Jívovský zpravodaj

Jívovský
zpravodaj
2012
PROSINEC
Život v naší škole
V červnu letošního roku proběhl konkurz na místo ředitele zdejší školy. Jsem moc ráda, že jsem byla na základě tohoto konkurzu potvrzena na dalších šest let ředitelkou ZŠ Jívová. Chtěla bych
zachovat příjemnou atmosféru mezi pedagogy, provozními zaměstnanci, žáky i rodiči. Velice si vážím všech rodičů, kteří ochotně spolupracují se školou, rádi pomohou a baví se na akcích školy.
Budu i nadále vytvářet co nejpříjemnější prostředí pro děti, které navštěvují tuto školu, tak aby se tu cítily bezpečně, příjemně
a měly pocit, že vše má svůj smysl.
Stále nás trápí nízký počet žáků. V tomto školním roce navštěvuje
naši školu 38 žáků. 21 dětí je z Jívové, 8 z Domašova nad Bystřicí,
jedna z Hraničných Petrovic, 2 z Těšíkova, 2 z Pohořan, 2 z Dolan,
1 z Vésky a jeden ze Šternberka. Snad se situace v příštích letech
zlepší.
Všechny děti u nás sportují, recitují na přehlídce recitátorů, zpívají
dle svých schopností, vystupují v muzikálech a představeních, která
pravidelně prezentujeme na vánoční besídce
a ke dni matek. Každý uplatní své nadání a
úspěšně rozvíjí své vlohy. Velkou zásluhu na
všestranném rozvoji dětí mají hlavně naše
paní učitelky, které stále připravují něco nového a zajímavého pro
děti, pro rodiče i pro veřejnost.
Děkuji všem dětem, že jsou takoví jací jsou, rodičům za velkou
podporu školy, občasnou shovívavost při řešení problémů, obecnímu úřadu za výbornou spolupráci a veřejnosti za sběr papíru, PET
lahví, elektrozařízení i vybitých baterií.
Přeji vám všem krásné prožití vánočních svátků i úspěšný vstup
do nového roku 2013.
Mgr. Pavla Krátká,
ředitelka školy
O akcích školy napsali:
Drakiáda
Jako každý rok, tak i letos jsme uspořádali (zástupci obce a
ZŠ Jívová) na kopci za obchodem Drakiádu. Letos to byl již třetí
ročník. Tato akce je u rodičů i dětí velmi
oblíbená. Děti si pouští své krásné draky
a rodiče ochutnávají svařáček uvařený od
naší paní kuchařky Vlaďky Csókové a její
kamarádky Katky Hamplové. Opět nechyběl oheň, na kterém děti s rodiči měli možnost si opékat kabanos a při západu slunce
se rozezněly tóny kytary paní Víťazkové
a její kamarádky. Později se přidal také
pan Metter. Jívovou zněl krásný zpěv rodičů i jejich dětí. Tato
akce měla opět kladné hodnocení jak ze strany dětí, tak i rodičů.
Doufám, že se povede i příští rok.
Poděkování manželům Víťazkovým
a panu Metterovi za organizaci zpěvu
u ohně, panu Květoši Zabákovi za udržování ohně.
Za ZŠ Jívová:
Lada Keňová,
Mgr. Magdaléna Martinková,
Lenka Kalhousová
Vycházka na Tepenec
Jako každý školní rok, tak i letos jsme se druhý školní den vydali na
malý výlet do okolí naší školy, abychom se seznámili a skamarádili
s novými prvňáčky. Rozhodli jsme se navštívit místo, kde stával hrad
Tepenec. Výletu se zúčastnilo 38 dětí ze školy. Na místě, kde stával hrad
se během prázdnin uskutečnily archeologické vykopávky. I my jsme
byli svědkem přímé práce na těchto vykopávkách, kde jsme měli možnost shlédnout pár věcí na vlastní oči, např. střepy, úlomky ze starých
hliněných džbánů aj. Mimo jiné jsme viděli i starověkou studnu a nedaleký lom, ve kterém se těží kámen. Výlet se nám i dětem velmi líbil.
Mgr. Magdaléna Martinková, učitelka 4. a 5. ročníku
Orientační běh – 12. října 2012
V pátek ráno jsme s našimi jedenácti nejstaršími dětmi vyrazili ve
sportovním oblečení do Šternberka, vyzkoušet si orientační běh v lese
nad Kioskem. K lesu jsme dorazili jako první, takže se děti stihly nasnídat a dohromady jsme si vysvětlili, jak se orientovat v plánku, podle
kterého poběží. Asi za půl hodiny dorazily děti z 3. ZŠ ve Šternberku
a začaly se rozdělovat do družstev. Protože naše děti běžely orientační
běh úplně poprvé, zařadily se mezi “Šternberáky”. V každé skupině
byly čtyři děti. U startu dostala skupinka plánek, podle kterého musela
najít šest stanovišť na trase dlouhé jeden a půl kilometru. Naše děti
byly moc šikovné, bez problému se zapojily mezi ostatní a s chutí se
vydaly do neznáma s plánkem v ruce. Nikdo se nám naštěstí neztratil
a všichni doběhli udýchaní, ale nadšení, že to zvládli.
Po ukončení orientačního běhu jsme se vypravili do centra města na
prohlídku do Expozice času. Ta nás zaujala natolik, že nám i málem
ujel autobus. Paní průvodkyně děti chválila, protože byly moc hodné
a pozorně se zájmem poslouchaly.
Byl to moc pěkný den.
Mgr. Magdaléna Martinková, učitelka 4. a 5. ročníku
Rozsvícení vánočního stromu a koncert v Jívové
Posledního listopadu, v pátek, se na Jívové konal tradiční “obřad”
rozsvícení vánočního stromku, kterému předcházel vánoční koncert v místním kostele. Jelikož tuto akci navštěvuji s rodinou pravidelně, tak jsem čekal, zda mě něco překvapí. Pozvánka lákala
mimo jiné i na vystoupení pěveckého sboru s doprovodem jazzového tria Blue can. Vystoupení v kostele zahájili tradičně šternberští trubači. Přesněji řečeno trubač a trubačka. Pak mě mile
překvapil set čtyřech písní pěveckého sboru. Poté přišly na řadu
děti z naší školy. Musím přiznat, že toto vystoupení se mi líbilo
nejvíce, a to nejen proto, že jsem se produkce zúčastnil i se svým
bubnem. Děti prostě svým vystoupením potěší a rozveselí. Učitelky Lada s Magdou příjemně doprovázely děti na kytaru a zobcovou flétnu. Další vystoupení, při kterém se nám představil opět
pěvecký sbor společně z triem Blue can jsem proběhal po kostele i se svým nejmladším synem, kterého po delší době v kostele
začali zajímat i jiné věci, jako např. skříň s pojistkami. Všichni už
netrpělivě očekávali konec všech vystoupení a těšili se ke stromečku na punč, svařák, balónky a cukrovou vatu, vydávanou ze
stylového občerstvovacího vozidla. Pak už jen trubači zafoukali
2 koledy, kdosi otočil vypínačem a stromeček zazářil v celé své
kráse. Děti nadšeně pobíhaly, mačkali tlačítko, které rozezvučelo
amplión s libými koledami. Prostě večer nabídl vše, co k předvánoční náladě patří. Promrzlé nohy a ruce nás nakonec donutily
k ústupu do auta a k poklidné cestě domů do Těšíkova.
Napsal: Marek Víťazka
Adventní tvoření ve škole
Můj syn začal letos chodit do místní základní školy a díky tomu
jsem i já letos poprvé navštívila zdejší dílny adventního tvoření. Byla
jsem velmi mile překvapena tím, kolik nadšenců se tohoto tvoření zúčastnilo. Neměla
jsem si skoro kam sednout. Bylo možné
vyrobit si zde adventní věnec, cukřenku
z keramiky či Věstonickou Venuši, zvonek
ze sena a nejrůznější vánoční ozdoby z papíru. Já jsem si udělala zvoneček ze sena. Kdo
měl chuť, mohl ochutnat i „vzorky“ vánočního cukroví, které donesly ochotné maminky nebo babičky. Vše bylo provázeno dobrou náladou, smíchem i veselým klábosením všech přítomných.
Budiž nám to připomínkou, že vánoce jsou opět tady. Je až s podivem s jakou rychlostí ten rok vždycky uteče, nemyslíte? Zase budeme všichni o rok starší, zase budeme všichni s koncem roku bilancovat, co se nám
povedlo a co jsme zase nestihli. Jak typické.
Ach jo, zase ty vánoce! Prosím, berme je
s nadhledem a užívejme si především sváteční pohody a lásky našich bližních.
Děkuji všem, kteří věnovali svůj volný čas tomu, aby pro ostatní připravili pár
hodin tohoto adventního tvoření.
