Feudalismus v Indii (Irene)

Feudalismus v Indii (Irene)
Začátek feudálních vztahů v Indii můžeme zařadit do 5-7st. Největší vliv na to měli dvě vlny
za stěhování národů a to vpád Bílých Hunů a tažení Arabů na Sindu
• Otrocká práce na počátku 5st. Neexistovala – rolníci platili daně
• V obchodě se používá platba mincemi
• Třídní rozvrstvení – kasty
• Moc v krajových oblastech měli guvernéři nebo feudální leníci, kteří stavěli zavodňovací
soustavy, řídili obchodní podnikání, dohlížiteli na bezpečnost obchodních cest
• 7/8st. začíná feudální dědičná držba půdy, při níž dochází k rozdělení feudální hierarchie
• Feudálové odebírali vysokou rentu, kvůli níž docházelo k vykořisťování rolnictva
Odlišnost indického a evropského feudalismu
Indie
• Nízká úroveň techniky
• Výroba a pěstování pro tržní účely – kokosové ořechy, sůl, bavlna, betel, arekové oříšky..
• Pro panovníka obhospodařovali půdu otroci
• Vojenská léna nebyla dědičná
• Feudální pán měl soudní pravomoc jen ve věcech fisku – civilní i trestní soudnictví měl na
starosti zvláštní státní úředník nebo vesnická občina
• Neexistovali zde řemeslnické cechy – nahradila je kasta
• Není jednotně organizovaná církev
•
Společnou měli politickou decentralizaci (všechna půda náleží panovníkovi)
Evropa
• Funguje lení systém na principu nevolnické práce
• Feudální pán má soudní pravomoc nad poddanýma
• Potrava je pěstována pro nejbližší okolí
Celková situace
• Nedostatek kovů
• Nedostatek koní – poč. 13st. – nebyl nikdo, kdo by je správně krmil a ošetřoval
• Špatná a zastaralá vybavenost armády
• Rozvinut námořní a karavanní obchod
• Některé oblasti specializované na vývoz určitého zboží např. Kašmír byl zaměřen na víno
a vlnu. Tyto suroviny vyměňovali za obilí z Himalájí. Nejvzácnější byl pro ně ale šafrán,
který rostl jen v Kašmíru
• Na vesnici se oddělili rolníci, kteří začali shromažďovat zásoby. Z nich se postupně
vydělila vrstva feudálů
• Zdokonalení systému zavodnění přispělo k vypěstování přebytků. Panovník měl víc
peněz. Vesničané si mohli nechat jen produkty pro svou potřebu. Jinak by se bouřili.
• Při nedostatku peněz panovník zdanil chrámový majetek
• Při příchodu muslimů se do Indie dostali hlavně čínské vynálezy např. střelný prach,
papír, porcelán, čaj
• Muslimové vylupovali chrámy, ale lidé mohli u svého náboženství zůstat
1
Feudální otroctví
• 12 – 14st. byli otroci dosazováni na vysoká místa. Byli např. vojevůdci, generálové ale
stávali se z nich i králové = otrocká dynastie
• Otroci pracovali na panovníkových polích. Tak získal menší závislost na velmožích.
• S otroky se muselo zacházet s úctou. Měli např. čestná místa na svatbách
• Otrok si musel vzít otrokyni = vznik nových kast
• Otroctví trvalo až do poloviny 19st. Britové jej zrušili v roce 1843
Vlastnictví půdy
• 5 – 7st. bráhmani obdělávali půdu bez placení daní¨
• Státní vlastnictví půdy měli na starosti vládnoucí třídy úředníků. Vybírali zemědělskou
daň od všech rolníků
• S půdou mohli dělat úředníci, co chtěli – sít, nechat ladem, stavět…
Druhy držby půdy
1. chálise = čistá – patřila přímo státní pokladně ( byli to hlavně nově dobitá území ),
v 16 – 18st. právo odúmrtí – půda zemřelého feudála připadla státu
2. iktá´- převládala, dělila se:
a. velká – celá provincie, držitelé=muktá museli
odevzdávat daně a stavět vojska. Bylo jich asi 40 rodin z bývalých císařských
otroků
b. malá – drobní iktadárové měli jen jednu vesnici
3. léno = džagír – nedědičná, je spjato výhradně s vojenskou hodností = ad
funktionem, museli vydržovat vojenskou skupinu odpovídající hodnosti
4. zamindár – dědičný držitel půdy, poskytoval vojenskou výpomoc panovníkovi,
držba půdy = ad generem
5. sujúrghál = ad persónám nejprve vojenská služba, od 14st. spíše charitativní účel,
nevykonávali vojenskou službu
Vesnická občina
• Většinou se tento pojem týkal jen jedné vesnice. Bylo to spojení rolníků a řemeslníků.
Řemeslníci
• V Indii nebyli tkalci a krejčí.
• Za práci dostávali jídlo od rolníků z vesnice.
• Truhlář udržoval příbytky rolníků.
• Kovář dostával na zpracování od vesnické rady železo. Oba měli k ruce pomocníka.
• Další
řemeslníci:
hrnčíř,
holič,
pradlák,
koželuh,
vesnický
obětník,
hvězdopravec…Obyčejně jich bylo ve vesnici 10-12.
• Ve vzdálených vesnicí to platí dodnes.
Města
• Jejich trvanlivost byla pomíjivá. Záleželo to hlavně na tom, kde byl zrovna královský
dvůr.
V pozdější době byl zapříčiněn mnohý rozpad i díky kolonizaci Britů.
2
Čína (Jitka)
Počátek čín. civilizace-2. tis. př. n. l. Autonomní základ se rozvíjel samostatně po více než 3
tisíciletí. Čínská kultura nebyla nahrazena jinou, novinky si pouze přetvářela k obrazu svému.
Čínský feudalismus
Despotický stát mohl nejen napomáhat rozvoji výroby, ale i omezovat hospodářský rozmach.
Čínský stát byl ve vojen. a finančních i politických otázkách svrchovaný. V době existence
silného státu mohl stát. aparát přejmout do své správy soukromé podniky. Stát lokvidoval
autonomní střediska polit. moci. Obyvatelstvo neznalo pojmy svoboda a společenské
skupiny…
Otroctví a společenské formace
Existence spol. rozdílů, většina obyvatelstva ve všeobecném otroctví, obyv. závislé na stát.
autoritě. K rozvoji otroctví dochází v období čínského středověku.
Tradiční čínský stát-3, stol. př. n .l – pol. 19. stol.
Před založením tradičního státu r. 221 př. k. bylo zřízení podobné evropskému feudalismu.
1. tisíciletí- králové dynastie Čou propůjčují území náčelníkům a vládcům oblastí za dědičná
léna = lenní systém.Tak vznikají jednotlivé státy, některé se rozvíjejí rychleji=války mezi
sebou. V 6. stol.př.K. – objev železa- nové techniky války. 221př.K.-sjednocení států pod
vládou dyn. Chan.
Význam sjednocení-vyřadilo z politického žjivota dědičnou šlechtu, vznik byrokraticky
řízeného hyyerarchicky členěného aparátu ústřední moci.=centrální autorita, úřednictvo
působilo i v provinciích. Stát byl jediný velký feudál-vybíral vysoké daně-rolnické povstání.
Zárodky kapitalismu
V období růstu výrobních sil v 5.-3.stol.př.n.l.-předkapitalistický vývoj, bohatí měli i tisíce
otroků a velký majetek.
od 8. stol. n. l.-neúplný vývoj
V období Sung (10.-13.stol)-růst manufektur, dálkový obchod, papírové peníze vydávané
státem.
V o. Ming (14.-17.stol.)-podobné rysy, v období poslední Mandžuské dynastie Čching tyto
rysy zanikají.
Zaostávání Číny
Hospodářský vávoj byl zabržděn růstem obyvatel-nebyla potřeba strojů,byl dostatek pracovní
síly.
Přehled čínských dějin od 3.stol.př.K. do 17.stol
221 př.K. – vytvoření jednotné říše západním státem Čchin s vládcem Jing Čengem, který se
stal prvním císařem dynastie Čchin. V r.207 př.K. byla dynastie poražena díky
všenárod.povstání.
Liou Pang – zakladatel dynastie Chan, opět sjednotil zemi, avšak existovaly autonomní části
s údělnými králí. Cílem bylo pozvolna utužovat centrální moc.
Před sjednocením Číny – rozkvět filozoficko-politických škol, škola žáků Konfuciových
(552-479)-tradiční kulturní dědictví. Taoisté-Lao-c´, poznávání zákonitostípřírody, důraz na
přirozenost. Škola filozofa Mo-Ti – ideologie lásky a porozumění, první formulovaný logický
systém, vojenská taktika. Škola Legalistů – vycházeli z Taoistů, odmítali vzdělání, posláním
občana je naprostá oddanost státu. Tato totalitní vojensko-politická ideologie sjednotila zemi.
3
Po pádu Čchinů do popředí konfuciánství-představitelé: Tung Čung-Šu, Ču-Si-důraz na
podřízenost občana státu. Podpora vzdělanosti- státní zkoušky pro úředníky.
Hospodářské postavení vestev obyvatelstva
V zemědělství, řemesle, ale zejména v osobních službách aristokracie a bohatých obchodníků
pracovali otroci.Existence dlužního otroctví.
Konfuciánství se vždy stavělo proti obchodníkům, i přesto bohatli. Rolníci byli zbavováni
půdy = velká sociální hnutí na počátku našeho letopočtu. V r. 24 n.l. obnovená dynastie Chan
osvobodila otroky vyhlášením amnestie, díky občanské válce bylo mnoho lidí vyhubenoulehčení sociálních problémů. V r. 184 druhé velké povstání=Žluté turbany. Dynastie se v r.
220 rozpadla na 3 státy.
V roce 581 – nové sjednocení dynastií Suej – hospodářský rozkvět. Nová ideologie a
náboženství-budhismus. S přijetím budhismu se Čína otevřela ostatním asijským zemím,
námořní cesty okolo Indočíny, Indinésie, Indie a přes střední Asii do Malé Asie. Po trvalém
sjednocení mocnou dynastií Tchang v r. 618 se stala Čína centrem celé Asie. Hl. městoČchang-an. Vynález tisku z dřevěných desek, čínská kultura působí i na vytvoření tibetského
státu a říše Nan-Čao v jihozáp. Číně.
Stát ovlivňuje rozdělování půdy. Opět rolnická povstání. Nejvýznamější-povstání generála
Am-Lu-šana, po jehož potlačení se země dostala do rukou vojáků a roku 907 se rozpadla. Do
r. 959- 5 krátkých dynastií.
Čao Kchuang-jin – zakladatel dynastie Sung (960-1249). Již od konce Tchangů byla Čína
ohrožována ze severu. R. 1127 bylo dobyto hl. m. Kchaj-feng na Žluté řece a Sungové si
zachovali území na jih odtud s hl. m. Chang – čou. Nakonec byly severní státy smeteny
náporem Mongolů. Ti obsadili Čínu, Koreu, Barmu i Indii.
Z této doby pochází řada vynálezů:střelný prach, kompas, vodní hodiny… byla přivezena
rýže z Čamby, rostl počet obyvatel (50miliónů), rozvoj zemědělství i řemesel a obchodu.
Rozsáhlý námořníobchod byl kontrolován státem, čínské vojsko ovládalo Jihočínské moře.
Ve městech rozvoj manufaktur.
Mongolské impérium - spojilo Čínu se zeměmi Asie i Evropy. V Číně vládli nejen
Mongolové, ale i příslušníci vnitroasijských národů. Zvýšil se počet otroků, došlo k určité
feudalizaci – Čína se rozpadla na řadu samostatných oblastí kontrolovaných mongol.
velmoži.Cu Juan-čang, zakladatel dynastie Ming, jež zvítězila nad Mongoly, byl
z rolnického původu. Byla taložena Tajná policie, při rozdělování půdy měl hlavní úlohu
stát,v prvních desetiletí 15. stol.se stala Čína námořní velmocí Asie. S přeložením hlavního
města do Pekingu nastaly problémy, Čína se uzavřela sama do sebe. Mingové byly svrženi
rolnickým povstáním, toho využil severní kmen Mandžuů k vpádu do Číny, Dobyli ji až v r.
1683. Založili dynastii Čching – rozvoj manufaktur, státních dílen. Rozhodující vliv měly
vojen. organizace – Korouhve.
