Ludvík Kuba - kosmopolita
Transkript
MGR. MARIE KLÁRA PRCHALOVÁ, Poděbrady Ludvík Kuba - kosmopolita Kosmopolitismus je směr kulturního cítění, kterým jeho vyznavač upřednostňuje cizinu před vlastní vlastí, vlastním národem a vlastními národními kulturními tradicemi. Tak je to definováno v slovníkových heslech v době, kdy se Ludvík Kuba začal roku 1885 vydávat na sběratelské cesty za slovanskou lidovou písní. Když v roce 1928 svá slovanská putování ukončil, neznamenalo označení kosmopolita ve vlastním národě už příhanu, naopak světa znalého, a proto uznávaného člověka. Změnil se způsob života, způsob dopravy, objem informací, cíl cest - i cestovatelé. Informační boom moderních médií změnil svět v globální vesnici. Všeobecná dostupnost a pohyblivost informací posiluje v nebývalé míře dnešní kosmopolitismus, chápaný jako jedna celosvětová kultura kultura konzumní společnosti. Z našich nejbližších a nejznámějších zcestovalých krajanů bych mohla připomenout svatého Vojtěcha - druhého pražského biskupa z rodu Slavníkovců, který pocházel z Poděbradům blízké Libice nad Cidlinou. Šířil po Evropě křesťanskou víru. Zahynul tragicky jako misionář v pruské Sambii roku 997. Akademik Bedřich Hrozný z Lysé nad Labem (1877-1952), český orientalista světového významu, asyriolog a zakladatel chetitologie, rozluštil chetitský klínopis, zpracoval chetitskou gramatiku a dějiny Chetitů. Jeho životu a dílu je věnována expozice naší pobočky v Muzeu Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem. Mladá etnoložka Pavlína Brzáková (1972), také z našeho okresu, hledá na centrální Sibiři poslední zbytky přírodních národů. Sbírá a publikuje pohádky a pověsti sibiřských Evenků a Něnců. Tyto a mnohé jiné z našich krajanů můžeme označit za předchůdce Ludvíka Kuby i jeho pokračovatele. Měli a mají své zaměření a cíl: chápou kulturu jako celosvětové dědictví a seznamují s ní svůj národ i svět. Díky Maćici Serbskej a této konferenci se můžeme společně zamýšlet nad dílem Ludvíka Kuby, jeho významem, a odkazem pro dnešek i pro budoucnost. Ačkoliv, jak říkával on sám: „Umění dob minulých by mohlo být opakováno, kdyby se mohly opakovat okolnosti, v nichž vzniklo.“ (1) Což nelze, ale vždy je možno se poučit a vzít si je za příklad, „neboť tu se stane minulost naším rádcem - nikoliv nápovědou.“ Fotopohlednice Ludvíka Kuby ze Svrbic (1935) - Polabské muzeum Poděbrady, Kabinet pro studium života a díla Ludvíka Kuby, př. č. 65/99 Z rodných Poděbrad se vypravil čtrnáctiletý nadaný Ludvík nejprve na školy - varhanickou do Prahy (1877 - 1879), a učitelský ústav do Kutné Hory (1879-1883). Jako podučitel působil dva roky v obcích u Kutné Hory. Již v tuto dobu koncipuje jako jedenadvacetiletý „s uměleckou genialitou program svého tvůrčího života, který pak cílevědomě veškerým svým dílem vyplnil a završil“. (2) Plánoval vydávat Slovanstvo ve svých zpěvech jako antologii písní, vybraných z existujících tištěných sbírek jednotlivých národů. To se mu zdařilo u písní západních Slovanů, ne však u východních, kde zápisy s nápěvy téměř neexistovaly a u jižních Slovanů, kde mu čerpat ze své sbírky jihoslovanských písní Franjo Kuhač nepovolil. Kuba se projevil typicky po svém: postavila se mu do cesty překážka, kterou ještě nikdo nezdolal a jeho lákalo vyzkoušet na ní své síly. Musel se vydat na cesty sběratelské sám. Cestování a vydávání písní si žádala čas a peníze. Čas získal obětováním učitelského povolání, peníze půjčkami a honoráři za fejetony v novinách, a posléze i malováním. Jeho sběratelské cesty za lidovou písní v období