diplomová práce iveta kopťová
Transkript
OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA FILOZOFIE Co je specifické pro filosofické poradenství? DIPLOMOVÁ PRÁCE Autor práce: Bc. Iveta Kopťová Vedoucí práce: doc. Mgr. Marek Petrů, Ph.D. 2014 UNIVERSITY OF OSTRAVA FACULTY OF ARTS DEPARTMENT OF PHILOSOPHY What is unique about philosophical counseling? MASTER THESIS Author: Supervisor: Bc. Iveta Kopťová doc. Mgr. Marek Petrů, Ph.D. 2014 ABSTRAKT Tato diplomová práce navazuje na mou bakalářskou práci a jejím hlavním cílem je čtenáři objasnit společné aspekty a rozdíly mezi filosofickým poradenstvím a různými druhy psychologické terapie. Zkoumám zde jednotlivé rysy filosofického poradenství a to, zdali z filosofického poradenství opravdu činí specifický obor, odlišný od psychoterapie. Nakonec zde objasňuji současnou situaci filosofického poradenství a snažím se navrhnout řešení, které by tomuto oboru poskytlo legitimní postavení vedle ostatních pomáhajících profesí, aniž by se filosofické poradenství muselo podřazovat pod rozsáhlou oblast psychoterapie. Klíčová slova: filosofické poradenství, psychoterapie, psychologické poradenství, terapie, terapeutické účinky, filosofie, diagnostika ABSTRACT This master thesis is a continuation of my bachelor thesis. The aim of this work is to clarify similarities and differences between philosophical counseling and various forms of psychological therapy to the reader. In this thesis I examine particular features of philosophical counseling and if these features in fact make philosophical counseling a unique discipline, different from psychotherapy. In conclusion I clarify current situation of philosophical counseling and try to propose a solution, which could make it possible for philosophical counseling to stand beside other helping professions, without subsuming under the broad domain of psychotherapy. Keywords: philosophical counseling, psychotherapy, psychological counseling, therapy, therapeutic effects, philosophy, diagnosis OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 5 1 2 FILOSOFICKÉ PORADENSTVÍ A PSYCHOTERAPIE ...................................... 7 1.1 Filosofické poradenství a psychoanalýza ................................................................ 9 1.2 Filosofické poradenství a racionálně emoční behaviorální terapie ....................... 19 1.3 Filosofické poradenství a terapie založená na logice ............................................ 24 1.4 Filosofické poradenství a existenciální psychoterapie .......................................... 28 1.5 Filosofické poradenství a humanistická psychoterapie Carla Rogerse ................. 32 1.6 Filosofické poradenství a další přístupy ................................................................ 35 CO JE VLASTNÍ FILOSOFICKÉMU PORADENSTVÍ? ................................... 41 2.1 Světonázorová interpretace ................................................................................... 41 2.2 Filosofické schopnosti a vzdělání ......................................................................... 45 2.3 Filosofické poradenství není terapií ...................................................................... 50 2.4 Achenbachova metoda „mimo-metodu“a role filosofické kritiky ve filosofickém poradenství ....................................................................................................................... 58 3 LIMITY FILOSOFICKÉHO PORADENSTVÍ ..................................................... 67 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 75 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.............................................................................. 75 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................ 81 ÚVOD Filosofické poradenství či filosofická praxe je nový profesní obor, který v roce 1981 založil německý filosof Gerd B. Achenbach. Od té doby se tato profese rozšířila do mnoha zemí světa, mezi něž patří např. Holandsko, Británie, USA nebo Izrael. Tato disciplína však zatím postrádá jednoznačně vymezené přístupy a metody ve své praxi. To je dáno z velké části tím, že neexistuje jasná shoda mezi filosofickými poradci v tom, co filosofické poradenství je a co je jeho cílem. Ačkoli je tato situace značně kritizována jinými odborníky a také samotnými filosofickými poradci, můžeme přeci jenom nalézt určité podstatné rysy, které mohou sloužit jako charakterizace filosofického poradenství. Tímto jsem se zabývala především ve své bakalářské práci, která byla jakýmsi úvodem do problematiky filosofického poradenství a jejíž účel byl spíše deskriptivní.1 V této práci se pak snažím řešit otázku, jestli je filosofické poradenství odlišné od psychoterapie, a pokud ano, čím. První kapitola je proto zasvěcena hledáním společných rysů a odlišností filosofického poradenství a jednotlivých druhů psychoterapie. Filosofické poradenství zde srovnávám s psychoanalýzou, kognitivními psychoterapiemi, logoterapií a daseinsanalýzou, ale také s humanistickými a alternativními přístupy, či psychologickým poradenstvím. Čtenář tak má možnost získat náhled na to, co filosofické poradenství sdílí s určitými formami psychoterapie, a také zjišťuje, že filosofie, se svými přístupy a metodami, je v dnešní době nedílnou součástí psychologických terapií. Následkem tohoto značného překrývání se objevují četné otázky, zdali není filosofické poradenství zbytečnou praxí, jestliže zde již existuje mnoho druhů terapie, které do velké míry funkci filosofického poradenství zastávají. V druhé kapitole proto zkoumám, zdali jednotlivé rysy, které jsou mnoha poradci chápány jako výlučně vlastní filosofickému poradenství, mohou legitimně odlišovat filosofickou praxi od psychoterapie. Zabývám se zde takovými aspekty, jako jsou světonázorová interpretace, filosofické schopnosti a vzdělání, tím, zdali je filosofické poradenství terapií, a metodou „mimo metodu,“ která také zahrnuje filosofickou kritiku. Nakonec se snažím obhájit, že určité rysy filosofického poradenství opravdu mohou sloužit k účelu odlišení filosofické praxe od psychoterapie. 1 Kopťová, Iveta. Filosofické poradenství. Ostrava: Bakalářská práce. Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Katedra filozofie, 2012. 5 S filosofickým poradenstvím se však pojí ještě jeden význačný problém. Jak může být filosofické poradenství legitimní praxí, která se zabývá i psychickými problémy člověka, jestliže po filosofických poradcích není vyžadováno žádné vzdělání v psychologii? Tato otázka a její řešení, které navrhuji, se objevuje v průběhu celé mé práce, ale hlavní pozornost jí věnuji ve třetí kapitole. Zde navrhuji několik možných způsobů, jak vyřešit tuto stávající situaci. Prosazuji zde myšlenku, že spolupráce s psychologickým poradenstvím by filosofickému poradenství umožnila stát se legitimním oborem, jenž je široce uznáván a akceptován mezi ostatními odborníky pomáhajících profesí. Zároveň však tvrdím, že by tímto činem filosofické poradenství neztratilo to, čím je opravdu specifické. 6 1 FILOSOFICKÉ PORADENSTVÍ A PSYCHOTERAPIE Peter Raabe, kanadský filosofický poradce, na začátku své knihy Issues in Philosophical Counseling2 píše, že pokud by nebylo filosofického poradenství, antická koncepce filosofie jakožto něčeho, co má být praktickou péčí o lidskou duši, by dnes byla zcela bez významu. To proto, že zatímco filosofové po mnoho staletí vyučovali filosofii, za tuto dobu se jim podařilo systematicky rozdat ostatním disciplínám, jako je biologie, astronomie, a medicína, všechny praktické záležitosti svého oboru. Nejnedávnějším příkladem této bláhové štědrosti bylo, když filosofové darovali svou praxi psychoterapeutům. Co má ale co dělat psychoterapie s filosofií?3 Jak to máme chápat? Od doby antiky, kdy filosofie byla nejenom vyučovaná, ale mnohými filosofy také praktikovaná, ať už epikurejci, stoiky, kyniky nebo pythagorejci, se s tímto obrázkem setkáváme čím dál méně, a v současnosti dokonce vůbec. S filosofií se dostáváme do kontaktu především na univerzitách a říci, že to je praktikování filosofie, by bylo hodně zavádějící. Z tohoto důvodu Raabe tvrdí, že současná filosofie disponuje širokou paletou různých teorií, ale praxe jí, tak nějak, chybí.4 Bertrand Russell se vyjadřuje v podobném duchu, když říká, že filosofie se vzdala jakýchkoli praktických a řešitelných otázek, aby je mohla dát empirickým disciplínám. Z tohoto úhlu pohledu jsou potom otázky rozděleny na dva typy – na ty praktické či řešitelné, a na ty filosofické (teoretické), tedy neřešitelné. Filosofie by se tak podle Russella měla zabývat pouze těmito neřešitelnými otázkami, osamělému rozjímání a věděním pro sebe samo, které je zbaveno veškeré užitečnosti pro praktický lidský život.5 V tomto období, kdy byla filosofie chápána jako čistě akademické úsilí, Freud založil svou psychoanalýzu. Někteří jeho žáci důsledně pokračovali v jeho linii, někteří však na něj navázali kriticky, odmítli či pozměnili některá jeho tvrzení a založili nové přístupy, především psychoterapii. Psychoterapeutové následně začali používat filosofické přístupy, protože odhalili značný terapeutický potenciál filosofie, a označili své specifické metody názvy jako existenciální terapie, kognitivní terapie, logoterapie a racionálně 2 Raabe, Peter. B. Issues in Philosophical Counseling. Westport: Praeger Publishers, 2002. s. 1. 3 Tamtéž, s. 1. 4 Tamtéž, kapitola 1. 5 Russell, Bertrand. Contingency, Irony, and Solidarity. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. Převzato z tamtéž, s. 6. 7 emoční behaviorální terapie. Zatímco však většina filosofů tento vývoj pouze sledovala ze svého akademického povzdálí a jednoduše nečinně seděla, dovolila, aby psychoterapeuti vyučovali filosofickou praxi v klinické a poradenské psychologii, i když mnoho z nich mělo malé nebo žádné vzdělání ve filosofii. Toto je i současná situace. Filosofická praxe, jež má pomoci lidem s jejich životními problémy, a jež má za vzor antickou představu filosofické péče o duši, je nyní majetkem psychologicko-poradenské oblasti.6 Sókratés trval na tom, že pochopení lidského já a zlepšování lidské situace by mělo být cílem filosofické praxe, ale s příchodem psychoterapie se filosofové vzdali nejvlastnějšího srdce filosofie, když dovolili psychoterapeutům tvrdit, že je jejich vlastní. Akademická filosofie umístila dnešní filosofické poradce do nezáviděníhodné situace, kdy musí vysvětlit, proč nabízejí to, co již do velké míry dělají psychoterapeuti.7 Objevuje se tak potřeba po vyjasnění vzájemných odborných kompetencí. To ale, jak uvidíme, rozhodně není lehkým úkolem. V současné době je totiž psychoterapie chápána jako „disciplína, která vzdoruje jakémukoli širšímu konsensu.“8 Představuje širokou škálu přístupů, které zahrnují ať už tradiční psychoanalytickou terapii, Adlerovu či Jungovu psychoterapii, tak i gestalt terapii, racionálně emoční behaviorální terapii, kognitivní a behaviorální terapii, logoterapii, existenciální a humanistickou psychoterapii, terapii zaměřenou na klienta, atd.9 Profesorka psychologie, Barbara Held10, na svém výzkumu ukazuje, že „jedna třetina až polovina současných klinických lékařů popírá jakékoli přidružení ke konkrétní terapeutické škole, přičemž preferují místo toho označení 'eklektický'.“11 Gerd Achenbach, zakladatel oboru filosofického poradenství, na tento problém reaguje a zdůrazňuje, že zatímco nemůžeme zatím mluvit o jednoznačném konceptu filosofické praxe či filosofického poradenství – protože ještě není dostatečně rozvinut a stále postrádá jasnou definici – člověk již nemůže mluvit o jasném, jednotném konceptu 6 Raabe (2002), s. 7. 7 Tamtéž. 8 „(…) a discipline that resists any broad consensus.“ Viz Held, Barbara S. Back to Reality: A Critique of Postmodern Theory in Psychotherapy. New York: W. W. Norton, 1995. s. 13. Citováno podle Raabe, Peter B. Philosophical Counseling: Theory and Practice. Westport: Praeger Publishers, 2001. s. 80. Upozorňuji, že veškeré překlady citací z anglického jazyka, které v této práci uvádím, jsou mým vlastním počinem. 9 Raabe (2001), s. 80. 10 Upozorňuji, že vědomě v této práci ženská jména nepřechyluji do české podoby. 11 „(…) one-third to one-half of present-day clinicians disawov any affiliation with a particular therapeutic school, preferring instead the label of 'eclectic.'“ Viz Held (1995). s. 30. Citováno podle Raabe (2001), s. 80. 8 psychoterapie. Oblast psychoterapie se totiž v posledních letech rozšířila do takové míry, že její hranice jsou natolik rozmazané, že jsou již nerozpoznatelné.12 V roce 1959 existovalo na trhu pomáhajících profesí celkem 36 různých psychoterapeutických škol, v roce 1976 počet vzrostl na 130 systémů13, a v roce 1986 to bylo již přes 400 odlišných, různorodých a soupeřících psychoterapií.14 Takto si můžeme lehce představit onu rychle rostoucí křivku počtu vznikajících terapií. Podle amerických psychoterapeutů J. O. Prochasky a J. C. Norcrosse se však „zdravá různorodost zvrhla v nezdravý chaos.“15 Z toho je tedy zřejmé, jak obtížným úkolem je poté rozlišit filosofické poradenství od psychologických terapií. Psychoterapie dnes prostupuje napříč tolika různými obory, a to především filosofií, do takové míry, že se hranice mezi filosofií a psychologií pomalu rozplývají. Můžeme říci, že psychoterapie jsou bohatě nasyceny filosofií a využívají mnoho nástrojů, které jsou filosofickému poradenství vlastní, jako např. sókratovský dialog, hermeneutika, sylogistika, odhalování nekriticky přijatých předpokladů, pátrání po pravdě, atd. Cílem této kapitoly bude tedy do jisté míry vyjasnit společné rysy a rozdíly mezi filosofickým poradenstvím a jednotlivými druhy psychoterapií. Nejprve se budu zabývat klasickou Freudovou psychoanalýzou (1.1), Ellisovou racionálně emoční behaviorální terapií (1.2) a Cohenovou logickou terapií (1.3), poté přejdu k existenciálním psychoterapiím, jako je logoterapie a daseinsanalýza (1.4), až k humanistické terapii Carla Rogerse (1.5) a nakonec uvedu psychologické poradenství, alternativní psychoterapie a eklektické směry (1.6). Půjde zde především o kritiku psychologických terapií, vůči kterým se snaží filosofické poradenství vymezit, a zamyšlení se nad tím, jestli se mu to vůbec daří. 1.1 Filosofické poradenství a psychoanalýza Jak jsem již v úvodu této kapitoly dala najevo, není vůbec jednoduché vyznat se v nespočtu různých druhů psychoterapií, které v současné době na trhu pomáhajících profesí existují. Nejenom, že je těžké nalézt jasné rozlišení mezi různými obory a přístupy psychoterapie, dokonce v samotné psychoanalýze, jednou z odnoží psychoterapie, není lehké nalézt 12 Achenbach, Gerd B. „Philosophy, Philosophical Practice, and Psychotherapy.“ In Lahav, Ran, Da Venza Tillmanns, Maria. Essays on Philosophical Counseling. Lanham: University Press of America, 1995. s. 62. 13 Prochaska, James O., Norcross, John C. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada Publishing, 1999. s. 15. 14 Karasu, T. B. „The Specificity Versus Nonspecificity Dilemma: Toward Identifying Therapeutic Change Agents.“ In American Journal of Psychiatry. 143. s. 687–695. Převzato z Raabe (2001), s. 80. 15 Prochaska, Norcross (1999), s. 15. 9 jednotný koncept, který by sdíleli všichni. Psychoanalytici Morton Aronson a Melvin Scharfman píšou, že s odstupem od Freuda a generace jeho přímých následovníků, již neexistuje uniformita v přístupech týkajících se toho, co je psychoanalýza. Také tvrdí, že při mnoha příležitostech Americká psychoanalytická asociace (American Psychoanalytic Association) vytvořila samostatnou porotu, která měla vyjasnit rozdíl mezi psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií, avšak v diskusi nedošlo k žádnému jednotnému souhlasu. Tyto problémy odrážejí rozdíly, které mezi analytiky existují, co se týče povahy psychoanalytického procesu.16 Nezanedbatelný počet Freudových žáků nesouhlasí s jeho přístupem, o kterém jsou přesvědčeni, že je klinicky chladný a pseudo-vědecký. Užívajíc této lékařské analogie, tvrdí, že se jeho terapie podobá chirurgické operaci – lékař operuje pacienta v nevědomí, zatímco doktor Freud operuje v nevědomí pacienta. Mnoho psychoanalytiků přitom věřilo, že ne všichni duševně trpící lidé vyžadují takovou závažnou operaci. Proto se rozhodli vytvořit množství přístupů, které jsou od těch Freudových odlišné, tedy méně chirurgické a možná více podobné fyzioterapii. To se považuje za vznik psychoterapie.17 I když je ale Freudova psychoanalýza kritizována za svůj medicínský přístup a většina současných psychoterapeutů ji považuje za dávno překonanou, určitě stojí za zmínku, že dokonce i Freud vychází z určitých filosofických východisek. Podle Jána Šulavíka je totiž důležité si uvědomit, že žádná psychoterapie nemůže vzniknout v tzv. „filosofickém vakuu.“ Všechny druhy psychologické terapie mají tedy společné to, že vycházejí z filosofie, ať už explicitně nebo implicitně. Šulavík to vyjadřuje následovně: „Sigmund Freud v čase vytváření základů psychoanalýzy popíral jakýkoli vliv filosofie na psychoterapii a zachovával si od ní odstup. I ostatní psychoanalytici v tomto duchu usilovali filosofii a filosofování vyloučit z psychoanalýzy i z psychoterapeutického procesu, filosofii chápou jako formu úniku před konkrétními osobními problémy, případně jako způsob 16 Aronson, Morton J., Melvin A. Scharfman. Psychotherapy: The Analytic Approach. Northvale, NJ: Jason Aronson Inc., 1992. ss. xv, xvi. Převzato z Raabe (2001), s. 80–81. Je třeba objasnit, že psychoanalýza je psychoterapeutickou školou (je tzv. hlubinnou psychoterapií), proto patří pod hlavičku psychoterapie. Tento odstavec dává najevo spíše vznik psychoterapie, která je odlišná především od tradiční Freudovy analytické psychoterapie, tedy vznik psychoterapie, jak ji známe dnes, a ne vznik psychoterapie jako takové. 17 Raabe (2002), s. 6–7. 10 racionalizace často nevědomých motivů a spontánních generalizací, které je třeba odhalit analýzou konkrétních osobních podmínek jejich vzniku.“18 Freud, ačkoli dává najevo, že se snaží filosofii vyhnout a chápe ji jako neužitečnou nebo dokonce pro pacienty škodlivou, z filosofie, podle Šulavíka, nevědomě vychází. Co se však týče Junga a Adlera, ti si byli dobře vědomi „terapeutického potenciálu“ filosofie a zanedlouho se toto povědomí rozšířilo i do jiných psychoterapeutických směrů, jako jsou kognitivní terapie, existenciální psychoterapie nebo logoterapie: „podobně jako Jung anebo Adler, i Frankl a další si dobře uvědomovali dominantní vliv filosofických názorů na život svých pacientů.“19 Nicméně mnoho druhů psychoterapie, i když užívají filosofických východisek, si později vytvoří svou vlastní teorii osobnosti, patologii a terapeutický proces.20 Šulavík však nepředpokládá, že by se z terapie po vytvoření této samostatné psychologické koncepce filosofie vytratila.21 Filosofii tedy zřejmě nemůžeme úplně odtrhnout od psychoterapie, dokonce i psychoanalýza implicitně z filosofie vychází. Avšak, jak uvidíme, psychoanalýza je filosofickým přístupům a především koncepci filosofického poradenství nejvíce vzdálená. Z tohoto důvodu se filosofové snaží své poradenství vymezit především vůči ní, protože zde jsou rozdíly nejvíce patrné. Nyní se proto pokusím uvést obecné principy klasické psychoanalýzy, které jsou považovány za nejvýznamnější. Gerald Corey ve své knize Theory and Practice of Counseling and Psychotherapy22 popisuje jako předmět psychoanalytické terapie nevědomí nebo potlačené aspekty duševního života. Většina z nich se vytvořila během prvních šesti let pacientova života, a následně formuje jeho osobnost a ovlivňuje jeho chování. Psychoanalýza se zaměřuje na odchylky od normálního vývoje osobnosti, ve kterém hraje důležitou roli libido či sexuální pud. Id, ego a superego konstituují základnu osobnostní struktury. Nevědomé procesy jsou centrálně vztaženy k aktuálnímu chování, a oslovováním těchto nevědomých procesů můžeme pozměnit chování tak, aby vyhovovalo příslušným normám.23 Právě tento přístup 18 Šulavík, Ján. Metafilozofické implikácie psychoterapie. Bratislava: Album, 2001. s. 19. 19 Tamtéž, s. 8. 20 Tamtéž, s. 25. 21 Tamtéž, s. 28. 22 Corey, Gerald. Theory and Practice of Counseling and Psychotherapy. 8th ed. New York: Brooks/Cole, 2009. 23 Tamtéž, s. 464. 11 v psychoterapii se často užívá jako onen „nežádoucí příklad“, vůči kterému se filosofické poradenství vymezuje. Filosofičtí poradci dělají často ale tu chybu, že psychoterapii ztotožňují s psychoanalýzou. I když psychoanalýza je rodem, pod který spadají různé druhy, jako je psychoanalýza, existenciální psychoterapie, kognitivní a behaviorální terapie, atd., filosofičtí poradci, když kritizují psychoterapii a její přístupy, ve skutečnosti kritizují klasickou psychoanalýzu. Na to upozorňuje Eckart Ruschmann a zdůrazňuje, že spisovatelé v oboru filosofického poradenství si musí vyjasnit svá názvosloví a psát s uvědoměním, že psychoanalýza je mnohem více vztažena k lékařským diagnózám a medicínské léčbě, než je psychoterapie. Tvrdí, že existuje mnoho psychologicky zaměřených metod poradenství či terapie, které ve skutečnosti existují jako alternativa k psychoanalytické terapii.24 Nyní se obraťme ke kritickému zhodnocení přístupů, které se pojí výlučně s psychoanalýzou, načež tyto přístupy srovnám s těmi, které užívá filosofické poradenství.25 Mnoho psychoanalytiků věří, že lidské nevědomí obsahuje zážitky z dětství, které určují osobnost člověka a jeho jednání. Je předpokládáno, že nad těmito vlivy nemáme kontrolu, a pokud se v našem dětství nebo minulosti nachází nějaké traumatické zážitky, kdy nedošlo ke správnému vývoji v průběhu jednotlivých psychosexuálních stádií, vznikají stavy, jako jsou frustrace, úzkost, deprese, atd. Podle Rana Lahava Freud chápal lidské problémy jako „vyjádření nevědomých přesvědčení, konfliktů, tužeb, strachů, a jiných mentálních událostí.“26 Psychoanalytik se tak snaží dešifrovat „skutečný“ (nevědomý) význam, který je pacientovi skryt pod vědomými fenomény toho, co pacient sděluje terapeutovi.27 To činí skrze techniky psychoanalytického procesu, jakými jsou interpretace, snová analýza, volná asociace, analýza odporu a přenosu, atd. Tímto se nevědomé skutečnosti stávají vědomými, což osvobozuje klienta od jejich vlivu. Poté může započít proces změny osobnosti pacienta a navrácení do „normálního“ stavu. 24 Ruschmann, Eckart. „Foundations of Philosophical Counseling.“ In Inquiry Vol. 17, No. 3, Spring 1998. s. 28. Převzato z Raabe (2001), s. 81. 25 Vycházím zde především z výčtu rozdílů mezi psychoterapií a filosofickým poradenstvím Petera Raaba, který se nachází ve 3. kapitole a dodatku B, viz tamtéž, (2001), s. 79-115, 275–277. 26 „(…) expressions of unconscious beliefs, conflicts, desires, fears, and other mental events.“ Viz Lahav, Ran. „A Conceptual Framework for Philosophical Counseling: Worldview Interpretation.“ In Lahav, Tillmanns (1995), s. 6. 27 Cohen, Hans W. Existential Through and Therapeutic Practice. London: Sage, 1997. s. 40–41. Převzato z Raabe (2001), s. 82. 12 Filosofičtí poradci obdobně věří, že existují neprozkoumaná (spíše než nevědomá nebo potlačená) přesvědčení, hodnoty a předpoklady, které se každý člověk naučil jako dítě, a které poté formují (ale neurčují) jeho osobnost a ovlivňují (ale nezapříčiňují) jeho jednání. Elliot Cohen tvrdí, že zatímco klient může cítit emoce vztahující se k problému, který se zdá plynout z nevědomí, musíme si pamatovat, že pocity jsou často založeny na našich přesvědčeních. Přesto přezkoumání těchto emocí může odhalit, že jsou ve skutečnosti založeny na určitých přesvědčeních a předpokladech, kterých si klient nemusí být vůbec vědom. Cohen ukazuje, že filosofický poradce může pomoci klientovi uvědomit si a artikulovat takováto „nevědomá“ přesvědčení a předpoklady, aby tak mohlo dojít k jejich dalšímu prozkoumání. Jinými slovy „nevědomí“ je považováno pouze za „to neprozkoumané“ či „zapomenuté.“ Filosofický poradce tak podobně jako psychoanalytik pracuje s „nevědomím,“ ale děje se tak nepřímo, protože především klient zkoumá, čemu věří a jaká má přesvědčení. Tímto způsobem je „nevědomí“ prozkoumáno s větším zapojením klienta, než jak je tomu v psychoanalýze.28 Zatímco psychoanalytik sám vysvětluje nevědomé fenomény a ono neúmyslné, což může zbavovat pacienta zodpovědnosti za jeho problémy, filosofický poradce, společně s klientem, pomáhá klientovi poznat sebe sama a důvody, proč se cítí, tak jak se cítí, a zkoumat úmysly jeho myšlenek a jednání.29 Psychoanalytický přístup je navíc chápán filosofickými poradci tak, že zbavuje problémy jejich „sociálních, politických, ekonomických, historických a filosofických kontextů a kořenů.“30 Psychoanalýza totiž tvrdí, že některé „události,“ o kterých klient věří, že se dějí, nejsou vůbec vnějšími událostmi, ale nachází se pouze uvnitř psýchy. Jinými slovy, klientovy každodenní zážitky mohou, podle tohoto modelu, být jednoduše událostmi zapříčiněnými a zažívanými pouze uvnitř, v jeho nevědomí.31 Pokud ale problémy nepramení z nevědomí, ale z objektivních situací nebo kulturních kontextů, psychoanalýza je chápána jako zamezování tomu, čelit skutečným příčinám emoční strasti.32 Život totiž 28 Cohen, Elliot D. „Philosophical Counseling: Some Roles of Critical Thinking.