Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Ústav archeologie a muzeologie
Ing. Petr Vysloužil
Význam orby v archeologii
Diplomová práce
Vedoucí práce: prof. PhDr.Vladimír Podborský, DrSc.
Konzultanti: prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc.
doc. PhDr. Eliška Kazdová, CSc.
prof. PhDr.Vladimír Nekuda, DrSc.
Brno 2010
Prohlašuji, že jsem seminární práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů a literatury
uvedl veškeré použité informační zdroje.
V Brně dne 27. 4. 2010
...................................
I. Úvod
Když jsem se rozhodoval na jaké téma vypracuji svou diplomovou práci, dospěl jsem
k přesvědčení využít svého dosavadně získaného vzdělání v oblasti zemědělství a pokusit
se alespoň částečně osvětlit s pomocí současných znalostí moderního zemědělství určité
procesy a zákonitosti v zemědělské výrobě, které platí dnes a nepochybně platily také
v pravěku.
Jedním z nejdůležitějších pracovních procesů v zemědělské výrobě potravin je předseťová
příprava půdy.Ta se skládá z několika postupů (orba, smykování, vláčení), jejíž výsledkem je
dokonale připravená půda vhodná přijmout osivo jakékoliv v pravěku pěstované plodiny.
Proto jsem si jako téma seminární práce vybral problematiku významu orby v pravěkém
zemědělství, její počátky pravěku a vývoj do novověku doložené archeologickými nálezy
ve střední Evropě.
Jako podklady pro svou práci jsem použil teoretické, současné znalosti procesů v půdě,
probíhající vlivem orby. Jež bych charakterizoval jako procesy mechanické, biologické,
fyzikální a chemické. Jsou to procesy nesmírně složité, a proto ve své práci uvádím jen ty
nejdůležitější a ve zjednodušené, snadno přístupné formě. Lze předpokládat, že k určitým
moderním poznatkům zásad agrotechniky museli dospět už pravěcí zemědělci, které sice
jako moderní vědecké poznatky o podstatě přírodních procesů znát samozřejmě nemohli, ale
svými praktickými zkušenostmi, získávanými a udržovanými po generace, jakož i lepší
znalostí procesů v přírodě, od níž nebyli odtrženi jako my.
Jako další podklady jsem použil souhrn poznatků z archeologických nálezů, dokazující
že k orbě, jakožto základní operaci ve výrobě rostlinných potravin, docházelo ve výše
uvedené oblasti už v pravěku.
V závěru úvodu bych chtěl poděkovat panu profesorovi Vladimíru Podborskému za
odborné vedení při vzniku této práce. Dále bych chtěl poděkovat paní doc. Elišce Kazdové
panu profesorovi Zdeňku Měřínskému a profesoru Vladimíru Nekudovi za odborné
konzultace.
-4-
II. Všeobecná charakteristika orby
S vynálezem zemědělství v pravěku pravděpodobně u nejstarších zemědělců došlo k objevu,
že úmyslná příprava půdy pro záměrné vysévání tehdy známých plodin je účelnější
než původní pouhá ochrana divoce rostoucích obilnin, odstraňování okolních
plevelů a
v pozdějším období bezorebný výsev osiva do nepřipravených
půdních ploch.V průběhu neolitu se pravděpodobně na Předním Východě, kolébce
vzniku zemědělství, dospělo k poznatku, že připravená půda před výsevem osiva
zabezpečuje bohatší úrodu, nežli pouhé rozhazování osiva do nepřipravené a starými
rostlinnými zbytky porostlé plochy půdy.
Půda je tedy důležitou součástí prostředí rostlin, v němž kulturní rostliny rostou a vyvíjejí
se. Prostředí, v němž rostliny rostou, má co nejvíce odpovídat jejím biologickým
požadavkům, aby se mohly plně vyvinout a poskytnout zemědělci co nejvyšší výnos.
Cílem orby proto představuje úprava půdního prostředí rostlin, jež zahrnuje tyto procesy:
II.A Mechanické procesy
II.B Chemické procesy
II.C Biologické procesy
II.D Fyzikální procesy
II.A Mechanické procesy
Hlavním cílem orby z hlediska mechanických úprav představuje takové získání
optimálních vlastností půdy, umožňující získat strukturnost.
Strukturností půdy se rozumí získání větších či menších shluků neboli agregátů. Tyto
shluky vznikají díky jemným půdním částečkám, zejména koloidům (viz dále v chem.
proc.).Způsob seskupení, uspořádání a pevnost těchto půdních agregátů se označuje jako
struktura půdy.
Podle tvaru půdních agregátů se rozlišuje struktura kulovitá, krychlovitá, hranolovitá,
destičkovitá a lístkovitá. Podle velikosti a tvaru se např. kulovitá struktura, která je
nejčastější
u nejúrodnějších půd osídlených už v pravěku černozemě a hnědozemě, dělí na
hrudovitou (velikost agregátů nad 20 mm), hrudkovitou (20-10mm), drobtovitou (10-5
mm), zrnitou (5-0,5 mm) a prachovou (pod 0,5 mm),( viz obr. 1.), (ŠKALOUD,1974).
-5-
Z agronomického hlediska se dělí půdy na strukturní a nestrukturní. Strukturní jsou
ty, ve kterých převládají agregáty o velikosti 1-10 mm, nejlépe 2-5 mm. Je to tzv. drobtovitá
struktura.
Je to taková struktura půdy, která je cílem předseťové přípravy a to zvláště orby. Této
struktury půdy musel dosahovat dle mého mínění i pravěký zemědělec ze svého pozorování.
Například ve velkých hroudách by při setí pšenice nemohla být dodržena optimální hloubka
setí 1-3 cm, což by se později projevilo v nízké vzcházivosti rostlin a dosažení pro něho
nízkého výnosu.
Půdy s touto strukturou mají rovnovážný poměr kapilárních a velkých pórů, jsou dostatečně
vzdušné i propustné a mají dobrou vodní kapacitu (schopnost půdy zadržovat vodu).
Mají příznivé podmínky pro aerobní i anaerobní rozklad organických látek a pro vznik
humusu. Snáze se takové půdy zpracovávají, protože mají menší soudržnost i přilnavost
Poskytují příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin.
Nestrukturní půdy jsou ty, v nichž převládají mikroagregáty o velikosti pod 0,25
mm,
ve kterých jemné částečky nevytvářejí shluky. Takové půdy mají malou pórovitost a
převládají v nich kapilární póry. Proto jsou málo vzdušné a málo propustné pro vodu. Mají
nepříznivý poměr vzduchu a vody. Často takové půdy bývají zamokřené. Mají velkou
soudržnost a přilnavost, obtížně se zpracovávají. Za deště se rozbahňují, za sucha se tvoří
půdní škraloup a vznikají velké pukliny. Půdní částice se srážejí jako-by v jeden celek.
Hovoří se o tzv. celistvé struktuře. Když se taková půda zorá, tvoří velké hroudy, které se
obtížně rozbíjí, což muselo být pro pravěkého zemědělce krajně namáhavé, a proto takové
půdy obdělával jen asi velmi málo. Takovéto půdy jsou nejčastěji tvořeny jíly ve vyšších
polohách, nebo půdy nivy velkých řek. Podmínky pro růst rostlin jsou nevyhovující.
Orba má tedy zcela zásadní vliv na mechanické vlastnosti půdy. Orbou se půda drobí, mísí,
kypří, provzdušňuje a u moderních pluhů i obrací, což u pravěkých oradel neplatilo nebo
snad jen ve velmi malé míře. Zda se ta dělo dodatečně nějakými ručními nástroji nelze zatím
rozhodnout. Úplného obracení půdy při orbě se podařilo dosáhnout vynálezu tzv.
ruchadla
bratranců Veverkových v roce 1827.
Ve kterou roční dobu byla orba prováděna v pravěku, nelze zatím za současného stavu
výzkumu rozhodnout. V současnosti se základní orba provádí na podzim. Ve středověku
to bylo spíše na jaře. Kdy se po sklizni ještě volně pásl dobytek na poli. Snad záleželo na
druhu pěstované plodiny. U ozimé pšenice to muselo být určitě na podzim. Jarní orbou by
se podzimní setí nemohlo uskutečnit vlivem letního zaplevelení. Podzimní orba je výhodnější
.
-6-
II. B. Chemické procesy
II.B.1. Fotosyntéza rostlin
Chemické procesy patří mezi nejsložitější procesy, které v půdě probíhají. Orba tento
chemismus výrazně ovlivňuje. Jejím vlivem dochází ať už ke zpomalení či zastavení
negativních reakcí a nastartování reakcí pozitivních (Škaloud 1974).
Základním chemickou reakcí, jež je součástí všech zelených rostlin, je reakce zvaná
fotosyntéza (obr.2). Jde o zcela základní chemický proces při němž rostliny z
jednoduchých anorganických látek (voda, oxid uhličitý) a sluneční energie s pomocí
katalyzátoru, což je zelené barvivo rostlin - chlorofyl vzniká jednoduchý cukr a molekuly
vzdušného kyslíku.
6 CO2 + 6 H2O + sluneční energ.
===
C6H12O6 + 6 O2
Výsledkem této chemické reakce je nejjednodušší produkt fotosyntézy a to je
glukóza
C6H12O6. Tento slouží jako základní surovina pro vznik složitějších látek
v rostlinách jako jsou bílkoviny, tuky, škroby, barviva, vlákna a další produkty rostlinné
výroby, jenž byl cílem snažení pravěkého zemědělce. Všechny chemické reakce probíhají v
určitém prostředí a tou je půda. Ale pro pochopení její charakteristiky bych uvedl základní
poznatky z chemie půdy. Ty nám ukáží, že půda, pro archeologa jen obyčejná „přikrývka“
archeologických nálezů, není chemicky mrtvá hmota (Pazderka 1979).
II.B.2. Půda jako disperzní soustava
Půda je heterogenní soustava anorganických a organických látek, vody a
vzduchu.
Anorganické látky vznikly zvětráváním vrchní vrstvy zemské kůry. Jsou to různé
hydráty
křemičitanů hlinitých (jíl) smíchané s pískem, uhličitany a jiné.
Jako příklad uvedu reakci rozkladu ortoklasu, který je jedním ze živců a je součástí
například granitu.
(jílovité nerosty)
2 KAlSi3O8 + 2 H2O + CO2 ===== K2CO3 + H4Al2Si2O9 + 4 SiO2
Vznik druhotných jílovitých nerostů je nejvýznamnějším výsledkem chemického
zvětrávání nerostů a hornin, což je součást procesů vzniku půdy. Touto reakcí vzniká
jíl, který je nejjemnější součástí půdy. Na vzniku půdy se podílejí i jiné látky, např. O2.
Vzdušný kyslík urychluje rozklad neúplně z oxidovaných nerostů, úplnou oxidací
sloučenin železa v půdě vzniká její rezavě hnědá barva. Vzdušný kyslík také způsobuje
rozklad organických látek v půdě. Tento proces se nazývá mineralizace. Při němž se z
původně složitých organických látek, jako jsou bílkoviny, cukry, tuky, vznikají jednodušší
látky. Konečným produktem jsou až jednoduché látky jako kyslík, voda, oxidy, amoniak,
sirovodík, fosforovodík, methan. Tyto procesy mohou být urychlovány vhodnými zásahy
do půdy, které umožňují snadnější přístup H2O a O 2 do půdy. Mezi tyto zásahy patří
také orba. Orba umožňuje zrychlení těchto pro půdu příznivých reakcí.
-7Orbou se tedy zvyšuje úrodnost půdy. Tohoto si musel všimnout už pravěký zemědělec,
kdy orbou dosahoval většího výnosu svých plodin než bez ní.
Organické látky tvoří látky v různém stupni rozkladu. Jsou to zbytky odumřelých
rostlin, živočichů a mikroorganismů. Organická hmota v půdě podléhá neustálým
přeměnám, rozkladu i syntéze. Stupeň rozkladu závisí na prostředí. V aerobním
prostředí (tj. za přístupu O2) je rozklad rychlý. Naopak v anaerobním prostředí (bez
O2) při nadbytku vody dochází k nedokonalému, neúplnému rozkladu organických
látek. To jsou procesy, které vedou k zrašelinění a uhelnatění.
V rašelině jsou obsaženy vysokomolekulární kyseliny a jiné látky, jež mají
konzervační charakter. Díky ní má archeologie tak skvělé nálezy ze severských rašelinišť
doby laténské a římské. V půdách jsou většinou podmínky pro aerobní i anaerobní rozklad,
a tak dochází k tzv. humifikaci. Humifikace je soubor aerobních a anaerobních procesů v
půdě, při nichž se nejen rozkládají organické látky, ale zároveň probíhá i syntéza
rozkladných produktů na vysokomolekulární dusíkaté organické sloučeniny s
vlastnostmi kyselin, na tzv. humusové látky a humus. Součástí rozkladného procesu
jsou procesy tlení, kvašení a hnití.
Humus a humusové látky jsou důležitou součástí půdy. Mají koloidní stavbu, což umožňuje
zadržovat v sobě živiny pro výživu rostlin.
Půda se skládá z fáze pevné, kterou tvoří anorganické a organické látky, fáze kapalné,
tvořené
vodou a půdními roztoky, a fáze plynné, tvořené vzduchem v půdě. Vzduch v půdě má
odlišnější složení než vzduch atmosférický. Obsahuje pouze 19-20 % kyslíku, má však
desetinásobek oxidu uhličitého a to 0,3 %. Půdní vzduch obsahuje také produkty rozkladu
organických látek, např. sirovodík H2S, methan CH4, vodík H2 a jiné látky. Tyto působí
v půdě škodlivě a na rostliny také.Proto je třeba se jich zbavovat. A to v mezivegetačním
období orbou, mimo toto období kypřením, např.motykou. Ta je doložena už ve starším
neolitu. Pravěký zemědělec si musel všimnou, že neprokypřená půda tolik nerodí. Na
nekypřené půdě vzniká půdní škraloup. Pod ním stoupá koncentrace CO2, teplota a vlhkost
vzduchu. To je ideální prostředí pro škodlivé anaerobní bakterie a houby, které potom
napadají kořenový systém kulturních rostlin.
V půdě probíhají neustále různé přeměny. Je proto půda dynamickou soustavou.
Přeměny
v půdě jdou ovlivňovat agrotechnickými zásahy mezi něž patří i orba. Velice důležitou
součástí půdy jsou koloidy (obr.3). Jsou to nejjemnější částečky půdy. Mají jílovohumusovou
strukturu. Koloidy v půdě mají mnoho specifických vlastností, z nichž nejdůležitější jsou
vlastnosti elektrické. Koloidy jsou vždy nositeli určitého, kladného nebo záporného,
elektrického náboje. Jejich náboj vzniká ihned, jakmile se koloidní částečka dostane do
kapalného prostředí s disociovanými ionty. Jádro koloidu poutá na svém povrchu kationty
nebo anionty, které je obalí tenkou blankou. Tak se vytvoří vnitřní vrstva iontů. Tento
elektrický obal je na jádro pevně poután, tvoří téměř jeho součást a určuje elektrický náboj
koloidu. Ionty poutané na této vnitřní vrstvě přitahují z půdního roztoku ionty s opačným
elektrickým nábojem. Tak vzniká vnější vrstva iontů. Kdežto vnitřní vrstva je pevně
připoutána k jádru, může se vnější vrstva od koloidu odštěpit a sloužit jako živina pro
rostliny. Stavba a elektrické vlastnosti koloidů mají velký význam pro poutání a uvolňování
živin v půdě. Koloidy rozeznáváme anorganické a organické. K anorganickým koloidům
patří koloidní jíl, který se skládá z jílovitých nerostů. Má záporný elektrický náboj. Ve
většině půd silně převažuje nad ostatními koloidy. Organické kolidy jsou v půdě zastoupeny
některými složkami humusu, především huminovými kyselinami. Mají slabý záporný náboj
(ŠKALOUD, 1974)
-8Celkově v půdě převládají koloidy se záporným elektrickým nábojem. Koloidy jsou součástí
určitého komplexu, který nazýváme sorpčním komplexem. Jeho funkcí v půdě je zadržování
čili sorbování rostlinných živin. Koloidy vytvářejí v půdě soubory složené zejména z
koloidního jílu a z huminových kyselin. Tak vznikají organickominerální nebo humusojílovité
koloidy. Na humusojílovité jádro koloidů jsou poutány ionty. Jádro s poutanými ionty
představuje tzv. mycelu. Koloidní mycely jsou místem různých fyzikálně chemických dějů a
centrem poutacích sil, které jsou podstatou sorpce. Seskupené koloidní mycely tvoří tzv.
sorpční komplex půdy, který se skládá z části aktivní a z části pasivní. Aktivní část tvoří
humusojílovité jádro s vnitřní vrstvou iontů. Protože má zpravidla záporný náboj, poutá
především katointy. Částí pasivní jsou v podstatě ionty poutané na vnější vrstvě komplexu.
Nejčastěji jde o ionty Ca2+, Mg2+, K+, Na+, NH4+, H jednotlivými kationty se rozlišuje
sorpční komplex nasycený, v jehož pasivní části převládají nad H+ ionty ostatní kationty toto jsou půdy sorpčně nasycené a sorpční komplex nenasycený. Podle stupně nasycení půdy
, ve kterém převládají H+ ionty - toto jsou půdy sorpčně nenasycené.
Sorpční nasycenost je rovněž jednou z podmínek úrodnosti půdy. Nejvhodnější jsou půdy
nasycené dvoumocnými kationty Ca2+ a Mg2+, které podporují vysrážení koloidů. Půdy
s převahou iontů H+ a Na+ v komplexu mají mnoho nevhodných vlastností (ŠKALOUD,
1974).
II. B.3. Chemické složení půdy
Chemické složení půdy závisí především na minerálním podílu, který vznikl zvětráváním
hornin. Obsah jednotlivých prvků v půdě je asi přibližně tento: Si - 26%, Al - 7%, Fe - 4%,
Ca - 3%, Na - 2,4%, K - 2,3%, P - 0,08%. Tyto chemické prvky se v půdě nacházejí ve formě
různých sloučenin, nejčastěji ve formě křemičitanů, uhličitanů, síranů, fosforečnanů,
chloridů.
Důležitou složkou půdy je i organický podíl. Jeho rozkladem vznikají organické sloučeniny,
především organické kyseliny, dále oxid uhličitý a při úplném rozkladu až popeloviny. V
půdě se tedy nachází mnoho rozmanitých chemických látek, mezi kterými dochází k různým
chemickým a fyzikálně chemickým reakcím a změnám. Souhrn těchto pochodů se označuje
jako chemická dynamika půdy. V tomto chemismu jsou nejdůležitějšími činiteli půdní voda,
půdní vzduch a koloidy.
Voda působí na půdní složky jako rozpustidlo, dále hydratačně a hydrolyticky. Půdní voda
s rozpuštěnými a disociovanými látkami tvoří tzv. půdní roztok, v němž jsou živiny potřebné
pro rostliny, nejčastěji ve formě kationtů a aniontů.
Obsah vzduchu v půdě podmiňuje oxidační a redukční pochody (DRS, 1968).
Půdní koloidy vytvářejí v půdě tzv. humusojílovitý sorpční komplex. Mezi pevnou složkou
půdy a půdním roztokem probíhají výměnné reakce, které mají velký význam pro
zpřístupňování živin pro rostliny a které rovněž ovlivňují sorpci jednotlivých živin a reakci
půdy.
Orbou půdy se významně mění chemismus půdy, a to k lepšímu. Umožňuje více pronikat
vzdušnému kyslíku do půdy a umožňovat snáze rozklad organických látek na jednodušší
látky a následnou mineralizací až na jednotlivé ionty, jež jsou přístupné pěstovaným
rostlinám.
II. B.4. Reakce půdy
-9-
Pod pojmem reakce půdy se rozumí koncentrace vodíkových iontů v půdním roztoku.
Závisí na povaze látek v půdním roztoku a v sorpčním komplexu. Jejím vyjádřením je
koncentrace vodíkových iontů v jednom litru vodného roztoku. Nazývá se toto vodíkovým
číslem nebo vodíkový exponent. Udává se v mg na 1 litr. Za základ se bere destilovaná voda,
která v 1 litru disociuje - tedy se rozpadá na 10-7 iontů H+ a 10-7 OH- , tedy rovnovážný
stav, což se nazývá neutrální reakcí. Záporný logaritmus tohoto čísla dává číslo 7 , které je
vyjádřením neutrální reakce a označuje se jako pH = 7. Jestliže v litru roztoku disociuje více
vodíkových iontů, např. 10-6, 10-5, jde o kyselou reakci, která se označuje pH = 6 a pH = 5.
Vyšší hodnoty než pH = 7 nazýváme reakcí zásaditou.
Reakce půdy není stálá. Závisí na podmínkách neustále probíhajícího půdotvorného procesu,
na příjmu živin rostlinami, na hnojeních a jiných činitelích mezi níž patří i orba.Ke zjištění
půdní kyselosti se používá výluh zeminy a to buď metodou kolorimetrickou nebo
potenciometrickou. Požadavky pěstovaných rostlin na půdní reakci jsou různé. Některé
rostliny jako jsou obilniny jsou schopny se různým reakcím půdy přizpůsobit (Pazderka
1979).
II.B.5. Vápník v půdě
Vápník je jednak nepostradatelný jako živina pro rostliny, jednak ovlivňuje fyzikální,
chemické a biologické vlastnosti půdy. V těžkých půdách přispívá k vysrážení malých
půdních částeček v malé hrudky, čímž snižuje soudržnost a přilnavost, zlepšuje jejich vodní
a vzdušný režim, a tím i biologickou činnost. Vápník v půdě tvoří soli s organickými
kyselinami, především humusovými, tzv. humáty, a přispívá k tvorbě trvalého, sorpčně
nasyceného humusu.
Vápník se v půdách vyskytuje nejvíce ve formě uhličitanu - CaCO3, méně ve formě
sloučenin s organickými kyselinami a rovněž ve formě síranu - CaSO4, fosforečnanu fosforitu Ca3(PO4)2 a apatitu Ca3(PO4)2 . CaF2(Cl2), chloridu - CaCl2 a ve formě
křemičitanu. Vápník je biogenní prvek velmi důležitý pro organismy. Neutralizuje kyseliny
vznikající při látkové výměně. Kationt vápníku je složkou podpůrných pletiv, je ve stoncích a
stéblech rostlin. Účastní se látkové přeměny, hlavně dusíku, fosforu a draslíku. Velkou
spotřebu vápníku mají vikvovité rostliny - hrách, čočka, které již pěstoval i pravěký
zemědělec, dále ovocné stromy, hlavně peckoviny, (v plané formě již v neolitu). V
živočišném těle je ve formě fosforečnanu složkou zubů, kostí a je součástí bílkovin krve.
Vápník se z půdy poměrně snadno vyplavuje do spodnějších vrstev půdy, kde je již většinou
kulturních rostlin nedosažitelný.
CaCO3 + H2O + CO2 ======
Ca(HCO3)2
Vzniklý hydrogenuhličitan vápenatý je rozpustný a vyplavuje se (PAZDERKA, 1979).
Obsah vápníku v půdě se určuje pomocí kyseliny chlorovodíkové, která v reakci s CaCO3
šumí unikajícím CO2. Podle intenzity šumění jde odhadnout přibližný obsah CaCO3 v půdě.
CaCO3 + 2HCl
- 10 ========
CaCl2 + CO2 + H2O
Vápník v půdě je velmi důležitý, při intenzivní zemědělské činnosti jeho obsah v půdě klesá
a je proto nutné ho nějakým způsobem doplňovat. Nedostatek vápníku v půdě způsobuje
kyselejší půdní reakci, což se projevuje sníženým výnosem pěstovaných plodin. Toto muselo
být pro pravěkého rolníka velice nepříjemné, protože i tak výnosy zemědělských plodin byly
velmi nízké. Proto nejčastěji vyčerpanou půdu opouštěl. Protože vápník spolu s dalšími
živinami potřebnými pro růst rostlin doplňoval přirozenou cestou velmi pomalu, byla půda
pro zemědělskou činnost
na mnoho let nepoužitelná. Přirozenou cestou doplnění živin
v půdě můžeme rozumět procesům rozkladu a dalšího zvětrávání matečního horizontu půdy,
což je půdní horizont nacházející se pod ornicí v různé hloubce v závislosti na půdním typu.
Tyto živiny jsou transportovány do nižších hloubek půdy kapilární vodou, dále kořeny
hlubokokořenících rostlin, například stromů a jejich následným rozkladem, společným
působením makro a mikro půdního edafonu se postupně úrodnost půdy časem obnovuje.
Jinou cestou obnovy úrodnosti půdy je jejich umělé doplnění. A to spíše neuvědomělé, kdy
pravěký rolník spíše ani netušil co půdě dodává, ale svými zvýšenými pozorovacími
schopnostmi vytušil, že určité činnosti vedou ke zvýšení či udržení stávajícího výnosu
plodin.Mezi takové činnosti patří žďáření lesa, trus volně pasoucího se dobytka a také úprava
půdy orbou, která sice půdě živiny nedodávala, ale příznivě ovlivňovala její vlastnosti. Jak
dalece dospěl pravěký rolník k úmyslnému doplňování půdy živinami lze z archeologických
nálezů jen velice těžko odhadovat.
Určité, byť i malé náznaky tu jsou. Jako příklad uvedu nález na únětickém sídlišti u Starého
Vestce na Nymbursku. Bylo zde nalezeno několik jam, jejichž obsahem bylo pravděpodobně
pálené vápno a spálené zvířecí kosti o hmotnosti přibližně jedné tuny. K čemu tato vyrobená
látka byla používána, je neznámo (Podborský 1999, 113). Mohla by býti použita ke hnojení
polí a tedy ke zvýšení úrodnosti polí. Důkaz neexistuje, že v pravěku úmyslně hnojili pole.
Ale já jsem v tomto směru optimistou.
II.B.6. Voda v půdě
Mezi živiny, které mohly být úmyslně doplňovány rostlinám, patří také voda. Důkazy, že
rolníci zavlažovali pole nejsou. Voda je jednou z nejdůležitějších živin důležitých pro růst
rostlin. Veškeré živiny jsou v ní rozpuštěny a tyto kořeny rostlin je využívají. Nedostatek
vody na rostliny působí velmi nepříznivým způsobem. Při velkém nedostatku v počátku
vegetačního cyklu způsobí nejen špatné vzcházení semen, ale i nízkým vzrůstem
rostlin.
V pozdějším období vegetace způsobuje nedostatek předčasnou zralost, například obilovin a
tím nízký výnos. Tohoto si musel všimnout i ten nejprimitivnější rolník v pravěku, že bez
vody neroste ani tráva. Lidé v pravěku dle mého názoru nebyli o nic hloupější než my a proto
předpokládám nutnost zavlažování polí zvláště období boreálu, kdy bylo podnebí sušší než
v období atlantiku, jemuž odpovídal neolit. Velké zavlažovací stavby jaké známe z vyspělých
starověkých otrokářských států Předního východu vzhledem k úrovni vývoje výrobních a
společenských vztahů na našem území předpokládat jistě nemůžeme, ale na druhé straně bych
si dovolil myšlenku, že některé v ploché krajině vedené příkopy, zvláště doby bronzové,
- 11 mající prvky takřka nesmyslné fortifikace vedoucí odnikudnikam, by čistě teoreticky mohly
jako zdroj potřebné vláhy sloužit..
Velké množství vody spotřebuje zelenina. Ta se již některá pěstovala. Jako méně
pravděpodobné předpokládám závlahu obilovin. Vzhledem tomu, že se pěstovala na větších
plochách, bylo by zavlažování značně pracné. Avšak v důležitosti nutnosti si zajistit životně
důležité potraviny zvláště na zimní období je i toto reálné. Jako zcela nereálnou možnost
závlah předpokládám závlahy pastvin. Její nedostatek vláhy jako takové byl řešen odchodem
do vlhčích míst, ať již do horských oblastí nebo zvláště u nomádských národů obrovskými
přesuny po velkých oblastech. Nedostatek vláhy a tím způsobené velké přesuny obyvatelstva
v prvním velkém stěhování národů 13. století a později nájezdy Kimerijců a Skýthů na střední
Evropu.
Co se týče vztahu orby, na níž je založena má práce, a vody, je její funkce v určitých
obdobích touto vláhou šetřit. Voda má v půdě určité fyzikální vlastnosti, které nazýváme
vzlínání vody. Tato voda se úzkými dutinami dostává proti gravitační síle ze spodních
vodních rezervoárů
na povrch půdy. Tuto kapilární vodu využívají rostliny pro svůj růst.
Proto je důležité touto vodou zvláště v sušších obdobích šetřit. Vlivem orby dochází
k přerušení těchto dutin a zamezuje se, aby se voda dostala až na povrch a zbytečně se
odpařovala, když zde současně neroste žádná vegetace. Na podobném principu jako je orba je
založeno kypření a okopávání půdy, zvláště okolo rostlin. Okolí pěstované rostliny je
neokopáno a tím je dodávka kapilární vody zajištěna. Kdežto širší okolí rostlin je okopáním
přerušeno vzlínání vody a tím se nejenže ušetří půdní vláha, ale i zabrání růstu plevelům.
Nástroje sloužící ke kypření půdy jsou doloženy mnohem dříve než oradla. Již tyto nástroje
sloužily prvním zemědělcům od počátku neolitu. Člověk s nimi využíval výhradně svojí
vlastní sílu. K zapojení zvířecí síly do oradla došlo až mnohem později. Celkově se
domnívám, že schopnost člověka zásobovat určité rostliny vodou je téměř tak stará, jako je
zemědělství samo. Člověka, chtěl-li přežít na zemědělství a byl-li tlačen někdy nepříznivým
počasím, donutily ho okolnosti k různým inovacím a zlepšením. Naše středoevropské podnebí
co se týče vodního hospodářství je zajisté mnohem příznivější než vodní poměry
předovýchodních zemědělců, pro něž byla voda mnohem vzácnější a tudíž činili všemožné
zásahy, aby tuto vodu v krajině zadržel.
II.C.
Biologické procesy
Součástí půdy jsou i půdní organismy. Jejich souhrn označujeme jako edafon. Podle jejich
velikosti je dělíme na makroedafon /makroorganismy/ a mikroedafon /mikroorganismy/.
Do makroedafonu patří např. myši, krtci, hraboši, červi, hmyz a jeho larvy. Někteří jsou
škodliví tím, že poškozují podzemní části rostlin. Jiní jsou užiteční, protože mechanicky
rozrušují a provzdušňují půdu, drobí organickou hmotu a promíchávají ji s minerální složkou
půdy, čímž napomáhají k rychlejšímu rozkladu organických látek v půdě. Užitečné jsou
především žížaly. K mikroorganizmům patří baktérie, houby, aktinomycely, řasy, prvoci.
Nejdůležitější skupinu tvoří baktérie, jejichž množství se odhaduje na několik miliónů až
miliard v 1 gramu půdy. Jejich počet s přibývající hloubkou klesá. Podle prostředí, ve kterém
žijí, se baktérie dělí na aerobní a anaerobní.
- 12 Podle činnosti se dělí na baktérie rozkládající organické látky bezdusíkaté a na baktérie
rozkládající organické látky dusíkaté, dále na bakterie nitrogenní, sirné, fosforečné, železité.
Rozklad organických látek bezdusíkatých aerobními baktériemi probíhá rychleji. Jeho
konečným produktem jsou CO2 , voda a popeloviny. V aerobním prostředí dochází činností
aerobních baktérií k vodíkovému a metanovému kvašení.
Rozklad organických látek dusíkatých, zejména bílkovin, způsobují rovněž baktérie aerobní
a anaerobní. Pro výživu rostlin je důležitý aerobní rozklad těchto látek na amoniak až
kyselinu dusičnou. Rozklad organických látek dusíkatých na amoniak se označuje jako
amonizace
a způsobují ho bakterie amonizační. V dalším biochemickém procesu dochází
k enzymatickému okysličení amoniaku přes kyselinu dusitou až na dusičnou účinkem baktérií
nitritačních a nitratačních. Tento proces se nazývá nitrifikace a nitritační i nitratační baktérie,
který tento proces způsobují, se označují jako baktérie nitrifikační.
V půdách s nedostatkem vzduchu /těžkých, zamokřených/ se redukují dusičnany až na volný
dusík, který uniká do ovzduší, a tak se z půdy ztrácí. Tento proces se nazývá denitrifikace
a způsobujího baktérie denitrifikační.
Nitrogenní baktérie přijímají dusíkatou výživu ze vzduchu /asimilují vzdušný dusík/. Patří k
nim baktérie volně žijící v půdě a baktérie symbiotické. Ze skupiny volně žijících baktérií
jsou důležité baktérie skupiny Azotobacter, které za dobrých podmínek obohacují půdu až o
40 kg čistého dusíku na 1 ha, který slouží jako základní stavební prvek těla rostlin. Do
skupiny nitrogenních symbiotických baktérií patří baktérie hlízkovité, které žijí na kořenech
vikvovitých
rostlin. Tyto rostliny poskytují bezdusíkatou výživu a baktérie naopak vikvovitým rostlinám
přenechávají vzdušný dusík, jimž také zásobují půdu, a to ve značném množství až 150 kg na
1 ha za rok.
Dále půda obsahuje sirné, fosforečné, železité, manganové baktérie, které rozkládají různé
soli, obsažené v půdě. V půdě jsou obsaženy také houby a řasy (Škaloud 1974).
II.C.1 Význam mikroorganismů v půdě
Půdní mikroorganismy mají vlastnosti koloidů, zvětšují účinný vnitřní povrch půdy, a tím i
její fyzikální sorpci. Půdní organismy přijímají z půdy různé živiny ke stavbě svého těla, čímž
zabraňují jejich vyplavování do matečního horizontu. Odumřením a rozkladem těchto
organismů se živiny znovu uvolňují pro rostliny. Tak dochází k biologické sorpci živin.
Mikroorganismy se dále podílejí na rozkladu organických látek v půdě a na biologickém
koloběhu mnoha prvků. Jednotlivé biogenní prvky, zejména dusík, fosfor, draslík, síra a
železo převádějí do forem přijatelných pro rostliny, a tím přímo podmiňují výživu zelených
rostlin. Půdní mikroorganismy jsou také velkým zdrojem organické hmoty v půdě, za rok až
0,1 t na ha.
Existuje také určitá závislost mezi půdními organismy a prostředím v němž žijí. Úrodnost
půdy je nemožná bez biologické činnosti mikroorganismů. Mikroorganismy se mohou
rozmnožovat a vyvíjet svou činnost jen ve vyhovujícím prostředí, které vytváří vhodná
struktura půdy, přiměřená teplota a vlhkost, vyhovující půdní reakce a dostatek organických
látek a živin. V nevyhovujícím prostředí biologická činnost ochabuje, mikroorganismy
odumírají, popřípadě se množí mikroorganismy škodlivé. Úrodnost půdy se tímto snižuje a
dochází k únavě půdy (ŠKALOUD, 1974).
- 13 V takovém případě je třeba biologickou činnost oživit. Jedním ze způsobů oživení půdních
organismů je také orba půdy. Vlivem orby se do půdy dostane více vzdušného kyslíku, který
usnadňuje rozklad organické hmoty, ať rostlinného, živočišného nebo mikrobiálního původu.
Na této rozkládané hmotě se přiživují baktérie, které rozloží složité organické látky na látky
vhodné pro rostliny. Orba půdy tudíž podporuje růst úrodnosti půdy, což lidem v pravěku
určitě neuniklo.
II.D. Fyzikální vlastnosti
Půda má mnoho fyzikálních vlastností, které jsou pro úrodnost půdy důležité. Udržení
některých důležitých fyzikálních vlastností je také cílem orby. Měřitelných fyzikálních
veličin
je velké množství. Ve své práci uvádím jen ty nejdůležitější.
Měrná hmotnost je hmotnost 1 cm3 zeminy bez pórů vyjádřená v g/cm3. Pohybuje se od 1,5
do 7,7 g/cm3. Závisí na minerálním složení a na obsahu humusu v půdě.
Objemová hmotnost je hmotnost 1 cm3 zeminy v přirozeném stavu i póry. U orných půd se
pohybuje okolo 1,2 až 1,6 g/cm3.
Pórovitost je celkový objem pórů v půdě vyjádřený v objemových procentech. Závisí
na zrnitosti a struktuře půdy a na způsobu uložení půdních částic. Při jejich těsném uložení je
pórovitost menší a převládají kapilární póry. Kypřením půdy se pórovitost zvyšuje, hutněním
se snižuje.
Momentální vlhkost je množství volné vody nacházející se v půdě v době odběru vzorku
vyjádřené v objemových nebo váhových procentech. Stanoví se vysoušením půdy při 105
st.C.
Vodní kapacita je hodnota vyjadřující vododržnost, což je schopnost půdy zadržovat vodu a
omezovat její pohyb.
Vzdušná kapacita je schopnost půdy poutat a v pórech zadržovat vzduch. Optimální vzdušná
kapacita orných půd je10-22%, luk 5-10%.
Propustnost pro vodu představuje schopnost půdy propouštět vodu z povrchu do spodních
vrstev. Vyjadřuje se koeficientem propustnosti.
Vzlínavostí se rozumí pohyb vody v půdě odspodu nahoru. Sleduje se výška vzlínání a
rychlost. Obě hodnoty závisí na množství a velikosti kapilárních pórů. Čím jsou menší póry,
tím je větší výška vzlínání a tím menší rychlost. Výška vzlínání v jílovitých půdách je až 200
cm, v hlinitých je 100 až 130 cm a v písčitých jen asi 40 cm. /Jeden z důvodů budování
zavlažovacích děl ve starověkých státech Předního východu/.
Barva půdy bývá různá a závisí na minerálním složení, obsahu humusu a půdotvorných
procesech, jejichž je přímým ukazatelem. Intenzita zbarvení závisí i na vlhkosti. Barva suché
zeminy je světlejší a méně výrazná než u vlhké zeminy. Barva zeminy ovlivňuje adsorpci
tepla, a tím i intenzitu ohřívání půdy.
Tepelná kapacita půdy je schopnost přijímat a zadržovat teplo. Závisí na tepelných
kapacitách jednotlivých půdních složek, především na obsahu vody. Těžší a vlhčí půdy se
ohřívají pomaleji a pomaleji se též ochlazují.
- 14 Soudržnost /koheze/ je síla, jíž se půdní součásti vzájemně poutají. Stupeň soudržnosti závisí
na velikosti styčné plochy a na vlhkosti. Čím menší jsou půdní částečky, tím větší je jejich
styčná plocha, a proto i jejich soudržnost. Při menším obsahu vody v půdě je soudržnost větší.
Opakem soudržnosti je sypkost.
Přilnavost /adheze/ je síla, která se projevuje poutáním zeminy k předmětům vnikajícím
do půdy, např. nářadí při zpracování půdy. Závisí na velikosti půdních částeček a na vlhkosti.
Čím menší jsou půdní částečky, tím větší je přilnavost. Se stoupající vlhkostí stoupá i
přilnavost, ale jen do určitého stupně navlhčení.
Hutnost /konzistence/ je celkový stav půdy podmíněný a vyjádřený stupněm soudržnosti,
přilnavosti a odporu proti deformaci při určité vlhkosti. Při zpracování půdy se hutnost
projevuje odporem proti vnikání nářadí do půdy, který se zjišťuje dynamometrem. Hutnost je
důležitým ukazatelem pro určení doby začátku jednotlivých prací a způsobu zpracování půdy
zejména z jara. Půda v tvárlivé konzistenci se zpracovává nejlépe (ŠKALOUD, 1974).
Domnívám se, že v pravěku prováděná orba musela působit tehdejším zemědělcům značné
problémy. Vlivem orby jsou aktivizovány síly v půdě, které nejenže brání vniknutí oradla
do půdy, ale i při vykonávání orební činnosti neustále působí proti směru pohybu. V současné
době již známe charakterové vlastnosti půd a jejich typů na našem území v pravěku. Z
hlediska podnebí, které mělo na půdotvorný proces velký vliv je jasné, že již v tomto období
vznikaly podobné typy půd, a to černozemě a hnědozemě, jaké jsou na našem území v
současné době.
Kohezní a adhezní síly působící na orební těleso, nejen na styčnou plochu vlastní radlice
nebo dřevěného háku, ale i na ostatní části orební jednotky jako je plaz, v laténu poprvé u nás
zavedené krojidlo, či ve středověku odhrnovačku. Tyto síly jsou o několik desítek procent
vyšší, než činí odpor půdy při orbě v oblastech pravděpodobného vzniku oradel, tj. Předního
východu. Charakteristické podmínky vzniku půd v této oblasti jsou zcela nepochybně
rozdílné ať už vlivem suššího podnebí, vyšších teplot či absencí půdotvorného horizontu, což
v našich oblastech je spraš. Zvláště v údolí velkých řek jako je Eufrat, Tigris a Nil, vznikly
půdy s menším obsahem jílovitých částic, spíše charakteru písčitých, hlinitopísčitých půd.
Jejich obdělávání činí mnohem menší obtíže než v našich oblastech. Vlivem rozvinutí
zemědělství v těchto oblastech, jež byla dána celkovým rozvojem výrobního procesu a
společnosti se lze domnívat, že prvotní oblast vzniku oradel bylo právě zde. Jako
důležitou považuji vlastnost lidí vyhnout se těžké, obtížné práci. Není snad tato vlastnost
člověka jedním z motorů vývoje společnosti? Namáhavá ruční práce při obdělávání polí
jednoduchým ručním nářadím není jistě tím pravým co by každého člověka jistě lákalo.
Avšak nutnost obživy vykonávala samozřejmě své. Vlastnost člověka přenést obtížnou práci
na jiné je přece vlastní i lidem současné společnosti a nepochybuji že tomu bylo před
tisíciletími jinak. Není tedy možné, že si člověk pracující v obtížných podmínkách nesnažil
práci nějak ulehčit ? Přenést těžkou práci na někoho jiného? Nepokusil se tedy člověk z
našich zeměpisných šířek ulehčit si namáhavou práci dříve než v oblastech na jihu? Nechme
tedy alespoň rozhodnout moderní archeologii, jestli nám dokáže najít odpověď na tuto otázku.
Já osobně jsem skeptik za současného stavu stupně výzkumu.
-15 –
III.
Prameny poznání
Pro studium poznání zemědělství pravěku je důležité se seznámit s doklady činnosti
pravěkých rolníků. Jelikož pro mne jako archeologa jsou zřejmě nejdůležitější asi
archeologické nálezy, podávaly by však neucelený obraz života a způsobů obživy
technologických postupů a celkový obraz doby, v níž pravěcí zemědělci žili.
Nedostatek
archeologických nálezů na
sledovaném území mne nutí
hledat
analogie v jiných, byť i třeba na svou dobu vyspělejších oblastech. Toto však může velmi
zkreslit obraz stavu zemědělské výroby, avšak i novější poznatky přece jen s určitým
zpožděním na toto území tj. Čech, Moravy a Slovenska asi dorazilo.
Mezi prameny, které jsem použil ve své práci patří i ikonografie. Tato zahrnuje různé
skalní rytiny, reliéfy z hrobových komor, malby na nádobách, vyobrazení na mincích. Dále
jsou známé různé sošky, terakoty s vyobrazením oráčů a jiných zemědělských prací.
Se vznikem písma se nám dochovaly četné písemné zmínky o zemědělských pracích.
Původně jen pouze ve schematickém vyobrazení - piktogramu, později už ve formě
klasického písma. Důležité jsou zejména zmínky starověkých autorů.
Posledním, nejdůležitějším pramenem jsou pro mne přímé archeologické nálezy
nástrojů, které se používaly při obdělávání půdy, zvláště orebního nářadí. Dále také
pozůstatky orby
v půdě.
III. A. 1. Námět orby v pravěké ikonografii
Vyobrazení orby pravěkými malíři či rytci dosahovalo v pravěku ne přiliž valné úrovně co
se týče reálného vyobrazení dané činnosti. Pro dnešního člověka je však důležité, že v určité
době a na určitém území k této revoluční činnosti vůbec docházelo. A co vůbec v této
době člověka vedlo, aby zachycoval různé činnosti na skálu či pálenou hlínu ?
Pravděpodobně je k tomu vedly náboženské představy pravěkých obyvatel. Pochopili, že
kvalitní orba zvyšuje úrodu, což se brzy stalo předmětem kultu. Zvláště první orba měla velký
význam. První orbou do kruhu se například zakládala města. Dále snad první orbou se mohla
zabírat nově dobytá území, nebo nově vyžďářená pole se poprvé orala. Zajištění obživy a
podpora božských sil pro dobrou úrodu se stalo předmětem kultu. Motiv skalních rytin však
může být i zcela obyčejný výtvarný projev umělce, který maloval co viděl, co ho kolem sebe
zaujalo.
Skalní kresby se vyskytují nejčastěji v severských zemích, a to od 2. tisíciletí př. n.l. v době
bronzové. Časté jsou motivy orby na rytinách i v severní Itálii. Velké množství skalních
rytin se také nachází na Sahaře, z nichž některé mají zemědělskou tematiku. Nejčastěji
pasteveckou. Zda je mezi nimi i motiv orby nevím, ale orba je zde doložena již od 6.
tisíciletí př.n.l. Rytiny jsou provedeny kromě skal také i na kamenných stélách. V severní
Itálii se nachází rytina na stéle ve Val Camonica (obr. 4.), kde jsou zobrazeny kromě
orby i zbraně jako dýky a sekery ( HÄNSEL, 1998). Motiv na rytinách je v podstatě
velmi podobný. Jde o zobrazení jedné či více postav, která obsluhuje primitivní rádlo
zapřažené vždy do páru dobytčat. Postava často bývá snad ozbrojena nějakou zbraní či
snad holí nebo motykou. Typologicky bych rozdělil zde zobrazená oradla na jednoduché
hákové oradlo (obr. 4) a plazové rádlo (obr. 6). Rádlo bylo připojeno k příčce, která
podle zobrazení byla přivázána ke krku zvířete.
- 16 Takový zápřah neumožňoval plné využití tažného zvířete. Plné využití tahu zvířete bylo
dosaženo teprve s vynálezem chomoutu ve středověku. Skalní rytiny mají tedy pro nás pro
ilustraci jak vypadala orba v našich podmínkách velký význam. Avšak jejich zobrazovací
kvalita vzhledem k dalším ikonografickým projevům vyspělejších oblastí není přiliž valná.
Dalším ikonografickým pramenem jsou reliéfy v hrobkách ve starém Egyptě. Po období
budování velkých pyramid ve Staré říši se kvůli vykradačům hrobů začali zemřelí
uchylovat
do nenápadných podzemních hrobek. Aby měl zemřelý veškeré pohodlí na onom světě, býval
hrob vybaven bohatým inventářem. V hrobce kromě nábytku a jiných milodarů se nacházely
reliéfy z běžného života této doby. Jedním z motivů byla i orba. Reliéfy jsou datovány
do období Nové říše 13. – 10. st. př.n.l. Orba rádlem je však v Egyptě doložena už od raně
dynastického období. Plazové rádlo (obr. 7, 1, 2) mělo na vyobrazeních dvě krátká držadla a
dlouhou oj, k níž se zapřahal pár dobytčat. Původně se zapřahalo za rohy, teprve od Nové říše
se zapřahalo do jha. Vyobrazeno zde bývá i hákové oradlo (obr. 7, 3). Podobnost se
severskými oradly je tedy více než zřejmá. Nejstarší vyobrazení orby v Egyptě je scéna z
hrobky v Médúmu okolo 2 600 př.n.l.
Orební zemědělství přišlo do Egypta asi z Mezopotámie. Nilským údolím pak
pokračovala znalost orby na jih až do severní Etiopie, kde je doložena okolo roku 1 000
př.n.l. Dalších několik vyobrazení orby je známo z náhrobních reliéfů, např. v podunajské
Silistře (HOŠEK, BOUZEK, 1978).
Dalším místem, kde byla zobrazena orba byly nádoby. Na nich byly také zachyceny různé
scény ze života. Na jedné řecké číši ze 3. čtvrtiny 6. století je zobrazen černofigurální výjev
oráče s plazovým rádlem a s párem dobytčat při orbě (obr. 9). Dále je zde postava nesoucí
asi měch nějakého osiva. Toto je asi důkazem, že osivo bylo asi ne vždy, ale
v některých případech ihned zaoráváno. Nebo bylo rozhazováno do vyoraných brázd, což se
mi zdá pravděpodobnější. Podobný výjev je znám i Egypta (obr. 7, C), kdy žena jde za
oráčem a sype osivo do vyoraných brázd (ŠACH, 1961).
Další oblastí umění kde můžeme potkat motiv orby je sochařství. Sochařství zpodobňuje
mnoho lidských činností. Do této skupiny náleží pohřební soška z Egypta z období asi 2 000
př.n.l.(obr. 8), jejíž motivem je oráč s volským spřežením. Na boiótské terakotě (obr.10) ze
7. století př.n.l. je zobrazen orající rolník s párem dobytčat. Orba je prováděna
plazovým rádlem.
Za jedno z nejzajímavějších zobrazení orby v pravěku považuji vyobrazení oráče na
bronzové situle pocházející z oblasti východohalštatského kulturního okruhu (FREY,1966,
48,Taf. 6). Na situle je vyobrazena osoba, která nese oradlo na rameni a popohání holí koně k
pohybu. Jde o velice realistické zobrazení oradla i postavy. Pro období halštatu je tedy
zřejmá absence kovových součástí oradel, což je potvrzeno neexistencí archeologických
nálezů. Jedná se v tomto případě o primitivní oradlo vyrobené s části kmene s větvemi.
Kmen stromu byl upraven do hrotu pro práci v půdě.
Zobrazení orby se vyskytlo i v mincovnictví. Proč zde bylo vyobrazeno není známo. Např.
na minci z Pantikapaia (obr. 14, 1) (BOUZEK, HOŠEK, 1978; RYBAKOV, 1984). Na
uvedené minci je zobrazeno jednoduché plazové rádlo společně s klasem obilí.
Datování této mince je 3. st. n.l. V době římské, tedy po změně letopočtu se na mincích
vyskytuje tentýž motiv. Byl zde asi spojován s tradicí první orby pro vymezení hranic
nově založeného města. I Romulus oral při založení Říma.
Vyobrazení v hrobkách a v sochařství je mnohem věrnější a dává nám mnohem ucelenější
obraz jak se prováděla ve starověku orba.
- 17 -
III. A. 2. Námět orby v ikonografii po přelomu letopočtu
Motiv orby se po přelomu letopočtu v nastávající době římské vytrácí. S nástupem římského
císařství se v umění jen zřídka objevuje motiv zemědělských prací. Ve své expanzi se Římská
říše rozšířila na celé Středomoří. Další velkou část Evropy zaujaly oblasti
obývané
„barbarskými “ kmeny. V této části Evropy nazývané „Barbaricum“ došlo po přelomu
letopočtu ke značnému kulturnímu poklesu dávané do souvislosti s expanzí kulturně méně
vyspělých Germánů. V této oblasti mne není znám jakýkoliv nález s motivem orby nebo jen
jakýchkoliv zemědělských prací.
V Římské říši bylo zemědělství na svou dobu na vysoké úrovni. Její poznatky se
šířily
i do barbarských oblastí. Zemědělských prací s i všímali také mnozí římští autoři,
ale
v ikonografii se zemědělské práce vyskytují málo. Dobrým ikonografickým
pramenem pro studium života ve 2 st. n.l. je Trajánův sloup v Římě. Kromě nejčastěji se
vyskytujícího motivu válek s Germány je pro mne důležité vyobrazení v němž jsou
zachyceny situace na dunajském limitu. Orba zde sice zachycena není, ale je zde např.
vyobrazeno, jak legionáři sečou specifickými srpy klasy obilí (obr.17,1). Ve své práci se
sice srpy nezabývám, ale uvedený výjev může sloužit k utvoření představy o germánském
zemědělství. Srp použitý římskými legionáři byl objeven v lokalitě Reisberg
(HABERSTROH, 201-240, Abb. 18).
V interpretaci tohoto vyobrazení se domnívám, že jde o ničení germánského pole
legionáři, což je často zmiňováno i u římských autorů. Jde tedy o taktiku vyhladovění, jež se
používala i v raném a vrcholném středověku.
Z doby slovanské pocházejí rytiny oradel nalezené v Bulharsku v lokalitě Plisca (obr. 16)
Datována jsou
do
období
časného středověku (STANTCHEV, 1953, 338-349;
KUDLÁČEK, 1965, 122-123, obr. 18, 19; BERANOVÁ, 1968, 530-531, obr. 5). Tato
jednoduchá háková oradla mají analogie již z období pravěku a jsou vyobrazována na např.
skalních rytinách doby bronzové (obr. 4, 5, 6), tak i ve vyobrazeních ranných
otrokářských států Předního východu.
Velice významným ikonografickým archeologickým nálezem byl objev pozdně
antické pyxidy nalezené na území Slovenska v Čiernych Kľačanoch ( obr. 18, 2; 19, 2; 20).
V dubnu 1974 bylo oznámeno pracovníky JZD v Čiernych Kľačanoch (okr. Nitra)
Archeologickému ústavu SAV v Nitře, že při výkopu prováděném při stavbě vodovodu bylo
narušeno množství objektů se zbytky lidských koster, střepy nádob zvířecími kostmi. Při
následném průzkumu pracovníky Archeologického ústavu SAV se podařilo zajistit soubory
nálezů z různých období pravěku a časné doby dějinné. jeden nález však vzbudil velkou
pozornost, byla jím pozdně antická slonovinová pyxida s ikonografickými výjevy, byť jen
pouze ve fragmentárním stavu. Místo nálezu se nacházelo asi 500 m jižně od obce, v poloze
Mlynské diely na vrcholu a jižním svahu mírného návrší. Z jižní a západní strany protékají
nedaleko potoky Bočovka a Širočina. Rýha pro vodovodní potrubí narušila vícero převážně
sídlištních objektů (KOLNÍK-VELIAČIK, 1983, 17)
Bylo zde zajištěno množství nálezů z období neolitu, doby slovanské, doby bronzové
a halštatské. Další objekty obsahovaly nálezy z velkomoravského i
povelkomoravského (VELIAČIK, 1975, 107-110).
Patrně nejdůležitějším vykopaným objektem byl porušený kostrový hrob, ve kterém se našly
zlomky slonovinové pyxidy. Tento nález byl objeven dva dny před nahlášením nálezu
pracovníkům AÚ SAV. Byla proto nutná dodatečná rekonstrukce nálezové situace a
nálezových okolností, které značně závisely od objektivního pozorování a výpovědi nálezců.
- 18 Při prokopání hrobu a jeho okolí bylo kromě kostí z nichž část již byla nalezena v sekundární
poloze, byly nalezeny kromě pyxidy zlomky malé slovanské nádobky, dále střepy dalších
slovanských nádob. V okolí hrobové jámy byly nalezeny střepy lengyelských nádob a střepy
z doby bronzové a další zlomky lidských kostí (KOLNÍK-VELIAČIK, 1983, 21).
Samotná pyxida se bohužel zachovala pouze ve zlomcích. při následné rekonstrukci se
podařilo poskládat válcový plášť pyxidy. V ní se ukázaly dva hlavní výjevy- pastýřský a
rolnický. V pastýřském je motivem odpočívající stádo ovcí a koz, včetně dvou postav pastýřů.
jeden z nich sedící a druhý starší přicházející. Rolnická scéna je tvořena oráčem s dobytčím
zápřahem a oradlem. Dno a poklice pyxidy se nezachovala. Jejich existenci dokazují kovové
spojky a otvory po obvodu dolní části pyxidy. Poklice byla přichycena dvěma panty. Pyxida
vlivem dlouhého pobytu v zemi získala špinavo-krémové zabarvení. Co se týče poškození
pyxidy je možné, že již při uložení do země byla tato již asi částečně poškozená. Vlivem
mrazu a vlhkosti došlo v pobytu v zemi k její fragmentaci (KOLNÍK-VELIAČIK, 1983, 18)
Doprovodná keramika uložená v hrobu má analogie ke kolekci keramiky z hrnčířských pecí
z Nitry-Lupky, kde B. Chropovský (1962, 216, obr. 21) klade jejich maximální výskyt do
poloviny 9. století. V rozboru materiálu pyxidy bylo zjištěno, že slonovina pochází z Indie
nebo Afriky. Byla ve starověku oblíbeným materiálem. Byla zvláště oblíbená pro svoji
trvanlivost a nevzbuzovala tolik pozornosti jako v případě kdyby byla vyrobena ze zlata.
V Itálii bylo použití slonoviny na počátku až ve 4. století př. n.l. Z počátku se vyráběly různé
destičky a figurky. Vrcholný rozkvět použití slonoviny nastal teprve v polovině 4. století n.l.
(KOLNÍK-VELIAČIK, 1983, 23)
V tuto dobu vrcholila móda vyrábět tabulky-diptychy a schránky na šperky, kadidlo či hostie,
které se nazývají pyxidy. Jako ikonografická témata se na pyxidách nejčastěji vytvářely scény
s mytologickou či biblickou tematikou. Oblíbené byly pyxidy také u církve. Často byly
používané v kostelech, zavěšené nad oltářem. Sloužily zde jako relikviář pro ostatky svatých.
Tato pyxida z Čiernych Kľačian má analogie v chrámových pokladech např. z Aachenu,
Trevíru, St. Allen, Říma, Milána, Monzy, Ravenny. Další se však dostaly do držení muzeí a
soukromých osob. Absolutní většina výrobků ze slonoviny pochází z 5. a 6. století.
K mladším pyxidám z 6. století patří i nález části slonovinové pyxidy z langobardské mohyly
Žuráň u Brna. Zde byla pyxida uložena do ženského knížecího pohřbu. Výroba
slonovinových pyxid se soustřeďovala nejvíce do východní oblasti Římské říše, zvláště do
Konstantinopole, Alexandrie, Antiochie, Kavkazu a Arménie. Výroba také v menší míře
probíhala v Římě, Miláně, Ravenně a v Galii. Už od poloviny 6. století je patrný rapidní
pokles výroby těchto pyxid. Souviselo to snad z příčiny nedostatku suroviny vlivem záboru
velkého území Araby a omezení obchodu se slonovinou. Některé známé exempláře
pocházející z 8.-11. století jsou již stylem značně odlišné (KOLNÍK-VELIAČIK, 1983, 24).
Ikonografické výjevy oráče a pastýře evokují radostnou apoteózu jednoduchého života na
venkově v duchu vergiliovských tradic oslavy života v přírodě (KOLNÍK, 1983, 25). Tenhle
motiv se původně nabízel při prvotním ohledání nalezené pyxidy. Ale postupným zkoumáním
se však tato domněnka ukázala jako lichá. Námět této pyxidy se ukázal jako složitější a bylo
nutno pátrat po analogických námětech. Nejlépe se na pyxidě zachoval motiv oráče, který se
posléze ukázal při rozboru jako klíčový. Ten kromě motivu oslavy práce oráče mohl tento
motiv symbolizovat také prastarý akt založení nového města.
Vyoraný okruh měl vymezovat hradby budoucího města. Byl známý již od dob Etrusků.
Tato symbolika je doložena v římské ikonografii hlavně na mincích. téměř vždy v souvislosti
s významnými událostmi v dějinách impéria.
- 19 Scéna založení města orbou je zobrazená na denáru (obr.15, 5,6) Oktaviána, pozdějšího
císaře Augusta z let 29-28 př. n. l. (GRANT, 1958, tab. 6:6). Denár byl vyražen při
příležitosti založení kolonie Nicopolis na místě, kde před slavnou bitvou u Actia, kdy
byly poraženy vojska Antonia a Kleopatry v roce 31 př. n. l., tábořily Oktaviánovy legie
vedené Agrippem.
Další motiv oráče zobrazený na serátě P. C. Capita z roku 79 před n.l. a na minci M. Rutila
z roku 44-43 př. n.l. (GRANT, 1958, tab. 22:7). po skončení druhé válce s Dáky v roce 107 n.
l. je motiv oráče-zakladatele města, na reverze sestercia císaře Trajána (obr. 15, 1) z let 107111 n.l. při příležitosti přeměny královského města Sarmizegetusa na hlavní město Dácie –
kolonie Ulpia Traiana.
Jako oráč a Herkules se nechal zobrazit na medailonu z roku 192 císař Commodus (obr.15,
2,3) krátce potom, co v požárem zničeném Římě dal postavit a obnovit mnoho budov. Motiv
orby se zakládáním nového města nacházíme i v literárních pramenech. Ovidius uvádí tento
motiv v přímé souvislosti se založením Říma. Popisuje, jak Romulus zapřáhl bílého býka a
krávu, vyoral brázdu a tak vyznačil, kudy povedou budoucí hradby a příkop budoucího města
(OVIDIUS, 1942, 811-855). Další motiv oráče ve výtvarném projevu se vyskytuje v etruském
umění.
Dále je zobrazen na náhrobních stélách ze 3. a 4. století (obr.18, 1). Velice známá je
mozaika z poloviny 3. století n. l. ve městě římské kolonie Mauritania – Caesarea. Z náhrobní
stély pochází motiv oráče z 1.-2. století ze Salköveskútu a Szombathelya v Panonii (BALLABUOCZ-KÁDÁR-MÓCZY-SZENTLÉLEKY, 1971, 106, 109). Také ze stély z tuniské
Siliany s motivem orby datované do 3. – 4. století n.l. ( BIANCHI-BANDINELLI, 1971,443)
Z vrcholného středověku z poloviny 12. století je známý reliéf na hlavním portálu chrámu S.
Pietro ve Spoletě. Z ještě pozdější doby je malba Lorenza Ghibertiho Oráč Kain z roku 14251452 na rajské bráně babtistéria ve Florencii (HAMANN, 1949, 140, obr. 141).
Co se týče motivu oráče na pyxidě z Čiernych Kľačian je podle T. Kolníka klíč k pochopení
celého reliéfu. Je podle něho zachycením známé pověsti o založení Říma. Jde o vyjádření
scény, kdy mladí Romulus a Remus, vychovávaní pastýřem Faustulem, pásli tehdy stáda krále
Amuila na Palatinu, pastýři sesazeného Numitora – otce vestálky Rudy Silvie, matky Romula
a Rema, pásly na nedalekém Aventině. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo ke třenicím.
Na pyxidě sedící mladý muž oděný do kůže je interpretován jako Romulus. Přicházející starší
pastýř jako Faustulos, jako jeho nevlastní otec. Scéna podle T. Kolníka zobrazuje část pověsti
o založení Říma, kdy Faustulos odhaluje Romulovi jeho královský původ. Romulus tedy jako
oráč, žena kráčející před ním s košem je interpretována bohyně Ceres. Byla to bohyně orby,
setí, růstu obilí, matka rolníků. Nejvýznamnější božstvo plebejců. Problém datace této pyxidy
je spojena také s jednotlivými výtvarnými prvky, které by zařazení v čase umožňovaly.
K nejdůležitějším znakům, umožňující datování pyxidy, patří hlavy a účesy zobrazených
postav. Účes Romula lze zařadit podle stylu a analogií na konec 3. a ze 4. století. Dále podle
oděvu postav zařadit těžko. Postavy mají pracovní oděv – tuniku. Pouze Romulus podle
pověsti oděn do vlčí kůže. Je tedy zřejmé, že problematika vývoje a datování pyxid je
poměrně složitá. Problematikou pyxid se zabýval ve svém souborném a třikrát přepracovaném
díle W. F. Volbach (1976). Toto dílo je jedno z nejpropracovanější, soustavně doplňované
pojednání o pyxidách a ostatních pozdněantických a časněstředověkých pracích ze slonoviny
(KOLNÍK, 1983, 55). Pokud pyxida z Čiernych Kľačian byla vyrobena ke konci doby
římské
či na počátku doby stěhování národů je tedy otázka
vztahu tohoto nálezu
k pravděpodobnému datování hrobu, v níž byla pyxida nalezena. Datace hrobu do 9. století
představuje tedy poměrně dlouhé období od pravděpodobnému datu vzniku pyxidy tj. 5.7. století n.l. (KOLNÍK-VELIAČIK, 1983, 63).
- 20 T. Kolník vyvrací souvislost nálezu s obdobím stěhování národů, jako u analogického nálezu
pyxidy ze Žuráně. Je též názoru, že nesouvisí s cestami byzantských obchodníků a kupců,
jako v případě pokladu ze Zemianského Vrbovku (SVOBODA, 1953; RADOMĚRSKÝ,
1953).
Nesouvisí též i s avarskou okupací. T. Kolník považuje za téměř vyloučené, aby se nález
dostal do střední Evropy prostřednictvím výbojů Avarů (KOLNÍK, 1983, 59). Skutečnost, že
pyxida byla uložena ve slovanském hrobě souvisí tedy s velkou pravděpodobností se vztahy
byzantské říše s územím Slovenska ve velkomoravském období (KOLNÍK, 1983, 59). Podle
T. Kolníka se importování byzantské pyxidy, vyrobené v Konstantinopoli, může spojovat
s cestami Konstantina a Metoděje v roce 863 na Moravu. Další možnost se spojuje
s návštěvou moravského arcibiskupa Metoděje v Konstantinopoli v roce 881. Nebo také další
návštěvou Konstantina a Metoděje v roce 867 Konstantinopole z důvodu svěcení svých
žáků.
Ve všech případech byly vyslanci vybaveni bohoslužebnými předměty, dále bohatě
obdarováni císaři byzantské říše. Tyto návštěvy měly v této době nejen úkol misijní , ale také
smysl státně diplomatický (DVORNÍK,1970, 119). Jsou též doložené dalšími prameny a
výtvarnými doklady, líčící události na byzantském dvoře 9.-11. století (PIJOAN, 1978, obr.
126, 134). Vzhledem k tomu, že Velká Morava pravděpodobně neměla hlavní město
(CIBULKA, 1958, 238-239; BIALEKOVÁ, 1982; odlišně POULÍK, 1960, 167-178;
HRUBÝ, 1972, 96-99), je velice pravděpodobné, že místa pobytu představitelů moravské
církve se neustále měnila, stěhovaly se i modloslužebné předměty. Byly též rozptýlené po
jednotlivých kostelech.
Dále jednotlivé byzantské importy, snad z darů císaře, byly též přesunuty do dalších oblastí
např. Čech a ty posléze nalezeny v hrobech. Významné prvky se v umění v Čechách objevují
až po polovině 9. století, paralelně s příchodem byzantské misie (DEKAN, 1963; KLANICA,
1974). Nálezy např. z kouřimského hradiště pocházející z hrobů vládnoucí vrstvy, mají vztah
k velkomoravskému stylu památek tak i byzantsko-orientálnímu stylu (TUREK, 1963,148149; ŠOLLE 1966, 44-46; DEKAN 1976, 171, obr. 167). Za šperky byzantskovelkomoravského stylu jsou považovány i šperky z bohatého hrobu z Kolína. Též za
byzantský import je považován náhrdelník s kameí z doby Konstantina Velikého, nalezený
v knížecím hrobě v Želénkách (FREL, 1956; BENDA, 1966, obr. 62; DEKAN, 1976, obr.
175).
Významné je i zastoupení byzantských mincí z 9. století v nálezech z Mikulčic, sv.
Klimenta v Osvětimanech a v Libici (HÁSKOVÁ, 1980, 129-133). T. Kolník si také dává
otázku, proč byla pyxida uložena do země ve Zlatých Moravcích a ne v nedalekém
velkomoravském centru v Nitře. Jako první uvádí, že po smrti arcibiskupa Metoděje roku 885
byla slovanský liturgie zakázána a představitelé tohoto směru byli věznění a posléze vyhnáni
ze země (STANISLAV, 1945, 73-75; DITTRICH, 1962; 296; HAVLÍK, 1964, 262). Jako
důsledek Vichingova převratu (VAVŘÍNEK, 1963, 182-203, DVORNÍK, 1970, 199-203)
Představitelé nižšího kléru se mohli uchýlit i s pyxidou mimo centrum. Dále se T. Kolník
domnívá, že Zlaté Moravce mohly být původně dočasné útočiště po příchodu byzantské misie
na Moravu (KOLNÍK, 1983, 63). Pyxida mohla být uložena také po vpádu Maďarů. T. Kolník
předpokládá po tomto vpádu a zániku politické organizace Velké Moravy rozptýlení části
politické elity do okolí. Předpokládá se však určitá politická kontinuita v oblasti kulturní a
tedy nedošlo na jihozápadním Slovensku prudkému úpadku a zpřetrhání uměleckých tradic a
hodnot tvořící významnou složku velkomoravského státu (KUČERA, 1974, 47-59;
CHROPOVSKÝ, 1982).
Podle T. Kolníka pověst o Přemyslu Oráčovi mohla mít souvislost také s tradicí orby při
zakládání města. Je však nepochybné o významnosti nálezu z pozdní antiky na území
Slovenska (KOLNÍK, 1983, 63).
- 21 Do 9. století je zařazeno vyobrazení oráče v žaltáři severofrancouzské provenience
uloženým
v zemské knihovně ve Stuttgartu (PETRÁŇ, 2000). Zobrazuje oráče s plazovým oradlem
včetně nožového krojidla s párem volů. Vedle sebe má postaven pravděpodobně koš
s připraveným osivem.
Do 11. století je datováno vyobrazení oráče s pluhem (obr. 28), který má již opěrné
kolo a plaz. Jde o anglosaské Kalendárium pro 11. století. Společně s oráčem jsou zde
další dvě osoby, z nichž jedna popohání koňské spřežení, druhá osoba seje do vyoraných
brázd obilí.
Do 13. století je datována scéna s miniatury anglosaského rukopisu (obr. 29, 2)
(DOVŽENOK, 1961, 77, obr. 35). Je zde zobrazena orba bezkolesným pluhem vybaveným
odhrnovačkou a širokým krojidlem.
Další ikonografické náměty orby a zemědělství je vyskytují ve větším měřítku až
ve vrcholném středověku. Krásný doklad
středověké orby máme vymalován v
rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (FRIEDL, 1966). Jde o výmalbu rotundy, která je datována
do 1/2 12. st. Rotunda byla vystavěna z popudu údělného znojemského knížete Konráda II.
Na malbách jsou zobrazeni knížata přemyslovského vládnoucího rodu, včetně i těch
„bájných“ (obr. 26).
Součástí tzv. „Přemyslovské scény“ je i detail spřežení volů se jhem a pluhem. Přemysl Oráč
byl povolán na knížecí stolec poselstvem od Libuše. Podle J. Petráně jde o nejstarší
ikonografický doklad na našem území o rýlovém rádlu – háku (PETRÁŇ, 1985). Co se
týče zobrazeného pluhu, jde o jednoduché bezplazové oradlo, spíše rádlo než pluh. Použité
orební těleso se nepodobá žádnému v té době používanému pluhu. Okutí radlice se ponejvíce
podobá okutí rýče. Domnívám se tedy, že autor výmalby chtěl zařadit výjev do staršího
období než ve kterém žil. A ve kterém se snad domníval, že by se takové oradlo mohlo
používat. Zde možná zapracovala malířova fantazie. Podle některých badatelů jde o
nejstarší ikonografický doklad rýlového rádla-háku ze slovanského území z roku 1134
(BUCHVALDEK-DURDÍK-MICHOVSKÝ, 1985).
Vyobrazení ze dvou verzí augsburského žaltáře ze druhé čtvrtiny 13. století,
pocházející z Franků (PETRÁŇ, 2000). V obou případech oráč orá s plazovým oradlem s
krojidlem. V jednom z případů používá otky k očišťování pluhu od nalepené hlíny.
Vyspělý nákolesný pluh s krojidlem pochází z vyobrazení flanderského iluminovaného
urbáře v Bruselu z poslední čtvrtiny 13. století (PETRÁŇ, 2000). Jde o modernější typ oradla
než dřívější rádla a háky. Je to již prototyp záhonového nákolesného pluhu používaného až do
19. století. Zajímavé je zde použití tažného zvířete koně vybaveného chomoutem. Nejstarší
vyobrazení chomoutu je v rukopisu Trevírské apokalypsy z doby kolem roku 800, lze však
předpokládat jeho starší původ. Z pozdějších analogií lze soudit, ž e vesničané využívali
v potahu převážně hovězí dobytek a těžká oradla tu ještě dlouho nenašla uplatnění,
s výjimkou panských dvorů (PETRÁŇ, 2000). Rekonstrukci chomoutu podle
archeologického nálezu z Gdaňska v Polsku z 11. – 12. století provedl H. Wiklak (PETRÁŇ,
2000).
Dalším dokladem orby ve středověku je Oráč (obr. 31, B) v kodexu arcibiskupa Jana
z Jenštejna z let 1396-1397 (Vatikánská knihovna v Římě, sign. Vat. lat. 1122, fol 26),
(BUCHVALDEK-DURDÍK-MICHOVSKÝ, 1985). Vyobrazení náleží k nejnázornějším
středoevropským ikonografickým pramenům, podle kterých můžeme rekonstruovat
podobu těžkého záhonového pluhu. V českém knižním a nástěnném malířství máme ještě
další doklady potvrzující základní konstrukci hlavního orného nářadí, jak se udržela až do
komplexní revoluce moderní doby tj. do vynálezu ruchadla bratranců Veverkových z první
poloviny 19. století (PETRÁŇ, 1967; ŠACH, 1968, 1977; TEMPÍR, 1977).
Postačovala celému dalšímu období feudální zemědělské techniky.
- 22 Dřevěná čtyřúhelníková kostra s rovným nebo mírně prohnutým hřídelem, posuvnou slupicí
a masívní odvalovou deskou je připojena k plužním kolečkům. Pluh s asymetrickou radlicí a
krojidlem umožňoval hlubší orbu než starší typy, těžká konstrukce i velké třecí plochy
vyžadovaly větší sílu koňského potahu. Oráč nosil za pasem sekyrku, kterou potřeboval k
zarážení klínů v hřídeli u krojidla a slupice, jimiž mohl řídit hloubku orby.Železným hrotem
otky musel často seškrabovat hlínu, jež se lepila mezi plaz a odvalovou desku a ztěžovala
pohyb i výkon oradla. Podstatné zdokonalení tohoto typu orného nářadí , jež vedlo ke vzniku
zobrazené formy , bylo jednak dílem domácího vývoje pod vlivem změněných požadavků na
hloubku orby, jednak nepochybně byly přijaty cizí inovace, přinesené novými osadníky
(BUCHVALDEK-DURDÍK-MICHOVSKÝ, 1985).
