Chudá vdova

Vdovin peníz
Mk 12, 41-44 „Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují
peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě
drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám,
tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž
dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z
čeho měla být živa."
Ač příběh mluví o penězích, peníze nejsou jeho hlavní téma. Tím je „zbožnost“, vztah
k Bohu. Vlastně nás ten příběh nutí se ptát, zda se dovedeme opravdu spolehnout na
Boží péči, zda žijeme z jeho milosti, zda na něj dovedeme opravdu uvrhnout celý svůj
život, jak vyznáváme. Nespoléháme přece jen víc na vlastní píli, snahu, schopnost
hospodařit?
Ten příběh, protože ho známe, nás už nijak nešokuje. Ale být mezi námi ta žena dnes,
nemysleli bychom si o ní nic lichotivého, to si přiznejme. Vnějšně viděno, jednala ta
vdova nezodpovědně, ano přímo hloupě. Dát do sbírky pár halířů – koho to vytrhne?
Klidně si je mohla nechat. Aspoň jí by to pomohlo. Anebo, když už musela mermomocí
něco dát, proč si aspoň jednu tu minci neponechala? Proč nemyslí na zadní kolečka?
Vždyť jaký má smysl hodit všechno, co mám, do sbírky, když pak nebudu mít co jíst a
budu závislá na těch druhých, jejich darech?! Rozum se vzpírá hodnotit jednání vdovy
kladně. O lidech jako ona si myslíme své, a není to – jak už jsem řekla – zrovna lichotivý soud. Ostatně své si určitě mysleli i lidé v našem příběhu. Směšnost vdovina daru
byla do očí bijící.
Dávání darů byla zřejmě veřejná záležitost, výše daru se prý oznamovala knězi, který ji
pak vyhlásil nahlas. Samozřejmě, že nikdo nechtěl být zahanben, nikdo se nechtěl dostat do lidských řečí pro skoupost. Lidé proto házeli do pokladnice velké sumy, četli
jsme. „Mnozí bohatí dávali mnoho“. Ať všichni vidí, že jsou velkorysí, žádné chudinky,
ať vidí – protože to byly dary na chrám – ať všichni vidí, jak jim na chrámu a tedy na
Bohu záleží! Že na něm nešetří, že ho ctí!?!
„A mnozí bohatí dávali mnoho“, slyšeli jsme. A bylo to obdivuhodné. Na tom kam dáváme a kolik, do čeho jsme ochotni investovat, je vidět, na čem nám opravdu záleží,
co je naší životní prioritou. Do věci, na které nám záleží, jsme ochotni vložit hodně:
prostředků, sil i času. A to bez ohledu na to, co si o tom druzí myslí.
A jsme u jádra dnešního příběhu. Vnějšně viděno, vdova Bohu nedává nic, když do
pokladnice hází jen pár halířů. Výše jejího daru je ve srovnání s ostatními nicotná.
Jenže nejde o to vnější, nejde o to, co vidí člověk, ale o to, co vidí Bůh. „Mnozí bohatí
dávali mnoho“, slyšíme. A všichni jsou výší těch darů zaujatí; všichni kromě Ježíše.
Toho zaujal dar, nad kterým ostatní ohrnuli nos, který možná považovali jako my za
nerozumný: dar vdovy. Ježíš dobře rozpoznává, že její dar – na rozdíl od darů těch
ostatních – není určen obdivu lidí. Je opravdu určen Bohu. Tím, že hodila do pokladnice všechno, co měla, dává najevo, že vložila celý svůj život do Božích rukou, že nespoléhá na sebe, nenechala si žádná zadní vrátka, jako ti ostatní, kteří - jak Ježíš konstatuje - dávají ze svého nadbytku. Vdovin dar, jakkoli je v lidských očích ubohý, je významný v očích Božích. Je to velké vyznání víry, důvěry v Boží péči, vyjádření a při-
znání plné závislosti na Bohu. Svým jednáním ta vdova dává najevo, že ví, že žije jen
z Boží milosti.