“ In Lahav, Tillmanns (1995), s. 121–131. 29 Více k tématu filosofického poradenství a nevědomí viz Raabe, Peter B. Philosophical Counseling and the Unconscious. New York: Trivium Publications, 2006. 30 „(…) deprives problems of their social, political, economic, historical, and philosophical contexts and roots.“ Viz Schuster, Shlomit C. „Philosophy As If It Matters: The Practice Of Philosophical Counseling.“ In Critical Review, Vol. 6, No. 4, 1993. s. 595. 31 Raabe (2001), s. 103. 32 Schuster (1992), s. 595. 13 v sobě nese významné filosofické, kulturní, sociální a politické aspekty, které nemohou být redukovány na psychologické mechanismy a procesy. Filosofické poradenství tak odmítá klasickou Freudovu teorii, která tvrdí, že nevědomí, nacházející se v lidské psychice, je jediným determinujícím činitelem motivace a pocitů člověka. Rachel Blass tvrdí, že pokud začneme s tím přesvědčením, že klient není kontrolován svým neměnným nevědomím, ale je schopen se rozhodnout podle sebe, filosofický poradce může svému klientovi umožnit „přesáhnout jakékoli psychologické předsudky, tendence, potřeby, touhy nebo jiné procesy a mechanismy jej mohou motivovat.“33 Také Colin Clayton a Nick Dianuzzo vysvětlují, že filosofický přístup nechápe člověka jako determinovaného psychologickými či biologickými silami. Namísto toho je chápán jako svobodná a sebe-tvořící bytost.34 Emoční problémy člověka mají podle mnoha psychoanalytiků biologickou příčinu, z toho důvodu se je snaží diagnostikovat a posléze léčit psychotropními léčivy. Jednou ze základních schopností psychoanalytika je schopnost vytvořit diagnózu, založenou na symptomatologii, kterou můžeme najít v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch (DSM-5),35 jež byl publikován Americkou psychiatrickou společností v roce 2013. Od psychoanalytika se poté předpokládá, že je schopen diagnostikovat např. těžkou depresi podle symptomů, jako jsou sebevražedné sklony, pocity beznaděje, bezvýznamnosti, atd. V souladu s tímto „medicínským modelem,“ může své pacienty označit jako „panické,“ „schizofrenické,“ „depresivní,“ atd., a určit příslušnou psychoterapeutickou nebo farmakologickou léčbu. Terapeut poté může určit, jestli je daný člověk „normální“ či „duševně zdravý,“ nebo jestli má „duševní poruchu.“ Filosofičtí poradci ale odmítají představu, že by lidský projev či chování mimo společenské normy byly nutně symptomem skutečné nemoci nebo lékařskou abnormalitou. Neřídí se žádnými oficiálně schválenými, kodifikovanými, diagnostickými kritérii, které by jim diktovaly, co 33 „(…) transcend whatever psychological preconceptions, tendencies, needs, desires, or other processes and mechanisms may motivate the individual.“ Viz Blass, Rachel B. „The 'Person' in Philosophical Counseling vs. Psychotherapy and the Possibility of Interchange between the Fields.“ In Journal of Applied Philosophy. Vol. 13, No. 3, 1996. s. 291. Citováno podle Raabe (2001), s. 96. 34 Clayton, Colin, Nick Dianuzzo. „The Community of Enquiry vs. Psychotherapy: The Process of Thinking in the Struggle to Free Ideas and Imagination and the Process of Rehabilitation and Preventing of Drug Abuse.“ (Článek prezentován na „Das Philosophishe Denken von Kinden – Proceedings of the 5th International Conference Academia Verlag, 1992), s. 10. Převzato z tamtéž, s. 103. 35 Mezinárodně používaná příručka Americké psychiatrické společnosti (APA) pro klasifikaci a statistiku mentálních poruch. V Česku je užívána tzv. MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů). 14 mají považovat za psychopatologii, a které by určovaly, jak mají léčit daný „případ.“ Filosofičtí praktici se tak nedrží žádných pevných koncepcí, které by definovaly, co je „normální,“ a z tohoto důvodu nepotřebují mít schopnosti ani kvalifikaci k tomu, aby mohli rozeznat danou nemoc a následovat doporučené způsoby léčení. Tento přístup je však některými odborníky značně kritizován a považován za potenciálně nebezpečný pro klienta.36 Tímto problémem se budu blíže zabývat ve třetí kapitole. Někteří filosofičtí poradci zdůrazňují, že pro ně není neobvyklé setkat se s klientem, který předtím, než navštívil filosofické poradenství, podstoupil nějakou psychoterapeutickou léčbu, během které byl „označen“ diagnózou. Klienti se pak často identifikují s danou diagnózou a chápou sami sebe v jejích termínech. Podle filosofické poradkyně Shlomit Schuster, je tedy nutností „od-analyzovat“ či „od-diagnostikovat“37 klienty, kteří k ní přijdou. V tomto smyslu se potom zdá, že filosofický poradce musí mít schopnost reinterpretovat klientovy otázky nebo znepokojení z jazyka a vnímání psychoterapie do jazyka a vnímání filosofie.38 Důležité také je, že ve skutečnosti někteří psychiatři chápou diagnostický manuál Americké psychiatrické společnosti jako velmi málo užitečný pro psychoterapii, protože pouze „klasifikuje poruchy fenomenologicky – tedy podle toho, co je pozorovatelné a měřitelné.“39 Podle nich neoslovuje sekundární jevy, jako jsou významy, které pacienti přidělují svým symptomům, postoje v pozadí jejich symptomatického chování, a co je možná nejdůležitější, sociální a historické příčiny jejich emocionální strasti.40 Zde si můžeme všimnout podobnosti s již zmíněnou kritikou, kterou vznáší filosofické poradenství vůči psychoanalýze, v tom, že oslovuje pouze nevědomé procesy a naprosto opomíjí sociální, ekonomický či historický kontext problému klienta. To, že již delší dobu 36 Viz Horák, Otakar. „Filozofické poradenstvo – kritika.“ In Filosofie dnes, Vol. 5, No. 2, 2013. s. 62-86. Srovnej s Zinaich, Samuel, Jr. „Diagnosis, Philosophical Counseling, and Culturally Recognizable Mental Illnesses.“ In Cohen, Elliot D, Zinaich, Samuel, Jr. Philosophy, Counseling and Psychotherapy. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, 2013. s. 204-226. 37 „De-analyze“, „de-diagnose“ viz Schuster, Shlomit C. „Sartre’s Words: A Paradigm for Self-Description in Philosophical Counseling.“ In Wim van der Vlist, ed. Groningen, Holland: Vereniging voor Filosofische Practijk, 1997. s. 24. Citováno podle Raabe (2001), s. 89. 38 Tento přístup také zastává Raabe, přičemž upozorňuje, že je důležité rozeznávat tři druhy příčin vzniku duševních potíží, než někoho označíme za psychicky nemocného, viz třetí kapitola, s. 68. 39 „(…) classifies disorders phenomenologically-that is, according to what can be observed and measured.“ Viz Frank, Jerome D. and Julia B. Frank. Persuasion and Healing. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1993. s. 10, 11. Citováno podle Raabe (2001), s. 87-88. 40 Tamtéž. 15 nacházíme podobné rysy psychoanalýzy, kriticky vycházející z Freudovy terapie, a filosofického poradenství, ukážu na dalších řádcích. Většina psychoanalytiků ve své terapii zastává paternalistický postoj, ve kterém vystupují ve vztahu k pacientům jako autorita, která ví, co je pro ně nejlepší. V psychoanalytické terapii je analytik chápán jako odborník na emoční či duševní problémy pacienta, a proto přebírá zodpovědnost za vyřešení klientova problému. Pomocí volné asociace terapeut analyzuje a interpretuje nevědomé konflikty, které určují klientovo chování. Jürgen Habermas to vysvětluje následovně: „Alespoň některá tvrzení pacienta nejsou chápána jako platná tvrzení a nejsou zkoumána pro svou pravdivost či správnost, ale je na ně spíše pohlíženo jako na patologické symptomy v pozadí. Pacient a terapeut nemají být nevázanými a rovnocennými partnery v dialogu; pacient je spíše částečně objektivizován: jeho nebo její platná tvrzení nejsou rozumově zkoumána; ale jsou spíše vysvětlena jako kauzální důsledky nebo symptomy událostí z raného dětství.“41 Vztah pacienta a terapeuta v psychoanalýze, ve které se předpokládá, že pacient je pod kontrolou svých symptomů, je protikladný vůči vztahu klienta a poradce ve filosofickém poradenství, ve kterém se spíše zkoumají klientovy myšlenky, přesvědčení a znepokojení, na které není důvod pohlížet jako na symptomy. Klient je ve filosofickém poradenství chápán jako aktivní činitel, jež stejnou měrou filosofuje, a „jež má v rukou větší moc, než jakékoli jednotlivé přesvědčení, které může zastávat.“42 Filosofičtí poradci jsou opatrní v tom, nepřijímat paternalistický postoj. Povzbuzují klienta, aby s nimi nesouhlasil nebo pochyboval o tom, co se děje v poradenském procesu, jestliže se k tomu cítí nakloněn. Filosofické poradenství je oboustranný přístup,43 „který pomáhá klientovi samotnému získat lepší kontrolu nad svými myšlenkami, svým životem, a dokonce 41 „At least some of the patient’s claims are not taken as validity claims and examined for their truth or rightness but are rather regarded as symptoms of an underlying pathology. Patient and therapist are thus not meant to be free and equal dialogue partners; rather, the patient is partially objectified: his or her validity claims are not to be understood as claims tested discursively; they are rather explained as the causal results or symptoms of early childhood events.“ Viz Jürgen Habermas. Knowledge and Human Interests. Jeremy Shapiro. trans. Boston: Beacon Press, 1971. Citováno podle Raabe (2001), s. 91. 42 „(…) who is more powerful that any particular belief she may happen to hold.“ Viz Mijuskovic, Ben. „Some Reflections on Philosophical Counseling and Psychotherapy.“ In Lahav, Tillmanns (1995), s. 92. 43 Srovnej s Kübler-Ross, Elisabeth. O smrti a umírání. Překlad Jiří Královec. Praha: Arica Turnov & Nadace Klíček, 1992. 16 poradenským procesem.“44 V tomto posledním bodě vidím jeden z významných rozdílů mezi psychoterapií a filosofickým poradenstvím.45 Drew Westen, americký profesor psychologie a psychiatrie, však upozorňuje na to, že moderní psychoanalytické terapie pomáhají klientovi vnést do vědomí dříve nevědomé kognitivně-emoční motivační struktury ovlivňující chování, aby tak člověk mohl mít větší kontrolu nad svými myšlenkami, pocity a chováním.46 To zajisté nenaznačuje, že by psychoanalýza byla jednoznačně zaměřena na „léčbu nemoci,“ ale že se také pokouší povzbudit klienta, aby svůj problém oslovil sám – cíl, který je všeobecně uznávaný jako centrální pro všechny formy filosofického poradenství. Nacházíme také zmínky, které poukazují na to, že psychoanalytikové podporují pacientovo porozumění jeho vědomých a nevědomých motivací, které ovlivňují jeho chování, skrze práci na přenosu a odporu. Jde tedy o to, aby pacient došel sebe-porozumění ze svého vlastního úhlu pohledu, což je zároveň prostředkem ke zvýšení jeho sebe-jistoty.47 Vidíme zde tedy určité tendence zvýšit aktivní podíl pacienta v terapeutickém procesu, což je blízké filosofickému poradenství, ale zároveň si můžeme všimnout, že se zde opět opakují termíny jako „nevědomí,“ „motivační struktury,“ „přenos a odpor,“ které se pojí s tradiční psychoanalytickou koncepcí, jenž, jak jsme již ukázali, je docela vzdálená koncepci filosofického poradenství. Navíc je zde ustáleným zvykem označovat jedince, kteří tento druh terapie navštíví, spíše jako pacienta, než jako klienta, což naznačuje formu paternalismu. Filosofické poradenství však zastává nepaternalistický postoj, kdy většinu lidí chápe jako „v podstatě duševně zdravou, prostou psychologických patologií, a schopnou účastnit se a těžit z racionálního usuzování.“48 Avšak častým problémem je, že i když klient a poradce mají být rovnými „partnery v dialogu,“ ve skutečnosti klient většinou 44 „(…) that helps the client herself gain better control of her thoughts, her life, and even the counseling process.“ Viz Raabe (2001), s. 276. 45 Tématem klientovy kritické reflexe procesu filosofického poradenství se budu více zabývat v kapitole 2.4 Achenbachova metoda „mimo-metodu“ a role filosofické kritiky ve filosofickém poradenství. 46 Westen, Drew. „Cultural, Emotional, and Unconscious Aspects of Self.“ The Relational Self: Theoretical Convergences in Psychoanalysis and Social Psychology. Rebecca C. Curtis, ed. New York: Guilford Press, 1991. s. 203. Převzato z Raabe (2001), s. 96. 47 McCall, Catherine. „Jobs for Philosophers: Philosophical Inquiry-Origin and Development.“ In Wim van der Vlist, 1997. s. 86. Převzato z tamtéž, s. 103. 48 „(…) basically sane, free of psychological pathologies, and capable of engaging in and benefiting from reasoning.“ Viz Pfeifer, Karl. „Philosophy Outside the Academy: The Role of Philosophy in People-Oriented Professions and the Prospects for Philosophical Counseling.“ In Inquiry: Critical Thinking Across the Disciplines. Vol. 14, No. 2, Autumn, 1994. s. 67. Citováno podle tamtéž, s. 104. 17 předpokládá, že filosofický poradce je nenapadnutelným odborníkem. Je obvykle chápán jako mnohem lépe filosoficky zdatnější a klient věří, že je vybaven dokonalou schopností v jasném logickém uvažování. Poradce si je vědom, že plně autonomní lidé pravděpodobně nemají důvod navštívit filosofické poradenství ani psychologickou terapii. Současnou situací tedy je, že spíše než by si poradce nárokoval autoritu nad klientem, často se stává, že klient poradci tuto autoritu přiděluje, a dokonce ji často i od něj vyžaduje. Navíc David Jopling na výsledcích výzkumu ukazuje, že klientovo vnímání poradce jakožto odborníka často funguje jako pozitivní faktor během poradenského sezení a během klientova „zotavení,“49 a proto nemusíme autoritu poradce chápat jako jednostranně škodlivou pro klienta. Je důležité si uvědomit, že poradce nemůže vnucovat rovnostářský přístup klientovi, pokud si to nepřeje. Filosofický poradce by totiž ve své praxi měl odlišovat mezi vlastními očekáváními a mezi těmi klientovými, a respektovat jeho rozhodnutí, což je vlastně předpoklad autonomie a nepaternalistického postoje.50 Nadto, abychom se vyhnuli možnosti vytvoření dlouhodobé závislosti klienta na filosofickém poradenství, zdá se, že poradce opravdu musí vynaložit určité úsilí a určitým způsobem naučil klienta ty schopnosti, které přispějí jeho autonomii. Jde o schopnosti kritického a kreativního myšlení, díky kterým jsou pak jejich klienti schopni lépe nejenom vyřešit dané problémy, když se vynoří, ale také jsou schopni jim v prvé řadě předcházet.51 To samozřejmě nutně vyžaduje předchozí předpoklad, že poradce není ve stejném postavení jako klient, ale spíše v postavení odborníka, který má znalosti faktů a technik, které klient jednoduše nemá, a které mu může předat prostřednictvím nějaké formy vyučování. Obdobný předpoklad do jisté míry existuje i v psychoterapii.52 I když jsme v této podkapitole viděli, že se psychoanalýza od filosofického poradenství v podstatných bodech nepochybně liší, také jsme mohli získat určitý náhled v tom, že objevujeme v současné psychoanalýze určité aspekty, které se těm filosofickým 49 Jopling, David A. „First Do No Harm: Over-Philosophizing and Pseudo-Philosophizing in Philosophical Counseling.“ Článek prezentovaný na Třetí mezinárodní konferenci filosofické praxe v New Yorku, 22. - 25. července 1997. Převzato z Raabe (2001), s. 94-95. Podobný přístup zastává také Lydia B. Amir viz Amir, Lydia B. „Three Questionable Assumptions of Philosophical Counseling.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 1, Spring 2004. s. 9-18. Tímto tématem se také zabývám v kapitole 1.4 Filosofické poradenství a existenciální psychoterapie. 50 Amir (2004), s. 6. Výjimkou jsou situace, ve kterých klient porušuje nebo se chystá porušit zákon, či je nebo může nějak vážně ubližovat sám sobě nebo jiným. 51 Raabe (2001), s. 276-277. 52 Tamtéž, s. 95. Na to poukážu v dalších podkapitolách. 18 podobají. Nejprve jsem zde ukázala, že filosofické poradenství, podobně jako psychoanalýza, zkoumá nevědomá přesvědčení, načež je filosofičtí poradci označují spíše jako neprozkoumaná či zapomenutá přesvědčení. Tato přesvědčení se následně snaží poradce artikulovat, ale s mnohem větším zapojením klienta, než jak je tomu v klasické psychoanalýze. Také jsem poukázala na to, že filosofičtí poradci nechápou nevědomí jako určující princip člověkova jednání, klienta nediagnostikují, a takto jej vlastně jaksi osvobozují, přisuzují mu autonomii. Nakonec jsem zde řešila otázku paternalismu v psychoanalýze, přičemž si v současnosti můžeme všimnout postupného zvyšování aktivního zapojení klienta v psychoanalytických terapiích. Uvedla jsem však, že do jisté míry nemusí být autorita poradce chápána vůbec jako škodlivá pro klienta. Především nesmíme zapomínat na to, že pokud si klient výslovně přeje, aby jej poradce vedl a radil mu, co má dělat, je to třeba respektovat. Navíc pro klienta je důležité, aby se od poradce naučil ty schopnosti, díky kterým bude do budoucna schopen řešit své problémy sám, což samo o sobě autonomii zakládá. Nyní se však pokusím blíže podívat na koncept racionálně emoční behaviorální terapie a kriticky jej zhodnotit srovnáním s filosofickým poradenstvím. 1.2 Filosofické poradenství a racionálně emoční behaviorální terapie Americký psychoanalytik a filosof vědy Albert Ellis vytvořil v 50. letech 20. století formu kognitivní psychoterapie, kterou nazval racionálně emoční terapie (RET), později ji však přejmenoval na racionálně emoční behaviorální terapii (dále jen REBT). Tato terapie byla v podstatě zamýšlena jako filosofická praxe – u klientů se zaměřuje na odhalování iracionálních přesvědčení a nesprávného uvažování skrze relativně neformální diskusi.53 Podle Ellise totiž klientova emoční znepokojení pramení z nelogického a iracionálního myšlení. Této duševní strasti se pak můžeme zbavit tím, že se naučíme maximalizovat své racionální myšlení.54 Vychází z přesvědčení, že lidské myšlení a emoce nejsou dva 53 Robertson, D. „Philosophical and Counter-Philosophical Practice.“ In Practical Philosophy, Vol. 1.3 December 1998. s. 8. 54 Ellis, Albert. Reason And Emotion In Psychotherapy. New York: Lyle Stuart, 1970. s. 36. Převzato z Raabe (2001), s. 105. 19 oddělené procesy, ale že naše emoce jsou výsledkem toho, jaké přesvědčení máme o dané situaci.55 Ellis chtěl původně svou terapii založit na psychoanalýze. Když si ale uvědomil, že psychoanalytické koncepce nejsou účinné tak, jak by chtěl, došel k závěru, že psychoanalýza je v podstatě pseudo-vědecká.56 REBT se tak, v protikladu k psychoanalýze, nezaměřuje na minulost a nevědomí, ale na přítomnost – na současně zastávaná přesvědčení, bolestivé emoce a špatně se adaptující chování, které může sabotovat klientovo bohatší prožívání života.57 REBT poté pomáhá lidem reformulovat jejich dysfunkční přesvědčení na ty rozumnější, více realistické a užitečné pomocí diskuze sókratovského typu. Nakonec klientům umožňuje vytvořit si filosofii a způsob života, který zvyšuje jejich efektivitu a štěstí v práci, zlepšuje mezilidské vztahy a obohacuje jejich osobní pohled na svět.58 Tyto rysy s REBT obecně sdílí do jisté míry také filosofické poradenství. Co mají také společné je, že REBT často užívá pojmy jako „filosofie“ a „logika,“ ačkoli mnohdy nereferuje k žádné specifické filosofické teorii nebo mysliteli. Nicméně Ellis uvádí, že jeho myšlení bylo ovlivněno filosofy, jako byli Marcus Aurelius, Epiktétos, Immanuel Kant, Karl Popper, Bertrand Russell, Martin Heidegger a Paul Tillich. Základní schéma, se kterým Ellis ve své terapii pracuje, je tzv. „ABC model,“ který poskytuje kauzální vysvětlení patologických emocí a iracionálního chování. Proces tohoto schématu je následovný: „Následuje-li po určitém vnějším podnětu A ('activating event') emočně nabitý důsledek C ('consequence'), vypadá to zdánlivě tak, jako by podnět či událost označená jako A byla příčinou důsledku C. Ve skutečnosti však jsou emoční důsledky do značné míry způsobeny systémem názorů, postojů a přesvědčení jedince, který Ellis označuje jako B ('belief system').“59 V tomto modelu je tedy důležité, že klientova emocionální strast (C) není následkem situace (A), ale jeho hodnotící přesvědčení, týkající se situace (B). Dále je 55 Srovnej s přístupem Marthy Nussbaumové, viz např. Nussbaum, Martha C. Upheveals of Thought. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. 56 Robertson, Donald. „REBT, Philosophy and Philosophical Counselling.“ In Practical Philosophy, Vol. 3.3, November, 2000. s. 29. 57 Tamtéž, s. 28. 58 Tamtéž. Jak definuje REBT Ellisův institut viz http://albertellis.org/. 59 Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. 5. vydání. Praha: Portál, 2006. s. 67. 20 v procesu terapie důležité uvědomit si, že lidé si aktivně vštěpují nežádoucí vzorce chování tím, že si neustále opakují podobná iracionální přesvědčení. Pouze vytrvalou praxí pak může klient tato přesvědčení změnit, ne tím, že se bude snažit zjistit, proč a jak přijal takováto přesvědčení.60 REBT totiž chápe samotnou diskusi jako nedostačující prostředek k dosažení žádoucích změn v klientově filosofickém světonázoru. Obecná diskuse je nutným postupem, který však předchází mnohem důležitějším behaviorálním a emočním technikám, ve kterých si klient nacvičuje svá nová přesvědčení a chování, jež potom přizpůsobuje svému novému způsobu života. Pokud je ale pravda, že čistý filosofický náhled nemůže být ryze prospěšný, jak Donald Robertson sám říká, po 50 minutách sókratovského blábolení klient potřebuje jít domů, aby si tam nacvičoval úkoly, zadané terapeutem, co by to znamenalo pro filosofické poradenství? Robertson na to reaguje tak, že REBT obviňuje z přehnané patologizace61 klientových životních problémů. Neformální sebe-kritická reflexe (a dialog) lidem běžně pomáhala vypořádat se se svými emočními problémy a vždy tak činila, ačkoli to nemusí vždy pomoci každému.62 Kognitivní psychoterapie, stejně jako existenciální a humanistické psychoterapie, prosazují aktivnější roli klienta ve vztahu mezi klientem a terapeutem, než jakou nacházíme v psychoanalýze. To je dalším společným aspektem REBT a filosofického poradenství. Také to, že terapeut klientovi poskytuje cenné nástroje k vyřešení jeho filosofických a emočních problémů a umožňuje mu tak lépe se vypořádat, jak se současnými problémy, tak i s budoucími životními problémy, sdílí filosofické poradenství s REBT. Avšak Ellisova terapie je, na rozdíl od filosofického poradenství popisována jako vysoce didaktická – učí klienta pomocí zmíněného ABC modelu, jak správně, tedy racionálně, ve svém životě jednat. I když filosofický poradce také do jisté míry učí své klienty, učí je především filosoficky myslet, aby tak sami došli náhledů, co je racionální, správné, dobré, atd., díky čemuž se zvyšuje jejich autonomie. 60 Dryden, Windy. „Rational-Emotive Therapy.“ In Dryden, Windy. Individual Therapy in Britain. London: Sage, 1984. s. 246. Převzato z Robertson (2000), s. 31. 61 Tzn. REBT pohlíží na problémy klienta a především na jeho iracionální myšlení jako na něco špatného až dokonce chorobného. Ellis útočí na iracionální přesvědčení s využitím veškeré autority terapeuta a všech dostupných didaktických a přesvědčovacích technik, apelujících na logické myšlení klienta. Aby se svého iracionálního myšlení klient zbavil, je nutné, aby si sám nacvičoval nové způsoby myšlení a chování a takto se vlastně „indoktrinoval“ těmi „správnými“ a „zdravými“ přesvědčeními a myšlenkami. Viz Robertson (2000), s. 31 a Kratochvíl (2006), s. 67-68. 62 Robertson (2000), s. 31. 21 Učební techniky či terapeutické metody, užívané REBT, by však neměly být klientem jakkoli kritizovány. Jestliže totiž člověk cítí odpor nebo nesouhlas vůči těmto metodám, je terapeutem označen jako klient s nízkou tolerancí frustrace. Jeho úkolem je tedy povzbuzovat klienta, aby překonal tuto nízkou toleranci, a přimět ho, aby vzal za své přístupy, které mu pomohou dosáhnout změny. To zajisté nemá moc společného s přístupem filosofického poradenství, které podporuje přirozenou zvídavost klienta, konstruktivní kritiku a zpochybňování rigidních konceptů. Ve filosofickém poradenství není klientovo odmítnutí návrhů, předložených poradcem během sezení, a priori vnímáno jako vzdor nebo nepřátelství, ale je přijímáno jako pozitivní odpověď, která vede k další diskusi.63 Co se týče zaměření na racionalitu, REBT ji, podle Robertsona, chápe spíše instrumentálně. Vést racionální život totiž podle Ellise znamená, vést šťastný život. Rozumnost tedy nemá sama o sobě hodnotu, ale je pouze prostředkem ke štěstí, tedy jde o dosažení jakéhosi dlouhotrvajícího hedonismu.64 Takto ale racionalitu filosofické poradenství nechápe. I když se také zaměřuje na odhalování iracionálních a nereálných přesvědčení, nechápe rozumnost jako to nejdůležitější, o co by člověk měl ve svém životě usilovat. Podle Shlomit Schuster ve filosofickém poradenství může člověk porozumět různým typům racionalit a také chápat iracionalitu jako stejně hodnotnou.65 Člověk se může ptát, zdali je fráze „iracionální přesvědčení“ správným popisem myšlenky, která vyjadřuje nějakou přehnanou touhu nebo jiné pocity. Je totiž silná touha procházet se po měsíci iracionální? Ačkoli by to pro mnoho lidí v tomto čase bylo nemožné, silná touha to učinit není nijak sama o sobě iracionální. Ale silná touha procházet se po měsíci, zatímco se vůbec nepohybuji, je docela nerozumná. Podobně jako Ellis, Arisotelés také radil proti tyranii přehnaných tužeb a předepisoval zdrženlivost jako správný způsob žití.66 Na rozdíl od Ellise však Aristotelés neodmítá hloupost a iracionalitu samu o sobě. Kousek hlouposti, 63 Schuster, Shlomit C. „The Practice of Sartre’s Philosophy in Philosophical Counseling and in Existential Psychotherapy.