e-Monumentica - Projekty
Transkript
uNiVerZita ParduBice fakulta restauroVáNí e-Monumentica ČÍSLO 1 / ročník II / červen 2012 Vychází společně s 4. číslem e-Bulletinu projektu Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu (reg. č. CZ.1.07/2.4.00/12:0036) obsah čísla Vratislav Nejedlý Na okraj konference „Interdisciplinarita v péči o kulturní dědictví“. Koncept sumarizace fenoménu „interdisciplinarity“ v oblasti památkové péče a restaurování.......................................................................................3 Josef Štulc Česká památková péče a mezinárodní dokumenty . .........7 zdeněk vácha základní pojmy v péči o kulturní dědictví. Stručný historický exkurs............................................................8 Vít Jesenský Specifické jádro a východisko činnosti památkové péče jako téma pro sociálně ekonomické a humanitní vědy..................................................................................9 e-Monumentica - elektronický časopis věnovaný tématu interdisciplinarity a mezioborové spolupráce v oblasti péče o kulturní dědictví a problematice budování sítí spolupráce. - ISSN 1805-1944 - Vychází v rámci projektu „PPP PRO | Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu“, registrační číslo CZ.1.07.2.4.00/12.0036, financován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. - Vychází 2x do roka. - Vydává Univerzita Pardubice, Studentská 95, 532 10 Pardubice 2, IČO 00216275. - Adresa redakce: Centrum pro spolupráci v památkové péči, Univerzita Pardubice Fakulta restaurování, Jiráskova 3, 570 01 Litomyšl. Výkonná redaktorka: Petra Hečková, e-mail: [email protected] - URL: http://projekty.upce.cz/ppp-pro/e-casopis.html 2 Na okraj konference „Interdisciplinarita v péči o kulturní dědictví“ Koncept sumarizace fenoménu „interdisciplinarity“ v oblasti památkové péče a restaurování Vratislav Nejedlý Problematika interdisciplinarity a míra jejího uplatnění v oborech lidských činností byly hlavním tématem konference „Interdisciplinarita v péči o kulturní dědictví“, která se konala ve dnech 26. až 27. dubna 2012 v přednáškovém sále zámku v Litomyšli. vou univerzalistickou rovinu, na jejímž základě by mohlo dojít v globálním měřítku k porozumění na poli ochrany památek, památkové péče i restaurování. Tento experiment však v sobě skrývá velká nebezpečí spojená mimo jiné s dosud nedostatečně naplněnými a fungujícími strukturami systémů ochrany památek, památkové péče a restaurování. A v rámci toho vede také k nedostatečné míře uplatňování interdisciplinárních přístupů a postupů při restaurování-konzervaci hmotných artefaktů. Jejím organizátorům se podařilo přesvědčit na tři desítky odborníků z rozličných profesí, které se nějakým z působen dotýkají nebo spolupracují s oborem památkové péče nebo restaurování, aby prezentovali své názory na možnosti zkvalitnit a rozšířit interdisciplinární principy v péči o památky. Dokument z Nara neznamená tedy potlačení jedné z forem autenticity a její nahrazení formou jinou, vycházející z jiných teoreticko-filozofických základů, ale rozšíření – časově a místně - obsahu tohoto pojmu a naznačení nových možností jeho užívání v oblasti památkové péče. Zásadou však musí být (protože jde o kulturní dědictví spjaté a dokladující vývoj určité společnosti, nikoli prolínání a nahrazování jednoho druhým) svébytná existence rozdílných přístupů v různých civilizačních okruzích vedle sebe. Poučení se z jiné kultury je součástí poznávání hodnot, kdežto neodůvodněná aplikace jiných systémů vede ke ztrátám a zploštění vlastní kulturní identity.1 Protože jde o téma složité, bude následující text rozdělen na dvě části. První část bude více méně obecným zamyšlením nad možnostmi památkové péče zabývat se seriózně, na vědeckém základě opírajícím se o utříděná data, problematikou interdisciplinarity. Druhá část textu připomene některé postřehy z konference. Nově vzniklá situace sebou bude samozřejmě přinášet mnohé problémy. Jedním z nich, ne-li tím hlavním, bude problém komunikace mezi jednotlivými odborníky, kteří se na restaurování nutně podílejí. Obor restaurování ještě zdaleka není oborem interdisciplinárním, je spíše oborem „mnohodisciplinárním“, kdy mnohdy jednotlivé vědní obory působí, a to v tom lepším případě, paralelně vedle sebe. Část první. Interdisciplinarita v památkové péči a restaurování, možnosti zlepšení Následující text se zaměřuje na pochopení interdisciplinarity v oboru památkové péče a restaurování. Jak uvedl na brněnském diskusním setkání platformy PPP PRO Jiří Kroupa, profesor semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně, dějiny umění podle jeho názoru tvoří jen určitou, i když velmi důležitou součást vzdělanostního vybavení památkáře – pracovníka v oboru památkové péče. Památková péče je obor multidisciplinární, interdisciplinární, a měl by být také transdisciplinární. Ona transdisciplinarita spočívá v tom, že jde vlastně o interdisciplinární uspořádání spolupracujících oborů, které si však předávají své závěry z vyhodnocení situace a další informace neprodleně ve velké rychlosti, takže spolupracující obory mají identický stav nejaktuálnější poznatků. Kroupa dále připomenul skutečnost, že Masarykova Univerzita v Brně se snaží při formování náplně nového běhu studia dějin umění v Telči již připravit studijní plány tak, aby jejich absolventi mohli pracovat v budoucích interdisciplinárních - transdisciplinárních pracovních týmech. Restaurování památek prodělalo za poslední desetiletí obrovské změny, snad největší v dosavadní historii tohoto oboru. O budoucnosti je nutné uvažovat v několika rovinách. Otázkou je vznikání a ochrana nových uměleckých děl.2 S jistotou lze 1 Mezi dosud nevyřešenými problémy památkové péče lze připomenout například zatím neexistující mezinárodní strategii ochrany kulturních památek, potíže s definicí památky (z předmětného i časového hlediska), problémy spojené s filozofií oboru památkové péče, prosazováním mezioborovosti, rozšiřováním vzdělání a výzkumu pro potřeby památkové péče. Památková péče reaguje na změny a posuny v socioekonomických strukturách společnosti v čase, mění své priority, výtvarné interpretace apod. S tím souvisejí i změny ve slovníku památkové péče. V současností je takovým chtěným a často užívaným slovem v oboru slovo „interdisciplinarita“. Ještě před nedávnem to byla reverzibilita. apod. Všechny tyto snahy měly v podstatě jeden cíl. tím bylo, obecně řečeno, „hledání pravdy“. Od počátku třetího tisíciletí (zhruba od počátku 90. let 20. století, po roce 2000) to však už tak úplně neplatí. Vystoupením postmoderního myšlení se situace změnila. Už se tak nehledá ta pravá pravda, ale pravdy, které mohou být odlišné. Z pohledu památkové péče je však nezbytné blíže určit podobu a rozsah interdisciplinarity v rámci oboru, protože jen tak může být interdisciplinarita zapojena do systému ochrany a péče o hodnoty památek. Princip interdisciplinarity totiž souvisí mimo jiné s diskusemi o pojmu autenticity, které vyústily na konci 20. století ve svolání konference v Nara v Japonsku, která byla věnována tomuto tématu, a jejíž „regulativ“ rozšířil možné chápání pojmu autenticity. Vznikla tak možnost utvoření myšlenkově pluralitního modelu, který by představoval no- 2Autor tohoto textu navrhoval již koncem 90. let 20. století zařadit mezi granty financované MKČR záměry na shromažďování 3 4) počet povolení k restaurování vydaných Ministerstvem kultury České republiky. také tvrdit, že ne všechny památky je možné uchovat v jejich materiální podobě. Je však nutné zachovat vědomí a informace o nich nejen pro vědecké účely, ale především ve společenské paměti. To je možné pouze pomocí dokonalé dokumentace. Problém dokumentace se tak stává velice aktuálním a významným. Je to o to významnější, že každé restaurování dochovaný stav památky změní. Z tohoto pohledu se pak dokumentace restaurátorského zásahu stává historickým pramenem, součástí heuristických poznatků o uměleckém dílu-památce. V rámci zjišťování základních údajů o památkové péči a restaurování je nezbytné provést také cílený průzkum reprezentativního vzorku populace ČR, který by dal alespoň základní informace o tom, jak jsou společností v Česku vnímány památky, jejich hodnoty, jak jsou vnímány obory památková péče, restaurování. Abychom si mohli blíže určit podoby a stav interdiciplinarity v oblasti památkové péče a restaurování v ČR, je nutné provést analýzu, jakou jinou než objektivní, interdisciplinární, stavu těchto oborů na našem území v určitém období. Snad nejlépe za posledních 20 let. Při této analýze je nutné rozlišovat obor restaurování-konzervování jako celek a restaurování v rámci právního systému památkové péče v ČR. Teprve na základě této analýzy je možné určit konkrétními údaji podložený stav oboru a pokusit se o určení obecných tendencí. Vyhodnocování informací získaných analýzou je třeba provádět podle předem připravených jednotných, neodporujících si kritérií.3 Než tedy začne seriózní diskuse o stavu interdisciplinarity v oborech památkové péče a restaurování, je nezbytné znát alespoň základní kvantitativní údaje. B) shromažďování a vyhodnocování informací o oboru restaurování v ČR jako celku pro potřeby památkové péče a restaurování (možné okruhy sledování kvalitativních změn například): 1) vědecké publikace, popularizační publikace, přednášky na konferencích, vědeckovýzkumná činnost, veřejné přednášky zabývající se památkovou péčí a restaurováním-konzervováním; 2) pilotní projekty restaurování jednotlivých památek vybraných podle předem stanovených kritérií; 3) posuzování odborných pracovišť nebo oborů podle shodných kritérií. Je třeba strukturovat na domácí a zahraniční výstupy; Podobně také v restaurování a památkové péči lze rozlišovat jednotlivosti a různou úroveň strukturalizace celků. Pro to, aby se daly tyto jednotlivosti i celky popsat, vyhodnotit a využít získané informace pro záchranu hodnot památek, je nutné shromáždit alespoň základní údaje o oborech památkové péče a restaurování. 