Takřka identický pluh je vyobrazen na miniatuře v breviáři kláštera sv. Jiří. Miniatury
v breviáři zobrazují jednotlivé měsíce v roku a jsou k nim přiřazovány jednotlivé zemědělské
práce (BUCHVALDEK-DURDÍK-MICHOVSKÝ, 1985). Breviář je datován do 14 st.
Typově jde o nákolesný pluh tažený párem krav či volů (obr.31, A).
Z Francie 1/3 15. století pochází vyobrazení zemědělských prací (MATTHEW, 1996)
z cyklu Březen v hodinkách vévody (obr. 34).
Kromě vyobrazení opevněného sídla a práce na vinici, je zde v popředí vymalován oráč
s vyspělým středověkým záhonovým pluhem, jehož součástí je kromě kolové nápravy také
nožové krojidlo a velká odvalová deska. V zápřahu je zde dvojice volů.
Do poloviny 15. století je datována malba z kostela Štítnik na středním Slovensku
(DVOŘÁKOVÁ-KRÁSA-STEJSKAL, 1978). V cyklu Podobenstvo o desiati denároch je
součástí vyobrazení polních prací, kde kromě osoby s motykou je v popředí oráč s
pluhem
s opěrnými koly s plazovým pluhem včetně odvalové desky. Zda je součástí také krojidlo je
otázkou. Vyobrazení je nepřiliž zřetelné (obr. 33).
V dřevorytu je vyryt rolník s pluhem (LE GOFF, 1999) z doby 15/16 st. Jde o klasický
záhonový pluh o opěrnou nápravou, odvalovou deskou. Použit je zde koňský zápřah. Kromě
orby je zde zobrazena vinice okolo níž se právě buduje tzv. „polský plot“ k zamezení průniku
zvířat do vinice (obr. 28).
Orba nákolesným pluhem pochází z miniatury Kenigsberského rukopisu datovaného do 15.
století (obr. 29, 3) Rukopis je však kopií starších miniatur, které pochází ze 13. století.
Badatel, který se uvedeným letopisem podrobněji zabývá je A. V. Arcichovskij. tento se
domnívá, že na této miniatuře je zobrazena orba pluhem, nikoliv sochou. Ačkoliv zde není
vidět krojidlo (ŠRAMKO, 1961, 77, obr. 36).
V Rusku se používal jiný typ oradla tzv. „socha“. Na miniatuře ze 16. st. (BERANOVÁ,
2000) je tato použita k setí obilí (obr. 22, 2;). Další (obr. 23; 24; 25, GORSKÝ, 1962).
V novodobém mincovnictví je také používán motiv orby, ať již na bankovkách, tak i na
mincích. Jako příklad uvádím na obr. č.14, 2. Jde o padesátihaléř o období Slovenského štátu
v letech 1939 – 1945.
Na závěr ikonografických dokladů orby či oradla jsem použil vyobrazení radlic ve
znacích
moravských vesnic v novověku (FROLEC, 1974).
Kromě vinné révy a vinařských nožů použili autoři obecních znaků vinařských obcí také
radlice (obr. 38 ). Použití radlice v heraldice charakterizuje úctu zdejších obyvatel ke své
půdě a úrodnosti oblasti. V heraldice je motiv radlice používán i v současnosti, viz obecní
znak obce Bedihošť, jež je mým rodištěm.
- 23 -
III. B. Písemné prameny
III. B. 1. Písemné prameny do přelomu letopočtu
Se vznikem písma v Mezopotámii se dostaly do písemných pramenů záznamy o prováděné
orbě. U nejstaršího písma - obrázkového se dostalo orbě samostatného znaku.
V pozdějších dobách po vzniku klasického písma a rozvoji písemnictví, se u různých
starověkých autorů zachovaly zmínky a popisy zemědělských prací a tedy i orby.
V Mezopotámii na konci 4. tisíciletí př.n.l. se v sumerském slovníku objevilo slovo
engar.
Z tohoto slova si později vytvořili Akkadové slovo ikkaru.
V obrázkovém písmu bylo (obr. 15.) označeno znakem pro pluh a osobu, jež ho používala.
Slovo engar patří mezi slova, která mají ještě předsumerský původ. Můžeme tedy orbu zařadit
do činností již tehdy prováděné. Engar byl tedy osobou, která vládla pluhem, tedy oráč
(KLÍMA, 1976). Protože se piktogram objevil na konci 4. tisíciletí lze tuto činnost do této
doby klást. Ve spojení oráče s pluhem a oráčovy činnosti se používalo slovo uru, v akadštině
to bylo erešu. Nebylo to jen prosté orání, ale ve spojení se setím. To se provádělo jakým si
trychtýřem (obr. 16). Engar předsumerský a sumerský oráč a rozsévač, se objevil v
Mezopotámii s rozvojem zavlažování. Na severu země sloužila k obdělávání půdy pouhá
motyka. Engar představoval rolníka, který obhospodařoval pozemky od setí po sklizeň, buď
vlastní nebo ve službách paláce a chrámu. Při trychtýřovém způsobu setí měla vrchnost
kontrolu nad množstvím zasetého zrní. V době setí bylo málo osiva a engar si jej musel
půjčit. Po sklizni jej vrátil i s úrokem. Vedle engara je známo mnoho pomocníků oráče.
Seznamy zemědělských námezdních a nesvobodných obyvatel zahrnují mnoho kategorií.
Jmenují se oráči, rozsévači, ženci, mlatci, pasáci, nosiči, čerpači vody, správci sípek
(KLÍMA, 1976). Okolo r. 1 700 př.n.l. vypracovali Sumerové celoroční agronomický plán
ve skladbě, nazvaný vědci „Rolnickým almanachem“. Je v něm obsaženo mnoho praktických
rad, jež dává otec synovi v časovém sledu. Počátek začíná ve využití jarních záplav.
Doporučuje hlídky u vodních propustí, aby vody nevystoupili v polích přiliž vysoko.
Když vody vsákly, nesměla být pole podupána dobytkem a toulavou zvěří, musela být
ohrazena a vypleta. Půdu bylo třeba zkypřit, dvakrát motykou a jednou rýčem. Na této
přípravě velmi záleželo, almanach radí zemědělci, aby na ni dobře dohlédl. Setí se provádělo
již zmíněným secím pluhem. Zrno nesmělo být zaseto přiliž hluboko, jinak by špatně
vzcházelo.
Na šestimetrovém pruhu půdy se vyorávalo asi osm brázd, načež se oralo ještě příčně a pak
se odstranily z pozemku hroudy, aby nepřekážely klíčícímu obilí. Hlavními pěstovanými
plodinami v Mezopotámii byl ječmen dvouřadý, šestiřadý, pšenice dvouzrnná - špalda,
obecná. Žito ani oves se nepěstoval. Dále se pěstovalo proso, od 1 st. př.n.l. konopí. Dále se
pěstoval hrách, fazole, hořčice (KLÍMA, 1976).
V Asyrské říši ve 14 - 10 st. př.n.l. pozemkový majetek náležel chrámům. V pramenech té
doby jsou zmiňováni lidé, kteří tuto půdu obdělávají podle povolání (oráč, sadař). Často jsou
označováni jako „královi lidé“.
Značnou část těchto osob tvořilo deportované obyvatelstvo, i celé národy (Asyrské zajetí
Židů) v čemž Asyřané byli známí.
Obraz zemědělství starověkého Řecka nám poskytují i báje. Podle nich bohyně Démétér,
římská Ceres, ochránkyně obilovin, odevzdala atickému hrdinovi Triptolemovi první klas
obilí.
Démétér asi pravděpodobně nahradila bohyni Isis, protože Řekové věřili, že jejich
zemědělství pochází z Egypta.
- 24 Mykénské tabulky poprvé rozluštěné v roce 1953 Ventrisem poskytují údaje o pozemkové
držbě Achájů ve 13 st. př.n.l. Z nich se dozvídáme něco o držbě půdy, dále jaký význam mělo
zemědělství a chov dobytka. V tabulkách se zmiňuje pěstování pšenice, ječmene, fíkovníku,
chov ovcí, koz, koní a oslů. Homér v XVIII. zpěvu své Iliady popisuje rozsáhlé královské
majetky při popisu Achillova štítu. Připomíná postupně orbu, žně, chov dobytka. Zobrazil
na něm také zkypřený úhor, úrodné pole, široké a třikrát zorané. A početní oráči
na něm
otáčeli zápřahy volů a hnali je různými směry. Zobrazil také pole s vysokým obilím a
žence s ostrými kosami v rukách. Hrsti obilí padaly na zem a vazači snopů vázali povřísla.
A panovník se žezlem v ruce stál u nich mlčky. V Odysei na Ithace popisuje Eumaiova stáda
prasat, ovcí a koz a malé hospodářství, kde hospodaří starý Laertes nedaleko města.
Epický básník Hésiodos z Askry v Boiótii žil někdy kolem r. 700 př.n.l. a psal homérským
dialektem i veršem poučné básně. Je zakladatelem didaktické poezie.
V eposu Práce a dni dává z vlastní trpké zkušenosti morální a praktické rady pro čestný a
pracovitý život rolníka a líčí nespravedlivosti, kterým byl vystaven od svého bratra a
jím
podplacených vládců - basileů. Báseň poskytuje neocenitelné informace o sociální krizi té
doby v Boiótii, o životě rolníka, o organizaci a technikách zemědělství. Cíl Hésiodovy básně
byl morální, chtěl poučit svého bratra, jež jej nespravedlivě připravil o část dědictví, o
správném a čestném, pracovitém životě rolníka, jenž svou půdu obdělává za pomoci své ženy,
páru tažných volů a jednoho či několika málo otroků. Zároveň chtěl Hesiodos varovat
nespravedlivé aristokratické vládce a soudce před božím - Diovým trestem. Jinou obranu
proti zvůli aristokratů Hésiodos neviděl a jeho vize o „železném věku“, plného zla a
nespravedlivosti, v němž žije Hésiodova generace a k němuž lidstvo dospělo postupně
od blaženého věku zlatého, jen podtrhuje jeho pesimismus.
Ve své básni se Hésiodus zmiňuje také o pluhu, jež byl dřevěný s železným osazením, což
bylo pokrokovější řešení nežli v našich oblastech, kde se kovová radlice dosud nevyskytla.
Hésiodos také učí jak se vyrábí pluh. Pluh je nejlepší vyrábět ze zeleného dubu, ta prý
nejvíce vydrží. Radí vyrobit dva pluhy. Jeden z jednoho kusu dřeva, druhý poskládaný z více
částí. Na ručky je dobrý břest a vavřín. Dub na hřídel a zásadně zelený dub na radlici. Dále
Hésiodos radí, kdy je čas na jaké polní práce a jak je nejlépe udělat. Dále při východu
Plejád začít sklízet, při jejich západu sít. Za podzimních dešťů je nejlépe kácet dřevo
sekerou v lese. Právě tehdy má dřevo největší odolnost proti červotočovi.
Poměry ve starověkém Řecku nám mohou něco napovědět i o poměrech u nás, avšak
s ohledem na kulturní vyspělost, jež byla v Řecku samozřejmě vyšší.
Téměř žádné přímé zprávy o vývoji a momentálním stavu zemědělství v období
aristokracie nemáme. Avšak z růstu počtu obyvatelstva, o němž svědčí velká
kolonizace, předpokládá zvyšování zemědělské produkce.
Pravděpodobně docházelo ke zvětšování osevních ploch, používání zavlažování a terasování
svahů, což bylo v hornatém Řecku důležité.
Rovněž již širší používán i železných zemědělských nástrojů zvyšovalo produktivitu
práce. Proti pěstování obilí se zvyšoval podíl pěstování oliv a vína.
Prodejem do měst a jeho export do zahraničí zvyšoval výrazně zisky. Tento výhodný
byznys však poskytoval výhody jen velkým pozemkovým vlastníkům - aristokratům, o
nichž se nelichotivě Hésiodos zmiňuje. Postavení rolníků, usedlých na půdě aristokracie
není přiliž známo. V některých oblastech, např. ve Spartě se postavení rolníků
dostávalo již zcela do závislého, neplnoprávného až nesvobodného postavení.
Při neúrodách se vlivem zadlužování dostávala řada původně svobodnějších rolníků až
do otrockého postavení včetně svých rodin.
- 25 přijímáním pokrokových
Toto
bylo
později potlačeno
zákonů v rodícím se
demokratickém Řecku.
O postavení rolníka v době halštatské, nebo tedy okolo roku 700 př.n.l. nic nevíme. Já
bych
si dovolil tvrdit, že to mohlo být podobné jako ve Spartě. Existenci jakési „šlechty“
na hradištích dokládají bohaté knížecí hroby pod mohylami (Hlásnica u Horákova). Tedy se
domnívám, že v nejbližším bezprostředně ovládaném okolí hradišť muselo být postavení
rolníků zvláště tíživé dané nuceným zásobováním výše postavené třídy, která jak se
domnívám asi nepracovala. Nemajetnost rolníků také dokazují chudé žárové hroby s
minimem milodarů.
Ve 4. st. př.n.l. napsal Xenofón spis s názvem O hospodaření. V něm se zmiňuje o domácím
hospodářství, tedy o spravování rodinného majetku. Xenofón hovoří o životě v Skiluntě
na Peloponésu. Dílo končí agronomickými úvahami.
Xenofón učí rozpoznávat druh půdy, přípravu úhoru, setí, plení, sklizeň, mlácení a
sušení obilí. Dále starat se o ovocné stromy, zvláště o olivovník, fíkovník a o vinice. V
tomto díle Xenofón popisuje velkostatek, na rozdíl od díla Hésiodova, který popisuje jen
pole. Xenofónův majitel velkostatku téměř nepracuje, ale jen řídí a usměrňuje skupiny
zemědělských pracovníků. Umění vést lidi je i cílem toho, co se má naučit. Xenofón také
pochvalně mluví o zemědělství. „ Toto zaměstnání je zdrojem potěšení, způsobem, jak
zvětšit svůj dům a prostředkem jak vycvičit svoje tělo na všecko, co má svobodný člověk
vědět udělat.“ Tyto tři body Xenofón rozvádí a potom končí: „ Zemědělství je matkou a
živitelkou všech ostatních umění.“
V klasickém Řecku se uspořádání vlastnictví půdy v jednotlivých krajích velmi
lišilo. Ve Spartě měl zásadně každý občan nezcizitelný majetek (kleros), což byl středně
velký, na kterém pracovali heilóti ( porobení obyvatelé Lakónie). Některé rodiny se však
obohatily na úkor druhých. Potom někteří se tak stali majiteli rozsáhlých latifundií a
někteří svobodní neměli z čeho žít. V Thesálii vždy vládl systém velkostatků. Avšak v
Atice se velkostatky zavčas rozdělili. V období Solóna se do první třídy občanů, kteří měli
jediní právo ucházet se o archonát, patřili jen ti Athéňané, kterým jejich roční důchod činil
nejméně a více než 500 medimnů obilí, což bylo 250 hektolitrů obilí. Po nich následovali
jezdci a zeugiti, kteří měli ročně 300 a 200 medimnů. Nejpočetnější skupina občanů byla
skupina thétů. Což byli jen chudobní zemědělci a nádeníci, kteří žili jen ze mzdy. Mnozí
z nich se zadlužili a neměli už půdu, která přešla do rukou jiných. Solón v roce 594 př.n.l.
zavedl seusachtii – zrušení dluhů, a tím nastolil spravedlivější pořádek.
V 5. st. př.n.l. se v Athénách rozeznávaly tři druhy vlastníků půdy. Malý vlastník - auturgos,
který sám za pomoci několika málo otroků hospodařil na polích. Dále takový, co jen dozíral
na práci otroků a zemědělských nádeníků, jež pracoval na jeho půdě, jako Xenofón. A
potom občan, jež žil ve městě a správu svého statku svěřil správci, jehož povinností bylo
dodávat výnos v naturáliích a nebo jeho hodnotu v penězích. Takto to dělal třeba Perikles,
který měl v Athénách státnické povinnosti. V období mezi Solónovou reformou a
peloponéskou válkou bylo postavení rolníků celkem dobré.
V Aristofanových oblacích si Strepsiades vzpomíná na časy života na venkově,
na sladký, lenivý život. Než ho válka nepřinutila odejít do Athén. Za peloponéské války
nepřátelé vtrhli každé jaro do Atiky a zpustošili ji. Vytrhali vinice a olivovníky, a
potom se natrvalo usadili v Delekii. Tato válka způsobila růst cen, které donutilo malé
vlastníky se zadlužit, protože je už malý kousek půdy nestačil uživit.
Proto si sedláci z Menandrových her, na rozdíl od Aristofanových, si neustále naříkají na své
postavení a na nevděčnost své půdy plné neúrodného kamení.
- 26 Zemědělská technika se po celé období nerozvinula. Pole se většinou obdělávala na jaře, v
létě a na podzim. Střídavé osívání bylo neznámé, pole se nechávala jen jeden rok neosetá.
Hnojiva byla neznámá. Od 4. st. př.n.l. se „agronomové“ pokoušeli přemýšlet o „melioraci“
půdy, dělali výzkumy v pěstování stromů, v čemž dosáhli určitého zlepšení. Pluh se od dob
Hésiodových vůbec nezměnil. Umožňoval jen mělkou orbu, po níž ještě následovalo
rozbíjení hroud motykou a rýčem. Obilí se mlátilo za pomocí cvičených koní a mul, jež po
klasech dupali. Pomocí větru se zbavili plev. Zrno drtili v kamenných stoupách ženyotrokyně. Pšenice a ječmen, který se v Atice urodil, však nestačil krýt spotřebu, a proto se
obilí za drahé peníze muselo dovážet. A to z Egypta, z Pontu či z dalších oblastí
Středozemního moře. Olivy se lisovaly a mlely pomocí rotačních mlýnů, což byla velmi
těžká otrocká práce, jež se srovnávala s prací v dolech.
Zelenina se pěstovala málo a byla drahá. Častěji se dovážela zvláště z okolních
oblastí,
z Boiótie nebo Megaridy. Ve 4. století př.n.l. atičtí rolníci pěstovali zelí, čočku, hrách,
cibuli, česnek. Podařilo se jim aklimatizovat také tykvovité plody z Egypta.
Další zajímavá zpráva o starověkém zemědělství je od řeckého dějepisce Hérodota, který žil
v letech 484 - 430 př.n.l. Ve svých Dějinách uvádí Hérodotos osídlení různými národy
dnešní Ukrajiny. Zmínka je také o Skýtech (obr. 13). Tito se dělí na několik skupin. Na Skýty
královské a Skýty kočovníky. Toto asi budou ti praví Skýthové nomádští. Dále popisuje také
Skýthy rolníky a oráče. To jsou asi poskýthštěné národy, které se zabývaly orebním
zemědělstvím a na těch „pravých“ Skýthech byli asi závislí. Tyto Skýthy - oráče lokalizuje
Hérodotos do oblasti střední Ukrajiny, západně od města Kyjeva. Skýthy - rolníky lokalizuje
do dolního Podněpří (RYBAKOV, 1979; TĚRENOŽKIN, 1996).
Řekové, kteří byli závislí na dovozu obilí, s těmito Skýthy obchodovali. Řekové po celém
Pontu zřizovali obchodní stanice. A kolonizovali také určité oblasti. Chersonésu v jižní
Ukrajině se zachoval nápis ze 3. - 2. st. př.n.l., jenž popisuje prodej půdy za asistence úřadů.
Obyvatelé zabývající se zemědělstvím dostali název rolníci - geórgoi, který později označoval
vlastníka nebo držitele pole. Tento název odlišoval vesničany od severněji žijících nomádů,
kteří se živili koňským masem, koňským mlékem, sýrem a kumysem. Část území, jež
nomádi považovali za své, dávali do pronájmu těm, kdo se chtěli věnovat zemědělství.
Za toto vybírali poplatek, který jim sloužil k získání denních potřeb, nikoli nadbytku.
Pěstovali obilniny, luštěniny, révu, ovocné stromy, cibuli, česnek, anýz, konopí (BOUZEKHOŠEK, 1978).
Polybios se na konci 3. st. př.n.l. také zmiňuje o bohatém zemědělství v oblasti Pontu.
O keltském zemědělství se zmiňuje i Plinius Starší. Ve svém díle popisuje jako keltský
vynález objev žacího stroje.Také se zmiňuje o keltském oradle s koly a krojidlem u
Keltů sídlících v Raetii.
Další zmínky jsou u Palladia ve spise Agricultura.
Strabón popisuje, jaké mají množství jídla, mléka a masa.
III. B. 2. Písemné prameny do roku 1450 n.l.
O zemědělství doby římské se zmiňuje řada římských letopisců. Všímají si také úpadku
zemědělství v barbarských oblastech po porážce a ústupu Keltů. Popis germánského
zemědělství nám podává ve svém spise Zápisky o válce Galské Gaius Julius Caesar.
O vlastnictví půdy „...soukromého vlastnictví půdy a oddělených polností u nich vůbec není,
ani se nedovoluje nikomu, aby zůstával déle než jeden rok hospodařit na jednom místě.“.
Popis pěstovaných plodin „...obilím se však ani mnoho neživí, nýbrž většinou mlékem a
masem dobytka.
- 27 Hodně času věnují lovu.“ Při Caesarově tažení za Rýn popisuje „Jen pár dní se zdržel Caesar
v jejich území, všecky vsi i dvorce vypálil, obilí na polích požal a pak odtáhl do území Ubiů.“
Často poraženým galským a germánským kmenům přikazoval plnění tributu v obilí. Ničení
protivníkovy potravinové základny patřilo k osvědčené taktice jak porazit nepřítele ještě i ve
středověku. Na Trajánově sloupu je vyobrazeno sečení obilí legionáři, pravděpodobně při
Trajánově válečném tažení (obr. 17), používali k tomu charakteristické srpy (obr. 27), jež se
později nalezly při výzkumech (HABERSTROH, 2003, Abb. 18). Tacitus ve svém díle
Germania popisuje tuto zemi ..“ Zemi, i když je svou tvářností poněkud rozrůzněna, většinou
přece jen pokrývají husté hvozdy anebo ohavné močály. Směrem ke Galiím je půda vlhčí.
Směrem k Noriku a Panonii je vysušenější větry. Je dosti úrodná, ale ovocným stromům se v
ní vůbec nedaří“. Bažiny jež se zde nacházely však vlivem různosti srážek také vysychaly.
Caesar popisuje
(IV,37)„... Příštího dne poslal Caesar legáta Tita Labiena s legiemi, které přivezl zpět z
Británie, proti Morinům, kteří se dali do odboje. Bažiny však byly vyschlé a Morinové neměli
kam se utéci - bažin jako útočiště použili totiž roku předešlého. Padli tedy téměř všichni v
moc Labienovu“.
Tacitus ve své Germánii se také zmiňuje o hospodaření Germánů. „ Množství půdy zabírají
podle počtu pěstitelů a to všichni hromadně, teprve potom si ji mezi sebe rozdělují podle
důstojnosti, rozlehlost polí jim takovéto rozdělování usnadňuje. Pole po roce mění a ještě
zbývá půdy. Nesnaží se totiž závodit s plodností a rozlehlostí půdy svou prací, aby
vysazovali sady, oddělovali louky a zavlažovali zahrady. Od půdy požadují jen obilí.“
Cassius Dio popisuje markomanské války a zmiňuje uzavření míru mezi Commodem a
Germány. Jako součást mírové dohody byly též dodávky obilí od Germánů Římanům.
Ammianus Marcellinus ve své knize v překladu Soumrak Římské říše popisuje děje ve 4 st.
n.l .Ve svém popisu bojů s Alamany za Rýnem r. 357 popisuje (XVII, 1)...“ Po jejich odchodu
postupovali vojáci bez překážky, nic nešetříce, drancovali statky oplývající dobytkem i obilím
a po odvlečení zajatců zakládali požáry a pálili všechna obydlí, zbudovaná pečlivě podle
římského způsobu.“ Tato poznámka Ammiana Marcellina naznačuje stav a úroveň
germánského zemědělství. Jestliže Caesar označuje před asi 400 lety germánské ale i galské
hospodaření za barbarské, je ve 4. st. n.l. jasně zřejmé, že Germáni byli schopni přebírat
pokročilejší způsob římského zemědělství. Římané používali při zpracovávání půdy pluhy se
železnou radlicí, které byly v provinciích také nalézány. V germánském prostředí je nález
železné radlice výjimečný.
Písemných pramenů z období stěhování národů týkající se zemědělství je málo.Určitá zmínka
je z pera langobardského historika Paula Diaconuse. Ten popisuje 6. století : „ Celé století
bylo dobou hrůzného ticha..“, …„Na polích nikdo neslyšel hlasy rolníků, ani píšťaly
pastevců“. Sklizeň zůstávala ležet, louky se změnily v pohřebiště a v příbytcích lidí nalezla
úkryt divoká zvěř…“. Vlivem neustálých tažení, válečných střetnutí, hladomorů a epidemii se
i dříve hustě obydlené oblasti dřívějšího impéria měnily v řídce osídlené oblasti postupně
zarůstající lesem.
O životě starých Slovanů v 10. století se zmiňují cestovatelé z orientu , kteří oblasti osídlené
Slovany ve východní Evropě popisují. Ibn Rosteh: „země (Slovanů) jest rovná a lesnatá.
V lesích oni i žijí. Nemají ani rév, ani rolí“. Kardízí: „Země Slovanů je rozsáhlý kraj plný
stromů, a oni bydlí většinou mezi stromy. Nemají rév a osetých polí.“ Perský geograf: „Oblast
(Slovanů) je velká a je v ní mnoho celkových lesů. Obyvatelé žijí uprostřed lesů a nemají rolí,
kromě prosa. Révy nemají…“. O Slovanech usedlých na Balkáně se zmiňuje byzantský císař
Leo ve svém spise Taktika: „pracemi rolnickými neradi se zanášeli, oblibujíce si spíše
volnější způsob života a bez práce“.
- 28 Dále uvádí v Taktikách o způsobu života Slovanů ještě než překročili Dunaj. Tvrdí o nich, že
„žili ve stavu kočovném.“ Byzantský letopisec Prokópios píše o Slovanech: „bydlí v bídných
chýších roztroušeni a obyčejně proměňují místo svého bydliště.“ Ibráhím Ibn Jakúb, vyslanec
kordóbského chalífy při své cestě po západních Slovanech v letech 965 až 966 popisuje
Čechy jako „nejlepší zemi severu“ s dobrou zásobou potravin, levnými cenami pšenice a
ječného obroku pro koně. Dále tvrdí o západních Slovanech jako o rolnících, kteří se orbou
zabývali nejvíce ze všech severních národů. Zmiňuje se také o osévání polí: „sejí v létě a na
jaře a berou dvojí sklizeň. Největší díl jejich sklizně sestává s prosa.“ Ve staré francouzské
básni Pélerinage de Charlemagne z 11. nebo 12. století se dočítáme, že Karel Veliký našel
krále Hugona u pluhu, jehož hřídel, kolečka i „coltres“ byly ze zlata. Uvedené coltres
označuje krojidlo (NIEDERLE, 1953).
Písemné zmínky o zemědělství jsou známy i z východní Evropy za doby trvání Kyjevské
Rusi. Ve známém letopisu Povesti vremennych let se uvádí zpráva o slovanském kmeni
Vjatičů, kteří v roce 964 oznamují knížeti Svatoslavovi, že odevzdávají daň „kozarom po
šľachu ot rala“ a dále ještě k roku 981 kníže Vladimír „daň ot pluga, jako i otec jego imaše“.
To by mělo znamenat znalost pluhu u východních Slovanů již k roku 981. V. J. Dovženok se
domnívá, že znalost pluhu byly v Kyjevské Rusi známá už k roku 964. Tento názor dokládá
množstvím archeologických nálezů z této doby. Ruský badatel D. K. Zelenin považuje rádlo a
pluh uvedený v Povesti vremennych let za stejný nástroj. Rádlo považuje za hovorový pojem
a plug za pojem písemný.V dalším písemném pramenu té doby, v Ruské Pravdě je popisována
v 57. stati staroruského zákoníka pluh a brána. podle Ruské pravdy „Aže u gospodina
rolevnyj zakup, a pogubiť svojsky koň, to neplatí jemu; no ježe jemu dal gospodin jego otslet
na svoje orudij, a pogibnet bez nego, to togo jemu ne platiti“. J. Kudláček tento citát
interpretuje jako, že je nutné slovo plug chápat jako pluh v pravém slova smyslu. Text
zákoníku současně potvrzuje, že pluh nebyl vždy vlastnictvím zákupů, ale byl také feudálním
vlastnictvím. Podle Ruské Pravdy kromě toho, že někdo vlastnil koně ještě automaticky
nezajišťovalo vlastnictví pluhu. Z tohoto považuje vlastnictví pluhu v Kyjevské Rusi za velice
cenný zemědělský nástroj (KUDLÁČEK, 1965, 118).
Ze starobulharského státu jsou písemné zprávy o oráčích. První pochází od popa Bogomila,
žijícího v 10. století a hovoří o tom, jak Kristus „plugom oral“. Dále ve zprávě k roku 1419
se uvádí „plugom i dviema volama oravšče“ (KUDLÁČEK, 1965, 125).
III. C.
III. C. 1.
Dějiny bádání
Dějiny bádání studia zemědělství
Studiu pravěkého zemědělství se zabývalo a zabývá dosud spousta badatelů, avšak daloby se říci, že většina z nich se otázkou pravěkého zemědělství zabývá spíše jen okrajově
nebo v kontextu s jinými problémy archeologie.
Problematika pravěkého zemědělství není až tak atraktivní, aby přitáhla pozornost velkých
osobností archeologie. Otázku dějin bádání bych rozdělil na dějiny bádání u nás a na dějiny
bádání v zahraničí.
Již od počátku archeologie v našich zemích se badatelé setkávali s nálezy, jež se
zemědělství bezprostředně dotýká. Již v 19. st. první průkopníci archeologie se setkávali s
nálezy, které dokládají počátky zemědělské činnosti. Vznikaly dohady, jak a odkud k
nám zemědělství přišlo, jak se vyvíjelo a které rostliny byly pěstovány. Jedním z prvním
z nálezů co se týká zemědělství, byl slavný nález z roku 1872 v jeskyni Býčí skála objevený J.
Wanklem.
- 29 Bylo nalezeno mimo množství vzácných předmětů i množství spáleného obilí, jež musel
někdo vypěstovat (PDM 1993, 360).
Dále jeho nález vyloupené mohyly v roce 1880 Královský kopec u Těšetic na
Olomoucku. Také zde bylo nalezeno obilí (PDM 1993, 334). I v dalších jiných četných
nálezech zbytků zemědělských plodin, kostí chovaných zvířat bylo jasné, jak se pravěcí lidé
živili.
Bylo také podle procentuálního zastoupení kostí lovné zvěře zřejmé, že lov byl od neolitu
jen
okrajovou příležitostí, jak získat potravu.
G. Childe se zabýval otázkou jak a odkud zemědělství přišlo. Dal vzniknout tzv.
difuzionistické teorii. Podstatou této teorie je posun a kolonizace zemědělců z „Úrodného
půlměsíce“,
tedy z oblasti Předního východu, kde zemědělství pravděpodobně vzniklo
(PODBORSKÝ, 1999, 61).
B. Sielmann se zabýval v šedesátých a v sedmdesátých letech 20 st. osteologickým
rozborem sídlištních jam v Porýní a dospěl ke stejnému závěru jako Gordon Childe. S
chovem dobytka počítá již od LnK, postupně se dobytkářství rozšiřuje až vrcholu dosahuje
na konci eneolitu pasteveckými kulturami zvoncových pohárů a šňůrové keramiky.
Chovem hospodářských zvířat v pravěku se ve svých pracích zabývali Filip 1962; Neustupný
E. 1967; Točík 1970; Tabaczyňski 1970; Pleslová-Štiková 1972; Pleiner a kol. 1978.
Poměrem mezi rostlinnou výrobou a živočišnou výrobou se zabýval ve své práci Schlette
1975. Došel k závěru, že tento poměr může být variabilní i v rámci jedné kultury.
Studium vztahu přírodního prostředí a osídlení LnK pak ukazovalo, že pro neolit byl
potlačován význam chovu dobytka a je tedy nutné některé závěry přehodnotit. Poloha
sídlišť v neolitu a eneolitu byla dána možností jak dobrého obdělávání půdy, tak i pastvy
dobytka. Toto je nazýváno jako „Randstellung“ na okraji otevřeného území a lesa, blízkost
nivy: Kruk 1973, 1978; Bakels 1978. Plně lze také souhlasit s názorem H. Behrense 1973,
191, že po celý neolit a eneolit stojí rostlinná a živočišná výroba vedle sebe vždy v
optimálním poměru podle místních, především ekologických podmínek.
Studium vztahu půdního pokryvu a pravěkého osídlení střední Evropy rovněž vysvětluje,
proč se sídliště různých kultur zakládala právě na určitých místech. Rozsáhlou diskusi
vyvolává problém stáří půdních pokryvů. Současný stav výzkumu ukazuje, že základní
druhy půd byly již konstituovány před příchodem prvních zemědělců do střední Evropy
(Němeček 1971; Ložek 1973, 305).
Pro studium zemědělství bylo důležité aby vznikly též pedologické mapy půd. V Polsku se
o jejich vznik zasloužil Kruk, v Německu Mania, Preuss, Quitta, Rulf 1991.
V Čechách bylo používáno půdní mapy ČSSR 1 : 500 000, Bratislava 1973.
Zemědělskými půdami v ČSSR se zabýval J. Němeček 1968.
Hypotetickou výživou pravěkých lidí se zabývali Soudský - Pavlů 1972; Pleiner a kol.
1978; Mašek 1971, 22; Hejda 1975, 27; Hejda - Šmrha 1977, 92; C. C. Bakels 1978; V. I.
Lenin 1952, 156; E. Neustupný 1967, 23.
Neolitickým zemědělstvím, zakládáním polí se zabývali ve svých pracích Soudský 1966,
63.
Ve své práci rozvádí teorii cyklického zemědělství v neolitu.
Peške se zabýval zakládáním polí. Domnívá se, že žďáření bylo používáno jen při založení
pole, dále již ne. Jsou známy 4 základní modely neolitického hospodaření podle Rulfa:
1. extenzivní žárové cyklické zemědělství, 2. extenzivní žárové zemědělství se stabilitou
sídlišť, 3. intenzivní přílohové zemědělství spojené s využitím oradla, 4. intenzivní
kopaničářské zemědělství využívající ve značné míře nivy (RULF, 1991). Kombinacím
těchto různých modelů je spíše nakloněna M. Beranová. Kombinací bylo přizpůsobení se
místním podmínkám.
- 30 Pro starší a střední neolit podle M. Beranové přichází v úvahu jak intenzivní žďárové, tak
kopaničářské zemědělství. Lengyelská civilizace přinesla nové prvky, zvláště asi přílohové
hospodaření, oradlo a patrně větší akcent na dobytkářskou složku a lov zvěře. Žďárovým
hospodařením se zabýval V. P. Petrov a K. Chotek.
Zkoumáním pěstovaných plodin v pravěku se zabývala také M. Beranová 1987; Soudský
1966, 63; F. Kühn; Tichý 1962a, 300; Z. Tempír; Pleiner, ed., 1978, 188; .
V odborné literatuře posledních let najdeme řadu úvah o možných výnosech neolitických polí
a o skutečné spotřebě obilnin ke konzumaci (BERANOVÁ, 1987).
Sklizní obilí se zabývala ve svých pracích E. Kazdová. Zaujalo ji zvláště experimentální
sklizeň za použití pravěkých nástrojů. Tato sklizeň se prováděla srpy se silexovými
čepelkami, jež je často nalézána na pravěkých sídlištích.
Experimentální orbou se zabývalo vícero badatelů. Pokusy s neolitickými nástroji
na obdělávání půdy prováděli v osmdesátých letech v Těšeticích - Kyjovicích V. Podborský,
E. Kazdová. Pokusy prováděli také Pleslová - Štiková, J. Malina. Experimentálně se také
došlo k závěru, že broušená kamenná industrie se nepoužívala k orbě. K takovým
závěrům došel Cf. E. Hennig 1965, a také J. Malina 1970. Kromě neúspěchu při orbě
také trasologickým zjištěním pracovních stop došli k závěru, že tato industrie sloužila jako
tesařské nástroje, popřípadě jako zbraně. Pokusy orby prováděl též K. Pieta s replikami
laténských oradel. Pokusnou orbou experimentovala též M. Beranová.
Konstrukcí oradel, jejich vývojem a také nálezy oradel se zabývali: F. Šach 1961, 1963, 1977
; S. A. Semionov 1964; E. Hennig 1961, 1962; S. Berezanskaja 1975; V. I. Bidzilia - E. V.
Jakovlenko 1973; E. Werth 1938; P. J. Fowler - J. G. Evans 1967; V. Urbancová 1960; O.
Almgren 1934; J. Kudláček, 1965; J. Kretschmar, 1940; Z. Podwińska, 1962; Ž. N. Vyžarova,
1956; A. Habovštiak, 1965;L. Schmidt, 1956; P. V. Glob, 1951; V. I. Dovženok, 1950, 1961;
B. Bratanič, 1954; W. Nowothnig, 1939.
Orba se též dostala jako písemný znak do sumerského piktografického písma. Tímto se
zabýval A. Falkenstein 1936; F. Šach 1961. Egyptskými zobrazeními orby F. Šach, 1961;
Skalními rytinami P. V. Glob 1954; B. A. Šramko 1964; J. A. Krasnov 1971.
Nálezy stop orby pod mohylami se zabývala Ivana Pleinerová 1981, která zkoumala
eneolitickou mohylu v Březně u Loun. V Polsku totéž zkoumala v Sarnowě L. Gabalóvna.
V Lupawě, taktéž v Polsku, D. Jankowska. V Dánsku Pätzold. Na velkomoravském hradišti
v Mikulčicích zkoumala stopy orby B. Kavánová, které se našly na třech místech hradiště.
Zemědělstvím v pravěku se tedy zabývalo a zabývá spousta badatelů. Jejich objevy nám
postupně odhalují základní principy zemědělské výroby v pravěku a s tím pochopit
význam
a důležitost zemědělství pro pravěkého a středověkého člověka.
IV. Obecná charakteristika vzniku zemědělství
IV. A. Počátek zemědělské revoluce na Předním východě
Před 10 000 lety v souvislosti s koncem doby ledové prošel svět dramatickými změnami.
Tyto změny měly dalekosáhlý vliv na soudobou lidskou společnost. Se zvyšující se teplotou
začaly tát ledovce /podobně jako dnes/, které tehdy tvořily téměř čtvrtinu povrchu země.
Vlivem tohoto procesu docházelo k šíření vegetace a zvířat na sever, do oblastí, kde doposud
panovalo chladné podnebí.
- 31 Táním ledovců se uvolnilo do koloběhu vody její další značné množství, změnily se pobřežní
oblasti, rozsáhlé oblasti byly zatopeny společně s archeologickými nálezy předchozí doby.
Změnil se rozsah pouští. Lidé se těmto změněným okolnostem byli nuceni přizpůsobit.
Zvyšující se teplotou se zvětšovala rozmanitost a hojnost potravy, což vedlo k rychlejšímu
růstu populací. také dříve přechodná sídliště se stávala trvalejšími (Zaniklé světy, 1995, 78).
Jednou z největších změn této doby však způsobil objev a posléze velký rozvoj
zemědělství.
V některých oblastech jako je tzv. Úrodný půlměsíc na Blízkém východě, v hornaté
krajině
Pákistánu, v rovinách severní Číny a v deltě řeky Jang-c-ťiang začaly lovecko-sběračské
komunity experimentovat s lokálními plodinami a s domestikací zvířat. Zemědělství bylo
neobyčejně pracné, poskytovalo oproti loveckému způsobu života možnost uživit větší počet
lidí a také přece jen přineslo větší jistotu obživy. Zemědělství se počalo velmi rychle šířit
do dalších oblastí. Společným znakem byla výroba keramiky, venkovská sídliště a snad i
obchod se vznikajícími přebytky potravin. Zemědělství však nebylo přijato ihned ve všech
oblastech. V např. Japonsku, severozápadní Evropě a subsaharské Africe byly zdroje zvěře
tak vysoké, že stačily uživit relativně velké počty lidí i bez zemědělství. Ale i tak zde bylo
přijato vesnické osídlení i keramika ještě před příchodem zemědělství. Zemědělství nakonec
proniklo do všech oblastí světa, s výjimkou oblastí, kde nebylo možné zemědělství
provozovat. Příkladem může být poušť Kalahari, australské pouště či polární pustiny (Zaniklé
světy,1995, 78).
Přechod od kořistnického k výrobnímu způsobu hospodaření, tedy od lovu a
sběračství
k chovu domestikovaných zvířat a plodin, byl pravděpodobně nejdůležitějším mezníkem
v dosavadní historii lidstva. Přibližně před 50 lety byl zaveden pojem neolitická revoluce,
který měl vystihnout nejen období, během něhož k uvedenému zlomu došlo, ale i jeho
relativní rychlost a epochální význam. Problémem však zůstalo, jak definovat neolit a zda s
ním období vzniku zemědělství lze přímo ztotožnit.
Lovci a sběrači se především spoléhali na zdroje vytvořené přírodou. Nicméně si také
určitě byli vědomi reprodukčního procesu plodin a zvířat, na nichž byli závislí, často
podnikali kroky vedoucí ke zvýšení či k zajištění výnosu, tyto postupy je možné, s vědomím
určité nadsázky, nazvat zemědělskými praktikami. Když domorodci severovýchodní
Austrálie vykopávali jam /hlíza podobná bramborům/, odřezávali kousky, které pak znovu
zasadili, aby zajistili jejich rozmnožení. Severoameričtí indiáni Šošoni budovali přehrady a
kanály, aby tak zavlažili přirozená stanoviště plodin, které produkovaly hlízy a semena. Lovci
a sběrači se obvykle vyhýbali zabíjení mladých zvířat a březích samic a místo toho se
soustřeďovali na dospělé samce. Těmito praktikami chtěli dosáhnout co největšího zisku a
zabezpečit kontinuální život stáda (Zaniklé světy, 1995, 78).
Tyto způsoby hospodaření a zušlechťování dostupných přírodních zdrojů se vyvíjely
po mnoho tisíciletí. Staly se základem rozvoje raného zemědělství. Avšak k plné závislosti
na pěstovaných plodinách a chovaných zvířatech, která je známkou skutečného
zemědělství, došlo až revolučním vývojem v posledních 10 000 letech. Je překvapivé, že
zemědělství se vyvíjelo nezávisle na mnoha místech světa, navzájem velmi vzdálených, a
navíc i přibližně ve stejné době, kolem 8000 př.n.l. na Blízkém východě, kolem 6000 př.n.l.
v Číně, nejpozději v 7.tisíciletí př.n.l. ve Střední Americe. V každé z těchto oblastí se
pěstovaly odlišné plodiny (Zaniklé světy, 1995, 78).
Pšenice, ječmen a luštěniny na Blízkém východě a v Evropě, rýže a proso v jižní a východní
Asii. kukuřice, boby a brambory v Americe. Tyto nové druhy byly vhodné k domestikaci a
produkovaly vysoké výnosy. Podle N. J. Vavilova původ obilí je v Afghánistánu (PLEINER,
1978, 165).
- 32 Zároveň se rozvinul chov zvířat, který zajišťoval bezpečný zdroj vysoce kvalitního proteinu.
Choval se hovězí dobytek, ovce, kozy a prasata.
Ve srovnání s lovem a sběrem nabízelo pěstování plodin a chov zvířat lepší možnosti, jak
uživit rostoucí populaci i v podstatně rozsáhlejších sídlištích. Přesto bylo primitivní
zemědělství náročné na čas a vynaloženou práci, veškeré činnosti, jako primární rozrušení
půdy, setba, odstraňování plevele a sklizeň, se prováděly ručně. Z tohoto důvodu se lovci a
sběrači zaměřili na zemědělství pouze tehdy, když jejich přirozené zdroje nedostačovaly.
Příznivější podmínky v počátcích holocénu znamenaly, že se počet obyvatel zvyšoval na
úroveň, kterou by tradiční způsob života nemohl déle udržet. Avšak přechod k novému
hospodářství nebyl vždy jednorázový a často měl podobu stoupající závislosti na pěstovaných
rostlinách, které byly zpočátku pouze doplňkem tradičního lovu a sběru.
Nebyla to však jen otázka potravy, která stála na počátku domestikace rostlin a zvířat. Např.
len se pěstoval pro svoje vlákno, z něhož se mohlo vyrábět oblečení a textilie. Jiné pěstované
plodiny měly léčivé účinky, zatímco zvířata mohla být využívána k tahu či nošení těžkých
nákladů. Lama domestikovaná v jižní Americe, byla s největší pravděpodobností využívána
primárně k nošení nákladů a nechovala se pro maso (Zaniklé světy, 1995, 78).
Zemědělství se brzy začalo šířit z ohnisek, kde vzniklo a přitom pomalu nahrazovalo lov a
sběr. Pouze v nehostinných oblastech světa, jakými jsou pouště či arktické oblasti, v místech
zcela nevhodných pro zemědělství, přetrval dávný způsob života dodnes. Větší
produktivita nového způsobu hospodaření brzy vedla k zakládání větších sídlišť. V takových
podmínkách usedlého způsobu života vkládaly nejstarší zemědělci více času a energie do
stavění domů a jiných objektů a do výroby mnohem většího množství předmětů. Tedy
keramiky, ozdob, broušených kamenných nástrojů a nakonec i kovových předmětů.
Zemědělství znamenalo změnu ve výživě, ale jeho dosah byl nesmírný, protože skutečně
změnilo všechny aspekty života člověka a položilo základy, na nich spočívaly jeho další
úspěchy (Zaniklé světy, 1995, 78).
IV. B. Počátky zemědělství v Evropě
Šíření zemědělství do klimaticky mírné Evropy neprobíhalo rovnoměrně, protože tato
činnost musela být přizpůsobena severnějšímu typu podnebí. Lidé se museli mnohem více
spoléhat na dobytek a prasata a byli nuceni vypěstovat nové odrůdy obilovin, které dobře
snášely chladnější a vlhčí klimatické podmínky.
V některých oblastech, zvláště na okrajích klimaticky mírné Evropy, byl dosavadní způsob
hospodaření skupin lovců a sběračů efektivnější než nový, nastupující (Zaniklé světy, 1995,
86).
Zemědělství se v 7. tisíciletí př. n.l. dostalo do Evropy nejdříve asi na Balkán, a
to pravděpodobně z Anatólie. Telly, osady nejstarších zemědělců, se podobají sídlištním
pahorkům na Předním východě. Bývaly však větší, důkladněji budované a déle osídleny než
raně zemědělské osady západního Středomoří nebo vesnice mírných lesních zón. Řemeslo
zde bylo mnohem vyspělejší než v jiných částech Evropy, mimo jiné se vyráběla malovaná
keramika a figurky. Balkánští osadníci praktikovali smíšené zemědělství podobné
zemědělství blízkovýchodnímu. Pěstovali pšenici a ječmen, čočku, fazole a vikev a chovali
ovce, kozy, prasata a hovězí dobytek (Zaniklé světy, 1995, 86).
Zemědělské osady se poprvé objevily v jižní Itálii a na Sicílii kolem 6200 př.n.l. zřejmě jako
výsledek přímé imigrace z Balkánu přes Jadran.
- 33 Tyto osady se skládaly ze skupin, které tvořily shluky chat uvnitř rozsáhlých ohrazení
vymezených příkopy. Dále na západ bylo pobřeží Středozemního moře osídleno malými
komunitami lovců, rybářů a sběračů, kteří zemědělství zaváděli postupně. Je pravděpodobné,
že shromažďování ovcí a koz do stád a jistá forma kultivace obilovin byly integrovány s
lovem, rybolovem a sběrem. Tyto komunity vyráběly keramiku zdobenou otisky mušle
srdcovky (Cardium), která je označována jako kardiálová keramika a nachází se prakticky ve
všech neolitických skupinách západního Středomoří. Nové hospodářství rychle získávalo na
významu, kolem 5000 př.n.l. bylo zemědělství, založené na obilnářství, dobře rozvinuté. Na
jihu Francie vznikly první zemědělské osady (Zaniklé světy, 1995, 86).
Ve střední Evropě se nejstarší zemědělská kultura nazývá kulturou s lineární keramikou
podle typické výzdoby rytých linií na povrchu nádob. Hlavním způsobem rozvoje zdejšího
zemědělství byla pravděpodobně rychlá imigrace.
Proces začal kolem 5400 př.n.l. a znamenal rozšíření zemědělství z Maďarska do Nizozemí
během dvou nebo tří století. Osady s pevnými dlouhými domy, v nichž pravděpodobně žily
rodiny a dobytek pohromadě, byly typickými sídlišti. Úrodné půdy říčních teras a lehce
obdělávatelné sprašové půdy střední Evropy byly vhodné pro rozvoj zemědělství, lesnatá
území s bohatstvím přírodních zdrojů byla vhodná k pastvě prasat a hovězího dobytka.
Zemědělské praktiky se však značně odlišovaly od postupů používaných ve Středomoří nebo
na Blízkém východě, např. kladly menší důraz na chov ovcí a koz. Obyvatelé nejstarších
evropských zemědělských komunit pohřbívali své mrtvé různými způsoby. Podél atlantského
pobřeží, jižní části Pyrenejského poloostrova, v Bretani,na Britských ostrovech a v jižní
Skandinávii bylo obvyklé společné pohřbívání do megalitických hrobek, zatímco ve střední a
východní Evropě se jednotlivé hroby někdy kumulovaly do podoby malého pohřebiště.
Nekropole kultury s lineární keramikou v Elsloo (Nizozemí) měla 113 hrobů s různorodými
milodary - broušené kamenné sekyry a tesly, keramiku, pazourkové čepele, ostří a ozdoby z
lastur. Distribuce těchto předmětů neposkytuje doklady o hierarchizaci strukturované
společnosti. Mnoho z nich bylo získáno obchodem, např. mušle Spondylus gaedoropus se na
území kultury s lineární keramikou dostaly z egejské oblasti a od Jadranu. Obchodovalo se
také s důležitými surovinami, např. s kamenem (Zaniklé světy, 1995, 86).
V severních oblastech Evropy a podél východoevropských řek přetrvával lovecko-sběračský
způsob života. Místní příznivé podmínky zde někdy umožnily husté zalidnění, rozsáhlá
sídliště byla osídlena prakticky trvale. Některé skupiny začaly, zřejmě pod vlivem sousedních
zemědělských osadníků, zhotovovat keramiku (Zaniklé světy, 1995, 86).
Zemědělství se často rozvíjelo až tehdy, když s místním hospodařením narůstaly problémy.
Např. v Dánsku to bylo v souvislosti s vyhynutím ustřic, významného zimního a jarního
zdroje potravy (Zaniklé světy, 1995, 86).
Na konci 5. tisíciletí př.n.l. bylo zemědělství již zavedeným způsobem hospodaření.
Se zvětšující se rozlohou i počtem osad se také rozšiřovala obchodní síť a zlepšovala se
řemeslná zručnost jejich obyvatel. Tento vývoj vedl k vytvoření nových forem společnosti.
IV. C. Úroveň zemědělství v jednotlivých obdobích pravěku,
ranné doby dějinné a středověku
IV. C. 1. Neolit, 6000 - 3700 př.n.l.
Počátek neolitu na našem území spadá do období atlantika, což je jedna z fází
holocénu.
- 34 Jako takové se toto období ve střední Evropě vyznačuje podle nám již známým výsledků
studií podnebí vyšší průměrnou teplotou než je ta současná. Prudce rostoucí teplota měla za
následek dokončení odtávání skandinávských ledovců, které zde ještě dosud zbyly. Průměrná
teplota oproti dnešku se lišila až o 2,5 stupně C. Podnebí nabylo oceánského charakteru.
Srážky celoročně asi byly vysoké. Evropu pokryl listnatý les, pouze v nejvyšších partiích hor
se nalézaly jehličnany. Vlhká léta a mírné zimy byly asi pro toto období charakteristické.
Vlivem tohoto podnebí docházelo na spraších k půdotvornému procesu. Jeho výsledkem byl
vznik mimořádně kvalitních černozemí a ve vyšších polohách hnědozemí (PLEINER, 1978,
161-162). Jednak to bylo dáno kvalitním půdotvorným substrátem, na minerální látky
bohatou spraší. Bohatým rostlinným pokryvem se vznikající půda obohacovala organickými
látkami. To vše dalo vzniknout kvalitním půdám, později tolik vyhledávaným prvními
zemědělci LnK. Nově příchozí obyvatelé dávali vzniknout novým polím. Nebudu zde
rozvádět teorie, zda první zemědělci byli odjinud, nebo snad to byli autochtoni. Za
současného stavu výzkumu toto lze jen s obtížemi rozhodnout. K míšení obyvatelstva snad
mohlo dojít. Les byl vykácen a dřevo použito ke stavbám, zbytek spálen. Likvidace pařezů
bez použití zvířecí síly musela být ve své době asi krajně obtížná. Domnívám se, že největší
pařezy byly na poli zanechány a pěstovalo se mezi nimi.
Známe několik teorií hospodaření na půdě v neolitu. Podle Peškeho bylo žďárové
hospodaření určeno pouze pro získání nových osevních ploch. Vlastní příprava polí na setí se
prováděla kopaničářskými technikami pomocí tzv. brázdících tyčí, dřevěných či parohových
kopáčů, holí (PEŠKE, 1987, 317-333). Podle Soudského docházelo vlivem vyčerpání hladiny
půdního dusíku ke snižování úrodnosti, tudíž pravěcí zemědělci půdu opouštěli a zakládali
pole nová. Jde o tzv. cyklické hospodaření (SOUDSKÝ, 1966; KRASNOV, 1971, 57;
PLEINER, 1978, 187). Dále asi existovalo i přílohové hospodaření (PLEINER, 1978, 190).
Podle Rulfa se žádný z uvedených modelů nerealizoval v čisté podobě, ale spíše v kombinaci
všech (RULF, 1981; 1991, 376-384).
Vlivem rostoucího osídlení v mladém neolitu, zvláště v kultuře MMK, kdy začal být
„hlad“ po půdě, se začaly osídlovat i výše položené oblasti pahorkatin a vrchovin. I zde
zpočátku byla půda velice kvalitní a dávala dobré úrody. Avšak vlivem vlhkého, na srážky
bohatého období se půda na svazích snadněji oderodovala. Došlo tedy v těchto oblastech k
první člověkem způsobené ekologické katastrofě. Humusová vrstva byla vlivem odlesnění na
svazích odplavena do nížin. Půda přestávala rodit a lidé odsud odešli.
Vlivem poklesu průměrné teploty v pozdějších obdobích pravěku již kvalitní půda nevznikla.
Oblasti postupně zarůstaly jehličnatými lesy. Ty daly vzniknout kyselým, nekvalitním, pro
zemědělství málo vhodným podzolům. Hyát osídlení na některých místech trval po zbytek
pravěku a ranou dobou dějinnou až do středověké kolonizace.
Neolitičtí zemědělci podle Beranové
pěstovali zejména obiloviny, zvláště pšenici
(BERANOVÁ, 1987, 14-198). A to její pluchatou variantu. Mezi odrůdy této varianty patřila
pšenice dvouzrnka, jednozrnka, špalda, pšenice obecná a shloučená. U nahé, tedy bezpluchaté
variantě se pěstovaly odrůdy pšenice seté a shloučené. V menším množství se pěstoval
ječmen ( snad již na pivo?), málo ovsa a žita. Doložen je hrách, proso, mák čočka, bob, len.
Středoevropské poměry charakterizuje nálezový celek zbytků obilí z osady lidu s lineární
keramikou v Bylanech v Čechách: 80 % obilnin tvořila pšenice dvouzrnka a 5 % jiné druhy
obilnin, příměsi a plevele (SOUDSKÝ, 1966, 63).
V Mohelnici na severní Moravě se našly podle analýz F. Kühna doklady pěstování pšenice
dvouzrnky, jednozrnky, obecné, patrně i ječmene a také prosa (TICHÝ, 1962a, 300).
- 35 Podle Z. Tempíra převažuje na neolitických sídlištích v českých zemích vůbec pšenice
dvouzrnka, dále jednozrnka, pšenice shloučená, ječmen a proso se objevují jen jako příměsi
(TEMPÍR, 1961; 1966, 27-144; PLEINER, 1978, 188). Monokultura pšenice převažovala asi
po celý pravěk.
IV.C. 2. Eneolit, 3700 - 2000 př.n.l.
Období eneolitu plynule navazuje na období neolitu (PDM, 1993, 153). Není zde takové
rozhraní jak u předcházejícím období mezolitu a neolitu. Samotné časové určení počátků
eneolitu u nás není zcela ještě vyřešeným problémem.
Co se týče podnebí, pokračuje až do konce 4. tisíciletí př.n.l. fáze mladšího atlantiku, s ještě
vlhkým obdobím. Na počátku 3. tisíciletí se hlásí několika krátkými výkyvy suchého podnebí
změna klimatu. Někdy se tato přechodová fáze klimatu nazývá periodou epiatlantickou.
Po ní nastává nová fáze podnebí a to nástup subboreálu. Přechod vlhčího podnebí v sušší byl
pozvolný s výkyvy (PLEINER, 1978, 236). Tehdy se značně rozšířily jedlové a bukové lesy a
v horách nastupoval smrk (OPRAVIL, 2003, 218). Tato změna měla na zemědělskou výrobu
nepochybně velký vliv.
Údolní nivy jsou jen řídce zalesněny. na odlesněných místech se začínají tvořit první strže ve
spraši. Nejstarší sídelní území se rozšiřuje do pahorkatin i do podhůří. Na Moravě např.
Pobečví (OPRAVIL, 2003, 218).
Ve sféře pěstovaných plodin na počátku eneolitu patrně nedošlo k velké změně. Stále se
pěstovala pšenice i ostatní druhy obilovin a luštěnin. Jako doplněk lov a rybolov (OPRAVIL,
2003, 218). Později snad také vlivem podnebí dochází k vyznívání přeživších neolitických
kultur a jejím nahrazování progresivními vlivy ze západu (KNP). Na Slovensku z bádenské
jámy v lokalitě Kamenín byla plavením získána semena pšenice jednozrnky a dvouzrnky
(HAJNALOVÁ, 1999, 81), proso seté ve Svodíně (HAJNALOVÁ, 1999, 85).
Skutečná změna v ekonomice nastává až s příchodem mladšího eneolitu, tj. 2600/2500 př.n.l.
s invazí velkých pasteveckých kultur se šňůrovou keramikou a kulturou se zvoncovitými
poháry. U těchto kultur byla obilnářská ekonomika zatlačena do pozadí asi vyspělejším
dobytkářstvím, které bylo schopné rychlejší migrace způsobené nepříznivým, na srážky
chudším klimatem. Existenci pasteveckých společenství popírá teorie, při níž klimatické
podmínky v zimním období neumožňují pastvu stád a tím jejich přežití (PLEINER, 1978,
313).
V období existence ŠK žil lid této kultury nomádským či polonomádským způsobem života,
hlavní obživu poskytovalo dobytkářství, v menší míře pak zemědělství. To dokládá sporá
existence sídlišť (PDM, 1993, 218).
Orné zemědělství však pravděpodobně přežívalo i v tomto období existence ŠK
(NEUSTUPNÝ, 1967). Přímým důkazům eneolitické orby se počítají stopy brázd, dochované
v některých krajích Evropy. Jde o brázdy objevené pod mohylovými násypy zejména
v severozápadním Německu a Dánsku (PLEINER, 1978, 267).
Eneolit, někdy nazývaný jako doba měděná, přinesl větší znalost výroby a použití kovů.
Avšak ve výrobě zemědělských nástrojů se přiliž neuplatnil. Jako reálně možnou bych
považoval použití sekery s křížovým ostřím ve funkci motyky. I když ta se asi více používala
jako tesařský nástroj.
Dokladů pěstování obilnin není mnoho. Otisky zrn pšenice a ječmene byly nalezeny
na mazanici v chatě z Dřetovic (NEUSTUPNÝ, 1960, 138).
- 36 -
IV. C. 3. Doba bronzová, 2000 - 750 př.n.l.
S objevem bronzu a s jeho zmasověním se radikálně mění hospodářsko-ekonomické vztahy
tehdejší pravěké společnosti. Jeho zaváděním do různých oborů lidské činnosti se mnohé
změnilo.
Avšak tento pokrok ve využití kovů však zemědělskou činnost přiliž nepostihlo.
I tak přes nedostatek kvalitních zemědělských nástrojů dosáhlo zemědělství určitých
pokroků. Konečně asi v této době již zemědělská činnost byla schopna vyrobit jakýsi určitý
nadprodukt výroby potravin, což umožnilo vyčlenění se určité složky obyvatelstva, která se
nemusela bezprostředně zabývat zemědělskou činností, ale jen prudce se rozvíjející se
řemeslnou výrobou. Což dokazují archeologické nálezy. V pozdějších období se také asi
vyčlenila asi nějaká vládnoucí kasta obyvatel, jež ovládala i za pomocí zbraní určitou oblast i
obyvatelstvem. Zda této vrstvě patřila i zemědělská půda nevíme. Po rozpadu občinového
vlastnictví asi ano. Mohli bychom využít analogií z vyspělejších oblastí, např. Mykénské
Řecko, Mínojské Kréty či Chetitské říše. Jde však o společnosti v tu dobu mnohem
rozvinutější, než jaká asi byla na našem území. Avšak určitý obraz si vytvořit můžeme.
Klimatické podmínky v době bronzové na našem území co se týče srážek nebyly již tak
příznivé jako v neolitu či eneolitu. Klimaticky se nacházela doba bronzová v nejsušším
období subboreálu. Ve vyšších partiích se dosud udržovala společenstva doubrav. Avšak
s pokračujícím odlesňováním docházelo ke vzniku stepních oblastí, které byly zřejmě
využívány k pastevectví. V letech 1200 – 700 př. n. l. vrcholí suché období. Sedimentační
pohyb v údolních nivách ustává a zvyšuje se pohyb sutí na svazích. Nastupuje suchomilná
vegetace (OPRAVIL, 2003, 218-219).
Doklady pěstitelské činnosti byly nalezeny. Pěstovala se pšenice shloučená, nalezená
v Pětipsích na Kadaňsku, ječmen z Prahy-Bubenče (PLEINER, 1978, 364), nález plné
nádoby obilí, snad obětina ve Viničných Šumicích (HRUBÝ, 1958, 332), nález žita z
Nesovic, v Prasklicích pokrývala dno jedné z jam s vypálenými stěnami 3 - 5 cm vrstva
obilek (LUDIKOVSKÝ, 1960, 41), dále nález asi 200 kg obilí v jednom únětickém objektu
na sídlišti u Velešovic, na staroúnětickém sídlišti ve Šlapanicích bylo nalezeno velké
množství plevele, pšenice dvouzrnka a jednozrnka, méně žita, ječmene a ovsa (KÜHN, 1978,
31-33). Na sídlištích SMK bylo nalezeno žito v Moravském Krumlově, obilí bez určení v
Přítlukách, proso v Bohdalicích. Ve Velatické kultuře bylo nalezeno spálené obilí a proso na
výšinné lokalitě Cezavy u Blučiny (TIHELKA, 1969). V KSPP byly pozůstatky zemědělské
činnosti nalezeny na sídlištích v Lovčičkách a to pšenice dvouzrnka a proso, pšenice, proso a
hrách v Cezavách, pšenice dvouzrnka, jednozrnka a vikev setá v Drysicích (PDM, 1993).
Také v KLPP byly nalezeny pozůstatky známých plodin, navíc se od této doby rozšířilo
pěstování hrachu zlatého a bobu koňského.
Ze střední až pozdní doby bronzové v Čechách jsou známy nálezy pšenice jednozrnky a
obecné ze Rvenic u Postoloprt. V Knovízské kultuře jsou známy nálezy pšenice z Plaňan u
Kolína.V Knovízi a Mutějovicích na Rakovnicku bylo nalezeno proso. V KLPP v Čechách
jsou nálezy minimální. Na Mužském u Dnebohu byla nalezena pšenice, ve Stvolínkách
ječmen (PLEINER, 1978, 539).
Jediné kovové předměty zemědělského charakteru se ojediněle od starší doby bronzové,
masově od střední a mladší doby bronzové používaly srpy. Používaly se pro sklizeň obilí, ale
domnívám se, že mohly být používány ke sklizni jiných plodin i trávy.
Všeobecně se po celou dobu bronzovou používaly jen nástroje dřevěné. Po celou dobu
bronzovou jsou všeobecně nalézány kamenné drtiče a zrnotěrky, jež dokládají i přes existenci
pastevectví, že obilnářství se stále provozovalo.
- 37 -
IV. C. 4. Starší doba železná - halštatská, 750 - 400 př.n.l.
Teplé a suché podnebí, které panovalo v předchozí době bronzové se přibližně před
rokem
750 př.n.l. se počalo měnit. Dostavovaly se přívalové deště, půdní eroze se zvýšila.
Přibližně v tomto období mělo zhoršené podnebí své maximum. Poté se podnebí počalo opět
zlepšovat. Přibližně v polovině 1. tisíciletí př.n.l. přešlo do období tzv. subatlantika, jež se
vyznačovalo vlhčím, oceánském podnebím. Dosavadní existující stepní oblasti počaly opět
zarůstat lesem (PLEINER, 1978, 539).
Na horách se znovu vytvářely slatě a rašeliniště. Na jižní Moravu se rozšířily teplomilná
společenstva jako je javor tatarský, dřín, dub pýřitý, klokoč, která se dosud v součastnosti
vyskytují pouze na jižním Slovensku. Změna podnebí se také projevila v koncentraci sídlišť,
které pokleslo. Méně intenzivně využívaná půda opět zarůstala ve vyšších polohách lesem.
Doklady zemědělské činnosti byly nalezeny i této epoše pravěku. Známé jsou nálezy
v západních Čechách v mohylové oblasti. V nálezech z Meclova bylo doloženo pražení
pšenice a ječmene. Ve Vochově nález a také pšenice a ječmene. V mladším období a
pozdním halštatu je v Čechách doloženo pěstování všech obilovin kromě žita, nálezy z
Červeného Hrádku, Plané-Radné u Plzně (PLEINER, 1978, 539-540). Na Moravě se jako
hlavní plodina pěstovala stále pšenice, dále ječmen, ale i oves a jako příměs také žito. Z
nálezů je znám nález zuhelnatělého obilí v jámě v Rajhradu (KÜHN, 1980, 372).. Z velkého
množství zuhelnatělého obilí, nalezeného ve slavném nálezu v Býčí skále (PDM, 1993, 360)
se dochovalo jen málo.
Z toho byla nejvíce přítomno ječmene, dále pšenice dvouzrnka, hrách, proso, pšenice obecná,
jednozrnka, mohar, vikev, čočka. Kromě kulturních plodin zde bylo nalezeno mnoho semen
nekulturních plodin a plevelů (KÜHN, 1972, 372). Ve vyloupené mohyle Královský kopec u
Těšetic na Olomoucku nalezl J. Wankel napolo spálené obilí - pšenici a proso (PDM, 1993,
334).
IV. C. 5. Mladší doba železná - laténská, 400 př.n.l. - 0 n.l.
Na počátku 5. st.př.n.l. došlo postupně k několika invazním vlnám prvního na našem území
známého etnika - Keltů. Toto období spadá do starší fáze subatlantika, které se po klimatické
stránce vyznačovalo pro zemědělství ne příliš ideálním podnebím. Deštivé, vlhké podnebí
bylo přímo ideální pro rozvoj lesa. Ve vyšších partiích pohraničních hor docházelo k rozvoji
smrkových porostů. Laténský zemědělec byl nucen tedy neustále bojovat s postupujícím
lesem.
Avšak keltští invazoři s sebou do střední Evropy přinesli pokročilejší zemědělství, než jaké
provozovali pozdně halštatští obyvatelé. Zaváděním modernějších technologií zemědělské
výroby, což představovalo zvláště zavedení kovového (železo) zemědělského nářadí, kos,
srpů a zvláště radlic, o kterých budu hovořit dále, umožnilo vyrobit větší množství potravin
než se spotřebovávalo. I s nepříznivým podnebím se díky tomu bylo zemědělství schopno se
vypořádat.
Vlivem orby, o které budu mluvit později, byly pozemky určené k orebnímu zemědělství
čtvercového charakteru, malé výměry a zřetelně ohraničené. Doklady toho máme ze západní
Evropy, kde se keltská pole zachovala. Půda kvalitnějšími železnými nástroji obdělávaná,
byla schopna produkovat větší výnosy. V době laténské jsou doloženy tyto plodiny: pšenice
pluchatá, obecná, shloučená, ječmen víceřadý a dvouřadý.
- 38 Třetím nejrozšířenější obilovinou bylo proso, dále se pěstovalo žito v menším množství
(PLEINER, 1978, 636). Pěstování obilí je doloženo z nálezu z Vlíněvsi na Mělnicku,
chlebovina z nálezu v Ostré Hůrce u Starého Plzence, v zásypech chat na předhradí Závisti je
doloženo při plavení množství obilek neurčeného druhu (PLEINER, 1978, 638). Pěstování
konopí dokládá nález konopného plátna Neustupným z Prahy-Záběhlic (TEMPÍR, 1966, 60).
Na Moravě v době laténské v pěstování převažuje pšenice dvouzrnka a to 95 %, ječmen 3,7
%, pšenice obecná 1 %. Pouze minimálně se pěstovalo žito, proso a oves. Na sídlišti v
Bořitově je doloženo pěstování pšenice dvouzrnky, ječmene, pšenice obecná, jednozrnka,
žito, hrách, čočka a vikev. V pozdně laténských objektech u Strachotína se nejvíce nalezlo
pšenice dvouzrnky a obecné, méně ječmene, jednozrnky a prosa. Z luštěnin hrách (PDM,
1993, 412).
V době laténské dochází již uplatňování železa při výrobě zemědělských nástrojů. Oproti
předcházející době halštatské, kdy byly používány jen bronzové srpy, je pokrok velmi
patrný. Z železných nástrojů jsou doloženy železné srpy, známý z nálezu depotu z Kolína
(RYBOVÁ-MOTYKOVÁ, 1983, 96-174; WALDHAUSER, 2001), železné kosy, nálezy ze
Stradonic (WALDHAUSER, 1995, 418-425; 2001), Hrazan v Čechách (, na Moravě ze
Všeminy (PDM, 1993, 409), Provodova (PK) (PDM, 1993, 423), Starého Hradiska (PDM,
1993, 406), na jihozápadním Slovensku na hradišti Pohanská v Plaveckém Podhradí (PK).
Ovčácké nůžky byly nalezeny v depotu z Kolína (RYBOVÁ-MOTYKOVÁ, 1983, 96-174;
WALDHAUSER, 2001), na Moravě v Provodově (PK). Známý je též nález kování rýče ze
Stradonic (WALDHAUSER, 2001). Keltové také používali, ne asi u nás, v západní Evropě
primitivní žací stroj, který tlačilo dobytče a obsluhovali dva lidé. Je známý z ikonografických
pramenů. Reliéf v lucemburském Buzenolu. Dále z popisů Plinia Staršího a Palladia
(PLEINER, 1978, 638).
Celkově lze říci, že keltské zemědělství dosáhlo nejlepší úrovně ve mnou hodnoceném
období pravěku a rané doby dějinné, ale i vyšší úrovně než následujícím germánském.
IV. C. 6. Doba římská a stěhování národů, 0 - 568 n.l.
V období po přelomu letopočtu pokračuje v Evropě trvání vlhčího subatlanského podnebí
V oblasti severně Dunaje se rozprostíral v nížinách listnatý a ve výše položených
polohách
bukojedlosmrkový les. V nížinách převládal dub. V sušších oblastech na rozhraní se
stepmi
i borovice. V západnějších oblastech převládalo stejně jako dnes oceánské podnebí s
teplými
zimami a chladnějšími léty. Ve východnějších oblastech, jako je Panonie, Skýthie,
Sarmatie
převládalo stepní podnebí s horkými léty a chladnými zimami.
Oproti předcházejícímu období laténu se nám zachovaly také písemné prameny z podání
hlavně římských letopisců.
Jejich zmínky o podobě podnebí na území obývané barbarskými kmeny nám společně
s nejnovějšími výzkumy podnebí (výzkum ledovců, analýza sedimentů mořského dna) dává
ucelenější obraz o životním prostředí dané toho času daným klimatem.
Celkově snad lze říci, že podnebí bylo teplejší než dnes, ale zároveň i vlhčí. Ke konci doby
římské a zvláště v období stěhování národů docházelo k postupnému ochlazování, na
východě i k poklesu srážek.
Podle písemných zpráv na počátku letopočtu od Valleia Patercula byla Marobudova
armáda o 74 000 bojovníků. Což je odhadem celkem 300 000 lidí. Tak velké množství lidí by
znamenalo poměrně husté osídlení Čech. Podle odhadů mohla česká pánev uživit maximálně
100 000 lidí a to včetně zbytků Bójů a jiných kmenů (PLEINER, 1978, 722).
- 39 Jaké tedy bylo germánské zemědělství je tedy otázkou. Caesar nemá o germánském
zemědělství asi přiliž dobré mínění, když uvádí, že si polního hospodářství zvláště nehledí.
Věnují se spíše dobytkářství. Pěstováním obilnin asi jen v menší míře. Tyto však byly
vyžadovány od Římanů jako tribut. Také s vlastnictvím půdy bylo u Germánů zařízeno tak,
aby půda nikoho příliš pevně „neusadila“ a obyvatelé byly kdykoliv připraveni jít do války.
Podle Caesara byla půda jen na rok přidělena. Toto krátkodobé přidělení půdy zřejmě nijak
nemotivovalo obyvatele do půdy nějak více „investovat“.
Co se týče nálezů zemědělského nářadí je střední Evropa poměrně chudá na nálezy. V oblasti
Čech a Moravy v době římské chybí úplně. Na Slovensku jsou nálezy soustředěny v areálu
púchovské kultury, dále z Bratislavy a okolí. S výjimkou nálezu v Palterdorfu ze severního
Rakouska jsou nálezy radlic a zemědělského nářadí neznámé.
