Relevance malých stran v demokracii Od obecného rámce k české
Transkript
Relevance malých stran v demokracii Od obecného rámce k české smlouvě o "stabilním prostředí" Miroslav Novák Úvod Role malých stran je dnes zvláště předmětem diskuse. V české politice se v souvislosti s tzv. "smlouvou o vytvoření stabilního politického prostředí", kterou uzavřela v červenci 1998 Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause se sociální demokracií (ČSSD) Miloše Zemana, zdá, že dvě největší strany se dohodly, aby omezily vliv malých stran (zejména KDU-ČSL a US). Jako by zde konflikt procházel mezi velkými a malými stranami; malé a velmi malé strany dokonce utvořily do doplňovacích senátních voleb, které sc konaly v listopadu 1998, jakousi "čtyřkoalici" (KDU-ČSL, US, ODA, DEU), aby mohly konkurovat dvěma velkým stranám. V mnohých západních demokraciích dochází v posledních třech desetiletích ke zvyšování stranické fragmentace 1), mimo jiné se trvalejším způsobem uplatňují strany ekologické - v souvislosti s tzv. "tichou revolucí" (Inglehart 1977) a extrémně pravicové - v kontextu tzv. "tiché kontrarevoluce" (Ignazi 1992). Zatímco ještě v polovině šedesátých let se stranický systém zdál "zmražený", od sedmdesátých let se naopak zdá, že se "rozmražuje". Kromě toho se středem pozornosti stávají v západních demokraciích také různé regionální a etnické strany, které jsou nejčastěji také, přinejmenším díváme-li se na věc z hlediska celostátního, malými stranami. To vše zvyšuje zájem o zkoumání malých stran a jejich role v současných demokraciích. V této stati se pokusím stručně nastínit obecnou problematiku role malých stran a v jejím světle charakterizovat zajímavou situaci v České republice po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998, po kterých 1) Jasně se to projevuje zejména na jednoduchém ukazateli, jímž je počet stran v parlamentu. Údaje, které najdeme ve čtvrtém vydání známé práce, kterou napsali J.-E. Lane a S. Ersson, mluví jasnou řečí. Zatímco průměrný počet stran zastoupených v parlamentu osmnácti západoevropských zemí od roku 1950 do roku 1969 se s nepatrnými variacemi pohybuje okolo 6,1, hned v období 1970-74 je už průměr 7,4 (1) a dále se s průběhem času zvyšuje. S výjimkou období 1980-84, kdy je 7,6, překračuje průměr 8,0 a nejvyššího průměru dosahuje v posledním zkoumaném období 1995-97: 9,2! (Lane, Ersson 1999: 142). 44 Politologická revue 2, prosinec, 1999 dvě nejsilnější strany (ČSSD a ODS) spolu uzavřely písemnou smlouvu, která měla omezit vliv malých stran a usnadnit vládnutí dvěma největším stranám. I) Velikost, relevance a počet stran Velikost stran se často chápe jako synonymum síly stran. Velká strana je silnou stranou, malá strana slabou stranou. Ale víme, že malé strany mohou ně kdy hrát nepoměrně velkou roli. Tím se dostáváme k otázce "relevance,,2) malých stran. Kdy a proč jsou malé strany relevantní? Podle G. Sartoriho (1976, srovnej též Sartori 1994) je relevantní ta strana, která má "koaliční potenciál" (tj. s níž je třeba počítat při koalici) nebo která má "zastrašovací" potenciál, tj. která svou přítomností na scéně výrazně změní charakter politické soutěže (z dostředivé se scéna stane odstředivou). Malých stran se týká především koaliční potenciál, zatímco zastrašovací potenciál se týká spíše stran poměrně velkých, kterým však koaliční potenciál chybí nebo ho mají jen velmi slabý (případ italských komunistů zejména v padesátých letech). Zastrašovací potenciál však mohou mít za určitých okolností (zejména když se velmi těžko sestavuje většinová vláda) i malé antisystémové strany. Problematikou malých stran a jejich role se ve světové odborné publicistice zabývá zejména sborník Smalt Parties in Western Europe pod vedením F. Miillcra-Rommela a G. Pridhama (1991) a nověji pak francouzský sborník Les petits partis pod vedením A. Laurentové a B. ViIIalby (1997). V anglickém sborníku P. Mair uvádí 157 stran, které získaly mezi 1 až 15 procenty v národních volbách v zemích západní Evropy mezi lety 1947 až 1987. Na zmíněném sborníku pracovali společně komparatisté se specialisty na jednotlivé země. Miiller-Rommel tam rozeznává čtyři přístupy, které mohou poskytovat rámec pro analýzu: 1) "koncepčně definiční" přístup, který si klade otázku, co malé strany jsou a jakje klasifikujeme v evropském systému stran; 1) 2) O vývoji českého stranického systému obecně viz Novák (1999: 133-145). (malost stran a relevance malých stran) je třeba rozlišovat a neměly by být vyřazovány z malých stran ty, které z určitých důvodů (např. platného volebního systému) nejsou relevantní. Podobně by se však také neměly vyřazovat z malých stran ty, které jsou relevantní. Nebudeme přece považovat německé liberály (FDP) za "velkou" stranu pod záminkou, že byla dlouhá desetiletí "relevantní" stranou. Rozhodně tedy nelze k rozlišení malých a velkých stran používat kritérium koaličního potenciálu, jak o tom uvažuje například Annie Laurentová, která uvádí, že z hlediska vztahů udržovaných s jinými politickými silami lze říci o straně, že je malá, pokud není před volbami schopná uzavírat volební dohody s jinými partnery (Laurent & Vilalba 1997: 25). Laurentová navíc uvažuje jen o předvolebních aliancích, což příliš omezuje kritérium koaličního potenciálu. Dále pak právem poukazuje na situace, kdy určitá strana nebo obecněji politická síla sama odmítá vstupovat do aliance, což platilo jistou dobu o ekologistech. Obě věci Politologická revue 2, prosinec, 1999 45 přistup "numnický a skupin stran" (a numerical and party family approach) na volební trendy a volební výsledky různých skupin ("family", tj. doslova "mdin") malých stran; .\) .. dlachmnický" přístup, který analyzuje vývojové cykly malých stran, jejich utv;Ii<:ní, úspěchy a možný zánik; ·1) "systémový" přístup, který zkoumá roli a výkony malých stran ve vztahu ke státu, ke společnosti a k jiným politickým stranám ve stejném politickém systému. Tento text vychází především z koncepčně definičního přístupu, ale také z přístupu systémového. Pro koncepčnč definiční přístup je důležitou otázkou politická "relevance" malých stran. Které strany jsou malé? Specialisté se neshodují na jednoznačném kritériu. Mair (1991) zkoumá v Západní Evropě jako malé ty strany, které mají mezi 1 % a 15 %. Lze dále rozlišovat spolu s J. Blondclem (1968; srovnej též Blondel 1990) mezi malými stranami a velmi malými stranami, přičemž malé strany mají podle něho okolo 10 % voličských hlasů. Ostatně Mair také vedle velkých a malých stran hovoří o stranách efemérních nebo mikrostranách, které se ve zkoumaném období (1947 - 1987) vyskytují maximálně třikrát a mají velmi slabé volební výsledky (okolo 1 %). Je však tře ba zdůraznit, že nejen malé, ale dokonce i velmi malé strany mohou být někdy relevantní. S. Fisher (1974) soudí, že malou stranu lze definovat jako stranu, která se při volbách obvykle neumístí na lepším než třetím místě. Podobně i nedávno zesnulý francouzský politolog, specialista na politické strany J. Charlot, svého času napsal, že strana, která není mezi třemi prvními, by měla být považována za malou (Charlot 1974). Ale tato kritéria se nedají aplikovat všeobecně. Zejména se nemusejí vztahovat na to, co Blondel nazývá "čistým" multipartismem, kde neexistuje žádná dominující strana. Například ve Švýcarsku na federální úrovni existují tři zhruba stejně velké strany a ani čtvrtou největší stranu (Demokratickou Unii Středu - UDC, tj. agrárníky) nelze považovat za stranou malou. Pravdu má asi M. Duverger (1981: 383), když uvádí, že klasifikace stran podle velikosti jsou jen přibližné, a že smysl mají jen potud, pokud rozdíly ve velikosti vyjadřují rozdíly v podstatě. Základní rozlišení stran podle velikosti není podle Duvergera (1981: 384) na velké a malé, ale na strany s většinovým posláním na straně jedné, a všechny ostatní kategorie, tj. nejen malé, ale i střední, ba i některé velké, na straně druhé. Zatímco všechny ostatní kategorie stran podle velikosti mají silný sklon k demagogii a neodpovědnosti, strana s většinovým posláním je téměř nutně realistická. Její program totiž může projít zatěžkávací zkouškou fakt. Do popředí obyčejně staví jasně vymezené a omezené reformy, daleko spíš než velké revoluční principy, které se nedají snadno realizovat. Zkrátka je zcela zaměřena na uskutečnitelnou akci, s velmi vyvinutým smyslem pro realistickou politiku. 2) zaml'řcný 46 Politologická revue 2, prosinec, 1999 Ostatní strany si jsou vědomy, že jejich program nebude nikdy srovnáván se protože podle všeho nikdy nebudou u moci samy. Budou se o moc nuceny dělit se svými spojenci, přinejmenším ve formě parlamentní podpory. Budou tedy vždycky moci svést odpovědnost za neúspěch na své koaliční partnery. Nepřítomnost praktické sankce a zatěžkávací zkoušky fakt jim umožňuje, aby kvůli svému volebnímu efektu neodpovědně požadovaly jakoukoli reformu, i takovou, která je neuskutečnitelná. Kromě toho nutnost kompromisu s koalič ními partnery vede strany k nesmiřitelnosti a k přehánění, aby si tak vytvářely co nejširší terén k ústupu. Každý z koaličních partnerů bude mít sklon postupovat podle zásady: žádej víc, abys získal aspoň něco. Strany bez majoritního poslání pak logicky směřují k demagogii. Jedním z cílů dobře fungující politické demokracie je nesporně omezení demagogie a přemrštěné propagandy. Podobně jako strany s většinovým posláním (ty mohou být v daném stranickém systému i dvě současně) se však mohou chovat také stálé a poměrně stejnorodé koalice, které mohou mít také většinové poslání. Není tedy nutný systém dvou stran. Stačí i systém, v němž jedna strana s většinovým posláním soutěží se stálou aliancí, která má rovněž většinové poslání, nebo i systém, kdy dvě koalice, které mají obě většinové poslání, soutěží mezi sebou. I) Takové stálé a poměrně homogenní koalice respektive aliance skutečností, 1) Lze si klást otázku, zda do takové hry zapadá i tzv. "systém dvou a půl stran" neboli "nedokonalý bipartismus", jak jsme ho znali zejména v Nčmecku 70. a 80. let. Bipolární konfigurace, alternace i poměrně