Biochemici - severní Evropa
Transkript
OPVK CZ.1.07/2.2.00/28.0184 Historie biochemie KBC/HIBC prof. Mgr. Marek Šebela, Ph.D. LS 2014/2015 Biochemici ze severní Evropy Emil Christian Hansen (*8. 5. 1842, Ribe - †27. 8. 1909, Hornbæk) byl dánský botanik, mikrobiolog, mykolog a fyziolog, který se zabýval procesem kvašení v pivovarnictví. Je znám pro svůj objev izolace čistých kultur kvasinek. Vyrůstal v Ribe (jižní Dánsko) ve skromných poměrech. Otec Joseph Christian byl malířem pokojů, matka se jmenoval Ane Cathrina. Otcův život byl dobrodružný, putoval po jižním Německu a v roce 1830 vstoupil do Cizinecké legie, bojoval v Alžírsku a ve Španělsku, účastnil se povstání ve Francii. E. C. Hansen se učil prodavačem, ale později se věnoval malířství. Náhodou získal místo učitele a vychovatele správce zámku Holsteinborg. Dělal učitelské zkoušky („Artium”) a zdokonaloval se v přírodních vědách, hlavně botanice. Vzdělával se též na Technické univerzitě, studia se stipendiem ukončil v roce 1869. Aby si přivydělal, psal v té době novely pod pseudonymem E.C. Další studia absolvoval na Kodaňské univerzitě. Získal místo asistenta u profesora Japeta Steenstrupa a věnoval se studiu rašelinišť. V roce 1876 získal ocenění (zlatou medaily Kodaňské univerzity) za práci o houbách. Fyziolog, profesor Peter Ludvig Panum, navrhl, aby společně studovali proces fermentace. V té době hledal ředitel pivovaru Nový Carlsberg, Carl Jacobsen, někoho pro každodenní mikroskopické pozorování piva. V roce 1877 se uvolnilo místo vedoucího Oddělení fyziologie v Carlsberské laboratoři v Kodani-Valby, založené r. 1876 Jacobem Christianem Jacobsenem, zakladatelem pivovaru Carlsberg (1847). Hansen získal svolení v laboratoři pracovat, zde dokončil disertaci, kterou obhájil v roce 1879. V té době už byl vedoucím Oddělení fyziologie. V roce 1880 se oženil s Mathildou Melchiorovou. Hansen znal práci Louise Pasteura (1822-1895) a protože mikrobiální kontaminace často znamenala ztráty v pivovarnictví („nemocné pivo”), usiloval o získání čistých kultur pivovarských kvasinek. Odhadl obsah kvasinek v pivu a pak prováděl sériová ředění vzorku piva, aby se dostal ke koncentraci 0.5 buňky/ml piva. Alikvoty (1 ml) tohoto ředění pak inokuloval baňky obsahující mladinu. Po týdnu inkubace našel v některých baňkách jedinou kolonii, někde více či žádnou. Odtud dospěl k úvaze, že je možné získat kolonii, která je odvozena od jediné buňky. Tento předpoklad testoval na směsi různých kvasinek a získal kultury jednotlivých typů. Hansen také zavedl kultivaci na pevném médiu (želatině), jako to vymyslel Robert Koch (1843-1910) u baktérií. To mu umožnilo charakterizaci kontaminujících kmenů. V roce 1883 ohlásil Hansen svůj objev izolace čistých kvasinkových kultur a v pivovaru Starý Carlsberg byly tyto vyzkoušeny pro výrobu piva. Tato událost je považována za jeden z milníků průmyslové revoluce, od té doby se S. cerevisiae carlsbergensis používají v pivovarech po celém světě. Hansen objevil nové druhy kvasinek (jeho jméno nese methylotrofní kvasinka Hansenula polymorpha – nově Pichia angusta, z rodiny Saccharomycetaceae. Zkoumal také vztah mezi kvasinkami horního a spodního kvašení a zjistil, že se jedná o dvě fyziologické formy. Z knihy The Carlsberg Laboratory (1976) Johan Gustav Christoffer Thorsager Kjeldahl (*16. 8. 1849 – †18. 7. 1900) Kjeldahlovo jméno (dánský chemik) je známé pro objev metody stanovení dusíku v organickém materiálu (1883). Narodil se v Jægerspris na otrově Sjæland, jako syn lékaře. Studoval na katedrální škole v Roskilde a v roce 1873 ukončil studium na Technické universitě. Stal se pak asistentem v chemické laboratoři na Veterinární a zemědělské univerzitě. Prostřednictvím svého šéfa C. T. Barfoeda se setkal s J. C. Jacobsenem a získal zaměstnání v Carlsberské laboratoři (1. 5. 1875). Od 1. 10. 