Kázání 22. 9. – Radost v každodennosti
Transkript
Kázání 22. 9. – Radost v každodennosti První čtení Králi Nebúkadnesarovi se zdá sen, s nímž si neví rady, a tak jej vypráví proroku Danieli: „Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku jsem viděl: Hle, strom stál uprostřed země, jeho výška byla obrovská. Strom rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi. Bylo jej vidět od samého konce země. Měl nádherné listí a mnoho plodů, byla na něm potrava pro všechny. Polní zvěř pod ním nalézala stín, v jeho větvích bydleli nebeští ptáci a sytilo se z něho všechno tvorstvo. Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku, jsem viděl: Hle, posel, a to svatý, sestupoval z nebe. Mocně volal a nařizoval toto: »Skácejte strom! Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod ním, i ptáci z jeho větví! Avšak pařez s kořeny ponechte v zemi, sevřený obručí z železa a bronzu, ve svěží zeleni pole; ať je skrápěn nebeskou rosou a se zvěří ať se dělí o rostliny země. Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad ním neuplyne sedm let. V rozhodnutí nebeských poslů je rozsudek, výpovědí svatých je věc uzavřená. Z toho živí poznají, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce, je dává; může nad ním ustanovit i nejnižšího z lidí.«“ —Daniel 4:7-14 A Daniel mu vyloží, že strom z vidění je sám král. A proto radí: „Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.“ —Daniel 4:24 Druhé čtení Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ —Matouš 17:1-5 Úvod Milé sestry, milí bratři, 1 dnes by se těl spolu s vámi zamýšlet nad radostí a tím, jak ji hledat a naázet i přesto, že nás často překonává jakási všední šeď nebo mlha. Když si kladu si otázku, co o radosti říká Bible, jako první mi na mysl přijdou výzvy apoštola Pavla v jeho epištolá. Uvedu tři. Z první Tesaloniým (5:16-18): Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. … z epištoly Efezským (5:19b-20): Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. … a nakonec z epištoly Filipským (4:4-6): Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! […] Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. Přemýšlím nad těmi slovy: „Stále se radujte, za všech okolností děkujte, netrapte se žádnou starostí…“ – vyvolává to ve mně dojem, že Pavel ce po adresáte dopisů něco naprosto nereálného. Jistě, můžeme být každý den pozornější k maličkostem, z niž se lze radovat… ale prostě jsou i víle, kdy k radosti žádný důvod není, nebo spíš kdy žádný důvod k radosti není větší než náš smutek, zármutek, rozladění, hněv nebo jiné podobné rozpoložení. Nebo je tu ještě možnost, že Pavel věděl něco, co přehlížíme… Prozatím jsem se vyhýbal otázce „co to vlastně radost je?“ Pavel dává odpověď v páté kapitole epištoly Galatským, když vypočítává ovoce Dua Svatého – to je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tiost a sebeovládání. Radost je tedy ovocem Dua Svatého. Tuto stopu budeme sledovat dál, ale nejdřív malá odbočka. Ne okolnosti, ale nás Pokud přijmeme, že radost je ovocem Dua Svatého, vyrovnáváme se tím s jistou představou, která je v nás hluboce skryta, přestože jsme ji takto asi nikdy nepojmenovali. Přiznáváme tím, že zdroj té pravé radosti leží mimo naše okolnosti. Naší přirozeností je snažit si radost obstarat sami – naší přirozeností vůbec je snažit se vyřešit všeno sami, vidíme to u Adama s Evou, kteří tomu „těli přijít na kloub“, vidíme to u Abrahama, kterému bylo zaslíbeno potomstvo, ale on těl vývoj událostí trou popohnat a tak nečekal na syna od Hospodina… a jako poslední příklad, vidíme to ve snaživosti Petra, když byl s Ježíšem na hoře proměnění a hned začal aktivně navrhovat „postavíme stany pro tebe a Eliáše a Mojžíše…“ A tak když se z našeho