Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

Transkript

9
Ondřej Slach, Petr Rumpel, Jaroslav Koutský
Tato odborná monografie v přehledné formě shrnuje výsledky výzkumu
měkkých faktorů regionálního rozvoje realizovaných v rámci projektu
pod názvem „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit
strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“, financovaného
Ministerstvem pro místní rozvoj. Z hlediska obsahu částečně navazuje
na monografii „Měkké faktory regionálního rozvoje“ od stejného
autorského kolektivu. Na rozdíl od uvedené monografie, však prohlubuje
praktickou dimenzi profilace (utváření) měkkých faktorů regionálního
rozvoje prostřednictvím několika případových studií, které jsou věnovány zejména roli a významu kultury a kreativních odvětví v regionálním
a městské rozvoji.
Profilace měkkých faktorů
regionálního rozvoje
Klíčová slova: Regionální rozvoj, měkké faktory regionálního rozvoje, staré průmyslové regiony, regenerace, kultura, kreativní odvětví, Porúří, Sársko, Ostravsko, Ostrava.
Tato odborná monografie vznikla jako jeden z výstupů v rámci projektu WD 61-07-1 „Role měkkých
lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“,
který byl financován Ministerstvem pro místní rozvoj v letech 2007 až 2011.
Vydalo ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s., Ostrava 2013.
Vydání první.
Recenze:
doc. RNDr. Jiří Ježek, Ph.D. - Západočeská univerzita v Plzni
Mgr. František Kubeš - Kancelář strategie města Magistrátu města Brna
Sazba a grafická úprava ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s.
Vytiskla tiskárna REPRONIS s.r.o., Teslova 873/2, Ostrava.
Adresa nakladatelství:
Švabinského 1749/19, 702 00 Moravská Ostrava
[email protected]
http://accendo.cz
© Mgr. Ondřej Slach; Doc. RNDr. Petr Rumpel, Ph.D.; RNDr. Jaroslav Koutský, Ph.D.
ISBN: 978-80-904810-7-7
Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
1. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v německy mluvících zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
1.1. Vymezení a definice termínu měkké lokalizační faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1.2. Kritika dosavadního výzkumu měkkých lokalizačních faktorů v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
2. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v anglosaských zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
2.1 Limity konceptu měkkých lokalizačních faktorů. Od měkkých lokalizačních (statických)
k měkkým faktorům regionálního rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
3. Role měkkých faktorů v difuzi znalostí a tvorbě prostředí (milieu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
3.1 Aglomerační efekty a přelévání znalostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
3.2 Role měkkých faktorů v kontextu prostředí (milieu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
3.3 Kreativní milieu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
3.4 Koncept kreativní třídy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
4. Restrukturalizace starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
4.1 Nástin typologie starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
4.2 Teoretické vysvětlení krize starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
4.3 Proces restrukturalizace starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
4.4 Představení metodologie případových studií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
5. Porúří a IBA Emscher Park jako „dílna budoucnosti“ starých průmyslových regionů . . . . . . . 62
5.1 Vymezení regionu Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
5.2 Nástin historického vývoje regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
5.3 Proces deindustrializace a terciarizace v Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
5.4 Klíčové iniciativy v oblasti restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
5.5 Internationale Bauausstellung Emscher Park . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
6. Komparativní studie starého průmyslového regionu Sársko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
6.1 Vývoj regionu do 70. let – dominance montánního klastru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
6.2 Vývoj od 90. let do současnosti – krize montánního klastru, vznik IT klastru. . . . . . . . . . . . . . 95
6.3 Vybrané příklady regenerace a konverze brownfields . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
6.4 Shrnutí a inspirace pro transfer přístupů k rozvoji území . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
7. Prostorová organizace kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
7.1 Definice, vymezení a prostorová specifika kreativních odvětví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
7.2 Současný stav kreativních odvětví v Evropě a České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
7.3 Metodologie výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
7.4 Výsledky výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
8. Role kultury v procesu regenerace vnitřního města Ostravy: zaostřeno
na prostor Stodolní ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
8.1 Základní charakteristika kulturních čtvrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
8.2 Nástin vývoje města Ostravy ve vazbě na téma vzniku kulturních čtvrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131
8.3 Metodologie výzkumu a vývojové etapy Stdolní ulice jako kulturní čtvrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
8.4 Syntetické zhodnocení výsledků výkumu Stodolní ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
9. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
10. Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
Seznam tabulek a obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177
Předmluva
Autorský kolektiv následující publikace se výzkumu měkkých faktorů regionálního rozvoje systematicky věnuje od roku 2007, kdy začala realizace projektu WD 61-07-1 „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“. Záměr autorů
zkoumat relevanci tématu měkkých faktorů v podmínkách České republiky předcházely dlouhodobé
rešerše rozpracování tématu v německé literatuře i praxi. Před ukončením výzkumného projektu v roce
2012 jsme uvažovali, jak shrnout do ucelené, strukturované a pochopitelné podoby dosažené výsledky
několikaleté práce, která byla věnována detailnímu rozpracování tohoto tématu. Na straně jedné jsme
zvažovali možnost vytvoření „nové“ publikace. Taková kniha by však na řadě míst zákonitě musela odkazovat na původní publikaci autorského kolektivu z roku 2008. V rámci této knihy byl na začátku projektu zpracován vstupní teoreticko-metodologický základ problematiky měkkých faktorů rozvoje a na
příkladu vybraných zkušeností z britského Manchesteru a německého Porúří byla demonstrována role
měkkých faktorů v transformaci oblastí s tradičně silnou pozicí průmyslu. Naší ambicí je ale nabídnout
čtenářům v kompaktní formě akumulované poznání měkkých faktorů prověřené ucelenějším chápáním
samotného tématu i částečně revidované průběhem času. Z tohoto důvodu padla – po dlouhých diskusích – konečná volba na variantu přepracovaného vydání knihy Měkké faktory regionálního rozvoje,
jelikož tato varianta plně koresponduje s naším stanoveným cílem a pevně doufáme, že identicky to
bude interpretováno i jejími čtenáři.
Při tvorbě této monografie jsme provedli redukci původního obsahu knihy, ale zejména jsme ji
rozšířili o další kapitoly v podobě případových studií. Tyto úpravy odrážely měnící se chápání relevance nebo naopak určité vyjasnění okrajovosti konkrétních poznatků v rámci tématu měkkých faktorů
rozvoje. Oproti původní verzi byly vyňaty dílčí pasáže v teoretické části. Znovu jsme již do textu nezařadili studii Manchesteru, neboť jsme ji chápali jako vstupní referenční a inspirativní rámec problematiky role měkkých faktorů v celkové transformaci území a dále jsme již ve sledování tohoto území
intenzivně nepokračovali. Za mnohem zásadnější považujeme změny, jež proběhly na straně rozšíření
publikace. Obsahová stránka nových částí především reflektuje posun v naší interpretaci měkkých
faktorů regionálního rozvoje směrem od úzce chápaných měkkých faktorů rozvoje, v podobě různých
forem kulturních, volnočasových či přírodních atraktivit, a infrastrukturního vybavení (amenities) k extenzivněji chápaným měkkým faktorů rozvoje, v podobě konstituce a kvality prostředí i vztahů a sítí
v rámci něj. V tomto pojetí jsou pak významnými měkkými faktory rozvoje např. instituce v širokém
slova smyslu v podobě „společenských pravidel hry“, jako jsou například tradice, zvyky, morální hodnoty. Formálně jsou instituce lidmi vytvářené rámce umožňující jejich interakce. Důsledkem podoby,
resp. kvality institucí je vytváření a udržování předvídatelného prostředí, které snižuje míru nejistoty při
interakcích a tím snižuje sociální a politické transakční náklady v rámci společnosti (North, 1992), či
kvalita institucionálního prostředí (Camagni, 1991) nebo na tzv. „neobchodovatelné vazby“ (untraded
interdepencies), které lze popsat jako „konvence, neformální pravidla a zvyky, které řídí ekonomickou
směnu v prostředí nejistoty“ (Storper, 1997, str. 5). Jinak řečeno, obsahovým posunem se snažíme více
se koncentrovat na aktéry (v síťové perspektivě), instituce a procesy, tj. příčiny, které stojí za vznikem
a formováním úspěšného rozvoje regionů, a nikoliv na efekty z nich plynoucí, což mohou být mimo
jiné výše uvedené úžeji chápané měkké faktory regionálního rozvoje v podobě specifické vybavenosti
území infrastrukturou.
Již výše zmíněné případové studie tvoří hlavní pilíř rozšířené publikace. Lze je rozdělit do dvou
základních kategorií. První kategorií jsou krátké případové studie doplňující a empiricky přibližují diskutované téma, přičemž pro větší přehlednost byly odděleny od běžného textu prostřednictvím rámečků.
Současně lze v publikaci narazit na další texty oddělené rovněž obdobnými rámečky, nicméně se jedná
primárně o stručné komentáře či příklady, což je zdůrazněno i jinou grafickou podobou. Druhá kategorie zahrnuje tři obsáhleji koncipované případové studie, které mají vlastní logické členění a strukturu. Předmětem jejich pozornosti je v zájmových územích Porúří, Sárska a Moravskoslezského kraje
posoudit relevantní aspekty z tématu měkkých faktorů rozvoje v procesu jejich celkové transformace
s důrazem na restrukturalizaci regionální ekonomiky. Za nezbytné považujeme zmínit, že vybrané části
z případových studií byly autory částečně publikovány v anglickém jazyce (např. v časopisech Regions
či Ekonomie a Management). Tuto skutečnost však nepovažujeme za problematickou, jelikož cílovou
skupinou tohoto textu jsou primárně čtenáři v České republice a hlavně v knize zpracovaná podoba
4
není identická s anglicky psanou verzí a především sjednocením případových studií vzniká „nová kombinace“, respektive nová kvalita.
Motivace a volba jednotlivých případových studií je vysvětlena bezprostředně v pasáži textu, která
jim předchází, nicméně společným jmenovatelem těchto případových studií, přes jejich rozdílnou řádovostní a tematickou specifikaci, je ona již zmiňovaná „pozměněná“ interpretace role a významu měkkých faktorů regionálního rozvoje. Navýšení významu případových studií je rovněž plně komplementární s povahou projektu, který byl navržen a realizován od základního k aplikovanému výzkumu a jedním
z jeho cílů mělo být přinášet externím inspirace pro praktickou profilaci měkkých faktorů rozvoje.
Je naší povinností na tomto místě také poděkovat všem, kteří napomohli při tvorbě této knihy.
Konkrétně chceme na tomto místě poděkovat následujícím lidem. RNDr. Renátě Šňupíkové za cennou
pomoc při zpracování formální stránky publikace, Mgr. Luďku Krtičkovi za tvorbu map v této publikaci,
Mgr. Tomáši Borutovi za podnětné připomínky a názory, RNDr. Pavlu Bednářovi, Ph.D za podnětné
připomínky a spolupráci na určitých částech této knihy, RNDr. Janu Ženkovi, Ph.D za cenné poznámky
a postřehy k obsahu knihy. Taktéž chceme touto cestou poděkovat za podnětné připomínky a názory
všem dalším, které jsme unavovali při tvorbě této knihy. Zvláštní díky pak patří oběma recenzentům
Mgr. Františku Kubešovi a doc. Jiřímu Ježkovi, Ph.D.
Publikací bychom rádi uzavřeli diskusi o vymezení a teoretickém chápání měkkých faktorů rozvoje
a zároveň nabídli impulzy pro další řešení tématu zejména v empirické rovině. Samozřejmě další kumulace poznatků k tématu měkkých faktorů je odvislá od jejich praktické relevance i povaze změn v jejich
samotném chápání. Stav a kvalitu měkkých faktorů považujeme za jeden ze zdrojů (faktorů) územní
konkurenceschopnosti a adaptability v dlouhodobém časovém horizontu. Proto nepředpokládáme, že
by v následujících dekádách toto dnes již etablované téma vypadlo z diskurzu územního rozvoje a jeho
podpory. I na základě toho věříme, že takto koncipovaná kniha najde své čtenáře.
Za autorský kolektiv
Ondřej Slach
5
Úvod
V posledních dekádách se pod vlivem nových technologických, politických a ekonomických změn
v nejvyspělejších zemích světa postupně začínají více akcentovat nové faktory konkurenceschopnosti
regionů. Tato změna je podmíněna narůstající obecnou disponibilitou, až saturací tzv. klasických tvrdých faktorů rozvoje v nejrozvinutějších regionech světa. Klasické tvrdé lokalizační faktory, jako např.
dostupnost a cena ploch, dostupnost kapitálu a dostatečně vzdělaných pracovních sil, se stávají stále
více ubikvitními, tj. obecně disponibilními, přístupnými a homogenními v nejrozvinutějších regionech
světa, a takto relativně ztrácejí na svém tradičním výsadním významu pro prostorovou alokaci firem
a mobilitu pracovních sil (jako „pull-faktor“). Pro vysoce kvalifikované pracovní síly a firmy v „nových“
odvětvích regionální ekonomiky naopak nabývají na relativním významu tzv. měkké faktory rozvoje a růstu (jako například image regionu, kvalita vzdělávací a volnočasové infrastruktury aj.), jejichž
kvalitativní parametry ovlivňují konkurenceschopnost regionů, a to zejména za situace, kdy dochází
k simultánní ubikvitizaci nejen tvrdých faktorů, ale i kodifikovaných znalostí (Maskell, Malmberg, 1999).
Transformace významu tvrdých a měkkých faktorů rozvoje regionálních ekonomik je v přímé souvislosti s přechodem některých regionálních ekonomik od tzv. fordismu (economics of scale) k postfordismu (economics of scope), respektive s přechodem od ekonomiky založené dominantně na
sekundéru (průmyslové výrobě) k „nové“ ekonomice s významným podílem terciérních a kvartérních
aktivit (Bathelt, 1994, Rumpel, 2002). V nové ekonomice založené na znalostech se dále zvýrazňuje
role přítomnosti vysoce kvalitních lidských zdrojů v regionu a jejich schopnost kreativně generovat
inovace. Přilákat a udržet tyto žádoucí kvalitní lidské zdroje v regionu na bázi nabídky vysoce kvalitních
parametrů měkkých faktorů je z pohledu regionálního rozvoje a konkurenceschopnosti zásadní. Velice
zjednodušeně můžeme konstatovat, že lidé vykonávající kreativní, náročnou, a tudíž dobře placenou
práci chtějí v regionu, v němž mají působit nebo již působí, odpovídající kvalitu životního prostředí,
bydlení, kultury, sportu, vzdělávání aj. V případě nízké kvality těchto faktorů odcházejí často tyto vysoce mobilní pracovní síly do jiných regionů, které jim kromě dobře placeného pracovního místa (což
rozhoduje) nabízejí také kvalitní pracovní i mimopracovní prostředí (jedná se o skupinu nových faktorů,
které spolurozhodují a nabývají na důležitosti při rozhodování o prostorové lokalizaci).
1. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v německy mluvících zemích
Vysvětlení posilování relativního významu měkkých lokalizačních faktorů lze nalézt v procesu
ubikvitizace tvrdých lokalizačních faktorů v rámci nejvyspělejších regionů světa. v globální ekonomice
a v prostředí globální konkurence (v boji o nové trhy, pracovní síly, o kapitál, o plochy) nabízejí jádrové
regiony dříve méně vyspělých zemí tvrdé lokalizační faktory v téměř stejné kvalitě jako nejvyspělejší
státy, a to za situace, kdy se transportní náklady vlivem rozvoje dopravních technologií a kvalitativní
změnou produktů výrazně snižují. Pro pochopení rostoucího významu měkkých lokalizačních faktorů
považujeme za nutné uvést i další, komplementární příčiny. V tradičních lokalizačních teoriích hrály dopravní náklady klíčovou roli a regionální produkce (např. montánního průmyslu, chemického průmyslu
atd.) byla značně závislá na dostupnosti surovin. V teoriích lokalizace převládal statický přístup a důraz
na optimalizaci transportních nákladů (např. Weber, 1909, atd.), což mělo svoji oprávněnou logiku
v ekonomice, kde dominoval primér (těžba surovin a zemědělství) a sekundér (průmyslová výroba).
Avšak pro lokalizační chování dynamicky rostoucích firem hi-tech odvětví a terciéru, pro které přístup
k surovinám ani přepravní náklady nemají zásadní význam, nemají tradiční lokalizační teorie žádné
adekvátní vysvětlení. Tradiční lokalizační teorie byly vytvořeny zobecněním chování podniků v priméru
a sekundéru, ale pro lokalizační chování firem v terciéru nemají relevantní explanační význam, a to především z důvodu minimální reflexe měkkých lokalizačních faktorů (Bathelt, 1992, Martinelli, Moulaert,
1993, Bathelt, Glückler, 2002). Malá schopnost vysvětlit lokalizační chování firem se ještě zvýraznila
s nástupem „nových“ kreativních odvětví, jako např. design, multimédia atd., založených na vysoce
kreativních pracovních silách (viz např. Thiel, 2007, Pratt, 1997, 2005, Mossig, 2004, Krätke, 2002).
S tím souvisí vzestup významu tzv. kreativní třídy (creative class), jejíž přítomnost v regionu podmiňuje
vznik a rozvoj nové, převážně urbánní ekonomiky, založené na kreativitě a vědomostech, tj. ekonomiky,
ve které hrají měkké faktory klíčovou roli (Florida, 2002, Klaus, 2006, Musterd et al., 2007). V důsledku
výše uvedeného komplexu změn došlo a dochází ke komplementárnímu doplnění měřitelných tvrdých
6
lokalizačních faktorů (ceny vstupů) o měkké, hůře měřitelné faktory. Přes rostoucí význam měkkých
lokalizačních faktorů jsou tvrdé faktory při vysvětlování prostorového rozložení socioekonomických aktivit stále velmi důležité (Brake, Bremm, 1993). Měkké lokalizační faktory se staly postupně předmětem
diskurzu praxe politiky regionálního rozvoje v Německu či Rakousku, zejména v souvislosti s novými
politickými strategiemi pro selektivní přilákání firem, a to především v rámci tzv. high-road strategií
regionálního rozvoje, které staví na přítomnosti nejkvalitnějších pracovních sil a na inovacích.1
Další faktor, který posílil akceptaci měkkých faktorů, lze spatřovat v hlubší reflexi endogenně orientovaného regionálního rozvoje (viz např. Ježek, 2007). Procesy globalizace a internacionalizace dynamicky rozšiřují mezinárodní vazby, přičemž měkké faktory mohou za předpokladu své široké reflexe
působit jako jakýsi specifikující prvek mezi jednotlivými lokalitami nebo regiony. Podle např. Van den
Berga a Brauna (1999) dávají měkké faktory městům možnost využít jejich vlastní (endogenní) iniciativu
k vylepšení jejich konkurenční pozice tvorbou např. atraktivního lokálního prostředí.
1.1. Vymezení a definice termínu měkké lokalizační faktory
Skrze kvalitu lokalizačních faktorů je definována atraktivita určitého místa, popřípadě regionu. Ta je
rozhodující pro přicházející nebo stávající investory a napomáhá utvářet konkurenceschopnost podniků (Meyer-Stamer, 1999). Měkké a tvrdé lokalizační faktory jsou vzájemně komplementární. Uvedená
komplementarita má vícedimenzionální charakter, a to jednak z hlediska regionu jako komplexu vzájemně provázaných elementů (Weichhart, 2000), jednak z hlediska vzájemné úzké funkční závislosti
mezi tvrdými a měkkými faktory.
Měkkým lokalizačním faktorům je obecně připisován rostoucí význam (např. Komar, 2003, Romero,
2005), ale často se autoři omezují jen na toto konstatování (viz např. Revilla Diez, Schätzl, 2006). Heterogenitu a rozporuplnost diskuse o měkkých lokalizačních faktorech lze dokumentovat na adjektivu
„měkký“. Někteří autoři spojují toto adjektivum s menším významem z hlediska dopadu na regionální
rozvoj, a považují proto např. atmosféru (Helbrecht, 2001) nebo kulturu (Bendixen, 2001, Freundt,
2003, Beckmann, 2005) za „tvrdý“ lokalizační faktor, proti čemuž se staví do opozice Grabow, Hollbach-Grömig (1995), kteří oponují tvrzením, že měkké lokalizační faktory mohu být významné, aniž by
se musely stát nutně „tvrdými“.
Ani v rámci debaty o měkkých lokalizačních faktorech v odborných kruzích v Německu neexistuje
názorový konsenzus v jednoznačném rozlišování mezi tvrdými a měkkými lokalizačními faktory, neboť
není možné exaktně stanovit jejich vzájemný poměr. Tyto faktory koexistují v různých regionech ve složitě
identifikovatelných průnicích, kombinacích a interakcích (Voß, 2004). Dziembowska-Kowalska, Funck,
(1999) dělí lokalizační faktory podle jejich vlivu. Za tvrdé faktory považují ty, které přímo ovlivňují regionální dispozice pro určitou ekonomickou aktivitu a mají bezprostřední (visible impact) dopad na čistý
zisk, tj. jsou determinovány tržními silami nebo přímými intervencemi trhu. Měkkými lokalizačními faktory
rozumějí takové, jejichž dopad je buď nepřímý, nebo nemají žádný viditelný, respektive měřitelný (invisible
impact) dopad na ekonomické výstupy, zjednodušeně řečeno, že se neobjevují v účetních knihách.
Nejfrekventovanější typologii měkkých lokalizačních faktorů podali Grabow, Hollbach-Grömig
(1995), kteří současně zdůrazňují, že při výzkumu měkkých lokalizačních faktorů je nezbytné pracovat
i s tvrdými lokalizačními faktory, protože jinak výzkum nebude mít smysl:
Tvrdé lokalizační faktory. Faktory, jejichž kvalita a úroveň je primárně kalkulovatelná. Mezi tyto
faktory patří např.: disponibilita kvalifikovanými lidskými zdroji (zaměstnanci), disponibilita plochami (průmyslové zóny) a nebytovými a kancelářskými prostorami, externí dopravní napojení
(letiště, železnice, silnice, vodní cesty), interní stav dopravní infrastruktury, ceny za plochy,
prostory a budovy atd.
M
ěkké podnikatelské lokalizační faktory. Mají bezprostřední vliv na aktivitu podniků/podnikatelů, avšak nejsou primárně kalkulovatelné (měřitelné), neboť jsou předmětem subjektivního
hodnocení každého podnikatele/podniku.
1
Ke kritickým aspektům spojeným se strategiemi zaměřenými na profilaci měkkých lokalizačních
faktorů podrobněji Astleithner (1999).
7
M
ěkké individuální lokalizační faktory. Jsou záležitostí osobních preferencí jak pracovníků
managementu, tak samotných zaměstnanců a nemají bezprostřední vliv na aktivity podniků.
Vliv mají především na jejich pracovní motivaci a pracovní efektivitu, respektive na celkovou
disponibilitu vysoce kvalifikovanými lidskými zdroji v regionu. Výrazným způsobem ovlivňují
výběr místa k bydlení a stávají se tak faktorem stabilizace stávajícího, případně atrakce nového obyvatelstva.
Tabulka 1: Přehled tvrdých a měkkých lokalizačních faktorů
TVRDÉ LOKALIZAČNÍ
FAKTORY
MĚKKÉ PODNIKATELSKÉ
LOKALIZAČNÍ FAKTORY
MĚKKÉ INDIVIDUÁLNÍ
LOKALIZAČNÍ FAKTORY
TRH PRÁCE
Disponibilita kvalifikovanými
lidskými zdroji – zaměstnanci
Úroveň platů a mezd
Kvalita institucí ovlivňujících
trh práce (hlavně úřady práce
a městské úřady)
Možnosti vzdělávání
a dalšího vzdělávání
Pracovní příležitosti
a nabídky pracovních míst
Vzdálenost pracovního místa
Možnosti vzdělávání
a dalšího vzdělávání
Specializace trhu práce
PODNIKATELSKÉ PROSTŘEDÍ a INFRASTRUKTURA
Disponibilita plochami (průmyslové zóny), nebytovými
prostorami a kancelářskými
prostorami
Image průmyslových zón
Kvalita a vzhled prostor
a budov a jejich okolí (parky)
Komunikační a sociální infrastruktura (v pracovním prostředí)
Externí dopravní napojení
(letiště, železnice, silnice, vodní
cesta)
Dopravní napojení
a obslužnost (parkoviště, silnice, veřejná doprava)
Interní stav dopravní infrastruktury (silnice, parkoviště, systém
veřejné dopravy)
CENY, NÁKLADY, PŘÍJMY
Ceny za plochy, prostory
a budovy
Komunální daně a poplatky
Subvence a podpůrné granty
poskytované městem
Likvidace odpadů
a ekologické náklady a povinnosti
Energie, voda
Platy a mzdy
8
Regionální diference ve
mzdách a životních nákladech
TRHY, EKONOMICKÉ VAZBY, KOOPERAČNÍ SÍTĚ – „NETWORKS“
Blízkost (malá vzdálenost)
Networks vně podniku (např.
Neformální kontakty v místě
jiných závodů stejného podniku s úřady práce, školami, sdruže- (sociální kvalita prostředí)
ními aj.)
Blízkost dodavatelů
Blízkost odbytových trhů
Kontakty s podniky
- stejného sektoru a odvětví
- jiných odvětví
Blízkost vědecko-výzkumných
zařízení
Kooperace s institucemi veřejného sektoru
Podpora aktéry z veřejného
sektoru
Pracovní kontakty zaměstnanců v místě
Kvalita/pověst výzkumných
zařízení
Konsenz ekonomických (podnikatelských) aktérů a aktérů
z veřejného sektoru
GEOGRAFICKÁ POLOHA MĚSTA
Dostupnost trhů a relevantních
ekonomických regionů
Image geografické polohy
Geopolitická (geoekonomická)
poloha
Dostupnost jiných atraktivních
lokalit v rámci regionu
FLEXIBILITA, MENTALITA, AKTIVITA (INICIATIVA)
Flexibilita, aktivita a kompetence
- podnikatelů a podniků
- veřejné správy
- politických rozhodujících
subjektů
Mentalita zaměstnanců (pracovní nasazení, nemocnost,
flexibilita, vlastní iniciativa)
Mentalita spoluobčanů
a kolegů z pracovního prostředí
(krajová specifika, náboženství
atd.)
EKONOMICKÉ KLIMA
Konsenz aktérů z veřejného
a soukromého sektoru
(Ne)přátelské chování představitelů správy vůči podnikatelům
Stabilita plánování (stabilita
územního plánu a definování
priorit města)
Politickoekonomické klima ve
vnějším prostředí (region, stát)
9
IMAGE, TRADICE
Image mikrolokality
Image mikrolokality
Image města
Image regionu
Image regionu
Atmosféra města (metropolitní
vs. provinční)
„Modernost“ (orientace na
služby, na nové technologie)
Image z mezinárodního pohledu
Historický a kulturní význam
města
Význam tradic a historie lokality
Lokální vázanost podniků
a obyvatel
KULTURA
Význam města jako centra
kultury a médií
Sponsoring kultury
„Etablovaná“ kulturní zařízení
(divadla, muzea, výstavy, veletrhy, galerie, koncerty)
Zábavní kultura (hudební a umělecká scéna, kina,
diskotéky, herny, restaurace
a „hospůdky“)
Events – slavnosti ve městě
Frekvence a kvalita neetablovaných akcí
Nabídka možností aktivní seberealizace v oblasti kultury
KVALITA KRAJINY, KVALITA MĚSTA a JEHO LOKALIT
Parky, zelené plochy, zeleň
Historické části města
Vzhled města a jeho utváření
(modernizace)
Vzhled a kvalita okolní krajiny
BYDLENÍ, SPORT a VOLNÝ ČAS, INFRASTRUKTURA
Nájemné
Disponibilita atraktivními domy,
byty a stavebními pozemky
Školy
Zdravotnická péče
Dopravní infrastruktura
Možnosti nákupu
10
Možnosti (pří)městské rekreace
Sportovní možnosti
Bezpečnost
KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Čistota vzduchu a vody
Klima/počasí
Geologická stabilita
Čistota vzduchu
Ekologické požadavky
a podmínky (zákony a vyhlášky,
regulativy)
Kvalita vody
Ekologické standardy (voda,
odpadní hospodářství, recyklace)
Image životního prostředí
Postoje a úroveň aktivity v oblasti ochrany a tvorby životního
prostředí
Zdroj: Převzato a upraveno podle Grabow, Hollbach-Grömig, 1995
Další úhel pohledu na typologii, respektive diferenciaci měkkých lokalizačních faktorů nabízí
Beckmann (2005), který skupinu měkkých lokalizačních faktorů redukuje na soubor metafaktorů, které
jsou dále podrobovány hlubšímu výzkumu. Klasifikovanými metafaktory byly:
investiční klima v regionu;
kvalita života;
image regionu;
osobní preference cílových skupin regionu.
S pojmem metafaktory se setkáváme také u Grabowa (2005). Zde se jedná rovněž o praktickou
redukci, neboť jednotlivé faktory nejsou aktéry, respektive respondenty vnímány izolovaně, nýbrž jako
komplex provázaných faktorů. Zejména u měkkých individuálních a podnikatelských faktorů proto dochází k redukci za účelem eliminace snížení informačních ztrát. První skupinou jsou měkké faktory,
jejichž důležitost je vnímána jako vysoká. Sem patří bydlení, volný čas a životní prostředí. Druhou
skupinu tvoří faktory, které jsou považovány na méně důležité, tj. kultura, atraktivita a image, jejichž
význam se výrazně liší podle odvětví, velikosti.
K tématu měkkých lokalizačních faktorů se vyjadřuje Weichhart (2000), který používá stejnou typologii měkkých lokalizačních faktorů, tj. měkké podnikatelské a měkké individuální lokalizační faktory, kdy prvně jmenované interpretuje jako dílčí elementy sociálního a ekonomického klimatu regionu.
Současně rozšiřuje kategorii lokalizačních faktorů na mobilní a imobilní. Různé elementy nebo faktory
regionálních struktur mají v současnosti tu vlastnost, že jsou více či méně mobilní nebo imobilní. Míra
mobility může být stanovena z ekonomického hlediska, pomocí nákladů na prostorový přesun daného
faktoru. Některé faktory je možno přesunout jen za cenu vysokých nákladů, poté se jedná o imobilní
faktory. U ostatních je možno uskutečnit prostorový transfer při zachování nízkých, nebo dokonce nulových nákladů. Všechny lokalizační faktory, které jsou prostorově ukotvené a relativně imobilní, musí
být konfrontovány s prostorovou konkurencí.
Veřejná zeleň jako měkký faktor rozvoje
Jak již bylo uvedeno, tak kvalitu a dostupnost veřejné zeleně lze zařadit mezi významné
měkké faktory regionálního rozvoje. Vymezení veřejné zeleně není jednoznačné a v anglosaském světě se častěji aplikuje termín „zelená infrastruktura“ (např. Tzoulas et al., 2007),
11
která může mít pozitivní dopady například na zdraví obyvatel, ochranu životního prostředí, tj.
celkově na kvalitu života (např. Šilhánková, 2003). V následujícím textu se budeme věnovat
významu veřejné zeleně ze dvou vybraných perspektiv. První část bude věnována jednotlivým aspektům dopadu zeleně na ekonomický rozvoj lokalit. „Zelená infrastruktura“ nemůže
sama indukovat ekonomický rozvoj města, ale zajišťuje městu dlouhodobé a konzistentní
lokalizační výhody a pozitivní image, které se mohou projevit jako měkký faktor rozvoje při
rozhodování o místě bydliště, ale také při lokalizaci a fungování podniků (Rößler, Costa, Mathey, 2005). V druhé části budeme stručně diskutovat o významu veřejné zeleně z pohledu
stabilizace a atrakce rezidentů.
Vyšší hodnota nemovitostí v blízkosti (kvalitní) veřejné zeleně
Velmi diskutovaným tématem je vliv zeleně na hodnotu okolních nemovitostí. Americká
urbánní socioložka Jane Jacobs tvrdí, že parky a volné plochy nedokážou zvyšovat hodnoty
nemovitostí, které jsou v jejich sousedství, ani stabilizovat, natož pak povznášet své okolí (1969). Edwards (2008) naopak říká, že cena nemovitosti je pozitivně ovlivněna blízkostí
parku, ale v případě, že je park neudržován, cena nemovitosti je pak negativně ovlivněna
blízkosti takovéhoto parku.
Význam pozitivního vlivu prostorové blízkosti zelené infrastruktury na cenu nemovitostí,
potažmo pozemků byl předmětem řady empirických studií (viz např. Lerner, Poole, 1999, Luther, Grühn, 2001, Kenneweg, 2004, Mielke, 2008), přičemž v tomto případě lze považovat
disponibilitu kvalitní zelené infrastruktury za pozitivní externí efekt (Mielke, 2008). Výzkum
realizovaný v Berlíně sledoval, mimo jiné, vliv prostorové blízkosti, respektive vzdálenosti
zelených ploch (grünflachen) na cenu pozemků. Výsledky výzkumu ukázaly signifikantní vliv
zelených ploch na cenu pozemků, kdy největší rozdíl byl mezi městskými bloky s blízkostí
zelených ploch do 400 metrů na straně jedné a bloky s existencí zelených ploch vzdálených
více než 400 metrů na straně druhé (Luther, Grühn, 2001, Wilke, Herbert, 2004). V reálných
číslech pak pozemky ve vzdálenosti menší než 400 metrů dosahovaly průměrné střední
ceny pozemků ve výši 443,10 eura, zatímco pozemky za (nad) touto hranicí výše 271,53
euro. Zajímavým zjištěním je také skutečnost, že nejvýznamnější vliv měla druhá prostorová
vzdálenostní kategorie, tj. 101 až 200 metrů, a nikoliv nejnižší prostorová vzdálenost, tj. do
100 metrů (viz tabulka), což znamená, že ne vždy korelují nejvyšší ceny s bezprostřední
blízkostí (Kenneweg, 2004).
Tabulka 2: Cena nemovitostí v závislosti na vzdálenosti od zelených ploch
Vzdálenost rezidenčních nemovitostí od nejbližších
zelených poch
Střední hodnota ceny pozemků
euro/m2
do 100 m
407,37
101–200 m
495,39
201–400 m
434,60
401–600 m
333,27
601–800 m
259,48
více než 800 m
26,79
celkově
396,00
Zdroj: Převzato a upraveno podle Luthera, Grühna, 2001, Wilkeho, Herberta, 2004
12
Přístup založený na sledování cenového dopadu zelených ploch však omezuje řada faktorů. V zásadě je totiž poměrně složité efektivně izolovat vliv dalších faktorů jako např. lokalizace, charakteristiku nemovitosti atd. (Klaphake, Meyerhoff, 2003) a současně také kvalitu
zelených ploch samotných.
Vliv na stabilizaci a atrakci nových rezidentů
Význam kvality a disponibility zelených ploch v urbánních oblastech v kontextu mobility
narostl zejména v přímé souvislosti s procesem rezidenční suburbanizace. Z hlediska rezidenční suburbanizace pak mezi nejproblematičtější aspekty lze zařadit přirozeně jak vyšší
hluk a špínu v urbánních prostorech, tak nedostatek zelených ploch. Obecně se pro popis
těchto příčin vedoucích ke změně polohy bydliště používá pojem escapism – jako únik od
nevyhovujícího prostředí města (Bourne, 1996). Ostatně kvalitnější environmentální podmínky
patří k hlavním motivům k migraci do suburbánních lokalit (viz např. Sýkora, 2003).
Nízká kvalita, špatná dostupnost, či dokonce úplná absence zelených ploch vystupuje
do popředí v negativním slova smyslu především v blízkém okolí bydliště (Harth et al., 1998).
Blízké okolí bydliště lze definovat jako životní prostor, který se seskupuje v docházkové vzdálenosti od vlastního bydliště. Jedná se o prostor společenské interakce nebo volnočasových
aktivit (Heineberg, 2006) a vytváří klíčový element akčního prostoru individuality (Werlen,
2000). Výzkum realizovaný v Mnichově ukázal, že 60 % rodin, které se přestěhovaly do suburbánních oblastí, by raději zůstalo ve městě, přičemž mezi jeden z hlavních důvodů, které
je motivovaly k této změně, byla právě absence zelených ploch v blízkosti jejich okolí. Vysoká
úroveň zelených ploch může přímo přispět ke stabilizaci obyvatelstva v určitých urbánních
oblastech. Zde je nutné zdůraznit, že sledovat pouze kvalitu zelených ploch by bylo pouze
parciálním řešením. Stejně důležitá jako kvalita zelených ploch je jejich dostupnost, a to z pohledu velikosti, významu a hierarchie těchto ploch. Zajímavou inspirací je strategie hierarchizace zelených ploch, která je realizována v Mnichově v rámci koncepce kompakt-urban-grün.
Strategie vychází z optimální distribuce poměru veřejné zeleně na jednoho obyvatele ve vztahu k jeho časové dostupnosti v rámci prostorových úrovní. První kategorií je „sousedská“
úroveň (Nachbarschaftsebene), kde poměr odpovídá 4 m2 na jednoho obyvatele, dále úroveň
„obytného bloku“ (Wohngebietsebene) s plochou 6 m2/obyv., následovaná úrovní „městská
čtvrť“ (Stadtteilebene) při ploše 7 m2 a konečně na úrovni „města“ (Stadtebene), kde se velikost plochy dosahuje 8 m2/obyv. (dále viz tabulka) (Iling, Thiel, 2005).
Tabulka 3: Volnočasové potřeby na zelené a volné plochy v rámci koncepce kompakt-urban-grün
Dostupnost:
Úroveň I („sousedská“)
Úroveň II („obytného bloku“)
Úroveň III („městské čtvrtě“)
do 250 m, do 5 minut pěší chůze
Velikost:
0,2–1 ha
Potřeba:
nejméně 4 m2/obyv.
Dostupnost:
Velikost:
do 500 m, do 10 minut pěší chůze
1–10 ha
Potřeba:
Dostupnost:
do 1 000 m, do 20 minut pěší chůze
Velikost:
7–40 ha
Potřeba:
Zdroj: Převzato a upraveno podle Ilinga,Thiela, 2005
13
Imobilní lokálně ukotvené lokalizační faktory se musejí „ucházet“ o mobilní lokálně neukotvené
lokalizační faktory (Straubhaar, 1996, cit. ve Weichhart, 2000). K imobilním lokálně ukotveným produkčním faktorům patří místní pracovní síla, realizovaný investiční kapitál, půda, infrastruktura, právní,
společenské a etnické normy, zákony, regulace a měkké lokalizační faktory. Mezi mobilní lokalizační
faktory pak řadíme podnikatele, závody, kvalifikované lidské zdroje a zvláště kapitál. V regionální konkurenci, která je v nových socioekonomických rámcových podmínkách nevyhnutelná, hrají imobilní
produkční faktory rozhodující roli. Autor vychází z předpokladu, že arbitráže2 jsou stále nižší, a proto se
tato konkurence bude s narůstajícími tendencemi vyostřovat. Když se nepodaří imobilní (z velké části
měkké) lokalizační faktory v co nejširší míře zatraktivnit, region v této konkurenci většinou neuspěje.
Weichhart dále upozorňuje, že význam měkkých lokalizačních faktorů spočívá v tom, že „recept na
úspěch“ prosperujících regionů není empiricky jednoznačně ukotven v síťových strukturách ekonomického systému, neboť mimo čistě ekonomických faktorů vstupuje do hry celá řada dalších regionálních
atributů. Ty jsou označovány jako měkké lokalizační faktory, z velké části determinované daným kulturním a sociálním systémem. Ty především představují klíčový předpoklad, že se podaří udržet kvalifikované nebo vysoce kvalifikované lidské zdroje – stěžejní pro sektory s vysokou přidanou hodnotou –
v regionu, čímž tyto faktory nepřímo ovlivňují lokalizační rozhodování podniků. Tuto tezi uvádí autor do
kontextu průmyslových okrsků, které jsou ukotveny na základě měkkých i tvrdých faktorů v regionálně
kontextualizovaných strukturách. Ty jsou vzájemně propojeny ve formě určitých action settings, které
jsou konstruovány skrze sociální praxi a kulturu komunikačních interakčních struktur. Z toho vznikající
hybridní a difuzní vazby mezi ryze ekonomickými a sociokulturními praktikami vedou ke konstatování,
že skutečně přesvědčivé empirické doklady pro interregionální propojení pomocí ryze ekonomických
údajů mohou jen stěží podat jejich komplexní vysvětlení.
1.2. Kritika dosavadního výzkumu měkkých lokalizačních
faktorů v Německu
Dosavadní výzkumy zaměřené na problematiku měkkých lokalizačních faktorů kritizuje pro jejich
metodiku a tradiční (konzervativní) přístup Thießen (2005) a své výtky shrnuje do dvou bodů.
T
eoretická fundovanost. Teoretická fundovanost výzkumů vlivu měkkých lokalizačních faktorů je slabá, nebo dokonce chybí. Tradiční lokalizační teorie chování ekonomických subjektů
modelují vliv měkkých lokalizačních faktorů jen velice okrajově. Tento teoretický nedostatek se
negativně promítá do empirie, protože otázky postrádají teorií podepřené „vyostření“ výzkumných hypotéz.
E
mpirická fundovanost. Techniku dotazování řídících pracovníků na míru vlivu měkkých lokalizačních faktorů je nutno považovat za anachronickou, protože předpokládá racionalitu,
sebereflexi a pochopení komplexních souvislostí, které nemohou být respondenty adekvátně
interpretovány.
K převažujícímu vnímání měkkých lokalizačních faktorů v dosavadním pojetí, kdy měkké lokalizační
faktory jsou často charakterizovány jako silně subjektivní, nebo dokonce iracionální či neekonomické
(Grabow, 2005). Podobně kritická i je Helbrecht (2001), která zdůrazňuje, že většina výzkumů operovala s měkkými lokalizačními faktory tvrdým a materialistickým pohledem, charakteristickým pro
industriální společnost, a konstatuje, že měkké lokalizační faktory jsou racionální a ekonomické. Mírně
kriticky se k těmto závěrům staví Bathelt a Glückler (2002), protože jde o popisný strukturální efekt,
který představuje výsledek specifických ekonomických a sociálních procesů, a dodávají, že koncept
měkkých lokalizačních faktorů sice poskytl lepší explanaci než tvrdé lokalizační faktory, ale vysvětlení
procesů za nimi stojících nevysvětluje. Tito autoři považují za hlavní problém měkkých lokalizačních
faktorů to, že se jedná o empirický konstrukt, pro který chybí teoretický základ. S rozšířením katalogu
lokalizačních faktorů o měkké lokalizační faktory je podle autorů dosaženo limitu tohoto přístupu, který
pojímá výhradně struktury, ale nabízí explanaci ekonomických a sociálních procesů, na jejichž pozadí
se tyto struktury konstruují, respektive jsou konstruovány. Dále podotýkají, že stejně jako tradiční lokalizační analýzy tvrdých faktorů ani tyto příliš nezohledňují roli ekonomických aktérů. Tyto kritiky lze
vnímat jako relevantní, protože teoretický základ skutečně tvoří přehled klasických lokalizačních teorií
14
2
Mezinárodní obchod je v podstatě arbitráž na světovém trhu zboží; zboží jsou kupována na levných trzích a prodávána
na dražších trzích.
(Grabow, Hollbach-Grömig, 1995, s. 73–102) a má opravdu převážně empirický charakter. Přínosů
všech těchto studií, vycházejících primárně z klasických lokalizačních teorií, je i přes uvedenou kritiku
celá řada. Především přispěly významným způsobem k rozšíření diskurzu v oblasti regionálního rozvoje, a to jak z hlediska akademické obce, tak i z hlediska praxe regionálního rozvoje. Řada měst, obcí
a regionů začala zohledňovat i faktory jako image, volnočasové aktivity atd.
2. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v anglosaských zemích
Termín měkké lokalizační faktory (weiche Standortfaktoren) se etabloval v odborné common language pouze v Německu (viz výše), v dalších německy mluvících zemích se používají jiné termíny
spojené s danou problematikou (Grabow, Hollbach-Grömig, 1995). Jako vysoce problematický se jeví
překlad do anglického jazyka, neboť doslovný překlad soft locational factors se v literatuře vyskytuje
jen zřídka, a to zpravidla jen u německých autorů (např. Eickelpasch, Lejpras, Stephan, 2007). Někteří
němečtí autoři (Ellger, 2001, Fürst, Löb, 2005, Floeting, 2007) transferují termín měkké lokalizační na
anglický termín amenities, což vzhledem ke společné strukturální interpretaci vykazuje nejvyšší míru
analogie. Problematika amenities se vyskytuje v rámci prací celé řady autorů, přičemž hlavními reprezentanty jsou např. Jacobs (1969), Clark (2002), Glaeser (1992), Florida (2002) atd. Detailní pozornost
amenities bude tématem další části této publikace.
Zajímavou studií je práce Wong (1998). Autorka operacionalizovala v rámci svého výzkumu celkem
11 faktorů, které rozdělila pro potřeby výzkumu do dvou skupin. (1) tradiční ekonomické rozvojové
faktory, jako je např. fyzická infrastruktura, dostupnost, kapitál, finance, lidský kapitál, průmyslová
struktura atd., a (2) měkčí nehmatatelné faktory (kvalita života, institucionální vybavenost, obchodní
kultura, lokální identita a image). Výzkum byl realizován v severovýchodní Anglii a zaměřil se na vnímání
relevance faktorů podmiňujících regionální rozvoj mezi aktéry veřejného sektoru. Na základě hloubkových semistrukturovaných rozhovorů konstatuje, že ti, kteří preferovali druhou skupinu faktorů, byli
více ovlivněni inovativními myšlenkami a zaujímali více vizionářský postoj k lokálnímu ekonomickému
rozvoji, zatímco rutinéři preferovali první skupinu faktorů. Autorka argumentuje, že tradiční lokalizační
faktory jsou i nadále nutnými podmínkami, zatímco měkčí kvalita individuálních lokalizačních faktorů
poskytuje dodatečné, optimální podmínky ekonomického úspěchu.
Avšak měkké nehmatatelné faktory mají klíčovou roli při zvyšování lokální konkurenceschopnosti.
Pokud se budeme soustředit na určitou nehmatatelnost faktorů, pak se dostáváme postupně k roli
milieu, kdy od počátku osmdesátých let lze pozorovat návrat regionu coby místa ekonomické interakce
a vzniku inovací do centra pozornosti (viz např. Läpple, 2001, hovoří o tzv. new regionalism). Bunnell
a Coe (2001) uvádějí soubor sedmi subnacionálních prostorových platforem: nové průmyslové oblasti,
klastry, inovační prostředí, neomarshallova centra, technologické okrsky, technopole, učící se regiony.
Všechny tyto koncepty se snaží uchopit podstatu lokalizace klastrů charakteristických vysokou intenzitou vzájemné interakce hmatatelných (ekonomických, sociálních a politických institucí) a nehmatatelných (znalostí – „tichých znalostí“, know-how, zvyků) elementů. Právě tyto měkké (nehmatatelné)
elementy, v našem pojetí milieu (prostředí), budou dále rozvinuty.
2.1 Limity konceptu měkkých lokalizačních faktorů. Od měkkých
lokalizačních (statických) k měkkým faktorům regionálního rozvoje
Význam měkkých lokalizačních faktorů jsme z části dokumentovali v předchozí části textu na procesu ubikvitizace tvrdých lokalizačních faktorů, ovšem ubikvitizaci podléhají i kodifikované znalosti.
Zajímavými příspěvky k ubikvitizaci znalostí jsou příspěvky Maskella (1996) a Maskella, Malmberga
(1999). Klasické pojetí lokalizačních faktorů z počátku minulého století (Weber, 1909) dělilo faktory
na lokalizační, které jsou v každém regionu specifické, a ubikvitní, jakými byly v době vzniku této
teorie např. vzduch, čistá voda nebo levná pracovní síla. Přes řadu kritik Weberovy teorie ji považuje
Maskell (1996) za částečně platnou i dnes. S tím rozdílem, že řada dříve lokalizačních (specifických)
faktorů podléhá ubikvitizaci, přičemž mezi tyto faktory patří např. transakční náklady nebo kodifikované znalosti3. Proces ubikvitizace se dotýká negativně především vyspělých, tj. vysocenákladových
(high-cost), regionů a pozitivně naopak levných, tj. nízkonákladových (low-cost), regionů. Maskell tvrdí,
3
Ubikvitizace kodifikovaných znalostí podléhá určitým zjednodušením, protože jsou jednak přehlíženy problémy spojené s rekontextualizací kodifikovaných znalostí v jiných regionech a jednak schopnost potenciálních příjemců tyto
kodifikované schopnosti adekvátně absorbovat a využít (Ibert, 2006).
15
že konkurenceschopnost podniků lokalizovaných v regionu je determinována komplexem všech lokalizačních (lokalizovaných) faktorů a struktur každého státu nebo regionu, které tvoří jeho „lokalizované
schopnosti“ (localised capabilities), kterými jsou např. specifické zdroje surovin, lidský kapitál, normy,
rutiny, tradice a další lokální instituce. Lokalizované schopnosti významně napomáhají vzniku jedinečných technologií a specifických organizačních forem produkce (Bathelt, Depner, 2003). Ubikvitizací
mají Maskell a Malmberg na mysli proces vyvazování „lokalizovaných schopností“ a kompetencí, což
oslabuje již zmiňovanou konkurenceschopnost. Tuto skutečnost dávají do souvislosti (a) s globalizací
a internacionalizací (viz např. Sýkora, 2000, Šindler, 2007) a (b) s ubikvitizací kodifikovaných znalostí.
a) Globalizace a internacionalizace se projevují v difuzi technologií, organizačních principech atd.,
které se odrážejí ve změně světové prostorové dělby práce. To znamená, že určité množství stejného zboží může být produkováno v určitém regionu za stejnou či nižší tržní cenu než v původním
regionu, a to i přes nezbytné transakční náklady, což se vztahuje hlavně k produkci v průmyslu
a především pak takzvaných footloose podniků (viz např. Schamp, 2000, Matuschevski, 2004).
b) Nekodifikované (tacitní) znalosti nebo také implicitní znalosti vznikají skrze procesy učení a tvorby
inovací; pokud vznikají v rámci určitého regionu, spoluvytvářejí jeho „lokalizované schopnosti“.
Tacitní znalosti jsou personálně vázané a vznikají ze životních zkušeností, praxe a učení ve smyslu
osobního know-how. Tyto znalosti mohou být i nevědomé (that we know more than we can tell;
Polany, 1967, cit. v Bathelt, Glüker, 2002, s. 57). Přenos těchto znalostí je podmíněn osobním kontaktem (prostorovou blízkostí), protože tyto znalosti jsou primárně neartikulovatelné (Franz, 2002),
přičemž je lze získat pouze vlastní zkušeností a spoluúčastí na dané činnosti (pomocí školení nebo
praxe; Blažek, Uhlíř, 2002, s. 159), respektive holisticky prostřednictvím demonstrace (Ibert, 2006).
Kodifikované znalosti jsou pak zprávy nebo informace (Läpple, 2001), které lze jednoduše přenášet
mezi aktéry i na dálku pomocí moderních telekomunikačních technologií (Spilková, 2004, s. 258).
Nekodifikované znalosti vytvářejí klíčovou konkurenční výhodu v ekonomice založené na znalostech. Regiony nebo aglomerace musí pro udržení své konkurenceschopnosti neustále obnovovat
(kontextualizovat) znalostní bázi a procesy učení tak, aby byla tato konkurenční výhoda (nekodifikované znalosti) neustále reprodukována.
Hlavní problémy v klasickém pojetí, tj. statické interpretaci měkkých lokalizačních faktorů, lze shrnout následujícím způsobem: principiálně vycházejí z klasických lokalizačních teorií, které jsou z velké
části opouštěny (Blažek, Uhlíř, 2002), jednak pro svoje četná zjednodušení reality a jednak z toho důvodu, že lokalizace je jenom jednou z aktivit podniků a firem. Dalším důvodem je, jak již bylo uvedeno
výše, omezená schopnost klasických lokalizačních teorií reflektovat dynamické procesy, protože pojetí
měkkých lokalizačních faktorů pracuje s předpokladem, že výhodnost se vztahuje k určitému okamžiku – stavu (tj. lokalizaci), tj. nevysvětlují sociální, kulturní a ekonomické procesy, na jejichž základě
jsou tyto faktory utvářeny, což v konečném důsledku omezuje možnost vysvětlení dynamických aglomeračních procesů těmito klasickými lokalizačními teoriemi. Koncept měkkých faktorů v této statické
interpretaci je schopen vysvětlit důsledky vlivu ubikvitizace tvrdých faktorů, kde působí jako jakýsi pomyslný jazýček na vahách, ale ubikvitizaci, respektive kontextualizaci dynamických procesů již vysvětlit nedokáže (Bathelt, Glückler, 2002, Thießen, 2005). Od statické interpretace prostorové distribuce
ekonomických aktivit se tedy dostáváme k dynamické interpretaci, proto opouštíme termín implikující
primárně statické konotace a v dalším textu budeme operovat s termínem měkké faktory regionálního
rozvoje tak, abychom podali širší explanační rámec pro jejich roli v regionálním rozvoji.
3. Role měkkých faktorů v difuzi znalostí a milieu
Tradičně se předpokládalo, že inovace je lineární proces začínající kapitálovou injekcí do výzkumu, což vede zákonitě lineárně ke komerčním výsledkům. Von Hippel (1988) zjistil, že inovační proces
je založen na interakcích řízených uživateli (user driven). Inovace mají interaktivní povahu – úspěšný
inovační proces je systémový a komplexní; zahrnuje v optimálním případě uživatele, zprostředkovatele a vědce ve zpětnovazebním procesu učení se. Interaktivní praxe tvorby inovací vyžaduje sociální
kompetence aktérů, vysokou kvalitu komunikačních kompetencí aktérů a mentalitu týmové práce,
jakož i geografickou/prostorovou blízkost (local proximity) aktérů/subjektů. Blízkost je důležitá pro
interaktivní proces inovace – tvorbu inovací můžeme sledovat často ve specifických geografických
16
koncentracích aktérů, kde dochází k utváření „netržních vztahů“ (untraded interdependencies, Dosi,
1988, Storper, 1997). Výhody plynoucí ze vzájemné koexistence firem (externí úspory) vedou ke vzniku
aglomerací jednotlivých firem. Aglomerační efekty jsou chápány jako přímá úspora v nákladech vyplývající z prostorové koncentrace konkurenčních podniků, dodavatelů i odběratelů a sdílení společné
infrastruktury, popřípadě technologií (economies of scale). Moderní aglomerační výhody plynou především ze sdílení informací, spolupráce, prostředí (Spilková, 2004). Aglomerační efekty se dále dělí na
interní a externí efekty, přičemž externí efekty podléhají ještě další diferenciaci na lokalizační efekty
a urbanizační efekty (Maier, Tödling, 1998). Zatímco lokalizační efekty jsou generovány podniky podobné produkce, tak urbanizační efekty vznikají interakcí mezi různými odvětvími a aktivitami. Jelikož se
v projektu soustředíme spíše na urbánní prostory v rámci typologicky různorodých regionů, zejména
starých průmyslových, uvádíme přehled urbanizačních efektů, mezi něž lze zahrnout (Maier, Tödling,
1998, s. 140):
velikost odbytového trhu;
existence rozsáhlého trhu kvalifikovaných pracovních sil;
dostupnost podnikových služeb, výzkumných zařízení, kvalitní infrastruktura;
m
ožnost přímých hospodářských a sociálních kontaktů s ostatními podniky a rozhodovacími
institucemi;
dostupnost specializované nabídky kulturních a společenských zařízení.
Moderní aglomerační principy vedoucí ke shlukování znalostně orientovaných firem ve městech
lze spatřovat v následujících skutečnostech (Isaksen, 2004, Searle, De Valence, 2005, Kujath, 2006):
n
ové sektory spoléhají na výměnu komplexních a diverzifikovaných, nekodifikovatelných znalostí, často v rámci časově omezených projektů;
tyto znalosti mají výrazné aspekty implicitnosti (tacitness) a specifičnosti lokálních znalostí;
n
ové firmy zejména v počátcích své existence spoléhají na tzv. lokální buzz (viz níže) a informační toky jsou silnější ve větších městech (aglomeracích);
v ybrané sektory se specializují na nerutinní služby, které jsou založeny na úzké spolupráci
s klienty;
interakce mezi tvůrci znalostí, klienty a firmami vyžaduje malou geografickou vzdálenost
a osobní kontakt – face to face (dále jen F2F).
Z výše uvedeného lze usuzovat, že důležitým faktorem konkurence je schopnost výměny informací
akcelerující difuzí znalostí (knowlege spillovers). Kanály pro difuzi znalostí jsou jednak rozdílné formy
kooperace v oblastech výzkumu a vývoje, jednak fluktuace pracovníků mezi výzkumnými zařízeními
a podniky, jakož i pouhé vzájemné pozorování mezi konkurenčními podniky (Franz, 2004).
3.1 Aglomerační efekty a znalostní spillovers
Současné strukturální změny vycházejí z předpokladu, že produkce znalostí je rozhodujícím faktorem konkurenceschopnosti (viz např. Schwarz, 2006). Proces invence a inovace není omezen pouze na
jednotlivé aktéry, popřípadě podniky, naopak se odehrává v kontextu komplexní interakce a kooperace, takže je spojen různorodými formami transferu znalostí a difuzí znalostí. S fenoménem znalostních
spillovers se setkáváme již u Alfreda Marshalla (1920), který tvrdil, že:
„Tajemství obchodu přestává být tajemstvím, ale tyto informace jsou ve vzduchu: když někdo dostane nějaký nápad, tak ten je posléze převzatý ostatními a kombinován s jejich vlastními představami.
Tak se nápad stává zdrojem dalších myšlenek.“ (Marshall, 1920, cit. v Läpple, 2001 s. 6)
Znalostní spillovers lze definovat především jako externality, u kterých se informace technického,
vědeckého nebo obchodního obsahu stávají jistým druhem veřejného statku, tj. pozitivními externími
17
efekty4 (Schwarz, 2006). Spillovers vznikají skrze externality, ale zároveň jsou samy externalitami pro
uživatele znalostí. Zatímco inovace se mohou šířit na velké vzdálenosti, vychází se u přelévání (difuze)
znalostí z předpokladu, že jejich prostorová disponibilita je ve formě veřejného statku omezena, neboť
významnou roli hrají například osobní kontakty.5 Klíčová je tedy z tohoto pohledu prostorová blízkost.
Znalostní spillovers je jako jistá forma netržní interakce ve formě externality silně závislá na prostorové
blízkosti, protože v mnoha případech je tento snadný přenos myšlenek a nápadů založen na sledování
nebo poslechu, přičemž je zřejmé, že schopnost vidět nebo slyšet se snižuje výrazně s narůstající prostorovou vzdáleností (Glaeser, 2000, cit. In Florida, Stolarick, 2006 s. 1800). Prostorové omezení tedy
vyplývá z mnohem užšího vztahu mezi vznikem nebo nabytím znalosti a jejím užitím, než mezi vznikem
a využitím určité inovace. Vyvstává nám zde otázka – silněji než u difuze inovací – jaké prostorové faktory (ukazatele) podporují znalostní spillovers mezi inovujícími aktéry (Koschatzky, 2001).
V literatuře věnující se problematice znalostních spillovers panuje konsenzus týkající se důležitosti
prostorové blízkosti. Předmětem diskuse však je, zda stimulaci růstu inovací podporují specializované,
nebo diverzifikované aglomerace (viz např. Desrochers, 2001, Paci, Usai, 1999). Příčinou těchto sporů
může být fakt, že tato prakticky výhradně ekonometrická měření vycházejí z určité typologie odvětvových rozdílů, která jsou jen neadekvátní náhradou jiných relevantních proměnných (Scott, 2006a).
Jelikož je naše práce zaměřena na měkké faktory urbánního charakteru, budeme se soustředit na
skupinu preferující aglomerační diverzitu.
U vzniku a působení znalostních spillovers efektů dělí Glaeser et al. (1992) externality na dva druhy:
M
arshall-Arrow-Romer (MAR) externality vycházející z prací Marshalla (1920), Arrowa (1962),
Romera (1986). MAR externality se vztahují ke znalostním spillovers mezi podniky v rámci
jednoho produkčního odvětví, tj. jedná se o externality vyprodukované a spotřebované pouze
v daném sektoru, což je prakticky analogické s lokalizačními výhodami. Koncentrace určitého
výrobního sektoru v určitém městě v tomto pojetí zvyšuje intenzitu znalostních spillovers a má
pozitivní dopad jak na samotný výrobní sektor, tak i na město.
J
acobs externality (podle prací Jacobs, 1969). U těchto externalit je upřednostněna tvorba
znalostních spillovers v rámci diverzifikované ekonomické struktury, tj. prostřednictvím urbanizačních výhod. Podniky neprofitují primárně z přenosu znalostí v rámci jednoho sektoru,
ale ze znalostních spillovers, ke kterým dochází mimo určité odvětví. Z toho důvodu je kladen
důraz na diverzifikaci růstových a inovačních procesů a podniků v průmyslově diverzifikovaných regionech. Podle této teze rostou rychleji diverzifikované regiony, a nikoliv specializované
regiony.
Podobně Feldman a Audretsch (1999) operují s totožným dělením externalit, ale podrobněji popisují
Jacobs externality. Podle Jacobs (1969, cit. ve Feldman a Audretsch, 1999) je nejdůležitějším zdrojem
znalostních spillovers diverzita těchto znalostí ve velkých městech. Tento přístup zdůrazňuje, že heterogenita výrobních odvětví a aktivit uvnitř geografického prostoru regionu je hlavní příčinou externalizace znalostí, což ve svém důsledku zvyšuje inovační aktivity a následný ekonomický růst. Nutným
předpokladem pro efektivní transfer znalostních spillovers v regionu je existence společné vědecké
základny (platforma), vytvářející prostor a možnost pro interakci mezi různými aktivitami, popřípadě
odvětvími. Společná výzkumná platforma urychluje výměnu existujících myšlenek a generování jejich
nových kombinací v rozdílných, avšak současně komplementárních odvětvích. Dále autoři zdůrazňují,
že u lokální konkurence nemá Jacobs na mysli tradiční konkurenci mezi produkty na trhu. Místo toho
se přiklání ke konkurenci mezi nápady ekonomických subjektů. Jinak řečeno, rostoucí počet firem
v rámci jednoho sektoru neposiluje automaticky potenciál generování nových idejí, ale spíše větší
konkurence mezi firmami podporuje vznik nových nápadů.
Samotný empirický výzkum realizovaný Feldmanem a Audretschem (1999) byl pak rozdělen do
dvou základních kategorií. V první kategorii se autoři zaměřili na inovační aktivity v různých sektorech
ve specifických lokalitách, přičemž studie přesvědčivě dokázala, že specializace ekonomických aktivit
nepodporuje inovativní výstupy. Jejich výsledky spíše poukazují, že diverzita napříč komplementárními
ekonomickými aktivitami se sdílenou místní výzkumnou platformou přispívá ve vyšší míře ke generaci inovací. Navíc výsledky naznačují, že míra lokální konkurence nápadů uvnitř města napomáhá
inovativním aktivitám více než lokální úzká specializace. V rámci druhé kategorie se autoři zaměřili na
18
4
Pozitivní externality označují pozitivní účinky, které vznikají třetí (přímo nezúčastněné) osobě na základě jednání dvou
aktérů (Schamp, 2007).
efekt diverzity na úrovni firem. Zde výsledky ukázaly, že inovační aktivity mají v čase výrazněji klesající
tendenci v prostředí vysoce specializované lokální ekonomiky úzkého sektoru, než když vznikají napříč
různorodou skupinou komplementárních oborů sdílejících společnou výzkumnou platformu.
Shrnutí kritických argumentů vycházejících z tvrzení, že prostorová koncentrace podniků nevede
nutně k difuzi znalostí, přináší Oerlemans et al. (2001). Jejich kritika se týká následujících problematických aspektů:
P
okud to lze, většina firem se snaží optimalizovat a minimalizovat množství kontaktů tak,
aby nedocházelo k narušení autonomie budoucích rozhodnutí o aktivitách firmy. Na jedné
straně se snaží firmy minimalizovat množství kontaktů směrem zevnitř ven, na straně druhé
však musí udržovat staré a získávat nové kontakty, které umožňují žádoucí přelévání informací
a znalostí z externího prostředí pro potřebný rozvoj firmy.
V
elká část znalostí je ukotvena v určitém kontextu, přičemž tyto znalosti (tacit knowledge) jsou
specifické, tudíž neartikulovatelné, obtížně sdělitelné a těžce přenosné.
T
ransfer znalostí podporuje imitace a snižuje tím vlastní konkurenceschopnost původního nositele inovace.
Ne všechny znalosti mohou být získány na bázi lokálních kontaktů.
Dynamický rozvoj informačních technologií snižuje význam lokálních sítí.
Kritický pohled na prostorovou blízkost mají také Breschi a Lissoni (2001), kteří tvrdí, že technické
znalosti nejsou zdaleka statické, ale jsou vysoce dynamické. Inkrementální technické změny se nacházejí ve všech sektorech a nesou s sebou nové kódy komunikace, stejně tak jako nové artefakty, které
mění slovník integrovaných praktiků: Ti, kteří nejsou součástí, ačkoliv jsou v blízkosti, se nemohou naučit nic z tohoto slovníku. Fyzická blízkost primárně neimplikuje sociální blízkost, a to nejen ve velkých
městech; epistomologické komunity nejsou nikdy tak široké, aby přijaly všechny členy lokální komunity (viz srovnání Hakanson, 2005). Autoři navíc dodávají, že výsledky prací Feldmana s Audretschem
(1999) sice přesvědčivě dokazují, že inovační aktivity mají tendenci k prostorovému klastrování, méně
přesvědčivé je však tvrzení, že tyto výsledky je možné vysvětlit tím, co je v jejich pracích nazýváno
jako „významný důkaz existence znalostních spillovers“. Podle nich se zde nejedná o důkaz, ale spíše
o předpoklad existence znalostních externalit (knowledge externalities), přičemž se na tento předpoklad odvolávají (Feldman a Audretsch, 1999) jakožto na jediné rozumné vysvětlení jejich výsledků
(s. 261). Scott (2006a) spatřuje hlavní problémy spojené se studiemi zaměřenými na výskyt MAR nebo
Jacobs externalit především v tom, že pozornost by neměla být upřena primárně na původ externalit
v tom či onom sektoru, ale, a to především, na zakořenění těchto externalit například v transakčních
sítích, v procesech učení, v lokálních strukturách pracovních trhů, v prvcích infrastruktury atd. Výzkumy v kontextu externalit tak podle něj neobjevují elementární aspekty inovací, protože výskyt těchto
externalit je pouze odrazem jiných, jednodušších procesů.
Hlavním výsledkem studií zaměřených na znalostní spillovers je i přes uvedenou kritiku skutečnost,
že prostorová blízkost (geography matters) podporuje transfer znalostí a má pozitivní vliv na podnikové
inovace, a to i přes dynamický vývoj informačních a telekomunikačních technologií (Koschatzky, 2001).
Pouze konstatování, že pro difuzi znalostí a generování inovací je třeba geografické blízkosti, by
bylo nedostatečné. Stejně důležitou, nebo dokonce ještě klíčovější roli hraje kulturní, sociální prostředí (milieu), v němž se difuze znalostí odehrává. Hlavní otázkou tedy je, jaké musí mít charakteristiky
prostředí regionu, nebo spíše města, aby se zde zvyšovala pravděpodobnost difuze znalostí a vznik
inovací.
5
Transfer znalostních spillovers může být v řadě případů záměrným a aktivně iniciovaným uzavřením kooperace mezi
podniky, s cílem vyváženého profitu pro participující subjekty. V principu může jakákoliv výměna mezi aktéry určité sítě
vést k potenciálnímu přenosu znalostních spillovers (Schwarz, 2006).
19
3.2 Role měkkých faktorů v kontextu prostředí milieu
Inovativní milieu6
Pojem inovativní milieu (milieu innovateur) byl poprvé použit skupinou Groupe de Recherche Européen sur les Milieux Innovateurs (dále jen GREMI) v polovině 80. let 20. století (Fromhold-Eisebith,
1995). Milieu představuje podle autorů reprezentujících tuto skupinu jakýsi inkubátor pro vznik inovací,
přičemž za původce inovace není považován samostatný podnik, ale milieu, v němž je podnik integrován. Milieu ve smyslu socioekonomického zázemí regionu je výsledkem interakce mezi podniky,
institucemi a pracovními silami, které skrze výměnu informací a kooperativní učení redukují nejistotu
vznikající z permanentní proměny technologických paradigmat (Fritsch et al., 1998). Toto vzájemné
učení se staví na mobilitě pracovních sil, na úzkých kontaktech v rámci dodavatelských vazeb ve
formě F2F kontaktů, což umožňuje a podporuje vzájemná prostorová blízkost. Z výhod existujících
regionálních sítí profitují pak v principu všichni aktivně participující aktéři, avšak největší profit mají
malé a střední podniky (Sternberg, 1995). Charakteristická je pro všechny participující podniky jistá
závislost při simultánním zachování určité míry autonomie, což se i přes intenzivní konkurenci projevuje
také v úzké kooperaci.
Camagni (1991) definuje milieu jako:
Komplexní, hustou síť vztahů – a to především neformálních sociálních vztahů – uvnitř vymezené
územní jednotky (teritoria), prezentující se externě specifickou image; interně je charakteristické určitou sounáležitostí, což stimuluje lokální inovační schopnost prostřednictvím synergických a kolektivních procesů učení (Camagni, 1991, s. 3).
Maillat (1991, viz srovnání např. Krätke, 1995) definuje prvky vytvářející organizační a funkční rámec
inovativního milieu následovně:
E
xistence určité množiny aktérů – tito aktéři (firmy, výzkumné a školicí instituce, místní orgány) musejí být relativně nezávislí při uskutečňování svých rozhodnutí a musejí mít jistou míru
autonomie při realizaci strategických rozhodnutí.
F
yzické elementy – endogenní disponibilní zdroje a infrastruktura, jakož i nehmotné elementy
(know-how) a institucionální elementy (různé formy místní správy a organizací disponujících
rozhodovacími kompetencemi).
F
orma interakce, která tvoří hlavní východisko pro kooperace – aktéři musejí být vzájemně na
sobě závislí pro dosažení co nejvyššího užitku z disponibilních zdrojů.
Kultura učení utvářející se flexibilně v průběhu času mění chování aktérů a generuje nová řešení.
Fromhold-Eisebith (2004) definuje tři klíčové aspekty inovativního milieu s odkazem na výše uvedenou citaci: (1) efektivní vztahy mezi aktéry uvnitř teritoriálního rámce, (2) sociální kontakty, (3) posilující
proces učení, společnou image a pocit sounáležitosti.
1) První aspekt znamená, že proces kooperace a výměna informací mezi klíčovými aktéry ekonomického rozvoje, reprezentovanými hlavními institucemi, je podporován (urychlován) lokalizací těchto aktérů ve stejném regionu, a to ve vzájemné prostorové blízkosti. Tato konfigurace
umožňuje rychlé a časté F2F kontakty, které podporují formální a neformální tvorbu inovací.
Pro skutečnou schopnost indukovat inovace a rozvoj by měli být aktéři participující v milieu
klíčovými osobnostmi pocházejícími explicitně z různých typů organizací, jako jsou průmyslové
firmy a podniky ze sektoru služeb, univerzity, výzkumná zařízení, orgány územní správy atd. Při
dodržení těchto předpokladů může dojít ke vzniku podhoubí pro kreativitu. Kreativita je výsledkem nových kombinací myšlenek pocházejících z rozdílných oblastí aktivit. V důsledku toho se
mohou lidé integrovaní ve vztahové síti navzájem inspirovat, mohou kombinovat komplementární
schopnosti a kompetence, které jsou nezbytné k tvorbě nových technologických řešení, realizaci
podnikatelských záměrů nebo implementaci nových programů. Relevantní vztahová síť zakořeněná v regionu musí být otevřená externím informačním tokům, a to z důvodů prevence lock-in
a zachování cirkulace informací v regionu.
2) Druhý aspekt se vztahuje ke specifickým výhodám sociálně zakořeněných procesů učení. Výměnu
know-how a akceptaci rad jiných lidí zvýhodňují dobré neformální, osobní kontakty mezi lidmi kon-
20
6
Samotné inovativní milieu lze považovat za měkký faktor regionálního rozvoje podporující endogenní regionální rozvoj
(Fritsch, 2003), přičemž např. Butzin (1996) považuje inovativní milieu za „ultra měkký“ faktor regionálního rozvoje (jedná
se svým způsobem o rozšíření základní dichotomie tvrdé vs. měkké faktory regionálního rozvoje, pozn. autorů).
stitujícími lokální prostředí, což se projevuje ve vysoké míře vzájemné důvěry. Pomocí jejich snadné
F2F komunikace, důvěry a nových informací proudících z osoby na osobu je redukována nejistota
a učení a inovace jsou urychlovány. Efektivní kombinace jak formálních, tak i méně formálních
vztahů urychluje a usnadňuje bezplatný přístup ke strategickým informacím (search function) nebo
službám, což podporuje firemní rozvoj. Typ vztahů, respektive vztahový kapitál (Maillat, 1998a)
charakteristický pro kreativní milieu vyžaduje vysokou míru důvěry. Jeho vybudování tak vyžaduje
vysoké časové náklady.
3) Třetí aspekt indikuje, že v ekonomicky úspěšné lokalitě skupina aktérů často vědomě formuje koherentní jednotku, která utváří společnou regionální identitu. Pocit sounáležitosti určuje (determinuje)
prostorovou hranici prostředí, jehož hranice jsou tam, kde končí působení sociálních sítí a pocit
soudržnosti. Identita milieu a pocit sounáležitosti hrají důležitou funkci v harmonizaci rozdílných
profesních zkušeností a zájmů jednotlivých aktérů a směřuje je ke společným cílům v rozvoji lokality. GREMI zdůrazňuje v tomto kontextu sjednocující roli regionální kultury, odborné kompetence,
systému společných hodnot.
Crevoisier (2001, s. 247) uvádí celkem pět chronologicky řazených přístupů realizovaných
v rámci GREMI:
a) GREMI I se pokoušela podchytit rozdílnosti v inovačním chování firem, lokalizovaných
v různých regionech.
b) GREMI II zkoumala externí a interní informační zdroje nezbytné pro kreativní proces v rámci firem.
c) GREMI III analyzovala kreativní sítě a ukázala, jak tyto sítě fungují v prostorové, lokální
a nadlokální perspektivě.
d) GREMI IV sledovala vývoj regionů s identickou produkční strukturou (např. specializace
v oblasti obuvnictví, hodinářství, textilu atd.). V těchto regionech existovalo identické technologické a podnikatelské prostředí, jelikož se vždy jednalo o stejné odvětví, ale regiony
vykazovaly rozdílné vývojové vzorce, a to od prudkého ekonomického úpadku až po silný
ekonomický růst. Tyto extrémní rozdíly bylo možno vysvětlit právě pomocí prostorově vázaných faktorů.
e) GREMI V se zabývá urbánním milieu a snaží se vysvětlit s využitím přístupu inovativního
milieu dynamiku ekonomických procesů.
První studie věnované inovativním milieu se zaměřovaly na různé regiony (tzv. „třetí Itálie“) nebo
na oblasti mimo velkých měst jako např. Silicon Valley (Saxenian, 1994, Franz, 1999) nebo Bádensko-Württembersko (Ježek, 2003).7 Novější výzkumy autorů skupiny GREMI (např. Maillat, 1997, Camagni,
Capello, 2005) kladou větší důraz na urbánní prostory a považují je za klíčové (privilegované) nositele
inovačních procesů v regionech (viz srovnání Bunnell, Coe, 2001, Floeting, 2007). Maillat (1997, 1998b)
identifikuje tři základní funkce měst v inovativním milieu v následujících bodech:
Funkce instituce
Město je sociální systém tvořený specifickými aktéry a jejich vzájemnými vazbami. Systém města
samozřejmě nezahrnuje pouze firmy, ale také řadu dalších specificky městských aktérů, jako např.
výzkumné a školicí organizace, obchodní komory, politické a správní orgány atd. Tito aktéři se spolupodílejí na vzniku a rozvoji integračních a učících se míst (meeting places a interaction places). Jejich
interakce probíhá na základě určitých pravidel a formálních, jakož i neformálních kódů, způsobů chování a jednání. Takto strukturovaný a fungující urbánní subsystém je schopen institucionalizovat tyto
kódy a pravidla. Institucionalizace svým způsobem konstituuje regulaci behaviorálních schémat, která
s sebou nesou vznik rutin a kontinuity (stability).
Proces institucionalizace se spojuje s elementy materiálními (infrastruktura, budovy), neformálními
(know-how, důvěra) a formálními (právní normy, politická rozhodnutí). Tento proces formalizace je charakteristický objektivizací, čímž má autor na mysli přechod od nahodilých činností k organizovaným
7
Silicon Valley a Bádensko-Württembersko vykazují přes určité paralely ve srovnání s regiony „třetí Itálie“ celou řadu
rozdílů ve vztahu jak k dominujícím platovým a zaměstnaneckým poměrům, tak i formám regionální konkurence, jakož
i míře vlivu státních zásahů. Proto se jeví dosti problematickým vnímat tyto regiony jako pevné součásti nadřazeného
modelu regionálního rozvoje, tj. inovativního milieu (Bathelt, 1998).
21
a kontinuálním (permanentním) rutinním činnostem. Pokud činnosti takto fungují, jejich iniciátoři jsou
schopní v závislosti na svých vztazích uvnitř sítí mobilizovat určité veřejné nebo privátní zdroje a ty předat existujícím městským aktérům. Takto došlo ke vzniku většiny výzkumných a vzdělávacích institucí
v mnoha městech.
Funkce zakořenění v zastavěných oblastech
Město je materiální jednotkou, která je charakterizována určitou hustotou a kontinuitou zastavěných ploch. Tato myšlenka propojení s prostorem má klíčovou roli v teritoriálně založeném přístupu.
Zakotvení v zastavěných plochách vytváří lepší podmínky pro instituce při podpoře přechodu od disperzních činností ke koordinovaným aktivitám. Budovy jsou charakteristickým prvkem měst a podílí se
simultánně na jeho stabilitě i změně. Výstavba nových budov a nových míst podporuje vznik nových
organizací, neboť jim poskytuje infrastrukturní zázemí. Budovy a jejich prostorová lokalizace jsou nositeli dobré či špatné pověsti (reputace), popřípadě značky (brandu) a vytváří image, čímž se mohou stát
oporou jejich společenské a ekonomické symbolické funkce. Fyzická blízkost elementů a homogenita
uvnitř určitého města podporuje jejich efektivní kombinaci ve formě využití endogenních zdrojů a tím
pádem stimuluje celkovou produkční funkci území města.
Funkce kombinační
Ve městech se vyskytuje řada typicky urbánních odvětví a ekonomických aktivit, a to především
v oblasti podnikatelsky orientovaných služeb, jako jsou např. komunikace, design a móda, marketing,
reklama a finanční služby, ke kterým můžeme doplnit ještě kulturní, administrativní a vzdělávací aktivity. Ty jsou rovněž – ovšem ne výlučně – lokalizovány ve městech, často v metropolitních oblastech. Ve
vztahu mezi jednotlivými aktéry pak vysoká míra redundance (v pozitivním smyslu širších možností při
vytváření nových vazeb a sítí viz níže) ve městech zvyšuje možnost volby partnera.
Důležitou roli hraje také geografická blízkost posilovaná prostorovou koncentrací infrastruktury,
institucí, organizací nebo osob. Vedle geografické blízkosti existuje také ekonomická a kulturní blízkost
vycházející ze společného zájmu, který se odráží v pravděpodobnosti setkání a realizace obchodu
nebo výměny (komerčního nebo nekomerčního charakteru). Město je podle autora konglomerátem
různých aktérů (osobností, firem, asociací, veřejných institucí atd.) a různých lokalit (vzdělávací instituce, výzkumná centra, průmyslové zóny, volnočasové prostory atd.), kde mohou být uskutečněny různé
druhy a varianty interakcí.
Maillat považuje za hlavní výzvu regionální politiky nalezení způsobu propojení rozvoje urbánních
systémů ve vazbě na teritoriální produkční systémy skrze integrační a učicí místa a skrze aglomerační
výhody plynoucí z blízkosti, různorodosti a dostupnosti.
Pojem integrační a učicí místa se poprvé objevil u autorů Rémy a Voyé (1992, cit. v Klaus, 2006,
s. 24), kteří se zabývali výzkumem malých městských klastrů či sítí uvnitř městských produkčních
systémů. Významnými prvky tvořícími funkční uzly mezi městskou organizací a produkčním systémem
jsou v jejich pojetí právě integrační a učicí místa. Takovými místy jsou např. výzkumná a vzdělávací zařízení, průmyslové a obchodní veletrhy, muzea, kina, společenské kluby a specifické veřejné prostory,
popřípadě nebo dokonce samostatné budovy (např. obchodní centra; viz srovnání Crevoisier, 2001, s.
253). Klaus (2006, s. 238) se domnívá, že integrační a učicí místa jsou klíčovými elementy při utváření
inovativního milieu u kreativních odvětví.
Fakt, že kreativní milieu je založeno na vzájemných mezilidských vztazích, znamená, že toto milieu
je charakterizováno vysokou dynamikou, jejíž kvalita a intenzita se v průběhu času mění. Z tohoto
pohledu není milieu dlouhodobě inovativní, nýbrž může, stejně jako sítě a aktéři, zestárnout a ztratit
schopnost inovovat. V případě starých průmyslových regionů je příliš koherentní a homogenní milieu
bráno spíš jako bariéra pro transfer nových technologií a myšlenek z externího prostředí (Sternberg,
1995). Lütke (2006) pracuje s premisou, že kreativní milieu prochází cykly podobnými klasickým produkčním cyklům. Životní cyklus milieu se skládá v jejím pojetí celkem ze sedmi periodických cyklů:
(1) kreativní milieu – zde dochází k permanentní interakci mezi aktéry (viz výše);
(2) inovativní milieu – v tomto cyklu vznikají již samotné inovace, které jsou výsledkem kreativního
procesu;
22
(3) produktivní milieu – v rámci tohoto cyklu jsou inovace primárně implementovány do výrobního
procesu;
(4) neinovativní milieu – produkty z milieu jsou částečně standardizovány, tj. technologicky zvládnuty;
(5) stagnující milieu – tento cyklus se vyznačuje poklesem přidané hodnoty lokalizované produkce;
(6) obranné milieu – aktéři pod tlakem plné technologické standardizace (imitace) čelí zvýšenému
tlaku konkurence a vytvářejí obranné koalice, které jim umožňují zachování mocenské pozice
v milieu;
(7) sklerotické milieu – v regionu dominují formální (strnulé) vazby na úkor volných (slabých),
respektive flexibilních a milieu podléhá určité formě sklerózy, která se projevuje ve ztrátě konkurenceschopnosti.8
Sítě (networks)
Významnou roli v konceptu inovativního milieu hrají sítě mezi aktéry a míra zakořenění (embeddness), neboť tyto sítě a zakořenění v nich mají velký vliv na rozvoj milieu a generování inovačních
procesů (Floeting, 2007). Inovativní milieu však vytváří nadřazený rámec sítím, protože milieu představuje normu, stejně jako formu sociokulturních způsobů chování a jednání (Butzin, 1996).
Granovetter (2005) popisuje význam sociálních struktur a jejich vliv na ekonomické jednání. Základní principy shrnuje do čtyř bodů:
Normy a hustota sítě vazeb. Normy – ve smyslu sdíleného pohledu na správný způsob chování
– jsou pevně ukotveny a posilovány v hustší sociální síti (tento argument odpovídá tradičnímu pohledu
v rámci sociální psychologie). Vychází se z poznání, že v hustší síti existuje více jedinečných způsobů,
kudy může informace či idea putovat mezi jakýmikoliv dvěma body (uzly). Vyšší hustota sítě tedy způsobuje, že představa o normách je více frekventovaná, diskutovaná, a tedy fixovaná.
Důsledkem hustých sítí je, že kolektivní akce založené na eliminaci či minimalizaci problému „černého pasažéra“ jsou mnohem efektivnější ve skupinách s hustou a soudržnou sociální sítí, kde aktéři
přijímají normy odsuzující „černé pasažérství“ a zdůrazňují důvěru. Je nutno poznamenat, že větší
skupiny lidí nemohou mít tak silnou hustotu sociální sítě, neboť lidé jsou omezeni ve svém vnímání,
prostorových a časových možnostech a v možnosti udržovat své kontakty. Čím větší je tedy skupina,
tím je menší schopnost rozvíjet a posilovat normy, včetně těch odsuzujících „černé pasažérství“.
Síla slabých vazeb (the strenght of weak ties). Většina informací mezi lidmi je na mikroúrovni
vyměňována více prostřednictvím slabých vazeb (weak ties) než prostřednictvím silných vazeb (strong
ties). Hlavní důvod spočívá v tom, že naši nejbližší (rodina, blízcí přátelé…) se pohybují ve stejném fyzickém, informačním a společenském prostředí jako my a obvykle nemohou podat potenciálně cenné
informace z jiných oblastí. Více nových informací tak získáváme převážně od různých známých, s nimiž
nás pojí volnější nebo slabé vazby. Tyto informace mohou být velice často důležitým informačním zdrojem, například při hledání nové práce (viz např. Granovetter, 1973).
Slabé vazby na makroúrovni významně ovlivňují podle Granovettera flexibilitu a akceschopnost
komunit, popřípadě městských částí. Městské části disponující větším množstvím slabých vazeb mají
vyšší schopnost mobilizace než městské části organizované v relativně uzavřených klikách. Pro bližší vysvětlení podává empirický důkaz na příkladu italské komunity v Bostonu. Tato komunita nebyla
schopná organizovaného odporu vůči plánům městské správy na regeneraci své čtvrti, a to i přesto,
že komunita byla uvnitř velice kompaktní sociální skupinou. V řadě jiných případů se však podobné
komunity dokázaly efektivně postavit vůči analogickému ohrožení. Příčinou byla v tomto případě skutečnost, že italská komunita v Bostonu nedisponovala dostatečným množstvím slabých vazeb, které
by jí napomáhaly přísunu adekvátních informací a kontaktů (Bögenhold, Marschall, 2007).
Teorie strukturální mezery (Structural hole) (Burt, 1992). Tato teorie interpretuje odlišně vztah
mezi strukturou sítí (network structure) a sociálním kapitálem. Místo akcentace významu pevných norem podporovaných soudržnými sítěmi tvrdí tato teorie, že výhody sociálního kapitálu pramení ne
z jeho koheze/koherence, ale naopak z fragmentace a z ní plynoucí rozmanitosti informací a příležitostí vytvořených nedostatkem propojení mezi jednotlivými sociálními sítěmi. Strukturální mezery totiž
vznikají na spojnicích mezi dvěma sítěmi, v nichž existuje nižší míra hierarchie a tudíž menší omezení,
respektive autonomie. Aktéři pohybující se těchto mezerách mají lepší přístup k informacím a výhody
8
Grabher (1993) hovoří o tzv. „entropické smrti“ daného milieu (entropic death).
23
při sjednávání vztahů, které jim umožňují dozvědět se o větším množství příležitostí a zajistit si příznivější podmínky při realizaci svých ekonomických aktivit. Naopak aktér pevně připoutaný ke kohezním
vazbám/kontaktům (closed network) má při vyjednávání své role tváří v tvář externím kontaktům nízkou
míru vlastní autonomie (Gargiulo, Benassi, 2000, Bathelt, Glückler, 2000, Jonas, 2005). V případě,
že neexistují žádné strukturální mezery, tj. existuje dokonalé vzájemné propojení zajištující stabilitu
a kontrolu, je na straně druhé získávání nových informací a následované generování inovací výrazně
komplikováno.
Ekonomické a neekonomické jednání. Podstatou je, že neekonomické jednání, které převažuje,
může mít často velký vliv na ekonomické aktivity, protože ekonomické jednání má vždy určitý sociální kontext, ve kterém se odehrává a ve kterém je „zakořeněno“ (embeddedness). Ve své podstatě
jde o kritiku metologického individualismu předpokládajícího ryze ekonomické jednání všech aktérů
(homo oeconomicus). Dopady neekonomického jednání přibližuje Glückler (2001, s. 262) prostřednictvím dvou základních fenoménů:
(a) vztahového embeddedness, které označuje kvalitu vztahů mezi dvěma aktéry,
(b) strukturálního embeddedness, vyjadřujícího kvalitu a strukturu vztahů mezi více než dvěma
aktéry sítě, kdy jednání dvou vzájemně provázaných aktérů závisí na kontextu dalších vazeb,
ve kterých se odehrává.
Konkrétně lze strukturální embeddedness popsat následujícím příkladem. Reprezentant podniku A poškodí kooperaci s podnikem B např. zneužitím vzájemné důvěry (vztahové embeddedness); to
může mít důsledky v podobě vypovězení smlouvy. Zneužití důvěry podniku A pak může mít závažný
dopad na jeho fungování, protože jsou tím ohroženy vazby s podnikem C, popřípadě D atd. Uzzi (1996,
1997) sledoval vztahy výrobců a jejich subdodavatelů v oblasti oděvního průmyslu v New Yorku. Ve svém
výzkumu rozlišoval mezi nezávislými obchodními (arm’s length) vztahy a „zakořeněnými“ (embedded)
vztahy. V těch vedly pravidelné interakce k vytvoření vzájemné důvěry a následnému „zakořenění“ (embeddedness) a z něj vyplývajících netržních vazeb napomáhajících transferu nekodifikovaných znalostí,
společnému řešení problémů nebo kooperativním procesům učení. „Zakořeněné“ vztahy mají tendenci
se rozšiřovat pomocí zprostředkování kontaktů mezi osobami spojenými úzkými a důvěrnými vztahy na
straně jedné a třetí osobou známou jednomu ze dvou partnerů na straně druhé na základě doporučení
jednoho z úzkých partnerů (Apitzsch, 2006).10 Pozitivní efekty vzrůstají s mírou „zakořenění“, ale jen do
určité míry. Po jejím překročení dochází k tzv. paradoxu zakořenění (overembeddedness) a pozitivní efekty se mění v negativní a může dojít ke snížení flexibility a adaptability sítě a pravděpodobnosti selhání
(Schwarz, 2006). Nezávislé obchodní vazby nepřinášejí sice rozsáhlé množství přímých benefitů, ale
jejich míra selhání je menší. V praxi nejméně selhávají kombinované vazby.
Běžně vznikají sítě spontánně skrze interakci aktérů, kteří sdílejí společný zájem a dosažení tohoto
zájmu formulovaného do určitého cíle je efektivnější v rámci této sítě než mimo ni, tzn. než výlučně
vlastní aktivitou (Fürst, Kilper, 1995). Matuschewski (2004) charakterizuje síť jako soubor aktérů, kteří
jsou navzájem provázáni uzly (podniky, organizace) a komunikačními kanály (transakce, komunikace). Aschauer (2000) rozlišuje personální a podnikové sítě. Personální sítě se zakládají na osobních
vazbách většinou politických aktérů a na elementárních funkcích, tj. na vzájemné důvěře, snižování
nejistoty, tvorbě konsenzu a na způsobu vyjednávání.
Vhodné rámcové podmínky pro sítě jsou následující:
komplementární znalosti (vědění) (complementary assets) a široké spektrum kompetencí
zúčastněných aktérů jako důležitý impulz pro generaci nových technologických znalostí
nebo technologií;
úzké personální vazby mezi aktéry (především v podobě F2F);
ekonomická nestabilita, technologická nejistota, rychlá změna poptávky, která vyžaduje
rychlou reakci;
reciprocita a důvěra mezi potenciálními aktéry, která se může spolehnout na sankcionaci
oportunistického chování (Sternberg, 1995).
