salar de uyuni emhádéčekem uvězněn v bulharsku jeden
Transkript
prosinec 2007 nadopováno u www.cestovatel.cz MONGOLSKO, co mi táhne hlavou cestou domů ETIOPIE - černý poklad afrických pralesů SALAR DE UYUNI EMHÁDÉČEKEM UVĚZNĚN V BULHARSKU JEDEN DEN NA ALTAJI SILNIČNÍ RADOSTI V ESTONSKU mango_final_version.indd 1 26.11.2007 18:37:58 EDITORIAL Právě jste utrhli své první Mango G ratulujeme. Fakt, že čtete tyto řádky, že jste natáhli ruku do neznáma, naznačuje Váš zájem o nepoznané. Na stránkách Manga nabídneme neznámé ve všech jeho podobách. Od popisů míst, o kterých jste neslyšeli a fotografií končin, které jste ještě neviděli, přes vyprávění jiných o krajích, které dobře znáte, až po sledování reakcí ostatních čtenářů na Vámi napsaný příspěvek. Obsah i forma Manga jsou uzpůsobeny snadnému zažívání. Mango nabízí pohodlné vyplnění jinak nevyužitého času na zastávce MHD, ve frontě na terminál elektronického odbavení cestujících, v přestávce přednášky o časovém mana- gementu a vůbec mu nevadí, když ho vezmete i za dveře, kam se obyčejně ovoce vůbec nenosí. Je informační svačinkou mezi hlavními chody každodenního života i zákuskem po nich. Výklad názvu časopisu, pokud je vůbec důležitý, necháváme na čtenářích. Záměrem redakce není naznačovat, že uvnitř manga je pecka, nebo že z uzrálého manga může být dobrý koktejl. Jménem spojujeme potištěný papír s exotickým, šťavnatým ovocem, protože je naším přáním, aby se sobě svým neobyčejným původem a chutí podobaly. A také proto, že mango máme rádi. Ochutnejte s námi Časopis o cestování MANGO - www.mango.cestovatel.cz Vydává Cestovatel, o. s., jako součást internetového magazínu Cestovatel.cz - časopis o cestování nejen pro cestovatele, ISSN 1213-3337. Mango vychází s distribucí zdarma. Toto číslo vyšlo 30. 11. 2007 v nákladu 10.000 ks. Kontakt na redakci tel.: 608 376 242, e-mail: [email protected] mango_final_version.indd 2 26.11.2007 18:37:58 mango_final_version.indd 3 26.11.2007 18:38:01 TEXT: VLASTIMIL HANUŠ FOTO: VLASTIMIL HANUŠ A MICHAL ČÁBELA Mongolsko, co mi táhne hlavou cestou domů S edím spolu s ostatními dočasnými mezinárodními bezdomovci v nehostinném tranzitním prostoru moskevského letiště Šeremetěvo a několik dlouhých hodin čekám na letadlo do Prahy. V uších mi doznívá praskání ohně, táhlé písně zpívané naším řidičem Bátou a jeho asistentem Alchabaatarem, chytlavě melodická písnička z produkce mongolského popu i šílený remix písně San Francisco, které pořád dokola zněly v kabině těžce zkoušené a postupně stále otřískanější mercesdesky hnané cestami i necestami stepí i tajgou. I přes to, že cestování velkým dopravním letadlem považuju za snad nejotravnější způsob přepravy své osoby, mám sto chutí sednout na nejbližší spoj, přežít těch sedm hodin letu a ještě aspoň na pár dní se vrátit o pět časových pásem na východ. Přemýšlím, čím mě vlastně ta vzdálená rozlehlá země zaujala. Určitě svou velikostí. Středoevropanovi v terénu prostě chybí měřítka a to často i na krátké vzdálenosti. Co vypadá jako kousek, je nakonec kilometr. Poslední (odhadovaná) hodinka cesty stepí po sejití z hor se protáhla skoro na trojnásobek. Step je zkrátka pro koně a ne pro lidi. Místní to vědí a mimo nejbližšího okolí svých obydlí nedají bez koně, nebo motorky či auta ani ránu. Možná mě trochu překvapilo, že i přes velké vzdálenosti, je, alespoň v centrální části, Mongolsko poměrně hodně zabydlené. Od jedné skupiny jurt ke druhé je to několik málo kilometrů. Tedy na dojezd, aby pastevec stihnul od svého stáda zajet k sousedům na návštěvu nebo pro pomoc. V zimě, kdy se kočovníci stáhnou do zimovišť, to asi vypadá jinak. Napsat, že lidé jsou pohostinní a přátelští, mi připadá trochu jako klišé. Ale jo, napíšu to. Je to tak. Ostatně asi jako všude na světě v horách a na samotách. Kdyby to tak nebylo, sami by asi nepřežili. Ve městech je to trošku jiné, ale stačí někde mimo hlavní město chvilku sledovat cvrkot a našinec si začne skoro připadat jako někde na východoslovenské vesnici. Jen ty drby se šíří na trochu větší vzdálenosti. Ani jako cizinci jsme nebyli tak úplně vyloučení z místních informačních toků. Aspoň to základní kdo jsi a odkud jsi se občas podařilo. Povětšinou nějakou mezinárodní verzí ruštiny, s mladšími anglicky. Určitě nás zaujali mongolští psi. Když postavíš stan, nejspíš se nějaký objeví, okolo každé jurty jich pár pobíhá a ve městě či vesnici určitě najdeš nějakého pospávat někde na ulici. Jsou mohutní, vypadají zdravě, stiskem čelistí rozdrtí ovčí obratel. Drží si trochu odstup a někdy jsou ochotní nechat se podrbat za ušima. „Strana 3, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 4 26.11.2007 