Svatovítská rotunda.
Transkript
Svatovítská rotunda.
Svatovítská rotunda. Josef Cibulka. D o k o n če n í p řísta vb y , kterou b y la v p oslední době ke K arlovu v znosném u kůru svatov ítsk ém u p řičle n ě n a p o d é ln á lo ď stejných tvarů, p řip o m e n u lo o tisícím výročí m u če d n ic k é sm rti sv. V ác la v a, že přes tisíc let již b u d o v a l n á ro d toto své největší a n e jv zácn ější um ělecké dílo, zalo žené sv átým vévodou, c h rám sv. V íta n a hradě P ražsk ém . R ůzn é věky, p o dle svých n á z o rů a m ě n íc íc h se u m ě leckých sm ěrnic, n a h ra d ily V á c la v o v u ro tu n d u ro m án sk o u b a s i lik ou a tuto zase g o tic k o u k ate d rálo u , nehledím e-li k b a ro k n ím u p o čin u , v y stříd a n é m u ro m a n tick ý m úsilím o dokončení. P ůvodní dílo zů sta lo v šak přes osm set let nezn ám o. A le šťa s tn o u n áh o d o u b y ly krátce před dovršením d o s ta v b y nalezeny a z jiš tě n y patrné zb y tk y p rv otní svatyně, které n u tily z k o u m a ti, kostel zb o ž n ý kníže na svém hradě zbudoval ja k ý ja k o ž to ne asi za čáte k tisíciletého vývoje české architektury. V ýsled ky b a d á n í, o které jsem se p o k usil, u lo žil jsem n a jin é m m ístě.1) Z d e b u d iž stručně n a zn a če n je jic h h lav n í obsah. 1. P ředevším bylo vyšetřiti, jak é kostely b y ly na p o čátk u v Č e c h ác h stavěny. P o n ě v a d ž ne m ám e do sta te čný c h z p rá v a ž á d ných p a m áte k , by lo obecně zk o u m a ti, jak stavěli kostely m is io n á ři ze z á p a d n íc h k rajů, p řic h á z e jíc í do střední E vro py , neboť od tohoto z p ů so b u se jistě hrubě n e lišily kostely postavené p rv n ím i m is io n á ři u nás. Z je v ilo se, že veliké m isie francké, iroskotské a anglosaské šířily v E vropě dřevěné kostely, sch op nostem ne v zd ěla n ý c h do tu d n á ro d ů přim ěřené a p otřebě m isií p roto v y h o vující, p o n ě v a d ž b y lo tak m o žn o co nejdříve p o sta v iti kostelní b u dovu, nu tn ou pro k ře sťan sko u b o h o s lu ž b u ,'k te r á se n a ro zdíl od p o h a n sk é h o k u ltu na volném p rostředí nek on ala. V elm i řídké zděné kostely ve střední E vropě n a lézám e n a z a č á tk u středověku jen na územ í b ý v alé řím ské říše, kde z ů sta ly p a m á tk y d řív ě jší d o b y a za c h o v a la se sch op nost z d íti, anebo zcela ojediněle tam , k am je p řin e sla čin n o st v ý zn a m n ý c h klášterů. N ež i v tom to p říp a d ě p ře d ch áze ly kostely dřevěné, neboť neb y lo m o žn o s b o h o s lu žb o u ’). Viz obšírné pojednání: «Václavova rotunda sv. Víta« ve Svato václavském sborníku str. 218 až 685. Rozšířený zvláštní otisk vyšel právě pod týmž názvem a je na skladě v knihkupectví »U zlatého klasu« v Pra ze II., Karlovo nám. č. 5. Článek zde uveřejněný je pouze stručným obsa hem, vyšel v »Umění«, sv. VI., 1933, str. 464 n. Za laskavé zapůjčení štočků vzdává autor i redakce srdečné díky p, nakladateli Janu Štencovi. čekati m ěsíce a léta, až by byl kostel z kam ene zb u d o v án . Nevím e, byly-li v Č e c h ách postaven y kostely u ž p ři p rv ním něm ec kém m is ijn ím pokusu r. 845; stalo-li se tak, b y ly to zajisté kostely dřevěné. II. P o k ro čilejší než v C ech ách b y ly pom ěry u p o d u n a jsk ý ch S lo v an ů, p o n ě v a d ž se tito u síd lili n a m ístech, kde tehdy ještě stály za ch o vané řím ské stavby, a p o n ě v a d ž církevně od roku 796 p o d lé h a li S a lc b u rk u, o d k u d se k n ím m o h la stav b a zd ě ný c h kos telů šířiti. V letech 869— 870 svěřil v šak p a p e ž H ad ria n II. jejich ú zem í v elk om orav ském u a rc ib is k u p u M etodo vi. V S a lc b u rk u by lo želeno ztráty tak veliké oblasti. A n o n y m n í au to r n a p s a l tehdy za u ja tý spis »D e conversione B a g o a rio ru m et C a ra n ta n o rú m « , v n ě m ž v y p o č ítá v á , jistě přeh naně, z á s lu h y sa lcbu rských a rc ib is k u p ů o toto územ í, a h lav ně p řip o m ín á , k o lik kostelů tu posvětili. M im o jin é u v ád í, že p o sla li h a P řiv in u v h ra d ze d n ík y a jin é ře m e sln ík y ke stavbě kostela sv. H ad ria n a , který jin a k n ič ím ne v y n ik al, leč že snad v něm , ovšem podle u d á n í ano n y m o v a, byl p o c h o v án jm e n o v a n ý světec. N a p a p e žsk ém stolci seděl v šak H ad ria n II. T end enční spis chtěl ho p a trn ě získa ti svém u zám ě ru , a b y územ í p o d u n a js k ý c h S lo v an ů by lo vráceno pod p ravo m oc a rc ib is k u p ů salcburských, m im o jin é také v y m y šleným v y p ra v o v án ím o m im o řá d n é m kostele sv. H a d ria n a , postaveném salcburským i a rcibisku p y . P roto není m o žn o na zák la d ě a n o n y m o v a u d á n i bezpečně usuzo vati, že v P riv ino vě a K ocelově říši b y ly u ž b u d o v án y zděné kostely, ač to není v ylo učeno vzhledem k z a c h o v a ným tam řím ský m p a m á tk á m a v z ta h ů m k S alcbu rk u. V Č e c h ác h však, kde takových p ře d p o k la d ů nebylo, jest p rv ní kostely m íti za dřevěné. III. P o k řtě n ím m oravsko-slovanská B o řiv o jo v ý m m isie z a s á h la asi ještě před M e to d ě jo v a do r. 880 Č ech a tak byl na teh dejším h la v n ím h radě k níže c ím Levém H ra d ci postaven kostel sv. K lim enta. P o n ě v a d ž M e to d přišel z B y zance, kde m isie sta v ěly zděné kostely, a p o n ě v ad ž na Levém H ra d c i dlo u h o ro tu nd a sv. K lim enta, z d á lo b y se, že první v Č echách stála znám ý kostel byl již zděný. N ež M e to d ě jo v a m isie p ře v za la na M orav ě četná zařízení, která se tam u ja la u ž za p ře d c h áze jíc íc h m isií n ě m eckých, jak o n a p řík la d z á p a d n í litu rg ii, kterou p ře lo žila na ja zy k slovanský. P o n ě v a d ž na M orav ě není z b y tk ů zděných kos te lů c y rilom eto dějsk ých , jest se d o m n ív a ti, že m isie M e to d ě jo v a p ře v za la tu také něm ecký zp ů so b dřevěných kostelů m isijn íc h . P o d le toh o b y l i první kostel v Č e c h ác h n a ry ch lo z b u d o v á n ze dřeva, ja k to ž á d a la p o tře b a p rv ní stanice m is ijn í, ab y co nejdříve ducho ven stv o i lid m ě li p říle žito st křesťan ské b o h o slu žb y . T eprve p o zd ě ji, sn a d ještě v X . století, byl asi p ů v o d n í dřevěný kostel nah razen zděnou ro tu ndou , je jíž zb y tk y p otom do X V II. století n a Levém H ra d ci stály. N a v zrů sta jíc ím novém hradě P ra žsk ém byl nejspíše ještě za B o řivoje, ro zho dně v šak před r. 895, zalo žen kostel P. M arie . K ostel ten byl slov an skéh o o b řa d u , ja k hned vysvitne, a ležel asi u v ý c h o d n í b rá n y h ra d n í na již n í straně d ne šního kostela sv. Jiří, kde zv láštn ím zp ů so b e m p řip o je n á p o d v ě žn í k ap le P. M a rie jest asi n á h ra d o u , postavenou v druhé čtvrtině X II. století, za p ů v o d n í kostel, který b u ď r. 1142 shořel anebo při ro zšiřo v án í sv ato jirsk é h o kostela byl tehdy n ě k d y zb o u rán . P o p ů v o d n ím kostele P. M a rie není stopy, patrn ě proto, že by l dřevěný. IV. A sp o ň od r. 895 p a třily Č e c h y p o d církevní svrchovanost řezenskou a tak tu z a č a la p ů s o b iti m isie latinsko-něm ecká. U s íd lila se n a v edlejším h radě B u d č i a p o s ta v ila tam kostel sv. Petra. P odle sou h lasn ý c h z p rá v h istorick ých by l sv. V á c la v za latin s k ý m v z d ě lá n ím v y slá n n a B udeč. Z toh o v y svítá, že latinské ducho v enstvo by lo n a B u d č i a n ik o liv u kostela P. M a rie n a P ražsk ém hradě, kde b y c h o m jin a k u prvmího kostela na h la v n ím hradě hle d a li jeh o n e jv ý zn a m n ě jš í představitele, kteří b y především by li p o v o lán i učiti k n íže c íh o syna latině. N edálo- li se tak, b y lo to zřejm ě proto, že kostel P. M a rie byl kostelem slovanský m . P rvní kostel něm ecko-latinské m isie nebyl n a P ra žs k é m h radě postaven proto, poněva-dž tam u ž stál k ře s ťan sk ý kostel, sp ra v o va ný slo van ský m duchovenstvem . R o tu n d a sv. P etra, dodnes na Budči sto jíc í, jeví se p o dle p o lo h y ja k o p o z d ě jš í stav b a n a m ístě p rv o t níh o kostela, který tu nově p ř iš lá m isie, vzhled em k okolnostem svrchu v y lo že n ý m , z b u d o v a ti m o h la jen ze dřeva. D ru h ý m kostelem latin s k é h o o b řa d u v Č e c h ách , p o k u d vím e, byl d ru h ý kostel na P ra žsk ém hradě, zasvěcený sv. Jiří. N ěkteré n á z n a k y n a sv ě d ču jí tom u, že m o hl b ý ti u ž zděný. T a k je řeč o b is k u p sk é m svěcení kostela, které se ud íle lo p ře v ážn ě zd ě ný m k o ste lů m , anebo je d á n a m o žn o s t delšího trv á n í stav by a j. v. N ež n á zn a k y nejsou tak určité, ab y by lo nutno pouze tento záv ěr z nich čin iti. T o lik a sp oň v y svítá z v y p ra v o v á n í K řiš ťa n o v a , m a jíc íh o i po stránce věcné ráz veliké staroby losti, že r. 925 b y la z T e tín a do zv láštn íh o , řezenským sp o lu b isk u p e m v kostele svato jirském p řip ra ve néh o h ro b u přenesena sv. L id m ila a jím tam u lo žena. V X. století, d o k u d n e b y la k anonisace v yh razena p a p e ži, Hilbertovy vykopávky ve svatovítské katedrále. Zbytky severní apsidy Václavovy rotundy svatovítské (uprostřed obrazu v zemi). Za tím zbytky románské basiliky Spytihněvovy-Vratislavovy. by lo takové přenesení nově u c iív a n é h o světce sou částí jeh o kanonisace. N ový světec, který předtím o d p o č ív a l v o b y čejn ém hro bě, a ť u ž v kostele nebo na h řbitově, bý v a l z toh oto ob y če jn éh o hrobu k ře sťan sk é h o přenesen do z v lá š tn íh o h ro b u světci v y h ra zeného, sp ojeného s o ltářem a le žíc íh o z p ra v id la v kostelní apsidě. N ení vyloučeno, že při k a n o n isa č n ím přenesení sv. L id m ily b y la ke kostelu sv. Jiří -připojena zv láštn í a p sid a anebo kap le, je jíž p o zd ě jš í ro m ánsk o u n á h ra d o u jsou, a sp oň částečně, z á k la d y dne š ní k ap le sv. L íd m íly p ři tém ž kostele. T řetí z n á m ý kostel latinské m isie, zasvěcený d a la D ra h o m íra zb u d o v a ti na T etíně nad sv. hrobem M ic h a lu , L id m ilin ý m , p a trn ě proto, a b y m rtv á k n ě žn a n e o d p o čív a la venku, n ý b rž v kos tele, ja k se k ně žně slušelo (ovšem že v prostém hrobě k ře s ťa n ském , p o n ě v a d ž L id m ila dosud světci n e b y la ). P o n ě v a d ž tehdejší hrady by ly ze dřeva, lze p ře d p o k lá d a ti zase jen dřevěný kostel na T etíně. P o n ě k u d jin a k se m á věc ve Staré B o leslav i, podle zp ráv y K osinový, B o leslav p o sta vil zděné kde, aspoň opevnění. Byl kostel sv. K o sm y a D a m iá n a p o d o b n ě z d ě n ý ? Legendy, v y p ra v u jíc í, ja k stěn krví z a v ra žd ě n é h o c h rám o vý c h , sv. V á c la v a bylo dostatečně zbroceno bed nění n a z n a č u jí, že i tu šlo o dřevěný kostel. N a zá k la d ě to h oto z k o u m á n í jeví se, že první kostely v Č e c h ách b y ly p ostaven y n a k nížecích hradech p o dle všeho ze dřeva. T varu je jic h nezn ám e, ale nejspíše je p o m ý šle ti na p o d é ln é z a ložen í, které by lo n e jb ě žn ě jš í d isp o sic í kostelní. V. S m rt zb o žn é h o knížete V á c la v a v z b u d ila takovou p o z o r nost v lite rárn ím světě, ja k á snad žá d n é m u d ruh é m u světci z a č á tk u středověku n e b y la v ěn o v án a. B ěhem století p ó je h o sm rti b y lo o něm jazy k e m p rv n íh o staroslov an ský m a na latinským v Č e c h ách , N ěm ecku a Itá lii n a p s á n o sedm rů zn ý ch legend, počet to p řím o za ráže jíc í ve skrovné tehdy p ro d uk c i literární. Z b a v e n y le g e n d árn íc h p řím ěsk ů jso u tyto živ o to p is y h isto rick ý m i pram eny . Jestliže legen dy X . století svým h rd in ů m z p ra v id la d á v a jí stavětí kostel, není to ve sv ato v ácla vský c h leg e n d ác h vým yslem , n e b o ť · věc jest také potvrzena K o sm ou a nálezy. P roto m o žn o v celku převzíti zp ráv y o kostele sv. V íta, který sv. V ác la v postavil na hradě P ražsk ém . S everoruská m in e jn í redakce staroslovanské p atro nem kostela n ik o liv sv. V íta, legendy uvádí ný brž sv. Jim ra m a . T řebaže jde o p o z d n í a vsuvkou p orušený text, přece jen není vyloučeno, že zp rá v a o b sah u je kus p ravdy. P ra h a n á le že la tehdy k řezenske diecési, je jím ž patro nem byl sv. Jim ra m . N a za č á tk u v lá d y V á c la v ovy b y ly Č e c h y p od vlivem b avo rsk ým , je h o ž tehdejší p a n o v n ík by l zv láštn ím ctitelem sv. Jim ra m a , v je h o ž den by l p o z d ě ji sv ato vítský kostel také posvěcen. P ra v d y není m o žn o se již d o p á tra ti, ale přece jen nelze v y lo u č iti m o žno st, že p ů v o d n ě m ěl nový kostel b ý ti zasvěcen sv. Jim ra m u . V p o zd ě jšíc h letech V ác la v o v y v lá d y u ja l se v Č e c h ách m ísto bavo rského vliv saský a sv. V ác la v by l p řáte lstv ím v á z á n k J in d ř i chu 1., z a je h o ž v lá d y S asko se d o čk a lo na ú ko r F rank ů ne o b y čejného ro zm a ch u , což by lo ve světě p řič ítá n o sv. V ítu, který by l tehdy z Francie přenesen do Saska, kde se stal v ěh la sný m p a tro nem . P atrně vlivem těchto u d á lo s tí zasvěcen byl nový p ra žs k ý kostel m o cn ém u sv. V ítu. Z asvěcení to neváže se k d a ro v án í světcova ram ene, n e b o ť tato legen da v z n ik la teprve ve X IV . století. Z nejstarších legend vím e dále, že si sv. V ác la v k stavbě v y žá d a l p ovolení řézenského b is k u p a T u to n a, snad proto, ž é b is kup m ěl kostel slavnostně světití, což b y n a z n a č o v a lo kam enno u stavbu. Jiné legendy skutečně p otvrzují, že by l kostel zděn z k a m ene, po p říp a d ě stavěn z otesaných k v á d rů , n a ro zd íl od d ří v ějších českých kostelů, které by lo m o žn o p ře d p o k lá d a ti jen ze dřeva. K osm as p o u čuje, že kostel b y l ro tu ndou , p o sta ven o u na zp ů so b řím ského kostela, t. j. z kam ene. D á le p raví, že sv. V á c la v zanechal kostel dostavěný, ale neposvěcený. Je tedy sou diti, že na p o d zim r. 929 by l kostel v podstatě hotov. Z a č á te k stav b y je nejspíše k lásti hned po přenesení sv. L id m ily , které se stalo na p o d zim roku 925, n e b o ť jin a k b y b y la světice přenesena u ž d o ůvatovítského kostela. K o m b in a c í rů zn ý ch z p rá v m o žn o se do- h a do v ati, že řezenský sp o lu b isk u p M ic h a l ještě za živ o ta b is k u p a T u to n a dne 22. září 930 posvětil svatovítský kostel. K rá tk á d o b a m o h la stačiti hrubé stavbě, ja k b u de níže vzhledem k m im o ř á d ným p o m ě rům u k á z á n o ; není v šak v yloučeno, že se přece jen z a p o ča lo o něco m á lo dříve, p ráv ě tak, ja k o m o h ly b ýti vedlejší práce d o k o n čo v án y i po svěcení, takže přece jen v yp lyn e sta vební d o b a o něco delší. K níže V áclav, o d p o č ív a jíc í do tu d buď na hřbitově ane b o spíše v boleslavském kostele, avšak v prostém hrobě věřícíh o křes ťa n a , p o ča l b ý ti z á h y u z n á v á n za světce. P roto b y la podle fran c kého zp ů so b u v projev úcty nad jeho hrobem asi p o staveh a stříš ka, jak ý si tab e rn ák l nebo c ib o riu m , což by lo spiso vate li staro slovanské legendy, z á p a d n íc h zp ů s o b ů nezn além u , p odn ětem zprá- vy, že ch rám vzešel nad hrobem V áclav ov ým . N ež tím nebyl d o vršen k a n o n isa č n i proces; m ístem , d ů sto jn ý m nově u zn a n é h o světce, byl hrob v ap sidě kostelní ve sp ojení s oltářem . P roto byl sv. V ác la v dne 4. d u b n a 932 z o b y čejn éh o hrobu v B o leslavi pře- Hilbertovy vykopávky ve svatováclavské kapli svatovítské katedrály. Obvo dová zeď Václavovy rotundy svatovítské a západní stěna její jižní apsidy s dvěma lisénami a základovým odstupněním. nesen do světeckého hrob u v n e jp ře d n ě jším kostele v Č ec h ách , t. j. do svatovítské ro tundy, kterou sám vystavěl, a tím kanonisován. P odle sou do bých p om ěrů m ůže m e se d o h a d o v a ti, že tu byl p o c h o v án v zem i v nějaké apsidě, podle druhé staroslovanské legendy n a již n í straně při v stupu k oltáři, p odle jin ý c h legend po pravé straně oltáře 12 a p o što lů . N a zák la d ě p ísem ný ch z p rá v jeví se tu d íž svatovítský kostel ja k o ro tunda, z k v á d rů z d ě n á, která m ě la jistě na v ýcho dní stra ně litu rg ic k y nu tn ou a p sidu , od n íž na p ráv o ležel o ltá ř 12 a p o š to lů a po jeh o pravé straně, na již n í straně ro tundy, hrob sv. V áclav a, a to v apsidě, ja k se m ů že m e p o dle teh dejších p om ěrů do h a d o v a ti. Vedle hrob u stál p říslu š n ý oltář. VI. T o, co by lo p o z n á n o rozborem p ísem ný ch p ram en ů, p o tv rd ily v y ko p áv ky , z a p o ča té r. 1911. P od oltáře m sv. V á c la v a ve S v atov áclavsk é k ap li byl tehdy v zem i nalezen p ů v o d n í hrob ^ ν . V ác la v a (č. 1), ležící v p o d k o v itě zalo žené apsidě, z n íž b y la na z á p a d n í straně zjiš tě n a z e ď 90— 94 cm siln á a v z ák la d e c h d v a k rát o 35 cm ro zšířená ( A ) . O d p o v íd a jíc í žjis titi i n a v ý c ho d ní straně a p sid y z á k la d y by lo m o žno ( B ) , k d e žto n a již n í straně by ly zničeny p o z d ě jš ím i p řestav bam i. A p s id a p ř ip ín a la se k m a lém u zbytku vykroužené zdi Γ 4 4 m silné ( A ) , která tv o řila zjevně část rotundy, je jíž prům ěr, soudě p odle zakřivení, čin il 12'98 m. V stup ap sidov ý, 4'62 m široký, byl jedno u odstu p něn, a p s id a b y la 5‘25 m m h lu b o k á a 5'53 m široká. N a severní její stěně b y ly n a lezeny dvě lisény 32 cm široké a 5 cm h lubo ké, p rv ní p řilé h a jíc í k ro tu ndov ém u p lá š ti při výstup u ap sidy, d ru h á 2'30 m v zd ále n á. Z a vstupem p ři levé straně nalezeny b y ly z b y tk y o ltáře (č. 3 ) . N ále z již n í a p sid y v zb u d il doh a d y , že p o d o b n á a p s id a b y la nejen n a v ý c ho d ní straně, kde b y la litu rg ic k y n u tn á , n ý b rž i na severní straně. R o ku 1928 zjistil tu skutečně K. H ilb e rt zbytek vykrouženéh o z á k la d n íh o z d iv á severní a p sid y zá p a d n ím sm ěrem p řip ín á zbytek zd i (D ), ( C ) , k n ě m u ž se so u běžné s p ř e d p o k lád a n o u obv od ovo u zdí ro tu ndy a p odle všeho jen o něco m álo p o zd ě ji přistavěné. N a z á k la d ě fo rm álně p říb u z n ý c h staveb centrálně křížo vých p ře d p o k lád a l jsem čtvrtou a p sid u i na straně z á p a d n í a sbíral m a teriál, jím ž bych d o h a d d o lo žil, k d y ž tu n a jaře roku 1931 a rc h i tekt H ilbert, vynášeje k mé p rác i nálezy, m o hl p odle z á p is u a z a kreslení plně zh o d n o titi nále z m a léh o , Γ 3 0 m širokéh o zby tku zá k la d ů z á p a d n í ap sidy, u čin ě n ý již r. 1913 ( E ) . V ác la v o v a ro tu n d a sv. V íta zje v ila se ja k o m o h u tn á stavba se čty řm i a p sid a m i, k řížo vě p řilé h a jíc ím i, rozm ěrem i u m ě lý m za- Nalezené zdivo I. pol. X. stol. Zjištěné zdivo I. pol. X. stol. Zdivo X.— I. pol. XI. stol. Zdivo X.— I. pol. XI. stol. M l Podle nálezů dokreslena. S H Dohadem doplněno. Rotunda sv. Víta. Souhrn nálezů a rekonstrukce půdorysu. A. Zbytek základového zdivá jižní apsidy a obvodové zdi středního prostoru, objevený r. 1911. B. Zbytky základů a základové malty jižní apsidy, obje vené r. 1911. C. Zbytek základů severní apsidy, objevený r. 1928. ‘D. Zbytek zdi souběžné s obvodovou zdí rotundy, objevený r. 1928. E. Zbytek zákla dového zdivá západní apsidy podle nálezu z r. 1913, zjištěný r. 1931. F. Zbytky souvislého základového zdivá západní budovy čili portiku, obsahujícího kostelík sv. Vojtěcha. 1. Hrob sv. Václava. 2. Předpokládaný náhrobní oltář sv. Václava. 3. Zbytky oltáře, snad 12 apoštolů. 4. Neznámé dva hroby ve svatováclavské rotundě. 5. Hlavní oltář, doložený zprávami. 6. Biskupský trůn, doložený zprávami. 7. Předpokládané schodiště. 