9
24
Sociální kapitál všeobecně zahrnuje sítě vztahů mezi sociálními aktéry její inherentní normy, informace a zdroje znalostí,
které usnadňují interakci aktérů a vytvářejí podmínky pro „kolektivní“ jednání (Krätke, 2001).
Sydow (1992) definuje strategické sítě jako organizační formu více podniků, které se vyznačují ucelenou reciprocitou, spíše kooperativními než konkurenčními a relativně stabilními vztahy. Základními
faktory ovlivňujícími efektivitu fungování sítí jsou reciprocita a stabilita. Reciprocita označuje základně
uznávanou normu většiny sociálních sítí, kdy každá sociální výměna vede vždy, dříve nebo později,
k realizované protisměně. Stabilita označuje vlastnost vnitřních organizačních vztahů, které zůstávají
v průběhu času konstantní. Míra stability je závislá na vnitřních charakteristikách sítě, jako je organizovanost, vzájemná závislost, redundance11 vztahů, nebo na aktuálním stavu participujících aktérů.
Avšak stabilita je také ovlivněna dynamikou vnějšího prostředí sítě. Sydowovo pojetí podnikových sítí
můžeme ještě rozšířit o přesnější charakteristiku vybraných kritérií podnikových sítí.
1) Vzájemná závislost se tvoří na základě dlouhodobých vazeb, v jejichž rámci vzniká jistá míra
loajality, důvěry a reputace, kdy tyto tři komponenty omezují a sankcionují oportunistické
chování uvnitř sítí.
2) Volnost vazeb, která dává aktérům určitou míru autonomie umožňující realizovat vlastní rozhodnutí jednak o tom, zda vazby budou ukončeny nebo prodlouženy, a jednak při navazování
nových vazeb (redundance). Právě vysoká míra redundance zvyšuje flexibilitu sítí při vystoupení některého z participujících aktérů, poněvadž podnik může iniciovat vznik nových vazeb
bez ohrožení jeho samotného fungování (Bathelt, Glückler, 2002).
Schamp (2000) rozlišuje podnikové sítě podle:
M
íry formálnosti. Formální sítě se odrážejí ve specifických kooperačních smlouvách. Neformální sítě vznikají jiným způsobem, např. skrze přátelství manažerů pracujících v jiných podnicích nebo skrze rodinné podniky.
Ú
čelu sítě – jako je např. společný výzkum a vývoj, produkce, odbyt a marketing nebo financování.
P
odle způsobu řízení sítě a dělby moci v ní. Základní dělení vychází ze symetrie dělby moci.
Symetrická dělba moci je typická např. pro oblast tzv. třetí Itálie a nesymetrická dělba moci
zase pro Porúří.
Formy moci určující řízení v rámci sítí shrnuje Mossig (2004, s. 261) do následujících bodů:
a) Moc podporovaná prostřednictvím převahy a síly. Tato forma moci vzniká na základě vlastnictví a kontroly určitých zdrojů, jako jsou nerostné suroviny, finance, technologie a informace. Nerovnoměrná vybavenost těmito zdroji určuje pozici ve vztazích mezi aktéry sítí
a vede k nerovnoměrnostem a dominanci v rámci sítě.
b) Moc a ovlivňování prostřednictvím vztahů. Jestliže první představená forma se vztahovala
k materiální dimenzi moci, pak je tato forma moci založena na imateriální moci. Nejedná
se v pravém slova smyslu o moc nad ostatními aktéry, ale spíše o moc či sílu přesvědčit,
vyargumentovat svůj záměr vůči ostatním aktérům v síti a současně mobilizovat disponibilní zdroje pro uskutečnění svého záměru. Nabytí této formy moci se zakládá na kumulaci vztahů a reputaci.
c) Kolektivní řád ovlivňující síť. Zatímco první dvě formy se vztahovaly k mocenské pozici
aktéra uvnitř sítě, tato poslední forma představuje mocenské mechanismy, které ovlivňují
chování sítě jako celku a mají simultánní vliv na jednání všech aktérů v této síti. Kolektivní
řád bývá ovlivňován např. sociálním systémem, normami či pravidly akceptovanými na
řádově vyšší úrovni.
V regionu neexistuje jedna komplexně provázaná síť, ale vždy se jedná o souhrn dílčích sítí, které
jsou vymezeny např. odvětvím, prostorem nebo oborem. Charakteristickými znaky regionálních sítí
jsou12 (Harisson, 1992, cit. v Matuschewski, 2004):
10
Typický vznik „zakořeněných“ vztahů je velice podobný s Granovetterovým modelem „zakázané triády“ (Bögenhold,
Marschall, 2007).
11
V rámci sítí znamená redundance mnohostranná spojení mezi jednotlivými uzly, které se z části vytvářejí jako nepřímá
spojení prostřednictvím jiných uzlů. Redundance udržuje funkčnost sítí při výpadku jednotlivých sítí (Maier, Tödling, 1998).
12
Inovativní milieu představuje svým způsobem jednu z variant regionálních sítí (Butzin, 2000).
25
prostorová blízkost,
osobní neformální kontakty,
konkurence, kooperace,
společný hodnotový systém,
redundantní vztahy,
společná řeč (kódy), regionální kultura a identita.
Lokální šum (buzz)
Představuje nemateriální externalitu klastrů podporující tvorbu znalostí (knowledge creation) uvnitř
podniků a mezi podniky v klastru (Bathelt, 2004). Lokální buzz13 se zakládá na specifické informační
a komunikační ekologii, která je vytvářena pravidelnou face-to-face komunikací (Storper, Venables,
2004) jedinců a firem uvnitř stejného sektoru, místa nebo regionu (Bathelt et al., 2004).
Lokální buzz zahrnuje:
specifické informační toky a jejich permanentní aktualizaci (update),
záměrné či nezáměrné procesy učení,
plánovaná i neplánovaná setkání,
u
žívání stejných interpretačních schémat, napomáhajících automatickému porozumění novým
informacím a technologiím,
tradice, zvyky a postoje v určitém technologickém oboru.
Vznik buzz se vztahuje ke komunikačním sítím a informačním vazbám, které vznikají uvnitř klastru.
Lokální buzz se utváří skrze vyjednávání s lokálními dodavateli, během telefonních hovorů v pracovní
době, během běžných hovorů se sousedy nebo při obědech s ostatními zaměstnanci atd. Povaha
buzz je spontánní a nestálá. Existence uvnitř stejného ekonomického a sociálního kontextu zvyšuje
pravděpodobnost osobních schůzek a setkávání nebo frekvence komunikace. Možnost participace na
lokálním buzz nevyžaduje žádné zvláštní investice (Bathelt et al., 2004).
Tabulka 4: Funkce a výhody face-to-face komunikace
VÝHODY FACE-TO-FACE KOMUNIKACE
FUNKCE
VÝHODY
KONTEXT
vysoká frekvence, rychlá zpětná vazba, vizualizace řeči těla
nekodifikované technologické
informace, výzkum a vývoj,
učení
důvěra a inspirace ve
vztazích
snazší identifikace lži,
přítomnost závazku v čase
(termín)
schůzky
testování a socializace
ztráta anonymity,
hodnotit a být hodnocen,
získávání sdílených znalostí
profesní skupiny,
„být při tom“
představení jako výstup
prezentace
komunikační technologie
hektika a motivace
Zdroj: Převzato a upraveno podle Storpera, Venablese, 2004
13
26
Grabher (2002) používá pro stejný efekt, jako je buzz, termín „noice“ a milieu je v jeho pojetí „projektovou ekologií“.
Vysoká informační hustota umožňuje participujícím aktérům získat informace pouhým pozorováním nebo i z doslechu a využít (imitovat, kopírovat) je pro zefektivnění vlastní produkce, což zvyšuje
v konečném důsledku tlak na tvorbu inovací (Isaksen, 2004) a vede k evolučnímu zvyšování konkurenceschopnosti. Komunikace v kontextu face-to-face je komunikací ve více dimenzích současně – verbální, fyzické, kontextuální, záměrné a nezáměrné. Takováto multidimenzionální komunikace je mnohými považována za základ pro transfer komplexu nekodifikovaných znalostí (Storper, Venables, 2004).
Aby nedošlo k negativnímu efektu ve smyslu lock-in, je nutné, aby lokální buzz permanentně generoval externí vazby, přičemž zprostředkovatelem při vzájemném ovlivňování firem na velkou vzdálenost jsou transnacionální „kanály“ (pipelines) a prvkem podílejícím se na vzniku potrubí mohou být
například mezinárodní veletrhy (podrobně Bathelt, Zakrzewski, 2007). Přístup k těmto „kanálům“ je
na rozdíl od lokálního buzz spojen s vysokými náklady a nejistotou, neboť způsob interakce je z velké
části závislý na míře vzájemné důvěry. Důvěra nevzniká automaticky, ale musí být postupně budována,
což vyžaduje vysoké časové a finanční náklady (Bathelt, 2004, s. 100). V případě napojení na „potrubí“
záleží na schopnosti podniků participujících v klastru či regionu zpracovat a kontextualizovat získané
informace, tj. na jejich absorpční kapacitě. Důležitou roli při identifikaci „kanálů“ a kontextualizaci
informací, popřípadě jejich redukci, hrají informační leadeři (gatekeepers). V případě, že klastr nedisponuje kritickou mírou absorpční kapacity a informačními leadery, může dojít k informačnímu přetížení (information overload). Firmy trpící informačním přetížením ztrácejí pozici na trhu, protože nejsou
schopny filtrovat informace, které by jim umožňovaly jednat efektivně.
Fromhold-Eisebith (1995, s. 40) shrnuje výhody osobních kontaktů takto:
a) Partneři si vzájemně otvírají „dveře“ a zdroje informací, které by jinak zůstaly uzavřeny,
např. podnik může získat přístup k infrastruktuře ve výzkumném ústavu, která by byla
jinak k dispozici pouze jinému výzkumnému zařízení.
b) Mohou být předány, respektive předávány, neveřejné (tzv. pod rukou) informace, například
určitému podniku o jeho konkurenci anebo také – taktéž ve formě určité informace – současně ohodnocení daného informačního zdroje.
c) Profesní partneři mohou získat informace před jejich oficiálním zveřejněním, např. o podpůrných výzkumných programech, což jim zlepší pozici při projektové žádosti financované z těchto programů. Sítě osobních kontaktů pak v zásadě urychlují cirkulaci informací.
d) Prostřednictvím intonace a mimiky mohou být vyjádřeny i pocity, které mají určující význam pro finální rozhodnutí, tj. např. uzavření obchodu.
e) Společné uvažování a diskuse o obchodních problémech s některým z partnerů může napomoci při jejich řešení. Zvyšuje se tak šance, že může být nalezena prostřednictvím spontánního „brainstormingu“ potřebná informace, o které dříve ani jeden z partnerů neuvažoval.
Souhrn a zhodnocení
Inovativní milieu
Hlavní idea konceptu inovativního milieu spočívá ve zdůraznění prostorových souvislostí – kontextu
(Ache, 2000). Jak uvádí Camagni a Capello (2005), prostor (space) byl chápan původně pouze jako
geografická vzdálenost; postupně byl nahrazen pojmem teritorium (vztahový prostor), definovaným
prostřednictvím ekonomických a sociálních vazeb. Moulaert a Sekia (2003) řadí koncept do skupiny
teritoriálních inovačních systémů. Koncept inovativního milieu stojí na interakci tří funkčních prostorů:
produkčního, tržního a podpůrného. Podle Spilkové (2004, s. 260) zavádí inovativní milieu do ekonomické teorie čtvrtý prostor, chování. Organizační, konkurenční a synergický prostor jsou v tomto pojetí
doplněné o kooperační prostor, kdy tvorba sítí představuje jeho behaviorální model.
Kritické body ve vztahu k inovativnímu milieu lze spatřovat v následujících bodech (Fromholdt-Eisebith, 1995, Butzin, 1996, Butzin, 2000):
S
narůstajícím počtem případových studií realizovaných v rámci GREMI roste také počet rozdílných variant definic, a je tak problematické identifikovat přesnou diferenciaci mezi milieu
jako takovým a inovativním milieu.
27
Inovativní milieu představuje induktivně získanou generalizaci, která nemá žádnou explanační
hodnotu, ale má převážně charakter teze. Tuto generalizaci dále problematizuje tautologická
argumentace v tom smyslu, že o inovativním milieu lze hovořit – ve vztahu k daným aspektům
s ním spojených – jen když v regionu existuje určitá schopnost generace inovací nebo když
už fungují synergické procesy učení. Zjednodušeně vyjádřeno – inovativní milieu je inovativní,
protože je inovativní (srovnej Storper, 1997). Nezodpovězena tak zůstává hlavní otázka, jak
vytvořit inovativní milieu v neinovativním prostředí, tj. konceptualizace dimenze regionálního
řízení ve vztahu k veřejné sféře (policy networks; srovnej Fuchs, 2001).
H
omogenizace vlivu milieu na jeho složky. Milieu zahrnuje celou řadu aktérů, struktur a elementů, které jsou i přes určitou míru podobnosti rozdílné, ale milieu působí na všechny stejným způsobem, což odporuje logice reflexivně diferencované sociální reality.
Koncept inovativního milieu je obvykle dáván do spojitosti s regionem tzv. „třetí Itálie“14; z hlediska
své vnitřní logické struktury bývá kritizován, protože transfer do jiných regionů je značně limitován,
neboť vychází z výrazné regionální identity a pevného lokálního zakořenění. Síla regionální identity je
vysoce diferencovaná a specifická a má pozitivní vliv na kvalitu a rozsah kooperačního chování aktérů.
Avšak na druhé straně existují regiony, které jsou úspěšné při uplatňování principu konkurence mezi
regionálními aktéry (Sternberg, 1995, Koschatzky, 2001). Kriticky se také většina autorů staví ke konstruktivistickému vytváření specifického inovativního milieu (např. Fromhold-Eisebith, 1995). Inovativní
milieu nelze jednoduše vytvářet pomocí tradičních přístupů v rámci regionálního plánování či rozvoje.
Nezbytné však je pokoušet se o vytváření „úrodné půdy“, tj. obecných rámcových podmínek umožňujících vznik inovativního milieu (Fromhold-Eisebith, 1999).
Sítě
Přes nepopiratelnou vypovídací hodnotu konceptu sítí zůstává nezodpovězena otázka, které mechanismy vedou ke vzniku sítí a k prostorovému vymezení a ukotvení sítí, tj. kde vlastně ta či ona síť
končí či začíná (Blažek, Uhlíř, 2002). Sítě samy o sobě nemohou řešit problémy regionálního rozvoje.
Mohou významně napomáhat při výměně myšlenek, harmonizaci projektů a kooperaci mezi různými
institucemi. Sítě samy o sobě však nemohou indukovat kreativní impulzy pro regionální rozvoj. Efektivní fungování sítí podmiňuje zásadním způsobem existence adekvátní struktury sítí s angažovanými
aktéry, disponujícími kritickým množstvím znalostí, kteří se spolupodílejí na vytvářejícím se zasíťování
(networking) v daném regionu. Otázkou zůstává, zda je možné s úspěchem podporovat proces síťování
seshora, např. pomocí finanční podpory určitých projektů. Tato podpora by však měla být dlouhodobá,
transparetní a kontinuální, protože ochota kooperovat nesmí zaniknout současně s ukončením projektu (Knapp, 1998).
Tyto dva víceméně kompatibilní teoretické koncepty (GREMI a Sítě) ve své podstatě integrují na
vědecko-teoretické bázi ekonomickou produkci do jejích konkrétních kulturních a politických rámců.
Významným přínosem těchto přístupů je nové vysvětlení konstituce vztahů mezi ekonomickou produkcí a společností (Schafranek, 1999). Důležitým poznatkem je, že specifické interaktivní a komunikační
struktury vyžadují prostorovou blízkost15. Ta hraje zásadní roli, neboť interakční forma F2F představuje
rozhodující komponentu v úvahách o nových formách a obsazích ekonomické produkce. Klíčovou
otázkou je, jak konstruovat prostorovou blízkost tak, aby bylo dosaženo kvalitativně vyšší míry generování inovací.
Lokální šum
Kritické body lze identifikovat také u konceptu lokálního buzz. Ten je primárně vysvětlen na úrovni
klastrů, u kterých není zřejmé jednoznačné prostorové vymezení a které naopak obsahují nejasné definování intenzity vazeb, na jejichž základě lze stanovit existenci klastru. Vágní je také odvětvová specifikace (Martin, Sunley, 2003). Celková vágnost teorie klastrů nám tak neumožňuje nalézt prostorový
impakt local buzz, což je v kontextu praktické aplikace zásadní nedostatek.
Dalším problematickým aspektem je, že vzhledem ke (spontánní) kumulativní povaze tvorby znalostí a jistému zakořenění vysoce kvalifikovaných jedinců je možnost vytvoření kvalitního lokálního buzz
14
15
28
Podrobný rozbor výzkumů regionů „třetí Itálie“ podává Bathelt (1998, s. 258–259).
Hellmer et al. (1999) zpochybňují význam prostorové blízkosti jako katalyzátoru pro generování důvěry ve vzájemných ekonomických vztazích mezi regionálními aktéry. Podniky podle nich kooperují při tvorbě inovací v převážné míře
s výzkumnými centry národního charakteru nebo, a to především, s podniky na národní či nadnárodní úrovni.
ve městech, která jím nedisponují, velice komplikovaná. Přesto se tento nový koncept stal součástí
rozvojových politik mnoha měst, čímž se podílí na konstituci měst samotných (Hubbard, 2006, s. 233).
Určité komplikace jsou také spojeny se samotnou existencí znalostí. V rámci lokálního buzz je pozornost primárně upřena na cirkulaci znalostí, přičemž přítomnost samotných znalostí je určitým způsobem předpokládána, respektive jejich samotná tvorba je do značné míry ignorována (Ibert, 2006).
3.3 Kreativní milieu
Koncept kreativního milieu stojí v mírném kontrastu k zavedenému pojetí inovativního milieu, které
je převážně založeno na interakci mezi pracovními silami, firmami a výzkumem. Oproti tomu kreativní milieu je založeno na zdůraznění propojení pracovního a osobního života jedince (Matuschewski,
2004).16 Ve srovnání s inovativním milieu zůstává zatím však značně neuspořádaným konceptem (Wojan et al., 2007). Bližší schematické představení rozdílů mezi uměleckým, inovativním a kreativním
prostředím představuje následující tabulka.
Tabulka 5: Srovnání inovativního a kreativního prostředí
PROSTŘEDÍ
Inovativní
Kreativní
ODVĚTVÍ
ZNALOSTNÍ BÁZE
UMĚLCI JAKO
POTENCIÁLNÍ
INDIKÁTOR
Jedno či několik vazbou
propojených
odvětví
Syntetická
Ne
Konkurenceschopnost určitých odvětví
v regionu
Rozptýlení
mezi více
odvětvími
Syntetická
Ano
Atrakce příslušníků
creative class
Analytická
Analytická
Symbolická
VÝSTUP PŮSOBENÍ
Celková konkurenceschopnost regionu
Zdroj: Převzato a upraveno podle Wojana et al., 2007
Za klíčové dílo v kontextu kreativního milieu lze považovat práci Jane Jacobs „Ekonomika měst“
(The Economy of Cities, 1969), ve kterém nastínila principy a mechanismy fungování kreativního milieu, když kladla důraz na určitou různorodost, respektive heterogenitu, a ne na homogenitu. Různorodost je v jejím pojetí multidimenzionálním pojmem. Neznamená pouze různorodost ve znalostech,
vzdělání nebo aktivitách obyvatel, ale v tomto pojetí se vztahuje také na různorodost fyzických prvků
města jako např. budov. V podání Jacobs může město s pestrou populací (rodiny s různým sociálním
statusem, firmy, umělci, migranti, důchodci, studenti) profitovat z koncentrace různorodého vzdělání
a potřeb (zájmů). V různorodém městském prostředí má obyvatelstvo celou řadu příležitostí pro setkávání na ulicích či jiných místech, zejména ve veřejných a semiveřejných prostorech. Setkávání je
základním předpokladem k výměně informací, znalostí, generování idejí a hledání inovací. Různorodé
prostředí vytváří mix budov s různou funkcí (historické budovy s vysokou symbolickou funkcí, bydlení,
kanceláře, obchody, kluby, restaurace). V tomto prostředí se „vždy něco děje“, ať již ve dne, či v noci,
a možnost náhodného setkání a „nových kombinací“ je mnohem vyšší. Koncentrace a diverzita lidí
v určité lokalitě je důležitá, ale nikoliv dostatečná pro vznik kreativního milieu. Význam kaváren, klubů
nebo parků tematizoval také americký sociolog Oldenburg (1999). Používá termín „třetí prostor“, který
vztahuje ke všem místům v městském milieu umožňujícím neformální setkávání stimulující komunikaci a interakci (Hesse, Lange, 2007). Domov je v jeho interpretaci prvním prostorem, práce druhým
prostorem. Třetím prostorem mohou být kavárny, restaurace a nebo další veřejné prostory, které nejsou příliš vzdáleny od domova nebo práce (srovnej Mossig, 2005). Existence těchto třetích prostor
představuje klíčovou komponentu kreativního milieu, což potvrzuje Törnqvist (2004), když uvádí, že ze
své podstaty obsahují kreativní procesy elementy nejistoty, nepředvídatelnosti a překvapení. Z tohoto
důvodu mají konverzace a setkávání strategický význam, neboť vždy v historii měla města kreativní
místa, která usnadňovala/podporovala rozličné formy setkávání.
16
V dřívějších pracích na téma inovativního milieu byly termíny inovativní a kreativní milieu považovány z velké
části za synonyma (Fromhold-Eisebith, 1995, Butzin, 2000, Crevoisier, 2001).
29
Podle Wojana a kol. (2007) akcentují práce tematicky věnované inovativnímu milieu, popřípadě novým průmyslovým okrskům, význam Marshall-Arrow-Romer (MAR) externalit, tj.
zdůraznění inovací mezi geograficky blízkými firmami v rámci jednoho odvětví. Zatímco pro
kreativní milieu je charakterický důraz na Jacobs externality, tj. význam výměny informací o nových inovativních nápadech mezi odvětvími, ekonomickými aktéry a širší komunitou
v rámci větších urbánních území.
V Landryho (2000) pojetí kreativní milieu chápeme jako místo, městskou čtvrť, lokalitu či region,
který disponuje základními předpoklady, tzn. existencí tvrdé a měkké infrastruktury. Díky této infrastruktuře umožňuje daný prostor ve zvýšené míře generovat nové myšlenky, nápady, inovace. Kreativní
prostředí lze charakterizovat jako prostor s vysokou frekvencí setkávání kritického množství podnikatelů, intelektuálů, sociálních aktivistů, umělců, administrativních pracovníků, aktérů disponujících
politickou mocí i studentů, jejichž vzájemná otevřená komunikace a osobní interakce přináší nové
myšlenky, podněty, produkty, služby a instituce. Výsledkem těchto vzájemných interakcí je ekonomický
růst. Podle Törnqvista (2004) by mělo být kreativní milieu primárně viděno jako místa nebo prostorové
shluky, které přitahují lidi s podobnými nebo shodnými znalostmi uvnitř jednoho odvětví.
Termín „tvrdá“ infrastruktura znamená v Landryho pojetí soustavu budov a institucí, jako jsou výzkumné ústavy, vzdělávací a kulturní zařízení a ostatní prostory umožňující interakci včetně všech
druhů služeb, jako je např. veřejná doprava, zdravotní zařízení atd.
„Měkkou“ infrastrukturu tvoří systém společenských struktur a sociálních sítí, které posilují, až
akcelerují vzájemný transfer idejí/nápadů mezi jednotlivci a institucemi. Transfer lze realizovat jak osobním kontaktem, tak také pomocí informačních technologií umožňujících komunikaci v rámci jednotlivých struktur a sítí. Existují tři základní varianty sociálních sítí, jejichž společným znakem je kumulace,
transfer a využití informací a znalostí v daném milieu (Landry, 2000):
K
lasické sociální sítě (social networks) – neformální skupiny založené na osobních vazbách
jednotlivců, typická setkání v barech;
M
ístní zájmové skupiny (common interests network), např. marketingová sdružení, hospodářské komory atd.;
PPP (public private partnership), tj. sítě propojující veřejný a soukromý sektor při realizaci
společných cílů. Tyto sítě vznikají obvykle ad hoc pro realizaci společného projektu.
Pro efektní fungování těchto sítí, nacházejících se ve vymezeném kreativním prostředí, je nezbytné
flexibilní chování jednotlivých prvků/aktérů sítě založené na vzájemné důvěře, zodpovědnosti a sdílení
pevných, avšak často převážně nepsaných pravidel. Ve své podstatě se jedná o systém vzájemně
propojených částí, jejichž úspěšné fungování závisí na úspěšnosti celé sítě a naopak. Vzájemná důvěra a sdílení pevných a nepsaných pravidel umožňuje ve většině případů sankcionovat oportunistické
chování. Klíčová je role důvěry, která umožňuje vznik řetězce kreativních myšlenek a inovací, které prostřednictvím následného šíření a přijímání mohou generovat další cyklus inovací. Další nutnou podmínku efektivně fungujícího kreativního prostředí představuje vysoká horizontální (např. mezi jednotlivými
sektory) a vertikální (uvnitř jednoho sektoru) mobilita aktérů.
Florida a Stolarick (2006) popisují kreativní milieu na příkladu Montrealu. Podle nich má každé
kreativní milieu své tvůrčí „podhoubí“ – jde o alternativní komunikační a distribuční síť naplněnou informacemi o představeních, premiérách, koncertech, výstavách a dalších událostech. Tato informační
a komunikační síť se vyznačuje otevřeností a poskytuje participujícím skupinám prostor k sebevyjádření v různých denních dobách (např. IT pracovníkům ve dne, umělcům v noci). Podle autorů může region
vznik takovéhoto podhoubí stimulovat a podporovat, ale nelze jej přímo sponzorovat, či snad dokonce
řídit, což platí zejména v případě autonomních, uměleckých, nebo dokonce alternativně kulturních kruhů. Aktéři kompetentní v oblasti regionálního či městského rozvoje tak mohou stanovit určitá pravidla
a rámec podporující interakci příslušníků kreativní třídy (creative class) (viz níže). Tuto interakci však již
nemohou direktivně řídit.
30
Znaky kreativního prostředí
Na základě analýzy literatury věnované problematice kreativního milieu – jako např. Landry (2000),
Hall (2000), Hospers (2003) Törnqvist (2004), Maier (2005) – lze uvést následující znaky, charakteristické pro kreativní milieu:
Š
iroké možnosti neformální a spontánní komunikace mezi aktéry jak uvnitř milieu, tak i směrem ven. Celková akceptace, popřípadě tolerance a podpora různorodosti a rozmanitosti
všech fyzických, sociálních a kulturních forem.
Existence originálních, autentických a zakořeněných znalostí.
K
omunity disponující schopnostmi, kompetencemi a aktéry schopnými a ochotnými vzájemně
otevřeně komunikovat.
O
tevřenost, nutně nepodporující stabilitu stávajících struktur, za předpokladu, kdy vnější okolnosti působí jako destabilizační faktor na místní struktury (což je faktická rezonance nesouladu mezi reálným stavem místních struktur a tím, jaká by měla být nová konfigurace). Za těchto
okolností může takto pojatá otevřenost vést k vytvoření nového prostoru pro tvořivou změnu.
Silné finanční zázemí podporující investice do vědy a výzkumu.
E
xistence nerovnováhy mezi deklarovanými potřebami leaderů (decision makers), podnikatelů, umělců, vědců na straně jedné a současnými možnostmi na straně druhé.
S
chopnost aktérů identifikovat se a flexibilně reagovat, popřípadě permanentně se adaptovat
na změny a nejistotu ve vývoji v oblasti kultury, vědy a technologií.
D
ynamicky synergické a multidisciplinární milieu, charakteristické zejména pro oblast vědy
a kultury.
V
elký počet malých autentických obchodů a nezávislých poskytovatelů služeb na rozdíl od
etablovaných velkých nákupních center.
Koncentrace a kritická masa
Přítomnost vysokého množství lidí koncentrovaných v určité oblasti stimuluje kreativní prostředí.
Koncentrace vede ke vzniku kritické masy, nutné pro efektivní mezilidskou interakci a komunikaci. Ovšem koncentrace neznamená počet lidí, ale spíše hustotu a kvalitu interakce. Vysoká koncentrace lidí
v určité lokalitě podporuje frekvenci schůzek a náhodných kontaktů mezi jednotlivými lidmi, čímž se
zvyšuje pravděpodobnost nových myšlenek a inovací. Glaeser (1997) tvrdí, že urbánní hustota zrychluje míru mezilidské interakce, protože když se lidé učí skrze interakci, akumulace lidského kapitálu je
pak vyšší. Města jsou mnohem efektivnější v rozvoji lidského kapitálu v případě, že disponují kritickým
množstvím vzdělaných a úspěšných lidí a zároveň jsou jim schopna nabídnout široké spektrum vzdělávacích příležitostí.
Dva alternativní pohledy v kontextu kreativního milieu nabízejí Grabher s Ibertem (2004) a Helbrecht
(2004). Prvně jmenovaní autoři tvrdí, že milieu (urbanita) nebude v budoucnosti významná pouze jako
stimulující měkký faktor, nýbrž že milieu se stane integrální součástí produkčního procesu projektově
založené ekonomie (např. kreativních odvětví jako reklama, design atd.). V projektech realizovaných
v rámci těchto odvětví se organizace, instituce a osoby sjednocují v určitém prostoru pro potřeby
časově omezené kooperace. Personální sítě jsou podle autorů funkčně závislé na urbánních životních
stylech, pro které je charakteristické povrchní navazování efemérních kontaktů. Veřejné prostory a semiveřejné prostory v rámci urbánních prostor vytvářejí častokrát dílčí arény pro získávání osobních
kontaktů. Kreativní podniky (creative entrepreneur), respektive jejich zaměstnanci jsou totiž z velké
části odkázáni na to, jak se sami na tvorbě těchto prostor podílejí. Pro to, aby mohli prověřit kvalitu
a komunikační, popřípadě symbolickou hodnotu svého imateriálního produktu, musejí své produkty
představit nejdříve na jakémsi „neformálním trhu“ tvořeném galeriemi, kluby, výstavami nebo módními
přehlídkami. Takovéto specifické prostory (temporární mikroprostory) jsou tak utvářeny osobními potřebami a sociálními kompetencemi aktérů aktivně participujících na „neformálním trhu“. Specifické
31
prostory umožňují a akcelerují zpětnovazební proces komunikace, v jehož rámci se formují a stanovují
jejich podnikatelské, sociální pozice, jelikož v těchto ve většině případů urbánních prostorách mohou
současně získávat sociální a komunikační zdroje nutné pro vstup nebo fungování na trhu. V konečném
důsledku jsou specifické prostory výrazem potřeby prostorové koncentrace minimálně formalizovaných sociálních a tržních vazeb. Všechny tyto procesy formují na mezoúrovni specifické městské čtvrti.
Takovýmito městskými čtvrtěmi jsou především historické části měst s vysokou estetickou hodnotou
a odpovídající funkční strukturou, k níž patří např. kavárny, bary, kluby s W-LAN připojením atd. (Hesse,
Lange, 2007).
Jonas (2005) používá termín „nízkoprahové kontakty“ (niederschwellige Kontakte), které
interpretuje jako příležitosti a možnosti pro nezávaznou a neformální interakci. Specifická
místa podporující „nízkoprahové kontakty“ mohou být například restaurace, kavárny, přednášky nebo také specifické formy events. „Nízkoprahové kontakty“ vytvářejí do určité míry
„humus“, na jehož základě se daří dlouhodobým nebo temporárním kooperacím.
Helbrecht (2004) rozlišuje mezi dvěma (binokulárními) teoretickými přístupy – reprezentativním
a nereprezentativním, kdy distinkce spočívá v obecné výzkumné preferenci a silné empirické základně
prvně jmenovaného přístupu (srovnej Matuschewski, 2006, Hutton, 2006). Pro reprezentativní přístup
je charakteristické postavení a role aktérů, institucionální struktury, inovativní milieu a sociální kapitál,
respektive sociální sítě, kdy empirické studie pátrají po vnitřních vazbách mezi prostorovou aproximací (např. vzdálenost, dostupnost), sociální aproximací (pohlaví, věk, vzdělání, původ) a institucionální
aproximací (např. formální aliance, důvěra). Tyto studie vytvářejí explanační rámec pro koncentraci firem v intraurbánních prostorech, ale akcentují pouze sociální interakci s ekonomickým přesahem, čímž
však podle Helbrecht adekvátním způsobem nereflektují například roli fyzických struktur (teritoria),
v nichž se interakce odehrávají. Proto nenabízejí komplexní, ale pouze částečné vysvětlení dynamiky
postindustriální urbanizace. Právě o tuto partikulárnost rozšiřuje Helbrecht nereprezentativní přístup.
V tomto přístupu představuje produkce znalostí nejen mentální, ale také fyzickou aktivitu, a proto je
nutné podle ní pochopit tři změny:
Inovaci a invenci. Invence nejsou pouze mentální aktivitou, logicky odvozeným produktem
sterilního materiálního světa, ale často jsou výsledkem fyzické aktivity, sensuálních vjemů atd.
Stejně jako na inovaci na ně má vliv okolní prostředí, svět, ve kterém se jedinec pohybuje,
respektive který reflektuje.
M
yšlení a produkci znalostí. Zatímco se většina autorů snaží řešit transfer nekodifikovaných
znalostí, Helbrecht tvrdí, že nekodifikované znalosti jsou regionálně specifické a jejich transfer do jiných míst je značně omezený, protože fyzický prostor se spolupodílí na jejich tvorbě,
a proto nemohou být vytrženy z daného kontextu, v čemž lze spatřovat komparativní regionální výhodu.
R
ole vzhledu a vnímání fyzické struktury města ve znalostní ekonomice. Vzhled a pocit (Look
and Feel) jako geografický kapitál. Jak již bylo uvedeno, firmy lokalizují své aktivity v místech
s vysokou atraktivitou a kvalitním milieu. Takovéto urbánní fyzické struktury (urban landscapes)
mohou v percepci a hodnocení zaměstnanců kultivovat vznik znalostí, tj. kreativitu, protože
mají jistou inspirativní funkci.
Tvůrčí pole
Koncept tvůrčích polí (creative fields) byl formulovány americkým ekonomickým geografem Alanem J. Scottem (2006a, 2006b). Koncept teoreticky vychází z konceptu inovativního milieu, konceptu
učících se regionů (např. Florida, 1995) nebo regionálních inovačních systémů (např. Tödtling, Trippl,
2004) a současně je rozšiřuje o sociokulturní aspekty kreativity. Podle Scotta lze koncept kreativních
polí aplikovat při popisu jakýchkoliv systémů sociálních vazeb majících vliv na lidskou tvořivost generující inovace. Takováto pole se vyznačují nestabilitou sociálních, ekonomických a kulturních struktur
a nestálou operační logikou, protože struktury jsou neustále ovlivňovány zpětnovazebním procesem
inovací, kterým dávají samy vzniknout. V konkrétnější rovině představují tvůrčí pole soubory výrob-
32
ních aktivit a souvisejících společenských jevů formujících geograficky rozrůzněné sítě interakcí, které
umožňují vznik různorodých podnikatelským a inovačních výsledkům. Koncept má svým pojetím blízko ke Giddensově (1984) teorii strukturace. Akcentuje totiž reflexní dualitu, která je primárně charakterizována existencí souborů sociálních vztahů různě ovlivňujících očekávání a chování jednotlivých
aktérů. Tato individuální očekávání a chování aktérů zároveň na druhé straně napomáhají vytvářet tyto
sociální vztahy. Tvůrčí pole jsou tvořena jednak souborem firem a pracovníků, kteří se vzájemně ovlivňují v rozhodování a chování, a jednak souborem podpůrné infrastruktury, jako jsou místní školy, univerzity, výzkumné instituce, designová centra, kluby, divadla atd. V imateriální úrovni přispívá ke kohezi
„tvůrčího“ sdílení společných norem a hodnot, utvářejících se jako pozitivní aglomerační externalita.
Optimálním prostředím pro vznik inovací v „tvůrčím poli“ není příliš vysoká kulturní heterogenita a ani
příliš vysoká míra kulturní a sociální homogenity. Klíčové je podle Scotta si uvědomit, že tvůrčí pole ve
všech svých podobách a projevech nemůžeme chápat jako funkci souboru „nezávislých proměnných“.
Ty lze vnímat výhradně skrze struktury přímo a nepřímo na sobě závislé, které se projevují různými
způsoby v závislosti na různých geografických a historických podmínkách.
Inovativní prostory
Rehfeld (2003) aplikuje termín inovativní prostory (Innovative Räume). Upozorňuje na skutečnosti,
které je nutno zohlednit ve vztahu k inovacím:
1) inovace nesmí být interpretovány výlučně technicky,
2) v rámci inovačních prostorů se nesmíme koncentrovat na dílčí cílově orientované inovace, ale spíše
na komplexní rámcové podmínky vzniku inovací. Nejde tedy jen o technické nebo ekonomické, ale
také o sociální a kulturní aspekty tvorby inovací.
V Rehfeldově podání jsou inovativní prostory takové:
kde šance na vznik inovací je vyšší než v jiných prostorech,
kde existuje atmosféra otevřenosti pro širší prosazení inovací,
k
teré vykazují schopnost konsekventně využívat inovací, stejně jako prověřování a dalšího
rozvoj své vlastní pozice v globálních podmínkách.
Klíčovým faktorem je vytvoření a zajištění atmosféry otevřenosti, protože teprve pak je reálné, že
se prostory nestanou pasivní entitou rezonující obecné globální trendy, nýbrž že budou schopny pomocí svých vlastních struktur, procesů a strategií aktivně ovlivňovat svůj rozvoj. Prostorová blízkost
a hustota aktérů a institucí indukuje podle Rehfelda intenzivní procesy interakce a učení, které posilují
dynamiku inovativní konkurenceschopnosti.
3.4 Koncept kreativní třídy
Hlavním autorem konceptu „kreativní třídy“ (creative class) je americký regionální ekonom Richard
Florida. Florida (2002, 2002a) kombinuje ve svém konceptu jednak přístupy Jane Jacobs (1969), která zdůrazňovala vůdčí roli (pestrých) urbánních prostorů v ekonomickém rozvoji regionů (viz výše),
a jednak přístupy nové ekonomie růstu (Lucas, 1988, Romer, 1986), jakož i rostoucí význam umělců pro
ekonomický růst (viz např. Markusen, 2006). Podle Matuschewského (2004) rozšiřuje koncept creative
class stávající koncept inovativního milieu, zaměřeného převážně na intenzitu výzkumu a produktivity
práce, o oblast volnočasových aktivit a bydlení, čímž v obecné rovině akcentuje a tematizuje roli měkkých faktorů (Floeting, 2007).
Koncept „kreativní třídy“ považuje Franz (2004) za teorii regionálního rozvoje akcentující význam
lidského kapitálu. Originalita této teorie spočívá v opuštění dominantní hypotézy lidského kapitálu,
vysvětlující ekonomický růst regionu koncentrací lidského kapitálu určité formy (specializace).
Lidský kapitál lze definovat jako schopnosti pracovních sil, které přispívají ke zvýšení výkonnosti
určité organizace, což může být firma nebo výzkumná instituce. (Haisch, Klöpper, 2007)
33
Florida naopak klade důraz na kombinaci rozdílných druhů lidského kapitálu (diverzita) ve vztahu
k jejich lokalizaci (Florida, 2002, s. 223). Základní myšlenkou je, že vysoce kvalifikované lidské zdroje
jsou vysoce mobilní a vybírají si své bydlení a pracovní místo nejen na základě disponibility, kvality
a ocenění potenciální pracovní pozice, ale také na základě kvality bydlení a volnočasových aktivit.
Státy, regiony, města nebo obce se nacházejí v konkurenčním boji o vysoce kvalifikované lidské zdroje. Tradiční teorie lidského kapitálu definují lidský kapitál zpravidla podle výše dosaženého vzdělání
a vycházejí z toho, že se vysoce kvalifikované lidské zdroje ve vztahu ke svým požadavkům na bydlení
a prostředí příliš neliší od nekvalifikovaných lidských zdrojů. Důležitými faktory jsou v tomto tradičním
pojetí dostupnost a kvalita pracovních míst, kvalitní infrastruktura, kvalita škol atd.
V konceptu kreativní třídy, který byl v posledních letech intenzivně a současně kontroverzně diskutován (viz níže), byly myšlenky klasických teorií lidského kapitálu rozšířeny ve vztahu k faktorům
podmiňujícím jeho prostorovou distribuci. V protikladu k tradičním teoriím lidského kapitálu spočívá
hlavní idea konceptu „kreativní třídy“ v tom, že faktory ovlivňující lokalizaci na jedné straně vysoce kvalifikovaných lidí (popřípadě kreativních pracovních sil) a na straně druhé méně kvalifikovaných (nebo
méně kreativních) pracovních sil jsou rozdílné. Zástupci kreativní třídy preferují na rozdíl od méně kvalifikovaných pracovních sil tolerantní a otevřené prostředí.
Ve své knize „Vzestup kreativní třídy“ (The Rise of Creative Class, 2002), kterou můžeme považovat
za jednu z nejúspěšnějších sociálněgeografických knih posledních let (Thiel, 2007), se autor, jak název napovídá, zabývá „kreativní třídou“, která se zásadním způsobem podílí na ekonomickém rozvoji.
„Creative class“ je ekonomickou třídou pracovníků, jejichž ekonomická funkce primárně spočívá ve
vytváření nových myšlenek, technologií nebo obsahů (content), tj. osob, které vytvářejí ekonomickou
hodnotu vlastní kreativitou. (Florida, 2002, s. 68)
„Kreativní třída“ se dále strukturuje do dvou hlavních subtypů:
„ Super kreativní jádro“ (Super Creative Core) – skupina, jejíž činnost je zcela závislá na intelektuální činnosti (kreativitě),
„Kreativní profesionálové“ (Creative Professional), jejichž práce je primárně spojena s intelektuální činností, ale je pevně spjata se specifickým profesním zaměřením. Příslušníci „kreativní
třídy“ se zabývají řešením komplexních problémů, což vyžaduje vysokou míru nezávislosti,
schopnosti samostatného úsudku – tj. vysokou míru lidského kapitálu. Hodnotovým pojítkem
této třídy je společný hodnotový systém stojící na individualitě, meritokracii, diverzitě a otevřenosti (Florida, 2002, s. 77) a současně specifické vysoké pracovní motivaci (tamtéž, s. 100).
Dalšími kategoriemi jsou tzv. „Working class“, „Service class“ a „Agriculture“.
Vnitřní dělení do dvou kategorií je následující (Florida, 2002, s. 328):
„Super Creative Core“
architekti a inženýři,
umělci, designéři, herci,
programátoři, přírodovědci (matematikové, biologové, chemikové),
u
čitelé.
„Creative Professionals“
m
anažeři,
o
bchodníci, finančníci,
p
rávníci,
zdravotníci (pouze vyšší zdravotnický personál).
Kreativní třída zahrnuje v současnosti ve Spojených státech amerických (USA) 38,8 milionu pracovníků, což činní 30 % z celkového počtu ekonomicky aktivních obyvatel, to je o 10 % více než na
přelomu století a o 20 % více než v roce 1980 (Florida, 2005, s. 35).
34
Termín kreativní třída má určité obsahové i strukturální konotace se starším termínem New
class (Gouldner, 1979) využívaným především v oblasti výzkumu geografie města. Příslušníky
této třídy jsou například technická inteligence, vědci, ať již přírodovědného či humánního zaměření atd. Její podíl na celkovém počtu obyvatel ve vyspělých státech se pohyboval podle výzkumů realizovaných na počátku 90. let okolo 30 % (Helbrecht, Pohl, 1995, Musterd et al., 2007).
Klíčovým termínem v tomto konceptu je kreativita. Florida definuje tři druhy kreativity:17
technologická kreativita, která se projevuje ve vzniku nových inovací, nových produktů nebo
technologií,
e
konomická kreativita, která je vyjádřena kariérním růstem v úspěšných podnicích nebo vznikem nových firem,
u
mělecká a kulturní kreativita, v jejímž rámci vznikají nové umělecké formy, design, nové symboly atd. (srovnej Fritsch, Stützer, 2007).
V jeho podání jsou tyto druhy či formy kreativity v úzké interakci a jsou katalyzátorem městského
a regionálního rozvoje. Tato interakce se odehrává v sociálním milieu, které je otevřené všem formám
kreativity – umělecké, kulturní, jakož i ekonomické. Toto milieu poskytuje základní ekosystém nebo
habitat, ve kterém mohou být stimulovány multidimenzionální formy kreativity. Skrze podporu diverzifikovaných životních stylů a kulturních institucí, jako je nejmodernější hudební scéna nebo vitální
umělecké komunity, lze stimulovat také ty, kteří realizují své aktivity v obchodě nebo technologiích. Toto
podporuje zpětnovazební procesy mezi a uvnitř těchto forem, tak jak je tomu v historii vzniku kreativně
obsahových průmyslů od nakladatelství a muziky až k filmu a videohrám. Specifické sociální a kulturní
prostředí vytváří mechanismus pro atrakci nových a rozdílných typů kreativních lidí a podporuje dynamický přenos znalostí a myšlenek. (Florida, 2002, s. 55)
Podle Floridy se lidé nekoncentrují tam, kde jsou pracovní místa, ale koncentrují se v kreativních
centrech a tam, kde chtějí žít (Florida, 2002, s. 7). Polemizuje dokonce s převládajícím názorem, že
klastry (viz např. Skokan, 2004, Bathelt, 2004) se shlukují na základě aglomeračních výhod plynoucích
z geografické blízkosti firem, a tvrdí, že se shlukují podle přítomnosti kvalifikovaných lidských zdrojů, které vytvářejí hlavní komparativní výhodu – znalosti – v dnešní ekonomice (Florida, 2005, s. 29).
Technologicky orientované podniky a rizikový kapitál pro firmy znalostní ekonomiky18 se pohybují nebo
formují v místech s nadprůměrnou koncentrací vysoce kvalifikovaných lidí. Tímto dochází k regionálně
nerovnoměrné distribuci a růstu znalostně intenzivních aktivit ve vybraných částech velkých měst, což
Florida interpretuje jako výsledek lokálně specifické koncentrace kreativních lidí ve vědě a výzkumu,
v multimediální produkci a v umění.
Kreativní centra jsou dnes podle autora ekonomickými vítězi. Jejich úspěch se zakládá na tom, že
kreativní lidé zde chtějí žít. Podniky následují lidi – nebo jsou jimi v mnoha případech v těchto centrech
zakládány.
Za hlavní strategické faktory determinující úspěšnost měst či regionů v kontextu konceptu „kreativní třídy“ považuje Florida (2002, 2002a) existenci 3T faktorů ekonomického rozvoje:
t echnologie,
t alent,
t olerance.
Faktor technologie stanovuje podle indexu „High-Tech Index“, tj. zastoupení High-Tech průmyslu
a nominálního počtu patentů v daném regionu, respektive metropolitní oblasti. Faktor talent určuje na
základě podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva z celkového počtu obyvatel v regionu – „Talent
Index“. Toleranci rozšířenou o otevřenost a kulturní pestrost indikuje s pomocí počtu obyvatel s migračním pozadím, tj. těmi, kteří se nenarodili v daném místě – „Melting pot index“. Zastoupení pracovníků
realizujících své aktivity v oblasti umění společně s počtem a rozmanitostí měkkých faktorů, jako jsou
např. kavárny, muzea, galerie atd., generuje „Bohemian Index“, v závislosti na počtu homosexuálních
párů „Gay index“ a míře etnické diverzity a kulturní rozmanitosti „Composite Diverzity Index“. Nej17
18
Florida doslova uvádí, že … now we have an economy powered by human creativity (2002, s. 4).
Sektor reklamy může být podle Thiela (2007) pojímán jako paradigmatický příklad ekonomiky formované
„kreativní třídou“.
35
vyšších
rámci empirického
výzkumu
v USA dosahovala
města jako
Austin, San
Podle hodnot
jejich vtvrzení
si kreativní
lidé místo
k životu nevolí
v oblastech
s Francisko
vysokým
a naopak nejnižší hodnoty vykazovalo např. Los Angeles nebo Pittsburgh atd.
sociálním kapitálem, protože příslušníci kreativní třídy směřují do prostředí s nízkou
Základní podmínkou je koexistence všech tří faktorů, tj. talentu, technologie a tolerance, a proto
mírou
sociálního kapitálu, do měst a campusů, kde se mohou rychle adaptovat, ale
musí místo (region) usilovat o přitáhnutí kreativních lidí, vytvářet inovace a stimulovat ekonomický růst,
současně
konfrontovat
své
myšlenky
s ostatními
lidmiteorií
z jiných
oborůaspektů
(např.
aby
obstálo vmohou
ekonomické
konkurenci.
V rozporu
se široce
diskutovanou
pozitivních
vysoké
míry
sociálního
kapitálu
(viz
např.
Krätke,
2002)
považuje
Florida
et
al.
(2002)
vysokou
míru
umění, obchod). Stejně důležitým faktorem jako 3T je kvalita místa („Quality
of
sociálního kapitálu19 za faktor snižující atraktivitu lokality z pohledu příslušníků kreativní třídy, protože
Place“),
tj.
potenciální
možnost
realizace
preferovaných
aktivit.
ti vyžadují co nejnižší bariéry pro vstup do nového prostředí. Podle jejich tvrzení si kreativní lidé místo
k životu nevolí v oblastech s vysokým sociálním kapitálem, protože příslušníci kreativní třídy směřují
do prostředí s nízkou mírou sociálního kapitálu, do měst a campusů, kde se mohou rychle adaptovat,
ale současně mohou konfrontovat své myšlenky s ostatními lidmi z jiných oborů (např. umění, obchod).
Stejně důležitým faktorem jako 3T je kvalita místa (Quality of Place), tj. potenciální možnost realizace
preferovaných
aktivit.
Obrázek 1: Struktura
závislosti mezi diverzitou, talentem a technologií
Obrázek 1: Struktura závislosti mezi diverzitou, talentem a technologií
Přínos
Diverzita
Talent
Technologie
Zdroj: Převzato a upraveno podle Floridy, 2002a
Zdroj: Převzato a upraveno podle Floridy, 2002a.
Kvalita místa (The Quality of Place)
Jelikož se soustředíme na roli měkkých faktorů v regionálním rozvoji, věnujeme skupině těchto
Kvalita místa („The
Qualitypozornost.
of Place“)
komplementárních
faktorů zvýšenou
Kvalita místa úzce souvisí s kvalitou měkkých faktorů,
pro
které
se
používá
anglický
termín
amenities
(Florida,
2000). Tyto
měkké faktory rozvoji,
jsou podlevěnujeme
některých
Jelikož se soustředíme na roli měkkých
faktorů
v regionálním
autorů (např. Clark et al., 2002) dokonce hlavní příčinou ekonomického rozvoje a demografického růsskupině těchto komplementárních faktorů zvýšenou pozornost. Kvalita místa úzce
tu. Jejich význam roste, neboť rozhodnutí o tom, kde žít a užívat kvalitního života, může hrát větší roli
souvisí
kvalitou měkkých
faktorů,
pro které
seNapoužívá
anglický
termín
ve
finálníms lokalizačním
rozhodnutí
než jen kvalita
práce.
tyto měkké
faktory může
býtamenities
pohlíženo
jako
na
zděděné,
získané
charakteristiky
města,
které
existují
např.
v
parcích
nebo
atraktivních
měst(Florida, 2000). Tyto měkké faktory jsou podle některých autorů (např. Clark et
al.,
ských čtvrtích. Schopnost míst generovat inovační impulzy vychází z jejich schopnosti podporovat
dokonce
hlavní
příčinou
ekonomického
a demografického
růstu.
Jejich
a2002)
současně
funkčně
integrovat
širokou
paletu životních rozvoje
stylů, kulturních
a volnočasových
fenoménů,
které
tvoří roste,
společně
kvaliturozhodnutí
místa (Arora oettom,
al., 2000).
Clark
(2003) vymezuje
tytoživota,
kategorie
měkkých
význam
neboť
kde žít
a užívat
kvalitního
může
hrát
faktorů (amenities):
větší roli ve finálním lokalizačním rozhodnutí než jen kvalita práce. Na tyto měkké
pmůže
řírodní (fyzicko-geografické)
faktory
klima, vlhkost,
teplota,charakteristiky
dostupnost vodních
ploch,které
lesy,
faktory
být pohlíženo jako
na –zděděné,
získané
města,
celková atraktivita přírody,
existují např. v parcích nebo atraktivních městských čtvrtích. Schopnost míst
konstruované faktory – počet velkých institucí, jako jsou vědecké knihovny, muzea, opery,
generovat
inovační impulzy vychází z jejich schopnosti podporovat a současně
a malých specifických firem, jako jsou knihkupectví, antikvariáty, kavárny, bary, restaurace –
funkčněgastronomie,
integrovat
širokoupropaletu
životních stylů, kulturních a volnočasových
cyklostezky
horská kola,
fenoménů,
které tvořískladba
společně
kvalitu
místaa vzdělání
(Arora rezidentů,
et al., 2000).
Clark
(2003)
socioekonomická
a diverzita
– příjem
imigranti,
registrované
párytyto
homosexuálů,
vymezuje
kategorie měkkých faktorů (amenities):
36
19
V tomto smyslu závisí kvalita sociálního kapitálu na vyvážené konstelaci pojítkových („Bonding“) a přemosťovacích
(„Bridging“) vztazích uvnitř a mimo lokalitu (klastr), přičemž vyváženost je spíše otázkou empirického výzkumu (Glückler,
Bathelt, 2003).
54
h
odnoty a postoje rezidentů – vlídnost, či nepřátelství, tolerance, ochota riskovat, individualismus. Tyto faktory jsou důležité pro potenciální nově příchozí.
Obrázek 2: Veřejný prostor v San Francisku
Autor: Ondřej Slach
Otázkou tedy je, jaké charakteristiky by měl vykazovat prostor s kritickou pozitivní koncentrací
měkkých faktorů. Následný souhrn uvádí základní aspekty těchto míst (Florida, 2000, Florida, 2002,
Thießen, 2005):
a) Čím vyšší je kvalita života (Quality of Life), respektive kvalita místa (Quality of Place), tím vyšší je
pravděpodobnost, že v daném místě bude vysoká koncentrace podniků s vysokou přidanou hodnotou a vysoce kvalifikovanými pracovníky. Stolarick (2005) charakterizuje „Quality of Place“ třemi
dimenzemi:
what’s there – kombinace přírodních a kulturních atrakcí,
who’s there – pestrá společenská struktura, možnost inspirativní interakce,
what’s going on – pouliční život, atmosféra, urbanita, kavárny atd.
b) Kultura jako faktor představuje nedílnou součást potřeb „kreativní třídy“, přičemž má ambivalentní
konotace. Pasivně konzumovaná vysoká kultura, jako symfonické orchestry, balet, opera apod.,
není prý z pohledu příslušníků „kreativní třídy“ příliš zajímavá, protože tato třída preferuje alternativní druhy kultury, na jejíž podobě může aktivně participovat.
c) Velké, tzn. Big Ticket události, jako jsou např. mezinárodní fotbalové zápasy, světové šampionáty,
olympiády a další, nejsou hlavním či vyhledávaným zdrojem zábavy pro příslušníky „kreativní třídy“
a nemají proto velký vliv na vnímanou lokální kvalitu života z jejich pohledu. Přesto většina měst
vnímá právě tyto typy akcí jako prioritní, ačkoliv jejich očekávané pozitivní efekty neodpovídají
představám veřejného sektoru (viz např. Ellger, 2001).
d) Důležitá – důležitější než kdykoliv předtím – je atraktivní noční scéna s vitální a autentickou atmosférou, tvořenou pestrou paletou kaváren, barů, hudebních klubů, které jsou hlavními místy společenské interakce.
37
Význam kulturní scény pro utváření sociálního milieu zdůrazňuje Schulze (1992), když se
opírá o tvrzení, že scéna (respektive jednotlivé scény) je ve většině případů první příležitostí,
která vyzývá jednak k selekci vztahů a jednak k sociálnímu promísení a provázání lidí, kteří
jsou si navzájem podobní. Scény také utvářejí nevyslovené konvence a kombinace jazyka,
oblečení, konzumních stylů, věku, vzdělání, politických a asociálních postojů, hudebních preferencí atd., které se rozšiřují uvnitř daného sociálního milieu a ovlivňují jeho charakter.
g) Velmi důležitou roli v preferencích hraje existence disponibilních vodních ploch,
e) Důležitější
roli než
velké jednorázové
kulturně-společenské
akce hrají
pro členy
respektive
možnost
vodních aktivit
jako plavání, veslování,
kanoistiky
atd.„kreativní třídy‘‘
společenská setkávání každodenního charakteru, při nichž příslušníci „kreativní třídy“ vyvíjejí vlast„Kreativní
představuje
zdrojovou
skupinu
pro proces
gentrifikace,
jak auvádí
ní h)
aktivitu,
jako třída“
např. outdoor
aktivity
– jízda na
kole, plavání,
kolečkové
brusle a
atd.,
lifestylové
aktivity
spojené
kulturní
nebo –společenskou
scénou.
Mills
(1988,s hudební,
cit. v Sýkora,
1993)
ačkoli nehovoří
explicitně o „kreativní třídě“ –
f) Prostorová
dostupnostna
aktivit
být co nejjednodušší
a co nejrychleji
realizovatelná,
tj. just-in-tirestrukturalizaci
trhumusí
pracovních
sil a její prostorovou
dimenzi
lze vztahovat
me. Cyklostezky
nebo turistické
stezkyskupin
vedoucílidí,
přímo
až se
k bydlišti
jsou ideální
vítanou variantou.
k životním potřebám
a přáním
kteří
na základě
nověa vznikajících
g) Velmiodvětví
důležitou
roli v preferencích
hraje vexistence
vodních ploch,
respektive
možnost
pracovního
trhu formují
centrechdisponibilních
měst. Tyto preference
můžeme
shrnout
vodních
jako plavání,
kanoistiky atd.
do aktivit
základní
potřeby:veslování,
být permanentně
přímo v centru dění (Klaus, 2006).
h) „Kreativní
třída“ představuje
zdrojovou
skupinu
pro proces
gentrifikace,
jak uvádí Mills (1988, cit.
V obecné
rovině můžeme
tvrdit,
že výběr
polohy
bydlení aindukuje/reflektuje
v Sýkora, 1993) – ačkoli nehovoří explicitně o „kreativní třídě“ – restrukturalizaci na trhu pracovních
zvolený životní styl a rozhodnutí pro formu bydlení indukuje/reflektuje životní vkus
sil a její prostorovou dimenzi lze vztahovat k životním potřebám a přáním skupin lidí, kteří se na zá1996).
kladě(Rudolph-Cleff,
nově vznikajících
odvětví pracovního trhu formují v centrech měst. Tyto preference můžeme
shrnout do základní potřeby: být permanentně přímo v centru dění (Klaus, 2006). V obecné rovině
můžeme tvrdit, že výběr polohy bydlení indukuje/reflektuje zvolený životní styl a rozhodnutí pro
formu bydlení indukuje/reflektuje životní vkus (Rudolph-Cleff, 1996).
Obrázek 3: Dimenze urbánní kvality v kontextu kvality místa
Obrázek 3: Dimenze urbánní kvality v kontextu kvality místa
Úroveň
dopadu
ZSJ
a městské
čtvrti
Pěší
dostupnost
Ekologické
způsoby
dopravy
Bezpečnost
Zeleň
Veřejné
prostory
a služby
Kvalita
místa
Obsahová
náplň
Úroveň
celého
města
Vybavení
místa
Atributy
místa
Dostupnost
Kultura
Obchodní
příležitosti
v centru
Kvalita
veřejných
prostor
Klima
Přístup
k vodě
Přírodní
atraktivity
Kavárny
Knihkupectví
Kluby
Identita
Unikátnost
Diverzita
Autenticita
Otevřenost
Zábavnost
(přírodní
a umělé)
Zdroj: Převzato a upraveno podle Bauma et al., 2007.
Zdroj: Převzato a upraveno podle Bauma et al., 2007
Strategická doporučení vycházející z konceptu „kreativní třídy“
38
Na základě svých výzkumů konstatuje Florida (2000), že kvalita místa je klíčový
faktor regionální konkurenceschopnosti. V rámci konkurence, usilování o talenty,
57
Strategická doporučení vycházející z konceptu „kreativní třídy“
Na základě svých výzkumů konstatuje Florida (2000), že kvalita místa je klíčový faktor regionální
konkurenceschopnosti. V rámci konkurence, usilování o talenty, musejí regiony učinit kvalitu místa
a měkkých faktorů centrálními elementy své rozvojové strategie pro atrakci vzdělaných lidí (knowledge
workers) a podpoře high-tech ekonomiky.
Základní doporučení (blíže Florida, 2000, 2002):
Považovat kvalitu místa za základ snahy o regionální ekonomický rozvoj.
Integrovat měkké faktory a přírodní zdroje (potenciál) do všech aspektů regionálního ekonomického rozvoje, marketingového úsilí a atrakce talentů.
Investovat do venkovního, rekreačního a volnočasového vybavení (amenities), jakožto komponentů regionálního ekonomického rozvoje a atrakce talentů, např. budovat horolezecké stěny,
cyklostezky, in-line tratě přes město a region. Pořádat akce pod otevřeným nebem (open air
events) a soutěže jako triatlon, cyklistické závody, běžecké soutěže; využít potenciál nábřeží
(waterfront development), zlepšit celkovou vybavenost a přístup veřejnosti na toto území.
V
ylepšit bezprostřední okolí obklopující největší univerzity a střední školy a udělat z nich centra
vybavenosti. Propojit a udělat mnohem přitažlivější spojení mezi univerzitou, centrem a high-tech areály. (Nástroji pak mohou být např. vylepšení osvětlení, podpora hromadné dopravy
a budování cyklostezek.)
P
odpořit udržitelné využívání, ochranu a revitalizaci přírodních zdrojů. Přimět privátní sektor,
aby se stal účastníkem iniciativ. Zvýšit podíl participace veřejnosti na rozvoji měkkých faktorů
– např. pobídkami či fondy pro lokální skupiny pro udržování a vylepšování měkkých faktorů.
Používat v městských čtvrtích nástroje k udržení kvality veřejných prostor a přírodních zdrojů.
Spolupracovat s developery při vytváření modelových kvalitních rezidenčních a komerčních
projektů zejména v rámci revitalizace brownfields na území města.
H
ledat mechanismy pro zvýšení participace obyvatel na vylepšování kvality místa. Najít mechanismus, jak zatáhnout mladé lidi s jejich nápady, znalostmi a představami do dění v rámci
této agendy.
Podle Floridy (2000, 2002) existují dva základní směry kritiky vůči přístupu založenému na profilaci měkkých faktorů. Zaprvé lze namítat, že regiony – a to zejména staré průmyslové – by neměly
jít do soutěže o mladé talenty, vzdělané v technologiích orientovaných do průmyslu, a místo toho se
koncentrovat na mladé, rodinně orientované profesionály mezi 30 a 40 lety, kteří mají vazbu na toto
místo. Taková strategie má zajisté své klady, ale je zde několik důvodů, které ukazují, že by to nevedlo
k žádoucímu posílení konkurenceschopnosti:
A
trakce talentů je stejně důležitá – možná i důležitější – než udržování talentů. Úspěch regionů, jako jsou Sillicon Valley, „silnice 128“ a okolí Bostonu, je založen na jejich schopnosti
přitahovat talenty z národní a mezinárodní úrovně. Tyto regiony jsou schopny nejen využít
velké části svých talentů, ale přitáhnout také talenty pocházející z vně regionu. To, co dělá tyto
rostoucí regiony atraktivními, je právě schopnost přitáhnout talenty všech věkových skupin do
regionu. Naopak strategie orientované na místní populaci, např. granty pro rodáky, způsobují
ztrátu sympatií k regionu a z hlediska atrakce talentů jsou nevhodné.
S
trategie orientované na místní populaci také dostatečně nerozlišují silné rodinné vazby
a měkké faktory, které přitahují vzdělané pracovníky mezi 22 a 40 lety. Mnoho rodáků je při
návratu do regionu ochotno přehlédnout určité nedostatky v rámci měkkých faktorů svého
regionu za cenu toho, že budou v blízkosti své rodiny. Ukázalo se, že rodina a předchozí vazby
jsou klíčovými příčinami toho, proč se lidé vracejí zpět do regionu. Nicméně výzkum potvrdil,
že tito lidé jsou zároveň přitahováni stejnými faktory jako ostatní vzdělaní lidé – jde současně
o vysokou úroveň měkkých faktorů a kvalitu trhu práce s mnoha příležitostmi.
J
e nutné poznamenat, jak významná je atrakce vzdělaných lidí těsně po dokončení univerzity.
Jsou „tažnými koni“ regionální technologicky orientované ekonomiky. Mají znalosti potřeb-
39
né pro práci v technologických odvětvích, mají energii a mohou pracovat v extrémní časové
a stresové zátěži i proto, že je nezatěžují rodinné a osobní vazby, což je i důvod, proč o ně stojí
nejlepší technologické a konzultantské firmy.
Druhý směr kritiky měkkých faktorů směřuje k přesvědčení, že je třeba se soustředit primárně na
pracovní místa a profilace měkkých faktorů musí a bude sekundárně následovat. Florida (2000) konstatuje:
P
racovní místa sama o sobě nemohou kompenzovat deficit v kvalitě místa. Pracovní místa
jsou důležitou, nikoliv však dostačující podmínkou pro atrakci mladých vzdělaných lidí. Měkké
faktory jsou významným doplňkem kvalitního pracovního trhu s mnoha příležitostmi.
M
nohé regiony jsou zpožděné v profilaci kvality místa a jsou obecně hůře vybavené ve smyslu
nižší kvality měkkých faktorů rozvoje, než je tomu v nejlepších high-tech regionech. Tudíž je
v nich potřeba kritické masy investic do vybavení měkkými faktory.
Regiony musejí brát kvalitu místa vážně. Měkké faktory představují klíčový střípek mozaiky v atrakci technologicky orientovaných talentů. Nejúspěšnější technologické regiony jsou zároveň nejlepší ve
smyslu kvality místa. Závěr je jasný: aby region úspěšně konkuroval v éře talentů, musí kvalitu místa
považovat za základní element svých strategií ekonomického rozvoje.
Kritika konceptu kreativní třídy
Koncept „kreativní třídy“ byl intenzivně kritizován. Zřejmě nejostřejší kritiku nabízí Peck (2005),
který považuje Floridovu práci za nesystematickou, empiricky nedostatečně podloženou a vykazující
rysy amatérské mikrosociologie. Vyčítá Floridovi výběr zvolených indikátorů a nedostatek kauzální korelace mezi např. Gay indexem a Hi-tech indexem. Floridovi připisovanou charakteristiku homosexuálů
jako „kanárků kreativní ekonomie“ považuje za absurdní. Stranou neponechává ani privátní aktivity
a poukazuje na voluntaristické využívání žebříčků kreativních měst (poněvadž se podle něj jedná o ryze
marketingový nástroj). Strategie navrhované Floridou vlastněnou firmou vykazují vysokou míru podobnosti: výstavba loftů, cyklostezky, revitalizace parků, což paradoxně podporuje homogenitu na úkor
Floridou vyzdvihované různorodosti a autenticity. Celkově Peck považuje opatření navrhovaná Floridou
za malicherné věci, kterým nikdo z praktiků příliš nevěří, ale protože se jedná o nízkonákladové záležitosti, je jim věnována pozornost. Situaci měst, respektive aktérů městské správy, kteří vzali Floridovy
myšlenky za své, cynicky přirovnává k Papuáncům s kokosy na uších očekávajícím přílet letadel, kteří
věří, že když postaví budku na louce a udělají si z kokosů amatérská sluchátka, tak letadla přiletí sama.
Kritika konceptu prochází napříč politickým spektrem. Z ideově konzervativního křídla je konceptu
vyčítáno podkopávání rodinných tradic v klasickém slova smyslu, neboť se primárně zaměřuje na individuality, tj. podporu a oslavu tzv. free agent economy (viz např. Sennet, 2000).
Hlavní kritický argument levicově orientované kritiky (např. Gibson, Klocker, 2005) spočívá v tom, že
základní idea prohlubuje nerovnost a jedná se o neoliberální koncept. Problémem je, že mezi regiony
vzniká vztah soutěživosti v nezdravém slova smyslu. Příliv příslušníků „kreativní třídy“ může zvyšovat
cenu nemovitostí a následně může vést k sociální exluzi původních obyvatel. Problémem je zároveň
také normalizování pojmu kreativita a depolitizace tohoto pojmu, kdy dochází k situaci, ve které je
jedinou preferovanou formou inovace ta, která má tržní výstup. Není vyřešena otázka ohledně alternativních forem kreativity (graffity, vandalismus atd.). Ty jsou podle názoru autorů vyřazené, neboť se
těžko stávají součástí výhradně tržně orientovaných strategií.
Markusen (2006) problematicky vnímá koncept kreativity, který hodnotí jako fuzzy, neboť je příliš široký a neuchopitelný, a dodává, že talent, schopnosti a kreativita nejsou synonymem vysokoškolského
vzdělání (Florida používá jako indikátor faktoru talentu vysokoškolské vzdělání). Kreativita nemůže být
spojována s počtem let strávených ve škole.20 Je mnoho oblastí, kde kreativita nevzniká ve školních
lavicích, naopak je mnoho povolání, kde je potřeba vzdělání, a ta přitom jsou rutinní, a ne kreativní
(např. auditor). Kriticky se také staví k Floridou používaným kategoriím zaměstnání jednotlivých lidí, neboť Florida používá „velké“ kategorie, a již nerozlišuje velké diference v rámci těchto skupin (např. kdo
všechno je ukryt v kolonce manažer atd.). Zároveň jsou mnohé kategorie vyřazeny, ač mohou být znač-
40
20
Kreativita a umělecký talent se z velké části zakládají na individuálním nadání a něco takového lze jen velice těžce získat
v rámci klasického univerzitního studia (Mossig, 2005).
ně kreativní: např. piloti a krejčí. Dále Florida ignoruje diferenciaci „kreativní třídy“ v prostoru, když při
využití metropolitních areálů ignoruje fakt, kde lidé pracují a bydlí. Naopak mnoho lidí, kteří spadají do
Floridou definovaných kategorií (pracovníci v hi-tech firmách), bydlí v suburbánní zóně, kde je vysoká
míra homogenity. Autorka spatřuje jako velmi problematické tvrzení, že lidé se rozhodují o své lokalizaci nezávisle na nabídce práce či průmyslové struktuře, a značně skeptická je také k aplikaci jakýchkoliv
strategií. Absenci větší prostorové konkretizace postrádá i McCann (2007), neboť přestože Florida (viz
např. 2005) vyzdvihuje městská centra, srovnává ve skutečnosti metropolitní statistické regiony.
Sporná je také podle Markusen kauzalita, zda lidský kapitál sám o sobě iniciuje urbánní rozvoj,
nebo zda úspěšné město přitahuje a drží lidský kapitál, přičemž mnoho autorů je přesvědčeno, že platí
druhá teze. Celkově je koncept „kreativní třídy“ podle Markusen velmi problematický, neboť vlastně
nelze hovořit ani o „třídě“, neboť tato skupina je natolik heterogenní, že nejde vysledovat nějaký shodný styl života, zájmy, prostorové preference atd. (viz srovnání právník, inženýr a umělec).
Ostře se vůči konceptu „kreativní třídy“ vymezuje Malanga (2004), kdy poukazuje podobně jako
Peck (2005) na nízkou odbornost a vypočítavé pojetí, které se snaží být populární mezi levicí i pravicí
(„propojení buržoazní pracovní etiky s bohémskou kulturou“). Hlavní problém Floridova pojetí je ten, že
tento koncept „ekonomicky nefunguje“, protože jím preferovaná města (např. Austin), která považuje
za vítěze kreativní ekonomiky, patří k ekonomicky poraženým v USA. Některá z jeho top kreativních
měst nejen že nezískávají nové pracující a investice, ale dokonce je přímo ztrácí. Hlavní chybou je
podle autora kauzalita ve Floridou definovaných indexech a ekonomickým růstem. Autor dokazuje na
příkladu amerických měst chybné pojetí Floridova konceptu, neboť „jeho“ města nevykazují kladné
(růstové) parametry v klíčových ukazatelích, jako je počet nově vzniklých pracovních míst, počet nově
vzniklých firem a demografický růst. Pozitivně vycházelo podle těchto indexů např. Los Angeles, které
považuje Florida za „poražené“. Naopak Floridou preferovaná města, pokud získávají obyvatelstvo, tak
jsou to pouze imigranti. Malanga celkově nezpochybňuje strategie na atrakci talentů, ale konstatuje, že
Floridovo zdůrazňování měkkých faktorů není správné, neboť klíčové jsou podle něj tvrdé faktory jako
daně, ceny bytů atd. Své tvrzení opírá o průzkum uveřejněný v americkém časopise Money magazine, který analyzoval faktory přitahující talentované jedince do regionu. V rámci výzkumu byly v první
desítce faktory dvojího druhu: nízké náklady / levné nemovitosti a nízké daně / základní kvalita života,
tj. kvalitní školy, nízká kriminalita, čistý vzduch a voda. Floridou upřednostňované měkké faktory byly
respondenty považovány za méně důležité. Poslední výtka směřuje k nepochopení, že kulturní atributy
města nemohou být předmětem plánování, ale že vznikají spontánně a dlouhodobě.
Vynikajícím příspěvkem, realisticky hodnotícím koncept „kreativní třídy“, je práce Hansena et al.
(2005). Hlavním smyslem příspěvku je propojení konceptu „kreativní třídy“ s konceptem ekonomiky
založené na znalostech (knowledge based economy). Autoři kriticky vytýkají tomuto konceptu přílišnou
generalizaci s omezenou mírou implikace pro reálnou aplikaci. V závislosti na obecně vzrůstající roli
inovací v konkurenceschopnosti regionů roste podle autorů boj o talenty, což vyžaduje vedle již tradiční aktivity veřejného sektoru ve smyslu podpory podnikatelského prostředí (busines climate) i podporu
„sociokulturního prostředí“ (people climate) (Asheim, Clark, 2001, Florida, 2002a). Floridův přístup je
cenný v tom, že dosavadní literatura o znalostní bázi (knowledge base) příliš nereflektovala důležitost
talentů. Jedním z důvodů je skutečnost, že koncept ekonomiky založené na znalostech je přednostně
zaměřen především na organizaci inovativní produkce, zatímco koncept „kreativní třídy“ je zaměřen
primárně na atrakci talentů pro inovativní produkci. Jak již bylo uvedeno výše, práce se koncentruje
na vztah „kreativní třídy“ a znalostní základnu (knowlege base – dále jen KB). KB dělí autoři do tří
kategorií, které stručně nastiňují a dávají do souvislosti jak s migrací (a) talentů a (b) nástrojů, tak (c)
s efektivitou ve vztahu k „sociokulturnímu prostředí“:
41
Tabulka 6: Vztah znalostní základny ve vazbě (a) k migraci talentů (b) k nástrojům rozvoje (c) k efektivitě podpory „sociokulturního prostředí“
Syntetická
znalostní báze
Inovace vznikají
novou kombinací
známých postupů
Tacitní znalost
Hlavní znaky
Převažuje vývoj nad
výzkumem
Hlavní jsou existující
struktury a firmy, spin
offs nejsou typické
Vztah
k talentům
a migraci
Nástroje
rozvoje
Analytická
znalostní báze
Obecně dominuje
Firmy mají svá
oddělení výzkumu
a vývoje, inovace
často vznikají také na
výzkumných univerzitách
Převažují kodifikované znalosti a výzkum
nad vývojem
Je zde nejméně členů Atrakce talentů
creative class
nejpodstatnější
a nejefektivnější
Silný lock-in
Symbolická
znalostní báze
Inovace vznikají zejména novou
kombinací stávajících znalostí
Dominují tacitní znalosti založené na know-how a „learning by
doing in the job“
Typické pro kulturní odvětví
jako film, divadlo, vydavatelství,
reklama atd.
Dominantní úloha velkých měst
Těžké prosazení
cizinců
Atrakce talentů není
řešením problémů
Zvyšování kvalifikací
místních lidí, školení,
celoživotní vzdělávání
ve firmách
Vhodná vládní administrativní opatření
(typu zelené karty pro
experty)
Propojení firem s výzkumem a vývojem
Podpora výzkumných
institucí a univerzit
jako center excelence
Podpora „kulturních výměn“,
festivalů, konferencí, transnárodních sítí i podpora „podnikatelského prostředí“ v této oblasti
(pobídky pro film atd.)
Public private
partnership ve vědě
a výzkumu
Výzkumné projekty
„Sociokulturní
prostředí“
Není nástroj na
Efektivní nástroj na
Primárně efektivní nástroj na
podporu konkurence- podporu konkurence- podporu konkurenceschopnosti,
schopnosti
schopnosti
sekundárně přímý vliv na migranci talentů
je méně významý
Zdroj: Upraveno podle Hansena et al., 2005
Z pohledu Hansena et al. (2005) je atrakce talentů nejrelevantnější v rámci analytické znalostní
báze. V syntetické znalostní bázi Floridou deklarovaná kvazianonymita a otevřenost neplatí. Autoři
současně poukazují na skutečnost, že koncept „kreativní třídy“ je dimenzován pro americké prostředí,
42
v Evropě má omezenou platnost, neboť Evropané jsou méně mobilní, více lokálně zakořenění a mají
obecně silnější smysl pro identitu. Navíc zejména ve Skandinávii je rovnoprávnější postavení mužů
a žen (z pohledu kariéry), a proto do rozhodování o mobilitě vstupují i faktory jako rodina, kvalita prostředí, škola pro dítě atd. V evropském i jiném neanglofonním prostředí je třeba rovněž zvažovat faktor
jazyka jako další bariéru.
Kriticky se k autorům obecně zdůrazňujícím význam měkkých faktorů (např. Jacobs, 1969, Florida,
2002) staví Storper a Manville (2006). Autoři zahrnují do termínu měkké faktory např. klima, disponibilní
vodní plochy, etnickou diverzitu či její absenci, možnosti stravování a zábavy, kulturní zázemí a esteticky
zajímavou architekturu. Podle těchto autorů jde o velice subjektivní záležitost, neboť co je pro někoho
vyhovující zázemí, pro druhého představuje nevyhovující podmínky. Pro jednoho může být ruch a shon
centra velkoměsta benefit městského bydlení, pro druhého stejná věc představuje podmínky, které
není ochoten tolerovat. Pohled na to, zdali pod termín amenities (měkké faktory) zahrnout také nakupování, není jednoznačný. Z určitého pohledu by se termín amenities na nakupování neměl vztahovat,
protože prudké rozšíření internetového obchodu má za následek možnost získání téměř jakéhokoli
zboží téměř kdekoli. Na druhou stranu v případě nakupování jde zejména o proces nákupu (fun shopping), ne o získání konkrétního zboží jako takového. V argumentaci zpochybňující roli měkkých faktorů
se odvolávají na rozsáhlý empirický výzkum (Costa, Kahn, 2000), podle něhož se lidé obecně lokalizují
tam, kde mohou maximalizovat svůj přístup k pracovním příležitostem. Výzkum vysoce příjmových
a vysoce vzdělaných párů pohybujících se v oborech „new economy“ ukázal, že mnoho z nich zvolilo
život v metropolitních oblastech, neboť tím maximalizovaly společný přístup k pracovním místům při
nízkých nákladech a nízkém riziku při změně nebo ztrátě pracovního místa. Tyto silné páry získávají
vysoké benefity s využitím měkkých faktorů ve velkých metropolitních oblastech, ale jejich preference
měkkých faktorů nebyla primárním determinantem při jejich lokalizační volbě. Storper a Manville nesouhlasí s tvrzením, že tolerance a diverzita jsou iniciátorem, podle nich jde spíše o faktory udržující
růst. Tyto dva faktory však nejsou samy o sobě dostačující pro ekonomický růst. Význam role měkkých
faktorů neodmítají, ale za mnohem perspektivnější považují (Storper, Manville, 2006) následující:
posun od koncentrace na analýzu disponibility samotných měkkých faktorů směrem ke koncentraci na jejich získání či utváření,
zabývat se otázkou, co vytváří rozdíly mezi metropolitními regiony napříč, včetně rozdílů uvnitř
těchto metropolitních regionů, tj. rozdílnost mezi městem a zázemím, a zkoumat způsob, jak
jsou měkké faktory koncentrovány v závislosti na režimu jejich dopravní dostupnosti.
Hall (2004) kritizuje fakt, že Floridovo pojetí implikuje skutečnost, že kreativní milieu, případně
kreativní město, lze vytvořit během relativně krátkého časového úseku. Naopak Hall se domnívá, že
budování inovativních či kreativních měst je téměř vždy velice zdlouhavým procesem, jehož výsledek
nelze v žádném případě předem přesně určit, nebo dokonce garantovat. Konkrétně řečeno, vždy je
podle něj nutno vycházet z určitých vhodných předpokladů, jejichž samotné dosažení je velice náročné a problematické. Ani samotná existence těchto předpokladů nezaručuje automaticky dosažení
požadovaného cíle, tj. vytvoření kreativního či inovativního města, protože jen pouhé zabezpečení
takovýchto podmínek je samo o sobě složitým procesem.
Práce inspirované konceptem kreativní třídy (negativně i pozitivně)
Cenným příspěvkem do diskuse o kreativním prostředí je text Ann Markusen (2007), která vystupuje vůči Floridovi silně kriticky a přichází s vlastními hypotézami. Autorka svůj dřívější koncept „záchytných míst v nestálém světě“ (sticky places in slippery world), tj. dílčích míst zvyšujících kvalitu města
či regionu ve smyslu snížení odlivu stávajících lidí či podniků a současně přitáhnutí nových (Markusen,
1996), transferuje na městská, respektive metropolitní jádra. Úsilí jader městských regionů o atrakci
klasického průmyslu není podle ní perspektivní a ani efektivní, protože průmysl inklinuje k tendenci lokalizovat se v periferních oblastech (ať již v rámci metropolitních regionů, či mimo metropolitní regiony).
Městská jádra musejí usilovat o specifické cílové skupiny, které primárně preferují tyto centrální prostory. Podle Markusen jsou v tomto případě hlavní cílovou skupinou umělci. Při identifikaci perspektivních sektorů se autorka zaměřila na struktury regionálních ekonomik a zvláštní důraz kladla nejen
na klastry firem podle sektorové příslušnosti, ale také na prostorovou koncentraci lidského kapitálu.
43
Tento obecný rámec byl použit k vysvětlení existující prostorové distribuce určitých profesních skupin
v metropolitních statistických regionech. Výsledkem bylo zjištění, že mezi profese, které mají tendenci
se koncentrovat v městských jádrech, patří např. počítačoví experti, právníci, matematici, obchodní
a finanční specialisté, designéři, baviči, umělci, zaměstnanci v kreativním průmyslu, architekti a vědci.
Současně je podle autorky nutné sledovat dekoncentrační tendence uvnitř samotných metropolitních regionů, neboť např. technologicky orientovaná odvětví se koncentrují převážně v suburbánních zónách, přičemž pracovní místa v tomto sektoru obsazují pracovníci, kteří preferují žít a bydlet
rovněž v suburbánních oblastech. V jádru nebo jeho bezprostřední blízkosti se naopak mají tendenci
koncentrovat sektory jako veřejný sektor, vzdělávání, finančnictví, reklama, architektura/design, média, zdravotnictví a kulturní průmysl. Města proto musejí ve svých strategiích adekvátně reflektovat
reálnou prostorovou distribuci profesních skupin. Identifikace perspektivních aktivit pro daný prostor
musí být v souladu s prioritami městské správy, přičemž k tomu, abychom mohli tyto aktivity definovat v dlouhodobé perspektivě jako sticky, musejí být hluboce zakořeněné v daném prostoru. Zakořeněnost zaručuje podle Markusen vysokou pravděpodobnost návratnosti investic, avšak tato návratnost
bude vždy jen a pouze dlouhodobá. S odvoláním na své předchozí výzkumy (Markusen, Schrock,
2006) upozorňuje, že amenities (včetně parků, klubů, alternativní zdravotní péče atd.) mají silný regionální význam pro podporu umění, networkingu, marketingových příležitostí a existenci sektorů zaměstnávajících umělce např. z oblasti designu, médií. Hlavní otázky, které si městské správy musejí podle
Markusen klást, jsou: Proč firmy a jejich pracovníci chtějí být tam, kde jsou? Jaké náklady a měkké
faktory je ukotví v prostoru? V čem spočívá možná konkurenční výhoda ve srovnání s podobnými
městy? A konečně: Jakou roli může sehrát sám veřejný sektor? Markusenová preferuje – na rozdíl od
praktiků z veřejné správy – decentralizovanou mozaiku uměleckých prostorů namísto jednoho velkého uměleckého centra. Rozmanitost galerií a muzeí, klubů a scén přináší zdravou soutěž do kulturní
ekonomiky města. Umělecký prostor se rozšiřuje a proniká do širší komunity, protože nejen umělci
spolu musejí komunikovat při řešení problémů. Markusen (2006, 2007) vymezuje tři typy uměleckých
prostorů naplňujících vizi urbánních jader přitahujících umělce:
1) Umělecká centra. Ta poskytují umělcům za symbolický poplatek přístup k materiálu, zařízení, školením, zprostředkovávají konzultace, přístup do knihoven, na web či do médií. Také jim vytvářejí
podmínky pro realizaci výstav a představení. Někdy bývají založena samotnými umělci, kteří si
uvědomili potřebu sdílet své zkušenosti a získávat zpětnou vazbu. Jiná vznikla z popudu tamní komunity, která se tímto způsobem rozhodla bojovat se sociopatologickými jevy. Tato centra mají široký geografický záběr, tzn. jejich vliv proniká hluboko do okolního prostoru. Za zmínku stojí, podle
Markusenové, např. Loft literary Center založené v 70. letech skupinou politicky aktivních básníků.
Toto centrum přestálo šest stěhování, mnohé personální změny a postupem času se transformovalo na literární centrum, přičemž rozšířilo svůj záběr jak umělecký, tak geografický. Zatímco
původně začínalo v malých prostorách, dnes funguje v budově The Open Book a rozšířilo se také
do tří renovovaných, původně průmyslových prostor, kde funguje Minessota Center for Book Arts
a malé alternativní nakladatelství Millkweed Editions.
2) Live/work budovy jsou místa práce a života umělců. Představují jeden z městských prostorových
prvků a působí jednak jako investice do kreativní ekonomiky a také jako katalyzátor revitalizace
daného prostoru. Obecně rozvíjejí upadající prostory a podporují jejich rozsáhlou regeneraci. Tyto
budovy stimulují širší lokalitu pomocí pozitivních externalit plynoucích z uměleckých aktivit, kdy se
v mnoha případech tento efekt postupně šíří do okolních ulic a oživuje i místní ekonomické aktivity
jiných druhů. Pro umělce je charakteristické pracovat v netypickém časovém rozpětí (v noci), takže
jejich přítomnost pomáhá svým způsobem udržet život v daném prostoru a čase, neboť mohou
fungovat jako určití „hlídači“.
3) Umělecké scény, jakými jsou menší divadla a místa taneční tvorby. Stabilizují a stimulují komerční
oblasti a vytvářejí unikátní charakter místní komunity a zprostředkovaně i lokality. Zářný příklad, jak
umělecký prostor napomohl revitalizovat a stabilizovat oblast s převážně nízkopříjmovou skupinou
obyvatel, lze dokumentovat podle Markusen na příkladu In The Heart of the Beast Puppet and Mask
Theater v Minnesotě v USA. Na počátku sedmdesátých let tam začalo fungovat alternativní loutkové divadlo, které hrálo podle vlastních scénářů. S pomocí městské správy se jim podařilo získat
prostory starého divadla v nejchudší části města. Za podpory desetileté bezúročné půjčky 350 000
dolarů od města na renovaci a 150 000 dotace se podařilo zrekonstruovat budovu a zprovoznit
divadlo. Tato městská část převážně s latinským obyvatelstvem přijala aktivitu velice kladně a lidé
44
se začali aktivně zapojovat do rekonstrukce. Postupně se celá čtvrť začala rozvíjet, byly zde znovuotevřeny obchody, nové restaurace s ubytováním, avšak již výhradně ze soukromých finančních
zdrojů.
Městské správy jsou podle autorky v prvotní fázi klíčovými investory při vytváření míst a center
pro umělce. V mnoha případech jsou majiteli vhodných budov a vhodným způsobem kofinancování
mohou napomoci při jejich regeneraci. Podpora nemusí být pouze fiskálního charakteru, ale lze využít
i změn v územním plánu, např. změnou způsobu využití pozemku, popřípadě poskytnutím potřebné
infrastruktury.
Velkoměsta a města mohou podle Markusen vytvářet, lákat a udržovat své umělce jako skupinu,
která vytváří sticky place. Ta mohou následně lákat a přitáhnout nové firmy a nové obyvatele, tj. generovat multiplikační efekty pro celé městské jádro. Vytváření uměleckého prostoru je – podle autorky
– vzhledem k dominantním trendům optimálním způsobem, jak oživit městská jádra.
Zajímavý příspěvek do diskuse přináší také Franz (2004), který dává do souvislosti koncept sticky places s konceptem „kreativní třídy“ a zároveň zdůrazňuje roli prostředí pro difuzi znalostí. Podle
autora je opodstatněné, že faktory jako bydlení a volnočasové aktivity mohou vytvářet obecný rámec
napomáhající transferu znalostních spillovers v regionu, což se v daném regionu projeví v krátkodobé
či dlouhodobé perspektivě v ekonomickém rozvoji. Hlavní teze konceptu „kreativní třídy“ aplikuje na
pěti německých univerzitních městech (Jena, Frankfurt nad Odrou, Drážďany, Erlangen, Mnichov) ve
formě deseti hodnotících indikátorů:
Podíl příslušníků kreativní třídy. Hodnoty získává z podílu počtu zaměstnanců v profesích intenzivních znalostí vztaženému k celkovému počtu zaměst-naných v daném městě.
F
ormování zájmových koalic tvořených příslušníky kreativní třídy v oblasti rozvoje města. Tento
indikátor zůstává vzhledem k nedostupnosti dat nehodnocen.
Rozmanitost znalostní infrastruktury, jako jsou univerzity či výzkumné instituce.
K
lastry high-tech podniků, jejichž existence společně s rozmanitostí znalostní infrastruktury
představuje nutný předpoklad pro rozvoj ekonomické dynamiky regionu. Současně upozorňuje, že pouze nominální existence znalostní infrastruktury není garancí ekonomického rozvoje.
Za příklad uvádí východoněmecká města, kde kontrastuje diskrepance mezi velkoryse veřejně
financovanou znalostní infrastrukturou a celkovým slabým ekonomickým růstem.
V
ybavení kulturní infrastrukturou financovanou veřejným sektorem. Za indikátor posloužily komunální výdaje určené pro divadla a opery.
P
estrost kulturní scény. Existence kulturní scény, vzniklé z privátní iniciativy, je minimálně stejně důležitá jako kultura financovaná převážně veřejným sektorem. Jako indikátor byly použity
komunální dotace určené privátním divadlům.
H
istorická atraktivita městských center/čtvrtí. Zde se hodnocení vztahovalo k historické autenticitě, kvalitě veřejných prostor a rezidenčním podmínkám v daných prostorech zvolených
měst.
T
olerance a otevřenost k migrantům. Jedná se pouze o míru zastoupení cizinců v celkové
populaci, neboť Gay-index, který používá Florida (2002), není v německých podmínkách
k dispozici.
M
ožnosti individuálních a kompenzačních sportovních aktivit (sport, který je provozován kvůli
kompenzaci jednostranného pracovního zatížení).
Atraktivní přírodní okolí s možností relaxace a příměstské rekreace.