S poklesem úrovně zemědělství Germánů oproti Keltům ostře kontrastuje zemědělství
Římanů. Jejich vyspělé obilnářství, sadařství a vinařství v provinciích jižně Dunaje muselo
současníkům připadat jako „z jiného světa“. Neexistence jakéhokoliv železného nářadí
v zemědělství muselo Římanům připadat opravdu velmi „barbarské“. Jejich zemědělství
založené na otrocké práci bylo na svoji dobu velmi výkonné a mělo schopnost produkovat
levné potraviny. Také bylo schopno svojí produkcí zásobovat obrovské množství vojáků
v legiích. Systém římských cest a rozvinutý obchod byl schopen v případě neúrody v
některé
z oblastí rychle dodat potřebný objem potravin. V barbarských oblastech znamenaly již i rok a
déle trvající neúroda katastrofu. Nerozvinutý obchod a systém komunikací tento rychlý
přesun
potravin ani neumožňoval. Dlouhotrvající hlad byl asi i motivem, i když ne jen tento,
ke stěhování národů. Kromě tohoto možná bylo překážkou i asi vzájemné nepřátelství a
neustálé půtky mezi kmeny, což bylo pro Římany výhodné.
Používání dřevěných nástrojů k obdělávání půdy je více než jisté. Nálezy se staršího období
pravěku z germánských oblastí severní Evropy to dokazují. Ve střední Evropě se žel tyto
nálezy nedochovaly. Přesto však Germáni v mladší době římské byly schopni přejímat prvky
vyspělého římského hospodaření. Což dokládají nálezy se severního Bavorska, severního
Rakouska. Dále popis Ammiana Marcellina ze 4. st. n.l. zarýnských oblastí Německa, v němž
popisuje dvorce barbarů jako dvorce podle římského vzoru.
Ve své práci zaznamenávám také nálezy jež jsou poněkud již dále od střední Evropy, ale
svým obsahem jsou velice zajímavé a mohou nám leccos napovědět také k nezodpovězeným
otázkám moderní archeologie.
Tyto oblasti nálezů železného zemědělského nářadí leží východně od našeho území. Nálezy
radlic jsem zaznamenal na sídelní oikumeně przeworské, čerňachovské a zarubiněcké kultury.
U těchto kultur je stále otázkou etnicita obyvatel. Jak známo, jsou tyto kultury považovány
mnoha badateli za „prakolébku“ Slovanů. Dle mého soudu nálezy radlic jen potvrzují, že tyto
kultury nejsou jen čistě germánské.
Pokud Germáni byli součástí těchto kultur, nebyli to ti „praví bojovní Germáni“, ale jen ti
„líní“, kteří se věnovali zemědělství více než boji. Na tyto kultury mělo vliv vícero faktorů.
Na čerňachovskou kulturu ze staršího období mělo vliv skýtské podloží (BIBIKOV, 1975). V
této kultuře byl vliv antického Říma díky existenci pobřežních základen ještě z řecké
kolonizace velmi silný. Tradice skýtského obchodu s obilím, otroky a dalším zbožím s
pobřežními přístavy u Černého moře, jako je Tyras, Olbia nebo Chersonesus zřejmě
pokračovala i v době římské ale s jinými aktéry. Nálezy římských importů v čerňachovské
kultuře obchodní výměnu s Římem jen potvrzují. Nálezy radlic v této kultuře, jež se velmi
podobají římským radlicím, jen dokazují velký vliv antické civilizace na tyto barbarské
oblasti.
- 40 Nositelé čerňachovské kultury byli zřejmě vyspělejší zemědělci než obyvatelé Střední
Evropy. Proto je možné snad tvrdit, že Gótové, pokud byli vůbec nositeli čerňachovské
kultury, že u nich došlo snad k částečné „romanizaci“ co se týče zemědělství a jak tvrdili
antičtí autoři, se podobali téměř Řekům.
V zarubiněcké kultuře dosahoval vliv antického Říma jen asi málo. Podle tvaru nalezené
radlice, připisované této kultuře, vývoj ustrnul a zakonzervoval se asi na laténské úrovni,
čemuž odpovídá i přeživší tvar radlice. Římských importů je zde málo.
Orební zemědělství je známé také z lipické kultury (AVDUSIN, 1977, 259), jež je známa
z oblasti západní Ukrajiny, Rumunska, Moldavska. Jde o kulturu Dáků, kteří pravděpodobně
odešli z Dácie po římské anexi po roce 106 n.l.
Rozporuplně působí nálezy radlic z jižního Polska, ze sídelní oikumeny przeworské kultury.
Tvary radlic datované do 4. st. n.l. vykazují římské vlivy. Podle dnešních poznatků je
przeworská kultura polyetnická a kterému etniku tyto nálezy připsat je velmi obtížné, či snad
vůbec nemožné. Zda je datace polských archeologů správná a je li správnost v přiřazení
nálezu k této kultuře, mají tyto nálezy zásadní význam. Které etnikum se věnovalo
zemědělství v této kultuře je otázkou. Je známo, že v sousedství przeworské kultury ve 2. st.
n.l. násilně zanikla púchovská kultura, která nálezy radlic má. Nemohli tedy, jak se
domnívám odejít tito obyvatelé po porážce na sever a posílit obyvatelstvo przeworské
kultury? Je to jen teorie. Ale faktem je existence nálezů radlic v poměrně značné vzdálenosti
od římského limes.
V období Stěhování národů po roce 375 n.l. se stav zemědělství střední Evropy po vpádu
Hunů asi v mnohém změnil. Kočovná plemena orného zemědělství neužívala, jak dokazují
zápisy pozdně římských letopisců. Také archeologické nálezy toto vylučují. Pastevecká
složka se zřejmě stala dominantní. Je možné, že změna podnebí i ornému zemědělství
neprospěla.
Z antických pramenů se ozývá „nářek“ nad loupežemi dobytka i obilí na usedlém
zemědělském obyvatelstvu.
V tomto období se začínají pomalu prosazovat polofeudální vztahy, kdy si jednotliví hunští
náčelníci přidělují vesnice i s usazeným zemědělským obyvatelstvem. Vlivem nájezdů
Germánů, Sarmatů, Herulů do provincií Panonie a Noricum dochází také k úpadku v jinak
vyspělém římském zemědělství. Nedostatek otrockých sil již po Markomanských válkách měl
velice negativní vliv na výnosy zemědělských plodin. Římské zemědělství tak náročné na
potřebu pracovních sil se dostávalo do značných problémů. Stávalo se tedy, že značné plochy
půdy zůstávaly ležet ladem. Cena zemědělských produktů vlivem nižších výnosů a menší
obdělávané plochy asi i vzrostla. S nedostatkem otroků na latifundiích se počal rozvíjet
kolonát, který měl jen další negativní vliv na římské zemědělství. Proto se římské zemědělství
dostávalo zvláště v severních provinciích do stále větší krize. Společně s monetární krizí
zvláště za dominátu urychlily vpády barbarů zánik Říše. Ve vylidněných provinciích se
usazovali barbarští zemědělci. Ammianus Marcellinus usazování Gótů na neobdělávané půdě
v Thracii a Moesii kritizuje jako budoucí zkázu.
Se stále větším rozvratem v provinciích zaniká velkovýroba v latifundiích a začíná se
prosazovat pastevectví společně s malovýrobou v malých zemědělských dvorcích, které se
udrželo dalších tisíc let až do novověku. I po pádu západořímské říše roku 476 n.l. se tradice
římského zemědělství dále udržovaly. A to například i ve tvaru radlic, jež si stále i v
pozdějším období udržovaly osvědčený tvar z doby římské. V době stěhování národů lze již
jednotlivým národům přiřadit dominující způsob obživy ať již kočovnictví či usazený způsob
života. Se změnou teritoria byly mnohá etnika nucena změnit svůj způsob obživy a přejít z
kočovného pastevectví na usedlejší způsob obživy.
- 41 Se vznikem prvých raně středověkých státních útvarů barbarů docházelo k prorůstání římské
tradice zemědělství i do oblastí a etnik nově příchozích.
IV. C. 7. Období středověku, 568 - 1450 n.l.
Počátkem středověkého zemědělství datem 568 n.l. lze postihnout jen opravdu rámcově.
Datum 568 n.l. s počátkem středověku lze spojit pouze s politickými a historickými
událostmi v Evropě 6 st. n.l.
Středověké zemědělství ve střední Evropě je již jednoznačně spojeno s invazí Slovanů do
této oblasti. Podle D. Třeštíka je datace vpádu Slovanů do této oblasti okolo roku 535 n.l.
Domnívá se, že šlo o vpád plně organizovaný, vojenského charakteru (TŘEŠTÍK, 1997;
2001). Ostatní badatelé pokládají příchod nových zemědělských osadníků jako postupný,
pomalý průnik. Slované válčili nejen pro kořist, ale také za účelem získání nové půdy. Při
nájezdech na Balkánský poloostrov je zajímala pouze kořist. Oblast byla intenzívně osídlena
románským obyvatelstvem, jejichž zemědělství bylo na vysoké úrovní dané v návaznosti na
zemědělství doby římské Hlavním odvětvím balkánských provincií bylo obilnářství.
Neustálými nájezdy, pustošením a loupením stav místní populace poklesl. Půda se uvolnila
pro nové příchozí a ti se zde začali usazovat. Slované společně válčili s Avary. Avaři po
nájezdech se vždy vraceli do svých sídel, kdežto Slované se začali usazovat v římských
provinciích. Začali se seznamovat s římským zemědělstvím (BERANOVÁ, 2000).
Zásadní rozdíl slovanského a římského zemědělství nebyl ani tak v technologii výroby
obilnin, jako spíše předpokládám neznalost sadařství, vinohradnictví, pěstování oliv či
bource morušového. Z oblasti odkud Slované přicházeli, t.j. severní Přičernomoří mezi
Dněstrem a Dněprem bylo vyspělé obilnářství na úrodné půdě, již od doby osídlení Skýthy v
1. tisíciletí př.n.l. Archeologické nálezy zemědělských nástrojů jako srpy, kosy a radlice z této
oblasti nejpozději ze 2 - 4 st. n.l. přiřazené k čerňachovské kultuře toto dokládají. Na Balkán
útočili
a usazovali se zvláště Antové. Jaká byla jejich příbuznost s čerňachovskou kulturou se
do dnešní doby nepodařilo rozhodnout.
Vliv na slovanské zemědělství měly jistě také základny Východořímské říše na Krymu
(Cherson). Jehož okolí Byzantská říše držela ještě okolo roku 628 n.l. (PARKER,1997). U
nevýkonného zemědělství by nebylo možné uživit obrovský populační přírůstek Slovanů v 5.
– 6. st. n.l. Byzantští letopisci se nikde ve svých kronikách nezmiňují, že by byli útočící
Slované hladoví a zubožení. Byli bojovní a fyzicky dobře vybaveni pro boj s Byzancí.
Do střední Evropy však přišli osadníci z jiných oblastí než na Balkán. První Slované u nás
jsou spojováni s kulturou keramiky pražského typu. Tito Slované jsou spojováni s podobnou
kulturou Korčak, jež sídlila na severní Ukrajině.
Pokud naši Slované pocházeli z oblasti Pripjaťských bažin a Polesí, nelze se domnívat, že
jejich zemědělství bude vyspělé.
Vliv římských oblastí na severu Ukrajiny či Běloruska byl asi velmi malý. Podle zpráv
byzantských letopisců ze 6. st. (Pseudo-Murikios) dokládají pěstování nenáročného prosa, což
potvrzují i archeologické nálezy (MĚŘÍNSKÝ, 2002, 82). V oblastech střední Evropy máme
archeologicky doloženo pěstování pšenice obecné, špaldy, dvouzrnky, ječmenu obecného,
žito seté, proso obecné, mák, oves setý, hrách setý, čočka jedlá (MĚŘÍNSKÝ, 2002, 82).
Na lokalitě Březno u Loun byly Pleinerovou při výzkumu raně slovanské osady ze 6. st.n.l.,
osídlené nositeli kultury s keramikou pražského typu nálezy zrn obilovin. Byla zde nalezena
pšenice obecná i jednozrnka, dále ječmen obecný, žito obecné, oves setý, proso obecné
(MĚŘÍNSKÝ, 2002, 81).
- 42 Podobné nálezy přinesly také výzkumy na sídlišti v Praze-Běchovicích. Při rozboru nálezů
zrn byly na raně slovanském sídlišti v Břeclavi-Pohansku byla identifikována pšenice
obecná, špalda, dvouzrnka, ječmen obecný, žito seté, proso obecné. Podobný nález učinil
výzkum vedený B. Chropovským a G. Fusekem v lokalitě Mikov Dvor v Nitře-Dolných
Krškanech (MĚŘÍNSKÝ, 2002, 81-82).
Od doby Sámovy říše tj. 7. století jsou známy již první depoty železného zemědělského
nářadí, které v dobách prvních slovanských zemědělců chybí. Hromadný nález z Let u Prahy
je připisován zůstavším Germánům na našem území (FRIDRICH, 1946, 39-44). Další nálezy
pochází až z pozdějšího období a jsou důkazem častějšího použití železných nástrojů. Také
dostupnost železa vznikem prvních hutnických dílen asi již byla větší. Odráží se to již
množením depotů v době předvelkomoravské 8. století. Vlivem nových vln osídlení Slovany
z Podunají se mohlo nově příchozími zemědělství posílit o poznatky z přežívajícího římského
zemědělství v bývalých římských provinciích. Zemědělství Slovanů „pražského typu“ bez
železného nářadí asi spočívalo pouze v pěstování obilí a pastevectví. V době
předvelkomoravské se začínalo v jižních oblastech našeho státu a Slovenska již se sadařstvím
či vinohradnictvím. Nálezy vinařských nožů s depotu z Moravského sv. Jána (MĚŘÍNSKÝ,
2002, 370) tomu mohou napovídat. Podle klimatologů v tomto období také začíná teplá
perioda podnebí s příznivými podmínkami pro zemědělství, zvláště u teplomilných plodin
typu vinné révy. S rozpadem prvobytné společnosti Slovanů a vznikem vládnoucí vrstvy
velmožů, stoupla jejich poptávka po luxusních potravinách typu vína z vinné révy. Nájezdy
Slovanů na byzantské území, jak je popisuje Prokópios, Slovany seznámil z vyspělým
zemědělství a sadařstvím. Účast našich Slovanů na těchto výbojích je neznámá.
Způsob obdělávání polí byl však asi chaotický. Podle L. Niederleho k nám začalo pronikat
trojhonný způsob hospodaření až v době karolinské (NIEDERLE, 1953, 32). Já se však
kloním
k době pozdější, až s příchodem benediktýnů v 10. století. M. Beranová ho
předpokládá v Čechách v 8.-10. století (BERANOVÁ, 1963, 471).Trojhonný způsob
obdělávání je doložen až v první polovině 12. století (GRAUS, 1953, 118).
Je však nepochybné, že za velkým rozvojem Velké Moravy stojí zvýšení výkonnosti
slovanského zemědělství schopného uživit velký přírůstek obyvatel a jejího uvolnění ze
zemědělské výroby. Oproti předchozímu období jsou již v době Velké Moravy již nálezy
radlic početnější. Zemědělství Velké Moravy také zažilo rozvoj společně rozvojem
politickým.Vlivem častých válečných operací, které jsou zmiňovány ve franských letopisech
docházelo k plenění nepřátelského území. Tato taktika byla známa již v době římské říše, jak
to dokládá výjev na Trajánově sloupu v Římě. Římští legionáři specifickými srpy sečou
germánská pole s obilím. Jde o taktiku používanou zvláště ve středověku. Vyhladovění
nezpacifikované oblasti bylo spolehlivou zbraní. Stejnou taktiku použilo i franské vojsko při
tažení do Čech v roce 805 (TŘEŠTÍK, 1997, 72).
Časté nálezy radlic na velkomoravských hradištích v depotech dokládá zřejmě cennost tohoto
nářadí.Je také možné, že si ho okolní zemědělské obyvatelstvo zapůjčovalo. Také časté nálezy
ostatního nářadí jako jsou klučovnice, sekery a motyky souvisí s rozšiřováním obdělávané
plochy. Celkově lze snad říci o velkomoravské zemědělství jako extenzivním s přihlédnutím
na příznivou podnební periodu.
S pádem Velké Moravy jako politického subjektu muselo dojít i ke krizi v zemědělské
výrobě. Zničení prosperujících hradisek jako center politické moci a centrech obchodu
společně se zmizením vládnoucí náročné vrstvy obyvatelstva, ať již fyzickou likvidací či
emigrací s maďarskými vpády nebo předchozím mocenským zápasem ve vládnoucí dynastii
Mojmírovců, znamenalo snížení poptávky po potravinách.
- 43 Kromě obyvatelů hradisek zřejmě postihly válečné události i obyčejné sídlištní obyvatelstvo.
Poklesem populace došlo ke snížení počtu pracovních sil v zemědělství, jež muselo znamenat
pokles ploch obdělávané půdy a současně snížení produkce potravin. Po zničení hradisek na
poč. 10. století je archeologicky dokázán vpád venkovského obyvatelstva na teritoria
dřívějších velkomoravských pevností, viz. Pohansko u Břeclavi, a návrat jejich obyvatel
k pohanským kultům. Po zániku Velké Moravy a po celé následující 10. století, mi není
znám nějaký nález depotu či jednotlivý nález železného zemědělského nářadí jednoznačně
připsaný do tohoto „temného období“ moravských dějin.
Jinak je tomu v oblastech Evropy , které ve své práci přikládám také významu, na východě
na teritorii Kyjevské Rusi. V době její existence v 10. – 13. století zažívala oblast nebývalý
rozkvět co se týče z množství nálezů zemědělských nástrojů na hradištích, která uvádím dále.
Poměrně časté jsou nálezy radlic na území Ukrajiny známy již z dřívějších období dějin. Orné
zemědělství zde navazovalo na dávné tradice zemědělství již od dob Hérodotových SkýtůOráčů. Velká řecká kolonizace zasáhla i oblasti severního Přičernomoří a poznatky vyspělého
řeckého zemědělství se mohly a zřejmě i obchodními vztahy s pobřežím přenášely i do
vnitrozemí Ukrajiny. Já jsem se ve své práci zaměřil na archeologické nálezy radlic a proto
uvádím jen ty kultury východní Evropy, k nimž je možno tyto nálezy přiřadit. Poměrně
časté nálezy radlic v prvním tisíciletí až do 13. století je náhle utnuto tatarským vpádem
v první čtvrtině 13. století. Došlo zde také k rozsáhlému vylidnění a úpadku. Kočovní Tataři
se orebnímu zemědělství nevěnovali na vzniknuvší Zlaté Hordě. Nálezy radlic proto
pocházejí z pozdějšího období v oblastech severnějších.
Po konsolidaci poměrů na Moravě okolo roku 1000 a po definitivním připojení k rannému
českému státu za knížete Oldřicha na poč. 11. století, se jen pomalu asi hospodářství
posunovalo kupředu. K novým impulsům v zemědělství došlo až se vstupem řeholních řádů
na naše území. S příchodem řádu benediktýnů v konci 10. století docházelo k přenosu
pokrokovějšího hospodaření. S nálezy těžkých asymetrických radlic je spojováno používání
nákolesného plazového pluhu s odvalovou deskou, v západní Evropě známého bezpečně
z ikonografických dokladů již minimálně od 10. století. Používání těžkých pluhů si vynutila
kolonizace dříve neosídlených oblastí a tedy méně úrodných půd oproti staré dříve osídlené
úrodné oikumeně.
Dále se však používala různá oradla (BERANOVÁ, 1975) zřejmě v závislosti na obdělávané
plochy či snad zámožnosti zemědělce.
Co se týče přírodních podmínek docházelo od 11.-12. století k erozi půdy a to nejen ve
vnitrozemí, ale i v pohraničí. Začínají vznikat strže v pahorkatinách a v podhůří. Na sklonku
12. století začínají nepravidelně vznikat povodně vedoucí k záměně tvrdého luhu za měkký
luh. Se začínající kolonizací od 12. století docházelo k rozšiřování ploch polí na úkor lesa.
Pohraniční hvozd se od této doby rozrušuje a kolonizuje. Po roce 1200 dochází k přerušení
celistvosti pomezního lesa východních Sudet od karpatských hor (OPRAVIL, 2003, 220).
Se vznikem měst ve 13. století se zvyšuje poptávka po potravinách, ty jsou nejdůležitější
obchodní komoditou středověkých měst. Vlivem rostoucí poptávky po potravinách se zvyšuje
hlad po půdě. Ta je dále získávána klučením lesa a to i v těžších přírodních podmínkách
pohraničních hvozdů či Vysočiny. Počáteční vnitřní kolonizaci nahrazuje ve 13. století
kolonizace vnější za podpory panovníků a vysoké šlechty, které si tím zvyšovaly své
důchody. Od 13. století se opět podnebí dostává do příznivější teplotní periody, které vrcholí
ve století 14. Teploty i oproti dnešku byly vyšší a dařilo se i v severnějších oblastech Moravy
vinné révě. Vinice jsou dokázány i v oblasti Olomouce. Na Prostějovsku na jihovýchodních
svazích Drahanské vrchoviny, kde se udržely až do 19. století (FROLEC, 1974). Tyto vinice
se udržely dodnes v názvech místních „tratí“.
- 44 Ve 13. století se množí na našem území nálezy radlic i ve venkovských usedlostech.
S dostupností železa se radlice stávají běžným inventářem zámožnějších rolníků. V období
zániku vsí poč. 15. století a jejím průběhu jsou tyto nalézány při výkopech např. Bystřec,
Mstěnice, Sezimovo Ústí.
Ve 14. století podle některých badatelů přesáhlo množství obdělávané půdy dnešní
obdělávanou plochu. Za husitských válek došlo k poklesu populace a vylidnění. Množství
obdělávané půdy pokleslo. Úbytkem pracovních sil a snížením platů vrchnosti od poddaných
vyvstal problém, jak tento výpadek nahradit. To se již v 15. století masově řešilo zakládáním
rybníků. A dalším rozvojem zemědělského podnikání již také ve šlechtické režii. Určitý
vrchol zemědělství bych spatřoval v českých zemích v 16. století.
Nákolesný záhonový pluh používaný bezpečně od 14. století, známý z ikonografických
pramenů se v různých variantách používal do vynálezu ruchadla bratranců Veverkových na
poč. 19. století a průmyslovou revolucí v jejím průběhu.
V. Archeologické doklady orby
V. A. Úvod
Jedním z nejdůležitějším z pramenů poznání jsou pro mne jako archeologa archeologické
nálezy. Umožňují bezprostřední kontakt s artefakty dané doby a tím i možnost vzniku
ucelené
představy jak se asi pracovalo pravěkým lidem v zemědělství. Již z letmého
pohledu
na primitivnost tehdejších nástrojů k obdělávání půdy nám lidem 21. století po Kristu
musí být jasné, jak úmorná práce bez konce a za těžkých podmínek to musela být.
Od vzniku zemědělství uběhlo již minimálně 8 000 let. Za tuto dobu se vývoj
zemědělské techniky rozvinul do pro pravěkého člověka nečekaných rozměrů. Orba, o které
pojednává má práce, se v současnosti provádí za pomocí moderní techniky bez namáhavé
dřiny, tolik související s touto pracovní operací ještě v podstatě nedávné době. Nechtěl bych
zde jen obhajovat současnou společnost a její technologie. Dnešní moderní zemědělství má
bohužel i své stinné stránky. Odtrženost od přírody, devastující účinky moderních těžkých
strojů, zamořování přírody chemickými rezidui, ničení rostlinných a živočišných
ekosystémů.
Těmito a dalšími nejmenovanými škodlivými procesy si bohužel „pod sebou řežeme
větev“. Moderní zemědělství je však také „velkým nepřítelem archeologie“. Při zakládání
trvalých porostů, jako jsou chmelnice, vinice, sady se používá tzv. rygolovací pluh, jehož
pracovní hloubka je až 60 cm. Což je hloubka v níž se nachází většina archeologických
artefaktů. Také nejedno pohřebiště tímto bylo v minulosti i nyní zničeno. Ochrana
archeologických nalezišť před moderním zemědělstvím by tedy byla žádoucí.
Samotné archeologické nálezy bych rozdělil na dvě skupiny: 1. na samotné nálezy předmětů,
jež se používaly k obdělávání půdy, či jejich částí. 2. nálezy dokladů činnosti těchto
nástrojů,nejčastěji pracovních stop v půdě po orebních tělesech.
Archeologické nálezy bych rozdělil podle pravděpodobné datace do několika skupin: neolit,
eneolit, doba bronzová, halštat, latén. dobu římskou a stěhování národů, raný, vrcholný a
pozdní středověk.
Ve své práci jsem se zaměřil na nálezy v dané oblasti. Vlivem stavu výzkumu, či
neexistenci nálezů v této zemi, jsem použil analogií z jiných států a oblastí.
- 45 Z těchto analogií lze vyčíst jakých pokroků v dané době mohlo zemědělství dosahovat.
Avšak ze znalosti, že tato oblast dalo-by se říci nikdy de facto nebyla nějakým centrem
vývoje inovací a technických pokroků, nelze tedy analogie zvláště ze vzdálenějších oblastí
jako je Mezopotámie, brát za „bernou minci“.
Dále bych se chtěl zmínit k jednomu vážnému problému současné archeologie, díky kterému
má práce nikdy nemůže být vyčerpávající. S rozvojem kovové metalurgie, zvláště železné,
postupně u nás, nejdříve od doby laténské, docházelo k nahrazování původně dřevěných
orebních těles kovovými doplňky. Tyto zkvalitňovaly orbu. V tomto je tedy jádro
problému.
Kovové předměty, i ty zemědělské povahy, jsou terčem novodobých „detektorářských
nájezdníků“. Jejichž terči „nájezdů“ jsou bohatá laténská naleziště, jež tímto způsobem
drancují. Mnoho nálezů radlic bylo pro jejich neznalost zničeno a tím znemožněno studium
těchto cenných artefaktů. Jejich řádění dle mých současných poznatků dosahuje již
“obludných rozměrů“.
V. B. Neolit, 6000 - 3700 př.n.l.
Způsob obdělávání polí v počátcích zemědělství nám doposud uniká. Nemůžeme
předpokládat, že by první příchozí zemědělci si s sebou přinášeli nástroje na bázi pluhu.
Vlivem půdních podmínek se nám tyto nástroje, patrně asi dřevěné, nezachovaly. Je tedy
otázkou jak se v neolitu obdělávala půda. Že to bylo ručně, o tom asi není pochyb. Dřevěné
nástroje se nám žel nezachovaly. Otázka používání broušené kamenné industrie k obdělávání
byla již vyřešena .
Pokusy Cf. E. Heniga a J. Maliny prokázaly používání kamenné broušené industrie jako
dřevařských nástrojů. Podle Krasnova se používalo v této době jen ručních nástrojů
(PLEINER, 1978, 187) na bázi rýčů a tyčí. Tohoto poznatku dosáhl při sledování dnešního
primitivního zemědělství některých oblastí světa (obr.40). Při žďáření polí vlivem vysoké
teploty dochází k rozpadu soudržnosti půdy vlivem porostu. S následnou tenkou popelovou
vrstvou se domnívám přílišná práce při úpravě povrchu polí asi nebyla. Domnívám se též, že
bez znalosti zápřahu bylo asi velice obtížné odstranění pařezů velkých stromů z pozemku.
Tyto se buď vykopávaly nebo zde zůstávaly i během následného obdělávání. Pěstovat obilí se
dá i bez orby. Obiloviny jsou vlastně traviny. Tyto mají kořenový systém v malé hloubce a
tudíž se sejí do hloubky max. 2-3 cm. Jestli se selo tenkrát do řádků nebo ne, nelze dnes
rozhodnout. Asi to ale bylo výhodnější.Volně rozházené obilí na půdě mohly sezobat ptáci.
Osivo na povrchu půdy hůře vzchází. Nemá takový přísun kapilární vody. Brázdy se
vytvářely pomocí brázdících tyčí.
Po sklizni, jež se děla srpy se silexovými čepelkami, se řešilo, co se slámou. Tehdejší druhy
obilovin byly vyššího vzrůstu než dnešní, jež jsou pro krátkostébelnatost šlechtěny z důvodu
odolnosti proti polehnutí. Sláma se zpracovávala snad na střechy domů. Velká většina se asi
spálila. Mohla se také zkrmovat v době nouze. Každoroční spálení slámy na poli má však z
dlouhodobějšího hlediska nepříznivý vliv na půdní edafon. Vlivem tohoto se snižovala
úrodnost půdy a tím také výnosy. Nedovedu si však představit jiný způsob odstranění slámy
po sklizni než spálení. Zarytí slámy nějakým rýčem by bylo téměř nemožné.
- 46 Protože otázka zavedení oradla u nás není zatím vlivem neexistence archeologických nálezů
vyřešena, použil jsem ve své práci nálezy z jiných oblastí.
Nejstarším dokladem orby jehož jsem se dopátral je nález stop orby v jižní Mezopotámii,
z oblasti Chúzestánu. Tyto stopy byly datovány do roku 4 500 př.n.l.(Zaniklé světy, 1995,
105). Tato oblast byla ve své době velice progresivní oblastí. Zda oradlo vzniklo právě zde je
otázkou. Půda v této oblasti se vyznačuje svým písčitým charakterem, což pro orbu bylo
výhodné. Pokrok vůči ruční práci byl velmi znatelný.
Dalším nálezem, byť jen nepřímým, jsou nálezy z oblasti dolního Dunaje ze stejného
období. Byly zde nalezeny kostry dobytčat se stopami na kostře, jež byly zdeformované
zápřahem. Toto se objevilo v kultuře Vadastra II.
Podle V. Dumitreska a T. Banateana - rumunských vědců, se na Balkáně mělo objevit
primitivní rádlo již ve středním neolitu (FARKAŠ, 1982)
Podle J. Dombaye se v období lengyelského kulturního komplexu dosáhlo takového růstu
počtu obyvatelstva, že si badatel nedokáže představit, jak by bylo možné uživit tolik obyvatel
bez orebního zemědělství. K tomuto závěru došel po objevu lengyelských pohřebišť
v Aszódě a v Zengövárkoně, z nichž každé mělo několik set hrobů (FARKAŠ, 1982).
Závěrem bych si dovolil tvrdit, že v časném období neolitu, zvláště v kulturách LnK a
VK se ještě oradlo asi nepoužívalo a to s ohledem na rozvoj výrobních sil. Nebylo asi
tlaku na zvyšování produkce potravin a tím rychlejšího zavádění novinek. Také zápřah asi
ještě nebyl znám.
V. C. Eneolit, 3700 - 2000 př.n.l.
Již počátkem eneolitu dochází ke zrychlování vývoje v podstatě všech lidských činností.
Kovy, zvláště měď již není tak vzácnou surovinou jako na konci neolitu. Jehož postupné
zavádění je charakteristické zrychlenému vývoji lidské společnosti. V eneolitu však
k zavedení kovu do zemědělství zatím nedošlo. Na počátku eneolitu bylo použití oradel asi již
častější než v neolitu, zvláště v Evropě. V první polovině eneolitu zemědělství
plynule navazovalo na neolitické. Postupně se však patrně ze změnou přírodního prostředí
docházelo k posunu od polního zemědělství k pastevectví. S nástupem velkých pasteveckých
kultur mladého eneolitu, ŠK a KZP bylo orné zemědělství zatlačeno. Zda k tomu došlo
vlivem změnou klimatu a nástupem suššího podnebí, které mohlo Evropu změnit ve step, je
otázkou.
Dále během eneolitu došlo k doosídlování okrajových oblastí zemědělci. Tento proces již
začal od přibližně 4 500 př.n.l., tedy ještě v eneolitu. Asi kolem roku 3 000 př.n.l. byl tento
proces v severní a západní Evropě ukončen. Ve všech těchto oblastí v té době bylo možno
najít obdělávanou půdu. Po tomto datu se lovecko-sběračské komunity vyskytovaly jen ve
Finsku, Pobaltí, v severním Rusku, kde nebyly podmínky pro orební zemědělství.
Pro nejstarší období eneolitu se konečně podařilo Ivaně Pleinerové objevit první doklady
orby
u nás. V roce 1980 publikovala nález dvou dlouhých objektů v Březně u Loun. Časově
náležejí do sklonku neolitického a počátku eneolitického období, do okruhu kultur
jordanovské, schussenriedské, michelsberské a nálevkovitých pohárů. V jednom z obou
objektů, v č. 86, byly zjištěny zvláštní tmavé pruhy. Jejich výklad totiž naznačuje možnost, že
vznikly při staré orbě místa (PLEINEROVÁ, 1980). Objekt č. 86 byl široký 4 m a dlouhý více
než 143,5 m, byl orientován dlouhou osou Z - V s odchylkou 18 stupňů k J. Objekt
vymezovaly 2 paralelní žlábky, představující základové rýhy pro dřevěnou palisádu. Ta
tvořila ohražení dlouhého úzkého prostoru, který byl rozdělen příčkou na dvě části, na 7 m
dlouhou
- 47 předsíň na východě, obloukovitě zakončenou, s vchodem ve středu a 136,5 m dlouhý obdélník
se třemi pohřby, pravidelně rozmístěnými v ose stavby. Tento dlouhý a velmi úzký
obdélníkový pás s pohřby byl patrně překryt nevysokým hliněným náspem. Na úrovni hladiny
skrývky bylo při začištění plochy ve vnitřku objektu možno pozorovat na několika místech
tmavší pruhy (obr.41, 42), táhnoucí se paralelně s obvodovými žlábky, tedy shodně s jeho
dlouhou osou. Tyto pruhy nebyly zjištěny v oddělené předsíni (PLEINEROVÁ, 1981,
136).
V písčitém a místy jílovitém podloží se zřetelně objevily tmavé pruhy široké 10 - 30 cm a
hluboké 12 - 30 cm. Profil těchto žlábků byl ve tvaru písmena „V“ a písmena „U“. Výplní
žlábků tvořila hnědošedá hlína. Délka těchto žlabů činila 1,5 - 6 m. Nejmenší zjištěné odstupy
mezi žlaby činily 20 - 30 cm. Existující nákresy žlabů mohou být částečně zkresleny vinou
toho, že žlaby byly odkrývány etapově, po sezónách.
Pro časové určení těchto pruhů - žlabů jsou k dispozici tři základní skutečnosti: 1. Jejich
překrytí pravěkými objekty, z nichž nejstarší byly hroby únětické kultury. 2. Pruhy respektují
dlouhou osu objektu 86. 3. Vyskytují se pouze v jeho vnitřní ploše. Z toho vyplývá, že byly
starší než období únětické kultury a nepochybně současné s objektem 86, který lze
především na základě archeologické analýzy datovat do časného eneolitu.
Je jisté, že vnitřní pruhy - žlábky nepředstavovaly prvky konstrukční, byly omezeny
na bezprostřední podloží vnitřku objektu. Šlo zřejmě o nezřetelné a neúplně zachované
pozůstatky úpravy spodku v ohražení objektu 86. Problémem je, jakého druhu tato úprava
byla (PLEINEROVÁ, 1981, 133-141).
Můj osobní názor na tuhle problematiku, vzniklou tímto nálezem, se téměř shoduje
s názorem Ivany Pleinerové. Patrně jde o stopy orby. Je však chybou, že se seznamuji s tímto
nálezem bohužel jen zprostředkovaně a ne skutečně. Po zhlédnutí profilů žlábků je patrné,
že byly vytvořeny minimálně dvěma různými nástroji. Já se domnívám o původu rýh tvaru
„V“, jejichž charakterem je ostré dno rýhy, byly vytvořeny hákovým oradlem s velkým
úhlem alfa, tedy s minimálním úhlem alespoň 40 stupňů.
Při menším úhlu by oradlo, v tomto případě se domnívám, že šlo o primitivní hák s
orebním tělesem s úzkým trojúhelníkovým profilem, by se špatně zahlubovalo, a
nedosahovalo by této hloubky. Tedy až 20 cm po skrývce. Skutečná hloubka musela být tedy
vyšší.
Co se týče profilu tvaru „U“, šlo buď o použití jiného typu oradla, nebo jak se
domnívám, muselo se orat za velkého sucha, kdy se vlivem orby vytrhávají velké kusy
hlíny. Spíše bych se ale podle svých zkušeností s orbou přiklonil k první variantě. Rozdíly v
profilech jsou až příliš markantní, než aby šlo o jedno a též oradlo. V tomto případě si
myslím, že šlo o plazové oradlo, jež oře s malým úhlem alfa, což je úhel svírající rovinu
půdy a rovinu, při níž vniká nástroj do půdy. Jeho výhodou je větší podřezaná plocha, protože
orební těleso mohlo být širší, z důvodu menšího orebního odporu půdy při vnikání do ní a
zvláště při pohybu ve směru orby. Výhoda háku je tedy větší orební hloubka, avšak mnohem
menší obdělaná plocha. Kdy a jak se jednotlivé vyjmenované oradla používaly asi záleželo
nejen na místních podmínkách, ale také na plodině předcházející, vlhkosti a typu půdy. Při
pěstování obilovin, které koření mělce do 5 cm, se svrchní vrstva silně ochuzuje o živiny, a je
tudíž žádoucí, aby se občas promíchala s půdou z větší hloubky. Šlo také o to, aby se spodní
slehlá půda provzdušnila a bylo též umožněno lepší vsakování dešťové vody.
Důvod, proč se před vznikem mohyly oralo dle mého názoru může být dvojí: 1. místo bylo
vybráno náhodně, na pozemku mohla být provedena orba. 2. orba byla provedena těsně před
vznikem mohyly z náboženských důvodů. Orba před pohřbem snad mohla
charakterizovat snahu o znovuzrození lidského těla, jako při zasetí zrna a jeho vyrašení.
- 48 Dále si myslím, že tato mohyla vznikla etapovitě. Obvodová palisáda mohla vzniknout
v jednu dobu, ale profily orby prozrazují svou růzností, že asi nevznikly současně.
Závěrem mohu tedy říci, že s velkou pravděpodobností o orbu asi šlo. Všechny pásy však
asi
nevznikly jen orbou. Zvláště ty široké svým profilem, které jsou starší jsou možná spíše
ručního původu, než způsobené byť primitivní orbou. Úzké trojúhelníkové profily
zahloubené do těchto širokých jsou mladší, se mi zdají být spíše způsobené oradlem.
Určité podobné znaky jako z Března má nález z polského Sarnowa (obr.43) Jde
o staroeneolitický hrob 8, který má charakteristické pruhy tmavé hlíny umístěné
pod mohylovým náspem. Podle L. Gabalówny 1968 jde o pozůstatky orby. Datování je
určeno do fáze AB kultury nálevkovitých pohárů, tedy asi 3 500 př.n.l. (FARKAŠ,
1982).
Pruhy mají různý barevný odstín, od žlutošedé až po velmi tmavou. Byly několik cm
široké, hloubka 3 - 7 cm. Profil připomínal nepravidelné „V“, místy se zaobleným dnem.
Rozteč mezi jednotlivými pásy byla malá. přibližně asi 13 cm. Šlo o paralelní jednosměrné
pruhy, náznak příčného pruhu v západní části odkryvu. Autorka poukazuje na fakt, že pásy se
rýsovaly jen velmi slabě a při plošném začištění plochy rychle mizely.
Podobnost s nálezem z Března tu tedy je, ale v Sarnowě jsou však pásy blíže u sebe a jsou
užší. Přibližně ze stejné doby pochází nález stop orby pod „dlouhou mohylou“ v Avebury
v Anglii. Podle P. J. Fowlera a J. G. Evanse jde o mohylu v níž se podařilo zachytit dva
horizonty orby. První je datován do tamějšího období neolitu, druhý je z období KZP
(FARKAŠ, 1982). Do období KNP můžeme zařadit nálezy stop orby z Borupu, Stenengu,
Aptrupu, Lundehoje.Tyto lokality se nacházejí v Dánsku. Z Polska ze stejného období
pochází nález z Lupawy. Do období 2 600 př.n.l. patří nález stop orby z údolí Indu v lokalitě
Kálíbangan (Zaniklé světy, 1995, 105)
Z oblasti Hanzgou v Číně pocházejí kamenné nástroje, o nichž panuje přesvědčení, že
jde
o kamenné radlice (Zaniklé světy, 1995, 105).
Do období ŠK patří též nálezy stop orby z Aldrupsgarde v Dánsku (FARKAŠ, 1982).
Jediné stopy orby mimo pohřební prostor se našly na sídlišti kultury
Vlaardingen
u Zandwervenu v Holandsku. Jsou rozloženy na ploše 100 m2 (FARKAŠ, 1982).
Na přelom eneolitu a starší doby bronzové je možné zařadit nálezy pod mohylami
v Ostenfeldu a v Lerchenfeldu na severozápadě Německa (FARKAŠ,1982).
Další známé nálezy stop orby pod mohylami byly zjištěny v severní a západní Evropě,
datované do období neolitu až eneolitu (TABACZYŃSKI, 1970; FOWLER-EVANS, 1967).
Na konci eneolitu a začátkem doby bronzové dochází k ústupu pastevectví a opětovně získává
dominanci orné zemědělství.
V. D. Doba bronzová a starší doba železná - halštatská, 2 000 - 400 př.n.l.
Se začátkem doby bronzové došlo k rychlému nástupu užívání kovů, zvláště bronzu do všech
oblastí lidské činnosti. Avšak zemědělství jako-by se toto netýkalo. Dál zůstávalo na úrovni
předchozího eneolitu. Kovovým zemědělským nástrojem se stal pouze srp. Oradla, jež
byla asi často používána, byla jen stále dřevěná. Tak tomu bylo v pravěku u nás. Avšak
písemné prameny uvádějí, že podle velkého nápisu z Denderaku v Egyptě, jež popisoval báji
o Osirisovi a Izidě, existoval předpis, který určoval, že ve výroční den zajetí Osirise
Busirisem
se muselo orat pole zápřahem dvou černých krav, které tahaly rádlo s měděnou radlicí
(ALMGREN, 1934; FARKAŠ, 1982, 15). Mohla by být tato zpráva důkazem o použití
- 49 kovových radlic? Asi ano. U nás bohužel nebyla taková nalezena. Nebyla bohužel nalezena
vlivem přírodních podmínek ani dřevěná oradla. Jsem proto nucen použít nálezy z jiných
oblastí, kde pod vlivem vhodného prostředí - močály a rašeliniště, byly schopny se
zachovat dřevěné předměty, mimo jiné i oradla.
Z počátku doby bronzové pochází nález dřevěného oradla z Walle v Sasku (obr. 46, 2). Jde o
nález primitivního oradla, jež bylo vyrobeno z jednoho kusu. Z části kmene, které sloužilo
jako orební těleso, vyrůstají dvě větve. Jedna z nich sloužila k uchycení do jařma, druhá větev
sloužila k ovládání oráčem. Jde o velmi primitivní oradlo plazového typu. V tomto období již
bylo zastaralé. Nález tohoto oradla publikoval v roce 1963 Jakob - Friesen.
Velice důležitý nález byl učiněn na pohřebišti Sveta Lucija (obr. 39) patřící do kultury Vače
ve Slovinsku, patřící do východohalštatského kulturního okruhu (tzv. kalenderberského). Na
této nekropoli byla nalezena bronzová situla z období halštatu, dnes uložená v muzeu
v italské Bologni (FREY, 1966, Taf. 6). Na této situle jsou vyobrazeny výjevy ze života
halštatského lidstva. Dále jejich báje a to včetně bájných zvířat. Co je však nejdůležitější pro
mnou studovaný problém? Je to velice živě zpracované vyobrazení oráče, jak jde orat či se již
vrací z pole. Na ramenu nese jednoduché plazové rádlo vyrobené pravděpodobně ze dvou
kusů dřeva. Kleč je asi začepena do dřevěného plazu. Plaz je vyostřen do úzkého hrotu a je
mírně prohnut dolů. Oráč před sebou popohání holí koně. Jde tedy o velice zdařilý
ikonografický doklad o existenci orby v halštatu. A lze se tímto také domnívat, že oradla této
doby byla pouze dřevěná bez kovových prvků.
V Polsku na hradišti doby halštatské v Biskupimi bylo nalezeno dřevěné oradlo
(KOSTRZEWSKI, 1946; HENSEL, 1956)
Ve východní Evropě se na počátku doby bronzové našly zbytky oradla v katakombovém
hrobu u osady Kachovka na Ukrajině (BEREZANSKAJA, 1975). Další podobný nález
pochází z kurganu Vysoká Mogila u Balki Vasilievskej v Záporožskej oblasti (V. I.
BIDZILIA - E. V. JAKOVENKO, 1973), (obr. 44).
Další nálezy oradel pocházejí z Dánska: z Fardal, Vebbestrup, Hvorslev, Döstrupu
(obr.24). Jeden nález pochází ze Švédska Käringsjön. Z Norska pochází nález z lokality
Uvik. Jde o nálezy dřevěných oradel pocházejících z močálů a rašelinišť. Může jít o votivní
obětiny bohům. Díky dobrému konzervačnímu prostředí se nám tyto oradla zachovala.
Nález stop orby byl doložen v lokalitě Ballermosen v Dánsku (obr. 45), kde pod mohylou
ze střední doby bronzové, byly zjištěny stopy úpravy půdy. Byly zde nalezeny paralelní
jednosměrné pásy asi 50 - 60 cm široké. S roztečí od 50 do 250 cm. S mírně vykloněným
profilem. Případ je dosti nejasný. Podle J. Pätzolda nešlo asi o pozůstatky jednotlivých brázd.
Naznačuje s určitou opatrností podobnost s tzv. orbou do záhonu, tedy technikou vyspělou a
poměrně pozdní (PÄTZOLD, 1960, 22, 223, obr. 30).
V. E. Mladší doba železná - laténská, 400 - 0 př.n.l.
Na konci doby halštatské mohlo docházet s rozvojem výrobních sil k celkovému zvýšení
výroby potravin. I když toto zvýšení nebylo nějak výrazné. Bylo tím umožněno zvýšení počtu
obyvatelstva a zesílení hustoty osídlení (knovízská kultura), jindy hromadění přebytků
ve prospěch užší řídící vrstvy. Kromě toho se zemědělská technika zdokonalila natolik, že
dovolila osídlit i kraje s méně kvalitními půdami.
Na konci halštatu však došlo k všeobecnému úpadku. Pravděpodobně vlivem
- 50 decimujících skýtských nájezdů došlo k rozvratu hradišť a tím i likvidaci velmožské vrstvy.
Chudé hroby ze závěru doby halštatské napovídají, že zvláště na Moravě i Slovensku tyto
postihl všeobecný úpadek. Také došlo k výraznému poklesu osídlení, takže se dříve
uvažovalo i o hyátu osídlení. Tento úpadek se musel projevit i v zemědělské výrobě. Je
možné, že pokles výroby potravin již neumožňoval existenci vrstev obyvatel, jež se živila
např. řemeslem. Je možné, že tato vrstva obyvatel odešla do oblastí vyspělejších
(západohalštatský okruh). Početní růst obyvatel keltské „pravlasti“ způsobil expanzi Keltů
do Čech, Moravy a jihozápadního Slovenska. Je velmi pravděpodobné, že okrajová část Čech
do výchozí oblasti Keltů patřila. Domnívám se, nepatřila-li první vlna Keltů na Moravě, jež je
reprezentována např. vznikem hradiště Černov u Ježkovic, ke Keltům žijícím na okraji
původní keltské oblasti, tj. jihozápadních Čech. Tito mohli být vytlačeni „pravými Kelty“ ze
západu. Již tito první Keltové s sebou přinesli na naše území pokročilejší zemědělskou
technologii, reprezentovanou prvními železnými zemědělskými nástroji.
Tuto nejstarší invazní vlnu připomíná depot železných předmětů z hradiska Černov, který
obsahoval kromě seker, dláta, nožů, kladiva, klíče, skob a dalších železných předmětů, také
železnou radlici (obr 48). Hradisko Černov se nachází na východním okraji Drahanské
vrchoviny na výšinné poloze v nadmořské výšce 475 m, na ostrožně nad vyústěním
Rakoveckého údolí. Je situováno mezi obcemi Račice a Ruprechtov. Nachází se však
v katastrálním území obce Ježkovice. Hradisko tvoří vnitřní část o rozloze asi 2,3 ha,
po obvodě je opevněna jedním valem, na nejlépe přístupné severní straně ještě dalšími dvěma
valy. Popisem lokality se v minulosti věnoval J Knies a I. L. Červinka. J. Knies zařadil
lokalitu do doby slovanské, I. L. Červinka ji blíže nedatoval. První známou sondáž zde
provedl J. Skutil v roce 1938, přičemž získal spolehlivý laténský a slovanský materiál. Po
druhé světové válce zde prováděl drobné sondáže E. Šimek.
Po získání laténského materiálu mylně datoval hradisko do pozdního laténu a chybně
označil Černov za oppidum. J. Meduna toto vyvrátil a správně datoval hradisko
do časně laténského období (ČIŽMÁŘ, 1990a). V souvislosti s doklady slovanského
osídlení je Černov řazen také mezi fortifikace, které snad mohly plnit funkci v 11. - 12. st.
(MĚŘÍNSKÝ, 1981, 163).
Při lesních pracích zde byly náhodně nalezeny v roce 1970 a 1973 další nálezy (JAROŠ,
1974).
V souvislosti s plánovaným archeologickým výzkumem bylo v roce 1984 provedeno
podrobné výškopisné a polohopisné zaměření lokality (BÁLEK – ČIŽMÁŘ, 1987, 34). V
roce 1987 před zahájením výzkumu bylo nalezeno detektorem kovů v centrální části hradiska
J. Šťastný množství železných předmětů, pocházejícího pravděpodobně z depotu (ČIŽMÁŘ,
1990a).
Kromě značně nesourodého materiálu zde byla nalezena železná úzká tulejovitá
radlice. Typologicky lze tuto radlici zařadit podle G. Jakobiho do typu Manching, který se
vyskytuje převážně v alpské oblasti, Čechách a na Moravě (JACOBI, 1974, 67). Podle
Motykové - Rybové se tento typ objevuje i na Slovensku. G. Jakobi soudil, že většina radlic
nalezená severně od Alp náleží do pozdního laténu (JACOBI, 1974, 70). Jeho datování však
platí pouze pro široký typ radlic ( RYBOVÁ – MOTYKOVÁ, 1983, 137). Postupně však
byly nalezeny další 2 radlice, které dokazují jejich starší datování.
Já osobně bych tuto radlici přiřadil k typu hákového oradla, tedy k typu bez plazového
oradla. Úzká tulejovitá radlice má malou čelní pracovní plochu, malý pracovní záběr. Byla
určena podle mého názoru k hlubšímu rozrývání půdy.
- 51 celý náleží
Rozbor celého depotu dokazuje, že
do období LT-A. Z dalších nálezů
kolkované
keramiky a tuhové ostrohranné situly z výzkumu v roce 1987 dokazuje, že zařazení
depotu
do LT-A bylo správné. Výzkum také doložil časně laténské osídlení centrální části
hradiska.Význam těchto nálezů spočívá především v přesném datování nejstarší radlice na
Moravě a dokládá nejstarší fázi osídlení Moravy Kelty. Z historického hlediska bylo důležité
zjištění násilného konce hradiska Černov. Z přítomnosti požárové vrstvy hradby, výskytu
depotů se dá usoudit, že zánik hradiska mohl souviset s další vlnou Keltů, jež pronikly na
území Moravy před polovinou 4. st. př.n.l. a která je charakteristická plochými pohřebišti.
Nejstarším datovaným nálezem radlice z období LT-A pochází z lokality Ledce 2.
„Na terénním hřbetu mezi Ledci a Řisuty“ v poloze Na Strání (obr. 49), východně od obce
na hranici se sousedním katastrem, zjistil dlouhodobý spolupracovník Archeologického
ústavu z 50-60 let 20. st., amatérský archeolog V. Trnka, sídliště Keltů. Na poli parcelní
číslo 672 prozkoumal V. Moucha roku 1970 polozemnici o rozměrech 4,7 x 3 m. V její
výplni nalezl mísu, keramiku s kolkovanými ornamenty, datovanou do 5. st. př.n.l. a dvě
radlic (WALDHAUSER, 2001). Podle M. Beranové jde o nejstarší datované radlice na území
Čech ( BERANOVÁ, 1980,128).
Do poloviny 3. st. př.n.l. je také datována úzká železná radlice s laloky, vytvářející
tulejku z Hostomic u Bíliny(obr. 50), (BUDÍNSKÝ, 1971).
Z Mšeckých Žehrovic I pochází z povrchového sběru nález úzké železné radlice laténského
typu (VENCLOVÁ, 1998a). Je datována podle zdejšího osídlení, jež můžeme zařadit do
období LT C2 - D1. Tento typ radlice se používal již od starší doby laténské, i když většina
známých příkladů náleží mladší části doby laténské (RYBOVÁ - MOTYKOVÁ 1983, 133138; BERANOVÁ, 1980, 74)
Také z povrchových nálezů pochází nástroj, který se může interpretovat jako keltská
radlice, jež byl nalezen v lokalitě Mšecké Žehrovice II (obr. 51), kde je osídlení datováno do
období LT C1-C1/C2. Jde o úzký a velmi dlouhý nástroj s nedovřenou tulejí a plochým
řapem. Podobné dlouhé tvary jsou z laténského prostředí známy (JACOBI, 1974, 67).
Z Lipan 2, lokality ve středních Čechách byla nalezena za nejasných okolností železná
radlice, společně s několika dalšími železnými předměty. Jde o radlici bez tuleje, se
zakončením trojúhelníkového tvaru (obr. 52).
Pochází z laténského sídliště z období 3 - 1 st. př.n.l. Uloženo v Národním muzeu.
Nález radlice ze středolaténského objektu pochází z Dobříčan (RYBOVÁ-MOTYKOVÁ,
1983, 137).
Jiný typ radlice, nežli je úzká tulejovitá radlice se u nás začala používat v 1 st. př.n.l.
Jde o široký typ radlice s laloky v týle. Tato radlice byla součástí modernějšího plazového
pluhu. Zobecněly v zemědělství v pozdější době v římských provinciích. V raném
středověku se používaly po celé Evropě. Jejich konstrukční výhodou byl větší pracovní
záběr. Hloubka orby mohla být podle mého odhadu maximálně 15 cm.
Společně s tímto typem radlice se v orací soustavě používalo nožové krojidlo. Jeho
funkcí bylo odříznout pruh nezorané půdy, kterou následně radlice rozruší. Krojidlo tedy
usnadňovalo a zkvalitňovalo orbu.
Dalším železným nástrojem, jež se používal v době laténské, byla otka nasazená na
dlouhé dřevěné tyči. Sloužila k čištění nalepené hlíny na radlici i k pohánění tažných
dobytčat.
U nás byla taková nalezena v hromadném depotu v Kolíně. Jde o malý, vějířovitě rozšířený
nástroj s delší tulejkou (PLEINER, 1978, 636).
Radlice a otka byla součástí depotu železných předmětů, který byl nalezen v roce 1936 (obr.
- 52 53) za neznámých okolností v lokalitě Kolín 11. Na levém břehu Labe na západní straně
kolínského katastru, kde objevu došlo, se našlo na 83 výhradně železných
předmětů
o hmotnosti téměř 15 kg. Na místě budoucí továrny na chemická hnojiva, stojící
spíše
na západním okraji intravilánu města, se nalezly početné sekery, nože, srp, kosa, radlice,
ovčácké nůžky, klíč, průbojník, majzlík, kladivo, výhňová lopatka, kování, součástky vozu,
řetěz. Kolínský depot je jedním z nejdůležitějším a nejucelenějším depotem u nás.
Zemědělské a řemeslnické nástroje mohly být votivním darem uloženým do bažiny
nebo na břehu řeky Labe. Ukrytí možná odráží období po roce 50 př.n.l, které bylo
poznamenáno možnou germánskou invazí (RYBOVÁ – MOTYKOVÁ, 1983, 96-174;
WALDHAUSER, 2001).
Další významný nález železných předmětů pochází z 90-tých let 20. st z lokality Stradonice
4. Ve svahu severovýchodně pod akropolí, vně hradby oppida, došlo prostřednictvím
detektoru kovů k nálezu dvanácti celých a více zlomků železných předmětů. Byla nalezena
kosa, sekyra, radlice a krojidlo o celkové hmotnosti 5,5 kg. Dále několik zlatých mincí,
jež však unikly do zahraničí (obr. 54). Depot je datován do 1. st. př.n.l (WALDHAUSER,
2001). Radlice širokého tvaru má délku 25 cm, šířku 13,2 cm. Hmotnost je 1,4 kg. Nožové
krojidlo je poměrně dlouhé 63 cm šířka max.5 cm. Profil násady je 25 x 45 mm. Hmotnost je
2,4 kg. Krojidlo je analogické k nálezu z Moravy na lokalitě Provodov (WALDHAUSER,
1995, 420)
Radlice z tohoto depotu je shodného typu jako radlice nalezená v Kolíně. Typově je to
široká radlice s laloky v týle. Krojidlo je nožové. Budoucí nález tohoto krojidla se
v minulosti předpokládal.
Malá radlice datovaná do období mladšího a pozdního laténu byla nalezena také v lokalitě
Nový Bydžov (ŠACH, 1961; BERANOVÁ, 1968). Radlice je tulejovitého tvaru, kterou lze
do tohoto období zařadit (obr. 116, 4).
Na laténské sídlišti společně s keramikou byla nalezena na lokalitě Lounky v okrese
Roudnice nad Labem radlice „stradonického rázu“. Zmiňuje se o ní J. L. Píč (PÍČ, 1904, 344345; ČERNOHORSKÝ, 1957, 522).
V období pozdního laténu se na Moravě archeologických nálezů zemědělského nářadí mnoho
nenašlo. Z Brníčka je nález radlice ze stupně LT C (MEDUNA, 1980, 130).
Na pozdně laténském sídlišti ve Strachotíně (obr. 55) při výzkumu M. Čižmáře byl
v objektu č. 6, kterým byla obdélníková chata s výklenkem a kůlovou jámou, zde byl nalezen
železný tulejovitý nástroj o délce 5,6 cm.
Podle M. Čižmáře jde o železnou součást laténského háku jaký viděl v analogii na západních
oppidech (JACOBI, 1974,72). Další analogický předmět tohoto typu byl objeven J. Medunou
na Starém Hradisku (MEDUNA, 1970b, 66). Funkci tohoto nálezu však J. Meduna podle M.
Čižmáře nerozpoznal. Datace tohoto nálezu je dána podle nálezů doprovodné keramiky na
tomto sídlišti. Je dána do stupňů LT C1, LTC2, LT D. Sídliště se nacházelo na levém břehu
řeky Dyje asi 1 km východně od obce na mírném štěrkovém návrší(170 m. n.m.) první
výzkum zde provedl již v roce 1956 I. Peškař, v následujícím roce zkoumal další objekt J.
Meduna (1958; 1980a; 1980b, 280). V letech 1976-1977 zachránil L. Ludikovský zbytky
dalších tří objektů. V souvislosti s výstavbou vodního díla Nové Mlýny zde byly provedena
záchranná akce (RAKOVSKÝ, 1980; ČIŽMÁŘ-GEISLER-HIMMELOVÁ-RAKOVSKÝ,
1982). Na souvisle odkryté ploše o rozměrech asi 250 x 20-45 m bylo mimo jiné
prozkoumáno 10 sídlištních objektů, části dalších byly odkryty při postupující těžbě v místní
štěrkovně. Celkem pochází z lokality 23 objektů, které představují jeden z největších
sídlištních souborů na Moravě (ČIŽMÁŘ, 1987).
- 53 Z výzkumu laténského sídliště v Bořitově pochází zlomek radlice (ČIŽMÁŘ, 1990a).
Sídliště se rozkládalo na ploše 1,5 ha a pocházelo z pozdního období laténu. Výzkum se týkal
patnácti zahloubených pravoúhlých chat. Byla zde dokázána existence hutní výroby. Dále se
získalo velké množství semen kulturních rostlin.
Další dva nálezy radlic na Moravě souvisí s existencí púchovské kultury. Její vznik
pochází z původního halštatského prostředí. Na Moravě se tato kultura rozkládala v
hornaté oblasti západní Moravy - Beskyd, Vizovické vrchoviny. Počátek kultury je dán
jejím proniknutím ze Slovenska v období LT C2 - D1. Nálezy materiální kultury jsou
známy z nálezů z hradišť. Tyto se nacházely v hornatých oblastech i na vysokých ostrých
kopcích malé plochy. Známá jsou hradiště Jičina-Požaha, Štramberk-Kotouč, Všemina,
Provodov. Na těchto hradištích jsou známy nálezy depotů železných předmětů, jejich součástí
jsou i zemědělské nástroje. Etnicky lze snad spojit její existenci s keltským kmenem Kotinů.
Zánik púchovských hradišť můžeme z nálezů požárových vrstev datovat na konci stupně LT
D2. Požárové vrstvy a existence depotů dokládají násilný konec púchovských hradišť.
Na hradišti Všemina, jež se dosud považovalo za středověké, se získalo 18 železných
pozdně laténských předmětů, mimo jiné výhňová lopatka, kladivo, sekera, radlice a kosa. Na
této nevelké lokalitě o rozloze asi 0,3 ha přinesl archeologický výzkum doklady osídlení i
opevnění pouze z období púchovské kultury (PDM 1993, 423). Nalezená radlice je dlouhého,
úzkého typu s tulejí, která byla součástí hákového oradla (obr. 56)
Z oblasti Vizovické vrchoviny je známé i malé hradisko u Provodova, kde bylo kromě
zlomků keramiky pomocí detektoru kovů nalezeno 67 pozdně laténských předmětů.
Mezi nalezené předměty patří také radlice, krojidlo (obr. 57), kosy, sekery, kladiva, sekáče,
nůžky, klíče. Krojidlo je nožového typu obr. (PDM 1993, 423).
Dosud nepublikované nálezy úzkých radlic se dvěmi tulejemi pochází z moravských lokalit
Buchlovice, Němčice a Loučka (PIETA, 2008, 215).
Z oblasti Tyrolska, z lokality Flies (obr. 82) byla nalezena v roce 2002 laténská radlice
(PÖLL, 2003). Jde o úzkou radlici s tulejí protáhlého tvaru.
Z dolního Rakouska z výšinného sídliště Braunsberg u Hainburgu a.d. Donau pochází
množství nálezů z laténského období (obr. 74, 4). Byla zde nalezena mimo jiné předměty také
úzká dvou tulejovitá radlice (PIETA, 2008, 215, obr. 101).
V roce 1977 byly publikovány nálezy 13 radlic z laténského oppida Heidetränk v pohoří
Taunus (MÜLLER-KARPE, 1977). Jde o různé typy radlic (obr. 80) od úzké radlice s laloky
ve špici a tulejí, až po širokou radlici lopatovitou.
Podle Müllera-Karpeho jde o typ „Manching“ (obr. 83), dále o typy jihoněmecko-alpské. Do
doby římské se udržely pouze radlice širokého lopatovitého typu s laloky, jež byly používány
také v římském zemědělství.
Z Manchingu III keltského oppida byla při výzkumu v letech 1962 - 1963 nalezena radlice
(obr. 83) úzkého, dlouhého tvaru s tulejí s raménky ve špici (GENSEN, 1965). Analogická
radlice byla nalezena též v Plaveckém Podhradí (PAULÍK, 1976).
Z lokality Heidelberg na laténském oppidu ležící v severním Bavorsku na řece Neckar
pochází sklad železných předmětů včetně železné radlice (obr. 81). Oppidum se rozkládalo
na ploše 52 ha. Datování nálezu je do HA D3-LT B (RIECKHOFF-BIEL, 2001, 358-361).
Nejvýchodnější oppidum v předválečné ČSR leželo nedaleko Mukačeva. Jde o
oppidum
Gališ-Lovačka (BRAJČEVSKIJ, 1952, 25). Oppidum má rozlohu přibližně 15 ha (obr. 88).
První výzkumy zde prováděl již po polovině 19 století Lehoczsky. V šedesátých a
sedmdesátých letech Bidzilija. Kromě jiných bohatých nálezů zde bylo objeveno značné
- 54 množství železných radlic, celkem 32 kusů (BIBIKOV,1975). Podle (obr. 84; 85; 86) jde
většinou o úzké tulejovité radlice charakteristické pro období laténu (HUNYADY, 1942, obr.
23:5,6; BUDINSKÝ-KRIČKA, 1963, 222). Nálezy jsou datovány do období 3. – 1. století
př.n.l. (BIBIKOV, 1975).
Další nález radlice z téže oblasti dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny pochází z depotu u
obce Kljačanovo (obr. 87) (SOVA-GMITROV, 1958, 131; BIBIKOV,1975). Nález
z Kljačanova byl objeven nedaleko keltského oppida Gališ-Lovačka, na protáhlé hřbetu
táhnoucí se západně od tohoto oppida, který má název Obočie (155 m n.m.) Na mapě
starověké Dácie od Claudia Ptolemaia je oblast Podkarpatské Rusi spojována s osídlením
keltského kmene „Kostoboků“ a dále s kmenem Kotinů. Uvedené osídlení keltskými kmeny
v oblasti dokládá udržení názvu oppida „Gališovka“ jako vzpomínka na pobyt Keltů (SOVAGMITROV, 1958, 131). S osídlením keltskými kmeny je též spojován rozvoj železné
metalurgie na Podkarpatské Rusi. V oblasti bylo exploatováno několik nalezišť limonitu
v okolí měst Užhorod a Mukačevo. Celá oblast je obklopena souvislým věncem sopečného
pohoří, v nich jsou ložiska rud časté. V oblasti se nachází více jak 20 lokalit s keltským
osídlením, z nich nejvýznamnější je již vzpomínané oppidum (SOVA-GMITROV, 1958,
132). Nález depotu z Kljačanova byl objeven nahodile při zakládání vinic. Nálezy zde
nalézané sbíral již na počátku 20. století F. Lehoczky, známý zakladatel archeologie na
Podkarpatské Rusi. Podařilo se mu shromáždit poměrně velkou sbírku artefaktů, která byla
uložena v muzeu města Mukačevo. V současnosti je sbírka umístěna v městském muzeu
v Užhorodě.
Památky nalezené v oblasti mají analogii z nálezy pozdnělaténského období na Slovensku a
stradonické kultury v Čechách (JANKOVIČ, 1931, 33). Nález z Kljačanova byl objeven
v roce 1954 při zakládání vinice při provádění tzv. rigolování, což je velmi hluboká orba až
do hloubky 1 m. Nález železných předmětů byl uložen v hloubce 75 cm. Depot obsahoval 7
nástrojů. 3 sekery, průbojník, břitva, dláto, radlice a nůž. Radlice je úzkého typu s tulejí o
délce 29 cm a hmotnosti 0,7 kg (SOVA-GMITROV, 1958, 132).
Další nálezy na Slovensku jsou spojovány s existencí púchovské kultury. Této kultuře se
věnuje Karol Pieta. Púchovská kultura navazuje na tradice pozdního halštatu. Název je
odvozen od eponymní lokality Skalka u Púchova (BENINGER, 1937). Tato kultura byla
rozložena od západní Moravy, přes Oravu, Liptov, Spiš až po Prešov. Dále do Malopolska
a horní Slezsko. Na jihu k horním tokům Váhu, Hronu a Nitry. Vyrostla na bázi pozdní
lužické kultury, s pozdějšími vlivy Keltů, Dáků a Germánů. Na hradištích byly zjištěny
požárové vrstvy z vícero období s následnými obnovami. Dále bylo nalezeno množství
depotů, mezi nimiž se nalézaly i zemědělské nástroje.
Na tuto kulturu pravděpodobně ve starší době římské mířily germánské útoky. V mladší době
římské se celý areál zmenšil a na konci 2. st. n.l. dochází k zániku hradišť. Tento zánik je
spojován s tažením Marka Aurelia, která bylo odplatou za nedodržení slibu boje proti
Germánům v Markomanských válkách (PODBORSKÝ, 1999, 228).
Na hradištích a okolí bylo nalezeno množství depotů železných, i depoty
mincovní.
Do 2. st. př.n.l. bych zařadil nálezy radlic (obr. 63) č. 5,6 z lokality Púchov (BENINGER,
1937, 91) a č. 7. z Liptovské Mary (PIETA, 1982). Jde o kratší radlice, úzkého tvaru s tulejí.
Typologicky bych tyto nálezy dal do roviny s nálezem radlice z Hostomic. Nález radlic č. 1.
z Púchova a č. 2. z Liptovské Mary tvoří úzká radlice s tulejí. Radlice z Púchova má malé
laloky ve špici radlice, což byla úprava na pevnější uchycení k dřevěnému háku. Tyto bych
zařadil do 1. st. př. n.l. O radlici z Púchova se zmiňuje již ve třicátých letech 20. století E.
Beninger (BENINGER, 1937; 91, obr. 163) K. Černohorský tuto radlici zařadil do prvých
- 55 stoletích n.l. (ČERNOHORSKÝ, 1957, 522). Do starší doby římské bych zařadil radlici ze
Spišských Tomášovců č. 3. Typologicky jde o veslovitou radlici, jež se v Evropě vyskytuje
od zlomu letopočtu (BERANOVÁ, 1968, 521). Dalším zajímavým nálezem je nožové
krojidlo z Mestečka č. 8. Z téže lokality pochází nález motyky č. 4. Nálezů radlic z areálu
púchovské k. je pochopitelně více, ale jen část jich byla publikována. Některé nálezy byly
zničeny detektoráři, pro něž jsou železné předměty téměř bezcenné.
V roce 1996 bylo objeveno naleziště Folkušová (okr. Martin). Hradisko púchovské kultury
na Červenom grúni (964 m) u Folkušové (obr. 70) bylo objeveno náhodně a vzápětí se stalo
objektem soukromých hledačů „pokladů“. Naštěstí se podařilo nálezy depotů zajistit a
zdokumentovat. Lokalita poskytla velké množství materiálu od střední doby laténské až po
začátek doby římské. Na hradišti bylo nalezeny doklady kovářství, železářství, výroby šperků
a ražby mincí. Depot mincí velkobystereckého typu obsahoval 80 kusů (PIETA, 2008, 194).
Z uvedené lokality pocházejí dvě radlice úzkého typu s jednou tulejí charakteristické pro
radlice púchovské kultury.
Z lokality Liptovská Mara (Liptovská Sielnica-Liptovská Mara), okr. Liptovský Mikuláš
pochází velké množství materiálu a množství depotů (obr.72, A). Lokalita byla zkoumaná
delší období. Na hradisku Liptovská Mara I byl ve vrstvě objevený hromadný nález železných
nástrojů a ve spáleném domě z počátku doby římské drobné bronzové ozdoby. Hradiště bylo
několikrát přestavováno a znovu opevňováno. Hradisko bylo zničené požárem (PIETA, 2008,
194).
Mezi laténské nálezy z jihozápadního Slovenska bych zařadil hromadný nález železných
předmětů z keltského hradiště Pohanská v Plaveckém Podhradí ( obr. 58).
Jde o početný nález, v němž byla zastoupeny tyto předměty: výhňová lopatka, sekery, meč,
dláto, radlice (PAULÍK, 1976). Radlice je úzká, dlouhého tvaru s tulejí, ve špici s laloky.
Datoval bych tento nález do pozdního laténu LT C2-D1.Tento starší nález má však z novější
doby další pokračování (obr. 59, A; 60) v počtu 11 depotů (PIETA, 2008, 194). Osídlení
tohoto oppida je doložené množstvím nálezů ze středolaténského stupně C2 a zánikový
horizont na počátku stupně D1. Podle početných nálezů byla těžištěm výroby na oppidu
kovářská výroba. Doklady obchodních styků a luxusní předměty chybějí, také nálezy zbraní
jsou řídké. Stopy násilného zániku nebyly spolehlivě zdokumentované ačkoliv se o spálených
horizontech zmiňuje J. Paulík (1976) (PIETA, 2008, 194). Celkem bylo nalezeno 11 depotů
v této lokalitě. K. Pieta předpokládá celkový počet hromadných skladů na 12-13. Depot č. 1.
pochází z výzkumu J. Paulíka. Jeho součástí byla úzká železná radlice se dvěmi tulejemi (obr.
58). Depot č. 4. byl objeven v roce 1989 amatérskými hledači, ale pracovníkům SNM se
podařilo místo nálezu lokalizovat a soubor získat.
Následně zde byla uskutečněna sondáž (TOMČÍKOVÁ-PAULÍK, 2004; PAULÍKTOMČÍKOVÁ, 2005). Bylo nalezeno celkem 34 kusů předmětů převážně zemědělského
nářadí kosy, radlice sekery (PIETA, 2008, 198). Depot č. 6 byl nalezen v roce 2001 v tělese
vnitřní strany severního valu se podařilo objevit a zdokumentovat dosud největší hromadný
nález s více jako 100 předmětmi. Depot č. 6 byl uložený na hromadě a zakryt velkými
plochými kameny. Největší část depotu tvoří zemědělské a řemeslnické nářadí a nástroje
(PIETA, 2008, 198). Depot č. 8 byl objevený v roce 2003. Údajně se našel na vnějším vale.
Tvořilo ho celkem 26 předmětů, které skončily v neznámé soukromé sbírce. Součástí depotu
byly dvě široké a dvě úzké radlice, jedno krojidlo a další předměty. Dvě radlice byly
poskytnuty ke zdokumentování (PIETA, 2008, 198). Depot č. 11 byl objeven v roce 2007
v obvodovém valu v jižní straně hradiska nedaleko zřícenin kláštera amatérskými hledači
hromadný nález složený celkem z 33 předmětů. Součástí tohoto depotu mimo jiné byly
4
- 56 široké a 4 úzké radlice, 2 krojidla a další předměty (PIETA, 2008, 198). Depot č. 12 byl
nalezen v září 2007 na neznámém místě nebo v těsné blízkosti opevnění soukromými hledači.
Nález obsahoval kromě seker kos, uzdění a jiných předmětů i jedna široká radlice.
V posledních deseti letech se dostaly do soukromého držení, archeologického ústavu SAV a
SNM Bratislava větší množství železných předmětů z oppida Pohanská, které pocházejí
z těchto depotů či dalších hromadných nálezů. jejich součástí jsou i zemědělské nástroje
(PIETA, 2008, 203).
Na málo známém hradisku púchovské kultury Poniky-Ponická Huta (okr. Zvolen)
s osídlením z konce doby bronzové (obr. 72, B), doby laténské a stěhování národů byl v době
výzkumu v roku 2006 objeven depot železných předmětů, jež byl uložen v nevelké hloubce
40 cm. Obsahoval dvě radlice, kosu, tři sekery a velký nůž (sekáč). Předměty byly uložené
těsně na sebe. Datace depotu je určena do počátku střední doby laténské, díky noži typu
Dürrnberg. To tohoto horizontu jsou na lokalitě zařazeny i další významné nálezy typu
kovářských předmětů (PIETA, 2008, 203).
