Bulletin pro cizince ao cizincích

SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu
pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Slovo #04_2010
7. rocník
NEPRODEJNÉ
03
Úvodní slovo
Jakub Tesař
33 let, metodik sociální práce
(Praha)
Anna Stránská
26 let, studentka
(Praha)
Česká společnost nese rysy xenofobie a jediné řešení pro zlepšení situace v ČR je osvěta.
Společnost by se měla naučit přijímat nejen
to špatné, ale také si uvědomit, že je mohou
různorodá etnika obohatit, v mnohém inspirovat a také naučit. Proto se rád zúčastňuji
podobných akcí, jako je právě tato.
Multikulturní společnost je důležitá už tím,
že odbourává strach z odlišnosti kultur a je i
velkým přínosem pro každého z nás. Osobně
mám k cizím kulturám velmi blízko, vždy mě
něčím obohatí. A také ráda a často navštěvuji akce spojené s cizinci žijícími v naší zemi.
ANKETA:
Jiří Šíma
65 let, čestný předseda o. s.
Společnost přátel Mongolska (Praha)
Multikulturní společnost je pojem velice správný,
je to tak trošku kontrast k směru ke globalizaci.
Já jsem toho názoru, že společnost musí být
multikulturní, stejně tak jako je příroda pestrá.
Kdyby bylo všechno v přírodě stejné, nebylo by
to tak zajímavé. Právě ta multikulturnost tomu
dodává různorodost a vzájemné doplňování.
Každá kultura má své specifikum a tradice,
dokáže mnohé naučit. Je dobré si uvědomit, že
Ptala set: Rena Horvátová
i česká společnost má možnost ukázat ostatním
Foto: Bojan Dimitrijević
kulturám něco ze svých tradic a bohaté kultury.
Výzkumy prováděné v České republice ukazují, že Češi mají nejvřelejší
vztah ke Slovákům, Němcům a také Polákům. Naopak nejméně sympatií
chovají k Romům, lidem z balkánských států a bývalého Sovětského svazu.
Obsah:
V uvažování lidí nezřídka platí pravidlo výběru té lehčí (prošlápnuté)
cesty – automaticky přebírají cizí myšlenky, aniž by se sami namáhali
přemýšlet. O kolik člověk míň přemýšlí o sobě a světu kolem, o tolik
více ho ovládají předsudky a stereotypy (definice stereotypu: jedná
se o zjednodušenou představu o skupině lidí, často v negativním
slova smyslu, která sdílí jisté charakteristické vlastnosti).
Když se mi dostal na stůl (spíše tedy do počítače) text Mariji Vlašić
„Poznej svého Čecha“ (na straně 16–17), začal jsem přemýšlet, jestli
i ve mně nezůstala nějaká stopa předsudků a stereotypů. Celý život
jsem prožil v „multikulturní společnosti“, v dětství patřili mezi mé
dobré kamarády Romové, mám přátele všech barev pleti (kromě
červené, se žádným z Indiánů jsem se ještě nesetkal), ale přece,
když jsem se dočetl o průzkumu veřejného mínění, který ukázal, že
vysoké procento dotázaných Čechů projevuje určitý stupeň „anticikánismu“ a nenávidí muslimy, pomyslel jsem si na okamžik: „No jo!“
Ale hned jsem se v duchu opravil a dodal: „Jo, jenom někteří z Čechů,
takových lidí všude ve světě je.“
Průzkum neříká, kolik dotázaných je kvůli vlastní lenosti neochotných přemýšlet a radši přebírá staré známé předsudky a argumenty
hlučící menšiny, IQ jejíž členů stačí sotva na to, aby vykřičeli do světa
větu: Nic než národ (aby bylo jasno, jen ten český). Tichá většina,
která nemá zapotřebí křičet, protože umí přemýšlet, si už zvykla na
normální soužití s přistěhovalci. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Můj lékař je sice český občan, ale původem z Iráku. Podle údajů České lékařské komory je přibližně každý čtrnáctý lékař v Česku cizinec,
a to znamená, že i oni, ač cizinci, musí požívat důvěry svých pacientů. Za rohem mám vietnamskou večerku, celé sídliště tam chodí
nakupovat, a protože ji vede moc laskavá vietnamská rodina, která
se domluví česky, všichni si s nimi krásně pokecáme, jako sousedi se
sousedem.
A nemluvě o těch cizincích, kteří si už dokázali v české společnosti
udělat jméno.
Jak vnímáte českou společnost, je podle vás pozitivně nakloněná vůči cizincům? Co pro vás samotné multikulturní společnost znamená? Nejen na tyto
otázky odpovídali náhodně vybraní návštěvníci multikulturního večera pořádaného o. s. Slovo 21.
Edina Filipović
58 let, právnička pracující jako
prodavačka (Sarajevo)
Ariunzul Baldandorj
35 let, výtvarnice
(Mongolsko)
Murat Temirov
39 let, ředitel School of journalism
(Kazachstán)
Jsem ráda, že existuje multikulturní společnost a ještě radši v ní pobývám. Považuji se
za člověka kosmopolitního a těší mě, když
se sejdou lidé z různých koutů světa, činí mě
to zkrátka šťastnou. V Praze žiji již patnáct
let a mohu za tu dobu srovnávat, pozorovat jakým směrem se česká společnost
ubírá dopředu. Praha je větší město, žije tu
spousta cizinců, společnost je daleko otevřenější, tolerantnější, než je tomu v ostatních
městech. Tam je to s předsudky vůči lidem,
kteří se nějakým způsobem liší, asi odlišnější.
Já sama jsem neměla s nějakou předpojatostí problém. Možná to bylo tím, že jsem se
setkávala víceméně s lidmi tolerantními.
Otázka je, co znamená multikulturní společnost? Člověk, který tu žije, by měl dodržovat
určité zákony, chovat se slušně. Já tady žiju
deset let a rozhodně nemohu paušalizovat,
zda je anebo není česká společnost vůči
cizincům otevřená. Mám pocit, že mladí
lidé a vysokoškolsky vzdělaní lidé nemívají
s cizinci žijícími tady nijak velké problémy.
Ale na druhou stranu musím uznat, že v Čechách vzrůstá pravicový extremismus. Lídři
těchto stran se snaží prosadit do parlamentu, spravují internetové stránky a pořádají
různé akce. A to je něco, co jsem před deseti
lety nevnímala, a začínám si toho všímat až
v posledních letech.
Česká republika je vůči cizincům v posledních
letech daleko otevřenější. Mnoho cizinců tu
našlo svůj domov, ať trvalý nebo dočasný díky
studiu na VŠ nebo pracovní nabídce. Život pro
cizince tu je komfortní, máte bohatou kulturu
a každý cizinec ji může určitým způsobem
pozitivně ovlivnit. Přesto vždy záleží, zda
se cizinec chce integrovat do společnosti či
nikoliv, protože bez integrace není šance na
kvalitní život v tomto státě. Proto by měly
vznikat nové integrační programy, aby nedocházelo ke zbytečné separaci.
Žádná statistika nedokáže spočítat, kolik přátelství zůstalo po společných obědech Čechů a cizinců za sedm let trvání projektu „Rodina
Odvedle“ (strana 18). Reportáž z jednoho takového obědu vypovídá
právě o tom, že i když žijeme od sebe vzdáleni tisíce kilometrů, můžeme stejným způsobem přemýšlet, mít rádi stejnou hudbu, zpívat
si stejné písničky, sdílet stejný estetický názor … Všichni jsme stejní,
jenom blbci jsou jiní!
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
P.S.: A přemýšlejte, bude nám všem líp.)
04
10
Úvodní slovo
3
Za životem do ciziny
5
Plzeňská vzpoura Rumunů
8
Nezvyklé tóny chutí v české kuchyni
12
Multikulturní večer
aneb Hadi, draci, ptáci
14
Poznej svého Čecha!
16
Rodina odvedle
18
Narodil se Kristus Pán, veselme se!
20
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
Bojan Dimitrijević
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Foto:
Romové, cigáni,
cikáni a political
correctness
Semináre
Barbora Tošnerová
Multikulturní centrum
Obraz cizincU
v médiích
PhDr. Jiřina Šiklová
Foto: Multikulturní centrum
To poslední znamená „správnost“. V této
souvislosti upozorňuje, že bychom měli
toho druhého, jedince nebo skupinu, oslovovat tak, abychom se výrazem nedotkli
jeho cti, pohlaví, věku, rasy, národnosti,
etnika. To vysvětluji každoročně v prvních
přednáškách v zimním semestru. Někdy
se ale setkám s námitkou, že sama používám, když mluvím třeba o nařízeních císařovny Marie Terezie termín „Cikáni“, nebo
mluvím o tom, že v období První republiky
byly u nás vydány tzv. cikánské knížky
nebo o seznamech „občanů cikánského
původu“, což byl oficiální termín v letech
tzv. normalizace, tedy před rokem l989
pro Romy, kteří zde pracovali především
v Severočeském a Severomoravském
kraji, tedy „uhelném revíru“. Ano, je to
tak, používám tyto termíny a myslím si,
že je to správné, protože mluvím o minulosti, kdy má pojem „Cikán“ historickou
souvislost.
Navíc, když píšeme o starověkém Římu,
taky neříkáme, že tam bydleli Italové,
nebo že v Athénách byli Řekové. Obyvatelé, kteří žili na území dnešní České
republiky, tehdejší Bohemiae nebyli Češi
ani Moravané, ale spíše Keltové a na
severu od nás nežili Němci, ale Prusové.
Názvy nejsou pejorativní, znehodnocující,
ale pouze vystihující historické souvislosti.
A protože se teprve před zhruba 30 lety
dohodli ve světě zástupci Romů-Cikánů
či anglicky Gypsies, že pro svoje etnikum
budou jednotně používat pojem Romové,
tak je nemožné mluvit o Romech, máme
-li na mysli jejich předky, kteří sem putovali odněkud z jihu přes Balkán a původně
vyšli z území dnešní Indie. Podobnou
branou národů přicházeli i jiní, včetně nás,
kteří o sobě říkáme, že jsme slovanského
původu.
Tím, že druhého člověka správně
oslovíme, aniž bychom ho urazili, taky
naznačujeme, že o jeho minulosti něco
víme a že rozlišujeme historii jeho rodu či
národa. Samozřejmě, že si občas „nevíme
rady“ a tak třeba mluvíme o Čečencích,
kteří ale sebe sama takto nenazývají. Vžilo se to oslovovat je českým překladem,
když neznáme ten správný. Ale budeme-li
k nim projevovat patřičnou úctu, tak nám
to určitě odpustí. Více než jen o slovo
a pojmenování se totiž jedná o vztah
k tomu druhému a jsem-li předem zaujatá
proti druhému etniku nebo národu, tak
to jen a jen správným pojmenováním
nezachráním.
A proč toto právě nyní připomínám?
Asi i proto, že před dvěma sty lety narozený český básník Karel Hynek Mácha
(kterého právě oslavujeme) stvořil, vedle
slavné básně Máj, kterou se učíme již po
generace ve škole, a dalších také nedokončený román Cikáni. V něm oslavil
svobodný, hrdinný a romantický život
tohoto etnika, tedy Cikánů, kteří zde
již tehdy žili a kteří si svůj životní styl
zachovali a nenechali se spoutat. Takže,
oslavovaný básník Karel Hynek Mácha
psal o Cikánech, ale z hlediska dnešního
pojetí political correctness, to tak bylo
a je správné.
V úterý 2. listopadu 2010 se v Informačním centru OSN v Praze konaly dva
semináře pod společným názvem Obraz
cizinců v médiích, které pořádalo Multikulturní centrum Praha. První seminář byl
určen českým novinářům, druhý nevládním organizacím pracujícím s cizinci. Po
obědě následovala společná část, kde si
obě skupiny mohly vyměnit své zkušenosti i kontakty.
Na seminářích se sešlo dohromady
okolo třiceti zájemců z řad nevládních
organizací, novinářů i studentů. Společným tématem byla medializace migrace v českých a zahraničních médiích.
Předmětem diskuse byly otázky, nakolik
jsou jednotlivé příspěvky vyvážené, jaké
stereotypy a paušalizace se v médiích
objevují, kde novináři shánějí informace a
jaká témata jsou z novinářského hlediska
nejatraktivnější. K ukázkám byly používány reportáže a články jak ze zahraničních,
tak českých médiích.
Seminář pro novináře vedl David
Vaughan, dlouholetý spolupracovník
BBC a Českého rozhlasu. Na zahraničních
příkladech mohli účastníci vidět, jak informují o cizincích západoevropská média.
Snímek z Finska ukázal snadnost zkreslení
nepodložené informace o údajně narůstající kriminalitě způsobené Somálci pomocí
značně sugestivní hudby, záběry na policii
a potemnělého parku, aniž by byl uveden
jeden konkrétní údaj.
Živější diskuse se ale rozpoutala nad českými příklady. Jednalo se o kauzu z pražské Libuši, kde žije vyšší počet Vietnamců.
Podobně jako u finské reportáže se tento
případ dostal v nedávné době do centra
pozornosti kvůli údajně zhoršující se bezpečnosti. Podrobnější analýza příspěvků
naznačila, jakým způsobem někteří
novináři zkreslují fakta a citují jen některé
informátory, což může snadno vést k vytvoření mylného dojmu, že v Libuši vzniká
vietnamské „ghetto“.
V závěru první části semináře pro novináře účastníci sestavili společné desatero
kvalitní novinářské práce. Mezi jinými
postřehy se objevil důraz na spektrum
informačních zdrojů, opatrná práce
s emotivními výrazy, negeneralizovat,
nepoužívat přehnané množství cizích slov,
nedělit společnost na my a oni.
Zajímavé je, že ač seminář pro nevládní
organizace pobíhal odděleně, podobné
názory se v diskusi objevily i tam. Seminář
pro nevládní organizace vedla redaktorka
webového portálu migraceonline.cz Tereza Rejšková. Oproti novinářské části byl
jeden blok programu věnován úvodu do
světa médií, který měl na starosti Marek
Jehlička, bývalý novinář a v současnosti
ředitel portálu zmenpolitiku.cz. Účastníky
zejména zajímalo, jak oslovit novináře, jak
zviditelnit své téma a jak informovat o cizincích komplexně a pozitivně. Vzhledem
k omezenému času nešlo vyčerpávajícím
způsobem zodpovědět všechny otázky,
ale cílem bylo nastínit základní představu o možnostech komunikace s médii.