let 1885 - 1928 se dají rozdělit do tří etap. Dělí je poměrně velké časové odstupy: 1. etapa: 1885 - 1895, kdy sbírá, převážně v letních měsících, na Slovensku (1885), Lužici (1886), Rusku (1886 a 1887), Krajině a Pomoří (1888), v Korutanech, Štýrsku, Charvátsku a Slavonii (1889), na Černé Hoře, v Dalmácii, Charvátsku, Přímoří a Istrii (1890), opakovaně na Černé Hoře (1891); na Dalmatských a Kvarnerských ostrovech (1892), v Bosně a Hercegovině (1893), v Bulharsku (1894) a Srbsku (1895). Výjimku mezi dvanácti sběratelskými cestami tvoří domácí sběry na Domažlicku, kde roku 1883 zapisoval písně a nástrojovou hudbu pro Národopisnou výstavu českoslovanskou. 2. etapa: 1907 - 1912, kdy je rakouským ministerstvem školství delegován do Dalmácie a na Istrii, kde sbírá písně pro dílo „Volkslied in Österreich“ a přednáší o písni istro-dalmatské na vídeňském sjezdu Mezinárodní hudební společnosti. 3. etapa: 1925 - 1928, kdy sbírá v Makedonii (1925), v Srbsku (1927) a v Bulharsku (1928). Druhá plánovaná cesta do Makedonie v roce 1926 pro jeho nemoc odpadla. (3) „Slovanstvo ve svých zpěvech“ vycházelo také ve dvou obdobích, v prvním a ve třetím sběratelském, s časovým odstupem třiceti let. První sešit Slovanstva vyšel v únoru 1884, poslední svazek v roce 1929. Nakladatelské peripetie podrobně popsal JUDr. Ludvík Mario Kuba v publikaci: „Melografické drama Ludvíka Kuby“. (4) Byla připravena do tisku až v roce 1979. Poodhaluje mnohé zákruty na životní cestě melografa Ludvíka Kuby. Vysvětluje také pokračování osudu písní a nápěvů z Bosny a Hercegoviny, které vzbudily pozornost maďarského skladatele, klavírního virtuóza a etnomuzikologa, Bély Bartóka (1881 Maďarsko - 1945 USA), který v roce 1934 Kubovi psal i se s ním v Praze sešel. Na jeho přání opravil Ludvík Kuba sarajevské vydání písní, jež v neúplnosti vyšly v letech 1906-1909 bez jeho korektur. Při jejich opravách pomáhal Kubovi, „kterému ochrnula pravá ruka natolik, že v ní - s pomocí nátepničky anebo bezprsté rukavice - stačil dobře udržet jen štětec, ale ne hrát na piáno, ani zřetelně psát, zejména ne noty“ (5) - Semjon Petrovič Orlov. Kuba opravenou verzi písní Bartókovi zaslal v květnu 1938, ale odpověď už nedostal. Vypukla druhá světová válka, Bartók emigroval do USA a roku 1945 v New Yorku zemřel. Kubových textů použil v knize Morphology of serbo- Croatian Folk Melodies, která vyšla posmrtně v USA roku 1951. Kubou opravenou verzi Písní z Bosny a Hercegoviny vydal jeho syn JUDr. Ludvík Mario Kuba v roce 1988 vlastním nákladem (6) v JZD AK Slušovice, a téhož roku tamtéž vydal ještě čtyřicet neprodejných výtisků faksimile Kubova Cestovního deníku po Bosně a Hercegovině. Po válce byly objeveny v archivu Státního ústavu pro lidovou píseň Kubovy domažlické sběry pro Národopisnou výstavu českoslovanskou a Kuba se vzchopil ke své poslední melografické edici. V roce 1947 vydal v Hudební matici „Českou muziku na Domažlicku“, rozšířenou na 30 partitur, oproti prvnímu vydání z roku 1894. V roce 1962 vydal Orbis všechny jeho domažlické sběry v knize „Česká dudácká hudba“ s úvodem Josefa Markla. Roku 1963 vyšla kniha Josefa Stanislava: „Ludvík Kuba zakladatel slovanské folkloristiky“. V roce 1986 byla v poděbradském muzeu uspořádána mezinárodní konference na téma: „ Ludvík Kuba a slovanská etnografie“ a vydán dvojdílný sborník stejného názvu. Roku 1995 připravila ve výběru k vydání Kubovy „Lidové písně z Domažlicka“ Věra Thořová . Vydal je Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky. Nezpracovány zůstávají písně z Poděbradska, uložené v archivu