cililink cililink!

Transkript

cililink cililink!
PRSATÝ MUŽ
A ZLODĚJ
PŘÍBĚHŮ
Kniha o tom, co
člověk najde na dně,
když už si myslí, že
nemůže dál, i o tom,
že zázrak potkáme
nejen v přítmí pralesa, ale kdekoliv.
Poušť, džungle, šamani, rituální obřady,
láska, smrt, ďábel v napínavém příběhu.
Pevná vazba s přebalem,
384 stran, 299 Kč
LÉTAJÍCÍ
JAGUÁR
Novela o cestách,
o marnosti a největší
životní lásce, napsaná za výlohou
knihkupectví na
náhodně vylosovaná,
autorovi předem neznámá témata.
Příběh o andělovi, kterého,
když je vám nejhůř, pošle
sám LÉTAJÍCÍ JAGUÁR.
Nejrychleji napsaná
kniha na světě.
Pevná vazba s přebalem,
80 stran, 169 Kč
Kniha od autora bestselleru PRSATÝ MUŽ A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ
Román psaný podle skutečných událostí. Válka, vězení, lidské utrpení, ale
i životní láska, tajné sny, lidská síla a odvaha ve velkém příběhu muže, který
sloužil v SS, Rudé i československé armádě, byl krajským tajemníkem KSČ,
politickým vězněm, uprchlíkem i milionářem. Několikrát byl blízko smrti,
potkal velkou lásku, ztrácel ji a zase hledal, stejně jako odpověď na jedinou
otázku – jaký je smysl lidského života.
Strhující, krutý, neuvěřitelný, ale přitom pravdivý příběh, na jehož základě
autor bilancuje i svůj vlastní život. Román, jaké už se dnes nepíší.
...Skutečná moudrost nepřijde se zkušenostmi, věkem, ale jen s prohrou,
kterou člověk dokáže obrátit ve vítězství...
JOSEF FORMÁNEK (*1969) spoluzaložil geografický
magazín Koktejl. V roce 2003 debutoval románem Prsatý
muž a zloděj příběhů, který se stal nejúspěšnějším debutem
desetiletí, a po velké čtenářské odezvě vyšel již v osmi vydáních. Roku 2004 ve světovém rekordu napsal knihu Létající
jaguár. Na románu Mluviti pravdu pracoval čtyři roky.
…Složitou cestu životem musel Bernard
Mares ujít, aby až ve stáří pochopil, že
všechno se nám vrací a že tajemství
života se neříká, ale odečítá ze rtů prosících, a hlavně z jejich očí. Říkám vám,
osud je prodejná děvka, která jde uplatit
naší lítostí, soucitem a vším tím, za co
se vlastně stydíme. Dívejte se při tom
lidem do očí a objevte v sobě kousek
Boha. Řekněte to dál, pošlete prosím
tichou poštou, že máme svého anděla
v sobě. Je to tichá pošta a někdo se jí
třeba nikdy nedobere. Neboť vykoupení
vlastní duše odhazujeme jako nepotřebné harampádí, ale to je ze všech zbytečností, po kterých toužíme, kterými
se obklopujeme, to nejcennější, čemu
ani čas nemůže jeho hodnotu odebrat.
Protože jestliže měl váš život smysl,
nezmizí ani po vaší smrti…
MLUVITI PRAVDU
Brutální román o lásce k životu
Josef Formánek
Smart Press, s. r. o.
2008
věnováno
• skutečnému hrdinovi této knihy,
jenž desítky let musel o svém příběhu mlčet
• mým blízkým
Něco jsem žádal. Asi to byl smysl života. Vydal jsem se
s Bernardem údolím utrpení na cestu k hoře poznání.
Často jsem byl plný tetelivé úzkosti, strachu a beznaděje.
Občas jsem se bál, jestli vůbec můžu jít dál.
Až když přestanete věřit, osud vám někdy nadělí něco
z toho, o čem sníte.
Hodně štěstí na té cestě. Per aspera ad astra.
První vydání říjen 2008, vázané
Vydalo nakladatelství Smart Press
Copyright © Josef Formánek, 2008
[email protected]
Ilustrace © Dalibor Nesnídal, 2008
ISBN 978-80-87049-23-5
7
HLUBOKÁ NOC
Když jedu z baru na chalupu, zásadně se nenechávám taxíkem vozit
až k ní. Aby nikdo nevěděl, kde ji mám. Stejně tak nerad mluvím
nahlas na veřejnosti, neříkám tajné věci do telefonu, milenky si do
něj ukládám zásadně pod mužskými jmény a sedmkrát kontroluji,
jestli jsem zamkl.
Ten večer jsem účet od taxikáře, jak jsem od přírody nedůvěřivý, také několikrát zkontroloval, než jsem zaplatil a vyrazil pěšky
domů. Když jsem už uhýbal za jednou vesnicí v Českém středohoří
ze silnice na lesní cestu, u místního smetiště, z ničeho nic jsem si
všiml takového světýlka. Přímo na smeťáku.
I když byla noc blízká úplňku, nebe plné roztrhaných mraků,
neviděl jsem nic než obrys skládky a na jeho vrcholu čtverec světla.
Až když jsem přišel blíž, uviděl jsem siluetu chatky.
Co to je?
Můj opilý mozek zvažoval ty nejšílenější dedukce, neboť ve dne
a za střízliva, když jsem jezdil okolo, jsem si žádného lidského
příbytku na té skládce nevšiml.
Marťani nebo co? Nebo co?
Hrabal jsem se po starých pneumatikách, suti a čemsi smradlavém k tomu zjevení.
Podotýkám, že kdybych byl střízlivý, jaktěživ bych si nedovolil
v noci takhle někoho děsit.
Ťuk ťuk.
„Haló,“ zakřičel jsem. Uslyšel jsem nevzrušené šouravé kroky.
Otevřely se dveře, stlučené z nerovných prken, mezi nimiž prosvítalo
světlo. Co asi bude? pomyslel jsem si.
Objevily se pronikavé oči a za nima vrásčitá tvář s bílým knírkem.
Se škytnutím jsem vyhrkl: „Co tady děláte?“
Ticho.
9
„Myslím jako na smetišti,“ doplnil jsem vyjeveně, ale s opileckou
umíněností.
„Občas tady jsem.“
„No tak to jo...,“ důležitě jsem přikývl.
Mlčel a ty oči se na mě pořád dívaly. Snažil jsem se nahlédnout
dovnitř, ale on mému pohledu zastoupil cestu.
„Tak dobrou, mladý muži,“ řekl rozhodně. Asi mi došlo, že je
hluboká noc, neboť jsem rychle něco zadrmolil, ale to už si kvůli
vypitému alkoholu moc nepamatuju.
Každopádně jsem si umínil, že musím celou tu věc další den
prozkoumat.
***
Ráno mě bolela hlava. Měl jsem schůzku s nakladatelkou, ale
nejraději bych ji odvolal. Třeštilo mi ve spáncích a stěží jsem se
soustředil na jízdu. Přesto jsem u smetiště zpomalil a zkontroloval
svůj včerejší objev.
Ne, nezdálo se mi to. Úplně nahoře trůnila chatka. Tam opravdu
někdo bydlí, rozbolela mě hlava ještě víc. Nějaký bezdomovec?
Při cestě zpátky jsem u smetiště zastavil. Cítil jsem se sice jako
šmírák, ale moje zvědavost úplně křičela: KDO TO JE? CO TAM
DĚLÁ?
Vtom se otevřely dveře obydlí a ten starý muž ze včerejší noci mě
uviděl. Pátravě se na mě podíval a pak zase zabouchl.
Zasmál jsem se. Buď má z lidí strach, nebo se s nikým nechce
bavit.
Probudil se ve mně sup. Moje fantazie pracovala naplno. Třeba
má nějaké tajemství.
Nemohl jsem tehdy tušit, že skutečnost je mnohem syrovější, než
bych si dovedl představit.
10
TICHÁ ZAHRADA
Uplynulo čtrnáct dní, kdy jsem měl pořád něco důležitějšího, a navíc
jsem v sobě i sbíral odvahu se tam zastavit a znovu vyděsit toho
starého muže. Že si ho ještě nevšimli ve vesnici, napadlo mě.
Zatímco jsem jezdil občas okolo, začalo se něco dít. Na skládce
se objevily různé hromádky a vrchol kopce zbavený odpadků byl
bez nich najednou podivně nahý. Při každé další jízdě jsem ostřil
zrak a zjišťoval, že jedna hromada je plná kastrolů, jiná, větší,
zase pneumatik. Je to nějaký bláznivý ekolog? Ne, na to byl moc
starej a sám.
A tak jsem konečně vystoupil z auta a šel tam.
***
Mám rád japonské zahrady. Tady ale nebyly vodou ohlazené kameny
jako v Kjótu, poskládané v kamennou řeku, ani jezírka či pečlivě
zastříhané stromy, ale něco velmi podobného. Jen objekty, co skládaly
atmosféru rozjímání, nebyly člověkem vyzdvižené výtvory přírody,
ale vyhozené věci.
Jeden strom, který zřejmě dřív rostl mezi tím smetím, měl teď
hlínu mezi obnaženými kořeny učesanou hráběmi, větve ozdobené
oprýskanými cedníky, pokroucenými naběračkami, rezavými kleštěmi. V na první pohled ledabylých, ale dokonalých shlucích rostly
na smetišti květiny a podél cesty vlnící se mezi hromadami roztříděného bordelu byly položeny kameny a rozbité cihly. Pod korunou
dalšího stromu trůnila roztrhaná kožená sedačka. Když jste si do ní
sedli, uviděli jste se v prasklém zrcátku pověšeném na protější větvi.
Vypadalo to spíš jako skladiště času či scéna z podivného filmu než
jako zakázaná skládka. Jo, a ještě tam byla houpačka z rozříznuté
pneumatiky.
Jen ten chlap tam nebyl.
11
být jeho. Proč mu to neřekla hned? Prostě ne. Marii Rose se
zatočila hlava. Vyběhla ven. Nechal ji. V klidu si vypil čaj a pak
poručil kočímu, aby se domů vrátil jinou cestou.
Ona šlapala pěšky až domů s umanutostí pokořené ženy. Když
ne, tak ne! Bůh ví, co se jí honilo hlavou. Možná už měla dost
téhle země, kde zima trvala snad celý rok, hlavně v nehybných
tvářích lidí a srdcích, která tady každému přestanou bít už po
narození.
Žádný lesk výročního plesu ve vídeňské opeře, ale chlad a šeď
bylo to jediné, co ji oslepilo a zatemnilo její rozum. Není to její
země. Není to její dítě. Porodí ho, dá do sirotčince a vrátí se za
sluncem. Domů. Chtěla pryč, hned. Ale musela počkat, až se
zbaví toho, co je v ní. Ta hanba, kdyby se vrátila s nemanželským
dítětem. Její otec by to nepřežil.
Ale osud k ní byl shovívavý. Jako by s tím dítětem měl jiné
plány. Ani se nenadála a bylo tu léto, pak začaly hrozně rychle
žloutnout listy a ona na konci jedné zářijové noci ucítila první
stahy.
24
Plechová stvůra se probudila. Z jejího nitra se
ozvalo zaskřípění. S hlomozem se vydala po kolejích na
stejnou každodenní pou, jako hvězdy na nočním nebi.
Hvězdy jsou dobré, stejně tak i neděle. Tramvaj ale taky.
Tramvaják ji láskyplně pohladil po moderní přístrojové desce.
Jeho Márinka. Takhle jí říkal, protože každý potřebuje
. Jak vyjížděl z vozovny,
chtěl uškubnout z trhacího kalendáře zavěšeného na provázku
včerejší den. Jak se ale Márinka ospale kymácela, nešlo mu to.
Teprve když se soustředil, podařilo se mu chňapnout po tom listu.
Nový den. 29. 9. 1924. Ten starý zmuchlal a hodil do prázdné
plechovky od oleje. Byla plná předchozích dnů, podobných si jako
vejce v ošatce. To ho občas trápilo. Jak udělat, aby každý den byl
jiný, dobrodružný, ale on nepřišel o jistotu a o řízky v neděli?
Když vjela Márinka do ulic sevřených vysokými domy, ozvěna
ten lomoz a skřípění násobila. Uklidnilo ho to. Ten nekonečný
hluk se vzápětí proměnil v ticho.
Čistý list papíru.
Nový začátek, jehož špatnou vlastností je, že
. Třeba ke stejným řečem se ženou,
až se vrátí večer domů. Možná dneska to bude jinak, pomyslel si,
ale vzápětí se tomu sám marně usmál.
Tramvaják si aspoň pro radost jen tak zacinkal.
trochu respektu a lásky
aspoň
Ticho jako začátek.
k témuž konci
směřuje
cililink cililink!
Ještě netušil, co se za chvíli stane. Tramvaj se zatím
řítila Vídní a na zastávkách sbírala další osudy.
Začátky všech věcí jsou nepatrné.
Omnium enim rerum principia parva sunt.
– Cicero –
DEN PRVNÍ
Vláčela se k zastávce tramvaje, co jela k nemocnici arcivévody
Rainera. V kapse si zkontrolovala hotovost pro doktora. Když
dosedla na sedačku, praskla jí plodová voda. Sesunula se na
zem a tam, uprostřed ospalých lidí mířících do fabrik a houpajících se teď na madlech, začala rodit. Někdo pod ni dal svou
vestu. Nevnímala to, jen doufala, že brzo dorazí k nemocnici.
Ženy odstrčily muže a udělaly hradbu ze svých těl a svršků, aby
snad rodičku mužští cestující neviděli. Pár výkřiků a chlapec byl
na světě. Starší žena zakřičela přes celou tramvaj, jestli někdo
z mužů nemá trošku alkoholu. Jeden se strništěm jí ho poslal.
Asi rum nesnášela, jak se otřásla, když si lokla. Zaklonila se
a bylo slyšet, že kloktá, než ho vyprskla na své roztažené dlaně.
Poklekla k rodičce, vzala pupeční šňůru, překousla ji u břicha
nafialovělého miminka, udělala na ní uzel a ten při utahování
plesknul o bříško novorozence, až se rozplakal. Tramvaj konečně
zastavila.
Muži jí pomohli vystoupit. Začala cítit stahy a vyšla z ní placenta. Krvácela, bylo těsně nad ránem a ptáci poděšeně křičeli.
Vzala miminko do náručí a šla ulicemi nazdařbůh, až přišla
k jednomu kostelu.
Dlouho se nerozhodovala, bylo to dílem okamžiku, kdy na
schody před kostelem opatrně položila dítě zabalené ve vestě, na
kterou ho porodila. Z kapsy vytáhla tramvajový lístek, na jeho rub
tužkou napsala BERNARD MARES, NAROZEN 29. 9. 1924. DĚKUJI
a přiložila ho na hruď chlapce pod tu hrubou obnošenou vestu,
28
ve které byl zabalen jako v zavinovačce. Naposledy se na něj podívala a bez jediné stopy lítosti se otočila. Nebo ji jen schovala hluboko do svého srdce jako tajemství, o nichž nikdy nevíme, kam
nás dovedou.
To dítě tam asi tak hodinu leželo na schodech samo, ale
nebrečelo, jen vrnělo a svědky toho činu byli jen ptáci v žloutnoucích korunách kaštanů kolem kostela, do kterého měla za
chvíli proudit spousta lidí. Bylo pondělí, pro Bernarda Marese
den první.
ZÁZRAK
Kostelník se sehnul k dítěti ještě od smolky a krve a rozbalil
vestu, ve které bylo zamotáno, a prohledal ji.
„Ňákej Bernard Mares,“ usmál se na faráře. Ten se s ním chvíli
díval na to malé, ale pak si uvědomil, že musí zavolat četníka.
Žádné rozjímání. Netušil, že očima toho vrnícího tvora, který
jednou dospěje a stejně jako on naplní svůj osud, se na něj dívá
samotný Bůh. Faráře napadla spásná myšlenka, jak oddálit jednání s úřady, které neměl rád. Pokřtí ho! To je jediné, co může
tomu chlapci dát, rozzářil se farář jako sluníčko.
Kostelník se mezitím na faře vysvlékl ze starých hadrů, v kterých obdělával zahradu. Z kapsy mu vypadl dopis. Jeho sestra
mu ho poslala spolu s balíčkem, ve kterém byly nějaké zavařeniny, med, šípkový a též bylinkový čaj. Byla posedlá léčivými
rostlinami a Ferdinandovi, který do Vídně odešel za prací už
před lety, připadlo, že kromě nich a péče o něj aspoň takhle na
dálku nemá nic, na co by soustředila svůj zájem. Ano, toužila
po dítěti, ale pro svůj zjev, který měli s Ferdinandem společný,
se ji nikdo ani v náznaku nepokusil svést. Rodná Třebíč byla
navíc na její vkus, i kdyby někdo přišel, jen plná vulgárních,
29
upocených ševců. A tak veškerou svou životní sílu soustředila na
práci učitelky v třebíčské měšťance, zahrádku, bylinky a svého
bratra. Každý balíček od sestry ho dojal, i když bylinkový čaj,
na rozdíl od šípkového, vyhazoval. Jednou se ho v kocovině
napil, a udělalo se mu ještě hůř.
Láskyplně položil dopis na stůl a uvědomil si, že páter je tam
s tím děťátkem sám. Proboha! Neznal nikoho nepraktičtějšího
než pátera. Mluvit uměl hezky, ale když měl zapálit svíčku, třásly
se mu ruce tak, že hrozilo, že spíš zapálí kostel, vyškrtá celou
krabičku nebo si spálí prsty. Ferdinand zabouchl faru a spěchal
do kostela. Dveře byly otevřené. Dítě leželo na lavici a páter
Kühn se na ně divoce šklebil, koulel očima a skákal z jedné
nohy na druhou s rukama zdviženýma nad hlavu.
Je to starý blázen, pomyslel si kostelník a laskavě zvolal:
„Otče...?“ Páter sebou trhl tak, že ztratil rovnováhu, chytil se
lavice a málem ji strhnul i s dítětem k sobě.
„To by stačilo,“ řekl chladně kostelník a dítě mu sebral.
„Necháme si ho aspoň jeden den,“ zažebral páter.
„Vy jste se zbláznil!“
„Ale pokřtít ho musíme.“
„A kdo půjde za kmotra?“
„Vy přece.“
To kostelníka potěšilo a při křtu mu příjemně přeběhl mráz po
zádech. Potom farář zamumlal cosi o tom, že maličký nemůže
zůstat v té vestě a bylo by potřeba trochu mléka.
Ferdinand se podíval nedůvěřivě na něj i na dítě: „Něco seženu,
ale slíbíte mi, že už se ho nedotknete? Radši mu něco vyprávějte.“
A tak zatímco kostelník běžel do Pratersternu, dostalo malé
miminko první kázání. Vybral své nejoblíbenější téma. Že všelijaká věc má jistý čas pod nebem a že je čas rození i čas umírání, čas
30
cililink cililink!
„Tak už pojte a nebojte se nastoupit, ano, vy,
pane! Jemináčku vám to sluší, slečno. Chyte se prosím zde
visících madel, protože za chvilinku pojedeme.
Tramvaj číslo 23! Nastupovat!
Příští stanice KINDHEITSSTRASSE! Tramvaj až na
konec světa!“
n
i
l
i
cil
Zítřejší den je žákem dnešního.
Discipulus est prioris posterior dies.
– Publilius Syrus –
SIROTČINEC
Když se Bernard tetě Anně jednou schoval ve skříni a ona ho
marně hledala, vylezl ze své skrýše, teprve až se celá nešťastná
rozbrečela a on slyšel, jak ji Marie utěšuje. Když se objevil, začala
na něj Marie řvát, že zlobiví parchanti končej špatně, že takový
spratky sbíraj cikáni do pytle a pak je prodávaj v pekle. A řvala
by tam určitě pořád, kdyby ji teta nezastavila.
Bernard si na to vzpomněl, když ho plačícího sestra představená táhla za sebou do sirotčince. Jak za nimi klaply velké červené
dveře vrat, utřel si oči a odevzdaně se zeptal: „To už jsme v pekle?“
Sestra představená Dulcie si ho přísně změřila očima: „Proč
v pekle? Jsme v domě božím, kde přebývá křesťanská láska.“
Bernard opět začal natahovat, jako by oddalované očekávání
bylo horší než příkoří samo. „Pekla se bát nemusíš,“ pohladila
ho po hlavě Dulcie a dodala: „V tomto domě všechny kroky
řídí sám Bůh.“ Usedavě se rozplakal. Proč Bůh? On chce za svou
tetou, do jejího bytu. Jenže ještě netušil, že v našem osudu jsou
prostě místa, odkud se již nelze vrátit, jak to měl teprve zjistit,
a to mnohokrát i bez Boha. A nebo možná právě proto.
Městský sirotčinec Alice Masarykové na Jejkově v Třebíči
spravovaly školské sestry de Notre Dame, řádu Matky Boží,
celé v černém, se závojem stejné barvy přes vlasy až do půli zad,
jehož součástí byly bílé škrobené čelenky sahající až k bradě,
vypoukle klenuté okolo tváří.
Bylo to zvláštní dětství, plné víry a lásky k bližnímu. I když za
boha nemohl pochopit, proč sestry, když v Třebíči míjeli česko44
bratrský kostel na Bráfově třídě, nařídily celému zástupu sirotků
zastavit a všichni si před ním na povel museli odplivnout.
Bernard měl rád atmosféru bohoslužby v kostele, i když se
bál zkamenělých lidí, jak to jednou řekl o sochách v kostele
rozčilený páter Bouzek řvoucímu zástupu sirotků, aby je nějak
zklidnil. Prý taky zkamení, když se budou chovat v tomto svatostánku hlučně a neurvale. Při pohledu do vážných obličejů
svatých mu však lehce zatrnulo. Dokonce se mu zdálo, že některé
sochy protáhly obličeje, jiné udiveně zavrtěly hlavou. „Účel světí
prostředky,“ řekl si páter Bouzek alibisticky sám pro sebe, ale
pro jistotu se pokřižoval.
Sirotci opravdu zmlkli, jako když střelí. Udělalo to na ně
dojem. S otevřenými pusami a vytřeštěnými zorničkami obhlíželi
kol dokola to strašné místo.
Mohutným hlasem, odpovídajícím jeho úctyhodné postavě,
vyzval potom páter Bouzek všechny chlapce, aby ke kázání usedli
do lavic. Vedle již dvanáctiletého, na svůj věk malého Bernarda
si sedl vytáhlý, o dva roky starší Ruda a přátelsky ho chytil za
ruku, aby to ostatní neviděli. Jeden zrzavý a pihatý, s matkou
lehčích mravů, která ho zmalovaná chodila do sirotčince navštěvovat, a druhý bázlivý a uzavřený do tajemného světa vlastní
minulosti, jenž se snadno stával objektem předvádění silnějších
chlapců. Proč ti odlišní nebo nejslabší vždy tvoří alianci?
Ruda chránil toho chlapce, neboť se mu jako jediný nesmál,
že jeho máma je děvka, ale naopak hltal proud jeho vyprávění
o ní. Každý večer, stejně jako tento, měl Beny nastražené uši,
když Ruda vyprávěl: „Moje máma se krásně směje. Říká mi ,můj
malej ryzáčku‘. Taky mi říkala, že jak mě jí ukázali, věděla, že
si mě nechá. Předtím prej všem holkám v podniku říkala, že
si mě nenechá, ale když mě viděla, sevřelo se jí tady,“ ukázal si
Ruda na srdce.
45
„Co je to podnik?“ zeptal se Bernard.
„Podnik je podnik,“ řekl Ruda, a zatímco Beny přemýšlel,
proč si ho teda nenechala, pokračoval: „No tam prostě obsluhuje
v hospodě víc ženskejch, aby chlapi hodně pili. A taky... tam
dělaj mámy opuštěnejm chlapům.“
„Jak?“
„No prostě je hladěj a ptaj se jich, jak bylo v práci a tak.“
„To je dobrá práce. Maj za to hodně peněz?“
„Docela jo. Taky si někdy tu práci musej brát domů, když
to nestihnou tam.“
„Tak to je zase blbý. Teta Anna si musela kvůli mně nadělávat
navlíkáním korálků až do noci. Byla moc hodná, ale... asi jsem
ji něčím naštval, protože sem za mnou nechodí.“
„A čistil sis boty, nosil uhlí a myl nádobí?“
„Ne, jenom jsem ho utíral a taky si to už moc nepamatuju.“
„No jó! Tak proto!“ řekl zkušeně Ruda.
„Ale já...,“ odmlčel se Beny, jak zpytoval svědomí, než řekl:
„A to už nikdy nepřijde, abych se jí omluvil?“
„Asi ne. Musíš se snažit, ještě než tě opustí. Pak je pozdě. Já
jsem na Jejkově ze stejného důvodu – taky jsem se nesnažil.
Jednou si máma vzala ňákýho chlapa domů, protože to v práci
nestihla. Ten chlap neodešel jako jiný chlapi další den. Byl tichej
a vůbec se nesmál. Jmenoval se Petr. Toho jsem měl rád. Strejda
Petr měl koně. Jednou mě na něj vysadil a ten kůň mě shodil.
To se mně jediný nelíbilo. Nesnažil jsem se poděkovat, ale normálně jsem brečel. Asi se mu to taky nelíbilo, a tak kvůli mně už
nepřišel. Máma mi říkala, že potřebuje někoho k sobě. Máma
je hodná. Říká, že si sem pro mě přijde. Ale až najde jinýho
chlapa, abysme netřeli bídu,“ šeptal Ruda a Bernard viděl proti
měsíčnímu oknu siluetu jeho ruky, jak mu zamávala. Zamával
taky a řekl potichu: „Hele, ale co až si pro tebe přijde máma...?“
46
„Spěte už, volové,“ ozval se hlas z místnosti plné spáčů.
Ruda se vyhoupl z postele, šel k Bernardovi, klekl si k němu
a šeptal: „Tak tě vezmu s sebou, Beny. Budem pomáhat mojí
mámě a v neděli zase budem hledat tvoji mámu. Společně, jo?
Jako Divokej Bill a Dlouhán Dick.“
„Jako kdo?“
„To je jedna knížka, víš?“
„Kdes ji vzal?“
„U... kra... dl,“ Ruda spíš otevíral naprázdno pusu než šeptal.
„Ty vo!“ vydechl Bernard.
Jeho přítel se v tom tmavomodrém šeru naklonil až k němu
a s vytaženým obočím vážně zakýval hlavou.
„Já budu Bill, jo?“ zeptal se potichu Bernard.
Ruda se zamyslel a pak váhavě přikývl: „Tak jo, ...Bill.
Tak navždycky kámoši, Bille, jo? Jmenuju se Dick. Dlouhán
Dick.“
Podali si ruce a hrozně dlouho si s nimi významně třásli.
„Nikdy se neopustíme,“ zašeptal Bernard a Ruda přikývl.