Následovala podobně jako v semináři
pro novináře diskuse ve skupinách nad
ukázkami jednotlivých článků. Tentokrát
byly vybrány texty z regionálních deníků. Diskutující se zaměřovali na předem
určené části textu, např. na titulek článku,
informační zdroje, používané pojmy a
jiné. Ukázalo se, že pohledy jednotlivců na
to, co jim vadí či nevadí, se různí. Někteří
již protestovali proti označení černoch,
jiným přišel tento pojem neutrální. Na
závěr zástupci nevládních organizací sestavovali seznam nevhodně používaných
pojmů v médiích.
V odpolední společné části se pouštěla
reportáž ze španělské televize o nošení
šátku u muslimských žen. Ve Španělsku
oblíbená moderátorka velmi agresivním
způsobem prosazovala svůj názor, že
nošení šátku ženy v řadě muslimských
zemí zotročuje. Na příspěvku bylo vidět,
jak zkušený moderátor snadno ovládne
diskusi a zcela potlačí názor druhé strany.
Velmi živá byla závěrečná výměna názorů,
kde obě strany mluvily o tom, jakým
způsobem spolupracovat, aby docházelo
k vyváženějšímu informování o cizincích
v českých médiích. Jedním z mnoha postřehů bylo, že novinářům přijde zbytečné
pořádat tiskové konference a dávají přednost telefonu či krátké zprávě s konkrétní
informací. Důvodem je nedostatek času a
přemíra podobných akcí. Naopak požadavek médií na zprostředkování kontaktů
na cizince se setkal s protesty ze strany
nevládních organizací. Podle názoru
mnohých je toto v řadě případů obtížně
realizovatelné vzhledem k nutnosti ochrany cizinců i jejich možného poškození po
zveřejnění příběhu. V diskusi byla zmíněna
i vzájemná nedůvěra v kvalitní práci těch
druhých. Právě pořádání dalších podobných setkání by v budoucnu mohlo vést
ke zmírnění této nedůvěry i k prohloubení
spolupráce obou stran.
06
Text:
Foto:
Iveta Kováčová
Archiv
Za životem do ciziny
Že tu nežijeme sami, že kolem nás dýchají vzduch, chodí po stejných ulicích a budují své životy i lidé odjinud, jsme si všimli. A že jsou mnozí v situaci, kdy potřebují naši radu a pomoc,
víme také. O tom, jak složité, nebo o kolik jednodušší to u nás v Česku mají a budou mít na
úřadech cizinci a jejich děti, lidé, kteří se rozhodli v naší zemi žít a pracovat, jsme si povídali
s vedoucí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Pavlou Novotnou.
Pokud od prvního ledna zanikne cizinecká policie, co to bude znamenat pro
cizince?
Cizinecká policie od 1. ledna nezaniká.
Novelou zákona o pobytu cizinců, která se
aktuálně projednává v Parlamentu ČR, je
pouze navrženo urychlení převodu správních agend z Policie na správní úřad –
Ministerstvo vnitra. K tomuto převodu
mělo ze zákona dojít k 1. 1. 2013 a nyní
došlo novelou k urychlení na 1. 1. 2011.
Zároveň bylo rozhodnuto, že bude převedena i agenda dlouhodobých víz. Transformace cizinecké policie pak probíhá
v rámci reformy policie, kde ministr vnitra
rozhodl, že zůstane zachováno Ředitelství cizinecké policie, které bude mít na
starosti vedle jiného mezinárodní letiště;
jednotlivá současná oblastní ředitelství
a inspektoráty cizinecké policie budou
transformovány do odborů cizinecké policie při Krajských ředitelstvích policie. Více
o této transformaci byste se dozvěděli od
Policie samotné, dodává Pavla Novotná.
Cizinci budou v případě schválení novely
ve věcech převodu dlouhodobých víz
a dlouhodobých pobytů nově spadat do
působnosti ministerstva vnitra – odboru
azylové a migrační politiky, na jehož detašovaných pracovištích v teritoriích krajů
budou nabírány příslušné žádosti a na
nichž budou cizinci s příslušným druhem
pobytového oprávnění řešit další záležitosti týkající se jejich pobytu na území ČR
(hlášení pobytu, změn apod.).
Přijdou zároveň nebo následně nějaké
další změny?
Hlavním důvodem předkládané novely
zákona o pobytu cizinců je vyrovnat se
s evropským právem v oblasti migrace,
což je zároveň důsledkem rozsáhlosti celé
novely. Jedná se o transpozice tří směrnic,
a to konkrétně tzv. návratové směrnice
(2008/115/ES), tzv. směrnice o modrých
kartách (2009/50/ES) a tzv. sankční směrnice (2009/52/ES) a odstranění nedostatků vzniklých v důsledku dřívější transpozice směrnice o právu občanů Unie
a jejich rodinných příslušníků svobodně se
pohybovat a pobývat na území členských
států (2004/38/ES). Současně je třeba dosavadní právní úpravu přizpůsobit dvěma
nařízením, která se týkají problematiky
zavedení biometrických údajů do průkazů o povolení k pobytu cizinců (nařízení
č. 380/2008) a problematiky udělování
krátkodobých víz (nařízení č. 810/2009 –
vízový kodex).
Další části navrhované právní úpravy reagují na úkoly plynoucí ze dvou
usnesení vlády (č. 171/2009 k zajištění
bezpečnostní situace České republiky
v souvislosti s propouštěním zahraničních
pracovníků v důsledku hospodářské krize,
a č. 450/2009, kterým byla schválena
Koncepce budoucí právní úpravy, která povede ke sjednocení právní úpravy
postupů při výkonu jednotlivých správních
agend s minimem odchylek a výjimek).
V neposlední řadě návrh zákona reaguje
na soudní judikaturu a na poznatky, které
se objevily v aplikační praxi.
Avizované změny – přinesou něco nového i pro rodiny s dětmi?
Jak již bylo řečeno, novela nepřináší
zrušení cizinecké policie jako takové, ale
přenesení některých jejích pravomocí
na Ministerstvo vnitra, řekněme jakési
zcivilňování řízení o udělení pobytového
oprávnění. Pozitivní změny týkající se
nezletilých a rodin s dětmi dále nalezneme v ustanovení týkajících se správního
vyhoštění a zajištění: Policie je povinna
neprodleně ustanovit nezletilému cizinci
bez doprovodu (tj. dítě bez doprovodu
svého zákonného zástupce) opatrovníka
pro řízení o správním vyhoštění a při rozhodování o zajištění. Nezletilého cizince
bez doprovodu lze zajistit pouze v případě důvodného nebezpečí, že by mohl
ohrozit bezpečnost státu nebo závažným
způsobem narušit veřejný pořádek. Doba
zajištění rodiny s nezletilými dětmi nesmí
překročit 90 dnů (dnes již platí totéž pro
nezletilé cizince bez doprovodu). Tato
doba nesmí být prodloužena.
Pozitivní změny přináší i zákon o azylu,
a to např. možnost, aby rodiny s nezletilými nebo zdravotně postiženými dětmi,
kterým byla udělena doplňková ochrana, pobývaly až 3 měsíce v integračním
středisku a byla jim tak nabídnuta pomoc
v prvních krocích samostatného života
v ČR. Dosud tuto možnost (v širší variantě)
měli jen azylanté.
Jak to vypadá s počtem a pomocí nezletilým dětem bez doprovodu?
V České republice počty nezletilých bez
doprovodu nejprve v 90. letech narůstaly –
jednalo se cca o 200–300 dětí ročně a šlo
z naprosté většiny o nezletilé žadatele
o azyl bez doprovodu. Od roku 2006 dochází k poklesu v počtech nezletilých bez
doprovodu, v roce 2008 se už začíná spíše
jednat jen o desítky příchozích dětí ročně.
Tím se ČR liší od situace většiny států EU –
státy jako Španělsko či Itálie ročně pečují
o stovky i tisíce těchto dětí. V ČR jsou nicméně počty velmi nízké a stále klesající.
Celkový počet nezletilých bez doprovodu
nezahrnuje pouze žadatele o azyl, ale
také děti, jejichž rodiče-cizinci pobývají na
území ČR, ale jsou např. hospitalizovaní,
v zařízení pro zajištění cizinců či se o své
děti nestarají či nezvládají jejich výchovu.
Od roku 2008 se v ČR výrazně projevuje
změna ve struktuře nezletilých bez doprovodu – dochází k významnému poklesu
podílu nezletilých žadatelů o azyl v rámci
celkového počtu nezletilých bez doprovodu ve prospěch právě těchto ostatních
skupin nezletilých bez doprovodu.
Co se týče péče o nezletilé bez doprovodu, ze srovnávací studie realizované
v rámci Evropské migrační sítě vyplývá, že
péče o tuto skupinu je v ČR na velmi dobré
úrovni. Péče je poskytována především
specializovanou školskou institucí – tzv.
Zařízením pro děti-cizince. Toto Zařízení
sestává z diagnostického ústavu, dětského domova, základní a praktické školy,
výchovného ústavu a střediska výchovné
péče. Zařízení začalo fungovat v roce
2004 a jsou zde umísťováni všichni nezletilí bez doprovodu. Při práci s dětmi se
pracovníci Zařízení vždy snaží respektovat
etnické, kulturněhistorické a náboženské zvyklosti jednotlivých nezletilců. Dle
potřeb zařízení i nezletilců jsou dětem poskytovány také tlumočnické služby. V roce
2005 jich bylo v péči tohoto Zařízení 116,
v roce 2006 celkem 140, v roce 2007 – 112,
v roce 2008 to bylo 100 dětí a v minulém
roce 89 nově přijatých nezletilců, z nichž
64 byly poprvé přijaté.
Stěžejní roli v této oblasti má také
působení tzv. expertní komise, což je me-
ziresortní pracovní skupina s aktivní účastí
zástupců nestátní neziskových organizací
jako např. OPU, SIMI a META a dále IOM
a UNHCR.
Nastala či nastane nějaká významná
změna v evidenci, v pobytu nebo v podmínkách pobytu dětí cizinců u nás?
Lze zmínit opatření, kterým se umožňuje bezproblémový pobyt nezletilých
cizinců, kteří byli na základě předběžného
opatření soudu umístěni do zařízení pro
děti vyžadující okamžitou pomoc, do
ústavu pro péči o děti nebo svěřeni do
péče fyzické osoby na základě předběžného opatření soudu nebo rozhodnutí
orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
Takovéto děti mohou pobývat na území
přechodně bez víza. Dále se ruší věkové
omezení pro vydávání cizineckých pasů
nezletilým cizincům, kteří jsou oprávněni
k trvalému pobytu podle § 87 (tj. cizinci
svěření do náhradní výchovy rozhodnutím
příslušného orgánu). Řeší se tak problém
nezletilých cizinců starších 15 let, kteří si
nemohou obstarat cestovní doklad, který
je nezbytný pro vydání průkazu o povolení
k pobytu.
Podrobnější informace najdete ve Studii
EMN o nezletilých bez doprovodu v ČR na:
www.emncz.eu/cinnost_emn/studie/cz.
08
Co jsou to Zelené a Modré karty?
Text: Ida Kaiserová
Ilustracní foto: Archiv
PlzeNská vzpoura
RumunU
Inspirací pro sepsání textu o Plzni a „jejích“cizincích se pro mne stala výbušná
zpráva o vzpouře rumunských dělníků. Dle
informací z deníků a dalších médií zavolali
dne 5. 11. někteří z dělníků na tísňovou
linku 112 a oznámili fyzické útoky, k nimž
dochází ze strany ozbrojené ochranky.
Tato ochranka prý hlídala jejich pracovní
skupinu po celou dobu zdejšího pobytu.
V pátek pátého listopadu došlo k potyčce
mezi dělníky a ochrankou. Jeden z dělníků
byl se zraněními odvezen do nemocnice. Policie zadržela čtyři muže, z toho
jednoho Čecha a tři cizince, a obvinila je
z vydírání, omezování osobní svobody
a pokusu o ublížení na zdraví. V sobotu
ráno se Rumuni začali shromažďovat na
policejní stanici ve městě, v sobotu večer
jich téměř dvě stě odcestovalo autobusy
zpátky do Rumunska. Náklady na jejich
cestu převzal Magistrát města Plzně, který očekává jejich úhradu od Ministerstva
vnitra. Mluvčí Ministerstva vnitra Pavel
Novák řekl později serveru Novinky.cz,
že Ministerstvo vnitra „bude požadovat
úhradu nákladů od osob odpovědných za
vzniklou situaci“.
Slova pana mluvčího by měli plzeňští
radní vytesat někam do kamene a připojit
k nim datum. Pátrám již několik let po
někom, kdo by mohl být v Plzni osobou
„odpovědnou za vzniklou situaci“, a od
níž by bylo možné požadovat úhradu
nákladů.
Masivní přítomnost zahraniční pracovní síly je v Plzni spojena s výstavbou
průmyslové zóny na Borských polích.
Iniciativy města a českého státu ve formě
nejrůznějších investičních pobídek tehdy
přilákaly řadu zahraničních investorů,
kteří na vyhrazených pozemcích začali
stavět haly pro tovární výrobu. Zatímco
město a agentura CzechInvest dodnes tr-
vají na tom, že průmyslová zóna vytvořila
pracovní místa pro české dělníky propouštěné z plzeňské Škodovky, skutečnost
je poněkud pestřejší. Průmyslová zóna
vytvořila především prostor pro zajímavé ekonomické příležitosti několika
nadnárodních firem (Panasonic, Daikin,
Yazaki a další), jejichž pracovní kultura
byla v mnohém velmi vzdálená českému
standardu. Maximální důraz na efektivitu
jejich výrob vede ke stlačování nákladů na
energie, materiály, logistiku a především
pracovní sílu. Člověk, chráněný alespoň
zbytky českého pracovního práva, je
svými nároky na dovolenou, placené přesčasy, pravidelné přidělování práce atd.
pro globální business vlastně velmi drahý.
Přítomnost zahraniční pracovní síly v Plzni
je tak logickou odpovědí na poptávku
po někom, řekněme, ne tak chráněném
a ne tak drahém, jako by byl občan ČR.
V dobách konjunktury plzeňských provozů (tedy těsně před krizí, která začala na
podzim roku 2008) se podle některých
odhadů nacházelo ve stočtyřicetitisícové
Plzni až čtyřicet tisíc cizinců s různými
formami pobytu. Za předpokladu, že ve
standardní populaci s dětmi a seniory je
zhruba 50 % lidí tzv. v produktivním věku,
bylo to tehdy na 70 000 Plzeňanů zhruba 40 000 cizinců na jednom pracovním
trhu! Mezi prvními dělníky přibyli lidé ze
Slovenska, Polska a Ukrajiny. Velmi rychle
po nich následovali Vietnamci a Mongolové. S nedávnou změnou cizinecké
legislativy přibývají Bulhaři a Rumuni,
kteří mají na český trh práce snadnější
přístup díky členství svých států v Evropské unii. Půvab zahraničního dělníka
spočívá pro nadnárodní investory v tom,
že jej lze snadněji přinutit přistoupit na
nižší standard pracovní ochrany a výše
mzdy. Slovník neoliberální ekonomie má
pro takovou podobu pracovního vztahu
pojem flexibilizace pracovní síly.