1876 se stal vedoucím Oddělení chemie tamtéž, ve funkci pak setrval téměř 25 let. V roce 1892 se stal profesorem, 1894 získal čestný doktorát kodaňské univerzity a v r. 1898 se stal Rytířem Dannebrogu. Ke konci života trpěl vyčerpáním a depresemi, léčil se pobyty v jižní Evropě a Norsku, zemřel náhodně během plavání, zřejmě na mozkovou trombózu. Kjeldahl přišel na svoji metodu díky studiu metabolismu proteinů během klíčení ječmene a alkoholové fermentace. Vycházel z prací J. A. Wanklyna J. A. Wanklyn použil k rozkladu organického materiálu hydroxid draselný a manganistan. Dusík z proteinů se takto uvolňoval ve formě amoniaku pouze částečně, zatímco amidy a aminy se převáděly kvantitativně. James Alfred Wanklyn (1834 –1906) Kjeldahl použil oxidaci v kyselém prostředí. Nejdříve zkoušel zředěnou kyselinu a nakonec koncentrovanou H2SO4, zahřívání k bodu varu a oxidaci manganistanem. Zdlouhavé bylo vymyslet praktické provedení a standardizovat metodu (jodometrické stanovení amoniaku). Metoda umožnila dokázat, že v proteinech nejsou azoskupiny, nitro- nebo nitrososkupiny. Po zdokonalení metody stanovení dusíku se Kjeldahl již dále metabolismu proteinů nevěnoval s výjimkou předběžných studií proteolytických enzymů. Zabýval se rozmanitou metodikou, např. stanovením složek piva a mladiny (extrakt, alkohol, ..) pro technickou standardizaci. Dostal se i ke studiu enzymů biosyntézy sacharidů, kvantitativnímu stanovení cukrů ve směsi a extrakci proteinů z ječmene. Kjeldahl J. (1883) Neue Methode zur Bestimmung des Stickstoffs in organischen Körpern. Zeitschrift für Analytische Chemie, 366–382 Kjeldahlova metoda stanovení dusíku v organických sloučeninách rozklad vzorku: vzorek + H2SO4 → (NH4)2SO4(aq) + CO2(g) + SO2(g) + H2O(g) uvolnění amoniaku: (NH4)2SO4(aq) + 2NaOH → Na2SO4(aq) + 2H2O(l) + 2NH3(g) záchyt amoniaku: B(OH)3 + H2O + NH3 → NH4+ + B(OH)4– titrace: B(OH)3 + H2O + Na2CO3 → NaHCO3(aq) + NaB(OH)4(aq) + CO2(g) + H2O Max Henius (1859-1935) Henius byl dánský pivovarník a biochemik působící ve Spojených státech. Narodil se v Alborgu. V l. 1877-1880 studoval chemii na Polytechnické škole v Hannoveru a v r. 1881 získal doktorát v Marburgu. Pak odjel do Ameriky, kde vystřídal různá zaměstnání. Spolu s Robertem Wahlem založil v Chicagu firmu pro chemické analýzy a konzultace, ze které později vznikl Wahl & Henius Fermentologický ústav s pivovarnickou školou, který díky patentům, metodice a psaným manuálům výrazně ovlivnil vývoj amerického pivovarnictví. Stal se veřejnou osobností, odmítl se ale angažovat v politice, naopak se věnoval práci pro dánské krajany ve Státech a posiloval vazby s Dánskem (Vytvoření dánskoamerické společnosti v r. 1906). Po zorganizování sbírky mohla být americkými Dány zakoupena plocha 80 ha lesa v kopcích Rebild v severním Jutsku jako národní park. Přispěl také k uskutečnění plebiscitu v jižním Jutsku po I. světové válce. Na světové výstavě v Chicagu v r. 1933 uspořádal prezentaci dánské vědy. Atlantik přeletěl 80x, zemřel během pobytu v Dánsku. Søren Peter Lauritz Sørensen (*9. 1. 1868 – †12. 2. 1939) Narodil se v Havrebjergu u Slagelse. Otec Hans byl farmářem. Absolvoval chlapeckou školu Soro Akademi (1886), nejdříve studoval medicínu a posléze chemii, kterou ukončil v roce 1891. Při studiu si přivydělával jako doučovatel a dále prací pro geologický průzkum. V letech 1892-1901 byl asistentem na Technické univerzitě v laboratoři u prof. S. M. Jørgensena a byl též chemickým konzultantem v loděnicích Královského námořnictva. V l. 1901-1938 byl vedoucím Oddělení chemie v Carlsberské laboratoři. Na Tech. univerzitě se věnoval např. studiu analytických standardů, stanovení chloru a soli v mořské vodě (1902). V Carlsberské laboratoři se věnoval čtyřem hlavním směrům: a) syntéza aminokyselin, b) analytické studie, c) výzkum na téma koncentrace protonů, d) studium proteinů. Pro syntézu aminokyselin (od r. 1902) využíval Gabrielova postupu s ftalimidem draselným. Připravil tak např. ornithin, prolin, arginin. V letech 1903-1905 (spolu s C. Pedersenem a A. C. Andersenem) studoval Kjeldahlovu metodu stanovení dusíku, kterou obhajoval proti kritikům. V