4) sledování, vyhodnocování změn v používaných koncepcích restaurování, materiálech, technologických postupech, průzkumech, dokumentačních materiálech atd.). Navrhují se tyto okruhy pro kvantitativní a kvalitativní analýzu: A) shromažďování a vyhodnocování informací o aktuálním stavu oborů pro potřeby památkové péče a restaurování v ČR jako celku (možné okruhy sledování kvantitativních změn, například): C) shromažďování a vyhodnocování informací o fungování stávajících společenských, organizačních struktur dotýkajících se oboru restaurování pro potřeby památkové péče a restaurování (možné okruhy sledování změn například): 1) počty restaurovaných památek rozčleněné podle skupin, nejlépe podle třídníku, který je součástí §14a, zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Tyto skutečnosti bude možné s relativně velkou měrou přesnosti zjistit pro oblast restaurování, sankcionovanou zákonem č.20/1987 Sb. Kvantifikovat restaurování předmětů, které není sankcionováno tímto zákonem, půjde jen stěží (snad by bylo možné ve zpětném pohledu provést vzorek z oblasti muzeí a galerií); 2) profesní sdružení, jejich činnost a vliv na kvalitu restaurování, 1) oblast vzdělávání, její fungování a kvality, 3) orgány a organizace státní památkové péče, vliv na kvalitu restaurování. 4) pro oblast muzeí a galerií je třeba získat kvalitativní i kvantitativní informace rozčleněné podle struktury uvedené v bodech a), b). 2) náklady na restaurování ze státního rozpočtu a dalších zdrojů, etc.; D) shromažďování a vyhodnocování informací o organizaci, kvalitativních standardech a konkrétních výsledcích restaurování v ostatních vyspělých státech EU pro potřeby památkové péče a restaurování (je třeba získat kvalitativní i kvantitativní informace rozčleněné podle struktury uvedené v bodech a), b) a porovnávat je se stavem v českých zemích). 3) počty absolventů studia oboru restaurování, dějiny umění, přírodovědných oborů souvisejících s restaurováním na školách v ČR;4 a třídění informací například o technikách a materiálech používaných moderními českými, tedy ještě žijícími autory - výtvarníky. Tehdy bylo zřejmě ještě času dost. Návrh nebyl akceptován. Touto prací by se mohly alespoň z části zaplnit mezery, které existují v základních kvantitativních informacích o stavu. Na základě těchto informací by již bylo možné rozpracovat koncepty péče o památky, 3 Aby se alespoň trochu přiblížila autorova představa podoby interdisciplinarity, je možné použíti příkladu „krasohledu“, kde jednotlivé střípky, samy o sobě nezajímavé a neestetické, tvoří při otáčení stále nová a nová barevná i grafická uskupení. To, že vzniklé obrazy jsou na pohled krásné, na rozdíl od jednotlivých barevných střípků, je evidentní. Přitom však neplatí, že by celek byl kvalitativně přímo závislý na jednotlivinách, ze kterých se skládá, a naopak. Aniž by chtěly být jakýmkoli způsobem předjímány výsledky navrhované analýzy, která je nezbytná a jejíž zpracování je základní podmínkou pro modelování dalšího vývoje oboru rá si položila za cíl zjistit alespoň počty absolventů oborů restaurování AVU a to, zda se dosud věnují restaurování jako své hlavní výdělečné činnosti. 4První vlaštovkou v tomto směru je teoretická práce MgA. Václava Maška ze školy restaurování sochařských děl prof. akad. soch. a restaurátora Petra Siegla z Akademie výtvarných umění v Praze, kte- 4 restaurování v českých zemích, je možné formulovat několik možných okruhů změn v rámci systému památkové péče. Ty lze rozdělit do specifických skupin členěných podle toho, v jaké pozici se v současných strukturách členění společnosti existujících v ČR nacházejí subjekty, kterých se dotýkají. Restaurování památek prodělalo za poslední desetiletí obrovské změny, snad největší v dosavadní historii tohoto oboru. O budoucnosti je nutné uvažovat v několika rovinách. Otázkou je vznikání a ochrana nových uměleckých děl, nových památek. S jistotou lze také tvrdit, že ne všechny památky je možné uchovat v jejich materiální podobě. Je však nutné zachovat vědomí a informace o nich nejen pro vědecké účely, ale především ve společenské paměti. To je možné pouze pomocí dokonalé dokumentace. Problém dokumentace se tak stává velice aktuálním a významným. Je to o to významnější, že každé restaurování dochovaný stav památky změní. Z tohoto pohledu se pak dokumentace restaurátorského zásahu stává historickým pramenem, součástí heuristických poznatků o uměleckém dílu-památce. Zlepšení v rámci systému památkové péče: - v oblasti vědy a výzkumu se lze pokusit o zvýšení podílu projektů řešících konkrétní problematiku restaurování v systému projektů resortu kultury, dosáhnout tak obecného zvýšení odborné úrovně oboru restaurování v českých zemích (zatím pouze jednotlivé výjimky) tak, aby mohl být považován za relevantní součást vědeckého výzkumu v porovnání s oblastmi výzkumu ve společenských a přírodních vědách; K tomu, co bylo zatím uvedeno, je nutné přidat jednu, pokud jde o rozsah textu malou, drobnou informaci. V roce 2012 studovala restaurování malířských děl na AVU v Praze absolventka oboru dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a obdobně na Fakultě restaurování Univerzity v Pardubicích studovala restaurování malířských děl a povrchových úprav stavebních památek také jedna studentka dějin umění. I bez osvíceného zásahu státních struktur se tak do mechanismu vzdělávání v oboru restaurování prosadila, i když zatím jen ve velmi malé kvantitě, varianta, která znamená výrazný kvalitativní posun v oblasti restaurování. - pokračovat v pořádání interdisciplinárních pracovních dílen, seminářů, stáží k problematice restaurování v jednotlivých regionech, nebo podle předmětu restaurování (navázat tak na sérii úspěšných pracovních setkání o restaurování pořádaných NPÚ-ÚP v regionech v devadesátých letech 20. století a na počátku 21. století; poslední, věnovaný restaurování sgrafit proběhl v roce 2004 ve Slavonicích); - pro zvýšení odborné úrovně realizovat v rámci organizačních struktur státní památkové péče posílení památkových institucí o systematizovaná místa restaurátorů pracujících na místech odborných referentů na jednotlivých pracovištích Národního památkového ústavu. Tato opatření směřovat až na úroveň regionů, nezůstávat pouze na úrovni centra; Druhá část textu se pokusí připomenout, jak již bylo uvedeno, některé postřehy z jednání konference „Interdisciplinarita v péči o kulturní dědictví“. - pro zvýšení odborné úrovně posílit jednotlivá pracoviště Národního památkového ústavu o systematizovaná místa přírodovědně vzdělaných referentů – technologů. Tato opatření směřovat až na úroveň regionů, nezůstávat pouze na úrovni centra; V prvé řadě je třeba připomenout, že se organizátorům konference podařila v českém prostředí nevídaná věc, a tou je skutečnost, že již v průběhu konference měli její účastníci v tištěné podobě k dispozici anotace převážné části přednesených referátů. Pokud jde o referáty samotné, měly rozdílnou úroveň. Některé byly předneseny v téměř identické podobě, v níž se představily již několikrát při jiných akcích platformy PPP PRO, například na diskusním fóru v Muzeu umění v Olomouci. Z pohledu zpracovatele těchto řádků jde sice o nemilou věc, avšak samo téma této „recyklované“ přednášky souviselo s fenoménem památkové péče a restaurování jen velmi obecně, teoreticky při uplatnění hesla, že „všechno souvisí se vším“. Více méně volnější vztah se sledovaným tématem interdisciplinarity v památkové péči mělo i několik dalších referátů. - nastartovat a postupně uvést v život systém, kdy restaurování národních kulturních památek a památek zapsaných na seznamu UNESCO světového kulturního dědictví bude moci být svěřeno pouze restaurátorům s ukončeným postgraduálním, popř. vyšším vzděláním; - ve spolupráci s relevantními pedagogickými subjekty (specializované restaurátorské vysoké školy) vypracovat a uvést v činnost mechanismus průběžného vzdělávání (atestace) v oboru restaurování, přístupný pro všechny obory účastnící se interdisciplinární ochrany a péče o národní kulturní dědictví. Atestace by měla být součástí kariérního řádu, postupu ve státních orgánech a organizacích; Svým celkovým programem však konference postihla množství dílčích vstupů jednotlivých oborů lidské činnosti na pole působnosti památkové péče. Byly tak představeny alespoň některé možnosti - dějin umění, ekonomických disciplín, práva a právních věd, základů muzejního restaurování, etnografie a dalších specializovaných oblastí, které však mohou svými vstupy výrazně posílit vědomostní úroveň oboru památkové péče a restaurování. - zařazení každoroční kontroly kvality vybraných restaurátorských akcí do plánu činnosti památkové inspekce MK ČR (podle přesných kritérií, v předem určeném rozsahu) - zpracování a vydání vícejazyčného interdisciplinárního glosáře – výkladového slovníku oboru restaurování-konzervování (v rámci víceletého interdisciplinárního projektu). Dílčí výkladový slovník věnovaný kameni již byl realizován překladem francouzského originálu kolektivem prof. Drdáckého. V českých zemích zatím spíše ojedinělé pracovní setkání odborníků zabývajících se z různých úhlů pohledu problematikou památkové péče a restaurování ukázalo některé z kladů i negativ české památkové péče i restaurování. Oba tyto obory jsou v Čechách povětšinou zaměřeny na realizační praxi a nezabývají se příliš teoretickými úvahami, obecným rámcem oboru. Nastává tak situace, kdy v praktických výsledcích restaurátorských zásahů většinou čeští restaurátoři dosahují evropsky oceňovaných výsledků. Toto ocenění praxe však není možné vztáhnout na obor jako celek. Chybí totiž teoretická syntetizující reflexe aktuálního stavu oboru. - Zlepšení v oblasti vzdělávání (přesah do resortu školství), posílení interdisciplinarity studia oborů památkové péče a restaurování, například naplněním možnosti souběžného, prolínajícího se studia historiků a technologů na AVU, restaurátorů z AVU na FF UK a na VŠCHT, a tak podobně, v rámci doktorandského studia restaurování. 