Na keltském oppidu Malovecké (303 m) v katastru obce Trenčianské Bohuslavice (okr.
Nové Město nad Váhom) se v roce 1998 v severní části (obr. 67) vnitřního prstence opevnění
nalezl depot mincí. Kromě několika dalších depotů zde při sondážních pracích K. Piety v roce
2003 byl nalezen hromadný nález železných předmětů včetně radlice úzkého typu (PIETA,
2008, 204).
Roku 1985 se podařilo objevit depot keltských mincí na hradisku púchovské kultury Trniny
v katastru obce Dolný Kubín-Veľký Bysterec (obr. 68, 4) Šlo v pořadí o druhý depot mincí
v této lokalitě. První se podařil objevit již v roce 1879. V rámci tohoto objevu v roce 1985 se
podařilo při povrchovém průzkumu lokality nalézt řadu železných předmětů včetně fragmentu
železné radlice. Vrch Trniny (793 m n. m.) leží asi 2,8 km na severo-severozápad od centra
okresního města Dolný Kubín. Je to výrazný kopec v předhoří Kubínské hole. Hradisko
Trniny je jednou z nejstarších známých lokalit na Slovensku. Již v průběhu první pol. 19.
století zde prováděl průzkum Michal Kubínyi a z jeho vykopávek pochází první nálezy
keltských mincí. V roce 1879 zde objevil Mikuláš Kubínyi známý nález zlatých a stříbrných
mincí. Díky nalezenému pokladu pokračovalo ve výkopech další množství místních badatelů
a nadšenců. V letech 1957-1958 tu provedl zjišťovací průzkum P. Čaplovič (ČAPLOVIČ,
1960, 183-216). Sondami potvrdil osídlení lokality ze starší až pozdní doby laténské. V roce
1985 byla lokalita prozkoumána pomocí detektoru kovů badateli K. Pietou, P. Čaplovičem, J.
Tirákem a Z. Tomem. Na svahu poblíž nalezeného depotu mincí byl při dalším prověřování
nalezen hrot železné radlice.
Tento typ radlice je analogický nalezu radlice z lokality Plavecké Podhradie zařazené do
konce střední doby laténské a z pozdní doby laténské (PIETA, 1982, s. 82, 83; RYBOVÁMOTYKOVÁ, 1983, s. 137, 138). Radlice z tohoto nálezu je řazena k typu úzké radlice se
dvěmi tulejemi. radlice pocházející z pozdějšího období počáteční doby římské se
typologicky odlišují rozšířeným hrotem (PIETA, 1986, 388).
Další oblastí osídlení púchovskou kulturou je oblast Súľovských vrchů ležící nedaleko města
Povážská Bystrica (obr. 78; 79). Na jednom poměrně izolovaném výběžku v katastru
Považská Teplá je položeno polykulturní hradisko Malý Manín. Jde o hradisko s doloženým
osídlením již z doby lužické kultury. Hradisko púchovské kultury nerozkládalo na několika
nádvořích, chráněných skalním hřebenem a uměle nasypaným valem. Hradisko má podle
archeologických nálezů zde nalezených pomocí detektoru dokládají i osídlení ve středověku,
tj. asi do 9. století. Osídlení púchovskou kulturou je doloženo nálezem úzké radlice se dvěmi
- 57 tulejemi, dále nůžkami. Nálezy jsou datovány do pozdní doby laténské, případně na počátek
doby římské (VELIAČIK, 2004, 66-69).
V podhradí středověkého hradu Likavka (okres Liptovský Mikuláš) v poloze Predný lán se
nachází sídliště púchovské kultury (obr. 76). Na púchovské osídlení hradní lokality se přišlo
při výzkumu hradu prováděném v letech 1975-1977. Kromě běžného materiálu zde byl
objeven depot stříbrných mincí velkobystereckého typu. Orbou porušené sídliště bylo nálezy
známé již z dřívější doby. Sběry materiálu zde byly prováděny již v minulosti (BENINGER,
1937; PIETA, 1982, 220). V roce 1987 zde byl proveden krátký zjišťovací průzkum
(MÚDRY, 1988, 91-92). Průzkum potvrdil výrazné osídlení púchovskou kulturou, dále byly
zjištěny stopy černé metalurgie. Osídlení bylo v několika fázích. Prokázán byl počátek
osídlení již v předpúchovském horizontu ve střední době laténské. Dále nálezy z počátku
doby římské i z koncové fáze starší doby římské. Na uvedené lokalitě byl z důvodu budoucí
výstavby dálnice proveden letecký průzkum společně s následným sběrem materiálu pomocí
detektoru kovů. Kromě početného zastoupení keramiky byl zajištěn také početný kovový
nálezový sortiment zařazený do stupně B1b příznačný pro púchovské sídliště (PIETA, 1997,
146-147). Nalezená radlice z této lokality je velice úzkého tvaru. Podle K. Piety má však
analogie i z dalších nalezišť púchovské kultury (PIETA, 1992).
V roce 1977 v měsících červenec-srpen byl proveden výzkum na púchovské sídlišti Skalky
v Rajeckých Tepliciach (okres Žilina).
Lokalita se nachází na výšinné terase, která má orientaci V-Z. Povrch hradiště je značně
členitý (obr. 77) je tvořen vápencovými balvany, stěnami, malými jeskyněmi. Osídlení se
soustřeďovalo uprostřed těchto útvarů. V roce 1968 zde byla nalezena bronzová norická
spona. Následně zde byla černými výkopy amatérů narušena kulturní vrstva do hloubky 100150 cm na ploše asi 16 m2. Výzkum byl proveden z důvodů zabránění dalšímu ničení této
vrstvy. Značný počet nálezů radlic, seker a přeslenů se soustřeďovalo do hloubky od 80 do
150 cm. Veškeré nálezy keramiky a kovových předmětů lze zařadit do období konce 1. století
př. n. l. až do prvních desetiletí 1. století n. l. Veškeré nálezy mají analogii s nálezy dalších
okolních lokalit púchovské kultury jako je Divinka, Veľký vrch, Púchov, poloha Skalka,
Dolné Kočkovce (MORAVČÍK, 1978, 163-164). Radlice č. 1 je dlouhého úzkého tvaru,
s jednou tulejí,je poněkud atypická. Radlice č. 4. je radlice typická pro starší období
púchovské kultury.
Radlice se dvěmi tulejemi (obr. 68) pochází z lokalit Abrahám, Dolná Súča, PlevníkDrienové, Veľký Kolačín (PIETA, 2008, obr. 105.A).
Jednoduché úzké radlice púchovské kultury (obr. 69.) byly nalezeny v lokalitách Hrochoť,
Šášovské Podhradie (PIETA, 2008, obr. 103).
Zachoval se též v západní Evropě tvar keltské plužiny. Již z dřívějšího období má čtvercový
tvar, malé plochy a viditelně ohraničené. Ze zachovalých plužin je známo, že se oralo
křížem. Známé jsou letecké fotografie keltských polí v Irsku a v Anglii. U nás se taková
dosud nenalezla. Laténské zemědělství vycházelo z halštatských tradic. S rozvojem
keltského hutnictví železa došlo k rozšiřování železných nástrojů do všech oblastí tehdejší
společnosti.
Železné nástroje, které se začaly používat v zemědělství, napomohly k lepšímu využívání
lidských a zvířecích sil k výrobě potravin. I přes nepříznivé klima se dostalo keltské
zemědělství na solidní úroveň. Na tuto úroveň následní obyvatelé - Germáni nedokázali
navázat. S koncem keltského etnika a púchovským lidem na dlouhou dobu mizí znalost
železných radlic oradel. Tradice keltského zemědělství však pokračovala v následné době
římské v západní Evropě. Část keltského obyvatelstva také přežívala v 1/2 1. st. n.l. v
- 58 Panonii, kde se rychle romanizovali. Jak dalece v této oblasti udrželi tuto tradici mi není
známo.
Z pozdního období laténu kolem poloviny 1. století př. n. l. jsou známy nálezy z pozdně
laténského oppida Bratislava. Pozdnělaténské oppidum v historickém jádře města a na
Náměstí Slobody. Oppidum bylo obehnáno dvěmi příkopy v poloze Rudnayovo náměstí.
Mělo rozlohu celkem 51,72 ha. V roce 1977 při výzkumu na Rudnyově náměstí 3 byla učiněn
unikátní nález železného nožového krojidla (obr. 61). Toto dokládá kulturní styky s antickým
a východoevropským prostředím. Je konkrétním dokladem pokročilé konstrukce pluhu
v pozdní době laténské (ŠTEFANOVIČOVÁ, 1993). Zánik bratislavského oppida je datován
do období 55-44 př. n.l. Na mnohých místech oppida bylo možné dokumentovat stopy
násilného zániku včetně nálezů lidských pozůstatků (PIETA, 2008, 193). Souvisí s bójskodáckou válkou. V této válce byli Bójové poraženi dáckým králem Burebistou. Ke smrti krále
Burebisty došlo okolo roku 44 př. n.l. a válka byly vedena za jeho života. O této válce se
zmiňuje Strabón Geografia (V II, 292) a hovoří o „bójské poušti“. Tak drtivé to asi bylo
vítězství. V nálezech jsou nalézány též střepy dácké keramiky. T. Štefanovičová je domnívá,
že nejde o přímou okupaci, ale o již o předválečnou infiltraci dáckých obyvatel do oppida.
Celkem bylo na území nalezeno 8 depotů, včetně jednoho na hradním návrší, které bylo
původně akropolí keltské sídlištní aglomerace. Jeho obsah tvořily norické mince (PIETA,
2008, 193).
Další pozdně laténskou lokalitou s nálezy zemědělských nástrojů na území Bratislavy je
Děvín (obr. 62). Tato polykulturní lokalita měla dlouhé osídlení od pravěku do středověku.
Děvín zaujímá strategickou polohu při ústí řeky Moravy do Dunaje. Pozdnělaténské osídlení
zabíralo celou plochu dnešního hradu. Ve středověku však byly laténské vrstvy dosti
zničeny.
Po zániku bratislavského oppida v letech 55-44 př.n.l. převzal Děvín některé jeho funkce.
Lokalita Děvín nebyla oppidem v pravém slova smyslu, ale šlo pouze o opevněnou osadu. Pro
obyvatele osady byla důležitá řemeslná výroba, která je průvodním znakem většiny velkých
keltských sídlišť na konci laténského období. Podle archeologických výzkumů nedosahovala
variability a rozsahu řemeslnické práce západně ležících oppid asi soudobých lokalit
púchovské kultury. Prvořadým odvětvím řemesel na Děvíně bylo kovářství. Násilný zánik
osady proběhl v letech 40-20 př.n.l. s následnými nálezy v ruce robených nádob
(ŠTEFANOVIČOVÁ, 1993). Některé stavby v osadě vykazovaly stopy požáru včetně
inventáře a také vícero pohozených lidských koster (PIETA, 2008, 193). Zánik tedy souvisí
s předpokládanou invazí germánských Kvádů a pozdějším vznikem tzv. Vaniova království.
Co se týče nalezené radlice na Děvíně, jde o úzkou radlici se dvěma tulejemi, úzkého tvaru
typickou pro laténské období.
Tato radlice má analogie k dalším nálezům zvláště z nálezů depotů púchovské kultury, ale i
ze západních oblastí viz. analogický nález radlice z oppida Heidetränk (MÜLLER-KARPE,
1977, obr. 9).
Celodřevěné oradlo se dvěmi rydlami se podařilo najít ve slatinných středolaténských
vrstvách na sídlišti Liptovská Mara II.
Oradlo bylo zhotoveno z odolného dřeva limby (PIETA, 2000a, Abb. 6:2). Dřevěná oradla
byla zajisté též používána vedle oradel se železnými radlicemi (PIETA, 2008, 214).
Do období 7. – 3. století př. n. l. jsou zařazeny nálezy skythských nožových krojidel (obr.
47). Pocházejí z různých nalezišť ve východní Evropě. Oblast osídlení Skýthy byla už ve
starověku popsána historiografem Hérodotem. Z lokality Brovarki z výzkumu N. J.
Brandenbuga bylo
z mohyly č. 503 získáno krojidlo. Z lokality Aksjutincy ze starší mohyly zkoumané D. J.
Samokvasovem a novější výzkum v téže lokalitě z mohyly 469 kopané N. E. Brandenburgem.
- 59 Lokalita Blažki, s mohylou č. 11 kopaná badatelem V. A. Gorodcovem. Častyje Kurgany,
mohyla č. 11 z výzkumu P.D. Liberova. Volkovcy, mohyla č. 1 z výzkumu S. A. Mazarakiho
(ŠRAMKO, 1961, obr. 10; 1973, 150; KUDLÁČEK, 1965, 113). B. A. Šramko pokládá tyto
krojidla za součást primitivního dřevěného pluhu. Jejich tvar je podle něho poněkud odlišný
od krojidel doby laténské. Dále soudí, že jde o jedny z nejstarších krojidel. Technika orného
zemědělství v pozdější době musela nepochybně navázat na skýtské období. Tyto krojidla
spojuje s se Skythy – oráči, které zná Hérodot ve své Skýthie. Též tyto nálezy pokládá za
nejstarší slovanské nálezy (KUDLÁČEK, 1965, 113).
Z germánského prostředí v okolí Severního moře jsou známy stopy orby datované do
přelomu letopočtu (MÜLLER-WILDE, 1965; JANKUHN, 1969; van der POEL, 1961;
NIELSEN, 1970; HAARNAGEL, 1961; BERANOVÁ, 1980, 106, obr. 9).
V. E. 1. Význam nálezů oradel z doby laténské
V období laténu došlo k poměrně masivnímu nástupu používání železných zemědělských
nástrojů. Oproti předcházejícímu období halštatskému je tento posun v kvalitativní úrovni
zemědělství až zarážející. Výrobky z velice silně se rozvíjející železné metalurgie si našly
cestu i do zemědělství. V oblasti střední Evropy je tedy již známo poměrně velké množství
železných radlic a krojidel připisovaných keltskému obyvatelstvu. Z moravských nálezů je
důležitým nálezem depot z lokality Černov zařazený do nejstaršího období laténu (ČIŽMÁŘ,
1990a). Z Čech pochází nález radlic z lokality Ledce 2 (WALDHAUSER, 2001) datovaný
do časného laténu (BERANOVÁ, 1980, 128). Dalším důležitým nálezem z Čech je depot
z Kolína 11, který je o hmotnosti 15 kg největším laténským depotem železných nástrojů
(RYBOVÁ-MOTYKOVÁ,1983, 96-174; WALDHAUSER, 2001). Metodou použití
detektoru kovů byl nalezen depot v lokalitě Stradonice 4 (WALDHAUSER, 1995, 420;
2001). Početné nálezy pocházejí z teritoria púchovské kultury. Z eponymní lokality Púchov
(BENINGER, 1937, 91). Rozsáhlým výzkumem velkého hradiska Liptovská Mara (PIETA,
2008, 194). Na moravských nalezištích PK Provodov a Všemina (PDM, 423). Důležitým
nálezem jsou depoty zemědělských nástrojů z nejvýchodnějšího oppida Gališ-Lovačka
(BRAJČEVSKIJ, 1952, 25). Ze zánikové fáze laténské kultury pochází nálezy z lokalit
Bratislava (ŠTEFANOVIČOVÁ, 1993) a Děvín (ŠTEFANOVIČOVÁ, 1993, PIETA, 2008,
193).
Tradice laténského zemědělství se co do tvaru používaných nástrojů udržela až do
středověku. Počtem nálezů se vyrovnala i pozdějším obdobím. Z toho můžeme usuzovat o
vysoké úrovni keltského zemědělství.
V. F. Doba římská a stěhování národů, 0 - 568 n.l.
V době po přelomu letopočtu byly oblasti Čech, Moravy, JZ Slovenska, Slezska, severního
Rakouska obsazeny kmeny Germánů. Vznikly zde první státní útvary jako je Marobudovo a
Vaniovo království.
Úroveň společenská, výrobní, řemeslná a i zemědělská je na nižší stupni než předchozí
keltská. Germáni na tomto území neznali, nebo nepoužívali železné radlice.
Není mi tedy znám nález oradla z této oblasti germánského světa. Proto ve své práci použiji
i nálezy oradel i ze vzdálenějších oblastí Evropy. Toto nám podá ucelenější obraz o
zemědělství doby římské.
- 60 Za nejstarší nález železné radlice doby římské na území bývalého Československa náleží
nález z Bratislavy ( ŠACH, 1961; KRASKOVSKÁ, 1962, 340; BERANOVÁ, 1968, 521).
V roce 1952 se v Bratislavě (obr. 89) při výzkumu na tehdejším Gottwaldově náměstí
nalezly zbytky hrnčířské pece (JANŠÁK, 1955, 195-219). V ní bylo uloženo několik
železných předmětů: motyka, sekera a dvě dláta. Radlice byla nalezena v bezprostřední
blízkosti pece. Podle nálezů sekyr a dlát lze zařadit nález do doby laténské, lze tyto nálezy
srovnat s depotem s Kolína. Keramika nalezená v peci má zdrsněný povrch a lze ji již datovat
do časné doby římské. Podle L. Jansové byly nálezy zdrsněné keramiky nalezeny v Čechách a
na Moravě, např. na oppidu Hrazany. Keramika má šedou barvu bez příměsí tuhy a odlišuje
se od nálezů pozdně laténských v Bratislavě a na Děvíně. Keramika se spíše podobá
keramice římskoprovinciální. Kromě šedé keramiky zde byly nalezeny střepy tuhové
keramiky, jež pravděpodobně patřily k dřívějším vsázkám pece. Podle Š. Janšáka mají
laténské keramické pece kruhový rošt. Bratislavská pec má rošt čtvercový, který byl běžný v
době římské.
Podle L. Kraskovské je datování nálezů do doby přechodu laténské kultury ke kultuře římské
a tvoří spojovací článek mezi oběmi kulturami (KRASKOVSKÁ, 1962, 343). T.
Štefanovičová tento nález datuje do 1. st. př.n.l. (ŠTEFANOVIČOVÁ, 1993). Typologicky
radlici lze zařadit do kategorie dýkovitých radlic (ŠACH, 1961).
Podobný nález z téhož období doby římské pochází z lokality Čáčove na jihozápadním
Slovensku (okr. Senica). Radlice ležela spolu s jinými nástroji (kosa, část motyky) v římském
kostrovém hrobě z poč. 3. st. n.l. (ŠEMMER, 1937, 137-138; ONDROUCH, 1957, 62-63;
BERANOVÁ; 1968, 521) v bezprostřední blízkosti kostry a pod ní. Na nález hrobu se přišlo
při otvírání štěrkovny. V. Šemmer, amatérský archeolog, byl při odkryvu hrobu. Hrob byl
velmi bohatý. Bohužel se nalezená radlice nedochovala vlivem válečných událostí za 2.
světové války byla při bombardování Slovenského národného múzea zničena. Šlo o malou
12 cm velkou radlici, podle nákresů šlo o radlici asymetrickou. Její zachovalost byla velice
špatná, byla ve dvou kusech rozpadlá a silně prorezivělá. M. Beranová nevylučuje, že šlo
původně o radlici symetrickou, byť velice poškozenou. Asymetrické radlice jsou známy
z římských provincií a byly součástí záhonového pluhu, nelze tedy vyloučit jejich výskyt také
v oblasti jihozápadního Slovenska (BERANOVÁ, 1968, 538).
Náhodný nález radlice byl získán z lokality Alekšince (okres Nitra). Radlici nalezl agronom
místního JZD J. Tehlár v zahradách jihovýchodně od obce. Nalezená radlice je symetrická,
širokého tvaru s tulejí (obr. 91, 9; 158, B). Délka radlice je 13,7 cm max. šíře je 7,9 cm.
Radlici P. Šalkovský přiřazuje rádlům. Datace nálezu je problematická, avšak nedaleko
nálezu se vyskytl početný keramický materiál datovaný do období 2. století n. l.
(ŠALKOVSKÝ, 1978, 221, ). Radlici je možné zařadit do tohoto období, ale je možné tuto
zařadit na základě vícero nálezů ze Slovenska do období velkomoravského. Odpověď by
přinesl až systematický výzkum tohoto naleziště.
V letech 1978-1979 realizovaly pracovníci Východoslovenského muzea a košického
střediska AU SAV v Nitře záchranné výzkumy na území východního Slovenska. Kromě
velkého počtu zkoumaných lokalit byl výzkum prováděn i na levobřeží řeky Hornád jižně od
obce Ždaňa (okr. Košice-venkov) na terase řeky jižně od obce, v poloze Godole.
Při výzkumu bylo zjištěné rozsáhlé sídliště z doby římské (obr. 90). Lokalita byla neustále
porušována orbou a do budoucnosti by mohla být zničena. Při sběru materiálu na lokalitě byly
kromě keramiky doby římské i nález zlomku kulovité nádobky bukovohorské kultury.
Ojediněle se vyskytly zlomky keramiky datované do 9.-10. století. Dobu římskou zde
zastupují nálezy terry sigillaty, zlomky keramiky przeworské kultury z 1.-2. století n.l.
Nejdůležitějším nálezem však byla železná radlice širokého typu s tulejí (GAŠAJ-JUREČKO- 61 OLEXA, 1980, 76).Radlice pravděpodobně symetrická je na jedné části odlomená. Ať již
vlivem koroze či opotřebením. Je dokladem rozšíření železných radlic i době římské
v germánském barbariku. Podobné nálezy pocházejí i z dalších oblastí východu pokryté
przeworskou kulturou v Polsku či čerňachovskou na Ukrajině. Tvarově téměř analogický a ze
stejného období pochází nález radlice z lokality Alekšince v okr. Nitra.
Pozoruhodným nálezem zemědělských nástrojů jsou radlice, krojidlo a motyka objevená na
žárovém pohřebišti v Čiernom Brode (obr. 163, B), které spadá na konec doby římské a na
počátek doby stěhování národů. Železné nástroje uložené v urnovém hrobě č. 28 jsou svojí
podstatou k polním pracím nevhodné. Jde totiž o miniaturní nástroje o rozměrech radlice
délky 4,6 cm, šíře 2,7 cm; krojidlo délky 4 cm, max. šíře 1 cm; motyka délky 1,8 cm. Jde tedy
o napodobeniny skutečných zemědělských nástrojů. Důvod ukládání těchto miniaturních
nástrojů do hrobů je stále zatím nejasný. V době římské je výskyt těchto miniatur málo častý,
ale ne výjimečný. T. Kolník uvádí podobný nález z Očkova, kde byly nalezeny v hrobě č. 170
železné nůžky o délce 6 cm. Ve Strážích-Krakovanech v knížecím hrobu č. I. stříbrné nůžky o
délce 10 cm. Ve stejné lokalitě se též našly v knížecím hrobu č. III. bronzové a stříbrné
střely.
J. Kern se domnívá, že tyto nálezy jsou také jen symbolické zbraně. T. Kolník se domnívá
z uvedených miniaturních nálezů zemědělských nástrojů je možné posoudit jak v době římské
vypadaly radlice a krojidla. jako analogický nález uvádí nález radlice z hrnčířské pece
z Bratislavy. Ačkoliv tento nález podle něj pochází z počátku doby římské, nepředpokládá
rychlé změny tvaru v průběhu staletí. Nález z Čierného Brodu datuje podle keramiky, v níž se
nález našel do 4. století n. l. (KOLNÍK, 1975, 367).
Radlice, krojidlo a hřídelový řetěz byl objeven na lokalitě Lazisko (okr. Liptovský
Mikuláš), poloha Zvon (obr. 92). Lokalita je jedna z mnoha nových nalezišť nedávno
pojmenované tzv. severokarpatské skupiny. Pomohly k tomu výzkumné práce na některých
nalezištích na Spiši, Šariši, v Liptově a na Oravě (PIETA, 1991a; 1999). V posledních
desetiletích se tedy rozšířily znalosti o osídlení severního a severovýchodního Slovenska na
konci doby římské a na počátku stěhování národů. Podle současného stavu bádání byla
západní část karpatské oblasti po dvou stoletích pokračujícího přerušení osídlení znovu
kolonizována, které lze jen velmi těžko vysvětlit. Východní část území bylo osídleno i v 3.-4.
století n.l. je dokázané osídlení povodí řeky Torysy. V okolí Ostrovian je doloženo silní
osídlení se stopami černé metalurgie a objevené jednotlivé hutnické objekty včetně nálezů
strusky. Tyto objekty jsou datovány do mladší doby římské. Zpracování železa bylo
prokázáno také v Prešově. je tedy zřejmé, že oblast Spíše sloužila jako surovinová základna
rozvinuté výroby železa severokarpatské skupiny. Hradiště Lazisko, poloha Zvon (855 m
n.m.) je položeno na vrchu s valovým opevněním z doby halštatské. V období pozdního
laténu bylo opět osídlení obnoveno lidem púchovské kultury. V průběhu výzkumu v letech
1987-1989 se tu našly velké počty železných předmětů, polotovarů a strusky dokládající na
hradišti intenzivní železářskou výrobu. Nejdůležitějšími nálezy z hradiska byly zemědělské
nástroje. Byla získána asymetrická radlice, krojidlo a hřídelový řetěz. Mezi další lokality
severokarpatské skupiny patří Liptovský Ján, Vrbov, Vyšný Kubín.
Severokarpatská sídliště z počátku doby stěhování národů tvoří poměrně úzký časový
horizont, datovaný na konec 4. století a do první čtvrtiny 5. století. Oblast osídlení
severokarpatskou
skupinou
představuje
krátkodobé
osídlení
s výraznými
východogermánskými prvky, která čerpá z okruhu závěrečné fáze przeworské kultury, ale
zároveň vykazuje východní vlivy. Železářské výrobky severokarpatské skupiny byly
podrobeny metalografické analýze. výsledky ukázaly, že nástroje a nářadí zde vyrobené
poukazují na vysokou kvalitu zdejší výroby a svou kvalitou převyšovaly kvalitu
výrobků
- 62 západoslovenské oblasti. K. Pieta se tedy domnívá, že železářská výroby tvořila jedno
z hlavních výrobních odvětví výroby severokarpatské skupiny (PIETA, 2002, 61-76).
Součástí oradel doby římské jsou už i krojidla (obr. 91, 5, 8), která byla nalezena na sídlištích
doby římské na jihozápadním Slovensku v lokalitách Pobedim a Branč (KOLNÍK, 1962).
Tyto nálezy jsou též zařazeny do tzv. severokarpatské skupiny pozdní doby římské a počátku
doby stěhování národů. Krojidlo z Branče bylo podrobeno metalografickému rozboru.
Ze Sedmihradska z lokality Szilágy-Somlyó (Simleul Silvaniei) ležící na území dnešního
Rumunska byl ve známém pokladě nalezen analogický nález miniaturních zemědělských
nástrojů radlice, krojidlo, srp, kovadlinka a kleště na zlatém řetězu (HAMPEL, 1905, 15-17;
EISNER, 1948, 377; BERANOVÁ, 1968, 523; KOLNÍK, 1975, 367). Tento nález T. Kolník
datuje na konec 4. století n.l. Původ těchto miniaturních zemědělských nástrojů hledá nejdříve
v keltsko-římském prostředí východoalpské oblasti.
Jsou však známy příbuzné formy z období 2.-3. století n.l z dáckých nálezů (KOLNÍK,
1975, 367). Skutečný význam těchto předmětů uložených v hrobech lze tedy jen velice těžce
odhadnout. Zda sloužil jako ozdoba v případě vyrobených z draných kovů či jako symbolická
potřeba k práci na „onom světě“ nevíme.
Z oblasti provincie Noricum pochází nález radlice z Haidu, regionu Salcburk (KRAUS,
2001). Jde o širokou lopatovitou radlici s laloky (obr. 95), jež je charakteristická pro dobu
římskou. Tento tvar radlice se uchoval až do středověku
Z oblasti severního Rakouska, tedy z barbarské oblasti pochází nález radlice z obce
Palterndorf (ADLER, 1991). Jedná se o nález radlice širokého tvaru s laloky (obr. 93). Nález
byl učiněn v na germánském sídlišti společně s dalšími římskými importy. Je tedy otázkou,
zda šlo o romanizovaného zemědělce, nebo o lup, či soubor získaný obchodem. Je však zcela
možné, že už v tuto dobu došlo k přenosu vyspělé provinciální technologie římského
zemědělství na zaostalé Germány. Jak uvádí i Ammianus Marcelinnus ve svém popisu
hospodaření Germánů za Rýnem, kde jsou dvorce římského typu.
V horním Pomohaní nedaleko od západních hranic Česka pochází nález dvou radlic na
hradišti Reisberg (obr. 96). Nález je datován do 5. století n. l. Obě nalezené radlice jsou
s tulejí. Jedna z nich je podle Šachova třídění pětiúhelníková s raménky. Druhá radlice je
úzká kopinatého tvaru (HABERSTROH, 2003). Tvarem připomíná dřívější laténské radlice.
Z počátků doby římské pochází nález dvou radlic také z Rakouska z lokality Kaiserbrunn
u Attersee (AMBERGER, 1927, 208; SCHMIDT, 1956, Abb. 2). První radlice je širokého
pětiúhelníkového tvaru. Nález je analogický s podobnými nálezy s této oblasti dolního
Rakouska. Nalezená radlice širokého tvaru je charakteristická pro dobu římskou. M.
Beranová ji datuje do období pozdního laténu až počátek doby římské (BERANOVÁ, 1968).
Druhá z radlic je úzká tulejovitá radlice charakteristická pro období laténu. Je možné, že
pochází od zbytků keltského obyvatelstva zde usedlých i včasné době římské (obr. 220, 2).
Z oblasti okolo řeky Inn z Horního Rakouska pochází radlice z lokality Wildshut symetrická
radlice tulejovitého tvaru. Radlice je uložena v Hornorakouském zemském muzeu v Linci
(SCHMIDT, 1956, 230).
Při výzkumu římského města Slavia Solva v katastru obce Frauenberg u Leibnitz byla
nalezena DR. Waltrem Modrijanem z Grazu římská radlice. radlice je symetrická s tulejí
datovaná do doby římské. Je analogická k radlici z lokality Rotenturm nad Pinkou. Radlice je
uložena v zemském muzeu v Grazu (SCHMIDT, 1956, 230)
Z římského města Carnuntum (obr. 94) pochází symetrická tulejovitá radlice datovaná do
2.-3. století n.l. (SCHMIDT, 1956, 228).
Římská radlice byla nalezena v roce 1826 na lokalitě Wöllensdorf. Jde o symetrickou
- 63 tulejovitou radlici datovanou do období Římského císařství. Nález je uložen v městském
muzeu ve Vídeňském Novém Městě (SCHMIDT, 1956, 228).
Z provinie Illyricum pochází nález železné radlice. V povodí řeky Raška v Srbsku,
z Podgrade (obr. 98). Nález pochází z inventáře chaty č. 1. Nález je datován do pol. 4. st. n.l.
(POPOVIČ, 1999). Radlice je dýkovitého tvaru, v horní části s laloky. Radlice nemá
klasický
tvar římských radlic. Z toho bych usoudil, že radlice spíše patřila zdejšímu illyrskému
obyvatelstvu.
Ze stejné oblasti pochází celkem známý nález dvou radlic z lokality Idria di Bača
(SZOMBATHY, 1903, 323, 330; NIEDERLE, 1953, 65; GABROVEC, 1955, 10; ŠACH,
1961; KUDLÁČEK, 1965, 134-136; BERANOVÁ, 1968, 523). Jde o dva kusy radlic
širokých tvarů, které lze jednoznačně zařadit do doby římské (obr. 100). Svým tvarem jsou
identické s tvary radlic používaných v provinciích. J. Kudláček je srovnává jako analogické
s nálezem radlice z depotu v Kolíně. Radlice byly společně s krojidly nalezeny ve dvou
hrobech. V hrobě č. 18 byla nalezena radlice podobná laténským radlicím. V hrobě č. 5
radlice s krojidlem datovaná na počátek doby římské (GABROVEC, 1955, 10; KUDLÁČEK,
1965, 134-136). M. Beranová je zařazuje do pozdního laténu až časné doby římské
(BERANOVÁ, 1968, 523).
Krojidlo společně s radlicí a další nástroje byly nalezeny v lokalitě Unec (obr. 101) u Rakeku
Radlice o délce 30,5 a šířce 20 cm s hmotností 5 kg patří mezi mohutnější. Krojidlo o délce
53 cm.
Z Drnova (obr. 100; 101)na území Slovinska pochází nález dvou radlic z doby římské. Jedna
radlice o délce 31,5 cm a hmotnosti 8, 55 patří mezi vůbec nejmohutnější. Druhá radlice o
délce 53 cm a hmotnosti 7 kg.
Rozměrově malá radlice pochází z Vrhnika (obr. 100). Délka 14,5 cm a hmotnost 0,38 kg.
Ze Šmarje (obr. 101) u Jelců radlice o délce 22 cm a hmotnosti 3,6 kg.
Významný nález čtyř radlic o délce 4; 4,5; 5; a 6 cm společně se čtyřmi malými krojidly
byl
nalezen v lokalitě Dunaj (obr. 100) u Jereky v Bohinji. Jde pravděpodobně o votivní depot.
Nálezy jsou zařazeny do doby římské a jsou připisovány místnímu obyvatelstvu, které přijalo
prvky římského zemědělství jako je těžký záhonový pluh (GABROVEC, 1955; KUDLÁČEK,
1965, 134-136).
Nález asymetrické radlice společně s krojidlem pochází z lokality Konjica, která se nachází
v Hercegovině. radlice má rozměry o délce 22 cm, šíře 16 cm. je datovaná do 3. – 6. století
n.l. (ČREMOŠNIK, 1955, 107; KUDLÁČEK, 1965, 159).
Další množství nálezů radlic z doby římské na území bývalé Jugoslávie pochází ze sbírek
muzeí v Záhřebu, Ľubľaně a Sarajeva (obr 99) (NIEDERLE, 1953, 65).
Ze severního Potisí je známa kultura lipická, známá svou tzv. sivou keramikou
(PODBORSKÝ, 1999, 243). Tato kultura zasahovala do Rumunska a na západ Ukrajiny. Její
vznik se váže k historickým událostem k roku 106 n.l., kdy císař Traján dobyl provincii Dácii.
Část Dáků zůstala v provincii podmaněna, část odešla na sever, kde dala vzniknout lipické
kultuře. Doba trvání lipické kultury je od 2. – 4. st. n.l. Vliv Římanů na tuto kulturu je znát z
inventáře. V této kultuře jsou známy nálezy radlic. Radlice (obr. 102) má tvarově přechod
mezi laténskou úzkou radlicí s tulejí a radlicí širokou, lopatovitou. Tato radlice má tulej po
celém obvodu včetně špice.
Z oblasti římské Panonie byla též nalezena radlice při vykopávkách římské villy v lokalitě
Tácfövenypuszta (THOMAS, 1955, 1964). Tulejovitá radlice je jasně datovaná do tohoto
období (obr. 103).
Při studiu materiálu při vzniku této práce bylo pro mne velkým překvapením existence radlic
v przeworské kultuře. V současné době, kdy se většina badatelů přiklání k neslavinitě této
- 64 kultury či snad ke germánské převaze obyvatelstva. Zda šlo o tzv. „líné Germány“ nelze
zatím za současného stavu výzkumu rozhodnout.
Przeworská kultura hrála určitou roli při etnogenezi Slovanů. Tato kultura vystřídala ve 2.
st.n.l. komplex „podkloszových hrobů“. Kultura zabírala oblast na východě do Polesí, Volyň,
podél Karpat, po horní Dněstr, Potisí až po Labe. Podle Plinia je tato kultura spojována s
Venedy. Někteří badatelé spojují tuto kulturu s Vandaly a s Lugii. Zánik této kultury je
datován na konec 4. st. n.l. či na počátek 5. st.n.l. (MĚŘÍNSKÝ, 2002).
Nálezy radlic v przeworské kultuře jsou uváděny v publikaci Historia starožytna ziem
Polskych od Godlovského a Kozlovského. Radlice jsou datovány do pozdně římského
období. Tvarově jsou podobné radlicím římským. Jsou širokého tvaru s horními laloky, dále
protáhlejšího tvaru s laloky. Dalším nálezem jsou nožová krojidla. Pokud je datování
polských archeologů správné a je správně zařazeno do prostorového vymezení przeworské
kultury, jsou tyto nálezy důležitým důkazem o „ negermánskosti“ przeworské kultury, či
snad narůstání „slavinity“ v pozdně římském období przeworské kultury. Nálezy radlic
z oblastí jižního Polska, které by bylo možno rámcově zařadit do przeworské kultury uvádí ve
své práci Z. Podvińska.
Tyto radlice datuje do období 4.-5. st. Radlice byly nalezeny v lokalitách Nova HutaMogila, Igolomia-Zofipole (obr. 107), Igolomia-Sad, Wasosz Górny, Jaroniów,
Rososznica, Sósnica, Jelenia Góra, Ujeźdiec Wielki, Husynne (PODWIŃSKA, 1962).
Nález radlice z Jaroniówa u Hlubčic ve Slezsku (JAHN, 1918, 111-112) nalezenou ve
vandalském hrobě považuje I. L. Červinka za římskou (ČERVINKA, 1928, 222).
Radlice z lokality Rososznica, okr. Zabkovice je datována do období 5.-6. st. n.l. Radlice ze
Sósnice, okr. Wroclav s datací 7.-8. st. n.l. Oradlo z lokality Ujeźdiec Wielki datuje
Podvińska 7.-8. st. n.l. Jelenia Góra 7.-8. st.n.l. Husynne 9.-11. století n.l. Nález z Novej
Huty-Mogily je datován do 4. století n.l., byly nalezeny celkem tři kusy železných radlic
z pozdně římského sídliště. Podle J. Wielowijského mají tyto nálezy analogie s radlicemi
z Maďarska, Slezska a Ukrajiny (WIELOWIEJSKI, 1955). Radlice ze Slezska (obr.108)
uvedené v práci W. Nowothniga vzbudily odbornou diskusi co se týče etnické příslušnosti
nálezů.
W. Nowothnig je považuje za pozdně germánské. J. Kretzschmar za vandalské. J. Eisner po
typologické analýze těchto radlic došel k závěru, že se jedná o dědictví po Keltech. Radlice se
zde objevují v době, kdy by na toto území měly dorazit první slovanské kmeny, čehož lze
usuzovat o slavinitě těchto nálezů (KUDLÁČEK, 1965, 130).
Kromě zcela ojedinělého nálezu radlice z Palterndorfu, mi není znám nález z oblasti tzv.
„tvrdého jádra“ Germánů, jako jsou Markomani, Kvádové, Langobardi, Herulové a další.
Další východní kulturou spjatou s etnogenezí Slovanů, ve které jsou známy nálezy radlic je
čerňachovská kultura.
Ve 2. st. n.l. v prostoru jižní části Ukrajiny v oblasti lesostepí a oblasti Přičernomoří až
k dolnímu Dunaji na západě a levobřeží Dněpru na východě se rozprostírá komplex
čerňachovské kultury (název podle eponymního naleziště Čerňachyv na Ukrajině nedaleko
Kyjeva, na známosti této kultury se podílel český archeolog působící na Ukrajině V.
Chvojka).
Jde o typickou kulturu doby římské s výraznými vlivy antického Přičernomoří. Tato kultura
zaniká se vpádem Hunů ke konci 4. st. n.l. Někteří ruští autoři připouštějí její trvání až do
7.století n.l. V jejím kulturním komplexu lze postihnout prvky kultur Thráků, zarubiněcké,
przeworské, Východopomořské kultury. Jasný je zde vliv také původního skytskosarmatského podloží. Po rozbití tohoto komplexu Huny po roce 375 n.l. se zbytky
- 65 čerňachovského obyvatelstva rozptýlily na západ a jih (MĚŘÍNSKÝ, 2002).
O porážce
Gótů píše Ammianus Marcellinus v knize Soumrak Římské říše, kapitole XXXI, 3. Gótové se
považují za nositele čerňachovské kultury. Co se týče Hunů je zajímavá zmínka Ammiana
Marcellina v knize XXXI, 10 .. „nikdo u nich neoře ani se nedotkne pluhu“.
Co se týče Gótů a jejich sídelního území se též zmiňuje Ammianus Marcellinus v kapitole
XXXI, 3.1.
...“ Po jejich přibrání (Alanů) pak vtrhli směle náhlým útokem do široce rozlehlých a žírných
oblastí krále Ermenricha.“...Tj. oblasti jižní Ukrajiny.
Co se týče nálezů zemědělského nářadí, lze zařadit nositele čerňachovské kultury mezi
zemědělské obyvatelstvo, které „nenechává ležet půdu ladem“. Nálezy radlic jsou toho
dokladem. Radlice mají tvarový charakter typu římského. Jde o široké tvary s horními
laloky. Podle ostatního inventáře čerňachovské kultury (obr. 110; 111; 112) lze soudit na
velký vliv antického Černomoří.
Nálezy radlic čerňachovské kultury jsou známy z těchto lokalit: Kripički, Oselivci
(FEDOROV, 1954, 8; BERANOVÁ, 1968, 524), Jerkovce (DOVŽENOK, 1961;
BERANOVÁ, 1968; BIBIKOV, 1975), Slobodišči (BIBIKOV, 1975), Ivankivci (BIBIKOV,
1975), Ripněvi II, Krinički (BIBIKOV, 1975), Strimbi (BIBIKOV, 1975), Zagajkany,
(AVDUSIN, 1977; BIBIKOV, 1975).
Šmyrevo (Kurská oblast), sídliště z východního cípu rozšíření čerňachovské kultury.
Datování osídlení do 5. – 6. st. (LJAPUŠKIN, 1950; BRAJČEVSKIJ, 1952, 25). Z výzkumu
v roce 1919 prováděný D. J. Samokvasovem pochází radlice délky 22 cm, šířky 11cm
(KUDLÁČEK, 1965). Podle Šachova třídění jde o pětiúhelnikovou radlici s raménky
plazového oradla.
Praževi (Žitomirská oblast), sídliště z období 3. – 5. st. n.l. čerňachovské kultury. Byla
nalezena část radlice s tulejí (MACHNO, 1949; DOVŽENOK, 1950, 16; 1952, 117;
AVDUSIN, 1977; BIBIKOV, 1975)
Jagnjatyni (Rudinský okres, Žitomirská oblast), sídliště čerňachovské kultury z období 2. –
7. století n.l. Byl zde nalezen fragment radlice (MACHNO, 1949; DOVŽENOK, 1950, 15,
17; 1952, 118; KUDLÁČEK, 1965; AVDUSIN, 1977; BIBIKOV, 1975)
Grečanikov (okres Perjaslav-Chmeľnickij, Kyjevská oblast), radlice čerňachovské kultury
bez datace (DOVŽENOK, 1950, 15, 17; ČERNOHORSKÝ, 1957, 523).
Posad-Labušna (Oděská oblast), asymetrická radlice čerňachovské kultury datovaná do 1
pol. 1 tisíc. n.l. (TICHANOVA, 1953). Radlici zmiňují také další badatelé (DOVŽENOK,
1961; KUDLÁČEK, 1965; BERANOVÁ, 1968, 524).
Lenkivci, nález asymetrické radlice z výzkumu z roku 1951 (TICHANOVA, 1953;
BIBIKOV, 1975; AVDUSIN, 1977)
Ingulec, radlice datovaná do období 1. – 5. století n .l. (SLAVIN, 1954).
Jerkovcy, (okres Perjaslav-Chmeľnickij). Radlice menších rozměrů (DANILENKOSTOĽAR, 1951). Radlice je analogická radlici z Praževa (DOVŽENOK, 1950, 1961). Radlici
popisuje též Beranová (1968).
Oselyncy (Keľmenecký okres, Černivecká oblast), radlice odlišného typu, než radlice
obvyklé v čerňachovské kultuře (DOVŽENOK, 1950).
Voloske (Dněpropetrovská oblast), radlice bez bližšího určení (FIODOROV, 1954;
BRAJČEVSKAJA, 1960, 175; KUDLÁČEK, 1965; BERANOVÁ, 1968, 524; BIBIKOV,
1975). Tyto nálezy radlic byly společně i s nálezy krojidel, nebo jen krojidel: Ripnev II
(BARAN, 1964); Korovincy v Sumské oblasti severovýchodní Ukrajiny (LJAPUŠKIN,
1950; SYMONOVIČ, 1964; KUDLÁČEK, 1965), Lopatno v lesostepním pásu Moldavska
(KUDLÁČEK,1965)
- 66 Další kulturou ve které jsou známy nálezy radlic je zarubiněcká kultura (obr. 104). Název
získala podle lokality Zarubincy v Podněpří na Ukrajině. V roce 1899 ji objevil český
archeolog V. V. Chvojka. Její počátek je datován do 2. století př. n. l. Rozprostírala se
v oblasti jižního Běloruska, horního Podněpří po řeku Bug a oblast Polesí. Její zánik spadá již
do 2. století n. l.
V odlehlejších oblastech Polesí se udržovala až do 5. století. Její etnicita je nevyjasněná. Je
považována za slovanskou nebo baltskou či baltoslovanskou. Dále byla spojována s etnikem
germánských Bastarnů. Po jejím zániku se předpokládá její přerůstání do mladších kultur typu
Koločin-Tušemlja a Peňkovka (MĚŘÍNSKÝ, 2002). Zarubiněcká kultura také v sobě udržela
tradice skýtské kultury. Památky zarubiněcké kultury jsou nám známy především
z mohylníků, sídlišť a hradišť. Mohylníky včetně eponymního mohylníku Zarubincy u
Kyjeva, jsou žárové (jámové, urnové). velice známé hradiště je Čaplinské gorodišče pod
městem Gomeľ v Bělorusku. Bylo bohaté na nálezy včetně západních importů (RUSANOVASYMONOVIČ, 1993). Nález radlice pochází z lokality Kruglik (obr. 112, 1).Další nálezy
zemědělských nástrojů pochází z lokalit Sachnivka, Ljutež, Čaplyne (BIBIKOV, 1975).
Radlice z Krugliku je úzkého dlouhého tvaru s tulejí. je to typická radlice oradel laténského
období.
V. F. 1. Význam nálezů oradel doby římské
S přelomem letopočtu se do oblasti střední Evropy přesouvají početné germánské kmeny.
Úroveň jejich zemědělství jak popisují římští letopisci je primitivnější než předchozí laténské.
Tento úpadek se projevuje i v archeologických nálezech. Z oblasti Čech a Moravy není zatím
znám nález radlice či krojidla, který by byl bezpečně datován do doby římské.
Ze Slovenska pochází nález radlice z lokality Ždaňa u Košic (GAŠAJ-JUREČKO-OLEXA,
1980, 76). Dalším slovenským nálezem je radlice z Laziska, zařazená do severokarpatské
skupiny (PIETA, 2002, 61-76). Rakouské nálezy reprezentuje radlice z Carnunta (SHMIDT,
1956, 228) a Kaiserbrunnu u Attersee ( AMBERGER, 1927, 208; SHMIDT, 1956, Abb. 2).
Z germánské oblasti v Německu z lokality Palterndorf (ADLER, 1991). Slezské nálezy
zastupuje významný nález z Jaroniówa, pokládaný za vandalský nález (JAHN, 1918, 111112; ČERVINKA, 1928, 222). Z oblasti bývalé Jugoslávie je důležitý nález z Idria di Bača
(SZOMBATHY, 1903, 323, 330; NIEDERLE, 1953, 65; ŠACH, 1961; KUDLÁČEK, 1965,
134-136; BERANOVÁ, 1968, 523). Okrajovou oblastí je areál čerňachovské kultury. Z její
východní oblasti u města Kursk byly nalezeny radlice v lokalitě Šmyrevo (LJAPUŠKIN,
1950; BRAJČEVSKIJ, 1952, 25).
Nálezy radlic z doby římské jsou méně četnější než v předcházející době laténské. Častěji je
lze spíše dát do souvislosti s provinciálním zemědělstvím či jeho vlivem mimo provincie. Dá
se usuzovat, že Germáni železné radlice nepoužívali. Tvar radlic se udržel i ve středověku.
V. G. Nálezy z období 568 – 906 n.l.
Z Čech pochází nález radlice ze Semic (obr. 115) u Lysé nad Labem, okr. Nymburk, včetně
souboru jiných železných předmětů jako jsou 2 kosy, 2 srpy, 2 sekerky, kopí, nůž, postranice.
Uvedeným nálezem se zabývalo již mnoho badatelů, např. L. Niederle (1921), J. Schránil
(1928), J. L. Píč (1909), Bartošková (1986), Šach (1961), Beranová (1972).
Podle M. Beranové je přesná lokalizace nálezu pochybná a nelze vzhledem ke stáří
nálezu
- 67 přesně určit dané místo nálezu. Nález pochází z oblasti Semic již před rokem 1909 kdy jej
J.L.Píč (1909) zařadil do nálezového fondu v pravěkém oddělení Národního muzea. V muzeu
v Poděbradech se zachoval záznam, že radlice včetně ostatních předmětů jsou součástí depotu
nalezeného při stavbě silnice v poloze „na Kápích“ a je součástí pozůstalosti po Janu
Hellichovi. Sporné je však umísťování nálezu do zbytků dvou tvrzí „Na Zámečku“ a „Na
Valech“ v Semicích, jež jsou také uváděna jako místo nálezu depotu (BERANOVÁ,1972,
629).
Tvarově radlice ze Semic je štíhlého, úzkého podlouhlého tvaru. Její délka je 26 cm. V horní
části má radlice laloky. Na těle radlice je podélné klenutí. Podle M .Beranové(1972) se J.
Schránil a F. Šach (1961) dopustili omylu, protože namísto radlice ze Semic vyobrazili
ve svých pracích vždy radlici z Radimi.
Analogie podle Beranové (1972) k této radlici u nás neexistuje. Podle třídění F. Šacha náleží
tato radlice ke skupině radlic dýkovitých, vyznačujících se nápadnou štíhlostí. Radlice této
skupiny má čepel podél osy podélně zesílenou, avšak většinou na opačné straně než tato
radlice. F. Šach radlici upevňuje na oradlo, které rekonstruhuje jako plazové, avšak s radlicí
mírně šikmo nasazenou a snad ještě podepřenou dřevěnou násadou kousek pod čepelí.
Oradlo bylo nejspíše určeno k překonávání odporu ulehlých půd, k práci v nejtěžších půdách,
na novinách nebo při prohlubování ornice (F. ŠACH, 1961, 69; BERANOVÁ, 1972, 630).
Datování nálezu ze Semic jen s pomocí radlice by bylo obtížné. Tvary radlic se v závislosti
na stáří měnily po přelomu letopočtu až do středověku jen málo. M. Beranová datuje
nález
ze Semic na podkladě dalších nálezů v depotu. Sekerky datuje do období 8. st. až do 1. pol.
10. st. Esovitou postranici „avarsko-slovanského typu“ datuje do období 7.-8. st. Dále M.
Beranová srovnává stáří depotu ze Semic s depotem z hradiště Klučov u Českého Brodu,
poněvadž jsou i naleziště od sebe vzdálena poměrně nedaleko (BERANOVÁ,1972, 638).
Radlice ze Semic použitá na oradle je poněkud atypická oproti radlicím nalezených
ze stejného období jež uvedu dále. Úzký a dlouhý tvar už neodpovídá tvarům, které tou dobou
byly používány. Tvary zemědělských radlic doby hradištní plynule navazovaly na osvědčené
tvary doby římské, to jest široká radlice lopatovitého tvaru s laloky v horní části. Tento tvar
radlice měl širší pracovní záběr a hodil se dle mého soudu do polí s půdou obdělávanou a
ne přiliž těžkou. Radlice ze Semic je úzká a tudíž má také menší pracovní záběr. Domnívám
se, že sloužila k orbě luk či jen ke kypření. Lišta na těle radlice sloužila jako ochrana proti
opotřebení boků radlice (čepelí). Na lištu se při orbě kromě špice převáděl největší tlak
půdy.Také laloky byly obrácené vzhůru, tedy opačně než u jiných radlic. Šach (1961)
zařazuje radlici do skupiny plazových oradel. Jak však oradlo ve skutečnosti vypadalo je
velice těžké rozhodnout.
Dalším nálezem radlice z oblasti středních Čech pochází nález tří radlic ze slovanského
hradiště Klučov, okr. Kolín (obr. 117-119). Hradiště se nalézá na návrší nad pravým břehem
Šembery, v poloze „Na Háji“ či „Na Ptáčku“. Na hradišti prováděl výzkum J. Kudrnáč od
konce 40. let do počátku 60. let 20 st. (KUDRNÁČ, 1970; LUTOVSKÝ, 2001).
Vznik klučovského hradiště je datován do 8. st. Někdy je uvažováno o vzniku již na konci 7.
st. Hradiště patří k nejstarším archeologicky známým slovanským hradištím. Celé hradiště
násilně zaniklo okolo poloviny 9. st. a obvykle se předpokládá, že zaniklo s rozšiřující mocí
kouřimských knížat. Kromě velkého množství nádob a ostatních nekovových nálezů byly
nalezeny také železné zemědělské nástroje. Kromě dvou radlic také zlomek srpu
(BERANOVÁ, 1972, 639; LUTOVSKÝ, 2001).
Na hradišti Klučov byly nalezeny tři radličky, jedna ve starší a druhá v mladší vrstvě.
Všechny jsou malé velikosti a stejného typu. Starší o délce 13,3 cm a mladší délky 14 cm. Na
- 68 tulej připadla jedna třetina délky. Šach (1961) zařazuje radlice do radlic typu
pětiúhelníkových, do podskupiny radlic bez ramének, do níž patří radlice starší. Mladší radlici
dává do skupiny radlic s nepatrnými raménky. Obě rekonstruhuje jako součást plazového
rádla, ale radlice by byly upevněny v mírné šikmé poloze ke skosenému konci vysokého
plazu pomocí krátké a ploché dřevěné násady, podobně jako u rádla (ŠACH, 1961;
BERANOVÁ, 1972, 639). Metalografickým rozborem radlice z Klučova (obr.120; 121) se
zabýval R. Pleiner (PLEINER, 1962).
Vzhledem k velikosti radlic lze předpokládat mělkost orby jimi dosáhnutelnou. Velikost byla
poloviční oproti radlici ze Semic, jež pochází přibližně ze stejného období 7. - 9. st. Význam
nálezu radlic na hradišti může potvrdit existenci osídlení zemědělského osídlení
na hradišti Klučov. Zda bylo osídlení zemědělským lidem stálé či jen v době válečných
událostí je otázkou.
Další dvě radlice z Čech pochází z depotu železných nástrojů ze Smolnice (obr. 129) okr.
Louny. Prvně tento nález publikoval F. Šach (1961). Depot je uložen v Muzeu hlavního města
Prahy. Nález pochází původně ze soukromé sbírky stavebního rady c. k. arch. A. Wiehla.
Součástí depotu kromě dvou radlic je i nožové krojidlo a lžičkovitý vrták. Soubor nálezů byl
muzeem získán již v roce 1900. Nálezové okolnosti depotu jsou však neznámé (ŠACH, 1961;
BERANOVÁ, 1968). Tvarově jsou nalezené dvě radlice odlišné. První radlice je širokého
tvaru, podle F. Šacha s nepatrnými raménky, radlice má tulej i laloky. Na horní pracovní
straně těla radlice je lehce klenutá, na spodní straně je plochá.Velikost je udávána 13 krát 9
cm. Radlice je silně korodována. Druhá radlice je trvale i po konzervaci trvale spojena s
nožovým krojidlem. Délka radlice je 18,5 cm. Radlice je dýkovitého tvaru s tulejí, jejíž šířka
je 6,5 cm. Krojidlo je nožového typu a je trvale spojeno s druhou radlicí. Délka krojidla je
43,5 cm, šířka čepele je 6 cm, šířka držáku 2,8 - 3,5 cm, tloušťka držáku je 1,5 - 2 cm.
Krojidlo má vzhledem k celkové délce krojidla poměrně dlouhou čepel a to 18,5 cm. Držák se
směrem nahoru zužuje.
Datace nálezu depotu vzhledem ke stáří objevu a neexistenci nálezových okolností je velice
problematické. F. Šach (1961) tento nález datuje do doby předslovanské, do které zařazuje
nález radlice typu pětiúhelniková s nepatrnými raménky, jež zařazuje do doby římské. Byl by
to tedy dle F. Šacha první nález z doby římské na našem území. Dle mého názoru se v tomto
F. Šach mýlí. M.Beranová (1968) zařazuje tento nález do raně slovanského období a to na
základě malé velikosti první radlice. Druhou radlici srovnává s podobným nálezem z
Bratislavy, jež má pocházet z doby římské a to na základě tvarové podobnosti. M. Beranová
je skeptická k zařazení nálezu ze Smolnice do doby římské díky nesrovnatelně jinému
technologické úrovni mezi Čechami a oblastí těsně u limitu (BERANOVÁ, 1968, 526).
Mým názorem na dataci tohoto depotu je zařazení až do mladšího období, tedy do období
hradištního, 7. - 9. st. Identický nález krojidla byl nalezen na hradišti v Pobedimi. Nálezy
z Pobedimi datuje D. Bialeková do období konce 9. st. a počátku 10. st. (BIALEKOVÁ,
1963).
Tedy do doby velkomoravské. Určitým vodítkem pro dataci by mohl být vrták, nalezený v
souboru, pokud k depotu vůbec patřil. Identický vrták byl také součástí depotu z Brankovic,
jež je datován včetně celého depotu do období předvelkomoravského (7. - 8. st.)
(BARTOŠKOVÁ, 1986; MĚŘÍNSKÝ, 2002). Vrtáky se vyskytují již od laténského období,
ale v horní části s tulejí (MĚŘÍNSKÝ, 2002). K dataci F. Šacha jsem skeptický, zdá se mi
velice nepravděpodobné zařadit tento nález do doby římské. Byl by to první nález radlic
z tohoto období na území Čech. Nemohu souhlasit i s názorem M. Beranové, která zařazuje
- 69 nález do časně slovanského období. Na základě analogických nálezů jednoznačně
datovaných, bych depot radlic ze Smolnice zařadil do 8.- 9. st.
Dalším nálezem z Čech je radlice pocházející z Radimi (obr. 116,10). Zmiňuje se o ní
poprvé J. L. Píč. L. Niederle ji popisuje takto. „Je to plochá radlice uložená v Českém museu
ze sídelní vrstvy hradištní u Radimě, na Šancích“ (NIEDERLE, 1921). J. Schránil a F. Šach
zaměňují radlici z Radimi radlicí ze Semic (BERANOVÁ, 1972, 630). F. Šach zařazuje
radlici do skupiny radlic typu dýkovité (ŠACH, 1961).
Datace radlice je uváděna L. Niederlem do 9. - 11. st. (NIEDERLE, 1921). Radlici bych
datoval do období hradištního, stejně jako u ostatních nálezů bez ostatních nálezových
okolností. Tvarově je však tato radlice zařaditelná do tohoto období.
Z Vinařic u Loun (obr. 125) pochází radlice dýkovitého tvaru (ŠACH, 1961; BERANOVÁ,
1968; 2004, 122). M. Beranová tuto radlici datuje do období 11. až na počátek 13. století
(BERANOVÁ, 2004, 122). Metalografickým rozborem se zabýval u této radlice R. Pleiner
(PLEINER,1962). Já bych tuto radlici považoval jako analogickou k radlicí z Ivanovic na
Hané. Tento typ dýkovité radlice je charakteristický pro rádlo a datoval bych tuto radlici
stejně jako depot z Ivanovic do doby velkomoravské tj. 9. století.
Málo známý nález železné radlice pochází z Litochovic v okresu Litoměřice. Radlici popisuje
a vyobrazuje Josef Kern. Radlice je mírně asymetrická. Josef Kern ji považuje za slovanskou
a datuje ji do časného středověku (KERN, 1930, obr. 4:1; ČERNOHORSKÝ, 1957, 522).
Depot slovanského zemědělského nářadí byl objeven v Letech u Dobřichovic, okr. Prahazápad (obr. 130). Jeho součástí je i železná radlice pětiúhelníkového tvaru s výraznými
raménky. Depot byl datován do období 6.-7. st. (FRIEDRICH, 1946, 39-44; EISNER, 1948,
377; ČERNOHORSKÝ, 1957, 522 ; KUDLÁČEK, 1965; BERANOVÁ, 1968, 530).
Asymetrická radlice z lokality Svépravice (obr. 218, A, 7) datovaná do 8. až na počátek 10.
století (BERANOVÁ,1972, 638; 2004, 123) je svým tvarem charakteristická pro období 9.
století. K této radlici bych přiřadil analogické nálezy radlic z Pohanska u Nejdku
(NOVOTNÝ, 1962, 21), z Opavy_Kylešovic (JISL, 1952, 43), z Děvína (EISNER, 1948,
375).
V muzeu města Turnov (obr. 218, A, 2, 6) se nalézá ve sbírkách radlice s krojidlem bez
nálezových okolností. Tento soubor je jen přibližně datován asi do 9. až 10. století
(BERANOVÁ, 2004, 123). Tento typ radlice nemá v naší oblasti analogie. Je však možné, že
radlice pochází z pozdějšího období tj. i z novověku.
K nejdůležitějším moravským nálezům radlic patří objev depotu v Brankovicích, okr.
Vyškov, jehož součástí byly také radlice (obr. 132; 133). Nebudu zde rozebírat jednotlivé
předměty z tohoto bohatého depotu, ale pouze radlice. Rozborem depotu z Brankovic se
zabývala Bartošková, která depot zařadila do velkomoravského období (BARTOŠKOVÁ,
1986). Stejného názoru je i Z. Měřínský (MĚŘÍNSKÝ, 2002). Radlice z Brankovic mají
dýkovitý tvar (BARTOŠKOVÁ, 1986; MĚŘÍNSKÝ, 2002).
Větší radlice má délku 38 cm, což je dost velká radlice. Jedna z radlic má na těle lištu,
podobnou jako na radlici ze Semic, ale prolis je na opačné straně než na semické radlici.
Součástí depotu je také vrták určený k vrtání do dřeva, který jsem už zmiňoval u nálezu
vrtáku ze Smolnice.
Význam depotu z Brankovic je nesporný. Je to ucelený nález mnoha železných výrobků
předvelkomoravského horizontu a největší z této doby na Moravě. Důležité na nálezu jsou
známé nálezové okolnosti a tím dané jasnější stanovení data uložení depotu do země.
Jednotlivé nálezy slouží jako srovnávací vzorky při stanovování stáří jiných nálezů tohoto
období, jež nemají přesné nálezové okolnosti, či je nemají vůbec zvláště u nálezů staršího
data.
- 70 Podobný nález železných předmětů jako z Brankovic byl učiněn také na okrese Vyškov a to
v obci Ivanovice na Hané (obr. 134). V roce 1885 vyoral na svém poli Antonín Navrátil
veliký sklad železných nástrojů a zbraní, 2 veliké sekery a 2 menší s ostny nad uchem, dlouhé
dláta, 2 třmeny, 4 rádla s laloky, železnou mísu a kroužek. Depot je uložen ve Vlastivědném
muzeu v Olomouci (ČERVINKA, 1928, 171, tab. XIX).
Rozborem ivanovických radlic se zabýval L. Niederle (NIEDERLE, 1921). Depotem a jeho
datování se zabývali také další badatelé (EISNER, 1948; ŠACH, 1961; BERANOVÁ, 1968;
BARTOŠKOVÁ, 1986).
Podle třídění F. Šacha jsou tři radlice dýkovitého tvaru a jedna radlice pětiúhelníková bez
ramének (ŠACH, 1961). Datování tohoto depotu je do předvelkomoravského období
(BARTOŠKOVÁ, 1986; MĚŘÍNSKÝ, 2002). Do 7. - 9. st. datuje J. Eisner (EISNER, 1948).
Do hradištního období zařazuje depot M. Beranová (BERANOVÁ, 1968).
Při porovnání ostatních nálezu z ivanovického depotu - sekery, třmeny, lze považovat tyto
nálezy za takřka identické s nálezy z depotu v Brankovicích, který je datován do
velkomoravského období. Jelikož je ivanovický depot již staršího data nálezu (1885) a je
tedy bez jakýchkoliv důležitých nálezových okolností, lze srovnávací metodou se přiklonit
k dataci do téhož období předvelkomoravského.
Metalografickým rozborem dvou ivanovických radlic se zabýval R. Pleiner (obr. 124).
Ivanovické radlice považuje po výrobní stránce velice zajímavé. V listu menší z nich byl
zjištěn vevařený pruh velmi tvrdé oceli, břit radlice byl dokonce zakalen. Větší ze dvou radlic
zkoumaných, byla opatřena ze strany navařeným ocelovým plátem, jež byl také zakalen. Obě
tyto radlice se podle R. Pleinera vymykají ostatním radlicím u nás a to včetně zahraničních,
jež jsou po výrobní stránce jednoduššího provedení. Svařování oceli a železa je poměrně
náročnou technologií, kterou asi nezvládl každý vesnický kovář. Kvalita radlic byla tedy
velice rozdílná (PLEINER, 1965; HRUBÝ, 1965).
Nález depotu z Ivanovic se řadí vedle depotu z Brankovic mezi jedny z nejdůležitějších
nálezů zemědělských a jiných nástrojů předvelkomoravského období.
Do poněkud mladšího období lze řadit nález skladu železných předmětů na hradišti
Mikulčice (obr. 135; 136). Koncem května 1961, při výzkumu osmého kostela na hradišti v
Mikulčicích, byl překvapivě nalezen depot železných předmětů. Osmý kostel v jehož blízkosti
byl depot nalezen patří pouze mezi nevelké stavby, postavené v areálech velmožských
dvorců, jež obklopovaly na členitém předhradí knížecí hrad. Kostel má jednoduchý podélný
půdorys a široký pravoúhlý presbytář. V těsné blízkosti jižních základových kamenů
presbytáře byl v hloubce 25 cm nalezen žernov. V jeho okolí hlouběji byl nalezen poměrně
velký depot železných předmětů. Celkem depot obsahoval 90 předmětů. 18 kusů tvořily
sekery, tesly, vrtáky, poříz. Dále 40 kusů sekerovitých hřiven. Dále jezdecká kování, třmen,
udidla. Důležitý byl však velký počet zemědělských nástrojů. Mezi ně patřilo 8 srpů, 4 kosy,
motyka a nejdůležitější jsou dvě radlice a jedno nožové krojidlo (TEJRAL, 1965; HRUBÝ,
1965).
Jde o poměrně rozsáhlý nález železných předmětů, který spíše můžeme charakterizovat jako
depot surovinový. Co se týká datace uložení depotu, lze tento celkem jednoznačně zařadit do
doby velkomoravské, tj. 9 st. Což je dáno samotnou existencí mikulčického hradiště ale i
dobou výstavby a fungováním osmého kostela.
K dalšímu depotu železných radlic z doby velkomoravské patří nález depotu železných
předmětů z hradiště „Pohansko“ u Nejdku (obr. 123; 137; 138) Severozápadním směrem od
obce Nejdek v okrese Břeclav, se rozděluje tok řeky Dyje na dvě ramena, která se spojují opět
u nedaleké Lednice. Vnitřní areál hradiště má tvar uzavřené podkovy a je obklopen valem
místy ještě dnes 3 metry vysokým a příkopem. Toto území bylo chráněno od severu pravým
- 71 ramenem řeky, od západu a jihozápadu hlavním levým ramenem Dyje. Na východní a jižní
straně bylo hradisko chráněné pásmem dvou valů. V roce 1957 - 1958 zde byl proveden
záchranný a zjišťovací výzkum. Výzkum vzhledem k rozsáhlosti byl proveden formou
soustavy sond a ve 14 sondách bylo odkryto celkem 635 metrů čtverečných plochy.
Záchrannou akcí v roce 1958 byla při navršování protizáplavového valu v severozápadní
části vnitřního areálu hradiště, podél okraje pravého břehu řeky, zjištěna a prozkoumána
slovanská polozemnice s rozvalenou kamennou pecí a depotem výrobků ze železa. V objektu
o rozměrech 310 X 290 cm se v hloubce 55 cm nalezl depot nástrojů a výrobků. Depot
obsahoval několik různých typů seker, poříz, dlabací nástroj, zlomek srpu, držadlo vědra, 23
kusů sekerovitých hřiven, nůž, třmen. Důležitou součástí depotu byly čtyři radlice a jedno
krojidlo. Tři z nich jsou asymetrické pravostranné radlice o délkách přibližně 13 cm. Čtvrtá
radlice je tak silně opotřebena, ale asymetričnost lze u ní předpokládat. Krojidlo je nožové o
délce 35,7 cm (NOVOTNÝ, 1958, 14).
Datování nejdeckého depotu je od poloviny do konce 9. st. (NOVOTNÝ, 1958, 35).
Asymetrické radlice jsou jednoznačně mladšího data než předchozí nálezy radlic. Proto bych
datoval nález z Pohanska u Nejdku do mladšího období, tedy až na závěr existence
Velkomoravské říše.
Radlice z Pohanska u Nejdku prošla zkoumáním R. Pleinera. Zkoumaná radlice jak bylo
zjištěno nebyla nijak speciálně upravena (cementování-nauhličování). Byla vyrobena z tzv.
paketu, to je kus železa, svařený po kovářsku v ohni z několika železných plechů. Pakety
byly důležitou surovinou, která se získávala zužitkováním starého použitého kovu. R. Pleiner
zkoumal rovněž z tohoto depotu nalezené krojidlo. Krojidlo bylo také vyrobeno z paketu
(PLEINER, 1965; HRUBÝ, 1965).
Z Věteřova (obr. 139) pochází nález radlice, která byla vykopána v úvoze při západním
okraji obce. Radlice pochází ze sbírky A. Šína (ČERVINKA, 1928, obr. 85:2;
ČERNOHORSKÝ, 1957, 520).
Radlice prošla zkoumáním R. Pleinera. Bylo zjištěno, že nebyla vyrobena z tzv. paketu, ale
byla vyrobena z měkkého železa. Její list se pravděpodobně při orbě urazil. Proto byl k týlu
s laloky přivařen nový list. Dalším používáním radlice byly břity nástroje obroušeny. Při
opravě kovář navařil šikmo po stranách dva železné pruhy, které se spojovaly ve hrotu
(PLEINER, 1965; HRUBÝ, 1965).
Radlice byla nalezena náhodně již v dřívější době bez jakýchkoliv nálezových okolností.
Tvarově radlice patří mezi pětiúhelníkové radlice s raménky (ŠACH, 1961). Tuto radlici bych
datoval do 8. - 9. st.
Z oblasti Kloboucka na jižní Moravě z lokality Morkůvky pochází radlice datovaná do doby
slovanské (SKUTIL, 1939, 59; ČERNOHORSKÝ, 1957, 520). Radlice je zařazena podle F.
Šacha do skupiny radlic listovitých (ŠACH, 1961).
Z Přítluk je zaznamenán nález dýkovité radlice (ČERNOHORSKÝ, 1957, 520; ŠACH, 1961;
KUDLÁČEK, 1965; ŠMERKOVÁ, 1976, 82). Radlice z odlomeným hrotem o délce 21, 8
cm, byla nalezena jako součást malého depotu uloženého v nádobě také společně
s klučovnice. B. Novotný se podle tohoto nálezu domnívá, že dosud neobdělávaná půda byla
nejprve rozkopána klučovnicemi a posléze přeorána rádly (NOVOTNÝ, 1958, 32).
Pětiúhelníková radlice s výraznými raménky ve třídění F. Šacha pochází nález radlice
z lokality „Hrúdy“ u Petrova (obr. 116, 3) nedaleko Hodonína (ČERVINKA, 1928; 50;
ČERNOHORSKÝ, 1957, 520; KUDLÁČEK, 1965; BERANOVÁ, 1968, 522)
Z dolního Pomoraví z okolí Starého Města (obr. 140) pocházejí nálezy dvou
- 72 velkomoravských radlic. Jedna z radlic o délce 12,1 cm byla nalezena na lokalitě Osada II
„Na Zerzavici“. Její datace podle ostatního průvodního materiálu nepochybně patří do první
poloviny 9. st. Druhá podobná radlice o délce 12,4 cm byly nalezena nedaleko odtamtud na
dně řeky Moravy mezi Starým Městem a Uherským Hradištěm (HRUBÝ, 1965).
Radlice typově lze zařadit mezi pětiúhelníkové radlice z nepatrnými raménky (ŠACH, 1961).
Rámcově lze tyto nálezy zařadit do 9. st.
Ze Starého Města (obr. 116, 8; 224) pochází ještě jiný starší nález radlice (ZELNITIUS,
1942, 43; ČERNOHORSKÝ, 1957, 520)
V Uherském Brodě v muzeu je uložena radlice z pravděpodobně doby slovanské, zmiňuje se
o ní J. Pavelčík (ČERNOHORSKÝ, 1957, 520; ŠACH, 1961)
Ze Záhnilic u Otrokovic (obr.143,1) pochází nález radlice a motyky (PECK, 1896;
NIDERLE, 1921; ČERVINKA, 1928, 215, obr. 85:1; SPURNÝ, 1953, 95, obr. 57;
ČERNOHORSKÝ, 1957, 520; ŠACH, 1961; KUDLÁČEK, 1965; BERANOVÁ, 1958, 327;
1968, 535). Tvarově lze zařadit tuto radlici mezi pětiúhelníkové s výraznými raménky
(ŠACH, 1961). Jedno z ramének je více opotřebeno, zda jde o asymetrickou radlici těžko
rozhodnout. Nález lze zařadit do 8. – 9. st.
Radlice z Veselí na Moravě je datována do doby 8. – 9. století (ŠACH, 1961)
Z Čechovic v okrese Prostějov (obr. 142, 4) pochází radlice asymetrického tvaru
(ČERVINKA, 1928, 215, obr. 85: 3). Délka radlice je 14 cm, šířka 7,5 cm. Radlice je
podobná nálezu z Pohanska u Nejdku (NOVOTNÝ, 1958, 31). Asymetričnost je zde opačná,
levostranná a odpovídá levostranné orbě. Radlici datuje do průběhu 8. století a na počátek 9.
století (BERANOVÁ, 1954, 326). Radlici bych datoval do závěru 9. st. M. Beranová, B.
Novotný i K. Černohorský si pletou nález z Čechovic (ČERVINKA, 1928, 172, 215) za nález
z Čechůvek. Jde o různé obce s podobným názvem u Prostějova.
Depot železných předmětů pochází ze slovanské chaty na hradišti „Staré Zámky“ u Líšně
(obr. 116, 8) (SKUTIL, 1928, 144-145).