I my tohle vyznáváme, i my Bohu důvěřujeme, alespoň to říkáme. Je ta naše důvěra
ale vidět i na našem jednání, na našich činech, našich postojích? To je otázka, kterou
nám ten dnešní příběh klade. Mluví sice o penězích, ale o peníze v něm nejde, řekla
jsem už na začátku, jde v něm o vztah k Bohu, o naši zbožnost. Ústy vyznáváme, že
Bůh je pro nás vše, že je náš život. A dnes obzvlášť chceme vyjádřit, že si uvědomujeme, že žijeme jen díky Božím darům; ale bojím se, že to, co vyznáváme ústy, neladí
plně s tím, co vyznáváme svým chováním. Bojím se, že tím dáváme najevo pravý
opak. Že ani my – tak jako ti mnozí bohatí v dnešním příběhu - nedáváme Bohu vše,
ale také jen to, co nám zbylo, co už sami moc nepotřebujeme, co víme, že nám nebude chybět, že můžeme postrádat – ať jde o peníze, čas, schopnosti či síly. Bojím se,
že na prvním místě našeho života nestojí opravdu Bůh, ale naše „já“, tomu že dáváme
všechno.
Jistě, musíme nějak žít, musíme počítat, abychom vyšli. Nemůžeme přece dát všechny
své prostředky do sbírky! Koneckonců: nedal nám Bůh rozum, abychom ho užívali?
Samozřejmě dal. A to, že počítáme, abychom vyšli s tím, co máme, taky není zcela
špatně. Otázka je, zda nepočítáme až příliš, zda se až příliš nestaráme, zda až příliš
nemyslíme na zadní vrátka. Hranice mezi dobrým a nedobrým počítáním je úzká a
snadno člověk sklouzne na nesprávnou stranu.
A tak se nás dnes ten příběh ptá: kolik dáváš Bohu? Nebo možná přesněji: jak to vypadá s tvou důvěrou v něj?, protože o to přece v tom dnešním příběhu jde. Otázka zní:
Nespoléháš víc na sebe, své schopnosti, svou práci, svůj rozum? Opravdu žiješ jako
ten, kdo ví, že je to Bůh a jeho dary, kdo drží jeho život? A pozor: odpověď nezávisí na
tom, co vidí lidské oko, ale na tom, jak to vidí Bůh. A v Božích očích – i to nám ten
dnešní příběh říká – leccos vypadá jinak nežli v očích člověka.
„Člověk hledí jen na to, co má před očima, Bůh však hledí k srdci“, říká Hospodin Samuelovi, když vybírá pro Izrael krále. Hledá impozantní postavu, která už od pohledu
bude vzbuzovat důvěru, pocit síly a tedy jistoty. Bůh mu ale pošle malého mladíčka –
Davida. Ano, ano, v Božích očích hodně věcí vypadá jinak nežli v očích nás lidí. Tam,
kde se nám zdá, že už je konec a beznaděj, Bůh má naději. Kde se nám zdá, že už
nám nebudou stačit prostředky, Bůh ví, jak je rozmnožit. Kdo škudlí a myslí jen na sebe, má míň než ten, kdo bohatě rozdává. A to, co vypadá úžasně a obdivuhodně
v lidských očích, v Božích očích může být naprosto ubohé a v posledu zbytečné. Protože své síly velice snadno napíráme do věcí, které nemají moc velkou budoucnost.
I to v tom dnešním příběhu stojí, podíváme-li se na jeho kontext. „Mnozí bohatí dávali
hodně“, slyšeli jsme. Byly to – jak už jsem zmínila – dary na chrám. To díky darům
těchto lidí mohl chrám fungovat, to díky nim mohly probíhat oběti za národ, to díky jejich darům mohl být chrám opravován a udržován v pořádku. Jenže chrám není Bůh!