Zatímco ostatní chlapci v místnosti už dávno spali, oběma výtečníkům zatím hlavami probíhaly zmatené myšlenky jako blesky. O přátelství, o mámách, které nejspíš už
nikdy neuvidí, ale oni si to snili jinak – zdálo se jim o fantastickém dobrodružném životě, co spolu budou zažívat v přestávkách mezi pomáháním Rudově, tedy Dickově
mámě, aby netřela bídu, a hledáním tajemné Billovy matky.
OBRAZY SWĚTA
Dřív si byly dny v sirotčinci podobné jako hrachová kaše ponořená v oleji každý čtvrtek k obědu, pořád stejně hnusná. Ale
teď, uprostřed léta, když si Bernard s Rudou už asi po padesá47
té nahlas vleže četli osahaný rodokaps s nápisem Divoký Bill
a Dlouhán Dick, zalezlí za zahradní zdí, za níž bylo vidět do
otevřené krajiny, se svět úplně rozsvítil.
Existuje úplně jiný život, tam venku! Žádné řádové sestry
francouzského řádu Matky Boží. Ani jezuiti, kteří měli na
starost znalosti a výchovu sirotků v rámci ochranných perutí
římskokatolické církve. Ani ta jejich přikázání. Žádné příkazy
nebo zákazy, ranní modlitby, zpívání v kostele, neustálé uklízení a mytí rukou. To by Dick ani Bill nikdy nedělali. Znali tu
knihu už nazpaměť.
U čtení textu se střídali, ale věty, které pronášeli oba hrdinové,
musel říkat vždy ten, kdo jím byl.
„Jak jsi ji ukrad?“ zeptal se Bernard najednou na rodokaps.
„Když jsme byli na vycházce ve městě. Ležela na lavičce v parku
vedle školních věcí. Ty kluci lezli po stromech, nikdo se nedíval,
tak jsem si řek, že jim rodiče koupěj jinou.“
„Hele, a jakej to byl pocit?“
„Jak, jakej pocit?“ zeptal se Ruda alias Dick a vložil si do
pusy stéblo trávy.
„No jako ten strach,“ řekl Beny Bill netrpělivě.
„Člověče, parádní. Takovej zvláštní pocit tady,“ sáhl si ke
gumě trenek a pokračoval: „Úplně mě tam pálilo.“
„Taky bych to chtěl zkusit, mít strach,“ odehnal od sebe Beny
vosu.
„Tak taky někde ukradni knížku, ať furt jak u blbejch na
dvorečku nečtem to samý,“ řekl důležitě Ruda.
„A kde?“
„V knihovně. A až to uděláš...,“ zvedl se Ruda z trávy, aby se
oklepal: „...tak zkusíme utéct za mojí mámou a nebo utečem
do Jižní Ameriky jako Divokej Bill, co Bille? Ale nejdřív si tě
musím oťuknout, jestli jseš správnej tvrďák.“
48
„To jsem,“ postavil se Beny, přestože mu běhalo hlavou, jak
to provede, když benediktin páter Bouzek zrovna včera kázal
o tom, že Bůh ví všechno, že bez jeho vědomí nám nespadne
ani vlas z hlavy. Už tenkrát to považoval za blbost, že by Boha
zajímaly takové maličkosti, ale stejně radši před tím svým prvním zločinem odsloužil sedm zdrávasů. Netušil ještě tenkrát,
že velké věci se skládají z maličkostí, drobných náhod navazujících na sebe.
Když se dostal otevřeným oknem ze záchodu ve třetím patře sirotčince po římse do knihovny, nevybíral, jak mu poradil
Ruda, volně dostupné tituly pro děti, ale ty, které byly v části
pro jeptišky. Jeho úkol byl jasný – Hrabě Monte Cristo nebo
učebnice zdravovědy, kde prý bylo výtečně zobrazené ženské
ohanbí, nebo nějaký cestopis, nejlépe z Jižní Ameriky, kam
spolu pojedou. Našel útlý sešit Zdravověda, ze zvědavosti se do
něj honem podíval, ale rychle pátral dál. Až našel potrhanou
knihu se zažloutlými stránkami, která měla na prvním listě
vytištěn senzační název:
OBRAZY SWĚTA
čili
popsání rozličných národů, jejich žiwota
a způsobů, obyčejů, mrawů atd.,
jakož i rozličných krajin na naší zemi
Wydáwány
od
Jana Slaw. Tomíčka
===============
W Praze 1847
Sklad knihkupectwí Calvowa
49
Nic jiného nehledal. Vyrazil zpátky.
Když už byl na parapetu, houf asi čtyřiceti dívek, které v sirotčinci obývaly horní patra a byly striktně separovány od chlapců,
v té chvíli proběhl se smíchem pod ním. Lekl se a zakymácel.
Knížky se mu vysypaly z podpaždí. Útlejší Zdravovědu chytil,
ale Obrazy swěta tupě žuchly na parapet. Jedna dívka si všimla
té pokroucené postavy, která se opírala o zeď domu ve třetím
patře, a začala křičet.
Rozbušilo se mu srdce a rozklepala kolena. Nemohl se pohnout
a s hrůzou viděl desítky zvrácených hlav, které vzrušeně pištěly.
Postřehl, jak přibíhá v černé sutaně sestra Veleslava. Byla to
hrubá ženská, ale s dobrým srdcem. Vídal ji vždy jen v létě,
když dozrávaly jahody nebo už lezly ze země ředkvičky. To bylo
na pár dní naposledy, kdy směli s kluky, kteří měli na starosti
záhony se zeleninou, do zahrady. Museli zalívat a plít, ale když se
urodilo ovoce jejich práce, tak už je do zahrady nepustili. Jasně,
že to holky po sklizni musely odevzdat v kuchyni, ale určitě si
mohly něco málo uzobnout. Takové příkoří na chlapcích se tu
dělo každý rok, a proto Bernard tu sestru ani ty holky neměl
rád. Co asi ta černá sůva udělá, napadlo ho. Běžela doprovázena ječícími dívkami do domu, nejspíš za dalšími sestrami pro
pomoc, neboť minulé léto se tu skokem z okna zabil jeden tlustý
chlapec. Bernard si na římse vzpomněl, jak tehdy přijeli četníci
a ten největší sígr z kluků v sirotčinci, co toho tlusťocha vždycky
štípal do špeků, při pohledu na tělo s rozbitou hlavou jen řekl:
„Nejslabší odpadnou. Aspoň tu nebude osírat.“
Při vzpomínce na tu krvavou bublaninu s bílými chuchvalci,
co tomu tlustému chlapci vytékala z hlavy, se Bernardovi z té
výšky rozklepaly i ruce a všiml si, jak se plac pod ním vyprázdnil. Zůstala tam jediná dívka. Zaclonila si oči dlaní a dívala se
na něj.
50
Poznal ji, zpívala v kostele s ostatními holkami na pravé straně, ve druhé řadě, třetí od zákristie. Pamatoval si to, stál totiž
s Rudou na levé straně přesně naproti ní, týden co týden, rok
co rok. Vyplázl na ni jazyk. Neopětovala mu to, jen zavolala:
„Můžu ti nějak pomoct?“
Zaváhal, ale jak zaslechl přes záchod z chodby blížící se halas
a dupání spousty nohou, kopnul špičkou boty knihu cestopisů
z parapetu dolů. Jak kniha plachtila vzduchem, rozevřela se
a vazba s těmi zplihlými křídly padala jako kachna střelená nad
rybníkem. Opatrně se předklonil a podíval se pod sebe. Část
stran vypadla a válela se o pár metrů dál než zbytek knihy, ke
kterému běžela dívka. „Schovej ji!“
Přitiskla si knihu na hruď a utíkala, jako by běžela za ostatními do třetího patra na chlapecký záchod, kde stál na římse
za oknem.
Snad nechce ten cestopis odevzdat sestrám, pomyslel si a jen
zakroutil hlavou nad svou důvěřivostí. Strčil si Zdravovědu za
gumu kalhot a šel oknem vstříc tomu dusotu ze záchodu. Stáhly
ho dolů, ještě než stihl seskočit, takže spadl na obličej. Cítil krev
i jak ho dvě sestry zvedají a sestra představená ho bije pěstičkou
hlava nehlava po tvářích i po ramenou.
Nebránil se, nejvíc mu vadily pištící holky. „Ty židáku jeden!“
nadávala a táhla ho za vlasy do své kanceláře na začátku chodby.
Bouchly za nimi dveře: „Zklamal jsi mě. Co jsi chtěl vyvádět?“
„Nic, jen si půjčit knihu.“
„Přes okno?“ Najednou si všimla obdélníku v jeho kalhotách.
„Co tam máš? Vyndej to!“ napřímila k němu prst. Vyndal knížku
a hodil ji na zem.
„Proč jsi ji ukradl?“
„Chtěl jsem vidět, jak to vypadá,“ řekl vzpurně.
51
„Co?“
„Píča, píča jak vypadá!“
„Píča?“ opakovala nevěřícně, ale hned jak se jí rozšířily nosní
dírky, nabyla síly, jako by se nadechla něčeho zázračného: „Ty
jedno prase! Okamžitě, ty spratku, jdi do koupelny a rozdělej
oheň. Nekoukej po mně! Jdi, a hned!“ Šla tam s ním. Když byli
v koupelně, kouknul se po ní a došlo mu, co řekl.
„Zatop!“
Vzal sekeru a nasekal třísky tak jako v pondělí a v sobotu,
když na něj vyšla služba.
„Svlíkni se!“
„Co?“
„Svlíkni se, ty mezku! Jdi do vany,“ nařídila mu a přistoupila
k němu. Pustila vodu. Tekla studená, jak se kotel nestačil ohřát.
Začala ho sprchovat.
„Vem si mejdlo a umej si svý hříšný tělo.“
Mydlil se.
„Všude!“
Začal se mydlit i v podpaždí a na zadku.
„I vepředu!“
Neochotně ho vzal do ruky a za chvíli mu narostl. Odvrátil
od Dulcie hlavu a s mýdlem v ruce ho několikrát tahy od sebe
přejel. Jenže ucítil, jako by se najednou zalkl, oblil ho chlad,
jak mu ho chytla do teplé dlaně a on na něm pocítil studenou
vodu a vzápětí kartáč.
„Já ti ukážu, jak splaskneš, ty mezuláne.“
Bolestivě vyjekl a spadl do vany na zadek.
„A až se umeješ, tak popelem vyčisti kotel. Já ti dám ohanbí,
ženské ohanbí! Je stejné jako vaše! Je od Boha.“
Dulcie vyšla z koupelny na chodbu. Po pár krocích se rozhlédla, sáhla si na hruď a přerývaně dýchala, až se musela na
52
chvíli opřít o zeď. To se jí nestalo od dívčích let. Něco se v ní
sevřelo. Třikrát se pokřižovala, ale toho obrazu nahého chlapce
se v mysli nemohla zbavit. Kousla se do zavřené pěsti, jako by
se všech pokušení dalo zbavit tak lehce. Ne, nesmíš, řekla si,
pevnou vůlí to překonáš, a vykročila nejistým krokem ke své
kanceláři.
Bernard ležel v prázdné vaně a po tváři mu tekly slzy. Snad
z bolesti, snad z ponížení. A brečel, i když drhl mosazný kotel
hadrem a jemným popelem, tak jemným, jako byla jeho probouzející se touha utéct ze sirotčince, hned teď, z toho osudu,
a mít mámu i tátu, který by Dulcii rozbil držku.
Ale ty jseš sám! křičelo všechno uvnitř něho. Nikdo, jen ty!
Hlava se mu plnila zmatenými myšlenkami. Do té chvíle, co
si ženské ohanbí nalistoval v knihovně, předtím než ho chytli,
o rozdílu mezi těmi, co stály při zpěvu v kostele na pravé straně,
a chlapci na levé neslyšel nikdy od jeptišek ani slovo. Starší kluci
na Jejkově tomu ale jasně říkali dvěma nejsprostšími slovy, která
znal. Všichni jsme se s tím přece už narodili, jak to Bůh chtěl,
tak proč o-h-a-n-b-í? Co to má s hanbou společného?
Církevní názvy jsou falešný, pomyslel si Bernard, i když ho
to neodradilo od chuti stát se přinejmenším farářem jako páter
Bouzek, nebo dokonce biskupem, aby všem, i tý hloupý Dulcii
ukázal. Co biskupem, proč ne kardinálem? napadlo ho. Nebo
budu hrát na trubku jako páter Bouzek. V kapele. Ještě nevěděl, že v životě může být všechno stokrát jinak, než si pomyslíme, a to kvůli daleko větším hloupostem, než je odhalený sešit
Zdravovědy v kalhotách. I tak měl však jeho prohřešek nabýt
obludných rozměrů.
53
ZMIZENÍ DLOUHÁNA DICKA
Ta holka, třetí od zákristie, na něj, když se další neděli houfovali v lodi kostela ke sborovému zpěvu, spiklenecky mrkla, pak
si jako zívla a rukama si zakryla pusu tak, aby to vypadalo, že
v nich drží něco hranatého, a kývla s přivřenýma očima. Bylo
to jasné.
Má ji, dá ji, neodevzdala ji těm sůvám v černém. Všechno
to ponižující, tam v koupelně, mělo smysl! Bernarda v té chvíli
nezajímalo, že to může mít ještě dohru, spíš přemýšlel, jestli v té
knize bude i o jejich milované Americe, té Jižní samozřejmě,
kde byl ještě neprobádaný prales a indiáni, kteří zatím neviděli
bělocha. Můžou se tak s Rudou stát skutečným Billem a Dickem.
Jaká byla jejich radost, když jim Obrazy swěta před kostelem
nenápadně předala!
O tom zážitku s Dulcií Bernard nikomu neřekl, ani Rudovi,
jen páteru Bouzkovi. Samozřejmě bez té ukořistěné knihy cestopisů, kde, jak nakonec s Rudou zjistili, byla popsána část jejich
zaslíbené země. Farář si to vyslechl, ale nic neříkal. Jen se pak stalo, že Benyho učinil svým ministrantem, o rok později hlavním,
aby ho, jak řekl, měl na očích. Vedl ho k víře víc než ostatní děti,
protože mu připadalo, že jeho slova padají na úrodnou půdu. Půjčoval mu knihy, učil ho hrát na trubku, a hlavně mluvil o Bohu.
Jenže Benyho asi víc než víra bavilo představovat si, že ho lidé
budou brát se stejnou úctou a respektem jako pátera Bouzka.
Všiml si, s jakou pokorou k němu chodili se zpovědí. Mělo to
i další výhody. Za prvé dostával za každé ministrování od faráře
peníze, za další mohl chodit do školy ve městě o půl hodiny
později, až po mši, a měl neomezený přístup ke knihám na faře,
odkud také čerpal vědomosti pro společnou cestu s Rudou na
ten tak úplně jiný kontinent.
54
Nutná jsou menší zavazadla, chinin, korálky, zrcátka a moře
tabáku a podle knihy Lékárnička správného cestovatele
i jodová tinktura. Proč, to nevěděl, nicméně se mu ji podařilo zakoupit za peníze, které dostal za ministrování od pátera
Bouzka.
Ruda zase ukradl z nastražených prutů v řece Jihlavě háčky
a splávky. Rybářům klimbajícím mezi olšemi vedle řeky položil
k nohám vytrženou stránku ze školního sešitu, kam školáckým
písmem napsal: „Zachrání nám to život. Děkujeme. Ať vám za
to berou velký ryby. Nezlobte se.“
Když už měli s Dickem všechno nachystáno, rozhodli se
utéct. Po škole zaběhli opsat na nádraží odjezdy vlaků a nakoupit korálky. Byly tak drahé, že za zbylé Benyho ministrantské
peníze nakoupili jen půl kila červených, dva pytlíčky modrých
a jeden žlutých.
Další den vynesli sbalený ranec za zeď zahrady sirotčince. Leží
tam zřejmě dodnes, možná tam ještě najdete rozsypané korálky.
Nazítří totiž přijela do sirotčince Rudova matka.
***
Když ji Dick v doprovodu sestry uviděl, rozběhl se radostně
k ní. Beny se opodál usmíval, i když cosi tušil. Jestliže je šťastnej
Dick, tak taky Bill! Jenže pak se na něj Ruda, po půl hodině,
kdy si na lavičce povídal s mámou, podíval tak divně lítostivě,
že Beny musel utéct. A brečel, protože věděl, že navždy ztrácí
Rudu, s kterým si slíbili, že se nikdy neopustí, a bylo mu tak
pitomě smutno, neboť mu došlo, že skutečný Bill ani Dick by
nikdy takhle smutní nebyli.
A tak si vylezl do koruny jednoho stromu těsně za sirotčincem a otevíral potom jen naprázdno rychle pusu jako kapr na
suchu, aby nebrečel. A bylo mu jedno, že pod ním pobíhají děti
56
a sestry ze sirotčince a taky Ruda se svou matkou v síťovaných
punčochách a volají jeho jméno.
Najednou mu došlo, že jeho matka nikdy nemohla mít ani
trochu podobný obličej jako ta Rudova, i když si ji tak kolikrát
představoval. Snad jen jako teta Anna, která už za ním nikdy
nepřišla, protože jí nepomáhal. Ale bděla nad ním, aniž to věděl,
a vyjednala mu tam nahoře, že jednou se do tý Ameriky dostane.
Jako by najednou vytušil, že to nebude dnes ani zítra, ani za
týden, ani za rok, ani za deset let, nikdy se nešel podívat za tu
zeď, jestli tam ten ranec je, i když na něj nikdy nezapomněl. Po
odchodu Rudy se ale cítil tak hrozně, že všechny vzpomínky na
jejich společnou cestu chtěl zapomenout.
LEHNI SI
Když si ho sestra Dulcie zavolala do kanceláře ve třetím patře,
pozoroval ji nezúčastněnýma očima, jako kdyby to byly oči
někoho jiného a on tam vůbec nebyl. Hodila před sebe na stůl
roztrhanou plátěnou tašku, ze které se vysypalo pár věcí. Mezi
nimi i posvátná kniha – rodokapsový sešitek o Billovi:
„To ti mám předat od Rudy Malindy.“
Mlčel.
„Tahle kniha je taky kradená?“
Mlčel.
„Vidím, že ses pořád nezměnil. Kde jste ji ukradli?“
„Nikde.“
„Takže mám zavolat četníky na Malindu?“
Mlčel a přemýšlel. Co víc se mu může stát?
„Ne, tu jsem ukradl já. Zase mě budete mejt?“ řekl posměšně.
Nevěřícně kroutila hlavou: „Co si to dovoluješ?“
„Mně je to jedno.“
57
„Jedno?“ přistoupila k němu.
„Jedno,“ řekl vzpurně a viděl, že sestra představená se na
něj najednou dívá nějak jinak. Polknul. Byla v něm zloba, ale
i podivné napětí, stejné, jako když si s Rudou povídali o Americe.
Sáhla mu přes kalhoty do rozkroku. Něco cítil. Rozklepal se.
„Tak co, ty hlupáku?“
Mlčel. Stáhla z něho košili. Postavil se mu.
„Lehni si!“
Lehnul si.
Sedla si na něho, rukou mu zacpala pusu a se skousnutými
rty se na něm začala pohupovat. Cítil, jak něco uvnitř ní ho
obnažuje a zase zavírá v podivné úzkosti a uvnitř hlavy se mu
všechno točí. Najednou vyjekl, jak z něj to napětí spadlo. Cítil
se hloupě.
Vstala, skasala si černé roucho, a zatímco on ještě ležel na
zemi s hlavou otočenou ke zdi, došla ke stolu, vzala z něj tašku,
vrátila do ní rodokaps a opatrně ji položila vedle něho: „Nikomu
to neříkej, všichni by se ti smáli, že jsi hlupák.“ Chvíli mlčela
a pak dodala: „A já bych se zlobila!“
DEFENESTRACE
I když se potom v sirotčinci míjeli ještě hodněkrát, jejich oči se už
nikdy nepotkaly. A on mohl svůj život zasvětit tomu jedinému,
co mu zbylo, jakkoli to dnes zní komicky: studiu Bible pod vedením pátera Bouzka, aby jednou mohl vstoupit do semináře.
Vykládal mu, jak úžasně a jednoduše svět vznikl, a jeho to
bavilo. Bůh. Jak tajemné slovo. Přemýšlel, jestli ví i to, co si on,
Beny, myslí. Jestli jo, tak je to Bůh. Byl jím uchvácený. Ostatní se mu za to sice ve škole smáli, ale jemu to nevadilo. Do té
doby, než se to stalo.
58
Jejich třídní Emanuel Krajina je zrovna učil v dějepravě o defenestraci Martinice a Slavaty, místodržitelů císaře pána, kteří
byli vyhozeni z okna kanceláře na Pražském hradě. Jak začal
profesor vykládat o tom, že později bylo dvacet sedm českých
pánů na Staroměstském náměstí popraveno, začali všichni kluci
na Bernarda házet papírové koule.
Třídní je okřikl a pokračoval o důsledcích defenestrace v dějinách, ale největšího sígra třídy Vomáčku ještě zajímaly detaily,
z jakého to bylo patra, jestli je prohodili sklem nebo otevřeným
oknem. Krajina ho pochválil: „Že dokáže být historie zajímavá,
co, Vomáčko. Máte u mne malou hvězdičku za zájem.“
Vomáčka se šibalsky a vítězoslavně rozhlédl po třídě, kde
byli samí Češi, a skončil významným pohledem na Bernardovi, jehož jediným němectvím do té doby bylo, že měl v třídní
knize uvedeno místo narození Vídeň. Ale německy uměl stejně jako ostatní kluci ve třídě, to, co pochytil na ulici nebo od
profesora němčiny Hanse Sitauera, jemuž se žáci smáli za jeho
šišlavou češtinu.
Hned jak zazvonilo a třídní zmizel za dveřmi, začal Vomáčka
křičet: „Pomsta Němcům! Za popravu českejch pánů!“ a hrnul
se k Bernardovi. Spolu s ostatními ho čapnul, další dva výtečníci mu zkroutili ruce, aby nemohl bránit defenestraci. Hodili
ho jen ze zvýšeného přízemí, ale ten pocit ponížení byl horší
než naražená záda. To nebolelo tolik jako první poznání, že
sem nepatří.
Teta s ním mluvila v dětství česky, s Marií si sice povídala
hrbolatou němčinou a on trochu rozuměl, ale v sirotčinci už
mluvil jen česky, dokonce se mu v té řeči zdály i sny, ty o létání.
Stačilo zvednout ruce a letěl a všichni lidé pod ním se užasle
dívali, jak to dělá. Někteří i křičeli o radu a on, třebaže mu vítr
rval slova od úst, jim pokaždé odpovídal, že stačí jen zvednout
59
ruce a chtít. Ten den z toho okna neletěl, jen si na trávníku,
s krví pod nosem, na ten sen vzpomněl.
Rychle se oklepal a proběhl celý rudý okolo školníka, který se
ho snažil zachytit, ale on se mu vysmekl a plný zlosti bral těch
pár schodů po dvou, aby se klidně porval se všemi najednou.
Nekontrolovatelně začal okolo sebe mlátit pěstmi, a než se kluci
přestali smát, už dvěma tekla krev z nosu. Potom už celý chumel
nohou a rukou ležel na zemi, než na ně zařval třídní Krajina.
Začalo vyšetřování. Nakonec vzal za uši Vomáčku i Marese
a odvedl je do sborovny. „Oba budete po škole, ale tobě, Vomáčko, dám i rákoskou.“
Vomáčka se rozplakal. Mezi vzlyky žaloval: „Ale on zase na
vás složil nepěknou říkanku.“
„Á, pán je básnírž,“ připojil se němčinář.
„Básník,“ opravila ho s úsměvem tělocvikářka Vyhnalová.
„Nuže, mladý muži, ven s tím,“ pobídl ho Krajina.
Bernard zahlédl, jak se na něj Vomáčka pomstychtivě zašklebil.
„Ty srabe,“ procedil mezi zuby, než se způsobně uklonil.
„A název básně?“ řekl zatím ještě pořád s úsměvem Krajina.
„Před měšťankou...“
„A jméno básníka?“ otázal se pobaveně třídní.
„Bernard Mares...“
Dal si záležet na dobrém přednesu:
„Před měšťankou hovno leží,
učitelský sbor tam běží,
Eman na to, sakra, sakra,
to je hovno mého bratra.
Sitauer šišli mišli,
jak jste na to hovno přišli?
Vyhnalová podle zvyku
valí hovno po trávníku.“
60
Ještě se stihl jednou uklonit, a už ho braly učitelské ruce, třídní
Krajina mu stáhl kalhoty a dal mu pětadvacet rákoskou. Potom se
udýchaný obrátil k němčináři, řekl: „Promiňte,“ a vyplatil takhle
i Vomáčku, pětadvacet za defenestraci a pět za žalování.
Od té doby Mares s Vomáčkou už neprohodil ani slovo, ze
třídy si na něj už nikdo nedovolil a on se začal podivuhodně
zlepšovat v německém jazyce, až ho Sitauer na konci roku veřejně před celou třídou pochválil, že by si z něj ostatní měli vzít
příklad. Jen žáci věděli, proč je v jeho hodinách tak usilovný. Ve
třídě začal všem na just odpovídat zatím ještě ne úplně dokonalou němčinou, ale pořád se v ní zlepšoval a česky mluvil jen
s učiteli. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel, ale když je pro ně
Němec, tak jím bude!
VĚDMA
Teď bez Rudy, který byl už dávno někde u svý mámy v Brně,
se nerad vracel i do toho domu plného řvoucích dětí a mlčenlivých jeptišek. Nejraději si četl na zahradě v koruně stromu
hned u brány a v zimě v kotelně. Už ne Divokého Billa, znal
ho nazpaměť a měl ho jako relikvii uloženého na dně skříňky
u postele, stejně jako Obrazy swěta. Teď měl zásobu knih od
pátera Bouzka, počínaje Remarquem a konče Nerudou či Katolickými listy. Mnohému nerozuměl, ale líbilo se mu přátelství
utužené válkou, stejně jako zázračná cesta Ježíše Krista. Nejvíc,
jak uzdravoval lidi. Vůbec se mu líbily zázraky. Kéž by se on
mohl pouhým přáním octnout jinde. Nebo kdyby si pro něj
přišla teta Anna. Často ho též napadlo, jestli pozná svoji matku. O otci nepřemýšlel. Stačil mu Divokej Bill. A Bůh. Tolik
zázraků už udělal... Kdy přijde další? Páter Bouzek mu říkal, že
zázrak může přijít každý den, jen na něj musíme čekat, každou
61
chvíli se otáčet okolo sebe, jestli se už nestal. Jeden takový zažil
i Bernard, přestože to tehdy ještě netušil.