Alena Šťásková
MŠ Jívová
Už jsme zase o krok dále
Než jsme se nadáli, začal nový školní rok a pro nás velmi úspěšný. V měsíci srpnu byla v naší „školičce“ provedena rekonstrukce
obložení kuchyně a herny. Vymalováním
těchto místností dostala školka novou svěží
podobu. Díky personálu mateřské školy,
zejména paní Schmidtové a pomoci z obce,
byla školka včas připravena k otevření a přivítání dětí v novém a pěkném prostředí.
Naše mateřská škola navazuje partnerské
vztahy s rodiči (velikonoční a vánoční tvoření, pohádkový les), s MŠ Domašov u Šternberka (školní výlet, divadelní představení),
se ZŠ Jívová (společné akce – divadla, Den
matek, vzájemné návštěvy), se ZUŠ Moravský Beroun (výtvarný
kroužek), Policií České republiky (BESIP), se Seniorklubem Jívová
(realizace vánočního vystoupení), participuje na kulturním a společenském životě obce (vánoční besídka, besídka ke Dni matek,
masopustní průvod). Spolupráce s obcí se pozitivně odráží také
v postupném zlepšování materiálního zázemí školy a kvalitním
věcném vybavení třídy. Realizovat záměry mateřské školy napomáhá i pomoc sponzorů. Výtěžek z plesu a příspěvek od Seniorklu-
bu Jívová jsme použili na nákup trampolíny, hraček, didaktických
pomůcek a na spolufinancování kulturních akcí mateřské školy.
V letošním školním roce bylo zapsáno
27 dětí k trvalé docházce. Nástupem tříletých dětí byla adaptace náročnější. Děti
se postupně zapojovaly do činností a přizpůsobily se režimu mateřské školy. Naší
odměnou jsou spokojené a šťastné děti,
které se do školky rády vracejí a do činností a dění školy se zapojují s nadšením.
Rámcový vzdělávací program, alfa
a omega naší práce, je zaměřen na rozvoj
osobnosti dítěte - to se kladně odrazilo
v hodnocení mateřské školy Českou školní inspekcí.
V současné době žije celá mateřská škola přípravou na vánoční
svátky – návštěva Mikuláše, vánoční vystoupení a vánoční tvoření.
Hodně štěstí, co srdce pohladí, rodinu, přátele, co nikdy nezradí.
K bohatství krůček, k lásce a štěstí jen skok, hezké svátky a celý
příští rok.
Ivana Kroutilová
ředitelka MŠ
Výroční zpráva Seniorklubu Jívová
Rok 2012 pomalu, ale jistě odpočítává své poslední dny. Nastává
čas ohlédnout se zpět za naší celoroční bohatou činností.
Díky vstřícnosti a pochopení zastupitelů obce se mohl
plnit program Seniorklubu - aktivní senior, děkujeme.
Máme svoji klubovnu a setkáváme se pravidelně kaž-
dou středu. Zde máme možnost ke kreativitě, k sebevzdělávání
a nebo si jen tak popovídat. Nápady,které se zde rodí,
nabývají neobvyklých rozměrů.
Podstatou života ve spolku seniorů je a bude pro nejbližší časový horizont aktivní kontakt s lidmi z různých
oblastí společenského a kulturního života.Podařilo se nám navázat
družební styky s ostatními seniorkluby v okolí. 18. 2. jsme přijali pozvání Seniorklubu v Příkazích na 11 .ples seniorů konaného
v jejich krásném Záloženském domu.29. 2.se uskutečnilo přátelské
setkání zástupců seniorklubů Jívová a Dolany v Dolanech,došlo
k výměně zkušeností a dohodnutí na vzájemné spolupráci. 13. 3.
jsme se roztančili na plese Babiček a dědečků v Budišově nad Bud.
pořádaného tamním Svazem Seniorů a invalidů.V březnu jsme se
postarali o občerstvení na dětském karnevale, výtěžek 3000,- jsme
věnovali základní škole a školce v Jívové.
Velkému ohlasu a zájmu se těší poznávací jednodenní zájezdy
po vlastech českých.
12. května Seniorklub pořádal tématický zájezd, který byl z části hrazen z obecního příspěvku na činnost seniorů. Navštívili jsme
jeden ze sedmi divů České republiky - přečerpávající elektrárnu
Dlouhé Stráně, dále zámek a papírnu ve Velkých Losinách.
V květnu jsme také pomohli Sokolu s přípravami na kácení máje, výzdoba alegorického vozu byla dokonalou prezentací
našich šikovných ručiček. 23. 5. nám oplatili klubovou návštěvu
dolanští, prohlédli si náš krásný kostel, pozvání na toto přátelské
setkání přijal i Otec Antonín.
20. 5. proběhlo na pozvání Štěpánova
sportovní klání – turnaj v bowlingu. Přivezli jsme se krásné třetí místo.
Červen a červenec se nesl v duchu příprav na Bartolomějské hody,pilně jsme
vyráběli květiny a různé dekorace. Pro
velký zájem jsme zopakovali zájezd do
Týlova, kde jsme uspořádali soutěž v chytání ryb. Po loňském nadšení si někteří
senioři pořídili vlastní rybářskou výbavu.
Srpen, klubová sezení, velká příprava
na letošní seniorcukrárnu na Bartolomějských hodech.
Bílý balet (takovou přezdívku si vysloužil seniorklub díky svému nadšení a umu) roztančil naplno svou scénu. Seniorcukrárna,
překrásně vyzdobená, nabízela po celý víkend domácí zákusky,
které pekly naše zručné členky, zmrzlinové poháry, domácí špízy,
topinky babči Merry, dědkovice, bohatá hodová tombola a kolo
štěstí, hodové perníky s obrázky našeho kostela a skvělou atmosféru doplňovaly hudby Jesenická pětka a Allegro manželů Hesových. Naše pozvání do seniocukrárny přijalo deset přátelských
seniorklubů. Za tuto akci nám patří právem poděkování.
Září- S heslem “V zdravém těle, zdravý duch” vyrážíme na seniorskou Olympiádu do Skrbeně, přivezli jsme sedm medajlí včetně královské disciplíny maratónu. Pod olympijským ohněm stanulo 15 soutěžních družstev, 15 různých seniorklubů s jediným cílem, vyhrát.
15. září jsme uspořádali druhý ročník Květinového bálu. Po loňské slabé účasti jsme se nenechali odradit a nic jsme neponechali
náhodě.Podařilo se, překrásně vyzdobený sál i předsálí našeho kulturního domu přivítal 170 hostů. Pozvání přijalo 13 seniorklubů.
Letošní ročník kromě ceny “Květina bálu, slosovatelné vstupenky
o Huberta a obrovské tomboly, jsme vylepšili o lavičku mládí, kde
se hosté mohli nechat vyfotit a odnést si na památku fotografii.
Dodatečně děkujeme všem sponzorům.
V říjnu jsme pořádali další tématický zájezd částečně hrazený z příspěvku obce. Návštěva hornického muzea Landek Parku
v Ostravě a poutavé vyprávění bývalých horníků připomnělo některým našim členům dobu,kdy sami fárali. Odpoledne jsme strávili prohlídkou pohádkového zámku Hradce nad Moravicí.
10. 11. klubový zájezd na XI. ročník srazu harmonikářů v Příkazech.
Listopad - vyrábíme vánoční výzdobu do kostela,příjímáme
pozvání dolanských na klubové sezení v Dolanech. 28. 11. se
uskutečnilo setkání Seniorklubu s dětmi ve škole při vánočním
tvořeníčku.Společně strávené předvánoční odpoledne bylo velmi
příjemné.
1. 12. poslední zájezd Seniorklubu na
pohádkový muzikál na ledě Popelka do
Ostravy.
29. 12. Seniorklub přijímá pozvání Seniorklubu Bělkovice-Lašťany na
“Silvestrovské posezeni”.
Nedílnou součástí prezentace Seniorklubu je také naše kronika, o kterou se
vzorně stará kronikářka p. Zuzka Budíková, děkujeme.
Po celý rok také pletly některé naše
členky obvazy pro leprosária v Indii.
K dnešnímu dni sčítáme 400 ks. Děkuji touto cestou všem pletařkám ale i sponzorům příze za projev dobré vůle a solidarity.
Je toho hodně,co jsme letos stihli ale ještě více, co můžeme společně stihnout třeba příští rok.
Začínáme 5. ledna výroční schůzí Seniorklubu. Srdečně tímto
zveme všechny své členy i případné nové zájemce do kulturního
domu ve 14 hodin.
Vážení členové Seniorklubu, spoluobčané, zastupitelé obce,milí
přátelé.
Přeji vám všem radostné prožití vánočních svátků, štěstí a porozumění.
Předsedkyně Seniorklubu
Milena Hesová
Poděkování za spolupráci
Vážená paní předsedkyně, vážení kolegové senioři partnerské
organizace Seniorklubu Jívová. Jménem svým i jménem kolegů
našeho spolku Seniorklubu Dolany bych chtěl vám všem z celého
srdce poděkovat za přátelskou a milou atmosféru vytvořenou při
akcích pořádaných za vaší účasti, nebo přímo vaší organizací.