8. Ostatkový hrůbek, nalezený v plně vyzděném základovém zdivu. lo žen ím daleko p ře sa h u jící všechny ro tu n d y v Č e c h á c h i p o zd ě ji postavené. M ě ro u p ři stavbě u žito u b y la p o n ě k u d zm e nšená řím sk á stop a v rozm ěru 0 ‘288 m , ja k á b y la i p ři jin é stavbě karolinské p o u žita . Při zpráv ě o zbořen í svatovítského kostela r. 1060 praví K osm as, že současně byl z b o u rá n jin ý p řilé h a jíc í kostelík, který ležel tak řka v p o rtik u kostela svatovítského, a v n ě m ž n a ú zké m m ístě byl hrob sv. V ojtěch a. K osm as jistě n e m lu v í o z á p a d n í ap- Rotundy sv. Kříže a sv. Longína v Praze, připojené ve stejném měřítku k posouzení velikosti svatovítské rotundy. šidě svatovítské rotundy, neboť m lu ví o jiném koste líku, kdežto na př. již n í a p sid u p o v ažu je tu za so u část svatov ítsk éh o kostela, n e b o ť praví, že sv. V áclav , který by l p o c h o v á n v apsidě, ležel ve sv atovítském kostele. Je tedy portikus s kostelíkem sv. V ojtěc h a p o v a žo v a ti za z v lá š tn í p řísta v b u , p ři čem ž slovo »porticus« n a zn a ču je , že jde nejspíše o p řísta v b u n a z á p a d n í straně svatovítské ro tudny, kde byl vstup. Z d e nalezl r. 1913 arch. K. H ilb ert zák la d o v é zdiv o souvisle vy zděné ( F ) , n ásle d n ý m i stav b a m i značně porušené, které bylo p o zd ě jší, než nalezený zbytek z á p a d n í ap sidy, avšak ještě z d o b y p řed ro m ánsk o u b a s ilik o u a tu d íž svatovítské ro tu n d y jen m á lo m la d š í. P ln ilo západní část této apsidy, sah ajíc všem i sm ěry za její d o m y šle ný obvod , pouze n a v ýcho dní straně n e d o v o lily p o zd ě jší p řestav by zjistiti, skutečně sah alo až k rotundě, ja k m o žn o se nejspíše P odle rozsahu z d iv á b y la tato p řísta v b a p rostornější, zd a d o m n ív a ti. než pů- v o d ní a p sid a , p odle d ů k la d n é h o a souvislého v y zdění plné šířky z á k la d ů šlo o vyšší stavbu, snad p atro vo u, p o d le nalezeného h rů b k u (8 ) šlo o stavbu kostelní. N elze tu d íž v ážn ě p o c h y b o v a ti o tom , že nalezené z á k la d o v é zdiv o jest zbytkem p o rtik u , obsa h u jíc íh o k ostelík sv. V ojtěch a. N ále z ne p o uču je o o bv o d u p o rtik u a proto není rekonstrukce m o žn á . P ov šechn ou p ředstav u této z á p a d n í p řísta v b y studiem oněch z á p a d n íc h bu d o v , něm ecky zv an ý c h nabu dem e West- w e r k e , které p ráv ě v k arolinsk é dob ě b y ly s o b lib o u k v ý z n a m ný m ' k oste lům p řista v o v á n y a které ně k d y b y ly také z v á n y p o r tiky. B y ly zprvu větší a slo žitě jší, p o z d ě ji zh u sta m enší a je d n o dušší bu d o v y , jic h ž p říze m í b y lo v stu p n í síní kostelní, ob sah u jíc n ě k d y o ltář, kdežto p a tro b y lo p a n sk o u oratoří, do koste la ote v řenou, v n íž také stával oltář. P odle o ltá řů b y ly takové p o rtik y zv á n y též kostely toh o neb onoho svátého. T a k jest si asi také p ře d stav iti p ortik us p ra žsk ý s kostelíkem sv. V ojtěcha. V ch o d do p ů v o d n í ro tu n d y svatovítské bylo, by sam o o sobě k lásti n a jih o z á p a d n í stranu m ezi a p sidy , než nále z z á k la d n íh o z d iv á p o rtik o v éh o u ka zu je , že i p ů v o d n í vstup byl nejspíše tam , kde b y l p ortik us, je n ž byl p ů v o d n ím u v ch o d u p ředložen , t. j. ze z á p a d u h lav n í osou. V p říze m í p o rtik u m ů že m e si d o h a d o v ě představ ov ati za v stu p n í b ran o u o ltář, n a zn a če n ý nalezený m hrůbkem , za n ím m a u so le u m sv. V o jtěc h a , ve sm ěru osy p o lo že né , a za tím vstup do v la stní ro tundy. V II. T ře b a že ze z d iv á v la stní ro tu n d y n alezeny b y ly jen tři nep atrné části a sto p y části čtvrté, b y lo přece jen m o žn o o d v á žiti sé rekonstrukce, n e b o ť zb y tk y ty n a lezly se n á tak o v ý ch m ístech, že lze bezpečně sou diti, že šlo o c e ntrální stavbu, a to ro tu nda, spojeno u s k řížo vo u d ispo sicí čtyř p o d k o v o v itý ch ap sid, ležících ve sm ěru h lav n íc h os b u dov y . A b y b y ly p o z n á n y dané m o žn o sti rekonstrukce, b y lo dříve a n a ly tic k y p ro z k o u m a ti, ja k b y ly u tv á řeny centrálně a k řížo v ě za lo že n é b u d o v y v p rv n ím tisíciletí po Kr., v n ě m ž p o k ra čo v a l souvisle v ývo j c e ntrální stavby. D á lo se tak třem i zp ů so b y : 1. V n itřn í prostor byl n a z á k la d ě p rin c ip u p o d p ě ro v é h o dělen v prostor h la v n í a v o b íh a jíc í prostor vedlejší; 2. v n itřn í prostor by l ro zšiřo v án výklen ky ; 3. centrální prostor byl zd ů ra z n ě n ím h lav n íc h os převád ěn v křížový. K o m b in ac í těchto z p ů s o b ů v z n ik a ly ro zm a nité další útvary, z n ic h ž by lo z k o u m a ti zv láště ty, které m o h ly p ř ijití v ú v a h u při rekonstrukci, svatovítské anebo které m ě ly některý z p rv ků ro tu ndě, t. j. p o d k o v o v itě za lo že n é zjiště n ý ch při ap sidy , odstup- něné oblouky, anebo lisény. P ři tom by lo m im o jin é zjištěno , že prosté útvary centrální, t. j. bezo ch o zové a bezvýklenkové, jak o Václavova rotunda svatovítská. Rekonstrukce, osový řez. jsou na př. české ro tundy , b y ly sice v dáv n o v ě k u v ý vo jo vý m v ý chodiskem , avšak neb y ly jim i stavby před X I. stoletím nejsou nelze v Č e c h ách ve středověku, kde jak o kultové bezpečně zjištěny . žá d n o u z českých ro tu n d Z v lá š tě pak bezpečně k lásti před svatovítskou ro tundu. Jin a k u p o u ta ly po zo rno st dvě karolinsk é stav by : předně ro tun d a sv. D o n á ta v Z a d ru , oc h o zo v á s och ozov ou trib u n o u a třem i a p sid a m i, p o dk o v o v itě za lo že n ý m i, a zevně čle n ě n ý m i lisénam i zp ůsobem p říb u zn ý m apsidě svatovítské; dále p a k kostel v Germigny-des-Prés, o p ů d o ry su čtvercovém , vestavěným čtvercem p ilířů rozděleném v devět polí, s p řilo že n ý m i p o d k o v o v itý m i a p s i d a m i ve sm ěru h lav ních os p o d o b ně , jak o b y ly p řip o je n y stejné a p sid y k svatovítské rotundě. S tu d iu m stavebních p o d ro b no stí, sh ledaný ch u z b y tk ů svato vítské ro tu ndy , u k áza lo , že b y ly v době karolinsk é v u ž ív á n í na rů zn ý ch m ístech, nejvíce v L o m ba rdsk u . VIII. A n a ly tic k é studium různý ch c e ntrálních staveb p rv níh o tisíciletí u k á za lo sice cenné a nalo gie, avšak re kon struk čním u po- Václavova rotunda svatovítská. Rekonstrukce. Půdorys, osový řez a vnějšek. kusu by lo ještě předeslati stavby. T a k se zjevilo, u tv áře la v ýklenkové studium v ý v o jo v ý ch ja k v době sm ěrnic centrální řím ské klen ební architektura nebo ochozové c e ntrální stavby , až vrcho l ným v zep ětím v San V itale v y tv o řila o k to g o n s p ro lo m e n ý m i vý klenky do ochozu p ro č n ív a jíc ím i, v n ě m ž p ro s tu p u jíc í se d v o jíh o druh u prostorové p říp o jk y by ly p o d řa d ě n y h la v n ím u prostoru, tvoříce tak vnitřek, přes rů zné slo žk y o b d iv u h o d n ě je d n o tn ý a ne v ídané d o tu d nehm otné p ů so b iv o sti. V n ý b rž b y za n tsk é m u m ě n í ne u d rže la se o n a je d n o tn á p o d řa d n o st, vývoj spěl k a d d itiv n í a sou řad né m n o h o sti prostorových člán k ů a shluků, takže je d n o tn á stavba ro tu n d o v á n e b y la a k t u á l ním p rog ram em by za n tsk é arch ite ktury v době, k dy ro tu n d y z a ča ly býti v Č e c h ách stavěny. K a ro lin sk é um ění z á p a d o e v ro p sk é p řip ia lo se k v la stn ím u um ění řím ském u a p ře jím a lo jeho v zory p odle své schopnosti, t. j. n a p o d o b u jíc je podle z á k o n a abstrakce, selekce a redukce a z h m o t ňujíc je. T ak o v é h o rázu b y la fa lc k á kaple v C á c h á c h v p o m ě ru ke kostelu San V itale, svém u vzoru. P řízn a čn o u v lastno stí karoiin- ských staveb c entrálních by lo o b k lo p o v a ti h lav n í prostor se všech stran b u ď věncem d o tý k a jíc íc h se v ýklen ků, neb o souvislým o c h o zem. P odle toho by lo se zřením k d řív ě jším m o žn ý m p ře d lo h ám i vzhledem k sou do bým a n a lo g iím rekonstruovati p ra žsk o u ro tu n du u ž a p riori jak o prostor n ik o liv je d n o d u c h ý , n ý b rž o b sto u p e ný b u ď okruhem v ýklen ků, nebo ochozem . V ěcné p ře d p o k la d y d a ly však nálezy. Z ro zsáh lý ch , u m ě lý ch a přesně situ ovaný ch z á k la d ů v y p lý v á, že rotu ndu nem ohli stavětí d o m ác í lidé, n ý b rž cizí stavitelé a ře m eslníci. P ro to jest stavbu dom y sliti se zřením k zvyklostem karolinských archite ktů, kteří nep o ch y bn ě stavbu p ro v á d ě li. V ý c h o diskem rekonstrukce jeví se nutně otázka, ja k ý byl strop rotundy, n e b o ť o a p sid á c h nem ůže b ýti p o c h y b no sti, P ře d p o k lád a ti dřevěný strop n a d h lav ním že b y ly prostorem klenuty. není dobře m o žné, je d n a k z d ů v o d ů technických vzhled em k velikém u p rů m ěru ro tundy, je d n a k z d ů v o d ů slohových, n e b o ť karolinsk é sta v b y ro tundové a p o ly g o n á ln í, p o k u d zn ám e je jic h strop, b y ly ves měs zaklenuty, n a ro zdíl od p o d é ln ý c h kostelů, které b y ly plochostropé. P roto d lu žn o p ře d p o k lá d a ti i v p ra žsk é ro tu ndě klenbu v h lav ním prostoru. A vša k obvodové zdi h la v n íh o prostoru n e m ají, ja k u ka zu je nález, té síly, aby m o h ly nésti k u p o li kryjící celý v n itř ní prostor. Jest si tedy po z p ů so b u staveb k arolinsk ých , u nich ž h lav ní prostor by l o b k lo p o v á n věncem d o tý k a jíc íc h se v ý klen ků nebo ochozem , u s p o řá d á n í v n itřn íh o prostoru p ře d stav iti tak, že okruh p ilířů a ark ád , stojící n a m ístech p o z d ě jš ím i s tav b a m i ú p ln ě porušených, nesl ta m b u r a n a něm k u p o li. K olem toh oto v n itřn íh o a h la v n íh o prostoru o b íh a l n ižší ochoz, u zav řený ob v o d o v o u zdí, je jíž zbytek byl nalezen. N a d ochozem , sp ojený m s h la v n ím p ro s to rem a rk ád a m i, b y la p ra v d ěp o d o b n ě ještě trib u n a , stejným z p ů s o bem do h lav n íh o prostoru otevřená. D o h a d tento nejlépe odpo- v íd á n álezu obv od ové zd i p říliš silné, než ab y b y la obv od em pouze p říze m n íh o ochozu, a zp ů s o b ů m k aro linsk ý c h centráln ích kostelů ochozov ých , hlav ně p ři k nížecích sídlech, které vesm ěs m ě ly tri b u ny . T o lik lze so u d iti n a z á k la d ě n ále zů a a n a lo g ií. S představ eno u z á p a d n í b u d o v o u souvisel asi nep a trn ý k o u sek zdi, so u běžně s obv o d o vo u zd í ro tundov ou, a p řilé h a jíc í k se verní apsidě. N ení vylo učeno, že je to, jak o v Z a d ru , zbytek sch o diště, v edo u c íh o z kostela do p a tra z á p a d n í budovy. S v ato v ítsk á ro tu nda jeví se tu d íž jak o zv láštn í typ karolinské architektury, ochozem p ř ip o m ín a jíc í ro tu n d u sv. D o n á ta v Z a d ru , d is p o sic í p o d k o v o v itý c h a p sid P říb u z n é disposice p a k kostel v Germ igny-des-Prés. raně - ro m án sk ý c h ro tu n d č ty řa p sid o v ý ch a och ozov ých v Saint-Léonard, v Q u im p e rlé a V illeneuve- ďA veyro n čin í p ra v d ě p o d o b n ý m , že u ž v době karolinsk é existoval někde je jic h p ro to ty p , který došel n a p o d o b e n í i v Č e c h ách . R eko nstruo va no u ro tu nd o u svatovítskou je d o p ln ě n a p o če tn á řa d a och ozových p o ly g o n ů a ro tu nd, které, p o č ín a jíc fa lc ko u k a p lí v C ác h ác h , v y p lň u jí celé IX . století, až zase od druhé p o lo v in y X . století zno vu v zn ik a jí i po d o b u X I. století. D o su d neb y lo sp o jo v ac íh o člán k u z první p o lo v in y X . stol.: jím jest nyní re kon stru o v a n á sv ato v ítsk á ro tunda. Ja k o im p o rto v a n ý typ um ělé arch ite ktury k arolinsk é p ře sa h o v a la sv ato v ítsk á ro tu n d a nap rosto sch op nosti d o m ác íc h lid í, ale záro veň, jak o cosi v eliko lep éh o, lá k a la k n a p o d o b o v á n í. D á lo se tak p o dle z á k o n a abstrakce, redukce a selekce, t. j. m ísto s lo ži tého tvaru by l stavěn tvar z je d n o d u še n ý v m e nším m ěřítku. R o tu n d a sv. Felixe a A d a u k ta , která asi za českého ještě p a nstv í v zn ik la v X . století n a hradě K rakově, n a p o d o b u je svatovítskou ro tu n d u čty řm i a p sid a m i, k řížo vě ro zlo že n ý m i, v y p o u ště jíc ochoz, kdežto n ásledn é ro tu n d y v Č e c h ách v y n e c h áv a jí ochoz i a p sid y a ž n a litu rg ic k y nu tn ou a p sid u v ý c h o d n í, rozm ěrem p a k ro vnají se p řib ližn ě p ouze svatovítským a p s id á m , ja k p a trn o z p ů d o ry s ů ro tu nd sv. K říže a sv. L o n g in a v Praze, p řip o je n ý c h tu ve stejném m ě řítk u k p ů d o ry s u svatovítské ro tundy . S hledávám e-li u českých ro tu nd i dro bné prv ky svatovítské ro tu ndy , ja k o p o d k o v o v ité a p sidy , o d s tu p n ě n ý o b lo u k a ap sidov é lisény, v z n ik á o tázk a , z d a jin ý častý a p říz n a č n ý prvek českých ro tu nd, k u p o lo v á lucerna, n e p o ch ází také ze svatovítské ro tu n d y ? V yloučeno to není, b a m o žn é jest i to, že o sv ětlu jící lucerna b y la na tem eni svatovítské ro tu n d y proto, ab y jí by l osvětlen h lav n í prostor, jak o s h le d áv ám e o něco p o z d ě ji na býv alé ro tu ndě sv. B en ig n a v D ijo n u , než d o k á z a ti se nic nedá. P ův o d svatovítské ro tu n d y h leda ti jest v oblasti k arolinsk é architektury. N ěkteré z n á m k y p o u k a z u jí přesněji ke architektuře lo m b ardské , než jde o prv ky p o rů z n u karolinské u žité, takže bezp ečn ý soud není m o žný . S oučasné p om ěry n a sv ě d ču jí tom u, že sv atov ítsk á ro tu n d a b y la dílem stavitelů a řem eslníků, kteří se ze sousedních o blastí franckých, m a ď a r s k ý m i v p á d y tehdy zn e k lid něných, utekli do Č ech, ušetřených tak ov ých n á je z d ů pro svou c h u d o b u a nep řístu p nost, a ť již to by li lidé tam ní, či cizí. P roto m o h la b ý ti za k rátk o postavena. Z m ín ě n é p o m ě ry b y ly asi také toho hlav ní p říčin o u , že se d o čítám e o to lik a du ch o v n íc h , kteří ze sousedních zem í k V ác la v u p řic h áze li. P o je jic h od c h o d u po sm rti V áclav ov ě nebylo již tak zn a m e n itý ch staveb* IX. Sm ysl a určení svatovítské ro tu n d y by lo několikeré. P ře devším b y la h ra d n ím kostelem , ale záro veň i h la v n ím kostelem , p o n ě v a d ž p ře k o n á v a la ob a d řívější, nejspíše h ra d ním dřevěné kostely na P ražském hradě snad u ž proto, že b y la stavěna z k a m ene, a více ještě a ro zho dně n a d ně v y n ik a la tím , oč u m ě le ji b y la z b u d o v á n a jak o stavba vskutku m o n u m e n táln í. Ja k o k ru ho vý kostel b y la z a lo že n a proto, p o n ě v a d ž podle p řík la d u falcké kaple b ý v a ly centrálně z a k lá d á n y kostely při p a n ských sídlech. P rávě proto b y la také p o zd ě ji, nejspíše ještě v X. století za B oleslavů, ro tundě představ ena z á p a d n í bu d o v a , o b s a h u jíc í v p říze m í kostelík sv. V ojtěc h a a v patře knížecí oratoř, k níž, podle te h dejšíh o zvyku, m o h la vésti p o v ý šená c h o d b a do k n ížecíh o paláce. N ení v yloučeno, že stavebně v ý zn a m n ý m kostelem sv atov ít ským m ěl b ý ti zřízen p rv ní farní kostel v Č ech ách , n e b o ť ned lo uh o potom se jím skutečně stal, b a i b isku p ský m kostelem , přestože byl zalo žen centrálně. Ja k o všechny tehdejší kostely s lo u žila sv a tovítská ro tu n d a ovšem také za kostel h rob ní pro v y n ik a jíc í o s o b nosti, a m a jíc při sobě hřbitov, b y la i kostelem h řb ito v n ím . P o d ru žn ý tento charakter s e p u lk ráln í nebyl v šak dů vo d e m c e n trál níh o za lo že n í svatovítského kostela. Č ty ři ap sidy, nehledíme-li k fo rm á ln í stránce typové, b yly věcně asi tím od ů v o d n ě n y , že časem m ěly ob s ah o v a ti oltářn í hroby rů zn ý ch světců, jic h ž ostatky svaty kníže, ja k vím e, horlivě sbíral. Z v lá š tn í sh odo u o k o lno stí stalo se, že ze svého h ro b n íh o koste la boleslavského byl do svatovítské ro tu n d y přenesen kanon iso v a n ý tím sv. V á c la v a zde, ja k o světec, up rostře d již n í a p sid y ve sp ojení s o ltářem p o c h o v án v kostele, který sám dříve zb u d o v a l. Z to lik a d ů v o d ů n e jv ý zn a m n ější kostel, stala se sv atov ítsk á ro tu n d a v Č e c h ách pře dstav ou k řesťan ské h o kostela, tak že k dyž tu b y ly p otom stav ěny kostely, b y ly více než kde jin d e z a k lá d á n y jak o ro tundy, n a p o d o b u jíc í zjedno duše ně a zm enšeně h lav n í h ra d ní kostel k n íže c íh o sídla, první farní a b is k u p sk ý kostel ch ách , c h o v a jící tělo sv. V ác la v a. P roto m ů že m e tun d y nazv ati tyto »česk ým i kostely«, n ik o liv v šak je jic h im p o rto v a n o u k arolinsk ou ro tu ndu svatovítskou. první kostely stavěny n a h radech, n a lé z á m e v Če četné ro p rototyp, Poněvadž ro m ánsk é b y ly ro tu ndy n a h radech p rávě tak, jak o p o z d ě ji n a venkově. P o n ě v a d ž se p o c h o v áv a lo v nich a kolem nich, ja k o u všech jin ý c h kostelů, m ěly ro tu n d y p o d ru žn ě také p o v ah u kostelů h ro b n ích a h řbitovn ích . V p o d sta tě v šak b y ly to prostě kostely kulto vé, zalo žené kruhově proto, p o n ě v a d ž tak ov ou p ředstavu k ře sťan sk é h o kostela v z n ítila v Č e c h ách sv ato v ítsk á ro tu nda, dokud no vostavbo u b a s ilik y n e za ča la n a b ý v a ti vrchu p ředstavu kostela ro m ánské p o d é lné h o , již dříve v Č e c h ác h také užitéh o . Ze všeho vy svítá, že sv. V á c la v stal se za k ladatelem m o n u m e n táln í a rch ite ktury v Č e c h ác h nejen tím , že p o sta v il dílem ci zích lid í u m ě lo u a slo žito u k arolinsk ou ro tu n d u sv. V íta, ný brž i proto, že tak ne p řím o v y v o la l v z n ik zje d n o d uše n é h o typu d o m ác íh o , české ro tu n d y ro m ánsk é, »českého kostela«. Národní církev syrská. Alois Musil. Hnutí odstředivé. Sýrie a P ale stin a by ly od n ep a m ě ti osídleny Sem ity. O b y v a te lů m p řím o ří se řík alo K a n a a n š tí nebo F eničané, o sta tním pak A ra m e jc i či Syřané. N ik d y n eb yli sjednoceni p o d sp olečný m p ánem d o m ác ím . B e z m á la v žd y p o slo u c h ali v lá d c ů velkých říší soused- nich. D lo u h o nad nim i v lá d li k rálové asyrští, kteří by li v y tříd á n i perským i. Koncem čtvrtého století před Kr. král A lex ander Maked on ský p o ra zil iPeršany a jeh o n á s tu p c i si v S ýrii z říd ili řecký stát s h lav n ím m ěstem A n tio c h ií. U držel se přes p ů l třetího sta let, až jej Ř ím an é p ro m ě n ili ve svou provincii. Z a č á tk e m našeho leto p očtu dom oro dé oby vate lstvo celé Sýrie a P ale stin y m lu v ilo z větší části syrsky, z m enší arabsky. O b c h o d n íc i a p rů m y sln íc i, ja k o ž i v e lk á v ětšin a m ě š ťa n ů , třebas u m ěli syrsky, přece d á v a li předno st řečtině a řeckým m rav ům . Ř e čtina b y la jazy ke m v zděla n c ů , řecký se v y u čo v a lo n a š k o lách středních a vysokých a řecký se h rálo na divadlech. L a tin a hrubě n e p ro n ik la ; jen v lá d n í ú ře dníci a v o jáci jí u žív a li. K ristus P án a apošto lo vě by li Syřané a m lu v ili syrsky. S v ědčí o tom je jic h jm é n a , ja k o ž i všechny výrok y K rista P á n a , z a z n a m e nané v evangeliích jeh o m ateřštino u. K řesťanské b o h o s lu žb y se k o na ly pro S y řa n y syrsky, pro R eky řecký, pro Ř ím a n y latinsky. Jenže řečtina přece jen m ěla vrch. Z a b is k u p y b y li voleni m u žo vé, kteří, vychodivše řecké školy, m o h li u d ržo v a ti styky s osta tn ím i k řesťan ský m i obcem i ja k severní A friky, tak z á p a d n í A sie a již n í E vropy. H la v a neboli p a triarch a b y d lil v A n tio c h ii. Po rozštěpení říše řím ské Syrie s A n tio c h ií p řip a d la s ídlící v C a řih ra d ě n a p o m á h a li v říši byzantské. S ýrii živ lu řeckém u C ísařové k větší m oci n a úkor do m o ro dé ho živlu syrského. T ento tla k b u d il v šak p rotitlak. D o m o ro d c i syrští studo va li n a řeckých šk o lách , o sv ojov ali si řeckou v zd ěla no st a těžce nesli, k d y ž v úřade ch b y li nuceni ustupovati p řistě h o v a lý m R ekům a snáŠeti je jic h úštěp ky, jak o b y nebyli vzdělanci. P ro bo uze lo se v nich n á ro d n í v ěd o m í, které je n u tilo , ab y u žív a li své m ateřštiny nejen p ři b o h o s lu žb á c h , ale^ též ve společnosti a v p ísem nictví. S p ro b o u ze jíc í se n áro d n o stí syrskou v zn ik a la též syrská literatura. P o d k la d e m o b o jí byl ja z y k b o h o slu že bný , p roto p o n e n áh lu splýval živ o t církevní s n áro d n ím a n ázo r n áb o že n s k ý by l h lav n í z n a čk o u náro d n o sti. C írkev k ře s ťa n sk á b y la d lo u h o z m ítá n a h á d k a m i o b o žstv í K rista P án a . Rek A rius je p o p íra l a našel m n o h o stou pe nců na z áp a d ě , kdežto na v ýchodě se m u p ro tiv ili a b ožstv í K ristovo o b h a jo v a li na úko r jeh o člověčenství. N a církevním sněm u v C h a l cedone by lo 23. říjn a 451 usneseno, že k a žd ý p ravo věřící k řesťan m á u zn á v a ti v K ristu P á n u dvě p řiro ze no sti: b o žsk o u a lidsk ou. T o m uto usnesení o d p o ro v a li četní bisk u p o v é z O rie ntu tvrdíce, že po vtělení p řiroze nost b o ž s k á a lid s k á se v K ristu ťiplně. slo u čily, takže v y tv o řily přiroze nost jedinou. T ito bis k u p o v é , jim ž se řík a lo m onofysité, protože za stáv a li jediné přirozenosti K ristovy, našli ohlas ve svých diecésích a nechtěli se p o d ro b iti, ani k dy ž jim by lo h roženo ztráto u ú řa d u a rů z n ý m i tresty. Je d in á p řiro z e nost se stala heslem odp o ru p roti z á p a d u a zn á m k o u církví v ý chodních. C ísařové b y z a n tš tí c h á p a li nebezpečí, jak é by oh ro zilo je jich říši, k d y b y se je d n o tn á církev k a to lic k á ro z p a d la v církve n á ro d n í, proto n a p ín a li všechny síly, aby po do b ré m nebo po zlém p řim ě li rozvaděné O rie n tá ly k p ov olnosti. B y lo by se jim k d y b y by li m ěli n a m ysli pouze a je d in é dobro to p o d a řilo , církve, kdyby neb yli sesazené dom oro dce n a h ra z o v a li svým i stvůram i b y z a n t ským i. B e z m á la celá Sýrie se p řim k la k nauce o je d in é přiroze nosti K ristově a zd á lo se, že n a u k a ta zem i ú p ln ě ov ládne, o b zv láště k d y ž ji u zn a l i Severus, který se stal r. 512 p a tria rc h o u antiochenským . T oho nem oh l b y z a n ts k ý císař p řip u stiti. V z á ří 518 dal Severa vyp u d iti a sn a žil se v y h la d iti k de jak é h o b is k u p a a kněze, v y z n á v a jí cího je d in o u přirozenost. Po dvacetiletém p ro n á sle d o v á n í se m o h li b y z a n tští Ř ekové c h lu b iti, že je n á ro d n í církev syrská z kořene vyvrácena. Jenže se c h lu b ili p ředčasně. D o s ta la ť církev syrská oporu, k d y a kde se jí nejm éně n a d á la . C ís a řo v n a T h e o d o ra p o c h áze la ze Sýrie a se svým i syrským i k ra ja n y cítila. N a p řím lu v u knížete či krále H áre ta z arabsk éh o km ene G assán d a la 542 v 'C a řih r a d ě vysvětiti dv a m onofysitské b isk u p y , T h eo d o ra a Ja koba. T h eod or m ěl b ý