalezeny žádné lidské ostatky ani předměty z drahých kovů, což svědčí o úspěšné evakuaci. Jak je možné, že Mínójci na Théře dokázali čelit živelné katastrofě s úspěšnější organizovaností, než vyspělí pompejští Římané o jeden a půl tisíciletí později? Ale zpět k tématu. Jak uvedeno výše, archeologové pokládají erupci na Théře za příčinu náhlého zániku mínojské civilizace, a nevylučují tedy, že byla inspirací báje o Atlantidě. Ostatně, v době bronzové nedošlo ve středomoří k přírodní katastrofě srovnatelného rozsahu, takže hypotéza, že Platón vlastně zaznamenal zničení Théry, se může zdát dosti pravděpodobná. K tomu ještě poznámku: ve Starém zákoně máme příběh o Lotovi a jeho ženě. Když se JHVH rozhodl zlikvidovat Sodomu, dal Lotovi a jeho choti možnost uprchnout pod podmínkou, že až začne ničivé divadlo, tak se nesmějí ohlédnout. Lot, jako rozumně uvažující muž, tuto podmínku splnil, zpátky ani nemrknul, a přežil. Jeho paní se však zachovala s typicky ženským sklonem nechat se ovládat emocemi a neukojitelnou zvědavostí. Ohlédla se, a byla za odměnu proměněna v solný sloup. Napadá mě, že celý tento příběh může být reminiscencí právě na živelnou katastrofu, onen ničivý výbuch podmořské sopky, který zlikvidoval kvetoucí civilizaci na Théře. Ale je to jen spekulace. Jako většina toho, co píšu v tomto čísle. Co to bylo za lidi? Jak uvedeno výše, mínojská civilizace navazuje na starší osídlení neznámým lidem, které existovalo na Krétě a zřejmě i na Théře již cca před 8 tisíci lety. Čili přibližně nějaké 4 tisíce let po skončení posledního glaciálu, a tedy po zásadních změnách v osídlení, které v souvislosti s touto změnou podmínek v nějakém delším časovém období probíhaly. Jen pro připomenutí, do této epochy je také kladeno vymizení kromaňonské rasy. Kdo tedy byli archaičtí obyvatelé Kréty a Théry? Mohli mít nějakou souvislost s lidem, který se v Gíze vybudoval Velkou Sfingu a Údolní chrám? A/nebo s lidem, který 21 osídlil dnešní Libanon a Palestinu před Féničany, a (možná) vybudoval Baalbek? Navazoval tento lid na starší vyspělou populaci, která nepřežila změnu podmínek po skončení posledního glaciálu? Byla součástí jeho kulturní báze určitá inspirace, převzatá z dávné prehistorické kromaňonské civilizace? Odpovědi neznáme. Zajímavá souvislost na nás však číhá z jiné strany, a sice z řecké pevniny. Její vazba na mínójskou civilizaci je významná. Říše Mínójů se totiž postupně dostala pod vliv Mykén, a v době ničivého výbuchu před těmi cca 3 600 lety už hovoříme o civilizaci mínójsko – mykénské. Kdo byli obyvatelé Mykén? Pro odpověď na tuto otázku musíme zapátrat trochu více v minulosti, a tam objevíme před-řecké obyvatele řecké pevniny, poněkud záhadný lid, nejčastěji nazývaný Pelasgové. Tito lidé žili na Balkáně a Peloponésu před příchodem Achájů. V průběhu 7. až 5. tisíciletí př. n. l. přicházeli do Řecka z Malé Asie první zemědělci a formovali zde svébytnou kulturu. Od 4. tisíciletí přichází ze severu, od Černého moře, skutečně agresivní invaze. Že by se jednalo o torzo lidu, který na březích Černého moře vytvořil kvetoucí civilizaci ještě v době, kdy moře bylo sladkovodním jezerem? Tato kultura byla zničena v polovině 6. tisíciletí př. n. l. v důsledku zaplavení Bosporu a Dardanel, a s tím souvisejícího zvýšení hladiny Černého moře. Celá situace vrcholí vznikem tzv. kykladské kultury, která je zřejmě počátkem tyrhénské jazykové skupiny, do níž patří i Pelasgové. Ve starověké řecké literatuře se o nich zmiňuje celá řada autorů, od Homéra, přes Hérodota a Thúkýdida