ÚEF AV ČR a vojenské písně, které si Ludvík Kuba zaznamenal podle předzpěvování Josefa Svatopluka Machara ve Vídni. Písně sefardských židů z Kubových sběrů na Balkáně přednesl roku 1988 v poděbradském muzeu, za klavírního doprovodu Arnošta Košťála, Martin Otava, režisér Státní opery v Praze. Dnes je má v repertoáru česká skupina „Ahmed má hlad“. S etnomuzikologickou činností Ludvíka Kuby souvisí čtyři odborné služební cesty, které podnikal z titulu člena prezídia Mezinárodní komise pro lidové umění (Commission Internationale de l´Art populaire - CIAP). Vznikla při Společnosti národů, založené po roce 1918 v Ženěvě, z podnětu francouzského spisovatele R. Dupierreuxe. První kongres se konal na popud Hanuše Jelínka v Praze roku 1928. Kuba na něm přednášel o lidovém tanci. V následujícím roce jel na zasedání výboru do Paříže a téhož roku na kongres do Říma, jak o tom svědčí jeho korespondenční lístky a pohlednice rodině, uložené ve fondu Kabinetu pro studium života a díla Ludvíka Kuby, což jest od roku 1987 nové pracoviště našeho muzea. V Římě přednášel o zákonech slovanské lidové písně. (7) Zastupoval zde i Bulharsko a přednesl dvanáct paragrafů, do kterých shrnul své poznatky o lidových písních. (8) V červnu 1930 se účastnil výborové schůze v Bruselu a v srpnu ho doprovázel syn na kongres do Antverp. Cestu komentuje opět několik pohlednic obou Ludvíků z Kolína nad Rýnem, Cách a Antverp. Dovídáme se z nich, že nakonec příspěvek na kongresu nepřednesl a svůj pobyt zde, z důvodů velkého horka, předčasně ukončil. Komise naplánovala na rok 1933 výstavu lidového umění, která by se měla konat v Budapešti. Kuba byl pověřen organizací československé expozice. Ale politické události v Evropě výstavu uskutečnit už neumožnily, činnost CIAP byla na dlouhou dobu silně omezena, a nakonec zastavena. Ludvík Kuba se přestal jako etnograf na mezinárodním fóru angažovat. Po poslední veřejné přednášce ve Slaném: “Západní hranice Slovanstva. Její povaha a pohyb za jedenáct století“, která vyšla tiskem ve Slánském obzoru v roce 1937, se věnoval v ateliéru malbě. Bylo to nezbytně nutné. Josef Kylies, jenž Kubův článek v časopise doplnil mapkou, byl nacisty v koncentračním táboře umučen. Životní cestu Ludvíka Kuby - hudebníka a sběratele - obohatily cesty za malířským vzděláním a malířskými náměty. Vedly ho z Poděbrad nejprve do Prahy, do ateliéru Karla Liebschera, pak na malířskou Akademii k Maxi Pirnerovi, roku 1893 na dvě léta do Paříže, a přes Mostar na dalších sedm let do Mnichova. Pařížský pobyt změnil Kubův osobní život, neboť si zde našel životní družku, Češku Olgu Joujovou z Českých Budějovic. Mnichovský pobyt ve škole Slovince Ante Ažba mu vynesl nejen objev vlastního malířského rukopisu, ale také četné podnětné a obohacující známosti s různými slovanskými, zejména však ruskými malíři - hledači, mezi nimiž se vyskytují osobnosti jako Kandinskij, Javlenskij, Grabar, Kordovskij a další. Po odchodu z Mnichova v roce 1904 se Kuba usadil jako malíř na sedm let ve Vídni. První malířský pobyt v Mostaru 1895-6 Kubu neuspokojil, zjistil, že toho jako malíř ještě dost neovládá. Vídeňský pobyt znamená mezinárodní uznání a první vrchol malířské tvorby. Odrazuil se v četných olejích z vlastní domácnosti a v portrétech. Z Vídně zajížděl každoročně malovat do Čech, do Poděbrad, Českého Krumlova a do Březnice. Všechna místa, kam ho osud na kratší či delší dobu zavedl a kde maloval, jsou jmenována v soupisu jeho díla, které je součástí monografie Ludvík Kuba malíř na s. 103 - 162. Po druhé světové válce zajížděl