ti b isku p e m syrských k o čo v n ík ů , Ja k o b p a k usedlíků. O b ě m a h ro zilo velké nebezpečí. Leč T heod or m ěl m o c ného ochránce v k n íže ti H áre to v i, kdežto Ja k o b b y l o d k á z á n na po m o c B o ží a svou v la stní obezřetnost. S p o jiv se se d v ěm a b is k u p y vysvěceným i v E g y p tě , nav štěvo val po čtyřicet let nejen syr sk á m ěsta, ale i vesnice, sa m o ty a tá b o ry k o čo v n ík ů , sbíral věřící, z a k lá d a l náb o že n s k é osady a světil jim kněze, b is k u p y , b a i dva p a triarch y. V zk řísil d o h a s ín a jíc í církev syrskou a jeh o p a m á tk a v ní trvá dodnes. P říslu šn íc i této církve si řík a jí S y řa n é; s p lý v á f li nich n áro d n o st s církví. Jejich odpůrcové je n a z ý v a jí ja k o b ity po je jím za k ladateli. M o n o fy s itsk á neboli syrská církev n á ro d n í u z n á v a la za svou nejvyšší h lav u rozkvětu m ěla p a triarch u na sto antiochenského. Z a svého největšího bisku p stv í. S vornosti a jed n o m y sln o sti v církevní nauce v ní n a za č á tk u nebylo. V y zn a v ači je din é p řiro zenosti se n a v záje m krůtě p o tírali, p o n ě v a d ž přece jen nem ohli p řip u stiti, že by b y la lid s k á přiroze nost K ristova ú p ln ě zm izela. P o n e n áh lu se vraceli k nauce k ato lic k é ; přestali b ý ti k acíři, ale zů sta li odštěpenci, schism atiky , a b y u h á jili svého n á ro d n íh o bytí. Ve věrouce a v b o h o slu žb ě se od nás hrubě neliší. K říž d ě la jí je d n ím prstem . P ři m ši u žív a jí kysaného c h le ba a slo u ží ji ja zykem syrským . Světští k n ě ží se m o ho u před vysvěcením ženiti. K n ěží k lášterní se ženiti nesm ějí. B isku p ov é se v y b íra jí z klášterníků. Ž enských k lášterů nem ají. Z a b y za n tsk ý ch císařů církev syrská velice trpěla. Ja k ý div, že s jásotem p o zd ra v o v a la vyznavače islám u , kteří p o s á d k y b y zantské ze Sýrie v y p u zo v a li. P rv otn í m u slim o v é ne n u tili k ře s ťa n ů , a b y p řija li islám . C h těli se pouze zm o cn iti v lá d y stát ve svůj prospěch. P řís lu š n ík ů m syrské a spravovati církve p o ne ch ali ťiplnou náb o že n s k o u svobod u a, za b e zp e čo v a li jim p o řádek . N e v o lali jic h k vojenské službě. C h těli, aby se za b ý v a li orbou, p rů m yslem a obchod em a p la tili da ň , z n íž by se v y d ržo v a li m u slim ští ú ře d n íc i a v o jáci. A přece k řesťan é p ře stu p o v ali p o n e n á h lu k is lá m u. B y li to o b zv láště čelní rodové, kteří, chtějíce se vyrov nati svým m u slim sk ý m p á n ů m , za m ě ň o v a li kostel s m e šito u a p ř ijím a li je jic h náb o že n s tv í. K ře sťa n y zů sta li pouze m enší řem eslníci a o b ch odníci po m ěstech a sed láci v ne p řístu p n ý c h krajích horských. Svéhlaví mniši. Syrská církev sto nala a v n itřn í různice a nešváry, nik o liv m u slim sk ý n átla k , ji dusily, až ji udusily . N eby lo ústřední správy a nebylo kázně. K lášterů bylo m n o h o a m niši d ě lali, co chtěli. P odrý vali v ážn o s t nejen b is k u p ů , ale i p a triarch ů , ža lo v a li na ně li m uslim ských ú řa d ů , p o p u z o v a li proti nim věřící k ře s ťa n y a p o d k o p áv a li z á k la d , na kterém ž k ře s ťan sk á církev je v y b u d o v án a . V ěřící, jim ž se věčné h ád k y zp ro tiv ily , o p ou štěli církev a stávali se m uslim y. P ě k n ý d o k la d toho m ám e v kraji h alebském , k něm u ž i zem ě k rálo v n y Z eno bie zčásti náležela. D o m ešní k n ih y syrské, a to do části po p o z d v ih o v á n í, v lo u d ila se slova: » C h lé b nebeský lám em e ve jm é n u O tce i S y na i D u c h a sv áté h o .« K oncem století osm ého p o u k a zo v a li někteří boh o slo vci, že tato slova jin d y v m isá lu neb yla, že b y proto by lo záh o d n o , aby b y la v y nech ána, j in í se tom u p ro tiv ili, tvrdíce, že v nich není nic z áv a d n é h o a že jsou posvěcena u žív á n ím aspoň dvěstěletým . O b ě strany ž á d a ly p atriarch u K y ria k a , aby rozhodl. S v olav bisk u p y , rokoval s n im i o věci a v y dal nález: »K d o chce slova C h l é b nebeský... řík ati, m ůže. K do nechce, nem usí.« B o ho slovci se sp o k o jili, ale je jic h o dp ůrcov é p a triarch u n a p a d li, že jic h n eo dsou dil a slova C h l é b nebeský záv azn ý m i nep roh lásil. B isk u p kraje hale bskéh o b y l velkým zastánce m těchto slov. U m íraje, prosil m n ic h y kláštera, z n ě h o ž vyšel: »N e p řijm ě te za m é h o zástup ce, leda člena svého kláštera. N ic m ne tak n e tráp í, ja k o že p a tria rc h a svou p o v o lno stí dovolil vynech ávati slova, je ž jsm e v našem k ra ji o d e d á v n a řík a li.« P o sm rti svého b is k u p a v zali m n iši je d n o h o svého b ratra a p ře d stav ili ho p a triarch o v i, řkouce': »P o s v ě ť nám ho za b is k u p a. Š at, jím ž ho přioděješ, berlu, již m u p o d á š a osla, n a n ě jž ho p osa d íš, m áš tady .« » P o s v ě ť ho n a b is k u p a. N e zdráh ej se, p o sv ě ť ho na b is k u p a ,« ozý vali se m n iši jin ý c h dvou klášterů, kteří se k H alebsk ým přid a li. »T o h o b o h d á nebude, aby m n iši n u tili p a triarch u , koho b y m ěl v ysvětiti na b is k u p a. P a tria rc h a m á p ráv o vybrati m n ic h a , a já jsem ho v ybral z vašeho kraje, ale z kláštera, je h o ž členové za c h o v áv a jí poslušnost. T oh o v ám v y sv ě tím .« »V y sv ěť si, koho chceš, ale m y neuznám e, leda koho chcem e.« P a tria rc h a vysvětil m n ic h a , kterého sám v y b ra l, ale H ale b ští ho n e p řija li. A b y u k á z a li, že se p a triarch o v i p o d ro b iti nem ín í, v y ne c h áv ali jeh o jm é n o p ři m o d litb á c h . P atria rch a je n a p o m ín a l, k ára l, h ro zil, a co oni n e u d ě la li. . . T e h d y táb o řil v kraji halebském chalífa. V edl v álk u s císa řem b y za n tsk ý m a od tu d v y p ravov al svá v o jsk a přes h ranice do územ í svých nepřátel. B y za n tští by li p řip ra v e n i a m u slim o vé se vraceli bez výsledku. p o u žili nespo ko jen í P o H alebsk u se šeptalo o zrád cích. T oho m n iši, v y p ra v ili dv a členy k chalífov i a ža lo v a li: »K y ria k, je n ž si řík á p a triarch a , je v yzvědač a zrádce. V zk a zuje B y za n tin c ů m a píše jim o všem, co se u nás děje.« C h a lífa b y by l rád vinu nezdařené v ý p ra v y svedl na někoho jin é h o , proto se ro zh o rlil a hned p oslal vojenskou četu pro p a tri archu, je n ž tehdy b y d lil v m ěstě R ak k a , ležícím nedaleko, na levém břehu Eufratu. M ě l p řátele v H a le b u a ti, sotva se dov ěděli o b íd n é ža lo b ě m n ic h ů , v y p ra v ili k něm u ry ch léh o posla, jenž do ra zil do R a k k y před v o já k y c h alífo v ý m i. P a tria rc h a p o c h o p i! nebezpečí, jak é m u hrozí, a vsednuv na koně, sp ěch al nejkratší cestou k chalífovi, je n ž se již vracel. S etkal se s n ím u sam ého H aleba. V rh n u v se před n ím n a tvář, s p lá če m se za řík al, že je nevinen. C h a lífa se n a něho za h le děl a p o z n a m e n a l: »S v ěřil jsem věc svém u p ráv n ím u rádci. O n tě vyslechne.« P atria rch a se očistil, ale m n iši pok oje ned ali. S p ojiv še se s m n ic h y něk o lik a jin ý ch k lášterů, sam i si vysvětili dv a b is k u p y a zřizo v a li si vlastní správu. P a tria rc h a by je b y l velice rád získal, proto svolal pravověrné b is k u p y do kraje h ale bskéh o a vyšetřoval p říčin u nespokojenosti. P řesvědčiv se, že žá d n é h o d ů v o d u nem ají a že je d n a jí pouze z u m íně no sti a sobectví, vyzval je jm énem sh ro m ážd ě n ý ch b is k u p ů k poslušnosti. K d y ž i p otom ještě o d p o rovali, vyobcov al je z církve i s je jic h d v ěm a bisku p y. Jako by p ích l do vosího h nízd a . M n iš i se ro zb ě h li po celém k raji, varovali věřící před p atriarch o u tvrdíce, že je zrádce a nevěrec a n u tili světské kněze, aby se ho zřekli a jim i n a d ále sv átým i svátostm i p řisluh o v a li. »N em ůžem e přece b ýti bez h la v y ,« n a m íta li někteří ro z v á ž nější k řesťan é a světští kněží. »Z v o lím e si svou vlastní h la v u ,« o d p o v íd a li m n iši a skutečně si zv olili m n ic h a A b ra h a m a za p atriarchu. »iNyní m ám e h lavu a h lav a n ám za říd í pravo věrn ou círke v,« c h lu b ili se m n iši a je jic h p a tria rc h a A b ra h a m b is k u p y a a rcibisku p y , třebas nem ěli věřících. od k láštera ke klášteru, od o sa d y k osadě, od je vysvěcoval na P u to v a l s nim i m ěsta k městu* všude vlévaje do srdcí věřících p o c h y b o v a čn o st a rozsévaje rozvrat. P atria rc h a K y riak, je n ž m ě l hodn ě práce i jinde , by l tak d o ja t zh o u b o u , ja k o u p ů s o b ili n e p o slu šní m niši hale bští, že lítostí zem řel roku 817. N a stolci p a tria rc h á ln ím seděl 24 let a vysvětil za tu d o b u 86 m n ic h ů n a bisku p y. S m n o h ý m i m ěl ro zm íšky , ale ž á d n ý m u n e zp ů so b il tolik tram p o t, ja k o m n ic h A b ra h a m se svým i druhy. P řáte lé i nep řátelé, k ře sťan é i m u slim o vé u z n á v a li z b o ž n ost a poctivost p a triarch o vu . S p o c h v a lo u o něm v y k lá d a li, že nebral n ik d y ú p la tk ů a že se svým úřadem neo bohatil. • Volba nového patriarchy. A b ra h a m se n a d á l, že b is k u p o v é ze strachu, aby se rozkol nešířil, ho u z n a jí za p a triarch u , proto v y bízel své stoupence k p o k o ji a poslušnosti. M n o z í u z n á v a li již tehdy, že c h y b ili a v z k a z o v a li m u: »P a tria rc h a , k v ů li n ě m u ž jsm e se ro zštěp ili, zem řel. N ač by c h o m n a d ále zů s tá v a li v y o b c o v án i z církve? S m ířím e se s ní.« A b ra h a m se b á l sm íru, proto o d p o v íd a l: » V á m k v ůli jsem již h od n ě vytrpěl. N e p řip ra v u jte m ně utrp e ní nové. P očkejm e, až koho zvolí. Bude-li nový p a tria rc h a u žív a ti beský..., p řis á m B ů h , že se u p řím n ě slov: Chléb p o d ro b ím . ne P o jď te se rnnou k v o lb ě .« B is k u p o v é se sešli k v o lb ě do R akky. A b ra h a m se tam od e b ra l s velkým počtem m n ic h ů , z n ic h ž k a ž d ý třím a l v ruce těžkou h ů l. O b k líč ili volební m ístno st a křičeli: » R o zh o d n ě te o slovech: C h l é b n a d á le m o d liti C h l é b Chléb nebeský nebeský. nebeský... P otrestejte C hcem e se ty, kdo slova z a m íta jí.« S h ro m á žd ě n í bisk u p o v é k nim v y slali stařešinu, je n ž p ro h lás il: » M á te n ik d o v ám na vůli. Kdo nezakazuje. říkáte Chléb nebeský, K do neříkáte, neříkejte; říkejte; nik d o v ám ne p o ro u č í.« N a p ok yn A b ra h a m ů v u tišili se jeh o stoupenci a sh ro m á žd ě n í otcové i m o h li nejstarších : urov nati ještě jin é sváry. P osléze pravil jeden »V yřídivše tyto věci, p řip ra v m e se n a svůj úkol nejp řednější. Po tři dny budem e se postiti a m o d liti, aby H o sp o d in p řichy stal své církvi m uže, který b y ji spravoval poctivě a svatě.« P o třech dnech zasedli k v olbě, v ybízejíce jeden d ruh é h o k u p řím n o sti. P o m n o h a n áv rzíc h vstal jistý b isku p a p ro m lu v il: »D o vo lte m ně, otcové, abych vás u p o zo rn il n a bratra D io nysia. P řiše l k nám do našeho m ěsta před d v ěm a lety ze svého kláštera. Věru že se n á m za líb il pro svou zbožnost, a učenost. S pisuje d ě jin y naší církve a všude skrom nost a v žd y p ln í své p o v in n o sti.« O tcové se d o p tá v a li na b ratra D io n y s ia a přesvědčivše se, že v y n ik á nade všechny, k d o ž by li n a stolec p a tria rc h á ln í na vrženi, písem ně p rojev ili svůj souhlas s jeh o v o lbou . P o sla li pro něho a jeden po druhém n a něho v k lá d a li ruce. V p áte k ho vy světili na já h n a , v sobotu na kněze a v neděli 1. srp n a 818 na p atriarchu. K do byl nespokojen, by l A b ra h a m . »V idíte, co b isku p ové v y v e d li,« p o štív al své stoupence. » Z a patriarch u Chléb si zv olili m n ic h a z m ěsta, ve kterém b y la slova n e b e s k ý um lčena. T e ď v ám ve jm é n u H o sp o d in o v ě u k lá d á m , abyste mne m rtvého nep o ch ov ali, p o k u d nezvolíte m é h o nástupce a abyste se s těm ito n ik d y n e s m ířili.« M n iš i slíb ili, že se podle jeho slov za ch o v a jí a v rá tili se s ním do kraje halebského. N ov ý p a triarch a p o v ažo v al za svou první zb lo u d ilé ovce halebské p řim ěl k náv ra tu do p o v inno st, p ra v é h o aby ovčince. V ydal se z R ak k y za A b ra h a m e m . S volav kněze, já h n y a zástup ce v ěřících, vysvětlil jim , že slova C h l é b »Chcete-li je řík ati, říkejte nebeský je, nik d o v ám nezak azu je. nezak azu je, ale ne n u ťte jin ý ch , kdo je říkati nech tějí, aby je říkali. V ž d y ť n e b y la od našich otců do m ešní k n ih y v e p s á n a .« K něží, jáh n o v é a zástu p c i věřících z kraje hale bskéh o se velm i ra do vali, že b y la p říč in a rozkolu odstraněna a že se bu d o u m oci klidně zab ý v ati svým i věcm i. S líb ili p a triarch o vi p o slu šn o st a slibu svém u d o stáli, p o k u d u nich dlel. S otva p a triarch a odešel, p řih n a l se do H ale b sk a A b ra h a m se svým i m nichy. R ozeslal je po osadách , aby svolali kněze, já h n y a zástupce věřících ke společné poradě. S h ro m á žd ě n ý m h rozil, že je z církve v y obcuje, že žá d n é h o z nich do kostela nepustí a že ned ovo lí, ab y by li na hřbitově p o c h o v án i, nezřeknou-li se p a tri archy D io n y sia. Z a le k li se a v rá tili se k rozkolu. Patriarcha a chalífa. P a tria rc h a D io n y siu s se v y dal z H ale b sk a do B a g d á d u , kde síd lil chalífa. P ře dstav il se m u a dostal od něho listinu, p o tv rzu jící, že je h lav o u církve syrské, nebo, ja k se jí též říkalo, jak o bitsk é . Jeho n e p říto m n o sti v y u žil A b ra h a m k novém u činu. Šel se svým i do R ak k y a tam o b ža lo v a l D io n y sia, že si neprávem p řisv o juje h o dn o st p atriarch y . K ře sťa n š tí m ě š ťa n é dověděvše se o p říc h o d u A b ra h a m o v ě , o p u stili své p říb y tk y a o d e brali v lá d n í bu dov y. Z e m sk ý správce d lo u h o m lč k y se do n á d v o ří n aslou ch al ž a lo b ám A b ra h a m o v ý m . Posléze p o k y n u l svém u důvěrník ov i. »V y jd i do n ád v o ří a zeptej se k ře s ťa n ů , kdože je jejich p a triarchou. « V n ád v o ří byl velký hluk. M ě š ťa n é a m niši o b k lo p ili stou pence A b ra h a m o v y a by li b y je snad u tlo u k li, k d y b y se jic h ne b y la u ja la m u s lim s k á stráž bezpečnosti. D ů v ě rn ík p o k y nu l, a b y se u tišili. K d y ž se tak stalo, p ta l se: » K d o je v aším p a triarch o u : D io n y siu s nebo A b ra h a m ? « V elkým hlasem o d p o v ě d ě li: » A b ra h a m nem ůže b ý ti naším p a tria rc h o u ; v ž d y ť není ani k ře s ťa n e m .« M n iš i h a le b ští ani n e m u k li; b á li se svých souvěrců. T u se zem ský správce o b o řil na A b ra h a m a : » L h á ř jsi a p o d v o d n ík . H ned s něho strhněte jeho ro ucho p a tria rc h áln í. N e o p o v a žu j se n a zý v a ti se n a d ále p a tria rc h o u ! V ra ť se do své p o u stk y a p ro p u s ť m n ichy , které jsi p řiv e d l.« Ale ani tato lázeň n e z c h la d íla A b ra h a m a a jeh o stoupenců. A b ra h a m si v zpo m ně l, že v klášteře, ze kterého p o ch ázel, c h ovali p ů v o d n í nebo p a d ě la n o u listinu, jíž A li, z e ť p ro ro k a M u h a m m a d a , u d ě lil k lášteru jis tá p ráv a. P oslal něk olik m n ic h ů se svým v la st ním bratrem do k láštera: »V ezm ěte listinu A lih o , jděte s ní do B a g d á d u , ukažte ji tam stou pe ncům A lih o , nebo, ja k se také jm e n u jí, šíitů m , a p o žá d e jte je, aby se u ja li m é věci.« S talo se tak. Š íité, vidouce p o d p is svého p rv níh o světce, p o v a žo v a li za svou p ov inno st, ab y se A b ra h a m a zastali a je m u k hodnosti p a triarch y d o p o m o b ii. O d e b ra li se k chalífovi, p ře d lo ž ili m u věc a p ro s ili a n a léh a li, aby jim vyhověl. C h a lífa se z d r á h a l; v ž d y ť před n ed ávne m p o tv rd il za p atriarch u církve syrské D io n y sia . Šíité n eu stávali. H le d ali si nové a nové p o m o c n ík y a p ů s o b ili c h alífo v i hodn ě p o tíží. » B u d iž , v y h o vím v ám . U v id ím e , ja k d o h o d n o u ,« ro zh o d l se posléze c h alífa se ti d v a p atriarchové a p o d e p sal listinu pro A b ra h a m a . Jeh o bratr u jížd ě l, ja k nejry ch leji m ohl, do H alebska, a A b ra h a m spěchal s listinou k zem ském u správ ci do R ak k y ; přišel v šak pozdě. D io n y siu s tam již by l a zem ský správce jeho listinu u zn a l za pravou. A le A b ra h a m tvrdil, že jeh o listin a je ío v n ě ž p ra v á a jeh o bratr a m n iši to d osvědčili. T u zem ský sp rá v ce, nevěda k udy kam , v y p ra vil rychlého p o sla do B a g d á d u . V rátil se za dvacet dní s nálezem c h alífov ým , že A b ra h a m je p o d v o d n ík a m á b ý ti v y d á n p a triarch o vi. H ned u zem ského správce m u p a tria rc h a strhl bis k u p sk o u čepici a n a p o m e n u v ho, ro zk áza l mu., a b y se v rátil do svého kláštera. K do neuposlechl, byl A b ra h a m . M ísto do k láštera šel do kraje halebského, kde znovu p o p u zo v al proti p a triarch o vi. Z em ský správce, chtěje u k o n čiti třenice a p ů tk y m ezi k ře s ťan y halebským i, ro zk áza l svým s trá žn ík ů m , aby A b ra h a m a za tk li, ja k o lotra s p o u ta li a do R a k k y p řive dli. T a m m u dal zno vu strh nou ti veřejně šat p a tria rc h áln í, jen a b ý ho z a h a n b il a k p o k o ji p řim ěl. Ale ani (o nep o m oh lo. A b ra h a m , sotva se dostal z v lá d n í bu d o v y , spěchal ke svým stoupe ncům h ale bský m a šířil rozkol, kde jen m ohl. T ou d o b o u byl n ě jak ý m e tro p o lita církve syrské o b ža lo v á n /. h anebný ch skutků. Č ty řic e t b is k u p ů zk o u m a lo ža lo b u a nalezlo, že je vinen a že m u sí b ý ti svého m ísta zbaven. Sesazený m etro p o lita h ledal záštitu u A b ra h a m a a našel ji. A b ra h a m s h ro m á žd il své m n ichy , dovedl ho do m ěsta, ze kterého by l v y h n á n , a znovu ho d o sad il n á stolec, se kterého by l shozen. Ž id é se h ád a li, kdo by m ěl b ý ti h lavou nebo knížetem je jic h náb o že n s k é obce. K n íže bý v a l volen ze členů určité ro diny. P ráv o na volbu si p řisv o jo v a li představení žido v ský ch škol b a b y lo n ských. N em oh li .se d o h o d n o u ti a k a ž d á strana se u jím a la svého čekatele. O bě ža lo v a ly a ch alífa v y dal z á k o n : »Sejde-li se aspoň deset zástu p c ů obce židov ské nebo křes ťansk é a zvolí si hlavu, nik d o jim n e b rá n í.« T o h o to zákona c h o p ili se někteří syrští neboli ja k o b itš tí k řesťan é b a g d á d š tí a jsouce nespokojeni se .svým b isk u p e m , zv o lili si jin é h o . P a tria rc h a D io n y sius, o b á v a je se rozvratu své církve, u zn a l za nutné, ab y o z ák o n u p o h o v o řil s chalífou. M ě l soukrom é slyšení v zah radě, v n íž se c h alifa p ro jížd ě l. P o d a v p a triarch o vi ruku, p ta l se: »Ja k se m á š ? Ja k se ti daří v ú řa d ě ? « P a tria rc h a s p lá č e m v y k lá d a l o rů zn icíc h m ezi k ře sťan y bagd ád s k ý m i stěžuje si, že se nespo ko jenci d o v o lá v a jí no vého z á kona, p odle n ě h o ž deset z á stu p c ů má p ráv o zv o liti si v rchn íh o pastý ře.« »Z a jis té , zajisté, že m a jí právo. T a k jsem ro zho dl prvotně ve věci ž id ů , p o n ě v a d ž ne za m ý šlím v nucov ati v ám p rc h n íh o patýře,« od p o v ě d ě l chalifa. »T vé m o udrosti je jistě z n á m o ,« v ysvětlo val p a triarch a , »že naši předkové otevřeli m n o h á m ěsta p ře d k ům teh dy p ráv n ě u je d n á n o , že nebudete m ě n iti v ašim na šic h a že bylo z á k o n ů na naši škodu. Jeden z těchto z á k o n ů se tý k á našich v rchn ích p as tý řů .« C h a lifa h á jil n á z o ru svého, p a tria rc h a o dp o rov al. Po hodné ch víli p ro h o d il ro zm rzelý ch alifa: »M n o h o , velm i m n o h o nás tráp íte, k řesťan é, o b zv láště vy, ja k o b ité . Pro dnešek dost na tom , co jsm e si řekli. P řih la s se n ěk dy jin d y .« P a tria rc h a se p řih lá s il po desíti dne ch a c h a lifa ro zh o d l: » A ť p řijd e zítra rá n o .« N a tutéž dob u obeslal své p ráv n í rádce a tá z a l se jic h před p a triarch o u : » C o se v ám z d á ? S m ím e sam i ze své m o ci u rčov ati k ře s ťa nů m v rc h n íh o p a stý ře ?« P ráv n íci p oro ko vavše o d p o v ě d ě li ja k o b y je d n ě m i ústy : »Nesm ím e, b a ani n u titi jic h nesm ím e, a b y zm ě n ili své v y z n á n í nebo své obyčeje, p o k u d jsou p oslu šní a p o k o jn i.« C h a lifa se za m y slil a p o k y n u l p rá v n ík ů m , ab y odešli. P otom p ro m lu v il p a triarch a : »P ře dko vé tvoji u z n á v a li náš p a tria rc h á t a z v lá š tn í listinou p otv rzo v a li je d n o tliv é p a triarch y , ja k o ty m ne. P atria rch o v é u sta n o vov ali zp ů so b v o lb y je d n o tliv ý c h v rchn ích p astý řů. tento z á k o n ?« K čem u »P ro č vás, k řesťan y , tento z ák o n tak tr á p í?« »V šak žid é také re ptají, třebas je h o dn o st jejich knížete svět ská a d ě d ičn á. U nás je tato hodn ost duchovní a týká se naší víry. Kdo se u nás p rotiv í p roti zák o n u o vrchním pastýři, ne trestám e ho ani b itím , ani sm rtí, b is k u p nebo kněz, bývá zbaven ani své ztráto u hodnosti, m ajetk u . Je-li to je-li to člověk světský, bý v á z církve v y o b c o v á n .