Nesmírně složitá legislativa, která upravuje pracovní podmínky cizinců zaměstnaných v ČR, však flexibilitu pracovních sil
příliš neusnadňuje. Kdyby měly nadnárodní firmy formou zaměstnaneckých smluv
se zahraničními dělníky řešit všechna
opatření, k nimž je zavazuje český stát,
patrně by v globální konkurenci brzy
pohořely. Pro své podnikatelské záměry
potřebují flexibilního pracovníka, který
je tzv. „odbřemeněný“ neboli zbavený
„břemene“ pracovního práva, které na
podnikatele v Čechách doposud stát ukládá. Odbřemeněný pracovník je najímán
nikoli jako pracovní síla, ale jako dodávka
služby, smluvního plnění a podobně.
Tím, kdo zajistí změnu člověka-cizince na
dodávanou službu, je zprostředkovatel,
velmi často ve formě pracovní agentury.
Pokud by město Plzeň a český stát měly
realisticky zhodnotit ekonomickou
výnosnost svých tehdejších investičních
pobídek, měly by se soustředit nikoli na
daňovou výnosnost podnikání velkých
firem (ty sídlí v zahraničí a platí daně
tam) ani na zaměstnanost mezi českými
dělníky (ti v nadnárodních provozech
patrně netvoří významnou část). Upřímně
by se měly zajímat především o to, jaké
zisky mají v Plzni tzv. zprostředkovatelé cizinecké práce. Agenturám odvádí
zahraniční dělníci desítky procent z každé
odpracované hodiny, každý den, osm až
dvanáct hodin denně, po dobu týdnů,
měsíců a roků. Zpoplatněno je ubytování, doprava a řada dalších „nezbytných“
služeb, které agentura dělníkům zprostředkovává. Naprázdno tak nevyjdou ani
dodavatelé těchto služeb.
V televizní reportáži ČT1 o již dříve
zmiňovaných Rumunech, kteří se vzbou-
řili svým zprostředkovatelům, se jako
kulisa objevuje také budova, kde byli
ubytovaní. Zámeček v Malesicích, typické
příměstské vsi ležící na severozápadním
okraji města, sloužil ještě donedávna jako
vysokoškolská kolej. Překotně privatizovaná kolej (s oklamanými studenty, po
nichž chtěl nový majitel mnohem vyšší
poplatky, než byly původně dohodnuté),
která se během několika málo let změnila
na cizineckou ubytovnu, může sloužit
jako příklad úspěšného „podnikatelského“ záměru, který je navázán na globální
business firem operujících na Borských
polích. Díky výměně typu ubytovaných
(namísto chudých studentů, které chrání
stát, jsou zde chudí cizinci, které nechrání
nikdo, a tudíž je lze lidově řečeno pěkně
„podojit“) se budova novému majiteli
řádně zhodnotila.
Vrátím-li se ke slovům pana mluvčího
o osobách, které bude Ministerstvo vnitra
hledat, neb jsou zodpovědné za vzniklé
náklady. Mnoho ze zisků, které jsou navázány na pobyt zahraničních pracovníků
v Plzni, jsou zároveň náklady pro někoho
jiného. Tím jiným jsou studenti, kteří platí
dražší podnájmy namísto cen za kolej.
Nebo městské části, které sanují provoz
legálních i nelegálních ubytoven zvýšenými náklady na odpady, bezpečnost a podobně. Vyšší náklady bude patrně muset
uhradit i Ministerstvo vnitra za odvoz
dvou stovek Rumunů do jejich vlasti. Možná je to poprvé, kdy bude citelněji ekonomicky zapojeno do nákladů na globální
business zvaný „obchod s lidmi“. Přeji mu
to a doufám, že díky této zkušenosti bude
moudřejší. Největší náklady totiž doposud platili příslušníci zvláštní sociální třídy
– zahraniční dělníci v Plzni.
Nikdo z mužU
kvUli potYCce
s rumunskými dElníky
do vazby nemusí
Soud z policejní cely propustil všechny čtyři muže, kteří jsou obviněni za páteční potyčku s rumunskými dělníky. Státní zástupce je chtěl na podnět policie poslat do vazby. Všichni byli podle soudce propuštěni, soud ale má jejich písemný
slib, že budou dál k dispozici. Na tři z nich také bude dohlížet probační úředník.
Policie tři cizince a jednoho Čecha obvinila z vydírání, omezování osobní
svobody a pokusu ublížení na zdraví v souvislosti s páteční potyčkou cizinců
v jedné z plzeňských firem. Podle dostupných informací se tam vzbouřila velká
skupina rumunských dělníků proti špatným podmínkám v práci i v ubytovně. Při
následné potyčce s další skupinkou lidí, zřejmě jakousi ochrankou, utrpěl jeden
z dělníků zranění.
Na policii pak vyrazila velká skupina asi 200 Rumunů a domáhali se odjezdu domů. Po spolupráci policie, magistrátu a humanitárních organizací odjeli
autobusy v noci na neděli, v neděli odpoledne už byli v rumunském městě Arad,
kde si je převzaly místní úřady. Autobusy objednal magistrát a náklady zhruba
400 tisíc korun bude chtít po ministerstvu vnitra. To je sice zaplatí, bude je ale
vymáhat od osob odpovědných za vzniklou situaci. Obvinění čtveřice lidí souvisí výhradně s pátečním incidentem, ne s pracovními podmínkami cizinců. Policie však prověřuje veškeré okolnosti případu.
Rumuni pracovali v Plzni prý asi tři měsíce, dělali například vánoční dekorace
a věnečky na hřbitov. „Slíbili nám 750 eur (18 500 korun) za měsíc, ale dostávali
jsme zhruba 500 korun (20 eur) týdně,“ stěžovala si v sobotu před odjezdem
jedna z žen. Jakákoliv námitka proti špatným podmínkám prý přinesla vyhrožování ze strany lidí, jimž Rumuni říkali ochranka či bodyguardi. Cizinci si stěžovali
také na špatné ubytování.
(Zdroj: ČT24)
10
11
Text: Mgr. Petra Pulpánová
Foto: Archiv
Text:
Foto:
Služby pro cizince
koneCnE i ve stRedních
Cechách!
Na letním pobytu žen v Rakovicích
Kateřina Součková, dobrovolnice Inbáze Berkat
Berkat
Jak pRekonat
zamraženost
reportáž z nízkoprahového
kurzu ceštiny v Kolíne
Znalost jazyka je důležitá pro úspěšný
život v jakékoli společnosti, tu českou
nevyjímaje. Nevládní organizace Centrum
pro integraci cizinců (CIC) proto již čtvrtým rokem pořádá nízkoprahové kurzy
češtiny určené cizincům žijícím v České
republice. Tyto kurzy jsou otevřeny
skutečně každému, na znalosti češtiny,
věku nebo zemi původu nezáleží. Zájemci
mohou přijít rovnou na jednotlivé lekce,
předchozí registrace není nutná. Studenti
se zde zábavnou formou naučí komunikovat v situacích, se kterými se běžně
setkávají. Cílem je, aby se každý v těchto nejpotřebnějších situacích dokázal
domluvit. Nízkoprahové kurzy CIC jsou
nositelem evropské jazykové ceny Label
za rok 2009.
V souvislosti se vznikem regionální
pobočky CIC pro střední Čechy byly v minulém roce tyto kurzy zahájeny také ve
východní části Středočeského kraje – ve
městě Kolín.
Je čtvrtek podvečer a já vcházím do
prostor Městského společenského domu
v Kolíně, kde se konají kurzy češtiny. Dole
mě již vítá usměvavý pán na vrátnici se
slovy: „Dneska jste tu první.“ A opravdu,
v učebně najdu jen lektorku Marcelu, která připravuje materiály k výuce. Za chvilku
se ale ve dveřích objevuje paní Vranova
z Ukrajiny ověšená taškami s nákupem.
Nebydlí přímo v Kolíně, ale v přilehlé
vesnici, a tak vždy spojí návštěvu kurzu
s nákupy. Zatímco si povídáme, učebna se
začíná plnit. Zvony z kostela svatého Bartoloměje oznamují šestou hodinu, a výuka
tak může začít. Beru si slovo, představuji
CIC a vítám nově příchozí. Pak už paní
Marcela zahajuje výuku. Dnešní téma
je „U lékaře“ – studenti se učí jednotlivé
části těla, pojmenovat různé lékaře-specialisty apod. Pak se mají rozdělit do dvojic,
budou hrát scénky. Paní Graniva se bez
váhání obrátí na svoji sousedku, se kterou
se na kurzu seznámila už na začátku. Na
některých studentech jsou ale vidět určité
rozpaky. Podle předtištěného rozhovoru
má jeden z dvojice hrát lékaře a druhý
pacienta. Je zábavné, jak pan Nguyen
z Vietnamu napodobuje české lékaře. To
rozesměje i jeho „pacienta“ a paní Marcelu, která přihlíží, aby mohla opravovat
případné chyby. Atmosféra je čím dál tím
uvolněnější. Pan Nguyen je dnes na kurzu
jediným cizincem původem z Vietnamu.
Když se před rokem dozvěděl o možnosti
navštěvovat bezplatný kurz češtiny přímo
v Kolíně, začal skákat radostí. Potřeboval
se v češtině zlepšit kvůli jazykové zkoušce,
která je nutná při žádosti o trvalý pobyt.
Zkoušku už má pan Nguyen úspěšně za
sebou, ale na kurz docházet nepřestal.
Účastníci nízkoprahových kurzů shodně
dodávají, že kurz pro ně není jen možností, jak si zlepšit češtinu, ale také důležitým
místem sociálního kontaktu. Odcházím
z kurzu, ale ještě téhož večera zahlédnu
na náměstí, kde se koná představení
v rámci festivalu nonverbálního divadla,
paní Granivu, jak si povídá s mladým
párem z Ukrajiny. Jdu je pozdravit. Všichni
tři jsou dobře naladění, kurz se jim líbil.
Vyptávají se na festival a domlouvají si
schůzku v CICu. Jsou v ČR teprve krátce,
připravují se na aprobační zkoušku ze
zubního lékařství, aby zde mohli ve svém
oboru pracovat. Propojení vzdělávacích
aktivit a poradenství tak funguje skvěle!
Regionální pobočka CIC vznikla v Kolíně v minulém roce s cílem zajistit lepší
dostupnost poradenských a vzdělávacích aktivit cizincům žijícím zejména na
Kolínsku, Kutnohorsku a Nymbursku.
Poskytováno je zde sociální a pracovní
poradenství, nízkoprahové kurzy češtiny
a dobrovolnický program. V příštím roce
budou služby rozšířeny do dalších měst
Středočeského kraje, například do Mladé
Boleslavi. Cizinci ze středních Čech, kteří
jsou již delší dobu bez zaměstnání a potýkají se s různými bariérami při hledání
práce, se dále mohou zapojit do projektu
„Najdi svou cenu! Podpora znevýhodněných cizinců při vstupu na trh práce ve
středních Čechách“, který je v rámci OP
LZZ financovaný Evropským sociálním
fondem.
Veškeré informace jsou k dispozici na
internetových stránkách www.cicpraha.org
či na telefonu 312 310 322 (pobočka Kolín).
„A co bys byla ty, kdybys měla být něco
z přírody?“
Postarší žena ukázala uzrálý šípek: „Myslím, že když už nejsem žádná růže, chtěla
bych být aspoň takhle užitečná, třeba do
čaje.“ Ostatní ženy, sedící kolem ohně,
se zasmály a ujistily společnici, že je
mnohem užitečnější a ještě navíc voňavá
a krásně vybarvená. Podvečer kolem rakovického ohně pokračoval dál a zatímco
se takto představovaly další ženy, někdo
si pobrukoval běloruskou ukolébavku.
V Rakovicích u Písku se letos sešla
kolem ohně rozmanitá společnost.
Občanské sdružení Inbáze Berkat,
zabývající se dlouhodobou pomocí
imigrantkám a jejich dětem, tady pro
své klienty během prvního červencového týdne uspořádalo již tradiční pobyt
na statku, který sdružení pronajal Karel
Schwarzenberg.
Pobyt v Rakovicích byl otevřený nejen
pro ty z žen, které organizaci pravidelně
navštěvují, ale pro všechny zájemkyně, a tak se letos v Rakovicích setkaly
Bělorusky, Ukrajinky, Rusky, Čečenky,
Kubánky, Češky, Mongolky a příslušnice
dalších národností, které se postupně
seznamovaly a sžívaly. Většina žen však
byla účastnicemi Multikulturních ženských skupin zvaných KRUHY, které
probíhají v pražském komunitním centru
InBáze čtyřikrát týdně.
„Potěšilo mě seznámení s kamarádkami z Ruska i Čech, protože největší problém je totiž moje zamraženost v sobě
samé,“ prohlásila jedna z žen při odjezdu.
Právě tento pobyt je pro příchozí
z jiných zemí možností, jak se na chvíli
ocitnout v bezproblémovém prostředí,
kde se uvolní ve společnosti otevřených
lidí, kteří s nimi zároveň prožívají jejich
problémy, ale také společně s nimi třeba
zpívají a užívají si výlety do okolí.
Důležitou součástí pobytu je zapojení všech přítomných do přípravy jídla
i volnočasových aktivit, takže každý člen
je neopominutelnou součástí skupiny.
Hromadné přípravy afrického kuřete či
mongolských pirožků lidi nejen sblíží
již během samotného vaření, ale navíc
nabízejí možnost navzájem si zprostředkovat zkušenosti a postupy z různých
kultur – tím, že se odlišují všichni, nestává se jeden z cizinců „cirkusovým zvířetem“, ale naopak je jedním z mnoha,
kteří si mohou navzájem něco nového
nabídnout.
Stejně tak se organizací různých
aktivit pro děti či své souputnice mají
šanci ženy, které v prostředí cizí země
často trpí pocitem, že se nemohou kvůli
jazykovým či sociálním bariérám realizovat, projevit a uplatnit své osobní vlohy.