umírněný charakter politické soutěže tam skutečně bylo možno pozorovat, ale zároveň kyvadlová hra FDP snižovala to, co ncpřímo Schumpeter (1962: 272-273) a přímo zejména Popper (1998) považovali právem za podstatné pro demokracii, to jest aby občané měli možnost ncnásilně, prostřednictvím svobodných voleb, sesadit stávající vládu. O tom, která ze dvou velkých stran, tj. sociální a křesťanské demokracie (SDP a CDU-CSU), bude u vlády a která bude v opozici, totiž nerozhodovali v Německu ani tolik občané prostřednic tvím voleb, jako spíš vedení malé liberální strany (FDP), a to někdy i v období mimo volby, když se rozhodli přejít od jedné koalice (s SPD) k druhé (s CDU-CSU). Ať už jakkoli odpovíme na výše uvedenou otázku a aniž bychom popírali negativní stránky systému dvou a půl stran (zejména z hlediska "neklasické" teorie demokracie), lze s určitými výhradami předběžně přijmout, že tento stranický systém, v němž podstatnou roli hrála právě malá strana středu, přesto poměrně dobře fungoval. Není však pochyb o tom, že ještě uspokojivěji fungují dvoustranické a dvoukoaliční konfigurace (ty poslední ovšem za podmínky, že koalice jsou stálé a poměrně stejnorodé) nebo konfigurace, kde proti jedné velké straně stojí stálá aliance. Lze se při této příležitos ti tázat, jak bude asi fungovat německý stranický systém nyní, když tam jsou navíc nejen od konce sedmdesátých let Zelení, ale po sjednocení Německa i východoně mečtí postkomunisté. Nejpesimističtějším scénářem by byla obava, že se systém poněkud přiblíží polarizovanému pluralismu, že bude obtížné sestavovat stabilní vládní koalice a že vydírat už budou moci nejen umírnění centrističtí liberálové, ale (což by bylo daleko horší) i extrémní postkomunisté. Nejoptimističtějším scénářem by byla předpověď, že postkomunisté budou slabí a že se ve Spolkové republice budou stří dat dvě umírněné koalice: jednou Zelení se sociálními demokraty, jednou křesťanští Politologická revue 2, prosinec, 1999 47 mohou obsahovat i malou stranu. Relevantní malé strany jsou tedy slučitelné s dobře fungující demokracií jen tehdy, když se zapojí do bipolární hry alternace (tj. střídání vlád u moci) dvou umírněných politických formací. I) Nezapomínáme na často zmiňovanou alternativu k bipolární alternaci, totiž na širokou či velkou koalici, jak ji doporučuje zejména teoretik "konsociační" demokracie (nebo "konsensuálního modelu") Arend Lijphart? Nikoli. Tato široká koalice, která mimochodem dlouhodobě funguje jen ve Švýcarsku, totiž omezuje vliv malých stran: malé strany v ní nejsou na celostátní úrovni relevantní. Velikost stran souvisí s jejich počtem v daném systému. Pravděpodobnost výskytu malých stran bude vzrůstat s tím, jak se zvyšuje počet stran v daném systému. Sociologické a technické faktory stranické fragmentace Velká stranická fragmentace může mít podle Duvergera důvody sociologické (více než jedna dimenze či dělící linie rozštěpení) nebo technické (takové volební systémy, které usnadňují množení stran). Zejména u malých stran má pak smysl rozlišovat, zda mají nebo nemají vlastní sociální zázemí, sociální bázi. Jak si ukážeme za chvíli, ty malé strany, které Duverger nazývá "malými stranami osobností", nemají obvykle vlastní sociální bázi, zatímco "malé strany stálých (permanentních) menšin", například etnických, vlastní sociální zázemí mají. 2) Na podobném základě je budováno rozlišení mezi "drobnými stranami" (Splitterparteien) a "menšinovými stranami" (Minderheitsparteien), které použil ve svém rozsudku Č. 32 z 5.4.1952 Spolkový ústavní soud v Německu (viz Klokočka 1991: 174-175). To také souvisí s tím, zda je voličstvo malých stran koncentrováno v určitém omezeném území nebo je naopak rozptýleno takřka po celém státním teritóriu. K tomuto rozdílu se ještě vrátíme. Zůstaneme-Ii ještě u sociologických faktorů, stranická fragmentace může mít podle Sartoriho dva základní důvody: bud' "segmentaci" nebo "polarizaci" (Sartori 1976: 126). To má zcela protikladné a zásadní důsledky. Pokud jde jen o segmentaci, ta je slučitelná s fungující demokracií, s tzv. "umírněným pluralismem". Naopak polarizace, tj. velká ideologická vzdálenost, vede k "polarizovanému pluralismu", který nevytváří vhodné podmínky k úspěšnému fungování demokracie a může někdy skončit jako Výmarská republika, tj. pádem demokracie a nástupem totalitního nebo autoritářského režimu. Stranickou fragmentaci je nutno odlišovat od nedostatečně rozvinutého stranického systému, tedy Sartoriho slovy od nepřítomnosti "strukturovaného 1) 2) 48 demokraté s liberály. Lze si však klást otázku, jak stabilní bude koalice SPD (která se vyvíjí směrem do středu) se Zelenými, kterým tato tendence jejich partnera příliš nevyhovuje. O alternaci viz Quermonne (1991; 1995). Můžeme k tomu doplnit zvláštní subkategorii "historických reliktů", tj. stran, které už nyní sociologické zázemí nemají a jen přežívají. Politologická revue 2, prosinec, 1999 systému stran" a nejspíš i od "atomizovaného stranického systému". Z hlediska výskytu v prostoru tak z našeho horizontu můžeme vyloučit ty miniaturní strany, které jsou pouhou podporou lokální politické osobnosti (Rose, Mackie 1988), zatímco autonomistické a regionální strany jsou naopak součástí strukturovaného systému stran. Také kritérium trvalosti v čase, které je podle známého pojetí La Palombary a Weinera (La Palombara, Weiner 1966) jedním z definičních znaků stran, lze vyžadovat i u malých stran. Tím z našeho zkoumání můžeme vyloučit "efemérní" strany nebo, jak to nazývají někteří, ,flash parties" (Lawson, Merkl 1988), které prezentují kandidáty jen při jedněch volbách (Rose, Mackie 1988) nebo které se v průběhu zkoumaného čtyřicetiletého období objevily maximálně při třech volbách (Mair 1991). Jak ukazuje zkušenost, vysoká stranická fragmentace, spjatá právě s přítom ností malých stran, se vyskytuje nejen v segmentovaných či heterogenních zemích, ale i v zemích etnicky, jazykově a nábožensky téměř homogenních. To jc mimochodem - přinejmenším do předčasných voleb do Poslanecké sněmovny v červnu 1998, po nichž došlo ke snížení fragmentace - právě případ České republiky, která je na rozdíl od meziválečné První československé republiky etnicky a jazykově téměř homogenní. 1) Nemůžeme se tedy spokojit pouze se sociologickými proměnnými a musíme doplnit technickou proměnnou, jíž je volební systém. Nicméně k tomu, abychom mohli kvalifikovaně hovořit o působení volebních systémů na malé strany, bude vhodnější nejprve rozdělit malé strany do několika kategorií. Klasifikace malých stran Podle Duvergera, který ve své klasické práci o politických stranách z roku 1951 věnoval velkou pozornost malým straným, existují dva jasně odlišné typy malých stran: malé strany osobností a malé strany stálých menšin (Duverger 1981: 392). První jsou v podstatě parlamentní kluby, které nemají skutečnou stranickou organizaci po celém území státu a nemají skutečné sociální zázemí. Sdružují poslance, kteří špatně snášejí disciplínu velkých stran nebo kteří se domnívají, že velké strany nejsou schopny uspokojit jejich ambice. Existuje množství variant takových stran. V české politické scéně se nejvíce blížila kategorii "malých stran osobností" Občanská demokratická aliance (ODA). Systém, který by se skládal jen z takovýchto stran, by podle Sartoriho nebyl "strukturovaný". 1) Je mimochodem faktem, že vesměs právě ty bývalé komunistické země střední a východní Evropy, které jsou jak politicky, tak ekonomicky nejpokročilejší, jsou jazykově, etnicky a nábožensky poměrně homogenní. Pro některé z nich (např. Slovinsko nebo Českou republiku) to ovšem plyne z toho, že vznikly rozpadem jugoslávské nebo československé federace. Politologická revue 2, prosinec, 1999 49 Druhou kategorii tvoří malé strany stálých menšin. Ty se nespokojují s parlamentním klubem, mají rozvětvenou organizaci v zemi, bud' na celostátní, nebo aspoň na regionální úrovni. Opírají se o sociální nebo politické zázemí, odpovídají části veřejného mínění, která je sice výrazně menšinová, ale poměr ně stálá. Mezi nimi je možno uvést strany národních, etnických nebo regionálních menšin, strany náboženských menšin a konečně strany politických menšin. Zmiňme se stručně o malých stranách politických menšin, protože tento pojem je méně zřejmý než ostatní. Podle Duvergera tyto strany pokrývají tu část veřejného mínění, která je vymezena svou ideologickou pozicí. Jde o poměrně přesně určenou, výrazně menšinovou a relativně stálou duchovní "rodinu", kterou nelze redukovat na hlavní orientace, tendence, na hlavní dělící linie rozštěpení, jež rozdělují zemi (Duverger 1981: 394). Podle Duvergera komunistická strana odpovídala tomuto pojmu v Anglii, ve skandinávských zemích, v Belgii a v Holandsku. V podobné situaci se nacházeli socialisté v USA nebo malé fašistické strany v západní Evropě před Druhou světovou válkou. V 80. a 90. letech 20. století by tam spadaly v západní Evropě zejména některé extrémně pravicové strany a některé strany ekologické. Rozdílu ve struktuře odpovídá do jisté míry rozdíl ve funkcích, i když ta korespondence není nijak přísná. Strany osobností jsou spíš vládní, strany stálých menšin spíš opoziční (Duverger 1981: 395). První hrají často úlohu doplňku parlamentní většiny; mnohé z nich jsou jakýmisi odbory pro kandidáty na ministerská křesla. Nacházejí se obvykle ve středu politického spektra, což jim umožňuje, aby tvořily levicovou pojistku pravicové vládě nebo pravicovou pojistku levicové vládě. Tato jejich pozice "stěžeje" (hinge) na hranici vlády a opozice jim dává úlohu nepoměrně větší, než by odpovídala jejich velikosti. Takové strany bývW nazývány někdy "pivotálními stranami" (pivotal parties) nebo ,/linge parties" . Duverger (1981: 395-396) poznamenává, že z nich dokonce bývají často ministerští předsedové, protože ministři velké strany raději poslouchají představi tele malé strany než představitele jiné velké strany (ve Francii Třetí republiky lze citovat jména Painlevé, Poincaré, Briand, Tardieu, Laval). Podle W. Rikera (1962) jsou pivotální strany posledním a