Jste snad nejmladším spolkem seniorů na okrese Olomouc
(co se týče délky trvání), ale vždy po návštěvě u vás člověk je
inspirován,tím jakých všemožných aktivit pocházející takříkajíc
z “dílny” seniorů se mu dostává k vidění a slyšení. Je opravdu
obdivuhodné s jakou vervou a oddaností se značná část členů
spolku vrhá do plnění úkolů, které jste si sami předsevzali. A hájení barev klubu - snad nepotřebuje žádný komentář - velmi působivé.
Kdykoliv jsme byli na akci pořádanou Seniorklubem Jívová
pozvání, tak na chvíle prožité s vámi zůstaly a zůstanou zapsány
hluboko v naších myslích a srdcích. Ono to zní jako fráze, ale
je tomu skutečně tak - všichni účastnici těchto setkání měli tento
pocit.
A že jste pro své přátele letos toho zorganizovali nemálo , budete
mít jistě ve své výroční zprávě patřičně a podrobně zhodnoceno.
Pozvání dolanských seniorů v květnu, Bartolomějské hody
a Květinkový bál byly programy, kde jsme se díky skvělé organizaci a příjemné atmosféře cítili jako doma a jen neradi jsme opouštěli toto vynikající prostředí. Však nekončíme - spíše naopak!
Mnoho tvůrčích sil a také dobré spolupráce s občany obce Jívová, stejně tak pevného zdraví a štěstí do Nového roku
Vám přejí dolanští senioři.
Klein Vítězslav
předseda
SHD Jívová
Vážení spoluobčané,
rok 2013 se nezadržitelně blíží a my můžeme rekapitulovat,
jaký byl rok 2012 z pohledu hasičů.
V letošním roce byla naše jednotka celkem osmkrát povolána Krajským operačním a informačním střediskem Hasičského
záchranného sboru Olomouckého kraje k zásahu. Ve třech případech jsme byli povoláni k požáru. V ostatních případech se jednalo o technickou
pomoc, ať to bylo pátrání po ztracených
osobách, čerpání vody nebo odklízení spadlých stromů. Ve dvou případech jednotka nebyla akceschopná a velitel družstva
musel nahlásit, že nejsme schopni vyjet.
V obou případech se jednalo o dopolední
hodiny, kdy je většina členů SDH v zaměstnání, a tím je značně omezena pohotovost
k výjezdu.
Okruh naší činnosti není však zaměřen jen na zásahovou činnost, ale asistenčními hlídkami zajišťujeme i zdárný průběh sportovních a kulturních akcí, které probíhají v naší obci. Koncem
dubna jednotka asistovala na akci “Pálení čarodějnic”, v květnu
probíhaly v obci cyklistické závody a na podzim automobilové
závody Rallye Jeseník.
Největší akcí, kterou zajišťujeme a spolupořádáme, jsou již tradičně Bartolomějské hody. Tato akce je velmi časově náročná, kdy
přípravy začínají se značným časovým předstihem.
I v letošním roce se nám podařilo zajistit z rozpočtu Olomouckého kraje a Obce Jívová značné finanční prostředky, které byly
použity na pořízení dvou zásahových obleků, rukavic a obuvi.
V listopadu jsme dodatečně obdrželi další dotaci, za kterou jsme
pořídili ochranný oděv vhodný na zásahy při likvidaci obtížného
hmyzu.
Pravidelně každou první neděli v měsíci se členové jednotky schází v požární zbrojnici, kdy se provádí údržba výstroje
a výzbroje a zkouška požární techniky. Součástí náplně těchto setkání je i školení a výcvik jednotky. Naší členové (velitelé
a strojníci) se během roku 2012 zúčastňovali i předepsaných školení – odborné přípravy, které pořádal Hasičský záchranný sbor
Olomouckého kraje. Celkem bylo v rámci těchto uvedených činností odpracováno 270 hodin.
Dovolte mi, abych Vám do roku 2013 popřál všechno nejlepší,
pevné zdraví a hodně pracovních i osobních úspěchů.
Květoslav Zabák
starosta jednotky SDH obce Jívová
Jívovský pěvecký sbor v roce 2012
Jívovský pěvecký sbor letos slavil už své 8. narozeniny. Vznikl
z přirozené potřeby zakládajících členů zpívat a o svůj zpěv se
dělit se všemi, kteří chtějí naslouchat.A k nim se postupně přidávali další. Dnes má sbor 20 členů, mužů i žen.
Sborový zpěv je ovšem náročný – sezpívat se s tolika dalšími
lidmi, aby vše ve výsledku ladilo, dá nemalou práci. Proto se sbor
pravidelně každý týden schází na zkouškách v Dolanech. Proč právě
tam? Inu proto, že členové sboru jsou z Olomouce, Jívové, Pohořan,
Bělkovic, Dalova, Těšíkova... Tak aby to všichni měli stejně daleko.
Díky finančnímu příspěvku obce se podařilo v tomto roce zorganizovat dvoudenní pěvecké soustředění na faře v Újezdě u Uničova. Členové sboru tak mohli důkladně nacvičit nové skladby.
Repertoár sboru je pestrý. Tvoří ho především skladby duchovní,
nechybějí však ani lidové písně či hudba světská. Ani žánrově si
sboristé nevybírají – návštěvníci koncertů mohou slýchat gregoriánský chorál, žalmy, skladby barokní, klasicistní, romantické,
hudbu současnou i jazz. Všechny skladby Jívovský pěvecký sbor
průběžně představuje na svých vystoupeních. A že jich není málo!
Ať už jsou to drobná vystoupení ve venkovských kostelících při
mších, při svatbách i pohřbech, na poutích a hodech, nebo koncerty v olomouckých chrámech či u příležitosti Noci kostelů. Lidé,
kteří chodí na Půlnoční do jívovského kostela, si už jistě nedokáží
tuto slavnou bohoslužbu představit bez doprovodu Jívovského
pěveckého sboru. Stejně tomu bude i letos.
Proto vás všechny srdečně zveme: přijďte na Půlnoční. Oslavíte
narození Krista, a navíc uslyšíte sborový zpěv. Kdo zpívá, modlí
se dvakrát.
JPS
Společný koncert
s Vítkovickým
mužským pěveckým sborem
v Dolanech
u Olomouce
Rybářské sdružení
V měsíci červenci 5. 7. 2012 uspořádalo naše rybářské sdružení
na místním rybníku pro občany a hlavně pro děti chytání ryb. Byla
to naše první akce tohoto druhu a myslíme si, že ti kteří se zúčastnili nelitovali. Sice vzhledem k počasí ryby nebraly (až na tu
nějakou mřenku), ale bylo to vynahrazeno dobrou náladou, občerstvením a lidmi, kteří se přišli pobavit a zapomenout na každodenní starosti. Vzhledem k tomu, že byla kladná odezva na tuto akci
budeme ji opakovat i v roce 2013.
Dvoudenní
intenzivní
soustředění
v Újezdě
u Uničova
7. 4. 2012 jsme uspořádali naši první “Rybářskou zábavu”. Myslíme si, že i tato akce byla úspěšná a přispěla ke kulturnímu dění
v naší obci. Myslíme si, že rybáři jsou bezva parta, která nesedí
jen mlčky u vody, ale chce dělat i něco pro druhé.
Děkujeme tímto zastupitelstvu obce za příspěvek pro náš spolek, který byl použit na nákup ryb do rybníka.
V prosinci je zima tuhá děti křičí “hurá, hurá”.
Všichni se těší na Mikuláše a Vánoce, nejkrásnější svátky v roce.
Pak už jen skok a je tu Nový rok.
A v tom Novém roce Vám všem přejeme, štěstí, zdraví a vzájemné porozumění.
Rybáři-Jívováci
Pf 2013
Krásné prožití svátků Vánočních, hlavně zdraví, stěstí a mnoho
úspěhů v novém roce 2013
Vám přeji
členové Mysliveckého Sdružení Jívová
Příjemné prožití svátků a v Novém roce hodně zdraví, štěstí a spokojenosti přeje všem
Eva Šestáková
Zastavte se lidičky.
Přišel vánoční čas voňavý a krásný celý-celičký.
V rodině i v páru přejeme Vám hodně darů, také zdraví, štěstí,
lásku. Vždyť jsou přeci po roce naše české vánoce.
Děkujeme za přízeň a vše nej, nej v roce 2013
přeje Masňák a manželé Stružkovi.
Vánoční pohodu po každý den,
prožijte svátky krásné jako sen.
Přejeme Vám pod stromečkem samé užitečné věci jen,
a také to co se zabalit nedá, jako je přátelství, láska a něha.
Veselé Vánoce a šťastný Nový rok.
Přejí manželé Milada a Lubomír Malínkovi.
Vážení spoluobčané,
Jménem celého obecního zastupitelstva, ale i osobně, Vám přeji
do nastávajících krásných vánočních dní, krásné, štědré a lásky
plné vánoční svátky v kruhu Vašich nejbližších. Našim dětem přeji, aby pod vánočním stromečkem našli to, co si přáli.