Oba posledně zmiňované faktory mají těsný vztah k aktuálním životním stylům. Atraktivní okolí je
jen stěží ovlivnitelné a je z velké části založeno na daných, relativně neměnných fyzicko-geografických
podmínkách. Ovšem rozsah a kvalitu volnočasových příležitostí ve městě či jeho bezprostředním zázemí lze utvářet pomocí politických programů a iniciativ. Franz považuje koncept „kreativní třídy“ za
kvalitní, ale volá po větší interdisciplinární diskusi.
45
Tabulka 7: Hodnocení disponibility růstových faktorů v kontextu konceptu „kreativní třídy“ ve vybraných univerzitních městech v Německu
Hodnocení měst
Faktor
Jena
Frankfurt nad
Odrou
Drážďany
Erlangen
Mnichov
++
-
++
2,6
+
5,3
++
6,9
13,7
6,9
?
?
?
?
?
++
-
++
++
+++
+++
0
++
++
+++
+
+
++
0
+++
++
0
+
0
+++
Historická atraktivita městských center/čtvrtí
+
-
+++
+
+
Tolerance a otevřenost
k migrantům
0
-
+
++
+++
Možnosti pro individuální
a vyrovnávací sportovní aktivity
++
0
++
++
+++
Atraktivní přírodní okolí s možností relaxace
+++
+
+++
++
+++
Podíl příslušníků
kreativní třídy
Formování zájmových
koalic tvořených příslušníky
kreativní třídy v oblasti
rozvoje města
Rozmanitost znalostní
infrastruktury
Klastry high-tech podniků
Vybavení kulturní infrastrukturou financovanou veřejným
sektorem
Pestrost kulturní scény
Zdroj: Převzato a upraveno podle Franze, 2004
46
4. Restrukturalizace starých průmyslových regionů
4.1 Nástin typologie starých průmyslových regionů
Staré průmyslové regiony jsou určitým specifickým typem problémových regionů. Vyznačují se silnou průmyslovou tradicí a dynamickým ekonomickým růstem. Od 70. let minulého století mají staré
průmyslové regiony velké problémy s adaptací a přizpůsobením se na postfordistický výrobní režim.
Takovéto regiony jsou v anglické literatuře výstižně charakterizované jako „oblasti průmyslového úpadku“ (areas of industrial decline) (viz např. Bagchi-Sen, 2001). Podle Steinera (1985) označuje adjektivum „starý“ skutečnost, že výrobní základna vznikla již v 19. století v průběhu rané industrializace
a její prosperita byla pravděpodobně omezena přibližně na jedno století. Slovo „průmyslový“ postihuje
výrobní základnu tvořenou omezeným počtem průmyslových odvětví, jako např. těžba černého uhlí,
energetika, ocelářství, těžké strojírenství, textilní průmysl atd. Diametrálně odlišný, méně historizující přístup k definici termínu „starý“ reprezentují Schrader (1998) a Trippl (2004). Oba autoři naopak
pracují s premisou, že zmíněné adjektivum nemá v tomto případě přímé konotace s obdobím vzniku
a rozvoje těžkého průmyslu a těžby, nýbrž že označuje regiony, které pozbyly schopnost ekonomické
regenerace, respektive adaptace (Anpassung) na nový výrobní režim, nebo nebyl tento proces ještě
vůbec započat.
Je problematické nabídnout jednotnou charakteristiku, která by vystihovala obecnější představu
o starých průmyslových regionech ve vyspělých státech světa. Jednou z příčin této situace je i mnoha
autory (např. Boschma, Lambooy, 1999) zmiňovaná značná heterogenita v rámci souboru regionů,
které se dají označit jako staré průmyslové. Cumbers et al. (2006) uvádějí následující aspekty, které
komplikují jednoznačnou typologii starých průmyslových regionů:
problém s definováním a klasifikováním průmyslových sektorů,
problém s dostupností dat,
různost period procesu industrializace (i v souvislosti s různými „vrcholy“ industrializace
v jednotlivých zemích).
I přes omezenou možnost nabídnout teoreticky komplexní typologii starých průmyslových regionů se
pokusíme pomocí následujících atributů nastínit základní charakteristiku (Friedrichs, 1994, Burdack, 1994,
Schrader, 1998, Boschma, Lambooy, 1999, Benneworth, Hospers, Jongbloed, 2006, Hassink, 2007).
B
rzký počátek industrializace a následný dynamický růst datující se do počátečních dekád
19. století. Základním zdrojem růstu byla specializace na produkty, které byly: (1) základními
vstupy pro ostatní sektory (např. ocel, produkty chemického průmyslu), (2) zbožím masové
spotřeby (textil, automobily). Tyto produkty měly silnou pozici na trhu, ale vždy jen na omezený
životní cyklus (i když velmi dlouhý).
Z
kornatělými institucemi, ovlivněnými dominujícími lokálními produkčními strukturami (např.
silně provázanými asymetrickými podnikovými sítěmi, uzavřenou tržní strukturou), které se
projevují silným lock-in efektem a path dependency.
S
pecifická konfigurace podnikových (mono)struktur s dominancí velkých podniků se standardizovanou masovou výrobou při malém počtu nově vznikajících inovativních malých a středně
velkých podniků.
Celkově nízkým objemem investic do výroby a odlivem (outflow) investic z regionu. Tödtling,
Trippl (2004) hovoří o „nadměrné specializaci“ (overspecialization) či Steiner (1985) o „nadměrném zastoupení odvětví v ekonomické struktuře regionu“ (overepresentation).
Zastaralá fyzická a technická infrastruktura, utvářející se v závislosti na potřebách dominantních průmyslových odvětví.
Převaha lodní a železniční dopravy.
Chaotická vnitroregionální sídelní struktura s neuspořádanými, navzájem se překrývajícími
funkcemi bydlení, výroby, služeb a volného času.
47
Rostoucí výskyt průmyslových brownfields s vysokými ekologickými zátěžemi.
Celková degradace kulturní i přírodní krajiny způsobená jednak provozem montanních podniků a jednak jejich úpadkem.
Vysoká nezaměstnanost způsobená krizí specializovaných odvětví, oproštěná od trendů
charakteristických pro národní ekonomiky. Nízká intenzita vzniku nových pracovních míst
a současně nerovnováha mezi požadovanou a disponibilní kvalifikací místní pracovní síly
(mismatch). Nízká kvalita lidského kapitálu (nízký počet vzdělávacích institucí, historická „proletarizace“ obyvatel).
Častý výskyt negativních demografických trendů, jako je např. rychlé stárnutí populace, záporné migrační saldo, odliv mladých a vzdělaných obyvatel z regionu, tzv. brain drain21 atd.
Špatná image regionu (image „kouřícího komína“) a z ní plynoucí negativní externí vnímání
(špatný mindware nebo negative signaling) regionu.
Za nutné považujeme položit si základní otázku – co vedlo k úpadku starých průmyslových regionů,
tj. co zapříčinilo zásadní změnu pozice ve smyslu, kdy se dřívější „vítězové“ globální ekonomiky stali
poměrně rychle jejími hlavními „poraženými“? Imanentním procesem symbolizujícím úpadek těchto
regionů je proces masivní deindustrializace na straně jedné a naopak slabý proces terciarizace na
straně druhé. Proces deindustrializace v případě starých průmyslových regionů znamená krizi dominantních regionálních odvětví, která rozhodující měrou tvořila produkční strukturu regionu i sociokulturní charakter celého regionu. Pro proces deindustrializace ve starých průmyslových regionech
je často charakteristické úplné ukončení výroby a nebo podniky přestanou investovat do stávajících
výrobních zařízení a investice alokují do jiných výrobních odvětví a jiných regionů. Nízké investice mají
za následek snižující se produktivitu a snižující se konkurenceschopnost výrobních odvětví a regionů
(Schamp, 2000).
Faktory, akcelerující proces deindustrializace a současně retardující proces terciarizace, způsobující úpadek starých průmyslových regionů jsou jednak endogenní (vnitřní) a jednak exogenní (vnější).
Boshma a Lambooy (1999) považují za důležité tyto faktory úpadku starých průmyslových regionů:
Úpadek jako důsledek existence monostrukturního produkčního systému, přičemž dominantní sektor se dostává do poslední fáze v rámci životního cyklu.
Úpadek je tradičně odvozován od překročení „absorpční kapacity“ a kongesce prostředí,
v němž dochází k nadměrné kumulaci ekonomických aktérů ve stejném čase na jednom místě. Jde o stav, kdy aglomerační úspory přecházejí do aglomeračních nevýhod.
Úpadek může být způsoben výraznou dominancí seskupení místních ekonomických aktivit do
tržně uzavřené struktury, např. kartel či monopol. Dynamika regionu je omezena, neboť existují
vstupní bariéry na trh pro ostatní ekonomické aktéry, kteří by mohli diverzifikovat regionální
ekonomickou strukturu.
Úpadek může být způsoben vlivem kombinace externích šoků (např. pokles poptávky po
místních produktech či vznik nové konkurence), přílišné specializace a delokalizací mobilních
faktorů.
Úpadek může být způsoben specifickou řídicí a organizační strukturou v rámci jednotlivých
odvětví, a to zejména silnou hierarchií (např. ve smyslu silného postavení několika málo firem
či v rámci vnitřní organizace podniku).
Úpadek může být způsoben přílišnou zkornatělostí institucí a politickým či kognitivním
„lock-in“, kdy je rozvojová dynamika omezována tlakem na zachování stávajícího stavu.
Úpadek může být důsledkem závislosti na historicky podmíněném vývoji (path dependency)
spolu s oslabenou schopností kolektivních procesů učení se (collective learning) ve starých
průmyslových regionech, což výrazným způsobem ovlivňuje adaptibilitu těchto regionů.
Uvedené faktory budou v následující subkapitole na základě odborné literatury podrobněji rozšířeny a rozvedeny v kontextu jednotlivých teorií a konceptů vysvětlujících celkový úpadek starých
21
48
Například v Porúří našla pouze polovina absolventů místních vysokých škol adekvátní pracovní pozici, což mělo zásadní vliv na odchod těchto kvalifikovaných pracovníků z regionu (Danielzyk, 1992).
průmyslových regionů. Současně je nutné upozornit, že tyto teorie zabývající se krizí starých průmyslových regionů byly vztaženy k procesu restrukturalizace ve vyspělých ekonomikách a jejich explanační
hodnota v kontextu transformačních procesů probíhajících v postsocialistických státech může být do
značné míry omezena (Dühr, 1998). Domníváme se, že postupující transformační proces napomohl
České republice k pomyslnému „návratu do přirozených vývojových trajektorií“ (Hampl et all., 1996),
a tudíž i teoretické aspekty úpadku starých průmyslových regionů mohou přinést zajímavé implikace
pro regiony v České republice. Při nástinu teoretických aspektů restrukturalizace dodržíme základní
dělení na faktory exogenní a endogenní, ačkoliv jsme si vědomi, že toto duální dělení nepostihuje plně
komplexitu úpadku starých průmyslových regionů.
Obrázek 4: Staré průmyslové regiony ve státech západní Evropy
Staré průmyslové
regiony
západní
Evropě:
Velká(Tees
Británie
& Durham,
Staré průmyslové
regiony vvzápadní
Evropě:
Velká Británie
Valley & (Tees
Durham,Valley
Northumberland,
Northumberland,
Tyne South
& Yorkshire,
Wear, Derbyshire
Lancashire,
South Yorkshire,
Derbyshire &
Tyne & Wear, Lancashire,
& Nottinghamshire,
Shropshire & Staffordshire,
West Wales & The Valleys,
South Western
Scotland), Francie
(Severovýchod
Nord Pas-deNottinghamshire,
Shropshire
& Staffordshire,
West
Wales –&Picardie,
The Valleys,
South
-Calais, Lorraine), Německo (Porúří, Sársko), Španělsko (Baskicko).
Western Scotland), Francie (Severovýchod – Picardie, Nord Pas-de-Calais,
Lorraine),
Německo
(Porúří,
Sársko),
Zdroj: Cumbers,
Birch,
Mackinnon,
2006 Španělsko (Baskicko).
Zdroj: Cumbers, Birch, Mackinnon, 2006.
4.2 Teoretické vysvětlení krize starých průmyslových regionů
Makroekonomická teorie dlouhých vln
Tato teorie vychází z předpokladu, že mimo krátkých konjunkturálních
ekonomických
Profilace měkkých faktorů regionálního
rozvoje 49
cyklů existují také dlouhé fáze rozvoje, které jsou označovány jako Kondratěvovy
cykly (Eckert, 1992, Enge, 2005). Každá tato vlna je determinována novými objevy –
4.2 Teoretické vysvětlení krize starých průmyslových regionů
Makroekonomická teorie dlouhých vln
Tato teorie vychází z předpokladu, že mimo krátkých konjunkturálních ekonomických cyklů existují
také dlouhé fáze rozvoje, které jsou označovány jako Kondratěvovy cykly (Eckert, 1992, Enge, 2005).
Každá tato vlna je determinována novými objevy – určitými základními (bazálními) inovacemi; které
jsou ve vztahu ke vzniku a rozvoji nového a dominantního sektoru dané vlny. v rámci této teorie můžeme interpretovat příčiny krize tradičních průmyslových regionů jako období změny a přechodu mezi
jednotlivými dlouhými vlnami. Tradiční průmyslové regiony dlouho prosperovaly na bázi dominantního
odvětví dané vlny, avšak na počátku nové vlny iniciované novým objevem jejich produkce zastarala,
neboť jejich specializace odpovídala předchozí epoše hospodářského růstu. Tyto regiony se ocitají
v sestupné fázi ekonomického rozvoje, projevující se ekonomickou depresí. Deprese obvykle označuje hluboký a déletrvající ekonomický pokles, spojený se snižováním produkce a nezaměstnaností,
stagnující produktivitou a příjmy, sníženou podnikatelskou důvěrou, úpadky firem, mnohdy i klesajícími
cenami (Janíčko, 2007). V odborné literatuře je uváděna tato původní diferenciace dlouhých vln ekonomického rozvoje (Schätzl, 1993, Bathelt, Glückler, 2002):
První dlouhá vlna ekonomického rozvoje mezi roky 1790 až 1840 byla vyvolána především vynálezem parního stroje jako bazální inovací a jeho následným postupným využitím ve výrobě
ve své době dominantního textilního průmyslu.
Pro druhou dlouhou vlnu probíhající v letech 1840 až 1890 bylo charakteristické rozsáhlé průmyslové využití parní síly a vynález železnice. V této fázi doprovázené výrazným zlepšením
transportních možností byly hlavními průmyslovými sektory hutnický a ocelářský průmysl.
Bazální inovací třetí vlny probíhající v letech 1890 až 1940 byla výroba a využití elektřiny
a hlavními inovačními obory byly elektrotechnický, chemický a automobilový průmysl.
Čtvrtá vlna, započatá v roce 1940, byla ovlivněna inovacemi v sektorech elektroniky, počítačů
a difuzí syntetických materiálů. Bazálním inputem bylo využití ropy jako energetického a surovinového zdroje.
Počátek „páté vlny“ lze datovat do 70. nebo 80. let minulého století, ovšem konsenzu na
přesném časovém vymezení a určení bazální inovace nebylo dosaženo; to také do jisté míry
potvrzuje tvrzení, že pátá vlna založená na biotechnologiích a nových druzích energií měla
započít na přelomu tisíciletí, což se nepotvrdilo (Castells, Hall, 1994).
Prostorové dopady této teorie lze interpretovat na makro a mezoúrovni. Na makroúrovni mají dlouhé vlny za následek, že regiony, ve kterých se lokalizovala výroba charakteristická pro danou vlnu,
procházejí s nástupem další vlny krizí a nezbytnou strukturální proměnou. Dicken (1986, cit. v Eckert,
1992) uvádí, že v rámci druhé vlny se přesunula průmyslová výroba z anglického Manchesteru, tj. prostoru primární industriální iniciace, do Porúří. Se třetí a čtvrtou vlnou pak souvisí prostorový přesun
ekonomických aktivit do jihoněmeckých regionů Bavorska a Bádenska- Württemberska. Na geografické mezoúrovni vytvářela druhá vlna „uhlí a ocele“ specializované průmyslové aglomerace se širokými
vazbami na trhu práce, v informacích, dodavatelských a odbytových vazbách atd. Tímto procesem
došlo zároveň k vysoké specializaci a později k nadprůměrné koncentraci místních zdrojů pro potřeby
dominantního průmyslu, což omezovalo možnosti pro růst jiných sektorů. Tento vývoj vedl k úpadku
starých průmyslových regionů, pro které byly charakteristické bazální inovace druhé vlny a nebyly
schopny absorbovat a využít bazální inovace nastupující třetí vlny (Burdack, 1994).
Klasická teorie Kondratěvových dlouhých vln byla rozšířena o cyklický charakter inovací tzv. neoschmupteriány, ale i přesto zůstává explanační schopnost omezena. Základ teorie představují technologické inovace jako hlavní faktor ekonomického rozvoje, což z nich činí silně technocetrické teorie,
nezohledňující širší institucionální rámce. Současně nebyly doposud uspokojivě vysvětleny skutečné
příčiny vzniku těchto cyklů, tj. vznik nového techno-ekonomického paradigmatu (Blažek, 1993, Pavlínek, 1997, Schamp, 2000).
50
Teorie produkčních cyklů
Základy této teorie byly formulovány Vernonem (1966) a vycházejí z předpokladu, že jednotlivé
regiony mohou být různě predisponovány pro výrobu určitého produktu v závislosti na jeho životním
cyklu (Blažek, Uhlíř, 2002). Argumentace této teorie se zakládá na předpokladu, že produkce určitého
výrobku se přesouvá do regionů, kde jsou pro tento výrobek nejvhodnější podmínky. Produkční cyklus
výrobku se dělí do tří fází, ovšem lze se setkat i se členěním do čtyř fází.
V první fázi výrobního cyklu, tj. jeho vzniku a zavedení na trh (produktové inovace), je nutná
přítomnost výzkumných institucí, rizikového kapitálu a vysoce kvalifikovaných lidských zdrojů
(Eckert, 1992), proto se produkce koncentruje v dynamických metropolitních oblastech, které
splňují kritické parametry pro první fázi.
Druhá fáze se již vyznačuje určitou standardizací výrobní technologie a nárůstem objemu produkce výrobku, růstem exportu, čímž dochází k poklesu tržní hodnoty produktu. Z těchto důvodů dochází k relokaci produkce do zázemí regionu s nižšími výrobními náklady (Klaus, 2006),
přičemž výroba zůstává stále koncentrována v rámci regionů technologicky vyspělých zemí.
Ve třetí fázi ztrácejí vyspělé regiony komparativní výhodu, neboť výroba produktu je plně standardizována a o konkurenceschopnosti produktu rozhoduje jeho cena. Výroba se přesouvá do
periferních regionů s nízkými vstupními náklady na výrobu (nízkou cenou práce a cenou ploch)
a možností výstavby velkých výrobních prostorů, tj. velkých výrobních hal (Steiner, 1985, Enge,
2005). Produkty typické pro staré průmyslové regiony, jako např. výroba ocele, se nacházejí
vzhledem k ranému vzniku výrobního cyklu ve třetí fázi, tj. ve fázi poklesu, kdy konkurenceschopnost produktu na trhu zajišťuje primárně jeho nízká cena. V kontextu této teorie souvisí
krize starých průmyslových regionů se vznikem a rozvojem nové prostorové dělby práce v důsledku postupující globalizace, internacionalizace a liberalizace obchodu, kdy původně rozvojové země již přestaly být pouhými dodavateli nerostných surovin, ale staly se samy, z důvodu
vysokého rezervoáru nízce kvalifikovaných a levných lidských zdrojů, oblastmi masové průmyslové produkce. Zvýšená konkurence v sektoru průmyslové masové produkce, způsobená
primárně nízkými mzdovými náklady v nově industrializovaných zemích (Newly Industrialised
Countries) a nízkými transportními náklady – ve srovnání s tradičními průmyslovými regiony –
vedla ke ztrátě konkurenceschopnosti (Grabher, 1988, Bathelt, 1998).
Zajímavým příspěvkem do problematiky transformace starých průmyslových regionů je hodnocení významu aglomeračních úspor. V rámci starých průmyslových regionů totiž může dojít k situaci,
kdy se pozitiva aglomeračních úspor mohou transformovat do aglomeračních nevýhod, které plynou
z překročení absorpční kapacity a kongesce prostředí. Markusen (1985) navíc tento přístup kombinuje
s pojetím ziskových cyklů a konstatuje, že právě změna povahy aglomeračních výhod do negativní konstelace je závislá na vývojové fázi životního cyklu klíčových odvětví v regionu. Aglomerovaná
území jsou typická extrémním výskytem externalit pozitivní i negativní povahy. Steiner (1985) tvrdí, že
staré průmyslové regiony jsou typické výskytem „externalit homogenity“ (dominance několika velkých
místních firem) s bariérovým efektem pro rozvoj, v kontrastu s ostatními aglomeracemi, které jsou
typické „externalitami diverzity“ (Koschatzky, 2001), které stimulují rozvojovou dynamiku. Firmy a trh
ve starých průmyslových oblastech mají povahu oligopolu se silnou vertikální integrací, což výrazným
způsobem brzdí vstup nových firem do místního prostředí.
Boschma a Lambooy (1999) na jednu stranu potvrzují, že k tomuto jevu může dojít, na druhou
stranu ho odmítají hodnotit jako přirozeně negativní pro tradiční průmyslové regiony, když argumentují,
že takováto situace může naopak posilovat jejich tradiční pozici vůdčích regionů. A to zejména tím, že
velké firmy mohou „využít výhody obou (tradičně průmyslový a periferní) regionů“, kdy jejich nejdynamičtější části (např. VaV) zůstanou a využijí regionální lokalizace technologické znalosti a výrobní
závody zaměřené na vlastní produkci přesunem využijí výhodu nižších nákladů v periferních regionech
(tamtéž). Bathelt (1992) upozorňuje, že limity této teorie spočívají v mechanickém, až deterministicky
zjednodušeném neoklasickém (monofunkčním) vysvětlení příčin vyvazování podniků z jejich lokalit a že
jsou celkově podceněny meziodvětvové vazby firem v regionech (Blažek, Uhlíř, 2002). Dalším slabým
místem je podle Schampa (2000) skutečnost, že nedochází k přesunům výroby u stejného produktu ve
51
shodném cyklu v daných regionech ve stejném čase (viz srovnání Bauer, Otto, 2006). Dále lze kritiku
rozšířit o další nedostatky, a sice že (Tichy, 2001):
(a) není zodpovězen vznik aglomerací s potřebnou kritickou masou pro tvorbu produktu v první fázi cyklu,
(b) příčiny přesunu jsou nekonkrétně modelovány a zakládají se na rozhodnutí producentů ve vysoce
nákladových zemích (push faktory), ale pull efekty (jako např. imitaci produktů v nízkonákladových
zemích) nezohledňuje,
(c) podle Vernona (1979) mohou být produkty nejen přesunuty, ale mohou také zaniknout. Otázkou
je, co se stane s firmou, která tento produkt vyráběla. Bude spravovat zahraniční závod, zanikne
společně s produktem, nebo může znovu inovovat? A také jaké dopady to může mít na firmy
v regionu? Všechny tyto otázky zůstávají v rámci teorie výrobních cyklů nezodpovězeny.
Regulační teorie
Regulační teorie se vyvinula z neomarxistických a strukturalistických přístupů v ekonomii a společenských vědách a je v teoretických východiscích rozšířena o integraci amerického institucionalismu
(Baslé, 1995). Analýza vývoje ekonomických a společenských struktur byla inspirována francouzskou
historiografickou metodou – škola Annales (Boyer, 1995).
Teorie se zabývá ekonomickými, institucionálními a zaměstnaneckými formami a systémy, které
determinují výrobní procesy, organizaci trhů a společnosti. Klíčové elementy představují zejména režim
akumulace a způsob regulace (Jessop, 2001b, Boyer, Saillard, 1995), vyvíjející se společně s výrobními
technologiemi a ekonomickými a společenskými vztahy. Regulační teorie rozděluje režim akumulace
na extenzivní a intenzivní. Zatímco extenzivní představuje kumulaci kvantitativních výrobních faktorů, což je charakteristické pro ekonomiku před zavedením masové výroby, intenzivní naopak spočívá
v kvalitativně odlišné exploataci stávajících výrobních faktorů, vyšší produktivitě práce a objemu produkce (Jessop, 1990). Intenzivní forma akumulace byla charakteristická vysokou koncentrací průmyslové velkovýroby, často propojenou s těžbou nerostných surovin v urbanizovaných územích, která jsou
také označována jako montánní regiony.
Fungování hospodářských mechanismů akumulační režimy nepostihují, proto regulační teorie
zpracovala tzv. způsob regulace, představující institucionální rámec pro fungování ekonomiky. Jedná
se o souhrn neformalizovaných a formalizovaných norem, pravidel, zákonů, ve kterém jsou systémy
institucí formovány v zájmu zajištění fungování režimu akumulace. Způsob regulace a režim akumulace
vytvářejí prostředí, které by mělo bránit hospodářským krizím a mělo by zajistit růst ekonomiky a rozvoj
společnosti (Boyer, Saillard, 1995).
Regulační teorie byla aplikována zejména na analýzu mechanismů fordistického modelu ekonomiky a jeho transformaci v postfordismus, jakožto kvalitativně odlišný nový model uspořádání ekonomických a výrobních vztahů na globálních trzích (Jessop, 2001a). Kritika této teorie se zakládá především na neschopnosti dostatečného objasnění krizí režimů akumulace (Pavlínek, 1997) a existenci
dlouhodobého ekonomického růstu místo očekávané krize kapitalismu. Krätke (2000) shrnuje kritiku
regulační teorie do tří bodů:
1) Převažující koncentrace na dynamické regiony, které jsou interpretovány jako prototypy nových rozvojových sociálně-ekonomických forem. Reprezentanti podle autora sklouzávají k tendenci popisu aglomerace průmyslových aktivit a formování novějších průmyslových
okrsků stranou tradičních fordistických průmyslových center. Kritika se proto opírá o nízkou
reprezentativnost a geografickou redundanci v kontextu regionální ekonomie.
2) Nedostatečné vysvětlení role státu ve způsobu společenské regulace, stejně jako jeho role
v regionálních a lokálních rozvojových vazbách. Některé příspěvky k výzkumu měst ovlivněné
regulační teorií mají tendence společenskou regulaci redukovat na politické řízení lokálního
rozvoje. Uvedenou kritiku zmírňuje s odkazem na práce politologů, kteří zohledňují prostorovou selektivitu státní politiky, kdy stát se svými strukturálními politikami privileguje určité
regiony.
3) Nedostačující vysvětlení regionální (subnacionální) diferenciace regulačních systémů. V ekonomických a sociálních vědách bylo pojetí regulační teorie většinou vztaženo na národní
hospodářskou úroveň, prostorová diferenciace vývojových modelů kapitalismu byla spojena
s makroekonomickými rozdíly a způsoby regulace (srovnej Miosga, 2001).
52
Navzdory uvedené kritice nám regulační teorie nabízí na první pohled konzistentní explanační rámec pro úpadek starých průmyslových regionů (viz např. Sucháček, 2005).
Produkční a společenské struktury ve starých regionech lze interpretovat jako klasické příklady
fordistické masové produkce, respektive extenzivního režimu akumulace s maximální exploatací surovinových zdrojů, což determinovalo jejich lokalizaci a současně způsob regulace (Blažek, Uhlíř, 2002).
Úpadek starých průmyslových regionů proto odráží krizi fordismu a neschopnost adaptace na postfordickou flexibilní produkci. Podle empirického výzkumu Danielzyka (1992) realizovaného v Porúří
nebyly identifikovány žádné jednoznačně fordistické struktury (k obdobným závěrům došel i Hudson,
1989), což poněkud problematizuje explanační hodnotu regulační teorie pro úpadek či krizi starých
průmyslových regionů.
Endogenně založené přístupy
Regionální vývojové cykly
Tento přístup propojuje teorie dlouhých vln a teorii výrobních cyklů. Pracuje s hypotézou, že na
dynamickou fázi regionálního rozvoje navazuje jednostranné zaměření regionálních struktur (např. doprava, využití ploch), které reflektuje hlavní potřeby dominantního průmyslu. To lze ilustrovat na relativně vysokém významu kolejové nákladní dopravy, která byla typická pro montánní průmysl (Schrader,
1998). V podmínkách flexibilní produkce, kde hraje hlavní roli just-in-time produkce, je tento druh dopravy málo efektivní. V kontextu starých průmyslových regionů nebyla problematická pouze interregionální infrastruktura, ale i externí napojení na další regiony. Perzistence těchto struktur hraje negativní
roli při restrukturalizaci, neboť již na počátku retarduje vznik a rozvoj nových podniků, protože změna
těchto struktur vyžaduje vysoké kapitálové prostředky (Grabow, Hollbach-Grömig, 1995), jejichž alokace a reálná diverzifikace struktur vyžaduje vysoké časové náklady.
Institucionální (evoluční) aspekty – princip uzamčení (lock-in)
K nejvíce diskutovaným aspektům institucionální, popřípadě evoluční povahy v rámci příčin úpadku starých průmyslových regionů patří zejména koncept „lock-in“. Koncept „lock-in“ je detailně rozpracován zejména v pracích R. Hassinka (např. Hassink, 2005, v českém jazyce se objevil překlad
v práci J. Sucháčka (2005) – institucionálně-hospodářská rigidita). Empirické studie dokazují, že efekt
lock-in se objevuje ve většině starých průmyslových regionů západní Evropy (Hassink, 2007). Jedná se
o endogenní bariéry inovativního rozvoje a diverzifikace regionální ekonomiky, které vznikají symbiózou
ekonomických a sociálních struktur v průběhu dlouhodobého vývoje. Grabher (1993) ve studii věnované Porúří vymezuje tři typy „lock-in“:
a) Funkční „lock-in“
Určitá míra vzájemné funkční závislosti mezi regionálními firmami. Avšak důsledkem nadměrného funkčního „zasíťování“ může dojít ke ztrátě jejich flexibility a k omezení vlastních rozhodovacích
schopností o dalším směřování výroby dané firmy. Grabher (1993) odkazuje při popisu sítí mezi firmami na práci Granovettera (1973) a zdůrazňuje dopad způsobu utváření a existence sítí. Zatímco
volné slabé vazby (strength of weak ties) jsou flexibilní a otevřené, pro sítě na bázi funkčního „lock-in“
platí naopak silné vazby, omezující flexibilitu a otevřenost vůči novým podnětům (weakness of strong
ties). Uzavřeným způsobem strukturovaná konstelace vnitroregionálních firemních vazeb byla typická
pro Porúří. Zde se negativní aspekty konceptu „lock-in“ projevovaly především u malých a středních
podniků, které svou produkci orientovaly výhradně na základě potřeb velkých podniků v regionu, jako
např. Thyssen, Krupp, Hoesch atd. Jistota odbytu nenutila podniky k vlastní aktivitě v oblasti výzkumu
a vývoje. Snaha generovat technologické inovace a podporovat inovativní procesy a produkty byla
pouze nepatrná nebo, jak uvádí Schrader (1998), se tyto aktivity zdály být z pohledu dodavatelských
firem „nadbytečné“. Tento pasivní přístup byl zásadní bariérou při absorpci, integraci a využití externích znalostí pro inovaci vlastní výroby a ve svém důsledku vedl k restrikci endogenního vzdělávacího
a rozvojového potenciálu. Těsné a dlouhodobé kontakty založené často na úzkých osobních vazbách
53
malých a středních firem na relevantní oddělení velkých firem nenutily tyto malé firmy realizovat vlastní
marketing, natož vytvářet nové distribuční sítě. Grabherovo pojetí doplňuje Kujath (2000), který používá pro staré průmyslové regiony označení kartelové regiony. Ve starých průmyslových regionech můžeme podle něj pozorovat, že podniky čelící úpadku se mu snaží zabránit prostřednictvím různých dohod
a kontroly regionálního trhu. Regionální institucionální systém vytváří tedy jakýsi negativní stabilizační
prvek zájmových (defenzivních) kartelů. Takovéto kartely chtějí skrze mezipodnikové dohody krátkodobě snížit své transakční náklady a tím investovat do dalšího rozvoje stávajících technologií. Firmy se
omezují na bezrizikové rutinní řešení problémů (Funder, 1996). Grabher (1994) popisuje tuto vývojovou
dynamiku termínem tzv. „efektu plachetnice“. Má tím na mysli, že všechny technologické inovace se
soustředí na vylepšení plachetnice, ačkoliv se již využívají nové technologie, v tomto případě parník.
Tímto chováním firmy jen oddalují žádoucí rozklad zájmových koalic a „otevření“ společenských struktur v regionu. Z individuálního pohledu jednají podniky racionálně, když se pokoušejí udržovat rámec
tradičních, dříve úspěšných rutin (viz srovnání Bathelt, 1998). Tímto postupem se však samy dostávají
do slepé vývojové uličky. V konečném důsledku se však projeví ekonomická neudržitelnost ve formě
rozkladu regionálního nebo národního produkčního řetězce, který v případě dominance dotčeného
průmyslového sektoru uvnitř regionu může vést k regionálně-ekonomické fragmentaci a institucionální
dezintegraci celého regionu.
b) Kognitivní „lock-in“
Jako eliminující faktor pro odpovídající interpretaci, respektive samotnou absorpci inovativních myšlenek, potenciálů a radikálních technologických změn existujících „mimo“ regionální rozvojové trajektorie, se ukazuje být příliš silné sociální „zakořenění“ (overembedness, Uzzi, 1997) hlavních ekonomických, politických a společenských aktérů.
Pro Porúří na počátku 80. let byla charakteristická společná orientace a vytvoření obecně přijímaného „společenského jazyka“ (common language) jako výsledku dlouhodobých a časově stabilních
osobních vztahů mezi místními aktéry, jako byli např. reprezentanti veřejného sektoru, místní banky,
průmyslové a obchodní komory atd. (Schamp, 2005). Tato hodnotová homogenita se odrážela v jednotném vnímání světa (Weltsicht), které zamezovalo reorganizaci hned na začátku strukturální krize.
Meyer-Stamer (1999) hovoří v souvislosti se starými průmyslovými regiony o fenoménu „omezené racionality“ (bounded racionality) ekonomických i politických aktérů, kteří nezvažují potenciální možnosti,
ale drží se tradičních a zastaralých myšlenkových schémat, určujících, o čem je možné uvažovat (a
zároveň o čem ne), a ne o čem by se mělo uvažovat při racionální reflexi sociální reality. Dochází pak
k systematické filtraci a selekci externích informací (technicko-organizační proměna, nové ekonomické sektory, globalizace), přičemž ty, které nezapadají do regionálního myšlenkového schématu, jsou
ignorovány. Jako zvláště špatnou se ukázala chybná interpretace dlouhodobé poptávky po oceli. Díky
ní se udrželo chybné přesvědčení, že pokles poptávky na začátku 70. let nebyl signálem nastupujícího dlouhodobého trendu, ale že se jednalo pouze o krátkodobý výkyv v jinak dlouhodobě stabilním
odvětví. Místo podpory odvětví s vysokým inovačním potenciálem byly upřednostňovány investice do
tradičních výrobních odvětví (Berndt, 1998). Budoucnost regionu byla v představách klíčových aktérů
koncipována jako modernizovaná verze staré průmyslové minulosti. Tuto skutečnost dokumentuje Wissen (2001) na vyjádření ministra pro hospodářství Severního Porýní-Westfálska H.L. Reimera z roku
Faktory ovlivňující vznik lock-in v regionu mohou být tyto (Hassink, 2010):
1. strukturálně-ekonomické faktory:
a) Stávající průmyslová monostruktura: přinejmenším 30% podíl hlavního regionálního odvětví na celkové zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu.
b) Specifické hlavní regionální odvětví: kapitálově intenzivní, nadprůměrná velikost podniků, oligopolistické tržní struktury, mocensky silné odbory.
2. politicko-institucionální faktory:
a) Institucionální struktury na regionální úrovni: ty sestávají z lokálních nebo regionálních
politiků, expertů z oblasti regionálního rozvoje, vrcholného managementu velkých pod-
54
niků a regionálních zástupců odborových organizací, zaměstnavatelů a průmyslových
svazů, kteří orientují své zájmy převážně na hlavní regionální odvětví a tím jsou špatně
napojení na externí struktury.
b) Federální politický systém, který dovoluje regionálním aktérům výrazně ovlivňovat otázky
spojené s průmyslovou politikou.
c) Supranacionální instituce, které výrazně ovlivňují rámcové podmínky pro fungování hlavního regionálního odvětví.
1979, který prohlásil: „Nejen dnes, nýbrž také zítra se nemůžeme vzdát a musíme akceptovat…, že
Porúří zůstane energeticko-hospodářským centrem Spolkové republiky, o tom jsem přesvědčen. Jednoduše proto, že se zde nachází místní černé uhlí. V budoucnosti půjde o to, smysluplně využít černé
uhlí jako mnohostrannou surovinu.“ Krize vrcholící v roce 1987 ukázala, že strategie strukturální politiky
zaměřená na reindustrializaci byla mylnou.
c) Politický „lock-in“
V mnoha případech bývá politicky podporována jednak stávající regionální průmyslová produkce
a jednak regionální rozvojové trajektorie prostřednictvím kooperativních (korporativistickými) vztahů
mezi místními aktéry. Nejinak tomu bylo v 70. letech v Porúří. Tyto úzké, častokrát na neformálních
vazbách založené zájmové „sebeudržující se“ koalice (Interessenkoalitionen), tvořené velkými podniky,
odbory a politiky na všech úrovních, aktivně bránily kreativitě, inovacím a v obecnějším pohledu restrukturalizaci daného území (Schrader, 1998,). Jejich snahou bylo zachování daného status quo, které
jim zaručovalo dominantní pozici v regionu. Takovéto typy vazeb negativně upřednostňují postavení
nad znalostmi, moc nad vzdělaností a minulost nad přítomností. Indikátory politického „lock-in“ mohou být např. výše subvencí na podporu průmyslu (např. výše roční podpory na jedno pracovní místo
v hlavních regionálních odvětvích přesahující 30 000 eur), počet lobbujících organizací a především
jejich dopad a slabá podpora nových průmyslových odvětví (Grabher, 1993, Hassink, 2005b).
Všechny tyto typy „lock-in“ způsobily, že staré průmyslové regiony jsou „chyceny v pasti své rigidní
specializace“ (rigid specialization trap), tj. že původní silná stránka průmyslových oblastí – průmyslová
atmosféra, rozvinutá a specializovaná infrastruktura, uzavřené vazby v rámci firem a silná politická
podpora od regionálních institucí – se přeměnila v odpor vůči inovativním konceptům (Grabher, 1993,
s. 256). Odpor se odráží nejen v neschopnosti učit se, ale jak uvádějí Maskell a Malmberg (1999), také
v neschopnosti odnaučit se zaběhlým rutinám a zvykům, proto hovoří o „pozitivních“ a „negativních“
aglomeracích. Neschopnost odnaučit se staré věci a současně neschopnost učit se novým věcem je
typická pro negativní aglomerace.
Závislost na zvolené cestě (path dependecy)
Tento teoretický přístup má určitou logickou spojitost s „lock-in“ efektem. Snaží se vysvětlit trajektorie regionálního růstu a úpadku na základě zdůraznění významu prostorově kontextuální reprodukce institucionalizovaných forem jednání a chování a promítnutí historických událostí a společenských
změn do soudobého vývoje (blíže např. Blažek, Uhlíř, 2002, David, 2000, Glückler, Bathelt, 2003).
Podle Scotta (2006a) představuje path dependency vývojový proces silně závislý na hysterezi, což je
vysoká závislost současného stavu na stavech předchozích. V případě starých průmyslových regionů
to znamená, že současné a budoucí možnosti jejich rozvoje jsou výrazným způsobem ovlivňovány
dlouhodobým socioekonomickým vývojem v minulosti. V tomto pojetí jsou staré průmyslové regiony
chápány jako homogenní entity, které jsou typické specifickými technicko-průmyslovými strukturami
(specifické znalosti, kvalifikace lidí, trhy, mezifiremní vazby) a institucionálním prostředím (politické
instituce, výzkumné instituce atd.) se silným vztahem k jejich průmyslové minulosti. To se promítá do
současných problémů s adaptací na nové produkční režimy.
55
4.3 Proces restrukturalizace starých průmyslových regionů
Krize a úpadek starých průmyslových regionů vyvolaný procesem deindustrializace není lineárním
jednosměrným procesem. Reakci na tento úpadek představuje proces restrukturalizace22. Restrukturalizace podle Clarka (1992, cit. v Pavlínek, 1993, s. 45) je proces cílevědomé, plánované strukturální
změny a adaptace na měnící se externí podmínky trhu. Průmyslová restrukturalizace je podle této definice ekonomickou a společenskou strategií, koncipovanou k přetvoření existujících regionálních struktur, a tím také přemístěním (v přeneseném slova smyslu) firmy, průmyslového odvětví atd. na novou
dráhu akumulace a bohatství. Restrukturalizaci lze proto interpretovat jako iniciaci a realizaci změny,
tj. přizpůsobení se (adaptace) na nové formy organizace produkce. V soudobém pohledu to znamená
přejít od výrobního režimu založeného na masové produkci (fordismus) na flexibilní výrobní režim (postfordismus). Z obecného pohledu je tendence ke změnám podmíněna tvz. kreativní destrukcí (blíže viz
Schumpeter, 1911), kdy nepřetržité změny narušují stávající ekonomickou strukturu a vytvářejí novou.
Proces kreativní destrukce působí napříč odvětvovou strukturou a způsobuje vznik nových odvětví
a změnu stávajících odvětví (oboje skrze technologické a organizační změny), a dochází tak k restrukturalizaci ekonomické struktury (Florida, 1996). Restrukturalizaci ve starých průmyslových regionech
nelze pojímat pouze v zúženém pojetí zaměřeném na fungování ekonomiky. Jedná se o komplexní
přeměnu a adaptaci sociálních, kulturních a také krajinných struktur na nové podmínky.
Boschma a Lambooy (1999) zdůrazňují nutnost rozlišit dva základní typy restrukturalizace na základě akceptace (či neakceptace) významu historické vývojové trajektorie (path depedency) pro proces
tvorby inovace a přizpůsobení se novým trendům vývoje:
Adaptivní restrukturalizace – inovace vznikají kombinací stávajících možností a v rámci existujících struktur (inovace podmíněné vývojovou trajektorií – path dependent innovations). Inovovány jsou tedy tradiční výrobní struktury.
Hluboká restrukturalizace – nové firmy a technologie vytvářejí nové struktury. Výrazným způsobem se projevuje kreativní destrukce a inovativní koncepty vznikají nezávisle na vývojové
trajektorii (pathless innovations).
Phil Cooke (1995) ve své knize The rise of Rustbelt dává procesy ve starých průmyslových
regionech do kontextu s přechodem od „low road“ rozvojové orientace na „high road“ rozvojovou orientaci a vymezuje dvě základní formy restrukturalizace:
„Bouřlivá restrukturalizace“ (noisy restructuring) – existuje silný institucionální odpor vůči procesům změny a existuje zde silná vůle konzervovat původní stav a struktury, či pouze modernizovat stávající produkční možnosti.
„Klidná restrukturalizace“ (quiet restructuring) – institucionální odpor k procesům změny je
slabý a vzniká prostor pro vytvoření nových průmyslů, které jen zčásti navazují na stávající
produkční systém.
Hassink (2005) z toho vyvozuje, že čím více se bude restrukturalizace blížit k variantě quiet (a tedy
bude slabší tzv. lock-in), tím více bude daný region charakterizován diverzifikovanou produkční strukturou a procesy se vzájemně se posilujícím charakterem.
Florida (1996) považuje právě možnost nastartování procesu ekonomické restrukturalizace za důvod, proč nelze souhlasit s tím, že možnosti flexibilního výrobního režimu se mohou projevit pouze
v „nových ekonomických prostorech (new industrial spaces – viz např. Scott, 1988), a konstatuje (zejména na příkladu amerického regionu Mid West), že difuze a adopce nového výrobního režimu je
možná i v regionech s průmyslovou tradicí. To je podle Floridy dáno úzkým vztahem mezi globalizací
a novou organizací produkce, kdy zejména v rámci přílivu přímých zahraničních investic (PZI) dochází
v regionu k šíření, imitaci a adaptaci znalosti nových forem organizace produkce mezi firmami v regionu (přímo či v rámci sítě subdodavatelů). Vylučuje to tak zažitou představu, že tradiční průmyslové
regiony, vzhledem ke své vývojové rigiditě (lock-in), zákonitě musejí trvale ekonomicky upadat a ztrácet
na významu na úkor „nových ekonomických prostorů“.
Přední experti na problematiku starých průmyslových regionů konstatují převažující pesimistický
pohled širší odborné veřejnosti na budoucí vyhlídky rozvoje starých průmyslových regionů. Mnohem
56
22
Procesu restrukturalizace (revitalizace) starých průmyslových regionů předchází „fáze přizpůsobení“ („Anpassungphase“), která probíhá často několik let a jejími indikátory jsou právě například nárůst nezaměstnanosti, strukturální krize atd.
(Freidrichs, 1994).
větší šance na úspěch v postindustriální společnosti jsou dávány jednak „novým ekonomickým prostorům“ a jednak metropolitním areálům s diverzifikovanou ekonomickou strukturou, tzv. technopolím
(Castells, Hall, 1994).
Na druhou stranu např. Boschma a Lambooy (1999), Florida (1995) či Hospers (2002) odmítají jednoznačně negativní postoj k možnosti změny vývojové trajektorie ve starých průmyslových regionech
a konstatují, že restrukturalizace starých průmyslových regionů je možná a na pozitivních konkrétních
příkladech dokumentují tento svůj pohled.
Samotným restrukturalizačním strategiím, které by měly pomoci adaptaci starých průmyslových
regionů na potřeby postfordistického výrobního režimu, se budeme věnovat v konkrétní rovině. Přesto
považujeme za nezbytné alespoň dílem naznačit základní typy strategií. Boschma a Lambooy (1999)
apelují z hlediska modelu podpůrných politik na realističnost zvolených nástrojů a za základní čtyři
výchozí elementy považují:
zlepšení fyzického prostředí (opuštěných budov, infrastruktury a znečištěného prostředí),
e
liminace nezaměstnanosti, respektive podpora zaměstnanosti a privátní investice (zejména
spolupráce mezi veřejným sektorem, odbory a investory),
v ytváření institucí, především těch, které jsou zaměřeny na rozvoj PPP mezi privátním sektorem a univerzitami,
h
ledání nové konkurenční výhody, např. nová regionální identita a image, nutnost nabídnout
atraktivní a diverzifikovaný region, a to nejen ekonomicky, ale i kulturně a fyzicky.
Podobně jako např. Florida (1995), Hassink (1997) nebo Sucháček (2005) zdůrazňují autoři přínos
konceptu učících se regionů, popřípadě učících se klastrů (Hassink, 2005), a to zejména na základě
akcentace bottom-up přístupu v rámci diskutovaného konceptu. Na závěr této kapitoly můžeme konstatovat, že proměna starých průmyslových regionů vyžaduje vysoké časové náklady a není ve výhradní kompetenci regionálních institucí, ale podléhá vlivu společenských systémů nejen na národní, ale
i na globální úrovni (Schamp, 2000).
Průmyslová města v postsocialistickém kontextu
Za účelem důkladnější explanace uvádíme pro ilustraci nástin vývoje automobilového průmyslu v okolí maďarského Györu, který v prostorově koncentrované podobě zrcadlí základní
aspekty „odlišnosti“ postsocialistického kontextu. Kontext postsocialistických zemí sice nelze
vnímat homogenně, o čemž svědčí rozdílnosti například v roli, respektive absenci privátního
sektoru nebo organizace průmyslové výroby v období komunismu (Heidenreich, 1994), privatizačních strategiích (Schnitzer, 2003) či strategiích transformace ekonomik průmyslových regionů (Birch, Mykhnenko, 2009). Mimo výše uvedené rozdíly lze u průmyslových regionů vyzdvihnout skutečnost, že pokud pro průmyslové regiony ve vyspělých ekonomikách byla typická
„nadměrná průmyslovost“ (overindustrialization), pak pro průmyslové regiony v postsocialistickém kontextu byla „nadměrná průmyslovost“ doprovázená „nadměrnou urbanizací“, přičemž
regiony a města v tomto kontextu čelila po pádu železné opony „podobným problémům jako
města ve vyspělých ekonomikách v 80. letech vlivem deindustrializace, nicméně bez jejich bohatství a institucí“ (Tsenkova, 2006, s. 25). Nezralost národních a lokálních institucí (formálních
a neformálních) byla způsobená mimo jiné i nadměrnou politickou centralizací a potlačením
místních a regionálních autonomií (Musil, 2001). Tato forma negativní institucionální hystereze
se promítla v realizaci neoliberálních prorůstově orientovaných low-road strategiích (Rink et
al., 2012) s významnou rolí přímých zahraničních investic (Pavlínek, 2002, Kulcsár, Domokos,
2005), což potvrzuje i níže uvedená případová studie průmyslového města Györu.
Restrukturalizace průmyslové základy města Györ
Město Györ se nachází v severozápadním rohu Karpatské kotliny, ve středu tzv. Malé maďarské nížiny (Kisalföld) a s 130 476 obyvateli je šestým největším městem Maďarska. Město
57
má výbornou geografickou polohu, prakticky na půli cesty mezi Vídní a Budapeští. Dynamická industrializace na počátku 20. století proměnila Györ na jedno z hlavních průmyslových
center Maďarska se specializací na strojírenství, textilní, oděvní a potravinářský průmysl. Během II. světové války se stalo město jedním z důležitých center zbrojního a zpracovatelského průmyslu, nicméně vznik železné opony změnil Györ z komunikačního uzlu prakticky na
periferní město.
Ideologická podpora průmyslu po zavedení centrálně plánované ekonomiky se projevila
v rámci města a kraje zčtyřnásobením průmyslové produkce a zdvojnásobením počtu pracovních sil mezi lety 1949 až 1973. Kraj přispíval v roce 1973 4,4 % k celkové průmyslové produkci
Maďarska, kdy hlavními průmyslovými sektory bylo těžké strojírenství (46,4 % pracovních míst),
textilní a oděvní průmysl (38,8 %) a potravinářství (2,4 %, nicméně v roce 1949 to bylo ještě
13,3 %), které dohromady vytvářely téměř 90 % pracovních míst v průmyslu. Samotný Györ
pak zaměstnával 51 % veškeré pracovní síly v průmyslu v regionu (Keune, Toth, 2001).
Mimo kombinátu Rába (viz níže) se v Györu dynamicky rozvíjel také textilní a oděvní průmysl a v 70. letech se stal s 20 tisíci zaměstnanci druhým nevýznamnějším centrem tohoto
průmyslu (známé podniky byly např. Gardénia, Richards, Rábatext). Podnik Graboplast měl
monopolní pozici na výrobu umělé kůže. Význam potravinářského průmyslu se sice snížil, ale
i přesto zaměstnával okolo pěti tisíc lidí (např. Györi Szeszipari Vállalat produkoval 51 % všech
lihovin v zemi). Proces industrializace se projevil také nárůstem počtu obyvatel ze 46. tisíc
v roce 1945 na 111 tisíc v roce 1973 a počet bytů ve městě se zdvojnásobil (Keune, Toth, 2001).
Pád železné opony a s ním indukovaná transformace město tvrdě zasáhla. Míra nezaměstnanosti se pohybovala na počátku 90. let okolo 13 %. Krizí byl silně zasažen textilní
a oděvní průmysl a hlavní podnik ve městě Rába se ocitl na hranici kolapsu.
Nicméně geopolitická a geoekonomická reorientace nahrála dalšímu rozvoji města, protože Györ se stal opět výhodným komunikačním uzlem s levnou a kvalifikovanou pracovní
silou. Navíc zde byla v roce 1991 otevřena první průmyslová zóna a městu se podařilo přilákat řadu strategických investorů, jako např. Audi (viz níže), Philips či Amoco, přičemž v roce
1998 vykazoval Györ nejvyšší podíl zaměstnanosti v průmyslu ze šesti největších maďarských měst (17,6 %, např. druhý Miskolc pouze 9,5 %) a tato dominance byla ještě výraznější
u hrubé hodnoty průmyslového investičního majetku na 1 000 obyvatel (4 095 USD, druhý
Szeged jen 1 883 USD) (Kiss, 2004).
Nicméně město se v posledních letech snaží přejít od tzv. od „low-road“ strategie založené primárně na nízkých cenách vstupů směrem k tzv. „high-road“ strategii založené na
přidaného hodnotě a inovacích (Lackenbauer, 2004).
Automobilový průmysl v Györu
Rába
Významným podnikem (kombinátem) ve městě byl známý výrobce nákladních automobilů (v licenci MAN), zemědělské techniky, dieselových motorů, železničních vagonů
a zadních náprav pro nákladní automobily – Rába (do roku 1970 nesl podnik název Magyar
Vagon es Gepgyar), který byl nástupnickým podnikem Ganz Mávag závodů založených za
2. světové války (Bauer, Soos, 1979), ale původní podnik vznikl již na konci 19. století. Na
počátku 70. let zaměstnával na 18 tisíc pracovníků a byl největším podnikem v Maďarsku.
Podnik byl také napojen na výrobu autobusů (Ikarus) (Török, 1994). Na konci období socialismu pracovalo v podniku okolo 12 tisíc zaměstnanců, přičemž proces restrukturalizace měl
za následek pokles počtu zaměstnanců v roce 1994 na 6,8 tisíce, který se výrazně nezměnil
až do současnosti. Z hlediska tržeb dosáhla společnost v roce 1995 čisté tržby ve výši 27,3
mld. maďarských forintů (cca 200 mil. USD), což byl zhruba poloviční objem (v přepočtu
na reálné ceny) ve srovnání s rokem 1989. V roce 1994 vstoupila do společnosti americká
firma Detroit Diesel a ta dnes vyrábí komponenty do nákladních automobilů (podvozky)
58
a exportuje především na západní trhy (např. v roce 1989 tvořily východní trhy 45 % tržeb
firmy) (Galgóczi, Tóth, 2000).
Motor Audi
Montážní závod Audi představuje jednu z největších zahraničních investic (jednalo se
o tzv. „greenfield investici“) v celém Maďarsku (v roce 2005 se řadilo Motor Audi s podílem
8,6 % na národním exportu na druhé místo mezi exportéry v Maďarsku, Sass et al., 2009),
respektive druhým největším výrobním zařízením na výrobu motorů na světě. Historie závodu
sahá do roku 1993, kdy se firma rozhodla v rámci rozšíření výroby motorů investovat 1 miliardu marek a již v roce 1994 pracovalo v závodě 800 zaměstnanců a denní výroba dosahovala
500 motorů.
Při rozhodování o investici vybírala společnost Audi celkem ze 180 lokalit (do úzkého výběru se doslala města Magdeburg, Chemnitz, Branau, Mladá Boleslav). Volba padla na Györ
z důvodů (Wallentowitz et al., 2008):
nízké ceny práce,
v ýhodné geografické polohy ve vztahu k centrále Audi v Ingolstadtu (611 km) a dobrému
dopravnímu napojení,
dostatečné zásobě kvalifikovaných lidských zdrojů,
investičním pobídkám maďarské vlády (pětileté daňové prázdniny), jakož i zřeknutí se
státu importních cel a celních kontrol na pohyb zboží.
Kontinuální zvyšování významu závodu dokumentuje zvýšení počtu zaměstnanců na
4 300 v roce 1999, respektive 5 373 v roce 2006, v současnosti se pohybuje počet zaměstnanců okolo 5 600. V roce 1998 byla výroba motorů nejdříve rozšířena o montáž automobilů
řady Audi TT Coupé, rozšířené později o další modely (TT Roadster), a od roku 2005 o výrobu
části karosérií pro modely Audi R8, Audi RS6, Audi RS5. Výroba automobilů dosahovala nejvyššího objemu mezi lety 1999 až 2002, kdy průměrná roční výroba dosahovala objemu 55
tisíc vozů a poté klesla na delší dobu na cca 20 tisíc vozů ročně, nicméně jádrem zůstává výroba motorů, která vzrostla z 200 tisíc v roce 1996 na 1,9 milionu v roce 2006 (maximální dosažený objem výroby). V roce 2010 bylo v závodě vyrobeno na 1 648 030 motorů (produktová
paleta zahrnuje okolo 400 typů motorů, přičemž například 15 % produkce motorů odebírala
v roce 2007 Škoda, samotné Audi pak 37 %) pro celý VW koncern a 38 541 sportovních automobilů Audi. Podle plánu Audi by mělo po rozšíření výroby (předpokládá se investice ve výši
900 mil. eur) v roce 2013 sjíždět z výrobních pásů na 125 tisíc automobilů ročně. Celkově bylo
doposud investováno okolo 4 miliard eur a v rámci podniku vzniklo také vývojové centrum
podpořené dotací ve výši 3,5 mil. DM maďarskou vládou, kde v současnosti pracuje okolo
100 vývojářů (Schmid, Grosche, 2008).
Příklad montážního závodu Audi v Györu ilustruje v plné míře rozporuplnost fenoménu
přímých zahraničních investic (dále jen PZI). PZI přinášejí na regionální úrovni řadu nezpochybnitelných benefitů, jako např. zachování stávajících pracovních míst, zvýšení mezd, rostoucí export, zvýšeni kvalifikace pracovní síly (rekvalifikace), vznik a transfer spillovers, možnost subdodávek pro firmy v regionu. Nicméně i řadu negativních efektů, jako např. závislost
na zahraničním kapitálu, externí kontrolu nad místní ekonomikou (vyvazování rozhodovacích
pravomocí mimo region), přetahování pracovních sil z místních podniků, specializace na obory, které jsou náročné na lidský kapitál a nízkou kvalifikací (tzv. syndrom maquiladora, více viz
Ellingstad, 1997) atd. (Pavlínek, 2004).
V případě investice Audi došlo nepochybně k vytvoření nových pracovních míst, které
substituovaly zaniklá místa v tradičních průmyslových odvětvích, zvýšil se regionální export
a částečně se také zvýšila kvalifikovanost pracovních sil v regionu. Lze však nalézt i určitá ne-
59
gativa. Tak například pouze 15–20 % komponentů nutných pro výrobu motorů v závodě se vyrábí na území Maďarska (v rámci regionu jen okolo 2 %), ostatně v roce 2005 pocházelo 85 %
všech výrobních komponentů pro automobilový průmysl Maďarska z Německa a Rakouska
(Jürgens, Krzywdzinski, 2009). Zejména u výroby automobilů je přidaná hodnota nízká, protože v závodě se provádí pouze montáž a finální kontrola kvality, ale na druhou stranu výroba
motorů má silné postavení v rámci celého koncernu (Janovskaia, 2008). Objevily se také
problémy s přetahováním pracovních sil z jiných podniků (Galgóczi, Tóth, 2000) a otevřenou
otázkou zůstává dlouhodobý dopad na trh práce (potenciální de-skilling) či externí kontrola
podniku. V neposlední řadě lze „význam“ Motor Audi Ltd. pro regionální ekonomiku ilustrovat
na skutečnosti, že ačkoliv tato firma patří k největším exportérům v Maďarsku, tak v Györu
je až 43. „největším“ plátcem místních daní, přičemž po vypršení daňových prázdnin získala
Audi výměnou za příslib dalších investic další daňové prázdniny na příštích 10 let (Kiss, 2001).
4.4 Představení metodologie případových studií
Stěžejní součást této publikace představují vybrané případové studie. Samotné tvorbě předcházely
úvahy, jakým způsobem by měly být studie „konstruovány“, tak aby přinesly adekvátní vysvětlení procesů a jevů, které se odehrály v těchto regionech a přispěly k jejich formování. Výraznou inspirací se
nám staly (mimo výše uvedené) níže uvedené teoretické přístupy, které se pokusíme stručně nastínit.
V průběhu 80. let minulého století se do popředí zájmu odborné veřejnosti dostala tzv. „diskuse
o lokalitách“ (locality debate). Příčinou velmi plodné diskuse byl veliký nárůst popularity tzv. locality
studies, které byly zaměřeny na sledování lokálních problémů, trendů či jedinečností. Následná debata
byla zaměřena na teoreticko-metodologické problémy i praktický výstup těchto studií. Jedním ze základních problémů locality debate je otázka, jaké prostorové variaci podléhají sociální fenomény, jak je
lze konceptualizovat a vědecky zkoumat. Hlavní proud locality debate probíhal ve Velké Británii. V polovině 80. let 20. stol. se zde realizovaly tři velké výzkumné projekty zaměřené právě na výzkum rozvoje
lokalit. Jednalo se o Changing Urban and Regional System (CURS), Social Change and Economic Life
(SCEL) a výzkumný projekt Sussex University s názvem Economic Restructuring, Social Change and
the Locality. Téma výzkumu lokalit se tak dostalo do popředí odborného zájmu. Jedním z předmětů
následné odborné diskuse pak zákonitě musela být otázka, zda se tento nový výzkumný směr zacílený
na lokality stává přirozeným progresem v rámci vědy a novým ortodoxním tématem geografie, či je jen
dílčím aktuálním a veskrze módním tématem (blíže viz D. Massey, 1991). S tím souvisí i klíčový rozpor,
který vyplývá i ze závěrů výše zmíněných výzkumných projektů, ve smyslu, zda jsou malé územní
diference (locality) významné a zda mají být středem výzkumu. V rámci SCEL považovali výzkumníci
lokality za druh reziduální variability, zatímco program Sussex University více preferoval prostorovou
variabilitu a považoval za reálnou možnost, že sociální proces může probíhat různě v různém prostorovém uspořádání. Naopak z pohledu výstupů CURS byla významnost konceptu locality debate zdůrazněna nejsilněji jako ideální prostředí pro teoretický i empirický výzkum. Dokonce to lze vnímat tak, že
bez pochopení změn na lokální úrovni nelze porozumět univerzálním procesům.
Zřejmě nejvíce inspirujícím příspěvkem k teorii locality debate je příspěvek A. Sayera Behind the
locality debate: deconstructing geography´s dualism (Sayer, 1991). Vychází z klíčové role dualismu
v praktickém životě: „Bylo by překvapivé, kdyby vše, co se děje ve světě, bylo pouze dvoustranné,
zároveň by však bylo překvapující, kdyby něco na světě nemělo vždy dvě strany“ (tamtéž). Důraz klade
na dualitu v rámci vědeckého přístupu. Zde může mít dualismus projev ve smyslu páru např.:
idiografické – nomotetické,
jedinečné – obecné, empirické – teoretické,
narativní – analyzovatelné,
kontextuální – nomologické,
konkrétní – abstraktní,
lokální – globální.
60
V návaznosti na problematiku locality studies pak některé projevy dualismu Sayer rozebírá na příkladu duality kontextuální versus nomologické.
V současnosti se prosazuje pohled, že sociální vědy mají spíše kontextuální charakter než zákonitý.
Pro pochopení sociálních procesů je mnohem podstatnější porozumět kontextu, ve kterém se odehrávají, než univerzálním pravidlům a principům. Naopak nomologický přístup byl preferován nomotetickou geografií zaměřenou na provádění prostorových analýz a tvorbu modelů. Sayer však tvrdí, že se
nejedná o dichotomii, ale o dva konce jednoho kontinua, kdy chování zákonitě podmíněného fenoménu závisí na konkrétních podmínkách (např. var vody je závislý na tlaku). V obecné rovině lze tvrdit, že
nomologický přístup je úspěšnější u objektů a procesů, jež jsou více nezávislé na kontextu, a naopak
existují fenomény, které jsou vyloženě závislé na kontextu, ve kterém se odehrávají (např. vznik politických ideologií). Klíčový pro sociální vědy a humánní geografii pak není výběr mezi kontextuálním či
zákonitým vysvětlením procesů, ale poznání, do jaké míry je vybraný objekt ovlivněn svým kontextem.
Obecný návod na takovéto poznávání však není možné vytvořit.
Významné je ovšem poznání příčin náhlého vstupu studie lokalit do odborné rozpravy. Sociolog L.
D. Morris (1991) považuje za jeden z klíčových zdrojů tohoto tématu inovativní práci britské geografky
Doreen Massey Spatial Divisions of Labour z roku 1984. Tato práce byla v mnoha směrech reakcí na
předchozí strukturalistické abstraktní generalizace reality a v rámci svého zaměření na investiční rozhodování firem byla naopak zaměřena na pochopení diferenciace mezi jednotlivými lokalitami. Sama
D. Massey (1991) dává vzestup významu studií lokalit do kontextu s komplexními změnami, kterými
procházela britská společnost v 80. letech 20. stol. (úpadek tradičního průmyslu, dekoncetrace populace a pracovních příležitostí, expandující bankovní sektor a sektor služeb). Kauzální příčiny tehdejších
procesů nebylo možné pochopit pouze sledováním národní úrovně, politická řešení problémových
situací nebyla územně univerzálně platná a z pragmatického pohledu politiků bylo vhodné reagovat
na narůstající geografickou diferenciaci volebního vzorce jednotlivých sociálních skupin. Svou hlavní
výpověď shrnuje D. Massey (1991) takto: „Jednotlivé studie lokalit by neměly být případové studie ve
smyslu idiosynkratického popisu individuálních regionů. Smyslem by naopak mělo být úsilí v nalezení
vazeb lokální úrovně na širší národní a nadnárodní úroveň, které ovlivňují změny právě na lokální.
Z myšlenek kritického realismu a druhého inspirativního směru evoluční geografie čerpá tzv. relační
ekonomická geografie německých ekonomických geografů Haralda Bathelta a Johanese Glücklera
(2002, 2005), přičemž tento přístup se stal hlavním zdrojem při tvorbě případových studií, a to zejména
v rovině ontologicko-epistomologické. Z hlediska ontologického se liší od klasické regionální vědy (regional science), která interpretovala prostor jako objekt a kauzální faktor, tím, že relační geografie pracuje s prostorem jako perspektivou (geografická optika) a objektem poznání jsou pak sociálně-ekonomické vztahy (relace) v kontextu (praxe, proces) na rozdíl od objektu poznání klasické regionální vědy,
která se soustředila na prostorové manifestace důsledků jednání (struktury). Koncept jednání (akce)
ustupuje od atomistického metodologického individualismu směrem k relačnímu pojetí jednání (sítě,
zakořenění). Epistemologická dimenze excerpuje z kritického realismu tři základní principy: a) princip
kontextuality, b) princip závislosti, c) princip kontingence. Princip kontextuality byl vysvětlen již výše
a lze jen shrnout, že veškeré jednání (ekonomické, sociální) je zakořeněno v sociální a institucionálním
kontextu (Granovetter, 1985), což znamená, že nemůže být vysvětleno prostřednictvím univerzálně
platných prostorových zákonů (Bathelt, Glückler, 2005, s. 128).
Princip závislosti odvozují z prací evoluční ekonomie (Nelson, Winter, 1982), přičemž klíčovým elementem analýzy fungování firem představují tzv. „organizační rutiny“ (organizational routine) reprezentující relativně standardizované chování podniků a jsou ve své podstatě určitým genetickým dědictvím
(heredity v podobě organizational memory) každé organizace. Chování firem či adaptace na změny
v externím prostředí pak vychází z dosavadních zkušeností firem, tj. v minulosti získaných organizačních rutin, a proto je chování firem path dependent (history matters) a racionálně omezené (bounded
rationality), což je v kontrastu k neoklasickým teoriím, preferujícím metodologický individualismus
(Kupke, Lattemann, 2009). Samotná evoluční ekonomická geografie se shoduje s evoluční ekonomií
v přijetí elementu organizačních rutin a také „svaté trojce darwinistického myšlení“ v podobě variace,
selekce a retence (Boschma, Martin, 2007, s. 541). Odlišuje se naopak tím, že cílem evoluční ekonomické geografie je „porozumění prostorové distribuce rutin v čase. [Evoluční ekonomická geografie] se
zvláště koncentruje na analýzu vzniku a difuze nových rutin v prostoru a na mechanismy, skrze které se
difuze rutin vyskytuje“ (Boschma, Frenken, 2006, s. 278). Souhrnně vyjádřeno, intepretaci současných
procesů v regionech nelze komplexně porozumět bez integrace předchozích událostí. Poslední princip
61
kontigence vychází ze dvou druhů základních relací, tj. nutných a kontingenčních vztahů. Nutnými
se stávají vztahy, když dvě události jsou navzájem propojeny nezávisle na specifických podmínkách
(vztah matka/syn), zatímco u kontingenčních vztahů podléhá propojení dvou událostí specifickému
kontextu (Bathelt, Glückler, 2002, s. 35). Princip kontingence v tomto případě pak znamená, že vznik
určité události neimplikuje vznik další události, tj. že identické výchozí podmínky nemusejí nutně vést
ke stejným výsledkům, což opět upozorňuje na skutečnost limitovaného využití univerzálních prostorových zákonů.
Z hlediska metodologie byla pro tvorbu případových studií využita komparativní případová studie
(Ženka, Kofroň, 2012). A pro sběr dat kombinace kvantitativncíh a kvalitativních přístupů (Rochovská
et al., 2007), nicméně vzhledem k ontologicko-epistomologickému fundamentu byly upřednostněny
kvalitativní metody jako semistrukturovaná interview s dotčenými aktéry, terénní výzkum, zúčastněné
pozorování.
Za nutné považujeme zdůvodnit geografickou a tematickou orientaci případových studií a další navazující aspekty osvětlující naši motivaci pro konečný výběr. Na německé Porúří bývá právem nahlíženo
jako na jeden z archetypálních starých průmyslových regionů, nicméně takováto argumentace by byla
nepochybně slabá, protože by šlo argumentovat, že identicky lze nahlížet i na jiné staré průmyslové
regiony. Porúří se však odlišovalo od jiných starých regionů především ojedinělou strategií IBA Emscher Park, která cílila jednoznačně na endogenní proměnu měkkých lokalizačních faktorů a současně
sama sebe definovala jako „Workshop pro budoucnost starých průmyslových regionů“. Proto jsme se
rozhodli věnovat tomuto regionu podrobněji. V souladu s ontologicko-epistemologickým rámcem jsme
se pokusili analyzovat a identifikovat klíčové aktéry a procesy v dlouhodobém průmětu.
Pozadí vniku případové studie Sárska bylo poněkud jiné. Sársko patří spíše do skupiny „normálních“ starých průmyslových regionů, což je způsobeno i jeho menší velikostí a z něj částečně menší
problémovostí či přesněji řečeno společensko-politickou relevancí. Ostatně počet odborných prací
věnovaných Sársku je v porovnání s Porúřím ne neporovnatelný, ale nesouměřitelný. Motivací, proč
jsme se rozhodli intenzivněji podrobit výzkumu tento region, byla především až „unikátní“ podobnost
s Ostravskem, respektive Moravskoslezským krajem. Podobnost nejen co do velikosti či polohy území,
ale také co do ekonomické struktury, hlavních sektorů, modernizačních strategií atd. Jinak řečeno,
Sársko nám nabídlo téměř metaforicky vyjádřeno „weberovský ideál“, tj. stav, který se v normální realitě nevyskytuje, což jsme se rozhodli využít.
Další dvě studie se vztahují k Moravskoslezskému kraji, respektive k Ostravě. Při teoretickém studiu konceptu měkkých faktorů rozvoje se ukazovalo, že nejvyšší senzitivitu na jejich kvalitu vykazují
kreativní odvětví. Z tohoto důvodu se staly předmětem našeho zájmu, čehož výsledkem je studie
věnovaná prostorové organizaci kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji. Charakterem se jedná spíše o deskriptivní analýzu prostorových vzorců, nicméně i zde jsme zohlednili situační kontext
a proces evoluce těchto odvětví, přičemž jak ukazují dosažené výsledky, i v podmínkách postsocialistického starého průmyslového regionu hrají významnou roli při lokalizaci kreativních odvětví právě
měkké lokalizační faktory. Druhá studie, věnující se kultuře jako měkkému faktoru regionálního rozvoje
v rámci centra Ostravy, ideově navazuje na předcházející s tím, že se jedná o prostorové prohloubení
na nižší geografickou úroveň, přičemž v této studii jsou, i díky nižší úrovni, intenzivně zkoumány aktéři
a procesy podílející se na formování Stodolní ulice a dalších vybraných prostor.
62
5. Porúří a IBA Emscher Park jako dílna budoucnosti starých
průmyslových regionů
Přes značné strukturální a konjunkturální krize minulého století zůstává Porúří i nadále největší průmyslovou aglomerací Evropy a zároveň patří k největším průmyslovým, respektive k největším starým
průmyslovým oblastem celého světa vůbec (Schrader, 1998). V České republice bylo na akademické
půdě Porúří předmětem zájmu jednak ve vztahu k technickým památkám (např. Matěj, 2006) a jednak
z pohledu recyklace brownfields (Jínová, 2004), popřípadě se jednalo pouze o dílčí studie vybraných
aspektů restrukturalizace regionu (Slach, 2006, Rumpel, 2006, Slach, Koutský, 2007). Tato studie se
snaží o širší nástin hospodářského vývoje a hlavních iniciativ v rámci procesu restrukturalizace se zvýšeným důrazem na inovativní restrukturalizační strategii IBA Emscher Park.
5.1 Vymezení regionu Porúří
Se vznikem regionálního marketingu se uplatňuje pragmatické vymezování regionu a v geografii se
obecně zvýrazňuje aplikace měkkého přístupu k vymezování regionů; region Porúří tak můžeme cháObrázek
5: Kraje a svobodná
Regionalverband
Ruhr
pat jakoč.marketingový
region. Dokrajská
popředíměsta
vystupují
kulturní, etnické,
historické nebo politické atributy
a zejména v německé geografii se používá pro vymezení regionů konceptu územní identity (raumbezogene Identität, např. Blotevogel, 2004). Region představuje v tomto pojetí společnou sociální konstrukci regionálních aktérů reflektující jejich zájmy. Region Porúří je ve skutečnosti sociální konstrukt
regionálních aktérů, respektive je výrazem sociálního systému (Blotevogel, 2000), neboť se vymezuje
na základě územní působnosti níže popsané Regionalverband Ruhr. Jeho vznik dílem podmiňovaly
strukturální atributy, což bylo v době vzniku regionu potřeba pro společné prostorové plánování nadlokálního charakteru v období fáze dynamické industrializace.
Obrázek 5: Kraje a svobodná krajská města Regionalverband Ruhr
Graficky zpracoval L. Krtička
Graficky zpracoval L. Krtička.
63
Region Porúří se tedy vymezuje na základě administrativní působnosti Regionalverband Ruhr, nejstaršího a největšího německého zájmového svazku municipalit, který byl založen 5. května 1920 pod
názvem Siedlungsverband Ruhrkohlenbezirk (SVR), přičemž jeho hlavní cíl spočíval v územněplánovací
koordinaci, která byla vynucena spontánní industrializací, v jejímž rámci docházelo k disfunkčním překryvům průmyslových, bytových a volnočasových ploch (Goch, 2001). 1. října 1979 se transformoval
SVR na základě zákona o svazku municipalit Porúří (Gesetz über den Kommunalverband Ruhrgebiet)
v Kommunalverband Ruhrgebiet (KVR). K hlavním úkolům přibyla také prezentace regionu prostřednictvím regionálního marketingu, a to na doporučení Rozvojového programu Porúří 1968–1973 (Dege,
2007). KVR se transformoval k 1. říjnu 2004 na Regionalverband Ruhr a součástí agendy se stala také
např. regionální podpora investic a podnikání (Lange, 2006).
Region Porúří se skládá ze čtyř krajů (Wesel, Recklinghausen, Unna, Ennepe-Ruhr), které jsou tvořeny 42 municipalitami a 11 tzv. svobodnými krajskými městy. Největšími městy jsou Dortmund, Essen,
Duisburg, Bochum. Region zaujímá plochu 4 434 km2 (30 % z celkové plochy Nordrhein-Westfalen)
a žije zde 5,3 mil. obyvatel (Jakoby, 2006).
Obecně se prosadilo zonální členění Porúří, které se odvozuje od západovýchodního průběhu rozvoje sídelních os a chronologicky od jihu na sever podle průběhu těžby černého uhlí. Má následující
strukturu (Danielzyk, Wood, 2004):
a) Ruhrzone (s městy Werden – Hattingen – Witten – Hagen – Schwerte),
b) Helweggzone (s městy Duisburg – Mühelheim, Essen – Dortmund – Unna),
c) Emscherzone (s městy Oberhausen – Botrop – Gelsenkirchen – Herne),
d) Lippezone (s městy Wesel – Dorsten – Marl – Haltern – Lünen – Hamm).
5.2 Nástin historického vývoje regionu
Výchozím bodem dynamického průmyslového rozvoje byl počátek těžby černého koksovatelného
uhlí ve 40. letech 19. století, kdy nové technologie umožnily hlubinnou těžbu (Meyer-Stamer, Maggi,
2004). První fáze dynamické industrializace byla výsledkem příznivé shody řady faktorů. Prvním faktorem byla dostupnost technologických inovací (především transfer technologií z Anglie). Industriální
boom se přitom nezakládal na regionálních kompetencích a znalostech, neboť hnacími motory byl
import technologických inovací ocelářského průmyslu z Anglie a transfer znalostí z báňských univerzit
založených mimo Porúří (Aachen, Claustahl-Zellerfeld). Adaptace technologií vyvinutých mimo region
stimulovala materiální propojení produkce uhlí a ocele (Rehfeld, 1995). Dalšími neméně důležitými
faktory bylo vybudování železničních sítí a dopravních kanálů, dále import zahraničního kapitálu (především z Nizozemska) a politicko-ekonomická liberalizace (Schrader, 1998). Dynamická industrializace
byla doprovázena stejně intenzivní urbanizací podporovanou silnou imigrací. Od roku 1871 do roku
1913 vzrostl počet obyvatel z 655 tis. na 2,5 mil. a v roce 1939 přesáhl již 4 mil. (Wehling, 2002).
Porúří bylo od počátku charakteristické silným spojením těžby černého koksovatelného uhlí a hutnictví, které se odvíjelo od kombinace dostupnosti surovin, technických inovací a působení podnikatelských osobností. Další pozitivní vývoj byl tažen silně expandující poptávkou po ocelových konstrukcích
pro stavební průmysl, stejně tak jako vznikem vysoce výkonného těžkého průmyslu (těžké strojírenství,
technické konstrukce). Vývojový proces stále rostoucích externích efektů plynoucích z úspor z rozsahu
(economies of scale) a vznik rozsáhlých přímých a nepřímých aglomeračních efektů vedl k dalšímu
posilování montánního komplexu (Rehfeld, 1995), který bývá také označován jako „průmyslově-těžební
výrobní klastr“. Úzké propojení mezi těžbou, ocelářstvím a strojírenstvím bylo na konci 19. století dále
rozšířeno o (1) chemický průmysl, z toho důvodu, že vedlejší produkty ocelářství a těžby uhlí jako síra
a kamenec se staly důležitými vstupními surovinami, (2) energetiky na základě černého uhlí (Rehfeld,
1995, Dege, 2007). Tento vývoj vedl ke vzniku mnoha struktur typických pro většinu dnešních starých
průmyslových regionů a v období restrukturalizace se jejich existence projevovala jako významný retardační faktor. K utváření těchto struktur napomohly tyto procesy (Schrader, 1998):
Vytváření specifických velkých podniků jako typických organizačních forem (utváření koncernů a kartelů).
64
Vytváření malých a středních podniků úzce funkčně propojených s velkými podniky.
Utváření chaotické a neplánované sídelní struktury s nedostatečnou sociální a technickou
infrastrukturou.
Po skončení druhé světové války se podařilo rychle obnovit válkou zničený průmysl, neboť ekonomický růst byl tažen silnou externí poptávkou spojenou s celkovou obnovou válkou zničené Evropy
a korejskou válkou. Porúří se v poválečných letech stalo symbolem obnovy a klíčovým ekonomickým centrem tehdejší Německé spolkové republiky. Rychlá obnova průmyslu v Porúří však de facto
zakonzervovala historicky vzniklé výrobní monostruktury, a to jak z pohledu technologie výroby, tak
i z hlediska objemu, tj. nadměrných výrobních kapacit. V roce 1956 dosahovala těžba černého uhlí
a produkce koksu maxima. V hornictví bylo zaměstnáno v roce 1956 519 tisíc osob a objem těžby
černého uhlí činil 151 mil. tun (Faust, 1999). Již v následujícím roce (1957) přišla první uhelná krize
způsobená těmito faktory (Kilper, Wood, 1995, Rehfeld, 1995, Maggi, 2004, Blotevogel, 2003):
(a) výrazný pokles dopravních nákladů umožnil import levné ropy i levného uhlí,
(b) zvýšení efektivity výroby snížením energetické náročnosti ocelářského průmyslu díky novým technologiím a dílčí pokles významu uhlí pro výrobu ocele,
(c) přeměna chemického průmyslu v Porúří z uhelného na petrochemický,
(d) posun těžby uhlí z jihu na sever.
Od této krize let 1957/1958 se začal projevovat relativní pokles významu a hospo-dářské síly Porúří, zejména ve srovnání se začínajícím vzestupem dnešních dynamických regionů jižního Německa.
Negativní vývoj Porúří lze demonstrovat na indikátoru poklesu podílu regionálního hrubého produktu
na hrubém národním produktu z 12,2 % (1957) na 8,2 % (1987) (Danielzyk, Wood, 2004). I přes zdvojnásobení spotřeby energie mezi lety 1957 a 1987 poklesl podíl černého uhlí při výrobě energie ze
70 % na 20 %. Hlavními příčinami bylo vytlačení černého uhlí z trhu s tepelnou energií a z klíčových
oborů produkce elektřiny levnějším zemním plynem a naftou, jakož i jadernou energií. V tomto období
došlo k ukončení těžby v téměř 45 % všech dolů v Porúří. Celková těžba poklesla o 26 %, a to především z důvodu zvýšené produktivity, která však znamenala snižování počtu pracovních míst. Počet
zaměstnanců v těžbě uhlí poklesl o 300 tis., respektive o 60 % (Faust, 1999). Zemská vláda se snažila eliminovat dramatický pokles těžby a z něj plynoucí nezaměstnanost zrcadlící se v potenciálních
sociálních problémech zestátněním fungujících dolů pod firmu Ruhrkohle AG a také subvencováním
těžby. V důsledku nízké mezinárodní konkurenceschopnosti (cena importovaného černého uhlí se pohybovala okolo 100 DM/t ve srovnání s 270 DM/t za uhlí vytěžené v Porúří) a specifických sociálních
sítí mezi představiteli velkých podniků, sociálnědemokratickou stranou na zemské úrovni a aktéry na
centrální úrovni vlády, narostly subvence na podporu těžby v Porúří do roku 1994 až na 10,4 miliardy
DM (Schrader, 1998). V roce 1994 pracovalo v hornictví 75 000 zaměstnanců a v pro-vozu bylo čtrnáct
dolů. V roce 1998 tvořila těžba černého uhlí 26 % z celkové produkce na území tehdejší Evropské
unie. Rozhodně ani dnes nelze očekávat konec poklesu zaměstnanosti v tomto sektoru, což můžeme
ilustrovat na faktu, že počet zaměstnaných ve srovnání s rokem 1994 poklesl na 55 000 (1998) a objem
těžby se snížil z 41,7 mil. tun (1995) na 18,1 mil. tun (2005) (Faust, 1999, Bömer, 2000, KVR, 2006).
Krize druhého pilíře montánní základny regionu – ocelářství – na sebe nedala dlouho čekat. Počátek krize spadal do roku 1973 a trvala až do roku 1983. Ještě jednou se zopakovala mezi lety 1992 až
1995. Jednalo se opět o kumulaci řady mnoha negativně působících faktorů:
(a) nárůst konkurence akcelerované dalším poklesem dopravních nákladů umožňujícím expanzi
importu levné ocele z nově industrializovaných zemí (v případě krize v roce 1973),
(b) vytvoření jednotného evropského trhu,
(c) pádem železné opony a novou konkurencí z postsocialistických států (Berndt, 1996).
Krizi umocnila také světová recese způsobená prvním ropným šokem společně s propadem dolaru (snížení příjmu z exportu). Charakter ocelářské krize byl ve srovnání s předcházející krizí uhelnou
odlišný, neboť se nejednalo o odbytovou krizi, ale o celkové snižování zaměstnanosti založené na
racionalizaci výroby a zvyšování produktivity (Blotevogel, 2003). Podle Wissena (2001) se však jednalo
65
o novou úroveň restrukturalizace, protože již nešlo o modernizaci či racionalizaci výrobních procesů
a postupné propouštění. Naopak, firmy přestaly úplně investovat do původních výrobních jednotek
a v řadě případů se uchylovaly ke komplexnímu uzavření jednotlivých továren. Vyvrcholení krize v letech 1987/1988 mělo pro Porúří zásadní konsekvence a přispělo k zásadní proměně regionu. Pro ilustraci lze uvést skutečnost, že v roce 1959 vytvářely tradiční výrobní sektory (ocelářství a hornictví) na
900 tis. pracovních míst. V současnosti je jich méně než 100 tis., což znamená, že došlo k zániku 800
tis. pracovních míst (Jakoby, 2006).
Obrázek 6: Vývoj těžby černého uhlí v Porúří mezi roky 1955 a 2005
Vývoj těžby černého uhlí v Porúří mezi roky 1955 a 2005
140
milony tun
120
100
80
60
40
20
0
1955
1965
1970
1975
1980
1985
1990
1995
2000
2005
roky
Zdroj:
Regionalverband Ruhr,
Zdroj:
Regionalverband
Ruhr,2007
2007.
Obrázek
7:7:Míra
nezaměstnanosti
v Essenu,
Porúří, Porýní-Vestfálsku
Severním Porýní-Vestfálsku
Obrázek
Míra nezaměstnanosti
v Essenu,
Porúří, Severním
a západním
Německu
v
letech
1966–1998
a západním Německu v letech 1966–1998
Zdroj: Převzato a upraveno podle Beliny, Helmse 2003
66
Zdroj: Převzato a upraveno podle Beliny, Helmse 2003.
5.3 Proces deindustrializace a terciarizace v Porúří
Proces deindustrializace byl ovlivňován několika dílčími procesy a započal prakticky na konci padesátých let. Dominantní podniky v Porúří – speciálně ocelářské podniky – se staly vlivem sílící internacionalizace nadnárodními společnostmi. Již v 50. letech minulého století založily v zemích třetího světa
řadu samostatných oceláren a filiálek a posléze se tyto oblasti třetího světa staly hlavními světovými
centry produkce ocele. Rostoucí problémy exportu nutily kocerny od 60. let zásadním způsobem diverzifikovat jejich produkci. Podniky se proto zaměřily na akvizice podniků a firem v sektoru strojírenství, především pak na akvizice dodavatelských a subdo-davatelských firem pro automobilový, loďařský a letecký průmysl. Většina těchto převzatých firem byla lokalizována mimo region Porúří, což vedlo
k velkému odlivu kapitálu z regionu (Rehfeld, 1995). Proces vertikální dezintegrace (např. outsourcing,
zakládání specializovaných malých a středně velkých dceřiných společností) a diverzifikace pokračoval
s neztenčenou intenzitou i v dalších letech. Mimo již uvedené sektory se montánní podniky zaměřovaly na elektroniku, telekomunikace a služby, přičemž i zde vznikala nová pracovní místa mimo Porúří
(Friedrichs, 1994). Jako příklad lze uvést jeden z největších koncernů v Porúří – Thyssen AG. V roce
1960 připadalo 60 % obratu na sektor ocele, ale v roce 1986 to bylo již 36 %. Tyto procesy se netýkaly
pouze hutních koncernů, ale také těžebních společností. Společnost Ruhrkohle AG generovala v roce
1970 méně než 2 % celkového obratu v aktivitách nesouvisejících s těžbou. Ovšem v roce 1994 to již
bylo přes 50 % (Funder, 1996). Extrémním příkladem je podnik Haniel s hlavní centrálou v Duisburgu,
který se úplně stáhl z montáního sektoru a stal se globální obchodní společností. Celosvětově zaměstnává na 40 000 zaměstnanců, ale v samotné centrále pracuje pouze okolo 100 vysoce kvalifikovaných
zaměstnanců (Blotevogel, 2006). Opomenut nemůže být také proces racionalizace výrobních procesů
a zvyšování produktivity práce, který významným způsobem akceleruje proces deindustrializace. Hutě
patřící koncernu Thyssen v Duisburgu zaměstnávaly v roce 1992 na 37 000 pracovníků, přičemž v roce
2002 dosahovaly téměř totožného objemu produkce s 11 000 zaměstnanci (Blotevogel, 2003). Celkově zaniklo mezi lety 1970 a 1998 v priméru a sekundéru na 575 000 pracovních míst (Bömer, 2000).
V Německu se využívá jako indikátor míry deindustrializace tvz. Industriebesatz, relativní podíl zaměstnanců v priméru a sekundéru na 1 000 ekonomicky aktivních obyvatel. Stabilní trend poklesu tohoto
indikátoru lze dokumentovat právě na příkladu Porúří, kde v roce 2005 činil tento ukazatel 67/1 000,
což je nižší hodnota, než vykazovaly dříve spíše venkovské regiony v rámci celého Severního Porýní-Vestfálska, a lze dokonce vyvozovat, že Porúří již není starým průmyslovým regionem, tzn. že proces
deindustrializace je téměř ukončen (Blotevogel, 2006).
Obrázek 8: Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005
Obrázek 8: Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005
Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005
30
25
20
mil. tun
15
10
5
0
1955
1965
1970
1975
1980
1985
1990
1995
2000
2005
roky
Zdroj:
Ruhr,
2007.
Zdroj: Regionalverband
Regionalverband Ruhr,
2007
Proces terciarizace
67
Hlavním problémem ve starých průmyslových regionech, Porúří nevyjímaje, byla
skutečnost, že pokles průmyslové výroby (základny) nebyl kompenzován vznikem
nových pracovních míst v terciéru, což se promítalo do nárůstu nezaměstnanosti
Proces terciarizace
Hlavním problémem ve starých průmyslových regionech, Porúří nevyjímaje, byla skutečnost, že
pokles průmyslové výroby (základny) nebyl kompenzován vznikem nových pracovních míst v terciéru, což se promítalo do nárůstu nezaměstnanosti (Belina, Helms, 2003). Absorbční kapacita terciéru
nebyla neomezená, neboť v Porúří se sice zvýšil počet zaměstnanců v sektoru služeb mezi lety 1982
a 1999 o 222 000, ale jelikož v průmyslu zaniklo ve stejném období 304 000 pracovních míst, byla tato
kompenzace pouze parciální (ILS, 2003). Absolutní přírůstek počtu pracovních míst byl však ve srovnání s dalšími spolkovými zeměmi podprůměrný. Příčinu této disonance spatřuje Schrader (1998) ve
skutečnosti, že nárůst zaměstnanosti v sektoru služeb je závislý na růstu produktivity práce ostatních
výrobních sektorů, a proto považuje pozitivní očekávání politiků spojená se sektorem služeb za diskutabilní. A dodává, že značně nevhodná byla také samotná struktura pracovních míst, neboť nejvyšší
růst zaznamenal maloobchod a konzumně zaměřené služby. Vysvětlením nejen relativně nízkého počtu
nově vzniklých pracovních míst v terciéru, ale i jejich struktury může být existence funkční lock-in, protože, jak již bylo uvedeno, dodavatelské firmy kvůli své dlouhodobé závislosti neinvestovaly a nepoptávaly služby z oblasti marketingu, výzkumu, designu. Malá poptávka po těchto službách neumožňovala
rozvoj progresivního terciéru, popřípadě kreativních odvětví. Celkově podíl zaměstnanců v terciéru
překročil mírně hranici 70 % v roce 1997, ve srovnání s rokem 1963, kdy tento podíl byl pouze 43 %
(Belina, Helms, 2003). Regionální distribuce pracovních míst byla navíc značně nerovnoměrná a prostorově kopírovala ústup těžby uhlí. Pozitivní efekty růstu zaměstnanosti se projevovaly v jižní oblasti
Porúří v tvz. Helweg zóně (Duisburg – Mühlheim, Essen – Dortmund – Unna), která byla již v minulosti
charakteristická silným sektorem služeb a také vykazovala výrazně vyšší kvalitu měkkých lokalizačních
faktorů (Bauer, Otto, 2006). Negativní aspekty deindustrializace se koncentrovaly do severněji položené oblasti tzv. Emscher zóny (Oberhausen – Bottrop – Gelsenkirchen – Herne) (Danielzyk, 1992). Zóna
řeky Emscher byla ve srovnání s jižními oblastmi stále silně ovlivněna průmyslovou výrobou koncentrovanou do velkých podniků. Růst služeb byl zde pomalejší ve srovnání s jižní částí Porúří, čímž tato
oblast zůstala v dlouhodobém horizontu ve vleku krize montánního sektoru a také dílem závislá na
státních subvencích, které podporovaly udržení výrobní struktury tohoto subregionu. Charakteristickou pro tuto oblast byla chaotická prostorová struktura, špatná infrastruktura, vysoká nezaměstnanost
a nízká úroveň lidského kapitálu (Rommelspacher, 1999).
