trail_2016_zdarske_vrchy.
Transkript
trail_2016_zdarske_vrchy.
TRAIL 2016 ŽĎÁRSKÉ VRCHY Trail 2016 DOUBRAVA VELKÉ DÁŘKO ŽĎÁRSKÉ VRCHY K orientaci kamarádů ve stopě sestavil Jožin T.O. Satan No, uplynul nám rok od courání po beskydských kotárech a je tu zase květen, měsíc v němž podnikáme svý trailové pochody. Šrotilo mi v pali kam vás tak vytáhnout a pak mi secvaklo, že by to vzhledem ke každoročnímu popichování, že ten to má blíž a onen zase dál, mělo bejt někde v nějakým „neutrálním pásmu.“ Jenže vybrat si z tolika možností co tahle republika nabízí nejni jednoduchý. No, abych i vám teda zkrátil přemyšlování, hned to na vás vybalím. Pro letošek to budou ŽĎÁRSKÝ VRCHY A JEJICH OKOLÍ už i proto, že jako nedílná součást Českomoravský vrchoviny, leží na zemský hranici mezi Čechami a Moravou. Takže to bude spravedlivý a všichni to budeme mít zhruba stejně daleko. Jako výchozí stanici jsem určil Chotěboř, kam se moravská větev trailovníků dostane přestupem z pražský trati – z Pardubic na Havlobrod. My z jihu napak přeskočíme v Jihlavě a pak v Havlobrodě na Regionovu se stejným cílem. A tím je oblast nádherný a i když poněkud drsnější přírody. Nenabízím pohodlnej a pečlivě zabalenej výlet, spíše trail do blaženýho světa bez reklam, černejch novinovejch zpráv a možnosti dostat se dál od televizních talk show, přecpanejch ranních autobusů a smradlavýho ovzduší. Naopak do kraje nádhernýho a až neskutečně romantickýho. Sami dobře víte, že svět je plnej problémů už od dob, kdy jsme slezli ze stromů a začali tu šílenou civilizaci vynalézat. Pokud ale patříte k těm, který jí aspoň chvíli chtějí nenbrat na vědomí a dělat, že neexistuje, pak jste ty pravý, co na tenhle trail patří. Na velkolepou cestu mezi skálama, hlubokýma lesama a divokejma vodama za dobrodružstvím každodenního života v nich…. Jak už jsem předeslal, jako místo spichu je určená Chotěboř. Ostraváci asi budou na nádraží , jež nedávno prošlo rozsáhlou rekonstrukcí o něco dříve, ale jistě na nás rádi počkají. Však to nebude trvat dlouho. Šikovná hospůdka u autobusovýho terminálu mívá bohužel zrovna o víkendech zavíračku, ale proč si nezajít rovnou na náměstí, tam se leccos najde a vlastně tudy pak budeme muset stejně projít. Snad tam najdeme i nějakou informační tabuli, ale kdyby ne, pak pro vás mám (jak bejvá zvykem) i o tomhle městečku nějaký ty informace. Takže to vezmem zkrátka: zkuste omrknout tohle: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulavakamera/211411000320717/video/ CHOTĚBOŘ 515 M N.M. Chotěboř vznikla na kupecký cestě, po níž se vozilo v okolí těžený stříbro. První písemná zmínka o ní pochází z r. 1265, kdy byl těžařem a majitelem panství Smil z Lichtenburka. https://cs.wikipedia.org/wiki/Smil_z_Lichtenburka Úspěšná těžba vedla k rozvoji osady a posléze v r. 1278 k povýšení na městečko Chotebors Civitas králem Přemyslem Otakarem II. Král Jan lucemburskej městečko v r. 1329 koupil a v r. 1331 ho udělením tzv. Jihlavskýho městskýho práva povýšil na město. Za vlády jeho syna Karla IV byl Chotěboři udělen erb (v podstatě stejnej znak jako mají země Koruny český – teda stříbrnej lev v rudým poli). V souvislosti se zdejší kaplí sv. Jakuba Většího dodám, že o pár let později si zdejší měšťani už směli i vybudovat hradby. Jako věnný město českejch královen pak byla Chotěboř v majetku královskýho rodu až do r. 1393. To už se ale blížily husitský války, který se na městu i měšťanech pořádně podepsaly. Nejprve ho v r. 1421 dobyl táborita Petr Hromádka z Jistebnice, ale když ho o měsíc později oblehlo katolický vojsko, vzdyl se i se svou posádkou za právo volnýho odchodu. To se mu ale vůbec nevyplatilo, protože ho i s dalšíma 300 zajatcema protivníci upálili ve třech blízkejch stodolách. Smil z Lichtenburka Za to se pak zase kališníci pomstili vypálením benediktýnskýho kláštera v blízkým Vilémově. Rozkvět města pak nastal až za Trčků z Lípy, kteří město vlastnili od r- 1497 do r. 1634, kdy jim bylo za třicetiletý války zabavený jako konfiskát. Pokud vás zajímá historie tohoto rodu pak http://www.clubcc.cz/clubcc/cestar/erby/trcka_z_lipy.html Chotěboř pak byla darovaná Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmburka, za to že ochotně vyzradil Valdštejnovo jednání se Švédama. Sezima pak byl dokonce ještě v r. 1636 povýšenej do panskýho stavu. Ještě v témže roce však zemřel a panství se ujal jeho syn Rudolf Karel Rašín a ten se z městečka snažil vyždímat co nejvíc. I když do tý doby Chotěboř vynášela vrchnosti 73 kop míšeňskejch, jemu to bylo málo. Nespokojenost poddanejch s vrchností narůstala, až s ní „vstoupili ve spor.“ Smíření měli vyjednat dva královský komisaři, ale protože to byli šlechtici, pro město to tudíž dobře nedopadlo. Všech 700 obyvatel muselo dál tvrdě přispívat k blahobytu svýho pána. Věřím teda, že si docela oddechli, RAŠÍNOVÉ když pak přišli jiný majitelé. Např. od r. 1702 do byli Kinští, kteří začali přestavovat tehdejší tvrz na barokní zámek s parkem. Ten pak v r. 1836 získali Dobřenští z Dobřenic a drží jedodnes. Slibně se rozvíjející město však záhy zkrušily požáry – a to hned dva: první v r. 1800 a zejména pak ten v r. 1832, kdy byla zničená většina domů na náměstí. Ty nový už od tý doby nemají podloubí. Zbořený pak byly i městský brány a velká reorganizace nastala i po r. 1848 Smutnou kapitolu v historii města napsal i samotnej závěr II. světový války. 5. května 1945 obsadili „hurá povstalci“ město, odzbrojili vojáky a převzali i muničák v nedalekým Bílku. To jim dodalo na sebevědomí a se dvěma autama vyrazili vstříc Němcům u Krucenburku. Tam ale narazili na velkej skopčáckej transport a došlo k přestřelce s tragickejma následkama – 29 padlejch a 7 raněnejch Čechů. Jak jinak to mohlo dopadnout když se sřetli, sice ozbrojený, ale přesto civilisti, se zkušenejma fronťákama. Německý jednotky pak obsadily město a krutě se mstily až do 9.5. 1945. Ani dnes nejni Chotěboř velký město (něco kolem 10 000 obyvatel) a ani památkama, kterým bychom se mohli věnovat, moc nepřekypuje. To halt ty požáry. Snad jenom kdyby chtěl někdo vystoupat na ochoz zdejší kostelní věže a předem shlídnout kam vás to vlastně potáhnu, má možnost. Ale možná by vás mohl zajímat ten zdejší zámek. Ten teda pamětihodností je… no i když možná zrovna ne tak extrovní. Posuďte sami: Z původního sídla majitelů Chotěbořskýho panství – původní tvrze – se vlastně do dnešnmích dob nedochovalo vůbec nic¨. A i ta byla i v dobách kdy byla v majetku českejch králů i pozdějších vlastníků (představitelů zámožnějších rodů) využívamí spíše a především k hospodářsko - správním účelům, než jako sídlo majitele. Tuhle službu poskytovala už za Rašínů a dobře víme, jak to dopadlo . Navíc po smrti posledního z nich začala stavba stále více chátrat a zřejmě byla zničená při požáru v r1692. Až další majitel – Leopold Kinský – se rozhodl na jejím místě ( a ani to nejni možný přesně určit, ale zřejmě stojí na jejích základech) postavit nový, honosnější sídlo, dnešní zámek. Stavba, postavená v letech 1701 – 02 ve stylu rannýho baroka, je vlastně čtyřkřídlá budova s uzavřeným dvorem a arkádovým nádvořím. Když v r. 1836 přešlo panství sňatkem do rukou Dobřenských z Dobřenic, byla pak provedená přestavba části prvního patra do novorenesančního stylu (1865-70) a založenej rozsáhlej anglickej park se vzácnýma dřevinama. Po požáru v r. 1927 se přestavovalo rovněžý. Potom v r. 1948 byl Dobřenským zámek zabavenej a ti emigrovali do Kanady. V zámku, kterej pak sloužil jako byty, školka, jídelna apod. se z původního vybavení skoro nic nedochovalo. Po revoluci byl v r. 1992 původním majitelům zámek v restituci vrácenej a dneska v něm sídlí městský muzeum. Nenakouknout, aspoň do parku, by bylo možná škoda, ale my už máme nejvyšší čas vyrazit po ose trailu. Což provedeme tak, že od turistickýho rozcestníku na náměstí ( v Panskkým domě na náměstí napsal Hašek satirickou povídku Zrádce národa v Chotěboři) vyrazíme po červený značce směrem na Horní mlýn, kam je to asi 2,5 km. Cestou mineme neoklasicistní kapli Sv. Anny z r. 1902, postavenou stavitelem Františkem Krumlem. Nebudu tu rozepoisovat její architektonický řešení, zmíním snad jen to, že se k váže legenda o tom, že se tu kdysi ztratil syn zdejšího zemana a při jeho hledání se zdál jeho matce sen, že žena, podobná Sv. Anně na obraze v chotěbořským kostele jí poradila, kde mají pohřešovanýho chlapce hledat. Ten pak byl, byť v zuboženým stavu, na pospaným mstě nalezenej. Z vděčnosti tu pak postavilu kapli a dodnes se sem na svátek Sv Anny (26.7.) konají zbožný poutě. Taky se tu v dubnu konají pašijový hry, ale to nejni náš termín. Od kaple je krásnej výhled na Železný hory a Nový rybník. Dál nás cesta povede kolem zahrádkářský kolonie, až do lesa, kde míjíme vyhlídkový rulový skaliska Koukalky. Ty jsou oblíbenýma lezeckýma cvičnýma terénama. Některý jdou totiž pokořit i bez horolezeckýho vybavení. Samozřejmostí jsou tu ale i trasy obtížnější. Přes silniční serpentiny pak asi 300m sestupujeme dolů do údolí k rozcestníku HORNÍ MLÝN. Ten stával nedaleko silnice, ale koncem minulýho století vyhořel. Místo pak bylo zplanýrovaný a zůstal tu jen kousek bejvalý mlejnice a historickej náhon. Škoda. Dalo by se to tu jinak považovat za zajímavej historickej flek, poněvádž tu mlynářem bejval otec spisovatele a humoristy Ignáce Hermanna, kterej se tu narodil. To už je ale taky dobrejch 162 let. A právě v těchhle místech konečně začneme vlastní vandr. Prakticky tu totiž začíná NS „Údolím Doubravy,“ pro veřejnost otevřená v r. 1993, jako součást členitý krajiny CHKO Železný hory (vyhlášená 1986). Skoro stohektarová rezervace je kategorizovaná jako středně náročná. Stezka je dlouhá asi 4,5 km a vede HORNÍ MLÝN úzkým lesnatým údolím kaňonovitýho rázu, vytvořenýho divokou říčkou Doubravou, která tu překonává výškovej rozdíl 83 m. Jedenáct tématickejch tabulí NS má tyhle zastavení: Voda a její význam v krajině, Ostrov, Kamenný potok, Lesní společenství, Údolní niva, Kamenné moře, Čertův stolek, Sokolhrad, Koryto, Mikšova jáma a Lom. Kromě divoce vyhlížejícího romantickýho údolí, se tu skrejvají opravdový botanický a zoologický skvosty. V údolí je popsanejch více než 80 druhů obratlovců, 9 druhů ryb a přes 300 druhů rostlin. Tuhle lokalitu můžete navštívit nesčetněkrát a vždycky budete mít co obdivovat. Teď se tahle stezka otevírá před náma a nejni to jen obyčejný údolí s lesem a skálama. Věřte, že se na pár hodin ocitnete ve zcela jiným světě. Mluvit za vás budou jen vaše oči. Řeka si tu totiž v divokým kaňonu, plným skalních věží, věžiček a obřích hrnců, vytvořila vodopády i kamenný moře. Řeknete si: „Samý obyčejný věci…,“ ale jak krásně poskládaný. Někdy se může stát, že říčka má menší stav vody, ale i to pak má svůj půvab – ovšem i nebezpečí. Šutráky jsou pak mokrý a kloužou. Ale dobrý boty jinak nejsou od věci ani za jinejch povětrnostních podmínek. V každým případě si to tu užijou všichni, co mají rádi poněkud těžší terén – a my miáme ze začátku ještě dost sil. A říčka samotná? Doubrava, zvaná též Doubravka, pramení ve Žďárskejch vrších u Radotína u Ranskejch jezírek a na konci se vlévá do Labe u Záboří n. Labem. Na jejím toku najdete dokonce i přehradu. Patří k čistejm řekám, což ostatně potvrzujou i ty vzácný druhy flory a fauny. Dlouhá je asi 90 km a její povodí činí 598 km2. Svý si na ní užijou i vodáci, zvlášť když se na podzim pouští voda z přehrady. Nás ale bude nejvíc zajímat její rokle, na jejímž počátku jsme se právě ocitli. http://foto.mapy.cz/298076-Udoli-reky-Doubravy Pohodovou cestou lesem, kolem zatím klidné Doubravy, pokračujeme tedy počervené značce dál a nadšenci už můžou po cestě sbírat kameny, protože o kousek dál je památná skautská mohyla s deskou „Všem věrným 1920 – 1990.“ Taky už narostla do solidní velikosti a tak je kameny po lese těžší najít. Pak dojdeme k rozcestníku TOČITÝ VÍR, což je i název cca 1 km vzdálený chatový osady. Bejvala tu taky hospoda U Rakušana, dnes, k našemu velkýmu žalu už nefungující. K Točitýmu víru se vztahuje i pověst o dvou vodnících a tak snad nebude od věci když vám jí převyprávím. Říká se, že prej nedaleko vocaď tu jeden povozník naložil pocestnýho, kterej se mu po nějaký době zdál bejt podezřelej. No bodejť ne – drobnější mužík v zeleným fráčku, kterýmu furt ze šosu kapala voda, červený botky a klobouk s pentlema. Nám by to bylo jasný hned, ale formanovi to šrotilo v pali. A kydž se konečně zeptal, odpověď mu vyrazila dech. Ten stopař je prej pražskej vodník, kterej si sem jde vybojovat svojí ženu, kterou mu zlej hastrman z Doubravky unesl. A pozval hned povozníka, aby se šel na tu melu taky podívat a ten, poněvádž byl zvědavej, tak šel. Že prej mu stačí když bude z dálky koukat z nějaký vysoký skály a tak boji přihlížet. Pražskej Čochtan se prej vrhne z Čertovo stolku rovnou do Točitýho víru, kde se bude duel odehrávat. A prej že dokaváď bude stříkat bílá pěna, tak je všechno ólrajt, to má navrch on. Ale běda, když bude pěna červená… to by nebylo v pohodě.. A jak řekl, tak se i stalo. Mocným lomeňákem hupsnul do vody a děsná mela začala. Byla to asi hrozná rvačka. Vlny se vzpínaly a bičovaly skály, pěna stoupala k nebesům, ale běda. Nakonec, snad výhodou domácího prostředí, pěna přece jen zčervenala. Kočí už na víc nečekal, prásknul do hemelek a rychle vzal roha. Zmizel i pražskej vodník o kterým tý od tý doby nikdo nic neslyšel. Tomuhle místu dodnes dává pověst tajemnej ráz. A třeba tu ten Doubravák furt žije, hastrmani se prej dožívají vysokýho ěku. Takže majzla a nic si s ním nezačínejme! Nedaleko Točitýho víru ústí do Doubravky Kamennej potok. Odbočuje tu modrá značka, ale ta je pro naše putování stejně irelevantní. My se budeme pěkně dál držet hlavního toku. Dosud klidná říčka se tu konečně začíná proměňovat v divokej živel a její koryto je čím dál víc obklopovaný vysokejma skálama. Dobrodružnou cestou, vedenou bezprotředně po skalnatým okraji koryta, míjíme jednotlivý zastávky NS. Někde voda teče jemně a pomalu, jinde se přelívá v hučivejch kaskádách, či se hromadí v temnejch tůních. Místy, zvláště tam, kde hopsáte z kamene na kámen, se cesta anad ani nedá nazvat stezkou. Snad i proto je tenhle úsek tak krásnej. A to pak nevadí ani sem tam trčící kopřiva, která by nás snad mohla žahnout. Je samozřejmostí, že tyhle místa jsou i trampským rájem, či alespoň do vyhlášení CHKO bejvaly. Svědčí o tom třeba starý ohniště i zbytky trampskýho srubu. Jinde pod přístřeškama bejvalo pro případ nouze a špatnýho počasí volně k použití suchý dřevo. Zhruba po další kilometru dorážíme pod ČERTŮV STOLEK. Skalní stěna se tu nad údolím řeky vypíná do úctyhodný vejšky 30 m. Vítá nás tu další turistickej rozcestník s označením modrý stopy. Ale tuhle odbočku rozhodně nemůžeme přehlídnout. Výstup po ní sice vypadá příšerně, zvlášť při pomyšlení, že se po ní budeme muset vracet, ale jde se ! Kamže? Přece ke skalní vyhlídce zvaný Čertův stolek. Ostatně, nejni to daleko, bajvoko tak 100 m . Nahoře už pak sice všici budou mít takovou tu hezkou červenofialovou barvu, ale ufuněný jak nosorožec si aspoň v klidu vyslechnou další vyprávění o týhle skále, ze který vypadá řeka dole jak malej potůček. Nedaleko vrcholku najdete i dvě malý, snad umělý jeskyňky, zvaný Čertova a Poustevna. Podle jedný legendy tu žil čert, kterej všemožně škodil stavitelům nedalekýho hradu Sokolhrady, musel však utéct, protože nesnášel kohoutí kokrhání. Podle jiný se tu ďábel snažil svést k hříchu zdejšího poustevníka. Ten chtěl sice žít skromně a dodržovat půst, ale čert ho lákal na dobroty a na holky a nebohej eremita už nevěděl co s tím. Jak znám vás a vaší žravost, tak ty vaše už by se dávnou koupaly v kotli u Satanů. No nic. Poustevník se teda svěřil faráři a ten mu poradil, aby na Bílou sobotu zapálil svěcenej olej a plamenem opálil dřívko, kterým pak měl namalovat tři křížky na kamennou lavici… A už tu byl čert s dalšíma lahůdkama. „No dobrá, vezmu si,“ řekl jakoby rezignující poustevník. „Ale nechci jíst sám. Vezmi si se mnou…“ a ukázal čertovi, kam se má posadit – a to bylo přesně na ty tři křížky! Jen dosednul, zasyčelo to, objevil se kouř a ďábel zařval tak silně až se sypalo jehličí ze stromů a pak navždycky zmizel. Takže poustevníkovi zase zbyl jen ten vokoralej chleba a obyčejná voda. Dnes je z Čertova stolku skalní vyhlídka, která nabízí krásnej výhled do hlubokýho kaňonu Doubravky. Můžeme odtud i sledovat jak bude naše putování stále divočejší. Ale až tu budete, všimněte si i zajímavýho jasně žlutýho lišejníku Biatora Lucida, což je fakt dost vzácnej druh. A nejen toho. Pod