Do Nového roku Vám přeji víc hezčích dní než těch horších,
víc lásky než nenávisti, víc hojnosti a radosti než smutku a utrpení.
Využívám této příležitosti poděkovat všem, kteří jakoukoliv formou a mírou přispěli k obohacení kulturního a duchovního života
v obci. Děkuji všem svým spolupracovníkům a zaměstnancům
obce za jejich celoroční práci pro obec a spoluobčany.
Malíková Milada
starostka obce
Požehnané vánoce pro Vás a Jívovou, mír a radost přeje
Gitta a Waldemar Biedermann.
Vážená paní starostko.
Všem obyvatelům Jívové, Vašemu zástupci, Vám a Vaší rodině přejeme požehnaný Advent, příjemné vánoce a mírumilovný
Nový rok.
V novém roce 2013 Vám přejeme všechno nejlepší, zdraví a Boží
požehnání.
V tomto smyslu zdraví Vaše krajany také srdečně moje rodina.
Helmut Schwarz
Vážení zastupitelé obce, spoluobčané.
Dovolte mi touto cestou poděkovat za vaši vstřícnost a pochopení
při posuzování mé žádosti a následné realizaci přístupového bezbariérového chodníku k mému domu.
Moc rád bych vám poděkoval osobně, ale má nemoc která mě
upoutala na invalidní vozík, mi to nedovolí. Tímto vaším činem
se pro mne mé nedobrovolné domácí vězení stalo snesitelnější, už
teď se moc těším na léto.
Celý život jsem se snažil pomáhat všem potřebným, nikdy mně
nenapadlo, že dnes budu sám odkázán na pomoc druhých. Moc si
toho vážím a všem vám vřelý dík.
Přeji vám všem krásné vánoce a do Nového roku pevné zdraví
a veselou mysl.
Josef Hausner
Klidné prožití vánočních svátků a splnění novoročních přání všem
občanům Jívové přeje rodina
Jurdičova
Tak zase po roce máme tu Vánoce.
Myslím si, že vánoce jsou jedním z nejkrásnějších svátků v roce,
kdy bychom měli na chvíli zkusit zapomenout na starosti a užít si
chvíle strávené s těmi nejbližšími jako je rodina, přátelé, obzvlášť
v dnešní uspěchané době. A když se opravdu zamyslíme, kouzlo
vánoc dělají opravdu ty okamžiky strávené s rodinou, provoněné
cukrovím, vánočním stromečkem, doprovázeno dětským smíchem
a radostí. To jsou alespoň pro mne ty nejkrásnější chvíle, kterých
bychom si měli užít.
Za farmu Jívová Vám ze srdce přeji klidné prožití vánočních svátků, a do Nového roku hodně zdraví Vám i Vašim nejbližším.
Škrabalovi
Milí naši zákazníci,spoluobčané,
Už 22 let, rok co rok, Vám přejeme šťastné prožití nejkrásnějších
svátků v roce. Už 22 let uplynulo od chvíle, kdy jsme převzali pomyslný štafetový kolík udržení obchodu v obci, do kterého
jsme dali i kus svého srdce.Věřte, v době nesčetnosti supermarketů, finanční nejistoty a nerovných podnikatelských podmínek
malých živnostníků, je to rok od roku těžší. O to více si vážíme
vaši přízně. K těm letošním vánočním svátkům si přejme více vzájemného porozumění a ochoty naslouchat jeden druhému.
Radostné prožití svátků vánočních v kruhu svých nejbližších a do
nového roku pevné zdraví, hodně štěstí, osobní pohodu
přejí Milena a Ivan Hesovi.
Krásné prožití Vánoèních svátkù
a Šastný Nový rok
Vám pøeje
TJ Sokol Jívová
Pokračování překladu knihy p. Wanzla
Když jsme se v létě 1946 jednou koupali v Atlantiku, mohli jsme
ještě ve vodě zahlédnout zrezivělé tanky. V okolí se nacházely čerstvé vojenské hřbitovy, kde byli padlí uloženi podle své národnosti.
Po našem příjezdu nám p.Dalgon představil svou manželku a svého
dvanáctilétého syna Iacguse. Také jeho matku jsme poznali. Žila u
mladšího svobodného bratra pana Dalgoa v rodinném domě, dvěstě metrů vzdáleném kde mu vařila. Vchod do dvouposchoďového
domu se nacházel v Dlouhé ulici. Nám byl s Rolandem přidělen
pokoj v horním poschodí.. Pod každou postelí stál nočník. Při obědě
nás sedělo pět u stolu. Na stole stála vždy karafa s vodou a vínem.
Venku ve dvoře byl vybudován malý sklep, kde se skladovaly sudy,
když byla karafa prázdná, doplnila se ze sudů. Než jsme přišli udělal
to vždy jeho syn. Hned v prvních dnech řekl patron: „Ronalde dones
víno“. Ronald tomu rozuměl co si patron přál, uměl už docela dobře
francouzky a této jednoduché větě každý rozuměl. Ronald pak hrál,
že nerozumí francouzky a myslel si, když pro patrona pracujeme
celý den, tak by nás u stolu mohl obsluhovat jeho syn. Tak musel
patron své přání hlasitě opakovat: „Ronalde dones víno“. Když to už
řekl potřetí a Ronald stále nereagoval, patron vstal, chytil Ronalda
pod krkem, zvedl ho, druhou rukou mu dal karafu /džbán/ a řekl
co nejpřísněji: „Dones víno“. Tu vzal můj přítel džbán a šel. Šel co
nejpomaleji, ve dveřích zakopl o práh a spadl se džbánem na chodbě
na kamennou podlahu. Džbán se roztříštil na tisíc kousků. Mu se
nic nestalo. A od té doby nebyl žádný z nás žádán,aby přinesl víno.
A tak jsme skončili ve dvoře našeho patrona v Normandii. Zařizovali
jsme mu ve dvoře autodopravu. Stavěli jsme pracovní lavici, na kterou byla připevněna vrtačka. Jinak byla naší náplní oprava motorů,
zapalování, světlometů, baterií. Asi 20 km ode dvora našeho patrona
měli spojenci hlídaný areál o rozloze asi 3km2 se všemi v Normandii pozůstalými auty, náklaďáky, tanky, motorkami od wehrmachtu.
Leželo tady neskutečně mnoho materiálu, celý den jsme se v tomto prostoru zdržovali, byl hlídaný pouze jedním strážným, Čekali
jsme v úkrytu, až naše místo přešel a vnikli na parkoviště. Kradli
se pro našeho patrona motory a náhradní díly, které z těchto vozidel
potřeboval. Jinak řečeno, kradlo se vše. Večer, když byl čistý vzduch
přijel patron s náklaďákem /Ford/ na dřevěný plyn k parkovišti. Jeho
auto mělo vzadu malý jeřáb, kterým se vyzvedly motory, naložily
a odvezly domů, malé součástky se nakládaly ručně, toto počínání
bylo trestné.Věděli jsme to a bylo nám jasné, že si nás patron vyzvedl ze zajateckého tábora jenom pro tento účel. Říkal si, tady jsou
ti dva správní. Když přišel strážný blízko k nám, lehli jsme si pod
auto, aby nás nebylo vidět. Každý den mizely motory, zapalování,
chladiče, benzinové pumpy, světla, žárovky, olejové vany, vše co se
dalo upotřebit. A nikdo nic neviděl. Obchod kvetl a my si stále více
rozuměli s patronem, a proto jsme k němu byli stále drzejší. Jednou
když se hlídač objevil v naší blízkosti, musel i on s námi do úkrytu
pod auto. A tady se nám ho podařilo vzít do presu, „patrone, když
nedostaneme hodinky, tak teď před tím strážným vstaneme, uvidí
nás a pro Vás ten obchod skončí. Mrumlal, ne, vy nedostanete žádné
hodinky.Nikdy!“ Na to čekal Roland a začal zpoza auta vylézat.
Patron to spatřil, chytil ho za nohy a táhl ho zpět pod auto, sakroval
„dostanete vaše hodinky“. Splnil svůj slib a obstaral nám každému
hodinky, měli jsme ho už v hrsti. Musel se vždy snažit, držet nás
v dobré pohodě. V tom případě v nás měl dva velmi loajální, pilné,
spolehlivé pracovníky. S francouzkými pomocníky by tento obchod
určitě nemohl provozovat. Ve dvoře se nacházela obrovská stodola
a v ní, než jsme přišli, vyhloubil hlubokou jámu 10m dlouhou a 3m
širokou a do ní ukládal motory, pumpy, startéry, světlomety a vše, co
se nám podařilo odšroubovat přikrýval slámou a senem. Nezabránilo
se však podezření, vícekrát se objevili policisté s příkazem k prohlídce ve dvoře. Zapichovali vidle do slámy a sena, ale nic nenašli. My
s Rolandem jsme také nic nevěděli. Náš patron se na nás mohl 100%
spolehnout. Nepovažovali jsme patrona za kriminálníka, byl pro nás
člověkem, který nám pomáhal dobře tuto dobu přestát. Trčeli jsme
s ním pod jednou dekou. Bez zábran se dále pokračovalo v demontážích vozidel wehrmachtu a stále se zlepšovaly naše vztahy s naším
patronem. Když se nám něčeho nedostávalo, stačilo říci a naše přání
bylo splněno a my byli stále samostatnější. Jednou se stala nehoda.
