Vzpomínka na Alici a Severina Tůnovy při bohoslužbách v Hrabové
Transkript
Vzpomínka na Alici a Severina Tůnovy při bohoslužbách v Hrabové
Vzpomínka na Alici a Severina Tůnovy při bohoslužbách v Hrabové 19.6.2011 (Sv. Trojice) Žalm 103, 14-18 Bratři a sestry, milí přátelé, v rámci dnešních bohoslužeb chceme si v našem sboru spolu se širokou rodinou Tůnovou a jejich blízkými a přáteli vděčně připomenout životní svědectví Alice a Severina Tůnových, kteří nás opustili v druhé polovině minulého roku. Vlastní rozloučení se konalo v soukromí; dnes chceme veřejně ve společenství, které měli rádi a zároveň je vytvářeli, tedy ve sboru hrabovském a v ČCE, se vší pokorou, v tichosti a vděčnosti poděkovat Bohu za vše, co jsme jejich prostřednictvím směli přijmout: rodina i sbory ČCE v Ostravici i Hrabové. Šlo o manželskou dvojici, která vědomě na sebe vzala radost i břímě služby ve sborech, kam byli povoláni. I po ukončení aktivní služby zůstali činní zde v Hrabové a pomáhali, kde bylo potřeba. Sám to mohu dosvědčit zejména jako bývalý administrátor hrabovského sboru. Dovolte mi aspoň krátce připomenout životní běh obou. 30. července 2010 zemřela ve věku nedožitých 87 let sestra Alice Tůnová, rozená Peřinová, RNDr a PhMr. Narodila se 13. pr osince 1923 ve Vídni českým rodičům, kteří se později odstěhovali do Přerova. Tam Alice vyrůstala a spolu s rodiči se stala členkou evangelického sboru. V Brně pak po 2. světové válce vystudovala přírodní vědy a také farmacii. Tam také navázala úzké vztahy se sborem a zejména mládeží. Tyto vztahy byly živé a úzké až do konce jejího života. Po studiích se vrátila do Přerova, kde pracovala v Hygienické stanici. Tuto práci milovala. Musila ji ale přerušit, neboť byla po udání a osočení z politických důvodů zatčena a odsouzena na více než osm měsíců. Tato skutečnost hluboce otřásla důvěrou v lidské vztahy, naplnila ji hořkostí a opatrnictvím. Tím víc se přimkla ke společenství církve, a když se provdala za Severina Tůna, tehdejšího vikáře ČCE, ráda s ním šla spolubudovat společenství sboru v Ostravici. Pracovala pak v lékárně ve Frýdku a podílela se svým plným dílem na všem, co společně prožívali a budovali. Po ukončení aktivní činnosti své a svého manžela se odstěhovali do Leštiny, kde se zapojili do života hrabovského sboru a měli svůj podíl na všem, co život sboru přináší. V Leštině museli opravit dům a upravit zahradu. Prožila chvíle radostné i bolestné, zejména pro zdravotní potíže. Svůj život dokonala obklopena péčí manžela a dcery Noemi i vnuka Davida. Její manžel Severin Tůn, ThMgr, byl o téměř deset let starší; narodil se v Leštině 23.2.1914, zemřel 8. prosince 2010 ve věku nedožitých 97 let. O jeho životě jistě víte mnohem více, neboť vyrůstal ve zdejším sboru a mnozí ještě vzpomínáte i na jeho mladý a dospívající věk. Pro tísnivou existenční situaci rodiny (jeho otec zemřel během 1. světové války, s mladším bratrem a sestrou vyrůstal v péči zbožné matky) musel opustit gymnazijní studium a pracoval v továrně. Vyučil se elektromechanikem, ale pak dal přednost své lásce radiotechnice, a to v letectví. Absolvoval letecké učiliště a stal se radiotelegrafistou a leteckým střelcem. Po Mnichovské dohodě odešel z vojenské služby. V době války se stal věrným pomocníkem a pak spolupracovníkem zdejšího kazatele pana vikáře Rudolfa Šedého. Zde začalo zrát jeho rozhodnutí stát se kazatelem slova Božího a služebníkem v církvi. Tehdy mu už bylo 32 let a pracoval na letišti v Ruzyni. Studium dokončil v říjnu 1952 a pak se na více než rok stává seniorátním vikářem Moravskoslezského seniorátu v Šumperku u bratra seniora Miloše Šourka. Od 1.2.1954 až do svého důchodu do 31.12.1982 byl vikářem sboru ČCE v Ostravici. V roce 1983 se spolu s manželkou Alicí a dcerou Noemi vrací do svého rodiště, do Leštiny, kde svůj život dokonal. Činnost v Ostravici byla centrem jeho života (i celé rodiny). Práce v rozlehlém sboru pod Lysou horou v Beskydech nebyla vůbec lehká. Už přístup ke kostelu a faře byl obtížný. Hned od počátku bylo nutné vedle běžné sborové činnosti vybudovat novou faru, opravovat kostel, varhany a provádět další údržbu. Všechnu práci konali Tůnovi rádi. Jejich odchod však nebyl naplněn jen vděčností, ale také hořkostí nad nepěkným vztahem některých členů sboru. To obojí v nich zůstalo. Velkou ranou pro Tůnovy bylo to, že v roce 1997 při povodni voda zaplavila velkou část knih, písemností i životních potřeb, takže museli mnohé znovu budovat. Jejich manželství zůstalo bezdětné, ale o to více pak přijalo do své péče, do srdce i života adoptivní dceru Noemi, která s nimi prožívala životní radosti i nesnáze až do konce jejich života a svou vděčnost za jejich péči jim vyjadřovala svou obětavostí a pomocí v jejich potřebách. Zejména