Čertovým stolkem vzniklo díky mrazivýmu zvětrávání vůbec nejrozsáhlejší kamenný moře v údolí Doubravy. Balvany se dostaly až do řeky, kde dochází k jejich obrušování a postupnýmu posouvání po směru toku. V každým případě je to jedno ze zdejších nejkrásnějších míst. Škoda, že se asi nebudeme moct dýl zdržet. Máme toho ještě tolik před sebou. Sestoupíme teda stejnou cestou zpět k rozcestníku a pokračujeme v dobrodružným putování. Můžeme sledovat jak se řeka poznenáhla mění v divokej živel a taky její koryto je stále víc obklopovaný skálama. Krkolomnou cestou, vedenou opět těsně po okraji břehu, zase kopírujeme trasu NS až dorazíme k odbočce na SOKOLHRADY. Je tady před divokou říčku kovovej můstek a zájemci tak mají možnost přejít na druhou stranu a vystoupat na vysokej skalní ostroh, kde kdysi stával hrádek Sokolhrady. Myslím, že i tady vás budu lámat k výstupu. Konec konců jde jen o nějakejch 40 m převýšení (což může přesně změřit Šerpa na svý GPS). Pohled ze Sokolhradu do rozeklanýho kaňonu je nezapomenutelnej a když už jsme jednou tady… nebojte, na skalnatej ostroh vás vyvede strmá stezka s kovovejma schůdkama. Na nich bacha, ať nesjedete po prdeli. Můžeme si tu udělat třeba i vrcholovou fotografii a je na nás v jakým úhlu, jestli na ní budou vidět i ty valy – pozůstatky hradu z 13. století. Ano. Ten – někdy zvaný i Sokol – tu opravdu stával a sloužil na ochranu Libický stezky. Jeho historie je spojovaná se jmény loupeživejch rytířů Jana z Chotělic a Pavla Bubenky ze Zíšova. V r. 1407 dokonce hrad s lapky oblíhalo královský vojsko. Během následujících desetiletí byl hrad velmi zpustošenej a v r. 1456 už je uváděnej jako pustej. Moc se toho z něj fakt nedochovalo. Snad jen ty valy a malá vyvýšenina patrně ukrývající základy věže. I k Sokolhradu se vztahujou různý místní pověsti. Třeba ta o tom, že patřil zlýmu, lstivýmu a lakomýmu rytíři Mikulášovi, zvanýmu Mikeš. Jednou prej unesl chotěbořskýmu pánovi jeho dceru a toho, když přijel ničeho netuše na návštěvu, zrádnej Mikeš (kterej ho nečekal) svrhnul v nestřeženým okamžiku dolů ze skály. Dodnes prej má tohle místo podivnou atmosféru. Nekze se divit. Vždyť i na konci 20. století si tu prej jedna holka chtěla z nešťastný lásky vzít život. Asi jí ale na perutích snášel dolů anděl strážnej, protože – přestože je to pořádná vejška – to odnesla jen se zlomeninama. Inu, jakoby genius locci tohohle místa na nevyrovnaný návštěvy působí dodnes. Ale vyhlídka (třebas právě na Čertův stolek naproti) je tu skvělá. A na zpáteční cestě si zase můžeme vychutnat různý ty žebříčky, zábradlí či kovový řetězy. Ale nezapomeňte se dobře dívat i pod nohy. No a teď přijde vyvrcholení. Po sestupu na stezku na nás totiž čeká ta nejzajímavější a zároveň nejdivočejší část údolí, jíž je bezesporu skalnatej kaňon. Prostředí je stále drsnější, skály se blíží čím dál víc k sobě, všude rulový balvany (v řečišti ohlazený vodou), místy vyvrácený stromy. Skalisko Sokolhradu obkružuje Doubravka kolem dokola, jako velký písmeno „U.“ Prostě fakt divočina. Hopsáte na JEŠTĚ PÁR POHLEDŮ NA SOKOLHRAD kamenech kolem vody, ale nakonec nás stezka musí zavést vysoko na skálu nad proudící vody. Skýly, místy dosahující až 20 m tu totiž spadají až do řečiště. Soutěska se stále více zužuje, zvyšují se i skalní prahy přes které padá voda. Na vzdálenosti asi 200 metrů jsou skalní stěny od sebe vzdálené třeba jen 4 m. nebojte se, nebudu vám popisovat každej krok jak mívám ve zvyku, ale je třeba tu dávat fakt bacha, protože některý místa můžou bejt fakt nebezpečný. Přelejzání po kamenech, vlhkejch kořenech stromů, přeskakování nejrůznějších nástrah, to vás ale nemine. Příroda je tu přenádherná, ale stejně jako je krásná, tak je i nesmlouvavá. Jediný sklouznutí tady může bejt osudný. Stačí krok do strany a mácháte se ve studený vodě – to v tom lepším případě. Upozorńuju, že nikoho se zlomeninama vocaď netahám! Jedině snad vyjímečně… kdybych já sám… pak eventuelně… NO PŘECE BYSTE MĚ TAM NENECHALI?! A když už byste se máchali v tý studený vodě, tak v korytě leží další nástrahy. Třeba napadaný stromy nebo obrovský balvany odlomený tisíciletým působením divokejch vod… No a KORYTO se jmenuje i místo, kde má Doubravka nejužší tok a nejvyšší spád. Přelejvá se přes balvany a tvoří skoro dvoumetrovej vodopád. Je to nezapomenutelná podívaná a ručím vám za to, že budete do svejch foťáků lovit jeden záběr za druhým. Ale případný fotomilce chci varovat – do údolí si s sebou vezměte hodně baterií (nabitejch!), protože vypínat foťák se tu téměř nevyplatí… a připravte se i na nebezpečí, že s se svým aparátkem nedobrovolně vykoupete. A i kdyby ne, tak ty baterie tady asi budou odcházet pár za párem. … Řeka je stále hlučnější, svádí ke hrátkám či alespoň ke smočení unavenejch nohou nebo dlaní. Lesy kolm jsou hluboký a zelený a skály… samozřejmě, ty skály. Tyčí se na obou březích do vejšky či klesají do hloubky. Ty skalní útvary, masívy… no prostě nádhera. A mezitím vším řeka, dravě se valící k dvoumetrovýmu vodopádu, v místě zvaným MIKŠOVA JÁMA. A máme tu opět jednu z pověstí v souvislosti s lapkou Mikešem. Vypráví o tom, jak Mikeš, když se o něm v kraji dozvěděli co provádí a jemu hořela koudel za prdelí, ukryl svoje poklady právě zde, v jedné z jeskyní. Když byly Sokolhrady dobytý Janem Kokotem ze Sobišova (nekecám, to méno je fakt na Wikině… ale proč mu tak říkali… no, hádejte sami) byl Mikeš dopadenej a na mučidlech prozradil místo úkrytu pod řečištěm Doubravky. Drahocenosti tam prej pak byly skutečně nalezený a Mikeš byl ve svý jámě ponechanej ku prospěchu vodních ponrav, aby se měly čím živit. A jak šel čas, klenba jeskyně se propadla, řeka ji zaplavila a vytvořila dnešní hlubokou tůň… Asi 300 m pod Mikšovou jámou vytvořily všudypřítomný skály útvar zvanej HRÁDEK – hradbu asi 70 m širokou a 20 m vysokou… a nedaleko odtud je i DOUPĚ, zajímavý srpovitým převisem s přesahem až 2 m. V Korytě se erozní činností řeky vyvinul i dokonalej obří hrnec o průměru 120 cm a hloubce 35 cm. Dnes už je nad vodní hladinou a z toho je vidět, jak se řeka stále ještě zařezává do svýho podloží. No a pak se začne skalnatej kaňon zase rozšiřovat. Říčka už nejni tak divoká, i když je to stále čilá bystřina. Líp už sem proniknou i sluneční paprsky, tak kouzelně rozehrávající hru světel a stínů. Ano, divokost pomalu končí a tok se zklidňuje a jen mírně meandruje. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl zanedlouho překonávat 55 m vysokej výškovej rozdíl. Sály už nacházíme spíš jen na pravým břehu, jako třeba 18 m vysokej VLÁČEK, pod kterým (rovněž mrazovým zvětráváním) vzniklo charakteristický suťovisko s přes 1 m velkejma balvanama. Obdobně je tu i u VESELÝ SKÁLY a LOMU, u kterýho končí NS. Tady už je Doubravka vlastně jen taková mazlivá. No a to už nás taky červená značka vyvede k jakýsi symbolický bráně, uzavírající za námi celý to romantický údolí se všema jeho krásama. Tou bránou je vysokej a klenutej železniční viadukt. I tuhle nádhernou scenérii, kde se dílo člověka nádherně snoubí s dílem přírody, si můžete samozřejmě vyfotit a rozloučit se tak s peřejema šumícíma a zpívajícíma po kamenech…. I tyhle místa je pak nutný opustit a pokračovat dál. Teď už to bude jednoduchý. Červená i nadále vede těsně kolem vody a to až k železničnímu přejezdu (bacha i o víkendech tu bejvá dost slušnej provoz). No a to už jsme na žst. Bílek na trati č. 238. Jistě ale bude především důležitý zjistit zda je otevřená hospůdka v bejvalým traťovým domku… ale asi ne. U trati si taky můžeme všimnout stavby typickýho vodojemu čtvercovýho půdorysu, později ovšem předělanýho na bytový jednotky. V minulosti ovšem samozřejmě patřil drahám a dodával měkkou říční vodu (aby se nezanášely kotle lokomotiv) ze studny u řeky Doubravy do nádražního vodojemu v Chotěboři. Dle letopočtu, kterej stavitelé vytesali do kamene umístěnýho nad horníma oknama, byl postavenej v r. 1879 a v pohodě sloužil až do II. světový války. V r. 1941 bylo rozšířený nádraží v Chotěboři – hlavně kvůli dopravě munice do zdejšího muničáku v Bílku – tak kvůli tomu Luftwaffenbauamt musel zřídit i zvláštní vodovod, protože zároveň logicky stoupla i spotřeba vody a to nejen pro mašinky (skoro na 100 kubíků denně). Takže tenhle vodojem taky musel ještě sloužit dál a to až do r. 1961. Ještě než se vydáme dál, můžeme ještě chvíli zavzpomínat, kudy jsme šli. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1126666764-toulavakamera/211411000320807/obsah/166337-udoli-doubravy A jak dál? Bude zřejmě třeba vyrazit směrem k bytovkám a povohlídnout se po něčem ve vsi. Kdosi mi tvrdil, že by tu hospoda měla bejt a je tam prej možný se i nabaštit. No, uvidíme. A co ke vsi samotný? BÍLEK Když slyším slovo bílek, automaticky hledám i žloutek. Ale jestli ho tu někde najdete, hned mi dejte vědět. Já ho tady v okolí marně hledám už rok. Zato jsem zjistil, že první ověřená zmínka o týhle vesnici pochází až z r. 1787. Ovšem založená byla asi mnohem mnohem dřív. Traduje se totiž, že kamennej most přes řeku tu byl postavenej už za Karla IV. A že by se u něj na kupecký stezce nikdo neuhnízdil? To je asi blbost že? Takže s tou nedlouhou historií to asi nebude tak horký. A možná si u dolního mlejna všimnete i zříceniny starý valchy, později brousírny skla, zničený povodní v r. 1883 a už nikdy neobnovený. No a pokud ne, pak jistě nepřehlídnete zvoničku z r. 1858, znovu kompletně obnovenou v r. 1994. A protože si myslím, že utahaný už budeme dost, tak vás ani nezvu na zdejší painbolový hřiště či do lanovýho centra. Důležitější bude, zda bude funkční některá z následujících adres. http://penzion-bilek.hotel.cz/ http://www.dobra-hospoda.cz/penzion-bilek6689 http://www.hele.cz/restaurace-a-penzion-bilek Asi to bude jedna a ta samá lokalita, no ale uvidíme. Osada Bílek je i důležitým místem trailu, kde a kdy se rohodneme jak budeme pokračovat dál. Všechno záleží na čase. Úmyslně v tomto trailovníku neplánuji nocovací místa, jen je zkusmo navrhnu a vše se uvidí na místě. Bílek by mohl bejt jedním z nich, ale zrovna tak můžeme zkejsnout už v údolí Doubravky, nebo se dostat ještě dál. Na tom nebazíruju. Pokud jde o další přesun, je tady asi zbytečný vláčet se pěšky. Vždyť si to můžeme podstatně ulehčit a přesunout se, dle potřeby, buď autobusem nebo vlakem – co bude výhodnější – o kus dál. Ne o moc, ale přece jen o nějakej ten kilometr by to bylo. Jízdní řády zjistíme předem, od to je interfernet, ale pomněte, že jsem proslavenej tím, že se v těch čísílkách nevyznám. Ne nadarmo nosím indiánské jméno Ten, který se nevyzná v jízdním řádu. Takže revizi mých návrhů provedeme na místě. Vlakem bysme v tom případě jeli do Ždírce n. Doubravou, autobusem pak až do Krucemburku– bejvalý Křížový. VLAK: SoNe 8.37, 10.32, 12.33, 14.37, 15.39, 16.32, 18.34, 19.53, 20.45 AUTOBUS: SoNe 11.21 (Kruc), 12.14 (Ždír), 14.27 (Kruc), 16.43 (Ždír) Protože vás nechci připravit o některý zajímavosti, o který byste jinak během přejezdu přišli, což by bylo možná škoda, tak tu přece jen některý nastíním. Tak např. hned u Bílku (našli už jste ten žloutek?) se na druhým břehu říčky Doubravy rozkládá SOPOTSKEJ LES, místníma prostě krácenej na „Sopoty.“ Vypadá nenápadně, ale pokud jste si všimli tý nenápadný odbočky vlečky z hlavní tratě, tak ta směřuje právě sem. Je zhruba 2 km dlouhá frekvenci má tak jeden vlak za uherskou pětiletku, navíc s výhledem že už po ní nikdy nic nepojede, ale přesto bejvala dost důležitá. Ptáte se proč? V tom nenápadným hvozdu naproti se totiž skrejvá vojenskej muničák. Teda, lépe řečeno skrejval, protože tamní objekty už dneska neslouží původnímu účelu. Přesto je však areál furt nepřístupnej. Armádní 52. Muniční základnu VÚ 3755/9 (snad nepropzrazuju vojenský tajemství) začali v Sopotským lese stavět ještě za I. republiky – před mobilizací, konkrétně v r. 1932. Dokonce tam bylo vybudovanejch i několik pěchotních bunkrů, známejch „řopíků“, který se jinak ve zdejším kraji nevyskytujou… snad pro ochranu základny. Ostatně, kdybysme od přejezdu pokračovali po červený značce, tak na jeden narazíme. Za války pak celej objekt padnul do rukou Němcům a koncem války sehrál taky dost pohnutou roli. Ale k tomu se ještě dostanu. V r. 2007 odešly sklady do civilu, ale armáda furt neví, jak se jich zbavit. K tragický události tu však došlo ještě za plnýho provozu a to 10.10. 2000. A zaplať Pánbůh, že to ještě dopadlo tak, jak to dopadlo. A s tím dopadnutím to myslím doopravdy i obrazně. Ten den se sem totiž zřítily hned dva Migy 21 MFN, č. 3008 mjr. Zdeňka Svobody a č. 4127 mjr. Ivana Jiráka. Podle oficiální zprávy k tomu došlo při návratu z cvičnýho letu ve formaci. Oba stroje kvůli špatnýmu počasí letěly podle přístrojů a do země v areálu muničního skladu v Bílku narazily v 9.45 hod. Prvotní příčinou prej bylo vypnutí varovný signalizace minimální vejšky nad terénem a svévolný snížení vejšky letu pod 4000 m, který nařídil řídící letu (piloti se zřejmě chtěli dostat pod oblačnost a pokračovat v letu vizuálně). Oba nakonec zůstali v troskách. „Pikantní“ na tom je fakt, že obě mašiny byly tak rozšvihaný, že zpočátku nikdo nepoznal, že se jedná hned o dva stroje a tak se jeden dál marně hledal po okolí – stejně jako pilot, roztrhanej na kousky. Jindrák se zřejmě o katapultáž pokoušel, alew to už nemohl provést kvůlivá destrukci přídě o stromy. Svoboda už jednu podobnou havárii prožil rok předtím u Macourova, tentokrát už štěstí neměl. Oba letci, od „tygří“ letky 41. Stlp z Čáslavi, mají dnes v areálu bejvalýho muničáku pomníček. Toliko oficiální zpráva…. Podle tý neoficiální, a hlavně očitejch svědků, to prej ale probíhalo poněkud jinak. Letci se prej se svýma mašinama po nebi honili, neustále měnili vejšku, až halt došlo ke srážce. Ani bych se nedivil, kdyby to byla pravda. U nás se takovejch případů ututlá… Ale představte si tu šlehu, kdyby stíhačky dopadly přímo na některej ze skladů. Proti tomu by asi výbuch muničáku v r. 2014 u Vrbětic vypadal jako dětskej pšouk. Toliko teda ještě k místním zajímavostem. Co se nás tejče, ať už autobusem nebo vlakem, budeme projíždět oblastní zvanou NIVA DOUBRAVY, rovněž PR se vzácnou vlhkomilnou a rašelinnou květenou. Možná si povšimnete i typickejch mokřadních luk a lesíků. Tvrdí se, že je to opravdu ekologicky významná oblast, ale blíže se s ní nebude možnost seznámit. Takovejch ale ještě bude… Zrovna tak asi budeme muset minout (projet) Sobiňov, což sice nejni nijak veledůležitá osada, ale přece jen skrejvá ve svým středu jednu zajímavost. TAKŽE, pro všechny případy, kdybysme sem přece jen zabloudili, nebo si vy někdy v budoucnu dali říct, mám pro vás tip: Na návsi u zdejšího rybníka stojí přímo pohádkově vymalovaný chaloupky. Pan Petr Medo, sice pražák (tím se nechci dotknout „Brdský větve“), si tu splnil svůj sen a svejma malůvkama, jako první v republice, způsobil hotovou chalupářskou revoluci. Původně byly ty barabizny ruiny z r, 1850, který nikdo nechtěl, ale pražskejch stavební technik měl svojí vizi. Načerpal inspiraci od Josefa Lady a rozhodnul se pro naprosto atypickou rekonstrukci. Vnějšek i interiéry, všechno vymaloval pohádkovýma motivama – od fasád, přes okenice i dveře, až po veškerej nábytek. Nevynechal ani záchodový prkýnko! Chalupa hned u rybníka je vymalovaná na téma voda a veškerý tvorstvo co v ní žije (včetně hastrmana), v sousední poznáte perníkovou chaloupku a poslední je jako stvořená pro Sněhurku a sedm trpajzlíků. Přesto, jak chalupářskej rebel tvrdí, by ho polovina místních nejraději viděla zakopanýho někde aspoň 10 m hluboko. Jeho tvorbu nedokážou překousnout. Inu, to jsou ty naše poměry. Na malý vesnici je hned všechno vidět a jak někdo vyčnívá z řady, hybaj a hned dostaneš přes nos. Proč by ses nemohl jako ostatní spokojit s uniformitou posledních desetiletí? Ty nám tu pražáku nebudeš zavádět žádný nový móresy! A že ten pražák udělal pro propagaci vesnice víc než leckterej starosta? To je nám fuk! Natož abysme se na obecních webovejch stránkách takovou malovanou raritou vůbec chlubili! Vždyť by se nám vysmáli…. A tak tu majitel tý nádhery žije jen od jara do podzimu a veškerý to hašteření už ho začíná unavovat. Začíná přemejšlet o tom, že by to všechno zabalil, chalupy prodal a odstěhoval se. Sousedský vztahy už tu prej klesly až na bod mrazu a tak už ho tu nic nehřeje na duši. Kdo ví – třeba to, o čem tu zrovna povídám, už neexistuje. Někdo chaloupky vykoupil a vybavil je „břízolitovou“ fasádou. Nebo se najde nějakej ztřeštěnec, kterej to potáhne dál? Pokaváď teda využijeme služeb ČD, vystoupíme ve Ždírci n. Doubravou. Městečko je totiž v podstatě jakousi vstupní bránou do Žďárských vrchů, kam teď máme namířeno. ŽDÍREC NAD DOUBRAVOU První písemná zmínka o něm pochází z r. 1399 a osadníci sem v kolonizační době přicházeli hlavně proto, aby udržovali kupeckou stezku spojující Čechy s Moravou. Nikdy to nebylo významný sídlo, obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a tkalcovstvím a historie se o něm nijak nezmiňuje. Do popředí pozornosti vystoupilo vlastně až na konci II. světový války a to dosti tragicky. Událost, o niž chci vyprávět, se vlastně netýká jenom Ždírce, ale vlastně celý oblasti okolo. I míst, kterejma jsme před chvílí projížděli. Možná, že jste si před chvílí u železničního přejezdu se strážním domkem všimli, jak se za oknem mihnul malej pomníček. Je připomínkou události, která se tu odehrála v květnu v pětačtyřicátým. Připomeňme si, co tehdejší doba přinesla. Tady totiž skončila válka, na český poměry, zvlášť krutě. TRAGÉDIE NA KONCI VÁLKY V oblasti tenkrát působila (a to zvlášť aktivě) partyzánská brigáda Mistra Jana Husa – ostatně v lese u nedalekýho Ranska jsou stále přístupný zbytky jejího tábora. Hned na počátku dne 5.5. 