Jelo se autem, já řídil, Ronald seděl vedle mne a patron jel za námi.
Cesta ubíhala, až do vjezdu do dvora, ten byl pravoúhlý. Byli jsme
líní připevnit pořádně jeden motor, ten byl pouze podložen vlevo
i vpravo. Nejel jsem rychle, motor se rozhoupal, auto sjelo z cesty
a převrátilo se do příkopy. Nám dvěma se nic nestalo. Ještě v autě
jsem Rolandovi řekl. Teď to pro nás skončilo, teď nás vrátí do zajateckého tábora, musím myslet na svého otce. Nadával jako blázen.
Vylezli jsme zpoza auta, patron otevřel okno, podíval se naším směrem, nasadil si čepici. „Teď jsem zvědav, co bude“. Za chvíli přišel
za námi dolů, žebřík přes rameno, kanistr v ruce. Bez nadávek, obrátil se k nám beze slova a řekl docela tiše: „Teď umyjeme auto aspoň
jednou zespodu“. Začali jsme hned. Utíkal k bratrovi a za chvíli se
vrátil s koňmi. Lano se připevnilo k autu a koně táhli. Za minutu stálo
auto na kolech. Pouze rám světlometu byl zničený. Bylo cítit, že náš
vztah s patronem nebyl touto nehodou narušen. Jednou nás pozval,
abychom mu pomohli s trháním třešní. Přinesl žebřík, na který se
nám nechtělo vylézt, byl chatrný a tak se třešeň pokácela a otrhala na
zemi. Toto vše nám bylo povoleno. Pořád jsme měli chuť a pořád se
nám chtělo dělat zakázané. Brali jsme z košíků vejce, slepice je snášely všude po dvoře, ve stodole a stará paní je sbírala. Často se pila
čerstvá vejce. Babička často nadávala, kde se vejce poděla, to mohli být jenom ti Němci říkala. Jednou přišel na dvůr zedník a tomu
babička o nás vyprávěla. Muž se obrátil k nám a řekl německy. „To
stejné jsem dělal v Německu, když jsem tam byl v zajetí, dělejte ať
se dobře nasytíte“. A tak se také dělo. Ve sklepě stál vždy hrnec mléka , z toho se vždy ujedla smetana, ze které babička stloukala máslo.
Brzy nám na to přišli. A tak se musela změnit naše taktika. Vyčistili jsme si benzinovou hadičku, vyčistili ji, zašpičatěli a tou se nám
podařilo z hrnce vysávat smetanu, nebrali jsme více než 3mm, aby
to nebylo nápadné. Bratr našeho patrona po nás chtěl abychom mu
při jeho nepřítomnosti pomáhali při žních, odmítli jsme a řekli mu,
že není náš šéf. Nadával nám sprostě, byla to pro Francouze typická
nadávka, když nenáviděli Němce. Nenechali jsme si to líbit, sbalili
jsme si naše věci, sedli si na schody a čekali na našeho patrona. Chtěl
vědět, co se stalo. Náhodou šel jeho bratr přes dvůr a patron na něho
volá: „Tys jim tak sprostě nadával a oni se chtějí vrátit do zajateckého tábora“!, patron bratra zfackoval zleva zprava, vrazil do něho,
až letěl na dveře auta, dveře se ohnuly. Říkám Rolandovi,: „Jestli se
ještě dnes ti dva usmíří, bude se nám dařit špatně“. Nikdo z nás nečekal, že se to tak vyvine. Patron se k nám vrátil se slovy: „Vezměte si
svoje věci nahoru do pokoje a běžte do práce“.
I když byl Roland ženatý, měl ve Francii přítelkyni, jmenovala se
Gisella. Jednou říkám patronovi: „Vaše žena s námi má hodně práce,
musí pro nás vařit, prát, potřebovala by nějakou pomocnici“. „Dobře
tedy“ řekl „a kdy“. My už někoho podobného známe. Roland hned
přítelkyni telefonoval, v neděli se jelo ve třech k této Giselle, vzala
si s sebou kufr a nastěhovala se k nám. Musel jsem z pokoje ven,
protože Gisella se nastěhovala k Rolandovi. Dlouhou dobu všechno
klapalo. Pak si patronův bratr přivedl do dvora ze zajateckého tábora
dva německé zajatce. Ti dva seděli často u nás u stolu a jedli s námi.
Jeden z nich si něco začal s Gisellou. Pozorovali jsme to delší dobu,
pak nám to nedalo a řekli jsme to patronovi „Nechceme tu Gisellu, je
nevěrná, ať se zase vrátí domů“. A tak se také stalo a Roland si brzy
začal s jednou vdanou holičkou ze sousedství.
Když u nás Gisella několik měsíců žila, připadal jsem si samozřejmě hloupě. Ti dva neleželi tiše ve své komůrce, večer co večer – stejná situace. Já byl sám – a ten tak! Co se dalo dělat? Jediná žena, která
přicházela v úvahu byla naše madam, z našeho pohledu stará žena.
Já 21 ona 42, byla učitelka, byla inteligentní žena, která k tomuto
opuštěnému dvoru nepatřila. Ve svých volných chvílích mi dávala
hodiny francouzštiny. V době, kdy u nás pobývala Gisella, jsem se
přistihl, že i přes velký věkový rozdíl mezi námi s ní začínám flirtovat. Byl jsem k ní vždy velmi milý. Jí to také samozřejmě napadlo.
A tak, jednoho dne….. člověk věděl, že když měl patron náklad
náhradních dílů pohromadě (motory a cenné součástky), odjel do
Paříže, kde to prodal. Měl tam pevné odběratele, něco na tom určitě
vydělal, vracel se vždy po několika dnech domů. Madam při každé
jízdě dělala výstup a plakala, ale to se mělo změnit. Dole v domě se
nacházeli hospodářské místnosti, kuchyně a kancelář. Nahoře byla
ložnice rodičů, pokoj pro syna a na chodbě ještě další dvě místnosti. V jednom bydlel Roland s Gisellou a v druhém já. Tady jsem
se scházel s madam. Jinak spal syn s ní, když otec odcestoval do
Paříže. Tentokrát musel syn zůstat ve svém pokoji, když byl otec
pryč. Uviděl jsem její pokynutí, váhavě jdouc k ní, zeptala se mě
francouzsky, „Co bys chtěl Rudi“?. Chtěl jsem být u tebe, zněla má
odpověď. Pak bylo najednou vše jednoduché. Přijala mě s otevřenou
náručí a já zůstal celou noc. Bylo to po válce něco krásného, když
si uvědomím jaké válečné hrůzy jsem prožil. Tato noc měla zvláštní
kouzlo. To nejkrásnější na tom bylo, že to dále pokračovalo. Pravidelně jsme byli spolu, když její muž odcestoval do Paříže a zdržel se
tam. Měla širokou francouzskou dvojitou postel, kde se dalo užívat.
Celý den byla pro mne madam, líbila se mi, ale bylo to nebezpečné,
teprve v noci to byla moje Annette. Když byla Francouzska přistižena s německým zajatcem, byly jí ustřiženy vlasy, aby všichni viděli,
jaká je. To se však nestalo. Snad babička něco tušila. Nezdálo se jí
to, protože snacha při odjezdu manžela přestala plakat. Moje madam
rozkvetla, hleděla na svůj zevnějšek. Babička neřekla nic snaše ani
synovi. Mezi námi to trvalo čtvrt roku, byla to krásná doba, kdy jsme
spolu žili jako manželský pár. Že si vybrala za manžela našeho patrona jsem nedovedl pochopit, nebyl dobrý a vpředu vzadu ji podváděl. Mezi nimi nebyla nikdy veliká láska.
Životní znamení
Jednoho dne mi přišla překvapivě pošta od mých rodičů. Můj patron uvedl na dopise do Jívové svou domovskou adresu. Já nemohl
ze zajetí posílat žádnou poštu. Do obálky se mi podařilo dát několik řádků, kde jsem byl a jak se mi daří, bez možnosti dozvědět se,
zda rodiče dopis obdrželi. Už dlouho nebyli v Jívové, slyšel jsem,
že všichni Sudečtí Němci museli zemi opustit. Dopis mého patrona
nebyl doručen. Moji adresu zjistili rodiče ve Frankfurtu jinou cestou.
V dopise mi rodiče sdělovali, že skončili v Leipheimu. U Rolanda to
bylo podobně. Jeho žena byla usídlena na francouzské hranici. Když
nám bylo jasné, kde naši nejbližší žijí, rozhodli jsme se ze zajetí
uprchnout. Provedeme to, ať to dopadne, jak to dopadne. Teď chceme domů! Jednu noc se o tom mluvilo v posteli i s madam. Říkám jí:
„My zmizíme, v den, kdy tvůj muž bude v Paříži“.