až po Pausánia. Je pravděpodobné, že nebyli indoevropského původu, což je zajímavé. Jakého původu tedy byli? Zřejmě se jednalo na svou dobu o dost vyspělou civilizaci. Je možné, že nějak vývojově souviseli s předfénickou civilizací v Libanonu, která buď vybudovala Baalbek, nebo předala svou inspiraci Féničanům, kteří ji pak rozvinuli? Nevíme. Na toto téma ještě připojím jednu zajímavost: do tyrhénské jazykové rodiny patří kromě jazyka Etrusků a severoitalské raetštiny též jazyk ostrova Lemnos, kde žili Pelasgové, následně vystřídaní Achájci. Dokonce zde byla nalezena stéla, zřejmě z 6. stol. př. n. l., jejíž nápis je proveden v jazyce, blízce připomínajícím etruštinu. Stéla však nepochází z Etrurie, je to místní produkt. Z těchto skutečností se dá usuzovat, že před-antická civilizace Etrurie a řeckých ostrovů, tedy oblastí relativně dosti vzdálených, má nějaký zajímavý a časově ne až tak vzdálený společný kořen … V osídlení řeckého prostoru Pelasgy vystřídali Achájové, a jak už to tak vždy bývá, docházelo zde k přenosu inspirací a k mísení. Achájové jsou někdy nazývaní jako Mykénové, protože byli nositeli mykénské kultury. Okolní kmeny je nazývaly Danajové. Ve vztahu k mínójské kultuře docházelo ke vzájemnému ovlivňování. Zpočátku, v průběhu středního helladského období (1 900 – 1 600 př. n. l.) měla na achájské kmeny vliv mínojská kultura. Postupně však Achájci vybudovali specifickou kulturu, nazvanou podle mocenského centra Mykén (1 600–1 200 př. n. l.). A ve vztahu s Mínójci se situace obrátila, Mykény získaly vrch. Zcela jistě to souviselo i s výše zmíněným zemětřesení, které zdecimovalo mínójskou kulturu na Krétě cca kolem roku 1 700 př. n. l. Od té doby se Mínójové dostávali stále více pod vliv Mykén. Pak ale přišly výše zmíněné katastrofální erupce podmořské sopky na Théře, přičemž zejména ta první zřejmě ochromila mínojsko – mykénskou civilizaci natolik, že ta už posléze nebyla schopna čelit pronikání tzv. mořských národů, zejm. Dórů. To se datuje cca od 13. století př. n. l.; přispělo k němu pravděpodobně období sucha, a také vnitřní rozbroje zanikající mínójsko - mykénské kultury. V souvislosti s Krétou připojím ještě jednu faktickou poznámku, abych celý propletenec spekulací učinil ještě více matoucím. Tyrhénským jazykem se totiž pravděpodobně mluvilo i na Krétě, ovšem od poloviny 3. tisíciletí se ostrov dostal pod silný semitský kulturní vliv. Takže na genezi mínojské kultury se podílely inspirace z prostředí, kde vznikla hebrejská kultura … a tento fakt může podpořit myšlenku, že pohádka o Noemově arše je vlastně reminiscencí na zánik kultury na Krétě a Théře … Sečteno podtrženo, takto zevrubně lze shrnout děje, které jsou předmětem hypotézy, že Platón ve svém líčení pádu Atlantidy reflektoval zánik mínójskomykénské civlizace. Logiku by to mělo, protože tato kultura vlastně předcházela pozdějšímu antickému Řecku, tedy světu, v němž Platón žil a filosofoval. Hypotéza „Konec glaciálu“ Na závěr jsem si nechal hypotézu, kterou razí řada badatelů. Je postavena na skutečnosti, že Platón se datací zániku Atlantidy až neuvěřitelně trefil do období konce posledního glaciálu. Tento fakt je hodně zarážející. Jak známo, konec glaciálu znamenal v důsledku tání ledovců zásadní zvýšení hladiny moří, ale také vnitrozemských vodních ploch. Například tak zmizely pod hladinou šíje, spojující světadíly, tj. dočasně vyschlé úžiny Gibraltarská, Beringova, a také Dardanely a Bospor. Např. Černé moře pak přestalo být sladkovodní jezerem. Naopak střední Čechy se ve