Siler Etika ochrany zvirat

ETIKA OCHRANY ZVÍŘAT
VLADIMÍR ŠILER
1995
Ediční poznámka
Tento text vznikal v polovině 90. let především pro potřeby učitelů středních škol,
jimž tehdy chyběly osnovy a studijní i výukové materiály týkající se aktuální
problematiky environmentální výchovy. V té době nebyl ještě běžně dostupný internet
a na internetu nebylo ani zdaleka k dispozici to, co dnes. Měřeno dnešními měřítky se
text jeví jako v mnoha ohledech nedokonalý. Dnes by bylo možno se opřít o další
kvalitní tituly odborné literatury a nesčetné elektronické informační zdroje. Přesto
tento text dávám k dispozici v nezměněné podobě jednak proto, že je v podstatě
obsahově správný, a jednak jako svého druhu dobový dokument.
Text je k dispozici pod licencí Creative commons. Je možno jej volně užívat i šířit,
ale je nutno vždy uvést autora a nezasahovat do obsahu.
červen 2011
http://creativecommons.org/licenses/by-nd/3.0/cz/
1
ÚVOD
Cílem této publikace je poukázat na teoretický rámec etické dimenze ochrany
zvířat, poskytnout základní orientaci v problematice, odkázat na další odbornou i
populární literaturu a nabídnout inspirující podněty pro výchovu a výuku. Nejde
tedy o vyčerpávající informace o tématu. Právě shromažďování dalších informací o
konkrétních případech ohrožování zvířat člověkem se může stát důležitým výchovným
momentem při práci s dětmi. Nejde ani o stanovení jednou provždy platných etických
norem, ale spíše o ukázku, jak je možno etické tázání a hodnocení uplatnit v
konkrétních situacích praktického života.
V textu se důsledně používá výraz etika, etický i tam, kde běžný i odborný jazyk
užívá i výrazy morálka, morální nebo mravnost, mravní. Výraz etika, etický skutečně
někde působí toporně ve srovnání s nabízejícími se srozumitelnějšími výrazy a
vazbami, ale šlo o to ukázat na teoretickou hloubku a komplikovanost problému a
vzbudit tak respekt před jeho závažností.
PŘÍKLADY OHROŽOVÁNÍ ZVÍŘAT ČLOVĚKEM
Velkochov užitkových zvířat
Člověk se v posledních desetiletích naučil přenášet průmyslové metody
velkokapacitní produkce i do zemědělství. S rostlinami, zvířaty, půdou, s celou
biosférou se nakládá jako se surovinou, materiálem. Živé přírodniny byly zcela vydány
do služeb našim potravním a spotřebním návykům a rozmarům. Už naši předkové v
prehistorických dobách sice domestikovali různé druhy zvěře. Po tisíciletí jsme je
adaptovali na naše domácí prostředí, pěstovali je a šlechtili. Až zvýšení počtu
obyvatel a tím i spotřeby potravin si vynutilo tlak na zvýšení produktivity práce a
zavedení průmyslové intenzifikace do zemědělství. Vedly k tomu ovšem i zvýšené
konzumní choutky většiny lidí a taky vidina vyšších zisků podnikatelů. V
chovu dobytka bylo třeba zredukovat prostor, čas a práci. Znamenalo to radikální
změnu způsobu života zvířat. Zvíře je omezeno jen na přijímání potravy, trávení a
přibývání na váze. Nedostává se mu přirozených smyslových podnětů. Je mu odepřeno
střídání dne a noci, ročních období. Nemůže ukojit své přirozené pudy, např. lovecké
nebo sexuální. Zvíře je těžce frustrováno. Kompenzuje si to agresivním chováním. Na
což zase člověk reaguje držením zvířat ve tmě, odstraňováním nebezpečných částí těla
– rohů, zubů, zobáků apod. Vědeckotechnický pokrok se projevil v intenzifikaci výnosů
pomocí chemických a medicínských preparátů. Zaměstnanci velkochovů už nemají ke
zvířatům citový vztah, chovají se k nim jako k produkčním mechanismům. Dochází
ke krutostem. Pak přichází transport na jatka, bezcitně prováděný jen s ekonomickými
ohledy, a nakonec nedůstojná smrt.
Konkrétní případy otřesného ubližování zvířatům určeným pro naši obživu by se
daly množit donekonečna. Občas jsme vytrženi ze samozřejmosti našich stravovacích a
spotřebních návyků, když např. na veřejnost pronikne nějaká špatně utajená skutečnost
2
– třeba že chemikálie zvyšující produktivitu masa působí v potravě i na náš
organismus, nebo že stresové hormony vylité do těl zvířat před smrtí působí stres i v
nás atd. Tehdy alespoň na chvilku vezmeme na vědomí, že se tady děje
něco problematického. Ovšem tím to také většinou končí, protože si uvědomíme, že
všechno vlastně začíná a končí na našem talíři, a tam nejsme ochotni něco změnit.
Luxusní lahůdky
Tak třeba husí játra. Mnozí si ještě pamatujeme, jak se kdysi husy chovaly v
posadách. Husa byla zatlučena do bedny, v níž se sotva mohla hnout – aby rychleji
přibývala na váze. Krmena byla násilím, často pomocí kovového trychtýře.
Třikrát denně se do ní cpaly kukuřičné šišky o hmotnosti 500 gramů (to je totéž, jako
kdyby člověk musel denně spolykat 15 kg špaget).
Je jasné, že po čase vážila nemocná játra této nemocné husy až 1,5 kg. Chovat husy
tímto způsobem je už v mnoha zemích zakázáno zákonem (i u nás). Není ovšem
zakázáno dovážet lahůdky z husích jater z jiných zemí. A kdo se stará o to,
jakým způsobem se tam husy chovají?
Podobně se „vyrábí“ i telecí. Tele je ihned po narození odděleno od matky. Je
krmeno tučným, koncentrovaným mlékem, aby přibíralo 1 kg denně na váze. To
samozřejmě způsobí, že dostane průjem a je dehydrováno. Napumpují se tedy do něho
medikamenty a je dál krmeno vydatnou stravou s malým obsahem vody, aby
mělo žízeň a bylo nuceno konzumovat předkládaný „puding“. Aby se průjem
neopakoval, zahřeje se potrava na 380C. Aby maso bylo pěkně světlé, nesmí být v
potravě železo. Telata proto trpí chudokrevností, mají poruchy krevního oběhu a
potíže s dýcháním. Ale to už mají jatečnou váhu a jsou expedována na „zpracování“.
Dnes už se i u nás běžně dostanou vyhledávané lahůdky, jako jsou žabí stehýnka,
želví polévky, šneci a mušle atd. Naprostá většina těchto lahůdek pochází z chráněných
druhů zvířat, proto se dnes získává z chovů na speciálních farmách. Tyto „farmy“
ovšem nejsou nic jiného než kousky původního přirozeného životního prostředí
živočichů koupené do soukromého vlastnictví a obehnané plotem. Velkovýrobci žabích
stehýnek (produkují 200 milionů stehýnek ročně) se chlubí tím, že produkce probíhá
téměř bez dotyku lidské ruky. Automatická linka žáby „vytěží“ z rybníka, naseká je v
půli, samozřejmě za živa, a „odpad“ vyváží na hromadu, kde ještě asi 30
minut dodělává. Hlemýždi se na farmách před transportem k labužníkům nechávají
několik týdnů „čistit“, což znamená hladovět. Někdy se „čistí“ od svého slizu v soli.
Usmrcují se samozřejmě vařící vodou.
Kožešinová zvířata
Slavná herečka Brigitte Bardotová poté, co ukončila svou filmovou kariéru, začala s
kampaní za záchranu leopardů, kteří byli málem vyhubeni jen kvůli tomu, aby dámy z
vyšších kruhů mohly předvést svůj leopardí kožich jako statutární symbol majetku a
společenského postavení. Skutečně se jí podařilo přesvědčit filmové hvězdy, manželky
milionářů a politiků. A tak začala druhá kariéra Brigitte Bardotové, kariéra
velké ochránkyně zvířat.
Leopardy se sice podařilo zachránit, ale několik jiných druhů kožešinových zvířat
už v minulosti padlo za oběť (především) ženské parádě a marnivosti. Dnes jsou
3
takto ohroženi bobři, vydry a některé kočkovité šelmy. Veřejnost byla šokována, když
se dozvěděla, jak se vlastně získávají kůže na oblíbené tulení boty. Mláďata tuleňů,
která se člověka nebojí a jsou i bezbranná, se ubíjejí klackem, zejména ranami do
hlavy, aby se nepoškodila srst. Tzv. astrachán se např. vyrábí z kůže embryí afgánských
karakulských ovcí, která se „získávají“ tak, že se březí ovce surově bije, až potratí.
Průmysl a obchod ovšem včas zavětřil nebezpečí ze strany aktivistů na ochranu
zvířat, kteří protestovali před obchody s kožichy, kteří obviňovali v kožichu chodící
lidi z vražd a kteří někdy neváhali jim ty kožichy i postříkat sprejem. Proto se dnes
naprostá většina kožichů vyrábí ze zvířat pěstovaných uměle. To ovšem neřeší situaci
zvířat. Utrpení kožešinových zvířat na farmách je o to větší, že jde o zvířata často
velmi plachá, noční a zcela neschopná adaptovat se na vegetování v drátěných klecích.
Kromě toho navzdory zákazům a zákonům kvete černý obchod s kožešinami vesele
dál.
Luxusní doplňky ze zvířecích materiálů
Dostatečně známý je příklad slonoviny, kvůli jejíž „těžbě“ byli málem vyhubeni
sloni. Navzdory dobrému zákonodárství se africkým státům nedaří zabránit pytlákům v
surovém zabíjení slonů, protože skutečným viníkem je spotřebitel vyžadující luxusní
předměty ze slonoviny, především spotřebitel japonský, evropský a severoamerický.
Zákony většiny vyspělých zemí zakazují zabíjet vzácné živočichy a vyrábět z nich
luxusní módní předměty, ba dokonce někdy i dovážet takové výrobky do země. Podle
údajů WWF však přišlo v průběhu pěti let 1980 – 1985 do zemí Evropské unie ilegálně
z oblasti Brazílie, Bolívie a Paraguaye 340 km hadích kůží, 500 000 krokodýlích kůží a
250 000 hotových produktů z krokodýlí kůže. Jen v těchto zemích je ročně zabito 1,2
milionu aligátorů – 1 až 3 dolary za kus.
Sportovní lov
Jistěže je třeba vzít v úvahu, že naši předkové byli nejen sběrači plodů, ale občas
také lovci a že zejména muži si nesou ve své genetické paměti lovecký pud, který se
většinou stačil kulturně sublimovat (přeměnit) na získávání prestiže, věcí, peněz nebo
alespoň na střelbu na neživé terče, ale který přesto u některých jedinců přežívá v
podobě zvláštní záliby v týrání a zabíjení zvířat. Jistěže je také třeba vzít v úvahu,
že myslivci a rybáři také pečují o zvířata, o les, o řeky, že naše příroda si neumí sama
regulovat stavy zvěře uměle do ní vysazované. Ale i přesto je v této typicky mužské
zábavě stále ještě hodně iracionálního. Prozrazuje to např. zvláštní jazyk, který má
zakrýt, co se se zvířaty skutečně děje. Myslivci nezabijí zvíře, oni je složí. Zvíře
nezemře, ale zhasne. Oči jsou světla, srdce komora, krev barva atd. Tyto
jazykové eufemismy (náhradní výrazy, které mají zmírnit drsnost nějakého rčení) mají
uchlácholit špatné svědomí. Jde o přežívání archaického a feudálního étosu, jak ostatně
prozrazují i pompézní hony pořádané na státní úrovni pro vybrané politiky, diplomaty
a milionáře. Částečně jde také o obdobu starobylých mužských spolků, do nichž se
(někteří) muži (v některých situacích) utíkají před ženami. Ale proč kvůli tomu musejí
trpět a umírat zvířata?