Skrz Francii
Bosch – vstřikovací pumpy byly ve Francii horkým a žádaným
zbožím, k tomu se nám podařilo shromáždit ještě nějaké drobné
náhradní díly pro nás samotné. Na konci to bylo několik velmi zajímavých věcí, uložených pod postelí, ve skříni v našem pokoji. Říkali jsme si, že to budeme moci na cestě zpeněžit. Když se madam
dozvěděla o našem plánu, ulekla se a rozplakala. Nechtěla nám však
házet klacky pod nohy. Naopak pomáhala nám při útěku, sehnala
francouzský civil, košile, kalhoty a boty, abychom nebyli nápadní.
S našimi uniformami nebylo myslitelné nastoupit do vlaku a koupila
nám jízdenky z Argentanu do Strasburku a přidala k tomu proviant.
Riskovala kvůli nám. Kdo napomáhal zajatcům v útěku, byl přísně
potrestán a naše zmizení by mělo být okamžitě nahlášeno. Ona však
dva dny čekala. Francouzi však nedělali žádné velké pozdvižení.
Němci byli holt pryč. Odepsali se a hotovo. Nebylo vyhlášeno žádné
pátrání. O všech náhradních dílech jsme řekli synovi madam, ke kterému jsme měli dobrý vztah, až budeme pryč, aby si je sám vzal. Pro
toho chlapce to bylo dobrodružství být denně s německými zajatci.
Každý den po návratu ze školy za námi chodil do dílny. Zajímal se
o vše a my mu pomáhali objevovat a rozšiřovat jeho zájmy. Když
byl čas, hráli jsme s ním fotbal. Chlapec neměl žádné kamarády. Jak
také? Dvorec ležel osamocen v Normandii, sousedé byli roztroušeni daleko od sebe. O našich plánech nic nevěděl, ale určitě nás
postrádal. Útěk byl dobře připraven, 300m od usedlosti patrona se
nacházel malý domeček, kde žili dva pařížané vyhoštění kvůli kolaboraci s Němci, ukrývali se tady, mluvili německy a brzy se s námi
zkontaktovali, ve dne se nám vyhýbali. Tito lidé, jejíchž jméno mi
vypadlo z paměti, podporovali náš útěk. Jejich syn studoval v Paříži.
Vyrozuměli ho, aby nás vyzvedl z pařížského příjezdového nádraží.
Věděl, kdy přijedeme. Je tady mnoho nádraží, z našeho jsme museli
napříč městem k Gare del´Est a odtud směr jižní Německo. V noci
při našem útěku jsme vyrazili pěšky směr Argentan, kde se nacházelo velké překladové nádraží. Před námi bylo 20 km pochodu. Běželi
jsme celou noc, cestou bylo třeba se skrývat a tak se nám podařilo
skoro vlak zmeškat. Na poslední chvíli se nám ve tmě podařilo dorazit na nádraží a naskočit do vlaku. Vlak vyjel ve čtyři hodiny ráno
směrem Paříž. Ve vlaku skoro nikdo neseděl. V prvních hodinách
jsme si opět zvykali na svobodu. Jak bylo domluveno, čekal nás
v Paříži syn našich známých. Jeli jsme elektrikou, metrem a cestou si
povídali. Na zastávce kupujeme noviny, ve vlaku spolu nemluvíme,
hrajeme, že spíme nebo čteme noviny, pořád bdíme. Hlavně se obáváme kontroly pasů, průvodčího však zajímaly pouze naše jízdenky
a ty byly v pořádku.
Anděl z Lanteborgu
Na nohou jsme měli francouzské polobotky, Roland se přiznal, že
ho strašně tlačí, rozhoduje se, že si z batohu vytáhne typické žluté
americké boty se šněrováním, ty si obul, to měl být jeho osud. Až
do Strasburgu probíhala cesta bez problémů. Na nádražích nebyly
žádné uzávěry. Pouze při východu z nástupiště stál u východu vlevo
i vpravo francouzský policista a ti si prohlíželi přicházející cestující. Existovala práce na černo, pašování cigaret a co víc ještě a byli
i vojáci, kteří utíkali. Když byl někdo policistům podezřelý, vytáhli ho z davu. Mezi mnou a Rolandem stáli 3 cestující, když přišel
k závoře, uviděl jsem, že si ho vybrali a vytáhli z řady. Já šel dále
a nedělo se nic. Při pohledu zpět vidím, že Roland musí otevřít kufr
a v tu chvíli bylo jasné, že policisté zadrželi německého uprchlíka
na útěku. Poslední oční kontakt s Rolandem, vidím, že mu nasazují
želízka a odvádějí ho. Francouzi vycházeli z toho, že nemohl být
na útěku jenom jeden utečenec, slyším ho za sebou pískat na policisty, to už jsem byl z nádraží venku a zmizel v davu. Chvíli jsem
bloudil bezcílně městem a přemýšlel, jak se dostanu do Německa,
pouze Rýn mě odděloval od domova. Jsou dvě možnosti, skočit na
náklaďák a přejet jako černý pasažér nebo přeplavat. Spěchal jsem
k Rýnu a pozoroval dění kolem dokola. Každé auto bylo kontrolováno, skočit na nějaké auto tedy padlo a plavat v noci přes Rýn mi
připadalo taky špatné. Vracím se zpět do města a studuji mapu. Městečko Lanteborg se mi zdálo velmi zajímavé, tady už Rýn netvořil
hranici z Francií, ale vlevo se nacházelo německé území. Do městečka vedla železnice, padlo rozhodnutí, tam musím jít. Mnoho cestujících z Elsaska využívalo vlaku, na nádraží jsem odposlouchal jakou
jízdenku si tito kupují. Francouzské peníze mám v kapse. Žádám
u přepážky jízdenku do Lanteborgu.
Jízdenku do Lanterbourgu jsem dostal bez potíží, aniž někoho napadlo podezření. Cestou v kupé se nemluvilo. Vystupuji na
konečném náhodou narážím na cestu ke kostelu, můj pohled padl
dveřmi do kostela, schody vedly nahoru do zvonice. Nerozmýšlím
se dlouho, vstupuji do kostela a vystupuji na zvonici. Dva dny bez
spánku, zvětšuje se únava. A když se mi podařilo najít na půdě
kousek volného místečka k ležení hned usínám. Najdnou mně probudí blimbání, vyskakuji. Neznámá žena stojí ve zvonici a zvoní.
Naštěstí mne neobjevila, potřeboval jsem pomoc a chtěl s ní mluvit. Po prvním úleku se dávám se ženou do hovoru. Byla středně
stará a mluvila alsasky, což bylo pro mne srozumitelné. Mluvila
o svém synovi který bojoval ve wehrmachtu a nevrátil se domů,
neměla o konce války o něm žádnou zprávu. Nevěděla, zda byl
v ruském zajetí nebo padl. Já jsem jí vyprávěl svůj osud a popisoval cestu Normandií až sem, chci k rodičům k Ulmu. Ona mi
říká: zůstaňte tady, přinesu vám něco k jídlu. Ta žena byla anděl,
přinesla mi konvičku mléka, chleba a kousek sýra. Před jídlem mě
zavedla k oknu a ukázala mi dole hřbitov a za její zdí už je Německo, řekla. Tam naproti vidíte hlídku za ní vede cesta k celnici, vzdálené 1 km. Až se setmí, tak se pokuste přelézt hřbitovní zeď a běžte
pěšinkou směrem na Worth. Dojtete k několika domům a po 4 km
se dostanete k samotě, tam bydlí německý krejčí, kterého znám,
vyřiďte mu ode mne pozdrav, nechá vás několikrát přespat a dále
vám pomůže. V pozdním odpoledni moje nervozita stoupala, už
jsem to nemohl vydržet. Slezl jsem ze zvonice dolů a namířil si
to ke hřbitovu. Stmívalo se, ale ještě nebyla tma. Hřbitovní dveře byly zavřeny, ale ne uzamčeny. Když se mi podařilo je otevřít,
spatřil jsem asi 50m přede mnou 2 pohraničníky s puškami, kteří
také mířili ke hřbitovním dveřím. Bylo chvíli po všech svatých,
hroby byly upravené a plné květin. Aniž bych zavřel dveře utíkal
jsem podél hrobů hloub do hřbitova a ukryl se za hroby. Měl jsem
přehled co se děje u brány, kdyby přišli celníci asi bych přelezl
zeď a utekl bych. V mládí se mi často zdálo, že skáču do výšky.
Jeden vešel na hřbitov a uviděl mně, zůstal stát, došlo k očnímu
kontaktu, vyrazil mi na zádech studený pot, všechny svaly se napnuly, Myslel jsem si: „Panebože ať to dobře dopadne“. Muž zavřel
vrata, obrátil se ke svému kolegovi a pokračovali dále v pochůzce.
