docotevřít časopis - Absolventi
download 
Stížnost Transkript
otevřít časopis - Absolventi
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Jitka Seitlová: Za správné věci se musí stále bojovat VAŠE ALMA MATER VĚDA A POZNÁNÍ VAŠE ALMA MATER Rozsáhlé rekonstrukce a stavby na fakultách Od léčby epilepsie k odhalení tajemství déjà vu Reforma vysokého školství. Proč a jak? str. 2 str. 10 str. 16 OBSAH ČÍSLA Více než poznání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Absolventi MU se více bojí nezaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 Univerzita si připomněla 190. výročí Mendelova narození . . . . . . . . . . . . . . . . .3 Nejlepší výzkum v informatice a politologii se dělá na MU . . . . . . . . . . . .4 2 Absolventi podporují studenty . . . . . . . . .4 Viktorie královská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 Diplomacii brala jen jako zkoušku, dnes ve Francii zastupuje Česko . . . . . . .5 Století strávené v provizoriu . . . . . . . . . . .6 Do školy také v sobotu. . . . . . . . . . . . . . . .7 Manželé Janků Příjemné chvíle při čtení časopisu Absolvent Vám přeje redakce. Rozhovor s Kateřinou a Petrem Janků . . 8 8 Od léčby epilepsie k odhalení tajemství déjà vu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Za správné věci se musí stále bojovat Rozhovor s Jitkou Seitlovou . . . . . . . . . . 12 Reforma vysokého školství . . . . . . . . . . 16 10 Experiment je nezbytnou součástí chirurgie Rozhovor s Janem Černým . . . . . . . . . . 18 Vila Tugendhat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Zahraničním vědcem na MU. . . . . . . . . 24 Umění, které vychází z rovnic . . . . . . . . 25 Zamlčovaný překladatel, neodmlčený tvůrce 18 Rozhovor s Antonínem Přidalem. . . . . . 26 Malíř Krajiny blanokřídlé . . . . . . . . . . . . 31 Divochy netočím Rozhovor s Petrem Horkým . . . . . . . . . . 32 Vidět sportovce s medailí je největší odměna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Místo prázdnin na olympiádu . . . . . . . . 37 Chybí vám nápady? Studenti je mají . . 38 37 Láska z fakulty oslavila diamantovou svatbu . . . . . . . . . . . . . . . . 40 VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU, Tiskový odbor RMU REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová, Petra Polčáková, Adéla Bódiová VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý FOTO: Ondřej Surý, Martin Kopáček, David Povolný, archiv měsíčníku Masarykovy univerzity muni.cz, archiv MU , www.sxc.hu, archiv M. Chatardové, archiv CEITECu, www.wikipedia.org, archiv J. Svobody, archivy FF, PdF, FI, archiv U3V OBÁLKA A DESIGN: Pavel Jílek GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Jana Panáčková, ateliér EXACTDESIGN TISK: Tiskárna Knopp VYŠLO v listopadu 2012 v nákladu 6 500 výtisků, neprodejné KONTAKTY: MASARYKOVA UNIVERZITA Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno tel.: +420 549 495 054 e-mail: [email protected] www.absolventi.muni.cz ROČNÍK 2012/2013 EDITORIAL Více než poznání? Foto: Martin Tesař, FI MU Úvodní slovo prorektora Hned v úvodu nového čísla časopisu Absolvent si dovolím troufale tvrdit, že jsem jako student naší alma mater prožil jedno z nekrásnějších období svého života. Období, v němž jedna jediná pravda byla nahrazena rozmanitostí teorií, paradigmat a konceptů, období, kdy jsme se začali učit ušlechtilému dialogu, období, ve www.absolventi.muni.cz kterém jsme pozorně sledovali přednášky prvních zahraničních profesorů a s nadšením vítali akademiky, kteří se po dvaceti letech opět vraceli na nově vznikající ostrůvek svobody. Ano, vzpomínám na onen rok, kdy byly ulice zaplaveny vtipnými letáky a fakulty ověšeny transparenty vyzývajícími ke generální stávce, svobodným volbám či odstoupení některých akademiků, kteří střežili socialistické ideje a patetickým, leč mateřsky vemlouvavým hlasem nabádali studenty k poslušnosti. Vzpomínám, jak oxeroxovaná tvář jednoho zarytého pedagoga musela být nalepena na vstupní schody fakulty, aby ji všichni příchozí pošlapali, až dotyčnému konečně došlo, že mu nepřísluší místo v akademické obci. Dnes by dost možná studenti k takovému „gerilovému“ boji využili facebook nebo mail, ale tenkrát posloužily psací stroje a několik málo cyklostylů, které byly ještě před několika dny pečlivě uzamčeny a hlídány. Byly to mé první krůčky na akademické půdě a byl jsem svědkem rozpadu celých oborů, zániku kateder a později též hledání nové identity vznikajících studijních programů. Novou tvář si nasadila také řada vyučujících a sluší jim dodnes. Studovali jsme v novém světě, pečlivě zapisovali přednášky vyučujících, protože mnohá dříve vyhledávaná skripta končila v odpadkových koších. Následovala éra devadesátých let a začátek nového milénia patřil k nejdynamičtějšímu období univerzity. Vznikly čtyři nové fakulty, stovky zajímavých oborů a počet studentů se zněkolikanásobil na současných téměř čtyřiačtyřicet tisíc. Stali jsme se prestižní, sebevědomou a nejvyhledávanější univerzitou s moderní infrastrukturou a maximální elektronickou podporou studia v České republice. Referentky studijních oddělení bohužel již neznají své studenty jménem, mnozí vyučující už nevědí o všech osobních peripetiích svých studentů a studentek, ale stále přetrvává něco, co bychom mohli nazvat spřízněním, identifikací, nebo dokonce hrdostí. Jednou jsem dostal u zkoušky z psychologie záludnou otázku. Co všechno si prý studenti odnášejí z vysokoškolského studia? Mluvil jsem o vědění, sumě teorie, znalostech, postojích, profesních dovednostech, ale zkoušející stále nebyl spokojen. „Přece zkušenosti a zážitky, pane kolego,“ odvětil. Něco tak prostého mě pochopitelně tenkrát nenapadlo. Uvědomil jsem si to až jako pedagog, když jsme připravovali akreditační materiály a promýšleli koncepci oboru a různě zaměřených kurzů a praxí. Se skutečností, že kouzlo zážitku je všudypřítomné a oprávněně náleží k studentskému životu, mám možnost se seznamovat na všech studentských akcích, kam jsem přizván; a je téměř jedno, jedná-li se o hokejový zápas, soutěž v Pišqworkách, kterou studenti celostátně organizují pro středoškoláky, Prvákoviny nebo volbu krále v rámci majálesových oslav. O neuvěřitelném spříznění studentů s univerzitou jsem se také přesvědčil na nedávném kurzu vysokohorské turistiky (viz ilustrační foto). Věřím, vážení absolventi, že i vy jste si odnesli příjemnou vzpomínku ze svého studentského života. Další číslo časopisu Absolvent budiž vám milou připomínkou všeho, co se u nás na univerzitě v současnosti děje. Jiří Němec prorektor a absolvent Masarykovy univerzity 1 VAŠE ALMA MATER PdF Absolventi MU se více bojí nezaměstnanosti, mají ale vyšší platy FF 17 783 PřF 17 713 FSpS PrF Graf platů absolventů Masarykovy univerzity Vizualizace filozofické fakulty Rozsáhlé rekonstrukce a stavby vypukly na třech fakultách 2 fakulty Masarykovy univerzity. Práci ale získá sedm z deseti absolventů už do dvou měsíců po ukončení školy. Průměrná aktuální mzda absolventů MU se oproti minulým průzkumům opět zvýšila, a to na téměř 25 tisíc korun. Platové rozdíly existují nejen mezi různými fakultami, ale také mezi muži a ženami. Ženy mají podle šetření platy přibližně o pětinu nižší. Nejvíce si aktuálně vydělají informatici (38 tisíc), kteří zároveň zaznamenávají v průběhu dvou let největší nárůst platů. Vyšší mzdy, než je univerzitní průměr, pobírají rovněž absolventi fakulty sociálních studií či ekonomicko-správní fakulty. „Letos pak do této skupiny nově přibyli i mladí lékaři,“ doplnil Nekuda. Vizualizace fakulty informatiky Tři fakulty Masarykovy univerzity začaly s avizovanými rekonstrukcemi, které zajistí mnohem lepší podmínky pro studenty, pedagogy i vědecké pracovníky a jejich výzkum. Nejdále jsou zatím stavební práce na filozofické fakultě, kde začalo bourání tzv. traktu B2 už ve druhé polovině května 2012. Do roku 2014 by na jeho místě měla vyrůst nová šestipatrová budova s učebnami a prostory pro vědecké pracovníky. Demolice na pedagogické fakultě se uskutečnila na začátku 22 052 22 735 24 745 19 101 26 176 20 371 FSS 27 686 18 661 LF 28 956 23 012 38 023 26 158 FI 0 Vliv ekonomické krize posledních let ukázal nejnovější průzkum, který zjišťoval uplatnění absolventů Masarykovy univerzity v praxi po dvou letech od skončení jejich studia. Oproti zjištěním z předchozích šetření se absolventi z let 2009–2010 více bojí potenciální nezaměstnanosti. Přestože osm z deseti dotázaných je zaměstnaných nebo podniká, získávání práce hodnotí jako pomalejší a těžší než dříve. „I když je nezaměstnaných mezi respondenty jen 2,5 %, což je zhruba třikrát méně než v populaci ČR, ve srovnání se starším výzkumem z let 2007–2008 se absolventi o něco více bojí potenciální nezaměstnanosti. Zvýšil se také podíl pesimistického hodnocení budoucího uplatnění v daném oboru,“ řekl autor výzkumu Jaroslav Nekuda z Ekonomicko-správní 21 839 18 092 MU hrubý nástupní plat hrubý aktuální plat absolventů MU 2010 21 115 16 649 ESF Kompletní zpráva z výzkumu: www.rect.muni.cz/pcentrum/statistiky.php 20 670 16 215 5 10 15 20 25 30 35 40 (tis.) Historicky druhého nejvyššího podílu za 16 let, kdy univerzita průzkum provádí, dosáhla spokojenost absolventů s tím, co jim univerzita dala do života. Masarykovu univerzitu by šlo studovat znovu skoro 86 procent z nich. Téměř 80 procent absolventů navíc pracuje v oboru, který vystudovali, nebo v příbuzném oboru. Již osmý Průzkum uplatnění absolventů v praxi zahájila MU v listopadu minulého roku. Jeho cílem bylo zjistit, jaké je uplatnění absolventů MU z let 2009–2010. Zkoumal například snadnost získání zaměstnání, výši mzdy, uplatnění vzdělání a také nezaměstnanost a obavy z ní. Dotazníkového šetření se zúčastnilo 1 799 absolventů prezenčního magisterského studia všech devíti fakult MU. Poprvé se provádělo výhradně elektronickou formou. Vizualizace pedagogické fakulty července 2012 v areálu na Poříčí 31, v nových prostorách pak najdou své místo informační centrum, seminární místnosti a další pracovny. Rozsáhlou přestavbou projde také fakulta informatiky. V novém čelním křídle v Botanické ulici budou umístěny posluchárny, učebny, laboratoře, kanceláře, knihovna a moderní datové centrum. ROČNÍK 2012/2013 VAŠE ALMA MATER ČR hrozí nárůst ekonomicky závislých lidí. Řešení nabízí age management Počet ekonomicky závislých lidí v České republice podle odborníků vzroste do roku 2050 na téměř dvojnásobek, pokud se včas nepodaří zvýšit zaměstnanost lidí nad 50 let. V důsledku demografického vývoje se totiž nejpočetnější skupinou v české populaci brzy stanou právě lidé ve věku od 50 do 64 let, jejichž zaměstnanost se nyní pohybuje jen kolem 59 %. Návrhy konkrétních opatření, která by měla přispět ke zvýšení zaměstnanosti v této věkové skupině, přinesl projekt Strategie Age Managementu v ČR vedený Asociací institucí vzdělávání dospělých ČR, na němž se podílí i odborníci z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Univerzita si připomněla 190. výročí Mendelova narození Foto: Michal Kalášek, Mediafax Světově uznávaní vědci završili svými přednáškami rok oslav 190. výročí narození otce genetiky Gregora Johanna Mendela. Výroční cyklus Mendel Lectures, který se konal 8. a 9. října 2012, hostilo Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity. Celoroční program, který připravila Masarykova univerzita a starobrněnské opatství ve spolupráci s dalšími 28 partnery, nabídl řadu přednášek pro odbornou i laickou veřejnost, ale také konference a výstavy. V rámci oslav se uskutečnilo i vzpomínkové setkání v Mendelově rodném domě v Hynčicích. Mendel Lectures Vědecké přednášky z oblasti buněčné a molekulární biologie a genetiky se pořádají na Masarykově univerzitě od roku 2005. Jejich cílem je přivést na MU výjimečné osobnosti světové vědy. Do Brna tak díky přednáškám přijelo i několik nositelů Nobelovy ceny, např. sir Paul Nurse, Venki Ramakrishnan, Elizabeth Blackburnová či Jack Szostak. Bývalý rektor MU se stal ministrem školství Novým ministrem školství se stal někdejší rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala. Do funkce jej v květnu 2012 jmenoval prezident Václav Klaus. Petr Fiala při jmenování uvedl, že si je velmi dobře vědom náročnosti úkolu, který na sebe bere, a přijímá jej s velkou pokorou. Na post ministra školství, mládeže a tělovýchovy navrhl Fialu premiér Petr Nečas na konci dubna. Nahradil tak Josefa Dobeše, který v úřadu skončil v březnu. Petr Fiala stál v čele Masarykovy univerzity po dvě funkční období od roku 2004 do konce srpna 2011. V době svého zvolení byl nejmladším rektorem v novodobé historii českého vysokého školství. Od začátku září 2011 do května 2012 působil ve funkci prorektora Masarykovy univerzity pro akademické záležitosti. Byl také hlavním vědeckým poradcem premiéra a členem Rady pro výzkum, vývoj a inovace, dva roky stál v čele České konference rektorů. www.absolventi.muni.cz Přírodovědecká fakulta získala nový elektronový mikroskop Elektronový mikroskop v hodnotě několika milionů korun dostala přírodovědecká fakulta. Prakticky si ho vyzkoušejí hlavně studenti fyziky, kteří se s elektronovou mikroskopií setkali doposud jen na teoretických přednáškách. Zařízení fakultě zapůjčila společnost FEI Czech Republic, která přístroje vyrábí. 3 VAŠE ALMA MATER Nejlepší výzkum v informatice a politologii se dělá na Masarykově univerzitě V oborech informatika, politologie a politické vědy se nejlepší výzkum v České republice provádí na Masarykově univerzitě (MU). Vyplývá to ze srpnové zprávy studie CERGE-EI, která srovnávala 122 oborů z nejrůznějších vědeckých pracovišť v ČR. Ve srovnáních si stojí výborně také obor biochemie na přírodovědecké fakultě, který výrazně vede v počtu článků v časopisech s nejvyšším impakt faktorem před Univerzitou Karlovou a Univerzitou Palackého, a to navíc při nejvyšším počtu hodnocených pracovišť. Dobře je na tom rovněž více než 50 dalších oborů na MU. Do první desítky oborů s nejlepším výzkumem se zařadily například psychologie, sociologie, astronomie a astrofyzika, geochemie, meteorologie, vliv životního prostředí na zdraví, znečištění a kontrola vody, genetika a molekulární biologie, botanika, kontaminace a dekontaminace půdy včetně pesticidů, oftalmologie, stomatologie, neurochirurgie a neurovědy, které se realizují na Přírodovědecké a Lékařské fakultě či na Fakultě sociálních studií MU. „Z oblasti společenských věd uvádíme výsledky pouze za čtyři obory (ekonomie, sociologie, psychologie, politické vědy), ve kterých má šíření výsledků výzkumu v impaktovaných časopisech zásadnější význam. V ostatních společenskovědních a humanitních oborech se poznatky výzkumu šíří dominantně buď prostřednictvím knih, nebo v časopisech neobsažených v databázi WoS, a o kvalitě vědecké produkce v těchto oborech tak v ČR dosud neexistují žádná systematicky zpracovávaná data“, doplnili ke zprávě autoři. >> http://idea.cerge-ei.cz/documents/ studie_2012_03.pdf Absolventi podporují studenty Granty TGM. Tak se jmenuje program Spolku absolventů a přátel MU zaměřený na podporu studentských projektů. „Studentům Masarykovy univerzity pomáháme realizovat jejich nápady, sny a přání, kterými usilují o lepší fungování naší společnosti,“ říká předseda spolku Tomáš Mozga. Nová iniciativa je jednou z částí současné přeměny spolku. „Stojí na myšlence mezigenerační spolupráce. Studentské projekty financujeme mimo jiné z členských příspěvků. Všichni členové spolku tak podporují studenty a investují do rozvoje společnosti,“ uvádí Mozga. Pravidla pro udělování peněz nijak neomezují podobu studentského projektu. Může to být organizace výstavy, festivalu, konference nebo happeningu či vydání publikace. Podmínkou je aktivní zapojení veřejnosti do projektu. Díky Grantům TGM mohou studenti na jeden projekt získat podporu v rozmezí od čtyř do pětadvaceti tisíc korun. Vedle stipendijních programů, které nabízí přímo Masarykova univerzita či její fakulty, jsou tak Granty TGM další z možností, jak mohou studenti uskutečňovat své nápady. V kampusu se otevřely nová menza i ubytování Nové stravovací zařízení Academic canteen blízko fakulty sportovních studií v bohunickém kampusu má ulehčit nedalekému vytíženému Academic restaurantu. Počítá se s tím, že denně vydá 1 500 porcí teplých jídel. Provoz zahájilo na podzim 2012 a otevřeno má od 8 do 20 hodin. Od září nabízí Masarykova univerzita i novou možnost ubytování v bezprostřední blízkosti kampusu. V takzvané Campus Residental Area (CRA) se nachází 70 nových bytů, které provozuje Správa kolejí a menz MU. Kromě 64 bytů typu 1 + kk, tedy pokoje s kuchyňským koutem a sociálním zařízením, je k dispozici šest speciálně upravených bytů pro handicapované studenty. Obyvatelé CRA mohou využívat i zmiňovanou Academic canteen, která sídlí přímo v objektu, dále prádelnu, obchod s potravinami, parkoviště a jiné služby. Lékařská fakulta Masarykovy univerzity zahájila změny ve výuce mediků Zlepšit provázanost studia medicíny je cílem projektu OPTIMED na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, který odstartoval začátkem roku 2012. Důkladnou revizi jednotlivých předmětů a jejich obsahu si žádá současný prudký rozvoj medicíny a nárůst množství poznatků v jejích jednotlivých oborech. Na inovaci všech 67 předmětů v rámci studijního programu Všeobecné lékařství získala fakulta 40 milionů korun z evropského Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Více o programu na www.spolek.muni.cz/granty-tgm 4 ROČNÍK 2012/2013 VAŠE ALMA MATER Viktorie královská poznávací znamení botanické zahrady Bývaly doby, kdy se to, že bude k vidění, hlásilo dokonce v rozhlase. Ne, nejde o příjezd žádné filmové hvězdy, ale o květinu. Za tak velkou událost totiž dříve platilo vykvetení největší vodní rostliny na světě, viktorie královské, která je už léta symbolem Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. „Dochovaly se historické fotografie, na kterých stojí u skleníku fronty lidí. Dříve se tolik necestovalo, takže taková cizokrajná rostlina byla opravdu vzácná,“ vysvětluje vedoucí zahrady Marie Tupá. Punc jedinečnosti si ovšem viktorie a hlavně její květ udržují dodnes. Leknín, který je doma v amazonských pralesích, kvete vždy jen dva dny po sobě, a to hlavně v noci. V zahradě patřící Masarykově univerzitě se z něj těšili už dokonce dvacetkrát. I když ho tamější pracovníci pěstují už léta, říct přesně, kdy se bude nezvyklý zážitek zase opakovat, podle nich nejde. Je to vždycky malé překvapení. Avšak to není vše, čím viktorie poutá pozornost. Sledovat ji totiž lze jen na několika místech v republice, a ne všude se jí daří tak, že ukazuje květy. „Mají ji v pražské botanické zahradě, v Liberci a v Olomouci, kde ovšem nevytváří semena. Čím to je? Možná malým bazénem nebo studenou vodou,“ zamýšlí se Marie Tupá a tím také odpovídá na otázku mnoha návštěvníků. Ne, doma na zahradě nebo ve skleníku se viktorie královská vážně vypěstovat nedá. Na přírodovědecké fakultě s ní ovšem mají spoustu zkušeností. Semena tohoto velkého leknínu se zde sbírají a znovu vysévají od počátku fungování zahrady. Už před 90 lety zahradu