letech 1907-1910 se věnoval formolové titraci (spolupracovníci H. JessenHansen a V. Henriques). Byla to první skutečně kvantitativní metoda pro sledování proteolytického štěpení: RCH(NH2)COOH + HCHO + KOH → RCH(NHCH2OH)COOK + H2O V pozdější práci „Studies on enzymes II“ se zabýval elektrochemickou metodou stanovení koncentrace protonů, přípravou standardních roztoků pro míchání pufrů o definované hodnotě pH, kolorimetrickou metodou měření pH a posléze jejich aplikací pro studium enzymů. Popsal pH závislosti aktivity invertasy, katalasy a pepsinu. Sørensen se dále věnoval izolaci a fyzikální chemii ovalbuminu, protein byl rovněž připraven v krystalické formě. Studován byl i osmotický tlak roztoků ovalbuminu. V odbobí po 1. světové válce se zabýval rozpustností proteinů. Ovalbumin je hlavní protein vaječného bílku (60-65% obsahu). Jeho funkce dosud není známá, předpokládá se, že jde o zásobní protein. Je homologní s rodinou serpinů avšak neinhibuje serinové proteasy. Má signální sekvenci na N-konci (zbytky 21-47, neodštěpuje se), je acetylovaný na N-konci, fosforylovaný na dvou místech a N-glykosylovaný na jednom místě. Theodor H. E. ("The") Svedberg (*30. 8. 1884 – †25. 2. 1971) Svedberg byl švédský chemik a laureát Nobelovy ceny za chemii v r. 1926. Studoval na univerzitě v Uppsale, kde získal Ph.D. v r. 1908. V r. 1905 získal místo asistenta na chemickém ústavu a od r. 1907 učil chemii. V r. 1912 získal pozici profesora fyzikální chemie, v r. 1949 pak skončil jako emeritní profesor. Jeho odborná práce se týkala koloidů a makromolekulárních sloučenin. Jeho výsledky podpořily teorie Brownova pohybu navržené A. Einsteinem (1879-1955) a M. Smoluchowskim (1872-1917) a potvrdili existenci molekul. S týmem spolupracovníků studoval fyzikální vlastnosti koloidů (difúze, absorpce světla, sedimentace). Pro studium sedimentace zkonstruoval známou ultracentrifugu, s jejíž pomocí analyzoval proteiny a jiné polymery. Demonstroval použití centrifugy pro důkaz nehomogenity vzorku (kontaminanty). Nakonec se zabýval problematikou jaderné chemie a radiační biologie. Je po něm pojmenovaná jednotka Svedberg (10-13 s, 100 fs) stejně jako Svedbergova lab. v Uppsale. Carl Peter Henrik Dam (*21. 2. 1895 - †17. 4. 1976) Dam byl dánský biochemik a fyziolog. V r. 1943 získal spolu s Edwardem Doisym (18931986) za objevitelskou práci na vitamínu K a jeho roli v lidské fyziologii. Narodil se v Kodani v rodině lékárníka a učitelky. Absolvoval chemii na polytechnice v r. 1920. Získal postupně asistentská místa v Kodani. V r. 1925 studoval mikroanalýzu ve Štýrském Hradci u Fritze Pregla (1869-1930). V r. 1929 se stal docentem na univerzitě v Kodani, v r. 1934 získal Ph.D. Díky Rockefellerově stipendiu pracoval ve Freiburku (1932-1933) a Curychu (1935). Vitamín K objevil v Kodani při studiu metabolismu cholesterolu u kuřat. Studoval výskyt, biologickou funkci u zvířat a člověka, fyzikálně-chemické vlastnosti, izolaci. Spolupracoval s nobelistou Paulem Karrerem (18891971). V l. 1940-1941 byl na přednáškovém turné v Kanadě a USA. V l. 19421945 byl vědeckým pracovníkem na univerzitě v Rochesteru, N.Y. Během nepřítomnosti byl Dam jmenován profesorem biochemie (1941), v r. 1950 pozice změněna na profesuru biochemie a výživy. Po návratu do Dánska v r. 1946 se zabýval vitamíny K a E, tuky, cholesterolem, nutričními studiemi ve vztahu k tvorbě žlučových kamenů. V l. 1956-1962 byl vedoucím biochemického oddělení na Danském výzkumném ústavu tuků. V roce 1929, zjišťoval roli cholesterolu tak, že krmil kuřata potravou ochuzenou o tuto látku. To přivodilo pokusným zvířatům po několika týdnech vnitřní krvácení – léze pod kůží, krvácení nešlo zastavit přidáváním samotného cholesterolu. Protože symptomy připomínaly kurděje, zkusil i vitamín C, avšak bez úspěchu. Kromě cholesterolu musela být přidávána do potravy látka. které se pak začalo říkat koagulační vitamín nebo vitamin K (písmeno K odvozené z německého „Koagulation“, výsledky byly poprvé publikovány v německém časopise). Kaj Ulrik Linderstrøm-Lang (*29. 