« C h a lífa se v m ísil: »2e h říšn ík a zbavujete hodnosti a d ů s to j nosti, vám nezakazujem e, že v šak ho vyvrhnete z církve a z a k a zujete m u ú čast na s lu žb á c h B o žích , n e u zn áv ám za p ráv n í. V ž d y ť obzv láště hříšníci se m a jí m o d liti a B o h a za od p u ště n í p ro š iti.« P oto m , dav za v o la ti soudce, ro zk áza l m u: »V yšetři věc b is k up a b a g d ád s k é h o a najdeš-li, že je ve věcech víry p odřízen p a tri archovi, vykonej, co p a triarch a ro z k á že .« T oto se stalo v březnu 829. P rávo p a triarch o vo by lo sam ým c halífou u zn án o , státní ú řa d y ho m ěly p o d p o ro v ati. A b ra h a m přece neustal od svého z h o u b n é h o díla. Zem řel 837. K rátce před sm rtí p řip o m n ěl svým stou pe ncům slib, že ho n e p o ch ov ají, pok ud nezvolí jeh o nástupce. Z v o lili jeho v la stního bratra, je n ž vytrval na cestě rozkolu a zavinil, že k řesťan é na hale bském venkově b e z m á la v ym izeli. Bývalé středisko církve syrské. V poledne jsm e čerpali vodu z řeky p ři v znik u k a n á lu Ish ák i. Z á p a d n í step sa h á tam vysokým sk aln ím v ýběžk em až k sam é íozv o d n ě n é řece. V chod do osady T ekrít byl po břehu nem ožný. N ezby lo n ám , než v y sto up iti po silnici na z á p a d n í step a dostati se od tu d do T ekrítu, kde jsm e chtěli n a jm o u ti vůdce a koupi ti ječm ene pro koně četníků. Se stepi jsm e v iděli dole v řece četné ostrůvky, porostlé ze leným i topoly, kdežto na březích řeky nebylo od zám k u Ášek ani s tro m e čk u ,.a n i keříčku. D alek o na severovýchodě byl o bzo r u z a vřen p o h o řím H am rín , táh n o u cím se ob lo u k o v itě k severu, kde pod jm énem M a k h ú l p ře c h ází ve step, po které jsm e se u b íra li. Z ro v n a před sebou jsm e m ěli k op ečky a kopce ro zsáh lé h o městiště, jež jsm e vlevo o b jížd ě li cestou do osady T ekrít. Dom y dne šního T ekrítu p ok rý v a jí severovýchodní č tv rť starých zřícenin. Leží na skalnatém výběžk u z á p a d n í stepi, s p a d a jíc ím na jih u do h lu b o k é h o úvalu, na východě příkře k řece, a p ře c h áze jíc ím k severu zv olna k záto čin ě náb ře žn í. Jen na z á p a d ě souvisí se stepí h lu b o k ý m sedlem , na kterém je hřbitov. V ětší a vyšší část zřícenin se ro z k lá d á k jih u od zm ín ě n é h o úvalu. T a m je dosud zřejm ě p a trn a b ý v a lá tvrz, jíž až dodnes usedlíci řík a jí B irta, kočov níci p a k Bíra. O bě slova značí m ísto hrazené, pevnost. Č á s ti h rad e b n íc h zdí se uch o va ly ; na jih u lze viděti zb y tk y brán y , zesílené d v ěm a věžem i. D nešní o sa d a T ekrít ja k o ž i zříc en ina jsou zby tky velkého a p ro slu léh o so u jm en néh o m ěsta. Z a dob asyrských se m u říkalo T ekrítejn, D v a T ekríty, by lo tu d íž již tehdy v y b u d o v á n o ja k na jih u , tak na severu od ú valu. S piso vate lé k lasičtí jm é n e m B irth a, kdežto spisovatelé k ře s ťan ští je z n a jí u žív a li pod staršího názv u T ekrít. V T ekrítu se utv ořilo středisko k ře s ťan ů církve syrské či jako- bitské, b y d líc íc h v říši perské. Jejich hlav a, p a triarch a , síd lil v syr ském m ěstě A n tio c h ii a tu d íž v říši by zantské. Z a stálý ch b o jů mezi B y za n tin c i a P eršany o prvenství trpěli ja k o b itš tí p o d d a n í perští, p o n ě v a d ž jim perští úře d n íc i p ře d h a zo v a li, že n a d ržu jí Byzantincům , n e p řáte lů m státu. A b y se u c h rá n ili od krvavého p ro n ásle d o v án i, om ezov ali ja k o b ité perští své styky s p a triarch o u antiochenskýrn a zříd ili si sa m o správu církevní, kterou p a tria rc h a antiochenský za čátk e m sedm ého století konečně u zn a l, p oslav jim svého zp ln o m o c n ě n é h o zástupce s názvem m a írija n . P rvním m afrijan em se stal r. 629 M a rú ta . S p o čátk u by lo m u p o dřízeno deset a po n ě k o lik a m álo letech dvanáct bisku p stv í, ležících v různý ch m ístech nejen říše perské, ale i států sousedních. M a rú ta se usadil v T ekrítu a on to byl, kdo r. 637 otevřel b rá n u tohoto k ře s ťa n ského m ěsta m u s lim ů m , k d y ž písem nou sm lou v ou za jis tili o b y v a telům život, m ajete k a ú p ln o u náb o že n s k o u svobodu. M ěsto T ekrít,' sídlo m a frijan o v o , rostlo a vzkvétalo. M u s lim ský spisovatel Ibn H au k a l je p o p isu je v druhé polovici desátého století ja k o m ěsto s obyvatelstvem z velké většiny k řesťan ský m , vystavěné na pravém břehu T ig rid u na m o h u tn é m , strm ém kopci. N a vrcholku kopce je část m ěsta, které se řík a lo Bíra, T vrz, ja k se jin d y jm e n o v a lo m ěsto sam o. B yla to pevnost, o b e h n a n á sil ným i h ra d b a m i, v y b u d o v a n ý m i za d á v n ý c h dob. V m ěstě bylo m n o h o starých c h rá m ů a klášterů, z a lo že n ý ch brzo po sm rti Je- žíše a jeho u če d n ík ů. H rubě se nezm ěn ily, n e b o ť b y ly velm i d ů k la d n ě z p evného staviva. N ejv ětší chrám stavěny by l za ná vštěvy Ibn H a u k a lo v y C h a d ra , zb u d o v a n ý z kam ení, cihel a sádry. P od T ekrítem by ly zb y tk y cih lo vé h o m ostu, vedou cíh o přes T igris. Š áb u šti, žijíc í skoro v téže době, p o p isu je k lášter sv. Ja n a u T ekrítú. B yl velký, o b y d le ný a m ěl m n o h o světnic a m n ic h ů . P o u tn íc i do něho c h o d ili ze všech končin. P a třily m u pole, z a h ra d y a vinice. B okem k láštera byl v y b u d o v á n p o h o stin sk ý dům . Z á h u b a T ekrítu z a č ín á v desátém století. Z a v in ili ji h lav n ě nesvědom ití kněží, b a i m a frijan i, kteří d o b rov olně, z d ů v o d ů čiře světských a sobeckých p ře stu p o v ali k islá m u a k ra d li drah ocen né n á řa d í a ozdo by. Po r. 1153 již nesídlil m a frijan v T ekrítu. Křes ťa n ů u býv alo, m u slim ů p řibýv alo . Z a čá tk e m června r. 1182 n a v štívil T ekrít m u slim sk ý cesto vatel Ibn D žu b e jr. Píše, že je to veliké m ěsto s p ro stra nn ý m i p ře d m ěstím i, širokým i ulicem i, hojně nav ště v o v a n ý m i tržišti a četným i svatyněm i. O b y v ate lů je m n o h o a v y n ik a jí p octivostí a sv ěd o m itostí, p o n ě v a d ž n ikoh o nešidí v áh o u . T ig ris teče h lu b o k o p o d T ekrítem a nad ním se v y p ín á o p ev něná tvrz, tvořící n e jd ů le ži tější část m ěsta, o b e h n a n éh o m o h u tn ý m i z d m i, které se v šak na m n ohých m ístech již ro z p a d á v a jí. K řesťané tekrítští v ítali r. 1218 m a frija n a Ig n atia . Ig n a tio s chtěl viděti m ěsto, které b ý v a lo jin d y h lav o u O rie ntu . O b y v ate lé tnu vyšli vstříc s velkým jáso te m , nesouce evangelia a kříže p ři v á zan é n a kopích a zp ív a jíc e syrské a arabské hy m n y . T ím b y li m u slim o vé, o b zv láště o d p a d líc i, p o p u ze n i a p řin u tili v lá d u , a b y u v rh la m a frija n a do vězení a u lo ž ila T ekrítským p o k utu 20.000 zlatých. M a frija n u p rchl k řece C h á b ú r a by l p o z d ě ji zvolen za ja k o b itsk é h o p a triarch u antiochenského. P oslední B arhebraeus. m afrijan , Z a v íta l kterého tam r. k ře s ťan sk ý T ekrít 1356. K ře sťa n é mu sp atřil, vyšli byl n a p ro ti s velkou radostí. P řinesli s sebou staro d áv n ý m a frija n sk ý stolec, n a n ějž ho p o sa d ili a ve slavném p rů v o d u do sídelníh o c h rá m u d oprovázeli. Z a mé n áv štěv y nebylo v T ekrítu ani je d in é h o k ře s ťan sk é h o kostela, ani kaple. Úpadek církve syrské. O d ště p e n í se od církve k atolické nebylo n á ro d n í církvi syr ské na prospěch. Svých věřících neza c h o v ala a tím svou n á r o d nost zeslabila. K d o p řesto up ili k islám u , p o a ra b š tili se. K do z ů stali své církvi věrni, n e zú ča stn ili se obecného rozkvětu a neza c h ovali si své n áro d no sti. P ři b o h o s lu žb á c h u žív a jí sice svého p rv o tn íh o ja z y k a syrského, ale v životě ro dinn ém a veřejném jej n a h ra z u jí zp řízn ěn ý m jazy k e m arabsk ým . Svého ro d n íh o písem nictv í, o b zv láště církevního, nezn ají, b o h a té h o ba ani nerozu m ějí. Jsou ro zptýleni po různý ch m ěstech a o sa d ác h ná mu syr ských a m esop otam ský ch , ale všech není ani 150.000. Jejic h p a triarcha, nebo ja k se m u také řík á, k ath o liko s, síd lil v horském m ěstě M a rd in ě , jež by lo střediskem největší s k u p in y S y řanů čili ja k o b itů . Po válce s v ě to v á se u sa d il v H alebu. K oncem století osm nác té h o četní Syřané se sje d n o tili s Ř í m em a d ostali v la stn íh o p a triarch u , je n ž nyn í sídlí v klášteře Šarfe v L ib an o n u . Jeho obec m á přes 30.000 členů, sp rav ovaný ch ně k o lik a b isk u p y . Sjedno ce ní Syřané m a jí lepší šk oly a proto takév zd ěla n ě jší d u cho vn í správce a m n ichy . ž iv o ta svých arabsk ých Ú ča stn í se n á ro d n íh o k ra ja n ů , od n ic h ž se neliší leda svým n áb o že n s tv ím . (Z cestopisů »V zemi královny Zenobie«, Praha 1930; >>V biblickém: ráji«, Praha 1930.) Římské zprávy o českých dominikánech. Dr. A u g . Neumann. (Dokončení.) Locus hic valde est periculosus propter nim ias c o m m o dita tes et occasiones, unde n u m q u am deberet perm itti, ut ibi unus solush abitaret religiosus, ut p a tu it in ruina m ultorum paucis his annis praeteritis, a liq u a m d iu dedi socium , sed per penu riam fratrum co actus fui revocare alio. T ota civitas pestilentissim e infecta est haeresibus istorum tem porum , lud ibrio habent religiosos valde, sunt tam en in conversatione satis h u m a n i, et aud ivi, non paucos esse, qui lubenter am plecterentur c ath olicam fidem , si eis praedicaretur catholice, nisi tim erent persecutionem senatus. D esunt operarii.. Ad secundum articulum. M u lta de instituendis noviciatibus olim in hac p ro v in cia a d i versis o rdinata et d is p o sita fuerunt et novissim e in c ap itu lo gene rali 1608, in cap itulo O lom u tzen si 1610, videlicet, ut u nu s novi- ciatus esset O lo m u c z ii contribuente provincia, et alter Z n o y m a e ex pensis ipsius conventus, sed propter duos vel tres O lo m u c z ii aliq u a n d iu educatos, pro q u ibu s contributionem aegre poterant exi gere, nihil fuit executioni m a n d a tu m . Longe enim alia est ratio educandorum no vitiorum in his regionibus et provinciis, ubi rari sunt, qui asp irant ad vitam religiosam . E t q u i recipiunt, vellent ipsis uti in suis ecclesiis, et si c o llig a n tu r in unum , aut conventus non potest alere aut non sunt eiusdem capacitatis et eruditionis, ut possit unicus lector om nibus sufficere etc. E go existim o optim e p rovisum fore huic provinciae, si priores, servatis servandis, reci p iant, quos alere possunt, q u ilib e t pro se, et instruant eos om ni m eliori m odo de necessariis O rdinis. Si qui a p rov in ciali reperti fuerint exquisitioris ingenii et ap titud inis, post professionem pro videat eis de com m oditate studendi secundum facultatem p ro v in ciae et conventus ipsorum . Z no y m ae est quidem dorm itorium satis c o m m o d u m in eum usum ante a liq u o t annos extractum , ubi a liq u a n d iu fuerunt educati novitii, quorum q u id a m adhuc supersunt. Et quidem , si c o m m o d i tatem vacandi studiis spectemus, esset hic locus om niu m co m m o dissim us. C um enim non habeant ecclesiam, n u llu m a prolix o et m oroso cultu divino est im pe dim e ntu m , nam breviter et succincte recitatis horis in sacello, totum diem reliquum literariis exercitiis im pendere posunt, q u a n q u a m in ea civitate n u lla est p u blicaru m d is p u tatio n u m occasio; a q u atu o r annis proxim e elapsis et ultra non est ibidem noviciatus sub praetextu restaurandae ecclesiae. O lo m u c zii pro m aiori parte dicti tem poris fuerunt a liq uo t no vitii, q u e m a d m o d u m etiam nunc tres recenter a d h a b itu m recepti. Et quidem , si studiorum progressum et O rdinis aug m entu m atten dam us et occasiones p u b lica ru m d is p u tatio n u m cum Jesuitis, esset aptissim us locus instituendae lectioni. Hoc enim in loco piae me m oriae P . C apellus tunc tem poris p ro v in cialis d is p u tan d o cum Je suitis a liq u o t ex studiosis ipsorum traxit ad religionem , sed quoad observationem orationibus, regularem et educationem in d is cip lin a vigiliis, silentiis et eiusm odi exercitiis claustrali, spiritualibus et caerem oniis, est locus valde inco m m odus propter n im ia m sae cularium fa m iliaritatem , quae evitari non potest hoc statu rerum. Brunae p u ta b a m me hoc anno a liq u id effecturum, unde ex tota provincia collegeram , q u o tq u o t eo tem pore reperiebantur p ro fessi et non professi, ut ibidem literis et m oribus instituerentur sub p rioratu Pris baccalaure i Salerni, dato eisdem (praeter ipsum p rio rem, qui se obtulerat ad legendum m o ra lia ) lectorem scientiarum et sperabatur m agnus profectus, sed tandem apparuerunt irriti co natus mei, prout alias indicavi Rm o. P ragae non deesset locus, nec a liq ua lis com m oditas, praeser tim concertationum p u blicaru m propter collegium Societatis. Im m o hoc labente anno, cum laborarem in colligendo iuventutem p ro vinciae ad conventum Brunensem , prior Pragensis offerebat con ventum suum pro instituendo novitiatu, sed sperabam sub um bra et d isciplin a P. Ja c inthi Salerni o m nia tam q u o a d educationem in observantia regulari, q u am quoad eruditionem in literis faeli- cius successura. In sum m a totum negocium pendet a voluntate priorum , prae sertim in q u atuo r no m inatis conventibus. Si p rior fuerit v o lu n ta rius, nulus dictorum conventuum est, in quo non possint ali tres vel q u atuo r iuvenes cum suo lectore. Sed prior nolit, m ille inve niret excusationes, et ita tractabit fratres, ut nullus velit manere cum ipso. Q u o d si provincialis velit eos expellere, videntes p e nu riam idoneorum ad regendum , statim renunciant officio. Ad tertium articulum. In hac p ro v in cia nu llu s est conventus, in quo vigeret studium , aut in quo possint institui lectiones pro studentibus. Ad quartum articulum. In hac provincia unus est, qui gaudet titulo M agisterii, fr. D o m in ic u s de N iclaspu rg o, dictus de N icop oli. Indutus est habitu O rdinis anno praecendente electionem ( ! ) licentiatus ad M a g isterium R m i P. Sixti de Luca, in cap itulo generali V allisoletano sub generalatu R m i Beccaria, provectioris iam aetatis. In hac provincia (u t ex a n tiq uio rib us intellex i) novitius adhuc ante professionem docuit alios socios suos g ram m aticam . In scientiis et Sac. theolo gia neque legit, neque publice defendit theses. P raedicavit ali- q u and o, sed raro, et dicitur habere egregiam a p titud inem ad hoc officium , sed non exercet. E g it priorem in diversis conventibus p ro vinciae ad suum conventum originalem Z no y m ae. D e cuius regi mine nihil dico, alium g rad ua tu m filium huius provinciae habem u s nem inem praeter duos lectores, f. A ug ustin u m M iglicensem et f. D o m in ic u m Pragensem . Ad quintum et sextum nihil occurrit. Ad septimum. Praedicatores actu praedicantes sunt: f. T h om as T ossegk Pilznae. Fr. A ug ustinu s de M ig lic io O lm u c zii, fr. A ndreas Cytnerus P ragae, f. A bra h a m u s ab O lsn a B u d w ic ii, f. D o m in ic us de P raga Brunae. Lectores ad legendum actu. Hoc anno deputatus erat B runae P. baccalaureus Salernus, quo ad p rio ratu m assum pto, datus est diotus f. D o m in ic u s.d e P raga, ut legeret scientas, priore ter in heb d o m a d a legente ex m orali the ologia pro captu discipu loru m , sed nullus eorum legit. Prior dat culpam lectori, lector dat culpam priori. C onstat autem , quod, cum potuissent haberi lectiones, lec tor profectus C racoviam , abfuit per integrum mensem. A ssum p sit etiam provinciam actu legendi P. T h om as Asculanus consignatis eidem discipulis ex B runa, sed vix potest esse, qui legat, grassante m orbo tam vehem enter Pragae. Q u i provincialatus officio functus sit in hac provincia, nullus adest. Ad nonum articulum. Patres et fratres ex alienis provinciis. Fr. Petrus, P aulus T ortellius A zetinus, lector provinciae R o m anae. V enit in hanc provinciam cum P. D o m in ic o B arberano, tunc provinciali B ohem iae, agit in hac provincia annum septim um . Prior O lm u tii. F. H yacinthus Salernus de N eap oli, baccalareus, provincia Regni. C o ngnis sanitatis m issus a R m o. Prior Brunae. F. Benedictus B arg inius lector, natione R utenus, provinciae Lom bardiae. Venit cum P. C apello. Prior Pragensis. F. Cornelius Bebentrauer, P rior Pilznensis. P olonus assignatus a R m o 1608. F. E g id iu s P orta lector 'provinciae T eutoniae B o lza n ii. Venit cum b o n a licentia. Prior B udw icensis. F. C alim erius de Vrceis ultra provinciae L o m bardiae m anet iam 12 annos, de licentia nescio. Prior Jabulonensis. F. G odefridus Jordanus M oravus. S u p p rio r Z no ym ae. F. N icolaus Tecklerus Silesius. S u p p rio r Egrae. F. A b ra h a m u s ab O lsna Silesius. F. A ndreas C ytnerus Silesius. H ic q u atuo r provinciae P oloniae, de licentia ignoro, nisi quod d u d u m sunt in provincia. F. T h om as A sculanus lector provinciae A prutinae. M issus a R m o. F. C ornelius P an dulfus. O lo m u czii. F. C h erubinus de V rg nano. L itom ericii, vicarius. Uterque provinciae Lom bardiae, de licentia nihil m ihi constat. F. G rego rius de V alenciana provinciae Flandriae. Ja b u lo n ia e . F. M arcu s conversus ex provincia P oloniae. Brunae. F. Faelix ( ! ) conversus ex provincia A p ru tin a. Pragae. Praeter hos sunt in provincia non recepti adhuc Fr. T h om as C h risogo nu s de lad ra conventus N ovi m onasterii in Styria, expulsus et in exilium missis opera Fris. Arnesti Pranck. H abet licentiam ad' benevolos a p rovinciali T eutoniae. Fr. T h om as H uffnagl P rutenus, baccalareus conventus V ien nensis in A ustria. Ingressus B runae C a rth usiam , non perseveravit, expectat donec cesset grassari lues, ut alio se recipere possit. Fr. V incentius de R ensano tam m ale tractatus in Styria, ut fere sem per lecto decum bat. Fr. Johannes T h o m a s de F inario. Indutus q uidem h abitu B ru nae, sed nunc hospes est, rediturus in Italiam . Ad decimum articulum. N ih il vidi d ig nu m O lm u c zii a tribus notatu, nisi p riv ilegia q u ae d am sum m is P ontificibus, Sororum ut possint egredi ad cu randa sua b o n a tem poralia, non requisitis, im o etiam tibus O rd in a rio loci, provinciali, vicario, priore etc. reclam an Ad undecimum. Etsi constans fam a sit, quod Fr. T h om as T ossegk praedicator Pilznensis (u t apparet in visitatione conventus Pragensis et Letomericiensis facta per com m issarium gen e ra le m ), fuerit per a liq u o d spacium tem poris ap ostata ab O rdine et fortassis etiam a fide, nam dicitur c o n d o n a tu s ·fu is s e ad H ussitas, nescio tam en, an propterea fuerit condem natus ad a liq ua m poenam , aut q u a authori- tate fuerit absolutus, receptus ad O rdinem , aut restitutus ad g ra tias O rd in is etc. S u p p u d u it enim de hac re interrogare hom inem , quem inveni actu priorem (licet absolverim propter a lia ) et fa c tum praedicatorem generalem in cap itulo O lom ucensi 1610, in quo fuerat etiam diffinitor. De alio q u o q ue nem ine constat m ihi, quod q u isq u a m huius provinciae iudicialiter fuerit condem natus ad p o enam gravioris culpae. Ad duodecimum. Patres et fratres filii provinciae. O lo m u czii. F. E m anuel de R a ti(s )b o n a , supprior, sem per infirm us. F. A ug ustinu s M eglicensis, praedicator. Fr. Petrus, fr. P aulus, fr. A lbertus novitii clerici. Fr. A ntonius conversus. B runae. Fr. O dicus de P raga lector, praedicator B ohem us, confessarius S. A nnae.· Fr. Jacintus C onradus. Fr. S tephanus Scultetus. Fr. A u g u s ti nus Semerus ( ! ) clerici professi. Z no y m a. P. M gr. f. D o m in ic us de N icop oli. Prior. Iglaviae. Fr. Johannes Kielnhoffer. V icarius. B u dw icii. Fr. D om in icus Bavarus. Conversus. Pilznae. Fr. T h om as T ossegk. P raedicator Bohem us. Fr. Severinus P olonus. Sacerdos. Fr. D om in icus M orav us. C le ricus novitius. Egrae. P. H erm annus V ilhem ius, septuagenarius. Prior. Pragae. Fr. Ludovicus Bassus N orm andus. Sacerdos. Fr. V incencius M oravus. Ex-apostata, clericus-professus. R e cepit prior ibidem . Fr. M ich ael Som erus. Fr. Jacinthu s P olonus, clerici professi. Fratres ex alienis provinciis num ero . . . 20 Fratres filii provinciae num ero . . . 