Stalo se to o prázdninách – na samém sklonku léta. Jeli tehdy
sbírat zbylé klásky na pole jako vždy po žních, když už měli
sedláci sklizeno do snopů, jež se vázaly do mandelů a pak na
žebřiňácích vozily do stodol. Všechny děti měly z toho chození
po posečeném poli a neustálého shýbání bolavá záda a chodidla
rozedřená do krve – aby se šetřila obuv, v létě všichni chodili
bosi. Ale sirotčinec měl zrno, ze kterého se dělaly pětikilové
kulaté bochníky, protože, jak říkala Dulcie, když je na stole
chleba, není hlad.
Při sbírání klasů zpíval Bernard s ostatními dětmi písničku.
Kde je moje máma, kde je, kdo ji zná,
někde za horama na mě vzpomíná,
někde za horama pro mě pláče snad,
kde je moje máma, k té se vždycky vrátím rád.
To byla kromě církevních zpěvů jediná píseň, která se všem
vryla do paměti, neboť jim ji sestry mučivě bez přestání hrály na
gramofonu na pavlači sirotčince. Beny vůbec nemohl pochopit,
proč ji pořád hrajou, snad aby všem sirotkům opravdu došlo, že
většina z nich má matku, která o nich ví, ale kašle na ně. Jako by
chtěly, aby každej den všech osmdesát dětí bulelo. A dá se říct,
že se jim to vcelku dařilo. I ti největší sígři občas v noci vzlykali
do polštáře. Potichu, aby to nikdo neslyšel. Na tohle všechno
Bernard myslel, když sbíral s ostatními do pytlů klásky, které
zbyly na poli po žních, stejně jako si do paměti ukládal všechny
nespravedlnosti, které nám činí život, aniž bychom to chtěli.
Možná i proto tak věcně a suše napsal po prázdninách do
slohové práce na téma „Co jsem si přinesl z prázdnin – zážitek,
kamarádství, poznání...“ pouhé dvě věty: „Po žních nám dovolil
62
sedlák sbírat, co zbylo na poli. Z prázdnin jsem si přinesl pytel
a půl pšenice a hrnec žita.“
Třídní Krajina se na Bernarda tehdy rozzlobil, když práci po pár
minutách odevzdal, a nařídil mu, ať se vrátí do lavice a dopíše ji.
„Je dopsaná,“ řekl tvrdošíjně Bernard a neustoupil, ani když
mu profesor nařídil, ať si jde kleknout do kouta. Tam před koncem hodiny zády ke třídě s úžasem poslouchal, co nahlas četli
ostatní žáci. Nechápal, co všechno jiného se dá o prázdninách
zažít. Bylo mu to líto. Najednou měl chuť vstát a začít křičet:
Já jsem taky něco zažil!
Ale pak si řekl, že by se mu stejně jenom smáli. A tak tu nejzvláštnější historku toho léta nakonec nezmínil. Nemohl tušit,
že mu její osudovost jednou dosvědčí sám život.
Přitom to byla taková krátká epizoda sklonku léta, kdy už jeli
v podvečer na žebřiňáku z pole do sirotčince. Sestra představená
tehdy vyhledala jeho oči a Beny, jako by ten pohled do tváře cítil,
se v rytmu kymácení vozu do chůze dvou pivovarských valachů podíval na čelo vozu. Seděla tam ta ženská s velkou sanicí,
jako když spolkla zubařovi kleště, a kývala na něj. Neochotně
se zvedl a, přidržuje se zad ostatních dětí, šel k ní. Podala mu
mlékařskou konev a on už věděl.
Když kočí zastavil v Jaroměři u kobylího trhu, šel rovnou
k největšímu statku poprosit o mléko. Loudal se, miloval ty
zřídkavé chvíle, kdy byl sám a mohl snít. Těch pár polosuchých
drnů uprostřed statku vypadalo jako step Guayanské vysočiny,
přes kterou gauchos ženou dobytek k moři, než začne období
sucha. Znal to, pamatoval si ta jména, jež dodávala cestopisům
barevnost a záhadnost míst, která popisovaly. Co tady! Tady
nic není, než nějakej nadutej pohůnek sedláka, před kterým
se bude muset pitvořit a říkat tu ponižující prosbu za sirotky,
pomyslel si Beny a vztekle kopl do děravého kastrolu, co se tam
63
povaloval. Břinklo to tak, že se rozštěkal pes za plotem. Nikdo
jiný, kromě kozy uvázané u hnojiště, tam nebyl.
Chvíli čekal, ale nic. Všiml si otevřených dveří u vejminku,
a tak šel tam.
V chodbě před světnicí ho otevřené prosklené dveře lákaly
dál. Vešel do malé, očazené kuchyně.
„Haló, je tu někdo?“ Nic. Chtěl ještě zabušit do futer, když
zaslechl tiché volání ze světnice: „Bernarde, pojď dál...“
Vešel a uviděl v modře pruhovaných peřinách spíš bělovlasý
přízrak než stařenu. Takhle nějak si představoval supy z Kordiller, co vyklovali oči zloduchovi v knížce o Divokém Billovi
a Dlouhánu Dickovi.
„Čekám tu na tebe už dlouho, abych ti něco důležitého řekla.
Poslouchej dobře, Bernarde...“ zachrčela.
„Odkud znáte moje jméno?“
„Poslouchej dobře, můj čas se krátí. Poslouchej, Bernarde!
Střez se uniformy, nepřinese ti štěstí. Jestliže neposlechneš, budeš
na dlouhou dobu opuštěn Bohem i lidmi. Zachrání tě vysoce
postavený muž až po mnohém utrpení. Ale neboj, přese všechna protivenství zemřeš, až ti bude osmdesát čtyři, tam, kde ses
narodil. Odměnou za utrpení ti bude poznání.“
„Poznání?“
„Přirozené poznání, jako je den a noc,“ usmála se a zavřela oči.
„Já vám nerozumím...“ řekl, ale odpovědělo mu ticho.
Žádné sestře to neřekne, umínil si, když běžel k žebřiňáku,
snad jen páteru Bouzkovi o té podivné bábě poví.
Další den před mší se svěřil páterovi, ale ten ho jen pohladil
ve vlasech a rázně zavrtěl hlavou: „Snad nevěříš takovým hloupostem od nějaké popletené báby? Ty, takový chytrý kluk. To
chceš být jednou kněz, a věříš babským povídačkám?“ Přikývl
rozpačitě hlavou.
64
SEMINÁŘ
Napřesrok páter Bouzek splnil svůj slib a nechal ho zapsat do
kněžského semináře. Byl tam asi půl roku a stihl si uvědomit,
jaký byl jeho dosavadní život. Že jsou i lidé, kteří mají k večeři
něco jiného než jen chleba a sýr. Na mladých kněžích církev
nešetřila. I Vánoce tam byly jiné, žádné číslo 23, pod kterým
měl v sirotčinci označený balík, jako každý rok s botami, novou
košilí, mýdlem a trochou sušeného ovoce a jedním pomerančem.
V semináři dostal knihy, ale co hlavně: na balíčku bylo místo
čísla jeho jméno a večeře byla bohatá, řízků z mísy si člověk mohl
brát víc než jeden. Byl to šťastný večer. Den, kdy se narodil Ježíš.
Možná proto mu to kněží ze semináře řekli až další den. Že
nedostal od papeže dispens – výjimku na to, že je nemanželské
dítě, a je tedy nevhodný pro službu Bohu. Pro hlavu církve to
bylo jednoduché. Představuji si tu scénu jako vypravěč, který
ví všechno, asi takto:
Papež se ptá svého tajemníka: „A co v tomto případě?“
„Nemanželský a svéhlavý.“
„Nedoporučuji,“ řekne Pius XII. a rázně přibouchne plácačkou na stůl dvě mouchy. S potěšením ji obrátí a dívá se na dva
tmavé hmyzí chuchvalce, potom plácačku štítivě otře o okraj
koše. Vyřízeno.
Neříká ale Kristus v Bibli, nechte ke mně přijít maličkých?
Když Bernarda v šestnácti letech propouštěli ze sirotčince do
učení u pekařského mistra, které mu vyjednala sestra představená,
neodnášel si z toho místa kromě sešitu Divoký Bill a Dlouhán
Dick, několika košil, dvojích kalhot a jednoho páru bot, co
měl na sobě cestou z toho domu plného dětí, nic, ani iluze.
Ale v očích měl zvláštní jiskru naděje i smutku, jako by snad
už tehdy viděl všechno, co na té své cestě ze sirotčince potká.
65
Červená vrata se za ním zabouchla a on cítil přese všechno, i přes
zmatení Evropy válkou, v srdci čistou radost.
Duševní bolest je horší než nemoc tělesná.
Dolor animi morbus gravior est quam corporis.
– Publilius Syrus –
HORA
Při psaní toho, co mi Bernard Mares vyprávěl, mě přepadaly různé
myšlenky. I o tom, že můj život na rozdíl od knihy nemá hlavního
hrdinu. Že někdy jsem zklamaný sám sebou.
Občas ale uznám chybu, přijdu včas či dokážu naslouchat druhému,
a navíc přitom i zapomenu mluvit o sobě. Nejlepší ve svých očích
ale jsem, když myslím na zasněžené vrcholky hor. Představuji si,
jak každé ráno znovu balím a sám stoupám po bílé pláni na tu
velkou horu s myšlenkou na psaní i své blízké. Čekám, že na jejím
vrcholu naleznu nějaké tajemství o smyslu toho všeho.
Lidé se v hovoru často ptají jen tak, aby řeč nestála. Ne aby se něco
dozvěděli, ale protože se bojí ticha. Někdy to takhle dělám i já, ale
té hoře pokládám jen skutečné otázky, na něž chci odpovědi.
Spěchám na ně. A tak i když toužím po klidu, nedostává se mi
ho. Zbývá mi totiž spousta okolních vrcholů, nemůžu se dlouho
zdržovat s jedním.
Přesto každý večer, někdy dokonce už v poledne z té své první
hory spadnu. Jediné, co mě utěšuje, je to, že snad padám, abych
byl příště lepší. Nikdy nechodím spát jako vítěz.
O té hoře se mi i zdá. Ve snu to je tak jednoduché. Použiju pár
hmatů, žádné přehmaty, jen cepín, nic zakázaného. Pak už traverzem pod převis a jsem blízko. Vidím tu záři nad vrcholem, ale je to
pokaždé jen úsvit rána. Nikdy ten souboj s časem nevyhraju.
66
Aspoň se mi to už od probuzení převaluje v hlavě jako líný
příboj.
Hora! Čeká tě hora! Co čekáš? Jdi!
Už žádné chybné kroky. Cesta na vrchol, za čistým já, je platná
jen bez ubližování sobě ani druhým, bez podpůrných prostředků.
Ani hlt alkoholu, i když se ti před prvním přeskokem ledové trhliny rosí čelo hrůzou a klepou kolena. Nesmím se vztekat, ani když
mi ujede noha. Nesmím myslet na jiné cesty, prošlapané druhými.
Jak jsem někdy unavený, tak je zkusím – a je konec.
Proto jsem jednoho dne šťastný zjistil, že v té ohromné bílé pustině vedle mě někdo stojí. Muž ze smetiště. Usmál jsem se na něj,
zastavil se a zeptal se ho, jestli můžu jít s ním.
„Ale to nebude platit.“
„Já vím. Ale už jdu moc dlouho na tu horu. Jsem unavený
jít sám.“
„Chcete jít se mnou, i když víte, že se budete muset vrátit a jít
znovu sám?“
„Jo, to chci,“ řekl jsem umíněně jako dítě a ještě jsem zašeptal:
„Nechci jít sám. Chci teď jít s vámi.“
„Jako já s Divokým Billem,“ zasněně se usmál, ale pak se na
mě zamračil: „No jo, ale vy jste včera byl do telefonu ošklivej na
svoji holčičku.“
„Nenadával jsem jí, ani na ni nekřičel. Jen jsem byl přísnej.“
„Stejně plakala,“ pokrčil rameny.
„Myslel jsem to dobře. Chtěl jsem jen, aby si uvědomila, že není
na světě sama. Že má taky mámu, se kterou by se neměla zapomenout rozdělit o jahodovou dřeň. Že jí máma toho dala víc než
zmrzlý jahody.“
„A nebyla kvůli tomu telefonátu na vás naštvaná i žena?“
„Jo, ale myslel jsem to dobře,“ řekl jsem znovu, ale potichu.
„Cesta do nenávratna je vystlaná skopovými mozky těch, co
68
to mysleli dobře. Dcera je vaše zrcadlo, ne tabule, vážený pane
Chytrý.“
„Ale dneska mi napsaly,“ podal jsem mu svůj telefon. Chvíli
očima luštil text zprávy:
AHOJ, ZLOBRE. JESTE SE NA NAS ZLOBIS?
MY NA TEBE UZ NE. MEJ SE HEZKY.
TVOJE HOLCICKY.
Vrátil mi ho a zeptal se: „A co jste jim na to řekl?“
„Zavolal jsem jim, že je mám rád a že mě to taky mrzí.“
Začalo sněžit. Díval se na mě nehnutě skrze padající sněhové vločky a pak řekl: „Tak jo! Můžete jít se mnou. Ale změní vás to.“
Měl pravdu. Změnilo. Při psaní o té jeho cestě jsem se zbláznil.
Houpala se se mnou zem a smrti jsem se bál tak, že jsem nemohl
ani chodit.
Zbláznil jsem se jak z pití, tak z toho příběhu. Odolával mi
jako skála.
Když mě pouštěli, ukradl jsem z léčebny na radu jednoho filmového producenta, co tam byl už potřetí, bílý umělohmotný hrníček.
Napsal jsem si na něj fixou jméno toho blázince a datum příchodu
a odchodu odtamtud, abych si měl do čeho nalít alkohol, až zase
budu chtít přepít beznaděj, a taky abych věděl, co mě čeká. I když
jsem tam byl ve vybrané společnosti – číšník z hotelu Paříž, český
muslim a také neurochirurg, kterému se tak třásly ruce, že mě polil
čajem, když mi vyprávěl, že pil, aby se mu ruce netřásly.
Styděl jsem se před svými blízkými, když si tam pro mne přijeli,
a stydím se i teď. Přesto to musím napsat. Z vděčnosti, že můžu
psát. Ne co chci, ale prostě jen pravdu.
Když jsem s Bernardem Maresem stoupal k vrcholu, začala zuřit
sněhová bouře. Padali jsme do průrev, ze stěn. Mrzli jsme, umírali
a znovu zázrakem ožívali, jako by se zastavil čas. Ta cesta byla
namáhavá a dlouhá. Muž ze smetiště kvůli svému stáří už nemohl.
69
Vypadalo to, že se rozhodl umřít. Propleskával jsem ho, ale nevnímal
mě. „Jak to bylo s tím Billem?!“ řval jsem, aniž mě za mák zajímalo,
jak skončí hrdina nějakého šestákového rodokapsu. Chtěl jsem jen,
aby ten starý muž otevřel oči, hýbal se a neumrzl.
„Divokej Bill?“ zaznělo najednou tiše z jeho bílých rtů. Mluvil
z bezvědomí, ani neotevřel oči. Kam se hrabou všechna vrcholná literární díla, když tohle rodokapsové prokazatelně zachránilo
jeden život?
Znovu zašeptal: „Bill? Vždycky byl čestnej. Splnil, co řekl.“
„No a, sakra, vy jste mi taky něco slíbil..., že mi řeknete, jak to
s ním dopadlo.“
Zabralo to. Skoro násilím otevřel oči. Po chvíli přestal skučet
vítr a my zjistili, že jsme těsně pod vrcholem. Zatnuli jsme zuby
a stoupali nahoru. Poslední metry byly nádherný. Taky se zpátky
vrátil čas.
Na vrcholu se Bernard Mares rozplakal: „Nepovíte na mě, jak
jsem padal do těch nejhlubších roklí?“
„Jaký by mělo smysl nenapsat to? Hlavně že jste se vždycky zvednul a šel dál, ne?“
Mlčel. Asi ani nevěděl, co pro mě udělal, že jsem s ním mohl
jít. Viděl jsem, že žádná hlubina není tak hluboká, temnota tak
temná, aby z ní nešlo vylézt. Taky díky němu jsem se musel neustále
ptát sám sebe, jaký jsem vlastně já.
Na vrcholu jeho hory jsem se rozhlédl. Nebe čisté, vidět bylo
daleko. I hroty jiných kopců. Na žádný z nich už nemusím. Je
z nich stejný výhled.
Stačí mi vylézt sám na ten jediný. Pokojně jsem se vrátil do údolí
dopsat tu podivuhodnou životní pouť muže ze smetiště.
Ten jeho příběh je vlastně mým snem o člověku. Neříkal Pablo
Picasso něco v tom smyslu, že obraz je lež, která zobrazuje pravdu?
Svět je plný takových podivností.
70
Kvůli nim polezu nahoru, třebaže bez úspěchu. Už jen kvůli
té cestě.
I když ten pohled z hory, musím přiznat, stojí za to.
Jako nic na tomto světě.
RODINA
Život některých lidí je jako neúspěšné učení cizího jazyka. Jsou
pořád u třetí lekce. Jenže Bernard Mares už od svého narození
v tramvaji mezi notorické začátečníky nepatřil. Bral pořád nové
lekce. Hned jak byl vypuštěn z červených, oprýskaných vrat sirotčince, rozletěl se s nadšením do světa. Jenže ten veselý nebyl.
Potravinové lístky, lidi chodící po ulicích se sklopenými hlavami, strach, jak válka dopadne. Navíc ani pekařské učení nestálo
za moc.
Nejdřív se učil v Třebíči, ale když se dozvěděl, co se stalo
s tetou Annou, začal myslet na Vídeň, kde musí najít matku.
Tak pěšky vyrazil na vandr do Rakous. Tam na něj čekali! Jestliže
pro kluky ve třídě byl Němec, Rakušák, pro Vídeňáky byl póvl
z Čech, cizinec. Taky mu to ukázali.
Žádný pekařský mistr ho nechtěl vzít, a tak, protože bylo
léto, tábořil u řeky jako Divokej Bill a pytlačil. Vyhmátli ho
četníci, seděl zrovna u ohniště s jednou rybou na prutu. Ani se
neobtěžovali takovýho usmrkanýho ausländra brát na stanici.
Naložili mu na místě. Když už ležel na zemi, dostal radu, ať
táhne, kam patří, a kopanec do břicha. Věci mu naházeli do
řeky. Vyzvracel se, umyl a šel se vyspat na nádraží.
Tam potkal o pár let starší dívku, ne moc hezkou, ale hodnou,
nějakou Gerti Valek. Zaplatila mu jízdenku do Krems-Steinu,
kde mu prý její tatínek, jenž má konexe, sežene místo u pekařského mistra.
71
Pracoval pak u něj za byt a stravu, že až po půl roce mu
něco dá.
Styděl se s Gerti v neděli procházet po Krems-Steinu a záviděl doktorům a obchodníkům jejich krásné šaty a jelenicové
rukavice. A tak místo nedělních promenád sbíral jahody a večer
v týdnu stavěl kuželky v hospodě. Každý šesták šetřil. Nechal
si potom ušít oblek na míru. O co byl najednou svět veselejší.
Dokázal to! Zdravili ho dokonce i cizí lidé. Už se nestyděl dát
pusu Gerti.
Ona chtěla i víc, ale on nemohl, ani nevěděl proč. Kvůli strachu, že zklame ji i sebe? Nebo si pořád vybavoval to ponížení,
kdy si na něj sedla Dulcie? Jo, měl Gerti rád, ale spíš jako
kamarádku. Jiné holky se mu líbily víc, ale on jim ne. Stejně se
to jednoho dne stalo. I když se potom cítil tak zvláštně nepatřičně, hloupě. Pokaždé, když se zase milovali, připadalo mu, že
dělá něco zakázaného.
Jednoho rána na jaře 1942 šel jako pekařský učedník, který za
první půlrok práce nedostal od svého mistra ani vindru, okolo
výrazného plakátu. Usmíval se na něm voják s napřímeným
ukazovákem, úplně jako Divoký Bill na té ilustraci, když skolil
posledního zloducha z Cohenovy bandy. Stálo tam: „Přijď mezi
nás, jsme tvoje rodina. SS“ Ta dvě hranatá písmena už znal
z uniforem vojáků, přijíždějících do Kremsu na urlaub.
Znáte tu chvíli, kdy všechny věci ještě otevřené jsou?
Benyho zaujalo hlavně to kouzelné slovo rodina – někam patřit! A pocit, že teď může své němectví dokázat – už ne vzpurná
hra, ale snaha přesvědčit sám sebe, že to tak je. Ale spíš než to
všechno dohromady to pro něj byla možnost dostat se do světa.
Pryč z nudného života!
Nic jiného než dobrodružství a jak se dostat do světa v hlavě
neměl.
72
Nevadilo mu, že ho vyhodili od první přijímací komise, protože jim naivně prozradil svůj věk. Beny byl na prvních metrech
cesty, po které byl odhodlán jít, a každý začátek je plný síly,
neústupnosti a slepoty.
Přemožen sny o životě, který konečně vzal pevně do svých
rukou, jel k jiné komisi do Vídně. Přišel ke stolu, kde seděli tři
chlapi v dobře padnoucích uniformách. Vzbuzovaly respekt.
Jeden z nich přes ni měl přetáhnutý bílý plášť – asi lékař. Chvíli
se s ním bavili o důvodech, proč chce sloužit u Zbraní SS. „Můj
národ je ve válce. Taky chci vidět jiné kraje, třeba ruské stepi,
to musí být úžasné...“ Dva muži za stolem se na sebe podívali
a ten třetí, podle výložek asi největší šarže, aby zabránil jejich
nedůstojnému smíchu, se naklonil nad stůl a zabodl do něj
lokty, ruce sepjaté, jako by se modlil ke svaté prostotě, a řekl:
„To není výlet, ale válka. Mrtví a tak.“
Bernard se napřímil, jak to vídal u vojáků salutujících nadřízeným, a zakřičel: „Heil Hitler!“ takže zvedl ze židlí i ty tři
panáky, kteří museli odpovědět.
„To je blázen. Kolik mu je?“ obrátil se ten v bílém plášti šeptavě na vyšší šarži, pak se usmál a docela nahlas dodal: „S takovými jako vy daleko nedojdeme.“ Vyšší důstojník odehnal rukou
alkoholový odér, který na něj dotíral z lékařových úst. Štval ho
tenhle ležérní sarkastik bez frontových zkušeností, možná i proto
se na něj ušklíbl, vzal razítko PŘIJAT a razantně s ním bouchl na
žádost podepsanou pečlivým písmem – Bernard Mares.
„Nate, vojáku. Hodně štěstí.“
Ve školicím středisku v Braunschweigu dostal parádní uniformu, pár týdnů výcviku, výuky v učebnách, a hlavně opravdové
máslo s džemem k snídani. To bylo jeho první máslo v životě.
Žádný margarín!
Jen ho mrzelo, že když stáli ve frontě na tetování, začal
74
poplach. To tetování musel mít v podpaždí každý voják SS.
Byla na něm krevní skupina pro případ zranění a ztráty krve.
Jenže kvůli tomu poplachu už jeho a ještě dva nováčky nestihli.
Přišel rozkaz shora: ODJEZD NA FRONTU! „Dotetují vás tam,“
řekli jim. Ale k tomu už nikdy nedošlo.
75
3
!
k
n
i
l
i
l
i
c
k
cililin
„Vážení cestující, připravte si prosím
ke kontrole jízdenky... Revize jízdenek!!
Ne, pane, není platná. Prostě vy dál nepojedete. Vy ne!
Ani náhodou! Vy si vystoupíte! Tady vaše ctěná
cesta končí.
Proč? – Protože!
Co já se s váma vůbec budu vybavovat.
Konec a hotovo!
To je život!“
Odjížděl z Krems-Steinu zahalen dýmem lokomotivy a mořem
polibků, co jimi dívky zahrnovaly své milé jedoucí do války.
Při pohledu na tu vřavu pod okny vagonu dal své dlani pusu
a pustil ji do vzduchu pro Rakousko, které nebylo a zároveň
bylo jeho zemí.
Jednu. To tak akorát stačilo. Co bude? Co teď asi bude? Vidí
to Divokej Bill?
Usmál se. Jeho první velké dobrodružství. Na tu bábu v modrobílých peřinách z vejminku u kobylího trhu v Jaroměři si ani
nevzpomněl.
v uších. S překvapeným, ale zarputilým výrazem střílí, a žije.
Z osudu rukou a vůle boží.
Zajaté partyzány naženou na korbu náklaďáku zaparkovaného pod stromem. Přes větve předtím hodí oprátky. Auto se
rozjede.
Válka. Sevřená řiť, strašný pocit někde vzadu.
Vot éto Astrachaň! Zdravstvujtě. Willkommen im Himmel,
Willy!
Jako by o sebe narazily dvě ledové kry a vymáčkly Benymu
mozek z hlavy. Pro zbytek války. Často se mu to pak zdá, jak
plave nahý v hrozně studené řece, ze které jde pára, a on se
jen poděšeně otáčí, aby se těm zabijáckým krám vyhnul. Taky
se mu často zdá o dívce bez obličeje s krásně jemnými prsty.
Chvíli ho hladí a pak zase zmizí. A potom znovu plave, nebo
už je ráno. Vzato kolem a kolem, měl vlastně Willy Bach štěstí,
že umřel při první akci.
PRVNÍ AKCE
CHYBY
Beny si vyměnil adresu s jiným nováčkem – Willym Bachem,
s nímž narukoval k Armeeverpflegungslager, zásobovací službě SS. Mají tolik společného. Po válce spolu založí dechovou
kapelu. Baví se o hudbě, o rodičích, které oba nepoznali. Také
o dnešku. Možná uvidí skutečné partyzány, žádné civilisty, ale
chlapy se zbraněmi. Nepřítele.
S Willym kouří poslední cigaretu a oharek skrývají v dlani.
Těší se, ale i bojí. Jejich první akce a ticho před ní. Ticho jako
v té nejhlubší tmě. Něco se musí stát. „Raz, dva...,“ potichu
z legrace odpočítává někdo z vojáků ležících vedle. Než řekne
tři, ozvou se výbuchy. Střelba. Willy Bach s udivenýma očima
umírá. Benyho Marese mine těsně kulka, hvízdne mu hluboko
Jednou mně Bernard Mares, už na sklonku dne, kdy jsem ho tlačil
otázkami, co cítil první den ve válce, ten skutečný, kdy se střílelo,
umřel mu kamarád a taky viděl hromadnou popravu partyzánů,
neodpověděl.
„Přemýšlí člověk o tom konci?“
Mlčel.
„Díval ses jim do očí, než je oběsili? Zašeptal něco Willy, než
umřel?“
Mlčel.
„Tak co, Bernarde?“
„Odpověděl sis sám.“
„Ne, prosím tě, já to potřebuju vědět. Řekni mně cokoliv.“
Žij a připomínej si smrt; čas letí a to, co říkám, není už tady.
Vive memor leti, fugit hora, hoc, quod loquor, inde est.