“ In The Jerusalem Philosophical Quarterly. Vol. 44, No. 1, 1995. s. 111. Převzato z Raabe (2001), s. 93. 64 Robertson (2000), s. 31. 65 Schuster, Shlomit C. „Philosophical Counseling and Rationality.“ In Thinking Through Dialogue: Essay on Philosophy in Practice. Oxted: Practical Philosophy Press, 2001. s. 58. Tento článek byl poprvé prezentován na Páté mezinárodní konferenci filosofické praxe v červenci 1999, Oxford, UK. 66 Aristotelés. Etika Níkomachova. Překlad Antonín Kříž. Praha: Rezek, 1996. 22 iracionality, a správného typu rozumnosti považoval Erasmus Rotterdamský ve své knize Chvála bláznivosti67 dokonce za vhodné způsoby filosofie pro každodenní život.68 REBT také byla mnohokrát objektem značné kritiky, co se týče ztotožňování soukromého zájmu s psychologickým zdravím. Ellis se obhajuje proti této kritice prostým manévrem, že tím také zdůrazňuje sociální zájem. Windy Dryden však sociální zájem podřizuje soukromému zájmu, když shrnuje jeho důležitost v životě, protože pomáhá vytvořit ten druh prostředí, které činí klienta šťastným.69 Podle Robertsona tak ze sociálního zájmu očividně činí pouze podmíněnou hodnotu, ne cílem samotným, takže jako argument proti nařečení z egoismu to jednoduše nestačí.70 Filosofické poradenství se, na rozdíl od REBT, zabývá i širším kontextem klienta – jeho mezilidskými vztahy, kulturním, ekonomickým prostředím, atd. Můžeme se zde však obdobně setkat s varováním, aby filosofické poradenství neupadlo do určitého „kultu Já“71. Mohli bychom zde vyjmenovat ještě další námitky proti REBT, ale pro účely jejího srovnání a odlišení od filosofického poradenství nám postačí tyto. Proto se nyní pokusím stručně shrnout již zmíněné rozdíly mezi REBT a filosofickým poradenstvím. Nejprve jsme se dozvěděli, že, na rozdíl od filosofického poradenství, REBT nepřisuzuje dialogu významnou roli, co se týče dosažení žádoucích změn v klientově filosofickém světonázoru. Poté jsem zdůraznila, že, ačkoli REBT prosazuje aktivnější roli klienta během terapeutického sezení a propůjčuje mu důležité nástroje k vyřešení jeho problémů, což je také cílem filosofického poradenství, REBT je vysoce didaktickou terapií, která se snaží přimět klienta k tomu, aby přijal její terapeutické techniky. Pokud klient s těmito technikami nesouhlasí, je vnímán terapeutem jako nepřátelský. Filosofické poradenství se naopak snaží klienta naučit myslet autonomně, přičemž konstruktivní kritiku nevnímá jako něco negativního. Nakonec jsem se zabývala tím, že REBT chápe racionalitu spíše jako prostředek k dosažení štěstí, než jako hodnotnou samu o sobě. Přitom racionalitu vnímá jako svrchovaně důležitou, což filosofické poradenství nedělá – iracionalita má, stejně jako 67 Erasmus Rotterdamský. Chvála bláznivosti. Překlad R. Mertlík a J. Hejnic. Praha: Aurora, 1995. 68 Schuster (2001). 69 Dryden, W., Yankura, S. Key Figures in Counselling and Therapy: Albert Ellis. London: Sage, 1994. s. 43. Převzato z Robertson (2000), s. 32. 70 Tamtéž. 71 Viz Jenkins, Fiona. „Care of the Self or Cult of the Self? How Philosophical Counseling gets Political.“ In International Journal of Philosophical Practice, Issue 1.1, Summer 2001. 23 racionalita, také svou hodnotu. Na rozdíl od REBT se navíc filosofické poradenství zajímá i o širší kontext klientova problému, a nepodřizuje sociální zájem tomu soukromému. Co bych zde však ještě chtěla zmínit je sestra REBT, tzv. kognitivně-behaviorální terapie (dále jen KBT), která stojí na pomezí kognitivní a behaviorální psychoterapie.72 Behaviorální psychoterapií samotnou se zde zabývat nebudu, jelikož je v mnoha ohledech příliš vzdálená filosofickému poradenství. KBT, stejně jako kognitivní terapie Aarona Becka, z velké části vychází z obdobných předpokladů jako REBT. Obě terapie, podobně jako filosofické poradenství, přijímají vzájemně se ovlivňující vztah mezi emocemi a přesvědčeními. Primární rozdíl mezi REBT a KBT spočívá v metodologii: REBT se více zaměřuje na emoce, než na chování, a spoléhá se principiálně na terapeuta; KBT se zaměřuje více na chování, než na emoce, a využívá ve větší míře sókratovského dialogu. Obdobně však pomáhá klientovi odhalit, že některá přesvědčení jsou slabě ospravedlněná nebo nekoherentní.73 Jakmile klient odhalí svá nesprávná přesvědčení a automatické myšlenky, může se stát více uvědomělým těchto vlivů, důrazně je minimalizovat a získat svobodu zvolit si lépe ospravedlněný systém přesvědčení, což je cílem i filosofického poradenství.74 Nyní se však zkusme podívat na poměrně novou formu terapie, jež je určitou kombinací REBT a filosofického poradenství – terapii založenou na logice. 1.3 Filosofické poradenství a terapie založená na logice Terapie založená na logice (či logicky založená terapie)75, anglicky logic-based therapy (dále jen LBT), je filosofická varianta REBT, kterou založil v 80. letech 20. století americký filosof a psychoterapeut Elliot Cohen. Tato terapie má být zároveň formou filosofického poradenství či filosofické praxe. Není úplně jasné, zdali tento druh terapie 72 Stanislav Kratochvíl (2006) uvádí dvě odvětví – kognitivní psychoterapii a behaviorální psychoterapii, které mají každá svá vlastní východiska a navzájem se od sebe vymezují. Pod hlavičku kognitivní psychoterapie patří již zmíněná REBT a kognitivní terapie, KBT si vypůjčuje východiska z obou těchto rodů. 73 Costello, T. W., Costello J. T. Abnormal Psychology. New York: HarperCollins Inc., 1992. s. 98. Převzato z Waller, Sara. „A Working Ontology for REBT, CBT and Philosophical Counselling.“ In Practical Philosophy. Vol. 4, No. 1, March 2001. s. 31. 74 Tim LeBon, kognitivní terapeut a filosofický poradce, se snaží spojit dohromady KBT s přístupem filosofického poradenství, přičemž tuto formu nazval „filosofickou KBT.“ Viz Jules, Evans. Tim LeBon on Philosophical CBT. Philosophy for Life – official website of author Jules Evans. [Online] 13. November 2011. [Citace: 15. března 2014] Dostupné z: http://philosophyforlife.org/tim-lebon-on-philosophical-cbt/. 75 Jelikož tento druh terapie není v České republice rozšířen, postrádá zatím jemu odpovídající ustálený český překlad. Místo názvu „terapie založená na logice“ by se dal užít též termín „logicky založená terapie.“ Jedná se však pouze o můj vlastní překlad. 24 zařadit, vedle REBT, pod hlavičku kognitivní psychoterapie, protože ve skutečnosti stojí na rozhraní mezi kognitivní psychoterapií a filosofickým poradenstvím. LBT se však zabývá emočními a behaviorálními problémy člověka (což je doménou psychoterapie), a předpokládá, že tyto problémy pochází z chybného lidského myšlení (oblast, která je vlastní kognitivní psychoterapii). Z tohoto důvodu bych LBT, ačkoli do jisté míry vychází z filosofického poradenství, zařadila do oblasti kognitivní psychoterapie.76 Cohen sám však odmítá tradiční dichotomii mezi filosofií a psychologií.77 Cohenova terapie je více explicitně filosofická, než REBT, protože využívá sylogistickou logiku jakožto rámec pro řešení klientových iracionálních přesvědčení.78 LBT teorie vychází z toho, že mnoho skličujících emočních a behaviorálních problémů může z velké míry vyplývat z chybné logiky. Cohen však, jako to dělá Ellis, nevychází z předpokladu, že lidské přesvědčení o dané situaci, zapříčiňuje příslušnou emoční reakci, ale spíše z toho, že člověk vyvozuje premisy, týkající se jeho emocí, ze svých zkušeností o světě.79 Uveďme konkrétní příklad jeho přístupu: „Klient si stěžuje: 'Mám depresi.' Cohen z toho vyvodí implicitní ohodnocující přesvědčení 'Jsem jen bezcenný břídil.' Klient zpracuje vedlejší premisu, která podporuje toto přesvědčení, jako 'Ztratil jsem práci.' To Cohenovi umožňuje odvodit hlavní premisu 'Jestliže jsem ztratil práci, potom jsem jen bezcenný břídil.'“ Z toho může následně Cohen vytvořit následující hypotetický sylogismus (modus ponens): „Jestliže jsem ztratil práci, potom jsem jen bezcenný břídil. (Hlavní premisa) Ztratil jsem práci. (Vedlejší premisa) Potom jsem jen bezcenný břídil. (Závěr)“80 76 Toto zařazení LBT pod hlavičku kognitivní psychoterapie je čistě mým vlastním počinem, který nemusí být vůbec správný – avšak sám Elliot Cohen užíval pro svou terapii název „logicky zaměřená RET“ viz Robertson (2000), s. 8; jinde mluví o REBT jako o svém psychoterapeutickém rodiči viz Cohen, Elliot D. Theory and Practice of Logic-Based Therapy: Integrating Critical Thinking and Philosophy into Psychotherapy. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, 2013. s. ix. 77 Tamtéž, s. x. 78 Robertson (2000), s. 34. 79 Více k tomuto viz tamtéž, s. 35-36. 80 „A client complains, 'I feel depressed. ' Cohen elicits the implicit evaluative belief 'I’m noting but a worthless bum.' The client elaborates the minor premise supporting this belief as 'I lost my job.' This allows 25 Teorie LBT přitom vychází ze čtyř pilířů či předpokladů. První z nich vyjadřuje, že odlišné druhy emocí mohou být identifikovány v rámci intencionálních objektů (události) a ohodnocení těchto intencionálních objektů. Např. můj hněv může být osloven pomocí situace, kdy někdo něco učinil, načež já negativně ohodnocuji tento čin nebo osobu, jež jej učinila.81 Druhý pilíř Cohenovy teorie se týká lidské omylnosti, přičemž zde Cohen vypisuje jedenáct základních omylů, kterých se nejčastěji lidé dopouštějí (např. požadování dokonalosti, zatracování, nemohoucnost82, myšlení typu svět-se-otáčí-kolem-mě, přehnané zjednodušování skutečnosti, nepodložená vysvětlení, atd.) Tyto chyby přitom mohou být vyvráceny a opraveny pomocí filosofických metod a teorií. Cohen však neposkytuje jenom metody, které mají člověka zbavit těchto chyb – vytýká klasické REBT její sklony soustředit se pouze na to, co nesmíme dělat - ale nabízí také jedenáct tzv. transcendentních ctností, které když budeme pěstovat, budou působit jako protilátka vůči již zmíněným omylům. (Např. úcta k sobě samému, k druhým a ke světu, má být transcendentní ctností vůči základní chybě zatracování; anebo empatie má být ctností, která nás zbavuje myšlení typu svět-se-otáčí-kolem-mě.) Těchto jedenáct ctností podle LBT představuje pojetí lidského štěstí.83 Ve třetím pilíři Cohen zdůrazňuje důležitost uvědomění si, že z absolutistického a perfekcionistického chápání skutečnosti vyplývají emoční a behaviorální problémy. Lidé by tedy měli přijmout, že skutečnost, stejně jako oni sami, je nedokonalá a omylná, a že nic není absolutně dobré ani špatné.84 Nakonec poslední pilíř dává najevo skutečnost, že lidé mají vnitřní sílu překonat jakékoli chybné uvažování.85 Filosofické poradenství je v mnoha ohledech podobné Cohenově LBT, ať už v tom, že pomáhá odhalovat nesprávná logická usuzování anebo v tom, že nediktuje, které filosofické přístupy jsou vhodné pro jedince. Cohen sám tvrdí, že jeho terapie poskytuje řadu možností a dovoluje klientovi, aby si sám vybral, která je pro něho nejlepší. Tedy člověk se může zbavit nemohoucnosti např. užitím filosofie Jeana-Paula Sartrea, jež tvrdí, Cohen to infer the major premise 'If I lose my job, then I’m nothing but a worthless bum.'“ … „If I lose my job I’m nothing but a worthless bum. (Major Premise) I lost my job. (Minor Premise) Therefore, I’m nothing but a worthless bum. (Conclusion)“ Viz Robertson (2000), s. 35-36. 81 Viz Cohen, Elliot D. „The Metaphysics of Logic-Based Therapy.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 3, No. 1, Summer 2005. s. 2-6. 82 Cohen to nazývá svým termínem „can’tstipation.“ 83 Cohen (2005), s. 6-13. 84 Tamtéž, s. 14-16. 85 Tamtéž, s. 16-17. 26 že neexistuje žádný determinismus nebo neměnná skrytá lidská podstata.86 Je však zřejmé, že Cohen se pevně drží své sylogistické metodologie a koncepce základních lidských omylů a jim odpovídajících transcendentálních ctností. Zajisté tedy nebude v jeho zájmu podporovat klienty, aby kriticky uvažovali i o jeho metodologických předpokladech, o které se, jakožto terapeut, opírá. Můžeme tedy předpokládat, že Cohen bude svého klienta pravděpodobně odkazovat k potlačení jeho pochybností konejšivým balzámem rétoriky.87 Další rozdílnost mezi LBT a filosofickým poradenstvím, která tak trochu navazuje na tu předchozí, do jisté míry zahrnuje autoritářský postoj terapeuta. Cohen, když mluví o filosofickém poradenství, tvrdí, že poradce by měl mít autoritu k tomu opravovat iracionální myšlení svých klientů. Podle něho se má v poradenství užívat deduktivní a logický model, ve kterém pravidla logiky určují didaktickou a hodnotící roli terapeuta či poradce.88 Ačkoli je Cohen sám filosofickým poradcem a zakladatelem tohoto oboru v USA, mnoho filosofických praktiků by s ním zřejmě v tomto přístupu nesouhlasilo.89 Navíc Cohen ve své LBT klientům přiděluje, podobně jako Ellis v REBT, domácí úkoly, kdy si klienti mají, mimo poradenskou místnost, procvičovat předem určené praktiky,90 což filosofické poradenství nedělá. Nakonec shrňme důležité body, ve kterých se filosofické poradenství a Cohenovoa LBT střetávají, a ve kterých se míjejí. Filosofické poradenství s LBT sdílí snahy odhalovat nesprávná logická usuzování klientů a nediktovat během sezení, které filosofické přístupy jsou vhodné pro daného člověka. Liší se však v tom, že LBT terapeut se spíše snaží potlačovat klientovy pochybnosti týkající se metodologie a teorie LBT. Cohen navíc klade důraz na autoritářský postoj, díky kterému má terapeut rozhodující slovo, co se týče průběhu terapie – dokonce může klientovi, podobně jako v REBT, přidělovat praktické úkoly, které si má sám procvičovat, aby došlo k žádoucím změnám. Tento přístup filosofické poradenství, jak jsme již viděli v podkapitole věnující se REBT, nesdílí. Nyní 86 Cohen (2005), s. 11-12. 87 Robertson (1998), s. 10. 88 Cohen, Elliot D. „Rationality and Counseling.“ In The International Journal of Applied Philosophy. Vol. 5, No. 1, 1990. s. 43-49. Převzato z Schuster, Shlomit C. Philosophy Practice: An Alternative to Counseling and Psychotherapy. London: Praeger, 1999. s. 46. 89 Uveďme zejména Gerda Achenbacha (1995), dále by zde patřili i Shlomit Schuster (1999) nebo Donald Robertson (1998), atd. 90 Cohen (1995), s. 129. 27 se proto můžeme přesunout mimo oblast kognitivní a behaviorální psychoterapie, směrem k oboru existenciální psychoterapie. 1.4 Filosofické poradenství a existenciální psychoterapie Ve 40. letech 20. století se začalo objevovat mnoho pokusů vytvořit nějakou formu existenciální psychoterapie. Tak například eminentní psychiatr z Curychu Ludwig Binswanger, jeden z freudových pravých ruk a kolega Carla Junga, vytvořil přístup k psychoterapii zvaný daseinsanalýza, která byla založena na jeho čtení Heideggera. Charles Rycroft, Peter Lomas a Ronnie Laing se snažili zkombinovat kousky Sartrova existencialismu s psychoanalýzou91 a Viktor Frankl označil svůj přístup jako existenciální analýzu či logoterapii.92 V této práci se však budu zabývat především daseinsanalýzou a logoterapií. Daseinsanalýza se snaží pomoci klientovi uchopit jeho „bytí ve světě“ a „pokouší se o analýzu jeho prožívání, v psychopatologii pak o analýzu jeho psychotické nebo neurotické existence.“93 Dasein, česky pobyt, doslova znamená, „bytí“ či „existence.“ Daseinsanalýza tedy klientovi pomáhá pochopit jeho existenci. Terapeut vytváří s klientem osobní a autentické setkání, přičemž předpokládá, že je schopen činit rozhodnutí a nést za své jednání zodpovědnost. Přístup logoterapie je značně podobný. Frankl chápal jako základní lidskou potřebu „touhu po smyslu.“94 Jestliže u člověka tato touha není naplněna, vzniká existenciální frustrace, tedy situace, kdy člověk pochybuje o smyslu své existence nebo života vůbec. Terapeut mu pak pomáhá nalézt svůj vlastní osobní životní smysl v souladu s jeho osobností. Klient je v tomto vztahu chápán jako autonomní a jedinečná bytost. V existenciální psychoterapii obecně je vztah terapeuta a klienta považován za zásadní. Jde o setkání mezi dvěma lidmi, ve kterém není terapeut chápán jako odborník nebo paternalistická autorita. Jde o dynamický vztah, což znamená, že jak u klienta, tak u terapeuta může během sezení proběhnout nějaká významná změna.95 Tento přístup je 91 Robertson (1998), s. 8. 92 Kratochvíl (2006), s. 89. 93 Tamtéž, s. 87. 94 Vedle Freudovy „touhy po slasti“ a Adlerovy „touhy po moci“ viz tamtéž, s. 90. 95 Corey (2009), s. 464. 28 vlastní také filosofickému poradenství. To obdobně tvrdí, že během poradenského sezení jsou si poradce i klient rovni, co se týče aktivního působení na partnera v diskusi.96 Jak už jsem naznačila, poradce v určitých chvílích klienta učí filosofickému myšlení, ale zároveň i filosofický poradce se učí od klienta jeho světonázoru, novým náhledům, atd. Také pojetí člověka zastávané praktiky existenciální terapie, jako je logoterapie, je blízké konceptu člověka, jak jej chápe filosofické poradenství. Viktor Frankl tvrdí, že člověk není pouhým „bojištěm konfliktních osobnostních aspektů jako jsou id, ego, a superego.97 Frankl cituje Freuda, který tvrdí, že „ten moment, kdy se člověk ptá po smyslu nebo hodnotě života, tehdy je nemocný.“98 Frankl nechápe pátrání po smyslu života jako patologický jev, ale spíše jako „projev intelektuální upřímnosti a čestnosti.“99 Tyto otázky by proto měly být osloveny čistě filosoficky,100 avšak podle Rana Lahava pouze ve filosofickém poradenství nacházíme dialog ryzí filosofické povahy. Tim LeBon však zdůrazňuje, že i v existenciálním poradenství dialog může být ryze filosofický, jestliže si to klient přeje, ale není to nutností.101 Navíc LeBon tvrdí, že existenciální psychoterapie „je možná nejpokročilejší a nejpropracovanější formou filosofického poradenství.“102 Také Emmy van Deurzen, známá představitelka existenciální terapie, popisuje svou terapii jako „filosofickou praxi“ a srovnává ji s praxí starověkých řeckých filosofů. Zdá se tedy, že existuje potenciální překrytí mezi existenciální psychoterapií a existencialismem užívaným ve filosofickém poradenství.103 Shlomit Schuster si ale rozhodně nemyslí, že by existenciální terapie byla zaměnitelná za filosofické poradenství, které užívá myšlenek existenciální filosofie. Proto 96 To pěkně popisuje Foucault, když mluví o mocenských vztazích jakožto o takových, jež jsou vždy proměnlivé a změnitelné: „Můžeš začít tím, že se budeš cítit nervózní a zastrašený, protože jsem starší a mám větší autoritu, než ty – ale během tohoto rozhovoru mohou být naše pozice obráceny, a shledám sám sebe zastrašeného, protože jsem starý a ty jsi mladý. Tyto mocenské vztahy jsou tedy proměnlivé, reverzibilní a nestabilní.“ Viz Foucault, Michel. Ethics: Subjectivity and Truth (Essential Works of Foucault, 1954-1984, Vol. 1). Rabinow, Paul ed. London: Penguin Books, 2000. s. 271. 97 Frankl, Victor E. The Will to Meaning. New York: Meridian, 1988. s. 87. Převzato z Raabe (2001), s. 105 98 „The moment one inquires about the sense or value of life, one is sick.“ Viz Frankl (1988), s. 87. Převzato z tamtéž (2001). 99 “ (…) manifestation of intellectual sincerity and honesty.“ Viz Frankl (1988), s. 91. Převzato z taméž. 100 Segal, Steven. „Meaning Crisis: Philosophical Counseling and Psychotherapy.“ In Lahav, Tillmanns (1995), s. 119. 101 Z e-mailové zprávy od Tima LeBona, March 15, 1998, ve kterém cituje svůj rozhovor s Lou Marinoffem, pořízen v březnu 1998 v anglickém časopise Philosophy Now. Převzato z Raabe (2001), s. 85. 102 „(…) is perhaps the most advanced and well-worked out form of philosophical counseling.“ Viz tamtéž. 103 Robertson (1998), s. 9. 29 uvádí následující aspekty, které jsou filosofickému poradenství vlastní a odlišují jej od existenciálních psychoterapií: - Filosofické poradenství je otevřený přístup, který nevytváří žádné konečné interpretace klientova problému, ale společně s ním promýšlí skrze mnoho odlišných perspektiv (zahrnujíc i ty existenciální) problematické otázky či problémy, které si návštěvník přeje diskutovat. - Ve filosofickém poradenství neexistuje žádný terapeutický cíl, jelikož zde neexistují žádné implicitní nebo explicitní a priori terapeutické ideály nebo hodnoty, které by měl filosofický poradce používat.104 Filosofičtí poradci se nesnaží pomáhat svým klientům změnit se podle souboru nějaké terapeutické vize. Když klient očekává, že bude skrze terapii léčen, je důležité s ním diskutovat o tom, jestli opravdu potřebuje terapii, nebo zdali nechce pouze porozumět svému životu filosoficky, a zdali nechce eventuálně transformovat svou existenci podle svých vlastních představ. Sartrovská analýza, kterou Schuster ve své praxi užívá, nemá být terapeutická, objektivní ani odborným zhodnocením klientova života. - Obsah sezení je filosofický v tom, že problémy a otázky klienta jsou vztaženy k filosofickému chápání a poznání.105 Tyto uvedené aspekty, které Schuster uvádí, ale nemusí být vlastní pouze filosofickému poradenství. Například Corey tvrdí, že existenciálním terapeutům jde v prvé řadě o porozumění a až v druhé řadě o techniku, proto „si mohou vypůjčit techniky od jiných přístupů a včlenit je do existenciálního rámce.“106 To se pak nápadně podobá prvnímu bodu z již uvedených aspektů, a také Achenbachově přístupu ve filosofickém poradenství, kdy má poradce po ruce všechny možnosti.107 Také zajisté i třetí bod není nijak unikátní pro filosofické poradenství, jelikož existenciální psychoterapie hojně využívá myšlenek, ať už Kierkegaarda, Husserla, Heideggera nebo Sartrea. Pro účely odlišení filosofického poradenství od existenciální psychoterapie nám tedy zbývá pouze druhý bod, který tvrdí, že filosofické poradenství není terapií. 104 Tímto problémem se budu blíže zabývat v podkapitole 2.3 Filosofické poradenství není terapií. 105 Schuster (1999), s. 107. 106 „(…) can borrow techniques from other approaches and incorporate them in an existential framework.“ Viz Corey (2009), s. 466. 107 Raabe (2001), s. 85-86. 30 Zůstává zde ale otázkou, jak existenciální psychoterapie přistupuje k diagnostikování. Kratochvíl ve své knize píše, že: „daseinsanalytici [se] vyhýbají zařazování pacientů do diagnostických přihrádek a zdůrazňují, že poruchy chování můžeme pochopit jen z hlediska příslušného jedince. Pro každého pacienta je tak vlastně nutná samostatná teorie poruch chování.“108 Tento úryvek sice dává najevo, že daseinsanalýza se diagnostikování vyhýbá, stále se zde však objevují takové termíny jako „poruchy chování,“ což naznačuje určitý implicitní diagnostický či normativní rámec posuzování klientů. Schuster také obdobně tvrdí, že existenciální terapie užívá názvosloví diagnostického manuálu, i když toto jednání důmyslně maskuje pod termín „popisování,“ nežli pod termín diagnostikování.109 Corey se k tomuto tématu vyjadřuje následovně: „Diagnóza, testování, a vnější měřítka nejsou považována za důležitá.“110 Ale to, že tyto metody nejsou považovány za důležité, však nevylučuje, že by přesto nemohly být používány. Tedy ani tato výpověď nám nedává přímou odpověď na to, zdali existenciální psychoterapie diagnóz využívá nebo ne. Mimo to si existenciální terapie uvědomuje, že „hodnoty jedinečnosti, svobody, autonomie, a sebe-realizace, se často dostávají do konfliktu s kulturními hodnotami a kolektivismu, respektováním tradic, úctou k autoritě, a nezávislosti.“111 Z tohoto důvodu se zajímá také o širší kontext klientova problému, podobně jako to dělá filosofické poradenství, a v tomto se existenciální psychoterapie odlišuje od psychoanalýzy a REBT. Nakonec se tedy opět pokusme shrnout základní rozdíly a podobnosti. Filosofické poradenství sdílí s existenciální psychoterapií nepaternalistický a dynamický vztah mezi klientem a poradcem/terapeutem. Stejně tak pátrání po smyslu existenciální psychoterapie nechápe jako patologický jev, ale jako tázání se, které lze zodpovědět pouze filosoficky. Také jsme viděli, že existenciální psychoterapie se zajímá o širší kontext klientova problému, což má společné s filosofickým poradenstvím. Ještě předtím jsme ale uvedli tři aspekty, pomocí kterých se filosofické poradenství, užívající existenciální filosofie, snaží odlišit od existenciální psychoterapie, ale zjistili jsme, že jediným rozdílem, o který 108 Kratochvíl (2006), s. 88. 109 Schuster (1999), s. 89-90. 110 „Diagnosis, testing, and external measurements are not deemed important.“ Viz Corey (2009), s. 466. 111 „Values of individuality, freedom, autonomy, and self-realization often conflict with cultural values of collectivism, respect for tradition, deference to authority, and independence.“ Viz tamtéž, s. 471-472. 31 bychom se nakonec mohli opřít, je druhý aspekt. Schuster tvrdí, že filosofické poradenství jednoduše není terapií, což o logoterapii nebo daseinsanalýze říci nemůžeme, jelikož explicitně patří do oblasti psychoterapie. Někteří však mohou argumentovat pro to, že i filosofické poradenství je terapií nebo je alespoň terapeutické. To se poté bude spíše týkat především toho, jak definovat termín terapie. Tímto problémem se však budu zabývat až v druhé kapitole. Nyní se blíže podívejme na oblast humanistické psychoterapie. 