11. 1896 – †25. 5. 1959) Tento dánský biochemik je znám pro definování proteinové struktury na čtyřech úrovních: primární, sekundární, terciární a kvarterní. Narodil se na předměstí Kodaně (Frederiksberg) do učitelské rodiny. Jeho teta Theodora dokonce založila školu v Silkeborgu, která nese její jméno. Po matce zdědil umělecké nadání. Známí rodičů pocházeli z akademických kruhů. Jeho otec zemřel náhle, když mu bylo 15, o devět let později zemřela i matka. V 17ti letech začal Lang studovat chemii na Technické universitě. Chemie ho tehdy příliš nebavila, spíše se věnoval umění, např. psaní dramatických kusů. Se studiem měl ke konci problémy, nicméně absolvoval školu v roce 1919. Pak získal první místo chemika v zemědělském výzkumném ústavu, ale záhy se stal asistentem v Oddělení chemie v Carlsberské laboratoři a pracoval u S. P. L. Sørensena. V poválečné krizi se věnoval především přípravě nedostupných sloučenin. Sørensen měl bezesporu velký vliv na jeho vědecké směřování k biochemii. Jeho první publikace se Sørensenovými z roku 1921 se zabývala použitím chinon-hydrochinonové elektrody pro měření pH. Věnoval se pak především fyzikální chemií a matematickými pozadím teorie chemických procesů. V roce 1923 se objevila Debye-Hückelova teorie elektrolytů („iontová atmosféra“), na jejímž základě Lang publikoval klasickou práci o ionizaci proteinů. Zde ukázal, že titrační křivky proteinů jsou ovlivněny iontovou silou v roztoku. Doktorát obhájil v roce 1928 v souvislosti s frakcionací proteinů (heterogenita kaseinu). Vypracoval v té době i postup stanovení aminoskupin titrací v acetonu s naftylovou červení jako indikátorem, vhodnou pro měření aktivity proteolytických enzymů. Jedním z Langových objevů v souvislosti s proteolytickými enzymy bylo zjištění, že štěpení nezávisí na délce řetězce, ale na konfiguraci substrátu, tedy že např. neexistuje nespecifická dipeptidasa. V roce 1937 publikoval práce o použití tzv. kartézského potápěče („Cartesian diver“) pro mikrogasometrická měření. Také se zabýval metodikou měření specifické váhy (relativní hustoty) malých kapiček kapaliny vznášejících se v kapalném médiu (organika) o gradientu hustoty. Využití: měření enzymových reakcí, které vedou ke změně specifické váhy substrátu. Mnohem citlivější měření než titrace (100x) Definování úrovní struktury proteinů (primární, sekundární, ….) proběhlo v Langově přednášce na Stanfordově universitě v roce 1951. Lang se v poslední fázi vědeckého života věnoval studiu isotopové výměny proton/deuterium s cílem popsat faktory, které stabilizují sekundární a terciární strukturu proteinů. K výměně isotopů vodíku dochází na přístupných –OH a –NH- skupinách v proteinech. Lze takto sledovat strukturní změny např. v souvislosti s denaturací. Tímto to způsobem můžeme popsat vodíkové atomy v peptidové vazbě, které se podílejí na tvrobě sekundární struktury. Lang měřil koncentraci deuteria sledováním mikrokapiček v gradientové trubici za účelem určení rychlosti výměny za rozmanitých experimentálních podmínek. Langovým nást. byl Martin Ottesen (vedoucí Oddělení chemie Carlsberské laboratoře v l. 1959-1987), nar. 1920. Ve vědecké kariéře se věnoval především studiu proteolytických enzymů. Při rekrystalizaci ovalbuminu na konci 40. let si povšiml netypického tvaru krystalů určitého vzorku. Později zjistil, že příčinou byla kontaminace vzorku baktérií Bacillus subtilis, která vylučuje serinovou proteasu subtilisin. Působením této proteasy došlo k limitované proteolýze ovalbuminu za vzniku plakalbulminu s odlišnými vlastnostmi vůči původnímu ovalbuminu. Později objevil několik odlišných variant subtilisinu v závislosti na produkujícím kmeni B. subtilis. Einar Lundsgaard (1899-1968) Lundsgaard, E.: Biochem. Z. 1930; 217: 162-177. Lundsgaard byl dánský fyziolog známý pro práci z r. 1930, kdy ukázal, že svalové kontrakce nezávislé na průběhu glykolýzy lze provést na úkor defosforylace