Nález železného krojidla pochází z menšího depotu nalezeného na slovanském hradišti v
Rajhradě. Listina ze 13. st. uvádí vznik kláštera v Rajhradě založený knížetem Břetislavem
ke cti a slávě sv. Petra a Pavla, který vznikl na místě opuštěného hradiště, jménem Rajhrad
(ČERVINKA, 1928). Zjišťovací výzkum zde prováděl v roce 1951 J. Poulík. V okolí byly
nalezeny velkomoravské hroby na návrší u Rebešovic, které měly souvislost s Rajhradem. Při
výzkumu v roce 1960 bylo vyhloubeno 13 sond v areálu hradiště podle mapy stavitele
Annaise z 18. st. Důležitým nálezem byl nález destrukce spálených srubových stěn zemnic či
polozemnic, jež mají analogii v nálezech na Starých Zámcích u Líšně. Dále bylo zjištěno, že
akropole velkomoravského hradiště je dnes zastavěno klášterními budovami. Do 9. - 11. st. je
možné datovat nálezy zbytků hliněných nádob, kostěných hrotů, část svorového žernovu a
dva malé depoty železných předmětů. Starší depot datovaný do 9. st. obsahoval masívní
železné krojidlo, srp a zlomek klíče. Mladší depot obsahoval 7 srpů a části 3 kos. Je datován
do 10. st.
(STAŇA, 1960; 1961, 96-97).
Ze Slezska na hradišti Chotěbuz-Podobora (obr. 144) bylo výzkumy L. Jisla v letech 1952 a
1954 a také P. Kouřila v 70. až. 90. letech 20.století. Na hradišti, které vzniklo kolem
poloviny 8. století a v první fázi existovalo více než 100 let. Hradiště je spojováno více s
vývojem v polském Slezsku, kontakty s Moravou asi nebyly nijak velké. Zánik hradiště je
spojován s tažením velkomoravského vojska vedené Svatoplukem proti malopolským
Vislanům na počátku 80 let 9. století. Tento násilný zánik dokládá nález spálené kostry koně,
šípy, množství spáleného obilí a dvě sekery. K dalšímu obnovení hradiska došlo až ve druhé
polovině 10. století, hradiště ale nedosáhlo svého původního významu a v průběhu první
- 73 poloviny 11. st. zaniklo.Bylo zde nalezeno množství železné strusky, což svědčí o železářské
výrobě. K ostatním nálezům patří 30 hrotů šípů, nože, sekery, nůžky, sekerovitá hřivna,
skoby, přezky. Ze zemědělských nástrojů byl nalezen srp a radlice (JISL, 1966; KOUŘIL,
1990; LUTOVSKÝ, 2001).
Tvarově lze radlici zařadit do skupiny pětiúhelníkových radlic s nepatrnými raménky
(ŠACH, 1961). Datování nálezu odpovídá době trvání hradiště, tj. 8. - 9. st.
Poměrně málo známý je nález železné radlice ze Slezska, nalezená při regulaci potoka
v Kylešovicích u Opavy (obr. 143, 2) v roce 1907 publikovaný v roce 1908 ve Věstníku
Matice Opavské 16. Radlice byla součástí depotu železných předmětů jako jsou podkovy. J.
Skutil ji datuje do doby slovanské (SKUTIL, 1931, 100; ČERNOHORSKÝ, 1957, 522;
BERANOVÁ, 1968, 521).
Nálezy z jihozápadního Slovenska úzce souvisí s římskoprovinciální kulturou (BERANOVÁ,
1968, 523).
Ze slovenských nálezů radlic je důležitý objev depotu z Moravského Svätého Jána
(EISNER, 1941; 1948; ČERNOHORSKÝ, 1957, 522; BERANOVÁ, 1968; BARTOŠKOVÁ,
1986; MĚŘÍNSKÝ, 2002, 517). Depot (obr.151, 12) obsahoval velké množství železných
předmětů jako jsou zbraně, zemědělské a jiné nástroje, železný kotel, klíč. Ke zbraním patří
železný hrot kopí. Nejdůležitější jsou však zemědělské nástroje. Doklad pěstování vinné révy
dokazuje nález vinařského nože. Součástí depotu jsou i kování rýče. Důležitý nález je radlice.
Tvarově jde o pětiúhelníkovou radlici s nepatrnými raménky (ŠACH, 1961).
Datováním depotu z Moravského Svätého Jána se zabývala A. Bartošková. Depot byl
uložen do země již v době předvelkomoravské (BARTOŠKOVÁ, 1986; MĚŘÍNSKÝ, 2002,
520). J. Eisner tento depot datuje do širokého rozpětí od 7. až do počátku 9. století (EISNER,
1941, 158, 171). Podle J. Eisnera je tento depot spojen s oderskomoravskou oblastí, kde je
zvykem ukládat depoty do kotlů jako u depotu z Moravského Svätého Jána. Dále považuje za
zásadní vliv postprovinciálních dílen v Panonii (EISNER, 1948, 373, 374, obr. 4:12).
Listovitá radlice pochází z depotu Kúty-Čepargát II (NIEDERLE, 1934-35, 99-100).
Radlice má délku 18,4 cm (obr. 162, 6).
Podobný nález listovité radlice o délce 24,4 cm byl nalezen za nejasných okolností na lokalitě
Kúty- Sigec II. Tuto radlici J. Kudláček datuje do 8. – 9. století. Řadí ji do tzv. moravskooderské oblasti. K této radlici vidí analogie v radlicích z Žabokrek, ba dokonce k radlici
z lokality Peňkovka na Ukrajině. Toto podle něj dokazuje její slavinitu (KUDLÁČEK, 1965,
142). F. Šach tuto radlici řadí mezi trojhranné radlice, a vidí k této radlici analogie k radlici ze
Šmyreva (obr. 186, 16), (Kurská oblast) řazené do období kultury pohřebních polí
čerňachovského typu na Ukrajině datované do 7. – 8. století (ŠACH, 1961, 77).
Veslovitá radlice pochází z nálezu u obce Gajary-Stolička (obr.164, 12; 166) okr. Bratislavavidiek (EISNER, 1948, 103,105; URBANCOVÁ, 1960; ŠACH, 1961; KUDLÁČEK, 1965,
140; BERANOVÁ, 1968; BIALEKOVÁ, 1981; MĚŘÍNSKÝ, 2002). Dalším nálezem z téže
lokality je i malá asymetrická radlice o délce 14 cm a šířce 9,5 cm (EISNER, 1933). Kolekce
nálezů s této lokality má však pochybné nálezové okolnosti a nelze vyloučit, že pochází z
několika míst poblíže této lokality. Součástí tohoto depotu je i malé nožové krojidlo
(EISNER, 1933, 248, 318). Datace tohoto depotu je velice pravděpodobná do doby
předvelkomoravské (BERANOVÁ, 1968; MĚŘÍNSKÝ, 2002). Datování tohoto depotu je
velice problematické. Nejsou známy nálezové okolnosti. Je pouze známo, že předměty byly
nalezeny při stavbě povodňové hráze u řeky Moravy. Nálezy byly učiněny na jejím levém
břehu. Kromě železných předmětů zde byla nalezena keramika hradištního typu, kostěný
- 74 hřeben, který podle E. Beningera mohl patřit Langobardům. Na uvedené lokalitě bylo
objeveno také pozdně laténské sídliště, je možná záměna laténských předmětů s hradištními
(EISNER, 1939-46). Za laténského původu bych považoval z této lokality nožové krojidlo,
které se vymyká tvarům 9. st.
Do 8.- 9. st. jsou datovány dvě krojidla z depotu z Gajar-Pustatina Vrablicova (obr.145),
jež byly nalezeny bez doprovodu radlic. Na této lokalitě byly nalezeny dva obsáhlé depoty. V
jednom byly pouze bronzové předměty a železné srpy, ve druhém dvě krojidla, sekery,
třmeny, hrot oštěpu, držadla vědérek a další předměty. Faléry v prvním depotu mají podle N.
Fetticha souvislost s avarským kaganátem a datuje je do přelomu 8. a 9. století
(EISNER,1939-46; ŠACH, 1962).
Nálezy krojidel jsou na území Slovenska poměrně časté. Nález dvou krojidel (obr. 164, 6, 8;
165) bez přítomnosti radlic pochází z depotu nalezeného v Žitavské Toni (obec Radvaň nad
Dunajom). Součástí depotu je několik typů seker, dva zdobené plechy, tyčinkový nástroj a
dvě nožová krojidla (EISNER, 1933, obr. 56b; 1948, 371). Jedno z krojidel se podobá nálezu
krojidla z Klučova (NOVOTNÝ, 1958). Tvarově jde o krojidlo s ostře odsazeným břitem
čepele (BERANOVÁ, 1968; 528). Druhé krojidlo je typu, u něhož čepel vystupuje čepel
oproti násadě jen málo nebo vůbec ne (BERANOVÁ, 1968; 528). Krojidlo z lokality Žitavská
Toň bylo podrobeno metalografickému rozboru. Bylo zjištěno, že bylo vyrobeno z tzv.
paketu, který byl svařen ze střídavě skládaných 4 plátů měkkého železa a měkké oceli.
Spojování těchto materiálů nebylo tak obtížné jako u kombinace železa a velmi tvrdé oceli.
Krojidlo i tak mělo dobré provozní vlastnosti (PLEINER, 1965; HRUBÝ, 1965).
Při archeologickém výzkumu v letech 1959 - 1962 bylo na nížinném velkomoravském
hradišti Pobedim (obr. 148) okr. Trenčín, nalezeno velké množství železných předmětů.
Hradiště Pobedim lze zařadit k dalším zkoumaným hradištím doby Velkomoravské. K dalším
těmto hradištím na Slovensku patří Děvín, Děvínská Nová Ves, Bratislava, Jur, Majcichov,
Nitra. Hradiště je nevelké rozlohy celkem 8,5 ha. Dělí se na dvě části a to část Hradiščie o
výměře 4 ha. Druhou část tvoří Podhradiščie s 4,5 ha. Hradiště je rozdělené na dvě části
středovým valem (BIALEKOVÁ,1963).
Nalezené krojidlo lze zařadit do skupiny krojidel, u něhož čepel vystupuje oproti násadě jen
málo nebo vůbec ne (BERANOVÁ, 1968; 528).
Do první třetiny 9. století je datovaná asymetrická radlice nalezená na hradišti Pobedim (obr.
147) (HABOVŠTIAK, 1965,58; KUDLÁČEK, 1965, 142).
Výzkum byl prováděn formou sond. V sondě IX. v části Podhradiščie, byl nalezen depot
železných předmětů, jehož součástí bylo i nožové krojidlo. Z ostatních předmětů to byly
hlavně sekerovité hřivny, udidla, ostruhy. Dobu trvání hradiště lze na základě získaných
nálezů stanovit na druhou polovinu 9.st. (BIALEKOVÁ, 1963).
Celkem bohatý depot železných předmětů z 9. století byl nalezen v lokalitě Žabokreky nad
Nitrou (obr. 152) bylo nalezeno 5 radlic a 3 krojidla, z toho jedna radlice byla asymetrická.
(TOČÍK,1963, 601; HABOVŠTIAK, 1965, 58; KUDLÁČEK, 1965, 141; BERANOVÁ,
1968, 535). Radlice jsou podobné s nálezem radlice z Kút a polského nálezu radlice z Nowej
Huty-Mogily (KOSTRZEWSKI; 1962, 245; KUDLÁČEK, 1965; 141). Polský nález je
datován na konec 10. století. Jedna z radlic ze Žabokrek je asymetrická a je podle J. Kudláčka
důkazem o přechodu postupné přeměny rádla na jednoduchý pluh (KUDLÁČEK, 1965, 141).
Významné místo v nálezech železných depotů doby velkomoravské zaujímá skupina depotů
nalezená v lokalitě Bojná (obr. 149; 150). Lokalita se nachází v oblasti pohoří Povážského
Inovace, ležící na katastru současné obce Bojná. Lokalita Bojná je známá svými nálezy již
- 75 v minulosti. J. Könyök (1905) předpokládal na lokalitě existenci středověkého hradu. Badatel
Neméthy (1912) předpokládal existenci středověkého hradu stojícího ještě v době císaře
Zikmunda Lucemburského 1387-1437 v poloze Trhoviště postaveného na starším slovanském
hradišti.
Nálezy depotů v této oblasti jsou známy již v 1. polovině 20. století. depot 20-30 železných
předmětů nalezený v letech 1931-1932 byl odevzdán do muzea. při stavbě domu před 1.
světovou válkou bylo nalezeno množství střepů a keramiky. V lokalitě Bojná I v roce 1962
byla provedena sondáž V. Vendtové u východní brány. Tato lokalita je rozlohou velké
hradiště. Nalézá se v poloze Valy, má délku 6 km. přes hradisko vedly přechody z Ponitří do
Pováží. Hradisko leží na hlavním hřbetu Povážského Inovce v nadmořské výšce 390-430 m.
Rozloha je 14 ha. Hradiště má délku 600m a šířku 200-300 m a je obtočené mohutným valem
čnícím do výše 3-5 m. Naleziště Bojná II se rozkládá nad údolím říčky Bojnianky na vrchu
Hradisko 335 m n.m. Hradiště je obehnáno kruhovým opevněním s dvojitou linií příkopu a
valu. Nálezy jsou zde známé od doby římské až po 9. století. Lokalita Bojná III leží na vrchu
masivu Žihlavník nad Hradskou dolinou. Hradisko obepínají dvě linie příkopu a valu se
dvěma přechody. Z nálezů jsou známy nože, zbraně, kování a keramika z 9. století. Na území
celé oblasti bylo doposud nalezeno několik významných depotů železných předmětů. Mnoho
z nich bylo objeveno amatérskými hledači s pomocí detektoru kovů. Tyto nálezy skončily
v soukromých rukou či část vyvezena do zahraničí. Část se podařilo zajistit a zdokumentovat.
Doposavad je známo sedm nálezů radlic z lokalit Bojná II, III, V. Dále pět kusů krojidel
z lokalit Bojná II, III. Radlice nalezené v depotech jsou symetrické širokého tvaru a nijak se
tvarově nevymykají běžným tvarům radlic doby velkomoravské. Taktéž železná krojidla jsou
běžného typu. Nálezy zemědělských nástrojů lze rámcově datovat do 9. století (PIETAM.RUTTKAY-A.RUTTKAY, 2006; TURČAN, 2006; ŠALKOVSKÝ, 2000, 175-176).
Historicky je zánik zdejších hradišť spojován s útokem moravského knížete Mojmíra I v roce
833, kdy sesadil nitranského knížete Pribinu. Při útoku byla zřejmě zničeny další Pribinovy
hrady jako je Podbranč, Majcichov. Jejich vznik je kladen na přelom 8./9. století. Ve třicátých
letech 9. století jsou prokázány požárové vrstvy. Zda zánik hradišť Bojná touto příčinou je
otázkou dalšího výzkumu.
Z Vršateckého Podhradia (obr. 154, 1; 164, 10) pochází nález nožového krojidla. Patří do
skupiny krojidel u něhož čepel vystupuje výrazně oproti násadě (BERANOVÁ, 1968; 148;
BIALEKOVÁ, 1981, 88).
Z této lokality pochází též nález malé radlice. Radlice je pětiúhelníkového tvaru s nepatrnými
raménky (ŠACH, 1961).
Významný depot železných nástrojů z doby velkomoravské byl získán z Čeboviec (okr.
Veľký Krtíš). V roce 1971 získal O. Gergelyi pro Slovenské zemědělské muzeum v Nitře
depot železných předmětů, který zachránil r. 1966 Ján Mäsiar, obyvatel Stredných
Plachtiniec.
Nález byl učiněn na kopci nad vsí Čebovce (obr. 160; 161). Nálezové okolnosti tohoto depotu
jsou velmi neurčité. Při otevírání kamenolomu na ostrohu v poloze Červona severně od obce
v údolí potoka Bliznava odkryl buldozer pod hromadou kamení v hloubce asi 80 cm uvedený
depot. Soubor se skládal kromě jednoho předmětu pravděpodobně symbolického významu
z předmětů vesměs zemědělské povahy. Z deseti kusů byly čtyři srpy, dvě radlice, jedna
kosa, krojidlo, motyka a problematický sekerovitý nástroj. Předměty z depotu byly ve velice
zachovalém stavu nezničené korozí. Předměty nejevily ani žádné stopy po opotřebení. A.
Točík se domnívá, že právě vyšly z dílny kováře. A pokládá si otázku kdo tyto předměty
tezauroval a proč (TOČÍK, 1983, 207). Depot je A. Točíkem datován do 9. století. Jeho
uložení pravděpodobně souvisí s dalšími soubory depotů, nalezených na území Slovenska
- 76 v době velkomoravské. Depot z Čeboviec byl ukryt pravděpodobně v horském údolí mimo
sídliště na historické cestě, která spojovala střední Poipľí se středním Slovenskem. K tomuto
depotu A. Točík uvádí analogické depoty z doby velkomoravské jako např. z Vršatského
Podhradí (BIALEKOVÁ, 1981, 88), ve kterém bylo kromě kovářských nástrojů a
opotřebovaných předmětů též fragmenty. Tento depot A. Točík interpretuje jako sklad
kováře.
Depot ze Slabině (HRUBEC, 1965, 419), který obsahoval opotřebované nástroje tezaurované
mimo sídliště uložil do země podle A. Točíka pravděpodobně dřevorubec či prospektor.
Depot ze Zadiela (LEHOCZKY, 1892,166) je podle A. Točíka bez nálezových okolností a
jeho zařazení do 9. století je velmi sporné. Další analogické depoty pocházejí z dolního
Pomoraví. Důvody tezaurace depotů v této době A. Točík hledá v souvislosti s významnými
historickými událostmi, které se odehrály v 8. a 9. století. To, že bylo nalezeno jen velmi
málo nálezů depotů ze 7. století a následně z období vznikajícího uherského státu v 10. a 11.
století taktéž souvisí s historickým vývojem (TOČÍK, 1983, 208).
První nalezená radlice z depotu byla velice dobře zachovalá, délka radlice 19,6 cm, šíře tuleje
8 cm, šíře nože radlice 12,6 cm. Hmotnost radlice je 0,9 kg. Radlice č. 2 je také velice dobře
zachovalá, délka také 19,6 cm, šíře tuleje 8,2 cm , šíře nože 12,2 cm, hmotnost 0,85 kg.
Krojidlo nalezené má délku 42 cm, délka ostří je 14 cm. Průřez držadla je 2,5 x 2 cm. Max.
šíře nože je 4 cm. Hmotnost krojidla je 1,33 kg. Krojidlo je též velice dobře zachované. Obě
radlice jsou velice dobře zachovalé a nebily vůbec používané, také díky příznivému okolí
bylo poškození rzí velice malé. Vlivem stavu zachovalosti je možné rekonstruovat pracovní
postup kováře. Podle třídění F. Šacha (1961, 25) patří obě radlice mezi radlice
symetrické
pětiúhelníkové.
K radlicím z Čeboviec uvádí A. Točík analogie radlic z depotů 8.-10. století. Z Českých
nálezů uvádí radlici se Semic nad Labem (BERANOVÁ, 1972, 630), z mladšího období asi
ze11.-12. století z Vinařic (BERANOVÁ, 1975, 12; PLEINER, 1962, obr. 48.1). Z nálezů na
Moravě depoty u kostela č. 8 v Mikulčicích a v Přítlukách (POULÍK, 1962, 82).
Z jižního Maďarska pocházejí analogické nálezy z lokality Mohácz (KISS, 1964, 159) a další
dvě radlice z kulturní vrstvy ze sídliště datovaného do 9. století v lokalitě Garadno v Potisí
(SALAMON-TÖRÖK, 1960, 191; MÜLER, 1975, 96). Radlice z Čeboviec podle A. Točíka
patří mezi největší nalezené na území Slovenska. Někteří badatelé se domnívají, že takto
velké radlice patří do mladšího období. A. Točík tento nález i přes názor, který je v rozporu
s tvrzením o velikosti radlic zařazeným do období po pádu Velké Moravy, jsou datované A.
Točíkem do období rámcově 9. století (TOČÍK, 1983, 213). Krojidlo nalezené v depotu je též
velice dobře zachovalé. Ke krojidlu z Čeboviec nevidí A. Točík na území Slovenska jiné
nalezené analogické krojidlo. Nálezy krojidel ze Sklabině, Pobedimi, Žabokrek, Žitavské
Toně, Gajar jsou odlišná (TOČÍK, 1983, 213). Depot z Čeboviec je rámcově zařazen do 9.
století a je dáván do souvislosti s ostatními depoty z dolního Pomoraví, povodí Váhu a Nitry.
Depoty na jižním a středním Slovensku dosud chyběly i přes prokázanou existenci kontinuity
osídlení v povodí Hronu a Ipľu od 6. století po příchod Maďarů v 10. století (TOČÍK, 1983,
224).
Z východního Slovenska pochází nález radlice z lokality Hnojné (obr.156) (BUDINSKÝKRIČKA, 1961, 148, obr. 4; ŠIŠKA, 1964; KUDLÁČEK, 1965, 142) v okrese Michlovce,
14 km východně od tohoto města. Uvedená oblast tvoří podhůří pohoří Vihorlat. Slovanské
sídliště se nachází v močálovitém prostoru v trati „Hlinky“ na písečném přesypu. První
výkopy zde prováděl již v roce 1942 Budinský-Krička. V roce 1962 zde byl prováděn
záchranný výzkum v souvislosti s budováním vodního díla Zemplínská Šírava. Uvedená
radlice byla nalezena v sídlištním objektu – zahloubené zemnici č. 78/62 společně s 500
- 77 střepy keramiky. Budinský-Krička ji datuje do střední doby hradištní. S. Šiška na konec 9.
století a do prvních 2/3 10. století (ŠIŠKA, 1964, 407, obr. 126).
Důležitý nález radlice pochází z oblasti Spiše na východním Slovensku. V chatové oblasti
v obci Smižiany – Čingov (obr. 157, 2) byl při provádění terénních úprav v roce 1961
majitelem chaty M. Vojtašem nalezen depot zemědělských nástrojů včetně železné radlice.
Nástroje byly uloženy poměrně v malé hloubce 10-15 cm pod povrchem. Dříve zde v letech
1955 a 1957 byly nalezeny další nálezy ze slovanského období. Nálezy v Čingova se
rozprostírají na místě rekreační osady umístěné na terase řeky Hornád. Kromě uvedeného
depotu zde bylo nalezeno velké množství slovanské keramiky. Radlice je symetrická,
trojúhelníková lopatka, žlabovitě prohnutá se slabě zúženou horní tulejovitou částí. Délka
radlice je 15,7 cm, délka laloků je 5,7 cm, šíře v horní části 7,9 cm, šíře lopatky je 8 cm.
Datace podle keramiky je dle Budinského-Kričky zařazena do střední doby hradištní. B. Polla
datuje tento nález z Čingova do období před příchodem Maďarů. Budinský-Krička u této
radlice vidí analogie s podobnými nálezy radlic z Ivanovic na Hané, Kút, Záhnilic, Věteřova.
Dále vidí vliv Velké Moravy na nálezy na území budoucí Spiše. Důležité je též zkoumání
kmenové příslušnosti nejstarších Slovanů v horním Pohornádí (BUDINSKÝ-KRIČKA, 1963,
148).
Dalším nálezem z oblasti Spiše je nález radlice společně s krojidlem, který byl objeven ve
Spišské Nové Vsi (obr. 158, A). V roce 1980 uskutečnila Výzkumná expedice Spiš
Archeologického ústavu SAV se sídlem ve Spišské Nové Vsi záchranné výzkumy
v intravilánu města. V ulici Sovětské armády se v roce 1980 započala rekonstrukce
kanalizace. Již v roce 1975 byly na témže místě zjištěny pravěké a středověké objekty. Při
kopání objektu 9/80 v Mlynské ulici se střepy velkomoravské keramiky z 9. století byla
objevena symetrická radlice s krojidlem. Krojidlo o délce 70 cm a délce ostří 28 cm, max. šíře
ostří 9,5 cm. Symetrická radlice o délce 28 cm, délka čepele 17 cm, max. šíře 15,5 cm. Jde
doposud o největší známé velkomoravské zemědělské nástroje (JAVORSKÝ, 1981, 108-126).
V depotu železných předmětů z lokality ve Sklabině (obr.155) byla součástí také radlice
(HRUBEC, 1965, 415, obr. 3:3; HABOVŠTIAK, 1965, 58; KUDLÁČEK, 1965, 142). Obec
Sklabiňa se nachází 12 km východně od Martina v oblasti Turca na severním Slovensku.
V roce 1958 byl při kopání základů pro přístavbu domu na břehu potoka nalezen depot
železných předmětů. Radlice trojúhelníkového tvaru s mírně prohnutou klenutou čepelí.
Radlice má silné laloky tuleje. Analogii k této radlici hledá I. Hrubec v nálezu z Kút –
Čepargátu, Opavy – Kylešovic a Smižian – Čingova. L. Kraskovská a V. Budinský-Krička
nález z Kút – Čepargátu zařazuje do velkomoravského období, tj. 8. – 9. století. Radlici
z Opavy – Kylešovic L. Jisl přiřazuje k nedaleké slovanské osadě, ležící nedaleko
staroslovanského hradiska. Podle J. Poulíka, který na tomto hradišti odkryl hliněné opevnění,
zesílené dřevěnou roštovou konstrukcí. J. Skutil považuje nález radlice za slovanský.
Analogický nález ze Smižian – Čingova. V. Budinský-Krička a B. Polla jej zařazují do
velkomoravského období (HRUBEC, 1965, 417) Délka radlice 15,6 cm, šíře 7,4 cm, výška
tuleje 5,6 cm, max. průměr tuleje je 8,7 cm. Krojidlo z depotu má masívní držadlo o průřezu
28 mm krát 40 mm, délka 47,5 cm, šíře 5,7 cm. Krojidlo je zlomené. Ostří je již značně
opotřebené. Je podobné krojidlům z nálezu v Žitavské Toni, které J. Eisner datuje do starší
doby hradištní. I. Hrubec vidí analogii tohoto krojidla s krojidlem s nálezu v Pohansku u
Nejdku. Nález z Pohanska B. Novotný zařazuje do 9. století až na počátek 10. století. Další
analogie vidí I. Hrubec s nálezy krojidel z Gajar-Vrablicova Pustatina, Gajar – Stoličky. J.
Eisner je datuje do 8. – 9. století (HRUBEC, 1965, 417).
- 78 Ojedinělým nálezem velké asymetrické radlice je nález z Veselého u Trnavy (obr. 162, 11)
Podle A. Habovštiaka byla radlice nalezena v raně slovanském hradisku (HABOVŠTIAK,
1965, 58). V. Budinský-Krička na základě velikosti tuto radlici zařadil do 10.-11. století
(archiv AÚ SAV, nález. zpráva 352/51). Délka radlice je 22,3 cm. (TOČÍK, 1983, 212).
Radlice je mírně asymetrická a lze ji zařadit i do doby velkomoravské.
Náhodný nález radlice bez nálezových okolností pochází z Děvína (obr. 151, 10). J. Eisner ji
považuje za slovanskou (EISNER, 1948, 375, obr. 4:10). radlice má podle J. Eisnera analogie
k radlicím z lokalit Idria di Bača a Szilágy-Somlyó (EISNER, 1948, 375).
Z období avarského kaganátu byla nalezena radlice v lokalitě Košice-Šebastovce (obr.163,
A, 7). Asymetrická radlice délky 11,6 cm pochází z výzkumu V. Budinského-Kričky. Byla
nalezena v dětském hrobě č. 143. Nález je datován do období 6.-8. století (TOČÍK, 1983,
212).
V podhradí hradu Brekov (okr. Humenné) pochází soubor náhodně získaných nálezů
nalezených amatérskými hledači pomocí detektoru kovů (obr. 167). V roce 1998-1999 získalo
Krajské muzeum v Prešově darem středověké nálezy pocházející s areálu hradu a úpatí
hradního kopce. Nálezové souvislosti a stratifikace v terénu jsou nepřesné. Datování souboru
je podle B. Tomášové určeno podle ojedinělého nálezu železné hřivny sekerovitého tvaru
s obloukovitě ukončeným listem a masivním krčkem. datace nálezu je do 9.-10. století.
Z hlediska mnou zpracovávaného tématu je podstatný nález železného krojidla o délce 41,6
cm. Krojidlo má rovný hřbet, držadlo je obdélníkového průřezu, čepel je poloobloukovitá
s rovným ostřím. Na základě menšího zjišťovacího průzkumu (SLIVKA-VIZDAL, 1984,
168) je možné počátky osídlení lokality datovat již do velkomoravského období. Analogicky
je datované je výšinné sídliště, které se nachází v bezprostřední blízkosti hradiska
(TOMÁŠOVÁ, 2000, 137). K tomuto krojidlu bych přiřadil takřka analogické krojidlo
z Pobedimi.
Vzácným dokladem existence orby na území Moravy jsou pozůstatky hlubokých
zahloubených rýh na velkomoravském hradišti Mikulčice (obr. 168). Jde o analogický nález
jako pozůstatky orby pod mohylami, viz předch. kap. V roce 1981 při dokončování terénního
výzkumu v SV části knížecího hradu na ploše I. byl zachycen síťový pravoúhle křížící se
systém tmavých zahloubených rýh. Na skryté ploše v okruhu 6 - 8 m navazovaly obdobné
rýhy, jejich zřetelnost však byla nižší a proto unikly systematickému výzkumu. Zjištěné rýhy
neměly pravidelnou hloubku ani stejnou vzdálenost od sebe. Plocha na níž se rýhy nacházely
měla přibližně 10 m čtverečných. Od tvrdého podloží se rýhy odlišovaly tmavším zabarvením
písčitého materiálu, sypší konzistencí a nepřítomností uhlíků. Tam kde písečné podloží bylo
měkké, se rýhy zahlubovaly až do hloubky 13 cm. Vzdálenost mezi rýhami nebyla konstantní,
ale pohybovala se mezi 6-25 cm v SZ-JV směru a mezi 16-30 cm v JZ-SV směru. Také není
u rýh přesná rovnoběžnost a také úhel křížení není přesně 90 stupňů, ale kolísá od 90-108
stupňů. Domněnka, že jde o zpevňování bahnitého terénu konstrukcí, je nejspíš
nepravděpodobné a to rozměrností plochy. Rýhy na ploše nebyly omezeny jakýmkoliv
půdorysem stavby, třebaže tyto byly nalezeny v různých horizontech a uhlíky z destrukce
byly nalezeny ve vrstvě nad podložím. Při srovnání s obvodovými žlábky objektů bylo
zjištěno, že se rýhy zásadně odlišují. Žlábky měly naprosto pravidelný profil a i hloubku
nezávislou na tvrdosti podloží. V profilu sondy na nejzřetelnějším místě plochy rýh bylo
zjištěno, že tyto rýhy mají průřez nepravidelného trojúhelníka s tupým vrcholem obráceným
dolů a jedna strana svírá s podložím ostřejší úhel než druhá. Šířka brázdy na ploše byla
přibližně 11 cm. Maximální hloubka 13 cm. Lze předpokládat, že hloubka ornice v
Mikulčicích, kde bylo písčité podloží, byla malá (KAVÁNOVÁ, 1984, 423-429).
- 79 Podobný nález byl učiněn v Mikulčicích již v roce 1969 při výzkumu v západní části
knížecího hradu na ploše II. Jeho interpretací byla orba pluhem nebo zbytky hatí. Nebyly
vyloučeny také zbytky propletené stěny (KLANICA, 1971, 21-24). Nálezy se našly na
místech nezaplavovaných, což odporuje použití hatí pro zpevnění terénu.
Rozsáhlý výzkum na ploše I umožnil i nové hodnocení nálezů v úsecích II a III. Podobné
stopy orby byly nalezeny v Březně u Loun (PLEINEROVÁ,1981, 133-141). Další identické
nálezy jsou ze Sarnowa (GABALÓWNA,1968, 135) a z Dánska. Všechny tyto nálezy však
pocházejí ze starších období (eneolit, doba bronzová) a zachovaly se jen díky tomu, že byly
zasypány mohylou.
Co se týká datace stop v Mikulčicích, je známa vrstva nad rýhami, jež se smíšena s uhlíky.
Tato vrstva je datována nálezy na konec 8. a počátek 9. století. Vrstva podloží s rýhami bez
přítomnosti uhlíků je tedy zřejmě starší (KAVÁNOVÁ, 1981,).
Pouze pro porovnání uvedu nálezy i ze širšího okolí střední Evropy. Tyto mohou poskytnout
srovnání strojového vybavení pro orbu této doby.
Souvislost s Velkomoravskou říší má také území Pannonie. Zda byla součástí
Velkomoravské říše je předmětem dohad a také cílem výzkumů. V bývalé provincii Pannonia
existovalo v 9. st. hradiště Zalavár (obr. 170). Zde při výzkumech byla nalezena radlice
(SÓS - BÖKÖNYI, 1963). Radlici lze zařadit do skupiny dýkovitých radlic (ŠACH, 1961).
Hradiště Zalavár, dříve Moosburg, Blatnohrad byl sídlem knížete Pribiny, kterého vyhnal
kníže Mojmír z nitranského knížectví roku 831. Výstavba opevněného hradiště se datuje
okolo roku 850, kdy zde byl vysvěcen Pribinovi a jeho synovi Kocelovi kostel salcburským
arcibiskupem Liutpramem.
V latinském spisu Conversio se zmiňuje příchod knížete Pribiny do lesnatého a bažinatého
území na řece Sale (dnešní Zala) s velkým lidem, jež se po stavbě opevnění začal tento lid
velice množit (TŘEŠTÍK, 2001). Je tedy otázkou zda tato nalezená radlice je po etnické
stránce opravdu slovanská.
Ze slovanského osídlení na Podkarpatské Rusi pochází nález radlice ze sídliště Fedorovo I
(obr. 169). Příhodné klimatické podmínky oblasti nížin v povodí řeky Tiszy, kryté obloukem
Karpat lákalo slovanské obyvatelstvo k osídlení. Slovanské obyvatelstvo se zde počalo
usazovat po polovině 1. tisíciletí. Dějiny archeologického bádání v této oblasti začalo již na
přelomu 19. a 20. století. Důležité práce pocházejí z pera J. Eisnera (1923; 1925; 1933). Po 2.
světové válce se archeologickými výzkumy zabýval K. V. Bernjakovič, který provedl analýzu
a systematický soupis památek 7. – 12. století na území Podkarpatské Rusi. V letech 1972 –
1975 byly provedeny korektury ve studiu slovanského osídlení prací archeologickou expedicí
Užhorodskou státní univerzitou. Bylo celkem odkryto 20 nalezišť, z nichž se 10 nalézalo
v jihovýchodní oblasti (Vinogradovský rajon). Byly prozkoumány tyto lokality se slovanským
osídlením: Fedorovo I, II; Petrovo; Vovčanskoje; Čepa; Djakovo; Staro-Klinovo; Orosijevo;
Veršovec; Matievo. Naleziště měla rozlohu v rozmezí 1,5 – 2,5 ha. Kulturní vrstvy měly
většinou mocnost 5 – 10 cm a nalézaly se ve hloubce 0,25 – 0,35 m pod povrchem. Na sídlišti
Fedorovo byly odkryty celkem tři menší plochy. Byly nalezeny obytné objekty s pecí,
hrnčířské pece, odpadní jámy. K důležitým nálezům z této lokality patří nůž, rybářský háček a
symetrická radlice. Nálezy jsou datovány na počátek 9. století (KOTOGOROŠKO, 1977, 8199).
Z jižního Maďarska pochází nález dvou radlic z okolí města Mohácz. Radlice jsou datovány
do 9. století (KISS, 1964, 159; TOČÍK, 1983, 212).
Z oblasti Potisí pocházejí nálezy dvou radlic z kulturní vrstvy datované do 9. století na
sídlišti v Garadne (SALAMON-TÖRÖK, 1960, 191; MÜLLER, 1975, 96; TOČÍK, 1983,
212).
- 80 Z východního Německa (obr. 109) pocházejí nálezy radlic z lokalit Leipzig, Baderitz, Rötha
(KRETZSCHMAR, 1940, 45-54; TOČÍK-rukopis; KUDLÁČEK, 1965, 142, 159). Tyto
radlice označil jako slovanské už J. Kretzschmar. Radlici z lokality Riesa-Gröbe pokládal za
římskou. Podle F. Šacha jsou radlice z Leipzigu a z Brankovic 2 analogické (ŠACH, 1961,
76). Novějším nálezem než uvedené radlice, je nález z lokality Dabrun (kraj Wittenberg),
který je považován za časně slovanský, ranělužickosrbský (MILDENBERGER, 1959, 173,
obr. 128). tento nález dokazuje, že už v nejstarší fázi lužickosrbských dějin mělo orné
zemědělství značný podíl v ekonomice raného středověku. Konstrukcí a funkcí je tato radlice
analogická k radlici z Novej Huty – Mogily v Polsku. Radlice patřily k oracímu nářadí typu
rádla s plazem (KUDLÁČEK, 1965, 130-131). O radlicích Baderitz a z Leipzigu soudí J.
Kretzschmar jako o součásti slovanských oradel slovanského etnika Lužických Srbů, kteří jej
do Saska přinesli po příchodu z Čech. Další nález z Cröbernu (kraj. Leipzig) je G.
Mildenbergerem datován do raného středověku a je odlišného tvaru než ostatní radlice
nalezené v Sasku. Radlice ze slovanského hradiště Rötha je podle F. Šacha analogická
k radlici z Ivanovic na Hané (ŠACH, 1961, 77).
Nálezy radlic pocházejí i z oblasti, jež mají jednoznačnou souvislost se slovanským
osídlením střední Evropy a Balkánu. Radlice byly nalezeny při výzkumech na lokalitě
Peňkovka (obr. 182; 183, A) (ŠOVKOPĽAS, 1957, 77). Jde o lokalitu, nacházející se na
střední Ukrajině v Kirovogradské oblasti. Tato lokalita byla objevena 1955. Kultura už
jednoznačně připsaná Slovanům byla rozšířena v oblasti mezi středním a dolním Dněprem a
Dněstrem, dále v povodí Jižního Bugu. Kultura byla podobná kultuře Korčak. Typickým
nálezem kultury Peňkovka jsou kvadratické zemnice o rozměrech 4 x 4 m. Nálezy kovových
předmětů, zvláště spon umožňují datování kultury do 6. - 7. století. Existují také určité indicie
o příbuznosti kultury Peňkovka s kulturou čerňachovskou. Je velice pravděpodobné, že
zbytky obyvatelstva čerňachovské kultury byly asimilovány nově příchozím slovanským
obyvatelstvem. Tímto smísením mohl vzniknout národ Antů uváděný v historických
pramenech, např. Jordanes, který je odlišuje od Sklavinů (MĚŘÍNSKÝ, 2002, 45). Kromě
nálezů srpů na této lokalitě byla nalezena radlice dýkovitého tvaru.
Kromě kultury Peňkovka patřila mezi první jasně slovanské kultury kutura typu Korčak,
která je příbuzná s Pražským typem, což je kultura prvních Slovanů na našem území.
Lokalita Korčak se nachází v Žitomirské oblasti. Kultura typu Korčak se rozprostírala na
území severní Ukrajiny. V povodí řek Pripjať, střední Dněpru, Západního Bugu a na jihu k
Dněstru. Nositelé této kultury jsou ztotožňováni s národem Sklavinů. Pro kulturu Peňkovka i
Korčak je charakteristická primitivnost keramiky (MĚŘÍNSKÝ, 2002, 47).
Zda bylo primitivní zemědělství u prvních Slovanů je sporné. Je prokázané z
archeologických
nálezů, že se kromě pěstování obilí se věnovali také dobytkářství. Podle nálezu na hradišti
Chotomeľ (obr. 224, B) (Davidgorský okres, Brestská oblast) je doloženo používání
železných radlic, nožových krojidel, srpů a kos. nálezy jsou datovány do 8.-9. století a jsou
spojeny s existencí pluhu u Slovanů (KUCHARENKO, 1957, 94). Předpokládá se také určitá
spojitost těchto kultur s tradicí čerňachovské kultury, což nálezy zemědělských předmětů
nevylučují. Nálezy z hradiště Chotomeľ jsou datovány do 8. století (AVDUSIN, 1977) a
jsou tedy mladšího data, než doba, kdy u nás trvalo období existence Pražského typu. Z.
Podwińská nálezy z Chotomeľu srovnává z nálezem radlice z Čechůvek (PODWIŇSKA,
1962, 142). Podle Kucharenka byly nalezeny dvě radlice menších rozměrů.
V oblasti na východ od Dněpru se nacházela kultura Slovanů, která je příbuzná kultuře
Korčak a velice se jí v inventáři podobá. Trvání této kultury je ohraničeno 8. - 10. stoletím.
Název této kultury je romensko-borševskaja kultura (obr.185). Název je tvořen eponymními
- 81 lokalitami, Romny v Sumské oblasti na severovýchodě Ukrajiny a podle Borševkého
gorodišče u Voroněže v Rusku. Tato oblast byla teritoriem kmene Chazarů. To znamenalo,
slovanské kmeny Poljanů, Severjanů, Radimičů a Vjatičů byly pod jejich nadvládou. Toto je
také zmiňováno ve starých ruských letopisech (AVDUSIN, 1977).
Nálezy zemědělských předmětů pocházejí z lokality Novotrojickoje (obr.184, B; 189) na
slovanském hradišti. Na této lokalitě bylo nalezeno velké množství železných předmětů
(militária, zemědělské nástroje) (LJAPUŠKIN, 1958; KUDLÁČEK, 1965, 116; AVDUSIN
1977; SEDOV, 1982). Nalezená radlice patří do skupiny dýkovitých radlic s tulejí (ŠACH,
1961). I. I. Ljapuškin radlice z tohoto hradiště datuje do 8.-10. století. Do časněromenské
kultury V. J .Dovženok zařazuje nález radlice z lokality Volyncevo (Sumská oblast) datovaný
do 7.-8. století. Radlice z Volynceva (obr.190,17; 193, 7) má úzký klínovitý tvar s tulejí o
délce 17 cm (DOVŽENOK,1950, 15-16; 1952, 137-138; 1961, 34, obr. 10).
Dalším důležitým nálezem železné radlice podobného tvaru jako z Volynceva a
Novotrojického je z lokality Lebedka (Urický okres, Orlovská oblast). Nález radlice větších
rozměrů je datován do období 8. století (obr. 190, 10). Nález této radlice dokazuje orební
zemědělství v lesnaté oblasti centrálního Ruska (NIKOĽSKAJA, 1957, 184).
Sachnivka z nálezy radlic z 8. – 10. století (BRAJČEVSKIJ, 1952, 25).
Nález z oblasti Pobaltí z lokality Pskov, nalezeno několik radlic datovaných do 8. – 10.
století (TARAKANOVA, 212; ČERNOHORSKÝ, 1957, 523).
Z oblasti Moldávie pochází nálezy železných radlic připisované slovanskému kmeni Tiverců.
Na Jekimauckém gorodišči (Rezinský okres) bylo nalezeno několik radlic společně
krojidlem. Datování nálezů z Jekimauckého gorodišča (obr. 172) je do 8.-9. století
(FIODOROV, 1952, 1953). Badatel Zelenčuk datuje vznik Jekimauckého gorodišča do 10.
století na základě nálezů arabských dirhamů z 10. století. Dále podle keramiky ze 10.-11.
století. Hradiště bylo zničeno již v průběhu 11. století, kdy byly zničeny i další hradiště
v oblasti středního Podněstří (ZELENČUK, 1974). Hradiště Jekimaucy tvořilo asi 50
polozemnic čtvercového či obdélníkového tvaru o rozměrech 3 x 4 m a průměrné hloubce 0,6
– 1 m. V rozích polozemnic byly postaveny pece (ZELENČUK, 1974, 113).
Z oblasti města Polocka (obr. 174), ležícím v dnešním Bělorusku pochází nález radlice ze
sídliště Menka (obr. 173) B. G. Štychov tento nález porovnává s analogickým nálezem radlic
ze Starej Ladogy, jež je datován do 7.-10. století. Radlice je symetrická trojúhelníkového
tvaru. Od 12.-13. století se v oblasti Polocka používaly k orbě pouze sochy. Nálezy radlic
soch uvádí B. G. Štychov v lokalitách Lukomle, Minsk, Orša, Druck, Logojske, Polock.Jako
hlavní plodina pěstovaná Slovany v této oblasti bylo ozimé žito a proso (ŠTYCHOV, 1978).
Severovýchodní oblast dnešního Běloruska v povodí horního Němenu byla zjištěna výzkumy
rozsáhlá slovanská sídliště s osídlením datovaném od 9. až 13. století. Byly zde nalezeny také
mimo jiné nálezy také exempláře radlic. Na sídlišti Mikolcy (obr. 175, A) nalézající se 1,5
km od jezera Mjastro bylo odkryto sídliště o ploše 1032 m2. Mocnost kulturní vrstvy zde
dosahovala od 0,3 – 2,5 m. Na sídlišti byl zjištěn sídlištní pahorek vysoký 10 m opevněný
valem. K opevnění sídliště lze přičíst na severní straně bažinu. Při výkopech bylo objeveno
množství nálezů zemědělské povahy včetně radlice. Z dalších okolních sídlišť a hradišť
v lokalitách Grodno, Novogrudok, Volkovysk, Labazovka jsou známy nálezy radlic.Jsou
datovány do období 11. – 13. století (ZVERUGO, 1989). Radlice jsou širokého tvaru
trojúhelníkové konstrukce (obr. 176).
Z povodí střední Volhy pochází nálezy radlic turkotatarského etnika Povolžských Bulharů.
Jejich původ je odvozen z rozchodu Přiazovských Bulharů v 6. st. n.l. Druhá část odešla do
dnešního Bulharska. Podle ruských archeologů a historiků je kultura povolžských Bulharů
- 82 polyetnická. Jde o turko-uherská etnika a sarmato-alanské elementy. Turecké etnikum
reprezentují Bulhaři přišlí od Azovského moře. Říše Povolžských Bulharů byla tedy pestrým
konglomerátem usedlých původních obyvatel a kočovnických elementů (SMIRNOV, 1951;
AVDUSIN, 1977; SEDOV, 1982) V pozdějších období středověku, kdy okolní etnika
setrvávala v pohanství, tito Bulhaři přijali za své náboženství islám (PARKER, 1997), který
vydržel u místních obyvatel této oblasti dodnes. Původně samostatné Bulharské knížectví
bylo od 9. století pod nadvládou říše Chazarů, a bylo povinno platit tribut. V 10. století
expandovalo do okolí a zasahovalo od dolní Kamy po řeku Ural. Po roce 965 pod útoky
Moskevského knížectví bylo vytrhnuto od nadvlády Chazarů (RUSANOVA-SYMONOVIČ,
1993).
Hlavní pramen poznání výzkumu říše Povolžských Bulharů jsou kromě písemných pramenů
výzkumy mohylníků. Nejznámější jsou mohylníky Bolšie Tarchany s 350 kostrovými
pohřby a Tankejevka s 800 mohylami v Kujbyševské oblasti. Další oblastí výzkumu jsou
zemědělská sídliště, ze kterých pochází nálezy radlic a krojidel (AVDUSIN, 1977). Datace
těchto nálezů je určena do 8. - 10. století (SMIRNOV, 1951). Tvar těchto nástrojů se poněkud
liší od středoevropských, zvláště u krojidel. Radlice mají pětiúhelníkovitý tvar i krojidla jsou
nožová. Avšak nelze počítat s nějakým bezprostředním kontaktem tohoto vzdáleného
zemědělského centra se střední Evropou (obr. 194).
Další lokalitou je hradisko Bolgary (obr. 193, 6) ležící na levobřeží Volhy patřící do okruhu
Saltovské kultury. Hradiště prožilo největší rozkvět v 10.-11. století. Ve 12. století v rámci
knížecích bojů hlavní úlohu přenechalo hradišti Biľjar. Ve 13. století bylo vypleněno
Mongoly. Ve 14. století bylo opět obnoveno. V 15. století bylo opuštěno a úlohu hlavního
města Bulharů na Volze převzala Kazaň. Na hradišti bylo mnoho řemeslnických dílen
hrnčířů, kovolitců, šperkařů, kovářů.
V písemných pramenech je zmiňováno Povolžké Bulharsko u arabských cestovatelů.
Ibn-Ruste popisuje jak Povolžští Bulhaři jsou národem zemědělců, kteří pěstují hlavně
pšenici, ječmen, proso a jiné, z nich pečou chleba. Ibn-Fadlan, člen poselstva kalífa
Muktadira z Bagdádu v roce 922 popisuje Bulhary jako národ, který se živí hlavně prosem a
koninou, ačkoliv jejich pole poskytují také pšenici a ječmen (SMIRNOV, 1951;
RUSANOVA-SYMONOVIČ, 1993).
Další poměrně málo známou zemědělskou kulturou východní Ukrajiny je saltovská kultura
(obr. 195). Nalézá se na jihovýchod od města Charkov v povodí řek Severskij Doněc a Oskol.
Trvání kultury je zařazeno do 8.-10. století. Poznání této kultury je známo především
z výkopů mohylníků a hradišť. Kromě mnoha nálezů jsou známy též nálezy železných radlic.
Název kultury byl dán podle eponymní lokality Verchnij Saltiv, hradiště o rozloze 120 ha.
Kromě velkého počtu sídlišť jsou v této kultuře známé mohylníky. A to katakombní a
skupinové. Pohřební ritus je kostrový s orientací západ-východ. Z hradiště Majaki ( obr. 198)
je znám nález železné radlice. Co se týče etnicity je pravděpodobně saltovská kultura
slovanská či polyetnická. Byla však pod nadvládou říše Chazarů (AVDUSIN, 1977).
Z poměrně vzdálené oblasti od střední Evropy uvádím nález ze Starej Ladogy (obr. 199),
která se nachází nedaleko Ladožského jezera v severním Rusku (RAVDONIKAS, 1949, 3940). Nálezy železných radlic jsou datovány do 7.-8. století, a jsou srovnávány s radlicemi
čerňachovské kultury (DOVŽENOK, 1960, 64-65; KUDLÁČEK, 1965, 114).
V 7.- 8. století n.l. i ve starší době se předpokládá v této oblasti severního Ruska žárové
hospodářství. J. Dovženok předpokládá v této oblasti používání pouze dřevěných oradel.
Podobný názor má i ruský badatel N. S. Orlov. Jedna z radlic nalezená ve Staré Ladoze je
- 83 širokého typu, trojúhelníková bez tuleje, pouze s přehnutými okraji. Podobnost
s čerňachovskými radlicemi vidím jako spornou. Další železné radlice nalezené v této lokalitě
jsou úzké tulejovité radlice, které bych srovnal s laténskými radlicemi střední Evropy. N.S.
Orlov je pokládá za radlice ruské sochy (ORLOV, 1954, 1956).
V. G. 1. Význam nálezů oradel z období 568 – 906 n. l.
V raném středověku dochází k poměrně úspěšnému rozvoji zemědělství. Dokazuje to
poměrně velké množství nálezů železných radlic a krojidel. Maximum nálezů pochází z 8. –
9. století, které spadají do období podnebního optima.
K nálezům z Čech patří depot z Let u Dobřichovic, připisovaný ještě pozdnímu
germánskému obyvatelstvu (FRIDRICH, 1946, 39-44; EISNER, 1949, 377). Do pozdějšího
období náleží nález radlic z hradiště Klučov (KUDRNÁČ, 1970; LUTOVSKÝ, 2001)
Významným nálezem z Moravy je depot z Brankovic, datovaný do velkomoravského období
(BARTOŠKOVÁ, 1986). Nález z Ivanovic na Hané (ČERVINKA, 1928, 171)
Ze západního Slovenska nález depotu z Moravského Svätého Jána (EISNER, 1941,1948),
kde kromě radlic byly i vinařské nože.
Ze středověkého hradiště Moosburg, dnešní Zalavár v Maďarsku (SÓS-BÖKÖNYI, 1963).
Radlici z této lokality lze snad připsat slovanskému obyvatelstvu knížete Pribiny a Kocela.
Slovanskému obyvatelstvu ve východním Německu se připisuje nález radlic v lokalitě
Dabrun (MILDENBERGER, 1959, 1973).
Důležitým nálezem z východní Evropy je početný soubor radlic z eponymní lokality
Peňkovka (ŠOVKOPĽAS, 1957, 77) a hradiště Chotomeľ (KUCHARENKO, 1957, 94).
Slovanskému kmenu Tiverců by mohl patřit soubor nálezů z Jekimauckého gorodišče
(FIODOROV, 1952, 1953).
Radlice tohoto období jsou nejčastěji symetrické. Méně časté jsou i radlice asymetrické.
Podle mého názoru byly součástí oradel typu rádla.
V. H. Období po pádu Velké Moravy do počátku novověku, 906 – 1450 n. l.
Z přelomu 12./13. století pochází nález z Čech a to z Bylan u Kutné Hory (obr. 200;
201,1) na místě zaniklé středověké osady (SMETÁNKA, 1962). Při systematickém výzkumu
B. Soudského na neolitické stanici v Bylanech byla v letech 1959-1960 odkryta část
středověké osady. Středověké osídlení bylo objeveno u východního okraje obce Bylany na
svahu k říčce Bylance.
Na výzkumu středověkých objektů v roce 1959 pracovali kromě B. Soudského asistenti M.
Steklá-Zápotocká a I. Pavlů. Od roku 1960 pracoval na výzkumu Z. Smetánka. Středověké
objekty, jež tvořily osídlení nebyly zahloubeny do podloží, ale byly součástí ornice. V
objektech interpretovaných jako obilnice byly nalezeny obilky pšenice dvouzrnky, pšenice
shloučené, žita a ovsa. Dále byly nalezeny zlomky žernovů.V nejstarším objektu datovaného
podle keramiky, byla nalezena radlice (SMETÁNKA, 1962). Jde o pětiúhelníkovou radlici
s výraznými raménky (ŠACH, 1961). Délka radlice je 15 cm. Pravá část radlice je silně
opotřebena nebo odlomena. Zda šlo o asymetrickou radlici není možné rozhodnout.
Podobná radlice jako z Bylan byla nalezena v Bratronicích (obr. 200, 2) v okrese Kladno.
Jde také o pětiúhelníkovou radlici (ŠACH, 1961). Její pravá část je také silně opotřebena.
- 84 Zda byla radlice také asymetrická je též otázkou. Datace této radlice je do 13. - 14. st.
(BERANOVÁ, 1975).
Radlice nového typu oradla pocházejí z nálezu ze Semonic (obr. 200, 3) okr. Náchod
(HUML, 1967). Dvě asymetrické radlice a jedno krojidlo pocházejí z těžkého záhonového
pluhu, jehož součástí je plaz a odvalová deska (LUTOVSKÝ, 2001). Radlice se liší od
předchozích nálezů svou velikostí a hmotností. Tyto radlice pocházejí z období 13. - 15. st.
(BERANOVÁ, 1975). Radlice váží každá téměř 3 kg. První je dlouhá 38,6 cm, šířka čepele je
25,2 cm. Druhá měří 37 cm a má šířku čepele 21,7 cm. Radlice byla nasazena vodorovně na
plaz odřezávala levou částí půdní skývu naříznutou svisle nožovým krojidlem. Pomocí
dřevěné odvalové desky byla vyoraná zemina shrnutá na stranu do brázdy. S pomocí těchto
oradel bylo možné orat do větší hloubek a při širším záběru také větší plochu.
Jedna radlice společně s nožovým krojidlem byla nalezena při výzkumu tvrze v Batňovicích
u Úpice (obr. 218, A, 1, 4) na konci 19. st. (HRAŠE, 1892). Jde o výrazně asymetrickou
radlici z typicky středověkého záhonového pluhu. Je datována do 1. pol. 14. století (HUML,
1967). Do 13.-15. století (BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 226).
Z počátku novověku pochází radlice z Prahy – Vysočan (obr. 214) ze záchranného
výzkumu v Praze 9. Výzkum probíhal na dřívějším náměstí Lidových milicí a část ve vedlejší
Klímově ulici, na místě parčíku. Na dně odpadní jámy a části polozemnice s ohništěm byla
nalezena radlice se dvěma laloky společně množství keramiky.
Velikost radlice délka 17,2 cm, šířka 13,3 cm, hmotnost 720 g. Radlice je datována podle
zánikového horizontu objektu podle kachlů a keramiky rámcově k roku 1500. Nalezený
objekt s radlicí je lichoběžníkového tvaru. je možné ho vztáhnout k jednomu ze tří dvorů
zachycených na počátku 15. století – dvůr u tvrze v Podviní. nebo dvoru, který byl v majetku
Johanese Kresnaka de Wyssoczan či naproti ležícímu dvoru Jana Ratajského (HUML, 1978).
Z lokality Libice nad Cidlinou je znám nález značně opotřebené (obr. 131, 12) snad
původně asi asymetrické radlice širokého tvaru s tulejí. Nález radlice snad souvisí se známým
hradiskem knížecího rodu Slavníkovců. Datování nálezu bylo určeno do 10. století
(BERANOVÁ, 2004, 122). Je však možné dle tvaru této radlice ji datovat i do století
předešlého. 13. – 15. století (BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 226).
Zcela specifickým nálezem je soubor železného nářadí ze zaniklého města Sezimova Ústí
(obr. 206-208). Jako u jednoho z mála víme přesný zánik tohoto města, který se píše k roku
1420. Je o něm zmínka i v Husitské kronice Vavřince z Březové. V táborském muzeu jsou
uloženy předměty ze staršího období bez jasných nálezových okolností. R. Krajíc působící
v táborském muzeu se domnívá, že tyto předměty pochází ze starších výzkumů J. Švehly. A i
přes nedostatečné nálezové okolnosti lze předpokládat, že většina z nich byla nalezena při
výzkumech vnitřního města. Ze starších sbírkových předmětů pochází železná asymetrická
radlice. V táborském muzeu je zaevidovaná jako „rádlo železné“ a je v evidenci od roku 1897
jako dar J. Švehly. Radlice je pravostranná, ve středu podélné osy má zesílené žebro. R.
Krajíc tuto radlici rámcově zařazuje před rok 1420. Do starých sbírkových fondů je zařazeno
krojidlo. jedná se též o dar J. Švehly, pocházející též z výzkumů v Sezimově Ústí. Je též
datováno do zánikového horizontu před rok 1420. Dalším typem železné radlice nalezené
v Sezimově Ústí jsou radlice kopinaté. R. Krajíc uvádí jejich počet číslem 9 kusů (KRAJÍC,
2003). Čtyři s těchto radlic pod inv.č. 2020; 2936; 2913; 2914 patří opět ke starým
sbírkovým fondům a lze je jen těžko datovat. Rámcově pouze před rok 1420. Pět kusů radlic
pocházejí z ústeckého předměstí pod inv. č.17220; 17220; 17266; 17301; 17873 jsou
datovány statigraficky do zánikového horizontu středověkého Sezimova Ústí.
Z Tábora pochází dosud nepublikovaná radlice objevená při výzkumu domu v Pražské ulici
- 85 čp. 209 R. Krajícem. Radlice je statigraficky a doprovodným materiálem datována do
počátků husitského města, tj. po r. 1420 (KRAJÍC, 2003, 133).
Další radlice z Tábora je asymetrická a je datována do 13.-15. století (BERANOVÁ, 2004,
132; BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 226).).
Z okolí města Tábor byl při výzkumu v roce 1973 na zaniklé středověké vsi Kravín (obr.
216) učiněn nález malé kopinaté radlice. Na Táborsku došlo v souvislosti se založením města
Tábora v roce 1420 k zániku mnoha okolních vsí. Tímto problémem se zabývalo vícero
badatelů po stránce historické. Podrobněji se problematikou zaniklých středověkých vsí po
stránce archeologické zabýval Z. Smetánka. Tento zdůrazňoval především nutnost lokalizace
a dokumentace ZSV na základě praktického poznávání povrchovým průzkumem i novým
ověřováním starších písemných zpráv, podle nichž dnes nelze některé lokality určit vůbec
nebo jen velmi obtížně. Zaniklá ves Kravín (obr. 219, B) leží nedaleko Sezimova Ústí asi 6,5
km od Tábora. Po povrchovém průzkumu v únoru 1973 pod vedením M. Drdy bylo v létě
1973 přistoupeno k archeologickému průzkumu části plochy této lokality. Byly prozkoumány
dvě jednoprostorové polozemnice, studnu a jejich vydlážděné okolí. Kromě nálezů klíčů,
petlice a keramiky byla nalezena uvedená radlice (KRAJÍC, 1979, 165-171).
Z dosud ne přesně lokalizovaného sídla nižší šlechty v okolí města Jistebnice na Táborsku
pochází nález asymetrické radlice. Ves Tisová (obr. 217, A) leží asi 12 km severozápadně od
Tábora.
Ve vsi bylo písemně doloženo sídlo místní šlechty. Místo je písemně připomenuto k roku
1390. K roku 1406 je vlastnickým predikátem zmiňován „Petrus de Tissowa“. Sídlo této
šlechty bylo postaveno v 15. století, ale již v roce 1437 byla tisová připojena k panství
nedalekého města Jistebnice. Což asi způsobilo zánik panského sídla. Ves byla zatopena nově
postaveným rybníkem. Polnosti dřívější vesnice byly obdělávány čeledí z panského dvora.
Lokalizace sídla do prostoru dvora je nejistá, protože zde nejsou jakékoliv terénní stopy.
V roce 1967 byla při výkopu pro vodovod nalezena Fr. Píglem kromě keramiky uvedená
radlice. Podle V. Humla je tato radlice analogická k typu radlice ze Semonic (HUML, 1976,
93-104). Radlice má délku 39,2 cm a šířku 16,5 cm. Radlice má zčásti odlomenou pravou
stranu.
Z další zaniklé středověké vsi u obce Střihov (okr. Nymburk) pochází nález asymetrické
radlice a otky. Radlice je datována do 13.- pol. 14. století (SEDLÁČKOVÁ, 1973; 1977;
KLÁPŠTĚ-SMETÁNKA, 1982, 20; BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 226).
Nález asymetrické radlice byl zjištěn též v lokalitě Písková (Kostelní) Lhota. Radlice je
datována do 13.-15. století (BERANOVÁ, 1975; 2004, 132; BERANOVÁ-LUTOVSKÝ,
2009, 226).
Další blíže neurčený nález pochází z Litoměřic. Asymetrická radlice je uložena v muzeu
v Litoměřicích. Nález je též datován do 13.-15. století (BERANOVÁ, 2004, 132;
BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 226).
V muzeu v Čáslavi (obr. 215, B) jsou uloženy dva kusy radlic bez nálezových okolností.
Pocházejí ze starších nálezových fondů. Údajně byly nalezeny v lokalitě „cihelna“. Radlice
jsou kopinatého typu a jsou datovány do období vrcholného středověku (BERANOVÁ, 2004,
132; BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 328). Další radlice z téhož muzea pochází z nálezu
v Míčově (obr. 215, B). Radlice byla objevena v základech kostela postaveného v polovině
14. století (BERANOVÁ, 2004, 132; BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 328). Jde o stejný
typ kopinaté radlice přiřazovaný vesměs rádlům.
Zcela atypický je nález radlice z Vestce (obr. 217, B) u Benešova (BERANOVÁ-HUML,
1970, 78). Radlice byla nalezena v roce 1965 p. Křížkem na zahradě domu čp. 4, kde dotyčný
- 86 hledal pozůstatky bývalé vestecké tvrze. Asi 5 m od udávaného místa nálezu se terén prudce
svažuje dolů k bažinaté louce, která se nalézá na místě dřívějšího rybníka. Je zde zachován
kuželovitý pahorek. Jeho úbočí pokrývá vrstva tmavé hlíny smíšená se střepy. v červnu 1967
zde byl při zjišťovacím průzkumu prováděném N. Maškem a M. Slabinou z Muzea hlavního
města Prahy a M. Beranovou z archeologického ústavu v Praze bylo zajištěno větší množství
keramického materiálu. Většinu zajištěné keramiky lze rámcově zařadit do 15. století. Rozbor
keramiky a datování provedl V. Huml (1968). Historicky je Vestec poprvé zmiňován teprve
od poloviny 14. století do konce 16. století. V roce 1356 se připomíná Procek z Vestce.Roku
1382 zápis v Dvorských deskách informuje o existenci tvrze ve Vestci. V roce 1554 bylo
vestecké zboží připojeno k panství Komorního hrádku, čímž zdejší tvrz ztratila význam sídla
drobné šlechty a zanikla. Radlice nalezená nedaleko místa, kde stála tvrz, je symetrického
tvaru, poměrně dobře zachovalá. Celková délka činí 22 cm. z toho délka tuleje je 13,5 cm.
Radlice je atypická svými dlouhými křidélky, jejichž rozpětí je 18 cm. Podle M. Beranové je
další analogická radlice v archeologickém materiálu neznáma. Jako nejbližší analogii k této
radlici co se týče o způsobu vytažení křidélek je asymetrická radlice z rakouské lokality
Zemendorf v Burgenlandsku datované do poloviny 13. století (SCHMIDT,1956, 235, Abb.5)
a nedatovaná radlice z Litoměřic.
Další analogii uvádí M. Beranová ze vzdálené oblasti řeky Kamy, datované do 10.-14. století
(SMIRNOV, 1952, 190-191). Datace této radlice je podle M. Beranové velice problematická.
Jako spodní hranici určila polovinu 13. století. Jako horní hranici určila 15.-16. století.
Připouští však možnost, že radlice mohla být i z mladšího období, tj. 17.-18. století a to na
základě nálezových okolností tohoto nálezu. radlice byla nalezena na zahradě pravděpodobně
staré usedlosti a mohla patřit k inventáři tohoto domu. Ale po zvážení všech okolností se
přiklání ke spojitosti tohoto výjimečného nálezu s existencí nedaleké tvrze (BERANOVÁHUML, 1970, 78-84).
Při výzkumu v Praze-Klárově byl nalezen unikání doklad orby datovaný do 10. století
(HRDLIČKA, 1972). Byly objeveny stopy křížové orby (obr. 215, A).
Z moravských nálezů radlic je známý nález ze zaniklé vsi Mstěnice (obr. 202; 209, 3-5) na
Hrotovicku. Při výzkumu jež byl započat již v roce 1960 a pokračuje dodnes bylo kromě
zaniklé vrcholně středověké až pozdně středověké vsi a hrádku nalezeno velké množství
železných předmětů.
Kromě militárií mezi nimi byly i zemědělské nástroje. Kromě několika srpů byla nalezena
radlice veslovitého typu. Celková délka je 32,5 cm, výška čepele je 8 cm a šířka 10 cm. Čepel
jeví znaky silného opotřebení a částečné koroze. Plocha přiléhající k plazu byla rovná,
zatímco přední část čepele se směrem ke středu zesilovala, takže profil čepele měl tvar
protáhlého rovnoramenného trojúhelníka. Násada má hranatý tvar. Profil násady směrem k
čepeli mírně zesiluje a má rozměry 2,5 x 1,4 cm. Radlice byla nalezena v obilní jámě
společně
s mladohradištní keramikou. Tato keramika je datována do 11. století
na základě nádob
s válcovým hrdlem, jež jsou pro toto období charakteristické. Další
zlomek čepele stejného typu radlice byl nalezen v jiné obilní jámě. Je s podivem, že radlice
byla již nepotřebná uložena v obilní jámě a nepřetavena vzhledem vzácnosti železa
(NEKUDA, 2000, 243).
Dále pochází z této ZSV zlomek krojidla (NEKUDA, 1967, 14; 1980, 20).
Analogický nález pochází z Přerova (obr. 218, B) (ŠACH, 1961; BERANOVÁ, 1968). Malá
radlička pochází ze zaniklé vsi Pfaffenschlag (obr. 203; 209, 1) v okrese Jindřichův Hradec
(NEKUDA, 1975; 1997). Jde o poměrně malou radličku s tulejí, jejíž funkce oradla je musela
být velmi slabá. Další radlice z této vsi je asymetrická radlice. Datování radlice je do 13. 15. století.
- 87 Velice podobná radlice jako ze vsi Pfaffenschlag pochází z výzkumu na hradě Lelekovice
u Brna (obr. 204) Jde také o radlici malých rozměrů s tulejí. Tato radlice byla nalezena při
skrývce, takže její datování do doby existence lelekovického hradu není zcela jisté (UNGER,
1999).
Z dalšího hradu Sovadina u Holešova (obr. 217, C) byl učiněn nález asymetrické radlice
(BERANOVÁ, 1975, 11, obr. 7; NEKUDA, 1980, 20, obr. 7). Radlice byla podle V. Nekudy
součástí pluhu, který byl používán k orbě již v době předhusitské (NEKUDA, 1980, 20).
Radlice je výrazně asymetrická a jako takovou bych ji datoval do 14.-15. století. K této radlici
bych přiřadil analogickou radlici z Batňovic.
Malá kopinatá radlička o délce 14,5 cm s tulejí pochází ze zaniklé vsi Bystřec na Blanensku
(obr. 205; 209, 7; 210). Radlice je stejného typu jako radlice z hradu Lelekovice. Nález
radlice pochází ze zemědělské usedlosti zničené požárem někdy na počátku 15. století. Kromě
radlice bylo nalezeno množství dalších zemědělských (5 srpů) i ostatních železných předmětů
(BELCREDI, 2003). Dalším nálezem je úzká tulejovitá radlice a fragment pětiúhelníkové
radlice, která má ve středu vyztužené žebro (BELCREDI, 2006). Úzkou tulejovitou radlici
považuje M. Beranová za sošník (BERANOVÁ, 1980). Což považuji za nepravděpodobné.
S uvedených nálezů vyplývá, že po požáru byla usedlost opuštěna a obyvatelé chvatně odešli,
či byli pobiti. Důvod zániku obce Bystřec je podle Belcrediho znám, souvisí s místní válkou
mezi markrabaty Prokopem a Joštem. Obec zanikla velkým požárem, kdy jednotlivé usedlosti
musely být samostatně zapalovány. Dosvědčuje to mohutná požárová vrstva včetně bohatých
nálezů. Obyvatelé nic neodnesli, pouze se některé věci snažili ukrýt do studny (klíče), nebo
hnojiště (váček s pražskými groši). Podle nalezených šipek bylo obyvatelstvo bez odporu
pobyto. Nějaký organizovaný odpor proti útočníkům byl zaznamenán pouze v oblasti rychty.
L. Belcredi se domnívá, že vesnice zanikla v srpnu 1401. Tomuto scénáři by nasvědčovaly
zmínky zemských deskách, kde je zapsán půhon Voka z Holštejna, majitele obce, z roku
1405, kterým žaluje Jana Pušku z Otaslavic a z Kunštátu, že přepadl jeho lidi ve vesnicích
„vesnice pálil a holdy bral“, čímž způsobil škodu za 600 hřiven grošů (BELCREDI, 2006).
Množství železných předmětů pochází ze zaniklé středověké vsi Konůvky u Slavkova (obr.
211; 212) ve Ždánickém lese (ŠAUROVÁ, 1973) Výzkum zaniklé vsi probíhal od roku 1960
pod vedením D. Šaurové. Bylo zde nalezeno velké množství železných zemědělských
nástrojů. krojidlo dlouhé 44 cm, držadlo 20 krát 40 mm. Radlice pětiúhelníková s tulejí je
zajímavá tím, že byla opravována. Oprava spočívala v navaření úzkého pásu železa podélně
přes střed radlice. Radlice byla zřejmě opotřebena na hřbetu radlice, kde vznikl otvor, který
bylo nutno opravit.
Zánik obce je spojován s česko-uherskými válkami v 15. století. Zánik se připisuje k datu
1468, kdy uherské vojsko Matyáše Korvína táhlo proti vojskům Jiřího z Poděbrad. Obydlí
byla spálena a vesnice opuštěna. Podle nalezené keramiky a písemných zpráv vesnice
existovala od 2. poloviny 13. století do roku 1468 (ŠAUROVÁ, 1973; MĚCHUROVÁ, 1995,
1997).
Dva zlomky krojidla pochází ze zaniklé středověké vsi Záblacany nedaleko Polešovic na
Uherskohradišťsku (SNÁŠIL, 1971; 1975; KOVÁČIK, 1998; 1999) Soustavný výzkum této
lokality byl prováděn od roku 1964. Lokalita se nachází asi 800 m od Polešovic na polní trati
Torstot a Nivy. Naleziště je tvořeno dvoulaločnou ostrožnou, kde již v roce 1934 prováděl
sondy V. Hrubý. V roce 1961 zde byl proveden povrchový průzkum.
Z moravského hradu Templštejn (obr. 213) největšího hradu ze soustavy hradů ve středním
Pojihlaví, pochází soubor nálezu železných předmětů bez nálezových okolností. Hrad je též
jedním z největších na Moravě. Svůj název hrad získal podle stavebníků řádu templářů. Byl
- 88 postaven po roce 1281. Po zrušení řádu v roce 1312 byl hrad v rukou pánů z Lipé, kteří jej
vlastnili až do konfiskací po Bílé Hoře roku 1620. Od roku 1625 jej získali Lichtenštejnové.
Historii hradu a stavební fáze popsala D. Meclová. Nález železných předmětů v roce 1887 byl
učiněn revírníkem J. Štanclem, pozdějším správcem nově založeného muzea v Jamolici.
V roce 1905 byl soubor přenesen do okresního muzea v Moravském Krumlově. V uvedeném
souboru jsou přítomny celkem tři radlice. Největší radlice (obr. 213) č. 5 je kopinatého
tvaru, poměrně masivní. Má délku 28 cm. Poměr mezi tulejí a pracovní částí je 1:1. Druhá
radlice č. 6 je méně symetrická, výrazně opotřebená o délce 18 cm. Poměr mezi tulejí a
pracovní částí je 2:1. Radlice č. 4 je též považována za radlici. Je štíhlá, symetrická, má
uzavřenou tulej, boční otvory a listovitý hrot. po obou stranách středové žebro. Má délku 23
cm a poměr 1:1. Nálezy jsou datovány do doby trvání hradu od. 13. – 15. století. Část nálezů
však může pocházet ze zaniklé vsi Bohuslavice, která se nachází v bezprostřední blízkosti
hradu. O níž je písemná zmínka k roku 1289, kdy se o ní hovoří jako o vypálené vsi
(KOUŘIL, 1979, 129-140).
Bez nálezových okolností je uložena v muzeu města Prostějova asymetrická radlice
plužního typu, její datování není možno blíže určit (BERANOVÁ-HUML, 1970, 78).