– Persius –
SBOHEM, RAKOUSKO
78
79
toho chlapa a Benymu dali další rozkaz, jiný než ostatním řidičům, kteří měli jet zpátky do Budapešti. Měl tady v okolí ještě
něco vyzvednout a s tím se vrátit ke své jednotce. Proč zrovna
on, přemýšlel. Přespal v hotelu pod náměstím městečka Mauthausen.
Mauthausen, říkal si, než usnul. Česky mýtnice? Tam, kde
platí každá duše? Kolik kdo prováží lásky a naděje a kdo nezaplatil za utrpení?
OSUD
Otázka, jestli máme svůj osud předem daný, se obtáčí okolo nás
jako had z ráje, od prvního pocitu déjà vu, dokud sami sobě neodpovíme.
Nespravedlnost i úleva, že s tím nic neuděláme.
Nebo ano? Či právě navzdory všem příznakům svobodné volby
skončíme tam, kde jsme nechtěli?
Jako by osud byla obří skluzavka v podobě chobotnice. Všechna
chapadla vedou rychle ke stejnému cíli. Tam, kde nás někdo chtěl mít?
Tak proč bojovat a snažit se?
Protože tajemství.
Povím vám ho.
Ten člověk se mi zpočátku nelíbil, i když jeho životní příběh byl
fascinující. Měl na čele Kainovo znamení. Ochutnal smrt. Viděl
ji. Mluvil o ní tak pravdivě, že i jemu musela být blízko. Třeba
pět minut od jeho vlastního konce. Blíž než si vykouřím cigaretu.
Tak blízko, že se zdálo, že tleskne a ona odletí.
Snažil jsem se vžít do jeho pocitů, protože do srdce druhého nevidíte. Najednou mi přišlo jako výsada, moci ho sledovat.
Bylo to velmi zvláštní. Zkoumat, co člověk ještě vydrží. Zvrácená
rozkoš, řekl bych.
106
Nejsem si jistý, jestli byste to měli číst dál, neboť to bolí a had
z ráje se pořád točí a syčí to své...sss... sss...
Až když přestal ten člověk věřit, osud mu nadělil něco z toho,
o čem snil. Mockrát jsem se ptal sám sebe, jestli opravdu musí
nejprve všem lidským bytostem skřípat v puse písek z duny, za níž
je oáza.
Při psaní o malém chlapci, který se narodil v tramvaji, žil v temnotě, a jeho duše přesto dál bloudila po Severním moři s plným
nákladem lásky a naděje, jsem se někdy tiše smál.
Sny, i ty cizí, vám totiž prosvětlí tvář jako slunce.
Ale už vám chci zase vyprávět.
O člověku, kterého jsem potkal a zase ztratil. Takhle to je vždycky.
Někoho potkáte a zase ho ztratíte.
A tak tuhle knihu píšu nejen pro něj, ale všem lidem, co si
mizí.
Podivuhodným lidským bytostem unášeným větrem osudu okolo.
Tam, tady, všude.
107
cililink cililink!
„Výzva všem cestujícím! Vy,
kteří jste tak
dlouho jeli do neznáma, připravte se
k výstupu. Zavazadla prosím nechte
uvnitř vozu.“
cililink!
„Ženy a muži zvláš. Netlačte se! Na všechny se dostane.
Ano! Vy vpravo, vy zase vlevo! Vpravo!
Ty dobytku, neslyšel jsi snad! Víš co? Tak vlevo! Já ti
ukážu.
No, vážení cestující, jsme na Markt der Liebe und
Hoffnung. Přeji vám všem hodně štěstí.
Tři nebo čtyři z vás ho budou mít. Ty, kteří ho mít
budou, prosím, aby se pak zase dostavili k odjezdu
naší tramvaje.
Neplačte, paní. Kdybyste věděla, kam jedeme pak,
neplakala byste.
Tamhle už jde smrtihlav, tak já jedu.“
Bolest nutí lhát i nevinné.
Etiam innocentes cogit mentiri dolor.
– Publilius Syrus –
AUSSENKOMMANDO A DÍVKA ZE SNA
Cestou z Mauthausenu zastavil se svým büssingem u krajnice,
aby se vyčural. Konečně po dlouhé době nejel v koloně, ale
sám. Žádné řvaní rozkazů, usmívání se na ostatní vojáky jako
předcházení konfliktům, pořád ty stejné kecy o budoucnosti,
která tu nebyla, otázky co by, kdyby ryby, a milionkrát omleté
vtipy.
Německá vojenská mašinerie ani na konci války neztrácela nic
ze své důkladnosti. Zatímco ostatní auta se vracela do Budapešti,
on měl za úkol vyzvednout nové uniformy z pracovního tábora,
kde je šily ženy z mauthausenského aussenkommanda.
Hovada, pomyslel si Beny nahlas o plánovačích. Hoří nám
celá Evropa, a je zajímají nové kalhoty.
I teď se tomu unaveně usmál a otevřel okno. Do kabiny vnikl čerstvý vzduch od Dunaje, žádný kouř aut jedoucích před
ním. Padl na něj stesk. Nevěděl po kom a po čem, jen tak jel
a po obličeji se mu koulely slzy. Začal si zpívat píseň od krásné
Lale o tom, že po prosinci musí přijít máj, že všechno přebolí.
Dovoluje nám vlastní bolest nebo prázdné srdce vnímat utrpení druhých?
Místo na rozkazu bylo nedaleko zajateckého tábora Stalag
17 B, kde nebyli Židé, kriminální a politické živly, ale vojáci,
hlavně západních armád.
Menší pracovní tábor vyčleněný z mauthausenského koncentráku poblíž vesnice Ober-Fucha. Nevěděl, že je plný ženských,
i když mu to mohlo docvaknout.
110
Změnilo by to něco?
Když tam přijel, uviděl zubožené ženy. Snažil se je nevnímat, nepřemýšlet. Jseš pokrytec, křičelo na něj všechno. Stromy,
obloha i jeho svědomí. Seděl ve svém büssingu a hledal papíry
k vyzvednutí nových uniforem, které se tady šily. Až křik a sténání mu stočily hlavu k bahnité břečce sněhu u brány, ve které
ležela jedna vězeňkyně a plakala. Voják, též SS, ji kopal.
Ten obraz jím projel. Instinktivně strčil do pootevřených dveří
a vyskočil. Voják se na něj ohlédl a zasmál se. Neopětoval mu
to, měl už dost zasraných úsměvů v téhle posrané válce, a místo
toho křikl: „Co děláš? Už má dost, nevidíš?“
„Myslíš, že je tady pro nic za nic? To není tvoje máma, kanonenfuttere,“ znechuceně mu odvětil voják a zároveň ukázal té ubožačce, ať se zvedne.
„Na mou mámu se vyser, idiote. Ve válce bys sral butterschmalz v kostkách.“
„Vyliž si.“
Tím jejich konverzace skončila. Ne tak nepřetržitý hovor, který vede naše duše s nebem, neboť vzápětí ji spatřil. Svou dívku
ze sna. Zdál se mu snad stokrát. Ohlédla se na něj ze zástupu
vězeňkyň. Bez vlasů, ale věděl, že je to ona. Co udělá? Začal
zmatkovat a v té chvíli nevěděl vůbec nic, ani jak se jmenuje.
UMÍRALY K RÁNU
Uniformy ještě nebyly. To hrálo pro Bernarda Marese a Sophii
Rubinsteinovou. I když vlastně nevím.
Hlásil se u velitele. Poslal ho za štábním lágru. I když to byl
spíš lágříček. Bývalá židovská krejčovská dílna s přistavěnými
dřevěnými kůlnami do tvaru L. Naproti rohu toho L stál dřevěný
strážní domek. Mezi tím byla bahnitá korida, kde místo býků
111
klopýtala a krvácela jiná zvířata. Ani se nedala nazývat lidmi.
Žrát, spát a přežít. Divné místo pro lásku. Přesto Sophie po
tom výstupu dvou vojáků něco cítila.
Ale rychle na to zapomněla. Hlad je hlad. Klíční kosti na
ramenou jí napínaly kůži jako stan. Jíst. Šlehačku, kuře, knedlíky, svatební koláčky po desetitisících, a pak umřít. Jíst jídlo, pít
pivo, koupat se v omastku, opíjet se jím, zešílet.
Přece život není jen jídlo a pití, šukání, co s nimi provozovali strážní, ubytovaní v podkroví dílny. Dali jim suchý chleba
a někdo i kus špeku. Špek byl to, na co nejvíc myslela. A popravdě až pak na toho vojáčka. Určitě se objeví v kanceláři, kam si
je brali! Přinese jí kus špeku? Pomůže jí utéct? Usmála se. To
bylo z oblasti snů, sněných na dřevěné pryčně o lepším životě,
zatímco ty starší a bezmocnější život opouštěl.
Většinou umíraly k ránu. Do poledne byly studené. Když je
pohřbívali, chyběl jim často uříznutý či vytržený kus stehna.
„Zvířata,“ řekl vždy Oskar, když přišel se stráží pro další mrtvolu.
Život tu unikal okny jako vydýchaný vzduch.
NEJVĚTŠÍ KAMARÁD OSKAR
Předal štábnímu důstojníkovi dokumenty. Ten si je přečetl
a zašklebil se: „Co jako? Ty ještě nejsou. Oni se tam úplně zbláznili,“ kroutil hlavou sám pro sebe. Pak se unaveně podíval na Bernarda: „Vynoste si věci z vozu a ubytujte se na baráku. Hlaste se
u SS-unterscharführera Oskara Molda.“
Bernarda přepadlo neblahé tušení.
Byl to ten, co kopal do té ženské, teď už upravený, převlečený,
s pečlivě učesanou pěšinkou. Vychutnal si ho, nechal ho stát
v haptáku drahnou chvíli a chodil okolo něj jako kočka pod
plotnou, bez jediného slůvka.
112
V té chvíli Bernarda napadl jeden citát: Ve chvílích nouze
mluv tak, jak si nepřítel přeje. Chceš-li velké vítězství, dopřej
kvůli rozptýlení nepříteli malé, napadlo ho.
„Heil Hitler!“ zasalutoval.
„Heil! Vida, už jste se uklidnil.“
„Omlouvám se, ruply mi nervy.“
„Ať se to víckrát neopakuje,“ řekl přísně Oskar Mold.
„Ani omylem, pane,“ vysypal ze sebe servilně Mares a opět
zasalutoval a klopil u toho oči, aby ho neprozradily. V hlavě mu
pořád běžel ten obraz dívky ze sna, kterou před chvílí viděl ve
skutečnosti. Jak to udělá?
Hlava se mu vařila, když ukládal věci do plechové skříňky
i když si lehl do postele, i poté, co do místnosti přišel Mold
a on se vymrštil a rychle salutoval. Tohle není tvé území, drž
hubu a přemýšlej, otáčel se mu mozek zběsile. Jak se k ní přiblížit přes tohle zvíře?
V té chvíli mu to došlo, spásný nápad.
Kdyby někomu naznačil slůvko láska, byl by podezřelý. Nějaká
dívka ze sna, která je v jejich lágru? Počurali by se smíchy. Nebo
by mu záviděli ten stav nejvyšší milosti, který nemá žádný účel
a nechá se jako plachetnice unášet větrem, každý den, dál a dál,
dokud ji ještě vlny ponesou? Dokdy? To láska nezná a nechce
znát, jinak by zahynula.
Musí být jako ta svině SS-unterscharführer, napadlo Bernarda.
Z nevýhody udělat výhodu.
A tak už druhý večer, když se na baráku chlastalo a dozorci
nechávali na stolech tancovat nahé vězeňkyně se scvrklými prsy,
se s ním pěkně zmastil. Zatímco někteří odcházeli s rozepnutými košilemi a pásky blít ven nebo si vzít nějakou vězeňkyni,
aby to do ní mohli strčit, ti slušnější si ho na záchodě vyhonit,
tak Beny opilecky objímal Molda, i když srdce měl sevřené
113
odpornou tísní a hlava se mu motala. Tohle ale uměl – pamatoval
si všechna svoje alkoholická extempore, grimasy a hlášky jiných,
takže i když ho bolela hlava jako blázen z částečné střízlivosti,
lísal se k Oskarovi víc než věrohodně.
Napůl pít je jako nechat se kopnout do koulí. Nic, nebo víc,
vzpomněl si na Ralfovo heslo.
Ale přes tu úpornou bolest v mozku hrál opileckou ubrečenost se spoustou omluv té svini víc než dobře. Stopadesátkrát
si s Oskarem Moldem ťukli na největší přátelství. Mares mu
dokonce půjčil dvě stě marek. Teprve potom to z Bernarda
vypadlo: „Chtěl bych ji vomrdat!“
„Koho?“ zasmál se Oskar.
Popsal mu ji, tu židovskou čubku.
Oski ho vzal kolem ramen: „Jsou to děvky, viď? Zejtra je
tvoje.“
Víc si nepamatoval. Usnul a probudil se na místě, o kterém
ráno musel dlouho přemýšlet, aby si uvědomil, kde je. Aussenkommando.
Dívka ze sna.
Posadil se na posteli. Co jí řekne? Co vlastně? Že je to jeho
dívka ze sna? Esesák vězeňkyni?
Ve všech očích těch žen viděl během prvních hodin, co byl
v lágru, nevýslovný respekt, hrůzu, když se jen podívaly na jeho
uniformu. Ty dvě runy na výložkách ho ocejchovaly dřív, než
by jí cokoliv řekl.
Už od Oskara věděl, že je to Židovka z Čech. Mají něco společného! Aspoň ví, o čem ze začátku mluvit.
Co jí vlastně chce říct?
114
SENÍK
Oski splnil slovo. Řekl mu, ať si ji vezme do seníku, který byl
tak padesát metrů za táborem. Když je pouštěl z brány, spiklenecky se na Marese smál.
Cítil se jako největší dobytek, ale dělal, že nic, a hvízdal si
ze svíravého strachu někde uvnitř sebe. Sám nevěděl, co bude,
až tam dojdou.
Ona nic neříkala, šla mlčky před ním.
Jednou se jí Mold zeptal, kolik jí je. Řekla mu, že jí bude
sedmnáct. „Nebude,“ smál se jako blázen a ukázal na tři mrtvé
ženy v rohu tábora, čekající na odvoz do krematorií Mauthausenu. Ani neměla sílu ho nenávidět, jen se jí v hlavě rozblikalo
POZOR, kdykoli šel v krejčovské dílně nebo na poli okolo ní.
Zrychlila tempo práce, a když prošel, hrozně se jí ulevilo, jako
by ji minul stín smrti.
Ten voják, co šel za ní, jí byl lhostejný. Chce si jen ulevit. Na
ten zvláštní pocit z předvčerejška už zapomněla. Doufala, že jí
za to dá kus špeku nebo chleba. Jen si přála, aby to nebolelo.
V seníku se k němu otočila, přejela ho očima, zadívala se za
něj, jako by tam bylo bůhvíco, a začala se beze slova svlékat. Jak
odhalila kůži, na bedrech napnutou k prasknutí, malá prsíčka,
spíš dva vyfouklé balonky, se jí zhoupla, když přes ně přetáhla
filcové hadry, co měla na sobě. Bernard měl najednou stejný
pocit jako kdysi v sirotčinci.
Pozoroval tehdy přes klíčovou dírku Emílii z hořejšího patra
v koupelně a málem prasknul, jak ji viděl dosednout nahou,
jen v kalhotkách, na okraj vany. Oba palce jí zajely po hladkém
břichu pod kalhotky a vypadalo to, že je pomalu začnou stahovat dolů, místo toho ale pod ně vklouzla celá dlaň a její břicho
115
se začalo vzdouvat v rytmu prstohry na jeden z nejjemnějších
nástrojů na světě.
Raději se pak dvakrát pomodlil otčenáš. Ale ten pocit příjemného napětí už v něm zůstal a nikdy se nic tak horečnatého neopakovalo, ani když se mu ženské během urlaubu samy
nabízely.
Jenže ta dívka před ním, poté co se svlékla, se mu podívala
bez upozornění do očí a ještě mu vzdorovitě vyfoukla obláček
páry do obličeje.
Hned ho měl tvrdýho. Nevzrušoval ho pohled na její vyzáblé
tělo, ale její poddajnost a zároveň neviditelné opovržení. Ta tenká hranice mezi ním a ní, kterou bylo nemyslitelné překročit.
Díval se na ni dlouho, pak úsečně trhl hlavou, ať se oblékne.
A napůl se otočil.
Nepomůže jí. Vzpomněla si na mámu. Žije, nebo už vylétla
komínem? Celý svět jí zmizel z mozku. Plivla mu do tváře.
Bezděčně jí dal facku. Svezla se do slámy a plakala, bez zábran.
Vzrušilo ho to. Rozepnul si poklopec. Nechala si bez námahy
roztáhnout nohy, úplně zcepenělé, bez vůle, jako když patří
nějaké hadrové panence.
Mrtvolná povolenost jejích stehen, štiplavý zápach moči i ten
zvláštní pocit déjà vu, jaké to je po milování bez milování, po
prázdném souložení bez lásky, způsobily, že se najednou cítil,
jako by už bylo po tom, a zbyla jen pachuť, jako by tam najednou zemřel a vedle sebe nechal prázdnou kůži od lásky, stažený
obal od salámu.
Samopal hodil do slámy a klesl vedle té Židovky. Lágr dal
její vyhublé, přesto krásné tváři zvláštní trpitelský výraz, který
Bernard vídal jako dítě v očích světic vytesaných do kamene
v kostele.
Otočila k němu hlavu a skrz slzy uviděla přelud. Nestvůru,
116
jak taky pláče. Řekl jí, že ji viděl ve snu, a když hledal ta správná
německá slova, pomáhal si českými. Rozzářila se, jako by to byla
vstupenka do ráje, a zeptala se ho, jestli je z Čech.
Neřekl jen ano, ale i že jí chce pomoci na svobodu. Nechápavě se na něj dívala – na blázna, ale pak jí před očima zatančila
vidina volnosti. Bude hrát tu jeho hru, ať je jakákoliv.
Dotkla se ho, pak ho i pohladila po tváři. Vzala ho za paži
a vstala. Začala se oblékat. Nepřítomně se usmívala, šťastná, že
přežila zase jeden den a přežije možná další v tom neuvěřitelném světě.
Když se vrátili do tábora, Oskar se na Bernarda významně
šklebil. Ten si jen nadhodil zbraň a sklopil oči.
„Tak co, vomrdal jsi ji?“
„Jsme džentlmeni, ne?“ řekl Mares a Oskar se rozesmál: „To
je ten největší fór, Beny, co jsem slyšel. Fakt mě takhle dlouho
nikdo nepobavil.“
Sophie je neposlouchala. Hlava se jí vařila. Třeba se dostane ven.
Než za ní zavřel bránu, zeptal se jí na jméno.
„Sophie Rubinsteinová,“ usmála se jako žena, která tuší, že
muži zamotala hlavu. Na ubikaci to hned řekla Ruth a Gretě.
„Musíš se s ním vyspat, aby si to nerozmyslel. Chlapi jsou
takoví,“ říkala jí první.
„A dej do toho všechno,“ řekla druhá.
ŠACHOVÉ FIGURKY
Než usnula, snažila se rozpomenout na ten komíhavý pocit, který
ucítila, když ho poprvé spatřila, jak křičí na Molda. Musela se
pak po něm ještě jednou ohlédnout. Jejich oči se na krátký, kratinký čas setkaly, než je, překvapená sama sebou, rychle sklonila.
Vlastně k tomu tmavovlasému esesákovi nic necítila. Nelíbil
117
by se jí ani bez té smrtihlavské uniformy, takové obhroublé nic
s velkýma očima.
Chtěla ale žít, a tak si snažila představit, jaké to bylo před
válkou, když se tajně scházela s jedním chlapcem z blízkých
Domažlic, který k nim jezdil na prázdniny.
To je tak dávno!
V srdci si přála, aby ten esesáček její plánovanou hru prohlédl
a ona se už k ničemu nemusela upínat, protože naděje bolí.
Jak ale mohl prohlédnout mladý muž, válkou hladový po
jakémkoli náznaku lásky?
Dojalo ho, když mu po týdnu vzájemných kradmých pohledů
přinesla šachovnici spíchanou z různě barevných vězeňských
hadrů a figurky vyrobené z chlebové střídky. Jen koně a střelci
byli z hlíny. Nikdy nic tak krásného od nikoho nedostal.
Styděla se, když mu to předávala, už od dětství ji učili nelhat,
ale nemohla to těm utrápeným ženským z baráku udělat.
Makala na tom celá světnice, odřekla si kousky drahocenného
chleba, i když nikdo nevěděl, jestli se to vůbec podaří. Byla to jen
naděje, vybízející je, aby to ještě aspoň jednou zkusily – přelstít
osud, kvapem směřující k jedinému konci.
A tak ten dar s co nejupřímnějším obličejem Maresovi dala.
Za mámu, za tátu, za Gretu, Ruth, za všechny.
***
Jak mohl mít pochybnosti, když po něm ta nejkrásnější dívka,
dívka ze snu, chtěla, aby pomohl utéct nejen jí, ale i ostatním?
Války už měl dost. Válka končila. Kdyby nebyl na frontě,
nevěřil by zřejmě jejímu konci, stejně jako dozorci v Ober-Fuše.
Ale on zažil ten nekonečný „strategický ústup“.
Cítil se jako rytíř, přinejmenším jako Divoký Bill, který
118
zachránil Lou, nejkrásnější pouštní květ Texasu, ze spárů
Cohenovy bandy. Nepřemýšlel o temné přítomnosti. Prostě
to nějak udělá. Nevěděl jak, ale kývnul na to. Bylo to celé tak
nesmyslné, tak normální, jako celá válka.
Dostal za to velkou pusu. Jazyky se jim točily okolo sebe jako
háďata ve zmijím hnízdě na konci jara. Ruka mu vyletěla k jejímu
prsu. Nahmatal tvrdou bradavku na plochém těle. Až skončí
válka, vykrmí si ji. Nikdo nepozná, že vážila snad třicet kilo
i v těch mokrem nacucaných hadrech. Nikdo nepozná, že byla
válka. Jen ho děsilo, že už jí začaly vypadávat vlasy. Musí jí sakra
obstarat nějaký pomeranč. Litoval, že na to nepomyslel dřív.
Pro NI byl důležitý JEHO pocit, že je milován. To byla totiž
ta jediná uchopitelná vstupenka do ráje, kdysi jí zapovězeného.
Nevěděla proč, a proto tam chtěla zpátky. Do normálního života.
Existuje ale tam venku ještě normální život? Lidé, kteří z něj do
Ober-Fuchy přijížděli stejně jako Bernard, nebo zvuky z blízké
vesnice ji přesvědčovali, že ano. Jak může existovat, když existuje
tohle aussenkommando nebo mauthausenský hauptlager, kam
se za boha živého už nikdy nechtěla vrátit?
Když ten voják, kterého jí seslalo samo nebe, za nimi zavíral
dveře seníku, věděla, že přišla její chvíle. Umínila si, že do toho,
co budou dělat, dá celý svůj život, všechno, co nenáviděla a milovala, protože věděla, že stejná šance už NIKDY víckrát nepřijde.
PŘEDSTÍRÁNÍ
Další den to bylo tak směšné, tak prosté. Když mu Oskar s podivným úšklebkem dovolil vzít si ji do seníku, oba tomu druhému
předstírali, co si svou touhou objednali. On, že jí chce pomoci
a nečeká od ní lásku, po které toužil jako tonoucí po vzduchu,
když už klesá ke dnu. A ona, jestli ho milovala, jak tvrdila, tak
jen jako svou naději, že z Ober-Fuchy uteče.
Jak mohl voják SS upřímně doufat, že ho ta vyzáblá, kdysi
určitě krásná bytost bude milovat kvůli němu samotnému?
Jak mohla vězeňkyně věřit esesákovi, jehož spolubojovníci
ubíjeli poslední špetku hrdosti a života, co se nalézala v přízracích mátožně bloudících po táboře?
Protože světlo? Záblesk naděje? Vzájemné a osvětlující jejich
cesty, které se prolnuly?
Protože SVOBODA a LÁSKA jsou nejvíc? Nevím.
Sophie mluvila o lásce, jako by doufala, že je slepý, přestože při
slově LÁSKA cítila jen vítr, co se proháněl po jarních polích, a husí
kůži měla jen a jen ze zimy, co s sebou ono povětří ještě neslo.
120
MILOVÁNÍ
Poskytne tomu esesáčkovi, po čem touží jeho tělo. Lehla si v seníku na záda a roztáhla nohy. On ji ale jen hladil po tváři a šeptal
jí tolik něžností, co neslyšela už několik světelných let.
Po milování, co zažil na urlaub, věděl, že není připravená. Už
věděl, že to, co mají ženy mezi nohama, není na klíček. Hladil
ji, líbal a šeptal do ucha.
Byl toho plný. Líbal ji po prázdném břiše a bylo mu za sebe
stydno. Přesto musel jít dál.
Byl opatrný, pomalý a něžný.
***
Cítila se provinile. I ji pak několikrát napadlo, jestli to je jen
kvůli tomu, aby se dostala na svobodu, nebo jestli to chce i její
tělo. Ty myšlenky ale zaplašila. Za chvíli nastane den D a ona
bude volná. O něj se postarají všichni čerti.
Začala úpět. Tolik vzrušení s pomalým milováním jí ještě
121
nikdo nikdy neposkytl. Přestala myslet i na to a křičela tak, že
to Ober-Fucha pod nimi ještě neslyšela.
Milování od slova milost. Milost boží. Bylo to jako závrať,
s níž se slepí blíží k okraji tušeného srázu. Zavřená víčka se
Sophii chvěla a zdálo se jí, že padá do hlubin.
Otevřela oči a viděla jeho rozšířené nozdry, cítila jeho srdce
a chytala jeho oči do svých jako rybář. A nepřestala se do nich
upřeně dívat celou věčnost, po kterou ho obepínala, opouštěla
a zase nabírala svým horkým, vlhkým klínem. Padali do propasti,
jejíž ostré výčnělky marně hrozily, že jim rozpárají břicha. A pak
oba roztáhli křídla, aby zpomalili a mohli plachtit na stoupavých
proudech slasti jako ptáci.
Pomalu. Pomalu a hluboko.
Pomalu a hluboko si ukládali do svých srdcí ten okamžik, aby
si ho NAVŽDY uchovali. Tu KRÁSU, která je zaplavovala, jako
by všechno bylo jen špatný sen, z kterého se probudili.
A potom zas panicky pádili z té chvíle, aby ji nezkazili. Byli
jako dva zoufale střílející z jedné zbraně. Pomatení, zmrzačení, ale rozhodnutí se prostřílet, nemluvit pravdu, aby neřekli
a neslyšeli, co nechtěli, ani nemohli slyšet, omámeni nadějí, co
jeden v druhém měli.
Oba tušili pravé důvody, kvůli kterým si poskytovali tolik
rozkoše, ale doufali, že někdy, někde, tam v dálce se to spraví,
a tak se jen konejšivě dotýkali jeden druhého a mocně přitom
zavírali oči, když bylo po všem.