kreatinfosfátu. Přínos této práce byla dále rozvinut Hermanem Kalckarem (19081991) a Fritzem Albertem Lipmannem (18991986). Oba v roce 1941 nezávisle představili teorii makroergické vazby a načrtli roli ATP jako univerzálního zdroje energie pro biochemické reakce. Lundsgaard byl profesorem fyziologie na univerzitě v Kodani v l. 1934-1967. Pokusy v Lundsgaardově laboratoři ukázaly, že žabí sval otrávený jodacetátem, který není schopen glykolýzy (štěpení glukózy na kyselinu mléčnou), může provádět omezený počet kontrakcí. Ukázalo se, že tyto kontrakce proběhnou díky defosforylaci kreatinfosfátu, který objevil a charakterizoval jen o pár let dříve americký biochemik Cyrus H. Fiske (1890-1978) na lékařské fakultě Harvardu (1927). Conrad Arnold Elvehjem (*27. 5. 1901- †27. 7. 1962) C.A. Elvehjem byl americký biochemik s norskými kořeny. Narodil se ve Wisconsinu. Absolvoval Wisconsinskou universitu v Madisonu, kde získal titul Ph.D. v roce 1927. V roce 1937 nalezl v čerstvém mase a kvasinkách vitamín, nyní zvaný niacin. Jeho objev vedl k léčbě nemoci zvané pelagra. Po absolutoriu získal stipendium pro pobyt na univerzitě v Cambridge. V roce 1936 se stal profesorem, v roce 1944 vedoucím katedry biochemie, v roce 1946 pak děkanem. Konečně se v roce 1958 stal rektorem Wisconsinské university. Vědecky pokračoval v práci Josepha Goldbergera (rodák ze Slovenska) věnované pelagře, tehdy endemické chorobě na jihu USA. Objevu niacinu předcházelo zjištění, že faktor z filtrátu jater léčí pelagru u kuřat a ověření léčebných účinků při nemoci černého jazyka u psů vyvolané krmením kukuřicí. Původně byl na počest Goldbergera nazván vitamín G. Arne Wilhelm Kaurin Tiselius (*10. 8. 1902 – †29. 10. 1971) Tiselius se narodil ve Stockholmu. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Göteborgu. Po absolvování gymnázia v r. 1921 studoval chemii na univerzitě v Uppsale, zajímal se o fyzikální chemii a biochemii. V r. 1925 se stal pomocnou vědeckou silou u Thea Svedberga (1884-1971), kdy se podílel na vývoji ultracentrifugy (metoda měření indexu lomu). Věnoval se však dále elektroforéze, zjistil nehomogenitu preparátů, které se zdály i v ultracentrifuze být homogenní. V r. 1930 obhájil doktorát (elektroforéza proteinů, metoda pohyblivého rozhraní). Po obhajobě se věnoval studiu zeolitů, které ztrácejí krystalovou vodu bez ovlivnění struktury, „prázdný“ krystal funguje jako molekulové síto. Zeolity sbíral na Faerských ostrovech a do r. 1935 publikoval řadu prací na téma difuse a adsorpce v přírodních zeolitech. V l. 1934-1935 pobýval na stáži v Princetonu v laboratoři Hugha Stotta Taylora (1890-1974) díky stipendiu Rockefellerovy nadace. Vlivem setkání a diskusí s mnoha vědci (Landsteiner, Michaelis, Northrop, Anson) se po návratu do Uppsaly znovu věnoval elektroforéze, zejména pro separaci proteinů. Metodu postupně značně zdokonalil. Pro detekci zavedl měření indexu lomu, vhodnější než UV absorpce. Vzorek krevního séra rozdělil na frakci albuminu, α-, β- a γ-globulární frakci (1937). Tehdy článek nepřijali v biochemickém časopise, zdál se jim příliš fyzikální. Edwin Joseph Cohn (1892-1953) si objednal Tiseliův přístroj! V r. 1937 získal Tiselius sponzorovanou profesorskou pozici. Teprve v r. 1946 byl založen Biochemický ústav na Přírodovědecké fakultě univerzity v Uppsale, který Tiselius dlouho vedl (do r. 1968), od r. 1952 v nové samostatné budově. Během války se věnoval např. adsorpční chromatografii. Tiselius a spol. byli švédským výrobcem cukru požádáni o identifikaci původce kontaminovaného řepného extraktu tvořícího sliz ucpávající filtry při rafinaci. Potvrdili Leuconostoc mesenteroides produkující dextran. Při hledání specifické reakce pro dextran zjistili, že imunizovaným králíkům se proti němu netvoří protilátky - farmaceutické použití jako náhražka plazmy. Tím začala spolupráce firmy Pharmacia s ústavem. V r. 1948 obdržel Tiselius Nobelovu cenu za chemii za práci na vývoji elektroforézy a za prokázání heterogenní povahy