Na Slovensku v Nemešanech-Zalužanech (obr. 219) na okrese Rimavská Sobota byla
nalezena radlice patřící do skupiny rýlových rádel. Součástí bohatého nálezu jsou kromě
radlice také podkovy, různá stavební kování, oje vozů, kování rýče, vrták, pila. (POLLA,
1962; LUTOVSKÝ, 2001). Tvar radlice je plochý zužující se tvar s odlomenou špicí. Radlice
má téměř minimální laloky. Radlice je datovaná do 13. - 14. století (BERANOVÁ, 1975).
Z východního Slovenska z lokality Zadiel (obr. 159) u Košic pochází asymetrická radlice
(LEHOCZKY, 1892; EISNER, 1933, 261; 1948; NIEDERLE, 1934-1935; SKUTIL, 19411951; KRALOVÁNSKY, 1962; BUDINSKÝ-KRIČKA, 1963, 220, obr. 11; KUDLÁČEK,
1965, 142; BERANOVÁ, 1968, 536; SLIVKA, 1980,1981). Zádiel je jednou z lokalit
v Zadielské dolině s početnými dalšími lokalitami se slovanskými nálezy s kontinuitou do
12.-13. století. Oblast se nachází v severním výběžku Tokajského pohoří a oblasti v povodí
Bodvy a jejích přítoků Turny a Idy. V letech 1962 a 1963 zde prováděl výzkumy BudinskýKrička a Š. Špiak. Do roku 1878 jsou uváděny výzkumy badatele Lehoczkého, který
v Zadielské dolině objevil depot železných nástrojů včetně 1 radlice a 2 krojidel na břehu
potoka pod vrstvou kamení, sesutého ze strmých skalních stěn. Podle Skutila souvisejí tyto
nálezy s halštatským, laténským a púchovským osídlením Zadielské doliny. Nálezy jsou dnes
uloženy v muzeu ukrajinského Užhorodu. Původně byly uloženy v Mukačevě. Nalezená
radlice má délku 22 cm, šířku 13,5 cm, hmotnost 1,3 kg. První krojidlo délky 59 cm, čepel
široká 7 cm, hmotnost 3,71 kg. Druhé krojidlo délky 51 cm, čepel široká 7 cm, hmotnost
3,57 kg. Fotografie těchto nálezů poskytl I. S. Peniak, kustod Zakarpatského státního
vlastivědného muzea v Užhorodě (BUDINSKÝ-KRIČKA, 1963). Radlice je asymetrická,
pravostranná, hrotitá část je poškozená, ve hřbetu radlice je trhlina. Radlice je vytvořená ze
dvou kusů materiálu. Železné ostří je nakováno na železné lopatovité jádro. Šíře ostří je 2,5
cm. K této radlici vidí Budinský-Krička analogii radlici z rakouské lokality Prinzendorf, která
má též nakuté ostří a pochází z vrcholného středověku. A. B. Kolčin považuje radlice takto
vyrobené z dvou částí jako záměrně vyrobené zvláště u radlic velkých rozměrů, či jako
výsledek opravy opotřebení radlice. Budínský-Krička a M. Beranová ji datují do
středohradištního období, tj. do období velkomoravského. Eisner tento nález považuje jako
mladší, než podobné nálezy radlic pocházející z depotů v Pomoraví (EISNER, 1948). T.
Lehoczky ji považuje za časně arpádovskou a uvádí další nálezy z kotliny středního Dunaje
z raně arpádovského období. Já ji
- 89 datuji do doby pozdější, asi do 12.-13. st. Asymetrické radlice souvisí až se zavedení
záhonového pluhu ve středověku.
Z dolního Rakouska, z oblasti Burgenlandu pochází radlice z lokality Zemendorf (obr. 220,
1) jde o asymetrickou radlici datovanou do 13. století (KOREN, 1950, Abb.22; SCHMIDT,
1956, 235, Abb. 5; BERANOVÁ, 1968, 539). Je analogická k nálezům ze Semonic a
z Batňovic (BERANOVÁ, 1968, 539).Tato radlice je výrazně odlišná od radlic ze Semonic a
Batňovické tvrze. Radlici L. Schmidt datuje do 13. století. Podle nalezené mince ji datuje
k roku 1233. Tento typ radlice je spojován se středověkou kolonizací dosud neobydlených
oblastí. Radlice je uložena v Burgenladnském zemském muzeu v Eisenstadtu.
Dalším nálezem z Rakouska (obr. 220, 4) je radlice z lokality Prinzendorf (SCHMIDT,
1956, 234, Abb. 4; BUDINSKÝ-KRIČKA, 1963). Radlice je též považována za analogickou
k radlici ze ZSV Konůvky (MĚCHUROVÁ, 1997); z Knjaží Hory (DOVŽENOK, 1961).
Významná lokalita na území Maďarska zaujímá zaniklá ves Sarvaly (HOLL-PARÁDI,
1982). Vesnice leží v oblasti města Veszprém (obr. 221, A). Při výzkumu zaniklé vsi bylo
mimo jiný materiál nalezeno nožové krojidlo. První zmínka o této maďarské vesnici je k roku
1334. Její zánik spadá s útokem Turků ve třicátých letech 16. století.
Výzkum zjistil také zbytky kostela, 17 domů, tři stavby hospodářské a kovářskou dílnu.
Vesnici tvořily usedlosti po obou stranách cesty vedoucí ke kostelu. Jednotlivé usedlosti měly
kamennou podezdívku a vzhledem k tomu, že nebyla objevena destrukce stěn, je
pravděpodobný stavební materiál domu dřevo. Pravděpodobně postavené roubenou
technikou. obyvatelé ze zabývali zemědělstvím, vinařstvím a chovem dobytka, jak dokazují
nálezy zemědělského nářadí, žernovů a zbytků rostlin. Jejich analýza prokázala přítomnost
pšenice, žita, prosa, čočky a hrachu. Podle autorů výzkumu lze interpretovat osídlení ZSV
Sarvaly jako osadu, jejích osazenstvo tvořili příslušníci nižší šlechty a to na základě nálezů
zbraní a výstroje jezdce. Povinností příslušníků nižší šlechty bylo vykonávat vojenskou
službu v době válečného nebezpečí (NEKUDA, 2005, 314-315).
Z území dnešního Polska jsou známy nálezy radlic z lokalit Opole datované Z. Podwińskou
do poloviny 11. století n.l. Radlice z Kurdwanówa z okr. Kraków je datována do 11.-12. st.
Z lokalit Śleža a Gdaňsk jsou datovány do 12.-13. st. Další radlice pocházející z lokalit
Moczydlnica Klasztorna z okresu Wolów a Piotrowice Wielkie z okresu Środa Ślaska jsou
rámcově zařazeny do období středověku (PODWIŃSKA, 1962).
Velké množství nálezů zemědělského nářadí pochází z východní Evropy na území Kyjevské
Rusi. Kyjevská Rus obsáhla poměrně rozsáhlé území dnešní Ukrajiny, Ruska a Běloruska.
Známé jsou nálezy radlic a krojidel z početných hradisek. Podle písemných pramenů
Kyjevská Rus vstupuje do povědomí západního světa v roce 839. Tento rok se objevilo
poselstvo na dvoře Ludvíka Pobožného (814-843) v Ingelheimu na Rýně. Vyslanci národa
z východu jménem Rhós jsou zmiňováni v Bertinianských análech. Do roku 852 je datován
počátek Ruské kroniky. Počátek názvu Ruská země k roku 852, nazývá ji tak Nestor. První
doložený kníže Rurik Varjag zemřel 879. Syn Igor (878-945) neudržel Kyjev, toho se zmocnil
jeho pěstoun Oleg (879-912). Rurikův vnuk Svjatoslav (942-972) je v pramenech spojován
s vybíráním daně od Vjatičů, která byla vybírána od rádla či později od pluhu. Za Jaroslava
Moudrého (1019-1054) snaha o vymanění se z vlivu byzantského duchovenstva. 1132 rozpad
Kyjevské Rusi na patnáct drobných knížectví (KLANICA, 2009).
Rajkovecké gorodišče (obr. 225) patří s nálezy 22 radlic mezi nejvýznamnější hradiska
Kyjevské Rusi (GONČAROV,1948, 39; 1950). Je spojováno s historickým městem Izjaslav,
zmiňované v pramenech k roku 1127. Jeho zánik spadá k roku 1241 se vpádem mongolskotatarských hord. Podle Rajkoveckého hradiska byl pojmenován typ památek té doby – luko- 90 rajkovecká kultura. Na hradišti byl soustředěn obchodní a řemeslný život dané oblasti
(Šepetovský okres, Chmelnický kraj). Bylo zde nalezeno množství skeletů obránců pevnosti
z doby mongolského vpádu (RUSANOVA-SYMONOVIČ, 1993). Další lokality Kyjevské
Rusi na kterých byly nalezeny radlice jsou Bilaja Cerkva, Volodimir-Volyňskij
(DOVŽENOK, 1950, 12), Gorodišče, Kolodjažne (obr. 178, B)(GONČAROV, 1951, 50),
Lipljav, Kňjaži Hora (obr. 225)(DOVŽENOK, 1950, 12-13), Plisněskoje (obr. 177,
B)(STARČUK, 1952, 379-394), Divič-Hora (DOVŽENOK, 1953, 10-27; RUSANOVA-
SYMONOVIČ, 1993), Bolšaja Brembola radlice z 10.-11. století (NIKIŠIN, 1947, 118-119),
Novgorod ( JANIN, 1953, 236-237), hradiště Gorodnja na Volze (NIKIŠIN, 1947, 118),
Z polského západního Pomoří v lokalitě Kamień Pomorski (obr. 230, 8, 9) bylo objeveno
dřevěné oradlo datované do období přelomu 10.-11. století (GARCZYŃSKI, 1962). Rádlo
bylo zhotoveno pravděpodobně z březového dřeva z přirozené rozsochy, z níž byl vyroben
plaz a zakřivená hřídel.
Plaz a hřídel je spojen a zpevněn pomocí slupice. Kleč je vyrobena z dubového samorostu,
začepeného do patky rádla. Toto plazové rádlo má analogie v pravěkých nálezech, kresebně,
rytinami modely od doby bronzové (GLOB, 1951; BERANOVÁ, 1968, 530-531).
Zdejší půda v oblasti Pomořanska je značně odlišná od půdních druhů ve středu Evropy.
Půdní druh v severním Polsku se vyskytuje nejčastěji písčitý až hlinitopísčitý. Při orbě klade
menší odpor než půdy jílovité, jílovitohlinité a hlinité časté v úrodných oblastech střední
Evropy. Proto je možné stále používat i přes znalost kovů, oradlo bez kovové orací jednotky.
Též dřevěná oradla podobného typu byla nalezena v lokalitách Tokari a Sergejevsk (obr.
229, C) na území východních Slovanů (BEREZOVEC, 1952, 174-175; DOVŽENOK, 1950,
68; STARÁ, 1958, 352; ŠRAMKO, 1961, 73-90; KUDLÁČEK, 1965, 111-112;
BERANOVÁ, 1968, 531).
Oradlo z Tokari (obr. 230, 7) se našlo v rašeliništi roku 1921. Berezovec ho datuje do druhé
poloviny 1. tisíciletí n.l. Jde o jednoduché plazové rádlo z jednoho kusu dřeva. Různí badatelé
mají odlišný názor na toto oradlo a vyvolalo diskusi na jeho původní charakter. M. Stará
(1958), se domnívá, že jde o oradlo podobného typu jako oradlo z Dabergotzu (obr. 227,1)
(Braniborsko), dále se domnívá, i bez nálezu železné části oradla, že mohla být součástí
oradla veslovitá radlice. Dovženok (1950) charakterizuje oradlo z Tokari jako oradlo
plužného typu s plazem a odvalovou deskou.L. Niederle stejně jako M. Stará toto oradlo
zařazuje do doby slovanské (NIEDERLE, 1953; STARÁ, 1958). Badatel Šramko oradlo
z Tokari podrobil novému zkoumání a vyvodil závěr o odlišnosti jeho závěrů co se týče
chronologického zařazení se zařazením D. T. Berezovského (ŠRAMKO, 1961; KUDLÁČEK,
1965, 111-112).
Oradlo z lokality Sergejevsk (Starodubský okres, Brjanská oblast) bylo nalezeno V. J.
Dovženkem v roce 1954 v rašeliništi (obr. 229, C). Rozměry oradla jsou - hřídel 100 cm, plaz
52 cm, průměr 13-20 cm. Oradlo má čtyřhranný otvor do kterého se usazovalo držadlo – kleč.
Datování provedl Šramko, který zařadil nález do doby starší doby železné, t. j. skýtské.Další
badatelé ho zařazují do doby slovanské. V. J. Dovženok tyto oradla považuje za slovanská.
Do jaké doby lze tyto oradla zařadit nelze bez moderní analýzy typu dendrochronologie a C
14 či jiných metod určit. Mohlo by jít o oradla ze starší doby, ať již doby bronzové či
halštatské nebo pozdější. S výsledkem nového zkoumání jsem se dosud nesetkal.
- 91 -
V. H. 1. Význam nálezů oradel z období 906 - 1450 n.l.
Po pádu Velké Moravy na počátku 10. století dochází k rapidnímu úbytku nálezů radlic
a krojidel. Radlice, které bychom mohli jednoznačně zařadit do 10. století nemáme. Opětovný
nárůst počtu železných radlic lze pozorovat až na konci 12. století. S procesem kolonizace ve
12. a 13. století je zaváděn do zemědělský těžký nákolesný pluh s výrazně asymetrickou
radlicí. Tento umožňoval kvalitnější zpracování půdy a dovoloval obdělávání půd méně
úrodných oblastí.
Nález radlice tohoto nákolesného pluhu pochází ze Semonic u Náchodu (HUML, 1967).
Dalším nálezem z Čech je nález inventáře z tvrze Batňovice ( HRAŠE, 1892, 289; HUML,
1967; BERANOVÁ-LUTOVSKÝ, 2009, 226). Početný soubor radlic pochází ze zaniklého
města Sezimovo Ústí, jehož zánik je kladen na počátek husitské revoluce 15. století
(KRAJÍC, 2003).
Na Moravě jsou nálezy radlic získávány při výzkumech zaniklých vsí jako jsou Mstěnice
(NEKUDA, 2000, 243) s nálezem radlice veslovitého typu, Bystřec (BEKCREDI, 2003,
2006), Konůvky (ŠAUROVÁ, 1973; MĚCHUROVÁ, 1995; 1997).
Ze středověkého hradu Templštejn pochází velký počet zemědělských nástrojů včetně 4
radlic (KOUŘIL, 1979).
Důležitým nálezem z území Slovenska je depot ze Zadiela (LEHOCZKY, 1892; EISNER,
1933, 261; 1948; NIEDERLE, 1934-1935; SKUTIL, 1941-1951; KRALOVÁNSKY, 1962;
BUDINSKÝ-KRIČKA, 1963, 220; KUDLÁČEK, 1965, 142, BERANOVÁ, 1968, 536;
SLIVKA, 1980; 1981).
Asymetrická radlice netypického tvaru pochází z lokality Zemendorf v Rakousku, která je
spojována s kolonizací (KOREN, 1950, Abb. 22; SCHMIDT, 1956, 235).
Velice početné nálezy pochází z hradišť Kyjevské Rusi, při výzkumu Rajkoveckého
gorodišča bylo získáno 22 kusů radlic (GONČAROV, 1948, 69; 1950).
V průběhu 15. století se orební zařízení postupně dostávalo do běžného vybavení i
venkovských usedlostí. V nálezech dominuje těžká asymetrická radlice, která byla součástí
nákolesného pluhu s odvalovou deskou. Typ tohoto oradla se udržel až do 19. století. Mimo
tohoto pluhu se udržely i oradla lehčích typů, jejichž součástí byly radlice kopinaté, s řapem a
symetrické širokého tvaru. Poměrně velká variabilita používaných oradel byla důsledkem a
odpovědí na obdělávání vyššího počtu půdních typů vlivem maximalizace obdělávané půdy
ve 13. – 15. století. Též jak se domnívám i pod vlivem prvních agrotechnických pouček, byla
orba a oradla používána ke každé následně pěstované plodině jinak.
- 92 -
VI. Typologie oradel a radlic
Otázka typologie oradel se jeví jako velice komplikovaná. Variant oradel v průběhu dějin
vzniklo velice mnoho. O nějaké rozdělení známých oradel se pokusilo mnoho badatelů
s různým výsledkem. S postupným poznáním zákonitostí orby a s rostoucím počtem
archeologických nálezů se postupně typologie oradel propracovávala k nějakému ustálenému
výsledku. Kromě archeologických nálezů se připojila k poznání oradel etnografie.
Z existujících oradel různého stupně vývoje zvláště ze zaostalejších oblastí bylo možno
rekonstruovat oradla tak, jak asi vypadala v dřívějších dobách. K poznání oradel a jejich
pracovních funkcí přispěly také praktické zkoušky zrekonstruovaných oradel. výsledky těchto
pokusů často poopravily mylné názory na orbu a její provádění v minulosti. Od objevu
orebného zemědělství uplynulo do dneška asi 8 000 let. Vývoj oradel se vyvíjel z počátku
velice pomalu či snad vůbec.
Teprve s nástupem kovů se vývoj přece jen zrychlil a došlo k zásadním inovacím a
vynálezům. Oradlo s kovovými částmi se na našem území začalo používat poměrně pozdě po
objevu kovů, teprve od doby laténské. Ve vrcholném středověku s nástupem kolesného
pluhu s dřevěnou odhrnovačkou znamenal nástup další éry vývoje oradel. Tato varianta se
udržela do poč. 19. století do vývoje ruchadla bratranců Veverkových, která znamenala
převrat v orbě. S průmyslovou revolucí vtrhla na pole průmyslově vyráběná technika,
poháněná z počátku parními stroji, později spalovacími motory. Průmyslová výroba spojená
s vývojem vyprodukovala velké množství variant orebních prostředků ze zcela odlišnými
nástroji obrábění půdy, než jaké znali lidé v pravěku a středověku. Tento vývoj se nezastavil a
neustále pokračuje kupředu. A bude možná někdy v budoucnu dobrým tématem
ke studiu zemědělství 20. a 21. století.
VI. A. Typologie oradel
Typologií oradel z českých badatelů se jako první zabýval L. Niederle. V jeho
pracích
je studium slovanského zemědělství na důležitém místě. Ten oradlo ve své typologii rozdělil
na tyto podskupiny (NIEDERLE, 1953):
1 – prehistorická rádla ( např. rádlo z Bohuslänu; z Döstrupu; z Dobrohošti; z Papowa (obr,
227, 2)
2 – slovanská rádla bez plazu ( rádlo polské; maloruské; severočeský hák; valašský hák
(obr. 238, 1); běloruská soška; arl; ralica)
3 – slovanská rádla s plazem (hák meklenburský; český nákolesník; moravské rádlo; oralo
ze Štýrska; ralica ze Slavonie; středočeské rádlo; černohorské ralo; ralo s Plovdiva, ralo ze
Sofie; maloruské ralo)
4 – háky s plazem (meklenburský; západopruský; slezská socha; český nákolesník; Lužice
z Klatovska a Prachaticka; radlo středočeské; radlo moravské; polská plužina; orala
z Korutanska a Štýrska; ralica ze Slavonie; ralo z Černé Hory; ralo ze Srbska; ralica
z Bulharska; ralo z okolí Plovdiva)
5 – pluh (s kolečky; s plužicí); (NIEDERLE; 1953).
F. Šach ve svých pracích se také zabýval druhy oradel a jejich tříděním (1961; 1963, 1977).
Pravěká a středověká oradla rozdělil na tyto:
- 93 A - pluhy záhonové jednoradličné:
1 - pravé pluhy: plužní těleso je většinou asymetrická radlice, odhrnovačka, krojidlo, plaz a
slupice. Důležitá součást je odhrnovačka, nesymetricky postavená, jednostranná, různých
tvarů. Způsob práce pluhu je vertikální a horizontální odřezání půdní skývy, její nadzvednutí,
rozdrobení a překlopení na jednu stranu. Stupeň rozdrobení a obrácení půdy bývají k sobě
v obráceném poměru a jsou závislé na profilu odhrnovačky. Kromě toho závisí obrácení půdy
na poměru šířky záběru k hloubce orby. Optimální je 7 : 5. Pluh vykonává tzv. orbu do
záhonu tím, že vytahuje brázdy střídavě od obou podélných stran pozemku, nebo záhonu
směrem ke středu. To je tzv. orba do rozoru, nebo opačně od středu do stran, orba do skladu.
2 - plužní rádla: plužní těleso je jako u pravého pluhu s dřevěnou odhrnovačkou, ale radlice
je podélně symetrická. Způsob práce je jako u pravého pluhu, ale výkon je nedokonalý,
brázda nečistá, obrácení půdy je neúplné.
B – pluhy otočné jednoradličné:
1 - s překladnou odhrnovačkou a plazem: Plužní těleso má na plazu vodorovně nasazenu
symetrickou radlici a přední krojidlo se zařízením k mírnému sklánění k oběma stranám.
Ke svislé slupici je volně zaklesnuta odhrnovací deska překladná na obě strany.
Způsob
práce je méně dokonalý, jde o plužní orbu do roviny s otáčením, vyžadující po dokončení
každé brázdy přeměnu polohy odhrnovačky a krojidla.
Pluh jednostranně orající musí mít jednu odhrnovačku buď pevně připevněnou nebo
překladnou. Odhrnovačka je jedna z nejdůležitějších částí pluhu bez níž není pluh pluhem.
Pluh má nejčastěji asymetrickou radlici a nožové krojidlo. Může mít i radlici symetrickou
(ŠACH, 1963).
Dalším badatelem, který se pokusil provést typologii oradel je badatelka V. Urbancová. Její
třídění je považováno za základ k třídění geneze staroslovanského pluhu na základě
etnografie a archeologie. Podařilo se jí diferencovat dvě základní skupiny staroslovanských
oracích nástrojů rádla a pluhu. Její třídění a charakteristika těchto dvou typů je považované
jako východisko pro studium geneze a vzniku staroslovanského pluhu (KUDLÁČEK, 1965,
107).
A - rádla – je to orací nářadí, které pomocí radlice ze dvěma ostřími rozrývá půdu naráz na
dvě strany a případně s pomocí dvou odvalových desek je rozhrnuje na dvě strany. Jde tedy o
nářadí symetrické, co se týká práce i pracovních součástí. Co se týče konstrukční dělení
rádel autorka vycházela s etnografie a archeologických nálezů na Slovensku, ale i z dalších
zemích osídlených Slovany.
1 – bezplazové: Z hlediska studia staroslovanských orebních nástrojů mají tyto zásadní
význam pro studium staroslovanské orební techniky. Rádlo podle V. Urbancové má obyčejně
radlici lopatovitého tvaru, je připevněna na šikmo postavený rýl a nemá plaz položený na
půdu. Bezplazová rádla jsou tedy nejprimitivnějším oracím zařízením používaného už v době
hradištní. Byly rozšířené v oblasti osídlení slovanským etnikem na území států jako je
Slovensko, Polsko, Ukrajina (URBANCOVÁ, 1964, 145).Tento typ rádel na Slovensku je
dokázán již v 10. století archeologickými nálezy (PODOLÁK, 1956, 62).
2 - plazové: rádlo s plazem tvořilo přechod od rádla bezplazového k pluhu. Plazové rádlo
přispělo k dokonalejšímu obrábění půdy, protože umožňovala už určitou regulaci hloubky
orby, která byla hlubší než u bezplazových rádel (KUDLÁČEK, 1965, 108). Podle V. J
Dovženka rádlo s plazem nemělo takový odpor půdy díky tomu, že rádlo nenaráželo plochým
povrchem na půdu, ale jen na ostří radlice. pokládá ho tedy za předchůdce pluhu
(DOVŽENOK, 1960, 62).
Rádla půdu pouze rozřezávají, ale nepřevracejí. Za pluhy se dají pokládat nářadí také ta,
které pomocí asymetrické radlice převrací půdu na jednu stranu. S porovnání s pluhem rádlo
půdu
- 94 jenom rozhrnuje na obě strany. Významné konstrukční zdokonalení ve vývoji rádla k pluhu
představují krojidla, odhrnovačka a plužní kola. Ve vývoji pluhu zatím nelze přesně určit,
které ze zlepšení bylo primární (KUDLÁČEK, 1965, 108). Podle L. Niederleho je hlavním
znakem pluhu asymetrická radlice, krojidlo a odhrnovačka. S tím J. Kudláček nesouhlasí,
protože podle archeologických nálezů a etnografických objevů není možné stejně jako plužné
kola ani krojidlo pokládat za výlučný a typický znak pluhu z důvodu toho, že například
krojidla se objevují už na laténských oradlech, jež nelze pokládat za orební nástroje typu
pluhu (KUDLÁČEK, 1965, 108). Podobný názor má i F. Šach. Krojidlo podle něho bylo
větších rozměrů v době laténské a římské v jižní Evropě a Anglii a tyto není možné pokládat
za součást pluhu, ale za řezadlo (ŠACH, 1963, 105).
Na původ krojidla jako objev východoalpských Keltů u kterých se mohlo objevit orací
zařízení podobné pluhu popisuje ve své zprávě Plinius. Ten popisuje galské oradlo
s opěrnými koly a krojidlem (KRETZSCHMAR, 1940).
Dalším badatelem, který se pokusil vytvořit určitou typologii oradel byly M. Stará. Její
typologie oradel je však úzce spojena s etnografii. Jako příklady uvádí oradla z různých
etnografických muzeí celé Evropy. Oradla dělí podle výkonu na:
rydla – rádla a jednoduché formy sochy
oradla – pluhy a vyvinuté sochy
Podle způsobu práce dělí rádla na rylcová a plazová, pluhy na bezkolesné, kolesné a
plužnice,
jednostranné a obracecí.
A – rádla
rylcová: (obr. 238,1; 239, 2, 4).
1 – rádla, jež se skládá z rovného hřídele, jedné rukojeti a rýlu, přičemž rýl byl ještě druhotně
připojen k hřídeli latí. Spojení tří hlavních částí mohlo být provedeno tak, že do rukojeti, která
přechází v rýl se včepuje hřídel. Další možností je aby hřídel vybíhal v rukojeť a rýl byl
připojen. Třetí možností je do hřídele byla začepena rukojeť i hřídel. Tyto typy nebyly dány
vývojem, ale momentálním snahou zemědělce najít v přírodě takový zdroj, který by odpovídal
jeho potřebě. Co se týče kovových částí oradla, v případě rádla mělo hrot ve tvaru
rovnoramenného trojúhelníku, zakončeného tulejkou. Často však rýl končil pouze seříznutím
bez kovových dílů. Jako příklad uvádí M. Stará oradla z 19. století z Ukrajiny, Pomoří a
z Mazovska.
2 – rádla, u nichž hřídel vybíhá v samorostlé rukojeti. v místě rozdvojení rukojetí je zasazen
pod úhlem 45 stupňů rýl. Hloubku orby bylo možno regulovat zasazením klínů buď před rýl a
za něj v místě jeho začepení nebo zkracováním a prodlužováním hřídele. Tyto typy rádel
vyráběly zemědělci ve východním Polsku a na Polesí .
3 – rádla s krátkým hřídelem, podepřený kolečky, chodákem nebo esovitě prohnutým. přední
část zahnutého hřídele nahrazovala chodák. K bokům hřídele byly připojeny dvě rukojeti. U
této formy rádel byl buď rýl samorostlou částí hřídele, nebo hřídel začepen v rýl.
plazová: (obr. 238, 2)
1 - rámová: tento druh rádel má oproti rylcovým pevný podstavec, lze s nimi snadno řídit,
mají lepší stabilitu a práce s nimi je pro oráče snazší. Nejčastěji tyto měly variantu rádel
rámových. Skládala se z hřídele, plazu, rukojeti a přední slupici. M. Stará zná u tohoto typu
několik podvariant.
a – samorostlý plaz pokračuje v rukojeti, hřídel je rovný a spojen je s plazem slupicí. Příklady
uvádí rádla z Makedonie, Srbska, Bulharska, Černé Hory, Thrákie, Slovinska, Chorvatska.
b – samorostlý plaz pokračuje v rukojeť, hřídel je v zadní části zakřivený, zpevněný slupicí.
Např.Istrie, Chorvatsko, Dobrudža.
- 95 c – rádlo se skládá ze čtyř samostatných částí hřídele, plazu, rukojeti a přední slupice. Např.
západní Bulharsko, střední Makedonie, Slovinsko, Černá hora, severovýchodní Srbsko.
V oblastech, kde nebyl v 19. století znám kolesný pluh, byl tento používán v horských
oblastech a v jižním Bulharsku. tato rádla měla jako doplněk dvě úzké, někdy prutovité desky,
tzv. „uši“, které sloužily k odhrnování půdy.
2 – ukosnicové: je to rádlo v podstatě rámové, které však bylo opatřeno úhlopříčně
postavenou, někdy i klenutou deskou, včepenou do plazu a do zadní slupice. Přední slupice,
která někdy vystupovala nad hřídel a nahrazovala druhou rukojeť, procházela skrze
rozšířenou část této desky. Deska sloužila jednak k odvracení země, jednak snižovala odpor
půdy na rádlo kladený. Radlice byly většinou tulejovitá.
3 – rádlo s hřídelem, který zadní částí v téměř pravém úhlu zahnutou částí byl včepen do
plazu, ve kterém byla upevněna i rukojeť. Na místě tulejovité radlice byl téměř vždy tzv.
palečník, upevněný kose v hřídeli v jeho zakřivení. Výskyt v Makedonii, Albánii,
jihozápadním Chorvatsku.
4 – makedonské rádlo: (obr. 239, 3) hřídel makedonského rádla byl téměř zakřivený v pravém
úhlu a dosahoval úrovně země. Plaz ve tvaru pravoúhlého trojúhelníku, byl zadní stranou
připojen ke hřídeli. Radlice tzv. palečník byl nasazen na vrchol přepony a delší odvěsny plazu
a upevněn svým dlouhým ostnem v hřídeli. Řízení rádla bylo umožněno pomocí rukojeti,
upevněné v hřídeli a k přeponě trojúhelníkového plazu. I u tohoto rádla, podobně jako u všech
jihoslovanských rádel, mohly být „uši“jako úzké symetrické odvalové desky.
5 – rádla z oblasti jihozápadního Polska a západní Volyně: jsou to rádla plazová, jejichž plaz
byl buď zasazen před zadní, zahnutou, po zemi se sunoucí částí hřídele, nebo byl připojen
k hřídeli, který svou zadní zakřivenou částí ležel na plazu (obr. 239, 1, 2).
6 – rádlo ve formě meklenburského háku z oblasti Slovinska, horských oblastech Prihorja
(obr. 239, 4) Zahnutý, velmi krátký hřídel byl začepován do nízkého plazu. Do hřídele a na
konec plazu byly na koso připevněna plochá deska, na vrcholu listovitě seříznutá, jež
zastávala funkci radlice. jediná rukojeť, rovnoběžná s deskou, byla zasazená do plazu a
procházela otvorem v hřídeli. podobná rádla byla v 19. století známa i v Meklenbursku,
Horním Slezsku a na Ukrajině, kde toto rádlo přinesli pravděpodobně němečtí kolonisté.
Jihoslovanská rádla byla používána na rozdíl od rádel českých, polských a ukrajinských v 19.
století i jako hlavního nářadí.
7 – nákolesník: jde o méně známé rádlo používané ponejvíce v oblastech jižních a
jihozápadních Čech (obr. 238, 2). Nákolesník bylo plazové rádlo kolesné, neobvyklé
konstrukce.Zahnutý hřídel byl k plazu postaven na koso, svíral s plazem a s úrovní brázdy
ostrý úhel. Plaz a hřídel spojovaly dva dlouhé klíny. Jediná rukojeť byla včepena do hřídele.
Radlice nákolesníku byla listovitého, někdy protáhlého tvaru, přecházející vpředu v ostrý
hrot a vzadu zakončená malou tulejí. Do tuleje byla zasazena dřevěná deska, která vybíhala
ve dva laloky a spojovala radlici s hřídelem pomocí latě, připevněné mezi laloky. radlice
s odvalovou deskou stály samostatně, nebyly ničím podepřeny. Opíraly se jen ve spodu o
plaz, na hoře byly upevněny v hřídeli. Hloubka orby se u nákolesníku regulovala spouštěním
či zvedáním hřídele. Nákolesník byl ještě v 19. století používán kromě kypření a oborávání
také k vlastní orbě.
B – pluhy:
Pluh je plazové nářadí, které půdu orají, odrnují stranou, ale i částečně obrací (obr. 241, 2).
1 – jednostranný pluh kolesný: (obr. 233, 1) konstrukce pluhu byla v některých slovanských
zemích podobná stavbě plazových rádel. Od nichž se liší v počtu rukojetí. Kolesný pluh měl
dvě rukojeti. Mezi těmito pluhy jsou však jednotlivé rozdíly. Jednak ve tvaru a postavení
- 96 radlice, odvalové desky a krojidla. Další rozdíly mohly být v typu a postavení plužních
koleček. Zvláštní formou jednostranného kolesného pluhu označuje M. Stará tatarský saban
(obr. 232, 6, 7). Používaný v jihoruských stepích ruskými i tatarskými zemědělci. Svou
konstrukcí byl podobný pluhům ukrajinským. Rukojeti přecházely v dvojitý plaz a zakřivený
hřídel, svou zadní částí někdy přiléhal na plaz, nebo s ním svíral ostrý úhel a byl zapojen do
levé rukojeti.Tento pluh byl masívní a pevný. byl tedy vhodný pro orbu v ulehlých
černozemních půdách.
2 – oboustranný pluh kolesný: první formou používán v Transylvánii, v horách na Slovensku,
ve střední Bosně, Maďarsku, Korutansku, Štýrsku i v některých zemích západní Evropy. Při
orbě horských strání bylo výhodné překládat odvalovou desku na pravou či levou stranu. Oráč
nemusel přejíždět z jedné strany pole na druhou, nýbrž mohl vyorávat jednu brázdu vedle
druhé tam i zpět. Druhá dokonalejší forma tohoto pluhu byl tzv. obracák. Převrácením celého
orebního tělesa na levou či pravou stranu mělo podobný výsledek jako u pluhů
překládacích.
Tento pluh byl používán u západoslovanských i jihoslovanských zemědělců.
3 – plužice: jde o zvláštní formu bezkolejného pluhu (obr. 239, 5, 6). Tento pluh má
asymetrickou radlici, odvalovou desku, krojidlo a většinou dvě rukojeti.Pluh byl bez
opěrných kol a byl upevněn přímo do jařma. Orba s plužicí byla asi obtížnější, nejlépe se
hodila do lehké půdy. Nikdy však nedosáhla všeobecného rozšíření. polskými badateli byla
považována za lokální výtvor.
C – sochy: (obr. 237, 3-5)
Sochy jsou zvláštní typ oradel používané ponejvíce v severovýchodní Evropě, v
Rusku,
ve východním Polsku a v Pobaltí. Jde původně o bezplazové, dvouzubé orací zařízení. M.
Stará je dělí podle využití a funkce na rydla a oradla, podle konstrukce na lopatkové
a dvoupolicové. Hranicí rozšíření mezi posledně dvěma jmenovanými tvoří řeka Němen
a Dněpr.
1 – sochy dvoupolicové: jsou svojí konstrukcí i zápřahem do jařma podobná
východopolským rylcovým rádlům. Do hřídele se samorostlými rukojeťmi je v místě
rozdvojení vsazena pod úhlem 45 stupňů deska (placha, nasad, socha), ve spodní části je
rozdvojená. Do tulejí asymetrických sošníků tvaru pravoúhlých trojúhelníků, nasazených na
konci rozdvojené desky a kose navzájem postavených, jsou zasunuty dvě různě dlouhé
odvalové desky, které odhrnují půdu. Dvoupolicová socha se od lopatkové liší konstrukcí,
způsobem a formou zápřahu. Dvoupolicová socha se vyskytuje pouze v jednom provedení na
určitém teritoriu.
2 – sochy lopatkové: svou odlišnou konstrukcí se zásadně odlišuje od ostatních slovanských
oradel. K zápřahu sloužily dvě oje spojené na konci do hranolu, tzv. roháče. Do roháče byla
vložena socha mírně prohnutá dlouhá deska, na konci rozdvojená na dva zuby. Nad
nasazenými zuby sochy byla nasazena v překřížené poloze lopatka.
3 – sochy rydla: existuje několik variant soch zvaných rydla. Mezi nejméně výkonných patří
sochy trojzubé a pětizubé. jejich konstrukce od dvouzubých soch je odlišná pouze tím, že tyto
sochy mají vícero hrotů. Práce s těmito sochami se podobala práci s rádlem. Nebylo důležité
odhrnovat půdu či rovnost brázd, ale pokud to bylo možné co nejhlouběji rozrýt půdu.
Vícezubých soch se používalo ještě v 19. století na rozrývání lesních ploch, vypálených a
osévaných pasek. Další její použití bylo jako brány sloužící k drcení hrud. Vícezubé sochy
nejsou doloženy v oblastech, kde se používaly dvoupolicové sochy. Určitým podtypem soch
rydel jsou podle M. Staré tzv. capulky a čerekuče. Capulky byly používány v lesích při práci
na půdách s kořeny určenými k opětovnému zalesnění. Rozšířeny byly v oblasti Novgorodu a
Jaroslavli. Čerekušou byla nazývána socha s příměji postavenou rozsochou (až 67°). Byla
- 97 určena především ke kypření půdy, zaorání semen, oborávání brambor. Využívala se
v severních oblastech Ruska.
4 – sochy oradla: jde o typ soch , které alespoň částečně převracejí půdu. Oboustranná socha
dvoupolicová a většina typů soch lopatkových splňují tuto kategorii. Lopatková socha
oboustranná je taková, jejíž lopatku bylo možno přesunout na levý i pravý sošník. Nazývala
se proto sochou s překladovou policí.
Výkonnějším typem než lopatková socha s překladovou policí byla socha jednostranná,
která měla sošníky postaveny k sobě v úhlu 90°, z nichž levý kolmý k brázdě vykonával
funkci krojidla a nad ním byly pevně upevněna lopatka. Ještě pokročilejším typem orací
sochy byla „kosulja“ (obr. 239, 7). Rozsocha nebyla rozdvojená. levý sošník nahrazovalo
krojidlo a lopatka byla nahrazena odvalovou deskou připojenou k radlici. Jde o poměrně
dokonalé oradlo bez plazu, které M. Stará svou konstrukční pokročilostí a výkonem
porovnává k ruchadlu (STARÁ, 1958).
Významným badatelem u nás, který se velice ve své badatelské praxi zabýval slovanským
zemědělství i oradly je M. Beranová. Ta také rozdělila slovanská oradla do čtyř skupin: (obr.
235)
1 – hák
2 – rádlo
3 – nákolesník
4 - pluh
Dalším badatelem, který se pokusil vytvořit nějakou typologii oradel byl J. Kudláček. Ve své
práci O vzniku staroslovanského pluhu řešil vývoj oradel u slovanských obyvatel Evropy.
Jeho typologie je tedy založena nikoliv na konstrukční objasnění oradel, ale na teritoriálním
rozdělení výskytu oradel. Dále k vyřešení tohoto problému použil souhrn jemu známých
archeologických nálezů z oblastí osídlených slovanským etnikem. Dělí je takto:
1 - východoevropské rádla a pluhy
2 – starobulharské rádla a pluhy
3 –orací zařízení ze širší oblasti Zakarpatska, hlavně z území dnešního Polska a Německa
4 – orací zařízení z oblasti jižních Slovanů
5 – orací zařízení z území Československa
Podle něho je studium těchto pěti zeměpisně oddělených skupin dává ucelený pohled na
genezi a vznik staroslovanského pluhu, jakož i možnost řešit důležitou otázku případných
předcházejících vlivů v jednotlivých oblastech, ve kterých mohou přicházet v úvahu i jiné
neslovanské etnické skupiny (KUDLÁČEK, 1965, 108).
Rozdělení oradel podle etnografických pramenů také provedl ruský badatel A. B. Rybakov.
Ten provedl rozdělení takto: (obr. 237)
1 – ukrajinské rádlo bez plazu
2 – ukrajinské rádlo s plazem
3 – ruská socha bez police
4 – ruská socha s policí
5 – ukrajinský pluh
Ruský badatel V. S. Mamonov se věnoval oradlům a také na základě etnografie provedl
jejich rozdělení viz (obr. 233, A).
Slovanskými oradly se zabýval také ruský badatel V. J. Dovženok.
Konstrukcí bulharských oradel a jejich vývojem se zabývala bulharská badatelka Ž.
Vyžarova. Ta rozdělila bulharská oradla do čtyř skupin: (obr. 234, B; 240)
- 981 – typ I – s trojúhelníkovou radlicí. Tento typ je charakteristický dvěma „uši“, což jsou dvě
odvalové tyče. Tento typ byl používán u vícero slovanských národů, ale i u národů sousedící
se Slovany
2 – typ II – radlice tohoto typu je připevněna k plazu železnou tulejovitou trubicí, nebo
dlouhou kovanou rukojetí. Podle nákresů oradel z Plisky pokládá tento typ za slovanský.
Nikoliv jako římský a odmítá názor Ch. Vakarelského o římském původu tohoto oradla.
3 – typ III – hřídel tohoto typu je silně zahnutá a je spojená s plazem s trojúhelníkovou radlicí.
Na bocích plazu byly připevněny „uši“. Celé oradlo bylo vytvořeno většinou z jednoho kusu
dřeva. Tento typ Ž. Važarová spojuje s vlivem thráckého zemědělství.
4 – typ IV – tento typ oradla je rádlem. Jeho výskyt se omezuje na poměrně malou část
Bulharska v okolí města Jane Sandanski (VYŽAROVA, 1956, 52).
VI. B. Typologie radlic
O typologii radlic se poprvé pokusil badatel L. Niederle. Ten dosavadní nálezy radlic dělí
podle materiálu ze kterého byly vyrobeny na radlice dřevěné (ty se nedochovaly) a radlice
železné. Podle tvaru dělí na radlice v podobě silné, špičaté lopaty tvaru užšího, nebo širšího
trojhranu nebo listu. Zadní konec podle něho má radlice zadní konec ukončený po stranách
ohnuté okraje (tulej) nastrčené na přiseknutý konec náralníku a náležitě připevněn
(NIEDERLE, 1953, 44). Třídění L. Niederleho je povrchní a neurčité. Nevěnoval problému
dostatečnou pozornost.
Badatel V. I. Dovženok rozdělil radlice nalezené v bývalém SSSR na dva typy. První typ
radlice má úzký tvar s tulejí, čepel radlice v šířce nepřesahuje šíři tuleje. Do tohoto typu
zařazuje nález radlice z Volynceva (obr. 190, 17). K této skupině radlic přiřazuje rylcové
rádla. Do druhé skupiny radlic zařazuje radlice lopatovité, trojúhelníkového tvaru s tulejí užší
než čepel. Tento typ přiřazuje k pluhům. Jako příklad uvádí nález radlic tohoto typu
z Rajkoveckého gorodišče (obr. 192) (DOVŽENOK, 1950, 16-18). Ve své práci nebere
v úvahu existenci radlic veslovitých či lopatovitých, ačkoliv jejich existenci musel znát.
Další dělení radlic pochází z pera badatelky, jež se velice zajímá o problematiku orby a
zemědělství vůbec. M. Beranová se pokusila ve své práci z roku 1960 o typologii radlic.
Rozdělila existující radlice do čtyř skupin:
1 – radlice podobné klínům, tulej není zúžená, čepel má tvar zaostřeného nebo oválného
klínu.
2 – radlice se zúženou tulejí, tulej je užší než maximální šířka radlice.
3 – radlice tvarem připomínající veslo, místo tuleje mají protáhnutou rukojeť
4 – asymetrické radlice, ve verzi jako široké plužní radlice, nebo jako úzké radlice dvouzubé
sochy (BERANOVÁ, 1960).
První a druhý typ radlic podle M. Beranové se na našem území vyskytuje už v době
laténské.
O druhém typu se domnívá, že jej Slované převzali z římských provincií. S tímto názorem
nesouhlasí badatel J. Kudláček. dále také nesouhlasí s názorem M. Beranové o neexistenci
nálezů prvního typu u Slovanů v raném středověku a podkládá tento svůj názor nálezy
z východoevropských nalezišť typu Volyncevo, Pastyrskoje gorodišče, Staraja Ladoga,
Rajkoveckoje gorodišče, Brembola, Gorodskoje. Na těchto nalezištích se podle J. Kudláčka
nalezly tyto radlice. Dále podle něho neplatí tento názor ani na území Československa. Uvádí
nález ze Žabokrek (obr. 152) (KUDLÁČEK, 1965, 141).
- 99 Za nejdůležitější vytvořenou typologii lze považovat práci zemědělského inženýra F. Šacha,
ředitele Zemědělského muzea z roku 1961. Tato práce, v níž autor kompletně rozpracoval
genezi oradel od nejstarších archeologických nálezů k oradlům novověkým. V zemědělském
muzeu vybudoval rozsáhlou sbírku oradel a jejich částí.
Závěry svých teorií ověřil i v praxi, kdy se pokoušel o experimentální orbu rekonstruovanými
oradly. Závěrem jeho práce se pokusil vytvořit typologii radlic, která byla odbornou
veřejností přijata a platí ve své podstatě dodnes. Radlice rozdělil do dvou hlavních skupin
symetrických a asymetrických radlic.
A – radlice symetrické.
1 – radlice pětiúhelníkové. Radlicím tohoto typu F. Šach přiřadil oradla typu staročeského
rádla se čtyřúhelníkovou konstrukcí. Radlice je umístěna v ostrém úhlu ke dnu brázdy v mírně
šikmé poloze. Radlice byly upevněny ke zkosenému konci vysokého plazu pomocí krátké a
ploché dřevěné násady. Pětiúhelníkové radlice podle F. Šacha nemohly být umístěny ve
vodorovné poloze, protože hroty čepelí nikdy nedosahovaly rovinu, tvořenou spodními
hranami laloků. Nemohly být také umístěny na slupici ve strmé poloze bez plazu. Důvodem je
to, že tulej je po celé délce zhruba stejně široká a otevřená. Při posazení radlice v úhlu 45° a
více ke dnu brázdy se radlice k půdě setká s velkým odporem. Pravděpodobně by ji tulej na
radlici neudržela na slupici. Jako výjimku proti tomuto poznatku F. Šach uvádí radlice
z Pohanska u Nejdku, Let u Prahy a radlice ze Smolnice. Tyto radlice podle něho mohly být
součástí rylcového rádla, protože profil těchto radlic je plochý a nikoliv prohnutý či kónický.
Mohly být v poloze šikmé bez opory plazu. Podle názoru M. Beranové toto nemusí být nutně
pravda a použití těchto radlic v rylcovém oradle jej jen jedna z možností (BERANOVÁ,
1968). M. Beranová pokládá použití těchto radlic na zkoseném konci vysokého plazu. Tulej a
profil obou radlic je jen nepatrně odlišný od ostatních pětiúhelníkových radlic, jež nemohly
pracovat na slupici ve velkém úhlu. Jsou však zásadně odlišné od radlic s kruhovitě silně
uzavřenou tulejí používané k práci ve strmé poloze, sošníků vícezubých a dvouzubých soch
(BERANOVÁ, 1968). Dle mého názoru tento typ radlic byl použit na oradlech typu pluhu či
rádla vybaveného plazem. Radlice podle tvaru ramének tuleje kopírovala tvar konce plazu,
jež musel být ve tvaru silné ploché desky, která buď záměrně nebo používáním se opotřebila
do ostrého úhlu. Postavení plazu s radlicí na konci vzhledem k rovině pole musel svírat malý
úhel, minimálně takový, aby radlice zabírala půdu špičkou a ne laloky ve spodu. Maximálně
však do té míry, aby nedocházelo k příčným tlakům půdy na hřbet radlice a jejímu
následnému vyklouznutí laloků z trnu plazu. Dále by odpor půdy působící na radlici při
velkém úhlu musel být obrovský. Její pracovní plocha byla určitě na špici a bocích radlice a
půdu odřezávala. Zda bylo oradlo vybaveno odhrnovačkou je věc druhá.
F. Šach dále skupinu rozdělil na tři podskupiny:
a – radlice bez ramének: Jako příklad uvádí nálezy radlic z Ivanovic, Klučova 1.
b – radlice s nepatrnými raménky: Klučov 2; Staré Město u Uherského Hradiště; Uherské
Hradiště; Moravský sv. Ján.
c – radlice s výraznými raménky: Brno – Líšeň; Petrov; Pohansko u Nejdku; Lety.
2 – radlice dýkovité
Radlice dýkovité byly podle F. Šacha také součástí plazových oradel. Radlice byla také
nasazena šikmo, ne vodorovně, ovšem méně šikmo než u radlic pětiúhelníkových. Čepele
- 100 těchto radlic jsou v podélné ose zesílené a proto podle F. Šacha byly vhodné pro orbu na
ulehlých a těžkých půdách.
V šikmé poloze s dřevěnou podpěrou kousek pod čepelí mohly dobře vykonávat funkci
oradla v nejtužších půdách, na nových polích či při prohlubování ornice. Tyto radlice byly
dobře uzpůsobeny k práci v mělkých půdách, vyorávání drobných kamenů a ničení kořenů
plevelů. F. Šach se domnívá, že tyto oradla mají analogie v etnografii a mají analogie
v oradlech z horských oblastí. Jako příklady z archeologických nálezů uvádí:
Ivanovice na Hané 2, 3, 4 ; Vinařice z okresu Louny; Radim; Semice; Přítluky; Brankovice.
3 – radlice listovité
Tyto radlice podle F. Šacha odpovídaly vzhledem ke svému bočnímu profilu i tvaru a
rozměrů tuleje k použití oradla s vodorovným plazem. Tvary čepele těchto radlic jsou
vyklenuté, se sklonem k ostří i k hrotu. Tuleje jsou v celé kategorii kónické jak do stran tak i
na výšku. Rádla tohoto typu s těmito radlicemi tvoří přechod k oradlům plužního typu.
B – radlice asymetrické
Jako příklady F. Šach uvádí radlice nalezené v lokalitě Záhnilice 1, 2; Pohansko u Nejdku 3,
4; Děvín; Gajary; Čechůvky; Veselí nad Moravou; Semonice.
Asymetrické radlice jsou atypické svým tvarem už na první pohled. Důvod vzniku
asymetrických radlic je dán dlouholetým vývojem oracích zařízení. Asymetričnost radlic
vznikla na základě poznání rolníků, že jedna část radlice se více opotřebovává než druhá. Při
práci v půdě také docházelo k otupení radlice, což snižovalo výkon a zároveň zvyšovalo
odpor v půdě. Tupé ostří špatně odřezává půdní skývu a oradlo pracuje špatně. Bylo tedy
nutné radlici pravidelně ostřit či vykout. Při tomto procesu se část materiálu spotřebovává a
třeba už při výrobě radlice počítat s tímto opotřebením. To dokládají nálezy výrazně
opotřebených radlic jen na jedné straně, viz radlice z Bylan u Kutné Hory; radlice 2 a 4
z Pohanska u Nejdku; nález radlice na tvrzi v Batňovicích; z Gajar. Umístění radlice na konci
plazu či slupice v případě asymetrické radlice mohlo být v podélné ose proti směru pohybu
oradla ne vždy v horizontální poloze, ale v určitém úhlu dle mého názoru až 45° oproti
rovině. To mohlo následně odřezávat půdu pod určitým úhlem a následným pohybem půdní
skývy po odhrnovačce se překlopit na bok. Překlopit půdu až o 360° dokázalo až ruchadlo,
díky moderně zakřivené odhrnovačce.
Předslovanské radlice: do této kategorie zařazuje radlice trojúhelníkového tvaru. Do této
kategorie zařazuje např. radlici menších rozměrů z nálezu ze Smolnice (obr. 129).
Ve své práci F. Šach došel k závěru, že v povodí středního a dolního toku Moravy se
v období mezi 8. a 9. stoletím n. l. odehrál pozvolný proces přechodu od symetrické
radlice
k výrazně asymetrické plužní radlici. F. Šach k tomuto názoru uvádí za příklady
radlice
z lokalit Záhnilice 1, 2; Pohansko u Nejdku 3 a 4; Děvín; Gajary; Veselí nad Moravou. Podle
něho vznikl pluh na území Československa v období mezi 7. až 9. stoletím v povodí řeky
Moravy. Je zajímavé zjištění, že počátkem 7. století dochází v podstatě na celém území
obývané Slovany byl všeobecně rozšířený orací nástroj plužního typu. Toto dává do
souvislosti s tempem rozvoje výrobních sil, které je třeba dát do souvislosti s feudalizačním
procesem u Slovanů. Konstatováním F. Šacha o pozvolném přechodu symetrické radlice
k záměrně asymetrické v povodí řeky Moravy v 7. – 9. století je přínosem pro studium
geneze pluhu na území Československa. Toto podle něho dokládají archeologické nálezy.
- 101 Co se týče hodnocení práce F. Šacha k objasnění vývoje orebního zařízení a vývoje radlic je
jeho práce bezesporu významným pokusem o provedení typologie oradel u nás. Závěry v této
práci uvedené jsou uznávané dodnes. Avšak vývoj poznání procesů v pravěku a středověku
jde stále kupředu a neustále přibývají nové nálezy radlic, které určité dřívější poznatky mění
či poopravují. Práce F. Šacha byla publikována již v roce 1961 a uplynulo již téměř 50 let od
jejího vzniku. Radlice které F. Šach rozdělil do skupin podle tvaru. Za nejdůležitější
považoval radlice s tulejí. Tyto také definoval a rozdělil podle technických parametrů. Co
však opomněl a to díky v té době minimem nálezů radlic bez tuleje, ale s rukojetí. Radlici
tohoto typu uvádí pouze jednu, veslovitou radlici pocházející z nálezu v okolí Přerova.
Nazývá ji lopatovitou, ale já se domnívám, že by ji příslušel název veslovitá. Bohužel ještě
v tuto dobu nebyly známy nálezy ze zaniklých vsí, konkrétně nález lopatovité radlice ze
Mstěnic (obr. 202), lopatovité radlice z Pfaffenschlagu (obr. 203). Dále veslovitou radlici
z období existence Kyjevské Rusi nalezenou na Rajkoveckém gorodišči (obr. 190), dále
větší počet radlic z doby římské z území bývalé Jugoslávie, uložených v muzejích
v Sararajevu, Zahřebu a Ľubľani (obr. 99), publikované v práci L. Niederleho v roce 1953.
Toto skupinu bych pojmenoval jako radlice s řapem.
S podskupinami radlic veslovitých a lopatovitých. Další výtku k práci F. Šacha kterou
považuji za nesprávnou je názor, že jeho třídění se vztahuje pouze na radlice slovanské. S tím
nelze souhlasit, protože radlice, jež považuje za slovanské se již vyskytují i v době laténské
jednoznačně připsané Keltům. Konkrétně radlice z depotu nalezeného v Kolíně, nebo radlice
z oppida Heidetränk v Německu patří mezi radlice v jeho třídění jako pětiúhelníkové.
Celkově lze tedy konstatovat o této práci F. Šacha jako o práci zdařilé. F. Šacha lze považovat
jako zkušeného odborníka co se týče znalostí v zemědělské problematice. Má i určitý rozhled
v archeologii, ale zároveň mi chybí jeho celkový archeologicko-historický přehled nutný
k vytváření syntéz takového charakteru. Ve své práci bych rád na jeho práci a dalších
badatelů navázal.
VII. Metalografické analýzy zemědělských nástrojů
Analýzy prováděné na železných nástrojích používaných v zemědělství si dávají za cíl
osvětlit pracovní postupy dávných kovářů při jejich výrobě. Jsou také důležité pro analýzu
kovu z nichž jsou železné nástroje vyrobeny. Používanou spektrální analýzou lze dopátrat
odkud byla získána ruda, nebo surový kov pro výrobu nástrojů. je tedy důležité znát výsledky
těchto poměrně novějších postupů a jejich výsledky použít k sestavení obrazu života
z dřívějších dob.
Počátky výzkumů a analýz železných předmětů jsou kladeny už do 19. století. Badatelé ale
těmto věnovali spíše menší pozornost. Spokojovali se pouze s konstatováním o různé
technické vyspělosti kovářské práce. Kovářskou výrobou raného středověku se zabýval
Jan
Kořan v díle Staré české železářství z roku 1946. Důležitou prací k poznání této problematiky
pochází od slovenského badatele Jana Eisnera. Ve své práci z roku 1948 Základy kovářství
v době hradištní v Československu se pokusil osvětlit postup výroby železných předmětů
(EISNER, 1948, 368). Pozornost také věnoval výrobě surového železa na Moravě a v Poodří
(EISNER, 1948, 368-369). Dále se však zaměřil spíše na jednotlivé druhy výrobků ze železa,
které přiřazoval k jednotlivým depotům z určitých oblastí.
Závěrem práce se přiklonil k názoru, že na „kovářství doby hradištní“ mělo nepochybně vliv
- 102 předcházející vyspělé kovářství keltské a římské. Stopy germánského či avarského vlivu
považuje za nepatrné. Cílem výrobců bylo zásobování zemědělského obyvatelstva železným
nářadím, řemeslníka nástroji, lovce a bojovníka zbraněmi což považuje za nemalou účast na
kulturním a dějinném vývoji státu (EISNER, 1948, 394).
Dalším badatelem, který se věnoval studiu technologií výrob byl Radomír Pleiner. Ten již od
60-tých let 20. století se zabýval výrobními postupy a dále se začal přiklánět k poznávacím
technikám používaných v materiálovém inženýrství známější spíše v oblasti průmyslové
výroby. Zkoumané vzorky železných nástrojů destruktivními metodami analyzoval a jejich
výsledků detailně popsal technologii výroby středověkých kovářů. Do archeologie u nás
zavedl postup analýzy krystalové mřížky kovů, z nichž byly jednotlivé nástroje vyrobeny. Jak
je známo i antropomorfní kovy mají vlastní krystalovou mřížku, která je charakteristická pro
druh kovu. Zvláště u železa je tato bohužel velice komplikovaná a různorodá vlivem obsahu
různých příměsí např. uhlíku či manganu, křemíku, niklu či mědi, krystalizuje v různých
variantách. Úkolem výrobců nástrojů bylo znát postupy, které tyto ovlivňovaly či měnily
krystalovou mřížku a tím využily výhodných vlastností kovu či potlačily jejich slabiny. Běžné
se také stalo používání mikroskopu a fotografování krystalových mřížek z řezů zkoumaných
nástrojů. R. Pleiner ve svých pracích zasáhl poměrně široký okruh problematiky výroby kovů,
hutnění, kovářství a archeologie. Mne ve své diplomové práci zaujala jeho experimentální
činnost, která si jako objekty zkoumání vybrala zemědělské nástroje, mimo jiní pouze radlice
a krojidla. R. Pleiner v jedné ze svých prací (1965) testoval těchto pět radlic a krojidlo:
Radlice z Klučova u Českého Brodu (obr. 120, 121). Byla vykována z poměrně měkkého
svářkového železa Železný plát byl za teploty přibližně 1200 °C vykován a rozšířen úzkým
koncem kovářského kladiva a následně naseknut ostrým sekáčem. Část materiálu byla
následně dále rozšiřována a posléze vyhnuta a vytvarována v typické laloky. Tyto
umožňovaly následné nasazení radlice na dřevěný plaz u plazových oradel, či na slupici u
oradel hákových.
Vlastní list radlice byl mírně zahrocen a po stranách naostřen. Dále radlice vykutím byla
lžičkovitě prohnuta. U radlice z Klučova nebylo zjištěno použití dalších kovářských technik
jako je pouhličování.
Radlice z Vinařic u Loun (obr.125) má velice starobylou formu. Při jejím zkoumání bylo
zjištěn pracovní postup nauhličení ostří, jehož stopy na ostří byly již velice sbroušeny. Kovář
vyrábějící tuto radlici znal pracovní postup tzv. nauhličování, při níž je vyráběný předmět ve
žhavém stavu udržoval v redukčním prostředí hromady dřevěného uhlí po delší dobu. Tímto
postupem bylo dosahováno větší povrchové tvrdosti nauhličovaného předmětu.
Radlice z Pohanska u Nejdku (obr. 123) byla vyrobena z tzv. paketu, což byl plát železa,
svařený za tepla kovářem z několika kusů. Paket byl důležitou surovinou, při níž se využívalo
pro výrobu nových nástrojů starého použitého železa.
Radlice z Věteřova na Hodonínsku (obr. 139) byla vyrobena též postupem svařování, ale
není vyrobena z paketu. Byla vyrobena z měkkého železa a její list byl při orbě uražen. Proto
byl k týlu s laloky přivařen nepřiliž kvalitně list nový. Dalším používáním radlice byly břity
nástroje obroušeny. Při opravě byly kovářem navařeny šikmo po stranách dva železné pruhy,
které se spojovaly ve špici radlice.
Radlice z Ivanovic na Hané nalezené v depotu v počtu dvou kusů byly technologicky
vyrobeny asi nejzajímavějším způsobem. V listu menší z nich byl zjištěn vevařený pruh velmi
tvrdé oceli. Břit této radlice byl zakalen, což je postup při němž se rozžhavený kov prudce
zchladí ve studené vodě. Při tomto postupu dochází ke zvýšení tvrdosti, ale za cenu zkřehnutí
materiálu.
Větší radlice byla opatřena z jedné strany navařeným ocelovým plátem, který byl také
- 103 zakalen. Tyto dva kusy radlic se vymykají většině prozkoumaných radlic a to i v zahraničí,
které jsou výrobky poměrně jednoduchými. Pracovní postup při svařování je poměrně
náročný proces při němž jsou spojovány pruhy železa a oceli. Tuto techniku asi nezvládal
každý kovář. Lze tedy konstatovat velice rozdílnou kvalitu velkomoravských radlic.
Krojidlo ze Žitavské Toně u Komárna (obr. 122) nalezené v hromadném depotu, bylo
vyrobené z paketu. Svařeného ze čtyř plátů měkkého železa a měkké oceli. Spojování těchto
materiálů nebylo tak obtížné , jako u kombinace železa a velice tvrdé oceli. Krojidlo takto
vyrobené mohlo mít poměrné dobré provozní vlastnosti.
Krojidlo z Pohanska u Nejdku (obr. 123) bylo vyrobeno též z paketu a to velice podobném
jako u radlice z tohoto hradiště. Šlo o přípravu výchozího kusu pro kování ze starých
železných plátů (PLEINER, 1965, 128)
Dalšími badateli zabývající se metalografickými rozbory železných předmětů jsou Lubomír
Mihok a Alena Pribulová z Hutnické fakulty Technické univerzity v Košicích. Provedli sérii
analýz, která si dala za cíl zjistit informace o technologii kovářské práce na území dnešního
Slovenska ve 3. – 5. století n.l. Tito badatelé provedli první pokus poznat výrobu pracovních
nástrojů, které byly inventářem žárových germánských pohřebišť z 1. – 2. století n. l.,
zejména analýzy zbraní (PLEINER, 1982; MIHOK, 1991). Kovářským výrobkům ze sídlišť
byla věnována jen malá pozornost (MIHOK-OLEXA, 1999). Metalografický rozbor výrobků
z mladší doby římské a stěhování národů byl proveden u většího množství navzájem různých
železných předmětů z různých nalezišť (MIHOK-PRIBULOVÁ, 2002, 83). Vzorky železných
předmětů byly pro metalografickou analýzu rozřezány. S přihlédnutím co nejmenšího
možného poškození artefaktu. Odebrané vzorky kovu jsou zality do hmoty - dentakrylu a
standardně broušené metalografickým papírem a leštěny diamantovými pastami. Takto
upravené vzorky jsou podrobeny pohledem do světelného mikroskopu. V nenaleptaném stavu
jsou vzorky vyfotografovány nekovové inkluze (vměstky), trhliny a jiné porušení. Dalším
postupem byla vizualizace mikrostruktur na výbrusu pomocí naleptání. Pro tento experiment
byl použit nital. Následně jsou vzorky fotografovány. Další částí experimentu bylo provedení
spektrální analýzy. Cílem tohoto pokusu bylo zjistit přítomnost stopových a průvodních prvků
v železe. Mimo jiné byly testovány tyto zemědělské nástroje z těchto lokalit.
Nožové krojidlo z lokality Branč, datované do 3. – 4. století n. l. Z krojidla byly odebrány
dva vzorky podle (obr. 127, 128). Ve vzorku A byly zjištěny inkluze pecní strusky a kovářské
inkluze. Oba druhy těchto příměsí se vyskytovaly v pásech a byly následkem procesu tvárnění
kovu. V případě inkluze pecní struskou byla pozůstatkem při procesu výroby železa
v redukční peci. Tyto zbytky strusky byly součástí strusky, která je součástí surového železa,
vniklého po vytavení v peci, kdy vznikne tzv. huba. Tato se následně kováním zbavuje této
strusky. Kovářské inkluze jsou inkluzemi železnatého křemičitanu, který vzniká reakcí okují
s oxidem křemičitým z křemičitého písku, záměrně vyvolaném kovářem na odstranění okují
z povrchu zpracovaných železných polotovarů či předmětů. Konverze okují na křemičitan
železnatý není vždy úplná, protože často jsou v kovu nalézány nezreagované částice okují.
Naleptáním vzorku bylo zjištěno, že výroba krojidla byla provedena svařením minimálně z
třech železných polotovarů. Dále byly zjištěny po naleptání vzorku A místa s hrubozrnnou
feritickou strukturou ohraničenou od pásů inkluze. Toto bylo interpretováno jako místo sváru.
Dále byla zjištěna místa se zvýšeným obsahem uhlíku v oblasti ostří.
Ve vzorku B ze druhé strany krojidla bylo zjištěno velké množství inkluzií pecní strusky a
kovářských inkluzií. Kovářské inkluzie jsou obzvláště velké. Dále bylo zjištěno, že tělo
krojidla bylo vyrobeno z nenauhličeného či nízko nauhličeného železa.
Vzhledem koroze ostří bylo těžké zjistit zda bylo ostří nauhličeno. Avšak že se v
blízkosti
- 104 ostří nacházel nauhličený materiál, dokumentovaný perlitickými a perlitická-feritickými
strukturami, evokuje názor, že bylo ostří hluboko nauhličené. Výzkumem bylo dále zjištěno,
že výroba krojidel se sestávala z několika polotovarů svařených dohromady z materiálu
nenauhličeného nebo jen velmi málo. Ostří krojidla bylo kvůli zvýšení tvrdosti nauhličeno
poměrně hluboko.
Dalším nástrojem procházející experimentální analýzou je radlice z lokality Kvačany (okres
Liptovský Mikuláš), patřící do oblasti púchovské kultury (obr. 66, 6; 126). Vzorek použitý
pro metalografickou analýzu byl vyřezán z boku radlice jeho ostří. Na nenaleptaném vzorku
byl pozorován pás kovářských inkluzií, který byl lokalizován ve spodní části plochy výbrusu.
Dále byla nalezená prasklina táhnoucí se po celé délce výbrusu. Na obrázku je znázorněná
plnou čarou. Prasklina vznikla používáním radlice, nikoliv v místě sváru, protože se šířila
přes různé struktury radlice. Po naleptání plochy byly zjištěny nauhličené a většinou i
zakalené
struktury. Bylo též zjištěno, že při výrobě čepele radlice bylo použito dvou polotovarů.
Jejich spojení tlakovým svářením bylo provedeno až po kalení. Tělo radlice bylo vytvořeno
zvlášť z poměrně tvrdého perlitická-feritického železného materiálu. Výsledek metalografické
analýzy vypovídá o poměrně dobré kvalitě vyrobené radlice a velice náročném způsobu její
výroby. Hovoří tak o vysoké úrovni laténského kovářství a metalurgie ((MIHOKPRIBULOVÁ, 2002, 103, 107).
Oba tyto předměty byly podrobeny také spektrografické analýze. Výsledkem této analýzy
bylo procentuelní zastoupení prvků ve vzorku. Byly rozděleny do skupin na hlavní prvky,
vedlejší prvky a stopové prvky. Oba uvedené předměty jako hlavní prvek tvořilo železo Fe.
Mezi vedlejší patřily u krojidla – Si, Mn, Co, Ni, Al; u radlice – Mn, Si, Au, Ni, Co, Cu, Al.
Mezi stopové prvky u krojidla – Sn, Cu, Ag; u radlice – Pb, Sn, Zn, Sb, Ag. Výsledkem této
analýzy je zjištění o domácím původu železa u těchto předmětů. Obsah vzácných kovů a také
zinku či olova dokazuje, že předměty byly vyrobeny ze železa z polymetalických rudných
ložisek z oblasti severního a středního Slovenska.
VIII. ZÁVĚR
- 105 -
Závěrem mé práce bych chtěl zhodnotit v kostce dosavadní vývoj poznání zemědělství a
zamyslet se nad některými jevy jejichž existenci předpokládám.
Od počátku zemědělství v oblasti střední Evropy do konce středověku uběhlo přibližně 7
500 let. Za tuto dobu vývoj zemědělství, co se týče technologií výroby a zvláště vývoje
zemědělských nástrojů, pokročil velmi kupředu. Je jasné, že přesné datum vzniku zemědělství
neznáme. Kdy přesně člověk objevil možnost plánovaného množení a využívaní rostlin je
neznámé. Podle současných poznatků vzniklo na několika centrech nezávisle na sobě.
Nemůžeme neolitizaci spojovat pouze s jedním místem vzniku. Také vzájemné ovlivňování
někdy nepřipadá v úvahu vlivem velkých vzdáleností či překážkou v podobě oceánů. Pokud
je tedy pravdou teze o vzniku zemědělství v úrodném půlměsíci na Předním východě a jeho
následný export do Evropy, souvisí s celkovým globálním oteplením severní polokoule na
počátku mezolitu. Soudí se o úbytku stádní zvěře a snahu lidí výpadek potravy nahradit.
Položil bych si otázku, jaký motiv měli lidé v ostatních centrech neolitizace jako je
subsaharská Afrika, střední a jižní Amerika, jihovýchodní Asie, Čína. Já jsem se ve své práci
pokoušel objasnit proces vzniku orby a jejího významu pro zemědělství střední Evropy.
Oblast rozšíření orebního zemědělství ve světě zahrnuje kromě Evropy také celou Asii mimo
oblast Sibiře a severní Afriku. V dalších oblastech neolitizace se rozvinulo pouze
kopaničářské zemědělství (Zaniklé světy, 2003, 78, 105). Je škoda, že v archeologii je
poznání vývoje zemědělství zcela podružné téma.
V procesech, o kterých jsem se zmínil v úvodní části této práce jsem se snažil vložit do
studia archeologie něco nového i z jiného oboru vědy. Nejde o žádné převratné poznatky, ale
o vcelku známé informace současného zemědělství. V jednotlivých kapitolách shrnuji procesy
probíhající při, během orby i po ní. Během zmíněných procesů mechanických, chemických,
biologických a chemických dochází ke změnám, které nejdou ani postřehnout.V těchto
kapitolách jsem se pokoušel objasnit důvody a potřeby orby. Během vzniku této práce jsem
pročítal sta a sta stran textů různých badatelů studujících pravěké, středověké i novověké
zemědělství a pokusil jsem se v ucelené formě sestavit souhrn archeologických nálezů ve
střední Evropě, které se týkají problematiky orebního zemědělství. Důvodem vzniku této
práce je také moje snaha přinést něco nového do studia archeologie a dále ji rozvíjet.
Člověk již od počátku se pokoušel přenést namáhavou práci na někoho jiného. Téměř
od počátku to bylo zvíře. S objevem zápřahu jistě této zvířecí síly použil i k úpravě polí, což
byla velmi namáhavá práce. Vynález radlice jen již doplnil vynález oradla. Také jsem se
zamýšlel, proč v době bronzové a následné halštatské se na našem území nezachovala
bronzová radlice. Jestliže existují písemné prameny o její existenci v jiných oblastech. Nebo
proč se nepoužívala např. v únětické kultuře s jejím vyspělým kovolitectvím. Je možné,
pokud tato existovala, že nebyla rozpoznána nebo skončila jako objekt pravěkých „sběrných
surovin“.
Pro období neolitu nepředpokládám použití oradel. Je velice pravděpodobné, že se bez
nich obešli. Při pěstování obilovin není třeba silně nakypřené půdy. Nejstarší formy obilovin
měly blízko spíše k travinám, zvláště svou nenáročností pěstování a také odolnost proti
chorobám, což se u dnešních odrůd nelze říci. Spálením stojící slámy se likvidovaly již
vzrostlé plevely a byl ničen při povrchu jejich kořenový systém.
Pravěcí rolníci, jak se domnívám pro období neolitu, neměli nějaké zásadní problémy s
plevely. Zaplevelenost polí je až důsledkem moderního zemědělství od 50 - tých let 20.
století. Vlivem vypalování však docházelo ke změnám ve struktuře půdy. Půda přešlá žárem
- 106 mění svoji strukturu a to negativním směrem. Tato půda se po vypálení slámy nemusela nijak
upravovat. Stačilo pouze zaset znovu osivo. Vlivem vypalování však kromě porušení půdní
struktury docházelo vlivem žáru k úbytku půdních mikroorganismů, jež jsou jednou z
podmínek úrodnosti. Pro období neolitu bylo k vzhledem relativně nízké osídlenosti území
jednoduché se přestěhovat o kousek dál. Dále se domnívám, že v období, kdy se již orba stala
součástí zemědělství, neprováděla každoročně, ale jen když to byl k vzhledem povrchové
vyčerpanosti půdy nutné. Tento názor zastávám zvláště u pěstování obilovin. U ostatních
plodin tohle nemusí platit vzhledem k rozdílným charakterům rostlinných těl a zvláště jejich
kořenovým systémům.
Co se týče tvaru a velikosti obděláváných ploch v neolitu, tak toto nám z nějakých nálezů
není známo. Zastávám názor, že to určitě nebyly nějaké úzké pásy či jiné malé nesouvislé
plochy utopené v lese, ale spíše větší souvislé plochy. Během své dřívější praxe v
zemědělském podniku jsem si všiml rozdílností ve výnosech obilovin v závislosti na umístění
pozemku při zachování jednotnosti bonity půdy.
