čtyřiatřicet zamyšlení

ČTYŘIATŘICET ZAMYŠLENÍ
Stanislav Kubín
Děkuji firmě RITAS s.r.o. Praha, za výrazné
přispění k vydání této knihy.
Stanislav Kubín
Čtyřiatřicet
zamyšlení
deset modliteb a jedno interview
STANISLAV KUBÍN
Text © Stanislav Kubín
Ilustrace © Štefan Škapík
ISBN 978-80-87373-30-9
KAL
edice Kruh
Autorova poznámka
Tato knížka není určena jen pro ty, kteří o sobě
tvrdí, že jsou věřící, ale snahou těchto textů je
nahlédnout do člověka jako takového, snahou
nabídnout k tomu zrcadlo. Jednotlivé kapitoly
mají různou dobu vzniku. Jejich jádro, původní
texty, jsou skutečná zamyšlení - modlitba či komentář, úvahy na texty biblickými, které bývají
čteny v rámci liturgie jako druhé, mezi vstupním
a evangelním textem, v tomto případě při bohoslužbách Církve československé husitské. Uváděné texty byly vybrány ze souboru zhruba 200
epištolních zamyšlení a přepracovány tak, že
jejich záběr a vyznění, má širší záběr než jen
liturgický. Zařazeno je i několik textů, které byly
již zveřejněny dříve, např. ve sbírce „Oblouk návratu“ a pro tuto knížku upraveny. V závěru jsou
pak zařazeny texty, které tzv. bloudí po síti – internetu, a jejichž autoři nejsou většinou známi.
Dovolil jsem si tyto texty zařadit pro jejich vypovídací hodnotu a myšlenkovou hloubku.
Rád bych i v této publikaci znovu složil poklonu díků moudrému člověku – spisovateli Robertu Fulghumovi a jeho tezi, krásně formulované
v knize „Slova, která jsem si přál napsat sám“:
„Dům mého života stojí na základních kamenech, které položili druzí. V domě mého žití jsou
trámy vztyčené těmi, co tu byli přede mnou…“
Tolik Robert Fulghum a já vím, že mnohé
z toho, co jsem chtěl v těchto esejích sdělit,
uchopili, sdělili a vyjádřili mnozí přede mnou.
Stavíme-li však stavbu svých myšlenek na pevných základech slov a tezí které vyslovili či napsali moudří lidé před námi a které se jako ladička dotkly i mé mysli, mohla vzniknout knížka,
která přece jenom snad znova alespoň někoho
osloví a připomene to, co by nemělo upadnout
do zapomnění. Proto také při zpracovávání původních, zejména epištolních textů a zamyšlení
do této knižní podoby, byly použity k podtržení
vlastních úvah i výroky, citáty a výňatky z prací
i dalších autorů. V textu jsou uvedeny kurzivou
a jejich původ je uveden v poznámkové aparátu
na konci knížky.
Stanislav Kubín
4
5
Na cestu úvahám v tichu
Když se utiší slova všedních dnů, když se myšlenky spojí stuhou pokory, pak se rozhovoří srdce člověka k Bohu i k sobě samému. Takové
rozhovory provázené hudbou, již řadu let autor
nabízí ve svých kontaktních pořadech „Doteky – plochy poznání“. Na stránkách této knížky
se v tichých náčrtech zobrazuje cesta, která
i v rozhněvaných dnech nabízí ovoce pokoje,
milosrdenství a naděje. Je dobře, že nám autor
připomíná, že úhelnými kameny této cesty jsou
– pokora, láska a oběť. Věřím, že i čtenáři se
často zamýšlí nad skutečností, že na této cestě
nacházíme řád, ale i zmatek – plevel. Ale život
nám nabízí i mosty, po kterých lze přejít kaluže
smutku a beznaděje. A právě k těmto mostům
směřují úvahy, zamyšlení a poezie v próze Stanislava Kubína.
Část první
Čtyřiatřicet zamyšlení …
Profesor Ing. Petr Moos CSc.
Nic, co stojí za to dělat, se nedá udělat za jeden
lidský život.
Proto nám musí pomáhat Naděje.
Nic, co je pravdivé nebo krásné nebo dobré,
nám nedává úplný smysl v žádném bezprostředním kontextu dějin.
Proto nám musí pomáhat Víra.
Nic, co děláme, ať už je to sebectnostnější,
nemůžeme dokázat sami.
Proto nám musí pomáhat Láska.
ThDr Reinhold Niebuhr:
Vrátit křesťanství jeho židovský základ
6
7
Zamyšlení první
„Až si budeme vědomi své úlohy, byť zcela
bezvýznamné, pak teprve budeme šťastni. Pak
teprve budeme moci žít v míru a zemřít v míru,
neboť to, co dává smysl životu, dává ho i smrti. Tady na zemi se patrně již nesetkáme. Díky
za váš boj, za vaše životy a odpusťte.“ 1)
To jsou slova velitele letky stíhačů, který posílal
své letce do beznadějného boje s přesilou. Možná, že souvislost tohoto citátu s úryvkem z listu
apoštola Pavla – viz záhlaví, někomu nebude
hned zřejmá a nezapadne mu do kontextu s textem biblickým, jehož leitmotivem je odpuštění.
A dodávám, že i hněv. Onen velitel ve dnech
kdy Francie byla těsně před porážkou, prosil své
vojáky o odpuštění za to, že je posílá na téměř
jistou smrt. A sám měl ve své mysli hněvivý svár
– zda lze vůbec odpustit těm, kteří zavinili takové pokoření své země a národa.
Ale vždy nemusí jít o velké chvíle v dějinách
– použil jsem tento příklad právě pro jeho expresivitu. Svůj více či méně hněvivý svár o to, zda
odpustit či neodpustit, to si v různé míře a intenzitě prožil, či prožívá jistě každý z nás. Jsou hněvy, které jsou tak malicherné, že často pominou
samy. Někdy se dá říci, že tak zvaně „vyhnijí“
a jde jenom o to, co v nás takto „vyhnilý“ hněv
zanechá. Oproti tomu jsou situace, kdy jsme skálopevně přesvědčeni, že odpustit lze jen po velikém pokání viníka a jen když tento také svou
vinu přizná. Co ale s tím, když viník svůj čin, své
jednání, nepokládá za něco čím se proviňuje?
Jak se k tomu postavíme? Budeme jednat přímo
- z očí do očí? Mám obavu, že takovýchto je nás
velmi málo. Daleko častěji posuzujeme i odsuzujeme „viníka“ (nikoliv čin a vinu!) jakoby bokem.
O to více pilně svými řečmi a odsudky přikrmujeme ohýnek svého „spravedlivého“ rozhořčení.
A jak také dokážeme svými řečmi řeřavé uhlíky
svých hněvů rozhazovat kolem sebe, házet je
do duší bližních – jen ať si také užijí a vidí jak
jsme spravedliví! Po čase se stejně ale ty žhavé
uhlíky drbů, pomluv a „spravedlivých“ odsudků,
změní v nicotný popel. Popel, který bohužel zanáší mysl, srdce a duše především těch, jež jsou
jeho původci.
Zmínil jsem – „spravedlivý hněv“. Ale může
být vůbec hněv spravedlivý? Kdy a za jakých
podmínek? Kde jsou - a pokud vůbec jsou, kriteria „spravedlivého hněvu“? A kdo je stanovil?
Pokud je stanovujeme my sami, lidé omylní, často zaujatí a neobjektivní, mohou být tato kriteria
vůbec spravedlivá? Spousta otazníků a neustále se vynořují další a další. Spravedlnost pro jednoho se může velice snadno stát bezprávím pro
druhého…Toto téma navozuje množství dalších
otázek, na které lze s čistým svědomím dost těžko odpovídat. Pokud lze vůbec odpovědět – ono
to naše člověčí „odpovídání si“, bývá totiž tak
často zavádějící, uhýbavé a vychází ponejvíce
z přesvědčení, že jsme to my, kdo má pravdu.
Stává se, že tak dlouho si dokážeme stavět
své větší či menší pravdy proti sobě, až z nich
vyroste zeď tak vysoká, že na sebe přestáváme
vidět a jen přes tuto zeď na sebe metáme své
skutečné i domnělé křivdy. Jak z toho tedy ven?
„Chceme-li porozumět člověku a jeho potřebám,
chceme-li poznat to podstatné v něm, nesmíme
samozřejmost svých pravd klást proti sobě…“ 2)
Je to tak – každý můžeme mít „svou pravdu“,
ale z této „pravdy“ se prostě nesmí stát kyj, který omlátíme o hlavu každému, kdo nechce tuto
naši „pravdu“ přijmout. Proto je tak důležité, abychom místo přetlačované o to, kdo má tu pravdu
nejpravdovatější, raději usilovali o to dosáhnout
naplnění naší duše pokorou a vstřícností.
Zamýšlíme se vůbec ve svých sporech také
nad tím, zda příčina není náhodou na naší straně, v nás? Umíme sami sobě si přiznat, že to
8
9
O spravedlivém hněvu…
(Ef 4: 26 – 32 ; Sk 2: 29 –33)
nedokážeme - vyjít vstříc nejen k člověku samotnému, ale ani na onu půli cesty? Křesťané
se modlí „…odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme…“ Skutečně odpouštíme? Odpuštění
které udělíme, nás má přeci naplnit pokojem –
proč jsme tedy neustále tak neklidní, zatrpklí,
nedůtkliví, nepokojní a bolestínští?
Apoštol Pavel říká: „…oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost..“ 3)
To je patrně ta správná „výbava“ na hledání odpovědí. Nalezneme ji obyčejně tam, kde je i naděje a kde všechny hněvy se často proměňují
v pouhou lítost. Lítost nad tím, že jsme nedokázali odpustit buď vůbec a nebo že jsme tak neučinili včas. Protože i odpuštění má svůj čas, tak
jako se lék podává v čas určený lékařem, jinak
ztrácí svou účinnost.
10
Zamyšlení druhé
O znalosti zákona
(Ř 7: 14)
Nevím, zda lze nějak definovat co je typická národní vlastnost – konkrétně v naší české kotlině. Co vědec, filozof či prostý člověk – to názor. Co však vím zcela určitě, že téměř folklorní
zvyklostí se stalo naříkat nad špatnostmi kolem
nás, jak říkají naši starší bratři Židé, jamrovat.
Dá se to přeložit i jako „brblat“. Brbláme na zkaženost světa, nad nepravostmi kolem nás, ale
ještě jsem se nesetkal s tím, aby někdo brblal
nad vlastními nepatřičnostmi. Takže – co s tím?
Častá odpověď do dálky zavánějící alibismem,
zní – co já s tím? Na sto honů z takové odpovědi
čiší nechuť se tím jakkoliv - kromě pohodlného
verbálního odsudku a brblání, vůbec zabývat.
Jindy však jde o projev bezradnosti, o čekání
na „návod“ jak dál. Radu bych měl, dobře sice
zní, ale velice špatně se realizuje, zejména když
nevíme jak na to.
I když je to rada z kategorie tzv. „knížecích“, lepší neznám. Prostě - nepřemůžeme zlo
a špatnosti kolem sebe, nepřispějeme ke zlepšení věcí kolem nás, pokud nepřemůžeme sami
sebe. Nerozhýbeme dění, nepřičiníme se o pohyb věcí k jejich zlepšení, pokud nerozhýbeme
sami sebe. Pokud zůstaneme tzv. „za pecí“, pohodlném zápecnictví sobecké lhostejnosti, neochoty a lenosti. A můžeme si bezpočtukrát říkat
se žalmistou „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým
přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru…4), pokud však sebou nepohneme, bude to jen prázdné klapání modlitebního mlýnku.
Skutečně si myslíme, že stačí zákon znát, mít
jej ve své knihovně, v paměti? Můžeme mít zákonů plnou knihovnu, můžeme zpaměti odříkávat citáty z Bible a vědět kam je zařadit, otázkou
však je, nejen jak dalece tyto zákony znám, ale
jak se jimi řídím, jak je naplňuji. A také jde o to,
11
nejen znát literu, ale především ducha zákonů.
Lidských i těch Božích. Sama znalost zákona
a jeho litery, nám ale není přes veškerou snahu nic platná. Jejich bezduchou striktní aplikací
můžeme způsobit více zla aniž bychom něco
napravili, pokud nenaplníme duch zákona, jeho
smysl. Už proto, že je značný rozdíl mezi právem
(literou zákona) a spravedlností – duchem zákona. Může to znít zvláštně, ale je to jako se znalostí abecedy a schopností dobře číst. Abychom
mohli psát a číst, musíme si abecedu osvojit tak,
abychom dobře pochopili, že například A - také
alfa, je tím prvním písmenem kde si můžeme dosadit například: aktivní v posuzování toho, co je
i není správné, asertivní vztah k bližnímu. Mezi
tímto prvním písmenem a písmenem posledním
je pak celá řada dalších, dosaďte si sami – třeba
B: bdělý před svody a zlem.
A můžete pokračovat písmenem C– citlivý
k bolesti a utrpení druhých, D - dobrotivý, dobro
činící, empatický… a tak dále. Chci tím říci, že
dosadit si ke každému písmenu konkrétní předmět, cíl a nápad, je vlastně svým způsobem paralela k úsilí o pochopení ducha litery (zákona).
Co písmeno, to úkol který je nutno vykonat,
než můžeme říci „ano, Z – zákony Boží, znám
je, jsem jich pamětlivý a plním, co nejen jeho
litera, ale i duch žádají“. Vím, mnohým se nepodaří projít celou „abecedu“ až k poslednímu
písmenu z různých důvodů. Ale to přece není
důvod vzdávat tuto cestu předem a myslím, že
pro dobrý pocit stačí znát alespoň ta nejpotřebnější písmena, jako například pokora, poctivost,
láska, slitovnost, vděčnost, víra a naděje…
12
Zamyšlení třetí
„Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem: všechno, co on dělá, dělá v pravý čas. Vložil jim do srdce souhrn času, ale člověk přitom
nedokáže pojmout od počátku do konce to, co
Bůh dělá.“ 5)
Takové už bývají někdy stezky Páně - nikdy
nevíme co nás čeká za nejbližším ohybem cesty. Alespoň ty z nás, kteří nemáme ty své cesty široké a pohodlné - ale jak je i psáno, takové
cesty však nebývají cestami bohulibými. Netušil
jsem, jakého úkolu se ujímám, když jsem souhlasil s napsáním epištolního zamyšlení pro nedělní bohoslužbu. Netušil jsem, jaká zpráva mne
zastihne v sobotu ráno, když jsem usedal k psacímu stolu nad biblickými texty. Zmíněné biblické
texty - ať už se jedná o vstupní, epištolní či evangelní, to jsou především slova o lidské malosti,
namyšlenosti, o lidské bídě a bezmoci, o času,
ale i o naději. Jsou to ale i slova o velikém zaslíbení, o jistotě, která spočívá právě v oné naději, která ční vysoko nad vší naší lidskou bídou
i bolestmi. Jsou to i slova o tom, jak tato naděje
pomáhá léčit. Tělo i duši.
Více jak 30 let jsem se těšil z překrásného obdarování - z přátelství s úžasným člověkem, který měl rovněž dar léčit šrámy na duši. Humorem,
vlídným slovem, úžasným moudrým klaunstvím,
prodchnutým jedinečnou člověčinou. Patnáctého února 2003 v čase, kdy den se nesměle
otevíral nad Jizerkami, odešel navždy za svou
ženou Bělou, která zemřela tři roky před tímto
nešťastným ránem. Jistě, člověk je smrtelný a je
to jedna z těch nezvratných jistot našich životů.
Cosi se však ve mně vzpírá říci to, vzít na vědomí - Miroslav Horníček zemřel. Ale – co jeho,
tak lidské dílo? Přece nemůže zemřít to, co tak
štědře rozdával - krásu kumštu, laskavý člověčí
humor. Půvab jeho knih, kouzlo koláží, to přeci s ním neodchází. To nám on a spolu s ním
další takoví krásní lidé co tu byli před námi, to
dobré a pěkné co vytvořili a vykonali, zanechali. Ať jsou to knihy, výtvarné umění, stavby
katedrál i obyčejných roubených chalup, velké
objevy i prostá pohlazení, úsměv a milé slovo
- to tu zůstává, pokud to přijmeme do svých srdcí jako veliké obdarování. Ale také jako odkaz
a dědictví, které musíme s veškerou péčí, úctou
a láskou opatrovat a předat dalším pokolením.
To jsou ony jistoty z nejpevnějších a nejúžasnějších, které mohou být oněmi záchytnými body
v našem životě. A aby to tak fungovalo, je nutné
umět, dobře umět, slyšet a vnímat především
svým srdcem to božské, co je v každém v člověku.
Umět vnímat, rozpoznat a nevzpírat se Boží
vůli. V Bibli se dočteme o tom, jak se vojevůdce
aramejského krále Naamán přel - „Což nejsou
damašské řeky lepší než všechny vody izraelské…?“ 6) Prostě – voda jako voda?! Když může
mít léčivou moc Jordán, proč by tomu tak nemohlo být u řek Abána a Parpar? Ale ono tomu tak
není. Ta moc není v pouhé vodě, ale ve způsobu
přijetí zvěsti – zda ve víře, či nedůvěře. Chcete-li
– v „jistotě“ správnosti našeho názoru, přesvědčení. Z čeho ale plyne přesvědčení, „jistota“, že
víme něco lépe než druzí a kolikrát i než Bůh?
Stavíme totiž často svou vůli, svůj názor a své
„jistoty“, proti vůli Boží. A jen proto, že ji nedokážeme rozeznat. Co hůř - někdy nechceme
přijmout. Proto prosím - zkusme to opět, pokoušejme se o to stále. I při všech svých bolestech
a trápeních. Poslechněme, omyjme se a budeme
očištěni. I Naamám nakonec uposlechl prorokovo naléhání a učinil k čemu byl vybídnut. A byl
očištěn. Věřím, že nejen na těle, ale i na duchu.
Věřte, že kvůli tomu nemusíme až k Jordánu –
potřebnou vodu živou nalezneme často na dosah
ruky. Nejvíce jí bývá v životech a činech dobrých
14
15
O jistotách
(2.Kr 5: 9-14; 1.Kor.10: 13; Mk. 1: 40 - 45)
a moudrých lidí.
Asi je troufalé, přirovnávat třeba Miroslava
Horníčka k proroku Elíšovi. Ale i Miroslav, pokud
jsme dokázali přijmou jeho laskavou a klaunskou moudrost, uměl uzdravovat. Jeho laskavé
slovo umělo lidská srdce a duše zbavovat od trápení a bolístek. Neboť i toto je svým způsobem
malomocenství, stůně-li srdce a duše. Jenom
musíme být vnímavější k tomu, co k nám skrze
takovéto obdarované lidi přichází. Své jistoty totiž nacházíme nejčastěji v životních zkouškách.
Jednu z takových jistot sděloval téměř před dvěma tisíciletími apoštol Pavel Korintským: „Nepotkala vás zkouška lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou
byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám
připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli
obstát.“ 7)
16
Zamyšlení čtvrté
O odvaze nastolit naději
(Žalm 25: 1- 6)
Slova o naději slyšíme v mnoha písních, verších, čteme ve spoustě příběhů a samozřejmě
i v řadě biblických textů a filozofických pojednání. O odvaze je také řada uměleckých děl
i „béčkových“ westernů, detektivek a válečných
příběhů. Toto zamyšlení si bere za nesmělý cíl
nahlédnout na odvahu z trochu jiného úhlu. Je
to o odvaze trochu jiného druhu, než je ta prvoplánová ze zmíněných dobrodružných příběhů.
Je to zamýšlení se o odvaze nastolovat naději.
A takové pojetí odvahy, jak říká prorok Simeon,
znamená přijmout i riziko pádu, ale také šanci
naději pozvednout, nastolit ji.
Z vlastní zkušenosti známe, jak se pro náš
způsob myšlení v čase posouvá smysl a význam poznaného, čteného, viděného i slyšeného. Setkáváme se s tím v téměř všech sférách
lidského snažení, vědy, filozofie, ale i při studiu Bible. Záleží na duševní i duchovní zralosti
a stupni dosaženého poznání. Dostává se nám
určitých zpráv, poznatků a informací se kterými si nevíme v danou chvíli rady a tak je dost
často nedokážeme přijmout, zpracovat a užívat.
A tady, pokud se to týká Bible a jejího obsahu
i zvěsti evangelia, nastává ta chvíle pro odvahu.
Odvahu přijmout zvěstované do svého života. Je
to jako s přípravou pokrmu – pořád neumíme,
nedokážeme dát mu tu správnou chuť, kterou by
měl mít. Proč? Chybí totiž základní ingredience
– zkušenost a zejména čas, ve kterém zkušenost dozrává ke schopnosti dané přijmout. Zkušenosti časem nabyté nám ale také někdy říkají,
že leckteré naše kroky směřující k zisku poznání, jsou mnohdy vyváženy ztrátami.
I k tomu je zapotřebí odvahy – odvahy přijmout nejen zisk, ale i ztrátu. Protože teprve
bolest, utrpení a ztráty, pokud máme zkušenost
17
a odvahu, nám pomáhají k prohlédnutí, poznání
a tím i k vykoupení. Už v okamžiku zrození jdeme vstříc smrti. Můžeme si o tomto faktu myslet
co chceme, nebrat jej na vědomí, zavírat před
ním oči, ale on tu je. A je to jedna z těch nezpochybnitelných jistot.
Je dobré mít to na paměti s tím, jak mnozí upínáme svou mysl k Bohu v naději na spásu a vykoupení. Avšak k tomu je nutné to, co již bylo
zmíněno – mít odvahu k naději. Odvahu nastolit
naději jako ctnost. Obávám se však, že pravý
význam tohoto slova jsme jako člověčenství zapomněli, či – a o to hůře – poněkud posunuli.
Kdysi toto slovo vyjadřovalo to dobré v člověku
a to bez ohledu na to, že se v jeho nitru vyskytuje i zlo; tak jako se zrnem se vyskytují i plevy.
„Odstranili jsme ctnost a nahradili je počestností. Nikoliv hrdina, ten má přece plno chyb, ale
bezúhonný sluha, nikoliv člověk, který koná nějaké dobro, ale ten, který nebyl načapán při nějaké nekalosti, to je ideál současnosti.“ 8)
Angličan Jerome Klapka Jerome tato slova
napsal na sklonku 19. století a přitom jsou tak
současná a dnešní novináři, ale i čtenáři Blesků
a podobných putýnek zasmrádlé špíny, je naplňují vrchovatě ve svém neustálém bažení, šmírování a honbě za slabostmi člověka. Slabostmi,
jejichž zveřejnění vydávají za senzaci. Jelikož
senzací pro ně není konání dobra, senzací pro
ně – novináře ale i jejich čtenáře, je klopýtnutí
dobroděje. Troufám si tvrdit, že Bohu není nic
lidského cizí. To však neznamená, že Bůh je
srozuměn i s lidským špatnostmi, lidským zlem,
a že s tím souhlasí. Bůh jenom ví, že zrno není
bez plev, obilí bez plevele.
„Hle – on jest dán k povstání i pádu mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou
vzpírat…“ 9) Jeruzalémský muž jménem Simeon
mluvil sice o lidu Izraele z počátku 1. století – on
neměl ponětí o nějaké Evropě, natož o tom, že
ke Kristu se budou hlásit i jacísi Češi. A přesto
je nutno jeho slova vztáhnout i na nás, lidi 21.
století. A Simeon navazuje: „…i tvou vlastní duši
pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ 10) Ačkoliv svá slova říká Marii, matce Ježíše, je nutné je vztáhnou obecně na nás
všechny. Takže – žádná selanka. Cesta k vykoupení není jednoduchá a nečiňme si planou
naději, že ono vykoupení bude jen jakýsi jednorázový akt na konci naší pozemské pouti. Jde
o dění v čase, dění setrvalé. Vykoupení z hříchu
je dáno naším každodenním konáním a k tomu
je právě zapotřebí oné odvahy a života v pravdě,
jak již o tom bylo řečeno na začátku. Jinak bychom mohli dopadnout jako onen „bezúhonný“
člověk o němž psal anglický spisovatel Jerome
Klapka Jerome:
„Uvítají skutečně u nebeské brány onoho
„bezúhonného“ člověka tak, jak on sám očekává? Svatý Petr možná pootevře dveře, prohlédne si ho od hlavy k patě a řekne:
„No co má být zase tohle?“
„To jsem já,“ prohlásí bezúhonný člověk se
spokojeným úsměvem „tak jsem tady.“
„To vidím, že jsi tady, ale proč myslíš, že máš
nárok vstoupit? Co jsi udělal za těch sedmdesát
let?“
„Udělal?!“ zvolá ten bezúhonný muž „ujišťuji
tě, že jsem neudělal nic.“
„Nic?!“
„Nic. To je právě moje silná stránka. Nikdy
jsem neudělal nic zlého a proto jsem tady.“
„A udělal jsi něco dobrého?“
„Co dobrého?“
„Co dobrého… Ty nevíš, co to slovo znamená? Je snad teď nějaká lidská bytost lepší, když
ty jsi ty roky projedl, propil a prospal? Neudělal
jsi žádnou škodu – hlavně sám sobě. Možná, že
kdybys nějakou udělal, mohl jsi zároveň udělat
i něco dobrého. Vzpomínám si, že dobro i zlo
se tam dole většinou vyskytují společně. Jaké
dobro jsi učinil, abys mohl vstoupit sem? Tohle
18
19
není žádná mateřská škola. Tohle je místo, kde
přebývají muži i ženy, kteří žili a činili dobro –
a zlo bohužel také – místo pro hříšníky, kteří bojovali za spravedlnost a ne pro spravedlivé, kteří
se svými malými bezúhonnými dušičkami utekli
z boje.“ 11)
Uhýbat, utíkat z usilování o nápravu pozemských špatností – jak dlouho se nám to může
dařit? Dlouho? Krátce? A kolik na to máme
času? Hodně? Málo? To je dáno vážení přátelé
už v okamžiku našeho zrození a jen Bůh ví, jak
dlouhá je ještě naše svíce pozemského žití. Kéž
ale její plamen není jen skomírající bludička, která s bídou osvítí jen sama sebe, ale je světlem,
které nám i ostatním pomůže nacházet cestu
k i lidem. A skrze lidi i k Bohu. Aby bylo světlem,
které nám umožní nalézt odvahu k nastolení naděje, odvahu v pravdě k této cestě, bez ohledu
na to, jak dlouhý je čas, který je nám vyměřen.
