Etika a lidská práva v sociální práci

Projekt byl realizován díky podpoře ESF v rámci Opatření 2.1.
Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3
Projekt byl spolufinancován státním rozpočtem České republiky
a rozpočtem hl. m. Prahy
Nositel projektu: Centrum sociálních služeb Praha,
Chelčického 39, 130 00 Praha 3
Projekt probíhal v období
od 1. 3. 2006 do 30. 9. 2008
JPD 3 - CZ.04.3.07/2.1.00.1/0003
Vzdělávání pracovníků sociální sféry
Etika a lidská práva
v sociální práci
Ondřej Fischer, Petr Jandejsek, Alena Kroupová, Helena Kunstová, René Milfait, Dana Moree
© Centrum sociálních služeb Praha 2008
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM,
STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY A ROZPOČTEM HL. M. PRAHY.
Partneři projektu:
Úvodní slovo
Dnem 17. 11. 1989 se nám znovu zrodila v naší zemi demokracie. Do té doby jsme žili
v atmosféře pseudo etiky a pseudo lidských práv pokroucených komunistickou ideologií. S nástupem demokracie jsme automaticky očekávali nástup čisté Etiky, změnu v našem chování a jednání. Očekávali jsme nastolení a dodržování lidských práv. Začali jsme poukazovat na nedodržování
lidských práv např. v Číně, Tibetu apod. Slova Etika a lidská práva se skloňovala a skloňují ve
všech pádech aniž, se zamýšlíme, co to vlastně je Etika, co to jsou lidská práva. Mnohdy je zaměňujeme se svými přáními, svými osobními zájmy a pod rouškou dodržování lidských práv či
etického chování se dožadujeme splnění našich požadavků. Většina z nás cítí, že Etika je něco
důležitého pro komunikaci, pro mezilidské vztahy, pro konkrétní profesní jednání a chování. Málokdo ji však dokáže definovat, popsat či pojmenovat. Stejně tak to platí i o lidských právech.
Manuál, který držíte v ruce, Vám přináší, dle mého názoru, jedinečný pohled na Etiku
a lidská práva, jejich vývoj, aplikaci do sociální práce a seznámení s normami platnými pro tyto
problematiky. Pro každého pracovníka v sociální sféře bude jistě přínosem. To ale neznamená, že
půjde o snadné čtení, ani to, že sociální pracovník dostane do ruky doslova „manuál“ jak eticky
správně jednat v jednotlivých situacích.
Díky kolektivu autorů vznikl tento velmi potřebný manuál. Děkujeme.
Mgr. Tomáš Ján
Ředitel Centra sociálních služeb Praha
3
Autoři:
Ing. Mgr. Ondřej Fischer
Mgr. Petr Jandejsek, M.A.
Ing. Alena Kroupová
Helena Kunstová
ThLic. Ing. René Milfait, Th.D.
Mgr. Dana Moree
Odborný garant:
Mgr. Tomáš Ján
4
Obsah
O. Fischer: Etika jako cesta k radosti ze sociální práce....................................................................7
1. Pojetí etiky v sociální práci...................................................................................................9
1.1. Profesní rozměr etiky...................................................................................................9
1.2. Charakteristické rysy eticky významného jednání....................................................10
2. Základní pojmy a jejich užití v komunikaci s klientem.......................................................12
2.1. Co je předmětem etického posuzování?.....................................................................12
2.2. Rozlišíme „správné“ a „dobré“?................................................................................12
2.3. Jaká je povaha posuzované zakázky?.........................................................................13
2.4. Hodnocení jako svou povahou „etické“ nebo „morální“...........................................13
2.5. Svědomí.....................................................................................................................14
3. Etické teorie.........................................................................................................................14
4. Vybrané systémy hodnot v sociální práci............................................................................18
Závěr: Etika sociální práce a systémy hodnot.........................................................................20
Literatura.................................................................................................................................21
A. Kroupová: Lidská práva - Nové rozměry a výzvy v 21. století...................................................23
Jak rozumíme lidským právům...............................................................................................24
I. Systém lidských práv Organizace spojených národů...........................................................24
Lidská práva – práva jednotlivce a jejich ochrana............................................................24
Popis lidských práv v systému OSN (a v mezinárodní legislativě)..................................26
Lidská práva a Evropská unie...........................................................................................29
II. Současné nové směry a výzvy při uplatňování lidských práv v sociální práci...................29
III. Lidská práva a vědecký a technologický pokrok..............................................................36
PŘÍLOHA – VYBRANÉ VÝTAHY Z DŮLEŽITÝCH DOKUMENTŮ..............................38
Publikace řady ČLOVĚK A JEHO PRÁVA...........................................................................46
Literatura.................................................................................................................................49
P. Jandejsek: Sociální práce jako profese lidských práv.................................................................51
Co jsou lidská práva?..............................................................................................................53
Proč lidská práva v sociální práci?..........................................................................................55
Jak využít lidská práva v sociální práci?.................................................................................57
Závěr........................................................................................................................................59
Otázky.....................................................................................................................................59
Literatura.................................................................................................................................59
R. Milfait: Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků.
Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi........................................61
1. Definice sociální práce........................................................................................................63
2. Lidská důstojnost a sociální spravedlnost: normativní fundamenty
profesní morálky (étosu povolání).......................................................................................65
2.1. Lidská důstojnost.......................................................................................................65
2.1.1. Mravní autonomie jako základ důstojnosti.......................................................65
2.1.2. Etické důsledky................................................................................................66
2.2. Lidská důstojnost jako ústavní princip a princip mezinárodního práva.....................67
2.3. Uznání lidské důstojnosti spojené s povinnostmi a odpovědnostmi..........................69
5
3. Sociální spravedlnost...........................................................................................................70
3.1. Princip sociální spravedlnosti v etických kodexech sociálních pracovníků...............70
3.2. Sociálně-etický princip sociální spravedlnosti...........................................................71
3.2.1. Základní dimenze principu spravedlnost..........................................................72
3.2.2. Princip sociální spravedlnosti...........................................................................73
3.3. Sociální spravedlnost v souvislosti s lidskými povinnostmi
a projektem Světový étos...........................................................................................74
Literatura.................................................................................................................................76
H. Kunstová: M
ezinárodní a národní východiska ochrany lidských práv uživatelů
sociálních služeb..........................................................................................................79
Lidská práva v sociálních službách.........................................................................................81
Evropský a národní kontext zajišťování kvality sociálních služeb...........................................83
Kvalita sociálních služeb v Evropské unii........................................................................83
Kvalita sociálních služeb v České republice.....................................................................84
Listina základních práv a svobod zák. č. 2/1993 Sb................................................................85
Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a Standardy kvality sociálních služeb.............85
D. Moree: Multikulturalita třikrát jinak..........................................................................................99
Strukturální multikulti aneb multikulturalismus z ptačí perspektivy....................................101
Jak poznám multikulturní setkání?........................................................................................103
Jak naložit s konkrétní situací?..............................................................................................105
Etická rovina..........................................................................................................................106
Literatura...............................................................................................................................107
6
ETIKA JAKO CESTA K RADOSTI
ZE SOCIÁLNÍ PRÁCE
Ondřej Fischer
V poslední době slýcháme v řadě profesí požadavek důsledného dodržování etické praxe.
Tento požadavek klade rostoucí nároky na etické povědomí při každodenním jednání. Je
těžké ho nepovažovat za další starost vkrádající se zejména do už tak přeplněné agendy
sociálních pracovníků. Maje toto na paměti, pokusím se čtenářům přiblížit základy etiky pro
profesní praxi sociální práce a ukázat, že postupný růst v citlivosti k etické stránce sociální
práce nemusí být další starostí navíc. Spíš platí opak; důraz na etický rozměr sociální práce
může být spíše cestou k radosti z vykonávané práce.
Mluvíme-li o etice, pak je třeba vědět v jakém kontextu o ní bude řeč. Sociálním
pracovníkům nejde o abstraktní filozofickou disciplínu, ale o konkrétní efekt etického
uvažování, který by se měl odrazit v jejich každodenní praxi. Příspěvek proto sleduje právě
tento cíl a jeho části jsou považovány za podstatné pro takové pochopení etiky, které bude
odpovídat potřebám sociálního pracovníka nebo pracovnice. To ale neznamená, že půjde
o snadné čtení, ani že sociální pracovník dostane do ruky doslova „manuál“ jak eticky správně
jednat v jednotlivých situacích. To už bychom byli daleko od pojetí etiky pro sociální práci!
Sociální práce je v mnoha ohledech náročná disciplína a tomu odpovídá i pojetí etiky.
1. Snad se nám tedy podaří přijmout jako fakt, že sociální práce se - alespoň v posledních
letech - stává náročnou disciplínou (neřešme teď proč, jen vezměme v úvahu, že tato náročnost
nespočívá jen v tom, co děláme, ale i v tom, jak stanovit co a jak dělat). Pak vezměme
v úvahu, že kromě problémů se stanovením toho, co sociální práce od sociálního pracovníka
- profesionála žádá (kap.1.1.), je zde další oblast problémů z oblasti obecné etiky jako takové.
Těžko totiž dnes najdeme dvě stejné představy o tom, co je cílem, smyslem a východiskem
etiky, a jak je naplnit.1 Je proto třeba vyjít z jednoduchého obecného základu toho, co může
být tím „etickým jádrem“ našeho uvažování a jednání. O to se pokouším v části 1.2. mého
příspěvku.
2. Samý základ etického jednání můžeme formálně vyjádřit s pomocí dnes v praxi
oblíbeného způsobu odkazování se na „principy“. Můžeme říci, že v základu obecné etiky
stojí princip svobody, princip neublížení a princip racionální odpovědnosti. K upřesnění
pojetí etiky pro praxi však odkaz na tyto obecné principy nepřispěje.
1 Více viz např. Fischer O., K pojetí etiky pro sociální práci, In: Fischer O, Milfait R. Etika pro sociální práci,
Praha: Jabok, 2008 (1. kap).
7
Přitom ale naše každodenní jednání prozrazuje, jak uvažujeme o druhém, co je předmětem
našeho hodnocení, jak při našem rozhodování rozlišujeme mezi zájmem o klienta a zájmem
o ostatní okolnosti posuzovaného jednání (2.1.). Podobně naše jednání s druhými prozrazuje
určitý standard, o který se opíráme v úvahách o našem jednání nebo při posuzování jednání
druhých (2.2.). Také jsme schopni rozlišit, zda zadaná zakázka má z etického pohledu naději
na šťastné řešení, nebo zda je už v jejím základu nemožnost věc vyřešit ke spokojenosti všech
(2.3.). Citlivost k těmto vnějším projevům našeho uvažování vůči klientům má však svoje
kořeny v našem vlastním vztahu zodpovědnosti vůči sobě, vůči druhým a vůči nárokům,
které klademe sami na sebe nebo na druhé. Jich se, byť okrajově, dotýkají výrazy morálka
a etika (2.4.) a i stručně zmíněný termín svědomí (2.5.).
3. Základní orientace v některých eticky výrazných aspektech naší komunikace
s druhými v oblasti jednání neukazuje na hlubší základ, ze kterého se etická hodnocení
mohou v člověku odvíjet. Jde totiž o to vystihnout, co je základním kamenem, nebo spíše
základním důvodem pro můj souhlas nebo odsouzení nějakého jednání. Představme si jednu
situaci, která vyžaduje přijmout eticky problematické řešení - například zda pomoci klientovi
v osobně choulostivé situaci, nebo zda zrušit nebo nezrušit dobře fungující stanici sociální
pomoci. Co člověk - to názor. I ti, kteří se shodnou, mají mnohdy zásadně odlišné důvody
pro svá stanoviska. Přitom nejde jen o požadavek etického kodexu, aby byla problematická
etická rozhodnutí vždy eticky podložená. Jde o to, že mám-li druhému porozumět, nestačí
se shodnout na navrženém řešení, ale především porozumět důvodům, které pro ně dotyčný
má. Jinými slovy, musím být schopen vystihnout v jeho zdůvodnění určitý konkrétní model
etického uvažování a být si vědom jeho silných či slabých stránek (3. část).
4. Jsme-li schopni nahlédnout do okolností i vnitřní podstaty eticky významné situace
z pohledu všech zúčastněných, sociální pracovník musí na sebe vzít další úkol: rozlišit
svůj osobní postoj a své osobní hodnoty od postoje, který reprezentuje tím, že je sám
profesionálním sociálním pracovníkem. Podobně je třeba uvažovat i s ohledem na hodnoty
klienta, či hodnoty, které do etického problému vstupují skrze jiné profese či jiné roviny
hodnot. Pouze toto uvažování v rámci hodnot a hodnotových rovin (4. část) dává zadost
požadavku eticky citlivého uvažování v profesi sociální práce.
Jakkoliv se toto pojetí etiky může zdát na první pohled pro běžnou praxi náročné, může
trpělivému čtenáři dopřát, aby si postupně všímal i souvislostí, které v běžném shonu ve
své profesní praxi těžko zaznamená. Z takového postavení pak lze spíše těžit nejen pro
vnější úspěch na pracovišti, ale i hlubší uspokojení ze své, nejen z etického hlediska náročné
sociální práce.
8
1. Pojetí etiky v sociální práci
Sociální práci a etiku spolu spojují dva základní rozměry téhož problému. Etika vznáší obecný
nárok na to, aby jednání člověka nějak vypadalo. Sociální práce jako profesně vymezená disciplína zase
odpovídá na konkrétní požadavky společensky utvářené zakázky. Oba tyto rozměry etiky pro sociální
práci vychází z jednoto tzv. společenského étosu. Jejich střet, rozumějme střet obecného požadavku na
kvalitu jednání a požadavku plnění společenské zakázky skrze profesi sociální práce, stojí v základu
problému, který se dotýká i toho posledního sociálního pracovníka.
1.1. Profesní rozměr etiky
Naléhavost zmíněného problému bude více patrná po té, co se pokusíme o odpověď na následující
dvě otázky.
Úkol k zamyšlení:
Ke každé otázce vyjmenujte nejméně čtyři termíny:
1. Co je obsahem, smyslem a cílem sociální práce?
2. Co je obsahem, smyslem a cílem etiky či etického jednání?
Diskuse k 1. otázce:
Řada možných odpovědí na první otázku může zahrnovat snahu o uschopnění člověka k vykonávání
základních životních potřeb, např. v případě humanitární pomoci. V méně akutních případech jde
o zajištění normativních materiálních potřeb, o uschopnění klienta k soběstačnému společenskému
životu dostatečné kvality, o dostupnosti vzdělání, o odpovídající výchovnou a zdravotní péči a nakonec
i o duchovně osobnostní rozvoj klienta. Všimněme si zejména:
• škály cílových skupin; jedná se o pomoc při zajištění základních životních potřeb na jedné
straně a pomoc v oblasti duchovně osobnostního rozvoje na druhé straně, napříč kulturním,
náboženským či politickým odlišnostem,
• rozsahu pomoci; někde jde jen o dosažení spravedlivého přístupu ke vzdělání jak pro
majetné, tak pro ty, kteří žijí pod hranicí životního minima,
• obsahu pomoci; někde jde o poskytnutí konkrétního úkonu hmotné péče, jindy jen
o vytvoření prostředí, kde se klient cítí dobře.
Neunikneme údivu nad šířkou rozsahu v zaměření sociální práce, který se při úvaze nad první
otázkou projeví. Vtírá se na mysl otázka kdo, jak a v jakém rozsahu má tyto požadavky jako cíle sociální
prací uskutečňovat? I zde se budou odpovědi výrazně lišit. Jinak odpoví pečovatelka, terénní sociální
pracovník, ředitel odboru či manažer.
Autentická konkrétní odpověď každého sociálního pracovníka, který chce vzít v úvahu etické
hledisko své práce, je nutným předpokladem pro to, aby z etiky těžil nejen pro bezúhonnost ve své práci,
ale i pro radost ve svém osobním životě. Prvním úkolem etiky není arbitrárně definovat pojetí sociální
práce (tedy co kdo a jak má v sociální práci dělat), ale poukázat na potřebu kritické reflexe sociální
práce z pohledu člověka, který je schopen stát také mimo vlastní sociální práci. Etika a etická úvaha pro
sociální práci sice ze sociální práce vychází, musí ale stát i tak trochu mimo sociální práci, aby mohla
z obecné roviny posuzovat a navrhovat způsoby, jakými konkrétní činnost sociální práce v rámci dobré
etické praxe realizovat.2
2 alší pokusy o identifikaci sociální práce vzhledem k etice viz např. Kompetence v praxi sociální práce. Metodická
D
příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Havrdová Zuzana, Praha: Osmium, 1999, str. 9-16.
9
Diskuse ke 2. otázce:
I v pojetí etiky narazíme na řadu odlišných pohledů; etika je o dodržování norem (zákonů, předpisů,
úmluv a deklarací či kodexů), nebo o obecně slušném či dokonce společensky přijatelném chování
(někdy nazývaném etiketa). Jindy považujeme etiku za způsob jednání vedoucí k dobru. Co je to
„dobré“, ale už mnohdy není řečeno, anebo má ke každodenní realitě daleko. Někdy se etikou myslí
jednání podle nějaké autority, svědomí, náboženství, Boha či jiné instance. Jindy se etikou chápe jednání
charakterního člověka, nebo jako jednání, které se odvíjí od našeho příjemného nebo nepříjemného
pocitu. V souladu s tímto labyrintem možných náhledů na etiku budou i odpovědi na naše otázky pro
zaměření sociální práce. Poukazují na mnohost cílových skupin, kterým je sociální práce určena a na
škálu předpokládaných kritérií toho, co považujeme za eticky správné; pro někoho jde o požadavek
spravedlivého rozdělení příležitostí, pro jiného stejné rozdělní podpory apod. Tuto mnohost je třeba
vzít v úvahu i v pojetí etiky. Zásadně je v sociální práci třeba pochopit i jiná pojetí etiky, než to mé
vlastní. Aniž bychom museli opustit svůj názor na to, co je eticky správné, je třeba znát a být připraven
na jednání, která může klient považovat zcela jinak za eticky správné. Ovšem z jiného pohledu může
jít o jednání eticky nevhodné. V životě má mnohdy navrch ten, kdo má lepšího právníka nebo silnější
pěsti. V případě reflektované sociální práce je však ve výhodě ten, kdo včas vystihne odlišnost v pojetí
etiky, tedy způsobu stanovení eticky správného jednání. Může totiž komunikovat s názorem protivníka,
jelikož dovede oba názory pochopit, odlišit a docenit jejich slabé a silné stránky. Tato odlišnost přitom
nemusí jít na vrub různému kulturnímu nebo etnickému pozadí,3 ale mnohdy jde právě pouze o odlišná
pojetí etiky.
Spojení etiky a sociální práce může přinést osvobozující a radostnější vhled do problémů sociální
práce především v souvislosti se znalostí dalších disciplín - např. s právními a lidsko-právními principy.
V základě tohoto spojení etiky a sociální práce však musí stát povědomí o charakteristických požadavcích
na eticky zajímavé jednání, které bude vycházet z každodenní lidské zkušenosti. Z nich pak bude patrná
podpůrná role etiky při řešení dilemat v sociální práci. Zároveň se nám spíše objasní rozdíl mezi etikou
a ostatními způsoby uvažování, jež do etiky v pravém slova smyslu nespadají.
1.2. Charakteristické rysy eticky významného jednání
Jedním ze společných rysů pojetí etiky je požadavek na přijatelnost našeho jednání vůči druhému
nebo druhého vůči nám, nebo vůči třetí osobě. Z tohoto požadavku by se dalo usoudit, že etika je
o neublížení, nebo o konání dobra ve prospěch jiného. Nejedná se však pouze o tento prvek. Podívejme
se na celou věc poněkud přesněji.
• V etice jde především o jednání, které má přímý vliv na blaho, na pocit štěstí, na skutečné
dobro člověka a společnosti. Nebo naopak může mít v tomto smyslu negativní vliv. Člověka
chápeme jako osobu mající svou nezaměnitelnou důstojnost.
• Zároveň ale požadujeme, aby se nejednalo o náhodné jednání, ale bylo jednajícím rozumově
zdůvodnitelné nebo uznatelné.
• Toto jednání musí být učiněno svobodně.
Předpokládejme, že pouze taková jednání, která tyto tři podmínky splňují, lze považovat za eticky
významná a podívejme se na tato jednání z pohledu naší běžné praxe.
Úkol k zamyšlení:
Dejte dva příklady jednání - jedno z Vaší běžné pracovní agendy, druhé z Vašeho soukromého
života. Pokuste se nad každým z nich zamyslet s ohledem na zmíněné tři podmínky.
3 10
Více k odlišení kultur a relativismu hodnot v příspěvku D. Moree.
Diskuse k úkolu:
K prvnímu bodu je třeba uvážit, zda se do eticky významného jednání bude počítat i takové, které
slouží jen újmě či blahu člověka, nebo i (třeba i zcela opuštěných) zvířat. Našli bychom odpovídající
příklad z pracovní či soukromé zkušenosti?
U druhého bodu je odkaz na další bytostně lidský požadavek; chceme za posuzovaným jednáním
vidět konkrétního činitele a chceme, aby si přiznal zodpovědnost. Chceme, aby si byl vědom toho, co
a proč udělal. Kde není evidentně uvědomělý čin konkrétního člověka nebo skupiny lidí, taková situace
etický význam nemá. Dali byste příklad?
Ke třetímu bodu stojí za zmínku otázka, do jaké míry je člověk svobodný. Nejde o to, zda se
skutečně rozhodujeme svobodně, nebo pod vlivem dědičných vloh apod. Spíše jde o to, zda je člověk
v konkrétní situaci svobodný například vůči předpisům, které při řešení případu musí „chtě nechtě“
brát v úvahu. Pokud musím bezmocně přihlížet rozhodnutí soudu o odebrání dítěte mé klientce do
ústavní péče, byť bych byl přesvědčen o nesprávnosti rozhodnutí soudu, a byť jsem dělal pro věci,
co se dalo a stejně neuspěl, má klientka nemůže mít vůči mně eticky závažnou výtku. Mé jednání,
které předcházelo rozhodnutí soudu, v tomto případě nebylo eticky posuzovatelné. Neměl jsem vůči
rozhodnutí soudu dostatek moci ke změně - nebyl jsem svobodný abych dosáhl změny v běhu událostí
a uhájil zájem klientky dostat dítě do péče.
Tato tři zjednodušená kritéria pro vymezení eticky významné oblasti jednání nám mohou posloužit
v následujících směrech.
1. Eticky významná oblast vymezuje jednání, u nichž je požadavek zodpovědnosti. Člověk, který se
podílí na eticky významném jednání může být posuzován jako ten, který je osobně zodpovědný
za kvalitu a výsledek svého jednání. Jeho jednání bude posuzováno jako správné nebo nesprávné
nejen podle požadovaných Standardů kvality či profesních zásad, ale lze z něho usuzovat i na
morální vinu nebo naopak na morální ocenění.
2. S pomocí těchto tří kritérií mohu posoudit každé své jednání a dojít (možná někdy jen
ke zjednodušenému) závěru, že v daném případě jsem skutečně z etického hlediska nezklamal,
a to i tehdy, když následky zvažovaného problému mohou být pro všechny strany bolestivé. Jde
o nemalou pomoc tam, kde se smutek a pochyby nad vlastní rolí v neúspěšně vyřešeném problému
s klientem vkrádají do myšlenek sociálnímu pracovníkovi i po skončení pracovní doby.
3. Za třetí tato kritéria poukazují na řadu choulostivých prvků v sociální práci. Například stanovení
toho, co je „dobré“ nebo „správné“ se odvíjí od člověka jaký je. K tomu nestačí jen znalost mého
klienta v té či oné konkrétní situaci. Je třeba vědět více o člověku, nejen z hlediska psychologie,
ale i filozofie, sociologie, pedagogiky, religionistiky a dalších oborů. Svou pomocnou roli zde
hrají i psané právo, lidská práva, etické a profesní kodexy, náboženská pravidla a další. Vždy
se ale jedná o pomůcky, které je třeba vhodným způsobem uplatnit v dané situaci. To odpovídá
poslání etiky, pojaté jako „uvažování o mravním chtění nebo jednání člověka se zřetelem k jeho
osobě a k podmínkám, ve kterých se nachází“.4 Jak přistupovat ke stanovení onoho „vhodným
způsobem“ je právě specifickým a náročným úkolem etiky. Více na toto téma ve druhé části
tohoto příspěvku v pojednání o strategii etického přístupu v praxi.
4 Srv. Eisemann P., Werte und Normen in der Sozial Arbeit, Stuttgart: Kohlhamer: 2006, str. 37.
11
2. Základní pojmy a jejich užití v komunikaci s klientem
V této části a) zvážíme, co bývá předmětem našich eticky laděných výpovědí (zda věc, situace,
či jednání). Dále za b) poukážeme na východisko, ze kterého hodnotíme jednání nebo jiné předměty
našeho eticky zaměřeného posuzování (zda použijeme termín správný či dobrý). Ve třetím případě c) se
zamyslíme nad tím, proč rozlišovat co je předmětem našeho soudu, zda se jedná o etické téma, problém,
nebo dilema. Konečně d) pojednáme o způsobu, jakým posuzujeme jednání nebo jiný předmět našeho
soudu a o povaze našeho hodnocení. Zde půjde o termíny morálka a etika a o malý exkurz do pojmu
svědomí. Nakonec e) si přiblížíme řadu vybraných hledisek, ze kterých odvozujeme, zda je dané řešení
eticky správné či není.
2.1. Co je předmětem etického posuzování?
Běžnou odpovědí na otázku co je předmětem etického soudu, bude podle většiny definic etiky,
zpravidla odkaz na jednání, nebo na stav věcí či na charakter člověka. Toto je třeba v komunikaci
s klientem však důsledněji domyslet.
Situace:
Jste v pozici pracovníka OPD. Vaším úkolem je prověřit úroveň zabezpečení výchovných povinností
otcem, kterému jako samoživiteli svěřil děti do péče soud. Po provedeném šetření v domácnosti jste
objevili závažné nedostatky.
Úkol k zamyšlení:
Jakou formou zmíněnému otci tento fakt sdělíte? Pokuste se navrhnout možnou odpověď.
Diskuse k úkolu:
Pokud Vašemu klientovi sdělíte, že způsob péče o dítě je v rozporu s tím, co považujeme dle
příslušných standardů za dobré či správné, hodnotíte právě to, co vám z titulu Vaší profese k hodnocení
přísluší. Hodnotíte jednání a Váš hodnotový soud má etický rozměr (týká se např. blaha dětí). Otec se
dozví váš soud o kvalitě svého jednání, aniž byste se dotkl jeho, jako osoby. Zde je důležité, že samotný
(etický) nedostatek v jednání není definitivní, a že je v jednání prostor ke změně.
Podobně pokud budete hodnotit situaci, která je v domácnosti Vašeho klienta. I tu jste povoláni
hodnotit z titulu své práce a v zájmu zajištění blaha dětí, svěřených vašemu klientovi do péče.
Hodnotíte-li ale klienta (např. pane Horáček, vy jste špatný člověk, nebo nejste dobrý otec),
hodnotíte to, co se s profesí sociálního pracovníka neslučuje. Jejím posláním není hodnotit osobu
klienta, ale pouze to, co má bezprostřední vliv na blaho nebo újmu dítěte. Navíc se tímto hodnocením
dotýkám důstojnosti klienta (hodnotím ho jako osobu), což je nejlepší cestou ke zranění dotyčného na
lidsky nejcitlivějším místě.
Zde je namístě již začít uvažovat o sociální práci jako profesi, kde rozsah využívání kompetencí má
zásadní vliv na etický aspekt jednání s klientem. Už tím, že je hodnocení proneseno osobou, které takové
hodnocení nepřísluší, může být z etického hlediska problematické. Jiná situace nastává v případě, že
jde o zjevně pozitivní hodnocení mající formy komplimentu nebo pozitivní stimulace klienta. Stejně tak
jde-li o hodnocení, které je součástí plánované psychosociální terapie. Avšak i v těchto případech musí
být hodnocení lidské osoby předem odůvodněno povahou případu a metodou terapie.
2.2. Rozlišíme „správné“ a „dobré“?
Eticky přijatelná praxe vyžaduje volbu citlivých komunikačních prostředků a výrazů. Ovšem
nejedná se zde pouze o opatrnost s jejich užitím, ale spíše o potřebu hlubšího domyšlení toho, co tyto
výrazy a pojmy reprezentují i v naší úvaze. Jednání bude z etického nebo morálního hlediska buď
za a) správné či nesprávné, anebo bude naopak označeno za b) dobré či špatné. Toto rozlišení je zásadní;
existují debaty o tom, zda etika je o dobrém jednání nebo charakteru člověka či o správném jednání.
Výraz „správný“ implikuje odkaz na nějakou normu, kterou dané jednání splňuje, a která může zpravidla
snadno posloužit pro odůvodnění našeho posouzení. Příkladem mohou být ustanovení etického kodexu,
12
či stanovený postup jednání vlastní organizace. Výraz „dobrý“ naproti tomu vyjadřuje žádanou hodnotu,
která však v běžné praxi není dostatečně přesně definovaná a transparentní na to, aby se o ní mohl
sociální pracovník opřít při zdůvodnění svého hodnocení.
2.3. Jaká je povaha posuzované zakázky?
Úvaze o etickém aspektu konkrétního jednání by mělo předcházet i předběžné zařazení zadané
zakázky. Každé jednání nebo úkon, spadající mezi eticky významné situace, může být svou povahou
etickým tématem. V lepším případě pak toto etické téma může být zároveň i etickým problémem.
Znamená to, že toto etické téma se stává úkolem pro sociálního pracovníka hledat nebo posuzovat
cestu, jak danou zakázku z etického hlediska uspokojivě vyřešit. Etický problém se pak v konkrétním
případě může stát etickým dilematem, kdy každé ze dvou navržených řešení daného problému je
z hlediska lidského blaha stejně nevhodné a uspokojivě neřešitelné.5 Řešení etického dilematu v tomto
pojetí znamená neuspokojivý výsledek pro všechny zúčastněné. Sociální pracovník pak mnohdy jako
jediný zůstává v této prekérní a uspokojivě neřešitelné situaci sám. Malou výhodou budiž, že si je této
bezvýchodnosti dopředu vědom díky hlubšímu vhledu do povahy etického dilematu.
2.4. Hodnocení jako svou povahou „etické“ nebo „morální“
Nejen pro adekvátní komunikaci s klientem, ale pro respektování kombinace obecně etického
a profesního přístupu je třeba odlišit výrazy etika a morálka, i když v literatuře a běžné řeči se tyto
výrazy zaměňují.6 Zjednodušeně chápejme etiku jako obecnou snahu o zkoumání a popis jednání
s ohledem na kritéria, která po něm požadujeme. Jde tedy spíše o teoretické a hypotetické úvahy nad
přijatelností toho či onoho jednání za určitých předpokladů. Naopak morálkou chápejme zkoumání
shody jednání konkrétního člověka nebo skupiny s očekávaným požadavkem. Termín morálka
s sebou nese přítomnost nějakého hodnotového východiska zakotveného v našem posuzování. Slovem
morální vyjadřujeme možnost požadavku osobní zodpovědnosti jednotlivce a možnost vyjádření
morální viny nebo neviny. Máme totiž již představu toho, co a jak by měl druhý dělat. Prostě se
v morálce pohybujeme v prostředí předem daných předpokladů pro eticky správné jednání. Takovým
prostředím mohou být například nějak hodnotově vymezené morálky (např. křesťanská morálka).
V určitém smyslu lze takto mluvit i o profesně vymezené morálce (např. morálce lékaře, učitele,
sociálního pracovníka). Předpokládáme, že tyto profese s sebou nesou vymezené hodnoty, s jejichž
pomocí lze konkrétní jednání konkrétního jedince z pohledu profese posoudit. Někdy se mluví v této
souvislosti o étosu povolání.
Výrazy etika a morálka tedy můžeme chápat jako vyjádření odlišných důrazu při posuzování
jednání; buď důrazu na obecnou rovinu etického uvažování v případě etiky, nebo na osobní, popř.
společenskou rovinu v případě morálky. Respektováním tohoto rozlišení si sociální pracovník
vytváří předpoklad pro citlivou komunikaci s klientem, předpoklad pro respektování klienta jako
nedotknutelné osobnosti a nakonec i předpoklad pro citlivý přístup sám k sobě. Respektováním
rozlišení mezi etickým a morálním se spíše vyvarujeme nebezpečné záměny obecného posouzení
jednání, jež se netýká konkrétního člověka (například posouzení způsobu jednání při prvním setkání
s neznámým člověkem) a konkrétního posouzení určitého jednání v dané situaci, jež umožňuje
vyžadovat zodpovědnost a případně i verdikt morální viny nebo neviny (např. jednání s paní Novákovou
při vytváření zakázky na pečovatelskou službu pro její nemohoucí matku). K tomuto důležitému
rozlišení napomůže i zmínka o svědomí. Umožňuje totiž přesněji vystihnout způsob hodnocení eticky
významného jednání u klienta či nás samých.
5 Srv. např. Banks S., Ethics and Values in Social Work, London: Palgrave, 2001, str. 7.
6 Srv. např. R. H. Popkin: „Předmět, jež etika zkoumá, jsou „morální teorie“, také se nazývají „etické teorie.“ (Popkin
R. H., Filozofie pro každého, Praha: Ivo Železný, 2000, str. 16), též např. M. Thompson, který užívá termín etika a morálka
rovnocenně, ale možnost rozdílu uznává (THOMPSON M., Přehled etiky. Praha: Portál, 2004, str. 42 a 43).
13
2.5. Svědomí
S výrazem svědomí se čtenář dnes setká spíše v oblasti konkrétní (např. křesťanské) morálky jako
s vnitřním pocitem či s jinak získaným přesvědčením o správnosti nebo nesprávnosti konkrétního
jednání. Smysl tohoto výrazu lze nejlépe postihnout, budeme-li svědomím rozumět každodenní
schopnost rozumu7 pracovat se zásadami a principy, které jsme si v dosavadním životě nějak osvojili.
Přesněji jde o schopnost aplikovat obecný morální princip konkrétního člověka (např. nekouřit,
protože kouření škodí zdraví) na konkrétní situaci (nebudu teď kouřit i když mám na cigaretu chuť).
Správná funkce svědomí tedy předpokládá, že dotyčný má osvojené obecné principy správného
jednání (např. již zmíněný princip nekouřit s ohledem na své zdraví), dále že zná fakta o konkrétní
situaci posuzovaného (např. znám svou zdravotní situaci, vím o následcích kouření), a že je schopný
z principů a z faktů dojít ke správnému soudu o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti svého jednání.
Svědomí v tomto smyslu není normou, ale spíše schopností dynamické úvahy, která náleží spolu
s osvojenými principy jednání k vnitřní situaci člověka. Zde pozor; do této vnitřní situace není
z vnějšího světa přístup. Obecně sice mohu předpokládat, že můj pacient ví, že kouření škodí zdraví,
ale již nemohu s jistotou říci, že nekouření se stane obecným principem mého pacienta. Stejně tak
nevím, nakolik porozuměl náš pacient faktické závažnosti svého zdravotního stavu, nebo nakolik
byl schopen moudře domyslet souvislost svého rozhodnutí kouřit se svým zdravotním stavem. To
znamená, že jako vnější pozorovatel nemohu oprávněně vyřknout morální soud (viny nebo neviny)
nad tímto pacientem. Nezbývá než zůstat ve svém hodnocení na poli obecně vyjádřené etické
správnosti nebo nesprávnosti příslušného jednání. Proto se v profesní etice spíše setkáme s etickými
úsudky jednání a ne s morálními soudy viny nebo neviny osoby. Oprávněného morálního soudu se
může odvážit člověk sám na sobě, pokud zná sám sebe i s motivy svého činu.
Shrnu. Máme k dispozici již několik hledisek, na základě kterých je třeba uvažovat při posuzování
etické přijatelnosti našeho jednání nebo jednání druhých. Jakkoliv by se to zdálo zbytečné (zejména těm,
kteří jsou zvyklí intuitivně „eticky“ správně jednat), je třeba mít na mysli požadavek etického kodexu,
že totiž nejde jen o eticky správné rozhodnutí, ale i o jeho náležité zdůvodnění.8 Tento požadavek je
projeven rostoucího nároku na legitimaci sociální práce.9 Mezi dalšími hledisky, které je třeba vzít
v úvahu, jsou různé teorie eticky správného jednání nebo uvažování. Chápejme je jako modely eticky
zaměřeného uvažování. O nich v další části.
3. Etické teorie
Doposud jsme řešili otázku různých hledisek pro posouzení daného jednání. Vlastní rozhodnutí
o tom, zda je toto jednání eticky přijatelné nebo není, se zpravidla odvíjí od typických (modelových)
způsobů uvažování. Jde o tzv. etické teorie, kterých si sociální pracovník musí být vědom, aby se mohl
lépe orientovat ve svém způsobu uvažování vzhledem k etickému uvažování druhých. V následujícím
textu se pokusím názorně přiblížit jen ty nejdůležitější, které spíše odpovídají kontextu sociální práce.10
Využijme k tomu následující situaci.11
7 8 9 10 11 14
I mmanuel Kant nazýval svědomí „praktickým rozumem“ (viz např. jeho útlé ale náročné „dílko“ Základy metafyziky
mravů). Myslí tím schopnost uskutečnit jednání, které odpovídá mé osobně přijaté zásadě bez ohledu na vlastní
náklonnosti.
Např. odst. 2.3.3. „Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli
a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená.“
Např. Geert Van der Lann poukazuje na potřebu legitimace činů a rozhodnutí, která sociální pracovní učiní z pohledu
společnosti, tedy potřebu transparentních zdůvodnění každého choulostivého jednání. Srov. Geert Van der Laan, Otázky
legitimace sociální práce. Boskovice: Albert; Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 1998.
Hlubší pojednání o základech etických teorií pro sociální práci např. nabízí Machula T. „Etické teorie“ in Fischer,
Milfait, (ed.) Etika pro sociální práci, Praha: Jabok, 2008.
Pro příklad jsem se inspiroval Maynardem a Beckettem (Beckett Ch., Maynard A., Values and Ethics in Social Work,
London: Sage, 2005, str. 25). Příklad a odpovědi jsem dále upravil.
Situace
Zdravotní středisko a malý denní stacionář již léta dobře fungují v jednom malém městě. Jejich
součástí je i sociálně-právní poradna. Celý „sociální“ tým se skládá ze sociálních pracovníků, sociálněprávních poradců, psychologa a dobrovolníků z řad studentů sociální práce. Tento stacionář umožňuje
sociálním pracovníkům i dobrý kontakt s rodinami a se životem v městečku. Do toho všeho vstupuje
nenadálý pokyn nadřízeného orgánu/zřizovatele uvážit zrušení stacionáře a jeho transformaci na
profilovanou skupinu, která zajistí prevenci proti domácímu násilí a riziku zneužívaní dětí. Skupina
zúčastněných pracovníků se snaží zaujmout ke vzniklé situaci stanovisko. Ve hře je samozřejmě
nedostatek financí zásadně znemožňující provozovat obě dvě činnosti najednou.
Úkol k zamyšlení
V prvním kroku vyjádřete vlastní postoj k nastalé situaci v těchto bodech:
a) Navrhuji zavřít stacionář a otevřít náhradní preventivní program (první možnost) nebo pokračovat
v práci ve stacionáři? Ignorovat toto dilema nelze.
b) Pokud ano, proč? Pokud ne, proč ne?
V druhém kroku zvažme některé z navržených odpovědí.12 Zároveň se soustřeďme na způsob
uvažování, kterým se k příslušným rozhodnutím dospělo. Vezměme v úvahu i svůj vlastní myšlenkový
postup.
Dopad situace
1a. Richard zásadně odmítá stacionář uzavřít a prosazuje vytvoření týmu pro prevenci zneužívání
a násilí na dětech. Neodpustil by si, kdyby zjistil, že z jemu svěřených dětí-klientů by jednoho dne
mohlo být zbytečně ublíženo. Považuje za svoji povinnost udělat vše, aby tomu předešel.
1b. Jana by v každém případě pokračovala v práci stacionáře. Povinností sociálního pracovníka
přece není provádět kontrolní a preventivní práci, ale být k dispozici lidem v místní komunitě. Nechce
jednat tak, aby nedodržela požadavek, o kterém se v kontextu sociální práce snad ani nediskutuje.
2a. David zase tvrdí, že více dětí ochráníme skrze provozování stávající služby ve stacionáři, než
skrze nově navržené „policejní“ řešení.
2b. Lucie zase podpoří nový návrh sestavení preventivního týmu, protože stacionář má malou
účinnost v předcházení případnému násilí na dětech v domácnostech či školských zařízeních. Je-li to
skutečně požadavkem, pak více dobra přinese specializovaný preventivní tým, tvrdí Lucie.