založil botanik Josef Podpěra. Z míst, kam si chodily pro zeleninu do kuchyně kuchařky chudobince, který se v budovách v Kotlářské ulici nacházel před těmi fakultními, pomáhal vytvářet zelenou učební pomůcku pro studenty a odpočinkové místo pro ostatní Brňany. Když s budováním zahrady začínal, domníval se, že plocha u Konečného náměstí tomuto účelu bude sloužit jen po určitou dobu. Nakonec však bylo všechno jinak. „Zahrada se původně stavěla jen jako provizorní, počítalo se s tím, že se přestěhuje na Kraví horu, kde měla mít univerzita velký kampus. A mluvilo se i o variantě vybudovat ji v sousedství zoologické zahrady na Mniší hoře v Bystrci,“ vzpomíná vedoucí zahrady. Nakonec však zahrada z důvodu nedostatku financí zůstala na svém původním místě. Neměla to ale vždy jednoduché. Za války na ni dopadla jedna z bomb při náletech a třeba v 70. a 80. letech chátrala, protože se uvažovalo, že v těsném sousedství bude ústit brněnská podzemní dráha. Z těchto plánů ovšem sešlo, a tak se do zahrady znovu začalo investovat. Dnes slouží opět ke studiu i odpočinku, tak jako tomu bylo za života profesora Podpěry. Text: Martina Fojtů Botanická zahrada oslavuje Je jí 90 let Jedna z nejstarších částí Masarykovy univerzity botanická zahrada na přírodovědecké fakultě se může pochlubit například unikátním leknínem: viktorií královskou. Diplomacii brala jen jako zkoušku, dnes ve Francii zastupuje Česko Marie Chatardová velvyslankyně ČR ve Francii, absolventka Právnické fakulty MU Jak jste se po absolvování fakulty dostala na první velvyslanecký post do Švédska? Vystudovala jsem práva v Brně a poté odešla pracovat do Prahy. K diplomacii mě přivedla víceméně náhoda. V roce 1994 jsem se dozvěděla, že ministerstvo zahraničních věcí organizuje výběrové řízení do diplomatické akademie, tak jsem se rozhodla zkusit, jak na tom jsem. A vyšlo to! Povolání komerční právničky jsem pak musela opustit. Zpočátku jsem si říkala, že ministerstvo zahraničních věcí bude jen na zkoušku, protože mě práva bavila, ale postupně jsem zjišťovala, že právnické vzdělání mohu uplatnit i v diplomacii a že ta mě skutečně naplňuje. Jak se liší práce ve Švédsku a ve Francii? Rozdíl je ve velikosti ambasády a v akcentech spolupráce. Ve Francii máme větší úřad, jezdí sem více delegací, existuje četná spolupráce na úrovni krajů, měst, univerzit, škol, v oblasti kultury či v obchodní sféře. Navíc Francie byla první zemí, která uznala právo Čechů a Slováků na nezávislost. A bylo to právě v Paříži, kde Československo otevřelo v roce 1919 svoji první ambasádu. Mimochodem v budově, kde sídlí český zastupitelský úřad i nyní. Jak vás pak Francouzi přijali? Nemyslím jen pracovně, ale i rodinu vašeho muže. V obou případech dobře. Základem úspěchu je dobrá vůle z obou stran. Já ji měla a mám, což bezpochyby ovlivňuje i protistranu. Je pravda, že díky mé dobré znalosti francouzštiny i francouzské mentality je všechno jednodušší. Snažíte se i o zprostředkování kontaktů českým firmám. Kde by se české podniky mohly prosadit? Naše firmy mají v zásadě možnost uplatnit se v technických oborech a tam, kde se cení originální řešení. Dávno jsou pryč doby, kdy jsme se mohli prosazovat jen nižšími náklady. Ty sice máme stále relativně o něco nižší než většina francouzských firem, ale rozdíl se rychle zmenšuje. … ››› celý rozhovor čtěte na www.online.muni.cz www.absolventi.muni.cz 5 E POHLED DO HISTORIE F Století strávené v provizoriu B C D A Historické proměny areálu filozofické fakulty Filozofická fakulta se ocitá v zásadním okamžiku své existence. Její tradiční areál v ulici Arna Nováka, jenž měl být původně jen přechodným sídlem a dočkal se řady přístaveb různé kvality, získává postupně i díky dotaci z evropských fondů konečně jednotnou podobu. Co tomu předcházelo? Dějiny areálu se začínají psát mnohem dřív, než na místo přišli akademici. Na parcele, která je za branami historického Brna, se původně nacházel dvůr augustiniánského kláštera. V 19. století, když se město začalo rozrůstat, se zde ale vytyčily nové ulice. „Právě tehdy, v letech 1871–72, vzniká prvotní jádro areálu. Dnešní budova A byla postavena pro městský sirotčinec. Novorenesanční stavba měla průčelí do ulice Gorkého a za sebou přes celý současný areál fakulty velkou zahradu,“ vypráví Tomáš Knoz, proděkan filozofické fakulty a profesor z jejího historického ústavu. Tvůrcem budovy byl významný architekt Josef Arnold, který se ve druhé polovině 19. století podílel na mnoha brněnských stavbách. Je autorem například Kounicova paláce na Žerotínově náměstí, v němž dnes sídlí rektorát Masarykovy univerzity. „Budova architektonicky odpovídá svému původnímu účelu, zapadá do období historismu a odráží modernizaci tehdejší společnosti,“ hodnotí Knoz. 6 Provizorium? Dům, ke kterému v roce 1905 přibyl ještě nárožní blok se schodištěm, získala v roce 1919 vznikající Masarykova univerzita. Od začátku se však počítalo s tím, že jde o provizorní řešení. Celá univerzita se totiž měla časem nastěhovat do nového, velkoryse pojatého kampusu, jenž byl plánován v ulici Veveří pod Kraví horou. Projekt se však nikdy celý nezrealizoval kvůli ekonomické krizi. Postavila se jen budova pro právnickou fakultu, a filozofové si tak museli poradit s tím, co měli. „Už v době, kdy univerzita tento areál získala, se však navzdory tomu, že mělo jít jen o provizorium, uvažovalo o nějaké utilitární dostavbě,“ říká Knoz. Hned v letech 1920–21 byl k budově bývalého sirotčince přistavěn dvorní trakt: část fakulty označovaná písmenem B, která již dnes nestojí. Kvůli havarijnímu stavu byla letos stržena, aby mohla být nahrazena budovou novou. „Měla to být dočasná stavba. Počítalo se s tím, že bude fungovat jen asi do roku 1930. Přesluhovala tak dlouhých 80 let a byla už ve velmi špatném stavu,“ líčí historik. Druhá část dostavby se odehrála krátce poté, v letech 1922–23, kdy byla ze strany ulice Grohovy, dříve zvané Sirotčí, přistavěna budova označovaná dnes jako C. Kromě fakulty však začala sloužit i rektorátu, který zde řadu let sídlil, než se ve 30. letech přesunul do nově postavené právnické fakulty. „Šlo už o velmi solidně postavenou budovu a hezkou ukázku monumentálního modernismu. I nadále se však počítalo s pozdějším přestěhováním fakulty,“ doplňuje Knoz. Autorem stavby byl Miloš Laml, architekt, který stojí například za budovou stadionu v Kounicově ulici, postavenou původně pro Sokol. Poválečná dostavba Po konci druhé světové války se začalo pomýšlet na další úpravy areálu. Na první došlo v roce 1953. Tehdy se zvýšila budova bývalého sirotčince o jedno další patro, kde byly zřízeny koleje. Zásadnější byla v letech 1959–61 probíhající stavba nového domu v ulici Arna Nováka, který navázal na budovu C a pokračoval tak v uzavírání nádvoří areálu. Do domu označeného písmenem D se však přistěhoval rektorát. Po válce opět neměl své sídlo, protože budova zrušené právnické fakulty tehdy univerzitě nepatřila. Jistý prostor zde ale dostala i filozofická fakulta. V prvním patře nového domu byla zřízena knihovna. Ta tam zůstala až do roku 2002. Na základě veřejné soutěže pro ni na druhém konci nádvoří vznikla architektonickými cenami ověnčená budova F. Ta se napojila na řadový dům, jejž univerzita zakoupila v ulici Grohově v 90. letech, a propojila se jím s budovou C. Co bude dál „Domy, které utvářejí nádvoří fakulty, jsou velmi různorodé, sjednocujícím prvkem je prostranství mezi nimi. Vzniká tak prostor, kde se scházejí studenti, a často se zde odehrává i výuka. To chceme samozřejmě zachovat, naším aktuálním cílem je však ideově sjednotit architektonickou podobu budov,“ vysvětluje nové plány Tomáš Knoz. V rámci projektu CARLA – Centra podpory humanitních věd – na místě stržené budovy B roste nový dům z architektonické dílny Petra Pelčáka, který opět přímo naváže na budovu A a propojí se i s knihovnou. „Bohužel se nám zatím nepodařilo získat peníze na architektonické úpravy budovy D. Pro ni je také zpracována ideová studie, která počítá s tím, že vzhledově naváže na již vznikající novou budovu. Doufám ale, že i to brzy dotáhneme,“ dodává Knoz, který má právě projekt CARLA na starosti. Text: David Povolný ROČNÍK 2012/2013 POHLED DO HISTORIE Do školy také v sobotu I to jsou vzpomínky absolventek Exkurze v jižních Čechách, 1961 Jako studentky se občas v cukrárně na Kounicově ulici kousek od Moravského náměstí scházely na něco dobrého. A setkávají se tam dodnes, padesát let poté, co opustily Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity s diplomem v ruce. Trojice někdejších posluchaček biologie a chemie pro časopis Absolvent zavzpomínala, jak v době jejich mládí vypadala každodenní realita vysokoškoláka. „Cukrárnu nám zrekonstruovali, takže vypadá téměř jako tehdy. Ale co se studia týče, tak to se hodně změnilo,“ naznačuje Marta Kapičková. Liší se už třeba to, jak často se musí vysokoškoláci ve školních budovách vyskytovat. Trojice absolventek chodila každý týden na třicet hodin přednášek. „Pracovali jsme i v sobotu, jen už ne ve škole. Jezdili jsme na různé exkurze – botanické nebo zoologické, na Pálavu, do Moravského krasu nebo zkrátka různě do přírody,“ vzpomíná Bohumila Vlachová a její spolužačka Eva Hanáková hned doplňuje, že právě víkendové výlety s kolegy byly tím nejhezčím, co na škole zažila. A kromě nich ještě praktika v laboratoři. „Jeden náš kolega nám často dával nepozorovaně na židli nějakou chemikálii, která nám zabarvila plášť. Když jsme ani do příštího praktika nepřišli na to, jak skvrnu odbarvit – což byl jeho způsob učení –, poučil nás sám.“ Dnes se studenti ke zkouškám přihlašují prostřednictvím webového rozhraní Informačního systému Masarykovy univerzity, ovšem jejich předchůdci měli všechno komplikovanější. „Učitel vyhlásil termín, na něj museli všichni přijít a kolikrát se tam sedělo celý den,“ sděluje Vlachová. Oběd za 2,60, koleje za deset korun na měsíc Po velké dřině by měla následovat odměna. Najíst se nejen po těžké zkoušce chodili vysokoškoláci, stejně jako jejich kolegové dnes, do menzy na Žerotínově náměstí. Jen ty ceny se pohybovaly v trochu jiných relacích. „Měli jsme nárok na oběd za dvě koruny a šedesát haléřů,“ usmívá se Vlachová. I to ale bylo pro některé spolužáky příliš, takže se pokoušeli kuchařky přechytračit. „Někdo nechal na talíři kousek jídla a předal ho spolužákovi, který si šel naoko přidat. Kuchařky mu naložily a on měl oběd zadarmo,“ vypráví Kapičková, jež si pamatuje i na to, že kdyby se soutěžilo v pestrosti jídla, www.absolventi.muni.cz její domovská menza by na vítězství rozhodně neaspirovala. „Když byl řízek, byl to svátek.“ O vychutnávání jídla nemohla být řeč. Menza totiž neustále bojovala s velkým náporem strávníků. „Jedla jsem a nade mnou už stáli další dva lidé s příbory v ruce. Od té doby jím hrozně rychle,“ vysvětluje Hanáková, že některých zvyků se člověk ani po desetiletích nezbaví. Rovnou z menzy se často mířilo na Českou ulici, brněnskou tepnu. „Chodívalo se tam na procházky. Já jsem tam bývala často, vždycky jsem potkala spoustu známých a mohla jsem si vybrat, se kterou partou a kam pojedu na výlet,“ podotýká Hanáková. Pokud se dnes někomu při zmínce o studentském životě vybaví parta mladých lidí na večírku v klubu, před lety tomu tak podle absolventek chemie a biologie nebylo. „Žilo to hlavně na kolejích, těm, kteří na nich bydleli, jsme trochu záviděli,“ říká Kapičková. Zatímco dnes má univerzita velký kolejní areál třeba v Komárově, dřív se bydlelo i v klášteře na Mendlově náměstí. A cena? Oproti dnešku symbolických deset korun. „Sednout s kamarády jsme si chodívali do Formanky na Moravském náměstí, dnes tam stojí velké prosklené parkoviště. Ale nepředstavujte si žádné velké akce, my jsme se i v hospodě učili,“ doplňuje vzpomínku na studentskou zábavu Hanáková. Ačkoliv všechny tři ženy vystudovaly stejný obor, jejich pracovní dráhy se nakonec lišily. V jednom se ale shodnou. Kdyby si měly za stejných okolností jako kdysi vybírat vysokoškolský obor znovu, volily by stejně. Text: Martina Fojtů Foto: Archiv M. Kapičkové Šumava, 1961 Botanická exkurze v okolí Brna, 1958 V botanické zahradě na Kotlářské, 1959 Vaše názory nás zajímají A jaké jsou vaše vzpomínky na léta strávená na Masarykově univerzitě? Napište nám je na adresu [email protected] 7 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Kateřina Janků (1969), podnikatelka Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, konkrétně angličtinu a maďarštinu, a poté začala pracovat v překladatelské firmě svých rodičů. Moravia IT, jak se podnik jmenuje dnes, se postupně stala také firmou technologickou a její majitelka získala v roce 2000 ocenění Podnikatel roku. Děti máte ještě malé, ale přesto. Máte jako překladatelka tendence vést je k jazykům už teď? Starší syn chodí ve školce na angličtinu, ale to proto, že tam takovou možnost poskytují, sami bychom ho zatím nikam nedávali. Myslím, že by se nejdřív měl naučit pořádně česky, do čehož se teď postupně dostává. Jak moc jste v životě použila maďarštinu? Použila jsem ji spíš soukromě na cestách, pracovně ani tak ne. Drhne to, není to úplně jednoduché, ale domluvím se i po těch letech. Když si v hlavě promítnete manželovo povolání, co se vám vybaví? Velká časová náročnost pro něj i pro celou rodinu. Kolik času trávíte pracovně v zahraničí? V posledních letech jsem pracovní cesty hodně utlumila, mám totiž dvě malé děti. Spíš teď cestovat znovu začínám. Syn má rok a půl a druhý pět, proto to v posledních letech nebylo jednoduché. Firmu založili vaši rodiče jako čistě překladatelskou, jak těžké pro vás bylo udělat z ní také firmu technologickou? Ono to přirozeně vyplynulo ze situace, protože klasických překladů začínalo být málo. Po revoluci nastal velký boom, ale v roce 1992 nebo 93 začal počet zakázek klesat a my jsme museli hledat nějaké další uplatnění. Lokalizace softwaru, kterou se dnes zabýváme, s jazykovědou a překládáním úzce souvisí, proto tato volba. Šla bych do toho znovu, i když ano, byla to hrozná dřina. V začátcích jsme na volné víkendy nebo dovolené museli všichni zapomenout. Jaká si o sobě myslíte, že jste nadřízená? To nedovedu posoudit. A asi ani nechci. (směje se) Dobře, zeptáme se manžela. Jaká si myslíte, že je vaše paní nadřízená? P: Přísná. K: Ale spravedlivá! P: Asi ano. (směje se) K: Petr mě pracovně moc nezná. Vaše firma spolupracuje hodně s překladateli, jaké musí mít takový překladatel vlastnosti a schopnosti? Zdatnost v používání počítačů, schopnost naučit se rychle překladatelské nástroje, konzistence, důslednost, pečlivost. S manželem jste se znali už na vysoké škole, ale brali jste se až po třicítce. Jak se váš vztah vyvíjel? My jsme byli spolužáci z gymnázia, víc jsme se ale opravdu poznávali až po třicítce a brali jsme se před pěti lety. Jsme stejný ročník narození, na Lerchově jsme dokonce chodili do stejné třídy. 8 ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Petr Janků (1969), lékař Stejně jako manželka chodil na brněnské gymnázium v Lerchově ulici, tam se ostatně potkali. Pochází z lékařské rodiny. Po absolvování Lékařské fakulty Masarykovy univerzity si za svůj obor vybral gynekologii a porodnictví, dnes je ve Fakultní nemocnici Brno primářem a vedoucím perinatologického útvaru. Proč jste si zvolil k vysokoškolskému studiu právě medicínu? Částečně rozhodla rodinná tradice, jsem třetí generace lékařů v naší rodině. Tatínek i dědeček byli lékaři, dědeček dětský, tatínek internista. Obor jsem si ale nevybíral jen kvůli nim. Trochu se promítla doba, medicína pro mě do určité míry představovala únik před režimem, jiné obory s ním totiž byly svázanější. Do jaké míry jste v rodině terčem žádostí o lékařskou radu? V okruhu svých přátel a rodiny funguju jako poradce neustále, a to v rámci svého oboru i medicíny obecně. Hlavně tedy u přátel, u rodiny se snažím být v pozadí. Smíte vůbec být u porodu někoho z rodinných příslušníků? Vždycky jsem tuto péči předal kolegům, i když jsem ji z dálky sledoval. Ne že by existovalo nějaké striktní nařízení, ale platí to jako nepsané pravidlo, jehož se důsledně držím. Co si myslíte o porodních domech, které by v Česku mohly částečně nahradit nemocnice? To je velmi komplikovaná otázka. Z mého pohledu je porodní dům přijatelná forma péče o těhotnou, ale jako alternativa porodu v domácnosti. To znamená, než připustit porod v domácnosti, to raději připustit porodní dům. Za určitých podmínek a standardů. Když si promítnete v hlavě manželčinu práci, co se vám vybaví? Velice komplikovaná manažerská práce, přičemž je z mého pohledu jedno, zda se zrovna týká překladatelství nebo lokalizace softwaru. Díky postupům, které mají ve firmě nastavené, si myslím, že by se mohli zabývat i jinými činnostmi. To vypadá, že manželce nosíte nápady. Je to tak, paní Janků? Ano, stává se to. Vždycky si vezme nějaký problém a rozvine ho. Říká mi, víš, já bych to udělal takhle… Znamená to, že byste si dovedl představit, že sám začnete podnikat? P: Představit si to dokážu, ale obávám se, že na rozdíl od mé ženy mi chybí cílevědomost. Třeba se do toho jednou ještě pustím, ale zatím o tom víc mluvím. K: On se kolikrát diví, jak to, že ještě nikoho nenapadlo tohle a tamto, a říká: Taková díra na trhu a nikdo se toho ještě nechopil, to by přece byl tak úžasný byznys, ne? P: Ano, nápadů já mám spoustu. (smějí se oba) Každý máte trochu jinou pracovní orientaci, je něco, v čem se doma střetáváte? P: Ani ne. Já jsem už na trochu jiné pozici než dřív, manažerská práce dnes tvoří určitě padesát procent mé činnosti, takže v tom se od svojí paní snažím poučit. Další styčný bod je fakt, že firma mojí paní dělá i spoustu zakázek pro medicínské obory, farmaceutické firmy nebo lékařské přístroje. V čem se naopak shodujete? K: V politických názorech, v tom, jakým způsobem trávit dovolenou, kulturně nebo i svými zálibami. Jediný rozdíl je v tom, že já jsem ráda včas na místě a čas si hlídám, a Petr má time management takový volnější. Text: Martina Fojtů www.absolventi.muni.cz 9 VĚDA A POZNÁNÍ Od léčby epilepsie k odhalení tajemství déjà vu Milan Brázdil Měli jste už někdy pocit, že je vám něco povědomé, i když jste věděli, že to nemůže být pravda? Není to nic neobvyklého. Podobné pocity, popisované jako déjà vu, zažívá podle odborníků až 80 procent lidí. Přitom se stále přesně neví, kde se berou a jak vznikají. Vědci z Masarykovy univerzity se při léčení epilepsie ale dostali o krok blíže k odpovědím na některé otázky. Výzkumníci proto vyšetřili více než stovku zdravých dobrovolníků, mezi nimiž byla řada těch, kteří déjà vu zažili, ale i těch, kteří tyto pocity neznali. „Provedli jsme u všech vyšetření mozku magnetickou rezonancí a porovnali jsme velikosti jednotlivých mozkových oblastí. A opravdu se ukázalo, že mezi oběma skupinami lidí existuje sice malý, nicméně statisticky významný rozdíl,“ vysvětluje Brázdil a dodává, že pacienti zažívající déjà vu skutečně měli menší hipokampus. Co z toho plyne? O tom, proč jev vzniká, mohou vědci zatím jen spekulovat, spolehlivě teď ale vědí, kde se déjà vu bere, a mohou tak jednoznačněji vyvracet různé mýty. Vysvětlení