20
Zamyšlení páté
O tichosti srdce a usebrání
(Jak 3: 13; Mt 5:5)
„Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže
své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou mu dává moudrost.“ 12) Apoštol Jakub
uvažuje nad tím co je komu platné, že se honosí
svou vírou; dnes by se dalo říci, jak horlivým je
návštěvníkem svatostánků a jak ovládá biblické
texty, ale jeho skutky s tímto jaksi neladí. Tento
problém má i teologický a dá se říci - ač s tím
nemusí někdo souhlasit, též duchovní rozměr.
Možná je to ode mne, teologicky nevzdělaného, ale na druhou stranu troufám si myslet, že
životem i dostatečně „obouchaného“, troufalost,
pokouším-li se o do jisté míry, kritický vhled.
V jedné televizní inscenaci mne, už je to pár
let, zaujala krátká etuda. Na pohled, či spíše
na poslech by se dalo říci, že úsměvná. Ale
vlastně s hlubokým smyslem a přesahem. V té
scénce na kraji lesa sedí mladý pár a ona říká
svému partnerovi: „Slyšíš? Slyšíš to?“
„Co mám slyšet? Neslyším vůbec nic!“
„No přece to ticho, to úžasné, krásné ticho…“
Možná se mnozí ještě pamatují, jak v lékařských zařízeních bývaly v čekárnách nápisy „Ticho léčí“. V dnešní hektické době plné různých
zdrojů hluku, má ticho – fyzické ticho, skutečně
léčivý význam v terapeutickém slova smyslu.
Což je velmi důležité. Ale já mám na mysli ticho
jiné. Ticho, či vlastně tichost vlastního srdce.
Není to jednoduché, umět se ztišit vnitřně, umět
se oprostit od hlučnosti vášní, ale i malicherností, zlozvyků a sobeckosti. Je to důležité, protože
tiché, pokorné a neukřičené srdce nepodléhá
tak snadno svárlivosti, závisti, záštím a pocitům ublíženosti. Vede k tomu cesta skrze jedno
zvláštní slovo.
Mám na mysli krásné staročeské slovo - usebrání. Usebrání, to je cesta do vlastního nitra
21
za pokorou a tichostí. Za pokorou a tichostí, které nás odvádějí od nutkání „převálcovat“ své
okolí názorem a přesvědčením, které my považujeme za jediné správné. Mám na mysli usebrání, jež je pokorou a tichostí srdce, schopností
nepředpojatě se zamyslet nad sebou samými,
což nám pomáhá nejen zbavovat se předpojatosti vůči svým bližním ale i sobeckého zahledění se do sebe samých. Usebrání, které nám
ale i umožňuje zřetelně a jasně vidět veškerou
bolest, bídu a strasti našeho nemocného světa, včetně své nedostatky vlastní. Jak je psáno:
„Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost,
nechlubte se moudrostí, a nelžete proti pravdě.“ 13) V takovém případě je pak usebrání nesmlouvavě nastaveným zrcadlem.
Mám na mysli to usebrání – pokoru a tichost,
které nás nečiní ustrašenými a ušlápnutými, ale
– ač pokorní, dává nám sílu vzdorovat nepřízni
a strastem, vzdorovat zlu. Mám na mysli usebrání – pokoru a tichost, které nám umožňuje slyšet,
srdcem slyšet, tichý Boží hlas. Naše ukřičenost
a halas brání tomuto hlasu proniknout do srdce nejen nám, ale i lidem kolem nás. A není nic
platné, že třeba perfektně ovládáme texty Písma – je mnoho takových, kteří brilantně ovládají
zbožné texty. Ale ovládat ještě neznamená znát.
Znát, totiž znamená především přijmout. Nechat
vstoupit do duše a srdce. To však umějí jenom ti,
kteří jsou schopni usebrání a jejichž srdce jsou
pokorná a tichá.
22
Zamyšlení šesté
O prázdném místě v davu
(Sk 2: 36 – 39)
Počátkem července si každoročně připomínáme
mučednickou smrt Jana z Husi, rektora Pražské
univerzity, kněze a reformátora církve. V jeho stínu ale tak trochu zůstává další velká osobnost –
Jeroným Pražský, který zrovna jako Jan z Husi,
přinesl tu nejvyšší oběť při obhajobě Pravdy.
Téže Pravdy, pro kterou zemřel na hranici i Mistr
Jan Hus. Šestého července se pak konají shromáždění zejména těch, kteří se k odkazu Mistra
Jana hlásí. A když řečníci dohovoří, bohoslužby
skončí, shromáždění se rozejdou – co dál…?
Velký umělec, malíř Dürrer, kdysi namaloval
obraz zpodobňující ukřižování Ježíše Krista.
Což o to, takových obrazů bylo různými umělci, zejména v době baroka, namalováno mnoho.
Tento Dürrerův obraz má však jednu zvláštnost.
Uprostřed davu řvoucího nenávistně „ukřižovat…!“ malíř ponechal prázdné místo. Nikoliv,
malíři nedošly barvy ani inspirace, jak by se
mohl někdo domnívat. Dürrer nám toto místo
nabízí jako zrcadlo. Je to úžasná, ale zároveň
varovná symbolika - kdokoliv z nás se může
v tomto „zrcadle“ vidět, naše tvář tam může být
domalována. Chceme se tomu vyhnout, nebýt
součástí freneticky křičícího – ale i zapírajícího
davu? Pak je ale zapotřebí slyšet – dobře slyšet a hlavně přijmout za své výzvu a odkaz, jež
nám zanechali Jan i Jeroným. Oni na své cestě došli až na popravčí hranici. Doba pokročila
a prostředky likvidace nepohodlných mluvčích
kteří jdou proti proudu, jsou nesporně mnohem
humánnější. A přesto se mnozí zmůžeme jen
na jedno setkání do roka, abychom slavnostně
pohovořili o tom, jací to byli borci – Mistr Jan
a Mistr Jeroným. Proto se ptám znovu – a co
dál… Na to je jediná odpověď – vyskočit z bludného kruhu lidské malosti a zbabělosti.
23
Vždyť stále, vlastně vždy pokud žijeme,
máme čas a možnost opustit onen dav, jenž jednou volá „hosana“, aby vzápětí křičel „ukřižuj“
– tak jak je to momentálně výhodné. Vždy je čas
opustit onen fanatický zástup obracečů názorů
a převlékačů kabátů, jednajících podle toho, jak
se točí korouhvička ve větru mocenských zájmů.
Stále je čas nepřipojovat se k takovému davu.
Žít v pravdě, bránit pravdu – za to nám přece
dnes hranice nehrozí, snad jenom významné
ťukání na čelo, které provozují naši bližní. Bohužel i naši někteří blízcí. Nečiníme tak nikoliv
pro hrozbu smrti, ztrátu zaměstnání a postavení,
ale protože je to pohodlnější. Přesto opakuji –
stále je čas opustit tento hlučící dav a následovat Jana i Jeronýma na jejich cestu v pravdě.
Nebo má někdo na Dürerově obrazu domalovat
i naši tvář? Jenom mám obavu, že tolik místa
tam zase není…
24
Zamyšlení sedmé
O kamenech úhelných a služebnosti
(Jk 1:6 ; 1Petr: 6,7; Flp3: 7-12)
„…kdo pochybuje, je podoben mořské vlně,
hnané a zmítané vichřicí.“ 14) Kdo z nás kdy
o něčem nezapochyboval – o sobě, o svých
blízkých? Zamýšleje se nad textem z Jakubova
listu, vytanula mi na mysli otázka, v čem je ten
zdroj naší nedověry a našich pochybností?
Je to už pěkná řádka let, kdy se odehrál dlouhý podvečerní rozhovor v tepelském klášteře.
Když se společnost kolegů rozešla, zůstali jsme
s příchovickým farářem Šimáčkem sami a navázali jsme na předcházející diskusi. Náš dialog se
vrátil k tématu, jímž jsou pochybování o smyslu víry. O pochybnostech, kterým v některých,
zvláště krušných a vypjatých životních situacích
podlehne snad každý. A zcela logicky došel náš
dialog a meditování k tomu, které jsou to záchytné body ze kterých je nutno vycházet, abychom
se dokázali vymanit ze sítě malomyslnosti a pochyb. Ač rozdílných konfesí, vycházeli jsme s paterem Šimáčkem nakonec ze stejných postulátů
k oněm základním, chcete-li úhelným kamenům,
na nichž je budována a spočívá stavba naší víry.
Na kvalitě těchto kamenů pak záleží, zda tato
stavba je pastouškou na písku, nebo katedrálou.
Tyto tři úhelné kameny se nazývají - Pokora, ta
nám dává sílu milovat svět a své bližní a hlavně sílu k Lásce. Lásce nezištné a slitovné, lásce
dávající nám schopnost Oběti. Tedy tři úhelné
kameny - POKORA, LÁSKA, OBĚŤ.
Pokora – její smysl není v sebeponižování,
nýbrž ve vědomí svých vlastních limitů. Je přímo podstatou činnosti - té činnosti, které z nás
činí odpovědné nejen za sebe, ale i za své bližní,
za svět a stvoření kolem nás. „…chápu smysl
pokory. Není sebetupením. Je přímo podstatou
činnosti…vezmu-li břímě chyby na sebe, dovolávám se své lidské síly…˝ 15)
25
Láska, druhý úhelný kámen naší víry, láska
k bližnímu, „…která slouží Bohu prostřednictvím jednotlivce. Je povinností k Bohu, ať jde
o jednotlivce jakkoliv bezvýznamného. Tato láska k bližnímu nepokořuje toho, kdo jí je účasten,
ani ho nespoutává poutem vděčnosti, protože je
darem a dar se neobrací k němu, ale k Bohu.“ 16)
Oběť pak „…neznamená ani okleštění, ani
pokání… Je to dar sama sebe podstatě, které
se snažíme dovolávat… Jen ten pochopí, co je
skutečná láska, kdo jí obětuje část sama sebe,
kdo bude usilovat aby jí chránil a snášet strádání aby ji zkrášlil. Opíráme-li se v tomto o Boha,
zachraňujeme tím právě ten projev oběti, která
vnáší Boha do našich srdcí.“ 17)
Toto zamyšlení zcela jistě nevyčerpává dané
téma a leckterý teolog by řadu věcí možná formuloval jinak. K teologům chovám jistou úctu
a uznání jakožto ke vzdělaným lidem, ale nemohu se zbavit dojmu, že až příliš rigidně lpějí
na pořadí zájmen, jak nás to učili už na obecné
škole – Já, Ty, On. Jistě, to je sice správné pořadí, ale pro výuku českého jazyka. Pro život však
– a nejen věřícího člověka, je to pořadí naprosto špatné. Na prvním místě má být přece ON,
Hospodin. Na místě druhém pak TY, můj bližní,
potřebný člověk. A teprve nakonec „JÁ“ – moje
starosti, bolesti, zájmy a lásky. Velice se znovu přimlouvám za to, abychom do svých životů
převzali toto opačné pořadí zájmen. A vlastně
tím i zájmů. Letitá zkušenost mi totiž potvrdila
a potvrzuje, jak totiž právě ono „JÁ“, je-li na prvním místě, často bobtná a narůstá, až vytlačí
ona zbývající dvě zájmena. Všimněte si kolik
proslovů a vystoupení, začíná slůvkem JÁ. Přemýšlejte o tom. Považuji toto zájmeno za možný
kámen úrazu a nedorozumění i častou příčinu
narušení vztahů i mezi nejbližšími.
Často jsem se zamýšlel nad lidským rozměrem vztahu k víře, k Bohu a Ježíši Kristu. Zamýšlel jsem se nejednou nad tématy, která jsou
o hledání Boha. Toho hledání, které je především
hledání sebe sama v dnešním světě. Ať jsem to
přebíral jak jsem chtěl - ryzí zrna myšlenek i tuny
hlušiny slov a gest, došel jsem vždy k jedinému
závěru – abychom se našli, abychom našli svou
cestu k Bohu, musíme jít uzoučkou a trnitou stezkou hluboké vnitřní pokory a odevzdání se oběti
a lásce. Bez pokory se totiž moudrost učenců
stává právě onou hlušinou prázdných slov, která
neosloví, nenaplní. Bez pokory nemůže být oné
pravé služebnosti, která sice může ubírat fyzických sil, avšak obohacuje ducha i srdce.
Snad je to mé bláznovství, snad si leckdo
i řekne, co vlastně mám z takového bláznovství?
Pokud snad pro někoho v tomto nejsem prorokem, tak snad pro něho bude správnou autoritou alespoň apoštol Pavel, a jeho slova o tom,
že „…co je světu bláznovství, to vyvolil Bůh, aby
zahanbil moudré…“ 18) Tolik apoštol Pavel. Rád
bych v rámci tohoto zamyšlení připomněl ještě
jednoho člověka, o jehož velikosti ducha a hluboké moudrosti nepochybuje snad nikdo, kdo se
seznámil s jeho dílem a jehož úvahy mají rovněž
trvalou platnost. Také on, 1900 let po Pavlovi,
vzal pojem pokory a služby do důsledku a to
až do oběti konečné, nejvyšší. A vím, věřím,
že to bylo jeho skutečné pojetí služebnosti jak
pro věci veliké, tak i pro toho nejbezvýznamnějšího človíčka, když ústy vládce pouštního
města, říká:
„…dnes večer, když jsem se procházel pouští
své lásky, potkal jsem plačící děvčátko. Pozvedl
jsem mu hlavu, abych mu viděl do očí. A jeho
smutek mě omráčil! Kdybych ten smutek odmítl
znát, odmítl bych tím část světa. A nedokončil
bych své dílo. To neznamená, že bych se chtěl
odvrátit od velkých cílů – ale kéž je to děvčátko
utěšeno! Neboť jen tehdy bude svět v pořádku.
I ono je znamením světa.“ 19)
Tak, jako se vládce pouštní říše dokázal sklonit nad smutkem a bolestí malého berberského
26
27
dítěte, sklánějí se i náš Vládce a Syn člověka
k nám. Nemají úřední hodiny, neboť jsou moudří.
Podstata moudrosti, ušlechtilosti ducha, je totiž
nejen ve vzdělání ale i v tom, že zapomeneme
na dělení času pro sebe a pro druhé, zejména
pokud nás potřebují. A je-li toto v očích světa
bláznovství, je to bláznovství nádherné a já se
za něj nestydím.
28
Zamyšlení osmé
O dopisech a jednoduchých pravdách
(2Tm 4:3; 1Jan1:1 – 10; 4:1-3; Jak2:14 – 24)
Čas od času se na pultech knihkupectví objeví
kniha nebo sborník, ve kterém je nabídnuta lidské zvědavosti, která u některých jedinců hraničí
s voayerstvím, korespondence toho či onoho literáta, umělce i politika, či jinak významné osobnosti. Jsou to editorské exkurzy zpět v čase řádu
desítek, maximálně stovek let. Možná to u ledaskoho ukojí jeho zvědavost a prahnutí po pikanteriích a drbech o známých osobnostech,
ale co dál? Založíme knihu mezi ostatní ve své
knihovně a možnost, že se k ní vrátíme, je mizivá. A přitom existuje skutečný bestseller, kniha, která mnohým lidem leží na nočním stolku,
psacím stole v pracovně a její stránky jeví znaky
opotřebení. V té knize, mimochodem - s termínem jejího vzniku se nemůže žádný ze zmíněných bestsellerů rovnat, je rovněž zachycena
korespondence význačných, historických osobností. Pokud hádáte, že kniha se jmenuje Bible,
hádáte správně.
Tato Kniha knih skutečně mimo jiné obsahuje
korespondenci, avšak pohříchu poněkud jednostrannou. Sice možná někdy některý z adresátů
ve Filipei, Římě, Korintu, Efezu a.t.d, jejich autorům odepsal, ale ve zmíněném bestselleru, ani
v žádných historických pramenech o tom není
zmínka. Bylo by to sice zajímavé, ale domnívám
se, že i tak z toho co se dochovalo, máme témat k přemýšlení více než dost. Což se dá říci
mimo jiné i o korespondenci apoštola Pavla, adresované Timotheovi. Tedy – pokud se vůbec dá
hovořit o korespondenci, protože toto slovo, jak
jsem už zmínil, předpokládá vzájemnou výměnu
dopisů. V daném případě to však ale není rozhodující, protože spíše daleko více se jedná o výzvu, která v Pavlových listech zní tak naléhavě,
že má svou platnost i dnes.
29
Je to výzva, ale zároveň i výstraha, když apoštol Pavel Timotheovi píše: „Přijde doba, kdy
lidé nesnesou zdravé učení.“ 20) Můžete pátrat
v historii i novodobých dějinách, abychom stejně
došli k otázce - snesli vůbec někdy lidé zdravé
učení? Snesli snad lidé někdy holou pravdu? Tu,
která vyzývá k opuštění naší zabydlenosti v pohodlí, v návycích snadných a širokých cest? Je
nesporným faktem, že lidé mají rádi jednoduché
a nesložité pravdy. Ty pravdy, které na člověka
nekladou žádné nároky a přinášejí jednoduchá
řešení bez našeho přičinění.
Může zaznít námitka, že i svědectví Písma
je rovněž tak jednoduché a přímočaré, že snad
jednodušší ani nemůže být. A přesto není jednoznačně přijímáno. Proč tomu tak je? Protože
dostát těmto „jednoduchým“ pravdám, klade
nároky. A to je něco, co nám nejde vždy dost
dobře pod nos, něco co nemíváme rádi. Možná
i právě proto se tak často obracíme k Bohu, aby
to či ono učinil, aby tomu či onomu zabránil. Ale
Bůh učinil co učinil a nelze již více. Dal nám totiž svobodnou vůli a pokud by podlehl našemu
škemrání a naléhání, (já tomu říkám, že Hospodina úkolujeme) pak by tím popřel sám sebe.
A tak vznášíme své prosby, naše ústa nezmlkají,
zatím co naše srdce jsou němá a ruce složeny v klín. Nespokojeni s tím, jak se domníváme,
že nás Hospodin neslyší, že ani nechce našemu škemrání a jamrování naslouchat. A že se
takových najde, včetně pohotově nabídnutých
„snadných“ receptů! Je zde totiž opět doba, kdy
plno samozvaných učitelů z obrazovek televizorů, stránek novin a rozhlasových vln nám předkládá jednoduché pravdy. Pravdy, které po nás
nechtějí nic jiného než uvěřit, jak bez vlastního
přičinění lze k naplnění našich snů přijít. Učí vemlouvavě, hlasem lahodícím našim pohodlným
a zápecnickým dušičkám. Netřeba se snažit,
stačí jen uvěřit hlasatelům snadných a širokých
cest.
Apoštol Pavel ve svém dopise Timotheovi ho
vyzývá k dílu evangelia. K dílu na naplnění radostné zvěsti. Vyzývá Timothea a vlastně i nás.
Aby však byla tato zvěst skutečně radostná
a dílo se zdařilo, nelze ji hlásat ze zápecí. Aby
tato zvěst skrze nás oslovila i ostatní, musíme
slézt z oné pomyslné pece, možná na čas nechat zarůst zahrádku plevelem, neumýt okna,
nevyleštit auto, nejít za zábavou a to vše proto,
abychom mohli přiložit ruce v pravý čas tam, kde
je to zapotřebí. Zůstaneme-li totiž u chrobáčí kuličky svého soukromí a svého zápecnictví, otevíráme tím prostor k tomu, aby jej zaplnil někdo
jiný. Potom je ale čirým pokrytectvím naříkat nad
zkažeností mravů, nad zločinností, nad nekalými praktikami podnikatelů a zkorumpovaných
politiků. Zůstaneme-li totiž u svých chrobáčcích
kuliček, přestáváme tím překážet zlu a pomáháme ho tak vlastně šířit. Je pokryteckým alibismem poukazovat na špatnosti kolem nás, jsmeli líní tento prostor zaplňovat dobrem, nechce-li
se nám přiložit ruku k dílu. A věřte, že je mnoho
cest jak pomáhat vnášet řád spravedlnosti, poctivosti a morálky do věcí veřejných. Rozhodně
to však není cesta sobeckého valení zmíněné
soukromé chrobáčí kuličky. Vždyť i z víry degradované na pouhé náboženství, jsme si totiž
učinili jakýsi folklorní zvyk. Kdyby tomu tak nebylo, neuzavírali bychom se v klauzurách svých
hospodářství, firem, koníčků a ve sborech a kostelích bychom vídali více našich dětí, vnuků…
My se totiž velmi podobáme Ježíšovým učedníkům. Těm učedníkům, kteří když měli s Ježíšem bdít, tak spali. K těm učedníkům, kteří se
rozprchli jak hejno slepic, když Ježíš ve své nejtěžší chvíli potřeboval podepřít. K těm učedníkům, kteří ustrašeni a ukryti, nechali slabé ženy
jít potýkat se s balvanem u Ježíšova hrobu. Už
slyším ty rozhořčené námitky typu - „ale já přece chodím na bohoslužby“. Jistě, jednou za týden, v neděli něco málo přes hodinu bereme
30
31
na vědomí, že tu je (snad) Bůh. Zbytek času si
na něj ani nevzdechneme, pokud neberu v úvahu ono mimoděčné braní Hospodinova jména
nadarmo. Moji milí, „nedělní“ křesťanství, bušení v prsa, občasná deklamace výňatků z Písma
a přehršel modliteb, ještě neosvědčuje víru.
„Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že
má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho ta
víra spasit?“ 21) Víra nepotřebuje být proklamována, ona musí být nejen mysticky prožívána,
ale především ve skutcích žita. Pokorně, v lásce
a obětování se pro druhé. A nemusí jít o oběti
hodné tesání pamětních desek. Stačí slevovat
ze svého pohodlí, soukromých zájmů.
Zmínil jsem, že není známo, že by kdokoliv
z adresátů dopisů apoštolů Petra, Pavla, Jakuba a dalších, na tyto dopisy odpověděl. Tak
mne napadá, že těmi, kdo na ně odpoví, bychom
mohli být my sami. A ta naše odpověď bude
spočívat v tom, že nejen vyslyšíme, ale budeme
i uskutečňovat to, k čemu autoři zmíněných dopisů vyzývají vlastně i nás.
32
Zamyšlení deváté
O čtvrtém z mudrců
(2Kor 5: 14,15)
Starý apokryfní příběh vypráví o osudech čtvrého z mudrců. Tři jeho spolubratři, mágové, se
vydali na cestu, vedeni hvězdou aby došli až
k jeslím, ve kterých spočíval Pán světa, Boží
Syn. A ten čtvrtý, který je vlastně přesvědčil
o nutnosti vydat se na cestu za tím, o kterém
bylo zvěstováno, že by měl být Králem králů, vyšel na cestu za svými třemi přáteli později a již
je, ale ani Krále, v Betlémě nezastihl. Hledal ho
všude, putoval po jeho stopách i do Egypta, dary
které měl pro něho přichystány postupně rozdal
těm nejpotřebnějším a nejbědnějším, které cestou potkával. Celý svůj život hledal Krále králů
a na své pouti léčil, pomáhal, učil. A s Králem,
Ježíšem Kristem, kterého celý svůj život hledal,
se setkal až v oné osudové poslední minutě.
V oné nešťastné a tragické minutě, kdy Kristus
na kříži odevzdával se do rukou svého Otce.
S pláčem mudrc volal k Ježíši a prosil o odpuštění, že dary které měl pro něho přichystány,
rozdal na svých cestách nuzným a ubohým. „Neplač a nelituj, vždyť mne jsi tím obdaroval, mne
jsi sytil a šatil, moje jsi léčil rány. Vždyť cokoliv
těm nejbědnějším jsi učinil, mně jsi učinil…“ 22),
zní z kříže ke čtvrtému z mudrců. A věřte, že zní
i k nám.