1.5 Filosofické poradenství a humanistická psychoterapie Carla Rogerse V 60. letech 20. století vznikl v USA, vedle existenciální psychoterapie, také další významný směr - humanistická psychoterapie, která se staví do opozice vůči behavioristickému redukcionismu: „Zatímco behavioristická psychologie si staví za cíl dosažení schopnosti popsat, predikovat a ovládat chování organismů, humanistická psychologie se snaží pochopit vnitřní zážitky jedince a naučit jej, aby byl sám schopen své poznané zážitky ovládat a tak se stal též odolným vůči jakékoli manipulaci zvenčí.“112 Významnými představiteli tohoto oboru jsou Abraham Maslow, Charlotte Bühler, James Bugental, Sidney Jourard a v roce 1962 se k nim připojil také Carl Rogers.113 A právě jeho terapií bych se zde chtěla zabývat a srovnat ji s filosofickým poradenstvím. Carl Rogers vytvořil přístup nazvaný „terapie zaměřená na klienta“ (client-centered therapy), ale později jej přejmenoval na „terapii zaměřenou na člověka“ (person-centered therapy).114 Rogersovská psychoterapie se tedy nezaměřuje primárně na problém, jako to dělá psychoanalýza, ale na klienta. Terapeut podněcuje jeho samostatný rozvoj, namísto toho, aby na něj uvaloval interpretativní nebo usměrňující působení. Jde o důvěrný a otevřený vztah, ve kterém se terapeut vciťuje do klienta, plně ho respektuje a podporuje jeho sebe-projevování.115 Corey popisuje terapii zaměřenou na člověka jako poskytující 112 Bugental, J. F., ed. Challenges of humanistic psychology. New York: McGraw Hill, 1967. Převzato z Kratochvíl (2006), s. 92. 113 Tamtéž, s. 92-93. 114 Tamtéž, s. 53. 115 Tamtéž. 32 „bezpečné ovzduší napomáhající klientům k sebe-poznání, takže mohou rozpoznat překážky, jež jim brání v růstu, a mohou nalézt takové aspekty svého já, které dříve popírali a přetvořili.“116 Díky této bezpodmínečně akceptující atmosféře se u klienta může naplno projevit jeho schopnost pochopit ty stránky své osoby a života, které způsobují jeho emocionální strast, a také schopnost přetvořit sama sebe k obrazu svému a tak i k vlastnímu uspokojení.117 Všechny tyto rysy jsou podstatnými aspekty také filosofického poradenství. Rogersovský terapeutický přístup navíc „nezahrnuje diagnostické testování, interpretaci, vedení si rozboru podle anamnézy, nebo dotazování se či vyšetřování informací.“118 Co se týče diagnostického testování a vedení si anamnézy, v těchto bodech by filosofičtí poradci zastávali rozhodně stejný postoj, ale v těch zbylých by někteří nesouhlasili. Např. Ran Lahav prosazuje, že ve filosofickém poradenství jde především o interpretaci klientova světonázoru119 a James Tuedio obhajuje pozitivní vliv dotazování se, zkoumání a konstruktivní kritiky ve filosofickém poradenství.120 Nedirektivnost, kterou v Rogersovské psychoterapii nacházíme – Rogers mluví o tzv. zrcadlení, v němž terapeut pouze vlastními slovy formuluje výpovědi klienta - je však terčem značné kritiky: „Nedostatek poradcova vedení a struktury je pro klienty, kteří hledají pomoc a bezprostřední odpovědi od zasvěceného odborníka, nepřijatelný.“121 Tento přístup pasivního účastníka proto může být dokonce nebezpečný. Mnoho klientů, kteří se nacházejí v nějaké významné krizi, cítí potřebu po vedení a po konkrétních terapeutických technikách.122 Rogerovský typ „nepodmíněně kladného postoje k člověku“ se zdá navíc bránit kritické reflexi, která je ve filosofickém poradenství docela důležitá. Ale Achenbach si myslí, že tento nepodmíněný postoj vůči klientovi nezabraňuje ani terapeutovi, ani klientovi, aby vyjádřili jakoukoli pravdu, kterou si přejí vyjádřit. Zároveň tento přístup, 116 „To provide a safe climate conductive to clients‘ self-exploration, so that they can recognize blocks to growth and can experience aspects of self that were formerly denied or distorted.“ Viz Corey (2009), s. 460. 117 Kratochvíl (2006), s. 55. 118 „(…) does not include diagnostic testing, interpretation, taking a case history, or questioning or probing for information.“ Viz Corey (2009), s. 466. 119 Lahav (1995), s. 3-24. 120 Tuedio, James. „Assessing the Promise of Philosophical Counseling: Questions and Challenges for an Emerging Profession.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 4, 2003. 121 „Lack of counselor direction and structure are unacceptable for clients who are seeking help and immediate answers from a knowledgeable professional.“ Viz Corey (2009), s. 472. 122 Tamtéž, s. 475. 33 podle Achenbacha, zabraňuje filosofickým poradcům vnucovat svou pravdu nebo svůj způsob uvažování partnerovi v dialogu.123 Jak jsem již uvedla výše, v mnoha případech je potřeba, aby poradce klienta naučil určitým filosofickým schopnostem a vedl ho, aby klient byl do budoucna schopen řešit své problémy sám a byl tak nezávislý na filosofickém poradenství. Navíc, pokud si klient vysloveně přeje být poradcem veden, je důležité toto přání respektovat, protože to je projev autonomního rozhodnutí. Rogersův přístup je však otevřeným systémem, který není problém modifikovat, a může tak sloužit jako základ mnoha různým terapiím,124 stejně tak jako filosofickému poradenství. Už ve své bakalářské práci jsem naznačila, že filosofické poradenství značně vychází z přístupu Carla Rogerse, co se týče především Achenbachovy filosofické praxe.125 Do jaké míry potom jiní filosofičtí poradci vycházejí z tohoto Rogerovského podhoubí, by bylo samostatnou otázkou. Nyní bych se opět pokusila shrnout důležité body, ve kterých se filosofické poradenství liší od psychoterapie Carla Rogerse. V jeho terapii jde, stejně jako ve filosofickém poradenství, o důvěrný vztah, ve kterém se terapeut nezaměřuje na problém, ale na klienta, neužívá diagnostických testů, a snaží se v něm podněcovat autonomii a sebe-projevování. Jediné rozdíly, které mezi filosofickým poradenstvím a Rogersovským přístupem nacházíme, se týkají interpretativního působení na klienta, důraz na dotazování a nedirektivnost, se kterou se pojí tzv. nepodmíněně kladný postoj k člověku. Ale ani zde si nemůžeme být úplně jisti, jestli tyto body slouží k odlišení. Rogers totiž kritizuje vkládání klienta do nějakého interpretačního rámce, ale ve filosofickém poradenství jde především o interpretaci světonázoru, ne člověka samotného. Co se týče nedirektivnosti, filosofické poradenství je do jisté míry didaktické, ale z velké části také nedirektivní. V určitých chvílích však, pokud si to klient přeje, může poradce klienta vést určitým směrem, ale vždy bude respektovat jeho autonomii, což je cílem také Rogersovy humanistické psychoterapie. Nakonec nepodmíněně kladný postoj vůči klientovi může být filosofickými poradci kritizován za to, že zabraňuje filosofické reflexi, ale podle Achenbacha kritická reflexe, ať už světonázoru, přesvědčení či myšlenek klienta, nevylučuje mít zároveň ke klientovi nepodmíněně kladný postoj. Díky tomu je poté zřejmé, že jedinou věcí, kterou se od sebe filosofické poradenství od Rogersovského přístupu opravdu liší, je onen ryze filosofický 123 Schuster (2001), s. 58-61. 124 Corey (2009), s. 473. 125 Viz Kopťová (2012). 34 základ (filosofické tázání, kritika, využívání filosofických metod a teorií).126 Nakonec této kapitoly bych zde chtěla uvést, čím se filosofické poradenství liší od psychologického poradenství, alternativních a eklektických směrů v psychoterapii. 1.6 Filosofické poradenství a další přístupy Hned na začátku této podkapitoly bych chtěla upozornit, že srovnání filosofického poradenství s psychologickým poradenstvím, alternativními a eklektickými směry v psychoterapii zde nebude vůbec obsáhlé, a možná ani dostatečné, jelikož k těmto odvětvím neexistuje skoro žádná literatura, ze které bych mohla čerpat. Uvádím však alespoň to málo, co bylo k těmto tématům různými filosofickými poradci napsáno. Z tohoto důvodu zde vůbec neuvádím oblast pastorální péče a koučinku, ačkoli by se i v těchto oblastech zajisté daly nalézt společné rysy s filosofickým poradenstvím. Nejprve tedy uveďme srovnání psychologického poradenství s filosofickým poradenstvím. Je zřejmé, že psychologické poradenství se s filosofickým poradenstvím bude do jisté míry překrývat díky doméně poradenství, kterou sdílí. Psychologické poradenství, stejně jako filosofické poradenství, je vhodné pro konzultace v oblasti výchovy, rodiny, školy, manželství, zaměstnání, atd., a je možné jej poskytovat jak individuálně, tak skupinově. Stejně tak se obě poradenství nesnaží o obtížnou změnu klienta, nebo o jeho vyléčení, ale zaměřují se spíše na aktuální problémy a opírají se o aktivitu a vlastní úsilí klienta. Klienti obracející se na poradenské psychology, se zpravidla považují za „normální lidi,“ jejichž problémy se běžně vyskytují i u ostatních, ačkoli problémy těchto klientů mohou být okolnostmi více vyhrocené.127 To všechno se stejně tak nachází i ve filosofickém poradenství. 126 Určitě by zde stála za zmínku také Perlsova gestalt terapie, která vychází z filosofie Martina Bubera, ale jelikož k tématu srovnání této terapie s filosofickým poradenstvím není mnoho literatury, nebo dokonce skoro žádná, nebudu se jí zde blíže zabývat. Nechci totiž, aby došlo k pouhému reprodukování toho, co to gestalt terapie je a chci se vyhnout vyjadřování nepodložených tvrzení, v čem se tento druh terapie liší od filosofického poradenství. Navíc je problematické, zdali je možné ztotožňovat gestalt terapii s filosofií Martina Bubera nebo nikoli. Srovnání Achenbachova, Rogersova a Buberova přístupu podává Shlomit Schuster ve svém článku "Philosophical Counseling and Humanistic Psychotherapy." In Journal of Psychology and Judaism . Vol. 20, No. 3, 1996. s. 249-253; nebo ve své knize Schuster (1999), s. 95-101. Dále se tématem filosofie MartinaBubera a filosofického poradenství zabývá Horák, Otakar. Buberov koncept Ty ako spôsob života. Možnosti aplikácií vo filozofickom poradenstve a ďalších oboroch. Olomouc: Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra Filozofie, 2010. 127 Paulík, Karel. Vybrané poradenské a psychoterapeutické směry. Ostrava: Studijní opora. Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Katedra psychologie a sociální práce, 2009. s. 12. 35 Co ještě tyto dva obory společně sdílí je fakt, že se oba dva zabývají emočními problémy člověka, s tím rozdílem, že filosofické poradenství k těmto problémům přistupuje skrze filosofické metody a ne skrze ty psychoterapeutické, jako to dělá psychologické poradenství. Liší se pak také v tom, že psychologové častokrát předpokládají, že většina jejich klientů je v důsledku svých problémů ohrožena vznikem duševní nemoci, proto je v této oblasti důležitá včasná diagnóza.128 Ačkoli s tímto předpokladem filosofičtí poradci odmítají pracovat, občasnému zavítání duševně nemocného klienta se nemohou vyhnout. Aby však byli schopni rozpoznat danou poruchu a doporučit člověka ke vhodnému odborníkovi, filosofičtí poradci potřebují mít znalosti z oblasti psychologie, jež by pak sdíleli s psychologickými poradci.129 Ačkoli by tedy filosofičtí poradci tyto základní znalosti psychopatologie sdíleli s psychologickými poradci, tento fakt nás neopravňuje filosofické poradenství ztotožňovat s psychologickým poradenstvím nebo dokonce s psychoterapií. Setkáváme se totiž velmi často s tím, že psychologické poradenství, přestože se od psychoterapie liší, je ve většině případů zařazováno do psychoterapeutické oblasti. Někteří terapeuti jej chápou jako formu psychoterapie a někteří dokonce tvrdí, že v podstatě neexistuje žádný rozdíl mezi psychoterapií a poradenstvím.130 Je potom samozřejmě obtížné odlišit filosofické poradenství od psychoterapie, protože mnoho rysů s psychologickým poradenstvím sdílí. Musíme mít však na paměti, že filosofické poradenství nemůže být psychologické, protože jednoduše neužívá psychoterapeutických metod a technik ve své praxi. Co se týče alternativních směrů v psychoterapii, ty se vyznačují tím, že ačkoli existují spíše na okraji psychoterapeutického oboru, jsou docela populární, protože oproti klasickým typům terapie slibují radikálnější proměnu.131 Do této oblasti patří ať už transpersonální psychoterapie, procesorientovaná psychotearpie, satiterapie, bioenergetika, terapie realitou a pozitivní psychoterapie132, tak i různé „neoficiální“ směry jako je EFT133, různé esoterické směry, narativní terapie, léčba minulými životy, atd. Tyto směry jsou 128 Paulík (2009), s. 12. 129 Zde již předjímám to, co budu obhajovat ve třetí kapitole této práce. 130 Brown, Sam. „The Meaning of 'Counsellor'.“ In Philosophical Practice. Vol. 5, No. 1, March 2010a. s. 555, 559, 561. 131 Viz Danelová, Ester. Alternativní a okrajové psychoterapeutické směry: Co o nich víme? Brno: Diplomová práce. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Katedra psychologie, 2010. s. 35. 132 Kratochvíl (2006), s. 97-106. 133 Techniky emoční svobody (angl. Emotional Freedom Techniques). 36 charakteristické zakotvením v myšlenkovém systému určitého náboženství (spirituálně orientované terapie), a/nebo příslušností k určitému myšlenkovému a kulturnímu hnutí (New Age terapie), využívají meditačních a tělesných cvičení, práce s nevědomím a s různými abstraktními koncepty (např. snové tělo, kundalini, meridiány, atd.). Ačkoli některé z těchto alternativních druhů terapií mohou být časem zařazeny mezi seriózní psychoterapeutické obory, v této oblasti můžeme často narazit na nekvalifikované osoby, které užívají riskantních a intruzivních technik, zasazených do velmi diskutabilního teoretického rámce, jenž se vymyká chápání současné vědy.134 Filosofické poradenství, stejně jako mnoho alternativních terapií, čelí tomu, že je označováno za nevěrohodné či pseudovědecké.135 To způsobuje fakt, že definice a metody filosofického poradenství se mnohdy liší, přičemž nemáme k dispozici žádná empirická data, která by jasně dávala najevo prospěšnost filosofické praxe pro člověka. Jak už jsme totiž řekli, filosofické poradenství se neopírá o žádné normativní koncepty duševního zdraví/nemoci, či normálnosti, ani o symptomatologii. Z toho důvodu jakési „vyléčení“ klienta není kritériem úspěšnosti. Ale jak jinak budeme vědět, že filosofické poradenství není pochybnou praxí? I když v této oblasti existují mezinárodně uznávané asociace filosofické praxe, které poskytují certifikaci pro budoucí filosofické poradce, tento certifikát není oficiálně uznán jakýmkoli zákonným či soukromým orgánem. Z toho důvodu se filosofičtí poradci budou muset rozhodnout, zdali budou spolupracovat a sdílet společné standardy účinnosti s psychologickými poradci anebo budou provozovat konkurenční praxi se svými vlastními standardy.136 Rozhodnutí filosofických poradců pro první možnost by podle mého názoru přineslo filosofickému poradenství seriózní pozici mezi ostatními obory.137 Filosofické poradenství se však liší od alternativních směrů v psychoterapii tím, že ačkoli v něm lze filosofovat o čemkoli, i o náboženství, spiritualitě, mystice, okultních vědách či magii, musíme mít na paměti, že filosofování je úplně něco jiného než praktikování spirituálních cvičení, meditování, hypnózy, či házení mincí. Podle Shlomit Schuster si filosofové musí dávat pozor, aby se nesnižovali na úroveň druhořadých guruů 134 Danelová (2010), s. 35. 135 Horák (2013), s. 80. 136 Brown, Sam. „The therapeutic status of philosophical counselling.“ In Practical Philosophy. Vol. 10, No. 1, July 2010b. s. 119. 137 Viz kapitola 3. Limity filosofického poradenství. 37 tím, že budou užívat tajuplné okultní prostředky jako je I-ťing, kabala, tarotové karty, astrologie nebo podobné praktiky.138 Nakonec bych zde chtěla představit téma eklekticismu, ke kterému má filosofické poradenství, alespoň co se týče Achenbachova přístupu, velmi blízko. „Eklektická psychoterapie se obvykle chápe jako kombinované využívání různých metod bez ohledu na jejich původní teoretické východisko, podle toho, jak se to prakticky orientovanému psychoterapeutovi zdá nejvhodnější“.139 Filosofické poradenství má tedy s eklektickým přístupem společné to, že nechápe zastávání pouze jednoho přístupu nebo metody, během jednání s určitým problémem, za dostatečné, a nesnaží se ani jasně definovat nějaký „nadřazený“ přístup či metodu, kterou by poradce upřednostňoval. Jde totiž o uvědomění, že veškeré lidské chování nemůžeme vysvětlit pomocí jediné teorie, a proto by klientovy potřeby měly být primární vůči jakékoli metodě, kterou by poradce mohl preferovat.140 Schlomit Schuster ale s tímto nesouhlasí. Ačkoli její praxe vychází z Achenbachova přístupu, a její poradenství je také eklektické, myslí si, že je spíše nežádoucí, když poradci nemají žádný jeden vyhraněný přístup, který praktikují (Schuster ve své praxi spojuje dohromady myšlenky více různých filosofů, ale opírá se především o filosofii Jeana Paula Sartra). Protože užívání mnoha přístupů a metod může být matoucí jak pro ně samotné, tak hlavně pro klienty. V takovém případě je totiž problematické vysvětlit klientům, o jaké principy a přístupy se filosofický poradce opírá. Podle Schuster je také politováníhodné, že eklektický přístup mnoha poradců a terapeutů je tak nekoherentní, že poté plodí nejdivočejší paradoxy a rozpory. Jako příklad správného eklekticismu užívá, mimo jiné, i svou vlastní praxi, ve které dává klientům jasně najevo, jaké přístupy užívá, aby tak měli představu, s čím se setkají, načež tyto přístupy jsou vzájemně koherentní.141 Nakonec bych chtěla opět shrnout důležité body této podkapitoly. Nejprve jsem zde srovnala filosofické poradenství s psychologickým poradenstvím a viděli jsme, že tyto dva obory mají společnou doménu poradenství, tedy jde v nich především o konzultaci 138 Schuster zde kritizuje především Louise Marinoffa, amerického filosofického poradce, který se svými činy právě tohoto dopouští (využívá ve své praxi právě knihu I-ťing a s ní spojené házení mincí), a riskuje, že bude filosofické poradenství kvůli tomu označeno za pseudo-filosofické praktiky či New Age služby. Viz Schuster, Shlomit C. "Philosophical Counseling, Not Personal New Age Therapy." In Journal of Radical Psychology, Vol. 4, No. 2, 2005. 139 Kratochvíl (2006), s. 107. 140 Raabe (2001), s. 86. 141 Schuster (1999), s. 17. 38 s klienty, přičemž se poradci nesnaží o žádnou změnu klienta nebo jeho vyléčení. Poukázala jsem na to, že se oba obory zabývají emočními problémy člověka, načež filosofické poradenství k těmto problémům přistupuje skrze filosofické metody, psychologické poradenství skrze psychoterapeutické metody. Z toho důvodu nemůžeme filosofické poradenství zaměňovat za psychologické, ačkoli zde navrhuji, že by mělo s psychologickým poradenstvím sdílet základní znalosti psychopatologie. Poté jsem se zabývala alternativními směry v psychoterapii a poukázala jsem na to, že filosofické poradenství kvůli své nejasné definici a téměř nemožnosti prokázat dobrý vliv na klienta, se, stejně jako mnoho alternativních terapií, velmi těžko zbavuje označení pseudovědy. Od alternativních terapeutických směrů se pak liší v tom, že ačkoli ve filosofickém poradenství můžeme filosofovat i o mystických konceptech a metodách, zajisté ve své praxi takové techniky filosofický poradce neužívá a ani by neměl užívat. Nakonec filosofické poradenství se vyznačuje eklekticismem, což má společné s eklektickými psychoterapiemi, avšak důležité je, že tento eklekticismus musí, jak terapeuti, tak poradci, užívat svědomitě, aby nedocházelo k rozporům. Jelikož se však blížíme ke konci první kapitoly, chtěla bych se nyní přesunout k závěru. Jak jsme v této kapitole viděli, rozhodně není jednoduché načrtnout jasnou distinkci mezi filosofickým poradenstvím a psychoterapií. Splnit tento úkol se nám možná podařilo pouze u tradiční Freudovy psychoanalýzy. Viděli jsme, že dokonce i moderní psychoanalýza se od té doby již vyvinula jiným směrem a na Freuda navazuje značně kriticky, že REBT, stejně jako filosofické poradenství, kritizuje iracionální a nepodložená lidská předsvědčení, že LBT vytváří svou vlastní filosofickou praxi založenou na sylogistice, existenciální psychoterapie v sobě nese značná filosofická východiska, a Rogersova humanistická psychoterapie ve skutečnosti tvoří základ filosofického poradenství. Nakonec jsme dokonce našli i určité podobnosti mezi filosofickým poradenstvím, psychologickým poradenstvím, alternativními a eklektickými směry v psychoterapii. Z toho je nám potom jasné, že filosofie je úzce spjatá s psychoterapií a neexistuje mezi nimi žádné ostré rozhraní. Někteří si myslí, že je s ní dokonce totožná – už Ludwig Binswanger považoval svou daseinsanalýzu za filosofický obor a F. S. Perls svou gestalt terapii prezentuje jako první „skutečnou existenciální filosofii.“142 Šulavík se ale 142 Šulavík (2001), s. 23. 39 nedomnívá, že bychom mohli „mezi odbornou filosofií, která poskytla určité východiskové předpoklady, a filosofií představující 'obal' dané psychoterapie, klást vztah totožnosti.“143 Psychoterapie podle něj neaplikuje filosofii daného autora svědomitě jako celek, ale nechává se jí pouze inspirovat.144 Očividně podobnosti mezi filosofickým poradenstvím a psychoterapií neospravedlňují tvrzení, že filosofické poradenství je úplně jako psychoterapie, ale zároveň zpochybňují tvrzení, že filosofické poradenství je kategoricky odlišné, ať už reálně nebo procedurálně.145 Z toho všeho vyplývá, jak sám Achenbach tvrdí, že „vztah filosofické praxe k psychoterapii již déle nemá strukturu dělby práce, ale je spíše vztahem kooperace a konkurence, což je, dialektický vztah.“146 Elliot Cohen si dokonce myslí, že filosofické poradenství a psychoterapie by měli spojit řady a navzájem se tak doplňovat.147 Stále zde však zůstává otázka: jestliže si jsou filosofické poradenství a psychoterapie vskutku tak blízké ve své teorii a praxi, co ještě zbývá jako definice filosofického poradenství, která by jej adekvátně odlišila od psychoterapie? Touto otázkou se budu zabývat v následující kapitole. Protože, pokud není nutné odlišit filosofické poradenství od psychoterapie, jak může zůstat filosofické poradenství vůbec legitimním oborem se svou vlastní teorií a praxí?148 143 Šulavík (2001), s. 16-17. 144 Tamtéž, s. 17. 145 Raabe (2001), s. 86. 146 „The relationship of philosophical practice to psychotherapy no longer has the structure of a division of labor, but rather is a relationship of cooperation and competition, that is, a dialectic relationship.“ Viz Achenbach (1995), s. 72. 147 Cohen, Elliot D. „Philosophy with Teeth: The Be Wedding of Philosophical and Psychological Practices.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 2, Spring 2004. 148 Raabe (2001), s. 108. 40 2 CO JE VLASTNÍ FILOSOFICKÉMU PORADENSTVÍ? Dosud jsem se v této práci zabývala tím, jak se filosofické poradenství liší od různých druhů psychoterapií, a tím, co má s nimi společného. Nyní bych se však chtěla více zaměřit na to, co je, podle mínění různých filosofických poradců, výlučně spjato s filosofickým poradenstvím. Uvedu zde několik aspektů, které jsou chápány jako specifické pro filosofické poradenství a budu se zabývat tím, jestli opravdu mohou sloužit jako skutečný základ pro definici filosofického poradenství, která by jej adekvátně odlišila od psychoterapie. 2.1 Světonázorová interpretace Ran Lahav v knize Essays on Philosophical Cousenling tvrdí, že filosofické poradenství vlastní legitimní oblast, ve které jsou oprávněni se pohybovat pouze vyškolení filosofové – oblast světonázorové interpretace. Světonázor přitom charakterizuje následovně: „Je to […] abstraktní rámec, který interpretuje strukturu a filosofické důsledky lidské koncepce sama sebe a skutečnosti; je to systém souřadnic, tak říkajíc, který organizuje, rozlišuje, načrtává implikace, srovnává, uděluje významy, a tudíž vytváří smysl různých lidských postojů vůči sobě a světu.“149 Lahav tak přiděluje filosofickým poradcům a psychoterapeutům jejich vlastní pole působnosti, což zároveň znamená, že by měli navzájem respektovat vzájemné hranice a nezasahovat do oblasti toho druhého – filosofové, kteří nemají odborné znalosti z psychologie, by se měli ve svém poradenství vyhnout psychologizování, a naopak psychoterapeutové, kteří nejsou vyškoleni ve filosofii, nemají dostatečnou průpravu pro to, užívat nástroje logiky a konceptuální analýzy ve své terapii.150 Lahav zastává stanovisko dělby práce, kdy se filosofické zkoumání zabývá lidským chápáním života a světa, tedy obsahem klientova porozumění světu, zatímco psychologické sebe-zkoumání zahrnuje psychologické příčiny tohoto chápání. Filosofické sebe-zkoumání se tedy zabývá tím, jak 149 „It is (…) an abstract framework that interprets the structure and philosophical implications of one’s conception of oneself and reality; a system of coordinates, so to speak, that organizes, makes distinctions, draws implications, compares, confers meanings, and thus makes sense of one’s various attitudes towards oneself and one’s world.“ Viz Lahav (1995), s. 7. 150 Viz tamtéž, s. 3-24. 