5 Tento stav jakoby odrážela i litomyšlská konference. Jednotlivé příspěvky sice demonstrovaly interdisciplinární principy restaurování, ale chyběl alespoň pokus o zobecňující syntézu. Lze jen doporučit, aby diskuse na téma interdisciplinarita oborů památkové péče a restaurování pokračovala. Možné je, že by se k tématu přistoupilo z jiného úhlu pohledu, než dosud. Témata příspěvků by nebyla soustředěna a rozlišena podle oborů, předmětu restaurování, ale podle charakteru restaurátorské činnosti při ošetření artefaktu. Nepostupovalo by se tedy podle členění na jednotlivé materiály, jednotlivé památky. Problematika interdisciplinarity by byla sledována například při jednotlivých fázích procesu restaurování. Sledovat by bylo možné několik rovin, což by mělo podstatný význam pro formulování teoretických a metodických rámců oboru. o charakter retuše nástěnné malby nakonec také mimo jiné šlo o zvažování materiálních kvalit akvarelových a temperových barev. Ty sice nebyly v tomto případě podrobeny nějakým dalekosáhlým náročným přírodovědným testům, ale na základě recentních informací se diskutovalo nejen o výtvarné problematice retuší, ale také o fyzikálních vlastnostech použitých materiálů. Podobně když ve Florencii Umberto Baldini, kterému bylo po katastrofálních povodních, jež postihly město v šedesátých létech 20. století, svěřeno restaurování mnohých florentských výtvarných děl (mimo jiné i Cimabueova Krucifixu), propracovával nové metody retuše a jejich výtvarné možnosti, zabýval se také materiálními vlastnostmi barev určených pro retuš. Přírodovědnými fyzikálními metodami, exaktním měřením barevnosti okolí retuše a retuše samotné měla také být verifikována výtvarná přijatelnost retuše v určitém místě poškozené památky. Protože se tento text soustřeďuje pouze na načrtnutí některých základních rozměrů sledované tematiky interdisciplinarity, nikoli na nějaké hlubší a detailnější probádání možných jednotlivých příkladů, budou možné směry budoucího bádání pouze naznačeny. Také při závěrečné výtvarné restaurátorské interpretaci povrchu restaurovaného kamenosochařského díla je nutné kromě toho, že se zváží, zda je povrchová úprava zachována v takovém rozsahu, že je možné tento historický povrch restaurovat klasickými metodami, tedy pomocí scelující nápodobivé retuše, což je jedna z v podstatě mezních možností. Nebo bude zvolena koncepce jiná, opět vycházející z posouzení kvantity a kvality dochovaných zbytků historických povrchových úprav povrchu kamene, která bude respektovat staré zbytky jako velmi významné části restaurovaného objektu s cenou historickou, ale pro vlastní výtvarnou restaurátorskou interpretaci bude použito těchto zbytků pouze jako pramene poznání pro případnou barevnou rekonstrukci. Jedním z možných okruhů zájmu a analýz je sledování problematiky interdisciplinarity procesů ve fázi průzkumů a fázi výtvarné restaurátorské interpretace restaurovaného artefaktu. Tyto dva okruhy restaurátorských úkonů nebyly zvoleny náhodně. Obecné předpoklady naznačují, a snad nikdo o tom nepochybuje, že ve fázi průzkumů se uplatňuje větší podíl interdisciplinárního přístupu než ve fázi výtvarné restaurátorské interpretace. Na první pohled se zdá, že o interdisciplinaritě průzkumů, na kterých se podílí takový počet odborníků rozdílných profesí, nelze pochybovat. O fázi výtvarné restaurátorské interpretace poškozených míst restaurovaného artefaktu se naproti tomu předpokládá, že zde je podíl interdisciplinarity nízký a nevýznamný, protože jde o záležitost výtvarnou, estetickou, navíc jakoby usazenou v oblasti tvůrčí, interpretační, a tedy potažmo autorské. A zcela na závěr bych rád připomenul, že ani v dobách „post-modernistických“ není s interdisciplinaritou, míněnou jako psolupráce oborů, při hledání určitého cíle, kterým je v tomto případě poznání a zachování památky, úplně konec. Jak bylo na konferenci „Interdisciplinarita v péči o kulturní dědictví“ mimo jiné uvedeno Ing. Vojtěchem Koubou z katedry Arts managementu FPH VŠE: „Interdisciplinarita ovšem nemůže znamenat opuštění pozic, rezignaci na vlastní názor a přijetí postulátu, že vše je relativní, a proto se nemáme o čem bavit. Naopak podmínkou mezioborového přístupu ke kulturnímu dědictví je, že lidé přicházející z různých prostředí aktivně vysvětlují své názory, jsou ochotní debatovat s ostatními, poznávat společné a nezastavovat se v mořích rozporů, a také v příspěvcích ostatních hledat, jakým způsobem přispět svému oboru, jak získané poznatky použít ve svém oboru i v praxi.“ Při detailnějším rozboru je však vidět, že i zde, tedy v oblasti výtvarné, estetické interpretace restaurovaného uměleckého díla, je mnohdy nutný interdisciplinární přístup. Například výtvarná struktura je tvořena hmotnými barvami, jejichž materiální kvality lze sice posoudit mnohdy pouhým okem, někde je však třeba detailnějšího přírodovědného rozboru. Zde bych jen připomenul, že ve známém sporu z padesátých let 20. století mezi Františkem Petrem a Bohuslavem Slánským 6 Česká památková péče a mezinárodní dokumenty Josef Štulc (Národní památkový ústav) Památková péče má v České republice mnohaletou tradici. Její právní základ i metodické principy se samozřejmě utvářely v souladu a součinností s odbornými aktivitami v zahraničí, zejména v Evropě, a znalost základních mezinárodních dokumentů vážících se k ochraně kulturního dědictví je proto v praxi pracovníků památkové péče velmi důležitá. Ukotvení péče o památky ve společně sdílených mezinárodních dokumentech je nezbytnou součástí působení tohoto oboru v Evropě i ve světě. iniciátory jsou UNESCO nebo nověji i Rada Evropy či jiné mezinárodní organizace. Skrze své národní komitéty, postupně vytvořené již ve více než sto třiceti zemích všech kontinentů, ICOMOS usiluje o maximální uplatnění těchto chart v ochranné a konzervační praxi jednotlivých států i o zpětné monitorování jejich účinnosti. Český národní komitét ICOMOS se na výše charakterizovaných snahách a činnostech Mezinárodní rady památek a sídel aktivně podílí. Činí tak skrze řadu svých členů pracujících v mezinárodních vědeckých komitétech a pořádáním či spolupořádáním odborných seminářů na národní i mezinárodní úrovni. Zároveň usiluje o co největší dostupnost mezinárodních dokumentů pro českého čtenáře. Tu zajišťuje i jejich publikováním a odborným dohledem nad jejich kvalitními, věcně správnými překlady. Oporou této činnosti je dlouholetá spolupráce komitétu s Národním památkovým ústavem. Česká republika je signatářem řady dokumentů UNESCO a evropských úmluv, které se pak staly součástí našeho právního řádu. Z dokumentů UNESCO byla v českém překladu nedávno vydána Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu, známá též jako Haagská úmluva, z evropských dokumentů se Česká republika zavázala uplatňovat Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy, Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy a v nedávné době i Evropskou úmluvu o krajině. V návaznosti na již vydané odborné publikace Ochrana historických měst v evropském a světovém kontextu (z roku 1993) a Mezinárodní dokumenty ICOMOS k ochraně kulturního dědictví (z roku 2000) byl v roce 2007 Českým národním komitétem a Národním památkovým ústavem publikován další soubor vybraných mezinárodních dokumentů publikovaných zároveň v anglické verzi i v českém překladu. Vedle oficiálních znění dokumentů publikovaných ve Sbírce mezinárodních smluv a několika v češtině dosud nezveřejněných materiálů byly do souboru zařazeny i některé již dříve publikované, u nichž byla pociťována potřeba starší překlad zpřesnit a aktualizovat. Převod obsahově velmi koncentrovaných, odborně specializovaných textů z jednoho jazyka do druhého je mimořádně náročný. Vyžaduje nejen dokonalou znalost angličtiny, dnes nejrozšířenějšího jazyka ICOMOS, ale ve stejné míře i věcnou znalost problematiky, jíž se překládaný dokument týká. Na odborné, často velmi rozsáhlé korektuře se proto podle své specializace podílelo více členů našeho národního komitétu a přizvaných pracovníků Národního památkového ústavu. Vedle těchto dokumentů byla v průběhu minulých desetiletí přijata velká řada dokumentů organizace ICOMOS věnovaných kulturnímu dědictví, jež mají zejména funkci metodickou a jejich dodržování patří v civilizovaných zemích také k samozřejmým zásadám působení památkové péče. Připomeňme tedy krátce ICOMOS a jeho působení. ICOMOS – Mezinárodní rada památek a sídel – je hlavním poradcem UNESCO ve věcech ochrany kulturního dědictví. Základním posláním rady je rozvíjet teorii a metodologii památkové péče. Za tímto účelem si od svého založení v roce 1965 postupně vytvořila dvacet čtyři mezinárodních vědeckých komitétů a každoročně k výzkumu, teorii i metodám praktické péče o památky, sídla a krajinu pořádá řadu regionálních i mezinárodních