Tak jako mudrc v onom apokryfním příběhu
i my neustále hledáme Krále králů v jasu a záři
majestátu. A zatím se s ním míjíme v těch nejbědnějších a nejpotřebnějších, nejen co se
hmotných statků týká. Ten, kterého hledáme
v královském purpuru, obléká šat našeho bližního, žebrá na ulici, leží opuštěn na nemocničním
lůžku, stojí vedle nás v autobuse, sdílí s námi
pracoviště… Co je důležité, bývá očím skryto,
říká jiný moudrý člověk o téměř 20 století později.
Nechceme-li být slepí, potom musíme doširoka
33
otevřít nikoliv jen oči, ale především srdce, nechat je prostoupit láskou a pokorou. Vždyť když
dnes nahlédneme o Vánocích do jednotlivých
domácností, vtírá se otázka, pochybnost nad tím
o kolik více asi může být radosti tam, kde oslnivě
svítí bohatě zdobený vánoční stromek, než tam,
kde je obyčejné lidské lásky, pokory a vzájemné
oddanosti více, než balíčků pod stromečkem.
34
Zamyšlení desáté
„Odložte dřívější způsob života, staré lidství,
které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy…“ 23)
Na dění kolem nás se snažím (a není to snadné), dívat pokud možno nezaujatě, s určitým odstupem a nadhledem. A možná právě díky tomu
stále naléhavěji pociťuji úzkost z toho, jak ani
mnohými katastrofami, varovnými signály blížící
se zkázy, se nepoučeni, marniví a pyšní, neustále pokoušíme o jakousi babylonskou stavbu,
jejímž zdivem je zpupnost a maltou naše samolibost. A toto naše pachtění vydáváme za projev
své svobodné vůle. „Ale jen z milosti větru jsou
plachetnice v moři svobodné! Skutečná svoboda je vzešlá z lásky. Té lásky, která je založena
na daru krve; tak jako matka zakládá svou lásku
na daru mléka…“ 24) Jak biblicky to zní a zatím to
napsal filozof a humanista v první polovině20.
století. Ani ve století jedenadvacátém to však
není o nic méně pravdivější. Protože v tom spočívá ono tajemství - nikoliv ve falešném snažení
vyrovnat se Bohu, ale v lásce a oběti. Obětí totiž
musíme začínat, chceme-li založit lásku. Obětovat svou nepokoru, své pohodlí, nést svou kůži
na trh. A to nikoliv pro sebe a pro svůj - pokud
možno okamžitý(!) - prospěch. Což je těžké.
Znamená to zanechat usilování o fatamorganu
nekonečného materiálního růstu a zvětšujícího
se blahobytu, neboť to ve svém důsledku vede
jen ke zpustošení a vydrancování všeho co nám
bylo nikoliv darováno, ale pouze svěřeno k péči
a spravování.
Ale jak tomuto pustošení hmotnému i duchovnímu čelit? K řešení každého problému je
nutné nejprve ho umět pojmenovat, analyzovat
a teprve potom navrhnout možnosti řešení.
A tak pokud se dokážeme rozhlédnout dobře
a nepředpojatě kolem sebe a neuzavřeme-li
svá srdce bolestem světa, musíme vzít zejména – a především, na vědomí, že jako křesťané
nemáme právo utíkat se a uzavírat do osobních
modlitebních katakomb. Tam, kam za sebou
nepustíme okolní svět. Přestat se dělit na ty co
věří a nevěří. Být křesťanem totiž zakládá jedinou výlučnost - být solí země, být světlem, být
tím, kdo vytváří úrodnou prsť pro dobrou sklizeň.
Před očima máme příklad, že to jde. Těžší je
tento příklad vidět srdcem, mít jej v srdci a naplňovat. Naplňovat příklad nazaretského tesaře,
jehož širočinou budující pevný krov lidské pospolitosti se stalo Slovo, spolu s láskou založenou na oběti. Znamená to nežít planě a marnivě.
„Existuje princip, z něhož kdysi všechno vyšlo,
kořeny, kmen, větve i plody. Jaký je to princip?
Být mocným zrnem v lidské prsti.“ 25)
Uvažujeme-li o možnostech a prostředcích,
jež by vedly ke zlepšení toho, nad čím lamentujeme, co nás trápí a bolí, hovoříme často
o potřebě a nutnosti modlitby. Ano, souhlasím,
je tomu tak. Ale zároveň si tak trochu hereticky (pro někoho) troufám tvrdit, že sílu modlitby
je nutné podepřít sílou skutků. Skutků vedených láskou a založených na pokoře. V žalmu
116 čteme jedinečný chvalozpěv, díkůvzdání
Hospodinu za jeho vlídnou lásku k nám, neboť
„…Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh
se slitovává…“ On celý ten žalm je nádherným
svědectvím o síle upřímného, bezelstného vztahu k Bohu, o síle modlitby. Avšak - jsou naše
modlitby modlitbami spravedlivých? Skutečně
nejde někdy jen jakési trhovecké dohadování,
smlouvání, žebronění o milost Boží, kupčení
s vlastní nedostatečností a slabostí? Nelicitujeme až příliš se svými hříchy a nedověrou, čekajíce, že Bůh nás přece musí vyslyšet a když
obzvlášť pěkně zaškemráme, že i milost udělí?
36
37
O vytvoření prsti úrodné
(Ef4: 17, 22 – 24; Jk13:16)
Nemají naše modlitby často - spíše než k pokornému vyznání a prosbě, blíže k přikazování, co
že to Bůh má pro nás učinit? Pokud tomu tak je,
pak se jedná – jak říkají Židé, o chucpe prvního řádu. Vždyť my své hříchy často jen nikoliv
vyznáváme, ale pouze přiznáváme. A to je veliký rozdíl, protože vyznání, to jde přeci z hloubi
duše, z pokorné lítosti - kdežto přiznání bývá činěno pod tlakem. My si jako malé vzdorovité děti
vynucujeme jakési znamení, že nás Bůh slyšel.
To abychom měli pocit spojení s ním určitou důvěrností, třebas nejasnou. Avšak Božímu majestátu nepřísluší podřizovat se našemu nepokornému žebronění.
„…velikost modlitby totiž spočívá především
v tom, že na ni nepřichází přímá odpověď, a že
podobná směna nemá nic společného s jakýmkoliv obchodem. A že učit se modlitbě, znamená
učit se pokoře, učit se tichu a míru. Učit se, že
láska začíná teprve tam, kde už nelze očekávat
žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho…“ 26) Jak prosté, že? Ale oč jsou
tyto pravdy prostší, o to je těžší je uskutečňovat,
vytvářet svými spravedlivými skutky úrodnou
půdu, prsť pro jejich další pěstování. Alexander
Solženicyn kdysi napsal, že jedno slovo pravdy
váží více, než celý vesmír. A totéž platí o jediném skutku lásky.
38
Zamyšlení jedenácté
O svévoli i adventním ztišení
(Lk1: 76 -79)
Ten, kdo si – a nejen v Adventu, nalistuje v Bibli
Lukášovo evangelium, tak se hned v první kapitole setká s postavou chrámového služebníka
Zachariáše. Toho Zachariáše, který prorokoval
narození Jana Křtitele, jenž později kázal o příchodu Mesiáše a vyzýval své současníky slovy
„Připravte cestu Páně – vyrovnejte mu stezky!“ 27) Je to vybídnutí, které bychom měli mít
na mysli neustále, nejen v Adventu. Dnešními
slovy by se dalo říci, že jsme vyzýváni k tomu,
abychom narovnali křivolaké cesty svého jednání a myšlení, svých životů. A mne se zmocňují
vtíravé pocity pochybností, zda ještě vůbec dokážeme slyšet na takové výzvy, natož je uposlechnout. Protože v průběhu dějin se význam
slov často mění, jejich obsah se často vyprázdní, posune. To bychom konec konců nebyli ani
my lidé, kteří vyprazdňují význam slov, jejich význam, a činíme tak z nich jen prázdnou slupku,
obal pro naše konání, pro své životy – také často
vyprázdněné a nenaplněné.
„Připravte na poušti cestu Hospodinu!“ 28) Izajáš říká abychom byli připraveni. Ale jak? Jak
jsme připraveni? Míváme zapnuté mobily, které nám zazvoní nejen v divadle, ale třeba i při
bohoslužbě. Míváme zapnuté mobily, připraveni
na zavolání kohokoliv kdykoliv. Bojím se však,
že zdaleka nejsme připraveni na zavolání Hospodinovo. Máme připraveny své mobily, ale jak
je to s naším srdcem, našimi životy – máme i je
připraveny? A v čem je obsah těchto slov – buďte připraveni, v čem je jejich naplnění? V jedné
z knížek Jana Šebelky se odehrává rozhovor
mezi dcerou a otcem. Dcera se ptá na recept,
který umožnil jejím rodičům prožít celých 50 let
vyrovnaného a šťastného manželství. „Recepis?“ říká otec. „Nějaký bych měl, ale nevím, zda
39
ho lze zobecnit. Podle mého názoru je nejdůležitější myslet na toho druhého více než na sebe.
Ve všem. Dělat tomu druhému pomyšlení, neubližovat ani slovem. Vědět co nemá rád a vyhýbat se tomu. Snažit se vždy příjemně překvapit,
potěšit. Vyhnout se výčitkám. Musíš si ho vážit,
nepovyšovat se nad něj. Nesnažit se ho přetvořit k obrazu svému. Nikdy nečekat na vděk a žít
s pocitem, že nikdy nebudeš mít možnost opravy…“ 29)
Je to tak, nic lepšího snad ani nelze vymyslet než to, že máme žít s vědomím, že nemusíme mít nikdy možnost opravy svých chybných
kroků, svých odbočení z vytčené cesty, jež má
být cestou spravedlivého. V Bibli se pojem „cesta“ vyskytuje velice často. „Hospodin zná cesty
spravedlivých, cesty svévolníků vedou do záhuby.“ 30) A jaké že jsou ty cesty svévolníků, rozumějme – těch, co prosazují svou vůli navzdory
všem a všemu?
Byl by to asi velice dlouhý seznam – ale je
nutné se i ptát, kde jsou příčiny a počátky této
svévole? Zřejmě i tam, kde zapomínáme na ponaučení které je přímočaře drsné, s prorockou
razancí a stálou platností, že „..každý člověk ať
je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení,
pomalý k hněvu.“ 31) Protože tam je počátek našich cest, nás svévolníků. A jak z toho ven, jak
se toho vyvarovat? Vím, že se budu opakovat,
ale pokud úsloví říká, že opakování je matkou
moudrosti, potom je také ale pravdou, že ze šlamastyky ve které jsme se jako lidé ocitli, není
jiné cesty, než cesta pokory, cesta dítěte. „Kdo
se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší
v království nebeském…“ 32)
Je to tak - nebudeme-li jako děti které jsou
většinou bezelstné, nebudeme-li nepředpojatí,
otevřeni a plni důvěry jako pacholátka, pak jsme
sešli z cesty. Být jako dítě a odložit staré návyky, představy i konvenci. Dítě totiž je otevřená
perspektiva – a proto bychom měli být také jako
dítě schopni údivu a úžasu. Moudrý člověk Miroslav Horníček řekl, že „…pokud jsme schopni
tajit dech a nenalézat slov, je to s námi dobré…“
Jinými slovy totéž před Miroslavem Horníčkem
napsal Gilbert Chesterton: „Tento svět nikdy nezahyne na nedostatek divů. Jen na nedostatek
údivu.“ Olga Nytrová pak ve svém eseji „Pacholátka mají ustláno na růžích s trny“ píše: „Ježíš,
který postavil děcko do kruhu vážných a zbožných lidí, zároveň naznačuje – Hledíte-li na toto
pacholátko, hledíte na mne. Nejenže jsem se
narodil jako dítě židovským rodičům za dramatických okolností, já jsem a zůstal jsem dítětem,
které se narodilo vám‘.“
Tady by mohla být tečka. Říci ‚amen‘ – to
značí: ‚jisto a pravda jest‘. Ale vrátím se ještě
na začátek: ten, kdo má neustále kdekoliv připravený mobil a čeká na zavolání kohokoliv je
v nebezpečí, že patrně přeslechne zavolání
a pozvání na cestu od toho, o kom zde byla řeč.
Přeslechne výzvu, která by se přeslechnout neměla, pokud nám záleží na kvalitě našeho žití.
Ti, kdož mají na zavolání připravena svá srdce,
totiž nemohou přeslechnout hlas Dítěte, které
se narodilo židovským rodičům za dramatických
okolností, ale především se narodilo pro nás.
40
41
Zamyšlení dvanácté
V křesťanských církvích, kde je bohoslužba tzv.
liturgická, tvoří vstupní čtení, epištola a evangelní text, jakési tři pilíře, na kterých může schopný a erudovaný duchovní, vytvořit promluvu,
klenoucí se na těchto textech jako most. Má to
být most, který se o zmíněné pilíře pevně opírá a zároveň umožní posluchači – ale i kazateli,
bezpečný a hladký přechod. Ale odkud a kam?
Rozhodně ze všednosti a přízemnosti našich
malicherných strkanic, různých váhání v životě i ve víře, přechod na druhý břeh. Ten břeh,
kterým je přijetí Boží zvěsti a Božího zaslíbení.
S tím také poznání faktu, že žití pouze podle
vlastní vůle bez zřetele na své okolí, se vlastně
často stává svévolí. A to nejen vůči svému okolí,
ale především vůči Bohu.
Ježíš věděl velice dobře, proč ke svým posluchačům často hovořil v podobenstvích. Svým
způsobem je to vlastně také podobenství, přirovnávám-li liturgický text evangelia a kázání
Božího slova k mostu. Často se však stává, že
most přejdeme, aniž bychom si povšimli jeho
spolehlivosti a bezpečné pevnosti, která nám
umožnila překonat nebezpečí rozbouřených
vod, či propastné rokliny. Můžeme přejít ale
také se v půli cesty vrátit a žehrat, že to není
ta pravá cesta pro nás. Mostu to zcela jistě neublíží, ten tu zůstává stále jako trvalá nabídka
pro naši cestu. K disposici je však pouze a jen
tento most Božího slova a milosti. Mnozí z těch,
kteří se po tomto mostu vydali, se mohou cítit
zklamáni tím, co mohou nalézt na druhé straně
– zaplevelené pole, koukol mezi pšenicí zrovna
ta, jako tam, odkud vyšli. Má to tedy smysl, vydávat se přes most nad propastí? Rozhodně to
má smysl už proto, že pole na břehu, na který
jsme přešli, má šanci, že bude pročištěno. Že
na této cestě získáme vědomí dobrého i zlého, zejména přijmeme-li řád, jak o tom psal už
před staletími moudrý rabi Jehuda Löw, že „…je
správné, aby se člověk naučil znát dobro i zlo,
protože byl stvořen podle Božího vzoru… Když
se člověk odchýlí od svého Tvůrce – k čemuž
je jako pozemšťan vybaven, získá vědomí dobra
i zla, řádu i soudu. Samotný řád i soud se však
mohou stát zlem, jestliže působí samy o sobě,
o své vůli – svévolně. To jest, aniž by je vyrovnávaly ostatní kvality Boží, tedy i lidské, jako je
láska, milosrdenství, laskavost, soucit, svědomí,
shovívavost, moudrost, smysl pro humor.“ 33)
V Matoušově evangeliu (13:24 – 36 e.t.c.) se
seznámíte s horlivou ochotou služebníků jít a vytrhat plevel z obilí. Tato snaha o překotné vytrhávání plevele se různými způsoby projevovala
a projevuje všude kolem nás, v každém lidském
společenství. To by jeden nevěřil, co se najde
„botaniků“, kteří jsou si stoprocentně jisti tím, co
plevel je a co není. Je mi smutno a úzko z toho,
když kdokoliv na sebe bere „ve svatém hněvu
a pohoršení“ roli jediného spravedlivého a neomylného botanika, hlásajícího zvěst o potřebě
neodkladného vymýcení plevele. Odkud bere
tu neochvějnou jistotu, že plevel bezpečně rozpozná? Při horlivém snažení vytrhávačů plevele
se tak snadno může stát, že se vytrhá všechno,
nejen plevel. „Důležitější však než naše snahy
o vymýtání zla je, když se usilujeme rozmnožit
dobro, abychom se jako lidé naučil předávat to
dobré, co přijímáme. Aby toto předávání mohlo fungovat dál, musíme se naučit o předávání
především tomu, kdo také bude předávat dál.
Avšak pozor, bude-li však přijaté dary předávat
lakomcům a chamtivcům, či sobecky si přijaté
ponechá jen sám sobě, dopouští se jednak plýtvání a jednak přispívá k pokračování nedostatku, tedy ve svém důsledku napomáhá zlu.“ 34)
„Víte, Bůh miluje nejvíce ze všech ty, kteří
mají touhu přijímat nikoliv jen pro sebe samé.
42
43
O mostech, plevelu a řádu
(Mt 13: 24 – 30, 36 - 43)
Protože čím více dokáže člověk přijímat, tím
více toho může předávat, tím více toho může
Bůh ze své nekonečné štědrosti tvořit. Potřebuje k tomu od člověka jen dvojí: Jednak uznání,
že darovanou hojnost s povděkem přijímáme
a že víme, odkud pochází. Jednak schopnost
a ochotu předávat hojnost dál s vírou, že veškeré zlo vzniká jako následek toho, že onu Boží
milost odmítneme. To první se jmenuje modlitba, vzývání, bohoslužba. To druhé je snaha
o štědrost, laskavost a konání prachobyčejných
dobrých skutků. Tedy chcete-li, o setbu. Setbu
dobrého zrna. A protože Hospodinu nic nechybí, takže od nás nic nepotřebuje přijímat, stvořil
nám k tomu cosi, čemu se kdysi říkávalo „bližní“
a o kterém mám pocit, že se mnohdy zapomíná,
nač tady vlastně je“ 35)
Výše uvedené texty jsou z pera Benjamina
Kurase. Toto moje zamyšlení na ně navazuje
a je opřené i o texty z Matoušova evangelia,
které pojednávají o plevelu, zlu a špatnosti, si
neklade vysoký cíl přesvědčit čtenáře o tom, jak
těmto nectnostem předcházet. Rovněž si neklade za cíl být návodem jak tyto špatnosti vymýtit,
ale chce připomenout především toho, kdo je
bez pochybností jako jediný oprávněný k tomu
povolán. Pozornému čtenáři asi též neuniklo, že
toto zamyšlení však spíše než o plevelu a nutnosti jeho vytrhávání, bylo daleko více o setbě.
Obojí je důležité. Setba však si troufám tvrdit, je
daleko důležitější. Bez této setby by Boží pole
– naše srdce, naše duše a životy, byla zarostlá
jenom tím plevelem.
Jak jsem již uvedl – že užitečnější a správnější než naše snahy o vymýtání zla je, když budeme usilovat o rozmnožení dobra. To abychom se
jako lidé naučili předávat to dobré, co přijímáme.
Zatím se potkáváme s tendencemi, označovat
to, či ono – ba i hůře: toho či onoho – za plevel
k vymýcení. Jsou to tendence, které nás provázejí jako společnost od nepaměti. A není nutné
chodit daleko do historie – stačí prvá léta po listopadovém převratu v roce 1989. Ve svém tehdejším postavení jsem se počátkem devadesátých let zabýval téměř tři roky problematikou lustrací. Měl jsem už tenkrát nutkavý pocit – a dnes
to tvrdím s naprostou jistotou, že oním krokem
jsme otevřeli Pandořinu skřínku. Strhávali jsme
strupy z ran a bránili tak jejich hojení. Na náměstích jsme volali „nejsme jako oni“, zatím co
ve svém „kádrování“ jsme byli často důslednější
a důkladnější než ti, kteří tak činili před listopadem 1989. Pomáhal jsem tenkrát při pátráních
v archivech Státní bezpečnosti a Vězeňské služby odkrývat špatnosti, které se odehrávaly zejména v letech 1960 – 1989 a měl jsem pocit, že
všechno je na této práci v pořádku. Avšak stále
více jsem při pročítání dokumentů, jejich analýze a pátrání v archivech začínal vnímat, že ne
vždy je černá černou a bílá bílou. Dodnes se mi
to vrací a mívám špatné spaní z toho, že ve své
úloze „vymítače plevele“ v letech 1990 – 1992,
jsem řadu těchto krvavých ran pomohl odkrýt.
A paradoxně je tímto nejen druhým, ale i sám
sobě způsobit oním poznáním stinných míst v životě mnohých, které jsem ctil a měl i rád.
Žádný lidský soud nedokáže – až na řídké výjimky, s čistým svědomím říci o mnohých ocejchovaných: vystup řady a odejdi. Kdo dokáže
posoudit všechny souvislosti? Snažili jsem se
a stále se snažíme o kácení lesa bez ohledu
na létající třísky. Nechat si znova k sobě přijít
všechny ty příběhy, vybavit si dnes všechny
ty osudy, se kterými jsem se tenkrát setkával
a kde jsem měl tu odvahu soudit (vždyť jsem
měl „důkazy“), tak to vše si nechat znova projít
před očima, znamená zalézt do kouta a zpít se
do němoty. Soudili jsme ty kteří podlehli ďáblu
a to podle důkazů, které nám zanechal ďábel,
zatím co satana jsme nechali běžet. Neměli
jsme na něj ty správné důkazy. Ty v archivech
nebyly. Přesto jsme soudili a osobovali jsme si
44
45
to, co je vyhrazeno jen Tvůrci: pocit, že jsme získali vědomí dobra i zla, řádu i soudu. Samotný
řád i soud se tak stávaly zlem, jelikož působily samy o sobě, o své vůli, svévolně. Dnes již
zdaleka nemám onu sebejistotu, jakou jsem měl
tenkrát před lety a zbývá mi jen jakási hořká inkviziční pachuť. Protože jako tehdy, tak i dnes,
naše lidská spravedlnost nebyla a není než
spravedlností zákoníků a mám neodbytný pocit
hraničící s jistotou, že těžko kdokoliv z nás zazáří jako slunce v království našeho Otce, jak je
psáno u Matouše. Nechtějte po mně recept, jak
z toho ven. Ten recept nemůže dát nikdo z lidí,
protože ingredience této medicíny budou zase
jen z lidské dílny.
Kde tedy hledat východisko? Myslím, že jen
ve spolehnutí na soudce nejvyššího a věřit spolu
s Izajášem, že: „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře…“
46
Zamyšlení třinácté
O tom, kdo je našinec
(Sk 7: 51 - 53)
Na druhý svátek vánoční, kdy si křesťané západní tradice připomínají památku prvomučedníka
Štěpána, se v řadě sborů, modliteben a kostelů
konají někdy atypické pobožnosti. Největší úlohu při nich mívají svými vystoupeními a scénkami děti, na které je jinak při klasických bohoslužbách děláno „pssst…“. Mnohdy se jedná téměř
až o jakýsi happening na připomínku zmiňovaného mučedníka. Biblická zpráva o mučedníku
Štěpánovi mně osobně však navozuje poněkud
jinou, než tradiční úvahu nad jeho příběhem
a vlastně za to může tato anekdotická historka:
„Dobrý a zbožný Žid Izák Silberstein si lámal
hlavu s původem některých osobností a tak se
s tím problémem obrátil na moudrého rabína:
„Rabi, jak je to vlastně s těmi učenci a umělci
- slyšel jsem, že ten Einstein je Žid…“
„Je to tak, Einstein je Žid“.
„No a ten Newton a pak i Niels Bohr…“
„Taky Židi.“
„A taky jsem slyšel, že i ten přes atom – Edward Teller…“
„No jistě, taky Žid.“
„A rabi, co ten, jak se o něm říká, že opisoval
od Jehudy Löwa - Komenský…“
„Taky našinec…“ 36)
Našinec – kdo je to vlastně ten „našinec“?
Člověk stejného národa? Stejné víry? Ale známe přeci nejeden případ, kdy lidé stejného národa, ba i stejného vyznání, si dovedou s gustem
jít po krku… Pokládali bychom i dnes někoho
za našince, když by nám do očí řekl pravdu, jež
by nám byla silně, ale silně nepříjemná? Tak
jako to udělal Štěpán členům kněžské velerady?
„Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši!
Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako
to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby
47
ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří
předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy
jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste zákon
z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali.“ 37)
No uznejte – copak si to ten Štěpán za takovou
„velezrádnou“ řeč nezasloužil, být exemplárně
potrestán? V očích tehdejších „řádných občanů“ a nejen těch mocných, rozhodně ano. Nesáhli bychom i my dnes za takovou řeč, když ne
po kameni, tak alespoň po tvrdém odsudku a pohanění? Židovská rada odsoudila Žida Štěpána
ke smrti ukamenováním – velekněží neunesli
pravdu a tak už to nebyl jejich „našinec“. Ono se
vlastně toho od těch dob v povahách lidí zase
tak moc nezměnilo. Moudrý klaun Jan Werich
říkal, že „Pravda je jediná mezinárodně uznávaná valuta, za kterou se všude platí kopanci…“
38)
Od dob Štěpánových však přeci jenom došlo
k určitému „pokroku“. Nebo to snad pokrok není
– od kamenování, přes upalování, věšení a tak
dále, k pouhým kopancům…? Místo kamenování však dost často po sobě vrháme tvrdá slova
pohanění a pomluv. A tak nevím, co je vlastně
horší – úder kamenem, který může způsobit
bezživotí, nebo úder jedovatou slinou a tvrdým
slovem, což si v sobě můžeme nést po celý život
a na celý život nás to krutě poznamená?