3a. Kamil se zase obává, že se nelze soustředit pouze na ochranu dětí a ignorovat další role, které
sebou sociální práce nese. Máme-li být dobří, čestní a profesionální sociální pracovníci, pak musíme
postupovat vyrovnaně a nabídnout i jiné služby, kterými vyjadřujeme svoji otevřenost a citlivost
i k jiným potřebám svých klientů.
3b. Daniel je zásadně proti setrvání stacionáře. Tvrdit, že jsme dobří sociální pracovníci a neřešit
otázku prevence je jen pokrytectví. Jsme-li zde především pro děti, pak ať to také děláme naplno
a nerozptylujeme se dalšími činnostmi. To není pravdivý a upřímný postoj sociálního pracovníka.
4a. Alžběta se domnívá, že stacionář musí běžet dál. Prevence proti násilí na dětech ale nemůže
být opomenuta. Jsme v situaci volby, která nám nepřísluší. Sepíše petici, sežene podpisy a navzdory
možným problémům od přímých nadřízených jde na svou vlastní zodpovědnost na příslušné ministerstvo
a intervenuje ve snaze přimět zřizovatele k vytvoření takových politických a finančních podmínek, aby
bylo možno realizovat obě činnosti.
4.b Eliška ovšem dává přednost preventivní činnosti i když se domnívá, že eticky správné je
reagovat na každou oprávněnou sociální potřebu. Navíc by bylo nespravedlivé, pokud by kvůli většině
12 ěkteré z těchto odpovědí jsou také inspirované Maynardovým/Beckettovým příkladem, který jsem však upravil
N
a rozšířil.
15
uspokojených klientů jednou mohlo bezbranné dítě trpět domácímu násilí. Spravedlnost patří všem, ale
běžná činnost stacionáře například vůči dětem je nahraditelná. Větším úsilím rodičů lze hledat sociálně
poradenskou činnost jinde, zatímco dítě, které se již dostane do situace fyzického či psychického
nátlaku je bezmocné. Je spravedlivé dát šanci právě tomu bezbrannému, který pomoc potřebuje více,
než ji potřebují ostatní děti v běžných situacích. Z Eliščina popudu začne celý tým stacionáře hledat
sponzory, aby bylo možno vyjít vstříc všem potřebným.
Podívejme se nyní na jednotlivé scénáře uvedených problémů. Pokud bychom řešili další postup
demokraticky, jsou čtyři hlasy pro a čtyři proti. I kdyby bylo k dispozici většinové řešení, z etického
pohledu většina zpravidla nic neřeší. I mezi těmi, kteří se shodnou v dalším postupu, jsou rozličná
odůvodnění. I těm je třeba věnovat pozornost.
Diskuse k situaci a výklad jednotlivých způsobů uvažování
V prvním případě ani Richarda, ani Janu nezajímá, jaký dané řešení přinese efekt. Oba považují
za eticky správné to jednání, které odpovídá tomu, co považují za svou povinnost jako povinnost
sociálních pracovníků. Jedná se tzv. teorii povinnosti, která své charakteristiky odvozuje z Kantovy
etiky. Především se povinností nerozumí jednání na příkaz druhého, ale svobodně a uváženě zvolené
jednání, které si sám vezmu za své, aniž bych bral v úvahu vlastní náklonnosti, chvilkové pocity či
nálady. Jde o spíše racionální a stabilní jednání, které by mělo být obecně přijatelné každým dalším
rozumově uvažujícím člověkem. Velmi zjednodušeně řečeno, pro etiku povinnosti bude eticky správné
řešení zkoumaného problému vždy respektovat lidskou důstojnost a obecně přijatelnou hodnotu člověka.
Člověk nemůže být u eticky správného jednání podle této teorie nikdy podřízen zájmu většiny, osobní
dispozici jednajícího nebo jinému neracionálnímu požadavku. Zde také leží východisko pro uplatňování
lidských práv v sociální práci.
V zásadním rozporu s tímto požadavkem „povinného“ respektu k člověku je druhý případ,
kdy je eticky správné řešení našeho problému podřazeno maximálnímu efektu daného jednání pro
co největší blaho pro co největší počet lidí. Tato tzv. utilitární etická teorie se uplatňuje zejména
v managementu, kde je zvlášť třeba brát ohled na vykazatelnou efektivitu vynaložených prostředků.
Ovšem řadový sociální pracovník je blíže úskalí tohoto původně dobře míněného přístupu Angličanů
Johna Stewarta Milla a Jeremy Benthama. Lze počítat míru prospěchu z uvažovaného jednání
pro co největší skupinu lidí? Uchráníme-li zřízením preventivního týmu třeba jen jedno dítě proti
pohlavnímu zneužití v rodině, je tato strategie ve výsledku hodnotnější pro více lidí, než by bylo
zanechání stacionáře v každodenním provozu? Těžko porovnávat výsledný efekt. Je proto třeba s tímto
modelem utilitárního uvažování v etice sociální práce zacházet.13 Pak lze pochopit, že se odpovědi
Davida a Lucie vzájemně liší, byť oba uvažují stejným způsobem. Obě řešení hledají největší efekt
zkoumaného jednání. Liší se však v představě o tom, jak tohoto největšího efektu v tomto konkrétním
případě dosáhnout.
Z pohledu užití etiky v současné sociální práci je instruktivní Kamilův a Danielův způsob uvažování.
Oba totiž nehledí na efekt jednání, ani neslučují sociální práci s normami či s principy (důstojnosti
člověka). Tím „eticky cenným“ je charakter jednajícího člověka. Nejde zde o čin, který bude mít efekt
na blaho klienta. Jde ale o to, čeho si ceníme mezi charakterovými vlastnostmi člověka. Tato tzv. etika
ctností má svůj původ v Aristotelově způsobu stanovení eticky správného jednání. Za eticky správné
jednání považoval takové jednání, jakým by jednal ctnostný člověk. Dnes by to bylo jednání člověka,
jehož bychom z nějakého dobrého důvodu obdivovali, kdo by bez velkého přemýšlení vykazoval
nezištný a zdravě lidsky vyrovnaný přístup k řešení našich problémů. Daniel i Kamil se neptají po
následcích navrhovaných řešení, ale jednají (spontánně a nezištně) tak, jak jim jejich charakter velí.
Zde je třeba uvážit, že eticky správné jednání není každé jednání, které bych vykonal v souladu se svým
charakterem (tedy jednám s vnitřní pravdivostí - s integritou). Spíše o mně musí říci ostatní, že jsem
13 16
tilitární etická teorie se v sociální práci (ale mnohdy i jinde) zpravidla sama o sobě neuplatňuje. Spíše se používá
U
ve spojení s jinými etickými teoriemi, zejména s etikou povinnosti.
ctnostný (či jinak doceněný) člověk. Konečné kritérium dobrého jednání je tak poplatné společenskému
ideálu dobrého charakterního člověka. Má však tu výhodu, že při něm nejde o racionálně či dokonce
matematicky (v případě utilitaristického kalkulování množství dobra) vyjádřené rozhodování o etické
správnosti. Je zde otevřenost pro společenský ideál charakterního člověka. V případe Daniela si
všimněme soustředěného, pečlivého a přímého jednání, v případě Kamila jde o ideál citlivého člověka,
vyrovnaně zapáleného pro dobro věci jako celku.14
Čtvrtý případ vystihuje hned několik modelů uvažování, které jsou, podobně jako etika ctností,
cenné i v kontextu profesní etiky. Předně si Alžběta uvědomuje, že zodpovědnost za celé řešení tohoto
etického dilematu nese příslušný orgán (ministerstvo, zastupitelé) a vyjadřuje tak skutečnost, že eticky
správné jednání může být definováno jako výsledek tzv. „komunikativního“ jednání. Jde o vzájemná
jednání a diskuse (tzv. diskurs) mezi zúčastněnými, které probíhají jednak v rovině mocenského
ovlivňování jedné strany druhou, jednak v rovině nenásilné neutrální komunikace. Pokud jsou tyto
složky dostatečným způsobem vzájemně provázány, lze tímto společenským diskursem dojít ke
stanovení eticky přijatelného jednání. To znamená, že Alžběta vrací případ na úroveň, kde by mohl být
vyřešen právě touto cestou etické teorie komunikativního jednání.15
Podobně Eliška ve svém rozhodnutí podpořit preventivní tým zase vychází z jiné společensky
založené teorie, z tzv. teorie spravedlnosti, mající mnoho podob. Například etická teorie spravedlnosti
J. Rawlse16 považuje za eticky správné takové jednání, kdy každý má stejný přístup ke společenským
výhodám. Pokud by však bylo zapotřebí někoho v něčem upřednostnit kvůli bezvýchodnosti jeho
situace, nechť je upřednostněn ten, který je na tom hůře. Eliška tedy volí za eticky správné to jednání,
které směřuje celou věc ke spravedlivějšímu závěru. Ovšem vždy je třeba upřesnit, zda spravedlivějším
rozumíme dát „všem stejně“, nebo to, aby měli všichni stejné výchozí možnosti.
Eliška je navíc příkladem poměrně nového modelu etického uvažování, feministicky laděné,
tzv. etice péče. Ta nevychází z přísného racionálního souzení a vymezování toho, co ještě je a co již
není eticky správné. Spíše si bere za základ přirozenou snahu člověka (patrnou zpravidla u žen) pomoci
druhému, přijmout ho, nevydělovat a neodmítat ho. Vezme-li se tento fenomén vážně jako daný fakt,
pak jednání, které je v souladu s péčí o druhého je považováno za eticky správné. Tato teorie má však
nejeden háček; minimálně těžko stanoví hranice mezi sebestřednou snahou pomáhajícího pomáhat
druhému a důsledně racionálně prověřené skutečné potřeby klienta.
Eliška i Alžběta jsou ve svých úvahách dobrými příklady eticky správného jednání z pohledu již
zmíněné etiky ctností. Obě totiž jednají tak, že si vyslouží náš spontánní obdiv pro jejich zapálenost
pro věc, pro odvahu jít i do choulostivých jednání na vyšších místech, nebo odvahu nevymlouvat se na
omezené možnosti ve svých profesních rolí.
Za pomoci etických teorií si lze v každodenní praxi rozšířit pohled na analýzu konkrétného případu.
Sice se tím celá věc na první pohled zkomplikuje, ale i naše vlastní jednání mnohdy vychází z více
hledisek či hodnot. Starost a problémy s hledáním eticky správného přístupu v konkrétní věci klienta bývá
zpravidla spojeno s nepřehledností vlivů, které do posuzování daného jednání vstupují. Díky zkušenosti
s modely etického uvažování je možno této starosti předejít a snáze jednotlivé vlivy vystihnout. Mnohdy
je třeba vzít v úvahu kombinaci několika etických teorií. Posouzení etického aspektu některého z našich
problémů v sociální práci by tak mělo obnášet více možných pohledů, než bychom intuitivně očekávali.
Tak to ostatně bylo i v příkladu s denním stacionářem. Stanovení eticky správného nebo dobrého jednání
tak bude záviset na volbě způsobu, jakým budou jednotlivé hodnoty vzaty v úvahu, a na jakém modelu
své řešení eticky správného rozhodnutí podložím.
14 K společenské podmíněnosti ctností viz např. MacIntyre A., Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti.
Praha: OIKOYMENH, 2004.
15 Více o Habermasově teorii komunikativního jednání například viz Nečasová M., Úvod do filozofie a etiky v sociální
práci, Brno: MU, 2001, nebo více v „Teorie komunikativního jednání Jürgena Habermase.“ In: Jiří Šubrt (ed.),
Soudobá sociologie II. Praha: Karolinum, 2007.
16 Rawls J., Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995.
17
Tato volba modelu nebo teorie eticky správného jednání je, zjednodušeně vzato, volbou hodnoty,
která v naší úvaze dominuje. O jaké hodnoty jde, jak se spolu váží, a jak mezi sebou vynikají, si
ukážeme v poslední, čtvrté části. Tím také odpovídáme na požadavek spojení etiky pro sociální práci
s její profesní rolí, tedy jako konkrétní případ profesní etiky.
4. Vybrané systémy hodnot v sociální práci
Napětí, jehož jsme v řešení etických problémů a dilemat v sociální práci svědkem, má svůj
původ v průniku různých systémů hodnot, se kterými se běžně setkáváme. Podívejme se stručně na
některé.17
Osobní hodnoty
Velmi zjednodušeně lze říci, že osobní hodnoty vstupují do řešení etického problému jako to první
východisko, ze kterého by člověk v ideální situaci daný problém sám za sebe řešil. Osobní hodnotou
může být důvěra v člověka, primární snaha pomoci spíše než odmítnout, snaha o to nenechat za sebou
nevyřešený úkol, ochota k oběti a jiné. Jinde naopak půjde o přirozenou lenost, o opatrnost k risku,
starost o vlastní bezpečí, či o slabost pro určitý druh klientů. K osobním hodnotám náleží ale i vlastní
pohled na svět, vlastní příběh sociálního pracovníka, který mu umožňuje přistupovat k profesi také
a především jako ke svému osobnímu poslání.
Společenské hodnoty
Vzhledem k tomu, že každodenní život zpravidla neumožňuje odstup od společenského dění,
dozvídáme se o společenských hodnotách spíše ze zamyšlení se nad jejich původem. Společenské
hodnoty se projeví v étosu té či oné společnosti. Například v individuálním jednáním s klienty nebo
v legislativě, v úmluvách, profesních kodexech či strategických plánech jednotlivých organizací. Tyto
hodnoty také pronikají i mezi osobní hodnoty. Proto nelze společenské hodnoty přijímat nekriticky.
Společenská přijatelnost nějakého jevu ještě nemusí být garantem jeho kvality. Jako příklad poslouží
střet hodnot reprezentovaných jednotlivými zeměmi v nově se ustavujícím evropském společenství,
který vyšel najevo v jednáních o evropské ústavě.
Legislativní hodnoty
Právo a legislativa jsou hodnotovou rovinou, kterou lze pozitivně identifikovat díky psanému
systému zákonů. Právo svou povahou však zajišťuje pouze dodržování krajních mezí našeho jednání.
Zákon například stanoví podmínky pro odebrání svéprávnosti duševně nemocným osobám tak, aby
chránil právo klienta na sebeurčení, na jeho vlastní zdraví, ale zároveň zabezpečuje práva ostatních nebýt
omezen nebo zraněn duševně nemocným klientem. Je však třeba mít na mysli i ten fakt, že legislativa je
předmětem společenského vývoje, v němž hraje svou roli i výskyt ojedinělých nestandardních případů.
Nelze ji tedy přijímat nekriticky.
Profesní hodnoty
Hodnoty profese jsou zpravidla nepsané. Výjimkou jsou postupně se rozvíjející etické a profesní
kodexy, ve kterých jsou profesní hodnoty zachyceny spolu s charakteristickými rysy, které danou profesi
vymezují zejména ve vztahu ke klientům nebo zákazníkům, vůči kolegům v oboru a společnosti. Kodexy
nemívají závaznost právního charakteru, avšak profesní organizace (např. ASVSP) může mít určitou
možnost výkon profese konkrétního pracovníka nebo instituce komentovat a ovlivnit. Jejich smyslem je
především chránit jak klienta, tak například sociálního pracovníka tím, že stanoví hranice, ve kterých
17 18
Více o pojetí hodnoty v sociální práci viz např. Fischer O., Etika pro sociální práci. Praha: Jabok, 2008.
pracovník svou profesi vykonává. Důsledné osvojení si profesního étosu18 a hodnot dané profese má
svůj praktický význam i pro osobu sociálního pracovníka; napomůže k občasnému zamyšlení se nad
tím, jak se člověk sám v sobě slučuje s hodnotami bez kterých se daná profese neobejde. Skrze výkon
konkrétní odbornosti na sebe pracovník bere i nepsanou mravní a právní zodpovědnost, že jeho jednání
bude v s souladu s příslušným profesním étosem. Důsledné promyšlení vztahu profesních a osobních
hodnot sociálního pracovníka již během odborné přípravy by mělo předcházet situacím, ve kterých by
oprávněně předpokládané profesní hodnoty měly ustupovat osobním hodnotám pracovníka.
Hodnoty a strategie organizace
Profesní hodnoty představují široký systém, který se pro větší efektivitu práce v některých
organizacích dále vymezuje. Zpravidla se tak činí v prohlášeních o poslání organizace. Toto vymezení
se pak týká i konkrétních pracovníků organizace, kteří na sebe berou zodpovědnost jednat v souladu
se specifickými hodnotami, se kterými daná organizace pracuje.19 V rámci tohoto užšího vymezení
profesního poslání mohou být i specifická pracovně-právní ustanovení a postupy pro pracovníky
i s ohledem na spolupráci s ostatními organizacemi, které se podílejí na řešení daného problému
ve společnosti.
Další roviny
Sociální práce je svou povahou otevřena setkávání s řadou dalších hodnotových rovin. Oproti
práci ve zdravotnictví není předmětem její práce pouze psychosomatická stránka člověka, ale celkové
uschopnění klienta k plnohodnotnému sociálně osobnostnímu rozvoji. Nutně se do hry dostávají
hodnoty klienta, o nichž si mnohdy můžeme udělat obrázek pouze na základě znaků, které z jednání
s ním odtušíme. Do hry vstupují hodnoty dané obecně přijatelnými lidskými právy, dále i kulturní nebo
náboženské hodnoty klienta, sociálního pracovníka a společnosti, ve které k sociální práci dochází.
V důsledku mezioborového přístupu k řešení etických dilemat vstupují do systému hodnot strategie
jiných organizací nebo odborníků, jejichž účast si k řešení etických problémů vyžádáme.
Ze všech uvedených rovin hodnot dochází v sociální práci především ke střetu profesních
a osobních systémů hodnot - jinými slovy jde o střet toho, čím sociální pracovník žije jako soukromý
občan a toho, co zastává jako vykonavatel společensky definované profese. K nim ale přistupují i další
zmíněné roviny hodnot, které se však již mnohdy v praxi nerozlišují.20 Návrh jednání (tj. hypotéza)
a eticky zaměřené posouzení tohoto jednání (analýza) se může díky této „etice hodnot“ transparentněji
vyhodnotit vůči všem obsaženým systémům hodnot. Jde tedy o analytickou práci s hodnotami
a o následnou volbu takového modelu jednání, u které je možné zdůvodnit, že sleduje klíčové hodnoty
v příslušném rozhodujícím hodnotovém systému.
18 J edná se o užší pojem, který vyjadřuje pouze specifickou část jevů, hodnot, norem či pravidel, typických pro
danou profesi. Viz též Goldmann R., Cichá M., Etika zdravotní a sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004,
str. 8.
19 Srv. Musil L., „Ráda bych Vám pomohla, ale” Dilemata práce s klienty v organizaci. Brno: Marek Z., 2004.
20 Např. srv. Úlehla I., „Do profesionální práce se ovšem promítá celý pracovníkův přístup k životu a lidem.“ Jde o to
poukázat na to, jak hluboce jsme ve své práci ovlivněni tím, co si myslíme o světě a lidech. To je také jeden z důvodů,
proč pracovníci v různých profesích zaujímají zcela odlišné postoje a vytvářejí protichůdné teorie. Úlehla I., Umění
pomáhat, Písek: Renesance, 1996, str. 133.
19
Závěr: Etika sociální práce a systémy hodnot
Nepřeberné množství vlivů, které se dostávají sociálním pracovníkům na stůl spolu se zakázkou,
spíše odrazuje od náročných etických úvah. Sociální pracovník má tendenci sáhnout po okamžitém
a co nejjednodušším vyřešení zakázky. Etický rozměr sociální práce však k tomuto pochopitelnému
přístupu navíc přidává požadavek reflexe těchto běžných postupů s ohledem na etickou stránku
navrženého řešení. Jakkoliv by se mohl pohled na konkrétní příklad skrze hodnoty zdát složitý, lze
ukázat, že je i věcí rostoucí zkušenosti sociálního pracovníka si tuto složitost zjednodušit. Hlavním
důvodem pro postupné osvojování si pohledu na konkrétní etické problémy z hlediska hodnot je ten,
že s jeho pomocí spíše rozkryjeme i na první pohled méně patrné, ale eticky výrazné souvislosti
problému.21 Příkladem nechť poslouží rovina osobních hodnot sociálního pracovníka. Někdy zmiňovaný
návod řešení etických problémů ve smyslu rychle učiněného rozhodnutí pod tlakem okolností, ke
kterému se pak pro „klid duše“ sociální pracovník již nevrací, má svá úskalí. Pod tlakem společenské
zakázky a profesních nároků si tak postupně ničí hodnoty, pro které si možná kdysi své povolání zvolil.
Zdánlivě důležitější rovinou hodnot potlačíme jiné hodnoty, které jsou v tomto případě z dlouhodobého
hlediska pro další práci a životní pohodu sociálního pracovníka důležitější. Vystižení tohoto střetu
hodnot může být tak prvním krokem k žádoucímu řešení již dlouho potlačeného konfliktu. Především
to je však cesta, jak si získat hlubší vhled do komplikovaných problémů v sociální práci a jak získat
potřebný odstup vůči těmto problémům. Obě dvě tyto cesty přispívají k větší etické citlivosti pro
problémy své i svých klientů. Jako důsledek hlubšího vhledu do souvislostí mezi hodnotami v etice
sociální práce se dostaví sociálnímu pracovníkovi i větší radost a osvobození z práce samé. Především
pro to, že se nám snáze podaří si udržet vlastní systém hodnot a hranice toho, co nás v naší jinakosti
dělí od situace klienta či celé společnosti.
21 20
Hála V., Možnosti hodnotové etiky, Filosofia: Praha, 2000, str. 17. Pro další pojednání o hodnotách
viz Hála, str. 5-23.
Kontrolní otázky
1.
V čem je etika pro sociální práci zvláštní, co je pro ni specifické?
2.
Pokuste se dát příklad jednání, které není eticky zajímavé a jednání, které je eticky
zajímavé?
3.
Jaký smysl má zjištění, zda jsem ve vykonávání své práce skutečně svobodný?
4.
Jak odlišíme etický soud a morální soud? Dejte příklady.
5.
Dejte příklad etického posuzování osoby, příklad hodnocení činnosti a hodnocení stavu
věcí.
6.
Budete se rozhodovat, zda vezmete v úvahu žádost osamělé klientky vrátit se po úrazu
z nemocnice zpět domů místo toho, aby šla do domu s pečovatelskou službou. Ve svém
věku a stavu je pro ní pobyt ve vlastním bytě riskantní. Jaké bude eticky správné rozhodnutí
a podle jaké etické teorie? Pokuste se zvolit více možností.
7.
Jaké hodnoty stojí za Vaším rozhodnutím neslíbit své klientce mlčenlivost poté, co Vám sdělí,
že spolupracuje na překupnictví drog.
Literatura
Fischer O., Milfait R. a kolektiv. Etika pro sociální práci. Praha: Jabok, 2008.
Nečasová M., Úvod do filozofie a etiky v sociální práci, Brno: Masarykova univerzita, 2001.
Nečasová M., Profesní etika, In: Matoušek O., Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál
Thompson M., Přehled etiky, Praha: Portál 2004.
Musil L., „Ráda bych Vám pomohla, ale” Dilemata práce s klienty v organizaci, Brno: Marek Z., 2004.
Henriksen J.-O., Blízké a vzdálené. Etické teorie a principy práce s lidmi. Brno, Boskovice: Sdružení Podané
ruce, Albert, 2000, str. 205.
21
22
Lidská práva - Nové rozměry a výzvy v 21. století
Alena Kroupová
Lidská práva – práva a povinnosti každého člověka - v podobě přijaté Organizací
spojených národů, Radou Evropy i Evropskou unií jsou součástí ústavního pořádku, tj.
nejvyšších právních norem evropských demokratických států. Jejich uplatňování a dodržování
v pracovním i osobním životě je navíc zdůrazněno např. Etickým kodexem sociální práce.
Lidská práva nejsou tak pouze legislativní normou, zákonem, ale svým pojetím i rozsahem
jsou základní morální normou vzájemných lidských vztahů. K jejich správnému dodržování
je tedy třeba brát v úvahu i jedinečnost každého člověka i historii lidských práv v souvislosti
s urychleným společenským a technickým rozvojem, který zásadně ovlivňuje současný
život na zemi. Stručné informace o těchto otázkách pro pracovníky v sociálních službách,
které jsou přirozeným prostředím, kde se lidská práva uplatňují, jsou zároveň příspěvkem
k naplňování jednoho ze (i jejich) základních lidských práv.
„Poznání, že lidská práva jsou stálou interkulturní hodnotou, vystupuje do popředí zejména
při hledání globální etiky výchovy prostřednictvím rozdílností a hodnot různých kulturních identit“
(UNESCO 1998).
23
Jak rozumíme lidským právům
Lidskými právy rozumíme základní práva člověka, která patří všem lidem bez rozdílu a všechna
jsou odvozena od rovné lidské důstojnosti. Lidská práva nejsou tedy nárokem, který by nám měl někdo
jiný zajistit, jsou to přirozená práva každého člověka, která v sobě obsahují i povinnost užívat je tak,
aby jejich individuálním uplatněním nedocházelo k omezování nebo poškozování rovných lidských práv
ostatních. Jinak řečeno: Lidská práva jsou přirozenými etickými normami korektních lidských vztahů
založená na zájmu o pozitivní rozvoj lidského společenství. Z toho vyplývá, že lidská práva, protože
soužití v multikulturní evropské společnosti záleží na vytváření sociálních a kulturních vztahů mezi
lidmi, jsou opravdu tím spojujícím článkem pro demokratické mnohokulturní společenství, jakým je
Evropská unie.
Ani demokratické společnosti se dosud nenaučily – celá dosavadní historie lidstva tomu odpovídá
– jednat pouze podle morálních norem či etických kodexů. Tak i ty, podle současné úrovně nejvyspělejší
společnosti, kde je pro správní uspořádání rozhodující demokratické zřízení, potřebují kontrolní
struktury a mechanismy, které na dodržování dohodnutých pravidel dohlížejí. Dohodnutá pravidla mají
různou úroveň. Každá demokratická společnost potřebuje pro své přežití a fungování určité dohody, na
jakých hodnotách a praktikách mají být založeny společné kolektivní záležitosti. V detailech se tato
pravidla mohou lišit.
Společný život v demokratické společnosti – právním státu – se v zásadě realizuje na třech
hodnotových úrovních:
1. Celkový rámcový obraz života je dán ústavou, která stanovuje právní a morální rámec včetně
základních práv a někdy i povinností občanů.
2. Společenské hodnoty každodenního života občanů jsou včleňovány do zákonů. Ačkoliv ústavní
a zákonné hodnoty jsou si blízko, přece jenom se svou povahou liší. První jsou všeobecné
a regulativní, druhé jsou specifické a někdy záměnné. Např.: Ústava většinou určuje rovné
zacházení se všemi (rovná práva mužů a žen). To třeba znamená, že ženy a muži mají mít stejná
práva při volbě partnerů do manželství, ale ne, že si musí vzít jen jednoho partnera. Teprve zákon
může předepsat monogamii.
3. Veřejné hodnoty vytvářející občanské vztahy mezi členy společnosti jsou někdy součástí
norem. Ačkoliv některé aspekty občanských vztahů jsou regulovány zákony, většinou to tak
není a nemůže být. Do této kategorie patří vztahy mezi členy rodiny, mezi sousedy, mezi lidmi
užívajícími veřejné dopravní prostředky, mezi kolegy, novými členy kolektivu, mezi studenty na
stipendijních pobytech, apod. Vztahy jsou regulovány občanskými hodnotami a vytvářejí kulturu
občanské společnosti. V každé společnosti mohou být tyto vztahy jiné. Veřejné hodnoty jsou
součástí kultury jednotlivých společenství.
Ústavní, zákonné a občanské hodnoty dohromady představují kulturu veřejného života, tj. sdílenou
morální strukturu veřejného života daného státu.
Legislativní forma ochrany lidských práv je v současné době jedinou možnou zárukou
i podmínkou pro fungující demokratické multikulturní společnosti.
I. Systém lidských práv Organizace spojených národů
Lidská práva – práva jednotlivce a jejich ochrana
Mezi nejdůležitější úspěchy Organizace spojených národů (OSN), které do značné míry umožnily
její existenci, patří vytvoření uceleného souboru právních norem na ochranu lidských práv. Ty se staly
nezbytným základem, na němž mohly být přijímány detailnější nebo jinak specifikované regionální
normy lidských práv (evropské, americké či africké).
OSN definovala širokou škálu mezinárodně přijímaných práv ekonomických, sociálních, kulturních,
občanských a politických a zároveň vytvořila základní mechanizmy na ochranu těchto práv. Základem
24
souboru dokumentů OSN o lidských právech je Charta OSN (1945) a Všeobecná deklarace lidských
práv (10. 12. 1948). I když Charta OSN je Ústavou této organizace, jedná se v obou případech spíš
o morální a vysoce etické, než o právní dokumenty a i závazky, které z jejich plnění pro smluvní strany
vznikají, mají prakticky jen mravní závaznost. Ve snaze docílit vyšší legislativní závaznosti lidských práv
na národní i mezinárodní úrovni přenesla OSN jejich podstatnou část ve formě závazných dokumentů
mezinárodního práva (většinou úmluv) do mezinárodní legislativy.
Historické postavení lidských práv
Všeobecná lidská práva v koncepční podobě přijatá Organizací spojených národů v polovině
20. století jsou základními právy určujícími ochranu jednotlivce ve společnosti. V každodenní praxi
v západní demokratické Evropy jsou lidská práva považována za nadřazená všem ostatním právům.
Toto postavení získala také díky působení mezinárodních institucí v poválečném světě, jako jsou
OSN nebo v Evropě Rada Evropy. Přístup k nim je založen na zvláštnostech ohrožení demokracie
v kontinentální Evropě (mezi 1. a 2. světovou válkou ve 20. století), a navíc je spojen s politickou filozofií,
která je kritická ke komunálnímu a je založena na křesťanských zásadách a sekulárním individualizmu
jako základu jakýchkoliv zdůvodňování, tedy na hodnotách a postojích, které jsou typické pro Evropu
a Severní Ameriku. Přitom chápání v jiných částech světa je často odlišné.
Lidská práva jsou tedy součástí mezinárodního práva a nedílnou součástí ústav světových
i regionálních organizací. Uznání těchto dokumentů jednotlivými demokratickými státy a včlenění do
právního pořádku na úrovni odpovídající ústavnímu právu (podle vzoru západoevropských demokracií)
je v současné době podmínkou členství např. v OSN, Radě Evropy, Evropské unii apod. Co se týče
ostatních práv skupin (národ, rodina, skupiny stejné identity) individuální charakter lidských práv
v těchto dokumentech s nimi počítá jako s doplňujícími. Postupem doby však byly na mezinárodní
úrovni přijaty dokumenty, které počítají zejména s ochranou znevýhodněných.
Právě individuální charakter lidských práv ve VDLP vedl k tomu, že postupně v průběhu let
byl tento základní dokument rozšiřován a v rámci mezinárodního práva jsou i závazné dokumenty
OSN (úmluvy), které dnes obsahují i specifickou ochranu žen, dětí, uprchlíků, tělesně či mentálně
postižených, ochranu menšin a dalších ohrožených skupin. Činnost OSN, i jejích speciálních orgánů na
podporu ochrany lidských práv, přispívá k rozšiřování práv i k prosazování jejich všeobecné platnosti,
nedělitelnosti a souladu s rozvojem a demokratizací.
V této souvislosti je vhodné si připomenout i filozofický základ současného zákonodárství lidských
práv. Jejich filozofie vychází z Chammurapiho Kodexu babylonského, starověkého izraelského práva,
anglické Magna Charty i americké Deklarace nezávislosti. Preference evropského individualizmu,
nezájem o kolektivní a sekulární státní uspořádání dokreslují konečnou podobu základních
dokumentů lidských práv. Už tady jsou však i kořeny možných komplikací při jejich skutečné ochraně.
Individualizmus (v Evropě i jinde) vede k vytváření národních států a ve vzdělávání může vést
k zaměření na etnické rozdíly, a tím ve svých důsledcích jak ke xenofobii tak i k nacionalizmu. Přitom se
ukazuje, že zákony o lidských právech se mohou stát i prostředkem diskriminace. Hledání společného,
založeného na lidské důstojnosti, jediné vlastnosti, v níž by si všichni příslušníci lidského rodu měli
být rovni, naznačuje cestu, jak se v praxi – zejména sociální práci a službách – mohou lidská práva stát
zárukou spravedlnosti, míru a rozvoje.
25
Popis lidských práv v systému OSN (a v mezinárodní legislativě)
Základní práva člověka – pozitivní normy lidského chování a vztahů – zasahují do všech
společenských hodnot i zájmů. Takto jsou popsána ve Všeobecné deklaraci lidských práv (dále VDLP).
Odvození od lidské důstojnosti z nich činí nedělitelný svazek. Proto následující rozdělení do kategorií je
pouze pomocným horizontálním členěním, ne vytvářením hierarchie.
Hlavní kategorie lidských práv (povinností, závazků a odpovědnosti):
Nezadatelná (absolutní lidská práva) – lidská důstojnost
Právo na život
Právo na svobodu myšlení a svědomí
Právo nebýt týrán (zákaz použití mučení)
Práva politická a občanská (vybraná)
Právo volit a být volen, právo na svobodu slova, svoboda shromažďování, svoboda pohybu, petiční
právo, právo na svobodu náboženského vyznání, právo na bezpečnost, právo na soukromý život.
Práva sociální a kulturní (vybraná)
Právo na vzdělání, právo na sociální ochranu, právo na zdravotní péči, právo volit si zaměstnání,
právo na asyl, právo na vlastní kulturu, právo vlastnit majetek.
Práva znevýhodněných (skupinová)
Zvláštní (další) práva potřebují ti, kdož na základní práva „nedosáhnou“, respektive ti, kteří nejsou
součástí většinové společnosti: Jedná se např. o práva dětí, žen (zákaz diskriminace žen), práva menšin,
uprchlíků a migrujících pracovníků, práva osob se zvláštními potřebami (zdravotně znevýhodněných),
práva starších, práva pacientů.
Současná situace v uplatňování lidských práv
Lidská práva se tak stala rozhodujícím pojmem nejen ve státní správě demokratických států, ale
i v mnoha dalších případech požadujících spravedlnost třeba i v mezinárodním měřítku. Jde zejména
o případy od konce osmdesátých let 20. století, kdy na scénu vstupují nadnárodní nevládní organizace
jako Human Rights Watch (HRW) a Amnesty International (AI). Jejich působení přispělo k tomu, že
jazyk lidských práv byl včleněn do oficiálních debat mezivládních institucí, zejména těch, kde HRW
a AI jako pozorovatelé přinášejí důkazy např. o počtech zmizelých, o svévoli „demokratických“ institucí,
nelidském zacházení apod.
Legislativní postavení lidských práv je v existující podobě i s vědomím potřeby dílčích změn
zárukou zajištění humánních vztahů v celé oblasti sociálních služeb a sociální práce v demokratické
společnosti. Právě tato oblast, která je typická vytvářením vztahů mezi pracovníky a klienty je
i praktickým ověřováním cest, kudy se lidská práva budou v budoucnosti ubírat.
Odborníci z oblasti politických a sociálních věd totiž postupně zjistili, že lidská práva nemohou
být tak univerzální, jak se původně uvádělo. Souvisí to především s poněkud odlišnými prioritními
hodnotami v jiných částech světa než v Evropě a Severní Americe i s rychlým technologickým
pokrokem zasahujícím všechny oblasti života lidí, který vyžaduje neulpívání na jednou daných
dogmatech, ale i s legislativními nástroji na jejich sledování a dodržování, které v existující formě
bez zásadních úprav nejsou s to v budoucnosti dodržování a ochranu lidských práv vždy zajistit. Je to
i proto, že na dikci mezinárodních úmluv lidských práv a závazcích z nich plynoucích (úmluvy, charty,
deklarace, protokoly) se od jejich vzniku prakticky nic nezměnilo a nové poznatky o jejich omezené
univerzálnosti nejsou zveřejňovány. A i ve státní sféře demokratického státu základní lidská práva nejsou
vždy respektována,
Regionální pojetí lidských práv v Evropě – Rada Evropy, Evropská unie
(Od Všeobecné deklarace lidských práv k Chartě základních práv Evropské unie)
Paradoxně nedostatek znalostí jak ve státní, tak i v nevládní sféře o podstatě lidských práv
a jejich univerzálním statutu znamená, že lidská práva jsou často jedinou cestou, kterou mohou využít
diskriminovaní (skupiny i jednotlivci) pro svůj protest.
26
Jazyk (vyjadřování) a prostředky lidských práv se postupně dostaly do působnosti aktivit
sociální spravedlnosti, což někdy může vést až k utlumení jiných forem její činnosti. Přitom docílení
spravedlnosti, rovnosti, uznání, respektu pomocí nevládních organizací a konfrontace s legislativou bývá
často nahrazena odvoláním se k soudnímu procesu – na podkladě porušování lidských práv – a s tím
souvisejícím lobováním a někdy i politikařením.
Působením nevládních organizací se však mění i obsah lidských práv ve všeobecném povědomí.
Stává se, že si nevládní organizace interpretují lidská práva po svém, a to někdy tak, že práva skupin
a komunit všeobecně zařazují pod lidská práva. A tím se lidská práva dostávají do úzké souvislosti se
sociální kohezí, bojují proti sociálnímu vyloučení, násilí, rasismu, intoleranci a diskriminaci. Lidská
práva se tak rozšiřují na široký okruh témat s tím, že ve všech případech chrání lidskou důstojnost. Právě
ochranou lidské důstojnosti lze zdůvodnit zachování lidských práv jednotlivce i při jejich využívání
nevládními organizacemi v zájmu skupin.
Novým charakteristickým znakem vývoje demokracie v Evropě je nejen uznávání kulturní
různorodosti, ale i postupné vytváření příležitostí pro rovnou a plnou účast příslušníků menšin na
společenském a politickém životě.
Současné konflikty vyvolané lidskými právy
V současné době je stále častěji třeba řešit vzájemné konflikty mezi základními lidskými právy,
které nastávají právě chaotickým rozšířením jejich používání. Jedním z důvodů, proč je tato situace stále
častější je fakt, že nejen počet základních lidských práv, protokolů a úmluv, které se k nim vztahují,
se stále rozšiřuje, ale zejména že se zvyšuje počet jejich interpretací. Takže se základními lidskými
právy už se nesetkáváme pouze v ústavním právu, ale i v jednotlivých konkrétních případech, a tím jsou
odborníky i veřejností vnímána i jako zákonná opatření nižšího stupně.
Druhým výrazným důvodem konfliktů je rozšiřující se horizontální působení lidských práv
ve společnosti. Jestliže z počátku byla základní lidská práva považována za záruky ve vztazích mezi
občany a státem, jejich působení je v současné době vnímáno i ve vztahu k nestátním institucím jako
jsou jednotlivci, skupiny, organizace apod. Takže paradoxně stát musí někdy zajistit ochranu svých
občanů proti porušování jejich základních lidských práv třetí osobou nebo institucí.
VYBRANÉ MEZINÁRODNÍ NÁSTROJE NA OCHRANU LIDSKÝCH PRÁV
a)Mezinárodní organizace na ochranu a kontrolu dodržování lidských práv:
OSN – Organizace spojených národů a její speciální orgány (např. Vysoký komisariát OSN pro
lidská práva UNHCHR, Dětský fond OSN UNICEF pro ochranu práv dětí, Komise OSN pro
vzdělání, vědu a kulturu UNESCO, Vysoký komisariát OSN na ochranu uprchlíků UNHCR
RE – Rada Evropy a jí zřízený Evropský soud pro lidská práva
EU – Evropská unie
b) Mezinárodní nevládní organizace:
Amnesty International
Human Rights Watch
International Helsinky Federation
c) Vybrané legislativní dokumenty lidských práv
Mezinárodní dokumenty lidských práv jsou součástí mezinárodního práva (i regionálního např.
evropského). V právním pořádku demokratických států jsou tyto dokumenty na úrovni ústavních
zákonů.
Vybrané úmluvy OSN:
1. Charta lidských práv:
Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1976)
Mezinárodní pakt o politických a občanských právech (1976)
2. Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951)
3. Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968)
27
4. Mezinárodní úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy (1968)
5. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1969)
6. Mezinárodní úmluva o potírání a trestání zločinu apartheidu (1976)
7. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979)
8. Úmluva proti mučení a jinému krutému a nelidskému či ponižujícímu zacházení (1984)
9. Úmluva o právech dítěte (ÚPD 1989)
Protokol č. 1 k ÚPD o zákazu služby dětí v ozbrojených silách (2000)
Protokol č. 2 k ÚPD o zákazu sexuálního zneužívání dětí (2000)
Základní dokumenty Rady Evropy (RE)
1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod (1950)
(Zvláštní pozornost zasluhuje Protokol č. 12 z roku 2000 – Všeobecný zákaz diskriminace)
Jde o dokument, který ovlivňuje postavení jednotlivce vůči státu, který je členem Rady Evropy
i Evropské unie, tj. dodržování a ochrana základních lidských práv jednotlivce v jeho vlastním státě.