Tabulka 8: Vývoj zaměstnanosti v oblasti Porúří ve vybraných ekonomických sektorech
Ekonomický
sektor
1976
1980
1985
1990
1995
Těžba uhlí
160.588
138.359
122.323
100.777
69.609
55.151
-65,7
Chemie
44.685
44.745
42.772
45.009
33.394
20.789
-53,5
Hutnictví
132.430
114.015
80.468
68.410
44.804
38.970
+70,6
Strojírenství
78.433
71.859
61.910
59.280
46.018
41.549
-47,0
Bankovnictví
26.126
28.489
31.039
31.449
32.749
31.489
+20,5
Vzdělávání
37.240
45.198
43.929
47.805
50.486
54.014
+45,0
68
1998
Změna v %
1976–1998
Média
3.667
4.154
4.793
7.749
7.452
9.140
+149,3
Zdravotnictví
63.366
75.308
82.810
94.985
112.108
11.360
+75,7
v letech 1976–1998
Zdroj: Převzato a upraveno podle Bömera, 2002
Tabulka 9: Shrnutí fází vývoje Porúří
Časový úsek
Do r. 1970
Rozvojová tendence a indikátory
„zakonzervování“;
pokles zaměstnanosti v těžbě
a hutnictví;
relativně malá nezaměstnanost
1970 – 1989
Klíčové milníky
1957 a 1974 krize
v těžbě černého uhlí
a hutnictví;
velká investice firmy
Opel v Bochumi
diverzifikace –
ekonomická krize firmy
nová odvětví v regio- Hoesch;
nu;
zavření hutí v Rheihausenu a Hattingenu
růst ve službách
Nástroje rozvoje
pobídky –
podpora „strany nabídky“;
centralizované politiky
(správa)
regionalizace;
decentralizace;
malé a střední podniky;
diverzifikace;
atrakce externích investic
1990 – pol.
90. let
Budoucnost
konsolidace a krize
fúze;
integrované projekty;
růst produktivity v
tradičních sektorech
světová ekonomická
krize 92/93
koncentrace zdrojů;
podpora klastrů;
iniciace networkingu
stimulující dotace
další diverzifikace
ekonomické struktury
Zdroj: Převzato a upraveno podle Brosse, Waltera, 2000
69
5.4 Klíčové iniciativy v oblasti restrukturalizace
Od druhé poloviny 50. let minulého století byla realizována celá řada iniciativ v oblasti modernizace a restrukturalizace. Pro pochopení geneze prvních iniciativ v oblasti restrukturalizace je nezbytné nastínění specifického institucionálního prostředí Porúří. Porúří zaznamenalo v poválečných letech
téměř komplexní obnovu předválečných výrobních kapacit. V první fázi poválečné obnovy se začaly
konstituovat specifické těsné personální a institucionální vazby, které následně ovlivňovaly rozvoj regionu Porúří po mnoho budoucích let. Nestandardní poválečná situace rozšířila úkoly a kompetence
podnikového managementu a dozorčích rad i na mimopodnikové záležitosti, jako byly například otázky
bydlení a otázky stravování. To přispělo k propojení mezi montánními podniky, komunální politikou
a odbory (zaměstnanci) (Funder, 1996). Pro označení této institucionální konfigurace se etabloval pojem „Rýnský kapitalismus“ (Berndt, 1998). Vznikly intenzivní vazby, které se projevily již v průběhu
poválečných let tím, že SVR pomocí územně plánovacích nástrojů omezil vstup nových konkurenčních
ekonomických subjektů do Porúří (Goch, 2001). Prvotní iniciativy reagující na náznaky krize byly silně
ovlivněny uvedenou institucionální konstelací napomáhající faktickému zakonzervování ekonomické
struktury. Jednalo se o opatření převážně defenzivního charakteru zaměřená na utlumení sociálních
aspektů krize prostřednictvím (Bömer, 2000):
s timulace odbytu černého uhlí pomocí podpory zvyšování produktivity s využitím nových organizačních forem, tj. např. vznik Ruhrkohle AG v roce 1969 (srovnej Tenfelde, 1988),
široké implementace opatření na podporu vzdělávání a rekvalifikací.
Období 60. let lze charakterizovat přechodem k ofenzivním strukturálním iniciativám. Především
bylo nutné vytvořit infrastrukturu vysokého školství, neboť vzdělávací kapacity byly dimenzovány pro
potřeby montánních podniků. V roce 1959 byla založena první univerzita v Bochumi a současně byla
založena řada dalších vzdělávacích institucí. Započaty byly také aktivity směřující k větší diverzifikaci
výrobní základny regionu. Cílem byla atrakce velkých podniků, které měly substituovat zánik pracovních míst v montánním sektoru. Mezi nové velké podniky patřil Opel v Bochumi, Siemens v Gladbecku
a jiné. K získání velkých podniků bylo nutné prolomit blokaci pozemků, které byly v držení velkých
koncernů. Tyto koncerny doufaly v oživení poptávky po uhlí a oceli, a proto blokovaly sanaci pozemků
a jejich využití pro jiné funkce. Koncernová politika vysokých mezd nepříznivě působila na příchod
nových investorů (Funder, 1996).
První konzistentní iniciativou, respektive strukturálním programem iniciovaným spolkovou vládou,
byl Rozvojový program Ruhr (Entwicklungsprogramms Ruhr 1968–1973) s celkovým rozpočtem 17 mld.
DM (Heinze, Schmidt, 1997). Program se koncentroval na modernizaci Porúří. Tato modernizace zahrnovala velké investice do dopravní infrastruktury (výstavba dálnic, silnic, metra, tramvají a rychlostních železnic) a bytové výstavby. Masivní investice do modernizace infrastruktury se snažily eliminovat
nedostatky infrastruktury vybudované v období dynamické industrializace (Maggi, 2004). Logistické
systémy starých průmyslových regionů byly vybudovány podle potřeb velkých montánních podniků,
tzn. jednalo se především o železniční a lodní dopravu, které umožňovaly přepravu hlavních výrobních
surovin, což odpovídalo fordisticky orientované produkci (velké objemy, velké skladovací prostory, vyšší časové náklady). Pro postfordisticky flexibilně orientovanou logistiku s převahou silniční dopravy –
preferující just-in-time režim, byla tato infrastruktura již nevyhovující a snižovala konkurenceschopnost
jak tradičních regionálních podniků, tak také především podniků z nových sektorů (Schrader, 1998).
V rámci výše uvedeného programu pokračovalo zakládání univerzit a polytechnik, jakož i významné
zlepšování environmentální situace v regionu. Z hlediska podpory firem byla podporována zejména
technologická modernizace podniků, přičemž pozornost byla věnována převážně dominantním výrobním sektorům. Tento program byl podle Wissena (2001) pokusem posílit roli Porúří jako energetického
a ocelářského centra Německa, přičemž ocelářský průmysl patřil k preferovaným příjemcům subvencí.
Významnou aktivitou iniciovanou v rámci tohoto programu bylo otevření diskuse zabývající se negativní image regionu. V programovém dokumentu bylo konstatováno, že „… veřejnost nejen v Německu, ale i v zahraničí nabyla dojmu, že obzvláště Porúří je čímsi jako krizí zmítaným ohniskem neklidu“
(Dege, 2007, s. 23). Reakcí na tento neuspokojivý stav bylo odstartování regionálního marketingu Porúří, jehož hlavním nositelem se stalo Komunální sdružení Porúří.
70
V roce 1975 následoval Program Severního Porýní-Vestfálska (Nordrhein-Westfalen-Programm)
s celkovým finančním objemem 600 mil. DM, iniciovaný a plně řízený spolkovou vládou. Vznik programu byl doprovázen reorganizací regionálního plánování v Severním Porýní-Vestfálsku, která znamenala faktickou centralizaci, protože byl zrušen Sídelní svazek Porúří (Siedlungsverband Ruhr), který byl
obnoven pod názvem Komunální sdružení Porúří (Kommunalverband Ruhrgebiet) KVR v roce 1979.
Zaměření bylo velice podobné jako u Rozvojového progranu Ruhr, avšak jeho koncepce neodpovídala
reálným potřebám regionu a podle Bömera (2000) se jednalo od počátku, vzhledem k jeho konzervativnímu centralistickému pojetí územního rozvoje, o historicky překonaný program. V roce 1979 přišla
druhá globální ropná krize a taktéž regionální krize projevující se šestitýdenní stávkou zaměstnanců
ocelářského průmyslu. Zaměstnanci požadovali zavedení 35hodinového pracovního týdne. Odpovědí
na tyto krize bylo uspořádání svým charakterem průlomové konference konané v březnu roku 1979
v Castropu-Rauxelu, která byla prvním výsledkem koordinovaného sociálního dialogu a také prvním
náznakem přechodu od top-down přístupu k bottom-up přístupu k rozvoji regionu (Guth, 2005). Na
této konferenci přijala spolková země Severního Porýní-Vestfálska v kooperaci s federální vládou Akční
program Porúří (Aktionsprogramm Ruhr 1980–1984) s dotací cca 6,9 mld. DM. Významným výsledkem
bylo také vytvoření Pozemkového fondu Ruhr (Meyer-Stamer, 2004a).
Úpadek tradičních výrobních odvětví měl za následek ukončení výroby řady podniků, čímž vzniklo
více než 6 000 ha průmyslových a dopravních ploch, tzv. brownfields, které pozbyly svoji původní průmyslově výrobní funkci. Sanace a revitalizace byla značně problematická. Kvůli vysoké kontaminaci
jedovatými látkami, jejich rozloze, špatné dopravní dostupnosti a zejména nevyjasněným majetkoprávním vztahům. Z těchto důvodů vznikl výše zmíněný Pozemkový fond Ruhr, který měl za úkol řešení
nevyhovující situace v této oblasti. Revitalizace brownfields byla komplikována také z důvodů nekonstruktivního blokačního chování velkých podniků – mimo jiné kvůli požadavkům náhrad, sanačním
nákladům, ložiskovým zásobám, ale i spekulacím. Výrazný posun nastal v roce 1960, kdy nejvýznamnější regionální společnost Ruhrkohle AG dala k dispozici 3 000 ha brownfields k revitalizaci. Jelikož
neexistovala privátní poptávka po těchto pozemcích, uzavřela v roce 1980 zemská vláda smlouvu se
Spolkovou rozvojovou společností (Landesentwicklungsgesellschaft−LEG), jejímž úkolem bylo realizovat obchody Pozemkového fondu v rámci revitalizace průmyslových ploch, přičemž její činnost byla
v roce 1984 rozšířena na území celého Severního Porýní-Vestfálska (Schrader, 1998, podrobněji Jínová,
2004). Jednalo se o klíčové strategické rozhodnutí, protože tím bylo výrazně oslabeno blokační jednání
montánních koncernů v regionu.
Druhá ropná krize naznačila, že uhlí má určitý potenciál i pro budoucnost a nebylo by vhodné
ze strategických důvodů zcela ukončit těžbu v Porúří. V tomto kontextu byla uzavřená tvz. Jahrhundertvertag (1979–1994), která pomocí subvencí napomáhala kompenzovat vysokou cenu domácího uhlí a tím garantovala jeho určitou úroveň odbytu. Prioritami samotného Akčního programu Ruhr
(1980–1984) byla regenerace měst a opatření napomáhající ochraně životního prostředí. V podmínkách
existence kognitivního lock-in (viz výše) a také špatné energetické situace na světových trzích byly
i nadále výrazně subvencovány tradiční sektory uhlí a ocele ve formě podpory vývoje nových produktů
a technologií, které měly za úkol zvýšení efektivity výroby a zlepšení odbytu nových produktů na trhu.
Opatření mimo tradiční výrobní odvětví byla zaměřena na budování infrastruktury pro transfer inovací,
malé a střední podniky a vzdělávání. Přesto byla i nadále budoucnost Porúří interpretována v duchu
tohoto programu jako modernizovaná varianta tradiční průmyslové výroby (Wissen, 2001, Guth, 2005).
V roce 1984 následovala Landesinitiative Zukunftstechnologien, v níž byla věnována pozornost
inovacím v moderních technologiích s důrazem na alternativní zdroje energie, např. podpora solární
energetiky (program SoTech) a podpora transferu technologií. Tento program probíhá v modifikované
podobě až do současnosti (programy Quatro a Adept) (Bross, Walter, 2000). I přes tyto výše zmíněné
iniciativy nedocházelo k žádoucím pozitivním posunům, což demonstrují následující strukturální ukazatele vývoje na trhu práce. Ke konci 80. let bylo v Porúří 104 tis. nezaměstnaných. Zatímco v roce
1970 to bylo pouze 13 tisíc, což znamenalo nárůst během jedné dekády téměř o 800 %. V roce 1987
pak vystoupala nezaměstnanost na 281 tisíc (Meyer, 1988). Míra nezaměstnanosti v tomto roce dosahovala výše 14,7 %. V důsledku akcelerace krize v hornictví a ocelářství došlo k doposud neočekávanému nárůstu nezaměstnanosti a odhalení skutečné hloubky problémů ekonomické struktury v Porúří,
což významně zvýšilo tlak na formulování nových iniciativ (Guth, 2005). Dosavadní iniciativy a politiky
byly totiž produktem centralizovaného přístupu k rozvoji regionu.
71
Fürst a Kilper (1995) charakterizují regionální strukturální politiku realizovanou do roku 1987 následující aspekty:
Programy se stále koncentrovaly na Porúří jako na celoněmecké centrum těžby uhlí, výroby
železa a ocele.
Všechny strukturální a rozvojové programy byly formulovány prakticky výlučně zemskými institucemi.
Hlavním prostředkem regulace byly finanční prostředky, což znamenalo alokaci finančních
zdrojů do předem tematicky definovaných projektů a programů. Tento paternalistický koncept
strukturální politiky má výrazné slabiny: (1) nadměrné nároky na zemské finance, (2) konzervace dosavadních struktur namísto jejich změny, (3) snížení motivace regionálních aktérů
k aktivaci endogenního potenciálu.
Historickým mezníkem ve vývoji se stal rok 1987. V důsledku neustávající krize v hornictví a ocelářství oznámili klíčoví zaměstnavatelé v regionu rozsáhlé propouštění, což vyvolalo masové demonstrace, tzv. „Aufruhr an der Ruhr“ („vzpoura na Rýnu“) (Bömer, 2000, Meyer-Stamer, 2004b). Dosavadní
centralizované top-down přístupy musely být nutně nahrazeny decentralizovanými bottom-up přístupy,
tj. novým způsobem regulace tzv. regionalizací strukturální politiky. Měkká regulace se zaměřovala
především na zlepšení kooperace a koordinace v rámci moderovaných procesů, výměnu myšlenek
a přesvědčování prostřednictvím argumentů, pluralitní dosahování konsenzu a na nacházení problémově orientovaných řešení (Houtum, Lagendijk, 2001). Realizace tohoto nového přístupu byla umožněna vedle ekonomických důvodů také proto, že byla jednak oslabena pozice sociální demokracie
v rámci Severního Porýní-Vestfálska v důsledku její určité politicko-koncepční krize a jednak byla krizí
výrazně narušena hegemonie montánně-průmyslových elit v regionu (Wissen, 2001).
V roce 1987 proto jednotně odsouhlasil Zemský parlament Severního Porýní-Vestfálska na doporučení tzv. Mikat-komise (Kommission Montanregionen des Landes Nordrhein-Westfalen) usnesení
požadující vznik perspektivně orientovaných iniciativ v Porúří zaměřených na podporu ekonomických
oblastí mimo tradiční výrobní odvětví, tj. uhlí a ocel. Ve své závěrečné zprávě vedle řady opatření navrhla Mikat-komise také novou formu strukturální politiky dle motta: „Regionální politika bez peněz“,
v jejímž rámci měli být regionální aktéři mobilizováni. Současně měla být zlepšena kooperace mezi
veřejným a soukromým sektorem (Waniek, 1995).
Prvním výsledkem nové strukturální politiky se stal „Program budoucnosti montánního regionu“
(„Zukunftsinitiative Montannregion – ZIM“), kdy se hlavní strategií stal tzv. decentralizovaný korporativismus. Ten byl v roce 1989 rozšířen na „Program budoucnosti Severního Porýní-Vestfálska“ („ZIN“).
Porúří patřilo k šesti tzv. ZIN regionům. ZIN se vztahoval na rozdíl od ZIM na celé území Severního Porýní-Vestfálska. Celkem 15 regionů bylo vymezeno na základě působnosti průmyslových a obchodních
komor (Industrie- und Handelskammer), přičemž oblast Porúří zaujímala celkem šest tzv. ZIN regionů.
Regionální aktéři byli vyzváni k následujícím aktivitám (Guth, 2005):
k organizaci takzvaných regionálních konferencí za účasti všech relevantních aktérů rozvoje,
k provedení regionálních analýz,
k formulování regionálních rozvojových plánů,
k
vytvoření regionálního konsenzu v otázkách budoucích rozvojových priorit (většina těchto
projektů byla financována ze zdrojů spolkové země s při-spěním EU).
Tato strukturální politika regionálního charakteru měla podle Blotevogela (1997, cit. ve Faust, 1999)
čtyři hlavní cíle:
Zlepšení prostorové horizontální kooperace mezi obcemi a kraji.
Podpora vertikální kooperace mezi jednotlivými administrativními úrovněmi.
Posílení horizontální kooperace mezi jednotlivými sektorovými politikami, čímž mělo dojít
k systematizaci regionální politiky.
72
Podpora pozitivních synergických efektů prostřednictvím funkční kooperace mezi regionálními aktéry v rámci regionálních konferencí a přípravy rozvojových konceptů.
Funkční platformou se staly regionální konference, v jejichž rámci měly být zpracovány regionální rozvojové koncepty. Účastníci konferencí měli reprezentovat hlavní regionální aktéry
z řad podniků, obcí a měst, různých sdružení a komor atd. Regionální rozvojové koncepty
měly obsahovat priority regionů definované na základě konsenzu a také od priorit odvozené
specifické regionální profily (Waniek, 1995).
Hlavními prioritami obou programů ZIM a ZIN (Funder, 1996, Rommelspacher, 2000) byly:
podpora inovací a technologií,
podpora perspektivním vzdělávacím oborům,
opatření na tvorbu nových pracovních míst,
výstavba a modernizace infrastruktury,
zlepšení životního prostředí a energetické situace.
Hodnocení Programu budoucnosti montánního regionu
V rámci iniciativy ZIN bylo podpořeno částkou 1,1 mld. DM celkem 330 projektů (z 2 000 podaných
projektů) v oblastech výše uvedených priorit (Cooke, 2001), přičemž zvýšený důraz byl kladen na environmentalní technologie a mikroelektroniku, tj. na nové sektory, které v regionu dříve prakticky neexistovaly. Hodnocení výsledků ZIN programu je ambivalentní, ale převažuje spíše negativní hodnocení. Pozitivně hodnotí ZIN Cooke (2001), který považuje program ZIN za úspěšný příklad realizace interaktivního
systému tvorby inovací. ZIN byl také významným impulzem pro oslabení efektu lock-in v regionu. Rovněž
podpora environmentálních technologíí se ukázala přínosnou pro celý region (Ache, 1998). Negativně
hodnotí program zejména němečtí odborní autoři. V první řadě zpochybňují demokratickou legitimitu
regionálních konferencí (Waniek, 1995). Funder (1996) spatřuje hlavní problém v nedostatečné integraci
soukromého sektoru, což negativně ovlivnilo rozvojová opatření formulovaná v rámci regionálních rozvojových konceptů. Ještě více kriticky se staví k programu Wissen (2001), když tvrdí, že místo žádoucího vytvoření nezaměnitelných specifických regionálních profilů usilovaly rozvojové koncepty o atrakci
investic. V popředí stály projekty jako výstavba infrastruktury nebo příprava průmyslových a komerčních
zón a nejednalo se tady o žádné zásadní inovace (Danielzyk, 1992). Mobilizace endogenního potenciálu
ustoupila silnějším snahám o exogenní růstové impulzy. Druhým výsledkem nové decentralizované regionální strukturální politiky se stal projekt IBA Emscher Park, který lze právem považovat za vysoce inspirativní a inovativní institucionalizovanou strategii restrukturalizace ve starých průmyslových regionech.
Náš enormní zájem si tento tzv. „mega projekt“ zaslouží z toho důvodu, že v centru pozornosti stál rozvoj
měkkých lokalizačních faktorů subregionu Emscher (ILS, 2003).
73
5.5 Internationale Bauausstellung Emscher Park
Prostorové vymezení Emscher Parku
Projektová a plánovací oblast IBA Emscher Parku zaujímá plochu o rozloze 784 km2 s celkovým
počtem přibližně dvou milionů obyvatel. Hranice jsou tvořeny dálnicemi, kanály a řekami. Jižní hranici
tvoří dálnice A40, severní hranici dálnice A2. Na západě ohraničuje park tok řeky Rýn a na východě
dálnice A1. Centrální osou je kanál Rýn-Herne a řeka Emscher, která dává regionu název a současně
je hlavním přístupovým kanálem k Rýnu (Kilper, Wood, 1995). Prostor IBA je umělým územním celkem
procházejícím napříč 17 municipalitami a také napříč ZIN regiony, přičemž administrativní hranice nejsou brány v úvahu (Kilper, 1999).
Politicko-institucionální rámce IBA Emscher Parku
Rozsáhlá krize v roce 1987 a z ní vzniklé politickokoncepční vakuum vedlo k vyprofilování tří hlavních ideologických proudů. První politický proud podporoval otevření se konkurenci, tj. neoliberální
reformy. Jeho pozice posílila recesí v roce 1993 vyvolané z části vytvořením společného vnitřního
trhu v rámci EU. Hlavním reprezentantem tohoto proudu byl Wolfgang Clemens ze středopravicové
křesťanskodemokratické CDU. Druhý proud reprezentovali představitelé velkých montánních podniků,
kteří měli stále silnou mocenskou pozici v regionu. Jejich ambice udržet montánní charakter Porúří
logicky oslabila a jejich zájmy se převážně soustředily na maximalizaci zisků z rozsáhlých nemovitostí
a pozemků v jejich vlastnictví. Třetí byl modernizační proud podporovaný progresivní částí sociální demokracie SPD, který měl zásadní vliv na vznik projektu IBA Emscher Parku. Hlavním podporovatelem
tohoto proudu a jeho centrem bylo Zemské ministerstvo bydlení a dopravy. Toto ministerstvo vzniklo
v roce 1980 a bylo výsledkem konfliktů odehrávajících se v 70. letech v oblasti městského rozvoje.
Konflikt odstartovala koncepce asanace starých hornických kolonií a výstavba nových bytových jednotek. Koncepce obsažená v Entwicklungsprogramm Ruhr vyvolala nevoli řady občanských sdružení.
Na kongresu v Gelsenkirchenu konaném v roce 1976 požadovala iniciativa zřízení ministerstva zodpovědného za bydlení a rozvoj měst. V roce 1980 vyhrála SPD zemské volby a získala většinu, což
uvolnilo ruce při iniciaci vzniku tohoto ministerstva (Wissen, 2001). Ministrem byl jmenován Christoph
Zöpel, ambiciózní a vizionářský politik s dobrými kontakty v akademickém prostředí. Vedoucím odboru
městské výstavby a památkové péče se stal Karl Ganser, pozdější ředitel IBA Emscher Park GmbH.
Jak uvádí Kilper a Wood (1995), IBA byla z velké části výsledkem spíše snah zemského ministerstva pro
bydlení a dopravu než ministerstev primárně odpovědných za realizaci strukturální politiky a plánovaní,
jako např. oddělení prostorového plánování ministerstva pro životní prostředí a zemědělství nebo odbory ministerstva hospodářství. Toto ministerstvo za spolupráce se spřízněnými zájmovými skupinami
využilo této krize k masivní modernizaci regionu prostřednictvím projektu IBA Emscher Park, který tím
měl zajištěno potřebné silné politické krytí a podporu.
Sociálně-ekonomická charakteristika subregionu Emscher Parku
Jak již bylo krátce naznačeno, Emscher subregion byl nejproblémovější a nejpostiženější částí
Porúří (schwierigster Teil des Ruhrgebites) (Reißberg, 2004). Prostorová lokalizace aktivit IBA Emscher
Parku byla pragmatickou snahou o obnovu hospodářsky nejslabší části Porúří. Tehdejší socioekonomický stav můžeme vystihnout těmito charakteristikami (Ache et al., 1992, Kilper a Wood, 1995, Faust,
1999, Kilper, 1999):
Dominance montánního průmyslu z hlediska: (1) výrobní struktury regionu, (2) hlediska územního – velký zábor půdy, (3) z hlediska mentálních postojů a kvalifikace obyvatel regionu,
politické reprezentace nevyjímaje. Region byl ve své podstatě organizován jako „stroj“ na
produkci ocele a uhlí.
Nízký podíl hi-tech odvětví a terciéru na celkové výrobní struktuře regionu.
Vysoká nezaměstnanost s vysokým podílem dlouhodobě nezaměstnaných a malým přírůstkem nových pracovních míst.
74
Vysoká míra nezaměstnanosti byla „řešena“ převážně spontánními demografickými trendy
(odchod do důchodu) než ekonomickým rozvojem.
Vzrůstající sociální a ekonomické problémy, pokles výnosu daní na komunální úrovni – z toho
důvodu docházelo k odlivu mladých a kvalifikovaných lidských zdrojů z regionu (tzv. brain-drain) a současnému stárnutí populace v regionu. Tyto paralelně probíhající procesy zvyšovaly tlak na sociální služby. Místní aktéři ve veřejném sektoru nebyli schopni samostatně
iniciovat změnu, a to jak z hlediska nalézání nových řešení, tak i z hlediska fiskálního, čímž se
krize nadále prohlubovala.
Existence velkých oblastí zeleně, které nebylo možné využívat k volnočasovým aktivitám, protože tyto oblasti byly z velké části nedostupné kvůli hustým sítím cest, kolejí a jiným umělým
bariérám.
Montánní koncerny vlastnily v tomto regionu většinu všech pozemků, jejichž revitalizace byla
po dlouhou dobu blokována.
Špatná sociálně-technická infrastruktura, zvláště v oblastech s vysokým podílem obyvatelstva s nízkými příjmy.
Neatraktivní urbánní prostory s nízkou kvalitou života z důvodu koncentrace těžkého průmyslu
do center měst.
Počet obyvatel klesl ve srovnání s rokem 1970 o 15 %.
Obrázek 9: Prostorové vymezení IBA Emscher Parku
Města v prostoru IBA Emscher Park
Města
v prostoru
IBA Emscher
Park Duisburg, Essen, Gelsenkirchen,
Bergkamen, Bochum,
Bottrop,
Zastrop-Rauxel,
Dortmund,
Gladbeck, Herne, Herten, Kamen, Mühlheim an der Ruhr, Lünen, Oberhausen, Recklinghausen, Waltrop
Essen,
Počet obyvatel: . . .Bergkamen,
. . . . . . . . . . Bochum,
. . . . . . . .Bottrop,
. . . . . . .Zastrop-Rauxel,
. . . . . . . . . . . . .Dortmund,
. . . . . . . . .Duisburg,
. . cca 2 mil.
Gelsenkirchen,
Gladbeck,
Herne,
Herten,
Kamen,
Mühlheim
an
der
Ruhr,
Celková plocha: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .784 km2
Lünen, Oberhausen, Recklinghausen, Waltrop
z toho:
Zelené plochy: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 % (337 km2)
Počet obyvatel: ...................................................................... cca 2 mil.
Celková plocha: ....................................................................... 784 km2
z toho:
Zelené plochy ............................... ………………………43 % (337 km2)
Průmyslové plochy ...................................................................... 11 %
75
Průmyslové plochy: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 %
Brownfields: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 %
Ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 %
Objem celkových investic: cca 5 mld. DM
Zdroj: www.iba.nrw.de, Kilper, Wood, 1995
Základní charakteristika projektu IBA Emscher Park
Mezinárodní stavební výstavy v poválečných letech byly pořádány v Hannoveru (1951) a Berlíně
(1957, 1987). Koncentrovaly se na prezentaci určitých částí měst či městských čtvrtí, popřípadě celých
měst, a hlavním cílem bylo představení nových druhů bytové výstavby. IBA Emscher Park byl inspirován především mezinárodní stavební výstavou konanou v roce 1987 v Berlíně, neboť v jejím rámci
byla pozornost upřena nikoliv na nové formy výstavby, ale na renovaci nebo revitalizaci starých budov
s využitím ekologických stavebních technologií. IBA Emscher Park představoval pokus o integraci
projektů z oblasti bytové a městské výstavby, environmentálních opatření, podpory podnikání, změny
pracovní, sociální a kulturní politiky (Reißberg, 2004). Zde je nutné podotknout, že IBA nebyla pouze
výstavou, ale integrálním strukturálně politickým přístupem k revitalizaci subregionu Emscher (Danielzyk, Wood, 2003). Vizí IBA Emscher Parku bylo indukovat koncepční, finanční a organizační perspektivně orientované impulzy v oblasti ekologické, sociální a ekonomické přeměny Emscher subregionu
(Memorandum I, 1988: 7). Hlavními cíli formulovanými zemskou vládou pro projekt IBA byly (Knapp,
1998, Danielzyk, Wood, 2003):
a) Nejdůležitějším bylo zlepšení environmentální situace Emscher subregionu prostřednictvím
realizace IBA. Tyto úvahy vycházely z přesvědčení iniciátorů, že environmentální podmínky budou
hrát klíčovou roli v konkurenceschopnosti regionu. Iniciátoři projektu IBA se obávali nebezpečí, že
by se v Emscher subregionu mohly lokalizovat podniky vyrábějící produkty s nízkou přidanou hodnotou (standardizovaná výroba) a neatraktivními pracovními místy. Zlepšení měkkých lokalizačních
faktorů mělo vytvořit podmínky pro přechod k modernímu regionu zaměřenému na terciér a kvartér
(Goch, 2001).
b) Vytvoření příznivého prostředí pro diverzifikaci ekonomických struktur. Základním předpokladem
pro stanovení tohoto cíle bylo, že dlouhodobé vylepšení ekonomické situace v Emscher subregionu nelze dosáhnout pomocí několika málo velkých projektů, ale spíše pomocí celé řady různých
menších projektů.
c) IBA měla vytvořit kvalitní prostředí pro rozvoj různorodých životních stylů. Tento cíl se opíral o výraznou diferenciaci životních stylů v posledních desetiletích, které se v Emscher subregionu nemohly
projevit. Sociokulturní změna měla být stimulována především tvorbou vhodných rámcových podmínek, které ovšem neměly být organizovány seshora.
d) Vytvořit mezinárodně uznávaný model státem řízené ekonomické, sociální a ekologické restrukturalizace starých průmyslových regionů (Workshop for the Future of Old Industrial Areas).
Porúří bylo charakteristické existencí silného kognitivního lock-in a tzv. sklerotického milieu. Podle
Läppleho (1994) je pro sklerotické milieu typický základní mechanismus fungující jako jakýsi funkční filtr, který implikuje určitou míru sociokulturního vymezení vůči okolí. Uvedený mechanismus však
automaticky nevede k procesu posilování schopnosti generace inovací, ale naopak symbolizuje neschopnost regionu stimulovat inovační procesy, což je vlastně opakem inovativního milieu. Z toho
důvodu se používá termín sklerotické milieu. V rámci IBA nešlo jen o materiálně uchopitelné a viditelné
výsledky, ale také, a to ve stejné míře, o nemateriální výsledky plynoucí z projektově orientovaného
plánovaní, jako např. nové formy dosahování konsenzu, vytvoření kooperačních forem pro/při realizaci
projektů. Jednalo se ve své podstatě o eliminaci strukturálního deficitu, tj. v případě Porúří o eliminaci antiinovativního kulturně-politického prostředí ovlivněného tradičními úzkými zájmy montánního
sektoru. Projekty IBA se totiž zakládaly na návrzích obcí, privátního sektoru, ekologických organizací,
občanských iniciativ atd. (Danielzyk, Wood, 2003). Hlavní otázkou, respektive hlavním problém bylo,
jak podporovat inovace v neinovativním milieu (Innovation in nicht-innovativen Milieus) (Kilper, 1999).
76
Vize a cíle byly operacionalizovány do celkem sedmi prioritních tematických oblastí (Kilper, 1999,
IBA, 1999, Bömer, 2000, Shaw, 2002).
1. Krajinný park Emscher zahrnuje části území 17 měst v regionu. Tento specifický park se táhne
v délce 70 kilometrů od západu na východ a široký je 15 kilometrů, při celkové rozloze 312 km2.
Cílem bylo vytvoření určité formy územní kontinuity mezi rozlehlými, ale nespojitými oblastmi zeleně a vytvoření ekologického systému územní stability evropského významu. Prostorové propojení
dílčích částí mělo být umožněno sítí turistických a cyklistických tras. Tato tematická oblast se zakládala na myšlence konceptu sedmi lineárních „zelených koridorů“ propojujících region západovýchodním směrem (Finke, Neumeyer, 1999), které měly přispět k vytvoření nové environmentální
struktury regionu. Celková finanční podpora spolkové vlády Severního Porýní-Vestfálska dosáhla
mezi lety 1989 až 1999 výše 453 mil. DM.
2. Ekologická revitalizace říčního systému Emscher byla jedním z klíčových projektů IBA iniciativy.
Primárně bylo úsilí zaměřeno na ekologickou revitalizaci řeky Emscher, sekundárně na revitalizaci
systému říčních kanálů napojených na tuto řeku. Cílem bylo obnovit v první fázi zničenou biodiverzitu říčního systému a vytvořit významný krajinný prvek jak z hlediska turismu, tak i z hlediska
bydlení při aplikaci přístupu waterfront development (Wohnen am Wasser).
3. Zatraktivnění kanálu Rýn-Herne. Zpřístupnění kanálu obyvatelům regionu a poskytnutí atraktivní
vodní plochy při využití a zdůraznění technických a krajinotvorných kvalit kanálu. Kanál funguje jako
jedna z hlavních spojovacích linií projektů realizovaných v rámci IBA.
4. Nové pracovní příležitosti v krajinném parku Emscher. Zde se činnost soustředila na přeměnu
a nové využití opuštěných průmyslových ploch po bývalých železárnách, ocelárnách a dolech.
V rámci aktivit v této oblasti bylo revitalizováno z veřejných a soukromých peněz celkem šestnáct
lokalit o rozloze přibližně 500 ha, na kterých vzniklo patnáct technologických center zaměřených na
firmy z růstových oborů, jako např. solární energie, medicína, hi-tech atd. Prioritou byla integrace
pracovní funkce a funkce bydlení. Objem investic dosáhl výše 1,345 mld. DM.
5. Bydlení a integrovaný rozvoj měst. Hlavním smyslem nebyla pouze výstavba nových bytových
jednotek, ale především renovace tradičních hornických kolonií. Akcentovány byly alternativní
zdroje energie, především pak solární energie. Vznikla řada projektů s vysokou environmentální,
sociální a architektonickou kvalitou. Právem lze vyzdvihnout pozitivní aspekty spojené se samotnou realizací projektů jako občanská participace, sociální interakce v procesu plánování a zajištění
bydlení pro občany s nízkými příjmy. Celkem bylo vytvořeno 2 500 nových a 3 000 renovovaných
bytů. Celková podpora v této tematické oblasti byla 1,017 mld. DM.
6. Průmyslové památky jako nositelé kultury. Zde se aktivity soustředily na identifikaci nového
využití nejdůležitějších budov, jakou jsou tovární haly, plynojemy, těžní věže a jiné monumenty regionální průmyslové minulosti. Základní ideou byla integrace tradic minulosti s přítomností, respektive budoucností regionu. Šlo ve své podstatě o pokus vytvoření nové regionální postindustriální
identity, a to jak externí, tak i interní. Přednost mělo nové využití starých budov před jejich demolicí,
což znamenalo identifikaci a realizaci nového funkčního využití budov či průmyslových krajinných
monumentů. Celková finanční podpora ze strany spolkové vlády dosáhla 200 mil. DM.
7. Nové možnosti pro sociální, kulturní a sportovní aktivity. Iniciace a podpora sociálních a kulturních volnočasových aktivit pro obyvatele regionu.
Organizační a funkční členění agentury IBA Emscher Park
Projekt IBA Emscher Park byl započat v roce 1989, kdy zemská vláda Severního Porýní-Vestfálska
založila agenturu IBA Emscher Park, s. r. o. IBA Emscher byla konstituována zemskou vládou jako
nový regionální aktér. Její činnost byla z pragmatického důvodu omezena na deset let, jinak by určitá
institucionální dominance, „privilegovanost“ této agentury nebyla dlouhodobě tolerována ostatními
aktéry v regionu. IBA byla koncipována jako „štíhlá“ organizace a neměla vlastní rozpočet pro realizaci
projektů, ale byla významným regionálním aktérem, který mohl zprostředkovat přístup k veřejným financím (Rommelspacher, 1999). Agentura 100% vlastněná spolkovou zemí Severním Porýní-Vesfálsko
disponovala ročním rozpočtem cca 10 mil. DM a zaměstnávala přibližně 30 zaměstnanců. Z hledis-
77
ka řízení regionálního rozvoje se jednalo o tzv. intermediární instituci, mající roli prostředníka jednak
mezi regionálními aktéry, zájmovými koalicemi (kultura, podniky) a jednak mezi různými admistrativními
úrovněmi (obce, kraje, stát) a zajišťující harmonizaci top-down a bottom-up přístupů v regionálním
rozvoji. V případě IBA se jednalo např. mimo jiné o vertikální kooperaci mezi horizontálně „zezdola“
(from below) organizovanými projektovými skupinami a kontinuální dohledem a bodovými intervencemi seshora (from above), tj. reprezentanty IBA (Kilper, Wood, 1995). Takovéto intermediární organizace kombinují způsob řízení známý ze soukromých subjektů s možnostmi subjektu s veřejnoprávním
statusem (mocí). Mohou tedy efektivně zastupovat veřejné nároky vůči finančně silným investorům,
neboť fungují analogicky, tj. flexibilně a profesionálně. Současně však mohou svoji pozici dodatečně
podepřít klasickou státní mocí (Heintel, 2005, Ibert, 2007).23 V literatuře bývá IBA nazývána zlatou
uzdou, kterou zemská vláda jednak iniciovala a řídila participaci zezdola a zároveň ji propojovala
sObrázek
plánováním
(Danielzyk,
Wood,agentury
2003). Kilper
zdůrazňuje
10:seshora
Organizační
schéma
IBA(1999)
a jejích
vazeb funkci IBA spojenou s networkingem a podporou partnerství. IBA je „pavouk“ v síti IBA Emscher Parku, splétající sítě různých
typů a druhů.
Obrázek 10: Organizační schéma agentury IBA a jejích vazeb
23
Intermediární instituce představují určitou institucionální modalitu výše představené teorie strukturální mezery (viz kap.
Komentář:
3.2.2). V případě, že jsou naplněny kritické parametry intermediární instituce, pak se každá takováto instituce pohybuje
ve strukturální mezeře mezi veřejným sektorem a soukromým sektorem na straně jedné a mezi soukromým a neziskovým
straně druhé, jakožPráce
i mezi neziskovým
a veřejným sektorem.
Problematická
se jeví závislost na veřejném
Obor 1:naKompetence:
v parkusektorem
/ Ekologické
plánování
a výstavba
sektoru, a proto je nezbytné, aby tato instituce byla co nejvíce autonomní ve vztahu nejen k veřejnému sektoru, který ji ve
většině případů zřizuje, ale ve vztahu k dalším uvedeným sektorům. Autonomie umožňuje nejen flexibilitu, ale také vyšší
Obor 2:míru
Kompetence:
Krajinný
park Emscher / Revitalizace Emscher-systému
78
redundance ve vztahových
sítích.
Obor 3: Kompetence: Rozvoj měst / Bytová výstavba
Obor 4: Kompetence: Umění/Kultura/Turismus
Komentář:
Obor 1: Kompetence: Práce v parku / Ekologické plánování a výstavba
Obor 2: Kompetence: Krajinný park Emscher / Revitalizace Emscher-systému
Obor 3: Kompetence: Rozvoj měst / Bytová výstavba
Obor 4: Kompetence: Umění/Kultura/Turismus
Obor 5: Kompetence: PR a marketing
Zdroj: Převzato a upraveno podle Reißberg, 2004
Aktivity agentury spočívaly v iniciaci a podpoře nových projektových záměrů, vypisování veřejných
soutěží, organizování národní a mezinárodní výměny zkušeností a hodnocení projektových žádostí
(stanovení kritérií kvality). IBA měla těmito aktivitami působit jako jakýsi regionální motor inovací (Kilper,
1999). Dalším velice důležitým úkolem byla také prezentace IBA Emscher Parku. Vysoký počet projektů měl mobilizovat endogenní potenciál, protože v řadě projektů mělo vzniknout specifické modelové řešení určitých problémů spojených s realizací projektu. Mnoho decentralizovaných projektů mělo
postupně skrze „prezentaci dobrých věcí“ zvyšovat pozitivní, převážně psychologické multiplikační
efekty (Rommelspacher, 1999).
Organizační struktura IBA zahrnovala následující orgány (Reißberg, 2004):
Správní výbor, jemuž předsedal ministerský předseda SPV, disponující politickou legitimací
a podporou na regionální, národní a nadnárodní úrovni.
Řidicí výbor jako centrální rozhodující orgán. Předsedou byl ministr pro městský rozvoj, kulturu a sport SPV. Zastoupení byli klíčoví zástupci z různých ministerských resortů, experti
a zástupci měst v regionu. Řidicí výbor rozhodoval o schválení jednotlivých projektů a celkově
o rozvoji samotné agentury. Úkolem řídicí skupiny bylo také vytváření pracovních skupin pro
každý projekt, které se skládaly z reprezentantů veřejného, soukromého a neziskového sektoru, akademické sféry atd.
Dozorčí rada, kde předsednictví zaštiťoval státní sekretář ministerstva pro městský rozvoj
a jejíž funkce spočívala v kontrole vedení agentury IBA.
Vlastní agentura IBA s vedením, ředitelstvím a řízením jednotlivých odborů.
V prvním roce fungování IBA bylo vybráno ze 400 žádostí 123 projektů k realizaci. Hlavní kritéria
při výběru projektů byla:
a) budova nebo pozemek nesměly podléhat žádným dalším omezením,
b) projekt musel mít zajištěnou podporu dotyčné municipality,
c) muselo být zajištěno krátkodobé a dlouhodobé financování
d) musela být splněna základní kritéria a principy IBA (kvalita, ekonomické a sociální aspekty,
environmentální přínos) (Peters, 2004).
Za samotnou realizaci projektů byli zodpovědní jednotliví nositelé, jako např. KVR, Zemská rozvojová společnost, města, regionální sdružení, privátní investoři atd. To v praxi znamenalo, že IBA pouze
iniciovala a hodnotila projekty, přičemž za realizaci projektů odpovídali jednotliví nositelé.
79
Obrázek 11: Areál dolu Zechce Zollverein
Obrázek 11: Areál dolu Zechce Zollverein
Zdroj: autoři
Inovativní plánování v rámci IBA
plánování
rámciplánovací
IBA koncept perspektivního inkrementalismu, tj. oteZa Inovativní
vysoce inovativní
přístup lzevoznačit
vřeného
byl aplikován
při realizaci
Ganser, Siebel,
Sieverts
(1993) defiZaplánování,
vysocekterý
inovativní
přístup
lze projektu
označit IBA.
plánovací
koncept
perspektivního
nují perspektivní
inkrementalismus
jako
řadu
malých
kroků
a
projektů,
které
mají
ovšem
společného
inkrementalismu, tj. otevřeného plánování, který byl aplikován při realizaci projektu
jmenovatele (vizi), čímž jsou vzájemně provázány (srovnání viz např. Sinning, 2002). Tato plánovací
IBA.
Ganser, Siebel,
Sieverts
(1993)adefinují
perspektivní
inkrementalismus
jakopřed
řadu
strategie
upřednostňuje
projekty
před programy
současně
upřednostňuje
střednědobá opatření
malých programovými
kroků a projektů,
které mají
společného
jmenovateleintegrované
(vizi), čímž
jsou
dlouhodobými
strukturami.
Navícovšem
projektová
orientace zvýhodňovala
myšlení, propojení
působností
a ulehčovala
kooperaci
mezi Sinning,
různými disciplínami,
kompetencemi
pravovzájemně
provázány
(srovnání
viz např.
2002). Tato
plánovací astrategie
mocemi. IBA nedisponovala žádným komplexním územně plánovacím dokumentem (Masterplan), ale
projekty
před
a současně
upřednostňuje
jednaloupřednostňuje
se o plánování skrze
projekty.
Kühnprogramy
(2005) charakterizuje
základní
principy tohotostřednědobá
přístupu:
opatření před dlouhodobými programovými strukturami. Navíc projektová orientace
Optimalizace vztahu mezi komplexním územním plánováním (comprehensive planning) a mazvýhodňovala
integrované
myšlení,
propojení
působností
a ulehčovalakonkrétními
kooperaci
lými kroky (disjoined
incrementalism),
tj. sladění
dlouhodobé
vize s krátkodobými
realizačními
kroky.
mezi různými disciplínami, kompetencemi a pravomocemi. IBA nedisponovala
komplexním
územně
plánovacímprojekty.
dokumentem (Masterplan), ale jednalo se
žádným
Optimalizace
vztahu mezi
vizí a operativními
projekty.
Kühn (2005)
principybodové
tohoto
komplexních
plánovacích
nástrojů charakterizuje
na straně jedné azákladní
jen pragmatické
o plánování
Neexistence skrze
přístupu:
intervence s vysokým multiplikačním potenciálem na straně druhé.
V kontextu výše uvedeného vystupuje do popředí otázka, jak bylo možné prosadit takovouto inovativní strategii ve formě perspektivního inkremetalismu. Podle Rommelspachera (1999) nebyla realizace IBA Emscher Parku v Severním Porýní- Wesfálsku náhodou, protože tato spolková země byla
v mnoha případech prostorem pro pilotní projekty ověřování nových přístupů v prostorovém plánování.
Obsáhlejší vysvětlení podávají Siebel, Ibert, Mayer (1999), kteří uvádějí tato vysvětlení subjektivního
120
i objektivního charakteru:
1) Příčinou mohla být určitá forma deziluze. V oblasti severního Porúří byla dříve realizována řada
systémových programů regionální strukturální politiky. Tyto programy částečně ztlumily a zpomalily
80
proces deindustrializace, ale neznamenaly iniciaci pozitivní vývojové trajektorie v regionu. Z tohoto
důvodu byla IBA se svým provokativním zaměřením akceptovatelná a v podstatě se jednalo o poslední stéblo naděje.
2) Komplexní projektové řešení územních problémů nebylo možné, protože region charakteristický
vysokou urbánní hustotou (17 měst) a velkým počtem aktérů s různými zájmy činí realizaci komplexního územního řešení politicky neprůchodnou.
3) Situace na trhu s pozemky. Vlivem deindustrializace končila výrobu řada podniků, na jejichž pozemcích vznikly brownfields (spravované Pozemkovým fondem Severního Porýní-Westfálska), přičemž tyto pozemky byly rozptýleny nesouvisle v celém regionu. Proto byla strategie IBA prostorově
decentralizovaná. Velké projekty byly koncentrovány na jednotlivé brownfields. Tyto pozemky se
nacházely uvnitř specificky utvářených lokalit. Specifičnost odrážela montánní zaměření regionu,
kdy na rozdíl od měst koncentrovaných v jižní části Porúří nevznikaly funkce bydlení a služeb na
historickém základě středověkých měst. Naopak tyto funkce se prstencovitě vinuly okolo jednotlivých dolů a továren. Jednalo se o tzv. „nová průmyslová města“, která vznikla kolem roku 1890,
jako např. Herne, Hamborn, přičemž náznaky městských center se vytvořily až ve 30. letech minulého století (Wehling, 2002). Při ukončení výroby nebo těžby pozbyla tato města funkční centrum.
4) Manévrovací prostor městského a regionálního plánování byl významně omezen. Omezení jsou
determinována snižováním míry politické regulace, neboť roste závislost na hlavních rozvojových
trendech a externích procesech. To platí zejména ve vztahu ke globálním trhům, mezinárodní dělbě
práce a podnikovým strategiím, jakož i rozhodnutím a regulaci z úrovně EU. Současně se snižují možnosti efektivní intervence na národní úrovni z důvodu klesajících disponibilních prostředků
z veřejných zdrojů a také upadá legitimita států jako hlavních politických aktérů, což si vynucuje
decentralizaci a deregulaci územně plánovacích procesů a zapojení soukromého sektoru.
5) Důležitá je zásadní změna úkolů. Do 70. let minulého století byla regionální a městská politika
přednostně zaměřena na tvorbu stejných životních podmínek v regionech či městech, urychlování
růstu v zaostávajících regionech, regulaci růstu v prosperujících regionech. K tomu postačoval
transfer peněz, výstavba infrastruktury a veřejně regulované plánování. Ve starých průmyslových
regionech nešlo realizovat tuto politiku, protože nešlo o to posilovat stávající struktury, ale bylo
nutné je komplexně změnit. Nutnost generovat inovace se promítá v rozšířené orientaci městské
a regionální politiky. Nejde jenom o obnovu materiálních struktur, ale spíše o inteligentní využití stávajícího, o proměnu definování problémů a způsobu myšlení a jednání za účelem stimulace aktérů
k adekvátním řešením.
Oliver Ibert (2003, 2005) nastiňuje v přehledné podobě rámce a podmínky plánovacího procesu
v územním rozvoji, vedoucí ke generování inovací různého typu právě na příkladu IBA. Těmito faktory,
rámci, principy a podmínkami jsou:
a) Charisma a charismatický vůdce (viz např. Sociologický slovník: Max Weber), který jako leader
mající důvěru lidí ve svém okolí budí nadšení a motivuje ke kreativitě a invenci. Zde je nutno konstatovat, že charismatičtí vůdci mající iracionální exogenní schopnost vést a motivovat k nevšedním
výkonům jsou vzácným a spíše náhodně disponibilním statkem. Charismatický sebevědomý vůdce
ruší ve svém prostředí tradiční role a konvenční hierarchie a spolupracuje v nehierarchickém vztahu
s lidmi ze svého týmu, kterým vytváří prostor pro kreativitu. Sám tento prostor naplňuje myšlenkami. V případě IBA Emscher Parku byl tímto charismatickým vůdcem ředitel prof. Karl Ganser,
přičemž Landry (2000) uvádí, že 60 % úspěchu projektu je jeho dílem.
b) Agentura IBA jako intermediární aktér. Role a význam intermediárních institucí jako významných
aktérů v regionálním rozvoji je široce diskutována (např. Heintel, 2005). Samotná agentura představovala klasickou intermediární instituci, jejíž pozici lze metaforicky zasadit do tzv. „strukturální
mezery“ (Burt, 1992), neboť v případě, že jsou naplněny kritické parametry intermediární instituce,
pak se každá takováto instituce (horizontálně i vertikálně) pohybuje ve strukturální mezeře mezi
veřejným, soukromým a neziskovým sektorem. Problematická se jeví závislost na veřejném sektoru, a proto je nezbytné, aby tato instituce disponovala dostatečnou externí autonomií (Benz, Fürst,
2002) a sebevědomím vůči ostatním aktérům. Intermediární instituce pak mohou efektivně zastupovat veřejné nároky vůči finančně silným investorům, neboť fungují analogicky, tj. flexibilně a profesionálně, čímž napomáhají ke generování organizační a kognitivní blízkosti (podrobně Boschma,
2005). Současně však mohou svoji pozici dodatečně podepřít klasickou státní mocí (Ibert, 2007).
81
Autonomie umožňuje také vyšší schopnost akumulace tzv. slabých vazeb (Granovetter, 1973) ve
vztahových sítích – tzv. networking, protože sítě partnerů (networks) jsou předpokladem procesů
učení se vzájemným kontaktem. Všechny tyto atributy agentura do značné míry splňovala. Její
klíčová funkce byla spojená s networkingem a podporou partnerství, protože agentura IBA byla
„pavoukem“ v síti IBA Emscher Parku, splétající sítě různých typů a druhů. Důležitým faktorem
je určitá exkluzivita speciální organizace, která spočívá v tom, že má k dispozici značné finanční
prostředky (nebo minimálně přístup k nim), zvláštní „nové“ kompetence, má exkluzivní politickou
podporu a disponuje nadstandardními vztahy a styky apod. „Exotičnost“ umožňovala agentuře
IBA integrovat experty a lokální aktéry na úkor politiků, a tak mohla být hlavním „motorem inovací“
v regionu (Kilper, 1999).
c) Povrchní informace. Předpokladem úspěšného procesu „plánovitého“ generování inovací
v územním rozvoji bylo vágní definování cílů – na rozdíl od tradičního plánování územního rozvoje
zde „nevíme, co přesně chceme“, víme pouze, že to musí být „nové“, „přínosné“, „zajímavé“. IBA
Emscher Park byl ve své podstatě měkká strategie, jejíž cíle byly vágní a prostředky neurčité, přičemž organizoval procesy s otevřeným výsledkem, což mu umožňovalo vysokou variabilitu při výběru optimálních řešení. Mimo to definovala agentura IBA v rámci strategie kritéria kvality ve vztahu
k ekonomickému, sociálnímu a environmentálnímu přínosu projektů (Peters, 2004). Tyto standardy
kvality byly využity jako katalyzátory procesů učení, protože nutily participující aktéry jasně definovat cíle a jejich dosažení. Tyto standardy jsou využívány v Porúří i v současnosti (Dosch, Porsche,
2008).
d) Projektově orientované plánování. Tato plánovací strategie upřednostňuje projekty před programy a současně upřednostňuje střednědobá opatření před dlouhodobými programovými strukturami (Mayer, Siebel, 1998), přičemž se předpokládá, že konsenzus v rámci jednotlivých projektů přispěje k postupné změně a sdílení celkového programu (Kilper et al., 1996). Strategie IBA Emscher
Park nedisponovala záměrně žádným komplexním územně plánovacím dokumentem, ale jednalo
se o plánování skrze projekty. Vysoký počet projektů měl mobilizovat endogenní potenciál, protože
v řadě projektů mělo vzniknout specifické modelové řešení určitých problémů spojených s realizací
projektu. Mnoho decentralizovaných projektů mělo postupně skrze „propagandu dobrých příkladů“ zvyšovat pozitivní, převážně psychologické multiplikační efekty (Rommelspacher, 1999). Přes
jisté diferenciace vykazují staré průmyslové regiony řadu společných charakteristik, přičemž projektově orientované plánování bylo implementováno v procesu regenerace nejen v rámci IBA Emscher Parku, ale také např. ve Velké Británii, neboť se jedná, vzhledem ke specifickým podmínkám,
svým způsobem o funkční variantu regenerace starých průmyslových regionů, a to i v podmínkách
postsocialistických zemí.
e) Integrace „cizího“ do plánování inovací. „Domácí“ znamená rutinu a tradici. „Cizí“ (z jiného regionu, z jiné oblasti aktivity) obohacuje, provokuje, dráždí, stimuluje, umožňuje jiný pohled na stejnou
věc, podněcuje ke změně myšlení. „Cizí“ vyžaduje maximální toleranci v diskusi a komunikaci.
Integrace „cizího“ pobíhala v rámci strategie IBA jednak spoluprací s „cizími“ světově proslulými
architekty či odborníky, jakož i s lokálními neznámými mladými umělci a jednak prostřednictvím tzv.
vědeckého direktoria (Siebel et al., 2001), což byl poradní panel plánovací agentury IBA a realizovaných projektů.
f) Princip revidovatelnosti rozhodnutí. Odvolání již rozhodnutého musí být možné „beztrestně“.
Inovačně orientované plánování předpokládá proces učení se cestou pokusů a omylů. Plány jsou
v tomto případě vnímány jako „zdroj“, což umožňuje situační flexibilitu a adaptabilitu při hledání
optimální varianty (Ibert, 2009).
g) Generování inovativních řešení prostřednictvím efektu „slavnosti, svátku nevšednodennosti“
a efektu „jeviště“. Svátek a slavnost jsou opakem všední každodenní neinovativní rutiny – svátek
znamená chaos, nepořádek, zvláštní stav, ve kterém je plýtvání a neefektivita dovolena, divergentní
chování a myšlení je tolerováno a očekáváno. Svátky, slavnosti, festivaly mají své kouzlo a účinek
pouze tehdy, když je jich málo (Ibert, 2005). IBA Emscher Park jako inovace plánující agentura vytvářela tyto „svátky, festivaly“ formou ideových konferencí a brainstormingových seminářů za účasti
laiků a nejrůznějších odborníků. Dosažení „efektu jeviště“ spočívá ve veřejných prezentacích, kde
se plně projevují výhody face-to-face komunikace (podrobně Storper, Venables, 2004) a tím má
mobilizující, stimulující účinky. Čím lepší image má scéna, tím více působí efekt jeviště a tím lépe
může dojít ke generování inovací.
82
h) Vágně definované cíle jsou předpokladem úspěšného procesu „plánovitého“ generování inovací
Stručnérozvoji
představení
Stezky
kultury územního
(„Route der
Industriekultur“)
v územním
– na rozdíl
od průmyslové
tradičního plánování
rozvoje
zde „nevíme, co přesně
chceme“,
víme
pouze,
že
to
musí
být
„nové“,
„přínosné“,
„zajímavé“.
V rámci modernizačního procesu vznikla v polovině 90. let pracovní skupina vedená
prof. K. Ganserem pod názvem „Fantazie pro cestování v revíru“ (Phantasie für
Reisen
ins Revier). Stezky
Pracovníprůmyslové
činnost skupiny
se zaměřila
na der
potenciální
využití
Stručné představení
kultury
(Route
Industriekultur)
industriálních brownfiels a jejich funkční integraci do specifického krajinného rázu
V rámci
modernizačního
procesu
vznikla
v polovině
90. letv pracovní
vedená
prof. K. Ganindustriálního
regionu.
Následně
došlo
v roce 1996
rámci IBAskupina
ke vzniku
projektu
serem pod
názvem
„Fantaziekultury“
pro cestování
revíru“
(Phantasie
ins Revier).
Pracovní činnost
„Stezky
průmyslové
(Routevder
Industrie
Kulturfür–Reisen
RIK), který
byl dokončen
skupinyvse
zaměřila
potenciální
využitíroku
industriálních
brownfiels
a jejich funkční
integraci
roce
1999, na
přičemž
od tohoto
je spravován
Regionálním
sdružením
Porúřído specifického krajinného rázu industriálního regionu. Následně došlo v roce 1996 v rámci IBA ke vzniku pro(Regionalverband Ruhr – RVR).
jektu „Stezky průmyslové kultury“ (Route der Industrie Kultur – RIK), který byl dokončen v roce 1999,
přičemž od tohoto roku je spravován Regionálním sdružením Porúří (Regionalverband Ruhr – RVR).
Obrázek 12: Grafické znázornění organizační struktury Ruhrgebiet Tourismus GmbH & Co
Obrázek 12: Grafické znázornění organizační struktury Ruhrgebiet Tourismus GmbH
& Co.
Die Ruhrgebiet Tourismus GmbH
Regionální
sdružení Porúří
55 %
Podniky vlastněné
městy
Výstaviště Essen, s. r. o.,
Westfalenhallen Dortmund,
s. r. o., Rozvojová společnost
Ruhr-Bochum, s. r. o.,
Společnost pro energii
a hospodářství, s. r. o.
(vždy 7 %)
28 %
Privátní subjekty
CentrO Management, s. r. o.,
Starlight Express Theater,
s. r. o., Movie Park Germany
(vždy 5%)
Tour de Ruhr GmbH (2%)
17 %
Zdroj:
Převzato
a upraveno
podle
Degeho,
Zdroj:
Převzato
a upraveno
podle
Degeho,
20072007.
V současné literatuře věnované regionálnímu marketingu (viz např. Rumpel, 2002,
V současné literatuře věnované regionálnímu marketingu (viz např. Rumpel, 2002, Greiner, 2004) se
Greiner, 2004) se uvádí, že nezbytný předpoklad pro dlouhodobou udržitelnost
uvádí, že nezbytný předpoklad pro dlouhodobou udržitelnost pozitivních efektů tvrdých infrastrukturpozitivních
efektů tvrdých
marketingových
produktů potřeby
ních investic,
marketingových
produktůinfrastrukturních
a profesionálníhoinvestic,
regionálního
marketingu reflektujícího
a
profesionálního
regionálního
marketingu
reflektujícího
potřeby
cílových
cílových skupin představuje jeho adekvátní institucionální zajištění. Z výše uvedených skupin
důvodů založil
představuje
jeho adekvátní
institucionální
výše uvedených
založil
RVR v roce
1998 dceřinou
společnost
Ruhrgebietzajištění.
TourismusZ GmbH
& Co. KG důvodů
(dále RTG).
Většinovým
vlastníkem
participujícími
aktéryRuhrgebiet
jsou soukromé
subjekty
aktivní&vCo.
oblasti
RVRje vRVR
rocea dalšími
1998 dceřinou
společnost
Tourismus
GmbH
KGturismu.
(dále Hlavní
cíl RTGRTG).
ve strategické
rovině
regionálního
marketingu
reprezentuje
sladění
strategických
cílů klíčových
Většinovým
vlastníkem
je RVR
a dalšími
participujícími
aktéry
jsou soukromé
aktérů regionu. V operativní rovině se činnost RTG člení do dvou tematických oblastí, kulturní marketing
– tvorba marketingových produktů, respektive tematicky zaměřených events, spojujících kulturní inscenace se specifickým charakterem industriální kultury. V přímé souvislosti s RTG organizuje RIK jednou
125
ročně event Extraschicht – Die lange Nacht der Industriekultur.
Jedná se o akci realizovanou na celém
území RIK, kdy se v každé z významných kulturních památek pořádá speciální program. Destinační
management – sem spadá externí propagace a prezentace RIK (průvodce RIK, mapové podklady k RIK,
informační centra a také webový informační portál www.route-industriekultur.de).
83
Obrázek 13: Grafické znázornění Stezky průmyslové kultury
brázek 13: Grafické znázornění Stezky průmyslové kultury
Zdroj: www.route-industriekultur.de
droj: www.route-industriekultur.de
Hodnocení IBA Emscher Parku
Hodnocení projektu, v jehož rámci bylo realizováno celkem 123 projektů a funkčně revitalizováno
1 500 hektarů brownfields (Shaw, 2002), se neobejde bez řady paradoxů. Celkově bylo investováno
na 5 mld. DM (bez investic do krajinného parku Emscher, kde bylo investováno samostatně cca 8 mld.
DM), kdy 3,07 mld. pocházelo ze zdrojů spolkové vlády a zbylá částka připadala na privátní aktéry,
municipality, neziskové organizace atd.
odnocení IBA Emscher Parku
odnocení projektu,
v jehož
rámci
bylo realizováno celkem 123 projektů a funkčn
Pozitivní dopady
IBA Emscher
Parku
Jeden z hlavních přínosů a úspěchů IBA spočíval v proměně image a profilace měkkých faktorů rozvitalizováno
1 500 hektarů brownfields (Shaw, 2002), se neobejde bez řad
voje od kultury přes volnočasové aktivity až po environmentální podmínky, což pomohlo navést region
na pozitivní vývojovou
trajektorii. IBA vytvořila
vysoceDM
kvalitních
projektů
(produktů),
kterým
se
radoxů. Celkově
bylo investováno
na řadu
5 mld.
(bez
investic
do
krajinného
park
dostalo velké pozornosti v nadnárodním měřítku, kdy vysoce profesionální prezentace IBA v národních
a mezinárodních
mediích zlepšily samostatně
jednak externí imagecca
regionu
jednak DM),
posílily sebevědomí
obyvatel
mscher, kde
bylo investováno
8 amld.
kdy 3,07
mld. pocháze
regionu (Wehling, 2002, Wissen, 2001). IBA se naprosto vědomě nechtěla zříct minulosti, naopak učinila z ní hlavní vlády
identifikační
velkého
množství průmyslových
památekaktéry,
symbolicky municipalit
zdrojů spolkové
a element.
zbylá Charakter
částka
připadala
na privátní
propojuje minulost s přítomností a budoucností a dává regionu novou identitu. Ve své podstatě se změziskové organizace
atd. k minulosti. Od odmítání minulosti k její plné integraci. Projekty realizované
nilo paradigma přístupu
v rámci IBA jako vysoké pece v Duisburg-Meiderich, Zeche Zollverein nebo plynojem v Oberhausenu
ozitivní dopady
IBAinovativně
Emscher
Parku
jsou efektně
osvětleny
a staly se kulturními majáky nové kulturní krajiny v Porúří (Freundt,
2003). Mimo proměny krajiny z kulturně-historické perspektivy došlo k výrazné proměně environmenden z hlavních
přínosů
úspěchů
IBA
spočíval
v proměně
image
a profilac
tální kvality regionu.
Vzniklaanavzájem
propojená
síť parků
a vodních ploch.
Ze znečistěných
kanálů
se staly významné krajinné prvky a řeka Emscher přestala být černou stokou. Inspirativní byl vědomý
ěkkých faktorů
rozvoje od kultury přes volnočasové aktivity až po environmentál
důraz na využití brownfields před investicemi na zelené louce s jasným cílem v omezení prostorového
růstu pomohlo
měst, která svounavést
již tak polycentrální
zabírala
obrovské plochy.
dmínky, což
regionsídelní
na soustavou
pozitivní
vývojovou
trajektorii. IBA vytvoři
84
126
Příklad flagship projektu – Innenhafen Duisburg
Innenhafen Duisburg představuje část největšího světového vnitrozemského přístavu ležícího na původním slepém ramenu vzniklém ve 12. století, kdy tok řeky Rýn změnil svůj směr.
V roce 1828 začaly práce na kanálu, který by zajistil městu znovu přístup k řece Rýnu. V roce
1893 byl kanál rozšířen směrem na východ a napojil slepé rameno k Rýn. V první etapě byl
přístav využíván k překladu důlního dřeva, které bylo nezbytné při překotném budování důlních šachet. Ke konci 19. století ustoupilo tradiční splavování vlivem modernizace přepravy
a nových způsobů zpracování dřeva. Funkce Innenhafenu jako hlavního překladiště důlního
dřeva se proto začala postupně měnit. Obrovský nárůst obyvatelstva v období dynamické
industrializace zvyšoval nároky na zajištění potravin pro Porúří. Inenhafen byl v roce 1900
rozdělen a v nové části vznikl obrovský obilný přístav. Mimo klasický překlad zde bylo obilí
také skladováno a přímo na místě zpracováváno. Vznikla celá řada mlýnů, sýpek a skladišť.
Dynamický růst vedl ke vzniku monostrukturně zaměřeného potravinářského klastru. Ve 30.
letech minulého století se jednalo o největší obilný přístav v Evropě, pro který se vžil název
„košík na chleba Porúří“ (Brotkorb des Ruhrgebiets).
Příčiny úpadku Innenhafenu Duisburg
Postupná ztráta funkce a významu Innenhafen Duisburg se datuje do poloviny 60. let.
V této době se začaly výrazně měnit vlivem technologických inovací dosavadní způsoby dopravy. Zvyšovala se tonáž dopravních lodí a etablovala se kontejnerová doprava, což zvyšovalo nároky na tradiční přístavy, v nichž ztratily svůj význam sýpky, sklady a mlýny. Nové
zařízení vhodné pro nové způsoby lodní přepravy bylo budováno mimo tradiční přístavy. Dále
došlo k celkové reorganizaci průmyslové výroby, která kladla důraz na vysokou časovou flexibilitu (just-in-time) s omezeným využitím dříve nezbytných skladovacích prostor. Roli hlavní
zásobní tepny převzala nová dálnice A40. Modernizovala se také jednak technologie zpracování obilí, kdy nové mlýny byly výrazně menší, neboť parní stroje byly nahrazeny novými,
na prostor méně náročnými technologiemi, a jednak se vlivem internacionalizace přesunul
překlad a zpracování obilí do Severního moře. Postupně se také začaly měnit stravovací
návyky. Všechny tyto faktory přispěly k úpadku Innenhafenu Duisburg a ztrátě pozice „zásobitele hladového zázemí“. Celkový úpadek byl završen v polovině 80. let. a na ploše přístavu
vznikl rozsáhlý průmyslový brownfields. V tomto období začalo město uvažovat o revitalizaci,
ale nemělo dostatek potřebných financí. Realizovalo pouze malé, dílčí projekty zaměřené na
regeneraci historické části města.
Regenerace v rámci projektu IBA Emscher Park
V rámci IBA Emscher Parku byl prakticky kompletně zastavěný brownfields o rozloze
téměř 100 ha identifikovaný jako oblast s vysokým potenciálem a předpokládalo se, že může
přinést zásadní impulzy pro obnovu celé oblasti. v rámci projektu IBA byly hlavními cíli regenerace výstavba městského parku s vodní koncepcí, přístavní přehradní hráz na východě, grachty na jihu a založení kancelářského parku v areálu dřívějších mlýnů a sýpek, propojených s kulturními zařízeními, kancelářemi a bydlením. V rámci projektu byla realizována
výstavba židovského společenského centra a výstavba domu s pečovatelkou službou pro
seniory (IBA, 1999).
85
hlavními cíli regenerace výstavba městského parku s vodní koncepcí, přístavní
přehradní hráz na východě, grachty na jihu a založení kancelářského parku v areálu
dřívějších mlýnů a sýpek, propojených s kulturními zařízeními, kancelářemi
a bydlením. V rámci projektu byla realizována výstavba židovského společenského
centra a výstavba domu s pečovatelkou službou pro seniory (IBA, 1999).
Obrázek
Revitalizace IBAIBA
Emscher
Park Park
Obrázek
14:14:Revitalizace
Emscher
Projekt byl v rámci IBA Emscher Parku vybrán pro svůj významně rozvojový potenciál.
Hlavními faktory, jejichž kombinace podpořila výběr do projektu IBA, byly:
blízkost vody jako významného estetického elementu,
průmyslová kultura zakládající se na historii překladu a zpracování obilí,
Projekt
byl v rámci IBA Emscher Parku vybrán pro svůj významně rozvojový
blízkost městského centra,
potenciál. Hlavními faktory, jejichž kombinace podpořila výběr do projektu IBA, byly:
•
dobré dopravní napojení.
blízkost vody jako významného estetického elementu,
Prvním krokem k regeneraci přístavu byla architektonická soutěž na využití tohoto areálu.
Účastnící museli vstupovat do soutěže ve skupinách tvořených architekty a investory, což
• průmyslová kultura zakládající se na historii překladu a zpracování obilí,
předem zajišťovalo finanční krytí. Master plán byl vytvořen věhlasným anglickým architektem
Normanem Fosterem. Master plán definoval základní morfologické struktury a funkční využití,
• blízkost
městského
centra,
ovšem
bez konkrétních
detailů. Účel
byl jasný, zajistit celkovou konzistentnost a kompaktnost
nového prostoru, ale současně neomezit potenciální investory. Na základě tohoto plánu se
• dobré
dopravní napojení.
pracuje
až do současnosti.
Pro realizaci a prosazení byla vytvořena vlastní instituce Rozvojová agentura Innenhafen Duisburg, s. r. o. (Innenhafen Duisburg Entwicklungsgesellschaft
GmbH), organizována na privátním principu, ale patřící plně veřejnému sektoru. Instituce byla
založena v roce 1993, přičemž z 50 % patřila spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko (SPV)
a z 50 %krokem
městu Duisburg,
jejími hlavními
úkoly bylabyla
výstavba
infrastruktury a externí
propagaPrvním
k regeneraci
přístavu
architektonická
soutěž
na využití tohoto
ce, resp. atrakce investic. Základní princip, uplatněný v rámci tohoto projektu, představoval
areálu.
Účastnící museli vstupovat do soutěže ve skupinách tvořených architekty
investice do infrastruktury z veřejných zdrojů tak, aby byly zajištěny adekvátní podmínky pro
privátních
V rámci
plánu navrženého
Normanem
Fosterem
se předpokláa příchod
investory,
cožinvestorů.
předem
zajišťovalo
finanční
krytí.
Master
plán byl vytvořen
dalo vybudování systému grachtů, které měly zdůraznit vodu jako hlavní estetický element
projektu.
Klíčovým impulzem, který akceleroval rozvoj přístavu, byla výstavba prvního grachtu. Plá-
129
86
novaný vodní systém byl finančně náročný a pro privátní investory vzhledem k vysokému riziku návratnosti investice neatraktivní. Iniciativu převzal veřejný sektor, z jehož prostředků byl
v roce 1994 tento gracht vybudován, měl především vysokou symbolickou hodnotu. Jednalo
se o jasné sdělení investorům, že projekt je myšlen vážně a má výraznou podporu veřejného
sektoru. V první fázi atrakce investorů se společnost pragmaticky zaměřila na ryze privátní
investory, kteří ale měli úzký vztah k veřejnému sektoru. Zohledníme-li skutečnost, že součástí dozorčí rady byli reprezentanti státní moci, jeví se nám tato cílená skupina logicky. Skrze
jednání a kontakty lze ovlivňovat chování těchto de jure privátních podniků. Není tudíž příliš
překvapivé, že prvním investorem byla Treuhandstelle Wohnen GmbH (THS) patřící plně Ruhrkohle AG, v němž má majoritu spolková země SPV. Ve druhé fázi se atrakce, vzhledem k zajištění prvních investic a z nich plynoucích pozitivních psychologických efektů, soustředila již na
de facto privátní investory. Z veřejných investic bylo vynaloženo v rámci projektu 67 mil. DM
a celkově bylo do dnešních dnů proinvestováno na 400 mil.€. Z hlediska tvorby pracovních
míst bylo docíleno těchto výsledků: v roce 1993 bylo v areálu přístavu lokalizováno na 300
pracovních míst, v převážné míře v sektoru logistiky, tj. pracovních míst relativně nízké kvality.
Do současnosti vzniklo v areálu na 5 000 pracovních míst s výraznou převahou v terciéru.
Obrázek 15: Revitalizace přístavu v Duisburgu
Regionální marketing v Porúří
Nesmírně
inspirativnív byl
vývoj regionálního marketingu, jehož úspěch úzce souvisel
Regionální
marketing
Porúří
s projekty IBA Emscher Parku. Již v předchozím textu jsme uvedli, že počátky
Nesmírně
inspirativnímarketingu
byl vývoj regionálního
úspěch
úzce První
souvisel
s projekty IBA
regionálního
spadají do marketingu,
konce 70. letjehož
minulého
století.
konzistentní
Emscher Parku.
Již
v
předchozím
textu
jsme
uvedli,
že
počátky
regionálního
marketingu
spadají do
kampaň pod heslem „Schöne Grüße aus Rußland. Treffen Sie Ihre Vorurteile“
konce 70. let
minulého
století.
První
konzistentní
kampaň
pod
heslem
„Schöne
Grüße
aus
(„Pěkné pozdravy z Ruska. Poznejte své předsudky“) měla silně ironický nádech,Rußland.
ale
Treffen Sie Ihre Vorurteile“ („Pěkné pozdravy z Ruska. Poznejte své předsudky“) měla silně ironický
tato ironie nenašla pochopení u politiků, a tak byl její dopad velice omezený (Dege,
nádech, ale tato ironie nenašla pochopení u politiků, a tak byl její dopad velice omezený (Dege, 2003).
2003). Po prvních „pionýrských“ letech se region rozhodl odstartovat v roce 1985
Po prvních „pionýrských“ letech se region rozhodl odstartovat v roce 1985 rozsáhlou mediální kampaň
rozsáhlou
mediální(Das
kampaň
„Porúří– –einsilný
kus Stück
Německa“
(„Das Ruhrgebiet
eindobě
„Porúří – silný kus Německa“
Ruhrgebiet
starkes
Deutschland),
což byl ve–své
starkes Stück Deutschland“), což byl ve své době ojedinělý projekt regionálního
marketingu. Během deseti let bylo pro účely kampaně investováno na 50 mil. DM.
Profilace měkkých
faktorů regionálního
rozvoje 87
Veřejnosti se Porúří prezentovalo jako zelený region
s širokou
kulturní
a volnočasovou nabídkou. Zásadní proměny externí image však nebylo ve srovnání
mezi začátkem a koncem kampaně dosaženo. Region byl prezentován tak, že je
stejně moderní a dynamický jako např. Mnichov nebo Hamburg. Toto snažení mělo
ojedinělý projekt regionálního marketingu. Během deseti let bylo pro účely kampaně investováno na
50 mil. DM. Veřejnosti se Porúří prezentovalo jako zelený region s širokou kulturní a volnočasovou
nabídkou. Zásadní proměny externí image však nebylo ve srovnání mezi začátkem a koncem kampaně dosaženo. Region byl prezentován tak, že je stejně moderní a dynamický jako např. Mnichov
nebo Hamburg. Toto snažení mělo své limity v tom, že bylo málo autentické, neboť s ním srovnávané
regiony budou v očích veřejnosti a investorů vždy modernější a úspěšnější. Očekávaný úspěch změny
image se nedostavil. Naprosto nezbytným se stalo nalezení autentické a nezaměnitelné pozice regionu
(Unique Selling Proposition – USP) v duchu „to existuje jen v Porúří“. Zde se mírnou oklikou dostáváme zpět k IBA Emscher Parku. V roce 1997 vypsal tehdejší KVR pod vlivem IBA soutěž na novou
marketingovou kampaň. Novým sloganem se stal do českého jazyka těžko přeložitelný (a to nejen do
českého jazyka, ale i do angličtiny, Ache, 2000), Der Pott Kocht. Termín Pott symbolizoval historickou
tradici Porúří jako starého průmyslového regionu a Kocht znamenal vitalitu a dynamiku (Dege, 2007).
Tento slogan byl záměrně provokativní, hlavním sdělením bylo, že Porúří je jiné a hlavně „své“. Kampaň
slavila ve srovnání s předchozími iniciativami úspěch, a to proto, že dala regionu jasnou a nezaměnitelnou pozici, specifický profil. Úspěch byl dán především tím, že v rámci IBA vznikly projekty – „atraktivní
produkty“, které bylo možné efektně a efektivně prezentovat.
Zhodnocení průmyslového dědictví
IBA se sama definovala jako „workshop budoucnosti starých průmyslových regionů“, přičemž
v oblasti využití průmyslového dědictví se tomu tak skutečně stalo, protože IBA sloužila jako inspirace
ve formě projektů dobré praxe (best practice) pro celou řadu regionů v Evropě, které se zaměřily na
montánní turismus jako doplňkovou aktivitu k celkové restrukturalizaci. Programy iniciované v této
oblasti byly často financovány z prostředků privátních sdružení pro podporu průmyslového dědictví,
jejichž plány byly zase podpořeny (finančně, politicky) regionálními, národními, ale i evropskými orgány.
Jak uvádí Hospers (2002, s. 399), tak programy analogického zaměření byly realizovány například také
v Overijssel (Nizozemsko), West Flanders (Belgie), Völlklingen (Německo – Sársko), Steyr (Rakousko),
Telford (Velká Británie), Katalánie (Španělsko), Krotóne (Itálie) a Lorraine (Francie). Svými aktivitami
ovlivnil IBA Emscher Park obecný diskurz o restrukturalizaci a stal se příkladem pro doplnění, respektive „novou kombinací“ strategií restrukturalizace (tamtéž, s. 401). Montánní turismus přispívá k pozitivní image regionu, ale jeho přínos pro tvorbu pracovních míst je značně diskutabilní. Podle Hosperse
(2002, s. 402) se mohou stát staré budovy novými plícemi podporujícími ekonomický rozvoj regionu
a z tohoto důvodu považuje za efektivnější strategii využití starých budov jako ekonomických „plic“
než jejich využití pro pouhou turistiku. V rámci IBA byl realizován projekt regenerace obřího dolu Zeche
Zollverein, který patří vůbec k nejznámějším projektům, tj. vlajkovým lodím restrukturalizace Porúří. Na
celkové ploše 200 ha bývalého největšího hlubinného dolu vzniklo hornické muzeum, ale z hlediska
rozvoje regionu se stal tento projekt ještě důležitějším, neboť zde vzniklo designové centrum a vyšší
odborná škola designu a konferenční centrum s inovativní restaurací (Landry, 2000, Freundt, 2003).
Rehfeld (2006) s jistou mírou opatrnosti hovoří o designovém kompetenčním klastru. Ačkoliv hlavní
vývoj zde nastal po ukončení projektu IBA, hlavní cíl IBA byl zde de facto naplněn, protože IBA se
snažila iniciovat impulzy pro další rozvoj. Důležitá je skutečnost, že Zeche Zollverein se stává postupně
„plícemi“ ekonomického rozvoje regionu. Podle van Houtum a Lagendijk (2001) IBA nabízí ilustrativní
příklad, ve kterém bylo staré průmyslové dědictví transformováno v nové prostory kombinující moderní
funkce a kreativní design.
88
Obrázek 16: Tetraeder v Bottropu na haldě jako jeden ze symbolů průmyslové krajiny
Brázek 16: Tetraeder v Bottropu na haldě jako jeden ze symbolů průmyslové krajiny
Zdroj: autoři
Inovativně orientované plánování
Inovativně
plánování
Díky orientované
inovativně orientovanému
plánování
byla využita kreativním a ojedinělým
způsobem řada průmyslových brownfields. Jako dílčí příklady inovativních řešení
Díky inovativně
orientovanému
plánování byla využita
kreativním
a ojedinělým
mohou sloužit
projekty Landschaftspark
Duisburg
Nord, nacházející
se způsobem
v severní řada průmyslových brownfields. Jako dílčí příklady inovativních řešení mohou sloužit projekty Landschaftspark
části Duisburgu mezi městskými čtvrtěmi Meiderich a Hamborn na ploše 200 hektarů,
Duisburg Nord, nacházející se v severní části Duisburgu mezi městskými čtvrtěmi Meiderich a Hamkde byl z bývalé hutě vytvořen industriálně-krajinný komplex s rekreační funkcí.
born na ploše 200 hektarů, kde byl z bývalé hutě vytvořen industriálně-krajinný komplex s rekreační
V bývalém plynojemu se mohou dnes potápět sportovní potápěči, v továrních halách
funkcí. V bývalém plynojemu se mohou dnes potápět sportovní potápěči, v továrních halách se konají
se
konají
koncerty
vážné
hudby,
výstavy
fotografií
nebo obrazů,
bunkrů
koncerty vážné
hudby,
výstavy
fotografií
nebo
obrazů,
z bývalých
bunkrů znabývalých
železnou
rudu byly vytvona
železnou
rudu
byly
vytvořeny
umělé
horolezecké
stěny,
konstrukce
vysoké
pece
řeny umělé horolezecké stěny, konstrukce vysoké pece slouží jako rozhledna, areálem
vedou naučné
jako rozhledna,
areálem
vedou naučné informačních
cyklostezky seznamující
návštěvníky
cyklostezkyslouží
seznamující
návštěvníky
prostřednictvím
tabulí s historií
a aktuální situací
prostřednictvím
informačních
s historií
a aktuální
situací
areálu bývalé
huti atd. IBA, avšak
areálu bývalé
huti atd. Tento
projekt jetabulí
jeden
z mnoha
projektů
realizovaných
agenturou
projekt
je jeden co
z mnoha
projektů
agenturou
IBA, avšak
dostatečněTento
názorně
demonstruje,
můžeme
chápatrealizovaných
pod inovativně
orientovaným
územním rozvodostatečně názorně
demonstruje,
co můžeme
podainovativně
orientovaným
jem. Nehmatatelným
výsledkem
IBA byl vznik
nových chápat
lokálních
regionálních
sociálních sítí, které
napomohlyúzemním
oslabení rozvojem.
politickéhoNehmatatelným
a kognitivního výsledkem
lock-in a jejichž
přínos
překročila časový
IBA byl
vznika funkčnost
nových lokálních
rámec projektu
IBA. Z celé
řady iniciativ
přispěla
IBA nejvýznamněji
k výraznému
oslabení negativního
a regionálních
sociálních
sítí, které
napomohly
oslabení politického
a kognitivního
korporativního
propojení
představitelů
velkých
podniků
s politiky,
protožeIBA.
vytvořila
nahradila tyto
lock-in
a jejichž přínos
a funkčnost
překročila
časový
rámec projektu
Z celé ařady
staré sítě novými regionálními a lokálními politickými sítěmi (Schamp, 2000).
Význam kultury
133
IBA jako první strategie restrukturalizace propojila v široké míře umění, kulturu, podporu podnikání
a městský rozvoj (Freundt, 2003). Kulturní aktivity a iniciativy se staly v rámci IBA nedílnými součástmi
procesu restrukturalizace. Tato silná orientace na kulturu ve funkčním prolínání krajiny, architektury
a hudby byla atypická, a to zejména z toho důvodu, že staré průmyslové regiony nepatří zpravidla mezi
obzvláště inovativní regiony v oblasti kultury.
89
Kritické aspekty IBA Emscher Parku
V úvodu hodnocení jsme naznačili, že strategie IBA měla i své stinné stránky, a bylo by z naší strany
nekorektní, pokud bychom je nezmínili. Problematické aspekty spatřuje Rommelspacher (1999) v nadměrných nákladech, snižování kvality realizace projektů v důsledku termínových tlaků, koncentraci na
externí prezentaci a zdroje v rámci jednotlivých velkých projektů, demotivaci neparticipujících aktérů.
Úspěch IBA byl dílem způsobem tím, že se záměrně soustředila na méně konfliktní oblasti a vyhýbala se vysoce konfliktním problémům, což byla v případě Emscher především problematika odpadů,
dopravy a masové nezaměstnanosti. Všechny tyto uvedené výtky směřují z velké části k přesnému
časovému vymezení doby trvání strategie. Na druhou stranu vzhledem ke stávající situaci v regionu
nebylo prakticky možné, aby se strategie IBA realizovala déle, protože právě omezený časový rámec
umožnil její vznik. Nejčastěji bývá strategii vytýkána slabší úspěšnost při tvorbě nových pracovních
míst v rámci „Práce v parku“. Zde se dostáváme k problému, který byl již naznačen v metodologickém
exkurzu k tvorbě studií, tj. lokální versus národní, popř. nadnárodní. Strategie byla realizována v období
útlumu celé německé ekonomiky, a proto by bylo naivní očekávat, že Porúří, přesněji Emscher subregion se bude v pozitivním slova smyslu vymykat obecnému trendu. Schaw (2002) není až natolik kritický
ve vztahu k hodnocení „Práce v parku“. Podle něj se aktivity soustředily na vznik malých a středních
firem v oblastech s vysokou přidanou hodnotou, na rozdíl od většiny strategií restrukturalizace usilujících o atrakci velkých investorů, a proto došlo ke vzniku menšího počtu kvalitních a udržitelných pracovních míst. Vznikl tedy menší počet pracovních míst, ovšem s vyšší udržitelností a kvalitou (viz např.
pokles počtu pracovních míst v továrně Opel v Bochumi, Blotevogel, 2003, nebo uzavření továrny
Nokia taktéž v Bochumi – pozn. autorů). Bömer (2000) tvrdí, že cíle stanovené v této oblasti byly příliš
optimistické, protože nezaměstnanost nemohla být obecně výrazně snížena. Podle něj lze považovat
za úspěch skutečnost, že míra nezaměstnanosti nevzrostla ve srovnání s jižní částí Porúří. Výtky směřují i k samotnému plánovacímu konceptu perspektivního inkrementalismu. Koncept je z části poměrně riskantní, protože vědomě upřednostňuje jednotlivé projekty před komplexním plánem a spoléhá
na jejich silné multiplikační efekty. V případě, že realizace strategie neprobíhá v režimu růstu, můžou
vniknout tzv. „katedrály v poušti“ nebo „oázy v poušti“, což může vést k větší sociální a fyzické fragmentaci regionu (Siebel, Ibert, Mayer, 1999). Zajímavý může být pohled na jednu z vlajkových lodí IBA
Emscher Parku, důl Zeche Zollverein. Ten se nachází v Essenu v městské části Katernberg, která patří
mezi 28 nejvíce problematických městských částí (nevyšší míra chudoby, nezaměstnanost, kriminalita,
nízké nájmy) v Severním Porýní-Westfálsku (Steinbrück, 2000), a to i přes realizaci tak obrovského projektu. Profesor Butzin nazývá uvedený projekt obrazně majákem. Majáky září do dáli a jsou symboly,
ale pod nimi je tma padající na jejich blízké okolí. Růst nebo nová pracovní místa v jejich okolí vznikají
jen velice omezeně. Prof. Butzin zmiňuje ještě další paradoxní aspekt délky trvání. Podle něj nebyly
efektivně využity pozitivní efekty jednotlivých projektů. Tady je nutné uvést širší souvislosti. IBA byla po
deset let středem pozornosti nejen v Severním Porýní-Westfálsku, ale v celém Německu. Velká pozornost vzbuzovala nevoli u dalších aktérů v rámci Severního Porýní-Westfálska a Bömer (2000) dokonce
tvrdí, že úspěch IBA otevřel dveře neoliberální strukturální politice realizované následnickou agenturou
Projekt Ruhr AG. Ta byla čistě ve vlastnictví státu a měla oficiálně zajistit kontinuitu IBA, ale reálně to
byl organizační protipól KVR. Akciová společnost Projekt Ruhr AG disponovala menšími prostředky
a soustředila se jen na vybrané priority, jako např. Emscher krajinný park, klastry, demografické změny
a vzdělávání. Po ukončení činnosti IBA se dokonce reálně uvažovalo o zrušení KVR, protože podle
tehdejšího premiéra Wolfganga Clementa představuje Porúří pouze umělý a efemérní konstrukt regionu. Kilper a Wood (1995) zmiňují ve spojení s decentralizovaným přístupem v rámci IBA další paradox.
Jedná se o takzvaný pedagogický paradox. Rolí učitele je naučit samostatnosti a dospělosti. V rámci
IBA to znamenalo, že aktivity „zezdola“ měly být stimulovány „seshora“, což je paradox, že stát „učí“
regiony, jak být samostatnými, tudíž sám určuje, co je samostatnost. Opomenuty by neměly zůstat ani
nehmatatelné výsledky IBA Emscher Parku. Politické a projektové sítě vzniklé v rámci IBA měly z části
i negativní sociálně exkluzivní charakter, protože občanská participace byla v konečném důsledku
menší, než bylo deklarováno (Rommelspacher, 1999).
90
6. Komparativní studie starého průmyslového regionu Sársko24
Cílem této případové studie je zhodnotit proces restrukturalizace starého průmyslového regionu
Sársko, přičemž zvýšená pozornost bude věnována procesu regenerace, respektive konverze vybraných brownfields. Subkapitola má následující strukturu: První část textu se věnuje identifikaci klíčových faktorů a aktérů při formování nových průmyslových trajektorií, kdy jsou identifikovány tři základní
fáze dle lineárního časového vývoje:
(a) evoluce montánního klastru od počátků průmyslové revoluce do počátku 70. let minulého století,
(b) fáze stagnace montánního klastru a nástup zárodků automobilového klastru,
(c) fáze zahrnující vývoj od 90. let do současnosti, zahrnující úpadek montánního klastru, stagnaci
automobilového a vznik IT klastru.