pro tento jev se totiž dříve často hledalo v metafyzické rovině – lidé měli třeba za to, že jde o střípky z minulých životů. Fascinující jev jako první popsal už svatý Augustin ve spise O Trojici, kde ho nazval falešnými vzpomínkami. Už dlouhou dobu je v medicíně známé, že řada pacientů trpících nejčastějším druhem epilepsie, a sice epilepsií spánkového laloku, zažívá v úvodu záchvatu pocity již viděného nebo prožitého. Souvisí to s podrážděním některých částí mozku, zejména tzv. hipokampu, který má co do činění s pamětí a s emocemi. Od této skutečnosti už byl jen krok k domněnce, že podobně by to mohlo fungovat i u zdravých lidí. S touto hypotézou lékaři přišli ostatně už v 50. letech minulého století, ovšem stále jim chyběl přesvědčivý důkaz. Ten získali až teď. Sto dobrovolníků ukázalo odpověď Podívat se zdravému člověku do mozku zrovna ve chvíli, kdy prožívá déjà vu, není dost dobře možné, protože se nikdy neví, kdy k němu dojde. Brněnští vědci na to proto šli z jiného konce. „Věděli jsme, že pacienti s epilepsií mají některé struktury v mozku menší. Začali jsme tedy uvažovat, že by to mohlo být podobné i u zdravých jedinců, kteří zažívají déjà vu,“ říká hlavní autor výzkumu profesor Milan Brázdil z Centra neurověd Ceitecu Masarykovy univerzity. Jaký je dopad čisticích prostředků a léků na životní prostředí? Vědci dokážou odhalit nádor dřív, než je vidět Software Masarykovy univerzity slouží vědcům z Harvardu Monitorovat koncentraci látek, které se do životního prostředí dostávají z čisticích nebo kosmetických prostředků a léčiv, má za úkol odborná skupina, jež vznikla v Centru pro výzkum toxických látek na Masarykově univerzitě. Zbytky zmíněných chemikálií pronikají do přírody většinou odpadními vodami. Ačkoliv stávající vybavení dovede vyčistit vodu tak, že je vhodná k pití, zbytky znečištění v ní přesto zůstávají. Podle dosavadních výzkumů uvedené látky způsobují například poškození imunitního systému nebo poruchy učení a chování. Otázka nádorů lymfatických uzlin patří mezi velké oříšky medicíny. I když se rakovinu daří úspěšně léčit chemoterapií, může udeřit znovu. Je ale velmi obtížné rozpoznat, kdy se tak stane. Vědci z Lékařské fakulty MU patentovali metodu, která s pomocí analýzy DNA dokáže návrat jinak neviditelného nádoru poměrně přesně předpovědět. Pokud se totiž nemoc včas odhalí, je podle odborníků možné nasadit mírnou terapii, která je většinou schopná nástup nemoci zvrátit. Výsledek práce dvou skupin odborníků Masarykovy univerzity našel uplatnění na superpočítačích jedné z nejprestižnějších medicínských škol na světě. Americká Harvard Medical School požádala o možnost využívat vědecký program s názvem Caver, který společně vyvinuli odborníci z Přírodovědecké fakulty a Fakulty informatiky MU. Systém má sloužit přibližně 150 výzkumným laboratořím na Harvardu k pokročilé analýze a vizualizaci proteinových struktur a tunelů, které vedou uvnitř proteinu. 10 Proč ale k déjà vu dochází? Pokud má dojít řeč na to, proč déjà vu vlastně vzniká, musíme se už ponořit do roviny spekulací. Pro začátek je potřeba vědět víc o hipokampu. Jde totiž o zcela stěžejní strukturu v mozku, bez níž by si člověk v případě jejího ROČNÍK 2012/2013 VĚDA A POZNÁNÍ oboustranného postižení nebyl schopen cokoli zapamatovat. „Pro souvislost se vznikem déjà vu je zřejmě klíčová velká citlivost hipokampu. Po celý život v něm probíhá tvorba nových nervových buněk a nových spojení. Vytvářejí se zde totiž paměťové stopy. To ale také znamená, že na něj má velký vliv vše, co přichází z vnějšího i vnitřního prostředí,“ říká Milan Brázdil. Zásadní vliv na vývoj hipokampu proto mohou mít zejména v dětství prodělané nejrůznější záněty, úrazy, ale i psychosociální stres či spán- vznikají různé klinické problémy, jako je například záchvat,“ popisuje Brázdil a dostává se tak ke své hypotéze. I ve zdravém mozku se podle něj zřejmě utvářejí výboje, které tam nemají co pohledávat. Zdravý mozek se s nimi nicméně umí vyrovnat a nic zásadního se tak většinou neděje. Pokud ale nějaké takové výboje vzniknou v mozku, který je nějak oslabený, například tak, že má menší hipokampus, něco se stane. Třeba právě déjà vu. „Domníváme se, že právě kvůli těmto náhodným výbojům může u lidí docházet k falešným vzpomínkám. Byla by to tedy jakási chyba systému, ale zřejmě poměrně standardní. Pro to ale zatím nemáme důkazy. Snad to ukáže další výzkum,“ doplňuje výhled neurolog. Text: David Povolný Déjà vu je zážitek, při němž člověku přijde velmi prchavě určitá situace povědomá a současně si uvědomuje, že tento pocit známosti není opodstatněný – vzpomínka je vlastně falešná. Příležitostný výskyt déjà vu uvádí 60–80 % zdravých lidí. Epilepsie je neurologické onemocnění, které se projevuje záchvaty, jež jsou vyvolány dočasnou dysfunkcí některých částí mozku. V populaci se udává její výskyt kolem 1 %. ková deprivace. Výsledkem pak může být podle Brázdila to, že buněčná stavba a nervová spojení v této části mozku jsou u každého různá a stejně tak se může lišit i dráždivost. Současně podle vědců zřejmě platí, že čím menší je hipokampus, tím může být citlivější na nejrůznější výboje. „Nějaké výboje v mozku vznikají neustále. Přenášejí se tak koordinovaně důležité zprávy ve shodě s tím, co celý systém potřebuje, a zajišťuje se tak veškeré naše fungování. U pacientů třeba s epilepsií ale vznikají i patologické výboje. Ty se pak šíří nekontrolovaně a právě z toho Historici pomáhají zlepšit česko-lichtenštejnské vztahy Moderní člověk žil v Evropě o pět tisíc let dřív České děti patří k nejohroženějším riziky internetu Po navázání diplomatických styků v roce 2009 se ministři zahraničí obou států dohodli na zřízení Česko-lichtenštejnské komise. Ta sídlí právě na Masarykově univerzitě. Ještě nedávno patřilo Lichtenštejnsko mezi jediné tři země, s nimiž ČR neměla navázány diplomatické styky. Důvodem byl rozdílný pohled na historické události, jež se odehrály v polovině 20. století a mimo jiné vyústily v konfiskaci majetku rodu Lichtenštejnů na území tehdejšího Československa. Dnes se odborníci z obou zemí snaží ve společné komisi odkrývat historická tabu a přispět ke zlepšení vzájemných vztahů. Mezinárodní tým odborníků nově vyzkoumal, že člověk moderního typu se do Evropy dostal o pět tisíc let dříve, než se doposud předpokládalo. Objev publikovaný v prestižním vědeckém časopise Nature tak potvrzuje i hypotézy o tom, že moderní lidé žili na českém území současně s neandrtálci. „Nás teď zajímá, jak se k sobě tyto dvě skupiny chovaly a co se vlastně dělo, když se setkaly,“ říká Jiří Svoboda, ředitel Ústavu antropologie na Přírodovědecké fakultě MU, který se na výzkumu podílel. Česká republika je po Estonsku druhá z 25 zemí Evropy, kde jsou děti a dospívající nejvíce vystaveni riziku sledování sexuálně explicitních materiálů na internetu, ať už chtěnému nebo nechtěnému. Vyplývá to ze závěrů nové expertizy projektu EU Kids Online, který sledoval 25 tisíc uživatelů internetu ve věku od 9 do 16 let. V rámci ČR se výzkum realizuje na Fakultě sociálních studií MU. Celkově se ale ukázalo, že české děti vyčnívají v tom, jak internet využívat a jak rizikům na něm čelit. www.absolventi.muni.cz 11 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Za správné věci se musí stále bojovat 12 ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Vystudovala geologii, ale z toho, co dělá Jitka Seitlová dnes, by to jen málokdo hádal. Absolventka Masarykovy univerzity aktuálně zastává post zástupkyně veřejného ochránce práv, úspěšná byla ovšem i na pozicích, které jsou té dnešní vzdálené. „Pokaždé, když jsem musela změnit zaměstnání, jsem se musela zároveň naučit něco nového, což se mi nejdřív zdálo hrozně těžké, ale ve výsledku mě to posunulo a obohatilo,“ říká žena, která se podílela na počátcích ochrany životního prostředí v Česku a jedenáct let byla senátorkou. Otec na zdejší přírodovědecké fakultě učil, to on vás přivedl ke geologii? Ne že by mě nutil, ale vliv na moji volbu měl. On byl fyzik. Když jsem přemýšlela, kam se přihlásit, tak mne varoval, že na humanitních oborech nemám šanci, protože ho předtím vyloučili ze strany, a mě by tím pádem nikde nevzali. A tak jsem si vybrala geologii. Příroda mě vždycky zajímala a geologie mě lákala, protože v ní byl kus objevitelství. Za co otce vyloučili? Vyrůstal v době krize před druhou světovou válkou, jeho sestra navíc trpěla těžkou nemocí, měla tuberkulózu. Tatínkova rodina vlastnila obchod, ale ten zkrachoval, protože všechny peníze museli věnovat na sestřinu léčbu. Komunisté, kteří po válce přišli, slibovali, že veškerá sociální a zdravotní péče bude dostupná všem. Tahle idea se tatínkovi kvůli předchozím zkušenostem líbila. Jak ve skutečnosti vypadá politika komunistů, o tom příliš nevěděl. Vstoupil do strany, ale po určité době začal pochybovat a hledat jinou cestu. Byl jedním z těch, kdo se snažili změnit poměry. Když přišel rok 1968, okamžitě ho vyloučili a označili za oportunistu, což znamenalo i to, že ho zbavili práva přednášet a publikovat. Vám otcova minulost později v pracovním životě nevadila? Je pravda, že mě nemohl zaměstnat kdekdo. V Brně ale naštěstí fungoval podnik, který přijímal lidi i s takovými profily, jaký jsem měla já. Jmenoval se Geotest Brno, pracoval tam ostatně i pan Pithart. Dělalo se tam něco trochu jiného, než na co jsem měla specializaci. Já jsem projektovala hlubinné řezy nebo ložiska, oni se zabývali nejsvrchnější částí geologického profilu, štěrky, písky nebo sedimenty. Jako vůbec první se ale ještě před revolucí začali věnovat sanaci kontaminovaných vod. Právě když jsem přišla, zakládali jsme úplně nové oddělení, které se zabývalo ochranou vod před znečištěním ze skládek. www.absolventi.muni.cz Jako zástupkyně ombudsmana pomáhá Jitka Seitlová lidem postiženým nesprávným jednáním úřadů. Ale povědomí o životním prostředí se kolem revoluce začalo měnit, ne? Jak tehdy lidé takové aktivity brali? Za minulého režimu přece nebyly ekologické snahy moc silné. Ano, měnilo se. O stavu životního prostředí se postupně začalo mluvit, vznikaly různé obory, které se tím zabývaly. Kvalitě životního prostředí se začala věnovat média. Odráželo se to i v zakázkách pro naši firmu, hledali jsme třeba lokality, kde by bylo možné ukládat odpady tak, aby životní prostředí ohrožovaly co nejméně. Jezdili jsme po lokalitách celé země a odebírali vzorky. Lidé netušili, proč to děláme, a smáli se nám. Přímo na neutralizačních kalech pěstovali rajčata a vůbec nepřemýšleli nad tím, že jde vlastně o velice nebezpečný a toxický odpad. Dodnes si například vybavuju, jak se z vody odčerpávala až dvoumetrová vrstva ropných látek při sanaci Slovnaftu. Jindy se nám stalo, že podzemní voda z vrtů byla tak znečištěná, že vypadala skoro jako inkoust. Podle čeho jste je vybírali? Základním pravidlem je vždy co nejvíce využít již existující přírodní bariéry. Stejný princip se ostatně uplatňuje dodnes, když se hledají lokality vhodné jako úložiště radioaktivního odpadu. Můžeme samozřejmě vybudovat systém umělých těsnění, ale to jsou vždycky jen dočasná řešení s omezenou dobou životnosti, která přináší řadu rizik. ››› 13 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ ››› Později jste se dostala na ministerstvo životního prostředí, kde jste mapovali ekologické škody, což musela být na jednu stranu velmi zajímavá práce, ale na druhou stranu náročná v tom, že škod byla spousta. Byla to pro mne nádherná doba. Lidé byli motivovaní, nadšení, věřili, že se řada věcí změní. Společnost byla otevřená přijímání nových věcí, chtěla, aby staré pořádky přestaly fungovat. Měla jsem štěstí, že jsem při tom mohla být. Když se scházeli lidé z jednotlivých územních pracovišť, vedla se velmi živá diskuse plná entuziasmu a nápadů, která byla nesmírně přínosná a konstruktivní. Dnes mi něco takového trochu chybí. Mám pocit, že panuje jakási apatie, lidé nemají často odvahu říct to, co si skutečně myslí. Takže podle vás mají lidé dnes stejně jako před revolucí pocit, že nemají moc možností, aby něco udělali se stávajícím stavem věcí? Není to stejné, to určitě ne. Ale ztratila se motivace a důvěra lidí v to, že když půjdou za dobrou a správnou myšlenkou, tak ji někdo Lidé netušili, proč vzorky odebíráme, a smáli se nám. Přitom pěstovali rajčata přímo na neutralizačních kalech, což je velmi nebezpečný odpad. 14 ocení a bude se jí zabývat. V tuhle chvíli je naše společnost takzvaně „stabilizovaná“ a to s sebou přináší určitý konzervatismus. Chybí nadšení, které je potřeba, aby se věci dál měnily k lepšímu. Lidé se domnívají, že není třeba hrdinství. Ztratili představu o tom, že za správné věci se musí bojovat a občas je třeba i něco obětovat. Zvykli jsme si na konzumní život, ale ztratili jsme odpovědnost za zem, ve které žijeme. Máme pocit, že to za nás někdo udělá, a projevuje se to na všech úrovních. Jenže on to za nás nikdo neudělá. Vraťme se k práci na ministerstvu, protože v té době se objevovaly problémy, které se řeší dodnes. To je pravda, některé mě pronásledují i v dnešní práci. Z jakého důvodu se je nepodařilo dávno vyřešit? Protože jsme se jako společnost nedokázali ubránit těm, kteří měli ostré lokty, ale nedobré úmysly. Jaké nedobré? Jen si vydělat peníze? Ano, chtěli se dostat k penězům a zneužívali svého postavení a situace, která byla velmi chaotická. Hledali skulinky v systému, který ještě nebyl dostatečně propracovaný. Máte tím na mysli nějaký konkrétní případ? Hned v počátcích mého působení na ministerstvu jsme řešili velké problémy s polychlorovanými bifenyly (PCB). Jde o velmi toxické látky, které způsobují rakovinu i další vážné nemoci a mohou dlouhodobě ovlivnit zdraví. Právě tyto látky se tehdy objevily zejména v potravinách a mateřském mléce. Jak se tam dostaly? PCB měly z dřívějšího hlediska některé dobré užitné vlastnosti, používaly se v barvách nebo chladicích kapalinách. V 70. letech se u nás dokonce otevřela továrna na jejich výrobu, zatímco na „západě“ už byly přísně zakázané. Před rokem 1990 se u nás vůbec nevědělo, že jsou tak nebezpečné. Barvami s jejich přídavkem se potíraly žlaby pro krávy a škodlivé látky se tak dostaly do mléka. Stejnými barvami se dokonce natíraly i dětské postýlky. Po změně režimu se zorganizovala velká akce na odstranění PCB. U nás zařízení na likvidaci těchto látek nebyla, a proto se uvažovalo o tom, že se pořídí od zahraničních firem, které měly zkušenosti. Všechny škodliviny se měly identifikovat, svézt na stanovená místa a s pomocí zahraničních zařízení zlikvidovat. Dodneška se to ale nestalo. ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ RNDr. Jitka Seitlová zástupkyně veřejného ochránce práv Absolventka Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v letech 1980 až 1991 pracovala v národním podniku Geotest Brno, který se jako první v Československu věnoval sanaci odpadních vod. Pak přesídlila na ministerstvo životního prostředí a přes soukromou firmu Abfall Service Austria do pozice vedoucí referátu životního prostředí na Okresním úřadě v Přerově. V roce 1995 vstoupila do Občanské demokratické aliance, v letech 1996 až 2007 byla senátorkou. Na svoji nynější pozici zástupkyně ombudsmana se dostala v roce 2007, mandát jí končí v únoru 2013. Proč? Ve vedoucích pozicích na ministerstvu tehdy působili lidé, kteří rozhodli, že stát nebude kupovat drahé zařízení ze zahraničí, ale raději zadá zakázku na výrobu vlastního českého prototypu. Jenže to byl tunel. Firma, která zakázku získala a dostala desítky milionů, nakonec skončila v likvidaci a PCB zůstaly na místě. Už tam leží deset let. Jako zástupkyně ombudsmana teď řeším stížnosti lidí z okolí místa úložiště, kteří se obávají, že škodlivé látky unikají. To je příklad toho, kdy s odstupem času narážím na ty, kteří v minulosti zneužili systém. Vaším současným úkolem je takové lidi hledat? Právě že ne. Veřejný ochránce práv může pomáhat lidem, ale jen při nesprávném jednání současných úřadů. Lidé si často myslí, že ombudsman je ochránce všech ústavních práv. Zákon ale naši pravomoc omezuje pouze na činnost orgánů veřejné správy. Nemůžeme zasahovat do postupů a rozhodování policie, státních zastupitelství nebo soudů. Nejde jen o formální kontrolu paragrafů, ale o smysluplnost jejich používání při ochraně veřejného zájmu. Už při práci v Senátu jsem si často uvědomovala, že nestačí mít jen dobré zákony, ale záleží na lidech, kteří je v praxi aplikují. Zmínila jste práci v Senátu. Jak jste se vlastně dostala k politice? Z ministerstva jsem se přesunula do firmy, která se zabývala odpady, ale tam jsem působila jen krátce a odešla jsem pracovat jako vedoucí referátu životního prostředí na okresním úřadě. Vytvořil se tam tehdy dobrý tým, přišli www.absolventi.muni.cz první absolventi, kteří problematiku životního prostředí studovali a byli pro ni nadšení. Na této pozici jsem se ale také občas setkala s věcmi, které se mi nelíbily. Objevila jsem třeba, že se některé peníze vynakládají velice neefektivně. Jako státní úředníci jsme sice měli možnost některé zákony a postupy připomínkovat, šance reálně změnit chybné postupy ale byla téměř nulová. Postupně jsem dospěla k závěru, že pokud chci něco opravdu změnit, musím vstoupit do politiky. Vybrala jsem si Občanskou demokratickou alianci. Rovnou s úmyslem, že chcete kandidovat i do Senátu? To vůbec ne! Strana tehdy fungovala velice demokraticky, když se připravovaly kandidátky, všichni dostali možnost kandidovat. Pamatuju si, že když mne oslovili, považovala jsem to za zcela nereálné. Neměla jsem proti protivníkovi, který se už tehdy hodně prezentoval v médiích a kterého lidé znali, žádné šance. Po čase za mnou přišli lidé z vedení strany, že by potřebovali, abych přece jen kandidovala, i když neuspěju. Měla jsem dojem, že mi to opravdu nemůže vyjít, ale vyšlo. Senát v té době začínal a někteří lidé tvrdí, že dnes už je to jiná organizace. Souhlasíte? Do jisté míry ano. Je obrovská škoda, že lidé už nevolí senátory podle jejich osobnosti, ale podle politické strany. Ukázalo se to i v posledních volbách, jejichž výsledek jednoduše kopíroval tehdejší politické rozložení nálad ve společnosti. V dnešním Senátu postrádám osobnosti. Neříkám, že tam nesedí kvalitní lidé, ale podle mě někteří nejsou natolik politicky vyzrálí, aby mu dávali kredit a váhu, na kterých je založen. Přitom v každém politickém uskupení, ať napravo nebo nalevo, by se našli velice kvalitní lidé a stojí za to o nich uvažovat. V současnosti ovšem zastáváte funkci zástupkyně veřejného ochránce práv. Nevadí vám, že výsledky vaší práce mají charakter „pouhého“ doporučení a nikdo nemá příkaz je respektovat? Lidé se domnívají, že bez rozhodovací pravomoci nelze ovlivnit běh věcí. Já si to nemyslím. Máme řadu případů, kdy už jen proto, že na něco upozorníme, úřady nápravu zajistí. A naopak také řadu existujících rozhodnutí soudu, která ale bohužel nikdo nerespektuje. Já jsem svoji roli ochránce přijala tak, jak je, a vnímám ji jako významnou a smysluplnou. Obecně platí, že i když se něco nedaří snadno a rychle, tak se to nesmí vzdát. Historie nás učí. Co kdyby