Při nedodržení tohoto závazku se jednotlivec může odvolat k Soudu pro lidská práva RE ve Štrasburku.
Tato úmluva obsahuje i absolutní zákaz trestu smrti.
2. Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (1998)
3. Revidovaná sociální charta (STE n°37)
Vytvoření této „nové“ Evropské sociální charty ovlivnily dvě nové zásady v Preambuli k Evropské
úmluvě o ochraně lidských práv a svobod:
- základní svobody jsou zaručitelné prostřednictvím účinné politické demokracie a společným
pojetím a dodržováním lidských práv,
- vlády evropských států, tj. smluvní strany, jsou připraveny podniknout kroky ke kolektivnímu
zaručení práv obsažených ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
4. Evropská charta regionálních a menšinových jazyků (STE n°148)
Základní dokumenty Evropské unie
1. Základní smlouvy o vzniku a rozvoji Evropské unie
2. Charta základních práv Evropské unie
Základní mezinárodní organizace pro kontrolu dodržování lidských práv
Vysoký komisariát OSN pro lidská práva
Mezinárodní soud pro lidská práva
Evropský soud pro lidská práva
Situace v České republice
Dokumenty na úrovni českého ústavního práva
ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY (zákon č. 1 1993/Sb.)
Principy lidských práv jsou základem české Ústavy. Explicitně se k tomu váží Článek č. 3 a Článek
č. 10. Ústava je formulována na občanském principu a formou vlády je zastupitelská demokracie.
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (zákon č. 2 1993/Sb. - původně z 9. 1. 1991 ČSFR)
Nejdůležitější dokument ochrany práv jednotlivce v ČR (Ústava na ni odkazuje ve 3. článku)
Obsah plně respektuje popis lidských práv, uvedený ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
HLAVA PRVNÍ: Obecná ustanovení – každý je svobodný a může činit, co není zakázáno
HLAVA DRUHÁ: Lidská práva a základní svobody (politická práva podle VDLP)
HLAVA TŘETÍ: Práva národnostních a etnických menšin
HLAVA ČTVRTÁ: Hospodářská, sociální a kulturní práva (podle VDLP)
HLAVA PÁTÁ: Právo na soudní a jinou právní ochranu
HLAVA ŠESTÁ: Společná ustanovení
(Pro sociální práci jsou potřebné zejména články: 24, 25, 29, 30, 31, 32 a jejich odraz v sociálních
normách.)
28
Zásadní mezinárodní a evropské úmluvy o lidských právech uvedené výše jsou v České republice
ratifikovány, a tím se na základě Článku 10 Ústavy staly součástí ústavního pořádku ČR. Výjimku
dosud představuje Protokol č. 12 k Evropské úmluvě o lidských právech a Protokol č. 2 k Úmluvě
o právech dítěte (dosud neratifikovány).
Ratifikován je i Protokol č. 182 Mezinárodního úřadu práce o Okamžitém zákazu ponižující
dětské práce a tím patří do ústavního pořádku ČR.
Lidská práva a Evropská unie
Respektování lidských práv je nezbytným předpokladem pro státy ucházející se o členství v Evropské
unii a podmínkou pro země, které s ní uzavřely obchodní či jiné dohody. Evropská unie považuje lidská
práva za všeobecně platná a nedělitelná, aktivně je prosazuje a obhajuje, ale nepřebírá široké pravomoci
jednotlivých států. Důraz je kladen především na občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní
práva, jsou prosazována práva žen a dětí práva menšin a vysídlených osob. Prioritou je rovněž boj proti
terorizmu, rasizmu, xenofobii a jiným typům diskriminace menšin. Zařazení lidských práv do ústavního
pořádku je předpoklad členství jednotlivých států v EU.
Ochrana lidských práv a základních svobod se v období po druhé světové válce stala jedním
z pilířů mezinárodního práva a morálním imperativem mezinárodní politiky. V současné době jde nejen
o poznání jejich historie a základních dokumentů, ale i aktuálních otázek zejména evropského práva
rozvíjejícího základní lidská práva.
Zvláštním zájmem orgánů Evropské unie je jednotný přístup k migraci „ze třetích zemí“, sjednocení
postupu pro hledající azyl nebo pro nárazové uprchlíky. V této oblasti se postupně připravují zásadní
společné dokumenty, které vytvářejí rámec i pro konkrétní legislativní opatření jednotlivých členských
států. Evropská unie už definovala společná práva migrujících pracovníků ze států, které nejsou členy
Evropské unie, ale jsou tu legálně usazeni, včetně práv jejich rodinných příslušníků. Jsou připraveny
další kroky ke zřízení společného evropského azylového systému, opatření na dočasnou ochranu apod.
Zřejmě uvažovanou cestou do budoucnosti – zejména po očekávaném přijetí Charty základních práv
EU – je výzkum možných opatření, který by měla vést ke zlepšení morálky a etiky tak, aby bylo možné
docílit ochrany a posuzování lidských práv podle etických kodexů, a nejen podle často nedostatečných
restriktivních zákonů.
II. Současné nové směry a výzvy při uplatňování lidských práv
v sociální práci
Možnost spravedlivého uplatňování lidských práv a jejich ochrany zejména v sociální práci
v Evropě vyžaduje zejména:
- zohlednění rozvoje různorodosti společnosti a globalizace,
- zohlednění technologického pokroku,
- snahy o udržitelný rozvoj (demografický vývoj, chudoba, čerpání nerostných zdrojů),
- zohlednění demografického vývoje – stárnutí populace.
Rovná lidská práva jsou základním požadavkem Všeobecné deklarace lidských práv (Čl. 29.2).
I v demokratickém uspořádání společnosti je však schopnost zajistit všem občanům rovné zacházení
omezena. Navíc každý občan je jedinečný, jen v určitých znacích jsou si lidé podobní tj. rovné zacházení
je možno zajistit jen ve směrech, kdy jsou si občané podobni (nelze zavádět teorii rovnosti na bázi lidské
uniformity, která neexistuje).
Rovná lidská práva neznamenají tedy identická práva: rovnost znamená rovnost svobod (příležitostí)
být rozdílný.
Multikulturní společnosti a lidská práva
Rovné zacházení v multikulturní společnosti znamená rozdílné zacházení, tj. rovná lidská práva
mohou znamenat, že některé skupiny např. mohou potřebovat i další dodatečná práva.
(Pouze v kulturně homogenní společnosti by rovná práva mohla znamenat více či méně stejná práva.)
29
Různorodost evropské společnosti je historicky nepopiratelná skutečnost. Lidé vždy žili ve
společenstvích, která se lišila fyzickými schopnostmi, náboženstvím, sexualitou, etnicitou, barvou pleti
či národností, apod. Rozdílnost je třeba chápat a rozumět jí jako dané skutečnosti naší společnosti, jak
historické, tak současné i perspektivní. Takový přístup dovoluje vidět zvyšující se různorodost jako
bohatý zdroj společenského rozvoje a respektovat ji i v politice. Legislativní opatření lidských práv
dosud s tímto zdrojem společenského rozvoje často neumějí počítat.
Co bychom měli rozumět pod pojmem kultura
Kultura je historicky vytvořený systém názorů a významů, nebo – což je ve výsledku stejné – systém
víry a praktik, jimž skupiny lidí rozumějí, podle nichž regulují a strukturují individuální i společenský
život. Je to jak způsob života, tak i jeho organizace.
Když řekneme kultura, více či méně obsáhneme celý lidský život. Kultura společnosti se odráží
v příslovích, mravních zásadách, mýtech, symbolech, rituálech, vtipech, řeči těla, modelech neverbální
komunikace, zvycích, tradicích, institucích nebo i způsobech pozdravu. V poněkud jiné formě je
obsažena v hudbě, verbální a psané literatuře, morálním životě, ideálech dokonalosti, vzorových
jednotlivcích a vizi dobrého života. Kultura se také odráží v pravidlech a normách, které ovlivňují
takové základní aktivity a sociální vztahy jako např. s kým a jak kdo navazuje přátelství, spojenectví,
jaký má vztah ke smrti, jak se chová k rodičům, dětem, manželce, sousedům i cizincům. Respekt
k lidskému životu nezůstává abstraktním morálním principem, ale je včleněn jako morální hodnota
do zvyků, ceremoniálů a rituálů, které se týkají smrti, chování při pohřbu, při narození dítěte, pomoci
starým a chudým (Raymond Williams 1980). Každá kultura se rozvíjí v průběhu doby a protože nemá
žádnou koordinační schopnost, zůstává komplexním nesystematickým celkem.
Kultura je praktickým základem pro každou sociální práci.
Lze ji popisovat na několika úrovních. Nejzákladnější je jazyk, a to, jak jeho syntaxe, gramatika či
slovník rozdělují a popisují svět. Společnosti sdílející společný jazyk sdílejí alespoň nějaké společné
kulturní rysy.
Klasickým příkladem kulturních odlišností jsou etnika, tj. seskupení lidí (z řečtiny – rod, kmen)
s některými jednotnými znaky, které se odrážejí v jejich vědomí. Sjednocujícími rysy bývá jazyk,
náboženství, rasa, ale i sociální poměry.
Kromě odlišností etnických v multikulturní společnosti jsou i:
– subkulturní odlišnosti. I když členové moderní společnosti sdílejí v zásadě společnou kulturu,
někteří z nich však vyznávají jiný způsob života. Sem patří zejména gayové, lesbičky, někteří umělci (ale
i někteří dlouhodobě mezinárodně orientovaní profesionálové – např. úředníci nadnárodních institucí).
– perspektivní odlišnosti. Někteří členové společnosti jsou silně kritičtí k praktikovaným principům
a hledají jiné formy orientace jako např. feminismus, který bourá patriarchální vztahy, sekulární orientace
rozbíjejí jistoty věřících lidí, enviromentalisté rozbíjejí antropocentrická a technokratická tabu.
– společenské odlišnosti. Nejmodernější společnosti obsahují další samostatné skupiny jako jsou
imigranti, uprchlíci, různé náboženské skupiny nebo tzv. původní obyvatelstvo.
Kultura není jednou provždy daná – je velmi dynamická.
Náboženství hraje v různých kulturách rozdílné role. Žádná rozvinutá kultura v současném světě
nemůže být odvozena pouze od náboženství, protože nemůže plně pokrýt všechny oblasti lidského
života a předvídat všechny situace. To by bylo možné pouze v primitivnějších společenstvích.
Víra a praktikování kultury mají sice k sobě velmi blízko, ale každá z nich si zachovává svou
autonomní logiku.
Liší se přinejmenším v následujících důležitých ohledech:
- Víra je nutně obecná, někdy až vágní, umožňující různé interpretace, zatímco praktiky, které
se týkají sociálních vztahů jsou stanovené a konkrétní.
- Víru nelze lehce objevit a změnit, přístupnost kulturních praktik umožňuje jejich změny.
- Víra se dotýká převážně oblasti myšlení, zatímco kulturní praktiky sféry řízení. Víra je
proto mnohem více ovlivněna novými ideály, zatímco kulturní praktiky se mění s novými
sociálními situacemi a zkušenostmi.
- Vazba uvnitř víry (náboženství) je věcí intelektuálního rozhodnutí a v kulturních praktikách
je věcí praktické kompatibility.
30
Kultura vždy ovlivňuje interpretaci náboženství, takže jsou velké rozdíly mezi islámem v Indonésii,
Indii, Íránu či Alžíru, právě tak jako jsou rozdílné čínské, egyptské a americké formy křesťanství. Ježíš
může být bohem, ale křesťanství je kulturním fenoménem.
Současné společnosti jsou multikulturní a zřejmě i v dohledné budoucnosti takové zůstanou.
Tato multikulturnost se může stát zdrojem mnoha kreativních příležitostí.
Kultura společností je úzce svázána s jejich ekonomickými, politickými a dalšími institucemi.
Žádná kultura není nezávislá na změnách, které ve společnosti probíhají (změny rodů, generací apod.).
I další faktory jako např. objevy a masové uplatnění nových technologií, války, přírodní kalamity se
v kultuře odrážejí.
Multikulturnost (multikulturalismus) není ani politickou doktrínou s programovým obsahem,
ani filozofickou světovou teorií, ale perspektivou lidského života.
Její hlavní vnitřní poznání:
- Lidé jsou kulturně ovlivňováni tím, že žijí v kulturně strukturovaném světě, organizují své
životy a sociální vztahy v souladu s kulturní identitou svého prostředí. To znamená, že jsou
hluboce poznamenáni vírou a kulturními praktikami i když je mohou překonat.
Rozdílné kultury znamenají rozdílné názory a rozdílné vize dobrého života. Žádná kultura není
zcela bezcenná. Dialog mezi nimi je však možný jen když každá kultura:
- přijme druhé jako rovnocenné partnery,
- všechny, i nejprimitivnější kultury, jsou vnitřně pluralitní a představují pokračující konverzaci
mezi rozdílnými tradicemi a způsoby myšlení.
Multikulturní společnosti by proto neměly být řízeny příslušníky jen jediné z nich.
Multikulturní společnost, tolerance a lidská práva
Multikulturní společnost nemůže trvat dlouho bez pocitu sounáležitosti mezi svými členy
(občany). Tento pocit nemůže být založen na kulturních nebo etnických charakteristikách, které jsou
pro multikulturní společnost příliš rozdílné. Mohl nebo měl by být založen na sdílených zásadách
politického uspořádání.
Přitom rozhodující se ukazuje schopnost tolerance.
Tolerance jako aktivní pozornost vůči lidským právům ostatních, odpovědnost podporující
demokracii.
Tolerance tedy znamená, že lidé, přirozeně rozdílní mají právo žít svobodně a být sami sebou.
Může být vnímána jako určitá harmonie v rozdílnosti. Je přítomná v každodenním životě lidí i přírody
např. jako přijatelná odchylka od standardu.
Schopnost být tolerantní je prospěšné chování, které pramení ze zájmu o klidné soužití. Je posilována
znalostmi, otevřeností v jednání, vzájemnou komunikací, svobodou myšlení, svědomí a víry a fungující
ochranou lidských práv jednotlivce. Být tolerantní znamená mít svůj vlastní názor, umět ho obhájit,
případně i změnit a upravit, když se přesvědčím, že jiný názor je prospěšnější.
V současné době je vzájemná tolerance naléhavější než kdykoliv před tím. Výrazná ekonomická
globalizace, prudce se rozvíjející mobilita, velkoplošná migrace a urbanizace zasahují celý svět
a přinášejí s sebou intoleranci v rozdílné síle. Vzájemné soužití je narušeno, jakmile jednání a chování
jednoho ohrožuje nebo poškozuje druhé. Aby k tomu nedocházelo, je třeba umět tolerantně jednat.
Tolerantní jednání předpokládá:
- aktivní jednání účastníků,
- vzájemné porozumění a
- dodržování dohodnutých pravidel.
Zatím co v přírodě se s tolerancí setkáváme běžně jako s typickým fyzikálním jevem, který
umožňuje rozvoj a pokrok jednotlivých druhů a je hlavním zdrojem bohaté různorodosti, v lidských
vztazích – nezřídka zachycovaných v masmediích – je tolerance jevem spíše výjimečným. Právě
chybějící zaměření na programy lidských práv jako je Rovnost v rozdílnosti, a nedostatečná příprava
učitelů se může negativně projevit při vzdělávání dětí migrantů apod. Výrazně se to projevilo při
vzdělávání romských dětí.
31
Cesty k vzájemně tolerantnímu soužití v multikulturní společnosti
Multikulturní společnost nemůže trvat dlouho bez pocitu sounáležitosti mezi svými občany. Tento
pocit nemůže být založen na kulturních nebo etnických charakteristikách, které jsou pro multikulturní
společnost příliš rozdílné. Mohl nebo měl by být založen na sdílených zásadách politického uspořádání.
Nejčastěji se hovoří o integraci.
Integrací se často rozumí proces odlišný od homogenizace: zatímco se oddělené prvky kombinují
do politické a ekonomické jednoty, každá skupina si zachovává svou identitu, která nebrání politickému
sjednocování. Pochopitelně i při integraci může docházet k diskriminaci některých skupin.
Principy sociální solidarity mezi státy i uvnitř jednotlivých států směrem ke znevýhodněným.
- Jeden konflikt vždy nastává mezi dominantním centrem a menšinou. Typická v tomto ohledu je
situace původních obyvatel. Vládnoucí skupiny se vždy snaží omezit praktikování kulturních zvyklostí
skupin původních obyvatel, což na druhé straně vede k jejich separaci.
- Jiná situace pramení ze systematické diskriminace osob jiné barvy pleti nebo rasy, někdy i jazyka
– což se týká především imigrantů. Když takové osoby hledají podporu pro svá rovná lidská práva
převážně se setkávají s negativními postoji většinové nebo hostitelské populace. Jejich hlavním zájmem
je tak docílit rovných občanských, ekonomických a sociálních práv.
- Třetí konflikt nastává mezi komunálními představiteli, „když se kulturně odlišné skupiny
v heterogenní společnosti chtějí podílet na státní moci“ (Ted Gurr). Tato situace se nejvíce blíží situaci
v post koloniálních společnostech, kde hranice byly vytvořeny spíše než koloniální mocí rozdílnými
etnickými skupinami uvnitř téhož státu.
- Čtvrtou situaci vytvářejí etno-nacionalisté, kteří hledají homogenní postavení své skupiny
v heterogenní společnosti. Homogenizace může nastávat buď jako fúze nebo jako asimilace.
Fúze, při níž dvě rozdílné kultury postupně vytvářejí kulturu novou, je vlastně obdobou „tavícího
kotle“ a měla by být zcela dobrovolným procesem. Jak dalece je fúze dobrovolný proces to záleží také na
tom, jak byly spojující se kultury zaměřeny na zachování své původní identity. Asimilace vede k pohlcení
jedné kultury druhou. (Protipólem asimilace nebo fúze je exkluze – vyloučení.)
Výchova k lidským právům a sociální práce
Univerzální kultura lidských práv
Dialog je způsob komunikace, kdy jsou dodržována rovná lidská práva i mezi účastníky, z nichž
někteří mohou ve společnosti patřit k diskriminovaným. Dialog je tak z hlediska lidských práv nejvyšší
formou vzájemné komunikace. Schopnost komunikace a vyjednávání obecně je zvlášť důležitým prvkem
pro pracovníky v oblasti lidských práv. Jde o to umět jednat nejen s naléhavostí, která mnohdy vede
ke konfrontaci, a tím prakticky ve všech případech omezuje schopnost vysvětlit situaci z hlediska
zachování lidských práv.
Pro vzájemná jednání jde i o to, osvojit si různé vyjednávací a komunikační styly. Schopnost řešit
problémy je předpokladem úspěšného sociálního pracovníka, který si osvojil lidská práva. Lidská
práva tak paradoxně pomáhají nejen zachovat lidskou důstojnost a lidské potřeby, ale z jejich pozice
lze jednodušeji obracet pozornost k právům obecně, hodnotám, které reprezentují, zdůvodněním, která
používají i k regulačním omezením, která vytvářejí. Používání lidsko-právních prostředků nenásilného
řešení konfliktů tak zjednodušuje cestu pro dosažení pozitivních výsledků, a to je přirozená cesta, jak se
lidská práva dostávají dále do života.
Inovace vzdělávání se ukazují jako účinná možnost řešení i pro zlepšení sociální práce. Výchova
je často účinnější než zákon i proto, že je schopna nejen řešit následky poškození, ale i předcházet
jejich vzniku.
Na skutečné respektování rozdílností v každodenní praxi legislativní opatření nestačí. To vyžaduje
docílit výchovou změny v ohledech, pozornostech a způsobu myšlení každého jednotlivce i společnosti
jako celku, uznávat legitimitu odlišností, která je jejich identitou, rozlišovat rovnost a stejnost, vážit si
různorodosti.
Klíčovými momenty jsou:
obsah vzdělávání,
vzdělávací metody, ale i
vzdělávací instituce.
32
Vzdělání má být zaměřeno na:
- plný rozvoj osobnosti,
- posílení respektu k lidským právům a základním svobodám,
- podporu porozumění, tolerance, přátelství mezi národy, rasami a náboženstvími,
- podporu udržení míru v celém světě.
Mezinárodní doporučení týkající se výchovy k občanství, multikulturního a interkulturního
vzdělávání přibývají a stále více ovlivňují vzdělávací systémy jednotlivých států. Zahrnují nejen
pedagogické informace a pokyny, ale i postupy k formování zájmů, povinností i chování. Přitom zůstává
neměnný fakt, že vzdělávání – tj. předávání jazykových znalostí, historických a kulturních odkazů,
morálních hodnot i sociálních vztahů – je významným nástrojem státní moci:
- při formování společnosti,
- při uspořádávání homogenních skupin,
- při ovlivňování každého jednotlivého studenta či žáka.
Zkušenosti ukazují, že vzdělávání může být faktorem jak zvyšujícím, tak zmírňujícím konflikty
mezi skupinami, protože svým působením podle použitých metod a obsahu může podporovat:
- lidskou důstojnost,
- toleranci,
- spolupráci,
- koexistenci, ale i
- konfrontaci.
Přitom škola a jazyk jsou nejdůležitější nástroje vládní kontroly a vládní politiky. A to i v demokratické společnosti, protože vzdělání jako jedno ze základních lidských práv je i způsob mocenského
působení demokraticky zvolených sil.
Všeobecně platí, že účinný rozvoj vzdělanosti v multikulturní společnosti je možný pouze na
základě vzájemné tolerance.To si uvědomují i orgány Evropské unie a v rámci svých kompetencí
se snaží připravit doporučení, která by účinně pomohla v jednotlivých členských státech zajistit
srovnatelnou úroveň vzdělanosti, včetně ochrany lidských práv. Proto jako prostředek a pomoc
k dosažení porozumění v multikulturní Evropě orgány odpovědné za rozvoj vzdělanosti v zemích Rady
Evropy a posléze Evropské unie přijaly doporučení týkající se gramotnosti, tzv. klíčové dovednosti
a kompetence evropských občanů:
- aby jednotlivec byl schopen přežít,
- rozvíjet celou svou kapacitu,
- důstojně žít a pracovat,
- plně se účastnit společenského rozvoje,
- zlepšovat kvalitu svého života,
- dělat kvalifikovaná rozhodnutí a
- pokračovat ve vzdělávání.
Mezilidské kompetence naznačují formy chování, kterými se má řídit každý jedinec, aby byl
schopen se účinně zařadit do společenského života, tj. pomáhat řešit konflikty ve vzájemných vztazích
s druhými jednotlivci (nebo skupinami) v osobním i společenském zájmu.
Vzdělávání k toleranci a mezilidským kompetencím
Současné procesy všestranné globalizace vyvolávají prosazování místních identit a historických
kultur spolu se snahou propojit život světové (regionální) populace jako celku. Zatím neexistuje nebezpečí,
že by jedinečnost všech národních kultur a tradic zanikla. Spíše určitá manifestování národních identit
lze považovat za předpoklad postupného utváření států jako pluralitních souborů takových jednotek.
Tolerantní hledání společného – sjednocujícího – při zachování kulturní různorodosti je cestou jak
pomáhat ve světě vytvářet určitou rovnováhu.
V rámci multikulturní společnosti jsou přítomny prakticky v každém okamžiku všechny tři základní
vzorce lidského chování:
33
- někteří lidé se podřizují zcela vládě mocnějších,
- jiní přijímají za své nově se vytvářející kulturní zvyky a normy,
- další respektují podobnosti i rozdílnosti.
Rozhodující u všech těchto příkladů je to, že jde o proces, který se skládá z drobných individuálních
událostí, a ne o proces, postihující společnost jako celek.
Základním principem jednoty v rozdílnosti je dosažení dynamické rovnováhy mezi kolektivním
dohodnutím společných postupů za současné podpory plného uplatňování psychických a fyzických
kapacit každého jednotlivce. Jednoduchou analogií je lidské tělo, jehož jednotlivé buňky jsou jedinečné.
Avšak, aby mohly fungovat potřebují spolupracovat na společném úkolu (plnit třeba dílčí cíle). Jednotnost
bez rozdílnosti vede k uniformitě, samotná rozdílnost vyvolává chaos. Rozdílnost je určitě velmi žádoucí
už i proto, že heterogenní skupina má k dispozici mnohem více zdrojů než homogenní skupina.
Proces vytváření jednotnosti v rozdílnosti znamená dynamicky rovnovážný stav dvou složek, které
by samotné při plném uplatnění znamenaly uniformitu na jedné a chaos na druhé straně.
Základem pro vzdělávání v tomto směru může být zaměření na lidskou důstojnost, která je jednotícím
prvkem při lidské různorodosti a neopakovatelnosti. Možnosti uplatnění práv člověka záleží i na jeho
schopnosti naslouchat druhým, spolupracovat s nimi. Schopnost být tolerantní, vytvářet tolerantní
prostředí, míra odpovědnosti za uplatňování osobních lidských práv je závislá na znalostech, informacích
a jejich rozvíjení. Jenom znalosti – zejména norem lidských práv – pochopitelně nestačí. Je třeba mít cit
a zájem pro jejich ochranu, pro předcházení konfliktům a pomáhat jejich řešení nenásilnou cestou.
Pedagogickou odpovědí na nezbytnost spolupráce je používání kooperativních strategií, které
jsou logickou odpovědí na setkávání a promíchávání kultur. Ať je zvoleno jakékoliv rozlišování mezi
kulturami, pro každou existuje unikátní systém základních hodnot a norem, který tvoří její integrační
jádro. Obráceně můžeme pohlížet na jednotlivce jako na osoby patřící do skupiny, které sdílejí společné
zájmy, hodnoty a normy. Každý člověk přísluší do několika takových skupin. A členství v malé
skupině implikuje situační členství v sub- nebo mini- kulturách, které se mohou lišit i ve vzdělávacích
potřebách.
Péče o rozvoj každého jednotlivce je tak ve skutečnosti součástí koncepce multikulturního vzdělávání.
Otázka identity (jeden ze základních principů pro hodnoty ve vzdělávání) tak dosahuje pro všechny
stejného významu. Faktem je, že hodnoty mohou být rozdílné, ale identity jsou multidimenzionální,
mnohostranné, a tak se mohou i rozdílnosti pomalu přibližovat.
Možnosti využití znalosti lidských práv v sociální práci
Klíčová slova: lidská práva, lidská důstojnost, rovnost, diskriminace, solidarita, legislativní
úpravy, úmluvy, humanitární právo, práva dítěte, solidarita, spravedlnost,
OSN, Evropský soud pro lidská práva,
Sociální služby jako rozhodující oblast praktického uplatňování a rozvíjení lidských práv. Už
v současné době jde o práva individuální i skupinová.
Lidská práva a sociální spravedlnost jsou hlavní motivací sociální práce. Principy lidských práv se
tak spolu s etikou společenské spravedlnosti staly základem postojů a hodnot práce v sociální oblasti.
Sociální služby pak v mnoha případech řeší zásadní nedodržování principů lidských práv a to platí
i pro potřebné inovace lidských práv, které zpětně mohou využít zkušeností a praxe sociální práce.
Etický rozměr sociální práce může účinně napomoci doplnit chybějící role lidských práv tak, aby lépe
odpovídala rychle se měnícím podmínkám života lidských společenství.
Sociální práce zasahuje všude tam, kde se lidé dostávají do kontaktu s prostředím a jejím cílem je
i prostřednictvím sociálních služeb řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení svobody lidí
a jejich osobní spokojenosti (IFWS – 2005).
34
Sociální práce, a tím i sociální služby, jsou zaměřeny na znevýhodněné a rovná lidská práva zde
představují nejen základní odrazový můstek, ale především cíl veškeré činnosti.
Sociální práce tedy vzešla z humanistických a demokratických idejí a její hodnoty jsou založeny
na úctě v rovnost, a důstojnost všech lidí. V solidaritě se znevýhodněnými se snaží zmírňovat chudobu
a posilovat znevýhodněné lidi, odstraňovat společenské bariéry, nerovnosti a předcházet krizím.
Zaměření sociální práce je v zásadě jednotné, protože je založeno na společných principech lidských
práv a sociální spravedlnosti. Ovšem jde o činnosti, které se dynamicky vyvíjejí, takže v jednotlivých
zemích jsou viditelné odlišnosti.
Příklady:
K porušování práv uživatelů sociálních služeb by mohlo docházet např.:
- při ochraně osobní svobody,
- při střetu zájmů,
- při ochraně soukromí,
- ochraně osobních údajů,
- ochraně před jakýmikoliv formami zneužívání,
- ochraně před diskriminací,
- při respektování lidské důstojnosti uživatele služby.
K porušování práv poskytovatelů sociálních služeb by mohlo docházet zejména:
- při nedostatku základních informací,
- při nezajištění osobního bezpečí,
- při nerespektování osobního rozvoje,
- při nezajištění základních práv v souvislosti s jejich pracovní činností.
Základní lidská práva uživatelů i poskytovatelů sociálních služeb:
- zajištění lidské důstojnosti,
- zajištění bezpečí,
- zajištění svobody názorů.
Zajištění lidské důstojnosti:
Je třeba dbát zejména na osobní svobodu uživatelů:
- respektování individuality
- na osobní čest, dobrou pověst a jméno
- na vhodné oslovování
- na osobní rozvoj.
V rámci osobní svobody (a individuálního přístupu) má uživatel právo zejména:
- na adekvátní zacházení s vlastní osobou,
- na vlastní názor,
- nahlížet do své osobní dokumentace, pokud je o něm službou vedena,
- přijímat vlastní rozhodnutí, pokud neohrozí další uživatele,
- podávat stížnost pokud nesouhlasí s postupem.
V rámci osobní svobody má uživatel povinnost:
- jednat s pracovníky sociálních služeb v souladu s obecně platnými normami společnosti,
- informovat je o všem podstatném pro zajištění svých lidských práv.
V rámci zajištění bezpečí má uživatel právo zejména:
- na ochranu osobních údajů,
- na ochranu před jakýmkoliv zneužíváním,
- na ochranu soukromí.
35
V rámci zajištění svobody názorů má uživatel právo zejména:
- na svobodu myšlení, názorů a náboženského vyznání,
- na možnosti trávení volného času,
- na ochranu rodinných a mezilidských vztahů.
Sociální práce je pro rozvoj a zajištění funkčnosti lidských práv v budoucnosti rozhodujícím zdrojem
praktických poznatků i vytváření hodnot.
III. Lidská práva a vědecký a technologický pokrok
V době nových technologií dosavadní prostředky ochrany lidských práv jednotlivce velmi často
selhávají. Je nezvratnou skutečností, že žijeme ve věku ovládaném technologiemi. Technologie je
novým zdrojem moci. Dává těm, kdož ji ovládají, moc nad ostatními členy společnosti, která je v mnoha
případech zásadnější a má větší dosah než měla jakákoliv moc známá dříve během dlouhé historie lidstva.
Nové technologie přinášejí mnohem více kontroly nad životním prostředím, nad lidskými společnostmi,
nad lidským tělem i lidskou myslí, než mohli kdykoliv v minulosti dosáhnout nejmocnější vladaři.
Je jasné, že takový nový rozměr moci vyžaduje i odraz v legislativě. Ale ani legislativci ani
legislativa samotná není schopna se přizpůsobit rychlosti technologického pokroku. A tak zatím co
technologický pokrok kráčí mílovými kroky vpřed, zákony zaostávají. Když konečně se začne hledat
řešení, zjišťuje se, že žádná z legislativních koncepcí, struktur či metod, které vznikly v době, kdy moc
znamenala především fyzickou moc, kdy provinění bylo fyzickým proviněním, útok fyzickým útokem,
není s to vyrovnat se s novými výzvami, které před legislativou stojí.
Ukažme si na jednoduchém případu nezákonného „vstupu“ na cizí území jak jsou možnosti
legislativního postihu už v současné době nedostatečné. Takováto „anexe“ novými technologiemi se
uskutečňuje, aniž by lidská noha kamkoliv vstoupila, ale např. šířením zvukovými vlnami, rozbíjením
počítačových kódů, apod. Takové problémy narůstají exponenciální řadou. Zákon však neumí tomuto
počínání zabránit. Jako možná ochrana se ukazují jen etické či morální zábrany.
Spolu s rozvojem technologií narůstá i finanční moc institucí, které je vlastní. Ta v mnoha případech
přesahuje majetek jednotlivých národních států a dodává technologiím další rozměr: kombinaci
technologické a ekonomické síly.
Dalším novým rozměrem mohou být i aliance, které se vytvářejí mezi technologií, ekonomickou
mocí a vojenským establishmentem (v zásadě bychom to mohli vidět jako novou kulturu). Technologie na
nejvyšším odborném stupni je neocenitelná pro případ války, a tím je logicky podporována vojenskými
silami v mnoha zemích. Jedni podporují druhé, protože vojsko potřebuje nové zbraně vybavené novými
technologiemi a technologie potřebují politickou a ekonomickou podporu, kterou jim může zařídit
právě vojenská lobby. A tak jsme konfrontováni s fenoménem vojenskoprůmyslového komplexu, jemuž
nemůže žádná politická či státní moc konkurovat.
Související problémy v legislativě zasahují jak do její struktury, tak do vlastní koncepce práva
i do jednotlivých opatření.
Tyto otázky vystupují na veřejnost např. když se před soudce, kteří nemají potřebné podrobné vědecké
znalosti, dostanou případy, které jsou mimo jejich znalosti a přitom je po nich žádáno rozhodnutí.
Spolehnutí na znalce se většinou ukazuje jako velmi problematické. A to je jen malý zlomek případů,
kdy spravedlivý soud může být zcela paralyzován extrémně sofistikovaným vědeckým dokazováním.
Existující soudní struktury nejsou připravené pro taková rozhodnutí, navíc jsou svázány archaickými
formalistickými pravidly, jejichž nedodržování je penalizováno.
To jsou jen některé z důvodů, které vedou k poznání, že legislativa nemůže stačit předvídání vlivu
nových technologií, není schopna projektovat budoucnost a pro ochranu lidských práv v budoucnosti
budou rozhodující jiné instituce.
V mezinárodní legislativě se ukazuje těžko řešitelné např. mezinárodní regulování ozónové díry,
atmosférické a mořské znečištění apod. K dispozici jsou v podstatě pouze dohody či usnesení získané
36
při vědecko-politických konferencích. Vědecká pracoviště by tak mohla v budoucnosti nahradit některé
soudy a zákonodárné instituty.
S příchodem nových technologií tak potřebují nový způsob ochrany lidských práv jak jednotlivci,
tak i lidská společnost.
Nové technologie zrušily kompaktnost lidského těla. Podle Všeobecné deklarace lidských práv
všichni lidé mají rovnou lidskou důstojnost. Tato dikce počítá s kompaktním lidským tělem jak po
fyzické stránce, tak především po psychické stránce. Nové biotechnologie erodují lidské tělo a jeho
jednotlivé části se mohou stát jak objektem vědeckých výzkumů, tak i obchodu. Experimenty s plody,
prodej orgánů, neurochirurgie, testy osobnosti, zkoušení léků, genetické inženýrství, změny pohlaví,
spermiové a ovariální banky, oplodnění in vitro, transplantace embryí – to vše přináší zásadní nové
etické a lidsko-právní otázky. V této souvislosti jsou často brutálním způsobem zneužívány tzv. street
children. I invazní techniky neurochirurgie, operace mozku přímo zasahují do lidské důstojnosti
a integrity lidského těla. Přitom, jak z důvodů terapeutických i preventivních, výzkumy lidského těla
musí pokračovat a tím se otevírá stále více neetických možností či úkonů, jejichž etická hodnota je
diskutabilní. Ani lékaři nemohou být nejlepšími etickými strážci svých činů.
Dnes je, bohužel, jasné, že vývoj vědy jde od čisté vědy k čisté komerci a toho by si měl být každý
vědec vědom jak na národní, tak na mezinárodní úrovni.
Lidská společnost s příchodem věku počítačů potřebuje zásadní změnu ochrany lidských práv.
Centralizace vede k vytváření bank dat, jejich majitelem se stávají nadnárodní společnosti, které
jsou zcela mimo kontrolu národní legislativy. Ochrana občanů před zneužíváním osobních informací
prakticky neexistuje. Na druhé straně právo na informace je zásadním způsobem porušováno tím,
že je většinou podáváno prostřednictvím medií (s jejich vlastní interpretací). Tím je vytvářeno zcela
neobjektivní veřejné mínění.
Přitom právo na informace je jedním z nejslabších článků lidských práv už v současné době
(informace jsou měněny, jsou neúplné apod.).
Nové směry lidských práv pro budoucnost jsou zřejmě v jejich rozšíření o právo na rozvoj i právo na
odpovědnost demokratických států při vytváření nového mezinárodního pořádku zahrnujícího i právo
na zdravé životní prostředí. Je třeba připravit jednotlivé kroky, definovat společné zájmy a hodnoty
(včetně všeobecných problémů jako jsou drogy, či explozivní nacionalismus, životní prostředí apod.).
Přitom jde např. o to:
-udělat zásady etiky základem každého vědního oboru, tj, etický kodex základem veškeré práce,
- stanovit hranice, do nichž lze výsledky vědy využít,
-přestavět strukturu i koncepci legislativy – musí být mnohem více orientovaná na vědu,
(interdisciplinární týmy, střediska pro studium vědecké politiky, vědecký ombudsman),
-učit ve výchově k lidským právům o vlivu nových technologií na ně (už dnes to dělá např.
Mitsubishi Kasei Institute of Life Science v Tokiu),
-podporovat informace o regionalismu lidských práv – tzv. asijské přístupy zejména
z hlediska regionálních tradic (Asie a Pacifik),
- zvládnout výchovu k tolerantnímu jednání a chování.
Nový mezinárodní pořádek by měl obsahovat:
Principy tolerance
Zejména o stanovení principů sociální solidarity mezi státy i uvnitř jednotlivých států směrem
ke znevýhodněným skupinám.
Lidská práva a mír
Respekt pro lidská práva neznamená automaticky nastolení míru, je však jasné, že nepřítomnost
míru ohrožuje využitelnost lidských práv.
Demokracie a lidská práva
Demokracie bývá formulována jako podmínka pro ekonomická a sociální práva. V budoucnu by
neměla být chápána pouze jako politické uspořádání, ale jako ochrana sociálních a kulturních práv.
Je třeba si uvědomit, že demokracie je nejen politický systém, ale i sociální, a to především z kulturního
hlediska pluralistický.
37
PŘÍLOHA – VYBRANÉ VÝTAHY Z DŮLEŽITÝCH
DOKUMENTŮ
EVROPSKÁ SOCIÁLNÍ CHARTA
Základní Evropský dokument (RE) definující a zajišťující základní sociální práva občanů.
Obsahuje 23 bodů, uvedených v prvních 2 částech, z nichž poslední čtyři byly přidány v roce 1988
(původně byla přijata v r. 1961).
Část I a II: (vybraná práva)
Každý musí mít příležitost vydělávat si prací,
právo na spravedlivé pracovní podmínky,
právo na spravedlivou odměnu, která zajistí pracovníkům a jejich rodinám slušnou životní úroveň.
Právo na svobodu sdružování, právo na kolektivní vyjednávání,
děti mají právo na zvláštní ochranu při práci,
právo na odborné poradenství pro volbu povolání,
právo na odbornou přípravu pro povolání.
Právo využít jakékoliv prostředky k dosažení co nejlepšího zdravotního stavu.
právo na sociální zabezpečení,
právo na zdravotní a sociální pomoc,
právo využívat služeb sociální péče,
právo osob zdravotně postižených, právo na odborný výcvik, rehabilitaci.
Rodina má právo na vhodnou sociální ochranu,
matky a děti bez ohledu na jejich rodinné vztahy mají právo na přiměřenou sociální a ekonomickou
ochranu.
Právo pracovat v kterékoliv smluvní zemi,
migrující pracovníci mají právo na ochranu a pomoc na území kterékoliv smluvní strany.
Všichni pracovníci mají právo na rovné zacházení bez diskriminace z důvodů pohlaví.
Každý má právo být v podniku informován.
Každý má právo účastnit se stanovování a zlepšování pracovních podmínek.
Každá starší osoba má právo na sociální ochranu.
Část III: stanoví celkový počet článků, ke kterým musí smluvní strana přistoupit.
Počet článků nesmí být nižší než 10 (nebo 45 číslovaných odstavců), přičemž je třeba, aby bylo
ratifikováno alespoň 5 z následujících článků: 1, 5, 6, 12, 13, 16, 19.
Část IV: stanovuje kontrolu a zajištění účinnosti.
Zásadní změny v roce 1991, kdy se zvýšily pravomoci Výboru nezávislých expertů, který je oprávněn
vysvětlovat Sociální chartu. Národní Zprávy o plnění podávají jednotlivé státy podle článků 21 a 22
Výboru Rady ministrů a Parlamentnímu shromáždění RE.