Paradoxní je, že sportovní lov má nejen svou etiketu, ale i svéráznou etiku. Při
rybolovu je např. zakázán lov na živou rybičku jako návnadu. Ale to ne s ohledem na
4
nebohou rybičku, nýbrž na to, že tento způsob lovu je příliš snadný a vedl by k
rychlému snížení stavu dravých ryb.
I když myslivost a sportovní rybolov má i svou eticky pozitivní stránku (vedle
trošku problematické ochrany zvěře je to především láska a úcta, kterou kupodivu
lovci ke zvířatům mají), jeho negativní stránky budou dlouho dobře maskovány
před veřejností rafinovanými sebeklamy a nebude snadné je odhalit a regulovat je
zákonem už proto, že koneckonců myslivců a rybářů přibývá a která vláda a který
parlament by si chtěl znepřátelit tak početnou a mocnou skupinu voličů.
Rybolov
Stav ryb ve světových vodách se snižuje jednak kvůli zamoření životního prostředí,
jednak díky vzrůstajícímu bezohlednému rabování pomocí nejmodernějších
technických prostředků (např. sledování rybích hejn z družic). Kvóty úlovků hovoří
strašnou řečí. Vlády některých zemí byly dokonce nuceny dohodnout se na společném
snížení některých forem rybolovu - nikoliv ze soucitu vůči rybám či přírodě, ale z holé
nutnosti, aby byly zachovány alespoň nějaké ekonomické zisky a s rybolovem spjatý
průmysl.
Veřejnost je nejlépe seznámena s kritikou lovu velryb. Tito majestátní savci už jsou
vyhubeni natolik, že některé jejich druhy téměř nemají možnost přirozené reprodukce.
Zejména Japonci trvají na své tradiční lahůdce a odmítají snížit kvóty úlovků. Zdá se,
že lidstvo se nechce poučit z vlastních historických zkušeností. V letech 1865 – 1875,
za pouhých deset let, bylo v severoamerických prériích vyhubeno 30 milionů bizonů,
čímž byl současně zpečetěn i osud Indiánů, kteří z lovu bizonů staletí žili.
Nemusí být vždy řeč jen o velkých číslech. Jsou známy případy, kdy zdánlivě
nepatrný zásah do přírodního koloběhu poruší nějaký ekologický biotop nebo řetězec a
vede to ke katastrofálním následkům. Sportovní potápěči např. vyhubili u jednoho
australského korálového útesu určitý druh ryby, což vedlo k přemnožení hvězdic, které
pak následně požraly 50 km korálového útesu, jedinečného přírodního útvaru, na němž
jsou závislé stovky druhů dalších živočichů.
Nemusí taky být vždy řeč jen o ohrožení vyhubením. Stačí se podívat na to, co se
každoročně děje s našimi vánočními kapry. V jakém stavu je např. nosíme domů poté,
co nám je odmítl zabít pouliční prodavač, který se obává postihu
zákonem vymezujícím přesně povolený způsob zabíjení. Doma pak – zákon nezákon –
kapra zabíjíme amatérsky, v kruhu rodinném, za jásotu dítek.
Poškození přirozeného prostředí
Řada zvířecích druhů je ohrožena vyhynutím jen proto, že vlivem činnosti člověka
se změnily klimatické podmínky, chemické složení životního prostředí, potravní
řetězce. Příroda sice už dávno před vznikem člověka zažila několikrát
rozsáhlé ekologické katastrofy, při nichž vyhynulo množství druhů živočichů. I když tak
byly tisíce druhů nenávratně ztraceny, příroda se vždy znovu regenerovala a dala
vzniknout ještě větší diverzitě (pestrosti) živočichů. Současné ekologické
změny působené člověkem však poškozují přírodu nevratně. Od počátků lidstva do 17.
stol. n. l. bylo člověkem vyhubeno jen několik desítek druhů zvířat. Od 17. stol. dodnes
to však bylo na 500 živočichů. Některé údaje hovoří o tom, že v současné době vymírá
5
průměrně jeden živočišný druh denně.
Toto rozsáhlé ohrožení zvířat ovšem člověk nepůsobí vědomě, ale svým moderním
životním stylem. Většinou to není ze zlé vůle, ale z neznalosti, kdy člověk napáchá
nedozírné škody na přírodě a fauně. Někdy je to dokonce i tehdy, kdy člověk chce pro
přírodu a zvířata to nejlepší. Nejhorším případem je snaha přesadit určité druhy zvířat
(ale i rostlin) do cizího prostředí. Typickým příkladem bylo přemnožení králíků
v Austrálii. Králíci byli do Austrálie přivezeni v roce 1788. Jejich jediným přirozeným
nepřítelem byl pes dingo, který se živil ptáky emu, ale posléze přešel na lov ovcí, také
nově dovezených. Ptáci emu, kteří se následně přemnožili a začali požírat úrodu
pšenice, byli vzápětí vyhubeni farmáři. Pěstitelé ovcí pak vyhubili psy dingo. Králíci,
kteří pak neměli žádného nepřítele, se přemnožili a stali se metlou krajiny.
Proti králíkům byly z Evropy přivezeny lišky a lasičky. Lišky se však raději
specializovaly na malé klokany a lasičky se raději živily ptáky, kteří nebyli zvyklí se
bránit. Vyhubení ptáků mělo za následek přemnožení hmyzu, který zdecimoval
eukalyptové háje, v nichž jedině mohli žít medvědi koala, kterých kdysi byly v Austrálii
miliony, ale jejichž stavy klesly v roce 1950 až na 1500 kusů. Teprve až v roce 1953, kdy
se z Jižní Ameriky dostala do Austrálie myxomatóza, vyhynulo 90 % králíků. Zbytek si
vybudoval imunitu a představuje problém dodnes.
Pokusy na zvířatech
Pokusy na zvířatech jsou zavedenou badatelskou experimentální a ověřovací
metodou především v oblasti biologie a medicíny. Pokusy na zvířatech se praktikují při
základním výzkumu, při vývoji nových léků, operačních postupů, při testování
chemikálií, potravin a různých předmětů každodenní potřeby. Pokusy na zvířatech se
konají i ve službách ekologie.
V poslední době se už i širší veřejnost dozvídá o vysokém počtu pokusů na
zvířatech konaných pro potřeby kosmetiky. To, co bylo řečeno o mužských loveckých
koníčcích a o mužském regresu do infantility (úpadku do dětinskosti) a do doby
kamenné, musí být doplněno poukazem na podobně iracionální jednání žen. Kolik
zvířat padne za oběť ženské parádě a marnivosti! Naše (samozřejmě nejen ženská)
chorobná neofilie (láska k novotám) a touha podnikatelů po nových ziscích vykonává
tlak na mimořádně rychlou inovaci kosmetických produktů. Jestliže je v každé době na
trhu 5 – 7 tisíc kosmetických produktů, znamená to, že každoročně je třeba
na zvířatech testovat několik stovek nových druhů rtěnek, očních stínů, parfémů,
krémů, mýdel, šampónů atd. Kdo se shání po novinkách, bezděčně rozmnožuje utrpení
zvířat. Preparáty se testují na králících, morčatech, kočkách, myších, krysách tak, že se
jim vkapávají do očí, vtírají do oholené kůže, vstřikují pod kůži, do uší. Nadto musejí
být zvířata tzv. fixována, aby se nemohla škrábat, což znamená, že se zavírají do
beden, krabic a nebo se jednoduše přibijí na prkénko.
Při testech toxicity se jedovaté látky vstřikují zvířatům do břicha, do plic, do žil, do
svalů a pak se pitvou zjišťuje stupeň poškození orgánů. Známá je také zkouška LD 50
(letal dosis), kdy se zkouší, jak velká dávka nebo jak silná koncentrace jedovaté látky
zabije průměrně 50 % pokusných zvířat. Každý test se samozřejmě musí dostatečně
často opakovat a zkoušet na různých druzích zvířat, aby to bylo vědecky průkazné.
Je potřeba přiznat, že hlasité kampaně ochránců zvířat už vedly ke zvýšené mravní
uvědomělosti spotřebitelů, kteří zase vykonávají příslušný tlak na trh, výrobce i
6
zákonodárce. Kosmetické laboratoře a drogistické firmy přiznávají, že často konají
testy nových výrobků na zvířatech zbytečně, jen aby si zajistily alibi před případnými
žalobami za škody způsobené jejich výrobky. Rovněž se ukázalo, že řada pokusů je
zbytečných proto, že nové výrobky jsou jen nepatrně změněné kombinace stále
stejných výchozích substancí, které už byly mnohokrát testovány a nakonec i ověřeny
praxí. Mnohé kosmetické firmy pochopily, že si vlastně udělají reklamu, když na svých
výrobcích uvedou dnes už běžně známý symbol králíčka, pandy nebo klokana s
nápisem, že zboží nebylo testováno na zvířatech. Podobně to udělaly firmy před časem
s freonem ve sprejích. Od roku 1998 má dokonce v zemích EU platit zákaz prodeje
jakýchkoli kosmetických výrobků, které byly testovány na zvířatech.
Proti pokusům na zvířatech se argumentuje především tím, že 10 – 30 % z nich je
spojeno s těžkým poškozením zvířete a tedy s bolestí a utrpením. Nejhorším případem
týrání pokusných zvířat je vivisekce, tedy operace nebo experimenty prováděné uvnitř
těla živého zvířete bez umrtvení. Přitom podobnost zvířecího a lidského organismus je
vědecky stanovena na 70 – 80 %, což znamená, že se stejně vždycky musejí provádět i
testy na lidech.
Jaké argumenty uvádějí vědci, kteří souhlasí s pokusy? Říkají, že ve většině případů
jde o menší zlo. Málokdy má člověk možnost vybrat si mezi dobrem a zlem, většinou si
může vybrat jen mezi větším a menším zlem. Jde vlastně také o konflikt dvou etik –
medicínské etiky a etiky ochrany zvířat, v němž ochrana člověka dostává přednost před
ochranou zvířete. Zvířata tak platí daň za vývoj nových léků proti našim
nemocem, jsou obětována ve prospěch našeho zdraví. A my na sebe musíme vzít eticky
problematické týrání a zabíjení zvířat, abychom předešli eticky ještě horším škodám.
Je také potřeba přiznat, že dlouhodobé kampaně ochránců zvířat přinesly také své
výsledky. Už 150 let je etická přípustnost testů na zvířatech předmětem diskusí
filozofů, teologů, vědců. V Anglii se např. už od roku 1876 registrují všechny pokusy.
Laboratorní zvířata už mají i svůj světový den – 24. duben. Zákony mnoha zemí začaly
regulovat počet prováděných experimentů i míru utrpení zvířat, takže počet
zabitých laboratorních zvířat se v celosvětovém měřítku snižuje. Ale i současně
udávaný počet 7 milionů zvířat ročně je víc než dost. Paradoxně se ale v některých
odvětvích počet obětovaných zvířat zvyšuje, navzdory snahám ochránců zvířat a
zákonům, protože opět jiné zákony nařizují lepší ochranu spotřebitelů a přísnější
kontrolu výrobků. Sympatické je, že i vědci sami si zakládají etické komise, které mají
vyloučit nadbytečné utrpení a umírání zvířat. Při výuce se např. pokusy na
zvířatech předvádějí z videozáznamu. Řada pokusů se začala provádět
v mikroskopických rozměrech na uměle vypěstovaných tkáňových kulturách.
Genetické manipulace
Vstupujeme do věku biotechnologií. Největší rozmach zaznamenává v současné
době genetické inženýrství. Vstoupili jsme z oblasti experimentů do fáze praktického
využití. Už od prehistorických dob se člověk věnoval šlechtitelství, tedy cílevědomému
křížení a kombinování genetických dispozic rostlin i živočichů. Jsou tyto zásahy do
přírody, jejího genofondu, jejího evolučního procesu oprávněné? Tato otázka nabývá
na aktuálnosti tváří v tvář rychlosti, s níž se dnes začínají objevovat nové a zcela
„nepřirozené“ druhy rostlin a živočichů – mutanti. Už máme celá stáda geneticky
identických krav „vyrobená“ klonováním. Provádíme umělá oplodnění a transfery
embryí do těla náhradních matek. Máme transgenové kapry, křížence kozy a ovce,
7
kapusty a kedlubny. Pěstují se nové kmeny bakterií. Umíme cíleně měnit vlastnosti
živých organismů, např. implantováním růstového genu výrazně zvýšit produktivitu.