Spadl mi kámen ze srdce. Po mém útěku a těsně před cílem, by
bylo nespravedlivé, kdybych byl zadržen. Četl jsem nápis na hrobě
přede mnu a zapamatoval si ho. Trvalo to minuty, než mi přestalo
srdce bít. Když se celníci ztratili z dohledu, přelezl jsem hřbitovní
zeď a vydal se po pěšině dál. Po několika kilometrech mě přivítala
samota s krejčím. Zaklepal jsem, vyřídil pozdrav od ženy ze zvonice a čekal, zda budu moci u něho přenocovat. Podíval se zkušeně
na mě a pak mě pustil beze slova dovnitř. Spadlo ze mne všechno
napětí, ulehl jsem do postele a usnul. Měl syna který byl zaměstnán na jednom z rýnských mostů. Když se vrátil druhý den z práce
řekl: most je podminovaný, staví se náhradní most kde pracuji ve
stavební partě. Jezdíme loďkou přes Rýn vždy na německý břeh
pro materiál. Vezmu vás zítra na naše staveniště s sebou. Dejte mi
kufřík a později uvidíme. Druhý den mě vzal muž malým jeřábem
s motorovou loďkou na protější břeh.
Poslední překážky
Pořád jsem byl utečenec, bez dokladů a německých peněz. Francouzi měli i zde pořád své slovo. A tak to šlo až do Karlsruhe, protože na nádraží byl velký provoz, šel jsem raději přes Karlsruhe
pěšky. Prodal jsem hodinky, které byly patronovým darem, které
mi po nějaké šmelině podaroval. Tím mi nic vlastního nezbylo.
Z peněz jsem si koupil jízdenku do Ulmu. Cesta běžela rychle, společnost mi dělala hezká dívka v kupé, byla na cestě ke švadleně o 3
vesnice dále. Času nebylo nazbyt a tak mi řekla, abych šel s ní, měla
volný pokoj a tam bych mohl přebývat. To si člověk musí představit, taková nabídka ta by se mi moc líbila. Nešlo to, s těžkým
srdcem pravím, to nejde musím dál. Po vystoupení mi ještě zamávala. Večer kolem 11 hodiny dorazil vlak do Ulmu. Nádraží bylo
vybombardované, místo nádražní budovy stála nějaká kůlna. Tam
mi řekli, že další vlak směr Augsburg jede až ráno v 6 hodin. Náhle
vstoupila do baráku americká hlídka, všichni hledali své doklady
a já stále ustupoval dozadu k oknu a když se zdálo, že se vojáci
nedívají vyskočil jsem z okna a utíkal přes rozbité nádražní prostory. Amíci můj obličej neviděli, ale začali pískat na svoje píšťalky,
pronásledovali mě a uzavřeli okolí. Noc jsem strávil za hromadou
písku, kolem šesté hodiny ranní se mi podařilo nastoupit do vlaku
a odjet do Leipheimu, poslední etapy mého útěku. Můj kamarád
Ronald po zatčení musel ještě jeden rok strávit ve Francii, pracoval
ve zbrojovce, ale mohl navázat kontakt se svou rodinou. Po propuštění se vrátil k manželce a otevřel si stolárnu. Později když se
naší firmě dařilo začal nám Roland vyrábět stolní desky, které se
zabudovávaly v supermarketech až do doby než onemocněl rakovinou a zemřel.
Než zemřel navštívili jsme naše francouzské přátele, bylo to
v roce 1957 nebo 1958. Jelo se autem přes Paříž, tady jsme se vůbec
nevyznali. Noc nás v Paříži překvapila. Při dotazu, kde bychom našli
nějaký hotel, nám paní odpověděla: pojďte se mnou pro mne dobré
pro vás prima, ale to jsme nechtěli a našli hotel hned vedle. Ráno se
jelo dál, směrem na Normandii. Doma při našem příjezdu byla pouze babička. Moc na parádu a čistotu si nepotrpěla, převlékla se tak
2x do měsíce. Když nás konečně poznala, spráskla ruce a zmizela
v domě. Za čtvrt hodiny se objevila ve sváteční róbě a znovu nás
s celou parádou přivítala. Posléze přišla domů i paní Dalgon a těšila
se z našeho setkání, pouze patron nás nemohl přivítat, byl už dříve
hodně nemocen a několik týdnů po našem odjezdu zemřel.
Poválečné bolesti
Když přišli Rusové do Jívové byl jsem jako zajatec ve Francii.
Vše o posledních dnech války, o vyhnání mých rodičů, to vše jsem
se dozvěděl až po příjezdu domů. Trvalo to dlouho než byli schopni
o tom mluvit. Před příchodem Rusů mnoho lidí z vesnice uteklo,
jak se blížila fronta, někteří věděli co je čeká. Za dva dny byli tady.
Bylo to rychle a ne všichni stačili zmizet. V únoru 1945 vstoupili do
Jívové Rusové ze dvou stran, přes Domašov a od nádraží směrem
nahoru. Na Domašovské ulici se nacházel dům komunisty Mullera,
ten utíkal ruským jednotkám vstříc s bílým praporem, pozdravil je
a nechal se poznat jako antifašista. To Rusy nezajímalo a dokonce
mu řekli „my ti dáme antifašista“. Pak ho přinutili vyzout vyleštěné
holínky, sundat kalhoty. Musel domů odejít v podvlíkačkách. Během
vstupu Rusů do vesnice zůstali všichni muži v domech. Otec vyndal
zapalování ze svého auta Škoda, aby s ním nemohli Rusové odjet.
S pistolí v ruce ho Rusové nutili auto zprovoznit, musel potlačit zlost,
když jeho zlaté autíčko opustilo dvůr. Ženy utekly do okolních lesů,
aby se několik dní schovaly, ale nebyly žádné dokonalé úkryty jako
jeskyně nebo hluboká údolí. Jen pod několika dekami přenocovaly
Venku, tak nemohly dlouho zůstat venku a tak se za několik dní
vrátily domů. V noci to bylo pro ženy obzvláště nebezpečné. Moje
maminka byla 44 letá a atraktivní žena. Na její ochranu zbudoval
otec ve stodole pro ni úkryt, kde v noci s jinými ženami přenocovala.
Vážně by ji otec neuchránil, kdyby Rusové byli odhalili tento úkryt.
Žádný muž nemohl nic podniknout. Za frontou jako u wehrmachtu
šla verbeš. Tito lidé zabavovali potraviny, krávy, koně. Šli k sedlákům a brali si co potřebovali. Stále noví ruští vojáci přicházeli do
vesnice a za několik dní táhli dál. Ženy byly ornamentně v nebezpečí a tak si některé vzaly život. V Jívové bylo mnoho lidí, kteří
byli v době Henleinovské periody při Hitlerovi, ale byli i tací, kteří
se o nacismus pramálo zajímali. Dokonce byli tací, kteří schovávali
odboj. Rusové stejně jako Češi nedělali rozdíly mezi lidmi. Tak jako
Židé žlutou hvězdu, museli Němci nosit na ruce označení N, bez rozdílu, zda to byl komunista nebo nacista. Se všemi se zacházelo stejně
špatně. Také ve Francii, jak si pamatuji se psalo o vyhnání Němců
z Československa, ale jak se jim při tom dařilo, o tom se nepsalo.
Můj otec přišel do tábora v Hodolanech na okraji Olomouce. Přežil
válku, přežil i to, co přišlo později, ale jak ?
Z našeho okolí byli všichni muži s německým pasem dopraveni do
tohoto tábora. Zůstavší muži v Jívové byli dopraveni do jívovské radnice a odtud odvezeni do Hodolan. Museli stavět u Moravy barákový tábor. Muži si nesměli nic vzít s sebou. V táboře vládl dnem i nocí
teror. Nechávali např. v noci nastupovat všechny zadržené, nadávali
jim a mlátili je hůlkami a biči. kopanci a bitím někteří omdleli, padlí
byli polévání studenou vodou a znovu museli stát, když se udrželi
na nohách bití pokračovalo. Mnoho jich při těchto procedurách
zemřelo. Kdo přežil, vlekl se zpět do kanálů a měl do příštího dne
klid. Nic nebylo systematického, mohlo se to kdykoliv opakovat.
V Hodolanech bylo několik tisíc zadržených, byli vyslýcháni a při
tom biti. Měli být psychicky narušeni, nebo přinuceni k sebevraždě.
Můj otec byl členem NSDAP, ale skrze jeden dokument se mohl
prokázat jako kritik nacismu. České táborové vedení mu to uznalo. Ženy zadržených mohli k táborové bráně přinést něco chleba.