21 Ex his petunt licentiam abeundi aut absolutio nem ab officio prioratus: P rior O lom uczensis, quem q u atu o r annis in vitum de tinui in provincia et officio, nunc expectat licentiam a R m o, sed m elius esset, ut R m us mitteret eidem patentes litteras provincialatus, ut sicut tantum profuit conventui O lom ucensi, ita prodesse possit etiam toti provinciae et ego lubentissim e cedam officio. Prior Pragensis om nino vult liberari a prioratu. Et cum n u l lum haberem idoneum prae m anibus, quem eidem sufficerem, stu diose distuli hactenus visitationem illius conventus, donec aliquis occurrat ad p rop o situm . Si enim visitassem, scio quod non p o tu is sem illum retinere. Prior P ilznensis (conventum suum valde urget pro licentia eundi C racoviam o rig in a le m ). Si concessero, dubito, q u od redibit, et non lubenter am itterem illum ex provincia. Est non p aulo im patientior, sed bonus paterfam ilias. Prior B udw icensis invitus suscepit officium , invitus sustinet et sem per instat pro absolutione. Est b o n u s religiosus quidem , sed in oeconom ia valde im patiens; si haberem idoneum et sta b i lem, vellem exaudire ipsum . C onventus Egrensis indiget priore. Ille enim senex (licet m odo et eadem facilitate gubernat sicut p riu s) tactus a p o p le x ia am isit loquelam . In visitatione volebam instituere suppriorem suum , ve rum ipse supprior dissuasit, ne a p ud haereticos dicerem ur crudeles etc. N ih ilo m in u s, cum P ragam rediero, m itta m dicto suppriori p a tentes prioratus. C onventus Letom ericiensis indiget priore. Statueram praefi cere P. C h e rub ín ů m de V rgnano, sed ipse recusat et petiit licen tiam redeundi in Italia m , et duos prioratus, quos habuit, in hac provincia, non satis faeliciter eidem successerunt, nihilo m inu s re liq ui ipsum vicarium usque ad novam provisionem . Conventus Iglaviensis indiget priore. Interim providebo, ne sit tim endum de scandalo. >Haec sunt, R m e P r., quae m ihi in praesentiarum ad litteras R o m a datas 17. Ju lii respondenda occurrunt. Q u ib u s, si a diu ng a t, q u ae m ensibus proxim e elapsis exaravi circa visitationes conven tuum M orav iae et Bohem iae, descriptionem status h abebit (n i fa llo r) huius m iserrim ae provinciae exactissim am suae. Q u o d si a prioribus reliquis, qui hactenus nihil m ihi responderunt, a liq uod a m p lioris rescire potero, non grav abor id, q u a m fidelissim e sig n i ficare. Interim et hanc provinciam protectioni Rm ae P. V. com m endo. D a tu m Brunae, 8a N ovem bris 1613. R. ma P. V. M in im u s clientulus F. V incentius ab A ntverpia, in dignu s p rovincialis Bohem iae. 4. De lite inter Fratres et Sorores Pragenses ratione musicorum saecularium.1). (ca. 7. III.— 7. IV. 1731.) (M S . IV., 215. pp. 18— 20.) Fratri inter m agistro Sorores nostros ad saecularium, p rovinciali ad S. qui S. scribenti, A nnam Aegidiu m praetendebant quod orta P ragae ratione etiam et fuerit 1i s Fratres musicorum conductus funerales facere ad ecclesiam m o n ia lium , q u a n d o ad eam sepeliendus aliquis erat ex dom ibus vicinis ad m onasterium Sororum spectantibus, quae lis delata fuit ad consistorium archiepiscopale non sine scan*) Velmi těžce čitelný rukopis. dalo, et per sententiam O rd in a rii m oniales causa ceciderunt, de- cisum que fuit, eiusm odi conductus funerales spectare ad m usicos parochiales S. A e g id ii. U nde cum aliunde eiusm odi m usici figurales adm issi fuerint m o nialibu s ex sola conniventia superiorum , inhibuisse se in visitation e dictis m o nialibu s acsi in earum eccle sia m usicam figurale m exceptis festis D esponsationis S. Catha- rinae Senensis, ipsius S. C atharinae Senensis, S. A gnetis Politianae, S. Rosae, S. A nnae et S. Laurentii M ., quae sunt praecipuae festivitates earum ecclesiae. Q u ia tam en m oniales instanter su p p lic an t concedi sibi m usicam figuralem tam pro festis S. Josephi, M atris D olorosae, S. Joannis N epom uceni, S. A ntonii de P ad ua, S. A ngeli C ustodis, q u ibu s diebus missae cum m usica figu rali jam ab an tiq uo sunt fundatae, tam pro aliis p rin cip alio rib u s festis S a l vatoris D. N. J. C., B. M . V irg. et SS. A p ostoloru m , et q uidem ob m o tiva sequentia: T um q u ia plures senes sunt, quae cantare non possunt, aliae vero infirm ae et indispositae, ut sanguinem ejiciant, tum enim ( ! ) qu ia juvenes plerum que nobiles et debiles exiguam vocem habeant, ipsisque difficile veniat praeter alia chori onera in m issa chorali decantare iis potissim um diebus, quas p a rticu lari devotione transigere cuperent, ac proinde eidem Pri. p ro v in ciali petenti, ut R m us de his disponat, prout sibi placuerit. R m us idem ( ! ) q uam vis prior provincialis optim e egerit m o n ia lib u s illis in hibendo om nem m usicam figuralem , ipsasque ob suas vanas, fri volas ac infundatas praetensiones, scandalosas contra conventum S. A e g id ii lites extra O rdinem m otas et prosecutas, id est plus p rom eritae fuerint, attentis tam en m otivis a priore provinciali in favorem m o n ia liu m adductis et concedere Sororum debilitatibus ac in firm itatibu s com patiendo, relinquit R m us arbitrio prioris ge neralis, ut nom ine et authoritate R m i, qui ipsi ad hunc effectum com m ittit pro m aiori rei firm itate concedere possit dictis moni- alibus licentiam etiam aliis diebus extra praecipuas Ecclesiae festi vitates m issam sub figurali m usica decantandi, id enim, quam vis utile ( ! ) et expediens judicarent, expositis tam en illis lim ita tio n i bus et cautelis, quas opportunas et utiles ( ! ) censuerit, ne per hoc vel m in im u m p raejud icium inferatur jurib u s p aro c h ia lib u s S. A egidii, et ne liceat m o n ia lib u s usum m usicae figuralis extendere ultra m issam ad alias functiones et ad alias dies ultra expresse specificatas et designatas a Pre. provinciali, quas etiam pro utrius- que partis quiete conventui S. A egidii significet (10. M a r tii). Festa autem , pro q u ib u s m oniales illae petunt sibi concedi m u s i cam figuralem , sunt sequentia: In C ircum cisione D ni, in E p ip h a nia, B. Henrici Susonis, P urificationis, S. T h om ae A q uin., S. Joseph, M atris D olorosae, A n n u n tia tio n is, S. V incentii Ferrerii, p ri mae diei P as ch a tis, SS. P h ilip p i et Jacobi, S. Joann is N epom uc., in Ascensione, prim ae diei Pentecostes, SS. T rinitatis, Corporis Christi, S. A ntonii de P ad ua, S. Joann is B aptistae, V isitationis, S. M . M agdalenae, SS. Petri et P au li, S. P. D o m in ic i, A ssu m p tionis B. Μ . V., N ativitatis, S. M ich aelis, SS. R osarii, SS. S im onis et Judae, O m n iu m SS. P raesentationis, S. C atharinae V. et M ., C o n ceptionis, E xpectationis partus, prim ae diei N atalis D ni, S. A ngeli Custodis, in die N om inis priorissae, S. P h ilip p i Neri. DROBNÉ ČLÁNKY Co může duch. správce připomenout! snoubencům mixtae religionis. Žádný duchovní správce nevidí jistě rád, přijdou-lí na protokol snoubenci, kteří nejsou oba katolického vyznání. Případy takové mohou nastati častěji v naší době, kdy nejeden člověk vystoupil z církve katolické buď sám nebo s rodinou ne z »přesvědčení«, nýbrž proto, že byl sliby zlákán nebo hroz bami přinucen nebo i oklamán. Vždyť je známo, jak se mezi lidem roz hlašovalo, že církev československá bude míti náboženství i bohoslužby jako katolíci, jenom že bude všechno česky a kněži nebudou vázáni celi bátem. Aby pak tím více svůdcové svého cíle dosáhli, neštítili se někdy ani lživých tvrzení, že i duchovní správce sám přestoupí k církvi česko slovenské nebo některé jiné. Jsou tedy mezi odpadlíky takoví, kteří do té neb oné společnosti náboženské vstoupili bona fide, zůstávají v ni jen jakousi setrvačností a bývají někdy přístupni upřímně míněnému slovu. Takový případ, kdy se může vážně s jinověrcem promluvit), nastává nejednou při jednání se snoubenci mixtae religionis. Duchovní správce musí sám především býti si vědom, jak církev na taková manželství pohlíží. Je celá řada výroků a prohlášení papežů, kteří před uzavřením takového sňatku varují. Ve svém dekretálu z r. 1791 praví o nich Benedikt XIV., že jsou »detestabilia connubia, quae sancta mater ecclesia perpetuo damnavit«. Rovněž tak Pius VIL: »Ignotum vobis non est, eclesiam ipsam a connubiis huiusmodi, quae non parum deformitatis et spiritualis periculi prae se fe runt, abhorrere.« Podobně ve svém breve z 1803 k arcibiskupu mohučskému, I kde se dovolává svého předchůdce: »Catholicorum cum haereticis connubia Ecclesiam catholicam tamquam illicita, perniciosa et detestabilia perpetuo interdixisse et reprobasse, quod innumeris possemus Conciliorum Summorumque Pontificum decretis demonstrare, nisi abunde sufficerent ea, quae de hac re immortalis memoriae Pontifex Benedictus XIV. Praedecessor noster rescripsit tum in encyclicis litteris ad Poloniae regni Primatem et episcopos, tum in praeclaro suo opere de Synodo dioecesana.« Staví-li se naše církev tak rozhodně a odmítavě proti smíšeným man želstvím, má k tomu jistě vážné důvody, jež se obyčejně vyjadřují známým rčením: »a) ob periculum subversionis catholici conjugis, b) ob pravam soboiis nasciturae institutionem, c) ob flagitiosam communionem in rebus sacris.« Avšak nejen katolická církev zapovídá smíšená manželství, nýbrž i východní, která je prohlásila za neplatná a ty, kteří do nich vstoupili, z církve kázala vyloučiti. V 72. kánonu Trullanské synody se výslovně praví: »Nebudiž dovoleno, aby pravověřící muž s kacířskou ženou se spojoval, aniž kacířskému muži, aby s pravověřící ženou se slučoval; ale jestliže by se ukázalo, že se něco takového od někoho ze všech vůbec stalo, sňatek nechť se pokládá za neplatný a nezákonné soužití nechť se zruší: neslušíť se neslučitelné mísiti ani se stádem vlka sdružovati a s přívrženci Kristo- vými los hříšníků. A jestliže by někdo přestoupil, co od nás bylo ustano veno, budiž (z církve) vyloučen.«l) Co pak se týče protestantů, kdyby nebylo ani zákazů úředních, na př.: »Proinde quotquot religionem věrám reformatamque profitentur, non debent infidelibus, papistis aut aliis quibus cunque idololatris connubio sociari, conjugium cum illis contrahendo, qui aut improbitate vitae sunt notabiles, aut damnabiles tuentur haereses,«2) je dostatečně známo z pralese, jaké překážky obyčejně činí pastorové při uzavírání sňatku smíšeného straně evangelické, jak nechtějí někdy ani snou bence prohlásiti. Veliká tedy a důležitá je povinnost duch. správce vůči snoubencům smíšeného náboženství. Čím více svět neposlušnost zákonů Božích a cír kevních mezi lidem šiří, takže i smíšená manželství za nic nedovoleného se nepokládají, tím více musí hleděti duch. správce, aby ukazoval věřícím ria stanovisko církve, aby je poučoval, proč církev takové sňatky zavrhuje, což také jako povinnost stanoví na př. instrukce arcibiskupu kolínskému z r. 1830: »Hic Episcoporum aliorumque, qui sub illis sunt, sacrorum pasto rum officium erit, flagrantiori in posterum zelo in id incumbere, ut in catho licis, eorum curae commissis, tum privatim tum publice instruendis doctri nam et leges ecclesiae ad connubia eadem pertinentes prudenter simul et sedulo commemorent earumque custodiam incutiant.« Podobně i synoda pražská z r. 1860: »Animarum pastores, praesertim ii qui coetibus praesunt, in quibus acatholici versantur, doctrinam Ecclesiae de mixtis matrimoniis in publica et privata fidelium institutione, cum omni tamen discretione et mansuetudine proponant, dumque caritatem christianam ad omnes extendi docebunt, limites simul, quos divina lex posuit, demonstrare non omittant.« Prvním místem ovšem je kostel, kde kážeme o manželství jako o svá tosti, z jejíhož pojmu vysvítá, že ji může přijmouti jen katolík. Novodobá pastorace však vede nás i mimo chrám ven mezi lid. Na mnohých místech jsou tělocvičné Jednoty orelské nebo aspoň Sdružení katol. mládeže, kde bývá kněz obyčejně vzdělavatelem nebo duchovním rádcem. Na takových místech má svého postavení užiti k tomu, aby v přednáškách u svých po sluchačů upevnil pravou a živou lásku k církvi a víře katolické a aby včas varoval jinochy a děvčata před známostmi s osobou jiného náboženského vyznání. Je dobře, je-li duchovní správce i mimo kostel, pokud si tím ovšem nikterak nezadá, ve spojení s věřícími a bývá-li někdy před důležitými udá lostmi rodinnými, i pokud se týče uzavření sňatku, na radu tázán. Ale stane se, že snoubenci smíšeného náboženství, k nimž duchovní správce neměl dříve přístupu, jsou pevně o sňatku rozhodnuti a přijdou ') ,.Μή ζξέστω άρΟ-όδοξον άνδρα αιρετική συνάπτεσθ·αι γυναικί, μήτε μήν αίρετικω άνδρί γυναίκα ορ3·όδοξον συζεύγνυσ3·αι, άλλ' εί καί φανείη τι τοιοΰτον Οπό τίνος των απάντων γινόμενον ακυρον ήγεΐσθαι τόν γάμον, καί τον αθεσμον δι«λύεσθ·αι συνοικέσιον · οΰ γάο χρή τά άμικτα μιγνόναι, ουδέ τφ προβάτψ λύκον συμπλ έκεσαι, καί τή τοΰ Χρίσ του μερίδι τον των αμαρτωλών κλήρον · εΐ δέ Γ.αρα^ή τις τά παρ’ ήμων δρισθέντα, άφοριζέσθ·ο>,<: -) Citováno z Pastýře duch. r. 1883. na protokol. Jak již připomenuto, církev takový sňatek nerada vidí, i když jsou dány předepsané záruky. Proto jistě bývá vroucím přáním duch. správ ce, aby snoubenci jako katolíci uzavřeli sňatek, aby nekatolická strana se do církve vrátila, a je také svátou povinností jeho, aby se o to pokusil. Může jen krátce upozorniti, jak již Písmo sv. zavrhuje takové sňatky, jak již ve Starém zákoně veškeren bližší styk, především sňatek, se s jino věrci zapovídal: »Ani manželky z dcer jejich (kananejských) nevezmeš sy nům svým« (II. Mojž. 34, 16). Nebo: »Nevejdeš s nimi ve sm lou v u... aniž se zpřízníš s nimi manželstvím. Dcery své nedáš synu jeho, aniž dcery jeho vezmeš synu svému, neboť sv^de syna tvého, aby nenásledoval mne a aby raději sloužil bohům cizím« (V. Mojž. 5, 2— 4). Podobně i Nový zákon: »Přichází-li kdo k vám a nemá toho učení, nepřijímejte ho do domu« {2. Jan 10, 11). Nebo: »Netáhněte jha s nevěřícími (podle Frenclova výkladu: Nevcházejte s nimi v blízké společenství, zvláště však nevcházejte s nimi ve svazky manželské!). Nebo jaké jest účastenství spravedlnosti s nepra vostí? Anebo jaké je společenství světla s temností? A jaké sblížení Krista s Belialem? Anebo jaký díl věřícího s nevěřícím?« (li. Kor. 6, 14. 15.) Možno dále poukázat i na výroky sv. Otců a nejstarších spisovatelů církevních, na př. sv. Jana Chrysostoma: »Kdybychom milovali Pána Boha našeho a věrně mu sloužili, jistě bychom s nevěřícími ve svazek manželský nevstupovalk (Homilia in Mathaeum). Podobně sv. Ambrož: »K čemu se při uzavírání manželského sňatku především přihlížeti má, je náboženstvk (In lib. de Abraham). Papež Gelasius: »Kterak může vaše láska z čištého srdce pocházeti, když je účastenstvím bludného učení poskvrněna? A kteíak z nepřetvařované víry, když je s nevěrnými a zrádci pravé víry sjed nocena?·!: (Ep. I. ad Ephem.). Na nebezpečenství ze smíšeného manželství pro víru vyplývající upozornil i sv. Augustin: »Pozoruj a popatři na dům Šalomounův, naplněný cizími ženami a nepravým bohům úctu prokazujícími, a viz, kterak tento kdysi moudrý král jimi k podobnému modlářství byl přiveden a do něho stržen« (De civitate Dei, 18, 8). Podobně sv. Efrém: »Vy, kteří se zasnubujete s bloudícími, jste nepřátelé Kristovi, neboť kterak smí zváti se přítelem královým ten, kdo s nepřítelem královým ve spolek přátelský vchází?« (Lib. de consummat, saec.). Nebezpečenství, jemuž ve víře a mravech je vydána strana katolická ve smíšeném manželství, krásně naznačují slova zmíněného již sv. Jana Zlatoústého: »Zůstává-li jednota a pokoj v manželství rozdílné víry, snadno se může státi, že se pravověřící pod záminkou manželské lásky z neopatrnosti bludného učení přidrží. — Rozdělená víra plodí rozdělení srdcí, odkud pak nelaskavost mezi manžely a konečně zmatek celé rodiny vzniká« (Homil. 2. epist. ad Philipp., ad Ephes.). Těch a podobných výroků již nejstarších spisovatelů církevních může duchovní správce použiti jednaje se snoubenci různého náboženství a připomenouti, že až dosud se dívá tak a bude vždy vším právem pohlížeti církev na taková manželství, v nichž není jednoty v tak důležité věci, jako je víra; proto také kodex církevního práva zapovídá ve svědomí sňatek i s takovými osobami, které v srdci svém jsou odpadlíky, třebas odpad od víry formálně neohlásili.3) A čeho tím láskyplným napomenutím a poučením in omni patientia et doctrina chce duchovní správce dosáhnouti? Toho, aby nekatolický snou benec vrátil se do církve katolické, aby z.upřímné lásky ke snoubence byl s ní ve stavu manželském jednoho a téhož smýšlení náboženského. Je to ovšem práce nadmíru těžká a výsledek její velmi problematický. Ale může býti pro kněze nějaká práce nebo námaha příliš těžká a obtížná, aby třebas jen jedinou duši odvedl od cesty záhuby? Nepodaří se tox vždycky, ale kdyby snad jen za dlouhou dobu v jednom nebo ve dvou případech úsilí duchovního správce bylo korunováno zdarem, ta duchovní radost, jíž pro vanuto je potom srdce knězovo, je mu nejen nejlepší odměnou za práci z úsilí, nýbrž i mocnou pobídkou, aby před ničím neustupoval a všeho se odvážil, když se jedná o to, ut Deo sit gloria in ecclesia et in Christo Jesu. Dr. Ignác Veselý. Pamětní kniha farní osady u sv. Štěpána v Praze. Nejstarší pamětní kniha osady svatoštěpánské jest zachována z roku 1640. Nápis na první stránce kaligraficky psaný (zápisy obstarávali zvláštní úředníci) zní: »Leta Božího tisícího šestistého čtyřicátého. Prvního dne měsíce máje, to jest na den svátých Filipa Jakuba založeny jsou tato registra k potřebám roz ličných pamětí a zpráv osady sv. Štěpána Velikého v Novém Městě Praž ském, kteráž se jmenují a jmenovati budou Památná, protože se všeliké věci od úředníků do nich pro pamět poznamenávati budou. Založena od nás Jonáše Václava Skoliastera, Václava Coupala, Martina Krupskýho, úředníků. Pán Bůh račiž požehnání uděliti, aby ty všechny věci správně pro čest a chválu Pána Boha našeho se řídily a vykonávaly.« První zápisy se tý kají správy vsi Jesenice, kteráž náležela k záduší svatoštěpánskému. Pro nájem krčmy v této vsi; kvitují se dary občanů pražských ve formě cír kevních rouch; nařizuje se inspekce zádušního majetku v Jesenici. 10. lis topadu 1640 byla zapsána nadace, kterou učinil Jakub Peitus, farář u sv. Štěpána, ve výši 200 dukátů. Nový farář Jiří Bílek, děkan staroboleslavský, dosazen proti vůli zádušních úředníků a starších osadních. Zase projedná vány záležitosti rázu hospodářského (úprava rybníka) vsi Jesenice. Faráři Jiřímu Bílkovi odepřena stans (plat ze záduší), poněvadž »pan farář mocně dosazen jest«. Farář v odpovědi na toto rozhodnutí odpovídá, že má na řízeno oznámiti »p. kardinálovi, zdali mu platiti míní anebo ne«. Následuje záznam o tom, co se od starodávna platilo faráři svatoštěpánskému. Jiří 3) »Mravními překážkami, pro které mají býti věřící varováni před sňatkem s katolíky, kteří jimi trpí, jsou: veřejný odpad od víry, třeba ne byl provázen přestoupením k sektě nekatolické, příslušnost k společnostem, církví zakázaným, veřejná censura a veřejný stav hříšnosti. Církev zakazuje ve svědomí manželství s těmito »také katolíky« z důvodu nebezpečí, jemuž by byli ve víře a mravech vydáni sami i jejich potomstvo.« (Dr. A. Soldát. Codex iuris canonici v čas. katol. duch. 1932, 493.) Bílek — patrně znechucen poměry — chce odejiti do Boleslave a místo něho podána žádost z poručení p. purkmistra a pánů radních o faráře Fran tiška Celestina, zámeckého kněze na Častolovicích. Žádost podána arcibis kupovi, který v odpovědi praví, že chce řádného kněze dosaditi. Na str. 14 poznamenání, co kdo z poddaných zádušních berně, úroku, slepic a vajec dává. Registruje se zádušní dluh ke špitálu sv'. Bartoloměje; smlouva o pro půjčení hrobky v kostele sv. Štěpána rodu Kalivodovskému; žádáno za ustanovení faráře Daniela Františka Heselia; dluh hraběte Sezimy z Vrtby zapsán; zaznamenán soud nad Martinem Beránkem, poddaným ze vsi Je senice, který urazil poddaného Valdštýnova Jiřího Přemysla z Podola; popsán výsledek inspekce zádušního majetku v Jesenici. R. 1651 v přítom nosti faráře Jakuba Chvojného a zádušních úředníků vyměněny staré ka lichy za kadidelnici; Jan Peterka se propouští z poddanství panství kosteleckého; panu Martinovi Krupskému jest postoupen sklípek (hrobka) v kapli sv. Longina na hřbitově vedle kostnice; následuje několik smluv ohledně pohřbívání, soupis poplatků jesenických poddaných z r. 1663, po slední vůle faráře Jakuba Aleše Chvojného, poznamenání útrat při pohřbu jmenovaného faráře na čtyřech stránkách. Str. 66— 71 obsahuje zápisy fun dací, popis chrámu sv. Štěpána na listech 72— 7Θ, na str. 73—83 je fundace panů Termanů z Ostravy o 63 punktech. Str. 87 přináší seznam příjmů fa ráře, předposlední list tvoří rejstřík. — Kniha má 88 listů. Jest nově vá zána, na koženém hřbetu má nadpis: »1. Liber memorabilium.« Zachována jest bezvadně, v době od 1640 do asi 1720 psalo do ní pět různých písařů většinou čitelně a což jest příznačné, jenom česky. Podle přepisu těžko čitelných míst tužkou jest zřejmo, že v ní bylo hojně historickými badateli čítáno. Tak použil Pamětních knih I— IV prof. dr. Karel Chytil ke své studii »Madona svatoštěpánská a její poměr k typu madony výšebrodské«. Sep. otisk Památek archeologických XXIV. pag. 63. jistě Pamětní knihy pročítal i František Ekert k dílu »Posvátná místa hl. města Prahy« II. 103, ačkoliv je necituje; Jan Kř. Votka v Č. K. D. 1882, 164, kde líčí život Václava Nebeského z Blumenberku, faráře svatoštěpánského. Bartůněk. Literatura svatojanská v archivu děkanském v Manětíně. A) Spisy výlučně o sv. Janu pojednávající:1) a) Knihy: 1. Acta utriusque processus in causa canonisationis Beati Johannis Nepomuceni Mart., Viennae Austr. 1721. 2. OUnusne an duo Johannes? . .. Franc. Pubička, Pragae u Hraby 179C. 3. Der Sieg der Wahrheit. Predigt am Festtage des hl. Johann v. Nep. Adalbert Procházka. Praha u Scholla 1813. *) Kroužkem ( O ) označené knihy jsou s rytinkou. 4. Predigt auf das Fest des hl. Johann von Nepomuk. Josef Dietrich, Praha u Schónfeldů 1814. 5. Die Feier des hl. johann von Nep. in einer Rede. Wenzel Wittich, Praha u Widtmanna 1825. 6. OSlavná lOOletá památka vyhlášení za svátého bl. Jana Nepomuckélio. Václav Fr. Neumann, Praha u Josefy Fetterlové 1826. 7. Das segensreiche Wirken des hl. Johann von Nepomuk, dargestellt in einer akademischen Erbauungsrede . . . Jakob Beer, Prag bei Senft 1829. 8. Vorbote einer Lebensgeschichte des hl. johann von Nepomuk, Beichtvaters der Konigin Johanna. P. Joh. Nep. Zimmermann. Prag 1-829 u Pospíschila. 9. O D e r hl. Johann v. Nepomuk, zwei Reden nebst dessen kurzer 1.ebensbeschreibung. . . 2. Auil. Dr. G. Riegler, Prag bei Kronberger und Weber 1829. 10. Vierzehn Predigten auf die Festesfeier des hl. Johann v. Nepomuk, von Franz Pallas de Lauro, Prag 1830 bei Cajetan von Mayeregg. 