nepostradatelným partnerem minimální vítězné koalice?) V české republice se tomuto typu nejvice blíží KDU-ČSL. 1) 2) 50 Viz heslo "Parti-charniere, Parti-pivot in: (Duhamel, Mény 1992: 704, 705). Srovnej též (Rémy 1975). Abram de Swaan naproti tomu soudí, že pivotální strany tím, že se nacházejí ve stře du politického spektra, dávají přednost koalicím vyváženým na jejich levici i na jejich pravici, což jim umožňuje, aby stále zůstávaly ve vládě. Podle této zvláštní logiky by se snad dala pochopit snaha tehdejšího předsedy KDU-ČSL J. Luxe o utvoření koalice lidovců, unionistů a sociálních demokratů po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Swaan se tedy domnívá, že jen ty strany, které se nacházejí na krajích politického spektra, usnadňují sestavení minimálních vítézných koalic (viz De Swaan 1973 a De Swaan 1975: 361-375). To rozhodně neplatí pro systémy dvou Politologická revue 2, prosinec, 1999 Strany stálých menšin naopak mají spíše tendenci k opozici. Vyjadřují míkteré se cítí v zemi izolované a slabé; to je vede k postoji protestu a nesmiřitelnosti podobně jako podle psychologů vede komplex méněcennosti k agresivitě (Duverger 1981: 396-397). Jsou to nejdemagogičtější strany. Když se opírají o homogenní a solidní fragment obyvatelstva - regionální nebo náboženskou menšinu - tato jejich tendence se ještě posiluje. Pokud strana silně menšinová na celostátní úrovni je v některých oblastech většinová, zaujímá obvykle autonomistický nebo separatistický postoj, který se může ukázat nebezpečný pro teritoriální jednotu země (viz příklady baskických a katalánských stran ve španělsku, sudetoněmecké strany v předmnichovském Československu). Narážíme tím na pojem antisystémové strany, které Sartori (1976: 132-134) dělí na "extremistické", "extrémní" a "izolované". Antisystémovost není samozřejmě dána velikostí, ale naštěstí jsou antisystémové strany obvykle malé. V kolektivní práci o malých stranách v západní Evropě rozlišuje G. Smith (1991: 36) mezi: 1) okrajovými (marginal) malými stranami, které jsou umístěny na pravém a levém okraji pravolevého kontinua a mají jen omezený koaliční potenciál, což se velice blíží tomu, co Sartori nazývá extrémními stranami; 2) pivotálními stranami (hinge smali parties), které se nacházejí mezi většími etablovanými stranami poblíž středu pravolevé dimenze a které mají silný koaliční potenciál; 3) oddělenými (detached) malými stranami, ktcré nelze zařadit do pravolevé osy; k nim patří regionální a na etnické základně vzniklé strany, jež se jen příležitostně začleňují do koalicí (Smith 1991: 23-40). Tento pojem do určité míry odpovídá pojmu "izolovaných" stran, jak je chápe Sartori. ,,Hinge smali parties" odpovídají některými stranám osobností podle Duvergera, okrajové malé strany tvoří část stran malých politických menšin a oddělené malé strany odpovídají především malým stranám stálých regionálních, ctnických a náboženských menšin. Které malé strany jsou relevantní? Na rozdíl od toho, co jsme uvedli právě teď, a z čeho by se mohlo zdát, že to závisí výlučně na jejich vnitřní povaze, lze právem tvrdit, jak to zdůrazňuje zejména Smith (1991), že relevance malých stran závisí na systému stran, v němž působí, tj. že v různých systémech stran mohou mít malé strany menší nebo větší politický vliv. V systému převládající (predominantní) strany a v systému dvou stran, v nichž jedna vítězná strana má absolutní většinu parlamentních křesel, žádná malá strana nemá významný vliv na stranický systém. Naproti tomu v systému dvou a půl stran (nedokonalém bipartismu) soutě ží dvě velké a jedna menší strana obvykle o utvoření "minimální vítězné koalice". Tam je tato třetí strana relevantní a důležitá, i když je svou voličskou nění, stran a půl, kde malá pivotální strana středu může alternativně vstoupit do koalice se stranou pravicovou nebo levicovou. Politologická revue 2, prosinec, 1999 51 podporou a počtem poslaneckých mandátů malá (to byl dlouho případ němec kých svobodných demokratů FDP). Pokud je však tato třetí strana dvěma velkým stranám nepřijatelná (příklad FPO v Rakousku), pak raději dvě hlavní strany utvoří spolu koalici, označovanou často (byť ne zcela právem) za "velkou koalici". To je příklad, kdy dochází ke kombinaci efektu vnitřní struktury stran a charakteru stranického systému: umírněná malá strana osobností by zde mohla být takřka stále ve vládní koalici, ale antisystémová strana může těžko tuto roli hrát. V multipartismu s dominující stranou (tj. v nedokonalém multipartismu) dominující strana obvykle nemá sama většinu a závisí proto na podpoře jedné nebo více menších stran (příklad Itálie a některých skandinávských zemí). Naproti tomu v čistých multipartistických systémech, kde žádná strana není dominující a kde obvykle tři nebo čtyři strany mají okolo 15-25 procent (případ Belgie, Finska, Holandska nebo Švýcarska), se malé strany obyčejně uskupují kolem nějaké větší strany a jako takové hrají jen podřadnou podpůrnou roli; vliv těchto malých stran je tam pochopitelně menší než v multipartismu s dominující stranou. Jak poznamenal Smith (1991: 33), tato poměrná nerelevantnost malých stran je například ve Švýcarsku dokonce jaksi "institucionalizována" tím, že čtyři strany (tři největší a jedna prostřední) tvoří jakýsi stálý vládnoucí kartel, nazývaný též "magickou formulí". Lze tedy uzavřít, že role malých stran souvisí jak s jejich typem, tak s celkovou konfigurací daného systému. Volební systémy a malé strany Jaký vliv na malé strany mají volební systémy? Systém proporcionální reprezentace (PR) usnadňuje množení (viz Shamir 1985) a udržování malých stran, jak to ukazují příklady Holandska, Belgie, Dánska, Švýcarska, výmarského Německa a také První Československé republiky, zejména je-li spjat s velkými, tj. mnohamandátovými volebními obvody a jde-Ii o takřka čistý poměrný systém. I) Je třeba upřesnit, že PR favorizuje strany stálých menšin, nikoli malé strany osobností. Výjimku tvoří ty strany regionálních menšin, které jsou v ně kterých volebních obvodech většinové. Pro takové strany regionálních menšin může být naopak výhodnější relativní (jednokolový) většinový systém. To je pří klad quebeckých suverenistů. Pro antisystémové strany je nesporně výhodnější proporcionální reprezentace než absolutní nebo relativní většinové volební systémy. Proč se fašistická horečka, která ve 30. letech vypukla takřka v celé Evropě, volebně projevila právě v "poklidných" severských demokraciích (skandinávské země, Holand1) Zde bych upozornil na rozdíl mezi proporčním volebním systémem za První česko slovenské republiky na jedné straně a na druhé straně PR po listopadu 1989, který je omezen pětiprocentní klauzulí. 52 Politologická revue 2, prosince, 1999 sko, Belgie), kde byla výrazně slabší než třeba ve Francii? Ve Francii byl dvoukolový většinový volební systém, v ostatních jmenovaných zemích byl systém proporční (Duverger 1981: 421-422). Také rozvoj komunismu v Německu mezi lety 1919 a 1933 usnadnil proporční systém, kdežto ve Francii ho dvoukolový většinový systém brzdil. Podobně po skončení druhé světové války komunisté zaznamenali velký přírůstek parlamentních křesel v kontinentální Evropě s proporčním volebním systémem, nikoli v anglosaských zemích s jednokolovým (relativním) většinovým volebním systémem. Podobně je tomu s rozmachem západoevropských extrémně pravicových stran v 80. a 90. letech 20. století. Zvlášť poučný je francouzský příklad. Ve Francii došlo v polovině 80. let dvakrát ke změně systému voleb do parlamentu. Levicová vláda tam nejprve zavedla roku 1985 proporční volební systém, čímž pomohla nacionalistické extrémní pravici (Le Penově Národní frontě) při par.. lamentních volbách roku 1986. Zvítězila v nich však umírněná pravice, která hned prosadila návrat ke dvoukolovým většinovým volbám (bohužel jen do celostátních voleb, proto se Le Penova strana prosadila na regionální úrovni, kde z nepochopitelných důvodů pravice ponechala levicí prosazený poměrný volební systém). Le Penova strana pak prakticky zmizela z parlamentu, přestože si udržovala dobré volebnívýsledky.l) Důležitý je rozdíl mezi relativním a absolutním většinovým systémem. Relativní, tj. jednokolový většinový systém britského typu, vede na místní úrovni, tj. v každém volebním obvodu zvlášť, k systému dvou stran, k vytváření stran s vět šinovým posláním a k eliminování malých stran. Na celostátní úrovni však jednokolový většinový systém nebrání multipartismu, pokud tam existují malé strany lokálně velmi silné, zejména strany regionálních menšin, kterým jednokolový systém umožňuje monopolizovat pozice v zeměpisné zóně, kde mají vět šinu. Malým stranám osobností nejvíce prospívají absolutní většinové volební systémy, tj. v praxi bud' dvoukolový většinový volební systém, jako je například ve Francii (v České republice se s ním setkáme ve volbách do Senátu), nebo australský alternativní preferenční většinový volební systém. Dokladem je v české republice malá strana ODA, které se daří víc v Senátu, kde je dvoukolový větši nový volební systém, než v Poslanecké sněmovně, kde je systém poměrného zastoupení s omezující pětiprocentní klauzulí. Je tomu proto, že takové malé strany mají obvykle velký koaliční potenciál. Absolutní většinové volební systémy (australský preferenční a také dvoukolový většinový) jsou zvláště nevýhodné pro antisystémové strany, ledaže by měly velký koaliční potenciál, což je u antisystémových stran zcela výjimečné. Není 1) V parlamentních volbách získala roku 1993 víc než 12% hlasů, ale ani jediného poslance; v roce 1997 15% hlasů a jen jednoho poslance, jehož mandát byl ostatně později zneplatněn. Le Pen sám byl poslancem Evropského parlamentu, do něhož se ovŠem volí podle proporčního systému. Politologická revue 2, prosinec, 1999 53 tedy divu, že absolutní většinové volební systémy mají své příznivce mezi experty (například M. Duverger a R. Rose, v českých zemích pak V. Klokočka pro australský systém, G. Sartori pro dvoukolový systém). Absolutní většinové volební systémy však také ztěžují utváření strukturovaného