Tak mohla jedna z přítomných připravit
poetický večer s baletním doprovodem své malé dcerky nebo jiná poradit
ženám, jak se hezky nalíčit a upravit.
Kombinace „centrálně“ organizovaného
(ovšem nepovinného) programu přizpůsobeného potřebám přítomných jako
otevřené společné povídání v kroužku,
tvoření z keramické hlíny či ranní rozcvičky a účastnicemi vytvořeného programu
vytvořila intenzivně prožívané a přesto
uvolněné dny. Vyvrcholením byl výlet na
statek spřátelené české rodiny, kde se
ženy mohly projet na koni.
„Tak se mi líbila procházka lesem,
vypadal jako ten u nás doma a jízdou na
koni se mi splnil dětský sen,“ pochvalovala si výletnice z Ukrajiny. Tento výlet
do přírody je pro „příchozí“ často jedinou
možností, kam si vyjet na prázdniny – na
jiné výjezdy nemají peníze, ani příbuzné,
které by mohli navštívit.
„Nejlepší zážitek bylo společné zpívání
u ohně a ranní polévání studenou vodou,
hlavně když jsem k tomu přesvědčila
i ostatní ženy,“ smála se otužilá paní
z Ruska při společné reflexi pobytu.
Základem úspěchu celé akce je komunikace, vzájemná otevřenost a pochopení.
„Ten pocit spojení, když jsme se v kruhu
chytly za ruce, mi udělal radost,“ napsala
do kroniky po obvyklém rituálu na ukončení „povídací“ skupiny jedna z žen.
„Pro příchozí je důležité, když vyjdou
z izolace do společenství, kde jsou vítaní.
Cítí se tu svobodně – nabírají energii ze
spojení s přírodou a přátelství,“ vysvětluje jedna z organizátorek, terapeutka Věra
Roubalová.
Vzhledem k rostoucímu zájmu klientek
o pobyt na statku v Rakovicích, který se
tam letos konal již potřetí, plánuje Inbáze
Berkat, o. s. tyto letní pobyty žen z Multikulturních ženských skupin i v dalších
letech.
12
Text:
Iveta Kováčová
Koncert v divadle Archa
Nezvyklé tóny chutí
v Ceské kuchyni
Možná znáte, nejen na české poměry, tak trochu zvláštní kapelu All Star Refjúdži Band,
která energicky vaří v jednom kotli dechovku, ska, rap, klezmer, dixieland, čínskou operu,
arménské a kurdské melodie. Tvoří ji hudebníci z Číny, Kurdistánu, Arménie, Slovenska,
Švýcarska, Čech a USA. Pokud se styl kapely vůbec dá nějak zařadit, lze říci, že pod vedením amerického hudebníka Michaela Romanyshyna vznikla jedna z nejoriginálnějších kapel
takzvané world music.
All Star Refjúdži Band vznikl před dvěma
lety jako součást představení Divadla
Archa Tanec přes plot, ve kterém účinkují
vedle profesionálních umělců uprchlíci
a cizinci žijící v České republice. Režisérka představení Jana Svobodová pozvala
amerického hudebníka Michaela Romanyshyna, aby pro toto představení
vytvořil kapelu a složil muziku, která by
odrážela rozmanitost hudebních kultur. Dnes má tento multikulturní band
za sebou sérii úspěšných koncertů na
hudebních festivalech a jeho repertoár je
obohacen o řadu nových skladeb.
Režisérka Jana Svobodová myslí: „Je zázrak, že spolu můžou hrát. Každý pochází
z jiného koutu světa, má rozdílný politický
názor i jiné náboženské vyznání.“ Téma
uprchlíků a přistěhovalců je pro Česko
relativně nové, velmi efektním způsobem
jej ale přibližuje právě loni vydané album
- Spas - All Star Refjúdži Bandu.
Název jejich debutového alba prý neznamená rozkazovací způsob od slovesa
spasit. Nejde ani o špás napsaný esemeskou. Spas znamená v kurdštině děkuji.
Spas na koncertech vykřikuje jeden ze
zpěváků kapely, loutnista Miran Kasem,
po každé písni. Je pyšný na to, že může
mluvit na scéně kurdsky a je mu jedno,
že mu v publiku nikdo nerozumí. V jeho
rodné Sýrii je zpívat kurdsky na veřejnosti totiž zakázáno. „Živím se tady ještě
jako kadeřník. Rád bych hrál i v jiných
divadlech, ale českým režisérům vadí můj
přízvuk, a tak občas s potěšením vystupuju
například na mítincích, které pořádají studenti,“ dodává Miran ke své situaci a životě u nás. Na desce tak zní vedle kurdštiny,
čínštiny, angličtiny, švýcarské němčiny
také čeština samozřejmě s přízvukem.
Zvláštní kapitolu vystoupení této
kapely tvoří hudební zpracování básně
Jaroslava Seiferta Hora Říp, čítankové
básně J. V. Raise Cestička k domovu a Tylův text české národní hymny Kde domov
můj. Z úst cizinců, kteří u nás hledají nový
domov, tato slova jakoby dostávala i pro
nás nový význam.
Proč se ale například takový Švýcar
rozhodne žít v České republice? Zeptali
jsme se dalšího člena All Star Refjúdži
Bandu – Philippa Shenkera.
„Jsem tady z osobních důvodů, zamiloval
jsem se do Češky. Nejdříve jsme žili v Berlíně a pak v Amsterdamu. Teď už třináct let
žijeme v Praze. Máme rodinu a možná to je
ten důvod, proč vážně nepřemýšlím o tom,
že bych se vrátil. Ve Švýcarsku jsem vystudoval vysokou uměleckou školu, dělal amatérské divadlo, k profesionálům jsem se dostal až v Amsterdamu. V Čechách to mám
ve své profesi o dost těžší. Nemám bohužel
výslovnost bez akcentu, a tak hraju pouze
role cizinců. Nejspíš z tohoto důvodu jsem
založil svou divadelní skupinu Stage Cote.
Baví mě alternativní scéna, spojení hudby
a divadla a také rád zpívám.“ A jak na
Philippa působí české publikum? „Diváci
jsou v rámci Evropy dost rozdílní. Češi jsou
výrazně chladnější než Brňáci a konzervativnější než Holanďané.“
Podobné multikultikulturní projekty často vznikají jako snaha zobrazit
ideální, harmonický svět. Zda pohání
tahle myšlenka, pro mnohé utopistická,
i hudební sešlost Allstar Refjudži Band,
je otázka pro hlavního hybatele kapely,
amerického divadelníka a muzikanta
Michaela Romanyshyna.
„Víc než ideál harmonického světa nás
pohánějí konflikty, které zažívají uprchlíci
i jejich nové prostředí. Dojde k porušení
zaběhnutého řádu v životě příchozích
i zdejších lidí,“ vysvětluje usměvavý muž
z Bostonu, „ale uvědomme si, že harmonický svět plný pochopení je často tématem
písní, které si uprchlíci s sebou do Česka už
přinášejí.“ V této uprchlické kapele hraje
na klarinet, sám sebe pak definuje jako
„nežidovského Žida“, čímž myslí nábožensky nepraktikujícího. Titulek si vypůjčil
od podobizny Karla Marxe v Židovském
muzeu v Berlíně, kde s All Star Refjudži
Bandem hrál.
Jak to s tímto bandem vypadalo na
samém začátku?
„Na začátku jsme ve skupině měli pelmel
hudebních žánrů – kurdský folk a pop,
akordeon východoevropského stylu,
čínskou operní a popovou hudbu, reagge
a rock, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, jazzovou a současnou muziku i hudbu
experimentální či cirkusovou. Nenašli jsme
jediný styl, který by kapelu sjednocoval,
což nakonec vytvořilo ideální situaci pro
vývoj vlastní originální muziky. Zdejší
společnost je monokulturnější, než tomu
bývá v západním světě,“ všímá si Romanyshyn. „Vyrůstal jsem ve státu Maine, který
byl v té době z 99 procent bělošský, za
posledních deset let se tam ale přistěhovalo značné množství uprchlíků ze Somálska
a Rwandy. Česko je v tom jiné, protože je
kulturně mnohem pokročilejší, než některé
kultury v USA. Ta vaše je o mnoho starší.
Čili mezi příchozími a jejich novým domovem vzniká o to větší pnutí a pro nás to
znamená materiál, s nímž se dá pracovat.
Hudba Allstar Refjudži Bandu je tedy
směskou vlivů, které si všechny národnosti přinesly do kapely. Podobné projekty
„world music“ často končí jako nesmyslné
křížení pátého přes deváté, často vznikne
jakýsi „eintopf“, do něhož sypou ingredience kočka se psem z Čapkovy pohádky.
Doufám, že v našem případě je to jinak,“
přeje si Romanyshyn. „Myslím, že tvoříme
nouvelle cuisine, jídlo jaké tu ještě nebylo.
Pokrmy ostře kořeněné, s nezvyklými chutěmi. Děláme hudbu, která se podobá vínu,
po kterém vám bude dobře a které zároveň
změní vaše chuťové preference.“
Michael Romanyshyn vyvinul pro All
Star Refjúdži Band zcela unikátní způsob
práce. Na základě melodických motivů
kurdských, arménských a čínských písní
vznikají hudební základy pro nové skladby. Písně vznikají ze společných improvizací, hudba není zapsána do not, rodí se
ze vzájemného naslouchání. Jednotlivé
skladby se kombinují s originálními texty,
existující texty získávají v podání orchestru nová hudební aranžmá. Hitem kapely
je, jak už jsme zmínili, coververze české
národní hymny v podání Číňanky, Kurda
a Švýcara.
Otázka Kde domov můj teď směřuje
k dalším dvěma členům All Star Refjúdži Bandu, ke Gugaru Manujakanovi z Gruzie a Číňance Jing-Lu.
Gugar z Gruzie utekl. „Byl jsem k tomu
donucen, nebylo to jednoduché, napadli
nás zloději, zmlátili a okradli. Vzali nám
všechno, co jsme měli, nemohli jsme už zůstat v tom domě, v té zemi. Nevěděli jsme,
kam odjedeme, nakonec to dopadlo takhle
a my už 5 let žijeme v Česku. Na akordeon
jsem hrával už v Gruzii, kde jsem vystudoval na pedagogickém institutu hudbu
a zpěv. Hrát jsem začal poměrně pozdě,
bylo mi šestnáct let. Dnes mi lidé říkají
„hraješ dobře“, a já tak zároveň vím, jaké
jsem dosáhl úrovně. Mám z toho radost –
dostávám ji i dávám. Řekl jsem si, že pokud
nenajdu práci, půjdu dělat kadeřníka.“ Napadá mě, jaké asi jsou na omak arménské
vlasy, jeho vlasy? „Jsou husté, tvrdé, dají
se učesat, jak chci, mám poslušné vlasy,“
pohazuje svou bohatou kšticí sem a tam.
„Pokud se nestane nic špatného, chceme
tady zůstat. Máme malé děti, učí se hudbě
a cítí se tady jako doma. Vzpomínám, jak
ze začátku našeho pobytu, kdy jsem ještě
neuměl dobře česky a mluvil jsem pochopitelně rusky, když lidé zaslechli ruštinu,
nechtěli se na mě ani podívat. S užíváním
češtiny se to jako kouzlem změnilo. Víte,
měli jsme ve vlasti domeček a já bych si
moc přál pořídit si nějaký malý i tady v Pra-
ze Na Palmovce.“
Jing -Lu přijela do Prahy před patnácti
lety z Číny, kde jsou lidé uzavření a kde
je umění velice komerční. Vrátit se a žít
tam už nechce.
„Chtěla jsem se podívat, jak vypadá svět,
jak žijou ostatní, poznat svoje schopnosti,
najít smysl života,“ počítá důvody svého
odchodu z domova Jing-Lu. „A myslím, že
se mi to podařilo. Našla jsem „své“ divadlo
v Arše, není to klasické, tradiční divadlo,
ono je všemu otevřené. Ráda tančím, zpívám, tlumočím a překládám, kromě toho
vyučuji čínštinu,“ říká Jing-Lu. „S All Star
Refjúdži Bandem jezdíme také do uprchlických táborů, kde pořádáme workshopy.
Jsem tady zvyklá, mám tu své divadlo
a vím, že jinde bych tohle dělat nemohla.
Chci ještě studovat – nejspíš žurnalistiku, zcela jasno v tom ale zatím nemám,“
s nadšením komentuje svůj život mezi
námi Jing-Lu.
Přijďte se podívat na hudebně-divadelní show – Šašci, špióni a prezidenti – s živým doprovodem All Star Refjúdží Bandu
do Divadla Archa!
Nebo si zajděte na workshop: Můžete
se zúčastnit série hudebních dílen pod
názvem „Bez řečí – No problem!“, které
All Star Refjúdži Band pořádají. Jejich
účastníci pod vedením členů kapely – Michaela Romanyshyna, Gugara Manukjana, Mirana Kasema a Jing-Lu vytvářejí
rytmické a melodické struktury, které
následně uplatní ve společném vystoupení s All Star Refjúdži Bandem.
14
Text:
Foto:
Rena Horvátová
Bojan Dimitrijević
Multikulturní veCer
aneb Hadi, draci, ptáci
První listopadový večer připomínala pražská Malostranská beseda spíše nekonečnou šňůru
pestrobarevných korálků. Návštěvníkům se tak dostalo pořádné dávky tradičního i moderního umění z nejrůznějších koutů světa, exhibiční vystoupení bojového umění, nefalšovaný
karnevalový tanec v podání brazilských tanečnic a tanečníků, hadí ženu nebo mistrovsky
povedený tradiční tanec lva. To vše a ještě víc bylo k vidění na multikulturním večeru konaném v rámci projektu Rodina Odvedle, za jehož realizací stojí občanské sdružení Slovo 21 již
od roku 2004.
„ Integrace cizinců do české společnosti je
stále žhavé a diskutované téma. Jednou
z mnoha aktivit našeho sdružení je projekt
Rodina Odvedle, jehož doprovodným
programem je i Multikulturní večer, který
stejně jako samotný projekt umožňuje
odbourávat bariéry a předsudky mezi
Čechy a cizinci žijícími v ČR,“ říká Bulgan
Otgonsuren Rico, koordinátorka projektu
Rodina Odvedle 2010.
Hadi, draci, ptáci – projekt, jenž byl
financován Hlavním městem Praha a Ministerstvem práce a sociálních věcí, se víc
jak vydařil. Prostory Malostranské besedy
všemu dodávaly zvláštní punc očekávání
a pestrosti. Sál se zaplnil necelou stovkou
lidí pár minut po osmé večerní. Publikum
bylo stejně různorodé jako i samotní
účinkující. Nikoho tak nepřekvapovalo,
že v jednu chvíli vedle něj usedá Vietnamec, Mongolka, Kazachstánec či Rom
najednou. Taková dobrá dávka multikulturalismu.
