Hudební rozhledy 05.2012 - Mezinárodní hudební festival Brno

Hudební rozhledy 05.2012 - Mezinárodní hudební festival Brno

r r s trvat.s.
Václav Mácha přednesl na Smetanovských
dnech s Pražským komornfm orchestrem
Mozartův
ní ch a homofonních ploch. Orchestr dokázal udržet napětí
v průběhu celé skladby, což je v provedeni bez dirigenta naprosto obdivuhodné. Velký aplaus přinesl také efektni přídavek v podobě skladby Jana Křtitele Vaňhala Allegro v dokonalé dynamice, zejména v pianissimových částech. I
,
EXPOZICE nOVE HUDBY
v
/
/
HOOnE
nOVE HUOB~
a par
/
/ o
SIar~[H
paPlru
Brno, Besední dům
"
Boris Klepal
Expozice nové hudby 2012 získala nové organizační zázemí - město přesunulo své oficiální festivaly pod hlavičku příspěvkové organizace Filharmonie Brno. Festival se zároveň
také vrátil ke kořenům toho, co je míněno poněkud nekonkrétním označením "nová hudba" v jeho názvu - ústřední
postavou letošního ročníku (7. - ll. 3.) byl John Cage, jehož
výročí narození i úmrtí si letos připomínáme.
Filharmonie Brno poskytla festivalu alespoň relativně silné
technické zázemí, prostory a orchestr - Brněnští filharmonici se účastnili Expozice vůbec poprvé, i když jen v rámci zahajovacího koncertu. Festival se většinou odehrál v Besedním domě, což byla také novinka, v podstatě dosti riskantní. Jedná se o prostředí, které má většina publika spojené spíš s konzervativní koncertní produkcí, a myslím, že
i sami organizátoři byli nakonec překvapeni, jak jeho usedlé prostory festival vstřebaly, zcela mu ustoupily a nezabránily v návštěvách ani velmi nekonvenčnímu publiku. Přispěla k tomu bezpochyby netradiční úprava sálu pro sólový
Klavírní koncert
č,
KOn[ErL_
13
23 A ckr, KV 488.
koncert Daana Vandewalla, kdy bilo pódium z praktikáblů
po taveno upro třed hledíš
a ob - openo židlem; ze všech
tran. Tento y tém e ale natolik zalíbil a uch_ . _že už byl
ponechán po celý zbytek festivalu. pokud o bylo .en trochu
možné.
Chvályhodná byla snaha provázat Expozici i s jinými, paralelně probíhajícími událo trní a tím ji i při jejím kromném rozsahu "rozprostřít městem '. Caeeova záliba, mykologii se stala záminkou pro spojeni s výstavou Houby" Brně
umístěnou ve foyer divadla Reduta. Mnohem významnější
a podnětnější jistě byla vazba na Dům umění a mezinárodni
projekt Remake (REthinking Media Artworks in C(K)ollaborative Environments - www.remakeme.eu),jehož
happening Musicircus se stal součástí Expozice.
Zahajovací koncert nás přenesl skrze spojení kompozic Erika Satieho a Johna Cage do vlastního hudebního světa Expozice. Filharmonie o sobě při své festivalové premiéře dala
vědět celkově obstojným výkonem, ale také příšerným kiksem lesních rohů hned v prvním taktu. Krátce by se dalo říci,
že přinesla všechny klady i zápory, jež jsou jí vlastní. Nejvíce zřejmě zaujalo živé provedení hudby k projekci filmu Reného Claira Entr'act, a to i díky kvalitě provedení. Druhou
půli obstaral svým vystoupením belgický klavírista Daan
Vandewalle. Provedl Cheap lmitation - Cageovu transformaci Satieho kompozice Socrate, jež zazněla v první půli.