První základnu na čínském území získali r. 1557 Portugalci v Macau a po vítězství v opiové
válce r. 1842 i Anglie získala Hongkong.
4
Rozmach arabské říše (Tasemnička)
1. Aravské výboje a vznik arabské říše
Kolébkou Arabů byl Arabský poloostrov, kde je málo míst vhodných pro osídlení.
Pouze pobřežní území byla velmi úrodná, proto zde vzkvétalo zemědělství a úspěšně se
rozvíjel obchod. Arabské kmeny si uchovaly samostatnost, zároveň však zůstaly nedotčeny
vlivy římské civilizace. V čele jednotlivých beduínských kmenů stáli šejkové. Tyto kmeny
mezi sebou neustále bojovaly. V 6. a do poloviny 7. stol. území ovládla perská dynastie
Sasánovců. Arabský poloostrov ležel totiž na křižovatce velmi důležitých obchodních cest,
které spojovaly 3 kontinenty. Arabové se živě účastnili tohoto obchodu, z čehož jim plynuli
zisky.
Mohamed a islám
Arabové vyznávali polyteismus, kultovním místem byla Mekka, kde byla svatyně Kaaba
a v ní uctívaný černý kámen. O svatyni pečoval vlivný rod Kurajšovců, z nichž pocházel i
Mohamed. Po sňatku s bohatou Chádidžou se začal flákat a vymýšlet kraviny…vytvořil nové
náboženské učení tzv. islám. Základem je víra v jediného boha – Alláha. Mohamed hlásal, že
Alláh ho vyvolil, aby byl jeho největším a posledním prorokem.
Mohamed zprvu hlásal své učení v Mekkce, odkud byl vyhnán Kurajšovci (622), prchl
do Mediny, kde vznikla první muslimská obec, v jejímž čele stal Mohamed spolu s kupci
Abú-Bakrem a Omarem. R.630 se Mohamed vrátil do Mekky jako vítěz a přijal svatý kámen
jako součást muslimských obřadů. Na sklonku svého života stál prorok v čele mohutné
teokratické říše.
Vytváření arabské říše
Mohamedovým nástupcem se stal Abú Bakr (632 – 634), byl titulován – zástupcem
Alláhova proroka, tedy chalífou. Zakladatelem říše je až druhý chalífa Omar (634 – 644).
Arabové tehdy začali období velkých výbojů. Roku 637 vyplenili Ktesifon, hlavní sídlo
íránské říše a dobyli Jeruzalém, v dalších letech ovládli celý Irán. V roce 640 dobyli Sýrii,
Palestinu a Horní Mezopotámii. Do roku 644 pak ovládli Persii a Egypt.
V rukou Arabů se tak octly země, které měly velkou kulturní tradici. Arabové čerpali ze
zkušeností podmaněných národů a zároveň se přizpůsobili, takže jejich nadvláda neznamenala
zhoršení situace závislého obyvatelstva. Dokonce ani nepronásledovali přívržence jiných
náboženství.
Roku 644 byl Omar zavražděn, což otevřelo cestu k bojům o moc. Část muslimů
podporovala Osmana z rodu Umajjovců, část chtěla za chalífu Mohamedova zetě Alího. Spor
o prorokovo nástupnictví se brzy stal příčinou rozkolu v islámu. Za Osmana (644 – 656)
vznikla oficiální verze svaté knihy islámu – korán. Po jeho zavraždění vládne Ali (656 – 661),
který byl také zavražděn☺.
Arabská říše pod vládou Umajjovců
Chalífou se stal Muávija (661 – 680), jehož rod pak vládl téměř 100 let. Přes vnitřní
rozpory o nástupnictví znamenala vláda Umajjovců období mocenského růstu. Nástupce Jažíd
I. dokonce usiloval o dobytí Cařihradu, roku 711 arabský vojevůdce Džebel el’Tárik dobyl
visigótské Španělsko. Jeho postup za Pyreneje zastavil až r. 732 Karel Martel. Střediskem říše
se stal Damašek. Počátkem 8. stol. zahrnovala arabská říše obrovské území, její državy ležely
na 3 kontinentech.
5
Dřívější primitivní dobyvatelé se postupně stávali nositeli dědictví všech zemí, které se
staly součástí arabské říše. Neexistovala téměř oblast kultury, ať již hmotné nebo duchovní,
kterou by si Arabové nedokázali osvojit, obohatit novými prvky a šířit dále.
Arabská říše pod vládou Abbásovců
Posledním chalífou z rodu Umajovců byl Marván II. Po jeho zavraždění a vyvraždění
jeho rodu se ujala vlády nová dynastie Abbásovců (750 – 1258). Prchl pouze Abdurahmán,
který ve Španělsku založil samostatný chalifát.
Novým chalífou se stal Abú’l-Abbás (750 – 754) a hlavním městem se stal Bagdád, ve
své době pravděpodobně největší a nejbohatší město. Vrcholu moci dosáhli Abbásovci za
vlády Háruna ar-Rašída (786 – 809), známého hrdiny pohádek z Tisíce a jedné noci. Typický
je kulturní a hospodářský rozkvět. Po jeho smrti došlo však k sporům o nástupnictví, upadá
centrální moc a vzn. podřízené vazalské státy.
Od 9. stol. pronikají do arabského světa stále více Turci ze Střední Asie. Chalífové v 9.
století jsou dosazováni právě jejich vojáky. Zároveň postupuje proces rozpadu chalifátu na
jednotlivé nezávislé státy, který je v 10. století ukončen.
2. Kultura arabského středověku
Převážně ve městech se podařilo Arabům osvojit si velké dědictví starých kultur
Předního východu, především helénistické a íránské, ale i egyptské, syrské a jiných. Centry
ekonomického a kulturního života chalifátu byla velká města jako Damašek, Bagdád či
Káhira. Rozkvétala věda, zájem je o matematiku, astronomii i fyziku. Typická je vysoká
úroveň medicíny. Rozvíjí se také geografie… až k nám docestoval Ibrahim Ibn Jakub.
Filozofie navazuje na Aristotela, významným byl Ibn Síná (Avicenna).
V chalifátu vládla ideologie náboženská – což souvisí s rozvojem teologických nauk.
Byl vypracován systém domácí dogmatiky, náboženského práva, výkladu koránu a sbírány a
kriticky hodnoceny byly zprávy o životě a chování Proroka tzv. hadísy.
Krásnou prózu pěstovali Arabové převážně v rámci literatury vzdělávací, tzv. adabu.
Známá je lidová literatura představovaná sbírkou pohádek Tisíce a jedné noci.
Kultura raného středověku v Evropě
Středověk je obdobím poměrně univerzální mezinárodní kultury, jejímž nositelem jsou
především kněží. Ve 12. století je rytířská kultura stejně mezinárodní jako kultura církevní.
Barbaři a jejich podíl na kultuře raného středověku
Raně středověká kultura není jenom kulturou církve. Společnost, která sídlila prakticky
v lesích a na planinách, mohla sotva převzít typicky městskou kulturu antiky. Evropa se
v mnohém navrátila do stavu archaického barbarství. Tento zvrat neproběhl naráz. Antická
civilizace dožívala ještě v prvních stoletích středověku ve městech a sídlech barbarských
vládců. Kvetla např. literatura, již i kromě římské také vlastní germánského původu,
především hrdinská píseň. Například o porážce Burgundů Huny jednala píseň o Nibelunzích.
Později byly písně zpracovány učenými kleriky – nejranějším zástupcem je epos o
Beowulfovi.
6
Zakladatelé středověku a vznik středověké kultury
Germáni nebyli tvůrci středověké kultury. Vlastní středověká kultura byla dědictvím
Říma, avšak přejímaným svérázně. Základem výuky se stalo sedm svobodných umění
(gramatika, rétorika, logika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika). V gramatice se
učila latina … jediný liturgický jazyk katolické církve.
Mezi vzdělanci raného středověku vynikají 4: Boethius (překlady Aristotela), Cassiodor
(zavedl povinnost opisovat starérukopisy), Isidor ze Sevilly a Béda Ctihodný (výklad Bible).
Od konce 7. století se vzdělání všude stává především záležitostí klášterních škol. Kláštery
jsou typické venkovské instituce, což souvisí se zánikem městské antické kultury. Ovšem to,
co klášterní školy svým žákům předkládaly, byly sotva nejprimitivnější základy, jejichž cílem
nebylo učit filosofii, ale prostě naučit číst a psát v snesitelné latině. Každá z oblastí Evropy
psala jinou formou latinského písma. Protože jediná vzdělanost, která byla k dispozici, byla
antická, přežily také alespoň její trosky toto nejtěžší období krize.
Karolínská renesance a vytvoření jednotné evropské kultury
Kultura 6.-8. stol. byla tedy velmi nejednotná. Masa světského kněžstva sotva zvládala
obtíže čtení a psaní. Karolínská renesance vyrostla plně z potřeb velké říše. Hlavní aspekty –
vytvoření jednotného písma, obrozená latina (školená na antických vzorech) a definitivní
prosazení systému sedmi svobodných umění jako rámec veškerého vzdělání.
Rozvoj raně středověké kultury (10. a 11. století)
Francká říše si vytvořila poměrně jednotný kulturní projev, který spolu s ní nezanikl.
Nejprve jej přejala německá říše pod vládou Otonů. Došlo zde k dalšímu rozvoji karolinských
tradic a rozkvět kultury je označován jako otonská renesance. Významnou památkou je
dějepisné dílo Vidukinda (dějiny Sasů). Významným centrem byl švábský klášter St. Gallen.
Otonské umění charakterizuje zvláštní styl pod silnými byzantskými vlivy.
V 11. století se kulturní těžiště Evropy přesunuje do Francie a do Itálie. Ve Francii se
vytváří národní stát, v Itálii rostou a politicky se upevňují města. To vede k rozšíření zvláště
právnických studií, oživuje se zájem o římské právo. Ve Francii je znovu zavedeno studium
filosofie – vzn. scholastická filosofie. Ve 12. století vznikají středověké univerzity.
Nejvýznamnější literárním dílem je Píseň o Rolandovi. Počíná se tvořit kultura nové –
feudální třídy tzv. rytířská kultura.
Románský sloh
Je prvním uměleckým slohem Evropy. Stejné kostely se stavěli od Španělska až po Polsko, od
Sicílie až po Švédsko. Souviselo to s tím, že se církev začala vymaňovat z područí světské
moci. Románský sloh je dovršením vývoje, který začal v karolinské renesanci, je syntézou
vlivů orientálních nebo arabských, především pak římských. Kde vlastně vznikl je sporné,
rozhodující úlohu jistě sehrála Francie. Celý proces je postupným vítězstvím kamene nad
dřevem jako stavebním materiálem. Typické jsou klenby kolébkové a křížové, byli ale velmi
těžké. Půdorysy kostelů byly různé, nejčastěji se užívali baziliky o 3 lodích zakončených
apsidami. Typická byla sochařská výzdoba a nástěnné malby.
7
PÁD ŘÍMSKÉHO IMPERIA A VYTVÁŘENÍ
STŘEDOVĚKÉ EVROPY (Jížní Yvona)
375 – Hunové překročili Don a narazili na germánské kmeny Gótů. Tento náraz uvedl do
pohybu celou Evropu ( i toto svědčí o rovnováze Evropy)
Germáni – zemědělci obdělávající pole a dobytkáři – stěhování za novou půdou.
Existovalo rodové zřízení, ale postupně se do čela dostala aristokracie (měli bojovnou
skupinu). Válečný stav byl v této době permanentní (expanze X obrana území). Později
vznikla instituce království (války se pak stávají dlouhodobější).
Stěhování národů a vznik barbarských království
Koncem 4. století – svářící kmeny barbarů
Hunové kočovali ve východní Asii – odtud vyhnáni čínskou říší (1. stol.). Ve 4. století se
dostali do jihoruských stepí
Gótové – rozdělení na východní (Ostrogóti) a západní (Vizigóti).
Ostrogóti – podmaněni Huny,
Vizigóti se stáhli na římské území – prosí o ochranu (feoderati = spojenci Říma). Počet
Vizigótů roste -> problémy s původním obyvatelstvem => 378 bitva s císařem Valensem u
Adrianopole (císař zemřel). Postup barbarů zastavil až Theodosius – 382 podepsán mír.