Na celý večer se moderátorského žezla
ujal vtipem hýřící Freaky Jesus – známý
showman, tanečník a vynikající beatboxer,
kterého mnozí znají z internetové televize
Bedna TV, v níž moderuje taneční pořad
PIMP MY DANCE. Ten jako první divákům
představil žáky v tradičním červeném
kostýmu ze školy čínského Wu-shu mistra
Qin Ming Tanga s jejich lvím tancem.
Každý v sále tak mohl zhlédnout zajímavou podívanou z čínské historie. Tanec lva
se takřka nezměnil, je dochován ve svém
významu i podobě dodnes. Dříve se jednalo o symbolický tanec, který představoval
čínský lid, který je utlačován kolonizujícími mocnostmi Evropy. Lev se tak učil od
svého mistra různým bojovým stylům, ale
zároveň i úctu k němu. Posléze využil těchto schopností v boji proti utiskovatelům
a odpůrcům Číny. Lev je vytvořen ze dvou
tanečníků, kdy jeden nese „hlavu“ a druhý
tvoří „tělo“. Kolem lva pobíhá bojovník
wu-shu, který probouzí lva ze spánku a tím
nabudí jeho poslušnost, závěrem jej rozdovádí ke skrytým technikám boje, které
navenek vypadají legračně, nemotorně,
ale přitom akrobaticky se skutečnými
bojovými prvky. Lví tanec většinou představuje v Číně rituální zahajovací obřad
jakéhokoliv veselí, a to proto, aby se všem
přítomným lidem dostalo požehnání od
bohů a všechna zla byla zahnána.
Jako druhá se divákům představila
Mongolka Amarjargal Dungu známá
převážně díky talentové soutěži Česko Slovensko má talent, kterou televize Prima
vysílala každou neděli v hlavním vysílacím
čase. Vystoupení čtrnáctileté Mongolky
Amarjargal Dungu, která předvedla kreace
hadích žen, strhlo snad všechny diváky
v sále stejně tak jako porotu již zmíněné
talentové soutěže. Nevěřícné pohledy,
jestli mladá slečna náhodou netrpí absencí
některých kostí v těle, vystřídal u mnohých neskrývaný obdiv a několikaminutový aplaus. A to nepočítám sebe. Přiznávám, že mě pokaždé rozbolelo celé tělo
v okamžiku, kdy si mladičká Amarjargal
strčila nohy za hlavu.
A v Asií ještě chviličku zůstaneme. Dalšími v pořadí, kteří vystoupili před diváky,
byli opět žáci tradiční školy mistra Qin
Ming Tanga s bojovým uměním Shaolin
Kung-fu a Tai-chi. Nejprve se představili
mladší žáci v nádherných lesklých kimonech. Jejich bojový tanec s meči fascinoval
všechny přítomné. Bylo zajímavé pozorovat, s jakou vervou se tito mladí bojovníci prezentují před publikem. Hned po
nich vystoupili starší žáci, kteří předvedli
úchvatnou a profesionální ukázku bojového umění. Nechyběly tyče, nunčaky, ale
i tradiční čínský meč. Dnes bojové umění
zvané Wu-Shu představuje několik rodinných stylů předávaných z generace na
generaci a je možné je vnímat i jako moderní sportovní disciplínu. Za pozornoost
určitě stojí, že jedním z vystupujících byl
Qin Xiao Xioong, jenž je nejen synem mistra, ale také několikanásobným mistrem
republiky ve Wu-su a vicemistrem mezinárodní soutěže Taijiquan v Číně v letech
2007 a 2009. Diváci se mohli přesvědčit, že
se nejedná pouze o záležitost čistě mužskou, ale že se tomuto sportu věnují také
křehké dívky. Mladá bojovnice předvedla
kromě techniky i ukázku dech beroucího
tradičního bojového tance s vějířem.
Vstupy moderátora byly sice kratičké,
přesto zábavné. Dařilo se mu velmi dobře
komunikovat s publikem, využil k tomu
um tance a beatboxu. Převlečen do
čínského kimona nechal přihlížející hádat
různé autentické zvuky. A kdo s námi
ještě zůstal, přesunul se v mžiku z Asie do
Jižní Ameriky. Moderátor večera všechny
přítomné upozorňoval, že začne být všem
opravdu horko a v nejmenším se nemýlil.
Parket zcela ovládla strhující brazilská
samba v podání seskupení Rio dance show. Nádherné barevné kostýmy
tanečníků rozzářily sál veselím. Chvílemi
to v Besedě vypadalo jako ve slunném Rio
de Janeiru během každoročního karnevalového průvodu. Sálem se ozývaly smích
a neustávající potlesk. Nejenže půvabné,
spoře oděné brazilské tanečnice a tanečníci divákům předvedli, jak má pravá
brazilská samba vypadat, ale na chytlavé
rytmy vtáhli tančit také samotné diváky. Ti
se nechali spontánní atmosférou zcela pohltit a spolu s Brazilci si zatančili v jednom
kruhu žhavou sambu.
Jako hřeb večera vystoupila jazzová
princezna s polsko-kubánskými kořeny
Ivonne Sanchez. Ta je kritiky přirovnávaná
k pilíři pražské jazzové scény. Této vokalistce s nádherným sametovým hlasem se
podařilo okouzlit téměř celý svět. Vystupovala nejen v Německu, Izraeli, Portugalsku, Francii, ale i na Kubě a ve Spojených
státech. V roce 1994 se usadila v Praze,
kde potkala saxofonistu Mika Tramonta
a kytaristu Maxe Voeglera, kteří jí pomohli
objevit její famózní hlas. Během několika měsíců si Sanchez zahrála s předními
hudebníky včetně basisty Roberta Balzara,
pianisty Jana „Najponk“ Knopa a saxofonisty Karla Růžičky ml. Diváci v tento
večer mohli slyšet její repertoár, který
pojímá širokou škálu jazzových perliček od
Duka Ellingtona, Lorenze Harta a Richarda
Rodgerse a až ke zvukům bossa-novy Antonia Carlose Jobima. Mnohé tato mladá
talentovaná zpěvačka roztančila, nedalo
se přehlédnout spokojené návštěvníky postávající se sklenicí dobrého vína broukající si do rytmu nádherných jazzových balad
či rytmických vypalovaček.
Pro vytrvalejší návštěvníky byla připravená after party nesoucí se v podobném
exotickém duchu. Zkrátka a jednoduše,
úžasný večer, který si rozhodně stojí zato
příští rok zopakovat.
16
Text:
Predsudky
Marija Vlašić
Poznej svého Cecha!
(o stereotypech v ríši
smejících se holubu)
Pod pojmem stereotyp se v dnešním slova
smyslu míní psychické a sociální mechanismy, které ovlivňují naše postoje a regulují vnímání a hodnocení určitých jevů
či osob. Jde o zjednodušenou představu
o skupině lidí, která sdílí jisté charakteristické vlastnosti. Z toho důvodu, že má být
symbolem stereotypní obraz, je zproštěn
detailů a hloubky. Pojem se často vnímá v negativním slova smyslu a mnozí
o stereotypech uvažují jako o nežádoucích
předsvědčeních, která se můžou měnit
vzděláním a přibližováním k objektů
vlastních stereotypů. Stereotypy a předsudky se nejčastěji týkají skupin, jejichž
příslušníci jsou snadno identifikovatelní
fyzickými, jazykovými, náboženskými
nebo jinými znaky, proto to jsou klasicky
stereotypy o etnických a rasových skupinách, pohlaví a pod.
Samotné slovo stereotyp vzniklo
v oboru tiskařství – původně byl „stereotyp“ název pro odlité modely originálních
tvarů, které byly používány během tisku
místo těch původních. Časem se tento
název začal používat pro jakýkoliv soubor
stejnorodých tvarů a nápadů.
Stereotypy mají svoje místo i v umění,
hlavně ve filmu a literatuře, kde stereotypní postavy a situace hrají značnou roli
v budovaní struktury žánru (např. italská
commedia dell’arte). Do vědeckého
oběhu termín zavedl W. Lippmann v roce
1922 v kontextu sociálních věd. Jeho
definice říká, že stereotypy jsou „obrazy v našich hlavách“. Tyto obrazy jsou
předem dané modely hodnocení okolního
světa a hrají důležitou roli při uvažování
o nových jevech, protože potlačením
složitosti usnadňují jejich přijímání. To ale
často vede k zjednodušení daného jevu
či osoby. Jinými slovy – jde o nálepkování
a zaškatulkování, abychom se v rozmanitosti mohli lépe orientovat. Je to
sebeobranná akce, kterou se jedinec nebo
skupina snaží udržet předem nadefinovaný svět jistoty. Ve větší nebo menší míře
může být nebezpečná, protože nevede k porozumění a respektu k jinému.
Naopak, zjednodušováním a selektivním
přístupem k posuzovanému objektu ten
samý objekt znehodnocuje a vnucuje do
soupeřící pozice MY:ONI.
Na vytváření stereotypů a předsudků se
podílí především sociální okolí a výchova.
Zpravidla jsou pevnější, čím méně jsme
ve styku s objektem vlastního předsudku
a čím méně o něm víme.
Z toho důvodu v ČR vznikají akce typu
Poznej svého souseda pořádané různými
sdruženími cizinců. Všichni ti „čeští“ cizinci se snaží na sebe upoutat pozornost,
upozornit na to, že tady jsou a jací jsou.
Postoje Čechů k cizincům všeobecně nebo
názory na jednotlivé národy žijící mezi
nimi se ničím neliší od běžných stereotypních představ o přistěhovalcích. O předsudcích o cizincích v ČR slýcháme poměrně často, nicméně tendenci k zobecňování
a zaškatulkování „my:oni“ trpíme všichni.
Otázkou je, nakolik cizinci vnímají národ,
se kterým žijí, a nakolik je obraz, který
jsme si zafixovali o českém národu výsledek zděděných nebo zprostředkovaných
stereotypů. Jsou Češi xenofobní, uzavření,
sobečtí? Pragmatičtí a formální? Jsou
muzikanti a bohémové nebo sportovně
naladění neznabozi? O čem se běžně baví,
čemu se smějí, po čem touží... Známe
Čechy vůbec? Jací jsou?
Pokud v této zemi žijeme dost dlouho,
a už si nevšímáme ani krásy zlaté Prahy
ani typických vlastností kolemjdoucího
lidu, vždycky nám přijde vhod typická
turistická návštěva z ciziny – nějaký ten
Čechy nedotčený ne-Čech, který žádného Čecha nezná, ale velice dobře umí
popsat typické vlastnosti tohoto národa.
Např. typický Chorvat, takový, který sedí
u moře v námořnickém tričku a svádí
Češky, typického Čecha vidí jako šetrného
človíčka s účesem a-la Jaromír Jágr před
20 lety v neodpustitelných ponožkách
v sandálech, jak na pláži popíjí pivo, které
přivezl ve své škodovce. Trošku víc informovaný Chorvat si vybaví Švejka, pivo,
Becherovku nebo český krystal. A tím
to končí... Pivo a Praha určitě patří mezi
nejstereotypnější představy o ČR, které si
vybaví snad každý. Na mapách stereotypů
vypracovaných bulharským ilustrátorem
J. Cvetkovem, které znázorňují stereotypní představy o evropských státech
z více různých pohledů, je ČR podle Italů,
Britů a homosexuálů představena jako
Země piva, Němci vidí ČR jednoduše jako
Prahu, Francouzi považují Čechy za národ
antievropský a na mapě bulharských
představ o ČR se z  Czech Republic stala
Sex Republic.
Ze stereotypních představ vznikají
ustálená slovní spojení, která i po jazykové stránce svědčí o generalizaci na základě rysů „typických představitelů“ (skotská
lakomost, anglický klid a pod.). V češtině
je příklad takové generalizace fráze „pít
jako Dán“ zakořeněná ještě z dob, kdy
Švédsko patřilo Dánsku a do Kodaně
za levnějším pivem přijížděli nájezdy
Švédů. Nebo spojení „dřít jako Bulhar“,
které vzniklo koncem 19. st., kdy Bulhaři
v českých zemích pracovali v zelinářských zahradách – práce na zahradě byla
dřina a Bulhaři v českém jazyce i dodnes
„dřou“. V rakouské němčině se za období
Rakousko-Uherska ustálila slovní spojení:
böhmisch einkaufen (česky nakupovat) –
krást; böhmische Wirtschaft (české
hospodářství) – nepořádek a označení
Wenzel, tj. Václav, bylo používáno jako
nadávka. Pejorativní význam nese i slovní
označení „banho tcheco“ (mýt se čes-
ky), kterým se v brazilské portugalštině
vyjadřuje nedodržování základní hygieny.
Vznikl za doby, kdy čeští dělníci přijížděli
do Brazílie pracovat pro Baťu.
Všechny zde uvedené příklady svědčí
o heterostereotypech. Autostereotypy
jsou ty, které má jeden národ o sobě.
Vzhledem k tomu, že žijeme v zemi „smějících se bestií“, jsme se už určitě potkali
se stereotypem o malém českém člověku,
který má holubičí povahu a zlaté české
ručičky, který rád remcá, je vychytralý, ze
všeho dokáže udělat švejkárnu, ale zároveň nepostrádá (auto)ironií, kterou i lichotivé „co Čech, to muzikant“ přejmenuje
na „Co Čech, to vůl“. Pokud ne, dovolím si
malý slovník českých autostereotypů:
„Co Čech, to muzikant“ je přísloví, které pochází z pobělohorských dob. Školství
tehdy bylo delší dobu v troskách a na
venkovských školách se značná pozornost
věnovala aspoň hudbě. Z tohoto prostředí
proto vycházelo velké množství, nejen
venkovských, muzikantů. Hudba byla
důležitou součástí školní výchovy i v době
tereziánských reforem a vlády Josefa
II. Pro tehdejší Evropu to všechno bylo
nadprůměrné, a proto vznikla představa
o Čechu jako muzikantu. Současné „Co
Čech, to vůl“ je pak graffiti na Praze 6,
pod kterým stojí dopsáno: „A ty jseš co
zač?“ a odpověď: „Čech, vole!“
Švejkárna podle Slovníku nespisovné
češtiny představuje zesměšňování úřední
moci, předstírání poslušnosti a plnění
povinností. Švejkování, chování na způsob
dobrého vojáka Švejka, se i dnes může
považovat českým národním koníčkem
číslo 1 a ke švejkovské metodě se Češi rádi
vztahují sami, ačkoliv není považována
za činnost důstojnou. Haškův antihrdina
Švejk představuje geniální obraz toho, co
je povyžováno za typickou českou mentalitu. Je těžko pochopitelná všem, kteří
takové zázemí nemají a vyvolává trvalé
napětí – v každodenním životě, ale i
v politice. Těch jsme byli svědky nedávno,
když ČR půl roku sladila život Evropě. Se
švejkováním je úzce spjat výraz „smějící
se bestie“, který vyjadřuje schopnost
drsně a bezcitně se vysmát každému v jakékoliv situaci a přitom se usmívat.