A oni si chtěli navždy uložit do hlav jen horké vzdechy, špínu
za nehty, co je ozdobila, zkažený dech, co voněl touhou, i zvuk
šicích strojů, co bzučel až k nim jako útěšná melodie.
Jako by chtěli ukrást všechnu krásu světa, otupit bolest, která
je ohlušovala, svírala jako úzkost, že zůstali poslední dvě bytosti
na tomto světě, jeden pro druhého.
122
Nechtěli slyšet smích osudu, jen šeptání naděje. Potřebovali
ji v každém nadechnutí.
Budiž požehnaná, blahoslavená, jako ta, která s námi zůstává
do posledního dechu. Až všichni zmizíme, zůstane tu jenom ona.
Večer plakala. Styděla se, že se jí to líbilo. Tiše naříkala:
„Nejsem coura?“
Stará Greta jí jako ukolébavku šeptala do ucha, aby to brala
jako dar boží pro dnešní, možná zítřejší den. Bůh bere a dává,
slyšela ji, cítila její vikslajvantové ruce, jak jí hladí záda, a slzy
jí kanuly z očí úplně tiše.
BUDE HO MUSET ZABÍT
Blížil se termín, kdy měly být hotové uniformy. Dlouho nepřemýšlel a nasypal cukr do nafty. Většinu dne posedával na posteli
a díval se do zdi nebo pokuřoval v kanceláři u Oskara Molda
a mastil s ním karty. Nechával ho vyhrávat. Bylo mu jedno,
kolik říšských marek s ním prohraje. Po válce si je stejně bude
moct akorát tak strčit do prdele.
Oskar měl za ty výhry Bernarda rád. Jen mu vadilo, že si
pokaždé řekl o jednu a tu samou Židovku.
„Snad ses do ní nezamiloval, Beny?“ podezřívavě k němu zvedl oči od bankovek, které dvojím sklepnutím o stůl srovnal do
úpravné hromádky.
„Blázníš? Jenom má skvělou tu věc mezi nohama.“
„Asi ji budu muset brzo vyzkoušet,“ podíval se Mold na Marese.
Beny se na něj díval tmavýma očima úplně bezbarvě, ale
v mozku se mu poprvé usídlila myšlenka, že ho bude muset
zabít.
Mold to věděl. Nebo aspoň tušil, co je mezi ním a tou židovskou čubkou. Nebyl slepý. Přesto mu další schůzku s ní povolil,
123
až půjdou ostatní ženské z tábora nosit dříví z lesa. Byl sám
zvědavý, jak to dopadne. Co bude.
U dveří na něj potměšile křiknul: „Šukání dovoleno, ale láska
zakázána!“
Mares se otočil a podíval se mu zpříma do očí: „Jasně, Oskare. Můžeš mi sehnat nějaký ovoce, třeba pomeranče? Padaj mi
vlasy.“
Mold se na něj upřeně díval a přemýšlel.
„Dobře ti to zaplatím,“ řekl Mares.
„Jasně. Ale dej si pozor, už si tady o tobě všichni vyprávěj.“
„Heil Hitler!“
„Heil! Asi ji fakt ošukám, když je tak dobrá, Beny!“
POMERANČ
Když si Bernard Sophii odváděl z tábora aussenkommanda,
ostatní vojáci se na sebe mlčky podívali. Až byli dál, někdo
z nich řekl suše: „Zas ji jde opíchat.“
„Co to je?“ zeptal se pohoršeně štábní, před válkou profesor
latiny.
Jeden z mladších dozorců se ušklíbl: „To nevím, ale můžu
vám to vřele doporučit.“
Všichni se rozesmáli. A ten smích letěl od nich přes celé pole
až k té podivné dvojici.
***
Beny jí přinesl pomeranč. Sophie ho oloupala, a než ho hltavě
snědla, vztáhla k němu ruku s několika měsíčky toho lahodného
ovoce. S úsměvem odmítl.
Zaslechli od tábora smích, co za nimi přiletěl ke kaštanovému háji.
124
Sophie ho nevnímala, i když k ní donesl podivnou radost,
která ji na chvíli oddělila od tohoto světa. Jako by její život na
chvíli vyhřezl z času, jako vnitřnosti toho psa, co ho ženské
z lágru odchytily v létě při práci na poli a na místě ubily lopatami, vykuchaly a rozčtvrtily, aby ho mohly lépe pronést na
barák a tam si ho v noci uvařit, i když některé hltavě pily jeho
krev už na poli, přímo z hlíny.
Pro Marese bylo zvláštní pozorovat Sophii. Jako by vzal na
procházku malé dítě, které okouzleně objevuje svět. Tak jí zářily
oči. Zlehka se dotýkala kaštanových listů, jejichž žilkováním
prosvítalo světlo: „Podívej se, jak se k sobě ty stromy naklánějí,
dotýkají se, jako by se hladily, potřebovaly,“ šeptala Sophie.
Bála se snad přehlušit těmi slovy lehký vítr, který se proháněl
v jejich korunách?
Pak padla na kolena do spadaného listí a okouzleně se probírala puklými obaly loňských kaštanů.
„Jé, ty kaštánky jsou malé, oni nestihli dorůst, chudáčci malinký. Ty jsou tak krásný.“
Byla šťastná. Připomnělo jí to její minulý život? Existovala
snad někdy doba, kdy se mohla takhle volně a svobodně procházet v lese?
Mares na ní zkoumal každičkou pihu na tváři, jemné žilkování
na rukou, každý vlas. Miloval ji.
Tahle chvíle byla tisíckrát krásnější než sebevětší počet kopulačních pohybů, sem a tam. Myslel si, ne, chtěl věřit tomu, že
ho opravdu miluje, ale ona mu jen byla vděčná za tolik svobody,
kterou jí tou procházkou po lese nadělil, že to vypadalo, že ji to
každou chvíli povalí, udusí.
Přeneslo se to i na Bernarda.
Kdyby radost byla modlitba, modlili by se teď oba přímo
k Bohu. Jako by se celý svět najednou proměnil v radost. Ale ta
125
radost tady je přece pořád kolem nás, nerodí se a ani neumírá.
A kdyby to s ní Bůh tak chytře nezařídil, museli bychom si ji
vymyslet.
***
Vypadalo by to asi nějak takhle:
Jen někteří slabší jedinci tomu nebudou rozumět, ale to přece
není důležité!
Důležitá je jen čirá radost, a té měli ten den Bernard i Sophie
v duši vrchovatě. Dokonce bych řekl, že kdyby radost hřála, bylo
by z nich to teplo na dálku cítit, že i taková imaginární energie
mohla jejich srdce zahřát na dlouhou dobu dopředu, do zásoby,
snad až do konce války, i když ten už byl blízko.
Dal jí pusu a jen řekl: „Tak pozítří!“ Hladila ho po tváři a prsty
jí voněly pomerančem. Svěže jako budoucnost.
Musel se usmát. Tak krásné to bude.
„Tak co, Jůlie,“ zeptala se jí jedna ostrá ženská z Řecka hned
u dveří, když se vrátila na barák. Celý se rozesmál hlasy žen, které
už dávno zapomněly, čím jsou. Osudy zbavené budoucnosti.
Ještě než usnula, přivoněla si Sophie ke svým prstům. A pak
si k nim přičichla ještě několikrát, jako k příslibu příštích dní,
aby věděla, že se jí to celé nezdá.
ZAČÍNAJÍ ŠÍLET
Utrpení dělené libostí, umocněné její nečekaností, teda totiž milé
překvapení, násobené roky od třicítky nahoru či dolů v závislosti
na kráse odmocněné úžasem a dělené momentální teplotou lidského
srdce, sečtené nejdříve s objemem spánku a plností žaludku, nám
dává ve výsledku poloměr úsměvu neboli momentální intenzitu
proměnné zvané radost.
Se vší skromností sobě vlastní podotýkám, že jsem chování tohoto
zvláštního jevu zaznamenal jako Formánkův index. Bylo by vhodné podotknout, že tento tzv. Formánkův index PZR platí pouze
pro lidského jedince. U psa je však nutné dělit dvěma, u kanárka
čtrnácti a prvoka dvaasedmdesáti, neboť prvok je i přes tenhle
absurdní svět imrvére šťastný.
Oskar se večer nechal slyšet před ostatními vojáky, že je dobře, že
ten kanonenfutter odjíždí. „Co to tady sakra zkouší,“ vykřikoval.
Jak ale do místnosti přišel Mares, ztichnul. V jídelně pro vojáky
se tu noc silně chlastalo a Oskar střílel do stropu a po obrazech
neznámých lidí, kterým ta krejčovská dílna před válkou patřila
a jejichž životy už odpluly tam, kam ten jeho teprve mířil.
„Já si tě ohlídám,“ křikl po Bernardovi.
„Tím líp,“ odpověděl mu s hraným nezájmem.
„Hele, podívej se, dostal ses do ráje, tak to nekomplikuj. Mohli
jsme utíkat před Rusem. Drž hubu a buď rád, že nejsi tam,“
ukázal Mold někam před sebe k imaginární frontě.
***
***
126
127
Dozorci začínali šílet. Konec války už cítili všichni.
Když si začaly vězeňkyně v hale, kde šily, zpívat, přišel dozorce k jedné z nich a sedící na židli ji zastřelil. Ostatní si stouply
a začaly po odmlce po výstřelu znovu zpívat.
Přišel k další a střelil ji do spánku. Spadla hlavou k zemi, jako
by jí někdo podrazil nohy.
Zastavil ho až Mold, který tam doběhl z kanceláře.
Nejradši by ty ženské sám všechny, jednu po druhé uškrtil,
ale není přece zvíře. Do Mauthausenu, spolehlivé továrny na
smrt, je odvezou už příští týden.
UŽ ZÍTRA
Další den poprosil Mares opovážlivě o šoustání s Ruth, Sophiinou spoluvězeňkyní a nejlepší kamarádkou. Oskar Mold se na
něj podezřívavě podíval a pak řekl, ať si ji vezme do seníku.
Dívala se do země, když mu říkala, kdy je povezou do hauptlagru, kolik jich bude, kolik aut zřejmě do Mauthausenu pojede,
že se to dozvěděla od jednoho dozorce, který ji píchal.
Vzal ji za ramena a poprosil ji, ať řekne Sophii, že si pro ni
v noci v deset přijede. Nezapomněl ale zdůraznit, že až zítra
dozorce seskočí z korby, na níž pojede spolu s vězeňkyněmi,
a nastoupí do kabiny auta, musí utíkat pryč, protože on vzápětí hodí pod podvozek granát. Ostatní je na nich. Ať na něj
Sophie počká po válce v Krems-Steinu. Každou středu o poledni
v parku. Mlčela. Řekla tím víc, než kdyby mluvila. Přesto jí
Bernard věřil.
***
Sophie v určenou hodinu čekala za barákem. Šel k ní.
Hladově se tam na sebe dívali v klesající temnotě.
128
Cítila blízkost svobody, nebo smrti. Už zítra se něco stane! Pak
se na sebe vrhli jako divá zvěř. Trhali ze sebe oblečení, jeden ze
druhého, jako kusy masa a zároveň se sami stali potravou tmavé
noci a přitom ze sebe pili živé vody.
Zavedl ji zpátky k ostatním vězeňkyním, když lodivod kličkoval mezi hvězdami na stříbrné loďce. Teplá noc. Půl měsíce
do úplňku. Viděl ty ševelivé siluety, kost a kůže.
Až když za ní přivřel dveře, uložily se teprve vězeňkyně ke
spánku, šťastné, že jejich plán nachází přesných kontur, i nešťastné, že jiným, co nenastoupí do Maresova auta, podepsaly ortel
smrti.
Netušily, zatímco šly na pár hodin spát, že tam s nimi v baráku
ještě něco oddychuje. A neleželo to jenom tam, ale i tady a až
tamhle za horami, skrytými milosrdně tmou.
Z malého kusu noci do svítání tam oddychovali všichni.
Vězeňkyně, dozorci a bylo slyšet i nádechy celé Ober-Fuchy
pod táborem, plné matek, dětí i starců. Dýchali onu noc stejný vzduch jako to, co tam leželo s nimi a zakrývalo to i jiné
vesnice, města, údolí a chystalo se vstát až se svítáním. Dějiny
světa, každé ráno bolestně vytrhnuté ze sna.
ROZKAZ
Uniformy už byly úhledně složené ve skladu a on pořád vyčkával. Další den to přišlo. Rozkaz! Odvézt všechny vězeňkyně do
Mauthausenu.
Podařilo se mu zázračně nastartovat auto. Vypustil nádrž, pajcovanou cukrem, a znovu ji naplnil čistou naftou. Oskar Mold
řekl, že si ho pohlídá. Nadešel tvůj čas, pomyslel si Mares.
Na rozkazu byl i on, jako předposlední auto v koloně. Potom
měl jet zpět pro uniformy a vrátit se na frontu.
129
anebo na ni odevzdaně čekat, uviděl oči Bachmaiera. Přelétly
ho, jak byly vyděšené a přeskakovaly z jedné tváře na druhou,
a Bernard si uvědomil, že jedou ve vagonu plném vězňů, kteří
se vracejí z Mauthausenu.
V tu chvíli úplně cítil v zádech, že se musí něco stát, jako by
s tím vlakem, co vyjížděl z Ennsu a pomalu zrychloval, zrychloval i čas. A on, ještě než sklopil hlavu, koutkem oka v poslední
chvíli znovu zahlédl Bachmaiera, protože pak už někdo cize
znějící němčinou vykřikl: „To je ta svině!“ a Bernard se na něj
úkosem podíval. Pak slyšel další výkřiky, které nenávistně řvaly
totéž v jiných řečech, v tolika, kolik tam bylo vězňů různých
národností, překřikovali se a pak mezi tou italštinou, češtinou
a srbochorvatštinou slyšel, jak se někdo snaží přeřvat ty ostatní
a řve na toho, co první upozornil na Bachmaiera, který teď
vypadal, jak ho ti vězni drželi pod krkem, že se každou chvíli
pozvrací: „Ty drž hubu, ty svině, ty seš přece kápo, ty kurvo
z píči kurvy, ty seš přece jeho kámoš, ne? Ty svině!“
A na tu poslední svini chytil les rukou i toho kápa a Bernard
cítil, jak se okolo něj rvou ruce a těla, která taky chtěla dát ránu,
ale protože bylo těsno, tak se nikam neprorvali, ale vzteky sebou
mleli a hrozili aspoň pěstmi nad hlavou, tolik nenávisti v nich
bylo. V Bernardovi by se najednou krve nedořezal, zadek mu
seštípnul půlky k sobě, že i kdyby se pokálel strachy, tak se nic
nestane, protože přes ty jeho sevřené půlky nic neprojde, ani
prd strachu, který by ho označil jako Kainovo znamení, jako
strach člověka, který se bojí psa, a ten to větří. Cítil každý úder
pěstí, kopanec, který ti dva schytali od toho davu, protože se
vlnil a hýbal do rytmu ran, až měl Mares pocit, že se vlak tím
houpáním převrátí.
Protože neměl v té chvíli oči podlité nenávistí a mozek mu
jel úžasně rychle a přesně, jako by tu scénu chtěl snad navždy
160
zaznamenat do paměti, jeho oči klouzaly po tom davu, který
dostal od osudu možnost naplnit biblické zub za zub, a jak tak
letěly nad hlavami, zaznamenaly ještě jednou Bachmaierovy
vyděšené oči, a jak se spolu střetly, na zlomek vteřiny se vpíjely
do sebe, a jestli si něco povídaly, tak se to nikdo nedozví, protože pak je unášela masa těl a rukou do rytmu ran, než úplně
ustaly a vězni sípavě dýchali do té písně, co zpívají pražce a vlak,
když jede po kolejích.
Když v Kremsu ruští vojáci otevřeli dobytčáky, vyvalil se na
ně už jen zpocený dav, neboť nenávist z něj vyprchala škvírami ve vagonu během té jízdy ke svobodě. Bernard vystupoval
jako jeden z posledních, a tak viděl to krvavé bláto, co zůstalo
z Bachmaiera a toho kápa. Vystoupil, za sebou mrtvoly a před
sebou slunce, co ho oslepovalo. Nedočkavě se nadýchl čerstvého vzduchu, a i když byl ve válce jen pár roků, zdálo se mu, že
to všechno trvalo obludně dlouho a že je aspoň o sto let starší
a nebude se umět už nikdy smát.
Vzpomněl si také na stařenu, co mu předpovídala, že uniforma mu nepřinese štěstí, a rozhodl se, že už ji nikdy nevezme na
sebe. Ale to se asi osudu zdálo pozdě.
161
„Tak vás vítám zpátky, milánkové, moc vás není. Ještě
chcete jet dál? Nu dobře. Dám vám tedy takový
dar nedar. Příští stanice je totiž Vergangenheit, kde se na
chvíli můžete… Ale ale, už je tady! Tak vystupovat!“
cililink cililink!
Tak stálo v osudu.
Sic erat im Fatis.
– Ovidius –
MARŠÁL MALINOVSKIJ
Bernard Mares se ubytoval v Kremsu u známé, kterou obšťastňoval těsně po tom, co odešel ze sirotčince, a pak znovu během
urlaubu. Gerti Valek, která byla o celých deset let starší a nebyla
moc hezká, nicméně byla to první žena, která ho pomilovala,
protože to tak chtěl i on.
Pamatoval si pořád ulici za kostelem, kde bydlela. Zazvonil
tam. Objala ho a on ji a stáli tam i na poměry válečného přivítání
až moc dlouho, až by snad někdo mohl říct, že dotykem se přenášejí i slova a celé myšlenky, ale to je přeci směšné. Přesto tam
Gerti stála a hladila Bernarda po zádech s hlavou nakloněnou,
jako by snad všechny ty příběhy poslouchala, i ten o Sophii i to,
co zažil ve vlaku, ale Bernard jí všechno snad pro jistotu vyprávěl
znovu až do noci u kuchyňského stolu, dokud její stará matka
nešla spát, a potom se spolu pomilovali na gauči v kuchyni.
Ne, necítil se před Sophií provinile, jen to tak vyplynulo ze
všeho, co přinesly poslední dny, a on poprvé miloval ne pro sebe,
ale pro toho druhého člověka, co ležel pod ním a zuřivě mu hladil
jeho kučeravé vlasy. Nic nebylo pro teď ani pro budoucnost a oba
si jen lízali rány, které jim způsobila doba a oni sami.
Leželi v posteli, prudce oddychovali, peřiny potištěné vzory
lodiček a vln se nadzdvihovaly, jak dýchali, a zdálo se, že lodě
na těch bílých peřinách plují, oba je pozorovali a bylo jim krásně. Co si totiž dokážou dát dva lidi, ani celý zástup nedokáže,
a tak tam pokojně leželi, jako by si mysleli, že to je naposledy,
že potom se už nikdy nepotkají, a co si nedají teď, nedají si už
164
nikdy. Gerti tu noc přislíbila Bernardovi, že s ním objede místa,
kde naposled viděl Sophii, a taky tam s ním jela. Ptali se v okolí
na vyholenou vězeňkyni a nikdo se nedivil, neboť po válce se
ptají lidé na ledacos, nejvíc však na blízké, které postrádají. Další
den se vrátili ke Gerti a v noci se zase milovali. Dlužno dodat,
že Bernard u toho měl zavřené oči a tahle láska, kterou cítil,
všechny myšlenky v něm byly pro Sophii. Když ale otevřel oči,
usmíval se na Gerti, jako by to snad bylo pro ni, protože už nic
jiného než být hodný na ty okolo sebe nechtěl.
Ráno mu Gerti řekla, že nemyslel na ni, ale na Sophii, a on
jen mlčel a díval se na šmouhaté linoleum v kuchyni a nejraději
by neříkal nic, ale cítil, že to nejde, a řekl: „Jo, myslel jsem na
Sophii, ale ne snad, že bych tě neměl rád.“
„Nemiluješ mě. Já si jen bláhová myslela, že ti budu stačit.“
A tehdy jí Bernard vzal něžně hlavu do dlaní, dal jí pusu na
čelo a řekl jí, že ona nemusí nikomu stačit, protože je princezna
a ty nikomu nestačí, o ně bojují rytíři v plné zbroji. A ona mu
na to se smutným úsměvem řekla, že si aspoň udělají hezký den.
Ten poslední. A že prvních deset minut po probuzení na sebe
vůbec nebudou mluvit, jen se dívat do očí a užívat si toho, že je
to naposledy. A pak se zase pomilují a budou se u toho dívat do
očí. Ona mu udělá snídani, pak se půjdou projít k Dunaji, do
kavárny na zmrzlinu, pak půjdou na film s Adinou Mandlovou
a potom… Co potom, společná večeře, pak přespí a ona mu dá
na rozloučenou velkou pusu.
Tak se domluvili a platilo to až do toho kina, kdy přestal jít
film a sál oněměl, pak se rozsvítilo. Promítač šel před plátno a ptal
se, jestli v sále někdo umí rusky. Chvíli bylo ticho, než začala
Gerti strkat do Bernarda: „Ty přece rozumíš tý řeči. Říkal jsi, že
jsi Rusům ve válce trochu rozuměl, že to je podobné češtině.“
„Buď zticha, prosím tě, Gerti,“ odbyl ji Bernard, ale už bylo
165
pozdě. Obracely se k nim hlavy všech ze sálu a ona mu zvedala
pravou ruku, kterou ji do té doby hladil na stehně. Možná právě
proto, pro tu neukojitelnou vášeň, co nikdy beze zbytku nenaplníme. Řekla mu při tom něco, co si pak pamatoval dlouhou
dobu: „Tak už nebuď posranej ze života a udělej taky něco pro
ostatní lidi.“
Ten promítač ho celý šťastný bafl za paži a vláčel ho k východu, kde stáli Rusové se samopaly. Nedůvěřivě si ho prohlíželi
a pak se obrátili na promítače: „On gavarit pa rusky?“ A ten
promítač, rozkomíhaný z toho všeho dění okolo, jen třeštil oči,
a Bernard se nadechl a začal ze sebe chrlit větu: „Ja gavarim pa
rusky němnogo. Ne moc, ale trošku rozumím.“ A ten ruský
důstojník, Gilevič se jmenoval, se usmál, chytl ho za rameno
a řekl: „Moloděc,“ a už ho nepustil.
Mluvili spolu tak deset minut, než si nakonec rozuměli a Beny
už tušil, co ti Rusové chtějí. Potřebují sál pro svou schůzi, neboť
měl přijet jejich maršál, a proto chtějí vyklidit kino, zabavit ho.
Takhle zblízka už to nebyli hrozní Rusové, ale docela obyčejní
chlapíci: Gilevič měl plnovous a nevypadal na žádného blbce. Ti
druzí dva za moc nestáli, jejich šikmé oči pomrkávaly ze strany
na stranu, jak byli překvapeni ruskými novotvary, kterými je
Mares zahrnoval.
Když promítači a zároveň majiteli kina Bernard vysvětlil, že
mu chtějí zabavit sál, zblednul. Ale rychle se v něm probudil obchodník a řekl: „Tak to by tady byl ve výborném stavu
jeden kostel, tady hnedka na náměstí,“ jako by se kostely snad
nestavěly za jiným účelem než pro setkání vojáků s generálem,
a vypočítával: „Skvělá akustika, nové, čerstvě opravené sedačky.
A taky jim řekněte, že mají nádherný sedáky z červený látky.
No… spíš z fialový, ale klidně jim řekněte z rudý, oni maj tu
barvu asi rádi a vám to snad nic neudělá to říct.“
166
Bernard mávl rukou a snědému, pohlednému lajtnantovi
přeložil svojí češtinou, do které vložil pár výrazů a intonaci, jež
pochytil od ruských vojáků, zajatých na frontě i promenujících
se teď po Krems-Steinu, že je tady ještě lepší možnost, hodná
příjezdu tak vysoké šarže, jako je maršál. Gilevičovi zasvítily oči
a hned, že je Bernard moloděc, a jakási jiskra vzájemného pochopení mezi nimi přeskočila. Ne, nebylo to rovnou přátelství, ale
jakési sympatie k ráznému jednání, které je oba spojovalo. Mares
ukazoval prstem dopředu, jako že hned jedeme, a doprovázel
to nejistou, ze vzpomínek hledanou česko-slovenštinou, kterou slýchal od jednoho obchodníka ze slovenských Kútů, který
každý rok v době podzimních trhů jezdil do Třebíče a prodával
i před sirotčincem.
„Vy…, já…,“ ukazoval na sebe i na ně a tou posunkovou
řečí jim ještě ukázal, že mají jít, „iděme…, no čo teraz,“ řekl si
spíš sám pro sebe a pokračoval: „Poďme sa pozrieť do takého
velikého, tákyj velikij dom…,“ snažil se rozpomenout, jak ho
před chvílí nazval, „katedrál, kostol, chrám.“
„Áá… chram, kasťol, cerkev,“ vítězoslavně zahlaholil lajtnant
Gilevič. Ukázal Bernardovi na auto, jako že si má sednout a řídit ho.
A tak se z osudu rukou a vůle boží z Bernarda Marese, bývalého esesáka, stal pjerevodčik Krásnoj armii, neboť od té doby
ho ta mytická armáda zabavila jako kostel, co jim ukazoval.
Krems a okolí znal, řídit uměl a Gilevič byl náramně spokojen,
jak vyřešil otázku jazyka, když Ljošu, který uměl z jeho jednotky jediný trochu německy, zastřelil právě před týdnem nějaký
mladíček z Hitlerjugend, už znechucený jen z věčného scházení
se okolo táboráku a zpívání náckovských písní bez možnosti
jiným užitečným způsobem vůdcovi pomoci.
A tak se Bernard stal majetkem Rudé armády, přesněji řečeno
ruské komandatury v Krems-Steinu, která byla blízko onoho
167
osudného kina, komandatury, spadající pod maršála Malinovského. Toho ostatně Bernard pár dní nato uviděl v onom
kostele, jak mluví ke svým vojákům. Neposlouchal ho, jen se
pozorně díval na toho přísného chlapa s mírně oteklým nosem,
jak s lehkou přesvědčivostí mluví k sedačkám zaplněným tak,
že ani nebylo vidět, že nejsou rudé, ale fialové. Fascinoval ho
stejně jako páter Bouzek, Hitler nebo obersturmbannführer
Sperling, chlapi, kteří uměli mluvit a davy jim pokorně naslouchaly, a zatoužil najednou nebýt Divokým Billem, ale jedním
z nich, i když Hitlerem po tom, co viděl v Mauthausenu, radši ne. Jen chtěl být někým, koho ostatní budou taky uznávat
a provolávat mu URÁ, URÁ jako ti unavení a válkou odření
vojáci, kterým se teď z té zastávky v normálním čase bez bahna,
výstřelů, zato s postelemi, jídlem, ulicemi a ženami najednou
rozsvítily oči. Bernard měl dokonce tu čest tomu velkému muži
potřást rukou, když ho lajtnant Gilevič představil jako nového
tlumočníka.