systému stran, což může být určitou nevýhodou v zemích, kde strukturovaný stranický systém ještě není (například v nově se demokratizujících postkomunistických zemích střední a východní Evropy). V každém případě je třeba vycházet z dané konkrétní situace a je nutno odmítnout názor A. Lijpharta, podle něhož je proporcionální reprezentace vždycky lepší (Sartori 1994: 69-73; Novák 1996a, 1997b: 137-149). Proporční systém (PR), zejména je-Ii spjat s vázanými (uzavřenými) kandidátními listinami, nevyhovuje malým stranám osobností, protože má kolektivní ráz, staví osobnost kandidáta do pozadí, vyzdvihuje program strany a ztěžuje ideologickou pružnost. Pokud jde o omezující klauzuli, ta může mít dokonce za situace, kdy ještě neeexistuje strukturovaný stranický systém, dočasně větší disproporční účinek než většinový systém. Zavedení omezující klauzule (v Polsku vstoupila pětiprocentní bariéra v platnost při parlamentních volbách roku 1993) může totiž vést k neobyčejně velké disproporcionalitě mezi procentem získaných voličských hlasů a získaných parlamentních křesel (zejména tehdy, když předtím působil takřka čistý proporční systém, jako v Polsku při prvních plně demokratických parlamentních volbách v roce 1991). Avšak poté, co si na omezující klauzuli voliči zvyknou (řekněme počínaje třetími volbami s onou klauzulí), disproporcionalita se významně sníží a dojde pravděpodobně k dlouhodobé stabilizaci na úrovni dost vysoké proporcionality. Tak je tomu nejspíš i v čes kých zemích, kde v třetích volbách do dolní komory (roku 1996) disproporcionalita vfrazně klesla a při čtvrtých volbách (1998) zůstala zhruba na stejné úrovni.! Disproporční účinek klauzule se tedy zmenšuje v průběhu času, jak ostatně ukázal už v šedesátých Ictcch případ Nčmecka. Značný dopad má velikost obvodů. Malé volební obvody, nejlépe jednomandátové, dávají volbě individuální charakter, který staví do popředí osobnost kandidáta. U absolutních většinových volebních systémů (tj. zejména u dvoukolového anebo u autralského alternativního) malé obvody uvolňují, povolují stranické svazky a poslanci nabývají větší nezávislosti. Tvoří proto s oblibou malé strany, které jim umožňují pružnější parlamentní hru a rozsáhlejší vliv (Duverger 1981: 401). V systému poměrného zastoupení mají naopak malé volební obvody (s maximálně 5 mandáty) podobný účinek jako relativní Gednokolový) většinový volební systém britského typu (viz Rae 1971), zejména je-li to spojeno s vhodnou metodou přepočtu voličských hlasů na parlamentní mandáty, nejlépe se systémem Imperialiho (Imperiali highest averages) nebo alespoň se známějším systé1) 54 A to přesto, že se do Poslanecké sněmovny nedostala ani strana důchodců ani Sládkovi republikáni, což samo vedlo k "propadnutí" sedmi procent hlasů, a tedy k urči tému zvýšení disproporcionality. Politologická revue 2, prosinec, 1999 mem ďHondtovým. Ve velkých volebních obvodech, v nichž existuje velmi pokandidátní listina, hlasování nabývá kolektivního charakteru nejenom v proporčním, ale i ve většinovém systému, osobnost ustupuje do pozadí, stranická disciplína se zvyšuje a šance malých stran osobností se zmenšují, zejména pokud tam neexistuje možnost panašování (právo škrtat jména v kandidátní listinč a nahrazovat je jinými jmény), které tyto důsledky zmírňuje. Zvyšuje se však šance těch malých stran stálých menšin, které nejsou silně koncentrované v nějaké oblasti, ale naopak rozptýlené po území státu. Ve své známé důležité práci tvrdí D. Rae (1971) příliš paušálně, že prakticky téměř všechny volební systémy zvýhodňují (nadreprezentují) nejsilnější strany a poškozují (podreprezentují) nejslabší strany. Ve skutečnosti je však možno v rámci volebního systému proporcionální reprezentace rozlišit metody výpočtu poslaneckých křesel (respektive převodu procenta vyjádřených voličských hlasů v počet poslaneckých mandátů), které jsou výhodné pro velké strany, dále ty metody výpočtu, které nezvýhodňují ani malé ani velké strany, konečnč ty metody, které zvýhodňují malé strany. ) Jak ukázali zejména R. Taagepera a M. S. Shugart (1989) a A. Lijphart (1986), nejvýhodnější pro malé strany je tzv. dánský systém (Danish system), který je disproporcionálně příznivý malým stranám (Lijphart 1986: 178). Naopak nejvýhodnější pro velké strany je systém /mperialiho (lmperiali highest average), který se nesmí zaměňovat s formulí Imperiali (lmperiali largest remaiflders). Systém Imperialiho je disproporcionálně příznivý velkým stranám, a to ještě o poznání více než známější a značně rozšířený ďHondtův systém, který je rovněž výhodný pro velké strany. Pro českou politickou scénu po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 z toho plyne, že k redukci nadměrného vlivu malých stran (o což usilují obě velké strany, tj. ODS a ČSSD) není nutné zavést pro volby do Poslanecké sněmovny relativní Uednokolový) většinový volební systém, který prosazoval předst:da ODS Václav Klaus, ale stačí upravit systém poměrného zastoupení, k čemuž není zapotřt:bí měnit českou ústavu, ale jen upravit volební zákon. četná Měřítka velikosti a síly stran Přítomnost různých volebních systémů může také změnit kritéria, podlt: nichž lze stranu považovat za malou. Například ve Velké Británii j~,J liberálové malou stranou v Dolní sněmovně jen v důsledku volt:bního systému, nejsou malou stranou pokud jde o voličské výsledky. To nás přivádí k otázce měřítek 1) Tyto rozdíly se zvýrazňují s tím, jak se zmenšují volební obvody. Pokud je naopak celý stát jediným obvodem, pak se rozdíly výsledků mezi různými metodami výpočtu stírají. Politologická revue 2, prosinec, 1999 55 f' velikosti stran. Chceme-Ii kvantifikovat velikost a sílu stran, nabízejí se různá kvantifikovatelná měřítka týkající se čtyř různých polí: 1) členská síla, tj. počet členů a aktivistů; 2) volební velikost, tj. procento voličů; 3) parlamentní velikost, tj. procento parlamentních křesel; 4) vládní síla, o které pojednáme později podrobněji. První měřítko je těžko použitelné. Podle něho by v roce 1998 druhou nejmenší stranou Poslanecké sněmovny ČR po Unii svobody (US) byla sociální demokracie (ČSSD), která se však v předčasných parlamentních volbách v témže roce stala nejsilnější politickou stranou. Počet členů může však sloužit k posuzování vývoje stejné strany nebo ke srovnání velikosti stran, které jsou podobné. Francouzští politologové Jean a Monica Charlotovi dále poukázali na to, že počet aktivních členů strany může měřit její schopnost politické mobilizace, tj. její "aktivistickou sílu" (Charlot J. a M. 1985: 499). Jak je to s druhým a třetím měřítkem? Kdybychom analyzovali vývoj' veřej ného mínění, kladli bychom větší důraz na voliče. Protože nás zde víc zajímá úloha stran ve státě (nebo obecněji v daném systému, kterým může být také například německý Land, švýcarský kanton nebo Evropská unie), velikostí stran budeme chápat podle Duvergera (1981: 381-382) spíše její parlamentní velikost, tj. procento jejích křesel v dolní komoře. Parlamentní síla ovlivňuje i volební sílu. Voliče časem nejspíš omrzí, když si uvědomí, že se "ztrácejí" jejich hlasy, které dají straně znevýhodněné volebním systémem. Síla (spíše než velikost) stran se dá měřit přirozeně také na vládním poli, které je pro účely naší práce koneckonců ještě důležitější než pole parlamentní. Ve svém přehledu stran ve světě K. Janda (1980) charakterizoval vládní sílu stran na základě dvou proměnných: 1. "Vládní účasti" (Cabinet Participation), definované jako průměr ministerských postů, které měla daná strana ve zkoumaném období; 2. "Vládního vedení" (Government Leadership), definovaného jako průměr let, během nichž strana měla nejvyšší post exekutivy (předsedy vlády nebo presidenta podle typu režimu). Je zjevné, že tato tzv. "vládní síla" je spíše "relevancí" než "velikostí". Z malé strany pocházel nejednou předseda vlády. Znamená to, že tím malá strana přestala být malou? Nikoli. Byla prostě stranou relevantní. Velikost stran v parlamentním poli a síla (nebo lépe relevance) stran ve vládním poli je úzce spjata s jejich koaličním potenciálem. Tato závislost může být: 1) Materiální. Tím se myslí to, že volební koalice mohou podstatně zvýšit počet křesel, které strana získá v parlamentu. Lze uvést dva české příklady. První reprezentuje v roce 1992 KDS, která by se bez pro ni výhodné volební koalice s největší stranou (ODS) vůbec nedostala do české národní rady (z níž se stala po rozdělení československé federace Poslanecká sněmovna České republiky). Vzhledem k tomu, že v českých podmínkách se při volbách do Pos56 Politologická revue 2, prosinec, 1999 lanecké sněmovny volební klauzule, která je pro jednotlivé strany 5 %, pro volební koalice zvyšuje, velmi malé strany Uako byla KDS) nemohou utvořit koalici jenom mezi sebou, ale musejí vyhledat nějakého většího partnera (stranu velkou, střední nebo přinejmenším malou, ale nikoli velmi malou). Druhý český příklad se týká doplňovacích senátních voleb, které se konaly v listopadu 1998, a do nichž malé a velmi malé strany utvořily úspěšně "čtyřko alici" (KDU-ČSL, US, ODA, DEU) dvou malých (KDU-ČSL, US) a dvou velmi malých (ODA, DEU) stran. Připomeňme, že do Senátu se volí podle dvoukolového většinového systému. O příčinách úspěchu této čtyřkoalice se zmiňujeme na jiných místech v souvislosti s charakterizováním účinků tohoto volebního systému. 2) Závislost může být politická, kde jde o to, že parlamentní a vládní aliance zvyšují nebo snižují váhu, sílu stran. Podle Duvergera měla ve francouzském Národním shromáždění v letech 1946-1951 komunistická strana menší vliv se 163 poslanci než radikální strana se 45 poslanci. Komunisté byli totiž izolováni, osamoceni, zatímco radikálové využívali svého postavení ve středu politického spektra k navazování kombinací a dohod. V České republice má v druhé polovině devadesátých let nejvyšší koaliční potenciál KDU-ČSL, která ho však nedokázala využít po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1999 a ocitla se po dlouhé době v opozici. Velké role pro malé strany Malé strany mohou někdy dokonce zaujímat rozhodující pozici, která jim dává značný vliv, když rozdíl mezi dvěma hlavními stranami nebo aliancemi je minimální. Změna koalice malé strany pak stačí k převrácení politické rovnováhy. Klasický je příklad německých liberálů (FDP), kteří se udržovali dlouhodobě od 70. do 90. let u vlády, kde zaujímali klíčové posty, zatímco dvě velké strany, tj. křesťanští demokraté a sociální demokraté, na nich životně závisely. Osud země se tak ocitá v rukou výrazně menšinové strany. Záleží pak samozřej mě na charakteru takové malé strany. Dvě otázky jsou pak podstatné. 