Bývá připisován R. Heydrichovi nebo
K. H. Frankovi, ale skutečné autorství patří
pravděpodobně J. Goebbelsovi, říšskému
ministru propagandy.
MČČ (malý český člověk) je také slovní
spojení převzaté z literatury – typ MČČ
se spojuje s K. Čapkem a obsahuje to,
čemu by se dnešním politickým slovníkem
dalo říct „běžný občan“. Je zajímavé, že
v průzkumu z roku 1992 na otázku, kdo
je MČČ, čeští občané odpovídali, že je
to „většina Čechů“ a současně se nikdo
z respondentů nedomníval, že by do této
kategorie patřil. Ve stejném průzkumu si
jako typickou vlastnost Češi nejčastěji připisovali závist (28 %), pracovitost (17 %),
konformitu (15 %), vychytralost (15 %),
sobectví (11 %) a smysl pro humor (8 %).
Slovní spojení „zlaté české ručičky“
vyjadřuje českou zručnost. Vyskytlo se za
Rakouska-Uherska, v původním znění „die
böhmischen goldenen Hände“. Údajně
jde o mýtus, protože řemeslníci z Čech
(böhmisch), kteří přicházeli pracovat do
Rakouska, nebyli Češi, ale převážně sudetští Němci.
Holubičí povaha vyjadřuje mírumilovnost, respektive zbabělství, záleží na
interpretaci. „My Češi nebojujeme“ –
stručně to shrnul O. Kaiser v roli Jana Dítěte ve filmové adaptaci Hrabalova románu
Obsluhoval jsem anglického krále. Kromě
nebojovnosti, holubičí povaha nese i další
konotace – holub se vždycky tak nebo
jinak na všechno...
Spisovatel M. Viewegh se ve svém
dílu Švédské stoly aneb Jací jsme troufl
typickým českým způsobem obrátit i tu
pověstnou holubičí povahu. O ní píše, že
je mýtus a nesmysl, který by nikdy nevyslovil člověk, který alespoň jednou zažil
Čechy na zájezdu se stravováním formou
švédských stolů, v situaci, kdy během snídaně začne docházet šunka. Svou úvahu
o vlastním národním charakteru Viewegh
končí: „Je to opravdu tak zlé? Jsme opravdu takhle neomalení, sobečtí, vypočítaví
a tak dále? Možná namítnete, že vaše
zkušenost je jiná, že vy jste u švédských
stolů viděli i Čechy zdvořilé, ohleduplné –
ale nemylte se. Věřte člověku, kterému
dva krajané zrovna minulý týden vyfoukli
před nosem poslední oříškovou Nutelu:
Češi jsou smějící se bestie.“
V říši smějících se holubů jsme si vybrali
bydlet. Jsme tady za akceptovaná zvířátka, ale neměli bychom se dobrovolně
zavírat do rezervace. S trvalým pobytem jsme získali nárok, ale i povinnost
porozhlédnout se kolem sebe a poznat
smečku, ke které jsme se přistěhovali.
Pokud jste v každodenním běhu zapadli
do začarovaného kruhu nedůvěry vůči
Čechům, protože oni důvěrou k cizincům
neoplývají, věřte alespoň cizince: Češi jsou
všude kolem a nejsou nebezpeční. Jsou to
smějící se holubi.
Pokud národní charakter existuje, s tím
českým se lze seznámit přes otevřenost
ke všemu, co tento národ vyplodil – literatuře, filmu, hudbě, tisku a v neposlední
řadě i pivu. S individuálním charakterem
každého se lze seznámit jen a vyloženě
osobně. Proto vyjeďme ven ze škatulek
a poznejme svého Čecha. Stereotypům to
osladíme.
18
Setkání po sedmé
Text a foto:
Rena Horvátová
Rodina
odvedle
Stejný čas, různá místa. V našem případě Černošice nedaleko
Prahy. Česká rodina pozvala na nedělní oběd Sanju, Zlatana
a jejich dvanáctiletého syna Daria. V Praze žijí šestnáctým rokem,
ale jejich domovina je v Sarajevu. Přesto si na nefalšované české
bramboračce, řízku s bramborovým pyré a zeleninovým salátem
pochutnali.
Setkání padesáti českých rodin a více jak padesáti rodin cizinců, jehož součástí je společný nedělní oběd, se uskutečnilo v neděli 21. listopadu ve 13 hodin ve všech krajích České republiky. Od
listopadu 2004 do něj bylo zapojeno na 884 rodin. Do projektu
jsou každoročně zapojovány pouze nové rodiny.
„Již po sedmé má projekt Rodina Odvedle napomoci k integraci cizinců žijících dlouhodobě nebo trvale na území Čech. Pomocí
projektu dochází k odbourávání vžitých předsudků a vzájemnému
poznávání české společnosti s komunitami cizinců a tím přispívat
k vytváření přátelských vztahů. Věřím, že díky oboustranné informovanosti o domácí politické situaci, kultuře a dalších oblastech
dění napomáhá jedinečný projekt k snazší integraci,“ říká koordinátorka projektu Rodina Odvedle Bulgan Otgonsuren Rico.
Třináctá hodina se kvapem blíží, čeká nás společně s asistentkou Terezou a izraelskou rodinou cesta na tak trošku jiný oběd
k rodině Foustkovým do Černošic. Na poslední chvíli se vše mění,
v rodině onemocněl pětiletý synek a shání se náhradní rodina.
„Hezky nám to začíná,“ pomyslím si rozladěně a modlím se, aby
se dnešek vydařil. Podařilo se! Našla se za pět minut dvanáct
tříčlenná rodina z bývalé Jugoslávie a už společně vyrážíme
směrem Praha – Černošice. Po dvaceti minutách zastavujeme
před rodinným domem s dřevěnými vrátky, s úsměvem na tváři
nás vítá asi padesátiletá drobná žena. Uvnitř domu na nás dýchne
teplo domova a vůně dozlatova osmažených řízků. Na zdech visí
jeden obraz vedle druhého, které vznikaly pod rukama sympatické hostitelky Aleny, dozvídám se později od syna Jana. Usedáme ke svátečně prostřenému stolu. Podává se výhradně česká
klasika. Obě rodiny vášnivě diskutují a je až zarážející, kolik toho
mají společného. Tradice, umění, hudba, zaměstnání a život za
hranicemi je téma, které je primárně zajímá.
„Rodiny jsou do projektu vybírány podle přísných kritérií, které
mají zajistit co nejvíce společných rysů, mezi něž patří například
věk, zaměstnání a zájmy. Díky tomu mohou během společného oběda naleznout co nejvíce společných témat k rozhovoru a popřípadě
navázat vztah, který by mohl pokračovat i v budoucnu,“ sděluje
koordinátorka Rico.
Zaposlouchám se do právě probíhající debaty a přitom pozoruji
dvanáctiletého Daria, syna Sanji a Zlatana, který pokukuje po
černé kočce ležící pod stolem v obýváku. Jan, syn manželů Aleny
a Karla, mezitím vášnivě diskutuje s asistentkou Terezou o vzdělání, oba dva pojí studium anglistiky. Stejně tak i Alenu a Sanju
sbližuje umění a design a obě rády malují. Alena proto své hosty
1. Alena Foustková dolaďuje ještě poslední detaily oběda
3. Česká klasika zachutnala i bosenské rodině
5. Paní domu se postarala o dokonalý servis
2. Nejmladší host oběda, syn Dario
4. Karel Foustek zahrál všem přítomným hostům jednu ze
svých oblíbených písní
6. U oběda se vášnivě diskutovalo o vše možném
zve do svého království štětců, pláten a barev. Útulná místnost
v přízemí domu skrývá přenádherné kousky děl paní domu.
Kdežto pánské osazenstvo, Karel a Zlatan spolu s malým Dariem,
ladí své kytary a domem se ozývají první tóny slavné písně Let It
Be od legendární kapely The Beatles. Den pokračuje v příjemné
náladě…
Je libo káva s mlékem?
Nad šálkem voňavé kávy a ještě lákavějším štrúdlem se atmosféra uvolňuje o poznání víc. Můžou za to i libé tóny vznášející se
místností. Všichni zpíváme nejslavnější písně 80. let a povídáme si
o všem možném. Málokdo by věřil, že se obě rodiny znají teprve
pár hodin.
„Mám ráda, když jsem součástí situace, která se sama vyvíjí
a předkládá mi nové zkušenosti a vjemy. Když mají všichni chuť si
rozumět, tak si porozumí. Našli jsme se všemi zúčastněnými mnoho
zajímavých společných témat, setkání bylo moc vřelé a spontánní.
Máme nové přátele, se kterými se zase rádi setkáme,“ netají pocity
Alena Foustková, která má s životem v jiné zemi zkušenosti. Ještě
před revolucí v čtyřiaosmdesátém opustila domovinu a začala
žít s manželem v Rakousku poblíž Vídně, poté se počátkem roku
1985 přesunuli do kanadského Toronta, kde se narodil i jejich
syn Jan. „Kanada je jedna z nejvíce multikulturních zemí na světě
a různost národností tvoří vlastně jádro kanadské identity. Moc
rádi poznáváme nové kultury, obohacuje to, podle mého názoru,
obě strany a umožňuje také se učit vzájemné toleranci ke kulturním
rozdílům. Pro mě je výraz „cizinec“ vyčleňující a vytváří nejen slovní
barieru, ale i rovnou implikuje rozdělení na „my“ a „oni“, dodává.
Sanja ji doplňuje: „Myslím, že se v Čechách zbytečně řeší, kdo
má jakou barvu a jakým jazykem hovoří. Například my tu žijeme
pomalu sedmnáct let, jsme zcela integrovaní, přesto na nás společnost stále kouká jako na cizince, dokonce i na našeho syna, který se
v Čechách narodil.“
Její manžel Zlatan, finanční poradce a výborný muzikant přikyvuje a dodává: „nepřijeli jsme do Prahy jako uprchlíci, ale jako lidé,
vlastnící úspěšnou firmu. Podnikali jsme s textilem, měli svou vlastní značku a velmi se nám dařilo. Vše změnila až povodeň, sebrala
nám kus našeho života, práci, ale ne sny.“
Večer je pomalu u konce, přistavěné auto u domu dává všem
přítomným jasný signál, že je čas se s hostitelkou rodinou
rozloučit. Ale ne nadobro, další neděle patří pro změnu rodině Demirović, ti srdečně pozvali Foustkovi na večeři do svého
pražského bytu.
„Na tomto světě není nic jen náhoda, vše je osud, a i když jsme
byli náhradní rodinou, jsme velice rádi, že se nám dostalo možnosti
poznat tak báječné lidi, jakými je rodina Foustkových. Myslím, že
jsme právě díky projektu Rodina Odvedle našli nové přátele,“ uzavírá nedělní odpoledne Sanja.
20
21
Pujcka
Text: Zdenka Dubová
Ceští Vietnamci chtEjí
status menšiny,
pomoci jim mUže sCítání lidu
VIET SEN TV
– televize Vietnamcu
nejen pro Vietnamce
Myšlenka vytvořit co nejefektivnější zdroj informací o majoritní
společnosti pro vietnamskou komunitu začíná směrovat k realitě. První informace o internetové televizi VIET SEN TV proběhly
začátkem listopadu v českých denících jako jsou Hospodářské
noviny, Lidové noviny, Parlamentní listy apod. Kdo vlastně
stojí za tímto projektem? Otcem myšlenky je zkušený mediální
odborník Petr Vrabec, který ve spolupráci s občanským sdružením INFO-DRÁČEK zahájil konzultaci o vytvoření internetové
televize pro vietnamskou komunitu.
Celá koncepce vychází z internetové zdatnosti této komunity
a absence informací o zemi, ve které našli místo pro zlepšení své
ekonomické situace anebo si vybrali Českou republiku jako svůj
druhý domov. Z důvodu jazykové bariéry se často ztrácejí v orientaci pravidel a zákonů a vzniká mylný dojem, že nemají zájem
se řídit podle zdejších norem. I když jsou dnes k dispozici různé
letáky, brožurky v jejich rodném jazyku, bez řádného výkladů
tyto dostupné dokumenty ztrácejí svoji vypovídající hodnotu.
Velké očekávání vzbudilo u vietnamské komunity vysílání televize ve vietnamštině Ethnic TV, která pro neprofesionalitu pro
krátkém působení zanikla. Pro VIET SEN TV jsou přípravné práce
velice důležité. Důkazem toho je založená skupina na Facebooku, kde probíhá diskuse o programové skladbě, logu televize.
Určitě každého bude zajímat, co vlastně internetová televize
VIET SEN TV představuje, jaké cíle chce naplňovat, kdo se bude
podílet na programové tvorbě, jak bude a kdo bude tvořit pracovní tým.
Projekt internetové televize je založen na naléhavé potřebě
Vietnamců mít srozumitelný zdroj informací o věcech, které je
zajímají. Mladí vietnamští redaktoři se zaměří na jednoduchou a
srozumitelnou formu informovanosti Vietnamců žijících v ČR o
zákonech a normách, které musí dodržovat, a to včetně následných sankcí při jejich nedodržování. Pro srozumitelnější formu
budou využívat příběhy lidí, reportáže z daného prostředí, rozhovory se zástupci úřadů a státních institucí. Program televize bude
zaměřen na informace, které jsou dnes Vietnamcům, zejména
střední a starší generaci, obtížně dostupné a které usnadní otevírání komunity směrem k české společnosti. Vysílání ve vietnamštině bude pro českého diváka s českými titulky a obráceně.
Vietnamcům se tímto projektem nabízí uplatnění v nových
profesích, které nejsou pro ně obvyklé na rozdíl od ekonomických a technických oborů. Pracovní tým budou tvořit lidé
z vietnamské komunity (zejména mladí), kteří budou za tímto
účelem proškoleni a odborně vedeni. Televize jim tímto umožní
vypracovat se v profesích, jako je moderátor, redaktor, zvukový
technik, střihač, dramaturg, produkční apod.