Kuba jako malíř často do Hostíně na Podřipsku. Jeho studijní cesta po Itálii v roce 1910 je v soupisu vyčíslena dvěma kresbami a šesti oleji. Jsou to vedle slovanských plenérů totiž také jediné mimočeský motivy, které se vedle prvního oleje „Z okolí Paříže“(1893) a „Azalek v Schönbrunnu“ (1907) (9) v jeho díle objevují. Kreseb a obrazů s národopisnou tématikou, včetně posledního desetiletí v soupisu nepodchyceném, je asi tisíc. K tomuto číslu dospěla PhDr. Milada Nováková, etnografka a kunsthistorička, která od roku 1954 úzce spolupracovala se synem Ludvíka Kuby í s naším Kabinetem a do roku 2001, kdy zemřela, se věnovala soustavně propagaci a prezenci Kubova díla. Tato kolekce „Slovanstvo v obrazech“ vědecký dokument v uměleckém podání, nemá rovněž v evropské i světové tvorbě jednotlivce obdoby. Zajímavý doklad o cestách za malířskými motivy zveřejnil redaktor českobrodských Našich Hlasů Mikšovský v několika číslech roku 1906. Kuba v nich popisuje, jak na objednávku muzejního spolku maloval panoramatický obraz Lipany - 1434 místo bitvy v českých dějinách důležité - a tento upravený fejeton, ale zcela neorganicky, mimo časovou shodu, zařadil do svých pamětí Zaschlá paleta. (10) Obě zacílené malířské výpravy do Lužice v letech 1922 a 1923, a tři kombinované výpravy na Balkán v letech 1925 - 1928 zde budou jistě ještě mnohokráte vzpomenuty. Obrazy ze Zakarpatské Ukrajiny, Slovenska a Žatecka maloval Ludvík Kuba roku 1928 a 1929 na zakázku ministerstva školství ČSR jako předlohy pro školní obrazy. Jedna neuskutečněná cesta souvisí s Kubovou zálibou v orientálním umění, s jeho hlubokým obdivem k nejstarší a stále trvající kultuře lidské na Zemi vůbec, a tou je kultura čínská. Kuba shromažďoval sbírku starého čínského umění zprvu nahodile a pak programově, za pomoci českého malíře Vojtěcha Chytila, který působil v Pekingu jako pedagog na vysoké škole a posléze i jako československý diplomat. Podařilo shromáždit obdivuhodný soubor, který představuje 75 uměleckých předmětů čínských, 5 lamaistických, 43 japonské a 5 indických. Spolu s autoportrétem Moje Čína, zátiším Čínská skřínka a portrétem Paní Fuku - Horové, Japonky, která se provdala za rodáka z Poděbrad, přešel tento soubor z rozhodnutí dědice, JUDr. Ludvíka Mario Kuby do majetku Národního muzea Muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze. Ludvík Kuba byl prvním Čechem, který o čínské kultuře psal. Nejprve v katalogu posmrtné výstavy Vojtěcha Chytila. (11) Rozbor čínského písma, plastiky i malby publikoval v časopise Dílo v roce 1941 a soukromým tiskem „Moje Čína“ v roce 1946. Připojil ji i ke svým pamětem. Čínskému písmu se naučil - Čínu však už nenavštívil. Vojtěch Chytil se při poslední návštěvě Číny nakazil a po návratu v roce 1935 na tyfus zemřel. Jeho smrti Ludvík Kuba velice litoval, protože jí přišel jak o „duchovní“, tak sběratelské spojení s dalekou Čínou, i o naděje vypravit se sám na tak dalekou cestu. Ukázku uměleckých předmětů z čínské sbírky, doplněnou 71 oleji Ludvíka Kuby, můžete vidět na výstavě Ludvík Kuba: „Z mého života“ až do konce října letošního roku na výstavě v Polabském muzeu v Poděbradech. Poslední cesta Ludvíka Kuby je také dlouhá. Uskutečnila se se značným odkladem. Ludvík Kuba zemřel v Praze 30. listopadu roku 1956. Urna s jeho popelem stávala na pianině v ateliéru jeho strašnické vily až do roku 1992, kdy konečně 16. dubna spočinul tam, kde si přál - na hřbitově v rodných Poděbradech. Filosof a svérázný mudřec Ludvík Kuba cestoval prostorem i časem bez omezení. Vyjádřil to ve svých pěti Čteních, výborech Cesty za slovanskou písní a Křížem krážem slovanským světem, pamětech, i Mojí Číně. Nikdy se na její umění nedíval jako na „exotiku“ - neboť toto slovo nesnášel a dával je do uvozovek „jako bereme do hadru věc, která se nám oškliví.