41 člověk rozumí světu a odhaluje logiku, strukturu a důsledky tohoto myšlenkového rámce, psychologické zkoumání se zabývá tím, proč člověk světu rozumí zrovna takto. Nejde však o pouhé popisování člověkova světonázoru, ale především o kritické odhalení jeho základních prvků a struktury, o analýzu a zkoumání jeho konzistence, důsledků a přijatelnosti.151 Zároveň, podle Lahava, je filosofické zkoumání primárně založeno na neempirickém uvažování, tedy na „čistém“ myšlení, jež je relativně nezávislé na empirických datech. Zaměřuje se spíše na logiku a na myšlenky, pojící se s daným problémem. Například filosofické zkoumání daného osobního materiálu může odhalovat logická spojení mezi odlišnými přesvědčeními klienta a ptát se, zdali se navzájem nevyvrací. Ale aby bylo toto zkoumání filosofické, nemělo by se zaměřovat na odhalování nevědomých myšlenek, které mohou být odhaleny pouze skrze empirická zkoumání, jako jsou psychologické testy.152 Úkolem filosofického poradce je poté vytvořit klientův světonázor, za účelem pochopení významu různých postojů klienta, které jsou vyjádřeny klientovými emocemi, chováním, myšlenkami, atd. Lahav podotýká, že svého světonázoru si člověk vůbec nemusí být vědom. Zároveň však to není něco, co by bylo nevědomé, protože nejde o žádnou psychologickou strukturu, která spočívá v lidské mysli. Jde spíše o význam, důsledky, či „logiku“ lidských postojů k životu. Například klientův pocit viny může vyjadřovat výrok, že udělal něco, co neměl dělat. A jelikož ve filosofickém poradenství jde o filosofickou analýzu pocitů, zaměřuje se na analýzu klientova konceptu viny, tedy na to, co pro něj znamená, být něčím vinen. Tato analýza se však nezabývá žádnými psychologickými skutečnostmi v klientově mysli, ať už vědomými nebo nevědomými.153 Samuel Zinaich si ale nemyslí, že by pouhá konceptuální analýza, a s ní se pojící světonázorová interpretace, ve filosofickém poradenství byla dostačující, a uvádí proč. Uvažme, že jedinec navštíví filosofického poradce kvůli problému ve svém vztahu s přítelkyní. Vyjádří svou nespokojenost, co se týče tohoto vztahu a potřebuje poradit, jestli se má se svou přítelkyní rozejít nebo ne. Během konverzace poradce odhalí, že klientova nespokojenost pramení ze zjištění, že jeho přítelkyně podstoupila nedávno potrat. On chtěl 151 Lahav, Ran. „What is Philosophical in Philosophical Counseling?“ In Journal of Applied Philosophy. Vol. 13, No. 3, 1996. s. 263. 152 Tamtéž. 153 Tamtéž, s. 265-266. 42 být rodičem, ale jeho přítelkyně nebyla ještě připravená. Lahav by podle Zinaicha tento případ řešil následovně. Nejprve by se snažil identifikovat aspekty konverzace, které jsou psychologicky relevantní. Začnou se tedy bavit o klientově hněvu vůči jeho přítelkyni. Dále se snaží přijít s filosofickým výrokem, který je jeho hněvem vyjádřen, ale není příčinou hněvu. Co by ale bylo takovýmto vhodným filosofickým výrokem? Podle Lahava hněv vyjadřuje to, co klient chápe za důležité ve svém životě. Od klienta se dozvíme, že cítí hněv z toho důvodu, že jeho přítelkyně porušila jeho autonomii – nedala mu možnost podílet se na důležitém rozhodnutí, které se týkalo i jeho. To je onen psychologicky relevantní aspekt konverzace, který jsme identifikovali. Nyní by poradce mohl s klientem diskutovat o konceptu autonomie. To by ale nejspíš, podle Zinaicha, nepomohlo, protože se také zdá, že ono porušení autonomie je příčinou jeho hněvu. Jak to ale můžeme vědět? Uvažme tuto linii uvažování: Klientova přítelkyně šla na potrat. Důsledek toho je, že klient cítí hněv a chce se s ní rozejít. Nicméně ten samotný skutek potratu ho nečiní hněvivým. Cítí hněv proto, že si myslí, že mu jeho přítelkyně vzala možnost volby (něco, co v klientových očích neměla udělat). Jinými slovy, tato linie usuzování ukazuje, že částečnou příčinou toho, že chce klient opustit tento partnerský vztah, je jeho přesvědčení, že mu jeho dívka vzala možnost volby.154 Z toho poté vyplývá, že jakýkoli správný filosofický výrok, který můžeme vytvořit z psychologických stavů jedince, bude svázán s příčinou toho příslušného psychologického stavu. Kvůli tomuto vzájemnému propojení je Zinaich přesvědčen, že se filosofický poradce nemůže vyhnout psychologizování problémů klienta během praktikování filosofického poradenství.155 Jak jsem již naznačila výše, Lahav také tvrdí, že lidský světonázor nespočívá v lidské mysli, tedy není ani psychologicky reálný. Koresponduje sice s reálnými psychologickými událostmi, ale není to něco, co by bylo psychologicky reálné, takže nemůže kauzálně ovlivnit konkrétní skutečnosti. Zinaich ale s tímto nesouhlasí a tvrdí, že „světonázor spočívá v lidské mysli stejným způsobem jako entymematický156 princip 154 Zinaich, Samuel, Jr. „Should Philosophical Counseling be Satisfied with only Worldview Interpretation?“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 4, Spring 2003. s. 6-8. 155 Tamtéž, s. 8. 156 Ve formální logice to znamená takový deduktivní úsudek, ve kterém není explicitně vyjádřena některá jeho součást: buď některá z jeho premis, nebo závěr. Např. v entymématu „Všechny ryby žijí ve vodě, tedy i kapr žije ve vodě,“ chybí premisa „Kapr je ryba,“ což je entymematická premisa, která není přímo vyslovená. Takovouto premisu si usuzující většinou ani neuvědomuje a může se stát, že jde o výrok nepravdivý nebo přijatý bez důkazu, tedy že o logickou chybu. 43 spočívá v mysli člověka.“157 Tento princip užívá, mimo jiné, i filosofické poradenství. To předpokládá, že lidé se obecně rozhodují cítit nebo chovat se určitým způsobem. Mnohdy však nevyjadřují přímo ty premisy, které jsou důvodem, proč se tak cítí nebo chovají, protože si jich většinou ani nejsou vědomi. Entymematická premisa je tedy nevyslovenou premisou, která je implicitně zahrnuta v klientově výpovědi. Ve filosofickém poradenství je potom úkolem poradce odhalit tyto entymematické premisy. Podle Zinaicha jedinec ukrývá svůj světonázor stejným způsobem, jakým člověk může skrývat své nevyjádřené premisy.158 Z těchto důvodů nám je poté zřejmé, že se nemůžeme ve filosofickém poradenství do jisté míry vyhnout ani psychologizování problémů, ani připuštění, že světonázor je přítomen v mysli člověka a jeho premisy zapříčiňují to, jak se bude člověk cítit a jak jednat. Proto není možné, a ani nutné, z filosofického poradenství naprosto vypustit psychologickou stránku lidských problémů. Filosofické poradenství má zajisté i k této oblasti hodně co říci. Navíc, pokud se podíváme na jednotlivé psychoterapeutické obory, zjišťujeme, že se také často zabývají něčím, co by se dalo nazvat světonázorovou interpretací. Psychoterapeutové se často zabývají zkoumáním pacientova či klientova „Weltanschauung,“ což je německý výraz pro světový názor. Například psychiatři Julia a Jerome Frank jej nazývají zkoumáním lidského „nekritického světa“ a definují jej jako „lidské ohodnocování vnitřních a vnějších podnětů ve světle předpokladů, týkajících se toho, co je nebezpečné, bezpečné, nedůležité, důležité, dobré, špatné, atd. Tyto předpoklady se poté začínají organizovat do vysoce strukturovaných, komplexních, ovlivňujících se hodnot, očekávání, a představ sama sebe a jiných, jež blízce souvisí s emočními stavy a pocity.“159 Také Viktor Frankl zdůrazňuje důležitost zkoumání pacientova nekritického světa či světonázoru v logoterapii a vysvětluje, že „neexistuje psychoterapie bez teorie člověka a 157 „(…) a worldview resides in person’s mind in the same way that an enthymematic principle resides in the mind of a person.“ Viz Zinaich (2003), s. 10. 158 Tamtéž. 159 „(…) each person’s evaluation of internal and external stimuli in the light of assumptions about what is dangerous, safe, important, unimportant, good, bad, and so on. These assumptions become organized into sets of highly structured, complex, interacting values, expectations, and images of self and others that are closely related to emotional states and feelings.“ Viz Frank, Frank (1993), s. 24-34. Citováno podle Raabe (2001), s. 98. 44 životní filosofie.“160 Ludwig Binswanger pak přistupoval ke světonázorové interpretaci skrze Heideggerovy způsoby „bytí-ve-světě.“161 Ve své daseinsanalýze poté Binswanger mluví o tzv. „world design,“ což je výraz pro klientův každodenní světový názor. Popisuje ho jako klientův přístup, založený na jeho přesvědčeních, které naopak zase ovlivňují jeho vztah ke světu, což ovlivňuje to, jak bude jednat, a jak vnímat svět kolem sebe.162 Tyto psychoterapeutické tendence zkoumat klientův světonázor mohou být velmi podobné Lahavově světonázorové interpretaci. Tímto se dostáváme k závěrečnému shrnutí této podkapitoly. Lahav tvrdí, že světonázorová interpretace je legitimní doménou pouze filosofických poradců a psychoterapeutové by do této oblasti neměli zasahovat. Zároveň však tvrdí, že ani filosofičtí poradci by neměli překračovat hranice filosofie a proto by se měli vyhnout psychologizování ve své praxi. Úkolem filosofického poradce je tak pouhé „čisté“ myšlení, konceptuální analýza a interpretace světonázoru. Jak jsme ale viděli, to velmi zužuje poradcovo pole působnosti a zcela přehlíží širokou oblast emočních problémů člověka, ke kterým zajisté filosofické poradenství má co říci. Zinaich na svých argumentech ukazuje, že se ve filosofickém poradenství nemůžeme vyhnout psychologizování, a že světonázor je psychologickou entitou v lidské mysli. Z toho důvodu se zkoumáním světonázoru klienta mohou, včetně filosofického poradenství, legitimně zabývat i psychologické obory. To nakonec znamená, že tento aspekt filosofického poradenství nemůže sloužit jako definice, která by jej dostatečně odlišila od jednotlivých druhů psychoterapie. Zkusme se však blíže podívat na to, zdali je skutečně legitimní obviňovat filosofické poradenství z toho, že neoprávněně zasahuje do oblasti psychoterapie, anebo zdali psychoterapie neoprávněně zasahuje do oblasti filosofie. Jakou roli zde hraje otázka vzdělání? 2.2 Filosofické schopnosti a vzdělání Podobně jako Lahav, někteří filosofičtí poradci upozorňují na to, že disponují takovými schopnostmi, které psychoterapeutové jednoduše nemají. Pro výkon psychoterapeutické či psychologické profese totiž není nutné mít žádné filosofické znalosti. Naopak filosofičtí 160 „(…) there is no psychotherapy without a theory of man and philosophy of life.“ Viz Frank (1988), s. 15. Citováno podle Raabe (2001), s. 98. 161 Tamtéž, s. 30. 162 Hall, Calvin S., Gardner Lindzey. Theories of Personality. New York: John Wiley & Sons, 1970. s. 559564. Převzato z tamtéž, s. 99. 45 poradci musí získat minimálně magisterský titul z filosofie a následně absolvovat kurz filosofického poradenství. Z toho důvodu filosofičtí poradci tvrdí, že mnoho kognitivních psychoterapeutů nemá tak dobře rozvinuté ty filosofické schopnosti, které se týkají vyjasňování klientova myšlení, vyhýbání se logickým a procedurálním chybám v uvažování, etického rozhodování, a rozvoje morální a racionální životní filosofie, jako filosofové.163 Karl Pfeifer vysvětluje, že po letech filosofického vzdělání člověk mnohem lépe vnímá chyby v uvažování, slabé argumentování, a lépe odhaluje přetvářku, cynismus, a je více kritický k tomu, co je možné a co pravděpodobné.164 Z toho Michael Russell vyvozuje, že role filosofie a důležitost filosofického výcviku v kognitivní terapii byla „žalostně nedoceněna.“165 Ale zatímco může být pravda, že filosofie je obzvláště oprávněna zabývat se otázkami týkajícími se hodnot, morálky a významu, nutně z toho nevyplývá, že filosofický poradce je výlučně oprávněn oslovovat klientovy otázky v těchto oblastech. Proto volím způsob vyjadřování, který dává najevo, že filosofický poradce je pouze lépe vyškolen v řešení filosofických otázek, než poradce, jež je vyškolen pouze v psychologii. To poté činí větší rozdíl ve stupni znalostí, než v druhu znalostí a utváří zde důležitý bod v odlišení filosofického poradenství. Pokud se podíváme na hranice psychoterapie a filosofického poradenství, ve skutečnosti zde existuje značné překrývání, co se týče schopností a dispozic. Ve všech formách poradenství a terapie je vyžadována např. schopnost empatie a naslouchání, anebo schopnost ptát se pomocí otevřených otázek, které podněcují klienta k další diskusi a zkoumání, atd. Gerald Corey na jednu stranu uvádí množství různých schopností, které by měl psychoterapeut mít, přičemž žádná z nich se nezdá být nijak unikátní nebo výlučná pro psychoterapii, a to samé může být řečeno i o filosofickém poradenství.166 Na druhou stranu se však od filosofického poradce očekávají určité interdisciplinární znalosti, které mu umožňují oslovovat různé lidské potřeby, jež se mohou týkat literatury, náboženství, umění, politiky, sociologie a dokonce psychologie.167 Navíc poradce, jež je dobře 163 Raabe (2001), s. 277. 164 Pfeifer (1994), s. 60. Převzato z tamtéž, s. 88. 165 „(…) pathetically under-rated.“ Viz Russell, Michael. „The Philosopher As Personal Consultant.“ In The Philosopher’s Web Magazine. April 1998. (Online - internetová verze) [Citace 25. března 2014] Dostupné z: http://jmichaelrussell.org/philosopher_as_personal_consulta.htm. 166 Corey (2009), 2. kapitola. 167 Mijuskovic (1995), s. 96-97. 46 obeznámen např. s čínskou, japonskou či indickou filosofií, může dobře včlenit tyto znalosti do poradenských sezení, a obohatit tak repertoár perspektiv, nabízený klientům.168 Jestliže tedy chceme odlišit filosofické poradenství od psychoterapie, abychom jej legitimizovali, potom, podle Raaba, skutečnost, že filosof má obvykle po ruce tento druh mezioborového a multikulturního „nástroje,“ může, sloužit tomuto účelu.169 Zatímco však tvrdíme, že filosofičtí poradci jsou lépe vyškoleni v řešení filosofických problémů člověka, a že mají po ruce širší repertoár filosofických teorií, které poskytují různé perspektivy na jednotlivé problémy, existuje zde jedna závažná námitka vůči filosofickému poradenství. Tato námitka se týká nedostatečného vzdělání filosofických poradců v oblasti poruch kognitivních funkcí a psychopatologie. To, že se psychoterapeutové možná nedokáží tak obratně vypořádat s chybným usuzováním klienta, jako filosofové, ještě není tak závažnou chybou, jako fakt, že filosofičtí poradci většinou nejsou schopni, díky svému nedostatku psychologického vzdělání, identifikovat klienta trpícího fluentní afázií170, anosognosií171 či schizofrenií. V tomto případě může poradce, jenž nerozpozná danou poruchu, neúmyslně oddalovat nasazení vhodné léčby, nebo může průběh klientovy nemoci dokonce zhoršit. Jak tvrdí Otakar Horák „představa, že filosofický poradce je – bez tvrdých dat z psychologie a psychiatrie – schopný adekvátně posoudit stav klienta a přiměřeně dávkovat jednotlivé filosofické zručnosti a vědomosti, není nic jiného než výraz neopodstatněného sebevědomí představitelů FP, která potenciálně hrozí katastrofou.“172 Na to Donald Robertson ale odpovídá otázkou: „Sahá tento implicitní zákaz na jiné odborníky poskytující podobné služby… na pastorální poradce, kariérní poradce, na 168 Musíme mít však na paměti, že je rozdíl mezi znalostí např. indické filosofie a praktikováním indické filosofie ve filosofickém poradenství. Viz kapitola 1.6. 169 Raabe (2001), s. 89. 170 Fluentní afázie je porucha komunikační schopnosti, kdy není jedinec schopen přijímat a vysílat symbolické kódy mluvené nebo psané řeči. Tuto poruchu řadíme do souboru vyšších kortikálních poruch. Terapii této nemoci poskytují oblasti neurologie, klinické logopedie, klinické psychologie, neuropsychologie a lingvistiky. 171 Anosognosie je porucha, kdy si jedinec není vědom své vlastní nemoci. Tato porucha se liší od psychologického stavu „popření“ či „odmítnutí“ nějakého daného faktu. Vzniká z fyziologického poškození mozkových struktur, obvykle mozkového laloku nebo v případě rozsáhlé léze mozku. 172 Horák (2013), s. 70. 47 poskytovatele seminářů, studijní poradce, atd. atd.?“173 Nehledě na to, že většina psychoterapeutů a poradců by stejně nerozpoznala fluentní afázii (a necítili by ani potřebu získat příslušné znalosti na to, aby ji rozpoznali), Robertson tvrdí, „že ona analogie s psychoterapií a veškerou tou pozitivistickou pseudo-medicínskou bagáží, jež tento pojem zahrnuje, učinila spíše více škody než užitku filosofické praxi, než cokoli jiného.“174 Je pravda, že se filosofické poradenství v mnohém podobá psychoterapii, ale o co v něm především jde, je diskuse mezi dvěma lidmi, kteří se filosoficky baví o každodenních problémech. Potřebují pak opravdu poradci nejprve souhlas psychiatra, aby mohli dělat to, co dělají? Opravdu je nutné prohlédnout člověku jeho hlavu, abychom zjistili, jestli nemá „lehkou fluentní afázii,“ nebo jiného podobného strašáka, předtím, než se zapojí do filosofické diskuse? Potřebují mít filosofičtí poradci příslušné znalosti z oblasti psychologie a psychiatrie, aby tak byli sami schopni diagnostikovat své klienty? 175 Odmítnutí diagnostikovat své klienty mnoho filosofických poradců považuje za jeden z hlavních rysů filosofického poradenství, který jej odlišuje od medicínského přístupu, jež nacházíme v oblasti péče o duševní zdraví. Šance, že životní problémy, které klienti prezentují na sezeních filosofického poradenství, jsou ve skutečnosti symptomy vážné duševní poruchy, je pravděpodobně nepatrná. Robertson mluví z vlastní zkušenosti, když tvrdí, že procento klientů, kterým poradce doporučí navštívit lékaře či psychiatra, je opravdu malé.176 Musíme si ale uvědomit, že ačkoli poradci mohou odmítat diagnostikovat své klienty, to, aby vůbec byli schopni doporučit toto opravdu malé procento duševně nemocných jedinců do odborné péče psychiatra, již samo o sobě předpokládá filosofovu schopnost rozeznat, tedy diagnostikovat příslušnou duševní nemoc.177 Elliot Cohen však argumentuje proti této tendenci rozdělování vzájemných kompetencí filosofického poradenství a psychologie. Jde podle něj o nešťastné rozdvojení 173 „Does the implied prohibition extend to other professionals providing similar services… to pastoral counsellors, careers guidance counsellors, workshop facilitators, student-centered educators etc. etc.?“ Viz Robertson (1998), s. 7. 174 „(…) that the analogy with psychotherapy and all the positivistic pseudo-medical baggage that that term entails has done more harm to philosophical practice than anything else.“ Viz tamtéž. 175 Tento přístup obhajuje Samuel Zinaich, Jr. (2013) a tvrdí, že jelikož se z duševních poruch stávají kulturně rozpoznatelné nemoci, kdy dokonce běžný člověk, bez jakéhokoli vzdělání v oblasti psychologie či psychiatrie, je schopen sám určit svou diagnózu, z toho důvodu mohou také filosofičtí poradci své klienty diagnostikovat, i když v tomto odvětví nejsou vyškoleni. Podle mého názoru je ale tento názor příliš kontroverzní a pojí se s ním příliš mnoho námitek, proto se jím zde nechci příliš zabývat. 176 Robertson (1998), s. 7-8. 177 Ve prospěch tohoto názoru budu argumentovat ve třetí kapitole. 48 oborů, které mohou získat velmi mnoho tím, že budou pracovat společně, ve shodě se sebou navzájem, což však neznamená pouze navzájem se doporučovat. Cohen tímto myslí rozvíjení psychologického poradenství, které by bylo více filosofické, a filosofického poradenství, které by bylo více psychologické.178 Cohen tvrdí, že ačkoli jsou filosofie a psychologie samy o sobě nezávislými obory, neznamená to ještě, že filosofické poradenství musí být také nezávislé. Filosofie je aspektem filosofického poradenství, ale není sama o sobě filosofickým poradenstvím. Co je totiž pravdivé částečně, nemusí být pravdivé úplně. Filosofické poradenství je podle něho hybridní disciplínou, formou poradenství, která užívá filosofických metod a teorií. Je praktickou filosofií, avšak ve svém užití se, podle Cohena, stává psychologickou. Nakonec se tato filosofická praxe proměňuje na něco, co můžeme nazvat filosoficko-psychologickou terapií.179 S tímto však rozhodně nesouhlasím. Ačkoli si také myslím, že by se filosofické poradenství a oblast psychologické terapie měly navzájem doplňovat, spolupracovat, a čerpat ze sebe, nemyslím si, že by se kvůli tomu mělo stát filosofické poradenství dalším druhem psychologické terapie. V této Cohenově tzv. filosoficko-psychologické terapii se naprosto stírají rozdíly mezi filosofickým poradenstvím a psychologií. Cohen tak vlastně hatí veškeré snahy filosofických poradců o odlišení tohoto oboru od psychoterapie a zařazuje jej do široké plejády psychologických terapií. K čemu by ale poté byla taková filosoficko-psychologická terapie, když už se v psychoterapii setkáváme s tak rozsáhlou škálou filosoficky zaměřených terapií? Cohen svůj odpor vůči snahám rozdělení filosofického poradenství od psychoterapie dovádí do situace, kdy činí filosofické poradenství psychologické a psychologickou terapii filosofickou do takové míry, že již není mezi těmito dvěma obory možné rozpoznat skoro žádný rozdíl a stávají se tímtéž. Filosofické poradenství jako takové by poté zaniklo. Nakonec se opět pokusím shrnout důležité body, ke kterým jsme zde došli. Filosofičtí poradci tvrdí, že díky svému vzdělání ve filosofii jsou mnohem lépe vyškoleni zabývat se chybným usuzováním, logickým argumentováním a myšlenkovým konceptům, nežli většina kognitivních psychoterapeutů. Ale pokud se blíže podíváme na schopnosti, které jsou vyžadovány po filosofických poradcích a psychoterapeutech, nenacházíme žádné výrazné rozdíly. Co pak může sloužit jako skutečné odlišení filosofického 178 Cohen (2004), s. 5. 179 Tamtéž, s. 6. 49 poradenství od psychologických terapií je již zmíněná míra filosofických znalostí a to, že většinou se po filosofovi očekává, že bude mít jisté interdisciplinární a multikulturní znalosti (např. v politologii, umění, sociologii, nebo dokonce také v psychologii). Filosofickým poradcům je však vytýkáno, že jim chybí zásadní znalosti z psychopatologie a z toho důvodu může být filosofické poradenství pro klienta dokonce nebezpečné. Robertson ale upozorňuje na to, že o co v poradenství především jde, je diskuse mezi dvěma lidmi, a nevidí důvod toto počínání zbytečně zatěžovat diagnózami. Tento názor jsem však napadla s tím, že poradce jednoduše musí být připraven rozeznat případnou duševní nemoc klienta. Nakonec jsem zde uvedla Cohenův návrh tzv. filosofickopsychologické terapie. Tuto myšlenku jsem kritizovala s tím, že by se tak filosofické poradenství pouze zařadilo mezi širokou plejádu psychoterapií a v té chvíli by, jako takové, zaniklo. Tímto můžeme nyní plynule přejít k dalšímu tématu – k přesvědčení, že filosofické poradenství není terapií. 2.3 Filosofické poradenství není terapií Jedna z nejvíce diskutovaných a problematických otázek, kterou se filosofičtí poradci vždy zabývali, se týká toho, zdali filosofické poradenství patří do široké oblasti terapie, anebo je od ní odlišná, a zdali může tento rys sloužit jako legitimní charakterizace filosofického poradenství. Odpověď na tuto otázku spočívá především v tom, jak jednotliví praktici definují slovo terapie. Dozvídáme se pak, že mnoho filosofických poradců obhajuje názor, že filosofické poradenství není terapií, a stejně tak nezanedbatelný počet poradců tvrdí, že terapií je, nebo že je přinejmenším terapeutické. Na tomto faktu potom stojí a padá snaha o odlišení filosofického poradenství od psychoterapie. Pokusím se zde tedy přiblížit tuto problematiku a obhájit názor, že filosofické poradenství terapií není. Když se podíváme do odborného psychologického slovníku, ten definuje terapii následovně: jde o „léčení tělesných nebo duševních poruch a poruch chování.“180 Také ve všeobecných slovnících nacházíme podobné významy: jde o postup, který má „zmírnit nebo vyléčit nemoc“ nebo jde o „léčbu duševních nebo psychických poruch skrze psychologické prostředky.“181 Tyto definice vychází z latinského slova therapeia, což 180 Hartl, Pavel, Hartlová, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. s. 600. 50 znamená léčit.182 Terapie tedy pro člověka znamená podstupovat něco, co má uskutečnit změnu, nápravu, léčbu, co se týče především symptomů či lidského chování.183 Michael Russell tvrdí, že formální definice terapie zahrnuje sedm „klíčových podmínek,“ které musí být přítomny, jestliže má být diskuse mezi dvěma lidmi považována za terapii: 1. Reprezentace – poradce se identifikuje jako terapeut. 2. Trápení – klient identifikuje sebe sama jako trpícího nějakým druhem psychologického nebo emočního problému či nemoci, načež se této nemoci či problému chce zbavit. 3. Očekávání – klient věří, že terapeut má odborné znalosti, jejichž užití navodí správnou léčbu. 4. Diagnóza a prognóza – terapeut věří, že klientův problém může být diagnostikován a léčen shodě s teoriemi, o kterých je obeznámen. 5. Explicitní souhlas – do terapeutického vztahu vstupují obě strany na základě souhlasu, že předpoklady a podmínky terapie jakožto léčby sdílí obě tyto strany. 6. Profesionalita – jde o vztah, do kterého klient vstupuje s odborníkem, jež disponuje náležitými schopnostmi, které získal příslušným vzděláním v dané profesi, přičemž si účtuje honorář za své poskytnuté služby. 7. Pasivita – klient podstupuje léčbu pod vedením terapeuta, který je chápán jako odborník nebo jako ten, co léčí.184 Jestliže se tyto body pokusíme srovnat s průběhem filosofické praxe, zjistíme, že filosofické poradenství nesplňuje čtyři ze sedmi těchto bodů. Jak jsem již uvedla v kapitole 1.1, dá se očekávat, že mnoho klientů, kteří navštíví filosofické poradenství, chápou filosofického poradce jako odborníka, který za ně vyřeší jejich problémy, nebo se je bude snažit nějakým způsobem léčit (to splňuje 2. a 3. bod). Filosofický poradce se však neidentifikuje jako terapeut (tedy není splněn 1. bod), protože není obeznámen s psychoterapeutickými technikami, a proto se ani nebude snažit klienta diagnostikovat a 181 Treatment intended to „relieve or heal a disorder,“ „The treatment of mental of psychological disorders by psychological means.