Ale zpátky k otázce „našinců“. V tom příběhu
o Štěpánovi je taková nenápadná zmínka o jistém mládenci jménem Saul. Sám se sice aktivně
kamenování neúčastnil a patrně mu to bylo v tu
chvíli líto, ale byl pověřen jakousi funkcí šatnáře,
který hlídal svršky oněm metačům kamenů, aby
jim patrně dlouhé rukávy nepřekážely v házení
(viz Sk7:58b). V kázání graduovaných duchovních – farářů, kazatelů, jáhnů, ba i doktorů teologie, bývá tato zmínka o Saulovi jakýmsi „odpichem“, aby se vší vážností pohovořili o tom, jak
hlídač svršků židovské velerady Saul, přestal být
„našincem“. A to tehdy, když po setkání s Ježíšem došlo k jeho konverzi a ze Saula se stal
Pavel a následovník Krista.
V tomto velkém tématu tak trochu zaniká
ona zdánlivá drobnost, zaznamenaná v 57. verši 7. kapitoly Skutků apoštolských: „…Dali své
pláště hlídat mládenci jménem Saul.“ Dali hlídat
své pláště! Ti vrcholně tak zvaně spravedliví
a pravověrní neměli ke svým spoluvěrcům – „našincům“ (!) ani tolik důvěry, aby se nebáli, že jim
někdo z nich při té Bohu nelibé činnosti, jakým
kamenování bylo, šlohne kabát. A právě od této
nepatrné věty se odvíjí moje úvaha na téma „našinec“.
Takže kdo je asi tak tím našincem? Asi by to
měl být především člověk, ke kterému mohu mít
i v těch nejtěžších chvílích plnou důvěru, který
sdílí ani ne tak stejnou konfesi, víru, ale – a to
především, stejné morální hodnoty a zachovává
je. Našinec by měl být ten, kdo je skutečným přítelem. Přičemž platí, že „…přítel je v první řadě
ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře
tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta,
a nežádá tuláka o tanec, aby ho pak mohl podle toho tance soudit… A tvůj přítel je pravdivý
a pravdivé je všechno co říká a miluje tě i když
tě jiní v jiném domě třeba nenávidí. A přítelem
v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel
z milosti Boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou
stejným Bohem. A mohu vedle něho mlčet, což
znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich
nevkročí… Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství, se s člověku setkáváme s člověkem.“ 39)
Zná snad někdo lepší definici pojmu „našinec“? Od příběhu o kamenování Štěpána, kamenování lidmi stejné víry i stejného národa – kteří
ale nebyli jeho „našinci“, až k filozofii myslitele
a básníka, humanisty Antoine de Saint Exupéryho, uplynula téměř dvě tisíciletí. A ten příběh
o kamenování, ale i proměnění jako u Saula,
48
49
lze zasadit do jakékoliv epochy, do jakékoliv
společnosti. Prožívali ho naši předci a v mnoha
proměnách ho zažíváme podnes. Saula však
neproměnil hrůzný zážitek z ubití Štěpána, ale
proměnilo ho setkání zcela opačného charakteru – setkání s láskou, s Kristem. Je to příznačný
paradox – ani nás mnohdy nevzruší sdělovacími
prostředky zprostředkovaná bída, utrpení a smrt
tolika lidí ve světě i blízko nás, jako nás zasáhne mystérium lásky. Může něco takového změnit naši lhostejnost a netečnost? Co nás může
proměnit? Setkání s Kristem? Poznáme ho? Neminuli jsme ho mnohdy bez povšimnutí v těch,
jejichž bída a utrpení v nás v lepším případě
vzbuzovaly rozpaky, v případě horším nás odpuzovaly, protože to prostě nebyli „našinci“? Na to
ať si odpoví každý sám podle svého svědomí.
Pokud nějaké má.
Anekdotou jsem začal, anekdotou – laskavý
čtenář promine, toto zamyšlení uzavřu. On ten
život je někdy skutečně spíše anekdota, tu smutná, tu rozverná, jindy úsměvně ironická. Tato
anekdota je symptomatická a odvíjí se od toho,
že nejen v čase prvních apoštolů, ale i před tím,
bylo v Judeji kamenování provinilců téměř národním sportem. A tak se také stalo, že měla být
kamenována cizoložná žena. Ježíš se jí zastal
proti davu chtivého kamenování, davu, který
uvedl do rozpaků vybídnutím „…Kdo jsi bez viny,
hoď první kamenem…“ Vzápětí mu kolem hlavy
zezadu prosvištěl kámen. Ježíš se obrátil a udiveně řekl: „ale no, mami…“ Ještě se vám někdy
někomu chce shýbnout pro kámen?
50
Zamyšlení čtrnácté
„Konání dobra a spravedlnosti je v lidském životě to nejtěžší, protože vyžaduje neustálé zacílení na výsledné dobro. Bez něho jsme neustále
v nebezpečí automatického sklouznutí do zla.“ 40)
Jsou lidé, kteří zcela dobrovolně přijímají
na svá bedra kříž starostí a péče jak o své nejbližší, tak ale často i o spolek, organizaci či společenství jako takové. Pokud mají nataženou ruku,
tak to není ruka žebrající, ale ruka nabízející pomoc. Avšak nezáleží jenom na každém z těchto
služebníků (neboť z jejich strany jde o službu),
zda úděl který přijali, se časem pro ně nestane
břemenem k neunesení. To nebezpečí tu stále
hrozí, dnes se mu říká například syndrom vyhoření. Sice stále platí, že „…pomoz si člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže“, ale tato pomoc se zase
může uskutečnit jen skrze naše bližní. Skrze
jejich přičinění, pokud se chtějí stát a to dobrovolně, jakýmsi Šimonem z Kyrény, který druhým
pomůže s křížem jejich životních trablů a obtíží.
Bohužel, výskyt takovýchto Kyrénských Šimonů
je dosti zřídkavý – vždyť i v tom davu čumilů podél Kristovy cesty na Golgotu, byl jenom jeden
jediný. I lidé dnešní doby se vyhýbají nejen kříži
Kristově, ale i křížům vlastním a snaží se nevidět
ani kříže břemen a obtíží svých bližních.
Kdysi jsem řekl, a na tom si stojím, že Bůh
byl vůči člověku tak trochu škodolibý, když mu
daroval svobodu. A my se z toho občas můžeme přeskočit a pokoušíme se Hospodina někdy
obejít – když máme tu svobodu – někdy zase
úkolovat, s čímže by nám měl píchnout. A ve své
samolibosti si troufáme nazvat toto naše škemrání a šnorování, modlitbou - tak jsme z té naší
svobody jurodiví. A pak, když se nám nedaří vše
podle našich představ a přání a Hospodin nám
ne a ne píchnout, tak se s tím nepopereme sami,
ale často začneme pochybovat o smyslu svého
počínání, pochybujeme o Bohu, místo abychom
pochybovali o sobě a způsobu našeho jednání.
Proč tomu tak je – kde děláme chybu? Jak z této
šlamastyky ven, abychom se dokázali alespoň
trochu vcítit do tíže těch křížů druhých? A nebo
se o to alespoň pokusili - když nemůžeme pomoci, abychom nebyli na obtíž? Vedl jsem o tom takovou malou disputaci, spor přímo s apoštolem
Pavlem. Jeho Hymnus lásky (1Kor.13: 1 – 13) je
úžasné básnické dílo, nic proti tomu, plně s tímto
textem, hlubokým textem, souhlasím. Jenom mi
tam chybí taková maličkost. A to, že předpokladem jak dosáhnout takové lásky, je pokora. Ona
úrodná prsť, bez které nemůže vzklíčit skutečná
láska o níž apoštol hovoří.
Polský spisovatel Alexander Szapkowski napsal fantasy román o Zaklínači. Je to příběh člověka, který byl už jako dítě předurčen a vychováván a jeho mysl formována k plnění specifických
úkolů – především zbavovat lidskou společnost
ohrožení ze strany různých netvorů, stvůr a příšer. Do věcí lidí, jejich sporů a vztahů však měl
zakázáno se vměšovat. To mu kodex zaklínače
zakazoval. Ale on se tak trochu nějak nepovedl,
milý zaklínač. Časem se o bolesti a trápení lidí
začal přeci jenom zajímat daleko více. Začal hledat, ptát se a také si klást otázky o smyslu svého předurčení. Jak postupně nalézal odpovědi
na své otázky, začal pochybovat i o „neměnných
pravdách“, často velice účelových. A tak na této
své cestě hledání postupně nalézá pravdu z nejhlubších – že o svém místě v životě a ve světě
je nutné přemýšlet a nikoliv jen bezmyšlenkovitě
plnit své poslání. A tím posláním by mělo být pomáhat, nikoliv jen a jen získávat, mít, vlastnit. Ale
naopak rozdávat. Rozdávat, až nám vlastně nezbude nic, kromě pokorné lásky. Tehdy paradoxně na tom nejvíce získáme, protože rozdávajíce
lásku, jednajíce z lásky a v hluboké pokoře před
Stvořitelem a svými bližními, budeme nejbohatší.
52
53
O pochybách, hledání a nalézání
(1Kor 13: 2)
Zamyšlení patnácté
O vznětu a bohatství
(Ef.4: 29 - 32)
„…já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání
světa.“ 41)
Člověk hledá na zemi jistoty pro svou existenci. Ale kde tyto jistoty v dnešním rozháraném,
nepokojném světě plném nejistot nalezne? Zkušenost starozákonních proroků, ale i evangelia
říkají, že pro naše duše i duše všech očekávajících, silou a bezpečím je Bůh. Lid nové smlouvy,
křesťané, se kromě Otce obrací i k jeho Synu
– Ježíši Kristu. Vím, že pochyby se čas od času
většině nás vloudí - je to tak lidské. Pochyby,
zda Ježíš je skutečně průvodcem našeho života. Vždyť od dob biblického světa se toho tolik
změnilo. Žijeme příliš rychle, než aby nám stačil
čas ještě na hledání a zkoumání Boží vůle. A tak
i ti, kteří jsou přesvědčeni o své víře, její hloubce
a upřímnosti ztrácejí svou „slanost“ a podléhají. Obyčejně pod tlakem obav ze ztráty majetků,
sociálních jistot, postavení i svých hmotných požitků. Máme strach patřit k těm, kteří jsou chudí!
Držíme krok se světem v oblékání, dobrém jídle,
v pohodlí a nepozorujeme, jak se nám pomalu
a jistě vytrácí to, čemu se jinak říká ‚království
Boží‘. Už nám není tak blízko a my nejsme blízko
jemu, neboť ono patří chudým. Chudým v tom,
že neprahnou po hmotných požitcích a životě
v nadbytku. Patří těm, kteří jsou pokorní a tiší.
Pokorným a tichým proto, že před ostrými lokty
a tlačenicí k výsluní hledí raději k srdci svých
bližních. A tak jsou tito chudí, pokorní a tiší nesrovnatelně bohatší, protože jim patří Boží království.
Království, které je znamením míru a pokoje
v srdci a duši, zatím co bohatým patří jenom to,
co jim může nabídnout tento časný svět a o co
se neustále strachují - bojí se ztráty svého
světa. Světa, o kterém říkáme, že je zkažený
55
a nemocný. Svět, ve kterém selhávají jednotlivci
i celé společnosti, celá civilizace.
„…civilizace hněte lidi. Jestliže ta, které se
dovolávám, je ohrožena selháním jednotlivců,
mám právo se tázat, proč je nehnětla jinak. Civilizace stejně jako náboženství obviňuje sama
sebe, jestliže si naříká na vlažnost věrných. Má
je naplňovat nadšením. Stejně, jako si naříká
na nenávist nevěřících. Má je obrátit na víru.
Nuže, má civilizace, která kdysi dokázala velké
věci, která rozplamenila své apoštoly, zlomila
násilníky, osvobodila národy otroků, nedovede
dnes už ani nadchnout, ani obrátit na svou víru.
Snažíme-li se přijít na kořen rozličných příčin
své porážky, toužíme-li znovu ožít, musíme nejprve najít vznět, který jsme ztratili.“ 42)
Najít nový vznět který jsme ztratili, nechceme-li zahynout – duševně zahynout a zdegenerovat, nalézt ho ve svých srdcích. Rozhodně
ho nenalezneme v usilování o stále dokonalejší
techniku, o stále vyšší ekonomický růst (který
nám ničí životní prostředí) a ve stále vyšším
životním standardu. Nevyzývám k následování
chudoby Františka z Asisi - myslím materiální
chudoby. Ale vyzývám k uvědomění si, že naše
bohatství je především ve zvěsti, světle evangelia, onom světle, které září ze způsobu našeho
života. Naše bohatství je v síle víry, která jako
sůl ochucuje náš - a nejen náš, život. Naše bohatství je v našem ztišení, pokoře a hledání.
Avšak marné bude naše hledání, pokud sami
v sobě nenajdeme odvahu ke vznětu – abychom
nebyli pouze vlažnými, abychom byli třebas malým světélkem uprostřed tmy a pokud se neztišíme natolik, abychom nepřeslechli i hlas volajícího na poušti…
56
Zamyšlení šestnácté
O dětech a radosti z víry
(Mt.18:3 ; Jan 15:10)
Profesor Zdeněk Svoboda se doufám nebude
zlobit, že jsem si pro toto zamyšlení, které by
mělo být i o jistém druhu zákonictví v nás, vypůjčil název jeho stejnojmenné knížky. Zákonictví v nás a radost z víry – to je na první pohled
v jistém protikladu. Ale jen na první pohled. Při
pozorném čtení a vnímání publikace pana profesora Svobody je totiž vzájemná souvislost obou
pojmů více než očividná.
A verš (18:3) z Matoušova evangelia tuto
souvislost jenom podtrhuje. Pojem zákonictví,
ať v biblickém, či do dnešní doby přeneseném
slova smyslu, jako by apriori vylučoval a bránil radosti z víry. Víry, která je někdy nad zákonem. Zmíněný text z Matoušova evangelia je
ústředním motivem Svobodovy knížky a také
proto jeho úvahy jsou jedním z východisek pro
toto zamyšlení. Zamyšlení proto, že ke úvahám
profesora Zdeňka Svobody a k textům evangelií
i dalších moudrých lidí, lze velice obtížně přidávat. Zbývá skutečně jen zamýšlet se nad nimi,
promýšlet jejich obsah, ale i dosah.
Vraťme se k publikaci Zdeňka Svobody – popisuje tam m.j. situaci, kdy Ježíš, aby podtrhl
význam již řečeného – „…jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“, zavolal malé dítě a postavil
je do středu mezi dospělé. Možná, že si to dítě
zrovna hrálo, třeba si stavělo hrad z písku, hrálo
si na schovávanou. Najednou uslyšelo zavolání. To dítě šlo za volajícím, protože jeho dětská
duše a srdce byly čisté, nespoutané přehršlí zákonických dogmat, protože věřilo, že ten člověk
který ho volá, je dobrý.
To až my dospělí míváme zábrany. Občas
máme pocity rozpolcenosti a marnosti, obavy z budoucího. Ne tak děti. Jsou to právě ty
58
„dospělácké“ věci, které nás vzdalují od čisté
radosti ze života – dá se říci, že nás přímo svazují svým zákonictvím. Soudím, že právě ono
zákonictví v nás je v příčinné souvislosti s naším
vnitřním smutkem a je překážkou, abychom se
srdcem i duší stali dětmi. Znamená to dosáhnout
přesahu věcí, pochopit smysl usilování.
„Neboť Bůh je především smyslem tvé řeči
a pokud tvá řeč má smysl, ukazuje ti Boha. Když
tě dojmou slzy dítěte, jsou okénkem, rozevřeným do širého moře. Neboť v tu chvíli se v tobě
nerozezněly pouze ty jedny slzy, ale slzy všech.
To dítě tě prostě jen vzalo za ruku, aby tě poučilo.“ 43)
Je jedním z paradoxů života, že i uprostřed
velkého zármutku dospělých, se děti dovedou
smát a nikdo jim to nemá za zlé, protože tato
jejich radost je předzvěstí, znamením naděje. Té
naděje, která spočívá především v živé radosti
dětsky čistých srdcí, nikoliv v zarputilém zákonictví svazujících konvencí v nás, dospělých.
Protože v této naději je skryto i poslání, které
máme uprostřed všech těch smutků a stinných
stránek života. Nechme se proto poučit dítětem - čistá dětská radost a úsměv, jsou úsměvem víry která vidí dál, než jen pár kroků před
sebe a měla by trvat až do smrti. Dětská víra je
zkoncentrována do jediného slova abba, což je
v Bibli přeloženo „Otče“. Spíše by to mělo být
důvěrné oslovení „tatínku“ – protože kdo takto
dovede oslovit Boha, má srdce dítěte a jen ten
může opravdu zakoušet pocit štěstí a pokoje.
59
Zamyšlení sedmnácté
Před časem v jedné z debat o víře a o náboženství, jsem byl jedním z diskutujících, shodou okolností duchovním, v žertu „nařčen“, že
můj způsob myšlení a uvažování v debatovaných oblastech, je tak trochu „chasidský“. Příliš
se nemýlil a přiznávám, že k mnoha „zjevným
pravdám“ má moje přemítání židovský, chasidský nádech. A tak i v čase adventním mi tento způsob uvažování nad některými biblickými
texty působí tak trochu rozpaky. Jako například
starozákonní texty, zprávy a proroctví o tom, co
všechno bude provázet příchod Mesiáše – Syna
člověka – do lidského času. Zrovna tak i charakteristika a líčení starozákonního Jahve jako
žárlivého Boha hněvu a trestu je pro mne důvod
k rozpakům. Zatím co tentýž Bůh, ale Bůh Nové
smlouvy, je Bohem shovívavým, je to laskavý
odpouštějící otec – abba.
Zapeklitá věc – skoro jako Jekkyl a Hyde. Co
je tím hybatelem proměny z hrůzného uzurpátora
a vymahatele bezpodmínečné poslušnosti, tvrdě trestajícího provinilé lidstvo třeba i utopením,
v laskavého, odpouštějícího Hospodina? V této
souvislosti mi na mysl přichází taková zvláštní
paralela o tom, jak často takový akurátní, přísný
a nesmlouvavý chlap zjihne, stane-li se otcem.
A tak trochu jako starý chasidský žid věčně pochybující, (protože - není ono to náhodou nějak
jinak…) též téměř hereticky uvažuji, zda právě
toto nebyla ta pravá příčina proměny – skoro
by se dalo říci obrácení – přísného a neustále
vyhrožujícího a trestajícího Jahve. Proměny,
jež nastává příchodem Ježíše do tohoto světa.
Abba milující svého Syna, svou otcovskou lásku
jeho prostřednictvím přenáší na celé lidstvo.
Za obzvláštní příležitost si tento fakt připomínat, považujeme období Adventu. V čase kdy
říkáme, že očekáváme nový příchod Spasitele.
Jenom si zase myslím, jestli to není zase taková naše lidská obezlička, jestli by to ono nemělo
být tak trochu jinak. Po léta totiž tvrdím, že onen
čas očekávání by měl začínat 1.ledna a pokračovat až do 31.12. Že časem adventu by měl být
celý náš život. Očekáváme-li návštěvu, vzácného hosta, naklidíme a nazdobíme svůj příbytek.
A zrovna tak po celý život bychom měli mít svátečně prostřený stůl svého srdce. Stůl, na kterém hostu nejvěrnějšímu předložíme to nejlepší
co máme: pokoru, skromnost, touhu po spravedlnosti, lásku. Pak se nemůže stát, že nás
příchod hosta překvapí. Lidé si vymezili a dali
do kalendáře jistý čas a říkají mu advent. Čas
očekávání příchodu. Ale host, věrný host - a on
věrný je - může přijít kdykoliv, nejen ve vymezený čas. Je na nás, abychom ho poznali a přijali,
abychom jeho příchod nepropásli.
Zmíněný adventní čas než se nachýlí letopočet, je zároveň obdobím různých přání, kde povětšinou dominují slova štěstí a zdraví. Někdo
dává důraz na zdraví, jiný zase na štěstí s odůvodněním, že na Titaniku bylo hodně zdravých
lidí, kteří jaksi zase neměli to štěstí. Konec konců – být zdráv, je svým způsobem také štěstí.
Rovněž si přejeme hojnost Božího požehnání,
jako by to bylo v naší kompetenci. Nu což – ‚bez
Božího požehnání, marné každé namáhání…‘
Asi zase ale za- šťourám ve vosím hnízdě: mám
totiž dojem, že zrovna toto přání je tak trochu
nadbytečné už proto, že je námi neovlivnitelné.
Vždyť tohoto požehnání se nám dostává s každým procitnutím do nového dne, s každou dobře
vykonanou prací, završeným dílem a dobrým
skutkem.
Vymýšlíme gratulace, posíláme pohledy
a maily, SMS s více či méně duchaplnými slovními obraty. Ale proč? Protože se blíží konec roku
a protože to patří k dobrému vychování? Dobře, ale přesto se ptám znovu – ale proč? Proč
60
61
O věrném hostu a „bohulibých“ zvycích
(1Kor.1:10)
na konci roku, proč dost často jen proto kvůli
tomu, že se „to patří“? Dobrá – když už jsem
se zmínil o této zaběhlé praxi, posílat si koncem roku ta různá přání i těm, na které si jinak
po celý rok ani nevzdychneme, dovolím si nabídnout jedno takové universální, platné nepřetržitě
a nejen pro nějakou jednotlivou příležitost: „…
je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit
a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné
mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše,
jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat
ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;
každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne
jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení,
jako v Kristu Ježíši.“ 44)
62
Zamyšlení osmnácté
O intelektu a studu dopouštět se zlého
(1Kor.12:4 - 11)
motto: „Svět byl stvořen kvůli těm, kdo se stydí
dopouštět zlého“.45)
Čtenář této úvahy si patrně po jejím přečtení
řekne, že můj příklon k chasidskému způsobu
promýšlení témat skutečně nepopřu. Věřte,
že mne to ani nenapadne a jsem na to svým
způsobem pyšný. A tak i tato úvaha na téma
‚obdarování‘ ač iniciována slovy apoštola Pavla, je opět tak trochu nestandardní. Už proto,
že se odehrává v rovině dvou témat, jež spolu souvisí - jak se může někdo domnívat, jen
zdánlivě a vzdáleně. Ale věřte, že problém intelektu a konání zla spolu souvisí velice úzce.
Už proto, jak nám dějiny dokazují, že konat zlo,
chovat se špatně, mohou i vysoce intelektuální
lidé. Jeden z největších mudrců a intelektuálů 16. století, rabín Jehuda Löw, uváděl celou
řadu důvodů k odmítnutí teze všemohoucnosti
intelektu:
„Má-li spása lidstva záviset na úspěchu intelektuálním, stává se nezbytně výlučnou doménou hrstky intelektuálů, čímž upírá sebe- aktualizaci celému lidstvu, takže tvoření světa, jehož
účelem je člověk, by bylo všechno nadarmo.
Sebevětší intelekt nedokáže zaručit etické chování, které člověka povznáší nad ostatní tvory
a kterým se člověk připodobňuje Bohu víc, než
sebevětší intelektuální brilantností.“ 46) Jsem
přesvědčen, že zdůrazňování úlohy intelektu,
(či spíše intelektuálnosti) a jeho výlučnosti nad
ostatními úrovněmi lidského bytí, dříve či později vede u některých „intelektuálů“ k tendencím
přejít od vedení k ovládání. A to je rovina, kde se
začíná protínat intelekt s působením zla. Byť ti,
co zlo páchají, to nazývají jinak – třeba, že chtějí
pro své ovládané jenom dobro. Dobro z úhlu pohledu ovládajících.
63
Dost dlouho jsem se pohyboval v řídících
církevních strukturách různé úrovně a tak jsem
si dříve či později musel položit znepokojující
otázku: jsou někteří z nás ještě služebníci Boží?
A nebo už jen služebníci církevních struktur? Či
sloužící jen svým partikulárním zájmům? Zůstával jsem a mnohdy ještě zůstávám v údivu nad
proměnou, která u některých jedinců nastane
když skončí bohoslužba a oni sestoupí z kazatelny či odejdou od Stolu Páně a svléknou talár.