sympozií a konferencí. Touto cestou vstřebává a oboru památkové péče zprostředkovává praxí ověřené zkušenosti i nejnovější výsledky vědeckého poznání a technického pokroku. Zároveň tím citlivě působí na proměňující a rozšiřující se zájem veřejnosti o kulturní dědictví v celé jeho nesmírné druhové a regionální rozmanitosti. V ní ICOMOS spatřuje jednu z nejcennějších kulturních hodnot lidského společenství, hodnotu v epoše postupující globalizace obzvlášť zranitelnou. Josef Štulc, prezident Českého komitétu ICOMOS Systematické vědecké a organizační úsilí Mezinárodní rady památek a sídel vyústilo do celé řady mezinárodních úmluv, chart, rekomandací (neboli doporučení) a memorand, jichž byla tvůrcem, spolupodílníkem nebo iniciátorem. Z hlediska hierarchie mají největší závažnost charty. Nejsou přitom chápány jako neměnné, statické dokumenty, naopak, jejich obsah, účinnost i úplnost je třeba neustále ověřovat praxí. Proto rada nezůstala jen u svého výchozího dokumentu z roku 1964 – Benátské charty - , ale tak jak vývoj společnosti přináší postupné rozšiřování zájmu o urbanistické, technické, vernakulární či krajinné dědictví, na tuto chartu dalšími dokumenty průběžně navazuje. Podílí se i na přípravě odborného obsahu jiných konvencí, jejichž 7 základní pojmy v péči o kulturní dědictví: stručný historický exkurs zdeněk vácha (Národní památkový ústav) Památková péče pracuje s pojmy, jimiž konkretizuje své metody práce a částečně ukotvuje svou doktrínu, zároveň jimi komunikuje s veřejností a do určité míry i zdůvodňuje svou existenci. Diskurs se ovšem i v památkové péči neustále, byť ne souvisle, vyvíjí, proměňují se též paradigmata, a proto se nutně mění i samotné pojmy, s nimiž obor pracuje, včetně jejich obsahu. Pojmy s daným dobovým obsahem jsou proto též dokladem vývoje discipliny. změny v pojímání smyslu péče o památky striktně odlišil pojmy konzervace a restaurování, jež se staly antitetickými. Pod pojmem, či spíše zástěrkou pojmu restaurování byly v té době prováděny rozsáhlé úpravy památek, jež byly „vraceny“ do historie, nejčastěji do středověku (jako příklad za všechny lze uvést jméno Violleta-le-Duc /1814-1879/, u nás mj. „karlštejnského“ a „svatovítského“ Josefa Mockera /1835-1899/). Dehio konzervací zároveň víceméně rozuměl zachování statu quo, což právě v případě uplatnění jím propagované metody mělo zabránit ve své podstatě devastujícím romantickým zásahům. Je příznačné, že Max Dvořák (1874-1921) ve svém Katechismu památkové péče (Katechismus der Denkmalpflege, 1918) označil Karlštejn – s příslušnými fotografiemi stavu „před“ a „po“ – za negativní příklad úpravy památky (Gegenbeispiel), přičemž hovoří o údajné rekonstrukci a falešné antikvární parodii s použitím pojmu Karlštejn po restaurování. Nelze tedy popřít, že v této době (na rozdíl od předchozích dob a ode dneška), měl pojem restaurování na straně odpůrců puristických metod obnovy pejorativní nádech. Ke Dvořákovi se ještě vrátíme. Nelze proto pominout vnímání postupného vývinu oborového „metajazyka“ v češtině, jenž trvá již asi 150 let. Pokud však chceme porozumět jeho kontextu, musí být paralelně sledován alespoň vývoj pojmů v německojazyčném, anglofonním a frankofonním prostředí, neboť oborové jazykové uzance těchto jazykových oblastí (a pochopitelně i příslušné myšlenkové proudy) se do našeho prostředí nutně, přímo i nepřímo, promítaly. Dovolte mi proto krátký exkurs do starší památkové publicistiky, jež začíná – v moderním pojetí – někdy na přelomu 19. a 20. století. Je potřeba zároveň zmínit skutečnost, že kupř. v německojazyčné oblasti, s níž byla a je naše památková péče úzce svázána (dalšími dominantními okruhy, jak bylo naznačeno výše, byly pro Evropu potom Velká Británie a Francie), se od počátku rozlišuje mezi pojmy Denkmalschutz a Denkmalpflege. Zatímco posledně jmenovaný pojem odpovídá našemu současnému pojmu památková péče, Denkmalschutz můžeme přeložit jako ochranu památek. Pokud je tedy u nás památková péče pojmem takřka všeobjímajícím, v německém jazykovém úzu památková péče je praktickou činností při ochraně kulturního dědictví, ochrana památek představuje však pouze administrativní a zákonný rámec v tomto procesu. Toto odlišení nacházíme již u Dehia (1850-1932) v roce 1905.1 Dehio je znám též jako původce pro danou dobu významné devizy památkové péče, když svou legendární výzvou „konzervovat, ne restaurovat“ („konservieren, nicht restaurieren“) se nejen postavil na barikádu proti v té době převládajícímu „restaurování“ památek (viz dále), zároveň na přelomu staletí dal významný impulz a rozproudil širší diskusi na téma metod v památkové péči. V této souvislosti je nutno ovšem též zmínit, že měl své předchůdce; bez jeho britských předchůdců Antirestaurationists, především Johna Ruskina (1819-1900), by byl tento názorový zvrat na kontinentu těžko myslitelný. I na samotném kontinentu však měl Dehio své předchůdce. Již v roce 1873 se ve vídeňském periodiku Mitteilungen des Österreichischen Museums für Kunst und Industrie (s. 481 n.) objevuje formulace Co požadujeme, je konzervace místo restaurování (Was wir verlangen ist Konservierung anstatt Restaurierung).2 Dehio tedy v návaznosti na již probíhající Nyní trochu hlouběji do minulosti. Etatizaci památkové péče v pravém smyslu slova přinesla Francouzská revoluce, která paradoxně pouze reagovala na vandalismus revolučních let. V roce 1794 byly vydány Instrukce ke způsobu inventarizace a konzervace ... všech objektů, jež mohou sloužit umění, vědě a poučení (Instruction sur la manière d‘inventorier et de conserver, dans toute l‘étendue de la République, tous les objets qui peuvent servir aux arts, aux sciences, et à l‘enseignement /Commission temporaire des arts, Comité d‘instruction publique de la Convention nationale, l‘an II de la République/)1), jež kladou za povinnost chránit kupř. knihovny, muzea, sbírky, inventáře paláců a kostelů. Jde – jak praví název příslušné komise – především o ochranu umění (arts), tedy ochranu statků umělecké povahy. Od 30. let 19. století se v památkové péči objevuje pojem monument classé, jež značí, že pro hodnocení památek se používá dvojstupňová škála; z celého souboru „pamětihodností“ je prováděna selekce těch, jejichž zachování je ve veřejném zájmu.3 Na to navazují snahy o podchycení a sepsání těchto objektů či předmětů, tedy tvorbu soupisů, jejichž určitý typ, dodnes aktualizovaný, je přímo nazván jménem výše uvedeného Dehia. Nejstarší listiny pamětihodností vznikly, možná kupodivu, v letech 1809-10 v Dánsku, v našich podmínkách, jak známo, umožnil vznik („státního“) seznamu památek až zákon z roku 1958. V roce 1830 předkládá François Pierre Guizot (1787-1874), francouzský ministr vzdělávání, zprávu ke zřízení generálního inspektorátu historických památek. (Rapport au Roi sur la création d‘une inspection générale des monumens historiques) a za začátek památkové legislativy je možné považovat vznik 1 Georg Gottfried Dehio: Denkmalschutz und Denkmalpflege im neunzehnten Jahrhundert. Strassburg 1905. 3 Alois Riegl, Kunstwerk oder Denkmal? Alois Riegls Schriften zur Denkmalpflege. Ernst Bacher, ed. 1995, s. 21. 2 Citováno ze stati Manfreda Kollera Theorie und Praxis der Restaurierung unter der Zentral-Komission in Österreich (separát s.d.) 8 francouzské Komise pro historické památky (Comission des monuments historiques) v roce 1837. Zde se tedy setkáváme s pojmem historická památka a s pojmem classement (řazení, třídění), tj. selekcí pro účely evidence. Tato evidence byla dlouho označována jako inventarizace, někdy zápis či záznam.4 Vztah právního výkladu obecného pojmu památka k pojmu památka při inventarizaci je ovšem složitější – nejsou totožné, jak již upozornil v roce 1909 Adolf von Oechelhaeuser.5 V té době již operuje (dle zákona) s pojmem památky (Denkmal), tedy bez přívlastků umělecká či historická (dokonce u nás dodnes kulturní!), a výslovně upozorňuje na skutečnost, že podstatná nemůže být sama její umělecká hodnota. Právě v tomto lze vidět přímo revoluční změny v oblasti památkové péče na přelomu 19. a 20. století, samotná finanční (směnná) či umělecká hodnota přestávají být hlavními kritérii. Když v roce 1845 vydala Archeologický výbor českého Národního muzea (archäologisches Comité des böhmischen Nationalmuseums) brožurku Uiber Böhmische Altertümer und die Nothwendigkeit dieselben vor Verderben zu schützen, jsou pod pojmem starožitnost míněny i historické stavby, malby i sochy; ty všechny měly být chráněny před zmarem. vých kritérií včetně příslušných pojmů, jež se z větší části nestaly součástí oborového slovníku, resp. moderních zákonných norem. Moderní památková péče byla jejími protagonisty od počátku považována za činnost mimořádného významu, dokonce byl památkám připisován až „kultovní“ význam“, proto i zakladatel moderní památkové péče Alois Riegl nazval své stěžejní a zakladatelské dílo Der moderne Denkmalkultus (1903) – Moderní kult památek. Je zajímavé a příznačné, že poslední překlad tohoto díla (NPÚ 2003) zní Moderní památková péče, byť úvod stejného znění (Der moderne Denkmalkultus) je překládán jako Moderní kult památek. Jde o potíže s pojmem kult – kultus, jež má v německy mluvícím prostředí poněkud širší, resp. odlišný smysl: ministerstvo kultury bylo často pojmenováno jako Kultusministerium. Co však přinesl Riegl nového, je jasné pojmenování existence „významu“ památek (pro společnost) a strukturovanosti hodnot památek, přičemž dle této struktury lze hodnoty památky poměřovat. Hodnoty dělí na pamětní (dle překladu Iva a Tomáše Hlobilových) – Erinnerungswerte – hodnotu stáří (Alterswert), historickou