Z probíhající diskuze o programové náplní vyplývá, že největší
zájem je o vietnamskou kuchyni, vietnamské a české tradice
a jejich vzájemné propojení, významné české a vietnamské
osobnosti, cestování, právní okénko, jazykové kursy. Na volbě
aktuálních témat pro vietnamskou komunitu se bude podílet
pracovní tým.
Prvním výstupem internetové televize VIET SEN TV bude přímý přenos ze soutěže MISS VIETNAM ČESKÉ REPUBLIKY 2010,
která je spojená s vítáním nového lunárního roku, a to dne
28. ledna 2011.
Věřím, že tento projekt osloví nejen Vietnamce žijící v České
republice, ale taky české občany, kteří budou mít možnost lépe
poznat tuto zajímavou komunitu.
Desetitisíce Vietnamců, kteří žijí v Česku, by se chtěly stát oficiální národnostní menšinou. Třetí nejpočetnější komunita cizinců
by tím od státu získala podporu na rozvoj jazyka, kultury a tradic.
Zatím mají jen mizivou naději, změnit by to ale mohlo sčítání
lidu v příštím roce.
Snaha Vietnamců ztroskotává na tom, že nesplňují podmínky
ze zákona. Jejich komunita tady nežije dostatečně dlouho a české občanství – tedy povinnost každého příslušníka národnostní
menšiny – mají podle posledního sčítání lidu v roce 2001 jen
stovky Vietnamců.
„Po sčítání v roce 2011 se ale situace může výrazně změnit,
a pak bychom to museli řešit,“ říká vedoucí sekretariátu Rady
vlády pro národnostní menšiny Ondřej Klípa.
V zákoně však není stanovené, kolik příslušníků komunity musí
mít české občanství, ani jak dlouho tady musí pobývat, aby jejich
vazby k území mohly být považované za „tradiční a dlouhodobé“.
Sekretariát Rady například datuje působení Vietnamců v Česku od 90. let, kdy se sem přistěhovala hlavní skupina. Sami Vietnamci ale poukazují minimálně na početné vlny svých studentů
v 70. a 80. letech. „Je to otázka výkladu a jsme otevřeni diskuzi,“
podotýká Klípa.
„Jeden proud říká, že taková komunita není tradiční. Druhý je
přístup OSN, podle něhož stačí, když alespoň tři generace žijí na
území. Česká republika se pohybuje někde mezi,“ říká vedoucí
mise české pobočky Mezinárodní organizace pro migraci Lucie
Sládková.
Překážkou naopak není asijský původ. Všech 12 stávajících
národnostních menšin sice pochází z Evropy, ale česká legislativa
to nevyžaduje jako povinnost.
Status národnostní menšiny by Vietnamcům pomohl rozvíjet
jejich kulturu, tradice a především jazyk. V obcích s výrazným
zastoupením Vietnamců by se jejich děti mohly ve vietnamštině
učit i skládat maturitu (samozřejmě kromě zkoušky z češtiny).
Členové menšiny by mohli používat svůj jazyk ve styku s úřady
i před soudy. Stát by také finančně podporoval jejich spolky,
kulturní instituce a média.
Vietnamci usilují o oficiální uznání své komunity už řadu let. „Přispělo by to k lepší integraci do české společnosti,“ tvrdí 1. tajemník
vietnamského velvyslanectví v ČR Duong Trong Minh. Jejich snahu
podpořil i vietnamský premiér Nguyen Tan Dung při setkání s českým předsedou vlády Mirkem Topolánkem v březnu 2008.
Zástupci velvyslanectví naposledy jednali s bývalým ministrem
pro lidská práva a národnostní menšiny Michaelem Kocábem.
„Ptali se, co by pro to mohli udělat. Je to věc, kterou považují za
prestižní,“ říká Klípa.
Uznání za národnostní menšinu si přejí i zástupci vietnamských spolků. „Určitě by bylo přínosné a byli bychom rádi, kdyby
se podařilo prosadit. Přineslo by nám to určitá práva, ale samozřejmě i povinnosti,“ myslí si předseda Svazu Vietnamců v Brně
Truong Cong Su.
V České republice žije legálně kolem 65 tisíc Vietnamců. „I
proto aspirují na to, stát se národnostní menšinou,“ říká Sládková. Vietnamci zatím mají v Radě vlády pro národnostní menšiny svého stálého hosta, kterým je šéf komunity v Chomutově
Duong Viet Dung
Malý počet Vietnamců s českým občanstvím je způsobený částečně tím, že se často nechtějí vzdát svého původního občanství.
Bez toho se nemohou stát občany ČR, protože Česká republika
až na výjimky dvojí občanství neuznává. „To je problém hlavně
po lidi ze starší generace,“ říká vietnamistka Eva Pechová z Klubu
Hanoi.
Když národnostní komunita podmínky splní, úřední cesta už
je poměrně schůdná. Výčet menšin totiž není uvedený v zákoně,
ale pouze ve statutu Rady. O jeho změně hlasují členové Rady,
což jsou zástupci menšin a státních institucí, a poté jej schvaluje
vláda.
Větší šanci stát se národnostní menšinou mají Bělorusové.
Zástupci jejich komunity o to nedávno požádali Radu vlády.
Stejně jako Vietnamce je sice limituje občanství – při sčítání lidu
se kategorie Bělorusů s českým občanstvím statisticky vůbec
nezpracovala – ale zvýhodňuje je delší a intenzivnější vztah
k českému území.
I pro ně budou rozhodující výsledky sčítání lidu v příštím roce.
„Pokud by se v případě Bělorusů ukázaly jako zlomové, neměl
bych nic proti tomu, aby byli oficiálně považováni za národnostní
menšinu,“ říká Klípa.
(Zdroj: MF DNES)
Národnostní menšiny v ČR
Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci, Slováci, Srbové,
Romové, Rusíni, Rusové, Řekové, Ukrajinci.
22
Text:
Svátky
23
Projekty
Marija Vlašić
Narodil se Kristus Pán,
veselme se!
... se v těchto dnech ozývá na každém rohu doprovázeno skvělou nabídkou výhodného nákupu dárků, které budeme, s bříškem
nacpaným dobrotami, rozbalovat pod stromečkem, který také musíme co nejdřív a nejlevnější sehnat a ozdobit těmi nejtřpytivějšími
ozdobami. Blíží se svátky. Doba klidu, nejen toho pracovního. Je pravda, že se svátek v hlavách pracujících lidí rovná volném dnu.
Navzdory nebo právě kvůli tomu stojí za to si krátce připomenout významné osobnosti či události, díky kterým si v ČR užíváme volna.
Velikonoce jsou pohyblivý svátek, který
připadá na neděli po prvním jarním úplňku,
tj. měsíc březen nebo duben. Jako svátek se
v ČR oslavuje Velikonoční pondělí. Náboženský rámec Velikonoc je vzkříšení Ježíše
Krista po jeho smrti na kříži. Představuje
vítězství nad smrtí a základní bod křesťanské víry. V českém prostředí je velikonoční
období více spjato s lidovými zvyky a rituály
vztahujícími se k příchodu jara. Proto se
často označují jako „svátky jara“. K tomuto
folkloru patří ozdobená vajíčka – kraslice, zajíčci, kuřátka a beránci, to všechno
symbolizuje rození nového života. Sníme-li
beránka nebo zajíčka (dnes už většinou
jen ve formě čokolády), znamená to, že na
sebe symbolicky přebíráme jejich vlastnosti – vitalitu a plodnost. Spojení s přírodou
a pohlavní aktivita jsou v základě většiny
symbolů svátků jara. S tím je spjata i tradiční česká pomlázka – pletený prut, kterým
chlapci šlehají děvčata. Uplétá se z mladých
vrbových proutků a šleháním po zadní části
těla se dívce symbolický předává svěžest
a zdraví jarního prutu.
Mezinárodní svátek práce (1. květen) připomíná dělnické demonstrace v americkém
Chicagu z roku 1886. Ve 20. století se stal
především socialistickým svátkem oslavovaným v  masových průvodech ozdobených
transparenty a mávátky. Dnes je to den
komunistických a anarchistických demonstrací, studentských jarních oslav (majáles) a hlavně – svátek lásky. Tato tradice
odkazuje na českého romantického básníka
K. H. Máchu a jeho poemu Máj. K Machově
soše na pražském Petříně se v prvomájový
podvečer přinášejí květiny a dodržuje se
další tradice prvního dne Máchova času, kterou je líbání pod rozkvetlou třešní, protože
lidová moudrost praví, že dívka nepolíbená
na 1. máje do roka uschne.
Den vítězství (8. květen)
připomíná konec 2. světové války a osvobození Československa od fašizmu americkou
a ruskou armádou.
Den slovanských věrozvěstů
Cyrila a Metoděje (5. červenec)
je den dvojice svatých bratří ze Soluně, kteří
v 9. století na české území přinesli křesťanství a základy slovanské vzdělanosti (písmo
hlaholici, staroslovenštinu).
Den upálení mistra Jana Husa
(6. červenec)
připomíná nejvýznamnějšího českého
myslitele a reformátora, který ve svých
pracích kritizoval mravní úpadek katolické
církve a vyzýval k návratu ke skutečnému
křesťanství. Pro to byl Hus odsouzen jako
kacíř a upálen roku 1415 v německé Kostnici.
K jeho dědictví se hlásili husité, na které se
odvolává i Církev československá husitská,
vyhlášena v roce 1920. Husovo „Nade vším
vítězí pravda, i když načas bývá poražena“
ve zkrácené verzi „Pravda vítězí“ je dnes
součástí českého státního symbolu – prezidentské vlajky.
Den české státnosti (28. září)
čili sv. Václav je spjat s křesťanskou svatováclavskou tradicí. Sv. Václav byl kníže z 10. století, který se kvůli svým mravním kvalitám
stal nejpopulárnějším národním světcem
a patronem české země. Kníže byl 28. září
zavražděn ve Staré Boleslavi svým bratrem
Boleslavem, který ho pozval na křtiny. Na
památku toho dne se konají svatováclavské
pouti, na kterých můžeme mlsat turecký
med, svést se na kolotoči nebo u stánku
vyhrát plyšového medvídka.
Den vzniku samostatného českého státu
(28. říjen)
je svátkem známým jako „První republika“
nebo jednoduše „Masaryk“. Vzpomíná se
na vznik Československa, společného státu
Čechů a Slováků, který byl založen po zániku
rakousko-uherské monarchie na konci
1. světové války v roce 1918. Československý
stát existoval do roku 1992, kdy se z něho
staly dva samostatné státy Česká a Slovenská republika. Zakladatelem státu a jeho
prvním prezidentem byl Prezident Osvoboditel – Tomáš Garrigue Masaryk.
Den boje za svobodu a demokracii
(17. listopad)
nebo také Den studentů a Sametová
revoluce, krátce „Havel“. Tento den se do
českých dějin zapsal dvakrát: v roce 1939,
kdy se uskutečnila protinacistická studentská demonstrace, po které následovalo
pronásledování studentů a zavření všech
českých vysokých škol, a v roce 1989, kdy
demonstrace propukly znovu, tentokrát
protikomunistické. Byl to začátek revoluce,
během které padl komunismus a ČR se stala
opět demokracií. Prvním prezidentem se
stal její symbol – Václav Havel.
Vánoční svátky
představují oslavu narození Ježíše Krista,
ústřední postavy křesťanství, který žil na
území dnešního Izraele v 1. st. Od údajného
roku jeho narození dodnes počítáme roky
(tzv. křesťanský letopočet) a podle údajného
data narozenin oslavujeme svátky vánoční,
coby Štědrý den (24. 12.), Boží hod vánoční
(25. 12.) a sv. Štěpán (26. 12.). K Vánocům se
pojí různé tradice jak křesťanské, tak pohanské pocházející z oslav zimního slunovratu.
Patří k nim zdobení stromečku, koledy,
cukroví, dárky a samozřejmě konzumace
hostiny, která se v ČR tradičně skládá z rybí
polévky, smaženého kapra a bramborového
salátu. Některé ze starých českých tradic (lití
olova, pouštění ořechových lodiček po vodě,
rozkrajování jablka) pomalu ustupují, ale ta,
která sílu neztrácí, je sledování televizních
pohádek. I když většinově ateisti, Češi zůstávají věrní Ježíškovi jako dárci a baculatého
dědečka v červeném importovaného z USA
posílají zpátky domů jako nežádoucího
cizince (více na www.anti-santa.cz). Dá se
říct, že v součastné době Vánoce ztrácejí svůj
náboženský význam a stávají se občanským
svátkem poznamenaným na jedné straně
výraznou komercializaci a na straně druhé
vyznamenaným intimitou chvilek strávených v rodinném kruhu u slavnostního stolu.
Všem, kteří svůj sváteční stůl prostírají v ČR i
těm, kteří se po cestě domů o svátcích vracejí
sem – přeji krásné svátky!
V Ústí nad Labem
probEhl semináR
pro pedagogy
pracující s dEtmi
cizincU
Ve Vzdělávacím a poradenském centru Poradny pro integraci
v Ústí nad Labem se v říjnu uskutečnil seminář na téma: Dítěcizinec, škola a rodič, který byl určen pedagogům základních
a středních škol Ústeckého kraje. Seminář byl zrealizován díky
projektu „Vzdělávání dětí cizinců v Ústeckém kraji“, který pod
záštitou Krajského úřadu Ústeckého kraje uspořádalo občanské
sdružení Europa Concept CZ společně s Poradnou pro integraci
v Ústí nad Labem.
„Semináře jsou zaměřené na problematiku vzdělávání dětí
cizinců, přístupu k jednotlivým etnickým menšinám a předávání vzájemných zkušeností. Na semináře zveme jak odborníky
z oblasti integrace cizinců, tak zástupce rodičů dětí. Dochází tak
k vzájemnému poznání odlišných úhlů pohledu na problematiku
vzdělávání dětí cizinců,“ informuje Daniela Pettrichová, pracovnice Vzdělávacího centra.
Realizací vzdělávacího modulu pro pedagogy vstupuje projekt
Vzdělávání dětí cizinců v Ústeckém kraji do své další fáze. Jedná
se o deset vzdělávacích seminářů, které se budou konat ve
vybraných městech našeho kraje. Ty byly v Děčíně, Litoměřicích
a v Teplicích.