38
Povinné články Evropské sociální charty
1 5 6 12 13 16 19
1. Právo na práci – každý bude mít příležitost si vydělávat na živobytí prací, kterou si svobodně
vybere
5. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo se svobodně sdružovat v organizacích
na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů
6. Všichni pracovníci mají právo na kolektivní vyjednávání
12. Všichni pracovníci a osoby na nich závislé mají právo na sociální zabezpečení
13. Každý, kdo nemá dostatečné prostředky, má právo na sociální a zdravotní pomoc
16. Rodina jako základní společenská jednotka má právo na vhodnou sociální, právní
a hospodářskou ochranu k zajištění svého plného rozvoje
19. Migrující pracovníci, kteří mají občanství některé smluvní strany a jejich rodiny mají právo
na ochranu a pomoc na území kterékoliv smluvní strany.
Všichni mají právo na informace
39
EVROPSKÁ ÚMLUVA O LIDSKÝCH PRÁVECH
V preambuli dvě nové zásady, které ovlivnily vytvoření Evropské sociální charty:
-základní svobody jsou zaručitelné prostřednictvím účinné politické demokracie a společným
pojetím a dodržováním lidských práv,
-vlády evropských států, tj. smluvní strany jsou připraveny podniknout kroky ke kolektivnímu
zaručení práv obsažených ve VDLP.
Jde o dokument, který ovlivňuje postavení jednotlivce vůči státu, který je členem RE (i EU),
tj. dodržování základních lidských práv jednotlivce v jeho vlastním státě.
Při nedodržení se jednotlivec může odvolat k Soudu pro lidská práva RE ve Štrasburku
Vybrané Protokoly k Evropské úmluvě o lidských právech č. 6 a č. 12
Příklady podání
Diskuse příkladů z praxe
-
-
-
-
40
rovné šance mužů a žen, mladých a starých,
rovné šance migrantů, uprchlíků a asylantů,
rovné šance zdravých a zdravotně postižených,
zneužívání osobních údajů, přístup k informacím.
CHARTA PRÁV OBČANŮ EVROPSKÉ UNIE (Nice - 2000)
- má být součástí Lisabonské smlouvy
Dokument, který spojuje lidská práva s demokratickým uspořádáním státu
Není přímo legislativní normou, ale je podkladem pro všechna rozhodování Evropské komise,
Evropského parlamentu i Evropské rady
Její členění není striktně legislativní, ale vychází z etických hodnot vzájemné tolerance a solidarity.
Obsahuje šest oddílů:
Důstojnost:
lidská důstojnost, právo na život, právo na integritu,
zákaz týrání, nehumánního a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví.
Svobody:
právo na svobodu a bezpečnost,
právo na vzdělání, právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství,
právo na svobodu informací, vyjadřování,
právo na výběr povolání, a zaměstnání,
právo na azyl, na ochranu před násilným návratem a vyhoštěním.
Rovnost:
rovnost před zákonem,
rovnost mezi muži a ženami,
práva dítěte,
práva starých,
integrace osob s handicapem,
nediskriminace(!)
Solidarita:
právo na sociální zabezpečení,
zákaz dětské práce,
ochrana mladistvých,
právo na zdravotní péči,
právo na ochranu životního prostředí,
právo na přístup ke službám,
právo na kolektivní vyjednávání.
Občanská práva:
právo přístupu k dokumentům,
právo volit a být volen,
petiční právo,
právo na svobodu pohybu a usídlení.
Spravedlnost:
právo na nezávislé soudnictví,
právo na spravedlivý soud,
presumpce neviny,
právo na proporcionalitu trestných činů a přečinů.
41
Práva dítěte v Úmluvě o právech dítěte, která jsou často porušována
Článek 11 – přemísťování a prodej dětí do zahraničí
Článek 18 – oba rodiče stejnou odpovědnost za výchovu
Článek 20 a 21 – zákony o náhradní rodinné péči a další
Články 23 – 27 právo na přežití postiženého dítěte
Článek 32 – ochrana před vykořisťováním
Článek 34 – ochrana před sexuálním zneužíváním
Článek 35 – ochrana před únosy a obchodováním s dětmi
42
Evropská unie
Lidská práva, demokracie a právní stát tvoří základní hodnoty členských států Rady Evropy Evropské unie.
Tyto hodnoty jsou zakotveny v Amsterodamské smlouvě a byly posíleny přijetím Charty základních
práv EU. Amsterodamská smlouva (1999)
Smlouva o ústavě EU (2004), která obsahuje i
Chartu práv Evropské unie (2004)
Základní smlouvy
Smlouva o založení Evropského společenství – EHS (Římská smlouva) z 25. 3. 1957
(od r. 1958 v platnosti)
Smlouva o založení Evropského společenství atomové energie (Římská smlouva) z 25. 3. 1957
(v platnosti od r. 1958)
Politické smlouvy
Maastrichtská smlouva (z 7. 2. 1992 v platnosti od 1. 11. 1993)
Amsterodamská smlouva (z 2. 10. 1997, v platnosti od 1. 5. 1999) – Smlouva o Evropské unii
Niceská smlouva (z 26. 2. 2001 v platnosti od 1. 2. 2003)
Ve snaze nahradit všechny dosavadní smlouvy jedním dokumentem připravil Konvent
Smlouvu o Ústavě pro Evropu
Součástí této Smlouvy je např.:
Charta základních práv Evropské unie
(Důstojnost, Svobody, Rovnost, Solidarita, Občanská práva, Spravedlnost) V části Rovnost
články 21a 22
Základní principy EU (definice a cíle, základní práva a občanství, kompetence, instituce, uplatňování
kompetencí, demokratický život v EU, vztahy k sousedům, členství)
(Smlouva o Evropské unii ukládá uchovávat v plném rozsahu acquis communautaire)
V praxi to znamená i precedenční rozhodnutí ESD v Lucemburku.
Respektování lidských práv je nezbytným předpokladem pro státy ucházející se o členství
v Unii a podmínkou pro země, které s ní uzavřely obchodní či jiné dohody.
EU považuje lidská práva za všeobecně platná a nedělitelná, aktivně je prosazuje a obhajuje,
ale nepřebírá široké pravomoci jednotlivých států.
Důraz je kladen především na občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva, jsou
prosazována práva žen a dětí, práva menšin a vysídlených osob. Prioritou je rovněž boj proto terorizmu,
rasizmu, xenofobii a jiným typům diskriminace menšin.
Evropská unie už definovala společná práva migrujících pracovníků ze států, které nejsou členy
EU, a kteří jsou legálně usazeni v EU, včetně práv jejich rodinných příslušníků. Jsou připraveny další
kroky ke zřízení společného evropského azylového systému, opatření na dočasnou ochranu v případě
masového přílivu vysídlených osob (tito lidé jsou chráněni 3 roky, mohou se ucházet o azyl, poskytuje
se jim povolení k pobytu, pracovní povolení, ubytování, přístup k sociálním a zdravotním službám,
vzdělání pro děti), podmínky pro dobrovolné navracení uprchlíků do vlasti.
V rámci boje proti diskriminaci EU posílila své právní normy.
Obecné právní zásady jsou svázány s uplatněním principů rovnosti a jsou respektovány jako
primární právo.
Sekundární a odvozená legislativa má povahu správních předpisů. Jde většinou o:
Nařízení/regulations – použitelné v každém státě
Směrnice/directive – zavazuje k dosažení výsledku, ale ponechává na státech, jak toho chtějí
dosáhnout
Rozhodnutí/decision – zavazuje adresáty
Doporučení a posudek (recommendation and opinion) – pomocné akty bez právní
závaznosti
43
Směrnice Rady 2000/43/ES - ze dne 29. 6. 2000
Provádí se jí zásada rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na jejich rasový a etnický původ,
tím se rozšiřuje právní rámec ochrany před diskriminací.
Směrnice definuje přímou i nepřímou diskriminaci, odsuzuje harassment jakožto vytváření
nepřístojného, rušivého prostředí a právně umožňuje affirmative action.
Směrnice nebrání žádnému členskému státu přijmout určitá opatření k vyloučení nebo náhradě
nevýhod spojených s rasovým nebo etnickým konfliktem.
Věcně se dotýká individuálních nebo kolektivních pracovních vztahů, s tím souvisejícím sociálním
zabezpečením a stanoví, že zákaz diskriminace podle rasy a etnického původu se má vztahovat
i na oblast vzdělávání.
Směrnice Rady 2005/514/ES
Boj proti obchodování s lidskými bytostmi – integrovaný přístup a návrhy akčního plánu
Zásadní přístup:
Všechny instituce EU a členské státy musí aktivně provádět politiku proti obchodování s lidmi
včetně ochrany skutečných i potencionálních obětí, a to jak na národní, tak na mezinárodní
úrovni!
V rámci Evropské Iniciativy pro demokracii a lidská práva (2005/2006) – „Posílení kultury lidských práv“
Instituce EU a členské státy musí rozvinout spolupráci při potírání obchodu s lidmi mezi sebou
navzájem i ve vztahu k třetím zemím!
Členské státy musí zajistit zpřísnění národní legislativy, spolupráci s Interpolem a výzkumnými
teamy, využít potenciálu Eurojust pro potrestání „obchodníků s lidmi“!
Je třeba co nejdříve, aby všechny členské státy ratifikovaly UN Protokol o obchodování s lidmi (Protocol
to Prevent, Suppress and Punish Trafficking in Persons, Especially Women and Children – 10. 12. 2002
– součást UN Convention against Transnational Organized crime A/55/383).
Evropská rada by měla co nejdříve zavést biometrické indikátory ve vízových a rezidenčních dokladech,
které by byly bezpečnější a více by napomáhaly identifikovat osoby vystavené násilnému obchodu
s lidmi.
V roce 2006 se Evropská komise zaměřila na sexuální zneužívání dětí a dětskou pornografii s cílem
posílit právní postihy za její provádění. Základem je OSN Úmluva o právech dítěte a její opční protokol
z roku 2000 (Opční protokol o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii). V ČR dosud nebyl
ratifikován!!
V opatřeních je třeba dodržet koordinaci s Akčním programem o dětech a násilí Rady Evropy
(2006-2008). Zvláštní pozornost je třeba věnovat uprchlickým dětem bez doprovodu dospělých.
Ustavuje se Evropská agentura pro základní práva, která ve spolupráci s Evropskou migrační sítí
(EMN) je odpovědná za sběr dat o obchodování s lidmi, jejich analýzu a srovnatelnost údajů na
evropské úrovni s údaji jednotlivých států.
Obchodování s lidmi v Protokolu OSN je definováno jako:
Obchodování s lidmi znamená najímání, přepravu, převoz, přechovávání nebo přijímání osob za
účelem zneužívání za pomoci hrozby, použití síly nebo jiných forem donucení, únosu, podvodu
nebo uvedení v omyl, zneužití moci či bezbrannosti ,nebo pomocí předání nebo přijetí plateb
a výhod s cílem získání souhlasu osoby mající kontrolu nad jinou osobou.
V ČR otázku řeší novela Trestního zákona, par. 232 a 216.
44
OSN dokumenty lidských práv (tzv. Fact sheets)
Zásadní příspěvek Mary Robinson – Vysoké komisařky OSN pro lidská práva z roku 1998
Administrativa lidských práv
Mezinárodní účet práv (1996)
Kontrolní služby a technická spolupráce v oblasti lidských práv (1996)
Metody k potlačení mučení (1997)
Program činností pro druhé Desetiletí potírání rasismu a rasové diskriminace (1989)
Zvyšující se nedobrovolná zmizení (1997)
Administrativní postup při komunikaci (1989)
Světová veřejná informační kampaň pro lidská práva (1989)
Práva domorodých obyvatel (1997)
Práva dítěte (1996)
Soubor soudních rozhodnutí (1990)
Komise pro odstranění rasové diskriminace (1991)
Mezinárodní humanitární zákonodárství a lidská práva (1991)
Současné formy otroctví (1991)
Občanská a politická práva: Komise pro lidská práva (1991)
Komise pro ekonomická, sociální a kulturní práva (1996)
Komise proti násilí (1992)
Práva menšin (1992)
Národní instituty pro podporu a ochranu lidských práv (1993)
Lidská práva a uprchlíci (1993)
Právo lidí na přiměřené bydlení (1993)
Diskriminace žen: Úmluva a komise (1994)
Škodlivé tradiční praktiky ovlivňující zdraví žen a dětí (1995)
Práva migrujících pracovníků (1996)
Násilné soudní vystěhování a lidská práva (1996)
45
Publikace řady ČLOVĚK A JEHO PRÁVA
Sv. 1 Lidská práva, ženy a společnost (1992) - ISBN 80-901221-0-8
Sv. 2 Děti v čase přeměn (1992) - ISBN 80-901221-1-6
Sv. 3 Human Rights and Human Rights Education in the Process of Transition
to Democracy (1993) – ISBN 80-901221-2-4
Sv. 4 Children in the Times of Changes (1993) – ISBN 80-901221-3-2
Sv. 5 Rozumíme lidským právům (1994) - ISBN 80-901221-4-0
Sv. 6 Education for Human Rights and Citizenship in Central
and Eastern Europe (1995) - ISBN 80-901221-5-9
Sv. 7 Philipe Augier: Svrchovaný občan (1995) – ISBN 80-901221-6-7
Sv. 8 Pohádky – české, romské a židovské (1995) – ISBN 80-901221-7-5
Sv. 9 David Beetham, Kevin Boyle: Úvod do demokracie (1996) – ISBN-8-3
Sv. 10 Výchova k lidským právům (1997) – ISBN 60-901221-9-1
Sv. 11 Úvod do historie Židů v Čechách a na Moravě (1997) – ISBN 80-902345-0-X
Sv. 12 Výchova ke kultuře lidských vztahů v multietnickém prostředí střední
a východní Evropy (1998) – ISBN 80-902345-2-6
Sv. 13 Letní škola tolerance (1999) – ISBN 80-902345-3-4
Sv. 14 Multikulturní a interkulturní výchova (2001) – ISBN 80-902345-4-2
Sv. 15 Rovné příležitosti pro muže a ženy na trhu práce (2001) – ISBN 80-902345-5-0
Sv. 16 Prague Colloquy on Forced Migration (2003) – ISBN 80-902345-7-7
Sv. 17 Kapitoly z multikulturní tolerance (2002) – ISBN 80-902345-5-9
Sv. 18 Kapitoly z multikulturní tolerance II (2004) – ISBN 80-902345-3-1
Sv. 19 Kapitoly z multikulturní tolerance III (2006) – ISBN 80-902345-9-3
Sv. 20 Kapitoly z multikulturní tolerance IV (2004) – ISBN 80-903623-0-3
46
Deklarace principů tolerance
UNESCO 16. 11. 1995
(zkrácený pracovní překlad)
Článek 1 – Pojem tolerance
1.1 Tolerance je respekt, přijímání a obdivování bohaté rozdílnosti kultur našeho světa, forem
vyjadřování a způsobů lidskosti. Je posilována znalostmi, otevřeností, vzájemnou komunikací,
svobodou myšlení, svědomí a víry. Tolerance je harmonie v rozdílnosti. Je nejen morální povinností,
ale také politickou a právní nezbytností. Tolerance, hodnota, která umožňuje mír, přispívá k záměně
kultury války za kulturu míru.
1.2 Tolerance je především aktivní pozornost vůči všeobecným lidským právům ostatních.
Tolerance je věcí jednotlivců, skupin i států.
1.3 Tolerance je odpovědnost podporující lidská práva, pluralismus (včetně kulturního), demokracii
a vládu zákona. Navozuje odstranění dogmatizmu a absolutizmu a upevňuje mezinárodní standardy
lidských práv.
1.4 Právě tak jako respekt pro lidská práva, tolerance v praxi neznamená tolerování sociální
nespravedlnosti nebo zřeknutí se svých přesvědčení. Znamená, že lidé, přirozeně rozdílní
ve svém vzezření, situaci, chování i hodnotách, mají právo žít v míru a být sami sebou. Také
znamená, že názor jednoho nelze vnutit nikomu dalšímu.
Článek 2 – Státní úroveň
2.1 Tolerance na státní úrovni vyžaduje spravedlivou nezaujatou legislativu, vymahatelnost práva
a řádné fungování soudů. Také je třeba, aby ekonomické a sociální příležitosti byly dosažitelné pro
všechny občany bez jakékoliv diskriminace.
2.2 Státy by měly ratifikovat existující mezinárodní úmluvy o lidských právech a svou legislativu
připravovat v souladu s nimi.
2.3 Pro dosažení harmonických vztahů ve světě je třeba, aby jednotlivci, společenství i národy přijali
a respektovali multikulturní charakter lidského rodu.
Článek 3 – Sociální rozměry tolerance
3.1 V moderním světě je tolerance naléhavější než kdykoliv před tím. Výrazná ekonomická
globalizace, rychle rostoucí mobilita, komunikace, integrace, velkoplošná migrace a urbanizace,
které s sebou přinášejí intoleranci v rozdílné síle zasahují celý svět.
3.2 Tolerance začíná v rodinách. Podpora tolerance, pozorné naslouchání, solidarita a otevřenost
by měla být ve vyučování na školách, univerzitách i na pracovištích.
Článek 4 – Výchova a vzdělávání
4.1 Výchova a vzdělávání jsou nejefektivnějším prostředkem k prevenci intolerance. Prvním
krokem k toleranci je vychovávat lidi, aby se chovali tak, aby jejich lidská práva a svobody mohly
být respektovány a podporovali lidská práva ostatních.
47
4.2 Výchova k toleranci je naléhavým příkazem. Vzdělávací politiky by měly být založeny na rozvoji
porozumění, solidarity a tolerance mezi jednotlivci a různými etnickými, sociálními, kulturními,
náboženskými a jazykovými skupinami.
4.3 Výchova k toleranci by měla potírat tendence, které vedou k vylučování ostatních a naopak vést
mladé lidi ke kritickému myšlení, nezávislému rozhodování i etickému zdůvodňování.
MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO
Je zaměřeno na principy upravující prostředky a metody vedení válečného konfliktu a ochrany
civilního obyvatelstva, nemocných a raněných vojáků a válečných zajatců. Výrazně zasahuje do
postavení uprchlíků. Je postaveno na principech solidarity a ochrany znevýhodněných.
Implementace MHP probíhá prostřednictvím mechanismů lidských práv.
MHP je zaměřeno zejména na:
- globální jevy a jejich vliv na chápání lidských práv a na sociální služby,
- migrace, uprchlictví, hledání azylu,
- geopolitický a demografický vývoj.
Rozhodující roli při vytváření národního humanitárního práva má Rada Evropy (1997).
Podpora obětí válečných konfliktů – uplatnění zásad humanitárních norem v národním právu se
zvláštním důrazem na povinnosti policie.
Provádění humanitárního práva a budoucí cíle:
včlenit humanitární právo do působnosti institucí lidských práv jako PŘÍSTUP.
Nástroje humanitárního práva:
ČR je smluvní stranou všech základních úmluv mezinárodního práva
Mezinárodní právní normy:
Ženevské úmluvy z roku 1949 a Dodatečné protokoly z roku 1977
(uzavřeny pod záštitou Mezinárodního výboru Červeného kříže)
Úmluvy OSN:
Úmluva o prevenci a postihu zločinu genocidy – 1948
Úmluva o neplatnosti statutárních omezení použití některých nehumánních konvenčních zbraní
a zbraní extrémně škodících lidskému zdraví nebo postrádajících rozlišovací schopnost – 1980
Zásady mezinárodní spolupráce při odhalování, zadržování, vydávání a stíhání osob zodpovědných
za spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti – 1973
Úmluva o zajímání rukojmí
Úmluva o bezpečnosti OSN
Úmluva o potlačení teroristických pumových útoků – 1997
Haagská úmluva o ochraně kulturních památek v případě válečných konfliktů
Na základě toho založeno mezinárodní trestní soudnictví – (ICC)
48
Literatura
Declaration of Tolerance, UNESCO, Paris 1996
Galeotti A. (1991) The Place for Toleration, in Political Theory, vol. 21, no. 4
Cairns A. (1993) The Fragmentation of Canadian Citizenship, Montreal, McGill-Queen s Press
Maslow A. (1945) A Theory of Human Motivation, in http://en.wikipedia.org/wiki/Maslows
Connolly W. (1997) P
luralism, Multiculturalism and Nation-State, Journal of political Ideologie, vol. 1,
no.1 Eck, D. (1993) In the name of religions, World Quarterly, Autumn
Fullinwider R. K. (1996) Public Education in a Multicultural Society, Cambridge University Press
Kymlicka W. (1992) Two Models of Pluralism and Tolerance, Analyse and Kritik, vol. 14, no.1 Kapitoly
z multikulturní tolerance, Praha 2002, ISBN: 80-902345-5-9
Kapitoly z multikulturní tolerance II, Praha 2004, ISBN: 80-902345-1-8
Kapitoly z multikulturní tolerance III, Praha 2006, ISBN: 80-902345-9-3
Kapitoly z multikulturní tolerance IV, Praha 2006, ISBN 80-903623-0-3
Koblová S., Mišurcová V. (1999) Práva dítěte v dokumentech, Min. vnitra, Praha
Kroupová A. (2001) Práva dětí na přelomu druhého a třetího tisíciletí, Praha, In: Komerční sexuální
zneužívání dětí
Verhelen E. (1994) Monitoring Children‘s Rights, Haag, ISBN:90-411-0161-6
První kroky (z angl. Originálu First steps), Praha 1998, ISBN: 80-7168-573-9
Druhá periodická zpráva o plnění Úmluvy o právech dítěte v ČR, Praha 2002
Kroupová A. (1994) Rozumíme lidským právům, Praha, ISBN: 80-90-1221-4-0
Občanská výchova pro 6. a 7. ročník Základní školy, 1997 Praha, ISBN:80-7168-383-3
Evropská ú mluva o lidských právech a další mezinárodní ochranné mechanizmy,
1997 – Praha, UNHCR
Goňcová M. (2002): Lidská práva v evropském kontextu, Brno, ISBN: 80-210-3034-8
Georgi V. (2004) International perspectives on Human rights Education, Bielefeld,
ISBN: 3-89204-761-8
Symonides J. (1998) Human Rights:New Dimensions and Challenges, UNESCO,
ISBN: 92-3-103582-7
United Nations: (2000) The UN Decade for Human Rights Education 1995-2004: Lessons for Life.
Geneva Office of HCHR.
49
50
Sociální práce jako profese lidských práv
Petr Jandejsek
Kapitola Sociální práce jako profese lidských práv vznáší domněnku, že čeští sociální
pracovníci a pracovnice nejsou běžně navyklí pracovat s konceptem lidských práv ve své
každodenní praxi. Následně je položena otázka, co by znamenalo založit sociální práci jako
profesi lidských práv a včlenit lidská práva do vzdělávání, výzkumu a praxe sociální práce.
Argumentace postupuje ve třech krocích. Nejprve jsou čtenáři seznámeni se samotným
pojmem lidských práv, ne na obecné rovině, ale již s ohledem na témata sociální práce. Zde
jsou také představena vybraná východiska lidských práv.
Ve druhé části se nejdříve objevuje krátká reflexe nad skutečností, že sociální práce v ČR
není obvykle spojována ve své teorii ani v praxi s lidskými právy. Následují tři důvody pro
toto propojení: přechod od občanského principu k principu přirozených práv všech obyvatel,
vymahatelnost práv spíše než potřeb a citlivost na praktiky, které ohrožují lidskou důstojnost.
Třetí oddíl navrhuje konkrétní způsoby uplatnění konceptu lidských práv v sociální
práci. Všímá si možnosti identifikovat otázky lidských práv skryté za klientovými vyjádřeními
o potřebách, navrhuje pracovat nejen s individuálními problémy klientů, ale také s jejich
strukturálním (kulturním, sociálním, náboženským) přesahem, a konečně bere v potaz
nedělitelnost práv, což může znamenat např. širší podporu našich klientů v jejich právech,
tedy nejen v úzké oblasti, která bezprostředně souvisí s naší agendou.
51
52
Na úvod
Co se nám vybaví, když zazní sousloví: lidská práva? Mnozí z nás si spojí volání „lidský práva,
lidský práva!“ se studentskými demonstracemi v listopadu roku 1989. S květinami v ruce a tváří tvář
„těžkooděncům“ apelovali studenti na svobodu projevu a bezpečnost před státním násilím. Dodnes
působí tato vzpomínka přitažlivě kvůli své opravdovosti a bezbranné odvaze.
Možná nás napadne, že lidská práva nejsou ničím, co by se nás prakticky týkalo, že je to téma tak
snad pro intelektuální diskuzi. Těžko ale hledat využití lidských práv v běžném životě.
Také rádi kritizujeme některé státy kvůli porušování lidských práv. Ještě s větší oblibou pak
adresujeme tutéž výtku státům, které jsou považovány či se považují za příkladně demokratické
a kritizují porušování práv ve světě, třebaže samy se jej dopouštějí. V tomto smyslu se ohradil například
český premiér Mirek Topolánek po zveřejnění Výroční zprávy amerického ministerstva zahraničí
o stavu lidských práv ve světě za rok 2007.22 Pravdivé jádro této výtky spočívá v upozornění
na skutečnost, že naše prosazování lidských práv v širším kontextu působí značně nevěrohodně,
pokud důkladně neporozumíme, co znamená zachovávat lidská práva v našem vlastním prostředí
a nereflektujeme kriticky jejich možné porušování.
Cílovou skupinou, ke které se obrací tento Manuál, jsou sociální pracovníci v nejrůznějších
odvětvích sociální sféry. Dovolím si přidružit se k této úctyhodné komunitě, třebaže se v současnosti
nevěnuji tomuto oboru v praxi, ale především ve vzdělávání. A hned směrem k ní vznesu hypotézu:
komunita sociálních pracovníků ve své každodenní praxi běžně nepracuje s pojmem lidská práva – ať už
jde o sociální kurátory pracující s lidmi bez domova, pracovnice sociálně-právní ochrany dětí nebo ty,
které pracují v přímé péči v domově důchodců. Tuto hypotézu se následně pokusím doložit.
Když hovořím s účastníky kurzů lidských práv, pro většinu není snadné vnímat spojitost mezi jejich
prací a lidskými právy. Někteří však tuší, že lidská práva se jich a jejich klientů nějak týkají. Jsou
schopni výstižně popsat (etická) dilemata, která zažívají jako pracovníci rezidenčních zařízení kvůli
řadě opatření, která souvisí s chodem instituce, ale různými způsoby ohrožují důstojnost a autonomii
klientů (např. nedostatek soukromí na společných pokojích, včetně soukromí při hygieně a toaletě,
nemožnost volného pohybu po zařízení, pevně stanovené doby buzení a jídla). Jiní cítí frustraci, když
jsou jejich romští klienti diskriminováni při shánění zaměstnání a bytu. Ještě jiní se pak necítí dobře při
pomyšlení, že čas čekání na jednání ohledně sociálních dávek tráví čekatelé v nevyhovujícím prostředí,
případně jsou „usměrňováni“ mužem ochranky neoplývajícím empatií.
Rozhovor na téma zkušeností sociálních pracovníků s porušováním lidských práv považuji za
zcela zásadní. Učíme se při něm totiž od sebe navzájem citlivosti na lidskoprávní témata. To je první
a neopominutelný krok, pokud chceme zvýšit svou profesionalitu v tomto směru.
Tato kapitola chce vyzvat k uvažování o tom, co by znamenalo „založit sociální práci jako profesi
lidských práv a včlenit lidská práva do vzdělávání, výzkumu a praxe sociální práce.“23
Co jsou lidská práva?
Nejprve pojďme lidská práva stručně definovat. Nejraději hovořím o lidských právech ve vztahu
k potenciálu rozvoje člověka: lidská práva jsou tím, na co máme nárok, abychom se mohli jako lidé
plně rozvíjet podle vlastního potenciálu. Lidská práva jsou práva, která náleží každému člověku právě
proto, že je člověkem. Již v této definici se otevírá využitelnost v sociální práci: jsou to nejčastěji sociální
pracovníci, kdo upozorňuje na lidskou důstojnost osob, které se stávají – ať svým vlastním zaviněním
nebo nezaviněně – jaksi odlidštěni (vězni, bezdomovci, uživatelé drog), a jejichž nárok na některá práva
je následně přehlížen. Akademici navíc vedou diskuze o tom, zda jsou lidská práva vrozená nebo získaná.
K této otázce se později krátce vrátím, obecně nás ale nemusí příliš trápit a můžeme se přidržet myšlenky
lidských práv chápaných jako danost (rodíme se s nimi) i jako úkol (je třeba je dopřát sobě i druhým).
Zároveň je třeba říci, že lidská práva nejsou totožná se vším, co by si člověk pro sebe chtěl nárokovat.
22 České noviny [online]. Dostupné z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/vyhledavani/index_view.php?id=301988 [cit.
2008-05-05].
23 Reichert, Elisabeth, Social Work and Human Rights, str. 9.
53
Některá rozlišovací kriteria pro to, co jsou a nejsou lidská práva, se dostala do běžného jazyka, jako
např. má práva končí tam, kde začínají práva druhého. Toto triviální kritérium je použitelné třeba
v situacích domácího násilí či nepřiměřeného zisku. Jiným kritériem je, aby nárokované právo bylo
možné realizovat ve prospěch všech, kterých se potenciálně týká.24 Studium sociální práce na Karlově
univerzitě se nemůže stát lidských právem, protože prostě ne na všechny zájemce se může dostat. Jinak
je tomu ovšem se vzděláváním jako takovým, to je nárok, který lze za lidské právo legitimně označit.
K lidským právům též náleží, že jsou obecná neboli univerzální: náleží všem lidem. Jak je tomu
pak s právy etnických menšin, dětí nebo osob s postižením? Disponují nějakými zvláštními právy, která
nelze zbývající části společnosti přiznat? Není tím porušen princip univerzality? Podívejme se nejprve,
co obnáší přináležet k nějaké znevýhodněné skupině. Znamená to velmi často nutnost překonávat bariéry,
abychom dosáhli univerzálních práv. Úroveň přístupu k lidským právům u znevýhodněné skupiny tedy
bývá obecně nižší než u většinové společnosti. Nyní je třeba dodat, že znevýhodnění samo o sobě sice
nezakládá zvláštní práva, ale právě kvůli ztížené možnosti realizovat plně vlastní lidský potenciál,
např. účastnit se na společenském životě, je třeba prosazovat speciální práva znevýhodněných skupinu
jako kompenzaci jejich znevýhodnění. Lidská práva znevýhodněných skupin tedy směřují pouze
k vytvoření rovných příležitostí. Domnívám se, že se zde prostřednictvím lidských práv hovoří o tom,
co je vlastním úkolem sociální práce: vytvářet rovné příležitosti.
Konkrétní výčet lidských práv lze nalézt v některých mezinárodních a českých dokumentech.
Vznikly v určité době a zákonitě odrážejí dobový stav poznání práv i zájmy skupin a států, které se na
jejich tvorbě podílely. To samo o sobě ale nesnižuje jejich váhu, tím spíše, že se jedná o závazné právní
instrumenty, na které se můžeme ve své praxi odvolávat.
Pro naše účely zmíním především Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou OSN v roce 1948
a dvě Úmluvy, které z Deklarace vycházejí: Úmluvu o občanských a politických právech a Úmluvu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966). V sociální práci je důležitá Úmluva o právech
dítěte (1990). Součástí českého ústavního systému je Listina základních práv a svobod.
Dalším nástrojem, který zařadím po bok těchto dokumentů, je Etický kodex sociálních pracovníků
České republiky. Ten je sociálním pracovníkům pravděpodobně bližší, než ostatní zmíněné listiny.
Srovnáme-li, nicméně, jazyk Deklarace a Etického kodexu, zjišťujeme, že lidsko-právní hodnoty
rovnosti a práva na vzdělání, bydlení, obživu a zdravotní péči, stejně jako na ochranu před diskriminací
a fyzickým zneužíváním jsou zároveň hodnotami sociální práce. Výhodou Etického kodexu sociálních
pracovníků České republiky, na rozdíl třeba od Etického kodexu amerických sociálních pracovníků,
je, že lidská práva jsou zde výslovně pojmenována, a tak je zřejmé jejich úzké sepětí se sociální prací.
V Kodexu jsou lidská práva chápána jednak jako východisko, jednak jako kritérium pro eticky správné
jednání. První typ dokumentuje čl. 1.1 „Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských
práv a sociální spravedlnosti,“ druhý např. čl. 2.1.2: „Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost
a lidská práva svých klientů.“25 Více o Kodexu i o ostatních lidskoprávních dokumentech pojednávají
další kapitoly tohoto Manuálu.
V rámci definování lidských práv se ještě krátce zmíním o pluralitě jejich východisek. Chci tím
nejen hlouběji vystihnout, co vlastně práva jsou, ale také naznačit jedno praktické využití. Myslím
tím vzít si ochranu některého ze základních práv našich klientů jako zájem, která nás spojí s ostatními
poskytovali služeb a dalšími sociálními pracovníky, třebaže (světo) názorově se můžeme jeden od
druhého velmi odlišovat.26
Při své práci v Centru sociálních služeb Praha jsem před několika lety zažil inspirativní spolupráci
několika velmi různorodých sociálních organizací: instituce zřízené magistrátem Prahy, několika
charitativních organizací patřících různým církvím a humanisticky zaměřeného nonkonformního
24 25 Více viz Ife, Jim, Human Rights and Social Work, str. 10-11.
Etický kodex sociálních pracovníků České republiky [online]. Dostupný z WWW: http://sspcr.unas.cz/?q=node/13
[cit. 2008-05-05].
26 Srov. Jandejsek Petr, Kombercová Zdeňka, „Etika z pohledu lidských práv“, in Fischer Ondřej, Milfait René (eds.), Etika
pro sociální práci. Praha: Jabok, 2008.
54
sdružení. Všechny tyto instituce spojil společný zájem o právo osob bez domova na přežití zimy. Ačkoliv
jsme tehdy o lidských právech klientů nehovořili, jednalo se o funkční princip, který stál v pozadí naší
spolupráce.
• Nejrozšířenějším východiskem je přirozené právo; tomu odpovídá některými autory užívaný
výraz inherentní pojetí práva.27 Jeho výhodou je jasná deklarace práv každého člověka od
narození až do smrti. Potíže mohou nastat, když se nesjednotíme na tom, že máme co do
činění s (plnohodnotnou) lidskou bytostí. To se týká např. diskuze o právu na život lidského
zárodku před porodem či osob s výrazně omezenou funkcí mozku.
• Jiným východiskem – v praxi sociální práce velmi využívaným – je pozitivní právo. Lidská
práva jsou především ta, která jsou zakotvena v psané normě, např. Listině práv a svobod.
Na tato práva se lze dobře odvolávat a vymáhat jejich dodržování. Ovšem pojem lidská práva
je vždy širší než pouze výčet práv v dobově podmíněných dokumentech.
• Transcendentní východisko lidských práv hovoří o tom, že práva jsou v posledku zakotvena
v řádu, který přesahuje naší každodennost. Křesťanství by hovořilo o Bohu, někteří autoři
o horizontu bytí apod. Význam tohoto východiska se osvědčuje tváří v tvář totalitním
systémům, které zpochybňují platnost práv či je chtějí založit na vlastní ideologii. Biblický
verš: „(Váš nebeský Otec) dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé
i nespravedlivé“ (Mt 5,45) upozorňuje ještě na další důležitý aspekt: naší tendenci práva,
resp. lidskou důstojnost, přiznávat jen někomu – těm, kteří patří k našemu rodu, kteří se
nám podobají, kteří jsou dobří a slušní (= ne cizincům, jiným, zločincům). I zde je apel na
zakotvení práv „mimo nás“ velmi důležitý.
• Prof. Jim Ife píše, že „lidská práva jsou vytvářena skrze lidskou interakci a skrze nekončící
dialog o tom, co by mělo zakládat společné lidství.“28 Práva tedy nejsou statická, ale mění
se v průběhu času a v různých kulturních a politických kontextech. Výhodou tohoto pojetí,
nazývaného diskurzivní východisko, je právě ono stále živé úsilí dobrat se co nejlepšího
vystižení nároků společného lidství. Nevýhodou a snad i nebezpečím je jistá nezakotvenost,
a především problém, kdo a jak by měl konkrétně práva formulovat.
• Variantou diskurzivního východiska je komunitní pojetí práv, které upozorňuje na to, že
diskuze o právech vždy probíhá v konkrétních lidských společenstvích. Práva jednotlivce
nejsou abstraktní (copak má smysl hovořit o právech Robinsona, který sídlí sám na ostrově?),
ale vztahují se ke společnému dobru, třebaže od něj nejsou odvozená. Člověk realizuje
svůj lidský potenciál, tedy „stává se člověkem“, v lidském společenství. Lidským právem
není to, co společnému dobru odporuje, ale co k němu směřuje. Izolovaně může zmíněné
východisko vést k totalitarismu. Zároveň ale poukazuje na důležité hodnoty blízké sociální
práci - spravedlnost a solidaritu.
Proč lidská práva v sociální práci?
Dřív než se pokusím obhájit smysl lidských práv v sociální práci, chci se zamyslet nad otázkou, proč
nejsou v České republice běžně lidská práva spojována s teorií a s praxí sociální práce, a ani diskuze na
toto téma příliš neprobíhá? Nevím o žádném výzkumu ani článku na toto téma, takže se jedná jen o má
soukromá pozorování.
Pojem lidských práv je ve veřejném mínění spojen s popisem politické situace, a to převážně
v jiných zemích. Nás se porušování lidských práv týkalo před listopadem 1989, dnes je to problém
Běloruska, Číny a Kuby. Toto spojení je snad dáno i úspěšnou kampaní akce Jeden svět organizace
Člověk v tísni a jiných zdařilých projektů.
S lidskými právy operují především specializované (státní) instituce a neziskové organizace, které
se většinou věnují jedné nebo více oblastem jejich porušování. Jedná se o hlavní předmět jejich činnosti
27 28 ak např. Šrajer Jindřich, „Lidská důstojnost a sociální práce,“ in Sociální práce/Sociálna práca 2/2006, str. 109-113.
T
Ačkoliv Šrajer nepíše primárně o lidských právech, ale o lidské důstojnosti, můžeme jeho východiska přijmout, neboť
lidská práva a lidská důstojnost jsou vnitřně provázané.
Ife Jim, Human Rights and Social Work, str. 6.
55
a mnohé z těchto organizací odvádějí vynikající práci. Ve většině ostatních sociálních pracovníků
pak vzniká přesvědčení, že tyto oblasti jsou již dostatečně pokryté a ošetřené, a není tak třeba je více
tematizovat („na lidská práva máme Motejla a Karáska, na oběti násilí Vitoušovou, na ohrožené děti
Vodičkovou a na feminismus Šiklovou“).
Na rovině teorie zavedli „otcové a matky zakladatelky“ sociální práce u nás jinou terminologii, než
lidsko-právní,29 třebaže věcně vyjadřuje většinou totéž. Příkladem je definice sociální práce v Základech
sociální práce doc. Oldřicha Matouška: „Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity,
jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu.“30 Publikace sice nezmiňuje lidská práva,
ale nahlédneme-li do Manuálu pro školy a profesi sociální práce Lidská práva a sociální práce, mezi
hodnotami, bez kterých se lidsko-právní pojetí sociální práce neobejde, zde také nacházíme solidaritu
(část 1, čl. 53-54). Lidská práva pak podle Manuálu umožňují „plně rozvinout a užít našich lidských
kvalit, naší inteligenci, naše vlohy a svědomí a uspokojit naše duchovní a ostatní potřeby“ (část 1,
čl. 10). Můžeme tedy usoudit, že třebaže se v teorii sociální práce u nás nepíše o lidských právech, je
založena na totožných hodnotách a ideálech.
Fakt, že se v české sociální práci téměř nehovoří o lidských právech, vůbec neznamená, že
by naši pracovníci a pracovnice odváděli horší práci než jejich zahraniční kolegové. Jde však o to,
že lidská práva jsou při řešení sociálních případů velmi často v sázce, a tak vědomí a znalost práv,
a především schopnost pracovat s nimi může všem sociálním pracovníkům prospět.
Význam lidských práv v teorii a praxi sociální práce můžeme doložit více příklady. Jeden z nich
poskytuje prof. Igor Tomeš, když popisuje soudobé trendy ve vývoji sociálních institucí. Státy Evropské
Unie se již v devadesátých letech 20. století shodly na principu rovného zacházení se všemi obyvateli,
což Tomeš interpretuje jako „přechod od občanského principu k principu přirozených práv všech
obyvatel“.31 S rostoucí migrací obyvatel se zdá, že princip rovného zacházení nabývá na významu. Pokud
chceme zakládat sociální práci jako profesi lidských práv, je třeba překonávat úzce vymezený nárok na
pomoc a službu jako výsledek občanských práv a směřovat k univerzálně pojatému nároku, který plyne
z lidského práva. Přestože jsme v praxi vázáni řadou omezení a norem, které sami neovlivníme, měli
bychom si osvojit, že nabídka sociální pomoci či služby v zásadě směřuje k člověku jako k člověku, a ne
k občanu, příslušníku té či oné skupiny.