proteinů krevního séra. Jeho žák Stellan Hjertén (*1928) vypracoval použití agarosových gelů pro elektroforézu. Podílel se též na zavedení hydroxyapatitu jako nosiče pro proteinovou chromatografii. Zajímavá je historie objevu gelové permeační chromatografie. Laboranti naplnili kolonu pro elektroforézu zesíťovaným dextranem. Zapomněli pustit proud, přesto došlo k separaci vzorku. Klíčové pak byly práce Poratha a Flodina, Hjertén později navrhl používání agarosy a polyakrylamidu. Záležitost byla podkladem pro další spolupráci s firmou Pharmacia. Další práce Poratha vedly k přípravě funkcionalizovaného dextranu, např. dextranových iontoměničů. Tiselius se aktivně podílel na poválečném vývoji švédské vědy jako člen národní poradní, byl také prezidentem Mezinárodní unie čisté a aplikované chemie (IUPAC, 1951-1955) a konečně předsedou rady pro Nobelovu nadaci (1960–1964). Získal mnoho ocenění a čestných doktorátů. Axel Hugo Theodor Theorell (*6. 7. 1903 – †15. 8. 1982) Narodil se v Linköpingu. V r. 1921 začal studovat medicínu na Ústavu Karolinska (KU). V r. 1924 se stal bakalářem medicíny a pak absolvoval tříměsíční pobyt na Pasteurově ústavu v Paříži, kde se věnoval bakteriologii u A. Calmetteho (1863-1933). V roce 1930 získal titul doktora medicíny za práci o lipidech v krevní plazmě a získal místo profesora fyziologické chemie. V r. 1932 získal místo docenta na univerzitě v Uppsale. V l. 1933-1935 pobýval díky Rockefellerově stipendiu u Otto H. Warburga (1883-1970) v Berlíně-Dahlemu. Po návratu se stal v r. 1936 šéfem biochemického oddělení na nově založeném Nobelově medicínském ústavu při KU, který se přesunul do nové budovy v r. 1947. Theorell získal v r. 1955 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za objevy, které se týkaly podstaty a mechanismu působení oxidoreduktas. Jak již bylo zmíněno, jeho první výzkum se týkal vlivu lipidů na sedimentaci krvinek. V r. 1931 určil molekulovou hmotnost myoglobinu s pomocí centrifugy. V Berlíně-Dahlemu vyizoloval Theorell poprvé enzym z kvasinek, známý jako „žlutý oxidační ferment“ (též „starý žlutý enzym“, OYE) a dokázal reverzibilně oddělit jeho koenzym od bezbarvého proteinu. Tehdy šlo o první identifikovaný flavoenzym.S OYE se také pojí objev biochemické role vitamínu. Theorell prokázal migrací při elektroforéze, že žlutý koenzym (flavinmononukleotid) má záporný náboj na rozdíl od podobného, ale elektroneutrálního vitamínu B2 (riboflavin). Na charakterizaci OYE pokračoval Theorell ve své laboratoři i řadu let poté. V 50. letech byla např. zvládnuta jeho krystalizace. Velký přínos pro strukturně-funkční charakterizaci enzymu měl později Viktor Massey. Enzym objevili O. Warburg a W. Christian v r. 1932, kteří si povšimli skutečnosti, že OYE uzavíral tvorbou peroxidu vodíku in vitro repirační dráhu vedoucí od glukosa-6-fosfátu k 6-fosfoglukonolaktonu. Dodnes však neznáme skutečnou fyziologickou roli OYE, jeho substráty jsou α/βnenasycené aldehydy a ketony (cyklohexanon, durochinon, menadion), inhibitorem je např. testosteron nebo p-hydroxybenzaldehyd. Theorell studoval také cytochrom c, peroxidasy, katalasy, flavoproteiny a enzymy s pyridinovými kofaktory zvláště alkoholdehydrogenasy. Theorell také purifikoval cytochrom c. Ze 100 kg koňského srdce lze získat 3-4 gramy čistého proteinu. V r. 1938 ukázal, že porfyrinová část cytochromu je připojena k proteinu prostřednictvím původně vinylových skupin, které se přeměnily na thioetherové reakcí s cysteiny. Herman Kalckar (*26. 3. 1908 – †17. 5. 