“ Viz Oxford dictionaries. Therapy: definition of therapy in Oxford dictionary (British & World English). [online]. [cit. 5. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/therapy?q=therapy. 182 Tamtéž. 183 Russell (1998). 184 Tamtéž. 51 následně léčit (není splněn 4. bod). V tomto ohledu je klientovo i poradcovo očekávání odlišné (není splněn 5. bod), protože obě dvě strany nesdílí představu filosofického poradenství jako terapie. Z tohoto důvodu musí dát filosofický poradce jasně najevo, že, ve filosofickém poradenství klienti pasivně nepodstupují léčbu, protože primárně nejsou považováni za duševně nemocné (není splněn 7. bod). Russell upozorňuje, že spíše než chápat filosofické poradenství jako produkující nějaké zlepšení, změnu, nebo léčbu klientů, je vhodnější jej chápat jako vybízející k sebe-vyjádření, sebe-pochopení a prozkoumávání svých sebe-klamů. 6. bod je nakonec také splněn, jelikož filosofický poradce musí disponovat náležitým vzděláním, jež mu umožňuje poskytovat filosofické poradenství za určitý finanční obnos. Z toho je nám poté zřejmé, že filosofické poradenství nesplňuje základní rysy, které by mu umožňovaly nazývat se terapií. Někteří by však mohli namítnout, že výčet takovýchto rysů by mohli zastávat možná pouze psychoanalytičtí terapeutové nebo behaviorálně orientovaní psychoterapeutové, ale co se týče existenciálních nebo humanistických terapeutů, ti by také určitě nesplňovali několik bodů z uvedeného výčtu. Pokud to tak je, podle Russella by se tito poradci neměli nazývat terapeuty. Protože slovo terapie se jednoznačně týká pasivity – jde o léčení, ošetřování druhého, o zapříčiňování, aby se mu udělalo lépe, aby se jeho stav změnil k lepšímu. Člověk se jednoduše nezbaví těchto významů pouhou námitkou, že mnoho psychoterapeutů se rozchází s „medicínským modelem,“ protože se nesnaží léčit duševní nemoci, ale spíše pomáhají lidem prozkoumat jejich život a zlepšit či prohloubit jejich prožívání. Proč se ale pak nazývají terapií?185 Můžeme si tak všimnout, že dochází k posunu onoho původního a nejvlastnějšího významu slova terapie. V současnosti totiž pokrývá i takové praktiky, které léčbu nemocí a poruch chování vlastně ani neposkytují. Lidé si totiž většinou myslí, že to, co je terapeutické, je zároveň také terapií. Zaměňují přídavné jméno s podstatným jménem. Avšak terapie a být terapeutický je podle Schuster úplně něco jiného. Terapie je něco, co je vědecky objevená nebo zkonstruovaná metoda léčení, zatímco terapeutické účinky mohou mít různé věci. Terapeutické změny se mohou objevit i např. během dovolené u moře. Takže je důležité si uvědomit, že to, co je terapeutické, nutně nemusí být terapií.186 185 Russell (1998). 186 Schuster (1999), s. 19. 52 Musíme tedy mít na paměti, že nemůžeme slovo „terapie“ zneužívat k jakékoli činnosti, která se zdá být terapeutická, tedy navozující duševní pohodu. Vezměme si příklad dialogu mezi dvěma lidmi, kteří řeší osobní problém jednoho z nich. Jeden účastník se bude snažit pochopit problém toho druhého a bude ho povzbuzovat, aby vyjádřil, co má na srdci. Druhý účastník bude usilovat o vyjádření svých pocitů a myšlenek, přičemž se touto činností také bude snažit získat jakýsi náhled na svůj problém. Je docela zřejmé, že jakákoli taková diskuse nemůže být nazvána terapií, i když může mít terapeutické účinky. Můžeme tak vlastně říci, že terapie je slovem, které je závislé na kontextu. Jako příklad takového kontextově závislého pojetí Russell uvádí hru v šachy: „pouhý pohyb šachové figurky se nepočítá jako hraní šachů, i když je ten pohyb nerozeznatelný od toho, kdy se jedná o skutečnou hru v šachy.“187 Musí být totiž splněna zásadní podmínka, kdy si oba hráči musí myslet, že hrají šachy, přičemž oba rozumí pravidlům této hry. To samé pěkně ilustruje ještě jiný příklad. Jestliže jsem nachlazená a můj prodavač mi doporučí pít hodně čaje a jíst pomeranče, protože obsahují hodně vitamínu C, nejedná se o žádné praktikování medicíny, i když ta rada či aktivita může být identická s tím, co mi řekne můj praktický lékař.188 Ten fakt, že terapeutové neustále zacházejí za doslovný význam slova „terapie“ a dokonce i za význam slova „poradenství,“ poukazuje na obrovský vliv, jaký má dnes medicína a psychoterapie na moderní společnost.189 Je obecně známo, že oblast poradenství zahrnuje také např. finanční poradenství, obchodní poradenství, kariérní poradenství, výživové poradenství, atd., tedy i ty oblasti, které nejsou podstatně spojeny s žádnými terapeutickými praktikami. Zjišťujeme však, že význam slova „poradenství“ zahrnuje především, či v některých případech dokonce výlučně, obor psychologie či psychoterapie, i když ve skutečnosti tyto psychologické disciplíny tvoří pouze jednu část poradenské oblasti.190 Jelikož tedy obor poradenství s sebou nese velké břímě konotací, které se pojí s terapií, značně to ztěžuje filosofickému poradenství vymezit se od psychoterapie. 187 „(…) merely moving a chess piece does not count as playing chess, even though the movement is indistinguishable from one by someone who is playing chess.“ Viz Russell (1998). 188 Tamtéž. 189 Srovnej s Szasz, Thomas S. „The Therapeutic State: The Tyranny of Pharmacracy.“ In The Independent Review. Vol. V, No. 4, Spring 2001. s. 485-521. 190 Brown (2010a) s. 558. 53 Ačkoli se filosofičtí poradci snaží odlišit svou praxi od různých druhů psychoterapie, mnohdy se však nezdráhají tvrdit, že jejich poradenství má terapeutické účinky. Tento postoj je sdílen většinou filosofických poradců, včetně Schuster, která navíc preferuje svou praxi nazývat „trans-terapeutickou,“ tzn. skládající se z aktivit, které nejsou terapií, ale i tak mohou navozovat duševní zdraví.191 Jak jsem již uvedla výše, Schuster tvrdí, že ve filosofickém poradenství neexistuje žádný terapeutický cíl, podle kterého by se měl filosofický poradce snažit změnit klienta směrem k lepšímu.192 Raabe si ale pokládá otázku, zdali přeci jenom nemůžeme nalézt určité terapeutické cíle ve filosofickém poradenství. Tak například zkoumání a snahu o změnu klientova světonázoru, myšlení či životní filosofie, můžeme podle Raaba chápat jako jeden z „terapeutických cílů“ filosofického poradenství. Ve filosofickém poradenství ale nejde až tak o změnu k lepšímu, jako spíše o to, aby si klient uvědomil a pochopil způsob svého myšlení a především si vytvořil filosofii či světonázor, který uspokojivě vysvětluje jeho hodnoty, principy, problémy a život obecně. Jde tedy spíše o vytváření, zkoumání a porozumění, nežli o změnu. Pokud se však klient rozhodne změnit některá svá přesvědčení či myšlení, filosofický poradce mu v tom samozřejmě vypomůže, ale musíme si uvědomit, že poradce sám o sobě nenutí klienty cokoli měnit, pouze poskytuje „kontexty“, které mohou, ale nemusí vyvolat změnu k lepšímu. Z toho důvodu nemůže jít o žádný a priori terapeutický cíl filosofického poradenství. Musíme si ale položit otázku: Proč by ale jinak klient vyhledával filosofické poradenství, kdyby nechtěl změnit sebe nebo něco ve svém životě, kdyby nechtěl, aby se mu žilo lépe? V tom se zajisté filosofické poradenství snaží lidem pomoci, ale Russell upozorňuje, že změna není pasivní záležitostí, kterou by člověk pouze podstupoval, jak tomu mnohdy bývá v různých formách terapií. Ve filosofickém poradenství je nutné bytostné zapojení klienta, pokud chce změnit ať už sebe, své myšlení, jednání, svůj světonázor nebo život. Navíc filosofický poradce nepomáhá lidem se změnit podle nějaké vize duševního zdraví nebo „normálnosti“. Schuster se naopak snaží podněcovat své klienty k tomu, aby sami definovali, co to znamená zdraví, nemoc, atd., a o čem si myslí, že by jim duševně prospělo nejvíce. Jde pak především o pozvání filosofovat a myslet sám za sebe, nežli o poskytování změny či řešení.193 Jak tedy můžeme vidět, filosofické 191 Schuster (1999), s. 8. 192 Podkapitola 1.4, s. 35. 193 Schuster (1999), s. 44-45. 54 poradenství dává velký důraz na autonomii klienta, aby tak lidé mohli žít život podle vlastních představ. Nemůžeme ale poté chápat tuto snahu o zvýšení klientovy autonomie jako jeden z terapeutických cílů poradenství? Podle Jamese Taylora určitě můžeme. Tvrdí, že úsilí zvýšit autonomii klienta je centrálním terapeutickým cílem filosofického poradenství, protože skrze toto zvýšení chceme dosáhnout hlavně vyššího stupně osobního duševního zdraví.194 S tím by ale mnoho filosofických poradců nesouhlasilo, protože pokud bychom chápali úsilí o dosažení duševního zdraví u klientů jako primární hodnotou filosofického poradenství, jednoduše by se z něj stala terapie! Protože o co primárně v psychoterapii jde, je pomoci klientovi navrátit jej do dobrého psychického stavu. Lahav ale upozorňuje, že navození duševní pohody není „primárním cílem“ filosofického poradenství.195 Achenbach podobně, ale více radikálně, tvrdí, že filosofické poradenství nemá poskytovat útěchu těm, kteří se cítí nešťastním a varuje, že „filosofie neodlehčuje naše břímě, ale spíše ho činí obtížnějším.“196 Také Petra von Morstein poukazuje na to, že poradce nečiní věci lepšími, ani klientovi nepomáhá zbavit se jeho problémů, ale spíše mu pomáhá pochopit jeho problémy tak, aby s nimi mohl žít svobodný a bohatý život.197 Ačkoli tedy hlavní cíle filosofického poradenství, jako jsou zvýšení autonomie klienta, sebe-poznání, získání náhledu na svůj problém, vytvoření si uspokojivé životní filosofie atd., u mnoha lidí vyvolávají dobré duševní rozpoložení, tedy, že mnohdy působí terapeuticky, musíme si být vědomi, že to tak nemusí být vždy. Filosofičtí poradci moc dobře vědí, že filosofie má velký terapeutický potenciál, avšak nepřistupují k ní pouze instrumentálně, jako „prostředek ke štěstí,“ jako to dělá mnoho psychoterapeutů, ale chápou filosofování a moudrý život jako hodnoty, o které je třeba usilovat pro ně samotné. Schuster to pěkně vysvětluje v následujícím úryvku: „Je to pouze pozvání filosofovat pro sebe samo; nicméně od té doby, co filosofování zahrnuje nejenom teoretické, ale také praktické otázky, změny v lidských životech, jež vyplývají z filosofování, jsou vítány - stejným 194 Taylor, James S. „The Central Value of Philosophical Counseling.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 2, Spring 2002. s. 12-13. 195 Lahav (1995), s. 16. 196 „Philosophy does not lighten the burden, but rather makes it more difficult.“ Viz Achenbach (1995), s. 68. 197 Schuster (1999), s. 44. 55 způsobem, jakým bych uvítala společníka, který přišel s hostem, kterého jsem pozvala.“198 Jak vidíme, ve filosofickém poradenství existují silné argumenty pro to, že filosofické poradenství nemůže být terapií,199 avšak stále mnoho praktiků považuje filosofické poradenství za formu terapie200 nebo alespoň za terapeutické.201 Např. Zinaich tvrdí, že zkoumání klientova světonázoru, sebe-poznání a získání větší míry autonomie jednoduše klientovi přináší prospěch (a to především duševní). Podle něho filosofický poradce samozřejmě chce pomoci klientovi překonat jeho osobní problémy a tak je jasné, že filosofické poradenství zastává určité terapeutické cíle.202 Také John Mills obdobně uvádí, že filosofické poradenství je proces, který, jestliže chce tvrdit, že je účinný, nebo že poskytuje jakýkoli prospěch svým klientům, samozřejmě musí být i terapeutický. 203 S tím by však, podle mého názoru, stále mnoho filosofických poradců nemělo žádný problém, protože filosofické poradenství opravdu může, a v mnoha případech také je, terapeutické, v umírněném slova smyslu. Ten problém se nejspíše neustále točí kolem toho, že terapie, aby mohla být terapií, musí mít předem definován specifický cíl své služby a následné procento případů, u kterých se tohoto cíle podaří dojít, stanovuje účinnost dané terapie. Avšak filosofické poradenství takovýto cíl předem definován nemá, protože je spíše otevřeným procesem, ačkoli z něho vyplývají různé výsledky, včetně terapeutických. 204 Schuster 198 „It is only an invitation to philosophize, and this for its own sake; nevertheless, since philosophizing involves not only theoretical but also practical issues, changes in persons‘ lives resulting from philosophizing are welcome-in the same way that I would welcome a person who came along with a guest I had invited.“ Viz Schuster (1999), s. 23. 199 Viz např. Mijuskovic (1995); Schuster (1999); Russell (1998); Raabe (2002); Jopling, David A. „Philosophical Counseling, Truth and Self-Interpretation.“ In Journal of Applied Philosophy, Vol 13, No. 3, November 1996; atd. 200 Viz Feary, Vaughana. „A Right to (Re)Habilitation.“ In van der Vlist (1997). s. 262. Převzato z Raabe (2001), s. 30. Svou filosofickou praxi Feary provozuje v nápravném zařízení, kde jej modifikuje do podoby, kdy se z něho stává terapie – napravuje chování vězňů, načež filosofie prospěšně ovlivňuje jejich myšlení; Mills, John. „Philosophical Counseling as Psychotherapy.“ In Cohen, Zinaich (2013), s. 100-111. 201 Viz Boele, Dries. „Experimental Wisdom and the Art of Living.“ In van der Vlist (1997), s. 161. Převzato z Raabe (2001), s. 29; Segal, Steven. „Philosophy As a Therapeutic Activity.“ In Inquiry. Vol. 17, No. 3, Spring 1998. s. 36-47. Převzato z Raabe (2001), s. 30. 202 Zinaich, Samuel, Jr. „Gerd B. Achenbach’s 'Beyond-Method' Method.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 2, Spring 2004. s. 12. 203 Mills (2013), s. 104. 204 Brown (2010b), s. 112. 56 upozorňuje, že není nutné, aby filosofické poradenství bylo terapií, aby mělo stejné výsledky, jakých dosahuje psychoterapie.205 Můžeme potom říci, že ačkoli někteří poradci mohou zastávat určité terapeutické ideály nebo cíle ve své praxi, zajisté to z filosofického poradenství jako takového ještě nedělá terapii v silném slova smyslu. Terapie je terapií pouze tehdy, když je praktikována vyškoleným terapeutem, a aby byl člověk ostatními psychoterapeuty uznán jako odborník v této oblasti, musí ve své praxi následovat patřičné psychoterapeutické postupy,206 což filosofické poradenství (pokud se nejedná o nějakou modifikovanou verzi filosofického poradenství s psychoterapií) jednoduše nesplňuje. Nyní se však přesuňme k závěrečnému shrnutí této podkapitoly. Dozvěděli jsme se, že slovo terapie znamená především léčení poruch nebo nemocí, které lidé podstupují, aby se jim udělalo lépe, jde tedy o pasivní činnost ze strany klienta či pacienta. Navíc, abychom nějakou činnost mohli nazývat terapií, měla by splňovat sedm klíčových podmínek, přičemž jsme viděli, že filosofické poradenství splňuje pouze tři z nich. Někteří však mohou namítat, že tyto podmínky nejsou až tak směrodatné, protože existují i druhy terapií, především existenciální a humanitní terapie, které by také nesplňovaly několik z uvedených bodů. Russell na to poté odpovídá, že pokud se chceme držet skutečného významu slova terapie a nezacházet mimo něj, neměly by se tyto formy psychoterapie nazývat terapiemi. Je však zřejmé, že významy slov se v průběhu času posunují a mění, ale tento fakt nás neopravňuje nazývat cokoli, co přináší zvýšený pocit duševního zdraví, tedy cokoli, co má terapeutické účinky, terapií. Musíme si uvědomit, že terapie je kontextově závislým slovem, a ne všechno, co působí terapeuticky, je nutně terapií. Ačkoli se tedy filosofičtí poradci brání nazývat svou praxi terapií, někteří z nich podotýkají, že by filosofické poradenství mohlo mít určité terapeutické cíle. Uvedla jsem, že snaha o změnu klientova světonázoru, myšlení či životní filosofie může být chápána jako terapeutický cíl, ale ve filosofickém poradenství jde spíše o vytváření a zkoumání světonázoru, životní filosofie, atd., přičemž ke změně může dojít, ale nemusí, jelikož to není primárním cílem. Navíc jestliže klient vyžaduje od poradce dosažení určité změny, je nutné bytostné zapojení klienta, protože jinak nelze dojít jakékoli proměny, ať už myšlení, světonázoru, nebo třeba i jednání. Klient je spíše podněcován definovat zdraví, než aby se 205 Schuster (1995), s. 102. Převzato z Raabe (2001), s. 29. 206 Schuster (1999), s. 10. 57 jej snažil změnit shodně s nějakou terapeutickou vizí. Nakonec jsem se zde tázala, jestli můžeme důraz na zvýšení autonomie klienta chápat jako terapeutický cíl. Ať už ale chápeme snahu o zvýšení autonomie klienta nebo dosažení smysluplného či moudrého života jako něco, co přináší pocit duševní pohody, mnoha filosofickými poradci dosažení tohoto pocitu není chápáno jako primární cíl. Jsou si ale dobře vědomi, že filosofické poradenství je mnohdy terapeutické, což stále z filosofického poradenství nedělá terapii, protože zde není přítomen terapeut, ale filosof. Nyní se však přesuňme k podkapitole, která pojednává o Achenbachově pojetí filosofické praxe. 2.4 Achenbachova metoda „mimo-metodu“a role filosofické kritiky ve filosofickém poradenství V této podkapitole se chci věnovat Achenbachově přístupu, který prosazuje myšlenku, že jediná a definitivní metoda není ve filosofickém poradenství dostatečná a filosofické poradce v mnohém omezuje. Jelikož jsem se tomuto tématu věnovala do určité míry již ve své bakalářské práci, nebudu se zde zaměřovat až tak na popis Achenbachovy metody, ale spíše na její kritické zhodnocení, a také na to, zdali může sloužit jako legitimní charakterizace filosofického poradenství. Také bych zde navázala na téma filosofické kritiky, která se výrazně pojí s Achenbachovým přístupem a zamyslím se nad tím, zdali tento rys adekvátně odlišuje filosofické poradenství od psychoterapie. Svůj přístup k filosofické praxi Achenbach sám nazývá jako tzv. „ne-metodu“ (nonmethod),207 načež Schuster, jedna z obhájkyní tohoto přístupu, jej popisuje spíše jako metodu „mimo metodu“ (beyond method).208 Tento název je založen na pojetí, které tvrdí, že užívání jedné specifické filosofie nebo metody, není v poradenství dostatečné, a proto by měl filosofický poradce užívat všechny možnosti, které „má po ruce.“ Tento přístup je blízký eklektickým pojetím, jež jsem srovnala s filosofickým poradenstvím v podkapitole 1.6. Ačkoli Achenbach tvrdí, že je problematické nebo dokonce nemožné definovat jeho filosofickou praxi, nabízí nám souhrn čtyř základních pravidel, které by měl filosofický poradce následovat: 207 Raabe (2001), s. 168. 208 Schuster (1993), s. 589. 58 1. nikdy nejednej se všemi klienty stejně, ale přizpůsob se jejich odlišným potřebám, 2. snaž se porozumět svému klientovi a pomáhej mu porozumět, 3. nikdy neusiluj o to, změnit svého klienta a vyvaruj se všech předjímaných cílů a záměrů, 4. snaž se pomoci svému klientovi rozšířit perspektivu nebo rámec jeho příběhu a pečuj o něj tak, jak se to v dané chvíli zdá nejvhodnější.209 Tato čtyři základní pravidla však nemají konstruovat či navrhovat žádnou metodu. Achenbach totiž odmítá existenci nebo potřebu po jakémkoli vyčerpávajícím teoretickém systému, který by zbytečně omezoval otevřenou povahu filosofického zkoumání. Proto již zmíněná pravidla slouží spíše jako jakési pilíře pro filosofické poradce. Achenbach nám ale ještě poskytuje dvě metafory, které popisují jeho filosofickou praxi: metaforu s kormidelníkem lodi210 a metaforu s Šeherezádou. V této druhé metafoře připodobňuje Šeherezádu, fiktivní vypravěčku z knihy Tisíc a jedna noc, k filosofické poradkyni, jež skrze rozmanité interpretace života pomáhá svému králi přemoci jeho vražedná nutkání – svou „metodu“ výkladu Šeherezáda mění každou noc.211 Schuster a Raabe tvrdí, že onen zmíněný soubor čtyř základních pravidel a metafor, které nám Achenbach poskytuje pro popis své filosofické praxe, můžeme chápat jako základ jeho vlastní metody. Raabe totiž poukazuje na to, že pojem metoda jednoduše znamená „způsob, jakým něco dělat,“ nebo „postup, který člověk následuje,“ což Achenbach dělá.212 Ale když se podíváme do obecného slovníku, nacházíme i jiné, přesnější definice, např.: metoda znamená „pevně stanovený a systematický […] proces pro dosažení nebo přiblížení se něčemu.“213 Achenbach se ale právě snaží vyhnout 209 Achenbach, Gerd, B. „About the Center of Philosophical Practice.“ In van der Vlist (1997), s. 9-15. Převzato z Raabe (2001), s. 57. 210 Tuto metaforu jsem již popisovala ve své bakalářské práci viz Kopťová (2012), s. 34-35. Filosofický poradce je zde zobrazován jako asistent kormidelníka – svého klienta, který přichází na jeho loď, aby mu pomohl zorientovat se v daných vodách života, kterými klient pluje, prodiskutovat plány ohledně směru plavby a popř. mu poskytnout důležité nástroje, jako je dalekohled nebo kompas, přičemž za něj nepřebírá kormidlo, i když je stejně zkušeným kormidelníkem. 211 Schuster (1993), s. 589. 212 Raabe (2001), s. 169. 213 „A particular procedure for accomplishing or approaching something, especially a systematic or established one.“ Viz Oxford dictionaries. Method: definition of method in Oxford dictionary (British & World English). [online]. [cit. 12. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/method. 59 vytvoření takového jediného, pevně ustanoveného a systematického procesu, který by užívali všichni filosofičtí poradci na všechny své klienty. Ono paradoxní označení Achenbachova přístupu jako „metoda 'mimo metodu',“ které Schuster užívá, dává najevo, že metodou filosofického poradce je to, že má po ruce všechny metody či všechny možnosti. To je ale terčem značné kritiky. Margaret Goord a Ida Jongsma chápou Achenbachovu metodu jako přístup „anything goes“ (všechno lze). S touto metodou či přístupem „anything goes“ se ale pojí značné problémy. Goord tvrdí, že pokud zde neexistuje žádné obecně přijímané kritérium, jak vést filosofickou praxi, filosofický poradce nemá žádná omezení, co se týče přijetí jakýchkoli jedinců jako klientů, tedy i těch, kteří trpí nějakou duševní chorobou.214 To by však bylo výrazné překročení jeho kompetencí, tudíž je jasné, že určité hranice filosofický praktik musí respektovat. Tímto tématem se budu blíže zabývat ve třetí kapitole. Jongsma v této kritice pokračuje a upozorňuje, že takovýto přístup „anything goes“ značně ztěžuje vyhledávání potenciálních klientů, protože není jasné, co konkrétně filosofické poradenství nabízí a co od něj mohou lidé očekávat.215 Dries Boele obdobně poukazuje na to, že pokud je filosofické poradenství definováno pouze vágně, s odkazy na různá abstraktní pojetí, a postrádá jednoznačně vymezenou metodu, nakonec bude definováno pouze osobností poradce, což je daleko od ideálu vytvoření legitimní praxe.216 Pauline Rosenau poté toto Achenbachovo odmítání definovat jasně vymezenou metodu hodnotí jako typicky postmoderní. Tvrdí, že „mnoho postmodernistů se pře, že neexistují žádné metody, žádný procesní řád, kterému by se museli podřizovat.“217 Tento postoj také potvrzuje filosof Peter Sloterdijk, který poukazuje na to, že „moderní filosofie je nemocná metodami; a pouze odstraněním všech předefinovaných způsobů můžeme nalézt opět 214 Goord, Margaret. „Philosophical Counselling: The Case Against.“ In The Philosopher’s Magazine. Vol. 1998, No. 3, Summer 1998. s. 48-49. Převzato z Zinaich (2004), s. 8. 215 Jongsma, Ida. „Philosophical Counseling in Holland.“ In Lahav, Tillmanns (1995), s. 30-31. 216 Boele, Dries. „The 'Benefits' of a Socratic Dialogue.“ Článek prezentován na třetí mezinárodní konferenci filosofické praxe. New York, July 22-25, 1997. Appendix, 21. Převzato z Raabe (2001), s. 59. 217 „many postmodernists contend there are no methods, no rules of procedure to which they must conform.“ Viz Rosenau, Pauline M. Postmodernism and the Social Sciences. Princeton: Princeton University Press, 1992. s. 117. Citováno podle tamtéž, s. 167. 60 zdraví.“218 Z tohoto důvodu poté postmodernisté uvádí, že, co se týče metody, všechno je dovoleno (anything goes).219 Musíme si ale uvědomit, že toto silně postmoderní stanovisko s sebou nese závažné důsledky. Zaprvé nedovoluje žádné hodnocení „pokroku“ nebo „účinnosti“ procesu filosofického poradenství. Jinými slovy, filosofické poradenství podle této silně postmoderní představy nemá žádnou objektivní perspektivu, podle které bychom mohli ohodnotit, zdali to, co se děje během sezení, opravdu prospívá nebo spíše klientovi škodí. Z toho poté můžeme usoudit, že jakékoli rozhodnutí učiněné ať už poradcem nebo klientem, co se týče diskusního tématu nebo směru, kterým povedou svůj dialog, je naprosto zbytečné a ve skutečnosti bezvýznamné, protože bez konceptů pokroku a účinnosti bude jakékoli rozhodnutí stejně dobré nebo špatné, jako každé jiné.220 Zadruhé z Achenbachova silně postmoderního stanoviska, podle Barbary Held, vyplývají značně paradoxní situace. Uveďme si některé z nich: - poradce se pokouší o to, „něco se svým klientem dělat,“ což ve skutečnosti nejspíše povede k nějakému prospěchu nebo změně klienta, ale praktik tento proces odmítá nazvat metodou, - poradce se pokouší pomoci klientovi zlepšit jeho situaci, zatímco současně tvrdí, že neexistuje žádné „lepší“ nebo „horší“ v dané situaci - věci jednoduše „jsou“ takové, jak je definuje každý jedinec, - klient ve skutečnosti vyhledává služby filosofického poradenství, protože věří, že poradce disponuje odbornou znalostí určité metody, o které ale praktik tvrdí, že neexistuje, přitom se ale odkazuje na disciplínu filosofického poradenství, - poradce praktikuje něco, o čem tvrdí, že není možné zevšeobecnit na všechny klienty, nicméně své praktiky užívá na množství různých klientů, - poradce praktikuje něco, co se naučil, o čemž ale tvrdí, že nemůže naučit začínající filosofické poradce, protože vlastně nelze říci, co tvoří jeho praxi.221 218 „(…) modern philosophy is sick with methods; only by doing away with all the predefined ways can health be found again.