Dalším příkladem významu lidských práv v sociální práci je jejich vymahatelnost. V sociální
práci hovoříme často o potřebách (členěných třeba na biologické-psychologické-sociální-spirituální).
Problémem pak bývá vystihnout vztah mezi subjektivně pociťovanou potřebou a oprávněností
nároku na její uspokojení nějakou institucí, nejčastěji státem. Pokud se nám podaří vyjádřit potřeby
klientů prostřednictvím jazyka práv, dostáváme se podstatně rychleji k možnosti jejich legitimního
uspokojení, pokud jsou ona práva zakotvena v nějaké právní normě (např. Listině základních práv
a svobod). Způsobu překladu z jazyka potřeb do jazyka práv se budu více věnovat později.
Lena Dominelli argumentuje, že lidská práva poskytují sociální práci cesty ke kritice kulturních
praktik, které utiskují a zraňují lidi na okrajích konkrétních kultur.32 Tato autorka má na mysli především
složitou situaci žen v některých kulturách, které tolerují či dokonce předepisují např. ženskou obřízku
nebo násilí na ženách. Studium lidských práv může obdobně pomoci i našim sociálním pracovníků
a pracovnicím v tom, že budou schopni lépe identifikovat a kritizovat způsoby chování (a jejich
ideologicky podmíněný výklad), které jsou v rozporu s lidskou důstojností, třebaže je veřejné mínění,
kultura, náboženství či cokoliv jiného toleruje nebo dokonce vyžaduje. Hovoříme zde o zvýšení
citlivosti na otázky ohrožení lidství našich klientů, lidství, které je spoluurčováno přináležitostí
k rase, genderu, sexuální orientaci, národnosti, věku, postižení, náboženství, aj. Postřeh Dominelli pak
lze rozšířit tak, že zájem sociálních pracovníků směřuje jak k ochraně klientů před diskriminací kvůli
některé ze zmíněných charakteristik lidství, tak naopak k ochraně před možnými represivními vlivy
29 30 31 32 56
J ednou z výjimek, kterých jsem si vědom, jsou knihy prof. Igora Tomeše Právo sociálního zabezpečení. Praha: Všehrd,
1995 (druhé vydání) a Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost. Praha: Socioklub, 1996, které explicitně
zakládají sociální politiku na lidských právech.
Citováno podle Matoušek Oldřich, a kol., Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, str. 11.
Tomeš Igor, Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, str. 207.
Dominelli Lena, Social Work. Theory and Practice for a Changing Profession. Cornwall: Polity, 2005, str. 87.
těchto charakteristik. Mohu vehementně hájit právo mého klienta na svobodu náboženství realizovanou
přináležením k nějaké náboženské skupině, stejně jako hájit jeho právo rozhodovat sám o sobě tváří
v tvář sektářským nárokům oné skupiny.
Jak využít lidská práva v sociální práci?
V tomto oddíle navrhuji několik způsobů, kterými sociální pracovníci mohou uplatnit znalost
lidských práv ve své praxi, a tak ji obohatit.
Elisabeth Reichert upozorňuje, že samotná znalost teorie lidských práv sociálním pracovníkům
nezaručí jejich úspěšnou aplikaci v praxi. Vedle znalostí pojmů a definic je třeba porozumět, „jak
přeložit lidská práva do profese sociální práce.“33 Výše jsem již uvedl řadu podnětů, které reagují na tuto
výzvu, a především je možné zde opět využít Etický kodex sociálních pracovníků České republiky, který
z lidských práv výslovně vychází. Z mého pohledu se zdá být zásadnější otázka po opačném postupu,
totiž jak přeložit témata sociální práce do jazyka lidských práv.
Jednou z možností je prozkoumat vztah potřeb a práv. Když s klienty hovoříme o jejich potřebách,
zvažujeme vlastně to, co klientům chybí k možnosti plněji prožívat vlastní život. Pociťované potřeby
nejsou cílem, ale projevem toho, že některá jejich lidská práva jsou potlačena, a tak v jistém ohledu
nejsou schopni plně prožívat svůj život. Zde hledejme spojnici mezi potřebami a právy.34 Pokud se tedy
sociální pracovníci zasazují, aby potřeby jejich klientů byly uspokojeny, můžeme hovořit o tom, že jim
asistují v dosažení jejich lidských práv.
Manuál pro školy a profesi sociální práce Lidská práva a sociální práce popisuje vztah potřeb
a práv obdobně: „Důraz této profese na lidské potřeby vytváří přesvědčení, že je třeba přirozeně usilovat
o to, aby tyto potřeby byly naplněny - ne protože se rozhodneme, ale protože si to spravedlnost žádá.
Tím se sociální práce dostává k tomu, že pojímá lidská práva jako další princip, podle kterého se řídí.
Přesunutí zájmu z potřeb na práva bylo nutné kvůli zcela podstatným materiálním potřebám, které musí
být zajištěny. Materiální potřeba může být rovněž chápána jako odpovídající pozitivní právo a výhody
plynoucí z tohoto práva mohou být nárokovány od státu atd.“ (část 1, čl. 19).
Odtud plyne úkol pro sociální pracovníky učit se identifikovat otázky lidských práv skryté
za klientovými vyjádřeními o potřebách. Práva korespondující s lidskými potřebami je třeba
podporovat a opatrovat.
Vezměme si jako příklad dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, které se neobejde bez zvláštního
vzdělávacího programu: tyto jeho potřeby se vztahují k právu na přiměřené vzdělání, obecněji k právu
na dosažení jeho maximálního vzdělávacího potenciálu. Jiným příkladem může být senior, který cítí
potřebu žít v domově s pečovatelskou službou, aby bylo realizováno jeho právo na adekvátní standard
péče; rodina onoho seniora zase může uplatňovat právo dělat i jiné věci, než se 24 hodin denně starat
o svého dědečka s nejvyšším stupněm závislosti.
Jiným způsobem, jak využít znalost lidských práv v praxi, je redefinování sociálních problémů.
Jedná se o běžně využívaný postup v sociální práci. Lena Dominelli zmiňuje jeho využití např. ve
feministické sociální práci.35 Stručně by šlo postup vystihnout jako přeformulování soukromých
nesnází v sociální témata.
V pozadí stojí výtka vůči časté redukci sociální práce na případovou práci (case management),
v jejímž rámci se problémy klientů řeší izolovaně od jejich sociálního a kulturního kontextu.36 Klient
33 34 35 36 Reichert Elisabeth, Social Work and Human Rights, str. 224.
Srov. Ife Jim, Human Rights and Social Work, str. 80.
Dominelli Lena, Social Work. Theory and Practice for a Changing Profession, str. 87.
Redukci sociální práce na případovou práci označují jako jeden z mýtů obestírajících sociální práci Radka Janebová
a Libor Musil ve svém článku „Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic,“ in Sociální práce/Sociálna práca
1/2007, str. 50-61.
57
přichází se svým individuálním problémem, často si jej sám přivodil a řešení se odvíjí od klienta
samotného. Není překvapením, že klienti si stěžují na pracovníky, kteří se zaměřují pouze na individuální
problémy a nedávají tak klientům zažít proměnu existujících sociálních vztahů.
Sociální práce založená na lidských právech klade důraz na požadavek redefinovat soukromé
nesnáze na sociální problémy a docílit změny, respektive realizovat lidská práva na úrovni osobní,
institucionální a kulturní. Tak jako je třeba vyslovit potřeby klientů prostřednictvím lidských práv, tak
je také důležité ukázat na strukturální přesah osobních problémů našich klientů. Trvalé změny jde stěží
dosáhnout, pokud pracujeme na problému pouze jako na individuálním problému klienta a opomíjíme
jeho kulturní, sociální, náboženskou a jinou podmíněnost.
Sociální pracovnice linky důvěry řeší špatný psychický stav klientky, která tráví se svým malým
dítětem veškerý čas, kontakt s vnějším světem ji zprostředkovává téměř výlučně pracující manžel.
Klientka hledá, kde udělala chybu, proč často reaguje podrážděně na manžela a dítě atd. V rozhovoru
se sociální pracovnicí klientka zjišťuje, že její problém je daleko spíše problémem společenských
očekávání kladených na ni jako matku, který v sobě nese potlačování některých jejích práv. V důsledku
toho je ohrožena kvalita nejen jejího života, ale prospěch celé rodiny. Jako řešení se ukazuje reflektovat
společenský tlak na matku a čelit mu konkrétními kroky: domluvit se s manželem na střídání péče o dítě,
zvýšit společenské kontakty klientky a pokusit se sehnat zaměstnání na malý úvazek.
Další výzvu pro běžnou praxi sociálních pracovníků představuje jedna z hlavních charakteristik
lidských práv, jejich nedělitelnost. Vyjadřuje nutnost uznávat každé lidské právo, a nikoliv selektivně
prosazovat jedno právo na úkor jiného. Bez realizace práva na rovný a spravedlivý přístup ze strany
státních úřadů – narážím na problém korupce – jsou výrazně ohrožena naše další práva, např. na
svobodné nakládání s majetkem, na podnikání apod. Ohrožení jednoho práva tak může snadno vést
k omezenému užívání dalších práv.
Nedělitelnost práv v sobě obsahuje jistou míru konfliktu a je třeba uznat, že realizace především
práv ekonomických a sociálních vyžaduje určitou ekonomickou úroveň rozvoje země či instituce.
Je však nutné práva, kterých nejsme s to v tuto chvíli plně dosáhnout, hned popřít jako taková? Nebo
je eticky správné čestně uznat nedostatek – státu, instituce, svůj, – ale podržet vyšší laťku, ke které se
chci vztahovat?
V úvodu jsem zmínil zkušenosti pracovnic rezidenčních zařízení, ve kterých dochází v nějaké míře
k omezení svobody pohybu a práva na soukromí. Domnívám se, že právě v případech tohoto typu se
nabízí využít principu nedělitelnosti práv a nastíněné argumentace. Žít s vědomím, že má organizace
v některých ohledech porušuje práva klientů, je určitě velmi složité, ale již tato reflexe představuje
základ pro to, abychom měli snahu situaci napravit (třeba s využitím postupu redefinování sociálních
problémů). Jednostranná obhajoba diskriminačních praktik mé organizace sice ponechává mé svědomí
v klidu, ale odvažoval bych se tvrdit, že se jedná o porušování Etického kodexu.
Princip nedělitelnosti práv klade na sociální pracovníky požadavek vnímat klienty jako celistvé
osoby, tedy ne pouze jako lidi s tím či oním problémem. Nejen sociálním pracovníků je známé, že
pokud je klientovi (a domnívám se, že to platí zvlášť u mužů) dopřáno právo na práci a s ním související
právo na spravedlivý výdělek, tato skutečnost se odráží v jeho pozitivním sebehodnocení, resp. v jeho
právu na důstojný život. Jakými dalšími právy je podpořeno zakoušení práva na důstojný život? Možná
bychom mohli jmenovat práva klienta, která bychom běžně nezařadili do své agendy (volební právo,
svoboda projevu, právo na svobodu náboženství aj.). Širší podpora klientů v jejich právech, tedy nejen
v úzké oblasti, která bezprostředně souvisí s mou agendou, může zpětně pozitivně ovlivnit oblasti, které
s klienty primárně řešíme.
58
Závěr
Pokud tato kapitola podnítí diskuzi o možnosti využití konceptu lidských práv v sociální práci,
splnila svůj cíl. Spíše než být návodem, jak dělat sociální práci jinak, chce naznačit, že je možné vyložit
svou stávající profesní praxi prostřednictvím zájmu o lidská práva a důstojnost lidské osoby. A na
základě tohoto alternativního výkladu vlastní profese přijmout některé nové výzvy, které s sebou tento
výklad nese.
Ostatní kapitoly tohoto Manuálu z různých úhlů konkretizují výzvu k chápání sociální práce jako
profese lidských práv.
Otázky
1. Kde se ve své praxi setkáváte s porušováním lidských práv klientů nebo pomáhajících pracovníků?
2. Odůvodněte smysl lidských práv v sociální práci.
3. Která lidská práva jsou ve Vašem prostředí potenciálně ohrožována společenským míněním, kulturou,
náboženstvím apod.?
Literatura
Etický kodex sociálních pracovníků České republiky.
Human Rights and Social Work. A Manual for Schools of Social Work and the Social Work Profession.
United Nations (Centre for Human Rights): New York and Geneva, 1994
Kompas. Manuál pro výchovu mládeže k lidským právům. Praha: Argo, 2006.
Ife Jim, Human Rights and Social Work. Towards Rights-Based Practice. Cambridge: Cambridge
University Press, 2001.
Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humanitárních otázkách. Praha: Melantrich, 1989.
Reichert Elisabeth, Social Work and Human Rights. A Foundation for Policy and Practice. New York:
Columbia University Press, 2003.
59
60
Fundamentální eticko-lidskoprávní principy
etických kodexů sociálních pracovníků.
Objasnění s odpovídajícími povinnostmi
a zodpovědnostmi
René Milfait
Uvedení do tématu
Jak již napovídá název příspěvku, půjde v něm o normativní základy profese sociální práce.
A sice sociální práce chápané dle etických kodexů sociálních pracovníků jako profese,
k jejímž základním způsobilostem patří způsobilost etické reflexe a způsobilost mravního
smýšlení (postojů), rozhodování a jednání. Takto pojatá profese představuje rovněž důležitého
veřejného (společenského) činitele. K naplňování těchto úkolů potřebuje konkrétní sociální
pracovnice, pracovník či jejich tým příslušné etické nástroje. Definice sociální práce dle
etických kodexů sociálních pracovníků (1) uvádí takové úplně základní, fundamentální
eticko-lidskoprávní principy, které jsou známy z etiky a lidských práv. Zde jsou zároveň jako
morální fundamenty a normativní stěžejní volby (základ a cíl) rozvíjeny a odůvodněny podle
vlastního porozumění sociální práci a jejího předmětu. Jsou tedy jasnou a vůbec základní
součástí profese. Při rozvoji a odůvodňování normativních základů sociální práce, což
znamená náročný proces reflexe, se tak propojují zkušenosti a problémy praxe povolání se
zásadními úvahami a kritérii disciplíny etika a ideje lidských práv. Uvedení fundamentů
v definici sociální práce ještě neznamená hned, že těmto pojmům rozumíme (např. bez
vzdělání v oboru etika a lidská práva). Z toho důvodu je cílem textu přiblížit tyto určující
normativní eticko-lidskoprávní fundamenty a dát jim určitý obsah.
Budou tedy představeny ony dva fundamenty profesní morálky či étosu povolání
sociálních pracovníků dle etických kodexů, resp. zejména dle Mezinárodního etického kodexu
sociálních pracovníků Mezinárodní federace sociálních pracovníků a Asociace vzdělavatelů
v sociální práci (2). Jedná se o nejvyšší morální princip a paradigma právního systému
– lidskou důstojnost (2.1), kterou dále konkretizují všechny dimenze lidských práv a jejímž
základem a fundamentální normou (i sociální práce vůbec) je mravní autonomie (2.1.1), což
má své etické důsledky pro postoje, rozhodování a jednání (2.2.2). Idea lidské důstojnosti
představuje ústavní princip a princip mezinárodního práva, který bude načrtnut v souvislosti
se sociální prací (2.2.3).
S lidskou důstojností jsou spojena nejen práva, ale i odpovídající povinnosti
a zodpovědnosti všech aktérů sociální práce a společnosti, která současně prohlubují jakoby
z druhé strany její respektování, ochranu a uskutečňování (2.3). Využijeme zde Všeobecné
prohlášení lidských povinností. A dostaneme se k druhému fundamentu, a sice k sociální
spravedlnosti (3). Nejprve se seznámíme s rozvinutím tohoto pojmu v mezinárodním etickém
kodexu (3.1), následně se sociálně-etickým porozuměním tomuto sociálnímu principu
(3.2). V něm se odrážejí základní dějinné dimenze principu spravedlnosti (3.2.1) a princip
sociální spravedlnosti představuje celkový pojem sociálně-etického principu spravedlnosti
(3.2.2). Tento druhý fundament (stejně jako ten první) spojíme s příslušnými povinnostmi,
61
zodpovědnostmi na základě prohlášení o lidských povinnostech i na základě projektu
a prohlášení Světového étosu (3.3). Tím naznačíme i snahy o fundamentální étos (lidská
práva, Světový étos) vystavěný na lidské důstojnosti v pluralitním a multikulturním světě.
Dvěma fundamenty vymezíme základní (autonomie-důstojnost-princip personality) a cílový
princip (sociální spravedlnost) sociální etiky a sociální práce. Na nich lze teprve stavět
etickou reflexi konkrétních případů praxe.
62
1. Definice sociální práce
Chceme-li zjistit relevantní a závaznou definici sociální práce, nahlédneme zde do příslušných
etických kodexů sociálních pracovníků:
Nejprve Ethics in Social Work, Statement of Principles (Etika v sociální práci, prohlášení principů),
označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy, ze společné dílny International
Federation of Social Workers (IFSW – Mezinárodní federace sociálních pracovníků) a International
Association of Schools of Social Work (IASSW – Mezinárodní asociace vzdělavatelů v sociální práci)
schválený valným shromážděním těchto organizací v australské Adelaide v říjnu 2004.37 Již v nadpisu
dokumentu se objevuje prezentace etických principů.
Definici sociální práce zde najdeme v čl. 2, kde se uvádí, že se profese sociální práce zasazuje za
sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také za zplnomocnění (empowerment), způsobilost
a osvobození lidí a podporuje je s cílem, aby napomáhala blahu (wellbeing, Wohlergehen, dobrému
lidskému bytí). Sociální práce zasahuje v místech, kde dochází k vzájemnému působení lidí a jejich
prostředí. Využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou
principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Podtrhli jsme to, co je podle definice pro sociální práci
tím fundamentálním a čím se budeme v příspěvku zabývat.
Signatáři dokumentu před tím v preambuli vyznávají, že považují etické vědomí za základní
součást praxe povolání sociálních pracovníků a jejich způsobilost a závazek eticky jednat za podstatný
aspekt kvality služby. Jako cíl práce IASSW a IFSW označují podporu debat o etice a etických reflexí
v členských asociacích, mezi poskytovateli sociální práce a studujícími obor sociální práce. Tento
dokument zůstává na rovině všeobecných principů a zároveň respektuje specifické výzvy a problémy
jednotlivých zemí, a proto chce povzbudit sociální pracovníky v různých místech, aby reflektovali jim
vlastní výzvy a dilemata a činili ohledně nich eticky informovaná rozhodnutí.
Uvádějí se přitom jen některé problematické oblasti:

loajalita, poctivost se odehrává často v napětí odporujících si zájmů,

naplňování role pomáhajícího a kontrolujícího zároveň,

konflikt mezi povinností chránit zájmy lidí, s nimiž pracují, a společenskými požadavky
efektivnosti a užitečnosti (prospěšnosti),

zdroje společnosti jsou omezené.
Etický kodex sociálních pracovníků České republiky38 se přímo neodvolává na mezinárodní kodex
(mluví o dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka a zmiňuje zejména Všeobecnou
deklaraci lidských práv, Chartu lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a obecně další mezinárodní
deklarace a úmluvy, Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod a další zákony ČR, které se „od
těchto dokumentů odvíjejí“), nicméně v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1 konstatuje, že je „sociální práce
založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“, že „sociální pracovník
respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení
stejného práva druhých lidí“, že takový pracovník svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi
„pomáhá jednotlivcům, jednotlivým skupinám, komunitám a sdružení občanů při jejich rozvoji a při
řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků.“
I přes chybějící odvolání se na mezinárodní kodex však můžeme číst sociální práci založenou na
lidských právech a sociální spravedlnosti při porovnání s fundamentem sociální práce v principech
lidských práv a sociální spravedlnosti dle mezinárodního kodexu; respektované právo každého člověka
na seberealizaci (či snad lépe sebeuskutečňování) bychom mohli vidět v souvislosti s principem
empowerment (zplnomocnění, způsobilost) a osvobozováním lidí v mezinárodním kodexu; důležitá
37 38 S rov. www.ifsw.org/en (3. 3. 2008), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005), http://www.sspcr.cz (3. 3. 2008).
Z těchto odkazů je již patrné, že budeme mít před očima anglický originál, odborný německý překlad a verzi českého
překladu uvedenou na www Společnosti sociálních pracovníků České republiky.
Srov. http://www.sspcr.unas.cz (3. 3. 2008). Byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků dne 19. 5. 2006
a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 2006.
63
poznámka o zajištění tohoto práva i u druhých osob a o pomoci druhým lidem při řešení konfliktů
se společností a jejich následků by mohla korespondovat s problematikou lidských vztahů a interakce
s prostředím, jak ji pozorujeme v definici sociální práce mezinárodního kodexu a s principem mravní
autonomie, se vztahem lidských práv a odpovídajících povinností a zodpovědností. Český kodex tedy
začíná rovnou etickými zásadami a nemá na rozdíl od mezinárodního kodexu explicitně uvedenou
definici sociální práce a nevyjadřuje svůj vztah k Mezinárodnímu etickému kodexu sociální práce.
Na skutečnost, že Etický kodex sociálních pracovníků v ČR vychází z Mezinárodního etického
kodexu sociální práce, poukazuje i předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků v ČR.39 Citovaným
názvem článku jsme se jen dotkli tématu role etického kodexu v sociální práci.
O podpoře lidské důstojnosti a lidských práv a o sociální soudržnosti hovoří rovněž Doporučení
(2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících.40
Doporučení se ve své preambuli odvolává kromě jiného na Vídeňskou deklaraci,41 kterou více
ještě představíme v pojednání o sociální spravedlnosti. Nyní alespoň načrtneme, že sociální práce je
pro ni profesí, která uschopňuje jednotlivé lidi a skupiny k tomu, aby stále více sami určovali svůj
život a své soužití a zvládali ho v solidárních vztazích; provádí prevenci a profylaxi k zachování
a podpoře humánních a sociálních kompetencí a přispívá k prosazování společenských norem v souladu
s uznávanými principy lidsko-právních dokumentů a sociálních chart.
Jeden se signatářů tohoto trojnárodního dokumentu se jako člen IFSW ve svých Profesních etických
principech Německého profesního svazu pro sociální práci42 v preambuli odvolává na příslušný
dokument IFSW43 a konstatuje, že bezpodmínečnou a všeobecnou orientaci pro své jednání spatřují
členové DBSH v důstojnosti lidské osoby a prostřednictvím solidarity a strukturální spravedlnosti se
zavazují k hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do společnosti a její ochranu ve společnosti.
Usnesení generálního shromáždění Rakouského pracovního svazu diplomovaných sociálních
pracovníků (ÖBDS) uvede lapidárně hned v prvním článku svých Etických standardů-povinností
povolání sociálních pracovníků,44 že jsou sociální pracovníci zavázáni lidským právům a že odmítají
smlouvy, které lidským právům odporují.
K tomu všemu ale potřebují mít sociální pracovníci kromě své metodiky, odborných vědomostí,
dovedností a zkušeností i etické nástroje. Etický kodex se týká sociální práce i etiky. Podle toho všeho
se navzájem potřebují sociální práce a disciplína etika.45
Následně přiblížíme ony základní etické principy, jak zazněly v definici sociální práce v etických
kodexech sociálních pracovníků.
39 40 41 42 43 44 45 64
S rov. Etický kodex je základ při aplikaci metod sociální práce, říká Věra Novotná, http://www.socialnirevue.cz
(3. 3. 2008).
Srov. Doporučení Rec (2001) 1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001
na 737. schůzi náměstků ministrů, http://www.radaevropy.cz (3. 3. 2008).
Srov. Trinationales Dokument der Berufsverbände DBSH (Deutscher Berufsverband für Soziale Arbeit), NVMW
(Nederlandse Vereniging van Maatschappelijk Werkers) und ÖBDS (Österreichischer Berufsverband Diplomierter
SozialarbeiterInnen): Wiener Deklaration, http://www.dbsh.de/html/publikationen.html (6. 3. 2008). Jedná se
o dokument tří národních profesních svazů sociálních pracovníků: Německa, Holandska a Rakouska vypracovaný
pro německy mluvící oblast. Bohužel nenajdeme v dokumentu datum sepsání.
Srov. Berufsethische Prinzipien des DBSH. Beschluß der Bundesmitgliederversammlung vom 21.-23. 11. 97 in Göttingen,
http://www.dbsh.de (6. 3. 2008).
Vzhledem k datu přijetí ještě ne na nejnovější definici a dokument, ale na dokument IFSW z roku 1994.
Srov. Ethische Standards – Berufspflichten für SozialarbeiterInnen. Generalversammlungsbeschluss des OBDS,
17. 10. 2004 in Salzburg, http://www.obds.at (21. 3. 2008).
Další souvislosti a vysvětlení profesní morálky či étosu povolání viz text kolegy Fischera.
2. Lidská důstojnost a sociální spravedlnost: normativní
fundamenty profesní morálky (étosu povolání)
2.1. Lidská důstojnost
Eticko-lidskoprávní princip lidská důstojnost představuje nejvyšší etický princip a stěžejní paradigma
právního systému. Lidská důstojnost se považuje za základ a cíl lidských práv. Zatímco ona je v singuláru,
lidská práva jsou v plurálu. Lidská práva konkretizují nezpochybnitelný princip lidské důstojnosti do
struktury, která umožňuje lidsky důstojný život. Lidská práva mají zabezpečit lidskou důstojnost či plnit
její garanci.46 Respektování nedotknutelné důstojnosti a integrity každého člověka poskytuje rovněž nástroj
pro kritiku každé formy společenské exkluze (vyloučení) nějaké skupiny obyvatelstva, její diskreditaci
a stigmatizaci. Máme zde co do činění s bezpodmínečnými morálními požadavky a normativním
fundamentem sociální práce. Napadne nás ovšem, co tato lidská důstojnost vlastně znamená, jak ji
odůvodnit, jaký má obsah a jak působí na jednání a základní postoje v sociální práci.
Etické kodexy sociálních pracovníků názorně ukázaly, že je spojena řeč o fundamentech sociální
práce s tematizací základních hodnot a práv demokratických právních států. Proto se této souvislosti
nejprve dotkneme, jak se o ní ostatně v kontextu etiky pro sociální práci uvažuje:47 souvisí to s otázkou,
jak přes zmíněnou pluralitu společenských forem étosu (skupinových či vnitřních morálek) zajistit
bezpečné soužití, sociální soudržnost a kulturní identitu, když ještě k tomu není jednotně uznávané
porozumění světu a člověku… Z toho důvodu se zakládá právní řád i lidskoprávní dokumenty na zvláštní
stejné nedotknutelné důstojnosti každého člověka. Konstatuje se báze společných základních hodnot
a práv, které mají garantovat bezpečné soužití lidí. Za základní hodnoty se považují zásada rovnosti
a respekt ke svobodě každého, spravedlnost a solidarita. Jedná se o určitý minimální etický standard
pro vnitřní soudržnost společnosti. Tyto základní hodnoty formulované jako základní práva se odvozují
právě z lidské důstojnosti, která představuje zásadní nezpochybnitelné kritérium pro každé etické jednání
a závaznou etickou povinnost pro každého. Proto není blíže odůvodněna pomocí určitého světového
názoru. Tyto základní hodnoty a tato základní práva poukazují na základní osobní a sociální potřeby
a nároky, bez jejichž uspokojení by bylo těžko představitelné zdařilé lidské bytí. Rovněž tvoří rámec,
v němž nachází sociální práce své etické měřítko.
Jestliže jsme si představili sociální práci jako osobně zprostředkovanou, institucionalizovanou formu
společenské solidarity s cílem, aby se lidé pomocí prevence a intervence zmocňovali k tomu utvářet
svůj život a soužití autonomně a s vlastní zodpovědností, předpokládá to na jejich straně určité osobní
a sociální kompetence a na straně společnosti zase spravedlivé struktury, které tento rozvoj podporují.
Krystalizačním bodem pojetí člověka a nejvyšším cílem a měřítkem zodpovědného jednání v sociální
práci je osobní důstojnost každého člověka, tzn. adresáta pomoci a doprovázení, také toho, kdo pomáhá,
a dalších zúčastněných aktérů. Nedotknutelná důstojnost člověka se zakládá v mravní autonomii,
tj. ve způsobilosti lidské osoby jako svobodné a rozumové bytosti k závaznému mravnímu
sebezákonodárství.
2.1.1. Mravní autonomie jako základ důstojnosti
Bezpodmínečnou důstojnost člověka založenou v mravní autonomii můžeme ilustrovat morálněfilozofickou tradicí Immanuela Kanta: pojmenovává nejvyšší hodnotu a teprve tím dokončuje svůj
systém morální filozofie, přičemž formuluje třetí znění kategorického imperativu: „jednej tak, abys
používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako
prostředek“.48 Rozlišuje taky mezi cenou a důstojností. Mít cenu znamená, že mohu být něčím jiným
nahrazen, a tím používán jako prostředek pro něco jiného, oproti tomu mít důstojnost znamená být
účelem sám o sobě. Podle Kanta je důvodem důstojnosti mravní autonomie člověka. Tím se myslí jeho
46 47 48 K lidským právům viz text kolegyně Kroupové a kolegy Jandejska.
Srov. např. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 46-50.
KANT Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, 91.
65
možnost se ve svobodě podřídit mravnímu zákonu, tedy moci být mravním. Mít důstojnost pro Kanta
znamená vlastnit nárok nebýt instrumentalizován v jádru své osoby. S žádným člověkem se tak nesmí
zacházet pouze jako s prostředkem pro uskutečňování účelů druhých. Ze subjektu lidské důstojnosti se
nesmí učinit pouhý objekt použití cizí vůle. Dále se důstojnost každého člověka nesmí přepočítávat,
zúčtovat za jiné účely, protože by jinak nebyla důstojností, ale jen hodnotou mezi jinými.49
Takto kantovsky podložená autonomie se interpretuje jako klíčový pojem a fundamentální norma
sociální práce:50 člověk se na základě svobodného náhledu závazně váže na zákon mravního jednání,
který je platný pro všechny a který si sám jako rozumová bytost ukládá. Spojují se zde dva nezbytné
požadavky morálního jednání, a sice svoboda a tím nedisponovatelnost člověka, kterou lze respektovat
jen stejnou (rovnou) závaznou („zákonnou“) úctou všech. Ze zkušeností víme, že sebeurčení člověka,
taková autonomie, se vždy nemůže vyjádřit aktivním způsobem, tzn. aktuální způsobilostí k svobodnému
rozhodnutí, projevu vůle a jednání. Proto se rozlišuje ještě pasivní stránka autonomie, tzn. každý
člověk jako bezpodmínečný účel sám o sobě, který je třeba taky bezpodmínečně respektovat. Jedná se
o bezpodmínečnou hodnotu lidské bytosti kvůli ní samé.
A aby nám určití lidé či skupiny lidí nevypadli z přiznání lidské důstojnosti (např. ti, kdo ještě
nejsou způsobilí k autonomním projevům, nebo už nejsou, či momentálně nejsou), rozlišuje se mravní
autonomie uznaná každé lidské bytosti bez ohledu na momentální schopnost ji vyjádřit či využít,
a aktuální způsobilost autonomie.
Tím se vracíme ke kontextu sociální práce. Pomocí mravní autonomie se konkretizuje porozumění
autonomnímu způsobu života. Autonomie zde znamená způsob života člověka s vlastní zodpovědností,
který nějak souhlasí s jeho konceptem života. V tomto smyslu je každý člověk subjektem svého jednání
a tvůrcem svého životního příběhu. Takový způsob života musí být přitom ale závazný a zodpovědný
vůči stejně autonomnímu způsobu života druhých. Respektování vlastního sebeúčelu zahrnuje nutně
respekt k životnímu způsobu lidí, s nimiž je jedinec spojen v sociálních sítích společného světa,
a kteří mu umožňují, aby byl svébytným člověkem s naplněným životem. Příkaz respektovat lidskou
důstojnost obsahuje úctu ke každé lidské osobě i bezpodmínečnou povinnost podporovat takové
schopnosti, které umožňují zralý, svébytný a zodpovědný život u těch, kteří ještě nevykazují svébytný
a zodpovědný způsob života či vykazují mnohá jeho omezení.
2.1.2. Etické důsledky
Můžeme se dále v kontextu sociální práce ptát, jaké to má etické důsledky:51 pomocí principu lidské
důstojnosti se stanovují hranice, omezující podmínka pro individuální i státní jednání: každý člověk kvůli sobě
samému má právo na úctu a nikdo nesmí být obětován výlučně jako prostředek pro účely druhých. Každá lidská
osoba je jedinečnou, neopakovatelnou skutečností. Každý má takovou bezpodmínečnou hodnotu sám o sobě,
i když nějak zaostává za svými možnostmi díky postižení, nemoci, věku či procesu umírání a dokonce
– a to je náročné přijímat a na tom stojí program zacházení s odsouzenými ve vězení – když selhal
a spáchal např. závažný trestný čin, jímž porušil důstojnost oběti, ale jednal i pod svou důstojnost.
Lidskou důstojnost prostě nelze ztratit, nelze ji nikomu odebrat či jen propůjčit na určitý čas.
Sociální pracovníci i adresáti jejich pomoci mají nárok na to, aby byli vnímáni a respektováni
celostně jako osoby se svými hodnotovými představami a potřebami. Zacházet s člověkem v nouzi
jako s pouhým objektem či případem nebo někoho jen zneužívat jako objekt pomoci by představovalo
provinění proti důstojnosti člověka. Každý sociální pracovník a pracovnice má jako osoba rovněž
nezadatelnou, nezúčtovatelnou důstojnost, která přesahuje výkony, které přináší pro tým, zaměstnavatele
či lidi, s nimiž profesionálně pracuje. Je tedy víc než jen pracovní síla. Má právo na odměnu, na respekt,
uznání a ocenění své práce.
49 50 51 66
S rov. DEUTSCHER BUNDESTAG: Enquete-Kommission Recht und Ethik der modernen Medizin. Schlussbericht, Zur
Sache 2/2002, Berlin: Referat Öffentlichkeitsarbeit (Herausgeber), 23-24.
Srov. např. HÜDEPOHL-LOB Andreas: Berufliche Soziale Arbeit und die ethische Reflexion ihrer Beziehungs-und
Organisationsformen, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch,
Paderborn: Ferninand Schöningh, 2007, 126-129.
Srov. např. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 56-59.
Dalším etickým důsledkem principu lidské důstojnosti je konstatování, že je lidská osoba základem,
nositelem a cílem sociální práce a různých zařízení a institucí. Říká se tomu princip personality.
Lidská osoba ve své bezpodmínečné hodnotě – důstojnosti je tedy posledním, nezpochybnitelným
měřítkem společenského řádu a utváření sociálních struktur. Tímto měřítkem tak není relativní, v zásadě
zúčtovatelná hodnota vlastností a výkonů. Různé instituce ve společnosti prokazují své etické oprávnění
tím, že zajišťují a umožňují - ne potlačují nebo maří - funkční podmínky uskutečňování a rozvoje
lidského osobního bytí. Z tohoto důvodu se hovoří o principu personality jako o sociálním principu či
jako principu sociální etiky. O správném a nesprávném jednání tak musí být řeč na rovině jedince i na
rovině společenských struktur, které svými normami, institucemi, zákony a předpisy toto chování určují.
Jako lidské produkty se pak mohou a mají měnit.52
Nyní je otázkou, jaké je konkrétní obsahové utváření pojmu důstojnosti a jaká je jeho právně závazná
platnost. Akceptace důstojnosti zahrnuje ve své radikalitě komponentu maximálního morálního závazku.
Aby garantovala univerzální platnost, potřebuje ale transformaci z čistě etické roviny na právní úroveň,
aby se z morálního závazku stala závazná právní pozice ve smyslu subjektivního práva. Exekutivní
funkce právního řádu tak navazuje na etické paradigma lidské důstojnosti. Zatímco u etického závazku
má adresát na základě dobrovolnosti volbu, zda jej uzná nebo odmítne, v právu se naopak formuluje
nárok, který otevírá normativní nutnou platnost také pro ty, kdo neakceptují - nebo ne v tomto rozsahu
- morální závazek.53
2.2. Lidská důstojnost jako ústavní princip a princip mezinárodního práva
V preambuli Ústavy České republiky vyjadřují občané České republiky v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku odhodlání „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot
lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých
povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na
úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti…“54 Listina základních práv a svobod jako
součást ústavního pořádku České republiky v článku 1 hlavy první Obecná ustanovení uvádí: „Lidé jsou
svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné,
nepromlčitelné a nezrušitelné“;55 čl. 7 hlavy druhé Lidská práva a základní svobody oddílu prvního
konstatuje, že: „(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen
v případech stanovených zákonem. čl. 10 zajišťuje, že: „(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho
lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před
neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před
neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“; v čl. 13,
že „nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů.“56
Lid spojených národů prohlašuje v preambuli Charty spojených národů „znova svou víru
v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti…“57 Preambule Všeobecné
deklarace lidských práv připomíná tato slova a začíná už tím, „že uznání přirozené důstojnosti
a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti
52 53 54 55 56 57 S rov. BAUMGARTNER Alois: Personalität, in: HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg): Christliche Sozialethik. Ein
Lehrbuch. Band 1: Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004, 265-267.
Srov. KILZ Gerhard: Die Geltung des Menschenwürdeparadigmas im Rechtssystem, in: NICHT Manfred, WILDFEUER
Armin (Hg.): Person – Menschenwürde – Menschenrechte im Disput, Münster: LIT Verlag, 2002, 178-179.
Úplné znění zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jak vyplývá ze změn a doplnění provedených ústavními
zákony č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb. a č. 515/2002 Sb., in: ÚZ, č. 368, podle stavu
k 14. 2. 2003, Sagit, 5.
Úplné znění usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV
A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem
č. 162/1998 Sb., in: ÚZ, č. 368, podle stavu k 14. 2. 2003, Sagit, 16.
Tamtéž 16.
Charta spojených národů. Sjednána na konferenci Spojených národů o mezinárodní organizaci, konané ve dnech
25. dubna až 26. června 1945 ve San Francisku a dne 26. června 1945 podepsána.
67
a míru ve světě“.58 Na Všeobecnou deklaraci lidských práv navazuje Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech, v jehož úvodu státy, které jsou smluvní stranou tohoto
Paktu, uznávají v souladu s Chartou Organizace spojených národů „vrozenou důstojnost
a rovná a nezcizitelná práva všech členů lidské rodiny za základ svobody, spravedlnosti
a míru ve světě a tato práva odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti“.59 Univerzalistické chápání
lidské důstojnosti uznávají státy i v preambuli Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech.60 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace také bere
v úvahu, že je „Charta Organizace spojených národů založena na zásadách důstojnosti a rovnosti všech
lidí … a že Všeobecná deklarace lidských práv prohlašuje, že všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní
co do důstojnosti a práv… a že je nezbytné rychle zajistit porozumění pro důstojnost lidské osobnosti
a úctu k ní“.61
Podle preambule Charty základních práv Evropské unie se „při vědomí svého duchovněnáboženského a mravního dědictví Unie zakládá, jak bylo již uvedeno, na nedělitelných a univerzálních
hodnotách důstojnosti člověka, svobody, rovnosti a solidarity:“62 Kapitola I této Charty je nazvána
Důstojnost člověka a článek 1 [důstojnost člověka] uvádí: „Důstojnost člověka je nedotknutelná.
Je ji nutno respektovat a chránit.“ Tato kapitola dále obsahuje článek 2 [právo na život], článek 3
[právo na nedotknutelnost], kde odstavec (1) stanovuje, že „každá osoba má právo na tělesnou
a duševní nedotknutelnost“ a odstavec 2 je vyhrazen – to bude důležité zejména pro zdravotní personál
a sociální práci v souvislosti se zdravotnictvím – tématům medicíny a biologie, článek 4 [zákaz
mučení a nelidského nebo ponižujícího trestání či zacházení] a článek 5 [zákaz otroctví a nucené
práce]. Kapitola III Rovnost konstatuje rovnost všech před zákonem (čl. 20), zákaz diskriminace
(čl. 21), respektování rozmanitosti kultur, náboženství a jazyků (čl. 22), rovnost mužů a žen
(čl. 23), specifická práva dítěte (čl. 24), kde můžeme konkrétně uvést odst. 3, podle něhož má „každé
dítě nárok na pravidelné osobní vztahy a přímé kontakty s oběma rodiči, jestliže to neodporuje
jeho blahu“; dále práva starších lidí (čl. 25) na „důstojný a nezávislý život a na účast na sociálním
a kulturním životě“; a nakonec čl. 26 o integraci lidí s postižením, podle něhož se „uznává a respektuje
nárok lidí s postižením na opatření zajišťující jejich svébytnost, jejich sociální a pracovní zapojení a na
účast na životě společnosti“.