sladkovodní jezero dočasně proměnily … No, Gibraltarská úžina. Ta přece leží při Herkulových sloupech. A za ni umístil Platón Atlantidu … Zajímavá souvislost. A další zajímavá souvislost je ta, že datace zániku Atlantidy pozoruhodně ladí i s obdobím, kdy mizí ze scény kromaňonská rasa, a její vyspělá civilizace. Je možné, že se v kolektivní paměti lidstva uchovala vzpomínka na zánik této populace s vysokou úrovní, a Solón o ní objevil zprávy, a Platón z nich čerpal? A tak vlastně popsal zánik společnosti, která předcházela antickou civilizaci, ale v mnohém svou vyspělostí předčila minimálně její počátky? Spousta otázek, odpovědi nejasné. Spousta konců provazu, které by bylo dobře svázat, ale není čím. 22 Jedno je ale jisté: Platónovo vyprávění zapadá do kontextu opravdové přehršle archaických textů, které se zmiňují o globální potopě světa. V následujícím článku se zamyslíme nad tím, zda tím mohou být míněny právě jevy spojené s koncem glaciálu, nebo i jiné katastrofy, buď globálního, nebo lokálního rázu – jako třeba právě výše zmíněné následky výbuchů sopky na Théře. Za povšimnutí stojí ještě jedna zajímavá skutečnost, která podporuje hypotézu, že v souvislosti s koncem glaciálu nebo jinou přírodní katastrofou zanikla vyspělá Doba kamenná Starší doba Pozdní kamenná paleolit - paleolit Střední doba kamenná – mezolit Mladší doba kamenná - neolit Pozdní doba kamenná - eneolit, chalkolit či doba měděná Doba bronzová Starší doba bronzová Střední doba bronzová Mladší doba bronzová civilizace, na jejíchž troskách se začalo tvořit nové lidské společenství ze značně primitivnějších poměrů. Zatímco z aurignacienu i magdalenienu se nám dochovala celá řada uměleckých výtvorů vysoké úrovně, v mezolitických nálezech (tedy z období mezi koncem glaciálu a úsvitem antické civilizace) objevy tohoto druhu v podstatě zcela chybí. Vývoj lidstva se skokově vrátil zpět, a naši předkové pak museli lopotně hledat cestu na ztracenou úroveň vyspělosti … -jr 10 tis. let – 8 tis. let Zánik kromaňonské rasy Zásadní klimatické změny po skončení glaciálu 8 tis. let – 3 tis. let 11 tis. let – 4 tis. let 6 tis. let 5,5 tis. let na Blízkém východě a např. 2,2 tis. let ve Stř. Evropě 4,2 tis. let – 3,6 tis. let 3,6 tis. let – 3,25 tis. let 3,25 tis. let – 2,8 tis. let ... datace je odlišná pro různé oblasti Starší osídlení Kréty a Théry Pelasgové na řecké pevnině Počátky mínójské kultury Rozkvět mínójské kultury Zlatá éra mínójské kultury Stagnace mínojské civilizace, sílící mykénské civilizace Úpadek a zánik mínójsko – mykénské civilizace vliv 23 Potopa Byla? Nebyla? Dávno byla? Jaká byla? Ve Starém zákoně máme detailně popsánu velkou celosvětovou potopu, kterou JHVH použil jako nástroje k potrestání lidstva za jeho neřestnost. Když pomineme pozoruhodnou skutečnost, že starozákonní bůh s oblibou nemilosrdně trestal lidstvo vyhlazovacími procedurami s takřka nulovou tolerancí (byl důslednější, než nacisti a bolševici), zůstává nám otázka, zda faktická stránka příběhu, a sice globální katastrofa, má reálný historický základ. Domnívám se, že nepochybně ano, takže otázka vlastně stojí jinak: jaký je onen historický základ? Báje, legendy, pověsti, báchorky … Lidové vyprávění o katastrofální potopě, při níž téměř vše živé zahynulo, se traduje tisíce let po celém světě. Legendy, jež jsou si překvapivě podobné, objevili badatelé téměř ve všech národech a kmenech. Nejvíce z nich se nachází v Asii a na severoamerickém kontinentu, ale setkáme se s nimi také např. mezi Kurnaji v Austrálii a Maory na