Tyto možnosti vědy a techniky mohou být využity k prospěchu lidstva, někdy dokonce
i k prospěchu celé přírody. Ale mohou se také obrátit proti nám. Co když se vývoj
vymkne z kontroly, co když se jeho výsledky dostanou do nepovolaných rukou?
Katastrofické scénáře na toto téma už nepatří jen do žánru sci-fi. Do roku 2000 má
být člověk jako skleněný dům, zcela přístupný pohledu vědců. Dokončuje se genová
kartotéka člověka. Cesta k plnému ovládání a programování člověka jako jedince i jako
druhu je otevřena.
Domácí zvířata
Máme zde na mysli zvířata, která chováme v domácnostech jako své mazlíčky nebo
někdy i životní partnery: psy, kočky, ptáky, rybičky, ale v poslední době čím dál častěji i
exotická zvířata, jako hady, želvy či různé šelmy.
Paradoxní je, že naše často upřímně míněná láska a péče zvířatům právě ubližuje a
působí jim utrpení. Lidem většinou scházejí odborné vědomosti o potřebách chovaných
zvířat. Stává se, že velcí milovníci zvířat, kteří se aktivně zasazují za jejich ochranu,
nevědí, že jejich kočka nebo křeček je noční zvíře, a musí proto v noci doma
„vyrušovat“. Většinou zvířata nevhodně krmíme, překrmujeme, nedopřáváme jim
dostatek prostoru, pohybu, klidu, přirozených podnětů. Zejména děti domácí zvířata
často týrají – vědomě i nechtě. Často se zvířata stávají oběťmi různých domácích
technických zařízení. Smutné je, když zvíře, které bývá často dárkem, už pár dnů po
Vánocích nebo po narozeninách je na obtíž a končí odloženo – v igelitové tašce v
kontejneru, přivázané ke stromu v lese, vypuštěné z auta u dálnice. Podobně končívají
nechtěná mláďata.
Chov domácích zvířat má však i svou pozitivní stránku. Je výrazem skutečné lásky
a úcty ke zvířatům. Je výborným prostředkem výchovy k lásce k přírodě. Kontakt s
domácím mazlíčkem nahrazuje naši tajuplnou potřebu soužití se zvířaty, přírodou.
Zejména u starších lidí je zvíře společníkem v osamělosti. Přátelství se zvířetem se
osvědčilo v terapii, resocializaci, speciální pedagogice. Počet domácích zvířat
ve vyspělých zemích, zejména ve městech, stále roste. Je to zřejmě průvodní jev
sociálně psychických chorobných změn naší společnosti. Je to reakce na roztříštěnost
života, stoupající individualizaci, izolaci, osamění, ale také na komercializaci, vyhasínání
citů, zvěcnění konzumního životního stylu. Nápadné je to zvláště v naší zemi, kde se
od roku 1989 počet psů ztrojnásobil.
Úžasně vzkvétá i obchod se zvířaty. Zvíře se stává předmětem společenské prestiže,
statutárním symbolem. Ubohá luxusní zvířata se stávají objektem „péče“ svých
rozmlsaných pánů. Jenomže navoněný a nakadeřený pes, který právě vychází ze svého
masážního salónu, určitě není tak blažený, jak si jeho panička myslí.
Zvířata pro zábavu
Ochránci zvířat už skoro 150 let vystupují proti zvířecím zápasům, závodům, proti
cirkusům a dokonce i proti zoologickým zahradám, proti obchodu se zvířaty. Tak jsme
zažili už i u nás protesty proti koňským dostihům a cirkusovým představením
nebo proti snahám zavést u nás býčí zápasy. Láska ke zvířatům má někdy skutečně
8
perverzní podobu: cvičená zvířata, zvířata držená v malých klecích, akváriích a
teráriích, zvířata oloupená o své pudy a instinkty, zvířata stresovaná ke strachu a
agresi sotva mohou být dobrým podnětem k opravdové lásce a úctě ke zvířatům. Zvíře,
které slouží jen našemu potěšení a kratochvíli, je připraveno právě o svou přirozenost
a nestojí tak vůči nám jako zvířecí partner a protějšek.
Silniční provoz
Počet zvířat, která zahynou na silnicích pod koly aut, se každoročně zvyšuje. V
místech, kudy vede silnice lesem, zahyne na asfaltu kolem 4 % zvěře z okolních revírů.
Na 15 km sledované silnice bylo napočítáno za 4 roky 600 zabitých ptáků. Na 1 km
jízdy zahyne na kapotě a skle auta na 3000 kusů hmyzu. Vyčíslené škody – na
automobilech i na tržní ceně lovné zvěře – už vedly i k ochranným opatřením. Podél
silnic se budují ploty. U nás byl např. zaznamenán případ, kdy ochránci zvířat
přenášeli žáby přes silnici při jejich obvyklé cestě z jednoho rybníka do druhého,
protože jich každoročně mnoho zahynulo pod koly aut. V Německu bývá vidět na
zadním okně aut nálepka s nápisem Ich bremse für Tiere upozorňující vzadu
jedoucího řidiče, že auto před ním může začít nečekaně brzdit, protože jeho řidič
bere ohled na zvířata na silnici. Pojišťovny ovšem mají ze svého hlediska pravdu, když
doporučují řidičům v případě, že se jim objeví znenadání před autem zvíře: držet směr
a přidat plyn. Je totiž spočítáno, kolik dopravních nehod se stalo proto, že se někdo
chtěl vyhnout zvířeti.
Snad se podaří něco pro zvířata udělat, budeme-li více vědět o tom, proč vlastně
na silnici chodí. Srny tam např. v zimě chodí lízat sůl. Ježci zase vyhledávají v noci
teplý asfalt, protože ho vyhledává i hmyz, který je ježkům potravou. V evropském
měřítku to ovšem znamená několik milionů mrtvých ježků ročně. Ježek je chráněné
zvíře, za jehož úmyslné zabití je stanovena vysoká pokuta. Přitom největším nepřítelem
ježků je právě silniční doprava.
OCHRANA ZVÍŘAT
Pojem ochrana zvířat se zrodil teprve až v 19. století, a to kupodivu jako produkt
antropocentrického humanismu, který zase sám je převážně produktem romantismu,
idealismu a liberalismu, tedy kulturního a intelektuálního prostředí a pohybu 18. a 19.
století. Teprve v 18. a 19. století jsme postupně procitali z jisté samozřejmosti, s níž
lidstvo až dosud bralo přírodu. Začali jsme si – už potolikáté v dějinách, ale zase jinak
a intenzivněji – uvědomovat svoji lidskost jako odlišenost od přírody. Zažili jsme další
skok v kultivaci, tedy zušlechtění přírodního, přirozeného základu našeho
lidství směrem k větší komplikovanosti, rafinovanosti a jemnosti. Získali jsme novou
citlivost na věci, které jsme dříve neviděli. Tehdy jsme také poprvé pocítili s
překvapením, že starověké kultury, ale i náš středověk, byly plné krutosti, jak vůči
lidem, tak vůči zvířatům. Rodilo se nové pojetí lidskosti, humanity, lidských práv a
svobod. Projevilo se to v reformách válečnictví, trestního práva, vězeňství, medicíny,
sociální péče. A tak se konečně objevila i otázka humánního zacházení se zvířaty.
Starověku a středověku tedy nemůžeme vyčítat barbarství. Lidé tehdy používali jiné
9
míry a normy, měli jinou koncepci sebe sama a jiné životní strategie. Naše dnešní
humanita je tedy relativně mladá a zdaleka ještě není všeobecně rozšířená
a univerzálně platná. Jestliže se dnes někdo rozhořčuje nad tím, co se dělo na oltářích
starověkých chrámů nebo v římských amfiteátrech či na středověkém venkovském
statku, ať se dobře podívá na naši současnou civilizaci a její kulturu. Obrazy krutosti,
kterými se ukájeli římští občané v cirkusech, mají dnes své přesné analogie ne jen v
nějakých býčích zápasech, ale i v tom, co běžně denně konzumujeme z obrazovky
komerčních televizí. Krutosti inkvizice nebyly o nic horší než zvěrstva páchaná
totalitními režimy v našem osvíceném století. A ubližování zvířatům praktikované po
tisíciletí pověrčivým venkovským obyvatelstvem nebylo o nic horší než týrání zvířat
v našich velkochovech a masokombinátech.
Zvýšená etická citlivost moderního člověka, která se v 19. století projevila i v
soucitu se zvířaty, se ještě nestala novou samozřejmostí. Týká se spíše jen malého
procenta lidí ve vyspělých zemích – ekologických aktivistů, členů různých občanských
iniciativ, hnutí a spolků. Teprve díky těmto uvědomělým nadšencům se malounko
probouzí i veřejné mínění. V roce 1824 vznikl v Anglii první spolek pro
ochranu zvířat. Podobné spolky se pak rychle šířily po celém světě. Zpočátku s určitým
romantickým idealismem bojovaly proti krutému zacházení se zvířaty, zejména proti
bití a přetěžování tažných zvířat. Později se přidala kritika velkochovů, pokusů na
zvířatech, krutostí páchaných na zvířatech při transportu a na jatkách. Připojili se i
vegetariáni s kritikou pojídání zvířecího masa. Později se ochránci zvířat začali
zaměřovat i na koncepční otázky. Iniciovali vznik zákonů o ochraně zvířat. Rozšířil se
záběr o zvířata ohrožená vyhubením. Zvyšovala se citlivost a lidé začali vnímat jako
neetické zvířecí zápasy, sporty se zvířaty, lov, odchyt zvířat pro zoologické
zahrady, cirkusy a nakonec i chov domácích zvířat. V poslední době se přidala i kritika
vývoje nových druhů živočichů a dokonce i kritika boje proti škůdcům a nebezpečným
živočichům, včetně mikroorganismů.
V dnešní době po světě působí desítky typů organizací na ochranu zvířat. Některé
mají mezinárodní význam. Snad nejznámější je Greenpeace zaměřující se na ochranu
životního prostředí a prevenci a také na ochranu volně žijící zvěře. World Wildlife
Fund (WWF) je respektovaná instituce zaměřující se na odbornou ochranu volně žijící
zvěře. Animal Liberation Front (ALF) zase proslula svými radikálními protesty a tím,
že při svých akcích na záchranu konkrétních týraných nebo ohrožovaných zvířat
neváhá překračovat zákony nebo společenské konvence.
U nás se na ochranu zvířat zaměřují různé ekologické organizace a iniciativy, jako
např. Český svaz ochránců přírody, Děti Země, Hnutí Duha ad. Ochranu zvířat má ve
svém programu organizace Animal SOS, která se představila veřejnosti některými
radikálními protesty. Do kampaní na ochranu zvířat se rádi zapojují i mladí anarchisté
nebo punkové. Není divu, příslušníci těchto mládežnických subkultur si totiž
rádi romanticky hrají na tzv. nové primitivy, tzn. odmítají výstřelky současné civilizace
a imitují étos kmenových, přírodních národů, včetně účesů, oblečení,
tetování. Proklamování lásky k přírodě a ke zvířatům je tak jednak formou jejich
protestu proti městsko-průmyslové civilizaci a jednak součástí jejich strategie hledání
alternativ k současnému způsobu života. Proto bývají ochránci zvířat v našich
politických kruzích někdy označováni za extremisty. Většina ochranářských organizací
a jejich akcí působí velmi spontánně, upřímně, někdy až přehnaně, ale většinou bez
hlubší teoretické reflexe. Proto bývají snadno napadnutelní sdělovacími prostředky i
10
veřejným míněním, protože nejsou připraveni své akce argumentačně kvalitně obhájit.
Zvířata jsou však chráněna i různými zákony jednotlivých zemí a dokonce i
mezinárodními úmluvami a dokumenty. Z těch je možno zmínit zejména tyto:
- Všeobecná deklarace práv zvířete vyhlášená Mezinárodní ligou práv zvířete 15. 10.