to vzdali ti před námi, kteří to měli daleko těžší? V únoru vám končí mandát. Už víte, čemu se budete věnovat? Zatím přemýšlím hlavně o zahrádce, kterou teď trochu zanedbávám (směje se), a mám spoustu dalších úkolů, na které zatím nemám čas. Ale jde taky o to, aby byl člověk zdravotně v pořádku. Dokud tomu tak bude, chci se dál věnovat věcem veřejným, myslím ty s malým „v“. Text: Martina Fojtů 15 VAŠE ALMA MATER Reforma vysokého školství Proč a jak? Zvyšovat kvalitu škol a zavést způsoby jejich hodnocení je jedním z hlavních cílů všech, kteří volají po reformě vysokého školství. Klíčovým nástrojem pro zavádění změn pak má být zejména vytvoření diverzifikovaného systému institucí, od kterého by se odvíjelo i jejich financování. Co přesně bude nakonec náplní reforem, ale ukáže až čas. Po bouřlivém jaru 2012 plném protestů proti návrhům reformy kabinetu ministra školství Josefa Dobeše se příprav reformy ujal nový ministr Petr Fiala, někdejší rektor Masarykovy univerzity. V době psaní tohoto článku sliboval intenzivní diskusi s reprezentacemi univerzit, z níž bude vycházet při přípravě novely zákona o vysokých školách. Avizoval přitom, že podobu novely by měl rád hotovou do konce roku 2012. V předchozí debatě nad věcným záměrem zákona o vysokých školách, jak ho představovalo ministerstvo školství pod vedením Dobeše, se většina zástupců univerzit shodovala zejména na tom, že by mělo dojít k jasnému definování funkcí jednotlivých škol a k zavedení financování na základě přesně stanovených a měřitelných cílů. I vedení Masarykovy univerzity dlouhodobě zastávalo názor, že české vysoké školství reformu potřebuje. Většina dříve představených změn se však zdaleka netěšila obecné podpoře. Funkční místa akademiků Pro mnohé kontroverzní prvek, k jehož projednávání se plánoval vrátit i ministr Fiala, znamená zavedení pozic akademických pracovníků jako funkčních míst v rámci struktury vysoké školy, a tedy vznik takzvaných 16 profesních profesorů a docentů. Jde o praxi blízkou vysokoškolským systémům v západních zemích a řada českých akademiků ho vítá jako cestu ke sbližování s mezinárodním prostředím. Jiní argumentují proti tomu tím, že je demotivační. V principu jde o to, že např. profesor by nadále nebyl doživotně udělovaným titulem, ale byl by pracovní pozicí, podobně jako je dnes třeba odborný asistent. „Samosprávná vysoká škola musí mít plnou kompetenci rozhodovat vlastními mechanismy o výběru svých profesorů a dalších akademických pracovníků. Jedině tak je možné zabránit situaci, kdy lze o titul usilovat na jiné instituci jen proto, že tamní kritéria jsou méně náročná,“ uvádí k problematice rektor MU Mikuláš Bek, který se tak jasně hlásí k táboru volajícímu po změně předloženým směrem. Problematické změny v samosprávě Mezi nejbouřlivěji diskutované otázky patřily změny v dosud poměrně nezávislé samosprávě vysokých škol. Nový návrh zákona, se kterým přicházel ministr Dobeš, chtěl zavést takzvané rady veřejných vysokých škol, které by se staly klíčovými orgány nahrazujícími dosavadní správní rady. Dohlížely by tedy na chod univerzit. Po reformě vysokých škol volá větší část české akademické obce. Představy o podobě změn se však často liší. Mezi jejich pravomoci mělo patřit po předchozím schválení akademickým senátem schvalovat na návrh rektora statut a dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy a také její rozpočet. Rada měla jmenovat a odvolávat rektora a rozhodovat o jeho odměňování. Co se složení rady týče, měla být jedna třetina členů jmenována na návrh rektora, druhá pak na návrh akademického senátu a třetí na návrh ministra školství. Právě proti tomuto návrhu se většina reprezentantů vysokých škol stavěla velmi ostře jako proti prorůstání politiky a nežádoucích ROČNÍK 2012/2013 VAŠE ALMA MATER vnějších zájmů do fungování vysokých škol. Na odpor to narazilo i u řady studentských iniciativ. Ty často uváděly, že posilování pravomocí takto jmenované rady na úkor volených akademických senátů povede k výraznému omezení autonomie škol. Rektor MU Mikuláš Bek byl v kritice zdrženlivější. „Rada univerzity, tak jak se objevovala v poslední verzi věcného záměru, není skutečným ohrožením pro univerzitní autonomii, neboť dvě třetiny nominací jejích čle- Reformy, po kterých volá Masarykova univerzita Změna pojetí profesorských a docentských pozic: mezinárodně je obvyklá praxe, kdy jde o pracovní pozice, nikoliv o doživotní tituly. Nový systém akreditací směrem k institucionální akreditaci: rozhodnutí o tom, zda bude akreditace udělena, by mělo spočívat v ověření fungujícího vnitřního systému na zajišťování kvality. Přechod ke kontraktovému financování: garance státní dotace v určité výši na delší časové období a potvrzení autonomie univerzity v hospodářské oblasti. nů jsou v rukou univerzity. Aktivní politici by byli podle návrhu vyloučeni. Sebevědomá instituce našeho typu a síly nemá ostatně ve zvyku sebou nechat od politiků ani podnikatelů manipulovat. Nesouhlasím ovšem s tím, že by rady měly nahrazovat ve svých pravomocech senáty,“ uvedl Bek. Opačnou a málo kritizovanou cestou se vydávala jiná část reformy, která směřovala k upuštění od detailní zákonné regulace vnitřních poměrů veřejných vysokých škol. Poslední verze záměru deklarovala posílení významu statutu vysoké školy jako základního vnitřního předpisu, který vymezí vnitřní strukturu a organizační vztahy uvnitř vysoké školy. Statut si každá škola schvaluje sama, řada věcí by tak zůstala přímo na ní. kvality a ve splnění předpokladů pro dosažení navrhovaného poslání vysoké školy. Obecně mezi představiteli vysokých škol panuje shoda, že jde o rozumné opatření, ne všichni však byli spokojeni s konkrétní podobou v návrhu. Rektor Bek se vyjádřil v tom smyslu, že Masarykova univerzita by byla na podobný model připravena. „Na naší univerzitě už tři roky provozujeme model založený na vnitřním systému hodnocení studijních oborů a považujeme jej za nepostradatelný nástroj zlepšování studijních podmínek,“ řekl rektor. Kontraktové financování Většina zástupců vysokých škol v průběhu roku 2012 opakovaně uváděla, že vítá skutečnost, že návrh zákona od Dobešova kabinetu přichází s takzvaným kontraktovým financováním. Veřejná vysoká škola má podle tohoto systému s ministerstvem sjednávat rámcovou dohodu týkající se směrů působení školy, ukazatelů výkonu a minimální zaručené výše příspěvku od státu. Dohoda se měla sjednávat zpravidla na tři až pět let. „Možnost dlouhodobějšího plánování rozpočtů by vysokým školám mohla přinést nezávislost na výkyvech státní politiky a finančních turbulencích státního rozpočtu,“ uvedl rektor Bek, který tuto část reformy hodnotil jako obzvláště důležitou. Zápisné a zákon o finanční pomoci studentům Ministr Fiala po nástupu do funkce oznámil, že bude pokračovat v práci na přípravě věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům. Ten však nemá souviset bezprostředně se zaváděním školného, jak tomu bylo v době kabinetu ministra Dobeše, ale má se zaměřovat čistě na pomoc s životními náklady v průběhu studia. Od myšlenky zavést školné nový ministr upustil, zůstal však u plánů zavést takzvané zápisné coby poplatek, který student uhradí, když se chce zapsat do dalšího semestru. Zápisné by mělo být součástí chystané novely. V době psaní tohoto článku nebyla plánovaná výše poplatku jasná, pohybovala se však kolem pěti až šesti tisíc ročně s tím, že Fiala avizoval, že v zájmu větší jistoty studentů si dovede představit, že bude horní hranice zápisného uvedena přímo v zákoně, aby nebylo snadné ji měnit. Postoj k zavedení školného, potažmo zápisného, je v české akademické obci poměrně rozrůzněný. Málokdo ho však zavrhuje zcela. Rektor MU Mikuláš Bek je k zavedení poplatků spíše zdrženlivý. „Pokud už se ale stát rozhodne zpoplatnit studium, mělo by být založeno na přímém vztahu studenta a školy. Jen tak může mít nějaké motivační či zpětnovazebné efekty ve vztahu ke kvalitě výuky. Peníze za školné musí vysoké školy dostat, a to hned tak, aby tento poplatek odrážel reálné náklady v daném čase a působil jako zpětná vazba,“ říká k tématu Bek. Současně také ale dodává, že je potřeba zajistit nástroje, aby se školné nestalo bariérou v přístupu ke vzdělání pouze ze sociálních důvodů. Text: David Povolný Institucionální akreditace Po změně akreditačního procesu volá mnoho akademiků a i ministr Fiala avizoval, že by tento bod měl být předmětem dalších diskusí. Záměr zákona Dobešova kabinetu přicházel s takzvanou institucionálně pojatou akreditací vysokých škol. Na jejím základě by mělo být škole udělováno oprávnění k vysokoškolskému vzdělávání. Rozhodnutí o tom, zda bude akreditace udělena, mělo spočívat v ověření fungujícího vnitřního systému na zajišťování www.absolventi.muni.cz 17 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Profesor Černý stál u zrodu transplantací v Československu. Dnes ve svých jedenasedmdesáti stále ještě pracuje a operuje. Experiment je nezbytnou součástí chirurgie I ve svých jednasedmdesáti letech stále ještě pracuje i operuje. Právě se vrátil ze sálu, za hodinu mu začíná vizita. Přesto se usmívá a udělá si čas na rozhovor, ochotně odpovídá na otázky. A i když s nefalšovanou skromností říká, že interview se dělají s většími osobnostmi, jeho profesní životopis mluví sám za sebe. 18 Profesor Jan Černý. Stál u zrodu transplantací v Československu, na začátku příštího roku oslaví první pacient s transplantovanými játry třicet let od operace. Kromě tisíců kardiochirurgických zákroků má na kontě několik prvenství. Se svým týmem provedl unikátní trojitou transplantaci ledvin, jater a srdce a první transplantaci srdce u dvouletého dítěte v ČR. Přestože mu osud v průběhu kariéry nachystal i pár nepříjemných překvapení, spíše než o tom zlém chce mluvit o tom, jak se podařilo z malého zaostalého pracoviště vybudovat centrum světové úrovně, a o tom, co ho baví nejvíc. O chirurgii. Není pro vás práce na operačním sále příliš únavná? Vůbec ne. Jsem spokojen a navíc, považuju to trochu i za štěstí – možná dané dobrou genetickou výbavou –, kdy dneska, v jednasedmdesáti, jsem každý den aspoň hodinku na operačním sále a neunavuje mě to, neboť tato práce mi působí radost. Říkám si, že když mi orgány, aspoň ty hlavní, dobře fungují, dobře vidím a netřesou se mi ruce, a co je hlavní, když mám dobré operační výsledky, mohu si dovolit ještě chvilku tady zůstat. A také pomoct při výchově a výuce mladých chirurgů. Vy jste na medicínu nastoupil velmi mladý. Jak se to stalo? Ve svých 16 letech jsem byl pravděpodobně nejmladší student a pak i absolvent v historii fakulty, protože jsem nastoupil do obecné školy už v pěti letech a v šestnácti jsem maturoval. Odpromoval jsem v roce 1963, to mi bylo dvaadvacet. Kdy jste se dostal k chirurgii? Už od třetího ročníku studií jsme začali s kolegou Pačovským docházet jako volontéři na první chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny tady v Brně. Zpočátku jsme se jednou týdně zúčastňovali příjmových služeb. Asistenti se nám poctivě věnovali a my to spláceli tím, že jsme jim hledali v chorobopisech údaje o pacientech, a tak pomáhali získávat materiály pro publikace. Musíte si uvědomit, že tehdy nebyl internet, počítače ani registry, takže všecko se muselo pracně vyhledávat. ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Po promoci na konci 50. let jste odešel do malé nemocnice v severních Čechách. Proč jste nezůstal v Brně, kde jste pracoval celá studia? Tehdy nebylo možné zůstat v Brně nebo v Praze, to mohlo snad jen několik výjimečných politických kádrů. Nebylo to jako dnes, kdy lékař odpromuje a může si hledat místo kdekoli v Čechách nebo v Evropě. Existovaly takzvané umístěnky na určitá pracoviště, většinou bez uvedení oboru. Navíc z ministerstva školství byla stanovená kvóta, že 160 studentů z našeho ročníku musí nastoupit do severočeského kraje, kde byl tehdy – zvláště v pohraničních oblastech – velký nedostatek lékařů v nemocnicích. A jak se vám podařilo dostat se přímo na chirurgii? Přidělili mě do malého špitálu v Červené Vodě, kousek od polských hranic. Pomalu jsem se chystal, za dva týdny jsem měl nastoupit, když se zjistilo, že Brno nesplnilo kvótu studentů do severočeského kraje. Jistý soudruh Bína přijel z Prahy a začal každý jednotlivý případ kontrolovat. Tak přišli i na mě. Umístěnku mi zrušili a řekli, že půjdu do severních Čech. Vymínil jsem si ale jednu podmínku, že půjdu kamkoli, ale musí to být na chirurgii. Ten Bína i děkan fakulty kupodivu s mými požadavky souhlasili. Takže jsem sedl na autobus a často i stopem nebo na motorce objížděl severní Čechy a sháněl, kde by mě vzali. Napřed jsem se ale vždycky zeptal, jaký je primář, jestli nechá mladé lékaře operovat, nebo dělá vše sám. Až jsem nakonec skončil snad nejdál na severu, jak to šlo, v Rumburku ve Šluknovském výběžku. Na kliniku jsem začal docházet stále častěji, takže ve vyšších ročnících studia jsem tam trávil téměř veškerý volný čas. Vidíte, že chirurgie mi učarovala už v průběhu mých studií a zůstala mým osudem až doposud. To vám asi moc času na studentský život nezbylo… Když je člověk mladý, tak stihne všechno. Ale musím přiznat, že když mě chirurgie ve čtvrtém ročníku chytla už opravdu pořádně, tak jsem raději šel na kliniku než na rande nebo za nějakou zábavou. Vzpomenete si na svou první operaci? Určitě. Jako studenti jsme během nočních služeb asistovali při různých operacích – nejčastěji to samozřejmě byla apendektomie, operace zaníceného slepého střeva. Bylo tradicí, že když medik odasistoval padesát apendektomií, tak tu jednapadesátou – za předpokladu, že to nebyl zvláštní komplikovaný případ – operoval sám. Samozřejmě jsme si to pečlivě počítali a těšili se, až přijde padesátá operace, a zvláště ta jednapadesátá. Pro nás první. www.absolventi.muni.cz To je pohraniční, původně německé město, jaké tam tehdy byly podmínky? Tehdy tam žil zbytek Němců, kteří nebyli vysídleni, a buď to neuměli, nebo odmítali mluvit česky. Ze všeho nejdřív jsem tedy začal oprašovat němčinu, abych se s nimi domluvil. Jinak tam bylo hodně takzvaných zlatokopů, kteří se tam nastěhovali ve snaze ukořistit, co se dá. Město vypadalo děsivě, připadalo mi špinavé a šedé, což bylo dané i tím, že bylo průmyslové, v kraji bylo hodně textilních fabrik. Nemocnice a úroveň chirurgie tam byly ale velice dobré, takže v tom jsem měl v podstatě štěstí. Nástupní hrubý plat byl tehdy 950 korun měsíčně, za všední 16hodinovou službu činila odměna 16 korun, za nedělní 24hodinovou službu to bylo 25 Kčs, takže v průměru asi jednu korunu za hodinu. Vzpomenete si na nějaké osobnosti, které vás tam ovlivnily? Jak primář, tak jeho zástupce byli výborní odborníci a ke mně se chovali pěkně. Primář Springer byl německý Žid, který přežil i se svojí ženou válku v Terezíně jedině díky tomu, že tam vedl chirurgické oddělení a úspěšně operoval jak vězně, tak i vojáky. Samozřejmě jsem ale musel hodně studovat, naučit se veškerou všeobecnou chirurgii. Nejdůležitější bylo získat atestaci a neoženit se tam, proto kromě studia jsem se musel naučit vařit, abych nebyl odkázán na četná pozvání na teplou večeři. Spousta velice šikovných doktorů, kteří měli ambice vrátit se na kliniku, se totiž na severu oženila, měla děti a na kliniku už se pak nevrátila. Vy jste se po atestaci do Brna vrátil a tehdy jste se rovnou dostal kromě operování i k experimentům. Kdepak, s experimenty na zvířatech jsme začali jako studenti. Pozdější velikáni, profesoři Kořístek a Zavřel, už tehdy, ještě jako asistenti na první chirurgické klinice, dělali experimenty s cévními operacemi – náhradami cév protézami z umělé hmoty nebo žilním štěpem – a k tomu potřebovali pomocníky, kteří zvířata uspali a asistovali jim při operacích. To jsme dělali moc rádi, s kolegou Pačovským jsme tam chodili kromě běžné praxe jednou až dvakrát týdně celé tři roky. Díky tomu jsme si již během studií uvědomili, že experiment je nezbytnou součástí chirurgie, že k ní prostě patří. Ani ne měsíc po vašem nástupu na kliniku došlo ale ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Změnila se tam nějak situace? Přibylo hodně práce, protože na klinice postupně kvůli emigraci zůstala snad jen polovina doktorů, byl dvojnásobek práce, a to jak zdravotnické, tak i školské při výuce studentů. Pro mě osobně to bylo navíc velmi nepříjemné období. Měl jsem problémy, abych se na klinice vůbec udržel, poté co jsem nazýval události pravým jménem, čili ne bratrská pomoc, ale okupace a okupanti. A tak mi celé dva roky prodlužovali smlouvu na dobu určitou po třech měsících – na konci třetího měsíce jsem ještě nevěděl, jestli prvního budu moci nastoupit do práce. Děkan chtěl, abych kliniku opustil, přesvědčoval mě, že tady nemám perspektivu. Nakonec jsem ten dlouhotrvající boj vyhrál a podařilo se mi zůstat. A tak jste začal s profesorem Kořístkem jako jeho asistent dělat experimenty, které vedly k unikátní transplantaci jater u člověka. Proč jste vybrali zrovna játra? To bylo z popudu akademika Milana Haška, který na podzim roku 1968 přijel do Brna za profesorem Kořístkem, že by potřeboval pro své imunologické výzkumy prasátko s transplantovanými játry. Získal totiž ze světové literatury informace, že játra jsou imunologicky privilegovaným orgánem, a že když se přihojí játra, podstatně lépe se mohou přihojit i další 19 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ orgány a tkáně, jako je ledvina, eventuálně kůže. A jestli bychom mu nemohli takové prasátko vyrobit. Kořístek tehdy vůbec netušil, že to bude takový problém, a souhlasil. Proč to byl problém? dnes skupina, u níž transplantace jater indikujeme jen výjimečně, neboť výsledky jsou velmi špatné. V průběhu prvního roku po transplantaci totiž dochází často k recidivě nádoru i do transplantovaných jater. Tomu také odpovídaly i naše výsledky, které nebyly vůbec přesvědčivé. Všechno trvalo neskutečně dlouho. Vezměte si, že experimenty na prasatech jsme začali provádět na podzim 1969 a v klinice jsme poprvé operovali člověka až v roce 1983. Za tu dobu jsme provedli více než 150 transplantací jater S první transplantací jater, od níž uplyne v únoru 2013 třicet let, se vám to ale podařilo výborně. Pacient se uzdravil. Jak na ni vzpomínáte? u prasat a řešili jsme postupně jeden problém za druhým. Až jsme viděli, že nám prasátka standardně dlouhodobě přežívají, pak jsme teprve začali uvažovat o převedení výsledků našeho výzkumu do klinické praxe. Jedno prase nám po operaci s transplantovanými játry přežilo dokonce nějakých osm devět let, křížili jsme je i mezi sebou a prasnice s transplantovanými játry nám porodila osm prasátek, takže jsme měli důkaz, že i období gravidity a porodu probíhá normálně, když játra fungují dobře. Měli jste zprávy, jestli podobné operace dělají i jinde ve světě? Tehdy to bylo velmi málo pracovišť, z nichž je třeba vyzvednout hlavně dvě – v Cambridgi a ve Spojených státech na Stanfordu –, která se tímto výzkumem ve větším měřítku zabývala. Ale zprávy jsme měli pouze omezeně z odborné literatury, kterou jsme porůznu sháněli. Dostat se tam bylo samozřejmě