Mimořádně kultivovaná a propracovaná kreace dávala tušit, že v následujícím dnu jeho provedení klavírního cyklu
lnner Cities slibuje mimořádný zážitek - nakonec mnohá
očekávání byla spíš předstižena než pouze naplněna.
lnner Cities je série jedenácti klavírních skladeb Alvina
Currana, jejichž provedení trvá celkem asi pět a půl hodiny a Daan Vandewalle zvládl vražedný part ultratristanovských rozměrů s pouhou jednou přestávkou. Začít je nutno
už obdivuhodnou schopností udržet po celou dobu konceně
14
res
nvat.s.
xnnr
r rts
Daan Vandewalle se zhostil úkolu nadměrně náročného: pětiapůlhodinové
skladeb Alvina Currana Inner Cities
série
traci a vnitřní klid, nikam zbytečně nespěchat, soustředit
se na každý tón způsobem, jako by to byla ta nejdůležitější
věc na světě. Aspoň do té doby než zazní tón další. V dlouhé
první části postavené na jednotónové melodii vynikl Vandewallův nádherný tón a jeho barevná variabilita, která dávala
zapomenout na zdánlivou jednoduchost vlastní kompozice.
Jednotónový "zvonek" svými tvrdošíjnými návraty připomínal ozvěnu charakteristických motivků z klavírních doprovodů písní Franze Schuberta. Na toho upomínalo i výrazné
a detailní použití pedálu, které nebylo doplňkem úhozu, ale
rovnocenným zvukotvorným prvkem. Druhá část byla postavena na rozložených akordech, způsobem gradace vzbuzovala dojem zcela klasické kompozice. Překvapivá v tomto případě byla gershwinovská coda. Minimalisticky pojatá
třetí část probíhala většinou v rychlém tempu s brilantně
zvládnutými rytmicko-melodickými záludnostmi. Pocitové
odkazy na romantické autory mě neodbytně pronásledovaly po celou dobu trvání koncertu, nekonečná melodie další
části jako by utekla k nové hudbě ze třetího dějství Tristana.
V páté části se z klaviatury staly na chvíli perkuse, škrábání
a přidušené tepání po klávesách nakonec přešlo do divoké
kvazi freejazzové pasáže kořeněné clustery. Další dvě části
svojí rozvolněnou harmonickou strukturou evokovaly debussyovsky impresionistické nálady. Část položená na trojzvucích, reflexe imitační polyfonie s použitím kráčejícího basu,
paralelní kvinty - během dlouhého večera mi prošlo ušima
snad všechno, co se v klasické kompozici smí i nesmí. Krátký, ironický závěr Aglio OUo Peperoncino Blues charakterizoval nejjednodušší jídlo na světě nejjednodušším provedením nejjednoduší formy - blues na jednotónovou melodii lze
v tomto směru sotva překonat. Daan Vandewalle provedl celý cyklus naprosto fantasticky, s hlubokým a soustředěným
ponorem do jeho meditačně velkorysých rozměrů. Jeho vystoupení bylo vrcholem festivalu, k němuž se blížilo pouze
závěrečné vystoupení Amadinda Percussion Group.
Maďarské kvarteto hráčů na bicí nástroje, elektroniku
a mnohé jiné zdroje zvuků i ruchů (včetně lastury s nátrubkem, Cageova vylepšeného fanfrnochu a řehtačky z oslích
čelistí) vystoupilo s programem věnovaným skladbám Johna
Cage pro bicí nástroje. V první části zazněly čtyři kompozice, které je v podstatě možné ještě označit za běžné koncertní kusy. Alespoň v tom smyslu, že jsou skutečně předkládány
publiku, které v klidu sedí a naslouchá. Zazněly lmaginaTY Landscape Č. 1 a 2, Second a Third Construction, z nichž
především 'Ihird Construction přešla do běžného repertoáru skupin bicích nástrojů. Členové Amadinda Percussion
Group ovládali své nástroje naprosto brilantně ve všech dynamických odstínech, první část měla ohromný spád. Zcela
kontrastní bylo provedení kompozice Fours. ve druhé části,
plné dlouhých pomlk přerušovaných osamělými, přesně určenými zvuky lastury, gongu, pianissimovým duněním ma-
rimby ... Snad ještě více než v první části se v těchto osamělých zvucích projevila interpretační kultura a technická vyspělost členů Amadindy. Slabinou kompozice byla její délka,
která se s jistou dávkou ironie projevila typicky cageovským
způsobem. Dlouhé pasáže ticha totiž počítají s ruchy z okolí, vrzáním židlí pod nervózně poposedávajícími posluchači,
jejich kašláním, reakcemi všeho druhu, jenom ne se soustředěným tichem, které publikum celému dílu věnovalo. Nechci se rouhat a stěžovat si na chvályhodnou kultivovanost
diváků po celou dobu Expozice, ale tady paradoxně nebyla
zcela namístě a do Fourc se cca v poslední čtvrtině vloudila předvídatelnost - teď je ticho, teď přijde zvuk, a znovu ticho, znovu zvuk, až do konce. Pravda je, že prvních padesát
minut jsem sledoval zcela bez dechu, potom už se ale dostavilo jisté vyčerpání. Neumenšilo celkově výborný dojem
z koncertu, ale přece jen kvůli němu zůstalo vystoupení maďarských perkusionistů o stupínek pod lnner Cities, během
nichž jsem si na čas ani jednou nevzpomněl.