1991) Kalckar byl dánský biochemik, který byl průkopníkem studia buněčné respirace. Je tak považován za zakladatele bioenergetiky, přispěl novými metodami k rozvoji enzymologie, ke studiu metabolismu galaktosy. Pocházel z židovsko-dánské intelektuální rodiny. V r. 1933 ukončil studium medicíny na univerzitě v Kodani a pak začal pracovat u fyziologa Einara Lundsgaarda (1899-1968). Mentorem v Kodani byl také F. Lipmann (1899-1986). S ním pak později nezávisle postuloval roli ATP jako makroergické sloučeniny. Převratným výsledkem Kalckarovy práce bylo zjištění, že fosforylovace organických sloučenin během metabolismu byla spojena se spotřebou kyslíku. „Aerobní fosforylace“, dnes nazývaná oxidační fosforylace tedy demonstrovala (studium degradace sacharidů) propojení mezi oxidací sacharidů a fosforylací a roli fosfátu jako spojení mezi anabolismem a katabolismem. Díky Rockefellerově stipendiu pobýval na ústavu Caltech v USA (od r. 1939). Přitom navštívil laboratoř Coriových v St. Louis. V Pasadeně se setkal např. s L. Paulingem a M. Delbrückem. V té době napsal přehledný článek o energetickém metabolismu. Kalckar zde mluvil o makroergických sloučeninách a jejich významu, zejména o centrální roli ATP. Současně takovou práci napsal i F. Lippman. Později Kalckar přesídlil do St. Louis, kde získal místo na Washingtonově univerzitě. V r. 1942 zde s Sydneyem P. Collowickem (1916-1985) pracoval na adenylátkinase, kterou purifikovali ze svalových extraktů. V další práci na metabolismu nukleotidů našel nukleosidfosforylasu, klíčový enzym recyklační dráhy („salvage pathway“). Tímto se více specializoval na studium jednotlivých enzymů a jejich izolaci. Na pozvání Olivera Lowryho (1910-1996) přešel do New York Public Health Institute jako vědecký pracovník. Zde na spektrofotometru vyvinul řadu postupů pro měření enzymových aktivit. Zabýval se dále enzymy metabolismu purinů. 2 ADP =ATP + AMP nukleosid + fosfát = purin + alpha-D-ribosa-1-fosfát "With best wishes to our friend Herman Kalckar", Carl and Gerty Cori Pehr Victor Edman (*14. 4. 1916 – †19. 3. 1977) Edman byl švédský biochemik, který vyvinul metodu sekvencování proteinů zvanou Edmanova degradace. Narodil se ve Stockholmu, od r. 1935 studoval medicínu na ústavu Karolinska, kde ho začal zajímat základní výzkum. Po službě ve švédské armádě během války školu dokončil v r. 1946. V době, kdy začal pracovat na angiotensinu se o proteinech vědělo, že mají definovanou molekulovou hmotnost, náboj a strukturou. To ho inspirovalo k vývoji metody pro sekvenční analýzu. V r. 1947 získal stipendium pro pobyt v Rockefellerově ústavu pro medicínský výzkum při univerzitě v Princetonu. Když se v r. 1950 se vrátil do Švédska, stal se odborným asistentem na univerzitě v Lundu. V témže roce publikoval i první práci o použití PITC. Až do smrti neustále zdokonaloval svůj postup pro delší řetězce a menší množství vzorku. fenylthiohydantoin V r. 1957 se přestěhoval do Austrálie, kde byl v Melbourne ředitelem Univerzity sv. Vincence pro medicínský výzkum. Zde v r. 1967 vyvinul první automatický proteinový sekvenátor, spolu s asistentem Goeffreyem Bergem. V r. 1972 se přesunul od Ústavu Maxe Plancka pro biochemii v Martinsriedu u Mnichova. Pracoval zde se svou druhou ženou Agnes Henschen-Edman, která použila jeho metodu pro určení sekvence fibrinogenu (spolu s F. Lottspeichem), publikace z konce 70. let 20. stol. Jerker Porath (*23. 10. 1921) Porath je švédský biochemik, který je znám pro objevy z oblasti separace biomolekul. Studoval na univerzitě v Uppsale a zpočátku se věnoval organické chemii. Po stipendiu v Heidelberku se přiklonil k biochemii a působil na biochemii u Arna Tisselia (1902-1971). V l. 1951-1952 byl na výzkumném pobytu v Kalifornii (Berkeley) u Choa Hao Li (1913-1987) v laboratoři studia hormonů. Po návratu do Uppsaly vyvinul metody pro purifikaci hormonů pomocí zónové elektroforézy a iontoměničové chromatografie. V r. 1957 získal Ph.D. Nejznámnější z jeho separačních metod je gelová filtrace, kterou vypracoval s Petrem Flodinem (1924-2006), který pracoval jako výzkumný chemik u společnosti Pharmacia. V r. 1957 Porath zjistil, že dextran z Pharmacie je použitelný jako molekulové síto vhodné pro separaci biomolekul podle velikosti. Objev byl patentován a publikován v časopise Nature. Krátce nato začal být prodáván Sephadex (Separation Pharmacia Dextran) Porath také pracoval na afinitní chromatografii a stal se profesorem na univerzitě v