Je to pouhá stavba. A bude zničen!, zní v následujícím příběhu. A tím pádem všechny
ty úžasné dary budou obráceny vniveč. To, co obstojí do budoucnosti, je jedině Bůh.
Do vztahu k němu proto stojí za to investovat všechno, tak, jako to udělala ta vdova.
Nic si nenechala pro sebe, celý svůj život i svou budoucnost vložila do jeho rukou.
Jako svou odpověď na Boží lásku, ve které nám Bůh také neváhal dát vše. To je právě
to, co si dnes chceme s vděčností připomínat: že Bůh na nás nešetří, ani v nejmenším.
Velice nás obdaroval, stačí se jen podívat kolem sebe, stačí se jen dobře zadívat na
to, co máme. Vždyť jsme bohatí! Nesmírně bohatí.
Bůh nám dává ze své plnosti milost za milostí, dává nám obživu, dává nám schopnosti, dává nám své slovo, svou radu, dává nám naději, dává nám život svého Syna a
v něm nádhernou budoucnost. Máme víc než si zasloužíme, máme víc než jsme si vyžádali, máme víc než si dovedeme představit, víc než dovedeme přijmout. I v našem
životě platí: „Co oko nevídalo, co ucho neslýchalo, dává Bůh těm, kdo ho milují.“ (1
K 2,9) Vzdávejme za to Pánu díky.
Modlitba
Hospodine, náš Pane a Bože, a v Ježíši Kristu i náš laskavý Otče, jsi hoden chvály pro
svou dobrotu a lásku, kterou nás neustále provázíš. Každý den smíme zakoušet tvé
milosrdenství. Každý den smíme žít z tvých darů, kterými nás bohatě zahrnuješ. Radujeme se, Pane, ze všeho, čím jsi naplnil náš život a vzdáváme ti za to vše dík.
Přiznáváme ovšem, že leckdy vidíme spíš to, co nám chybí, než to, čeho máme dostatek. Přiznáváme, Pane Bože, že si dovedeme stěžovat, že býváme nespokojení – to
když věci nejdou tak, jak jsme chtěli; když nás potkají těžkosti; když prožíváme chvíle
ztráty, musíme se něčeho vzdát. Jak nevděční někdy dovedeme být. Pane, smiluj se
nad námi a odpusť nám.
Vždyť i ty ztráty nás nakonec obohacují. Vedou nás k hlubšímu přemýšlení o životě,
jeho hodnotách; učí nás soucitu, pochopení, učí nás dávat; ale také nás učí houževnatosti a vytrvalosti, důvěře v tebe. Pane Bože, ty víš, co nám prospívá, víš to lépe nežli
my. Vkládáme ti proto své životy v plné důvěře do rukou. Chceme přijímat s vděčností
bez rozdílu vše, co nám v životě dáváš. Chceme, Pane, vyslovit „díky za to, co zarmoutilo, díky za to, co potěší. Díky za to, že vedeš mne, má sílo, cestou nejlepší.“
Hospodine, přiznej se k našim modlitbám, jsme přece tvé děti a také tak společně voláme: Otče náš ...
Čtení: Ž 104 Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako
stanovou plachtu. Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na
perutích větru. Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy. Zemi jsi založil na
pilířích, aby se nehnula navěky a navždy. Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad
horami stály vody; pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem. Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil. Mez, kterou jsi
stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi. Prameny vysíláš do potoků, které mezi
horami se vinou. Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň. Při nich přebývá
nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech. Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí
ovocem tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a
tak si ze země dobýval chléb. Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne
víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly. Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil. A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.
Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany. Učinil jsi měsíc k
určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit. Přivádíš tmu, noc se snese, celý les
se hemží zvěří; lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy. Slunce vychází a
stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku. Člověk vyjde za svou prací a koná
službu až do večera. Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře;
země je plná tvých tvorů. Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých, plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl. A
to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich
ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak
obnovuješ tvářnost země. Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat
ze svého díla. Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich. Budu
zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. Kéž mu je
příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost. Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž
svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.