Večer ho ještě viděl na komandatuře, když se uprostřed pitky
odešel provětrat na balkon. Mares ho oknem zahlédl a vyšel
na balkon taky. Snažil se pár slovy, která za těch šest sedm dní
stačil pochytit, zeptat, co je důležité, aby se člověk stal vojevůdcem, aniž by ještě tušil, že všechno to, co dělá velkého muže
velkým mužem, má už dávno v sobě jako každý chlap, stejně
jako nenávist, zlost a jiné špatné věci. Všechno to dávno máme
v sobě, je jenom na nás, co si z toho vybereme.
Maršál Malinovskij se na něj se zájmem podíval, pak vytřeštil
oči – Bernard úplně čekal něco velkého – než řekl: „Moloděc,“
škytnul a pozvracel se přes balkon dolů do ulic, jako by tomuhle
městu vracel všechno to, co si zasloužilo, a nebylo toho málo.
Bernard jen zíral, teprve tehdy úplně pochopil význam slova
bohatýr, neboť jestli v té chvíli něco maršál dělal opravdu přesně,
168
tak bohatýrsky zvracel. Přestože to nepůsobilo nijak esteticky,
Bernard na něj užasle civěl. Pokaždé když to vypadalo, že už už
přestane, něco se v něm náhle obrátilo naruby. Bylo vidět, že to
v pravidelných intervalech překvapuje i Malinovského, jak při
tom pokaždé udiveně vykulil oči. Až to vypadalo, že to je jen
nějaký kouzelnický trik, a Bernard se taky pro jistotu podíval
na jeho nohy od pasu dolů, jestli není náhodou napojen hadicí na výpusť z nějaké bezedné jímky kuchyňského odpadu či
prošlého burčáku.
Když to ustalo, maršál se napřímil, rozmáchlým gestem si otřel
svoje masivní rty a už se chystal odejít, když si zřejmě uvědomil,
že celou tu dobu vedle něj stojí ten rakouský hošík ve vytahané
ruské uniformě s bílou páskou tlumočníka jeho armády. Bylo
vidět, jak se zarazil, a snad proto se na chvíli opřel o zábradlí
a dělal to, co Bernard tehdy viděl poprvé v životě, ale potom
s Rusy docela často. Dumal do krajiny. V praxi to vypadalo
tak, že Malinovskij se chvíli upřeně díval před sebe, jako by
nehleděl jen na obrysy okolních domů a stromů, ale viděl skrze
ně a skrz noc, jako by snad viděl i skrz Alpy a přístavy až do
žaludku poslední rybky plující na dně moře, co moře – oceánu,
a tam pod natrávenými krevetami a planktonem v tom rybím
žaludku zahlédl i špatnost, veskrze prohnilou špatnost života,
který čím je špatnější, o to víc vyniká jeho krása, jako duha na
temně šedomodré obloze těsně po bouřce. A protože tam zřejmě
nezahlédl ani kousíček smyslu, proč jsme tady my, obyčejní, za
ničím se pachtící tvorové, hluboce si povzdechl, ještě jednou si
otřel rty a zachmuřeně, ale smířeně řekl: „Vot takíje děla. Takaja
žizň.“ Velký člověk, pomyslel si Bernard, takhle s přehledem se
vyprázdnit.
Těžko říct, jestli se čerstvý tlumočník Rudé armády učil tak
rychle proto, že jsou si čeština s ruštinou trochu podobné, nebo
169
z pudu sebezáchovy, aby přežil, neboť musel se svými kumpány popíjet celé noci a tam nic jiného než mluvit nebo jíst
nešlo. Jisté však je, že první se naučil fráze nutné pro přežití na
komandatuře. Jeho lektoři byli často prostí vojáci, kteří si chodili na velitelství pro rozkazy či tam jako spojky přespávali. Jako
jeden vojín, který tam trávil noc na pokoji, kde spal s ostatními
i Mares. Bylo vidět, jak je z toho nesvůj, když vojáci sloužící
u Gileviče se zájmem pokukovali po tom chrastícím pytli plném
uražených pozlacených oušek z porcelánových hrníčků, který
ten nešťastník přes den všude tahal s sebou, neboť si myslel,
že to je zlato. A večer si ten pytel pro jistotu přivázal i k ruce.
Jenže v noci mu ho někdo z vojáků pod uzlem ustřihl. Když
se probudil, nekřičel, jen obdivuhodně po rusku se stoickým
nadhledem klidně zhodnotil způsob lupu: „Těchnika charošaja,
kultura chujovaja.“ Náladu mu zlepšilo až Maresovo ujištění,
že to stejně nebylo zlato, ale za chvíli mu to nedalo a zeptal se,
proč to tedy někdo ukradl. Bernard byl pozorný žák, a tak si
jen ukázal na hlavu a řekl: „Kultura chujovaja.“
„Da, takaja žizň,“ řekl voják, než odešel, a v té chvíli Mares
pochopil, proč vyhráli válku. Jiný národ by se ze svých válečných proher už dávno zhroutil, kdyby mu cizí armáda zabrala
skoro celou zem a stála před branami hlavního města, ale Rus
ne. Pro něj to není porážka, ale důkaz, že takový je život. Pak
třeba ustoupí až do pekel, aby další den mohl znovu zkoušet
nakopat zadek nepříteli. To muselo Němce trýznit, nekonečná zem, nekonečně mnoho mrtvých, a přitom přicházeli další
a další s tím smířeným postojem, že takový je život, když běželi
do útoku se sveřepostí zakousnutého mravence, který buď útočí,
nebo s rozšafně se kolébajícími tykadly rozjímá, jaký je asi smysl
života a nebo jak ojebat kohokoliv včetně své vlastní mravenčí
královny. Ojebat ve smyslu podfouknout, obrat, ošulit, vyzrát
170
nad někým, i když ani ten první význam toho slova nezůstal
jeho novým spolubojovníkům utajen.
***
Nebyla to ale pořád jenom legrace. Občas viděl otřesné věci.
Snažil se na to zapomenout, jako by se to nikdy nestalo. S takovými vzpomínkami v hlavě se totiž nedalo žít. Ale ty nejkrutější
obrazy měly teprve přijít.
SMRT ZRÁDCŮM
Rozdíl mezi zlými činy nezávisí na míře zla, ale jestli je někdo
viděl. Těch několik tisíc zajatých vojáků Rudé armády popravených
v Stalag 17 B nikdo nenatočil, nenafotil. A tak se to vlastně ani
nikdy nestalo.
Aspoň do té chvíle, než mi to Bernard řekl, to s těmi ruskými tanky,
co za deště, skrz který prosvítalo slunce, obklíčily tábor a začaly do
něj pálit z kanonů a kulometů, až se dřevěná stěna jedné ubikace
pod tím hromobitím utrhla a ještě ve vzduchu, v letu se pod přívalem střel rozpadla na fošny, které se při dopadu na zem zlomily
na párátka.
To viděl Bernard Mares ve své paměti. Musel jsem hodně naléhat,
než se mu zkřivila tvář, rozklepal hlas: „Snažil jsem se zapomenout.
Spousta krve a křiku. Ten pak utichal, až nakonec byla slyšet zas
jen palba.“
Bylo tam prý tolik krve, že když se jeden postřelený vlasovec, tvář
staženou hrůzou i šílenstvím, zvedl a běžel těm střílejícím hlavním vstříc s rozepjatýma mávajícíma rukama, jako by chtěl uletět,
odstřikovala od něj zpěněná rudá voda, jako kdyby běžel potokem
krve tekoucím z jatek. Kulky se mu zázračně vyhýbaly, smetly ho až
těsně před ostnatým plotem. Ještě se chvíli hýbal, než se utopil, tvář
171
ponořenou ve své krvi. Déšť ustal a nad táborem, z kterého právě
odcházely tisíce duší do nebe, protože peklo si zažily už na zemi, se
zvedla duha. Pářilo se z mrtvých těl, z hlavní kulometů, z té teplé
záplavy krve, a Bernard Mares mi přísahal, že mezi těmi trhanci
páry viděl mrtvé celé v bílém s křídly stoupat k nebi.
Dopovídal a díval se na mě v naději, že ho z té vzpomínky
osvobodím.
„Co jste dělal vy?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Měl jsem na výběr. Buď zůstat stát, a nebo si jít taky pro smrt.
Ti Rusové byli plní nenávisti.“
Když vyskočili z těch plechových nestvůr ven, byli prý pořád tak
vzrušení, že začali střílet ještě pistolemi do vzduchu a řvali: „Smrt
zrádcům!“ šťastni, že na každého čeká spravedlivá odměna, že Bůh
se dívá, aniž by se ho sami tenkrát báli.
„Šest sedm tisíc jich tam bylo, Pepiku, jako bývalý zásobovač
mám odhad. Vojáci Vlasovovy armády i Rusové, kteří byli v SS,
ale i vojáci Rudé armády zajatí wehrmachtem. Ti jediní měli na
sobě vězeňský mundúr. Těch bylo nejvíc. Jejich jediným hříchem
bylo, že se vzdali. Z toho vím, že se nemám nikdy vzdávat. To Bůh
nemiluje. A už jsem to taky nikdy neudělal, chlapče…
Radši o tom nepiš. O všem jiném piš, co chceš, ale tohle prosím
ne. Aspoň než zaklepu bačkorama. Nebo prosím bez mého jména,
když už teda musíš psát pravdu,“ řekl.
„Tak buď tak, jak to je, nebo to celý nemá smysl!“
„Já vím. Jen si vzpomínám, když jsem v Hamburku slyšel policejní sirénu, jak mi bylo zle. Ještě teď mi je z toho na zvracení.
Ty je neznáš, Pepiku. Dokud žijou poslední svědci, jsou schopni
všeho. Jestli to napíšeš, tak tě zabijou. Proč dodnes skrejvaj okolnosti některejch masakrů, jako byl v Katyni? Jen se směj, ty blbče. Já zažil, jak mě jednou policajti poslali za soudním znalcem,
jediným tlumočníkem češtiny v Hamburku, aby přeložil soudní
172
spisy, a on mi nakonec řekl: ‚S těma bačkorama jste byl statečnej.‘
A já se zeptal: ‚S jakejma bačkorama?‘ a on na to: ‚V tý Ruzyni,
jak je tam napsaný.‘ Jenže v těch spisech to není, nic o žádnejch
bačkorách. Já ho najednou poznal, byl to ten vyšetřovatel, Pepiku,
a najednou dělal v Hamburku na univerzitě.“
PARK
Každou středu chodil Bernard do parku vedle komandatury
a čekal na svoji dívku ze sna. Věděl, že nepřijde, ale modlil se
k Bohu, aby ji potkal. Hledal ji všude, ve skupince žen, povídajících si na lavičkách, v párech, co se zaklesnuty do sebe procházely parkem, i v ženě, co šla se skloněnou hlavou rychlým
krokem ke kinu, kde ho před pár měsíci Rote Armee zabavila
jako nějakou věc. Už ji nepotká, děsil sám sebe, když se té ženě
omlouval, že si ji s někým spletl.
Proč by na něj Sophie měla po válce myslet? Patřil přece mezi
ty svině, z kterých nacistická ideologie udělala poslušné řezníky
jejího rodu. No a co, říkal si, ale brečel, když odcházel z parku,
a umiňoval si, že už tam dobrovolně nevkročí.
Teprve když přestal doufat, ucítil poklepání na rameno. Otočil
se a myslel, že se mu to zdá. SOPHIE, JEHO LÁSKA!! Líbal ji
a hladil. Žije! Byl v té chvíli nejšťastnější člověk na světě.
„Byl jsem tu aspoň stokrát. Už jsem nevěřil, že tě ještě uvidím,“ smál se šťastně.
Zarazila se: „Proč máš ruskou uniformu?“ A on jí o tom všem
vyprávěl a pořád ji u toho hladil. Běželo jí přitom hlavou, proč
před chvílí váhala, když ho spatřila, a proč vlastně do toho
parku vůbec šla. Chyběl jí, nebo to chtěla jen ukončit? Oboustranné trápení dvou osamělců? Byla tam od konce války už
taky mockrát. Aby odehnala ty znepokojivé myšlenky, začala
173
vyprávět zas ona jemu, že se po zbytek války skrývala s Ruth
v jedné vesnici za Krems-Steinem u vdovy po sedlákovi, který
padl u Stalingradu. Jejího syna prý zastřelili na útěku. Byla na
ně milá, jak to dovede jen člověk, který zemřel a zase se narodil.
Plakala prý stejně jako Sophie, když Ruth umřela na podivné
křeče v břiše. Nebo to byla gangréna na její zčernalé noze? Nebo
únava, kterou cítí duše?
Řekla mu, že mu chtěla hlavně poděkovat. Chvíli se procházeli
a letmo se dotýkali prsty, než jí vlepil první pusu: „Sejdeme se
tady zítra, už musím na komandaturu. V šest?“
Tiše kývla.
BŘÍZY VE VĚTRU
Vypadalo to jako další normální den, chodil právě s lajtnantem
Gilevičem po fabrikách a zjišťovali, co půjde odvézt do Ruska
jako válečná kořist. Šli s nimi jako doprovod další dva vojáci.
Jeden z nich byl Polák Tadeusz z Ukrajiny a druhý Kalmyk,
nějaký Džumak, oba bývalí trestanci, kterým dal konec války
a s ním i nedostatek mužů v Rusku možnost si svou svobodu
vybojovat v Malinovského armádě. Právě je poslal Gilevič s Bernardem, aby v Krems-Steinu sehnali hever, zatímco on s ostatními vojáky bude dál vybírat stroje určené pro demontáž.
Byly už čtyři, Bernard se bál, jestli stihne schůzku se Sophií.
Džumak s Tadeuszem se něčemu hlasitě smáli, když je na kraji
Krems-Steinu je upoutal klapot dívčích střevíčků, dřív než ji
uviděli. Zrychlili. Ten zvuk se k nim zřetelně blížil, a jak docházeli k rohu ulice, pomalu sílil. Usmáli se na sebe. Všichni tři
vojáci, byť každý za války sloužil jinde, tu dívku, k níž patřil
ten klapot, dobře znali. Tu nejkrásnější, nejpřítulnější a nejmilejší holku, co kdy existovala, i když to byl jen přelud v hlavě
174
vojáků, co mrzli někde v zákopech jen sami se svým strachem
a nutně potřebovali někoho tak křehce krásného, dokonalého
jako svoji holku. Všechno ve válce najednou bylo totiž tak cizí.
Nic z tohoto světa nepoznávali, jen hvězdy na černém nebi.
Proto ji všichni tři znali, i když jí říkali jiným jménem. Měla
stovky jmen a tisíc podob, podle toho, koho si pod ní miliony
vojáků představovaly. Ale vždycky to byla ona, usměvavá, svolná ke všemu, ale s lehkým odstupem, jako by měla své tajemství, odcházející nad ránem, než se všichni ti uspokojení vojáci
probudili. Jen napnuté stany bílých podvlíkaček, u některých
šťastnějších i vlhké skvrny jasně dosvědčovaly, že se ji těsně před
útěkem snažili zasáhnout svými náboji lásky. Snad aby neodcházela a navždy si ji připoutali, zotročili, a tím i ztratili.
Ale ona to jako správný přelud lásky věděla, a tak prchala, aby
ji dalšího večera mohli opět volat, protože největší předností
lásky je touha, a ta přichází, jen pokud je zatracena, vrátka
zavřena a cesta rozorána.
A tak není divu, že jak Bernard, tak Džumak s Tadeuszem
zpozorněli, když uslyšeli ten klapot. Není to ona? Jejich s každým
dnem války zahnaná a spráskaná touha je o tom přesvědčovala. Do široka jim otevřela oči, zorničky se zvětšily, jako by
odjakživa byly jen bránou do jejich nespokojené duše. Proč si
každý myslí, že za rohem potká tu pravou? Ozvěna klapajících
střevíčků jim rozzářila tváře. Proč jsou naše sny krásnější než
my? Proč se na nás budoucnost úkosem dívá? Protože jsme
nenasytní vlci, trháme osudu každou ruku, kterou nám podává.
Aby z něj nezůstalo nic, jen ohlodané kosti. Náš osud, požraný
naší neukojitelností po všem, co dobrého nám nabízí. To neumíme poděkovat po jedné rundě, úsměvu slečny, co se vynoří
za rohem, nebo dobrém soustu? Musíme si kapsy plnit zlatem,
dokud se neutrhnou? Touha nás zbavuje smyslu. Copak se život
175
odměřuje jen počtem peněz, zásunů a dnů, kdy se pachtíme za
tím dobrým, co se nám nabízí? Ne, život je volba, jasná cesta,
houpačka z dětství, každý odraz znamená pár centimetrů blíž
k nebi, ale jen na chvilku, před zhoupnutím dolů…
Klapot střevíčků ještě víc zesílil. Džumak se podíval na Benyho. Potom se ohlédl. Kromě toho zlodějíčka Tadeusze byla ulice
prázdná.
Džumak zrychlil krok. Mares mu nestačil, a tak popoběhl.
Málem se s ní srazili.
Sophie! Otočila se a dala se do běhu. Džumak se hnal za ní.
Dostihl ji a neurvale ji obrátil k sobě. Dívala se mu bez hnutí do
tváře. Opovržlivě mu německy vmetla do tváře něco o ruském psu.
„Proč nemluvíš česky?“ nechápavě zakřičel Bernard. Úzkost
ho svírala, obtáčela okolo rukou a šíje jako ledový had. Jen se
s pokrčením nosu zasmála, aniž by se na něj podívala. Pobaveně sledovala divoké oči Džumaka a chvějící se samopal v jeho
špinavých rukou.
Mares skoro koktal, jak nahlas vykřikoval hledaná ruská slovíčka na její obranu: „Slyšíš, znám ji. To je Češka. Židovka,
slyšíš? Kurva Džumaku, ona je bývalá vězeňkyně…“
Zatímco Džumakova hlava třídila ten příděl informací, obrátil
se Beny na Sophii a naléhal na ni, ať ukáže vytetované číslo na
předloktí.
„Ta šedá uniforma ti slušela víc,“ zasmála se ironicky a s náznakem štítivosti se dotkla nevábného, opraného kusu zeleného
hadru, nějakým nesmyslným řízením osudu spíchnutého do
uniformy. Spíše jí připomněla volné pyžamo, jaké nosil tatínek doma. Tak si ho také pamatovala. Poslední obraz, jak si
papá, celý rozespalý a s rozcuchanými vlasy, rve na pyžamové
kalhoty ty normální a jeden z esesáků se mu směje. Možná mu
jeho roztržitost a ty dvoje kalhoty prodloužily život v tuhých
176
zimách, protože na rozdíl od ní a od maminky ho odvezli
někam na východ, asi do Polska, jak si později v hlavě poskládala ty útržky hovorů zaslechnuté na pryčně v Mauthausenu,
kde když se jedna otočila, musela se otočit i druhá, třetí, čtvrtá, pátá…, zadky nastrkané do klínů a kolena ke kolenům té,
co ležela vedle.
Bernard se Sophií zatřásl, pak se hádal s Džumakem, ale ona
myslela na tátu. Iluze o tom, že přežil strašně dlouhý čas války, si
nedělala. Při jeho důstojné nepraktičnosti, velkých slovech a tragických gestech, která dělal, když přišly se sestrou pozdě domů,
nebo jeho pomalé mluvě a ještě pomalejší grácii, s níž pouštěl
její devadesátikilovou maminku do dveří, neměl šanci přežít.
Byl příliš pomalý, rozevlátý a nepraktický, jako Bernard.
Bez zájmu, jako za sklem akvária, pozorovala, jak se strká
s Džumakem, který mu najednou přitlačil hlaveň samopalu na
prsa. Proč musí pokaždé narazit na nepraktické, sebelítostivé
chlapy? Kdy už konečně potká jednoho pořádného? Chlapa
s pořádným kusem toho, co chlap má mít. Žádné podměrečné
míry sebevědomí, pohody a humoru. Žádné agresivní prase. Svině, svině, všichni chlapi jsou svině, srabi, ubožácký egomaniaci.
Roztřesený a agresivní jako drzé břízy, co vyrostly během dvou
let na hrobech holandských vězňů. Plánovali útěk z Mauthausenu, a když zjistili, že nemají jak utéct, aspoň skočili ze stěny
lomu pod táborem. Říkaly jim parašutisté, potom i každému
dalšímu, který skočil z bolesti a bezradnosti do hlubiny, aby
se navždy osvobodil. Nikdy neskočila žádná žena, jen chlapi,
jako by chlapi plní síly byly jen křehké nádoby na vodu, které
když prasknou, tak se vylijí. Ne tak ženy, které tu vodu života
nasávaly jako houby ze všeho, aby mohly dál dýchat.
Nebyla to moje válka, pomyslela si a jen ztěžka, neochotně
opět zaostřila mozek směrem k Benymu, kterého teď držel jeden
177
voják za předloktí a ten šikmooký parchant ho bodal samopalem do prsou.
„Tak dost,“ křikla česky a pak k tomu ještě německy zaklela.
„Ukaž jim to číslo, Sophi, prosím…,“ zavyl Bernard Mares.
Vykasala si rukáv, plná vzteku, jenž ji celou naplnil, jen
vytrysknout nosem, pusou, očima.
Sophie se Bernardovi dívala do očí. Zdálo se jí, jako by jeho
zorničky ustupovaly dozadu až do jeho ustrašené duše. Ty jeho
oči a tmavé kučeravé vlasy jí tu hru s ním tehdy v koncentráku
usnadňovaly, ale nebyla to žádná touha, jen se jí líbily. Její touha zmizela, když vážila i s oblečením ne víc než čtyřicet kilo,
proměnila se v chuť na cokoli, co se dalo rozžvýkat a spolknout.
Takhle chladně jí teď běhal mozek, jako by se ženy v okamžiku
ohrožení proměnily v chladná monstra. Jen tichá lest a vzdor,
skrytý za úsměvem. To ji naučila válka. Válka, která jí kromě
blízkých vzala vlastní důstojnost.
Podívala se nejdřív na jednoho pitomce, potom na druhého.
Byla to jejich válka. Ne její. Ale Benyho jí bylo líto. Po Ruth
její poslední blízký člověk. Podívala se na nebe. Na mžik jí připomnělo dětství. Obloha byla modro-bílo-šmouhatá, jako když
ledabyle otřela pěnu z modrého lina v kuchyni u nich doma.
Ale to bylo před válkou. To už je dávno, blesklo Sophii hlavou
a znovu se podívala na Bernarda.
Kdyby nebyla válka, líbil by se jí.
Všechno je beznadějně pryč.
Jako by tušila, co se stane. Nepatřičný smích rozřízl tu chvíli.
Tadeusz se smál: „Je to hezká ženská,“ smál se. „Je teplá a vlhká.
Chceš?“ křičel na Džumaka.
„Ty durak, panimáješ?!“ zubil se Kalmyk na Tadeusze, potom se ale zarazil a podíval se na Sophii. Tak nějak zvláštně se
na ni podíval.
178
Beny na ni též upřeně zíral. V očích měl tisíc otázek, z nichž
teď ale ani jediná nebyla podstatná. Proč pokládáme otázky,
až když postrádají smysl? Do jeho otázky vstoupil Džumak.
Postavil se před Sophii, jako by měl naléhavější otázku. Jeho
oči se smály, ale pevně sevřená ústa ne.
„Pojď si zamrdat,“ řekl a Sophie tomu rozuměla i bez Bernardova překladu. V očích měla opovržení a váhavě od něj odstoupila. Měla možnost kdysi dávno číst ze svého osudu? Vypadalo
to, jako by na tohle déjà vu čekala a chtěla ho mít už za sebou,
uložené do šuplíčku s nápisem vyřízeno.
Džumak k ní přiskočil, jeho ukoptěné ruce se jí dotkly.
„Jdi do prdele!“ řval Bernard a odstrčil toho šikmookého
čuráka, co si ho právě vyndával ven už fialového. Kalmyk se
zapotácel, ale jako by Mares vůbec neexistoval, zduřelý pyj si
pro jistotu ještě párkrát promnul ve špinavé dlani, do níž si
předtím plivnul. Vnímal už jen Sophii, a tak Bernarda mimoděk
odstrkoval jako obtížný hmyz druhou rukou, kterou si nehonil
klacek. Aby mu pomohl se ho zbavit, přiskočil Tadeusz zezadu
k Bernardovi a strhl ho na zem.
Kalmyk se usmál a hrubě jí zvednul pravou nohu. Sukni
jí přetáhl až k hlavě. Když se jí nacpal mezi stehna, přestal se
smát a začal vydávat divné zvuky. Hlavou mu běžely myšlenky
na soustavnou soulož, snad aby v mozku přestříkal ty ponuré
obrazy smrti, chvíle, co měl za sebou, jako by snad šlo jen o to,
jak život ojebat. Nemělo to žádný směr, řád, logiku. Víš? Nevíš?
Zamrdej si, a bude ti dobře. Jako by to triviální posunování
kouskem těla sem a tam mělo nějaký vyšší smysl. Nic než prázdnota, chvilkové obluzení syrových otázek v hlavě po jakémkoli
smyslu. Na těch pět minut to bylo skvělé, ale jako cesta životem
se to brát nedalo. Snad kdyby ho tam člověk strkal stále, ale kde
najít tu ochotnou ubožačku, která by to strpěla?
179
Vypadalo to, že Džumak už každou chvíli bude, že mu přetlakem prasknou oční bulvy a on vykoná tu věc, co si umanul, bez
očí. Sophii se zdálo, jako by ten šikmooký voják dostal elektrický
výboj. Ale nic. Dál se trhaně pohyboval s křečovitým úsměvem
a pokoušel se nahmatat její prsa, co se ztratila v lágru.
Po tváři jí tekly dvě opuštěné slzy, ale nebyly z bolesti, nýbrž
z odhodlání. Teď, když už bylo po válce, se nenechá ponížit.
Nebude se doprošovat. Ani se nepohne. Cítila, jak se do ní
znovu a znovu dere. Bolelo to. Myslela na břízy, jejichž listy se
ve větru tak krásně třepotají. Viděla Bernarda, jak se zmítá na
zemi, jak křičí, ale neslyšela ho. Krvácela, přesto však cítila jen
teplý čůrek mezi nohama.
Džumak Sophii pustil jako pavouk mouchu, kterou vysál,
a křiknul škodolibě na Poláka: „Seš druhej, kámo.“ Zatímco si
sedl na otřeseného Bernarda, rozepnul si Tadeusz klidně kalhoty
a přistoupil k Sophii, opřené o zeď, co tu zbyla z rozbořeného
domu. Dívala se na oblohu, viděla letící mraky. Pak zakřičela
mezi těmi odpornými vzdechy, co vydával ten chlap mezi jejíma
nohama: „Chtěla jsem ti poděkovat! … Slyšíš mě, Bernarde?“
Mares jako z velké dálky slyšel, jak ho někdo volá. Mlhavě
ostřil zrak a rychle se pokoušel rozpomenout, kde je a co se to
děje: „Sophie…“ Pak mu to došlo. Začal se pod Džumakem
zmítat a řvát. Kalmyk nadsedl, otočil ho a dal mu pěstí, ohromnou silou, až mu tekla krev z kloubů.