Theodosius rozdělil impérium mezi dva syny – Arkadius: východní říše
Honorius: západní část
- vládnou za ně spíše jejich vojevůdci. Arkadiův magister militium Stilicho se pokusil
získat vládu v celé říši. S pomocí Vizigótů postup do Itálie. Tam po roce 405 vkročili i
Ostrogóti – ty ale Stilicho porazil a Ostrogóti musí za Dunaj, tam bojují s Vandaly,
Alany, Svéby. Vandalové, Alani a Svébové, Burgundové a Alamani – postup na západ
(Galie, Porýní).
Stilicho se pokusil napadenou zemi ubránit, ale byl zavražděn. Proti Římu zaútočili
Vizigóti (král Alarich) – nakonec mír – velké peníze pro Vizigóty. Alarich nechal
proticísařem provolat jakéhosi Attaly a ten ho jmenoval vojevůdcem (magister militium).
Alarich r. 410 zaútočil na Řím – město dobyl (tento pád měl vliv i na křesťanství – naděje).
Alarich – expanze do Afriky – neúspěch – na zpáteční cestě zemřel. Jeho nástupce Athaulf se
rozhodl usadit se v Itálii.
409 Vandalové, Alanové, Svébové opustili Galii a podnikli výpravu do Hispánie. Došlo
k provolání dalších proticísařů -> zmatek. Vizigóti pomohli Honoriovi při znovuzískání Galie
(získali pak jižní území – Athaulf se s tím nespokojil – další expanze -> vzal si Honoriovu
sestru Gallec? Placidii).
Honoriovi se podařilo Vizigóty vytlačit do Hispánie – tam Athaulf zavražděn a jeho nástupce
Wallius se Honoriovi pokořil. Vizigóti získali území v Galii (418 – hlavní město Toulouse)
423 – smrt Honoria -> nezletilý Valentinián III. -> ztráta pevné vlády. Vojevůdce Aetius
(římský);
8
429 – Vandalové napadli africké provincie – dobyli je. Aetius uzavřel s Vandaly r. 435
spojeneckou smlouvu.
Po r. 422 Vandalové založili v Africe svou vlastní říši.
Za vojevůdce Aetia – snaha o udržení impéria – ale nebezpečí Hunů ( k těm se přidaly i
kmeny slovanské a ostatních Germánů). V pol. 5. st. si Hun Attila upevnil svou moc -> útok
na Řím.
451 se objevil v Galii – nejdříve krvavě poražen
452 se objevil v Itálii – zastaven Aetiem (boží bič)
453 -> rozpad jeho říše
454 zavražděn Aetius => zmatek v říši.
455 vpád Vandalů do Říma (loupili tam -> vandalismus).
Vizigóti rozšířili své panství až k Loire, na severu Galie – samostatný stát „římského krále“
Syagria.
Burgundové – okolí Ženevy, údolí Rhony a Lyonská provincie
Vizigótové – získávají území za Pyrenejemi
475 – vojvůdce Orestes dosadil na císařský trůn mladého syna Romula. Vojáci si ale zvolili
ze svých řad Odovakera a r. 476 zabil Oresta, ale Romula ponechali naživu (loutka).
480 sesazen Romulus a Odovaker se stal náměstkem císaře v Itálii -> chtěl upevnit své pozice
i vojensky.
488 proti němu vyslán ostrogótský král Theodorich – nepodařilo se mu ale dobýt Itálii jedním
rázem.
Odovaker byl 493 Theodorichem zavražděn -> Theodorich se stal pánem Itálie (uznán r. 497).
Theodorich – sňatková politika a přátelské vztahy -> klid.
526 – Theodorich zemřel -> po něm vládne dcera Amalaswintha.
Na východě nastoupil Justinián – ten chtěl obnovit slávu římského císařství 534-35 dobyl
Justiniánův vojevůdce Belisar vandalskou říši v Africe.
Po vraždě Amalaswithy (zabil ji Theodad) -> Belisar do Itálie (535)
Theodahad byl zabit – jeho nástupce Witichise – odstraněn do Ravenny a Řím ponechán
Belisarovi.
Gótové se stáhli na sever. Belisar nucen bojovat na východě proti Peršanům, toho Gótové
využili – pod vedením krále Totily r. 541 dosáhli úspěchů.
552 však Justinián poslal do Itálie silnou armádu (vedl Narses) – ukončil boje – Itálie se stala
východořímskou provincií (ale značně oslabená a vyčerpána). Správcem se stal Narses.
568 se panstvím nad severní a střední Itálií ujali Langobardi.
Barbaři jako dědici Říma
Existuje mylná legenda, že barbaři všechny vyvraždili a ujali se moci. Pravda je, že
římská civilizace se zničila sama.
Od 3. st. byla říše v hluboké krizi – inverze barbarů byla jen poslední ranou tomuto
odumírajícímu organismu.
Když Theodorich dobýval s Ostrogóty Itálii – mohl se s tak pevnou armádou pohybovat
po celém území. Barbaři byli civilizovaní (kovářství, šperkařství, úcta k císařství, křesťané –
ariáni, ti jsou římskou církví považováni za kacíře). Toto období – období zmatků.
9
Po 5. st. – Evropa zpustošená – život se koncentruje v malých lokálních okruzích.
Po římském státu – rozsáhlém impériu – nezůstalo nic a pod pojmem stát je představován celý
středověk panovník.
Středověkým státům chyběly instituce s přesně vymezenou pravomocí, vyvíjel se pomalu.
Nová společnost vznikla z období zmatků, rozhodujícím činitelem byly družiny, těmi se
Evropa v 5. – 7. st. hemžila. Družiny ovládali náčelníci a do popředí se dostávali pánové
družin (zároveň i vojevůdci) – často nazýváni králi (ale to zcela neodpovídá).
Existovala primitivní správa, moc se dosahovala vraždami vládnoucího rodu – panovník
pak vládl pouze s pomocí své družiny (lidé na jeho území = jeho poddaní).
Říše byly spravovány kořistnickým způsobem -> nelze tedy hovořit o státech, ale o tzv.
„barbarských říších“. Panovník musel živit družinu, při nedostatku financí svým družníkům
dával půdu – léno -> ta se stávala dědičnými ->panovník se na nich stává závislým ->
přiznává jim práva – dědičnost lén -> šlechta se tím stává nezávislá – poddaní panovníka se
stávají poddanými šlechtě. Obě třídy – feudálů a poddaných – se právně uzavírají a stávají se
z nich středověké stavy.
FRANCIE V OBDOBÍ FEUDÁLNÍ ROZDROBENOST A
FRANCOUZSKO-ANGLICKÉ SOUPEŘENÍ
1. Feudální rozdrobenost a boje o moc
Karlovská dynastie se nejdéle udržela v západní části – zvané Francie. Již v královské době proces feudalizace – upevněné lenní soustavy. Velcí feudálové – tlaky na krále. Velkou moc i
církevní instituce – řada požadavků.
9. st. – Francie se stává tříští lén (některá léna větší než královský majetek).
Už za Karla Holého (843-77) – vládne bortícímu se státu – Akvitánie odpadá od Francie,
také Bretaňsko, nepřetržité boje se sousedy (např. normanské vpády po řekách) => král
potřebuje podporu šlechty => vyhovuje jejich požadavkům
875 sáhl Karel po císařské koruně a chtěl impérium sjednotit, ale 876 u Andernachu porážka
od východofranckých vojsk.
877 byl nucen uznat feudálům dědičnost lén. Vnitřní boje, chaos – až do konce 10. stol.
879 odpadá Lotrinsko, pak také Burgundsko a Provence (877 si Burgundsko zvolilo králem
Bosa z Vienne, v severním Burgundsku – králem Rudolf I. -> 937 obě části spojeny – 1032 je
získal německý císař Konrád II.
Na Francii normanské útoky – Karlovci selhávají -> zvolen Odon (z Robertovců = později
označování jako Kapetovci).
Od 987 Kapetovci vládnoucí dynastií. Po smrti Odona na trůně Karel Prosťáček (Karlovec) –
uzavřena dohoda s Normany - ale! vazalský sever – Normandie).
Střídání na trůnu: Robert (Robertovec), burgundský král Rudolf, Karlův syn Ludvík, jeho
syn Lothar.
Robertovci – značná léna – v 1. pol. 10. st. – Hugo Veliký praktický vládne. Lotharovi
pomohl syn Huga zvaný Kapet nad něm. cís. Otou II., po smrti Lothara jeho syn Ludvik V. ->
zemřel => zvolen Hugon králem Francie.
První králové z Kapetovců (Robert II. Pobožný, Jindřich I., Filip I.) voleni, pak koruna
dědičná, ale mzei feudály pořád boje.
10
997 – povstání poddaných v Normandii, 1024 – v Bretaňsku, 1035 – ve Flandrech.
Za Jindřicha I. – problém:Vilém Dobyvatel – 1066 se stal anglickým králem a zároveň byl
normanským vévodou, tedy vazalem Kapetovců => fr.-ang. soup.
Boj o obnovu církve
Clunijské a mírové hnutí
- zesvětštění církve + změna způsobu života duchovenstva + církev byla ve vleku
feudálů.
- kláštery: velké statky + poddaní
- vlastnické kostely – jejich zakladatelé si činí nárok na výběr kněží, opatů, …
- šířila se simonie = prodej církevních hodností za peníze
- ve Francii řada církevních hodnostářů měla velké majetky, dvory, družiny, žili
rodinným životem nebo v konkubinátě, měli děti, ženy,
- nikolaismus = nedodržování celibátu => nutnost změny, obnovy
Centrem obnovy: kláštery (klášter v Cluny, byl podřízen od počátku papeži – moc,
samostatnost, nezávislost na feudálech) => vzor pro ostatní kláštery
Z Francie se clunijské kláštery rychle šířily => vzniká mohutná kongregace s clunijským
opatem v čele, vrcholu dosahuje v 11. st. Papežství tedy bojuje s císařstvím.
Zpočátku se reforma týkala pouze klášterů, později i do řad světského kněžstva
Mírové hnutí – od 10. st. ve Francii,
990 na koncilu v Puy biskup z Anjou prosadil myšlenku božího míru (pax dei) =>
zorganizována mírová liga + milice trestající porušení b.m. => dodržování božího příměří
(treuga dei) – dny bez válek – ti, co porušovali – zákaz církevních úkonů => forma církevního
státu (později silný interdikt). Myšlenka interdiktu poprvé na synodě v Roussilon 1027 a
Limogs 1031 => omezení vnitřních rozbrojů
Francouzsko-anglické soupeření (12. – poč.13 st.)
1066 – Vilém Dobyvatel obsadil anglické ostrovy. Jako anglický král byl pro Kapetovce
nebezpečným. Vilém nejprve musel zcentralizovat Anglii, jeho nástupci (Vilém II. a Jindřich
I.) upevňovali své pozice krále.
Anglickou nástupkyní se však stala Jindřichova dcera Matylda, šlechta proti ní
podporovala Štěpána z Blois.
1153 byl ale uznán kompromis – vládl syn Matyldy – Jindřich II. Plantaginet (z Anjou
1154-1189).
Po smrti Štěpána z Blois připadla Normandie angl. králi => Jindřich II. Pl. nejmocnějším
panovníkem Evropy. Oženil se s rozvedenou manželkou franc. krále Ludvíka VII. Alžbětou
Akvitánskou => připojuje Akvitánii => tím se teoreticky stal leníkem fr. krále => prakticky
větší moc – Jindřich uvažuje přímo o francouzské královské koruně.
Jindřich II. zavedl nájemné vojsko – drahé a ztotožnil duchovenstvo se světskými vazaly
=> u duch. nepopulární (tzv. clarendonské konstituce – 1164) – proti tomu arcibiskup
z Cantebury: Thomas Becket -> nalezl útočiště u fr. krále a bojoval odtud s Jindřichem.
1170 – Becket zemřel (vražda -> sv.)
Vlna nepřátelství proti Jindřichovi -> musel odvolat clarendovské konstituce.
11
Slabost a rozdrobenost Francie => až do 3. čtvrtiny 12. st. není Francie v bojích úspěšná,
výrazný obrat až za Filipa II. (zv. Augustus) – syn Ludvíka VII. – dokázal překonat Fr. obtíže
a vystoupil proti Jindřichovi II. anglickém.
Filip se opíral o města. 1184 – úplný obrat: Jindřich musel před Augustem kapitulovat (s
Augustem se spojil syn Jindřicha Richard Lví Srdce).