18:38:01 mango_final_version.indd 5 26.11.2007 18:38:02 Rozhodně mají hodně daleko do nevypočitatelných smeček zanedbaných a opelichaných potvor známých z některých oblastí Rumunska. Koukám, co jsem naškrábal. Asi to nebude moc ke čtení. Čekací nečinnost leze na mozek. Dojmů je zatím moc a musí se trošku utřídit v hlavě. Zatím se mi před očima míhají na přírodě vyvzdorovaná městečka a vesnice s prašnými ulicemi, skoro jako z dob divokého západu, všudypřítomní draví ptáci, rovné silnice stavěné jako podle azimutu, postupně se rozrůstající do mnoha pruhů podle hesla, lepší slušný makadam, než děravý asfalt, lepší slušná cesta než vytlučený makadam a lepší step než díry na cestě. Z kapes lovím poslední zbytky piniových oříšků vyloupaných ze strašlivě zasmolených šišek nasbíraných na jedné zastávce kdesi v lese, v batohu svěřeném mašinérii leteckých polečností cestuje kus tvarohu sušeného na střeše jurty, na displeji kamarádovy kamery sleduju záběr, jak se jiný z účastníků naší výpravy tváří na lojovou polévku a kus masa ze sviště. Mimochodem. Do polévky jsem nešel, svišť se docela dal. Ale o tom všem a třeba i o výhodných nákupech, setkání s Francouzi cestujícími českou Tatrovkou, klášterech a posvátných místech a i něčem dalším až příště. Teď jdu pokecat s týpkem, co před chvílí přiletěl odkudsi z Číny. TEXT: MICHAELA LORENCOVÁ, ONDŘEJ HAVELKA FOTO: ONDŘEJ HAVELKA Etiopie - černý poklad afrických pralesů P lni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho, co tu bojovníci a ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele. Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned za ním hlouček úplně nahých mladíků s ještě mladšími polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky. Možná proto, že očekáváme nejhorší, se nám zdá, že to není tak strašné, jak by snad mělo být. Mursi samozřejmě berou do rukou kameny a klacky hned jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se a čekáme, do té doby než zjistí, že nejsme zas tak velké nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice. Trochu si „Strana 5, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 6 26.11.2007 18:38:02 oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem, které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí. Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům do centra bydliště nejnebezpečnějších kmenů, tam kde se stále servírují lidé a kde se konflikty řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje, kde neplatí žádné zákony, kde duše není zkažená žádnými přikázáními a kde přežije jen nejsilnější, za to však zcela svobodně, jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese. Jdeme do kraje, kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být kdykoliv uloven. Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme, zda smíme pokračovat dál. „Co přijde, až vkročíme?“ „Musíme to zkusit!“ A tak překračujeme stromovou barieru tvořící pomyslný plot vesnice, kterou tvoří několik hliněných chýší a přístřešků vytvořených ze všeho možného. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet. Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si, jak bychom asi chutnali těmto čistým, hrubě násilným lidem. Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem, pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku. Netušíme, co se bude dít a mlčky si prohlížíme všechny ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek a tak rychle sledujeme, jestli tomu tak není i tady. A bohužel ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování ale i starý samopal. Trošku v nás hrklo, ale doufejme, že nemají náboje. Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi přichází několik naze ozbrojených mužů, a aniž by nás spustili z očí, něco si vyprávějí. Ani ve snu nás v této chvíli nenapadá vytahovat foťák, i když srdce plesá nad jistě krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku mango_final_version.indd 7 a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě. U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí, copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou tvrdých balvanů a při nejhorším i svištících kulek. Snažíme se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda, ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a 26.11.2007 18:38:06 nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze, ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho, kdo byl zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější. Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit o trochu blíž. Odpovědi se nám nedostává. Dodáme si trochu kuráže a začínáme fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však zvědavě čekají co bude, a jsou připraveni. To už si všímá i sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč z vesnice. Děti jakoby dostaly povel „Vezměte si je!“ opět začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatní dospělí se také přidávají a nám je jasné, že naše návštěva tady končí. Otáčíme se a odcházíme pryč a ještě dlouho slyšíme rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi, zdraví a bez kulky v zádech. Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme, kam nás nohy zavedou. Za nedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě nemají proříznutý ret, z čehož vidíme, že ještě nejsou vdané. Když se podíváme pozorněji, spatříme další vesnici. Je o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři, ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímajíce běžný život těchto lidí a zjišťujeme, že jejich práh bolesti se pohybuje úplně někde jinde. Jsme stále velice opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. A tak se domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a strávili s ním nějaký čas. „Bylo by jistě hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů“ „Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.“ Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu dostáváme až k chýši samotného šamana šíleného kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými „Strana 7, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 8 26.11.2007 18:38:12 amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných nepatrných předmětů, zavěšených v různých částech střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez očištění, nebo bychom se na neštěstí nějakého předmětu dotkli, bylo by možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto stále nebezpečných kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme, aniž bychom byli připraveni. V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk, ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo nepopsatelnou ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás právě zahání dál. Potřebujeme se z toho oklepat a tak odpočívajíce pod stromem na kameni probíráme své čerstvé zážitky. „Napadlo mě, jak by asi vypadal souboj tohoto šamana s tím, který nás uhranul pouhým pohledem v Beninu.“ „Tak to bych snad ani nechtěla vidět, to by byla naprostá šílenost.“ Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to rozmyslet. Není to ale tak jednoduché. Jdeme dále a dále beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a my máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších vesnic byly bezproblémové, jakoby domorodci cítili, že jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k dalším kmenům, ale ani je zvlášť nevnímáme. Nefotíme, nezastavujeme se, jdeme. Na pokraji fyzického vyčerpání se v jedné vesnici zastavujeme a s místními v klidu pijeme nečistou vodu a skromně jíme ze zásob, rozdávaje své suché placky ostatním. Opět mám pocit, že jsme jedni z nich, zmizely rozdíly, ale všichni víme, že pouze prochází- mango_final_version.indd 9 me a že nás nic nezastaví. Jsme v kraji Surmů a Tirmů. Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící liány přejíce si, aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom nazvali smrtelnou svobodou. Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá z minuty k minutě nemyslíc na nic. Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i tento kruh, vracíme se později zpět do relativní civilizace prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, nemající nic ale přesto úplně všechno. Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Děti tu promítají akční film odehrávající se v budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna, která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse. Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny nepřiblížily našemu okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vzhlížející krajinu na obrazovce a my se musíme dlouze smát… Úryvek z knihy Nahá Afrika (www.nahaafrika.cz) 26.11.2007 18:38:17 TEXT A FOTO: BOHUSLAV ŠVÁB Salar de Uyuni eMHáDéčekem P o chvilce hledání konečně stojím na výpadovce z Uyuni směrem na Colchani a solná jezera. Nikde nikdo. Vytahuju avokádo a jen tak na sucho ho do sebe láduji. Dojídám první půlku a přichází ženská, přibobkne do stínu a čeká. Dojídám druhou půlku a přijíždí pickup. Máváme, naskakujeme na korbu. Tam už jsou dva lidi. Jeden chlapík se se mnou dává do řeči. Taky jede na Salar, naplnit PET láhev slanou vodou. Prý je léčivá. Já si myslím, že může pomoct jen v případě zácpy, ale nic mu neříkám a už vůbec