Tom Sychra a Vinčálek 12 2009

Otevřený boj proti kopytářům?
V posledním, tedy 12/2009 čísle Jezdectví vyšel článek Zdravé kopyto, jehož autorkou je
doktorka Strasser a její článek přeložil pan Stanislav Blecha, který je absolventem
kvalifikačního kopytářského kurzu na její klinice v Německu. Je tedy zatím u nás jediným
kvalifikovaným kopytářem. Garantem článku je pan Václav Vydra. Ten shodou okolností
dnes, to je 6. 12., skládá s dalšími frekventanty u Dr. Strasser praktickou zkoušku v rámci
kopytářské kvalifikace. Přibudou tedy kvalifikovaní kopytáři a to je dobře. Z toho můžeme
usoudit, že článek je jak ze strany autorky, která je veterinární lékařkou s dlouholetou praxí,
jistě odborně fundovaný. Článek by podle mých informací měl být první z několika článků
s problematikou bosého trimu. Až do této chvíle by se mohlo zdát, že Jezdectví udělalo krok
kupředu a že chce nabídnout validní informace pro zájemce bosonožství, které naší koňařské
scéně chybí. Ovšem chyba lávky. Pravděpodobně záměrně je článek graficky koncipován
v první polovině stránky a v té druhé, která má stejnou plochu a barevně je vypíchnuta, je
komentář pana Ing. Jindřicha Vinčálka, který je znám jako zapřisáhlý odpůrce kopytářů a
navíc je profesně konkurencí. O tom, že článek bude současně podroben kritice konkurence
sice zadavatel pan Vydra byl informován, ale ale až po uzávěrce a tedybez možnosti reakce
v tom samém čísle. Jeho odpověď tedy bude mít vždy zpoždění o číslo a tím bude postrádat
aktuálnost. Omyl nebo záměr? To se můžeme jen dohadovat.
Já základy bosého trimu získal na kurzech, které u nás byly zatím veřejně pořádány. Jsem
absolventem třídenního kurzu na Hněvšíně se zaměřením na bosý trim metodikou Dr.Strasser
a dále jsem absolvoval kurz metodiky bílé linky, který lektorovala pani Anderson ze Švédska.
Koně mám bosé už téměř pět let a první dva roky mi je strouhal Standa Blecha a od něj jsem
se to postupně učil. Prošel jsem i kurzíkem doktorky Švehlové v Herouticích věnovaným
částečně kopytům a sleduji literaturu a publikace o této problematice. V současné době si
koně strouhám sám. Nestrouhám však koně cizí a kopytařina není předmětem mého výdělku.
Přesto ale s bosým trimem mám pětileté praktické zkušenosti a proto jistě mohu posoudit co
je a co není pravda a přehled v této problematice mám.
Dost mě proto překvapila některá tvrzení inženýra Vinčálka a tón celého jeho příspěvku.
Samozřejmě je možné s čímkoli nesouhlasit, ale spíše jde o formu, kterou to je vyjádřeno.
Také pokud porovnáme odbornou erudici veterinářky a technicky vzdělaného člověka,
v oblasti fyziologie a anatomie asi budou informace veterinářky přesvědčivější. Zdá se, že
tolik opěvované vzdělání podkovářů utrpělo díky panu Vinčálkovi závažné trhliny a svědčí
o tom, že odborná kvalita jejich studia není až tak dobrá, jak to oni sami tvrdí. Na straně druhé
je třeba se ptát, jestli jeho stanovisko není pouze stanovisko ojedinělé. Nechci ostatním
podkovářům v tomto nějak ubližovat. Fakt je, že doktorka Strasser přichází s něčím novým a
v rigidní koňařské společnosti není příliš populární na něco nového přijít. Nesmíme také
opomenout vzájemné konkurenční postavení podkovářů a kopytářů, které je ale ze strany
podkovářů vedeno často podpásově.
Podpásová je i reakce oponentury otištěná v Jezdectví. Podívejme se na některé výroky pana
Vinčálka podrobněji.
Tvrzení, že ve střední Evropě je málo pastvin, je naprosto scestné. To platilo snad jen v době
bývalých JZD, kdy soudruzi zemědělci scelovali lány a pěstovali na nich plodiny často
nevhodné, však za každou cenu. Naopak dnes je mnoho pozemků, které jsou zpět zatravněny
a mohou být využity jako pastviny. Ve světě je trend vrátit koně do volného pastevního
ustájení, ale u nás převládá armádní pohled na tuto problematiku a koně jsou stále zavíráni do
boxů a mnohdy chováni i na štontech. Stačí se podívat ve stejném čísle Jezdectví na stranu
37 dole, kde je pod obrázkem koně v konstrukci běhacího pásu napsáno „Koně lze ve
Vilémově pohybovat, aniž by museli opustit stáj – stačí ho dát na pás…". Jestli pan Vinčálek
napadá metodu doktorky Strasser vedoucí k návratu koně naboso jako metodu porušující
welfare koně, pak nechápu, že jeho připomínky nejsou také pod tímto článkem. Kůň ve sluji
na běhacím koberci je jistě opravdu Happy Horse a je brán zřetel na jeho welfare.