Sophie proti svému předsevzetí začala hýbat pánví, ne snad,
že by se jí to líbilo, ale aby ten chlap na ní se už konečně udělal a ona to měla za sebou. Najednou ji to napadlo. Nebude
už obviňovat jiné i sebe z toho, co se stalo, a prostě půjde dál.
Celým svým srdcem, za každým novým okamžikem, až tohle
skončí, vyrazí hledat život. A tak začala zuřivě přirážet. Jen aby
už s těmi svými špinavými péry byli pryč. Polák si ale musel
180
myslet, kdovíjak se jí to nelíbí, a tak ji začal plácat po kostnatém
zadku, jako by jí to mělo ještě víc dodat. Bylo jí strašně, ale bolest
necítila. Tadeusz ji škrábal a kousnul, jako by už zapomněl, jak
chutná ženská, a byl úplně mimo. Stačilo cvrnknout a spadl by
z ní. Sophie ho znechuceně odstrčila.
Beny na ni jen tupě zíral. Bylo mu to líto, obrovsky líto. Všechno. Celej jeho posranej život mu byl líto. Sophie, která se mu
rozplývala v chladném podvečerním vzduchu zaplňujícím mrtvou
ulici, jako by se procházela v jeho duši, kterou někdo rozbombardoval. Šla a zpívala si, ne, nebyl čas na bolest. Konečně má
život před sebou. A tak, jak tam za sebou nechávala ty dva, kteří
si pochvalně sdělovali pocity ohledně jejího apetitu, s kterým je
udělala, jako by snad ona byla ten přízrak lásky, který každou noc
všichni vojáci opakovaně volali. Jako by krutost bez citu s chtíčem byla převlečená za lásku, jak ji vidí muži ve snu. Nerozuměla
jim, ale cítila, co říkají, a musela se mezi těmi slzami smát. Byla
volná.
„Uvidím tě ještě někdy?“ volal za ní Bernard, ale ona šla dál
bez odpovědi.
„Seš můj jedinej člověk na celým světě!“ nevzdával se Bernard.
„Sophie! Lásko…“
„Žádná láska není, slyšíš. Jdi do prdele s láskou. Ta přece už
dávno chcípla,“ otočila se.
„Uvidím tě ještě někdy?“
K Benymu se přiblížil Tadeusz: „Chtěl bys ji taky, ty fašoune
německej?“ Mares se po něm ohnal pravačkou. Dal do té rány
všechno. Svou zlost, smutek a také naději. Rozrazila tomu Polákovi obočí a on se těšil z té jeho krve, dokud ho Tadeusz pažbou
nesrazil k zemi. Pokračoval by, kdyby mu Džumak, utahující si
právě pásek na kalhotách, neřekl: „Nech toho, nemůžeš zabít
tlumočníka.“
181
CO SI OPAKUJI
Dokud bude trvat vesmír a utrpení cítících bytostí, budu tady i já,
abych jim mohl pomáhat, říkám si, když mi je těžko, dalajlamovu
oblíbenou modlitbu. A skrze mne Bůh a já v něm, nikdy nebudu
sám, všechno ve mně, já s tou podivuhodnou kuličkou plnou zázraků
a sám v ní dokonale ukrytý před prázdnotou, kterou spatříme, až
když chceme moc vidět.
HADERSDORF
Jak ho překvapil Džumak, když mu přinesl do nemocnice, kde
ho dva dny potom vyzvedávali, cigára a pravou americkou čokoládu. „Nic jsi neřek, jseš dobrej.“
Bernard Mares mlčel.
Potom šly dny jeden za druhým, jako by celý svět najednou
nevěděl, co se stalo, a Beny i přes časté vzpomínky na Sophii,
které se mu naprosto nečekaně draly do hlavy, začal myslet
i na to, jak se holí, co jí, že voda, co teče z kohoutku, je teplá,
a úplně obyčejné věci ho napadaly, jako že ten motýl, co ho na
začátku léta uviděl, má pěkná křídla a že vzduch voní posečenou trávou.
Nechápal, proč zrovna sluneční paprsky urovnávají hrbolky
v duši, když šel parkem Krems-Steinu a nebo když skákal placáka
do pádícího ledového Dunaje, který se v létě matně třpytil do
vzedmuté krajiny. Chtělo se mu křičet.
Žádné řeky nejsou modré, a to mu sestry v Třebíči říkaly, že by
si měl vzít modrou, když maluje řeku. Řeky nejsou modré! Proč
nám v životě tolik lžou? Změnilo by se něco, kdyby nám prozradili, že Dunaj je zelený a Labe špinavé, jako když se vypláchne
popelník? Nezměnilo by se nic, to jen ti starší a moudřejší, co
182
nás učí, jsou pohodlní vidět svět takový, jaký je. Jako by nám
chtěli jen říci, jaký by měl být. Ale svět má často jiné barvy. Aby
se nám plnily naše představy, musíme mluvit pravdu.
Bernard si umínil, že Džumaka zabije. Je to příkaz Nejvyššího,
hledat ty nejpohodlnější cesty? Ale, abych vám řekl pravdu, Bernard Mares takovéhle otázky v hlavě neměl. Proč? Jak se můžete
ptát proč, když vás samotné by to zabilo, kdybyste na podobné
otázky upřímně, myslím z celého srdce, mysleli?
Jak jsem už řekl, překvapil ho Džumak svou poněkud nečekanou přívětivostí. Byl to strach? Nebo zvěst, která se jako syfilida
šířila mezi vojáky a brala jim sílu? Ano. Zvěsti o tom, že maršál
Malinovskij má být převelen na mandžusko-japonskou frontu,
ochromily i Džumaka. Tušil správně, že jakékoliv provinilce
vezme bez milosti s sebou na východní frontu. Proto byl tomu
novému tlumočníkovi vděčný a od toho dne, co znásilnil Sophii,
se choval slušně. A Bernard mu to opětoval s chladem, jako když
neexistuje. Při společné práci na demontáži zařízení továren či
když tlumočil u rekvírování vlaků, určených na přepravu zabavených soustruhů, parních kovadlin a strojových pil, odpovídal
s tichou nenávistí a strojeně, ale ne zas moc, aby Kalmyka ani
náhodou nenapadlo, že ho chce zabít.
Jednou ale zabírali pár vagonů říšských drah, zapomenutých
v Hadersdorfu na odstavné koleji, zarostlé heřmánkem, omamně
vonícím na začátku léta. Bylo po válce, přesto ji tu všechno připomínalo. Vlak byl plný uprchlíků z Pruska, samé ženy a děti.
Znepokojeně štěbetaly a překřikovaly se ve vagonech, v nichž
zůstaly bydlet, protože v Rakousku na ně nikdo s prázdnými
domy nečekal. Ty si najdou ve vřících dobách obyvatele vždy
dřív než supi mršinu.
Ty ženské už od blížícího se konce války čekaly, až jim pošlou
lokomotivu, aby je odvezla na americkou stranu. Ale koho zají183
má pár ženských ve chvíli, kdy platilo Zachraň se, kdo můžeš,
pár vdov po válečných hrdinech padlých u Stalingradu, Kurska,
Leningradu nebo zadušených v ponorkách pomalu a nenávratně
klesajících do hlubin Severního moře? Nikdy nevěřte tomu, co
vám slibují, že se stane, když zemřete jako hrdina. Kdo vám to
slibuje? Ten, kdo v případě prohry a leckdy i výhry už nebude
existovat.
A teď ty ženské bez mrtvých hrdinů, zato s jejich dětmi,
čekaly, že se stejně nenápadně jako z Pruska až sem dostanou
i do americké zóny. Jenže někdo, kdo v americké zóně nebyl
a jeho barák nebyl na kolečkách, aby tam od Rusů odjel, aspoň
zašel na ruskou komandaturu v Krems-Steinu a s rakouským
smyslem pro pořádek si stěžoval nadporučíku Gilevičovi na ty
uprchlice v Hadersdorfu, že se složily zlatem jednomu drážnímu
úředníkovi, aby je dostal na druhou stranu. Čili do té americké
zóny nikdy nedojely, protože jim Rusové zabavili vlak, aby na
něj mohli naložit část fabriky, kterou chtěli odvézt do Ruska.
To ale v našem příběhu není až tak podstatné jako to, že se část
Rusů po tom, co z vlaků vystěhovali almary, peřiny a slepice a ty
urvané lidi, vrátila i s Gilevičem na komandaturu a zanechala
tam, aby se ženy nevrátily do vlaku, jako strážné Džumaka,
Poláka Tadeusze a tlumočníka.
To Bernardovi vyhovovalo. Dnes ho zabije. Cítil lehkost toho
rozhodnutí, život mu připadal triviálně jednoduchý. Má dáti,
dal. Jako by nic, žádné vzpomínky ani sny neměly být uchovány.
Nic než přítomný okamžik. To ho osvobozovalo, až měl chuť
řvát. A tak když našel Tadeusz v nějaké skříňce tři láhve a pak
výstražně střílel do vzduchu, aby odehnal jednu pomatenou
ženskou, která se po nich vrhala, protože ta pálenka byla jedinou
vzpomínkou na jejich muže, tak Bernard jednu z těch láhví vzal
a hluboce se napil. A potom řval. Jenže Džumak nepochopil,
184
že to v něm řve nenávist, vnímal to jen jako moment, který by
mohl odstartovat dobrou zábavu, a tak mu vytrhl láhev z ruky se
slovy: „Jó, chlastáme! Na vítězství!“ Jedno bylo, že to už proběhlo,
protože na co pít, když nic jiného nebylo k dispozici.
Je to nespravedlivé. Válka vás obdaří mnoha špatnými pocity
a jen jedním vítězstvím, pokud vůbec máte to štěstí, že jste vítěz.
Proto místo hrdinů můžete potkat trosky, které se v noci budí
zpocené ze sna a obyčejný život se jim zdá natolik pokojný,
že v něm klid nenacházejí. Cosi je pohání k úplnému konci,
jako by válka každého účastníka potřísnila zápachem žumpy
celého světa.
Když Džumak vytrhl Bernardovi láhev z ruky, zmocnil se jí
Tadeusz a nalil si do ukořistěné křišťálové sklenice se slovy ve
své mateřštině: „Na počontku těchto verší vypije pan kališek
piervší.“ Sotva vypil první rundu, hned básnil dál: „Tam to jede
počong dlugy a pan vypije kališek drugi.“ Džumak mu vyškubl
flašku z ruky, smál se a křičel rusky: „Job tvoju mať, ja vypiju
kalíšků pjať.“ A přesně pětkrát do sebe zlomil láhev s pálenkou.
Když dopil, vítězoslavně ji vztyčil, aby se podíval na její jiskřivost. Bernard na nic nečekal a zezadu, přes rameno mu ji vytrhl,
uklonil se a klidně česky zaveršoval: „Pánové, vy jste dobytek
a já vypiju zbytek.“ Je zvláštní, jak jsou si polština a ruština
podobné, pokud jde o chlast, neboť mu oba zatleskali a pak
se začali prát o láhev. Ale jen tak naoko, protože se pak už bez
veršů z ní napili oba s takovou silou, až z toho ta láhev prázdná
odletěla na pražce, odrazila se a s řinčením se rozbila o kolej.
Mezi ženami, sedícími na rancích, to začalo hučet, některé
děti začaly pobrekávat. Ale zbytečně, nemuseli se bát. Všichni
tři, tlumočník a dva strážní, se svalili na násep trati, hlavu ve
stínu vlaku, a chvíli se dívali do rozzářeného modrého nebe,
na kterém pluly mraky, než tam spokojeně usnuli vedle svých
185
pušek. Jen jednomu z nich se nedařilo usnout, neboť v jeho
alkoholem zaplněném mozku se honily myšlenky na okamžik,
až se vzbudí. Jak to udělá, jaké to bude. Džumakova poslední
hodina. Proč naše velká rozhodnutí pronásleduje v našich hlavách
patos? Nevím. Přesto se Maresovi takové myšlenky o spravedlnosti honily hlavou, než usnul.
CHCÍPNEŠ, SLYŠÍŠ?
Když se Bernard Mares probudil, bolela ho hlava. Ale pil dál.
Však víte, že tělo uspané čímkoliv si toho zase žádá, jako by to
nejhorší na světě bylo snést svou skutečnou přítomnost. Jen se
zase opít, spát, zapomenout. Dál pít, ještě to přepít, abyste na
pár hodin spánku zapomněli a aby další den bylo ještě hůř.
Bernard se podíval na Džumaka, potom na Tadeusze. Oba
spali. Pocítil nutkání se znovu napít. Ale ne, už víc chlastat
nesmí, to dokáže udělat jen s čistým mozkem. Vzít mu teď ve
spánku zbraň a zastřelit ho.
Počkat, zarazil se, nejdřív mu musí říct, proč zemře. Opatrně
vyndal samopaly, na kterých po vojácku oba spali – nohu přes
ně – a odnesl je za násep. Teprve potom s ním zatřásl.
„Džumaku, hej, Džumaku, Kalmyku, vstávej.“ Neslyšel
ho. Bernard pomyslel na Sophii a zprudka ho kopl do břicha.
Zachroptěl a ještě spící obličej se mu stáhl strachem. Teprve
potom začal lapat po dechu, mrkat očima a šátrat dlaní po
zbrani, aniž by spustil z Bernarda oči.
„Chcípneš, slyšíš?“ řekl mu Mares s nenávistí, kterou už nemusel skrývat.
Kalmyk nahmatal jen tělo spícího Tadeusze. Až potom se
usmál, když ani u něho zbraň nenašel.
„Jen se směj, ty…“ hledal marně Bernard ruská slovíčka.
186
To už Džumakovi vyrazil smích pusou, nosem a křivil mu
tvář, schovával oči do štěrbin. Zastřel ho, tak dělej, zase slyšel
Mares ve své hlavě.
Džumak se začal pleskat do stehen, a když se Mares nechápavě zatvářil, ukázal mu rukou na ty pruské ženy, které se za
ním v uctivé vzdálenosti shromáždily. Jako by jim jen náznak
cizího neštěstí nechal zapomenout na vlastní smůlu. Teď tam
stály, dychtivé, s široce rozevřenýma očima, a přemýšlely jen
o tom, jaké to je štěstí, že takhle za chvíli umře někdo jiný.
Úkosem se na ně podíval a usmál se taky. Ve vzduchu bylo cítit
zoufalství a zároveň lehkost smrti. Bylo to obskurní divadlo.
A nejvíc se smál ten, kdo měl odejít. On ale ne a ne přestat
s tím ukláněním na forbíně s rozesmátými vzpomínkami na
svou jedinou premiéru.
Bernard se ještě pořád usmíval, i když mu v hlavě rychle
běhalo, že jestli se vzbudí Tadeusz, bude musel zabít dva.
„Vstávej, Džumaku,“ rozkázal vážně Kalmykovi. Na povel se
přestal smát a rozpačitě si stoupnul.
Ale Sophie žije a takhle ji nenajdeš, že ho zabiješ, napadlo
ho. „Jdeme,“ zatlačil ty myšlenky Mares a ukázal mu samopalem cestu. Ženy se rozestoupily. Džumak jako ochromený šel
k drážnímu domku. Tadeusz spal a půlkruh žen, poté, co oba
prošli, se opět uzavřel. Nebe se pročistilo od mraků a ty zbylé
táhly nesnesitelně pomalu na druhou stranu, než šli. Skřivan
zanotoval a padal k zemi. Džumak se za ním otočil. „Podobní
byli ve stepi, ještě než umřel táta. Máma mě pak vzala zpátky
do Oděsy, kde se narodila,“ řekl smutně Džumak.
„Kalmyk v Oděse?“ zarazil se Mares.
„Jo, tam jsou Řekové, Rusové, Kalmyci, Židi, Ukrajinci. Ale
mluvěj tam jenom peníze. Děňgi, panimáješ? podíval se na něj
beznadějně Džumak.
187
„Jaké to je mít mámu?“ vrátil se Bernard k tomu, co ho zajímalo.
Džumak měl najednou na krajíčku: „Holubička moje, jí jediné bych na celém světě chyběl. Ona jediná se za mnou trmácela do pracovního tábora. I když jsem ji neposlechl a pytlačil
s kamarády jesetery. Z nich nikdo nepřišel, aby viděl aspoň,
jestli jsem chcíp. Jo, ty německej fašisto, ty víš hovno, co mi
moje máma říkala.“
„Co ti říkala?“ naoko znuděně se zeptal Bernard, ale už ho
to zajímalo velmi. Bolela ho hlava. Nevěděl, jestli z toho vedra,
chlastu, nebo z toho odsouzence na smrt.
„Tady?“ otočil se na něj pevně Kalmyk a ukázal k místu své
předpokládané smrti, když došel k drážnímu domku.
Bůhví proč si vzpomněl na Rudu Malindu a jeho mámu.
Napadlo ho, že každý máme svůj příběh. Nikdy o tom takhle
nepřemýšlel. Najednou bylo těžké být soudce. Zároveň ho to
uklidnilo. Jen bojuje o svůj život jako ostatní.
„Co mi říkala moje máma?“ zamyslel se pak nahlas Džumak,
když si vzpomněl na Bernardovu otázku, a svlékl si u toho kabát.
Bernard pomalu založil samopal k líci a souhlasně pokýval. Má
mířit na srdce nebo na hlavu? Zatímco Džumak přemýšlel, co
řekne, zkusil si to. Ruce se mu chvěly a zdálo se mu, že nemůže
doostřit. Ale to mu jen srdce tlouklo jako o život, ten Džumakův.
Má na to právo? Není stejný jako Džumak? Zaslouží si smrt?
Bernard si sám pro sebe mlčky přikývl. Džumak se zeptal: „Mám
stát takhle?“ a založil si ruce za záda a tázavě se na něj podíval.
Bernard sklouzl pohledem z jeho šikmooké tváře k rozedraným
bagančatům.
Najednou mu došlo, že na to rozhodnutí zabít úmyslně člověka, chladnokrevně a s klidnou myslí, je naprosto sám. Džumak
cítil to napětí, že tohle je jeho poslední šance v životě ten život
188
prodloužit, a tak si vzpomněl na Bernardovu otázku a mluvil
a mluvil, jako kdyby věděl, že lidi se vykupují svými příběhy, jako
bychom všichni byli potomci Šeherezády. Dokonce jak překotně
a naléhavě mluvil, vypadalo to, že mluví pravdu. Jenže pravda
je děvka, která dá každému, kdo stojí opodál a vidí jen o trochu
z jiného úhlu. Džumakova máma si to určitě pamatovala jinak
než on. Není důležité, jak se co stane, ale jak si to pamatujeme.
A její paměť ji musela zrazovat každý den, kdy si na něj vzpomněla a lehce ji bodlo pod srdcem, kde ho nosila.
„Všechno ti řeknu, ty fašisto,“ řval Džumak, pak se zarazil a už
tiše dořekl: „Jestli tedy chceš,“ protože aspoň jednou v životě
se člověk potřebuje vyzpovídat, možná i kvůli těm prchavým
okamžikům času, které ho ještě možná čekaly. Nebo snad kvůli
té bolesti na hrudi, která se tvářila jako převlečená tíseň, ale
byla to jen pravda? Nikdy sám sobě nelhal, to je taky pravda.
Ale radši si sám neříkal všechno. Možná to tam na hrudi cítil,
a tak skoro křičel, když to vyprávěl, ale Bernardu Maresovi to
bylo jedno, jak přemýšlel, kterak nicotné věci rozhodují o tom,
jestli tady budeme, nebo nebudeme.
Třeba to, jak ho po té pitce bolela hlava. – Ne, dnes se mu
nechtělo nikoho zabít. Nebyl to dobrý den pro smrt, nebo si už
stačila vybrat desátky jinde. Mares se usmál. Celý svět platil, aby
Džumak mohl žít. Jeden pitomý život za padesát tisíc dalších?
Kolik vlastně umřelo dnes na světě lidí, napadlo Bernarda.
Takovej ubožák, ten Kalmyk, najednou se před ním třepal
jako březové listy ve větru. Viděl mu v očích hrůzu a najednou
cítil, že se tím jeho strachem dobře baví. Vyděsilo ho to, on
přece není jako Bachmaier, ani jako Džumak, ani jako osud,
co zabil střepinou granátu tu tanečnici v Pešti.
Den voněl rebarborou, vyjetým olejem natřeným na pražce
a heřmánkem. Nasál zhluboka ostrý vzduch, snad aby překryl
189
ty myšlenky. Cítil se dobře. Pánem, co rozhoduje. Najednou
nebyl žádný poskok.
Džumak, ten zatracený Kalmyk, pořád něco blábolil o svých
kamarádech a matce, ale Mares poprvé zpozorněl, když znovu
zaslechl, že ji zradil. Už věděl, proč ho to, když sem šli, tolik
zaujalo. Paměť se mu vrátila do sirotčince Anny Masarykové na
Jejkově v Třebíči a k jeho příteli Rudovi Malindovi alias Dlouhánu Dickovi. On taky takhle mluvil o svý mámě. Celý náš život
je příběh zrady nás samých nebo našich nejbližších.
„Buď rád, že nemáš mámu… Nikdy ji nezradíš,“ najednou
řekl Džumak.
„Jeden můj kamarád ji měl a zradila pro změnu ona jeho,“
řekl Beny. Už nebyl dítě, aby se za všechno cítil provinilý jako na
pokoji v sirotčinci, kdy si dlouho do noci povídali s Rudou.
„Ale já ji opravdu zradil,“ řekl mu bez zájmu Džumak, jako
by ho ani neposlouchal. „Když jsem se vrátil z vězení, máma
navařila pelmeně, pozvala strýce, zabila kozičku a mě poslala
do přístavu pro sušené kalamáry, vodečku a kaviár. A co myslíš? Já ty její kopějky propil s kamarády, kvůli kterým jsem
seděl. A pak, zatímco mí kamarádi vymlacovali půl hospody,
tak moji strýcové tam seděli na sucho a moje matka se určitě
musela propadat hanbou. Hned potom mě čapli a znovu šup
do lágru… Odtamtud mě dostalo jen to, že jsem se nechal
odvést k Malinovskému. Od tý oslavy na počest mýho příjezdu, na kterou jsem nikdy nepřišel, jsem mámu neviděl.
Zastřel mě.“
„Zastřelím, až budu chtít.“
Džumakovi zamrkalo pravé oko nadějí, ale nezapomněl roli:
„Ne, musíš to provést, než se probudí Tadeusz. Třeba by viděl,
že jsi mě zastřelil jako psa.“
„Hele, nepoučuj mě, jo?“ řekl nedůtklivě Beny.
190
„Nemám se obrátit, aby ses mi nemusel dívat do očí?“ snažil
se podlézat Džumak.
„Hm, možná jo,“ řekl s pokerovou tváří Mares, i když v duchu
se musel smát.
Džumak se pomalu, skoro až neochotně otočil. Pak se ale
rychle obrátil zpátky: „Počkej, napíšeš mý mámě, že jsem zemřel
jako hrdina, těsně před branami vítězství? Nemyslím, aby ses
šel udat. Jen napsal mý mámě,“ řekl, když zahlédl v jeho očích
nefalšovaný údiv.
„Napiš mi adresu,“ řekl Beny.
Džumak, ten komediant, měl najednou mokré oči a začal po
kapsách hledat tužku. Napsal to a chtěl ten papírek podat Bernardovi, ale tužka mu upadla na zem. Chtěl ji sebrat, jen ale klesl
na všechny čtyři. Potom si dal hlavu do dlaní a šeptal: „Promiň,
mami.“ Hlavu měl, i když doplakal, pořád skloněnou k zemi,
jak čekal každou chvíli ránu z milosti. Ano, v ten okamžik si
přál odejít, ale když nakonec bezradný a prázdný zdvihl hlavu,
zjistil, že už tam ten fašista v ruské uniformě není.
PROSTÉ ŠTĚSTÍ
Zkouší nás jen Bůh a za každý úsměv nám daruje úsměv člověka,
co ho vidíme na ulici? Za zachráněný život náš život? Bůh to musí
mít těžké, hlídat to všechno, aby se dopočítal. Proto je víra jako
nedopočítaný příklad? Známe řešení, chceme ho znát, ale usilujeme
k němu dojít poctivou cestou, dopočítat všechny bolesti, prázdná
místa a otazníky ve svém srdci. Prý nejvíc věřících ve vědecké obci
je mezi fyziky a matematiky. Vede snad nudná cesta mezi čísly
k poznání, z něhož mrazí? 1 + 1 = 2. Neředěná krása za symetrií
života, kdy každý z nás je odsouzenec k smrti. To nejcennější, co
máme, je čas?
191
Přesto není důležité, kolik, ale co ve svém životě počítáme. Počítá-li někdo s námi. Ne tikot hodin, ale mrazení v zádech, polibky
na rozloučenou, slunéčka sedmitečná, co nám už vzlétla z prstu,
i kolikrát jsme se jemně chvěli, že jsme cítili život, jak námi proudí, když jsme někoho povzbuzovali, čekali na důležité rozhodnutí,
smáli se a ani nevěděli čemu, cítili klid o poledni v horkém městě,
pili kávu a měli pocit, že svět je přesně takový, jaký má být. Prosté
štěstí při čekání na osud.
VÍDEŇ
Ani jeden o tom, co se stalo, nemluvil. Z pochopitelných důvodů, které se jmenovaly hanba a strach. Jejich cesty by se už asi
nikdy nezkřížily, kdyby důstojníci nechtěli vidět něco z císařského města, u něhož byli tak blízko. Pro Bernarda nebylo těžké
domluvit se znovuobnovenými Reichsbahn, že hledají nějaké
těžké osmikolové vagony pro velké zátěže přímo ve Vídni. Šeptalo
se, že by měl jet i maršál Malinovskij, naposledy to pořádně po
evropsku roztočit, neboť do Mandžuska na japonskou frontu
měl být převelen už příští týden. Všichni se těšili na ženské,
velkoměsto a parádní oslavu.
První chtěli vidět Kahlenberg, odkud polský král Sobieski
kdysi osvobodil město od Turků. Tak to Bernard Mares domluvil po telefonu s Američany. Přepojili ho na nějakého seržanta
Billa Neumanna, který měl asi německé rodiče, jak perfektně
mluvil německy, a krásné jméno. Ten se má! Bill Neumann. To
má člověk hned jinou budoucnost, s takovým jménem, a ne
jako on. Copak je pes?
Jen mu bylo divné, že se ptal na přesnou hodinu, kdy chtějí
přijet. Voják vojáka? Když není válka? Bylo mu to divné, ale
pochopil, když tam se všemi těmi sovětskými maršály a generály
192
dorazili. Okolo nich byla spousta kameramanů a fotografů. To
bylo poprvé, kdy přišel do styku s americkou propagandou.