Novém Zélandu, rovněž v Bolívii, v Peru, v Mexiku, dále na Fidži a v Polynésii, na Islandu, atd. atd. Kromě biblického vyprávění je nejznámější asi babylónský Epos o Gilgamešovi (Utnapištim), který je zároveň nejstarším doloženým písemným líčením katastrofy tohoto druhu. Nu, a slavný je samozřejmě také Platónovův popis zániku Atlantidy, i když to je vlastně thriller námětově poněkud odlišný. Příběhy mají většinou tyto společné rysy: zničení civilizace vodním přívalem, před nímž nebylo úniku, božská příčina, varování předem, záchrana jen několika lidí, záchrana zvířat, k záchraně použito plavidlo. Je evidentní, že taková úroveň shody ve vyprávění tolika různých kultur na sobě zcela nezávislých, rozesetých doslova po celém světě, které o sobě většinou navzájem ani nevěděly (natož aby od sebe opisovaly), není v žádném případě náhodná. K nějaké skutečně děsivé katastrofě (nebo více katastrofám) tohoto druhu prostě dojít muselo, a stalo se tak v minulosti natolik nedávné, že se vzpomínka na ni uchovala v kolektivní paměti lidstva až do naší doby. Co a jak bylo? A bylo to vůbec? Existuje celá řada hypotéz, co vlastně tyto příběhy popisují. Zda jednu skutečně celosvětovou katastrofu (není to nemožné), nebo více různých lokálních pohrom, které se odehrály ve zcela odlišných časových rovinách. Hlavním favoritem pro mě, aspoň dle mého laického názoru, vždy byla hypotéza, že se jedná o zásadní proměnu klimatu a krajiny po skončení posledního glaciálu, tedy před nějakými deseti tisíci lety. Tehdy došlo vlivem tání ledovců k jevům, jimž jsme se věnovali v přechozím článku o Atlantidě. Zaplavena byla celá řada pevninských šíjí, dosud spojujících světadíly, z nichž se staly nynější úžiny. Stejně jako spousta dalších tehdy suchozemských oblastí, jako např. Perský záliv … Ovšem čím dál více se kloním k názoru, že se může jednat v různých částech světa o popis pohrom lokálního charakteru (i když slovo „lokální“ v tomto případě často popisuje území značně rozsáhlé). V jednom z předchozích článků jsme se dotkli záhady kostarických kamenných koulí, s níž souvisí další záhada, a sice ztracená civilizace lidí zcela jiné rasy, než je „původní“ obyvatelstvo Střední a Jižní Ameriky. Tuto populaci, usazenou při mořském pobřeží, podle některých hypotéz zlikvidovala živelná katastrofa obrovských rozměrů, které způsobila spláchnutí pevniny gigantickou vlnou tsunami, vysokou možná i několik set metrů. Její příčinou by musela být skutečně masivní tektonická porucha. V této souvislosti je významné, že právě i v mytologii mnoha národů Střední a Jižní Ameriky, najdeme vyprávění o zničující potopě. Týká se to i Peru, kde byly nalezeny kosterní pozůstatky výše uvedené ztracené vývojové větve. Něco podobného mohlo paralyzovat další vyspělá prehistorická společenství, ať už to byla předkarunienská civilizace ve Fajjúmu, která možná vybudovala Velkou Sfingu, nebo civilizace v oblasti Libanonu, která předcházela fénické kultuře. O tom, že v oblasti Blízkého východu existovala vyspělá prehistorická populace na různých místech, vůbec nepochybuji. Stejně jako o tom, že tato populace měla společný nebo velmi blízký původ. Na jejích pozůstatcích, a s využitím její inspirace, pak vyrostly jedny z nejstarších antických civilizací, jejichž vyspělost je dodnes zarážející: Sumer, Mezopotámie, nebo právě Fénície. K něčemu podobnému došlo ostatně i v Egyptě: na fajjúmskou kulturu plynule navázalo několik kultur mladších, které systematickým vývojem směrovaly až ke vzniku starověké egyptské společnosti. Jistě, jsou