Jestli je překvapením, že z hlediska chovatelů a majitelů je v posledních letech snaha mít koně
bosé, tak to je proto, že si uvědomili problémy, které podkováním svému koni způsobují.
Není přece omluvou pro podkovu to, že nejsme ochotni dbát na pohodlí a zdraví koně. Jestliže
v některých disciplínách je bosý kůň hendikepován proti podkovanému, nestojí zato spíše
upravit povrch kolbiště nebo pravidla soutěže tak, aby soutěž mohli absolvovat koně bez
poškození kopyt podkováním?
V příspěvku také není zmíněno, že kritizovaný trim podle Strasser je trimem léčebným, po
kterém musí být koním poskytnuty po dobu léčby speciální podmínky. Razantní trim je určen
pro koně s vadou postojů či pro koně po laminitidě, nikoli pro koně ve sportu. Je jen otázka,
jestli tohle zamlčení je jen neznalost či není holí na psa, kterého chtějí kritici bít.
Dalším dogmatem je tvrzení pana Vinčálka, že nelze poznat rozdíl v nárůstu rohoviny kopyta
koně, který uběhne denně 20 km ve výběhu od koně pracujícího dvě hodiny pod sedlem. Pan
Vinčálek asi zapomněl říci koně podkovaného. S tím s ním mohu souhlasit. Ano, podkova,
která brání přirozené abrazi , zabrzdí současně kopytní mechanizmus a tím omezí krevní oběh
v kopytě a přísun stavební bílkoviny pro tvorbu kopytní stěny, omezí tak i dorůstání kvalitní
rohoviny.
Moje osobní zkušenost svědčí o naprostém opaku. U bosého koně je denní přírůstek rohoviny
u adaptovaného kopyta úměrný jeho opotřebení a tady proklamovaný centimetr za měsíc
dorostlé rohoviny platí jen u koní, u kterých se díky podkově kopyto neopotřebovává. Kopyto
přirůstá proporcionálně opotřebení. To však podkováři asi nevědí, protože díky podkově se
s tímto fenoménem nesetkávají.
Doktorka Strasserová popsala podrobně funkci kopytního mechanizmu a odkazuje i na práce
jiných odborníků. To však ale asi kritikům nestačí. Místo toho je v oponentuře zmiňován
princip gumového míčku. Stačí si ale porovnat tvrdost kopytní stěny a elasticitu gumového
míčku a hned je nám jasné, že tato teorie značně pokulhává za realitou.
Největšího přehmatu se ale pan Vičálek dopouští v odstavci Srdce vs. kopyta. Kritizuje pokus
in vitro (za umělých či laboratorních podmínek), kterým bylo zjištěno, že kopyto při jednom
kroku vytlačí prstovou částí končetiny minimálně 2cl krve směrem k srdci. Rozeberme si jeho
jednotlivé výtky.
1. Pokus byl proveden na jedné končetině.
Krevní oběh je ve všech čtyřech končetinách podobný a podobný je i vnitřní objem
kopytního pouzdra vyplněný kopytní škárou a kopytní kostí. Lze tedy předpokládat, že objem
vytlačené krve bude u všech končetin podobný a bude závislý jen na množství zatížení
(kroků). Při pastvě kůň zcela nepochybně hrudními končetinami přešlápne vícekrát než
zadními. To ostatně každý snadno zjistí u vlastního pasoucího se koně.
2. Končetina byla mrtvá, bez krevního tlaku.
Krev v žilním oběhu je transportována jednak sacím mechanizmem srdce a duté žíly,
klesajícím tlakovým gradientem směrem k srdci, žilními chlopněmi a u koně pomocnou
peristaltikou svaloviny. Počítat s transportním systémovým tlakem na žilní straně kapilár není
možné, protože žádný neexistuje. To je prostě fyziologie. Právě v prstové části končetin koně
je vypuzovací tlak kopytní pumpy rozhodujícím pro žilní návrat. Systémový tlak nehraje
žádnou roli a podtlak v žilním řečišti by hodnotu 2cl na jeden krok ještě zvětšil.
3. Pohyb končetiny byl nahrazen stacionárním tlakem hydraulického lisu
V pokuse in vitro musel být tlak nášlapu nějak vyvolán, a proto byl použit lis. Nevím, kde pan
Vinčálek vzal, že se jednalo o hydraulický lis. Tlak nebyl stacionární, ale dynamický, neb
odpovídal periodickému nášlapu koně včetně průběhu nástupu a odznění tlakové křivky.