1189 – Jindřich zemřel -> Richard – boje s dosavadním spojencem, ale nutnost zúčastnit se
křížových výprav. Filip se z nich vrátil dřív a využil bratra Jana Bezzemka ke spojenectví a
připojil některá angl. města k Francii => návrat Richarda.
Po smrti Richarda – bratr Jan Bezzemek -> Francie zasahuje do angl. záležitostí.
J.B. – špatný vladař => bez opory, církev mocná, baroni ho neuznávají, F. August se zmocnil
anglických držav na pevnině. Na Jana byl seslán interdikt a papežská klatba (1212) – spory
s papežem.
Papež pomohl F. Augustovi. Jan se musel pokořit před papežem, uznal lenní svrchovanost
Říma a zavázal se k ročnímu poplatku. J.B. ale také zorganizoval s něm. cís. Otou VI. koalici,
ta byla ale u Bournes 1214 poražena.
=> znamená pro Anglii definitivní ústup od výbojů. Francie na poč. 13. st. – silná
centralizovaná monarchie
12
Ekonomika raného středověku (Jana)
- raný středověk obdobím autarkního (soběstačného) hospodářství
Vznik středověké ekonomiky
- náběh k autarknímu hospodářství již na sklonku římského impéria
- ekonomika Říma spjata s otroky (ti nejen v latifundiích, ale i u středních a malých
vlastníků), když války přestaly být zdrojem levné pracovní síly, latifundie pocítila nedostatek
pracovníků
- v latifundiu se hlavní pracovní silou stává otrok usazený na půdě, kterou dostal od svého
pána, a svému pánovi platí daně v naturáliích
- za stejných podmínek dá půdu i svobodným rolníkům – kolónům
- panovník hospodaří pomocí otrocké čeledi pouze na malé části velkostatku
- každé latifundium soběstačné (také v řemeslech), tato situace v podstatě udusila městský
život, lidé odchází z měst na venkov pod ochranu latifundií
- proces pokračuje, v 6.a7.století se svobodní zemědělci odevzdávají do ochrany mocných
(přesto se však velký počet svobodných rolníků uchoval až do 8.-9.století)
Raně středověký velkostatek
- velkostatek se skládá z dvorců (tzv. villae), každý zhruba odpovídá dnešní vesnici, správce
se jmenuje villicus
- pozemky rozděleny na dominikál (část panskou) a rustikál (půda závislých selských hosp.)
- dominikál obdělával pán s pomocí čeledi (v podstatě otroci) a roboty závislých občanů
- centrem velkostatku dvůr s budovami, zahradami, poli, lukami, lesem, + pekárna, mlýn…
- pozemky závislých rolníků rozděleny na mansus (jiný název hide…), 1 mansus = majetek
jedné rodiny (dům, zahrada, polnosti, část lesa), na mansus vázána povinnost vůči
panovníkovi (feudální renta v naturáliích, robota …)
- velkostatek organizován tak, aby zajistil panovníkovi dostatek – panovník si přivlastňoval
nadvýrobek (aby velkostatek vynášel, musel být obrovský, protože nadvýrobek jednotlivých
rolníčků byl moc malý…uvědomuju si, že to zní zmateně, ale nedá se nic dělat)
Zemědělství
- raně středověká civilizace společností zemědělskou, zemědělství prakticky jediným
odvětvím výroby
- od 8.-9.století zákl. typem sídel pevné osady obklopené polnostmi, za nimi les (les měl
významnou funkci, zajišťoval pastvu pro dobytek, stavební a jiné dřevo…)
- nářadí primitivní, železo vzácné a drahé, používalo se tak hlavně dřevo
- doplňkové zdroje obživy – chov dobytka, lov, rybolov
- vyčerpaná půda se musela nějakou dobu nechat ležet úhorem, část půdy tak vždy ležela
neobdělána
- neměli hnojiva
- dobytek se většinu roku živil sám, výnosy masa a mléka z něj byly nepatrné
- celý raný středověk byl pod neustálou hrozbou hladu
13
Řemeslo
- v podmínkách autarkního hospodářství si každý zemědělec vyrobil vše, co potřeboval – pro
řemeslníky tak bylo jen málo příležitostí k uplatnění
- pán na svém dvoře nejspíše nějaké řemeslníky-specialisty zaměstnávala (neví se však, zda
nešlo pouze o čeleď pověřenou k vykonávání určitého řemesla)
- existovali i osobně svobodní řemeslníci pracující pro širší trh, jejich počet však byl omezený
- přední místo zaujímal kovář (který byl zároveň zlatníkem a často také sklářem), dále tesař
(stavěl složitější domy, lodě), kameník (stavěl kostely, které byly převážně z kamene)
Obchod
- ekonomika antického města ekonomikou měst x raný středověk orientován na venkov
- raný středověk směně a obchodu neposkytoval mnoho prostoru (každý si vyrobil, co
potřeboval)
- směna omezena jen na nejnutnější míru, především na produkty, kterých se na daném území
nedostávalo (sůl, kov…)
- v pramenech se dovídáme o obchodu dálkovém, jehož předmětem bylo luxusní zboží
- dálkový obchod v rukou cizích kupců – Syřanů, Řeků, Egypťanů, Židů, Arabů – a šel po
moři (přístavní města tak prakticky nikdy neztratila svůj městský charakter), někdy také po
souši
- obchodovalo se s hedvábnými a jinými látkami, koberci, drahokamy, kořením …
- z Evropy se vyvážela jen malá část produktů – jantar, kožešiny, otroci ( obchod s otroky hrál
v raném středověku významnou roli, jejich zdrojem především války)
- mezi evropská města, která se významně podílela na obchodu, patří zejména ty, které mají
přístup k moři
jih– Benátky, dalmátská města
severozápad – Frísové – porýnský obchod v jejich rukou, měli své čtvrti a obchodní střediska
(faktorie) v řadě rýnských měst, v 9. století jim zasadili ránu Normané
západní a severská střediska – Londýn, pomořanská města na Baltu
jihovýchod – Cařihrad – bránou na východ, střetávání V se Z
- obchod po souši šel z Byzance na sever (cestou „od Varjagů k Řekům“, která probíhala také
Prahou a německými městy), velký význam měla rýnská cesta, dunajská cesta (vzkvétání
Řezna, Pasova)
Směna
- uvnitř jednotlivých zemí jen velmi nepatrná potřeba směny (opět kvůli autarknímu
hospodářství)
- brzdou vnitřního obchodu také katastrofální stav komunikací – každá oblast v podstatě
izolovaný celek
- místní trh zpravidla o nedělích, církevních svátcích (hlavní trhy v Saint Denis, Kolíně,
Mohuči, Římě, Padově, Magdeburgu)
14
Vznik raně feudálních států ve střední Evropě
Slované
-
z jazykového etnika patří k indoevropským jazykům – nejblíže mají k jazykům
baltským, je zřejmé, že kdysi existovala jednota baltsko-slovanská 2000-500 př.n.l.
- pravlast Slovanů není známá (několik teorií: západní- v povodí Odry a Visly,
východní – na východ od pripeťských bažin až k Volze, střední – mezi Vislou a
středním Dněprem), je zřejmé, že jejich původní sídla se měnila – Slované se
posunovalo
- 1. zprávy z 1. a 2.st.n.l., Římané hovoří o Venedech v povodí Visly a u Baltu – zřejmě
se jedná o západní Slovany
- ve 4.st. východní Slované v Donecké pánvi – Anti
- 4. a 5. st – germánské kmeny se daly do pohybu, což otevřelo cestu slovanské expanzi
na Z, cesta na JV se jim otevřela koncem 5. st. po rozpadu Attilovy říše
- 4. a 5. st. se usadili na území pozdějších Polabských Slovanů, odtud pronikali do
Čech, Moravy, na Slovensko, do Podunaji (když odešli Langobardi)
- 6. a 7. st. – až na Balkán
tří velké skupiny Slovanů: západní, východní a jižní
- jižní pocházeli zčásti z východních (bulharští Slované), zčásti smíšením východních a
západních (Srbochorvati, Slovinci)
- západní: větve jihozápadní (Češi, Slováci) a severozápadní (Polabští Slované, Poláci)
Polský stát v raném středověku
-
9.st. drobné státečky tvořené jednotlivými kmeny (zmínka v tzv. bavorském geografu
z 9.st.)
- povodí Visly – silný stát Vislanů – přímý vliv VM říše, od nich přejali křesťanství,
Velkopolsko – Poljané, kterým se podařilo sjednotit polské území
- 2.po.10.st. polský stát sjednocen, země Vislanů, Slezsko a Pomořansko připojeny až
koncem10.st,
Měšek I. (zemřel 992)
- provedl sjednocení, z rodu piastovců
- expanze převážně na západ, v dobrých vztazích s císařem Otou I. (platil mu tribut, nejspíše
však ne za celé území
- 966 přijal křest prostřednictvím Čech – především politický čin, oženil se s českou
Doubravkou, do Polska se dostalo i duchovenstvo z Čech
- 1. biskupstvím misijní biskupství (bez určení hranic)
- dal Polsko v ochranu papeži aktem Dagome iudex – obyvatelstvo platilo poplatek peníz sv.
Petra
Boleslav Chrabrý (dále BCH)
- za jeho vlády růst politického významu Polska ve střední Evropě
- útok na Prusy ve jménu křesťanství – neúspěšná misie pražského biskupa Vojtěcha (Přítel
BCH), který tam byl zavražděn, jeho ostatky Boleslav Chrabrý od pohanů vykoupil (prý je
vyvážil zlatem) a Vojtěch byl prohlášen za svatého
- r. 1000 císař Ota III. jel do Polska vzdát hold ostatkům s. Vojtěcha – při tom v Hnězdně
potvrdil suverenitu polského státu a založil polské arcibiskupství v Hnězdně (1.arcibiskupem
Vojtěchův bratr Radim (Gaudentius)
15
- smrt Oty III. zmařila snahy na sblížení Polska s císařstvím, poměry mezi BCH a Jindřichem
II.napjaté, boje o Milsko, Míšeň a Lužici ukončeny r.1018 budyšínským mírem – Lužice a
Milsko v polských rukou
- tažení BCH na Kyjev (jeho zeť, český kníže Svatopluk ho požádal o pomoc x Jaroslavu
Moudrému, který r.1018 dobyl – nespokojenost zdejších obyvatel, tak odtáhli, cestou zabrali
Červenské Hrady
- r.1025 se nechal korunovat králem bez souhlasu papeže a císaře, trůn ponechal prostřednímu
synovi Měškovi (nejstašího Bezpryma vyhnal)
Měšek II.
- vláda BCH vyzdvihla význam polského státu, proces proměn však příliš spjat s osobností
BCH
- 1. léta vlády Měška slibná (1028 výprava do Saska), pak to ale posral – jeho panování
přineslo oslabení polského státu
- 1035 císař Konrád II. dobyl zpět Lužici, Jaroslav Moudrý Červenské Hrady (Měšek se
dostal do konfliktů s velmoži = vhodné podmínky pro zásahy císaře a kyjevského knížete do
záležitostí polského státu)
- krátce se na trůn dostává Bezprym(1031), brzy umírá, zpět Měšek – souhlasí s rozdělením
státu na 3 části mezi sebe a příbuzné
Kazimír (1034 – 1058) syn Měška
- 1037 z Polska vypuzen vzpourou velmožů (už byli dost silní, mohli si to dovolit), r.1039 se
zase vrátil zpět (ti samí, co ho vyhnali, jej zase dosadili zpět, protože lidová povstání v zemi
jim začínala přerůstat přes hlavu
lidové povstání – proti pánům a církvi, hlavní oblastí Velkopolsko)
- 1039 tažení českého Břetislava I. do Polska – obsadil Slezsko a došel až do Velkopolska,
zpět si přivezl velkou kořist, mnoho zajatců a ostatky sv. Vojtěcha, které ukradl v Hnězdně
- Kazimír byl podporován jak císař, tak Kyjevský kníže a jeho vláda znamenala stabilitu
poměrů
- 1054 bylo Slezsko (v držení Břetislava) cís. rozhodnutím vráceno Polsku, platili za něj
Čechám pouze roční tribut
Boleslav II. Smělý (1058 – 1079) syn Kazimíra
- v době jeho vlády boj mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII., krize
v Uhrách a v českém státě
- B II. byl v proticísařském táboře (chce se zbavit závislosti na císaři) – bojuje proti českému
Vratislavovi (císařův přívrženec) o Slezsko, podporuje Sasy ve válce s Jindřichem IV. (1075)
- zařadil se do papežského tábora, podporoval Řehoře VII. a r. 1075 papežští legáti v Polsku
potvrdili samostatnou arcidiecézi v Hnězdně
- v době klatby Jindřicha IV. dal papež souhlas ke královské korunovaci Boleslava II. (1076)
Vladislav Herman (1079 – 1102) bratr Boleslava II.