1945 obsadili partyzáni předválečnej muniční sklad v Bílku (a jsme u toho, co jsem slíbil vyprávět), kterej dosud obhospodařoval oddíl německý armády Luftmunitionsansalt, většinou vojáků rakouský národnosti, kterejm se bojovat nechtělo. Jejich hladký odzbrojení dodalo povstalcům na sebevědomí a vypravili ke Ždírci tři náklaďáky s dobrovolníkama, který tam měli odzbrojovat další příslušníky Wehrmachtu. Ždírec byl totiž se svou křižovatkou důležitým místem potřebným pro ústup prchající armády, kterou zajímala každá sjízdná cesta po který by se dostala dál, až do americkýho zajetí. Němci ovšem dobře věděli, že vzhledem ke zvýšený aktivitě partyzánů v okolních lesích pro ně nejni oblast zcela bezpečná. Už jednou sem bylo vyslaný jagdkommando, který postřílelo 13 zdejších občanů, který se pokoušeli stavět zátarasy n asilnicích. Do těchto divokejch poměrů sem tedy přisupěly tři auta s naivníma, byť ozbrojenýma dobrovolníkama s představou, že všechno zase půjde zcela hladce. Bohužel narazili zrovna na velkou kolonu tvořenou bojovejma jednotkama SS a Wehrmachtu, který si stále držely svojí vysokou bojovou morálku. O odzbrojení nechtěly ani slyšet a za každou cenu se chtěly dostat dál. Tahle masa vojáků byla údajně tvořená celou jednou divizí, což je ovšem podle mě odhad značně přehnanej, protože to By se muselo jednat aspoň o 10 000 mužů. Ale i to co tu byli, úplně.. postačilo k tomu, co následovalo. Pokus o vyjednávání vůbec nevyšel a navíc, snad během jednání a kapitulaci, jednomu z dobrovolníků při přípravě zbraně vyšel náhodnej výstřel, na kterej ostře naladěný Němci odpověděli s odpovídající brutalitou. Okamžitě zahájili palbu, povstalce smetli a pochytaný na místě popravili. Zpětně pak obsadili i muničák. A výsledek týhle „hurá akce?“ 31 mrtvejch a nesčetně raněnejch… A to ještě nebylo všechno! Pohár hořkosti si museli obyvatelé tohoto kraje vypít až do dna – ještě o pár dní později a z míst, odkud by to nikdo nečekal. Je všeobecně známo, že na samým konci války, stihli bezohledný Rusové vybombardovat ještě na 50 měst a obcí. 9.5. – vlastně teda už po oficiálním ukončení války – Došlo i na nedalekej Krucemburk. Dodnes nejni známo, kdo tenhle nesmyslnej rozkaz vydal. Pozdější časy pod nadvládou komundírů se pečlivě snažily, aby se na tenhle incident co nejrychleji zapomělo. Každá zmínka o něm byla zatajovaná, tutlala se a přežívala jen ve vzpomínkách pamětníků. Podle těch se všechno odehrálo zhruba následujícím způsobem: Kvůli ucpanejm silnicím se skupiny Němců začaly zakopávat a připravovat děla a kulomety k obraně (zřejmě i pod vlivem rozkazu gmjr. Lohringa o trvajícím odporu), což bylo bedlivě sledovaný ruským pozorovacím „Kukuruznikem“ (Polikarpov Po-2). Snad si nálet městečko vykoledovalo po tom, co Němci po letadle začali pálit z Flaku, ale pravdivá je spíše druhá verze, podle níž partyzáni, kteří sledovali bojovou situaci, se spojili s nejbližším ruským letištěm a požádali o hloubkový letce, který by zpacifikovali zastavený kolony obrněnců, kterejch se obávali. Jejich výzva ale byla mylně pochopená a místo bitevníků se přihnalo 12 konvenčních bombardérů a ty tu nadělaly pěknou paseku. V nastalým pekle zahynula stovka místních občanů, další byli zraněný (12 těžce a 28 lehce)… a Němců zahynulo jen pět. Snad proto, že měli zkušenosti a jak viděli leteckýho průzkumníka, tak utekli do lesů. A po poledni byl najednou průzkumník zpátky. Všude už se oslavovalo, každej věděl, že Praha už je svobodná, že Němci kapitulovali – ale válka kolem Doubravy pořád nebere konce. Přihnala se druhá vlna bombardérů a ty ještě všechno kropily palbou z palubních zbraní. A tom ještě byla klika, že z 200 bomb shozenejch z malý vejšky, jich 80 neexplodovalo. To ale nejni omluva pro čin, kterej tady postupující Rusáci, vlastně už po konci války, provedli. Takže se nikdo nemůže divit tomu, že když sem po pár hodinách dorazila jejich pozemní armáda, nikdo jí nijak nadšeně nevítal. Ve Ždírci a Krucemburku žilo tehdy kolm tisícovky obyvatel, ale dá se říct, že městečka se z těch náletů nevzpamatovala dodnes. Zničenejch bylo 31 domů, dalších 70 zůstalo neobyvatelnejch. Na malej Žírec a Krucemburk toho bylo až až. Řada lidí se hned po válce odstěhovala, jiný utekli před stíny svejch válečnejch činů… Bude-li nám štěstí přát, tak třeba Ždírcem jen projedeme a autobus nás vyklopí v Krucembruku. KRUCEMBURK To je obec, která nesla od konce války, až do r. 1993, kdy bylo referendem rozhodnutý vrátit se k původnímu názvu, jméno Křížová. To kdybyste jí třeba chtěli vyhledat na nějakejch starších mapách… První zmínka pochází z r. 1241, kdy Krucemburk, zřejmě kvůli ochraně Libějický stezky, založil řád Německejch rytířů. Název je odvozenej snad právě od výrazu Kreuzburg – Křižáckej hrad. Připomínanej je i v souvislosti s těžbou stříbra. V r1321 přešel do rukou Jindřicha z Lipé a od r. 1385 se honosí titulem městečka a erbem se znakem tří vlčích zubů v červeném poli. K jeho rozkvětu došlo v letech 1527 – 43 za vlády rodu Střelců z Rokyc. Tehdy na místě bejvalý tvrze vyrostl zdejší zámek. Třicetiletá válka pak vedla k úpadku a v r. 1677 bylo panství prodaný Ferdinandovi z Ditrichštejna. V r. 1778 byly nad městečkem, z podnětu faráře Josefa Vrby, vztyčený tři kříže (že by ty Hop-Tropácký?), od tý doby trvale obnovovaný jako krucemburskej symbol. Po vydání tolerančního patentu vzniknul v obci v r. 1782 luteránskej sbor, jako vůbec první v Čechách. V r. 1893 tady vypuknul velkej požár a asi tisíc místních tak přišlo o přístřeší. Zdejší okolí tu za svýho letního pobytu v r. 1906 obdivoval i T.G. Masaryk. No a na závěr – na zdejším krchově je pohřbenej slavnej malíř Jan Zrzavý. … a důležitý věci pro nás: http://www.firmy.cz/detail/2262313-krcma-u-rytire-strelykrucemburk.html#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=kruc enburk%20restaurace&utm_content=search Ale ať už budeme do další stopy vyrážet ze Ždírce nebo z Krucemburku, v každým případě budeme muset projít Starým Ranskem. Do týhle obce to nejni daleko, bajvoko 2 km, takže dovolte, abych dalšíma informacema, potřebnejma pro putování, posloužil až do tohoto místa. STARÉ RANSKO Jak se sami můžete přesvědčit, vesnice to nejni velká. Ale na to, že tu dnes žije jen něco kolem 200 obyvatel (pominu-li hlavní turistickou sezónu) má historii poměrně bohatou. Jako kolonizační osada, pod jménem Ronwald Zdeňka z Ronova, je uváděná v r. 1362, kdy se tu ještě na pomezí Českého království a Markrabtsví moravského nacházel prales, jímž vedla – a to už víme – Libějická stezka. V r. 1393 je tu už uváděnej hamr a ten nejni osamoconej. Podobný hutě pracujou i v okolí. V r. 1623 koupil zdejší panství rod Ditrichsteinů a kníže Ferdinand vzal železářskej provoz do vlastní režie (za třicetilůetý války se mu to určitě vyplatilo) a postavil tu vysokou pec. Po r. 1740 však pro ní, díky silný bouři, nastal velkej nedostatek paliva a tak další rozvoj tu nastal až v první třetině 19. století. S ním přišla i velká stavební činnost a rozvíjelo se i zemědělství, protože každej pracovník dostal od vrchnosti kus pole. Dynamicky se rozvíjející železárny byly nakonec baronem Leykamem z Vídně sloučený a ve svý době to byl druhej největší železářskej podnik v Čechách (!), jedny z nejvýznamnějších železáren v Rakousko – Uherský monarchii (válcovaly se tu třeba koleje pro c.k. železnice). Konjunktura však trvala jen do r. 1886 a železárny pak byly definitivně zavřený a budovy zbouraný. Že by v tý době místním vyfoukli džob borci z Vítkovic? Kolem r. 1891 byly naopak v nedaleko ležícím Ranským masivu podnikaný pokusy o težbu barevnejch kovů – jako třeba na šachtě Tereza. V r. 1987 byla těžba ukončená a šachta zabetonovaná. Na takovou malou osadičku toho bylo poměrně dost, ne? Dnes už tu můžeme obdivovat vlastně už jen původní zvonici z r. 1862… do tý doby tu bylo zvoněno jen tzv. Huťským zvonem na budově železáren. V r. 2011 byla opravená a už je i tady zvon novej. A nedaleko odtud, jižním směrem se nachází PR RANSKÁ JEZÍRKA http://botany.cz/cs/ranska-jezirka/ … ty však nenavštívíme, je to bohužel mimo trasu… a podobnejch ještě bude. Jestli na tom ale budete trvat, tak je to asi 3 km jz po červený, směrem na Havlíčkovo Borovou. Soustava lesních jezírek, vlastně zatopený prohlubně po starejch těžbách, jsou ukrytý hluboko v lese. https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Ransk%C3%A1_jez%C3%ADrka Ty lesy, kterýma převážně půjdeme, vynikají zachovalou přírodou a jsou opravdu hluboký a téměř opuštěný. Však nebejt toho, nebylo by do nich zdrhalo tolik Němců. Trvalo pak několik tejdnů, neý od nich byly očistěný. Partyzáni na ně pořádali doslova hony, i s použitím typickejch zatahovacích mysliveckejch lečí. Samozřejmě, že při „čistění lesů“ docházelo k násilnostem i vraždám na zajatcích. Nenávist, kterou vůči sobě okupanti zaseli, se obrátila proti nim. A pak, mezi „revolucionáři“ byli i jednotlivci s máslemn na hlavě a ty se chovali nejhůř,, jen aby zakryli svojí kolaboraci s nacisty. Jeden Jugoslávec denně hlásil kolik jich dopadnul se zbraní v ruce a kolik jich odpravil. Snad mu to ani nebylo možný zazlívat, neboť do lesů uprchlí esesáci byli po ziuby ozbrojený a tak bysme mu měli bejt svým způsobem vděčný, že zbavoval kraj případnejch wehrwolfů. Jeden z případů je i svědecky doloženej. Jistej občan ze Starýho Ranska zajmul a přivedl do vsi 9 německejch vojáků. V tovární kantýně měli přenocovat a ráno bejt eskortovaný do provizorního zajateckýhop tábora ve Ždírci. O zajatcích se dozvěděl „partyzán“ zvanej Jožka (pozor – ne Jožin!), původem snad prej Srb a ten di dal zajatce vyvést před budovu kantýny. Mezi odzbrojenýma vojákama bylo i několik Rakušanů. Jožka k nim promlouval, mluvil o německejch násilnostech, o tom, že mu Němci vyvraždili rodinu a vypálili vesnici. A když domluvil, našil to do nich ze samopalu. Osm vojáků zemřelo na místě, devátýho našli ráno vykrvácenýho u potoka. Rusové, který se na místo popravy dostavili, ji přísně odsuzovali, ale to bylo všechno. Později byla tahle vražda bezbrannejch zajatců vyšetřovaná mezinárodním Červeným křížem, ale všechno se nějak zahrálo do autu… Nikdo už dneska neví kolik bylo a hřbitovech, ale hlavně v polích a lesích zakopanejch německejch válečníků, zahynulých po skončený válce. Některý sice sami spáchali sebevraždu, ale většina byla popravená… Sorry, to už jsem zase odbočil od hlavního tématu, jímž by přeci měl bejt aspoň stručnej popis pochodový trasy. Tak teda: Zásadně, ať už pošlapeme z kterýkoliv strany, budeme muset stejně dorazit na hráz 60 ha rekreačního rybníka ŘEKA. Kdysi pod ní od 15. století stával mlejn s pilou, která pak byla v r. 1813 přestavěná pro potřeby okolních hamrů. Stejně to ale všechno za I. republiky vyhořelo. Pro nás je ale daleko podstatnější, že se tu nachází i kemp, kterej bysme mohli případně využít. http://www.morerybnikreka.cz/ http://www.firmy.cz/detail/12908735-more-u-rybnika-reka-krucemburk-stareransko.html#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=kemp%20 rybn%C3%ADk%20%C5%99eka&utm_content=premise-main Je sice smutným faktem, že restauračka bude ještě asi mimo provoz, ale třeba by se tu dalo přespat. A když ne tady, tak třeba někde naproti v lese, snad u těch chat… jak už jsem říkal, úmyslně letos neuvádím cílový místa denních přesunů. Však víte, stejně každej plán nepřežije první střet s realitou, takže je to jen orientační. Bude taky záležet na terénu, počasí, fyzický připravenosti a vůle…. Jo, a k těm chatám se dostaneme snadno. Stačí od hráze sledovat žlutou značku, která nás pak bezpečně dovede do vesničky HLUBOKÁ, jinak součásti Krucemburku 3 km vzdálenýho. Mineme rekreační středisko Štíří důl a třeba nás pak za vsí svede vlevo odbočující polní cesta vedoucí do stejnojmenný lokality. ŠTÍŘÍ DŮL je zalesněná, hluboko zařízlá rokle s PR chránící ohrožený druhy. Především pak populaci mloka skvrnitýho, jehož místní doposud stále tvrdošíjně nezývají štírem, ačkoliv s tímhle řádem pavoukovců nemá vůbec nic společnýho. No a když je to štír, tak to halt musí bejt Štíří důl, ne? To je logický. Pokud to místo budete chtít navštívit, nima problema. Ale moc tam toho k vidění asi nebude a tyhle mloky už stejně dobře známe z Psaneckýho fleku na Morávce. Pokud budete přece jen zvědavý, Štíříém dolem se pak dostaneme k rybníku Malé Dářko. MALÉ DÁŘKO MALÉ DÁŘKO je 16 ha velkej rybník, zaloýenej pravděpodobně Bočkem z Kunštátu na pustým místě po bejvalý vsi Lhotě, napájenej vodama z Radostínskýho rašeliniště. Z něj pak odtéká právě Štírovej potok, jinak považovanej za třetí pramennou větev řeky Doubravy. No, ony z něj ty vody vlastně odtékají hned dvěma směry. Na jv napájejí rašeliniště a nedaleko samoty Borky se mění v potok pokračující do Velkýho Dářka a podílí se tak na vytvoření Sázavy… kdežto na západě, jak už jsem naznačil, protékají vody přes oficiální stavidlo Malýho Dářka a vytvářejí Štíří potok. Je to ale docela hezky zasazený do krajiny. Ovšem krása Malýho Dářka je jen předehrou k pozdějšímu setkání s Dářkem Velkým, které je asi 12x rozlehlejší. Od hráze rybníka je to pak necelej kilometr do malebný obce Radostín, nedávno vyhlášený jako vesnice Vysočiny. RADOSTÍN Na počátku 13. století se ještě všude okolo nacházel močálovitej prales, kterej tvořil počáteční nadání zďárskýho kláštera a tímto klášterem byl zřejmě Radostín taky založenej, protože se nikde nenachází žádná zmínka o tom, že by byl někým klášteru darovanej. První zmínka pak pochází z doby zhruba 40 let po založení kláštera, když 14.6. 