1978 a přijatá organizací OSN mezi hlavní dokumenty UNESCA.
- Světová strategie ochrany (WCS) z roku 1978, jejímž cílem je ochrana celistvosti
živých a neživých složek přírody.
- Evropská dohoda o ochraně zvířat v chovech (1976).
- Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat (1976).
- Evropská dohoda o ochraně oblíbených zvířat (1976).
- Evropská konvence o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a vědecké účely
(1986), která velmi podrobně stanovuje podmínky pokusů na zvířatech i chovu
laboratorních zvířat.
- Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní dopravě (1989).
U nás ochranu zvířat vymezuje především speciální Zákon o ochraně zvířat proti
týrání č. 246/92 Sb., který však byl ihned po svém přijetí kritizován za celou řadu
nedostatků a zejména za to, že v podstatě nechrání zvířata, ale spíše člověka.
Zákon totiž postihoval spíše týrání, které se dělo na veřejnosti, čili budilo veřejné
pohoršení. Navíc neumožňoval týrané zvíře jeho trýzniteli odejmout. Proto byla 19. 5.
1993 přijata novela tohoto zákona č. 162/93, která už činí legislativní ochranu zvířat u
nás efektivnější.
ZVÍŘE V NÁBOŽENSTVÍ
Toto téma je tak rozsáhlé, že je není možno ani v hrubých obrysech nastínit.
Zabývá se jím např. religionistika, kulturní antropologie nebo třeba i hlubinná
psychologie.
Zejména v archaických nebo tzv. přírodních formách náboženství se výrazně odráží
intenzivní vztah člověka ke zvířatům, protože člověk žil těsně vřazen do svého
přirozeného přírodního prostředí, od něhož se ještě plně neodlišoval a neodpoutával.
Pomocí výrazů animismus, dynamismus, démonismus označujeme názor archaického
člověka, že vše, co ho obklopuje, je nějak živé, má duši, se vším je možno komunikovat,
vše na sebe vzájemně působí. Zejména vazba mezi člověkem a zvířetem byla v raných
fázích polidšťování a kulturního vývoje jakýmsi modelem, na němž si člověk zástupně
řešil celou řadu problémů svého postupného vydělování se z přírody. Zvíře
představovalo pro člověka z celé přírody nejbližšího tvora, jakéhosi spojence, ale přesto
taky i konkurenta a nepřítele. Tento ambivalentní (dvojznačný) vztah se projevil v
bohaté rituální a mytické tvorbě. Člověk se pokoušel podle zásad magického myšlení
působit kouzelnickými triky na tajuplné síly a schopnosti zvířat, nad nimiž jednak
potřeboval vyzrát, ale které si chtěl i od zvířat přisvojit. Vynikajícím svědectvím této
rané magie jsou jeskynní malby pravěkých lovců. V jeskyních, do nichž se obvykle
vstupovalo nápadně obtížným způsobem, bylo střeženo a provozováno veliké
tajemství. Jeskynní sál byl vyzdoben překrásnými malbami zvířat, jejichž realistická
věrnost, ale i umělecká citlivost svědčí o tom, že pravěký člověk byl dobrým
pozorovatelem přírody. Archeologové nacházejí stopy dokazující, že malby byly
předmětem kultického mystéria. Někdo by jistě mohl tato archeologická
11
svědectví interpretovat zcela přízemně tak, že pravěcí lovci se prostě cvičili v lovu,
trénovali na kresbách přesnost svých oštěpů a šípů. Ale tím se nedá vysvětlit, proč
tento trénink prováděli v tak těžko přístupných místech. Zde šlo o víc, šlo o ovládnutí
skrytých sil a schopností lidské psychiky. Magický rituál umožňoval dostat se ke
zvířatům jaksi blíže, proniknout k jejich podstatě a tím současně nad nimi získat moc.
Jiný podobně typický je rituální a mytologický komplex nazývaný totemismus.
Identifikace kmenového společenství s určitým zvířetem snad také mohla mít i ryze
praktický, „ekologický“, ochranářský význam. Totemové zvíře nebylo loveno, bylo
pojídáno jen při slavnostních příležitostech. Snad tímto způsobem bylo zajištěno, že na
určitém území nemohly být různé druhy zvířat zcela vyhubeny. Ale vlastní smysl
totemismu je opět hlubší. Totem představoval symbol pro kolektivní psyché, kmenovou
duši, tedy identifikační princip tehdy nově se rodícího typu lidské pospolitosti, který
nahrazoval dosavadní menší tlupy.
Rovněž přechodové rituály a iniciační mystéria často využívaly zvířecí symboliky.
Jejich podstatou bylo vyčlenit mladé lidi z jejich rodinného prostředí a vřadit je do
širšího společenství. Děti jsou odňaty rodičům, jsou zástupně obětovány nějakému
vyššímu principu – totemovému zvířeti, božstvu, moci, aby od něj paradoxně získaly
nový život, novou identitu, totiž kmenovou duši. Totemové zvíře, princip kolektivismu,
nějakým způsobem člověka ohrožuje, ale jiným způsobem mu zase pomáhá.
V teistických formách náboženství pak zbytky totemových zvířat přecházejí jako
atributy na obrazy božstev. V obrazovém bohatství starověkých mytologických
představ je nápadné, že člověk zdaleka nepředstavoval vrchol a ústřední bod přírody
a světa.
Ve všech archaických a přírodních formách náboženství se vyvinula praxe zvířecích
obětí. Ambivalence zvířete se projevovala v tom, že muselo být zlikvidováno (ve
skutečnosti spíš symbolicky než fakticky), aby právě tím přineslo prospěch člověku,
celé lidské komunitě, ale i přírodě, světu. Zvíře symbolicky nahrazovalo, zastupovalo
člověka, život, duši, tedy sám princip života, který měl být kultem kultivován,
tzn. zúrodněn, přinucen k vyšší produktivitě, požehnání. Zvíře pomáhalo člověku na
cestě k transcendenci (sebepřesažení).
Archaické či přírodní náboženské formy přežívají v půdorysu všech pozdějších
historických náboženství. V některých prosvítá zvířecí symbolika více, v jiných méně.
Např. staroegyptský panteon se téměř výlučně skládá z bohů, kteří jsou zobrazováni
jako kombinace zvířete a člověka. Rovněž hinduistická božstva mají často zvířecí
atributy. Naproti tomu křesťanství nebo islám jsou zase výrazně
„denaturalizovaná“ náboženství. V některých náboženstvích najdeme zajímavé podněty
pro naši otázku po etickém vztahu člověka ke zvířatům. Např. v indické představě
reinkarnace, převtělování, je člověk viděn jako nijak nadřazená součást koloběhu života
v přírodě. Zvířatům se tam proto dostává mimořádné úcty, často až ve zcela konkrétné
podobě např. ctění posvátných krav, slonů nebo hadů. Teologicky to vede k přesně
formulovanému náboženskému a etickému požadavku neubližovat živým tvorům.
Džinisté např. tento požadavek realizují s příslovečnou radikální důsledností.
Neubližování zvířatům je pro ně nejdůležitější náboženské a etické přikázání.
Pro nás by bylo velmi užitečné seznámit se s postojem ke zvířatům v židovství a
křesťanství, neboť židovskokřesťanská tradice je jedním z kořenů evropské kultury. I
když v těchto náboženstvích nehraje zvířecí symbolika tak významnou roli jako třeba
ve starém Egyptě nebo jiných předovýchodních náboženstvích, je zato tato tematika
12
velmi podrobně prozkoumána a popsána teology. Případný zájemce má
možnost vybírat si z úžasného bohatství faktografického, argumentačního a
myšlenkového. Zde se spokojíme s konstatováním, že jak v Bibli, tak v konkrétním
náboženském životě židů i křesťanů je vztah ke zvířatům ambivalentní. Někdy je
zdůrazňována jednotnost a celistvost božího stvoření – svět, příroda, je plný božích
stop, otisků svého tvůrce, a proto je hoden úcty, péče, je zdrojem poučení. Jindy je zase
zdůrazněn antropický princip, povýšení člověka nad přírodu, které ve svých důsledcích
může vést až k velmi praktickému panskému nakládání s přírodou i zvířaty. Starý
zákon poskytuje svědectví o tom, jak se židovství chce vymanit z pohanského
totemismu např. zákazem jakkoli zpodobovat Boha. Na druhé straně ale staří
Židé přejali od okolních náboženství praxi zvířecích obětí. Pozůstatky totemismu se
snad projevují i v zákazu pojídání vepřového masa. A přesto jsou ve Starém zákoně i
velmi pozoruhodná svědectví o vyspělém etickém cítění se zvířaty. Křesťanství se
pokouší ještě usilovněji vymanit z původních pohanských náboženských struktur,
proto v něm nacházíme jen velmi málo pozůstatků animismu nebo totemismu (pokud
nebudeme za totemický symbol pokládat samotného ukřižovaného Krista). Středověké
zlidovělé křesťanství však do sebe přejalo mnoho prvků přírodního náboženství
původních evropských obyvatel. Proto i v křesťanském umění najdeme zvířecí
symboliku – např. beránka, rybu, evangelisté Marek, Lukáš a Jan mají ve znaku lva,
býka a orla, v ikonografii svatých nalezneme dokonce jako zvířecí atributy i jednorožce
a hada.
V poslední době se v kruzích ekologických myslitelů svaluje značná část viny za
poškození životního prostředí a za ohrožení zvířat na středověké myšlenkové dědictví
křesťanství. Moderní křesťanská teologie se skutečně pokouší tento problém promýšlet
a nabízí mnohé odpovědi i návrhy řešení.
Sympatické je, že eschatologie (výhled ke konci dějin) jak v židovství, tak v
křesťanství, ale i v islámu si představuje ráj, nebe jako harmonické soužití nejen lidí,
ale i zvířat a celé přírody.
Psychoanalýza, která se zabývá výzkumem role symbolů v náboženstvích, dospívá k
závěru, že tam, kde přestává fungovat náboženství jako psychohygienický a
psychagogický (duši vychovávající) činitel, musí nastoupit poučená
terapeutická metoda, která se pokusí za pomoci symbolů, obrazů a
archetypů (pravzorů) uzdravovat poruchy v lidské psychice.
Archaická lidská
zkušenost vyjadřovaná v náboženstvích říká, že zvíře samo o sobě není ani zlé ani
dobré, je prostě přirozené, přírodní. V tom smyslu stojí zvíře výš než člověk. Nebo
spíše je základnější, bazálnější. Řečeno mytologicky – je blíže vůli boží, naslouchá hlasu
Velké Matky, přírody. Člověk je však jediná bytost, která umí zvíře zkrotit, především
to zvíře v sobě, totiž moc pudů a instinktů. Umí ji svou vůli potlačovat, krotit, ale i
zraňovat. A víme, jak divoké a nebezpečné dovede zvíře být, když je zraněné. Naučit se
s tímto zvířetem žít, naučit se hospodařit s obrazy a symboly, které nám zvíře
zastupují ve snových představách a v uměleckém ztvárnění – to je úkol, který musí
moderní kultura převzít z odkazu starověkých náboženství.
13
ZVÍŘE VE FILOZOFICKÉ REFLEXI
To, co bylo řečeno o mimořádném bohatství tématu v předchozí kapitole, platí i
zde. I znalci filozofie by se divili, kdyby viděli řadu jmen velkých a známých
filozofů, kteří se kdy zabývali problematikou vztahu člověka a zvířete. Od Pythagora
přes Aristotela až k Descartovi a Kantovi. Od Tomáše Akvinského přes Rousseaua až
po Schopenhauera a třeba Freuda a Junga. Zvířata jsou nám biologicky nápadně
blízká, dokonce se stala neodmyslitelnou součástí naší kultury, takže jsou nám
zrcadlem, v němž můžeme a musíme reflektovat sami sebe. Filozofie to také ve svých
dějinách mnohokrát činila.
Zjednodušeně by se dalo říci, že si tváří v tvář zvířeti klademe dvě otázky – zda
zvířata mají duši (ev. rozum, vědomí, sebevědomí, city, psychiku atd.) a zda člověk je
(taky) zvíře.