Na Expozici se v dalších koncertech ve dvou večerech sympatickým způsobem ozvala Ostravská banda pod vedením
Petra Kotíka, která v proměnlivé sestavě provedla Cageův
Fontana Mix se sopranistkou Barborou Sojkovou a Koncert pro klavír a orchestr se sólistou Josephem Kuberou.
V dalším večeru potom komorní kompozice současníků Johna Cage, z nichž patrně nejvíce zaujaly VVhy Patterns? Mortona Feldmana. Sympatický byl společný koncert tří soudobých autorů Richarda Teitelbauma, Alvina Currana a Ralpha Samuelsona, většinou s vlastními kompozicemi. Především Teitelbaumova 'Ihreshold Music, jejíž součástí byly
i zvuky ulice proudící do Besedního domu otevřenými okny zároveň se studeným vzduchem, byla živou poctou patronovi letošního ročníku Expozice. Nechtěně a neodolatelně komické bylo sledovat nemladé experimentátory, kteří
provozují své hudební zvláštnosti s důstojno tí interpretů
abonentního koncertu. Hranici mezi posluchači a interprety zcela setřela první část kompozice Sattered Members Tomáše Vtipila pro elektroniku a mužský sbor. Členové sboru
Láska opravdivá bloumali ve skupinkách álem a zdánlivě
neorganizovaně zpívali části svého běžného repertoáru (Janáček, rakouská císařská hymna atd.), elektronické zvukové
pásmo dodával Tomáš Vtípil, publikum se po tupně připojovalo k procházce sálem. Sbor se posléze seskupil na pódiu,
aby dovedl kompozici smíchanou s happeningem ke konci.
Ocenit musím zcela nezvyklý osobní kontakt s interpretovanou hudbou i skvělé načasování celkové gradace.
K festivalu se částečně hlásilo i Broken Concerto for Pavel
Zlámal Petra Grahama provedené několika nástrojovými
skupinami rozptýlenými v různých zákoutích budovy JAMU. Sólistou byl pochopitelně saxofonista a klarinetista
Pavel Zlámal. Dalším píspěvkem JA..\.1U byl nultý ročník
skladatelské soutěže Cage 100.
Pokud bych Expozici chtěl něco vytýkat j ou to především
mimohudební věci, zejména mediální tránka festivalu. Jediný program, který byl běžně k dispozici byly neforemné
osmistránkové "noviny" formátu A2 jen na některých koncertech doplněné narychlo vyrobenými pro!ITamy namnoženými kopírkou. Chci tím ilustrovat rozpor mezi novou hudbou a zcela zkamenělým přístupem k ,,noYým' médiím, lze-li něco takového vůbec ještě říci třeba o internetu. Papíry,
papíry a zase papíry nesly téměř veškeré do tupné informace o festivalu místo programu, který by například bylo možné stáhnout do chytrého telefonu. Weboyé stránky festivalu
vypadají jako vyrobené před patnácti lety což je internetový
pravěk. Jen nabízejí obsah, nekomunikují
publikem, natož
aby nabízely třeba živé streamy z koncertů pro ty. kdo nemohou přijít. Zkrátka hlásí se svojí formou jednoznačně k předcageovské hudbě, odhaduji že nejspíš někam k biedermeieru.