“ A tam, kam se nevypravil osobně, tam zavítaly jeho obrazy. I do Ameriky. Jako první to byl „propagační“ obraz Jana Kubelíka, který putoval do Ameriky před jeho koncerty. Dnes je nezvěstný. O dalších obrazech víme z pohlednice - fotografie Ludvíka Kuby s hlavou buddhissatvy Kuan - Jin (je také v Poděbradech vystavena), na které píše z Karlových Varů rodině syna - soudce - do Bíliny: „Drazí! Dnes přišlo z Prahy od ministerstva vyzvání, abych obratem dodal 3 obrazy pro výstavu v Americe. Tak jedu zítra omnibusem do Prahy a večer budu zpět. Tohle je fotka ze Svrbic. Ta hlava je už v Praze. ... Líbáme Vás a zdravíme. Váš otec. 10/9 935.“ Ludvík Kuba necestoval nikdy jen po zemích, ale po lidech, jak zdůrazňuje v knize Čtení o Dalmácii a znovu v Křížem krážem slovanským světem. „V umění jak známo, nerozhoduje co, nýbrž jak. Toto jak je výslednicí tradice a vrozeného vkusu, který je zase důsledkem národní kmenové osobitosti; a nutno-li mluviti o cizích vlivech, jichž nikde nikdy nelze popírati, je důležité, jak se křížily či splývaly s domácí podstatou lidu. Některé jsou ústrojně stráveny, jiné zůstaly pouhým nánosem. Je to úsek onoho velikého dění, jemuž žádný národ nikde neujde a které jest důsledkem skutečnosti, že dávno na světě není možné naprosté osamocení. Právě ve smyslu kulturním obyvatelstvo zeměkoule tvoří spojité nádoby, spojité arci různou měrou a různými způsoby. A jsou to způsoby různé nejen co do soudobosti, nýbrž i co do posloupnosti. Prvému druhu nejsou na překážku sebe větší pozemské vzdálenosti, druhému sebevětší vzdálenosti časové“. (12) A my můžeme doufat s Ludvíkem Kubou, že: „Nebude svět zbaven zázraků, dokud v popelu šedé prózy životní jediná jiskra nadšení se zachová.“ (1890) Poznámky: (1) Ludvík Kuba.Tři hovory o umění, 2. vydání Praha: 1944, s. 15 (2) Milada Nováková: Ludvík Kuba. Z Balkánu. Písně - kresby - obrazy. Katalog. Březnice: MNV 1982, s. 3 (3) Ludvík Kuba malíř. Praha: Janeček 1946, s. 98 (4) Kuba, Ludvík M.: Melografické drama Ludvíka Kuby. Březnice: MNV 1980. 25s. (5) Tamtéž, s. 17 (6) Prchalová, M.: Ludvík Kuba: Písně z Bosny a Hercegoviny. (Referát) in: Vlastivědný zpravodaj Polabí. Poděbrady: Polabské muzeum 30, 1990, s. 38-39 (7) Zaschlá paleta. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958. 2. vydání, s. 316-319 (8) podrobněji viz Prchalová, Marie: Louis Kuba et son rapport avec la France et le français. Poděbrady: n.v. 1992 (9) Vystaveno na výstavě „Ludvík Kuba (1863 - 1956): Z mého života. Poděbrady, Polabské muzeum, 17.4. - 31.10.2003 - viz též stejnojmenný katalog (10) Zaschlá paleta 2. vydání, s. 329-331; Naše Hlasy 26, 1906, č. 31, s. 2 a č. 46 a 47, s. 2 (11) Výstava starého i moderního čínského umění. 11. února - 11. března 1937. Pavilon Jednoty umělců výtvarných v Praze (12) Čtení o Dalmácii. Praha: Družstevní práce 1936, s. 35 a Křížem krážem slovanským světem. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců 1956, s. 110 RESUMÉ Ludvík Kuba byl kosmopolitou v tom nejlepším slova smyslu. Chtěl prospět jak vlastnímu národu, tak všem utlačovaným slovanským národům. Ve třech etapách mezi lety 1885 - 1928 podnikl na sedmnáct sběratelských cest po slovanských zemích, vyjma Polska, jejich písně, včetně nápěvů zapsal a publikoval. „Slovanstvo ve svých zpěvech“ má patnáct svazků, které vycházely v období 1884 - 1929. Při svých sběratelských cestách kresebně zdokumentoval a posléze i umělecky ztvárnil krajinu, prostředí i lid slovanských zemí. Tato kolekce, jenž představuje cca 1 000 kreseb a maleb nemá rovněž ve světě obdoby. Jako soukromník shromáždil obdivuhodně rozsáhlou sbírku orientálního umění. Dnes je uložena v Národním muzeu - Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur v Praze. Jako první znalec u nás se zabýval rozborem čínského umění. Obdivoval čínskou kulturu pro její nepřetržité pětitisícileté trvání a proto, že mu umožnila sledovat vývoj umění od vzniku písma. Jako filosof, cestující prostorem i časem, a spisovatel s pohledem malíře a sluchem hudebníka dokázal své poznatky uložit do velké řady publikací a tím pro nás také uchovat. Je příkladem smysluplného tvůrčího života a zdrojem poučení jak pro jednotlivce, tak pro jednotlivé národy a jejich kulturu. RÉSUMÉ Louis Kuba - cosmopolit Louis Kuba a été cosmopolit au vrai sens du mot. Dans son temps mais dans nos jours aussi. Trčs jeune, il avait décidé ŕ l´ étude des peuples slaves opprimés. Pendant trois période de 1885 jusqu´ ŕ 1928 il s´était occupé par les voyages et les collectes des chants populaires en pays slaves, sauf en Pologne. Il les a publié dans guinze livres ŕ l´ oeuvre : « Les Slaves dans leurs chants populaires » de 1884 ŕ 1929. Au cours de ses voyages, il documentait par ses dessins et ses peintures ŕ l´ huile le paysage, le cadre de vie y compris le milieu et les peuples des payes slaves. Cette collection présent ŕ peu prčs un mille dessins et huiles d´ art consacrés au thčme ethnographique. On pourrait s´instituler „ Les Slaves par la peintre“. C´est aussi l´oeuvre cré par le particulier qui n´a pas analogie dans le monde entier. Encore en plus, Louis Kuba a colecté une grande collection des arts orientals. Aujourd´hui est cette collection au Musée National - Musée de Náprstek pour la culture de l´Asie, de l´ Afrique et de l´Amérique ŕ Prague. Comme le premier Tchčque il a publié ses opinions sur la culture chinoise. Il adorait l´art de la China qui dure presques cinq milles ans sens interruptions. Cet homme sage, plus que philosophe, musicien et peintre avait su comme l´écrivaine conserver ses avis dans ces livres populaires autant que professionels. Sa vie est pour nous un modčle d´ homme créatif, la source de la mode d´emploi non seulement pour chaque de nous mais aussi pour nos nationes et nos cultures. Le monde ne privera pas du miracle, tant qu´une étincelle d´enthousiasme en cendre de la grise prose de vie se maintiendra.“ (Loius Kuba 1890)
Podobné dokumenty
Novoknínský zpravodaj - březen 2008
Den 14. dubna si připomínáme den staroslovanského boha ohně a měsíce Semargla.
Třetí dubnový čtvrtek, letos 17. dubna, se na Islandu slaví jako Sumarsdag, první den léta po dlouhé zimě. Na současné...
učebnicí - jarjurek.cz
a stejně tak tomu leckdy bylo, či je, i naopak. Zemědělská výroba v naší zemi velmi dobře fungovala například za
vlády Karla IV., ale také v období první republiky - tedy v letech 1918 až 1938. K z...
Plný text ke stažení - O projektu
s předmětem jejich vlastního výzkumu i metodami, které ta která vědecká disciplína používá.
Zvlášť výrazně tu přitom vyniká rozdíl mezi přírodními vědami na straně jedné a humanitními
disciplínami ...
Terapie homosexuality
na život se stane radostnější a zdravější. Mezi úplným uzdravením a nepatrným nebo jen dočasným pokrokem – což je výsledek asi u 20 % těch,
kteří v léčení zůstávají – existuje mnoho stupňů uspokoji...