(Poradna pro integraci Ústí nad Labem)
O Vietnamu
s detmi z Litomyšle
Za velkého zájmu dětí ze dvou tříd 6. ročníku Základní školy Zámecká v Litomyšli se v rámci projektu o. s. Most pro lidská práva
„Dobrý den, sousede!“ uskutečnily besedy o Vietnamu. Lektorka
Daniela Ngoc odpovídala na otázky, z nichž některé napsaly děti
předem. Jejich učitel Stanislav Švejcar soudí, že nejzajímavější
částí hodin bylo povídání o zvycích a tradicích (včetně tradičního
kalendáře) Vietnamu. Děti se samy ptaly, chtěly znát význam
některých symbolů, zajímaly se také o jazyk, kterým Vietnamci
hovoří. Chtěly například vědět, jak se vietnamsky řekne a napíše
máma, táta nebo učitel.
„Naše škola má v 9. třídě žáka vietnamské národnosti,“ poznamenává Stanislav Švejcar, „poprosil jsem jej tedy, aby se jedné
hodiny také účastnil. Ten pak ve třídě přečetl krátkou vietnamskou pohádku a děti měly uhodnout, o čem pohádka byla (nikomu se to ale nepodařilo). Poté jsem požádal paní lektorku, aby si
s naším žákem vietnamsky popovídala o tom, co měl předcházející den k večeři a děti znovu hádaly, co vlastně jejich spolužák
říkal. Tím jsme se zároveň krásně dostali k tradičnímu vietnamskému jídlu, o které se už před besedou děti hodně zajímaly. Asi
nejintenzivněji však vnímaly povídání o tom, jak se Vietnamcům
žije u nás v ČR, proč sem přicházejí apod. Zde jsme se společně
s paní lektorkou pokusili odbourat některé stereotypy a předsudky, které děti ve vnímání Vietnamců mají.“
(Most pro lidská práva)
24
Text:
25
Redakce
Text:
Na zemEkouli nejsou cizinci
– každý je odnEkud
*********
* * * * * * * * *
Příliv lidí z chudších částí světa na Západ
slábne. Do bohatých zemí míří méně
přistěhovalců než v minulosti, zjistil americký Institut pro migrační politiku (MPI).
Přistěhovalců podle ní ubylo hlavně proto, že pro ně na Západě – vinou finanční
krize – není tolik práce jako dřív. Přístupu
cizinců z rozvojového světa na západní
pracovní trh navíc mnohde brání i přísnější imigrační politika.
Nová čísla popírají trend, který ve světě
trvá posledních 30 let. Od roku 1980 totiž
příliv chudých imigrantů do USA či západní Evropy roste. Za uplynulá tři desetiletí
se jejich podíl na populaci bohatých států
zdvojnásobil. Podle statistik Organizace
spojených národů vzrostl z pěti na deset
procent.
Německo je zemí přistěhovalců, v níž má
dnes každý pátý obyvatel cizokrajný původ, ale už třetím rokem v řadě z Německa ročně odchází v průměru asi o 15 tisíc
lidí více, než se do něj přistěhuje. Spolu se
stárnutím společnosti a nízkou porodností tak nejlidnatější země Evropské
unie přišla za posledních osm let bezmála
o milion obyvatel.
Hospodářské svazy i odborníci bijí na
poplach: Německo ztrácí konkurenceschopnost. Odcházejí lékaři, vědci nebo
inženýři. Kufry také balí i mnoho mladých
a vzdělaných přistěhovalců, kteří často
v Německu nevidí perspektivu pro kariérní růst. A to ve chvíli, kdy německému
hospodářství v současnosti chybí až 70
tisíc kvalifikovaných pracovníků.
* * * * * * * * *
* * * * * * * * *
Slovinsko bude mít jako první země
východní Evropy černošského starostu.
V čele radnice v přímořském letovisku
Piran stane lékař původem z Ghany Peter
Bossman. Kandidát sociálních demokratů
čtyřiapadesátiletý Bossman, kterému se
také přezdívá „piranský Obama“, získal
v druhém kole komunálních voleb
51,4 procenta hlasů.
„Mé vítězství ukazuje na vyspělost
demokracie ve Slovinsku,“ řekl Bossman
po volebním souboji. Slovinský sociolog
Vlado Miheljak po oznámení výsledků
řekl, že „Slovinsko zvítězilo nad stereotypy a předsudky“.
Bossman přijel do Slovinska studovat
medicínu před 33 lety. Po studiích plánoval návrat do rodné Ghany, ale plány mu
zhatila láska. Oženil se svojí spolužačkou,
původem z Chorvatska, a ve Slovinsku se
usadil nadobro.
Ve Slovinsku žije 12 procent lidí, kteří
se narodili v zahraničí, a jen zlomek jich
pochází z Afriky. Bossman přesto za posledních deset let nezažil, že by ho někdo
kvůli barvě pleti diskriminoval.
Německo začíná pociťovat nedostatek
pracovní síly. „Ročně Německo kvůli úbytku obyvatel potřebuje půl milionu přistěhovalců na zaplnění prázdných pracovních
míst,“ říká německý ministr hospodářství
Rainer Brüderle. Přes 400 000 zkušených
a vzdělaných pracovníků chybí v německém průmyslu. Nedostatek pociťuje 70
procent podniků.
Zájemci o kvalifikovanou práci v Německu dnes musejí absolvovat složitou
proceduru praktických a teoretických
zkoušek a pohovorů, což má prověřit jejich
v zahraničí nabyté diplomy. Celý proces
trvá často několik let.
Nový zákon který má parlament schválit
v prosinci, předpokládá rychlejší uznávání
zahraničních diplomů, zavede kurzy němčiny a měl by také potlačit institut nuceného manželství praktikovaný mezi muslimy.
Modelem jsou imigrační zákony Austrálie
či Kanady, které umožňují trvalý pobyt pro
ty, kteří vyplňují kvalifikované pozice, na
něž nelze sehnat Němce. Nejčastěji jde
o techniky, inženýry, experty v IT sektoru
a ve zdravotnictví. 1. května 2011 se navíc
otevře německý pracovní trh pro všechny
obyvatele nových členských zemí EU.
* * * * * * * * *
Policie zadržela 38letého muže, kterého
podezírá ze střelby po imigrantech ve
švédském Malmö. Za poslední rok na ně
útočník vystřelil patnáctkrát, jedna žena
nepřežila, osm lidí bylo zraněno. Policie
muže podezírá z vraždy a sedmi pokusů
o vraždu.
Série začala loni v říjnu, kdy zemřela
dvacetiletá Trez West Perssoonová. Se
svým kamarádem seděla v autě, když ji
zasáhla kulka. Muž utrpěl zranění, ale
útok přežil. Mezi poslední případy patří
útok na dvě ženy, které utrpěly zranění,
když útočník prostřelil okno, za nímž stály. V říjnu střelec zranil i dva muže, kteří
čekali na autobusové zastávce.
* * * * * * * * *
Skoro devět z deseti ilegálních imigrantů
se do Evropské unie dostává přes Řecko.
Řecko se proto obrátilo na Brusel s prosbou o pomoc, a řecké hranice s Tureckem
nyní budou hlídat lidé z Frontexu – Evropské agentury pro řízení operativní
spolupráce na vnějších hranicích členských států EU. Je to vůbec poprvé od
roku 2007, kdy byl tento tým vytvořen,
co bude Frontex zasahovat na vnějších
hranicích unie.
* * * * * * * * *
Jméno Mohamed ve svých různě psaných podobách se stalo loni nejužívanějším křestním jménem u novorozených
chlapců v Anglii a Walesu. V převážně
anglikánské Británii, která má 61 milionů
obyvatel, žije podle představitelů místní
muslimské obce více než 2,5 milionu muslimů. Rodiče sice dávali v roce 2009 nejčastěji jména Olivier a Jack, ale ta se ocitají
až na druhém respektive třetím místě,
pokud se berou v úvahu varianty jména Mohamed, jakými jsou především
Mohammed, Muhammad, Mohammad,
Muhammed, Muhamed, Mohammod,
Mahamed, Muhamad, Mahammed
a Mohmmed.
Redakce
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
Před budovou cizinecké
policie na pražském Chodově
se 25. 11. v časných ranních
hodinách uskutečnil koncert
na podporu migrantů. Akce,
jejímž cílem bylo upozornit na
nedůstojné podmínky cizinců
čekajících ve frontách před
cizineckou policií, se zúčastnilo okolo 60 lidí. Organizátoři
z Iniciativy za práva migrantů
kritizovali zejména to, že se
stále nepodařilo odbourat
celodenní čekání cizinců
na vyřízení formalit, které
jim umožňují pobyt v České
republice. Iniciativa se obává,
že situaci může ještě zhoršit
novela přistěhovaleckého
zákona, jež vstoupí v platnost
příští rok.
Dobrovolníci o půl sedmé
ranní postavili před sídlem cizinecké policie stolky s občerstvením a teplými nápoji. Přítomným cizincům rozdávali
informační letáky o činnosti
organizace a o připravované
novele cizineckého zákona,
která vstoupí v platnost příští
rok. Akci doprovázela živá
hudba muzikantů z řad přistěhovalců. S osobitou úpravou
české hymny vystoupilo
například uskupení Allstar
Refjúdží Band.
Fronty však nejsou jediný
problém. Stoupnou i správní poplatky. Doposud se
platilo tisíc korun za povolení k pobytu, nově se bude
platit dva a půl tisíce korun.
Vedle toho prý znevýhodňuje
zdravotní pojištění cizinců,
protože větší počet cizinců
musí mít komplexní zdravotní
pojištění, přičemž není vůbec
jasné, jaké produkty budou
komerční zdravotní pojišťovny nabízet.
* * * * * * * * *
Ve schválené novele zákona
o pobytu cizinců státních příslušníků se toho hodně mění
i pro firmy, jež pracovníky ze
zemí mimo Evropskou unii
zaměstnají. Základní změnou
v zákoně je to, že zaměstnavatel bude za cizince spoluodpovědný po celou dobu, kdy
mu platí pracovní povolení
a povolení k pobytu. A to i
v případě, že jej propustí.
Firma bude muset počítat
s tím, že náklady na případné
léčení takového člověka půjdou právě na její účet. Pokud
se této povinnosti bude chtít
firma vyhnout, bude muset
propuštěnému cizinci zaplatit
náklady na vycestování ze
země nebo se případně vyrovnat s policií, která dotčeného cizince vyhostí na své
náklady.
Náklady na vyhoštění budou
hradit i firmy, jež zaměstnají
cizince nelegálně. Bude-li firma nelegálně zaměstnanému
cizinci dlužit výplatu, bude
tento pracovník moci požádat
o povolení k pobytu, dokud
spor o mzdu neskončí.
* * * * * * * * *
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) zahájí kontroly nelegální práce, takzvané
„černé zaměstnanosti“, a to
zejména ve stavebnictví, pohostinství či cestovním ruchu.
Spolupracovat bude s úřady
práce, Českou správou sociálního zabezpečení (ČSSZ),
Státním úřadem inspekce
práce a cizineckou policií.
Intenzivní kontrolní činnost
by měla probíhat do konce
kalendářního roku. Kontroloři
budou za prohřešky udílet
pořádkové pokuty, v jednotli-
vých případech budou předávat podněty na pozastavení
činnosti či dokonce zrušení
oprávnění k podnikání na
živnostenské úřady.
* * * * * * * * *
Dělníky a dělnice z Ukrajiny
nahrazují lidé ze zemí, které
jsou součástí Evropské unie.
V Česku tak pracuje stále více
Slováků, Poláků, ale také
Bulharů a Rumunů. Výhodou
lidí z EU je, že nepotřebují
pracovní povolení a práci
seženou mnohem snáze.
V září 2010 v Česku bylo
zaměstnáno 45 782 Ukrajinců. To je o 21 429 méně
než rok předtím. Podobně
ubývá pracovních povolení
i pro Moldavany, Mongoly,
Vietnamce či Číňany.
* * * * * * * * *
Prezident Václav Klaus udělil
osm milostí, většinou z humanitárních důvodů, a mezi
nimi prominul tresty i dvěma
cizincům. Vietnamka Thi Ha
Nguyen byla odsouzena za
porušování práv k ochranné
známce, obchodnímu jménu
a chráněnému označení
původu a dostala podmíněný
trest. Kvůli odsouzení by však
Nguyen nedostala prodloužení k trvalému pobytu a musela by v České republice nechat
celou svou rodinu.
Omilostnění dostal také Bělorus Sergei Napreenko, který
si měl odpykat dva tresty
vyhoštění za neoprávněný
pobyt v Česku. Za Bělorusa
se přimluvila i organizace
Amnesty International.
Pokud by byl totiž vyhoštěn
do své rodné země, hrozilo by
mu pronásledování z politických důvodů.
* * * * * * * * *
V červenci se na webu městské části Praha-Libuš objevil
příspěvek, ve kterém si Pavel
Chaloupek, majitel zdejší
cukrárny Don Pablo, stěžuje
na údajné potíže, které má se
zdejší vietnamskou komunitou, a oznamuje, že proto
zakázal svým zaměstnancům Vietnamce v cukrárně
obsluhovat. Příspěvek, který
Chaloupek navíc požadoval
uveřejnit i v místním časopisu, vyvolal nesouhlas nejen
lidskoprávních občanských
sdružení, ale i kanceláře ombudsmana a České obchodní
inspekce.
Cukrář z Libuše své vyjádření nyní mírní. Tvrdí, že
je napsal v afektu poté, co
mu údajně skupina mladých
Vietnamců ukradla mobilní
telefon v hodnotě dvaceti
tisíc.
* * * * * * * * *
Zájem cizinců o zkoušku
z českého jazyka vzrostl od
listopadu 2009 do května
2010 o padesát procent.
Takový je výsledek dotazníkového šetření Výzkumného ústavu pedagogického
v Praze. Důvod narůstajícího
počtu zájemců je zřejmý: od
ledna 2009 je její úspěšné
složení podmínkou udělení
trvalého pobytu v ČR – ovšem
pouze pro cizince ze zemí,
které nejsou členy Evropské
unie. Největší zájem o zkoušku mají Ukrajinci, Mongolové,
Rusové, Vietnamci, Moldavané a Bělorusové. Úspěšnost
u zkoušky činí zhruba 80 %.
Většina neúspěšných uchazečů opakovala zkoušku ve
stejné škole.
26
FOTOKOMENTÁR
Dostalo se nám do rukou tajné schéma prozrazující, jakým směrem
se bude příští rok vyvíjet řešení přistěhovalectví v Evropě. Váhali
jsme s jeho uveřejněním, až hoši z Wikileaks nám dodali odvahu.
14
Hadi, draci, ptáci
All Star
Refjúdži Band