vyloučeno. To tehdy nešlo, vším jsme se museli prokousat od nejmenšího detailu. Dnes je to všechno podstatně jednodušší, jak přístup k odborné literatuře a návštěva pracovišť kdekoliv ve světě, tak účast na kongresech nebo výměna informací a vzájemná pomoc. S čím jste se nejvíc potýkali? Když už jsme měli ověřené výsledky, museli jsme především přesvědčit ministerstvo zdravotnictví, že to umíme a že nebudeme zabíjet lidi. Absolvovali jsme několik jednání na vědecké radě ministerstva a nakonec nám bylo povoleno zahájit na začátku 80. let klinické transplantace jater. Ale pouze jako klinický experiment u skupiny pacientů se zhoubným nádorem jater. Což je paradoxní, protože to je 20 Stále velmi živě. Prvním naším pacientem byl Josef Mynář, posunovač z Tišnova, třicátník, který měl celá játra zachvácená nádorem, který se zatím nerozšířil do krve ani nikam jinam. A tak jsme měli štěstí my i pan Mynář, operace proběhla bez komplikací, pacient nastoupil znovu do práce, měl další dítě a žije dodnes. U těch dalších pacientů jsme takové štěstí neměli. To až když nám povolili rozšířit indikaci o další onemocnění a my mohli zahájit transplantace jater u pacientů s jaterní cirhózou. Kudy pak vedla cesta k vícenásobným transplantacím? Začali jsme mít dobré výsledky a pomyslnou indikační laťku obtížnosti jsme si stavěli výš a výš. U jednoho pacienta jsme například diagnostikovali zúženou aortální chlopeň a závažnou jaterní cirhózu. Srdeční operaci samotnou by podstoupit nemohl, selhala by mu játra. Stejně tak samotnou transplantaci jater by podstoupit nemohl, protože by při operaci zemřel na zástavu srdce při vážném postižení aortální chlopně. Tak nás napadlo udělat to zároveň. Napoprvé vše vyšlo perfektně a od té doby jsme se přestali bát a postupně kombinovali srdeční operace a transplantace srdce, ledvin a jater. Pak už vám zbývalo jen zkombinovat všechny tyto tři orgány najednou. Nakonec jste to udělali jako první v Evropě v roce 2005. Ano, před tím se to dvakrát podařilo lékařům v Chicagu. U našeho prvního pacienta jsme v průběhu jedné operace, která trvala asi osm hodin, současně nahradili srdce, játra a ledviny. Žil potom ještě dva roky. Nejzajímavější na této operaci byla skutečnost, že pooperační průběh proběhl naprosto ideálně, aniž bychom u nemocného pozorovali jedinou komplikaci, což je u tak náročného výkonu nesmírně vzácné. Chystáte se tu pomyslnou laťku zvýšit a transplantovat ještě víc orgánů najednou? O to se určitě nebudeme snažit. I trojí transplantace je výjimečná záležitost a vždycky to nemusí proběhnout tak dobře jako u tohoto pa- cienta. Samozřejmě zkombinovat se dá všechno na světě. Navíc dnes pracujeme s tak dokonalou technikou anestezie, že je možné provádět dlouhotrvající, deseti až dvanáctihodinové výkony. Jsou nějaká omezení u transplantací, například věk? Udělali jste transplantaci srdce u dvouleté holčičky, mediálně je známá i operace režiséra Jakubiska, kterému bylo pětasedmdesát. Hlavní a zásadní omezení je vhodný dárce. Představte si, že byste potřebovala pro novorozence, který má vrozenou srdeční vadu neslučitelnou se životem, vhodné srdce. Ale kde seženete zdravé srdce novorozence? A to je typické pro všechny transplantace. Vždycky bude víc pacientů čekajících na transplantaci než vhodných dárců. S nástupem elektronických médií se ovšem začaly množit zprávy, jak jednoduché je objednat orgány přes internet. To je absolutní nesmysl. Samozřejmě se snažíte každého vhodného dárce co nejvíce využít, ale musíte respektovat zákony, které se týkají odběru orgánů, jejich transplantací a zacházení s orgány a tkáněmi. Obecně je vhodným dárcem každý člověk, který má zdravé orgány a utrpěl smrt mozku. Co například příbuzenské transplantace ledvin? Samozřejmě, ty se u nás také provádějí, zvlášť v posledních letech jich přibývá. Stále jich je ale výrazně méně než například ve skandinávských zemích, kde tvoří 40 až 50 procent všech transplantací ledvin. ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Je pak rozdíl v naději na přežití? Příbuzenské transplantace mají obecně lepší výsledky. Už proto, že orgán se hned přenese, a je proto minimálně poškozen. Při běžných transplantacích, kdy se odběr provede třeba v Ústí nad Labem a transplantace se koná v Brně, se doba mezi odběrem a transplantací ledviny pohybuje mezi 15 a 20 hodinami. Hlavní částí vaší práce je kardiochirurgie u dospělých. S krátkou přestávkou jednoho publice, kde provádíme složité srdeční operace s použitím moderního rentgenového přístroje. Věnujete se také medikům? Výuce studentů se již nevěnuji, jsem ale členem zkušební komise při státnicích z chirurgie. Vychovali jsme celou řadu mladých schopných chirurgů, kteří milují kardiochirurgii, rádi operují a dělají to dobře. Navíc mají oproti nám tu výhodu, že měli možnost se vše naučit podstatně rychleji. Když jsem nastoupil na kliniku, Stavět pomyslnou laťku stále výš – to je základem nejen medicíny, ale celé vědy. roku jste více než 20 let vedl specializované Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie, které se jimi zabývá. Na co jste nejvíc hrdý? prof. MUDr. Jan Černý, CSc. kardiochirurg Narodil se v roce 1941 do učitelské rodiny ve Vranově u Brna. Brzy poté se přestěhoval společně s rodiči a třemi sourozenci do Brna, kde strávil převážnou část svého života. Lékařskou fakultu absolvoval jako jeden z nejmladších, v pouhých 22 letech. Vedle srdečních operací se zasloužil i o rozvoj transplantací – na kontě má například spolupráci při první transplantaci jater i první transplantaci srdce u dítěte v ČR, v roce 1998 provedl první kombinovanou transplantaci srdce a ledviny a v roce 2005 první transplantaci tří orgánů současně: srdce, jater a ledvin. Má dvě dcery, žije v Brně a dovolenou tráví většinou na chalupě v Jeseníkách. Stále operuje a asistuje mladým lékařům. Mezi jeho záliby patří tenis, houbaření a rybolov. www.absolventi.muni.cz Na to, že dnes je náš ústav jedním z nejlépe vybavených pracovišť v našem státě a funguje zcela srovnatelně s předními pracovišti ve světě. V roce 1984 jsme patřili k nejchudším pracovištím srdeční chirurgie v Československu, měli jsme jen základní přístrojové vybavení, všecko jsme dělali na koleně. Neměli jsme ani materiál na jednorázové použití, museli jsme šetřit každou korunu. Zdravotní pojišťovna tehdy ještě nefungovala, náš ústav dostal ročně kolem 30 milionů, to nám muselo stačit na nákup chlopní, šicího materiálu, oxygenátorů a všeho ostatního. Neexistoval žádný materiál na jednorázové použití, proto se všechny kanyly pečlivě vymyly, vysterilizovaly a používaly opakovaně. Jinak bychom nemohli vůbec operovat. Těch 30 milionů, které jsme tehdy dostali na celý rok, by nám dnes nestačilo ani na jeden měsíc. Za tu dobu se díky vám významně zvýšila dostupnost srdečních operací a z výjimečných zákroků se staly každodenní činnosti. Ano, zvyšovali jsme každým rokem počty výkonů. Když jsem nastoupil, operací se provádělo kolem dvou set ročně, tento počet se postupně zvyšoval až na 1 450, úměrně s tím se zlepšovaly výsledky a snižovala úmrtnost po srdečních operacích. Dnes provádíme v průměru 1 100 srdečních operací ročně. Během let se nám také podařilo vybavit naše centrum nejmodernější přístrojovou technikou. Dnes máme nový hybridní operační sál, který je nejmodernější v re- srdeční operace se dělaly dvakrát týdně, tři dny jsme se na ně chystali. Člověk byl rád, když se dostal na místo čtvrté asistence. Dnes děláme na třech sálech po dvou srdečních operacích, to máte za týden pětadvacet až třicet operací. Jsem také velice rád, že mým nástupcem se stal můj zástupce Petr Němec. Byl to jediný chirurg, kterého jsem s sebou vzal, když jsem sem v roce 1984 nastoupil. Myslím, že toho nikdy nelitoval, já také ne. Od roku 2007 je ředitelem ústavu a vede si velice dobře, zavádí nové operační postupy. A zase zvyšuje tu pomyslnou laťku. To je základ a tajemství pokroku nejen v medicíně, ale ve veškeré vědě. Mimochodem právě profesor Němec o vás v jednom svém článku napsal „… na prvním místě všech úvah a veškeré jeho práce je nemocný a jeho zdraví, vydobyl si uznání a velký respekt spolupracovníků a kolegů“. Co podle vás potřebuje mít medik, který by se chtěl stát chirurgem? Hlavně musí udělat všechno pro to, aby pacienta žádným způsobem nepoškodil. Musí se naučit operovat rychle, ale bezchybně. Musí myslet na všechno, předcházet veškerým možným komplikacím, které se mohou vyskytnout, musí se naučit znát co nejvíce operačních postupů. Nesmí se bát rychle rozhodnout v dané chvíli. Bez kyslíku totiž mozek odumírá nejpozději do pěti minut. Nemáte moc času na to zvolit vhodnou operační metodu, když dojde ke komplikaci, která ohrožuje život pacienta. Musíte rychle najít správné nebo to optimální řešení a dokázat ho během těch několika málo chvil zrealizovat. Text: Petra Polčáková 21 VAŠE ALMA MATER Foto: David Židlický Výjimečné pracoviště absolventek Vila Tugendhat Do výstavní budovy v brněnské čtvrti Černá Pole se každá dostala jinou cestou, láska k architektuře však Dagmar Černouškovou a Elišku Veselovskou, zástupkyně dvou generací absolventů Masarykovy univerzity, spojuje. Aby ne – obě pracují ve vile Tugendhat, jediné památce moderní architektury v České republice, která je zapsaná do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. 22 Dá se vůbec při takovém zaměstnání říkat: „Jdu do práce?“ Podle mladší z dvojice absolventek ano. „Já to říkám, ale chápu, že spousta lidí vnímá místo, kde pracujeme, jako záviděníhodné. Nedivím se jim, je krásné. I když třeba čas na to vypít si kávu na zahradě jsem zatím v pracovní době nikdy neměla,“ přiznává Eliška Veselovská, která se ve vile stará o komunikaci s veřejností. Absolventka etnologie a studentka managementu v kultuře si tak denně píše s novináři i zástupci různých institucí, kteří se chtějí do domu podívat nebo jej studovat, a stará se také o prominentní hosty. Ač to normálně do její pracovní náplně nepatří, tak po domě projektovaném Ludwigem Miesem van der Rohe prováděla třeba amerického velvyslance nebo lichtenštejnskou princeznu. V roli průvodkyně není za běžných okolností k zastižení ani její kolegyně Dagmar Černoušková, která má diplom z dějin umění a předtím vystudovala stavební průmyslovku. Ve vile už totiž sedm let pracuje ve Studijním a dokumentačním centru, takže příběh stavby, která z ulice vypadá nenápadně, ale přesto se do ní sjíždějí návštěvníci z celého světa, zná dokonale. Dům vznikal na objednávku Grety a Fritze Tugendhatových v letech 1929 a 1930 za přispění několika domácích a zahraničních firem, které prostor opatřily řadou exkluzivních prvků. Třeba velkými okny hlavního obývacího prostoru, jež dělníci podle projektu zapustili do podlahy, takže vytváří dojem skleněné zdi, která jako by ani nebyla. Nebo onyxovou stěnou, jejíž pořízení vyšlo rodinu na tehdy velmi vysokou sumu. „Od prvního okamžiku jsme si dům velice oblíbili. Když jsme byli sami, tak jsme seděli v knihovně, ale s přáteli jsme rádi trávili večery před skleněnou stěnou zezadu osvětlenou, která vrhala jemné a pěkné světlo,“ lze se dočíst ve vzpomínkách rodiny, jejichž fragmenty jsou k dispozici na nových webových stránkách památky. Ačkoliv někomu se dům může zdát studený, majitelé si jeho jednoduchost zamilovali. ROČNÍK 2012/2013 VAŠE ALMA MATER Vila Tugendhat Unikátní památka, která je od roku 2001 na seznamu UNESCO, vznikala v letech 1929 a 1930. Rodina Tugendhatů v ní bydlela do roku 1938, kdy jako Židé prchli před nacisty nejdříve do Švýcarska a později do Venezuely. Za války se ve vile vystřídali nacisté a příslušníci sovětské armády. Po ní budova sloužila jako škola a rehabilitační centrum. Státem chráněna je od roku 1963, od té doby prošla dvěma velkými rekonstrukcemi. Foto: David Židlický Nemilí nájemníci: Nacisté a Rudá armáda Místa k setkávání s přáteli nabízela vila svým majitelům spoustu, protože je nejen rozměrná, ale i velkoryse členěná. I tím byl, včetně například provozního a technického zázemí, dům výjimečný. Majitelé si jej však dlouho neužili, v roce 1938 totiž jako Židé před hrozící válkou a tlakem ze strany fašistů emigrovali. Památkově chráněná budova pak zažila složitá léta. Za druhé světové války padla do rukou nacistům a sloužila jako bydlení pro německého obchodníka Waltera Messerschmidta. Pak ji zabralo sovětské vojsko, které mimo jiné udělalo ze spodní části na přechodnou dobu konírnu, a po válce sloužila jako škola nebo rehabilitační centrum. Až v 60. letech se vila dočkala uznání a v roce 1963 zapsání na seznam československých kulturních památek. A později také oprav, i když ta z 80. let byla už ve své době kritizována. Podle Dagmar Černouškové, jež mapuje informace o historickém vývoji domu, jeho architektovi nebo majitelích, ovšem ne zcela oprávněně. „Před druhou obnovou, která začala v roce 2010, jsme pečlivě prostudovali projektovou dokumentaci z 80. let a na tehdejší dobu byla velmi profesionální. Problematická byla ovšem samotná realizace,“ podotýká Černoušková, kterou podle jejích vlastních slov ve vile pořád něco překvapuje. Třeba příběh, který se stal v roce 2006. „Zazvonil u nás pán v montérkách, že naproti spravuje koupelnu a že tady v době, kdy se vila poprvé rekonstruovala, pracoval a pamatuje si, jak rozbíjel to velké okno. Úplně jsem zalapala po dechu,“ vzpomíná odbornice na historii vily Tugendhat, která muže hned pozvala dál. Věděla totiž, že se právě při zmíněných pracích zničilo jediné originální dochované sklo, které vytvářelo dojem průhledné zdi. Došlo k tomu při finální fázi oprav. Ostatní okna se tehdy nepodařilo v tak velkém rozměru sehnat, a proto byla složená ze dvou půlek www.absolventi.muni.cz spojených silikonem. „Někdo z vrcholných představitelů města, tedy investora, tenkrát do vily přišel, zhlédl zahradní průčelí a naznal, že to jediné velké okno tam ruší a že je potřeba vše sjednotit. A tak okno, které ve spuštěné poloze přežilo i tlakové vlny při náletech, nechali rozbít,“ líčí smutný příběh Černoušková. Šťastný nález Jiné příběhy související s památkou mají ale veselejší konec. Byť jen těžko uvěřitelný. Mezi chlouby stavby řadí odborníci i stěnu z makassarského ebenu, která stála u jídelny. Za války ji odnesli nacisté a dlouho se mělo za to, že je nenávratně pryč. Na jaře roku 2011 ji ale Miroslav Ambroz objevil na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kde si fašisté kusem cenného dřeva vylepšili svůj tehdejší bar. Dnes už mohou nejen zrenovovanou stěnu obdivovat návštěvníci. Po posledních opravách, které trvaly dva roky, se vila 6. března 2012 konečně otevřela pro veřejnost. Průvodci upozorňují příchozí na známá fakta, ale i na stavební řešení a detaily, které dělají vilu jedinečnými. Dagmar Černoušková i Eliška Veselovská znají takových detailů spoustu. Už jen proto, že když se opravovalo, obývaly místo dnešní světlé a vzdušné kanceláře stavební buňku. Přineslo jim to spoustu práce, ale na znovuotevření památky vzpomínají jako na velký svátek. „Doteď si pamatuju na pocit, který jsem měla, když se sundaly fólie z oken do zahrady. Stála jsem v ložnicovém patře a říkala jsem si, že Tugendhatové museli Brno milovat a být velcí patrioti, protože jinak by si takový dům vystavět nenechali,“ myslí si Veselovská. Podobné pocity prý vypozorovala i na návštěvnících. „Je krásné, jak vila umí okouzlit. Když provádím, tak je do toho prostoru schválně pouštím první a dívám se, co to s nimi dělá.“ Státníci, vědci, kteří jezdí do Brna například na konference, nebo jiné významné osobnosti. Ti všichni si návštěvu vily nechají ujít jen zřídka. Před dvaceti lety se v ní potkali i Václav Klaus a Vladimír Mečiar, když dojednávali rozdělení Československa. A jezdí sem i potomci původních majitelů vily, jejichž morální právo na stavbu se podle Veselovské v Brně pořád ctí. „Můžou sem přijít, kdykoliv projeví zájem, nebýt jejich příbuzných, dům by tu přece nikdy nestál. Doprovázela jsem tady na návštěvě vnuka Grety Tugendhatové a i na něm bylo znát, že přestože tady nikdy nežil, vzbuzuje v něm dům emoce.“ Text: Martina Fojtů Asi 5 milionů korun tolik rodinu Tugendhatů stála stavba světoznámé vily. Přesná částka se neví, odborníci ji pouze odhadují. V každém případě to však byla za první republiky nevídaná suma. Asi 180 milionů korun tolik stála poslední rekonstrukce, která skončila letos v zimě. Čtěte také rozhovor s absolventkou Dagmar Černouškovou: >> online.muni.cz/vedaavyzkum/2925 23 VĚDA A POZNÁNÍ Zahraničním vědcem na Masarykově univerzitě Původem francouzský vědec velmi oceňuje potenciál českých studentů. „Spousta lidí tomu nevěří, ale studenti v Česku dostávají naprosto špičkové a konkurenceschopné vzdělání a jsou výborně motivovaní. Okolní prostředí ale není vždy tak motivující, jak by mohlo být,“ svěřuje se Albano s postřehy ze svého tuzemského pozorování. I proto doporučuje všem mladým výzkumníkům minimálně po doktorátu sbalit kufry a na delší dobu vyjet do zahraničí. „Člověk pozná, jak se pracuje v jiných laboratořích, pozná cizí kulturu a vůbec načerpá životní zkušenosti, které mu poskytnou po návratu domů nadhled a odstup,“ říká výzkumník. Albano Meli Kdyby dnes někdo přišel na Masarykovu univerzitu po dvaceti letech, žasl by nad tím, jak se její prostředí internacionalizovalo. Zejména špičkové laboratoře v bohunickém kampusu se zaplnily úspěšnými mladými vědci ze zahraničí, kteří míří do České republiky. Zdejší akademické prostředí jim dovede nabídnout podmínky srovnatelné s těmi nejlepšími. Jedním z takových vědců je i Francouz Albano Meli, který po letech strávených na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku zakotvil právě v Brně. „Načerpal jsem zkušenosti a hledal způsob, jak se vrátit zpátky do Evropy,“ vypráví Albano, který se zabývá molekulární kardiologií a snaží se hledat cesty k pochopení srdečních poruch a nemocí. Návrat do příjemnější Evropy Do České republiky zamířil především díky své ženě. Je totiž Češka. „Nemohl bych se sem ale vydat, kdybych neměl jak pokračovat ve své práci a nenašel tu vhodné podmínky. To se však podařilo,“ líčí mladý vědec. Pomohl mu speciální program, jehož cílem je dostávat špičkové vědce do Jihomoravského kraje. 