Stále častěji se táži – věří skutečně tito „služebníci Boží“ tomu co hlásají? Vnímají vůbec oni
sami tu proměnu, kdy se i díky jim stává z bohoslužby jenom rutinní facha? Jako by s talárem
svlékli a odchodem z modlitebny odložili i vnímání Boží přítomnosti a vůle - pokud ji vůbec
vnímali. A jsou to, jak jsem poznal, především
tito „služebníci Boží“, kteří se často snaží dokázat svou intelektuální převahu nad svým okolím,
vůči svým bližním. Ještě jednou se táži – vnímají tito „intelektuálové“ Boží přítomnost? Jaké je
jejich vnímání Boha? „Vnímání Boha je relativní
podle vnímatele.“ 47)
Jak tedy vnímají naši „intelektuálové“ a jak
vnímáme Boha i my? Jako tradici? Jako součást folklorních zvyklostí? Slova Bůh, Boží vůle,
vpašováváme do našich rozmluv měrou často
inflační. Vnímáme Boha skutečně celou svou
myslí, celou duší a nebo jen mechanicky opakujeme čtené a slyšené floskule? Víme co od nás
Stvořitel žádá a věříme tomu? A je k tomu zapotřebí vysokého intelektu?
„Cílem Božího tvoření není člověk intelektuální, nýbrž člověk ušlechtilý a ctnostný. Účelem
intelektu a rozumu je vymýšlet věci, které člověku k ušlechtilosti pomáhají.“ 48) Rabi Löw odmítá
všemohoucnost intelektu z několika důvodů, jak
jsem uvedl výše v citaci. Mimo jiné i proto, že sebevětší intelekt nedokáže zaručit etické chování,
které povznáší člověka nad ostatní tvory. Protože právě a jen etickým jednáním, chováním, se
člověk přibližuje k Bohu víc, než sebevětší intelektuální, brilantní duchaplností. Ono jde totiž
také o to, nakolik je tato intelektuální brilantnost
skutečně „ducha plná“, či zda nejde sice o brilantní, avšak účelové, manipulativní a bezduché
žvanění.
Jedna moudrá paní, maminka mojí ženy,
tvrdívala, že vzdělání ještě není záruka inteligence. Inteligentní čtenář proto poznal, že tato
úvaha není filipikou proti skutečným intelektuálům a inteligenci. Je to jen varování před jejich
sklony zneužívat intelektu k manipulaci s okolím.
Konečně i v tomto platí ono „…po ovoci poznáte
je…“ Užívejme proto svého intelektu jenom v té
míře, jež nám byla dána k tomu, abychom mohli
bez uzardění říkat: „I pro nás stvořil Bůh tento
svět, neboť se stydíme dopouštět se zlého.“ 49)
64
65
Zamyšlení devatenácté
„Neklamte sami sebe, milovaní bratří! Každý
dobrý dar a každé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není
proměny ani střídání světla a stínu. Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy,
abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.
Pamatujte si, milovaní bratří: každý člověk ať
je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení,
pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.A proto odstraňte
veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti
přijměte zaseté slovo, které má moc spasiti vaše
duše.“ 50)
Publicista Jakub Horák v jednom svém komentáři k historické události z našich novodobých dějin mimo jiné napsal: „Pravda vítězí ano. Ale pravda je následování sebe sama, hledání v sobě. Můžeme s někým nesouhlasit, ale
tváří v tvář odvaze hledat pravdu bychom měli
s přimhouřenýma očima uznale pokývnout…“
Od vzniku textu, který je v úvodu této úvahy až
k napsání článku Jakuba Horáka, uplynula téměř dvě tisíciletí. A nad oběma těmito texty jsem
si uvědomil zajímavou věc: kazatelské plány
církví dávají určité mantinely, když určují výběr
liturgických textů pro tu kterou neděli, avšak Slovo samo tyto mantinely nebere na vědomí a překračujíc je, dává prostor pro vnímání Boží pravdy
v netušené šíři a především hloubce. Jenom mít
odvahu jít na tuto hlubinu! My se však nejčastěji raději cachtáme na bezpečné mělčině naší
duševní i charakterové plytkosti, aniž nám přijde
na mysl další paradox - že snáze utoneme právě
na takovéto mělčině než na hlubině, na kterou
jsme zváni Kristem. Tady se skutečně nedá nic
ošulit - zde nenalezneme ony anekdotické kameny skryté pod hladinou, umožňující bezpečné
přejití hloubek..
Co už bylo a jistě ještě bude výzev k následování Krista po cestě úzké a trnité. Plná ústa
toho máme, z kazatelen to zní neděli co neděli.
Tak často, že to už nevnímáme. Řeči o bratrské
lásce k bližnímu. Citáty z Písma ovládáme jak
na biblické olympiádě…Jenže vážení, ono nejde
o soutěž ve znalosti biblických textů. Protože
tato znalost nám totiž nebrání zvednout nenávistný křik proti svému bratru ve víře, zvednout
tento hlas hněvem - samozřejmě spravedlivým,
vždyť je to náš hněv! - lát hrubými a nenávistnými slovy. Jako Odysseus s ušima plnýma vosku
neslyšíme, protože nechceme slyšet(!) názor,
zejména pokud není zcela totožný s názorem
naším. Tím voskem v našich uších je naše pýcha a nepokora, pocit vlastní vyjímečnosti. Je
to neochota k dialogu a k rozhovoru, je to naše
pídění se po tom, kdo je s kým a proti komu…
Neklamme se, to se neděje jen mezi řadovými
věřícími, ale k obecnému pohoršení i pohoršení
Hospodinovu rovněž i mezi těmi, jež by měli jít
v čele jako pokorní a svědomití pastýři. Jenom
se nemohu rozhodnout, kdo nese větší vinu zda ten, kdo pohoršení činí, či ten, kdo k němu
mlčí.
Když jsem jako kluk provedl nějakou lumpárnu a potom čelil rodičovským výtkám, dost často jsem slyšel - „že se Boha nebojíš…“ Hledíval
jsem vzpurně kazateli do očí, vždyť jsem měl
svou pravdu, tak proč bych se tedy nějakého
Boha bál? Aby tomu mohlo být jinak, k tomu totiž
chybělo to nejpodstatnější, co dnes už mnohem
starší - a snad i poučen a možná i moudřejší pokládám za prvotní a fundamentální: pokora.
Bez hluboké pokory totiž nejsme schopni lásky.
A to nejen ke svému okolí, lidem, ale ani
k Bohu. „Po ovoci poznáte je…“ Ovocem pokory
je mimo jiné právě schopnost dialogu, schopnost naslouchat a třeba i nesouhlasit. Ale případný nesouhlas s naším názorem nesmí být
66
67
O pokoře a pohlédnutí pravdě do očí
(Jak 1: 19 - 21)
startem ke hněvu a zášti. Bez schopnosti pokory pak si dokážeme tyto hněvy a zášti velice
snadno omluvit naší „ušlechtilou“ snahou o dobro a prospěch širšího společenství - farnosti,
diecéze, církve…Bohužel dost často to je však
především prospěch náš vlastní, osobní. „Marná
je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež
jsou příkazy lidskými.“ 51)
A tak vracím-li se k úvodním slovům tohoto
zamyšlení, chtěl bych připomenout, jak důležité je pamatovat si také i to nedobré. Nikoliv pro
pomstu a odvetu, ale pro poučení sobě i dalším,
jak zlého konání se vystříhat. To proto, abychom
až pohlédneme Pravdě do očí, nepřišli nejen
o svůj zrak vlastní, ale především dokázali uznale, souhlasně, přikývnout tomu co je po nás žádáno - úctě k bližnímu, pokoře, lásce a služebnosti. Abychom se dokázali zamyslet nad tím,
co je hnacím motorem k povýšenosti, zlému jednání a zášti. Je to snad vědomí si svého postavení, funkce, vzdělání? Že když jsem vikář, biskup, patriarcha, ministr, poslanec e.t.c., tak pro
mne je pokora zbytečnou veteší? Ale k čemu
jsou potom všechny znalosti, vzdělání, postavení, chybí-li pokora, se kterou přistupujeme ve
službě ke svému bližnímu? Hlavně nám asi brání ten Odysseovský vosk v uších zaslechnout,
jak se k našim srdcím pokouší proniknout Slovo:
„Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho,
ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje
svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned
zapomene, jak vypadá.Kdo se však zahledí
do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže
není zapomětlivý posluchač, nýbrž také jedná,
ten bude blahoslavený pro své skutky. Domníváli se kdo, že je zbožný a přitom nedrží na uzdě
svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost
je marná.“ 52)
68
Zamyšlení dvacáté
Podtitul tohoto eseje se v textu ještě objeví
a znalý čtenář sezná – a já se k tomu přiznávám,
že pochází od Jana Zahradníčka. „…a nechováš
zášti k pranikomu“. Musím se k těmto slovům
vracet neustále v těchto časech, kdy mezi sebou vedeme různé spory, často žabomyší úrovně. A zatím co svou energii a duševní potenciál
vyčerpáváme ve sporech například o velké či
malé písmeno ve slově B(b)ůh, o správnost překladu, či citace, uniká nám celá řada skutečných
problémů a bolestí, které působí daleko škodlivěji a rozkladněji. Na straně jedné tedy vedeme
žabomyší spory, zatím co na straně druhé jsme
postiženi slepotou a hluchotou k lidské bídě duchovní i hmotné. Vedeme ubohé a tím o to nenávistnější spory a jsme jimi ohlušeni natolik,
že neslyšíme zoufání bezmocných, jsme hluší
i k Božímu slovu.
Jak to jenom nazvat, to naše ustavičné kosé
nahlížení, apriorně negativní posuzování věcí,
dějů i lidí kolem nás, to nevrlé hodnocení každého kroku těch, kteří by měli být našimi bližními?
Kde se v nás – často bez zjevné příčiny, bere
ono zahlížení až nevraživost a neláska? Často
to vyplývá z nepochopitelných banalit - ten či
onen nebo ona, se obléká v rozporu s naším
vkusem, mluví jinak, má jiný smysl pro humor
- a nebo ho taky nemá, jeho přístup k lidem se
nám nelíbí, je líný. Dosadit si do tohoto vzorce
lze spoustu dalších věcí, které s gustem negativně hodnotíme. U druhých.
Jistě jsme mnohokrát slyšeli a možná i četli
v Písmu, že máme milovat své nepřátele. Přece
to, že dotyčný je babral a jeho - třeba zpěv - se
mi nelíbí, to přeci není důvod k nepřátelství, že?
A tím pádem tu také není důvod (není to přece
můj nepřítel), abych ho miloval. Jenom prostě
nemám toho člověka rád a nesnáším ho, což si
samozřejmě nenechám pro sebe, sdělím to komukoliv, jenom dotyčnému ne. Vždyť proč se zatěžovat, unavovat, slovy Písma: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ či: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jediným z těchto maličkých…“
Pokud někdo neví, kde to hledat a ve svém srdci
to nenajde, tak potom rád poradím – hledejte
v Matoušově evangeliu, to je v Novém zákoně
hned to první. A pokud poslechnete toto vybídnutí a otevřete Matoušovo evangelium na příslušném místě, dovolím si ještě jedni radu: číst
je nutné nejen očima, ale především srdcem. Já
vím, je to nesmírně těžké - sám se to neustále
učím, sám občas selhávám. Ale je rozdíl, selželi někdo v náhlém tlaku emocí, únavou v kritickém okamžiku a nebo jestli jde o trvalý způsob
našeho života.
Prostoupí-li náš život takový způsob nahlížení
na naše bližní, který od škarohlídství a posuzování nemá daleko k zášti a odsuzování, to je potom velice zlé. A to především pro nás samotné.
Duchovní velikán, básník Jan Zahradníček byl
člověk, který - viděno prizmatem přízemního lidství - měl neoddiskutovatelné právo chovat zášť
ke svým tyranům a věznitelům. Jan Zahradníček byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu
ke 13 letům žaláře - zrovna, když se jeho ženě
narodilo třetí dítě. V roce 1955 byl kvůli rodinné
tragedii na 14 dnů propuštěn a po pohřbu svých
dvou dcer se znovu musel vrátit do vězení, kde
strávil další čtyři roky. Tento člověk měl bytostné právo na zahořklost a nenávist. Ale přesto
jeho poezie je jasným, zářivým a hlasitým apelem na lásku k lidem a na víru v Krista. V jeho
posledních verších se opakují slova: „…a nechováš zášti k pranikomu“ a „Proti nikomu už
zášti nechováš.“ Nu a pokud ani Bible pro někoho není kompetentní autorita a tím pádem mu
ani nic neřekne Ježíšova odpověď na otázku
70
71
O zášti
Nechováš zášti k pranikomu
(Mt7:1 – 5 ; 18:10)
apoštola Petra, kolikrát je nutné odpustit, (je to
opět v Matoušovi), pak prosím - nechte se oslovit
současníkem, člověkem Janem Zahradníčkem
a jeho krédem: „… nechováš zášti k pranikomu.“
Ačkoliv těmito Zahradníčkovými slovy by mohlo
moje zamýšlení se na tématem skončit, laskavý
čtenář promine, pokud uzavřu tento esej slovy
svými - modlitbou, která nemusí být zrovna někomu příliš libozvučná:
Abba – Otče, Ty víš o naší slepotě k lidské
hmotné bídě, naší hluchotě k prosbám a nářku bezmocných, pláči ponížených. Svou odpovědnost za to vše se snažíme přenést na Tebe
a tak naše litanie přetékají prosbami k Tobě. No,
prosbami…My Tě spíš úkolujeme abys pomohl,
abys učinil, abys byl slitovný. Tedy všechno to,
co my sami zanedbáváme a nečiníme. Odmítáme vzít na vědomí, že abys to vše mohl učinit, nemáš k dispozici nic jiného, než naše ruce
a naše srdce. Zapomínáme na moudrost našich
předků, kteří říkali, že marné je každé naše namáhání bez Tvého požehnání. My jsme ve své
pýše a marnivosti ducha vypustili onu část, týkající se našeho namáhání a toto rčení zkrátili
jen na skuhrání o Tvé požehnání, Pane. Jaksi už
nám chybí vůle a chuť k onomu namáhání.
Odpusť mi Otče, že jsem si tak trochu zajamroval, jak to říkají synové Tvého vyvoleného
národa, Židé. Ty dobře znáš mé monology, mé
spory s Tebou, které troufale někdy nazývám
modlitbou. A také dobře víš, že tato slova, jakýsi
pokus o rozhovor s Tebou, není ani tak prosbou
vůči Tobě, jako spíše volání do vlastních řad.
Otázky jsou zde zbytečné, protože všichni víme,
jenom si nechceme mnohé přiznat, připustit. Ale
Ty, Otče, Ty víš a u Tebe je odpověď, protože Ty
nechováš zášti k pranikomu.
72
Zamyšlení dvacáté první
O učení, dluzích i věrnosti
(2Tim 3: 10, 13 - 14)
Co svět světem stojí, naříkají starší generace
těmi mladšími, jak jsou zkažení, neuctiví, líní, nic
jim není svaté - prostě bída všech bíd. Jako bychom neznali ono okřídlené „již staří Římané…“
Také říkáváme, že to dobré, pěkné a krásné odchází s námi, zatím co ti mladí tvrdí, že to lepší,
pěknější a krásnější přichází teprve s nimi. Velmi obtížně a to ještě jenom někteří a se sebezapřením, si dokážeme přiznat, že naše děti jsou
více-méně do značné míry odrazem přece nás
samých. Naší věrnosti či nevěrnosti danému slovu –lidem i Bohu. Rovněž tak jsou obrazem naší
usilovnosti či pohodlnosti, naší lásky i lhostejnosti a v neposlední řadě naší horoucnosti i naší
vlažnosti. A tak zatím co si nevidíme na špičku
vlastního nosu, mluvíme o tom, co nám mladá
generace dluží a zvedáme káravý hlas i prst.
Připomeňme však sami sobě, zpytujme své
svědomí, zda jsme z pohodlnosti tyto naše děti
nepřecpávali pouze prázdnými, alibistickými formulkami a nebo jim předkládali obrazy lidské
velikosti a důstojnosti. Zda jsme je nesytili hlušinou mrtvých znalostí, místo abychom u nich
pěstovali vůli a styl, jak se věcí chopit. Zda jsme
až příliš nezdůrazňovali vlastní užitek místo užitečnosti. Učili jsme je dostatečně rozpoznávat
a zápolit s tím, co nejen dnešního člověka přitahuje k hromadění požitků, co ho láká – jak se
dnes říká, na konzumním způsobu života? Byli
jsme vždy my sami svým životem, tím správným
příkladem a dostatečně přesvědčivým?
Protože vytvářet z lidského mláděte člověka, celého člověka, znamená naučit ho umění
obdarovávat, protože obdarovat – hmotně, ale
i dobrým slovem, útěchou, je ve svém výsledku pro nás samé radostnější, než dary očekávat. Jen tak nezůstáváme nic dlužní především
73
sami sobě. Vytvářet z lidského mláděte celého
a spravedlivého člověka znamená učit ho prostému rozjímání i modlitbě, neboť jimi se duše
stává košatější a bohatší. Znamená to učit ho
lásce - neboť co nahradí lásku… To je náš velký
dluh - jelikož právě lásky se nám přese všechnu
snahu a předsevzetí velmi nedostává. Pociťujeme to někdy obzvlášť tíživě. Ale pozor - říkáme, že se nám nedostává lásky a vlastně tím
míníme, že my tuto lásku nedostáváme v takové míře, jak bychom si přáli. Cítíte jak to tady
jaksi drhne, že tu zůstává něco nedořečeného,
nevysloveného? Tím nedořečeným a zamlčovaným je skutečnost, že my sami tuto lásku
neposkytujeme v takové míře, aby jí skutečně
byl mezi námi dostatek. A potom je tu ještě jedna věc – pociťujeme, že vedle lásky se tu také
jedná o odpovědnost. Neboť láska -agapé, to
je i odpovědnost. Za sebe, za přírodu, své bližní i za dění v zemi, ve které žijeme. Vynikající
myslitel, básník a letec, počátkem čtyřicátých
let dvacátého století napsal: „Má civilizace, dědička Boží, založila lidské bratrstvo na člověku.
Má civilizace, dědička Boží, učinila každého jednotlivce odpovědného za všechny lidi a všechny
lidi odpovědné za každého jednotlivce. Láska
k Bohu učinila lidi navzájem odpovědné a nastolila jim naději jako ctnost.“ 53) Jak dalece asi
pociťujeme tuto naši odpovědnost jako ctnost?
Není nám spíše na obtíž? Vždyť přece nemajíce
odpovědnost, může se nám žít snadněji. Vždyť
bez oné odpovědnosti nemůžeme mít ani lásku,
které z odpovědnosti pramení! Kdykoliv se nám
zachce volit to snazší, jednodušší, bez obtíží, Je
dobré mít na paměti tato apoštolova slova: „Ty
však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem
jsi přesvědčen. Víš od koho ses tomu naučil.“ 54)
Setrvat v tom, čemu ses naučil…inými slovy –
osvědči svou věrnost získaným znalostem i svému učiteli. A užívej k dobru nejen svému, ale
především i druhých. Těch, kteří čekají na tvou
podanou ruku. Ruku k člověku lze totiž vztáhnout mnoha způsoby - buď v žebravém gestu
natažené dlaně, žádajíce obdarování a nebo
v prostém, vstřícném podání ruky pomocné.
Jsouce obdarováváni, co my poskytujeme potřebným kolem nás, co poskytujeme těm, kteří
nás obdarovávají… Biblická zvěst, Slovo Boží,
je jakýmsi etalonem, neměnným a stálým měřítkem porovnávajícím naše činy i selhání, naši
horoucnost i vlažnost. A je to slovo dobré i pro
toho, kdo tvrdí, že je ateista – i pro něho má toto
slovo trvalou platnost. Protože i pro člověka jenž
Boha odmítá platí - „Nikomu nebuďte nic dlužni,
než abyste se navzájem milovali; neboť ten, kdo
miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání
‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘, jsou shrnuta v tomto slovu: Milovati udeš
bližního svého jako sebe samého. Láska neudělá bližnímu nic zlého. Láska je tedy naplněním
zákona.“ 55)
74
75
Zamyšlení dvacáté druhé
Byl jsem kdysi požádán o promluvu v rámci bohoslužby na čtvrtou neděli adventní s odůvodněním, že moje kázání bývají vždy „trochu nekonvenční“. Což jsem vzal jako výzvu i závazek,
protože vím, jak pravidelní návštěvníci bohoslužeb – v jakékoliv konfesi – a možná i někteří tak
zvaní jednoroční dobrovolníci - což jsou ti, kteří
přijdou na bohoslužby jen jednou za rok a obyčejně jen na půlnoční, ale mají dobrou paměť,
možná zbystří pozornost. Už proto, že rok co rok
v období adventu a vánoc setkávají se obyčejně
se stále týmiž, tak říkajíc tradičními texty, které
jsou odlišné od těch, které jsem jako motto svého kázání zvolil já. Konkrétně z knihy proroka
Izajáše, 13. a 14. verš ze 7 kapitoly. Ona tradice
je dobrá věc, je dobré z ní vycházet, ale já mám
občas pocit, že ač je to dobře míněno, přeci
jen přísloví, že ‚opakování je matka moudrosti,‘
v dnešní době a u dnešního člověka se míjí účinkem. V čase přehlcení různými i hrůznými zprávami, v čase kdy stránky periodik a obrazovky
televizorů jsou přecpány zlámanými nohami,
katastrofami a neštěstími všeho druhu, potom
pozitivní zpráva zapadne často nepovšimnuta.
Prostě ‚jedním uchem tam, druhým zase ven‘ –
když už jsme u těch přísloví.
Takže Advent. Vánoční zvěst v končícím Adventu hovoří – o čem? O kom… Hovoří o očekávaném příchodu Spasitele, Ježíše Krista a připomíná se jeho narození. Opět očekáváme…Naučili jsme se stále na něco čekat. Pasivní, krmeni
balastem tohoto světa. Očekáváme, že opět
někdo za nás něco vyřeší. Že Kristus přijde jako
deus ex machina v řeckém dramatu a vše bude
napraveno, vyřešeno. Ale přátelé – v životě,
v tom skutečném životě – když už byla citována
přísloví, zároveň platí: ‚Přičiň se člověče a Bůh ti
pomůže.‘ Platí, že neexistují snadná a jednoduchá řešení složitých problémů. Platí, vždy platí,
že něco za něco. Něco očekáváme a tak je nutné si také položit otázku: co můžeme nabídnout
my… V čem můžeme být jak tomuto světu, tak
i svému Spasiteli a jeho zvěsti prospěšní? Zmínil
jsem se o tom, jak celé naše žití, celé naše prostředí je prosyceno zprávami o všech možných
špatnostech a neštěstích. Jak marně hledáme
pozitivní informaci. A my máme tendenci tomu
podléhat, skládat ruce do klína a naříkat. Copak
tu není protiváha? Ale je – a je to právě zvěst
evangelia.
Zvažoval jsem velice způsob, jak tuto dobrou zprávu – evangelium – sdělit tak, aby jen
tak neprošuměla kolem nás jako mnoho jiných.
Zvažoval jsem, nakolik se v této adventní a vánoční reflexi držet tradičních textů a tradičních
klišé. Ono není nic snazšího, než vybrat vhodné citáty z Bible a „nabouchat“ je posluchačům,
či čtenářům do hlavy. To je zaběhlý, osvědčený způsob, který bych rád obměnil. A tak jsem
tedy zkusil sáhnout i trochu někam jinam a pozorný, literárně zdatný čtenář či posluchač pozná, že jsem čerpal ze studnice moudrosti autora, který bývá obyčejně považován za humoristu, avšak jeho myšlenkové exkursy týkající
se morálky, etiky, společenských vztahů, jdou
velice často až ke kořenům věcí. „Pyramida lidského zla – Bůh nám buď milostiv – se zvedá
vysoko. Avšak záznam dobrých lidských skutků je zapsán ve smíchu dětí, v záři očí milenců,
ve snech mladých lidí – nikdy nemůže skončit
v zapomnění… Z půdy útisku a zla vyrostla nejednou i schopnost k oběti a odvaha k Pravdě.