- korunovace Boleslava vyvolala odpor velmožů, jejich spiknutí – vypudili Boleslava, který
uprchl do Uher a posléze zemřel, zemřel i jeho dědic Měšek
- za vlády VH začíná feudální rozdrobenost, kt. je plně překonána až poč. 14.st.
- rozdělil stát na tři části mezi sebe a své syny
Boleslav Křivoústý
- po smrti Hermana bojoval o vládu se Zbygněvem, pro Křivoústého volbu mluvily
diplomatické úspěchy (příměří s Kyjevskou Rusí a uherským Kolomanem) a jeho válečné
úspěchy (boje s Pečeněhy), Zbygněv hledal spojence v Pomořanech a u českého a císařského
dvora
- v letech 1102 – 1106 vládnou vedle sebe, poté otevřená válka a Zbygněvova prohra –
Křivoústý roku 1106 spojil moc ve svých rukou
16
- schopný bojovník (autor tehdy vzniklé a zároveň nejstarší polské kroniky – tzv. Gall
Anonym – ho nazývá dítětem Marsovým
- bojuje se Zbygněvem, císařem Jindřichem V., s opozicí velmožů (vzpoura Skarbimíra
1117), intervence proti Bellovi II. (1131) – ve většině těchto bojů je úspěšný
- boje o Pomořansko trvaly řadu let, v letech 1121 – 1122 polskou svrchovanost uznává celé
západní Pomořansko (začíná tam také misijní činnost, kterou vede bamberský biskup Ota)
- stanovil nástupnický řád r. 1138 – dělení mezi panovníkovy syny, jeden kníže má vůči
ostatním pravomoc vrchního knížete (princepsa), princepsem měl být nejstarší člen rodu
(senior)
- rozdělil stát mezi 4 syny (5. určen pro církevní život): Vladislav II. (seniorem, dostal
Slezsko), Měšek Starý (Velkopolsko, Poznaň), Boleslav Kadeřavý (Mazovsko, Kujavsko),
Jindřich (Sandoměrsko)
Uhry
Původ Maďarů
- ugrofinský jazyk – příbuzný estonskému, laponskému a finskému – v jejich sousedství také
ležela původní sídla M., tj. mezi střední částí Uralského hřbetu a řekami Kamou a Volhou, již
zde pod nadvládou tureckých Ogurů, Onogurů a Chazarů – v maď. kultuře četné turecké vlivy
- poč 9. st. mezi Donem a Dněprem, pod tlakem Pečeněhů na Z do nížiny mezi Dněprem,
Bugem a Prutem (tzv. Atelkuz) – loupežné nájezdy do okolí
- zmínky arabských a perských cestovatelů, byzantského Konstantina Porfyrogenneta
Způsob života
- nomádské kmeny, neměli trvalé bydliště, živili se pastýřstvím a válečnou kořistí
- loupežné výpravy upevňovaly pozici válečných náčelník, maďarská společnost se
diferencovala
- vyšší vrstvy hmotně zajištěny (stáda dobytka, koně, větší podíl na válečné kořisti)
- pronikli na území jižní Rusi, dostali se do kontaktů s Byzancí – z relace Konstantina
Porfyrogeneta víme, že Maďaři vytvořili svaz 6 kmenů pod vedením Arpáda
Vznik uherského státu
- poté, co je v Atelkuzu ohrožovali Pečeněhové, vydali se na Z
- konec 9.st. podnikli 2 výpravy do panonie, 906 útok na VM, 1.pol10.st. znepokojovali
Byzanc
- konec jejich nájezdům až po bitvě u Augšpurku (bitva na řece Lechu), kde byli r. 955
poražení císařem Otou a českým knížetem Boleslavem II.
- poté se trvale usadili v Uherské nížině a podřídili si Slovany, kteří zde žili
Gejza (972 - 997)
- posílil svou vládu na úkor ostatních náčelníků, upevňoval pozici také pomocí křesťanství
(tradičně se uvádí, že jeho syn Štěpán byl pokřtěn Vojtěchem)
Štěpán (997 – 1038) syn
- sjednotil zemi a vytvořil silný raně středověký stát
- sňatek s bavorskou princeznou Giselou – trvalý mír s Bavory a jejich pomoc v případě války
- poč. 11. st. v jeho rukou téměř celé území dnešního Maďarska, r.1001 od papeže královský
titul
Vnitřní organizace státu, křesťanství
- území spravováno z hradů, ten byl centrem hradních okrsků (komitátů), v jejichž čele stáli
išpáni (vykonávali všechny správní funkce), hrady Ostřihom, Nitra, Bělehrad …
- církev závislá na panovníkovi, 1. arcibiskup Čech Astrik, biskup např. Ital Gerhard
- Štěpán církev podporoval a učinil z ní účinný nástroj své vlády
17
- půda soukromým majetkem panovníka, stejně tak lidé, co na ní pracovali – zavazování
k placení poplatků, pracím nutným pro stát, v případě válečného ohrožení i k tzv. obecné
hotovosti, desátek
- organizace vlastních panovn. statků – centrem jejich správy královské dvorce, kolem tzv.
služebné vesnice (lidé v nich poskytovali panovníkovi služby)
- v 1.pol. 11.st. velký počet písemných pramenů (především listin, Štěpánovy zákony)
Petr Benátčan (1038 – 1041) cizinec, Štěpán nezanechal žádného přímého potomka
- vládl krátce, svržen velmoži (vyčítali mu, že dává přednost cizím vlivům), nastoupil velmož
Aba Samuel (1041 – 1044), Petr se však s německou pomocí dostal zpět, musel ale císaři
slíbit věrnost a Uhry se staly císařským lénem
- 1046 Petra svrhlo velké lidové povstání (umřelo mnoho biskupů, církev oslabena)
Nastává doba úpadku, panovníci dosazováni pomocí cizích vojsk: Ondřej I (1047 – 1061
pomocí vojsk polských a ruských) Bela I. (1061 – 1063), Šalamoun (1063 – 1074 dosažen
německou intervencí).
- neustálé krize vážně ohrozily uherskou ekonomiku, určitou nápravu sjednal např. Bela I.,
když znovu osídlil zpustlé oblasti kolonizací
- vpády Pečeněhů (1077 – 1095) a Kumánů (1071 – 1072)
Ladislav Svatý (1077 – 1095), Koloman Učený ( 1095 – 1114)
- překonání krize, připojeno Sedmihradsko, rozšíření sféry vlivu do Chorvatska ( r.1102
uzavřel Koloman s 12 chorvatskými rody dohodu a stal se zároveň králem Uher a Chorvatska,
personální unie obou států)
- Uhry upevňovány také vnitřně – např. Ladislavovy zákoníky
- v hospodářském životě se začíná projevovat nový činitel – města
Další panovníci: Štěpán II: (1114 – 1131), Bela II. Slepý (1131 – 1141), Gejza II. (1141 –
1161), Štěpán III. (1162 – 1172)
18
Francká říše (482-843) (Lucy)
Úvod:
Galie se po Caesarových výbojích stala jednou z římským provincií. Původně byla obydlena
keltským a iberským obyvatelstvem, poté římskými přistěhovalci -> vznik galořímských
vrstev (ovlivněny Římem). Galie měla velký hospodářský význam -> zájem okolí ->
prolomení hranice za Rýnem -> příchod germánských kmenů (první za císaře Augusta) – jsou
přijímání jako spojenci – federáti a pracují na přidělené půdě – kolóni. Impérium se postupně
rozkládá a je barbarizováno. Některé germánské kmeny se v Galii usadili – Burgundové a
Alamany (JZ), Visigótové (J) a Frankové (usadili se v pol.4.st.)
Frankové nebyli zpočátku jednotnou etnickou skupinou, dělili se na sálské (pův. sídla u
Severního moře) a ripuárské Franky (pův. sídla na pravém břehu středního Rýna); byli stále
ještě pohany.
Římská vláda v Galii rychle spěla k pádu. V 2.pol..5.st. vzniklo samostatné království
v Akvitánii (regnum Tolosanum) a v Burgundsku. Nepatrnému území Římanů vládl Syagrius
a hl. sídlem bylo Soissons. Ve 2.pol.5.st. se sjednotili Frankové a vytvořili stát.
Vznik Francké říše:
Během osídlování Galie neměly ještě Francké kmeny pevnou státní organizaci – volený král
měl nepatrnou moc, o závažných věcech rozhodovalo kmenové shromáždění. Sálští Frankové
si krále volili z rodu Merovejců -> Chlodvík (482-511) – sídlo Tournai. V r.482 Chlodvík
porazil Syagria v b. u Soissons a posunul tak hranici na J (většinu pozemkového majetku si
ponechal jako soukromý královský majetek) –> sousedé: na Loiře – vizigótské království; na
horním povodí Maasy a Seiny království Burgundů, na východě území Alamanů a na západě
území Bretonců. Hlavním sídlem se stalo Soissons. Na nově dobytém území se Frankové
setkali s galořímským obyvatelstvem, nechovali se k němu ale jako dobyvatelé, ponechali mu
pozemky…–> to jim usnadňovalo další výboje. R. 497-498 přijal Chlodvík a jeho družina
křest z rukou mešského biskupa a stal se tedy katolíkem (posílil tak i moc u místního
katolického obyvatelstva) –> Chlodvíka začala podporovat římská církev (postoj církve
k Chlodvíkovi: „Když ty bojuješ, my vítězíme“).
R. 486 Chlodvík porazil Alamany, r. 500 Burgundy, s jejichž pomocí pak porazil v b. u
Poiters v r.507 i Visigóty (získal území mezi Loirou a Garonnou v Akvitánii) – ovládal tak
téměř celou Galii; kalolicismus zvítězil na ariánstvím. Uznání se také dostalo od východního
císařství, které ve Franckém státě hledalo příštího spojence proti Theodorichovi, vládnoucímu
v Itálii (Chlodvík obdržel titul konzula).
Po Chlodvíkově smrti (511) vládli jeho čtyři synové – v letech 531-534 byla dobyta říše
Durinků a v letech 532-534 bylo dokončeno dobytí Burgundska –> přelom 5. a 6.st. –
Frankové vytvořili mohutnou říši, která však měla řadu problémů s jejím ovládáním.
Společnost v merovejské říši:
Francká říse zahrnovala několik území, jejichž civilizační úroveň byla značně rozdílná –
v každé zemi bylo hospodářství, soc. struktura apod. na jiné úrovni. Tyto rozdíly nesetřela ani
francká kolonizace (na S mnohem výraznější); důl. rysem bylo převládání velkostatků =
latifundií a velký vliv majitelů těchto latifundií na všechny oblasti života (vítězství Franků
nepodlomilo jejich převahu, ale posilovalo ji).
19
Velkým vlastníkem se stal hl. král a z jeho vůle státní aparát, privilegovaná družina atd.
Neustále dynastické boje nutili představitele rodu Merovejců k hledání spojenců, hlavně u
vlivných velkých vlastníků – tzv. senátorská aristokracie.
Francká společnost v době vzniku merovejské říše je charakteristická tzv. barbarskými
zákoníky – práva, kterými se řídily jednotlivé kmeny – nejstarší z nich je zákoník sálských
Franků – Lex Salica– sepsán v letech 508-511 (ostatní zákoníky vznikly později – Lex
Ripuaria, Lex Alamanorum atd.): Lex Salica obsahuje např. ustanovení, které vyžaduje pro
přistěhování do vesnice souhlas všech sousedů (–>důkaz existence sousedské občiny; většina
Franků byla svobodná a žila v občinách; kromě nich také polosvobodní Frankové – liti – tzn.
propuštění otroci); velký význam měl chov dobytka (časté tresty za krádež) a zemědělství
(tresty za zaorávání cizího pole apod. –> důkaz existence soukromého vlastnictví)
Francká společnost v době expanze byla již značně diferenciována –> vlastní francká
aristokracie X skupiny nesvobodných; Frankové tvořili jen malé procento obyvatelstva
merovejské říše. Merovejská správa navazovala na organizační vzory bývalého impéria,
značně je však zjednodušila. Země byla rozdělena na hrabství – comitatus, v jejichž čele stála
hrabata – comites (civilní a vojenská moc). Jako odměnu dostávali comites od panovníka
pozemkový majetek. Většina římských státních statků se octla v panovníkových rukou, touto
půdou a lidmi odměňoval pak družinu – trustis dominica, své úředníky atd. Panovník se tak
stával nejbohatším vlastníkem půdy ve státě (vedle něj existovali i jiní velcí vlastníci). Velké
pozemky vlastnila církev a stará galořímská, tzv. senátorská aristokracie
–>velké pozemkové vlastnictví– latifundium– udává tak tón celkovému rázu merovejské
ekonomiky.