11. Der geschichtliche hl. Johannes von Nepomuk, von Anton Frind. 2. Auíl. Prag 1871. 12. Hirtenbrieí und Andacht zum 150. Jubilaum. Bellmannverlag Prag 1879. 13. Čteni o sv. Janu Nepomuckém. V. Kozel, České Budějovice 1929. b) Písně a modlitby: 1. ONábožná píseň ke cti a chvále sv. Jana Nep., v Chrudimi u Josefa Košiny 1815. »Uctění Jana svátého, naše k němu důvěrnost. . .« 2. OGebet zum hl. Johann von Nepomuk »0 du grosser Verklárter Gottes . . .« Prag u W. Hoffmanna. 3. OAndáchtige Preisung des hl. Johann von Nepomuk, gedruckt in Znaim. »Grosser Martyr dir zu Ehren . . .« 4. OLobgesanig an den hl. Johann von Nepomuk bei der lOOjahrigen jubelfeier. . . vom kk. R. A. C. E. Eichler, Prag 1829 »Beglucktes Land auf dessen Grenzen . . .« 5. OPět svatojanských hvězd. Chvalozpěvy s notami. Bradáč-Dreyšok v Praze 1848 u Háze. 6. Rukopis: Lobgesangbůchl zum hl. Johann von Nepomuk. 1818. »Kommt, fromme Christen, kom m t. . « ve dvou exemplářích. 7. Rukopis: Lobgesang zum hl. johann von Nepomuk. »Grosses Beispiel edler T u gend ...« B) Spisy, obsahující mimo jiné modlitby, kázání nebo pojednání o sv. Janu Nepomuckém (až do r. 1850): 1. Pragae 2. 3. Modlitební kniha bez titulního listu sodalitatis B. V. Nascentis, 1708: Commendatio ad S. Joannem Nepomucenum, Alia oratio. Officia propria sanctorum Pragae 1724. Titul chybí: officium de s. Juda et s. Johanne Nepom. ca 1735. 4. Exhortationes concionatoriae ss. theologiae candidatorum usui a P. Ferd. Silbermann S. J. Pragae 1757 (themata IV). 5. P. Gervasius Bulffer: »Auserlesene Lobreden«, Augsburg 1766. 6. Matern Schafer in Mariaschein, »Predigten«, Prag 1783. 7. idem, jiné, »Predigten«, Prag 1792. 8. Sammlung auserlesener hl. Reden, aus dem franzosischen 11, Bamberg 1771. \ 9. Michael Krammer: »Sammlung einiger Lob- u. Sittenreden«, Prag 1779. 10. Predigt am hohen Pfingstsonntag, an welchem zugleich das Fest des hl. Johann von N. begangen wurde. a: P. Gelas Dobner: »Beweiss, dass Johann von Nepomuk wegen des Beichtsigills gemartert worden.« Prag und Wien 1784 (aus dem lateinischen iibersetzt). 11. Ehre, Verlaumdung und Feuersnot, zwo Reden. Prag und Wien 1795. 12. Anton Michl: »Erklárung der festtáglichen Evangelien fiir das Landvolk. Miinchen 1796. 13. Šilcher^Rulík: »Katechetická kázání«, Praha 1802. 14. Joh. Haubner: »Sammlung praktischer Fest-, Gelegenheits- und Schulpredigten. Prag 1803 (bis). 15. Kašpar Melichar Hrdlička: »Řeči pastýřské« 1., Praha 1807. 16. Vojtěch Nejedlý: »Sváteční kázání na celý rok«, I. a II., Praha 1807. 17. Matěj Josef Sychra: »Kázání na všechny slavnosti a svátky«, Chrudim 1817. 18. Jos. Ant. Kaiserlich: »Kázání na všecky neděle a obyčejné svátky«, 11 v Brně a Holomoucy 1818 (bis). 19. Jan Rychlovský: »Sváteční kázání«. Praha 1818 (pluries). 20. Abbildungen und kurzgefasste Geschichten verklarter Diener und Freunde Gottes. 1. Jahrg. Prag bei Peter Bohmann 1817. 21. Kleinere Predigerbibliothek 111. Prag 1812 (bis). 22. Joh. Mich. Sailer: »Christliche Sonn- u. Festtagsreden« II. Grátz 1820. 23. Frant. Frič: »Hlasatel slova Božího ve svátky« I., Praha 1821 (ter.). 24. Václav V. Wáclavíček: »Biblická kázání« 11., Praha 1'823 (bis). 25. L. F. Wiršínek: »Kázání sváteční a postnk. 1., Praha 1826. 26. Antonín Čermák: »Kázání na svátky zasvěcené«, Praha a Hradec Král. 1829 (bis). 27. Frant. AI. Vacek: »Nové příležitostné duchovní řeči«, Hradec Král. 1829. 28. Dr. Jos. Haberkorn: »Christkatholische Predigten« 1., Grátz 1833. 29. Vincenc Zahradník: »Sedmmecítma svátečních kázánk, Praha 1833 (bis). 30. J. F. Bauer: »Kurze Friihexhorten«, Prag 1833. 31. Frant. Vambera-Trnka: »Kázání«, II., Praha 1836. 32. Jan Nep. Dvořák: »Kázání na zasvěcené svátky«, I., Praha 1839 (bis). 33. Ph. Fritz: »Homilien«, V., Regensburg 1842. 34. V. A. Svoboda: Narození sv. Jana Nepomuckého, báseň. V Casop. pro katol. duchovenstvo roč. II., sv. 1, Praha 1829. 35. V. A. Svoboda: Hymnus saecularis de divo Joanne Nep. Veni Bohemia, venite gentes. V Časop. pro katol. duchovenstvo roč. II., sv. 1, Praha 1829. 36. Pastýřský list k 100. výročí kanonisace. Časopis pro katol. duch. roč. II., sv. 1, Praha 1829. 37. Popis jub. slavnosti. Časop. pro katol. duchovenstvo roč. II., sv. 2, Praha 1829. 38. Popis literatury, časop. pro katol. duch. roč. II., sv. 2., Praha 1829. Missa dialogata. V dřívějších dobách měl věřící lid na bohoslužbách aktivní účast. Lidé podávali obětní dary, přijímali Tělo Páně při každé mši svaté a odpovídali hlasitě biskupovi. Jedno z nejstarších svědectví o tom jsou slova sv. Justina v pol. I., 65: Antistes preces et gratiarum actiones alta voce emittit. Precibus absolutis... omnis populus acclamat: Amen. — Tato aktivní účast lidu na bohoslužbách trvala asi až do desátého století. Od této doby se aktivní účast lidu na bohoslužbách umenšuje a mizí. Pří čina toho byla ochabnutí horlivosti náboženské, lidé také méně rozuměli liturgickému jazyku, zpěv chrámový byl umělejší a nesnadnější, kromě toho sloužívalo se v kostele více mší sv. najednou, takže aktivní účast na nich nebyla dobře možná. Památkou na tuto aktivní účast lidu při službách bo žích jsou některé zmínky v mešních rubrikách (na př. při stupňových mod litbách: minister et qui intersunt respondent Confiteor, nebo po Orate fratres: responso a ministro vel a circumstantibus: Suscipiat...) a pak na řízení, že nesmí se sloužiti mše sv. bez přisluhující osoby. (CJC. can. 813), která zastupuje lid a jménem lidu odpovídá. Vzmáhající se hnutí liturgické volá v poslední době zase po aktivní účasti lidu na službách božích. Je to přísně v duchu církve, která si přeje, aby činná účast lidu na mši-sv. byla co největší. Již Pius X. v Motu proprio z 22. XI. 1903 (S. R. C. č. 4121) prohlásil: »Je naším nejvroucnějším přá ním, aby každým způsobem pravý křesťanský duch rozkvétal a stále se udržoval mezi věřícími. Proto je nutno postarati se o svatost a důstojnost domu božího, kde se věřící shromažďují, aby tohoto ducha čerpali z před ního a jediné možného zřídla. Tímto zřídlem jest činná účast na posvát ných tajemstvích a na slavné, veřejné modlitbě církve.« A Pius XI. ve své konstituci Divini cultus sanctitatem z 20. XII. 1928 (AAS. 1929, str. 33) zdůrazňuje: Ob eam causum ad aedes sacras fideles conveniunt, ut pietatem inde tamquam de praecipuo fonte hauriant, veneranda Ecclesiae mysteria ac publicas sollemnesque preces actuose participando. Ze snahy umožniti lidu aktivní účast na mši sv. začala býti v posled ních letech zaváděna t. zv. missa dialogata. Lidé v kostele shromáždění brali podíl na modlitbách mše sv. tím, že odpovídali knězi při mši sv., nebo recitovali kromě odpovědí spolu s knězem ještě ony části mše sv., které při slavné mši sv. zpívá chor (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus) nebo četli hlasitě všechny mešní modlitby, i ty, které kněz říká potichu, tedy celý mešní Kanón i konsekrační slova. Protože mínění liturgistů o této účasti na mši sv. se různila, byla věc ta předložena kongregaci Ritu, aby své mínění o tom vyjádřila. Kongregace odpověděla 4. srpna 1922 (AAS. 1922, str. 505) na dvě předložené otázky: 1. An liceat coetui fide lium adstanti sacrificio Missae simul et coniunctim respondere loco ministri sacerdoti celebranti? 2. An probandus sit usus, quo fideles sacro adstantes elata voce legant Secreta, Canonem atque ipsa verba Consecrationis, quae paucissimis verbis in Canone exceptis iuxta rubricas secreto dici debent ab ipso sacerdote. Na tato dubia zněla odpověď: Ad 1. Ad Rmum Ordinarium iuxta mentem: Mens autem est: Quae per se licent, non semper expediunt ob inconvenientia, quae facile oriuntur, sicut in casu, praesertim ob perturba tiones, quas sacerdotes celebrantes et fideles adstantes experiri possunt cum detrimento sacrae actionis et rubricarum. Quapropter expedit, ut ser vetur praxis communis. Ad 2. Negative; neque permitti potest fidelibus adstantibus quod a rubricis vetitum est sacerdotibus celebrantibus, qui Canonis verba secreto dicunt, ut sacris mysteriis maior reverentia concilietur et in ipsa mysteria fidelium veneratio, modestia et devotio augeantur; ideoque mos enuntiatus, tamquam abusus repobandus est, et sicubi introductus sit, omnino amoveatur. Především nutno se zmíniti, jak se má rozuměti slovům dekretu v od povědi ad 1.: »loco ministri«? Předpis can. 813 § 1 je striktní: Sacerdos missam ne celebret sine ministro, qui eidem inserviat et respondeat. Proto slovům oněm není možno rozuměti tak, že lid zastupuje místo osoby při sluhující a že kněz je u oltáře sám. Slova ta znamenají, že lid odpovídá zároveň s ministrantem, spolu s ním. — Svůj názor o missa dialogata po dává Kongregace slovy: Quae per se licent, non semper expediunt. Theoreticky nestojí nic v cestě tomu, aby lid při mši sv. odpovídal· spolu s mi nistrantem knězi sloužícímu mši sv., ale v praksi mohou vzniknouti všeli jaké nepřístojnosti. Nepřístojnost může nastati, když se v kostele slouží více mší svátých najednou. Společnými odpověďmi lidu vyrušují se cele branti i věřící v pobožnosti. Mimo to nejsou-li věřící dobře obeznámeni se mší svátou a nejsou-li vycvičeni v tomto způsobu účasti na mši sv., mohou lehko modlitby splésti, protahovati, a tím se může lehko porušiti vážnost a posvátnost místa, mohou býti přestoupeny zákony liturgické. Proto jest vždycky věc předložití místnímu biskupovi, aby uvážil všechny okolnosti a podle toho buď dal nebo odepřel svolení. Bez velkých obtíží může takové svolení býti dáno seminářům, církevním vychovávacím ústavům, klášterům nebo jiným církevním komunitám, neboť zde jsou všichni o mši sv. nále žitě poučeni a znají dopodrobna mešní obřady. Toto svolení musí však býti vázáno podmínkou, aby při missa dialogata byl ministrant u oltáře a aby se při této mši sv. nesloužila současně v téže kapli nebo v témž kostele jiná mše sv. Missa dialogata pozůstávala by tedy v tom, že účastníci při mši sv. odpovídají knězi spolu s ministrantem počínaje stupňovými modlitbami a konče Deo gratias po posledním evangeliu. Nebylo by možno nic namítati proti tomu, aby říkali to, co zpívá při slavné mši sv. sbor: Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus a snad i proměnlivé části: Introit, Offertorium, Communio. V odpovědi na druhou otázku zavrhuje Kongregace ten způsob aktivní účasti na mši sv., při němž věřící při mši sv. přítomní nahlas čtou Sekrety, Kanón mešní i sama slova konsekrační. Kongregace zakazuje tento způ sob účasti na mši sv., ježto nemůže býti dovoleno věřícím nahlas říkati to, co hlasitě říkati je rubrikami zakázáno celebrujícímu knězi. Nařizuje pak Kongregace, aby tento způsob byl odstraněn, byl-li snad někde zaveden. U nás Missa dialogata není mnoho rozšířena. Při liturgickém týdnu pořádaném letos v Emauzích konala se pro účastníky týdne denně před sjezdovým jednáním, jinak praktikuje se snad v některých církevních ústa vech (seminářích, klášteřích). Dala by se však i u nás v jisté formě rozšířiti a jistě by našla mezi lidem příznivého přijetí. Dnes jsou v mnohých kostelích i venkovských zavedeny společné modlitby při mši svaté. Konají se občas, jednou za měsíc nebo jednou za dva měsíce místo obvyklého zpěvu při mši sv. Modlitby ty jsou sestaveny podle liturgických modliteb v misálu, jako na př. pobožnost ke mši sv. pro dítky, vydaná v brožurkách Životem nebo jiná, vydaná nákladem časopisu Eucharistie. Tímto způsobem uvádějí se věřící v lepší porozumění mešní liturgie a všichni dospělí i dítky jsou po celou mši sv. zaměstnáni. Tyto pobožnosti nejsou ještě Missa dialo gata, ale tato pobožnost dala by se zaříditi tak, aby lidé spolu s minis trantem po latinskú knězi odpovídali, aspoň některé kratší odpovědi, čímž by se částečně Missa dialogata uskutečnila. Ovšem soud o tom, zdali může býti zavedena náležel by místnímu biskupovi. Kadlec. Slovensko — a misie. »Katolícke misie«, všeobecný misiový časopis, orgán misiových spolkov na Slovensku, prináša v roč. VI. č. 10. (decem ber 1933) úradný výkaz, kol’ko obětovalo Slovensko na misie roku 1932. Výkaz vydal předseda Krajinskej rady misiovej pre Slovensko msgr. dr. Andrej Škrábik, kanoník a profesor v Nitře. Celková suma je pěkná, 50S.258'65 Kč. (Spolok šírenia viery 147.245Ό0 Kč; Dětinstvo Ježíšovo 71.039'40 Kč;Apoštolát sv. C. a M. 10.875'55 Kč.) 1 po halieroch sa dá pri dobrej voli sosbierať značný obnos. A ešte potešiternejším pri tom je to, že napriek smutným finančným pomerom vzrástol obnos pripadajúci na jedného veriaceho oproti predošlému roku (1931) z 18'3 hal. na 23 haliere. Prvenstvo patří zase košickému biskupstvu, lebo je tam všeobecne po farách zavedený »Spolok Šírenia Viery«. V. Bucko. LITERATURA Farní věstníky. F a r n í v ě s t n í k s v a t o v í t s k ý . Roč. V., 1933. Vydává farní duchovenstvo. S t r a h o v s k ý f a r n í v ě s t n í k . Roč. III., 1933. Vydává farní du chovenstvo jako přílohu >»NeděIe«. F a r n í v ě s t n í k k a t o l i c k é o s a d y u N e j s v . S r d c e J e ž í š o v a v Praze XII. Roč. X., 1933. Vychází měsíčně vyjma prázdnin. Vy dává farní duchovenstvo. F a r n í v ě s t n í k . Ročník IX., 1933. Vychází čtvrtletně. Hlavní re dakce: Praha XlII.-Vršovice, farní úřad u sv. Mikuláše. Administrace: Praha II., Karlovo nám. 5. — Jako příloha vycházejí Z p r á v y z f a r n o s t i , které řídí farní úřad místa, pro které tyto zprávy jsou určeny jakožto místní farní věstník. Farnosti, které tyto zprávy vydávají, jsou: v Praze: Vršovice, Vyšehrad; mimo Prahu: Bořek a Tmáň (společně), Brozany nad Ohří, Budyně n. O., Bystříce u Benešova, Čakovice a Třeboradice (spo lečně), Dohaličky, Hořelice, Hrochův Týnec, Janovice Uhlířské,- Jílové u Prahy, Jistebnice, Klenčí pod Čerchovem, Kozlovice, Loděnice u Berouna, Maršovice, Mnich, Nová Ves u Mladé Vožice, Nové Hrady, Olomouc-dominikáni, Polen u Klatov, Pyšely, Rozdělov, Stanětice, Staňkov u Plzně, Tachlovice, Trnava u Slušovic, Turnov, Ústí nad Orlicí, Veltrusy, Velvary, VracIav, Zbečno, Zbraslavice. Farní věstník duchovních správ nepomuckého v i k a r i á t u . Roč. IV., 1933. Vychází šestkrát do roka. Farním osadníkům zdarma, cizí platí 5 Kč ročně, do ciziny 10 Kč. Vydává Fr. Pixa, farář v Horšících. Farní věstník duchovních s p r á v p l á n i c k é h o vi k a r i á t u . Roč. II., 1933. Vychází šestkrát ročně. Osadníkům zdarma za dobrovolný příspěvek, cizí platí 5 Kč ročně, do ciziny 8 Kč. Vydává Fran tišek Janeček, farář v Mlázovech, p. Kolinec. Farní věstník du cho vních správ sušického vika r i á t u . Roč. XV., 1933. Vychází měsíčně nákladem a redakcí Jana Mottla, bisk. vikáře ve Velharticích. Osadníci zdarma, cizí platí 5 Kč. Farní věstník duchovních správ horažďovického v i k a r i á t u . Roč. VII. 1933. Vychází měsíčně mimo prázdniny. Vydává Josef Knap, farář ve Střelských Hostících. Osadníkům dává se za dobro volné příspěvky, cizí platí 10 Kč, do ciziny 20 Kč. V ě s t n í k d ě k a n s t v í p a r d u b i c k é h o . Roč. II. 1933. Vyda vatel a majitel Děkanský úřad v Pardubicích. Jednotlivé číslo 1 Kč. V ě s t n í k f a r n o s t i d a š i c k é . Ročník III. 1933. Vychází^ nejméně dvanáctkráte do roka. Rozdává se farníkům za dobrovolný příspěvek, cizí platí 10 Kč. Redakce: Dašice v Čechách, Hrdličkova ul. 55. Věstník římskokatolického lidu na F a l k n o v s k u . Roč. II. 1933. Řídí a vydává Dr. Eduard Broj, kaplan ve Falknově. F a r n í v ě s t n í k . Roč. II. (1933.) Vydává vlastním tiskem a ná kladem farní úřad v Oseku u Rokycan. Vychází nejméně šestkrát do roka. Moderní pastorace vyžaduje i moderních prostředků. Je-li tisk protinábo ženský nebo nábožensky lhostejný silně rozšířen, musí býti úsilím_ duchov ního správce, aby vliv tohoto tisku odrazil tiskem náboženským. K tomu cíli slouží řada náboženských časopisů, které dnes ve značném počtu vý tisků se rozlétají po našich krajích. Avšak náboženský časopis, psaný pro nejširší kruhy čtenářstva, nemůže míti zřetel k potřebám jednotlivých míst, farních osad. A přece jest nutno, aby každá farní osada měla ve věcech. náboženského života svého vůdce, který by měl na zřeteli právě to, co osada potřebuje, informoval ji o všem, co má pro náboženský život význam a vů bec registroval místní události, které mohou farní osadníky zajímati. A to vše jest úkolem Farního věstníku. Je to hezky dlouhá řada Farních věstníků, které se sešly během letošního roku na redakční stůl, ačkoli jistě nejsou všechny, které u nás vycházejí. Máme radost, když je čteme, a zároveň v duchu obdivujeme velikou práci farního duchovenstva, jakou věnuje svým Farním věstníkům, přes to, že práce v duchovní správě i ve škole při ny nějším nedostatku kněží je jistě vyčerpávající. Je patrno, jak duchovní roz umí své osadě, s jakou láskou poučuje ji o různých otázkách, které jsou pro osadu důležité. Jsou to otázky duchovního života, poučení rodičů o vý chově, výklady o přípravě k přijetí sv. svátostí, k zaopatřování nemocných, projednávají se tu i otázky sociologické, kapitoly z dějin farnosti, poučné po vídky, různé události místní, a vůbec vše, co má vztah k náboženskému . životu. Ovšem každý Farní věstník má ohlášení služeb božích, různých slav ností, poutí, jakož i změn, které se ve farní osadě udály, narozením, sňat kem, úmrtím. Obrázky v mnohých Farních věstnících připojené, význam časopisu jen zvětšují. Tím vším stává se Farní věstník pro osadu zajíma vým, nepostradatelným a bude jistě i pilně vyhledáván od historiků, kteří najdou v něm bohaté zprávy zvláště pro dějiny místních osad a pro kul turní dějiny naší doby vůbec. A proto tím většího uznání zaslouží obětavost duchovních správců, kteří dávají zpravidla osadníkům Farní věstník za darmo, a schodky rozpočtové uhrazují jen z dobrovolných darů, po případě z vlastních prostředků. — O jednotlivých Věstnících těžko jest říci, který z nich je lépe redigován. Všem věnují jejich vydavatelé svědomitou péči, abý jejich Věstník byl farní osadě tím, čím býti má. Rozsahem největší je Farní věstník vikariátu sušického, horažďovického, které mají přes 100 stran ročně, stejně jako dobře vedený věstník děkanství pardubického, který jest ozdoben četnými obrázky. U nejvíce rozšířeného Farního věstníku, který velmi pěkně řídí farář Pilík ve Vršovicích, přáli bychom si lepší úpravu a také nějaký obrázek. Zvláštní skupinu tvoří Věstník římskokatol. lidu na Falknovsku a Farní věstník pro osadu oseckou. Oba tyto Věstníky jsou výhradně dílem svých vydavatelů, kteří je píší a sami rozmnožují. Falknovsiký farní věstník, dílo horlivého menšinového kaplana dr. E. Broje, podává vždy vedle asketického článku přehled náboženského života katolických Čechů, rozptýlených kolem Falknova a má kromě svého náboženského vý znamu i velký význam národní. Nevíme, zda-li po odchodu dra Broje do Mirošova jest ve vydávání Věstníku pokračováno. Farní věstník pro osadu oseckou je snad rozsahem nejmenší ze všech Farních věstníků, avšak svým obsahem, zvláště svými, hojnými místními zprávami a kresbami jistě může býti vzorem, jak Farní věstník pro malou farní osadu vypadati má. — Bylo by si jen přáti, aby myšlenka Farního věstníku nalezla co největšího ohlasu a co největšího rozšíření. Farní věstník je každému duchovnímu správci vý borným pomocníkem v pastoraci. R. A l b e r t F o u c a u l t : La societé de Saint Vincent de Paul. Histoire de cent ans. Paris. Spes 1933. Založení charitativní konference šesti studenty jest skutek, který svými výsledky jest podivuhodný. Během století vzniklo po celém světě na 10.500 konferencí se 160.000 členy, kteří rozdělí mezi chudé všech národů 170 milionů franků. Mimo církev není náboženství, není filosofického systému, který by svou vnitřní silou mohl vyvolati takové hnutí, jako jest Vincenciánství. Albert Foucault, který jest členem gene rální konference sv. Vincence již po mnoho let, napsal na žádost svých kolegů, členů konference, dějiny spolku sv. Vincence. Kniha jest jak po učná, tak povzbuzující. Ukazuje nám, z jakých úvah vznikl podnik Ozanamův. Nestačilo mu jen vyučovati svátým pravdám, bylo mu nutností ná- Literatura. 617 boženství lásky vtěliti v čin. Chtěje chudým zvěstováti evangelium, nasytil je dříve chlebem hmotným. Revoluce přerušila sociální dílo církve. Konfe rence, postavené pod patronanci sv. Vincence, měly v něm pokračovati. Foucault líčí rapidní rozvoj spolku sv. Vincence, nezakrývaje počáteční ob tíže, které spolku připravoval ministr de Persigny. Konference se šířily jak ve starém, tak v novém světě. Přizpůsobovaly se duchu jednotlivých ná rodů a lokálním poměrům, všude vzorně plníce svůj přední úkol lásky k bližnímu. Kniha jest slavným svědectvím pro jedno z nejvýznamnějších odvětví činnosti církve. Bartůněk. J o s e f K o u s a l , Dva cykly postních kázání. Je to publikace zná mého kněze sociologa. V prvním cyklu popisuje posvátná místa sv. města Jerusalema a jejich význam v utrpení Páně. Jsou to dojmy z vlastní návště vy. V druhém cyklu: Náboženská lhostejnost, úkaz naší doby, vykládá způ sobem lidovým příčiny dnešní náboženské lhostejnosti. Uvádí pak hlavně, tyto příčiny: pýchu, lakotu, smyslnost a bázeň lidskou. Poslední řeč líčí ne štěstí nábož. lhostejnosti. Jsou to řeči časové, kazatelům se jistě zamluví. Dr. Jos. Kašpar. J. Μ. 1e M o i n g, Le saint sacrifice de la Messe. Paris 1933. Procure générale du Clergé (3 rue de Méziěres). Str. 100. Knížečka tato chce býti příručkou po společnou pobožnost věřících při mši sv. a zároveň chce dáti mládeži výklad o mši sv. a uváděti ji v lepší porozumění posvátnému úkonu. V hlavní části obsahuje latinský text a fran couzský překlad všech mešních modliteb ze mše sv. o nejsvětější Svátosti. V poznámkách je uveden historický výklad jednotlivých částí mše sv. v roz sahu asi takovém, jak jej podává na př. naše Podlahova Liturgika. I v naší liturgické literatuře máme několik příruček podobného druhu. Kéž jen co nejvíce se rozšíří mezi lid a vedou k hlubšímu poznání mše sv. a učí zbož nější účasti na této nejdražší oběti. R. Dr. J a n S c h l e n z - J o s e f H r o n e k, Zákon o vzájemných pomě rech náboženských vyznání. Praha 1933, G. Franci. 