Celé věky na sebe vřískají nenávist a zloba,
ale hlasy lásky a útěchy neexistují o nic méně,
i když mluví jen šeptem, se rty u našich uší…“ 56)
To je to, oč tu běží - záleží jenom na nás
76
77
O jhu, ctnostech
a náboženství pro všední den
(Adventní reflexe)
(Iz7: 13,14)
čemu dopřejeme sluchu, zda nepřeslechneme ony šeptající hlasy lásky a útěchy. Taková
je i zvěst o Ježíši Kristu. Vskutku záleží jenom
na nás, (kolikrát toto už zaznělo!) zda tato nádherná zvěst o potřebě radosti a lásky k člověku,
se bude šířit pouze od ucha k uchu, zda zůstane uzavřena jen ve zdech kostelů a modliteben
a nebo zda bude znít nahlas do světa. Občas
slyším – vše bude lepší, jen se držme desatera
Božích přikázání. Někdy uvažuji nad tím, jestli
těch deset přikázání není tak trochu nadbytečných. Jestli přeci jenom ta dvě přikázání, která
přinesl právě ten, jehož narození si o Vánocích
připomínáme. Jediná dvě přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou
svou duší a celou svou myslí. Miluj bližního svého, jako sebe samého“ 57), nepřeváží všech těch
deset, které přinesl Mojžíš tesaná v kamenné
desky…
Ano, miluj ho obyčejnou, lidskou a praktickou
láskou. Nesuď, neodsuzuj…Luis Stevenson kdysi řekl, že být vlídný, přívětivý, tolerantní, spravedlivý a veselý, je tím nejlepším náboženstvím
pro všední den. Mnozí se totiž úzkostlivě upínáme k Desateru a dá nám tolik starostí, úsilí, abychom ne-zabili, ne-pokradli, ne-požádali manželku bližního svého, ne-vyřkli křivého svědectví, že už nám ani nezbývá čas na to být jeden
ke druhému vlídný, tolerantní, spravedlivý. „Či
je snad laskavý a nesobecký člověk zloduchem
jen proto, že někdy v něčem selhal, protože nedokázal potlačit své přirozené instinkty? A nebo
je na druhou stranu úzkoprsý mrzout, neschopný šlechetné myšlenky, dobrého skutku, tím nebeským svatouškem, protože přirozené instinkty
nemá? Jak by v našich očích asi obstál apoštol
Petr? Ten svého učitele zapírající, slabošský
a bezzásadový Petr? Jaké měl štěstí, že ostatní
apoštolové a hlavně jeho učitel, nebyli tak přísní
v pojetí ctnosti. Zdá se mi totiž, že jsme zapomněli na skutečný význam slova ctnost. Kdysi
znamenalo to dobré, co v člověku je, bez ohledu
na jeho špatné stránky, které se u něho vyskytují rovněž, jako plevy u zrna. Odstranili jsme
ctnost a nahradili ji počestností.“ 58)
V úvodu jsem zmínil proroka Izajáše odkazem
na místo, kde jsou jeho slova uvedena v Bibli.
Dovolím si tentokrát citovat přímo jeho slova,
zapsaná v 58. kapitole knihy Izajáš, ve verši devátém a desátém: „Odstraníš-li ze svého středu
jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý
k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti
v temnotě světlo…“ Dá se to přeložit také tak,
že máme odstranit ze svého života jho falše, samolibosti a pachtění se po hmotných statcích,
odpustit si používat hrozící prst naší farizejské
povýšenosti nad jinověrci, falešného pocitu naší
křesťanské výlučnosti a pokorně se vrátit k našim ctnostem. Uložit si půst od ničemných slov
prázdných řečí, drbů, pomluv a odsudků i braní
Božího jména nadarmo, ničemných slov slibů,
o kterých víme už v okamžiku jejich vyřčení, že
nebudou splněny.
Takže závěrem – co můžeme tomu, jehož příchod očekáváme, nabídnout my? Navrhuji - nabídněme mu a to celoživotně, to co je uvedeno
v předchozích řádcích - svůj půst od špatností
a pinožení se za marnostmi tohoto světa. Nabídněme mu své zřeknutí se jha samolibosti a nedobrých skutků, nabídněme mu místo ničemných
slov, čistotu svých srdcí a myšlenek. Protože
tak, a jedině tak, nám vzejde v temnotě světlo,
protože tak, a jedině tak, můžeme být užiteční
v díle, ke kterému jsme vyzváni: připravte cestu
Páně. Narovnejme cesty pro příchod Páně, také
tím, že především narovnáme křivolaké stezky
svých životů.
78
79
Zamyšlení dvacáté třetí
O modlitbě, pokoře a tichu
(Flp 1:3,4; 2:13; Gal5:13,14)
„Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného
s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě,
znamená učit se tichu.“ 59)
A to je velká a nesnadná práce - učit se tichu
ve svém srdci, tichu pokory. Nejde jen o jakési momentální poznání – alespoň pro mne jde
o výslednici dlouhodobého poznávání, vnímání
a přijetí poznaného. To přijetí je někdy velice,
velice těžké, protože býváme zatíženi tím, čemu
paní profesorka Jiřina Šiklová říká naučená bezmocnost. To jest tendencí přenášet své trable
k řešení na lidi kolem sebe, směnit tyto obtíže
za pozitivní výsledek usilování druhých. Dokážeme mistrovsky lkát a pohoršovat se nad falešností lidí, nad jejich nectnostmi. Stačí se ale
zeptat – „…dobrá, máš pravdu, ale co jsi proti
tomu podnikl? Cos učinil pro odstranění tohoto
nedobrého z vlastního života?“ Nadáváš na tmu,
zkusils‘ ale zapálit alespoň jednu malou svíčku?
Světýlko dobrého skutku, laskavosti, dobrého
slova? A jako odpověď vzápětí uslyšíme opět litanie o vlastní bezmocnosti a o nutnosti snažení
se …ěch druhých. „Hospodine, veď spor s těmi,
kdo vedou spor se mnou, bojuj proti těm, kdo
proti mně boj vedou…“ 60) Doslova návod pro ty,
kteří si nechtějí sami „omočit“.
Teologicky fundovaný znalec a vykladač Starého zákona by jistě dokázal vysvětlit, že ať už
úvod této statě, či zmíněný žalm 35 celý, nelze
pojímat takto prvoplánově. Možná má pravdu.
Ale kolik je mezi námi teologicky fundovaných?
Zatím se mezi věřícími i těmi hledajícími, setkávám především s těmi, kteří se prvoplánově řídí
radou složit vše co tíží, Tvůrci k nohám. Ano,
přečasto voláme k Tvůrci a klademe na něj své
81
bolesti, nezdary a trápení a úkolujeme Ho svými
přáními, žebroníme, aby naše problémy za nás
vyřešil. Nebrojím proti tomu, svěřit se se svým
trápením a bolestmi někomu jinému – vždyť stále platí, že sdělená bolest je prý bolest poloviční. Ale nechtějme, aby ji za nás řešil – on může
jen pomoci. Nic víc, ale také nic míň. A tak se
v kontextu řečeného přiznávám, že po přečtení
žalmu 35 – a to nejednou, vždy se to ve mně
nesouhlasně vzepře zejména proti onomu závěrečnému vyznění ‚Pane Bože pomoz mi a já Tě
budu chválit.‘ Protože to jsme celí my – neustále
nám jde o jakýsi handl ‚něco za něco,‘ neustále
se snažíme směnit a směňovat, řekl bych až nechutně kšeftovat pro svůj klid.
Křesťané říkají, že Bůh je náš Otec. Jistě, ale
sáhněme si sami sobě do svědomí, jak často
jsme vlastnímu pokrevnímu otci nerozuměli, jak
často jsme se vzpírali jeho vůli. Jak jsme se někdy i díky jeho nárokům domnívali, že nás nemá
rád, zejména když nás nechal tak zvaně „vykoupat“ v našem vlastním průšvihu. A až teprve s odstupem let to chápeme, rozumíme proč
tak jednal a my jsme mu za ty „koupele“ vděční.
Bohužel už mnohdy nemáme příležitost mu to
říci osobně. Ale vůči Tvůrci, vůči Bohu, tu šanci
máme neustále. Proč tak ale nečiníme a nebo
jen jaksi neochotně, s falešnou cudností? Vždyť
i jemu bychom měli být vděční a chválit ho i tehdy, když nás naše namyšlené lidské hlupství
bude přesvědčovat o tom, že to se tedy moc „nevycajchnoval“, když nám momentálně v našem
průšvihu nepomohl tak, jak jsem si představovali.
A ačkoliv nevíme, ba ani nemůžeme vědět
proč tomu tak je, přesto máme drzost soudit, ba
i vyčítat Bohu jeho – z našeho pohledu zjevnou
nespravedlnost. Natolik nás přemáhá naše nepokora a pýcha na vlastní, (jak si my myslíme)
dokonalost. My však dokonalí nejsme a ani nemůžeme být. Ten jediný, kdo dokonalý byl a je
a to svou obětí za nás všechny, je Kristus.
„Spravedlnost, to znamená chápat člověka
jako prostředek a jako cestu. Má láska spočívá v tom, že mu pomáhám, aby se sám v sobě
zrodil…“ 61) Tak mluví vládce pouštního města,
Citadely, tak ale také jedná i Bůh – jen díky jeho
prostřednictvím obětavé lásky, se musí v nás
samých zrodit naše spravedlivé lidství. Známe
však skutečně onen nesmírný rozměr obětné
lásky jeho Syna? Asi ne, protože kdo pozná lásku, ten si neklade již žádné podmínky a otázky.
Nežebroní v modlitbách o odpověď. „…láska
začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný
dar. Láska je především modlitba a modlitba je
ticho.“ 62)
Mnoho se mluví i píše o významu modlitby. Nikde jsem se však nesetkal s tím, že akt modlitby
sebou nese automaticky odpověď, či směnu. Jen
naději. I když – nehaňme každou směnu. Každá
směna přece znamená ‚něco za něco‘. Co nám
nabízí Bůh, to víme. Nebo bychom měli vědět.
Tak co tedy můžeme nabídnout my? Protože
k té směně nejzásadnější, potřebujeme devizu
nad jiné důležitou a přitom velice nedostatkovou
– pokoru a tichost srdce. „Pokora srdce nežádá,
aby ses pokořoval, nýbrž aby ses otevřel. Právě
ona je klíčem ke směně. Teprve potom můžeš
dávat i přijímat…pokora není podřízenost vůči
lidem, ale vůči Bohu…“ 63) A tak snažně prosím
– netlačme Hospodina do kouta svými žebravými modlitbami a žehráním na nepřízeň osudu,
kdy (nepřiznaně) jsme vedeni především snahou
po pomíjivých výhodách. Důležité je směňovat
drobné mince svých dobrých činů, svých každodenních i malých obětí, své skutky lásky nikoliv
za odměnu zde, v tomto čase, ale za to nejdůležitější – za naději.
82
83
Zamyšlení dvacáté čtvrté
„Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst
a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému
a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jako poledne.“ 64)
Jednoho sobotního únorového a tudíž mrazivého rána, mi vytanuly na chvíli dvě věci. Jednak že je nejvyšší čas připravit si text epištolního čtení na nedělní bohoslužbu a věc druhá
– bylo to takové mžikové problesknutí, zákmit –
vzpomínka na jeden srpnový večer v roce 1987.
Na první a možná i na další pohled to ledaskomu
nedává smysl a souvislost mezi mrazivým únorem a parným srpnem mu může unikat. Patnáctý
únor je výroční den úmrtí vzácného člověka –
Miroslava Horníčka a možná právě to vyvolává
onu spojnici mezi počátkem postního období
v únoru 2005 a srpnovým večerem s Miroslavem Horníčkem v liberecké vinárně Jizerská huť
v roce 1987, kde se konal první z cyklu pořadů „Přijďte k nám pobejt“. Možná tomu bylo tou
vzpomínkou a možná také tím, že to byla slova proroka Izajáše, která mi padla do očí, když
jsem otevřel Bibli v místě, které jsem si den před
tím označil záložkou, abych nemusel dlouho
listovat, až začnu pracovat na textu epištolního
zamyšlení pro nedělní bohoslužbu. Přečetl jsem
si zmíněná slova z knihy proroka Izaiáše několikrát, pak jsem odložil Bibli a ještě v pyžamu jsem
si udělal snídani, do magnetofonu vložil pásek
s nahrávkou onoho srpnového večera a poslouchal. Poslouchal jsem a zapomněl i na snídani.
Takový malý neplánovaný půst.
Ale abych se vrátil k otázce, kde že je souvislost mezi zamýšlením se nad nedělní epištolou
v únoru roku 2005, textem z Izaiáše a srpnovým
večerem v roce 1987? Spočívá v tom, o čem se
na zmíněném setkání s Miroslavem Horníčkem
v Jizerské huti mluvilo především – o vztahu
člověka k člověku, o hledání životních pozitiv.
O hledání a vyzdvihování toho dobrého co v lidech je, ale také o smyslu obdarování a rozdávání se. Tedy to, o čem vlastně hovoří i zmíněný
text z Izaiáše, mi vlastně v podvědomí vyvolalo vzpomínku na Miroslava Horníčka, člověka,
který se uměl rozdat. Člověka, u kterého jsem
za celá dlouhá léta našeho vztahu nezažil hrozící prst, či ničemná slova. My jsme si svůj život
v čase jsme si rozškatulkovali mimo jiné i do různých údobí, kdy od jednoho data ke druhému se
připomíná a uctívá cosi a od data dalšího k datu
následujícímu, zase něco jiného. Asi to tak má
být, že si takto něco připomínáme a zafixováváme v paměti, aby se nám to vůbec ze života nevytratilo. Jistě, milníky – ukazatele, nám říkají co
od kdy do kdy – například Advent, trvá. Myslím
si však, že důležitější než milníky a etapy je, aby
se nám – například zmíněný půst, postní období,
advent, prolínaly celým životem. A když už tu má
být nějaké ohraničení, tak ať trvá od okamžiku,
kdy jsme počali rozum bráti, až do smrti.
Když už jsem zmínil půst – ve Starém zákoně
jsou na toto téma minimálně dvě pasáže a lepší
znalec Písma než jsem já, jistě připomene i další. Já však mám na mysli především ten text,
který jsem dal do úvodu tohoto eseje. Tímto textem jsem se zaobíral nejednou (například esej
O jhu, ctnostech a náboženství pro všední den)
a mohu konstatovat, že v kapitole, ze které je
onen výňatek a má název „Pravý půst“, tak tam
se nikde nedočtete, že tento půst začíná némlich devátého února a končí ausgnerechnet Velikonocemi. Domyšleno do důsledku – chceme-li,
aby soumrak našeho života nebyl k neunesení,
postěme se. Postěme se půstem od jha naší samolibosti, domýšlivosti a nestřídmosti ani ne tak
v jídle, jako v pachtění se po povrchních požitcích. Mělo by nám jít o půst od hrozícího prstu falešného pocitu naší křesťanské výlučnosti
84
85
O odvaze k pravému půstu
(Iz 58:9,10)
ale i o půst od ničemných slov prázdných řečí,
pomluv, drbů a marných slibů, zejména pak ničemných slov braní Božího jména i jmen bližních
nadarmo.
Opakem půstu je nestřídmost a obžerství.
Tato nestřídmost a obžerství – a nemusí jít jenom o jídlo, nás provází celým životem. Toho
více, někoho méně, ale nevyhýbá se to nikomu –
snad jenom svatému. V kontextu tohoto pak pravým půstem potom nemůže být nic jiného, než
upřímná snaha o trvalé odříkání se zmíněných
nectností po celý život, nikoliv jen ve vymezeném postním období podle kalendáře. Jsem přesvědčen, že Tvůrce spíše shovívavě přimhouří
oči nad našim řízkem v pátek, než nad tím, že
se sice proklamativně postíme od jídla, zatím co
naše srdce svírá jho falše a naše ústa znečišťujeme ničemným slovem. A tak přeji nám všem,
abychom ani tak nehleděli na údobí podle kalendáře, ale nalézali dnes a denně, stále dosti sil
a odvahy ke nekončícímu zápasu s naším jhem,
našimi ničemnými slovy, naším hrozícím prstem.
Je to cesta nesnadná, ale jsem přesvědčen, že
správná – protože jenom tak, na konci této cesty
můžeme usmířeni a bez uzardění říci „zde jsem
a zde můj počet skutků, Pane. Ty pak suď…“
86
Zamyšlení dvacáté páté
O tom, co trvá
(Mt 24:42,44)
„Bděte tedy, protože nevíte, ve který den váš
Pán přijde… Proto i vy buďte připraveni, neboť
Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“
65)
Zeptá-li se rozhlasová redaktorka lidí na ulici, co jim říká pojem Advent, dost si jich uvědomí, že je to čas předvánoční. Což je asi tak
všechno. Snad ještě, že to bývá i čas plískanic
a ve městech slaného marastu na botách. A já
dodávám, že marastu bohužel nejen na botách,
ale i v mnohé duši a mysli a to nejen po čas Adventu. Takže – advent…čekávání. Očekávání
příchodu a my křesťané říkáme, že Spasitele.
Tak často to říkáme, tak často o tom mluvíme,
že i pro mnohé křesťany se z toho všeho stává
jakási prázdná množina slov, slovních formulek
patřících k náboženským úkonům v tom určitém
období církevního roku. Možná je to právě tím,
že používáním určených slov a pojmů i čtení
vybraných pasáží Písma a zase jen v příslušných obdobích zmíněného církevního roku, že
si tato slova evangelisty Matouše ze záhlaví
eseje nedokážeme promítnout do celého času.
A po celý náš čas. Že advent máme zasazený
pouze do rámce čtyř týdnů před štědrým dnem,
nikoliv po celý čas který tu na zemi jsme. Přece
nechce někdo tvrdit, že očekává příchod Kristův
jen po čtyři týdny v zimě??
A tak se tímto vybídnutím ke bdění vlastně
advent stává výzvou, která je pro nás platná neustále, bez časového vymezení. Možná, že leckterý teolog by mi to vysvětlil – anebo zatemnil proč a jak, z jakých důvodů je to či ono stanoveno, proč se to tak koná. Ale pozorní čtenáři si již
všimli mé určité ostražitosti vůči teologům. Jsem
na tom asi jako ten bodrý moravský synek, který
po absolvování olomouckého bohosloveckého
87
semináře pokračoval ve studiích v Římě, v Nepomucenu. Maminka, která za ním přijela a viděla všechny ty tabule se slavnými jmény teologů,
pravila: „Jozífku, tady je tolik slavných profesorů
a teologů, kteří vás vyučují, vy musíte být tak
pevni ve víře…“ „Víte maměnko,“ odvětil Jozífek,
„navzdory tomu, že je tady tolik slavných teologů, my jsme pevni ve víře…“
Je to sice anekdota, která však má racionální
jádro, ale víte, kdykoliv hledám v Písmu a zamýšlím se nad texty které byly vybrány pro jakoukoliv
příležitost, tak se mi vtírá myšlenka, zda je to
vůbec zapotřebí, přidávat další slova k tomu, co
nám sděluje Kniha knih. Není to jenom lití vody
do vína? Vždyť co my slabí, hříšní, a často se
Hospodinu vzpírající, můžeme k těmto slovům
v Písmu dodat? A tak jsou – alespoň pro mne,
takové chvíle časem vnitřního sváru, který se
poznenáhlu mění v rozjímání, kdy vnímané slovo Písma se stává setbou, či kamenem bohulibé
stavby. A věřím, že každý, kdo podobně ve svém
srdci usiluje o takovouto stavbu, už v tomto okamžiku se stává vítězem. Nad sebou, nad svými
slabostmi. Není to jednoduchá cesta – ale ona
žádná cesta k Bohu není jednoduchá. Mnohdy
z ní sejdeme, znovu a znovu začínáme, snažíce
se odolat malomyslnosti, apatii. Avšak je tu přeci
jen naděje. Naděje, která je obsažena ve zvěsti.
Tato zvěst o prvním příchodu, o narození
Krista je časově zasazena do zimního slunovratu, a já v tom spatřuji úžasnou symboliku.
Po dlouhých bezútěšných a mrazivých zimních
nocích, jakými je i naše zajetí v hříchu, počíná
se rodit nový čas, začíná nabývat převahu vláda slunce, zdroje tepla, světla a radosti. Nabízí
se nová šance pro život, pro člověka. Člověka
reptajícího, který je neustále nespokojen se
vším kolem sebe, ale zároveň je paradoxně přesvědčen o své dokonalosti, a je spokojen sám
se sebou. V této své nepokornosti máme neustále nové nároky, chceme stále něco nového
a vždy o něco víc. Pouhá zvěst nám najednou
nestačí. A teprve když na nás dolehnou útrapy
a strázně, teče-li nám do bot pak se dokážeme
i semknout a najednou víme o Bohu, ke kterému
se obracíme s prosíkem. Běda, začne-li se nám
dařit a pomine-li ohrožení. To už si zase stačíme sami a mnozí bližní a Boží nároky nám jsou
spíše na obtíž. Ale - skutečně si stačíme sami?
Celý život nás provází podobné otázky. Obyčejné, všední, ale i otázky přesahující hranice našeho chápání a vědění.
Tak jak je to - stačíme si skutečně tedy sami?
To je jen jedna z mnoha otázek, které si můžeme klást. Ale na všechny je jenom jedna odpověď - nic nezmůžeme, nic nepochopíme, chybí-li
nám onen klenbový svorník horoucnosti, jímž je
víra. Víra bez podmínek, víra, která si nežádá
důkazů. Víra v příchod Krista, který existuje, tak
jako existuje láska. Neboť on je živoucí láskou,
pravdou a nadějí. Tady by mohla by být tečka,
konec eseje. Laskavý čtenář promine, když místo pouhé tečky použiji pro ukončení svého zamýšlení jiný příběh, který je z konce 19. století:
V roce 1897 se v New Yorku obrátila na časopis Sun, tehdy osmiletá Virginie O‘Hanlonová
s jednou takovou naléhavou otázkou, o jakých
jsem se již zmínil. Ta otázka byla možná z pohledu dospělých naivní, ale pro to malé děvče měla
odpověď životní důležitost. Ptala se, zda existuje Santa Claus, což v anglosaském prostředí je
pro děti totéž, co pro středoevropany Ježíšek.
Ta malá dívenka se ptala se stejnou naléhavostí,
s jakou si i my často klademe otázky po mnohém, co je rukou i rozumem neuchopitelné.
Odpověď šéfredaktora Francise Curche, která
byla otištěna v onom roce 1897 na první straně
časopisu Sun, byla sice adresována malé Virginii, tázající se po existenci Santa Clause, ale já
jsem přesvědčen o její nadčasovosti a obecné
platnosti. Ve své odpovědi, tehdy v roce 1897,
šéfredaktor Francis Church osmileté Virginii
88
89
mimo jiné píše:
„…žádný člověk ho nemůže spatřit jen tak.
Nejdůležitější věci totiž zůstávají skryty našim
zrakům. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno
a zcela. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat
ony krásné obrazy které ti ukazoval, ale najdeš
jen pár barevných střepin. Nic víc. Proč? Protože skutečnost je zahalena závojem, který nedokáže protrhnou žádné násilí. Lze jej pouze poodhrnout. A to dokáže jen víra, poezie a láska…“
Tolik šéfredaktor Francis Church. A věřte moji
milí, neznám lepší odpověď a pochybuji, zda by
kterýkoliv sebelépe fundovaný teolog, duchovní
či filozof, dal lepší. Neboť na dotazy těch, kteří
hledají a ptají se, nelze odpovědět jinak, než že
nic na tomto světě není trvalejší a pravdivější,
než víra a láska. Kde je nalézt? Není třeba chodit daleko. Pouze je nutné zapátrat především
ve svých vlastních srdcích. Neboť jenom tam se
skrývá jak peklo zatracení našich vin a špatných
skutků, naší nepokory, naší lhostejnosti a malomyslnosti, tak ale i nebe naší lásky, pokory,
soucitnosti, tolerance, vlídnosti a porozumění.
Kéž toto si dokážeme plněji uvědomit v každém
čase, nejen v tom předvánočním. Protože čas,
jenom čas je tím měřítkem trvalosti hodnot: říše
vznikají i zanikají, vládcové jsou na výsluní slávy i upadají v zapomenutí, mnohé co se zdálo
nehnutelné, pomíjí. Avšak to co trvá, je biblické
poselství lásky a naděje.
90
Zamyšlení dvacáté šesté
O poselstvích a hledání
(Flp 2: 14 - 16)
Stalo se to před lety. Na jednom ze setkání na liberecké faře husitské církve vyprávěla paní Jiřinka o svém dětství, o kraji kde žila. Upřímně
se přiznávám, že jsem byl tak trochu zaskočen.
To se nám čas od času stává a míváme v takovém případě povětšinou trapný pocit jakési nepatřičnosti. Tentokrát to bylo zcela jinak a to, co
jsem cítil, bylo dojetí, krásné dojetí a myslím, že
jsem tento pocit neměl já sám. Paní Jiřinka nás
ve svém vyprávění zavedla mezi lidi a do krajiny
svého mládí. A to nejen krajiny místopisné – dala
nám nahlédnout i do krajiny svého srdce a své
duše. Na závěr svého vyprávění každého účastníka setkání obdarovala kamínkem právě z míst,
kam ji vzpomínky a srdce táhnou. Ten kamínek
stále mám a budu ho opatrovat, vždyť mi s ním
předala i kus svého „JÁ“. Budu ho opatrovat, tak
jako se opatruje cenné poselství duchovní lásky,
agapé a to je nesmírným obdarováním.