Jako kombajnér jsem sklízel porosty obilovin. Při sklizni pozemku, jež byl umístěn jako
dlouhý úzký pás v listnatém lese jsem si všimnul nízkosti výnosu pšenice zde zaseté. Ten
dosáhl zhruba třetiny oproti běžnému výnosu. Obiloviny jsou svým charakterem plodiny
náročné na světlo, tudíž na chráněném místě, stíněném vzrostlým listnatým lesem dávají jen
malý výnos. Z toho lze odvodit, že i v neolitu musela být obdělávaná plocha souvislejšího
charakteru.
S nástupem eneolitu jak lze soudit, orné zemědělství pravděpodobně pokračovalo dále.
Změna oproti ekonomice neolitu byla asi neznatelná. Do eneolitu spadají první skutečné
doklady o používání oradla v zemědělství. Stopy orby pod mohylami jsou vzácným
dokladem.Tentokrát máme doklad i z našeho území v Březně u Loun z výzkumu I.
Pleinerové. Je možné, že dokladů orby mohlo být mnohem více, ale při hromadných
výzkumech mohyl v 19. století tyto stopy byly zajisté nenávratně zničeny. Je také otázkou,
zda orba pod mohylou byla záměrná a patřila k rituálům pohřbu, či jde o náhodnou stavbu
mohyly na obhospodařovaném poli. Orba byla podle i dalších nálezu se severní Evropy asi
běžná činnost rolníků v průběhu eneolitu. V závěru eneolitu s nástupem pasteveckých kultur
s jejím zaměřením na dobytkářství mohl být s orebním zemědělstvím načas konec. Potvrdit to
však
nelze. Skutečné první nálezy oradel pochází až z následné doby bronzové. Tato doba
znamenala obrovský posun co se týče hmotné kultury. Díky intenzivnímu rozvoji bronzové
metalurgie byly zavedeny i první kovové zemědělské nástroje. Byť pouze na dlouhou dobu
jen jeden. Tím byl srp. Jak byl používán ke sklizni které plodiny nelze rozhodnout.
V pozdějších obdobích raného středověku byl jezdci na koních používán k sečení píce pro
koně, nebo i k sekání mladých větví. Dřevěná oradla se v kulturách zaměřených na usedlý
zemědělský život používala. První nálezy dřevěných oradel ze severních oblastí to dokazují.
Také ikonografické doklady ať již v Itálii či ve Skandinávii dokazují orební zemědělství za
běžnou věc. Hezké doklady orby pocházejí z nástěnných maleb a rytin v Egyptě. Jsou po
výtvarné stránce dokonalé a nám dokazují použití háku bez plazu i plazového rádla.
V Mezopotámii motiv oráče je jeden z písemných znaků obrázkového písma. tyto doklady ale
pochází z jiných kulturně ekonomicko politických zcela odlišných oblastí než je střední
Evropa.
V období halštatu dochází k pokroku i v oblastech méně vzdálených od střední Evropy.
Z Egejské oblasti pochází první písemné zprávy o zemědělství. Vznikají první agrotechnické
poučky či rady. S řeckou kolonizací postupují moderní poznatky řeckého zemědělství dále do
vnitrozemí. Neschopnost řeckého zemědělství vyprodukovat dostatek obilí k obživě vysokého
- 107 počtu obyvatel nutilo Řeky toto obilí nakupovat v cizině. Doklady jsou v písemných
pramenech, kdy například Řekové kupovali obilí od Skýthů v přístavech na severu Černého
moře. Zde jsou první železné radlice datovány do 3. století př. n. l. V tomto období jsou však
doklady radlic v širokém pásu od Anglie, Galii, střední Evropu až po zmíněné Černomoří.
Zvláště v laténu intenzita zavádění nových poznatků, nových nástrojů vyvrcholila. Svými
vynálezy zvláště Keltové (keltský žací stroj), udivili římské historiky. Ti projevili svá slova
uznání pro lid, jež byl pro ně lidem barbarů. Tito Keltové svými kontakty s vyspělejšími
oblastmi, např. z Římské říše, dokázali obohatit své zemědělství. Dostatek potravin jim
také umožnil rozvoj řemesel a obchodu. V následné době římské se našeho území zmocnily
germánské kmeny, jež se svou „divokostí“ nedokázaly navázat na technologie používané
Kelty. Keltské zemědělství se již vyznačovalo početnými kovovými nástroji. Oproti
předešlému období halštatu jde o pokrok velice intenzivní. V orební technice je již doložena
existence kolového oradla s krojidlem ze zprávy římského historika Plinia.
Početné archeologické doklady i z území České republiky dokládají vzestup laténského
zemědělství. Nálezy jako jsou v Čechách Stradonice, Kolín, Ledce, či Mšecké Žehrovice a na
Moravě Černov, Strachotín, Brníčko jsou dokladem také vzestupu laténského kovářství.
Metalografické zkoušky laténských železných předmětů u nás i v zahraničí dokládají dobrou
kvalitu práce kovářů. Zcela zvláštním fenoménem zasahující i na východní Moravu
(Všemina, Provodov) je existence púchovské kultury. Se svými velice početnými nálezy
železných zemědělských nástrojů jsou zcela výjimečným prvkem v rámci celé Evropy.
Ačkoliv púchovská kultura obsadila zemědělsky zcela nepřiliš vhodné zemědělské půdy a
oblasti, byly púchovští zemědělci schopni obdělávat pole i v horských oblastech severního a
středního Slovenska. Velice početné depoty púchovských hradisek jako jsou nálezy
z Liptovské Mary, Likavky, Púchova, Folkušovej, Trenčianské Teplé, Trenčianských
Bohuslavic jsou významným dokladem exploatačních prací v horách středního Slovenska a
laténského hutnictví. Válečné události na konci starého letopočtu a ve 2. století n. l. jsou asi
pravděpodobným důvodem ukrývání železných velice početných depotů kovových nástrojů či
mincovních depotů nalezených nyní na pravěkých hradištích. Jejich početnost bohužel
upoutala pozornost amatérských hledačů pokladů, kteří nálezy z hradišť rozkradli a vyvezli
do zahraničí.
V následující době římské a s průnikem germánského obyvatelstva na naše území se počet
nálezů zemědělských nástrojů rapidně snížil. Z absence nálezů radlic v germánském prostředí
lze vydedukovat jejich neexistenci. Sporadické nálezy z tohoto období jsou známy
např.
z Bratislavy či ze zahraničí zvláště na území římských provincií, kde zemědělství mělo
vysokou úroveň. Germánské zemědělství bylo primitivnější než předchozí keltské.
S písemných pramenů je známa jejich „lenost“ v polních pracích a známá spíše orientace na
chov dobytka. Známé nálezy z území barbarů lze spíše spojovat s pozdním keltským
obyvatelstvem v případě bratislavského nálezu z hrnčířské pece, nebo s kmeny Kotinů. Do
své práce jsem zahrnul i nálezy např. z východní Evropy kultur przeworské, čerňachovské,
zarubiněcké, lipické existující v době římské. Při neexistujících nálezech z našeho území jsem
je použil jako dokumentační doklad z jiných oblastí orného zemědělství.
Radlice východní Evropy mají velice spornou etnicitu Etnická skladba těchto východních
kultur nebyla dosud přesně rozpoznána. Početnost nálezů radlic mne však zaujala, proto jsem
je do rámce své práce zahrnul. Původ vzniku radlic z východní Evropy je dáván do souvislosti
s řeckou expanzí do Černomoří v obdobích před naším letopočtem. Poznatky vyspělého
řeckého zemědělství byly dále předávány prostřednictvím obchodu s Skýthy, jež Řekové
provozovali. Podle Herodota Skýthové nebyli homogenním národem, ale asi nějakou formou
- 108 kmenového svazu s kočovnými plemeny i s usedlými zemědělci. Z mnoha lokalit jsou
dokázané nálezy železných krojidel objevených na různých místech při výkopech na
skýtských kurganech. Početné jsou i nálezy radlic a krojidel z oblastí osídlené čerňachovskou
kulturou. Ačkoliv je tato kultura spojována zvláště s východogermánskými Góty, řada
badatelů ji považuje jako polyetnickou a vidí v ní také základy etnogeneze slovanského
obyvatelstva.
S pozdní dobou římskou a počátkem doby stěhování národů jsou spojovány nálezy radlic
z oblasti středního a severního Slovenska. Nálezy z lokalit Ždaňa, Alekšince a Lazisko jsou
pravděpodobně spojovány s existencí poměrně nedávno pojmenovanou K. Pietou
severokarpatskou skupinou (PIETA, 2002). Nositelé této skupiny postupně ve 3. – 4. století
osídlili část sídelního areálu zaniklé púchovské kultury. Etnicita této skupiny je též nejistá.
S příchodem Slovanů do střední Evropy se mění situace také v zemědělství. Přes počáteční
zaostalost nově příchozích Slovanů a neexistenci železných orebních nástrojů jsou tito
Slované schopni postupně přebírat poznatky vyspělejšího postprovinciálního zemědělství.
Některé nálezy z raného období doby slovanské (Lety) jsou ještě připisovány pozdnímu
germánskému obyvatelstvu (EISNER, 1948, 376). Od doby předvelkomoravské tj. 8. století
začínají nálezy radlic postupně přibývat. Do 9. století lze zařadit do vrcholného období
Velkomoravské říše velké množství nálezů depotů železných zemědělských nástrojů. Souvisí
to s velkým rozvojem hutnictví a kovářství na Velké Moravě. Příhodné byly též podnební
podmínky existující v době teplotního maxima. Orební zemědělství umožnilo též rozvoj
politické moci spojené s nadvýrobou potravin umožňující obživu početného obyvatelstva
velkomoravských hradišť.
Sklady železných nástrojů zjištěné při výzkumech hradišť jsou dokladem válečných střetů
v době trvání Velké Moravy i s jejím zánikovým horizontem. Na většině velkomoravských
hradišť byly tyto sklady nalezeny. Zemědělské nástroje nalezené na hradištích byly zřejmě
cenným majetkem, a byly také chráněny v opevněných sídlech. Interpretace těchto nálezů
mohla být jako sklad hotových výrobků určených pro směnu, nebo také vlastnictví počáteční
feudální elity, která tyto nástroje zapůjčovala vesnickému obyvatelstvu, jak je známo
z pozdějšího období středověku.
Z období po zániku Velké Moravy t.j. do 10. století nelze jednoznačně zařadit s jistotou
žádný nález radlice či krojidla. Většinu nálezů zemědělských nástrojů lze pouze zařadit díky
průvodním nálezům do nějakého časového rozpětí nejčastěji do 8. -10. století. tvary radlic se
v tomto období nedoznaly nějakých výrazných změn, které by umožňovaly přesnější časovou
diverzifikaci. Proto také s následným úpadkem počet nálezů zemědělských nástrojů ubývá.
Nový rozvoj zemědělství je podle již existujících písemných pramenů spojován se zavádění
nových poznatků ze západní Evropy prostřednictvím příchodu řeholních řádů do vznikajícího
českého státu, zvláště s příchodem řádu benediktýnů. Tito přinesli novinku v podobě
trojhonného hospodaření a její následné zavádění na klášterních hospodářstvích. To je
bezpečně doloženo písemných pramenech od poloviny 12. století. V 9. – 10. století byl již
v západní Evropě podle ikonografických dokladů znám záhonový nákolesný pluh
s asymetrickou radlicí, umožňující účinnější orbu než dosud používané plazové rádlo.
I když následný souběh používání různých oradel pokračoval i nadále. Používání
nákolesného pluhu s asymetrickou radlicí na našem území je spojován až teprve s vnější
kolonizací na konci 13. století a v průběhu 14. století. Ukázky záhonové orby jsou
vyobrazeny v písemných pramenech 14. století. Záhonový kolesný pluh s odvalovou deskou
byl výkonnější než dosud používaná oradla. Ve 14. století stoupl podíl obdělávané plochy na
dosud nejvyšší míru.
- 109 Překročil i dosud dnešní obdělávanou plochu. Výkonnější zemědělství produkující nadbytek
obilí umožňoval vývoz hlavně lodní dopravou po Labi do německých zemí. Archeologickými
nálezy od 13. století prokazuje změnu vlastnictví železných zemědělských nástrojů. V době
velkomoravské nálezy jsou téměř vždy nalézány v souvislosti s hradišti. Od 13. století
postupně radlice a krojidla sestávají běžným inventářem tvrzí a hrádků, měšťanských domů,
hradů a panských dvorů. Od konce 14. století se radlice s krojidly stávají též běžným
inventářem i vesnických usedlostí zvláště asi těch zámožnějších. Jak dokládají nálezy ze ZSV
jako byly Mstěnice, Bystřec, Kravín, Pfaffenschlag, Záblacany, Sarvaly. Železo v této době
bylo i v tuto dobu ne vždy všem dostupné. S husitskými válkami docházelo k zániku obcí a
opětovné pohlcování lesem dosud obdělávané plochy. Na Moravě tento proces zániku vsí již
započal za válek mezi markrabaty Prokopem a Joštem z počátku 15. století.
Násilný proces zániku vsí byl dovršen česko-uherskými válkami v 60-70 letech 15. století.
Takto násilný konec zažila ves Konůvky ve Ždánickém lese (ŠAUROVÁ, 1973;
MĚCHUROVÁ, 1995, 1997).
Výzkum prováděný D. Šaurovou od 60-tých let 20. století prokázal násilný konec obce
včetně zjištěného masakru obyvatel. Zanechané zemědělské nástroje ve vypálených
usedlostech umožňují rekonstruovat běžný život obyvatel zemědělské vsi. Ke konci 15. století
a v následujícím 16. století se z uklidněním poměrů vývoj ubíral k procesu intenzifikace
zemědělské výroby zvláště na feudálním velkostatku. Snižující se feudální renta vybíraná
s rustikální půdy nutila šlechtu hospodařit ve vlastní režii.
Orné nářadí na velkostatku bylo základní nářadí k obdělávání půdy. V archivních pramenech
15. a 16. století byly uváděny časté krádeže železných radlic a krojidel, a to jak těch, které
byly zapomenuty na poli, tak také uložených (ČERNOHORSKÝ, 1957, 544). Za krádež
oradla hrozil pachateli přísný trest. Německý středověký zákoník tzv. „Saské zrcadlo“
stanovuje za krádež pluhu vpletení do kola (BECK, 1884, 728; ČERNOHORSKÝ, 1957,
544).
Již od 12. století jsou poměrně časté ikonografické doklady orby. Jsou často spojovány
s ročním obdobím, kdy se orba prováděla. Z kaple sv. Kateřiny ve Znojmě je motiv orby
spojen s pověstí o vzniku dynastie Přemyslovců. Vyobrazení oráče s pluhem jsou z kostelních
maleb známy i z jiných kostelů (Štítnik, Slavětín nad Ohří). Jsou spolehlivým dokladem ke
studiu orebního zemědělství. Jednotlivé ilustrace se liší svou vypovídací schopností zachytit
polní práce ve skutečném stavu. V literatuře po zavedení knihtisku byly používána dřevořezba
s následným obtiskem do knih. Okolo roku 1500 je známo několik výjevů s motivem polních
prací, včetně orby.
Proces orby je tedy poměrně složitým procesem, který si zaslouží i nadále pozornost dalšího
výzkumu. Je nezbytné nadále zvláště při provádění výzkumů všímat si dokladů téměř
neznatelných (stop orby) pro další poznání dřívějších postupů při zemědělské výrobě.
Pokládám studium dřívějšího zemědělství za přínosné pro archeologii a věřím, že tato práce
alespoň v malém mohla osvětlit a popsat některé méně známé problémy studia zemědělství v
archeologii. Můj zájem o archeologii zemědělství je hluboký a doufám, že budu moci
v budoucnu tímto směrem prohlubovat dosavadní znalosti a dále rozvíjet tuto problematiku.
- 110 -
IX. LITERATURA
Adler, H. - Schuppler, W., 1991: Römische kaiserzeit, Palterndorf, FAÖ 29, 1990, Wien,
Abb. 1038
Almgren, O., 1934: Nordische Felszeichnungen als religiöse Urkunden, Frankfurt am Main
Amberger, H., 1927: Ein Spätlaténezeitlicher Fund von Attersee, MAGW 57
Andrianov, V. A., 1978 : Zemzedeľje našich predkov, Moskva
Antošová, D., 1968: Templštejn, Brno
Arcichovskij, A. V., 1955: Osnovy archeologii, Moskva, s. 233
Avdusin, A. D., 1977: Archeologie SSSR, Moskva
Avdusin, A. D. – Jakin, B. l., 1962: Istoriko-Archeologičeskij sbornik, Moskva
Barb, A. A., 1937: Hügel gräbernekropolen und frühgeschichtlichen Siedlung im Raume der
Gemeiden Schandorf und Pinkafeld (Burgenland), MAG LXVII
Bakels, C.C., 1978: Four Linearbandkeramik Settlements and their Environment.
A Paleoecological Study of Sittard, Stein, Elsloo and Hienheim. Analecta Praehistorica
Leidensia XI.
Balla, L.-Buocz, P. T.-Kádár, Z.-Mócsy, A.-Szentléleky, T., 1971: Die römischen
Steindenkmäler, Budapest, s. 106, 109, obr. 98a, b, 109
Bálek, M.- Čižmář, M., 1987: Dokumentace hradiska „Černov“ u Ježkovic, PV 1984, s.34
Bartošková, A., 1986: Slovanské depoty železných předmětů v Československu, in: Studie
archeologického ústavu ČSAV v Brně, Praha
Beck, L., 1884: Die Geschichte des Eines in technischer und kulturgeschichtlicher Bedeutung,
I. Braunschweig, s. 728-729
Behrens, H., 1973: Die Jungsteinzeit im Mittelelbe-Saale-Gebiet. Berlin
Belcredi, L., 1983: Zemědělské a řemeslnické nástroje na zaniklých středověkých osadách,
AH 8, s. 411-422
Belcredi, L., 1988: Užití kovu ve středověké osadě. Výsledky dosavadního archeologického
výzkumu zaniklé středověké osady Bystřec, AH 13, s. 459-485
Belcredi, L., 1989: Terminologie, třídění a kód středověkých kovových předmětů, AH 14,
s. 437-472
Belcredi, L., 2003: Zaniklá středověká osada Bystřec, usedlosti XVIII a XIX, kovářská
dílna a její obytné a hospodářské zázemí, Ve službách archeologie IV, Brno, s. 44-69
Belcredi, L., 2006: Bystřec, archeologický výzkum zaniklé středověké vsi na Drahanské
vrchovině 1975-2005
Benda, K., 1966: Mittelalterlicher Schmuck. Slawische Funde aus tschechoslowakischen
Sammlungen und der Leningrader Eremitage, Praha
Beninger, E., 1937: Die germanischen- Bodenfunde in der Slowakei, Liberec-Lipsko,
s 91, obr. 163
Bentzien, U.,1969: Haken und Pflug, Berlin
Beranová, M., 1957: Slovanské žňové nástroje v 6.-12. století, PA 48, s. 99-117
Beranová, M., 1958: Počátek pluhu na československém území, AR X, s. 324-330
Beranová, M., 1960: K problematike latenskich tradicij, provinciaľno rimskich vlijanij
i germanskich vlijanij na drevneslavianskoje zemledelije, Vznik a počátky Slovanů III,
s. 169-187
Beranová, M., 1962: K otázce systému staroslovanského zemědělství v druhé polovině I.
tisíciletí n. l., PA LIII – 1, s. 196-202
- 111 Beranová, M., 1963: Zemědělství na počátku feudalismu, AR 15, s. 471-482
Beranová, M., 1968: Hromadný nález orebního nářadí ze Smolnice a problematika oradla
v Čechách v době hradištní. PA LIX 1968, s.519-542
Beranová, M.,1969: Evropské zemědělství v archeologii. Bibliografie 1945-1965
.
in: Archeologické studijní materiály sv.7, Praha
Beranová, M., 1972: Slovanský hromadný nález ze Semic, AR 24, s. 629-643
Beranová, M., 1975: Zemědělská výroba v 11. – 14. st. na území Československa, studie AÚ
ČSAV v Brně 3/1, Praha
Beranová, M., 1976: Osadnictvo i gospodarka na terenie Czech w VI-VIII w., Kwartalnik
Historii Kultury Materialnej 3/76, s. 429-439
Beranová, M., 1980: Zemědělství starých Slovanů, Praha
Beranová, M., 1987: Zur Frage des Systems der Landwirtschaft im Neolithikum
und Äneolithikum in Mitteleuropa, AR XXXIX, Praha, 141-198
Beranová, M., 2000: Slované, Libri, Praha
Beranová, M., 2004: Výživa a hladomory v Čechách na počátku 2. tisíciletí, SlA LII-1,
s. 121-138
Beranová, M., 2006: Způsoby obdělávání polí od pravěku do středověku, Archeologie
ve středních Čechách 10
Beranová, M.-Huml, V., 1970: Radlice z Vestce a některé problémy časně novověkého
orebního nářadí v archeologických nálezech, AR XXII, s. 78-84
Beranová, M.–Lutovský, M., 2009: Slované v Čechách, archeologie 6.-12. století, Praha
Berezanskaja, S., 1975: O zemledelii v kuľturjach šnurovoj keramiki na Ukrajine, in:
Pamiatniki drevnejšej istorii Evrazii Moskva, s. 192n.
Berezovec, D.T., 1952: Pluh z Tokarivskoho torfovyšča, Archeolohija VII, s. 74-75, obr. 1
Bialeková, D., 1963: Výskum slovanského hradiska v Pobedime v r. 1958 - 1962, AR XV,
s. 349-364, 369-372
Bialeková, D., 1965: Výskum slovanského hradiska v Pobedime r. 1964, AR XVII, s. 516,
530-538
Bialeková, D., 1979: Orné a žatevné náradie zo slovanského hradiska v Pobedime,
in: Agrikultúra 16, Bratislava, s. 5-25
Bialeková, D., 1981: Dávne slovanské kováčstvo, Tatran, Bratislava
Bialeková, D., 1982. Rozvoj sídliskových foriem na Veľkej Morave. In. Velikaja Moravija,
Moskva
Bianchi – Bandinelli, R., 1971: Rom. Das Ende der Antike. Die römische Kunst in der Zeit
von Septimius Severu bis Theodosius I. München, s. 443, obr. 200
Bibikov, M. S., 1975: Archeológija Ukrajinskoj RSR, Kyjev
Bidzilia, V. I. - Jakovenko, E. V., 1973: Ralo iz pozdnejamnogo pogrebenia konca III načala
II. tysiačeletia do n.e.., Sovjetskaja archeologija, č.3, s. 146 n.
Blavatskij, V. D., 1953: Zemledelje v antičnych gosudarstvach Severnogo Pričernomorja,
Moskva, s. 41
Borzová, Z., 2005: Poľnohospodárske náradia a nástroje v období 6.-12. storočia na území
dnešného Slovenska, Nepublikovaná dizertačná práca FF UKF, Nitra
Borzová, Z., 2006: Kosáky v hrobech z obdobia včasného středověku na Slovensku, SlA LIV/
2, s. 209-237
Bouzek, J.- Hošek, R., 1978: Antické Černomoří, Praha
Brajčevskaja, A. T., 1960: Černjachovskije pamjatniki nadporožja, Černjachovskaja kuľtura,
MIA 82
- 112 Brajčevskij, M. J., 1952: Antskyj period v istorii schidnich Slovan, Archeolohija VII, s. 25
Břicháček, P.-Beranová, M., 1993: Beintrag zur Erkundung der Landwirtschaftlichen
Produktion in der Späthallstattzeitlichen und Laténezeitlichen Periode in
Böhmen, Archeologické rozhledy sv. 45, str. 251-267
Bubeník, J., 1998: Ein beitrag zur erkenntnis des Klučover horizontes, PA 89, s.230-266
Bubeník, J., 1999: Poznámky o nejstarších hradištích raného středověku v Čechách, AR 51,
s. 631-648
Bubeník, J. - Pleinerová, I. - Profantová, N., 1998: Od počátku hradišť k počátkům
přemyslovského státu, PA 89, s. 104- 145
Budinský-Krička,V., 1950: Zpráva o staroslovanskom nalezisku pri Kútoch, in: Památky.
Pravěk 43, 1947/48, Bratislava, s. 108-116, obr. 3 : 18
Budinský-Krička, V., 1961: Slovanské osídlenie na severovýchodním Slovensku, SlA IX,
s. 129-134
Budinský-Krička, V., 1963: Príspevok k poznaniu slovanského osídlenia na jihovýchodním
Slovensku, Študijné zvesti Nitra 11, str. 220-222, obr. 11-12
Budinský-Krička, V., 1963: Nález poľnohospodárskych nástrojov na slovanskom sídlisku
v Smižanoch, ŠZ AÚ SAV 11, Nitra, s. 143-152, obr. 4
Budinský, P., 1971: Výskum v severozápadnej části hostomickej tehelni v r. 1967-1968,
AR XXIII, s. 27-57
Buchvaldek, M. - Durdík, T. - Michovský, V., 1985: Dějiny hmotné kultury I, SPN, Praha
Buchvaldek, M., 1989: Dějiny pravěku a starověku I, Praha
Caesar Gaius Julius : Válečné paměti (Commentarii de Gallicko). Svoboda, Praha, 1972
Cibulka, J., 1958: Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství
na Moravě, Praha
Čaplovič, P., 1960: Púchovské sídlisko Trniny nad Veľkým Bystercom. SlA 8, s. 183-216
Čaplovič, D., 1999: Život v dědinském prostředí středověkého Uherska, AH 24, s. 41-58
Černohorský, K., 1957: Žernovy v hospodářsko-společenském vývoji včasného středověku,
PA XLVIII, s. 475-545
Černý, E., 1973: Metodika průzkumu zaniklých středověkých osad a plužin na Drahanské
vrchovině, in: Zprávy ČSSA 15, sešit 4 - 5, Praha
Černý, E., 1975: Další poznatky ke studiu plužin zaniklých středověkých osad na Drahanské
vrchovině, in: AH 1., Brno - Olomouc, s. 91-97
Černý, E., 1979: Zaniklé středověké osady a jejich plužiny, studie ČSAV 1, Praha
Černý, E., 1992: Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin, Brno
Červinka, I. L., 1902: Morava za pravěku
Červinka, I. L., 1928: Slované na Moravě a říše Velkomoravská, Brno
Červinka, I. L., 1941: Zemědělské nástroje staromoravské z vykopávek, Lidové noviny
z 29. VII. 1941, s. 7, obr. 1
Čižmář, M., 1984: Keltské oppidum Staré Hradisko, Prostějov
Čižmář, M., 1987: Laténské sídliště ze Strachotína, okr. Břeclav, PA LXXVIII/2, s.205-230
Čižmář, M., 1990a: Časně laténské nálezy z hradiska „Černov“, obec Ježkovice,
okres Vyškov, in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, s. 196-204
Čižmář, M., 1990b: Die Erforschung der spätlaténezeitlichen Siedlung in Bořitov,
Bez. Blansko (Mähren, ČSFR), AK 20, 311-315
Čižmář, M., 1993: K chronologii púchovské kultury na Moravě, PA LXXXIV/1, s. 86-96
Čižmář, M.-Štrof, A., 1985: Výzkum pozdně laténského sídliště v Bořitově (okr. Blansko) –
Grabung einer spätlaténezeitlichen Siedlung in Bořitov (Bez. Blansko), PV 1983, s. 37
- 113 Čremošnik, I., 1955: Nova antička istraživanja kod Konica i Travnika, Glasnik Zemaljskog
muzeja u Sarajevu, Archeologija, Nova serija X, 107 n.
Dabrowski, M.J., 1971: Analiza pylkowa warstw kulturowych z Sarnowa, pow. Wloclavek,
PracMatLodž 18, s. 147-164
Daicoviciu, H., 1972: Dákové, Praha 1973, přeložila M. Kavková
Dekan, J., 1963: O geneze výtvarného prejavu Veľkej Moravy. Výtvarný Život 8, s. 283-290
Dekan, J., 1976: Veľká Morava. Doba a umenie. Bratislava
Ditrich, Z. R., 1962: Christianity in Great Moravia. Bijdragen van der Institut voor
middeleeuwse Geschiedenis der Rijks-universiteit te Utrecht. XXXIII. Groningen
Dosedla, H. S., 1977: Pflug und Arl in Österreich, in: Österr. Volkskunde Atlas-Komentar
Vídeň
Dostál, B., 1976: Zemědělská výroba na území ČSSR v 6. – 10. století, AH 1, s. 9-26
Dostál, B.-Vignatiová. J., 1980: Slované 6. – 10. století, (Sborník referátů ze sympózia
Břeclav-Pohansko 1978, Brno
Dovženok, V. I., 1950: Do pitannja pro těchniku ornoho zemljerobstva na pivdni drevnoj
Rusi, Archeolohija IV, s. 15-38, Moskva
Dovženok, V. I., 1952: K istorii zemědelija u vostočnych slavjan v I tysjačeletii n. e.
i v epochu Kijevskoj Rusi, Materialy po istorii zemledelije SSSR I Moskva,
s 118-120, 131
Dovženok,V. I., 1952: Rozkopki biľa s. Volyncevoho, Sumskoji oblasti, Archeolohičny
pamiatniki URSR III, s. 255, obr. 3
Dovženok, V. I., 1953: Feodaľnij majetek v epochu Kiivskoj Rusi v svitli archeologičnich
danich, Archeologija 8, s. 10-27
Dovženok, V. I., 1960: Ob urovne razvitija zemledelija v Kijevskoj Rusi, Istoria SSSR 5
Dovženok, V. I..,1961: Zemlerobstvo drevnóji Rusi, Kyjev
Drda, M., 1978: Soubor nálezů ze Sezimova Ústí, HT 1, s. 7-29
Drs, F.,1968: Anorganická chemie, Praha
Dvorník, F., 1970: Byzantské misie u Slovanů, Praha
Dvořák, P., 2004: Stopy dávnej minulosti 3, Bratislava, s. 138, 141
Dvořáková, V.-Krása, J.-Stejskal, K., 1978: Stredoveká nástenná maľba na Slovensku,Tatran,
Bratislava
Eisner, J., 1923: Hlavní úkoly archeologického výzkumu v Podkarpatské Rusi, OP 2,
s. 119-123
Eisner, J., 1925: Slovensko a Podkarpatská Rus v době hradištní, OP 4, s. 47-70
Eisner, J., 1933: Slovensko v pravěku, Bratislava
Eisner, J., 1933: Pamiatky z doby veľkomoravskej na Slovensku, Nitra-dejiny a umenie
nitranského zámku, Trnava
Eisner, J., 1939-46: Sídliště ze starší doby hradištní v slovenském Pomoraví, PA XVII, s.
94105
Eisner, J., 1941: Ein Horfund der älteren Burgwallzeit aus der Slowakei, Altböhmen
und Altmähren I, s. 153-171
Eisner, J., 1948: Základy kovářství v době hradištní v Československu, Sl. Ant. I, Poznaň,
s. 367-396
Eisner, J., 1956: Archeologie o Velké Moravě, Slavia Antiqua XXV, s. 285
Eisner, J. 1958: Vznik a počátky Slovanů II, Nakl. ČSAV, Praha
Eisner, J., 1966: Rukověť slovanské archeologie, Academia, Praha
Falkenstein, A., 1936: Archaische Texte aus Uruk, Berlin
- 114 Farkaš, Z.,1982: K otázke najstaršieho európskeho orného náradia, ZSNM LXXVI, Bratislava
Fedorov, B. G., 1954: Itogi trechletnich rabot v Moldavii v oblasti slavjanko-russkoj
archeologii, KSI IMK 56
Fedorov, B. G. - Polevoj, L. L., 1973: Archeologija Ruminiji, Moskva
Filip, J., 1946: Počátky zemědělství v českých zemích, Český lid 1, s. 115-118
Filip, J., 1946: Hospodářský stav českých zemí na rozhraní letopočtu, OP 13, s. 22-26
Filip, J., 1947: Hospodářský stav západních Slovanů na počátku dějin, Sborník
pro hospodářské a sociální dějiny 2, s. 200-204
Filip, J., 1948: Pravěké Československo, Praha
Filip, J., 1949: Staroslovanské zemědělství v Československu, Český lid 4, s. 194-199
Filip, J., 1956: Keltové ve střední Evropě, Praha
Filip, J., 1995: Keltská civilizace a její dědictví, Praha
Fiodorov, G. B., 1952: Slaviane Podnestrovia, Vestnik AN SSSR 2
Fiodorov, G. B., 1953: Gorodišče Jekimaucy, KS IIMK I, obr. 52 : 2
Fiodorov, G. B., 1953: Slavianskie gorodišča v Moldavii, Vestnik AN SSSR 4, s. 47
Fiodorov, G. B., 1954: Drevnij slaviane v Moldavii, Vestnik AN SSSR 12, s. 37
Fiodorov, G. B., 1954: Itogi triochletnich rabot v Moldavii v oblasti slaviano-russkoj
archeologii, KS IIMK 56, s. 19
Forni, G. 1990: Gli albori delľ agricoltura, Řím
Fowler, P.J., Evans, J.G., 1967: Plough - marks, lynchets and early fields, Antiquity 41,
s. 289-301
Frankowski, E., 1929: Sochy, radla, pluźice i plugy w Polsce, Poznań
Freeden, U-Schnurbein, S., 2006:Germanica, Unsere Vorfahren von der Steinzeit bis zum
Mittelalter, Frankfurt am Main, s. 312-313, 351
Frey, O. H., 1966: Der Ostalpenraum und antike Welt in der frühen Eisenzeit, Germania 44,
Taf. 6
Friedrich, F., 1946: Staroslovanský nález v Letech u Dobřichovic, Obzor prehistorický 13,
s. 39-44
Friedl, A., 1966: Přemyslovci ve Znojmě, Odeon, Praha
Frolec, V., 1974: Tradiční vinařství na Moravě, universita J. E. Purkyně, Brno
Furmánek, V., 1970: Výzkum ve Vršateckém Podhradí, in: Študíjné zvesti AÚSAV 18, Nitra,
s. 63-73
Gabaľówna, L., 1968: Sprawozdania z prac wykopaliskowych w Sarnowie, pow. Wloclawek,
przeprowadzonych w. r. 1967 na stanowiskach, Prace i materialy Lodž, 15, s. 135
Gabrovec, S., 1955: Prazgodovinsko-arheološko gradivo za proučevanje rala na Slovenskem,
Slovenski etnograf VIII, s. 10
Galuška, L., 2001: Staroměstsko-uherskohradišťská aglomerace – vývoj osídlení a přírodní
podmínky v 6.-10. století, in: L. Galuška-P. Kouřil-Z. Měřínský (edit); Velká Morava
mezi východem a západem, s. 123 -137
Galuška, L., 2004: Slované, doteky předků, Moravské zemské muzeum, Brno
Garczyński, W., 1962: Wczesnośredniowieczne radlo z Kamienia Pomorskiego, Mat. Zach.
Pom. 8
Gašaj, D-Jurečko, P-Olexa, L.,1980: Výsledky priekumov v Košickém kotlině a na
Východoslovenském nížině, AVANS 1979, s. 73-79
Gavazzi, M., 1940: Pregled etnografije Hrvata, Zagreb, 1940
Gensen, R., 1965: Manching III, Die Ausgrabung des Osttores in den Jahren 1962 bis 1963,
Germania 43, s. 49-52, Abb. 8.
- 115 Glob, P. V., 1951: Ar dog Plov i Nordens Oldtid, Aarhus, s. 137
Glob, P.V., 1954: Plovbilleder i Val Camonica, KUML, s. 7-17
Godlowski, K. - Kozlowski, J. K., 1973 : Historia starožytna ziem polskich
Gončarov, V. K., 1948: Rajkovecke feodaľne gorodišče XI – XII st., Visnyk
AN URSR 7, s. 39
Gončarov, V. K., 1950: Rajkoveckoje gorodišče, Kijev
Gončarov, V. K., 1951: Drevnij Kolodjažin, KS IIMK 41, s. 50
Grant, M., 1958: Roman History from Coins. Some Uses of the Imperiál Coinage to the
Historia. Cambridge, tab. 6:6
Graus, F., 1953: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I, Praha
Grekov, B. D., 1934: Rabstvo i feodalizm v drevnoj Rusi, Izvestija GAIMK 86, s. 25
Grekov, B. D. 1945: Volžskie bolgary v IX-X vekach, Istoričeskie zapisky 14, s. 3-37
Grekov, B. D., 1953: Kyjevská Rus, Praha
Haarnagel, W., 1961: Zur Grabung auf der Feddersen Wiede 1955-1959. Versuch einer
siedlungsgeschichtlichen Darstellung der einzelner Dorfhorizonte, Germania 39,
s. 42-69
Haberlandt, A., 1933: Zur Systematik der Pflugforschung und Entwicklungsgeschichte
des Pfluges, Wiener Zeitschrift für Ethnologie 38
Haberstroh, J., 2003: Der Reisberg bei Scheslitz-Burgellern in der Völkerwanderungszeit,
Germania 81, s. 201-240, Abb. 18
Habovštiak, A., 1965: Polnohospodárstvo na Slovensku v 9. – 11. storočí, Zborník: O
počiatkoch slovenských dejín, Bratislava, s. 55-80
Habovštiak, A., 1974: Nález pozostatkov zaniknutých polí v katastri obce Tehla, okr. Levice,
in: Agrikultúra 12, Bratislava, s. 13-22
Habovštiak, A., 1985: Stredoveká dedina na Slovensku, SNM – Archeologický ústav, Fontes
VII, Bratislava
Hachulski, E., 1954: Radlice z późnego okresu rzymskiego z Mogily,
Pow. Kraków, WA XX, s. 189
Hajnalová, E., 1993b: Obilie v archeobotanických nálezoch na Slovensku,
in: Acta interdisciplinaria archaelogica 8, Nitra
Hajnalová, E., 1998: Kultúrne a plané rostliny v mladším neolite a eneolite na Slovensku
a v okolitej Europe, in: otázky neolitu a eneolitu našich krajín - 1998, Nitra, s. 81-93
Hajnalová, E., 2001: Ovocie a ovocinárstvo v archeobotanických nálezoch na Slovensku,
in: Acta interdisciplinaria archeologica Tomus X, Nitra
Hamann, R., 1949: Teirplastik im Wandel der Zeiten, Berlin
Hampel, J., 1905: Alterthümer des frühen Mittelalter in Ungarn, Braunschweig, II 15-17,
III t. 14 : n
Hanuliak, M., 1998: Reálne faktory a ich účasť při vystrojovaní hrobov v 9. až 12. storočí,
SlA XLVI-1, s. 55-69
Hásková, J., 1980: Obchodní styky Slovanů s Byzancí. (K nálezu byzantské mince
na slavníkovské Libici) Nunismatické Listy 35, č. 5-6, s. 129-133
Havlík, L., 1964: Velká Morava a středoevropští Slované., Praha
Havlík, l., 1964: Slované ve Východní marce v 9.-11. století, Slavia Antiqua XI, s. 245-299
Havlík, L. E., 1978: Velká Morava v 9.-10. století, Studie ČSAV 7, Praha
Hazan, F., 1977: Lexikon gréckej civilizácie, Bratislava
Hänsel, B., 1998: Mensch und Umwelt in der Bronzezeit Europas, Kiel
Hejda, S.- Šmrha, O., 1977: Kalorie se také počítají, Praha
- 116 Hennig, E., 1961: Untersuchungen über den Verwendungszweck urgeschichtlicher
Schubleistenkeile, Alt-Thüringen 5, s. 189-222
Hennig, E., 1965: Bericht über die praktischen Versuche zur funktionellen Deutung
der neolithischen Steingeräte, AR XVII 1965, s. 682-690
Hennig, J., 1996: Die Franken wegbeiter Europas, Landwirtschaft der Franken, Mainz
Hensel, W., 1956: Slowiańszczyzna wczesnośredniowieczna, Warszawa, s. 144
Hensel, W., 1958: Dosavadní výsledky výzkumu o počátcích polského státu, Sborník
Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Historie V, s. 140
Hensel, W., 1960: Polska przed tysiacem lat, Wroclav-Warszawa, s. 59
Herrmann, J., 1982: Wikinger und Slawen, Akademie-Verlag-Berlin
Herrmann, J., 1985: Die Slawen in Deutschland. Geschichte und Kultur der slawischer
Strmme westlich von Oder und Weisse vom 6. bis 12. Jahrhundert. Herausgegeben
von J. Herrmann, Berlin
Hérodotos, 1972: Dějiny, Praha
Holá, J.-Furmánek, V., 1970: Metalografický rozbor slovanských železných předmětů
z Vršateckého Podhradí, okres Povážská Bystrica, in: Študíjné zvesti AÚSAV 18,
Nitra, s.75-82
Holl, I. – Parádi, N., 1982: Das mittelalterliche Dorf Sarvaly, Fontes Archaeologici
Hungariae, Budapest, s. 51
Hraše, J. K., 1892: Nález na tvrzce Batňovické u Úpice, PA 15, s. 287-292
Hrbek, I., 1951: Ibráhím ibn Jakúb o Praze, Čechách a jiných slovanských zemích, ČL 6,
s. 267-271
Hrdlička, L., 1972: Předběžné výsledky výzkumu v Praze 1 na Klárově, AR 24, s. 644-663,
693-696
Hrubec, I., 1965: Depot železných nástrojov zo Sklabině, SLA XIII-2, s. 415-420, obr. 3 : 3
Hrubý, V., 1941: Osídlení uhersko-hradišťského okresu v době hradištní, SV 12, s. 58
Hrubý, V., 1958: Kultovní objekty lidstva středodunajské kultury mohylové na Moravě, PA
IL/1, s. 40-57
Hrubý, V., 1965: Staré Město - Velkomoravský Velehrad, ČSAV, Praha
Hrubý, V., 1972: Antiqua civitas – Veligrad. In: Monumentorum Tutela. 8. Bratislava,
s. 57-108
Hrubý, V. a kol., 1965: Almanach Velká Morava, Moravské muzeum, Brno
Hruška, B., 1990: Tradiční obilnářství staré Mezopotámie, I-II, Praha
Huml, V. 1967: Zaniklá tvrz Semonice, Hradec Králové, Fontes musei Reginaehradecensis,
supplementum II 5
Huml, V., 1968: Zaniklá tvrz ve Vestci u Benešova, Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 9, s. 94-105
Huml, V., 1977: Sídla nižší šlechty na Jistebnicku (okres Tábor), AH 2, s. 93-104
Huml, V., 1979: K výzkumu předměstských osad Prahy 12. – 15. století – Vysočan a Kobylis,
AH 4, s. 193-209
Hunyady, I., 1942: Die Kelten im Karpatenbecken, Budapest
Husa, V.- Petráň, J. – Šubrtová, A., 1967: Homo faber. Pracovní motivy ve starých
vyobrazeních, Praha
Cherubini,G., 1999: Rolník a zemědělství, in: Středověký člověk a jeho svět (ed. J. Le Goff),
Praha
Chotek. K., 1961: Kopanicový a žďárový způsob přípravy půdy v Československých
Karpatech, AR 13, s. 391-426
- 117 Chropovský, B., 1970: Slovensko na úsvitě dějín, SNP, Bratislava
Chropovský, B., 1978: Významné slovanské náleziská na Slovensku, SLAV, Bratislava
Chropovský, B., 1982. K etnogenéze Slovákov. Hist. Čas 30, s. 19-26
Chvojko, V. V., 1905: Gorodišča Srednego Podneprovia, ich značenije, drevnosť i narodnosť,
Trudy XII archeologičeskogo sjezda I
Chvojko, V. V., 1913: Drevnij obitateli Srednego Pridneprovia i ich kuľtura v doistoričeskije
vremena, Kijev, s. 61
Jacobi, G., 1974: Werkzeug und Gerät aus dem Oppidum von Manching, Wiesbaden
Jahn, M., 1918: Die oberschlesien Funde aus der römischen Kaiserzeit, PZ X, s. 111-112
Janin, V. L., 1953: Velikij Novgorod, „Po sledam drev. kuľtur“, Moskva, s. 236-237
Jankuhn, H.,1969: Vor-und Frühgeschichte. Vom Neolithikum bis zur Völkerwanderungszeit.
Deutsche Agrargeschichte I. Stuttgart
Janšák, Š., 1955: Hrnčiarska dielna z neskorého laténu v Bratislave, SlA III, s. 195-219
Jaroš, J., 1974: Náhodný nález laténské keramiky z hradiska Černov, obec Ježkovice,
(okr.Vyškov), PV 1973, s. 52
Javorský, F., 1981: Výskumy a prieskumy výskumnej expedície Spiš Archeologického
ústavu SAV, AVANS 1980, s. 108-126
Jessen, K., 1945: The Environnent and Dating of the Vebbestrup Plough, Acta Archaeologica
(Kobelhavn), XVI, s. 82
Jirásek, J., 1968: Zemědělské nářadí poddanské usedlosti v našich zemích
v době „zemědělské revoluce“, VVM XX, s. 208-227
Jisl, L., 1952: Slovanský kmen Holasiců ve světle archeologických nálezů, Časopis slezského
muzea v Opavě II, B
Jisl, L., 1966: Bourgwall „ Starý Těšín“ a Podobora (Moravie), in: Investigations
archéologiques en Tchecoslovaquie, Praque, s. 241-242
Jurkovič, M., 1956: Staré oradlá v zbierkach Slovenského múzea v Bratislave, SN IV,
s. 306-312
Jurkovič, M., 1962: Nomenklatúra pluhu, Agrikultúra 1
Kandžalov, D., 1954: Materiály k dějinám zemědělství SSSR, Sovětská historie IV
Karpíšek, R., 1935: Československý pluh, Praha
Kato, Marcus Porcius: O zemědělství. Přeložil V. Zamarovský, Praha 1959
Kavánová, B., 1981. Příspěvek ke statigrafii opevnění hradiště v Mikulčicích,
diskusní příspěvek konference „Vznik a počátky českého státu“ v Libici
Kavánová, B., 1984: Pozůstatky orby v Mikulčicích?, AR 36, s. 423-429
Kazdová, E., 1983: Příspěvek k neolitickým sklizňovým nástrojům, SPFFBU E 28, 161-169
Kazdová, E., 1984a: Pokusy s replikami neolitických srpů, SPFFBU E 29, s. 226-229
Kent, J. P. C.-Overbeck, B.-Stylow, A. U.- Hirmer, M. und A., 1973: Die römische Münze,
München
Kern, J., 1930: Germanische Funde der Kaiserzeit im Leitmeritzer Stadtmuseum, Sudeta VI,
s. 51-52
Kirjanov, V. A., 1959: Istoria zemledelijav Novgorodskoj zemle X-XV vv., Trudy
Novgorodskoj archeologičeskoj expedicii II, MIA 65
Kiss, A., 1964: A mohácsi késö-középkori vaseszköz lelet, in: A Janus Pannonius Muzeum
évkönyve 1963, Pécs, s. 159-166
Klanica, Z., 1974: Práce klenotníků na slovanských hradištích, Praha
Klanica, Z., 1986: Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha
Klanica, Z., 2009: Počátky Slovanů, Praha
- 118 Klápště, J.-Smetánka, Z., 1982: Archeologický výzkum české středověké vesnice v letech
1971-1981, AH 7, s. 11- 31
Klíma, J., 1976: Lidé Mezopotámie, Praha
Klír, T., 2008: Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středověku a raném
novověku, UK Praha FF, Praha
Kolčin, B. A., 1953: Čornaja metallurgia i metallobrabotka v drevnoj Rusi, Mat. i isled. po
arch. SSSR 32
Kolník, T., 1962: Nové sídliskové nálezy z doby rímskej na Slovensku, AR 14, 344-397
Kolník, T., 1975: Žirové pohrebisko z neskorej doby římskem a zo začiatku sťahovania
národov v Čiernom Brodě, SlA XXIII -2, s. 341-378
Kolník, T-Veliačik, L., 1983. Neskoroantická pyxida z Čiernych Kľačian, SlA XXXI-1,
s. 17-70
Koren, H., 1950: Pflug und Arl, Salzburg
Koroľuk, V. D . -Miller, I. S .- Treťjakov, P. N., 1954: Istoria Poľši I, Moskva, s. 28
Kořan, J., 1946: Staré české železářství, Praha
Kostrzewski, J., 1946: Praslowiańszcyzna. Zarys dziejów i kultury Praslowian, Poznań
Kostrzewski, J., 1962: Kultura prapolska, Warszawa, s. 245, obr. 212
Kothe. H., 1953: Völkerkundliches zur Frage der neolithischen Anbauformen in Europa,
Ethnographisch-archäologische Forschungen 1, Berlin, s. 54, obr. 7
Kotigoroško, V. G., 1977: Novyje dannyje k izučeniju drevnoj istorii slavjan Zakarpatja,
SlA XXV-1, s. 81-99
Kouřil, P., 1979: Archeologické nálezy z hradu Templštejnu (železné předměty),
AH 4, s. 129-140
Kouřil, P., 1990: Fortifikační systém hradiska v Chotěbuzi - Podoboře u Českého Tešína,
in: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, s. 307-326
Kouřil, P., 1994: Slovanské osídlení českého Slezska, Brno - Český Těšín
Kovačevičová, S., 1987: Člověk tvorca. Pracovné motívy Slovenska vo vyobrazeniach
z 9.-18. stor., Bratislava
Kováčik, P., 1998: Záblacany, zaniklá středověká ves na Uherskohradišťsku a její postavení
ve vývoji středověkého osídlení na Moravě I-II. Rkp. nepublik. dipl. práce ÚAM FF MU
Brno, Brno
Kováčik, P., 1999: Záblacany, jejich ekonomika a služební organizace aneb odpovědi
a otázky, AH 24, s. 81-89
Krajíc. R., 1979: Příspěvek k dokumentaci některých zaniklých středověkých osad
na Táborsku, AH 5, s. 165-172
Krajíc, R., 1984: Současný stav poznání hmotné kultury středověké vesnice na Táborsku,
HT 6-7, s. 47-82
Krajíc, R., 1987: Archeologický výzkum památek husitského období na Táborsku, AVJČ 4,
s. 99-121
Krajíc, R., 1987a: Vesnice husitského období na Táborsku ve světle archeologických
výzkumů, AH 12, s. 85-95
Krajíc, R., 1993: Středověká kovárna v Sezimově Ústí – Novém městě, AH 18, s. 391-417
Krajíc, R., 2003: Sezimovo Ústí I , II, Praha – Sezimovo Ústí – Tábor
Kralovánszky, A., 1962: Kora arpád-kori mezögazdásági eszközök a közép–
dunamedencéböl. A magyar mezögazdasági muzeum Közleményei
Kraskovská, L., 1937: Slovanské pamiatky z Moravského Sv. Jána, in: Sborník Matice
Slovenskej 15, Turčiansky Sv. Martin, s. 224-234
- 119 Kraskovská, L., 1947: Zpráva o staroslovanskom nalezisku pri Kútoch, in: Historica
Slovaca 5, Bratislava, s. 158-162
Kraskovská, L., 1962: Slovanské sídlisko při Kútoch, in: Zborník Slovenského Národného
Múzea 56, História 2, Bratislava, s. 57-69
Kraskovská, L., 1962: Nález železných nástrojov v hrnčiarskej peci v Bratislave, AR 14,
s. 340-343
Kraskovská L., 1970: Železné nástroje v slovansko – avarských hroboch,
in: Sborník Národního muzea v Praze, 24, Praha, s. 99-104
Krasnov, J. A., 1965: K istorii ranného zemledelija v lesnoj polose jevropejskoj časti SSSR,
SA 5, s. 70-71
Krasnov, J. A., 1971: Ranneje zemledelije i životnovodstvo v lesnoj polose Vostočnoj
Jevropy, MIA 174, Moskva
Kraus, R., 2001: Römische kaiserzeit, Haid, FAÖ 39, 2000, Wien, s. 674-675, Abb. 868
Kretzschmar, J., 1940: Die Herkunft der frühgeschichtlichen Pflugscharen in Sachsen,
Sachsens Vorzeit 4, s. 45-54
Krištín, J., 1976: Rostlinná výroba II., Praha
Krofta, K., 1949: Dějiny selského stavu, Praha
Kruk, J., 1973: Studia osadnicze nad neolitem wyžyn lessowych, Wroclav-Warszawa Kraków- Gdaňsk,
Kubačák, A., 1992: Dějiny zemědělství v českých zemích, Praha
Kučera, M., 1974: Slovensko po páde Velkej Moravy. Štúdie o hospodárskom vývine v 9.-13.
storočí, Bratislava
Kudláček, J. 1957: Príspevok k štúdiu vzniku staroslovanského orného poľnohospodárstva,
Slovenský národopis 5, s. 3-46.
Kudláček, J. 1958: K začiatkom slovanského osídlenia na území Československa,
Historický časopis SAV, IV , Bratislava
Kudláček. J., 1962: Z novších štúdii o vzniku staroslovanského pluhu, Slovenský
národopis X, s. 485
Kudláček, J. 1965: O vzniku staroslovanského pluhu, Študijné zvesti Nitra 15, s. 107-166
Kudrnáč, J., 1952: Výzkum slovanského hradiště u Klučova, AR 4, s. 396-397, obr. 211
Kudrnáč, J., 1957: Archeologické objevy v Klučově v letech 1947-1957, Vlastivědný sborník
Českobrodska 1, s. 9-26
Kudrnáč, J., 1958: Staroslovanské obilnářství, PA XLIX, s. 478-498
Kudrnáč, J., 1962: Otázka velikosti zázemí k výživě člověka v době hradištní, AR 14, s. 693697
Kudrnáč, J., 1970: Klučov, staroslovanské hradiště ve středních Čechách, Praha
Kudrnáč, J., 1977: Záchranný výzkum na slovanském hradišti v Tismicích, AR 29, s. 259-268
Kühn, F., 1960: Nálezy obilnin z pravěkých výzkumů v Československu, AR 12, s. 701-708
Kühn, F., 1972: Obilí z halštatské doby z Býčí skály u Adamova, Vědecké práce
Zemědělského muzea 12, s. 9-22
Kühn, F., 1978: Obilí z doby bronzové ze Šlapanic u Brna, PV 1976, s.31-33
Kühn, F., 1980: Botanický rozbor obilí z halštatské doby z Rajhradu, PV 1977, s.43-46
Kühn, F., 1980: Obilí a plevele u Slovanů v 6.-10. století, in: B. Dostál-J. Vignatiová (edit);
Slované 6.-10. století, s. 149-154
Kühn, F., 1981: Rozbory nálezů polních plodin , PV 1979, Brno 1980, s. 75-79
Kühn, F., 1984: Vývoj polních plodin a plevelů v ČSSR od neolitu po středověk,
SPFFBU E 29
- 120 Kucharenko, J. V., 1957: Raskopki na gorodišče i selišče Chotomeľ, KS IIMK 68, s. 93,
obr. 35 : 4, 5
Langer, K., 1930: Valašské nářadí orné, Naše Valašsko 1, s. 85
Le Goff, 1999: Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha
Lehoczky, T., 1892: Afatik hazánk Archeologiájához, Munkács
Levaševa, V. P.,1956: Selskoje chozjajstvo, Očerki po istorii russkoj děrevni X.-XIII. vv.,
s. 19-105
Livius, T., 1978: Hrdinské báje Ríma, Bratislava
Livius, T., 1979: Dějiny I, Praha
Ljapuškin, I. I., 1950: Pamiatniki kuľtury „polej pogrebenia“ pervoj poloviny
I tysiačeletija n. e. Dneprovskogo lesostepního Levobereža, SA XIII, obr. 5
Ljapuškin, I. I., 1950: Pamjatniki kuľtury „polej pogrebenia“ Levobereža Dnepra, KS IIMK
XXIII, s. 33
Ljapuškin, I. I., 1958: Gorodišče Novotrojickoje, MIA SSSR 74, s. 6
Ljapuškin, I. I., 1958: Pamiatniki saltovo-majackoj kuľtury v bassejne r. Dona, MIA SSSR
62,
s. 117, obr. 10
Lochman, Z., 1989: Archeologické nálezy ze zaniklé tvrze v Batňovicích, okres Trutnov,
Sborník Krkonoše – Podkrkonoší 8, Trutnov, s. 103-119
Lom, F., 1960: Soustavy hospodaření v zemědělství, Sborník Vysoké školy zemědělské,
s. 297-354
Ložar, R., 1940: Narodopisje Slovencev II, Ljubljana
Ložek, V., 1973: Příroda ve čtvrtohorách, Praha
Ludikovský, K., 1960: Únětická obilní jáma s hromadným pohřbem v Prasklicích, PV 1959,
s. 41
Lutovský, M., 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku,
Libri, Praha
Lutovský, M.- Profantová, N., 1995: Sámova říše, Praha
Lüning, J., 2000: Steinzeitliche Bauern in Deutschland. Die Landwirchaft im Neolithikum.
Bonn
Machno, E., 1949: Poselenňa kuľtury „poliv pochovaň“ na pivničko-zachidnomu
Pravoberežži, Archeologičny pamiatki URSR I, s. 164, tab. III: 14
Malina, J., 1970: Archeologické a petrografické poznámky k funkci neolitické kamenné
broušené industrie. Vlastivědný věstník moravský XXII 1970
Mamonov, V. S., 1952: Starynnyje orudija dľa obrabotki počvy iz s. Staroselie na Dnepre,
Sovjetskaja etnografija 4, s. 90
Marschalleck, K. H., 1939-1940: Die ostgermanische Siedlung von Kliestow bei Frankfurt
(Oder), PZ XXX-XXXI, 253 n.
Mašek, J. a kol., 1971: Člověk, společnost a výživa. Praha
Matthew, D., 1996: Svět středověké Evropy, (kulturní atlas), Knižní klub, Praha
Meclová, D., 1976: České hrady, sv. I-II, 2. doplněné vydání, Praha
Meduna, J., 1972: Grabung des Keltischen Oppidums Staré hradisko im Jähre 1972,
Gemeinde Malé Hradisko (Bez. Prostějov), PV 1972, s. 39-40
Meduna, J., 1968: Příspěvek k problematice pozdní doby laténské na Moravě, AR 20, s. 5669
Meduna, J., 1970a: Das keltischen Oppidum Staré Hradisko in Mähren, Germania 48, s. 3459
Meduna, J., 1970b: Staré Hradisko II. Katalog der Funde aus den Museen in Brno (Brünn),
Praha (Prag), Olomouc, Plumlov und Prostějov. FontArchMor V. Brno
Meduna, J. 1980a: Die latenezeilichen Siedlungen in Mähren, Praha
- 121 Meduna, J., 1980b: Die laténazeitlichen Siedlungen und Gräberfelder in Mähren (Katalog),
FAM XI, Brno
Mehler, J., 1784: Die erste Sammlung der böhmischen Ackergeräte, Prag
Měchurová, Z., 1995: Železné předměty ze zaniklé středověké vsi Konůvky na Slavkovsku
(okr. Vyškov), ČMZM LXXX,141-197
Měchurová, Z., 1997: Konůvky – zaniklá středověká ves ve Ždánickém lese. Studie
AÚ AV ČR v Brně, XVII/1. Brno
Měchurová, Z., 2008: Jak se pracovalo na poli, AH 33, s. 129-144
Měřínský, Z., 1981: Přehled dosavadního stavu výzkumu fortifikací 11. až počátku 16.
století na Moravě a ve Slezsku (hradiska a hrady), AH 6, s.147-197
Michna, E., 1827: Haus und Landwirtschaft-Geräte in Verbindung mit den merkwürdigeren
ökonomischen Werkzeugen des Auslands, Prag
Míka, A., 1960: Nástin vývoje zemědělské výroby v českých zemích v epoše feudalismu,
Praha
Mihok, Ľ., 1991: Metalografický rozbor železných predmetov staršej doby rímskej
z Kvakoviec (okr. Vranov nad Topnou), in: Vsl. Pravek 3, Košice, s. 145-147
Mihok, Ľ.–Olexa, L., 1999: Research of Roman and Slav Iron Smelting and Working
methods
in Nižná Myšľa-Alamenev site, in: Vsl. Pravek. Speciál issue. Archaeometallurgy in the
central Europe. Nitra-Košice, s. 41-76
Mihok, Ľ-Pribulová, A., 2002: Metalografický výskum železných výrobkov z mladšej
doby rímskej a sťahovania národov na Slovensku, ŠZ AÚ SAV 35, s. 83-112
Mildenberger, G., Eine neue frühgeschichtlichen Pflugschar aus Sachsen, Arbeits- und
Forschungsberichte zur sächsischen Bodenkmalpflege vom 1. Mai 1950 bis 30. Apríl
1951, s. 173
Miloševič, G., 1997: Housing in medieval Serbia, Belgrade
Moravčík, J., 1978: Výskum púchovském kultúrnej skupiny v Rajeckých Tepliciach, AVANS
1977, Nitra,
Moszyński, K., 1929: Kultura Ludowa Slowian I, Kraków, s. 140-178
Moszyński, K., 1962: O sposobach badania kultury materialnej Praslowian,
Wroclav-Kraków-Warszawa, 199n.
Múdry, P., 1988: Sídlisko púchovském kultúry v Likavke, in: AVANS v r. 1987. Nitra 1988,
s. 91-92
Müller, R., 1975: Die Datierung der mittelalterlichen Eisengerätfunde in Ungarn. (Beiträge
zur Entwicklung der Agrotechnik des mittelalterlichen Ungarns). Akta Archaeologica
Academiae Scientiarum Hungariae 27, s. 59-102
Müller-Karpe, A. – Müller-Karpe, M.,1977: Neue laténezetliche Funde aus dem HeidetränkOppidum im Taunus, Germania 55, s. 57-59, Abb.9
Müller-Wilde, M., 1965: Eisenzeitliche Fluren in den festländischen Nordseegebieten.
Münster/Westf.
Nekuda, V., 1967: Zmizelý život, katalog stejnojmenné výstavy. Brno
Nekuda, V., 1975: Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic, Brno
Nekuda. V., 1976: Příspěvek k otázce příčin zanikání středověkých osad v Evropě,
Zborník Slovenského národného múzea 70, História 16, s. 233-241
Nekuda, V., 1980: Moravský venkov v době předhusitské, AH 5, s. 13-29
Nekuda, V., 1985: Zemědělská výroba v období feudalismu na Moravě ve světle
archeologických výzkumů, AH 10, s. 33-46
Nekuda, V., 1991: Magyaren und Mähren um die Wende des 9.-10. Jahrhundert im Licht
- 122 archäologischer Funde und Forschungen. Baiern, Ungarn und Slawen im Donauraum,
Linz, s. 121-138
Nekuda, V., 1999: Zemědělství a chov dobytka ve středověké vesnici na Moravě, VVM LI,
s. 4-19
Nekuda, V., 2005: Das hoch- und spätmittelalterliche Dorf im Ostmitteleuropa im Licht der
archäologischen Forschung, AH 30, s. 263-328
Neustupný, E., 1967: K počátkům patriarchátu ve střední Evropě, Rozpravy ČSAV 77, 2,
Praha
Neustupný, E. - Dvořák Z., 1983: Výživa pravěkých zemědělců: model, PA LXXIV/1,
s. 224-257
Němeček, J.,1968: Zemědělské půdy ČSSR, in: Československá vlastivěda I., Praha
Němeček, J - Tomášek, M., 1983, Geografie půd ČSR, studie ČSAV 23, Praha
Niederle, L., 1916: Nejstarší české pluhy, NVČS XI
Niederle, L., 1921: Život starých Slovanů, Praha
Niederle. L., 1931: Rukověť slovanské archeologie, Praha
Niederle, L., 1934-35: K historii slovanského pluhu, NVČS XXVII-XXVIIII, s. 90-100
Niederle, L., 1953: Rukověť slovanských starožitností, Praha
Nielsen, V., 1970: Iron age Plough-marks in Store Viskose, North Jutland, Tools and Tillage
I : 3, s. 151-165
Nikišin, J. J., 1947: Naraľnik iz gorodišča Gorodnja na Volge, KS IIMK 14, s. 118-119
Nikoľskaja, T. N., 1957: Drevnerusskoje selišče Lebedka, SA 3
Novotný, B., 1958: Nález skladu železných nástrojů na hradišti „ Pohansko“ u Nejdku, PV,
AU ČSAV, pob. v Brně, Brno, 74 a d., t. 25-27
Novotný, B., 1962: Výzkum slovanského hradiska v Opavě - Kylešovicích, in: Časopis
slezského muzea 11, série B, s. 65-80
Novotný, B.,1963 Výzkum velkomoravského hradiště „Pohanska“ u Nejdku na Lednickém
ostrově, PA LIV, s. 3-40
Novotný, B., 1969: Depots von Opfersymbolen als Reflex eines agrarkultes in Grossmähren
und im wikingischen Skandinavien, PA LX 1, s. 197-227
Nowothnig. W., 1939: German. Ackergeräte in Schlesien, Altschlesien VIII, 93-100 n.
Ohrebski, J., 1929-1930: Rolnictvo ludowe wschodniej cześci pólwyspu Balkańskiego,
Lud Slowiański 1
Ondrouch, V. 1957: Bohaté hroby z doby římské na Slovensku, Bratislava
Opravil, E., 1964: Původ a rozšíření vinné révy v českých zemích, Slezský sborník 62,
s. 220-228
Opravil, E., 1977: Vinná réva na území Československa v pravěku, AR XXIX, s. 161-165
Opravil, E., 2003: Archeobotanika ve službách archeologie, Ve službách archeologie IV,
Brno, s. 217-220
Orlov, S. N., 1954: Ostatki seľskochoziajstvennogo inventaria VII.- X. vv. iz Staroj Ladogy,
SA XXI, s. 349, obr. 5
Orlov, S.N., 1956: K voprosu o drevnem pašennom zemledelii Staroj Ladogy, KS IIMK 65,
s. 143, obr. 51
Pascher, G., 1949: Römische Siedlungen und Strusen im Limesgebiet zwischen Enns
und Leitha, Der römische limes in Österreich, XIX
Pátek, J.-Urbancová, V.,1974: Zemědělství, in: Dějiny techniky v Československu
do konce 18. století, Praha
Pätzold, J., 1960 : Rituelles Pflügen beim vorgeschichtlichen Totenkult- ein alter
- 123 indogermanischer Bestattungsbrauch ?, PZ XXXVIII, s. 189-239
Paulík, J., 1970: Nejstarší hromadné nálezy železných predmetov, Zbor. SNM 64,
Hist. 10, s. 25-83
Paulík, J., 1976: Keltské hradisko Pohanská v Plaveckom Podhradí, Martin
Paulík, J. – Tomčíková, K., 2005: Ďalší hromadný nález železných predmetov v Plaveckom
Podhradí, SlA LIII, 2005, Nitra, s. 85-117
Pauliny, J., 1999: Arabské správy o Slovanoch (9.-12. storočia), Bratislava
Pavelčík, V., 1991: K otázkám hospodářské a sociální úrovně populací Bádenské kultury,
Opava
Payne, F., 1948: The Plough in Ancienit Britain, The Archaeologica Journal 104
Pazderka, F. a kol., 1979: Chemie, Praha
Peck, E., 1896: Předhistorické památky na Záhlinsku, ČOM 13, s. 81-82
Peške, L., 1987: Žárové zemědělství z hlediska koloběhu dusíku, fosforu a draslíku v půdě
a rychlosti jejich vyčerpání, AR XXXIX, s. 317-333
Petráň, J., 1967: K otázce světovosti jednoho českého vynálezu, in: Československý
časopis historický 15/1967
Petráň, J., 1969: Opět slovo o českém ruchadle, in: Československý časopis historický
17/1969
Petráň, J. a kol., 1985: Dějiny hmotné kultury I/1, Praha
Petráň, J. a kol., 1995: Dějiny hmotné kultury II/1, Praha
Petráň, J. - Petráňová, L., 2000: Rolník v Evropské tradiční kultuře,
Petrov, V.P., 1968: Podsečnoje zemledelije, Kyjev
Píč, J. L., 1904-05: Z archeologického bádání r. 1904, PA 21, s. 344-345
Pieta, K., 1982: Die Púchov - Kultur, Nitra
Pieta, K., 1984. Výskum v Liptovském Sielnici-Liptovskej Mare v roku 1983, in: AVANS
v roku 1983, Nitra, s. 177-178
Pieta, K., 1996: Ergebnisse der Grabungen in Liptovská Mara bis 1992, s. 403-414.