Poslání Rady Evropy „chránit důstojnost všech lidí a práva, jež z ní lze odvodit“ připomíná
v kontextu posledního úseku lidského života Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1418
(1999) 1.63 Čl. 5 konstatuje, že „povinnost respektovat a chránit důstojnost všech smrtelně nemocných
a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt
a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné
umírání.“ Čl. 7 pak vypočítává faktory, které dnes ohrožují základní práva odvozená z důstojnosti
smrtelně nemocných nebo umírajících osob. A čl. 8 zase v mnoha bodech vyjadřuje, čím se má ve všech
ohledech zajistit respektování a ochrana důstojnosti smrtelně nemocných nebo umírajících lidí.
58 59 60 61 62 63 68
Všeobecná deklarace lidských práv. Přijata Valným shromážděním dne 10. prosince 1948 rezolucí č. 217/III-A.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Přijat dne 16. prosince 1966 rezolucí Valného shromáždění
Organizace spojených národů.
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Přijat dne 16. prosince 1966 rezolucí Valného
shromáždění Organizace Spojených národů.
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Přijata rezolucí Valného shromáždění Organizace
spojených národů dne 21. prosince 1965.
Charta der Grundrechte der Europäischen Union. Nizza 2000, in: K. P. Fritzsche: Menschenrechte. Eine Einführung mit
Dokumenten, Paderborn: UTB, 2004, 343-348.
Výňatek z oficiálního věstníku Rady Evropy, červen 1999. Rozprava Parlamentního shromáždění Rady Evropy
z 25. června 1999, Zpráva Komise pro sociální, zdravotní a rodinné záležitosti, http://www.umirani.cz; www.cestadomu.
cz (2. 5. 2008).
2.3. Uznání lidské důstojnosti spojené s povinnostmi a odpovědnostmi
Lidská důstojnost má své místo i ve Všeobecném prohlášení lidských povinností prohlášených
Generálním shromážděním OSN.64 Také proto, jak se uvádí v preambuli, „že je uznání
důstojnosti všech členů lidské rodiny a stejných a nezcizitelných práv základem svobody,
spravedlnosti a míru ve světě a že zahrnuje povinnosti a odpovědnosti (‚responsibilities‘).“
Signatářům jde o zajištění rovnováhy práv a zodpovědností. Snahou tohoto dokumentu je obnovit
a posílit proklamované závazky Všeobecné deklarace lidských práv: plné přijetí důstojnosti všech
lidí, jejich nezcizitelné svobody a rovnosti a jejich vzájemné solidarity. Hned článek 1 první části
Fundamentální principy pro lidskost obsahuje, že „každá osoba, bez ohledu na pohlaví, etnický
původ, sociální status, politické přesvědčení, jazyk, věk, národnost nebo náboženství, má povinnost
zacházet se všemi lidmi lidsky“. Následující článek pokračuje: „Žádná osoba nesmí podporovat
nelidské chování bez ohledu na jeho způsob, lidé mají naopak povinnost zasazovat se o důstojnost
a sebeúctu všech ostatních lidí.“ Čl. 3 konstatuje, že „žádná osoba, skupina nebo organizace (...)
nestojí mimo dobro a zlo“, ale že „podléhá morálním měřítkům“. V další části nazvané Nenásilnost
a úcta k životu se uvádí povinnost každé osoby respektovat život a to, že nikdo nemá právo zraňovat
jinou lidskou osobu... (čl. 5). Část Vzájemný respekt a partnerství se věnuje hlavně vztahu mezi muži
a ženami, manželství a rodičovské zodpovědnosti: „všichni muži a ženy mají povinnost prokazovat
ve svém partnerství vzájemnou úctu a porozumění. Nikdo nesmí jinou osobu sexuálně vykořisťovat
nebo ji podrobovat závislosti“ (čl. 16); „rozumné plánování rodiny je zodpovědností každého páru.
Vztah mezi rodiči a dětmi má odrážet vzájemnou lásku, úctu, cenění a péči. Rodiče ani jiní dospělí
nesmějí děti vykořisťovat, zneužívat či týrat a zanedbávat“ (čl. 18). Předchozí část je dokonce
nadepsána Pravdivost a tolerance a obsahuje např. tyto povinnosti: „každý člověk má povinnost
pravdivě mluvit a jednat. Nikdo nesmí lhát. Musí se respektovat právo na soukromou sféru a osobní
či pracovní důvěrnost. Nikdo není zavázán říci každému v každou chvíli plnou pravdu“ (čl. 12);
„žádná povolání nejsou zproštěna všeobecných etických měřítek a zvláštních povinností vůči těm,
s nimiž pracují. Etické kodexy určitých povolání mají obrážet přednost všeobecných měřítek, jako je
třeba pravdivost a férovost“ (čl. 13); „musí se zabraňovat senzacechtivým zprávám medií, které by
ponižovaly lidskou osobu nebo důstojnost“ (čl. 14).�
Pojednáním o prohloubení myšlenky lidských práv prostřednictvím souvisejících zodpovědností
a povinností jsme potvrdili, jak specificky závazný morální obsah lidských práv odkazuje na vzájemný
vztah práv a povinností, a přece jen jsme se krátce dotkli - vedle hlavního tématu fundamentálních
principů – základních postojů, které jsou důležité pro sociální práci. Z takových základních postojů
profesní morálky můžeme jmenovat pozornost, obezřetnost, vcítění, asistenci, zastupování, včetně
v případě potřeby zástupných rozhodnutí a jednání.65
Ze vzájemného vztahu práv a povinností také pěkně vyplývá solidarita, a proto sociálně-etický
i právní princip solidarita, který poukazuje na dvojí charakter nároku každého lidského práva, totiž na
vlastní nárok a v tom na požadavek na druhé. Z toho důvodu můj nárok na lidsky důstojný život zakládá
povinnost uznat nároky druhých na lidsky důstojný život a povinnost přebírat i tvůrčí zodpovědnost
za utváření humánních životních podmínek druhých. A v těchto konstruktivně solidárních složkách
každého lidskoprávního nároku se spatřuje eticko-lidskoprávní odůvodnění profesionální sociální práce,
kterou je třeba společensky organizovat.66
64 65 66 S rov. SCHMIDT Helmut (Hrsg.): Allgemeine Erklärung der Menschenpflichten. Ein Vorschlag, München: Piper Verlag,
1997. Prohlášení vydáno v roce 1998 InterAction Council k 50. výročí Všeobecného prohlášení lidských práv.
Tamtéž 25-27.
Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 138-145.
69
3. Sociální spravedlnost
3.1. Princip sociální spravedlnosti v etických kodexech sociálních pracovníků
Nejprve si připomeneme, že se ve druhé podkapitole kapitoly 4 Principy Mezinárodního etického
kodexu sociální pracovníci zavazují, že budou podporovat sociální spravedlnost s ohledem na společnost
i na lidi, s nimiž pracují. Přiblížení toho, oč se jedná, zahrnuje pět bodů:
1. odmítat jakoukoli negativní diskriminaci – myslí se tím povinnost postavit se negativní
diskriminaci páchané na základě schopností, věku, kultury, sociálního, resp. biologického
pohlaví, rodinného stavu, socioekonomického statusu, politického názoru, barvy pleti, rasových
či jiných tělesných znaků, sexuální orientace nebo spirituální víry;
2. uznávat různost – sociální pracovníci mají vnímat a respektovat etnické a kulturní rozdíly
společností, v nichž působí a brát v potaz rozdíly mezi jedinci, rodinami, skupinami
a společenstvími (komunitami);
3. spravedlivě rozdělovat zdroje – mají zajistit, že se zdroje, které mají k dispozici, rozdělují
spravedlivě, tzn. podle potřeb;
4. odmítat nespravedlivou politiku a praktiky – vyjadřuje se tím povinnost upozorňovat
zaměstnavatele, nositele rozhodnutí (veřejné činitele), politiky a veřejnost na situace, v nichž je
nedostatek zdrojů nebo jsou jejich rozdělování, opatření a praktiky utlačovatelské, nespravedlivé
či škodlivé;
5. pracovat solidárně – rozumí se povinnost odmítat sociální podmínky, které napomáhají sociálnímu
vyloučení, stigmatizaci či utlačování, a pracovat naopak na inkluzivní společnosti.
Na první pohled převažuje způsob negativního vymezení podpory sociální spravedlnosti: uvažme
častý výskyt sloves odmítat (negativní diskriminaci – viz bod 1; nespravedlivou politiku a praktiky –
viz bod 4; určité sociální podmínky – viz bod 5, jinak formulovaný pozitivně). Nicméně při bližším
pohledu zjišťujeme, že se jedná i při negativním vymezení o aktivní pozitivní výzvu ke konání:
postavit se diskriminaci, tzn. zase předpoklad respektování lidské důstojnosti a z ní vyplývající
dimenze lidských práv; dále přímo pozitivně vyslovený závazek uznávat, vnímat a respektovat různost
(viz bod 2), spravedlivě rozdělovat zdroje podle odpovídajících potřeb (viz bod 3), pracovat solidárně
s výzvou budovat inkluzivní společnost, podporovat integraci (viz bod 5) a – i přes celkovou negativní
formulaci – povinnost upozorňovat na nespravedlivé situace (viz bod 4).
Již z těchto řádků je zřejmé, že role sociálního pracovníka překračuje pouhou pozici pomocníka
„klientovi, zákazníkovi či pacientovi“ a znamená důležitého politického činitele či chcete-li
společenského hráče. Nic to nemění na námitce, zda to tak sociální pracovníci chápou, zda jsou na
to připraveni a zda se jim v tomto smyslu naslouchá. Vidíme tedy, že je třeba reflektovat eticky nejen
individuální, meziosobní jednání, ale i struktury, vazby, instituce, mechanizmy, normy, které toto jednání
přesahují. Proto hovoříme rovněž o sociální etice či etice struktur nebo institucí a třeba taky nejen
o individuální vině, ale i o vině sociální či vině struktur. Proto také mluvíme o principu spravedlnosti,
resp. sociální spravedlnosti jako o sociálním principu, resp. o jednom ze základních principů sociální
etiky.
Dříve než si tento princip více vysvětlíme, připomeneme, že i Etický kodex sociálních pracovníků
České republiky v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. zmiňuje sociální spravedlnost.
V podobném duchu náročného společenského angažmá vyznívá také Doporučení (2001) Rady
Evropy o sociálních pracovnících,67 které ve své preambuli také uznává, že je „sociální soudržnost
jednou z hlavních potřeb širší Evropy a zásadním doplňkem podpory lidských práv a důstojnosti“,
že „sociální práce byla a nadále je významným příspěvkem k odpovědi na ekonomické a sociální
změny a k podpoře bezbranných lidí a společenství v období změn“. Uvedená Vídeňská deklarace
v kontextu sociální spravedlnosti a vůbec porozumění sociální práci si ještě klade tyto otázky
a odpovídá na ně: na otázku „s kým“ si odpovídá takto: sociální práce se vykonává v různých oblastech
67 70
Srov. tamtéž 124.
a zaměřuje se na celek obyvatelstva. Pracuje v sociální, hospodářské a politické oblasti. To se
konstatuje už v prezentaci „jak“, kde se kromě jiného sděluje, že se sociální práce vykonává na základě
společenských smluv, vědeckých poznatků a etiky sociální práce.
Již představený signatář tohoto dokumentu68 v preambuli objasňuje, že společensky zadané pověření
sociální práce se spatřuje v odhalování sociálních problémů, ve zveřejňování jejich příčin a podmínek
a v provádění jejich řešení. Hranice sociální práce jsou určeny strukturálními, právními a materiálními
danostmi. Profesní sociální práce se zakládá na univerzálních hodnotách, které se například vyjadřují
v katalogu lidských práv či osobnostních právech a v ústavním příkazu sociálního státu. Prostřednictvím
solidarity a strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do
společnosti a její ochranu ve společnosti.
Členové mají pověření, jak se již konstatovalo v části 1 Výchozí situace, odhalovat, zveřejňovat
a potírat strukturálně podmíněné příčiny sociální nouze, zastávat se veřejně uskutečňování práv sociálně
znevýhodněných, rozbíhat, spoluutvářet politické procesy i mobilizovat pro potřebné síly a aktivně se
podílet na sociálním plánování. Sociální nouzi mají zkoumat na individuální i kolektivní úrovni a mají
přitom spolupracovat na lokální, národní i mezinárodní úrovni.
3.2. Sociálně-etický princip sociální spravedlnosti
Můžeme pro zamyšlení předeslat, že mluvíme-li o sociální spravedlnosti, tak asi předpokládáme,
že existuje i sociální nespravedlnost. Zatím však nevyčteme, co znamená sociálně spravedlivý
či nespravedlivý, i když to můžeme nějak cítit a uvedli jsme body blíže osvětlující zásadu sociální
spravedlnosti v mezinárodním etickém kodexu. Proto si zde dovolíme tento princip stručně, ale snad
dostatečně v souvislosti se sociální prací představit:69
Princip spravedlnosti se označuje jako etické měřítko pro přiměřené rozdělování dober, služeb
a nákladů (zatížení). Nahlíží se na něj jako na mravní postoj i jako na sociálně spravedlivý řád, což má
obé důsledky pro praxi sociální práce. V konceptu spravedlnosti se názorně ukazuje sociálně-eticky
důležitá odkázanost individuálních postojů (ctností) a společenských struktur. Proto se spravedlnost
chápe jako měřítko vnějších vztahů osob a sociálních struktur i jako ctnost (trvalý stálý postoj člověka,
osvědčený vzorec dobrého života).
Jestliže jsme vyšli z fundamentální normy sociální práce, totiž z principu autonomie (lidská
důstojnost) jako z neomezeného požadavku, podle něhož musejí veškeré profesionální i dobrovolné
formy podpory a pomoci respektovat, zajišťovat a posilovat svébytný a respektovaný způsob života
člověka s vlastní zodpovědností, slouží k jejímu provádění v praxi sociální práce etický princip – spolu
s principy solidarita, trvale udržitelný rozvoj, subsidiarita – spravedlnosti, který se zaměřuje na rovné
zacházení se členy společnosti, kteří jsou si rovni na základě své lidské důstojnosti. Pomocí tohoto, resp.
těchto principů se může celkově posuzovat a směřovat konkrétní jednání jedince i utváření institučních
a celospolečenských struktur.
Kromě toho, že počítáme i zde s tím, že mají lidé v pluralitní společnosti a multikulturním světě
rozdílné názory, koncepty života, přesvědčení, postoje, uznáváme, že mají současně vlastní zájmy, přání
a potřeby, které jsou neoddělitelně spojené s osobní důstojností člověka. Zmíněné férové zacházení
s respektem vyžaduje, aby se na tyto nároky a zájmy bral ohled v sociálním soužití. A právě pojem
spravedlnost vystihuje tuto připravenost uvedené nároky a zájmy dojednat a rozdělovat tak, aby každý
člen společnosti dostal to, co mu náleží.
Za sociálně spravedlivé se v důsledku toho považuje to, co:
• zakládá stejná práva a povinnosti,
• zajišťuje přiměřené vyrovnání vzájemných služeb,
• pro všechny minimální výbavu základními dobry a
• odstraňuje strukturální příčiny nerovně (nestejně, rozdílně) přidělovaných možností účasti na
společenském rozvoji.
68 69 S rov. Doporučení Rec (2001) 1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001
na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008).
Srov. Profesní etické principy Německého profesního svazu pro sociální práci.
71
3.2.1. Základní dimenze principu spravedlnost
Moderní pojem spravedlnosti spočívá na třech základních rozměrech:
 všeobecná či zákonná spravedlnost (iustitia legalis),
 výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu (iustitia commutativa),
 spravedlnost rozdělování, účasti, podílu, spravedlnost distributivní, vyrovnávající
(kompenzující) (iustitia distributiva).
Dvě posledně jmenované skupiny se označují také jako tzv. partikulární či zvláštní spravedlnost.
Všeobecná spravedlnost reguluje vztah jednotlivého člověka ke společenství (celku) a týká se
výkonů, které má jedinec přinášet k dobru celku (spravedlnost společného dobra). Můžeme uvést např.
rovné (stejné) dodržování zákonů, placení daní i převzetí zodpovědnosti za utváření společenského
života. Zákony hrají důležitou roli, přesto se vychází z předpokladu, že platné zákony (tzv. pozitivní
právo) hned neznamenají automaticky spravedlivé právo. To musí splňovat určitá kritéria.70 Závazný
nárok spoluutvářet různé oblasti společenského života se orientuje podle různých schopností a dané
pozice jedince ve společnosti. Pro nás bude vhodné poukázat konkrétně na to, že stejné prekérní životní
situace lidí zakládají stejné nároky na státní podporu v té míře, v jaké mají stejné schopnosti výkonu
(výkonnosti, způsobilosti) za následek stejné povinnosti solidarity.
Výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu má jako základní motiv výpověď, že je
třeba zacházet ve společenském životě skutečně rovně (stejně) s tím, co je stejné. Upravuje vztahy
mezi osobami a společenskými skupinami, které jsou tvořeny výměnou dober či služeb (výkonů).
Důležité jsou požadavky typu vykonávat to, k čemu jsem zavázán, dodržovat smlouvy a nezasahovat
do práv druhých např. znevýhodněním, oklamáním, podvedením, krádeží, použitím násilí či nátlakem.
Proto se o ni také hovoří jako o základu vzájemné úcty a férovosti, na který se nahlíží nejen jako na
projev individuálního vnitřního postoje (ctnosti), ale jako na funkční podmínky a požadavky moderní
společnosti.
Tento typ spravedlnosti proto reguluje i vztah mezi dvěma soukromými osobami. Vyžaduje pro
výměnu dober a výkonů (služeb) rovnocennost a žádné zásahy do právní sféry druhého bez jeho
souhlasu, resp. bez odpovídající protislužby. Pro utváření vztahu služby a protislužby je měřítkem úcta
či vzájemné cenění.
Spravedlnost distributivní vyžaduje, aby se každému člověku dostalo to, co mu náleží a je nutné na
základě jeho důstojnosti, nebo mu vůbec umožnit, aby se stal (opět) způsobilým k práci či osobní úkonům.
Tato druhá forma partikulární spravedlnosti upravuje vztah mezi společenským celkem a jednotlivými
osobami či skupinami. Jedná se o rozdělování dober, služeb (výkonů) i nákladů (zatížení, povinností) ze
strany státu vůči osobám. Jinými slovy se z druhé strany jedná o požadované nároky na státní pomoc. Jde
tedy o otázku, čím je společenství povinováno jedinci. Jedinci tak náleží nezbytná osobní základní práva,
která musí společenství chránit a respektovat. Jedinec má rovněž právo na podporu od společenství ve
formě pozitivní pomoci i na nápravu (náhradu) za určitá poškození. Tato forma spravedlnosti zavazuje
zejména státní orgány, které mají ve jménu společenství stanovovat jedincům a skupinám právní dobra
a povinnosti. Takové služby podpory a pomoci pro každého potřebného mají za cíl ho opět přivést do
stavu, jenž náleží jeho důstojnosti.
Čteme v těchto řádcích souvislost s lidskou důstojností a lidskými právy, osvobozování člověka
nejen od něčeho (špatného stavu, nezdařilého života), ale i k něčemu (naplňovat své závazky, povinnosti,
tzn. práva druhých i celku).
Můžeme na tomto místě konstatovat, že v demokratickém právním státě vycházejí základní principy
(včetně spravedlnosti) a lidská práva z rovnosti všech lidí ve smyslu bezpodmínečně stejné důstojnosti.
Zákonná spravedlnost může proto požadovat stejné (rovné) zacházení před zákonem a v hospodářském
a sociálním řádu stejná (rovná) nároková práva při stejné potřebnosti či životní situaci.
Představená spravedlnost s jejími třemi formami či dimenzemi znamená základní kostru či
podpůrnou tkáň sociálního soužití. Zajišťuje každému členovi společnosti určitou oblast, v níž se může
svobodně a nedotčeně rozvíjet. Je zaměřena na rozvoj osoby ve společenství a představuje nejvyšší
meziosobní hodnotové měřítko, podle něhož je třeba rozhodovat konflikty mezi dobry. Ovšem nesmíme
70 72
S rov. např. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 129-131; GRUBER Hans-Günter: op. cit., 89-93; VEITH Werner:
Gerechtigkeit, in: HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg.): op. cit., 315-326.
zapomínat na to, že nerovnosti mohou mít svůj původ i v nespravedlivých společenských strukturách.
To nás přivádí k tématu spravedlnosti jako sociálně spravedlivému řádu a k dalšímu osvětlení sociální
spravedlnosti.
3.2.2. Princip sociální spravedlnosti
Zde vstupuje do středu zájmu otázka spravedlnosti společenského řádu. Proto se začalo uvažovat
o sociální či strukturální spravedlnosti (iustitia socialis). Společenský řád má všem lidem poskytovat
pokud možno stejné společenské životní možnosti a nemá předem poškozovat žádné skupiny. Opět
nám v ní zaznívá příkaz rovnosti. Tím se myslí ve společnosti, v níž převládá důraz na výkon a soutěž,
i na ty lidi, kteří jsou slabí, nemocní, postižení, staří, chudí, kteří nedisponují produkčními prostředky
a vzděláním. Společenské struktury jsou přece produkty lidí, kteří jsou za ně zodpovědní, jsou měnitelné,
je možné je utvářet a posuzovat podle kritérií spravedlnosti. Souvisí s tím i závažné otázky typu, jak se
může zabraňovat strukturálním nespravedlnostem, jak se může zajistit sociální spravedlnost.
Neznamená to ale, že se zapomíná na různé životní situace, či že se jedná o rovnostářství bez uznání
např. spravedlnosti výkonu. Spravedlnost rozdělování znamená spravedlnost potřeby a možností (šancí),
přičemž se první jmenovaná zaměřuje na kvantitativně i kvalitativně stejné uspokojování základních
životních potřeb (základních existenčních funkcí) a ta druhá na stejné (rovné) možnosti přístupu, pomocí
nichž se může získat uschopnění (zplnomocnění) a účast (podíl) na sociokulturních kompetencích i na
socioekonomických zdrojích společnosti.
Sociální spravedlnost tedy požaduje:

rovné zacházení,

výměnnou spravedlnost,

uspokojování základních životních potřeb,

vybavení materiálními i nemateriálními dobry, které uschopňují k svébytnému způsobu
života a zapojují dotyčné do společenského a ekonomického života.
Někdy se sociální spravedlnost označuje jako objektivizovaná „ctnost sociálních institucí“.71
John Rawls ve své teorii spravedlnosti považuje za spravedlivé ty sociální instituce, které respektují
svobodu jednotlivých osob a částečně připouštějí nerovnosti. Ovšem nerovnosti za předpokladu, že
přispívají ke zlepšenému postavení těch, kteří jsou na tom nejhůř.
Vracíme se tím ke zmíněnému měřítku sociální spravedlnosti, totiž k otázce, zda je daný společenský
řád schopen vytvořit pro všechny lidi pokud možná stejné společenské životní možnosti, aby nebyly
předem některé společenské skupiny nepatřičně poškozeny.
Dále rozvineme,72 že rovnost výchozích možností znamená startovní podmínky, v nichž jedinec
dostává možnost, aby svými výkony dělal pokroky v životě a dosahoval společenského postavení, které
si přeje a jež odpovídá jeho schopnostem. Současně se realisticky uznává, že takovou úplnou rovnost
šancí není možno uskutečnit vzhledem k velké rozdílnosti výchozích bodů a schopností, výchozích
situací a těžkostí při praktickém provádění přerozdělování.
Sociální spravedlnosti je tedy možno rozumět jednak jako spravedlnosti šancí a odstraňovat proto
extrémní nerovnosti šancí, které by předem oddělovaly celé skupiny od přístupu k důležitým životním
dobrům.
Vyjdeme-li ze základních potřeb člověka, můžeme sociální spravedlnost představit jako spravedlnost
ohledně potřeb, kterou se myslí stejný nárok všech na základní vybavení určitými materiálními
a nemateriálními dobry, která každý potřebuje k lidsky důstojnému životu.
Vyplývá z toho či je toho předpokladem, že společnost přiznává všem svým členům nejen základní
liberální práva na svobodu a politická práva na spolupůsobení a spolurozhodování, ale zajišťuje jim
rovněž naplnění základních potřeb. Každý má proto právo na určitá fundamentální sociální základní
práva (např. právo na veřejnou podporu, na práci, na vzdělání – všem lidem se má nezávisle na příjmu
a na příslušnosti k určité společenské vrstvě umožnit přibližně stejná šance na vzdělání). Každý má
71 72 Srov. RAWLS John: Teorie spravedlnosti, 1975.
Srov. KERBER Walter: Gerechtigkeit, in: Christlicher Glaube in moderner Gesellschaft, Teilband 17, Freiburg i. Br.:
1981, 30-59, in: GRUBER Hans-Günter: op. cit., 87.
73
tak v právním státě právní nárok na sociální pomoc v případě potřeby, rozvíjí se systém sociálního
zabezpečení pro případ nemoci, nezpůsobilosti pracovat, nezaměstnanosti, stáří a tím se zajišťuje, že
určitá životní rizika nenesou na svých bedrech jen jedinci, ale i solidární společenství:

Solidarita i vlastní zodpovědnost, větší šance na trhu práce, vzdělání a kvalifikace, rámcové
podmínky pro to všechno i iniciativy podniků; perspektiva, která zohledňuje hledisko
zvláště vyloučených, znevýhodněných a chudých a v nichž jsou ohroženy rozmanité základy
života pro současné i budoucí generace (tzv. generační spravedlnost: individuální jednání
i strukturální rozhodování, ti, co ještě nežijí nebo nejsou ještě dospělí, zajištění ve stáří,
nezaměstnanosti, nemoci, ochrana životního prostředí, vzdělávání příští generace).

Úzce spojena s důstojností člověka: základní postoj, který usiluje o to, zajistit osobě člověka
důstojné místo ve společnosti, připravenost udělit každému člověku ze strany celku to, nač
má nárok na základě své důstojnosti; odstraňovat (závazek jedince i společnosti) extrémní
nerovnosti šancí a vytvářet spravedlivé společenské struktury - formulují se tak dva základní
požadavky profesní sociální práce:
• Odstraňování nespravedlností všeho druhu a spolupráce na utváření sociálně
spravedlivých společenských struktur (např. sociální pracovnice či pracovník jako
obhájce chudých, vyloučených a sociálně znevýhodněných, jenž usiluje při své práci
poradenství či doprovázení o to, aby se těmto lidem dostalo ze strany společnosti to, nač
mají jako lidé a členové společnosti nárok. Činí toto tak, aby se tito lidé mohli podle
svých možností ve společnosti prosadit s vlastní zodpovědností a účastnit se sebeurčeně
na společenských vymoženostech a dobrech. Princip sociální spravedlnosti tím poskytuje
sociálnímu pracovníkovi „jen“ směr a cíl, kterého se snaží svou prací (jednáním)
dosáhnout, zaměřuje jeho smýšlení, vnitřní postoj a stanovisko na tento cíl. K tomu, jaká
opatření a jaké kroky jsou potřeba, aby se tohoto cíle dosáhlo, co je vůbec v dané situaci
realizovatelné, slouží odborné znalosti a dovednosti sociálního pracovníka při setkávání
a dohodě s těmi, s nimiž pracuje. Princip spravedlnosti udává základní cíl, má směřovat
smýšlení sociálních pracovníků na tento cíl, ale neříká, jakou cestou se může tohoto cíle
dosáhnout a které další hodnoty, které dílčí cíle jsou s tím spojeny. Tento úkol konkretizace
a obsahového naplnění je závazkem pro daného sociálního pracovníka v konkrétních
případech s danými zúčastněnými osobami, za daných okolností a podmínek. Mohou
dokonce nastat situace, v nichž nedostačuje, chybí či je nespravedlivá zákonná úprava.
Pak nemůže být spravedlivé jednání už vůbec pouhým strnulým (tvrdým) dodržováním
etických a právních norem. Je třeba hledat tzv. lepší spravedlnost.73
• Tím se dostáváme i k výzvě, která zazněla v mezinárodním etickém kodexu: usilování
o lepší spravedlnost překračuje jednotlivé případy a stává se politickým mandátem tam,
kde se ukazují nespravedlivé struktury nebo změněné společenské poměry. Sociální
pracovníci tak mají na základě své sociální a etické kompetence a citlivosti upozorňovat
společnost a politiky na sociální nespravedlnosti a nerovnosti šancí a spolupodílet se na
jejich odstraňování. Sociální znevýhodnění a nespravedlnosti se mohou týkat okrajových
skupin, lidí s postižením, v jakékoli déletrvající či náhlé nouzi, žen, dětí, rodin atd.
Sociální práce se prezentuje s politickou dimenzí, stává se lobby prací, solidarizuje se ve
jménu spravedlnosti se sociálně znevýhodněnými a bojuje s nimi a za ně za spravedlivé
poměry.
3.3. Sociální spravedlnost v souvislosti s lidskými povinnostmi
a projektem Světový étos
Všeobecné prohlášení lidských povinností, s nímž jsme seznámili v kapitole o lidské důstojnosti,
zahrnuje i část Spravedlnost a solidarita: podle ní „má každá osoba povinnost jednat poctivě
(důvěryhodně), upřímně a férově“ (čl. 8); „všichni lidé, kteří mají potřebné prostředky, mají povinnost
podnikat opravdové úsilí, aby se překonávala chudoba, podvýživa, nevzdělanost a nerovnost. Mají
73 74
abízí se zodpovědné užití starobylého etického nástroje nazývaného epikie pro zodpovědné zacházení s morálními
N
a právními normami v mimořádných situacích.
všude na světě podporovat trvale udržitelný rozvoj, aby se pro všechny zajistila důstojnost, svoboda,
bezpečí a spravedlnost“ (čl. 9); „všichni lidé mají povinnost rozvíjet své schopnosti prostřednictvím
píle a snahy; mají mít stejný přístup ke vzdělání a smysluplné práci. Každý má podporovat potřebné,
znevýhodněné, postižené a oběti diskriminace“ (čl. 10); „veškeré vlastnictví a bohatství se musí
zodpovědně používat v souladu se spravedlností (...) Hospodářská a politická moc se nesmí používat
jako prostředek k ovládání, ale ve službě ekonomické spravedlnosti a sociálního řádu“ (čl. 11).
Zajímavé souvislosti a inspiraci v kontextu étosu povolání a jeho etických fundamentů, lidských
práv i prohlášení o povinnostech představuje Prohlášení ke světovému étosu:74 světovým étosem se zde
rozumí „základní konsensus ve vztahu k existujícím závazným hodnotám, neměnným měřítkům hodnot
a základním osobním postojům“. Základním požadavkem je, aby se s každým člověkem zacházelo
lidsky. Signatáři chtějí přispět tímto projektem k tomu, aby se dosáhlo „změny vnitřního nastavení,
celé mentality, lidského srdce“. Tedy toho, čeho nelze dosáhnout pouze „ekonomickými plány,
politickými programy nebo právními nařízeními“. Každému člověku bez rozdílu se uznává nezcizitelná
a nedotknutelná důstojnost a všichni – jednotlivci, stát – jsou povinni ji ctít a zajistit její účinnou
ochranu. Z hlediska étosu chtějí zástupci různých náboženských, kulturních, filozofických a etických
tradic potvrdit a prohloubit to, co bylo vyhlášeno na rovině práva ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
A sice „plnou realizaci nedotknutelné lidské osoby, nezcizitelnosti svobody, principiální rovnosti lidí
a nutné solidarity a vzájemné závislosti všech lidí.“ Nabízí se osobní i dějinné zkušenosti, že „lepší řád
světa nelze vytvořit nebo dokonce vnutit pouhými zákony, nařízeními a konvencemi; uskutečnění míru,
spravedlnosti a uchování Země závisí na tom, jak budou lidé schopni a ochotni uskutečňovat právo; boj
za právo a svobodu předpokládá vědomí zodpovědnosti a povinnosti, a je tudíž třeba oslovovat lidské
srdce a rozum.“
Jeden z hlavních čtyř závazků již prezentovaného Prohlášení ke světovému étosu zní Závazek
ke kultuře založené na solidaritě a spravedlivém hospodářském uspořádání, které v popisu celkové
situace poukazuje na vinu nejen jednotlivců, ale i nespravedlivých společenských struktur. V této
souvislosti se připomíná příkaz „Jednej spravedlivě a čestně!“ Být skutečně lidským znamená dle
tohoto závazku, že „hospodářská a politická moc slouží člověku; je třeba probouzet ducha soucítění
s trpícími a zvláště se starat o chudé, poškozené, staré, uprchlíky a opuštěné; má zavládnout vzájemný
respekt, rozumné vyvážení zájmů, vůle k prostřednictví a k ohleduplnosti; je třeba nalézt smysl pro míru
a skromnost.“
Otázky k přemýšlení a diskusi:
Jak využíváte etické kodexy sociálních pracovníků ve své práci?
Jak se mohou navzájem obohacovat sociální práce a etika?
Jaké fundamenty uvádí definice sociální práce dle mezinárodního etického kodexu?
Jak lze v souvislosti se sociální prací interpretovat etický a právní pojem lidská důstojnost?
Jaký je vztah lidských práv plynoucích z lidské důstojnosti a lidských povinností a zodpovědností?
Co znamená pro sociální práci sociálně-etický princip sociální spravedlnost?
Promýšlejte a prodiskutujte, kde jste uplatnili a uplatňujete uvedené fundamenty ve své konkrétní
každodenní profesi. Na jaké problémy a z čí strany přitom narážíte?
(Vaše zkušenosti mě zajímají, obohatí a budu za ně vděčný: [email protected])
Klíčová slova: etické kodexy sociálních pracovníků, étos povolání, profesní morálka, etika,
sociální práce, politický rozměr sociální práce, lidská důstojnost, lidská
práva, sociální spravedlnost, lidské zodpovědnosti a povinnosti, projekt
světový étos, solidarita
74 S rov. např. KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových
náboženství, Brno: CDK, 1997, 14-18, 20-22. Prohlášení pochází z roku 1993.
75
Literatura
DEUTSCHER BUNDESTAG, Referat Öffentlichkeitsarbeit (Herausgeber): Enquete-Kommission
Recht und Ethik der modernen Medizin, Berlin: Schlussbericht, Zur Sache 2/2002.
FISCHER Ondřej, MILFAIT René (edd.) a kol.: Etika pro sociální práci, Praha: Jabok, 2008.
GRUBER Hans-Günter: Ethisch denken und handlen. Grundzüge einer Ethik der Sozialen Arbeit,
Stuttgart: Lucius 2005.
HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch. Band 1: Grundlagen,
Regensburg: Friedrich Pustet, 2004.
HÜDEPOHL-LOB Andreas/LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn:
Ferninand Schöningh, 2007.
KANT Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990.
KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových
náboženství, Brno: CDK, 1997.
Lidskoprávní dokumenty.
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ČR.
NICHT Manfred, WILDFEUER Armin (Hg.): Person – Menschenwürde – Menschenrechte im Disput,
Münster: LIT Verlag, 2002.
RAWLS John: Teorie spravedlnosti, 1975.
SCHMIDT Helmut (Hrsg.): Allgemeine Erklärung der Menschenpflichten. Ein Vorschlag, München:
Piper Verlag, 1997.
Ústava České republiky.
http://www.cestadomu.cz
http://www.dbsh.de
http://www.obds.at
http://www.ifsw.org/en
http://www.radaevropy.cz
http://www.socialnirevue.cz
http://www.sozialarbeit.at
http://www.sspcr.cz
http://www.umirani.cz
76
77
78
Mezinárodní a národní východiska ochrany
lidských práv uživatelů sociálních služeb
Helena Kunstová
V první části se studijní text věnuje evropským normám a východiskům ochrany
lidských práv, dále je vysvětlen a v souvislostech zachycen evropský kontext kvality
sociálních služeb, evropské úmluvy ochrany LP, nařízení Rady Evropy a zásady kvality.
Sociální služby musí v současnosti a výhledově i v budoucnosti splňovat velmi přísná kritéria
kvality, která má zajistit jejich standardizaci v rámci širšího Evropského sociálního modelu.
Tato kritéria a jejich naplňování v praxi má zajistit ochranu lidských práv uživatelů. Proto
je druhá část textu - Východiska a zásady ochrany práv uživatelů sociálních služeb v ČR
věnována problematice standardů kvality sociálních služeb, vzdělávání v této oblasti
- zvláště pak průvodců zavádění standardů do praxe. Standardy kvality sociálních služeb
a inspekce kvality sociálních služeb jsou účinné nástroje ochrany lidských práv uživatelů.
Východiskem pro naplňování programu zavádění standardů je Národní kontext zajišťování
kvality sociálních služeb. Další ustanovení upravující ochranu práv uživatelů sociálních služeb
je Listina základních práv a svobod zák. č. 2/1993 Sb. – obecná ustanovení, základní lidská
práva a svobody, zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a jeho prováděcí vyhláška č.
505/2006 Sb., s nimi související zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, práva
uživatelů a povinnosti poskytovatelů soc. služeb.
Listina základních práv a svobod definuje poměrně důkladně možné porušování lidských
práv uživatelů sociálních služeb. Zákon definuje soc. služby a jejich formy, povinnosti
poskytovatelů, působnost veřejné správy v soc. službách, druhy zařízení soc. služeb, úhradu
nákladů, příspěvek na péči, řízení o příspěvku a kontrolu využití příspěvku. Dále zákon
definuje pozici sociálního pracovníka – definice, povinnosti, povinnosti celoživotního
vzdělávání.
79
80
Lidská práva v sociálních službách
Základní práva člověka jsou pozitivní normy lidského chování a vztahů a zasahují do všech
společenských hodnot i zájmů.
Porovnejme si sociální služby pohledem tří základních dokumentů lidských práv.
1. Charty práv občanů Evropské unie zveřejněná 7. 12. 2000 na zasedání Evropské Unie v Nice
Vyhlašující orgán: Evropská unie
Datum zveřejnění: 7. 12. 2000
Evropský parlament, Rada Evropské unie (tzn. vlády všech členských států) a Evropská komise v prosinci
2000 v Nice slavnostně vyhlásily Chartu základních práv a svobod Evropské unie. Snaha učinit Chartu
právně závaznou, vedla k začlenění jejího textu do druhé části Smlouvy o Ústavě pro Evropu.
Dokument, který spojuje lidská práva s demokratickým uspořádáním státu.
Důstojnost: lidská důstojnost, právo na život, právo na integritu, zákaz týrání, nehumánního
a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví
Svobody: právo na svobodu a bezpečnost, právo na vzdělání, právo na svobodu myšlení, svědomí
a náboženství, svobodu informací, vyjadřování. Výběr povolání a zaměstnání, na azyl, na ochranu před
násilným návratem a vyhoštěním
Rovnost: rovnost před zákonem, mezi muži a ženami, práva dítěte, práva starých, integrace osob
s handicapem, nediskriminace
Solidarita: sociální zabezpečení, zákaz dětské práce, ochrana mladistvých, zdravotní péče, ochrana
životního prostředí, přístup ke službám, právo na kolektivní vyjednávání
Občanská práva: právo přístupu k dokumentům, právo volit a býti volen, petiční právo, svoboda pohybu
a usídlení
Spravedlnost: nezávislé soudnictví, právo na spravedlivý soud, presumpce neviny, proporcionalita
trestných činů a přečinů
2. Evropské sociální charty vyhlášené 18. 10. 1961 Radou Evropy v Turínu
Vyhlašující orgán: Rada Evropy
Datum vyhlášení: 18. 10. 1961
Platnost od: 26. 2. 1965
Datum ratifikace ČR: 3. 11. 1999
Platnost pro ČR od: 3. 12. 1999
Číslo zákona ve sbírce: 14/2000 Sb.
Základní Evropský dokument zajišťující základní sociální práva občanů. Je členěna do 4 částí,
má 23 bodů, z nichž poslední čtyři byly přidány v roce 1988 (pův. 1961).
Část I.: Články týkající se sociální ochrany a zabezpečení:
12. Všichni pracovníci a osoby, které jsou na nich závislé, mají právo na sociální zabezpečení.
13. Každý, kdo nemá dostatečné prostředky, má právo na sociální a zdravotní pomoc.
14. Každý má právo využívat služeb sociální péče.
S cílem zajistit účinné uplatnění práva na využívání služeb sociální péče se smluvní strany
zavazují:
81
1. podporovat nebo poskytovat služby využívající metod sociální práce, které přispívají k blahu
a rozvoji jak jednotlivců, tak skupin v komunitě a jejich přizpůsobení společenskému
prostředí,
2. povzbuzovat účast jednotlivců a dobrovolných a jiných organizací při zakládání nebo udržování
takových služeb.
15. Osoby zdravotně postižené mají právo na odborný výcvik, rehabilitaci a sociální readaptaci bez
ohledu na původ a povahu jejich postižení.