Musíme se omezit jen na ukázku některých odpovědí.
Zdá se, že první otázka přestala být pokládána za filozofickou a vědeckou od doby
Descartovy. Ta druhá se řeší dodnes, i když stále více ve speciálních vědách, např.
v etologii, sociobiologii, genetice či psychologii.
Z našeho hlediska je důležité vědět, jak situaci zkomplikoval René Descartes (1596
– 1650). Ten totiž zavrhl odvěké filozofické a teologické hledání duše zvířat. Ve
své Rozpravě o metodě prohlásil, že zvířata umí spoustu věcí lépe než my prostě
proto, že nemají duši (rozumějme: rozum). Příroda v nich totiž působí efektivněji,
protože jsou lépe uspořádána. Tak jako hodiny, sestavené z koleček a pérek, dokážou
měřit čas lépe a přesněji než my. Descartes se tak stal otcem mechanistického
paradigmatu, novověkého způsobu nazírání na svět, přírodu i člověka podle vzoru
stroje. Descartes sice nezavinil, ale pojmenoval to, co se odehrálo po
zhroucení středověku v průběhu renesance: rozpolcení skutečnosti, odcizení člověka a
přírody. Příroda se stala předmětnou (objektivní) skutečností, souborem pouhých věcí,
zatímco jedině člověk se stal obyvatelem i druhé dimenze, ducha, rozumu, metafyziky
subjektivity. Říká se, že Descartovi žáci, aby experimentálně potvrdili slova svého
mistra, upínali kočku do svěráku, tahali ji za ocas, kočka mňoukala a oni
vítězoslavně konstatovali – je to stroj, na jedné straně taháte, na druhé to vydává
zvuky. Descartes sice nepřehodil výhybky, ale popsal ono rozcestí, na němž se evropský
duch vydal směrem, který nás dovedl až k tomu, že naše předškolní děti malují
fialovou krávu, protože jediná bezprostřední zkušenost, kterou s krávou mají, je z
televizní reklamy; že kuřatům ve velkokapacitní drůbežárně dodává potravu bez
doteku lidské ruky automatická linka a že tatáž automatická linka jim pak v
masokombinátě bez doteku lidské ruky uřízne hlavy; že maminka dítěte, které si
na pískovišti hraje s křečkem tak nešetrně, až mu zlomí nožičky, odpoví paní, která jí
to vytkne – no, bóže, vždyť to stálo jen 16 korun!
Od doby Descartovy se ovšem také mnozí myslitelé pokoušeli vyhnout
dualistickému rozpolcení světa a vyvést západní myšlení z karteziánské (descartovské)
slepé uličky. Např. už Leibniz zavádí pojem duše nikoliv jako metafyzické substance, ale
jako stupně vnitřní organizace uzavřeného systému, takže podle této teorie by duši
mohla mít nejen zvířata, ale třeba i krystaly. Zcela svérázným způsobem reagoval na
Descartovo zbavení zvířat duše a života bajkař La Fontaine, když řekl – „kdejaký
vůl, který patří někam mezi ústřici a člověka, je pokládán za bytost rozumnou“,
zatímco spousta inteligentních živočichů je srovnávána s kamenem či hodinovým
14
strojem.
Bylo to neobyčejně obtížné a trvalo to dlouho, než se do obzoru evropské filozofie
opět dostala příroda ve své živé konkrétnosti. Kus práce vykonal Jean Jacques
Rousseau, který dal impuls jak romantickému idealizování přírody, tak osvícenskému
povyšování se nad ni. Fichte, Schelling a Schopenhauer dědictví romantismu vyvedli z
naivity a otevřeli cestu ke vzniku zcela nového paradigmatu – paradigmatu
organického, v němž se na svět, přírodu i člověka hledí podle vzoru živého systému.
Tak se konečně mohla v Evropě nově položit i otázka po filozofické a etické
dimenzi vztahu člověka ke zvířeti. Jako první to učinil Jeremy Bentham (1748 – 1832),
který srovnává zvířata s otroky a přimlouvá se za lidštější zacházení s nimi.
Karteziánské mechanistické paradigma se však udržuje až dodnes, zejména v
kruzích pozitivisticky a materialisticky orientovaných přírodovědců, ale i v kruzích
utilitaristicky a pragmaticky orientovaných národohospodářů, politiků, průmyslníků a
podnikatelů, kteří v přírodě vidí jen zásobárnu surovinových zdrojů a ekonomických
zisků. Pochopitelně že do jisté míry toto paradigma existuje v myslích nás všech, v
našem veřejném povědomí.
Pro filozofii, teologii, psychologii, sociologii, etiku a další humanitní obory byla
odedávna problémem i ona druhá otázka, totiž otázka po přirozenosti člověka. Jedni na
tuto otázku odpovídali rozvíjením teorií o prapůvodní nezkažené přirozenosti člověka,
která však od oněch idylických bájných časů v dějinách stále upadá, degeneruje.
Kultura je odklonem od přírody. Řešením všech problémů je proto návrat k
idealizované původní přírodní harmonii. Druzí nabízejí opačnou teorii – kulturou se
člověk povyšuje nad přírodu, vymaňuje se z její moci a tak se stává vskutku člověkem.
Evoluce nás automaticky vyvádí z trapné podřízenosti zákonům přírody (hmoty)
směrem ke svobodě, k duchu. Pro etiku to znamená dalekosáhlé důsledky, pokud se
totiž rozhodneme idealizovat si přírodu, zvíře a člověka jako ušlechtilého divocha, a
nebo pokud se rozhodneme idealizovat si rozum a racionální chování člověka v
umělém civilizovaném prostředí. Toto filozofické a etické rozhodnutí nám chtějí
usnadnit badatelé různých oborů, kteří snášejí vědecké argumenty pro a proti
podrobným popisováním toho, jak vlastně „funguje“ ono „zvíře v nás“. Etologové (např.
K. Lorenz), sociobiologové (např. E. O. Wilson), biologové a psychologové (např. R.
Wright) svými pro nás mnohdy šokujícími výzkumy o „mechanismech“ naší agresivity,
sexuality, sociální komunikace apod. nám však naši existenci nečiní vůbec snazší,
naopak ukazují na její mimořádnou filozofickou a etickou hloubku a složitost.
EKOLOGICKÁ ETIKA
Ekologická etika, nebo jak se také dnes říká environmentální etika, je rozsáhlá
odborná disciplína tzv. aplikované etiky vybudovaná na základě
rozmanitých filozofických a teologických teoretických systémů. Ekologická etika je
velmi zvláštní případ etiky, protože překračuje rámec čistě mezilidských vztahů, který
byl až donedávna tradičním rámcem etiky, a postihuje vztah člověka k jiným živým
bytostem, ale dokonce i neživým přírodninám. Podobně zvláštní jsou i některé
disciplíny sociální etiky, např. hospodářská etika, která rovněž zkoumá i jiné než
interpersonální vztahy, totiž vztahy mezi institucemi.
Tradiční etické systémy vyrůstaly vždy z dané místní kultury – z náboženství,
15
historických zkušeností, společenské struktury, politického uspořádání atd. Proto je
tolik rozmanitých etických systémů. Tváří v tvář celoplanetárním problémům v dnešní
globální společnosti ovšem tato mozaika etik vede na jedné straně k relativizaci etiky
vůbec a na druhé straně k pokusům o formulování univerzálního etického systému.
Jedním z globálních problémů je ohrožení životního prostředí. Když chceme vytvořit
ekologickou etiku, přicházíme na to, že ve většině tradičních etik přežívá zkušenost
prehistorických fází vývoje a starověkých kultur, kdy člověk vnímal přírodu jako svého
nepřítele nebo mocnějšího konkurenta. Proto boj proti přírodním silám, jevům,
bytostem byl chápán jako eticky pozitivní. Tato etika nám v kulturní paměti stále
ještě doznívá, přežívá v našich pojetích hodnot i v archetypech nevědomí. Ukazuje se,
že dokonce někdy tato tradiční etika je brzdou dalšího vývoje lidstva, ev. šíření lidstva
na planetě, protože kořistnický a nepřátelský vztah k přírodě není možno uplatňovat
donekonečna, planeta má jen omezené možnosti. Proto musíme vytvářet zcela nové
hodnoty, nabízet nové motivace.
Především je třeba rozšířit záběr etiky na celou přírodu, celek Země, ev. kosmu. Už
ve 30. letech 20. století formuloval Aldo Leopold jako první svůj kategorický imperativ
ekologické etiky, či etiky Země: Dobré je to, co směřuje k zachování integrity, stability
a krásy biotického společenství.
Ukázalo se, že v ekologické etice bude třeba nahradit antropocentrismus jiným
principem, např. biocentrismem. Proto se hovoří o biofilní etice.
Jiný přístup volí tzv. hlubinná ekologie, která bere v úvahu i poznatky hlubinné
psychologie a do obzoru etického tázání a hodnocení dostává vztah mezi nitrem
člověka a přírodou.
Mezi nejznámější systémy ekologické etiky patří reverenciální etika. Je spjata s
osobností, životem a dílem Alberta Schweitzera. Je to etika, v níž hlavním imperativem
je úcta (reverence) k životu. Schweitzer to formuluje takto: „Jsem život chtějící žít
uprostřed života chtějícího žít. Dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit
a omezovat. Etika tedy spočívá v tom, že prožívám naléhavou potřebu mít ke každé
životní vůli stejnou úctu jako ke své vlastní.“
Jiným případem je responzibilní etika, tedy etika odpovědnosti, prosazovaná
Hansem Jonasem. Člověk je odpovědný ne nějakým svým cílům a účelům, ale celé
přírodě, jíž je sám, ale i lidstvo a lidství součástí.
Jako velmi praktická se jeví konsekvencionalistická nebo taky externalistická
ekologická etika, která říká, že o tom, zda nějaký lidský čin je dobrý, nerozhodují naše
úmysly, naše smýšlení, ale to, jaké následky (konsekvence) naše činy mají. Často
dokonce i to, jaké nezamýšlené vedlejší (externí) průvodní jevy byly našimi činy
vyvolány.
Zajímavá je i panteisticky inspirovaná etika. Panteismus, animismus, dynamismus
jsou formy náboženství – od prehistorických až po současná. V různé míře se vyskytují
ve všech náboženstvích, zejména v jejich mystických tradicích. Tyto názory vidí božství,
duši, duchovní sílu ve všem, co existuje. Vše je božské, oduševnělé. Proto existuje
tajuplná vnitřní spřízněnost mezi námi a živými i neživými přírodninami. Tato
příbuznost pak zakládá mimořádnou úctu k přírodě. S panteisticky inspirovanou etikou
se však nesetkáváme jen v náboženstvích, ale např. i v kruzích ekologických myslitelů
a aktivistů zařazovaných do oblasti hlubinné ekologie nebo do hnutí New Age.
U nás se problematice ekologické etiky věnuje především Erazim Kohák a Josef
16
Šmajs. Často se k problémům vyslovují např. Hana Librová, Jan Keller, ale i Václav
Bělohradský nebo Stanislav Hubík.
ETIKA OCHRANY ZVÍŘAT
Ochranou zvířat se můžeme zabývat z různých důvodů, např. ekonomických.
Pěstujeme a chráníme zajíce, bažanty, jeleny, abychom je mohli výhodně zpeněžit jako
živé terče pro dobře platící zahraniční střelce. Provozujeme uvážlivou šlechtitelskou
politiku a chráníme genofond užitkových zvířat, abychom mohli konzumovat kvalitní
maso. Z ekologických důvodů zase musíme chránit tzv. diverzitu živočišných druhů,
tedy zachování pestré skladby živočichů i rostlin v krajině, protože příroda jako celek
je velmi přesně vyvážená a ztráta jednoho článku jednoho potravního řetězce by mohla
ohrozit i životní prostředí člověka. To všechno jsou důvody vedoucí k ochraně zvířat
na základě racionálních kalkulací, často vyjádřených materiálními měřítky užitečnosti.