to spekulace. Ale když si člověk poskládá jednotlivé střípky mozaiky a zkusí s nimi hrát, překvapivě dobře do sebe zapadají. Unikl Noe před zánikem Atlantidy? Asi ne … Z jiného soudku je zajímavá možnost, že Genesis, tedy 1. Kniha Mojžíšova, popisuje v příběhu o arše Noemově vlastně stejnou událost, jako Platón ve svém vyprávění o Atlantidě. Hebrejci, v jejichž prostředí Genesis vznikla, přišli do Palestiny zřejmě z oblasti Sumeru a/nebo Mezopotámie (údajně z oblasti města Ur, jedné z kolébek antické civilizace). Kde se jejich předkové vyskytovali předtím, není známo, ale víme, že semitský vliv se dávno před vznikem judského království projevil mj. na Krétě. Mohli Hebrejci nějak souviset s populací, která předcházela Féničany? Nebo s Pelasgy? Neexistují absolutně žádné poznatky, které by mohly takové spekulace potvrdit nebo vyvrátit. Nelze však vyloučit, že kolektivní paměť budoucí řecké populace a budoucího lidu Izraele mohla mít shodné nebo podobné zdroje … a v nich např. ohlasy následků konce glaciálu. V této souvislosti myslím hlavně na proměnu Černého moře ze sladkovodního jezera ve slané moře. Tato událost, provázená zcela zásadními změnami přírodního prostře24 dí a převratným vlivem na okolní populaci, musela osudovým způsobem zasáhnout do života předchůdců jak Řeků, tak možná i Židů … Tato spekulace je však nesmírně vratká, a má mnoho konsekvencí, které by bylo nutno rozpracovat do široka. A na to jaksi není v tomto formátu prostor. Co mohlo být příčinou globální potopy? Existuje řada možností. Staré legendy hovoří o průletu velkého kosmického tělesa, snad hypotetické planety Nibiru, v blízkosti Země. Ta mohla svým gravitačním vlivem vyvolat v zemské kůře a plášti obrovské slapové síly, které spustily všechny vnitřní geologické děje. Ty pak způsobily celosvětovou potopu. Pravděpodobně došlo k posunu zemské osy a to během velmi krátké doby. To muselo nezbytně vyvolat další obrovská silová pnutí v kůře a plášti vedoucí k obrovským zemětřesením, výbuchům sopek a k nesmírně rychlému pohybu tektonických desek a tvorbě nových pevninských a podmořských pohoří. O jak masivní jevy jde, vypovídají náhorní plošiny v Andách. Ve výšce 4 000 m n. m. se tam nacházejí četné zkameněliny korálů a mořských živočichů. Město Tihuanako, nacházející se nyní v nadmořské výšce 3 800 m, bylo podle starých legend postaveno jako mořský přístav. Tady už se ale nacházíme na hodně tenkém ledě spekulací … Zkusme to vzít z jiného konce: mořští geologové Viliam B. Rayn a Walter C. Pitman III. z Kolumbijské univerzity na základě svého bádání tvrdí, že ranou civilizaci doby kamenné zničila globální tragédie, způsobená tajuplným geologickým zlomem (toto tvrzení není v konfliktu s výše uvedenou „kosmickou“ hypotézou). Zmínění vědci zjistili, že asi do roku 5 600 př. n. l. zůstávalo Černé moře sladkovodním jezerem, o tom už jsem se několikrát zmínil. Na okolních bohatých úrodných rovinách žila civilizace založená na zemědělství (tedy podobně, jako zhruba ve stejné době v Egyptě kultura Fajjúm). Copak to bylo za civilizaci, před téměř 8 tisíci lety? Byli to předchůdci Pelasgů? Měli něco společného s lidem, který předcházel osídlení Sumeru, Mezopotámie, Libanonu? A/nebo s předky pozdějších synů Izraele? Zřejmě se jednalo o civilizaci nečekaně vyspělou. Ještě někdy kolem roku 5 600 př. n. l. tento lid dobře prosperoval v okolí sladkovodního jezera. Poté se však ze záhadných důvodů začala zvedat hladina blízkých moří, Středozemního a Egejského. Slaná voda pronikla až do Černého moře, které