hodnotu (der historische Wert) a záměrnou pamětní hodnotu (der gewollte Erinnerungswert) a přítomnostní: užitnou hodnotu (Gebrauchswert) a uměleckou hodnotu (Kunstwert), k níž ještě přiřazuje hodnotu novosti (Neuheitswert) a relativní uměleckou hodnotu (relative Kunstwert). Záběr památkové péče v monarchii – a tedy zároveň i změna diskursu – je zřejmý mj. z posunu, jenž zaznamenal název její první celostátní institucionalizované formy – Císařsko-královské Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek (Baudenkmale) z roku 1850. Ta byla v roce 1873 přejmenována na Císařsko-královskou Centrální komisi pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek (...der kunstund historischen Denkmale), čímž se rozsah chráněného zájmu jednoznačně rozšířil. Tímto přejmenováním bylo mj. sděleno, že za předmět ochrany hodný zachování (Erhaltung), nejsou považovány pouze historické stavby, ale též jiné památky, ať již jsou svědky historie či milníky dějin umění. Toto hodnotové členění a řazení má, jak již bylo v minulosti konstatováno, však svá úskalí. Zobrazení jednotlivých hodnotových kategorií v jejich historickém a aktuálním významu se snaží systematicky zkoumat smyslové vrstvy díla, zpochybňuje zároveň systém ve výkladu jeho imanentní rozporuplnosti a didaktického propletení jednotlivých aspektů tohoto hodnotového rastru.6 Již zmíněný Max Dvořák používá pojmy jako památka, používá je však ve spojení s přídavným jménem starý (altes Denkmal). Variantně však používá pojmy staré umělecké dílo (altes Kunstwerk), což je dokladem přímého spojení pojmu památky – tj. díla umění – s jejím stářím; dnes již v podstatě opuštěnou tezí. V knize Zákon o ochraně památek pro Rakousko (Ein Denkmalschutz-gesetz für Österreich, Karl Holey, Vídeň 1911) stojí v návrhu zákona v 1. §, že Památky dějin a umění (Die Geschichts- und Kunstdenkmäler...) jsou chráněny státem, tyto pojmy jsou v dalším textu nahrazeny obecným pojmem památky (Denkmal), přičemž již zde je zavedena dělba na nemovité a movité (unbewegliche und bewegliche Denkmäler), přičemž se opět objevuje spojení památky starší doby, podobně jako později u Dvořáka. Řada pojmů se stala postupně pevnou součástí oborového vokabuláře, část časem zcela zmizela. Belgičan M. L. Cloquet navrhl v roce 1893 pojmy monuments vivants, živé památky, a monuments morts, mrtvé památky, pro odlišení jejich, řečeno Dehiovými pojmy, konkrétní užitné hodnoty. V knize Církevní péče o památky a umění (Kirchliche Kunst- und Denkmalpflege) od Adriana Eggera (Bressanone 1930) se setkáváme s pojmy jako obecné církevní památky (allgemeine kirchliche Denkmäler) – od chrámů a jejich vybavení přes fary až po archiválie a kvalifikované památky (qualifizierte Denkmäler), jež mají být objekty či předměty s mimořádnou uměleckou, starožitnou, dějinnou nebo materiální hodnotou na jedné straně (res pretiosae), na druhé straně všechny předměty jež byly benedikované či konsekrované (res sacrae). Vidíme zde, že vznikl určitý paralelní hodnotový systém, jemuž byly přiřazeny vlastní pojmy. Posuzování památkového fondu potom probíhalo mj. na základě kategorií starožitné hodnoty (Altertumswert) jako hodnoty originálu či sekundárního originálního stavu (sekundärer Originalzustand), patina stáří a krása stáří (Alterspatina, Alterschönheit), hodnota výjimečnosti (Seltenheitswewrt) a historicky hodnotné dějinné vztahy (geschichtliche Beziehungen geschichtlich wertvoll). Zde vidíme příklad struktury hodnoto- Aténská charta (organizace CIAM, 1931/33) se sice zabývala moderním urbanismem, věnovala se však i kulturnímu dědictví (stavbám) – viz příloha 2. Pracuje s pojmem historická památka (historical monument) souběžně s pojmem starobylá památka (ancient monument), hovoří již zároveň o uměleckém, historickém a vědeckém zájmu na jejím zachování. Vývoj „českého památkového jazyka“ (tedy především pojmů) by jistě stál za samostatnou studii, zejména kdyby jeho změny v čase promítala na pozadí dějin oboru; snad na ni někdy dojde. Jak již bylo řečeno, vývoj oborového jazyka pochopitelně stále probíhá. Odborné pojmy se zároveň nutně stávají součástí zákonných norem, součástí národních norem se potom nejednou již staly i mezinárodní dokumenty. I v této oblasti je však zřejmý trend ke „globalizaci“, při níž však vzniká 4 Aufzeichnung; Cornelius Gurlitt: Die Pflege der kirchlichen Kunstdenkmäler. Leipzig 1921. 5 Wege, Ziele und Gefahren der Denkmalpflege. Festrede bei dem feierlichen Akte des Rektoratswechsels an der Grossherzoglich Technischen Hochschule Fridericiana zu Karlsruhe am 20. November 1909 6 9 Alois Riegl (cit. v pozn. 3), s. 22-23. nebezpečí babylonského zmatení jazyků. Je až s podivem, že u nás dochází k překladům těchto významných dokumentů bez existence oborového slovníku (slovníku kodifikovaných pojmů památkové péče), jež jsou potom jako součást právního systému, pochopitelně, jedním z hlavních nástrojů prosazování zá- jmů ochrany kulturního dědictví. Text zazněl v redukované podobě na 7. setkání v rámci projektu Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu v Litomyšli 24. února 2012 Přílohy 1) 2) Instruction sur la manière d‘inventorier et de conserver, dans toute l‘étendue de la République, tous les objets qui peuvent servir aux arts, aux sciences, et à l‘enseignement (Commission temporaire des arts, Comité d‘instruction publique de la Convention nationale, l‘an II de la République) „Athens Charter” (Monuments) 1931 Conclusions of the Athens Conference (§ 2-3), organised by the International Museums Office in Athens 2. Administrative and Legislative Measures Regarding Historical Monuments. The Conference heard the statement of legislative measures devised to protect monuments of artistic, historic or scientific interest and belonging to the different countries. It unanimously approved the general tendency which, in this connection, recognises a certain right of teh community in regard to private ownership. It noted tht the differences existing between these legislative measures were due to the difficulty of reconciling public law with the rights of individuals. Consequently, while approving the general tendency of these measures, the Conference is of opinion that they should be in keeping with local circumstances and with the trend of public opinion so that the least possible opposition may be encountered, due allowance being made for the sacrifices which the owners of property may be called upon to make in the general interest. It recommends that the public authorities in each country be empowered to take conservatory measures in cases of emergency. It earnestly hopes that the International Museums Office will publish a repertory and a comparative table of the legislative measures in force in the different countries and that this information will be kept up to date. Les objets qui doivent servir à l‘instruction, et dont un grand nombre appartient aux établissements supprimés, méritait toute l‘attention des vrais amis de la patrie. On les trouvera dans les bibliothèques, dans les musées, dans les cabinets, dans les collections sur lesquelles la République a des droits; dans les ateliers où sont rassemblés les instruments les plus nécessaires à nos besoins; dans les palais et dans les temples que décorent les chefs-d‘oeuvres des arts; dans tous les lieux où des monuments retracent ce que furent les hommes et les peuples; partout, enfin, où les leçons du passé, fortement empreintes, peuvent être recueillies par notre siècle, qui saura les transmettre, avec des pages nouvelles au souvenir de la postérité (...) 3. Aesthetic Enhancement of Ancient Monuments. The Conference recommends that, in the construction of buildings, the character and external aspect of the cities in which they are to be erected should be respected, especially in the neighbourhood of ancient monuments, where the surroundings should be given special consideration. Even certain groupings and certain particularly picturesque perspective treatment should be preserved. A study should also be made of the ornamental vegetation most suited to certain monuments or groups of monuments from the point of view of preserving their ancient character. It especially recommends the suppression of all forms of publicity, of the erection of unsightly telegraph poles and the exclusion of all noisy factories and even of tall shafts in the neighbourhood of artistic and historic monuments. 