1) Je taková strana antisystémová a pro demokracii nebezpečná nebo ne? 2) Má taková malá strana skutečné sociální zázemí nebo ne?!) 1) Pokud má taková malá strana skutečné sociální zázemí, nezbývá než se s tím smířit a taková opatření, která umožňují reprezentaci takovýmto menšinovým stranám. Tak například v Německu neplatí pětiprocentní klauzule pro strany národnostních menšin, což se vztahuje zejména na dánskou menšinu v severním Šlesviku-Holštýně. Německý spolkový ústavní soud ve svém rozhodnutí Č. 32 z 5.4.1952 rozlišoval mezi drobnými, úlomkovými stranami (Splitterparteien), které mají nepatrný počet hlasů a jsou bez lokálního zakotvení (ohne ortlichen Schwerpunkt), tj. jsou roztroušeny na velkém území a nemají silnější základnu v určité části země, a na druhé straně stranami menšinovými (Minderheitsparteien), jako je právě přijmout Politologická revue 2, prosinec, 1999 57 Východiskem z nouze proti vydírání malou stranou se stává koalice obou velkých stran, jako tomu bývá často po druhé světové válce v Rakousku. Velké strany (sociální demokraté a lidovci) považovali nejednou za nepřijatelnou koalici s malou třetí stranou, která byla v jejich očích příliš nacionalistická a extrémní. (Nejde tam ovšem o velkou koalici v přísném slova smyslu - z hlediska teorie koalic jde naopak obvykle o tzv. "minimální vítěznou koalici", respektive o takovou její variantu, která sdružuje nejmenší počet stran potřebný k vítěz ství, tj. k většině poslaneckých křesel v dolní komoře parlamentu). O tom, že takové "velké koalice" obvykle špatně fungují, existují empirické doklady i teoretické důvody. Velká koalice zablokuje politický systém, znemožní alternaci a neponechává institucionální prostor k vyjádření protestu proti stávající politice,l) a tím přispívá k mimoinstitucionálnímu překypění, jehož krajním přípa dem může být organizovaný politický terorismus, například v Německu na sklonku šedesátých let (Braud 1997: 180). Lze si klást otázku, zda je pro demokracie dobré, když malá strana, reprezentující jen velmi omezený okruh voličů, hraje v politickém systému velkou roli. Strana, která získala jen 5 % voličských hlasů nebo ještě méně, může rozhodnout, která z velkých stran bude u vlády a která bude v opozici, a to dokonce i v průběhu zákonodárného období, tj. bez jakékoli souvislosti s výsledky voleb. Vlády se stávají velice zranitelné a velké strany se dostávají do područí malých stran. Malá strana může diktovat své podmínky, protože velká strana sama vládnout nemůže. Tímto způsobem může malá strana zneužívat svého postavení a vybírat si mezi možnými koaličními partnery toho, kdo jí nejvíc ustoupí nebo nejvíc nabídne. Malá strana může pak například získat i premiérské křeslo. Právě o premiérský post usiloval po volbách do Poslanecké sněmovny České republiky v červnu 1998 tehdejší předseda malé lidové strany (KDU-ČSL) J. Lux, který chtěl uzavřít koalici se sociální demokracií (ČSSD) a s malou Unií svobody (US). Pravděpodobnost vytvoření jasné a homogenní většiny se při neúměr ně velké roli malých stran zmenšuje, politická odpovědnost (accountability) vlády k občanům-voličům se rozřeďuje. Jak na to poukázal K. R. Popper (1998: 176-177), volič je pak do značné míry zbaven své moci sankcionovat stávající vládní tým. V praxi jde o to, zda dáme raději nějakou prémii nejsilnější straně (nebo trvalé alianci) a zvýšíme šance stability a odpovědnosti (accountability) I) 58 strana dánské menšiny SSW v Šlesviku-Holštýně. Jak uvádí citované rozhodnutí ně meckého ústavního soudu, tato strana dánské menšiny soustřeďuje na sebe pětinu hlasů v části země, která měla zvláštní dějinný osud, která je geograficky jasně ohraničena a jejíž kulturní tvářnost je spoluvytvářena národnostní menšinou. Taková strana není žádnou drobnou stranou (Splitterpartei) (viz Klokočka 1991: 175). To naštěstí neplatí pro Švýcarsko, kde výrazná federální decentralizace postihuje také politické strany, a tak poslanci "vládních" stran vesele kritizují své ministry, a kde mimoto prvky přímé nebo polopřímé demokracie usnadňují legální vyjádření nesouhlasu a protestu. Politologická revue 2, prosinec, 1999 vlády, anebo zda malé strany budou hrát neúměrně velkou roli při sestavování vlády a budou ji moci využívat k bezohlednému vydírání velkých stran a k porážení vlád, kdy se jim zachce. Ostatně proporcionalita, o níž stoupenci výrazně proporcionálního systému horlí, se prosadí jedině v parlamentu. Každý však ví, že z hlediska výkonu moci je důležitější vláda než parlament. Parlament hraje převážně jen kontrolní roli. Pokud jde o určitou (ostatně obvykle jen velmi hrubou) proporcionalitu ve vládě, ta je něčím zcela výjimečným (trvaleji se vyskytuje jen ve Švýcarsku od roku 1959, kde jsou však malé strany z federální exekutivy trvale vyloučeny) a nejčas těji je výrazem nějaké krizové situace (například ve Velké Británii za obou svě tových válek, během nichž se utvořily vlády národního sjednocení, nebo v Rakousku, kde v důsledku nemožnosti koalice s třetí extrémní nacionalistickou stranou vládnou spolu v posledních desetiletích obvykle sociální demokraté s lidovci). Malé strany na české politické scéně Na základě dvou posledních voleb do Poslanecké sněmovny České republiky (řádných v roce 1996 a předčasných v roce 1998) vznikla následující konstelace (konfigurace): dvě největší strany (liberální pravice ODS a sociální demokracie ČSSD), které dosáhly zhruba 30 % voličských hlasů nebo o něco méně, dále jedna středně velká antisystémová strana bez koaličního potenciálu (KSČM, tj. nepřejmenovaní dogmatičtí komunisté), která měla mírně pod 15 % hlasů, konečně dvě (po volbách v roce 1996 tři) malé strany, jejichž zisk hlasů se situoval mezi 6-9 % hlasů. Extrémní pravice (SPR-RSČ) byla v zákonodárném období 1996-98 malou antisystémovou stranou bez koaličního potenciálu. Malé pravicově liberální strany (ODA v zákonodárném období 1996-98 a US v zákonodárném období 1998-2002) byly malými stranami osobností, které se však ideologicky definovaly jasně napravo, což poněkud snižovalo jejich koaliční potenciál. Naproti tomu KDU-ČSL by se dala sice charakterizovat jako malá strana stálé politické menšiny,l) ale vzhledem ke svému postavení ve středu politického spektra měla, jako je to obvyklé u tohoto typu křesťansko-demokratických stran, pivotální pozici a nejvyšší koaliční potenciál. Celkově je česká politická scéna poměrně dost "polarizovaná" v tom smyslu, jak to chápe Sartori, tj. mezi relevantními stranami tam existuje značná ideologická (i jiná) vzdálenost. To znesnadňuje utvářet koalice nejen s antisys1) Charakterizovat křesťansko-demokratickou stranu jako stranu stálé politické menšiny se může zdát podivné. Jak však ukazují sociologická šetření, Česká republika je jedna z nejsekularizovanějších zemí na světě. Strana s křesťanskou referencí je tam logicky jen menšinovou stranou. Politologická revue 2, prosinec, 1999 59 témovými, ale i s dalšími stranami. Například při volební kampani v roce 1998 předseda sociální demokracie (ČSSD) Miloš Zeman nejednou prohlásil, že po parlamentních volbách připadá v úvahu pro jeho stranu jako koaliční partner výlučnč KDU-ČSL a žádná jiná strana. Negativně se vymezovaly před volbami i strany pravicové, zejména ODS, která ve své kampani přepjatě "mobilisovala" proti sociální demokracii. Po obou posledních parlamentních volbách v České republice (1996 a 1998) došlo k sestavení menšinové vlády. První se skládala z nejsilnější strany ODS (29,6 % hlasů, 34 % poslaneckých mandátů) a dvou malých stran (KDU-ČSL s 8,1 % hlasů a 9 % mandátů, ODA s 6,4 % hlasů a 6,5 % mandátů). Tyto tři strany však dohromady nedávaly ani polovinu mandátů Gen 49,5 % křesel). Tato mcnšinová vláda se už v listopadu 1997 rozpadla poté, co dvě malé strany (KDU-ČSL a ODA) z vládní koalice vystoupily a z největší strany ODS odešla skoro polovina poslanců a několik ministrů. Po následující demisi této vlády premiéra Václava Klause, předsedy ODS, byla koncem roku 1997 utvořena a prezidentem republiky počátkem ledna 1998 jmenována menšinová dočasná poloúřednická vláda složená zejména z členů malých politických stran a z těch politiků, kteří opustili ODS, jakož i ze sedmi nestraníků. Jejím premiérem se stal guvernér centrální banky J. Tošovský, nestraník (ale bývalý dlouholetý člen Komunistické strany Československa za doby "normalizace", což se mimochodem čeští občané mohli dozvědět teprve dlouho po jeho nástupu do funkce ministerského předsedy, a to ještě jen díky zvídavosti některých novinářů). Tato vláda získala koncem ledna 1998 podporu Poslanecké sněmovny pře devším díky sociální demokracii, kterou prakticky všechny výzkumy volebních preferencí od konce roku 1997 stavěly na první místo. Sociální demokracie, která se sama na této poloúřednické vládě nepodílela, ji ovšem "tolerovala" jen dočasně a s podmínkou, že budou vypsány už v červnu 1998 předčasné volby. Aby mohly být tyto mimořádné volby svolány v dohodnuté době, prosadila ČSSD spolu s ODS, která se také obávala, aby prozatímní Tošovského vláda neučinila nějaká důležitá nevratná opatření, ústavní zákon o zkrácení mandátu sněmovny (viz dále Brokl, Mansfeldová 1999). K mimořádným volbám pak skutečně v červnu 1998 došlo. Sociální demokracie sice podle očekávání získala nejvíce hlasů, ale dosáhla jen 37 % poslaneckých křesel. Ani jí se nepodařilo utvořit většinovou koalici. Potíže se sestavováním akceschopné vlády a vládní stability autor těchto řá dek předvídal už v březnu 1996 (viz Novák 1996b), tj. už před parlamentními volbami z června 1996, v reakci na uspokojení tehdejšího českého premiéra Václava Klause, který si tehdy pochvaloval politickou (šlo přesněji o vládní) stabilitu České republiky. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 1996 bohužel mé obavy týkající se nejisté budoucnosti vládní stability potvrdily. Na základě jejich výsledků se sice fragmentace mírně snížila (do sněmovny se dostalo už "jen" 6 stran a efektivní počet stran byl 4,15), proces krystalizace stranické scény mezitím silně pokročil: na pravé části politického spektra díky splynutí KDS 60 Politologická revue 2, prosinec, 1999 s ODS, ještě víc pak na levé části, kterou suverénně ovládla ČSSD. Přesto všechno se stala politická scéna po volbách roku 1996 podstatně méně "vládnutelnou" než po roce 1992. Ukázalo se to, nač jsem upozornil už ve svém článku z března 1996 (Novák 1996b), že totiž konstelace v období 1992-96 byla výjimečná a že pravděpodobnou střednědobou (nebo dokonce dlouhodobou) budoucností české politické scény je vládní slabost nebo vládní nestabilita. Nedalo se kromě toho očekávat podstatné zlepšení sociálně-ekonomickésituace (která se v české republice, jak známo, počínaje rokem 1997 naopak citelně zhoršila). ODS i ČSSD mají potíže sestavit funkční akceschopnou vládu, jakou v tomto transformačním období Česká republika zvlášť potřebuje. Menšinová vláda je za nepřítomnosti dominantní stranyl) velmi zranitelná. Zvyšující se proporcionalita Kromě toho se začal projevovat proces postupného zvyšování proporčnosti voleb do Poslanecké sněmovny, na který jsem už v roce 1996 upozornil (Novák 1996c: 410-412). Dochází k němu v důsledku kombinovaného mechanického a psychologického efektu pětiprocentní volební klauzule. K získání nadpoloviční (absolutní) většiny poslaneckých křesel je totiž počínaje třetími parlamentními volbami roku 1996 za stávajícího volebního zákona zapotřebí zhruba 45 % voličských hlasů, což je velmi obtížné jak pro sociální demokracii, ať už samu ncbo v hypotetické koalici s lidovci, tak pro koalici pravého středu, která navíc nebyla ani v období po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1996 nijak pevná. 2) 1) 2) Podle Duvergera (1981: 417) se zdá, že jedině přítomnost dominantní strany, jak on ji definuje ve své klasické práci o politických stranách, tj. strany podstatně větší než je kterákoli jiná strana v daném politickém systému (Duverger 1981: 412-414), umožňuje vytvoření dlouhodobého menšinového kabinetu (vlády), který by nemčl ráz pouhé úřednické vlády. Tak je tomu často ve skandinávských zemích, kde takovou dominantní stranou je sociální demokracie. To se zdají potvrzovat i Schoťieldovy výzkumy, podle nichž ve Švédsku bylo v období 1945-1987 z celkového počtu šestnácti vlád deset menšinových, a menšinové vlády tam v průměru trvaly třicet měsíců. tj. dva a půl roku, což je slušný průměr (Schoťield 1995: 251). O tom, jak se Duvergerova definice dominantní strany liší od toho, jak chápe dominantní stranu napří klad Blondel, i o tom, jak se liší od "predominantní" strany podle Sartoriho, "ultradominantní" strany podle Schwartzenberga (Sehwartzenberg 1977: 578 a násl.), jakož i od strany s "většinovým posláním", viz mou příručku (Novák 1997a: 162). Zde stačí upozornit, že dominantní strana v tomto Duvergerově smyslu může být (na rozdíl od strany s většinovým posláním) vždy jen jedna v daném systému, ale nemusí mít absolutní většinu poslaneckých křesel. V roce 1992 ještě koalice pravého středu (ODS-KDS, ODA, KDU-ČSL) s pouhými 42 % hlasů získala nadpoloviční většinu poslaneckých mandátů (105 poslanců, tj. 52,5 %). Při těchto parlamentních volbách se "ztratilo" (a bylo pře rozděleno ) 19 % hlasů. Naproti tomu při následujících parlamentních volbách v roce 1996 už "pro- Politologická revue 2, prosinec, 1999 61 Extrémní strany, jimiž jsou KSČM a SPR-RSČ, naproti tomu při těchto volbách roku 1996 bez problémů pěti procentní klauzuli překročily. Situace po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998 se změnila. Obě pravicové strany (ODS a ODA) mezitím prodělaly krizi, z níž se ODA asi už nevzpamatuje a do předčasných voleb do dolní komory ani nekandidovala. ODS opustila koncem roku 1997 a začátkem roku 1998 velká část jejích poslanců i ministrů v čele s bývalým ministrem vnitra Janem Rumlem, který založil novou formaci zvanou Unie svobody (US). Ta však po nadějném startu poklesla a v předčasných legislativních volbách v červnu 1998 se stala nejslabší stranou, jíž se podařilo překročit (s 8,6%) pěti procentní klauzuli a vstoupit do Poslanecké sněmovny. ODS, v níž si po odchodu řady jejích známých představi telů ještě posílil pozici její zakladatel a předseda Václav Klaus, naopak ve srovnání s předchozími volbami ztratila jen zhruba 2 % a se ziskem 27,7 % hlasů ji dělilo od vítězné ČSSD (32,3 % hlasů) necelých pět procent. Stranická fragmentace a polarizace se tentokrát snížila díky propadu extrémně pravicového SPR-RSC, kterému se překvapivě nepodařilo překročit pě tiprocentní kvórum a nedostalo se tedy do Poslanecké sněmovny. Do Poslanecké sněmovny tak vstoupilo jen 5 stran, o jednu méně než v roce 1996. Efektivní počet parlamentních stran je po těchto předčasných volbách do Poslanecké sněmovny už jen 3,7, což je příznivé. Česká stranická "krajina" se tak při blížila tomu, co Sartori nazývá umírněným pluralismem. Většinovou vládu se však ani tentokrát nepodařilo sestavit. Je zájem velkých stran současně i zájmem České republiky? Zdůraznil jsem už v březnu 1996, že sociální demokracie a ODS by si měly uvědomit, že je v jejich zájmu - a zároveň v zájmu České republiky a její budoucí dlouhodobé vládní stability - upravit volební zákon do Poslanecké sněmovny podstatným zvýšením počtu volebních obvodů, což by usnadnilo utvoření akceschopné vlády. Varoval jsem už tehdy, že jinak se lze obávat, že přes řadu příz nivých okolností český politický systém nebezpečně zabředne do "bažiny centrismu" (Duverger) a bezmoci. Rýsovala se tu totiž vedle křehké menšinové vlády ještě horší perspektiva: "velká koalice" ODS a ČSSD, která by mohla čes ký politický systém zablokovat, znechutit občany a hnát vodu na mlýn extrémních stran. Zdá se, že pod vlivem potíží s formováním vládních koalic si to dvě největší české strany (zejména ODS) konečně začínají od roku 1998 uvědomovat a že se pravděpodobně odhodlají k prosazení úpravy volebního zákona (což nevyžadupadlo" jen 11 % hlasů a obdobné koalici tří stran (ODS, ODA, KDU-ČSL) ani 44 % hlasů nestačilo k získání nadpoloviční většiny v parlamentě (obdržely jen 49,5 % kře sel) a musely se proto'spokojit s utvořením menšinové vlády. 62 Politologická revue 2, prosinec, 1999 je změny Ústavy, pokud nedojde k přechodu k většinovému volebnímu systému; v české ústavě je zakotven princip poměrného zastoupení do voleb do Poslanecké sněmovny). V návrzích, o kterých v době, kdy jsou psány tyto řádky, stále ČSSD a ODS jednají, se uvažuje zejména o podstatném zvýšení počtu volebních obvodů (ze současných 8 na 36), dále o změně metody přepočtu voličských hlasů na poslanecké mandáty (ze současné Hagenbach-Bischoffovy metody na systém lmperialiho nebo alespoň na známější systém ďHondtův) a uvažuje se i o snížení celkového počtu členů Poslanecké sněmovnyl) (v současné době je jich 200, navrhuje se je snížit na 162, tj. dvojnásobek počtu senátorů, kterých je 81). Pokud by se všechny tyto návrhy realizovaly, došlo by k výraznému posílení velkých stran (srv. Lebeda 1998). Je známo, že ODS (která původně navrhovala dokonce jednokolový větši nový volební systém) je změnám více nakloněna než sociální demokracie. Koncem června 1999 se sešel ústřední výbor ČSSD, jehož závěry zformuloval její předseda a premiér M. Zeman takto: ,,Předsednictvo vyjádhlo souhlas s návrhem pěti základních principů změny volebního zákona. První princip říká, že počet volebních krajů bude do šestatřiceti, druhý, že bude aplikován princip ďHondt, třetí, že účinnost tohoto zákona má být od J. ledna 2002, čtvrtý, že počet poslanal má být zachován na [současné] úrovni dvou set, a pátý, že návrh struktury nových volebních krajů nemá být vtělen do ústavy" (MF Dnes 26. 6. 1999: 2). Formulace "do šestatřiceti" je vágní a její smysl vysvětlil jeden ze sociálnědemokatických představitelů v neformálním rozhovoru: "Když nám nepůjdou {volební] preference nahoru, m!lžeme všechno odpískat a nechat všechno při starém" (MF Dnes, 28.6.1999: 2). Že sociální demokraté požadují, aby zákon vstoupil v platnost až od 1. 1. 2002, lze jistě pochopit strachem z vypovězení smlouvy ze strany ODS, což by mohlo mít za následek pád menšinové sociálnědemokratické vlády a vypsání nových předčasných voleb. Proč však kromě toho sociální demokraté také vyžadují, aby návrh byl předložen sněmovně až ve druhém čtvrtletí roku 2000, tj. až za rok? Když k tomu připočteme, že ČSSD už nechce systém lmperialiho, o němž ještě nedávno její předseda M.Zeman hovořil, ale jen systém ďHondtův, a že trvá na zachování stávajícího počtu mandátů sněmovny (k jejichž snížení by bylo ovšem třeba změnit Ústavu), lze se obávat, že změny zůstanou na půli cesty a nepovedou k předsevzatým cílům. 