mu to nehodlám dokazovat. I když zácpu mám. Ale protože na cestách mám buď zácpu nebo průjem, nemám zrovna chuť se té mé zácpy zbavovat. V Colchani platíme 5 pesos řidiči pickupu a obratem, již jako kamarádi naskakujeme na náklaďák, jehož řidič, na dotaz, jestli jede na salar, váhavé přikyvuje. Náklaďák je celý od soli, na korbě nějaké to nářadí. Jedem. Nechávám se unášet příjemným pocitem toho, jak krásně mi to všechno vychází. Rozhlížím se po krajince a sleduji, jak se mění z pouštní barvy na barvu bílou. Najednou sebou náklaďák lehce hodí a my sjedeme do vody. Brodíme se asi dvaceticentimetrovou vrst- vou vody a „pevnina se vzdaluje“. Obrázky to jsou parádní, modré nebe, modré jezero, bílé kužely natěžené soli. Po chvíli auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do rukou berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. Teprve v tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. On sem nejel na výlet! Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Nejbližší suché místo je odhadem 3 kilometry. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi ta slaná voda umyje nohy. Jdu asi deset minut, když tu zastaví turistická Toyota a z jezera mně vysvobodí zpět na okraj poblíž Colchani. Nabídku komerční cesty na jezera hrdě odmítám. Přece musí být cesta! Vracím se zpátky do Colchani. Nikde nikdo. Zhluboka se nadechnu a snažím se nerozbrečet. Najednou vidím autobus. Obyčejný starý autobus s provizorním igelitovým krytem na chladiči. Věřte nebo ne, ten autobus jede na druhou stranu jezer! „Strana 9, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 10 26.11.2007 18:38:18 mango_final_version.indd 11 26.11.2007 18:38:20 Naskakuji, platím dvacku a už se vezu na Isla de Pescado (který se tak nejmenuje, ale o tom později). Mám jistotu, že druhý den můžu jet zpátky do Colchani, nebo pokračovat na druhou stranu jezera. Skvělé. Zažívám neskutečné slastný pocit, že se mi podařilo to, co ostatním turistům ne. Jedu hromadnou dopravou za pár korun. Autobus míjí místo, kde těží sůl málomluvní chlapíci a pokračuje vodou dál a dál. Říkám si, že není možné, že v té soli autobus vydrží tak dlouho. Vždyť nejedu nějakým vojenským slanovodním speciálem, ale poctivým třicet, čtyřicet let starým autobusem. Neuvěřitelné, že ho ta sůl ještě nesežrala. Po chvíli se krajina změní. Končí mokrá část jezera a my vjíždíme na vyschlou, zářivě bílou, nekonečnou pláň. Pochvaluji si, jaká je výhoda cestovat mezi suchým a mokrým obdobím. V suchém totiž je jezero vysušené a bíle, s modrou oblohou, zatímco mokré období má sice zataženou oblohu, ale je pokryto několikacentimetrovou hladinou vody a vypadá jako nekonečně velké zrcadlo. Frčíme si to ještě nějaký ten kilometr, když se v dálce objeví ostrov. Vystupuji a kochám se. Tohle se nedá popsat slovy a dokonce i fotografie mají problémy s výrazovými prostředky. Ostrov je celý porostlý kaktusy, které rostou centimetr za rok. Dávám se do řeči se správcovou a dozvídám se spoustu zajímavých věcí o ostrově. Mimo jiné i to, že ostrov se jmenuje Inkahuasi a název Isla de pescado nebo pescadero je nesprávný, ale zažitý. Dovoluje mi na ostrově přespat. Je to výsada pro ty, kteří tam přijedou autobusem. Účastníci zájezdu na ostrově spát nesmí. Západ a východ slunce patří k nepopsatelným věcem a tak je popisovat nebudu. Zajeďte se na to podívat sami. Paní správcová, taková mladá paní, udělala pro ostrov tolik, že by měla dostat nějakou medaili. Vymezila jen jedno místo na parkování pro turistické offroady, dříve prý parkovali a dělali piknik, kde je napadlo, zřídila chodníčky kvůli ochraně kaktusů a odpadkové koše, koupila solární panely (dokonce dvakrát, protože je už jednou ukradli) atd. V Bolívii se s ochranou přírody moc cavyků nedělá a tak doufám, že tohle je první kapka moderní ochrany přírody této nádherné země. Velice rád jsem zaplatil vstupenku na ostrov. Přemýšlím co dál. Projet až na Barevné laguny eMHDéčkem asi nepůjde. Moje cesta za pár korun tu teda končí. Můžu se zítra vrátit zpět, anebo zkusit odchytnout nějakou cestovku, která by měla volné místo v Toyotě a zkusit získat dobrou cenu. Druhá varianta vyhrává. Na druhý den obcházím piknikující auta a hledám volné místo. To se mi daří asi na třetí optání a za chvíli mi už batoh navazují na střechu, zatímco já se soukám dovnitř. Čeká mne jízda vstříc neuvěřitelným barvám neuvěřitelné krajiny. Ale o tom příště. „Strana 11, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 12 26.11.2007 18:38:21 domov objektivem cestovatelů fotosoutěž fotosoutez.cestovatel.cz Podívejte se na stránky unikátní fotografické soutěže „Domov objektivem cestovatelů“. Každá soutěžní fotografie se zobrazuje na mapě a celek tak tvoří tipy na výlety po Česku a Slovensku Vítězní fotografové získ ávají parádní ceny a jejich fotografie se následně účastní několik a putovních výstav Chybí na mapě právě vaše oblíbené místo? Napravte to v příštím ročníku! start dalšího ročníku: jaro 2008 mango_final_version.indd 13 26.11.2007 18:38:37 TEXT: JÁCHYM MALÁTEK Uvězněn v Bulharsku Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie. „Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal. Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží. „Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl a napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak nezbývá než použít čepel jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku a nasazuje svaly, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí. S vypětím krčního, mimického a očního svalstva nasazuji neuvěřitelnou grimasu, které se těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnu krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Dočasný optický klam způsobený selháním zrakového aparátu střídá realita. Stojí tu přede mnou vyděšená stařena, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího muže, grimasu v jeho obličeji a na kudlu v jeho pravé ruce. Nezmůžu se na nic jiného než s úlevou pronesené: „Děkuji, babičko“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu. Ještě ten den zjistím, že se dveře na záchod v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky jak jsem si myslel, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale něco úplně jinýho a její reakce mohla být i daleko dramatičtější. „Strana 13, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 14 26.11.2007 18:38:37 domov objektivem cestovatelů 1. místo Tomáš Kypta – větrný mlýn Vrátno Autor zaslal nejen velice efektní snímek, ale navíc jej doplnil podrobným popisem. 2. místo Petra Slámová – Svítání na Svatém kopečku Snímek velice zajímavě vystihuje místo. Porotu zaujalo zejména zvládnutí poměrně obtížných světelných podmínek. mango_final_version.indd 15 26.11.2007 18:38:56 TEXT A FOTO: „ROBERT GÖTZ - PŘÍPLUV“ Jeden den na Altaji D nes ráno si uvědomuji, že se mi přestalo zdát o ženských a začíná se mi zdát o jídle. Jinak se spalo výborně, celou noc v rozepnutém spacáku. V jednu chvíli jsem z něj vypadl, tak se trochu zapínám, což budí Karafa, kterej, když slyší zip, si myslí, že nám někdo leze do stanu. Oproti minulu máme totiž hlavy na opačné straně. Kvůli regeneraci svalstva přesolujeme polívku. A jdeme. Do kopce, jak jinak. Jdeme dvě hodiny, když dáváme přestávku. Je nádherně, spíš hic, okolo panoramata, sem tam pískne pišťucha. Už jsme kousek pod sedlem. Což si myslíme. Myslíme si to i další dvě hodiny pochodu. Do kopce. V sedle Karaťurek vlají do vzduchu Altajské motlitby, opět ve formě cárů látky. Vidíme barevné skály Jarlu a hlavně Bílou horu – Běluchu, oba její vrcholy, východní (4506 metrů) a západní (4440 metrů) a její severní, téměř dvoukilometrovou stěnu. O Běluše, jíž se Altajsky říká Ak-Sjumer, místní říkají, že má tři vrcholy. Východní, západní a duchovní, ten není vidět, jen cítit. Zkrátka oltář světa, jak se hoře také říká. Hora je údajně přímo uprostřed euroasijského kontinentu. Takže je od ní na světě nejdále od moře. Všemi směry. Za Běluchou pramení řeka Katuň, která obtéká celé pohoří a nakonec se vlévá do řeky Ob. Je jeden z jejích dvou pramenů. Bělucha, Bílá Hora, Ak-sjumer… mystičtější horu jsem v životě neviděl! No, a taky vidím ten průsmyk, kam jsme se to v pondělí škrábali, on to teda žádný průsmyk není, ale regulérní skála, ledovec nikde a ještě, že jsme to otočili, protože na tuto stranu bychom se nedostali. Otáčíme se a po spatření černé oblohy zrychlujeme, co to jde. Ono to teda moc nejde, ale snažíme se. Čas od času se ozve hrom. Potkáváme pár lidí v protisměru, klasičtí ruští turisti v rozdrbaných teniskách, riflích, obrovskými batohy a naprostým nezájmem o počasí. Už poněkolikáté si opakujeme, že tuto zemi nemohl Hitler v životě dobít. Tito jsou komunikativní, jedna paní strašně moc vzpomíná na Prahu, jak to je malé, tiché a klidné město. Asi je z Moskvy. Pak se s námi baví jedna slečna s poměrně vyvinutým poprsím, ještě ovázaná jenom sárongem, načež se přistihuji, že při rozhovoru nejsem schopen dívat se jí do očí, ale pouze na hrudník. Když se pak podívám na Karafa, tak ten je na tom úplně stejně. Všichni říkají, že u jezera Ak-kem je hromada Čechů. Začíná pršet, tak klopýtáme dolů, obcházíme zkratkou jeden vrcholek, zkratka sice vede zčásti potokem, ale nevadí. Při další zkratce se mi daří zašlápnout do ba- „Strana 15, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 16 26.11.2007 18:38:57 domov objektivem cestovatelů 3. místo David Alessi – Slunečnice před bouří O tomto snímku se porota chvíli radila. Nezobrazuje sice pohlednicově popisným způsobem místo, kde byl pořízen, ale jedná se o kvalitní snímek, který obstojí nejen jako časopisecká ilustrace, ale i jako samostatná fotografie na stěně. Cena diváka Ivana Filipová – Oravské louky Již v prvním kole úspěšný snímek celkově úspěšné autorky obhájil svoji diváckou oblibu i zde. Náladu jednoho z krásných koutů Slovenska vystihuje velice dobře. mango_final_version.indd 17 26.11.2007 18:39:16 žinky. Volám na Karafa, ať jde po cestě, což sice chápe, ale neakceptuje a za chvíli tam je taky. Po dvou hodinách se vynořujeme u jezera, přímo u meteorologické stanice, což je dřevěný barák a hromosvod jak za časů Prokopa Diviše. Ten barák by do té doby taky seděl. Takže takový osmnáctý století. U jezera nás odchytává jeden Altajec, chvíli si s ním povídáme, pak z něj vypadlo, ať mu dáme kus lana. Dvacet metrů, že by na tom vodil koně. Na horolezeckým Edelweissovi. He he. Na závěr se ho ptáme, jestli tady pracuje. „Já ne, můj kůň.“ Vyřešený to má opravdu dobře. Lano pochopitelně nedostal a my pokračujeme dál kolem jezera. Je tady víc stanů, víc lidí a víc koní. Počasí se pořád tak všelijak honí, takže když najdeme mírně nakloněný palouk s vykopanými odvodními stružkami na stan a tento začneme stavět, padají kroupy. Jak nám postavení stanu trvá asi dvě minuty, teď se nám nějak nedaří a stavíme jej dvounásobnou dobu. Lezeme dovnitř, dojídáme zbytek chalvy a sníme o jídle. Vzhledem k počasí to na vaření moc nevypadá. Stále hřmí. Karaf prohlásil, že by teď jedl i maso. Tak to už je krize. „Co, kdyby půl hodiny nepršelo, že bychom povařili?“ „Ono teď neprší, co?“ „No právě.“ „Dělá se hezky?“ „No, to ani ne, ale nedělá se ani škaredě.“ „No, něco bych jako i požral.“ „Nějakou polívku…“ „Mám kaši … děravou.“ „Jéhe, kaše!“ „Mám dohromady čtyři kaše, toť vše.“ „Tý vole, čtyři kaše.“ Tak je jasný, že čtyři dny ještě máme co jíst. Vaříme tedy. Kaše je pouze tři měsíce prošlá, tak to je v pohodě. Načali jsme do ní nový druh sýra. Ten, ač je mírně plesnivý, je geniální. Vaříme čaj, abychom trochu umyli ešus. Na severu lítají blesky, nad hlavou se nám sune cumulonimbus. Nádherně nasvícený, do oranžova. Prochází kolem nás tři Rusové, kteří déšť vyřešili tak, že se vysvlíkli do trenýrek a na nohách mají sandále. Úžasný pohled na ty jejich prdele, když pozorují Běluchu. Kolem nás prochází skupina horolezců, vracejících se z Běluchy, jejíž stěna se právě barví dožluta a oranžova. Alpinisti vypadají totálně mrtvě. Většina z nich jde ve skeletech, jeden v gumákách. Karafovi navlhnul foťák, takže při spuštění okamžitě fotí a ještě na nesmyslné časy. Kolem stanu nám běhají koně, mají svázaný přední nohy, aby místním neutekli, takže tu skáčou jako klokani. Doufám, že nám neskočí na stan. Jejich stabilita v tom svážku je fakt mizerná. Jejich majitel si mezi stromy postavil áčko z igelitu o velikosti tak šestkrát osm metrů. V noci ještě v trenkách vybíhám ze stanu a odháním jednoho silně dezorientovaného koně, aby sem za chvíli přiskákal jinej. Tak doufám, že jestli nám spadne na stan, tak zavalí aspoň Karafa a ne mne. „Strana 17, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 18 26.11.2007 18:39:17 ROZHOVOR Jak to chodí v internetovém obchodě? Nakupování na internetu zažívá v posledních několika letech skutečný boom, nikoho tedy asi nepřekvapí, že na internetu si pohodlně vyberete také ze široké nabídky outdoorového vybavení. Z e-shopů, které se prodejem tohoto zboží zabývají jsme pro Vás vybrali jeden a důkladně jej proklepli. Otázek na téma „co u Vás zákazníci mohou koupit“ apod. už tu bylo mnoho, tyhle jsme tedy vynechali a ptali jsme se spíše na otázky související s provozem a historií obchodu. Pro náš článek jsme vybrali obchod Scoutdoor. cz, na otázky nám odpovídal provozovatel Dalibor Farný. První otázka se nabízí hned při prvním kontaktu s obchodem: Dalibore, co to vlastně ten Scoutdoor znamená a jak se to vůbec vyslovuje? Vymyslet název pro nový projekt je vždycky tak trochu problém, nechtěli jsme se zařadit do zástupu ****sportů, jak se většinou podobné obchody jmenují. Chtěli jsme se odlišit a tak vznikl Scoutdoor spojením slov scout a outdoor. Slovo scout v angličtině znamená průzkumník, má symbolizovatvjinou cestu, kterou se chceme vydat, slovo outdoor asi nemusím vysvětlovat ;-). Dnes už vidíme, že originální opravdu je, ale trošku za to platíme tím, že se název špatně hláskuje a spousta lidí ho špatně vysvětluje. Správně je to [skaudór]. Souhlasím, vymyslet dobrý název není lehký úkol. S tímto jste se tedy vypořádali, říkáš, že se chcete vydat jinou cestou než ostatní, co si pod tím máme představit? Chceme si postupně vybudovat několik vlastností, které nás od většiny e-shopů odliší, začali jsme například fotit vlastní fotografie detailů jednotlivých produktů, což pokud vím u žádného outdoorového e-shopu nenajdete. Snažíme se také být vůči zákazníkům mango_final_version.indd 19 maximálně vstřícní a ochotní, zní to skoro jako fraška, ale podle reakcí zákazníků jsme v tomhle opravdu jiní. Samozřejmě většina objednávek je vyřízena napůl automaticky, takže tam to zákazník nepozná. Další prvky, které by měly zákazníkům zjednodušit výběr a zpříjemnit nákup chystáme. Čtenáře bude také určitě zajímat něco o lidech, kteří na Scoutdooru pracují, jeho historie apod. Přibliž nám i tuhle stránku? Rád, z historie Scoutdooru toho moc říci nemůžu, připravovat jsme jej začali teprve v polovině roku 2006 s přítelkyní Evou. Po půl roce příprav jsme 1.1. 2007 e-shop spustili, od té doby se mu věnujeme na plný úvazek a občas nám vypomůže několik brigádníků. Eva odešla ze své práce na úřadě, pronajali jsme si spolu byt a začali podnikat. Mysleli jsme si, že ze začátku budeme vše dělat z bytu, ale asi po dvou měsících jsme pochopili, že to takhle dál nepůjde a přestěhovali se do kanceláře, kde jsme si také vybudovali sklad. Něco málo o nás a o dění na Scoutdooru si mohou čtenáři přečíst na našem blogu na adrese http://blog.scoutdoor.cz. Máme na tebe ještě poslední, zcela konkrétní otázku: na co se mohou zákazníci v dohledné době těšit? Plánujete nějaké změny nebo akce? Jedna důležitá změna u nás nastane, po novém roce otevíráme ve Zlíně kamennou prodejnu. Jsme zatím sami zvědavi, jak se ujme, doufáme, že zákazníky upoutáme jednak značkami, které do Zlína přineseme - (Jurek, Prima, Coleman, TrekSport, Ferrino, Tilak, Karrimor a další) a pak také solidním přístupem, to se nám osvědčilo i na internetu. Budeme rádi, když se na k nám přijdete podívat po novém roce do Prodejní Pasáže u Terna, kde budeme prodejnu mít ;-) 26.11.2007 18:39:17 Fair Trade – přímá podpora malým producentům z rozvojových zemí Výhodou Fair Trade je jeho ekonomická udržitelnost, sociální podpora zemědělců a dělníků v rozvojových zemích, důraz na ekologické důsledky zemědělské výroby a v neposlední řadě i politický rozměr. Etiopie, Mali, Malawi – jména zemí, které mají mnohé společného. Všechny tři státy se nacházejí v subsaharské Africe a patří mezi nejchudší země světa. Ačkoliv je velkou snahou mezinárodních organizací snížení chudoby v současném světě, tento trend je spíše opačný. Většina nejméně rozvinutých zemí je závislá na vývozu zemědělských komodit do vyspělých zemí. Některé z nich jsou závislé na exportu jedné hlavní komodity, jako například Srí Lanka na čaji či Etiopie na kávě. Pracovní podmínky na plantážích jsou katastrofální. Dělníci pracují bez nároku na sociální podporu dvanáct i více hodin denně, nemají k dispozici pracovní a ochranné pomůcky, svou pracovní pozici nemají smluvně zajištěnu. Pro zlevnění výroby jsou najímány děti, jako levná pracovní síla. Odměny jsou minimální a často nepokryjí životní náklady dělníků. Žijí na hranici chudoby. Podobná situace je i mezi malými producenty, kterým nedostatečné příjmy z prodeje brání v dalším rozvoji podnikání a důstojném životě rodiny. Jedním z východisek kruhu chudoby je i systém Fair Trade neboli spravedlivý obchod. Fair Trade je alternativou k mezinárodnímu obchodu, kde jsou obchodníci zapojení do systému nuceni dodržovat etická pravidla a zásady, které z běžného obchodování již dávno vymizela. Mezi hlavní principy Fair Trade patří: Vyšší cena – zemědělci mají zaručenu minimální výkupní cenu, která je většinou vyšší než cena na světovém trhu. Navíc dostávají příplatky na rozvoj komunity. Dlouhodobé obchodní vztahy – zemědělci mají zaručeny dlouhodobé obchodní smlouvy, které jim dávají pocit jistoty odbytu a umožňují plánování výroby. Pevně stanovená mzda a pracovní doba – zaměstnanci na plantážích mají pevně stanovenou pracovní dobu, mají možnost svobodného sdružování, je jim zajištěna základní lékařská péče. Zákaz nucené dětské práce – na polích a plantážích nesmí pracovat za mzdu děti do 15 let. Důraz na ekologicky šetrný způsob hospodaření – ve výrobě se upřednostňují metody šetrné k životnímu prostředí, používají se obnovitelné zdroje energie a materiály místního původu. Je podporován přechod na ekologické zemědělství. Zvyšování informovanosti – pro zemědělce i dělníky jsou pořádány semináře a školení, které jim umožňují zlepšovat výrobní postupy a získat tak lepší postavení na trhu. „Strana 19, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 20 26.11.2007 18:39:19 TEXT: VĚROŠ KAPLAN Silniční radosti v Estonsku Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět. P řes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují, to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré. V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: ``Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva‘‘. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota. Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se mango_final_version.indd 21 totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek. Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenčí než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II. třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli, jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach. Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka ``Oprava silnice‘‘ s tabulkou 12km‘‘. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když 26.11.2007 18:39:21 jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč. Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů. Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice, byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším… TIP NA PRODLOUŽENÝ VÍKEND TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETERKA Bernské Alpy N a začátku července krásně vyšly dva svátky na čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v průběhu cesty: Bernské Alpy. První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko na čistou horskou řekou. Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jeze- ru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrazíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete od jezera na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta. Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům. Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem „Strana 21, časopis Mango - nadopováno u www.cestovatel.cz“ mango_final_version.indd 22 26.11.2007 18:39:24 do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu, doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky Gamchibach. Spektakulární. My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den podobný ZA VÁŠ ČLÁNEK 500 KČ 33 Tugriků čtvrtina koně s dekou 10 vlakových lůžek 37 Leva okruh pod hřeben z Kanderstegu. Samozřejmě, že v oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět hvězdiček z pěti. Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin, ale hodně jsme se zastavovali a fotili. 256základní Birrů ubytování na 12 nocí 9 lahví vína na Altiplanu 213 Boliviánů 674 Rublů 11 párů tlustých vlněných ponožek 292 Estonských korun 22 litrů pohonných hmot pokud máte čtivý článek z cest, napište na [email protected] mango_final_version.indd 23 26.11.2007 18:39:26 cestovatel.cz Internetový časopis o cestování Články, cestopisy, typy na výlet Rozsáhlá databáze článků o cestování, možnost vyhledávání článků na mapě Cestovatelská seznamka Hledáte společníka na cesty? Každý den přibude několik nových inzerátů Fotosoutěž Unikátní fotografická soutěž „Domov objektivem cestovatelů“ sice právě skončila, ale už se připravuje další kolo. Podívejte se na fotografie umístěné přímo na mapě Cestovatelská promítání Pravidelně promítáme v Brně. Nemáte kde promítat? Naše zázemí vám rádi poskytneme mango_final_version.indd 24 26.11.2007 18:39:42
Podobné dokumenty
zde - 3zsberoun
Myslí si totiž, že účinně pohnojí půdu. Takové vypalování snášejí dobře akorát málo
výživné trávy, které ovcím
nestačí, ale klokanům ještě
ano.
Největším tématem je ale
odstřel klokanů, který probí...
Zápis ze schůze výkonného výboru MAESTRO CLUBU Kolovraty
− Nabídku zboží využilo celkem 13 členů klubu, objednané zboží je za téměř 22000 Kč.
− Částečné dodávky od firem Botas, Litex, Moira a celková dodávka od firmy Klimatex
dorazily na adresu klubu 1.6...
Ahoj Westerners… - Československý Pony Express
Opouštíme cestu a vzhůru do
lesů. Stihl jsem se ohlédnout,
zamáčkl jsem nad tou
nádherou slzu, není se zač
stydět. Pocity, které člověku
letí hlavou, se nedají nijak
vyjádřit, chtěl bych mít u
sebe...
ZDE - Raná péče
někdo mluvil, řekl jim, co mají s dítětem dělat, psychickou podporu, vyšetření dítěte a možnost dozvědět se, jak
skutečně vidí, učit dítě novým věcem,
nabídku černobílých hraček. „Byli jste
první, ...
Vydání Příroda Wildlife 07-08_2008
První číslo časopisu Příroda vychází v den letního slunovratu. Dvacátým červnem dosahuje Slunce na své pouti nejsevernějšího bodu a začíná astronomické
léto. Paradoxně právě od tohoto dne se začína...