10 specifické jádro a východisko činnosti památkové péče jako téma pro sociálně ekonomické a humanitní vědy vít jesenský (Národní památkový ústav) Téma role humanitních či přírodních a technických věd v péči o kulturní dědictví, stejně jako ostatní témata diskusních setkání projektu PPPPRO, v podstatě směřují k definování celku, struktury a kontextu kulturního dědictví jako sociálního fenoménu a problematiky. K tomu v úvodu předesílám několik tematických poznámek.1 Podotýkám, že omezením se na individuální objekty bychom z diskuse v podstatě vyřadili systematickou památkovou péči. Zároveň bychom neměli zapomínat na provázanost hmotného kulturního dědictví s ještě komplikovaněji definovatelným nehmotným. Prohlubování řešení problematiky diskusního setkání naráží proto na neustálé dynamické rozšiřování a proměňování pojetí objektu, a následně předmětu zájmu - kulturního dědictví.5 Předpokladem zvažování role humanitních věd v péči o kulturním dědictví je definování obou pojmů. Z mého pohledu by bylo lepší mluvit o úloze sociálně-ekonomických a humanitních (kulturních) věd, což lépe vystihuje protějšek věd přírodních či technických.2 Dále se ve svém příspěvku omezím na oblast mého profesního oboru - památkové péče, jejíž realita je východiskem mých úvah směřujících spíše k oborové teorii. Při definování vztahu vědy (potažmo výzkumu) a kulturního dědictví je třeba brát do úvahy dynamický vývoj proměňující charakter vědy, respektive vědních disciplín, (ústup vědeckého resortismu, přísného disciplinárního charakteru ve prospěch tematických problémových komplexů, vědění je mnohem kontextuálnější a transdisciplinární, jeho zdroje heterogennější, způsob vzniku dialogičtější, atd.). V debatě o rolích vědních disciplín narážíme na takové, které nejsou pro praxi péče o kulturní dědictví nepodstatné, nicméně jsou hraniční nebo propojující oblast sociálně humanitní, přírodovědnou a technickou (např. kognitivní věda). Ještě důležitější je otázka východisek ve vědních disciplinách oproti, řekněme, odborným oblastem či oborům (např. tvůrčím, uměleckým apod.), které nejsou ustáleny jako samostatné vědy (např. restaurování), nebo jsou vymezeny jako interdisciplinární.3 Možná bychom namísto role humanitních věd měli diskutovat obecněji o roli sociálně–ekonomické a humanitní sféry. Památková hodnota jako východisko a jádro památkové péče Podstatou péče o památky je vytvoření vztahu mezi člověkem a památkou. S utvářením vztahu společnosti a památky začínáme mluvit o památkové péči (ve smyslu systematické institucionalizované společenské praxe). Dějinná kontinuita tohoto vztahu je umožněna uchováváním kultury v podobě materializované i hodnotové. Prvotním východiskem i podstatou zmíněného vztahu i jeho kontinuity jsou hodnoty. I když si jsem vědom určité plurality hodnotových koncepcí především ve filosofii, odvážím se zde nejstručněji naznačit hodnotový koncept památkové péče: Jedinou možností, jak může člověk vnímat jakýkoliv artefakt, je přes jeho významy. Příklady takových významů možných památek jsou poznání historické, dokumentační doklad, estetické působení, krajinotvorný efekt, politický symbol, objekt identity, ekonomický zdroj nebo naopak náklad, atd. Jakkoliv význam je hodnotící pojem, může být věcně popisován a analyzován, stejně jako jeho dopady a souvislosti - dá se ho dobrat lidským poznáváním. Při něm k objektivní podstatě významů pronikáme skrze subjektivní nazírání, hodnocení a historicko-společensky formované předporozumění, takže představu nehodnotového stavu historického objektu, nutnou pro identifikaci určitého významu památky, musíme teprve zpětně abstrahovat.6 Děje se tak metodami jednotlivých vědních disciplín, které tak vymezí rozdílné významy téhož objektu. Můžeme říci, že určení významovosti je ideálně úkolem vědeckého přístupu. Opakovaným problémem je vymezení kulturního dědictví, které sice není v názvu celého projektu, avšak postupně se objevuje v tématech dílčích úkolů (diskusních setkání, konferencí…). V převaze je zjevně myšleno hmotné kulturní dědictví, ale i pak se pohybujeme ve velmi širokém poli, do kterého je zahrnována stále více i problematika přírodního prostředí viděného jako kulturní krajina či obecně území.4 1 Základem textu je příspěvek přednesený na diskusním setkání „Úloha humanitních věd v péči o kulturní dědictví“ v rámci projektu Fakulty restaurování UPa Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu v září 2011. Stať byla rozšířena jako výstup úkolu Dějiny a teorie památkové péče realizovaného v rámci institucionální podpory NPÚ od MK ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace v roce 2012. ková krajina“ (historic urban landscape). (Např. Vienna memorandum http://whc.unesco.org/uploads/activities/documents/activity-666-6.pdf (2012). 2 Hlubší východisko takovéto klasifikace je samozřejmě možné hledat ve filosofii, pojetí jsoucna, respektive bytí. I proto bych si pro potřeby diskuse na dané téma dovolil k humanitním disciplínám přiřadit jako vědu filosofii, jakkoliv její pozice je metodologicky rozdílná. (Např. Arno Anzenbacher: Úvod do filosofie, Praha 2004, s. 21-29.) 3 Odlišnost mezi vědní disciplínou a praktickým oborem v souvislosti s památkovou péčí naznačil i prof. Kroupa. (Jiří Kroupa: Metody dějin umění 2, Brno 2010, s. 303.) 5 Omezené pojetí kulturního dědictví vznikající nekritickým přejímáním nebo často užším institucionálně programovým zaměřením autorů se může stát základem nesprávného porozumění nebo aplikace odbornou veřejností s mnoha dopady. Ty můžeme zaznamenat ve vzdělávání, institucionální desintegraci aktuálně vznikajícího umění či péče o přírodní prostředí a krajinu a kulturního dědictví, apod. 4 V současné době je navíc aktuálním tématem přenášení krajinného kulturního konceptu na sídla pojímaná jako „městská památ- 6 Viz též Soňa Dorotíková: Filosofie hodnot, http://bibliotheca. profitux.cz/scrinium/dorotikova filosofie hodnot.doc (2007). 11 Porozumění významům potenciální památky je předpokladem hodnocení, jehož oblast je ohraničena šíří soustavy jejích významů. V procesu hodnocení jednotlivým významům přisuzujeme konkrétní hodnotu, její míru, a tím některé významy vyzdvihujeme a jiné potlačujeme. U památky nejsou důležité dílčí významy a potažmo hodnoty, ale především jejich vztahy - propojenost i rozpornost a komplexní hodnota, která tvoří integrovaný hodnotový systém.7 Památkové hodnocení je dobovým subjektivním stanoviskem, volbou, a zároveň součástí činnosti záměrné realizace hodnot (ztotožněním se s nimi), ve které tyto hodnoty hrají roli motivace.8 Člověk do vztahu k památkám jako hodnotám vstupuje dokonce i nevědomě, ale hlavně vědomý hodnotový vztah vytváří vedle racionálního rozhodování i emocionálním prožíváním. To je fakticky s racionálním hodnocením často propojeno, navzájem se kultivují. dovědných disciplín apod. Postihuje totiž samotný předmět oboru - utváření specifického vztahu člověka ke kulturnímu artefaktu. Památková péče jako součást péče o kulturní dědictví byla opakovaně označena jako „kulturní problém“ respektive „společenský konstrukt“11 a předmět zájmu společenských věd.12 Očividně tím měla být reflektována právě jmenovaná problematika role poznání a hodnocení v procesu památkové péče. Zdeněk Vácha nazval pregnantně památkáře tím, kdo hodnotu rozpozná a pojmenuje.13 V podstatě s ním souhlasím. Specifickým jádrem a východiskem činností památkové péče je přisuzování památkové hodnoty, tedy kontinuální hodnocení a přehodnocování toho, co je a není památka. Pro výše uvedené tvrzení bychom nejspíše našli širší odborný konsensus,14 ale je povážlivé, jak málo jsou především v naší památkové péči debatovány a rozpracovávány důležitost a důsledky tohoto konstatování. Ideálně tak hodnocení již není činností vědeckou. Vědecky však můžeme hodnocení objektivizovat racionálním zjišťováním a předvídáním důsledků jednání motivovaného daným hodnocením a jejich porovnávání se zvolenými cíli tohoto jednání. Tyto cíle jsou přitom kritériem hodnocení.9 Konsekvence procesu hodnocení pojímaného jako východisko památkové péče Specifický a nedělitelný předmět činnosti Oddělení vědeckého poznání a hodnocení10 je klíčové pro vymezování památkové péče, podstatnější než otázky interdisciplinarity, vztahu sociálně ekonomických a příro- Přisuzování památkové hodnoty je specifickým předmětem činnosti tohoto oboru, který za něj nemůže vykonávat žádná jiná disciplína.15 Zmíněný předmět je realizován metodami interdisciplinárního charakteru, které však nejsou pouze poznávací (zde míněno vědecké) povahy, což i u tohoto jádra oboru (tím méně celé památkové péče) problematizuje jeho označení za vědeckou disciplínu. 7 V některých teoretických a normativních dokumentech památkové péče je daný proces určení významu jako typu hodnoty a následně její míry popisován často jako určení dílčích a celkové hodnoty, což je nepřesné a nevýstižné v pojmech. Např. ve Velké Británii se v převaze vychází z poněkud z jiné terminologie, ale stejného principu – identifikují se dílčí hodnoty jako kategorie (qualities) a s odkazem na jejich nositele i přisouzená míra hodnoty, přičemž shrnutý celek se nazývá „statement of significance“ (Conservation principles, policies and guidance for the sustainable management of the historic environment, English Heritage, 2008.) Ve vyzdvihované a vlivné Burra Charter se mluví o shrnutí jako o „cultural significance“, nicméně podstatný je zde důraz a ilustrování určení hodnot jako východisko památkářských procesů (The Illustrated Burra Charter, Australia ICOMOS, 2004, s. 11). Salvador Muñoz Viñas užil pro vyjádřením památkové významovosti výraz symbol (Salvador Salvador Muñoz Viñas: Contemporary theory of conservation, Butterworth Heinemann, Oxford, 2005, s. 62.). Gustavo Araoz mluví o nádobách pro hodnoty (cit. v poz. 21). Za metodicky pokročilý považuji pojem „value operators“ z článku H. N. Pereiry (Honório Nicholls Pereira: Conamporary trends in conservation: culturalization, significance and sustainability, City & Time 3, 2007, s. 17.). R. Mason sice vychází pouze z prvotního dělení hodnoty na typy (typologie), ale při popisu procesu jasně odděluje identifikaci a zpracování a určení (prohlášení) významnosti (Randall Mason: Assesing Values in Conservation Planning: Methodological Issues and Choices, in: Marta de la Torre (ed.): Assesing the Values of Cultural Heritage, Los Angeles 2000, s. 7 - 8.). V jiných publikacích jsou hodnoty a význam přímo zjednodušeny na ekvivalent (John H. Stubs: Time Honored. A Global View of Architectural Conservation, New Jersey 2009, s. 36), atd. Role vědy v oboru V řešení procesu přisuzování památkové hodnoty můžeme nalézt odpovědi na otázku úlohy vědy v památkové péči obecně, včetně vlivu oboru na vědecké paradigma.16 V proce11 Randall Mason, cit. v pozn. 6, s. 6. 