1293 nařídil král Václav I, že poddaní kláštera už nemají spadat pod královský právo, jako tomu bylo dosud, ale klášterní lidi mají bejt souzený zřízencema klášterníma. Nemalý, spíš převládající procento zdejších obyvatel, tvořili v tý době osadníci z dob německý kolonizace, který sem přivedl biskup Bruno. Ještě v ryze českejch osadách 15. století nacházíme obyvatele s ryze německýma jménama. Dle lidovýho podání prej vesnici založili uhlíři klučící zdejší prales a pálící dřevěný uhlí pro klášterní hamry. Jméno Radostín pak prej zřejmě pochází od jakýhosi Radosty snad lokátora obce. Podle jinýho vysvětlení vznikl název v době, kdy po Haberský stezce jezdily formanský vozy. Formani, který přijížděli k obci jak z jihu, tak ze severu, mueli zdolat prudký stoupání a na kopci se pak radovali, že ho mají za sebou. O původu jména obce se mezi obyvateli udržela i tahle pověst: Jakýsi zeman měl syna, kterej v lesích zabloudil. I vyslal veškerý služebnictvo, aby ho hledalo. Ten pak byl konečně nalezenej v místech dnešní vesnice. Šťastnej otec tu z radosti nad tím vystavěl chalupu s číslem1 a založil ta zde vesnici, jíž na znamení, že je to pro něj radostný místo, dal jméno Radostín. Další historická zmínka o obci je z r1591, kdy už (zřejmě po majetkovejch přesunech po husitskejch válkách) patřil Radostín k majetklu světskejch pánů – Trčků z Lípy. Po r. 1634 se pak stal součástí Haberskýho psnství s rychtou v Olešný. Díky poloze stranou hlavních tahů je to dnes příjemný a klidný místo a co je důležitý, najdeme tu nejen ucelenej soubor venkovský zděný architektury 19. století, i s torzem hospodářskýho dvora žďárskýho kláštera, ale i několik hospod, snad i s vývařovnama, jak se alespoň zmiňuje turistickej bedekr (např. cel.oročně otevříno by mělo bejt U Šimáka v budově bejvalý školy). A nejen to. Při prohlídce návsi zjistíte, že se může pochlubit lípama obklopenou hezkou empírovou kapličkou Sv. Rozálie, se zvoničkou a soškou světice uvnitř, pomníkem padlejm, pískovcovým reliéfem Sv. Jana Nepomuckýho z r. 1734 a za vsí pak prastarým bukem, kterej prej snad pamatuje Žižkovo nájezdy. Je vysokej 23 m a obvod jeho kmene činí 5,5 m. Přehlídnout určitě nemůžete ani dva návesní rybníky (zvaný Horní a Dolní), s lekninama, stulíkama, rybama a rákosím i vyřezávaným hastrmanem a co je zvláštní, v jednom z nich i s trvalou populací ondater. Za Radostínem nás čeká malý odbočení. Věřím, že někde najdeme nějaký šikovný místo kam bysme schovali batožinu abysme se s ní nemuseli tahat tam a zase zpátky… i když na druhý straně, taky je klidně můžeme nést dál a pak to vzít jinou zkratkou. Zhruba půl kilometru je odtud na BORKY Na tuhle samotu se dostaneme po starý asfaltce, sledujíce naučnou stezku. Původně se jednalo o místo s prostýma chalupama, který se nezývaly podle rašelinnejch cihel ( = „borky“), ze kterejch byly vystavěný a který se tu vlastně těžily až do I. světový války. Dnes tu vytěžený plochy přirozenou cestou znovu zarůstají rašelinýma porostama, ale název zůstal. Dřív se tomuhle místu říkalo i Panská bída. Původní ráz těchhle několika chalup už ale vzal ve většině případů za svý a některý domy byly dokonce předělaný k nepoznání. Kvůli nim sem ale namíříno nemáme. A ani kvůlivá dnes už zrušený lesní železničce, která odtud vedla do Cikháje a po níž se dopravovalo vytěžený dřevo po lesní kalamitě v r. 1930 (byť se dá dneska její trasa využít k pěšímu nebo cykloputování). V těsný blízkosti se totiž nachází další zajímavá lokalita, jíž by bylo škoda minout bez povšimnutí. Při pohledu do mapy snadno zjistíte, že mám na mysli RADOSTÍNSKÉ RAŠELINIŠTĚ … rezervaci o rozloze 35 ha, založenou už v r. 1987, i když to tu jako chráněný území bylo vyhlášen už v r- 1933. Jedná se o nejrozsáhlejší komplex vzácnejch rašelinišť a to nejen na Žďársku, ale celý Českomoravský vrchovině. Ve zdejší oblasti zaujímá naprosto výlučný postavení. Nejni sice nejhlubší (sousední rašeliny u Dářka jsou mocný přes 9 m, zatímco u Radostína dosahujou hloubky jen něco přes 3 m), ale rozhodně patří k nejvyvinutějším a nejzachovalejším v českým vnitrozemí. Významnej ekosystém, domov pro mnoho druhů chráněný flory i fauny, typu přechodovýho vrchoviště, můžeme dobře přehlídnout z dřevěný vyhlídkový terasy, vybudovaný na jižním okraji PR, kde taky najdeme informační tabuli a šestý zastavení NS. Tam se taky seznámíte s informacema mnohem podrobnějšíma, než jaký bych vám tu stačil nabídnout. Rašeliniště, místy připomínající tajgu, s rostlinama severskýho původu, vzniklo v plochý, kdysi bezodtoký pánvi, ve který se před dávnejma časama rozlévalo velký jezero. To postupně zarostlo a na vzniklejch slatinách pak za další tisícovky let vzniklo dnešní ložisko. Můžeme ho směle považovat za místo, kde si příroda phráva s fyzikálníma zákonama. Je nepochybný, že voda vždycky teče od shora dolů – nemůže tomu bejt jinak! Kde se ale to „dolů“ v plytký, zcela rovný a plochý pánvi nachází? Sami se o tom přesvědčíte u zdejšího jezírka, který si vás svým půvabem omotá kolem prstu. Terén tu neklesá ani nestoupá, voda, tmavě zbarvená rašelinou, ale přesto průzračná, je ponechaná na pospas svejm vrtochům. A týhle vzácný příležitosti naplno využívá. Vody za rašeliništěm si tečou tak, jak v kterou chvíli chtějí a jak je napadne. Ze stejnýho místa kde pramení Doubrava může zejtra pramenit Sázava. Vody z jezírka tečou střídavě do obou řek! Kdybysme stáli přímo u potoka, snad by bylo snad určit, jakým směrem voda teče – zda vytéká z rašelinnýho jezírka, nebo ho naopak napájí. Přitom teče tak líně, že se spíš převaluje na místě. Snad je to zapřičeněný i tím, že se tu nalézá i rozvodí jmenovanejch řek: Sázavy, ústící do Vltavy a Doubravy, ústící do Labe. Jistě se na mě za tuhle malou zacházku nebudete zlobit, protože fakt určitě stojí za to. Naučná stezka umožní i blíže poznat masožravou Rosnatku okrouhlolistou, suchopejry, klikvu, vlochyni a další. Snad budeme mít i to štěstí a nebudou na nás útočit stovky komárů a hovad, jak tu bejvá někdy zvykem – ale to spíš v létě. V květnu by to hrozit nemělo. A dál? Pokud se nám za Borkama podaří narazit na značku zimní běžkařský stopy – tak fajn. Pokud ne, nebo budeme-li se vracet pro cajky, tak se vrátíme ten malej kousek do Radostína, kde nedaleko obecního úřadu narazíme na strom s rozcestníkem a pokračujeme následujícím způsobem. Vyjdeme z obce a zamíříme směrem na Velký Dářko – po modrým značení březovou alejí, k hustejm smíšenejm lesům, lemujícím tenhle velej rybník. Stále se držíme naučný stezky, vlastně její druhý části. I tady procházíme podmáčeným terénem a je třeba počítat s tím, že nám rašeliniště a močály bndou ztěžovat průchod – zvláště, bude-li po deštích. Místy narazíme i na haťový chodníky, často neudržovaný, někdy i s lávkama bejvají pod vodou. A to už nemluvím o tý bujný vegetaci. Všude kolem roste rašelinnej mech a místy můžete i vidět, jak vysoko je spodní voda. Asi nebude moc radno vstupovat mimo hlavní cestu, jinak nám bude dost čvachtat v botách. A protože se sluší přidat zase něco o daným území, nebudu dlouho chodit kolem horký kaše a rovnou to na vás vybalím. Lecos se sice dozvíte z informačních tabulí, ale sami jistě zjistíte, že zdejší lesy, kdysi i v současný době patřící šlechtickýmu rodu Kinských, jsou z velký části složený z typickejch porostů borovice blatky, smrkem a břízou a jsou zahrnutý do kategorie lesa ochrannýho, což znamená, že jsou ponechávaný bez zásahu do jejich přirozenýho vývoje. Přetrvávají jen z počátku 19. století starý a dnes už víceméně zarostlý odvodňovací příkopy, procházející v délce cca 800 m napříč územím. Další byly zhotovený počátkem 80. let 20. století, kdy byly při odvodnění lesních půd zřízený další hluboký příkopy. Kinští se vlastně zasloužili o to, že se oblast zdejších hvozdů stala PR už ve 30. letech 20. století. Objevujeme tu tak druhou tvář okolí rybníka, tu pravou a přirozenou (tou první mám na mysli rekreační poslání tohoto území – rekreační objekty jsou naštěstí seskupený hlavně do prostoru hráze a bezprostředního okolí). Nás ale doprovází rozsáhlý rašeliniště a mokřady v hustejch, zdravejch lesích, protkanejch sítí cest a silniček. Ty mokřady jsou největší v lesním komplexu PADRTINY (klidový oblasti volně žijících jelenů a laní) a především pak v její nejcennější části PR Dářko, s plochou 154 ha a odhadovanou kubaturou 6,2 milionu m3 rašeliny. Ta tady má úctyhodnou hloubku 9 m a břízy, borovice, ale i barevný buky a osiky, ty tvoří malebný divoký zákoutí, určitě přímo žadonící o to, aby se dostaly do hledáčku fotoaparátů. Postup zdejší „tundrou“ probíhá tu rychleji, tu pomaleji, ale hej nám bude teprve až dorazíme k rozcestníku Padrtiny. V souvislosti s tímhle místem se musím zmínit o největší historický lesní kalamitě, jakou jen zdejší kraj pamatuje. Jistě jste si už všimli, že zdejší lesní komplexy tvoří vesměs porosty na rašelinnejch a zamokřenejch lesních půdách. No a lesy na takovejch podmáčenejch lokalitách jsou značně labilní a háklivý na větší vítr. 26.10. (!) 1930, kolem čtvrtý ráno, začal padat sníh a foukat vítr, kterej pak dosáhnul až síly větrný smrště. Naoadlo 75 cm sněhu a tyhle nečekaný a mokrý tuny způsobily, že se ve vánici a silným větru stromy lámaly jako sirky. V lesích velkostatku zámku Žďár odhadli, že za obět padlo 3,5 miliónů kubíků dřeva. Vznikla neprůchodná spleť a hradba stromů a s tím i problém jak všechny ty kmeny odvézt z lesa, než je začne baštit kůrovec. Koňma ani autama se to nedalo stihnout. Proto byly postiženýma lesama postavený tři lesní dráhy (cca 20 km) a na jejich konci vždycky parní pila. Tyhle železničky, o rozchodu jen 760 mm (proto jim taky stačily jen úzký náspy a pražce po půldruhým metru) čile fungovaly od jara 1931 až do konce roku 1934. Potom byly parní i benzínový lokomotivy odvezený, sejmutý i koleje a železniční svršek. Do tý doby tu ale pracovali nejen místní lidi, ale i stovky dělníků z Podkarpatský Rusi. Zachopvanej zůstal jen spodek tratí vedenej jen s malým stoupáním a po vrstevnicích mezi kopcema a proto se pak staly i vhodnýma pro současný lesní silničky, případně běžecký stopy. http://www.vzpominky.net/zeleznice/Najdek-Racin/uvod.html http://www.turistika.cz/mista/uzkokolejka-od-hamru-nad-sazavou-k-velkemu-darku Od Padrtin už vedou zpevněný lesní cesty po kterejch po zhruba 1,5 km dorazíme podél chat a loděnic na hráz rybníka. Pravdou je, že samotná vodní plocha nebyla až do týhle chvíle mezi stromama moc vidět. Pak to ale stojí za to. Jakoby mávnutím kouzelnýho proutku se ocitnete ve zcela jiným prostředí. Hustý a opuštěný lesy náhle vystřídají mola, pláže a kempy a my tak poznáváme i tu druhou (mimo ekologický) tvář Dářka – jako vyhledávanýho rekreačního centra. VELKÉ DÁŘKO Písčitý pláže jsou balzámem pro letní osvěžení a rozlehlá vodní hladina se stala rájem pro vyznavače windsurfingu i jachtingu. Asi nebudete věřit mýmu tvrzení, ale na jeho vlnách se fakt kolébají i kajutový plachetnice, který již brázdily mořský vlny a na jejichž palubách vyrůstají námořní jachtaři. Ti pak šíří slávu vlajky vnitrozemskýho státu uprostřed Evropy po světovejch mořích. Už od r. 1988 tu kotví třeba Atol Franty Zadáka… a nejni sám. Osmdesátej devátej rok otevřel námořníkům brány (který jim přibouchla před nosem ruská okupace v osmašedesátým) ven a námořním jachtařem se už může stát každej, kdo se jím opravdu chce stát. Záleží jen na něm, jak dokáže sehnat čas ke studiu, sbírání zkušeností a chutě k práci. No a koníček to taky nejni jeden z nejlevnějších… Na Velkým Dářku závodí i Dračí lodě a když zamrzne, jezdi tu dokonce i Dračí saně. Letos tomu tak bylo 23. ledna. My ale musíme doufat, že bysme tu možná mohli vidět jachtařskej Májovej pohár. Ten se jezdí v půlce května, takže co kdyby…? Zatím kráčíme po 457 m dlouhý a 4,5 m vysoký hrázi. Loni v září na ní bohužel vykáceli stromy – asi proto, že se bude provádět rekonstrukce starýho potrubí vypouštěcího zařízení. Tenhle výtok z Dářka do Novýho rybníka pod ním, bejval svýho času označovanej jako pramen Sázavy. Na druhý straně Novýho rybníka stojí rybářská restaurace Na baště. Možná, že jí vidíte i odtud. Je to ten bílej barák s venkovníma stolama bez obsluhy. Točí tu místo slibovanýho Regenta Svijany (což by tak nevadilo), jako spíš to, že se objednává u vokýnka a prej se tu taky dlouho čeká. Asi až chytí nějakou tu rybu. Tak se raději pohneme dál, protože možností se před náma otvírá víc. Rejsuje se mi to tak, že by okolí tohohle 206 ha rybníka v 610 m n. m. –kterej co do rozlohy nemá na Vrchovině konkurenci – by mohlo bejt dnešní cílovou destinací. Jeden autokemp je přímo u hráze. https://www.dokempu.cz/skrdlovice/velke-darko-novy-kemp-pod-hrazi-21421/ a kromě něj jsou tu ještě další dva. A taky spousta chat. Myslím ale, že i v okolních lesích by se dalo najít místo ker složení našich zpustlejch tělesnejch schránek. Ale než tak učiníme, musíme si přece taky něco říct o rybníku samém, ne? Už víme, že je obklopenej krásnou a na lesy bohatou krajinou, ale nic víc jsem zatím nepřihodil. Takže poslouchejte: Tohle „Moře Vysočiny“ nechal vybudovat Viktorin z Kunštátu (vévoda Munsternberský, syn Jiřího z Poděbrad) na přelomu 70. a 80. let 15. století, za účelem shromažďování vod pro pohon hamrů, mlejnů a pil. Koupil od žďárskýho kláštera bažinatej les, jež dal vymýtit. Rybník byl vybudovanej v močálovitejch lesích, kterejm se říkalo „Darsko“ a to mu dalo i jméno. Navzdory svý velikosti je poměrně mělkej. V nejhlubších místech dosahuje jen 4 m, přičemž průměrná hloubka činí jen kolem 1,5,m. V rámci restitucí se jeho staronovým majitelem stal rod Kinských (dnes dr. Radslav Kinský), kterej pro jeho správu založil firmu Kinského rybníkářství s.r.o. V rámci soustavy Natura 2000 jej obkružuje i naučná stezka (jednou z jejích částí jsme již putovali), která navazuje na starší, dnes už zrušenou. A protože by to jinak bylo na dlouhý lokte, s její historií a jednotlivejma zastaveníma se praktičtěji seznámíte tady: http://www.photohalama.com/zapisnik.php?p=4 No a nakonec ještě musím dodat, že rybník má i vlastní naturistickou pláž, ale v týhle roční době to bude spíš nudná, než nuda pláž. A víte co? Pojďme raději do nedalekejch Škrdlovic – lhostejno už zda na večeři ,či na snídani. Určitě tam na nějakou restauračku narazíme, protože to nejni žádná malá prdel. Pravda, žije to tu hlavně v sezóně, ale snad to nebude problém. http://fun-wind.cz/webcam/velke_darko.htm ŠKRDLOVICE První písemná zmínka o Škrdlovicích pochází z r. 1454, z doby kolonizace a název se vztahuje k osobnímu jméno lokátora Skrdla, odtud Skrlovice a jazykovým vývojem bylo doplněný písmenem „D,“ čímž vzniknul pozoruhodnej a v naší zemi (a snad i na světě) ojedinělej název s pěti samostatně stojícíma souhláskama na počátku slova. I tady bych vás rád upozornil na několik zajímavostí: Jednou z nich je 15 m vysoká (i když dutá) lípa, stojící pravděpodobně už od prvopočátku u kupecký Libějický stezky, k níž se váže pověst o zakladateli obce uhlíří Skrolovi, kterej jí tu zasadil při založení vsi. Kronikář o ní v r. 1930 hovoří jako o skomírající, protože jí blesk srazil korunu, ale dnes se má zase čile k světu. Jistě vás zaujme i moderní kaple Sv. Cyrila a Metoděje, vysvěcená v r. 1999. No a další pozoruhodností je pak sousoší hrochů, před stejnojmenným hotelem, od výtvarníka Michala Olšiaka. http://www.obrazky.cz/?q=michal%20ol%C5%A1iak&fulltext&mm=2#utm_source=se arch.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=michal%20ol%C5%A1iak&utm_cont ent=obrazky Michal Olšiak je známej svýma plastikama nejen v širokým okolí, ale i v Evropě. Je autorem desítek soch z písku, betonu nebo z kamene, zapuštěnejch jako monumenty v krajině. Čerta hrajícího šachy jsme už kupř. měli možnost vidět na začátku NS pod Chotěboří (vztahuje se k pověsti o níže položeným Čertovo stolku), v nedalekým Račíně je to třeba Rak a přehlídnout jste jistě nemohli plastiku Dařbuchy s velkým nosem, sloužící jako rozcestník na hrázi Velkýho Dářka. Má symbolizovat oživlý kořeny vodních rostlin. V regionu, včetně těch hrochů, je už takovejch skulptur 15. A proč ne, že jo? Konec konců vždyť třeba i Matyáš Braun umisťoval sochy do volný přírody.Olšiak je umělec samouk, tvořící tak, že jeho díla zaručeně nepřehlídnete. Teď prej přemejšlí o stromu uprostřed lesa, kterej by vylézal z močálu. Jen ať si tam pak za ním zajdou zájemci pěšky… A ještě co se Škrdlovic tejče – zajít se podívat tu můžete i do známý sklářský huti firmy Beránek, prohlídnout si provoz a případně i lecos nakoupit. Kdo by se s tím ale tahal, že? A batoh plnej střepů moc lákavá představa nejni. No a Škrdlovice pro nás budou znamenat i takovou tu pomyslnou vstupní bránu do vlastních Žřárských vrchů, protože vlastně hned za nima opustíme relativně lehce zvladatelnej terén a začneme konečně stoupat k vrcholů před námi se tyčícíma. CHKO ŽĎÁRSKÉ VRCHY … byla zřízená 25.5. 1970. Tohle území, o rozloze více než 709 km2, se rozkládá na historickým vrchovinovým pomezí Čech a Moravy. Zároveň leží na hlavní evropský rozvodnici mazi Černým a Severním mořem a jsiou významnou pramenovou opblastí. Už jsem jmenoval Sázavu a Doubravu, ale rodí se tu i Oslava, Svratka, Chrudimka. Drsný klima a nepříznivý půdní poměry charakterizuje rčení, že zde „končíval chleba a začínalo kamení.