In: Die Kelten in den Alpen und an der Donau/1996, Budapest-Wien
Pieta, K., 1996: Liptovská Mara, Včasnohistorické centrum severného Slovenska, Bratislava
Pieta, K., 1997: Sídlisko Púchovském kultúry v Likavke, AVANS 1995, Nitra, s. 146-147,
obr. 107
Pieta, K., 2002: Kováčstvo v dobe rímskej a v dobe sťahovania národov na Slovensku, ŠZ
AÚ
SAV 35, s. 61-76
Pieta, K., 2008: Keltské osídlenie Slovenska, Nitra
Pieta, K.-Kolníková, E., 1986: Druhý hromadný nález keltských mincí z Dolného KubínaVelkého Bysterca, SlA XXXIV-2, s. 383-404
Pieta, K. – Ruttkay, A. – Ruttkay, M., 2006: Bojná, hospodářské a politické centrum
Nitranského kniežatstva, Nitra
Pieta, K.- Zachar, L.,1993: Mladšia doba železná (laténská), in: T. Štefanovičová: Najstarše
dejiny Bratislavy, Bratislava, s. 143-209
Pijoan, J., 1979: Dějiny umění. 2. zv. Praha 1977; 3. zv. Praha 1978; 5. zv. Praha
Pittioni, R., 1954: Urgeschichte des österreichischen Raumes, Wien, s. 706, obr. 493
Pleiner, R., 1958: Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích, Praha
Pleiner, R., 1959: O významu železa v časné době dějinné, PA L, s. 338
Pleiner, R., 1962: Staré evropské kovářství. Stav metalurgického výzkumu, ČSAV, Praha
Pleiner, R., 1965: Výroba zemědělských nástrojů na Velké Moravě, in: Almanach Velká
Morava, Brno, s. 128-135
- 124 Pleiner, R., 1967: Die Technologie des Schmiedes in der grossmährischen Kultur, SlA 17
s. 77-188
Pleiner, R., 1969: Experimental Smelting of Steel in Early Medieval Furnaces, PA LX,
s. 458-487
Pleiner, R., 1982: Untersuchungen zur Smiedetechnik auf den keltischen Oppida, PA LXXIII,
s. 86-173
Pleiner, R., 1982: Die Herstellungstechnologie der germanischen Eisenwerkzeuge und
Waffen
aus den Brandgräberfeldern der Südwestslowakei, SlA 30, s. 79-119
Pleiner, R. a kol., 1978: Pravěké dějiny Čech, Praha
Pleinerová, I., 1980: Kultovní objekty z pozdní doby kamenné v Březně u Loun, PA LXXI,
s. 10-60
Pleinerová, I., 1981: Problém stop orby v časně eneolitickém nálezu z Března, AR XXXIII,
Praha, 133-141
Pleslová-Štiková, E., 1972c: Hospodářský a společenský vývoj středoevropského eneolitu
Zprávy ČsSa XIV 1972, 31-102
Plinius, Gaius Caecilius Sekundus: Dopisy. Přeložil R. Kuthan, Praha 1942
Podborský, V. a kol., 1993: Pravěké dějiny Moravy, Brno
Podborský, V., 1999: Dějiny pravěku a rané doby dějinné, Brno
Podolák, J., 1956: Príspevok k štúdiu oracích nástrojov na Slovensku, Slovenský národopis
IV, s. 69
Podolák, J., 1957: Nomenklatúra pluhu na území slovenského etnika, Slovenský národopis V,
s. 307
Podolák, J., 1964: Výsledky etnografického výskumu poľnohospodárstva a pastierstva
na Horehroní, Sborník FFUK, Historica XV, s. 335
Podwińska, Z.,1960: Origines et propagation de la charrue sur les territoires polonais, Ergon
II
(KHKM VIII-2), s. 303, tab. I
Podvińska, Z.,1962: Technika uprawy roli w Polsce średniowiecznej, Wroclav-WarszawaKraków
Poel, J. M. G. van der., 1961: De landbouw in het verste verleden, Berichten van de
Rijksdienst voor Oundheidkundig Bodenmonderzoek 10-11, s. 125-194
Polla, B., 1958: Hradištní nálezy zo Smižian, AR 10, s. 580
Polla, B., 1962: Stredoveká zaniknutá osada na Spiši, (Zalužany), SLAV Bratislava
Pöll, J., 2003: Laténezeit, Flies, FAÖ 41, 2002, Wien , s. 632, Abb. 462
Popovič, M., 1999: The fortress of Ras, Beograd
Poulík, J., 1949: Záhadná mohyla Žuráň, AR 1, s. 10-15
Poulík, J., 1952: Průvodce po výzkumech na Žuráni u Brna, Brno
Poulík, J., 1960: Staří Moravané budují svůj stát, Gottwaldov
Poulík, J., 1962: Bericht über die Ergebnisse der archäologischen Grabung auf dem
Burgwalle
Valy bei Mikulčice für das Jahr 1961, in: PV 1961, Brno, s. 81-84
Radoměrský, P., 1953: Byzantské mince z pokladu v Zemanském Vrbovku. PA 44, s. 109127
Ravdonikas, V. I., 1949: Staraja Ladoga, SA 11, 39-40, obr. 35
Renfrew, C. a kol., 1988: Zaniklé světy, Velký atlas archeologie, Praha 1995
Rieckhoff, S.-Biel, J., 2001: Die Kelten in Deutschland, Berlin, s. 358-361
Rulf, J., 1981: Poznámky k zemědělství středoevropkého neolitu a eneolitu, AR XXXIII,
Praha 1981
Rulf, J., 1991: Neolithic Agriculture of central Europe - Rewiew of the Problems, PA
LXXXII/2, s.376-384
- 125 Rusanova, I. P.-Symonovič, E.A., 1993: Slavjane i ich sosedi, Izdatělstvo nauka, Moskva
Rybakov, A.B., 1979: Hérodotova Skyfija. Istoriko-geografičeskij analýz, Moskva
Rybakov, A.B., 1984: Antičnije gosudarstva severnogo pričernomorja, Archeologia SSSR,
Moskva
Rybakov, A.B., 1985: Drevnaja Rus; gorod, zamok, selo, Archeologia SSSR, Moskva
Rybníčková, E.- Rybníček, K., 1975: Zemědělství mladšího středověku v pylových
analýzách,
AH 1, 145-149
Rybová, A-Motyková, K., 1983: Der Eisendepotfund der Latenezeit von Kolín, PA LXXX,
s. 96-174
Sacken von, E., 1877: Archäologischer Wegweiser durch das Viertel ober dem Wiener-Walde
in Niederösterreich, Bericht und Mittheilungen des Alterhums-Vereines in Wien, XVII
Salamon, Á-Török, G., 1960: Funde von NO-Ungarn aus der Römerzeit. 2. Garadno, in: Folia
Archaeologica. 12. Budapest, s. 160-171
Sedláčková, H., 1973: Zaniklá středověká osada s 13. st. u obce Střihov, okr. Nymburk, AR
XXV, s. 550-552
Sedláčková, H., 1977: Výzkum zaniklé středověké vesnice u Střihova, okr. Nymburk, in:
Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha, s. 274-276
Sedov, V.V.,1982: Vostočnye Slavjane v VI - XIII st. n. e., Archeológia SSSR, Moskva,
s. 274
Semionov, S. A., 1954: Pervobytnaja technika, MIA, 54,
Schlette, F., 1975: Dynamik archäologischer Kulturen, in: Moderne Probleme der
Archäologie, s. 57- 66, Berlin
Schlette, F., 1977: Germáni mezi Thorsbergem a Ravenou. Kulturní dějiny Germánů do
konce doby stěhování národů, Praha
Schmidt, L., 1956: Antike und mittelalterliche Pflugscharen in Österreich, Arch. A. 19-20
s. 227-238
Schultze, K. H., 1998: Hegemoniales kaisertum, Berlin
Skutil, J., 1928: Hradištní železná radlice z Líšně, ČOM 40, s. 144-145, obr. 1
Skutil, J., 1931: Drobné příspěvky k vlastivědné prehistorii Slezska, Věstník Matice Opavské
36, s. 100
Skutil, J., 1939: Pravěké nálezy na Kloboucku, Klobouky u Brna, s. 59
Skutil, J., 1941-1951: Zpráva o archeologických nálezech v Zadielské dolině, SMSS XLIIIXLV
Skutil, J., 1983: Raně středověký Rajhrad a jeho místní a funkční proměny, in: Historická
geografie 21, s. 235-253
Slavin, L. M., 1954: Poselenija pervych vekov našej ery na srednem i nižnem Inguľce,
KSIA 3, s. 58
Slivka, M., 1977: Počátky osídlenia Trebišova a jeho okolia, Nové obzory 19
Slivka, M., 1978: Stredoveké hutnictví a kováčstvo na východnom Slovensku, I. časť,
Historica Carpatica 9, s. 217-263
Slivka, M., 1980: Stredoveké hutnictví a kováčstvo na východnom Slovensku, 2. časť,
Historica Carpatica 11, s. 218-288
Slivka, M., 1981: Stredoveké hutnictví a kováčstvo na východnom Slovensku, 3. časť,
Historica Carpatica 12, s. 211-276
Slivka, M-Vizdal, M., 1984: Hrad Brekov, Nové Obzory 26, s. 167-185
Slobodin, V. M., 1952: K voprosu o razvitii i smene sistem zemledelija, materialy po istorii
Zemledelija SSSR I, Moskva
- 126 Smetánka, Z., 1962: Výzkum středověké osady v Bylanech u Kutné Hory, AR 14, s. 159-160,
169-174, obr. 58
Smetánka, Z., 1978: Přírodní poměry a osidlování Čech v 10. – 13. st, AH 3, s. 331-334
Smetánka, Z., 1988: Život středověké vesnice - zaniklá Svídna, Praha
Smetánka, Z., 1992: Legenda o Ostojovi, Praha
Smirnov, A. P., 1940: Očerki po istorii drevnich bulgar, Trudy Gosudarstvennogo
istoričeskogo muzeja XI
Smirnov, A. P., 1951: Volžskie bulgary, Trudy Gosudarstvennogo istoričeskogo muzeja XIX,
s. 17
Smirnov, P., 1951: Volžskie Bulgari, Moskva
Smirnov, A. P., 1952: Očerki drevnej i srednevekovoj istorii narodov Srednego Povolžia
i Prikamja, MIA 28, s. 190-191, tab. XLIII
Smirnov, A. P. – Merpert, N. J., 1954: Archeologičeskie issledovanija Kujbyševskoj
ekspedicii v 1954 godu, Vestnik AN SSSR 4, s. 67, obr. 4
Snášil, R., 1971: Záblacany (okres Uherské Hradiště), Zaniklé středověké vesnice v ČSSR
ve světle archeologických výzkumů 1, Uherské hradiště, s. 89-116
Snášil, R., 1975: Archeologie a vesnická sídliště 10.-13. století na Moravě, AR XXVII,
s. 305-317
Sós, A. - Bökönyi, S., 1963: Zalavár, Akadémiai kiadó, Budapest
Soudský, B., 1966: Bylany. Osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné, PNM 4,
Praha
Sova-Gmitrov P., 1958: Nové laténske nálezy na Zakarpatskej Ukrajine, SlA SAV. VI-1,
s. 131-137
Spurný, V., 1953: Nálezy ze Záhnilic u Kroměříže, AR V, s. 95, obr. 57
Stantchev, S., 1953: Un monument de ľagriculture slave a Plisca, Slavia Antiqua 4
Staňa, Č., 1960: Výzkum na „starých zámcích“ u Líšně v roce 1959, PV 1959, Brno,
s. 108-109
Staňa, Č., 1960: Slovanské obytné objekty na hradišti Staré Zámky u Líšně, PA LI, s. 249
Staňa, Č., 1961: Zjišťovací výzkum na slovanském pohřebišti v Rajhradě, PV, s. 96-97
Staňa, Č., 1963: Depot želez a žernovů na slovanském hradišti Staré Zámky u Líšně,
Eisnerův sborník, Sbor. čs. spol. arch. I, Brno, s. 110
Stanislav, J., 1945: Slovanskí apoštoli Cyril a Metod a ich činnost vo Veľkomoravskej ríši,
Bratislava
Stará, M., 1956: K otázce vzniku orebního nářadí „sochy“, Národopisný věstník čsl.č.33,
s. 278-299
Stará, M., 1958: Nové příspěvky k otázkám staroslovanských oradel s hlediska Niederlových
„Slovanských starožitností“, Vznik a počátky Slovanů II, s. 317-367
Stará, M., 1959: Soudobé způsoby studia slovanských oradel, Československá etnografie 7,
s. 206-215
Starčuk, I. D., 1952: Rozkopki gorodišča Plisnesko etc., AP URSR 3, s. 379-394
Svoboda, B., 1953: Poklad byzantského kovotepca v Zemanském vrbovku, PA 54, s. 33-108
Svobodová, H., 1990: Vegetace jižní Moravy v druhé polovině prvního tisíciletí, AR XLII
Šach, F., 1937: Význam ruchadla ve vývoji pluhu, Časopis Čs. zemědělského musea 10,
s. 186
Šach, F., 1955: Vývoj pluhu a české ruchadlo, Čs. etnografie 3, s. 37-45
Šach, F.,1961: Rádlo a pluh na území Československa I. Nejstarší orební nářadí,
in: Vědecká práce zemědělského muzea, s. 23-155
- 127 Šach, F., 1962: K vývoji slovenského orebního nářadí na základě materiálu z muzejních
Sbírek, Čsl. Etnografie 10
Šach, F., 1963: Soustava oradel Starého světa a zařazení nářadí z území Československa,
Vědecká práce Zemědělského muzea, s. 179-181
Šach, F., 1968: Ještě k významu vynálezu ruchadla, in: Český lid 55, s. 275-284
Šach, F. 1968: Počátky orebného nářadí v českých zemích (od pravěku do 15. st.),
in: Etnografický atlas 1, Praha, s. 141-144
Šach, F., 1977: Vývoj slovanských oradel se zvláštním zřetelem k vynálezu ruchadla,
in: Sborník ČSAZ Vývoj mechanizace zpracování půdy a setí, Praha, s. 109-125
Šach, F., 1977: Rádlo a pluh na území Československa II, Nejstarší písemné a ikonografické
doklady, VPZM 16, s. 91-120
Šalkovský, P., 1978: Nález lemeša v Alekšinciach, AVANS 1977, Nitra, s. 221, obr. 113
Šalkovský, P., 2000: Včasnostredoveké nálezy z hradiska Valisko v Bojnej. AVANS 1998,
s. 175-176
Šaurová, D., 1973: Zemědělské nástroje z Konůvek na Slavkovsku, AR XXV, s. 336-339
Šemmer, V.1940-1941 : Archeologické nálezy v Čáčove r. 1937, Sborník Muzeálnej
Slov. Spol. 34-35, s. 138-139, t. IV : 10
Šimek, E., 1958: Poslední Keltové na Moravě, Brno
Šiška, S., 1964: Slovanské sídliskové objekty v Hnojnom, okres Michlovce, AR 16,
Škaloud, J., 1974: Rostlinná výroba I, Praha
Šmelhaus, V., 1964: Kapitoly z dějin předhusitského zemědělství, Rozpravy ČSAV 74, sešit 9
Šmelhaus, V., 1980: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví, Prameny a studie 21 (ČSAZV),
Praha
Šmerková, A., 1976: Hradištní depoty železných předmětů v ČSSR. 1-2. Diplomová práce,
FF MU Brno
Šolle, M., 1966: Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách, Praha
Šovkopľas, I. H., 1957: Archeolohičny doslidženňa na Ukrajini (1917-1957), Kyjiv
Šramko, B.A., 1961: K voprosu o technike zemledelija u plemen skifskogo vremeni
v vostočnoj Jevrope, SA No 1, s. 73-90
Šramko, B.A., 1964: Drevnij dereviannyj plug iz Sergeevskogo torfianika. Sovjetskaja
archeol.
Šramko, B. A., 1973: Der Ackerbau bei den Stämmen Skythiens im 7.-3. Jahrhundert v.u.z.,
SlA XXI – 1, s. 147-166
Šťastný, J., 1960. Poznámky k problematice zániku starého zemědělství na Horním Vsacku,
ČL 1960, s. 259-266
Štefanovičová, T., 1993: Najstarše dejiny Bratislavy, Bratislava
Štelcl, J. - Malina, J., 1974 : Základy petroarcheologie, Brno, s. 204
Štěpánek, M., Plužina jako pramen dějin osídlení , ČSČH XV, 1967, s. 725 - 746, XVI, 1968,
s. 247 - 274
Štěpánek, M., 1973: Osídlení a zemědělská výroba v českých zemích v 10. – 13. st.,
in: Počátky českého státu, Praha, s. 20 – 42
Štychov, B. G., 1978: Gorody Polockoj zemlji, Minsk
Švehla, J., 1907: Ústí Sezimovo, Tábor
Švehla, J., 1929: Výzkumné práce v Ústí Sezimově, JSH II, s. 95-96
Tabaczyňski, S.,1970: Neolit šrodkowoeuropejski. Podstawy gospodarcze. WroclavWarszawa, Kraków,
Tarakanova, S. A.: Drevnosti pskovskoj zemli, s. 212
- 128 Tejral, J., 1965: Sklad železných předmětů na hradišti v Mikulčicích, Almanach Velká
Morava, Brno, s. 136
Tempír, Z., 1961: Archeologické nálezy obilnin na území Československa, Vědecké práce
zemědělského muzea
Tempír, Z., 1966: Výsledky paleobotanického studia pěstování zemědělských rostlin na
území ČSSR, Vědecké práce ČsZM 6, s. 27-144
Tempír, Z., 1968: Archeologické nálezy zemědělských rostlin a plevelů v Čechách
a na Moravě, VPZM 8, s. 15-88
Tempír, Z., 1977: Příspěvek k poznání vývoje ruchadla, in: Sborník ČSAZ Vývoj
mechanizace zpracování půdy a setí, str.135-148
Tempír, Z., 1977: Význam vynálezu ruchadla, in: Sborník ČSAZ Vývoj mechanizace
zpracování půdy a setí, str.5-14
Tempír, Z. 1983: Zemědělství, in: Studie o technice v českých zemích 1800-1918, Praha
Tempír, Z., 1985: Rozšíření a pěstování zemědělských plodin v Čechách v 6.-13. století,
Sbor. Národ. Muz. Praha A39, s. 217-220
Thilla, G., 1969: Les Époques Gallo-Romaine et mérovingienne, Luxembourg, obr. 46
Thomas, E., 1955: Die römerzeitliche Villa von Tácfövenypuszta, AAHung. 6, s. 130-131
Thomas, E., 1964: Römische Villen in Pannonien, Budapest
Tihelka, K., 1969: Velatice Culture Burials at Blučina, FAP 13, Praha
Tichanova, M. A., 1953: Archeologičeskije pamiatniki Srednego Podnestrovia v pervoj
polovine I. tysiačeletija n. e., KSIA 2, s. 18
Tichý, R., 1962: Osídlení s volutovou keramikou na Moravě, PA LIII/2, s. 245-305
Točík, A. 1963: Súčasný stav archeologického badania nejstarších dejín slovenského
národa, AR 15, s. 591-624, obr. 200
Točík, A. et al., 1970: Slovensko v mladšej dobe kamennej, Bratislava
Točík. A., Materiálna kultúra Slovanov medzi riekou Saale a Labe do XII. storočia, rukopis
Točík, A., 1983: Velkomoravský železný depot z Čeboviec, ŠZ 20, s. 207-230
Tomášová, B., 2000: Sekerovitá hrivna z Brekova, AVANS 1999, s. 137, obr. 90
Tomčíková, K.- Paulík, J., 2004: Archeologický výzkum na Pohanském v Plaveckom
Podhradí roku 1990, Zbor. SNM, Arch 14, s. 43-65
Turčan, V., 2006: Depoty z Bojnej v zbierkach archeologického múzea SNM (predbežná
správa), in: Bojná, hospodářské a politické centrum Nitranského kniežatstva, Nitra,
s. 159-165
Turek, R., 1963: Čechy na úsvitě dějin, Praha
Třeštík, D., 1991: Kdy zanikla Velká Morava, Studia Mediaevalia Pragensia II, s. 9-27
Třeštík, D., 1997: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-938), Praha
Třeštík, D., 2001: Vznik Velké Moravy, Praha
Unger, J., 1990: Pět let soustavného archeologického výzkumu středověkého hradu
v Lelekovicích, okr. Brno-venkov, VVM XLII, s. 145-158
Unger, J., 1999: Život na Lelekovickém hradě ve 14 st., Brno
Urbancová, V., 1960: K vývoju slovenského orného náradia na základě materiálu
z muzeálnych zbierok, Slovenský národopis, 8, s. 73-119
Urbancová, V., 1964: Návod na etnografický výskum slovenského poľnohospodárstva.
Obrábanie půdy a pestovanie obilnín, Zvolen
Válka, J., 1991: Středověká Morava. Dějiny Moravy, díl 1, Vlastivěda moravská, Země a lid,
nová řada, sv. 5, Brno
Váňa, Z., 1983: Svět dávných Slovanů, Praha
- 129 Varin, V., 1920: Orudija dlja obrabotki počvy, Petersburg
Vařeka, P., 1998: Archeologie středověkého vesnického domu, Český lid, sv. 85, s. 1-33
Vavřínek, V., 1963: Staroslověnské životy Konstantina Metoděje, in: Rozpravy
Československé akademie věd. Řada společenských věd 73, sešit 7, Praha
Vavřínek, V., 1965: Církevní misie v dějinách Velké Moravy, Praha
Veliačik, l., 1975: Záchranná akcia v Čiernych Kľačanoch, in: AVANS 1974, Nitra,
s. 107-110
Veliačik, L., 2004: Nové poznatky k štruktúre hradísk lužické kultúry na severním
Slovensku, ŠZ AU SAV 36, s. 57-74
Venclová, N., 2001: Výroba a sídla v době laténské, Praha
Vergilius, Publius Maro: Zpěvy rolnické a pastýřské. Přeložil O. Vaňorný, Praha 1959
Vermouzek, R., 1982: Plužina jako datovací pomůcka, AH 7, s. 265-276
Vilímková, M. : Starověký Egypt, Praha
Vladár, J., 1962: Výskum v Branči při Nitre v roku 1961, AR 14, s. 329-335
Volbach, W. F., 1976: Elfenbeinarbeiten der Spätantike und des frühen Mittelalter.
1. Aufl. Mainz 1919; 2. Aufl. Mainz 1952; 3. Aufl. Mainz 1976
Voronin, N. N., 1954: Drevneje Grodno, Materialy i issledovanija po archeologii
drevnerusskich gorodov, t. III, Moskva, s. 57
Vysloužil, P., 2004: Význam orby pro pravěké zemědělství a její počátky v pravěku, doložené
archeologickými nálezy v Čechách, na Moravě a západním Slovensku, nepublikovaná
seminární práce 1, FF MU Brno, Brno
Vyžarova, Ž. N., 1956: O proischoždenii bolgarskich pachotnych orudij, Moskva
Vakarelski, Ch., 1935: Bit i ezik na trakijskite i maloazijskite Bulgari, Č. I. Bit. Trakijskij
sbornik 5
Waldhauser, J., 1995: Detektory získané nálezy z keltského oppida u Stradonic. Předběžná
zpráva o hromadném nálezu železných nástrojů, jednotlivých mincí a plastiky. AR 47,
s. 418-425
Waldhauser, J., 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách, Praha
Werth, E., 1938: Die Pflugformen des nordischen Kulturkreises und ihre Bedeutung für die
älteste Geschichte des Landbaues, Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte, 12
White, G. L., 1989: Zur Donaulimesdarstellung aur der Trajanssäule in Rom, Germania 67
Wieczorek, A.-Hinz, M. H., 2002: Europas mitte um 1000, Praha
Wielowiejski, J., 1955: Zagadnienie przelomu w technice upravy roli w pierwszym
tysiacleciu n.e. na ziemiach polskich, KHKM III
Wielowiejski, J., 1960: Development of agriculture in Polish territories at the period
of contacts with the Celnic and Roman Culture, Ergon II (KHKM), s. 286
Xenofón: Vzpomínky na Sokrata. Přeložil V. Bahník, in: Antická knihovna sv. 15, Praha
1972
Zamarovský, V., 1980: Bohovia a hrdinovia antických bájí, Bratislava
Zelenčuk, V. S., 1974: Drevnaja kuľtura Moldavii, Kišiněv, AN MSSR
Zelenin, D. K., 1907: Russkaja socha, jejo istorija i vidy, Viatka, s. 117
Zelnitius, A., 1937: Výzkum Starého Města, SV 8, s. 14-18
Zelnitius, A., 1942: St. Město-Velehrad, Velkomoravský Velehrad, SV 13, s. 43
Zveruga, J. G., 1989: Verchnee Ponemanje v IX – XIII v., Minsk
Žemlička, J., 1997: Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha
Sborníky a katalogy:
Koczownicy Ukrainy, katalog wystawy, Katowice 1996
- 130 Seznam zkratek:
AAHung Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungariae, Budapest
AH
Archeologia historica, Brno
AN MSSR Akademia nauk Moldavskej sovetskej socialističeskej respubliky
AN SSSR Akademia nauk Sojuza sovetskich socialističeskich respublik
AR
Archeologické rozhledy, Praha
Arch. A. Archeologia Austriaca, Wien
AK
AVANS
ČL
ČMM
ČOM
ČSAV
ČsSa
ČsZM
FAÖ
FAP
JSH
HT
KHKM
KNP
KSIA
KUML
MAGW
MIA
OP
Archäologisches Korrespondenzblatt, Mainz a/R
Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku, nitra
Český lid, Praha
Časopis Moravského muzea, Vědy společenské, Brno
Časopis Opavského muzea
Československá akademie věd
Československá společnost archeologická
Časopis Zemědělského muzea
Fundberichte aus Österreich
Fontes Archaeologici Pragenses, Praha
Jihočeský sborník historický, České Budějovice
Husitský Tábor, Tábor
Kwartalnik Historii Kultury Materiálnem, Warszawa
Kultura nálevkovitývh pohárů
Kratkie soobščenija Institutu Archeologii, Moskva
Kuml. Arbog for Jysk Arkaeologisk Selskab, Arhus
Mittheilungen der Antropologischen gesellschaft, Wien
Materialy i issledovanija po archeologii SSSR, Moskva-Leningrad
Obzor prehistorický, Orgán Společnosti československých prehistoriků v Praze,
Praha
PA
Památky archeologické
PDM
Pravěké dějiny Moravy
PNM
Památníky naší minulosti, Praha
PV
Přehled výzkumů AÚ ČSAV v Brně, Brno
PZ
Prähistorische Zeitschrift, Berlin
SA
Sovjetskaja archeologija, Moskva
Sl. Ant.
Slavia Antiqua,
SlA
Slovenská Archeológia, Bratislava
SLAV
Slovenská akadémia vied, Bratislava
SNM
Sborník Národního muzea, A – Historie, Praha
SPFFBU E Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno
SPN
Státní pedagogické nakladatelství
SV
Sborník Velehradský
ŠZ AÚSAV Študijné zvesti Archeologického ústavu Slovenské akadémie vied, Bratislava
VVM
Vlastivědný věstník moravský, Brno
WA
Wiadomozci archeologiczne, Warszawa
ZSNM
Zborník Slovenského národného muzea
ZSV
Zaniklé středověké vesnice v ČSSR, Uherské Hradiště
- 131 -
X. OBSAH
I.
Úvod
II.
Všeobecná charakteristika orby
II. A. Mechanické procesy
str.
4
5
5
II.B.
Chemické procesy
7
II.C.
Biologické procesy
12
II.D.
Fyzikální procesy
14
III.
Prameny poznání
16
III.C. Dějiny bádání
29
IV.
Obecná charakteristika vzniku zemědělství
32
IV. A. Počátek zemědělské revoluce na Předním východě
32
IV. B. Počátek zemědělství v Evropě
33
IV. C. Úroveň zemědělství v jednotlivých obdobích
pravěku a doby dějinné
V.
Archeologické doklady orby
35
VI.
Typologie oradel
VII.
Metalografické analýzy zemědělských nástrojů
45
91
101
VIII. Závěr
104
IX.
Literatura
110
X.
Obsah
132
XI.
Příloha
XI. PŘÍLOHA
obr. 1
obr. 2
obr. 3
obr. 4
obr. 5
obr. 6
- 132 -
133
Druhy struktur orných půd: 1 - zrnitá, 2 - drobtovitá, 3 - hrudkovitá, 4- hrudovitá,
podle J. Škalouda, 1974
Schéma koloidní částice půdy, podle F. Pazderka, 1979
Schéma fotosyntézy, podle F. Pazderka, 1979
Vyobrazení orby na balvanu z Val Camonica, podle Hänsela, 1998
Skalní rytiny ze Švédska, podle Schletteho, 1977
1 - Skalní rytiny z Col di Tende, podle V. Urbancové, 1960, Z. Farkaš, 1982
2 - Skalní rytiny z Ponte di San Rocco, podle P. V. Globa, Z. Farkaš, 1982
3 - Skalní rytiny z Scale di Cimbergo, podle P. V. Globa, Z. Farkaš, 1982
obr. 7 1 - Vápencový reliéf z hrobky z období Nové Říše, podle Vilímkové, Z. Farkaš,
1982
2 - Nástěnná malba v hrobce Sennedžemově ve Vesetu, asi 1 300 př.n.l.,
podle Zaniklé světy, 1995
3 - Orba v Egyptě, podle F. Šacha, 1961
obr. 8 Orba v Egyptě, asi 2 000 př.n.l., podle Zaniklé světy, 1995
obr. 9 Orba a setí. Detail číše s černými figurami, 3/4 6. st. př.n.l., Britské museum
London
obr. 10 Orba. Boiótská terakota ze 7. st. př.n.l., Paříž - Louvre
obr. 11 Piktografické písmo ze Sumeru vyjadřující orbu, 4. tis. př.n.l., podle J. Klímy, 1976;
F. Šach, 1961
obr. 12 Vyobrazení pluhu se secím trychtýřem, Babylon, podle Toulky minulostí světa I,
1999
obr. 13. Mapa lokalizace Skýthů - oráčů podle Herodota, Těrenožkin, Koczownici Ukrainy,
1996
obr. 14 Mince s motivem orby : 1 – mince z Pantikapaia, konec 3 století př. n. l.; podle
Rybakova, 1984; 2 - 50 haléř Slovenského štátu, 1939 – 45, soukromá sbírka
P. Vysloužila
obr. 15 Mince s motivem orby: 1 – reverz sestercia císaře Trajána s oráčem, symbolizující
založení kolonie Ulpia Traiana z let 107-111; 2 – reverz medaile císaře Commoda
s vyobrazením oráče (Commodus jako Herkules); 3, 4 – averz a reverz podobné
medaile císaře Commoda z roku 192 n.l.; 5, 6 – denár císaře Oktaviána z roku 29-28
před n.l., oráč symbolizující založení kolonie Nicopolis po bitvě u Actia, podle
Kolníka, 1975,
obr. 16 Rytina orby z Plisky, Bulharsko, podle Vyžarové, 1956
obr. 17 1 - římští legionáři plení germánská obilná pole, výjev z Trajánova sloupu
v Římě, podle Whiteho, 1989; 2 - římský pluh vyrytý na jaspisovém amuletu,
podle L. Niederleho, 1953
obr. 18 1 – detail z hrobového reliéfu ze Siliany, orební a žatevní práce, konec 3. až počátek
4. století n.l.; 2 – detail pyxidy z Čiernych Kľačian, oráč – Romulus, podle Kolníka,
1975, s. 46 obr. 30; s. 43 obr. 27, podle Kolníka, 1975,
obr. 19 1 – detail mozaiky v Charchelle (Caesarea), polní práce , okolo 3. století n.l.
2 – zlomek pyxidy z Čiernych Kľačian s výjevem orajícího rolníka, podle Kolníka,
1975
obr. 20 Rekonstrukce nálezu pyxidy z Čiernych Kľačian, podle Dvořáka, 2004
- 133 obr. 21 Motiv orby v Salcburském kalendáriu, 9. století, podle Henninga, 1996
obr. 22 1 – výjev orby z tapiserie z Bayeux, okolo roku 1070; 2 – orba ruskou sochou,
miniatura ze 16. století, podle Hermanna, 1982
obr. 23 Orba ruskou sochou na miniatuře ruského letopisu ze 16. století, podle Gorského,
1962
obr. 24 Orba ruskou sochou na miniatuře ruského letopisu ze 16. století, podle Gorského,
1962
obr. 25 Orba ruskou sochou na miniatuře ruského letopisu ze 16. století, podle Gorského,
1962
obr. 26 Detail výjevu z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, podle Friedla, 1966
obr. 27 1 - orba nákolesným pluhem, anglosaský kalendář z 11. století
2- pluh z tapiserie z Bayeux, okolo 1070 n.l.
3 - pluh z francouzského rukopisu ze 12. století. Podle L. Niederleho, 1953.
4 - Nákolesný pluh s odvalovou deskou z miniatury Petra de Crescentiis
„Ruralium commodorum libri decem“ z přelomu 14. a 15. století. Podle Smetánky,
1988
obr. 28 1 – vyobrazení oráče v anglosaském kalendáriu z 11. století, podle Hermanna,
1982; 2 – oráč z kodexu Jana z Jenštejna, překreslil J. Bakala, podle Nekudy, 1999;
3 – dřevoryt orajícího rolníka z 15./16. století, podle Le Goffa, 1999
obr. 29 1 – orba rádlem a práce s motykou na miniatuře encyklopedie Robana Mavra,
Montecasinský rukopis z roku 1023, podle Dovženka, 1961
2 – orba bezkolesným pluhem, miniatura z anglosaského rukopisu z 13. století,
podle
Dovženka, 1961
3 – orba pluhem ve středověké Rusi, miniatura z Kenigsberského letopisu, podle
Dovženka, 1961
obr. 30 Nástěnná malby s motivem oráče v srbském kostele, podle Miloševiče, 1997
obr. 31 1 - vyobrazení rolníka orajícího pole nákolesným pluhem, miniatura z breviáře sv.
Jiří, okolo roku 1400; 2 – oráč v kodexu pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna
z let 1396 – 1397, podle Petráně, 1985
obr. 32 1 – orba záhonovým pluhem, Slavětín nad Ohří, nástěnná malba v kostele, druhá
polovina 14. století, podle Beranové, 1980
2 – rádlo se symetrickou radlicí. Klášter Zwiefalten (1138-1147), podle Belcrediho
1990
obr. 33 Nástěnná malba v kostele ve Štítniku u Rožňavy, „Podobenstvo o desiatich
denároch“, detail rolníka při orbě, polovina 15. století, podle Dvořákové – Krásy –
Stejskala, 1978
obr. 34 Oráč s nákolesný pluhem, Francie v 15. století, podle Matthewa, 1999
obr. 35 Polní práce a zemědělské nástroje, Strassburský Vergilius, 1502, podle Belcrediho,
2006
obr. 36 Výroba radlice ve středověku, Bible Václava IV, podle Bialekové, 1981
obr. 37 Dřevoryt s námětem orby z roku 1571 z traktátu Petra Crescencia, podle Hensela,
1956; Dovženka, 1961
obr. 38 Motiv radlice ve znacích vinařských vesnic na jižní Moravě v novověku, podle
Frolce, 1974
obr. 39 Detail výjevu na bronzové situle z nálezu na nekropoli kultury Vače ve Slovinsku,
oráč nesoucí dřevěné oradlo, podle Freye, 1966
- 134 obr. 40 Ruční nářadí na obdělávání půdy, 1, 7 Nový Zéland; 2, 6 jihovýchodní Asie;
3 Oceánie; 4, 5 Austrálie; 8 Rusko; 9 Severní Mexiko; 10 Sudán; 11, 15 Ukrajina;
12, 13 severní Amerika; 16, 17 Island; podle Krasnova, 1971
obr. 41 Březno u Loun, stopy orby pod mohylou, podle Pleinerové, 1981
obr. 42 Březno u Loun, profil orby, podle Pleinerové,1981
obr. 43 Sarnowo, Polsko, stopy orby pod mohylou, podle Dabrowského, 1971
obr. 44 Dřevěné rádlo z Balki Vasilievskej, podle V. I. Bidzilia - E. V. Jakovenka, 1973
obr. 45 Stopy orby pod mohylou v Ballermosenu, Dánsko, podle J. Pätzolda, 1960
obr. 46 1 - Dřevěné rádlo z Döstrupu, Dánsko, podle Schlette, 1977
2 - Dřevěné rádlo z doby bronzové, Walle, Sasko, podle Jakob - Friesen,
Podborský, 1999
obr. 47 Skýtská nožová krojidla z 7.-3. st. př. n. l.: 1 – Brovarki, mohyla 503; 2 –
Aksjutincy, mohyla I; 3 – Aksjutincy, mohyla 469; 4 – Blažki, mohyla 11;
5 – Častye Kurgany, mohyla 11; 6 – Volkovy, mohyla I, podle Šramka, 1973,
s. 150, obr. 3
obr. 48 Depot železných předmětů z Černova, okr. Vyškov, podle M. Čižmáře, 1987
obr. 49 Ledce 2, nejstarší nález radlic z keltských Čech, podle M. Beranové, Waldhauser
2001
obr. 50 Hostomice, okr. Teplice, radlice ze 3. st. př.n.l., podle P. Budínského, 1971
obr. 51 Mšecké Žehrovice II, úzká železná radlice, podle Venclové, 1990
obr. 52 Lipany 2, depot železných nástrojů, podle Rybové - Motykové, 1983
obr. 53 Kolín 11, depot železných předmětů, podle Filipa, Waldhauser, 2001
obr. 54 Stradonice 4, depot železných předmětů, podle Waldhausera, 2001
obr. 55 Radlice k oracího háku z laténského sídliště Strachotín, podle Čižmáře, 1987; s. 212,
obr. 4
obr. 56 Všemina, radlice púchovské kultury, podle PDM, 1993, obr. 274
obr. 57 Provodov, nožové krojidlo, púchovská kultura, podle PDM, 1993, obr. 274
obr. 58 Pohanská u Plaveckého Podhradí, depot železných předmětů s úzkou tulejovitou
radlicí, podle Paulíka, 1976
obr. 59 1 – depot IV z Plaveckého Podhradí, podle Paulíka-Tomčíkové, 2005
2 – mapa rozšíření púchovské kultury, tečkovaně – rozšíření v době laténské;
čárkovaně – rozšíření ve starší době římské, podle Piety, 2006
obr. 60 Železné předměty z depotu IV/89 z Plaveckého Podhradí - Pohanské,
podle Paulíka-Tomčíkové, 2005
obr. 61 Krojidlo z bratislavského oppida, pozdně laténské období, podle Štefanovičové,
1993
obr. 62 Radlice z opevněné pozdně laténské osady Devín u Bratislavy, podle Štefanovičové,
1993
obr. 63 Nálezy zemědělských nástrojů z púchovské kultury, podle Piety, 1982
obr. 64 Depot púchovské kultury z roku 2006, lokalita Poniky-Ponická Huta
A – předměty z depotu
B – schéma uložení depotu v zemi, podle Piety, 2008
obr. 65 Depot púchovské kultury z lokality Veľký Kolačín-Markovica, inventář z hradiska
a hromadný nález, podle Piety, 2009
obr. 66 Kopinaté a široké radlice z nalezišť púchovské kultury, 1,2 – Rajecké Teplice; 3,8,9
– Plavecké Podhradie; 4 – Vyšný Kubín; 5 – Púchov; 6 – Kvačany; 7 – Zádiel; 10
Bratislava, podle Piety, 2008
- 135 obr. 67 Nálezy z lokality Trenčianské Bohuslavice, podle Piety, 2008
obr. 68 Radlice se dvěmi tulejemi: 1 – Bratislava-Devín; 2 – Liptovská Sielnica-Liptovská
Mara I; 3,6 – Trenčianské Teplice; 4 – Dolný Kubín-Veľký Bysterec; 5 – Kolačín; 7
– Hainburg a.d. Donau (AT); 8 – Púchov; 9 – Všemina; 10,11,13,14,16,17
– Plavecké Podhradie; 12 – Trenčianské Bohuslavice; 15 – Abrahám, podle Piety,
2008
obr. 69 Jednoduché úzké radlice (1 – 7) a krojidla (8 – 11). 1 – Hrochoť; 2 – Považská
Bystrica (Malý Manín); 3 – Liptovská Sielnica-Liptovská Mara I; 4 – Šášovské
Podhradie; 5 – Folkušová; 6 – Trenčianské Bohuslavice; 7,8 – Plavecké Podhradie;
9
– Mestečko; 10 – Bratislava; 11 – Všemina (ČR), podle Piety, 2008
obr. 70 Výběr železných předmětů z lokality Folkušová, okr. Martin. 16,17 radlice, podle
Piety, 2008
obr. 71 1 – depot z Plaveckého Podhradia, foto Š. Hritz
2 – depot z Plaveckého Podhradia, nález in situ, foto K. Pieta, podle Piety, 2008
obr. 72 1 – Liptovská Mara, výběr z předmětů, podle Piety, 1996
2 – Ponická Huta, hromadný nález železných předmětů. Střední doba laténská, podle
Piety, 2008
obr. 73 1, 2 – archeopark Liptovská Mara, podle Piety, 2008
obr. 74 A - hromadné nálezy laténských železných předmětů:1 – Bešeňov, okr. Nové
Zámky;
2 - Bratislava, nám. Slobody; 3 – Čachtice, okr. Nové Město nad Váhom; 4
Dubicko,
okr. Šumperk, ČR; 5 – Falkenstein, Rakousko; 6 – Gajary, okr. Malacky; 7 –
Hainburg a.d. Donau (Braunsberg), Rakousko; 8 – Dolná Súča, okr. Trenčín
(Krasín);
9 – Chvalčov, okr. Kroměříž (Hostýn), ČR; 10 – Kaposmerö, kom. Somogy,
Maďarsko; 11 – Kljačanov, raj. Mukačevo, Ukrajina; 12 – Kúty, okr. Malacky; 13 –
Linz (Grünberg), Rakousko; 14 – Liptovská Sielnica-Liptovská Mara (Havránok); 15
Mukačevo (Gališ Lovačka), Ukrajina; 16 – Nagyberki, kom.Kaposvár (Salacska),
Maďarsko; 17 – Petneháza, kom. Szabolcs-Szatmár, Maďarsko; 18 – Plavecké
Podhradie, okr. Malacky (Pohanská); 19 – Poniky-Ponická Huta, okr. Zvolen
(Baby); 20 – Provodov, okr. Zlín, ČR; 21 – Rajecké Teplice, okr. Žilina (Skaly); 22 –
Rakša, okr. Turčianske Teplice (Pod Hrádkom); 23 – Schwarzenbach, Bez. Wiener
Neustat-Land (Burg), Rakousko; 24 – Slatina nad Bebravou, okr. Bánovce nad
Bebravou (Udrina); 25 – Stará Lehota, okr. Topolčany (Holý vrch); 26 – Veľký
Kolačín, okr. Ilava (Markovica); 27 – Všemina, okr. Zlín, ČR; 28 – Wyciaže, voj.
Kraków, Polsko; 29 – Zemianske Podhradie, okr. Trenčín (pod Bartákovou skalou);
30 – Folkušová,okr. Martin (Červený grúň), podle Piety, 2008, s. 207, obr. 101
B - Rozšíření radlic se dvěmi tulejemi. 1 – Abrahám; 2 – Bratislava-Devín; 3 –
Dolný Kubín-Velký Bysterec; 4 – Hainburg a.d. Donau, Rakousko; 5 – Dolná Súča;
6 - Kolín; 7 – Liptovská Sielnica-Liptovská Mara; 8 – Plavecké Podhradie; 9 –
Plevník-Drienové; 10 – Púchov; 11 – Trenčianske Bohuslavice; 12 – Trenčianske
Teplice; 13 – Veľký Kolačín; 14 – Všemina, podle Piety, 2008, obr. 105.A
obr. 75 Nález části radlice se dvěmi tulejemi z púchovského hradiska Dolný Kubín-Veľký
Bysterec poloha „Trniny“ č. 15, střední až pozdní doba laténská, podle PietyKolníkové, 1986, s. 386, obr. 3
obr. 76 Soubor nálezů z hradiska púchovské kultury Likavka, podle Piety, 1997
obr. 77 Nálezy železných radlic na sídlišti púchovské kultury v Rajeckých Tepliciach,
podle Moravčíka, 1978
obr. 78
kultury,
- 136 Povážská Bystrica-Považská Teplá (Malý Manín). Mapa hradiště púchovské
podle Veliačika, 2004
obr. 79 Radlice púchovské kultury z lokality Považská Bystrica-Považská Teplá
(Malý Manín), podle Veliačika, 2004
obr. 80 Nálezy radlic na laténském oppidu Heidetränk z oblasti Taunus v Německu, podle
Müller- Karpeho, 1977
obr. 81 A – laténský depot z lokality Heidelberg, Německo
obr. 82
obr. 83
obr. 84
obr. 85
obr. 86
obr. 87
obr. 88
obr. 89
obr. 90
obr. 91
obr. 92
obr. 93
obr. 94
obr. 95
obr. 96
obr. 97
obr. 98
obr. 99
obr. 100
obr. 101
obr. 102
obr. 103
obr. 104
obr. 105
B – pohled na keltské oppidum Heidelberg nad řekou Neckar, Německo, podle
Rieckhoff-Biel, 2001, s. 360
Laténská radlice z lokality Flies v Tyrolsku, podle Pölla, 2003
Soubor nálezů včetně laténských radlic z oppida Manching III z výkopů v letech
1962 – 1963, podle Gensena, 1965
Soubor nálezů z keltodáckého oppida Gališ-Lovačka, podle Rybakova, 1985
Předměty nalezené při výzkumu laténského oppida v Gališ-Lovačce u Mukačeva,
podle Avdusina, 1977
Předměty nalezené z oppida Gališ-Lovačka uložené na hradě „Palanok“
v Mukačevě, foto P. Vysloužil, 2007
A – mapa místa nálezu depotu z Kljačanova u Mukačeva, Podkarpatská Rus
B – depot z Kljačanova, doba laténská, podle Sovy-Gmitrova, 1958
A – pohled na oppidum Gališ-Lovačka od jihu, foto P. Vysloužil, 2007
B – pohled na oppidum Gališ-Lovačka od západu, foto P. Vysloužil, 2007
Nálezy zemědělského nářadí z hrnčířské pece nalezené v Bratislavě, nález lze
zařadit do pozdnělaténského až časně římského období, podle Kraskovské, 1962
Radlice z lokality Ždaňa, okres Košice. Starší doba římská, podle Gašaje, Jurečka,
Olexy, 1980
Železné předměty doby římské a stěhování národů z jihozápadního Slovenska: 5 –
Pobedim; 8 – Branč; 9 – Alekšince, podle Piety, 2002
Výběr nálezů z hradiska severokarpatské skupiny Lazisko, konec doby římské
a počátek doby stěhování národů, podle Piety, 2002
Soubor nálezů včetně římské radlice v lokalitě Palterndorf v Rakousku, podle
Adlera – Schupplera, 1991
Římské radlice z muzea v Carnuntu, foto P. Vysloužil, 2006
Římská radlice z Haidu u Salcburku, podle Krause, 2001
Nález radlic z hradiště Reisberg v severním Bavorsku, nález identického srpu
použitého u římských legionářů. Nálezy jsou datovány
do 5. století n. l., podle Haberstroha, 2003
Depot železných předmětů včetně krojidla z lokality Heidelsburg v Německu
připisovaný Alamanům k roku 352 n. l., podle Freeden-Schnurbein, 2006
Radlice z lokality Podgrade v povodí řeky Rašky, datováno do poloviny 4. století
n. l., podle Popoviče, 1999
Nálezy radlic doby římské uložené v muzeích v Záhřebu, Ľubľaně, Sarajevu, podle
Niederleho, 1953
Radlice z území bývalé Jugoslávie doby římské: 1 – Drnovo; 2,3,5,6 – Idria di Bača;
4 – Vrhnika; 7 – 14 - Dunaj u Jereku, podle Gabrovce, 1955
Radlice a jiné zemědělské nástroje z území bývalé Jugoslávie doby římské. 1 – 5 –
Unec u Raneku; 6 – Šmarje; 7 – Drnovo, podle Gabrovce, 1955
Soubor železných předmětů lipické kultury, 2. – 3. století n.l., podle Avdusina
1977
- 137 –
Radlice z nálezu v římské vile z lokality Tác-Fövénypuszta v Panonii, podle
Thomasové, 1955
Mapa rozšíření kultur Východní Evropy: A, 1 – čerňachovská k.; 2 – přeworská k.;
3 – zarubiněcká k.; B, 1 – typ Korčak; 2 – Koločin-Tušemlja; 3 – Peňkovka, podle
Váni, 1983; Měřínského, 2002
A, 4 – 8 radlice a krojidla przeworské kultury nalezené na území Polska, podle
Godlovského-Kozlovského
B, 1 – 5 nálezy z mohylníku Bratěj v Transylvánii v Rumunsku, železné
obr. 106
obr. 107
obr. 108
obr. 109
obr. 110
obr. 111
obr. 112
obr. 113
obr. 114
obr. 115
obr. 116
Petrov;
obr. 117
obr. 118
obr. 119
obr. 120
obr. 121
obr. 122
zemědělské nástroje jsou datovány do 4. století n. l., podle Fedorova-Polevoje
Nálezy zemědělských nástrojů z mohylníku Pjatra-Frekecej v Rumunsku, datováno
do 2. století n. l.; podle Fedorova- Polevoje, 1973
1, 2 - radlice ze 4. století n.l. nalezené v Novej Hutě- Mogile; 3 – radlice
a krojidlo z naleziště Zofipole; radlice z Igolomie, okres Proszowice, Polsko, podle
Wielowijského, 1960
Radlice nalezené na území Slezska, podle Nowothniga, 1939
Radlice nalezené na území Německa: A, 1 – Dabrun, kraj Wittenberg; 2 – Cröbern,
kraj Leipzig, podle Mildenbergera; B, 1 – Leipzig; 2 – Baderitz; 3 – Rotha, podle
Točíka a Kretzschmara, 1940
Inventář zemědělských nástrojů čerňachovské kultury, podle Avdusina, 1977
Inventář čerňachovské kultury, podle Rusanové- Symonoviče, 1993
Nálezy zemědělského nářadí v prvním tisíciletí na Ukrajině: 1 – Kruglyk; 2, 9 –
Sachnivka; 3 – Ljutež; 4 – Čaplyne; 5 – Voloske; 6 – Krynyčki; 7 – Oselivci;
8 – Velyki Viknyny; 10,11, 12 – Peňkovka. 1 – 4 – zarubiněcká kultura; 5 – 8 –
čerňachovská kultura; 9 – 12 – kultury okolo roku 500 n.l., podle Bibikova, 1975
Zemědělské nástroje z Přičernomoří, podle Rybakova, 1984
A – krojidlo z merovejského období, Lausanne, Švýcarsko
B – krojidlo z Dokkum z roku okolo 800, radlice s Osterburken z přelomu 4/5
století, vše z francké říše, podle Henninga, 1996
Hromadný nález železných předmětů ze Semic, Čechy 8.- poč. 9. stol., podle
Beranové, 2000
Základní typy tulejovitých radlic: 1a, b – Ivanovice na Hané; 2 – Klučov; 3 –
4 – Nový Bydžov; 5 – Staré Město; 6 – Kúty 2 ; 7 – Kolín; 8 – Líšeň u Brna;
9 – Bratislava; 10 – Radim; 11 – Kúty 1. Pozdní latén – 4, 7, římské období 9,
ostatní doba hradištní, podle Šacha, 1961
Radlice z hradiska Klučov, doba hradištní, podle Kudrnáče, 1970
Rekonstrukce hradiště Klučov, podle Kudrnáče, 1970
Plán klučovského hradiště, podle Kudrnáče, 1970
Rekonstrukce výroby radlice vzoru Klučov, podle Pleinera, 1962
Metalografický rozbor radlice z Klučova. 1 – radlice se zakresleným výbrusem;
2 – přehled výbrusu; 3 – neleptaný výbrus, 50 násobné zvětšení; 4 – leptaný výbrus,
ferrit, stopy kování za studena a ohřátí na kritickou teplotu, 200 násobné zvětšení,
podle Pleinera, 1962
Metalografický rozbor krojidla ze Žitavské Toně č. 5; 6 – přehled výbrusu; 7 –
neleptaný výbrus, krystaly ferritu a ferrito-perlitu, zvětšení 100X; 8 – leptaný výbrus
ze zóny oceli, krystaly perlitu a perlito-ferritu, podle Pleinera, 1967, s. 147, tab.VI
- 138 obr. 123 Metalografická rozbor radlice a krojidla s „Pohanska“ u Nejdku:1 – radlice; 2 – řez
radlice, zvětšení 4X; 3 – krystalická struktura ferritu a perlitu řezu „b“, zvětšení
200X; 4 – krystalická struktura ferritu a perlitu řezu „a“, zvětšení 200X; 5 –
krojidlo;
6 –řez krojidla, zvětšení 3X; 7 – krystalová struktura ferritu a perlitu, zvětšení 50X,
8 – zvětšení 100X, podle Pleinera, 1967, s. 174, tab. XXXIII
obr. 124 Metalografický rozbor radlic z Ivanovic na Hané: 1 – radlice; 2 – řez radlice
s vyznačením plátu oceli, zvětšení 3X; 3 – krystaly perlito-ferritu ve ferritu, zvětšení
50X; 4 – krystaly perlitu ve ferritu, zvětšení 200X; 5 – radlice; 6 – řez „a“, zvětšení
4,5X; 7 – řez „b“, zvětšení 4,5X; 8 – perlitická struktura plátu oceli, zvětšení 50X; 9
– difuze perlitu do ferritu, ferrit černě, zvětšení 200X, podle Pleinera, 1967, s. 169,
tab. XXVIII
obr. 125 Metalografický rozbor radlice z Vinařic u Loun. 1 – radlice se zakresleným
výbrusem; 2 – přehled výbrusu, obroušené povrchové nauhličení, 6X zvětšení;
3 – ferrit, stopy nitridu, 200 X zvětšení; 4 – nauhličený povrch: ferrit a perlit, tmavě,
200X zvětšení, podle Pleinera, 1962
obr. 126 Metalografický rozbor radlice púchovské kultury z Kvačan, podle MihokaPribulové, 2002
obr. 127 Metalografický rozbor krojidla doby římské z lokality Branč, vzorek A, podle
Mihoka-Pribulové, 2002
obr. 128 Metalografický rozbor krojidla doby římské z lokality Branč, vzorek B, podle
Mihoka-Pribulové, 2002
obr. 129 Depot železných zemědělských nástrojů ze Smolnice, podle Beranové, 1968
obr. 130 Depot železných předmětů z Let u Prahy, podle Fridricha a Eisnera, 1948
obr. 131 Radlice z Čech ze 6.-7. až 14, stol.1,2 – Semonice (počátek 14.stol.); 3 – Radim
(8. až 10. stol.); 4 – Praha-Vysočany (12. až 13. stol.); 5 – Bratronic (13. stol.);
6 – Lety u Dobřichovic (6. až 7. stol.); 7 – Klučov (8. stol.); 8 – Klučov (8. až 9.
stol.); 9 – Vinařice (11. až počátek 13. stol.); 10 Semice (8. až počátek 9. stol.);
11 - Bylany u Kutné Hory (12. stol.); 12 Libice nad Cidlinou (10. stol.),
podle Beranové, 2004, s. 122, obr. 1
obr. 132 Depot železných předmětů z lokality Brankovic, předvelkomoravský horizont, podle
Bartoškové, 1986
obr. 133 A - depot z Brankovic, předvelkomoravské období
B – radlice nalezená u jeskyně Býčí skála na Blanensku, podle Galušky, 2004
obr. 134 Depot s Ivanovic na Hané, podle Červinky, 1928
obr. 135 Depot železných předmětů „in situ“ nalezený na velkomoravském hradišti
Mikulčice
při výzkumu J. Tejrala, podle Dostála – Vignatiová, 1980
obr. 136 Nález depotu železných zemědělských nástrojů na velkomoravském hradišti
„Pohansko“ u Nejdku. 1 – nálezová situace depotu ve slovanské polozemnici,
2 – čtyři kusy radlic z nálezu, podle Novotného, 1958
obr. 137 Krojidlo z depotu na velkomoravském hradišti „Pohansko“ u Nejdku, podle
Novotného, 1958
obr. 138 Depot železných předmětů z Mikulčic, podle Novotného, 1969, s.225, obr. 13.
obr. 139 Radlice z Věteřova, podle Pleinera, Dostál – Vignatiová, 1980
obr. 140 Nález dvou radlic v lokalitě Staré Město u Uherského Hradiště, (doba
velkomoravská), podle Hrubého, 1965
obr. 141 Moravská rádla, podle Červinky, 1928
- 139 obr. 142 Moravské radlice. 1, 2, 8, 11 – Ivanovice na Hané; 3 – Věteřova; 4 – Čechovic; 5 –
Oslavany; 6, 9 – Záhnilice; 7 – Staré Město u Uherského Hradiště; 10 – Slížany; 12,
13, 15 – Blažejovice; 14 – Količín u Holešova; 16 – Kvítkovice u Uherského
Hradiště, podle Červinky, 1928
obr. 143 1 – radlice ze Záhnilic, podle Spurného, 1953
2 – radlice z Opavy – Kylešovic, podle Jisla, 1952
obr. 144 Nález železné radlice a jiných předmětů na velkomoravském hradišti Chotěbuz-
Podobora, podle Kouřila, 1994
obr. 145 Depot železných předmětů (krojidla) z doby předvelkomoravské nalezený v lokalitě
Pustatina Vrablicova, obec Gajary, podle Eisnera, 1939-1946
obr. 146 Depot železných předmětů (radlice, krojidlo) z naleziště „Stolička“ u obce Gajary,
podle Eisnera, 1939 – 1946
obr. 147 Asymetrická radlice z Pobedimi, 9. století, podle Bialekové, 1981
obr. 148 Krojidlo a další železné předměty ze slovanského hradiště Pobedim, podle
Bialekové, 1965
obr. 149 Soubor železných předmětů lokality Bojná, okres Topolčany, 1,7 – depot IV; 2-4 –
depot II; 5,6,8,9 – depot V, podle Turčana, Piety, Ruttkaye, 2006
obr. 150 Železné nástroje z Bojné I, podle Turčana, Piety, Ruttkaye, 2006
obr. 151 Radlice z jihozápadního Slovenska: 10 – Děvín; 12 – Moravský Sv. Ján; Morava:
13 – Brankovice, podle Eisnera, 1939-1946
obr. 152 Hromadný nález zemědělského nářadí v lokalitě Žabokreky nad Nitrou, podle
Točíka, 1963
obr. 153 Depot železných předmětů z Pobedimi, 9 století n.l., podle Chropovského, 1970
obr. 154 1 - nálezy železných předmětů v lokalitě Vršatecké Podhradie; 2 – nálezy radlic
z Pobedimi, (1, 2, doba velkomoravská), podle Chropovského, 1970
obr. 155 Depot železných předmětů ze Sklabině, velkomoravské období, podle Hrubce, 1965
obr. 156 Radlice z nálezu v zahloubené zemnici na lokalitě Hnojné, okres Michlovce,
velkomoravské období, podle Šišky, 1964
obr. 157 1 - radlice s krojidly z depotu ze Zádielu – Zadielské doliny, podle BudinskéhoKričky, 1961
2 – Zemědělské nástroje z depotu ze Smižiany – Čingova, velkomoravské období,
podle Polly, 1958
obr. 158 A – radlice a krojidlo ze Spišské Nové Vsi, doba velkomoravská, podle Javorského,
1981
B – radlice z lokality Alekšince, doba římská?, podle Šalkovského, 1978
obr. 159 Radlice s krojidly z depotu ze Zadielu – Zadielské doliny, podle BudinskéhoKričky, 1961
obr. 160 Radlice z depotu z Čeboviec, okres Veľký Krtíš. Doba velkomoravská, podle
Točíka, 1983
obr. 161 Krojidlo z depotu z Čeboviec, okres Veľký Krtíš. Doba velkomoravská, podle
Točíka, 1983
obr. 162 Radlice doby velkomoravské ze Slovenska: 1 – Sklabiňa; 2, 7 – Pobedim, poloha
Hradiště; 3 – Vršatské Podhradie; 4 – Pobedim III; 5 – Moravský Ján; 6 – Kúty,
poloha Čepargát; 8 – Gajary, poloha Stolička; 9 – Smižiany, poloha Čingov; 10,
12 – Čebovce; 11 – Veselé, podle Točíka, 1983
- 140 obr. 163 A - radlice doby velkomoravské ze Slovenska: 1-5 – Žabokreky; 6 – Hnojné; 7 –
Košice, část Šebastovce; 8 – Alekšince, podle Točíka, 1983
B – miniaturní zemědělské nářadí z pohřebiště doby římské z Čierného Brodu,
Slovensko, 1 – radlice; 2 – motyka; 3 – krojidlo, podle Kolníka, 1975
obr. 164 Krojidla doby velkomoravské ze Slovenska: 1,5,9 – Žabokreky; 2,3 – Pobedim,
poloha Hradiště; 4 – Sklabiňa; 6,8 – Žitavská Toň; 7 – Čebovce; 10 – Vršatské
Podhradie; 11,13 – Gajary, poloha Vrablicova pustatina; 12 – Gajary, poloha
Stolička, podle Točíka, 1983
obr. 165 Krojidla z depotu ze Žitavské Toně, obec Radvaň nad Dunajom, podle Eisnera,
1948
obr. 166 1 – veslovitá radlice z Gajar, konec 8. století; 2 – krojidlo z Gajar; 3 – krojidlo
z Pobedimi; 4 – krojidlo z Vršateckého Podhradia, podle Bialekové, 1981
obr. 167 Krojidlo z hradu Brekov, 9. – 10. století, podle Tomášové, 2000
obr. 168 1 – 3 stopy orby na velkomoravské hradišti Mikulčice; 4 – plánek hradiště
s jednotlivými nálezy stop orby, podle Kavánové, 1984
obr. 169 Slovanské památky na Podkarpatské Rusi. A – mapka slovanských památek
druhé pol. 1. tisíciletí na Podkarpatské Rusi: 1 – Fedorovo; 2 – Petrovo; 3 –
Vovčanskoje; 4 – Čepa; 5 – Orosijevo; 6 – Veršovec; 7 – Djakovo; B – Radlice
ze slovanského sídliště Fedorovo, podle Kotigoroško, 1977, s. 82 obr. 1; s. 90 obr. 9
obr. 170 Radlice z maďarské lokality Zalavár, podle Sós-Bökönyiho, 1963
obr. 171 Soubor zemědělských předmětů merovejského období z oblasti Lucemburska, podle
Thilla, 1969
obr. 172 1 - soubor nálezů z Jekimauckého gorodišča v Moldávii, 10. – 11. století,
2 – model hradiště Jekimaucy, podle Zelenčuka, 1974
obr. 173 Radlice ze sídliště Menka, Polocká oblast, Bělorusko, podle Štychova, 1978
obr. 174 Mapka Polocké zemlji, podle Štychova, 1978
obr. 175 A - zemědělské nástroje z oblasti horního Němenu, 6.-9. století, dnešní Bělorusko,
lokalita Mikolcy, podle Zveruga, 1989, s. 51, obr. 24
B – zemědělské nářadí ze Starej Ladogy, 7. – 10. století, podle Dovženka,1961,
s. 38, obr. 12
obr. 176 Zemědělské nástroje z oblasti horního Němenu, 11.-12. století, dnešní Bělorusko, 14, 6, 8-10,17 – Grodno; 5,11,14,16,18 – Volkovysk; 7,12 – Novogrudok; 13 –
Slonim, podle Zveruga, 1989, s. 113, obr. 62
obr. 177 A – zemědělské nářadí z lokality Lebedka; B – zemědělské nářadí z Plisněského
gorodišča, podle Dovženka, 1961, s. 47, obr. 20; s. 48, obr. 21
obr. 178 A – zemědělské nářadí z Jekimauckého gorodišča, podle Dovženka, 1961, s. 45,
obr. 19.
B – zemědělské nářadí z Kolodjažinského gorodišča, podle Dovženka, 1961,
s. 44, obr. 17
obr. 179 A – zemědělské nářadí čerňachovské kultury: 1 – Posad-Labušna u Kriničky; 2 –
Oselivci; 3 – Jagnatyn; 4 – Pražev
B – zemědělské nářadí z lokality Divič- Gora; podle Dovženka, 1961, s. 30,obr. 6;
s. 41, obr. 15
obr. 180 A – zemědělské nářadí z lokality Kjaži Gora; B – radlice ze staromordovského
hradiště Oš-Pando, 6.-9. století, podle Dovženka, 1961, s. 39, obr. 14; s. 38, obr. 13
obr. 181 A – sošník z lokality Brembola; B – zemědělské nástroje z Grodna; C – zemědělské
nářadí z lokality Gorodskoje gorodišče, podle Dovženka, 1961, s. 51, obr. 23; s. 48,
obr.22; s. 45, obr. 18
- 141 obr. 182 Soubor nálezů z lokality Makarov Ostrov, ze sídlišť typu Peňkovka, podle
Beranové,
2000
obr. 183 A – depot železných předmětů ze sídliště Makarov Ostrov nedaleko obce Peňkovka,
B – soubor předmětů z Novotrojického gorodišče, podle Bibikova, 1977
obr. 184 Radlice z Novotrojického gorodišče, podle Ljapuškina, 1958
obr. 185 Inventář romensko-borševskej kultury, podle Rusanové- Symonoviče, 1993
obr. 186 Radlice staroruských oradel: 1 – 6 – radlice plazových rádel; 7 – 11-symetrické
obr. 187
obr. 188
obr. 189
obr. 190
obr. 191
obr. 192
obr. 193
obr. 194
obr. 195
obr. 196
obr. 197
obr. 198
obr. 199
obr. 200
obr. 201
radlice rádel,; 12 – 15 – radlice pluhů s odvalovou jednostrannou deskou,14, 15asymetrické radlice; 16 – 18 – nožovitá krojidla; 19, 20 – veslovité radlice rádel
s plazem, 21 – motiv orby na miniatuře Radzivilského letopisu z konce 15. století;
1, 6, 7 – Knjaža Hora, 12. – 13. století; 2 , 3 – Novotrojické gorodišče, 10. století;
4 – Jekimaucy, 10. století; 5 – Gorodok, 12. – 13. století; 8 – 11 – Rajkovecké
gorodišče, počátek 13. století; 12, 13 – okolí Kyjeva; 14, 15 – gorodišče Vyšgorod,
Rjazaňský kraj; 16 - Plisněsk, 12. – 13. století, 17 – Sundal, 12. století; 18 –
Vyšgorod, 14. století; 19, 20 – Rajkovecké gorodišče, počátek 13. století, podle
Rybakova, 1985
Staroruské radlice; 1 – 6 – úzké tulejovité radlice; 7 – 17 – ruské sochy; 18 - rádlo
ze znojemské kaple sv. Kateřiny; 19 – orba ruskou sochou, miniatura ze 16 století;
1, 2 - Stará Ladoga, 8. – 9. století; 3 – Novgorod, 10. století; 4 – 6 – Rajkovecké
gorodišče, poč. 13. století; 7 – Pskov, 10. století; 8 – Staraja Ladoga, 10. století;
9 – Novgorod, 11. století; 10 – Bolšaja Brembola, Vladimirská oblast, 12. století;
11 – Vščiž, 12. století; 12, 13 – Novgorod, 12. století; 14, 15 – Novgorod, 13.
století; 16 – Novgorod, 15. století; 17 – Moskva, 15. století. Podle Rybakova, 1985
Soubor nálezů z Pastyrského gorodišče, podle Bibikova, 1977
Radlice z Novotrojického gorodišče, 6. – 8. století, podle Sedova, 1982
Mapa nálezů radlic z druhé poloviny I. tisíciletí ve východní Evropě, 1 – Pskov;
2, 3 – Staraja Ladoga; 4, 5, 6 – Chotomeľ; 7 – Bitica; 8 – Judinovo; 9 – Šuklinka;
10- Lebedka; 11 – Kanev; 12 – Makarov Ostrov; 13 – Pastyrskoje; 14, 15 – Novotroickoje; 16 – Šmyrevo; 17 – Volyncevo; 18, 19 – Gorodok, podle Sedova, 1982
Nálezy radlic: 1 – Šmyrevo, Kurská oblast; 2 – Pražev (1,2 čerňachovská kultura)
3 – Staraja Ladoga; 4 – Oš-Pando; 5 – Pastyrskoje gorodišče, podle Ljapuškina,
1950
Zemědělské nářadí z Rajkoveckého gorodišče datované do období 11. – 13.
století, podle Gončarova, 1948, 1950
Nálezy zemědělského nářadí saltovsko-majacké kultury 1. – 5., podle Ľapuškina,
1958. Radlice z hradiska Bolgary 6., podle Smirnova a Merperta, 1954. Radlice
z Volynceva 7., podle Dovženok, 1950. Radlice z lokality Lebedka 8, podle
Nikoľskej, 1957
Zemědělské nářadí Povolžských Bulharů, A - podle Rusanové – Symonoviče, 1993;
B – podle Smirnova, 1951
Radlice z oblasti řeky Kamy (10. – 14. století). 1, 2 – radlice a „gorbuša“ z hradiska
Dondy-Kar; 3 – radlice z Roždestvenského gorodišča; 4 – 9 – radlice z různých
nalezišť Molotovské oblasti, podle Smirnova, 1952
A - Krojidla z východní Evropy: 1 – Korovincy (čerňachovská kultura); 2 –
Cymľjanskoje gorodišče (saltovsko-majacká kultura); 3, 4, 5 – Rajkovecké
gorodišče, podle Ljapuškina, 1950; Gončarova, 1950
B – radlice a krojidlo z Preslavi, Bulharsko, podle Stančeva 1953,
- 142 Mapa rozšíření Saltovské kultury ve východní Ukrajině. 1. hradiště, 2. sídliště, 3.
skupinový mohylník, 4. katakombní mohylník, podle Bibikova, 1975
Inventář Saltovské kultury, 1, 7, 8, 12 – hradiště Majaki; 2 – 6, 9, 11 – Verchnij
Saltiv, podle Bibikova, 1977
Radlice ze Starej Ladogy, severní Rusko, 7. – 8. století, podle Orlova, 1956
Radlice z nálezu v mladohradištní objektu v Bylanech u Kutné Hory, podle
Smetánky, 1962
1 - radlice Bylan, okres Kutná Hora, 12./13. stol.; 2 – účinnější radlice z Bratronic,
obr. 202
obr. 203
obr. 204
obr. 205
obr. 206
obr. 207
obr. 208
obr. 209
obr 210
obr. 211
obr. 212
obr. 213
obr. 214
obr. 215
obr. 216
obr. 217
obr. 218
obr. 219
obr. 220
obr. 221
obr. 222
okres Kladno, 13. stol.; 3 - těžká asymetrická radlice pluhu ze Semonic, okres
Náchod, poč. 14.stol.; 4 – krojidlo pluhu ze Semonic, podle Beranové, 1980
Radlice ze zaniklé vsi Mstěnice, 11. století, podle Nekudy, 2000
Nálezy železných předmětů při výzkumech zaniklých středověkých vsí. 9 –
asymetrická radlice; 10 – veslovitá radlice s tulejí; 9, 10 – Pfaffenschlag,
podle Nekudy, 1975
Radlička nalezená při výzkumu na hradě Lelekovice, poč. 15. století, podle
Nekudy, 1997
Radlička ze zaniklé vsi Bystřec na Blanensku, okolo roku 1410, podle Belcrediho,
2003
Kopinaté radlice ze Sezimova Ústí, podle Krajíce, 2003
Kopinaté radlice ze Sezimova Ústí, podle Krajíce, 2003
Asymetrická radlice a krojidlo ze Sezimova Ústí, datováno vše do období před
r. 1420, podle Krajíce, 2003
Zemědělské nástroje ze zaniklých vsí: 1 – Pfaffenschlag; 2 – Konůvky; 3-5 –
Mstěnice; 6 – Konůvky; 7 – Bystřec; 8 – Mstěnice, podle Belcrediho, 1983
Zemědělské nástroje ze zaniklé vsi Bystřec: 1 – tulejovitá radlice; 2 – kopinatá
radlice; 3 – fragment asymetrické radlice se středovou výztuhou, podle Belcrediho,
2006
Soubor železných předmětů ze zaniklé vsi Konůvky u Slavkova, podle Měchurové,
1997
Krojidlo, srpy, hroty vidlí ze zaniklé vsi Konůvky na Slavkovsku, podle Šaurové,
1973
Soubor železných předmětů včetně tří radlic nalezené na hradě Templštejně, podle
Kouřila, 1979
Radlice ze středověkého objektu z Prahy - Vysočan, podle Humla, 1978
A – stopy orby v Praze na Klárově, podle Hrdličky, 1972
B – 1 - radlice z Čáslavi, cihelna, bez datování; 2 – Míčov, nalezena v základech
kostela, před 14. stoletím, podle Beranové - Lutovského, 2009
Kopinatá radlice ze zaniklé středověké osady Kravín na Táborsku, podle Krajíce,
1979, kreslila H. Masopustová
A – radlice z Tisové u Jistebnice (okr. Tábor), podle Humla, 1976
B – radlice z Vestce u Benešova, podle Beranové-Humla, 1970
C – radlice z hradu Sovadina, podle Nekudy, 1980
D – krojidlo ze ZSV Konůvky (a), krojidlo z etnografické sbírky (b), počátek 20.
století, podle Měchurové, 2008
A - radlice a krojidla z Čech z 8. až 14. století. 1, 4 – Batňovic (polovina 13. až
polovina 14. stol.); 2, 6 – muzeum Turnov (asi 9. až 10. stol.); 3 , 5 – Smolnice
(8. až počátek 10. stol.); 7 – Svépravice (8. až počátek 10. stol. ), podle Beranové,
2004
- 143 B – veslovitá radlice z Přerova, podle Šacha, 1961
Soubor nálezů z lokality Nemešany-Zalužany,13. – 14. století, podle Polly, 1962
Nálezy radlic z území Rakouska: 1 – Zemendorf, Burgenland, období kolonizace
první poloviny 13. století; 2 – Kaiserbrunn u Attersee, pozdní latén, časně římské
období; 3 – Thunau u Kampu, velkomoravské období; 4 – Prinzendorf, středověké
období; 5 – Rotenturm nad Pinkou, římské období
1 – plán zaniklé vsi Dorf Sarvaly, Maďarsko, podle Holl-Paradiho, 1982
2 – plán zaniklé vsi Kravín, okres Tábor, podle Krajíce, 1979
Mapka nálezů orebního nářadí Kyjevské Rusi: 1 – rádlo; 2 – sošník; 3 – radlice;
obr. 223
obr. 224
obr. 225
obr. 226
obr. 227
obr. 228
obr. 229
obr. 230
obr. 231
obr. 232
obr. 233
obr. 234
obr. 235
obr. 236
obr. 237
4 – krojidlo, podle Bibikova, 1975
Radlice a krojidlo Kyjevské Rusi, podle Rybakova, 1985
A – radlice z Uherského hradiště, podle Hrubého, 1941
B – radlice a krojidlo z hradiště Chotomeľ, podle Rusanové-Symonoviče, 1993
Radlice z Rajkoveckého gorodišče, podle Rybakova, 1985
Zemědělské nářadí Kyjevské Rusi: 1 – 4, 7 – Rajkovecké gorodišče; 5, 6 – Knjaža
Hora, podle Bibikova, 1975
1. Dřevěné rádlo z Dabergotzu u Neuruppinu v bývalé NDR. 2. Dřevěné rádlo
z Papowa, podle Koroľuka, Millera, Treťjakova, 1954. 3. Dřevěné rádlo z Laga
di Ledro u Trentina, podle Kotha, 1953
1 - dřevěné oradlo z Ostrówa Lednickieho, Polsko; 2 – dřevěné krojidlo s radlicí
ze stejné lokality, podle Hermanna, 1982
1 – nález dřevěného oradla z lokality Wiesenau, 9. století n.l., Německo
2 – nález dřevěného pluhu z lokality Wiesenau, 10. století n.l., Německo, podle
Freeden-Schnurbein, 2006, s. 351, obr. 615b, 616
3 – dřevěné rádlo z lokality Sergejevsk, podle Dovženka, 1961, s. 69, obr. 32
1 – 6 tvary rádel na kameni s Plisky, Bulharsko; 7 – dřevěné rádlo z Tokari;
8 – 9 dřevěné rádlo a jeho rekonstrukce z Kamienia Pomorskiego, podle Beranové
1968
Radlice Estů a Livů, Pobaltí, podle Rybakova, 1985
Rekonstrukce pluhů podle etnografických pramenů. 1 – Staroselie (jednokolesový
pluh); 2 – Kanevský okres, Kyjevská oblast (neúplný pluh); 3 – Staroselie; 4 –
ukrajinský pluh, podle Mamonova, 1952; 5 – pluh z muzea v Poltavě, podle
Gončarova, 1950; 6 – saban krymských Tatarů, podle Zografa, 1956; 7 – saban
z jižního Ruska, podle Moszyńského, 1929
Rekonstrukce oradel podle etnografických pramenů. Rádla: 1 - Žukin (volské
rádlo bez radlice); 2 – Žukin (volské rádlo); 3 – Novoselki na Desne (koňské
rádlo); 4 – Staroselie (volské rádlo s připevněnou „vareškou“); 5 – Staroselie
(koňské rádlo); 6 – Bubnovou v Podolí (volské rádlo), podle Mamonova, 1952.
1 – 4 hlavní typy bulharských oradel, podle Vyžarovej, 1956
Základní typy českých oradel podle etnografických pramenů: 1 – hák; 2 – rádlo;
3 – nákolesník; 4 – pluh, podle Beranové, 1975
1 – rekonstrukce „rýnského pluhu“ z muzea ve Stuttgart-Hohenheim, foto
von Schultz-Klinken; 2 - pokusná orba středověkým oradlem, podle Beranové,
2000
Typy východoslovanských oradel podle etnografických pramenů, 1 – rádlo bez
plazu, Ukrajina; 2 – rádlo s plazem, Ukrajina; 3, 4 , 5 – ruské sochy; 6 – ukrajinský
pluh, podle Rybakova, 1985
- 144 obr. 238 1 – Valašský hák, podle Langera, 1930; 2 – nákolesník, okolí Práchně, jižní Čechy,
podle Michny, 1827; 3 – rylcové rádlo ze Staroseľje, Kyjev, podle Mamonova,
1952; 4 - rylcové rádlo, Mazovsko, podle Moszyńského, 1929; 5 – rádlo s „ralicí“,
podle Haberlandta, 1933; 6 – rádlo s „ralicí“, podle Gavazziho, 1940; vše podle
Staré, 1958
obr. 239 1,2 - rádla z východního Polska, podle Moszyńského, 1929; 3 – makedonské rádlo,
podle Vakarelského, 1935; 4 – meklenburský hák, Pohorje, Slovinsko, podle
Ložara, 1944; 5 – plužice, Bulharsko, podle Obrebského, 1929-1930; 6 – plužice,
Polsko, podle Frankowského, 1929; 7 – kosulja, Jaroslavsko, podle Varina, 1920;
Staré, 1958
obr. 240 Bulharské orací nástroje, 1 – Zlata, okres Preslav (rádlo, první typ); 2 – Sevan,
okres Provadija (pluh, první typ); 3 – Chvojka, okres Asenovgrad (rádlo, třetí typ);
4 – Jane Sandanski (rádlo, čtvrtý typ); 5 – Elinski (rádlo, druhý typ); podle
Vyžarové, 1956
obr. 241 1 - Trutnovský hák, 18. století, podle Mehlera, 1784; Staré, 1958
2 - kolesný pluh, Čechy 18. století, podle Mehlera, 1784; Staré, 1958
obr. 242 Předměty pohřebního inventáře: 1-15 – předměty denní potřeby a nástroje; 16-29
zbraně a součásti bojovnické výstroje, podle Hanuliaka, 1998, s. 56, obr. 1
obr. 243 Typy plužin, podle Černého, 1979
obr. 244 Příklady lánových vsí, podle Černého, 1979
obr. 245 Typy plužin, 1 – úseková; 2 – dělená úseková; 3 – scelené úseky; 4 – záhonová;
5 – délková; 6 – záhumenicová, podle Máčely, Habovštiaka, 1985
obr. 246 Příklady zachovalých středověkých plužin, A – Vysočina, ČR; B – Polsko, podle
Černého, 1979
obr. 247 A - délková plužina napojená na usedlosti, okolí Lublinu, Polsko; B – lesní
lánová ves, Stružnice, okres Česká Lípa, podle Černého, 1979
- 145 -