1) Neškodí zde však připomenout, že změna celkového počtu mandátů v parlamentu by vyžadovala upravit Ustavu (k čemuž je třeba kvalifikovaná většina všech, tj. nikoli jen přítomných, členů parlamentu). Počet členů Poslanecké sněmovny i Senátu je totiž stanoven v Ústavě. Politologická revue 2, prosinec, 1999 63 Možnosti koalic po předčasných parlamentních volbách v roce 1998 Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny České republiky v mandátech -- ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL 1996 61 68 22 1998 74 63 24 US SPR-RSČ ODA 18 - 18 13 20 19 O - I Nepřejmenovaní komunisté (KSČM) a extrémní pravice (SPR-RRČ) mají nulový koaliční potenciál a jsou tedy vyřazeny z možných vládních koalicí. Menšinová vláda V. Klause 1996-97: ODS, KDU-ČSL, ODA (68+ 18+ 13 =99 z 200 mandátů, tj.49,5 %) Menšinová vláda M. Zemana 1998-?: ČSSD (74 mandátů, tj. 37 %) Jak na to poukázal např. L. C. Dodd (1976), nejpříznivější pro vládní stabilitu nejsou ani menšinové vlády (undersized cabinets), ani nadbytečně velké kabinety (oversized cabinets), ale "minimum winning cabinets", tj. minimální vítězné vlády. Vezmeme-Ii v úvahu, že KSČM (nepřejmenovaná dogmatická komunistická strana) má nulový koaliční potenciál a je tedy vyloučena ze všech vládních koalic, připadaly teoreticky po českých volbách do Poslanecké sně movně v roce 1998 v úvahu zejména následující minimální vítězné koalice: 1) ODS + KDU-ČSL + US (63+20+19=102 mandátů, tj. 51 %) Tato minimální vítězná koalice by byla minimální vítěznou koalicí s nejmenším počtem křesel, jak ji chápe W. H. Riker (1962) a současně i minimální koalicí stran sousedících na politickém spektru (Minimal Connected Winning Coalition), jak ji chápe J. Axelrod (1973). Důvody, proč se tato na papíře zdaleka nejlogičtější koalice pravého středu neuskutečnila, jsou evidentní: US je složena hlavně z těch politiků, kteří vystoupili v roce 1997 z ODS, a KDU-ČSL je strana, která v roce 1997 svým vystoupením z tehdejší podobné pravostředové koalice ODS+ KDU +ČSL+ODA způsobila pád Klausovy vlády. 2) ČSSD + KDU-ČSL + US (74+20+19=113 mandátů, tj. 56,5 %) Této možné koalici dával přednost předseda KDU-ČSL J. Lux a také prezident republiky V. Havel, ale nedošlo k ní, protože pravicová Unie svobody J. Rumla odmítla nejen vládní, ale i parlamentní koalici se sociální demokracií M. Zemana. Není žádná škoda, že tato plánovaná heterogenní koalice složená z jedné strany levice (ČSSD), jedné strany pravice (US) a jedné strany středu (KDU-čSL) se nakonec nerealizovala. Není dobře vidět, co jiného by 64 Politologická revue 2, prosinec, 1999 mohlo spojovat její leadery J. Luxe, M. Zemana a J. Rumla než pouhý odpor (ODS) V. Klause. Mezi pravicovou US a levicovou ČSSD existovala velká ideologická vzdálenost, nemluvě o osobním nepřátelství mezi předsedy těchto dvou stran. Přesto nelze zcela vyloučit, že by to byla jedna z možných Minimal Connected Winning Coalitions, pokud ovšem předpokládáme, že US je na pravolevé škále méně napravo než ODS, což není nijak jisté. 3) ČSSD + ODS (74+63= 137 mandátů, tj. 68,5 %) Tato teoretická možnost, která byla obvykle (ne zcela přesně) nazývána "velkou koalicí", protože by sdružovala dvě nejsilnější strany, by byla ve skuteč nosti minimální vítěznou koalicí sdružující nejmenší počet stran, jak ji chápe M. A. Leiserson (1968). Její zjevnou nevýhodou by byla velká ideologická vzdálenost mezi oběma stranami. Obě dvě nejsilnější strany spojoval však společný zájem omezit vliv malých stran a také omezit manévrovací prostor presidenta republiky, jehož role při obtížném utváření vlád se zvyšovala a jehož nechuť k velkým politickým stranám byla už dávno známa (viz Brokl, Mansfeldová 1999). vůči Občanské demokratické straně Smlouva o "stabilním prostředí" a její kritici Nelze se proto příliš divit, že poté, co malé strany středu a pravice nechtěly koalici s pravicovou ODS, rozhodla se ODS "tolerovat" menšinovou jednobarevnou vládu ČSSD a uzavřela v červenci 1998 se sociální demokracií tzv. "smlouvu o vytvoření stabilního prostředí". Tato smlouva oběma smluvním partnerům mezi jiným ukládala, aby do roka po jejím podepsání spolu předložily "návrh takových úprav ústavy a dalších zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy posílí význam výsledků soutěže politických stran". ODS tím ani nevstoupila do nové vlády, ani se nezavázala podporovat menšinovou sociálnědemokratickou vládu v parlamentu při hlasování o jejích návrzích. Spokojila se jen s tím, že uznala právo nejsilnější strany utvořit menšinovou vládu a zavázala se nezúčastnit se hlasování o důvěře vládě, dále pak nevyvolat ani nepodpořit vyjádření nedůvěry vládě, a tím umožnit, aby se (v případě oboustranného dodržení zmíněné smlouvy) menšinová vláda sociální demokracie udržela u moci po celé legislativní období. Na oplátku má podle smlouvy opoziční strana právo obsadit mj. místa předsedů obou komor Parlamentu ČR a vedoucích dalších kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny. Ve zmíněné smlouvě mezi ČSSD a ODS jsou zvláště důležité dva články, I. a VI.: "I. Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo té z těch dvou stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento respekt neúčastíposlanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě. " opět utvořit Politologická revue 2, prosinec, 1999 65 '" 'I. 'We jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebn{ho obdob{ PoslanecU ,l'IIimovny žádná z nich nevyvolá hlasovánI' o nedůvěře vládě ani nevyužijI' ústav"ich "'OŽlIO,I't{ vedoudch k rozpuštěnI' Poslanecké sněmovny, a budou-li takové nál'rhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoNje hlasován{m. V pHpadě h/ll,l'IJváni () jednotlivých zákonech (včetně rOZpočtu) nejsou výše jmenované strany "!iak vázány. " Smlouva mezi ČSSD a ODS - a zejména jejich společná snaha posílit postavení velkých stran a oslabit vliv stran malých - vzbudila v České republice řadu kritik, obava nejrůznějších interpretací. Občas se objevuje v české publicistice názor, že "skutečnou opozicí" jsou prý KDU-ČSL, US a KSČM, zatímco "smluvní opozice" (ODS) tvoří jakousi "skrytou či tichou koalici" s ČSSD, a že smlouva o "stabilním prostředí" tento skutečný stav věcí, jímž je "velká koalice" ČSSD a ODS, zastírá, maskuje (Klíma 1999: 14). Pokud rozdělíme pojem koalice na volební, parlamentní a vládní, je jasné, že v daném případě nejde ani o volební ani o vládní koalici. Uvažovat lze jen o velmi omezené formě koalice parlamentní. Analýza hlasování jednotlivých poslaneckých klubů navíc ukazuje, že s ČSSD nejčastěji nehlasují poslanci "smluvní" ODS, ale poslanci Komunistické strany Čech a Moravy a poslanci KDU-ČSL, tj. poslanci stran domněle "skutečné" opozice. J. Pehe (1999) mezi jiným namítl, že změny volebního zákona, o kterých jednají ČSSD a ODS, by mohly ve svých důsledcích vést k návratu komunistů (KSČM) k moci. Ve skutečnosti ale je daleko pravděpodobnější, že navrhované úpravy (zvýšení počtu volebních obvodů z 8 na 36, nahražení Hagenbach-Bischoffovy metody systémem Imperialiho, eventuálně snížení počtu mandátů Poslanecké sněmovny z 200 na 162) by naopak komunisty, kteří představují tře tí stranu, výrazně oslabily. Tyto navrhované úpravy totiž vedou k systému, který se svými efekty blíží relativnímu Uednokolovému) většinovému systému britského typu. l ) Podobně je tomu i s jeho poznámkou, že kdyby malé strany KDU-ČSL a US utvořily koalici, mohly by porazit obě velké strany. Pehe se přitom dovolává úspěchu, kterého dosáhly v doplňovacích senátních volbách na podzim 1998. Senátní volby v České republice však jsou podle dvoukolového (absolutního) většinového systému, který favorizuje strany s vysokým koaličním potenciálem. Naproti tomu navrhované úpravy se svými účinky, jak již řečeno, blíží spíše re1) I v naprosto nepravděpodobném případě, že by se volební preference obou největ ších stran (ODS a ČSSD) drasticky snížily a naopak preference komunistické strany (KSČM) raketově vzrostly tak, že by obě největší strany předstihly, stačilo by utvořit volební koalice (například ODS-US nebola ČSSD-KDU-ČSL, v nejkrajnějším přípa dě ODS-ČSSD) k marginalizování komunistů, kteří nemají žádného potenciálního koaličního partnera. K takovým volebním koalicím by se smluvní partneři opoziční smlouvy (ODS a ČSSD) mohli domluvit. Za daleko pravděpodobnější situace, kdy KSČM představuje třetí stranu, by komunisty oslabila volební koalice US-KDUČSL. 66 Politologická revue 2, prosinec, 1999 lativnímu, tj. jednokolovému většinovému volebnímu systému, který nepomáhá stranám s vysokým koaličním potenciálem, ale dvěma největším stranám a pak stranám regionálně silně koncentrovaným. Proto pokud by došlo k navrhované změně volebního zákona do Poslanecké sněmovny a pokud by KDU-ČSL a US utvořily volební koalici, mohly by snad odsunout komunisty na čtvrté místo, ale dvě nejsilnější strany by asi příliš neohrozily, ledaže by současný (dopisuji tento text v červenci 1999) pokles volebních preferencí ČSSD stále pokračoval nebo kdyby podobný výrazný pokles postihl později ODS. Pokud by naopak KDUČSL a US postavily každá vlastní samostatné kandidátní listiny, nejvíce podreprezentovanou stranou by se nejspíš stala pravicová US, pak komunisté (KSČM), zatímco nejméně poškozenou by asi byla KDU-ČSL, která má silné zázemí v několika regionech. Jedná se samozřejmě jen o pravděpodobnostní odhady a opatrnost je namístě tím spíš, že zatím není známo, jaký přesně bude budoucí volební zákon do Poslanecké sněmovny. Pehe (1999) dále tvrdí, že posun směrem k systému dvou stran by nemusil být pro ODS tak výhodný, jak si její představitelé myslí. Systém dvou stran nutí obě hlavní strany k tomu, aby se staly širokými koalicemi nejrůznějších zájmových a politických skupin, vede k jisté "ideové rozbředlosti" a vylučuje "poměr ně rigidní" disciplinovanou stranu se silným leaderem, jakou je prý dnes ODS Václava Klause. To, co Pehe uvádí, se ve skutečnosti vztahuje na americký presidentský režim, kde hlavní strany nejsou disciplinované. O systémech dvou stran za parlamentního režimu to však neplatí, jak ukazuje zejména klasický britský příklad, kde obě hlavní strany jsou poměrně disciplinované a kde může být výrazný leadership. A Česká republika má přece parlamentní režim. Závěr V České republice, jak ukazují výsledky volebních preferencí od roku 1995 a výsledky voleb do Poslanecké sněmovny od roku 1996, se prosazují dvě strany výrazně silnější než ostatní - pravicová ODS a levicová ČSSD. Obě však mají potíže sestavit poměrně homogenní a stabilní většinovou vládu. Jednou z pře kážek je zatím ještě dost velká ideologická a jiná 1) vzdálenost mezi relevantními stranami. Druhou překážkou je zvyšující se proporční efekt stávajícího volebního zákona do Poslanecké sněmovny. Za těchto okolností by podstatné posílení většinových prvků při zachování systému PR mohlo sehrát pozitivní úlohu. Žádná důležitá sociální menšina by tím neutrpěla. Výrazné posílení velkých stran na úkor malých by české demokracii neuškodilo, ale naopak by spíše prospělo její konsolidaci. To ovšem předpokládá, že ČSSD sleví ze svých podmínek, jak je formuloval její ústřední výbor koncem června 1999. Nedojde-li k takovému ústupku ČSSD, 1) Například osobní animozita mezi stranickými leadery. Politologická revue 2, prosinec, 1999 67 lze se obávat, že nebude dosaženo cíle, který si obě největší strany stanovily: vytváření vládních většin zůstane obtížné a komunistickou stranu, jejíž preference ostatně nyní rostou, takové nemastné neslané úpravy volebního zákona nijak ,vl;íšť neoslabí. Literatura Axt:irod, J. (1973). Conj1.ict of Interest. A Theory of Divergent Goals with Application to Politics. Chicago: Markham. lllondel, J. (1968). Party Systems and Pattern of Government in Western Democracies, Canadian lournal of Political Science/Revue canadienne de science politique, I, 2, June, s.183-203. Blondel, J. (1990). Comparative Government. An lntroduction. New York and London: PhilipAllan. Braud, P. (1997). Science politique. 