života začne vytrácet radost, začneme se zoufale snažit změnit své okolnosti, abyom ji znovu měli. Ta představa, skrytá hluboko v nás, je, že když je Bůh na naší straně, změní ty těžké okolnosti, které nám berou radost a síly a s nimiž si nevíme rady. Ale to nám Bůh nikdy neslíbil – to, co nám slíbil je, že si v nás vystaví svůj rám, a že bude měnit nás, zevnitř. V době, kdy byl Ježíš proměněn před zraky Petra, Jakuba a Jana, už měl dávno za sebou své nejpopulárnější období. Jeho okolnosti nebyly lehké… ale Bůh proměnil Ježíše, ne situaci, v níž se naázel. Víme, že se apoštol Pavel potýkal s nějakou tělesnou slabostí a třikrát volal k Pánu, aby ho toho zbavil… ale odpověď, kterou nakonec dostal, je zásadní odpovědí pro nás: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. (2K 12:9) Pán Ježíš se i na nás obrací a říká: „Moje milost ti stačí“. Na naši okolnoste se nemusí změnit vůbec nic, a přesto se můžeme radovat, protože máme Kristovu milost. Hlavní zdroj naší radosti je v tom, že jsou naše jména zapsána v knize života. Být v Kristu Pojďme se vrátit k tomu, že radost je ovocem Dua Svatého. Asi nejdelší souvislé vyučování o Duu Svatém dal Pán Ježíš během své promluvy k učedníkům ten poslední večer před svým ukřižování. Tuto promluvu máme zapsánu v Janově evangeliu od třinácté do sedmnácté kapitoly. V patnácté kapitole se o Duu Svatém nemluví přímo, ale z kontextu je zřejmé, že hraje klíčovou 2 roli. Ježíš říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. […] To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (J 15:1-4.11) Chceme-li, aby naše radost byla plná, máme zůstávat v Kristu. Ale co to znamená? Asi před půl rokem mi tuto otázku položila moje milá, protože se sázela se skupinkou kamarádů, kteří nepoázejí z církevního prostředí, a kdykoliv na toto spojení narazili v Bibli, nevěděli si s ním rady. A skutečně to není lehká otázka – zamyslete se sami nad tím, jak byste popsali, co znamená „být v Kristu“? A co znamená, že jsme „v Kristu“ a zároveň „ve světě, ale ne ze světa“? Myslím, že tato otázka souvisí s naším tématem radosti v každodennosti – naše radost je v Kristu, ale my jsme ve světě a těžké situace nám radost berou. Přišel jsem tehdy s několika odpověďmi, které všeny měly své nedostatky, až jsem narazil na jednu, s níž jsem byl konečně spokojený. Budu jí říkat „model partyzán“. Partyzán Jsme jako občané státu, kde vládne totalita. Někdo nás ale převedl přes hranice a my poznali, že všeno, v čem jsme vyrůstali, je lež. Ten okamžik byl jakoby někdo rozsvítil světlo, jako byom poprvé viděli barvy… jako byom předtím ani nežili. Tato nová země se nám stala novým domovem, přijali jsme v ní občanství… ale víme, že je čas se vrátit zpět, odkud jsme přišli, protože nemůžeme neat svou rodinu či své přátele žít dál v té tmě. Musíme jim přivést knihy, obrazy, hudbu… musíme jim dát příležitost poznat, jaký je život na druhé straně hranic, a rozhodnout se pro něj. Jenže „model partyzán“ má jako popis „bytí v Kristu“ své nedostatky. Posuďte sami… Když se vracíme do svého temného rodiště a mluvíme se svými blízkými, rozdáváme jim knihy a podobně a když nám dojdou, musíme se vrátit pro další. A nejen to… někdy byom snad i zůstali déle, ale cítíme, že začínáme zapomínat na to, jak je v našem novém „doma“; víme, že je to tam skvělé a mnohem lepší, než teď, na naší „záranné misi“. Ale… cesta zpátky není jednoduá, je na ní spousta překážek, a stojí to vlastně za to? Takže jsme „v Kristu“ ve smyslu, že naše občanství je v té dobré zemi, do níž jsme emigrovali, ale jsme „ve světě“ v tom smyslu, že se vracíme zpět. Ano – tato analogie zaycuje cosi z našeho života s Bohem, ale zaycuje to, jak by náš život měl vypadat? Ano… máme pamatovat, že naše