Na tuto část navazují čtyři krátké případové studie regenerace/konverze vybraných brownfields, ve
kterých jsou analyzovány zvolené přístupy a hlavní aktéři procesu regenerace, přičemž opomenuty nejsou ani možné impulzy pro transfer poznatků při regeneraci/konverzi brownfields do kontextu České
republiky. V závěru jsou komparativně diskutovány podobnosti/rozdílnosti v evoluci a charakteristice
klíčových produkčních trajektorií v Sársku a Moravskoslezském kraji.
Samotné Sársko představuje jeden z klasických starých průmyslových regionů vyspělých ekonomik, a to i přes proces rozsáhlé restrukturalizace trvající již více než 40 let. Sársko jako příhraniční
region sousedí s Francií (Lotrinsko) a Lucemburskem a je tak součástí rozsáhlé přeshraniční, převážně
průmyslové aglomerace (Saar-Lor-Lux), což se nezanedbatelně promítlo do jeho vývoje (Held, 1951).
Obrázek 17: Nástin polohy Sárska v rámci Německé spolkové republiky
Obrázek 17: Nástin polohy Sárska v rámci Německé spolkové republiky
Autor: L. Krtička
24
Zkrácená část této kapitoly byla dříve publikovaná v práci: SLACH, O., KOUTSKÝ, J., VRÁBLÍK, P. (2012):
Autor:
L. Krtička
Konverze průmyslových brownfields na příkladu Sárska. Studia Oecologica. 2012, roč. 6, č. 2, s. 26-35.
91
Rozlohou 2569 km² je Sársko nejmenší spolkovou zemí Německa (s výjimkou
Rozlohou 2569 km2 je Sársko nejmenší spolkovou zemí Německa (s výjimkou svobodných měst).
Administrativně se Sársko skládá celkem ze šesti okresů (kreisen). Hlavním městem regionu je Saarbrücken se 180 tisíci obyvateli a celkově žilo na území regionu v roce 2011 na 1 014 166 obyvatel
(30. 9. 2011, SAS), přičemž jen v posledních 6 letech došlo ke „smrštění“ počtu obyvatel o 8 566 tisíc
(více viz box) (Bauer, Otto, 2006). Z 505,1 tisíce ekonomicky aktivních pracovalo v roce 2010 nejvíce
zaměstnanců v sektoru služeb – 64,6 %, v průmyslu (produzierende Gewerbe) pak 35,2 %, přičemž ve
zpracovatelském průmyslu 21 % a konečně v priméru 0,2 %. V komparaci s národní úrovní vykazuje
Sársko podprůměrné hodnoty v sektoru služeb (národní průměr 72,9 %), zatímco v průmyslu překračuje průměr o celých 10,3 % (národní průměr 24,9 %). Z hlediska velikostní a organizační struktury
zpracovatelského průmyslu dominují velké firmy, které koncentrují okolo 50 % všech pracovních míst.
Tabulka 10: Ekonomická struktura Sárska podle okresů k roku 2008
Primér
v%
Sekundér
v%
Terciér
v%
Zpracovatelský
průmysl v %
Regionalverband
Saarbrücken
0,4
20,4
79,1
14,9
Merzig-Wasern
1,5
29,4
69,1
22,6
Neunkirchen
0,8
27
72,2
18,5
Saarlouis
0,9
37
62,1
27
Saarpfalz
0,9
37,7
61,4
32,6
St. Wedel
1,1
30,9
68
24,1
Okres
Zdroj: Statistisches Amt Saarland 2010
Regionální distribuce sektorů na úrovni okresů ukazuje, že vyjma okresu Saarbrücken všechny
okresy výrazně převyšují z hlediska podílu průmyslu na zaměstnanosti národní průměr, přičemž nejvíce
průmyslovými okresy jsou Saarpfalz (např. závod Bosch v Hamburgu) a Saarlouis (závod Ford či hutě
v Dillingenu). Ostatně tyto tři uvedené okresy generovaly před začátkem krize, tj. v polovině roku 2008,
okolo 80 % veškerého obratu ve zpracovatelském průmyslu (včetně těžby) a samotné Saarlouis poté
dokonce 45 %. Relativně srovnatelné parametry měla i tvorba HDP, kde výše uvedené okresy vytvářely 76 % spolkového HDP, avšak s tím rozdílem, že ve tvorbě HDP dominoval Saarbrücken s 39,5%
podílem na celkovém HDP.
6.1 Vývoj regionu do 70. let – dominance montánního klastru
Proměna Sárska ze zemědělského regionu na průmyslový proběhla analogicky s dalšími průmyslovými regiony v Evropě. Import technologických inovací umožnil hlubinnou těžbu černého uhlí, která
byla v průběhu 19. století doplněna o hutnictví. Jen mezi lety 1817 až 1850 vzrostl objem vytěženého
uhlí o 513 % (na 718 tis. tun), respektive na 17,3 mil. tun v roce 1913. Obdobně dynamický byl také
růst produkce surového železa z 6,6 tisíce tun (1850) na 1,4 mil. tun (1913) a ocele z 15 tisíc (1850) na
1,8 mil. tun (1913) (Banken, 2002).
92
Na počátku 20. století již region nesl všechny klasické rysy průmyslového regionu v podobě vysoké
koncentrace šachet, hald, kouřících továrních komínů či husté dopravní sítě (Capot-Rey, 1935). Před
první světovou válkou v dolech pracovalo na 60 tisíc horníků a v ocelářství okolo 28 tisíc zaměstnanců.
Po první světové válce byl region přiřazen k Francii, a to do roku 1935, kdy byl opět připojen k tehdejšímu Německu. Objem těžby černého uhlí se snižoval (přibližně na 10 mil. tun). Po druhé světové válce
spadalo Sársko do francouzské okupační zóny, ale zaměstnanost v těžbě černého uhlí dosahovala
maxima (cca 67 tisíc). Nejistá politická situace se negativně promítla ve snížených investicích do hutnického průmyslu, kdy například v letech 1952 až 1955 se investice v západním Německu v těžkém
průmyslu pohybovaly mezi 9 a 12 % z celkového obratu, zatímco v Sársku to bylo mezi 6 a 8 % (Esser
et al., 1982).
V roce 1957 bylo Sársko opět připojeno k tehdejšímu západnímu Německu. Vinou pozdějšího připojení se však v Sársku projevily s menší intenzitou pozitivní efekty „německého hospodářského zázraku“. V tomtéž roce navíc vypukla první uhelná krize podnícená identickými faktory jako v Porúří. Pod
tlakem krize došlo k fúzi těžebních společností do Saarbergwerke AG. V této době pracovalo v dolech
okolo 60 tisíc zaměstnanců a objem vytěženého uhlí se pohyboval okolo 16,3 milionu tun (Burtenshaw,
1972). V průběhu 60. let minulého století se postupně začaly objevovat první náznaky dlouhotrvající
krize montánního průmyslu. Především v těžbě černého uhlí rapidně klesala zaměstnanost, z 56 tisíc
v roce 1960 (56 % všech zaměstnanců v průmyslu) na přibližně 30 tisíc zaměstnanců (IHK Saarland,
2006) v roce 1969. Vytěženo bylo cca 11 mil. tun černého uhlí. I přes mírný pokles počtu zaměstnanců
ocelářství (mezi lety 1959 až 1969 v řádech stovek pracovních míst) ocelářský průmysl dosahoval vrcholu právě v polovině 60. let, kdy v něm pracovalo cca 45 tisíc zaměstnanců.
V tomto období lze charakterizovat Sársko jako kartelový region (viz výše Kujath, 2000). Montánní
průmysly tvořily dominantní produkční klastr, který se snažil aktivně bránit příchodu nových odvětví
do regionu. Na periferiích tohoto klastru vznikaly prostřednictvím spin-offs nebo autonomním vznikem dodavatelské firmy, specializující se na produkty z ocele, čímž částečně přispívaly k diverzifikaci
montánního klastru. Přesto i nadále převládaly v tomto uzavřeném klubu (closed club) rigidní (fosilní)
organizační rutiny (Nelson, Winter, 1982), které sice dokázaly generovat dílčí procesní a organizační
inovace, ale prakticky žádné produktové či tržní inovace (Reindl, 2000). Hlavní ocelářské koncerny
v regionu si tvrdě konkurovaly a nebyly schopny vytvořit produktivní sítě posilující interaktivní procesy učení či vznik „neobchodovatelných vazeb“ (Storper, 1997). V důsledku dominance montánního
průmyslu vznikaly struktury, ve kterých udávaly tón velké podniky, malé a středně velké podniky byly
rozvinuty jen slabě a míra terciarizace se pohybovala hluboko pod národním průměrem.
Teprve pod tlakem kontinuálního zániku pracovních míst začal na počátku 70. let veřejný sektor
vyvíjet první konzistentní aktivity na podporu rozvoje regionu, což bylo umožněno i tím, že rigidní
a zablokovaný regionální produkční systém byl prostřednictvím exogenního šoku prolomen. Nicméně
podpora se soustředila na tradiční odvětví jako ocelářství a textil. Podpora procesu reindustrializace
vyústila v nárůst podílu zaměstnanců v průmyslu ze 42,7 % v roce 1959 na 57,3 % v roce 1969 (Burtenshaw, 1972).
Vývoj v 70. a 80. letech – úpadek montánního klastru
a vznik automobilového klastru
Již na začátku 70. letech však začaly narůstat problémy v ocelářském průmyslu, které akcelerovala
ropná krize, kdy se plně projevily nevýhody ocelářství v regionu, mezi něž patřila (Essener, 1978):
a) nevýhodná vnitrozemská poloha (omezení importu levných surovin),
b) nepříznivé produktové portfolium s nízkou přidanou hodnotou (nízkouhlíková ocel, ocelové
profily),
c) fragmentovaná vlastnická struktura (omezení úspor z rozsahu) a nízké investice do modernizace (částečně způsobené historickým dědictvím).
V první fázi reagovaly firmy na krizi snižováním nákladů, krátkodobými úvazky či selektivním uzavíráním ztrátových provozů, což se konkrétně projevilo v zániku okolo 7 500 míst v tradičních odvětvích
(Esser, 1978). Teprve ve druhé fázi došlo k integraci výrobních a kapitálových struktur do tří podniků a reorganizaci výroby, jakož i k inkrementální změně produktového portfolia (Esser et al., 1982).
93
V průběhu 80. let zvýšení produktivity stabilizovalo produkci v ocelářství na straně jedné, avšak proces
racionalizace výroby přispíval ke snižování zaměstnanosti na straně druhé, což se projevilo poklesem
zaměstnanosti v ocelářství na přibližně 16 tisíc pracovních míst. Pokles se nevyhnul ani těžbě černého
uhlí, což dokumentuje počet zaměstnanců ke konci 80. let (cca 22 tisíc, což činilo 24 % zaměstnanosti
v průmyslu) a propad objemu těžby.
Úpadek montánního klastru byl doprovázen vznikem automobilového klastru. Oslabení montánního kartelu uvolnilo prostor pro vznik „okna lokalizační příležitosti“ (windows of locational oportunity,
Storper, Walker 1989), který využil automobilový průmysl, jenž v regionu vytvořil rozsáhlý produkční
klastr. Krystalickým prvkem tohoto klastru se stala přímá zahraniční investice americké společnosti
Ford, která v roce 1968 vybudovala na ploše 14 hektarů nedaleko Saarlouis závod na výrobu automobilů (Schamp, 2000). V 70. a 80. letech následoval příchod dodavatelů (hlavně Tier 1) ze zahraničí, ale
také ze samotného Německa (především z Bádenska-Würtenberska), který byl aktivně podporován
spolkovou zemí například vytvářením průmyslových zón, přičemž klíčovým faktorem pro atrakci přímých zahraničních investic byl dostatek levných a relativně kvalifikovaných pracovních zdrojů (Trippl,
Otto, 2009). Dalším významným lokalizačním faktorem, který posiloval příliv přímých zahraničních investic, byla výstavba dálničního napojení ve směru na Mety, Mannheim a Karlsruhe, přičemž výraznou
modernizací prošla také železniční doprava. V rámci modernizace železnice byly kromě elektrifikace
vybudovány také kontejnerové terminály v Saarbrückenu, Saarlouis, Homburgu (Burtenshaw, 1972).
Z nově příchozích společností se jednalo např. o výrobní závody (branch plants) firem jako Bosch,
Michelin, ZF Getriebe, INA-Schaeffler a další.
Rozvoj horizontální dimenze tohoto klastru indukoval proces koevoluce firem zaměřených na výrobu strojních zařízení či průmyslového softwaru (vertikální dimenze). V rámci toho klastru převládaly
hierarchické vztahy založené na moci a převaze, a nikoliv na bázi síťové symetrické governance, což
platilo primárně pro velké firmy, které mají v regionu produkční kapacity, nikoliv však výzkumné či vývojové kapacity. Na straně druhé vznikla řada malých a středních firem místního charakteru (spin-offs,
Tier 2, 3), které jsou příliš závislé na hlavních odběratelích a čelí tvrdé konkurenci z nízkonákladových
zemí (Reindl, 2000). I z tohoto důvodu převládaly v tomto klastru, identicky jako u montánního, procesní a organizační inovace. Do jisté míry se dá konstatovat, že tento stav se výrazně nezměnil (Trippl,
Otto, 2009).
Aktivity veřejného sektoru v 70. letech se koncentrovaly, jak již bylo uvedeno výše, na podporu
přílivu investic v oblasti automobilového průmyslu, tj. realizace aktivního marketingu atrakce investic.
Od 80. let pak především na budování podpůrné infrastruktury (technologická centra, inkubátory, vý-
Demografický vývoj Sárska
Kontinuální pokles ekonomické výkonnosti, podobně jako v jiných starých průmyslových
regionech se negativně promítl do demografického vývoje regionu. V období ekonomického
oživení (hnaného především státem podporovanou reindustrializací) mezi lety 1950 až 1965
vzrostl počet obyvatel o 19 % na 1,13 milionu, nicméně od tohoto roku docházelo k poklesu
počtu obyvatel regionu na současných 1,014 milionu. Demografický vývoj Sárska v posledních dekádách představuje určitou výjimku v celém Německu, protože ačkoliv zaznamenával
v 90. letech ekonomický růst, přesto počet obyvatel klesal (Kröhnert et al., 2004). Podle demografických prognóz, přesněji podle spodní varianty prognózy, která předpokládá negativní
migrační saldo mezi 800 až 1 300 obyvateli či průměrný počet živě narozených dětí na úrovni
1,2 na jednu ženu, bude žít v Sársku v roce 2030 pouze 888,1 tisíce obyvatel a v roce 2060
dokonce jen 685,6 tisíce. Samotné hlavní město mělo v 70. letech okolo 213 tisíc obyvatel,
přičemž v současnosti se pohybuje okolo 174,1 tisíce (-22 %) a do roku 2030 má klesnout na
153,6 (-38,6 %) a v periferních regionech se předpokládá ještě významnější pokles (periferní
okres St. Wendel) (SAS, 2012). Kvantitativní demografický pokles doprovází taktéž negativní
kvalitativní proměny v podobě procesu stárnutí populace (ageing), což demonstruje nárůst
počtu obyvatel starších 65 let na celkovém objemu populace z 21,7 % (2010) na 32,2 %
(2050) (Fuchs et al., 2009).
94
zkumné ústavy atd.), která měla indukovat rozvoj služeb a zejména ICT (Heidenreich, 1997).
Na konci 80. let představovalo Sársko klasický průmyslový region s vysokým podílem montánního
průmyslu či generických odvětví a s nízkou intenzitou VaV, počtu patentů a vysokou nezaměstnaností.
6.2 Vývoj od 90. let do současnosti – krize montánního klastru,
vznik IT klastru25
Kontinuální marginalizace montánního klastru probíhá i během posledních dvou dekád, se zvýšenou intenzitou u těžby černého uhlí. Na začátku 90. let pracovalo v těžbě okolo 18 tisíc zaměstnanců
(objem těžby 9 mil. tun). V roce 1997 to bylo okolo 14 tisíc (6,678 mil. tun) a konečně v roce 2007 okolo
5 tisíc (3,5 mil. tun), přičemž se předpokládá, že konec těžby nastane v roce 2014. Pokles se nevyhnul
ani ocelářství, avšak od roku 1994 došlo ke stabilizaci nejen z hlediska objemu produkce, ale i počtu
pracovních míst. V posledních letech se ocelářský klastr (steel and metal cluster) v Sársku skládá
z přibližně 500 podniků s 28 000 zaměstnanci (SAS, 2009). Jádro klastru tvoří dva velké, majetkově
propojené koncerny Dillinger Hüttenwerke a Saarstahl AG koncentrující okolo 35 % pracovních míst
celého klastru, přičemž tyto koncerny disponují silnou mocenskou pozicí v rámci klastru. Pro oba
koncerny je významným odběratel automobilový klastr, kdy například 60 % vyprodukované ušlechtilé
ocele Saarstahl AG je zpracováváno automobilovým průmyslem (z toho 40 % na výrobu převodovek).
Dillinger Hüttenwerke pak produkuje surovou ocel a válcuje tlusté plechy, přičemž i zde velkou část
produkce odebírá automobilový průmysl. Propojení mezi ocelářskými koncerny a regionální znalostní
infrastrukturou je však i nadále nízké (Trippl, Otto, 2009).
V 90. letech lze pozorovat další růst automobilového klastru, jehož jádro tvoří výrobní závod automobilky Ford v Saarlouis. Tohoto závodu se také týkala jedna z klíčových aktivit veřejného sektoru.
V roce 1998 byl prostřednictvím finančních prostředků spolkové země (51 mil. eur) a Evropské unie
vybudován na ploše 74 tisíc m2 dodavatelský park, který integruje 12 dodavatelů pomocí automatické
dráhy. Cílem tohoto klasického aftercare projektu bylo zvýšit efektivitu výroby s využitím just-in-time
logistiky (Larsson, 2002), respektive „just in sequence“. V rámci tohoto parku je zaměstnáno jednak
v dodavatelských firmách okolo 1,8 tisíce zaměstnanců a jednak 6,5 tisíce v samotném závodu Ford,
tj. celkem 8,3 tisíce pracovních míst (cca 35 % z automotive), a roční produkce dosahuje 400 tisíc
vozů, přičemž Frigant a Lung (2003) označují tento výrobní závod termínem „průmyslové kondomium“
(industrial kondominium, s. 746). V posledních letech tento klastr vytvářel okolo 24 tisíc pracovních
míst a v rámci Německa patří region k třetímu největšímu centru automobilových dodavatelů, přičemž
automobilový průmysl vytváří dalších přibližně 46 000 pracovních míst v navazujících odvětvích (IHK
Saarland, 2010). V roce 2008 vykazovalo Sársko nejvyšší podíl zaměstnanosti v automobilovém průmyslu na tisíc obyvatel v celém Německu (IHK Saarland, 2009). Vlivem ekonomické krize však poklesl
počet zaměstnanců na přibližně 18 tisíc (údaje k roku 2010).
Celková institucionální a síťová dimenze klastru neprošla od 80. let prakticky žádnou evolucí. Interregionální kooperační sítě jsou vyvinuty jen slabě a rovněž nedošlo k rozvoji VaV. Organizační struktura klastru tak do jisté míry připomíná tzv. satelitní výrobní okrsek (Markusen, 1996), kde převládají
nadregionální vztahy mezi centrálami a pobočnými závody, nebo tzv. wannabe klasr (Rosenfeld, 1997),
tj. prostorovou koncentraci firem ze stejného sektoru bez institucionálního či sociálního ukotvení. Nevyhovující stav se pokusil veřejný sektor změnit založením klastru automotive.saarlad v 2003, který
přešel v roce 2006 pod průmyslovou a obchodní komoru Sársko, nicméně výsledky jsou prozatím
malé (Trippl, Otto, 2009).
Sársko představuje klasický pohraniční region a zejména ve vztahu k automobilovému průmyslu
je proto nutné zmínit roli a význam sousedního Lotrinska, které lze považovat také za klasický starý
průmyslový region. I v tomto regionu vznikl rozsáhlý automobilový klastr koncentrující přibližně 24 tisíc
zaměstnanců (CO, 2006). I v tomto regionu vznikl specializovaný automobilový park, nikoliv dodavatelský, ale produkční. Jedná se o výrobu automobilů Smart (join-venture) v rámci tzv. MCC Smartville
parku, který vznikl v roce 1997 jako klasická investice na „zelené louce“ a celkově zaměstnává cca
1 200 zaměstnanců (Dörrenbacher, Schulz, 2008).
Řada aktivit veřejného sektoru již od 80. let směřovala do sektoru služeb, ale tyto aktivity našly
v první fázi odezvu hlavně u služeb založených na nízkých nákladech (call-centra, logistické parky) než
25
Pro potřeby této části textu byly využity rozhovory s Anjou Petschauer (projektová manažerka gwSaar), Doris Gaa
(ředitelka Wirtschaftsfördergesellschaft Saarpfalz) a Reinhardem Rupprechtem (STADCO Saarlouis Ltd.).
95
na vyšší přidané hodnotě. Tyto aktivity se nesly ve snaze aktivizace endogenního potenciálu regionu,
ale přestože cílem bylo nastartování high-road strategie, výsledky těchto snah a politik odpovídaly
v převážné míře low-road strategii (Reindl, 2000). Teprve v druhé polovině 90. let se začínají reálně projevovat snahy o podporu znalostně založených služeb (knowledge intensive industries). Začíná se konstituovat nový „unrelated“ klastr ICT. V roce 1997 jej tvořilo přibližně 70 podniků (1 400 zaměstnanců)
vzniklých na bázi spin-offs z výzkumných institucí (nejznámější příklad IDS-Scheer). Dynamický nárůst
tohoto klastru dokumentuje stav v roce 2006, kdy ICT klastr tvořilo 836 firem s 10 400 zaměstnanci
(Trippl, Otto, 2009). Paralelně vnikají klastrové iniciativy v oblasti nanotechnologií nebo i v tradičních
sektorech služeb jako logistika.
Přesto je třeba podotknout, že ani rozvoj ICT neindukoval posílení regionálních sítí, jelikož sítě
existují mezi vědecko-výzkumnými institucemi a ICT sektorem, ale v rámci sektoru či mezi sektorem
a jinými regionálními sektory již jen omezeně (Reindl, 2000).
Tento stručný nástin ekonomického vývoje demonstruje proměnu produkčních struktur, což mělo
i své konkrétní prostorové projevy. V případě Sárska zánik nekonkurenceschopných podniků či zvyšování racionality výrobních procesů u tradičních odvětví měly za následek vznik řady rozsáhlých průmyslových brownfields. Další část textu bude věnována čtyřem konkrétním konverzím průmyslových
brownfields s důrazem na institucionálně-organizační kontext jejich konverze.
6.3 Vybrané příklady regenerace a konverze brownfields
Výběr lokalit proběhl formou terénního výzkumu realizovaného v roce 2009, přičemž případové
studie těchto lokalit mapují jednak proces regenerace a jednak proces konverze. Dříve nežli bude přistoupeno k samotným případovým studiím, považujeme za vhodné ve stručné formě vymezit klíčové
termíny, které jsou využity. Termín brownfields chápeme jako prostory, jejichž fyzické struktury pozbyly
původního využití. V minulosti prováděné činnosti často způsobují výskyt ekologických zátěží, což
limituje možnosti jejich dalších využití (Alker et al., 2000). Proces regenerace zde aplikujeme dle Lang
(2005), který uvádí, že „proces regenerace přesahuje proces urbánní obnovy (urban renewal), protože
ten zahrnuje primárně proces esenciální proměny fyzických struktur, urbánní rozvoj (spíše obecná
mise) a urbánní revitalizaci, která není konkrétním přístupem a ani metodou (s. 8). Na posledním místě
zmíníme proces konverze, který v našem příspěvku aplikujeme ve smyslu „nového využití objektů, které pozbyly svoji původní funkci, což v praxi znamená, že není předem definován stavební program a že
se pracuje s existující urbanistickou, stavební a architektonickou strukturou“ (Kunc, Tonev, 2008, s. 32).
Hlavní pozornost u těchto studií, jak bylo již uvedeno, bude upřena na institucionálně-organizační
aspekty spojené s procesem změny těchto prostorů.
IT-Park Saarland
IT-Park Saarland vznikl v roce 2002 po rozšíření Saarbrücker Innovations- und Technologiezentrums (SITZ). V současnosti integruje na 80 firem s vysokou přidanou hodnotou z oblasti informačních
technologií, multimédií, automatizace, měřicích technologií a inženýrských a poradenských služeb,
jako např. telematika, energetický management, management kvality, recyklace atd., s celkem 1 600
zaměstnanci, přičemž se jedná o jeden z vůbec nejúspěšnějších technologických parků na území Německa. Autoři zvolili pro potřeby tohoto textu tento park nejen z důvodu jeho vysoké úspěšnosti, ale
také z důvodu jeho lokalizace ve starém průmyslovém regionu Sárska, což jen zvyšuje jeho atraktivitu,
neboť v těchto regionech představuje realizace infrastruktury pro transfer inovací skutečnou výzvu pro
regionální rozvoj. Jistou komparativní institucionální a produkční předností Sárska ve srovnání například s Porúřím byla skutečnost, že role velkých firem v regionu byla přeci jen menší, což lze aplikovat
jako explanaci pro skutečnost, že s realizací skutečně inovativních konceptů bylo započato o několik
let dříve než v Porúří (viz např. Wissen, 2001).
V souvislosti s výše uvedenými procesy restrukturalizace byly uzavřeny v lokalitě Burbach 31.
března 1983 po dlouhých protestech ze strany zaměstnanců drátovny Georg Heckel, v důsledku čehož vznikl rozsáhlý brownfield. Již v příštím roce iniciovalo město flexibilně debatu o revitalizaci tohoto
prostoru v kontextu zvýšení konkurenceschopnosti města. Výsledkem diskuse bylo navržení rozvojo-
96
vého konceptu obsahujícího vytvoření inovačního a technologického centra, které mělo představovat
stěžejní pilíř nebo „vlajkovou loď“ hluboké strukturální proměny regionu. Funkcí a významem nového
projektu bylo tedy nejen vytvoření pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou, ale i proměna lokální
image. Výstavbou SITZ byla v roce 1985 pověřena regionální agentura GIU (Gesellschaft für Innovation
und Unternehmensförderung), která byla založena v roce 1984 regionálními aktéry jako institucionální
inovace na podporu vyšší flexibility a efektivity inovačních aktivit, kdy hlavní podíl drží Landeshauptstadt Saarbrücken – 47,83 %, a dále rovnoměrným podílem 17,39 % jsou zastoupeny Stadtwerke
Saarbrücken, Sparkasse Saarbrücken a Stadtverband Saarbrücken.
První krok spočíval v nalezení nové filozofie funkčního využití a poté ve vybudování moderní
a atraktivní infrastruktury, která měla přizpůsobit a zároveň funkčně propojit původní zástavbu s požadavky inovativních a technologických podniků s přihlédnutím k myšlenkovému odkazu prvních zakladatelů výrobních aktivit. Výše investic plynoucí do rekonstrukce činila od roku 1985 do roku 1992
celkově 30 mil. DM. Investiční záměr byl financován městem Saarbrücken, jehož finanční podíl byl
9,7 mil. DM (včetně koupě pozemku v ceně 4,6 mil.), dále spolkovou zemí Sársko (7,6 mil. DM), zároveň
byla využita možnost kofinancování z fondů EU (12,7 mil. DM). Po ukončení této první etapy existovalo
v rámci parku 38 firem s celkovým počtem 305 zaměstnanců (z toho 24 firem bylo nově založených)
koncentrovaných na ploše 10 880 m² kancelářských, laboratorních a výrobních ploch a již v této době
což je společná
patřil kProduktion),
nejúspěšnějším technologickým
parkům vaktivita
Německu.privátních firem, Universität des
Saarlade
V další
etapě,a od
roku 1993 do roku
lokalizovala
činnost do (HTW),
areálu celárespektive
řada podniků centrum pr
(UDS)
Hochschule
für 1996,
Technik
und svou
Wirtschaft
s vysokou přidanou hodnotou ze sektoru informačních technologií. Z nejvýznamnějších můžeme uvést
transfer
technologií
mimo
jiné na recyklaci,
robotiku,
IDS Scheer
AG, který
představujezaměřené
s počtem přes
600 zaměstnanců
největší firmu
v parku, logistiku
nebo ZIP a podnikov
Saarland
(Zentrum für Innovative Produktion), což je společná aktivita privátních firem, Universität
řízení.
des Saarlades (UDS) a Hochschule für Technik und Wirtschaft (HTW), respektive centrum pro transfer
technologií
zaměřené
mimo jiné nasituačního
recyklaci, robotiku,
logistiku Saarland
a podnikové řízení.
Obrázek
18: Vizualizace
plánu IT-Park
Obrázek 18: Vizualizace situačního plánu IT-Park Saarland
Komentář:
Na vizualizaci můžeme v jeho pravé (v reálu ve východní části) části identifikovat původní areál
Burbachu a v levé novou rozvojovou plochu dolu Alsbach. Již zmiňované centrum pro transfer technologií Zentrum für Innovative Produktion Saarland realizuje své aktivity v původní budově fabriky (D2)
a největší firma IDS Scheer AG sídlí v budovách C3 a C2. Přirozeným centrem evokující prostorovou
autenticitu je park Grüne Mitte s Business-Communication-Center.
Zdroj:
www.itparksaarland.de
V roce
1997 byla poslední
disponibilní plocha prodána investorovi. Pro deskrip
dynamického rozvoje parku lze použít srovnání mezi lety 1992 a 2000, kdy vzros
počet nových firem o 16, jež vytvořily cca 800 nových pracovních míst. Výrazným
měkkých faktorů regionálního rozvoje 97
marketingovým úspěchem bylo zařazení SITZ Profilace
mezi
„Světoznámé projekty“ výstav
EXPO 2000. Další výrazné investice v roce 2002 v podobě vzniku podnikatelskéh
inkubátoru SPLIT o ploše 1 284 m² s adekvátním portfoliem služeb a rozšířen
V roce 1997 byla poslední disponibilní plocha prodána investorovi. Pro deskripci dynamického rozvoje parku lze použít srovnání mezi lety 1992 a 2000, kdy vzrostl počet nových firem o 16, jež vytvořily
cca 800 nových pracovních míst. Výrazným marketingovým úspěchem bylo zařazení SITZ mezi „Světoznámé projekty“ výstavy EXPO 2000. Další výrazné investice v roce 2002 v podobě vzniku podnikatelského inkubátoru SPLIT o ploše 1 284 m2 s adekvátním portfoliem služeb a rozšíření prostorových
kapacit IDS Scheer AG vyvolalo současně otázku dalšího strategického směřování parku zejména ve
vztahu k marketingové strategii. Ke konci roku 2002 bylo SITZ změněno na IT Saarland, což přesněji
korespondovalo s tematickou profilací parku (tzv. positioningem) na trhu, kterou bylo nutno posílit
vzhledem k další expanzi parku do přilehlého areálu bývalého dolu Alsbach o ploše cca 80 000 m2,
s jejíž realizací bylo započato v roce 2001. V další etapě, mezi lety 2002 a 2005, bylo investováno
12,34 mil. eur, z nichž 7,05 mil. eur pocházelo ze zdrojů spolkové vlády a strukturálních fondů, částkou
1,76 mil. eur se podílelo společně město Saarbrücken a 3,53 mil. eur bylo získáno z výkupu pozemků
(Eisenbeis, Bollendorf, Schulz, 2005).
Velká část investic v rozsahu 3,7 mil. eur byla určena k vylepšení infrastruktury měkkých lokalizačních faktorů, kdy bylo postaveno Business Communication Center s širokou nabídkou služeb prostorově integrovaných do dvacetihektarového parku Grüne Mitte a pro potřeby zaměstnanců vznikly jesle
pod názvem KIT@. Další rozvoj parku směřuje k prohlubování multifunkční komplexity s konceptem
„Práce v parku“ („Arbeiten im Park“).
Weltkulturerbe Völklinger Hütte26
Mimo výše uvedený příklad patří mezi nejznámější objekt nepochybně areál vysokých pecí ve
Völklingenu, ležící v průmyslovém městě stejného názvu o počtu přibližně 40 tisíc obyvatel. Huť byla
založena v roce 1873 a v roce 1965 v ní pracovalo okolo 17 tisíc zaměstnanců. Produkce zde byla
ukončena v roce 1986, přičemž obratem byla vzata pod památkovou péči, ale rozsah památkové péče,
respektive rozsah areálu pro muzejní účely nebyl jasný. Komplexní dokončení restaurace výrobního
komplexu hutí se plánuje na rok 2015 (hlavně z národních prostředků). V roce 1994 byla na základě iniciativy spolkové vlády započaté v roce 1992 sedmihektarová část areálu zařazena na seznam památek
UNESCO. O pět let později byla založena nositelská organizace Weltkulturerbe Völklinger Hütte, která
areál spravuje a rozvíjí. Roční náklady na údržbu dosahují v průměru 6 až 8 mil. eur ročně. V roce 2011
navštívilo památku více než 400 tisíc návštěvníků, přičemž přibližně 40 % z nich pocházelo ze Sárska
a zbylá část nepocházela z regionu (47 % z Německa a 13 % ze zahraničí), přičemž pro domácí turisty
je hlavní motivací návštěva výstav, zatímco turisté mimo region přijíždějí primárně za průmyslovým dědictvím (John et al., 2010). Jen pro ilustraci, v roce 1998 navštívilo památku 30 tisíc návštěvníků, o osm
let dříve jen okolo dvou tisíc, což ukazuje, že konverze takových areálů je dlouhodobý proces (Hinterhuber et al., 2001). Areál taktéž svým vývojem dokumentuje posun ve využívání průmyslového dědictví
od „industriální památky“ směrem k „inscenování“ nevšednosti například tím, že klíčovým produktem
jsou temporární výstavy (klíčové zejména pro přilákání obyvatel regionu), kdy nejúspěšnější výstava
o historii Keltů přilákala v období od listopadu 2010 do srpna 2011 na 200 tisíc návštěvníků, což z ní
učinilo prozatím nejúspěšnější výstavu v historii Sárska (Opus, 2011). Více než 20 let konverze areálu na
„ikonu industriálního cestovního ruchu“ lze považovat za „úspěšný příběh“, který ilustruje schopnost
nelezení konsenzu, definování priorit v podobě produktu cestovního ruchu (ve smyslu „nové kombinace“) či schopnost atrakce investic. Mimochodem v rámci programovacího období 2000–2006 (region
spadal pod Cíl 2) byly prostředky určené pro podporu cestovního ruchu jen pro tři projekty, mezi které
spadal i areál! Avšak rozvoj Völkligen Hütte má i své stinné stránky, a sice ani v průběhu 20 let nedošlo
k funkční integraci s městem. Areál sice leží mimo kompaktní zástavbu, ale snahy o přelití pozitivních
efektů do města jsou prozatím neúspěšné, což v praxi znamená, že ačkoliv areál navštíví ročně statisíce návštěvníků, tak město z nich profituje minimálně. Ostatně výstavba nového parkoviště pro 2 500
automobilů (investice 5,2 mil. eur) u areálu tento trend zřejmě nezmění.
Intenzivní průmyslová činnost zanechala v Sársku řadu nevyužitých průmyslových objektů a areálů,
což vedlo i k politické iniciativě spolkové vlády, která v roce 2000 ustanovila komisi „Industrieland
Saar“ 27. Výstupem aktivit této komise bylo jednak definování prioritních projektů zhodnocující vybrané
26
Pro potřeby případové studie Weltkulturerbe Völklinger Hütte byl využit rozhovor s projektovým manažerem WVH
Peterem Backesem.
98
27
Předsedou komise byl mimo jiné bývalý ředitel společnosti IBA Emscher Parku Karl Ganser a ředitelem IKS je Karl
Kleineberg, který byl jedním ze zaměstnanců. Některé přístupy tak můžeme interpretovat jako jeden z výsledků IBA jako
Workshop for the Future of Old Industrial Areas (Knapp, 1998).
vytvoření kompetentní instituce pro konverzi těchto areálů (viz níže). Každý
z prioritních projektů měl rozdílnou tematickou profilaci. Již zmiňovaný areál
Völklinger Hütte má plnit roli hlavního centra a ikony industriálního cestovního ruchu
či průmyslového dědictví regionu. Dalším dvěma prioritním průmyslovým areálům, tj.
průmyslové areály a jednak vytvoření kompetentní instituce pro konverzi těchto areálů (viz níže). Každý
bývalým
dolům v Göttelbornu a Redenu, bude věnován následující text.
z prioritních projektů měl rozdílnou tematickou profilaci. Již zmiňovaný areál Völklinger Hütte má plnit
roli hlavního centra a ikony industriálního cestovního ruchu či průmyslového dědictví regionu. Dalším
dvěma prioritním průmyslovým areálům, tj. bývalým dolům v Göttelbornu a Redenu, bude věnován
následující text.
Obrázek 19: Areál vysokých pecí Völklingen
Obrázek 19: Areál vysokých pecí Völklingen
Předsedou komise byl mimo jiné bývalý ředitel společnosti IBA Emscher Parku Karl Ganser a ředitelem IKS
je Karl Kleineberg, který byl
jedním ze zaměstnanců. Některé přístupy tak můžeme interpretovat jako jeden
Garten Reden28
z výsledků IBA jako Workshop for the Future of Old Industrial Areas (Knapp, 1998).
26
Důl v Redenu byl otevřen v roce 1847 a v období vlády národního socialismu byl tento důl zaměstnávající 4 000 horníků s denní produkcí 7 000 tun „vzorovým závodem“, čemuž odpovídal i zvolený
148krizí (1957) zaměstnával důl okolo 8 000 zaměstarchitektonický styl při jeho rozšíření. Před uhelnou
nanců, což z něj činilo největší důl v celém Sársku, nicméně v 80. letech zaměstnával již jen třetinu
horníků a úpadek vyvrcholil v roce 1995 jeho uzavřením (Pasche, 2007). Podle závěrů komise má areál
v budoucnu kombinovat „přírodu“ – „novou divočinu“ – „ekologii“, čemuž ostatně odpovídá i název
28
Pro potřeby případových studií Reden a Göttelborn byl využit rozhovor s ředitelem IKS Karlem Kleinbebergem.
99
„Zahrady Reden“, přičemž hovoříme o ploše rozkládající se na 130 ha, kdy plochy pro komerční development tvoří 20 ha. Pro potřeby rekultivace a regenerace byl vytvořen v roce 2002 masterplan definující základní rysy funkčního využití. Stavební práce byly započaty v roce 2004 a zahrnovaly rekultivaci
45 000 m2 pro budoucí investory. V souladu s ekologickou filozofií celého projektu sázející na energetickou soběstačnost bylo o tři roky vybudováno zařízení kombinující využití geotermální energie a biomasy (ta se pěstuje na krajinné dominantě areálu, rozsáhlé haldě). Pro potřeby cestovního ruchu bylo
vystavěno parkoviště umožňující pojmout 500 tisíc návštěvníků v roce a současně byl areál napojen
na síť cyklostezek. Od započetí realizace projektu bylo prozatím investováno okolo 45 mil. eur, z nichž
devatenáct pocházelo od nositelské organizace (Industriekultur Saar), pět z veřejných dotací a dvacet
jedna od privátních investorů. Dále vzniklo okolo 170 pracovních míst a z rekultivovaných ploch bylo
privátními investory využito více než 40 %. Největší investicí z privátního sektoru bylo vybudování
prehistorického zábavního parku Gondwana. V dalším rozvoji bude věnována pozornost na zvýšení
využitelnosti dvou hald pro volnočasové aktivity či cestovní ruch (např. vodní příkop či pětikilometrová
stezka pro jízdu na skateboardu), vysoká pozornost je věnována kvalitě prostředí (urban design), a to
nejen ve vysoce estetickém mobiliáři, ale také využitím vody jako významného prvku tvorby atraktivního prostředí (součástí mají být tzv. vodní zahrady).
Obrázek 20: Využití vody jako významného prvku urban designu v Garten Reden
Obrázek 20: Využití vody jako významného prvku urban designu v Garten Reden
Zdroj:
Autor:autoři
Ondřej Slach
Důl Göttelborn
Důl Göttelborn
Třetím prioritním
prioritním průmyslovým
areálem
se stal
důl Göttelborn
o rozloze o130
ha, kde130
byla
Třetím
průmyslovým
areálem
sebývalý
stal bývalý
důl Göttelborn
rozloze
ukončena těžba až v roce 2000. Tento areál by se měl proměnit v příštích dekádách na prostor splňující
ha, kde
byla integrující
ukončena
těžba až
v roce
2000. formy
Tento
areál
by se
měl proměnit
nároky
21. století,
na jednom
prostoru
různorodé
práce,
bydlení
a volného
času při inteligentním
stávajících
struktur.nároky
Tento ambiciózní
cíl bylintegrující
vetknut takéna
do celého
náv příštícha inovativním
dekádách využití
na prostor
splňující
21. století,
jednom
zvu
projektu
–
„Cité
der
Industriekultur“.
Areál
se
nachází
metaforicky
„uprostřed
ničeho“,
čili
typicky
prostoru různorodé formy práce, bydlení a volného času při inteligentním
pro urbanisticky chaoticky utvářenou průmyslovou krajinu v obci s 2 300 obyvateli, ale v bezprostřední
a inovativním
stávajících
struktur.
ambiciózní
byl Vvetknut
do
spádové
oblasti dovyužití
15 kilometrů
žije okolo
150 tisícTento
obyvatel
(Kleineberg,cíl
2006).
první fázitaké
konverze
celého
názvu
projektu
– „Cité der
Industriekultur“.
Areál se nachází
metaforicky
byla
provedena
komplexní
rekonstrukce
nevyhovující
technické infrastruktury
(např. 3 000
metrů nové
kanalizace)
a taktéž
byla vytvořena
základní
struktura
zastavěné
části bývalého
dolu, kte„uprostřed
ničeho“,
čili typicky
pro morfologická
urbanisticky
chaoticky
utvářenou
průmyslovou
rá byla následována sanací a opravou stávajících budov, ve kterých vzniklo okolo 20 000 m² komerčkrajinu
v obci
s 2následně
300 obyvateli,
v bezprostřední
spádové investice
oblasti do
15 kilometrů
ních
prostor.
Ty byly
doplněnyale
hotelem
a restaurací. Dosavadní
se pohybují
ve výši
žije okolo 150 tisíc obyvatel (Kleineberg, 2006). V první fázi konverze byla provedena
komplexní rekonstrukce nevyhovující technické infrastruktury (např. 3 000 metrů
100
měkkých faktorů regionálního rozvoje
nové Profilace
kanalizace)
a taktéž byla vytvořena základní morfologická struktura zastavěné
části bývalého dolu, která byla následována sanací a opravou stávajících budov, ve
kterých vzniklo okolo 20 000 m² komerčních prostor. Ty byly následně doplněny
cca 330 stálých pracovních míst, výukové prostory zde má i vysoká škola
(Hochschule für Technik und Wirtschaft des Saarlandes). Bývalý důlní pokles 16 ha
zaplněný spodní vodou byl využit pro umístění solárních panelů. Do budoucna se
budou aktivity upírat k atrakci dalších investic a významným prvkem bude taktéž
40 mil. eur (z toho 5 mil. z privátních zdrojů), usídlilo se zde přes 20 firem (hlavně malé a středně velké
podporapodniky)
„spontánní“
rekultivacepřesného
prostřednictvím
„novégenerujících
divočiny“.
z oborů nanotechnologií,
strojírenství či tzv.
zdravotnictví
cca 330 stálých
pracovních míst, výukové prostory zde má i vysoká škola (Hochschule für Technik und Wirtschaft des
Saarlandes). Bývalý důlní pokles o rozloze 16 ha zaplněný spodní vodou byl využit pro umístění solárních panelů. Do budoucna se budou aktivity upírat k atrakci dalších investic a významným prvkem
bude
podporaprůmyslového
„spontánní“ rekultivace
tzv. „nové
divočiny“.
Obrázek
21:taktéž
Ukázka
lesaprostřednictvím
v areálu dolu
Göttelborn
Obrázek 21: Ukázka průmyslového lesa v areálu dolu Göttelborn
Zdroj: autoři
V textu již bylo zmíněno, že komise „Industrieland Saar“ ustanovila „speciální“ organizaci, která
byla pověřena prosazením a implementací ideových konceptů do sociální reality. Tato společnost pod
názvem Industriekultur Saar (IKS) vznikla v roce 2001 a v současnosti výhradně zodpovídá za dvě poV textu sledně
již bylo
zmíněno,
žespolečnost
komise
„Industrieland
Saar“proustanovila
„speciální“
jmenované
konverze. Tato
je součástí
spolkové společnosti
podporu ekonomiky
Strukturholding Saar (SHS), kde má spolková země Sársko majoritu. Integrace nově vzniklé IKS do
organizaci,
která byla pověřena prosazením a implementací ideových konceptů do
etablované společnosti nebyla výhodná jen z hlediska větší institucionální stability a politické legitimity,
především
mohla
IKS čerpat finanční
dostalo se jí exkluzivního
k finanč- v roce
sociálníalereality.
Tato
společnost
podprostředky,
názvemtedy
Industriekultur
Saar přístupu
(IKS) vznikla
ním prostředkům. Zde je nutno poznamenat, že SHS disponuje vysokým základním jměním, například
2001 atisíci
v současnosti
výhradněplochami,
zodpovídá
dvěa tento
posledně
konverze.
nájemními byty či komerčními
které jsouza
ziskové
zisk je pakjmenované
investován do méně
výnosných projektů jako např. do areálů dvou bývalých dolů. Jedná se tedy o diametrálně odlišnou
Tato společnost
je součástí spolkové společnosti pro podporu ekonomiky
praxi, než jaká je aplikována například v České republice, kde panuje všeobecná snaha o maximální
privatizaci a Saar
upřednostňování
řešení.
Strukturholding
(SHS),čistě
kde„tržních“
má spolková
země Sársko majoritu. Integrace nově
vzniklé IKS do etablované společnosti nebyla výhodná jen z hlediska větší
institucionální stability a politické legitimity, ale především mohla IKS čerpat finanční
prostředky, tedy dostalo se jí exkluzivního přístupu k finančním prostředkům. Zde je
nutno poznamenat, že SHS disponuje vysokým základním jměním, například tisíci
nájemními byty či komerčními plochami, které jsou ziskové a tento zisk je pak
151
101
Obrázek 22: Areál dolu Göttelborn
Obrázek 22: Areál dolu Göttelborn Autor: Ondřej Slach
Zdroj: autoři
6.4 Shrnutí a inspirace pro transfer přístupů k rozvoji území
Vertikální měřítkový posun na úroveň regionů, přesněji na úroveň Moravskoslezského kraje (dále
6.4
a inspirace
pro
transfer
přístupů
k rozvoji
území
jen Shrnutí
MSK), potažmo
Ostravska, nám
přinese
další, vysoce
inspirativní
impulzy. V našich
studiích jsme
se častěji zabývali
možností transferu
přístupů zregionů,
Porúří, Manchesteru
Vertikální
měřítkový
posun inovativních
na úroveň
přesnějia dalších
na regionů,
úroveň
nicméně Sársko z řady důvodů, které budou zmíněny, představuje téměř „analogicky maximální“ reMoravskoslezského
kraje
(dále
jen
MSK),
potažmo
Ostravska,
nám
přinese
další,
ferenční region pro MSK (potažmo Ostravska a i z tohoto důvodu je mu věnována značná pozornost
v tomto inspirativní
textu). Průmyslová
trajektorie
závislostistudiích
byla založena
na dostupných
uhlí)
vysoce
impulzy.
V našich
jsme
se častějisurovinách
zabývali(černé
možností
a z nich odvíjejících se odvětví (natural resource based path dependence, Martin, Sunley, 2006), jedtransferu
inovativních přístupů z Porúří, Manchesteru a dalších regionů, nicméně
ná se tedy v obou případech o montánní průmyslové regiony, které jsou navíc relativně velikostně
Sársko
z řady
důvodů,
kteréregiony).
budouV blízkosti
zmíněny,
představuje
téměř
„analogicky
a i polohově
srovnatelné
(příhraniční
obou regionů
se nacházejí
další průmyslové
regiony
analogického
charakteru,
i
když
například
hustota
obyvatelstva
je
v
případě
Sárska
vyšší (413
maximální“ 2referenční region pro MSK (potažmo Ostravska
a i z tohoto důvodu
je mu
obyvatel/km ) než v Moravskoslezském kraji (227 obyvatel/km2), na druhou stranu regionální centrum
věnována
pozornost
textu).
Průmyslová
trajektorie
závislosti
byla
Saabrückenznačná
je téměř dvakrát
menšívvetomto
srovnání
s Ostravou.
Objem produkce
například
v těžbě černého
uhlí
dosahoval
v
Sársku
v
době
vrcholu
(před
rokem
1957)
okolo
16,5
mil.
tun
ročně,
zatímco
na
založena na dostupných surovinách (černé uhlí) a z nich odvíjejících se odvětví
Ostravsku okolo 24 mil. tun ročně (Havrlant, 2010). V tradičních montánních sektorech tvořících hlavní
(natural
resource
based
path
Martin,
Sunley, 2006),
jedná se kutedy
produkční
bázi regionu
(uhlí-ocel)
je i dependence,
přes kontinuální proces
restrukturalizace
stále zaměstnáno
mulovaně
v
Sársku
přes
31
000
zaměstnanců,
v
MSK
pak
okolo
45
tisíc
zaměstnanců.
Hlavní
rozdíl
v obou případech o montánní průmyslové regiony, které jsou navíc relativně
vytváří těžba uhlí, protože v Sársku zaměstnává již jen okolo 3 800 zaměstnanců, zatímco v MSK stále
velikostně
a i polohově srovnatelné (příhraniční regiony). V blízkosti obou regionů se
okolo 15 tisíc. Ostatně sektor těžby uhlí byl v Sársku nejvíce zasažen ekonomickou krizí, kdy jen mezi
nacházejí
dalšíse průmyslové
regiony
analogického
charakteru,
například
lety 2007 a 2008
objem vytěženého
uhlí dramaticky
snížil o neuvěřitelných
73 % zi když
3,526 mil.
tun na
957
tisíc
tun
(MSK
okolo
11
mil
tun
ročně).
V
sektoru
ocelářství
v
obou
regionech
dominují
velké
hustota obyvatelstva je v případě Sárska vyšší (413 obyvatel/km²) podnež
niky, konkrétně Dillinger Hüttenwerke AG (5 900 zaměstnanců) a Saarstahl AG (4 500 zaměstnanců)
v Moravskoslezském
kraji (227
naželezárny,
druhouEvraz
stranu
regionální(vlastnící
centrum
v Sársku, v MSK pak Vítkovice
Heavyobyvatel/km²),
Machinery, Třinecké
či ArcelorMittal
mimo jiné také Saarstahl AG). V dalším tradičním sektoru – strojírenství – pak naopak vykazuje vyšší
zaměstnanost Sársko (16 000 zaměstnanců) než MSK (8 800 zaměstnanců). Mimochodem právě strojírenství projevilo v Sársku během krize nejvyšší míru
152adaptability ze všech sektorů, protože po poklesu
v roce 2009 zaznamenalo v roce 2010 růst obratu o 77,3 %. Celkově pracovalo ve zpracovatelském
průmyslu v Sársku okolo 78 013 zaměstnanců, zatímco v MSK 89 682 zaměstnanců,29 ale například
v roce 2008 generoval zpracovatelský průmysl v Sársku 82 591 zaměstnanců, v MSK dokonce 104
912, což poukazuje na rozdílnou míru odolnosti (reselince) obou regionů.
29
102
Jedná se pouze o rámcové údaje, které se mohou lišit, protože v Sársku se vztahuje počet zaměstnanců k podnikům
na 20 zaměstnanců, kdežto v MSK pouze podniků se 100 a více zaměstnanci se sídlem v kraji.
Mnohem zajímavější je však vznik nových odvětvových trajektorií v Sársku, což již bylo popsáno
výše, ve srovnání s vývojem v Moravskoslezském kraji po roce 1989. Martin, Sunley (2006) nastiňují
několik variant vzniku nových odvětví v regionu, přičemž klíčový impulz „nový“ sektor automobilového
průmyslu byl do regionu „transplantován“ v podobě závodu Ford v Saarlouis, tedy ne nepodobně,
jak tomu bylo v Moravskoslezském kraji v případě investice Hyunday. Ostatně i v blízkosti tohoto
montážního závodu se nachází další velký montážní závod (Kia, Smart), nicméně vlastnická struktura
dodavatelů (hlavně Tier 1 a 2) je vysoce odlišná a hovoří spíše v neprospěch MSK, protože dominují
pobočky zahraničních společností (podrobně k tématu viz Blažek, 2001). V rámci diverzifikace regionálního produkčního systému vsadilo v 90. letech Sársko na podporu ICT, identicky jako (později)
MSK, přičemž počet zaměstnanců se pohybuje v obou regionech na stejné úrovni, nicméně v Sársku
se jedná o znalostně intenzivnější oblasti ICT. A konečně i MSK se snaží podporovat identicky jako
Sársko progresivní sektor jako nanotechnologie.
Z pohledu průmyslu či nových sektorů lze při komparaci vypozorovat, že například další rozvoj
automobilového klastru v MSK má své limity a jeho velikost se již zřejmě příliš zvětšovat nebude (spíše
fáze stabilizace), což nekoresponduje s představami regionálních politiků a bohužel částečně i akademických expertů. Taktéž některé výzkumy ukazují (Blažek et al., 2011), že ICT sektor nedisponuje příliš
vysokou inovační kapacitou a soustředí se v převážné míře na „customizaci“ globálních platforem, což
bude vyžadovat minimálně podobné aktivity, jaké byly realizovány v tomto ohledu v Sársku v minulosti.
Z celkového pohledu oba regiony vykazují rysy fragmentovaných regionálních inovačních systémů.
Další poznatek se váže k poklesu počtu obyvatel, se kterým se potýkají oba regiony. Podle demografických projekcí má poklesnout počet obyvatel Sárska do roku 2060 o 33 % a v MSK „jen“ o 18 %,
avšak s tím rozdílem, že demografická projekce je konstruována bez migrace, přičemž migrační saldo
bylo mezi lety 1991 až 2009 v průměru -912 obyvatel ročně (podrobně ke struktuře populačních změn
na příkladu Ostravy viz např. Ivan, Horák, 2011). Tento vývoj neukazuje v zásadě nic neočekávaného,
ale právě příklad Sárska ilustruje fakt, že pouhá orientace na ekonomický růst není řešením eliminace
populačního poklesu, což bývá v kontextu nejen regionu MSK, ale i např. města Ostravy opomíjeno
(méně politicky korektně vyjádřeno – ignorováno).
Pokud budeme uvažovat v intencích inspirací pro kontext České republiky ve vztahu k regeneraci
území, pak lze uvažovat následovně. Všechny čtyři příklady kombinují konverzi průmyslových brownfields v duchu modelu CABERNET spočívající v rozdělení brownfields na kategorie A (konverze privátním sektorem), B (konverze na bázi PPP), C (konverze veřejným sektorem), kdy kategorie A se nevyskytuje, což není vzhledem k povaze regionu překvapivé. První případ areálu Völlkligen Hütte spadá do
kategorie C, ale další tři areály jsou kombinací B a C. Některý typ konverze ale odpovídá rozšířenému
pojetí modelu CABERNET v podání Butzin et al. (2006), kteří právě na příkladu průmyslového regionu
Porúří doplňují tento model o kategorii D, což jsou dlouhodobě nevyužitelné plochy. Právě tyto plochy
skýtají prostor pro rozvoj „nové divočiny“ (viz např. Lipský, 2007) či „průmyslových lesů“ (Industriewälder), které mohou napomáhat rozvoji regionu trojím způsobem. Zaprvé mohou být využity pro volnočasové aktivity obyvatel regionu a přispívají k vylepšení image regionu (Franz et al., 2008), zadruhé
dávají vzniknout unikátním biotopům a zatřetí příroda „šetří“ vlastním přirozeným působením „sanační“
náklady a může zvyšovat kvalitu životního prostředí.
Na zvolených příkladech se ukazují výhody integrovaného přístupu, který kombinuje diferencované
přístupy zohledňující různou povahu ploch v těchto areálech, jež reprezentující „archetypy“ postindustriální krajiny nazývané patchwork management (Butzin et al., 2006). Výstižně to pojmenovává ředitel
IKS Karl Kleineberg, když tvrdí o projektech Garten Reden a Göttelborn, že „největším nepřítelem našich snah je kombinace netrpělivosti a tvrdošíjnosti. Strukturální proměna potřebuje čas, vůli a odvahu
ke změně a novým integrovaným přístupům“ (Kleineberg, 2006, s. 330).
Dalšími inspirativními prvky jsou dle našeho názoru institucionální zajištění konverze těchto areálů
profesně řízenou intermediální institucí (viz výše) a také jasné definování klíčových projektů (tolik vzývaný, ale často vinou upřednostňování parciálních zájmů různorodých koalic o to méně realizovaný),
zvyšujících efektivitu „kolektivní akce“ za účelem prosazení pozitivních změn na území.
I přes odlišné rámce postsocialistických zemí či regionů (Sucháček, 2005), celkově tedy rozdílný
kontext, lze Sársko považovat za analogicky unikátní „laboratoř“ pro hledání možných cest budoucího
rozvoje průmyslových regionů v České republice. I z tohoto důvodu je nepochybně škoda, že tento
region nebyl zahrnut například do komparativní studie k aktualizaci současné Strategie rozvoje Moravskoslezského kraje na léta 2009–2016, ale v aktuální Strategii konkurenceschopnosti Ostravy do roku
2020 je mezi benchmarkingovými městy uveden Saarbrücken.
103
7. Prostorová organizace kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji30
Tato případová studie si klade za cíl přispět k porozumění prostorové organizace kreativních odvětví ve vazbě na měkké faktory regionálního rozvoje v podmínkách Moravskoslezského kraje. Pro účely
dosažení tohoto cíle byla vytvořena tato struktura: V první, teoreticky orientované, části textu jsou
představeny strukturální rámce evoluce kreativních odvětví včetně nástinu jejich možného vymezení.
Zahrnuta je také prostorová dimenze kreativních odvětví, a to jak z hlediska jejich prostorové organizace, tak i z hlediska kontextu starých průmyslových regionů. Přemostění mezi teoretickou a empirickou
částí tvoří stručný exkurz stavu kreativních odvětví v Evropě a České republice. Stěžejní empirická část
práce analyzuje prostorové vzorce rozmístění kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji. V závěru
jsou diskutovány získané poznatky a širší implikace vzniknuvší na bázi komparace a syntézy mezi
teoretickou a empirickou částí textu.
Kreativní odvětví jako celek přestavují v současnosti jeden z nejdynamičtějších sektorů světové
ekonomiky, což potvrzuje i Scott (2000), který uvádí, že kulturní produkty všeho druhu utvářejí a konstantně zvyšují své podíly na výstupech moderního kapitalismu a sektory vyrábějící tyto produkty reprezentují v současnosti nejdynamičtější sektory (Scott, 2000, str. 3), přičemž hlavní příčiny lze identifikovat v následujících procesech:
V procesu konvergence kultury a ekonomie. Jinými slovy, ekonomie je kulturalizována a kultura je ekonomizována (viz např. Klaus, 2006). Mezi odvětví, které signifikantním způsobem
demonstruje tuto konvergenci, patří reklama, neboť funkčně integruje jak kulturu, tak i ekonomiku (Thiel, 2007).
V proměně nabídky. V ekonomickém systému přebral konzum hlavní roli. Ještě na konci 70. let
mohli výrobci určovat svou produkcí spotřebu a zákaznicí byli nuceni kupovat standardizované modely produkované v masové míře. Od 80. let minulého století se vztah mezi poptávkou a nabídkou proměnil zásadním způsobem. Do popředí vystoupily individuální požadavky
konzumentů a segmentovaných cílových skupin (srovnej Rumpel, 2002). Podniky byly nuceny
změnit masovou produkci na flexibilní specializovanou produkci, což se projevilo na úrovni
podnikových struktur (vertikální – in house – dezintegrace), produkce a logistických systémů
(just-in-time). Koncentrace podniků na podchycení rychlých změn poptávky měla za následek, že marketing se stal klíčovým komponentem podnikových strategií. Produktová diferenciace vzniká na strategiích koncipovaných s využitím průzkumu trhu (Helbrecht, 2001).
Kultura konzumu. Konzumní kultura je podmiňována společenskou diferenciací v postmoderní společnosti, pro kterou je typická její silná individualizace, pluralizace životních stylů, tj. akceptování alternativ (alternativní způsoby života). V klasické moderní společnosti dominovala
vertikální sociální stratifikace společenských tříd, kterou Giddens (1999) rozlišuje a definuje
jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má velký vliv na
jejich způsob života. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Vyšší
třídu tvoří zaměstnavatelé, bankéři, průmyslníci a špičkoví manažeři – zámožní lidé, kteří vlastní anebo přímo ovládají výrobní prostředky. Střední třídu představují „bílé límečky“, tj. úředníci
a odborníci. Dělnickou třídu pak tvoří manuálně pracující. Stratifikaci můžeme provádět také
na základě dalších indikátorů, jako je např. příjem, dosažené vzdělání atd. Nicméně v postmoderní společnosti mimo vertikální stratifikace, vstupují do popředí především horizontální
diferenciace zohledňující spotřebitelské, regionální, kulturní a normativní aspekty životních
stylů (Helbrecht, 1997). Ty se odrážejí v různých životních stylech a ve specifických sociálních
a kulturních milieu, které tvoří skupina aktérů s podobnými postoji, dispozicemi a praktikami,
čímž se odlišují (distinkce, Helbrecht, 2001) od ostatních skupin. Hlavním prvkem horizontální stratifikace je pak životní styl, který lze definovat jako individuální vzorec časoprostorově
strukturovaného jednání a chování odvíjející se od rodinných, prostorových a životních preferencí (Helbrecht, Pohl, 1995). Různé životní styly a konzumní kultura střední třídy se projevují
při spotřebě, kdy při nákupu prakticky jakýchkoliv produktů nesledují zákazníci jejich skutečnou užitnou hodnotu – hlavním argumentem pro volbu produktu je spíše kulturní hodnota produktu, přičemž tuto skutečnost podporuje potřeba společenské distinkce, v negativní slova
smyslu „definování sebe sama skrze vlastněné statky“ (Baumann, 2002). Produkty jsou pro
jejich vlastníky symboly statusu, sociální identity nebo vlastního vymezení (Helbrecht, 2001).
30
104
Zkrácená část této kapitola byla dříve publikovaná v práci: Rumpel, P., Slach, O.,Koutský, J. (2010): Creative industries
in spatial perspective in the old industrial Moravian-Silesian region. E+ M Ekonomie a Management, roč. 8, č. 4, s. 30-46.
Nárůst symbolické hodnoty produktů. Lash a Urry (1994) tvrdí, že hlavní část přidané hodnoty
produktů je v současnosti tvořena symbolickou a estetickou hodnotou, tedy že jsou produkovány více symboly než materiální objekty a zboží a služby se stávají stále více estetickými
entitami se symbolickým rozměrem. Jinými slovy praktická užitnost u produktů kreativního
průmyslu ustupuje estetické, symbolické a expresivní hodnotě (Mossig, 2004).
Výše uvedený stručný exkurz do společenských změn je potřebný i z toho důvodu, že kreativní
odvětví nelze podle Langa, Miega (2008) vnímat pouze jako část „tržně kalkulovatelné“ ekonomiky, ale
především jako systém produkce symbolů a významů. To znamená, že tržní hodnotu produktů kreativních odvětví nelze vysvětlit pouze na základě poptávky, nabídky či jasně definované hodnoty, ale je
nutné je chápat v jejich kontextu sociálních sítí, které je utvářejí, legitimují a spotřebovávají.
Narůstající význam kreativního průmyslu se logicky projevil i v odborném zájmu v oblasti lokálního a regionálního rozvoje (např. Mossig, 2002, Power, 2003, Jayne, 2005). V centru pozornosti se
nacházejí jednak otázky prostorové organizace kreativního průmyslu, jednak možnosti jeho stimulace
v zájmu posilování konkurenceschopné pozice jednotlivých území. V souvislosti s kreativním průmyslem jsou nejčastěji skloňována globální města (Sassen, 1995) v ekonomicky silných regionech. Zdůrazňování těchto hubs in the space of flows (Castells, 1996) má svoji oprávněnou logiku, neboť tyto nejen
symbolické, ale především funkční hubs nabízejí vhodné ekonomické, mocenské, politické a sociální
podmínky pro rozvoj kreativního průmyslu (Grabher, 2002, Mossig, 2006, Krätke, 2002). O něco menší pozornost bývá zpravidla věnována roli a prostorové organizaci kreativního průmyslu v odlišných
geografických podmínkách, jakými jsou např. staré průmyslové či rurální regiony. Přestože se jedná
o dynamické odvětví s vysokým růstovým potenciálem, nebyl jeho přínos doposud na úrovni České
republiky adekvátně reflektován, což se projevuje i tím, že nebyl doposud jednoznačně definován. Dalším důvodem může být také relativně slabá pozice kreativních odvětví v rámci české ekonomiky, která
se orientuje primárně na produkci relativně komplexních produktů dlouhodobé spotřeby (automotive,
strojírenství, elektronika, elektrotechnika), založených na intenzivním využití lidského kapitálu (labour
intensive industries) (Nölke, Vliegenthar, 2009) a z hlediska empirického především v obecně slabé datové základně v oblasti služeb a průmyslu (Hampl, 2006), která limituje empirický výzkum v tomto odvětví. Z empirických výzkumů v České republice lze uvést inspirativní práce Institutu divadelního umění
(2008), Skokana (2008), Kloudové (2009), Kloudové et al. (2010) či také práce Cigánka (2009, 2011)
a aktuální práce z per Bednáře a Grebeníčka (2012). Kreativní odvětví v podmínkách České republiky
prakticky kopírují trendy z vyspělých zemí, a tudíž nejsilnější zastoupení má v Praze, která patří k tzv.
gama globálním městům (Beaverstock et al., 1999). V ostatních regionech a městech v České republice je kreativní průmysl zastoupen méně výrazně. Tento text je třeba chápat jako jeden z příspěvků do
diskuse problematiky kreativních odvětví a jejich principů prostorové organizace v podmínkách České
republiky na příkladu Moravskoslezského kraje, v jehož rámci se pokouší deskriptivní analýzou ověřit,
zda (a) dochází ke koncentraci kreativního průmyslu i v podmínkách starého průmyslového regionu
periferní polohy, (b) do jaké míry je vznik (evoluce) firem závislá na místních podmínkách a (c) nakolik
se specifický charakter regionu a jeho poloha projevuje ve velikostní struktuře a stáří firem.
7.1 Definice, vymezení a prostorová specifika kreativních odvětví
Kreativní odvětví představují vysoce heterogenní celek a jeho vymezení či definice je spojena s řadou nejasností a komplikací (Pratt, 1997, Power, 2003). Ostatně Scott (2000) poukazuje na skutečnost,
že výrobky produkované kreativními odvětvími jsou vysoce diferencované, protože zahrnují jednak
tradiční výrobní sektory, jejichž výroba se orientuje na tvorbu hmatatelných produktů (oděvy, nábytek,
šperky), jednak na odvětví transformující informace či myšlenky (symboly) do nehmatatelných finálních
výstupů (marketing, reklama, divadlo) a taktéž zahrnuje produkty hybridní povahy (nahrávání hudby,
vydavatelská činnost).
Problematiku nejednoznačnosti definice a vymezení kreativních odvětví, respektive jejich produktů,
potvrzují také Traxler et al. (2006), a to z toho důvodu, že kreativní produkty a služby nejsou jednak
plně standardizované či předem jasně definovatelné a jednak kreativní produkty a služby jsou natolik
komplexní, že často není možné předem stanovit konečný výstup. V odborné literatuře se pak objevuje
řada termínů pro označení kreativního průmyslu jako kulturní produkty, kreativní ekonomika, multimédia či kulturní ekonomie, přičemž v rámci toho textu vnímáme tyto termíny jako synonyma. Pro nástin
105
definice vymezení lze vycházet z práce Gibson a Kong (2005), kteří uvádějí tyto základní přístupy:
(a) sektorový přístup (sectoral approach), (b) přístup na základě trhu práce a organizace produkce, (c)
přístup kreativního indexu.
(a) Sektorový přístup
Tento přístup zdůrazňuje symbolický obsah produktů. „Aktivity, které mají původ v individuální
kreativitě, schopnostech a talentu a mají potenciál pro tvorbu bohatství a tvorbu pracovních míst skrze
generaci a využívání intelektuálního vlastnictví. Tyto aktivity se odehrávají v následujících sektorech:
reklama, architektura, umění, design, móda, film, tisk, software a další“ (DCMS, 1998, s. 10). Sektorové
definice kreativních odvětví se liší stát od státu, kdy například v Německu je používáno v rámci sektorového průmyslu toto vymezení kreativních odvětví (Arbeitskreis Kulturstatistik, 1999):
nakladatelství, hudební nakladatelství
filmový průmysl / TV produkce
rádia / TV podniky
užité/tvořené umění, literatura, hudba
noviny / zpravodajské kanceláře
umělecké výstavy / muzejní obchody
maloobchod s knihami a novinami
architektonické kanceláře
design (průmyslový, grafický, komerční atd.)
další kreativní sektory: multimédia, reklama, SW/hry
Z teoreticky sektorově orientovaných přístupů lze zmínit práce Throsbyho (2010), který aplikuje
model kulturních průmyslů (odvětví) jako koncentrických kruhů, kdy v centru se nacházejí klíčová kreativní umění, jako např. literatura, hudba, živé umění a výtvarné umění. Druhý kruh je tvořen ostatními
klíčovými kreativními odvětvími, jako je např. film, muzea, galerie, knihovny a fotografie. Třetí koncentrický kruh obsahuje širší kulturní odvětví, jako např. památky, nakladatelský průmysl, televizní a rádiové
vysílání, zvukové nahrávky, video či počítačové hry. Poslední kruh pak zahrnuje příbuzné odvětví, jako
je reklama, architektura, design a móda. Vysoce inspirativní přístup pro komplexnější pojetí při vymezení kreativních odvětví nabízí Pratt (2005), protože pracuje s kreativními odvětvími jako uceleným
produkčním řetězcem, ale s tím rozdílem, že produkční řetězec kreativních odvětví se od klasického
produkčního řetězce liší v povaze primárního vstupu – kreativitou či přesněji imateriálním kreativním
obsahem. Samotná kreativní odvětví či kulturní produkci definuje v „hlubokém“ („depth“) pojetí jako
proces vzájemně kontextuálně provázaného kulturního produkčního řetězce („cultural production chain“), kdy tento řetězec dělí na tyto části:
Tvorba obsahu („Content origination“) – obvykle autoři, designéři nebo skladatelé. Hodnota je
odvozena od duševních autorských práv.
Směna („Exchange“) skrze velkoobchod nebo maloobchod, stejně jako skrze muzea, divadla,
knihovny, galerie, historické budovy, sportovní zařízení nebo další místa.
Reprodukce („Reproduction“) - většina produktů kulturního průmyslu musí být sériově produkována, např. tiskem, hudbou, rádiem, produkcí designově náročných materiálů a produktů.
Výrobní vstupy („Manufacturing inputs“). Ideje musejí být transformovány s využitím nástrojů
a materiálů v produkty nebo prototypy. K tomu dochází pomocí produkce a distribuce různorodých věcí, např. hudebních nástrojů, filmů, audiovizuálních zařízení nebo barev.
Vzdělání a kritika („Education and critique“). Zastřešení jak vzdělání, tak i diskuse kritických
myšlenek.
Archivace („Archiving“). Zahrnuje knihovny a paměť kulturních forem.
106
Vysoce problematická u sektorového vymezení je skutečnost, že ignoruje řadu sektorů, jejichž
konkurenceschopnost se zakládá na využití duševního vlastnictví a kreativitě (Drake, 2003). Dalším
problematickým aspektem je samotná otázka distinkce mezi vysokým a nízkým uměním, např. módou
(Pratt, 1997) nebo literaturou (Kunzmann, 2002).
Výstižně popisuje význam sítí pro tvorbu kreativních produktů Powell, který uvádí, že „sítě
jsou speciálně užitečné pro výměnu komodit, jejichž hodnota je těžko měřitelná. Fenomény, jako jsou know-how, technologické znalosti, poznatky o určitém trhu, je těžké označit
cenovkou. Tyto informace není jednoduché získávat, jak na trhu, tak v rámci firemní hierarchie. Časově jen minimálně omezená a interaktivní povaha sítí a relativní absence explicitních
způsobů protislužby výrazně zlepšují schopnost pro přenos nových informací a kolektivních
procesů učení se“ (Powell, 1990, s. 304).
(b) Přístup na základě trhu práce a organizace produkce
Kreativní odvětví patří k „předjezdcům“ restrukturalizace společenských a ekonomických produkčních forem (Krätke, 2002). Firmy v kreativním průmyslu jsou součástí vysoce proměnlivého trhu s vysokou mírou rizika (proměna trhu a módních trendů) a hyperkonkurence promítající se v živelné dynamice
paralelně zanikajících starých a vznikajících nových firem. Ekonomická struktura se skládá z vysokého
počtu mikro a malých, flexibilně specializovaných firem s vysokou dělbou práce, konkurujících velkým
globálním hráčům v daném sektoru (Pratt, Jeffcutt, 2002), přičemž tuto strukturu můžeme považovat
za značně bifurkovanou (Reimer et al., 2008). Zároveň se firmy (hlavně multimédia) uchylují z důvo-
Příklad projektové ekologie v reklamě v Soho
(Grabher, 2001, 2002, 2004)
Organizace inovací v reklamě (projektová ekologie) „vytváří dočasný organizační prostor,
ve kterém jsou kombinovány znalosti z různých zdrojů s cílem dosáhnout specifických úkolů“
(Grabher, 2004, s. 1493).
Ekologie je tvořena sítí složenou ze vztahů mezi agenturou, dodavateli a skupinou dalších
dodavatelů na volné noze (periferie).
Každý projekt konstituuje nový projektový tým.
Základní princip – (metaforicky) jazzová improvizace.31
Záměrně cílí na prolomení rutiny.
V rámci reklamy je pak častá proměna rolí sólista vs. background (orchestr). Kreativní tým
(vyjma jádra) se neustále mění podle potřeb.
Tato variabilita umožňuje reagovat na specifické a „individuální“ požadavky každého projektu.
Příliv nových lidí, nápadů přináší svěží vítr a zabraňuje vzniku rutiny.
Logika projektové ekologie paradoxně funguje dle Grabhera v rozporu se zdravým rozumem (common-sense), protože ten velí držet se hesla „nikdy neměň vítězný tým“, což
platí dominantně pro odvětví založená na kumulativní povaze (již výše zmiňovaný software).
Nicméně v reklamě zní toho heslo: „vždycky změň vítězný tým“, přičemž tento princip vyvěrá
z „diskontinuální“ povahy tvorby znalostí, respektive inovací v reklamě.
31
Hlaví rysy jazzu jako hudebního žánru shrnuje Novák (2009) do těchto bodů:
• zvláštní vztah k času (čas znamená kontinuitu, největší hodnotu má naplno prožívané „teď),
• spontaneita a vitalita hudebního výkonu s podstatnou rolí improvizace (proměna rolí),
• tvoření tónu, respektive způsob frázování odrážející individualitu hrajícího jazzového hudebníka.
107
dů eliminace rizika k širšímu produktovému portfoliu, jehož strukturu jsou schopné flexibilně měnit
(Searle, De Valence, 2005), a současně je řada firem vysoce specializovaných. Pracovní trhy spojené
s těmito sektory jsou extrémně konkurenční, mnoho zaměstnanců pracuje na částečný úvazek (Scott,
2006) a pracovní síly (většinou vysoce kvalifikované) jsou organizovány v rámci temporárních projektů
(Grabher, 2002). Zároveň by nemělo být opomenuto, že kreativní odvětví představují spíše svazek několika odlišných odvětví s vlastními specifiky, lišícími se jak ve strategiích a orientacích (Pratt, Jefcutt,
2002), tak i v rozdílné organizaci projektové ekologie u softwarových (orchestrace) a reklamních firem
(improvizace) a rozdílných typů sítí u softwaru (communality a connectivity) a reklamy (sociality) (Grabher, 2004). Koncept sociality je zásadně spojen s městem a personálními sítěmi, které jsou efemérní,
ale zároveň intenzivní z hlediska důvěry (tzv. swift trust). Princip sociality míří záměrně na konfrontaci
s „cizím“ – cizost jako zdroj inspirace a kreativity. Kariéry v kontextu sociality jsou založeny na pověsti,
dobrém jméně a dovednostech, více než na formálně uznaných titulech, čili zkušenosti získané v rámci
projektů vytvářejí reputaci, která se odráží v možnosti uplatnění na těchto trzích práce (Grabher, 2004).
(c) Přístup „kreativního indexu“
Kreativita hraje stále více ústřední roli napříč odvětvími a někdy dokonce tvoří novou sociální skupinu, která zahrnuje v současnosti ve Spojených státech amerických (USA) 38,8 milionu pracovníků,
což činní 30 % z celkového počtu ekonomicky aktivních obyvatel (Florida, 2005). Inovace a učení
se staly klíčovými pro ekonomický růst, nezávisle na odvětví. Problémem tohoto přístupu je přílišný
redukcionismus, což pramení v používání nepřesných indexů (např. gay index atd.), které nezachycují
komplexitu kulturního prostředí. Současně je také problém příliš široká definice pojaté kreativity, která
má parametry fuzzy konceptu (Marcusen, 2006).
Dalším přístupem ke studiu kreativních odvětví může být jeho definice v kontextu knowledge based
approach.
V kontextu problematiky definování kreativních odvětví je třeba zmínit prostorovou perspektivu. Jak
uvádí Ettinger (2007), je potřeba klást důraz na analýzu na mikroúrovni, neboť kategorizace odvětví
nebo lidí (bílé límečky) vede k opomenutí schopností lidí mimo tyto kategorie. Zjednodušeně řečeno,
často je klíčovou postavou firmy sekretářka, nikoliv vysoce placený „kreativní šéf“. To ukazuje, že kreativita není výhradně spojena s určitou profesí, ale spíše představuje soubor individuálních schopností
lidí napříč různými profesními kategoriemi povolání.
Prostorová dimenze kreativních odvětví
Z prostorové perspektivy vykazují podniky v kreativních odvětvích silné tendence k prostorové koncentraci a vytváření specializovaných prostorů (Scott, 1996), přičemž koncentrace aktivit směřuje do
urbánních prostorů (Moßig, 2005), a to zejména do vnitřních měst nebo jejich jader (Marcusen, 2007).
Vysoké prostorové shlukování firem lze vysvětlit na základě těchto aglomeračních výhod:
Blízkost zákazníkům. Firmy se specializují převážně na jednorázové produkty (one-off), jejichž
finální podoba často vzniká v úzké interakci s klienty. Tyto tzv. uživateli hnané inovace (user
driven inovation; von Hippel, 1988) tvoří klíčový podíl inovací v kreativních odvětvích. Vzhledem
k povaze vysoké „tacitness“ produktů je žádoucí geografická blízkost umožňující vysokou
frekvenci face-to-face (F2F) komunikace, v jejímž rámci můžou být předávány znalosti typické
u takovýchto produktů (Isaksen, 2004, Sailer, Papenheim, 2007). Větší okruh zákazníků také
zvyšuje pravděpodobnost získání zakázky a redukuje obdchodní riziko firem. Současně však
mohou zákazníci v dynamických metropolích rychleji měnit své dodavatele, než je tomu např.
v periferních oblastech. Prostorová blízkost může mít i negativní důsledky, jak ilustruje Bathelt,
Jentsch (2002) na příkladu Lipska, kde příliš silná orientace na lokální trh vedla ke stagnaci
akcelerované příliš silnými vazbami mezi dodavateli a zákazníky, proto se firmy musejí snažit
vytvářet také nadregionální distribuční kanály, aby vniku příliš silných vazeb zamezily.
Blízkost dodavatelů. Firmy působící v kreativních odvětvích se pohybují ve vysoce konkurenčním prostředí, a proto svou lokalizací v blízkosti hlavních dodavatelů zvyšují pravděpodobnost
vzniku síťové redundance, která poskytuje možnost rychlé adaptace a flexibility v případě
ukončení dosavadních vazeb, a také zamezení tzv. paradoxu zakořenění („paradox of embed-
108
dedness“, Uzzi, 1997), kdy výhody z geografické blízkosti napomáhají, ale nezaručují vznik
„neobchodovatelných vazeb“ („untraded interdependencies“) (Storper, 1997) mezi firmami.
Firmy se nemusejí shlukovat pouze na základě spolupráce, ale také na základě rivality a vzájemné averze (Malmberg, Maskell, 2002).
Přístup k informacím, který je nejsnazší v aglomeracích. Konkurence nutí firmy k neustálé obnově informací, přičemž tyto informace mohou získat prostřednictvím lokálního buzz. Ten se
zakládá na specifické informační a komunikační ekologii, která je vytvářena pravidelnou face-to-face komunikací (podrobně k F2F Storper, Venables, 2004) jedinců a firem uvnitř stejného
sektoru, místa nebo regionu (Bathelt et al., 2004), přičemž participace na lokálním buzz není
spojena se žádnými zvláštními investicemi (tamtéž), což je klíčové především pro nově vznikající firmy. Grabher (2002, s. 254) používá v souvislosti s informační ekologií termín „noise“,
jimiž jsou firmy obklopeny a který využívají nejen pro monitoring konkurence, ale především
pro získávání „concoction of rumours, impressions, recommendations, trade folklore, strategic misinformation“.
Existence širokého trhu vysoce kvalifikovaných pracovních sil. Florida (2005) dokonce polemizuje s převládajícím názorem, že klastry se shlukují na základě aglomeračních výhod plynoucích z geografické blízkosti firem, a tvrdí, že se shlukují podle přítomnosti kvalifikovaných
lidských zdrojů, které vytvářejí hlavní komparativní výhodu – znalosti (Florida, 2005, s. 29).
Koncentrace firem na základě existence širokého trhu kvalifikovaných pracovních sil je však
obecně respektována (např. Searle, De Valence, 2005). Současně je třeba zmínit, že prostorová koncentrace umožňuje vznik tzv. epistemologických (vědomostních) komunit, které „transform noise into patterns of signal“ (Grabher, 2002, s. 254). Výzkum zaměřený na znalostní sítě
v symbolických odvětvích (výše uvedený knowledge based approach) realizovaný v jižním
Švédsku poukázal prostřednictvím empirického výzkumu na skutečnost, že ekonomické aktivity v symbolických odvětvích jsou silně lokálně konfigurované a znalosti jsou primárně generované na úrovni firem (learning-by-doing). Sekundárně na úrovni regionu skrze kooperaci
a interakci mezi firmami a souvisejícími aktéry (Martin, Moodysson, 2011).
Kreativní (kulturní) milieu poskytuje podle Floridy (2002) základní ekosystém, ve kterém mohou být stimulovány úzce propojená technologická, podnikatelská a umělecká (kulturní) kreativita. Takovéto specifické sociální a kulturní prostředí vytváří mechanismus pro atrakci nových
a rozdílných typů kreativních lidí a podporuje dynamický přenos znalostí a myšlenek.
Uvedené urbanizační efekty se projevují v odlišné míře jak z prostorového hlediska, tak i z hlediska
jednotlivých sektorů. A to především z toho důvodu, že kreativní odvětví zahrnuje jak ryze privátní firmy (např. reklama), tak i společnosti zaměřené na veřejnou službu (např. činnosti knihoven, veřejných
archivů, muzeí a jiných kulturních zařízení) (Wiesand, Söndermann, 2005, Ebert, Kunznann, 2007), což
znamená, že prvně jmenované firmy se lokalizují na základě maximalizace zisku, zatímco druhá skupina na maximalizaci užitku veřejné služby. Analogická logika se váže také k teorii produkčního cyklu (viz
např. Kulke, 1992), jelikož některé sektory (např. tisk) mají rozdílné prostorové preference v závislosti na
stáří produkčního cyklu. Myšlenku prostorové diferenciace kreativních odvětví ve vztahu k jejich konfiguračnímu nastavení rozvíjí Leyshon (2001), k čemuž využívá příkladu hudebního průmyslu, kdy v jeho
pojetí každá část produkčního řetězce zahrnuje specifickou konfiguraci sítí, které jsou následující:
Kreativní sítě (networks of kreativity): Sítě hudební kreativity zahrnují široké skupinu aktérů,
institucí disponujících potřebnými hudebními kompetencemi, které umožňují skládat, hrát
a nahrávat hudbu. Tyto kreativní hudební sítě jsou pak ukotveny v dané hudební scéně, která
slouží jednak k selekci vztahů a jednak k sociálnímu promísení a provázání lidí, kteří jsou si
navzájem podobní (viz výše).
Reprodukční sítě (networks of reproduction): Reprodukční sítě vzhledem k tomu, že mají
klasický průmyslový charakter, jsou založeny spíše na úsporách z rozsahu, a ne z diverzity,
a tudíž jsou více koncentrované mimo metropolitní areály, tzn. že zde fungují principy klasického produkčního cyklu.
Distribuční sítě (networks of distribution): Podobně jako v případě sítí reprodukce mají distribuční sítě tendenci ke koncentraci, protože oba typy sítí jsou kapitálově intenzivní a jsou
náročné na organizační blízkost.
109
Spotřební sítě (networks of consumption): Jejich prostorová distribuce (např. kamenné obchody) je závislá na blízkosti trhu, nicméně nástup nových technologií přinesl „převrat“ v těchto
sítích, a proto se dnes spotřeba přesouvá na internet či „zpět“ na hudební scénu (koncerty).
Pochopitelně nelze opomenout proces dynamické digitalizace obsahů produktů kreativních odvětví, přičemž Marcus (2005) uvádí, že ICT ovlivňuji kreativní odvětví následujícími způsoby:
a) ICT a s nimi spojená digitalizace vytvářejí nové a především mnohem komplikovanější hodnotové řetězce výroby, spotřeby a distribuce.
b) Digitalizace problematizuje nakládání s autorskými právy či obecně s duševním vlastnictvím,
což vede k řadě konfliktů, jako je např. internetové pirátství.
c) Významná část distribuce a spotřeby kreativních produktů a služeb se přesouvá na internet,
což má zásadní vliv na fungování, výkonnost a strukturu kreativních odvětví.
Staré průmyslové regiony a kreativní odvětví
Snížená schopnost adaptability starých průmyslových regionů bývá způsobená silnou negativní
path dependency (Martin, Sunley, 2006) a z ní vycházející existence funkčního, kognitivního a politického lock-in (Hassink, 2007), která omezovala schopnost regionu „budovat kapacity pro reflexní kolektivní akci“ (Storper, 1997), což vedlo k tomu, že se tyto regiony dostaly do „pasti rigidní specializace (trap
of rigid specialization) (Grabher, 1993, viz výše). Pochopitelně je nutné zmínit i strukturální charakteristiky jako dominantní podíl velkých firem v kapitálově náročných odvětvích na konci produkčního cyklu
(Boschma, Lamboy, 1999) a nízký podíl malých a středních podniků (Amin, 1999) nebo obecně nízkou
míru kvality měkkých faktorů rozvoje. Mimo to nová odvětví vznikají převážně v regionech, které mají
určitý prostor pro „windows of locational opportunity“ (Storper, Walker, 1989), a jak již ukázali Castells
a Hall (1994), zcela nová odvětví (např. filmový průmysl, biotechnologie) ekonomiky vznikala hlavně
v regionech bez průmyslové historie. Tödling a Wanzenböck (2003) uvádějí na příkladu Rakouska, že
staré průmyslové regiony vykazují nízkou intenzitu vzniku nových firem. Firmy v těchto územích se
vyznačují nižší vzdělanostní úrovní podnikatelů a jejich omezenějšími manažerskými zkušenostmi. Tento negativní stav přisuzují silně negativním socioekonomickým strukturám utvářeným dlouhodobým
vývojem. Na základě výše uvedeného lze odvodit, že rozvoj kreativního průmyslu v kontextu starých
průmyslových regionů je výrazně limitovaný, přesto však existují průmyslová města, kde i přes „škodlivé prostředí“ (inimical milieu) došlo k rozvoji kreativního průmyslu (Scott, 2004).
Klíčovou otázkou zůstává, jak mohou kreativní odvětví přispět k regeneraci starých průmyslových
regionů. V širším pohledu lze rozlišit dva základní přínosy. První akcentuje přínos kreativních odvětví
pro zvýšení různorodosti (diverzity) lokálních ekonomik, přičemž právě pestré (diverzifikované) lokální
ekonomiky vykazují vyšší růst a jsou méně náchylné k externím výkyvům trhu (Audretsch, Feldman,
1999). Ostatně „nadměrná specializace“ (overspecialization) či „nadměrné zastoupení odvětví v ekonomické struktuře regionu“ (overrepresentation) byly hlavními příčinami úpadku starých průmyslových
regionů (Tödtling, Trippl, 2005). K diverzifikaci či upgradingu tradičních produktů přispívá zejména kreativní odvětví jako např. průmyslový design či architektura (souhrnně označované jako produktový design), protože napomáhají vytvářet řešení na „míru“ pro individuální zákazníky, pak hovoříme o tzv. estetických inovacích, které však zásadně nemění daný produkt, tzn., jedná se primárně o inkrementální
inovace. V řadě (i zralých low a medium-tech sektorech) sektorů dnes design vytváří klíčovou komparativní výhodu (Leslie, Reimer, 2006), nicméně i v dalších sektorech (např. elektronika, keramika, sklářství
atd.) hraje design významnou úlohu (viz např. Apple, IKEA atd.) (Georgieff et al., 2008) a v literatuře se
lze dokonce setkat s termínem tzv. designem hnaných inovací (design-driven innovation). Zde je nutné
podotknout, že generování těchto inovací nevzniká v rámci vnitrofiremních ani mezifiremních vědecko-výzkumných aktivit, ale tyty inovace spíše vznikají v rámci volně konstituovaných znalostních komunit (architektů, dodavatelů, fotografů, kritiků, kurátorů, vydavatelů, řemeslníků atd.) (Verganti, 2006).
V zásadě jsou tyto inovace závislé na sociokulturním kontextu. Podobný význam mají kreativní odvětví
u konceptu otevřených inovací napříč sektory, a to zejména ve vztahu k tržním inovacím (Müller et al.,
2009). Marketing a reklama byly v minulosti aplikovány především jako jednosměrné aktivity a jejich
úspěšnost byla hodnocena penetrací trhu či výší odbytu určitého produktu. Nicméně s nárůstem významu user-driven inovací nabyl marketing a reklama více interaktivní povahy a nyní slouží taktéž jako
110
nástroje pro získávání informací o trhu. Tuto skutečnost dokumentuje například Simon (1996) u tzv.
„skrytých šampionů“ (hidden champions). Tito globální leadeři v úzkém segmentu z velké části sázejí
díky efektivnímu marketingu na dokonalou znalost trhu, respektive znalost potřeb svých zákazníků.
Kreativní odvětví mohou podporovat generování inovací i bez přímé interakce s dalšími sektory.
Klíčovým mechanismem, jak dosahovat tohoto typu podpory, je mobilita pracovních sil, a to zejména
v tom smyslu, že pokud lidé naleznou nové pracovní možnosti mimo sektor kreativních odvětví, mohou
využít své nápady, znalosti a kreativní potenciál v rámci jiných sektorů. Ostatně znalosti (skills) jsou klíčovým inputem pro tvorbu inovací v průmyslu, přičemž právě znalostně vybavení a talentovaní jedinci
mohou zásadním způsobem napomáhat ke zvyšování absorpční kapacity firem. Souhrnně řečeno,
zásadní přínos kreativních odvětví pro tvorbu inovací spočívá v lidském kapitálu generovaném v těch
sektorech (Müller et al., 2009).