To činila i moje matka. Zda zadržení chleba dostali, nemohl nikdo
potvrdit. V táboře zemřeli známí mého otce i sousedé. Pro maminku
jak říká, to byla ta nejhorší doba, otec byl v táboře a ona nevěděla
zda ho ještě někdy spatří živého. Od žádného z rodičů jsem neměl
zprávy, oni také nevěděli, co se mnou je. Později se mnou maminka
nikdy nemluvila, co vše se doma stalo. Žila se svým tříletým vnukem v domě. Nevím, co měla k jídlu, neměla žádný příjem. Češi
zabrali banky a zablokovali německá konta a peníze, které ještě měli
doma už neplatily. Maminka musela použít své osobní věci, aby je
mohla vyměnit za to nejdůležitější – za jídlo. Naproti Čechům trpěli
sudečtí Němci daleko více pod novou situací. Od Čechů byli Rusové
oslavováni jako osvoboditelé. Při jejich vstupu řekl pan Chmelař,
na jehož dvoře jsme často trávili prázdniny mému otci „to nic není,
když přijde komunismus, neboť si hi budeme tak řídit, jak si budeme
přát“. Jak se zmýlil. A co vše musel pod komunisty vytrpět, věřil jako
mnoho Čechů na nacionalistickou budoucnost, ale lidé nevěděli, co
znamená komunismus. Ani pan Chmelař o tom neměl představu
a jaké změny přijdou ve vlastnických vztazích, když komunistický
režim plně převezme řízení. Bezprostředně po válce bylo ještě vše
okay. Ale později začali Rusové svůj způsob komunismu prosazovat. Sedláci byli zbaveni majetku a na jejich půdě vznikly kolchozy.
A tady dochází k tomu, že lidé kteří něco uměli a měli, bylo s nimi
zacházeno jako s Němci. Pan Chmelař se bránil, ale nebylo to od
něho moudré, dostal se do vězení a byl mlácen, až změkl a konečně
řekl. Můj statek je minulost, vše ode mne půjde do kolchozu. Prožil
i podobné co můj otec jenom z jiné perspektivy a úplně z jiného
důvodu. Po těchto zážitcích a zneužití Rusy, nežil pan Chmelař dlouho. Tak už to bývá se zlomenými lidmi. Po dvou měsících bylmůj
otec z lágru v Hodolanech propuštěn. To bylo na jaře roku 1946.
21. 6. 1946 byli mí rodiče vyhnáni ze své vlasti. Myslím si, že pro
ně to bylo poslední řešení. Těšili se, že byli zbaveni českého teroru,
aby těžce strádali. Když se dnes mluví o Benešových dekretech, aspoň se ví co znamenají. Tenkrát se říkalo: když zabiješ Němce, měl
bys dostat vyznamenání, vraždy na Němcích nebyly odsuzovány,
ale naopak byly českou vládou schvalovány a kryty. Viníci nebyli
potrestáni. Němci byli divoká zvěř. Můj otec nechtěl už nikdy více
vidět svoji vlast. Po válce byla naše rodina rozeseta po Evropě. Nic
jsme o sobě nevěděli a pouze doufali, že druzí ještě žijí a jsou zdraví.
Moji rodiče napřed přišli do Kammlachu a pak do Leipheimu. O něco později se k nim přistěhovala moje sestra Frieda se svým synem
Dietrem. Na mně čekali až do listopadu 1946 a tak jsme byli zase
šťastně spolu. Během války byla moje sestra zaměstnaná na poštovním úřadě v Jívové. Vyučila se ve Šternberku a nechala se přeložit do
Jívové. Na poště pracovali až 4 lidé. Těsně po válce utekla k příbuzným do Vídně. Pro ženu SS důstojníka to bylo velmi nebezpečné,
kdyby byla zůstala. Malého Dietra musela nechat u rodičů, bylo to
pro ni moc těžké odloučit se od malého chlapce. Nevěděla však co ji
čeká ve Vídni a tak bylo velké riziko brát chlapce s sebou. Po válce
se starat o dítě v cizím městě, kde bylo vše zničeno. Doma měl alespoň střechu nad hlavou, něco k jídlu a babiččinu lásku. Když opustila Jívovou nevěděla nic o svém muži Otto Drexlerovi. Zůstal někde
v rusku zajatý, nebo mrtvý. Oženili se spolu uprostřed války. Jejich
syn Dieter se narodil v roce 1942. Už rok po válce neslyšela moje
sestra nic o svém manželovi, co vím nemohl Otto nikdy po narození
svého syna navštívit. Teprve 12 let po válce se vrátil zpět z ruského
zajetí. Dieter měl v tuto dobu 15 let a otec byl pro něho cizí muž.
Nevím, zda vůbec svého otce znal, jeho matka žila sama a měla co
dělat, aby se se synem uživila. Otto se měl stát knězem, pamatuji si
ho, jak běhal po vesnici v seminárním oděvu, ale po připojení Sudet
k říši, stala se v jeho životě změna, nahlásil se hned z kněžského
semináře k SS, poznal mou sestru a oženil se s ní. Tenkrát měl asi
rakouský pas. Po válce se pokoušel každý Němec využít šanci a zmizet z Československa, a protože moje sestra měla rakouské občanství, mohla z republiky vycestovat, nesměla si vzít nic s sebou, ale
stala se Rakušankou.
Otta v ruském zajetí
Během celé doby zajetí seděl ve vězení v Moskvě, těsně před
koncem války byl v Rusku zajat jako důstojník SS. Seděl na samotce a byl neustále vyslýchán. Rusové chtěli zjistit, jestli se nepodílel na zločinech na civilním obyvatelstvu. Podílel se od začátku na
ruském tažení, mluvil dobře česky a během války se naučil rusky.
Na konci pracoval v generálním štábu. Rusové kteří ho vyslýchali
nevěděli, že rozumí, jejich řeči, asi to byla jeho záchrana, protože
měl pořád trošku více času, aby si připravil odpovědi než mu to tlumočník přeložil. Rusové z něho nedostali žádné přiznání, vyhnul se
odsouzení na smrt a skončil v trestním lágru, kde mu pomohla ruská
lékařka o které stále mluvil. To, že se vrátil, záleželo na politické
situaci. Adenauer odcestoval v 50 letech do Moskvy a mezi jiným
dojednal návrat německých zajatců domů. A tak se Otto s dalšími
dostal v roce 1955 ze zajetí domů. Otto a já jsme se později několikrát bavili o válce a jeho době v SS. Vždy jsem měl pocit, že nebyl
žádný přesvědčený nacista o činnosti v SS mi nikdy nic nevyprávěl.
Co však vím nebyl nikdy velitelem tábora. Během mého pobytu na
ruské frontě jsem vůbec nic nevěděl o osudu Židů, vše bylo před
vojáky utajováno. Problém Holocaust byla pro mne po válce novinka. V Rusku jsem nevěděl nic o přehmatech wehrmachtu a vůbec
ne o zločinech SS proti civilistům. Musím říci, že pohled nás jednoduchých vojáků byl orientován na pocit obyčejného přežití. Jak
přežiju tento den?
Pozvání
Zveme tímto všechny občany a návštěvníky obce 9. 2. 2013 na
Dětský maškarní ples .
Obecní ples bude 16. 12. 2013 na který všechny zveme. Výtěžek
z plesu bude jako každý rok věnován dětem MŠ a ZŠ v Jívové.
K upomínce na turnaj roku 1950.
Oznámení
Oznamujeme tímto občanům, že ve dnech 21. 12. - 31. 12. včetně
bude uzavřen OÚ z důvodu čerpání dovolené.
Příjem peněz v hotovosti do pokladny obecního úřadu pouze do
19. 12. 2012.
Letošní pálení čarodejnic.
Mikulášská nadílka.
Odpady v roce 2013
životní jubilea v roce 2013
50
Frycová Hana
Polečová Blanka
Šestáková Ivana
Šrámek Jan
Houdek Václav
Frei Stanislav
Šťásek Petr
Meizner Karel
Meiznerová Marie
60
Lenděl Viktor
Michalko Jiří
Šestáková Pavla
Špringerová Eva
Šrámek Zdeněk
Kimmlová Marcela
Motalová Marcela
Lottmann Pavel
Lottmannová Ludmila
65
Fiala Miroslav
Chmelová Marie
Kotíková Naděžda
Šesták František
Šlížek Jan
Běhálková Marcela
Tkáčiková Hana
70
Dosoudilová Emílie
Hes Jiří
Vychodilová Šárka
Vosolová Božena
75
Jurdič František
Přidal Ferdinand
Vidlářová Jana
Zabáková Ludmila
Jenderková Milada
90
Janík Zdeněk
Prosíme občany, kteří si nepřejí,
aby jejich významné výročí bylo
zveřejňováno, aby nám tuto skutečnost oznámili.
85
Manová Anastázie
Šestáková Helena
Letos narození
Dvořák Lukáš
Macková Natálie
Střasličková Tereza
Mazánek Petr
Metelka Matěj
Paprskářová Anita
Pauer Jaroslav
odešli z našich řad
Jenderka Vlastimil
Barvíř František
Chudárek Vilém
Šesták Vlastimil
srdečně Vás zveme
Vydala: Obec Jívová
Tisk: Tiskárna.Budík.Grafika s.r.o., Nádražní 5, Šternberk