vztah k tatínkovi byl pro ni slunnou stránkou života. Rodina se pak rozšířila o vnuka Davida a samozřejmě v ní své místo zaujímaly rodiny jeho bratra na Slovensku a sestry v Praze. Manželé Tůnovi už mezi námi více než půl roku nejsou. Ve zdejším sboru se také zapsali svou prací. Alice pomáhala při doprovázení na harmonium, Severin činností ve staršovstvu a jako kazatel zde, v Zábřehu, Sudkově, Svébohově, Písařově a kde bylo potřeba. Zůstávají nám všem na ně trvalé vzpomínky a hluboká vděčnost. Dožili se oba požehnaného věku. Sloužili své generace jak nejlépe dovedli, a to dary, které jim byly dány, a způsobem, který vyvěral z jejich zbožné víry. Ta náležitost k danému dějinnému období bývá znát u každého člověka i služebníka Božího. Nejdůležitější bývá vnitřní pravdivost a rozhodnost se držet a svědčit o tom, v koho jsme uvěřili a komu sloužíme. Vzpomínáme na ně každý podle toho, jak nám vstoupili do života: jako na rodiče, příbuzné, přátele, spolučleny sboru, spolubližní. Snažili se oba žít jako křesťané, služebníci církve, vyznavači Ježíše Krista i činitelé jeho vůle. Ne vždy se jim to – jako žádnému z nás – dařilo. Z jejich životního svědectví však bylo zjevné úsilí po co nejčistším nasazení k službě Bohu, církvi, sborům. Byly to životy naplněné oddanou snahou přinést generacím živou zvěst o Boží lásce, která žádného nepomíjí, ale je rozevřena dokořán všem, kdo chtějí přijmout pro svůj život jistotu a hlubinu bezpečnosti. Dny svého života dokonali a naplnili své poslání. Bůh sám bude jejich život hodnotit a dokoná (dovrší) to, nač nestačili, čeho nedosáhli. Možná, že na leccos z jejich svědectví už zapomínáme. Byli svědky ve své době, na místech jejich životního putování – jako býváme každý z nás. Lidská paměť bývá krátká, leccos se nám z ní vytrácí. S tím je nutné počítat. U Boha je tomu ale jinak. O tom nám svědčí biblické svědectví, které připomíná, že u Boha bývá v paměti věčné spravedlivý (Ž 112,6; Přísl. 10,7; Iz 44,21). To bývá pro každého služebníka Božího povzbuzením, že i když lidé a lidské generace zapomínají, když lidské povědomí hasne, v Boží paměti bude Boží svědek a spravedlivý věčně. Týká se to každého z nás, tedy toho, kdo žije spravedlivě, ryze a čistě a snaží se po sobě zanechat svědectví člověka orientovaného na dary Ducha svatého. Je v tom nejen svědectví mnoha už téměř neznámých, kteří nás předešli, tichých a oddaných křesťanů minulých generací, ale také výzva nám dosud žijícím, kteří se o spravedlivý život snažíme; výzva po dobrém a čistém svědomí a odpovědném životě křesťanů. Jsme i my voláni, abychom pracovali a žili ryze, byli vždy jako křesťané na svém místě ve své generaci, ve své době a abychom třeba i navzdory nepochopení okolí měli za nejvyšší autoritu svého života Boha a jeho vůli, jeho zákon. Uzavíráme vyznáním Žalmu 104, 33-35): „Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. Kéž je mu příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost…Dobrořeč, má duše, Hospodinu.“ Modlitba: Pane Bože náš, ty nás všechny chceš vést laskavě jako své ovečky. Děkujeme ti v tuto chvíli, že jsi takto pevně a věrně vedl i manžele Tůnovy v jejich životech i v poslání sloužit tobě i bližním. Děkujeme ti za dary, kterými jsi je oba obdarovával, aby poznávali tvou vůli, lásku i naději, dary, které vnášíš do svého stvoření. Jsme také vděčni i jim, že tvé dary přijali a snažili se žít i přes své hříchy a nedostatky jako vědomí služebníci tvého království. Oni dokonali a naplnili své životní putování v plnosti dnů a let ve vědomí, že je vedla tvá milostivá ruka a dovedla až do cíle, k jejich nebeskému Otci. Vlož prosíme tuto víru, lásku a naději i do našich životních snah a úsilí, abychom i my byli užiteční lidem a tvořiteli tvého království v životě a v příležitostech, které nám dosud dopřáváš. Amen Mgr. Jaroslav Ondra Při této příležitosti zpívány písně z Evangelického zpěvníku č. 559, 176; Hrabovský pěvecký sbor zazpíval píseň Čas mizí, letí hodiny.
Podobné dokumenty
Gastro Hradec Vitana Cup 2016
Jedná se o soutěž o nejlepší šípkovou omáčku tak, jak ji máte rádi.
Do soutěže se může přihlásit každý, kdo dodá 5 litrů připravené šípkové omáčky, bez masa i bez přílohy.
(Do přihlášky uveďte jako...
in ormace - Římskokatolická farnost Zábřeh a děkanát Zábřeh
a katanů jako Boží Beránek, který snímá hříchy světa, i jich samých. Při vjezdu Ježíšově byla zem
zasypána ratolestmi a květy, o Velkém pátku kanuly na cestu od domu Pilátova až na Kalvárii
krůpěje...
in ormace - Římskokatolická farnost Zábřeh a děkanát Zábřeh
Bože, tvůj Syn nás tak miloval,
že se z lásky vydal na smrt za spásu světa;
dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry
a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna Ježíše Krista
neboť on s ...