Uppsale. Sephadex je zesíťovaný dextranový gel. Frakcionační vlastnosti gelu lze měnit změnou stupně zesíťování. Prodává se ve formě kuliček. Dextran je komplexní rozvětvený polysacharid – glukan skládající se z mnoha glukosových jednotek. Řetězce mají rozmanitou velikost (3-2000 kDa). Lineární řetězec má α-1,6 vazby, větvení je vazbami α-1,3. Dextran vzniká ze sacharosy působením baktérií mléčného kvašení (např. Leuconostoc mesenteroides, Streptococcus mutans, Lactobacillus brevis). Tvoří se také v zubním plaku. Poprvé byl popsán Luisem Pasteurem (18221895) jako mikrobiální produkt ve víně. Používá se také v lékařství pro antitrombotický účinek (vazbou na erytrocyty, destičky a cévní endothel), snižování krevní viskozity a jako objemový expandér při anémii či nouzových situacích při ztrátě krve. Klenow H a Henningsen I (1970). PNAS 65 (1): 168–175 Hans Klenow (*17. 2. 1923 – †21. 2. 2009) Klenow byl dánský biochemik, který studoval nukleové kyseliny. Biochemii absolvoval v r. 1949, v l. 1964-1990 působil jako profesor biochemie na univerzitě v Kodani. Pracoval v laboratoři Otto Warburga (1883-1970) v Berlíně a u Arthura Kornberga (1918-2007) ve Spojených státech. Ve známost vešel díky objevu možnosti rozdělit DNA polymerasu I z E. coli subtilisinovým štěpením do dvou fragmentů, z nichž jeden si ponechává 5'→3' polymerasovou aktivitu a 3’→5’ exonukleasovou aktivitu pro odstranění předkódujích nukleotidů a opravy a druhý má 5'→3' exonukleasovou aktivitu („primer removal“). První fragment byl klonován a nazván „Klenowův fragment ". Klenowův fragment DNA polymerasy později používal i Frederick Sanger (*1918), když vyvinul metodu pro sekvencování DNA, za kterou získal svou druhou Nobelovu cenu za chemii spolu s Walterem Gilbertem v roce 1980. Použití Klenowova fragmentu: - syntéza dvouvláknové DNA podle jednovláknového templátu - vyplňování zkrácených 3' konců DNA fragmentů (tvorba zarovnaných konců) - odstraňování odstávajících přesahů na 3' konci - příprava radioaktivních DNA sond Klenowův fragment byl také původním enzymem pro amplifikování úseků DNA v polymerasové řetězové reakci (PCR), a to před tím, než byl nahrazen termostabilními enzymy, jako jsou např. Taq polymerasa.
Podobné dokumenty
Environmentální archeologie – archeologie přírodního prostředí
přírody a přírodních sil na člověka se samozřejmě nesmí přeceňovat, nicméně, chcemeli porozumět chování člověka v určitém kulturním kontextu, musíme být schopni
postihnout i podstatu přírodního pro...
SPL - aktualizace č. 5
roku 2007 se rozhodla obec Loučka vystoupit z MAS Moravská cesta a připojit se k sousednímu Regionu Haná.
V září roku 2007 vyjádřila obec Žerotín vůli vstoupit do MAS a byla přijata. Na konci roku ...
osobnosti regionu - Krnovská synagoga
se kterým se účastnil obrany přístavu Tobruk v severní Africe. Pak se jako člen
dělostřeleckého pluku 300 účastnil postupu 8. armády do Tripolisu. Pluk byl po osvobození
Lybie rozpuštěn a příslušní...
Bechtěrevova choroba nebo-li ankylozující spondylitida (AS) I. část
ústavu AV ČR, v.v.i.
Rozhodující pro úspěšné provedení plánovaných experimentů bylo
vypracování vhodného postupu pro získání čisté frakce peptidů eluovaných z rýhy
HLA-B27 molekuly z 200-400 ml lid...
práce s automatickými pipetami a spektrofotometrem
Izolace genetického materiálu
Nukleové kyseliny II
Stanovení koncentrace a čistoty nukleových kyselin
Nukleové kyseliny III
Analýza známých polymorfismů a častých mutací pomocí PCR
a restrikčního š...
Imunologická a alergologická laboratoř, Krajní 25 - IFCOR
IgE CELKOVÝ - kvantitativní stanovení celkových IgE protilátek metodou chemiluminiscenční
imunochemické reakce v pevné fázi.
Vyšetřovaný materiál: srážlivá krev (sérum).
Stabilita vzorku: 2 – 8°C
3...
Historie biochemie (KBC/HIBC) - Biotrend
Anfinsen byl americký biochemik, který získal v r. 1972 Nobelovu cenu za chemii, spolu s Williamem
Howardem Steinem (1911-1980) a Stanfordem Moorem (1913-1982) za práci věnovanou enzymu
ribonukleas...