Francká říše se snažila o to, aby jednotlivé hospodářské celky byly úplně soběstačné –
latifundium uspokojovalo samo své hosp. potřeby nejen zemědělskými výrobky, ale i výrobky
řemeslnými, mělo vlastní dvorské řemeslníky, zpravidla otroky. Hospodářství bylo naturální,
renta od drobných řemeslníků a nájemců byla vybírána v zemědělských produktech, směna se
omezovala především na místní trhy. Pouze města, která se stala centry správy nebo sídly
biskupství, si uchovala městský charakter.
- precarium - církev dává půdu do užívání těm, kteří o to žádají
- beneficium = dobrodiní – panovník dává půdu k dočasné držbě hrabatům, dvorským
úředníkům…
Rozklad merovejské říše v 6.-7.století. Nástup Karlovců
V merovejské říši se začaly projevovat odstředivé tendence velmožů, boje uvnitř
panovnického rodu, nejednotnost, říše byla neustále dělena mezi členy dynastie…–> Regnum
Francorum bylo rozděleno na tři království:
- Austrasie (Remeš)
- Neustrie (Paříž)
- Burgundsko (Orleáns)
Královská moc byla natolik slabá, že rostl význam královských úředníků –> jejich moc
ohrožovala obyvatelstvo–> začalo se uplatňovat právo imunity (konec 6.st.), jež vyjímalo
určitý majetek z pravomoci královských úředníků. Funkce královských úředníků přejímal
vlastník domény – vybíral královské daně apod.; v řadě případů reprezentoval jedinou
skutečnou moc; akt komendace – pán se zavazoval slabšího partnera (vazala) bránit a
pomáhat mu, vazal – plnit pro pána (zv. seniorem) různé povinnosti a služby –> význam
ústřední moci klesal, vznik „států ve státě“.
Královští úředníci = majordomové, pův. pečující o dvůr a jeho zásobování, se brzy stali
nejvyššími úředníky a začali vládnout úplně samostatně (podporovala je šlechta). Pouze dva
králové opět sjednotili stát – Chlotar ll. a jeho syn Dagobert (avšak museli ustoupit šlechtě –
tzv. Chlotarův edikt z r.614 – např. zrušení daní, zavedených bez souhlasu šlechty apod).
20
Ve 2.pol. 7.st. majordom Austrasie Pipin ll. spojil majordomát tří částí říše. Ponechal sice na
trůnu bezvýznamného krále, ve skutečnosti však vládl úplně samostatně. Pipin a jeho rod
vlastnil obrovský pozemkový majetek v rodné Austrasii. Pipinovi se nechtěli podřídit hl.
zárynští vévodové a majordomové z Akvitánie. Tyto potíže byly aktuální i za doby Pipinova
nástupce Karla Martela (Kladivo, 714-741). Jednota říše ale byla zachována, Karel připojil
Akvitánii a zastavil arabskou expanzi r.732 v b. u Poitiers. Aby získal proti Arabům
vojenskou podporu, musel dát svám bojovníkům půdu v léna a zavázat je za to k jízdní službě
v armádě –> jeho rezervy půdy ale už byly vyčerpány –> donutil kláštery a biskupy, aby mu
propůjčily značnou část své půdy v léna královským bojovníků –> nesetkal se s odporem, měl
své biskupy a opaty.
Karel Martel stát rozdělil mezi své syny – jeden z nich, Pipin lll. zakládal biskupství
v Durynsku a Hessensku a podpořil anglosaského mnicha Bonifáce při snahách o reformu
francké církve (nepodařilo se mu ale podřídit franckou církev Římu).
Když shromáždění franckých velmožů souhlasilo s Pipinovu volbou za krále, obrátil se Pipin
na papeže Zachariáše l. s otázkou týkající se merovejských králů, „kteří nemají žádné moci,
zda je to dobře, nebo ne?“ A obdržel odpověď:„Je lépe, aby se nazýval králem skutečný
držitel moci než ten, jemuž nezůstala moc žádná.“ Vzápětí Pipin dal zavřít posledního
merovejského krále do kláštera a sám se r. 751 dal zvolit králem – zvoleným, ne dědičným.
Francká říše se tak dostala pod vládu nové dynastie, Karlovců.
Zachariášův nástupce papež Štěpán ll. požádal Pipina, aby francká výprava zasáhla proti
Langobardům v Itálii. Odměnou za franckou pomoc se r. 754 stalo pomázání Pipina a celé
jeho rodiny papežem (kdokoliv by usiloval podporovat nápadníka trůnu nenáležicího ke
karlovské dynastii, bude proklet –> francká koruna bude dědičná v Pipinové rodě). Pipin se
zavázal, že bude ochráncem papežství proti Langobardům – tzv. Pipinova donace – dávala
papeži skoro celou Itálii.
Výpravy proti Langobardům se konaly v letech 754 a 756 –> Pipin slib dodržel –> v Itálii
vznikl nezávislý církevní stát patrimonium sancti Petri (trval až do r.1870) –> položen základ
pro světskou moc papežů (a znemožnění sjednocení Itálie Langobardy).
Církevní pomazání se stalo nutným atributem krále – papežův souhlas byl pokládán za nutný
v případě královské volby, papež stál nad světskými panovníky (při papežově návštěvě Pipin
vedl pěšky pepežova koně).
Francká říše pod vládou Karla Velikého
Pipin před smrtí (768) rozdělil stát mezi dva syny, pak zůstal jen jeden – Karel (zv. pak
Veliký, 768-814). Říši zůstala podřízena Akvitánie, ztratila však Bavorsko a neúspěšně
bojovala se Sasy. Brzy propukl spor mezi Karlem a Langobardy, podporovanými Bavory o
území ravennského exarchátu –> papež Hadrián l. se zase obrátil na Karla se žádostí o
pomoc –> francká výprava do Itálie (773) –> Karel potvrdil papežovi panství v ravennském
exarchátě, zároveň si však sám dělal nároky na italské území –> přijal titul langobardského
krále a připojil spoletské vévodství ke království langobardskému. Druhá italská výprava
(781) přesně určila území papežského státu a vytvořila italské království jako samostastatný
celek říše –> r. 781 byl Karlův syn Pipin pomazán na italského krále a králem akvitanského
království se stal Karlův nejmladší syn Ludvík.
R. 772 Karel táhl proti Sasům (pohanský kmen žijící v dolním Německu znepokojující
východní hranice říše) –> boje trvaly přes třicet let –> od r. 779 násilná christianizace,
popravy…–> povstání saského obyvatelstva –> válka se Sasy skončila v r. 804, kdy Frankové
ovládli celé jejich území (aby zabránil vzpourám, používal nuceného přesídlování Sasů na
západ a na jejich místo posílal francké osadníky; pomoc církve a Polabských Slovanů) –>
21
zavedl zde franckou hrabskou správu; dal Sasům stejná práva, jaká měli obyvatelé jeho říše +
saské právo
R. 788 Karel rozbil bavorské vévodství, připojil je k své říši a zavedl zde hrabskou správu.
Krátce potom přichystal výpravu proti Avarům (obývali území na na středním toku Dunaje a
podnikali loupežné výpravy na Balkán, do Itálie a do Bavorska) –> 1. výprava (791) – francké
vojsko došlo daleko, ale muselo se kvůli zimě vrátit; 2. výprava (795-796) – úpné rozbití
Avarského státu v Pannonii (zbytky hledali útočiště u Bulharů) –> význam pro další vávoj
Slovanů –> na území česko-moravském Karel založil dvě marky.
Na západě provedl v r. 778 tažení proti Arabům na Pyrenejský poloostrov (využil vnitřních
sporů mezi Umajjovci a Abbásovci) –> odpor arabských muslimů i místních křesťanů –>
výprava se s těžkými ztrátami vrátila zpět (epizoda z tažení je zvěčněna v „Písni o
Rolandovi“♫) –> narůstání odstředivých tendencí v Akvitánii a zhoršení křesťanského
obyvatelstva ve Španělsku –> založení již zmíněného akvitánského království –> po více než
patnácti letech boje proti Arabům (795) dobyli Frankové část území za Pyrenejemi, kde Karel
založil španělskou marku (Barcelona).
–> konec 8. a 9.st. tedy vzniká v Evropě obrovská říše (hranice: na V až po Labe a střední
Dunaj, na J k Apeninám, na Z k řece Ebru, přirozenou hranicí byl Atlantik a Severní moře) –>
říše mnoha národů s odlišnou kulturou
Obnovení císařství na Západě
R. 795 byl papežem zvolen Lev lll. – dosud obyčejný úředník –> nelibost v šlechtických
italských kruzích –> Lev lll. proto hledal podporu u Karla –> poté, co byl papež opozicí
uvězněn, jel Karel do Říma –> obecné shromáždění, jemuž Karel předsedal, zprostilo papeže
obžaloby (papež jako hlava církve nesmí být nikým souzen) –> 25. prosince r. 800 byl Karel
v římské katedrále sv. Petra korunován na císaře (římský lid ho 3x pozdravil jako císaře) –>
na západě bylo obnoveno císařství.
Císařská korunovace zkomplikovala vzájemné vztahy mezi franckou říší a Byzancí –> válka –
Karlův syn Pipin zaútočil na benátské ostrůvky a dalmátský přístav Zadar –> Byzanc uznala
Karlovu císařskou hodnost (812) a Karel obdržel titul basilea (dosud titul jen pro východní
císaře) – křesťanský svět měl dva císaře – východního a západního (smlouva byla ale
potvrzena až po Karlově smrti - 814).
Vnitřní organizace karlovské říše
Země měla výrazně válečnický charakter –> bylo třeba zajistit množství potravin, dopravních
prostředků, výstroje a výzbroje –> společnost však byla velmi chudá, zemědělství primitivní,
řemeslná výroba nepatrná a obchod se omezoval jen na luxusní předměty –> panovník proto
sáhl hl. ke svým vlastním prostředkům; staral se, aby statky byly dobře spravovány (např.
nařízení Capitulare de villis) – centra řemeslné a zemědělské výroby; podporoval obchod;
zavedl nové mince – denáry (dříve zlaté peníze) –> snadno dostupný kov –> téměř každý stát
mohl mince razit z domácích zdrojů (stříbro); pokusil se i o jednotnou soustavu měr a vah.
Země byla v neustálé expanzi, byla záskávána nová území a Karel tak mohl odměňovat
bojovníky, hl. šlechtu, a zajišťovat si tak její věrnost (opíral se hlavně o šlechtu z rodné
Austrasie).
Správa navazovala hl. na instituce vytvořené Merovejci (např. hrabství); marky (vojensky
organizována území a osazována vojáky, kteří zde žili jako zemědělci).
Panovník neustále cestoval po zemi (nebylo možné shromáždit na jednom místě dostatek
potravin pro výživu dvora na dobu delší než několik týdnů) –> osobně vládl ve všech částech
území; tzv. missi dominici (zvláštní instituce královských poslů, prováděli králova nařízení a
22
kontrolovala místní hrabata) ; každý rok byla svolávána obecná shromáždění všech světských
i církevních hodnostářů; kapitulária – královská nažízení vydávána písemně.
Základ vojska tvořili svobodní rolníci, začínala se uplatňovat i jízda.
Panovník se snažil, aby se svobodní pokud možno nestávali poddanými mocných, nýbrž
jejich vazaly (rolníci často upadali v závislost šlechty a církve; král se pokusil vytvořit i
vlastní skupinu „královských svobodníků“ z vojenských kolonistů) –> lenní vztahy se tak
stále více upevňovaly a rodily se nové feudální společenské vztahy
Tzv. karolinská renesance
Po pádu antické kultury vzdělanost upadala (na sever od Alp bylo možno najít knihy jen
v klášterech; latina se vzdalovala svému vzoru - klasické latině – ta se udržela jen v Irsku;
vzdělanci Evropy psali každý jiným písmem, které sice vzniklo z písma římského, ale
připomínalo ho jen vzdáleně).