77 str. Cena neudána. Knížka tato je překladem pojednání dr. Schlenze, profesora církevního práva na bohoslovecké fakultě německé university v Praze. Překladatel do plnil některé věci týkající se hlavně hřbitovního řádu a smluv o zakoupení hrobu. Pojednání to, praktické a poučné, vřele duchovenstvu doporučujeme, zvláště dnes, kdy znalost interkonfesního zákona každému knězi, ať působí v duchovní správě nebo ve škole, je naprosto nutná. R. JUDr. S v a t o š, Reclitsberater fiir die Seelsorge. Warnsdorf 1933. Opitz. Str. 130. Cena váz. 16 Kč. Loňského roku bylo v tomto časopise na str. 333 referováno o Práv ním poradci duchovní správy od téhož autora. Letos vydává autor 2. díl svého už dříve vyšlého Rechtsberater. Je to kniha velmi praktická, poučuje o nejnovějším stavu různých církevně právních otázek, podává jasný vý klad rozmanitých předpisů, takže duchovní správce se bez této příručky těžko obejde. Doporučujeme duchovenstvu, aby si k Právnímu poradci du chovní správy zaopatřilo i tento 2. díl Rechtsberater; najdou tam sice mnoho stejných partií, ale také mnoho nového. R. J o s e f H r o n e k , JVlanuale učitelů katol. náboženství na čsl. školách národních na škol. rok 1933-34. Praha 1933. Kropáč a Kuchařský. Praktická příručka s kalendariem a katalogem žactva obsahuje hlavně přehled osnov vyučování katol. náboženství. Letos nově zavedené osnovy Kubíčkovy nebyly do Manuale pojaty, protože redakční závěrka končila se 1. července a úřední sdělení o nově zavedených osnovách bylo uveřejněno později. Praktický je seznam knih pro katechetovu knihovnu. Bylo by si však přáti, aby ve všech oddílech byla vyznačena stěžejní, základní díla v tom kterém odborů, aby každv věděl, cosi má zaopatřiti v prvé řadě. R. K a r l A d a m , Die sakramentale Weihe der Ehe. 2. Aufl. Freiburg i. Br. 1933. Herder. Str. 23. M — .50. Malá knížečka podává přednášku, kterou měl autor na 68. shromáždění německých katolíků ve Freiburgu. Mluví o o manželství přirozeném, které bylo povýšeno Spasitelem na svátost, o manželství jednotném a nerozlučitelném, které může býti uzavřeno jediné před knězem. Zmiňuje se pak o úkolu manželství, který je obnova lidstva plozením, výchovou a obnova církve a udržováni veškeré křesťanské kultury. V závěru projevuje naději, že zdaří se oonova křesťanského života ve společnosti Katolickou akcí. K. P. R é g i s G e r e s t O . P., Veritas. La Vie chrétienne raisonnée et méditée. IV. La maison paternelle. Paris 1933. Lethielleux. Dva svazky. Str. 490 a 287. Cena obou svazků 30 Fr. Celé toto široce založené dílo (5 částí) podává směrnice pro duchovní život křesťana. V prvých třech částech pojednal autor o základních prav dách, o existenci boží, o vlastnostech božích; ukazuje ideál života křesťana, Ježíše Krista, a na Rodičce Boží Marii Panně učí, jak přiblížiti se co nejvíce tomuto ideálu. V díle čtvrtém vede autor čtenáře do otcovského domu. Život rodinný přirovnává k životu církve; podává ve své knize celé pojednáni 0 církvi a o svátostech. V druhém díle této čtvrté části popisuje vlastní du chovní život duše, kterou přirovnává k chrámu jerusalemskému, který byl symbolem chrámu duše. Autor je mistrem asketiky a duchovního života 1 mistrem theologie. Jeho kniha přinese jistě čtenáři veliký užitek. K. P. O. S t a u d i n g e r - V o j t e c h B u c k o, Čo sa deje v Konnersreuthe? »Spasitel’ je dobrýk Bratislava 1933. Katolička Jednota. Pilný náš spolupracovník, slovenský bohoslovec Vojtech Bucko, stu dující na pražské bohoslovecké fakultě, vydává překlad krásné knihy P. O. Staudingera »Der Heiland ist Gut!« »Spasitel je dobrýk Toto heslo Terezie Neumannové z Konnersreuthu tvoří základní myšlenku jeho knihy, v niž vypisuje život této omilostněné duše, její extase, její utrpení, rozebírá a vy vrací různé námitky proti zjevům konnersreuthským, snaží se vylíčiti, jak všechny vise, extase a vůbec všechny milosti, jež se Terezii dostávají, pů sobí na její duši i na duši návštěvníků, kteří jsou svědky těch podivuhod ných věcí. Překlad je pěkný, plynný; překladatel připojil i různé dodatky a vysvětlivky, a hleděl obsáhnouti svou knížkou stručnou historii události konnersreuthských. Kéž se splní to, čeho autor svou knihou i překladatel svou prací chtějí dosíci: aby kniha ta hlásala, jak velkou lásku má k duším lidským Spasitel, který skrze Terezii Neumannovou chce vésti k sobě lidská srdce a učiniti šťastnými, a aby vlévala do duší útěchu a sil v v bolestech a odevzdanost do vůle boží. Kniha zaslouží co největšfho rozšíření. Kde. Sborník Liturgického týdnu v Praze od 10. do 13. října 1933. Praha, opatství emauzské, 1933, stran 166 v 4°, cena neudána. — Již dávno ozývala se touha po větší liturgické akci, která by osvětlila liturgický život katolické církve věřícím laikům a nadchla je k prožívání. Této touze vyhovělo zaslou žilé emauzské opatství v Praze uspořádáním krásného Liturgického týdnu po vzoru belgickém. A aby účinek tohoto týdnu byl trvalý, vydalo totéž opatství jako čís. 11.— 12. časopisu svého »Pax« všechny proslovy a před nášky v tvdnu proslovené tiskem pod shora uvedeným titulem Sborník Litur gického týdnu. Pro trvalou pamét uvádíme přehled přednášek: Liturgické snahy a cíle nové doby (opat Arnošt Vykoukal), Modlitba individuální a liturgická v životě křesťanském (prof. Em. Soukup OP.), Prožívání církev ního roku (prof. dr. Činek), Účast křesťana na kněžství Ježíše Krista (P. Wenzel OSB.), Mše sv. centrem křesťanského života (P. Schaller OSB.), Poesie v liturgii, zvláště v římském misálu (dr. Fuchs), Sociální význam svá tostí (prof. dr. Foltynovský), Mše sv. v životě inteligenta (dr. Krlín), Gregoriánský chorál v liturgii, úvodní a závěrečný proslov 1. Exc. ndp. arcibiskupa dr. Karla Kašpara. Sborník vřele doporučujeme do katol. knihoven. Čihák. NOVÁ USTANOVENÍ A ROZHODNUTÍ Úhrada kostelních schodků. V minulém čísle tohoto časopisu na str. 550 bylo citováno vynesení zemského úřadu v Praze ze dne 15. března 1932 č. 138.189 ai 1932-7A 961/1 ai 1931. Tímto vynesením odvolává zemský úřad svou dřívější praksi, podle které uznával povinnost patrona soukro mého i veřejného k úhradě potřeb pasivních kostelů. Poukazuje na nález nejv. správního soudu ze dne 16. února 1929 č. 3216, podle něhož neexistuje zákonný předpis, který by soukromému patronu ukládal závazek hraditi kostelní schodky vzniklé při úhradě běžných, t. j. pravidelně se opakujících potřeb. Proto žádá zemský úřad, aby konsistoř doporučila farním úřadům, aby schodky vzniklé opatřením kostelních potřeb snažily se uhraditi jiným vhodným způsobem (sbírkami mezi věřícími a pod.). Toto své stanovisko zemský úřad zase modifikoval na základě zvláštního případu, výměrem ze dne 2. února 1933 č. 53.882 ai 1933-7B 811/2 ai 1932. Prohlašuje, že roz hodnutí nejv. správního soudu ze 16. února 1929 č. 3216 ohledně povinností patrona ke krytí výloh za kostelní potřeby a zvláště i poskytování úhrady na výlohy za mešní víno a svíčky platí jen pro konkrétní případ a nelze mu přikládati všeobecnou platnost. Proto jest zakročiti, kdyby patron tato vydání jakožto dobrovolná odepíral a farním správám tím nesnáze vznikly, aby věc cestou instanční mohla býti řešena. Podle toho musí v podobném případě duchovní správce požádati okresní úřad ó zakročení a vyříditi věc cestou instanční. (Viz Ordin. list pražský 1933, str. 28.) Redakce. Soudy prohlašují vládní nařízení o úpravě pachtovného při zeměděl ských pachtech za neplatné. Některé soudy v ČSR. odmítly provésti řízení, uložené jim cit. vlád. nař. z toho důvodu, že nařízení ono je neplatné. Otis kujeme bez poznámky důvody usnesení okres, soudu v Litoměřicích: Zmoc ňovacím zákonem čís. 95 Sb. z. a n. z roku 1933 zmocnilo Nár. shromáždění vládu republiky, aby po dobu mimořádných poměrů hospodářských, domá cích i zahraničních, nejdéle však do 15. listop. 1933, nařízením činila opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, živnostech a zemědělství, není-li k tomu zapotřebí zvláštního zákona podle předpisu ústavní listiny. V daném případě vlád. nařízení čís. 164 z r. 1933 o pachtovném neupravuje ani cen, ani výrobních a odbytových poměrů v zemědělství, nýbrž snižuje prostě nájemné ve prospěch nájemců a v ne prospěch pronajimatelů. Toto opatření, jak je zřejmo, nemá vlivu ani na ceny obilí, ani na zvýšení nebo omezení výroby zemědělské, zasahuje se jím však do soukromých poměrů mezi smluvními stranami, ruší se práva na bytá a zavádí se tím jakýsi druh vyvlastnění movitého jmění, čili omezuje se takto soukromé vlastnictví. Omezení soukromého vlastnictví je však podle § 108 ústavní listiny možné jen v zájmu veřejném na základě zákona a nemohlo býti provedeno nikdy na základě uvedeného zmocňovacího zá kona, poněvadž by bylo k tomu zapotřebí zvláštního zákona, na základě ve řejného zájmu, jenž tu ovšem není dán. Příkladem takového zákona je zákon o vyvlastnění k účelům staveb železnic. Vzhledem k tomu bylo nutno uznati, že vlád. nař. č. 164 z r. 1933 je v celém rozsahu neplatné, že z něho nikomu nárok v něm uvedený nevzniká a že proto také vyslovená v něm příslušnost cesty řízení nesporného dána není. Popelnice na katolickém hřbitově? ČKD. 1933 str. 436 referuje o článku dra L. Svatoše z časopisu »P r á v n í k« 1933, str. 194 násl. V této studii tvrdí pisatel, že se duchovní správa nemůže brániti proti uložení popelnic na konfesním hřbitově, ani svých souvěrců, ani jinověrců, nemajících v místě vlastního pohřebiště. Zákon o pohřbívání žehem ze dne 7. pros. 1921, č. 464 Sb. z. a n. § 14 oVšem praví: »Popelnice s popelem buďtež ukládány na hřbitovech, v kolumbariích neb na jiných místech k tomu určených pod zemí nebo nad zemí. O ukládáni popela z mrtvol na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitově.« Svatoš přehlíží, že si spálený již zvolil pohřeb žehem, a že nemá již práva na d r u h ý pohřeb na hřbitově ve formě uložení urny. Kanonické právo považuje kremaci za církevní přečin a zbavuje vi níka práva na katolický pohřeb (can 1240 § 1, 5°). Uložení popelnic na ka tolickém konfesním hřbitově jest u r á ž k o u církve. To platí alespoň o v i d i t e l n é m uložení, nikoli snad ve zvláštních podzemních ko lumbariích. Svatoš se vyhnul ustanovení mezikonfesního zákona ze dne 23. dubna 1925 č. 96 Sb. z. a n. § 10, odst. 1. o »slušném pohřbenk: Obřady, pro jevy, náhrobky a pomníky nesmějí obsahovati u r á ž k y n á b o ž e n s k é o b c e (společností), j í ž h ř b i t o v p a t ř i . Názor c í r k v e k a t o l i c k é je zde rozhodujícím činitelem i na foru státního soudnictví. Naše čsl. judi katura přijímá církevní stanovisko za své, o čemž svědčí rozhodnutí zem ského úřadu ze dne 21. června 1930 (Ord. list pražský 1931, str. 49). O věci pojednává P e j š k a, C í r k e v n í p r á v o sv. 1., č. 267. Názor dr. Svatoše nehodí se nikterak na konfesní hřbitovy katolické. Pejška. Důležitost a dosah rozhodnutí Nejv. správního soudu. Správní soud vydává svoje rozhodnutí pod určitým číslem a datem. To je jeden způsob citace. Druhý, praktičtější, je citovati číslo, pod kterým je rozhodnutí uve řejněno v oficiosní sbírce nálezů správ, soudu, vydávané Bohuslavem (Boh.), za Rakouska Budwiňskim (Budw.). Značný počet rozhodnutí týká se zá ležitostí církevních a církevně politických, jako na př. zabraných kostelů a kaplí, zvonů, hřbitovů, kongruy, patronátu, práva patronátního, fundaci, věcí stavební konkurence a j. Jestliže se odvoláváme na rozhodnutí spr. soudu, musíme si uvědomit!, že spr. soud nevydává nějakou všeobecně platnou zákonnou normu, že ne řeší právní otázky in abstracto, ale že jen zkoumá jednotlivé případy po stránce jejich zákonitosti, odpovídá-li napadené rozhodnutí nižších úřadů správních zákonu. Není proto správno citovati rozhodnutí spr. soudu jako všeobecně platnou normu; ono má důležitost jen v případech podobných, kde jsou stejné předpoklady, neboť v takových by spr. soud zase rozhodl stejně. Proto správní úřad, když bylo jeho rozhodnutí správ, soudem zru šeno, musí učiniti opatření nové a při tom dbáti právního názoru spr. soudu. Jestliže někdo cituje rozhodnutí spr. soudu pod nesprávným číslem a datem, nebo poplete číslo spr. soudu s číslem sbírky Bohuslavovy nebo Budwiúského, vzniká zmatek. Kdo si dal trochu páce a kontroloval čísla rozhodnutí spr. soudu v rozmanitých příručkách a sbírkách právních před pisů církevně politických uveřejněná, ví, že jsou často nespolehlivá. Ale nejen čísla, i obsah bývá udán falešně! Vezměme za příklad časovou otáz ku, kdo je povinen hraditi náklad na běžné kostelní potřeby. Rozmanitých dvor. dekretů a rozhodnutí o tom vydaných úřady správními i spr. soudem je značný počet. Ale jiná je otázka, zdali jich může duch. správce upotřebiti s úspěchem pro svůj konkrétní případ, čili zda u spr. soudu vyhraje, když se na nějaké takové rozhodnutí spr. soudu nebo na dvor. dekret od volá při své argumentaci. Čsl. spr. soud rozhodl dne 16. února 1929 čís. 3216—· Boh. čís. 7757 že není zákonného předpisu, který by zavazoval patrona v Čechách, aby hradil ze svého náklad na mešní víno a svíce v případě, že na to nestačí příjmy z kostelního jmění. V letošním ročníku ČKD. 1933, str. 376 je doka zováno, že proti tomuto rozhodnutí je jiné, starší rozhodnutí bývalého spr. soudu ze dne 17. června 1886, čís. 1629 —· Budw. čís. 3110, podle kterého prý patron, ať soukromý nebo veřejný, je povinen již z titulu patronátního hraditi schodky účtu zádušního. Číslo rozhodnutí je citováno správně, ale obsah je zcela jiný! Nechrne stranou otázku, zdali rozhodnutí z r. 1929 může býti jednoduše vyvráceno rozhodnutím z r. 18S6! Vždyť je známo, že i spr. soud svoje vlastní rozhodnutí někdy koriguje usnesením plenár ním nebo i plenissimárním. Ale může-li někdo svoji stížnost u spr. soudu vyhrát, jestliže se na takové rozhodnutí odvolá? Rozhodnutí ze dne 17. června 1886, Budw. čís. 3110 vůbec nejedná o úhradě schodků zádušního účtu! Věta u Budw. č. 3110 zní: i»Die staatlichen Cultusbehorden sind bei Feststellung der Concurrenzpflicht zu Pfarrbauherstellungen gehalten auch auf die Bestimmungen des Erektionsinstrumentes Bedacht zu nehmen und daruber zu entscheiden, ob der Patron nach Mafigabe desselben zu Leistung, welche die gesetzliche Verpílichtung iibersteigen, herangezogen werden konne.« — Rozhodnutí to jedná tedy o konkurenční povinnosti k úhradě nákladu na opravu farních budov, ale ne o úhradě schodku zádušního účtu nebo o úhradě nákladu na běžné kostelní potřeby. Z dalšího odůvodnění citov. nálezu vysvítá, že osadníci domáhali se na patronovi, aby zaplatil nejen svou tangentu patronátn! (ma teriál a řemeslníky), nýbrž i tangentu přifařenců. (ruční a potažní práce) z důvodu, že je k tomu podle erekční listiny povinen. Patron odmítl, správní úřady mu daly za pravdu; o tom, je-li patron povinen provésti opravy sám na svůj náklad z toho důvodu, že se k tomu v erekční listině zavázal, však vůbec nejednaly. Ministerstvo kultu v poslední instanci (tehdy třetí) rekurs osadníků zamítlo s tím, že »darůber, ob der Patron nach MaRgabe des Erektionsinstrumentes zu Leistungen, welche die gesetzliche Verpílichtung iibersteigen, also gegebenen Falles auch zur Deckung des Aufwandes fůr Hand- und Spanndienste herangezogen werden konne, nach § 55 Ges. N. 50/1874 — da es sich um Geltendmachung eines besonderen Verpflichtungstitels handelt — nur der ordentliche Richter zu erkennen habe«. Správní úřady tedy vzaly v úvahu pouze zákonné předpisy o stavební konkurenci a ponechaly osadníkům na vůli, aby si od patrona vymohli cestou soudní to, co od něho žádají ze zvláštního titulu, t. j. na základě zřizovací listiny farní. A tu rozhodl spr. soud, že správní úřady m ě l y přihlédnouti také k této erekční listině proto, že ve sporech o nějaké plnění, které je žádáno z titulu patronátu, nerozhodují soudy, nýbrž správní úřady kultové; nebylo správné zavázat patrona k plnění jen takovému, ke kterému je povinen ze zákona a vyjmouti z rozhodováni správních úřadů jiná plněni a povinnosti, které patron na sebe vzal při vzniku fary a patronátu. Zří zení beneficia bylo zde důvodem k nabytí patronátu; proto také zakládací listina sama je nejbližším pramenem pro posouzení, jaký je rozsah patronátnich povinností. A ten je v tomto případě podle zakládající listiny sa motné větší, než podle platných zákonných předpisů. Těmi není rozsah patronátních závazků vyčerpán, ba ty jsou jen subsidierní; a spr. soud dodává: der Patron kann »auf Grund seines Patronates« zu allem Jenen verhalten werden, was er in limine fundationis ubernommen hat, indem alles dieses im einzelnen Falle den Inhalt der patronatischen Verpflichtungen bildet. Ani z těchto slov, vytržených z celku, nelze vy vodit), že podle tohoto rozhodnutí je patron z titulu patronátu povinen hra diti schodky účtu zádušního. Kdo by tedy svoji stížnost na spr. soud proti patronovi stran úhrady běžných potřeb kostelních opřel o toto rozhodnutí, jistě by — prohrál! Konečně ještě zmínku o instánčním rozhodování. Jestliže se domáhám svého práva, mám zaručenu platným právním řádem pomoc úřadů i soudů pro případ, že je moje právo rušeno. Nejsem-li s rozhodnutím spokojen, mohu se odvolati k instanci vyšší i nejvyšší (druhé až třetí) podle toho, jak zákon připouští. Dokud rozhodnutím nenabylo právní moci, dokud se nestalo »res iudicata«, není vykonatelné. A tu třeba upozorniti na zákon ze dne 14. července 1927 čís. 125 Sb. z. a n. o organisaci politické správy, jehož čl. 8. nařizuje zkrátiti instanční pořad na dvě instance: 1. pokud opravný prostředek není vyloučen, možno se odvolat! z roz hodnutí okresního úřadu k úřadu zemskému; rozhoduje-li zem. úřad sám v prvé stolici, možno se z jeho rozhodnutí odvolati k příslušnému mi nisterstvu; 2. z rozhodnutí zemského úřadu jako o d v o l a c í h o není další od volání k ministerstvu přípustno. Proto zem. úřad, když rozhodl jako druhá (a poslední) instance o odvolání, připomíná, že »toto rozhodnutí je konečné«. To ovšem nezna mená, že »je konec«, že už je res iudicata, nýbrž jenom tolik, že je vy čerpán pořad instancí. Cesta k spr. soudu je však ještě vždycky volná; ale ne dříve, než byla věc vyřízena pořadem instancí nižších! A jako má osoba fysická, která se cítí zkrácena ve svém právu roz hodnutím instance nižší, možnost obrátiti se na instanci vyšší, aby bylo rozhodnutí (nález, opatření) nižší instance přezkoumáno, tak má tuto mož nost také osoba právnická, na př. náboženská matice; i ta se bráni, aby jí nebyly ukládány závazky, ke kterým se necítí povinna. Tak se potom ovšem stává, že okresní úřad rozhodne na př., že náboženská matice je povinna hraditi schodky kostela v N. S tím však není spokojena finanční pokuratura a jako právní zákonný zástupce náboženské matice podá odvo lání k zem. úřadu. Ten jako odvolací instance rozhodne s platností »konečnou«. Protože další instance už není přípustná, zbývá jen stížnost k spr. soudu. Na věci by se nic neměnilo, i kdyby třetí instance (ministerstvo) pří pustná byla: zase by byla s jejím rozhodnutím spokojena jen jedna strana! Je tedy třeba s rozhodnutími spr. soudu a dvor. dekrety argumentovati obezřetně; je nutno přesvědčiti se nejen o tom, zdali rozhodnutí spr. soudu je správně citováno, ale také o tom, jaký je jeho obsah, hodí-li se na »náš« případ; jinak se bude šířiti ještě více zmatek v tomto ohledu už značný! Prof. dr. Lud. Matoušů. Uložení urny s popelem na katol. hřbitově. (Výňatek z kladně vy řízeného rekursu.) Zemský úřad v Praze pod číslem 557.611 ai 933 7 B434/1 ai 33 ze dne 9. listopadu 1933 vydal toto rozhodnutí: Důst. pánu P. K. S., děkanu v K. Městská rada v K. jako úřad patronátní a správce katol. hřbitova u kostela Nejsv. Trojice v K. ve schůzi, konané dne 17. října 1932 vyhověla žádosti H. O., aby umístil urnu s po pelem zemřelého A. S. v pomníku A. S. na uvedeném hřbitově. Proti tomu odvolal jste se podáním z 22. ř íjn a .1932 namítaje, že jde o hřbitov po svěcený, na kterém rozhoduje církev katolická a přesto že urna s pozůstatky katolíka S. má být umístěna viditelně, tedy k pohoršení katolíků znajících stanovisko církve ku kremaci. Odvolání vašemu okresní úřad v K. výměrem ze dne 31. května 1933 č. 42570 nevyhověl. Zemský úřad vyhovuje vašemu v zákonnité lhůtě podanému rekursu proti výše citovanému výměru okresního úřadu v K. a zrušuje naříkaný výměr jako vadný, při čemž rozhoduje, že správa zadušního hřbitova ka tolického v K. není vůbec povinna připustiti uložen! urny s popelem A. S. na svém hřbitově, tím méně však viditelným způsobem do pomníku u hrobu z těchto důvodů: Jak bylo šetřením zjištěno, zemřel A. S., vyznání řím.