Jistěže, jednalo o pokus na neživém vzorku. Nedovedu si ale představit, že to bude děláno in
vivo, tedy u živého koně. Lepší nějaký pokus, než žádný, i když jistě je zatížen nějakou
chybou. To v oblasti biologie už tak bývá. Ne vše lze provést na živém organizmu.
4. Pokus nebyl proveden na stejné podkované končetině
Pokus byl proveden jako fyziologická studie cévního řečiště a neměl nic společného
s problematikou podkovaného kopyta. Kůň obvykle v přírodě podkovy nemá a tak primárně
zkoumat fyziologii podkovaného kopyta má smysl jen v případě důkazu omezení kopytního
mechanizmu. Doktorka Strasser ale pokus uvádí jako důkaz funkce kopytní pumpy a nikoli
jako polemiku podkovaného kopyta.
5. Nebyl odečten rozdíl mezi množstvím vytlačení krve u bosého a podkovaného kopyta.
Tady je odpověď obdobná jako v bodě 4. Nebyl posuzován rozdíl mezi podkovaným a
nepodkovaným kopytem. Odpůrci teorie Dr. Strasser mohou sami tento pokus provést a
dokázat svojí teorii a mohou to udělat in vivo, aby odstranili vytýkané nedostatky. Uvidíme,
jak pokus na živém koni zvládnou a jak posoudí stejné kopyto jednou podkované a
jednou bosé.
Poznámka pana Vinčálka o zmatku, který by vytlačená krev vnesla do krevního oběhu je už
naprosto mimo mísu a svědčí o naprostém nepochopení fyzilogie krevního oběhu a
nárazníkové funkce žilního systému.
Ještě polemičtější je ale jeho tvrzení, kterým spočítal, že za den kopyta vytlačí jen 7 litrů při
průměrném množství 2cl na jeden nášlap.
Počítejte se mnou: délka průměrného kroku koně je podle tabulek 0,9 až 1,2 m. Pro
jednoduchost počítejme s jedním metrem na krok končetiny. Dvěma kroky se kůň posune
o 2 m a udělá na tuto vzdálenost krok všemi 4 končetinami. Na 2 metry tedy končetiny vytlačí
4×2 cl = 8 cl. Tedy skoro 1 dl. Zopakujme si z fyziky, že cl je setina litru.
20 km je 20 000 m. To vydělme 2 m a dostaneme se k číslu 10 000. Na 20 km tedy kůň učiní
10 000 cyklů všemi 4 končetinami a při nich vytlačí 10 000×8 cl. Z toho vyplývá minimální
denní objem vytlačené krve 800 l.
Nevím, kde pan Vinčálek vzal 7 litrů, které bagatelizuje. Je ale docela dobře možné, že
podobný pokus udělal s podkovaným kopytem a došel k dennímu objemu 7 litrů. To by
znamenalo, že podkované kopyto přispívá ke krevnímu oběhu končetiny méně
než jednou setinou oproti kopytu nepodkovanému. Je to ale pouhá spekulace z mé strany.
Třeba se jedná jen o jeho chybnou práci s desetinou čárkou.
Myslím ale, že můj výpočet je správný. Je teda 800 l málo? Dva centilitry je ale minimum a
v případě, že se koně ještě cestou pasou, tak objem vytlačené krve bude ještě větší.
Chyba ve výpočtu může být náhoda, může to být záměr. Pohybujeme se tady na půdě dvou
konkurenčních společenství. Na jedné straně kopytářů a na straně druhé podkovářů. Ve
zmíněné polemice uveřejněné v časopise Jezdectví najdeme prvky pomluvy, zpochybňování a
zesměšňování a někdy i obviňování bez důkazu. Jakpak se asi na toto jednání dívá Obchodní
zákoník.
Ten v §50 Zlehčování uvádí:
•
•
(a) Zlehčování je jednání, jimž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích
nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli
přivodit újmu.
(b) Zlehčování je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či
výkonu jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu.
Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen
(oprávněná obrana)
Jako nekalosoutěžní jednání je chápána i klamavá reklama viz §45 OZ:
•
•
•
(1) Klamavou reklamou je šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích
či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu
nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či
spotřebitelů.
(2) Za šíření údajů se považuje sdělení mluveným nebo psaným slovem, tiskem,
vyobrazením, fotografií, rozhlasem, televizí či jiným sdělovacím prostředkem.
(3) Klamavý je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a
souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl.
Tolik obchodní zákoník.
Je až s podivem, kolik výroků a pomluv v našich časopisech a sdělovacích prostředcích
najdeme. Není toho prostá ani polemika pana Vinčálka. Je to škoda. Škoda, že Jezdectví
otisklo tak rozporuplný materiál, který je možné považovat za nekalosoutěžní počin
podkovářů, snažící se poškodit kopytáře jako profesní skupinu.
Tom Sychra