24 „Skoro po čtyřech letech pobytu na Manhattanu se mi hrozně stýskalo po přírodě. Tady si moc užívám, že když si usmyslím, že zítra pojedu někam na vodu sjíždět řeku, nic není problém zařídit. Za pár hodin jsem na místě,“ chválí si vědec. Být v Česku je pro Albana tak trochu jako být zase zpátky doma. Konečně si zde také mohl pořídit vytouženého psa. V malé pracovně, odkud řídí svůj výzkumný tým, se mu u nohou motá norfolský teriér. Když ho vybíral, vůbec netušil, že volí rasu, která je typická pro cambridgeské akademiky. „Kolegové mi to řekli, až když jsem ho přivedl ukázat,“ směje se Albano. Česko si mladý vědec vůbec pochvaluje jako skvělé místo k žití. A rád má i zdejší jídlo. „Skvělý je guláš s knedlíkem a halušky, těm říkám slovanské těstoviny. Vím, že to není tak úplně české jídlo, ale ochutnal jsem je tady. Mám rád i váš zvyk dávat si k jídlu polévky a samozřejmě mi chutná pivo,“ vyjmenovává s nadšením vědec. Jak si stojí česká věda Zdejší vědecké pracovní prostředí hodnotí jako poklidnější než to zaoceánské. Pozitivní hodnocení je to však jen do určité míry. „Hlavní rozdíl spočívá v tom, že třeba v New Yorku cítíte neustále soutěžního ducha. Ten je dobrou motivací pro to dělat tu nejlepší vědeckou práci. Lidé jsou kvůli tomu ale velmi rychlí, uspěchaní a často až agresivní,“ popisuje Albano kontrast k mírnějšímu evropskému prostředí. Proč selhává lidem srdce Na Masarykově univerzitě působí Albano v biologickém ústavu na lékařské fakultě. Úzce spolupracuje s týmem, který zkoumá lidské kmenové buňky. Ty mají totiž tu unikátní vlastnost, že se dovedou proměnit v jakýkoliv jiný typ lidské buňky. Albano je potřebuje pro to, aby mohl dělat pokusy související s fungováním srdce. O co přesně jde? Ve svém výzkumu se věnuje biofyzikálním vlastnostem buněk, které vytváří srdeční sval. Jejich zásadní dovedností je, že umí srdce stahovat a zase roztahovat. Bez toho by nefungovalo. Podstatné je, že kontrakce jsou umožněny tím, že se do buněk vpouští a z nich zase vypouští vápník. „V laboratořích v New Yorku jsme při pokusech na myších zjistili, že právě problémy v cyklu vpouštění vápníku jsou jednou z častých příčin selhání srdce a dalších srdečních nemocí. Myší srdce je ale úplně jiné než lidské – nemá tolik predispozic pro srdeční arytmie. Teď bych proto rád experimentoval i na lidských buňkách,“ dostává se Albano k tomu, na co vlastně potřebuje kmenové buňky. Umožní mu totiž v laboratorních podmínkách vytvořit buňky srdeční, které podrobí pokusům. Přestože jde o základní výzkum, má podle Albana potenciál pomoci v blízké budoucnosti s diagnostikou i se zvolením vhodné terapie pro pacienty se srdečními chorobami. „Než se ale dostaneme na tuto úroveň, musíme vůbec porozumět mechanismu nemocí,“ uzavírá vědec. Text: David Povolný ROČNÍK 2012/2013 VĚDA A POZNÁNÍ Umění, které vychází z rovnic Když se řekne výtvarné umění, rozhodně by člověk hned vzápětí nedodal: matematika. Emeritní profesor Fakulty informatiky MU Ivo Serba to má ale jinak. Svět matematiky a svět umění jsou pro něj místa spojená mnoha mosty, díky nimž vznikají fascinující obrazy. Jak k tomu přišel? Profesor Serba stál u kolébky dvou významných oborů z oblasti informatiky v Československu: modelování dynamických systémů na počítačích a počítačové grafiky. „Na začátku 80. let se již umělo leccos počítačově namodelovat – pracovali jsme nejen na technických, ale také například na ekonomických, lékařských a sportovních úlohách. Problémem ale zůstávala efektivní prezentace výsledků výpočtů. Jako perspektivní se jevila počítačová grafika, a tak jsem se o ni začal v jejích počátcích zajímat,“ popisuje Serba spojení obou oborů. A protože měl umělecké sklony, zdála se mu počítačová grafika čím dál tím víc dobrá i pro pobyt ve výtvarném ateliéru. „Lákal jsem své přátele výtvarníky k počítači a postupně se to dařilo. I já jsem si občas něco úspěšně zkusil,“ líčí profesor. Co to vlastně je matematické umění Tento typ umění v principu vychází z jednoduchého předpokladu, že výsledky řešení některých matematických úloh mohou být esteticky nosné a zajímavé. „Řada řešení matematických formulí vede k fascinujícím výstupním obrazům. Některé rovnice, případně systémy rovnic, mají řadu parametrů a jejich promyšlenou volbou dostaneme www.absolventi.muni.cz celé třídy výtvarných úloh. Například mozaiky, uzly, fraktály, matematické plochy a tělesa a tak dále,“ vysvětluje nadšeně Serba. Síla a zajímavost takto vzniklých obrazů je především v tom, že jsou tvarově, kompozičně i vybarvením naprosto odlišené od toho, co dosud člověk vytvářel, když se třeba postavil se štětcem k malířskému plátnu. Sám pojem matematické umění je stále ještě poměrně mladý a právě Serba stojí za jeho zaváděním u nás. „Ještě před dvaceti lety neexistovalo jednoznačné pojmenování tohoto celosvětově se vynořujícího tématu. Používaly se pojmy jako generovaná estetika, výtvarná procedurální počítačová grafika, kreativní počítačová grafika a tak dále. Já sám jsem se ale k nelibosti řady kolegů výtvarníků i matematiků přikláněl k názvu matematické umění. Hranu sporu jsem pak srazil pojmem výtvarná informatika,“ vypráví. Tak také později nazval svůj předmět na fakultě informatiky. se Serba s tím, že uznávanější byla tzv. interakční grafika. Při ní se socha nebo obraz tvoří po jednotlivých krocích, a tak tato technika více odpovídá tradičním výtvarnickým postupům. „Všechno to ale chtělo jen svůj čas. Všudypřítomnost osobních počítačů a řada popularizujících a vysvětlujících aktivit pomohla počáteční potíže překonat. Dnes, po více než dvaceti letech, v době rozvinutého internetu, najdeme pod heslem Mathematical Art obrovské množství odkazů. Matematické umění se už skutečně stalo nedílnou součástí široké oblasti grafické komunikace,“ uzavírá matematický výtvarník. Text: David Povolný Mozaiková mříž (grupa symetrií) Pocta Mondrianovi (logaritmická transformace) Rajka (modifikovaný systém afinních transformací) Dráčci (fraktál – komplexní proměnná) Text: David Povolný Jak dílo vzniká Výsledný počítačový obraz přichází na svět výběrem a volbou parametrů zvoleného matematického vztahu, u kterého je nadějné, že dá vzniknout něčemu výtvarně zajímavému. Umělcem/ matematikem/programátorem je tedy nastavena rovnice a ona samotná je pak řešena a zobrazena pomocí nástrojů počítačové grafiky zcela spontánně, tedy bez zásahu tvůrce. „Tento vznik obrazu z rovnice na ‚jedno zmáčknutí knoflíčku‘ byl proto původně nejen domácí výtvarné obci značně podezřelý,“ usmívá 25 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Foto: Lucie Mlynářová Zamlčovaný překladatel, neodmlčený tvůrce 26 ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Filozofickou fakultu vystudoval Antonín Přidal v tvrdých 50. letech minulého století, poznamenaných nástupem totalitního režimu. Navzdory tomu v něm česká literární scéna dostala výraznou rozhlasovou a později především překladatelskou osobnost. I když dlouhých dvacet let nemohl pracovat pod svým jménem, stojí za překlady takových autorů, jako jsou Joseph Heller, David Lodge nebo Edward Lear. Říká, že dnes už ho zaměstnává stáří, na jednu nenapsanou knížku prý ale ještě myslí. Na Masarykově univerzitě jste studoval v těžké době v 50. letech. Jaké to bylo, být zde tehdy studentem? Být studentem filozofické fakulty nebylo vůbec tak báječné, jak jsem si před zápisem představoval. Trvala obecná podezíravost a nejistota. Velkou přítěží byl povinný marxismus-leninismus a jeho nechutná frazeologie otravující tehdejší češtinu. Každý týden pak přitroublá a zbytečná vojenská příprava v líšeňském zámku. Pachuť ze svazáckého veselí a funkcionářské namyšlenosti. Nejlepší drb té doby se týkal vrátného, který prý s telefonem v ruce hlásil příchozímu hodnostáři: „Soudruhu děkane, volá milostivá paní!“ To tedy nezní jako typické veselé vzpomínky na vysokoškolské studium. Někdy to bylo všechno k vzteku. Ale něco těžké nebylo – být kolegou a kamarádem těch, kteří dovedli hledat protiváhu v dobré četbě a hudbě, v upřímné debatě. A největší útěcha čekala v mých studijních oborech, v anglistice a hispanistice. Bohatství těch jazyků a jejich kultur nedalo narazit na žádné dogma. Skrze ně vstupoval člověk do jiného prostoru, mnohotvárného a nezadrátovaného. Na které profesory vzpomínáte? Nejraději na ty dobré, ale nikdy mi nevymizí z paměti ani ti druzí, pro mladého člověka nebezpeční svou kádrováckou agresivitou, politickým fanatismem, jízlivou tvrdostí. Někteří v dalším desítiletí změkli, dospěli k rozumnějšímu názoru a chování. Ale škody, které během 50. let způsobili na lidech a na úrovni školy, byly citelné. Nebýt jejich žluči a slepoty, všichni www.absolventi.muni.cz jsme tenkrát mohli být lepší. Ve všem. Oporou mi byli jejich protichůdci. Džentlmeni, ze kterých se dala vycítit vnitřní svoboda, uvážlivost a síla charakteru. Hlas a hudba mohou konkurovat všemu viditelnému jen tam, kde člověk potřebuje víc slyšet než vidět. zakladatele brněnské anglistiky. Psal o Shakespearově díle tak detailně a přitom s takovým myšlenkovým rozmachem, že jsem začínal tušit, v čem že je asi velikost poznání. A jaká je moc jazyka, který je dovede postihnout a rozvinout. Kteří to byli? Pro mě to byli anglisté Samuel Kostomlatský, Jan Firbas, Josef Vachek, často kvůli svým kvalitám diskriminovaní. Ale také Španělka Carmen Parga, manželka komunistického exulanta, a přitom tolerantní, vstřícná lektorka s velkým rozhledem a pochopením pro naše trápení. Později, když žila v Mexiku, napsala knihu, kde pojmenovala důvody své deziluze z komunismu: fanatismus, iracionalita, nesnášenlivost. „V šest večer v Madridu U Velryby!“ slibovala nám žertem. A my se smáli s nadějí, že se snad i neuvěřitelné stane skutkem. Ale kdy? Zatím nám zoufale chyběly nové knihy, slovníky, časopisy, nemluvě o cestách do zemí, jejichž jazyky a literaturu jsme studovali, ale v osobním kontaktu nemohli zažít. Na Kubu jsem se dostal až v 60. letech, do Anglie a Španělska teprve po listopadu 1989, krátce předtím do Spojených států. Dlouho to pro mě byly lásky platonické. Ale trvalé. Udržované dobrými prostředníky. Jste známý jako znalec Shakespeara. Čím je pro vás jeho dílo tak pozoruhodné? Vším. Rozsahem, rozmanitostí, hlubinami. Tak jako Alpy nebo Dolomity, kam se každoročně vracím. Údiv, obdiv, posvátný úžas, slova na to nestačí, nejlepší jsou tiché prožitky. Začalo to v gymnaziálních letech u otcovy knihovny Hamletem a Macbethem. A listováním v Knize o Shakespearovi od Františka Chudoby, Po studiích jste začal pracovat v literární redakci Českého rozhlasu v Brně. Mimo jiné jste spolupracoval s básníkem Janem Skácelem. Jak na tuto práci a na něj vzpomínáte? Skácel, tehdy čtyřicátník, sám bezdětný, se ke mně choval nejdřív jako k synovi, potom jako k mladšímu bratrovi. Pozorně, s velkým zájmem o to, co vím a co bych vědět měl. Literární redakci rozhlasu stejně jako později časopis Host vedl ke svobodnějším obzorům. Nebál se oponovat oficiálnímu vkusu ani módním vlnám. Dlouhé hovory, které jsme pravidelně vedli, pro mě byly cosi jako postgraduál. Nedalo se s ním souhlasit ve všem, někdy byl až příliš zarputilý, ale vyrovnávat se s povahami nových přátel, to je taky škola. V té redakci, přátelské a veselé, jsem byl ve svém živlu, bavilo mě pouštět se do naučných pásem, jako byl Shakespeare pro začátečníky, do literárního kabaretu Na shledanou v sobotu nebo do rozhlasových her. Jak se vám dívá na to, že rozhlas dnes pozvolna vyklízí prostor jiným médiím? Hlas a hudba mohou konkurovat všemu viditelnému jen tam, kde člověk potřebuje víc slyšet než vidět, víc se soustředit, víc rozvinout svou přemýšlivost, svou představivost. Otázka se týká všech. Co v sobě kdo vyklízí? Kdo čemu ustupuje? Co komu nestojí za to? 27 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Do povědomí veřejnosti se Přidal dostal zejména svým překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád od Leo Rostena (na snímku vlevo), která je plná jazykového humoru. Náročná práce na převedení komplikovaných hříček do češtiny zabrala překladateli řadu let. Antonín Přidal se svým dlouholetým přítelem, malířem Bohumírem Matalem (vpravo), jenž byl významným představitelem brněnské poválečné malby. Je mimo jiné autorem sítotisků k Přidalovým básnickým sbírkám. Zvukové médium si ale objevuje přístupové cesty, o jakých se mu za mých časů nesnilo. Otvírají se přes nejrůznější přenosná zařízení a počítače, přes internet a jeho zvukové archivy. Na Divadelní fakultě JAMU jsem před dvaceti lety založil Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Často se tam hlásí zájemci, kteří o rozhlasových programech vědí minimum. Ale postupně tomuto médiu přicházejí na chuť, zkoušejí si jeho možnosti i svoje místo v něm. A ještě jedna naděje. Až budeme hodně staří a krátkozrací, právě rozhlasem zůstaneme spojeni s tím, co jsme dřív přijímali z obrazovek a tištěných stránek. Rozhlas nám zůstane. oboru, dostávat se k novým podnětům. Ale když té práci dáváte maximum z toho, co víte a umíte, a přitom se k ní nesmíte hlásit, je to ponižující. Režim vám nejdřív vezme vaše plány, potom jméno a tím i tvář. Udělá z vás „nikoho“. Udělá z vás svůj majetek. Jako cenzor, který tvrdě škrtá nejen v textu, ale i v životě, a nejen v mém. Proškrtával lidem pracovní možnosti, vzdělání, cestování, oklešťoval jejich talent. Znemožňoval otevřenost, vnucoval přetvářku. Dnes už to vypadá jako kus života Na počátku normalizace jste dostal z rozhlasu vyhazov. Proč vlastně? Rozchod byl oboustranný. Nové vedení nemohlo potřebovat někoho, kdo nedokázal odvolat, co říkal před srpnem 1968 a po něm, a já jsem nebyl schopen posluhovat dosazeným ropuchám. Tak se mi ve čtyřiatřiceti sesula spousta rozhlasových plánů, ale naskočily jiné, zvláště s překládáním. To byl obor zdánlivě méně kádrovaný, ale naneštěstí nebyl. Téměř deset let se mnou žádné nakladatelství nesmělo uzavřít smlouvu. Překládal jste autory, jako jsou David Lodge, Patrick White, Gilbert Keith Chesterton nebo Joseph Heller, musel jste ale pracovat pod cizím jménem. Jaký to byl pocit, být nucen fungovat takovým způsobem? Trpký. Nikomu bych nic takového nepřál. Zčásti to mírnila úleva, že se mohu zabývat autory velkého významu, pokračovat ve svém 28 Někdy vydržím číst celý dlouhý den, ale psát od rána do večera nebo celou noc je riziko. těžkého, který se musí nějak unést, ale bylo to horší. Bylo to zlé, odporné a ničivé. Užíval jste si pak nabytou svobodu po sametové revoluci? Po tom, co jsem právě řekl, si domyslíte, jaké to pro mne bylo nadechnutí, jaká záchrana. Mohl jsem konečně všechno. Svobodně myslet, mluvit, psát. Publikovat a učit. Mohl jsem vyzkoušet i to, nač jsem předtím nemohl ani pomyslet – moderování televizních diskusí nebo režii vlastních her v televizi, rozhlase i divadle. prof. Antonín Přidal překladatel, spisovatel Narodil se v Prostějově, po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval na Filozofické fakultě MU anglistiku a hispanistiku. V letech 1960–70 pracoval v literární a dramatické redakci Československého rozhlasu v Brně, odkud musel z politických důvodů odejít. Až do sametové revoluce se věnoval literární a překladatelské činnosti, publikoval většinou pod cizími jmény. V letech 1990–91 byl dramaturgem Filmového studia Barrandov, od roku 1990 působí na Janáčkově akademii múzických umění. Svými překlady zprostředkoval českému publiku anglicky i španělsky psanou poezii a drama (W. Shakespeare) a řadu významných prozaických děl moderní anglické a americké literatury (J. Heller, L. Rosten, J. Updike). Vzpomenete si na tvůrčí počin, do kterého jste se vrhl jako do prvního? Jedna z prvních věcí, které jsem tenkrát v nově založené Obci překladatelů inicioval, byla knížka dosud u nás nevídaná – soupis literárních překladů, které musely vyjít pod cizím jménem. Jmenuje se Zamlčovaní překladatelé, zaznamenává 690 titulů, přes 120 těch, co je nesměli podepsat, a dvě stovky „pokrývačů“, kteří zakázaným kolegům solidárně poskytli svá jména. „Toto je památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem do úvodu. Kromě toho, že jste známým literárním tvůrcem, se o vás ví, že jste také vášnivým čtenářem. Na které straně stojíte raději, na té čtenářské, nebo na té tvůrčí? Čtení je většinou pohodlné, psaní je všechno možné než pohodlí a odpočinek. Jedno i druhé se může v jisté chvíli přejíst a chce být vystřídáno. Někdy vydržím číst celý dlouhý den, ale psát od rána do večera nebo celou noc je riziko. Jaké, to se ukáže, když po sobě člověk přečte, co se mu zdálo tak neodolatelné, že v tom nedokázal přestat. Pokud jde o vášeň, ta čtenářská mi na rozdíl od autorské bude věrná až doposledka. I na věčnosti, kdybych se jí dočkal, bych raději hledal, co číst než o čem psát. V některých oborech profesionálové říkají, že trpí jistým postižením, že už se nedovedou na některé věci dívat běžnýma očima. Jak se vám čtou knížky, když jste zároveň překladatel a spisovatel? Takového postižení bych se velmi bál. Ztrácet schopnost „normálního pohledu“ je podobně žalostné jako přicházet o kritický rozum ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ nebo přirozený cit. Co potom s takovou profesí? Předávat ji dál? Komu? Smyslem literatury a jejího zkoumání je rozum a cit bystřit, ne rozostřovat, ne zahlcovat. Nedokážu dočíst recenze nebo studie psané v takovém zamlžení. Úporně odtažité, ztracené samy v sobě, zamotané tak, že mají jistotu neprostupnosti, tedy toho, že s nimi nikdo nebude polemizovat. Na literárním profesionálovi by mělo být poznat, jestli všechno, co pročetl a promyslel, z něj udělalo rozvážnějšího a citlivějšího tvora, než jaký byl předtím. Jestli za něco stojí také jako člověk. Poznal jste takové literární profesionály? Přinejmenším dva. Jiřího Opelíka a Jiřího Levého. První vystudoval bohemistiku v Olomouci, ale s Brnem ho spojovalo přátelství se Skácelem a Mikuláškem. Jeho studie a knihy, například o bratrech Čapcích nebo Vladimíru Holanovi, jsou pro mě příkladem, jak badatel a analytik dozrává k moudrosti. Ten druhý byl anglista, absolvent Masarykovy univerzity Jiří Levý. Dlouho směl učit jen v Olomouci a po Překladatelské oříšky jsem nikdy nerozbíjel jedinou múzickou ranou, víc pomáhalo pozorné proklepávání. www.absolventi.muni.cz návratu do Brna předčasně zemřel ve čtyřiceti letech. Jeho odkaz je ale pro českou literární vědu podstatný, a to nejen knihou Umění překladu, dnes už světoznámou. Měl jsem štěstí poznat ho zblízka, jeho rozhled, pracovitost a vstřícnost. Naše neformální setkání nad mými prvními pokusy o překlady a doslovy mě nadlouho poznamenala. Jak se díváte na pojmy múza a inspirace? Tvoříte pod nějakým náhlým osvícením, nebo musíte věci spíše vysedět? Něco za cibuli, něco za křen, něco vysedíme, něco zapřem a prohlásíme to za osvícení shůry. Mám teorii i zkušenost, že osvícení se musí vykřesat. Mnoha nárazy, mnoha ťuknutími, trknutími – a ne z každého je plamen. Ani překladatelské oříšky jsem nerozbíjel jedinou múzickou ranou, víc pomáhalo pozorné proklepávání. Jak to bylo třeba s vaším známým překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád? Má verze Rostenova „Pana Kaplana“ je toho právě mnohanásobným příkladem. To, že vás napadne nějaký vtip, ještě neznamená, že se do dané situace opravdu hodí. Že tam třeskne, a ne jen zaprská. Jeden vtip se dá opracovat na několik způsobů, ale jen jeden je v dané chvíli účinný. A co ony vtipné poetické útvary „limeriky“, které píšete i překládáte? inscenovala Eva Tálská, šlo to pomalu. Plaval jsem blanenskou přehradou snad hodinu sem tam, a vzešel z toho jediný limerik: Byl jeden dědeček na voru, volal: Já pluji k obzoru! Když mu řekli: Omyl! Duševně se zlomil, ten nešťastný dědeček na voru. V tom to možná je. Nedat se hned zlomit. Co vás teď zaměstnává? Pracujete na nějakém překladu nebo knize? Kromě přednášek na Divadelní fakultě JAMU mě zaměstnává stáří, občasné neduhy a stále častější pomyšlení, že jsem přežil hodně svých přátel, kolegů a lidí, které jsem dřív potkával a