Druhý přinos lze identifikovat ve zlepšení obecně negativní image starých průmyslových regionů.
Kreativní odvětví mohou být nápomocny pří zlepšování a profilaci externí image prostřednictvím kulturních festivalů nebo jiných druhů events (Kunzmann, 2002) a celkově přínosu k regeneraci urbánnních
prostor.
7.2 Současný stav kreativních odvětví v Evropě a České republice
Studie Ekonomika kultury v Evropě (2006) vymezuje kulturní a kreativní průmysly do čtyř základních specifických okruhů tvořených:
uměním – výtvarné umění: malířství, fotografie, kulturní dědictví, výstavy, koncerty,
kulturními průmysly – video, film, televize, rozhlas, hudba, knihy, tisk, tj. zboží k masové produkci a hromadnému šíření a vývozu,
kreativní průmysly – reklama, architektura, design,
příbuznými průmyslovými odvětvími – produkce počítačů, hudebních přehrávačů a mobilních
telefonů.
Dle této studie generovaly kulturní a kreativní průmysly v roce 2003 obrat okolo 650 miliard eur,
zatímco například obrat výroby automobilů činil v roce 2001 okolo 270 miliard eur. Celkově tato odvětví
přispívala ve sledovaném roce 2003 2,6 % k tvorbě HDP v rámci EU. Mnohem zajímavější hodnoty
ukázala dynamika těchto odvětví, protože například růst přidané hodnoty vzrostl mezi lety 1999 a 2003
o 19,7 % a zaměstnanost v letech 2002–2004 se zvýšila o 1,85 %. Celkově bylo v těchto odvětvích zaměstnáno na 5,8 milionu zaměstnanců, což činilo v roce 2004 3,1 % všech zaměstnaných osob v EU
25 (Žáková, 2010). Ačkoliv jsou údaje vzhledem k jisté míře „fuzzy“ povahy zvolené typologie vysoce
diskutabilní, tvrdí Wiesand, Söndermann (2005), že zaměstnanost v kreativních odvětvích je v Evropě
(EU 25) až o 50 % vyšší, než je tomu ve Spojených státech.
Role a význam kreativních odvětví se přirozeně liší stát od státu a ještě vyšší diferenciace můžeme
identifikovat na regionální úrovni. Například ve Velké Británii tvořila kreativní odvětví (2002) okolo 5 %
z HDP (asi 170 miliard eur ročně) a zaměstnávala 1,3 milionu lidí (Pratt, Jefcutt, 2002), přičemž je třeba
podotknout, že ve Velké Británii mají tato odvětví nejvyšší ekonomický význam v rámci celé Evropy. Jak
uvádí Römerová (2010), tak ve Skotsku přispívají kreativní odvětví v ročním průměru 5,3 miliardy liber
do národního HDP, což činní podíl přibližně 4 % a 70 tisíc pracovních míst.
V Německu vykazovala podle studie „Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland“
z roku 2009 kreativní odvětví tato čísla:
Celkový obrat v těchto odvětvích byl 131,4 miliardy eur (2,7 % z celkového obratu národní
ekonomiky).
Počet ekonomických subjektů byl 237 tisíc (7,4 % ze všech ekonomicky aktivních subjektů).
Odvětví tvořila více než 1 milion pracovních míst (3,3 % ze všech pracovních míst).
Hrubá přidaná hodnota dosahala výše 63 miliard eur (podíl 2,9 %).
111
Situace vybraných tržních segmentů kreativních odvětví v Německu
Tento stručný exkurz do vybraných trhů kreativních odvětví vychází především ze studie 5.
Kulturwirtschaftsbericht Nordrhein-Westfalen (2007), přičemž jde spíše o obecný rámec pro
zlepšení orientace v dané problematice.
Trh s módou
Jak strana nabídky, tak strana poptávky je silně ovlivňována globalizací, analogicky jako
velká část zralých produkčních odvětví, což představuje určitou hrozbu, současně však
i příležitost.
Mezi hlavní trendy na trhu s módou nepochybně patří:
Narůstající internacionální konkurence, což se primárně týká přesunu výroby do
nízkonákladových zemí (Čína, Vietnam), kdy řada těchto výrobků je exportována na
evropský trh.
Silná diferenciace a zkracování frekvencí módních kolekcí. Společenská individualizace se logicky promítá i do diferenciace módních produktů, přičemž dochází
i ke zkracování módních kolekcí od klasických sezonních k vyšší frekvenci, tj. 6 až
8 kolekcí do roka. Dalším typickým rysem ve vyspělých ekonomikách přibližně od
60. let minulého století byla implementace produktových inovací v důsledku konkurence z nově industrializovaných zemí s výrazně nižšími náklady na produkci (např.
Antonelli, Marchionatti 1998), kdy se firmy v textilním a oděvním průmyslu začaly
strategicky specializovat na trhy s vyšší přidanou hodnotou (generovanou zejména
designem), což bylo v první vlně zboží domácí potřeby (koberce, bytové doplňky)
a později technické textilie (Hassink, 2007).
Strukturální proměny produkce. V oblasti módy dominuje v současnosti tzv. kupcem řízené hodnotové řetězce (buyer driven commodity chain). V tomto typu řetězce
produkční řetězec koordinuje hlavní odběratel (nikoliv výrobce), přičemž původně
domácí produkty vyráběné již výlučně v zahraničí koordinují prostřednictvím licencí
a franchasingu a neustále mění podle potřeb zákazníků. Z hlediska organizačního
dochází k výrazným změnám, které lze charakterizovat jako přechod k projektové
ekonomice, respektive projektově orientované koordinaci. Firmy jako Adidas, Reebok nebo Nike nemají žádné vlastní produkční kapacity, nýbrž se zaměřují pouze na
výzkum trhu, design nebo tvorbu nových produktů (Schamp, 2000).
Strukturální proměna se dotýká také strany nabídky. Do distribučních kanálů módních produktů vstupují noví hráči, jako např. původně na potraviny orientované diskonty (Lidl, Penny market), u kterých dnes podíl nepotravinového zboží začíná převažovat, či textilní diskonty (KIK). Zároveň vznikají specializované značky reflektující
specifické životní styly.
Situace na trhu s hudbou
Zmíněná digitalizace proměnila hudební průmysl. Rozvoj nových distribučních kanálů
znamenal silný úpadek tradičních trhů hudebního průmyslu (výměnné hudební burzy na principiu P2P). To platilo především ve vztahu ke klasickým hudebním nosičům, jejichž prodej
kontinuálně klesá, nicméně CD zůstávají s 81 % hlavním produktem hudebního průmyslu).
Na straně druhé digitalizace poskytla pro řadu firem nové digitální progresivní trhy, což
dokumentuje nárůst obratu u stahované muziky z 88 mil. eur (2008) na 118 mil. (pozn.: údaje
se vztahují k Německu 2009).
112
Těžiště zisků v hudebním průmyslu se pozvolna přesouvá k živým koncertům a aktivitám
s nimi spojeným (např. merchandising). Obrat na trhu s živou hudbou generuje v řadě zemí
vyšší příjmy než trh s hudebními nosiči nebo stahovanou muzikou.
Vydavatelství a nakladatelství
Obdobně jako u hudby ovlivňuje vydavatelství a nakladatelství postupující digitalizace
obsahu (contens), což má za následek pokles obratu v tomto tržním segmentu, nicméně
dochází i ke vzniku nových obchodních modelů (tzv. „cross media publishing“).
Další významnou změnou je kontinuálně pokračující proces koncentrace v distribuci knih,
kdy například v Německu deset největších obchodníků s knihami drží okolo jedné třetiny trhu,
zatímco na začátku 90. let to bylo jen něco okolo 10 %. Současně je třeba poznamenat, že se
otevírá trh pro malé flexibilní firmy aplikující nové tržní či organizační inovace.
Změnami prochází také dělba moci podél produkčního řetězce, protože kontinuálně roste
ekonomická síla ve prospěch distribuce na úkor vydavatelů/nakladatelů.
Trh s uměním
Obdobně jako u ostatních dílčích trhů s kreativními produkty je typickým znakem nástup
nových technologií a sílící konkurence. Internet se stává novou informační a prodejní platformou, o čemž svědčí řada virtuálních aukčních platforem (např. www.artprice.com, www.
saatchi-gallery.co.uk), které konkurují zavedeným kamenným aukčním síním. Zvyšuje se také
počet nových veletrhů zaměřených na trh s uměním.
Rostoucí role sebepropagace. Mnoho mladých či začínajících umělců má na počátku kariéry problematický přístup do galerií nebo na veletrhy, přičemž právě internet jim umožňuje
eliminovat tuto tržní bariéru.
113
V systematizaci kreativních odvětví na území Německa bylo vytvořeno několik subtrhů, přičemž
tyto subtrhy měly následující parametry.
Tabulka 11: Subtrhy kreativních odbětví na území Německa
Počet pracovních
míst
Celkový obrat v mld.
eur
Architektura (Architekturmarkt)
103 921
8
Knihy (Buchmarkt)
74 600
14,8
Design (Designwirtschaft)
130 000
15,2
Film (Filmwirtschaft)
58 000
7,1
Umění (Kunstmarkt)
16 600
1,8
Múzické umění (darstellende Künste)
41 300
4,5
Hudba (Musikwirtschaft)
36 300
5,5
Tištěná média (Pressemarkt)
126 500
27,1
Rozhlas (Rundfunkwirtschaft)
46 400
9,3
Software a hry
(Software-/Games-Industrie)
368 000
28
Reklama (Werbemarkt)
149 200
25,5
Subtrh
Zdroj: Převzato a upraveno z Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland (2010)
Jak již bylo uvedeno výše, vztahuje se ke kreativním odvětvím řada očekávání, přičemž tato očekávání prověřila ekonomická krize. Relativní aktuálnost údajů zachycených v monitoringu kreativních
odvětví v Německu nám umožňuje alespoň dílčí analýzu dopadů krize na kreativní odvětví. Kreativní
odvětví byla pochopitelně taktéž zasažena krizí, což se projevilo poklesem obratu o 3,5 % a poklesem
hrubé přidané hodnoty o 2 miliardy eur (z 65 na 63 miliard eur) v roce 2009. Nicméně tento pokles byl
o 5 % nižší než pokles celé ekonomiky a tento rozdíl byl ještě výraznější v porovnání s dalšími sektory
(viz tabulka), dokonce došlo k nárůstu počtu pracovních míst o 1,8 %. Dopady v rámci jednotlivých
subtypů byly diferencované, kdy mezi více zasažené subtrhy patřily například trh s umění, design či
reklama, naopak méně zasaženými subtrhy byly trhy s knihami či múzickým uměním.
114
Tabulka 12: Dopady krize v jednotlivých odvětvích ekonomiky v Německu
Zaměstnanost
Obrat
Zpracovatelský průmysl (celkem)
-4,5 %
-18 %
Automobilový průmysl
-5,2 %
-23 %
Strojírenství
-5,1 %
-20 %
Chemický průmysl
-1,0 %
-18 %
Potravinářství
1,3 %
-6 %
Kreativní odvětví
1,8 %
-3,5 %
Zdroj: Převzato a upraveno z Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland (2010)
V České republice prozatím není jednotně aplikovaná definice či vymezení kreativních odvětví,
přičemž prozatím existuje poměrně limitovaný vzorek dostupných jak teoretických, tak i empirických
studií. Nejobsáhlejší iniciační studií ve vztahu ke kreativním odvětvím představuje studie pod názvem
Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem kultura a definování výchozích předpokladů
pro strategické plánování zaměstnanosti v tomto sektoru, zpracovaná Institutem umění – Divadelním
ústavem v roce 2007 (Žáková et al., 2007). Přestože tato uvedená analýza nepojímá celé spektrum kreativních odvětví, neexistuje v současnosti v podmínkách České republiky informační zdroj obdobného
rozsahu. Z této studie lze uvést tyto relevantní údaje:
Celkově sektor kultury zaměstnával v roce 2005 na 76 268 osob, přičemž celkový potenciál
sektoru kultura (cca 85 tisíc osob v přepočtených stavech) tvořil 1,72 % z celkové zaměstnanosti v České republice. Tato čísla jsou bez zahrnutí pracovních míst tvořených v navazujících
odvětvích, a tudíž se lze právem domnívat, že se jedná o konzervativní (kvalifikovaný) odhad.
Objem produkce sektoru kultura (2005) tvořil 1,6 % celkové produkce České republiky, přičemž největší podíl na objemu produkce měla vydavatelská činnost (29 %), činnost společenských organizací vč. církví (19,5 %) a dále pak tvorba a vysílání televizních a rozhlasových
programů (16,8 %).
Z hlediska objemu hrubé přidané hodnoty sektoru kultura (2005) tvořil tento sektor 1,7 %
z celkového objemu hrubé přidané hodnoty ekonomiky České republiky. Největší podíl měly
obory tvorba a vysílání televizních a rozhlasových programů (22,2 %), vydavatelská činnost
(21,9 %), divadla, koncerty a umělecká a tvůrčí činnost (17,9 %), kdy tyto obory tvořily více jak
60 % přidané hodnoty celého sektoru.
V dynamické perspektivě se v letech 2003 až 2005 zvýšila hrubá přidaná hodnota sektoru
téměř o čtvrtinu, tzn. že růst v sektoru kultura byl o 9 % rychlejší, než byl průměr české ekonomiky.
V poslední aktualizované zprávě „Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe“ pro Českou republiku (zpracovala Petrová, 2010) se uvádí tato data ve vztahu ke kreativním odvětvím:
Trh s knihami
Podle informací Svazu českých knihkupců a nakladatelů bylo vydáno v roce 2004 15 749 knižních titulů, přičemž v roce 2008 to bylo již 18 520 titulů. Zvyšuje se počet registrovaných na-
115
kladatelů, který dosáhl v roce 2008 počtu 4 344, ale skutečně aktivních je jenom část z nich.
Z 90 % se u vydaných knižních titulů jednalo o novinky. Specifikem českého trhu je vysoký
podíl (1/3) překladů (čeština nepatří mezi světové jazyky).
Trh s hudbou
Na základě informací poskytovaných Mezinárodní federací hudebního průmyslu se snížil obrat
prodeje v oblasti hudebních nosičů v roce 2009 v porovnání s rokem 2008 o 12 %. Celkově v roce 2009 firmy utržily z prodeje hudebních nosičů 302 milionu Kč, přičemž pokles se
nevyhnul ani příjmům z digitálních prodejů, které klesly z 29 milionů na 21 milionů. Největší
firmy na trhu byly v roce 2009 Universal Music (30,2 %), EMI (19,1 %), česká pobočka Sony
Music (19,0 %), Supraphon (15,3 %), Warner Music (8,5 %) a Popron Music (4,2 %).
Filmový průmysl
Výroba filmů klesla v roce 2008 ve srovnání s předchozím rokem o 56,7 % a u videofilmů
o 19 %. Distribuce celovečerních filmů do kin se zvýšila v roce 2008 o 14,6 %. Export audiovizuálních děl v roce 2008 poklesl o 9,7 %, kdy největší část exportu zaujímaly filmy pro uvedení
v televizi a ve videodistribuci.
Oprávněná očekávání vzbuzuje nový výzkumný projekt „Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR“, realizovaný již zmíněným Institutem umění, přičemž hlavním cílem projektu je „mapování
kulturních a kreativních průmyslů v ČR a především získání kompletních a detailních informací o stavu
jednotlivých odvětví kulturních a kreativních průmyslů v České republice“ (www.isvav.cz). Podle dosavadních výsledků (Cikánek, 2011) generoval sektor kultura v roce 2009 přibližně 2,3 % národní produkce (cca 202,8 mld. Kč), přičemž v rámci tohoto sektoru měly třetinové zastoupení reklamní činnosti
následované vydavatelskými činnostmi (16,3 %), architektonickými činnostmi s 12,4 % a konečně
tvorbou rozhlasových a televizních programů (10,3 %). V relaci k HDP pak uvádí, že kreativní ekonomika tvoří necelých 1,8 % České republiky, což je o 0,8 % pod evropským průměrem.
7.3 Metodologie výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji
Jelikož charakteristika zájmového území je dostatečně popsána v jiných částech knihy, tak jí nebudeme obsáhleji věnovat. Nicméně za pozornost stojí práce Skokana (2008), který v rámci hodnocení
rozložení zaměstnanosti v Moravskoslezském kraji dle jednotlivých typů znalostní základny dosahuje
odhadované zastoupení syntetické znalostní základny 90,1 % (282 000 zaměstnanců), zastoupení
analytické 4,1 % (14 000 zaměstnanců) a symbolické znalostní báze je nízké 5,4 % (17 000 zaměstnanců). Z hlediska tohoto textu klíčové symbolické znalostní bázi byli započítáni zaměstnanci zejména
z kreativních služeb (film, rozhlas, umění, zpravodajství) a ostatních činností (architektura, reklama)
(Skokan, 2008). Pokud bychom sledovali zaměstnanost v úžeji vymezeném sektoru kultura (právě bez
ostatních činností), dojdeme k aproximativní hodnotě 9 628 zaměstnaných, což tvořilo v roce 2005 cca
1,6% podíl na zaměstnanosti v regionu.
Pro potřeby našeho empirického výzkumu v regionu jsme využili především sektorový přístup,
avšak pro účely širší explanace jsme využili částečně i přístup organizace práce. Navzdory tomu,
že bývá mezi kreativní průmysl zařazován také software, do sledovaného vzorku jsme jej nezařadili,
jelikož se jedná o syntetickou, a ne symbolickou znalostní bázi včetně odlišné projektové organizace
(Grabher, 2004). Další přístupy ke sledování kreativních odvětví na území Moravskoslezského kraje
mají výrazně omezenou vypovídací schopnost a možnost jejich kvantifikace je limitována stávající
datovou základnou a také využitými metodami tohoto příspěvku. Jako hlavní zdroj dat jsme využili
sekundárních informací z Registru ekonomických subjektů (RES) (CSU, 2008) a kreativní odvětví byla
vymezena kategoriemi OKEČ 22, 74 a 92. Zároveň je nutno poznamenat, že jsme pracovali s klasifikací OKEČ, jelikož v době empirického výzkumu ještě nebyla plně realizována harmonizace s NACE.
Ve vazbě na teoretickou část příspěvku jsme se neomezili jen na prostorové rozmístění firem kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji, ale také jsme se úžeji zaměřili na koncentrační tendence
na nižších hierarchických úrovních. Konkrétně na jádrovou oblast ostravské aglomerace, kterou tvoří
město Ostrava, jakož i na městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz (MOaP), který tvoří jeho jádro
(Martinát et al., 2008). Předmětem zájmu bylo podchycení intenzity koncentrace kreativního průmyslu
jako sektoru, jakož i koncentrační tendence jednotlivých kreativních odvětví. I přes omezené možnosti
116
datové základny jsme se pokusili o dílčí kontextuální explanaci evoluce vzniku firem kreativních odvětví, jelikož samotná lokalizace nevysvětluje sociální, kulturní a ekonomické procesy, na jejichž základě
vzniká prostorová organizace. Pro potřeby nástinu explanace byly využity údaje vzniku a zániku firem
uvedené v databázi RES. Analýza velikostní struktury se opírala o kategorie organizací podle počtu
zaměstnanců využívanou ČSÚ (např. kód záznamu 110, 120 atd.). Délka působení firem kreativního
průmyslu na trhu v regionu byla podchycena taktéž prostřednictvím dat uvedených v databázi RES.
Výzkum kreativních odvětví na území města Ostravy
(Rumpel a kol., 2010a)
Pro empirickou evidenci na úrovni města Ostravy byla vytvořena databáze firem podle
Klausova (2006) sektorového kritéria. Pro podchycení firem spadajících do sektoru kreativního průmyslu v Ostravě byly využity Zlaté stránky (2008), kdy byly podle zvolených kritérií
sumarizovány firmy. Jelikož firmy ve sledovaném sektoru mají v řadě případů krátký životní
cyklus a z tohoto pohledu může tento informační zdroj rychle zastarat (Searle, Gerard de
Valence, 2005), byly provedeny rozšiřující rešerše firem na internetu. Pochopitelně na informační hodnotu internetových stránek byla brána zřetel pouze omezeně, neboť tyto stránky
jsou především reklamou a PR firem, a nikoliv validním informačním zdrojem. V rámci výzkumu prostorové koncentrace kreativních odvětví na území města Ostravy bylo zjištěno, že na
území Ostravy se nacházelo celkem 409 firem v sektoru kreativních odvětví, přičemž v rámci
vnitřního města bylo lokalizováno celkem 165 firem (40,3 %) z vybraných kategorií kreativního průmyslu. Nejvyššího podílu ve vnitřním městě v rámci jednotlivých kategorií kreativního
průmyslu dosáhly především kategorie diskotéky a noční kluby, divadla a galerie (47,17 %).
Nepříliš významný podíl zastoupení (28 %) ve vnitřním městě měla kategorie film a hudební
průmysl. Avšak z hlediska významu pro filmový průmysl se nachází ve vnitřním městě hlavní
firma – Česká televize Ostrava (cca 215 zaměstnanců v roce 2004), která je prakticky jedinou
významnou firmou v tomto sektoru. Filmová studia jsou ovšem lokalizována také mimo městské centrum. Prakticky jedinou další významnou firmou z tohoto sektoru přímo kooperující
s Českou televizí je QQ filmové studio. Další firmy jsou již pouze malého významu a jedinou
větší je Televize Polar, která je však lokalizována mimo městské centrum. V bezprostřední
blízkosti sídla České televize má sídlo také Český rozhlas Ostrava, který navazuje na Fakultu
hudebních umění OU.
Ve vnitřním městě je lokalizováno 27,9 % firem z kategorie tisk a publikování. Klíčovým
lokalizačním faktorem je především přítomnost zákazníků (studentů), kteří vytvářejí silnou poptávku. Prakticky ve všech případech se jedná o mikro či malé firmy s velice malým objemem
produkce. Přeci jen více zajímavým je druhý podrobněji sledovaný prostor – subcetrum Mariánské Hory – a to ani ne kvůli podílu zastoupení (16,2 %), ale především z důvodu koncentrace firem z oblasti tisku. Nejnižší podíl zastoupení v městském centru měly firmy z kategorie
design. Vzhledem k historickému vývoji regionu by se dalo očekávat celkově vyšší zastoupení
(pouze čtyři firmy) a také výraznější prostorovou koncentraci z oblasti firem průmyslového
designu. V tomto případě je nutné přijmout jistá omezení vyplývající ze samotné sektorové
definice kreativního průmyslu. Ve městě existuje řada firem, jejichž součástí jsou oddělení zaměřená na průmyslový design, ale firmy jsou uváděny v rámci jiných sektorů, což logicky snižuje jejich počet. Pro hlubší analýzu průmyslového designu proto bude nutné zaměřit se na
průmyslové podniky ve městě. Firmy z reklamy a marketingu mají podíl dosahující ve vnitřním
podílu 34,5 % (30 firem) z celkového počtu v Ostravě, přičemž v bezprostřední blízkosti ulice
Stodolní se jich nachází celkem jedenáct, což k celkovému počtu (87) není příliš vysoké číslo,
ale zde lze očekávat jejich nárůst. Dalším exponovaným prostorem je subcentrum Mariánské
Hory, kde bylo lokalizováno celkem 13 firem.
117
7.4 Výsledky výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji
Celkově se na území Moravskoslezského kraje nacházelo, podle údajů Registru ekonomických
subjektů (CSO, 2008) ve druhém čtvrtletí roku 2008 dle našeho vymezení, na 1 185 firem z kreativních
odvětví (viz tabulka). Z hlediska jednotlivých sektorů výrazně převažoval počet firem zabývající se architektonickými a inženýrskými činnosti a projektováním (480). Vysoký podíl firem v tomto sektoru lze
dát do souvislosti se silnou průmyslově-technickou tradicí regionu a také procesem obnovy regionu
založené v převážné míře na procesu reindustrializace. Zde je nutné podotknout, že aktivity těchto
firem jsou zahrnovány obecně pod průmyslový design. Vezmeme-li v úvahu doposud relativně slabou vertikální dezintegraci průmyslových podniků, kdy většina produkce je stále integrována (tzv. „in
house“), pak by tento sektor svůj podíl ještě navýšil. Druhý nejvyšší podíl v zastoupení vykázaly firmy
realizující své aktivity v oblasti reklamy (315), přičemž zde se jedná prakticky o nový obor bez širší historické základny. Třetím sektorem s nejvyšším podílem zastoupení byly sektory scelené pod OKEČ 22,
tj. vydavatelství, tisk a rozmnožování nahraných nosičů (v tabulce rozděleno na podskupiny 22.1, 22.2,
22.3). Počet 142 firem odráží dlouho tradici tohoto sektoru (označované klasicky jako polygrafický průmysl) v regionu (viz např. Havrlant, 1980), který zaujímá třetí nejvýznamnější postavení v rámci České
republiky po Praze a Středočeském kraji a jeho podíl na zaměstnanosti se pohybuje okolo 7 % (MPO,
2003). Silné postavení mají také umělecké a zábavní činnosti (125), jejichž počet je odrazem vysokého
počtu obyvatel regionu, ne však ekonomické (produkční) základny regionu.
Tabulka 13: Nominální zastoupení firem kreativních odvětví v rámci Moravskoslezského kraje
118
Kód
OKEČ
Počet
22.0
Vydavatelství, tisk a reprodukce zvukových
a obrazových nahrávek
24
22.2
Tisk a činnosti související s tiskem
109
22.3
Rozmnožování nahraných nosičů záznamu zvuku
9
74.0
Ostatní podnikatelské činnosti
22
74.2
Architektonické a inženýrské činnosti a související
technické poradenství
480
74.4
Reklamní činnosti
315
74.8
Různé podnikatelské činnosti j. n.
31
92.0
Rekreační, kulturní a sportovní činnosti
24
92.2
Rozhlasové a televizní činnosti
6
92.3
Umělecké a ostatní zábavní činnosti
125
92.4
Činnosti zpravodajských tiskových kanceláří a agentur
1
92.5
Činnosti knihoven, veřejných archivů, muzeí a jiných
kulturních zařízení
39
Total
1 185
Zdroj: ČSÚ, 2010 data z RES
Bližší pohled na prostorové rozmístění firem v rámci regionu ve vztahu k jednotlivým sídlům poskytuje následující výstupy. Nejvyšší počet firem, konkrétně 599 (51,55 %), se soustředí v Ostravě, přičemž
nejvyšší podíl dosahuje jádro města Ostravy s celkovým počtem 259 firem, což činí 21,86 % v Moravskoslezském kraji, respektive 43,23 % v rámci samotné Ostravy. Druhý nejvyšší počet firem se nachází na
území města Opavy se 77 firmami (6,57 %) a Frýdku-Místku (62). Zajímavým se jeví nízký počet firem ve
větších sídlech Moravskoslezského kraje v zázemí města Ostravy, jako je Karviná (19) či Orlová (15) nebo
Bohumín (3), který je srovnatelný s počtem firem v periferních městech, jako je Bruntál (15) či Krnov (18).
U relativně velkých měst lze vysvětlit nízký počet firem blízkostí dominantního centra, i když nízký počet
např. v Bohumíně by si zasloužil hlubší analýzu, neboť existence pouze tří firem je zarážející.
Obrázek 23: Distribuce společností kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji
Zdroj: ČSÚ, 2008, zpracoval L. Krtička
Jak ukazuje tabulka č.14, nejvyšší míru prostorové koncentrace vykazuje výroba a distribuce filmů.
Vysoký koncentrační podíl je způsoben především existencí pobočky České televize v Ostravě jako
prakticky jediného velkého podniku, na nějž jsou navázány ostatní firmy v regionu. Vysokou míru koncentrace mají taktéž reklamní činnosti, u nichž se podíl firem koncentrovaných v Ostravě přehoupl přes
119
55 %. V rámci tohoto sektoru vyniká dominantní pozice městského jádra města Ostravy, a to nejen
v rámci města, ale i v rámci regionu. Důležitou roli zde hraje jak přítomnost hlavních regionálních zákazníků, tak i přítomnost dodavatelů. Prakticky totožný podíl koncentrace na úrovni regionu má sektor
architektonické a inženýrské činnosti, nicméně koncentrace v rámci jádra ve vztahu k regionu je nižší.
Zde je také nutné poznamenat, že v obou sektorech převažují mikrofirmy (viz níže), u nichž zvýšená
koncentrace snižuje riziko jejich zániku. Lze se také domnívat, že vysokou míru koncentrace ovlivňuje
prostředí, neboť městské jádro je tvořeno mixem blokové výstavby z 19. a 20. století s relativně vysokou symbolickou a estetickou hodnotou a pestrým funkčním mixem (bary, kavárny atd.). Opomenout
nelze ani kalkulovatelné faktory, jako je obecně nižší cena kanceláří ve starších budovách než v novostavbách a také relativně dobrou dopravní dostupnost. Na příkladu tisku a činností souvisejících
s tiskem, kde je rovněž vysoká koncentrační tendence do města Ostravy, podíl zastoupení městského
jádra je však nižší, lze hledat vysvětlení právě v pozdější fázi produkčního cyklu. Jedná se totiž převážně o průmyslovou produkci, která se vyznačuje zvýšenými nároky na výrobní prostory. Důkazem
dekoncentračních tendencí může být výstavba tiskárny firmy Ringier v průmyslové zóně Hrabová na
městské periferii. Relativně nízkou míru koncentrace mají naopak umělecké činnosti, což je způsobeno
skutečností, že jsou orientovány na publikum, a tudíž rozložení je relativně symetrické v rámci regionu
z důvodů pokrytí poptávky (jinými slovy tedy více korespondují obecně nižšími hodnotami koncentrace
obyvatelstva než firem).
Tabulka 14: Kreativní dovětví v Moravskoslezském kraji a Ostravě
OKEČ
Celkový počet
firem MSK
Ostrava
Jádro v
MSK
Jádro v
Ostravě
Architektonické
a inženýrské činnosti
atd. a související
480
55,63 %
20,63 %
37,01 %
Reklamní činnosti
315
55,87 %
27,62 %
49,43 %
Umělecké činnosti
125
31,20 %
14,40 %
35,89 %
Tisk a činnosti související
s tiskem
109
49,95 %
17,43 %
39,58 %
Různé podnikatelské činnosti j. n.
31
45,16 %
22,58 %
50 %
Výroba a distribuce filmů
24
75 %
29,17 %
38,89 %
Vydavatelství
24
41,17 %
29,17 %
50 %
Zdroj: ČSÚ, 2008
Pro podchycení dynamiky vzniku a zániku firem jsme zahrnuli do sledovaného vzorku i firmy, které již ukončily svoji činnost. Z celkového počtu 279 zaniklých firem jich 51,67 % zaniklo v Ostravě,
v samotném jádru 31,89 %. Z pohledu velikostní struktury zaniklých firem (92 firem však neuvedlo počet zaměstnanců) z celkového vzorku jich nejvíce zaniklo v rámci velikostní kategorie 110 (tj.
bez zaměstnanců) (39,04 %), následovaly firmy z kategorie 120 (1–5 zaměstnanců) (27,81 %). Vyjma
velikostní kategorie 210 (10–19 zaměstnanců), která se podílela na celkovém počtu zaniklých firem
11,76 %, nepřesáhl podíl ostatních velikostních kategorií 5 %. Průměrné stáří zaniklých firem bylo
přibližně 8,5 roku, tzn. jednalo se o stabilizované firmy, a to i v nejvíce rizikových sektorech, jako jsou
reklamní činnosti (průměrné stáři 8,9 roku). Prostorová a strukturální analýza zaniklých firem ukazuje,
120
že nadpoloviční podíl firem zanikl v Ostravě. Nejistotu a nestabilitu kreativního průmyslu dokumentuje
74,86% podíl mikropodniků z celkově zaniklých firem. Z časového hlediska byl kritickým rok 2002,
v němž došlo k zániku 26 firem a současně vznikl nejnižší počet nových firem (viz níže). Nejvíce firem
vzniklo v roce 1991 (143), přičemž se pochopitelně negativně projevila neznalost trhu a nízká úroveň
know-how na vysokém podílu zaniklých firem (54). Nominální nárůst pokračoval až do roku 1994, kdy
vzniklo celkem 117 firem. Silný nárůst firem lze dát do souvislosti s „porevoluční“ euforií a nástupem
volného trhu. Nicméně od roku 1995 docházelo k postupnému poklesu dynamiky vzniku nových firem.
Vůbec nejnižší počet firem pak vznikl mezi lety 2001 až 2003, kdy došlo v tomto období ke vzniku
pouze 132 firem (méně než za rok 1991), přičemž absolutně nejnižší počet firem (37) vznikl v roce 2002.
Pozitivní obrat nastal až v letech 2006 a 2007, kdy vzniklo 72 firem, respektive 111 firem. V prvních
dvou kvartálech roku 2008 pak vzniklo 38 firem. Vývoj vzniku nových firem do velké míry zrcadlí hospodářský vývoj regionu, což dokládá pokles regionálního HDP k celostátnímu průměru mezi lety 2001
a 2003. Zajímavým zjištěním je skutečnost, že v intenzitě vzniku nových firem můžeme sledovat určité
zpoždění za ekonomickým oživením v roce 2004, protože k výraznému nárůstu počtu firem došlo až
v roce 2007. Silná senzibilita kreativního průmyslu na stav regionální ekonomiky naznačuje dvě hlavní
rizika. Vysoká orientace na regionální trh omezuje růstový potenciál sektoru a zvyšuje riziko vzniku tzv.
overembededness.
Obrázek 24: Dynamika vzniku a zániku firem kreativního průmyslu v MSK
Dynamics of creating and closing of firms
160
140
Number of firms
120
100
80
Dynamics of creating
60
40
20
Dynamics of closing
20
08
20
06
20
04
20
02
20
00
19
98
19
96
19
94
19
92
19
90
19
88
19
86
19
84
19
82
19
80
19
78
19
76
19
74
19
72
0
Time
Zdroj: ČSÚ,
2008,
vlastnívlastní
zpracování,
pozn.: dynamic of creating = dynamika vzniku firem, dynamic
Zdroj:
CSO,
2008,
zpracování.
of closing = dynamika zániku firem
Z celkového počtu 1 185 firem lze sledovat velikostní kategorii pouze u 696 firem, jelikož zbylá
částZ firem
neuvedla počet
V limitovaném
vzorkuvelikostní
kreativního průmyslu
na pouze
území Mocelkového
počtuzaměstnanců.
1 185 firem
lze sledovat
kategorii
u 696 firem,
ravskoslezského kraje dominují mikropodniky do 10 zaměstnanců (73,13 %) a podíl malých středních
jelikož
zbylá94,68
část
firemjednotlivých
neuvedla
počet
zaměstnanců.
V limitovaném
vzorku
podniků
je dokonce
%. V rámci
kategorií
organizací
podle počtu zaměstnanců
měly
největší
zastoupeníprůmyslu
firmy s počtem
zaměstnanců
(55,3 %), přičemž kraje
mezi ostatními
velikostními
kreativního
na 1–5
území
Moravskoslezského
dominují
mikropodniky do
kategoriemi lze vysledovat významnější podíl u firem velikostní kategorie 10–19 zaměstnanců (13,9 %)
10 zaměstnanců
%) astruktury
podíl malých
středních
podnikůprůmyslu
je dokonce
a kategorie
5–9 (11,5 %). (73,13
Analýza interní
jednotlivých
sektorů kreativního
skýtá 94,68 %.
následující
poznatky.
Struktura
v
architektonických
a
inženýrských
činnostech
kopíruje
z
velké
V rámci jednotlivých kategorií organizací podle počtu zaměstnanců čásměly největší
ti strukturu celého sektoru, jelikož hlavní podíl mají firmy ve velikostní kategorii 1–5 zaměstnanců
zastoupení
firmy
počtem
1–5 zaměstnanců
(55,3
%),
přičemž
mezi
(55,22
%) a zastoupení
firems nad
50 zaměstnanců
dosahuje pouze 3,9
%. U
reklamních
činností
je ostatními
velikostními kategoriemi lze vysledovat významnější podíl u firem velikostní kategorie
10–19 zaměstnanců (13,9 %) a kategorie 5–9 Profilace
(11,5
%). Analýza interní struktury
měkkých faktorů regionálního rozvoje 121
jednotlivých sektorů kreativního průmyslu skýtá následující poznatky. Struktura
v architektonických a inženýrských činnostech kopíruje z velké části strukturu celého
sektoru, jelikož hlavní podíl mají firmy ve velikostní kategorii 1–5 zaměstnanců
podíl firem velikostní kategorie 1–5 dokonce 67,6 % a firmy nad 50 zaměstnanců nejsou zastoupeny
vůbec. Tisk a činnosti související s tiskem mají z tří hlavních sektorů nejnižší podíl firem ve velikostní kategorii 1–5 (42,7 %) na straně jedné, ale současně také vyšší podíl firem nad 50 zaměstnanců
(7,9 %), což opět koresponduje s tradicí a vyzrálostí sektoru na straně druhé. Komparativní zhodnocení
téma,
s tím rozdílem, že v regionu se nenacházejí žádní výhradní hráči
velikostních kategorií firem nabízí obrázek 25, který demonstruje podobnost a rozdílnost vnitřních
nadnárodního
charakteru
(struktura
neníVyjma
bifurkovaná),
což není
vzhledem
k vertikální
velikostních struktur
mezi jednotlivými
sektory.
tisku a vydavatelství
lze vysledovat
koncentraci
příbuzných CZ-NACE v jednotlivých kvadrantech. Tento graf ilustruje podobnost organizační struktury
a horizontální
poloze regionu či struktuře překvapivé.
práce v sektorech orientovaných jednak na trh (reklama, fotografie, průmyslový design), jednak na
publikum. Celkově je uvedená struktura firem do jisté míry analogická s empirickými studiemi realizovanými na toto téma, s tím rozdílem, že v regionu se nenacházejí žádní výhradní hráči nadnárodního
charakteru (struktura není bifurkovaná), což není vzhledem k vertikální a horizontální poloze regionu či
struktuře překvapivé.
Obrázek 25.: Velikostní struktura firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů.
Obrázek 25: Velikostní struktura firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů
Zdroj: CSO,
2008,
vlastní
(bližší
informace
k sektorům
Zdroj: ČSÚ,
2008,
vlastní zpracování
zpracování (bližší
informace
k sektorům
viz Tab. č. 14)viz Tab. č. 1) .
122
Obrázek 26 : Vnitřní struktura kategorií organizací podle počtu zaměstnanců firem
kreativních odvětví v MSK podle sektorů (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 1).
Obrázek 26: Vnitřní struktura kategorií organizací podle počtu zaměstnanců firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 14)
Zdroj: ČSÚ, 2008, vlastní zpracování
Pozornost byla věnována i stáří firem kreativního průmyslu, a to proto, abychom se
Pozornost byla věnována i stáří firem kreativního průmyslu, a to proto, abychom se pokusili podpokusili chytit
podchytit
délku firem
působení
v regionu
vztahu
k vysoké
délku působení
v regionufirem
ve vztahu
k vysoké ve
nestabilitě
celého
odvětví. Znestabilitě
důvodů eliminace deformace celkového vzorku kreativního průmyslu jsme vyloučili firmy vzniklé před rokem
celého 1989
odvětví.
Z důvodů eliminace deformace celkového vzorku kreativního
(19 firem). Průměrná délka stáři firem v regionu dosahuje přibližně 9,2 roku, kdy nejstarší firmy
vydavatelství
(13 let) apřed
naopak
nejnižší1989
v sektoru
nahraných nosičů
průmyslupůsobí
jsmev sektoru
vyloučili
firmy vzniklé
rokem
(19rozmnožování
firem). Průměrná
délka
(7,1 roku). Relativně podprůměrné stáří mají také firmy v sektoru reklamních činností (7,4 roku) a přestáři firem
v regionu dosahuje přibližně 9,2 roku, kdy nejstarší firmy působí v sektoru
kvapivě i v tisku (8,4 roku). Podrobnější informace k jednotlivým sektorům viz graf č. 27. Srovnáme-li
délku působení
existujících
a zaniklých
firem,vvidíme,
že relativně
vysoké stáří zaniklých
firem nanosičů
straně
vydavatelství
(13 let)
a naopak
nejnižší
sektoru
rozmnožování
nahraných
jedné a vysoká délka stáří firem na straně druhé se příliš neshoduje s obecně podporovanou vysokou
(7,1 roku).
Relativně
podprůměrné
stářífirem
mají
takéodvětví.
firmy vNicméně
sektoru
reklamních
činností
dynamikou
ve vztahu
ke vzniku a zániku
v tomto
je zde
nutné zohlednit
několik regionálně
diferencovaných
faktorů.
periferníPodrobnější
polohu regionu, informace
zejména ve vztahu
k západním
(7,4 roku)
a překvapivě
i v tisku
(8,4A toroku).
k jednotlivým
trhům, kdy v těchto regionech sice vzniká méně firem, ale jejich délka přežití bývá v průměru vyšší.
sektorůmDále
vizpak
graf
č. XXX.
Srovnáme-li
délkustrukturální
působení
existujících
a zaniklých
firem,
rigiditu
regionálního
trhu, který vytváří
bariéry
pro vnik nových
firem, neexistenci
infrastruktury
pro
podporu
inovací,
neexistenci
institucionální
podpory
ze
strany
regionálních
institucí
vidíme, že relativně vysoké stáří zaniklých firem na straně jedné a vysoká délka stáří
a nižší regionální poptávku.
firem na straně druhé se příliš neshoduje s obecně podporovanou vysokou
dynamikou ve vztahu ke vzniku a zániku firem v tomto odvětví. Nicméně je zde nutné
zohlednit několik regionálně diferencovaných faktorů. A to periferní polohu regionu,
zejména ve vztahu k západním trhům, kdy v těchto regionech sice vzniká méně
firem, ale jejich délka přežití bývá v průměru vyšší. Dále pak rigiditu regionálního
trhu, který vytváří strukturální bariéry pro vnik nových firem, neexistenci infrastruktury
pro podporu inovací, neexistenci institucionální podpory ze strany regionálních
institucí a nižší regionální poptávku.
Obrázek 27 : Délka působení firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů.
183
123
Obrázek 27: Délka působení firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů
ČSÚ,
2008,
vlastníinformace
zpracování (bližší
informaceviz
k sektorům
Zdroj:Zdroj:
CSO,
2008
(bližší
k sektorům
Tab. č.viz
1).Tab. č. 14)
Závěr
Na základě dosavadního dosaženého teoretického poznání, výsledků empirických výzkumů
a praktických zkušeností z vybraných zahraničních regionů nejvyspělejších států světa lze konstatovat
Závěr
silný nárůst významu (zejména z pohledu ekonomického) kreativních odvětví a jejich přínosu pro rekonkurenceschopnost.
Odborná veřejnost
v současnosti poznání,
věnuje značnou
pozornost
otázkám
Nagionální
základě
dosavadního dosaženého
teoretického
výsledků
empirických
jeho prostorové organizace a možnostem jeho stimulace právě v zájmu posilování konkurenceschopné
výzkumů
a praktických
z vybraných zahraničních
regionů
nejvyspělejších
pozice jednotlivých
území. zkušeností
Menší stupeň rozpracovanosti,
a tedy i vyjasněnosti,
problémových
otázek
můžeme
najít
u
problematiky
prostorové
organizace
kreativních
odvětví
v
rámci
starých
průmyslových
států světa lze konstatovat silný nárůst významu (zejména z pohledu ekonomického)
regionů. Ty představují specifická území s výraznou rigiditou v rámci změny ekonomických struktur, inkreativních
odvětví aklimatu.
jejich Představené
přínosu pro
regionální
konkurenceschopnost.
Odborná
stitucí i společenského
výsledky
výzkumu zaměřeného
na problematiku existence, prostorové
organizace a evoluce
kreativního
průmyslu
v Moravskoslezském
je nutno
přijímat
veřejnost
v současnosti
věnuje
značnou
pozornost
otázkámkrajijeho
prostorové
s určitou mírou tolerance, a to zejména kvůli jejich převážně deskriptivnímu charakteru. Na stanovené
organizace
a možnostem
jeho
stimulace
právě
v zájmu
posilování
výzkumné otázky lze prostřednictvím dosažených výsledků odvodit následující poznatky. V prvé řadě
jde především o potvrzení
teoretického
předpokladu tendence
odvětví ke rozpracovanosti,
koncentraci, a to
konkurenceschopné
pozice
jednotlivých
území. kreativních
Menší stupeň
jak do hlavního centra regionu, jakož i do jeho jádra. Ukazuje se tak, že vliv urbanizačních výhod silně
a tedy
i vyjasněnosti, problémových otázek můžeme najít u problematiky prostorové
ovlivňuje koncentraci firem kreativních odvětví ve specifických podmínkách tradičních průmyslových
organizace
kreativních
v rámci
regionů.
Tycožpředstavují
regionů. Dále
bylo zjištěno,odvětví
že kreativní
odvětví starých
jsou silně průmyslových
vázána na regionální
poptávku,
s sebou
specifická území s výraznou rigiditou v rámci změny ekonomických struktur, institucí
i společenského
výsledky výzkumu zaměřeného na
124 Profilace měkkých faktorůklimatu.
regionálního rozvoje Představené
problematiku existence, prostorové organizace a evoluce kreativního průmyslu
v Moravskoslezském kraji je nutno přijímat s určitou mírou tolerance, a to zejména
nese značná rizika a omezení pro jeho další rozvoj či růst. Přínosem provedené analýzy je její časové
hledisko, neboť výzkum byl realizován s využitím dat z druhého kvartálu roku 2008, a tudíž se naskýtá možnost identifikace dopadů ekonomické krize na kreativní průmysl v regionu. Vnitřní analýza
velikostních a časových struktur firem potvrdila specifický regionální kontext, tj. průmyslový charakter
a periferní polohu. Tematicky orientované práce ukazují (Bednář, Grebeníček, 2012), že prostorová organizace kreativních odvětví vychází z podobných principů, jaké byly zjištěny v rámci našeho výzkumu. Pro další diskusi v rámci teoretického a empirického výzkumu považujeme za žádoucí přesnější
definování kreativních odvětví v podmínkách České republiky. V souladu s aktuálním teoreticko-metologickými diskusemi je nezbytné směřovat výzkum směrem k hermeneutickým přístupům (viz např.
Blažek, Uhlíř, 2002), neboť kreativita není individuální, nýbrž kolektivní schopností vznikající v rámci
projektově orientovaných sítí (např. Power, 2003) „zakořeněných“ ve specifickém kontextu (např. Helbrecht, 2004). Svým způsobem se využití kvalitativního výzkumu jeví vzhledem k nedostačující kvalitě sekundárních statistických dat jako vhodnější způsob pro pochopení procesů, kontextu, evoluce
a kontingence kreativního průmyslu v rámci regionů. Z hlediska praktických implikací pro potřeby
praxe můžeme konstatovat, že kreativní odvětví mohou prostřednictvím koncentračních tendencí přispět k regeneraci vnitřního města Ostravy. Koncentrovaná fiskální a institucionální podpora by měla
být směřována k posilování průmyslového designu (business climate) ve vazbě na regionální produkční
systém (tzv. related variety) a sektorům orientovaným na publikum (people climate). Možnosti rozvoje
dalších sektorů jsou vzhledem k regionální produkční struktuře a vertikální poloze regionu v sídelním
systému omezené.
125
8. Role kultury v procesu regenerace vnitřního města Ostravy:
zaostřeno na prostor Stodolní ulice32
Kultura patří ke klíčovým měkkým faktorům regionálního rozvoje. Cílem této případové studie je
hodnocení procesu regenerace vnitřního města Ostravy, což bude demonstrováno na třech prostorech, přičemž hlavní pozornost bude věnována prostoru Stodolní ulice. Zvolená struktura textu má následující parametry. Nejdříve bude stručně diskutován koncept kulturních čtvrtí (klastrů) a také základní
faktory jejich vzniku. Pozornost bude věnována také samotné roli umělců při vzniku kulturních čtvrtí,
a to zejména v embryonálním stadiu jejich vzniku. Jelikož Ostrava patří mezi postsocialistická města,
bude pozornost soustředěna také na koncept postsocialistických měst, včetně historického nástinu
vývoje města Ostravy se zvláštním důrazem na jeho centrum, jehož součástí je také zájmový prostor
ulice Stodolní. Těžiště příspěvku pak spočívá v analýze vývoje prostoru Stodolní ulice a jeho hodnocení. Pro širší uchopení problematiky kulturou tažené regenerace byl text rozšířen o stručné studie
dokumentující vývoj procesu regenerace ve dvou vybraných lokalitách, přičemž prostor Dolní oblasti
Vítkovic patří spíše do vnitřního města, a proto vložený obrázek obsahuje vymezení vnitřního města
Ostravy, a nikoliv pouze centra. V závěru jsou pak shrnuty a diskutovány jednotlivé prostory s důrazem
na roli veřejného sektoru jako klíčového aktéra procesu kulturou tažené regenerace.
Přibližně od počátku 70. let můžeme ve vyspělých zemích pozorovat, například vlivem deindustrializace a sílící konkurence na všech úrovních, znatelnou změnu ve vnímání role kultury v kontextu
regenerace měst (Garcia, 2004). Pro spojení urbánních prostor a kultury se stal klíčovým přístup „kulturou tažená regenerace“, který může teoreticky přispět k stimulaci kreativity a tvorby inovací, tvorbě
pracovních míst, podpoře kooperace mezi aktéry či zlepšení image (McCarthy, 2005, 2006). Kultura
se stává také výrazným elementem vzájemné konkurence měst, kdy je výraznou obsahovou součástí
marketingových kampaní. Zároveň je v mnoha přístupech zdůrazňován potenciál kultury pro regeneraci postindustriálních měst, např. Bilbaa, Manchesteru, Birminghamu, a to jak v rámci výstavby kulturní infrastruktury, tak v rámci samotné kulturní produkce (Bianchini, Parkinson, 1993). Avšak přínosy
kulturou tažené regenerace nelze přeceňovat (Gomez, 1998, Miles, Paddison, 2005), přičemž Harvey
kriticky hodnotí konkurenci mezi městy, která působí jako „vnější donucovací moc“ („external coercive power“). Takový vývoj pak podle autora paradoxně vede k vytváření „sériové reprodukce stejných
forem urbánní obnovy“ (Harvey, 1989, s.10). Přibližně od přelomu století byl rozšířen koncept kulturní
regenerace o „kreativní města“ (Landry, 2000), kulturní klastry (viz níže) či tematicky orientované čtvrtě,
tzv. Urban Villages (Bell, Jayne, 2004). Současný vysoký zájem o kreativitu zdůvodňuje Wojan et al.
(2007) očekáváním, že lokalizovaná kreativní energie může vytvářet nové ekonomické příležitosti, které
jsou odolné (resilient) vůči tlakům na snižování nákladů způsobených globalizací. Přesto nelze vnímat
kreativitu či kreativní třídu (ve které umělci patří do tzv. super kreativního jádra) jako jednoznačný
a nezpochybnitelný koncept pro rozvoj měst či regionů (Peck, 2005, Scott, 2006, Markusen, 2006).
Hlavní znaky kreativních měst si můžeme shrnout do těchto bodů:
Osobitost a opravdovost: chápano tak, že se vyvíjejí samovolně v souvislosti s historickou
zkušeností a kulturním prostředím města a jsou patrné na fyzické struktuře města, na jeho
kulturním vybavení a obchodních nabídkách (od barů k obchodům atd.).
Rozvoj na jemné úrovni: význam malých obchodů a nezávislých podnikatelů oproti velkým nákupním střediskům. Tento bod je pro zajímavé a dlouhodobě udržitelné městské
prostředí klíčový.
Energické, vzrušující a osobité městské části: čtvrti měst, které v sobě snoubí výše zmiňované kvality a mají schopnost přilákat (jak k návštěvě, tak i k přistěhování) mobilní mladé lidi. Mohou být centrální i okrajové, důležitý je jejich charakter a „skutečná“ atmosféra.
32
126
Zkrácená část této kapitoly byla dříve publikovaná v práci: SLACH, O., BORUTA, T. (2012). What Can Cultural and
Creative Industries Do for Urban Development? Three Stories from the Postsocialist Industrial City of Ostrava. Quaestiones Geographicae, roč. 31, č. 4, s. 99-112.
Schopnost zaujmout mladé lidi, vyhovět jejich zájmům a životnímu stylu: důležité je zapůsobit právě na „talentovanou mládež“. To však neznamená ztratit přízeň starších obyvatel,
ba naopak. I když starší lidé nevyužívají kulturního vybavení v takovém rozsahu jako mládež, přítomnost atraktivního a živého prostředí vnímají stejně pozitivně.
Pestrost populace a životních stylů: jedná se o pestrost etnickou a kulturní. Lidé jsou přitahování do míst, která vynikají takovouto rozmanitostí a vysokou mírou tolerance k nově
příchozím a cizincům. Autoři jako Florida nadto považují za podstatné, aby tato pestrost
a tolerance byly skutečně vidět a přímo na sebe v určitých městských částech, zmiňovaných výše, upoutávaly (Musterd et al., 2007).
Zatímco ve vyspělých státech probíhá intenzivní diskuse o konceptech kreativity, kreativních městech, kulturních čtvrtích či klastrů, v postsocialistických státech východní a střední Evropy je diskuse
v počátcích. Do určité míry se jedná o přirozený evoluční proces, neboť postsocialistická města se musela v období transformace primárně orientovat na dobudování technické, fyzické a sociální infrastruktury, tj. na odstranění či eliminaci deficitů minulosti. V centru pozornosti tak stály a svým způsobem
stále stojí snahy o zlepšení „tvrdých“ faktorů rozvoje a rozvoji „měkkých“ faktorů byla věnována jen
okrajová pozornost. Postupná saturace „tvrdých“ faktorů a celková konvergence postsocialistických
států k vyspělým zemím se projevuje také posunem k vytváření atraktivní image a symbolů, respektive
posunem k projektům, které tyto „měkké“ faktory utvářejí a profilují (Bianchini, Landry, 1995). Kultura
jako jeden z klíčových elementů se tak stává významnou silou v rozvoji měst. V rámci této kapitoly se
zaměříme na roli umělců a jejich význam při procesu kulturou tažené regenerace v upadajících městských čtvrtích v podmínkách postsocialistického průmyslového města periferního charakteru (minimálně vůči západním trhům).
8.1 Základní charakteristika kulturních čtvrtí
Z obecného hlediska lze kulturní či zábavní čtvrť definovat jako prostorově omezenou a specifickou oblast, která obsahuje vysokou koncentraci kulturních zařízení ve srovnání s jinými oblastmi
města (Wynne, 1989). Kulturní čtvrtě mohou být úzce tematicky profilované (např. „muzejní klastr“, De
Frantz, 2005) nebo multifunkční, s rozmanitou skladbou převážně uměleckých aktivit (hudba, design,
divadlo apod.). Vzhledem ke snaze posilovat synergické efekty však vyniká většina kulturních čtvrtí
tím, že kromě kulturních aktivit obsahuje také ostatní formy společenské zábavy, jakými jsou například
kavárny, bary, maloobchod, ale i sportovní infrastruktura (Mommas, 2004). Tyto klíčové charakteristiky
kulturních čtvrtí se vyznačují podle Wansborough a Mageean (2000) následujícími prvky:
1. Centrální polohou v rámci města, často v blízkosti obchodních domů a kancelářských budov.
Obecně se pak jedná o oblasti s dobrou dopravní dostupností, které mohou obsahovat bary
a kavárny, stejně jako specifické služby v podobě malých a specializovaných prodejen a nočních klubů.
2. Kulturní zařízení soustředící se jak na spotřebu, tak na uměleckou produkci, tj. hudební sály,
nahrávací studia, kina a filmové školy, stánky a řemeslné dílny včetně míst pro konání kulturních událostí (festivalů). Nicméně většina kulturních čtvrtí má tendenci se stát spíše centrem
spotřeby (tj. turistické zajímavosti) než produkce.
3. Smíšené využití v podobě malých a středně velkých prodejen, ateliérů, kulturních sálů a dále
též kaváren, barů, restaurací, klubů, hotelů, kin a divadel doplněných rezidenční výstavbou.
4. Propojením mezi výrobou a spotřebou z důvodu relativně vysoké přidané hodnoty odvětví kulturního průmyslu, pro který jsou důležité úzké prostorové vazby mezi místem výroby a místem
spotřeby. Vzhledem k lokálnímu rozsahu podnikání jsou kulturní zařízení schopna a ochotna
vzájemně sdílet nebo používat prostředky, dovednosti, vybavení atp.
5. Veřejné umění a jeho integrace do zastavěného prostředí, kdy např. místní umělci mohou posloužit k vytvoření lokální atrakce na veřejném prostranství. Veřejné umění by mělo být prezentováno
i pomocí dobrého městského designu, a konečně pak rovněž živou a kypící veřejnou sférou.
127
Prostorová koncentrace kulturních či volnočasových aktivit nevytváří pouze kulturní čtvrtě, ale i jiné
typy prostor, přičemž klíčovým rozdílem je podíl produkce a spotřeby, respektive kvality a úloha kultury
v rámci jednotlivých čtvrtí (Newman, Smith, 2000, Mommas, 2008). Mezi prostory s převahou spotřeby nad produkcí můžeme uvést např. popular leisure epicentre, která lze charakterizovat jako „ostrovy
obnovy ve vnitřním městě s vysokou koncentrací restaurací (etnických a nebo kontinentálních), kaváren, hudebních klubů, obchodů se starožitnostmi, obchodů s módou, knihami a hudebními produkty
a malých avantgardních divadel. Obvykle se nacházejí v rezidenčně a komerčně upadajících lokalitách
regenerovaných urbánní obnovou (urban renewal). Urbánní struktury v těchto lokalitách jsou většinou
tvořeny zachovalými, rekonstruovanými a znovuvyužitými lokálními budovami (Gospodiny, 2006, s. 319).
A. Gospodini (2006) dále zmiňuje v rámci své práce ještě dva další prostorové subtypy
postindustriálního města s výraznou komponentou kultury v jejich charakteristice:
„high-culture“ epicentres – území ve středu města s výraznou koncentrací divadel,
galerií, muzeí. Jde často o území, jež jsou předmětem větších regeneračních plánů
a konceptů a jsou charakteristické kombinací tradiční (historické) architektury a nových projektů s inovativním architektonickým a designovým řešením („urban design“);
„culture and leisure waterfront“ epicentres – území lokalizovaná v blízkosti opuštěných přístavů a průmyslových ploch (doky, loděnice atd.). Stávají se spíše prestižními
oblastmi s mixem kulturních a dalších volnočasových aktivit.
Další typ prostoru s dominancí spotřeby reprezentují zábavní zóny (entertainment zone), založené
na příznivých lokalizačních faktorech, které lze charakterizovat jako prostory výrazně orientované na
koncentraci aktivit navázaných na noční život. Charakteristická je lokalizace těchto území v okrajových
částech center měst, v opuštěných komerčních a průmyslových prostorech (v podstatě v místech,
která byla opomenuta zejména rezidenčním a komerčním developmentem) (Campo, Ryan, 2008). Poslední typ prostor s jednoznačnou dominancí spotřeby jsou tzv. Consuption Places, jež jsou definovány (Mullins et al., 1999) jako „prostory, které jsou speciálně vybudovány nebo zrekonstruovány pro
obyvatele, kteří nakupují a konzumují zábavní produkty a služby zde nabízené“ (Mullins et al., 1999,
s. 44), přičemž v citované práci je diferencováno celkem pět typů konzumních prostor (consuption places), mimo jiné konzumní prostory s hospodami, kluby či hernami, které nabízejí širokou škálu vzruchů
založených na alkoholu, drogách a sázení.
Vznik kulturních čtvrtí
Zásadním předpokladem pro existenci kulturních čtvrtí je přítomnost kulturních aktivit, které by
měly zahrnovat jak kulturní produkci (výroba předmětů a poskytování služeb), tak i kulturní spotřebu
(účast na divadelním představení, návštěva kina a galerie) (Comedia, 1991, in Montgomery, 2003,
s. 296). Aktivity jsou přístupné veřejnosti v denních i večerních hodinách. V zájmu zachování živoucí kultury je důležité přinejmenším pro některé kulturní organizace (např. divadelní společnosti nebo
umělecké agentury), aby v příslušné kulturní čtvrti zakládaly vlastní kulturní stánky, resp. sídla, čímž
podpoří vytváření nových pracovních míst. Rozsah městského prostředí zahrnující kulturní čtvrť by
měl mít poloměr o velikosti přibližně 400 metrů a budovy v průměru okolo 5–8 podlaží, s ulicemi ne
širšími více než 10 metrů. Další atribut pak představuje přítomnost prodejních, obchodních a kulturních
aktivit v přízemí budov, spolu se semiveřejnými prostory, které poskytují sociální interakci (tržiště, pouliční prodavači, průčelí domů a předzahrádky kaváren a restaurací) a tvoří tzv. třetí místa (viz srovnání
Oldenburg, 1999). Rozhodující jsou i aktivity návštěvníků ve smyslu procházení se, sledování sportovních zápasů před hospodami a kluby. Montgomery zdůrazňuje, že „velmi často se objevují vazby
s formálními vzdělávacími institucemi, které poskytují odbornou přípravu, a přílivem nových umělců
a podnikatelů a pracovníků ve výzkumu a vývoji“ (Montgomery, 2003, s. 4).
Obecně přispívají ke vzniku kulturních klastrů či kulturních čtvrtí do jisté míry podobné faktory jako
u průmyslových klastrů (Porter, 1998), kdy v jejich rámci dochází ke vzniku externích úspor (aglome-
128
račních výhod) prostřednictvím sdílení společné infrastruktury či technologií („input sharing“), sdílení
společného pracovního trhu („labour pooling“), transferu znalostí („knowledge spillovers“), s tím rozdílem, že firmy či jedinci integrovaní v klastru čerpají výhody z tzv. Jacobsových externalit, tzn. že hlavní
význam má výměna informací o nových inovativních nápadech mezi různými odvětvími, ekonomickými
aktéry a širší komunitou v urbánních oblastech, a proto se například kreativní průmysl koncentruje
převážně do jádrových oblastí urbánních oblastí (Mossig, 2005; Hutton, 2008), v jejichž rámci často
vytváří specializované klastry (Scott, 1996) či čtvrtě.
Firmy a aktéři integrovaní v rámci klastru mohou profitovat
a) z atraktivního funkčního (sortimentního) mixu;
b) z vyšší frekvence návštěvníků (turistů), tedy potenciálních zákazníků;
c) ze snižování míry rizika pro své členy, protože jsou součásti celku a nefungují izolovaně;
d) ze společné image (brandu), protože má-li atraktivní kulturní klastr silnou značku, pak se promítá i do image jednotlivých členů. Úspěšný klastr totiž může fungovat jako značka prostorové
identity (Kunzmann, 2002, Mommas, 2009), a to nejen interně v rámci města, tj. posilovat
identitu (Mizzau, Montanari, 2008), ale v rámci externí image celého města.
Kulturní čtvrtě také hrají důležitou roli v oblasti rozvoje tzv. „kritické infrastruktury“, ať už v roli
neustálého zdroje stimulů, nebo v utváření přátelského prostředí vůči uměleckému, kulturnímu a ekonomickému myšlení a inovacím. V rámci čtvrtí se vytváří lokální prostředí, které přitahuje kreativní
pracovníky – což v podstatě brání odlivu vysoce vzdělaných „mozků“ (Mommas, 2004).
Jejich dalším pozitivem je tzv. spin-off efekt, kdy tato počáteční skupina kreativních a vzdělaných
pracovníků iniciuje příliv pracovníků dalších kreativních odvětví (design, architektura, hudba apod.). Od
klastrů se očekává, že vytvoří inspirativní prostředí urychlující výměnu znalostí a informací, což vede
zprostředkovaně ke generování inovací jak v produktech, tak i ve službách v sektorech kreativních
odvětví. Toto inspirativní prostředí také snižuje charakteristicky vysokou míru rizika a nejistoty v těchto
sektorech (Mommas, 2004, viz níže). Dále fungující a úspěšná kulturní čtvrť by měla obsahovat firmy
zaměřené jak na lokální trhy, tak i na export mimo region. V průběhu času může vzájemná spolupráce
v klastru vést ke vzniku nových produktů, respektive k vytváření nabídky produktů a služeb přímo
v regionu, které musely být doposud do regionu importovány (Montgomery, 2003).
Tyto prostory či čtvrtě vznikají zejména v historických částech měst s vysokou estetickou a symbolickou hodnotou, a to nejen z toho důvodu, že tyto městské části zasažené úpadkem nabízejí prostory
s nízkými nájmy a minimální formální kontrolou, ale také z toho důvodu, že invence a kreativita může
být stimulována urbánní strukturou (urban landscapes) (Helbrecht, 2004, Drake, 2003). Jejich vznik
může být jak organický, tak i řízený, tzn. je výsledkem kulturních politik či strategií jednotlivých měst,
přičemž zejména v embryonálním stavu vzniku se jedná o proces organický či spontánní, který je následně využit veřejným či privátním sektorem (Wilks-Heeg, 2003). V embryonální fázi vzniku mohou být
zárodkem izolované alternativní kluby s autentickou atmosférou, hudbou nebo designem, které mohou
vytvořit základ pro větší koncentraci nočního života tím, že dají vzniknout místům spotřeby (Chatteron,
Hollands, 2002). V některých případech dokonce vznikají kulturní čtvrtě „navzdory“, spíše než z důvodu záměrně kulturní politiky ze strany místní veřejné správy (Hitters, Richards, 2002, s. 245). V rámci
kulturních politik či strategií, které Mommas charakterizuje „idealistickým“ posunem od „politiky zaměřené na organizování příležitostí k více slaďující politice, zaměřené také na vytvoření prostorů, čtvrtí
a prostředí pro kulturní produkci a tvořivost (Mommas, 2004, str. 508), představuje hlavní cíl především
regenerace upadajících oblastí. Podle Hannigan (1998) se však kulturní složka stala součástí projektů
regenerace upadajících městských částí částečně z ekonomických důvodů, jelikož právě na tyto projekty bylo možno získat veřejné prostředky, čímž se snížily investiční náklady pro developery a zároveň
se mohla také posílit přitažlivost a hodnota vybraných částí centra města. Tudíž tyto projekty nebyly ve
své podstatě ani tak o vytvoření umělecké komunity, ale spíše o revitalizaci kulturní funkce zaměřené
zvláště na kina, kluby a divadla. Šlo o způsob, který měl přilákat střední třídy zpět do městského centra (např. Zukin, 1995). Již zmiňovaní Chatterton, Hollands (2002) ve své práci popisují význam noční
ekonomiky ve spojitosti s konzumací alkoholu a jejího vlivu na regeneraci center anglických měst,
respektive na vznik „urban nightscapes“. Vznik takovýchto prostor je pak často doprovázen kriminali-
129
tou, drogami a alkoholem, což vede v některých případech ke vzniku „no-go areas“ vyznačujících se
kriminalitou a nepořádkem (Roberts, 2006).
Právě sladění mezi organickým „bottom-up“ a konstruktivistickým „top-down“ přístupem představuje jednu z největších výzev při vzniku a řízení kulturních čtvrtí. Příliš dirigistický a redukcionistický
přístup k politice rozvoje kulturních čtvrtí, podpořený mimo jiné přejímáním „příkladů dobré praxe“ bez
znalosti kontextu prostoru (McCarthy, 2005), či přílišný důraz na růst lokality může vést v konečném
důsledku k homogenizaci a unifikaci (funkční, fyzické a sociální) prostoru bez kulturních aktivit (Moss,
2002). Jak ostatně tvrdí Kunzmann (2004), samotné zónování kreativity či kulturních aktivit může být
vysoce kontraproduktivní. Zároveň naprostá absence jakékoliv politiky může současně vést k podobným, či dokonce horším výsledkům, jako příliš silné zásahy (např. Gospodiny, 2006).
Příklad Kulturního klastru Westergasfabriek
Kulturní klastr Westergasfabriek (WGF) je lokalizován v areálu bývalých plynáren v západní
části Amsterdamu. Po ukončení výroby v 60. letech minulého století vznik relativně rozsáhlý
brownfields a řady budov zchátraly, přičemž v současnosti se zde nachází třináct budov chráněných památkovou péčí. Přibližně od 70. let začala municipalita zvažovat regeneraci areálu,
nicméně proces regenerace narážel na klasické problémy spojené s regenerací brownfields,
tzn. vysoké náklady na dekontaminaci a nevyjasněné majetkoprávní vztahy. Zhruba po třiceti
letech regenerace tohoto areálu vznikl kulturní klastr, který funkčně zaplnil kulturní „niku“ ve
městě. Například plynojem se využívá pro konání různých events (např. hudební koncerty,
opery atd.), přičemž v současnosti navštíví areál v průměru okolo 250 000 návštěvníků ročně.
Většina budov v areálu kulturního klastru je nájemního charakteru, kdy většina z nich
jsou podniky z kreativních odvětví. V rámci areálu se koná řada temporálních events, z nichž
polovinu tvoří festivaly, představení a výstavy a druhou polovinu konference, módní přehlídky,
filmové festivaly. Dlouhodobé nájemníky tvoří například Toneelgroep Amsterodam (taneční
umění), West Pacific (taneční kavárna), Studio Wenck (filmové studio), Orkater Dasarts (taneční školy).
Vznik tohoto kulturního klastru byl výsledkem rozvojové strategie (Stadsdeel Westerpark,
1996), která definovala základní urbanistická kritéria, jakož i strukturu funkčního mixu klastru,
přičemž ta vycházela z následujících bodů:
kombinace magnetů a kulturních aktivit,
kombinace kultury a zeleně (park),
orientace kulturních atrakcí ne primárně na masovou spotřebu, ale na mix různých
kulturních aktivit (např. neziskové vs. komerční),
podpora nových firem a organizací prostřednictvím diferencovaných nájmů,
rozšíření počtu návštěvníků pomocí vyváženého denního a nočního funkčního mixu
aktivit,
flexibilní využití nemovitostí,
využití určitého počtu nemovitostí lokálními obyvateli (lokální organizace, kulturní
vzdělávání),
interkulturní charakter.
Současně byl jasně definován poměr mezi funkcemi, kdy produkce tvoří 35 %, stejný podíl spotřeba a zbylou část doplňkové funkce. Právě tento poměr umožňuje firmám a aktérům
čerpat z urbanizačních výhod (Hitters, Richards, 2002).
130
Umělci a kulturní čtvrtě
Role aktérů, tj. umělců či culture entrepreneurs při vzniku kulturních čtvrtí, zejména v embryonálním stadiu jejich vzniku, není na rozdíl od principů a mechanismů (struktur) věnováno tolik pozornosti.
Obecně lze vnímat umělce jako oběti kapitalistických tržních sil a současně také jako iniciátory (viníky)
změn, jež mají negativní důsledky (např. sociální exkluze) při procesu regenerace (Cole, 1987). V pozitivním smyslu, a to primárně ve vztahu k procesu gentrifikace, je vyzdvihována schopnost umělců
přispět k celkové valorizaci prostoru (např. tím, že vytvářejí, vnímají a uchovávají hodnoty, které oceňují
prostor) (Ley, 2003). V řadě případů to byli právě umělecky ladění lidé, kteří byli ochotni přijít do opuštěných průmyslových či komerčních prostor a sehrát roli „urbánních pionýrů“ (urban catalyst) a následně
zhodnocovat tyto nemovitosti renovací bytových či nebytových jednotek ruku v ruce s celkovou kultivací prostoru (Zukin, 1982). Nicméně ve většině případů vytvářejí prostor pro vstup privátního kapitálu,
který akceleruje celkový proces regenerace především prostřednictvím masovější realizace rezidenčních a komerčních projektů (hlavně volnočasové a zábavní infrastruktury), tzn. primárně kulturní funkce
jsou následně využívány (konzumovány) privátním kapitálem (Cammeron, Coaffe, 2005).
Personální sítě v kulturních a kreativních odvětvích jsou funkčně závislé na urbánních životních
stylech, pro které je charakteristické povrchní navazování efemérních kontaktů. Veřejné prostory a semiveřejné prostory v rámci urbánních prostor vytvářejí častokrát dílčí arény pro získávání osobních
kontaktů (Grabher, Ibert, 2004). Creative entrepreneur jsou totiž z velké části odkázáni na to, jak se
sami na tvorbě těchto prostor podílejí. Pro to, aby mohli prověřit kvalitu a komunikační, popřípadě
symbolickou hodnotu jejich imateriálního produktu, musejí své produkty představit nejdříve na jakémsi
„neformálním trhu“ tvořeném galeriemi, kluby, výstavami nebo módními přehlídkami. Takovéto specifické prostory (temporární mikroprostory) jsou tak utvářeny osobními potřebami a sociálními kompetencemi aktérů aktivně participujících na „neformálním trhu“. Specifické prostory umožňují a akcelerují
zpětnovazební proces komunikace, v jehož rámci se formují a stanovují jejich podnikatelské, sociální
pozice, jelikož v těchto, ve většině případů urbánních prostorách mohou současně získávat sociální
a komunikační zdroje nutné pro vstup nebo fungování na trhu. V konečném důsledku jsou specifické prostory výrazem potřeby prostorové koncentrace minimálně formalizovaných sociálních a tržních
vazeb. Všechny tyto procesy formují na mezoúrovni specifické městské čtvrti či samostatné budovy
(Lange, Hesse, 2007, Banks et al., 2000).
Výše uvedené skutečnosti se vztahují primárně ke kreativním čtvrtím, nicméně v některých případech, jak už bylo zmíněno u procesu gentrifikace, mohou aktivity umělců vést ke vzniku čtvrtí orientovaných na spotřebu. Jak uvádí např. Lange (2006), kreativními aktéry spontánně iniciované kultury
(kluby, bary, happeningy) mohou být transformovány směrem k profesionálně spravovaným městským
prostorům, ve kterých jsou uspokojovány potřeby po volnočasových a zážitkových aktivitách, které
jsou transformovány a modifikovány v závislosti na potenciálu města. Obdobně zmiňuje roli umělců
Mommas (2004), když uvádí, že některé klastry vznikly víceméně organicky, když skupina cultural entrepreneurs převzala tzv. „ploaps“ („places left over after planning“, s. 508) a transformovala je ve vitální
kulturní komunitu s následným analogickým rozvojem. Role a význam umělců pro vznik a fungování
kulturních čtvrtí je zásadní, avšak jejich role nesmí být na straně jedné přeceňována a na straně druhé,
za účelem uchování uměleckých aktivit, je v řadě případů potřeba vyvíjet nástroje či opatření například
ve financování kulturní (měkké i tvrdé) infrastruktury pro umělce (Markusen, 2006).
8.2 Nástin vývoje města Ostravy ve vazbě na téma
vzniku kulturních čtvrtí
Výše uvedené aspekty transformace měst prostřednictvím kultury se vztahují výlučně ke kontextu
vyspělých ekonomik, a proto považujeme za nezbytné zdůraznit, že i přes určitou sociální, kulturní
a ekonomickou konvergenci jsou města ve střední a východní Evropě stále ovlivňována postkomunistickou path dependency, která ovlivňuje sociální, fyzické a funkční struktury měst (Sýkora, Bouzarovski
2012). Jedním z podstatných rozdílů je nepochybně skutečnost, že průmyslová města ve vyspělých
zemích procházela proměnou či úpadkem způsobeným řadou faktorů (viz např. Boschma, Lamboy,
1999, Friedrichs, 1994) a posunem ve světovém hospodářství k postfordismu již od 70. let (nebo i dříve)
20. století. Socialistická města byla s tímto procesem konfrontována až se změnou politického sys-
131
tému po roce 1989 (Kiss, 2002). Specifika centrálně plánované ekonomiky vedla k tomu, že v centrech socialistických měst bylo možné sledovat mnohem menší počet fyzických, funkčních a sociálních
změn než ve městech v zemích s tržní ekonomikou (Musil, 1993), přičemž právě na interurbánní úrovni
docházelo k největším rozdílům mezi socialistickými a západními městy (Musil, 2001). Proces transformace měst v podmínkách České republiky lze podle Hauptmanna et al. (2000) charakterizovat takto:
a) komercionalizací a expanzí (ekonomickou a prostorovou) městských center, tažených rozvojem služeb,
b) stagnací vnitřních měst s výskytem dynamických „ostrovů obnovy“,
c) dynamickým rozvojem vnějších částí měst a jejich zázemí, poháněným v první fázi procesem
komerční suburbanizace a posléze procesem rezidenční suburbanizace.
Hlavní rysy transformace postsocialistických měst ilustrují, že transformace měst byla dominantně
hnána aktivitami privátního sektoru (property-led development) (Sýkora, Bouzarovski 2012) a role veřejného sektoru byla znatelně méně významná. Slabá pozice veřejného sektoru vyplývala s určitého odporu
k plánování jako celku (Sailer-Fliege, 1999) či celkově nevyjasněné role veřejného sektoru (Simpson, Chapman, 1999), odrážející se v uplatňování krátkodobých ad hoc řešení vycházejících plně potřebám trhu
(Sýkora 2002). Veřejný sektor se zaměřoval na eliminaci deficitů minulosti a intervence v oblasti kultury
či kreativních odvětví byla minimální. Tato situace se začíná pozvolna měnit (Pirisi et al., 2008, Murzyn-Kupisz, 2010, Stryjakiewicz, Męczyński, 2010), ale přesto kultura, respektive kulturní a kreativní odvětví
jako faktor rozvoje měst a regionů nejsou standardní součástí agendy regenerace území.
Jestliže hlavní města nebo města s výhodnou geografickou polohou v blízkosti západních trhů
patřila mezi „vítěze“ procesu transformace (s výjimkou bývalé NDR), pak postsocialistická průmyslová města patřila k hlavním „poraženým“. Z ideologicky podporovaných měst se staly „přítěžky“
vyznačující se ekonomickou stagnací spojenou s deindustrializací a tím i nárůstem nezaměstnanosti
a sociálních problémů. Nízká atraktivita a negativní image takovýchto měst se projevovaly v počátečních obdobích transformace v nízké míře jejich terciarizace, způsobené nízkým přílivem zahraničních
investic a slabou regionální poptávkou po službách. Negativně se také projevovala ekonomická, sociální (stárnutí obyvatel, brain-drain atd.) a institucionální path dependence, perzistence urbánních
struktur vzniklých živelnou urbanizací (prolínání funkcí a funkční fragmentace prostoru) a nověji vznik
řady brownfields, což byl a je stále z velké části případ i Ostravy.
Stručná charakteristika města Ostravy
Město Ostrava představuje s počtem 306 006 obyvatel (2011) centrum ostravsko-karvinské aglomerace (700 tis. obyvatel) jako největšího starého průmyslového regionu v České republice. Ostravu
lze jednoznačně zařadit mezi tzv. deindustrializovaná města, založená na široké průmyslové základně
s komplikovaným přechodem k postindustriální společnosti (srovnej Lash, Urry, 1994), znásobeným
„šokovým“ přechodem na tržní ekonomiku po pádu komunismu v roce 1989. Město vzniklo podobně
jako řada průmyslových měst (např. v Porúří) v první polovině devatenáctého století. Proces dynamické industrializace, podporující rozvoj tradičních odvětví spojených výrobním řetězem „uhlí-ocel-chemie-strojírenství“, doprovázený živelnou urbanizací přirozeně zásadním způsobem ovlivnil charakter
města. V důsledku těchto procesů došlo v řadě částí Ostravy k úzkému prostorovému prolínání průmyslových areálů, hald, obytné zástavby a sociální infrastruktury (Havrlant, 1980). Většina funkcí se prstencovitě vinula okolo jednotlivých dolů či továren, což dalo vzniknout polycentrické sídelní struktuře,
která byla posílena výstavbou nových obytných částí v jižní a respektive západní části města v období
komunismu (Prokop et al., 2006, Sucháček, 2010). Vzhledem k investičním preferencím v nových oblastech (lokalizovaným mimo průmyslové závody) procházelo centrum a vnitřní město silným depopulačním procesem a úpadkem funkčních a fyzických struktur. Tento pokles dokumentuje pokles počtu
obyvatel a celkově významu vnitřního města, kdy na území vnitřního města žilo ve 30. letech 20. století
okolo 47 % všech obyvatel (103 tisíc obyvatel) města a koncentrovaly se zde významné administrativně-správní a obchodní funkce, nicméně v roce 1991 žilo ve vnitřním městě již jen 68 213 obyvatel, tzn.
pouze 20,8 % všech obyvatel Ostravy a proces depopulace vnitřního města pokračuje i v současnosti
(Krejčí et al., 2011). Proces depopulace však zasáhl vlivem restrukturalizace celé město, které ztratilo
v posledních letech okolo 7 % obyvatel (Rumpel et al., 2010b) a podle Turoka, Mykhnenka (2007) patří
132
Ostrava mezi tzv. medium-term decline města. Proces restrukturalizace doprovázený deindustrializací
měl za následek vznik řady brownfields (Vojvodíková, 2005) či nárůst nezaměstnanosti, která se po
určité etapě dynamického růstu (2004–2008) opět stává zásadním problémem v současném období
celosvětové hospodářské recese.
Vývoj centra Ostravy
Centrum města Ostravy můžeme vymezit hranicemi městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (Krejčí et al., 2011). Současné území městského centra patřilo v období průmyslové revoluce
k oblastem s nejvyšší mírou urbanizace, přičemž sousedící sídla, přesněji vesnice (dnes vnitřní město),
prodělala rychlou, až překotnou transformaci na města, včetně všech základních městských znaků
(Dokoupil et al., 2010). Během relativně krátké doby vzniklo území s vysokým podílem zastavěných
ploch včetně výrazného prolínání funkcí (průmysl, bydlení, služby). Velká část budov současného centra vnikla v období secese (zejména Přívoz) a v období první republiky, kdy centrum dosáhlo populačního vrcholu a taktéž silné národnostní různorodosti (silné postavení německé a židovské národnosti).
Moravská Ostrava a Přívoz tak představovaly v předválečných letech kulturní centrum s řadou kaváren,
divadel a obchodů (Vybíral, 2003). Počátek stagnace centra Ostravy začal druhou světovou válkou,
a to jak částečnou destrukcí fyzické struktury, tak i deportací či odsunem národnostních menšin. Vinou
vojenských operací bylo poškozeno nebo zničeno okolo 20 % všech budov (Jiřík et al., 1993). Nástup
komunismu měl za následek další úpadek městského centra, zejména v oblasti Stodolní ulice a Přívozu, naopak pozitivním prvkem bylo vytvoření pěší zóny v roce 1967 na území městského jádra. Vlivem
již zmiňované výstavby nových bytových areálů se dokonce uvažovalo v polovině 60. let 20. století
o asanaci významné části městského centra, jež také byla ve větší míře uskutečněna. Na jedné straně
přinesla kladné dopady v podobě odstranění průmyslových závodů z jeho těsné blízkosti (doly, huť,
koksovna Karolina), na straně druhé došlo k destrukci původní blokové zástavby s mnohdy architektonicky cennými budovami kolem staré radnice v městském jádru. Zvláštní případ představuje asanace
původních dělnických kolonií v blízkosti dolů a jejich nahrazení výstavbou panelových domů. Investiční
preference sídlištní zástavby v Porubě, Ostravě-Jihu a centru města se projevila například i tím, že
v městském jádru nedošlo k zástavbě proluk vzniklých jak po náletech v letech 1944–1945, tak asanací
na konci 60. let 20. století a mnohé z nich byly a jsou využívány jako parkovací plochy.
Centrum města Ostravy nelze vnímat jako homogenní celek. V polovině 60. let 20. století bylo rozhodnuto o rozčlenění hospodářsky i kulturně nejvýznamnější jižní oblasti centra na čtyři části podle
funkčního využití, které je víceméně zachováno i dnes. První část v podobě původního městského
jádra plnila svou centrální obchodní funkci, avšak ve značně omezeném rozsahu v důsledku nezastavěných proluk po asanacích, provedených za účelem výstavby nových prodejních ploch. Druhá část
severně od obchodní části představuje správní, vzdělávací a administrativní centrum města s Magistrátem města Ostravy, budovami vysokých škol, ustředím důlní společnosti atp. Třetí, kulturně-administrativní část se rozkládá podél ulice 28. října, nacházející se západně od obchodní části centra, se
sídly regionálních rozvodných a původně i projektových společností a Domu kultury města Ostravy.
Čtvrtá, společenská část centra je umístěna jižně od obchodní části a je využívána jakožto výstaviště
a v současné době je ústředním místem pro projekt kulturního klastru (viz box). Oblasti kolem ulice
Stodolní však byla věnována minimální pozornost a nebyla začleněna do žádného rozvojového projektu městského centra a upadala, podobně jako Přívoz, nejen degradací fyzického a funkčního prostředí,
ale i populačně (viz obrázek 28) a sociálně (řízené sestěhovávání romské populace do chátrajících
budov), na což upozorňuje např. Davidová (2009).
133
minimální pozornost a nebyla začleněna do žádného rozvojového projektu
městského centra a upadala, podobně jako Přívoz, nejen degradací fyzického
a funkčního prostředí, ale i populačně (viz obrázek 28) a sociálně (řízené
sestěhovávání romské populace do chátrajících budov), na což upozorňuje např.
Davidová (2009).
Obrázek 28: Srovnání vývoje počtu obyvatel města Ostravy a částí Moravská Ostrava a Přívoz mezi
Obrázek
: Srovnání vývoje počtu obyvatel města Ostravy a částí Moravská
lety 1869 až28
2008
Ostrava a Přívoz
350000
300000
250000
200000
Ostrava
150000
Moravská Ostrava a Přívoz
100000
50000
0
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2008
Zdroj: ČSÚ, 2011
Zdroj: ČSÚ, 2011
roce 1989
došlo
k oživení
městského
centra, přesněji
městského
jádra stimulovaného
Po Poroce
1989
došlo
k oživení
městského
centra,
přesněji
městského předejádra
vším terciarizací, nicméně regenerace městského centra naráží na specifické okolnosti, tj. zejména
stimulovaného
především
regenerace
městského
centra
naráží
na existenci tří separátních
částíterciarizací,
města, a tudížnicméně
městské centrum
celé Ostravy
a zároveň
kompaktního města
si konkuruje
s centry
ostatních služeb
ve zbývajících
dvouměsta,
částech aměsta
na
specifické
okolnosti,
tj. maloobchodu
zejména naaexistenci
tří separátních
částí
tudíž
(Vaishar,
2006).
Dalším
zásadním
problémem
pro
kontinuální
prostorový
rozvoj
centra
města
je
přítomměstské centrum celé Ostravy a zároveň kompaktního města si konkuruje s centry
nost výrazných okrajů a významných prvků (ve smyslu Lynch, 1960), kterými je obklopeno. Na západě
maloobchodu
a ostatních
služebtrať,
ve na
zbývajících
dvou
částech
města
2006).
a severu představuje
bariéru železniční
východě řeka
Ostravice
a příkré
svahy(Vaishar,
konce Ostravské
plošiny a na jihu pak prostor tzv. Dolních Vítkovic s památkově chráněnými pozůstatky hutní výroby
a těžby uhlí.
Do jisté míry pozitivní vývoj městského centra198
se zpomalil nástupem hypermarketů a nákupních
center okolo roku 1998 (Bednář, 2008). Řada hypermarketů, hobby marketů či nákupních center byla
v řadě případů paradoxně vystavěna v lokalitách s původně odlišným funkčním využitím, i v blízkosti
městského centra, což byl také důsledek toho, že tito investoři byli dokonce městem „obletováni“
(Rumpel, Waack, 2004). Ačkoliv došlo v posledních pěti letech ke zlepšování situace (zvýšená investiční aktivita v podobě selektivní zástavby proluk prostřednictvím kancelářských prostor a luxusních bytových domů a pozitivní proměna sortimentního maloobchodního mixu), přesto je nutné vyvíjet aktivnější
kroky směřující k revitalizaci městského centra Ostravy. Kritická situace platí hlavně pro víkendy, kdy
se městské centrum mění v „město duchů“ (Rumpel et al., 2009).
134
Umělci a Dolní oblast Vítkovic
Dolní oblast Vítkovic se rozkládá na ploše o rozloze 253 ha v relativní blízkosti městského
jádra a na jejím území se nachází pestrý mix industriálních staveb, rozsáhlých brownfields
(částečně regenerovaných), ale také fungujících podniků. Plánované využití celého areálu
zahrnuje využití průmyslového dědictví (muzeum), sportovní a volnočasovou infrastrukturu
(kultura, zábava), rezidenční výstavbu, průmyslovou zónu a vědecko-výzkumné centrum, případně vysokoškolský campus. Odhadované investiční náklady se pohybují mezi 2–2,5 bil.
eur při předpokladu, že dvě třetiny z této částky budou pokryty ze soukromých zdrojů a jedna
třetina ze zdrojů veřejných.
Dolní oblast Vítkovic představuje v současnosti největší projekt urbánní regenerace v České republice. Plánovaná regenerace celé oblasti Dolních Vítkovic má některé shodné rysy
s tematickými prioritami IBA Emscher Parku (viz výše), pochopitelně ve výrazně menším
prostorovém měřítku. Nejznatelněji se tato inspirace projevuje v regeneraci národní kulturní
památky v severní části zájmového území, která v podstatě kopíruje jeden z hlavních projektů
IBA, a to regeneraci 200 ha areálu Zeche Zollverien v Essenu (např. Landry, 2000, Matěj,
2006). Severní část (dále jako Dolní Vítkovice, 47 ha) je v současnosti v nejpokročilejší fázi
realizace zásadní funkční regenerace průmyslového brownfields a je na ní zaměřen tento text.
Historie průmyslového využití severní části Dolních Vítkovic sahá do roku 1828, výroba
zde byla ukončena v roce 1998. Za více než 150 let kontinuálního fungování vysokých pecí
vznikl technologicky výjimečný, uzavřený montánní cluster, integrující v jednom celku produkční řetězec od těžby uhlí, výroby koksu, elektrické energie až po produkci železa. Zároveň
se z tohoto komplexu stal výrazný vertikální morfologický prvek městského panoramatu, což
potvrdilo také šetření mezi obyvateli města Ostravy, kteří jej z 91 % považují za výrazný komponent celkové image Ostravy (Matějů, 2001).
Relativně rychlé uzavření provozu mělo za následek neexistenci projektů alternativního
využití této – z hlediska prostorové struktury města – atraktivní lokality (Vojvodíková, 2002).
Komplex, i přes zápis mezi národní kulturní památky (NKP – Cultural Heritage Object – CHO)
v roce 2002, podléhal rychlému úpadku až do roku 2004, kdy byla majitelem, společností Vítkovice, a. s., ustanovena pracovní skupina, jejímž úkolem byla konceptualizace využití areálu
vysokých pecí a také vyjednávání s Ministerstvem kultury ČR a Národním památkovým ústavem v Ostravě ohledně budoucí památkové ochraně areálu (představy majitele a památkářů
se co do rozsahu ochrany značně lišily). Zároveň byl areál částečně zpřístupněn veřejnosti.
Pod památkovou ochranu dnes přísluší 15 ha, přičemž 5 ha bývalého kamenouhelného
dolu Hlubina patří a patřilo státním či regionálním institucím (nejdříve státní firmě zabývající
se asanacemi, posléze Moravskoslezskému kraji). Kraj však v současnosti celou oblast pronajal na dobu neurčitou sdružení Dolní oblast Vítkovice, které je v podstatě institucí řízenou
hlavním, soukromým vlastníkem pozemků. V současné době se dokonce začíná připravovat
bezúplatný převod pozemků na sdružení DOV. Jedinou a zásadní roli při regeneraci prostoru
tak má soukromý vlastník, který skrze své vazby na municipální, regionální a státní instituce
úspěšně žádá o finanční prostředky ze strukturálních fondů EU na přestavbu areálu (zejména
přes tzv. integrovaný operační program) dle svých záměrů a v rámci konzultací např. s památkovým ústavem.