Samozřejmě, že se z toho všichni ruští důstojníci snažili vytočit,
ale to nešlo. Mares pozoroval maršála Malinovského a bylo mu
ho líto. Točil se jako neobratný medvěd, ale nebylo úniku. Když
se točil na jednu stranu, stál nahoře žurnalista s fotoaparátem,
na druhé straně už mu strkali do tváře kameru. Až když maršál
poznal, že není úniku, že je ze všech stran filmován, usmál se
naštvaně do kamery a bodře poplácal jak Billa Neumanna, tak
i toho druhého Amíka, nějaký plukovník to asi byl, co mu do
ruky strkal bedničku s lahví vína. Červené bylo a jiskřilo v krásném dni onoho šťastného roku pětačtyřicet. A cestou k muzeu
Beny Mares tlumočil o jeho historii a takové ty zdvořilostní řeči
o válce a úctě, co si projevují voříšci při vzájemném očichávání.
Viděli v muzejních vitrínách pestré uniformy vojáků krále Sobieského i baldachýnové oblečení Turků z té bitvy před staletími.
Maršál si s tím plukovníkem padli docela do oka, a tak se domluvili, že až se podívá po Vídni, tak se vrátí to s ním zapít.
„Nemůžeme se projevit jako zvířata, musíme jim na večer
také koupit nějaký dárek,“ řekl maršál Malinovskij. Zastavili
proto cestou do centra konsternované Vídně v prvním obchodě
s vínem a zabavili tam jako válečnou kořist všechno lepší víno,
co mělo své vlastní dřevěné kazety.
„Přece nejsme horší než Amerikáni,“ řekl pobouřeně kapitán
Gilevič Benymu. Ten chápavě zakýval hlavou. Měl radši logické
zdůvodnění než emoce.
„Už jste nakoupili?“ zahlaholil maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij, když v tu chvíli vyběhl z obchodu rozčilený majitel
v krásné světlé lovecké bundičce z jeleniny. Džumakovi se na
korbě džípu rozzářily oči. Udělá výměnný obchod! V tu chvíli
zabrzdil u dvou terénních vozidel ruské armády i americký džíp
193
s anténou a bílou hvězdou na kapotě. Seděli v něm Rus, Američan, Francouz a Angličan. Přezíravě pohybem ruky pozdravili
majitele obchodu, jehož věty o krádeži neslyšeli, neboť nemohli
slyšet, a uctivě salutovali legendě druhé světové války. Maršál
Malinovskij osobně! Tak vypadají hrdinové, než zmizí z tohoto světa. Tristně jako nedopitá láhev z minulého dne. Časy se
mění. Každou chvíli. Zasalutovali mu, aniž by vnímali mávání
rukou toho rakouského obchodníka. Jen Džumak si ho všiml,
jak je nešťastný, a uvědomil si svou nespokojenost s koženým
tříčtvrtečním kabátem gestapáka, co si prostřelil srdce v KremsSteinu. Dokládala to jenom opálená díra v hrudi, co ten kabát
nevzrušeně nesl. Džumak si ho svlékl a zakřičel s dlaní nataženou
k tomu kapitalistovi: „Daváj! Daváj!“ Ale až namířený samopal
s prstem na spoušti přiměl rakouského obchodníka jednat. Strhl
si jelenicový kabátek tak rychle, že to vypadalo, že se mu ten
výměnný obchod také líbí. Džumak se zazubil.
„Nasedat,“ zavelel otráveně maršál, který nesnášel dlouhé nákupy jako většina chlapů. Když džíp zmizel na konci ulice, která ještě
nezažila tak samozřejmou loupež, nasadil si ten obchodníček unaveně prostřelený kabát. Až potom zjistil, že má plné kapsy hodinek.
Když to došlo i Džumakovi, bylo už pozdě, řítili se kolem
Dunaje a jemu jen jako hořká vzpomínka defilovali mrtví a živí
lidé, které připravil o ten odměřovač jejich času na této zemi.
Když se obchodník s vínem vrátil do prodejny, jen naštvaně
řekl: „Ať se uchlastaj,“ a jeho pomocnice se ze zdvořilosti a loajality povinně zachichotala, jako když někdo o sebe zacinká
porcelánovými hrníčky. Zpražil ji pohledem: „Nikdy se nesmějte,
upije-li se nějaký Rus. Nikdy nevíte, nebylo-li to vaším vínem.“
Potom si zachmuřeně zabořil ruce do kapes. Nahmatal tam
znovu spoustu hodinek lidí, jimž válka změnila osud. Naštvaný,
a zároveň spokojený, že to nebylo úplně zadarmo, si je rozvěsil po
194
obchodě jako upomínku na naši křehkost v ubíhajících časech.
A jestli je nesundal, odměřují tam náš osud dodnes.
Jen jedny hodinky se na té zdi zastavily, hned jak je na ni
pověsil. Byly to ty, o které Džumak připravil Marese hned první
den, kdy ho pod svá mateřská křídla vzala Rote Armee.
DAR
Co víme o tom, kdy se zastaví naše hodiny a bílý racek přestane kroužit po modrém nebi? Nevěděl to ani Beny Mares a jen
dychtivě sledoval rej amerických pucfleků, co se míhali za stoly
s pitím a plnými talíři do rytmu kapely složené ze samých vojáků v mariňáckých uniformách. Ne, nehrála špatně, dobře taky
ne, ale bylo to veselé odpoledne. Nikdo si s nikým nerozuměl,
ale hovořily úsměvy a swing, radostný jako prasátka, vrhaná
sklenicemi a leštěnými knoflíky uniforem. Bloudila sálem jako
prst osudu. Ty ne, ty taky ne, na zdraví, no ty se moc nesměj,
na tebe dojde v pondělí, ty taky ne a … ty jo, ukázal na Marese
osud v podobě tlustého ukazováčku maršála.
Ten byl šťastný, jak si užíval dnešní den, a zároveň smutný,
neboť se mu nechtělo odjet válčit někam na Dálný východ. Když
se Mares nad maršála skláněl, cítil z něj stejně tolik majestátu,
ale i chlastu, jako když před pár měsíci dumal do noční krajiny v Krems-Steinu. Takoví lidé by měli nosit na krku cedulku
POZOR, OCITLI JSTE SE V DOSAHU SILNÉHO MAGNETISMU, pomyslel si Beny Mares. Někdo vyzařuje tolik vnitřní síly,
energie, tajemství a tepla jako uschlé psí lejno a někdo by s tím
mohl sázet stromy do věčně zmrzlé půdy permafrostu někde
na Sibiři. Sedící Malinovskij něco zamumlal a stáhl si Benyho
k sobě, aby se mohl vrávoravě postavit.
Opíraje se o něj, vyšel s ním na chodbu. Někde tam přece
196
odložil kazety se zabaveným vínem. Nespokojeně mručel, když
se skláněl nad různými bedýnkami s proviantem, označenými
US ARMY. Nakonec se mu rozzářil obličej, když nahmatal dvoulitrovou baňatou láhev s etiketou nejlepšího koňaku, kterou tam
pro něj schoval jako dar americký plukovník.
„Jéé…, vazmu étu, éta lučše.“
„My ale, soudruhu maršále, vzali dnes jiné láhve než tuhle.“
„To je jedno, tak vezmeme tuhle. Ta se mi líbí.“
Na to nešlo nic říct. To už ho vzal maršál za paži, a zatímco jej
táhl do sálu, hučel do něj: „Budeš mi tlumočit, ale hezky vzletně,
ať to zní a má slova letí do oblak jak holubička bílá.“
V sále je objal šum, radost a hudba. Malinovskij si zjednal
ticho rázným poklepáním vidličkou o skleničku a spustil: „Válka nám zpustošila duši, stáhla hrdla a vysušila prachem oči, ale
nemohla nám, mí američtí přátelé, nechat okorat srdce. Víme, co
se sluší a patří, a tak i když nejsme po těch letech války, co nám
vyjídala zemi, příliš bohatí, přinesli jsme vám až z daleké Moskvy,
která se hrdinně bránila a ubránila fašistickým hordám, zatímco
vy jste se teprve učili pochodovat... Ale to nevadí. Na znamení
našeho přátelství přijměte od nás, prosím, tento dar.“
Zatímco zkoprnělí američtí důstojníci nevěřícně poslouchali
dvojitý překlad z ruštiny do němčiny a z němčiny do angličtiny, vyndal maršál Malinovskij obřadně na stůl láhev koňaku
a triumfálně se na ni podíval.
Američani zarytě mlčeli, až na plukovníka, který se pomalu
naklonil k pobočníkovi a potichu, aby ho nikdo neslyšel, jen
zašeptal: „Ti Rusové jsou fakt chudáci, oni, aby vám něco mohli
dát, tak vám to musí nejdřív ukrást.“
Pobočník kývnul hlavou: „Ale Evropa by bez nich teď byla
v prdeli.“
„A my bysme se teď o tom nebavili, takže…,“ plukovník
197
vstal, zjednal si ticho stejným zaklepáním vidličky o skleničku
a už nahlas řekl: „Vážíme si toho daru, jako by v té láhvi byla
kapka krve z každého padlého vojáka, co nám šel vstříc, aby se
tady ve Vídni mohl setkat s americkou armádou, která pomohla
svým bleskovým postupem rozhodnout tuto válku. Na znamení
cti, kterou vám chceme prokázat, jsme pro vás proto nachystali
podobnou láhev, až z daleké Francie, která nás spolu s Angličany
v tomto tažení podpořila. Obě vypijeme spolu na vítězství, které
naše národy na dlouhou dobu spojí.“
Ve všeobecném veselí, které potom opravdu propuklo, bylo
každému jedno, čím se dostane za hranice bezvědomí. Plukovník si sedl k Malinovskému a Beny s Billem překládali. Do té
doby, než do sálu vpluli ruští vojáci z NKVD se spoustou slečen.
Maršál se na ně podíval, potom na plukovníka a cosi pošeptal
Maresovi do ucha. A to bylo taky poslední, co si z toho Bernard
pamatoval, neboť potom dostaly události docela dramatický spád.
Že budou ale za chvíli mluvit pistole, to nikdo nečekal.
Příznivý osud prověřuje lidi šťastné, nepříznivý velké.
Secunda felices, adversa manos probant.
– Plinius –
SVATÁ PROSTOTA
Maršál totiž ze zdvořilosti vůči hostům požádal Marese, ať zajde za tím hloučkem vojáků z ruské rozvědky, aby nehamižnili
a poslali jemu a jeho americkému příteli dvě ženštiny. Mares se
k nim skoro rozpustile vydal a v hlavě mu neblikala ani žádná
výstražná kontrolka.
Je snad čas chránění, a čas bez okolků, kdy máme ukázat, co
198
je v nás, a věřit, že s tím přijde čas spásy? Bernarde, uniforma
ti nepřinese štěstí!
Hluší jsme však k jakýmkoli radám, dokud si je neřekneme
sami. Do té doby fungují jen jako každodenní memento krátkosti
života, a tedy omezené možnosti dělání chyb. Kdy je přestaneme dělat? Nemyslím chvíli, kdy nám bezzubost umožní kasat
se vegetariánstvím, infarkt abstinencí a slabá erekce věrností.
Myslím tu chvíli, kdy prohlédneme a nalijeme si čistého vína.
Chutná nám lidské maso? Sem s ním, hlasitě zakřičíte, protože
rozhodnout se je to pravé. A od té chvíle to přestane s vámi
smýkat a vy víte, kam jdete.
Kdo stejně jako Mares nechtěl na hranici dětství a dospělosti být správným člověkem a zároveň hochštaplerem, hrdinou
a slabochem, co dobude všechna srdce, vypije všechny láhve
a zkasíruje všechny peněženky? Ale kasírtašku držel v případě
Marese někdo jiný a už v okamžiku, kdy Beny nakročil k těm
dívčinám u vojáků NKVD, se smál.
V tu chvíli ho uviděla. On ji taky. Jejich oči se setkaly. Vzpomněl si, jak si ji při urlaubu hladově bral v Pechlanu za hřbitovní
zdí, protože jinde nebyl tak božský klid a zároveň taková míra
vzrušení z představy dvojnásobné hanby, kdyby je tam někdo
objevil. Na tvář mu nejdřív připlul úsměv. Stejný, jako když se
loučili a on slíbil, že jí bude psát. Jestli aspoň trochu pochybovala, tak ten chlapecký mnohoznačný úsměv, co sliboval všechno
a zároveň to popíral, ho prozradil.
Rozběhla se k němu. Objala ho a vlepila mu pusu. Takové
vřelé přivítání vzbudilo pozornost i na tak hlučném večírku
a bohužel neušlo ani poručíkovi NKVD, který sem s Annou
Marií jako se svou dívkou přišel. Žárlivě se k ní vrhl a ruskoněmecky se jí ptal, odkud zná toho vojáka v ruské uniformě
s páskou tlumočníka.
199
Ten den jsem našel kamennou sekyru a tvář vytesanou do
kamene. Zdálo se mi, že to je něco jako mluvící kámen. Když
jsem ho položil na jednu stranu, viděl jsem tvář, co se směje.
Na druhé se mračí. Pomyslel jsem si, že to je kámen, který
kdysi sloužil při kouzelnických obřadech. Dlouho jsem nevěděl, jak to používat, jak získat jeho kouzlo. Ale ono to není,
jak jsem si myslel, žádné zaklínadlo, ani se nehází, aby člověk
věděl, zda se ta tvář usmívá či mračí nad budoucností tazatele.
Je to jinak.
Ta tvář se docela prostě položí na zem, tak, aby se usmívala, jen
tak lze poprosit osud o trochu štěstí, že si ho sami vybereme.
Vzal jsem mluvící kámen, dovolil mu, aby promluvil, a položil
ho na zem tou stranou, jakou jsem chtěl. Mluvící kámen jsem
měl, ale už jsem ho vlastně nepotřeboval.
Proč bych měl přijít o všechny ruce? A proč si člověk nedokáže
vybrat to lepší? Proč to všechno jednou nalezené zase zmizí?
I to smetiště, ta podivuhodná zahrada dalšího jara určitě zaroste.
Ale i tak, i přes mou špatnost a nedokonalost, zůstane navždy
v mém srdci.
Dnes je den čistý, bez mráčku. Nebudu pít. A to je asi tak
všechno.
Habis.
Podzim 2008
***
Tahle kniha pro mě byla jako modlitba.
Často jsem byl plný tetelivé úzkosti, strachu a beznaděje.
Někdy jsem se bál, jestli vůbec můžu jít dál. Na vrcholu hory
jsem se hrozně lekl: „Co tady děláš?“
Vůbec jsem se sám sobě nelíbil. Jiného společníka jsem tam
ale neměl, tak jsem se vzal na milost.
„Do smrti dobrý, jo?“ pláclo si se mnou tehdy moje horší já.
Nebo to bylo to lepší?
Nevím, ale přeju vám, abyste se na vrcholu hory lekli a našli
to, co jste hledali. To, co jste si tam sami přinesli.
Nějakou dobu jsem pak zase pil, než jsem přestal. Spisovatelé
se podle mě dělí na dva druhy. Na ty, kteří jsou lepší než jejich
knihy, a na ty, již jsou horší než to, co píší. Počítám se k těm
druhým. Kdybyste mě někdy viděli se skleničkou v ruce, tak mně
ji uražte. Ale jak se znám…, pro jistotu mi jenom domluvte.
422
423
Za laskavé připomínky k textu děkuji:
Arnoštu Lustigovi
Ivanovi Klímovi
Radku Johnovi
Michalu Maškovi
a svým přátelům
Dále bych chtěl poděkovat za pomoc či morální podporu:
Rostislavu Sochorovi
Martinu Melicharovi
Pavle Staňkové
Janě Spilkové
Petře Splitkové
Michaele Pavelkové
Ivoně Kolínské
Marku Burešovi
Liborovi Kuntemu
Evě Hradilákové
Jiřímu Šlamborovi
Naďě Wallerové
Báře Literové
Sergii Sheremetovi
Jaroslavu Haidlerovi
Karlu Kopicovi
Rostislavu Pechovi
a magazínu Koktejl
Též velmi děkuji společnosti
FAnn Retail a.s., provozující síť FAnn parfumerií,
že podpořila turné autorských čtení z této knihy.
OBSAH
Hluboká noc / 9
Tichá zahrada / 11
Poklad / 13
Nácek / 14
Inzerát / 17
Rok 2007 / 17
Rok 2004 / 18
Rok 2006 / 20
Krev / 21
Vídeň / 22
1
Den první / 28
Zázrak / 29
Přítelkyně sousedka / 35
2
Sirotčinec / 44
Obrazy swěta / 47
Zmizení Dlouhána Dicka / 54
Lehni si / 57
Defenestrace / 58
Vědma / 61
Seminář / 65
Hora / 66
Rodina / 71
3
Sbohem, Rakousko / 78
První akce / 78
Chyby / 79
Zvuk flétny / 81
Jak / 82
Svině Bukowski / 83
Útok / 87
Něco / 89
Pohřeb během mžiku / 90
Sám / 92
Hloubkové nálety / 94
Zmrzlé oči / 95
Ustřižený sen / 98
Umrdat se k smrti / 99
Prezidentův syn / 103
Osud / 106
4
Aussenkommando
a dívka ze sna / 110
Umíraly k ránu / 111
Největší kamarád Oskar / 112
Seník / 115
Šachové figurky / 117
Předstírání / 120
Milování / 121
Bude ho muset zabít / 123
Pomeranč / 124
Začínají šílet / 127
Už zítra / 128
Rozkaz / 129
Co máme v sobě / 131
Nákup / 134
Paudorf / 134
Hloupá otázka / 139
Zrcadlo / 142
Cesta do Třebíče / 145
Lili Marlene / 146
Medvídci
bez očí a nohou / 149
Kravál umírající války / 152
Kulička / 154
Rusové / 155
5
Maršál Malinovskij / 164
Smrt zrádcům / 171
Park / 173
Břízy ve větru / 174
Co si opakuji / 182
Hadersdorf / 182
Chcípneš, slyšíš? / 186
Prosté štěstí / 191
Vídeň / 192
Dar / 196
Svatá prostota / 198
Voláme do nebe / 202
Nepřátelé, nevěrnice
a zrádci / 203
Mlčení vzteklého starce / 205
Poslední hodiny
před smrtí / 205
K čemu je krása? / 206
6
Dělat to, co všichni / 214
Zředěná pravda / 216
Křižovatka / 219
Tajemník / 220
20. srpna / 226
Julius / 227
Věta / 228
Houbař / 228
Na Šaldorf / 230
Zpátky v Jičíně,
tentokrát jinak / 232
Nuda v octě / 234
7
Valdice / 240
Generál / 240
Tábory / 242
Stojíme / 243
Čára života / 243
Dopisy / 245
Rudolf / 246
Dopis mámě / 249
Amnestie / 249
O bolesti a kráse / 251
Vlasy od kouře / 252
Smetiště v srdci / 252
Nebezpečný stav / 253
Strašně málo času / 254
Šťastný rok / 255
Mluviti pravdu / 255
Mareši, Mareši… / 256
Král / 258
Krátké slovo láska / 259
Utečou! / 261
V oparu / 263
8
Déšť / 268
Hustá bílá šlehačka / 269
Dva roky mlčení / 269
Krmení blbečků / 272
Návštěva / 273
Kapky / 274
Divný dopisy, divný zvyky,
divnej člověk / 275
Syrové maso / 279
Moták / 280
9
Jaguáří myšlenky / 284
Smích ze stínu skal / 288
Vlakovej lupič / 289
Bože, svý mámě! / 295
Vrchol kopce / 299
Zoufale pomalá cesta / 300
Všechno je jinak / 300
Králík / 303
Slova jako snění / 304
Prémie / 304
Před tváří svých nepřátel / 305
186 dnů / 306
Knihkupec / 310
Jasně, že život není
nijak krásnej / 312
Čuně / 313
Nikomu nic neříct / 316
Klein / 317
Prázdný obrazu rám / 318
Dopisy ze Štěchovic / 320
Obludně sám / 320
Klíč / 321
Riviéra / 322
Čeho se bál / 323
Šílenství / 324
Starý pán splnil slovo / 327
Ode dneška cokoliv / 328
10
Neztratit ani den / 334
Ten okamžik / 336
Mechanický kráječ chleba / 339
To dobré i to špatné / 341
Nikdy / 342
Prostěradlo s mapou světa / 345
Hádka / 346
Kleine Korea / 349
Neřekl nic / 352
Jakákoliv stopa / 353
Aspoň trochu lásky / 356
Generál, zrádce
a Abdul Ibnt / 358
Mexický Žid / 361
Tlustý indián,
Ruda a pekari / 365
Intermezzo / 368
Vůně jahod / 368
11
Láska není dům / 376
Tichá pošta / 377
Telefonní číslo Sophie K. / 378
Tsunami / 379
Dopis vzteklému starci / 383
Nevidí / 390
Den, kdy prachy měly
křídla / 396
Klidné hodiny toho rána / 400
Mandala / 402
12
Vaky na neodeslanou
poštu / 406
Já vím / 408
Čmáranice, poznámky,
věty, slova / 409
Odjezd z téhle země / 411
Odpověď nehledám? / 414
Piškvorky / 415
Post scriptum:
Mluvící kámen / 419
Další knihy Josefa Formánka
PRSATÝ MUŽ
A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ
Kniha o tom, co člověk najde na dně, když
už si myslí, že nemůže dál, i o tom, že zázrak
potkáme nejen v přítmí pralesa, ale kdekoliv. Poušť, džungle, šamani, rituální obřady, láska, smrt, ďábel v napínavém příběhu
reportéra, který se vydává k primitivnímu
kmeni do deštného pralesa. Po návratu do
Čech zjišťuje, že se nevrátil sám.
Knihu je možné číst jako cestopis, magický příběh s nadpřirozenými prvky či jako román v románu, strhující
příběh o smrtonosném nebezpečí příběhu.
Pevná vazba s přebalem, 110 x 165 mm, 384 stran, 299 Kč
LÉTAJÍCÍ JAGUÁR
Nové vydání nejrychleji napsané, vytištěné
a rozdistribuované knihy na světě. Novela
o cestování a městské hromadné dopravě
v Praze, o marnosti a největší životní lásce,
napsaná za výlohou knihkupectví na náhodně vylosovaná, autorovi předem neznámá
témata.
Pevná vazba s přebalem,
110 x 165 mm, 80 stran, 169 Kč
Další knihy z nakladatelství Smart Press
PERU – DĚTI INKŮ
Olga Vilímková
Díky této knize nahlédnete do života skutečných peruánských indiánů, setkáte se s dětmi z horské vesnice
Pucamarca, s indiány z pastýřských oblastí Kordilér
a mystické komunity Q´eros, ale podíváte se i do dalších
míst And. Výtěžek z prodeje je určen na podporu NF
Inka na podporu vzdělávání indiánských dětí v Peru.
François Lelord
Přední francouzský psycholog napsal sérii „filozofických
pohádek pro dospělé“, jejichž hrdina, mladý psychiatr
Hektor, se snaží pomoci svým pacientům při hledání
odpovědí na největší životní otázky.
HEKTOROVA CESTA ANEB HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ
Proč tak často sníme o šťastnějším životě a nevážíme
si toho, který máme? A co to vlastně štěstí je? Být šťastný
je totiž docela snadné...
HEKTOR A TAJEMSTVÍ LÁSKY
Proč se zamilujeme zrovna do toho, kdo o nás vůbec
nestojí? Proč miluje jeden více než druhý? Můžeme
být zamilováni navždy? A lze vůbec lásce přijít na kloub?
NOVÁ HEKTOROVA CESTA ANEB HONBA ZA ČASEM
Proč máme pořád málo času, přestože stále pospícháme? Hektor začíná
hledat ztracený čas a snaží se zjistit, jak by se nemožné mohlo stát možným
a pomíjivý okamžik štěstí věčným.
LÉTÁNÍ BEZ STRACHU
M. Čechová, V. Pružina, O. Truska
Zajímáte se o létání? Nebo máte naopak z létání strach?
Publikace zodpoví všechny otázky o létání, a umožní vám
tak nahlédnout do provozu letiště a práce posádek letadel.
Poradí, jak překonat obavy z létání, a vysvětlí, jaký dopad
může mít létání na váš zdravotní stav.
KUCHAŘKA PRO DCERU
Jana Zatloukalová
Jak se naučit vařit dobře a s chutí? Jak ovládnout svoji
kuchyň? Jak překonat nástrahy složitějších jídel a dosáhnout dokonalosti? Tohle všechno naučí kuchařky–začátečnice Kuchařka pro dceru tak, jak by je to naučila jejich
matka, kdyby na to měla čas.
BIOKUCHAŘKA HANKY ZEMANOVÉ
Nové recepty pro zdravější život. Bio může být chutné,
zdravé jídlo pro celou rodinu, nemusí být složité na
přípravu. Bio znamená s přírodou – bez konzervačních
látek a chemických zásahů. Je to možnost volby.
HUBNEME S ROZUMEM ZDRAVĚ A NATRVALO
Iva Málková
Pochopíte, proč se hubnout nedaří. S touto knihou a se
změnou životního stylu to dokážete. Metodu zakladatelky společnosti STOB prověřilo mnoho účastníků kurzů
snižování nadváhy.
HUBNEME S ROZUMEM V PRAXI
Iva Málková, Jaroslava Štochlová
Kuchařka navazuje na titul Hubneme s rozumem, zdravě
a natrvalo a je jejím praktickým doplňkem – obsahuje
konkrétní recepty s vhodným složením živin a uvedenou
energetickou hodnotou.
...vědět víc
Vydané i připravované knihy nakladatelství Smart Press, s. r. o.
si můžete zakoupit v knihkupectvích, na www.smartpress.cz,
[email protected], telefonicky na 608 265 336 nebo písemně:
Smart Press, s. r. o. – Distribuční centrum, Nová 596, 373 72 Lišov
Více informací o knihách a ukázky z knih na www. smartpress.cz
Vydalo nakladatelství Smart Press, s.r.o.
Velflíkova 1417/12, 160 00 Praha 6
Redakce: Terronská 985/51, 160 00 Praha 6
tel.: 775 265 336
www.smartpress.cz
jako svou 30. publikaci
Ilustrace Dalibor Nesnídal
Obálku navrhl Dalibor Nesnídal
Faksimile archiv Josefa Formánka
Obálka rodokapsu Divoký Bill a Dlouhán Dick Karel Kopic
Mapa Venezuely Dalibor Nesnídal
Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková
Foto autora na obálce Petr Berounský
Odpovědná redaktorka Zuzana Humpolcová
Latinské výroky ověřeny podle:
Moudrost starých Římanů. Praha: Odeon, 1990.
e-mail autora: [email protected]
Tisk a vazba Finidr, s. r. o.
Lipová 1965, 737 01 Český Těšín
432 stran
Vydaní první
Praha 2008
Náklad 20 000 výtisků
ISBN 978-80-87049-23-5

Podobné dokumenty