Přece jen je ale nutno říci, že hudební fe rival musí stát na
hudbě a v tom letošní Expozice nové hudby nezklamala, dra-
r e s tivat.s.
maturgie byla promyšlená, koncepční a nebála se ani extrémních projektů. Nesnažila se nikoho bavit, nic neodlehčovala, nepodbízela se. Nepodlehla častému zbabělému nešvaru, který se bojí, že divák nechce nic náročného slyšet,
a nabízí mu ke každé vážnější minutě čtvrthodinku rozptýlení (čímž ho nepřímo osočuje z tuposti a povrchnosti). K tomu přistupovala i úroveň interpretů, která se pohybovala od
nadprůměrných až k vynikajícím. Jsem zvědavý na příští ročník, zda nastolený trend potvrdí - rozhodně bych si to přál. I
nvaxrat
I
V
S CESKOU
FILHarmOnii
I
Praha, Rudolfinum
SE
"
sirem rounem
oaVISEm
Vladimír Říha
Únorové hostování britské dirigentské legendy sira Colina
Davise u České filharmonie bylo důkazem, že někdy musí být orchestrální hráči a s nimi i publikum připraveni na
zvláštní situace. Jeto dané především věkem umělce, ve čtyřiaosmdesáti letech ne všichni dirigenti jsou schopni působit na orchestr s takovou silou, jako tomu bylo dříve. Přitom
Davis tady byl často, hostoval jak s britskými orchestry, tak
u ČF a vždy to byl mimořádný zážitek. Stačí vzpomenout jeho podání Smetanovy Mé vlasti před lety na Pražském jaru
s Londýnským symfonickým orchestrem.
Tentokrát však byla situace o to složitější, že vybral repertoár, který kromě Haydna a Dvořáka nepatří k oblíbeným
a často hraným u ČF - dvě díla Fina Jeana Sibelia, který
je Davisovým oblíbeným autorem. Vždyť natočil všechny jeho symfonie! Navštívil jsem druhý koncert 24.2. a byl jsem
připraven po některých "hláškách" svědků čtvrtečního koncertu na nejhorší. Ale musím konstatovat, že orchestr i dirigent se vyrovnali se Sibeliem velice čestně. Davis dirigoval
vsedě na stoličce a jeho gesta byla více než nečitelná, někdy
i mimo takt. Při Haydnově Symfonii č. 96 D dur "Zázrak"
s výborným hobojovým sólem Jany Brožkové nevadilo, že si
diriguje spíše pro sebe a orchestr se řídí vlastním rozumem.
Ještě lépe vyzněly Dvořákovy Symfonické variace - pěkně
vygradované. Při nepříliš hraných skladbách Jeana Sibelia
(Oceanidy a 7- symfonie) po přestávce to prý bylo ve čtvrtek doslova na "ručník" a vedení orchestru také v předtuše
odvolalo chystaný přenos Českým rozhlasem. Další den ale
bylo vše jinak a hráči i dirigent našli společnou notu, přestože dirigent to neulehčil spojením obou děl navazujících
takřka bez přestávky. Koncert ve vyprodaném sále nakonec
skončil obrovským úspěchem a ovacemi vestoje. Otázkou je,
zda v pozadí zlepšení byl skutečně jen nezvyk orchestru na
výkon "starého pána" či to byla ona legendární přidaná jedna zkouška navíc, či domluva vedení a větší pochopení obou
stran.