16. Rodina jakožto základní jednotka společnosti má právo na vhodnou sociální, právní a hospodářskou
ochranu k zajištění svého plného rozvoje.
17. Matky a děti bez ohledu na svůj rodinný stav a rodinné vztahy mají právo na přiměřenou sociální
a hospodářskou ochranu.
S cílem zajistit účinné uplatnění práva matek a dětí na sociální a hospodářskou ochranu se
smluvní strany zavazují přijmout všechna vhodná a potřebná opatření vedoucí k tomuto cíli,
včetně zřizování nebo provozování vhodných institucí nebo služeb.
Část III.: stanoví, že celkový počet článků, ke kterým smluvní strana přistoupí, nesmí být nižší než 10
(nebo 45 odstavců).
Část IV.: stanovuje kontrolu a zajištění účinnosti. Zprávy o plnění podávají jednotlivé státy Výboru
Rady ministrů a parlamentnímu shromáždění RE.
3.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11 vyhlášena 4. 11. 1950 Radou Evropy v Římě
Vyhlašující orgán: Rada Evropy
Datum vyhlášení: 4. 11. 1950
Platnost od: 3. 9. 1953
Datum ratifikace ČR: 18. 3. 1992 (tehdejší ČSFR)
Platnost pro ČR od: 1. 1. 1993
Číslo zákona ve sbírce: 209/1992 Sb.
Základní dokument, který ovlivňuje postavení jednotlivce vůči státu v rámci členství v Radě Evropy
i EU a zajišťuje jeho základní lidská práva.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
Povinnost respektovat lidská práva
Právo na život
Zákaz mučení
Zákaz otroctví a nucené práce
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
Právo na spravedlivý proces
Právo na respektování rodinného a soukromého života
Svoboda projevu
Svoboda shromažďování a sdružování
Právo na účinné opravné prostředky
Zákaz diskriminace
Zákaz zneužití práv
Při nedodržení se jednotlivec i skupina občanů může odvolat k Soudu pro lidská práva RE
ve Štrasburku, podle čl. 34.
Individuální stížnosti
Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců
považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou
z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému
výkonu tohoto práva.
82
Evropský a národní kontext zajišťování kvality sociálních služeb
Kvalita sociálních služeb v Evropské unii
– společný znak Evropského sociálního modelu
Dalším společným znakem je, že se systémy sociální ochrany dostávají pod velký tlak, který státy
nutí k jejich radikální reformě. Tento tlak je způsoben stárnutím populace, změnami ve struktuře rodiny,
zvyšující se účastí žen na trhu práce, novými technologiemi a postupující globalizací. Finanční nároky
na provoz těchto systémů vzrůstají, prostředky k jejich zajištění díky snižování počtu ekonomicky
aktivních obyvatel ubývají. Reformy v jednotlivých státech proto směřují k co nejefektivnějšímu
a nejhospodárnějšímu využívání finančních zdrojů.
Díky historickým a politickým souvislostem se systémy sociální ochrany jednotlivých členských
států Evropské unie od sebe dost liší. Nicméně mají spoustu společných charakteristik. Jsou velmi
vyvinuté, vyznačují se vysokou mírou solidarity, vysokou kvalitou a rozmanitou nabídkou
a i celkovou dostupností služeb. To platí o vzdělávání, zdravotní péči stejně tak jako o sociálních
službách. Takto je charakterizován tzv. Evropský sociální model. Tento model je potřeba s přihlédnutím
k demografickým změnám přizpůsobovat tak, aby vyhovoval uživatelům služeb a zvýšené poptávce
po nich. Vzrůstající poptávka po rozmanitých sociálních službách je ovlivňována stárnutím populace.
Pracovní trh využívá velmi důkladně ženské pracovní síly a ty už přestávají chtít plnit úlohu pečovatelek
a ošetřovatelek. V praxi se zvyšují požadavky na služby pružně reagující na individuální potřeby
uživatelů. Důsledkem působení mnohých hnutí za lidská práva, nezávislý život a za začlenění do
většinové společnosti je emancipace uživatelů.
Systém a finanční náročnost sociálních služeb je z pohledu kvality a dostupnosti neefektivní.
V jednotlivých státech probíhají reformy a všechny směřují k hospodárnému využití finančních zdrojů
a efektivitě využití lidských zdrojů. Reformy také zasahují i do oblasti sociálních služeb. Významnou
roli v transformaci sociálních služeb hrají nové přístupy ve veřejné správě. Ty čerpají zkušenosti
z komerční sféry, a to zvláště v oblasti řízení a zároveň požadují na veřejné správě otevřený partnerský
přístup a schopnost vyjednávání.
Efektivní využívání zdrojů lze docílit v zavádění nových způsobů řízení, zajišťování a poskytování
služeb. V transformaci sociálních služeb je hlavním směrem decentralizace sociálních služeb, která
v praxi znamená, že odpovědnost za plánování, zajišťování a poskytování přechází z centra (státu)
na úroveň regionální, tzn. města a obce. Došlo k velkému nárůstu a posílení neziskového sektoru
v oboru poskytování sociálních služeb. Lze pozorovat i vstup soukromých poskytovatelů služeb. Zdá
se, že do budoucna ještě dojde k nárůstu forem sociálních služeb, přesně jak to určí trh Tento vývoj
a směřování se odborně nazývá vytvářením „smíšeného“ trhu v oblasti sociálních služeb. Na tomto
smíšeném trhu se již dnes pohybují různí poskytovatelé (komerční, neziskové, patřící samosprávě
či státu) a orgány veřejné správy nad nimi v mnohých případech již nemají přímou kontrolu. To
klade velký důraz na zajištění jejich kvality, samozřejmě standardizované v rámci EU. Požadavky
veřejné správy na povinnou míru kvality služeb, která musí být zajištěna, aby na smíšený trh
mohli různí poskytovatelé vstoupit a poskytovat služby se stávají základním nástrojem ochrany
uživatelů. Sociální služby jsou v Evropské unii chápány jako služby v obecném zájmu a tvoří jeden
ze základních pilířů evropského modelu společnosti. Mají totiž nezastupitelnou roli v posilování
územní a sociální soudržnosti.75 Evropská unie a její instituce také kladou důraz na vysokou kvalitu
a územní i cenovou dostupnost sociálních a zdravotních služeb. Evropská komise v této souvislosti
vydala sdělení, ve kterém prohlašuje, že kvalitní a dostupné služby je možné zajistit jen tehdy, jsou-li
na odpovídající úrovni stanovena jasná kritéria, která tyto služby musí splňovat.76 Tzn. povinnou míru
kvality. Komise v témže dokumentu podtrhuje důležitost sociálních služeb s tím, že sociální služby
přispívají k tvorbě a obměně evropského sociálního modelu a tím dochází k jeho naplnění. Reagují na
stále se měnící sociální požadavky a chrání ty, jež jsou nejzranitelnější – uživatele, kteří je potřebují
75 Communication from the Commission, Services of general interest in Europe,
COM/2000/0580 final, 2000, str. 1.
76 Communication from the Commission, Services of general interest in Europe,
COM/2000/0580 final, 2000, str. 3.
83
k plnohodnotnému životu a integraci do většinové společnosti. Sociální služby také vytvářejí a udržují
sociální síť a podporují solidaritu mezi občany.77
V jednotlivých zemích EU je zajišťována kvalita sociálních služeb různým způsobem. Tradiční
profesionální systémy jako je inspekce a supervize definují kvalitu z hlediska poskytování služeb
a zaměřují se zejména na vysokou odbornost pracovníků. Vzhledem k socioekonomickým změnám je
vyvíjen tlak na pružnost i cenovou únosnost veřejných služeb. Prosazují se stále více způsoby zajištění
a zvyšování kvality, které byly převzaty z obchodní sféry. Jsou to zejména Total Quality Management
či European Foundation of Quality Management. Jejich význam spočívá zejména v tom, že umožňují
spojit kvalitu a osobní zodpovědnost a věnují stále více pozornosti konečnému příjemci - uživateli
služby.
Se zaváděním komerčních systémů zajištění a zvyšování kvality v sociálních službách je však
třeba si uvědomit velmi důležité skutečnosti. Jsou to financování z veřejných zdrojů, závislost na
politických rozhodnutích a vazba na právní úpravu. Sociální služby mají na rozdíl od těch komerčních
několik významných odlišností, které musíme mít vždy na paměti.78 Např. důležitými odlišnostmi jsou
provázanost se sítěmi existujícími v místní komunitě a významná úloha rodiny či jiných neformálních
společenství. V neposlední řadě i častá intimní povaha těchto služeb. Právě z výše uvedených důvodů
dochází v oblasti zajištění a zvyšování kvality sociálních služeb k propojování profesních i komerčních
přístupů.79
Kvalita sociálních služeb v České republice
V návaznosti na vstup do EU Česká republika vypracovala Národní strategii podpory sociálního
začleňování, do které také patří pomoc nejvíce zranitelným skupinám. Těmi jsou zvláště senioři žijící
v rezidenčních zařízeních.80 Na splnění úkolu se musí aktivně podílet všechny vládní orgány a další
skupiny, které mají na tomto procesu zájem.81
Kvalitě veřejných služeb a jejímu zvyšováním se věnuje Národní program politiky podpory jakosti,
který ukládá jednotlivým resortům zpracovat resortní programy zvyšování kvality.82 Vláda České
republiky tak reagovala na mezinárodní vývoj v oblasti kvality služeb a požadavek EU zabývat se jakostí
ve všech jejích formách svým usnesením číslo 458 ze dne 10. května 2000. Tímto usnesením byla přijata
Národní politika podpory jakosti jako vyhlášený soubor metod a nástrojů ovlivňování jakosti výrobků,
služeb a činností v rámci národní ekonomiky a služeb veřejné správy. Jedním ze základních cílů politiky
jakosti je zabezpečení kvality veřejných služeb a jejího růstu. Národní politika podpory jakosti se zabývá
oblastmi podpory a rozvoje péče o jakost jakými jsou výchova a vzdělávání, poradenství, bezpečnost
a ochrana zdraví při práci a ochrana spotřebitele.
Současný vývoj, směřující ke zvýšení kvality veřejných služeb, se v ČR promítá i do oblasti sociální
politiky a sociálních služeb. Politika sociálních služeb prochází v současné době transformací. Součástí
transformace je stanovení základní úrovně kvality sociálních služeb a zavedení mechanismů ke kontrole
a kontinuálnímu zlepšování. Transformace je důsledkem změny v přístupech k uživatelům, v metodách
sociální práce a také ve zvyšujícím se počtem rozmanitých subjektů působících v této oblasti a jejich
nejasné kompetence.
77 78 79 80 81 82 84
Communication from the Commission, Services of general interest in Europe,
COM/2000/0580 final, 2000, s. 2.
Evers, A., 1997. Quality Development – Part of a Changing Culture of Care. In: Evers et al. (Eds.) Developing Quality
in Personal Social Services: Concepts, Cases and Comments. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 16.
Evers, A., 1997. Quality Development – Part of a Changing Culture of Care. In: Evers et al. (Eds.) Developing Quality
in Personal Social Services: Concepts, Cases and Comments. Aldershot: Ashgate, 1997, 23.
http://www.mpsv.cz/files/clanky/5467/NAPSI_cz.pdf
dtto
Vládní usnesení č. 458 z 10. května 2000.
Základním nástrojem k zajištění kvality, bezpečnosti i odbornosti poskytovaných služeb
se staly standardy kvality sociálních služeb, které jsou výstupem tříleté spolupráce odborníků
na sociální služby a sociální práci, uživatelů i zástupců veřejné správy. Jejich rozšíření umožní
porovnávat efektivitu jednotlivých druhů služeb i efektivitu jednotlivých zařízení, což má
význam pro instituce, které tyto služby financují – místní samosprávy, stát, sponzoři i pro
samotné uživatele.83 Standardy využívají prvky profesionálních i komerčních systémů zajištění
a zvyšování kvality a jsou plně kompatibilní s evropským sociálním modelem. Standardy kvality
obsahují znaky společné pro všechny typy služeb, které prokazují orientaci na uživatele a užívání
základních manažerských principů nezbytných pro kvalitní fungování organizace. Pro tuto svoji
obecnost jsou použitelné pro jakoukoliv sociální službu bez ohledu na její charakter, velikost či
právní formu zařízení.84 V Národním akčním plánu sociálního začleňování se stávají hlavním
nástrojem, který zajistí, že sociální služby budou podporovat nezávislost a autonomii uživatelů
a ochrání zranitelné seniory.85 Aktivity, směřující k jejich zavedení, budou podporovány jak
z dotačních titulů Ministerstva práce a sociálních věcí, tak z Evropského sociálního fondu.86
Česká společnost je velmi málo citlivá k diskriminačnímu chování vůči některým skupinám
lidské společnosti a nedokáže mu účinně bránit. Těmito skupinami jsou lidé zdravotně postižení a lidé
s handicapem - příslušníci starší generace. Je proto velmi žádoucí vytvářet a užívat antidiskriminační
nástroje v podobě právních nástrojů. Antidiskriminační zákon nebyl bohužel dosud přijat.
Právní řád České republiky byl po zdlouhavých legislativních aktivitách rozšířen o zákon
o sociálních službách, který jasně definuje požadovanou kvalitu sociálních služeb. Jsou definovány
základní prvky pro vytvoření moderního systému sociální práce a sociálních služeb. Byl vytvořen
ucelený a plošně uplatňovaný systém typů a druhů sociálních služeb. Začíná respektovat preference
a potřeby populace, která je na sociální služby odkázána. Praxe je oproti trendům zemí Evropské unie
stále příliš orientována na dosavadní model, který jednostranně upřednostňuje residenční (ústavní)
služby.
Východiska a zásady ochrany práv uživatelů sociálních služeb
• Listina základních práv a svobod zák. č. 2/1993 Sb.
• Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a Standardy kvality sociálních služeb
Listina základních práv a svobod
Vyhlašující orgán: Federální shromáždění ČSFR
Datum vyhlášení: 16. 12. 1992
Číslo zákona ve sbírce: 2/1993 Sb.
Listina je součástí ústavního pořádku České republiky.
V tomto dokumentu jsou zakotvena základní lidská práva a svobody, které vznikají narozením
a jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné pro všechny občany ČR.
83 MPSV, Standardy kvality sociálních služeb, 2002, s. 5.
84 MPSV, Standardy kvality sociálních služeb, 2002, s. 4.
85 http://www.mpsv.cz/files/clanky/5467/NAPSI_cz.pdf
86 dtto
85
HLAVA PRVNÍ: OBECNÁ USTANOVENÍ
Článek 1
idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné,
L
nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 2, odst. 3
Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Tato formulace je velmi důležitá, zvlášť pokud se váže k některým běžným situacím, které mohou
v průběhu poskytování sociálních služeb nastat (např. ve službách pobytového charakteru mohou být
obyvatelé/uživatelé nuceni k účasti na některých aktivitách, které pracovníci zařízení pro uživatele
připravili. Např. jsou nuceni se při pobytu v zařízení přizpůsobit režimu, který je v zařízení zaveden.
Tj. koupat se podle rozpisu a ne tehdy, kdy pociťují potřebu, vstávat v určitou hodinu a ne tehdy, kdy
jsou vyspalí, jíst v určitou hodinu a ne tehdy, kdy mají hlad, zvolit si ústavního lékaře jako svého
ošetřujícího. Dokonce jsou někdy nuceni odevzdat průkaz totožnosti! Tyto situace se bezprostředně
týkají práva volby uživatele, a tudíž je jim zapotřebí věnovat zvlášť v pobytových službách maximální
pozornost. Z uvedeného totiž vyplývá, že jestliže jsou uživatelé v souvislosti s poskytováním služeb
nuceni strpět co zákon přímo neukládá, bez předchozí písemně stanovené dohody o poskytování služby,
dochází k omezování výkonu jejich práv.
HLAVA DRUHÁ: LIDSKÁ PRÁVA A ZÁKLADNÍ SVOBODY
oddíl první: Základní lidská práva a svobody
Každý je způsobilý mít práva.
Článek 5
Z článku 5 je zřejmé, že každý občan je způsobilý mít práva, bez ohledu na svůj zdravotní stav,
věk, schopnosti, sociální a společenské postavení apod. Se způsobilostí mít práva se rodíme i umíráme.
Každý z nás, ať žije doma či jinde, např. v zařízení poskytující sociální služby, má např. právo na své
soukromí, na důstojný život, právo si zvolit a uplatnit svojí vůli, právo na ochranu osobních údajů a také
právo na přiměřené riziko.
Tuto způsobilost k právům a povinnostem odlišujeme od způsobilosti k právním úkonům (chybně
označované jako svéprávnost). Způsobilost k právním úkonům znamená způsobilost fyzické osoby
vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu
zletilostí. Člověku může být rozhodnutím soudu způsobilost k právním úkonům omezena, navrácena nebo
jí může být zbaven. Toto rozhodnutí musí mít vždy podklad v zákoně, v našem případě v Občanském
zákoníku a v Občanském soudním řádu. Právním úkonem je myšlen projev vůle směřující zejména ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Smysl soudního rozhodnutí omezit či zbavit občana způsobilosti k právním úkonům má jednoznačně
ochranný, nikoliv sankční charakter. Toto soudní rozhodnutí, v případě omezení způsobilosti, obsahuje
definovaný způsob určení rozsahu omezení, a to buď negativním, nebo pozitivním výčtem.
1. negativním výčtem – tj. tak, že se ve výroku rozsudku určí, ke kterým právním úkonům není
občan způsobilý (důsledkem je to, že dopad je jen na právní úkony uvedené ve výroku rozsudku,
tzn. všechny ostatní právní úkony jsou platné).
2. pozitivním výčtem – tj. tak, že se ve výroku určí, ke kterým úkonům je občan způsobilý (pak jsou
platné ty úkony, které jsou ve výroku uvedeny a ostatní jsou neplatné).
86
Z předem uvedeného vyplývá, že je důležité znát přesně znění rozsudku, abychom včas a důkladně
znali situaci uživatele. V jakých oblastech je uživatel služby skutečně omezen, popř. ke kterým úkonům
je naopak způsobilý. Tato ustanovení jsou pak pracovníci povinni respektovat a v žádném případě
nesmějí překračovat rámec soudního rozhodnutí. V případě, že je uživatel sociální služby zcela zbaven
způsobilosti k právním úkonům, nebo je tato způsobilost výše uvedeným způsobem omezena, musí
pracovníci zařízení sociálních služeb jednat (v souladu s rozsahem omezení) se soudem určeným
opatrovníkem.
Článek 7
(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech
stanovených zákonem.
Z článku 7, odst.1 vyplývá, jak nesmírně důležitou oblastí pro ochranu práv uživatelů, zvlášť
v rezidenčních zařízeních, je oblast ochrany práva na soukromí. Soukromí uživatele je zásadně třeba
chápat v tom nejširším slova smyslu, tj. nejen ve smyslu zachování soukromí na jednolůžkovém pokoji
nebo v bytě uživatele, ale i zachování soukromí v jeho skříních, nočních stolcích, při partnerském
soužití, při hygienických nebo intimních úkonech, při podávání stížností, při jednáních s rodinou nebo
při návštěvách apod. V řadě rezidenčních zařízení v Čechách je naplnění tohoto práva z provozních
důvodů velmi problematické (např. u vícelůžkových nebo průchozích pokojů, u společných hygienických
sociálních zařízení apod.). Je třeba si otevřeně přiznat, že v takových zařízeních je toto právo uživatelů
porušováno, a že je třeba hledat alternativy k řešení této situace. Zvláště pak při plánování dalšího
rozvoje zařízení.
(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
nebo trestu.
Toto ustanovení je reflektováno i v § 215 trestního zákona o týrání svěřené osoby, kterým se
poskytuje ochrana nejen nezletilým dětem, ale i osobám v péči jiných. Z článku 7, odst. 2 stojí za
povšimnutí zejména termín „ponižující zacházení“. Je samozřejmé, že riziko krutého zacházení
nemůžeme nikdy vyloučit. Toto riziko se zvyšuje v případě osob s vysokou mírou závislosti na službách
poskytovaných jak v pobytových zařízeních, tak mimo ně - v přirozeném sociálním prostředí uživatelů.
V těchto situacích je zejména potřeba mít na zřeteli ty uživatele, kteří jsou na službě nejzávislejší (ležící,
nemocní s demencí, inkontinentní, s problémy v komunikaci apod.).
Pro ilustraci uvádím několik příkladů týkajících se ponižujícího zacházení, kterých jsem byla v praxi
očitým svědkem: nahá seniorka sedící na toaletním křesle při otevřených dveřích na chodbu, senior
s kojeneckou lahví, doprovod obyvatele zařízení pracovníkem služby, který se chová urážlivě a nevhodně,
hlasité rozhovory pracovníků služby na chodbě zařízení o stavu uživatelů, nevhodné poznámky
pracovníků, nepřiměřené oslovování uživatelů vzhledem k jejich sociálnímu statutu – např. babi, dědo;
jejich nálepkování – např. ležák, alzheimer, stěžovatel apod.
(1) Osobní svoboda je zaručena.
Článek 8
Právo na osobní svobodu je klíčovou oblastí, která se promítá do všech oblastí života uživatelů
sociálních služeb, zvláště pobytových. Její ochraně je tam třeba věnovat maximální pozornost. Osobní
svoboda uživatelů je porušována tak, že je např. uživatelům zadržován občanský průkaz nebo peníze. Tím
je jim znemožňováno opustit zařízení. Pokud jsou uživatelé jakkoliv omezováni ve svobodném pohybu
v rámci zařízení nebo mimo něj a zařízení nemá příslušná pravidla, kterými se použitá restriktivní
opatření řídí, jedná se o velmi závažný zásah do osobnostních práv člověka. V restriktivních pravidlech
musí být dostatečně zdůvodněny všechny aspekty, které použití restrikce umožňují (kdo a kdy o jejich
použití rozhodne, jaké postupy jim předcházejí, má-li toto omezení oporu v zákoně apod.).
87
Článek 10
(1) Každý má právo na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
a chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného
života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným
zneužíváním údajů o své osobě.
Článek 10 v odst. 1 navazuje na odst. 2 článku 7. Abychom mohli toto právo při poskytování služeb
v pobytových zařízeních uplatnit a respektovat, je třeba vnímat uživatele služeb jako partnera. Jako
osobnost, která má jedinečnou hodnotu. V pobytových službách také může dojít k porušení práva
uživatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého nebo rodinného života, např.
umístěním uživatele do vzdáleného zařízení, kdy dojde ke zpřetrhání rodinných pout a přirozené
vztahové sítě. Paradoxně se může naopak dít v situacích, kdy pracovníci zařízení nepřiměřeně naléhají
na uživatele, aby se stýkal se svými příbuznými a on s tím nesouhlasí. Nebo naopak nerespektují
vztahy vznikající v průběhu celého života, tedy i v pobytovém zařízení a naléhají na uživatele aby
se rozešel s druhem/družkou, aby vnoučatům neposílal peníze apod. V řadě těchto případů je zřejmé,
že to pracovníci provádějí v dobrém úmyslu a v nejlepším úmyslu a snaze uživateli pomoci. Pokud si
však toto jednání uživatel nepřeje, není možné, aby mu kdokoli do osobních záležitostí zasahoval. Tato
skutečnost bude kvalifikována jako vměšování se do soukromého života uživatele.
Ochrana osobních údajů občanů podléhá v ČR zákonu č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.
§ 4 tohoto zákona uvádí i přesnou definici pojmu zpracování osobních údajů. Každý poskytovatel
sociálních služeb, tedy ten, kdo zpracovává nebo hodlá zpracovávat osobní údaje uživatelů, je podle
tohoto zákona povinen oznámit tuto skutečnost Úřadu na ochranu osobních údaj a řídit se jeho pokyny.
Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., vyhl. č. 505/2006 Sb.
- byl schválen dne 14. března 2006, prezident podepsal zákon dne 24. března 2006, účinnosti nabyl
dne 1. ledna 2007. ve sbírce zákonů byl zveřejněn dne 31. března 2006.
§2
Základní zásady
(1) Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství (§ 37 odst. 2)
o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení.
(2) Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat
lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na
osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou
k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace a posilovat jejich sociální
začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými
způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.
Definice
Sociální služba, je činnost nebo soubor činností, jimiž se zajišťuje pomoc osobám v nepříznivé
sociální situaci. Rozsah a forma pomoci musí zachovávat lidskou důstojnost, musí působit na osoby
aktivně a motivovat je k činnostem, které neprodlužují nebo nezhoršují jejich nepříznivou sociální
situaci a musí zabraňovat jejich sociálnímu vyloučení.
Zákon rozeznává zejména tato zařízení sociálních služeb: centra denních služeb, denní stacionáře,
týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy pro osoby
s chronickou duševní nemocí nebo se závislostí na návykových látkách, chráněné bydlení, azylové domy,
domy na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro
děti a mládež, noclehárny, terapeutické komunity, sociální poradny.
88
Sociální služby jsou buď pobytové, ambulantní, nebo terénní.
Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb.
Ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo
dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování.
Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním
prostředí.
Sociální služba je soustava vybraných základních činností: např. pomoc při zvládání běžných
úkonů péče o vlastní osobu; pomoc při zajištění chodu domácnosti; výchovné, vzdělávací a aktivizační
činnosti; poradenství; zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při prosazování
práv a zájmů a další.
Sociální služby se dělí na služby sociální péče, služby sociální prevence a sociální poradenství.
Služby sociální péče napomáhají osobám se stabilizovaným zdravotním stavem zajistit jejich
fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim zapojení do běžného života společnosti.
Mezi služby sociální péče patří:
• osobní asistence
• pečovatelská služba
• tísňová péče
• průvodcovské a předčitatelské služby
• podpora samostatného bydlení
• odlehčovací služby
• centra denních služeb
• denní stacionáře
• týdenní stacionáře
• domovy pro osoby se zdravotním postižením
• domovy pro seniory
• domovy se zvláštním režimem
• chráněné bydlení
• sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče
Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou jím ohroženy
pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně
znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální
prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před
vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.
Služby sociální prevence jsou:
• raná péče
• telefonická krizová pomoc
• tlumočnické služby
• azylové domy
• domy na půl cesty
• kontaktní centra
• krizová pomoc
• nízkoprahová denní centra
• nízkoprahová zařízení pro děti a mládež
• noclehárny
• služby následné péče
• sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi
• sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením
89
•
•
•
•
sociálně terapeutické dílny
terapeutické komunity
terénní programy
sociální rehabilitace
Sociální poradenství poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální
poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.
Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob
v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů
a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného
poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.
Úhrada nákladů za sociální služby
Sociální poradenství, raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, krizová pomoc,
služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro
seniory a osoby se zdravotním postižením, terénní programy, sociální rehabilitace (s drobnou výjimkou),
sociální služby v kontaktních centrech a nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež, služby sociálně
terapeutických dílen (s drobnou výjimkou) jsou poskytovány bez úhrady nákladů. Ostatní služby
mohou být poskytovány za částečnou nebo plnou úhradu.
Poskytovatelé sociálních služeb
Sociální služby poskytují právnické a fyzické osoby, obce, kraje a ministerstvo - provozovatel pěti
zařízení. Všichni poskytovatelé si mají být rovni, v rozdělování peněz má rozhodovat kvalita a potřebnost
služby, nikoli zda zařízení zřizuje obec nebo občanské sdružení.
Registrace poskytovatelů sociálních služeb
Oprávnění k poskytování služeb vydává (registr poskytovatelů vede) krajský úřad.
Pro získání oprávnění je třeba splnit následující podmínky:
• písemná žádost;
• bezúhonnost a odborná způsobilost poskytovatele;
• bezúhonnost a odborná způsobilost všech fyzických osob přímo poskytujících sociální
služby;
• zajištění hygienických podmínek pro poskytování služeb;
• vlastnické nebo užívací právo k objektu nebo prostorám, kde budou služby poskytovány;
• zajištění materiálních a technických podmínek.
Poskytovatel-fyzická osoba, který nesplní podmínku bezúhonnosti a odborné způsobilosti,
a právnické osoby musí stanovit odborného zástupce.
V žádosti o registraci musí být doloženo:
• název a identifikační údaje poskytovatele;
• údaje o poskytovaných sociálních službách (název a místo zařízení nebo místo poskytování
služeb, druhy poskytovaných služeb, cílová skupina, popis realizace poskytování služeb,
personální zajištění poskytovaných služeb, časový rozsah poskytování služeb, kapacita
služeb, finanční rozvaha provozu);
• výpis z Rejstříku trestů, doklady o odborné způsobilosti, ověřené kopie zakladatelských
dokumentů a dokladů o registraci;
• doklad, že žadatel nemá daňové nedoplatky a nemá nedoplatek na pojistném a na penále na
veřejné zdravotní pojištění a na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti.
Poskytovatel sociálních služeb má povinnost uzavřít pojistnou smlouvu pro případ odpovědnosti za
škodu způsobenou při poskytování sociálních služeb.
90
Splní-li žadatel všechny uvedené podmínky, krajský úřad jej zaregistruje jako poskytovatele
sociálních služeb. Úřad může registraci zrušit, pokud přestane poskytovatel splňovat stanovené
podmínky, nebo pokud dostane správní pokutu za porušení povinností poskytovatele služeb (viz níže).
Registr poskytovatelů je veřejně přístupný a aktualizaci zajišťuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.
Povinnosti poskytovatele sociálních služeb
• zajišťovat dostupnost informací o druhu, místě, cílech a způsobu poskytování sociálních
služeb, a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby;
• zpracovat vnitřní pravidla zajištění poskytované sociální služby, včetně stanovení pravidel
pro uplatnění oprávněných zájmů osob, a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby;
• plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob,
kterým poskytuje sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování
sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je-li to
možné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti
jejich zákonných zástupců;
• vést evidenci žadatelů o sociální službu.
Za neplnění těchto povinností lze udělit pokutu, což může být důvod ke zrušení registrace
poskytovatele sociálních služeb.
Při poskytování sociálních služeb je možné omezit pohyb osob-uživatelů, za splnění stanovených
podmínek.
Mezi uživatelem a poskytovatelem musí být uzavřena písemná smlouva o poskytnutí služby,
a to ve stanovených typech služby nebo při žádosti jednoho z nich.
Inspekce kvality sociálních služeb
Inspekcí kvality poskytování sociálních služeb se rozumí systematické ověřování a hodnocení
postupů a metod užívaných při poskytování sociálních služeb.
Standardy kvality sociálních služeb důsledně vycházejí z Listiny základních lidských práv
a svobod. Jsou v nich zakotveny nezbytné postupy, jejichž dodržování zabrání možnému porušování
práv a svobod uživatelů:
Postupy, metody a jejich výsledky jsou při inspekci srovnávány se standardy kvality sociálních
služeb jako obecně uznávanými postupy a metodami při poskytování sociálních služeb s přihlédnutím
k ekonomickým možnostem. Standardy, které se úzce dotýkají lidských práv:
1. jednání se zájemcem o službu,
2. dohoda o poskytování služeb mezi uživatelem a poskytovatelem,
3. individuální plánování služeb v jejich průběhu,
4. pravidla pro podávání a vyřizování stížností,
5. ochrana práv uživatelů.
§ 99
(1) Kvalita sociálních služeb se při výkonu inspekce ověřuje pomocí standardů kvality
sociálních služeb.
Standardy kvality sociálních služeb jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je definována
úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personálního a provozního zabezpečení sociálních
služeb a v oblasti vztahů mezi poskytovatelem a uživateli.
(2) Plnění standardů kvality se hodnotí systémem bodů.
(3) Obsah jednotlivých standardů kvality a bodové hodnocení stanoví prováděcí právní předpis.
Inspekci provádějí právnické osoby a fyzické osoby na základě akreditace udělené ministerstvem.
Inspekce probíhá podle zákona o státní kontrole.
91
Splní-li poskytovatel stanovené podmínky, dostane osvědčení o kvalitě poskytování sociálních
služeb. Výsledek se zapíše do registru poskytovatelů služeb.
Platnost těchto standardů a metodika jejich kontroly byla v praxi ověřována testováním
u poskytovatelů na Olomoucku a Liberecku. Standardy byly v průběhu přípravy rovněž porovnávány
se standardy kvality sociálních služeb některých evropských zemí (Velká Británie, Rakousko) a USA.
Dále do nich byly promítnuty principy tradičních systémů z EU k zajištění kvality služeb. Na vytvoření
Standardů kvality sociálních služeb se podíleli zástupci odborné veřejnosti, jakož i poskytovatelé
a uživatelé sociálních služeb.
Moderní vzdělávání sociálních pracovníků, orientované na dodržování standardů kvality
sociálních služeb v návaznosti na zákon o sociálních službách
Již několik let, v souvislosti s vývojem pojetí moderních sociálních služeb, je naplňována potřeba
existence definované normy – standard úrovně poskytování sociální služby. Tyto standardy se s drobnými
úpravami staly přílohou vyhlášky k zákonu o sociálních službách, kterou musí každý registrovaný
poskytovatel naplňovat.
Vzdělávání v sociálních službách a související předpisy představuje části zákona o sociálních
službách a dalších předpisů, které mají rozhodující vliv na přípravu systému vzdělávání. Zákon
o sociálních službách (dále jen zákon) vymezuje odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálních
pracovníků, pracovníků v sociálních službách, zdravotnických a pedagogických pracovníků a ukládá
jim povinnost dalšího vzdělávání, kterým si obnovují, upevňují a doplňují kvalifikaci. Obdobně
prováděcí vyhláška k zákonu ukládá poskytovatelům sociálních služeb zabývat se profesním rozvojem
a dalším vzděláváním všech zaměstnanců. Zákon upravuje i formy tohoto vzdělávání a nabízí možnost
jeho financování.
Zákoník práce ukládá zaměstnancům povinnost prohlubovat si odbornost podle pokynů
zaměstnavatele, který nese náklady takového vzdělání. Takové vzdělávání je pokládáno za výkon
práce. Poskytovatel sociálních služeb je podle zákona povinen zpracovávat postup pro pravidelné
hodnocení všech zaměstnanců, který obsahuje mj. naplňování osobních profesních cílů a potřeb
další odborné kvalifikace. Dále obsahuje program dalšího vzdělávání zaměstnanců a pro zaměstnance,
kteří vykonávají přímou práci s osobami, kterým je poskytována sociální služba, obsahuje podporu
nezávislého kvalifikovaného odborníka – průvodce dobrou praxí, či supervizora.
Systém dalšího vzdělávání, a tedy i jeho ověřování pomocí inspekce kvality sociálních služeb
vymezují Standardy kvality sociálních služeb. Standardy kvality 9. Personální a organizační
zajištění sociální služby a 10. Profesní rozvoj zaměstnanců.
Pro účely projektu „Vzdělávání v zavádění standardů kvality sociálních služeb“ provedl
výzkumný tým FIDES POPULI, s.r.o. „Detailní zmapování a analýzy současného stavu vzdělávání
v zavádění Národních standardů kvality a vytváření a zavádění Druhových standardů kvality
sociálních služeb v ČR“.
Díky této analýze se také podařilo definovat hlavní problémové oblasti ve vzdělávání subjektů
poskytujících sociální služby. V dotazníkovém šetření bylo též zjišťováno, do kterých oblastí by mělo
další vzdělávání v oboru SQSS směřovat.
Nedostatečné finanční zdroje poskytovatelů jsou důvodem, proč nejprve využívají nabídky kurzů
zdarma a nenaplňují skutečné potřeby své organizace. Finanční prostředky určené na vzdělávání
v oblasti standardů kvality jsou tak proinvestovány v jiných oblastech vzdělávání. Organizace totiž
často nejprve řeší problém málo kvalifikovaných či nekvalifikovaných pracovníků přímé péče.
Část aktivit v oblasti vzdělávání v zavádění SQSS by měla směřovat do oblasti motivace, osvětlení
významu SQSS a zainteresování jednotlivých subjektů na této problematice. Tato snaha by měla
směřovat i do řad samotných pracovníků, kteří často nejsou všichni přesvědčeni o nutnosti vzdělávání
a zavádění SQSS.
92
Zavádění druhových standardů kvality sociálních služeb (SQSS)
Se zaváděním tzv. národních standardů kvality některé organizace cítily potřebu standardizovat
svoji „druhovou odlišnost“. Vznikly tak standardy, které navazují na obecné standardy sociálních služeb
a dále definují svojí zvláštní odbornost určitého druhu sociální služby. Jedním z cílů projektu MPSV
„Vzdělávání v zavádění Standardů kvality sociálních služeb“ byl jednotný systém zavádění Standardů
kvality sociálních služeb a podpora jednotné tvorby standardů kvality pro jednotlivé druhy
sociálních služeb.
V průběhu již zmíněného projektu byli vyškoleni průvodci pro zavádění Standardů kvality
sociálních služeb a vytvořena jednotná metodika pro tvorbu druhových standardů kvality.
Metodiku obecných principů a postupů připravila pracovní skupina zástupců odborných společností,
kteří již s druhovými standardy mají zkušenost. Metodika zavádění standardů má splňovat představy
pracovníků poskytujících sociální služby v tom smyslu, že by se v ní měly výrazně objevovat praktické
návody, vzory, příklady z praxe. Praktické vedení v oblasti zavádění SQSS je nezbytností, které
se v blízké budoucnosti v sociálních službách nelze vyhnout. Již dnes existují např. Standardy
kvality občanských poraden Asociace občanských poraden, Standardy podporovaného zaměstnávání
České unie podporovaného zaměstnávání, Standardy odborné způsobilosti pro zařízení a programy
poskytující odborné služby problémovým uživatelům a závislým na návykových látkách Rady vlády
pro koordinaci protidrogové politiky, dále Standardy pro rodinné poradny, pro chráněné bydlení, pro
ranou péči apod.
Vzdělávání v zavádění standardů kvality sociálních služeb je cestou k rozvoji druhových
standardů kvality sociálních služeb, která musí splňovat tato kritéria:
1. soulad se základními národními Standardy kvality sociálních služeb, které jsou přílohou
vyhlášky zákona o sociálních službách;
2. zvláštní odbornost daného druhu sociální služby definovaného v zákoně o sociálních
službách;
3. nástroj systému řízení kvality sloužící zastřešujícím subjektům specifického druhu sociální
služby a jejich členským organizacím; flexibilita pro aktualizaci v souladu s procesem
řízení změny organizací.
Průvodci v zavádění SQSS jsou odborníky vyškolenými v rámci specializovaného vzdělávacího
programu a budou působit jako interní poradci a koordinátoři procesu zavádění SQSS v rámci
poskytovatele sociálních služeb, jehož jsou zaměstnanci. Průvodci by měli mít dlouhodobou praxi
v oblasti přímé péče a hluboký zájem o práci v oblasti poskytování sociálních služeb. Své poradenské
služby budou moci nabízet jiným subjektům poskytujícím sociální služby až poté, co poskytovatel
sociálních služeb, jehož jsou zaměstnanci, úspěšně projde inspekcí sociálních služeb. Průvodcem
v zavádění SQSS se může stát pracovník v sociálních službách, který bude splňovat základní kritéria
pro vstup do vzdělávacího programu v rámci výběrového řízení.
Příspěvek na péči
Příspěvek na péči dostane od státu člověk, který je kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu
stavu závislý na pomoci jiné osoby. Příspěvek mu poslouží k jejímu zajištění. O udělení příspěvku
na péči rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností, případné odvolání vyřizuje krajský
úřad.
Výše příspěvku
§ 11
(1) Výše příspěvku pro osoby do 18 let věku činí za kalendářní měsíc:
a) 3 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
b) 5 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
c) 9 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
d) 11 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).
93
(2) Výše příspěvku pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc:
a) 2 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
b) 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
c) 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
d) 11 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).
Při posuzování soběstačnosti (resp. závislosti na péči jiné osoby) se hodnotí úkony péče o domácnost
(obstarávání potravin a běžných předmětů, mytí nádobí, úklid, péče o prádlo, péče o lůžko, obsluha
domácích spotřebičů a manipulace s kohouty a vypínači) a základní sociální aktivity (schopnost
komunikace, vyřizování osobních věcí a nakládání s penězi, účast na volnočasových a pracovních
aktivitách a vzdělávání).
Řízení o udělení příspěvku se skládá ze dvou částí – posouzení zdravotního stavu žadatele
a sociálního šetření.
Posouzení zdravotního stavu.
Jednotná posudková služba je zajišťována lékaři Úřadů práce, která vedle posuzování stupně
závislosti zajišťuje i posuzování pro účely zaměstnanosti, státní sociální podpory a sociální péče.
Sociální šetření, jímž se zjišťuje žadatelova schopnost samostatného života v přirozeném sociálním
prostředí z hlediska péče o vlastní osobu, soběstačnosti a životních a sociálních podmínek, provádí
sociální pracovník obecního úřadu. Výsledek sociálního šetření odešle obecní úřad obce s rozšířenou
působností úřadu práce, který prozkoumá zdravotní stav žadatele a určí stupeň jeho závislosti na péči
jiné osoby.