12 Např. Jukka Jokilehto: History of Architectural Conservation. Oxford, 2002. – Paul Philippot: Restoration from the Perpsective of the Humanities, in: Historical and Philosofical Issues in the Conservation of Cultural Heritage, Los Angeles, 1996, s. 216-229. 13 Zdeněk Vácha, Pohled na technologa očima památkáře, Bulletin PPP PRO, 1, 2011, s. 13. http://projekty.upce.cz/ppp-pro/databaze/bulletin-2011-01.pdf (2012). I M. Hauserová označila za oborově specifické činnosti identifikaci památek a jejich hodnocení. (Milena Hauserová, Příspěvek k otázce teorie a metodologie památkové péče, in: Bulletin sekce památkové péče VPVTR 5, 1985, s. 39-43.) Je ovšem otázkou, co se rozumí zmíněnou identifikací. Ta je ve skutečnosti už součástí – spoluvýsledkem procesu hodnocení. Památku nelze identifikovat, pokud ji nepodrobíme hodnocení. 8 Vít Jesenský: Souvislosti průzkumů a hodnocení památek, Průzkumy památek 2, 2009, s 1-2. 9 14 Příkladem může být i referát Dr. Vratislava Nejedlého z ÚP NPÚ prezentovaný na stejném setkání jako příspěvek autora. Oba dva jmenovaní zdůraznili nezávisle východiska památkové péče v posuzování památkové hodnoty. Např. Salvador Muñoz Viñas cit. v pozn. 6, s. 62. 10 Ani vědecká činnost, která, i přes velké rozdíly v paradigmatu nebo minimálně metodologii přírodních a sociálně kulturních věd, obecně usiluje o objektivizované hodnocení, není samozřejmě zcela hodnotově neutrální. Hodnocení je pochopitelně součástí i vědecké práce, ale zde se jedná o přísně racionální proces, spíše empirickou verifikaci, porovnávání, hodnocení znalostí, jehož měřítkem je vědecká pravdivost. (Ladislav Tondl: Hodnocení a hodnoty, Praha 1999, s. 124. Týž: Znalost a její epistemické dimenze, Praha 2002, s. 82.) 15 Např. prof. J. Kroupa oproti tomu zastává názor, že takovou roli mohou a mají sehrávat dějiny umění. (Jiří Kroupa: Metody dějin umění 2. Brno 2010.) 16 Považuji za nedostatek, že se těmito předpoklady a obecnými cíli vědy nezabývá kapitola III. Výzkum vývoj Koncepce NPÚ 20011-15 (http://www.npu.cz/download/1318433442/ 12 su hodnocení - přisuzování památkové hodnoty - se spojuje fáze identifikování významů, což se děje vědeckými metodami, s fází přisuzování hodnoty, což je činnost v principu nevědecká. Věda může jen dopomoci k uvědomění si toho, podle jakých kritérií jsme došli k určitým hodnotovým závěrům. Památkovou hodnotu proto nelze v objektu poznat či identifikovat17 a jak bylo řečeno, památková péče jako celek není vědeckou disciplínou. Věda a výzkum jsou pouze jednou její součástí a odborná argumentace oboru nemůže být plně vědecká. Teorie oboru Zmíněný valorizační proces je v obecných teoretických principech objektivizovatelný, universální a je žádoucí, aby se stal základním předmětem teorie oboru. S ohledem na předchozí text se podstata teorie památkové péče jeví jako problematika antropologická nebo obecněji axiologická.18 Integrující základ činností Proces přisuzování památkové hodnoty je logicky odrazem popřípadě projevem vztahu společnosti ke kulturnímu dědictví, přesněji k památkám. Jak již výstižně formulovala M. Hauserová,19 je proto téma památkové hodnoty zároveň zobecnitelné a zkoumatelné jako problematika utváření a proměny tohoto vztahu (vztahu společnosti k památkám jako určité formy společenského vědomí), což je další základní východisko památkové péče k jednotlivým na ní se podílejícím činnostem. Památková péče by - spíše než jako udržování památek pojímaných jako doklad či předpoklad tohoto vztahu - měla být chápána šířeji, jako realizování tohoto vztahu. koncepce-npu-2011-2015.pdf (2012)), respektive ani Koncepce vědecké a výzkumné činnosti NPÚ na období 2011-2016, na kterou Koncepce NPÚ odkazuje /http://www.npu.cz/download/1337943240/KoncepceVaV-2011-2016.pdf.) (2012)). I po pozorném sledování prezentace výsledků institucionálního výzkumu NPÚ (např. na celostátní konferenci k ukončení čtyř institucionálních výzkumných záměrů NPÚ řešených v letech 2005 až 2011) je zřejmé, že role vědy v oboru tak nadále zůstává nezpracovaným tématem teorie tuzemské památkové péče. 17 Časté označování památky jako „nositele památkové hodnoty“ nesmí tudíž být chápáno jako nositel z vlastní vůle. Převrácená je tak logika H. N. Pereiry (cit. v poz. 6), který rozšíření ovlivňujících významů (hodnot) popisuje jako důsledek rozšíření kategorie památkového objektu. Ve skutečnosti nárůst rozsahu uvědomovaných významů je příčinou rozšiřování kategorie památek, respektive kulturního dědictví. Kritérium pro identifikaci a zacházení s památkami Přisouzené hodnoty se musí stát kritériem pro zacházení s památkami.20 Dopady tohoto principu jsou patrně nejzávažnější a jeho naplňování nejvíce komplikované. Je podstatou současné vážné mezinárodní diskuse o novém paradigmatu památkové péče.21 Hledání široké významovosti - struktury a souvislostí významů objektu se mimo jiné musí stát kritériem poznávání (realizovaného vědními disciplínami, viz dále). Potřeba vyrovnaného řešení aktérů památkového hodnotového vztahu Ze dvou aktérů památkového vztahu – památky a člověka (společnosti) - se drtivá většina domácího památkářského poznávání i zasahování vztahuje k prvnímu z nich.22 Vyrovnání tohoto nerovnovážného stavu představuje mimo jiné požadavek na sociální výzkum absentující zcela v naší památkové praxi.23 Mám na mysli výzkumy týkající se jak aktivních realizátorů památkové péče (památkáři, úředníci a politici, projektanti, učitelé, řemeslníci, vlastníci atd.), tak pasivních uživatelů (návštěvníci, studenti a žáci, atd.), jejich vnímání památek i památkové péče, hodnotových postojů, možností vzdělávání, dopadů památkové péče na společnost, atd. Lze si představit jak kvantitativní, tak kvalitativní výzkumy, především však empirické.24 Pro utváření hodnotového 20 Míra konkrétní dílčí hodnoty se odrazí v rozdílném přístupu k nakládání s památkou. (Např. Alois Riegl: Moderní památková péče. Praha 2003. – Milena Hauserová, cit. v pozn. 12. S. M. Viñas, cit. v pozn. 6.) 21 Zásadním iniciátorem a hybatelem celé debaty je president ICOMOS Gustavo Araoz, který ve svých opakovaných projevech od r. 2009 předestřel axiologická východiska současného stavu památkové péče (hodnoty jsou dle něj uloženy v nádobách – „vessels“ - materiální i nemateriální povahy). (Gustavo Araoz: Protecting heritage places under the new heritage paradigm and defining its tolerance to change. A leadership challenge for ICOMOS. ICOMOS ADCOM 2009/10 – Item 9.4.). Toto konstatování podle mého názoru není problém, ani to není nové paradigma. Zásadní je odlišit jej od jeho zohlednění ve strategiích a fyzickém nakládání s památkami. Jinými slovy, zabývat se hodnocením a jeho motivační rolí v praxi. Domnívám se, že ovšem neplatí Araozovo tvrzení, že hodnoty nelze chránit. Naopak, zatímco strukturu významů památek historicky nepřenášíme, ale znovuvytváříme, některé jejich hodnoty působící jako podněcovatelé mohou být nadčasové. Stejně tak si nejsem jist, zda některé reakce na argumentaci a položené otázky G. Araoze jsou metodicky výstižné. (Viz Josef Štulc: Mezinárodní společenství památkářů na rozcestí – 17. generální shromáždění ICOMOS ve znamení zásadních názorových rozporů, Zprávy památkové péče 72, č. 1, 2012, s. 68-71.) Uvedené téma pochopitelně přesahuje tuto stať. 22 V sociálně ekonomických a humanitních disciplínách jde o dominanci věd - výzkumů kulturních, méně technicko-technologických z oblasti disciplín přírodovědných a technických. Viz např. výstupy již zmíněné Konference cit. v pozn. 15. Nepřikláním se tím ale k zjednodušenému omezování významu materiality památek, jak se projevuje v některých teoretických úvahách i záměrech (viz např. Pereira, H. N. cit. v pozn. 6). Problematika poznání významů a jejich hodnocení se pochopitelně týká celé oblasti péče o kulturní dědictví, přičemž nejednoznačnost a nedostatečnost pojmová a metodická není problémem jen památkové péče. (Srovnej z tohoto pohledu např. znění Dokument o profesi konzervátora-restaurátora Asociace muzeí a galerií, http://www.cz-museums.cz/web/amg/zakladni-dokumenty/dokument-o-profesi-konzervatora-restauratora). 23 K tomu též Randall, cit. v pozn. 6, s. 5, 9. 24 Jiří Reichel: Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha 2009. Příklady takových výzkumů jsou u nás zcela ojedinělé, v podstatě jde jen o vedlejší poznatky jinak zacílených zkoumání (např. Lenka Opletalová: Ztráta identifikace obyvatel s historickým jádrem Českého Krumlova, in: Český Krumlov od rezidenčního města k památce 18 Srovnej též Karel Boženek: Vztahy muzeologie a axiologie, in: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 3, 1997, s. 205-211. 19 Milena Hauserová, cit. v pozn. 12, s. 38. 