Nás však zajímá taková ochrana zvířat, k níž nás vede pouze svědomí, vědomí
lidskosti, a nebo také i rozum, ale rozum osvícený svědomím, vedený srdcem. Zajisté že
i tato eticky motivovaná ochrana zvířat se může do značné míry překrývat i s jinými
ochranářskými postupy, ale etika má vždy ještě nějaký ten důvod navíc, o němž
hledisko užitku a prospěchu nic neví.
Etika ochrany zvířat může být viděna jako součást ekologické etiky, jako její
speciální aplikace. Známý filozof a etik Peter Singer se snaží etiku ochrany zvířat vřadit
do systému aplikované etiky. Německý etik Gotthard M. Teutsch, který se etikou
ochrany zvířat speciálně zabývá, ji vřazuje do kontextu křesťanské teologické etiky.
Jak už bylo řečeno, zvíře představovalo záhadu vyžadující vážné zamyšlení i v
dějinách filozofie. Albert Schweitzer si sice stěžuje, že myslitelů, kteří by se věnovali
problematice ochrany zvířat, nebylo zase tak mnoho: „Jako hospodyně, když zamete
světnici, má obavy, aby jí tam nevběhl pes a svými špinavými tlapami jí nezničil dobře
vykonané dílo, tak obezřetně bdí evropští myslitelé nad tím, aby jim žádné zvíře
nepobíhalo po jejich etice.“ Ale přesto najdeme v evropské myšlenkové tradici souvislou
cestu vedoucí až k dnešnímu formulování etiky ochrany zvířat.
Dalo by se říci, že etika ochrany zvířat stojí na čtyřech hlavních principech, které
se vzájemně prolínají a nebo si konkurují:
- Antropocentrický naturalismus
- Antropocentrický humanismus
- Mystický panteismus
- Teorie spravedlnosti
Etický naturalismus je názor, podle něhož má člověk pravidla pro své chování
odvozovat z přírody. Příroda jako nejmoudřejší instance svým ustáleným rovnovážným
systémem stanovuje optimální hodnoty a normy, které platí i pro člověka. Základním
zákonem přírody je podle této teorie boj o přežití a právo silnějšího. Jestliže je člověk
vřazen do tohoto boje, pak není nic neetického na tom, že bude zabíjet zvířata
a využívat přírodu ke svému prospěchu. Je to jeho právo a mnohdy mu taky nic jiného
nezbývá. Na první pohled je zřejmé, že etický naturalismus nebo naturalistická etika je
vynález člověka, ne přírody. Ve skutečnosti by se mělo říkat antropocentrický etický
naturalismus, protože ve svém vyznění je tato etická orientace protipřírodní. Přesto se
ale s argumentacemi tohoto typu velmi často setkáváme, nejen v odborném
17
teoretickém myšlení, ale především v laickém spontánním uvažování. Etika ochrany
zvířat musí stále čelit nebezpečí skrytému v těchto zdánlivě pádných a svůdných
argumentech. Naturalismus ve svém důsledku totiž škodí nejen přírodě, ale i člověku,
protože předpokládá, že člověk je jen přírodnina a nemá nic navíc (např. rozum, duši,
ducha apod.).
O vzniku novověkého humanismu jsme se už zmínili. Prosazoval se jen stěží proti
převládajícímu descartovskému antropocentrismu, i když s ním má vlastně společné
východisko. Humanismus (humanita) se však opřel o své předchůdce a souputníky,
které má v různých náboženských koncepcích lásky, soucitu a milosrdenství (např. o
protestantský pietismus). Novověký humanismus je sice také antropocentrický,
ale předpokládá, že člověk není jen bytost přírodní, ale také duchovní nebo kulturní.
Přepjatý antropický princip ale i v tomto případě působí, že dojde-li k humánnímu
soucitu se zvířaty, skutečným etickým motivem k tomu je prospěch člověka, nikoliv
zvířete. Takto se k otázce ochrany zvířat nebo lásky ke zvířatům stavěl např. Tomáš
Akvinský nebo Immanuel Kant. Člověk se má chovat ke zvířatům humánně proto, že je
člověk, a proto, aby i nadále člověkem zůstal. Kdo týrá zvířata, stane se tyranem,
zhrubne, zatvrdí se a bude se potom podobně chovat k lidem. Kdo bije koně, psa, bude
brzy bít ženu, děti. To je názor, který zastávali mnozí myslitelé a který často slyšíme
i ve spontánní argumentaci běžných lidí. I když tento názor v dějinách pomohl značně
zlepšit úděl týraných zvířat, přesto mu mnohé momenty a způsoby týrání zvířat
unikaly. Nedokázal např. postihnout utrpení zvířat, které nebylo způsobeno někým
vědomě a úmyslně – např. situaci zvířat ve velkochovech, nebo které nebylo provázeno
viditelnými znaky utrpení, např. krvácením. Vlastní myšlenku využívání zvířat člověkem
ke svému prospěchu tento princip eticky nezpochybnil.
Teprve až ve 20. století se pojetí humanismu, resp. humanity rozšířilo i na
mimohumánní bytosti či veličiny. Konečně byla položena otázka, proč by vlastně člověk
měl být důležitější nebo přednější než zvíře? Humanita překračující hranice druhů se
stala hlavním etickým motivem aktivit spolků na ochranu zvířat a principem zákonů o
ochraně zvířat.
Se zcela jiným etickým myšlením přichází panteistická mystika, která tvrdí, že život
je posvátný a jako takový si zasluhuje mimořádnou úctu. Na tomto principu vybudoval
svou etiku úcty k životu Albert Schweitzer (1875 – 1965), protestantský teolog a
filozof kultury, varhaník a lékař, který své vysoké etické uvědomění prokázal ve svém
humanitárním působení v nemocnici v Lambaréné (Afrika), ale také v řadě vědeckých
a politických grémií a hnutí zasazujících se za mír, odzbrojení, mírové využití jaderné
energie, etickou kontrolu vědy atd. Teoreticky vycházel Schweitzer ze svých
dobrých znalostí dějin křesťanské mystiky, svou teologickou koncepci etiky lásky však
natolik prohloubil a rozšířil, že přesáhla hranice jednoho náboženství a kultury a
mohla se stát obecně lidským etickým principem:
„Opravdu etický je člověk jen tehdy, když poslouchá naléhavý příkaz pomáhat všemu
živému, jemuž může prospět, a přímo se hrozí mu škodit. Neptá se, nakolik si ten
nebo onen život svou hodnotou zaslouží jeho účast, ani na to, zda je a pokud vůbec
ještě je schopen něco pociťovat. Život je mu svatý sám o sobě. Neutrhne ze stromu list,
neulomí květinu a dává pozor, aby nezašlápl nějaký hmyz. Když za letní noci
pracuje při lampě, má raději zavřené okno a dýchá dusný vzduch, než aby se díval, jak
mu padá na stůl hmyz se spálenými křídly. Jde-li po dešti po silnici a uvidí dešťovku,
která na ni zabloudila, pomyslí si, že by na slunci zahynula, kdyby nemohla včas
18
zalézt do země, a pomůže jí ze smrtonosného kamení někam do trávy. Když jde kolem
brouka, který spadl do louže, nelituje času a podá mu list nebo stéblo, aby ho
zachránil.“
Ve své etice úcty k životu, zvláště zvířat, měl Schweitzer přirozeně svého velkého
předchůdce a inspirátora ve Františkovi z Assisi (1181 – 1226). Tento zakladatel řádu a
světec proslul svým legendárním soucitem se zvířaty, která údajně chodila poslouchat
jeho kázání. Františkův poetický panteismus v mnohém připomínal starořecké orfické
tradice. Bájný Orfeus také svým zpěvem lákal zvěř, která ho přicházela poslouchat.
Orfikové stejně jako pythagorejci byli pak stálou inspirací v celých kulturních dějinách.
František z Assisi poutá dnes více pozornosti ochránců zvířat než Albert Schweitzer,
jehož těžkým jazykem psaná díla se nesnadnou čtou. František z Assisi bývá pokládán
za patrona ekologie a jeho úmrtní den, 4. říjen, je někde prosazován jako Světový den
zvířat.
Schweitzerově etice úcty k životu je blízko i myšlení Mahátmy Gándhího (1869 –
1948), indického myslitele a politika, který se často vyjadřoval k problematice ochrany
zvířat. Zastával názor radikálního respektování nedotknutelnosti života, i za cenu toho,
že by lidský život či prospěch neměl mít přednost před zvířecím.
Tato etická orientace už je zcela biocentrická, biofilní. Chrání zvíře kvůli zvířeti
samému, ne kvůli člověku. Takto radikální požadavek je ovšem někdy v praxi
těžko uskutečnitelný. Schweitzer nakonec, i když nerad, uznává, že musíme dělat
kompromisy, ale staví se důsledně proti utilitarismu, s nímž bychom chtěli ušlechtilým
cílem ospravedlňovat nešlechetné prostředky.
„I já podléhám vnitřnímu rozdvojení vůle k životu. Na tisícerý způsob se ocitá moje
existence v konfliktu s jinými. Jsem postaven před nevyhnutelnost život ničit a
poškozovat. Kráčím-li po osamělé stezce, mé nohy ničí a působí bolest drobným
tvorům, kteří na ní žijí. Abych si zachránil svou existenci, musím se bránit všemu, co ji
poškozuje. Stávám se pronásledovatelem myšky, která žije v mém domě, vrahem
hmyzu, který se tu chce usídlit, masovým vrahem baktérií, které by mohly ohrozit můj
život. Svou potravu získávám ničením rostlin a zvířat...
Obyčejná etika hledá kompromisy. Chce stanovit, kolik musím obětovat ze své
existence a ze svého štěstí a kolik si smím ponechat na úkor existence a štěstí jiných
živých bytostí. Tímto rozhodováním vzniká tedy aplikovaná relativní etika. Ta vydává
za etické, co ve skutečnosti etické není, neboť je to směs neetické nevyhnutelnosti s
etikou.
Etika úcty k životu neuznává žádnou relativní etiku. Za dobro pokládá jen
zachovávání a podporování života. Každé jeho ničení a poškozování, ať k němu dojde
za jakýchkoliv okolností, cejchuje jako zlé. V etice nepostupuje člověk kupředu tak,
že dostane návod na patřičné vyrovnání mezi etickým a nevyhnutelným, ale jenom tak,
že stále zřetelněji slyší hlas etična, že je stále víc ovládán touhou život uchovávat a
podporovat a že se stále tvrdošíjněji brání nutnosti život ničit a poškozovat...
Nesmíme nikdy otupět. Přebýváme v pravdě, jen když konflikty prožíváme stále
hlouběji. Dobré svědomí je vynález ďáblův.“
Relativně nejmladším principem, který se v etice ochrany zvířat uplatňuje, je teorie
spravedlnosti. Sice už Arthur Schopenhauer se v minulém století přimlouval za
spravedlivé zacházení se zvířaty, za zákaz svévolného zneužívání a vykořisťování zvířat,
ale skutečná etická teorie spravedlnosti je předmětem diskusí teprve v posledních
letech. Princip spravedlnosti představuje protipól vůči
19
antropocentrickému naturalismu i antropocentrickému humanismu. Spravedlnost
je princip ochrany slabších před zvůlí silnějších. Jako obecný princip je sice známa už
od starověku, ale vůči zvířatům se uplatňuje teprve nedávno.
Výhodou tohoto principu je, že může být uchopen za pomoci precizního
právnického myšlení, což se v případě humanismu (humanity) učinit nedá. Pojem
spravedlnosti souvisí totiž s pojmy rovnost, nestrannost, tolerance apod. V diskusích na
toto téma si v současné době teprve kultivujeme svůj etický jemnocit. Co to znamená
být nestranný a tolerantní ve střetu zájmů mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a zvířaty?
Tady si vypomáháme modelem převzatým z teorie her, kde osoba rozhodčího je právě
takovou nestrannou instancí. Tento model zavádí John Rawls ve své slavné knize Teorie
spravedlnosti. Rawls nepočítá s příliš velkým humanismem a altruismem lidí, naopak
sází na jejich sobeckou motivaci. Jeho řešení se dá zjednodušeně předvést na příkladu,
jak matka dělí koláč mezi své syny: Tomáš to rozdělí a Dan si vezme jako první. Je
jasné, že Tomáš bude ve svém vlastním zájmu dělit co možná přesně a spravedlivě,
aby jako ten, který si smí vzít až jako druhý, dostal taky spravedlivý podíl.