“ Viz Schuster (1999), s. 36-37. 219 Tamtéž. 220 Raabe (2001), s. 167-168. 221 Viz Held (1995). Převzato z tamtéž, s. 169-170. 61 Ačkoli Held, společně s Raabem, argumentují pro to, že extrémní podoba postmodernismu ve filosofickém poradenství pouze maří snahu stát se legitimní praxí,222 Robertson obhajuje postmoderní pluralismus a nemožnost jasně definovat metodu filosofického poradenství jako pozitivní faktor. Robertson sice nepopírá, že by filosofové neužívali vymezitelné kritické metody a nepřijímali určitá teoretická přesvědčení, 223 ale tvrdí, že neztotožňují svou praxi jako takovou s prostým užíváním teoretických modelů. Podle něho totiž filosofie, která bere své vlastní předpoklady za samozřejmé, přestává být kritickou výzvou a z toho důvodu přestává být filosofií, a stává se dogmatem, tedy ideologií.224 Tímto se dostáváme k otázce role filosofické kritiky ve filosofickém poradenství a k tomu, zdali tento rys náležitě odlišuje filosofické poradenství od psychoterapie. Filosofie podle Robertsona chápe svou „teorii“ podstatně odlišným způsobem než jako to dělá psychoterapie. Filosofická teorie je totiž na univerzitách tradičně vyučována primárně jako objekt kritiky. Nejde však pouze o učení studentů brát na sebe kritickou roli, kterou pak zaujímají a hrají. Musí především přistupovat kriticky i k této roli a k vlastním předpokladům. To pak srovnejme se způsoby, kterými je vyučována psychoterapie. Z tohoto důvodu Robertson tvrdí, že psychoterapie, která si přisvojuje filosofické koncepty a metody, je užívá nereflexivně, a tudíž je podstatně proti-filosofickou praxí.225 Robertson tak filosofickou kritiku prosazuje jako jeden z důležitých prvků filosofického poradenství, který jej náležitě odlišuje od psychoterapie. Je potom podle něho samozřejmě důležité, aby principy a předpoklady filosofického poradenství nebyly chráněny před kritikou klienta (nebo ostatně i samotného praktika), a aby tak jejich oprávněnost a důsledky byly otevřeny otázkám, k jejichž kladení je klient aktivně povzbuzován. Tradiční psychoterapeutické interpretace jsou podle Robertsona jednosměrnou cestou, filosofie je naopak, alespoň potenciálně, nekonečným proudem uvažování a to je pro filosofii, a také pro filosofické poradenství samotné, příznačné – chápe se kritického stanoviska i vůči sobě. Jak sám Robertson říká: „Učit se uvažovat 222 Raabe (2001), s. 170. 223 Ve své bakalářské práci jsem uvedla množství přístupů a metod, které jsou filosofickými poradci využívány. Také jednotlivé organizace a sdružení filosofických poradců, jako např. NPCA (The National Philosophical Counseling Association, viz http://npcassoc.org/) se řídí konkrétními etickými standardy, které mají usměrňovat praxi filosofických poradců, viz http://npcassoc.org/docs/Standards.pdf. 224 Robertson (1998), s. 10. 225 Tamtéž, s. 11. 62 filosoficky je kategoricky odlišné od učení se užívat systematického modelu uvažování, něčeho, co již stroje dokážou dělat velmi dobře za nás.“226 Obdobně přistupuje k filosofickému poradenství také James Tuedio. Ten tvrdí, že filosofická povaha je vyzývající povahou, která zkoumá, analyzuje, boří rigidní koncepce a dovoluje nám být neustále jinak. Jediným vlastním závazkem filosofie je potom další zkoumání. Z toho vyplývá, že ve skutečnosti tak každý postoj zároveň obsahuje semínko svého vlastního překonání. Ale zatímco toto otevřené zkoumání a filosofická kritika může u některých lidí vést k produktivní a otevřené přeměně, nemůžeme očekávat, že i ostatní budou reagovat stejně. Musíme si dávat pozor, abychom nepředpokládali, že všichni klienti budou ochotnými účastníky takovýchto filosofických intervencí. Filosofická kritika je totiž mnohdy lidmi vnímána spíše v negativním slova smyslu, jako útok nebo odmítnutí, na což lidé vesměs reagují defenzivně, nebo se cítí zastrašeni či zmateni. Podle Tuedia proto slib poradce „nečinit žádnou újmu“ především znamená pomoci klientovi uvědomit si prospěšné aspekty filosofické kritiky a udržovat v něm pocit úžasu a otevřenosti pro další zkoumání. Za tímto účelem se filosofičtí poradci musí naučit, jak u klientů podnítit důvěru ve filosofickou kritiku, aniž by se museli obhajovat nebo bránit svou čest. Protože filosofická kritika neznamená hledání chyb ani negativní ohodnocování, ale neutuchající údiv a ptaní se „proč?“, což vede ke zbavení se předsudků a nekriticky přejatých názorů. Filosofický poradce tak prosazuje tento typ prospěšné filosofické kritiky, která má klienty spíše inspirovat, nežli srážet nebo paralyzovat.227 S tímto se také pojí koncept tzv. „metadiskuze,“ o kterém Schuster tvrdí, že poskytuje jediný podstatný rozdíl mezi filosofickým poradenstvím a psychoterapií. Jak jsem zde již naznačila, ve filosofickém poradenství se můžeme bavit např. o tom, co je to racionalita, zdraví, dobrý život, anebo také o tom, co to znamená pravda, čas anebo třeba realita.228 Ve filosofickém poradenství ale můžeme také „myslet ohledně vlastního myšlení,“ a bavit se tak dokonce o povaze filosofického poradenství samotného. To poté tvoří základy metadiskuze.229 Filosof a psycholog Gregory Bateson pak namísto označení „metadiskuze“ používá vlastní termín „metalog,“ což je „konverzace, týkající se 226 „Learning to reflect philosophically is categorically different from learning to employ a systematic model of reasoning, something which machines already do well enough for us.“ Viz Robertson (1998), s. 11. 227 Tuedio (2003), s. 36-37. 228 Schuster (1999), s. 85. 229 Schuster (1995), s. 100. Převzato z Raabe (2001), s. 106. 63 problematického předmětu, jež je vedena takovým způsobem, že účastníci nejenom diskutují o daném předmětu, ale také o struktuře konverzace, která se převážně týká onoho předmětu.“230 Metalog potom ve filosofickém poradenství slouží ke zkoumání vzorců myšlení a zbavuje klienta zmatení tím, že bere v pochybnost myšlenkové struktury, které vedou ke klamným představám (např. když se klient zdánlivě musí rozhodnout pouze mezi dvěma krajními možnostmi, které jsou obě nežádoucí).“231 Z tohoto důvodu si myslím, že filosofická kritika a metalog mohou představovat skutečný rozdíl mezi filosofickým poradenstvím a psychoterapií, ačkoli není až tak jasné, do jaké míry je ona „metadiskuze“ doopravdy filosofickými poradci využívána.232 Zároveň se ukázalo, že Achenbachova metoda „mimo metodu“ je prakticky neudržitelná, protože stojí na extrémním postmodernismu, který plodí nejrůznější paradoxy. Také představa, že filosofičtí poradci mohou využívat všech metod, které mají po ruce, je rovněž problematická. Ida Jongsma poukazuje na to, že pro psychology a jiné pracovníky v oblasti pomáhajících profesí, bude obtížné odkazovat klienty na filosofické poradenství, když není jasné, jakou metodologii daný poradce vlastně užívá.233 Také Zinaich kritizuje Achenbachovu metodu v tom, že pro poradce jednoduše nemohou být dostupné všechny metody, ale pouze ty, ve kterých je vyškolen. Tento fakt následně dramaticky omezuje množství metod, které mají filosofičtí poradci k dispozici. Navíc onen fakt, že poradce může užívat jakýchkoli metod ve své praxi, se zdá nesmyslné, protože v tomto případě může praktik využívat i psychoanalytické postupy ve svém poradenství, což by ale z jeho praxe dělalo psychoanalýzu a ne filosofické poradenství.234 Z toho poté vyplývá, že Achenbachova metoda nemůže sloužit jako legitimní charakterizace filosofického poradenství, ale spíše ona kritická filosofická povaha, kterou filosofické poradenství má. Je však třeba mít na paměti, že jelikož se filosofické 230 „A conversation about a problematic subject in such a way that the participants not only discuss the subject but also the structure of the conversation, which is seen as predominantly relevant to the subject.“ Viz Bateson, Gregory. Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler, 1972. s. 201. Citováno podle Schuster (1999), s. 56. 231 Tamtéž. 232 Raabe (2001), s. 106. 233 Jongsma (1995), s. 31. 234 Zinaich (2004), s. 10-11; také etické standardy NPCA, paragraf č. 9. „Philosophical practitioners should not employ techniques or methods not associated with training in philosophy (for example, hypnosis or other psychiatric/psychological interventions) for which they are not otherwise qualified.“ Viz National Philosophical Counseling Association. ASPCP (NPCA) Standards of Ethical Practice. [online]. [cit. 22. 5. 2014]. Dostupné z http://npcassoc.org/docs/Standards.pdf. 64 poradenství angažuje v poradenské oblasti, je důležité si také uvědomovat své hranice. Filosofické poradenství totiž není ani čistou filosofii, ve které je všechno dovoleno a která se vymyká jakékoli definici, ale také není čistě terapeutickými praktikami, ve kterých jde pouze o dobré duševní zdraví klienta a o změřitelné výsledky úspěšnosti. Protože se filosofické poradenství nachází na hranici mezi filosofií a poradenstvím, stojí před výzvou, aby nezrazovalo svou filosofickou otevřenost a kritickou povahu, a aby zároveň bylo empatickým přístavem lidské duše, kde poradce informuje klienta o konkrétních metodách a praktikách, které filosof užívá, jež zároveň klientovi přináší prospěch. Jak sám říká Tuedio: „'profese' filosofického poradenství musí oslovovat své povinnosti vůči poradenskému oboru, aniž by zároveň nekompromitovala svůj filosofický temperament.“235 Na konec se opět pokusím o celkové shrnutí. Na začátku této podkapitoly jsem uvedla základní principy popisující Achenbachovu metodu „mimo metodu,“ které se po následné kritice ukázaly jako problematické a prakticky neudržitelné. Také jsme viděli, že filosofická kritika a otevřenost, která se těsně pojí s Achenbachovým přístupem, může sloužit jako skutečný základ pro odlišení filosofického poradenství od psychoterapie. K tomuto se také blízce vztahuje tzv. „metalog,“ který je význačným prvkem filosofického poradenství, ačkoli není až tak jasné, do jaké míry je filosofickými poradci ve skutečnosti využíván. Důležité však je si uvědomit, že filosofické poradenství není čistou filosofií, ale také zároveň není pouze terapeutickými praktikami. Jde tedy o to, najít jakousi střední cestu mezi tím, aby filosofičtí poradci nezrazovali svou filosofickou povahu a zároveň přinášeli svým klientům praktický prospěch. Nakonec se přesuňme k celkovému závěru druhé kapitoly. V této kapitole jsem se zabývala tím, zdali jednotlivé rysy, které jsou chápány jako specifické pro filosofické poradenství, opravdu slouží k odlišení filosofického poradenství od psychoterapie. V 1. kapitole jsme zjistili, že světonázorová interpretace Rana Lahava není legitimní oblastí pouze filosofických poradců, ale stejně tak dobře i psychologů a psychoterapeutů. Na toto téma jsem navázala v 2. kapitole otázkou, zdali jsou filosofičtí poradci lépe vyškoleni zabývat se kognitivními procesy člověka nežli psychoterapeutové. Viděli jsme však, že schopnosti filosofických poradců a psychoterapeutů, co se týče této oblasti, se docela překrývají. Jako jediné skutečné odlišení pak může sloužit pouze míra 235 „(…) 'profession' of philosophical counseling must address its responsibilities to the counseling profession without compromising its philosophical temperament.“ Viz Tuedio (2003), s. 38. 65 filosofických znalostí a to, že filosofický poradce disponuje určitými interdisciplinárními a multikulturními znalostmi. Ve 3. kapitole jsem poté zkoumala, zdali filosofické poradenství skutečně není terapií. Uvedla jsem, že je důležité rozlišovat mezi tím, zdali je určitá aktivita terapeutická, nebo zdali je terapií. Dozvěděli jsme se, že terapie je kontextově závislým slovem, a že ačkoli je filosofické poradenství mnohdy terapeutické, neznamená to ještě, že by bylo terapií. Ve 4. podkapitole jsem se poté zabývala Achenbachovou metodou „mimo metodu,“ která se ukázala jako prakticky neudržitelná a neschopná být legitimním rysem filosofického poradenství. Zato filosofická kritika a metalog, jež se úzce s tímto přístupem pojí, podle mého názoru mohou sloužit k odlišení filosofického poradenství od jednotlivých druhů psychoterapie. Z toho důvodu filosofické poradenství nemůže být terapií (kapitola 2.3). Zároveň se jedná o filosofickou praxi, ve které filosofický poradce disponuje určitými filosofickými znalostmi (kapitola 2.2) a chápe se kritického stanoviska (kapitola 2.4). Jestliže je to pravda, tyto rysy filosofického poradenství poté slouží ke skutečnému odlišení filosofického poradenství od psychoterapie a jiných psychologických oborů. Zároveň aspekty filosofického poradenství, jako jsou sókratovský dialog, důraz na autentičnost klienta a velkou míru jeho vkladu na poradenských sezeních, nedirektivní stanovisko poradce, snaha o dosažení pravdy či poradcovo učení klientů, nechápu jako podstatné rysy filosofické praxe a proto jsem je zde neuváděla. Podle mého názoru totiž tyto aspekty nemohou sloužit jako prostředek k legitimní charakterizaci a odlišení filosofického poradenství od psychoterapie, protože jsou mnohdy vlastní i terapeutům, anebo daný rys není ostatními poradci vůbec chápán jako podstatný. Aby však mohl jakýkoli obor vymezit své pole působnosti, je samozřejmě důležité vytvořit si určité hranice. Poté respektování a uvědomování si těchto limitů, umožňuje poradcům vést seriózní a legitimní praxi. V další kapitole se tedy budu zabývat limity filosofického poradenství a nakonec navrhnu řešení, jak docílit toho, aby k překračování hranic filosofické praxe nedocházelo. 66 3 LIMITY FILOSOFICKÉHO PORADENSTVÍ V této poslední kapitole své diplomové práce bych se chtěla zabývat limity filosofického poradenství, s čímž blízce souvisí také otázka odlišení vhodného či nevhodného klienta pro filosofické poradenství. Zaměřím se zde především na problematiku nedostatečného vzdělání filosofických poradců v oblasti psychodiagnostiky a nabídnu několik možných řešení stávající situace. Jedním ze základních předpokladů filosofického poradenství je to, že považuje většinu lidí za duševně zdravou, schopnou racionální diskuse, autonomního myšlení a jednání, to znamená, že jsou schopni kritického a racionálního zkoumání. Pokud však někteří jedinci trpí rozsáhlými kognitivními či komunikačními poruchami, tedy nejsou schopni porozumět běžným vysvětlením, a odpovědět na jednoduché otázky, nebo nejsou vůbec schopni sebe-vyjádření skrze běžný jazyk, nejsou považováni filosofickými poradci za vhodné klienty pro filosofické poradenství.236 Jako kritérium pro rozlišení klientů, kterým může filosofické poradenství pomoci, je poté schopnost angažovat se v dialogu237 a schopnost racionálně a autonomně se rozhodovat.238 Zatímco však bylo prokázáno, že filosofické poradenství účinně zmírňuje příznaky úzkosti a deprese, limity filosofického poradenství spočívají především v tom, že filosofičtí poradci nejsou vyškoleni v tom, diagnostikovat a léčit patologické poruchy, které jsou biologické povahy.239 Raabe, jeden z předních kritiků medicínského modelu psychiatrických poruch, jako jsou např. maniodepresivní psychóza, obsedantně kompulzivní porucha, posttraumatická stresová porucha či schizofrenie, však tvrdí, že diagnózy jsou definovány pouze na základě symptomatologie240, aniž by k nim byla přesvědčivě ustanovena jakákoli etiologie.241 Stanovení diagnózy u duševně nemocných lidí je podle něho nejenom neúčinné, ale také stigmatizující. Úkolem filosofického poradenství by poté měla být dekonstrukce těchto diagnóz na pouhé symptomy filosofického zmatení, falešných přesvědčení nebo chyb 236 Schuster (1999), s. 15-16. 237 Tamtéž, s. 14. 238 Cohen, Elliot D. „Permitting Suicide in Philosophical Counseling.“ In International Journal of Philosophy Practice. Vol. 1, No. 1, Summer 2001. s. 6. 239 Raabe (2001), s. 191. 240 Nauka o příznacích (symptomech) nemocí. 241 Nauka o příčinách vzniku nemocí. 67 v logice. Raabe poté uvádí, že je nutné rozlišovat tři různé typy příčin, způsobujících duševní potíže, než jedince označíme za psychicky nemocného: 1. Vnitřní příčiny, které jsou biologické povahy – jsou produkovány neurologickou poruchou, vrozenými vadami, nemocí, atd. – pro jedince trpící touto poruchou není filosofické poradenství vhodné, protože tito lidé nemusí být schopni racionálního myšlení a diskuse, načež potřebují dlouhotrvající institucionální péči a farmakologickou léčbu. Pro takovéto lidi by filosofické poradenství mohlo být užitečné až poté, co absolvují úspěšné psychiatrické nebo psychoterapeutické zakročení.242 V tomto případě může filosofické poradenství pomoci člověku rozvinout jeho kognitivní schopnosti a urychlit danou léčbu. S tímto přístupem se však pojí jisté problémy.243 2. Závažné vnější příčiny způsobené zneužíváním v dětství, traumatickými zkušenostmi, dlouhotrvajícím stresem, atd. – klienti v této kategorii jsou mnohdy psychoterapeuty bez váhání zařazováni do 1. skupiny, což Raabe považuje za nevhodné. V této kategorii se totiž mohou nacházet i lidé, kteří, ačkoli byli oběťmi zneužívání v dětství, v dospělosti vedou naprosto normální život, zatímco jiní, kteří prošli stejnými nebo podobnými zážitky, mohou trpět velmi silnými depresemi, úzkostí, nebo se u nich dokonce může rozvinout např. schizofrenie. Z toho důvodu je problematické, zdali lidé v této skupině jsou vhodnými klienty pro filosofické poradenství anebo ne, protože někteří jedinci jsou schopni racionální diskuse, avšak jiní postrádají tuto schopnost anebo jí disponují pouze omezeně. 3. Příčiny úzkosti a zmatku, jež se týkají nevyřešených každodenních problémů a starostí – lidé v této kategorii jsou velmi vhodnými klienty pro filosofické poradenství, přičemž mohou mít prospěch už jen z minimálního množství poradenských sezení.244 242 Schuster (1999), s. 14. 243 Filosofičtí poradci nesmí radit klientům, aby přerušili léčbu předepsanými medikamenty nebo ukončili psychoterapeutický plán. Je samozřejmě přijatelné angažovat se v diskusi o jejich účinnosti, jestliže si to klient výslovně přeje, ale je důležité si uvědomit, že by to mohlo být v rozporu s podmínkami pojištění profesní odpovědnosti praktika. Tato diskuse by totiž mohla klienta podnítit, aby přerušil svou léčbu ještě před ukončením terapeutického plánu, což může přinést nežádoucí účinky. Viz Brown (2010b), s. 118. 244 Raabe (2002), s. 17-18. 68 Raabe tedy tvrdí, že psychoterapeutové mnohdy dělají chybu v tom, že interpretují všechny významnější odchylky od norem optimálního emočního prožívání jakožto symptomy biologických poruch. Nicméně Sam Brown upozorňuje, že filosofičtí poradci by také měli být opatrní v tom, aby nevysvětlovali všechny emocionální strasti klienta jako důsledky chybné logiky či zmatené filosofie. I když ona příčina problémů může ve skutečnosti plynout z klamných domněnek klienta, neznamená to, že filosofické poradenství bude účinným prostředkem. Filosofické poradenství je totiž kontraindikováno v případech, kdy klient neustále odmítá popřít svá absurdní přesvědčení nebo připustit zřejmou logickou kontradikci. Klient musí mít především schopnost rozpoznat správné logické soudy od těch nesprávných (kterou může získat i v průběhu filosofických sezení) a upřednostnit je před sentimentálními předsudky. Filosofičtí poradci se však mohou setkat i s iracionálními jedinci, jež nejsou schopni pochopit jádro dialektické metody.245 V tomto případě je pak na místě doporučit klienta k jinému odborníkovi.246 Avšak absolventi filosofie, kteří nebyli vzděláni v psychologické diagnostice, nejsou vybaveni k tomu, aby odhalili všechna potenciální nebezpečí. Někteří klienti, jako například ti trpící subtilní autistickou poruchou, se mohou zdát bystří a inteligentní, avšak mnohdy se u nich vyskytují slepá místa, která jsou odhalena pouze odborníkem v psychologii. Konfrontace těchto lidí s filosofickým poradcem, u nich může vyvolat rozrušení a uškodit jejich pocitu duševního zdraví, aniž by se zlepšil jejich kognitivní výkon. Musíme mít na paměti, že ne všichni klienti jsou stejně racionálně schopní, tedy mohou trpět určitými kognitivními omezeními. To samé se také týká jedinců, kteří se vyznačují nepřiměřenou emoční citlivostí či neurózou. Ti mají tendence prostřednictvím svého ega bránit své iluzorní představy, jestliže o nich někdo začne pochybovat nebo je kritizovat. Snaha o rozpuštění těchto obranných sil ega, bez jakéhokoli chápání pochodů osobní psychologie, může mít poté za následek nežádoucí emoční důsledky. Také v případě sebe-ubližování, nebo u mnoha jiných případů duševní nestability, může konfrontace s nepříjemnými pravdami u klienta vyvolat nebezpečné, špatně se adaptující chování. Terapeuti a psychologičtí poradci jsou vyškoleni v tom, rozpoznat tyto vzorce a 245 Brown (2010b), s. 115-117. 246 Etický kodex Společnosti pro filosofii v praxi (SPP) tyto zásady výslovně vyjadřuje v paragrafech 5 a 7, viz http://www.society-for-philosophy-in-practice.org/index.php/membership/code-of-practice; a Mezinárodní asociace pro filosofické poradenství (NPCA) to samé uvádí v paragrafech 8 a 11 svého etického kodexu, viz http://npcassoc.org/docs/Standards.pdf. 69 přizpůsobit podle toho svůj přístup. Filosofové však se svým tréninkem ve filosofickém poradenství nejsou.247 Brown pak chápe současné filosofické poradenství jako stojící před významnou volbou: „Filosofičtí praktici se musí rozhodnout, zdali budou spolupracovat s poradenskými psychology při zakládání společných profesních standardů, nebo zdali budou provozovat konkurenční program se svými vlastními standardy – v tomto případě však […] nemohou očekávat nadšené přivítání.“248 Musíme zde podotknout, že filosofické poradenství zatím postrádá schválený inspekční systém a nařízení, které by zajišťovaly výzkum účinnosti a normy odbornosti této praxe. V současnosti zde totiž např. neexistuje žádné omezení, co se týče upozorňování na potenciální výhody filosofické reflexe pro zvýšení duševní pohody člověka. Dokud tedy nebude empirickým výzkumem potvrzen skutečný přínos filosofického poradenství pro klienty, bude filosofická praxe ostatními obory chápána jako nezodpovědná, antagonistická a potenciálně nebezpečná.249 Brown uvádí, že ve Spojeném království a mnoha státech USA již vládní orgány daly najevo jasný záměr zakázat neortodoxní terapeutické praxe. Jestliže pak má filosofická praxe někdy stát po bodu ostatních pomáhajících profesí, bude muset uvést přesvědčivý důkaz o svých terapeutických přednostech a garantovat přísná odborná zabezpečení.250 Spoluprací s psychologickými poradci by pak obor filosofického poradenství rozhodně zvýšil svou důvěryhodnost mezi ostatními profesemi. Ukážu proč. Společnosti pro filosofii v praxi (SPP)251 sice poskytuje mezi filosofickými poradci široce uznávanou certifikaci, která prokazuje, že praktik vyhověl schváleným standardům filosofické praxe, avšak tento certifikát není oficiálně uznávaný jakýmkoli zákonným či soukromým orgánem. Rozhodně se nemůže rovnat takové profesní registraci v 247 Brown (2010b), s. 116-117. 248 „Philosophical practitioners must choose whether to co-operate with counseling psychologists in establishing joint professional standards, or to pursue a rival agenda with independent standards – in which case (…) cannot expect an enthusiastic welcome.“ Viz tamtéž, s. 119. 249 Tamtéž, s. 115, 119-120. 250 Tamtéž, s. 115. 251 Society for Philosophy in Practice, oficiální webové stránky viz http://www.society-for-philosophy-inpractice.org/. 70 poradenství, jakou poskytuje např. UKCP252 nebo COSCA.253 Brown tvrdí, že „SPP nemá zdroje nebo reputaci k tomu, aby poskytla vzdělání a certifikační program ekvivalentní ke standardům prosazovaným odbornými asociacemi pro poradenskou psychologii.“254 Navrhuje proto dva způsoby, jak by tyto standardy mohly být splněny. Prvním způsobem je „zavedení pokročilého postgraduálního diplomu věnovaného filosofickým poradcům, kteří podstoupili rozsáhlý profesní trénink a supervizi“, druhým je potom „nabízení modulů filosofického poradenství jakožto součást (nebo doplněk) akreditovaných poradenských kurzů.“255 Podle Browna by pak každá z těchto cest splňovala společná pravidla odborníků angažujících se v profesi poradenství, a co je nejdůležitější, ujistila by tak širokou veřejnost.256 V jiném svém článku Brown poskytuje obdobný příklad, jak by mohlo vypadat řešení současné problematické situace filosofického poradenství. Jelikož se filosofická praxe angažuje v oboru poradenství, a jelikož se zabývá také emočními problémy člověka, nejenom kognitivními, měla by vlastnit úředně uznaný certifikát z poradenství a dodržovat sdílený etický kodex, který zahrnuje trénink pod supervizí a následné vzdělání. Na základním poradenském kurzu, po jehož absolvování je možno tento certifikát získat, by se měly objevit základní principy Rogerovského poradenství a studenti by se měli obeznámit s běžnými kognitivními vzorci osobnostních poruch, které mohou kontraindikovat poradenský proces. Tím, že budou praktici schopni rozpoznat případné duševní nemoci svých klientů, budou moci předat břemeno formální diagnózy odborníkům vyškoleným v klinické psychologii a psychiatrii. Tento poradenský kurz by tedy filosofickým poradcům poskytoval úroveň znalostí obecných psychologických a poradenských schopností, ale ne úroveň kvalifikace, jež je vyžadována po psychologických poradcích.257 Odborná míra 252 The UK Counsil for Psychotherapy je jedním z čelních poskytovatelů odborného vzdělání, tréninku a akreditace pro psychoterapeuty a psychoterapeutické poradce ve Spojeném království, viz http://www.psychotherapy.org.uk/. 