1. La démocratie. Paris: Seuil. Brokl, L., Mansfeldová, Z. (1999). Czech Republic. Připraveno pro European lournal of Political Research, Politica! Data Yearbook (v tisku). Charlot, J. (1974). Faut-il interdire les petits candidats? Projet, no. 87, s. 837-841. Charlot, J. a M. (1985). Les groupes politiques dans leur environnement. In: M. Grawitz, J. Leca (eds.), Traité de science politique, Paris: PUF, vol. 3, s. 429-495. Dc Swaan, A (1973). Coalitions Theories and Cabinet Formations: A Study of Formal Theories of Coalition Fonnation Applied to Nine European Parliaments after 7918. Amsterdam: Elsevier. De Swaan, A (1975). A Classification of Parties and Party Systems according to Coa!itional Options. Europeanlournal ofPolitical Research, No. 3, s. 361-375. Dodd, L. C. (1976). Coalitions in Pariiamentary Government. Princeton: Princeton University Press. Duhamel, O., Mény, Y. /eds./ (1992). Dictionnaire constitutionnel. Paris: Presses universitaires de France. Duvcrger, M. (1981). Les partis politiques. Paris: A Colin (10. vyd., 1. vyd. 1951), coll. Points. Fisher, S. (1974). The Minor Parties of the Federal Republic of Gennany: Toward a Comparative Theory of Minor Parties. Hague: Martinus Nijhoff. Ignazi, P. (1992). The silent counter-revolution. European loumal of Political Research, No. 22, s. 3-34. Inglehart, R. (1977). Silent Revolution: Changing Values and Political Styles among Western Politics. Princeton: Princeton University Press. Janda, K. (1980). Political Parties, a Cross-National Survey. New York: The Free Press. Klíma, M. (1999). Nepřirození spojenci. Nová Přítomnost, březen, s.12-15. Klokočka, V. (1991). Politická reprezentace a volby v demokratických systémech. Praha: Aleko. Lane, J.-E., Ersson, S. (1999). Politics and Society in Western Europe. London: Sage (4.vyd., I.vyd. 1987). La Palombara, J., Weiner, M. (1966). Political Parties and Political Development. Princeton: Princeton University Press. Laurent, A, Vilialba, B. /eds./ (1997). Les petits partis. De la petitesse en politiqr::. Paris: L'Harmattan. 68 Politologická revue 2, prosinec, 1999 Lawson, K., MerkJ, P. H. /eds./ (1988). When Parlies Jail. Emerging Alternative Organizations. New Jersey: Princeton University Press. Lebeda, T. (1998). Vládní stabilita v České republice a volební systém poměrného zastoupení. Politologický časopis, č. 2, s. 115-136. Leiserson, M. A. (1968). Factions and Coalitions in One-Party Japan: An 1nterpretation based on the Theory of Games. Amencan Political Science Review, s. 770-778. Lijphart, A. (1986). Degree of Proportionality of Proportional Representation Formulas. In: B. Groffman, A. Lijphart (eds.), Electoral Laws and their Political Consequences. New York: Agathon Press. Lijphart, A. (1994). Electoral Systems and Party Systems. A Study oj Twenty-Seven Democracies, ]945-]990. New York: Oxford University Press. Mair, P. (1991). The Electoral Universe of Small Parties in Postwar Western Europe. In: F. Miiller-Rommel, G. Pridham (eds.), Small Parties in Western Europe. Comparative and National Perspectives. London: Sage, s. 42-70. Miiller-Rommel, F., Pridham, G./eds./ (1991). Small Parties in Western Europe. Comparative and National Perspectives. London: Sage. Novák, M. (1996a). "Démocratie et efficicnce(s). Y a-t-il un choix constitutionnel supérieur a tous les autres? Revue internationale de politique comparée, vol. 3, no. 3 (Deccmber), s. 689-712. Novák, M. (1996b). Malá politologická úvaha o vládní stabilitě. Parlamentní zpravodaj, vol. 2 (1995-96), no. 07 (březen), Praha, s. 296-297. Novák, M. (1996c). Volby do Poslanecké sněmovny, vládní nestabilita a pcrspektivy demokracie v České republice. Sociologický časopis, vol. 32, no. 4, s. 407-422. Novák, M. (1997a). Systémy politických stran. Praha: SLON. Novák, M. (1997b). Is There One Best 'Model of Democracy'? Efficiency and Representativeness: 'Theoretical Revolution' or Democratic Dilemma? Czech Sociological Review, vol.Y., no. 2, Fall, s. 131-157. Novák, M. (1999). Utváření stranického systému v českých zemích. Politologický časopis, roč. VI., ě. 2, s. 133-145 Pehe, J. (1999). Nový volební systém: Na koho je to past?, Lidové noviny, 22.5., s. JO. Popper, K. R. (1998). K teorii demokracie. In: K. R. Popper, Život je řešení problém tl, Praha: Mladá fronta, s. 173-179. Quermonne, J.-L. (1995). L 'Alternance au pouvoir. Paris: Presses universitaires de France (2. vyd., 1. vyd. 1986). Quermonne, J.-L. (1991). Alternance au pouvoir, multipartisme et pluralisme imparfait In: Y. Mény, ]déologies, partis politiques et groupes sociaux: Etudes réunies pour Georges Lavau, Paris: Presses de la Fondation nationale des sciences politiques, coll. Références (2. vyd., 1. vyd. 1989), s. 77-88. Rae, D. W. (1971). The Political Consequences oj Electoral Laws. New Haven: Yale University Press (2. vyd., 1. vyd. 1967). Rémy, D. (1975). The Pivotal Party: Definition and Measurement, European .fournal oj Political Research, No. 3, s. 293-301. Riker, W. H. (1962). The Theory oj Political Coalitions. New Haven: Yale University Press. Rose, R., Mackie, T. (1988). Do Parties Persist or Fail? The Big Trade-Off Facing Organizations. In: K. Lawson, P. H. Merkl (eds.), When Parties Jail. Emerging Altemative Organizations. New Jersey: Princeton University Press. Politologická revue 2, prosinec, 1999 69 Sartori, G. (1976). Parties and Party Systems: A Frameworkfor Analysis. New York: Cambridge University Press. Sartori, G. (1994). Comparative Constitutional Engineering. New York and London: MacMillan. Sartori, G. (1996). Constitutional Engineering and lts Limits. Lecture delivered at: III Conferencia de la Union Interamericana de Organismos Electorales, Mexico D. F., July (manuskript). Schofield, N. (1995). Coalition Politics: A Formal Model and Empirical Analysis. Journal of Theoretieal Polities, vol. 7., no. 3, s. 245-281. Schumpeter, J. A. (1962). Capitalism, Socialism and Demoeraey. New York: Hat'per and Row (3. vyd., 1. vyd. 1942). Schwartzenberg, R. G. (1977). Sociologie politique. Paris: Montchrestien. Shamir, M. (1985). Changes in Electoral Systems as Interventions. Another Test of Duverger's Hypothesis. European Journal ofPolitieal Researeh, vol. 13, no. 1. Smith, G. (1991). In Search of Small Parties: Problems of Definition, Classification and Significance. In: F. Miiller-Rommel" G. Pridham (eds.), Smalt Parties in Western Europe. Comparative and National Perspeetives. Sage, London, s. 23-40. von Neumann, J., Morgenstern, O. (1947). Theory of Games and Eeonomie Behavior. Princeton: Princeton University Press. Résumé L 'importance des petits partits en démocratie Cet article a pour objectif 1) ď esquisser la problématique générale de la "pertinenceH de petits partis et 2) caractériser sous cet éclairage la situation de la République tcheque apres les élections a la Chambre des députés de juin 1998. A la suite de ces élections, les deux plus grands partis du pays, l'ODS de V. Klaus et la socialdémocratie de M. Zeman, ont conclu un accord écrit qui devait limiter l'injluence des petits partis et faciliter la formation des majorités gouvernementales. Cet accord écrit portait en particulier sur une préparation en commun des propositions de changements de la loi électorale et de la constitution. Comme la République tcheque est un pays assez homogene du point de vue ethnique, linguistique et religieux, aucune minorité importante ne souffrirait des modifications prévues qui, au contraire, pourraient contribuier a une consolidation de la démocratie tcheque. 70 Politologická revue 2, prosinec, 1999
Podobné dokumenty
Koncept vlády práva
zaslouží pozornost i z jiných, praktictejších duvodu. Jedná se o zemi se znacne heterogennejší spolecností z hlediska politiky, kultury a náboženství, než
je Ceská republika, a s tím souvisí i míra...
ups SCAC kód
odlišuje od třídního hlasování. Koncept defekce pak vychází z toho, že voličské základny
politických stran mají různou míru zastoupení silně identifikovaných (jádrových) voličů. Tím
pádem mohou něk...
Občasník 0/2003
kterým jsme dospěli v této oblasti za posledních sedm let. Tato publikace je především pohledem na člověka jako na víceúrovňovou bytost, kterou bezpochyby lidská bytost je a v neposlední řadě je i ...
specifická část pravidel pro žadatele a příjemce v rámci opz pro
využít jednorázové částky příspěvku z veřejných zdrojů nepřesahující 100 000 EUR (někdy
také jako „jednorázové částky“) a financování pevnou sazbou, která se určí za použití
procentního podílu z je...
Download/Stáhnout - Evropská volební studia
a z hlediska mechaniky naplňoval nový volební systém charakteristiku systému neomezeného hlasování (unlimited vote, UV).⁷ Země byla rozdělena do 26 obvodů, jejich velikost se pohybovala od 2 do 4
m...
Budoucnost svobody
body. Potvrzuje se však, že svoboda se ze samotné
demokracie nerodí, a že ji tedy nelze ani exportovat,
zavést, například právě zavedením volebního práva.
A platí také, že takováto "holá", jen na v...