“ Málokdo si ale uvědomuje, jaká krása je tu na dosah ruky – ať už jsou to mohutný skalní masivy a hluboký údolí, či rázovitá lidová architektura. Celá naše další trasa bude poseta celou řadou zajímavostí, který stojí za zhlídnutí. Rozcestník ve Škrdlovicích, ten červeným cejchem, kterej značí směr dalšího postupu, najdeme u autobusový zastávky proti hospodě Škrdlovanka. Červená nit nás vede obcí, na jejímž konci se ještě naposledy můžeme osvěžit v restauraci Velký Dářko. Doporučuju tak učinit a pokud ne, tak si určitě nakupte nějaký ty zásoby s sebou, protože při dalším putování se podobná možnost hned tak nenaskytne. Dáme totiž šlapárnu jako zamlada a navíc se mi to rejsuje tak, že chrnět budeme někde v lese mimo osídlený oblasti a tudíž nějaká ta petka v báglu či čutorka s ohnivou vodou „na středu“, určitě nezaškodí. O zásobě vody do Šerpovo kafevároše ani nemluvě. Obyčejný návštěvníci zamíří ze Škrdlovic obyčejně hned na Devět skal, ale bylo by škoda, nenavštívit i nedalekou Tisůvku. Proto vyjdeme z osady severním směrem a dáme se do mírnýho kopce kolem vodárny, kam je to asi 1 km a odkud se nabízí místo širokýho rozhledu po celý pramenitý oblasti Sázavy. Jako na dlani vidíme část Velkodářskýho rybníka a z bližších orientačních bodů lze spatřit Český kopeček, Zelenou horu, Poperek, Žďár n. Sázavou s typickým komínem Žďasu, obce Světnov, Sklenné, Stržanov, Počitky, Vysoké, Karlov… za dobrý viditelnosti lze spatřit i hrad Lipnici n. Sázavou. Červená značka nás pak asi 2 km povede soukromým lesem a pěšinou, která je zároveň součástí zimní běžecký stopy a po ní pak stoupáme až na rozcestí asfaltový cesty ZUBAČKA, kde je zároveň další rozcestí turistickejch značek. Narazíme tu na modrou a zároveň i NS procházející centrální částí Žďárskejch vrchů. My budceme ovšem pokračovat po naší červený, do táhlýho kopce a tu hustým, převážně smrkovým lesem, k přírodní památce vyhlášený v r. 1974, jímž je vrchol Tisůvky. K týhle typický rulový skále (800 m), vzniklý mrazovým zvětráváním, dorazíme po zhruba dalším necelým kilometru. Nazývá se ČERTŮV KÁMEN a svůj lidovej název získala podle pověsti o čertovi, kterej tu chtěl vytrestat bezbožný dělníky, který nedaleko stavěli kostel. Jenže večer po práci se nepomodlili a svý práci nepožehnali a tak v noci čert všechen stavební materiál sesbíral do pytle a pryč s tím. Ale asi mu taky blbě fachčil vejškoměr, protože když frčel nad Tisůvkou tak zachytil pytlem o stromy a celý cargo vysypal. Skálu v lese rozhodně nepřehlídnete. Má délku 58 m a vysoká je až 18 m. Rozdělená je úzkou skalní průrvou, takže nahoru se může vyšplhat i běžnej turista bez horolezeckýho výcviku. Ale i horolezci na ní mají označený svý výstupový trasy… i když Čertovo skála nejni zas tak vyhlášeným tahákem. To ale nejni na škodu, aspoň je to tu bez front. No ale i když je skalní vyhlídka relativně snadno přístupná, velký rozhledy se nahoře nekonají, protože kolem trčí dost vzrostlý stromy. Navíc nejni nijak zabezpečená, takže pohyb po členitým povrchu skály je na vlastní nebezpečí. Pěšinou pak po červený pokračujeme dál a docela ostře klesáme dolů až k cestě, která je pozůstatkem právě jedný z těch kdysi tu fungujících lesních železniček. Pokud vám to terén a čas dovolí, tak se na chvilku zastavte a podívejte se, jak ty krásný stromy od doby polomový katastrofy zase zmohutněly. Pak překročíme silnici č. 350 z Cikháje do Herálce, která naštěstí neoplývá velkou frekvencí aut. Kousek za touhle silnicí narazíme (myšleno obrazně) na rozcestník U Snítku (696 m) spolu s další informační tabulí NS – celkem jich desetikilometrová stezka má 12. Tahle je věnovaná jelení zvěři. Zároveň zde překračujeme první říčku v průběhu dnešní etapy. Jde o vrchní tok řeky SVRATKY, k jejímž pramenům u Žákovy hory ještě dorazíme. Převýšení je teď kupodivu téměř zanedbatelný a chvílema se může zdát, že jdeme po rovince… ale brzy začneme opět stoupat, zatím do pozvolně táhlýho kopce. Asi 1 km od Snítku, na křižovatce lesních cest, nás čeká další zastavení NS – Lesní kalendář. Na letokruzích dvou velkejch pařezů (který můžete konfrontovat s vedlejší infocedulí) tu jsou zaznamenaný různý klimatologický a historický události od r. 1834. A pak končí idylka. Je to cesta tak trochu do neznáma, autor jí nezkoušel, přesto ale tuší, že posledních 500 m na Žákovo horu nám pořádně otestuje fyzickou kondici, protože to stoupá pěkně zvostra. Berte to prostě jako výzvu, i když se vám možná u Snítku bude zdát, že ty dva kiláky nahoru nebudou nic moc. ŽÁKOVA HORA (810 M N.M.)… … je taky opředená celou řadou pověstí. Chodili sem prej meditovat cisterciáci ze žďárskýho kláštera a taky jejich chovanci – žáci – lteří tu prej jednou zabloudili tak, že už je nikdo nikdy nenašel… a po nich prej nese Žákova hora svý jméno. Najdete tu i poklady, protože se tu prej údajně těžila i stříbrná ruda… a taky se tu hrály kuželky, ovšem se zlatýma koulema a kuželkama, který se jednou propadly do země a dodnes čekají na svýho nálezce. Vyskytujou se tu i pohádkový bytosti – hejkal, u Stříbrný studánky divoženky a jednou za rok se hora s pokladem otevírá. Kromě turistickýho rozcestníku je na vrcholu i kamennej patník se značkou státní nivelace, protože Žákova hora patří mezi 145 význačnejch vrcholů na území ČSR, na kterejch jsou zřízený geodetický a trigometrický body. Její vrchol byl zařazenej i do mezinárodního soubornýho vyrovnání geodetickejch sítí a má tak význam technickej i vědeckej, neboť slouží k průzkumu pohybu zemský kůry a stanovení přesnýho tvaru Země. Bohužel pryč už jsou ty časy, kdy na Žákovo hoře (i na Tisůvce) stávaly 42 m vysoký dřevěný rozhledny, podporující rozvoj turistickýho ruchu. Zchátraly, byly rozebraný a žel Bohu už ne obnovený. Mezi vrcholem Žákovo hory a Stříbrnou studánkou je PR chránící původní jedlobukovej les, kterej se dá vlastně považovat za zbytky někdejšího pralesa. Základní krok k jejímu založení udělal už v r. 1929 Zdeslav Radslav hrabě Kinský, což připomíná pamětní deska na rozcestí pod Žákovo horou. Třeba si ten prales hezky vychutnáme, protože nejhezčí je prej na jaře, když probouzející se buky září jasnou a svěží zelení. To je to tu nejkouzelnější. Je to snad jedna z posledních nedotčenejch oáz čistý a klidný přírody a ne nadarmo jsou malebný Žďárský vrchy považovaný za zelený srdce Českomoravský vrchoviny. A tý bohatý historie… Málokdo třeba ví, že se tu za I. světový války ukrejvali ruský vojáci co prchli z rakouskýho zajetí, mezi nima i Lev Tolstoj, synovec známýho spisovatele. I lesy kolem Žákovo hory postihla sněhová kalamita na počátku 30. let minulýho století. Už v souvislosti s Padrtinama jsem vám říkal, že na zpracování i zdejších polomů byli povolaný i Rusíni. A při týhle příležitosti nemůžu zatajit zajímavej zápis z kroniky Cikháje (což je obec vzdálená odtud cca 2 km „vzdušnou čarou) ze zasedání obecního zasstupitelstva ze dne 4.10. 1931, kde se doslova uvádí, že požádalo okresní úřad „aby zaměstnaní cizí lidé, hlavně Rusíni, byli ze zdejší obce vykázáni, jelikož činí na polích krádeže bramborů a řepy, v noci v podnapilém stavu křikem ruší noční klid. Zakročení zdejších občanů nemá účinku a jest nebezpečno se ani vůbec k nim přibližovat, neboť jsou násilné povahy a při sebemenší výtce v opilosti jsou nebezpeční…“ Ne, že bych vás považoval za xenofoby, ale i vám bude určitě jasný, kdo sem tenkrát z tý Zakarpatský Ukrajiny přitáhnul. A když už jsem se dvakrát zmiňoval o Stříbrný studánce, shodíme-li z ramen ty svý bebechy, je to k ní necelej půlkilometr. A za návštěvu to stojí. Stačí odbočit doprava a po zelený tam snadno dorazíme. I když se zdá, že ve studánce je rok od roku míň vody, bejvá uváděná jako jeden z pramenů Svratky. Hezký a zádumčivý místo. Nenápadnej pramének vytékající zpod kamenů, v jehož blízkosti bejval umístěnej hrníček pro žíznivý poutníky (ten, kterej zde zanechal Luděk Munzar v seriálu Zpět k pramenům, už tu samozřejmě dávno není)by byl téměř přehlédnutelnej, ale hned vedlůe je velkej kámen s pamětním nápisem, že právě tady v r. 1970 tehdejší president Ludvík Svoboda CHKO Žďárský vrchy vyhlásil. Zlý jazyky tvrděj, že tenhle pramen Svraty se hodil už proto, že se k němu dalo dopravit autem a vysoký státní hodnostáři se tak sem nemuseli vláčet po kopcích, v pohorkách a potu tváře. A když už hovoříme o Stříbrný studánce, je zapotřebí zmínit se ještě i o studánce Eleonorka. To pro změnu od turistickýho rozcestníku zahneme doleva a asi po 200 m, po nenápadný lesní cestě, dojdeme k malýmu paloučku s loveckou chatou Eleonorka. Nechal jí tu už v r. 1937 postavit hrabě Kinský jako dar své manželce Eleonoiře k jejím 50. narozeninám. Byla pak využívána hlavně při lovech jelenů. A pokud se vám zdá, že slyšíte tekoucí vodu, pak se nemýlíte. Nedaleko odtud totiž vyvěrá onen stejnojmennej pramen a protéká starým vytesaným dřevěným korytem, kde je možný doplnit zásoby pro pitnej režim. A myslím, že i zázemí chaty by se dalo využít k případnýmu noclehu, protože je to tu poněkud stranou a je tu i ohniště s lavičkama a kamennej stůl. Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň za Cikhájí tam kyne tvé žízni pěnivý džbán a štědřeji než kdo tuší pivem budeš vyčastován, okřeješ srdcem i duší…. … teda alespoň do tý míry, pokud nám vydrželo něco z těch zásob, který jsme sem v potu tváře vlekli. Lhostejno už budeme-li pokračovat dál hned nebo až ráno, stejně nás čeká přechod vrcholový části Českomoravský vrchoviny. Některý kopce nám možná dají trochu zabrat, ale tak už to na Vysočině chodí. Zato nás trasa zavede do nejstarších a hlubokejch lesů, do míst, kde když prší tak dvě sousední kapky nepotečnou do stejnýho moře, protože se navíc nacházíme na hlavní čáře evropskýho rozvodí. Z vrcholu Žákovo hory klesáme mírně z kopce dolů, mineme rozcestník a po červený kráčíme stále lesní cestou, až asi po 1,5 km vyjdeme z lesa na mýtinu u asfaltový silnice z Kadova do Herálce, v místě zvaným RUMPOLTŮV MLÝN, kterej už tu ale není. Dřív to bejval jeden z hospodářskejch objektů využívajících vodní sílu. Vystavěnej byl v r. 1702 a později k němu přibyla i pila. Po jeho zániku na komci 19. století po něm zůstal jen rybník, napájenej potokem Břímovkou, v sedle mezi dvěma kopci. Ten se ale postupně zanášel, dokud zde Český lesy a.s. v r. 2006 nevybudovaly novou retenční nádrž. Dnes je tohle klidný jezírko, s průzračnou rašelinovou vodou, tradiční zastávkou putujících uprostřed lesů. Na hrázi 76 m dlouhý a jen 3 m široký je malý parkoviště a taky nový a opravdu hezký dřevěný odpočivadlo, kde můžeme na chvíli vofrknout, dát si svačinu (či frťana) a obdivovat okolí – no, romantika jak samice tura domácího. Při nahlédnutí do map pak zjistíte, že nejít odtud k9 km vzdálenejm romantickejm DEVÍTI SKALÁM by bylo pošetilý a my přece nechceme bejt za blbce. Nebo jo? Tudíž mašírujem dál, rovnou za rypcem. Asi 20 minut středně náročnou cestou nám to potrvá k lesní silničce a pak nás čeká poněkud strmější pěšina. To se připravte na pěknej, i když ne dlouhej horskej pochod, navíc přes hrboly, kamení a kořeny. Jsme ale starý mazáci a tak to zvládnem i bez kyslíku, i když šerpy by asi každej z nás uvítal. Máme ale jen jednoho, tak si holt každej tu svojí zátěž potáhne sám – asi ho nepřesvědčíme, aby se několikrát otočil, jako to dělali nosiši na Čilkůtu. Procházka nerovným lesním terénem, zakončená stoupáním do kopce, je završená tím, že doklopýtáme na samotnej nejvyšší vrcholek Žďárskejch vrchů (836 m) a druhej nejvyšší v Českomoravský vrchovině, zvanej DEVĚT SKAL Jedná se o rozsáhlej skalní systém, vlastně tři rozsáhlý skalní hřbety s 9 věžema a 3 menšíma skalníma věžičkama, v r. 1976 vyhlášenejch jako přírodní památka. Název vzniknul po devíti skalách roztroušenejch v nejbližším okolí, rozčleněnejch do větších či menších majestátních bloků, tvořících jakési skalní město. Pokud si chcete tenhle nejrozsáhlejší komplex vrcholovejch skal na Vysočině pro jistotu přepočítat, pak s údivem zjistíte, že pojem je poněkud nepřesnej, protože těch skal je tu poněkud víc a to už nezařazuju rozsáhlý suťový pole. Výšky skalních bloků, lidově zvaný kazatelny, dosahujou 5 – 17 m. Ne na všech ale můžete spatřit kotvy šplhačů, protože horolezci tu můžou – a i to omezeně a po různě obtížnejch trasách – jen na Trůn, Záludný a Žďárský věže. Na ty se jinak než za pomoci lan nemůžete dostat. Hlavní blok (Královský zámek, Dvojitá věž, Pyramida, Malá věž, Milenci… některý i se skalníma mísama) je vyhrazenej jen pro očumování. I když vlastně ne tak docela. Na hlavní skalní blok je totiž vyznačená asi 100 m odbočka. Cesta, vedoucí zprvu po upraveným chodníčku, vede najednou nejištěně po kamennejch schodovejch blocích a končí v úrovni stromovejch korun. Zpočátku to ještě jde, později je to ale náročnější a budete potřebovat obě ruce a nezapomenout na to, že je třeba mít vždycky tři pevný body. Já osobně bych doporučoval plazit se hezky po kolenou, po čtyřech, to bude asi nejlepší. I když… zrovna to mý koleno… to asi juchat nebude. Ale i když je výstup na skálu náročnější a vyžaduje trochu fyzičky a šikovnosti, nakonec se můžete usadit na skále opatřený zábradlím a vychutnávat si velkolepý výhledy do dálky. Kolem vás je zelený moře vysočinskejch lesů, daleká krajina se spoustou vesniček a za hezkýho počasí můžete spatřit třeba i Králickej Sněžník a Krkonoše se Sněžkou. A to jsou právě ty chvíle, kdy nám stojí za to tahat s sebou po všech možnejch končinách ty těžký bágly. Škoda jen, že na vrcholek se současně namačká asi tak maximálně pět lidí… A tak rychle zápis do vrcholový bichle a uvolnit místo dalším. Většinou tu bejvá dost lidu a na vyhlídku se stojí i fronta, ale myslím, že na jaže a navíc uprostřed tejdne, to nebude tak žhavý, natož dorazíme-li sem třeba až v podvečeru. A tomu provozu se ani nedivte. Paprskovitě se sem z různejch stran sbíhá hned šest tras a tak se může stát, že je tu frekvemnce výletníků větší než jinde. A v okolí je kromě turistickejch okruhů i několik cyklostezek a znáte to – koloblbečci a hledači keš pokladů jsou všude. Po vrcholovým štamprdleti tu mám pro vás další tip, co se případnýho noclehu tejče – kousek od vrcholu totiž stojí dřevěnej srub. Vybudovat ho tu nechalo v říjnu 1940 velení Wehrmachtu pro nacistický předáky. Moc využívanej ale nebyl – ani nejni divu. V okolí totiž operovaly partyzánský oddíly, např. Vpřed a Mistr Jan Hus. A po II. světový válce ho využívalo ředitelství Státních lesů a i to jen dočasně a v lovecký sezóně. Pro nás je ale podstatný to, že lovecká chata je vybavená i velkou (5x3m) terasou, i když s betonovou podlahou. Tahle terasa má asi do 1 m výšky chráněný boky a střecha velkej přesah, což by bylo príma i kvůlivá případnýmu dešti. Vejde se tam prej tak 10 lidí, případně ještě 2 až 3 na lavice nebo na půdičku nedaleký kůlničky, kde tolik nefouká (vono to klima na Vysočině prej patří k nejdrsnějším u nás). Opodál stojí i kadibudka, tak co chcete víc? Když bysme tu byli jen přes noc, nedělali bordel a ráno vypadli… já bych v tom problém neviděl. Ale nesouhlasíte-li, budeme hledat nějaký plácky dál od cesty. Ale zvolíme-liu loveckou chatu za npouizový nocležiště, pak mi dovolte vyprávět i to o tom, jak se mezi pamětníka traduje vyprávění o tom, jak se zdejšímu hajnýmu ztrácely ty nejlepší kusy vysoký zvěře. Ani srnky nemohl před pytlákama uhlídat. Byl z toho nešťastnej a přemyšloval, jak nad pytlákama vyzrát. Věděl, že se všichni bojí hejkalů a tak se rohodnul k akci. Vždycky večer chodil po lese a ze všech sil hejkal. A svět div se, vono tu fingovalo! Pytlácise dali na útěk a od tý doby se mu už nic neztratilo. Ale i když zalehneme někde jinde, vona to asi žádná sláva nebude. Lesy jsou tu přece jen plný kamení a najít nějaký šikovný plácky pro případný stany dá asi makačku… No nic. Už jste zase nažhavený na tu správnou provozní teplotu? Můžeme kolem těch bloků bizardních skal, vzniklejch mrazovým zvětráváním, šlapat dál? Pak teda mapu do ruky, ať se nějak moc nezamotáme, protože teď to bude spíš takovej orientační pochod. Ale ať se nechá ctěnej poutník překvapit. Převýšení z Devíti skal je spíš jen symbolický a kupodivu spíš zanedbatelný a na nějakej delší strmej úsek teď máme čas. Bohatě bude stačit to kličkování a překračování výmolů a kořenů stromů. Bude to fakt dost výživnej vejlet. Směrovka nám poví, že na Malínskou skálu je to 3,5 km, což se nemusí zdát tolik, ale že budou šťavnatý, to si pište. A to ještě máme v cestě křáky a Lisovskou skálu. Na tu Lisovskou je to převýšení jen o nějakejch 50 m, což není mnoho. Tvoří ho ale dva na sebe navazující skalní hřebeny s délkou 44 a 35 m a výškou až 12 m. Ještě bych dodal, že jeden je tvořenej do podoby jakéhosi skalního hřibu. Skály jsou ve výšce 802 m, troufám si ale říct, že i když jsou značně mohutný, s tím výhledem to nijak slavný nejni. Jak už jsem říkal, vrcholek je zalesněnej a tím bez většího rozhledu. Zato jsou tu balvanitý sutě a jedna z nejlepších ukázek mrazovýho zvětrávání ve Žďárskejch vrších. A smůlu mají i případný milovníci cepínů, lan, vklíněnců a skob a jinýho nádobíčka, protože tady správa CHKO lezení zatrhla. Proto tu taky nebejvá tak velkej provoz. Z Lisovský skály, spíš takovýho západního předvrcholu Křoviny se pak klesá a značka cestu dvakrát opouští. Takže tady si musíme dát bacha, nehnat se bezhlavě dopředu a neztratit ji z dohledu. Poprvé je to hned při klesání od tohoto chráněnýho přírodního výtvoru, podruhý pak pod vrcholem Křoviny. Před sebou ale máme relativně pohodlnou a nenáročnou hřebenovku, která téměř po rovině rychle ubíhá. Prosmykneme se mělkým sedlem, což je znamením, že KŘOVINA, druhej nejvyšší vrchol Žďárskejch vrchů (830m) není daleko. KŘOVINA Vlastní vrchol, součást Devítiskalskýho hřebenu, zhruba v poloviční vzdálenosti mezi Lisovskou a Malínskou skálou, je skrytej v hustým lese asi 150 m od značený turistický cesty. Ta se ho jen letmo dotkne, no, spíš ho jen tak oblízne. Zatímco ostatní vrcholky jsou daleko víc známý, zalesněný návrší Křoviny je zcela ve stínu okolních skalních dominant. A přitom by stačilo, aby z jejího vrcholku vyčnívalo aspoň jedno skalisko a všechno by určitě bylo docela jinak. Pak by určitě cesta nahoru vyznačená byla. A přitom se prej na vrcholu nachází tzv. energetická svatá linie, díky níž se tu třeba i obyčejná voda promění na léčivou. Co by to asi udělalo s rumem v našich čutorkách? Nebudeme to riskovat a tak tenhle přírodní výtvor mineme po vrstevnici cestou, po níž se v zimě prohánějí běžkaři a spíš bez většího zaujetí. Nám by byl stejně třeba spíš ten „modrej pramen.