13 vztahu je obecně zásadní komunikace a v této funkci mohou být právě sociální vědy efektivním pomocníkem.25 V aplikované rovině mohou jmenované disciplíny zásadně přispět nejen ke zkoumání, ale i přímo zapojování (participaci) širší veřejnosti do péče o památky. nebo i znalosti o majiteli a uživatelích, jejich záměrech a vztahu k památce, o vývoji k bezprostřednímu stavu památky, situaci okolních památek, okolního prostředí obecně (např. dostupnost, cestovní ruch…), odhady ekonomické, informace o reálných nabídkách institucí (dotační programy, prováděcí firmy), technologických možnostech obnovy atd.? Všechny tyto poznatky památkář zjevně potřebuje pro své porozumění a rozhodování. Jak však vůbec ví, co všechno potřebuje vědět? Vymezí mu to, a navíc ho i k tomu podnítí, především úvaha o celkové i dílčích památkových hodnotách, které jsou mírou konkrétních významů památky. Dostatečnou znalost těchto významů mu má zajistit již existující nebo dále prohlubované poznávání, především výzkumy a dokumentování. Jedná se zde o příklad dopadu hodnotového přístupu na určení průzkumně dokumentačních potřeb památky v konkrétním místě a čase.28 Na jejím počátku nestojí historický artefakt jako objekt vědy, ten se totiž nestane památkou následkem vědeckého poznání, ani konkrétní vědecká metoda průzkumu či obnovy. Ta je pouze prostředkem, který se má přizpůsobit potřebám památky. Počátkem péče o památku je vědomí o ní jako o hodnotě. Nárok na znalosti, dovednosti i postoje památkáře Podstatou odbornosti památkáře, se všemi dopady do vzdělávání, musí být znalost povahy hodnot, pojmů a principů procesu hodnocení a jejich metodické aplikace v památkové péči. Z hlediska disciplín jde především o filosofii hodnot – axiologii (popřípadě metodologii vědy, kognitivní vědu, antropologii, sémantiku, apod.).26 Ztotožnění se s hodnotami je otázkou zejména etiky (včetně profesní) a jejího regulativního působení při uspořádávání hodnotových systémů - hierarchií. Teorie v praxi I když jsou výše uvedené úvahy pouze vstupními podněty, spíše tezemi než dostatečně zdůvodňovanými teoriemi, dovedu si představit, že u čtenářů budí pochybnost, zda nejde jen o deduktivní spekulaci, umělou konstrukci, která vznikla teoreticko-formálním filosofováním, a jíž se autor následně snaží vnutit pro řešení problémů v praxi. K této možné skepsi vede nejspíše i kategorie hodnoty a její obecné řešení, které pro většinu lidí představuje abstraktní koncept, jehož interpretace ztrácí reálnou podobu. Lze sice namítnout, že text je na jedné straně teoretickou studií, a zároveň že už samotná aplikace hodnotového pohledu (hodnocení), v němž hodnoty definujeme zpětným dobíráním se nehodnotového stavu, je z podstaty vždy logickou indukcí analyzující konkrétní památky empiricky. Nicméně možná by metodicky přesvědčivější bylo obrácené řešení problematiky. Tedy ne jaké jsou konsekvence hodnotového posuzování, ale jaké situace si vyžádají hodnotové posuzování a jak toto bude probíhat. Jiným praktickým příkladem je rozdílnost argumentace a závěrů vědních disciplin soustředěných na maximálně nestranné poznání a památkové péče uplatňující hodnotová východiska při zabývání se tzv. výpovědní hodnotou památky. Zatímco výzkum analyzuje památku jako objektivní zdroj informací (historický pramen - neutrální objekt), pro památkovou péči je živoucím organismem plnícím mnohem širší funkce, hodnotou, kterou je třeba chránit a rozvíjet. To znamená mnohem intenzivněji zohledňovat, že posouzení a uplatnění vypovídací hodnoty je zároveň přímo vázáno na schopnost příjemce dotčené informace zaznamenat a porozumět jim.29 Míra výpovědní hodnoty objektu je určována zároveň mírou percepce člověkem - příjemcem. Tím není popírán význam hodnocení informačního obsahu zdroje (památky), pro jehož míru užíváme kritérium pravdivosti. Výmluvná je ale rozdílnost mezi vědeckým výzkumem, kde je pravdivost ekvivalentem spolehlivosti, potažmo kontrolovatelnosti, je ověřována metodami konkrétního oboru, fakticky opět pojmovým poznáváním a má tedy vymezující úlohu30 a památkovou péčí, kde je jejím konceptem autenticita, výraz pro hodnověrnost zohledňující jednak interdisciplinární charakter oboru, ale také roli subjektivního vnímání, nevědeckých forem poznávání a regulativní funkci autenticity. Uveďme příklad z praxe:27 Stojíc před ruinou zámku má památkář posoudit způsob potřebné obnovy nebo záměr jejího nového funkčního využití. Jaké k tomu bude potřebovat informace? Jen poznatky ze stavebně historického průzkumu Světového kulturního dědictví, České Budějovice, s. 825-831.) Považuji za výmluvné, že v posledních letech jsem u nás zaznamenal pouze jednu práci zabývající se terénním sociologickým dotazníkovým výzkumem památkových hodnot, a to ještě studentskou seminární, což neumenšuje její přínos. (Lásková, M.: Hodnota kulturních památek. Seminární práce předmětu Statistika pro magistry, FSV UK, Praha 2006, xerokopie z archivu autora.) 28 Vít Jesenský: Dokumentování v památkové péči a kritérium památkové hodnoty, Průzkumy památek 2, 2000, s. 233-234. Metodickým podkladem pro uvedený aplikační příklad by mohla být ojedinělá metodika Kate Clark: Informed Conservation. London 2003. Naopak takový přístup opomíjejí praxe i všechny metodické texty týkající se průzkumu a dokumentace památek v naší památkové péči, včetně posledního Zkoumání historických staveb (ed. Razím V. a Macek, P., Praha 2011.). Metodicky problematická nadřazená pozice stavebně historického průzkumu v procesu péče o památky se u nás začíná odrážet mimo jiné i ve vzdělávání. 25 Zároveň je třeba zmínit tendenci humanitních věd býti poněkud akademickými, soustředěnými na textové zdroje a málo aktivními v aplikaci výsledků a komunikaci s mimovědeckou veřejností. 26 Při debatě na valné hromadě Uměleckohistorické společnosti v květnu 2011 o památkových hodnotách vyšlo najevo, že nejen památkáři, ale i renomovaní umělečtí historikové včetně akademicky titulovaných mají problém s definicí památkové hodnoty. Intuitivní formulace byly důkazem, že památková hodnota pro ně není klíčovým východiskem, ale kritériem zpětného posuzování, které si musí domýšlet. (Bulletin UHS 2/ 2011.) 29 Tato skutečnost nebývá popírána, souvisí i s otázkou přisouzení hodnoty informaci (viz např. Vít Jesenský: Operativní průzkum a dokumentace nemovitých památek, disertační práce, FA ČVUT, 2004, s. 19.). 30 Jde samozřejmě o zjednodušení komplikovaného tématu. Pravdivost ve vědě je dnes stále více relativizována, viděna jako aplikovatelnost, souhrn kritérií, dle nichž lze rozlišit vědecké a jiné vnímání skutečnosti. (Viz např. Břetislav Fajkus: Filosofie a metodologie vědy, Praha 2005, s. 272-285.) 27 Logicky nejnázornější příklady uplatnění hodnotového přístupu k památkám nalezneme v jejich výzkumu, ve kterém proces poznání přerůstá v ambice hodnocení. 14 Z hlediska nakládání s památkou je podstatnější hodnotou „přijímací“ schopnost zúčastněných. Užívání výrazu vypovídací schopnost památky ve smyslu vlastnost či působení hmotného artefaktu může být dokonce zavádějící. Lépe by bylo mluvit o informačním zdroji (prameni), jenž se stane hodnotou, pokud podnítí nějaké lidské jednání. Jaké důsledky by měla mít výše uvedená úvaha? Vypovídací hodnota památky je typickým příkladem hodnoty (vztah mezi objektem a člověkem). Významy, od nichž bude hodnota odvozována, musí být hledány nejen v objektu, ale i v příjemci informací. Zkoumání výpovědní hodnoty by tedy nemělo směřovat jen k památce, ale i jejím uživatelům. Pro proměnu objektu jako pramene v památku s určitou hodnotou je podstatná forma interpretace dosažitelných informací přizpůsobená cílovému adresátovi. Jinými slovy, tato hodnota není objektivní veličinou, universální pro všechny obory, fixovanou objektivně v daném objektu. Jako památková hodnota bude nahlížena jinak, než jako hodnota např. pro historika. Ten bude záchranu historického objektu, který je objektem jeho zájmu, sebezáchovně řešit maximálním zkoumáním a dokumentováním samotného objektu. Pro památkáře posuzujícího objekt jako památku, hodnotově, je ta- 15 kové zkoumání pouze jedním z podkladů a východisek, jež musí začlenit do dalšího fyzického i duchovního nakládání s objektem (monitorovat stav objektu, jednat s vlastníky či uživateli, popularizovat objekt atd.). Rozlišení můžeme charakterizovat různými cíli daných disciplín. Památkář snažící se o uchování výpovědní hodnoty se nemůže omezit pouze na materiální péči o samotný fyzický objekt, ani pouze na výzkumnou činnost. Předmětem diskusního setkání byla role humanitních věd v péči o kulturní dědictví. Měli bychom být schopni funkční vymezení věd odlišit od následných praktických uplatnění některých jejích výsledků ovlivňovaných mnoha dalšími zvláště společenskými faktory. Abychom z obav ze zneužití a oslabení pozice kulturního dědictví nezačali odmítat i jeho komplexní poznávání a přehodnocování. Ani v památkové péči není neměnnost zárukou trvalé kontinuity. Poznámka: Rozšířená verze příspěvku předneseného 13. září 2011 v Olomouci, na 5. diskusním setkání projektu Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu.
Podobné dokumenty
PDF, 1.4 MB - Akademický bulletin
Citation and citation analysis. To vše doplněno desítkami obdobných plakátových sdělení. Abstrakta jednotlivých příspěvků si můžete stáhnout na http://media.leidenuniv.nl/legacy/uitnodiging-webprin...
Práce ke stažení - IUS et SOCIETAS
Pouze ve stručnosti uveďme, že pokusy o odstranění ordálů z domácí soudní praxe jsou spojeny s pražským
biskupem Janem IV. z Dražic. Dochovalo se nám torzo zápisu synody konané roku 1312, které víc...
mohli evangelické sakrální objekty rozdělit podle toho, zda vznikly jako jednoúčelové novostavby, multifunkční novostavby (sakrální funkci plní jen část objektu) nebo zda jsou výsledkem adaptací5 o...
Brožura Partnerská síť PPP PRO
ze 7. rámcového programu číslo: FP7-ENV-NMP-2011-282816.
Projekt je zaměřen na vývoj a testování nano-materiálů, včetně ověřování aplikačních možností na
autentických historických objektech. Za hla...
2 | 2008 - uměleckohistorická společnost
často závěry teologů a historiků vysvětlí
a nasměrují naše další studium. Zmíním
několik příspěvků, které mne především
zaujaly. V bloku věnovaném učení Johna Wyclifa zazněl referát vysvětlující na...
Proměny památkové péče
regionálně, její pojetí na ní mělo navazovat a vyrůstat z místních sdružení a spolků.
Prosazoval také v té době nové pojetí „učinit památky srozumitelnými“ a interpretovat
je podle odborného uměnov...