V karolinské říši se jinak psalo a mluvilo v jižní Galii, jinak v Itálii a jinak za Pyrenejemi.
Karel se snažil o reformu církevného života, podporoval zakládání škol při biskupstvích a
klášterech, staral se o to, aby se knihy opisovaly a vyzdobovaly. Povolával učence z Anglie
(spisovatel Alkuin), Itálie (Pavel Diakon) a Španělska (básník Theodulf). V písařských
dílnách – skriptoriích – vzniklo nové písmo, zv. karolínká minuskula (oblé,praktické) a
vytlačilo národní písma. Nově zakládané školy převzaly z Itálie a Anglie starý antický systém
výuky (sedm svobodných umění). Klasičtí autoři se opisovali ve skriptoriích karolínskou
minuskulou (vznikla z ní naše dnešní latinka – malá písmena, velká písmena vychází
z antických nápisů). Básnická díla jsou zachována skoro všechna, o vědecké spisy nebyl
téměř zájem. Karolinská renesance byla renesancí pro tenkou vrstvu kněží a dala základ
dalšímu vývoji vzdělanosti, v níž žijeme dodnes.
Rozpad říše Karla Velikého
Po Karlově smrti převzal vládu jeho syn Ludvík (814-840), pouze Itálie zůstala v moci
nejstaršího Pipinova syna Bernarda. Císař byl závislý na hrabatech a biskupech (proto
„Pobožný“). R. 817 duchovenstvo požádalo o vrácení církevních staků (zabavené kdysi
Karlem Martelem) –> Ludvík souhlasil –> konflikt se šlechtou. Říši ohrožovali nájezdy
Normanů (S), Arabové se na J snažili ovládnout Sicílii; dynastické boje. R. 817 Ludvík vydal
Ordinatio imperii = každý z královských synů dostane svůj úděl, kde bude vládnout jako král,
po jejich smrti obdrží jednotlivý trůn vždy nejstarší syn, vrchní moc si však uchová císař.
Nejstarší syn Lothar byl korunován na císaře a vládl spolu s otcem (Lothar urovnal v Itálii
vztahy mezi papežem a císařem ve svůj prospěch – Constitutio Romana). Po r. 829 Ludvík
porušil Ordinatio imperii a dal úděl nejmladšímu synovi z druhého manželství Karlovi –>
r.833 se Lothar s bratry odvolal k papeži Řehořovi lV., Ludvík byl uvězněn a zbaven trůnu.
Trůn mu pak byl vrácen mladšími syny, kteří se s ním spojili proti Lotharovi –> v r.839 nové
rozdělení říše. Po Ludvíkově smrti (840) Lothar začal usilovat o celé dědictví, avšak mladší
bratři Ludvík zv. Němec a Karel zv. Holý ho v r.841 porazili u Fontenoy.
Smlouva ve Verdunu a rozdělení říše
Vnitřní dynastické boje uspíšily rozklad říše na její přirozenější části (šlechtici tak měli větší
podíl na vládě) –> r. 843 – smlouva ve Verdunu ( v r.842 Ludvík Němec a Karel Holý složili
štrasburské přísahy, které ukazovaly rozdíly mezi východní a západní částí říše; každý ve
svém vlastním jazyce – Ludvík Němec v němčině, Karel Holý ve franštině –> první písemný
23
doklad němčiny a první text psaný ve francouzském jazyce) => Lothar obdržel Itálii a pásmo
území spojující Alpy s pobřežím Severního moře + císařský titul, Ludvík Němec dostal země
na východ od Lotharových držav (obyvatelstvo germánského původu) a Karel Holý získal
země na západ od Lotharových držav (obyvatelstvo románského původu). Ludvíkovy země
(později tzv. říše východofrancká) a Karlovy (později říše západofrancká) byly etnicky
jednotné, na rozdíl od území Lothara.
Ve 2.po. 9.st. se vyskytly poslední snahy o spojení rozdělené říše, avšak byly neúspěšné. Na
západě brzy vznikl nový středověký stát – Francie, na východě německá říše. Itálie zůstala
dlouho podrobena.
24
NĚMECKÁ ŘÍŠE DO POLOVINY 11. STOLETÍ
843 – 1056 (by Katy)
VÝCHODOFRANCKÁ ŘÍŠE NA PRAHU SAMOSATNÉHO ŽIVOTA
•
•
•
•
•
-
•
•
•
•
•
-
•
843- Verdunská smlouva => LUDVÍK NĚMEC
etnicky jednotná => stabilita
pomalejší vývoj feudalismu než na Západě => zaostávala
na východě franské říše se jako organizační jednotky udržela stará kmenová území
spravována franckými vévody a hrabaty; po rozpadu francké říše si francká tzv. říšská
aristokracie podřídila šlechtu ve svých vévodstvích a vytvořila víceméně samostatné
útvary tzv. kmenová vévodství – existovaly mezi nimi rozdíly; základ nových
teritoriálních států vznikajících ve 12. století sjednocených až v 19. století
vláda Karlovců do počátku 10. století
nejdéle tradice císařského titulu – císař Karel Holý(877), Karel III. Tlustý (881),
poslední – Arnulf Korutanský (896)
nebezpečí maďarských nájezdů a příchod Slovanů (nepodařilo se podmanit ani
Velkomoravskou říši ani Čechy; 845 sice v Řezně pokřtěna česká knížata, ale
nevzdala se samostatnosti; během 9. století válečná tažení proti nim)
9. století – vzpoura syna Ludvíka Němce KARLMANA => 865 – LUDVÍK
NĚMEC ROZDĚLIL ŘÍŠÍ MEZI SVÉ SYNY
KARLMAN – Bavorsko, jihovýchodní marky
LUDVÍK III. – Franky, Durynsko, Sasko
KAREL III. TLUSTÝ – Alamansko, Rethie
876 – opakování dělení
911 VYMÍRÁ KARLOVSKÁ DYNASTIE
posledním panovníkem LUDVÍK DÍTĚ – jeho vláda jen fikcí; skutečnou moc měli
vévodové
4 přední vévodství : Sasko, Franky, Švábsko, Bavorsko
jejich vévodové v podstatě suverénními panovníky nad svým územím; ze svého středu
zvolili také Ludvíkova nástupce => francký vévoda KONRÁD (911 - 918)
ve skutečnosti franckým králem => Franky oporou
vévodové mu nedovolili uplatnit moc nad celou říší => nebyl schopný čelit
maďarským nájezdům tzn. potřeba silnějšího krále
po Konrádově smrti zvolen JINDŘICH I. PTÁČNÍK z rodu Liudolfingů
saský vévoda, který se také opíral především o své území, kde upevnil svou moc
zvítězil nad Maďary; 924 – příměří, Jindřich platil Maďarům daň, příměří se
nevztahovalo na jihoněmecká území
925 – připojil k svým državám Lotrinsko
928 – 929 => výboje proti Slovanům, moc nad Slovany v údolí řeky Havoly a na
území mezi Sálou a Labem; Luticové a Obodrité nuceni platit Jindřichovi daň
Jindřichovo dobývání provázeno plánovitým podmaňováním :
Výstavba nových hradů (v okolí usazoval saské bojovníky, zisk půdy je zavazoval
k vojenské službě)
Dobytá území správně organizována na marky např. marka braniborská, míšeňská, ...
933 – bitva u Riade => definitivně zabránil maďarskému útoku na Sasko; nebylo šak
odstraněno nebezpečí pro celou říši
25
OTONSKÁ ŘÍŠE
Vznik císařství a jeho program. Slovanská expanze a italská politika.
•
•
-
•
•
•
•
-
•
•
-
-
Nejvyspělejší částí říše => Bavorsko
Sasko => do politického dění po vládě Jindřicha I.; nejzaostalejší, nejprimitivnější
země, vývoj feudálních vztahů je nejslabší; saští vévodové proto své území ovládali,
protože jejich moc nebyla tolik omezena jako jinde => rychlý vzestup saského
panovníka a mocenský růst Saska => po Jindřichově smrti zvolen jeho syn Oto I.
Veliký (936 - 973)
Slavnostně korunován (Jindřich se korunovat nenechal)
S rostoucí mocí si proti sobě stavěl ostatní vévody (přílišná královská autorita,
politická rozhodnutí)
Německo na pokraji domácí války => Ota vnitřním vzpourám dokázal čelit a postupně
upevňoval svou moc už jako král říše (přesto boje s vévody po celou dobu jeho
vlády)
Vojenské úspěchy, obratná vnitřní politika, zásahy do italské politiky => vzestup říše
Ostatní vévodové vedli vlastní politiku proti centralizaci říše
Snaha Oty vést politiku prostřednictvím vlastní rodiny => udělení lén => učinilo
z nich nejbohatší lidi v říši a nezajistilo to jejich věrnost => postavili se do opozice
proti Otovi
Král se obrátil na církevní hodnostáře a kláštery – dosazoval biskupy a opaty, dával
jim královská léna => jistota, že se nestanou lény dědičnými tzn. církevní hodnostáři
se nestanou nebezpeční pro říší
Bohatě obdarovávány kláštery v Porýní - vytvořena tzv. kněžská cesta tzn. obchodní
tepna spojující města Kolín, Worms a Mohuč
„říšská církev“ oporou Oty i pozdějším německým panovníkům (spory až v boji o
investituru)
V té době vnitřní nepokoje v Itálii – boje o italskou korunu, krize papežství => mohli
toho využít vévoda švábský a bavorský a stát se nebezpečnější pro saskou dynastii
Pro Otu byla Itálie klíčem k císařské koruně
951 tažení do Itálie tzv. 1. římská jízda => zisk lenní svrchovanosti nad italským
králem, lombardskou korunu a manželstvím vliv v Burgundsku
novým manželstvím se cítil ohrožen Otův syn Liudolf => s lotrinským vévodou
Konrádem Červeným stanul v čele povstání proti otci
Otovi se s pomocí biskupských vojsk podařilo povstání porazit
Zároveň opětovné nájezdy Maďarů a povstání Polabských Slovanů (954) =>
rozdělení sil: Sasové boje se Slovany; bavorská, francká a švábská vojska proti
Maďarům
955 – bitva u LECHU => definitivně zamezeny další vpády Maďarů do západní
Evropy
955 potlačeno i povstání Slovanů, přesto východní hranice nadále dějištěm četných
střetnutí
961 – 2. římská jízda => Otova výprava do Říma, pomoc papeži Janu XII. Proti
italskému králi Berengarovi, který přetrhl lenní svazky k říši => Berengar zbaven
vlády a italským králem se stal Ota
962 OTA KORUNOVÁN V ŘÍMĚ CÍSAŘEM
26
•
vzniklo nové císařství od 12. století pod názvem SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ a od 15
století se přidala druhá část názvu NÁRODA NĚMECKÉHO
přesto je nutno si uvědomit, že stát byl ROZDROBEN!!!!!!!
Císařská politika se neustále střetávala s politikou jednotlivých knížat , velké plány
císařů zpravidla ztroskotávaly již na německé půdě; charakteristické pro politiku
císařství byly rozpory mezi hlásanou teorií a jejich realizací
Snahy zahrnout do sféry vlivu říše pokud možno největší území a nejvíce států.
Zájmy císařů se obracely na roztříštěnou Itálii a střední Evropu, v níž se státy teprve
formovaly, a to především na pohanské Polsko
Ota I. zbavil pontifikátu papeže Jana XII. a dosadil na papežský stolec sobě věrného
člověka. Zároveň vydal ustanovení, že i v budoucnu může být papežem pouze ten
kandidát, který se zaváže slibem věrnosti císaři. => papežství, i přes vlastní stát, zcela
v područí německých císařů, to vyústilo v 2. pol. 11. století v boj o investituru
2. POLOVINA VLÁDY OTY I.
odklon císařské politiky od výbojné akce na východních hranicích říše => zájmy
orientovány na Itálii
snahy Oty o podmanění celé Itálie – državy v Itálii měla i Byzanc, sňatek Otova syna
s byzantskou princeznou
Nelibost u Sasů, požadovali spíše expanzi na území osídlené západními Slovany. Tam
se stával konkurentem východním markrabím polský kníže Měšek I. rozšiřující území
Polska směrem na západ, na západní Pomořansko a země u řeky Odry.