Objekty lokalizované na území kamenouhelného dolu jsou v současnosti v nevyhovujícím stavu a ve většině případů nejsou kontinuálně využívány. V případě kladného posouzení
žádosti o finanční prostředky na Ministerstvu kultury by měla být dokončena první etapa
rekonstrukce 5 ha areálu v roce 2014, zahrnovat bude čtyři objekty, které by měly být určeny pro umělecké a společenské aktivity (staré koupelny, sklad materiálu, kompresorovna,
v budoucnu nové koupelny). Deklarovaným cílem vlastníka je vnést do této části areálu živou,
135
nonkonformní kulturu a poskytnout mladým alternativním umělcům zázemí pro jejich tvorbu
– tzv. TOVÁRNU. Za tímto účelem byla na základě silných neformálních vazeb mezi majitelem
soukromé společnosti a hlavní představitelkou občanského sdružení Hlásím se k Továrně!
podepsána partnerská smlouva mezi hnutím umělců a správcem areálu (sdružení Dolní oblast Vítkovice) o budoucím programovém a obsahovém využití jednotlivých prostor, přičemž
budova starých koupelen bude plnit funkci jakéhosi uměleckého hot-spotu celé Dolní oblasti
(infoshop, kavárna, bar, galerie, music klub, ateliéry a kanceláře). Přestože soukromý vlastník
vyhlásil veřejnou výzvu k partnerství na budoucí využití této části národní kulturní památky,
jiné umělecké a občanské iniciativy nereagovaly – buďto se zalekly vágností výzvy, či případného požadavku na samofinancovatelnost provozu. Přestože systém správy a údržby
případně zhodnocené (bude-li žádost o finanční prostředky vyřízena kladně) infrastruktury TOVÁRNY není doposud jasně vymezen, lze očekávat, že sdružení DOV se bude starat
o facility management a po nájemci či nájemcích bude požadovat provozní ekonomickou
soběstačnost.
Umělecká iniciativa Hlásím se k Továrně! byla jako neformální seskupení několika osobností z různých oboru kultury známá svou touhou získat na území městského centra prostor
pro svou činnost. Některé vyhlídnuté objekty (často v deprivovaném stavu a na úrovni brownfields) však měly problematickou vlastnickou strukturu, stavební uspořádání, případně byla
tato iniciativa vlastníkem naprosto nepochopena. Role města byla pouze na úrovni konzultací
(možnost získat finance v rámci integrovaného plánu rozvoje města; pozemky však nikoli)
a teprve až rozbíhající se příprava kandidatury města na ECOC zajistila členům skupiny širší mediální publicitu a tím pádem navázání tak důležitých neformálních vazeb s důležitými
stakeholdery, např. majitelem soukromé společnosti, který v činnosti skupiny spatřil potenciál
pro možnou obsahovou náplň části národní kulturní památky.
Projekt regenerace části budov bývalého dolu Hlubina představuje jen jedno z mnoha
funkčních využití v rámci rozsáhlého areálu, přičemž dominantní využití má a bude mít
průmyslové dědictví mnohem širší než jen živou kulturu. Z hlediska plánovaného funkčního
využití lze považovat projekt TOVÁRNA za určitou formu kreativního inkubátoru či uměleckého centra (Markusen, 2006). Město v současnosti prakticky postrádá „hub“ místní
umělecké scény umožňující akcelerovat zpětnovazební proces komunikace, v jehož rámci
by se mohly formovat a stanovovat podnikatelské a sociální pozice místních umělců a kde
by ti mohli současně získávat sociální a komunikační zdroje nutné pro vstup nebo fungování na trhu (Banks et al., 2000, Lange, Hesse, 2007). S mírným optimismem se jedná se
potenciální win-win situaci v podobě propojení intermediální umělecké iniciativy TOVÁRNA
(viz srovnání Andres, 2011) a potřeb nositele regenerace celého území. Umělecká scéna
získá atraktivní prostory pro realizaci různorodých aktivit, které oživí prostor, a to zejména
v nočních hodinách, což je jeden z pozitivních faktorů umělců při kultivaci prostoru (Florida,
Stolarick, 2006). Současně budou umělci moci teoreticky profitovat z výhod plynoucích
z přítomnosti přilehlých atraktivit (např. z vyšší frekvence návštěvníků-turistů, tedy potenciálních zákazníků; ze společného brandu celého areálu).
136
Obrázek 29: Nástin polohy města Ostrava, lokalizace vnitřního centra a lokalit Stodolní ulice, Černé
louky a Dolní oblasti Vítkovice
Zpracoval: L. Krtička
8.3 Metodologie výzkumu a vývojové etapy
Stodolní ulice jako kulturní čtvrti
Byla provedena tematická typologie podniků v oblasti Stodolní ulice, přičemž je nutné některé
kategorie blíže specifikovat, a to zejména při hodnocení jejich aktivní role v nabídce kulturní produkce.
Proto jsou za „Music Clubs“ považovány pouze ty podniky, kde jsou během roku pořádány pravidelné
hudební produkce amatérských i profesionálních kapel, koncerty či rozličné performance, vystoupení
(aktivní) DJ apod. Oproti tomu do kategorie „Dance Clubs“ spadají bary, kluby a podniky, které nabízejí
tematicky zaměřené akce (drumń´base, disco, rockotéky), avšak bez pestřejší nabídky živých vystoupení. Do kategorie Barů spadají i podniky, jejichž nabídka hudební produkce (či vernisáží, stand-up
komedií apod.) je velmi ojedinělá a dramaturgicky nahodilá. Do této kategorie spadají také provozy,
které samy sebe označují jako Pubs (Irish Pub´s) či jako kluby, ale v podstatě jsou v současné době
nositeli hlavní mainstreamové vlny konzumu. Kategorie „Pubs“ má v české kultuře specifický význam
a vnímání Pubs je mírně odlišné od anglofonního prostředí. Jedná se o typické pivnice nabízející omezený výběr tradičních jídel české kuchyně v nezaměnitelné atmosféře: „Typické pro hospodu je neu-
137
hlazené prostředí s ubrusy obtěžkanými předešlým večerem, toaletami nevonícími rozkvetlou loukou
a s věčným oblakem namodralého dýmu líně se povalujícím nad hlavami hostí.“ (Vinopal, 2005). Tento
typ „českých hospod“ přežívá nejčastěji na venkově; v městském prostředí je často turistickou atrakcí
(typicky v Praze a dalších turistických magnetech České republiky).
Do kategorie „Etnické restaurace“ byly zařazeny pouze úzce produktově zaměřené podniky, nikoli
restaurace, jejichž název sice odkazuje na tradiční speciality např. pouze moravské kuchyně, ale ve
skutečnosti nabízejí i kuchyni mezinárodní apod. Vzhledem k legislativě platné v České republice, která
je velmi tolerantní k hazardu, se v poslední době i na Stodolní ulici etablovalo několik „heren“, tj. podniků, které fungují jako bary, a navíc nabízejí množství hazardních her (automaty, ruleta). Tyto podniky
nemají dobrou image (nejde o kasina pro bohatou klientelu) a přitahují osoby s nižším sociálním statusem či přímo patologické hráče – gamblery (Šerý, 2001), což způsobuje problémy v okolí takových
podniků (nárůst drobné kriminality, vandalismus).
Vznik Stodolní ulice a její vývoj do roku 1989
První potvrzené stavby v prostoru dnešní Stodolní ulice pocházejí z druhé poloviny 17. století. Stodoly a sýpky se však na předměstí, tj. za městské brány (Juřica, 2003), pravděpodobně přesouvaly
již dříve. V první polovině 19. století se v místě označovaném jako Scheurgruppe nacházela největší
koncentrace stodol na městském předměstí, občas se však objevovaly i měšťanské domy se stodolami v zadním traktu budovy. Název ulice je tak přirozeným popisem její prvotní funkce. Tvar Stodolní
ulice je neměnný prakticky od třicátých let 19. století (Juřica, 2003), uliční sít v okolí pak byla dotvořena
na konci 19. století v souvislosti s dynamickým procesem výstavby. K původním stavbám určeným
pro sklad obilí a ustájení dobytka přibývaly v závěru 19. století obytné měšťanské domy a v prostoru
mezi ulicí Masnou a Porážkovou vznikla před první světovou válkou také dělnická kolonie pro horníky
a hutníky z rozvíjejících se dolů a hutí, která je dnes zrekonstruována a v domech sídlí desítky firem
progresivního terciéru. Stavební ruch v tomto období souvisel s odmítnutím požadavku Vítkovického
těžířstva na dolování uhlí pod těmito parcelami (zamítnuto v roce 1888). Již na sklonku 19. století
tak nebyla ulice funkčně izolovaná od ostatních ulic, jak by jejich názvy mohly napovídat (Porážková, Masná, Stodolní). Promísení funkcí i sociální a národnostní struktury propůjčovalo ulici „bizarní
vzhled“ (Juřica, 2003). V ulici Musorgského byla vystavěna židovská modlitebna, která však byla vybombardována za druhé světové války a v roce 1948 byly její ruiny zbourány. Ruku v ruce s procesem
obydlování daného prostoru vznikaly na Stodolní zájezdní hostince, módní hotely a výčepy. Oblast se
stala nechvalně proslulou koncentrací prostituce ve městě, na druhou stranu však nabízela i kulturní
vyžití – hotel Brioni měl od roku 1913 vlastní kabaret, v místních hostincích často vystupovaly hornické
kapely a ochotnické spolky (Čejka, 1999). Po vzniku samostatného československého státu v místních
lokálech, kavárnách a hotelích zasedaly politické spolky, a sídlo na Stodolní ulici měla také Moravskoslezská vydavatelská společnost. Ulice plnila do značné míry podobnou funkci jako nyní již ve dvacátých a třicátých letech 20. století, k větší koncentraci výčepů, kabaretů, případně hazardu nedošlo zejména kvůli odmítavým stanoviskům místní správy při žádostech o udělování výčepních koncesí (právo
čepovat pivo). Významným provozem lokality byla městská jatka (po Praze teprve druhé svého druhu
v českých zemích), která však velmi rychle naplnila svou provozní kapacitu a přestávala stačit rychle se
rozvíjejícímu městu po první světové válce (Paclová, Walica, 2010). Během dostavby městských jatek,
která probíhala v letech 1926–1927, byla zbořena jejich nejstarší část, zájezdní hostinec z roku 1874
a další drobné stavby v areálu (Šerka, 2007). Ze staveb z 19. století se zachoval zejména dobytčí trh,
který je však v současnosti, stejně jako celý areál jatek (cca 1,5 ha) v žalostném stavu a některé části
již musely být vinou špatné statiky strženy.
Po druhé světové válce byla řada domů v oblasti Stodolní ulice poškozena bombardováním
a stržena, poté následovala konfiskace 16 nemovitostí (odsun německých vlastníků), které velmi rychle
začaly podléhat zkáze. Oblast byla obydlena chudším obyvatelstvem a do značné míry se proměnila
v ghetto (zejména směrem k železniční trati), nicméně stále sloužila i pro drobná řemesla (fotografická
dílna, oprava deštníků, ladič pian – Juřica, 2003). Některé domy se staly neobyvatelnými záměrně
(byla vytrhána okna a dveře, aby je nikdo nemohl obývat). V polovině 60. let 20. století bylo rozhodnuto o asanaci celého prostoru s výhledem nové výstavby dle socialistické doktríny. Do konce 80. let
20. století se však plán pro nedostatek financí nepodařilo uskutečnit, přestože některé domy v přileh-
138
lých ulicích byly strženy. Dosluhující tradiční hospody (Nošovická pivnice, U Sudu, Odra) pak nepřežily
první rok po sametové revoluci. Tím se začala psát novodobá historie ulice.
Rozvoj ulice po roce 1989
Rozvoj Stodolní ulice po roce 1989 lze chronologicky rozdělit do tří etap. První etapu charakterizuje
vznik klubu Černý pavouk v roce 1994 a postupné oživení ulice díky alternativní kultuře („doba pionýrů“), doprovázené vznikem dalších klubů. Druhá etapa je charakteristická extenzivní expanzí barů
a vzniku tzv. Clublandu v oblasti Stodolní ulice (2000–2004), třetí etapa trvá doposud a je pro ni typická
stabilizace a masivní komercionalizace nabídky (fáze zralosti), doprovázená naprostou stagnací, až
absencí živé kultury v oblasti. V následujícím textu budou představeny všechny tři etapy vývoje oblasti
Stodolní ulice, ilustrující dynamickou regeneraci tohoto prostoru.
1. etapa 1994–1999
V roce 1994 vznikl klub Černý pavouk, který kolem sebe koncentroval nonkonformní, přestože
už relativně známe ostravské umělce z řad hudebníků, fotografů, malířů a spisovatelů. Klub fungoval
i jako antikvariát a galerie, vystavovali zde především mladí umělci ostravské scény (Daniel Balabán,
Petr Lysáček, Jiří Surůvka), studenti Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity (seskupení Kamera
Skura), případně jejich přátelé. Galerie se po 18 měsících přestěhovala do vlastních prostor v Nádražní
ulici, výstavy však v klubu probíhaly dále, stejně jako literární večery a hudební koncerty (za všechny
lze jmenovat např. básníka Ivana Motýla a prozaika Jana Balabána, fotografa Jaroslava Malíka), provoz
klubu finančně podporoval také městský obvod.
Dva roky po vzniku Černého pavouka vznikl ve Škroupově ulici bar Bar…vy (Colours), který měl
místo vchodových dveří plechová vrata, jež jsou dodnes symbolem klubu. Klub byl zaměřen na živou
produkci, později se specializoval na žánr house music. Název klubu byl inspirací i pro název největšího
českého world music festivalu (viz dále). V roce 1998 vznikl bar Desperado specializující se na latinskoamerickou hudbu, rok nato byl otevřen rockový klub E99 na konci Stodolní ulice naproti areálu městských jatek, Coffee shop (zaměřen na drumń´base produkci a „smokers friendly“ přístup) a také klub
U Krokodýlího ocasu (majitelem byl hudebník). Ve sledovaném území také vznikly během devadesátých
let 20. století tři restaurace, které však byly určené primárně pro denní a podvečerní klienty a jež se
nacházely na hranici sledovaného území. Tyto restaurace neměly primární vliv na nastartování procesu
regenerace, zatímco výše zmíněné kluby, „urbánní pionýři“ Stodolní ulice, ano. Zásadní roli v rozvoji
těchto podniků hrála kultura, která přitáhla pozornost intelektuálů a zajistila barům stabilní příjmy. Teoretici umění mluvili o kulturní scéně Ostravy jako o generaci Černého pavouka (Hrdina, 2009). Bratři
Balabánové, Jiří Surůvka a Petr Lysáček byli nejviditelnějšími představiteli této generace, která v devadesátých letech 20. století organizovala festival akčního umění Malamut. Festival byl jedním z prvních
festivalů akčního umění v České republice. „Festival svými šesti ročníky odráží proměnu performance
v prvních letech po sametové revoluci a ‚odhaluje‘ svébytné ražení ostravské scény. Dokazuje, že i na
periferii (myšleno v rámci ČR – pozn. autoři) se mohou odehrávat umělecké aktivity hodné srovnání
s uměleckým děním v centru.“ (Švédová, 2009). Performance ve veřejném prostoru probíhaly v rámci
festivalu také na Stodolní ulici (zejména v letech 1995, 1998 a pak znovu v roce 2000 při obnovení
tradice), v centru města, v industriálních provozech.
I díky těmto kulturním počinům se z šedé ulice s pověstí ostravského Bronxu (Kubíček, 2002) začalo
stávat živé místo nabízející nevšední zážitky. Poté co byly domy prodány z majetku městského obvodu
individuálním zájemcům (1991–1995), došlo postupně ke konsolidaci vlastnické struktury, začaly probíhat rozsáhlé rekonstrukce (domy byly ve špatném stavu, neboť byly původně určeny k asanaci) a nabídka
nebytových prostor za nižší ceny konkurovala již zavedeným „dobrým adresám“ v centru města.
2. etapa 2000–2004
V roce 2000 vzniklo na ulici či v její blízkosti celkem 13 podniků, jejich tematické zaměření však
již bylo různorodé a začala převládat orientace na reprodukovanou taneční hudbu. Mnoho z těchto
139
podniků patří mezi nejznámější kluby/bary na Stodolní dodnes (Bastila, Chobotnice, Rozkrock – dnes
U Peciválů). Klub Boomerang vyplnil mezeru na hudební scéně města v podobě vzniku většího klubu
orientovaného na rockovou hudbu a živé koncerty nejen lokálních kapel. Klub byl začleněn pod kulturní zařízení městského obvodu a byl podporován finančními dotacemi z rozpočtu města. Neexistence
dlouhodobější kulturní koncepce ze strany městského obvodu však zapříčinila každoroční nejistotu
existence, spočívající v nutnosti podávání žádostí o granty a dotace. Dramaturgicky byl klub Boomerang spjatý s organizátory příměstského festivalu Dolnolhotský buben, z nějž se posléze vyvinul world
music festival Colours of Ostrava (Zlata Holušová – ředitelka festivalu). V roce 2002 se na Stodolní
ulici a v jejím nejbližším okolí uskutečnil jeho první ročník – přesun z městského zázemí (obec Dolní
Lhota leží v suburbánní zóně města) do centra města a nová hudební koncepce orientovaná více na
mainstreamové publikum odrážela trendový vývoj celé ulice na přelomu tisíciletí. Pro hlavní pódium
bylo využito nezastavěné proluky mimo Stodolní ulici. Celá ulice a její přilehlé okolí byly ohraničeny
a vstup byl hlídán jako při klasických festivalových akcích. Tento do značné míry ojedinělý experiment,
nejen v kontextu České republiky, výrazně pomohl zpopularizovat samotný fenomén Stodolní ulice
(byla přejmenována zastávka veřejné dopravy – původní název „Vesmír“, dnes „Stodolní“) a rovněž
festival Colours. Zároveň však s sebou přinesl značné množství zejména administrativně-technických
potíží (překračování hlukových norem v obydlené oblasti, složité hlídání vstupů do areálu v přirozeném
uličním prostoru plném klubů a barů atd.). Proto se festival v následujících letech přesunul do lokality
Černé louky podél řeky Ostravice, která je však také součástí centra města, a později do areálu DOV.
V letech 2004–2005 byla završena extenzivní etapa rozvoje Clublandu na Stodolní ulici a v jejím
okolí. Lokalita se stala atraktivní rovněž pro služby progresivního terciéru, došlo k rozsáhlé revitalizaci
historických budov za účelem pronájmu nebytových prostor a ceny nájmů se velmi rychle přibližovaly
průměrným cenám v centrální jádrové oblasti. Symbolem této etapy vedoucí k určité unifikaci nabídky
bylo ukončení činnosti klubu Černý pavouk (právě tento klub doplatil na nekoncepční systém přidělování dotací městským obvodem jako první), na jehož místě vznikl irský bar Bernie‘s Pub. Lokalita již
byla považována místními obyvateli za nedílnou součást centra města, za „dobrou adresu“ pro podnikající subjekty (nejen v progresivním terciéru). Její rostoucí význam pro cestovní ruch ve městě dále
posílil komercionalizaci celé oblasti.
Během této etapy stoupl počet barů, hospod, klubů a restaurací na 60 (v roce 1999 bylo v lokalitě
9 podniků). Nezřídka sídlí v jednom domě i několik barů, kdy jsou využívány zejména suterénní prostory, vyvýšená přízemí a prostory domovních dvorů. Až v posledních dvou letech této fáze se podařilo
vyřešit spory mezi městským obvodem a majiteli klubů a v ulicích přibyly předzahrádky. Výsledkem
rozvoje byl stav, kdy prakticky na každou budovu v lokalitě připadá jeden zábavní podnik. Výrazným
problémem se však stává unifikace nabídky, absence živé kultury a tlak na spotřebu. Z urbánních pionýrů z první etapy nepřežili tento proces tři z pěti (Černý pavouk, Coffee shop a U Krokodýlího ocasu).
Nejvýstižnějším příkladem je ukončení činnosti klubu U Krokodýlího ocasu. Tři roky se zde pořádaly
Městská jatka
V roce 1994 odprodal městský obvod MOaP lukrativní pozemek v městském centru německému retailovému řetězci Bauhaus. Jednalo se o první a na delší dobu poslední výraznější investici tohoto typu nejen ve vnitřní Ostravě. Město doufalo, že tato investice přinese
rozvojový impulz pro širší zdevastované okolí (Strakoš, 2002), což následně vedlo ke změnám
územního plánu (1999) čistě pro potřeby investora, které se dnes ukazují jako významná bariéra při realizaci současných projektů v jeho širším okolí. Součástí prodeje byl areál historicky
cenných městských jatek, přičemž smlouvy byly uzavřeny natolik špatně, že během 20 let
došlo k beztrestné řízené destrukci tohoto areálu, což silně limituje rozvoj zábavní čtvrti Stodolní. Ostatně samotná lokalizace klasického hobby marketu v centru města byla diplomaticky řečeno „bizarní“ (viz srovnání Paclová, Walica, 2010), ale poukazuje na snahu o přitáhnutí
jakýchkoliv investic (viz Rumpel, Waack, 2004). V současnosti probíhají jednání mezi městem
a vlastníkem arálu o možném odkupu, nicméně za současného stavu, kdy řada původně
plánovaných funkcí nalezla své místo v DOV, případně v areálu Trojhalí (městská Kunsthalle),
vzniká logická otázka o (případném) funkčním využití areálu bývalých městských jatek.
140
i přes stísněné prostory živé koncerty lokálních kapel (až 4ˣ do týdne) a klub byl navštěvován členy
místní hudební scény napříč generacemi. Na začátku roku 2003 však majitel nemovitosti požadoval
po provozovatelích až trojnásobný nájem oproti předchozímu stavu. Přestože klub chvíli bojoval o svou
existenci, nutnost vydělávat na provoz omezila pestrou kulturní nabídku, zvedla ceny a do značné míry
znechutila tehdejší provozovatele natolik, že se rozhodli klub uzavřít.
Stodolní ulice se tak pomalu stala standardním produktem cestovního ruchu města. Živelná expanze clublandu se však netýkala nové výstavby v ulicích, ve kterých jsou dosud rozsáhlé proluky
způsobené jak bombardováním za druhé světové války, tak chystanou asanací této části města kvůli
těžbě černého uhlí v období komunismu. V prolukách vyrostla placená parkoviště, sloužící přes den
pro pracovníky nově lokalizovaných firem.
3. etapa 2005–2010
Zatím poslední etapa, kterou bychom s přihlédnutím k určitým typickým jevům a procesům mohli
přirovnat k fázi postupné stabilizace nabídky, probíhá od roku 2005 dosud. Došlo k určité institucionalizaci řízení marketingových aktivit. Sdružením místních podnikatelů vznikla platforma, která vyjednává
o problémech s vedením městského obvodu, s policií apod. Dále byla založena Agentura Stodolní, zejména k podpoře marketingových aktivit. Jedná se o neziskovou organizaci, jejímž deklarovaným cílem
je znovuoživení ulice živou kulturou, koordinovaý postup při reklamních kampaních a při správě webu
www.stodolni.cz. Ve vedení agentury jsou v podstatě tytéž osoby jako v podnikatelské platformě. Činnost, kterou vyvíjejí, se však ne u všech majitelů zábavních podniků setkává s ohlasem (snaha agentury o jednotnou cenovou a distribuční politiku, která vyhovuje primárně členům agentury, a nikoliv
zájmům lokality). Proces regenerace byl z pohledu místní samosprávy završen rozsáhlou rekonstrukcí
technické infrastruktury (nová kanalizace, povrch vozovky, úprava provozu individuálního motorismu,
městský mobiliář) v průběhu roku 2006 za přibližně 19 milionů Kč. Původní plány města a platformy
na instalaci uměleckých děl či vstupní brány (po vzoru China towns v jiných městech) však v projektu
naplněny nebyly. Samospráva také nebyla uspokojivým způsobem schopna vyřešit dopravní situaci
v oblasti (ulice je pěší zónou pouze v pátky a soboty). V roce 2007 byla na západním konci Stodolní
ulice otevřena nová železniční zastávka příměstské vlakové dopravy, která slouží zejména pravidelným
dojíždějícím do zaměstnání v centru města z dalších měst regionu (Frýdek-Místek, Havířov, Opava).
Stodolní ulice se během posledních pěti let stala z monofunkčně zaměřené zábavní čtvrti celodenně
využívanou oblastí, ovšem s minimální rozmanitostí kulturní nabídky pro své zákazníky. Byly zprovozněny nové hotely vyšší kategorie (např. hotel Brioni na historickém místě původního hotelu stejného
jména) a v poslední době dochází k dynamickému nárůstu počtu heren na místech bývalých barů
a hospod. I přes „fázi stabilizace“ dochází ke značné fluktuaci vzniku a zániku klubů, přestože jejich
absolutní počet se nemění (jen mezi lety 2008–2010 zaniklo, změnilo název či majitele 12 barů a 12 nových jich vzniklo). Někdy dochází k přesunu stejných majitelů v rámci oblasti do jiných prostor – takovým způsobem došlo k přesunu jednoho z mála skutečných Music Clubs na Stodolní, kdy se produkce
z Boomerangu přestěhovala do sousedního Templu, přestože názvy obou podniků zůstaly zachovány.
Městský obvod dnes již nepodporuje ani jeden podnik v dané lokalitě, celkově je ve sledovaném území
79 barů, hospod (pubs), kaváren, music clubů apod. Rozvoj ulice se promítl do celé lokality – dnes se
zde nalézá okolo stovky firem v podnikatelských službách, několik desítek firem kreativních odvětví
(reklama, hudba) a obchodů s kulturními produkty (viz výše). Z hlediska regenerace domovního fondu
se v okolí Stodolní či přímo na ní nachází už jen zlomek budov, jež neprošly nákladnou rekonstrukcí
(problémem dnes nejsou ani tak neujasněné majetkové poměry, jako spíše spekulativní držení nemovitostí a jejich špatný technický stav).
8.4 Syntetické zhodnocení výsledků výkumu Stodolní ulice
Hlavními nositeli regenerace prostoru Stodolní ulice a jejího okolí byli umělci, respektive hlavní představitelé undergroundové scény města Ostravy. Do jisté míry využili jednoho z „ploaps“ v městském
centru, které v této etapě skýtalo nejenom rozpadající se architektonicky zajímavé budovy s nízkými
nájmy, ale také především prostor bez jakékoliv formální či neformální kontroly či přítomnosti jiných
aktivit, které by vyvolávaly konflikty. Svou roli sehrála také skutečnost, že v období „divoké porevoluční
141
transformace“ (např. územní plán byl přijat až v roce 1994) prakticky neexistovala územní či funkční
regulace prostoru a ve veřejném sektoru dominoval princip „laissez-faire“ s maximální důvěrou v trh.
Umělecká seberealizace také přestala podléhat komunistické straně. V takovémto prostoru pak mohlo
docházet ke vzniku autentických podniků tvořících arénu pro avantgardní scénu města, protože v té
době existovalo relativně málo klubů, všechny se vyznačovaly specifickou živou kulturou. Atmosféru
Stodolní ulice v této etapě výstižně komentoval jeden z umělců (Lipus, 2006, s. 53): „Nedaleko od mrtvých šachetních skeletů a daleko od archaických industriálních monster se motám Stodolním rajonem
a přilehlým okolím, popíjím střídavě pivo, kafe a drinky, tu i onde, v houstnoucím cigaretovém dýmu
jsem pohlcen pestrým a sugestivním panoptikem vídaných i nevídaných lidí, básníků, malířů, performerů, fotografů, rockerů, experimentátorů, žvanilů, opilců…, galeristů, komických figurek, sochařů,
feministek… Srocují se v halasících směsicích den co den, noc co noc v bývalém skladišti (Černý
pavouk), v bývalé mototechně (U Krokodýlího ocasu), ve zrušené večerce s rozvážkou (Coffee shop),
v bývalém skladišti čehosi (Bar…Vy)…“ V této etapě docházelo ponejvíce k přirozené valorizaci prostoru prostřednictvím kultury a umění, avšak nedošlo ke skokovému nárůstu nájmů, a tudíž nedocházelo
k vytlačování původních „pionýrů“ z lokality.
Role městského obvodu či samotného města Ostravy se v první etapě omezovala pouze na finanční podporu vybraných klubů, ale tato podpora nebyla výsledkem kontinuální kulturní politiky ani
snahy o regeneraci území. Přesto lze částečně považovat iniciační prostor klubu Černý pavouk za
určitý typ centra pro umělce (artists‘ center). Podstatnější však byla skutečnost, že v tomto období
městský obvod privatizoval téměř všechny nemovitosti v lokalitě, čímž se zbavil jednoho z nástrojů,
kterým by mohl aktivně ovlivňovat další rozvoj. Jestliže pro první etapu byla charakteristická klíčová
role umělců, pak druhá etapa odstartovala vzestup role majitelů nemovitostí a konzumu jako celku,
nicméně vývoj lokality byl i nadále přirozený, či spíše „spontánní“. Valorizace prostoru způsobila skokový nárůst počtu klubů a návštěvníků v lokalitě a tím „… s rostoucím počtem dalších klubů rozdílné
úrovně a poněkud jednostrannou publicitou této čtvrti sem proudí daleko větší procento návštěvníků,
kteří nejdou za náladou a programem, ale za jinými cíly. A jako by se jim podařilo pozvolna vytlačovat
– alespoň o víkendech je to patrné – původní tvůrčí klientelu, která si hledá klidnější místa“ (Come,
2001). V této etapě dochází nejen k zániku iniciačního prostoru regenerace, tj. klubu Černý pavouk,
ale výrazně se omezuje živá (avantgardní) kulturní produkce, která je vytlačována konzumně orientovanými zařízeními. Simultánně dochází k property-led tažené regeneraci, kterou nelépe demonstruje
rekonstrukce zchátralých domů (součást bývalé hornické kolonie) na kancelářské prostory v přilehlých
ulicích (Řezníčková, 2009). Rostoucí počet podniků a klubů a tím vznik prvních problémů, jako např.
hlučnost, parkování, alkohol u mladistvých, úklid veřejných prostor apod., přinutil do té doby naprosto
pasivní veřejný sektor k prvním aktivitám. Narůstající kriminalita (i drogová) postupně vedla k instalaci
bezpečnostních kamer a veřejného osvětlení. Kontrola prostoru se stala prakticky jedinou aktivitou
veřejného sektoru, neboť podpora kultury se postupně zmenšovala.
Poslední, třetí etapa, probíhající od roku 2005 až do současnosti, posiluje trendy nastolené v předchozí etapě. Počet klubů a dalších volnočasových zařízení se relativně stabilizoval, ale dochází k rozvoji
dalších funkcí (restaurace, hotely, maloobchod a zejména kancelářské prostory), což vede k posílení
funkce lokality během dne. Kulturní aktivity (hudba) zde nejsou až na výjimky produkovány, ale pouze
reprodukovány. Angažovanost obvodu jako „garanta bezpečnosti“ se rozšířila o podporu v oblasti
fyzické infrastruktury, ale současně přestal městský obvod, až na jeden případ, podporovat kulturní
aktivity v lokalitě.
Níže uvedenou „sexy a trendy image“ lze demonstrovat prostřednictvím oficiálních informačních materiálů města Ostravy, které uvádějí: „Ulice, která nikdy nespí – toto platí o Stodolní především o víkendech. V pátek večer se začínají hospůdky plnit lidmi, kteří přicházejí
za zábavou a přáteli od jednoho baru k druhému. Každý z nich je něčím specifický. Odlišují
se interiérem, nabízenými specialitami a hlavně hudbou. Ulicí znějí temperamentní latinskoamerické rytmy, nostalgický jazz i taneční melodie. Jedno mají společné. Skvělou atmosféru
a spokojené lidi, kteří se vydrží bavit až do rána“ (Metropolitan, 2005). O fenoménu Stodolní
referují zahraniční periodika (New York Times, 2010), ale i lifestylové časopisy (Elle), které vyzdvihují „jedinečnou atmosféru“ této ulice.
142
V tomto období vzniká také zárodek „zájmové“ či „růstové“ koalice aktérů realizujících své aktivity
v lokalitě, což lze označit za počátek vytváření vlastního brandu – „Stodolní – ulice, která nikdy nespí“.
V současné době byl proces fyzické regenerace stávajících budov téměř dokončen, opak představují
buďto budovy s jasným spekulativním záměrem, nebo „pozůstatky“ divoké transformace, např. architektonicky cenná budova bývalých jatek. Nová výstavba v prolukách však neprobíhá. V současnosti
můžeme hovořit také o úspěšném dokončení funkční unifikace prostoru a dovršení transformace na
ryze konzumní či turistický prostor. Z hlediska image se ulice proměnila během posledních 15 let
z „ostravského Bronxu“ na „trendy místo v České republice“ (podle ankety turistických počinů v oblasti
cestovního ruchu v letech 1993–2010, CzechTourism) a tím představuje nejnavštěvovanější lokalitu ve
městě, kterou podle neoficiálních odhadů navštíví o víkendech na 30 tisíc návštěvníků33. Ulice se stala
součástí externího marketingu města Ostravy, v kontrastu s touto „sexy a trendy image“ ulice však
stojí informace o trestné činnosti policejního okrsku Ostrava-střed . Ve zprávě Národní protidrogové
centrály ČR se uvádí, že „samotné město Ostrava a jeho zábavní centrum (pověstná ul. Stodolní) je
oblastí s vysokým podílem drogové kriminality“ (NPC, 2009), což jen potvrzují i záznamy z policejních
akcí, hovořící o distribuci extáze a pervitinu v klubech na Stodolní.
Stodolní ulice dnes tedy představuje konzumní prostor „západoevropských“ parametrů, snad s výjimkou nižší míry internacionalizace. Ve sledované lokalitě je pouze jedna franšíza národní gastronomie
a vlastnická struktura podniků je značně fragmentovaná, z nadnárodních fastfoodových řetězců zde
není přítomen žádný, naopak lokálně etablované podniky se vyznačují přípravou jídel přímo na ulici,
což už v minulosti vyvolalo protesty místních rezidentů kvůli nadměrnému zápachu při přípravě grilovaných masných jídel. Na druhou stranu tento typ ambulantního prodeje pomohl spoluvytvořit image
ulice a někteří obyvatelé jej dokonce považují za svébytný projev místní lokální kultury. Image prostoru
Stodolní ulice se dokonce stává součástí „žargonu“ politiků jiných měst (např. Liberec), která chtějí mít
také svou vlastní Stodolní. Paradoxem je, jak uvádí jeden z hlavních aktérů „zájmové koalice“, „že Stodolní ulice žije svým vlastním životem a proměňuje se bez zásahů města“ (Český domov, 2010). Právě
minimální intervence ze strany města a absence jakékoliv strategie rozvoje tohoto prostoru představují jeden z klíčových faktorů současného stavu. Budoucí vývoj této ulice není jednoduché vzhledem
k dynamickým proměnám odhadovat. Existují snahy „zájmové koalice“ o znovunavrácení živé kultury
nebo produkce do prostoru Stodolní ulice. První otázkou je, zda vůbec současní návštěvníci, tvoření
do velké míry turisty, očekávají tento typ vyžití. Druhou otázku vzbuzují jednak budoucí plány města
Ostravy v oblasti kultury a jednak samotná kulturní absorpční kapacita města či celé aglomerace. Návrat živé autentické kultury do Stodolní ulice tak bude obtížný a pozvolný, nicméně nelze jej vyloučit.
Více pravděpodobným se však jeví pokračování vývoje směrem ke stále silnější konzumní orientaci
prostoru s předpokladem/možností jeho postupné internacionalizace.
33
„Celkem jsme (policie – pozn. autora) zde za letošní rok (září 2007) šetřili již 281 případů. Z toho 154 připadá na
samotnou Stodolní, zbývajících 127 na její těsné sousedství“ (Ostravská radnice, 2007).
143
Obrázek 30: Komparace vývojových etap lokalizace podnikatelských aktivit v lokalitě Stodolní ulice
Zdroj: Vlastní výzkum, zpracoval L. Krtička
Případové studie vlivu kultury na urbánní regeneraci Ostravy, respektive jejího centra a vnitřního
města, jako postsocialistického průmyslového města vykazují jak řadu podobností s procesy kulturou
tažené regenerace v západních městech, tak i některé diferenciace. Analogicky jako v západních městech sehrávají významnou roli informální umělecké aktivity (viz např. Groth, Corijn, 2005), skrze které
došlo, jak ukazuje případ regenerace prostoru Stodolní ulice či Dolní oblasti Vítkovic, k regeneraci
upadajících městských částí s „neobjevenou“ vysokou estetickou hodnotou, kdy zejména v prostoru
Stodolní ulice neexistovala prakticky žádná formální kontrola, která umožnila spontánní funkční a prostorovou manifestaci kulturních a kreativních aktivit. Oba prostory vznikly či vznikají spíše „navzdory“
než z důvodu záměrné kulturní politiky ze strany místní veřejné správy, což lze pozorovat i v západních
městech (Hitters, Richards, 2002). Zejména Stodolní ulice představuje klasický příklad řady kulturních čtvrtí, kdy izolované alternativní kluby s autentickou atmosférou, hudbou nebo designem vytvořily základ pro větší koncentraci nočního života tím, že daly vzniknout místům spotřeby (Chatterton,
Hollands, 2002).
Podobná je taktéž emancipace kultury jako součásti širšího strategického rámce regenerace průmyslového města na příkladu kulturního klastru Černá louka, čili typické strategie řady měst postižené
procesem deindustrializace. Podpora kultury a kreativních odvětví byla i v Ostravě především pragmatickou „růstovou“ snahou motivovanou externími rámci (EHMK) než idealistickou snahou o podporu
kultury jako takové.
Poslední zmiňovaný bod nás přesouvá k diferenciaci mezi Ostravou a západními městy, kterou je
otázka role aktérů, respektive širší otázka governance kulturou tažené regenerace nebo obecně urbánní governance (DiGaetano, Strom, 2003). Intervence veřejného sektoru v oblasti kulturní regenerace
představuje nepochybně jednu z velkých výzev urbánní governance spojených s nejedním paradoxem.
Na straně jedné bývá zdůrazňován význam podpory vytváření prostoru posilujícího proces samoor-
144
ganizace kulturních aktivit (Mommas, 2004) a že příliš silné zásahy do kulturních aktivit mohou být
vysoce kontraproduktivní (McCarthy, 2005). Na straně druhé naprostá absence jakýkoliv politik může
současně vést k podobným, či dokonce ještě horším výsledkům (jako je například transformace na
výlučně konzumní prostory), jako jsou příliš silné zásahy (Gospodiny, 2006).
Tabulka 15: Základní srovníní lokalit Stodolní ulice, Černá louka a Dolní oblast Vítkovic
Lokalita
Stodolní ulice
Černá louka
Dolní oblast Vítkovic
Lokalizace
vnitřní město
vnitřní město
vnitřní město
Rozloha
10,6 ha
27 ha
253 ha (15 ha)
Původní charakter
sociální
brownfield
průmyslový
brownfield
průmyslový
brownfield
Počátek regenerace
1994
2000
2010
Klíčoví aktéři
umělci, městský
obvod, podnikatelé
město, umělci
privátní subjekt, kraj,
stát, umělci
Hlavní funkce
kluby, kavárny, bary,
herny, fastfoody,
restaurace, hotely,
podnikatelské služby,
kreativní odvětví
filharmonie, galerie,
koncertní sál, škola,
inkubátor, bydlení
industriální cestovní ruch, science
centrum, umělecké
centrum,
Charakteristika
dříve kulturní čtvrť,
dnes entertainment
zone
plánovaný kulturní
klastr, v současnosti
dílčí využití
průmyslová památka
Role kultury
dříve významná, nyní
marginální
významná
méně významná
Role města
hands-off approach
hands-on approach
hands-off approach
Zdroj: Převzato a upraveno ze Slach, Boruta, 2012
Právě naprostá absence politik v Ostravě, respektive obecně zaostávající úroveň kontroly tržních
procesů v postsocialistických státech oproti veřejné intervenci v západoevropských městech (Tosics,
2004), způsobila v případě Stodolní ulice její „totální“ transformaci v ryze konzumní prostor. Taktéž
iniciace vzniku kulturního klastru byla, jak ukazuje vývoj po neúspěšné kandidatuře, otázkou ryze utilitaristického, tzv. opportunity-led planning kontextu (Tasan-Kok, 2006) než součástí dlouhodobé a záměrné kulturní strategie města, což ostatně dokumentuje taktéž pasivita veřejného sektoru u projektu
TOVÁRNA.
145
9. Závěr
V uplynulých pěti letech jsme měli jedinečnou možnost se věnovat soustavně výzkumu diskurzu
měkkých faktorů regionálního rozvoje. Na několika posledních stránkách publikace bychom se rádi
pokusili o stručné sesumarizování klíčových myšlenek reprezentativně postihujících hloubku tématu.
Naším úsilím bylo přistoupit k řešené problematice, a tedy i k tomuto závěrečnému účtu, v ucelené
perspektivě směřující od samotné relevance tématu přes jeho teoreticko-metodologická východiska
ke specifickým problémům praktické profilace měkkých faktorů v konkrétních regionech.
Kontext nárůstu významu měkkých faktorů rozvoje
Proměna významnosti měkkých faktorů odráží celkové transformační procesy v nejvyspělejších
státech světa. Jejich základním rámcem v ekonomické oblasti je přechod od tzv. fordismu (economics of scale) k postfordismu (economics of scope), respektive přechod od ekonomiky založené dominantně na sekundéru (průmyslové výrobě) k „nové“ ekonomice s významným podílem terciérních
a kvartérních aktivit (Bathelt, 1994, Rumpel, 2002). Podstatou transformačních procesů jsou proměna
významnosti výrobních faktorů a měnící se mobilita výrobních faktorů.
Výrobní faktory a jejich základní členění zůstává i nadále v platnosti. Zásadní změnou prochází
přehodnocení jejich důležitosti a to zejména z hlediska vazby jednotlivých jejich součástí na tvorbu
výsledné přidané hodnoty. Rozhodující ze spektra výrobních faktorů se stávají lidé, a to nikoliv ve
fordistickém pojetí dostupné široké masy vhodné pro rutinní činnost, ale v postfordistickém pojetí
akcentující flexibilitu, kreativitu a samoorganizaci jedinců. Jádro změny postihuje R. Florida (2002)
v konceptu kreativní třídy (creative class), kde souhrnně konstatuje, že pro rozvoj území je nezbytná
přítomnost vysoce kvalitních lidských zdrojů a jejich schopnost kreativně generovat inovace a (ekonomický) progres. Koncept se následně stal předmětem četné akademické kritiky a to především
ve smyslu pochybností nad jeho metodologickou a empirickou precizností, a také pro jeho přílišně
popularizační a marketingově orientovaný akcent. Na druhou stranu je třeba uznat, že podstata věci
platí. Objevuje se nová skupina lidí, která vytváří soudobé ekonomické hodnoty a generuje přidanou
hodnotu. Tito lidé mají, kvůli povaze práce, kterou vykonávají, zvýšené nároky na kvalitu prostředí, ve
kterém se pohybují. Dokonce lze tvrdit, že právě kvalita prostředí limituje možnosti jejich úspěchu a do
značné míry i samotnou míru jejich ochoty se v daném prostředí vyskytovat.
K posilování významu měkkých faktorů v daném území nejvíce přispívá nárůst mobility výrobních faktorů. Ve vyspělých státech světa se ke konci minulého století potenciální mobilita výrobních
faktorů, s postupující globalizací, radikálními inovacemi v oblasti informačních technologií i progresem v dopravě, přiblížila dokonalosti. Objevila se představa ztráty relevance předchozích lokalizačních schémat vycházející z logiky, že takřka dokonale mobilní výrobní faktory budou nezávislé na
komplexních charakteristikách území. Jiným slovy, v návaznosti na zrelativizování důležitosti obsahu
(vybavenosti) území bylo akcentováno pojetí, že „všechno může být všude“, kdy dokonalá mobilita
staví všechna území na stejnou startovní čáru v možnosti absorbovat výrobní faktory (např. že díky
informačním technologiím mohou špičkové IT firmy působit/sídlit v i periferních regionech). Opak se
ukázal být pravdou. Jednoznačně registrujeme skutečnost, že preference současných výrobních faktorů k mobilitě do/z území je podmíněna unikátní kombinací místních lokalizačních faktorů vázaných
na jejich přítomnost a stav v konkrétním území. Opět jinými slovy, domníváme se, že aktuální situaci
lépe vystihuje pojetí „něco může být jen někde“, což je dáno kvalitativní diferenciací jednotlivých území s vazbou na lokalizaci výrobních faktorů, a zároveň že „všechno může skončit jinde“, což rámcuje
představu nepřetržité nutnosti být součástí meziregionální konkurence. V této souvislosti se vybavenost území, jak ve smyslu fyzickém, tak ve smyslu kvality prostředí, stává významnějším faktorem než
kdykoliv předtím. Dokonalá mobilita narušuje předchozí stacionárnost výrobních faktorů, tedy zvyšuje
možnost jejich relokalizace z území, ale v žádném případě nevytváří předpoklad pro lokalizaci soudobých výrobních faktorů ve všech územích.
146
Podoby měkkých faktorů a jejich vazba na mobilitu výrobních faktorů
Lokalizační faktory jsou disponibilní vlastnosti území (localised capabilities), které jsou předmětem
zájmu ekonomických a občanských subjektů při jejich rozhodování o místě podnikání, investicích, bydlení, volnočasových aktivitách. Před vlastním rozhodnutí o lokalizaci dochází u jednotlivých subjektů
k vyhodnocení významnosti jednotlivých faktorů. Každé území se tak stává předmětem subjektivní
evaluace jeho objektivních vlastností. Lokalizační faktory dělíme na měkké a tvrdé. Toto rozdělení je do
značné míry akademické a jeho smyslem je spíše schematizovat a kategorizovat poměrně komplikované téma. Za tvrdé faktory považuje takové faktory, které jsou lépe vyjádřitelné v objektivnějších kategoriích hodnocení a kvantifikace, jako jsou např. peníze, jednotky plochy, vzdálenosti atp. Konkrétně
jde tedy zejména o cenu a dostupnost ploch k bydlení a podnikání, stav infrastruktury atp. Naopak
měkké faktory jsou hůře měřitelné, kalkulovatelné v objektivních veličinách a jejich dopad na lokalizační rozhodnutí je v zásadě nepřímý. Do značné míry lze říci, že se jedná o kvalitativní rozměr území. Při
vnitřní kategorizaci měkkých faktorů vycházíme z prací německých autorů (Grabow, Hollbach-Grömig,
1995), kdy měkké podnikatelské lokalizační faktory mají vliv na lokalizační rozhodování firem (např.
kvalita a flexibilita místních institucí a trhu práce, formální a neformální sítě), zatímco měkké individuální lokalizační faktory jsou záležitostí osobních preferencí jak pracovníků managementu, tak samotných
zaměstnanců a nemají bezprostřední vliv na aktivity podniků (kvalita veřejných prostor, stav životního
prostředí, image lokality). Měkké lokalizační faktory (stejně jako ty tvrdé) tak reprezentují jak pozitivní
aspekty atrakce subjektů do území (tzv. pull factors), tak v případě jejich problematické konstelace jsou
i příčinou odchodu firem nebo lidí z území (tzv. push factors).
Od statického pojetí lokalizačních faktorů k dynamickému pojetí
měkkých faktorů rozvoje – význam kvality prostředí
Při detailnější diskusi o tématu měkkých lokalizačních faktorů můžeme zvolit dvojí perspektivu
náhledu na problematiku. V prvním případě uvažujeme o lokalizačních faktorech v podobě fyzické
vybavenosti, infrastruktury, zařízení (tzv. amenities) – může se jednat např. o cyklostezky, mobiliář
veřejného prostoru, veřejnou zeleň, kulturní a volnočasovou infrastrukturu atp. V druhém případě
řešíme dynamické vlastnosti prostředí, ve kterém se formují ekonomické a sociální procesy – nejlepším příkladem je kvalita institucionálního prostředí v širokém slova smyslu (vlastní formální instituce,
normy, hodnoty, způsoby komunikace). V případě kvality prostředí by se jevilo příliš omezené vztahovat hodnocení pouze k lokalizačnímu rozhodování subjektů, a tak v případě faktorů, jež vymezují
jeho podobu, opouštíme termín lokalizační a nazýváme je jako měkké faktory rozvoje. Domníváme
se, že hlavní rozdíl mezi oběma rovinami spočívá v míře, v jaké se podílejí na celkové úspěšnosti
rozvoje území. Staticky pojatá vybavenost území je spíš důsledkem ekonomického úspěchu lokality
(území), zatímco dynamickou kvalitu prostředí chápeme jako jednu z nezbytných příčin regionální
konkurenceschopnosti a dlouhodobé adaptability na měnící se podmínky. Z tohoto důvodu, ale
i pro významně vyšší relevanci a atraktivitu z pohledu výzkumné práce, jsme zaměřili naši pozornost
právě na téma měkkých faktorů rozvoje.
Měkké faktory rozvoje vyjadřují kvalitu prostředí, a to jak v podobě komplexních podmínek tvorby
hodnot a života v území jako celku, tak v dílčích mikroprostředích (sub-prostředích), které však jsou
neoddělitelnou součástí celkového prostředí. Z hlediska ekonomického rozvoje ke dvěma důležitým
prostředím v území patří inovativní a kreativní prostředí. Tato prostředí jsou si v zásadě velmi blízká, ale
inovativní je více spjato s progresivními aktivitami a novými postupy v ekonomicko-technické oblasti,
zatímco kreativní prostředí je navázáno na vytváření přidané hodnoty a nového obsahu prostřednictvím využití (případně ekonomizace) estetických a symbolických funkcí. V případě inovativního prostředí stav měkkých faktorů v místě postihuje především kvalitu sítí vztahů mezi aktéry (networks),
flexibilitu vazeb (síla slabých vazeb) i celkovou energii a šum mezi aktéry (local buzz). U kreativního
prostředí stav měkkých faktorů obsahuje především přítomnost koncentrace a kritické masy tvůrčích
skupin a jedinců, existenci tvůrčích polí pro možnosti jejich interakce, celkovou atraktivitu a kvalitu
místa (quality of place) z hlediska percepce tvůrčích skupin obyvatelstva. V případě pozitivní konstelace měkkých faktorů v konkrétním území vznikají předpoklady pro funkční tvorbu a „výkonnost“ obou
diskutovaných prostředí, což je z dnešního pohledu hodnoceno jako jeden z důležitých aspektů soudobého územního rozvoje.
147
Profilace měkkých faktorů rozvoje – plánování neplánovatelného
Na výše zmíněnou argumentaci důležitosti přítomnosti kvalitní kombinace měkkých faktorů v území
logicky navazuje diskuse o reálných možnostech přispění k tvorbě takového prostředí organizovanou
a koncepční činností. Předmětem otázek je, zda lze podporovat, posilovat, či dokonce vytvářet měkké
faktory rozvoje. Celkově o tomto tématu hovoříme jako o profilaci měkkých faktorů rozvoje. Jako zásadní považujeme zdůraznit fakt, že jednou z integrálních vlastností každého prostředí je vysoká míra
spontaneity v jeho tvorbě a fungování. Původně funkční prostředí může být výrazně narušeno přehnanou snahou ho dále stimulovat a podporovat (např. kreativní čtvrtě v západních metropolích se v rámci
rozvojových strategií podpory stávají předmětem pozornosti širší komunity a tím je výrazně narušena
původní atmosféra a intimita prostředí). Samostatné téma je pak diskuse o problematice, zda je vůbec
možné smysluplně vytvořit prostředí tam, kde jsou minimální, nebo dokonce žádné elementární součásti jeho existence (např. pokusy vytvořit základní rámce regionálních inovačních systémů tam, kde
reálně neexistuje žádný relevantní výzkum a vývoj). V zásadě lze říci, že v rámci profilace měkkých faktorů je vhodné podporovat podmínky a platformy, které mohou stimulovat přítomnost tvůrčích skupin
obyvatelstva a jejich vzájemné formální a neformální vztahy a vazby. Z hlediska plánovacího procesu
se k tématu měkkých faktorů rozvoje nejvíce hodí přístup tzv. perspektivního inkrementalismu, který je
založen na jasné vizi směřování územního rozvoje, ale při otevřeném definování dílčích cílů a preferencí
dílčích postupných kroků a menších projektů.
Praktické zkušenosti s tématem měkkých faktorů rozvoje
v relevantních modelových regionech
Stav a kvalita měkkých faktorů, stejně jako jejich reálná „funkčnost“ je unikátní charakteristikou
každého území. Na jednu stranu považujeme za nezbytné sledovat referenční rámec problematiky
v různorodých územích vyspělých států světa, na stranu druhou jsme se intenzivně zabývali otázkou,
do jaké míry je vůbec možné přenášet zkušenosti z jiných území, a to alespoň do těch s rámcově
analogickou podobou vývoje. Je samozřejmé, že jinou úlohu hrají měkké faktory rozvoje v globálních
metropolích s mimořádnou koncentrací aktérů, vztahů a sítí a jinou zase v regionech s převažující
tradicí (a někdy i přítomností) průmyslové výroby fordistického typu. Vzhledem k místní příslušnosti
autorů publikace byl primárně zvolen druhý směr a jako modelová referenční území byly řešeny regiony
jako Manchester a okolí, Porúří a Sársko. Ukazuje se, že profilace měkkých faktorů může být jedním
z akcentovaných témat v rámci transformace tradičně průmyslových oblastí na podmínky postindustriální doby. V rámci území s historicky silnou úlohou průmyslu a výroby představují Manchester a okolí
i Porúří pomyslnou první ligu. V obou případech tradice průmyslu sahá k samým počátkům průmyslové
revoluce a následné industrializační a urbanizační procesy představují učebnicovou ukázku kumulativních i selektivních procesů raného kapitalismu. Obě území se během několika desítek let zařadila
mezi nejprogresivnější oblasti světa. V druhé polovině 20. století pozorujeme pokles jejich ekonomické
výkonnosti a celkový úpadek významnosti i atraktivity těchto oblastí. Manchester a okolí není na rozdíl
od publikace z roku 2008 v této knize blíže řešen, přesto můžeme jen stručně konstatovat, že měkké faktory hrají v transformaci z industriálního na kosmopolitní postindustriální město stěžejní úlohu.
Fenoménem rozvoje města je profilace kulturní a sportovní scény se zaměřením na pořádání velkolepých akcí, které přitahují pozornost globálního publika (tzv. big events), podpora kreativních odvětví
ekonomiky navazujících na bohatou historii místních uměleckých proudů (především hudební scény).
Součástí procesu změny je i vytváření vysoce profilových veřejných prostor, tematicky profilovaných
městských čtvrtí i špičkových architektonických realizací a to vše při efektivním využívání nástrojů
komplexního teritoriálního marketingu.
Německé Porúří je příkladem transformace území tažené primárně diverzifikací ekonomické struktury. Na jedné straně zde stále registrujeme silný sekundární sektor, z pohledu zaměstnanosti i produktu, a Porúří stále patří k nejprůmyslovějším oblastem světa. Na druhou stranu v profilu regionální
ekonomiky zaznamenáváme narůstající podíl služeb, a to zejména v oblasti progresivního terciéru
(bankovnictví, média, zdravotnictví, vzdělávání a výzkum). Role a význam měkkých faktorů rozvoje se
zde odráží především v kvalitě institucionálního prostředí a v přítomnosti sítí vztahů, které ústí do existence funkčních klastrů, inovačních systémů a dalších komunikačních platforem. Výsledkem je funkční
148
inovační prostředí generující technologické inovace. Významná úloha v procesu transformace území
je připisována dnes již takřka legendárnímu IBA Emscher Parku, který je v literatuře hodnocen jako
demonstrativní ukázka funkční instituce, jejíž formální i neformální působení bylo zásadním akcelerátorem procesu celkové změny území.
Dále byl prostor věnován německému Sársku, které považujeme z hlediska celkové podoby geografických podmínek za nejvíce srovnatelné a přitom inspirativní území k českým tradičně průmyslovým oblastem. Rámcovou podobnost sledujeme především v komplikovaném historickém vývoji na
pomezí dvou států, obdobné velikosti a strukturální podobě regionální ekonomiky a také celkovému
charakteru osídlení a krajiny. Zkušenosti ze Sárska přinášejí možnost imitace konceptů územního rozvoje především v rámci podpory tematicky orientovaných technologických klastrů (např. IT), při atrakci
investic i následné práci s investory a také v rámci tématu regenerace brownfields, a to zejména při
rekonverzi průmyslového dědictví na kulturně-technické památky.
Role měkkých faktorů v transformaci tradičně průmyslových regionů v ČR je dílčí, ale v čase
významově rostoucí. Dlouhodobě jsme se zabývali hodnocením tématu především na Ostravsku,
které představuje ideální příklad starého průmyslového regionu v ČR. V pár řádcích nelze vystihnout
vše důležité, proto odkazujeme na četné publikační výstupy, které jsme v uplynulých letech zaměřili
na vybrané aspekty transformace Ostravska s akcentem na restrukturalizaci regionální ekonomiky. V této knize jsme se detailněji věnovali tématu nástupu kreativních odvětví, což je v podmínkách Ostravska z mnoha úhlů pohledu průkopnická snaha. Ukazuje se, že i v regionální ekonomice
s výraznou převahou reindustrializačních tendencí můžeme registrovat pozvolný nástup takto orientovaných odvětví i základní principy jejich prostorové lokalizace. Unikátním příkladem koncentrace
aktérů, specifických odvětví i spotřební funkce je Stodolní ulice v centru Ostravy. Tento původně
marginální prostor byl gentrifikován do podoby konzumní a zábavní čtvrtě srovnatelné s obdobnými
lokalitami v západních městech.
Měkké faktory jako relevantní součást diskurzu územního
rozvoje v ČR a další perspektiva tématu
V uplynulých pěti letech došlo v českém prostředí k výraznému posunu v samotné znalosti i celkovému vnímání relevance tématu měkkých faktorů rozvoje. Na začátku existovala hrubá představa o
náplni tohoto pojmu, a to pouze v akademické sféře. Primárním zdrojem informací byl transfer poznatků z německého prostředí prostřednictvím konkrétních jedinců. Nyní, po letech systematické práce,
je téma podložené mnoha publikačními prameny, poznatky jsou systematizovány a existuje obecnější
konsenzus nad jejich chápáním. Mnohem důležitější však je, že téma měkkých faktorů proniká do
praktické agendy podpory územního rozvoje, a to zejména v případě velkých měst v ČR. Otázka, zda
je to způsobeno efektivní diseminací akumulovaných vědeckých poznatků, či spontánním nárůstem
relevance tématu, je do značné míry vedlejší.
Zásadní je další budoucnost této problematiky. Nepředpokládáme, že měkké faktory představují
krátkodobé, aktuálně módní téma. Vzhledem k nadále očekávatelnému posunu společnosti do dalších fází postindustriálního vývoje lze předvídat další posilování požadavků jedinců na kvalitu, estetiku
a symboliku prostředí, ve kterém budou chtít žít a pracovat. Nadále bude růst mobilita výrobních
faktorů a tím pádem i požadavky na celkovou vybavenost a kvalitu prostředí v jednotlivých územích.
Vzhledem k celkové efektivizaci výrobní sféry bude třeba hledat další prostor pro realizaci obyvatelstva
v kulturních a volnočasových aktivitách. Změnám budou podléhat konkrétní podoby dynamických
měkkých faktorů rozvoje v tvorbě prostředí i preference a nároky cílových skupin k jednotlivým měkkým faktorům v podobě vybavenosti území, ale jejich celková obecná relevance bude v čase rostoucí.
149
10. Summary
The team of authors of the following publication has been engaged in the research of soft factors of
regional development since 2007 when the implementation of the project WD 61-07-1 “The role of soft
localization factors in disparities’ elimination of structurally struck regions of Ostrava and Usti” had
been started. Furthermore, the aspiration to discuss this topic in the conditions of the Czech Republic
has been preceded by many years of researching the initiation of soft localization factors problems due
to attention of academic and application sector mainly in the German environment. Before the end of
the research project in 2012, we considered how to summarize the results of the many years of work,
dedicated to a detailed elaboration of the topic, into a comprehensive, structured, and intelligible
form. On one hand was considered the possibility to create a “new” publication. However, such book
would naturally have to be referring at many points to an original publication of the team of authors
from 2008. In this book, at the beginning of the project, was compiled an introductory theoretical
and methodological fundament of the soft development factors issue, and on examples of selected
experience from Manchester (UK) and Ruhr Area (Germany) was demonstrated the role of soft factors
in transformation of areas with a traditionally strong position of industry. However, our ambition is to
provide the reader in a compact form with the accumulated knowledge of soft factors, verified by
the comprehensive understanding of the topic, and also partially revised through the course of time.
For this reason, and after long discussions, the final choice was made in favour of the alternative of
providing a revised edition of the book “Soft Factors of Regional Development”. This alternative fully
corresponds with our objectives and we strongly believe that its readers will interpret it identically.
During the work on this book, we performed a reduction of the book’s original contents, yet it
was also extended with more chapters in the form of case studies. These modifications reflected the
changing understanding of relevance, or on the contrary a certain marginality of particular pieces of
knowledge in the framework of the soft development factors topic. In comparison to original version of
the book were extracted partial texts in the theoretical part. The study of Manchester was not included
again in the text, as we understood it as an introductory reference and inspirational framework of the
issue of role of soft factors in overall area’s transformation, and further on we did not continue in detailed monitoring of this area. Changes that we regard to be more fundamental are on the side of the
publication’s extension. The contents of the new parts primarily reflect the shift in our interpretation of
soft factors of regional development in the direction from the narrowly interpreted soft development
factors featuring various forms of cultural, leisure-time, or natural attractions and amenities towards
the more extensively interpreted soft development factors in the form of constitution and quality of the
environment and even relationships and networks in its framework. In this interpretation are then the
important soft development factors for example institutions in a wider sense in the form of “societal
game rules” like e.g. traditions, folk customs, or moral values. Formally, the institutions are frameworks
created by people, enabling their interaction. The consequence of the form, or respectively the quality
of institutions, is establishment and preservation of a predictable environment which decreases the
degree of uncertainty during interactions. In this way, the social and political transactions costs in the
framework of society are lowered (North, 1992). Such milieu also affects the quality of institutional
environment (Camagni, 1991), or the so-called “untraded interdependencies” that can be described
as “conventions, informal rules and habits which govern the economic exchange in the environment
of uncertainty” (Storper, 1997, p.5). In other words, through the shift in contents we try to concentrate
more on the actors (in the networking perspective), institutions, and processes, i.e. causes behind the
emergence and forming of successful regional development, and not on effects stemming from them
which among others can be the above mentioned narrowly interpreted soft factors of regional development in the form of specific physical facilities in the given area.
The above mentioned case studies form a cornerstone of the extended publication and can be
divided into two main categories. The first category is composed of short case studies supplementing
and empirically explaining the discussed topic. For the sake of transparency, these are separated from
the common text by frames. At the same time, also other texts separated by similar frames can be
found in the publication - in this case these are primarily brief comments or examples, which are also
emphasized by a different graphic layout. The second category includes three larger case studies with
own logical segmentation and structure. The topic of their focus is to evaluate the relevant aspects
of soft development factors in the process of overall transformation with emphasis of re-structuring
150
the regional economy in the interest areas of Ruhr Area, Saarland, and Moravian-Silesian Region. It
is necessary to mention that selected parts of the case studies were partially published by authors in
English (e.g. in journals Regions, or Economy and Management). This fact is not regarded as problematic, as the target group of this text are primarily Czech readers, and particularly the text presented in
the book is not identical with the English version and through the integration of case studies is created
a “new combination”, or respectively a new quality.
Motivation and selection of individual case studies is explained directly in the text preceding the
study. However, the common denominator of these case studies, disregarding their different size and
topic specification, is the already mentioned “altered” interpretation of the role and significance of soft
factors of regional development. The increased importance of case studies is also fully complementary with the nature of the project which was designed and implemented from the fundamental to the
applied research, and one of its objectives was to bring external inspiration for practical profiling of
soft development factors.
The principal benefit of this publication is seen in bringing up the topic of soft development factors
issues in the development of cities and regions in the Czech Republic, and mainly the focus on soft
development factors in restructuring the industrial urban areas of Ostrava and Usti. We hope that this
introductory monograph will fill the gap in knowledge of this issue and induce the reaction of theorists
from the academia, as well as of experts and professionals in the field of regional development. We
believe that our publication will help the members of regional elites in industrial regions of Ostrava and
Usti to change their perspective of the importance of soft factors of regional development.
151
Literatura
ACHE, S. (1998): Lokale innovative Milieus in altindustriellen Regionen. Dissertation. Fakultät Raumplanung, Universität Dortmund.
ACHE, S. (2000): Cities in Old Industrial Regions Between Local Innovative Milieu and Urban Governance: Reflections on City Region Governance. European Planning Studies, roč. 8, č. 6, s. 693–709.
ACHE, S., BREMM, H. J., KUNZMANN, K. R., WEGENER, M. (1992): Die Emscherzone: Strukturwandel, Disparitäten – und eine Bauausstellung. Dortmund. Informationskreis für Raumplanung.
ALKER, S., JOY, V., ROBERTS , P., SMITH, N. (2000): The Definition of Brownfield. Journal of Environmental Planning and Management, roč. 43, č. 1, s. 49–69.
AMIN, A. (1999): An Institutionalist Perspective on Regional Economic Development. International
Journal of Urban and Regional Research, roč. 23, č. 2, s. 365–378.
ANDRES, L. (2011): Alternative Initiatives, Cultural Intermediaries and Urban Regeneration: the Case
of La Friche (Marseille). European Planning Studies, roč. 19, č. 5, 795–811.
ANTONELLI, C. MARCHIONATTI R. (1998): Technological and Organisational Change in a Process
of Industrial Rejuvenation: The Case of the Italian Cotton Textile Industry. Cambridge Journal of Economics, roč. 22, č. 1, s. 1–18.
APITZSCH, B. (2006): Unternehmensnetzwerke und soziale Einbettung: Begriffliche Bestimmungen,
Funktionen und Entstehungsbedingungen. Duisburger Beiträge zur soziologischen Forschung, č. 3. Institut für Soziologie, Duisburg. Dostupné z: http://soziologie.uni-duisburg.de/forschung/DuBei_0306.pdf.
ARORA, A., FLORIDA, R., GATES, G. J., KAMLET, M. (2000): Human Capital, Quality of Place, and
Location. H. John Heinz School of Public Policy at Carnegie Mellon University, s. 1–43.
ARROW, K. J. (1962): Economic welfare and the allocation of resources for innovation. In: NELSON, R. R.
(Ed.): The Rate and Direction of Inventive Activity. Princeton University Press, Princeton, NJ, s. 609–626.
ASHEIM, B., CLARK, E. (2001): Creativity and Cost in Urban and Regional Development in the ‘New
Economy’. European Planning Studies, roč. 9, č. 7, s. 805–811.
ASCHAUER, W. (2000): Zwischen Analyse und Politik. Zum Anwendungsbezug regionalwissenschaftlicher Forschung. Die neue Konjunktur von Region und Regionalisierung, Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9/10, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, s. 589–597.
ASTLEITHNER, F. (1999): Das Leitbild „Nachhaltige Stadt“. IFF Social Ecology Working Papers, č. 59, s. 78.
BAGCHI-SEN, S. (2001): Product innovation and competitive advantage in an area of industrial decline: The Niagara region of Canada. Technovation, roč. 21, č. 1, s. 45–54.
BANKEN, R. (2002): Die Industrialisierung der Saarregion 1815–1913. In Pierenkemper, T. (eds.) Die
Industrialisierung europäischer Montanregionen im 19. Jahrhundert. Franz Steiner Verlag, Stuttgart.
BANKS, M., LOVATT A., OĆONNOR J., RAFFO C. (2000): Risk and trust in the cultural industries.
Geoforum, roč. 31, č. 4, s. 453–464.
BASLÉ, M. (1995): Acknowledged and unacknowledged institutionalist antecedents of régulation theory. In: BOYER, R., SAILLARD, Y. (eds): Régulation Theory: The State of the Art. Routledge, Taylor adn
Francis Group, London, s. 21–27.
BATHELT, H. (1992): Erklärungsansätze industrieller Standortentscheidungen: Eine kritische Bestandsaufnahme und empirische Überprüfung am Beispiel von Schlüsseltechnologie-Industrien. Geographische Zeitschrift, roč. 80, č. 4, s. 195–213.
BATHELT, H. (1994): Die Bedeutung der Regulationstheorie in der Wirtschaftsgeographischen
Forschung. In: Geographische Zeitschrift, roč. 82, č. 1, s. 63–90.
BATHELT, H. (1998): Regionales Wachstum in vernetzten Strukturen: Konzeptioneller Überblick und
kritische Bewertung des Phänomens ‘Drittes Italien’. Die Erde, roč. 129, č. 2, s. 247–271.
BATHELT, H. (2004): Vom „Rauschen“ und „Pfeifen“ in Clustern: Reflexive Informations- und Kommunikationsstrukturen im Unternehmensumfeld. Geographica Helvetica, sešit 2, s. 93–105.
BATHELT, H., DEPNER, H. (2003): Innovation, Institution und Region: Zur Diskussion über nationale
und regionale Innovationssysteme. Erdkunde, roč. 57, č. 2, s. 126–143.
152
BATHELT, H. GLÜCKLER, J. (2000): Netzwerke, Lernen und evolutionäre Regionalentwicklung.
Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 44, č. 3/4, s. 167–182.
BATHELT, H., GLÜCKLER, J. (2002) Wirtschaftsgeographie: Ökonomische Beziehungen in räumlicher
Perspektive 2. Stuttgart: Verlag Eugen Ulmer, 2003.
BATHLET, H., GLUCKLER, J. (2005): Resources in economic geography: from substantive concepts
towards a relational perspective. Environment and Planning A, roč. 37, č. 9, s. 1545–1563.
BATHELT, H., JENTSCH, C. (2002): Die Entstehung eines Medienclusters in Leipzig: Neue Netzwerke
und alte Strukturen. In: GRÄF, S., RAUH, J., (Eds.): Networks and Flows: Telekommunikation zwischen
Raumstruktur, Verflechtung und Informationsgesellschaft. Hamburg and Münster: LIT Verlag, s. 31–74.
BATHELT, H., MALMBERG, A., MASKELL, S. (2004): Clusters and knowledge: local buzz, global pipelines and the process of knowledge creation. Progress in Human Geography, roč. 28, č. 1, s. 31–56.
BATHELT, H., ZAKRZEWSKI, G. (2007): Messeveranstaltungen als fokale Schnittstellen der globalen
Ekonomie. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 51, č. 1, s. 14–30.
BAUER, F., OTTO, A. (2006) Schrumpfung im Ruhrgebiet – Wachstum im Saarland. Eine komparative Analyse der Beschäftigungsentwicklung in zwei ehemaligen Montanregionen. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 50, č. 3/4, s. 147–161.
BAUER T., SOÓS K. A. (1979) Inter-Firm Relations and Technological Change in Eastern Europe: The
Case of the Hungarian Motor. IndustryActa Oeconomica, roč. 23, č. 3/4, s. 285–303.
BAUM, S., YIGITCANLAR, T., HORTON, S., VELIBEYOGLU, K., GLEESON, B. (2007): The Role of Community and Lifestyle in the Making of a Knowledge City. Urban Research Program. Dostupné na: http://
www.griffith.edu.au/centre/urp/urp_publications/prac_and_policy/URP_PP2_BAUM_Knowledge.pdf.
BAUMANN, Z. (2002): Tekutá modernita. Praha, Mladá fronta.
BEAVERSTOCK, J. V., SMITH, R. G., TAYLOR, S. J. (1999): A Roster of World Cities. Cities, roč. 16,
č. 6, s. 445–458.
BECKMANN, C. C. (2005): Beziehungsorientiertes Standortmanagement und regionale Wirtschaftsförderung: Am Beispiel des Relationship Marketings in Bayern, DUV.
BEDNÁŘ, S. (2008): Geografie transformace maloobchodní sítě města Ostravy, Praha: Univerzita Karlova, Disertační práce.
BEDNÁŘ, P., GREBENÍČEK, P. (2012): Mapping Creative Industries in the Zlin Region. Journal of Competitiveness, roč. 4, č 1, s. 20–35.
BELINA, B., HELMS, G. (2003): Zero Tolerance for the Industrial Past and Other Threats: Policing and
Urban Entrepreneurialism in Britain and Germany. Urban Studies, roč. 40, č. 9, s. 1845–1867.
BELL, D., JAYNE, M. (2004): City of quarters: urban villages in the contemporary city. Ashgate, Aldershot, s. 302.
BENDIXEN, S. (2001): Einführung in die Kultur- und Kunstökonomie. VS Verlag ,č. 2.
BENNEWORTH, S., HOSPERS, G. J., JONGBLOED, B. W. A. (2006): New economic impulses in old
industrial regions: the case of the University of Twente. In: PRINZ, A., STEENGE, A. E., SCHMIDT, J.
(eds.): Innovation: technical, economic and institutional aspects, LIT, Münster, s. 1–24.
BENZ, A., FÜRST, D. (2002): Policy Learning in Regional Network. European Urban and Regional
Studies, roč. 9. č. 1, s. 21–35.
BERG, V. D., BRAUN, E. (1999): Urban competitiveness, marketing and the need for organising kapacity. Urban Studies, roč. 36, č. 5–6, s. 987–999.
BERNDT, CH. (1996): Arbeitsteilung, institutionelle Distanz und Ortsgebundenheit: Strategische
Anpassung an veränderte Rahmenbedingungen am Beispiel mittelständischer Unternehmen im Ruhrgebiet. Geographische Zeitschrift, roč. 84, č. 3/4, s. 220–237.
BERNDT, CH. (1998): Ruhr Firms between Dynamic Change and Structural Perzistence – Globalization, the ‘German Model’ and Regional Place-Dependence. Transactions of the Institute of British
Geographers, roč. 23, č. 3, s. 331–352.
BIANCHINI, F., PARKINSON, M. (1993): Cultural Policy and Urban Regeneration: the West European
Experience, Manchester, Manchester University Press, s. 224.
153
BIRCH, K., MYKHNENKO, V. (2009): Varieties of neoliberalism? Restructuring in large industrially dependent regions across Western and Eastern Europe. Journal of Economic Geography, roč. 9, č. 3, s. 355–380.
BLAŽEK, J. (1993): Regionální vývoj a regionální politika: hlavní přístupy v zemích západní Evropy. In:
SÝKORA, L. (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK Praha, s. 120–146.
BLAŽEK, J. (2001): Velké firmy a subjekty progresivního terciéru jako aktéři regionálního rozvoje,
s. 227–249 in HAMPL, M. (ed.). Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace
a obecná teorie, Přírodovědecká fakulta UK, Praha.
BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje: nástin, kritika, klasifikace. Karolinum, Praha.
BLAŽEK, J., ŽÍŽALOVÁ, P., RUMPEL, P., SKOKAN, K. (2011): Where Does the Knowledge for
Knowledge-intensive Industries Come From? The Case of Biotech in Prague and ICT in Ostrava. European Planning Studies, roč. 19, č. 7, s. 1277–1303.
BLOTEVOGEL, H. H. (2000): Zur Konjunktur der Regionsdiskurse. Die neue Konjunktur von Region
und Regionalisierung, Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9, Bundesamt für Bauwesen und
Raumordnung, s. 491–506.
BLOTEVOGEL, H. H. (2003): Das Ruhrgebiet – Vom Montanrevier zur postindustriellen Urbanität?
Aschendorff Medien GmbH, Münster, s. 5–18.
BLOTEVOGEL, H. H. (2004): Regionale Identität des Ruhrgebiets – die harte Bedeutung eines weichen
Konzepts. Tozsamosc regionalna Zaglebia Ruhry – twarde znaczenie miekkiej koncepcji. In: Ruhrgebiet – Oberschlesien. Zaglebie Ruhry – Górny Slask. Stadt, Region, Strukturwandel. Miasto, region,
przemiany strukturalne. Essen, Klartext, s. 25–59.
BLOTEVOGEL, H. H. (2006): Metropolregion Rhein-Ruhr. Geographische Rundschau, roč. 58, č. 1, s. 28–36.
BÖGENHOLD, D., MARSCHALL, J. (2007): Netzwerkforschung zwischen Theorie und Methode:
Zur Aktualität der Netzwerkmetapher vor dem Hintergrund aktueller interdisziplinärer Integrationsbemühungen von Soziologie, Ökonomik und Geschichtswissenschaften. (Příspěvek prezentovaný na
konferenci: „Ein neues Paradigma in den Sozialwissenschaften – Netzwerkanalyse und Netzwerktheorie“, 27./28. září 2007, Frankfurt a. M.) dostupné na: http://www.soz.uni-frankfurt.de/Netzwerktagung/
Boegenhold_Marschall.pdf.
BÖMER, H. (2000): Ruhrgebietspolitik in der Krise. Kontroverse Konzepte aus Wirtschaft, Politik,
Wissenschaft und Verbänden. Dortmunder Beiträge zur Raumplanung Bd. 101. Dortmund
BOSCHMA, R. (2005): Proximity and Innovation: A Critical Assessment. Regional Studies, roč. 39, č. 1, s. 61–74.
BOSCHMA, R. A., FRENKEN, K. (2006): Why is economic geography not an evolutionary science? Towards an evolutionary economic geography. Journal of economic geography, roč. 6, č. 3, s. 273–302.
BOSCHMA, R., LAMBOOY, J. (1999): The prospects of an adjustment policy based on collective learning in old industrial regions. GeoJournal, roč. 49, č. 4, s. 391–399.
BOSCHMA, R., MARTIN, R. (2007): Constructing an evolutionary economic geography. Journal
of Economic Geography, roč. 7, č. 5, s. 537–548.
BOURNE, L. S. (1996): Reinventing the Suburbs: Old Myths and New Realities. Progress in Planning,
roč. 46, č. 3, s. 163–184.
BOYER, R. (1995): The origins of Régulation Theory. In: BOYER, R., SAILLARD, Y. (eds): Régulation
Theory: The State of the Art. Routledge, Taylor adn Francis Group, London, s. 13–20.
BOYER, R., SAILLARD, Y. (eds, 1995): Régulation Theory: The State of the Art. Routledge, Taylor adn
Francis Group, London, s. 386.
BRAKE, K., BREMM, H., J. (1993): Unternehmensbezogene Dienstleistungen und regionale Entwicklung. Geographische Zeitschrift, roč. 81, č. 1, s. 51–69.
BRESCHI, S., LISSONI, L. (2001): Localised knowledge spillovers vs. innovative milieux: Knowledge
“tacitness” reconsidered. Papers in Regional Science, roč. 80, č. 3, s. 255–273.
BROSS, U., WALTER, G. H. (2000): Socio-economic Analysis of North Rhine-Westphalia: Joint Research Project. Fraunhofer-Institut für Systemtechnik und Innovationsforschung, s. 1–44.
BRUSCO, S. (1992) Small firms and the provision of real services. In Industrial districts and local economic
regeneration. Ed. F. Pyke, W. Sengenberger. Geneva: International Institute for Labour Studies, s. 177–196.
154
BÜRKNER, H. J., KUDER, T., KÜHN, M. (2005): Regenerierung der schrumpfende Städte: Theoretische
Zugänge und Forschungsperspektiven. Working Paper Leibniz-Institut für Regionalentwicklung und
Strukturplanung (IRS), Erkner, citace 17. 9. 2009. Dostupné na WWW: http://www.irs-net.de/download/
wp_regenerierung.pdf.
BUNNELL, T. G., COE, N. M. (2001): Spaces and scales of innovation. Progress in Human Geography,
roč. 25, č. 4, s. 569–589.
BURDACK, J. (1994): Niedergang, Erneuerung und intraregionale Entwicklung in einer altindustriellen
Region – Die Region Nord-Pas-de-Calais. Europa Regional, č. 3, s. 1–9.
BURDACK, J., RUDOLPH, R. (2001): Postsozialistische Stadtentwicklungen zwischen nachholender
Modernisierung und eigenem Weg. Geographica Helvetica, roč. 56, č. 4, s. 261–273.
BURT, R. (1992): Structural Holes: The Social Structure of Competition. University Press, Cambridge.
BURTENSHAW, D. (1972): Regional renovation in the Saarland, Geographical Review, roč. 62, č. 11, s. 1–12
BUTZIN, B. (1996): Kreative Milieu als Elemente regionaler Entwicklungsstrategien? Eine kritische Wertung. In: Maier, J. (Hrsg.): Bedeutung kreativer Milieu für Regional- und Landesentwicklung. Bayreuth.
= Arbeitsmaterialien zur Raumordnung und Raumplanung, sešit. 153, s. 9–37.
BUTZIN, B. (2000): Netzwerke, Kreative Milieus und Lernende Region: Perspektiven für die regionale
Entwicklungsplanung? Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 44, č. 3/4, s. 149–166.
BUTZIN, B., FRANZ, M., NOLL, H. S. (2006): Strukturwandel im Ruhrgebiet unter Schrumpfungsbedingungen – Patchwork-Managementals Herausforderung. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč.
50, č. 3/4. s. 258–275.
CAMAGNI, R. (1991): From the „Local Milieu” to Innovation through Cooperation Network. In: Ders.
(Hrsg.), Innovation Networks: Spatial Perspectives. London.
CAMAGNI, R., CAPELLO, R. (2005): Urban milieu: From theory to empirical findings. In: BOSCHMA,
R. A., KLOOSTERMAN, R. C. (eds.): Learning from Clusters: A Critical Assessment, Springer, Netherlands, s. 249–274.
CAMERON S., COAFFEE, J., (2005): Art, Gentrification and Regeneration: From Artist as Pioneer
to Public Arts. European Journal of Housing Polic, 5, 1, s. 39–58.
CAMPO, D., RYAN, B. (2008): The Entertainment Zone: Unplanned Nightlife and Revitalization of the
American Downtown, Journal of Urban Design, 13, 3, s. 291–315.
CAPOT-REY, R. (1935): The industrial region of the Saar. The geographical review. roč. 25, s. 137–141.
CASTELLS, M. (1996): The Rise of the Network Society. Oxford: Blackwell.
CASTELLS, M., HALL, s. (1994): Technopoles of the world: the making of twenty-first-century industrial
complexes. Routledge, London.
CIKÁNEK, M. (2009): Kreativní průmysly – příležitost pro novou ekonomiku. Praha: Divadelní ústav.
CIKÁNEK, M. (2011): Kreativní průmysly – Cesta ze země montoven a překladišť. Disk. č. 37, s. 151–160.
CLARK, T. N. (2002): Amenities drive urban growth. Journal of urban affairs, roč. 24, č. 5, s. 493–515.
CLARK, T. N. (2003): Urban Amenities: Lakes, Opera and Juice Bars–Do they Drive Development?
Research in Urban Policy. The City as an Entertainment Machine. Elsevier, Oxford, UK, s. 103–140.
COLE B. D., (1987): Artists and Urban Redevelopment, Geographical Review, 77, 4, s. 391–407.
CLARK, T. N., LLOYD, R., WONG, K. K., JAIN, S. (2002): Amenities drive urban growth. Journal of urban affairs, roč. 24, č. 5, s. 493–515.
COOKE, S. (1995): The Rise Of The Rustbelt, Revitalizing Older Industrial Regions. UCL Press London.
COOKE, S. (2001): From technopoles to regional innovation systems: the evolution of localised technology development policy, Canadian Journal of Regional Science, č. 24, č. 1 s. 21–40.
COSTA, D. L., KAHN, M. E. (2000): Power couples: changes in the locational choice of thecollege
educated. Journal of Economics, roč. 112, č. 3, s. 827–872.
CREVOISIER, O. (2001): Der Ansatz des kreativen Milieus. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, 45, 246–256.
CSO CZECH STATISTICAL OFFICE. Register of Economic Subjects (RES), 2008. [cit .2008–10–10].<
www.czso.cz. >.
155
CUMBERS, A., BIRCH, K. (2006): Divergent Pathways in Europe‘s Old Industrial Regions? Scottish
Policy Innovation Forum, Royal Society of Edinburgh.
CUMBERS, A., BIRCH, K., MACKINNON, D. (2006): Revisiting the Old Industrial Region: Adaptation
and Adjustment in an Integrating Europe, Working Paper 1.
ČEJKA, K. (1999): Ostravské kabarety šedesátých let, Ostrava – příspěvky k dějinám a současnosti
Ostravy a Ostravska, 19, Ostrava.
DANIELZYK, R (1992): Gibt es im Ruhrgebiet eine „post-fordistische Regionalpolitik“? Geographische
Zeitschrift, roč. 80, č. 2, s. 84–105.
DANIELZYK, R., WOOD, G. (2003): Innovative Strategien der politischen Regionalisierung in Nordrhein-Westfalen. Aschendorff Medien GmbH, Münster, s. 19–32.
DANIELZYK, R., WOOD, G. (2004): Innovative Strategies of Political Regionalization: The Case of North
Rhine-Westphalia. European Planning Studies, roč. 12, č. 2, Carfax Publishing, s. 191–207.
DAVID, S. A. (2000): Path dependence, its critics and the quest for ‘historical economics’. Dostupné z:
http://www-econ.stanford.edu/faculty/workp/swp00011.pdf.
DAVIDOVÁ, E. (2009): Romany Immigrants in Ostrava-Sound into the 60ties of the 20th century. Historica-Review in History and Related Sciences, č. 16, s. 317–328.
DCMS. (1998): Creative Industries Task Force Creative Industries: Mapping Document. London: DCMS.
DeFRANTZ, M. (2005): From cultural regeneration to discursive governance: constructing the flagship
of the ‘Museumsquartier Vienna’ as a plural symbol of change, International Journal of Urban and
Regional Research, 29,1, s. 50–66.
DEGE, W. (2003): Paradigmenwechsel in der Öffentlichkeitsarbeit für das Ruhrgebiet. Aschendorff Medien GmbH, Münster, s. 57–64.
DEGE, W. (2007): Regionale Marketing des Ruhrgebietes. In: RUMPEL, S. (ed.): Sborník z mezinárodní konference „Inovace v rozvoji měst obcí a regionů s důrazem na marketingové řízení“. Oftis, Ostrava, s. 23–30.
DESROCHERS, S. (2001): Local Diversity, Human Creativity, and Technological Innovation. Growth and
Change, roč. 32, s. 369–394.
DIGAETANO, A., STROM, E. (2003): Comparative Urban Governance: An Integrated Approach, Urban
Affairs Review, roč. 38, č. 3, s. 356–395.
DOKOUPIL, L., LIPOVSKI, R, NESLÁDKOVÁ, L. (2010): Přirozená reprodukce obyvatelstva Rakouského Slezska a severovýchodní Moravy v etapě modernizace od 80. let 19. století do první světové války.
Historica – Review in History and Related Sciences, roč. 1, č. 1, s. 55–79.
DÖRRENBÄCHER, H. S., SCHULZ, C. (2008) The Organisation of the Production Process: The Case
of Smartville. In PELLENBARG, S., WEVER, E. (eds.): International Business Geography: Case Studies
of Corporate Firms, London: Routledge. s. 83–96.
DOSI, G. (1988): Sources, procedures and microeconomic effects of innovation, Journal of Economic
literature, roč. 36, č. 3, s. 1126–1171.
DOSCH, F., PORSCHE, L. (2008): Grüne Potenziale unter blauem Himmel. Neue Zugänge zur Flächenrevitalisierung und Freiraumentwicklung im Ruhrgebiet. Informationen zur Raumentwicklung. č. 9/10, s. 609–625.
DRAKE, G. (2003): His place gives me space: place and creativity in the creative industries. Geoforum,
roč. 34, č. 4, s. 511–524.
DÜHR, S. (1998): Nachhaltige Regionalentwicklung als Leitbild für altindustrialisierte Regionen? Schriftenreihe des Zentrums für europäische Studien, Universität Trier, sešit 39.
DZIEMBOWSKA-KOWALSKA, J., FUNCK, R. H. (1999): Cultural Activities: Source of Competitiveness
and Prosperity in Urban Regions, Urban Studies, roč. 36, č. 8, s. 1381–1398.
EBERT, R., KUNZMANN, K. R. (2007): Kulturwirtschaft, kreative Räume und Stadtentwicklung in Berlin.
Netzwerk Stadt und Landschaft, roč. 4, č. 43, s. 64–79.
ECKERT, M. (1992): Industrialisierung und Entindustrialisierung in Schleswig-Holstein. In: Selbstverlag
des Geographischen Insituts der Universität Kiel, Band 83.
EDWARDS, M. (2008): A Green Approach to Community Regeneration. Prezentace z Green Infrastructure Conference, Malahide, Ireland. [online]. ©2008, [cit. 2009-01-04]. <http://www.fingalcoco.ie/
156
Planning/ConservationHeritage/GreenInfrastructure/ConferencePresentations/>.
EICKELPASCH, A., LEJPRAS, A., STEPHAN, A. (2007): Hard and Soft Locational Factors, Innovativeness and Firm Performance: An Empirical Test of Porter’s Diamond Model at the Micro Level. Joint
Congress of the European Regional Science Association Paris. http://sadapt.inapg.inra.fr/ersa2007/
papers_number-fr.php?paper=466.
EISENBEIS, CH., BOLLENDORF, U., SCHULZ, T. (2005): Medienstandort Saar(LorLux): Bestandsaufnahme – Entwicklungsperspektiven – Umsetzungsstrategien.Landesmedienanstalt Saarland.
ELLGER, C. (2001): Beyond the Economic? Cultural Dimensions of Services: The RESER Survey
of Service Research Literature in Europe 2000. The Service Industries Journal, roč. 21, č. 4, Routledge,
part of the Taylor & Francis Group, s. 167–190.
ELLINGSTAD, M. (1997): The maquiladora syndrome: Central European prospects. Europe‐Asia Studies, roč. 49, č. 1, s. 7–21.
ENGE, T. (2005): Cluster im Strukturwandel alter Industrieregionen. Das Ruhrgebiet und Glasgow
im Verglech. Schüren Verlag, Bonn.
ESSER, J. (1978): Krisenregulierung und Gewerkschaften – Das Beispiel der saarländischen Stahlindustrie. Ausgabe Gewerkschaftliche Monatshefte, roč. 78, č. 12, s. 772 – 781.
ESSER, J. FACH, W., GIERSZEWSKI G., W. VÄTH, W. (1982): Steel Crisis and Steel Policy – A Comparison. Intereconomics, roč. 17, č. 6, s. 279–285
ETTLINGER, N. (2007): Unchaining the micro. In Socio-Economics of Space Discussion Forum (SECONS).
EVANS G. (2005): Measure for measure: evaluating the evidence of culture‘s contribution to regeneration. Urban Studies, roč. 42, č. 5/6, s. 959–984.
FAUST, H. (1999): Das Ruhrgebiet: Erneuerung einer europäischen Industrieregion. Europa reginal, č. 7, s. 10–18.
FELDMAN, M. S., AUDRETSCH, D. B. (1999): Innovation in cities: Science-based diversity, specialization and localized competition. European Economic Review, roč. 43, č. 2, s. 409–429.
FINKE, L., NEUMEYER, H. S. (1999): Die IBA Emscher Park – ein Beispiel für eine nachhaltige Regionalentwicklung? Projektorientierte Planung – das beispiel IBA Emscher Park, Bundesamt für Bauwesen
und Raumordnung, sešit 3, s. 195–204.
FLOETING, H. (2007): Wissen und Kreativität als Treiber urbaner Entwicklung – Braucht die Stadt neue
Räume? Real corp, Vienna, s. 367–377.
FLORIDA, R. (1995): The industrial transformation of the Great Lakes Region. In: Cooke. P (Eds.):
The Rise of the Rustbelt, St. Martin´s Press, New York, s. 162–176.
FLORIDA, R. (1996): Regional creative destruction: production organization, globalization, and the
economic transformation of the Midwest. Economic Geography, č. 72, s. 314–334.
FLORIDA, R. (2000): Competing in the age of talent: quality of place and the new economy. A Report
Prepared for the R. K. Mellon Foundation, Heinz Endowments, and Sustainable Pittsburgh, s. 1–46.