Uvažuji nad tím, jak nesmírně potřebná jsou
takováto poselství, a jak obohacující jsou takovéto návraty do krajiny dětství a srdce. Dochází tak
k odkrývání ledasčeho, co by jinak zůstalo zasuto
pod příkrovem uběhlého času, bylo by zapomenuto mnohé, co naši předkové po sobě zanechali
a co nám tak často schází. Bývají to také zapomenuté dary tichých a vlídných společenství s rodiči,
přáteli, dary myšlenek a odkazů, na které jsme
v běhu let pozapomněli a bez nichž je život člověka prázdným provizoriem. A přitom každý v sobě
nosí škálu možností, jak takto obdarovat. Možnosti, které se rozvinou a připomenou teprve tehdy,
když navážeme na své kořeny tak, abychom mohli
předat smysluplné poselství. Poselství a svědectví
o své cestě a svém hledání. Celý život něco hledáme - „avšak nalézáme teprve tehdy, dokážeme-li
se směnit za něco, co je větší, než my sami.“ 66)
92
A proto je velice dobré vracet se do svých
krajin dětství a rozpomínat se. A možná – zcela jistě – se rozpomeneme i na to, co nám bylo
vštěpováno a dnes je zakryto nánosem životních starostí i všedností času. Cesta vzpomínek
je cestou, jak se vrátit k dobrým pramenům, které jsou zdrojem dobře žitého času: víra, láska,
pokora a vděčnost. Tyto návraty nemusí být pro
každého jednoduché a nebolestné, avšak je to
dobrá cesta ke správnému cíli. A bylo by chybou
si myslet, že tohoto cíle lze dosáhnout i jinak –
cestou nehybné odříkavosti, se kterou - jak si
mnozí myslí - jde ruku v ruce vzdálený příslib
věčného života. Ale od smrti, od věčné smrti ducha nás však osvobozují pouze činy. Mohou to
na té naší cestě být činy velké, ale i množství
činů drobných, každodenních, avšak především
tvůrčích, jdoucích ku prospěchu bližního. Zůstává totiž nezpochybnitelnou pravdou, že „…člověk dosáhne věčnosti tím, že tvoří – pro dobro
a v čase jež mu je vyměřen. Jinak cítí úzkost,
když mu chybí ztotožnění, sounáležitost když si
neuvědomuje sebe sama jako součást širšího
bytí, plynoucího ze Stvoření.“ 67) Na této cestě
pak nesmíme poztrácet onen dar paměti a vzpomínek, které jsou významnou posilou v putování
životem.
A tak - vracejme se do krajin svého dětství
a nalézejme tam své kořeny. Nacházejme se
sami v sobě a svých bližních. Protože jenom
tak se můžeme – cestou pokory, daru a oběti –
uskutečňovat a dosahovat tak vyšších hodnot.
Protože z oběti se rodí u člověka láska a z lásky
se pak rodí ona mnohočetná pouta, která nám
dávají smysl bytí.
93
Zamyšlení dvacáté sedmé
O příběhu ve zkratce
(2K4: 5-6)
Příběhem ve zkratce bývá anekdota. Zhuštěný
děj, stručné, lapidární a mnohdy překvapující
vyústění, budící často i smích a pobavení. Takové bývají i anekdoty tradované v židovském
národě a myslím si, že obecně oblíbené. Jsou to
příběhy, které přijímáme s pochopením, porozuměním a když nás rozesmějí, nebývá to smích
výsměšný či hanlivý, ale spíše pobavení nad
tím, jak často se v příběhu poznáváme my sami.
V Deuteronomiu, tedy páté knize Mojžíšově, je
pátá kapitola nadepsána „Opakování desatera“.
A jedno z přikázání, které občas citujeme v zestručnělé podobě, zní: Pomni, bys den odpočinku světil. V souvislosti s tímto textem se mi evokují dvě myšlenky, které spolu na prvý pohled
nesouvisí – vždyť ta jedna myšlenka či námět
je dokonce anekdota, což z takového fundamentálního farizejsky zabarveného pohledu se může
zdát dehonestující, znesvěcující. Ale posuďte
sami: Stvořil Bůh zemi a lehce odpočinul. Pak
stvořil muže a opět lehce odpočinul. Nakonec
stvořil ženu a od té doby si už nikdo neodpočinul.
Jako každá anekdota i tato je příběh ve zkratce a její skutečná výpověď je až v tak zvaném
druhém plánu příběhu. To jest v jejím účinku
a odezvě a následujícím zamyšlením nad touto
odezvou. Možná, že by si to zasloužilo obsáhlý
rozbor vyřčeného, ale – troufám si tvrdit, že pohoršené reagování na tuto anekdotu má stejné
kořeny jako pohoršení farizeů nad tím, když Ježíšovi učedníci v sobotu při cestě obilím mnuli
klasy a chroupali zrníčka. A zamyslíte-li se nad
Ježíšovou odpovědí farizeům (Mt 12:3-8) zjistíte,
že se v ní skrývá posměšný osten vůči nim, osten usvědčující je z toho, že sami neznají to co
hlásají a co vyžadují. Nepřipomíná vám to něco
nebo někoho?
95
„Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží,
nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří
Boží doporučujeme svědomí všech lidí…“ 68) Jinými slovy, a to je ta myšlenka druhá k danému
tématu – nepromítejme do osudů a životů druhých své osobní představy a názory přesto, že
jsme přesvědčeni o jejich nevývratné správnosti
a třebas pokušení k takovému jednání je veliké.
To by svědčilo pouze o tom, jak se nám velice
nedostává pokory a to je jenom pro smích. Troufám si tvrdit, že by se bavil i Hospodin. Neboť
– při vší úctě ke Svatým Písmům, čtete-li jejich
zvěst skutečně pozorně, seznáte, že Hospodin
má vynikající smysl pro humor, že je – jak by řekl
pan Werich, jedinečný srandista. Nebýt tomu
tak, nedaroval by nám přece absolutní svobodu.
Jistěže tento jeho dar velice často zneužíváme.
Ale jsem přesvědčen, že Hospodin se jedinečně baví, jak si tím dokážeme život zkomplikovat.
A vzhledem k tomu, že abba je údajně vševědoucí, musel vědět dopředu než nás takto obdařil, co svým darem způsobí. Což samo o sobě je
dobrým námětem pro anekdotu, či přímo anekdota sama.
96
Zamyšlení dvacáté osmé
O nabídce daru
(Ř8: 12,13)
Inspirací k tomuto textu byli tentokrát kupodivu
herci a jejich písničky, písně – vyznání. Už dnes
nevím, kde jsem přišel k té staré vinilové desce
–„elpíčku“. Podstatné bylo a je, co ve svých textech na té staré gramofonové desce s názvem
„Herci zpívají“ ve svých písních protagonisté
vyznávali. Poslouchal jsem pana Josefa Kemra,
jak zpívá o své herecké profesi, o tom, co by - při
tolika jím ztvárněných postavách a lidských povahách – měl mít ve svém štítu, na svém erbu.
Z toho všeho přemítání mu vyšlo přání jediné –
mít čistý štít.
Bývá to jedno z přání která míváme, zejména chystáme-li se k tomu poslednímu účtování.
Mít čistý stůl, čistý štít bez poskvrny vin a hříchu. Ale ono nemusí jít o účtování poslední. Ten
otevřený účet, otevřený již při našem příchodu
na svět, je dobré vyrovnávat každým dnem,
každou hodinou. Protože náš dluh je vlastně
dluhem permanentním, který máme nejen vůči
svým nejbližším, ale především k našemu Tvůrci. Přestál-li někdo těžkou nemoc, vyvázl-li bez
újmy z nějaké katastrofy, říkáme o něm, že se
„podruhé narodil“. I členu židovské rady, farizeji Nikodémovi na jeho otázky odpovídal Ježíš:
„Amen, amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo
znovu, nemůže spatřit království Boží.“ 69) Nikodém tomu neporozuměl, nepochopil. Zrovna
tak, jako to nechápou i dnešní lidé a to i mnozí
křesťané. Každé ráno, když se probouzíme, dostáváme opakovaně tuto šanci – znovu se narodit. Ovšem pokud přijmeme tento dar ranního
svítání, tohoto probuzení, tento dar nového dne,
jako neustále se opakující nabídku nové šance,
kterou nedokážeme v plnosti ocenit. Je to šance
pro všechny a křesťané dodávají, že je to nabídka daru Ducha Božího. Toho Ducha, který nám
97
nabízí v plnosti žít v království Božím. Ne někdy v budoucnosti, někde na nebesích. Ale teď
a tady, v nás a mezi námi…
Toto království je jako v pohádce – zakleté.
Nikoliv jako v té pohádce zlým černokněžníkem,
ale námi samotnými. Je zakleté a pošpiněné
našimi vinami, naším malicherným pinožením,
sobectvím a lhostejností. Jak toto království
osvobodit, jak ho probudit k životu? Je to jednoduché, ale zároveň velice obtížné – musíme totiž
otevřít svá srdce, přijmout, bezpodmínečně přijmout Ducha pravdy a s ním i skrze něho tento
svět, lidi kolem sebe. Nemůžeme tím nic ztratit,
ale jenom získat. Imanigární vládce Citadely vybízí své spolupracovníky i poddané: „A když vás
vyzývám, abyste spolupracovali a byli pospolu a vytvářeli onu velkou tvář, skrze niž každý
z vás získá, a která je v každém z vás určitým
dílem obsažena a když vás já, syn říše, uzavírám v království své lásky, jak byste nemohli být
povzneseni, a jak byste se chtěli zpěčovat? Ona
tvář je krásná právě jen tím, jak každá její část
nachází ozvuk v částech ostatních. Teprve pak
se ukáže a vy užasnete. Tak jako báseň, nad níž
vám vyhrknou slzy. Neboť uzříte výšky hvězd
i hloubky čistých studánek…“ 70)
Bůh nám neustále nabízí svůj dar - dává šanci
k tomu, abychom měli čistý štít. Dává tuto šanci
i těm, kteří v něho nevěří. Je to šance, jak žít bez
dluhů a to nejen těch hmotných. Nejtěžší dluhy
jsou v lásce. V tíze, kterou nese prohřešení se
vůči sobě i svým blízkým.
98
Zamyšlení dvacáté deváté
O usebrání a dítěti
(Mt 24:42,44 + 25:15)
V jedné ze svých úvah jsem si kdysi za leitmotiv
zvolil téma připravenosti.Tři verše z Matoušova
evangelia vročené pod název tohoto eseje, by
se daly shrnout do jediné věty, skautského „Buď
připraven“. V dnešní době se to spíše projevuje úslovím „…že jsme na příjmu“, a očekáváme
zavolání kohokoliv odkudkoliv a kdykoliv. Má to
však háček, ba co dím, přímo hák. A to v tom,
že v drtivé většině máme na mysli své mobilní
telefony, které téměř nikdy nevypínáme. Nikdy
a nikde – dokonce ani v divadle, na koncertě
i v kostele. Mobily nevypínáme, ale přijímače
daleko důležitější připraveny nemáme – svoje
srdce, své duše. Nemáme je připravena ke slyšení hlasu který nás volá – sice tiše, ale naléhavě a neustále. Na toto téma zajisté zaznělo již
nemálo úvah a zamyšlení, ale kromě toho mám
ještě jedno téma, které nosím v hlavě již delší
dobu a ke kterému se stále vracím: To téma má
krásný český název – „usebrání“. Nejsme–li
schopni usebrání, bývá to často ‚poruchou příjmu‘. Závada je na naší straně.
Taky se dá říci – „jít do sebe“. Jdeme-li totiž
tak zvaně „do sebe“, nestačíme se kolikrát divit,
co všechno tam nalezneme. Usebrání – to však
není pouhý špacír kolem našeho ega, je nejen
hlubokým ponořením se do vlastního nitra, ale
především hledáním všeho, co jsme na svých
cestách všedního pinožení poztráceli, odložili
a co nám dnes – přiznejme si to – často velice
chybí. Usebrání, to je (někdy i bolestné) poznávání sama sebe, přiznání si svých chyb a nedostatků, ale také: přijetí odpovědnosti. A to nejen
za sebe, ale především za svět kolem nás. Nevím, zda vůbec jsme schopni a hlavně ochotni
k takovémuto kroku. Ono to totiž dost bolí, takové hluboké usebrání, jaké například procítil
99
Ježíš před svým zatčením v zahradě Getsemane. Jsme vůbec schopni, jako on, takové hluboké usebrání zakončit právě tou jedinou větou:
„Otče, chceš-li, odejmi ode mne ten kalich, ale
ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ 71)?
Vždyť vzpomeňme každý sám, jaké krtiny
malicherností nás dokáží vyvést z rovnováhy,
protože je vidíme jako velehory obtíží a prvoplánově aniž se zamyslíme, podlehneme takovémuto dojmu z nich, aniž se zamyslíme. Než pochopíme a především přijmeme moudrý výrok
rabína Löwyho, že „všechno je jinak…“ Vždyť
jaký to například musel být v první chvíli obrovský šok pro Josefa, když mu Maria sdělila, že je
v jiném stavu a on bezpečně věděl, že to není
jeho zásluhou. Kdyby prvoplánově podlehl svým
pocitům – zklamání, hněvu, kdyby dodržel tehdejší tradici, která velela takovou ženu zapudit…
Těžko domyslit. Avšak Josef – jak dosvědčuje
i Písmo, byl muž spravedlivý, ale také byl i muž
moudrý a proto ve svém usebrání byl schopen
uslyšet hlas anděla Páně: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku.“ 72) Jakého usebrání a ponoření se do sebe
byl schopen Josef a kolik síly musel mít…
Vím, že tím co uvedu dále, se teď budu tak trochu opakovat. Ale opakování však je nejen matkou moudrosti, ale i cesta k pochopení a přijetí
pochopeného. Zmiňuji-li se totiž opětovně o usebrání, nemohu opomenout ty z nás, kteří jsou
takového počinu nejvíce schopni – děti, dítě. Jen
dítě je totiž schopno tak hlubokého zaujetí, ponoření se do své dušičky, svého dětského světa
– usebrání. I v Novém zákoně stojí dítě v samém
centru dění, vždyť malým Ježíšem se počínají
dějiny spásy. Tím Ježíšem, který nám vzkazuje
„Kdo se pokoří, a bude jako toto dítě, ten je největší v Království nebeském…“ 73) Je to i výzva
k usebrání v hluboké pokoře, abychom pochopili,
jak důležité přijmout toto dítě, vždyť: „Otisk dítěte v nás je přátelé nesmírně důležitý – má auru
lásky, umí si nazout střevíce Štěstěny a radosti,
a díky své fantazii a vcítění, dokáže nahlížet pod
povrch skrytého.“ 74) Jinými slovy: „Nepřijmemeli toto dítě a nebudeme-li jako děti – bezelstní,
otevření, nepředpojatí, plni důvěry jako pacholátka, pak jsme sešli z cesty, kterou nám otevírá a na kterou nás zve právě to dítě…“ 75) Jsme
připraveni na cestu za ním, k němu? Míváme
zapnuté mobily, připraveni přijmout jakékoliv zavolání. Bojím se však, že zdaleka nejsme připraveni na zavolání toho, kdo je – nebo by měl být
– nám nejbližší: Božího syna. Máme připraveny
mobily, počítače, ale jak máme připraveny své
životy, svá srdce, mysl a svůj počet činů?
Být připraven – v čem je mimo jiné ještě
obsah těchto slov, v čem je jejich naplnění?
Například nikdy nečekat na vděk a žít s pocitem, že patrně nebudeme mít možnost opravy
svých chyb. Nebo snad doufáme, myslíme si,
že je povinností Hospodinovou vždy prominout
nám vždy to špatné a zlé co nám slina přinese
na jazyk, co učiníme? Cesta, kterou se vyhneme takovýmto úskalím, je cestou pokory, cestou dítěte. Jako dítě bychom měli odložit staré
návyky, představy, konvenci. Dítě je otevřená
perspektiva – a proto bychom měli být jako dítě
schopni údivu a úžasu. Miroslav Horníček řekl,
že „..dokud jsme schopni tajit dech a nenalézat slov, je to s námi dobré… Jinými slovy totéž před Horníčkem napsal Gilbert Chesterton:
„Tento svět nikdy nezahyne na nedostatek divů.
Jen na nedostatek údivu“. Olga Nytrová ve svém
eseji „Pacholátka mají ustláno na růžích s trny“
píše: Ježíš, který postavil děcko do kruhu vážných a zbožných lidí, zároveň naznačuje – ‚Hledíte-li na toto pacholátko, hledíte na mne. Nejenže jsem se narodil jako dítě židovským rodičům
za dramatických okolností, já jsem a zůstal jsem
dítětem, které se narodilo vám‘.
Tady by mohla být tečka. Říci amen – to značí:
jisto a pravda jest. Ale vrátím se ještě na začátek:
100
101
ten kdo má neustále kdekoliv připravený mobil
a čeká na zavolání kohokoliv, je v nebezpečí, že
patrně přeslechne zavolání a pozvání na cestu
od toho, o kom zde byla řeč. Přeslechne výzvu
„..připravte cestu Páně..“ Jan Křtitel tím zcela
jistě myslel i cestu Páně do našich srdcí. Ti kdo
mají na zavolání připravena svá srdce, nemohou přeslechnout hlas Dítěte, které se narodilo
židovským rodičům za dramatických okolností,
ale především se narodilo pro nás.
102
Zamyšlení třicáté
O ztrátě Boha
(Ř 13: 1 – 7, Tit 3: 1,2)
Čtu-li si dnes list apoštola Pavla křesťanům
do Říma, tak si tak trochu zlomyslně říkám,
zda by si i dnes troufnul tvrdit o řadě vlád, že
„Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ 76) No,
no, no…Jak pak by asi Pavel reagoval v dnešních časech na chování a způsoby vládnutí, a to
i v tak zvaných demokratických systémech?
Systémech, které jsou karikaturou demokracie a kde je téměř nulová vymahatelnost práva. Od časů apoštola Pavla jsme se ale přece jen posunuli trochu dál, alespoň pokud se
uspořádání společenského týká. Kámen úrazu
a důvod mého nesouhlasu s apoštolovými slovy spočívá (alespoň pro mne) v tom, že již dávno neplatí to, co apoštol tvrdí, že se má každý
podřizovat vládní moci, neboť není moci, leč
od Boha. Jsem ochoten se podřizovat moci, jež
pochází od Boha. Protože taková vláda je povolána především ke službě zemi, v jejímž je čele.
Ale pohledej v dnešní době, v dnešním světě
takovou.
Jak jsem již uvedl, za uplynulá dvě tisíciletí
se uspořádání státoprávní a společenské přeci
jen poněkud posunulo jinam, než jak tomu bylo
v čase, kdy žil apoštol Pavel. Stejně by mě ale
zajímalo, jak by na jeho požadavek, nutnost trpného podřízení se vládě, reagoval Ježíš. Mám
neodbytný pocit, že by mu to znělo (tak jako
i mně), příliš zákonicky.
Vlády si do čela svých zemí ustanovují ve většině případů občané, společnost těchto zemí.
Ponechme stranou způsob, jakým se to děje
– daleko důležitější je, jak dalece mají tyto vlády Boží požehnání, jak dalece konají v souladu
s Boží vůlí. Protože stále snad ještě platí, že,
hlas lidu – hlas Boží‘. Mívám nutkavý pocit, že
zřejmě ne. Alespoň v naší zemi v této době.
103
Vlády, alespoň ty zvolené, jsou tvořeny lidmi, kterým se říká ministři. A pokud mne paměť
neklame, slovo ,ministr‘ má kořen kdesi v latině
a vlastně znamená, služebník‘. Vláda má tedy
sloužit, nikoliv ovládat. Nemá vynucovat slepou
poslušnost, ale musí umět naslouchat. Není
snad vládce především člověk, který potřebuje
ty druhé kterým vládne, rozuměj – kterým by měl
vlastně sloužit? „Má by být poslem, který zjistí-li,
že jeho země chřadne, činí za to odpovědným
především sebe sama, že nedokázal předat lidu
země horoucnost, jež by zemi i lid pozvedla. Nedokázal to proto, jelikož neuměl naslouchat.“ 77)
Vždyť se tak stalo i služebníku, který neuměl
hospodařit se svěřenou hřivnou, jelikož nehleděl
na zájem svého pána. V případě národů a vlád
jde o hřivnu důvěry, kterou národy vloží do rukou vlády své země. Moudrý vládce, moudrá
vláda, totiž dokáže naslouchat hlasu lidu, který
má být hlasem Božím. A pokud mu nenaslouchá, má mít takový vládce dostatek sebereflexe,
aby přiznal „Zjev se mi Pane. Všechno je tak těžké, když člověk ztratí Boha!“ 78)
Mýtický vládce pouštní Citadely to dokázal,
protože věřil, že člověka může naplnit v jeho
snažení jen cesta v Bohu. Bůh totiž povyšuje
lidi k obrazu svému tím, že vytváří lásku, která probouzí v lidech touhu po vlastním dovršení
a po vzájemném společenství, které nás osvobodí i jako jednotlivce. Slova apoštola Pavla,
která podnítila toto moje polemické zamyšlení,
byla napsána v jiné době, v jiném společenském
kontextu a pro mnohé z nás jsou obtížně přijímatelná. Vždyť se v nich hovoří vlastně o jakési bezpodmínečné podřízenosti vládci, vládnoucím. To
přeci není o demokracii, které má dnes kdekdo
plná ústa. Ale zkusme jít více do hloubky – pozorně a hlavně celou svou myslí. Protože rozpor
zde je jen na první pohled, či poslech. Apoštolova slova je totiž nutno vztáhnout na všechny.
Na ovládané, ale i na vládce. Neboť i nad vládci
je vyšší moc, jak jsem se již zmínil. A tak nezbývá než prosit a kdo umí se i modlit i za jejich,
ale i naše osvícení: Zjev se nám Pane, zjev nám
svou vůli, neboť je tak těžké, když člověk ztratí
Boha. A prosit - za vládce i za nás: „Ať jsou vždy
hotovi jednat dobře. Ať nikoho nepomlouvají, ať
se nepřou, jsou mírní a vždy se k sobě chovají
vlídně.“ 79)
104
105
Zamyšlení třicáté první
Kultura – když toto slovo vyslovíte, cítíte jak je
obsažné, hutné. Cítíte jak v sobě obsahuje náboj, význam, kterým je dělnost, obdělávání, kultivace a tvůrčí činnost. Víme a cítíme, že bez
bytostného sepětí s kulturou která je především
kultivací duchovna člověka, bez tvůrčí činnosti
a to v jakémkoliv směru, není pohybu – ztrácíme
životadárný pramen bytí. Taková ztráta a ustrnutí je předznamenání zániku. A zánik ducha,
zánik citu znamená degradaci člověka na úroveň konzumujícího živočicha. „Neboť když člověk, který umí z obrazu číst a nosí ho v srdci
a je s ním životně spjatý…, když člověk, který
v tomto obraze má svůj klenbový svorník, svůj
smysl a význam a možnost velikosti, prostoru
a plnosti, když je takový člověk od svého pramene odříznut, zůstane jako rozpolcený, zhroucený
a zemře na úbytě jako strom, kterému odsekli větve. Nedokáže už najít sebe sama…Neboť
to podstatné, z čeho je člověk živ, nepramení
z věcí, nýbrž z uzlu, který věci svazuje. Člověk
není živ z diamantu, nýbrž z určitého vztahu
mezi diamantem a lidmi. Ani z písku, nýbrž z určitého vztahu mezi pískem a kameny. Ani ze slov
v knize, nýbrž z určitých vztahů mezi slovy knihy, ze vztahů, které znamenají lásku, báseň,
Boží moudrost.“ 80)
Zcela jistě v této spjatosti, ve zdůrazňování
onoho klenbového svorníku je vlastně naše určení, a to jak lidí tvůrčích ale především jako lidí
tohoto stvořeného světa, který nám Hospodin
dal do opatrování. A to se vším, co na tomto světě existuje i s tím, co se v tomto světě děje. Abychom každý podle svého obdarování a svých
sil se snažili „…neustále udržovat v bělém stavu to, co je v člověku velké a obracet člověka
k jeho velikosti.“ 81) Tato velikost člověka je dána
především jeho vztahem k údělu a poslání, jež
na tomto světě a v této společnosti má. S jakou
hloubkou pokory se chápe svého poslání a zda
se mu nezpronevěřuje. Protože – ať si to kdo
připouští či nepřipouští, jednou budeme muset
složit počet z toho jak jsme naložili se svými
hřivnami, složit počet nejen ze svých činů, ale
z celého svého života. Známá pravda říká, že až
k tomuto účtování jednou dojde, nebudeme souzeni ani tak za to, co jsme učinili, jako za to, co
jsme neučinili, ač učinit jsme mohli. Buďme pro
to pokorní a bdělí, neodkládejme svá rozhodnutí
a své kroky, nečekejme na příležitost k velkým
činům – ani ty malé nesnesou odkladu. Vždyť
kultura – kultivování, to není záležitost jen estétů
a vyvolených krasoduchů různých sfér umění,
ale nikdy nekončící proces, reflektující hloubky
i povrchy každodenního bytí lidského stvoření.
Jsem ale svírán obavami z toho, že tento proces je v mnohém narušován a poškozován. Sice
jsme vzdělanější, máme více vědomostí, ale už
méně soudnosti a zdravého rozumu. Stoupá počet specialistů a odborníků, ale úměrně k tomu
narůstá spousta neřešených problémů. Jsme
bohatší hmotně, ale stále chudší duchovně.
Jsou to paradoxy doby, nebo lidí, když máme
sice větší příjmy, ale mnohem menší morálku?