“ Zatím máme co dělat s tou kamenitou cestou. Pak projdeme prostorným paloukem, možná bytkem nějakýho malýho lomu. Následujou nádherný travnatý paseky, zcela obklopený lesem, přímo ideální místo pro krátkej odpočinek. A odtud už to k Malínský skále nejni daleko. MALÍNSKÁ SKÁLA (811 M N.M.) Malínská skála se opět skládá z více skalních útvarů. Tvoří jakousi skalní vesničku, složenou ze čtyř velkých a několika menších skalních útesů, rozhozených ve svahu pod největším z nich – dvacetimetrovou Výspou, mírně převislou skálou, na níž jsou dobře patrný vyznačený obtížnosti různejch skálolezeckejch tras. Všechny ty skály tvoří jakousi řadu, která se obloukovitě stáčí okolo vrcholu v délce cca 200 m. Malínský skály, přírodní památka o rozloze 5,87 ha, vyhlášená vr. 1976 jsou jedny z nejoblíbenějších a nejvyhledávanějších skal ve Žďárských vrších. Kromě už zmiňovaný Výspy tu najdete i skalní útvar Buldok, Srnčí věž, Škuner, Polední kámen, Amfiteátr, Ďáblovo kazatelnu, Hadí věžičku, Sluneční věž, Zvon, Zubří skálu i Poštolčí kužel… Samotnej vrchol stezka obchází po mýtině, ze který je krásnej výhled do údolí řeky Svratky. V popředí se modrá hladina Milovskýho rybníka a za ním další skupina zalesněnejch kopců – Čtyři palice, Vysoký kopec a další. Jen škoda, že se téměř celá skalní oblast téměř ztrácí pod vzrostlým lesním porostem, z něhož vykukujou jen vrcholky nejvyšších útesů a věží. Kdyby tak ochranáři a lesníci konečně udělali něco pořádnýho – např zbavili úpatí skal těch zbytečnejch náletů, určitě by to tu prokouklo a výhledy by byly ještě lepší. Kdo o ně ovšem má vážnej zájem, musí si poradit jinak. Je ovšem třeba dát si majzly, abyste v tý okolní přebujelý vegetaci a průzkumu okolních skal nepřehlídli nenápadnej chodníček, vedoucí až na vrchol Výspy. Za pokus to stojí. A podle toho, jak je vyšlapanej, je takovejch zájemců jistě povícero. Hlavní skála, s výhledem do Milovský kotliny, má ovšem kamzíkoidní charakter. Je to prostě spíš taková opičí dráha. Pokud to nezkazí mlha nebo nedejbůh dešťový mraky se pak ovšem může pyšnit i nádherným výhledem na Blatiny, Křižánky, Samotín a samozřejmě i na okolní skály, porostlý lišejníkama a skrývající různý, třeba až 3 m dlouhý jeskyňky a výklenky. I tady ovšem, pro vcelku přijatelnou dostupnost pro turisty, bejvaj někdy nekřesťanský fronty. Nebo že by ti zvídaví návštěvníci hledali před zraky nezasvěcenejch mudlů další ukrytý kešky? Pak se asi budeme muset spokojit s pláckem s turistickou orientací (pod mohutnou skálou, na níž se dá taky vylézt) a odkud je taky lecos vidět. Přinejmenším to, že lesní porost tu tvoří taky převážně smrk, ale i buk, jedle, bříza a borovice a taky jeřáb, jehož červený plody musí bejt ozdobou skal v podzimním čase. No a při tom koukání byste si už mohli pomalu taky tipovat kudyma potáhneme dál. Nebudu vás dlouho napínat. Kdo hádal Drátenický skály, měl pravdu. Ono to ostatně odtud někam jinam ani dost dobře nejde. Navíc je to tam už jen necelej kilometr. Nejprve projdeme rozsáhlou mýtinou mezi lesy. Po vichřici v lednu 2007 bylo i tady třeba odklidit polomy, takže se ještě jednou nabízí neobvykle širokoúhlej výhled. V záběru máme i blízkej Milovskej rybník s hotelem, vzdálenější rekreační sředisko Podlesí a taky obec Křižánky po levý straně. Ještě si tu relativně snadnou stezku naposledy vychutnejte, protože pravdou je, že nás vzápětí čeká sešup dolů a to docela prudkým a kamenitým srázem. Je to fakt takovej horskej chodník, bohatej na překážky v podobě kamení a kořenů, s klesáním, řekl bych, že pro Žďárský vrchy až netypickým, ale co se dá dělat? Přece se nebudeme vracet a šlapat po silnici? Tohle trápení stejně nebude trvat dlouho. Po pár stech metrech se u „turisťáku“ zase napojíme na zelený značení a samotný Dráteničky už na nás prakticky vykukujou z lesa. DRÁTENIČKY Sami už jste určitě poznali, že jsou to ty vysoký, zdaleka viditelný skály. A co skály – hned několik jedinečnejch skalních útvarů (zase i s nepravýma jeskyněma) ve skoro pohádkovým lese. Při bližším zkoumání pak zjistíte, že tyhle vrcholový skály jsou zformovaný do podoby jakýci mohutný, ale přitom úzký skalní hradby, která je při svý délce 200 m ještě rozčleněná podél puklin do několika vrcholků. Krom toho jsou na sever od hlavního hřebene ještě dvě věže Archa a Pagoda a 50 m západně je dvojvěžka Pašerák a Zastrčená skalka. Celej komplex (775 m) je jedním z nejkrásnějších a nejvýraznějších skal ve Žďárských vrchách. A nejni ani divu že jsou tyhle vysoký rulový skály tak často využívaný i horolezcema. V létě bejvá milovníkama tohohle adrenalinovýho sportu přímo obležená – zvláště nejvyšší z vrcholků – Sokol se svýma pětatřiceti metry. Pro nebezpečí zřícení se na něj ovšem obyčejnej turistickej výstup nedoporučuje. Alespoň se zdá, že ne oficiálně. Při bližším zkoumání ale objevíte lehce dosažitelnej, mrazovým zvětráváním vzniklej asi 7,5 m dlouhej tunel, na nějž po průchodu navazuje úzká pěšinka na jeden ze skalních vrcholů. Pohybově zdatný jedinci by to teda mohli zvládnout, i když oficiální skalní vyhlídka tu pochopitelně vyznačená nejni. Taky to nejni ani zdaleka nejvyšší bod, ale výhled je odtud hezkej, hlavně východním směrem k Buchtovu kopci s nápadnou kopulí leteckýho radaru. Ostatní vyhlídky asi nebudou nic moc, protože nejsou tak vysoko a z nich byste viděli hlavně jen vrcholky stromů, pokrývajících svahy jak ježatej koberec. Ale i tak je to tady romantický. A pokud dokážete vylízt nahoru, pohladí to vaše ego a naplníte slova klasika :“Dokázal jsi to!“ Ovšem pozor, aby nedošlo na dalšího klasika, protože slova „Tak co, zase jsi se kochal?“ můžou předznamenat pád do hlubin. Takže na ty skály, který nesou stopy po horolezcích co tu pravidelně hrajou svojí hru s gravitací, na ty bude lepší koukat se odspoda. Naštěstí milovníkama tohohle adrenalinovýho sportu bejvají Dráteničky obležený a atakovaný hlavně v létě a tak se tu ti lezení chtivý nadšenici asi moc plést nebudou. I tak nám prohlídka může zabrat klidně třeba hodinu, ale litovat ztráty času tady vůbec nejni na místě. I když si už možná říkáte, že je to pořád na jedno brdo a už toho za sebou máte přehršel. A tak snad k tomu dodám ještě hrst informací: Drátenická skála byla dříve zvaná Juránkova a to podle rodu Juránků, pocházejícího z nedalekejch (cca 0,5 km)Blatin. V současnosti nese název po jiným členu rodu, kterej byl zaměstnanej jako dráteník v drátovně v Milovech. Celej prostor obnáší necelý dva hektary a jako Přírodní památka byl vyhlášenej rovněž v r. 1976. A tenhle plac je taky navíc místem, kde se musíme rozhodnout kudy dál. Nabízím vám hned dvě možnosti a obě jsou zhruba stejně vzdálený: Samotín a Blatiny. Když opustíme tyhle úžasný skály poznáme, že do Samotína vede z Dráteniček poměrně široká a dobře vyšlapaná cesta… i když všudypřítomný borůvčí dost nerado uhejbá pod nohama. Zanedlouho už ovšem šlapeme mezi bohatě rozkvetlýma loukama a pastvinama, rozdělenýma mezema a kamenicema. Naproti nám už se rýsuje kopec Teplá a když se ohlídneme, ještě jednou za sebou uvidíme návrší pokrytý smrkovým lesem, kterej převyšuje dvojice jakoby mírně nakloněnejch skal. Dobře víme neejn to, že jsou to Dráteničky, ze kterejch jsme právě sestoupili, ale i to, že to co je odtud právě vidět, je jen slabým odvarem toho, co je ukryto pod vysokýma smrčiskama. Z popisu krajiny už jste si zajisté odvodili, že Samotín je vlastně jen nevelká víska, ležící v údolí, který se všech stran obklopujou kopce a lesy. Podle informační tabule na zvonici se pak dozvíte i to, že má vlastně jen 22 stálejch obyvatel a ve znaku má zajíce u jehličnatýho stromu a nad ním zářící slunce. SAMOTÍN První písemná zmínka o obci, která vznikla na samotným konci kolonizace na území bejvalýho Novoměstskýho panství a patřila pod správu rychtáře ve Sněžném, pochází z r. 1717. Plánky z r. 1741, kdy obec obdržela svůj znak dokládají, že nedaleko odtud se tu hned ve čtyřech dolech těžila železná ruda. Narůstající spotřeba dřevěnýho uhlí pro vysoký pece ale způsobila vykácení okolních lesů… ale aspoň si tak dělníci z hutí mohli postavit domky a uvolněný prostory obdělávat. Proto je taky Samotín typickým příkladem obce s rozptýlenou zástavbou – roubenky byly umístěný přímo uprostřed obdělávanejch pozemků. V r. 1735 už tu žilo 8 trvalejch osadníků a tak dala tehdejší majitelka panství (hraběnka Hohenzollernová) pozemky zaměřit a vlastníkům předepsala i povinnosti vůči vrchnosti. Odsada s tradičníma gruntama, dosud si uchovávající svůj genius loci, má pochopitelně i památky lidový architektury. Takovým příkladem může bejt i roubenice č.p. 23, z přelomu 17. a 18. sroletí. I ostatní venkovský stavení se nacházejí ve stínu rozložitejch stromů a jejich malý zahrádky dosud ohrazujou tradiční plaňkový ploty. Vše tu evokuje dobu, kdy se věřilo, že v okolních lesích žije hejkal (viz pověst o hajném a Devíti skalách…). Pro mnohý návštěvníky je právě tahle lokalita přímo ztělesněním Žďárskejch vrchů. Samotín prostě vypadá jako místo, kde se zastavil čas. Tenhle poetickej, téměř zapomenutej kout panenský přírody inspiroval k tvorbě nejen malíře, ale i filmaře. Např. v r. 1956 se tu točila pohádka Obušku z pytle ven!, v hlavní roli s Ladislavem Peškem. Místní legendou se stala i samotínská hospoda, hlavně pak hostinskej Emil Tlustoš a jeho bylinnej likér Samotínskej vánek. Byla oblíbenou zastávkou, bohužel dnes už nestojí. Oboje už vzala minulost. Výčepní originální recepturu tajil tak, že když umřel, tak jí nestačil nikomu předat. Co se dá dělat. V dnešní hospodě U kolouška http://ukolouska.cz/obcerstveni-u-kolouska-jiz-otevreno/ však můžeme ochutnat likér náhradní – DRÁTOVÁNEK – a tradici bylinnejch liguérů převzala i nová hospoda. Ta už je ale bohužel 2 km mimo naší trasu. Doufejme, že do tohohle faktu nebude strkat svý nezvedený rypáčky Eurounie, která s oblibou zakazuje všechno, co vybočuje z řady. Co dodat na závěr? Snad ještě to, že v letech 1944 – 45 byl Samotín opěrným bodem partyzánskýho oddílu Záře, na což upozorňuje pamětní deska na domku č.p. 1, zvaným „Partyzánka.“ Vlak sem ani nikam poblíž nejezdí a frekvence linkovejch autobusů taky nejni nijak závratná. Navíc na případnej autobus musíte až do 2 km vzdálený Krátký. Má vůbec cenu zajímat se o případný spoje? Uvidíme….. Myslím proto, že bude daleko jednodušší opustit Dráteničky s nepravýma jeskyněma tím způsobem, že potáhneme po červený čáře do Blatin. A aby vám ta cesta líp ubíhala, můžete si aspoň v duchu přehrávat něco z přiloženýho materiálu… http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1037067545-pocesku/201322225720018-zdarskevrchy/titulky https://www.youtube.com/watch?v=b6IuM3scDQo Jak budeme scházet z kopce, bude skal ubejvat. Kochat se pro změnu budeme pohledem na ty, kdož se supěním budou kráčet proti nám. Po příjemným klesání hustým smrkovým lesem opustíme voňavý stíny stromů a vykročíme mezi louky, který budou jistě touhle dobou plný pampelišek, mineme tam dřevěnej mysliveckej posed a pak už to máme jen 300 m po safaltce a vsipujeme do další osady se zachovalou vrchovinovou architekturou, která nám ( alespoň v tý horní části) může připomínat alpský chalupy. Tou obcí jsou BLATINY Dnes mají Blatiny necelou půlstovku obyvatel, ale první zmínka o nich pochází už z r. 1707 – z čehož vyplývá, že i ty byly založený až v poslední části kolonizace a i ty na místě původního lesa, kterej byl vymýcenej pro potřeby železáren. Obec nesla název Neustieff, což se psalo i foneticky Najštíf, ale v 19. století byl název počeštěnej na Novosady. Stejně se ale pořád říkalo dál Lidově Blatiny (což znamenalo, že obec byla založená na bahnitým terénu), přesto se ale tenhle název začal oficiálně používat až v r. 1924. V r. 1735 dostali i zdejší obyvatelé nový povinnosti – „sbírati pro vrchnost smrže, obyčejné houby a lískové oříšky…“ Docela zajímavá robota, což? Za to však měli vlastní pečeť se znakem zahrádky a tří květů. I tady se jedná o protáhlou ves s rozptýlenou zástavbou a mohutnýma soliterníma stromákama – např. ta lípa u statku č.p. 17 je chráněná jako památná. Blatiny jsou i místem kde působil jeden z nejosobitějších malířů Vysočiny, známej krajinář Josef Jambor (18871964). Zcestoval celou Evropu aby nakonec zjistil, že krajina kolem jeho chalupy je nejkrásnější. Tady pak čerpal svou inspiraci. Údajně je tu několik hospod, ale pro Blatiny je typický ještě něco jinýho. Možná, že už v luftě cejtíte to všudepřítomný aroma pražícího se kafe. Ne nemejlíte se. Originální pražírna kávy značky HOFR tu vznikla už v 90. letech, kdy se začaly znova obnovovat drobný živnosti. Zahraničního investora tu však nehledejte. Název vznikl podle křestních jmen dvou tehdejších společníků Honzy a Franty. Zpočátku to rozjeli ve velkým stylu, pražilo se tu na dvě směny a měsíční produkce byla až 8 tun. V současnosti je to už jen něco málo přes půl tuny a zásobujou hlavně okolní stravovací zařízení. Sami si tu ovšem můžete nechat namíchat jakoukoliv směs. A jak chutná? Vzorek můžete okoštovat hlavně ve zdejší kavárně, umístěný ve starý roubence, hned vedle pražírny rodiny Kašparových. Svým způsobem je taky raritou. Pokud jste ovšem milovníky espressa, tady si dejte raději turka. Pokud jste ovšem milovníky kafe s příchutí, případně se šlehačkou, pak vás zdejší Hofr speciál dozajista nadchne. Těch různejch příchutí co tady můžete dostat… a k tomu třeba domácí tvarohovou buchtu. Ať tak nebo tak, je to dobrá volba. Tekutiny ale stejně tak můžeme doplnit třeba i v hostinci U Kosků na konci obce. http://www.e-hospody.cz/u-kosku http://www.ukosku.cz/#!o-hostinci/wck51 nebo v restauraci blízkýho jezdeckýho klubu na rodinný agroturistický farmě. Kromě toho, že se tu můžeme věnovat tradičnímu obžerství je tu i možnost najmout si třeba za tři stovky na hodinu koníka a vyrazit do okolí. Anebo kočár, bryčku… ale při našich schopnostech bych nám nesvěřil ani žebřiňák. Takže dusot koní oželíme a do cíle týhle etapy - zbejvá už jen asi kiláček – dorazímě pěkně po svejch. Možná rychlostí jednonohýho švába, ale to už je fuk. Stejně už to bude jen po týhle okresce. Ale ještě předtím, než vám prozradím kam mám s vámi dál namíříno, snad bxy přece jen stálo za to provést ještě jednu kratší zacházku. Na silniční křižovatce u rekreačního střediska Gaudeamus odbočíme silničkou vedoucí na Podlesí, případně si ještě můžeme zkrátit cestu pod vedením vysokýho napětí. A vzít to cestou necestou, polem nepolem i bez toho Mlhovo malotraktoru. Chcete-li můžeme jít i nalehko, pokud věci dobře ukryjeme v přilehlým lesíku. A proč že vás vlastně táhnu do takový zapadlý prdele? Vždt tahle „prdel“ vlastně není ani pořádně označedná na mapách. Ale vesnička kam máíme namíříno je vpravdě pohádková a jistě bychom si vyčítali, pokud bychom jí minuli jenom tak, bez povšimnutí. Příležitost se prostě musí využít. Můžete se podívat, jak se tady žije pohádkovejm bytostem. Najdete tu příbytek Sněhurky, Rákosníčka, Karkulky, Budulínka, ale třeba i Rumcajse či Křemílka s Vochomůrkou… http://www.obrazky.cz/?q=POH%C3%81DKOV%C3%81%20VESNI%C4%8CKA%2 0PODLES%C3%8D&fulltext&mm=2#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hi nt&utm_term=POH%C3%81DKOV%C3%81%20VESNI%C4%8CKA%20PODLES %C3%8D&utm_content=obrazky Všechny tyhle veselý pohádkový chaloupky najdeme právě v hotelovým komplexu v Podlesí… a mají tam dokonce i vlastní turistickou známku. Naším původním cílem ovšem zůstává Milovskej rybník se svými kempy a tábořišti a docela solidním rekreačním zázemím. Počítám, že slunce už pomalu možná zapadá za kopec a nás to nutí hledat nějaký místo k noclehu. Lesy tu jsou, jak už jistě víte plný kamenů a tak bych navrhoval zdejší kemp. Už třeba kvůlivá sprchám a podobnej vymoženostem… a za osobu a stan dáte necelou stovku. I když samozřejmě prohlídku bližšího