V praxi to často znamená, že tento princip se musí vztáhnout spíš na ty, kdo chtějí
formulovat etiku ochrany zvířat: Chceš-li navrhnout etické normy pro zacházení
se zvířaty, měj na paměti zájmy obou stran, abys mohl mít pocit, že se ti neděje
křivda, ať jsi zvíře nebo člověk. Jde v podstatě o uplatnění zlatého pravidla etiky: Co
nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ani ty jim.
Rawlsův princip spravedlnosti se nejčastěji uplatní při tvorbě zákonů o ochraně
zvířat. Legislativa může tento princip použít podobně jako při stanovování zásad pro
život menšin ve společnosti. Úlohou zákona je zabránit tomu, aby nějaká skupina byla
nespravedlivě zvýhodňována, a zajistit, aby ukřivděná menšina mohla účinným
způsobem uplatňovat svá práva na spravedlnost. Podle tohoto principu je třeba
zachovávat rovnost v právech a svobodách a respektovat nerovnosti
způsobené odlišnými představami o hodnotách. Do diskuse jsou tak pochopitelně
vtažena i různá teoretická východiska – jak ti, kteří tvrdí, že člověk a zvířata jsou si
podobni a rovni, tak ti, kteří zdůrazňují rozdíly a trvají na nestejném
zacházení. Jestliže tento princip spravedlnosti patří k největším vymoženostem moderní
demokracie, proč by z něho nemohla těžit i zvířata?
Mezi typická témata, jimiž se etika ochrany zvířat zabývá, patří otázka, zda zvíře
může vůbec trpět. Tuto otázku položil už Jeremy Bentham. Dnes už víme od
přírodovědců mnohem víc o struktuře zvířecích smyslů i psychiky. Ale otázka, zda
zvíře něco prožívá, zda má své city, zda ví o své smrti atd., je stále otevřená. Zvíře jistě
nemá takový rozum jako my. Rozum nám na jedné straně prohlubuje utrpení,
stupňuje tragiku, protože akumuluje utrpení pamětí, zkušeností a očekáváním. Ale na
druhé straně lidský rozum umí i zaujmout odstup a získat nad bolestí nadhled. Zpívat
si heroicky cestou na smrt – to dovede jen člověk. Má ale proto člověk právo
vystavovat strachu, utrpení a smrti bytosti, které si nejsou tak jako my vědomy tragiky
a neumějí strachu a smrti vzdorovat?
Odtud už je jen krůček k další otázce – po smyslu a hodnotě života. Život je
hodnota nepřevoditelná na utilitární cíle. Říkáme, že smyslem života telete je stát se
krávou, čili realizovat potenciál v sobě obsažený. Známe ovšem případy lidí, např.
duševně nemocných, kteří mohou svůj lidský potenciál realizovat daleko méně než
zmíněné tele. Proč v případě člověka neuvažujeme o zabití, zatímco tele klidně
zabijeme, pokud mu něco zabrání stát se krávou? Proč si myslíme, že zvíře
20
můžeme zabít, když jsme k tomu vedeni utilitárními motivy? Jenom proto, že ono o
skutečnosti smrti stejně nemá ani ponětí?
Tím se dostáváme snad k nejčastěji diskutovanému tématu. Má člověk právo
zvířata zabíjet kvůli pojídání jejich masa? Nemůžeme na tomto místě vyjmenovávat
všechny argumenty, které proti zabíjení zvířat a proti pojídání masa
nashromáždili vegetariáni v celých kulturních dějinách lidstva. Vegetariánství může
ovšem mít i jiné než etické důvody. Např. zdravotní, což by se mohlo chápat jako
důvod čistě sobecký. I když i tady může být objevena etická dimenze: člověk, který
nepojídá maso, může být zdravější a ušetří tak náklady na léčení, které solidárně nese
celá společnost. Jiným argumentem, který také má etickou dimenzi, je poukaz na to, že
„výroba masa“ je zbytečně drahá. 90 % rostlinné energie použité ke krmení
užitkových zvířat totiž přichází nazmar, většinou v tepelných ztrátách. Kdyby se lidé
živili rostlinnými produkty, znamenalo by to obrovskou úsporu zemědělské půdy,
zemědělských nákladů, snížení zamoření životního prostředí atd. Jíst brambory teprve
až „propasírované přes prase“ je neeticky luxusní libůstka. Proto prý „maso je vrah“ a
nebo „maso žere lidi“. Ani v tomto případě však eticky nejde o zvířata jako taková. Jen
menšina vegetariánů odmítá pojídat maso (také) kvůli své eticky uvědomělé lásce ke
zvířatům – tak jak to vyjádřil satirik G. B. Shaw: Zvířata jsou moji přátelé, a já zásadně
nepojídám své přátele.
Určitou součástí etiky ochrany zvířat je i otázka, zda je možno etiku aplikovat na
zvířecí říši a na přírodní zákony. Diskutuje se např. o známých případech zvířecího
altruismu, kdy zvířata sobě navzájem nebo i člověku v nouzi nezištně pomohou –
např. delfíni nebo vlčáci. Diskutuje se o mateřské lásce u zvířat, která např. někdy
vede samičky k obětování vlastního života za záchranu života mláděte. Některá zvířata,
např. vlci nebo psi, v souboji užívají trik, kdy náhle nastaví břicho nebo šíji k nápadně
snadnému útoku. Soupeř však nevyužije této nabídky, jako by mu připadalo neetické
zneužít výhody. Etologové vesměs na tyto otázky odpovídají, že se nejedná o eticky
relevantní jednání. Běžní lidé, ale i odborníci, se však nevzdávají a stále se touto
otázkou dále zaobírají.
Svérázné téma vnesl do etiky ochrany zvířat Erazim Kohák, podobně jako předtím
už Erich Fromm (zejména v knize Mít nebo být). Doporučuje jako jedno z řešení
věnovat pozornost jazyku. Naše řeč, používané obraty, metafory, prozrazuje naše
skryté postoje, názorové konstrukce. Jestliže např. říkáme „těžba dřevní hmoty“ nebo
„masokombinát“, dáváme tak bezděčně najevo, že stromy a zvířata jsou pro nás jen
věci, materiál. Fromm i Kohák říkají, že pokud změníme jazyk, zavedeme eticky
korektní vyjadřování, může se po čase změnit i naše smýšlení, bude to mít výchovný
efekt na okolí a na další generace. Pokud budeme nazývat věci pravými jmény – např.
„kácení stromů“ nebo „porážka na jatkách“ – vyvstane jasně najevo drastičnost a etická
problematičnost těchto věcí. Když přestaneme svou řečí maskovat a legitimizovat
neetické počínání, můžeme urychlit zmobilizování veřejného povědomí a sil vedoucích
k nápravě. Kohák říká, že tak jako nacisté rafinovaně tajili před světem i před vlastním
národem, co se vlastně dělo v koncentračních a vyhlazovacích táborech, tak dnes
tají „producenti masa“ před spotřebitelskou veřejností, jak vlastně taková „výroba
masa“ vypadá.
Dejme však nakonec slovo i kritikům a odpůrcům etiky ochrany zvířat. Odborníci,
velcí myslitelé, ale i prostí lidé občas vysloví námitku, která může být velmi povrchní,
ale také velice zásadní a hluboká. Např.: Proč se tolik starat o zvířata? Není tady dost
21
potřebných lidí? Co děti, nemocní, postižení? Vždyť jsou to jen zvířata, tak proč tolik
humbuku? Dělejte raději něco užitečnějšího!
Ano, my už víme, jaké teorie za těmito názory stojí. Emanuel Lévinas, židovský
teolog, z pozic silně zdůrazněného starozákonního antropického principu rozhořčeně
volá na ekology a ochránce zvířat: Vždyť to je nové pohanství, nový primitivismus, do
něhož znovu upadáte! Ctění stromů, zvířat – z toho jsme už vyrostli! Vždyť to je jen
příroda, kterou vám Bůh dal k dispozici. Nebuďte změkčilí, podrobte si ji – je to vaše
právo a povinnost. Člověk je nekonečně víc než zvíře. Je to osobnost, vytváří
interpersonální vztahy, vyvíjí se. Zvíře nemá životopis, identitu. Nemá ani při vší
tragičnosti svého údělu právě onen příznačný tragický pocit života jako člověk.
To jsou vážné argumenty, s nimiž je třeba se hluboce vyrovnávat. Rozhodně není
snadné reagovat ani na argumenty, které sice tak vážně míněné nejsou, ale těžko se
vyvracejí. Např.: Proč by se sadista nemohl ukájet týráním zvířete? Vždyť je to
koneckonců taky člověk, má jen komplikovanější cestu ke slasti.
A na závěr: Nehrozí nám, že přehnaným soucitem se zvířaty upadneme do
změkčilosti, která se jako tyranie přecitlivělosti potom obrátí proti nám, podobně jako
se to stalo Američanům s jejich hysterickým rozruchem kolem sexual harassement
(sexuálního obtěžování)?
KRÁSKA A ZVÍŘE - ANEB PODNĚTY PRO VÝCHOVU
V etické výchově se používají dvě hlavní metody: etická racionalizace a etická
senzibilizace. Jde o to dodat dostatek informací a argumentů rozumu, aby rozum
otevřený svědomím, mohl dospět k uváženým volním rozhodnutím. A dále jde o to
zapůsobit na city tak intenzivními podněty, někdy až šoky, které prolomí bariéru
otupělosti, lhostejnosti, neutrality a probudí v člověku zájem, zápal a tím i potřebnou
volní motivaci. Zkrátka někdy pomůže řeč statistik, tabulek a grafů, jindy stačí
jediný pohled do očí zvířete drženého v kleci.
Nepřítelem skutečné etické výchovy je moralizování. Proto nejlepším výchovným
postupem je sokratovský dialog, pedagogický doprovod na společné cestě hledání
pravdy a dobra. Etickou výchovu k ochraně zvířat je možno právě budovat s dětmi za
pochodu, nechat je podílet se na sbírání faktů a formulování argumentů. Naštěstí dnes
angažovaný učitel není ponechán bez pomoci. Při trošce zájmu a snahy je možno
získat přístup ke zdrojům dalších speciálních informací v odborné i
populární literatuře. V České republice existuje v současnosti dostatek ekologických
center poskytujících odborné informační, poradenské, někdy dokonce i didaktické
služby (viz připojený seznam důležitých adres). Některá z nich mají v náplni
své činnosti i ochranu zvířat. Zde bude možno získat podporu v úsilí vychovávat děti
a mládež k lásce ke zvířatům.
Další speciální podnět pro výchovu spočívá v tom, že je třeba cíleně podporovat
všestranný a uvědomělý kontakt dětí se zvířaty. Tento cíl je sice do jisté míry
paradoxní a může být i kontraproduktivní. Je známo, že právě děti zvířata často týrají,
že chov zvířat v domácnostech nebo zoologických zahradách je eticky problematický.
Ale přesto je vztah dítěte ke zvířeti velmi důležitý a je ho třeba podporovat.
Člověk je formován svým životním prostředím – tak jako všechny živé bytosti.
22
Problém je, že naše životní prostředí je už do značné míry umělé, námi vytvořené. Náš
fyziologický mechanismus řídící tento proces modelování podle prostředí je ale
naprogramovaný na přírodu v její původní podobě. Náš osobní vývoj, biologický i
lidský, potřebuje přírodu jako nenahraditelný prvek formování, nebo řekněme
výchovy. Proto člověk potřebuje zejména v dětství a mládí žít v krajině, potřebuje s ní
komunikovat prostřednictvím jejích obrazů a symbolů. To tušil už J. J. Rousseau, i
když tento fakt zdaleka není tak naivně romantický, jak vypadal v Rousseauově
podání. Mnohem komplikovaněji a vědečtěji a pádněji to dnes dokazují nejen
přírodovědci, ale i psychologové, sociologové, ale i psychoanalytici. Josef Šmajs říká:
„Protože člověk se jako mnoho jiných vyšších živočichů nerodí hotový a plně
zformovaný, je příroda (vedle rodiny a kultury) důležitým dědičně
fixovaným konstitutivním činitelem lidské osobnosti. Pouze obě prostředí společně –
příroda a kultura – mohou totiž člověku poskytnout celoživotní orientaci a zázemí...