Otonové proti Slovanům použili organizované moci církve
968- založení arcibiskupství v Magdeburku(sídlo Oty I.), uplatňoval nárok na polské
území; dále biskupství v Braniborsku či Míšni
šíření křesťanství šlo ruku v ruce s rozšiřováním sféry politických vlivů toho státu,
odkud pramenilo; důležité ovšem bylo, aby měl tamní panovník pod sebou kontrolu
církev => to otonští císaři splňovali
•
•
•
•
•
•
-
•
-
OTA II.
Syn Oty I.; 973 – 983
Korunovaný na krále a císaře ještě za života otce
Odpor jihoněmeckých vévodů => jejich mluvčím bavorský vévoda Jindřich Svárlivý
(dělal si nárok na Švábsko a císařský trůn – pocházel ze stejného rodu jako Ota II.), na
Jindřichově straně i český kníže Boleslav II. a polský král Měšek I.; povstání
potlačeno až poté, co od Jindřicha odpadl Boleslav II.
Neúspěchy v Itálii
Nečekaná smrt ztížila situaci v říši ještě více.
OTA III.
•
•
•
V době otcovy smrti sotva tříletý, regentkou jeho matka Theofano (byzantská
princezna)
Vládl 995 – 1002, 996 korunován v Římě na císaře
983- povstání Polabských Slovanů proti východním markrabím a biskupům
zlomeno až v 90. letech 10. století
tzv. SNÍLEK NA TRŮNĚ
RENOVATIO IMPERII
Snaha důsledně naplnit ideu císařství
Řím v centru jeho zájmu
27
•
•
•
•
•
•
Krátce po korunovaci byl zvolen jemu nepřátelský papež => Ota III. dobyl Řím a
znovu dosadil svého přítele Řehoře V.; Ota zůstal v Itálii – snaha budovat své
mocenské opory
Po Řehořově smrti dosadil na papežský stolec svého přítele – Silvestr II.
Jejich společná snaha vytvořit křesťanské císařství
1000 – souhlas k založení arcibiskupství v Hnězdně
v Itálii povstání proti Němcům, ale během něj Ota III. umírá a s ním i jeho plány na
říši řízenou z Říma
pozn. Heslo na jeho pečeti : RENOVATIO IMPERII ROMANORUM (OBNOVENÍ
ŘÍMSKÉHO CÍSAŘSTVÍ)
NĚMECKÁ ŘÍŠE POD VLÁDOU SÁLSKÉ DYNASTIE
EXPANZE NA VÝCHOD
podlomení moci císařství v Itálii
v popředí zájmy jsou výboje na východě
JINDŘICH II. BAVORSKÝ
na trůn dosazený úsilím jihoněmeckých feudálů
1002 – 1024
dlouhé a neúspěšné boje s Polskem (Boleslav Chrabrý)
1018 – budyšínský mír
Český stát oslaben vlastními vnitřními nepokoji => nepředstavoval říši nebezpečí
Říše využívala vnitřních rozporů v těchto státech k podpoře některé ze soupeřících
skupin
•
KONRÁD II.
1024 – 1039
Sálská dynastie (také dynastie Jindřichů)
1027 – korunován na císaře
staré problémy: podmanění Itálie, expanze na Východ, upevnění pozice panovníka
říše
zisk severní Itálie, Burgundska
Problémy v říši => zápolil se silnou opozicí velkých feudálů
Snaha zbavit se závislosti na církvi => místo systému říšské církve organizoval
vlastní královský pozemkový majetek pomocí nesvobodných služebníků tzv.
MINISTERIÁLŮ, podpora drobných leníků
JINDŘICH III.
•
1039 – 1056
1028 – korunován na krále (syn Konráda II.)
boj s Čechami => Břetislavovo tažení do Polska nebezpečné pro říši
1041 – Jindřichova vojska pronikla k Praze; Břetislav nucen podrobit se a
podporovat Jindřicha (uherské nástupnické boje)
rostla jeho moc na Východě (zavázán mu byl i polský král Kazimír)
28
•
hlásal svůj královský boží mír => cítil se jako pán a vládce církve, papeže bral jako
svého úředníka
císař předsedal synodám, sesazoval a dosazoval papeže
dosáhl vrcholu svého rozmachu, ale zárodky krize se projevily brzy po jeho smrti
CÍSAŘSTVÍ A PAPEŽSTVÍ V RANÉM STŘEDOVĚKU
VÝVOJ CÍRKEVNÍ ORGANIZACE
•
•
křesťanství – forma a rámec myšlení celé evropské středověké společnosti
organizace se vytvářely pozvolna
dlouho bylo křesťanství jen bezvýznamnou sektou
antické křesťanství – náboženství měst
313 – náboženství státní
Žádný panovník by nemohl vládnout, kdyby chtěl zachovávat všechna křesťanská
přikázání
Tento rozpor ovládl celý středověk
sv. Augustin – „O státě božím“ => přísně odděloval nebeský stát od zemského
VZNIK PAPEŽSTVÍ
•
•
•
•
•
•
•
•
vynikala biskupství v : Konstantinopoli, Římě, Antiochei, Alexandrii, Jeruzalémě
biskupové => přímí nástupci apoštolů => PATRIARCHOVÉ
Východořímská církev
Představeným konstantinopolský patriarcha
Plně podřízena císaři (cesaropapismus)
Západ
I zde církev v područí panovníka, ale nikdy se to neprojevilo formálně
Důraz na to, že světská a církevní moc mají být přísně odděleny
Po rozpadu západní říše => římský biskup (nazvaný pak papež) si uchoval určitou
autoritu mezi ostatními biskupy
484 – 519 => náboženská roztržka s Konstantinopolí
494 – papež vystoupil s učením, že svět má být řízen dvojí mocí => papežstvím a
císařstvím; autorita papežství je vyšší
525 – poč. 8. stol. => období byzantského papežství => papežové v područí
Východu (po pádu gótského panství v Itálii); hluboký úpadek papežství, ale také
postupný zisk půdy
KLÁŠTERY
•
•
•
•
•
mniši na Východě a v Egyptě => askety (poustevnický způsob života)
benediktini: 529 – Benedikt z Nursie založil klášter v Monte Cassinu
vypracoval pro něj novou řeholi
zmírnil přehnanou askezi
existence mnichů jen v řádně organizovaných klášterech
mniši => úplná poslušnost opatovi
heslo: ORA ET LABORA (modli se a pracuj)
29
•
benediktinské kláštery se šířily po celé Evropě, dostávali půdu a stávali se jejím
největším majitele
ŘEHOŘ I.
•
•
papež 590 – 604
zorganizoval papežské statky v Itálii ve vysoce výkonné velkostatky (vykořisťování
poddaných)
nazýval se „sluha sluhů božích“ (servus servorum Dei) => užívá se dodnes
zpočátku snaha spojit křesťanství s antickou filozofií
posledními skutečnými filozofy: Ambrož z Milána, sv. Augustin, Jeroným
představují vrchol a na dlouhou dobu konec křesťanského filozofického myšlení
potřeba přizpůsobit křesťanské učení venkovanů
Řehoř svými spisy vytvořil jakousi sumu teologických vědomostí pro kněze té doby
RANĚ STŘEDOVĚKÉ KŘESŤANSTVÍ
Řehořovo křesťanství velmi primitivní: hlavní postavou Kristus, protipól – ďábel =>
mají lidské rysy
Celé myšlení věřících se točilo kolem problému, jak se uchránit před božím hněvem
za spáchané hříchy; kruté scény posledního soudu jsou jedním z nejoblíbenějších
témat výtvarného umění raného středověku
Hříchy bylo možno vykoupit pokáním, půsty, modlitbami nebo almužnami
Snaha získat si svaté: lidé dávají dary „svatým“, tyto dary spravují kněží, kteří se tak
stávají ve středovku majiteli rozsáhlých pozemků
Církev se v raném středověku stala skutečným pánem nad myšlením lidí
Toto náboženství strachu, příkazů a zákazů však plně odpovídalo mentalitě lidí
raného středověku, ovládaných strachem pramenícím z nejistoty
PÁD ARIÁNSTVÍ
Řehoř nebyl autorem přizpůsobení křesťanství potřebám raného středověku, pouze
kodifikoval.
Nutno přiblížit staré křesťanství barbarům, kteří byli buď pohany nebo ariány
ARIÁNI popírali božskost Krista
Germánští ariáni měli bohoslužbu ve vlastním jazyce a celá organizace církve se
přizpůsobila organizaci kmenové.
Neexistovala žádná ariánská církev, existovalo tolik „církví“, kolik bylo kmenů
Splývání germánského a římského obyvatelstva => potřeba také sjednocení po
náboženské stránce (postupně ke křesťanství přecházeli – Burgundové, Svébové,
Visigótové, Langobardi)
497 – 498 => katolictví přijali pohanští Frankové
Neznamenalo to však nic významného pro papeže, byl na těchto územích uznán jen
jako autorita ve věroučných otázkách
KŘESŤANSKÁ MISE NA KONTINENTĚ
•
Nadále probíhal proces christianizace dosud pohanských germánských kmenů
Jako misionáři zde působili mnichové z Irska
Do Irska se křesťanství dostalo s Patrikem z Galie († 461)
30
•
•
•
-
Organizačními jednotkami zde byly kláštery
Odříznuto od ostatního světa => nezasáhla zde vlna odporu proti antické vzdělanosti
(6. stol.) => mniši zde studovali antické spisy tzn. v Irsku se zachovaly základní prvky
staré vzdělanosti
Irské misie do Skotska, Anglie, kontinent
Anglie => setkali se zde s misií z Říma vyslanou Řehořem r. 596
Kontinent => zakládali kláštery např. v Galii klášter v Bobbiu
Na počátku století pokřesťanštěno Bavorsko
Misie se obracely především na místní vládce, s jejich pomocí misionáři křtili (často
násilím) křtili
KONEC BYZANTSKÉHO PAPEŽSTVÍ
Po smrti Řehoře I. se papežové opět stali plně závislými na Byzanci
Východ byl mnohem vzdělanější
7./ 8. stol. => obrazoborecké hnutí
• císař LEV III. => 726 zakázal ctění obrazů na území celé říše, nebral zřetel na papeže
• papež na to reagoval => císař nemá právo zasahovat do teologických otázek a odmítl
zákaz uznat; papež dostal na svou stranu italský lid a byzantská vláda se v Římě
prakticky zhroutila
Římské vévodství bylo sice samostatnější, ale také v ohrožení od rostoucí moci
Langobardů
• Papež se obrátil při hledání spojenců k Frankům
• 739 – Řehoř III. se obrátil na Karla Martela => odmítnuto, Karel si nechtěl
Langobardy znepřátelit
• langobardský útok na byzantské državy v Itálii; 751 – ovládli Ravennu a ohrožovali
Řím
• 754 – papež Štěpán II. požádal o pomoc franckého krále Pipina, které se mu dostalo
• Papež získal území římského vévodství, byzantské državy(předtím v držení
Langobardů) => vznikl samostatný stát v čele s papežem jako světským vládcem.
Trval do roku 1870 a nazýval se PATRIMONIUM SANCTI PETRI
KONSTANTINOVA DONACE => falzum; papež si nechtěl rozhněvat císaře,
protože vlastně uchvátil jeho državy; podle tohoto falza měl území Silvestru I. darovat
Konstantin Veliký a on sám se odebral na Východ
800 – Lev III. korunoval Karla Velikého císařem => to papeži umožnilo vymanit se
z vlivů Byzance a získat rozhodující vliv v novém západním císařství
papežové byli stále více závislí na svých nových „ochráncích“
MIKULÁŠ I. – 858 – 867 => vystoupil s programem, že papež je přímým zástupcem
boha na zemi a j mu podřízena nejen církev, ale i veškerá světská moc
867 – nový spor s Byzancí => rozkol mezi východní a západní církví.
ROZPAD FRANCKÉ ŘÍŠE => Itálie uvržena do zmatků, papežové byli dosazováni
římskou aristokracií => každoroční střídání; mravní úpadek;
10. stol. => ochránce papežů – německý císař => Jan XII. korunoval Otu I. císařem;
papežství se ovšem dostalo do područí německých císařů, kteří dosazovali své
kandidáty zcela libovolně => období tzv. německého papežství trvalo téměř 100 let
Tato krize vyústila v 11. století v otevřené boje mezi papežem a císařem o vládu nad
světem
-- Prozatimní konec přátelé, je toho ale fest, co říkáte☺
31