DV
S JaKUBEm
,
nruasrn
arusnu
,
a KaLaBISOVym
"
KLaVlrnlm KonCErtEm
'-..JiříTeml
Převážně romanticky laděný program koncertu České
filharmonie 15. 3. 2012 byl sympaticky vyvážen provedením
díla významného českého skladatele Viktora Kalabise (19232006). Vstupní číslo programu, symfonická báseň Prokletý
lovec Césara Francka, vytvořená v období vrcholné zralosti,
přinesla v efektním provedení dílo s působivou fabulací boje
KOn[ErTY
15
proti zlu a svým baladickým závěrem navodila potřebné napětí. Druhý klavímí koncert Viktora Kalabise je dílo vpravdě
moderní a novátorské, které boří vžité představy o efektních
koncertech, přeplněných hutnými akordy, kaskádami stupnicových girland a vtíravých melodií. Přesto dokázal zcela
zaujmout posluchače drsným projevem, dramatičností, chorálovými intonacemi s místy, navozujícími žertovnější tón
i lyriku. Zajímavou zvukovou kulisu vytváří orchestr složený
výhradně z dechových nástrojů. Harmonická faktura přináší
příkré souzvuky, ale tyto, místy až clusterovité shluky znějí
v dialogu se symfonickými dechy velmi atraktivně. Kalabis
se velmi rád pohybuje v nejvyšším tónovém rejstříku klavíru. Nekonvenční forma tohoto jednovětého díla je vnitřně
členěna. První díl je spíše hravého charakteru a na zajímavou, záměrně zvukově oproštěnou střední část, navazuje virtuózní finální hudba, v níž sólista vede s harmonicky vypjatou složkou dechové harmonie bravurní dialog. Plné absolutorium tu patří znamenitě připravenému sólistovi Jiřímu
Kollertovi, který zasvěceně vystihl autorovu hudební řeč,
neboť se soustavně zabývá i jeho tvorbou komorní. Rovněž
tak filharmonikové, pečlivě připraveni dirigentem Jakubem
Hrůšou, byli sólistovi inspirativním protějškem.
Závěr koncertu patřil ne zpochybnitelnému pilíři symfonických programů - Čajkovského Symfonii č. 6 h moll, "Patetické", op. 74. Dílo naplněné patosem, elegickým smutkem
a tragicky vyznívající závěrečnou větou působivě zakončilo
vystoupení našich filharmoniků, kteří pod promyšleným vedením dirigenta Jakuba Hrůši potvrdili své kvality, a připravili tak publiku další krásný hudební zážitek. Důvodná je
i pochvala dramaturgie zařazením cenného soudobého díla.
Obavy z přílišné náročnosti soudobé hudby, je-li dobře vybrána, nejsou namístě. Publikum kvalitu pozná a dovede ji
ocenit. I
sustav mamer
JU9EnDOrCHEStEr
VYBOrnOU
I
v
OPEt na
Praha, Obecní dům
"
Vladimír Říha
Je skvělou tradicí vzešlou kdysi z neúnavné činnosti legendárního pana Miroslava Zdražila z FOK, že Prahu snad nikdy
nevynechají na tradičních velikonočních (někdy i letních)
turné po střední Evropě členové Gustav Mahler Jugendorchesteru. Nebylo tomu tak ani letos, a tak 5. 4. slušně zaplněný sál Smetanovy síně tleskal další generaci hudební mládeže z mnoha evropských států. Z Česka tam letos byli alespoň dva účastníci, což není moc, ale asi to odpovídá současné
úrovni našeho školství v konkurenci se zahraničím a s obrovským množstvím talentů především z bývalého SSSR.
Koncert byl součástí i letošního Velikonočního festiualu
FOK, který ale - jak bylo oznámeno těsně před příjezdem
"Mahlerovců" - byl letos naposled, neboť finanční krytí ve
společnosti, která musí platit nejrůznější zlořády všeho druhu, se pro kulturu nedostává. A neradostnou zprávou jiného druhu bylo i to, že nepřijel původně plánovaný dirigent,
známý Němec Ingo Metzmacher (údajně pro nemoc), a celý
velikonoční zájezd oddirigoval jeho zástupce a mladší krajan David Mkham. Naštěstí nezměnil program, takže publikum vyslechlo díla Wagnera, Webema, Zimmermanna
a Skrjabina, jen v trochu pozměněném pořadí. Začalo se
Šesti kusy pro orchestr Antona Webema, dílem z roku 1909
patřícím k prvním skladbám Druhé vídeňské školy, a mladým dalo i po tolika letech možnost vyrovnat se s nezvyklým disharmonickým zvukem, kdy celý orchestr v žádné čás-