najednou nepotkávám. Proto se do ničeho většího nepouštím – co jsem nestihl dřív, už nedohoním. Proč litovat? jmenuje se příznačně můj výbor z díla amerického básníka Galwaye Kinnella. Vyšel loni, jen o něco dřív než moje Potulky knihami a časem, vyprávění o slovech, příbězích a starých otázkách. Na jednu nenapsanou knížku ještě myslím. Ale nebudu patřit k těm, o kterých se říká: „On až do posledního dne, do poslední chvíle něco dělal, něco psal…“ Děkuji, nechci. Na to si příliš vážím všeho, co je čím dál blíž k posledku. Text: David Povolný U těch je to o něco snazší, protože jsou kratší a dají se rychleji přemontovat. Ale když jsem začínal s Learovými Příběhy dlouhého nosu, které pak v Divadle na provázku geniálně 29 INZERCE Zůstaňte v kontaktu se svojí alma mater www.onlinemuni.cz VAŠE ALMA MATER Malíř Krajiny blanokřídlé Bohdan Lacina Na významného výtvarníka Bohdana Lacinu se v Brně ani po letech nezapomnělo. Při stém výročí narození byl připomenut retrospektivní výstavou na Špilberku, Masarykova univerzita mu věnovala výpravnou monografii a v prostorách její pedagogické fakulty byla odhalena pamětní deska. Lze tak konstatovat, že tento brněnský rok patřil také, anebo především tomuto neopominutelnému tvůrci, učiteli a organizátorovi uměleckého života. Lacina studoval ve 30. letech minulého století učitelství v Praze a naplno se zapojil do tehdy živého kulturního dění. Ovlivněn ve svých malířských pokusech kubismem a především veristickým surrealismem se stal členem Teigeho okruhu. Válka Lacinu zastihla již v Jevíčku a Boskovicích, kde hájil své živobytí jako gymnazijní učitel. S blížícím se koncem válečných útrap ho to však stále více táhlo do Brna. Zde se již formovalo sdružení umělců, kteří chtěli navázat na přerušenou kontinuitu předválečných avantgard, a také Lacina se vracel s jistým stínem skepse k poetice surrealismu. Zároveň však v jeho díle silně zarezonoval i poválečný příklon ke gestické abstrakci. Svou cestu si tak hledal v řečišti nejprogresivnějších dobových trendů a kvalitu výsledků dokazují rovněž úspěchy na zahraničních výstavách československého umění. Clona železné opony a tíživá doba, kdy umělcovými slovy „chyběla složka intelektuální“, však vedly k přerušení tohoto slibného rozletu a též, jak se ukazuje ve zpětném pohledu, nejdůležitějšího období Lacinovy tvorby. Jeho dílo pak opisuje seizmickou křivku vývoje českého umění obecně. To se teprve koncem 50. let stává znovu sebevědomějším a také Lacina se tehdy navrací k malířskému stojanu, aby lyricky zhodnocoval dráždivý prostor na www.absolventi.muni.cz pomezí abstrakce a zobrazivého. Umírá brzy s počátkem normalizace a zanechává dobově výmluvné Ikarské piety. Na pamětní desce v budově Pedagogické fakulty MU vytvořené sochařem Jiřím Sobotkou je uveden poetický nápis „Malíř Krajiny blanokřídlé“, citující název jedné z pozdních a podmanivých Lacinových maleb. Tento text možná může u neznalého navozovat pocit lehkých krajinných impresí, čemuž by mohl napovídat i malířův původ z Vysočiny, která byla často prezentována takovýmto druhem krajinářství. Opak je však pravdou. Základním Lacinovým tvůrčím postojem byla tichá vážnost, snaha dobírat se podstaty věcí a hledat odpovědi na závažné filozofické otázky. Jeho obrazy tak spíše ukazují intimní mytické prakrajiny, melancholické symboly dotýkání se hlubších vrstev Země a vlastní psychiky. Anebo krajiny duše, a to i tehdy, když námětem nejsou zemské horizonty. Na zmíněné desce jsou také uvedeny letopočty 1956 až 1962. Tehdy byl Lacina zdejším pedagogem a vedl katedru výtvarné výchovy, z jejíž iniciativy byla vzpomínka vytvořena. Poté přešel na filozofickou fakultu vyučovat studenty dějin umění. Stejně jako Lacinovi vždy záleželo na divácích (a v tomto ohledu ho jako první zasvěceně interpretovali básníci František Halas či Ludvík Kundera), tak se energicky a s bezprostředností sobě vlastní věnoval pedagogickému povolání. Podle vzpomínek jeho kolegy Alberta Kutala: „Nebylo starostlivějšího učitele nad něho, když se zabýval osudy svých žáků, jejich radostmi a úspěchy, ale zejména jejich bolestmi a nerozvážnostmi.“ Umístění pamětní desky je pak podle současného vedoucího katedry Radka Horáčka i vyjádřením přání katedry navázat na tyto kvality jak umělecké, tak pedagogické a lidské. Proto má též smysl, že Lacinovu monografii vydává jeho domovská univerzita. Jediná publikace tohoto typu totiž vyšla již před více než třiceti lety a neodpovídá již současným požadavkům. Autor té dnešní Jiří Hlušička znal Lacinu osobně, a je proto zasvěceným interpretem umělcova díla. Důraz přitom klade také na malířovu tvorbu ze 60. let, která bývá opomíjena a kterou charakterizuje jako těžké vzpamatovávání se k druhé fázi po vynucené dlouhé odmlce. Samotného Lacinu pak Hlušička popisuje jako osobnost, v níž se střetával „habitus venkovana s intelektem vzdělaného člověka mnohostranně determinovaného moderním věkem“. Tento naturel pak ústil „v rozpolcenost, která nemá daleko ke skepsi o smyslu lidského počínání a která svazuje ruce a křídla. V práci naopak hledal východiska z nejistot…“ O dosažených výsledcích může čtenáře přesvědčit početný soubor kvalitních barevných reprodukcí, který výstižně přibližuje vývojovou osu umělcova díla. Text: Ondřej Navrátil Jiří Hlušička: Bohdan Lacina Monografie Jiřího Hlušičky vyšla u příležitosti 100. výročí narození malíře, grafika a sochaře Bohdana Laciny (15. 2. 1912 až 6. 7. 1971), jenž patří k výrazným postavám českého moderního umění. Kniha přibližuje osobnost Bohdana Laciny a vývoj jeho malířského a grafického díla. Najdeme v ní i 164 barevných a 29 černobílých reprodukcí a rovněž fotografie z umělcova života. Úvodní monografickou studii dotvářejí osobní svědectví i hodnocení Lacinových přátel a rozsáhlá dokumentace včetně soupisu malířova díla a jeho knižních ilustrací. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-5482-0 31 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Divochy netočím říká cestovatel Petr Horký V 90. letech patřil Petr Horký mezi oblíbené moderátory České televize. Provázel hlavně pořady pro děti a do toho studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. „Všechny základní věci, které jsem se tam tehdy naučil, pro mě platí dodnes,“ říká muž, který je dnes známý hlavně díky svým cestopisným filmům. 32 ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Ptají se vás lidé ještě na účinkování v dětských pořadech, třeba Hip, hap, hop? Už mnohem méně než dřív. V Brně jsem začal pracovat v Oáze, živě vysílaném pásmu pro děti kolem dvanácti, a to mě hodně bavilo. Mám rád živé vysílání, nic se nedá vrátit. Má to svoje napětí. Pak mi nabídli Hip, hap, hop, což se mi nejdřív nelíbilo. Vysílal jsem tehdy v rockovém rádiu Hády, nosil dlouhé vlasy, chodil v roztrhaných džínách, a tak jsem dělal drahoty, že se to musí změnit podle toho, jak já budu chtít. Samozřejmě, že se pak točilo, jak chtěli oni, ale musím říct, že ten pořad pro mě byl strašně důležitý. Vraťme se k televizi. Kdy došlo na to, že jste si řekl, že už nechcete každý den chodit do studia, ale cestovat a sám točit? Kolem roku 2000 se začala výrazně měnit tvář Studia 6, které jsem tehdy moderoval čtvrtým nebo pátým rokem, a celkem rozumím tomu, že nadřízení chtěli udělat změnu. Mohl jsem dál fungovat jako moderátor – nabídek jsem měl dost – nebo si zkusit splnit sen, který jsem měl odmala, a cestovat a režírovat. Vybral jsem to druhé. Víte, za ty roky v televizi jsem potkal spoustu lidí, kteří něco dokázali, ale kdybych měl říct o sobě, co jsem udělal, moc by toho nebylo. Měl jsem pocit, že když zavřu pusu, všechno zmizí. A to mi nestačilo. Dostal vás víc do povědomí lidí? To ani ne. Hlavně jsem se v něm kompletně naučil řemeslo. Práci s kamerou, jak fungují záběry, jak se správně mluví na mikrofon, pamatovat si svoji emoci. Když vám udělají klapku, je hodinu pauza a vy se naobědváte, tak se pak vracíte trochu ospale, a to nejde. Musíte vědět, jak jste se předtím tvářila, jaký jste měla tón hlasu. I díky tomu jsem pak vyhrál konkurz do Prahy. O televizi jsem potom psal na pajdáku i diplomku – o tom, jak působí na mladé lidi. Proč jste vlastně šel na pedagogickou fakultu, když dnes děláte něco jiného? Jak se to vezme. Dělal jsem gympl se specializací na programování, bavilo mě to, ale zjistil jsem, že jsem víc humanitně zaměřený. Dostal jsem se na pajdák a musím říct, že jsme se tam tehdy měli úžasně. Byli jsme první ročník po revoluci, kdy se spousta lidí, různých vědců a religionistů vracela z ciziny a chtěli být platní. V občance jsme dělali psychologické testy, řešili, jak funguje lidská osobnost, dozvídal jsem se třeba skvělé věci z různých náboženství. Byla u učitelů cítit touha rychle dohnat něco, co se dlouho nemohlo dělat? Přesně, takhle si to vybavuju. Chtěli, abychom se opravdu dozvěděli, jak svět funguje, a ne to, co chtěli dřív komunisté. Všechny ty základní věci, které jsem se naučil v občance a při studiu speciální pedagogiky, pro mě platí dodnes. www.absolventi.muni.cz Chtěl jste, aby za vámi něco zůstalo? Ani ne, spíš mi přišlo, že jenom moderovat je málo. Třeba teď už si to tolik nemyslím. Na blbých moderátorských případech vidím, jak moc je dobrý moderátor důležitý. Chtěl jsem do světa. Obrovská výhoda mé generace spočívala v tom, že revoluce přišla dostatečně brzo, abychom nebyli nijak dramaticky postavení před volbu, jestli budeme s komunisty, nebo proti nim, ale zároveň dostatečně pozdě, abychom věděli, po čem toužíme. Mám cestování v krvi. Táta chtěl být námořníkem a můj prapradědeček byl Tatar. Mám dokonce i jeho fotku s vyholenou hlavou a dlouhatánským copem. Takže jste v televizi řekl: „Chci točit cestopisy, dejte mi peníze,“ a oni kývli? Kdepak, já jsem to vždycky měl tak, že jsem musel projít cestou „od vrátného k řediteli“. Začínal jsem tak, že jsem do Studia 6 točil dvouminutové reportáže po Praze. Pak, když jsem se vrátil z Mongolska, jsem začal stříhat čtyřminutové reportáže do Objektivu. Vzal jsem kameramana, někam jsme jeli a postupně se o nás dozvěděli lidé z tvůrčích skupin. Když pak Pavel Pavel napsal Thoru Heyerdahlovi, jestli by si na nás udělal čas a, světe div se, z faxu vyšel vzkaz, že můžeme přijet, naplánovali jsme s ním tři dokumentární filmy. A nakonec i mohli vyjet. Tento druh tvorby stojí hodně peněz a v médiích dnes panuje tendence ho kvůli nižším rozpočtům omezovat. Vám tehdy výpravu za Heyerdahlem zaplatili celou? Vůbec. Dali mi dvacet tisíc korun, což byla zhruba cena jedné letenky na Tenerife, řekli, že zbytek si musím sehnat nebo zaplatit sám, a když se vrátím a bude to dobré, budeme se bavit dál. Pozor, Česká televize málokdy platí celé náklady. Vždycky je to velký koloběh, jak peníze poskládat. Asi jen dvakrát jsem získal tolik peněz, že jsem věděl, že budou na celou produkci stačit. Ale jak se postupuje u těch projektů, na které nemáte naplněný rozpočet? Současný model fungování obvykle vypadá tak, že filmy financuje moje firma a ČT si v podstatě za symbolickou cenu kupuje vysílací licenci. Mě živí to, že se prodají dál do světa a že se prodávají DVD a knihy. A různě se snižují náklady. Já tvrdím, že nejlepší způsob obchodování byl vymyšlený v pravěku a doteď ho nikdo nepřekonal, a to je výměnný obchod. Když jsme na Maledivách dělali projekt Tajné vraky, při kterém jsme v zakázaném severním teritoriu hledali potopené lodě, mohl jsem si komerčně najmout loď, která by stála hrozné peníze, nebo to udělat jinak. Začal jsem kontaktovat maledivské firmy a nabídl jim plně profesionální štáb, který může točit reklamy, pokud jsou nám oni schopni výměnou dát na tu dobu loď. A firma si spočítala, že je to pro ni zajímavé. Jak se stane, že jako cizinec dostanete možnost točit v jinak nedostupném území? Tak, že se rozhodnete, že to opravdu chcete dělat. Pak jde všechno. Vážně. Když si tady a teď řekneme, že chceme začít spolupracovat s hollywoodskou produkcí a budeme mít konkrétní projekt, když tím opravdu budeme posedlí a budeme vědět, proč a jaké téma bude dobré, tak se tam dostaneme. Lidí, kteří jsou opravdu pracovití, je na celé Zemi hrozně málo, a tak ve chvíli, kdy se někdo takový objeví, pomyslné dveře se dřív nebo později otevřou. 33 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Co vás tam tak táhlo? O vracích na Maledivách jste věděli dopředu, nebo to byla náhoda? Věděli jsme, že jich ve vodě leží spousta, ale neznali jsme přesné místo. Kdybyste se podívala v Holandsku do námořního muzea, tak tam uvidíte mapy Východoindické námořní společnosti, která obsluhovala Indii a potom celou jihovýchodní Asii. Je v nich namalované takové to „kopýtko“ Indie a pak jsou velmi podrobně vykreslené maledivské ostrovy, které jsou nepoměrně větší než ve skutečnosti. To proto, že tam ztroskotala spousta lodí, i mnohem později, třeba za druhé světové války. Dochází tam k tomu, že korály dorostou třeba metr pod hladinu, ale už se to nestihne zaznamenat, takže jde o velmi obtížný námořní terén a velmi snadno se tam dá ztroskotat i dnes. Chtěl jsem zjistit, jestli jsem schopný takový sportovní a polární výkon podat. Ono fungovat skoro měsíc v polárních podmínkách, když se k vám v případě nouze skoro ani nemůže dostat pomoc, to je opravdu státnice z polárničiny. Člověk musí dokonale znát svoje tělo, vědět, kde má limity a jak fungovat tak, aby pracovalo pořád. K nějakému krátkodobému vypětí se můžete vybičovat. Ale když šlapete 25 dnů deset hodin denně, tak si nemůžete říct, Člověk musí dokonale znát své tělo, říká o pobytu v extrémních podmínkách Petr Horký. Absolvent pedagogické fakulty zdolal severní pól a pěšky přešel i Grónsko. Největší výzva? Tou je teď pro Petra Horkého pochod ze Sibiře přes severní pól do Kanady. Zatím si na něj netroufá. Našli jste dvě lodě. Jaké přesně? Jednu asi stoletou, podle motoru, který tam byl roztrhaný, pravděpodobně parník, paroloď. Druhá byla obchodní loď asi z roku 1950, která vezla náklad železa. Žádný Titanic jsem neobjevil. Ale klukovský sen jsem si splnil. Takový objev vypadá úplně jinak než ve filmu. Kdybychom objevili středověkou loď, nepoznáme to, protože dřevo, které leží pod vodou dvě stě nebo tři sta let, poroste korály tak, že ho téměř není možné identifikovat. Bavil jsem se o tom s A. C. Clarkem, který objevil středověký poklad. Taky ho nepoznal. Potopil se, viděl nějakou divnou díru a v ní jakési hroudy, tak si toho vzal kus nahoru, aby se podíval. Až rozborem se zjistilo, že jsou to zlaté mince, které se spekly působením všeho okolo. Nastala někdy situace, že jste někam cestovat odmítl? Odmítám pořád. S nápady za mnou chodí spousta lidí, ale já jim říkám, ať si to raději udělají sami po svém a klidně a rád jim dám kontakt na dramaturga do České televize. Proces vzniku filmu je složitý a zdlouhavý, plný kritických momentů, takže kolem sebe potřebuju mít lidi, kterým věřím, že to spolu zvládneme. A kteří zcela věří mně. Historie je plná expedic, jejichž členové se hádali a drželi si nože pod krkem. To já nechci. Podle tohoto hesla jste si vybíral i lidi na přechod Grónska? Právě, že ne. Největší hloupost, kterou jsem udělal při cestě do Grónska, bylo, že jsem tam šel s partou kluků, které jsem potkal na internetu. Do Grónska jsem chtěl asi dva roky, ale nemohl jsem najít nikoho, kdo by vyrazil se mnou. Cesta trvá dlouho, hrozná dřina a zima. Tak jsem skenoval internet a psal partičkám, co se tam chystaly, že bych s nimi jel, a nakonec jsem si plácnul s partou kluků z Británie. Měl jsem ale neskutečné štěstí, že to byli super chlapi z britské armády ze zvláštních jednotek. 34 dnes půjdu za hranu, protože takhle musíte vydržet třeba ještě dalších deset dnů. Na delší odpočinek není čas, protože pak třeba nevychází jídlo. Je pro vás přechod Grónska životní výkon? Osobně si myslím, že nejtěžší polární trek, který nabízí planeta Země, je pochod ze Sibiře přes severní pól do Kanady. To bych zatím asi nezvládl. Věřil bych si na severní pól, ale při celém traverzu je problém s nástupem cesty, protože musíte kus v relativním teple, po začínajícím zamrzlém moři. Všechno se pod vámi prolamuje a praská a vy máte navíc plný náklad, se kterým musíte být schopná fungovat. Znám Švýcara, který se o to pokouší už tři roky. Třikrát zaplatil v přepočtu tři miliony korun, třikrát ho zavezli na začátek expedice a on zjistil, že se nástup vůbec nedá provést, a jel zpátky. ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ / Na Maledivách se Petru Horkému povedlo objevit dva vraky potopených lodí. Jedna byla asi sto let stará, druhá, obchodní loď, která vezla náklad železa, pocházela asi z roku 1950. Někdejší moderátor dětských pořadů se dostal do nejrůznějších koutů světa, kde se potkal se zástupci rozličných kultur. Tvrdí přitom, že divoká etnika by neměla být konfrontována s byznysem. Petr Horký (1973) Říkáte si někdy, proč máte chuť se do takových věcí vůbec pouštět? Já vlastně nevím. Pro mě je důležité, že je to námět na film. Až po návratu ze severního pólu jsem zjistil, že jsem byl jedním z prvních, ne-li úplně první, kdo točil na pólu v HD. Řekli mi to lidé z National Geographic, což mi vážně polichotilo. Pro mě je obrovská výzva všechny ty věci natočit, a moct to tak říct a ukázat dalším lidem. Jsem přece původně učitel, tak to chci posílat dál mezi lidi. Točil jste se spoustou zajímavých lidí, mimo jiné s Reinholdem Messnerem. Mám dojem, že jste si museli docela rozumět. Kdybych tohle řekl, to bych se hrozně kasal. Ten chlap má za sebou tak obrovské věci, že se s ním nemůžu poměřovat. I když jsme se spolu při jednom natáčení zapovídali. Messner mimo jiné hodně kritizuje fakt, že se ze zdolávání osmitisícovek stala turistická záležitost. Když se objeví zájemce, můžou ho tam místní skoro vynést. Co si o tom myslíte vy? www.absolventi.muni.cz To, že se svět turisticky kolonizuje, je smutná pravda. Proto třeba netočím opravdu divoké domorodce. Myslím, že bych napáchal víc škody než užitku. Není dobré ukazovat je lidem, aby tam pak chtěli jezdit, a není dobré zase domorodce učit vydělávat na cizincích. V Grónsku jsem v divočině lovil ryby s Eskymáky a bylo to úžasné. Ale pak jsem viděl Eskymáky, kteří žijí v paneláku, ale jsou permanentně opilí, protože ztratili smysl života. Jsou to geneticky lovci, ale protože Evropská unie dělá v tomto líbivou politiku a zakazuje lov velryb, který vyvažuje sociálními dotacemi Eskymákům, tak ty lidi vlastně zabíjíme. Ztrácí totiž smysl života, oni potřebují lovit. Podle mě nemá být opravdu divoké etnikum konfrontováno s byznysem a s turismem. Ničí se tím. A ty hory? Podotýkám, že nejsem horolezec, i když se to teď trochu učím. Někdy se říká, že je Everest znásilněná hora. To si nemyslím. Dřív všechny fascinovalo, jak je nedosažitelný – to je v mnohém pryč, bohužel. Ale pořád platí, že dostat se nahoru je ohromný sportovní výkon. Kdyby Absolvent Pedagogické fakulty MU, režisér, moderátor, producent, majitel společnosti PiranhaFilm. Točil v osmdesáti zemích světa, mimo jiné s lidmi jako Thor Heyerdahl, Reinhold Messner, Edmund Hillary, Arthur C. Clarke, Erich von Däniken a dalšími. Je autorem sedmi knih a asi 70 dokumentů. Došel na severní pól, přešel pěšky Grónsko, vylezl na vybuchující sopku Merapi, točil velké bílé a tygří žraloky bez jakékoli ochrany a na Maledivách objevil dvě potopené lodě. tady stál mrakodrap, který má padesát tisíc schodů, a někdo tam vyběhl, řekli bychom si, že je frajer. Everest je daleko, málokdo ho viděl naživo, proto si všichni říkáme, že už tam leze každý. Ale dostat se na něj, i když člověk třeba stojí dvě hodiny ve frontě pod vrcholem, je pořád extrém. Jde o to, aby nás tam nevynesl placený nosič jako pytel brambor. Úctu k horám i úctu k celému okolnímu světu si vytváříme sami v sobě bez ohledu na to, co se kolem děje. Text: Martina Fojtů Foto: archiv P. Horkého 35 VAŠE ALMA MATER Vidět sportovce s medailí je největší odměna I když je absolvent Masarykovy univerzity profesí lékař, role má v týmu různé. Někdy funguje i jako masér či psycholog. Robert Válka měl na olympiádě na starost zejména české cyklisty. Zásadní potíže prý řešit nemusel. Už je to jedenáct let, co Robert Válka dokončil Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Zatímco hodně jeho kolegů končí v nemocnicích a ordinacích v Brně a na jižní Moravě, on se vydal jinam. Působí v Praze, kde se dostal k ne zcela tradičnímu odvětví svého povolání. Jako zaměstnanec ministerstva obrany se stará o české vrcholové sportovce, což s sebou nese třeba i privilegium v podobě účasti na největších sportovních akcích. V srpnu se například podíval na olympiádu do Londýna. „Ale není mi zase tolik co závidět. Projel jsem svět, ale neviděl jsem z něj skoro nic,“ říká Válka. Vystudoval jste v Brně, ale dnes působíte v Praze. Jak se to stalo? Začalo to mým nástupem na vojenskou základní službu, byl jsem odveden jako poslední ročník a jako lékaře-absolventa mě pak po základním výcviku přeložili na letiště do Prahy. V Praze jsem se zamiloval a po absolvování základní služby jsem tu i zůstal. Dostal jsem totiž místo jako lékař na Oddělení zdravotnického zabezpečení armádního vrcholového sportu, zpočátku jako civilista. A během několika let přišla nabídka, zda bych nechtěl vstoupit do ozbrojených sil jako profesionál. Tak jsem se stal vojákem z povolání. Koho všechno máte na starost? Na Oddělení zdravotnického zabezpečení armádního vrcholového sportu jsem působil asi pět let do roku 2008, poslední tři roky jsem jeho ředitelem. Náplní naší práce bylo pečovat o armádní vrcholové sportovce v rámci jejich přípravy k vrcholným akcím, jako jsou mistrovství světa, mistrovství Evropy nebo olympijské 36 hry. Starali jsme se například o Štěpánku Hilgertovou, Barborou Špotákovou, desetibojaře Dvořáka a Šebrleho, Jana Železného, Ondřeje Synka a mnoho dalších. Já jsem však měl na starost primárně cyklisty pražské a brněnské Dukly, kteří závodí na dráze i na silnici. V roce 2009 jsem přesídlil na oddělení rehabilitace do Ústřední vojenské nemocnice Praha, ale se sportovci jezdím dál. Prostě to sem tam potřebuju. Liší se práce armádního lékaře od práce toho „běžného“? Jakožto zaměstnanec ministerstva obrany máte spíš spoustu povinností navíc, jelikož armáda má jasná pravidla řízení a svůj řád. Na druhou stranu vám umožní velmi kvalitní profesní rozvoj, pokud jde o vaši specializaci a vzdělávání. V létě jste jel pracovně na olympiádu do Londýna. Co pro vás taková cesta znamenala? Mám rád atmosféru olympiády, ale vzrušení už neprožívám, přece jen jsem už na několika byl. Na druhou stranu je olympiáda ideálním místem pro setkání různých profesí, které zajišťují sportovce na top úrovni. Člověk může zjistit, co a jak kde dělají, a něco nového se i přiučit. Dnes už je samozřejmostí, že na akce vrcholné úrovně má každý sportovec svůj tým složený z lékaře, maséra nebo eventuálně fyzioterapeuta. A někdy, protože zkrátka chybí peníze, děláme všechno – doktora, maséra, psychologa i fyzioterapeuta. Jsem rád, že můžu být se sportovci v každodenním kontaktu, díky tomu totiž v týmu vládne téměř rodinná atmosféra, a vytvoří se tak podmínky pro co nejlepší výkony. Psychika přece jen dělá 70 až 80 procent výkonu. Museli jste v Londýně řešit nějaké zásadní potíže? Na akci samotné už se většinou nic zásadního neřeší, jen drobnosti, sportovec už by měl být po všech stránkách připravený. Na druhou stranu jsem specializací rehabilitační lékař, takže moje vytíženost okolo pohybového aparátu je na těchto akcích opravdu maximální. Z toho pohledu mi nemusí nikdo nic závidět. Můžu říct, že jsem projel svět, ale neviděl jsem z něj skoro nic. Známe jen hotely, letiště a sportoviště. Na nějakou turistiku se čas nenajde. Jeden náš závodník vždycky říkal, tady jsi, doktore, v práci, na výlety můžeš jezdit s Čedokem. A stihl jste se na olympiádu vůbec podívat jako sportovní fanoušek? Někdy trošku času zbyde, to pak chodím podpořit národní barvy. A moc rád. Vím, že sportovci potřebují cítit podporu, tak se o ni taky snažím. Sám musím sportem žít, protože spolupráce a důvěra mezi lékařem a pacientem-sportovcem je pak hned na jiné úrovni. Vždycky říkám, že doktor musí do terapie dát něco navíc, něco ze sebe. Na olympiádě jsem byl fandit našim basketbalistkám právě v zápase, v němž bohužel vypadly s Francií, ale dva dny mi pak stávkovaly hlasivky. Sport prožívám intenzivně v reálu i u televize. A asi největší satisfakcí pro mě je, když sportovec stojí na „bedně“, hraje naše hymna a já vím, že na jeho úspěchu mám taky trošku zásluhu. To jsem pak opravdu šťastný. Text: Martina Fojtů Foto: archiv R. Války ROČNÍK 2012/2013 VAŠE ALMA MATER Žádné volno Místo prázdnin na olympiádu Příprava na olympijské hry zabere dlouhé měsíce. Tréninky, soustředění, nominační závody, chvilka radosti, když se nominace povede, a pak zase týdny tvrdých příprav. A když do toho takový závodník chodí ještě na vysokou školu, je to na jednoho už pořádná zátěž. Ale dá se vydržet. Důkazem toho je osm studentů Masarykovy univerzity, kteří byli letos v létě k vidění na olympiádě v Londýně. „Volný víkend? Ten jsem před hrami neměla pěkně dlouho,“ směje se Alžběta Dufková, která Česko a tak trochu i filozofickou fakultu (studuje tam totiž ruštinu) reprezentovala už na druhých hrách, a to konkrétně v synchronizovaném plavání. Spolu s kolegyní Soňou Bernardovou skončily na 14. místě a na atmosféru britského sportovního svátku budou vzpomínat ještě dlouho. „Bylo cítit, že olympiáda pro Brity hodně znamená. Na jednotlivé sporty chodili ve velkém, na našich závodech se sešlo i dvacet tisíc lidí. To jsem snad nikdy nezažila,“ pochvaluje si Dufková a uznává, že atmosféra londýnských soutěží na ni udělala dojem. „Před čtyřmi lety v Pekingu nebo i jinde na závodech se kolikrát fandí jen domácím závodnicím. V Londýně publikum podporovalo všechny a měla jsem dojem, že sportu vážně rozumí.“ Londýn: Menší, ale milejší Když Dufková obě své olympijské účasti srovnává, říká, že ta letošní jí byla milejší. A ne jen proto, že si z ní spolu s kolegyní odvezly lepší výsledek. „Ve srovnání s Čínou mi to teď přišlo kulturně bližší. Letošní hry nebyly tolik megalomanské, pořadatelé je naplánovali skromnější, ale pro mě osobně příjemnější,“ přibližuje svoje dojmy Dufková, která stejně jako jiní sportovci využila volna po závodech, aby fandila ostatním. Zhlédla tak závody v dálkovém plavání, triatlonu nebo atletice. A měla štěstí, tleskala při tom hned dvěma českým zlatým medailistům – oštěpařce Barboře Špotákové a cyklistovi Jaroslavu Kulhavému. Obě akvabely si ovšem užily už samotný začátek svého pobytu v Anglii. Jedním z prvních sportovců, jehož tam zahlédly, byl totiž slavný sprinter Usain Bolt. „Dům, kde bydlel jamajský tým, stál hned naproti tomu našemu. Když jsme se po příjezdu podívaly z okna, hned jsme ho viděly,“ líčí Dufková. Jiný zástupce Masarykovy univerzity zažil dokonce osobní setkání s největší sportovní hvězdou současnosti. Jachtař Viktor Teplý narazil na fenomenálního sprintera, když šel v noci z Českého olympijského domu a Bolt se vracel z vítězného závodu na 200 metrů i s krajany, kteří skončili na druhém a třetím místě. „Najednou jsem měl všechny tři medailisty asi dvacet metrů za zády. Hned se kolem nich shlukla spousta lidí, tak jsem toho také využil a nechal se s ním taky vyfotit,“ vzpomíná 21letý závodník, jenž zažil svoji první olympiádu. A jestli si na ní v něčem udělal jasno, tak v tom, že se chce dostat i na další, která se bude za čtyři roky konat v brazilském Riu de Janeiru. „Rád bych to všechno zažil znovu,“ říká. Text: Martina Fojtů Paralympiáda Svého zástupce měla Masarykova univerzita také na paralympiádě. Student Právnické fakulty Masarykovy univerzity Filip Coufal zažil už dokonce svoje třetí hry handicapovaných sportovců. Proč nemůže na klasickou olympiádu? Chybí mu vnitřní kotník, má přeházené kosti v plosce na noze a místo holenní kosti má jen chrupavku. Kvůli tomu se mu začala už jako www.absolventi.muni.cz malému křivit záda, a tak začal doma v Rožnově pod Radhoštěm plavat a nakonec i závodit. Po dvou osmých místech na hrách v Athénách a Pekingu se mu letos v Londýně dokonce povedlo vylepšit český rekord. Olympiáda ho ale zaměstnávala už před odletem do Velké Británie. Loni absolvoval stáž na britské ambasádě v Praze, kde se věnoval olympijským projektům. 37 VAŠE ALMA MATER Chybí vám nápady? Studenti je mají Nabídněte program ministerstvu školství. I takovou reakci slyšela skupina, která si říká JoyMind. Imagine Cup je klání technologických talentů a nápadů, které přitáhlo už řadu investorů. Něco tomu chybí, říkáte si možná někdy ve firmě nebo v každodenním životě, ale nápad, který by tento pocit zaplašil, ne a ne přijít a rutina všedního dne jeho produkci také úplně nepřeje. Studenti mají ovšem nápadů spoustu. Důkazem toho jsou myšlenky, s nimiž jejich autoři letos bodovali na různých soutěžích. Jeden nápad se jmenuje JoyMind a napomáhá rychlejšímu učení cizích jazyků. Skupina, která si říká Gameful, se zase podílí na inovování podnikatelských produktů tak, aby bylo pro klienty jejich používání zábavnější, a tím pádem se k nim vraceli ještě raději. Nápad asi desetičlenné party vysokoškoláků z Masarykovy a Mendelovy univerzity nezůstal bez povšimnutí. Studenti se s ním přihlásili do soutěže Imagine Cup, kterou pořádá firma Microsoft, a vyhráli celorepublikové kolo. Odměnou jim byla nejen další dávka pozornosti, ale také prázdninová cesta na světové finále inovátorského klání do Sydney. „Pro nás bylo úžasné už jen to, že jsme se tam dostali, odvezli jsme si odtamtud skvělé zážitky,“ vzpomíná Mayer, který na produkt svého týmu slyšel veskrze jeden a týž názor: „Na funkčnost nebo technické provedení jako u jiných týmů si nikdo nestěžoval. Většinou se opakovala jen výzva, že bychom do toho měli praštit a začít natvrdo s prodejem.“ Chceme firmám pomáhat jejich produkty inovovat a zavádět do nich herní prvky. Produkt tak bude pro zákazníky zábavnější, budou ho raději používat a vytvoří si k němu vztah. Pomůže třeba pohádkový motiv To druhá skupina mladých kreativců se už snaží na svém nápadu vydělávat. „Princip spočívá v tom, že chceme firmám pomáhat jejich produkty inovovat a zavádět do nich herní prvky. Produkt tak bude pro zákazníky zábavnější, budou ho raději používat a vytvoří si k němu vztah,“ přibližuje student ekonomicko-správní fakulty Štěpán Hruda, jeden ze spoluzakladatelů konzultační skupiny Gameful. Přístupu, který naznačil, se říká gamifikace. Například ve Spojených státech ho firmy hojně využívají, v Česku se ale stále čeká na někoho, kdo začne se zmíněným konceptem víc pracovat. Gameful už to udělali. Pro jednu brněnskou čajovnu vytvořili věrnostní program na motivy příběhu Alenka v říši divů. „Když si tam něco objednáte, dostáváte body, s jejichž pomocí pak můžete přes internet na tabletu nebo doma na počítači odkrývat určitý příběh,“ naznačuje Hruda. On a jeho kolegové už se ocenění svého projektu rovněž dočkali. Skončili třetí v programu StarCube, který pořádalo Jihomoravské inovační centrum. „Jeden vlivný český manažer nám později na workshopu řekl, ať se nestydíme a nabídneme program rovnou ministerstvu školství,“ vzpomíná student Fakulty informatiky Masarykovy univerzity Jan Mayer na jednu z reakcí, kterou vyvolala myšlenka, s níž mezi kamarády přišel před několika měsíci. O čem je řeč? O programu, který využívá lidský sklon ukládat si do hlavy nejjednodušeji zdánlivé hlouposti. „Žáci se do něj přihlásí a slovíčka se učí za pomoci různých paměťových technik. Jde o to, vytvořit si ke každému slovu kratičké příběhy, protože ty se dobře pamatují a fixují,“ říká Mayer. Na webu joymind.cz najdete v současnosti několik stovek takto zpracovaných slovíček. Text: Martina Fojtů Na finále soutěže se do Sydney sjely týmy z celého světa. Pořadatel jim každoročně zajišťuje bohatý program. Noví kamarádi i tolik potřebné kontakty. To je důvod, proč studenty soutěž láká. 38 ROČNÍK 2012/2013 Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu 30/11/2012 –31/3/2013 Element F. Fotografie a umění ve 2. polovině 20. století 7/12/2012–3/3/2013 Rytmy + pohyb + světlo. Impulsy futurismu v českém umění 14/2–19/5/2013 Po stopách moderny. Kabinet Josefa Hoffmanna: Prostřený stůl 30/11/2012 –31/3/2013 Moravská galerie v Brně v roce 2013 Muzeum s nejrozmanitější nabídkou Ženské. Umění 90. let 7/11/2013 –18/5/2014 Jaromír Funke. Mezi konstrukcí a emocí 10/2013–01/2014 www.moravska-galerie.cz VAŠE ALMA MATER Láska z fakulty oslavila diamantovou svatbu Potkali se už v obecné škole, chodit spolu začali ale až při studiích na Masarykově univerzitě. Oba vystudovali medicínu, a protože oba byli klasicky vychovaní, svatbu naplánovali až po promoci, na začátek 50. let. Docentka pediatrie Danuše Šráčková a porodník Jiří Šráček spolu zůstali dodnes a nedávno oslavili diamantovou svatbu. Paní Danuše se začala věnovat hned po studiích pediatrii. Umístěnku tehdy dostala na dětskou kliniku k průkopníkovi dětského lékařství, profesorovi Otakaru Teyschlovi. Jiří získal místo na I. Gynekologicko-porodnické klinice k profesoru Havláskovi. „Práce na obou klinikách byla vyčerpávající, zejména když se chtěli co nejvíc naučit a byli zapojováni do vědeckého výzkumu. Bydleli tehdy u Jiřího rodičů v řadovém domku v Brně-Králově Poli a vraceli se obvykle pozdě a dosti vyčerpáni. Navíc byly noční služby tehdy neplacené,“ vzpomíná se v rodině. Jiří zanedlouho poté musel na vojnu, a protože nedostával takzvaný opušťák, péče o dcerku Alexandru zůstala na paní Danuši. „Tehdy byla mateřská krátká, Danuše nastoupila do práce a nastaly potíže s péčí o malou Alexandru, navíc při nízkém platovém ohodnocení šel prakticky jeden plat pro paní o ni pečující. V nočních službách jsme se střídali, jinak to nešlo, a viděli jsme se málo,“ vzpomínají manželé Šráčkovi. Nitroděložní tělísko nazvané po manželce Oba se jako asistenti na klinikách podíleli na výuce a také na výzkumu – Danuše novorozenců, Jiří klimakteriu, neudržení moče u žen a plánovanému rodičovství. Jiří je také spoluautorem nitroděložního kontracepčního tělíska DANA, které nazvali právě po své manželce Danuši. 40 Už v obecné škole prý našel žák Jiří Šráček zalíbení v očích školačky Danuše Chalupové. Všimla si ho podle rodinného vyprávění ani ne tak pro jeho jedinečnou osobnost, ale díky speciálním bílým podkolenkám bratrů Wittalů, o čemž umí vyprávět roztomilou historku. Na fotografii manželé Šráčkovi s dcerami. Foto: Markéta Burešová Poté, co tehdejší ředitel fakultní porodnice Antonín Černoch odešel do Prahy, převzal Jiří dílčí úvazek ředitele. Po disciplinárním řízení na udání v roce 1971 ale musel s ředitelováním skončit a odejít do Ostravy. Zůstal celých 16 let jako primář ženského oddělení v Krajském ústavu národního zdraví v Ostravě a působil jako krajský odborník pro obor gynekologie a porodnictví Severomoravského kraje. Rodina se za ním do Ostravy ale nepřestěhovala, a tak paní Danuše pracovala jako primářka kardiologie v Dětské fakultní nemocnici a krajská odbornice pro obor pediatrie Jihomoravského kraje. Mezitím se narodila druhá dcera Andrea. Dnes jsou manželé Šráčkovi v důchodu a žijí střídavě na chalupě v jihočeském Volfířově a v Brně. „Oba stárneme, sbíráme nemoci a těšíme se z úspěšných dcer, vnoučat a pravnoučků – neb geny byly předány a my můžeme odejít. Nebyla to vždy cesta snadná, ale podařilo se díky vzájemné toleranci, úspěšným řešením i kompromisům se šedesátého výročí manželství dožít,“ říkají společně. S použitím rodinných materiálů a za laskavé pomoci vnoučat manželů Šráčkových připravila Petra Polčáková ROČNÍK 2012/2013 Rozvoj vztahů s absolventy NEWSLETTER ABSOLVENTSKÁ SÍŤ Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete e-mail na adresu [email protected] Spojte se kdykoli, kdekoli a odkudkoli se svými někdejšími spolužáky i svou alma mater prostřednictvím elektronické Absolventské sítě, agendy v Informačním systému Masarykovy univerzity určené právě pro vás. V rámci Absolventské sítě můžete nejen vyhledávat bývalé spolužáky, ale i plánovat společná setkání, sdílet fotografie, diskutovat na různá témata, blogovat, uschovávat soubory, sledovat Vývěsku, kde se zveřejňují aktuality z dění na univerzitě, pozvánky na sportovní a kulturní akce pořádané univerzitou, fakultami či samotnými uživateli. is.muni.cz/absolventi WWW.ABSOLVENTI.MUNI.CZ ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY Webové stránky pro absolventy nabízejí aktuální informace a archiv dosud vydaných materiálů pro absolventy. Nechybí na nich možnost zanechat vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografie z akcí. I prostřednictvím těchto stránek nám na sebe můžete poskytnout kontakt – klikněte na odkaz Dejte o sobě vědět. Masarykova univerzita kontinuálně sleduje uplatnění svých absolventů v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání zpětné vazby od absolventů se děje prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia na MU – Ohlédnutí a perspektiva a Uplatnění absolventů MU v praxi. Průzkumy najdete na univerzitním webu. www.absolventi.muni.cz www.muni.cz/general/evaluation/graduates ROZHOVORY S ABSOLVENTY FACEBOOK Přečtěte si rozhovory s absolventy Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník MUNI.CZ a nový Zpravodajský portál. Pokud jste příznivcem nových médií, podívejte se na Facebook a staňte se fanouškem stránky Absolventi Masarykovy univerzity. online.muni.cz www.facebook.com/absolventi.mu MASARYKOVA UNIVERZITA www.muni.cz
Podobné dokumenty
Březen 2014 - Městské kulturní středisko Letovice
(2) Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec zvíře neodvolatelně osobě, která
provozuje útulek pro zvířata, může tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo
n...
05/2012
údaje, často jen vágní „několik stovek účastníků“. Kolik lidí vlastně přišlo a jak takovou
akci organizujete?
Akce začínala ve 14. hodin, lidé postupně při‑
cházeli. Na Klárově jsme posbírali 1500 ...
Článek - Ústav archeologické památkové péče Brno
Výsledky těchto tří výzkumných sezón shrnul A. Gottwald (1935). Kromě stručných popisů hrobů uveřejnil
i jednoduché kresebné tabulky s nejdůležitějšími nalezenými předměty a celkový plán odkryté pl...