okolí zcela nevylučuju. http://kempmilovy.cz/ MILOVY Únava po tůře je velká a tak hned hop na terasu hospody (no, spíš moderního hotelu) kde můžeme konzumovat něco víc, než jsou hamburgery a utopenci. No a taky samozřejmě sledovat vlnící se hladinu rybníka s břehy obklopenýma ševelícíma jehličnama hlubokejch lesů. Na svý by si tu přišli milovníci koupání (i tady je oficiální nudapláž), ale tahle roční doba tomu asi moc přát nebude. Milovskej rybník byl založenej v r. 1610 Vilémem Dubským z Třebomyslic na potocích Blatský a Černý. A tenhle 6,5 ha velkej a 4 m hlubokej rybník, s travnatýma břehama a písečným dnem, je vodstvem Černýho potoka, kterej sbírá svý prameny pod Samotínem, zásobovanej dodnes. Svýho času byl dokonce i posilován vodou tekoucí náhonem od Novýho rybníka na Blatinským potoce – torzo tohohle náhonu je dosud v terénu docela jasně zřetelný. Tenhle křišťálově čistej rybník je i místem, kde dříve stávaly sklárny O tý zdejší prozradím jen to, že se po r. 1835 stala nejvýznamnější sklárnou 19. století na Horácku. Vznikla tu tak i malá osada, příznačně zvaná Huť. V r. 1870 tu pak postavili i novou brusírnu a stoupu na drcení křemene. Vyráběl se tu velmi širokej sortiment výrobků a zdejší sklo dokonce získalo na světový výstavě ve Vídni v r. 1873 první cenu. Jen o pár let později (1886) už byl ale zdejší provoz zastavenej a do r. 1894 byly všechny budovy zbořený. Jak už jsem ale předeslal, nestávala tu jenom sklárna. Po velkejch polomech v r. 1740 tu postavil Jan Karel Holomář – spráce panství, na svůj náklad dřevouhelnou vysokou pec s kujnicí (drátovnou) a při nájmu 1 040 zlatejch ročně tu vyráběl i surový železo. K vysoký peci poatřil i vrchnostenskej dvůr a kořalna,ale období prosperity netrvalo dlouho. Již kolem r. 1780 se začaly projevovat obtíže s odbytem železa a pec začala pracovat jen nepravidelně. Nepomohlo ani krátký oživení při Napoleonskejch válkách a poslední ránu zdejšímu podnikání zasadily vysoký pece otevřený ve VÍTKOVICÍCH A BOHUMÍNĚ !!!!!!!!!!!!!! Pec vyhasla někdy kolem r. 1830, hamr s drátovnou – jehož budova stojí doposud pod hrází rybníka – fungoval až do r. 1869. V r. 1939 postavil u rybníka Alois Chocholáš hotel, kterej fuingoval do r. 1949 jako zotavovna Devět skal. Pak ho komunisti zabavili, přebudovali a vzniklo tu rekreační středisko ROH, v každým ročním období vyhledávaná turistická lokalita. Dodnes to co má nohy nebo čtyři kola, všechno v létě vyráží buďto k Dářku nebo sem, k Milovskýmu rybníku. Letní obraz? Tisíce stanů a statisíce oddechujících, kterejm je k dispozici právě tenhle hotel – OREA Devět skal. Prej jsou tu ještě další dvě restaurace… to říkám je proto, že na tu Oreu koukáte poněkud rozpačitě. To nedalekej hostinec U Šlechtů působí víc vstřícně. Pro široký okolí je to vyhlášený zařízení. Z místního jídelníčku je k ochutnání doporučovanej HERÁLECKEJ OSTŘÁK S VOPEJKAČKAMI, ale ani ostatní by nemělo zklamat. A to je přece cílem. Kamarád, ktertej už tu byl, mi sdělil, že byl zprvu vyděšenej názvama jako třeba Kung Pao a la Vysočina, ale zároveň prej nevěřícně koukal na obrovský porce masa, který místní kuchař s velkou láskou zapejkal pod tunama šunky, hermelínu nebo nivy. A umí prej i hospodskou klasiku – poctivě a dobře. Mňo, když se ráno vzbudíme, při pohledu do žracáků zjistíme, že nám po tůře Milovským polesím značně splaskly a ať ruka šmátralka šmátrá sebevíc, moc už toho nenašmátrá. To je neklamným znamením toho, že stav zásob je třeba doplnit. A nejvhodnějšíém místem pro splnění tohohle záměru budou asi 3 km vzdálený Křižánky. Je zcela na nás, zda k přesunu použijeme (pokud pojedet) případnýho dostavníku, či pod heslem „Neváhej a choď!“ vyrazíme pěšky. To asi bude ta lepší varianta, protože nám alespoň neunikne nic z širokýho okolí, zejména pak údolí meandrující Svratky, která v těchto místech tvořila nejen hranici mezi jednotlivejma panstvíma, ale zároveň byla i pomezní řekou mezi Českým královstvím a Markrabstvím moravským. Tuhle funkci ostatně plní dodnes V širokým údolím Milovský kotliny tu Svratka ve svejch náplavách tvoří četný zákruty, po nichž ostatně možná dostala svý jméno. Tedy vezmeme-li za pravdivý základ jrjího názvu slovanský slovo swart – tedy obracet se, neboli řeka co se vrací, meandruje a ne germánský swarta – černá voda. V každým případě tu vodíme zářnej příklad přirozenýho neupravenýho koryta, jakejch je v naší zemi už málo. Dost rozbahnělý prostředí, skoro močály, s tůněma a slepýma ramenama, to je zdejší rašeliniště připomínající spíš severskou tajgu, než místo ve středu Evropy. Vodní tok lemujou přirozený břehový porosty důležitý pro zastíněný hladiny, ale místama se tenhle pobřežní lem rozestupuje a kopule křovinejch i stromovejch vrb vytvářejí volnější prostory. Je jasný, že zjara, při tání sněhu nebo třeba i po větších deštích, je celá tahle niva zaplavovaná, přesto je to ale krajina libá pro oko a podněcující lidovou tvořivost. Jak jinak si vysvětlit to množství malířskejch pláten již zmiňovanýho Josefa Jambora? Za křižovatkou s odbočkou na Březiny překročíme u obce Moravský Křižánky zemskou hranici a za autobusovou zastávkou, už mezi barákama situovanýma převážně při místní komunikaci, vstupujeme do vlastních Křižánek, teda těch českejch. KŘIŽÁNKY Ty český Křižánky asi ale stejně vznikly dřív a teprve později se rozšířily i na Moravu. První zmínka o nich pochází ze záznamů z r. 1392, kdy je obec v popisu Rychmburskýho panství uváděná jako „villae in Krizankow.“ Když si pak v r. 1347 vzal majitel zdejšího panství Jan z Pernštejna za manželku Barboru z Valdštejna, zajistil jí věno mj. i na týhle vsi. Zajímavý taky může bejt, že v období 1500 – 79 nejni obec v dobovejch pramenech vůbec nikde uváděná a to ani když v r. 1564 dával Vratislav z Pernštejna část svýho panství do zástavy novoměstskejm. Fakt, nikde ani zmínka! Teprve v r. 1580 nacházíme záznam, podle kterýho byli křižánkovští zavázaný brát pivo od nopvoměstskejch. A k tomuto panství pak byla obec později i připojená. O pár let později (1578) se tu uvádí 9 usedlostí, pstruhovej potok a pstruhovej rybník. V pobělohorský době zde Šimon Kratzer postavil sklářskou huť, kterou pak 28.9. 1642 prodal dosavadnímu misterovi svý huti na Vříšti Janu Hanzalovi Fridrichovi a pronajal mu i ves s osmi osedlýma. Ten tu pak postavil ještě i novej dvůr a přikoupil tři starý selský grunty. Ještě koncem 19. století měla vesnice horskej ráz a většina domů tu byla dřevěná. Tnhle obraz si v podstatě zachovala dodnes. Díky všem těmhle roubeničkám je největší vesnickou památkovou rezervací (od r. 1995) v oblasti Vysočiny. Naleznete tu 45 kulturních památek, včetně kapličky, která byla v r. 1863 přestavěná z původní starý dřevěný zvonice. Možná vás bude zajímat i to, že tu ještě relativně nedávno stával hamr s široko daleko proslulou výrobou pilníků. Dnes o tomhle zapomenutým řemesle informuje už jen NS s šesti stanovišti na Českej kopec. Neméně zajímavá může bejt i NS Milovská. http://projekty.krizanky.eu/projekt/milovskastezka.html Obec, ač nevelká, má samozřejmě i svůj znak. Již od r. 1749 jej tvoří stejnoramennej kříž se čtyřmi menšími křížky mezi ramenama a doplňujícím motivem je svatováclavská čepice, připomínající novoměstský knížata z Ditrichsteina, stejně jako dva vinařský nože z jejich rodinnýho erbu. Pro milovníky bílý stopy můžu prozradit, že pravděpodobně první lyže na Vysočině používali zdejší lesník Resch a učitel Houdek, kteří si je objednali přímo z Norska a to už v r. 1886… no a odtud se pak lyžování šířilo dál. Okolí Křižánek je naprosto nezaměnitelný a snad i proto je tu víc chalupářů než trvalejch obyvatel. Ovšem těch necelej 400 starousedlíků je tak pilnejch, že díky nim získala v r. 2011 obec titul vesnice roku. Jsou tu i tři rybníky, z nichž nejvetší a nekrásnější je ten Kyšperskej, lapidárně zvanej Kyšperák. Je samozřejmě možný, podle toho jak nám bude vycházet čas a zdržíme-li se někde víc než jsme předpokládali, tady taky celej Trail ukončit. Křižánkly jsou totiž šikovně umístěný na trase pravidelnejch autobusovejch spojů mezi Svratkou či Novým Městem na Moravě, odkud pak jezdí i vlak. Budu ovšem předpokládat a vycházet z toho, že máme ještě k dobru tak 1 – 2 dny a tak po zakoupení všeho možnýho a potřebnýho, jedlýho i pitnýho, či případným očerstvením ze v hostinci Za řekou http://www.hele.cz/hostinec-za-rekou … budeme chtít pokračovat dál ve stopě. Až na krátký úseky nás bude čekat mírná kopcovitá krajina. Osadu teda opustíme po modrý značce a u Českejch Křižánek začneme pomalu stoupat na okruh po dalších vyhlášenejch skalních vrcholech nad Svratkou. V týhle souvislosti mě napadá, že jsem vám nejspíš nesdělil ještě jeden zajímavej zeměpisnej fakt – totiž ten, že zatímco na světě existuje 14 osmitisícovek, Žďárský vrchy mají naopak hned 14 osmistovek… ale to jen tak na okraj. Za posledními domy se opět noříme do hustýho sakra lesa a pak to traverzem střihnem k rozcestí Plaňovka. Je tady taková malá besídka a tím i příležitost pro ty, kdož si tu chtějí vyndat energii sbalenou na cesty a zhluboka si loknout. Možná to bude potřeba. Nejenže se stezka ztrácí v lese, ale navíc nás čeká asi 440m poměrně ostrýho stoupání, pro tuhle etapu ovšem spíš vyjímečnýho. Prudký stoupání, připomínající takovej nebeskej žebřík nás pak vyvede na vysněnej vrchol, k rozlehlýmu souskálí, jehož převýšení je ale lepší pro vás v tuhle chvíli nevědět. I když, s trochou nadsázky se přece jen dá říct, že by to sem zvládnul i vymakanej vozíčkář. Sem tam sice zakopneme o výmoly či kořeny stromů, zpocený budeme až na… no však víte kde, ale pro následující krásu to rozhodně stojí. Míjíme i četný brabeniště, což je neklamnou známkou čistoty zdejší přírody. A brzo už pak začnou další skalnatý srázy a to je znamením, že se tu vlesích skrejvá i horolezecká lahůdka – ČYTŘI PALICE, skály, který jsou pro svou podobu s Dráteničkama jejich častým cílem. ČTYŘI PALICE Ještě pár kroků lesem plným krásnejch smrků a ztepilejch buků a už jsme tam. Vysoký skupině skal, dřív taky nazývanejch Černý skály, dominuje Paličatá, se čtyřma mohutnýma palicema, podle nichž nese útes (s věžemi Sfinga, Kobyla, Paličák a Bašra) jméno dnes. Na tyhle čtyři vrcholky, 50 m dlouhý a až Čtyři palice od Devíti skal 33 m vysoký, jež jsou od sebe oddělený malýma sedýlkama, navazuje ještě Děvín (27 m) a Tvrz (25 m) a o kousek dál skalní hřeben Opomenutá. Z odbornýho popisu jejich vzniku by byl chytrej jenom geolog a tak ho teď vypustím… stejně je to všechno a jedno brdo – pořád jen mrazový zvětrávání. Na týhle jedný z devíti PR ve Žďárských vrchách je na 37 ha chráněnýho území skal na tři prdele, ale stejně horolezci žbrblaj, že ne na všechny se smí lézt… a přitom tu mají v okolí na 119 značenejch výstupů! Pokud je snad chcete napodobit, pak bych doporučoval tu vedlejší skálu. Ta je zezadu, kde nejni tolik příkrá, docela tursticky přístupná… ovšem s nezbytnou opatrností a pokorou. Po skalních výběžcích a balvanech se dá, byť obtížně, vylízt až na vrchol. Ovšem výstup, ani samotnej vrcholek nejsou nijak jištěný. A tak to lze doporučit jen těm z nás fyzicky zdatnějším a netrpícím závratěma. Římž si myslím, že jsem právě seškrtal všechny případný abonenty. Ale kdyby to přece jen někdo chtěl zkusit, tak se m u výhled odtud může zdát bejt poněkud omezenej. Ale i tak (alespoň podle informací od skálolezců) je to prej silnej zážitek. Pořádně se pokochejte, protože přesto všechno je tenhle výhled považovanej za jeden z nejzajímavějších. Připadáte si jak na vyhlídkový lodi, která pluje lesem a krajina kolem vás je jako vystřižená z reklamy na Žďárský vrchy. Dobře jsou odtud vidět i kouzelný Dráteničky, Devět skal a celej hřeben s Žákovou horou, kterej už jsme absolvovali, lesy zrcadlící se v hladinách rybníků i Křižánky přímo dole pod náma. Kraj jako stvořenej podle básníkovejch představ. Pokud ovšem neakceptujete zážitky jakoby stvořený jen pro horolezce, pak pro případnej piknik doporučuju tu menší skalku opodál, která je jakoby ideálně vytvarovaná právě pro takový posezení. Tož, zlatej hřeb dnešní etapy máme za sebou, čímž ovšem nechci říct, že dál už to bude nezajímavá nuda. Do cíle nám zbejvá ještě 7 km a i ty vám přinesou mnohý podněty pro pozdější vzpomínky. Po krátkým odpočinku bude lepší poradit se s turistickým ukazatelem. Ale pozor, jsou tady vlastně dva, vzdálený od sebe asi 200 m! Nás ovšem uzajímá hlavně modrá trasa (modrá je moudrá), i když třeba už jen proto, že má vést asi 1 km po pohodlný lesní pěšině. Terén nebude nijak namáhavej, ale protože se tam nedá zajet autem, můžeme se těšit, že snad potkáme jen málokoho. A kam že vás to zase táhnu? No, zajdeme si na Perničky. Pozor, schválně píšu Perničky s krátkým „i“, protože to místo má s perníkem máloco do činění… i když… To ostatně zjistíe za malou chvíli, protože… ano! Támhle jsou! Ptáte se kdo nebo co? No přece jedna z hlavních dominant celý týhle oblasti Žďárskejch vrchů - Milovské Perničky, jedna z nejčastě fotografovanejch skal. MILOVSKÉ PERNIČKY Skupina tří větších a dvou menších rulovejch skalních bloků, 1 km severozápadně od Čtyř palic, je stupňovitě usazená v zarostlejším svahu sklánějícím se do údolí Svratky. Skalní útvary, dávající tušit původní ostřejší vrcholky, se nacházejí v samotným srdci Žďárskejch vrchů, na zalesněným hřebenu, kterej se táhne až ke Svratouchu (fakt, ať už jdete odkudkoliv, všude samý lesy). Název Perničky vychází ze zajímavejch skalních prohlubní, jistejch anomálií na vrcholcích skal, kde se erozí vytvořily specifický skalní mísy, který snad svým tvarem mohly připomínat mísy na perník. No ano, to lidská představivost přiřkla romantickejm skalním útvarům a mísám lidskej původ a nazvala je pernice, což vskutku byly mísy na hnětení těsta, ale i na mletí máku… prostě perničky.A jak jsem říkal, s krátkým „i.“ Je jich tu podchycenejch asi 11, mají průměr 20 – 87 cm a hloubku 6 – 30 cm. U některejch je i zřetelnej jakejsi odtokovej žlábek. Snad i proto jsou taky třeba pokládaný za kultovní obětní mísy. Pověsti ale tvrdí, že mohly sloužit i k zapalování strážmích ohňů, k drcení obilí za husitskejch či švédskejch válek, když se obyvatelstvo skrejvalo v lesích, prostě představivosti se mezci nekladou. Milovský, nebo taky Velký perničky, na rozdíl od taky nepříliš vzdálenejch Rybenskejch perničků, jsou mohutný a krásný skály s rozsáhlýma balvanitýma sutěma, ve vejšce 775 m, rozkládající se na 20 ha PP. Nejmohutnější je 25 m vysoká Poradní skála, ale krásný jsou i Supí hlava a Smrková věž a pod cestou pak Cestář a Mohyla. I tady lze při pečlivým průzkumu najít malou jeskyňku. Kamenitý uskupení by bylo přímo rájem pro skalní lezení, ale tady mají šplhuni zaracha. I tak tady ale bejvá v sezoně dost živo a proto si musíme pochvalovat termín, kterej pro naše traily volíme. Nemusíme teď aspoň čekat, až tu nikdo nebude. A myslíte, že má smysl minout je bez vyšplhání se na vyhlídku? Nemusím vám ale prozrazovat, jak je to s tím vzrostlým lesem vokolo. Koukání je omezený a v podstatě to samý jsme viděli už před chvílí na Čtyřech palicích. No a teď se radujme, proptože vocaď už vede cesta dolů z kopce ( s malým překvapením, který si ale pro tuhle chvíli ještě nechám pro sebe). Turistický rozcestí Velký perničky leží v lese pod skalním útvarem. Tam se dočteme, že ke Zkamenělýmu zámku jsou to jen dva kilometry a v popisu cesty stojí, že zprvu téměř rovným terénem, pak střídavě po lesní cestě a asfaltce, stále po centrálním hřebenu tvořícím strop rozvodí, tzv. Střechu Evropy. Bohužel – a to jsem to překvapení dlouho neudržel – posledních 500 m budeme prudce stoupat na vrchol kopce, na němž se Zkamenělej zámek nachází. ZKAMENĚLÝ ZÁMEK Proč ten zavádějící název? Při vzdálenějším pohledu se může zdát, že skalní bloky (765 m) skutečně připomínají hradní ruiny. Přesto je Zkamenělej zámek zatím nejmenší ze všech skalisek, který jsme na Trailu viděli. Jsou nejvejš 10 m vysoký, zato jsou podkovovitě uspořádaný a ohraničujou průchodem otevřenej vnitřní prostor o rozměrech zhruba 40x16 m. Vejde se sem hodně osob a tak v místě s pohádkovým jménem skalní bloky poskytovaly potřebný útočiště našim předkům. To přirovnání k hradu zase nejni tak docela od věci. Všichni tu obdivujou skály a málokdoví, že tohle místo bylo osídlený už v mladší době kamenný. Stávalo zde totiž prastarý, snad ještě předkeltský hradiště, později (v 6. a 7. století) využívaný i starými Slovany. Je snad přece jen něco pravdy na tom, že blízký Perničky mohly sloužit ke kultovním oučelům? Jak se říká – nic nejni nemožný. A ani to oppidum nebylo poslední. Ve 13. – 