253 Counselling & Psychotherapy in Scotland je organizace poskytující odborné vzdělání psychoterapeutům a poradcům ve Skotsku, viz http://www.cosca.org.uk/. 254 „The SPP does not have the resources or reputation to offer a training and certification programme equivalent to the standards maintained by professional associations for counselling psychology.“ Viz Brown (2010b), s. 119. 255 „(…) set up an advanced postgraduate diploma dedicated to philosophical counselling, with extensive vocational training and supervision … offer philosophical counselling modules as a component of (or supplement to) accredited counselling courses.“ Viz tamtéž, s. 119. 256 Tamtéž. 257 Brown (2010a), s. 562-563. 71 znalostí filosofie filosofického poradce by samozřejmě výrazně převyšovala míru znalostí z psychologie a diagnostiky. Můžeme si však všimnout, že podobných závěrů, jak vyřešit současnou situaci, docházejí i jiní filosofičtí poradci258, např. Russell tvrdí: „Žádným způsobem nepopírám důležitost aplikovaných zkušeností psychologů a psychoterapeutů, které se vyskytují v osobním poradenství; to oni tuto činnost provozovali v poslední době nejvíce, a jsou to lidé, od kterých je třeba se učit. Chtěl bych vidět psychology a filosofy pracující v kooperaci v oboru osobního poradenství, a jsem si jistý, že by díky této asociaci výrazně pokročila teorie i praxe. Zodpovědní poradci by sami sebe připravili skrze obsáhlé sebe-zkoumání srovnatelné s tím, co chtějí nabízet ostatním, podstoupili by rozsáhlý trénink pod supervizí a praxi, a, v rozumných mezích, by doplnili svou akademickou průpravu relevantním [psychologickým] studiem.“259 Můžeme vidět, že všechny uvedené návrhy prosazují požadavek po doplnění psychologických znalostí, co se týče schopnosti rozpoznat různá psychologická onemocnění, což je v podstatě diagnostika.260 Mezi filosofickými poradci by se však mohly objevit názory, že se tímto způsobem snažíme propašovat do filosofického poradenství medicínský či klinický model zasahování. Nemyslím si však, že by tento argument byl oprávněný. To, že filosofičtí poradci budou schopni díky poradenskému kurzu rozpoznat danou duševní nemoc, ještě neznamená, že budou formálně diagnostikovat všechny své klienty (jestli vůbec nějaké), anebo že se je budou snažit nějakým způsobem léčit. Musíme připustit, že mnoho filosofických praktiků je ve skutečnosti vzděláno také v nějaké formě 258 Viz Harteloh, Peter. „On The Competence of Philosophical Counsellors.“ In Practical Philosophy, Vol. 10, No. 1, July 2010. s. 35-46. 259 „This is in no way meant to deny the importance of the applied experience psychologists and psychotherapists have in doing personal consulting; they are the people who have mainly been doing it lately, and they are the people to learn from. I would like to see psychologists and philosophers work together as affiliates in the practice of personal consultation, and I am certain that both theory and practice would advance dramatically from this association. Responsible consultants will prepare themselves through extensive self-inquiry comparable to what they wish to offer to others, will have extensive supervised training and practice, and, within reason, will have supplemented their academic backgrounds with relevant study“ Viz Russell (1998). 260 Ačkoli schopnost rozeznat jednotlivé duševní nemoci a diagnostikovat je v podstatě totéž, musíme zde rozlišovat pouhý akt rozpoznání poradcem a formální diagnózu zahrnující diagnostická testování, jež má kompetenci stanovit pouze vyškolený klinický psycholog či psychiatr a podle této diagnózy následně nasadit vhodnou léčbu. 72 psychoterapie a mají tedy schopnost rozpoznat případné psychické poruchy svých klientů. Tento fakt však sám o sobě z jejich poradenství nedělá klinickou praxi či filosofickou terapii, ani nějaký druh filosoficko-psychologické poradenství. Tito praktici totiž, ačkoli jsou dobře obeznámeni s různými psychoterapeutickými metodami, vědomě tyto metody nevčleňují do svého poradenství. Díky svému terapeutickému výcviku však mají rozvinutou citlivost, prostřednictvím které jsou schopni určit, zdali je filosofické poradenství pro určitého člověka vhodné, anebo by mu spíše pomohl jiný odborník. Zajisté by totiž snaha vyhnout se jakýmkoli znalostem z psychologie či psychoterapie působila spíše protichůdně a zabraňovala by budoucím filosofickým poradcům provozovat zodpovědnou praxi. Filosofičtí poradci se musí naučit včlenit tyto základní psychologické schopnosti do své praxe, aniž by ztratili svou ryze filosofickou povahu. Jak říká Schuster: „Podle mě se, nicméně, filosofičtí poradci […] musí snažit zbavit se břemena terapeutického vědomí. 'Naučená nevědomost,' co se týče terapie, navzdory 261 informovanosti, co se děje ve světě terapie, je pro filosofické praktiky ideální.“ Spolupráci mezi filosofickými praktiky a psychology (či psychoterapeuty) tedy vidím jako nejlepší směr cesty, kterým by se filosofické poradenství mělo vydat, aby se mohlo stát široce uznávanou a legitimní praxí. Ve skutečnosti však značný počet filosofických poradců vyjadřuje své sympatie vůči vzájemné výměně znalostí a spolupráci filosofické praxe s psychologickými obory.262 Navíc se objevuje také myšlenka, že by nejenom psychologové poskytovali filosofickým poradcům své prověřené znalosti psychopatologie a poradenství ve speciálních kurzech, ale také filosofičtí poradci by mohli stejně tak dobře nabízet své filosofické vědomosti a schopnosti psychoterapeutům. Jak říká Horák: „Pokud vycházíme z toho, že výuka etiky, korektní argumentace, rétoriky či kognitivních biasů spadá do kompetence filosofie, potom to znamená, že filosofové disponují obrovskou pravomocí, jak psychology a potenciální terapeuty vybavit schopnostmi, které z nich udělají zodpovědnější profesionály.“263 261 „To me, however, philosophy practitioners (…) rather must try to rid themselves of the burden of therapeutic consciousness. A „learned ignorance“ concerning therapy, in spite of knowing what goes on in the world of therapy, is ideal for the philosophical practitioner.“ Viz Schuster (1999), s. 89. 262 Kromě již zmíněného Sama Browna (2010a,b), MichaelaRussella (1998), a Petera Harteloha (2010), by zde patřila i Schuster (1999), s. 12, Cohen (2004), s. 12 a také např. Raabe (2001), s. 190, atd. 263 Horák (2013), s. 80. 73 Tuto vzájemnou spolupráci pěkně zobrazuje následující analogie. Osobně chápu vztah filosofického poradenství a psychologie jako jakási dvě ozubená kola, která do sebe zaklesávají navzájem. Jedno kolo představuje filosofickou praxi, která se svými zuby dotýká psychologie, a druhým kolem je psychologie, která se stejně tak blízce dotýká oblasti filosofie. Nemůžeme jeden obor nahradit druhým, existují tak, aby se navzájem doplňovaly. Ani jedno z těchto ozubených kol se nemůže točit, aniž by se neotáčelo i to druhé. Proto filosofické poradenství může být úspěšně fungujícím oborem pouze díky poznatkům z psychologie a psychoterapie může úspěšně fungovat jen díky filosofickým znalostem.264 Nakonec se zde pokusím o celkové shrnutí této kapitoly. Na začátku jsem nastínila problematiku rozlišení vhodného a nevhodného klienta pro filosofické poradenství, přičemž se ukázalo, že bez základních znalostí psychologické diagnostiky filosofičtí praktici jednoduše nejsou připraveni na všechna úskalí, která se s touto praxí pojí. Nejenom, že by filosofické zasahování mohlo být škodlivé pro duševně nemocného člověka, i samotnému poradci může toto setkání určitým způsobem uškodit. Z toho důvodu by měla být certifikace filosofických poradců doplněna o podstatné prvky psychodiagnostiky, aby si poradci rozvinuli citlivost na to, jak rozeznat již nevhodné klienty pro filosofické poradenství. Formální diagnózu a léčbu by poté přenechali odborníkům v klinické sféře. Tímto způsobem se vlastně filosofické poradenství distancuje od jakýchkoli medicínských přístupů ve své praxi a zároveň tak chrání samo sebe i své klienty. Jedině tímto způsobem se pak může filosofická praxe stát široce respektovanou a legitimní praxí, aniž by ztratila svou ryze filosofickou povahu.265 264 Tuto analogii jsem si vědomě vypůjčila od Cohena (2004), avšak pozměnila jsem ji podle vlastního chápání. 265 Širší výčet limitů filosofického poradenství nabízí Raabe (2001), s. 190-192. 74 ZÁVĚR Podaří se filosofickému poradenství někdy získat opravdu výlučné a legitimní místo mezi pomáhajícími profesemi? Vyřešil by skutečně tento návrh stávající problematickou situaci filosofického poradenství? Jak říká Brown, „koncept filosofického poradenství, již tolikrát diskutovaný, musí být znovu přezkoumán ve světle nových kontroverzí a ohodnocen uvnitř stále více regulovaného prostředí.“266 Jakým směrem se nakonec tento obor dá, se však teprve uvidí. Dokud ale stávající otázky nebudou filosofickými poradci zodpovězeny, budou se neustále objevovat skeptici. A filosofové by samozřejmě měli být nepřednější z nich.267 V první kapitole této práce jsme viděli, že filosofické poradenství má mnoho společných rysů, které sdílí s různými druhy psychoterapie, což je také z velké části dáno tím, že samotná psychoterapie již dlouho a hojně využívá filosofických metod ve své praxi. To pak značně stěžuje filosofickému poradenství prosadit se jako legitimní obor se svými vlastními principy a přístupy. Snažila jsem se zde pak v druhé kapitole ukázat, že větší míra filosofických znalostí poradce, kritická a otevřená povaha filosofického sezení a to, že filosofické poradenství není terapií, však může sloužit k odlišení filosofické praxe od psychoterapie. Jestli skutečně tento účel plní, ponechávám nezodpovězeno. I když však bylo zřejmé, že mnoho filosofických poradců se spíše chce distancovat od medicínského přístupu, přičemž odmítání diagnostikovat své klienty chápe jako význačný rys filosofického poradenství, snažila jsem se zde prosadit potřebu filosofických poradců po doplnění svých znalostí z oblasti psychologie. Podle mého názoru je totiž rozdíl mezi rozpoznáním případné duševní choroby a skutečnou formální diagnózou zahrnucjící diagnostická testování, z toho důvodu filosofické poradenství neztrácí nic ze své nemedicínské povahy, přičemž břímě léčby poté ponechává na jiných odbornících. Nakonec k této práci připojuji výsledky svého dotazníku, který zkoumal povědomí o filosofickém poradenství v České republice. Zjišťoval, jak by lidé reagovali na otevření této praxe v této zemi a zdali by zvažovali její navštívení. Také jsem se ptala, jestli již podstoupili nějaký druh psychologické terapie a pokud ano, jaké byly jejich zkušensoti s těmito službami. Dotazník trval čtyři měsíce a zaznamenal 673 odpovědí. 266 „The concept of philosophical counselling, already much debated, must be re-examined in the light of new controversies and evaluated within an increasingly regulated environment.“ Viz Brown (2010b), s. 120. 267 Tamtéž. 75 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. Překlad Antonín Kříž. Praha: Rezek, 1996. ISBN: 80-901796-7-3. ADLER, Alfred. Smysl života. Překlad Zbyněk Vybíral. Praha: Práh, 1995. ISBN 80858009-34-6. AMIR, Lydia B. „Three Questionable Assumptions of Philosophical Counseling.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 1, Spring 2004. s. 9-18. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/lydiaamir.pdf. BROWN, Sam. „The Meaning of 'Counsellor'.“ In Philosophical Practice. Vol. 5, No. 1, March 2010a. s. 549-566. ISSN 1742-8181. Dostupné online: https://www.appa.edu/offprint%20brown.pdf. BROWN, Sam. „The therapeutic status of philosophical counselling.“ In Practical Philosophy. Vol. 10, No. 1, July 2010b. s. 111-120. ISSN 1363-3228. Dostupné online: http://www.society-for-philosophy-in-practice.org/journal/pdf/101%20111%20Brown%20-%20Therapeutic%20Status.pdf. COHEN, Elliot D, ZINAICH, Samuel, Jr. Philosophy, Counseling and Psychotherapy. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, 2013. ISBN-10: 1-4438-4798-4. COHEN, Elliot D. Theory and Practice of Logic-Based Therapy: Integrating Critical Thinking and Philosophy into Psychotherapy. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, 2013. ISBN 1-4438-5053-5. COHEN, Elliot D. „Philosophy with Teeth: The Be Wedding of Philosophical and Psychological Practices.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 2, Spring 2004. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/CohenTeeth.pdf. COHEN, Elliot D. „The Metaphysics of Logic-Based Therapy.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 3, No. 1, Summer 2005. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/metaphysics_of_LBT10V3N1.pdf. COHEN, Elliot D. „Permitting Suicide in Philosophical Counseling.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 1, Summer 2001. s. 1-18. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/cohen.pdf. 76 COREY, Gerald. Theory and Practice of Counseling and Psychotherapy. 8th ed. New York: Brooks/Cole, 2009. ISBN-10: 0-495-10208-3. DANELOVÁ, Ester. Alternativní a okrajové psychoterapeutické směry: Co o nich víme? Brno: Diplomová práce. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Katedra psychologie, 2010. Dostupné online: http://is.muni.cz/th/182785/fss_m_b1/Danelova_Alternativni_terapie_FIN.pdf. ERASMUS ROTTERDAMSKÝ. Chvála bláznivosti. Překlad Rudolf Mertlík a Josef Hejnic. Praha: Aurora, 1995. ISBN 80-85974-00-2. FOUCAULT, Michel. Ethics: Subjectivity and Truth (Essential Works of Foucault, 19541984, Vol. 1). Rabinow, Paul ed. London: Penguin Books, 2000. ISBN 1-56584-352-5. HARTELOH, Peter. „On The Competence of Philosophical Counsellors.“ In Practical Philosophy, Vol. 10, No. 1, July 2010. s. 35-46. ISSN 1363-3228. Dostupné online: http://society-for-philosophy-in-practice.org/journal/pdf/10-1%20035%20Harteloh%20%20Competence.pdf. HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-686-5. HORÁK, Otakar. Buberov koncept Ty ako spôsob života. Možnosti aplikácií vo filozofickom poradenstve a ďalších oboroch. Olomouc: Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra Filozofie, 2010. Dostupné online: http://www.kfil.upol.cz/doc/mgr-dipl/dipl_prace_ohorak.pdf. HORÁK, Otakar. „Filozofické poradenstvo – kritika.“ In Filosofie dnes. Vol. 5, No. 2, 2013. s. 62-86. ISSN 1804-0969. Dostupné online: http://filosofiednes.ff.uhk.cz/index.php?journal=hen&page=article&op=viewFile&path%5 B%5D=134&path%5B%5D=134. JENKINS, Fiona. „Care of the Self or Cult of the Self? How Philosophical Counseling gets Political.“ In International Journal of Philosophical Practice. Issue 1.1, Summer 2001. s. 1-23. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/jenkins.pdf. JOPLING, David A. „Philosophical Counseling, Truth and Self-Interpretation.“ In Journal of Applied Philosophy, Vol 13, No. 3, November 1996. s. 297-310. ISSN 02643758. 77 KOPŤOVÁ, Iveta. Filosofické poradenství. Ostrava: Bakalářská práce. Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Katedra filozofie, 2012. KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 5. vydání. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-122-0. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. O smrti a umírání. Překlad Jiří Královec. Praha: Arica Turnov & Nadace Klíček, 1992. ISBN 80-900134-6-5. LAHAV, Ran, Da Venza TILLMANS, Maria. Essays on Philosophical Counseling. Lanham: University Press of America, 1995. ISBN 0-8191-9973-7. LAHAV, Ran. „Using Analytic Philosophy in Philosophical Counseling.“ In Journal of Applied Philosophy. Vol. 10, No. 2, 1993. s. 243-251. ISSN 0264-3758. LAHAV, Ran. „What is Philosophical in Philosophical Counseling?“ In Journal of Applied Philosophy. Vol. 13, No. 3, 1996. s. 259-278. ISSN 0264-3758. NUSSBAUM, Martha C. Upheveals of Thought. The Intelligence of Emotions. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. ISBN 0-521-53182-9. PAULÍK, Karel. Vybrané poradenské a psychoterapeutické směry. Ostrava: Studijní opora. Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Katedra psychologie a sociální práce, 2009. ISBN 978-80-7368-739-7. PROCHASKA, James O., NORCROSS, John C. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-766-4. RAABE, Peter B. Issues in Philosophical Counseling. Westport: Praeger Publishers, 2002. ISBN 0-275-97667-X. RAABE, Peter B. Philosophical Counseling: Theory and Practice. Westport: Praeger Publishers, 2001. ISBN 0-275-97056-6. RAABE, Peter B. Philosophical Counseling and the Unconscious. New York: Trivium Publications, 2006. ISBN 978-0-9713671-2-8. ROBERTSON, Donald. „Philosophical and Counter-Philosophical Practice.“ In Practical Philosophy. Vol. 1.3, December 1998. s. 7–11. ISSN 1363-3228. Dostupné online: http://www.society-for-philosophy-in-practice.org/journal/pdf/13%2006%20Robertson%20-%20Counterphilosophical.pdf. 78 ROBERTSON, Donald. „REBT, Philosophy and Philosophical Counselling.“ In Practical Philosophy. Vol. 3.3, November, 2000. s. 28-37. ISSN 1363-3228. Dostupné online: http://www.society-for-philosophy-in-practice.org/journal/pdf/33%2028%20Robertson%20-%20REBT.pdf. RUSSELL, Michael. „The Philosopher As Personal Consultant.“ In The Philosopher’s Web Magazine. April 1998. (Online – internetová verze) [Citace 25. března 2014] Dostupné z: http://jmichaelrussell.org/philosopher_as_personal_consulta.htm. SCHUSTER, Shlomit C. Philosophy Practice: An Alternative to Counseling and Psychotherapy. London: Praeger, 1999. ISBN 0-275-96541-4. SCHUSTER, Shlomit C. „Philosophy As If It Matters: The Practice Of Philosophical Counseling.“ In Critical Review. Vol. 6, No. 4, 1993. s. 587-599. ISSN 0891-3811. SCHUSTER, Shlomit C. „Philosophical Counseling and Rationality.“ In Thinking Through Dialogue: Essay on Philosophy in Practice. Oxted: Practical Philosophy Press, 2001. s. 58-61. ISBN 0-954-17830-0. Dostupné online: https://sites.google.com/site/thephilosophicalcounselingweb/publication-list/the-meaningof-philosophical-counseling/everybodys-philosophical-counselling/review-onrousseau/philosophical-counseling-and-rationality. SCHUSTER, Shlomit C. "Philosophical Counseling and Humanistic Psychotherapy.“ In Journal of Psychology and Judaism. Vol. 20, No. 3, 1996. s. 247-259. ISSN 0700-9801. SCHUSTER, Shlomit C. "Philosophical Counseling, Not Personal New Age Therapy." In Journal of Radical Psychology. Vol. 4, No. 2, 2005. SZASZ, Thomas S. „The Therapeutic State: The Tyranny of Pharmacracy.“ In The Independent Review. Vol. V, No. 4, Spring 2001. s. 485-521. ISSN 1086-1653. Dostupné online: http://www.independent.org/pdf/tir/tir_05_4_szasz.pdf. ŠULAVÍK, Ján. Metafilozofické implikácie psychoterapie. Bratislava: Album, 2001. ISBN 80-968667-1-0. TAYLOR, James S. „The Central Value of Philosophical Counseling.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 2, Spring 2002. s. 1-13. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/Taylor.pdf. TUEDIO, James. „Assessing the Promise of Philosophical Counseling: Questions and Challenges for an Emerging Profession.“ In International Journal of Philosophical 79 Practice. Vol. 1, No. 4, 2003. s. 30-41. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/Tuedio.pdf. WALLER, Sara. „A Working Ontology for REBT, CBT and Philosophical Counselling.“ In Practical Philosophy. Vol. 4, No. 1, March 2001. s. 31 – 39. ISSN 1363-3228. Dostupné online: http://www.society-for-philosophy-in-practice.org/journal/pdf/41%2031%20Waller%20-%20Ontology%20for%20Therapies.pdf. WALLER, Sara. „How Does Philosophical Counseling Work?“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 2, 2002. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/Waller.pdf. ZINAICH, Samuel, Jr. „Should Philosophical Counseling be Satisfied with only Worldview Interpretation?“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 1, No. 4, Spring 2003. s. 1-11. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/Zinaich.pdf. ZINAICH, Samuel, Jr. „Gerd B. Achenbach’s 'Beyond-Method' Method.“ In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 2, Spring 2004. s. 1-13. ISSN 1531-7900. Dostupné online: http://npcassoc.org/docs/ijpp/ZinaichOnAchenbach.pdf.. JULES, Evans. „Tim LeBon on Philosophical CBT.“ Philosophy for Life – official website of author Jules Evans. [Online] 13. November 2011. [Citace: 15. března 2014] Dostupné z: http://philosophyforlife.org/tim-lebon-on-philosophical-cbt/. National Philosophical Counseling Association. ASPCP (NPCA) Standards of Ethical Practice. [online]. [cit. 22. 5. 2014]. Dostupné z http://npcassoc.org/docs/Standards.pdf. Oxford dictionaries. Therapy: definition of therapy in Oxford dictionary (British & World English). [online]. [cit. 5. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/therapy?q=therapy. Oxford dictionaries. Method: definition of method in Oxford dictionary (British & World English). [online]. [cit. 12. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/method. Society for Philosophy in Practice. Code of practice. [online]. [cit. 22. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.society-for-philosophy-inpractice.org/index.php/membership/code-of-practice. 80 SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA Č. 1 – VÝSLEDKY DOTAZNÍKU 1. Dozvěděl/a jste se už dříve o filosofickém poradenství? Odpověď Počet Procentuálně Ano 69 10 % Ne 604 90 % 2. Odkud (Varianta ANO)? Odpověď od nějakého člověka/z doslechu Počet 37 Procentuálně 40 % ve škole / v práci z internetu z knih z televize, rádia, tisku Ostatní 21 23 % 16 17 % 7 7% 7 8% 5 5% 3. Vyzkoušel/a byste někdy filosofické poradenství? Odpověď Počet Procentuálně Ano 208 31 % Ne 207 31 % Nevím 258 38 % ANO, 208, 31% NEVÍM, 258, 38% NE, 207, 31% 4. Jakou částku byste byl/a ochoten/ochotna zaplatit za jedno sezení filosofického poradenství? Odpověď Jakoukoli částku Počet 4 Procentuálně 1 % Maximálně do 2000,Kč Maximálně do 1000,Kč Maximálně do 500,- Kč Maximálně do 250,- Kč Nechtěl/a bych za to platit nic 13 2% 65 10 % 205 30 % 174 26 % 211 31 % 5. Pokud by bylo první (vstupní) sezení filosofického poradenství zadarmo, využil/a byste této nabídky? Odpověď Počet Ano 410 Ne 82 Nevím 181 81 Procentuálně 61 % 12 % 27 % 6. Už jste někdy využil/a odborné pomoci či terapie? Odpověď Počet Procentuálně Ano 145 22 % Ne 528 78 % ANO, 145, 22% NE, 528, 78% 7. O jakou odbornou pomoc se jednalo? (Varianta Ano u otázky č. 6) Odpověď návštěva psychologa Počet 109 Procentuálně 51 % návštěva psychiatra nějaký druh psychoterapie koučink Ostatní 40 19 % 29 14 % 20 9% 16 7% 8. Jaké byly vaše zkušenosti s těmito službami? (Varianta Ano u otázky č. 6) Odpověď Velmi dobré, mé problémy se vyřešily Počet 38 Procentuálně 26 % Docela dobré, ale některé mé problémy se nevyřešily, popř. jen dočasně Nic mi to nepřineslo Špatné, mé problémy se ještě zhoršily Ostatní 69 48 % 24 17 % 2 1% 12 8% 9. Myslíte si, že by filosofické poradenství bylo pro lidi dobrou alternativou (či doplňkem) mezi už tak širokým sortimentem psychologické pomoci? Odpověď Počet Procentuálně Ano 366 54 % Ne 73 11 % Nevím 233 35 % NEVÍM, 233, 35% ANO, 366, 54% NE, 73, 11% 10. Vaše pohlaví? 82 Odpověď Počet Procentuálně Muž 195 29 % Žena 478 71 % 11. Váš věk? Odpověď Počet Procentuálně MÉNĚ NEŽ 18 18-25 26-35 36-55 56 A VÍCE 1 0% 428 64 % 117 17 % 106 16 % 21 3% 12. Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? Odpověď žádné vzdělání Počet 1 Procentuálně 0 % středoškolské vysokoškolské středoškolské vyšší základní vzdělání bez vzdělání vzdělání s odborné vzdělání maturity maturitou vzdělání (vyučen/a) 6 1% 18 3% 403 60 % 24 3% 221 33 % 83
Podobné dokumenty
bakalářská práce iveta kopťová
OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ
FILOZOFICKÁ FAKULTA
KATEDRA FILOZOFIE
Philosophy with Teeth – Elliot D. Cohen
z toho, že se stane více filosofickou, filosofická praxe také může mít prospěch z toho, že se stane více
psychologickou. Americká asociace filosofických praktiků (The American Philosophical Practit...
zrcadlo
předmětem této práce, je nejdůležitější polská typologie pro „kord“, pod
kterou tento exemplář spadá. Badatel Lech Marek dělí typologicky tesáky
jednak podle tvaru a délky...
Otevřený časop filosofii a společen věnovaný
takovým systémem nepochybně není.5 Pro lepší pochopení uveďme názorný příklad.
Předpokládejme, že bychom vcelku oprávněně na základě existujících historických
trendů odvodili domnělý zákon o neustá...
Děravé nádrže Neobracet se zpět
faktor. Uvedený čtvrtý směr však nemá žádné
náboženské učení. Zahrnuje věření, ale
především věření v boha, kterého si člověk
sám vybere. Tento směr zdůrazňuje vnitřní
dobrotu každého člověka.
Kdy...