FLORIDA, R. (2002): The Rise of the Creative Class and how it’s transforming work, leisure, community,
everyday life. Basis Books, New York.
FLORIDA, R. (2002a): The Economic Geography of Talent. Annals of the Association of American
Geographers, roč. 92, č. 4, s. 743–755.
FLORIDA, R. (2005): Cities and the Creative Class. Routlege, New York.
FLORIDA, R., CUSHING, R., GATES, G. (2002): When Social Capital Stifles Innovation. Harvard business review, Harvard Business School Publishing Corporation, Boston, s. 20–20.
FLORIDA, R., STOLARICK, K. (2006): Creativity, connections and innovation: a study of linages in the
Montreal Region. Enviroment and Planning, roč. 38, č. 10, s. 1799–1819.
FRANZ, M., GÜLES, O. PREY, G (2008): Place-Making And ‚Green‘ Reuses Of Brownfields In The Ruhr.
Tijdschrift voor Economische en Sociale Geografie, roč. 99, č. 3, s. 316–328.
FRANZ, S. (1999): Innovative Milieus als Extrempunkte der Interpenetration von Wirtschafts- und Wissenschaftssystem. Jahrbuch für Regionalwissenschaft, roč. 19, č. 2, s. 107–130.
FRANZ, S. (2002): Regionale Wettbewerbsfähigkeit durch Erzielung von Wissensvorsprüngen? Für und
Wider neuerer Theorieansätze. In: HEINRICH C., KUJATH, J. (Hrsg.): Die Bedeutung von externen
157
Effekten und Kollektivgütern für die regionale Entwicklung, Münster LIT-Verlag, s. 39–53.
FRANZ, S. (2004): Innovative Milieus in ostdeutschen Stadtregionen: „sticky places“ der kreativen
Klasse? In: MATTHIESEN, U. (Hrsg.): Stadtregion & Wissen – Analysen und Plädoyers für eine wissensbasierte Stadtpolitik, Oplade, s. 109–122.
FREUNDT, A. (2003): Entwicklungspotenziale der Kulturwirtschaft in altindustrialisierten Regionen.
Chancen der Förderung von Clustern im Ruhrgebiet und in Merseyside. Univ. Dortmund, Fakultät
Raumplanung. Dostupné na: http://deposit.d-nb.de/cgi-bin/dokserv?idn=967894735&dok_var=d1&dok_ext=pdf&filename=967894735.pdf
FRIEDRICHS, J. (1994): Revitalisierung von Städten in altindustrialisierten Gebieten: Ein Modell und
Folgerungen. Geographische Zeitschrift, roč. 82, č. 2, s. 133–153.
FRITSCH, M., KOSCHATZKY, K., SCHÄTZL, L., STERNBERG, R. (1998): Regionale Innovationspotentiale und innovative Netzwerke. Raumforschung und Raumordnung, roč. 56, č. 4, s. 243–252.
FRITSCH, M., STÜTZER, M. (2007): Die Geografie der Kreativen Klasse in Deutschland, Raumforschung und Raumordnung, roč. 65, seš. 1, s. 15–29.
FROMHOLD-EISEBITH, M. (1995): Das „kreative Milieu“ als Motor regionalwirtschaftlicher Entwicklung.
Forschungstrends und Erfassungsmöglichkeiten. Geographische Zeitschrift, roč. 83, č. 1, s. 30–47.
FROMHOLD-EISEBITH, M. (1999): Das ‘kreative Milieu’ – nur theoretisches Konzept oder Instrument
der Regionalentwicklung? Raumforschung und Raumordnung, roč. 57, č. 2, s. 168–175.
FROMHOLD-EISEBITH, M. (2004): Innovative Milieu and Social Capital—Complementaryor Redundant Concepts of Collaboration-based Regional Development? European Planning Studies, roč. 12,
č. 6, Carfax Publishing, s. 747–765.
FUCHS, J. et al. (2009): Entwicklung des saarländischen Erwerbspersonenpotenzials bis zum Jahr 2020
mit Ausblick bis 2050. Methoden, Annahmen und Datengrundlage. IAB Forschungsbericht 6/2009.
FUCHS, M. (2001): Von der „lernenden Region“ zur „lernenden Organisation“– Regionalentwicklung im
globalen Kontext. Duisburg (=INEF Report, 52). Duisburg. Dostupné na: http://www.inef.uni-duisburg.
de/page/documents/Report52.pdf.
FUNDER, M. (1996): Industrielle Beziehungen und regionaler Strukturwandel: Das Beispiel „Ruhrgebiet“ im Spiegel der Literatur. Industrielle Beziehungen, sešit 1, s. 40–61.
FÜRST, D., KILPER, H. (1995): The innovative power of regional policy networks: A comparison of two
approaches to political modernization in North Rhine-Westphalia. European Planning Studies, roč. 3,
č. 3, s. 287–304.
FÜRST, D., LÖB, S. (2005): Kulturlandschaften – wachsende Bedeutung für regionalpolitische Strategien? In: Thießen, F., Cernavin O., Führ, M., Kaltenbach, M.: Weiche Standortfaktoren, Duncker
& Humbolt. Berlin, s. 53–72.
GALGÓCZI, B., TÓTH, A. (2000): The development of the automobile industry in Hungary and the
changing patterns of employee interest representation, SEER SouthEast Europe Review for Labour
and Social Affairs.
GANSER, K., SIEBEL, W., SIEVERTS, T. (1993): Die Planungsstrategie der IBA Emscher Park. Eine
Annäherung. RaumPlanung, sešit 61, s. 112–118.
GARCIA, B. (2004): Cultural policy and urban regeneration in Western European cities: lessons from
experience, prospects for the future. Local Economy, roč. 19, č. 4, s. 312–326.
GARGIULO, M., BENASSI, M. (2000): Trapped in Your Own Net? Network Cohesion, Structural Holes
and the Adaptation of Social Capital. ORGANIZATION SCIENCE, roč. 11, č. 2, s. 183–196.
GEORGIEFF, P., KIMPELER, S., MÜLLER, K., RAMMER, C. (2008): Beitrag der Creative Industries zum
Innovationssystem am Beispiel Österreichs. Endbericht zur Studie im Auftrag der Wirtschaftskammer
Österreich arge creativ wirtschaft Austria.
GIBSON, C., KONG, L. (2005): Cultural economy: a critical review. Progress in Human Geography,
roč. 29, č. 5, s. 541–561.
GIBSON, CH., KLOCKER, N. (2005): The ‘Cultural Turn’ in Australian Regional Economic Development Discourse: Neoliberalising Creativity? Geographical Research. Institute of Australian Geographers, s. 93–102.
GIDDENS, A. (1984): The Constitution of Society: Outline of the Theory of Structuration. Berkeley-Los
158
Angeles: University of California Press.
GIDDENS, A. (1999): Sociologie. Praha (Argo).
GLAESER, E. (1997): „Learning in Cities“, NBER Working Papers 6271. [cit. 2008–10–10], <http://ideas.repec.org/p/nbr/nberwo/6271.html>.
GLAESER, E., KALLAL, H., SCHEINKMAN, J., SHLEIFER, A. (1992): Growth in Cities. Journal of
Political Economy, roč. 100, č. 6, s. 1126–1151.
GLÜCKLER, J. (2001): Handeln in Netzen: zur Bedeutung von Struktur für ökonomischen Handel. In:
REUBER, S., WOLKERSDORFER, U. G. (eds.): Politische Geographie. Handlungsorientierte Ansätze
und Critical Geopolitics. (= Heidelberger Geographische Arbeiten, 112), Heidelberg, s. 257–268.
GOCH, S. (2001): Das Ruhrgebiet – Die Entstehung einer Region? Geographische Revue, sešit 1, s. 23–43.
GOMEZ, M. V. (1998): Reflective images: the case of urban regeneration in Glasgow and Bilbao. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 22, č. 1, s. 106–121.
GOSPONDINI, A. (2006): Portraying, classifying and understanding the emerging landscapes of the post-industrial city. Cities: The International Journal of Urban Policy and Planning, roč. 23, č. 5, s. 311–330.
GOULDNER, A. (1979): The Future of the Intellectuals and the Rise of the New Class. New York:
Continuum Publishing Company.
GRABHER, G. (1988): De-Industrialization or Neo-Industrialization? Innovation Processes and Policies
in Old Industrial Areas. Edition Sigma, Berlin.
GRABHER, G. (1993): The weakness of strong ties: The lock-in of regional development in the Ruhr
area. In: GRABHER, G. (ed.): The embedded firm: On the socioeconomics of industrial networks, London: Routledge, s. 255–277.
GRABHER, G. (1994): Lob der Verschwendung. Redundanz in der Regionalentwicklung. Edition Sigma, Berlin.
GRABHER, G. (2001): Ecologies of creativity: the Village, the Group, and the heterarchic organisation
of the British advertising industry. Environment and Planning A, roč. 33. č. 2, s. 351 – 374.
GRABHER, G. (2002): The Project Ecology of Advertising: Tasks, Talents and Teams. Regional Studies,
roč. 36, č. 2, s. 245–262.
GRABHER, G. (2004): Die Nachbarschaft, die Stadt und der Club: Wissensmilieus in Projektökologien.
In: Matthiesen, U., (Eds.): Stadtregionen und Wissen: Analysen und Plädoyers für eine wissensbasierte
Stadtpolitik. Wiesbaden: VS Verlag, s. 279–292.
GRABHER, G., IBERT, O. (2004): Produktion in Projekten. Die Beispiele der Werbebranche in Hamburgund der Softwareindustrie in München. Abschlussbericht des DFG-Forschungsprojekts. Sozioökonomie des Raumes, Universität Bonn, [cit. 2008-07-07]. <http://www.giub.uni-bonn.de/grabher/
downloads/finalreport_Produktion%20in%20Projekten.pdf>
GRABOW, B. (2005): Weiche Standortfaktoren in Theorie und Empirie – ein Überblick. In: Thießen, F.,
Cernavin O., Führ, M., Kaltenbach, M.: Weiche Standortfaktoren, Duncker & Humbolt. Berlin, s. 37–53.
GRABOW, B., HOLLBACH-GRÖMIG, B. (1995): Weiche Standortfaktoren. Schriften des Deutschen
Institut für Urbanistik Band, 89. Dt. Gemeindeverlag. Stuttgart-Berlin-Köln.
GRANOVETTER, M. (1973): The Strength of Weak Ties. American Journal of Sociology, roč. 78, č. 6,
s. 1360–1380.
GRANOVETTER, M. (1985): Economic Action and Social Structure: The Problem of Embeddedness.
The American Journal of Sociology, roč. 91, č. 3, s. 481–510.
GRANOVETTER, M. (2005): The Impact of Social Structure on Economic Outcomes. Journal of
Economic Perspectives, roč. 19, č. 1, s. 33–50.
GREINER, J. G. (2004): Stadtmarketing in Europa: Glasgow und Stuttgart im Vergleich. Tectum Verlag, Marburg.
GROTH, J., CORIJN, E. (2005): Reclaiming urbanity: indeterminate spaces, informal actors and urban
agenda petting. Urban Studies, roč. 42, s. 3, č. 503–526.
GUTH, M. (2005): Innovation, Social Inclusion and Coherent Regional Development: A New Diamond for
a Socially Inclusive Innovation Policy in Regions. European Planning Studies, roč. 13, č. 2, s. 333–349.
HAISCH, T., KLÖPPER, C. (2007): Akademisch Gebildete versus beruflich Kreative: eine Analyse der
Wohnstandortwahl Hochqualifizierter in der Region Basel. Geographica Helvetica, sešit 2, s. 75–85.
159
HAKANSON, L. (2005): Epistemic Communities and Cluster Dynamics: On the Role of
HALL, S. (2000): Creative Cities and Economic Development. Urban Studies, roč. 37, č. 4, s. 639–649.
HALL, S. (2004): Creativity, Culture, Knowledge and the City. Built environment, roč. 30, č. 3, s. 256–258.
HAMPL M. et all. (1996): Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy.
HAMPL, M. (2006): Sociální Geografie: Proměny tematické orientace a přetrvávání výchozích problémů studia. Geografie-Sborník ČGS, roč. 111, č. 4, s. 382–400.
HANNIGAN J. (1998): Fantasy City: Pleasure and Profit in the Postmodern Metropolis. Routledge,
London.
HANSEN, H. J., VANG, J., ASHEIM, B. J. (2005): The Creative Class and Regional Growth: Towards
a Knowledge Based Approach. ‘Regional Growth Agendas’ konference. Regional Studies Associations, s. 1–23. Dostupné na: http://linzu-soft.com/UploadedPublications/200515_Hansen&Vang&Asheim.pdf.
HARTH, A.; HERLYN, U.; SCHELLER, G. (1998): „Segregation in eastern German cities: Gentrification,
downgrading of large estates, and suburbanization“, Netherlands Journal of Housing and the Built
Environment, roč. 13 č. 4, s. 421–437.
HARVEY, D. (1989): From managerialism to entrepreneurialism: the transformation in urban governance in late capitalism, Geografiska Annaler, 71B, s. 3–17
HASSINK, R. (2005): The restructing of old industrial areas in Europe and Asia (Guest editoral). Environment and Planning, roč. 37, č. 4, s. 571–580.
HASSINK, R. (2005b): How to unlock regional economies from path dependency? From learning region to learning cluster. European Planning Studies, roč. 13, č. 4, s. 521–535.
HASSINK, R. (1997): What distinguishes ‚good‘ from ‚bad‘ industrial agglomerations? Erdkunde, roč.
51, č. 1, s. 2–11.
HASSINK, R. (2007): The strength of weak lock-ins: the renewal of the Westmünsterland textile industry. Environment and Planning A, roč. 39, č. 5, s. 1147–1165.
HASSINK, R. (2010): Locked in decline? On the role of regional lock-ins in old industrial areas. In:
BOSCHMA, R. A., MARTIN, R. (eds.), Handbook of Evolutionary Economic Geography, Cheltenham:
Edward Elgar, s. 450–468.
HAUPTMANN, S., KAMENICKÝ, J., SÝKORA, L. (2000): Changes in the spatial structure of Prague and
Brno in the 1990s. Acta Universitatis Carolinae Geographica, roč. 35, č. 1, s. 61–76.
HAVRLANT, M. (1980): Geografie Severomoravského kraje (The geography of North Moravia region).
Pedagogická fakulta v Ostravě, Ostrava, s. 276.
HAVRLANT, J. (2010): Změny v hornictví a hornické krajině Karvinska. Zpravodaj Hnědé uhlí. 2010, roč.
2, č. 2, s. 32–38.
HEIDENREICH, M. (1994): Die mitteleuropäische Großindustrie im Transformationsprozeß. Zeitschrift
für Soziologie, roč. 23, č. 1, s. 3–21.
HEIDENREICH, M. (1997) Wirtschaftsregionen im weltweiten Innovationswettbewerb, in: Kölner Zeitschrift für.Soziologie und Sozialpsychologie, roč. 49, s. 500–527
HEINEBERG, H. (2006): Grundriß Allgemeine Geographie: Stadtgeographie. 3. vyd. UTB, Stuttgart.
HEINTEL, M. (2005): Stadt- und Regionalentwicklung als Zukunftsaufgabe. In: HOCHSTADT, S. (Hrsg.):
Stadtentwicklung mit Stadtmanagement? Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, s. 123–144.
HEINZE, A. G., SCHMIDT, J. (1997): Industrial change and meso-corporatism – a comparative view on
three German states. European Planning Studies, roč. 5, č. 5, s. 597–617.
HELBRECHT, I. (1997): Stadt und Lebensstil: von der Sozialraumanalyse zur Kulturraumanalyse. Die
Erde: Zeitschrift der Gesellschaft für Erdkunde, roč. 1, s. 3–16.
HELBRECHT, I. (2001): Postmetropolis: Die Stadt als Sphinx. Geographica Helvetica, roč. 56, č. 3, s. 214–222.
HELBRECHT, I. (2004): Bare Geographies in Knowledge Societies – Creative Cities as Text and Piece
of Art: Two Eyes, One Vision. Built Environment, roč. 30, č. 3, s. 194–203.
HELBRECHT, I., POHL, J. (1995): Pluralisierung der Lebensstile: Neue Herausforderung für die sozial-
160
geographische Stadtforschung. Geographische Zeitschrift, roč. 83, č. 3/4, s. 222–237.
HELD, C., C. (1951): The New Saarland. Geographical Review, roč. 41, č. 4, s. 590–605
HELLMER, F. et al. (1999): Mythos Netzwerke. Regionale Innovationsprozesse zwischen Kontinuität
und Wandel. Berlin.
HESSE, M., LANGE, B. (2007): Kreative Industrien. Magma und Mantra der Berliner Stadtentwicklung.
Kommune, roč. 25, č. 2, s. 64–69.
HINTERHUBER, H., H., PECHLANER, H., MATZLER, K. (2001): IndustrieErlebnisWelten: Vom Standort
zur Destination. Berlin: Erich Schmidt Verlag.
HITTERS, E., RICHARDS, G., (2002): The Creation and Management of Cultural Clusters. Creativity
and Innovation Management, 11, 4, s. 234–247.
HOSPERS, G. J. (2002): Industrial Heritage Tourism and Regional Restructuring in the European Union.
European Planning Studies, roč. 10, č. 3, s. 397–404.
HOSPERS, G. J. (2003): Creative Cities: Breeding Placesin the Knowledge Economy. Knowledge,
Technology, & Policy, roč. 16, č. 3, s. 143–162HRDINA, J. (2009): Ostrava fotografická 1860–2009. Bílá kniha: 17 Příběhů z Ostravské kulturní historie.
(Ostrava in Photography 1860–2009. White Book: 17 stories from Ostrava culture history). Ostrava: 104–116.
HUBBARD, S. (2006): City. Rouledge.
HUDSON, R. (1998): Regional futures: Industrial restructuring, New high volume production concepts
and spatial development strategies in the new Europe. Regional Studies, roč. 31, č. 5, s. 467–478.
HUDSON, R. (1998): Restructuring Region and State: the Case of North East England. Tijdschrift voor
Economische en Sociale Geografie, roč. 89, č. 1, s. 15–30.
HUTTON, T. A. (2006): Spatiality, bulit form, and creative industry development in the inner city. Enviroment and Planning, roč. 38, č. 10, s. 1819–1843.
HUTTON, T. (2008) The new economy of the inner city. Restructuring, regeneration and dislocation
in the twenty-first-century metropolis. London/New York: Routledge.
CHATTERTON S., HOLLANDS R. (2002): Theorising Urban Playscapes: Producing, Regulating and
Consuming Youthful Nightlife City Spaces. Urban Studies, roč. 39, č. 1, s. 95–116.
IBERT, O. (2003): Innovationsorientierte Planung. Verfahren und Strategien zur Organisation von Innovation. Opladen: Leske + Budrich.
IBERT, O. (2005): Wie lassen sich Innovationen planen? Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9, s. 599–607.
IBERT, O. (2006): Zur Lokalisierung von Wissen durch Praxis: Die Konstitution von Orten des Lernens
über Routinen, Objekte und Zirkulation. Geographische Zeitschrift, roč. 94, č. 2, s. 98–115.
IBERT, O. (2007): Megaprojekte und Partizipation, Konflikte zwischen handlungsorientierter und diskursiver Rationalität in der Stadtentwicklungsplanung, sešit 171, s. 50–63.
IBERT, O. (2009): Von ‚der‘ Planung zu multiplen Planungen: Strategische Entscheidungen unter Bedingungen hoher Komplexität und geringer Umweltkontrolle. Geographica Helvetica, roč. 64, č. 2, s. 89–97.
ILLING, U. THIEL, E. (2005): „Kompakt – urban – grün“. Ein neues Leitbild für München. Stadt und
Grün / Das Gartenamt, roč. 54, č. 5, s. 15–19.
INSTITUT FÜR LANDES- UND STADTENTWICKLUNGSFORSCHUNG UND BAUWESEN DES LANDES NORDRHEIN-WESTFALEN (2003): Das Ruhrgebiet – ein besonderer Teil der Metropolregion
Rhein-Ruhr. Dortmund: ILS NRW, citace 17. 9. 2009. Dostupné na www: http://www.ils-forschung.de/
down/ruhrgebiet.pdf.
INTERNATIONALE BAUAUSSTELLUNG EMSCHR PARK (1999): Katalog der Projekte 1999. IBA
Emscher Park, Essen.
ISAKSEN, A. (2004): Knowledge-based Clusters and Urban Location: The Clustering of Software Consultancy in Oslo. Urban Studies, roč. 41, č. 5, s. 1157–1174.
IVAN, I., HORÁK, J. (2011): Population changes caused by industrial and deindustrialization processes
– comparison of Ostrava and Glasgow. Geografický časopis, roč. 63, č. 2, s. 113–132.
JACOBS, J. (1969): The Economy of Cities. Random House, New York.
161
JAKOBY, H. (2006): Evaluation as Part of the Regional Policy Life Cycle: The Example of North Rhine-Westphalia, Germany. Regional Studies, roč. 40, č. 2, s. 281–284.
JANÍČKO, S. (2007): Ekonomické cykly, dlouhé vlny – a co dál? Marathon, roč. 11, č. 4, s. 13.
JANOVSKAIA, A. (2008). German automotive multinationals in Central Europe: enterprise coalitions
forproduction. Industry Studies Conference, Alfred S. Sloan Foundation, Boston, MA. 22 s.
JAYNE, M. (2005): Creative industries: the regional dimension? Environment and Planning C, roč. 23.
č. 4, s. 537–556.
JESSOP, B. (1990): Regulation Theories in Retrospect and Prospect. Economy and Society, roč. 19,
č. 2, s. 153–216.
JESSOP, B. (2001a): What follows Fordism? On the Periodisation of Capitalism and its Regulation. In:
Phases of Capitalist Development: Booms, Crises, and Globalization. St. Martins; Palgrave, New York,
USA Basingstoke, UK, s. 282–299.
JESSOP, B. (2001b): Capitalism, the Regulation Approach, and Critical Realism. Critical Realism and
Marxism. Routledge, New York, USA, s. 88–115.
JEŽEK, J. (2003): Kreativní milieu jako předpoklad regionálního rozvoje. In: Sborník příspěvků z konference Regio 2003, s. 85–89.
JEŽEK, J. (2007): Teoretické problémy endogenního přístupu k regionálnímu rozvoji. In: INPROFORUM
2007. Sborník z mezinárodní vědecké konference. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých
Budějovicích, Ekonomická fakulta, s. 251–256.
JIŘÍK, K. et al. (1993): Dějiny Ostravy. Sfinga, Ostrava.
JÍNOVÁ, R. (2004): Nástroje revitalizace průmyslových ploch v Severním Porýní-Vestfálsku. In: Urbanismus a územní rozvoj, roč. 7, č. 2, s. 46–55.
JOHN, H., SCHILD, H., H., HIEKE, K. (2010): Museen und Tourismus. Wie man Tourismusmarketing
wirkungsvoll in die Museumsarbeit integriert. Ein Handbuch. Bielefeld: transcript verlag.
JONAS, M. (2005): Brücken zur regionalen Clusterforschung – Soziologische Annäherung an ein ökonomisches Erklärungskonzept. Zeitschrift für Sociologie, roč. 34, č. 4, s. 278–287.
JÜRGENS, U., KRZYWDZINSKI, M. (2009): Verlagerung nach Mittelosteuropa und Wandel der Arbeitsmodelle in der Automobilindustrie. Eine Studie der Otto Brenner Stiftung. OBS-Arbeitsheft. Frankfurt
a.M.: Otto-Brenner-Stiftung.
JUŘICA, M. (2003): Od stodoly ke 100Dole (From the barn to Barn Club). Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 21: s. 353–37. Ostrava.
KENNEWEG, H. (2004): Die Bedeutung von Freiräumen und Grünflächen für den Wert von Grundstücken und Immobilien. Informationen zur Raumentwicklung, 2004, č. 11/12 , s. 695–697.
KEUNE, M., TOTH, A. (2001): Case Study of Area Responses to Globalization: Foreign Direct Investment,
Local Suppliers and Employment in Györ, Hungary. International Labour Organization, Ženeva, 52 s.
KILPER, H. (1999): Die Internationale Bauausstellung Emscher Park. Eine Studie zur Steuerungsproblematik komplexer Erneuerungsprozesse in einer alten Industrieregion. Leske, Budrich, Opladen.
KILPER, H., WOOD, G. (1995): Restructuring policies: the Emscher Park International Building Exhibition. In: The Rise of the Rustbelt. St. Martin´s Press, New York, s. 208–230.
KILPER, H., BRACZKO, C., LEHNER, F., REHFELD, D., SCHMIDT-BLEEK, F. (1996): Wegweiser in die
Zukunft: Perspektiven und Konzepte für den Strukturwandel im Ruhrgebiet. Essen.
KISS E. (2002): Restructuring in the industrial areas of Budapest in the period of transitiv. Urban Studies, roč. 39, č. 1, s. 69–84.
KISS, E. (2004): Spatial Impacts of Post-Socialist Industrial Transformation in the Major Hungarian
Cities. European Urban and Regional Studies, roč. 11, č. 1, s. 81–87.
KISS, J. P. (2001). Industrial mass production and regional differentiation in Hungary. European Urban
and Regional Studies, roč. 8, č. 4, s. 321–328.
KLAPHAKE, A., MEYERHOFF, J. (2003): Der ökonomische Wert städtischer Freiräume. EineAnwendung der Kontingenten Bewertung auf eine städtische Parkanlage in Berlin. Raumforschung und Raumordnung. roč. 6, s. 107–117.
162
KLAUS, S. (2006): Stadt, Kultur, Inovation. Seismo Verlag. Zürich.
KLEINEBERG, K. (2006) Strukturwandel aus Industriekultur – Integrierte Standortnutzung. In MehrWert für Mensch und Stadt. Flächenrecycling in Stadtumbauregionen. Strategien, innovative Instrumente und Perspektiven für das Flächenrecycling und die städtebauliche Erneuerung. Bundesamt für
Bauwesen und Raumordnung, Bonn, s. 228–231.
KLOUDOVÁ, J. (2009): Kreativní ekonomika a její měření. Ekonomický časopis, roč. 57, č. 3, s. 247–262.
KLOUDOVÁ, J. et al. (2010): Kreativní ekonomika. Trendy, výzvy, příležitosti. Grada Publishing, Praha.
KNAPP, W. (1998) The Rhine-Ruhr area in transformation: Towards a european metropolitan region?
European Planning Studies, roč. 6, č. 4, s. 379–393.
KOMAR, W. (2003): Standortbedingungen der Biotechnologiebranche – Eine Analyse zur Identifikation
von Erfolgsfaktoren für Biotechnologiefirmen und Bioregionen. Diskussionspapiere, č. 176. Dostupné
na: http://www.iwh-halle.de/d/publik/disc/176.pdf.
KOSCHATZKY, K. (2001): Räumliche Aspekte im Innovationsprozess: Ein Beitrag zur neuen Wirtschaftsgeographie aus Sicht der regionalen Innovationsforschung. LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, Band 19.
KRÄTKE, S. (1995): Stadt – Raum – Ökonomie. Einführung in aktuelle Problemfelder der Stadtökonomie und Wirtschaftsgeographie. Birkhäuser, Stadtforschung aktuell, 53, Basel, Boston, Berlin, s. 268.
KRÄTKE, S. (2000): Regionalforschung aus regulationstheoretischer Perspektive. Geographische Revue, roč. 2, č. 1, s. 21–30.
KRÄTKE, S. (2001): Institutionelle Ordnung und soziales Kapital der Wirtschaftsregionen: Zur Bedeutung
von Raumbindungen im Kontext der Globalisierung. Geographische Zeitschrift, roč. 89, č. 2/3, s. 145–165.
KRÄTKE, S. (2002): Medienstadt. Urbane Cluster und globale Zentren der Kulturproduktion. Verlag
Leske & Budrich, Opladen.
KREJČÍ, T., MARTINÁT, S., KLUSÁČEK, S. (2011): Spatial differentiation of selected processes connected to the second demographic transition in post-socialistic cities (the examples of Brno and Ostrava,
Czech Republic), roč. 19, č. 2, s. 39–50.
KRÖHNERT, S., VAN OLST, N., KLINGHOLZ, R. (2004): Deutschland 2020 – die demografische Zukunft
der Nation. Berlin-Institut für Bevölkerung und Entwicklung. Berlin.
KUBÍČEK, M. (2002): Křížová cesta pátečním Clublandem. ( The Friday´s Way of the Cross through
Ostrava´s Clubland).Reflex, roč. 10, č. 50, s. 26–27.
KUJATH, H. J. (2000): Die soziale Ordnung von Wirtschaftsregionen. Geographische Revue, sešit 1, s. 31–54.
KUJATH, H. J. (2006): Leistungsfähigkeit von Metropolregionen in der Wissensökonomie: Die institutionentheoretische Sicht. Leibniz, Institut für Regionalentwicklung und Strukturplannung, s. 1–20.
KULCSÁR, L. J., DOMOKOS, T. (2005): The Post-Socialist Growth Machine: The Case of Hungary.
International Journal of Urban and Regional Research, roč. 29, č. 3, s. 550–563.
KULKE, E. (1992): Empirische Ergebnisse zur regionalen Produktlebenszyklushypothese – untersuchungen in Niedersachsen. Die Erde, roč. 123, č. 1, s. 49–61.
KUNC, J., TONEV, P. (2008): Funkční a prostorová diferenciace brownfields: příklad města Brna. Regionální studia, roč., 2, č. 1, s. 30-37.
KUNZMANN, K. R. (2002): Kultur, Wirtschaft und Raumentwicklung. Informationen zur Raumentwicklung, roč. 4, č. 4/5, s. 185–197.
KUNZMANN, K. R. (2004): Culture, creativity and spatial planning, Town Planning Review, roč. 75, č. 4, s. 383–404.
KUPKE, S., LATTEMANN, C. (2009): Emergenz organisationaler Fähigkeiten. Zeitschrift für Management, roč. 4, č. 3, s. 257–281.
KUTA, V., KUDA, F., SEDLECKÝ, J. (2005): Černá louka – první poválečný brownfields v Ostravě. (Black
Meadow – the first postwar brownfields in Ostrava). Urbanismus a územní rozvoj, roč. 8, č. 3, s. 10–15.
KÜHN, M. (2005): Strategien der Regenerierung schrumfender Städte – ein planungswissenschaftlicher
Ansatz. In: Bürkner, H. J., Kuder, T., Kühn, M.: Regenerierung der schrumpfende Städte: Theoretische Zugänge und Forschungsperspektiven. Working Paper,Leibniz-Institut für Regionalentwicklung und Strukturplanung e. V. (IRS). Ekner. Dostupné na http://www.irs-net.de/download/wp_regenerierung.pdf
163
LACKENBAUER, J. (2004): Catching-up, Regional Disparities, and EU Cohesion Policy: the case
of Hungary, Managing Global Transitions. International Research Journal, roč. 2, č. 2.
LANDRY, CH.; BIANCHINI, F. (1995): The Creative City, London: Demos, 60 s.
LANDRY, CH. (2000): The Creative City: A Toolkit for Urban Innovators. Earthscan.
LANG, T. (2005): Insights in the British Debate about Urban Decline and Urban Regeneration; IRSworkingpaper, dostupné z HYPERLINK „http://www.irs-net.de“ www.irs-net.de
LANGE, B., MIEG, H. A. (2006): Professionalisierungswege und Konstituierungen von „Märkten“ in den
Creative Industries. Geographische Zeitschrift, roč. 94, č. 4, s. 225–242.
LANGE, B. (2007): Konzeptionalisierungen von „Markt“ als Gegenstand der Neuen Kulturgeographie
– der Fall emergierender Märkte in Kreativökonomien. In: PÜTZ, R., BERNDT, C. (Eds.): Kulturelle Geographien Zur Beschäftigung mit Raum und Ort nach dem Cultural Turn. Bielefeld: Transcript Verlag,
2007, s. 259–287.
LANGE, S. (2006): Regionalverband Ruhr: Regionale Wirtschaftsförderung. In: RUMPEL, S. (ed.):
Sborník z mezinárodní konference „Inovace v rozvoji měst obcí a regionů s důrazem na marketingové
řízení“. Oftis, Ostrava, s. 81–88.
LÄPPLE, D. (1994): Zwischen gestern und übermorgen. Das Ruhrgebiet – eine Industrieregion im Umbruch. In: KREIBICH et al. (eds.): Bauplatz Zukunft. Dispute über die Entwicklung von Industrieregionen, Essen: Klartext Verlag, s. 31–57.
LÄPPLE, D. (2001): Stadt und Region in Zeiten der Globalisierung und Digitalisierung. Deutsche Zeitschrift für Kommunalwissenschaften, s. 1–25.
LARSSON, A. (2002): The Development and Regional Significance of the Automotive Industry: Supplier
Parks in Western Europe“ International Journal of Urban and Regional Research, roč. 26, č. 4, s. 767–784
LASH, S., URRY, J. (1994): Economies of Sign and Space. Sage, London.
LERNER, S., POOLE, W. (1999): The Economic Benefits of Parks and Open Space. How Land Conservation Helps Communities Grow Smart and Protect the Bottom Line. The Trust of Public Land.
LESLIE, D., REIMER, S. (2006): Situating design in the Canadian household furniture industry. The
Canadian Geographer/Le Géographe canadien, roč. 50, č. 3, s. 319–341.
LEY, D. (2003): Artists, aestheticisation and the field of gentrification. Urban Studies, 40(12): 2527–2544.
LEYSHON, A. (2001): Time–space (and Digital) Compression: Software Formats, Musical Networks,
and the Reorganisation of the Music Industry. Environment and Planning A, roč. 32, s. 49–77.
LIPSKÝ, Z. (2007): Nová divočina v kulturní krajině? In Herber, V. (eds.): Fyzickogeografický sborník 4.
Fyzická geografie – teorie a praxe. Příspěvky z 23. výroční konference Fyzickogeografické sekce ČGS.
Masarykova univerzita, Brno, s. 134–142
LIPUS, R. (2006): Scénologie Ostravy. Akademie múzických umění v Praze,
LUCAS, R. (1988): On the mechanisms of economic development. Journal of Monetary Economics,
roč. 22, s.13–42.
LUTHER, M., GRÜHN, D. (2001): Der Einfluss der Freiraumqualität auf den Bodenwert. Stadt und Grün
– Das Gartenamt. roč. 50 č. 5, s. 320–324.
LÜTKE, S. (2006): Kreative Produktionsmilieus in der Film- und Fernsehwirtschaft: Content-Produktion
in Köln. Geographie der Kommunikation, LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, 6.
LYNCH, K. (1960): The Image of the City, Cambridge, MA: MIT Press.
MAGGI, C. (2004): Bedeutung der Gründungsförderung und der Innovationszentren im nordrhein-westfälischen Strukturwandelprozess. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die
Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden. s. 174–200.
MAIER, G., TÖDTLING, F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika 2. Regionálny rozvoj a regionálna politika. Bratislava, Elita.
MAIER, K. (2005): Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938. Praha. Academia.
MAILLAT, D. (1991): The innovation process and the role of the milieu. In: BERGMANN, E., MAIER, G.,
TÖDITLING, F. (eds.): Regions Reconsidered: Economic Networks, Innovation and Local Development
in Industrialised Countries, London, New York: Mansell, s. 103–117.
164
MAILLAT, D. (1997): Interactions between urban systems and localized productive systems: An approach to endogenous regional development in terms of innovative milieu. European Planning Studies,
roč. 6, č. 2, s. 117–129.
MAILLAT, D. (1998a): Vom ‚Industrial District‘ zum innovativen Milieu: ein Beitrag zur Analyse der lokalisierten Produktionssysteme. Geographische Zeitschrift, roč. 86, č. 1, s. 1–15.
MAILLAT, D. (1998b): Innovative milieux and new generations of regional policies. Entrepreneurship &
Regional development, roč. 10, č. 1, s. 1–16.
MALANGA, S. (2004): The curse of the creative class. Dostupé na: http://www.city-journal.org/
html/14_1_the_curse.html.
MALMBERG, A., MASKELL, S. (2002): „The elusive concept of localization economies: towards
a knowledge-based theory of spatial clustering“. Environment and Planning A, roč. 34, č. 3, s. 429 – 449.
MARCUS, C. (2005): Future of Creative Industries: Implications for Research Policy. Working Document Brussels: European Commission.
MARKUSEN, A. (1985): Profit cycles, oligopoly and regional development. Cambridge, MA: MIT Press.
MARKUSEN, A. (1996): Sticky Places in Slippery Space: A Typology of Industrial Districts. Economic
Geography, roc. 72, c. 2, s. 294–314.
MARKUSEN, A. (2006): Urban development and the politics of a creative class: evidence from a study
of artists. Environment and Planning A, roč. 38, č. 10, s. 1921–1940.
MARKUSEN, A. (2007): The Urban Core as Cultural Sticky Place. Project on Regional and Industrial
Economics, Humphrey Institute of Public Affairs, s. 1–18.
MARKUSEN, A., SCHROCK, G. (2006): The Artistic Dividend: Urban Artistic Specialisation and Economic Development Implications. Urban Studies, roč. 43, č. 10, s. 1661–1686.
MARSHALL, A. (1920): Industry and Trade: A Study of Industrial Technique and Business Organization.
Macmillan.
MARTIN, R. (2006): Pfadabhängigkeit und die ökonomische Landschaft. In: BERNDT, CH., GLÜCKLER,
J. (Eds.): Denkanstöße zu einer anderen Geographie der Ökonomie. Bielefeld: Transcript Verlag, s. 47 – 76.
MARTIN, R., MOODYSSON, J. (2011): Innovation in symbolic industries: the geography and organization of knowledge sourcing. European Planning Studies, roč. 19, č. 7, s. 1183–1203.
MARTIN R., SUNLEY S. (2003): Deconstructing clusters: chaotic concept or policy panacea? Journal
of Economic Geography, roč. 3, č. 1, s. 5–35.
MARTIN, R., SUNLEY, S. (2006): Path dependence and regional economic evolution. Journal of Economic Geography, roč. 6, č. 3, s. 395–438.
MARTINÁT, S., KLUSÁČEK, P, NOVÁKOVÁ, E. (2008): Impact of globalization on socio-demographic
changes of inner structures of City of Ostrava after 1989, Baar, V., Siwek, T. (Eds.). Globalisation and its
impact on localities, Ostrava: University of Ostrava, s. 173 – 179.
MARTINELLI, F., MOULAERT, F. (1993): The Location of Advanced Producer Services Firms. Theory
and Illustrations. Geographische Zeitschrift, roč. 81, č. 1, s. 1–17.
MASKELL, S. (1996): The process and consequences of UBIQUITIFICATION. Danish Research Unit for
Industrial Dynamics (DRUID), s. 1–21.
MASKELL, S., MALMBERG, A. (1999): Localised learning and industrial competitiveness, Cambridge
Journal of Economics, roč. 23, č. 1, s. 167–185.
MASSEY, D. (1991): The political place of locality studies. Environment and Planning A, roč. 23, č. 2, s. 267–281.
MATĚJ, M. (2006): Praktické příklady zachování průmyslového kulturního dědictví a jeho animace
v oblasti Porúří ve Spolkové republice Německo. Zprávy památkové péče, roč. 66, č. 5, s. 399–406.
MATĚJŮ M., CZUMALO V. (2001): Co si lidé myslí o industriálních stavbách Šetření ostravské populace
(What are the People thinking about the Industrial Buildings. Ostrava Population´s Research). Fórum
architektury a stavitelství, roč. 9, č. 4, s. 66–69.
MATUSCHEWSKI, A. (2004): Regionale Verankerung der Informationswirtschaft in Deutschland. Materielle und immaterielle Beziehungen von Unternehmen der Informationswirtschaft in Dresden-Ostsachsen, Hamburg und der TechnologieRegion Karlsruhe. Kieler Geographische Schriften Bd. 110. Kiel.
165
MATUSCHEWSKI, A. (2006): Kreative Milieus in der Stadt – Das Beispiel der Informationswirtschaft in
Hamburg. In: GANS, S., PRIEBS, A., WEHRHAHN, R. (eds.): Kulturgeographie der Stadt. Festschrift für
Prof. Dr. Jürgen Bähr. Kieler Geographische Schriften Bd. 111. Kiel, s. 271–282.
MAYER H.-N., SIEBEL W. (1998): Neue Formen politischer Planung: IBA Emscher Park und Expo 2000
Hannover. In: DISP roč. 134, č. 4.
McCANN, E. J. (2007): Inequality and Politics in the Creative City-Region: Questions of Livability and
State Strategy. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 31, č. 1, s. 188–196.
McCARTHY J. (2005): Promoting Image and Identity in ‚Cultural Quarters‘: the case of Dundee. Local
Economy, roč. 20, č. 3, s. 280–293.
McCARTHY, J. (2006): The application of policy for cultural clustering: current practice in Scotland,
European Planning Studies, roč. 14, č 3, s. 397–408.
MEYER, H. W. (1988): Strukturveränderungen im Ruhrgebiet: Krise und Wandel. Gewerkschaftliche
Monatshefte, roč. 39, č. 3, s. 141–151
MEYER-STAMER, J. (1999): Lokale und regionale Standortpolitik – Konzepte und Instrumente jenseits
von Industriepolitik und traditioneller Wirtschaftsförderung. INEF-Report, č. 39, s. 1–22.
MEYER-STAMER, J. (2004a): Paradoxien und Dilemmata der Mesopolitik in NRW. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 16–96.
MEYER-STAMER, J. (2004b): Der niederrheinische Kapitalismus in der Krise: Probleme der Strukturpolitik in Duisburg. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der
Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften,
Wiesbaden, s. 150–161.
MIELKE, B. (2008): Hat eine hochwertige landschaftliche Gestaltung von Gewerbeflächen Einfluss auf
deren Bodenwerte? – Eine explorative Studie. disP roč. 174. č. 3, s. 15–23.
MILES, S., PADDISON, R. (2005): Introduction: The Rise and Rise of Culture-led Urban Regeneration.
Urban Studies, 42, 5/6, s. 833–839.
MILLS, C. A. (1988): Life on the upslope: the postmodern landscape of gentrification. Enviroment and
Planning D: Society and Space, s. 169–189.
MINISTERIUM FÜR STADTENTWICKLUNG, WOHNEN UND VERKEHR DES LANDES NORDRHEIN-WESTFALEN (MSWV) (1988): Internationale Bauausstellung Emscher Park. Werkstatt für die Zukunft
alter Industriegebiete.Memorandum zu Inhalt und Organisation. Düsseldorf.
MIOSGA, M. (2001): Struktur und Handeln im Regulationsansatz. Die soziale Formbestimmtheit von Handlen und Institutionen. In: REUBER, S., WOLKERSDORFER, U. G. (eds.): Politische Geographie. Handlungsorientierte Ansätze und Critical Geopolitics. Heidelberger Geographische Arbeiten, č. 112, s. 269–277.
MIZZAU, L., MONTANARI, F. (2008): Cultural districts and the challenge of authenticity: The case
of Piedmont, Journal of Economic Geography, 8, 5, Italy: s. 651–673.
MOMMAAS, H. (2004): Cultural clusters and the post-industrial city: Towards the remapping of urban
cultural policy. Urban Studies, roč. 41, č. 3, s. 507–532.
MOMMAAS, H. (2009): Spaces of culture and economy: Mapping the cultural-creative cluster landscape, In: Kong, L., O‘Connor, J. (ed.), Creative economies, creative cities, New York: Springer, s. 45–60.
MONTGOMERY, J. (2003): Cultural quarters as mechanisms for urban regeneration part 1: conceptualising cultural quarters, Planning Practice and Research, roč. 18, č. 4, s. 293–306.
MORRIS, L. D. (1991): Locality studies and the household. Environment and Planning A, roč. 23, č. 2, s. 165–177.
MOSS, L. (2002): Sheffield’s cultural industries quarter 20 years on: what can be learned from a pioneering example, International Journal of Cultural Policy, roč. 8, č. 2, s. 211–219.
MOSSIG, I. (2004): Steuerung lokalisierter Projektnetzwerke am Beispiel der Produktion von TV-Sendungen in den Medienclustern München und Köln. Erdkunde, roč. 58, č. 3, s. 252–268.
MOSSIG, I. (2005): Die Branchen der Kulturökonomie als Untersuchungsgegenstand der Wirtschaftsgeographie. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 49, č. 2, s. 99–112.
MOSSIG, I. (2006): Netzwerke der Kulturökonomie: Lokale Knoten und globale Verflechtungen der
Film- und Fernsehindustrie in Deutschland und den USA. Bielefeld: Transcript-Verlag.
166
MOULAERT, F., SEKIA, F. (2003): Territorial Innovation Models: A Critical Survey. Regional Studies, roč.
37, č. 3, s. 289–302.
MULLINS, S., NATALIER, K., SMITH, S., SMEATON, B. (1999): Cities and Consumption Spaces, Urban
Affairs Review, 35, 1, s. 44–71.
MURZYN-KUPISZ, M. (2010): Cultural policy at the regional level: a decade of experiences of new
regions in Poland. Cultural Trends, roč. 19, č. 1–2, s. 65–80.
MUSIL, J. (2001): Vývoj a plánování měst ve střední Evropě v období komunistických režimů. (Urban Development and Planning in Central Europe under Communist Regimes). Sociologický časopis,
roč. 37, č. 3, s. 275–296.
MUSIL, J. (1993): Changing urban systems in post-communist societies in Central Europe: analysis
and prediction, Urban Studies, roč. 30, č. 6, s. 899–905.
MUSTERD, S., BONTJE, M., CHAPAIN, C., KOVÁCS, Z., MURIE, A. (2007): Accommodating Creative
Knowledge: A Literature Review from a European Perspective. University of Amsterdam, Netherlands.
MÜLLER, K., RAMMER, C., TRÜBY, J. (2009): The role of creative industries in industrial innovation.
Innovation: management, policy & practice, roč. 11, č. 2, s. 148–168.
NELSON, R. WINTER, S. G. (1982): An Evolutionary Theory of Economic Change. Harvard University Press.
NEWMAN, S., SMITH, I. (2000): Cultural production, place and politics on the South Bank of the Thames. International Journal of Urban and Regional Research, 24, 1, s. 9–24.
NOVÁK, R. (2009): Jazzové infiltrace v české poezii. Konference Čeština – jazyk slovanský. Ostrava,
dostupné z: http://konference.osu.cz/cestina/dok/2009/novak-radomil.pdf
NÖLKE, A., VLIEGENTHART, A. (2009). Enlarging the varieties of capitalism: The emergence of dependent market economies in East Central Europe. World Politics, roč. 61, č. 4, s. 670–702.
OERLEMANS, L., MARIUS, M., BOEKEMA, F. (2001): Firm clustering and innovation: Determinants
and effects. Papers Regional Science, roč. 80, č. 3, s. 337–356.
OLDENBURG, R. (1999): The Great Good Place. Marlow, New York.
PACI, R., USAI, S. (1999): Externalities, knowledge spillovers and the spatial distribution of innovation.
GeoJournal, roč. 49, č. 4, s. 381–390.
PACLOVÁ, H., WALICA, R. (2010): Byl zde urbanizovaný prostor, co je zde nyní? Brownfield… periferie
města…? Urbanismus a územní rozvoj, č. 3, s. 9–13.
PALMER, R. (2004): European Cities and Capitals of Culture: Part I. Study Prepared for the European
Commission. Palmer-Rae Associates: Brussels.
PASCHE, E. (2007): Land schaf(f)t Kohle“auf der Grube Reden. Bergbau. roč. 58, č. 12, s. 557–558
PAVLÍNEK, S. (1993): Politicko-ekonomické přístupy v geografii. In: SÝKORA, L. (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Praha, KSGRR PřF UK, s. 42–63.
PAVLÍNEK, S. (1997): Vybrané teoretické interpretace současné transformace kapitalismu. Sociologický časopis, roč. 33, č. 1, s. 41–56.
PAVLÍNEK, P. (2002): The role of foreign direct investment in the privatisation and restructuring of the
Czech motor industry. Post-communist economies, roč. 14, č. 3, s. 359–379.
PAVLÍNEK, S. (2004): Regional Development Implications of Foreign Direct Investment in Central
Europe. European Urban and Regional Studies, roč. 11, č. 1, s. 47–70.
PECK, J. (2005): Struggling with the Creative Class. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 29, č. 4, Blackwell Publishing, Oxford, s. 740–770.
PETERS, E. D. (2004): Regionaler Strukturwandel am Beispiel Nordhhein-Westfalen. In: MEYER-STAMER, J. – MAGGI, C. – GIESE, M. – eds.: Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der
Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 228–246.
PETROVÁ, M. (2010): Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe“ – Czech republic.
PIRISI G., STEFÁN K., TRÓCSÁNYI, A. (2008): The role of Cultural Economy in the Revival of Cities –
Endowments and Chances of the City of Pécs. In: D. LÓCZY, J. TÓTH, A. TRÓCSÁNYI (ed.), Progress
in Geography in the European Capital of Culture. Imedias Publisher, Pécs: 11–23.
167
PORTER, M. E. (1998): The Competitive Advantage of Nations. The Free Press, New York.
POWELL, W, W. (1990): Neither Market Nor Hierarchy: Network Forms of Organization, Research
in Organizational Behavior, roč. 12, s. 295–336.
POWER, D. (2002): The ‘Cultural Industries’ in Sweden: an assessment of their place in the Swedish
economy. Economic Geography, roč. 78, č. 2., s. 103–128.
POWER, D. (2003): The nordic `cultural industires´: A crossnational assessment of the place of the cultural industries in Denmark, Finland, Norway and Sweden. Geografiska Annaler B, roč. 85, č. 3, s. 167–180.
PRATT, A. C. (1997): The cultural industries production system: a case study of employment change
in Britain, 1984–91, Environment and Planning A, roč. 29, č. 11, s. 1953–1974.
PRATT, A. C. (2005): Cultural industries public policy: An oxymoron? International Journal of Cultural
Policy, roč. 11, č. 1, s. 31–44.
PRATT, A. C., JEFFCUT, S. (2002): Managing Creativity in the Cultural Industries.
PROKOP, R. a kol. (2006): Vývojové proměny postsocialistických měst ostravského a hornoslezského
regionu v podmínkách transformace, Opava.
REHFELD, D. (1995): Disintegration and reintegration of production clusters in the Ruhr area. In: The
Rise of the Rustbelt, St. Martin´s Press, New York, s. 85–102.
REHFELD, D. (2003): Von Innovationsnetzwerken zu innovativen Räumen. In: Institut Arbeit und Technik: Jahrbuch 2002/2003. Gelsenkirchen, s. 47–53.
REHFELD, D. (2006): Kompetenzfeldwirtschaft im Ruhrgebiet. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie,
sešit 3, s. 245–257
REIMER, S., PINCH, S., SUNLEY, S. (2008): Design spaces: aglomeration and creativity in British design agencies. Geografiska Annaler, Series B, Human Geography, roč. 90, č. 2, s. 151–172.
REINDL, J. (2000): Industrie distrikte In Heinz, R. (eds) Soziale Räume, global players, lokale Ökonomien – Auf dem Weg in die innovative Tätigkeitsgesellschaft. Münster: LIT Verlag. s.60–71.
REIßBERG, S. (2004): Planung und Steuerung in der IBA Emscher Park: Das Beispiel Prosper III in Bottrop.
In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen
der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 129–149.
REVILLA DIEZ, J., SCHÄTZL, L. (2006): Stadt und Innovation. Regionalpolitische Einflussnahme durch
clusterbasierte Ansätze? In: GANS, S., PRIEBS, A., WEHRHAHN, R. (eds.): Kulturgeographie der
Stadt. Festschrift für Prof. Dr. Jürgen Bähr. Kieler Geographische Schriften Bd. 111, Kiel, s. 35–50.
RINK D., RUMPEL P. et al. (2012): Governance of shrinkage – Lessons learnt from analysis for urban
planning and policy. FP7 project Shrink Smart.
ROBERTS, M. (2006): From ‘creative city’ to ‘no-go areas’ – The expansion of the night-time economy
in British town and city centres, Cities, 23, 5, s. 331–338.
ROCHOVSKÁ, A., BLAŽEK, M., SOKOL, M. (2007): Ako zlepšiť kvalitu geografie: o dôležitosti kvalitatívneho výskumu v humánnej geografii (Adding quality into geography: on the importance of qualitative
research in human geography). Geografický časopis, roč. 59, č. 1, s. 323–358.
ROMER, S. (1986): Increasing returns and long-run growth. Journal of Political Economy, roč. 94, č. 5, s. 1002–1037.
ROMERO, A. (2005): Wissen und Kreativität: Zukunft München 2030. Institut für Städtebau und
Wohnungswesen München (ISW) der Deutschen Akademie für Städtebau und Landesplanung. München, Band 3.
ROMMELSPACHER, T. (1999): Das Politikmodell der IBA Emscher Park. Projektorientierte Planung
– das Beispiel IBA Emscher Park, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, sešit 3, s. 157–162.
ROMMELSPACHER, T. (2000): Die Region als Planungsraum: Das Beispiel. Nordrhein-Westfalen.
STANDORT – Zeitschrift für Angewandte Geographie, Springer-Verlag, Duisburg, s. 25–28.
ROSENFELD, S. A. (1997): Bringing Business Clusters into the Mainstream of Economic Development.
EuropeanPlanning Studies roč. 5, č. 1, s. 3–23
RÖMEROVÁ, E. (2010): Fenomén kreativních průmyslů – nová příležitost růstu globální ekonomiky.
Ekonomika a management, roč. 4, č. 2, s. 1–10.
168
RÖßLER, S., COSTA, C., MATHEY, J. (2005): Grünflächenentwicklung als Beitrag zum ökologischen
Umbau von Städten in Europa In: Wiechmann, Thorsten; Wirth, Peter : Ökologischer Umbau in Städten
und Regionen. Dresden : IÖR, 2005, (IÖR-Schriften; 46), s. 39–63
RUDOLPH-CLEFF, A. (1996): Wohnungspolitik und Stadtentwicklung. Ein deutsch-französischer Vergleich. Birkhäuser Verlag, Basel.
RUMPEL, P. (2002): Teritoriální marketing jako koncept územního rozvoje. Ostravská Univerzita, Ostrava.
RUMPEL, P. (2006): Inovace, inovativní koncepty a přístupy v územním rozvoji. In: RUMPEL, P. (ed.):
Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Inovace v rozvoji měst, obcí a regionů s důrazem na
marketingové řízení“. Ostrava, Oftis, s. 7–24.
RUMPEL, P., BORUTA, T., SLACH, O. (2009): City Centre Development of Ostrava in the Context of City
Management, Space-Society-Economy, 9, 9, s. 123–132
RUMPEL, P., BEDNÁŘ, P., KOUTSKÝ, J., SLACH, O. (2010): Re-imageing of industrial cities in the
Czech Republic: chosen drivers of the change. In: BENNEWORTH, S. (ed.), The regeneration of image
in old industrial regions: agents of change and changing agents. Mönchengladbacher Schriften zur
wirtschaftswissenschaftlichen Praxi 22, Cuvillier Verlag: Göttingen: 89–114.
RUMPEL, S., SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2010a): Researching creative industries in Czech Republic:
a case study from the city of Ostrava. Regions Magazine, č. 277, s. 8–19.
RUMPEL, P., SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2010b): Creative industries in spatial perspective in the old
industrial Moravian-Silesian region. E+M Ekonomie a Management, roč. 8, č. 4, s. 30-46.
RUMPEL, P., SLACH, O., TICHÁ, I., BEDNÁŘ, P. (2010b): Urban shrinkage in Ostrava, Czech Republic research report, SHRINK SMART (Governance of Shrinkage within European Context), European Commission.
RUMPEL, P., WAACK, CH. (2004): Die Mährisch – Schlesische Region. Perspektiven für die tschechische Altindustrieregion im Europa der Regionen. Geographische Rundschau, roč. 56, č. 4, s. 53–59.
ŘEZNÍČKOVÁ, L. (2008): Analýza progresivního terciéru a kvartéru v Ostravě, Diplomová práce,
Ostravská univerzita, Ostrava.
SAILER-FLIEGE, U. (1999): Characteristics of post-socialist urban transformation in East Central Europe, GeoJournal, roč. 49, č. 1, s. 7–16.
SAILER, U., PAPENHEIM, D. (2007): Kreative Unternehmen, Clusterinitiativen und Wirtschaftsentwicklung. Theoretische Diskurse und empirische Befunde aus Offenbach am Main, Geographische Zeitschrift, roč. 95, č. 3, s. 115–137.
SASS, M., SZANYI, M., CSIZMADIA, S., ILLÉSSY, M., IWASAKI, I., MAKÓ, CS. (2009): Clusters and the
Development of Supplier Networks for Transnational Companies, IWE Working paper, č. 187
SASSEN, S. (1995): On concentration and centrality in the Global City, In World Cities in a World System. In: KNOX, P. L., TAYLOR, P. J. (Eds.), Cambridge University Press, Cambridge, s. 63–78.
SAXENIAN, A. (1994): Regional Advantage. Culture and Competition in Silicon Valley and Route 128,
Cambridge, MA.
SAYER, A. (1991): Behind the locality debate: deconstructing geography‘s dualisms. Environment and
Planning A, roč. 23, č. 2, s. 283–308.
SCOTT, A. J. (1988): New Industrial Spaces: Flexible Production Organization and Regional Development in North America and Western Europe. London, Pion.
SCOTT, A. J. (2006a): Entrepreneurship, Innovation and Industrial Development
SCOTT, A. J. (2006b): Conceptual issues and policy questions. Journal of Urban Affairs, roč. 28, č. 1, s. 1–17.
SCOTT, A. J. (2006): Creative cities: Conceptual issues and policy questions. Journal of Urban Affairs,
roč. 28, č. 1, s. 1–17.
SCOTT, A. J. (2004): Cultural-products industries and urban economic development – prospects for
growth and market contestation in global context. Urban Affairs Review, roč. 39, č. 4, s. 461–90.
SCOTT, A. J. (1996): The Craft, Fashion, and Cultural-Products Industries of Los Angeles: Competitive
Dynamics and Policy Dilemmas in a multisectoral image-producing complex. Annals of the Association of American Geographers, roč. 86, č. 2, s. 306–323.
169
SCOTT, A. J. (2000): The Cultural Economy of Cities: Essays on the Geography of Image-Producing
Industries. London: Sage.
SEARLE, G., DE VALENCE, G. (2005): The urban emergence of a new information industry: Sydney‘s
multimedia firms. Australian Geographical Studies, roč. 43, č. 2, s. 238–253.
SENNET, R. (2000): Der flexibile Mensch, Die Kultur des neuen Kapitalismus. Berlin Verlag, Berlin.
SHAW, R. (2002): The International Building Exhibition (IBA) Emscher Park, Germany: A Model for
Sustainable Restructuring? European Planning Studies, roč. 10, č. 1, s. 77–97.
SCHAFRANEK, M. (1999): Regionale Begrifflichkeit und die Dialektik von Global und Lokal. Eine Kritik aus
handlungstheoretischer Perspektive. In: MEUSBURGER, s. (Hrsg.): Handlungszentrierte Sozialgeographie.
Benno Werlens Entwurf in kritischer Diskuzsion. Stuttgart (= Erdkundliches Wissen, 130), s. 231–246.
SCHAMP, E. W. (2000): Vernetzte Produktion: Industriegeographie aus institutioneller Perspektive. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt.
SCHAMP, E. W. (2005): Decline of the district, renewal of firms: an evolutionary approach to footwear
production in the Pirmasens area, Germany. Environment and Planning A, č. 37, s. 617–634.
SCHÄTZL, L. (1993): Wirtschaftsgeographie. Paderborn.
SCHMID, S., GROSCHE, S. (2008): Managing the International Value Chain in the Automotive Industry
– Strategy, Structure, and Culture. Bertelsmann Stiftung, Gütersloh.
SCHNITZER, M. (2003): Privatisierung in Osteuropa: Strategien und Ergebnisse. Perspektiven der
Wirtschaftspolitik, roč. 4, č. 3, s. 359–378.
SCHRADER, M. (1998): Ruhrgebiet. In: KULKE, E. (Hrsg.): Wirtschaftsgeographie Deutschland. Rotha,
Stuttgart: Klett Perthes, s. 267–305.
SCHULZE, G. (1992): Die Erlebnisgesellschaft. Kultursoziologie der Gegenwart. Campus. Frankfurt
am Main.
SCHUMPETER, J. (1911): Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung. Eine Untersuchung über Unternehmensgewinn, Kapital, Kredit, Zins und den Konjunkturzyklus, Berlin.
SCHWARZ, M. (2006): Die Learning Economy aus Netzwerkperspektive: Mechanismen und Probleme.
Jenaer Beiträge zur Wirtschaftsforschung, č. 4.
SIEBEL, W., IBER, O., MAYER, H. N. (1999): Projektorientierte Planung – ein neues Paradigma? In:
Informationen zur Raumentwicklung, sešit 3, s. 163–172.
SIEBEL, W., IBERT, O., MAYER, H. N. (2001): Staatliche Organisation von Innovation: Die Planung des Unplanbaren unter widrigen Umständen durch einen unbegabten Akteur. Leviathan, roč. 29, č. 4, s. 526–543.
SIMON, H. (1996): Hidden champions: Lessons from 500 of the world‘s best unknown companies.
Harvard Business Press.
SIMSON F., CHAPMAN M. (1999): Comparison of urban governance and planning policy: East looking
West. Cities, roč. 16, č. 5, s. 353–364.
SINNING, H. (2002): Leistungsfähigkeit und Grenzen kommunikativer Planungsinstrumente am Beispiel
nachhaltiger Freiraumpolitik in Stadtregionen. Achen: Rheinisch-Westfälische Technische Hochschule.
SKOKAN, K. (2004): Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. Ostrava, Repronis.
SKOKAN, K. (2008): Znalostní základny pro vytváření regionální výhody. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Konkurenceschopnost podniků. Brno: ESF Masarykova univerzity, s. 619–627.
SLACH, O. (2006): Dílčí analýza procesu restrukturalizace montánního regionu Porúří na příkladu projektu Route der Industrie Kultur. In: Sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia na téma „Cestovní
ruch jako významná síla rozvoje lidské společnosti“. Ostrava: Dům kultury Poklad, s. 87–90.
SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2007): Vybrané teoretické aspekty restrukturalizace starých průmyslových
regionů (s důrazem na stimulaci inovačního potenciálu). In: Sborník příspěvků z X. mezinárodního kolokvia o regionálních vědách. Brno: Masarykova univerzita, s. 20–27.
SLACH, O., KOUTSKÝ, J., VRÁBLÍK, P. (2012): Konverze průmyslových brownfields na příkladu Sárska.
Studia Oecologica. 2012, roč. 6, č. 2, s. 26-35.
SLACH, O., BORUTA, T. (2012): What Can Cultural and Creative Industries Do for Urban Development?
Three Stories from the Postsocialist Industrial City of Ostrava. Quaestiones Geographicae, roč. 31,
č. 4, s. 99-112.
170
SPILKOVÁ, J. (2004): Kontaktní systémy, moderní aglomerační výhody a zahraniční investoři. Geografie,
roč. 109, č. 3, s. 252–265.
STEINER M, (1985): Old industrial areas: A theoretical approach. Urban Studies, roč. 22, č. 5, s. 387–398.
STEINFÜHRER, A. (2006): The Urban Transition of Inner-City Areas Reconsidered (a German-Czech
Comparison), Moravian Geographical Reports, roč. 14, č. 1, s. 3–16.
STERNBERG, R. (1995): Technologiepolitik und High-tech Regionen. LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, č. 7.
STOLARICK, K. (2005): The „soft“ Factors of Regional Growth: Technology, Talent and Tolerance. In:
Thießen, F., Cernavin O., Führ, M., Kaltenbach, M. (2005): Weiche Standortfaktoren, s. 73–103.
STORPER, M. (1997): The Regional World: Territorial Development in a Global Economy. New York London, Guilford Press.
STORPER, M. WALKER, R. (1989): The capitalist imperative; territory, technology, and industrial
growth. Oxford:Blackwell.
STORPER, M., MANVILLE, M. (2006): Behaviour, Preferences and Cities: Urban Tudory and Urban
Resurgence. Urban Studies, roč. 43, č. 8, s. 1247–1274.
STORPER, M., VENABLES, A. V. (2004): Buzz: face-to-face contact and the urban economy. Journal of
Economic Geography, roč. 4, č. 4, Oxford University Press, s. 351–370.
STORPER, M., WALKER, R. (1989): The Capitalist Imperative: Territory, Technology, and Industrial
Growth. Basil Blackwell Ltd., Oxford.
STRAKOŠ, M. (2002): Břicho Ostravy: Poznámky k osudu jedné industriální památky. Protimluv, roč. 1, č. 1.
STRAUBHAAR, T. (1996): Standortbedingungen im globalen Wettbewerb. In: BISKUP, R. (ed.): Globalisierung und Wettbewerb. Bern, Stuttgart, Sien, s. 217–239.
STRYJAKIEWICZ, T., MĘCZYŃSKI, M. (2010): Atrakcyjność poznańskiego obszaru metropolitalnego
dla pracujących w sektorze kreatywnym. Bogucki Wydawnictwo Naukowe, Poznań.
SUCHÁČEK, J. (2005): Restrukturalizace tradičních průmyslových regionů v tranzitivních ekonomikách. VŠB-TU, Ostrava.
SUCHÁČEK, J. (2010): Na cestě k nové identitě: Ostrava, Katovice a Košice po roce 1989, Ostrava:
VŠB – Technická univerzita Ostrava, katedra regionální a environmentální ekonomiky.
SYDOW, J. (1992): Strategische Netzwerke: Evolution und Organisation. Gabler Verlag.
SÝKORA, L. (2002): Global competition, sustainable development and civil society: three major challenges for contemporary urban governance and their reflection in local development practices in Prague. Acta Universitatis Carolinae Geographica, roč. 37, č. 2, s. 65–83.
SÝKORA, L., BOUZAROVSKI, S. (2012): Multiple Transformations. Conceptualising the Post-communist Urban Transition. Urban Studies, roč. 49, č. 1, s. 43–60.
SÝKORA, L. (1993): Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst. In: SÝKORA, L. (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF
UK Praha.
SÝKORA, L. (2000): Globalizace a její společenské a geografické důsledky. In: JEHLIČKA, S., TOMEŠ,
J., DANĚK, S., (eds): Stát, prostor, politika: vybrané otázky politické geografie. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK Praha, s. 59–79.
SÝKORA, L. (2003): Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časopis, roč. 39 č. 2, s. 217–233.
ŠERKA, J. (2007): Městské jatky v Moravské Ostravě 1914–1950, Ostrava – příspěvky k dějinám
a současnosti Ostravy a Ostravska, 23, Ostrava.
ŠERÝ, O. (2001): Patologické hráčství, Psychiatrie pro praxi, 4, s. 161–164.
ŠILHÁNKOVÁ, V. (2003): Veřejné prostory a život města. Vysoké učení v Brně. Brno.
ŠINDLER, S. (2007): Globalizační procesy – problém nejen regionální. In: Česká geografie v evropském prostoru. Česká geografická společnost a Jihočeská univerzita, České Budějovice, s. 259–264.
ŠVÉDOVÁ, B. (2009): Malamut – performance meeting Ostrava, bakalářská práce.
TAŞAN-KOK T. (2006): Institutional and spatial change. In: TSENKOVA, S., NEDOVIĆ-BUDIĆ, Z. (ed.),
The Urban Mosaic of Post-Socialist Europe. Springer, Heidelberg: 51–70.
171
TENFELDE, K. (1988): Strukturwandel des Ruhrgebiets: Historische Aspekte. Gewerkschaftliche
Monatshefte, roč. 39, č. 11, s. 129–141.
THIEL, J. (2007): Räumlicher Strukturwandel der (west-)deutschen Werbewirtschaft. Arbeitsmärkte als
lokale Anker der Kreativökonomie? Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 51, č. 1, s. 31–45.
THIEßEN, F. (2005): Zum Geleitet: Weiche Standortfaktoren – Die fünf Sichtweisen. In: THIEßEN, F., CERNAVIN O., FÜHR, M., KALTENBACH, M.: Weiche Standortfaktoren. Duncker & Humbolt. Berlin, s. 9–37.
THROSBY D. (2008): The concentric circles model of the cultural industries. Cultural Trends, roč. 17,
č. 3, s. 147–164.
TICHY, G. (2001): Die Produktlebenszyklus-Hypothese als Beispiel zyklisch-dynamischer Erklärungsansätze, Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 45, č. 3/4, s. 181–201.
TÖDTLING, F., TRIPPL, M. (2004): Like Phoenix from the Ashes? The Renewal of Clusters in Old Industrial Regions, Urban Studies, roč. 41, č. 5/6, s. 1159–1179.
TÖDTLING, F., TRIPPL, M. (2005): One size fits all? Towards a differentiated regional innovation policy
approach. Research Policy, roč. 34, č. 8, s. 1203–1219.
TÖDTLING, F., WANZENBÖCK, H. (2003): Regional differences in structural characteristics of start-ups. Entrepreneurship & Regional Development, roč. 15, s. 351–370.
TÖRNQVIST, G. (2004): Creativity in time and space. Geografiska Annaler, roč. 86 B, č. 4, s. 227–243.
TÖRÖK, A. (1994): Privatization, structural Adjustment, and Exports : the Case of the Hungarian Engineering Industry. Eastern European Economics, roč. 3, s. 76–96.
TOSICS, I. (2004): Determinants and cosequences of spatial restructuring in post-socialist cities,
Paper presented at the ENHR Conference, 2nd-6th July, Universiy of Cambridge.
TRAXLER, J. et al. (2006): Potenzialanlayse Kreativwirtschaft im Großraum Graz. Graz.
TRIPPL, M. (2004): Innovative Cluster in alten Industriegebieten. LIT Verlag Berlin –Hamburg-Münster.
TRIPPL, M., OTTO, A, (2009): How to turn the fate of old industrial areas: a comparison of cluster-based
renewalprocesses in Styria and the Saarland”, Environment and Planning A, roč. 41, č. 5, s. 1217–1233.
TSENKOVA, S. (2006): Beyond transitions: understanding urban change in postsocialist. In: TSENKOVA,
S., NEDOVIĆ-BUDIĆ, Z. (eds.), The Urban Mosaic of Post-Socialist Europe. Heidelberg: Springer, s. 21–50.
TUROK I., MYKHNENKO V. (2007): The Trajectories of European Cities, 1960–2005. Cities: The International Journal of Urban Policy and Planning, roč. 24, č. 3, s. 165–182.
TZOULAS, K. (2007): Promoting ecosystem and human health in urban areas using Green Infrastructure: A literature review. Landscape and Urban Planning, roč. 81, č. 3, s.167–178.
UZZI, B. (1996): The Sources and Consequences of Embeddedness for the Economic Performance
of Organizations: The Network Effect. American Sociological Revue, roč. 61, č. 4, s. 674–698.
UZZI, B. (1997): Social Structure and Competition in Interfirm Networks: The Paradox of Embeddedness, Administrative Science Quarterly, roč. 42, č. 1, s. 35–67.
VAISHAR, A. (2006): Demographic prognoses for some seats in the Ostrava region, Moravian Geographical Reports, roč. 12, č. 2, s. 16–26.
VAN HOUTUM, H., LAGENDIJK, A. (2001): Contextualising Regional Identity and Imagination in the
Construction of Polycentric Urban Regions: The Cases of the Ruhr Area and the Basque Country.
Urban Studies, roč. 38, č. 4, s. 747–767.
VERGANI, R. (2006): Innovating through design. Harvard Business Review, roč. 84, č. 12, s. 114.
VERNON, R. (1966): International investment and international trade in the product cycle, Quarternary
Journal of Economics, roč. 80, č. 2, s. 190–207.
VERNON, R. (1979): The product cycle hypothesis in a new international environment. Oxford Bulletin
of Economics and Statistics, roč. 41, č. 4, s. 255–267.
VINOPAL, J. (2005): The „pub“ institution in czech society, Naše společnost, roč. 1, s. 23.
VOJVODÍKOVÁ, B. (2002): Některá kritéria pro výběr vhodných typů využití opuštěných průmyslových
ploch. Urbanismus a územní rozvoj, roč. 5, č. 4, s. 8– 10.
172
VOJVODÍKOVÁ, B. (2005): Colliery brownfields and the master plan of Ostrava. In: Moravian Geographical
Reports, roč. 13, č. 2, s. 49–56.
VON HIPPEL, E. (1988): The Sources of Innovation. Oxford: Oxford University Press.
VOß, R. (2004): Regionale Wirksamkeit von Hochschulen – ein Konzept zur Analyse und Bewertung. In:
Wissenschaftliche Beiträge der Technischen Fachhochschule Wildau. Heft, s. 103–113.
VYBÍRAL, J. (2003): Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890–1938, Ostrava.
WALLENTOWITZ, H., FREIALDENHOVEN, A., OLSCHEWSKI, I. (2008): Strategien in der Automobilindustrie, Vieweg+Teubner Verlag. 227 s.
WANIEK, R. W. (1995): Organisation der Wirtschaftsförderung: Regionalisierung der Strukturpolitik:
Erfahrungen aus der „Zkunftsinitiative für die Regionen Nordrhein-Wesfalens“. Regionale Wirtschaftsförderung in der Praxis, Verlag Dr. Otto Schmidt, Köln.
WANSBOROUGH,M., MAGEEAN, A. (2000): The Role of Urban Design in Cultural Regeneration,
Journal of Urban Design, 5, 2, s. 181–197.
WEBER, A. (1909): Über den Standort der Industrien, Tübingen, Teil 1.
WEHLING, W. H. (2002): Die industrielle Kulturlandschaft des Ruhrgebiets: Historische Entwicklungsphasen und zukünftige Perspektiven. Essener Unikate, č. 19, s. 111–119.
WEICHHART, S. (2000): Designerregionen – Antworten auf die Herausforderungen des globalen Standortwettbewerbs? Die neue Konjunktur von Region und Regionalisierung, Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, s. 537–548.
WERLEN, B. (2000): Sozialgeographie: eine Einführung. Bern: Paul Haupt.
Westmünsterland textile industry. Environment and Planning A, roč. 39, s. 1147–1165.
WIESAND A., SÖNDERMANN, M. (2005): The Creative Sector – An Engine for Diversity, Growth and
Jobs in Europe. An overview of research findings and debates prepared for the European Cultural
Foundation dostupné z http://www.eurocult.org/uploads/docs/114.pdf
WILKE, T., HERBER, T. (2004) : Naturschutz und Städtebau – Neues Recht fordert zur Kooperation
heraus. Der Landkreis, roč. 74 , č. 10, s. 598–600.
WILKS-HEEG, S. (2003): Kann kreatine Kommunalpolitik wirtschaftlichen Niedergang umkehren? Die
Politik der urbanen Renaissance in Liverpool und Manchester, In: Liebmann, Heike/Robischon, Tobias
(Hrsg.): Städtische Kreativität, Potential für den Stadtumbau, Erkner/Darmstadt: Selbstverlag, s. 90–108
WISSEN, M. (2001): Strukturpolitische Intervention undungleiche Entwicklung. Zur Rolle des Staates
im Strukturwandel. Geographische Revue, sešit 1, s. 3–22.
WOJAN, T. R., LAMBERT, D. M., McGRANAHAN, D. A. (2007): Emoting with their feet: Bohemian
attraction to creative milieu. Journal of Economic Geography, roč. 7, č. 6, s. 711–736.
WONG, C. (1998): Determining Factors for Local Economic Development: The Perception of Practitioners in the North West and Eastern Regions of the UK. Regional Studies, roč. 32, č. 8, s. 707–720.
ZUKIN, S. (1995): The Cultures of Cities, Cambridge Mass: Blackwell, 336 s.
ZUKIN, S. (1982: Loft Living: Culture and Capital in Urban Change, London, Radius, 249 s.
ŽÁKOVÁ, E. a kol. (2007): Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem kultura a definování výchozích předpokladů pro strategické plánování zaměstnanosti v tomto sektoru. Zpracovatel
zprávy: Institut umění – Divadelní ústav, zadavatel: MPSV.
ŽÁKOVÁ, E. (2010): Kulturní a kreativní průmysly v kulturní politice EU.
ŽENKA, J., KOFROŇ, J. (2012): Metodologie výzkumu v sociální geografii - případové studie. Ostrava:
Ostravská univerzita.
173
Internetové stránky a další zdroje
Arbeitsgemeinschaft Kulturwirtschaft NRW. 5. Kulturwirtschaftsbericht Nordrhein-Westfalen. Kulturwirtschaft in Nordrhein-Westfalen: Kultureller Arbeitsmarktund
COME (2001): dostupné z: http://www.zulu.cz/newsarchive.php?mesic=6&rok=2001, 23. 5. 2010
CzechTourism, 2011. The Cooliest Place Award. State Tourism Agency Prize. CzechTourism,
http://www.czechtourism.cz/informace-o-czechtourism/, 3. 3. 2010
Černý pavouk, http://www.zulu.cz/clubs/cernypavouk/, 15. 4. 2010
Český domov, http://ceskydomov.cz/nase-ostrava/clanek/stodolni-ulice-je-nejvice-trendy-mistem-v-cr, 22.6 2010
Dillinger Hütte GTS, www.dillinger.de
Das Museum der EXPO 2000 Hannover, www.expo2000.de,
Das Ruhrgebiet – ein besonderer Teil der Metropolregion Rhein-Ruhr. Institut für Landes- und Stadtentwicklungsforschung und Bauwesen des Landes Nordrhein-Westfalen (ILS NRW), Dortmund 2003, 89 stran.
Gesellschaft für Innovation und Unternehmensförderung GmbH, www.giu.de
IDS Scheer AG, www.ids-scheer.de
Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland (2010 (do literatura dejte http://www.bmwi.
de/DE/Mediathek/publikationen,did=501588.html )
Industrie- und Handelskammer (IHK) Saarland, www.saarland.ihk.de
Industriekultur Saar, http://www.iks-saar.de
IT Park Saarland, www.itparksaarland.de
Ministerium für Wirtschaft und Arbeit Saarland, www.saarland.de
MINISTRY OF LABOUR AND SOCIAL AFFAIRS. Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem Kultura a definování výchozích předpokladů pro strategické plánování zaměstnanosti v tomto sektoru.
Praha: MPSV, 2007. [cit. 2008-04-04] <http://www.esfcr.cz/files/clanky/6127/PODKLADOVe_STUDIE.pdf>.
New york times, http://travel.nytimes.com/2010/04/04/travel/04surfacing.html, 10. 4. 2010
Národní protidrogová centrála, http://www.policie.cz/narodni-protidrogova-centrala-skpv.aspx
NYT http://travel.nytimes.com/2010/04/04/travel/04surfacing.html?_r=1&
Opus Kulturmagazin, www.opus-kulturmagazin.de
Saarstahl AG, www.saarstahl.de
Statistisches Amt Saarland, www.saarland.de
Stodolní ulice, http://www.stodolni.cz/, 20.6 2010
Strukturholding Saar, http://www.invest-in-saarland.com/
Studie ekonomického vlivu filmového průmyslu v ČR. 2006.
Geography and the Creative Field Revisited. Small Business Economics 26, Springer, s. 1–24.
OSTRAVA METROPOLITAN MAGAZINE, http://www.ostrava.cz/jahia/webdav/site/ostrava/shared/
omeste/metropolitan/podzim%20zima%202005.pdf, 2. 2. 2010
Verflechtungen. Ministerium für Wirtschaft, Mittelstand und Technologie des Landes Nordrhein-Westfalen. Düsseldorf. 2007
Výroční zpráva Národní protidrogové centrály, http://www.vyrocni-zprava.cz/vyrocni-zpravy-2009.
html, 25. 6. 2010
Weltkulturerbe Völklinger Hütte, http://www.voelklinger-huette.org
www.ostrava.cz/cs/o-meste/prezentace/metropolitan
Zentrum für Innovative Produktion Saarland, www.zip.uni-sb.de
174
Jmenný seznam expertů z Porúří, se kterými byla realizována
odborná interview:
V roce 2007
Dr. Wilfried Dege – vedoucí odboru marketingu Regionalverband Ruhr, Essen;
Dr. Sabine Lange – vedoucí odboru ekonomického rozvoje Regionalverband Ruhr, Essen;
Dipl. Ing. Carstent Tum – vedoucí referátu regionálního rozvoje Regionalverband Ruhr, Essen;
PD Dr. Rehfeld vedoucí oddělení Innovation, Raum, Kultur na Institutu Arbeit und Technik, Gelsenkirchen;
Dipl. Ing. Rolf Fehr – prokurista INNENHAFEN DUISBURG Entwicklungsgesellschaft GmbH Duisburg;
Prof. Dr. Bernhard Butzin – vedoucí Institut für Geographie: Regionalforschung und Raumplanung
Ruhr-Universität Bochum;
Dipl. Geogr. Gisela Prey – Institut für Geographie: Regionalforschung und Raumplanung Ruhr-Universität Bochum;
Dipl. Ing. architekt Gisbert Schwarzhoff – prokurista THS Immobiliengesellschaft Gelsenkirchen;
Dipl. Ing. Paul Blanke-Bartz – projektový manažer Wirtschaftsförderung Dortmund (PHOENIX Dortmund);
Dr. Angela Uttke – Fakultät Raumplanung, Fachgebiet Städtebau und Bauleitplanung, Universität
Dortmund;
Dr. Thorsten Schauz – Fakultät Raumplanung, Fachgebiet Städtebau und Bauleitplanung, Universität Dortmund;
Dr. Josef Butzinski – projektový manažer Essener Wirtschaftsförderungsgesellschaft GmbH, Europaschulen Essen e.V;
Dipl. Geogr. Norbert Dohms – vedoucí oddělení Transfer, Innovation und Kommunikation,
Fachhochschule Bochum.
V roce 2010
Dipl. Ing. Susanne Skipiol – RUHR.2010 GmbH
Dr. Hanns Schmidt – RUHR.2010 GmbH
Prof. Dipl.- Ing. Christa Reicher – TU Dortmund, Fakultät Raumplanung
Ilse Ortman – Kulturamt, Stadt Bottrop
Dieter Wollek – Kulturamt, Stadt Bottrop
Jmenný seznam expertů ze Sárska, se kterými byla realizována
odborná interview (2009):
Dipl. Ing. Anja Petschauer – projektová manažerka gwSaar
Dipl. Ing. Karl Kleinbeberg – Vorsitzender der IKS Geschäftsführung
Dipl. Ing. Doris Gaa – Geschäftsführerin, Wirtschaftsfördergesellschaft Saarpfalz mbH
Dr. Horst Rupprecht – STADCO Saarlouis Ltd. & Co. KG
Dipl.-Soziolog Peter Backes – projektový manažer Weltkulturerbe Völklinger Hütte
175
Rejstřík
tvrdé lokalizační faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6, 7, 14
metafaktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
veřejná zeleň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
ubikvitizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6, 15, 16
inovační proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16, 76
urbanizační efekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17, 109
lokalizační efekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
aglomerační efekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
face to face . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Marshall-Arrow-Romer (MAR) externality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Jacobs externality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
tacit knowledge . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Sítě (networks) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Síla slabých vazeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23, 147
Teorie strukturální mezery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Ekonomické a neekonomické jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Lokální šum (buzz) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Koncentrace a kritická masa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Tvůrčí pole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32, 33
Inovativní prostory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
„Super Creative Core“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Kvalita místa („The Quality of Place“) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Big Ticket události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
sociokulturního prostředí (people climate) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41, 42
sticky place . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43, 45
oblasti průmyslového úpadku (areas of industrial decline) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
Makroekonomická teorie dlouhých vln . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Teorie produkčních cyklů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Regulační teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52, 53
Regionální vývojové cykly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
lock-in . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20, 27, 47, 48, 53-56, 68, 71, 73, 76, 89, 110
Path depedency . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Adaptivní restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Hluboká restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
176
Bouřlivá restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Klidná restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
ekonomická evoluční geografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Rýnský kapitalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Rozvojový program Ruhr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Program Severního Porýní-Vestfálska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Akční program Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Program budoucnosti montánního regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Krajinný park Emscher . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77, 79
Ruhrgebiet Tourismus GmbH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Innenhafen Duisburg Entwicklungsgesellschaft Gmbh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
Der Pott Kocht . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Saarbergwerke AG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Saarstahl AG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95, 102, 174
IT-Park Saarland . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96, 97
Weltkulturerbe Völklinger Hütte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98, 174, 175
Garten Reden . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99, 100, 103
Důl Göttelborn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Colours of Ostrava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
Černá louka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144, 145, 163
Dolní oblast Vítkovic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Černý pavouk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139, 140, 142, 174
177
Seznam tabulek a obrázků
Tabulky
Tabulka 1: Přehled tvrdých a měkkých lokalizačních faktorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Tabulka 2: Cena nemovitostí v závislosti na vzdálenosti od zelených ploch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Tabulka 3: Volnočasové potřeby na zelené a volné plochy v rámci koncepce kompakt-urban-grün . . 13
Tabulka 4: Funkce a výhody face-to-face komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Tabulka 5: Srovnání inovativního a kreativního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Tabulka 6: Vztah znalostní základny ve vazbě (a) k migraci talentů (b) k nástrojům rozvoje (c)
k efektivitě podpory „sociokulturního prostředí“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Tabulka 7: Hodnocení disponibility růstových faktorů v kontextu konceptu „kreativní třídy“
ve vybraných univerzitních městech v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Tabulka 8: Vývoj zaměstnanosti v oblasti Porúří ve vybraných ekonomických sektorech . . . . . . . . . . 68
Tabulka 9: Shrnutí fází vývoje Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Tabulka 10: Ekonomická struktura Sárska podle okresů k roku 2008 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
Tabulka 11: Subtrhy kreativních odbětví na území Německa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Tabulka 12: Dopady krize v jednotlivých odvětvích ekonomiky v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Tabulka 13: Nominální zastoupení firem kreativních odvětví v rámci Moravskoslezského kraje . . . . . 118
Tabulka 14: Kreativní dovětví v Moravskoslezském kraji a Ostravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Tabulka 15: Základní srovníní lokalit Stodolní ulice, Černá louka a Dolní oblast Vítkovic . . . . . . . . . . 145
Obrázky
Obrázek 1: Struktura závislosti mezi diverzitou, talentem a technologií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Obrázek 2: Veřejný prostor v San Francisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Obrázek 3: Dimenze urbánní kvality v kontextu kvality místa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Obrázek 4: Staré průmyslové regiony ve státech západní Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Obrázek 5: Kraje a svobodná krajská města Regionalverband Ruhr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Obrázek 6: Vývoj těžby černého uhlí v Porúří mezi roky 1955 a 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Obrázek 7: Míra nezaměstnanosti v Essenu, Porúří, Severním Porýní-Vestfálsku
a západním Německu v letech 1966–1998 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Obrázek 8: Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
Obrázek 9: Prostorové vymezení IBA Emscher Parku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
Obrázek 10: Organizační schéma agentury IBA a jejích vazeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
Obrázek 11: Areál dolu Zechce Zollverein . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
Obrázek 12: Grafické znázornění organizační struktury Ruhrgebiet Tourismus GmbH & Co . . . . . . . . 83
Obrázek 13: Grafické znázornění Stezky průmyslové kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
Obrázek 14: Revitalizace IBA Emscher Park . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
Obrázek 15: Revitalizace přístavu v Duisburgu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Obrázek 16: Tetraeder v Bottropu na haldě jako jeden ze symbolů průmyslové krajiny . . . . . . . . . . . . . 89
178
Obrázek 17: Nástin polohy Sárska v rámci Německé spolkové republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Obrázek 18: Vizualizace situačního plánu IT-Park Saarland . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Obrázek 19: Areál vysokých pecí Völklingen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Obrázek 20: Využití vody jako významného prvku urban designu v Garten Reden . . . . . . . . . . . . . . . 100
Obrázek 21: Ukázka průmyslového lesa v areálu dolu Göttelborn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Obrázek 22: Areál dolu Göttelborn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Obrázek 23: Distrubuce společností kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . 119
Obrázek 24: Dynamika vzniku a zániku firem kreativního průmyslu v MSK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
Obrázek 25: Velikostní struktura firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů . . . . . . . . . . . . . . . . 122
Obrázek 26: Vnitřní struktura kategorií organizací podle počtu zaměstnanců firem kreativních
odvětví v MSK podle sektorů (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 1) . . . . . . . . . . . . 123
Obrázek 27: Délka působení firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Obrázek 28: Srovnání vývoje počtu obyvatel města Ostravy a částí Moravská Ostrava a Přívoz . . . . 134
Obrázek 29: Nástin polohy města Ostrava, lokalizace vnitřního centra a lokalit Stodolní ulice,
Černé louky a dolní oblasti Vítkovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
Obrázek 30: Komparace vývojových etap lokalizace podnikatelských aktivit v lokalitě
Stodolní ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
179
VĚDECKÁ RADA NAKLADATELSTVÍ
ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o. p. s.
PPŘEDSEDA VĚDECKÉ RADY
Doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D.
Ředitel společnosti ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o. p. s.
ABECEDNÍ SEZNAM ČLENŮ VĚDECKÉ RADY
Ing. Jan Česelský, Ph.D.
VŠB-TU Ostrava, Stavební fakulta, Katedra městského inženýrství.
Doc. PhDr. Darja Jarošová, Ph.D.
Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta, Ústav ošetřovatelství a porodní asistence.
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.
Ostravská univerzita v Ostravě, Fakulta sociálních studií, Katedra sociálních věd.
Prof. Ing. Jiří Kern, CSc.
VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta, Katedra regionální a environmentální ekonomiky.
Prof. Ing. Vítězslav Kuta, CSc.
VŠB-TU Ostrava, Stavební fakulta, Katedra městského inženýrství.
Doc. Mgr. Jan Spisar, Ph.D.
Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy.
Doc. Ing. Pavel Tuleja, Ph.D.
Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, Katedra ekonomie.
Ing. Petr Tušil, Ph.D.
Výzkumný ústav vodohospodářství T. G. Masaryka, v.v.i.
Prof. Ing. Vítězslav Zamarský, CSc.
Prorektor pro vědu a obsah výuky, Vedoucí centra excelence podnikání,
Vedoucí katedry Kvality a environmentu
PhDr. Ladislava Zapletalová
Sociolog PROCES – Centrum pro rozvoj obcí a regionů, s.r.o.
Společnost ACCENDO je vědecko - výzkumná organizace schválená poradním orgánem
vlády – Radou pro výzkum, vývoj a inovace v ČR - za účelem podpory vědeckého výzkumu
v regionálních vědách. Svou činností vytváří tyto pilíře: I. Vědecko - výzkumný institut, II. Vzdělávací institut, III. Nakladatelství s vědeckou radou.
Nakladatelství má za úkol vydáváním odborné literatury naplňovat cíle společnosti. ACCENDO
– Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s. zřizuje Vědeckou radu nakladatelství ACCENDO jako
poradní orgán nakladatele. Tím je zajišťována odbornost a kvalita vědeckých a výzkumných
titulů, které vydává v rámci svých recenzovaných monografií.
180
Mgr. Ondřej Slach; Doc. RNDr. Petr Rumpel, Ph.D.; RNDr. Jaroslav Koutský, Ph.D.
Vydalo:
ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s.
1. vydání 2013
Tisk:
REPRONIS s.r.o.
Náklad:
200 ks
Počet stran:181
181
9
Tato odborná monografie v přehledné formě shrnuje výsledky výzkumu
měkkých faktorů regionálního rozvoje realizovaných v rámci projektu
pod názvem „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit
strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“, financovaného
Ministerstvem pro místní rozvoj. Z hlediska obsahu částečně navazuje
na monografii „Měkké faktory regionálního rozvoje“ od stejného
autorského kolektivu. Na rozdíl od uvedené monografie, však prohlubuje
praktickou dimenzi profilace (utváření) měkkých faktorů regionálního
rozvoje prostřednictvím několika případových studií, které jsou věnovány zejména roli a významu kultury a kreativních odvětví v regionálním
a městské rozvoji.

Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

Transkript

Podobné dokumenty