Není to tedy pouze rodina, škola a společnost, co podle nynějších učebnic psychologie
a pedagogiky formuje osobnost mladého člověka. Je to okolní prostředí vůbec, zejména
opomíjené prostředí přírodní, krajina, která je nezastupitelným formotvorným
činitelem harmonické lidské osobnosti... duchovní kostrou lidské osobnosti.“
Dalo by se dodat a upřesnit, že pro vývoj dítěte a mladého člověka je vedle života v
přírodě, krajině, také velmi důležitý styk se zvířaty, osobní zkušenost se zvířaty. Té se
ovšem dnešním dětem nedostává. Malé děti ve městech se domnívají, že mléko je z
krabice, ta pochází z obchodu, kam přichází odněkud z továrny. Na kozy, králíky a
slepice se musí jít podívat do zoologické zahrady. Zvířata ustupují z našeho života.
Donedávna mělo 70 % dětských hraček podobu zvířete. Dnes jsou zvířecí motivy v
dětských hračkách rychle nahrazovány stroji a miniaturními kopiemi technických a
spotřebních předmětů z okolního umělého světa. Nic proti tomu – dítě se musí učit
zacházet s tím, co tvoří svět dospělých. Ale zvířata zabydlovala i podstatnou část
našeho nevědomí, naplňovala naše metafory, symboly, archetypy. Archetypy jsou podle
C. G. Junga jakési nádoby, jimiž člověk nabírá zkušenost, koncentruje ji a pak ji
vyklepne jako z formičky, aby si ji lépe uložil v paměti. V našich archetypech měly
zvířecí formy vždy důležité místo. Jestliže kontakt se zvířaty chybí – třeba i jen v
podobě dětských hraček nebo obrazového materiálu – bude chybět něco podstatného v
duši. A nebo se v duši něco podstatně jinak zformuje, ale spíše k obrazu stroje,
mrtvého předmětu, než k obrazu živé bytosti. Někteří říkají, že zvířata vytěsněná
z našeho umělého světa, mají tendenci se vracet různými oklikami zpět, i když už v
transformované a sublimované podobě – n př. myš v podobě Disneyova myšáka a také
myši počítačové.
Josef Šmajs to říká velmi radikálně: „Návyk na špatnou krajinu, podobně jako
návyk na nevhodné hodnoty rodičů a pravidla chování v dysfunkční rodině, jakkoli je v
rozporu s našimi vrozenými archetypy, je nakonec návykem a železnou košilí jako
každý jiný návyk. Možná, že je dnes jednou z hlavních příčin některých tzv.
civilizačních problémů: rostoucího výskytu neuróz, všudypřítomného pocitu
nudy, odcizení a ztracenosti mladých lidí ve velkých městech, vysoké zločinnosti,
agresivity a závislosti mládeže na drogách, hernách apod.“.
Další výchovný podnět navazuje na onen předchozí. Byla zmíněna souvislost mezi
krajinou, jejími obrazy, symboly, archetypy a naším psychickým vybavením a
uspořádáním. Nejen psychoanalýza, ale i jiné psychoterapeutické metody se
už přesvědčily o ozdravné, ba přímo spásné roli snů. Spolu s tím přišly
23
psychoterapeutické školy i na léčebnou a také přímo spásnou roli umění. Umění má
přístup k hlubším vrstvám naší psychiky, umožňuje nám poznat její tajemství a
částečně do ní zasahovat. Ztráta přirozeného tradičního životního prostředí, na něž
jsme byli biologicky a kulturně po desetitisíce let adaptováni, se projevila v posledních
desítkách let ztrátou snů, odcizením vědomí a nevědomí a tím i těžkými krizemi
celého lidství (humanity). Nemůžeme-li plně obnovit pozitivně působící prostředí,
můžeme se pokusit alespoň dodávat naší porušené psyché to, co je uloženo v
pokladnicích umění. Jistě – každé opravdové umění má hodnotu a účel v sobě samém,
nemůže být chápáno jako prostředek k nějakým jiným cílům, byť i terapeutickým. Ale
na druhé straně je třeba si uvědomit, že umění se napájí z oněch hlubokých zdrojů, z
nichž čerpá i náboženství a filozofie. V situaci, kdy role náboženství a filozofie jako
studny spásy a poznání selhává, zůstává umění poslední šance k záchraně psyché a
lidskosti.
Dalo by se říci, že umění může mít výchovný efekt, může kultivovat nevědomí.
Vedle výtvarného umění a poezie, které prostě dodává našemu nevědomí obrazy, z
nichž se mohou stávat metafory, symboly, archetypy, s nimiž pak bude pracovat
naše imaginace při projektování vnitřních modelů vnějšího světa, je to především
narativní (vyprávěcí) umění, tedy literatura, částečně i drama a film, které má moc
zprostředkovat nám spásnou moudrost. Např. takový impresionista nebo lyrik dává
často promluvit přírodě intenzivněji, než toho je ona sama přímo schopna. Následující
podnět chce inspirovat k využití narativních prvků i ve výchově k ochraně zvířat.
Především je to bohatá pokladnice zvířecí symboliky, metafor a archetypů v
pohádkách. S menšími dětmi je možno zůstat u pouhé narativní formy, s dospělejší
mládeží je možno se pokusit o interpretaci mytologického materiálu v
pohádkách uloženého.
Psychoanalytici např. interpretují známé téma Kráska a zvíře jako symbolicky
zobrazený konflikt odehrávající se v duši dospívající dívky. Dívka je silně citově
fixována na otce. Její čistý charakter je naznačen bílou růží. Ale její nevědomé motivy
přivedou ji i jejího otce pod vládu ambivalentního principu, který směšuje krutost a
přátelskost. Když dívka zjišťuje, že se zamilovala do zvířete, probouzí se v ní síla lidské
lásky ve své zvířecké, tedy nedokonalé, ale právě proto erotické podobě. Je
konfrontována s erotickou složkou svého vztahu k otci, kterou ale z obavy z incestu
musela potlačit. Aby mohla otce opustit, musí současně akceptovat strach z incestu a
dovolit si žít s touto fantazií, až konečně pozná onu kombinaci zvířete a člověka a
objeví se pravé ženské reakce. Tak se sama vykoupí. Vysvobodí svůj obraz mužství ze
sil potlačení a naučí se důvěřovat lásce, která sjednocuje ducha a přírodu.
Psychoanalytici často interpretují motiv agresivního zvířete ve snech svých pacientek
jako konflikt erotického pudu (v širším slova smyslu) s citovým poutem k otci a nebo
ve vyšším věku jako konflikt rozumu a srdce, intelektu a instinktů.
Kolik moudrosti, poučení, ale i vtipu skýtají bajky, které jsou rovněž střípky a
ozvěnami dávných mýtů: Ezopovy, Bidpajovy, La Fontainovy a nebo třeba i novodobé
bajky o Mauglím či Tarzanovi.
Silně rozbudovanou bajkou je i Orwelova Farma zvířat, která je navíc i výbornou
učebnicí politologie.
Pohádková zvířecí symbolika s jejím mytologickým pozadím může být vhodně
doplňována dramatickými prvky s jejich rituálním a kultickým pozadím – např. v
podobě zvířecích masek při dětských maškarních a divadelních zábavách.
24
Narativní prvky však obsahují i některé filmy. Nejvhodnější pro výchovu jsou ty,
které to samy o sobě vědí. Může být např. velmi zábavné a užitečné podrobit z tohoto
hlediska rozboru film E. T. Mimozemšťan. Sama postava Mimozemšťana je zajímavou
kombinací zvířecího a lidského. Ústředním tématem je střet dvou způsobů poznávání –
vědeckého, který potřebuje chytit, usmrtit, pitvat, analyzovat – a lidského, zde
dětského, který poznává tím, že miluje a dává žít. Klíčem k interpretaci může být scéna
s žábami, které měly být ve škole pitvány.
Se staršími dětmi a středoškolskou mládeží je možno např. pustit se do diskuse
nad literárně bohatými, ale co se témat týče eticky někdy spornými díly těchto autorů:
Jaroslava Haška, velikého milovníka nikoliv zvířat, ale obchodu se zvířaty; Oty Pavla,
velikého lyrika, ale taky velikého rybáře a tudíž trýznitele zvířat; Bohumila Hrabala,
velikého milovníka koček, ale taky nezodpovědného donátora (Nadace Bohumila
Hrabala, organizace ochránců zvířat, se po čase zřekla svého kontroverzního mecenáše
a jeho jména ve svém názvu).
Atraktivní může být diskuse nad známou Řečí náčelníka Seattla. Náročnější, ale pro
středoškolskou mládež přitažlivější, může být práce s ekologicky inspirovanou poezií
amerického beatnického básníka Garyho Snydera.
Velmi plodná a zajímavá může být práce nad biblickými tématy týkajícími se
vztahu člověka ke zvířatům.
DŮLEŽITÉ ADRESY
Národní centrum ekologické výchovy, Lublaňská 18,120 00 Praha 2 Greenpeace, U
Prašné brány 3, 116 29 Praha 1
Animal SOS, Kafkova 9, 160 00 Praha 6
Animal SOS, Petr Urbášek, Mohelnická 1119, 783 91 Uničov
Hnutí Duha, Jakubské nám. 7, 602 00 Brno
Děti Země, Jakubské nám. 7, 602 00 Brno
Děti Země, Podbabská 14, 160 00 Praha 6
Děti Země, Jindřich Petrlík, Jenečská 53, 160 00 Praha 6
Zelený bod, Petr Bielan, Dlouhá 8, 702 00 Ostrava
Amavet, Bubenská 6, 170 00 Praha 7
Tereza, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1
Agentura Koniklec, Chelčického 12, 130 00 Praha 3
Pražské ekologické centrum, Soukenická 30, 110 00 Praha 1
Pražské ekologické centrum, Dubečská 8, 100 00 Praha 10
Česká svaz ochránců přírody, U Michelského lesa 366, 140 00 Praha 4
DOPORUČENÁ LITERATURA
Kapleau, P. R.: Chránit vše živé. CADPress, Bratislava 1992.
Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Zvláštní vydání, Brno 1995.
Albert Schweitzer. Zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha 1989.
Lorenz, K.: Tak zvané zlo. Mladá fronta, Praha 1992.
Wilson, E. O.: O lidské přirozenosti. Nakladatelství Lidových novin, Praha 1993.
Wright, R.: Morální zvíře. Proč jsme to, co jsme. Nakladatelství Lidových novin, Praha
25
1995. Albert Schweitzer. Zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha
1989
Drewermann, E.: Der tödliche Fortschritt. Herder, Freiburg 1991.
Jung, C. G.: Der Mensch und seine Symbole. Walter Verlag, Olten 1988.
Kohák, E.: Člověk, dobro a zlo. Ježek, Praha 1993.
Na programu je zvíře. Aries, Ostrava 1995.
Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Zvláštní vydání, Brno 1995.
Teutsch, G. M.: Mensch und Tier – Lexikon der Tierschutzethik. Göttingen 1987.
Prieur, J.: Duše zvířat. (Mají zvířata duši, city, inteligenci, prorocké schopnosti?) Mladá
fronta, Praha 1994.
Na programu je zvíře. Výběr nejdůležitějších mezinárodních právních norem o ochraně
živočichů. Aries, Ostrava 1995
Reagan, T.: Filozofie zvířecích práv. Animal SOS, Uničov 1992.
Urbášek, P.: Animal SOS, Uničov 1992
Časopisy:
A – Kontra
Animal SOS
Světem zvířat
Zvíře
Živa
http://creativecommons.org/licenses/by-nd/3.0/cz/
Dílo je uvedeno pod licencí Creative commons,
můžete je volně užívat i šířit, ale nezasahujte do jeho obsahu a vždy uveďte autora.
26