se katastrofálně zvětšilo. Vzápětí ničivým vodním živlem zaplavilo okolní pobřežní roviny na obrovské ploše 110 000 km2. Tato katastrofa dokázala výše zmíněnou populaci spolehlivě zlikvidovat. Mnozí vědci o správnosti zmíněné aktuální teorie amerických geologů pochybovali. Archeolog Pensylvánské univerzity Frederik T. Herberr však v hlubinách Černého moře objevil vesnici z doby kamenné, a zjistil, že její zánik způsobila potopa. Archa Noemova nalezena? Myslím, že ne … Ještě se krátce dotknu hypotézy o nálezu ztracené archy Noemovi, který má být důkazem autentičnosti biblického líčení o potopě. Mniši sídlící poblíž Araratu prý již odedávna ukazují návštěvníkům trosky čehosi, co prý byla Noemova loď. Roku 1883 turecká výprava údajně objevila mohutnou dřevěnou konstrukci. Velkou loď plnou sněhu na hoře prý našel roku 1887 indický duchovní Nouri. Ruský pilot Vladimír Rostovickij v srpnu 1917 hlásil, že zahlédl lodní trup ležící na úbočí Araratu. Skupina 150 průzkumníků, vyslaných ruským carem, v září téhož roku údajně loď objevila a prozkoumala. Detailní zprávu a mnoho fotografií prý tito badatelé předali osobně panovníkovi. Nic z toho se však nedochovalo – buď kvůli bolševické revoluci v listopadu 1917, nebo prostě proto, že žádné takové materiály neexistovaly. Předmět připomínající plavidlo zaklíněné do skály prý spatřil počátkem 50. let 20. století z vrtulníku americký inženýr George Jefferson Greene. Z výšky asi 30 metrů nad vrcholem hory údajně pořídil několik jasných fotografií. Nikdo je však nikdy neviděl, protože Greene byl při pobytu v Guyaně za tajemných okolností zavražděn. Francouzský továrník Fernard Navarra a jeho syn Raphael vykopali roku 1955 v ledu Araratu kus starého trámu z předmětu, který připomínal lodní trup. Radiouhlíkovou metodou však bylo zjištěno, že stáří nálezu je pouhých 1 400 let, takže zase nic. Členové výzkumné archeologické společnosti Search, která se ustavila v USA roku 1969, našli pod ledem kusy dřeva. Nejnovější metody ukazují, že jde o bílý dub – ovšem jen asi z období 260 n. l. Povolení k pátrání dostal někdejší americký astronaut James B. Irwin, ale při několika expedicích nic závažnějšího neobjevil. Z jednoho zdroje jsem objevil informaci, kterou se mi jinde nepodařilo ověřit, proto ji uvádím s rizikem, že se jedná o blaf. Berme ji tedy s velkou rezervou. Podle ní byly zbytky masivní, přibližně 160 metrů dlouhé lodi skutečně na úpatí Araratu nalezeny, a to v nadmořské výšce cca 1 900 metrů. V Turecku byla zřízena vládní komise, jejímiž členy se stali špičkoví vědci, kteří měli prozkoumat hodnověrnost archeologických nálezů. Komise po důsledném průzkumu místa a nalezených artefaktů potvrdila, že se jedná o biblickou archu. Nalezené zkamenělé zbytky dřevěné konstrukce lodi byly analyzovány a zjistilo se, že loď tvořily tři vrstvy dřeva vzájemně slepené a z vnějšku natřené smolou. Na místě byly také nalezeny kovové nýty a tuny vážící kotvící a stabilizační kameny opatřené otvory. Analýza nýtů ukázala, že byly vyrobeny ze slitiny železa, hliníku a titanu. V oblasti kolem archy byly údajně nalezeny také velké hroby lidí přeživší potopu. Jejich rozměry naznačují výrazně větší velikost lidí oné doby. Ostatně, nezávisle na této informaci, řada vědců se domnívá, že naši předkové, kteří obývali planetu Zemi před zmíněnou potopou, dosahovali velkého vzrůstu. A tím jsme zpátky u otázky, kam se ztratili Kromaňonci, urostlí čahouni pravěku, a zda skutečně zmizeli beze stopy před těmi cca deseti tisíci lety … Tady nám doslova do očí bije nápadná podobnost, kterou vykazuje jejich charakteristika s charakteristikou „předpotopní“ civilizace. 