Tyto i další paradoxy by neměly zastavit zmíněný proces kultivace. Proces, který nám umožní, abychom neusnuli na vavřínech skutečných
či domnělých úspěchů, s pocitem dobře vykonané práce. S pocitem, který může být velice
klamným. Tak jako obdělávání zemědělské půdy
a její kultivace, nemůže ustat proto aby pole nezarostlo plevelem, nemůže ustat ani kultivace
lidské společnosti a to především prostředky
a způsoby, které lidského ducha neznásilňují,
nepřetvářejí k obrazu tvůrců „kultury konzumu“,
ale umožňují mu kvést a vydávat plody. Neboť
stále platí:
„Pokud jde o člověka, neptám se, co váží jeho
zákony, ale jaká je jeho tvůrčí schopnost.“ 82)
106
107
O kultuře a paradoxech
Zamyšlení třicáté druhé
O kříži a étosu velikonoc
(Lk 9:23, Mt 19:14)
Utkvěla mi v mysli krásná myšlenka, spíše bonmot, jistého katolického duchovního, který řekl,
že kazatel má vyčerpat téma, nikoliv posluchače. Věřte, že to by měl mít leckterý duchovní
velkým písmem před sebou na očích, kdykoliv
započne svou homilii. Promiňte tento poněkud
neorganický úvod k tématu. Ale vybavilo se mi
to právě v souvislosti s církevním svátkem, Velikonocemi, kdy homilie mnohých kněží na téma
ukřižování jsou téměř na úrovni teologických
prací. Tedy pokud se rozsahu a délky kázání
týče. Ale rád se této rady držím i v písemném
projevu, což čtenáři skýtá jistou výhodu v tom, že
zcela pravděpodobně i na závěr této stati bude
vědět, o čem jsem psal v jejím počátku – což nebývá u mnohých autorů (na jakékoliv téma) dost
obvyklé, ale základní téma vám v paměti utkví.
Velikonoce jsou téma, dávající řadu námětů. Pro
toto zamyšlení jsem zvolil vlastně jakési dvojtéma kříž a děti, dítě. Cynik by řekl, bodejť by ne,
s dětmi bývá kříž… Ale je to trochu jinak a tato
dvě témata zdánlivě nesourodá, jsem volil zcela
záměrně. Ona spolu úzce souvisí a nejen tím, že
kříž je výsostným znamením velikonoc a tradiční
velikonoční zvyky si nejvíce užijí děti.
Kříž – jak o něm napsal Jan Zahradníček: horizont i vertikála všech lidských nadějí… všimli
jste si někdy, jak se lidé znamenají křížem? Někdy mám pocit, že svými rozmáchlými gesty odhánějí dotěrné mouchy, jindy zas jakoby smetali
drobky ze svého oděvu. Variací je řada a věřte,
že to vypovídá o mnohém, je to ta bezděčná
nonverbální řeč těla. Všiml jsem si, že kříž bývá
mnohými podvědomě odmítán, a že je odmítáno
vše, co s křížem souvisí. Snad že v podvědomí
se nám pojem kříže transponuje do obtíží, trablů,
starostí, nesnází. A to my nemáme vůbec rádi,
109
o to nestojíme…Ale všiml jsem si, jak se křížem
znamenají děti. Když vidím svoje malé vnučky,
a nejen ony, s jakou pečlivostí a vážností tak
činí, dojímá mne to. Pro tyto děti, aniž to tuší, je
kříž skutečným horizontem i vertikálou naděje,
protože jejich duše a srdce jsou čisté.
Exupéry, ačkoliv poezie psal velice málo a ta,
kterou napsal, není nijak významná, ale znal poezii toho, kdo se nesmíří se ztrátou dětství. Nejvíce ho totiž rozesmutňovalo, když viděl v lidech
vnitřní smrt, smrt dítěte v nitru dospělého. S tím
se nesmiřoval a proti tomu vyznívala převážná
část jeho literárního úsilí. Neměl klid, pokud neučinil něco pro to, aby zažehnal v sobě i jiných
tuto smrt. Myslím, že tady je právě onen styčný bod obou témat – kříže a dítěte. Onen souzvuk s Ježíšovými slovy o tom že: „nebudete-li
jako oni, nevejdete do království nebeského…“
Možná, že to není příliš teologické, ale já právě
v tomto vidím onen étos velikonočního poselství:
nikoliv smrt, ale život. A kdo jiný než děti, které
jsou zrcadlem našich životů a co jiného, než čistota, dětská čistota našich srdcí a duší, je zárukou shledání s Kristem.
110
Zamyšlení třicáté třetí
O prázdném hrobu
(Lk 24: 2-9)
Tak jako předchozí, třicáté druhé zamyšlení
i tento esej se dotýká tématu Velikonoc. V předchozím eseji jsem se zmínil, jak široké možnosti
a prostor, zejména téma Hod Boží Velikonoční,
dává k napsání hlubokého, vznešeného a zbožného textu. To se sice může zdát na první pohled a je to lákavá příležitost, jak se blýsknout.
Vskutku, ale… To ,ale‘ je totiž v tom, že velice
snadno z hlubokého a vznešeného textu plného
zbožných citací se může stát jen prázdná slupka bez skutečného obsahu. Zrovna tak, jako se
prázdnou slupkou stává každý lidský život, neníli naplňován. Není-li naplňován hledáním a hájením pravdy, která spočívá v tak samozřejmých
věcech, jako je opravdové a otevřené, nepokrytecké žití, živené obyčejnou lidskou laskavostí,
vlídností a otevřeností srdce vůči lidem a světu
kolem nás. To klade na každého jedince tak velké nároky, že jim je velice těžké dostát a tak prosím – cítíme-li sami, že na to nemáme dostatek
sil a odhodlání, alespoň nepřekážejme. Je zde
skryto nebezpečí, o kterém se zmiňoval již Ježíš – nestaňme se prázdnými hroby. Ono není
nutno planout jasným plamenem – často stačí,
když teplem svého srdce, svou vlídnou účastí
pomůžeme zahřát zkřehlou duši. Na mrazem
promrzlé ruce není nutno hned rozdělávat oheň.
Stačí vzít je do svých dlaní a svým dechem zahřát. Nalomenou třtinu nedolomit…
Prázdný hrob, to je jako prázdná slupka bez
obsahu. Jak často se potkáváme s lidmi, jejichž
zbožnost je jen takovou prázdnou slupkou, bez
skutečného příklonu ke Kristu, k bližním. Ale o to
více jsou proklamativní svými projevy, gesty velkohubosti. Tvrdím, zejména při setkání takovými
prázdnými slupkami, obílenými hroby, že není
nejmenší důvod být namyšlení na své křesťanství.
111
Křtem jsme se nestali kýmsi výlučným, ale
dostali jsme jej jako radostnou zvěst, a zároveň
úkol šířit tuto zvěst dál a to nikoliv pouze slovy,
ale především příkladným životem a činy. Křest
je jenom úděl a také začátek - start. A jenom
naše cesta od tohoto startu k cíli o nás vypoví
pravdivě a bez příkras jací jsme, zda náš život
nebyl jen tou prázdnou slupkou, prázdným hrobem, u kterého by se však paradoxně naříkat
mělo.
24. kapitola z Janova evangelia má nadpis
Prázdný hrob. Ke hrobu se chodí vzpomínat
i truchlit nad něčím, co je v něm skryto, nad něčím, co je nenávratně ztraceno. Není tak nutno
činit u hrobu, který je prázdný. Prázdný hrob je
varováním před nebezpečím stát se někým bez
obsahu – lásky, soucitu, pokory. Je hlasitou výzvou pro každého z nás, a varuje - nepohřbívejme v něj své lidství, nekřižujme znovu Ježíše
svými proviněními. Nebuďme těmi, kteří znovu
hloubí tento hrob svým nedostatkem lásky, svou
malostí a nepokorou.
112
Zamyšlení třicáté čtvrté
O pokoře ještě jednou
(Hrstka slov na závěr)
V řadě rozhovorů a konec konců i v předchozích
textech jsem se zmínil o tom, že pokoru považuji za nejvyšší hodnotu a vlastnost, jíž by měl
být člověk schopen. A protože se stalo již jistým
klišé citovat při různých příležitostech a souvislostech jakousi „mantru“ tří slov – víra, naděje
a láska, považuji za potřebné k těmto úžasným
pojmům přidat slovo čtvrté – pokora. Jsem přesvědčen, že jedině s tímto slovem jsou ona tři
předchozí kompletní. Proč?
Přemýšleli jste někdy o tom, čím by bez pokory byla naděje? Pouhým očekáváním, jež by
časem bylo prodchnuto stoupající netrpělivostí
a nervozitou z toho, že naše naděje není naplňována. Zamysleli jste se někdy nad tím, čím se
stává víra, není-li opřena o pokoru, podepírána pokorou? Dost často se proměňuje v pouhý
zvyk, v jakousi tradici, z níž se vytrácí zbožnost
a stává se folklórem.
A co láska – láska bez pokory? Lásku v níž
není pokory, nelze nazývat agapé, ale éros. Taková láska, není-li v ní pokora, v průběhu času
degraduje skutečně jen na erotickou smyslnost,
která postupně vyprchává a mění se – v tom lepším případě – na jakýsi návyk bez hlubšího citu,
zatím co agapé přetrvává.
Proto vyznávám pokoru nade všechny ostatní hodnoty, bez kterých by ale ani ona nebyla
úplná. Neboť pokora, tak jak jí rozumím, „…
není sebetupením. Je přímo podstatou činnosti.“ 83) Poznání a plné přijetí pokory nám umožní
pochopit naši úlohu, ujasnit si naše místo mezi
lidmi. Poznání a přijetí pokory, jež musí být bezpodmínečné, nám nabízí i šanci „…žít v míru
a zemřít v míru. Neboť to, co dává smysl životu,
dává ho i smrti.“ Říká Antoine de Saint Exupéry.
Souhlasím.
113
Část druhá
…deset modliteb a jedno interview
Vím, že většina lidí při pouhém zaslechnutí slova
Bůh vypíná své poslechové zařízení, mnohým
se ježí vlasy na hlavě. Nechci se snažit dokazovat, zda Bůh je, nebo není. Taky na tom nezáleží. Záleží jen na tom, jak člověk chápe a plní
svoje poslání a jak se k druhému člověku chová.
Benjamin Kuras: Nebýt Golema
115
1
Abba, Otče Ty, který nás tak dobře znáš,
také víš, že člověk potřebuje daleko méně,
než si myslí.
Co však potřebuje nejvíc,
je to,
čeho se zároveň nejvíce bojí – svědomí
a pravdu.
Protože pravda je skutečný stav věcí,
třebas si někdy myslíme,
že si vystačíme i se lží.
Pravda je most zevnitř.
Lze přejít nebo nepřejít a ustrnout –
obrazně řečeno – nad propastí.
Pravda je součástí všeho,
co je pro člověka důležité –
cti, čistého svědomí, odvahy.
I odvahy pohlédnout si sami sobě do očí
a přiznání si své nedostatečnosti,
svých selhání.
Neříkám, že jsem nikdy nelhal,
že jsem nikdy neselhal, nezapřel…
Ale vím, že v každé chvíli své existence
je důležité vědět,
co, nebo kde je pravda.
Jinak jsem se - pro ten den, hodinu,
nebo provždy – ztratil.
Prosím, ó Pane,
kéž máme dosti sil a odvahy k pravdě.
Protože pravda znamená sílu k životu.
Amen
116
117
2
Abba, Otče –
ty víš lépe než my,
nakolik a zda jsme hodni Tvé lásky a dobroty,
jež je tak nekonečná,
že nalomenou třtinu nedolomíš
a doutnající knot neuhasíš.
Vezmi celý náš život,
posvěť nás a dej,
ať každý z nás slyší Tvé slovo odpuštění.
Za sebe i za nás všechny Tě Pane prosím:
neodvracej svou tvář
od nás slabých a hříšných
a přijmi tak jako marnotratné syny
zpět do svého domu ty,
jež se včas a s pokáním
na Tebe rozpomenou
a láskou svou nám uděl rozhřešení.
Amen
118
3
Hospodine, Pane náš a Otče –
neprosím, ani nežádám.
Jenom Ti ve svobodě, kterou jsi nás obdařil
a kterou někdy pociťujeme
ve svém nevděku
jako tíživé břemeno,
chci nabídnout své srdce, své ruce.
Pro zdar Tvého Stvoření
i pro radost a pomoc svým bližním.
Amen
119
4
Můj Pane tak rádi se chlubíme tím,
jak dobře známe Tvých deset přikázání.
Pomoz nám Otče ať si dokážeme uvědomit,
jak často překračujeme to sedmé –
nepokradeš.
Jak svým chováním, jednáním,
drby a pomluvami,
skákáním do řeči, nenasloucháním,
okrádáme své bližní o jejich čas,
o jejich dobrý pocit ze života.
Prosím Pane, odpusť nám,
činíme-li tak bezděčně
a bez zlého úmyslu.
Amen
120
5
Abba, Otče –
děkuji Ti za svůj život,
byť se občas ubíral
různými obtížnými zákrutami.
Děkuji Ti za každý den,
kdy se mohu probudit a vstát,
byť je to stále obtížnější.
Kéž mi tyto bolístky
a nespokojenost
daná fyzickými obtížemi nebrání v tom,
aby moje srdce bylo stále Tvým příbytkem,
aby všechny síly, které jsi mi svěřil,
sloužily Tobě a našim bližním.
Amen
121
6
Abba, Otče,
ty víš lépe než my,
nakolik a zda jsme hodni
Tvé lásky a dobroty,
která je tak nekonečná,
že nalomenou třtinu nedolomíš
a doutnající knot neuhasíš.
Vezmi celý náš život,
posvěť nás a dej,
ať každý z nás slyší Tvé slovo odpuštění.
Amen
122
7
Abba, Otče,
prosím, pomoz nám v našem úsilí
o dětsky čistou podobu našich myšlenek,
našich srdcí.
Aby tato byla naplněna velkorysou,
dětsky bezelstnou láskou k našim bližním
i ochotou sloužit jim a skrze ně i Tobě.
Kéž je nám kříž Tvého syna
vůdčím znamením,
horizontem
i vertikálou
našich nadějí na shledání
s Tebou a Tvým synem.
Amen
123
8
(nalezeno na webu)
Pane,
dej mi dar síly,
abych věděl, v čem jsem slabý
a statečnosti tolik,
abych si uměl přiznat vlastní strach.
Pane, dej mi dar,
aby moje touhy neměly vrch
nad mými skutky.
Veď mne prosím,
nikoliv cestou klidu a pohodlí,
leč stezkou zátěže a trním potíží.
Dej, ať umím čelit bouřím,
ale obdař mě soucitem s těmi,
kdo pod jejich náporem padnou.
Dej mi Pane dar čistého srdce
a vznešených cílů,
dar schopnosti ovládnout se dřív,
než se pokusím ovládat
a manipulovat druhými,
dar pohledu a cesty do budoucna
a přesto abych nezapomněl na minulost.
Až tím vším mne Pane obdaruješ,
modlím se k Tobě, ó Pane,
přidej mi smysl pro humor,
aby i když budu sebevíce vážný,
jsem sebe sám vážně nebral.
Pak teprve, až dojdu na konec své cesty,
budu Ti moci říci:
Nežil jsem nadarmo.
Amen
124
9
Bože, ty který nás tak dobře znáš,
také víš, jak jsme slepí k lidské bídě
hmotné i duchovní.
Jak jsme hluší k nářku bezmocných,
ale i ke Tvému slovu Pane.
Avšak naše litanie přitom přetékají
prosbami k Tobě – abys pomohl,
abys učinil, abys byl slitovný.
Všechno to, co my sami nečiníme.
Zapomínáme na moudrost našich otců,
kteří říkali,
že marné je lidské namáhání
bez Božího požehnání.
My jsem si ve své pýše
a marnivosti ducha,
toto rčení zkrátili jen na skuhrání
o to Tvé požehnání, Pane.
A jaksi už nám chybí vůle a chuť
k onomu namáhání.
Nějak nechceme pochopit,
že bez onoho namáhání
není právě ani to Tvé požehnání,
protože k uskutečnění svého díla
zde mezi námi,
nemáš Hospodine k disposici nic jiného,
než naše ruce a naše srdce.
A proto tato má modlitba
je prosta jakýchkoliv proseb k Tobě Pane –
protože všichni víme,
protože i Ty víš Pane.
Otázky jsou zbytečné.
Neboť jak bylo řečeno –
Ty víš a u Tebe také je odpověď.
Amen
125
10
Modlitba ve stáří
František Saleský 1567 - 1622
(nalezeno na webu)
Pane, ty víš lépe než já,
že den ode dne stárnu
a jednoho dne budu starý.
Chraň mne před domněnkou,
že musím při každé příležitosti
a ke každému tématu něco říci.
Zbav mne velké náruživosti
chtít dávat do pořádku záležitosti druhých.
Nauč mě, abych byl uvážlivý
a ochotný pomáhat,
ale abych přitom nešťoural a neporučníkoval.
Zdá se mi,
že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat,
ale ty Pane víš,
že bych si rád udržel pár svých přátel.
Nauč mne,
abych dovedl mlčky snášet své nemoci
a obtíže.
Přibývá jich
a chuť hovořit o nich roste rok od roku.
Netroufám si prosit,
abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé,
když líčí své nemoci,
ale nauč mě trpělivě je snášet.
Také se neodvažuji prosit o lepší paměť,
ale jen o trochu větší skromnost
a menší jistotu,
když se má paměť neshoduje s jejich pamětí.
Nauč mě té obdivuhodné moudrosti
umět se mýlit.
Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý.
Starý morous je korunní dílo ďáblovo.
Nauč mě u jiných odhalovat nečekané
schopnosti a dej mi krásný dar,
abych se také o nich dovedl zmínit.
126
Mám vrásky a šedivé vlasy.
Nechci si stěžovat,
ale tobě, Pane, to říkám - bojím se stáří.
Je mi tak, jako bych se musel rozloučit,
nemohu zastavit čas.
Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu
a přicházím o bývalou krásu.
Byl jsem pyšný na to,
že se stále ještě mohu měřit s mladými.
Teď cítím a uznávám,
že již toho nejsem schopen.
Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel.
Ale ty, Pane, říkáš:
„Kdo věří ve mne,
tomu narostou křídla jako orlovi“.
Dej mému srdci sílu,
abych život přijal tak, jak jej ty řídíš.
Ne mrzoutsky,
ne lítostivě se skleslou náladou,
ne jako odcházející,
ale jako vděčný a připravený ke všemu,
k čemu mě ty ještě povoláš.
A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.
Amen
127
Interview s Bohem
(nalezeno na webu, zaslala ing. Stanislava Dufková))
„Pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty bys se mnou chtěl
udělat interview?“
„Jestli máš čas,“ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl:
„Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě chceš vlastně zeptat?“
„Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“
„To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli. A když jsou dospělí, zase touží být dětmi.
Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví aby vydělali peníze, a pak je utrácejí za to, aby si dali do pořádku
své zdraví. Překvapuje mě, že se natolik strachují
o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak
vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijí, jako by neměli nikdy
umřít a že umírají, jako by nikdy nežili.“
Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak
jsem se zeptal:
„Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“
Bůh se tiše usmál – „Chtěl bych aby poznali, že
nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou
jen dovolit, aby je druzí milovali. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají,
ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré
porovnávat se s druhými. Protože každý bude
souzen jen sám za sebe, ne proto, že je lepší
nebo horší než jiní.
Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má
nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.
Chci, aby poznali, že trvá jen několik vteřin, způsobit lidem které milujeme hluboké zranění, ale
trvá mnoho let, než se takové zranění uzdraví.
Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi
milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.
Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit
všechno, kromě štěstí.
128
Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo
o nich všechno ví a přesto je má rád. Chci, aby
poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili
druzí, ale že oni sami musejí umět odpouštět.“
Chvíli jsem mlčky seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne
udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno,
co pro mne a mé blízké dělá a otázal se, zda
se opět můžeme setkat. A Bůh mi odpověděl –
„Přijď kdykoliv. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se ptej a já ti odpovím. Víš, lidé zapomenou co jsi udělal, ale nezapomenou, jak se vedle
tebe a s tebou cítili.“
129
Poznámky, použité texty,
citace
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
Země lidí
A. de Saint Exupéry
Země lidí
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Kol 3:12b
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
Žl 40:9
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
Kaz 3:10 - 12
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
2Kr 5:12
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
1Kor 10:13
Dělat věci s rozmyslem je ztráta času
Jerome Klapka Jerome
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Lk 2:34b
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Lk 2:35
Dělat věci s rozmyslem je ztráta času
Jerome Klapka Jerome
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 3:13
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 3:14
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 1:6
Válečný pilot
-parafrázováno – A. de Saint Exupéry
Válečný pilot
-parafrázováno – A. de Saint Exupéry
Válečný pilot
-parafrázováno – A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
1Kor 1:27
Citadela
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
2Tim 4:3
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 2:14
Bible, ekumen. překlad, Nový zákonparafrázováno – Mt 25:35,36
130
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Ef 4: 22-24
Citadela
A. de Saint Exupéry
Válečný pilot
A. de Saint Exupéry
Citadela
-parafrázováno – A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Luk3: 4b
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
Iz 40: 3b
Koktejlový úkrok Otýlie B.
Jan Šebelka
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
Žl 1:6
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 1:19b
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mt 18:4
Nebýt Golema
Benjamin Kuras
Nebýt Golema
Benjamin Kuras
Nebýt Golema
Benjamin Kuras
Nebýt Golema
Benjamin Kuras
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Sk 7: 51 - 53
Předscény
Jan Werich
Citadela
A. de Saint Exupéry
Zakázané ovoce vědění
Benjamin Kuras
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mt 28:20b
Válečný pilot
A. de Saint Exupéry
Citadela
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Flp 2:1b - 5
Kabala
spis Zóhar
131
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
Nebýt Golema
Benjamin Kuras
Tiferet Jisrael
rabi Jehuda Löw
Netivot olan (Stezky věčnosti)
rabi Jehuda Löw
Kabala, spis Zóhar
parafrázováno – S.K.
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 1: 19-21
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mk 7:7
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jak 1: 23-25
Válečný pilot
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Tim 3:14
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Ř 13: 8-10
Dělat věci s rozmyslem je ztráta času
Jerome Klapka Jerome
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mt 22: 37-39
Dělat věci s rozmyslem je ztráta času
Jerome Klapka Jerome
Citadela
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
Žl 35:1
Citadela
A. de Saint Exupéry
Citadela
A. de Saint Exupéry
Citadela
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Starý zákon
Iz 58: 9b, 10
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mat 24: 42,44
Citadela
A. de Saint Exupéry
Nebýt Golema
Benjamin Kuras
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
2K4: 2
132
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Jan 3:3
Citadela
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Lk 22:42
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mt 1:20b
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Mt 18:4
Pacholátka mají ustláno na růžích s trny
Olga Nytrová, parafrázováno – S.K
Pacholátka mají ustláno na růžích s trny
Olga Nytrová, parafrázováno – S.K
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Ř 13:1b
Citadela
A. de Saint Exupéry
Citadela
A. de Saint Exupéry
Bible, ekumen. překlad, Nový zákon
Tit 3:2
Citadela
A. de Saint Exupéry
Citadela
A. de Saint Exupéry
Citadela
A. de Saint Exupéry
Válečný pilot
A. de Saint Exupéry
133
Obsah
Část druhá
…deset modliteb a jedno interview
Část první
Čtyřiatřicet zamyšlení…
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
O spravedlivém hněvu…
O znalosti zákona
O jistotách
O odvaze nastolit naději
O tichosti srdce a usebrání
O prázdném místě v davu
O kamenech úhelných a služebnosti
O dopisech a jednoduchých pravdách
O čtvrtém z mudrců
O vytvoření prsti úrodné
O svévoli i adventním ztišení
O mostech, plevelu a řádu
O tom, kdo je našinec
O pochybách, hledání a nalézání
O vznětu a bohatství
O dětech a radosti z víry
O věrném hostu a „bohulibých“ zvycích
O intelektu a studu dopouštět se zlého
O pokoře a pohlédnutí pravdě do očí
O zášti
O učení, dluzích i věrnosti
O jhu, ctnostech
a náboženství pro všední den
O modlitbě, pokoře a tichu
O odvaze k pravému půstu
O tom, co trvá
O poselstvích a hledání
O příběhu ve zkratce
O nabídce daru
O usebrání a dítěti
O ztrátě Boha
O kultuře a paradoxech
O kříži a étosu velikonoc
O prázdném hrobu
O pokoře ještě jednou
8
11
14
17
21
23
25
29
33
36
39
42
47
52
55
58
60
63
66
70
73
76
81
84
87
92
95
97
99
103
106
109
111
113
1. modlitba
2. modlitba
3. modlitba
4. modlitba
5. modlitba
6. modlitba
7. modlitba
8. modlitba
9. modlitba
10. modlitba – Františka Saleského
Interview s Bohem
Poznámky
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
128
130
Čtyřiatřicet zamyšlení, deset modliteb
a jedno interview
Stanislav Kubín
Jazyková úprava: Mgr. Zuzana Havelková
Redakční úprava: Pavel Štěpánek
Ilustrace: Štefan Škapík
Sazba: Jiří Nosek
Vydalo Nakladatelství Věra Nosková
pro KAL, edici Kruh
Vydání první
2012
136 stran
ISBN 978-80-87373-30-9