14. století tu tady pravděpodobně taky stával dřevěnej pomezní hrádek, později nazývanej Starej Karlštejn. Ale i o něm se bohužel jen málo ví. A tak z toho všeho tady zůstaly jen terénní nerovnosti, s náznaky pozůstatků valů a příkopů. A samozřejmě taky pověsti o skrytejch pokladech, který va velkej pátek hoří a jsou hlídaný velkou spoustou fantastickejch příšer. Když tu ovšem přespával kamarád Kubrt, tvrdil, že nezahlídnul ani Bílou paní. I tyhle skály jsou občas využívaný místníma horolezcema, ale pro lesnatej porost nejni nikam vidět. Je mi jasný, že už jste utahaný jak velbloudi po tejdenní cestě Saharou, ale ještě vydržte. Už to trápení nebude dlouho trvat… vždyť i ten Trail už se chýlí ke konci. Do cíle do Svratky to máme 3 km, byť „vzdušnou čarou.! Ale o moc víc to nebude ani po tý modrý. Vlastně… po modrý.., to bych tomu dal. Ze začátku ještě jo, to po ní jdeme ještě asi 200 m až k rozcestí Knížecí studánka. Jak už sám název napovídá, je to studánka na místním Cikánským potoku, co má hned vedle hezký dřevěný posezení se stříškou, romanticky vsazený doprostřed lesa s bublajícím potůčkem. Tady si můžete „sehnůť a ani sa nehnůť“ a až se rohodneme pokračovat, tak to bude asi kilomter souběžně po modrý i červený tak, abychom se dostali ke karlštejnskýmu rozcestníku (781 m), kde jsme zároveň v nejvyšším bodě dnešní etapy. Zatím jsme stále ještě putovali lesem, ale to už se brzy změní. Pojdeme kolem chat a před náma už vidíme červenej loveckej zámeček Karlštejn, což znamená, že jsme od Zkamenělýho zámku dorazili k zámečku loveckýmu. KARLŠTEJN Ale pozor! Zdejší Karlštej nezaměňovat s Karlštejnem nalézajícím se poblíž teritorií Brdskejch supů. Jde skutečně jen o shodu jmen. Zdejší rokokovej Karlštejn začal stavět až Filip Kinský a to v r. 1776. Týhle stavbě ovšem předcházela ještě jedna. Takže pěkně popořadě. Nejprve zde dala Františka Rosalie Beatrix Berková z Dubé, manželka Viléma Leopolda Kinského, vybudovat kapli Sv. Jiljí, která byla vysvěcená v r. 1708. A teprve o sedm desetiletí později začal jejich potomek Filip další stavbu. Jeho první pobyt v loveckým zámečku, obklopeným i nově založenou oborou, se datuje rokem 1787. Jednopatrovej zámeček, se třema křídlama sedlovou střechou, je dobovým dokumentem romantický nálady vrcholovýho baroka. V jednom z jeho křídel se nacházela kuchyně a v druhým, v levým přilehlým pavilonu kaple. V prvním patře mělo panstvo k dispozici hodovní síň, obytný místnosti se naopak nacházely v přízemí. V těsný blízkosti sídla se nacházejí do pravýho úhlu zalomený budovy, sloužící dříve jako konírna a hospodářský zázemí. Podíváte-li se na hlavní průčelí, jistě vaší pozornosti neunikne balkon zdobenej kovanou mříží. Tu v rámci robotních povinností vykoval chalupník Kaplan. V r. 1823 koupil za jeden milion zlatejch (s celým Rychmburským panstvím) tenhle loveckej zámeček hrabě Karel Alexandr Thurn-Taxis, kterej pak zrušil oboru a ze zámečku udělal myslivnu a ubytovnu pro lesní zaměstnance, ku kterýmužto účelu sloužila budova až do II. světový války. Poté se zde nacházelo rekreační středisko KRASu OLP Prostějov, takže tvrdí-li vám někdejší zaměstnanci, že se jezdili rekreovat na Karlštejn, můžete jim to směle věřit. Stejně tak firmě Glacis Forte, že jí v dnešní době Karlštejn patří. Veřejnosti tu byla ještě nedávno přístupná restaurace a snad i venkovní bazén. Dnes cedule Private na vratech hovoří řečí jednoznačnou. Asi to tam funguje i v zimě, protože tam mají čtyři nádrže na PB a řekl bych že ne dost citlivě umístěný. Točil se tu i film Temno a některý díly Četnickejch humoresek a pro nás je to – aspoň zvenku – lákavá podívaná. Můžete si třeba všimnou i toho, jak autoři stavby respektovali princip symetričnosti. A kydž už tak stojíme u tý brány, je taky dobrý se obrátit a sledovat lesní průsek na Čachnov, na jehož osu je Karlštejn situován. Dlouho nás to teda nezdrží a můžeme se vrátit na silničku, zvynou „Cínová cesta“ ( i tý jsou pěkný výhledy a dá se po ní bez velkýho stoupání pohodlně dojít až do Svratky…) a třeba i odbočit na zdejší svrateckou sjezdovku, ale co tam, když už je mimo provoz a lyže nemáme, že? Pak už netrvá dlouho a šlapeme kolem prvních chat i kolem krásně udržovaný roubený chalupy, až ke golfovýmu hřišti, dalo by se říct, že historickýmu, protože bylo založený už v r. 1940! Tehdá ho projektoval svrateckej výtvarník Alois Chocholáč. V sedmdesátejch letech bylo rekonstruovaný a na devítijamkovým hřišti se tu dodnes pořádají celostátní turnaje. Svým způsobem byl jeho součástí i támhleten prvorepublikovej hotel Mánes, kdysi nejmodernější na Vysočině, s rozlehlou zahradou, lavičkama, altánem a dokonce jezírkem s rybičkama. Dnes se ovšem vzpamatovává z mnohaletýho chátrání a opravuje se. Líp se teda budeme mít až ve městě, třeba v restauraci U Šilerů, kde se dá dobře najíst. Nad ulicí České armády se pak stezka stáčí vpravo a vstupujeme do města Svratky. SVRATKA Svratka je malý městečko vzniklý ze starobylý osady ležící na stejnojmenný řece, kde jsme si už o vzniku tohoto jména řekli svý. Historie Svratky spadá už do 14. století – nejstarší zpráva je z r. 1350, kdy patřila k Rychmburskýmu panství, s centrem na rychmurským hradě, čímž byly daný základy pro osídlení tohoto kraje. Když v r. 1392 postupoval Smil z Pardubic opanství Otovi z Bergova a Bočkovi z Poděbrad, vyjmenoval v postupovacím zápise všechny obce panství, mezi nima i městečko Svratka. Dodnes si tenhle statut zachovalo, i když s určitejma přestávkama a i přesto, že v něm žije asi jen 1 500 stálejch obyvatel. Až do bitvy u Lipan byla celá oblast v rukou husitů. V r. 1485 zapsal zemskej písař Martin z Dobronína do Zemských desek: Swratka, městečko celé s rychtú, ves řečená Swratůch k téže rychtě příslušející, Krzizankowie, polovice wsi pusté, Heracz, ves po řeku Swarzov. Roku 1558 bylo Rychmburský panství prodaný nejvyššímu sudímu království a hejtmanu chrudimskýho kraje Zdeňku Berkovi z Dubé a na Lipé. A právě tehdá byl Svratce udělenej městskej znak – půlenej štít, v jehož levým zlatým poli je černá ostrve a v pravým stříbrným poli vyvrácená lípa se sedmi kořenama. Nezdařilýho povstání českejch stavů proti králi Ferdinandovi I se bohužel zůčastnil i majitel hradu Vilém mladší z Valdštejna a ten pak za trest přišel o zámek i městečko Rychmburk,Svratku, Skuteč a Hlinsko a taky o 60 vesnic a dvorů. Svratka pak v r. 1627, po vydání Obnovenýho řízení zemskýho, ztratila svý městský práva a musela vydat i všchny výsadní listiny. Za třicetiletý války trpěl celej kraj nájezdama všech možnejch vojsk. Válka vyháněla lid do lesů, kde se z něj stávali psanci ( pozor, psáno s malým „P“! Aby to zase na sebe něldo nevztahoval!). Mnozí obyvatelé se bouřili i proti rekatolizačnímu úkladu a těžkejm robotám. Od r. 1706 do r. 1823 držel Rychmburský panství rod Kinských. V reversu císaře Karla VI ze 17.1. 1729 se říká, že bývala v městském stavu obec Česká Svratka před dávnými časy, ale stav ten beze snadu skrze vojenský vpády k zrušení jest přišel a svratečtí nemohouce žádných privilegií proukázati, za sedláky a chalupníky držáni býti museli. Tehdy totiž obec požádala, aby jí zase byly potvrzený trhy, na něž měli výsadu (1728 – takže rok trvalo vyřízení…). Dalčí trhy obdrželi r. 1836. Starší privilegia však buď shořela před tímhle rokem, nebo, jak už bylo naznačeno, si je zámecký oficíři vypůjčili navždy. Z tehdejších majitelů snad stojí za zmínku Filip Kinský, kterej zde založil některý průmyslový závody a začal na Vysočině pěstovat len, no a taky, jak už víme, dal vybudovat rokokovej loveclej zámeček Kalštejn. V r. 1823 bylo panství prodaný bavorskýmu šlechtici Karlu Alexandru Thurn – Taxisovi. A to už se blížila ta důležitá doba, kdy Josef II, v r. 1781, vydal dva veledůležitý patenty: Toleranční – jímž bylo povoleno i protestantský vyznání a taky patent o zrušení nevolnictví. Poddaní už nebyli svám pánům povinný, kromě roboty, žádnýma službama. To platilo až do r. 1848, kdy Ferdinand V zrušil robotu úplně, čímž zanikly i vrchnostenský úřady. V souvislosti s tím pak v r. 1850 ve Svratce vznikl okresní soud a v r. 1855 i okresní úřad. 19. století je pak i dobou rozvoje zdejšího průmyslu (papírna Ignáce Fishera na Cikánce u Svratky, sirkařství Ignáce Gebase apod.). A pak přišel rok 1867, ve kterým „…císařský a královský úřad v Hlinsku oznamuje tímto politickému představenstvu ve Svratce, že jeho c.k. apoštolské Veličenstvo, císař pán, ráčil nejvyšším rozhodnutím ze dne 6.7. 1867 městečko Svratku k městu co nejmilostivěji povýšit.“ Na počest toho pak byla za 100 zlatejch na náměstí postavcená socha Sv. Václava. To povýšení pak samozřejmě napomohlo i dalšímu rozvoji, kterej na čas přerušila I. světová válka, ve který i svrateční přinesli své oběti na životech. Za 1. republiky pak vznikly první autobusový spoje, rozvíjel se podnik Mars, tavedla se elektrifikace, telefon… včetně další výstavby. A Svratka už se taky stávala velkým turistickým centrem…. Období II. světový války opět předvedlo zdejší obyvatele v pozitivním světle. Svý zemi zachovali věrnost, což dokázali třeba spoluprací s partyzánským oddílem Vpřed pod velením mjr. Nikolaje J. Melničuka – Orla (mimochodem – vysílačka tohoto oddílu byla rafinovaně umístěná hned vedle německý četnický stanice, aby se ztížilo její vypátrání. Zdejší odbojáři se významně podíleli i na květnovejch osvobozovacích bojích. Bohužel i tady ještě sověti podnikli 9.5.1945 nesmyslenj nálet na prakticky již osvobozený město. Odneslo to na 40 domů. K poválečnýmu vývoji, rozvoji a urbanistickýmu ruchu se tu vyjadřovat nebudu, probíhaly v podstatě jako všude jinde. Za zmínku ale možná stojí to, že na přelomu 70. a 80. let, v dobách studený války, bylo zamýšleno umístit do lesů nad obcí rakety středního doletu. Možná, že jste si při našem putování, všimli těch širokejch lesních cest nad Moravskou Svratkou, vysypaných hrubým štěrkem. To jsou pozůstky tohohle plánu. Dodnes týhle oblasti říkají místní „Na Peršingu,“ což je jistě víc než výmluvný. Ještě, že se tenmhle plán nerealizoval. Přišli bysme tak o víc, než o jednu z etap našeho trailu. Jistě už jste si všimli i toho, že město je řekou rozdělený na dvě části – na českou a moravskou. Ta Moravská leží na pravým břehu řeky a je samozřejmě historickou částí Moravy, na rozdíl od osídlení na levým břehu, který leží v Čechách. První dvě chalupy byly na moravský straně postavený počátkem 17. století (první zmínka 1626). V r. 1644 tu stály chalupy už tři a osadníci , původně Němci, byli zapsaný k rychtě v německým Sněžným. Obec se začala nazývat Svratka Moravská a v r. 1775 už tu bylo 15 domků. Po r. 1815 byla připojená ke Křižánkám a od r. 1875 nabyla samostatnosti o kterou pak přišla v r. 1960, kdy byla sloučená s druhou stranou města. Jeho součástí je i jakési prodloužené předměstí, při příjezdový silnici od Křižánek, který sese název (opět podle toho na jakým břehu se nachází) Česká nebo Moravská Cikánka. Osídlení v týhle oblasti vlastně vzniklo v souvislosti s panskou železářskou hutí, která tu vznikla někdy kolem r. 1717 a k níž patřila i šmelcovna, restovna, uhelna a samozřejmě že i taky hospoda. V r. 1801 byla huť přeměněná na papírnu, ta potom v pilníkárnu a ještě později se tu vyráběly hokejky. A aby byl výčet čtvrtí úplnej, je ještě třeba zmínit se o názvu poslední z nich – Račana. Je odvozenej od množství raků, jimiž oplýval potok Řivnáč tudy protékající. A i když už se jeho čistota podstatně zlepšila, dnes byste tu ty klepetáče hledali marně. Zato se tu kupí celá řada starejch roubenejch stavení drobnejch řemeslníků z 18. století, který se jakoby zázrakem dochovaly do dnešní doby. Aco že je ještě ve městě zajímavýho? Vychrlím to na vás z jedný vody načisto: kostel Sv. Jana Křtitele, fara, zvonice, náměstí s kašnou i netradiční soškou houbaře na ní, sokolovna… vás ale asi bude nejvíce zajímat možnost občerstvení. Nabízím tudíž třeba tyhle varianty: http://usilleru.wz.cz/ http://restauraceuberusky.cz/ Bohužel pro nás, Svratka nemá železniční spojení. Nejbližší stanicí je 6 km vzdálenej Čachnov, nebo 13 km vzdálený Hlinsko na trati Havlobrod – Chrudim – Pardubice Autobusový linky jezdí do Hlinska, Žďáru, Jihlavy, Brna, Skutče, Prahy… Snad do tý doby, než to budeme potřebovat, nějaký nový jízdní neřády zjistíme. Dopředu je to ovšem těžký tipnout, pakliže jaksi dost dobře nevíme, kdy sem vlastně dorazíme. Zatím ci vezměme – čistě hypoteticky – že jako správný trampíci hodláme využít služeb ocelovýho oře. Jak se ovšem dostat do výše jmenovanýho Čachnova? Tak složitý to zase nejni. Nejjistější bude střihnout to přes Svratouch. SVRATOUCH Je to samostatná obec, ale my to možná ani nezaregistrujeme, protože na první pohled vypadá jako pokračování Svratky. Tak už to ale bejvá… jedno městečko končí, druhý hned začíná. O Svratouchu je první zmínka v r. 1392, když svý panství prodával Smil z Rychmburka. V 15. století tu byla sklárna, kde je doložen mistr Lorenc Preissler. V 17. století byla obec vrchností považovaná za kacířský hnízdo, kde prej žije spousta tajnejch nekatolíků. Asi na tom něco bylo, poněvádž se hned po vyhlášení tolerančního patentu (1871) ve Svratouchu přihlásilo k evangelický víře plných 48 rodin! Samozřejmostí je, že se hned pustili do stavby svýho vlastního svatostánku, kterej dokončili jen o dva roky později. Zdejší obyvatelstvo se živilo hlavně hrnčířstvím a klempířstvím – což vlastně bylo pro celý okolí to nejrozšířenější zaměstnání. Dnes už je Svratouch převážně jen rekreační obec. I tady by se dalo najít pár hezkejch roubenek, ale ty protentokrát nebudou cílem našeho zájmu. Spíš budeme mít zájem jak odtud pokračovat dále. Budeme-li mít kliku, projedeme obcí nějakým autobusem kterej bude mít namíříno do Čachnovam jináč to halt budeme muset vzít po svých (3 – 4km)… což by asi stejně byla hezčí varianta, protože se jde po žlutý a převážně lesem, kterej silnice obchází táhlým obloukem. To už ale bude záležet na místě, času a zbylejch sil. ČACHNOV No, na závěr teda snad dorazíme do Čachnova. Ten zdá se, bude hrát roli cílový pásky letošního trailu. Tahle obec se pravděpodobně vyvinula z původní osady Ruda, která tu vznikla už v 15. století v souvislosti s těžbou železný rudy (jak příhodnej název, nemyslíte?). Oficiálně se ale uvádí, že Čachnov vznikl až na počátku 18. století, při hamru vybudovaným zde v r. 1733. V r. 1789 tu stálo už 25 domků a v r. 1833 byla osada vedená jako dominikální ves s 20 domy, panskou myslivnou a střelnicí a 126 obyvateli. V tý době už tady taky stál barokní loveckej zámeček, kterej tu i s oborou nechal vybudovat hrabě Kinský v r. 1770. Svůj význam už ale záhy ztratil, protože už další majitel Thurn-Taxis nechal nedaleko odtud (4 km) vybudovat Karlštejn a rčachnovskej objekt přestal využívat. Později ho přeměnil na hájovnu, oboru zrušil úplně, což je vlastně osud, kterej pak následoval i samotnej Karlštejn. Ve 20. století sloužil zámek potřebám Východočeskejch lesů a v současnosti, i když je částečně obydlenej a sem tam jsou vidět stopy oprav, celkově chátrá a nejni přístupnej. Čachnov miloval a rád sem jezdil známej herec a noblesní člověk Radovan Lukavský (+ 2008). Pro nás je ale nejdůležitější to, že v r. 1896 byla v Čachnově zřízená železniční stanice, na nově vybudovaný lokální trati, která se stala výchozím místem pro turisty celýho Svratecka. A nejen pro ně. Velkou roli sehrála i díky pily firmy Eissler a synové. V souvislosti s omezováním osobní dopravy a tzv „optimalizace a hledání úspor“ byla bohužel osobní doprava na týhle trati téměř nebo prakticky úplně zastavená v r. 2011. To byla velká rána pro turisty a běžkaře a tak snad i proto byla v r. 2013 doprava opět obnovená. No, doufejme, že než sem dorazíme, tak do tý doby zase trať nezruší a bude to tu ještě fungovat. My pak budeme mít na vybranou dva směry. A potože se v těchto místech bude naše výporava dělit, uvidíme, zda to dřív pojede pražskejm a jihočechům na Skuteč – Pardubice a Prahu, nebo severomoravský větvi přes Poličku a Svitavy na Českou Třebovou….. A tímto se taky s vámi mí drazí spolutrailovníci prozatímně loučím a těším se na květnový setkání s vámi. Tam pak taky předám pomyslný veslo Brdskejm supů, na kterejch pak bude plánování trailu v r. 2017. proslýchá se něco o Broumovskejch stěnách…. Tak uvidíme. AHOJ VE STOPĚ !
Podobné dokumenty
KAREL TROCHU JINAK. Obžaloba Karla Schwarzenberga
Kromě toho vlastní další usedlosti v Rakousku a Bavorsku.
Další a další pozemky stále nakupuje - je to jeho vášeň. Například ve svém majetkovém
přiznání za rok 2009 uvedl, že si jich za rok pořídil...