občanství je v nebi a jsme cizinci na tomto světě. Ale tento obraz nevystihuje, že máme být „v Kristu“ i „ve světě“ zároveň – vždy je to buď jedno, nebo druhé, ale nikdy ne zároveň. Nakonec jsme objevili ještě lepší přirovnání, kterému říkám prostě „strom“. Strom Zkuste si představit krásný, košatý strom – třeba lípu. Uvědomujete si, že tento strom je vlastně dvakrát tak velký? Že má hluboké a široké kořeny, jimiž se pevně drží a skrze které čerpá potřebné živiny? My máme být jako strom – pevně zakořeněni v Kristu, jako je strom zakořeněn v hlíně, ale také máme být ve světě, přinášet druhým stín a útěu unaveným, nést ovoce… Země a vzdu, dvě oddělené domény, které ale strom propojuje. Bez pevný základů v půdě by se vyvrátil a zemřel. A bez své nadzemní části – k čemu by byl? A toto přirovnání není náhodné nebo nové. Pavel píše nově obráceným křesťanům do sboru v Kolose (Kol 2:7) „V [Kristu Ježíši] zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky“. V prvním žalmu se píše o člověku, který si oblíbil Hospodinův zákon, že bude jako strom zasazený u tekoucí vody, jehož listí neuvadá, který dává své ovoce v pravý čas. I ten obraz vinné révy do tohoto popisu zapadá. 3 Jeremiáš – co nesedí Ale někde něco nehraje. Když se podívám upřímně na svůj život, mnohem častěji jsem „partyzán“, který se na vlastní pěst snaží najít cestu, než ten klidný a dobrý strom. V Bibli se znovu a znovu v souvislosti s „bytím v Kristu“ objevuje motiv neustálé obnovy. Stromu ze žalmu neuvadá listí. Ježíš říká, že se stane v nás pramenem živé vody, abyom už nikdy nemuseli žíznit, a lebem života, abyom už nikdy nehladověli. Ale realita mého života je, že mám znovu hlad a žízeň, že mé listí každou zimu opadá… Klíče naázím u proroka Jeremiáše, který cituje za žalmu jedna, ale jeho význam posouvá dále. Posuďte (Jer 17:5-11): Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. […] Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“ „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“ Ještě jednou a pomaleji… pokud máme hlavní zdroj své radosti a naděje v lide kolem nás, jsme jako křoví někde na poušti. Naopak doufáme-li v Hospodina, jsme jako ten dobrý strom u řeky. A teď pozor, ten následující verš – co tam dělá? „Nejúskočnější ze všeho je lidské srdce a nevyléčitelné.“ Čím déle jsem přemýšlel nad těmi dvěma přirovnáními („partyzán“ a „strom“), tím více mi doázelo, že „model partyzán“ je nejen nepřesný, ale že přesně zaycuje, v čem je náš problém. Ano, Pán Ježíš nás poslal do vše koutů země, ale taky řekl „A já jsem s vámi po všey dny.“ Boží plán nikdy nebyl, abyom šli do světa sami. Je to jen a jen naše vzpoura, když se snažíme být jako vinné ratolesti odtržené od kmene – a divíme se, že to nefunguje. Dokonce máme tu drzost vydávat to za odvahu a něco záslužného, když se sami vrháme do nebezpečí světa – přestože ve skutečnosti se nás snaží naše úskočné srdce zatáhnout mimo Boží stezku. Není to žádná náhoda, že Jeremiáš mluví o našem srdci zrovna na tomto místě. Uvědomuje si, že první žalm nejde dost daleko – že přestože je Zákon svatý, pro nás je užitečný jen tím, že nám umožňuje vidět naše yby, náš hří, a naši nesopnost se mu postavit. A tak Jeremiáš o Zákoně vůbec nemluví – místo toho ukazuje na naše srdce a to, že napravit jej může jen Hospodin skrze Dua Svatého. Nebúkadnesar – až na okraj Poslední bibliý text, na který se podíváme, je z knihy proroka Daniele. Daniel se stal mudrcem u babylonského krále Nebúkadnesara, jehož království bylo veliké. Jak jsme slyšeli v prvním čtení, král měl sen o nádherném stromu, který měl být poražen, ale jeho kořeny nebyly vytrženy. Ten strom je král… a sen došel naplnění: Uplynulo dvanáct měsíců. Král se procházel po královském paláci v Babylóně a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo.“ (D 4:26-28) Král věděl, že Danielův Bůh je skutečný a mocný, ale přesto se neubránil volání svého srdce a podlehl pýše. Rozhodl se, že si vystačí sám. Co víc, přivlastnil si zásluhy, které patřily Bohu, stejně jako Boží čest a slávu. A tak s ním Bůh velmi drsným způsobem otřásl – Nebúkadnesar se pomátl, žil jako dobytek kdesi v divočině… a potom se vrací a je skutečně jako vyměněný. Je jako marnotratný syn, který přiází domů. Říká: „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já Nebúkadnesar své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. […] Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“ (D 4:31-34) 4 Závěr Skutečnost je taková, že každý den stojíme před rozhodnutím – budu partyzán, co jde na vlastní pěst? Nebo budu jako strom pevně zakořeněný v Kristu? Budeme žít sami sobě? A nebo zemřeme sami sobě, abyom mohli žít pro Krista a tedy také pro své bližní? Nebúkadnesarův příklad ukazuje, že někdy musíme dojít až na okraj skutečného zatracení, abyom se pustili, abyom zemřeli sami sobě. Ale vidíme ještě něco důležitějšího – Bůh nás možná vede až na okraj, ale nikdy ne za okraj. A v tom je naše naděje. Ale ta naděje nebyla laciná, a nevisí někde ve vzduu – je to naděje v Kristu. Boží slovo nás o té naději ujišťuje – Bůh „nalomenou třtinu nedolomí“; strom představující Nebúkadnesara nebyl vytržen a nakonec se obnovil; marnotratný syn se vrátil k otci a ten ho přijal. Ale to vše je možné jen proto, že Ježíš se postavil na naše místo – Ježíš je ta nalomená třtina, kterou Bůh dolomil a odtrhl, protože se k ničemu jinému nehodila. Ježíš je strom nádhernější, než kdy byl král Nebúkadnesar, který ale Bůh pro naše hříy vytrhl i s kořeny. Ježíšovi se Bůh stal tím otcem, který se ho zřekl – vždyť Ježíš na kříži volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ To má Pavel na mysli, když píše: „On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2K 5:21) Kdykoliv se cítíme sami, opuštění, na konci sil… kdykoliv se nám nedaří pozvednout zrak zpět k Bohu… kdykoliv kolem sebe máme tu mlhu samoty v nepřátelské zemi, která je způsobena jen a jen naší vlastní vzpourou, naším lstivým srdcem… v každém takovém okamžiku smíme vědět, že cesta zpět je otevřena – protože všeny ty slepé uličky, z niž by skutečně nebylo úniku, v niž leží skutečná beznaděj, ty všeny za nás na sebe vzal Kristus. A tak můžeme běžet do Jeho náruče, kterou pro nás otevřel, když se neal přibýt na kříž. 5
Podobné dokumenty
Jakub 2016/5 - Římskokatolická farnost sv. Jakuba v Příbrami
kdo z těch tří byl bližním tomu polomrtvému (zraněnému, potřebnému).
Dalším úryvek je z proroka Izaiáše, lépe řečeno jeho část – nalomenou
třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Ježíš nepřicház...
PDF formát - ZnameniCasu.cz
Esagily a Babylónu jsem posílil a ustanovil jméno své vlády navţdy.“
V Bibli Dan. 4:27 se píše, ţe pyšný Nabúkadnesar řekl: „Zdali není veliký
tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval ...
Plné znění závěrečné zprávy si přečtěte ZDE!
Další svědci v obci Březové viděli vrtulník nebo jen slyšeli zvuk jeho motoru
během přeletu nad obcí směrem k vodní ploše pískovny Náklo. Podle jednoho z nich,
který ale vrtulník neviděl, byl zprvu...
Větrník č. 6 2015 - Vysoké nad Jizerou
Vysockou pouť 2016 a zároveň předložení finanční nabídky na organizační
zajištění, to vše na příštím jednání
RM.
RM schvaluje nájemní smlouvu na
umístění technologie ZS na objektu
ZŠ ve Vysokém nad ...
Občasník 1/2008
• Otázka: Vážený a milý pane Staňku, opravdu Vám moc děkujeme za to, že pořádáte a nahráváte Vaše přednášky. Je to velmi milé pobývat doma ve Vaší společnosti. K letošní Sattvě jsem Vám již psala o...