-katol., 1. října 1932 na německé klinice v Praze, kdež také měl řádné bydliště. Jedná se tudíž v tomto případě o uložení urny s popelem souvěrce na konfes. hřbi tově katolickém, který zemřel m i m o obvod hřbitova a nelze se tudíž dovolávatí zákona zdravotního ze dne 30. dubna 1870, čís. 68 ř. z., který ukládá v přední řadě obcím povinnost zřizovati a udržovati hřbitovy na hřbitovy konfesní, přenášeti povinnost tu jenom v případě, když v místě, kde je zřízen hřbitov konfesní, n e n í h ř b i t o v a o b e c n í h o . Je tudíž správa hřbitova konfesního, který zastupuje zároveň hřbitov obecní, povinna připustiti v k a ž d é m p ř í p a d ě (ať jde o souvěrce či 0 jinověrce resp. bezvěrče) pohřbení resp. uložení urny s popelem (podle § 14, věty druhé zák. kremačního č. 464/1921 Sb. z. a n.) osoby, která z e m ř e l a v obvodě tohoto hřbitova. Tomu však v daném případě není, a ne stihá tudíž správu konfesního hřbitova v K. povinnost přijmouti a uložiti urnu s popelem osoby zemřevší v cizím hřbitovním obvodě. Leč i kdyby A. S. zemřel v obvodě konfesního hřbitova v Κ., neměli by příbuzní nárok vůči správě hřbitovní na uložení urny s popelem na vyhrazeném, místě na hřbitově (do rod. hrobu), nýbrž byli by nuceni spokojiti se místem, které by .pro urnu správa hřbitova vykázala, ježto souvěrci (katolíci) podléhají ·— pokud se týče způsobu pohřbení — vnitřním p ř e d p i s ů m s v é c í r k v e (ohledně církve řím.-katol. platí v tom směru § 14 zák. čís. 50/1874 ř. z.) a nikoliv předpisům zákona mezikonfesního- čís. 96/1925 Sb. z. a n., který se vztahuje toliko na jinověrce a bezvěrče, nikoliv však též na souvěrce. Než i ja.ko jinověrec (bezvěrec) neměl by A. S. nároku na uložení do rod. hrobu na katolickém hřbitově v Κ., ježto povaha hrobu jako rodin ného nebyla prokázána, neboť nebyla o zakoupení jeho pro rodinu S. sepsána smlouva, schválená arcibiskupskou konsistoří v Praze. Avšak 1 v případě existence rod. hrobu je způsob ukládání urny s popelem (vi ditelně do pomníku či skrytě) vyhrazen vždy správě hřbitovní, a to z dů vodu, že ani zákon mezikonfesní, ani zákon kremační neukládají správě hřbitova z á v a z n ě povinnost připustiti uložení urny s popelem viditelně do pomníku. Vzhledem k uvedeným důvodům bylo nutno zrušiti naříkaný výměr okresního úřadu v celém rozsahu. Tento výměr má podle čl. VIII. zákona čís. 125 ex 1927 Sb. z. a n. platnost konečnou. — Za zemského presi denta: Zeiner v. r. Může obchodník o dnech památných prodávati? Jistému obchodníkovi nařídil strážník dne 6. července, t. j. v památný den mistra Jana Husa, aby 2 avřel krám, že prý v ten den není dovoleno prodávati ani pracovati, nýbrž má se zachovávati nedělní klid. O věci dověděl se místní farář a učinil dotaz o té věci jednak u policejního ředitelství v Praze, jednak u zemského úřadu. Policejní ředitelství na dotaz neodpovědělo. Zemský úřad v Praze odpověděl na dotaz přípisem ze dne 3. listopadu 1933 čís. 557.885/1933/262727-2-33 takto: »K tamnímu dotazu ze dne 8. července 1933 čís. 1387 ozna muji, že podle § 4 zákona ze dne 3. dubna 1925 čís. 65 Sb. z. a n., platí pro památné dny, kromě dne 28. října předpisy o nedělním klidu jen pokud jde o veřejné úřady, ústavy, podniky a školy veřejné, jakož i školy s prá vem veřejnosti. Nemůže tedy býti živnostník nucen, aby v památné dny, kromě 28. října, měl zavřeno.« (»Far. věst.« v Praze XII., r. X., č. 12, str. 7.) Dispensování od jedné nebo dvou prohlášek. Biskupská konsistoř lito měřická čís. 10.850/33 upozorňuje, že tuto dispens mohou dávati sami vikáři, a žádá, aby tak činili. Při tom jsou oprávněni vybírati pro účely vikariátu 5 Kč, respektive 10 Kč při dispensi od dvou prohlášek. Jsou-li snou benci z dvou různých střídnictví, postačuje udělení dispense vikářem ne věsty. Vikáři, kteří jsou duchovními správci snoubenců, nechť požádají o tuto dispens Ordinariát. DUCHOVNÍ SPRÁVA Sňatek snoubenců z Německa delegací v českosl. republice není možný. Zemská správa politická v Praze rozhodla dne 5. června 1928 č. 92.250 ai 1928/1 A-879 ai 28 takto: 1. Sňatek per delegationem v Československu jest u snoubenců v S a s k u b y d l í c í c h vyloučen. Podle § 7 5 o. z. o. je ku přijeti slav ného konsensu manželského oprávněn řádný duchovni některého ze snou benců; má-li však manželství býti uzavřeno na jiném místě, do kterého žádný ze snoubenců farou nenáleží, musí býti duchovní tohoto místa zmoc něn k tomu řádným duchovním správcem (§ 81 o. z. o.)· Přirozeně se k tomu předpokládá, že z m o c ň u j í c í d u c h o v n í s p r á v c e jest sám k to mu povolán a oprávněn. V daném případě tomu však tak není. Katolický duchovní správce v Německu není vůbec oprávněn manželství uzavírat!, ježto podle § 1320 něm. obč. zák. může býti manželství uzavřeno pouze před příslušným stavovským úřadem. Nemá-li tedy duchovní správce v Německu sám oprávnění k uzavírání sňatků, nemůže je přenésti a zmocňovati k úkonu jiného. 2. Měl-li by pro jmenované snoubence státi se příslušným některý duchovní správce v republice československé, m u s i l i b y se z d e p ř i h l á s i t ! k ř á d n é m u p o b y t u , p ř i č e m ž by j i m z v á ž n é h o d ů v o d u mohla býti udělena dispens od š e s t i n e d ě l n í h o pobytu. Poznamenávám konečně, že ke sňatku před stavovským úřadem v Němec ku bylo by zapotřebí pro oba snoubence vysvědčení o způsobilosti ke sňatku vydaného domovským státem. Překážka verejnej mravopočestnosti. Štefan a Alžběta najprv spolu žili, narodily sa im dve deti až konečne sa sosobášili, ale len civilně. Po čase pri nejakej příležitosti Alžběta primala Štefana k tomu, aby sa aj ka tolicky dali sosobášiť. Katolicky farár, ktorému Alžběta vec prednesie so žádosťou, aby ich sosobášil, má však pochybnost’, či medzi Štefanom a Alžbětou nejestvuje rozlučujúca překážka verejnej mravopočestnosti, od ktorej pred sobášom mala by byť zadovážená dišpenzácia Ordinariátu. Otázkou je teda, že dl’a kán. 1078 medzi ktorými osobami vznikne poťažne jestvuje rozlučujúca manželskoprávna překážka verejnej mravópočestnosti. Kán. 1078 vyslovuje, že překážka verejnej mravopočestnosti vznikne z neplatného manželstva a z veřejného alebo všeobecne známého konkubinátu muža a ženy. Tento muž a táto žena sú teda len prameňom, příči nou překážky verejnej mravopočestnosti, oni dvaja sú jej póvodcami, avšak medzi nimi samými ona nejestvuje. Podobné je tomu aj v případe překážky pokrvenstva, kde medzi otcom a dcérou, medzi bratom a sestrou atď. jest vuje překážka pokrvenstva, ale nejestvuje ona medzi samými rodičmi, ktorí sú len prameňom, příčinou a póvodcami tejto překážky. Ďalej kán. 1078 vyslovuje, že překážka verejnej mravopočestnosti jestvuje medzi mužom a pokrvnými ženy v priamej čiare v prvom a v druhom stupni na jednej straně a na druhej straně medzi ženou a pokrvnými muža v priamej čiare v prvom a v druhom stupni. Aj z tejto osnovy kánona videť, že medzi samým mužom a samou ženou, ktorí uzavřeli neplatné man želstvo, alebo žijú připadne žili vo verejnom alebo všeobecne známom konkubináte, nevznikne a nejestvuje překážka verejnej mravopočestnosti, lež len medzi ich pokrvnými. To sa tak može stať, že muž má z predošlého manželstva alebo z nezákonného poměru, teda či v prvom či v druhom případe od inej ženy dieťa alebo deti, alebo že žena má z predošlého man- želstva alebo z nezákonného poměru, teda zas od iného muža dieťa alebo deti. Připadne toto dieťa alebo tieto deti muža alebo ženy už sú staršie, už sú ženaté alebo po vy dávané. Teda muž má už nielen dieťa alebo deti z predošlého manželstva alebo z konkubinátu, ale už aj vnukov alebo aj vnučky, alebo podobné žena z predošlého manželstva alebo z konkubinátu má nielen dieťa álebo deti lež už aj vnukov alebo. vnučky. Dťa výšuvedenej osnovy kánona len medzi samým mužom a dcérou alebo vnučkou ženy na jednej straně a len medzi ženou a synom alebo vnukom muža na druhej straně jestvuje překážka verejnej mravopočestnosti a teda z tohoto následuje, že medzi synom muža a dcérou alebo vnučkou ženy a medzi vnukom muža a dcérou alebo vnučkou ženy nejestvuje překážka verejnej mravopočest nosti. Podobné je to překážka švagorstva, kde len medzi manželom a pokrvnými manželky a len medzi manželkou a pokrvnými manžela je překážka švagorstva, ale nie aj- medzi samými týmito pokrvnými. V našom případe teda medzi Štefanom a Alžbětou nejestvuje pře kážka verejnej mravopočestnosti a preto farár, keď inej překážky medzi nimi niet, móže ich sosobášiť. Dr. Funczik. Pred a pokódexové miešané manželstvo. Maria, katolička, a Pavel, evanjelík a. vyz., v r. 1916 uzavřeli vo Zvolene manželstvo najpr pred štátnym matrikárom a potom aj v evanjelíckom kostole pred evanjelíckym farárom. V r. 1925 toto manželsto bolo civilně rozlúčené a teraz Maria, ktorá ostala katoličkou, chce uzavreť nové, katolické manželstvo pred katolickým farárom s Jánom, evanjelíkom a. vyz. Otázkou je, či Maria móže uzavreť nové, katolické manželstvo s Jánom, evanjelíkom a. vyz., poťažne či katolicky farár móže platné assistovať to muto manželstvu. V r. 1916 vo Zvolene uzavreté manželstvo katolíckej Marie s evan jelíkom Pavlom bolo aj katolicky platné uzavreté a preto teraz Maria dotial’, dokial’ Pavel žije alebo dokial' katolicky cirkevný súd manželstvo Marie a Pavla nevyhlásí za neplatné, nemóže platné uzavreť nové, katolické man želstvo a teda dotial’ ani katolicky farár nesmie a platné ani nemóže assis tovať manželstvu Marie a Jána. Totižto dl’a dekrétu »Ne temere« (vyd. 2. aug. 1907 a platné až do Kodexu, teda do 18. mája 1918) od dňa veťkonočnej nedele (19. apr.) r. 1908, v ktorý deň toto dekrétum v celom svete nadobudlo účinnosti, manželstvo všetkých katolikov, či tito ho uzavřeli medzi sebou či s pokrstenými alebo s nepokrstenými nekatolíkmi, len pod tou podmienkou mohlo byť katolicky platné, keď sa uzavřelo pred katolickým farárom vyjmúc, že pre niektoré miesta alebo kraje sv. Stolic.ia inu normu by ustanovila. Takéto výnimočné ustánovenie bolo v nemeckej říši na základe 18. januára 1906 vydanej konštitúcie »Provida«, ktorej platnost’ na základe dekrétu S. C. Sacr. č. 833/08 z 27. febr. 1909 bola rozšírena aj na Uhorsko. D ia konšti túcie »Provida« v nemeckej říši a v Uhorsku miešané manželstvá katolikov, keď teda katolík uzavřel manželstvo s pokrsteným nekatolíkom, boly hoci nedovolene ale preca platné uzavreté aj vtedy, keď ony nie pred katolickým farárom lež pred štátnym matrikárom alebo pred nekatolickým duchovným boly uzavreté. V našom případe katolička Maria a evanjelík Pavel v r. 1916 na území bývalého Uhorska, ku ktorému vtedy Zvolen patřil, uzavřeli svoje manžel stvo za platnosti konštitúcie »Provida« pred štátnym matrikárom a tiež aj pred evanjelíckym duchovným a preto ich manželstvo katolicky platné bolo uzavreté. Následkom tohoto Maria teraz za života Pavla je viazaná svazkom platného manželstva a preto nové, platné manželstvo uzavreť nemóže. Dr. Funczik. Byciklovanie kňazov. Pod tímto titulem uveřejnili isme v ČKD. str. 381 ai 1933 právní názor dra Funczíka. Pro správný výklad dodáváme ná sledující: V naší republice není zákazu kněžím používati kola čili bicyklu, vždyť na př. usnesení nejd. episkopátu naší republiky ze dne 30. září 1931 předpokládá, že kněží licite užívají kola a pro tuto jízdu jim dovoluje nositi tunica aliquantulum breviori. . . maioris commoditatis gratia. Totéž dovo lení obsahuje i výnos posv. kongregace de Sacramentis ze dne 13. června 1919. Mohou tudíž u nás kněží z vážných důvodů a bez pohoršení lidu jezditi na kole ve svém povolání. Redakce. Církevní autorita o zjeveních v Belgii. Události v Beauraingu a jinde v Belgii přiměly belgické biskupy k tomu, že vydali dne 30. října 1933 zvláštní instrukci, v níž se ustanovuje: 1. Nikdo nesmí ani tvrditi, ani míti za pravdu, že církevní autorita dosud tato tak zv. zjevení přímo nebo ne přímo uznala; 2. kněží mají věřícím doporoučeti podobnou opatrnost, jakou zachovává církev sv. Jest zakázáno některé události, třeba se zdály zázrač nými, označovati za nadpřirozené, dokud jejich nadpřirozenost nebyla bez pečně prokázána; 3. bez schválení svého biskupa nesmějí kněží ani organisovat, ani vésti poutníky na taková místa; 4. spisy o těchto zjevech jest považovati za osobní názor pisatelův, i když byly předloženy k církevní censuře. Podle kan. 1385 CIC. nesmí býti uveřejněn žádný spis o zázračných jevech bez církevní censury. Proto knihy, modlitbičky, obrázky o takových věcech bez církevního schválení vydané, jsou zakázány. V důsledku této instrukce belgických biskupů usnesli se také rakouští biskupové na své podzimní konferenci vydati podobné směrnice svému du chovenstvu. Žádají: 1. všechno, co má býti uveřejněno tiskem o mimořád ných jevech v duchovním a náboženském životě, musí býti dříve dáno k cír kevní censuře; 2. kněží i laikové, kteří chtějí míti o podobných jevech před nášky ve veřejných shromážděních, potřebují k tomu výslovného svolení příslušného místního biskupa. 3. Rovněž katolické noviny a časopisy smějí přinésti zprávy o takových zjevech jen po předcházejícím církevním svoleni! K pobožnosti denního výstavu. Ord. list litoměřický čís. 54 ai 1933 připomíná, že Missa expositionis nesmí se slaviti coram Sanctissimo expo sito, a že Expositio má se provésti teprve po mši sv. Výstav má trvati nej méně 10 hodin a nesmí se doba ta libovolně měniti. Pořad míst a kostelů iest zachovati; nutné změny jest hlásiti Ordinariátu. Hlášení křtů dětí jinde narozených. V nynější době chodí matky slehnouti do nemocnic nebo sanatoří, odjedou pak s dítětem domů a dají je tam pokřtíti. Správa ústavu často neoznámí porod duchovnímu správci fary, v jejímž obvodu se ústav nalézá, a do křestní matriky musí býti dítě za psáno s číslem pořádným. Podle ministerského nařízení ze dne 10. srpna 1886 č. 7191 ex 1884 jest duchovní správce, který dítko jinde narozené po křtil a do své matriky bez řadového čísla zapsal, povinen poslati duchov nímu správci místa, kde se dítě narodilo, do 8 dnů doslovný opis tohoto zápisu proti potvrzení, které uloží v archivu. V zájmu řádného vedení matrik nařizují některé konsistoře znovu, aby spisy byly zasílány ihned po křtu dítěte, a aby zároveň byla poslána všechna data pro statistický list, která by si jinak duchovní správce, v jehož osadě se dítko narodilo, nemohl opatřiti. Státní dispens od překážky příbuzenství, t. j. mezi sourozencem a po tomky druhého sourozence, mezi bratrancem a sestřenicí, jakož i dispens od překážky švagrovství vyjímaje od překážky švagrovství I. stupně, uděluje okresní úřad, v Praze magistrát hlav. města Prahy a jeho úřadovny, pově řené sňatkovou agendou, a to podle vlád. nařízení ze dne 18. prosince 1929 Sb. z. a n. čís. 186. Zemský úřad odmítá vyřizování takových žádostí prá vem, proto mu je neposílejte. Čhk. UDÁLOSTI Po nitranských slavnostech. Slovensko prožívalo letos ve dnech 13. až 15. srpna významné jubileum založeni prvního křesťanského, historicky doloženého chrámu v Nitře. Slavnosti daly podnět k četné literatuře1) o Pribinovi a jeho kostelu; bylo napsáno mnoho článků a pojednání v růz ných časopisech a listech. Nechyběly ani četné polemiky, hlavně o Pribinově kostelu. Rušný průběh slavností byl vítaným předmětem pro novináře, kteří se dali strhnouti chvilkovým dojmem aneb jinými důvody pro nebo proti, nešetříce ani samé pravdy. »Hlídka« o tom píše: ». . . budiž jen po dotčeno, že co se o tom píše v českých novinách, je pravda velmi silně promíchaná lžemi.«2) Bylo proto radno neunáhliti se s úsudkem. Je zapotřebí určitého časo vého odstupu k správnému posouzení tak důležitých událostí. Z toho dů vodu přinášíme svůj referát o nitranských slavnostech teprve nyní. Původně byly nitranské slavnosti zamýšleny jako čistě církevní, jako 1100. jubileum založení prvního známého křesťanského chrámu na' Sloven sku, jako 1100. jubileum jeho křesťanské kultury. Katolické Slovensko se důkladně připravovalo na důstojné oslavení svého tak významného jubilea. Biskupský sbor slovenský již dne 25. ledna 1931 upozorňoval své věřící pastýřským listem na blížící se nitranské slavnosti. Znovu tak učinil pastýř ským listem ze dne 15. února 1933. Když však vláda přijala protektorát nitranských slavností, slavnosti dostaly tím dvojí ráz: církevní a národní, co se silně odráželo i v jejich průběhu. Církevní slavnosti dosáhly plně svého cíle. Byly výmluvným doku mentem síly slovenského katolicismu. Slavností zúčastnil se J. E. kard. Hlond, primas polský, J. E. Rafael Rodič, arcib. bělehradský, j. E. dr. L. Prečan, arcib. olomoucký, J. E. Mišič, biskup mostarský, J. E. A. Stojka, recko-katol. biskup užhorodský, J. E. msgr. Stavěl, světící biskup olomoucký,, zástupce arcib. pražského kanovník dr. J. Kulač a celý slovenský episkopát. Poslední den bylo na 150.000 účastníků. Z. B. v »Akordě«3) o tom píše: »Viděl jsem však procesí ze všech končin Slovenska na cestách pod korouhvemi, v biskupském hradě, v kate drále a v Pribinově kapli, a byli to, nemýlím-li se, Slováci a maličko Čechů; zatím však ti, kteří se potili dole a k slavné příležitosti, na důkaz svého vlastenectví oblékli se do stejnokroje, směli do proslavené kaple vstoupiti jen jako lidé vzdělaní a osvícení. Zde národní myšlenka podivuhodně roz děluje národ . . .« Národní stránka slavnosti měla býti dokumentem čsl. vzájemnosti. K tomu však podotýká »Hlídka«:4) »Čsl. sblížení na té slavnosti nepokročilo; právě naopak!« Kdo byl tím vinen, ať si rozhodne každý sám. Zdá se však, že Hlinkův incident byl jenom nutným důsledkem toho, co předcházelo. Po slavnostech nastalo zastavení 1’uďáckých novin a široké vy šetřování osob, což jistě jenom ještě více škodí čsl. sblížení. Poděkování J. E. nuncia Ciriaciho na Hlinkův projev oddanosti k sv. Stolici a jejímu zástupci stalo se kamenem úrazu. Ostře byla napadána sv. Stolice v osobě jejího zástupce, i bezprostředně, v čemž se zvláště vyznamenal čelný orgán agrární strany »Venkov«. K sporu poznamenává »Hlídka«:5) »Koalični mi') :) 3) *) 5) Viz »Kultúra«, roč. V. (1933), č. 7— 8, str. 541— 574. »Hlídka«, č. 9 (září 1933), str. 352. »Akord« č. 7— 8 (září 1933), str. 267. Tamtéž. Tamtéž. nistři až na lidové se usnesli, aby vyslanec Radimský ve Vatikáne žádal o vysvětlení, ale již před tímto se naléhá, by nuncius Ciriaci opustil ČSR. Vysvětlení by si v Praze mohli dáti sami, kdyby chtěli, ale jde o něco jiného, o čem tu nemožno p sáti. . .« Měly tedy Pribinovy slavnosti po stránce národní aspoň ten dobrý účinek, že se ukázalo, že není u nás všechno v pořádku, že třeba konečně přiložiti vážně ruku k nápravě, aby se zabezpečilo klidné soužití obou ná rodů v naší republice. Končíme svůj referát slovy »Akordu«:e) »Pribinovy slavnosti jsou nám k^ poučení, že všechny československé koncepce bez pomoci katolíků jsou už napřed zmařeny. Národní myšlenka sama nespojí ani nespasí ná rody; spasit a spojit může jen víra.« VIH. mezinárodní filosofický kongres bude se konati od 2. do 7. záři 1934 v Praze. Účelem sjezdu je podati přehled vykonané práce filosofické a dáti směrnice pro další práci. Přesný program sjezdu není dosud stano ven. Dopoledne budou plenární schůze sjezdové, pak schůze, které budou projednávati themata obecná a schůze odborů speciálních. S kongresem bude spojena výstavka filosofického písemnictví od r. 1930. V čele příprav ného výboru stojí prof. dr. Em. Rádi. Z Duchovní české Akademie. Akademie ve své schůzi dne 13. listo padu 1933 rozhodovala o podaných spisech, ucházejících se o cenu. Došlo více než 20 spisů, z nichž poctěny cenou knihy následující: Dr. Josef Miklík C. Ss. R. v Obořišti za spis »Umučení Ježíše Krista« 1.000 Kč.. P. Jan Hrubý T. J., profesor arcib. gymn. v Bubenči, za spis «Šťastná pout životem« 1.000 Kč. Dr. Josef Beran, profesor Karlovy university v Praze, za spis »Gabriel Schneider, zakl. Kongr. Školských Sester de Notre Dame« 1.000 Kč. Inž. Josef Konšel, profesor vysoké školy zemědělské v Brně, za spis »Strvjčný nástin tvorby a pěstění lesů« 1.000 Kč. Dr. Josef Cibulka, prof. Karlovy university v Praze, za spis »Václavova rotunda sv. Víta« 2.000 Kč. Dr. Fran tišek Dvorník, prof. Karlovy university v Praze, za spis »Cyrillomethodějské legendy s byzantského hlediska« 1.000 Kč. Katolický kněz rektorem vysoké školy zemědělské v Brně. Pro studijní rok 1933-34 byl zvolen rektorem vysoké školy zemědělské v Brně inž. Josef Konšel, řádný profesor lesní tvorby, katolický kněz. Býval lesním správcem olomouckého arcibiskupství. Jeho kniha »Stručný nástin tvorby a pěstění lesů« byla právě poctěna cenou Duchovní české akademie. Kardinál Jan Verdier vyznamenán velkokřižem I. tř. čsl. řádu Bílého lva za své sympatie k československé republice a osobní účast na oslavách 15. výročí čsl. samostatnosti a IlOOleté památky nitranského chrámu Pribinova. Vyznamenání odevzdal slavnostně čsl. vyslanec ministr dr. Štěpán Osuský za přítomnosti význačných osobností československých a fran couzských. Úmrtí. Na svém statku v Praze-Hostivaři zemřel přední československý státník a vůdce selského lidu dr. švehla, bývalý předseda ministerstva. Jeho pohřeb ukázal jeho vnitřní velikost a oblibu u celého národa. Zemřel a byl pochován jako katolický syn české matky obřadem katolickým do rodinného hrobu na katolickém hřbitově hostivařském. Celá veřejnost bez rozdílu poli tiky a náboženství vzdala mu zaslouženou čest. Zemřela matka velikého syna, paní Kašparová, matka J. E. ndp. arci biskupa pražského. Své požehnání jí poslal sám sv. Otec z Říma, a pohřeb její v Praze svědčil o veliké úctě k ní a o veliké lásce k jejímu synu u všech vrstev obyvatelstva. Byla pohřbena v rodinném hrobě v Chrasti ti Chrudimě. °) Tamtéž.
Podobné dokumenty
č. 14 Bohemians DAVID HUBÁČEK
„Trenér na mě volal, ať jdu,
a trenér má hlavní slovo. Tak
jsem šel (smích).“
Výzva k podání cenové nabídky na stavební práce
rybníka se upraví do předepsaného sklonu a svahy se vysvahují směrem k základům
nábřežních opěrných zídek. Dno nádrže je navrženo u stavidla na kótě 224,10 m n.m. Provede
se ve sklonu 0,1 % směrem ...