Příjemce příspěvku jej musí využít na zajištění potřebné pomoci. Musí také do patnácti dnů od
přidělení příspěvku úřadu obce s rozšířenou působností písemně oznámit, kdo a jakým způsobem mu
pomoc poskytuje.
Působnost veřejné správy v sociálních službách
Státní správu v sociálních službách podle nového zákona vykonávají:
• Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR,
• krajské úřady,
• obecní úřady obcí s rozšířenou působností,
• úřady práce.
Obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady vykonávají přenesenou působnost.
Obce a kraje, v samostatné působnosti, vytvářejí podmínky pro poskytování sociálních služeb.
Ministerstvo práce a sociálních věcí:
• řídí a kontroluje výkon státní správy v oblasti sociálních služeb a zpracovává střednědobý
národní plán rozvoje sociálních služeb za účasti zástupců poskytovatelů a uživatelů,
• poskytuje sociální služby v pěti zařízeních sociálních služeb,
• poskytuje dotace na provoz sociálních služeb a na rozvojové činnosti v sociálních službách
(plánování, standardy kvality apod.),
• spravuje informační systém k příspěvku na péči, určuje tiskopis žádosti o příspěvek,
v odvolacím řízení posuzuje stupeň závislosti žadatele o příspěvek,
• spravuje a zveřejňuje celostátní registr poskytovatelů sociální péče,
• stanoví standardy kvality sociálních služeb (za účasti zástupců poskytovatelů a uživatelů),
• rozhoduje o akreditacích k provádění inspekcí kvality sociálních služeb, podílí se na úhradě
nákladů inspekce a rozhoduje o námitkách proti jejím výsledkům,
• zřizuje akreditační komisi, poradní orgán pro přidělování akreditací ke vzdělávání.
94
Krajské úřady a kraje
Krajské úřady vykonávají státní správu v přenesené působnosti:
• rozhodují v odvolacím řízení o přidělení příspěvku na péči,
• rozhodují o registraci poskytovatelů sociálních služeb, vedou krajský registr poskytovatelů,
• zajišťují poskytnutí sociálních služeb v případě, kdy poskytovatel sociálních služeb ukončil
poskytování sociálních služeb z důvodu zrušení jeho registrace, pozbytí její platnosti,
popřípadě z jiného důvodu, a osoby, kterým tento poskytovatel dosud poskytoval sociální
služby, se nacházejí v bezprostředním ohrožení svých práv a zájmů a nejsou schopny samy si
zajistit pokračující poskytování sociálních služeb,
• kontrolují dodržování povinností poskytovatelů sociálních služeb a vedou řízení o správních
deliktech poskytovatelů sociálních služeb.
Kraj v samostatné působnosti:
• zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb; zajišťuje dostupnost informací o sociálních
službách,
• spolupracuje s obcemi, s dalšími kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování
pomoci,
• zpracovává střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s obcemi, poskytovateli
a uživateli,
• sleduje a vyhodnocuje jeho plnění a informuje o tom ministerstvo,
• poskytuje dotace na provoz registrovaných poskytovatelů služeb.
Úřad obce s rozšířenou působností vykonává státní správu v přenesené působnosti:
• rozhoduje o přidělení příspěvku na péči,
• vykonává k tomu potřebné sociální šetření a příspěvek vyplácí,
• stanoví úhradu za stravu a péči, je-li dítě umístěno do zařízení sociálních služeb na základě
rozhodnutí soudu o nařízení ústavní nebo ochranné výchovy,
• zajišťuje poskytnutí sociální služby osobě, které není poskytována sociální služba,
a neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo její život nebo zdraví.
Obec v samostatné působnosti:
• zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb na svém území,
• zajišťuje dostupnost informací o sociálních službách,
• spolupracuje s obcemi, kraji a s poskytovateli při zprostředkování pomoci, popřípadě
zprostředkování kontaktu mezi poskytovatelem a uživatelem,
• poskytuje dotace registrovaným poskytovatelům sociálních služeb.
Úřady práce
• provádějí vyšetření zdravotního stavu k určení stupně závislosti a určují stupeň závislosti
žadatele o příspěvek na péči,
• výsledek sdělují obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.
Sociální pracovník a pracovník v sociálních službách
Zákon o sociálních službách určuje činnosti pracovníků v sociálních službách a také podmínky
odborné způsobilosti. Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka se vztahují na sociální
pracovníky vykonávající činnost v sociálních službách a při pomoci v hmotné nouzi, v sociálněprávní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, ve zdravotnických zařízeních, ve věznicích
a v azylových zařízeních.
Sociální pracovník je ten, kdo vykonává sociální šetření, sociální agendy (řešení hmotné nouze
či sociálně-právních problémů v zařízeních sociální péče), sociálně-právní poradenství, analytickou,
metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby
sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální
rehabilitaci.
95
Předpoklad pro výkon povolání sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům,
bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost.
Odbornou způsobilostí k výkonu povolání sociálního pracovníka je vyšší odborné nebo
vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce. Sociální pracovník má povinnost dalšího vzdělávání,
kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci.
Pokud někdo pracuje jako sociální pracovník a nemá požadovanou kvalifikaci, s účinností tohoto
zákona si ji musí doplnit: do pěti let, není-li absolvent střední školy v oboru sociálně-právním; do deseti
let, je-li absolvent střední školy v oboru sociálně-právním. Toto neplatí pro zaměstnance starší padesáti,
respektive pětapadesáti let, u nichž se kvalifikační požadavek považuje za splněný.
Pracovník v sociálních službách vykonává:
• přímou obslužnou péči o osoby spočívající v nácviku jednoduchých denních činností,
pomoc při osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování
čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření
základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb;
podmínka vzdělání - základní nebo střední a absolvování akreditovaného specializačního kurzu
v minimálním rozsahu 150 hodin;
• základní výchovnou nepedagogickou činnost spočívající v prohlubování a upevňování
základních hygienických a společenských návyků až po jejich fixaci, působení na vytváření
a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity, provádění volno
časových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností
formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti
a provádění asistenční služby a osobní asistence; podmínka vzdělání - střední nebo střední
odborné a absolvování akreditovaného specializačního kurzu v minimálním rozsahu 200
hodin;
• pečovatelskou činnost spočívající ve vykonávání prací spojených s přímým stykem s osobami
s fyzickými a psychickými obtížemi, komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální
pomoci, provádění sociálních depistáží pod vedením sociálního pracovníka, poskytování
pomoci při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační
zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti v územním celku; podmínka
vzdělání - základní, střední, střední odborné vzdělání nebo vyšší odborné vzdělání.
Podmínkou výkonu činnosti pracovníka v sociálních službách je odborná způsobilost,
bezúhonnost a zdravotní způsobilost.
96
97
98
Multikulturalita třikrát jinak
Dana Moree
Úvod
Každé setkání s člověkem z jiného kulturního kontextu s sebou nese větší míru nejistoty
a tedy větší zranitelnost. Tím nás staví před základní rozhodnutí, jestli do takového kontaktu
jít chceme a do jaké míry jsme ochotni do něj investovat naši energii. Tato otázka je veskrze
etická a setkání s druhým člověkem, které je něčím víc než formálně zadaným vyřizováním,
nelze nikomu nařídit, k tomu se musí rozhodnout každý sám za sebe.
Tento text je určen především těm, kteří se o takové skutečné multikulturní setkání
pokoušejí. Přináší nástin několika rovin, na které je při konkrétním kontaktu dobré dávat
pozor. Nejprve se zamyslíme nad rovinou strukturální. Kulturní rozdíly se často směšují
s rozdíly ve statusu – a právě na to se budeme soustředit v první části textu. Vždyť člověk
s přechodným pobytem má pro život v České republice jiné podmínky, než jeho kolega
z majoritní skupiny obyvatel, a pro řešení dané situace je jedno, z jaké země pochází, důležité
je, že u nás má odlišný než většinový statut. Proto v první části představím některé aspekty
tohoto strukturálního pohledu na věc, které mohou v konkrétním kontaktu pomoci.
Dalším důležitým aspektem multikulturního setkání je otázka identity. Z té vyplývá
prostá otázka – jakéže to setkání vyhodnotím jako multikulturní? Na to se budeme snažit
hledat společně odpovědi.
V poslední části textu představím některé konkrétní strategie, které mohou při
multikulturním setkání pomoci.
99
100
Vy jste cizinci?
Jednoho dne jsem se vypravila s manželem na úřad cosi vyřizovat. Dopředu je třeba podotknout,
že manžel je z hlediska jeho statutu cizinec s trvalým pobytem na území České republiky. Vešli jsme do
dveří, od stolu se na nás podívala úřednice, pozdraví nás, já za nás vyslovím naši žádost a jako odpověď
se mi dostane otázka: „A vy jste jako co, cizinci?“
Tento příběh je z hlediska každodenní praxe celkem nevinný a může se stát vlastně komukoliv.
Na druhou stranu reprezentuje celou řadu situací spojených s multikulturalismem, které se u nás v mnoha
obměnách objevují. Právě proto si ho dovoluji použít v souvislosti s mým příspěvkem do manuálu.
Na začátek mého pojednání bych si ráda dovolila ještě malou terminologickou vsuvku, která mi
z hlediska praxe připadá velmi důležitá.
V České republice se v poslední době vžil termín „multikulti“, který sama ráda používám, pro jeho
neformální charakter. V běžné řeči se většinou používá jako termín označující nějaký jev, který má co do
činění s multikulturalismem nebo multikulturní výchovou. Nedávno jsem se snažila přijít na to, v čem je
v České republice zakopán pes ohledně debat nad jevy spojenými s kulturní rozmanitostí a zjistila jsem,
že problém je schován mimo jiné i v používání tohoto na první pohled přátelského slova „multikulti“.
Multikulturalismus je ze sociologického hlediska něco zcela odlišného než např. multikulturní výchova.
Zatímco prvně jmenovaný postihuje společnost z určité makro-perspektivy a zabývá se tedy popisem
skupin, které se v té které společnosti vyskytují, řeší druhý konkrétní zacházení s jednotlivci. Protože ale
vše skryjeme pod onen záludný termín „multikulti“, vytrácí se nám zásadní rozdíly mezi těmito dvěma
přístupy a v důsledku toho dochází k nedorozuměním v komunikaci a k předsudkům při kontaktu.
V roce 2008 vydala společnost Člověk v tísni o.p.s. situační analýzu zaměřenou na zmapování
programů multikulturní výchovy v České republice (Bořkovcová a kolektiv autorů, 2008). Studie mimo
jiné ukázala, že v české debatě o „multikulti“ převažuje, na rozdíl od ostatních zemí, myšlení v čistě
etnických a navíc hlavně skupinových kategoriích. Proto je u nás stále tak těžké odlišit skupiny od
jednotlivců při každodenním kontaktu. A přitom si troufám tvrdit, že část problémů je skryta právě
v používání onoho slova „multikulti“, a že vlastně naše úřednice z úvodního příběhu nemyslela svou
replikou nic zlého. A přesto vytvořila nepříjemnou situaci, která nemá jiné důsledky než to, že na ni
dotyčný opravdu nerad vzpomíná. Zkusme se tedy na multikulturní oblast podívat hned z několika
perspektiv, které ovlivňují především naše praktické nakládání s kulturní rozmanitostí v běžném životě.
Strukturální multikulti aneb multikulturalismus z ptačí perspektivy
Když přijde do kanceláře klient, o kterém se úředník domnívá, že má jiný, než většinový statut, je
v naprostém pořádku, že se potřebuje zorientovat v tom, co může dotyčnému nabídnout nebo poskytnout
a v tom případě je zcela na místě otázka po statutu návštěvníka. Otázka je, jakým způsobem se dotyčný
úředník na status zeptá, a kdy usoudí, že to potřebuje vědět. To vše je zasazeno do celého společenského
kontextu a jeho strukturální roviny, u které bych ráda začala. Jinými slovy – pojďme se nejprve podívat
na strukturální úroveň nebo chcete-li – makropohled nebo pohled z ptačí perspektivy.
Po pádu železné opony se Česká republika otevřela a v důsledku toho se do té doby téměř
homogenní společnost začala proměňovat a rozrůzňovat. K rozrůzňování docházelo v komunitěmajoritní
společnosti, pokud za ni spolu s výsledky výzkumu Nedomové (1997) budeme považovat ty, kteří mají
české občanství a českou národnost. Tato velká skupina se, díky získané svobodě, začala stratifikovat
do nejrůznějších sociálních (punkeři, náckové, feťáci, miss...), náboženských (muslimové, buddhisti,
příznivci východních náboženství, reikaři...) a jiných skupin. Kromě této stratifikace se etnicky
relativně homogenní majorita začala etnicky vymezovat. Vzpomeňme na spory o česko-slovenské
soužití vrcholící rozdělením republiky, nebo na první sčítání lidu po roce 1989, kdy byl velký vzestup
identifikace se slezskou a moravskou národností, který po deseti letech opět opadl.87 Kromě této vnitřní
diferenciace se začalo objevovat i téma příchodu cizinců do České republiky.
V této souvislosti je pro úřednickou práci nutné znát několik detailů. Pobyt občanů jiných zemí se
87 Český statistický úřad. Sčítání lidu 1991. Praha.
http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/79B891E94FECC8B4C12573300028B348/$File/tab07.pdf [28. 4. 2008]
101
v České republice řídí dvěma zákony – zákonem o pobytu cizinců88 a zákonem o azylu89. Každý z nich pak
řeší jiný typ situací. Pro oba však platí, že od roku 1989 byly podrobeny mnoha novelám, a v důsledku
toho je někdy velmi obtížné vyznat se v konkrétní situaci klientů, kteří přijdou do kanceláře. Pokud se
tedy vyskytne nějaký detail, se kterým si dotyčný úředník neví rady, je třeba konzultovat právníky, kteří
se vyznají v dané oblasti.
Zákon o pobytu cizinců řeší situace lidí, kteří do České republiky přicházejí za nějakým konkrétním
účelem – např. prací, studiem nebo sňatkem. Tito lidé musí nějakým způsobem legalizovat pobyt na
území České republiky, což se děje především pomocí víz a několika typů pobytu. Z hlediska práce
s konkrétními klienty je potřeba vědět, že jsou dva základní typy pobytů – přechodný a trvalý. Zatímco
držitelé prvního musí každý rok žádat o prodloužení, mají menší sociální jistoty a ocitají se v relativně
zranitelné situaci (při ztrátě zaměstnání nemají např. nárok na podporu v nezaměstnanosti, přestože
jako řádní zaměstnanci platili daně), druzí mají status srovnatelný s občany České republiky, a to kromě
volebního práva s výjimkou komunálních voleb. Trvalý pobyt je však možno získat až po pěti letech
onoho přechodného pobytu. Vzhledem k tomu, že u obou variant pobytu existuje celá škála možností
a aplikací pravidel pro konkrétní případy, není možné se všemi do detailu zabývat. Vzhledem k účelu
tohoto textu si tedy dovolím alespoň několik typů na dostupné informace, které mohou napomoci
při řešení konkrétních situací: oficiálním serverem pro oblast práce s cizinci je server spravovaný
Ministerstvem práce a sociálních věcí www.cizinci.cz. Jeho obdobou v neziskové oblasti je pak server
www.domavcr.cz, spravovaný Mezinárodní organizací pro migraci (IOM) Praha. Právě na tomto serveru
je uveřejněna i publikace, která vznikla ve spolupráci s Poradnou pro uprchlíky a která představuje
velmi podrobný přehled jednotlivých typů pobytů a administrativních kroků, které jsou vyžadovány pro
jejich získání.90
Nejvyšším stupněm integrace, je z hlediska zákona o pobytu cizinců, žádost o občanství, které
však není možno získat dříve než po pěti letech trvalého pobytu, a navíc na něj ani při splnění všech
administrativních požadavků není nárok – jinými slovy, neexistují pevná kritéria, která dotyčnému zajistí
jeho získání. Konkrétní informace pro tyto případy jsou k nalezení na serveru www.portal.gov.cz.91
Zákon o azylu řeší situace lidí, kteří hledají ochranu před pronásledováním z důvodů rasy,
náboženství, sexuální nebo politické orientace. Na azyl mají nárok ti, kteří splní definici azylanta podle
Ženevské konvence z roku 1951. Situace žadatelů o azyl se v České republice výrazně měnila – postupně
rostoucí počet žádostí na začátku devadesátých let kulminovat kolem roku 2000. Poté opět postupně
klesal, až se po vstupu do Evropské unie dostal na úroveň začátku devadesátých let a v posledních
letech dokonce hluboko pod ní.92 Situací žadatelů o azyl se velmi podrobně zabývají některé neziskové
organizace, jako např. Poradna pro uprchlíky nebo Poradna pro integraci.
Multikulturalismus z ptačí perspektivy má, kromě výše popsaného deskriptivního rozměru, ještě
také normativní složku. Ta se týká hodnocení stávající situace nebo také míry, do jaké majorita vnímá
vznikající kulturní rozmanitost. Přestože jsme vzhledem k okolním státům ještě stále daleko spíše
homogenní než heterogenní zemí s počtem cizinců čítajících cca 3 % populace,93 hodnocení jejich
přítomnosti na území České republiky je spíše negativní, než pozitivní. Ve výzkumech se dozvídáme, že
cizinci jsou spojováni spíše s negativními jevy ve společnosti, jako je zvyšování kriminality a odnímání
pracovních příležitostí domorodcům.94
88 89 90 91 92 93 94 102
http://www.mvcr.cz/azyl/migrace/legislativa/326_99.pdf
http://www.opu.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=48&Itemid=17&lang=cs
http://www.domavcr.cz/downloads/Bro_ura_cizinci_IOM_aktualizovan__7.11.2006.doc
http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/696/_s.155/708?POSTUP_ID=535&PRVEK_ID=596
http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_rizeni_azyl
http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu
Na dané téma existuje velké množství výzkumů a studií, stejně jako specializovaných serverů, které se na tuto oblast
orientují. Za všechny jmenujme alespoň www.migraceonline.cz; www.cizinci.cz. Z konkrétních studií pak např. Gabal I.
(2004): Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků, Praha: Ministerstvo vnitra
České republiky, nebo Prudký L. (2005): Přináležitost k národu, vztahy k jiným národnostem a k cizincům v České
republice, Praha: KVDO.
V této souvislosti je potřeba zmínit ještě jeden důležitý aspekt, který stojí někde na hranici mezi
deskriptivním a normativním pohledem na český multikulturalismus. V České republice jsou, kromě
cizinců spadajících pod situace zachycených v zákoně o pobytu cizinců a zákoně o azylu, ještě také
příslušníci etnických a národnostních menšin. Zpravidla jsou to lidé, kteří mají české občanství a českou
státní příslušnost, trvale žijí po dobu několika generací na území České republiky a hlásí se (nebo jsou
okolím vnímáni) jako příslušníci menšiny. Ve výzkumech veřejného mínění jsou však často uváděni
v souvislosti s pobytem cizinců – jsou tedy vnímáni také jako cizinci. Jedna ze studentek na Fakultě
humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze dělala, před třemi lety v rámci diplomové práce, výzkum
mezi žáky sedmých tříd základních škol. Žáci psali eseje na téma cizinci, většina z nich pak v této
souvislosti na prvním místě zmiňovala Romy. To je samozřejmě nesmysl, protože Romové nejsou
cizinci – jsou to občané České republiky.
Vše to, co bylo dosud řečeno, se týká především společenského kontextu, ve kterém se odehrávají
konkrétní interakce mezi konkrétními lidmi. Všechny výše uvedené údaje a typy na informační zdroje
jsou potřebné především proto, abychom si při konkrétním kontaktu vytvořili jakousi představu o škále
možností, která může jeho život bezprostředně ovlivňovat. Z tohoto hlediska je také velmi vhodné znát
potenciální zdroje informací, které je možno konzultovat v případě nejistoty. Znalost počtu cizinců
nebo reakcí majority na ně však nepomůže při konkrétní interakci. Na druhou stranu, právě naladění
společnosti a strukturální podmínky pro pobyt cizinců vytyčují jakýsi rámec, ve kterém ke konkrétnímu
kontaktu dochází. Z tohoto hlediska se reakce paní úřednice z úvodního příkladu dostává do zcela jiného
světla. Její otázka po cizincích má všechny tyto společenské konotace – cizinec může (ale samozřejmě
také nemusí) být v jejích očích nevítaným hostem, který jen přinese administrativní obtíže, je potenciálně
nebezpečný a v zásadě by bylo dobré nemít s ním nic společného, kdyby zrovna nepřišel do kanceláře.
Zároveň však mohla mít stejná paní úřednice na mysli snahu vyhovět co nejlépe a třeba se jen chtěla co
nejrychleji zorientovat v dané situaci, aby mohla lépe podat informace. To ovšem nevíme, společenský
kontext tak může snadno napomoci k nepřátelské interpretaci naší ukázkové situace. V každém případě
lze říci, že v této situaci nám makro-perspektiva přestává stačit a musíme hledat inspiraci v jiných
vědních oborech než v sociologii. Co ale tedy dělat s konkrétní situací?
Jak poznám multikulturní setkání?
Pokud chceme hledat inspirace pro konkrétní situace, je potřeba opustit multikulturalismus jako
koncept a hledat zdroje v jiných vědních disciplínách, jako např. v sociální práci nebo pedagogice.
Při konkrétním setkání jsou z hlediska multikulturního kontaktu důležité dva aspekty. Jeden je aspekt
toho, jak komunikujeme, druhý se týká toho, o čem komunikujeme a jakou roli hraje v tomto kontaktu
kultura. Zkusíme se podívat na oba tyto aspekty, přičemž začneme kulturou.
Na všech kurzech pro zaměstnance státní správy, které v posledních dvou letech proběhly, jsem
položila mimo jiné otázku, zda jsme teď, tak jak jsme se v místnosti sešli, multikulturní, zda jsme
součástí situace, kterou bychom mohli nazvat multikulturní setkání. Většina účastníků odpovídala něco
v tom smyslu, že ano (či ne) protože máme (nebo nemáme) žádný kulturní problém.
Tato rychlá asociace – multikulturní rovná se problém – je velmi důležitá pro naše hodnocení
konkrétní situace. A tak je nasnadě otázka, jakou že to situaci vlastně vyhodnotíme jako multikulturní
a tedy potenciálně problematickou? Je to tehdy, pokud je někdo ze skupiny jiné barvy pleti, nebo má
přízvuk, nebo se odlišuje v něčem svým chováním od většiny lidí, se kterými se běžně setkáváme?
A jakou roli hraje v takovém setkání kultura?
Fakt, že se každý z nás narodil do nějakého prostředí, které ho ovlivňovalo a formovalo, ať již
se bavíme o rituálech (slavení vánoc, velikonoc, pozdravy) nebo o normách a hodnotách (při jídle
se co...) nebo o hlubokých přesvědčeních, jak mají věci běžet, abych je vyhodnotila jako normální
(schůzka se dva dny předem co...)95 asi není nijak překvapivý. To, že daného jedince ovlivňuje i prostředí
země, ve které se narodil a jeho mateřský jazyk je také nasnadě. Na druhou stranu se ale v dnešní
95 Tyto modely kultury pochází např. od G. Hofstedeho nebo F. Trompenaarse.
103
globalizované společnosti nevyhneme tomu, že tyhle na první pohled jednoznačné kategorie nemají
v konkrétním setkání s druhým člověkem zdaleka tak jednoznačné kontury a k nálepkování takového
setkání jako multikulturního je potřeba nejvyšší opatrnosti. Lépe řečeno, nejvyšší opatrnosti je potřeba
především k vyhodnocování konkrétní situace. Ta má totiž hned několik rovin a já bych je v tuto chvíli
ráda představila.
První důležitá otázka, kterou si však musí zodpovědět každý sám za sebe, je otázka, proč potřebuji
vědět, zda je dotyčný cizinec nebo příslušník menšiny? A proč to potřebuji vědět apriori? S multikulturní
situací se přeci dá zacházet dvěma možnými způsoby. Buďto mám na samém počátku setkání pocit,
že setkáním s člověkem, který se narodil v Německu, Maďarsku, Holandsku nebo na Ukrajině, nebo
v České republice, ale má odlišnou barvu pleti, bude apriori odlišné, než kdyby se mnou o stejné věci
přišel vyjednávat český občan. Nebo tato premisa neplatí a kulturní rozdíly začnu řešit v okamžiku, kdy
dojde k nějaké nejasnosti, nedorozumění nebo nejistotě – tedy jako reakci na vzniklou situaci.
Toto základní nastavení souvisí s tím, jak pojímám kulturní identitu a jak vnímám kulturní
rozmanitost. Oba pojmy procházejí v celosvětové debatě velkým vývojem a za posledních čtyřicet let se
velmi výrazně posunuly v souvislosti s vývojem na mezinárodní politické scéně.96 Hned po druhé světové
válce a v letech následujících, kdy byl svět rozdělen železnou oponou a globalizace byla v plenkách,
byly většinou pod kulturou rozuměny národní kultury. Za tímto pojetím stojí jakýsi předpoklad, že lidé
narozeni v jedné zemi mají minimálně tendenci k určitému způsobu chování. Při setkání různých lidí
z různých zemí tak dochází zároveň k setkání lidí z různých kultur.97 Toto pojetí implicitně naznačuje
představu, že když budu vědět, jak se lidé v té které zemi chovají, tak s nimi budu umět také zacházet.
Na setkání s Němcem tak vždy přijdu včas, na Američana se budu široce usmívat a Čechovi objednám
pivo. Tento model se opírá i o některé mezinárodní studie, které zkoumaly např. míru individualismu
a kolektivismu, vztah k moci nebo k nejistotě.98 Vzhledem k tomu, že tento model vychází z toho, že
určité kultury (rozuměj národní kultury) mají určité standardy chování, říkejme mu kulturně-standardní
model.
Problém tohoto modelu se ukáže přesně v okamžiku, kdy jedinec nereaguje tak, jak by podle
příslušnosti k dané skupině měl – Němec přijde na schůzku pozdě, Holanďan nechce kávu, Dán nepije
tvrdý alkohol a Ukrajinec není kopáč. A vzhledem ke globalizaci dochází k setkáním, která vybočují
z předem nachystaných kolonek, čím dál tím častěji. Na základě takových zkušeností se začal i na
teoretické úrovni hledat koncept, který by pomohl jednak zohlednit realitu existence kulturních rozdílů,
a jednak se odklonit od skupinového nálepkování. V pedagogické literatuře najdeme v posledních deseti
až patnácti letech různé modely, které se více či méně snaží zohlednit pohled na jednotlivce. V anglosaské literatuře se objevil model mnohosti identit [multiple-identities model]99 a v německém kontextu
se pak objevil termín transkulturní.100 Co tyto dva modely naznačují? Každý jednotlivec prochází během
socializace různými skupinami – rodinou počínaje a dále pak přes profesní, náboženské, volnočasové
a další skupiny. S některými se identifikuje více a s jinými méně, každopádně však mají tyto skupiny
na člověka jednoznačný vliv – ať už se bavíme o rituálech, hodnotách až po celkové způsoby chování.
Zkrátka – jedinec si vlivem těchto skupin utváří jedinečnou kulturní identitu. Samozřejmě, že příslušnost
ke státu nebo k určité jazykové skupině hraje podstatnou – ne však jedinou - roli.
Když se setkají dva jednotlivci, mohou tedy čelit kulturním rozdílům na nejrůznějších úrovních.
Pokud má např. každý z nich jiný mateřský jazyk, může při setkání docházet k řadě nedorozumění
způsobených tím, že oba používají některá slova rozdílně. Když budou navíc tito dva ze stejné profesní
skupiny (např. sociální pedagogové), budou čelit s velkou pravděpodobností podstatně menším rozdílům
na úrovni hodnot, než kdyby se sešel např. streetworker a policista, kteří hovoří stejným mateřským
96 97 98 Banks J. A., (ed.) (2004). Diversity and Citizenship Education; Global Perspectives. San Francisco: Jossey-Bass.
Hall E. T., (1976): Beyond Culture, New York nebo Hall E. T., (1959): The silent language, New York.
apř. práce G. Hofstedeho a G. Trompenaarse. Oba dělali výzkumy ve velkých nadnárodních společnostech a u manažerů
N
stejných firem v různých zemích sledovali právě tyto dimenze.
99 Brislin, (1997) např. píše, že „each person has a unique set of identities“ [každý člověk má unikátní soubor identit];
Banks (1989, p. 14) hovoří o „multiple group membership“ [členství ve více skupinách].
100 Flechsigovi texty jsou důležitým zdrojem inspirace pro využívání tohoto modelu především v pedagogické oblasti.
104
jazykem a přesto mohou čelit zásadním rozdílům v pojetí hodnot a norem. Tyto rozdíly se pak týkají lidí
z nejrůznějších skupin a síla transkulturního modelu spočívá v tom, že zve k citlivosti na konkrétního
jedince.
Kulturní identita je pak souborem sounáležitostí a identifikací, které ovlivňují každého z nás –
v tomto ohledu se podobá výše zmíněnému transkulturnímu přístupu. V souvislosti s identitou existují
však ještě další pohledy, které jsou při setkání lidí z různých kulturních prostředí také velmi důležité.
Z. Bauman101 se nad identitou zamýšlí hlavně z hlediska její trvalosti a svobodné volby. V dnešním
světě můžeme v obou těchto ohledech najít určité extrémy. Existují lidé, kteří mají tzv. tekutou identitu
– vlají po světě, nemají kořeny a pevně se nepřivazují k žádné skupině. Jejich identita se hodně mění
a vyvíjí, někdy mohou trpět právě určitou nezakotveností. Druhým pólem k tekuté identitě je identita
rigidní, tedy identita těch, kteří se velmi pevně ve svých identifikacích sváží s určitou skupinou a ta se
pro dotyčného stane měřítkem pro všechno ostatní na světě, tento postoj pak může vést až ke xenofobii
a nacionalismu.
Dalším důležitým aspektem týkajícím se identity je možnost její volby. Bauman píše, že dnešní svět
se dělí do dvou skupin – jedna část světa si může identitu zvolit – když se např. dítě ze střední vrstvy
rozhodne vystudovat medicínu, s velkou pravděpodobností mu žádné vnější okolnosti nezabrání si tento
sen splnit. Když bude mít stejný sen stejně talentované dítě v některé ze rwandských vesnic, s velkou
pravděpodobností si identitu lékaře nebude moci přisvojit, protože se mu nikdy nepodaří vystudovat.
Na straně nedobrovolné volby stojí často lidé ve složité sociální situaci, ale také uprchlíci a všichni ti,
kteří neměli to štěstí narodit se do optimální sociální situace.
V každém případě však identita vždy vzniká na spojnici toho, jak vnímá dotyčný sám sebe a jak
na něj reaguje jeho okolí. O tom, jak jedinec vnímá sám sebe jsme se již zmiňovali dostatečně,
pojďme se podívat ještě na aspekt vnímání ze strany okolního světa.
Jeden můj kolega se mi nedávno svěřil, že minulý týden opět musel utíkat na smíchovských
eskalátorech. Proti němu totiž šli dva mladíci a pokřikovali něco o Romech a černých hubách.
A protože je můj kolega Rom a má tmavou barvu pleti, několikrát zažil, že jeho kamarády někdo na
ulici zmlátil a někteří z nich to dokonce odskákali velmi šeredně, otočil se a zmizel v davu. Takový
incident mu samozřejmě přivodí, mimo jiné, pozdní příchod do práce, a protože je ředitelem jedné
neziskové organizace, není to právě příjemný vstup do nového pracovního dne.
Identita člověka, který celý život zakouší agresivní reakce od spoluobčanů na ulici, je odlišná
od identity představitele majority, který chodí po stejných ulicích, ale podobná situace se mu nikdy
nestane. Tímto způsobem vzniká menšinová identita, která může mít mnoho důsledků. Oslabení
pocitu sounáležitosti s většinovou společností může vést k podstatně silnějšímu vyhledávání možných
identifikací s dalšími skupinami a takto vzniká mimo jiné fenomén druhé generace přistěhovalců,
jejichž děti se podstatně více identifikují s kulturou země původu jejich rodičů, než rodiče sami. Mezi
takové reakce může být zařazena i reakce úřednice z úvodního příkladu. Lidé, na které okolí reaguje
často způsobem, který je vylučuje, jsou velmi citliví na vyjádření pochybností o jejich příslušnosti
např. k České republice. Právě proto je velmi důležitá empatie, která umožní položit otázky citlivým
a nenásilným způsobem.
Jak naložit s konkrétní situací?
Jediným nástrojem, který mám k dispozici v situaci multikulturního setkání a potenciálních
nedorozumění s ním spojených, je komunikace. A protože je komunikace veskrze praktická záležitost,
pokusím se zde nastínit některé její důležité prvky na situaci z úvodu tohoto textu, kdy se úřednice
ptala, jestli jsme cizinci.
101 Bauman Z., (2004): Identity, Polity Press-Cambridge.
105
Setkání, které vyhodnotím jako setkání s člověkem z jiné kultury v sobě nese základní náboj,
kterým je nejistota. Takové setkání vždy znamená zpochybnění automatických reakcí a vzorců
chování. V takové situaci platí několik základních pravidel:
- dotyčný by měl dbát na to, co sám v tu chvíli potřebuje
Např. naše paní úřednice mohla mít v situaci, kdy vypustila onu otázku o cizincích nejrůznější
potřeby. Mohla se chtít zorientovat, mohla zjišťovat, jestli se domluví česky a bála se, že to nepůjde,
mohla být ve funkci nová a byla si jistá, že složku s cizineckou agendou ještě neprostudovala, a tak
rychle přemýšlela o tom, jestli nemá zavolat kolegyni. Každopádně z hlediska komunikace přeskočila
všechny tyto potenciální možnosti a vysvětlení a vyhrkla otázku, která je sice logickým vyústěním
podobných úvah, může však mít důsledek na hladký průběh komunikace. Namísto toho, aby rovnou
vyhrkla ono „a vy jste jako co, cizinci“ tedy mohla rozložit tuto větu do oné škály podnětů, které se
jí honily hlavou a mohla se ptát např. „je v pořádku, když se budeme bavit česky?“ nebo „abych Vám
mohla pomoci, potřebovala bych vědět, jaký typ pobytu máte“, nebo „nezlobte se, ale pokud potřebujete
něco speciálního týkajícího se pobytu cizinců, tak raději zavolám kolegyni, která se v oblasti orientuje
lépe, než já“… apod. Je to vlastně pozvání hovořit o sobě a svých potřebách, vysvětlit, proč se na to či
ono ptám. Je to vlastně způsob, kdy rozložím automatické kroky, které běžně dělám, na malé krůčky,
které postupně vysvětluji, abych předešla nedorozumění.
- nevnucovat jinou identitu
V textu jsem se několikrát zmínila o tom, že kulturní identita je souborem mnoha ukazatelů
a často se může odlišovat její vnímání dotyčným člověkem a jeho okolím. V konkrétním kontaktu je
potřeba tento rozměr respektovat. Pokud automaticky předpokládám, že je dotyčný cizinec jen proto,
že např. vypadá trochu jinak nebo hovoří s lehkým přízvukem, dopouštím se škatulkování a vzkaz,
který klientovi dávám je – „ty mezi nás nepatříš“. Na to je většina lidí, velmi citlivá. Pokud je cílem
multikulturního soužití integrace, pak je potřeba dávat na podobné výroky ve veřejném prostoru
pozor a soustředit se na to, co je předmětem setkání, nikoli škatulkovat.
- dbát na drobné náznaky nedorozumění
V okamžiku, kdy v rozhovoru vnímám nějaký nesoulad, je třeba se hned ptát jestli je vše v pořádku,
zda dotyčný rozumí, souhlasí, potřebuje něco jiného apod. Opět zde platí, že čím více se ptám, tím méně
nedorozuměním budu na konci rozhovoru čelit.
Etická rovina
Ve všech těchto praktických radách na závěr se samozřejmě dotýkám etické roviny věci. Několikrát
jsem v poslední době zažila reakci typu: „proč bych to dělal/a, jsme v České republice, jsou tady
nastavena pravidla a cizinci se je musí naučit respektovat – proč já bych se měl/a extra snažit.“ Na
tento argument samozřejmě neexistuje žádná odpověď. Multikulturní setkání apriori vyžaduje větší
snahu, trpělivost a empatii, než jiná setkání právě proto, že je v něm velký potenciál pro nedorozumění.
Zároveň však může takové setkání velmi obohatit, rozšířit obzory a stát se novou inspirací pro práci
i běžný život. Všechny výše zmíněné rady a typy předpokládají, že obě strany tuto extra energii chtějí
do setkání investovat, že jim to za to stojí.
Pokud tomu tak je, tak bych se ještě ráda vrátila k onomu slůvku „multikulti“. Používat ho
samozřejmě můžeme. Při konkrétním setkání je však velmi vhodné rozlišovat jeho makro- a mikroúroveň a trénovat citlivost na drobné nuance, které přinese vždy jen aktuální a unikátní setkání s někým,
kdo je v některých ohledech jiný, než já.
106
Literatura
Banks J. A., & Banks C. A. M., (ed.) (1989): Multicultural Education: Issues and Perspectives. Boston: Allyn
and Bacon.
Banks J. A., (ed.) (2004): Diversity and Citizenship Education; Global Perspectives. San Francisco: Jossey-Bass.
Bauman Z., (2004): Identity. Polity Press. Cambridge.
Bořkovcová M., Hajská M., Moree D. & Morvayová P., (2008): Situační analýza zaměřená na zmapování
stávající nabídky na trhu institucionální podpory a realizace programů multikulturní výchovy v ČR ve
vztahu k různým cílovým skupinám. Praha: Člověk v tísni,
Varianty: http://www.varianty.cz/download/doc/books/35.pdf
Brislin R., (1981): Cross-cultural encounters: Face to face interaction. New York.
Český statistický úřad. Sčítání lidu 1991, Praha.
http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/79B891E94FECC8B4C12573300028B348/$File/tab07.pdf
[28. 4. 2008]
Flechsig Karl-Heinz, Kulturelle Orientierungen. Internet Arbeitspapier. Gottingen: Institut fur interkulturelle
Didaktik, 2000 [12th Augustus 2004]. http://www.gwdg.de/~kflechs//iikdiaps1-00.htm
Flechsig Karl-Heinz, Kulturelle Schemata und Interkulturelles Lernen. Internet Arbeitspapier. Gottingen:
Institut fur interkulturelle Didaktik, 1998 [22nd February 2004].
http://www.gwdg.de/~kflechs//iikdiaps3-98.htm
Flechsig Karl-Heinz, Transkulturelles Lernen. Internet Arbeitspapier. Gottingen: Institut fur interkulturelle
Didaktik, 2000 [22nd February 2004]. http://www.gwdg.de/~kflechs//iikdiaps2-00.htm
Gabal I., (2004): Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků. Praha:
Ministerstvo vnitra České republiky.
Hall E. T.: (1976): Beyond Culture. New York.
Hall E. T., (1959): The silent language. New York.
Hofstede G., (1991): Allemaal Andersdenkenden., Amsterdam.
Nedomova A. & Kostelecky T., (1997), The Czech National Identity; Basic Results of the 1995 National
Survey. Czech Sociological Review, 5, 79-92.
Pechová J., (2007): Pobyt cizinců na území České republiky. Poradna pro uprchlíky a IOM.
http://www.domavcr.cz/downloads/Bro_ura_cizinci_IOM_aktualizovan__7.11.2006.doc
[28. 4. 2008]
Prudký L., (2005): Přináležitost k národu, vztahy k jiným národnostem a k cizincům v České republice. Praha:
KVDO.
Trompenaars F., (1989): Riding the waves of culture. Fairfield.
Zákony
Zákon o azylu
http://www.opu.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=48&Itemid=17&lang=cs
[28. 4. 2008]
Zákon o pobytu cizinců
http://www.mvcr.cz/azyl/migrace/legislativa/326_99.pdf [28. 4. 2008]
Internetové zdroje
Český statistický úřad
Projekt Czechkid
www.czso.cz
www.czechkid.cz
107
Poznámky:
108
Partneři projektu:
Projekt byl realizován díky podpoře ESF v rámci Opatření 2.1.
Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3
Projekt byl spolufinancován státním rozpočtem České republiky
a rozpočtem hl. m. Prahy
Nositel projektu: Centrum sociálních služeb Praha,
Chelčického 39, 130 00 Praha 3
Projekt probíhal v období
od 1. 3. 2006 do 30. 9. 2008
JPD 3 - CZ.04.3.07/2.1.00.1/0003
Vzdělávání pracovníků sociální sféry
Etika a lidská práva
v sociální práci
Ondřej Fischer, Petr Jandejsek, Alena Kroupová, Helena Kunstová, René Milfait, Dana Moree
© Centrum sociálních služeb Praha 2008
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM,
STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY A ROZPOČTEM HL. M. PRAHY.