25 Ale pomalu myslím, že spekulací už bylo dost … nechť si P.T. čtenáři udělají vlastní názor na věc, s přihlédnutím k předloženým faktům, hypotézám a spekulacím. Máme tu několik volných konců provazu, které nelze svázat, ale jejichž vzájemná souvislost je kromobyčejně zajímavá: přibližně před dvanácti tisíci lety mizí kromaňonská populace zhruba ve stejné době se podle Platóna potopila Atlantida, ležící nedaleko tehdy již čerstvě zatopené Gibraltarské úžiny (tedy šíje, po níž předchůdci Kromaňonců nakráčeli z Afriky do Evropy) zhruba ve stejné době, nebo možná ještě dříve či naopak později, vybudovala nám neznámá civilizace Velkou Sfingu a Údolní chrám v Gíze o něco později, přibližně před sedmi a půl tisíci lety, se sladkovodní jezero proměnilo ve slané Černé moře následkem zatopení úžin Dardanely a Bospor, což způsobilo zánik zřejmě velmi vyspělé civilizace, sídlící při jeho březích přibližně ve stejné době se ve sladkovodní jezero proměnila též značná část středočeské kotliny a také přibližně ve stejné době se v oblasti poblíž Černého Moře, v Malé Asii a v budoucí Persii formuje vyspělá populace, která byla předstupněm kulturní civilizace Sumer, Mezopotámie, ale také etnických skupiny, jako byli Pelasgové, Féničané a Hebrejci o něco později, cca před pěti tisíci lety, bylo na území dnešního Libanonu postaveno město Baalbek, a to za použití technologie, která není dostupná ani v našem kosmickém věku přibližně v téže době se na zcela opačném konci planety, v Kostarice, zasloužila neznámá populace vyspělých lidí o výrobu stovek obřích kamenných koulí; pozůstatky této populace, nalezené v Peru, vykazují překvapivé shody s charakteristikou kromaňonské rasy o něco později, cca před třemi a půl tisíci lety, zničila opakovaná zemětřesení, způsobená sopečnými erupcemi, mimořádně vyspělou mínojsko – mykénskou civilizaci a přibližně ve stejné době (nebo někdy úplně jindy) nasedl Noe se svou rodinou a spoustou zvěře do obří lodě, aby se s nimi doplavil na úbočí Araratu, a unikl tak potopě hříšného světa. Když si výše uvedené informace (a spoustu dalších, v tomto čísle zmíněných) dám do souvislosti, napadají mě otázky: Přežili mezi námi potomci kromaňonské rasy až do naší doby? (samozřejmě jako kříženci s dalšími sapientními rasami) Docházelo tedy k významnějšímu mísení, podobně jako v případě neandrtálců? Existovala (dávno) před formováním antického světa ztracená civilizace vyspělejší, než byly nejstarší starověké kultury? Tedy civilizace, která vytvořila postupně jeskynní malby, Venuše … a prošla dalším mentálním vývojem … a pak záhadně zanikla? Byl tento zánik postupný, nebo se jednalo o likvidační rány následkem živelných pohrom, změn klimatu apod., a to buď na více místech planety v různé době, nebo skutečně nastala jedna veliká globální pohroma? Došlo k přenosu inspirací této civilizace, jichž využila raná antická populace k budování svého světa? To jsou otázky, co? Odpovědi na ně v exaktní rovině nejsou, lze jen spekulovat a pídit se po nápadných jevech, jež samostatně o ničem moc nevypovídají, ale když se dají do relace … Inu, pátrejte, bádejte, hledejte souvislosti … lepší radu neznám … -jr-
Podobné dokumenty
Vítejte u prvního čísla PDF měsíčníku Reload!
magazínů, z nichž je sice většina nekomerčních a profesionálně amatérských, ale můžeme u nás najít i dost velký
počet těch, jejichž redaktoři v nich pracují na plný úvazek.
No a pak jsou zde ještě ...