O šmírákovi jménem čtenář, o plyšových strážcích podsvětí a o

O šmírákovi jménem čtenář, o plyšových strážcích podsvětí a o

O šmírákovi jménem čtenář, o plyšových strážcích podsvětí a o kontextuální díře v jsoucnu
Slovník cizích slov1 vysvětluje slovo „intimní“ následovně: Jako první, tedy nejbližší, synonymum vybírá výraz „důvěrný“, který následně doprovazí spojením „důvěrně přátelský“ a „úzce soukromý“. Druhý význam: „tělesně nebo sexuálně blízký“. Přirozeně se nemůžeme vážně odrážet od takových zdrojů jako výkladový slovník, ale několik stinných náznaků odpovědí na problematiku nastolenou prostorem intimním vypozorujeme již nyní. Předně jak chápeme slovo důvěrný. Prostor důvěrný nám musí být dobře známý. Prostor, který má naší (nikoli svou vlastní) poetiku, duši, je neměnný, v souladu s námi a nám vyhovující (což nemusí vždy nutně implikovat, že je náš – pak přecházíme do „úzce soukromého“). Na druhou stranu ve chvíli, kdy prostor (základní kulisa mezilidské interakce) získá atribut důvěrného, stává se automaticky i jakákoli komunikace a konání v něm stejně důvěrné jako prostor sám. Neznamená to však, že věci uskutečněné zde musí být pravdivé, spolehlivé, vážné, ale tak k nim přistupujeme, neboť ve vlastním intimním prostoru nejde hrát falešné hry, podvádět. Riskovali bychom vlastní prozrazení. Tento prostor totiž vypovídá o nás, jsme v něm obsaženi2. Lze toho docílit pouze v případě, že se už vlastní intimita zakládá na podraze, hře, blafu...
I. Soukromí
II. Ložnice
III. Koupelna a záchod
(druhý život)
(univerzální smrt)
(dezinfikovaný hnus)
I. Soukromí
(druhý život)
„Šmíruju triedrem z okna své okolí
myslím, že zbytečně měnil jsem adresu
z budovy naproti čísi zrak sokolí
šmíruje triedrem škvíru v mém závěsu
Jak je to absurdní, že se tu zamykám!
Copak lze ukrýt se!? Vždyť není kam
věčnost je bez hranic, a já, vůl pitomý
zoufale skrývám tvář s pštrosími symptomy“
(Jiří Krchovský)
Soukromí považuji za naprosto výjimečnou věc. Tento pojem obsahuje několik důležitých a ne zcela univerzálních podmnožin, jako například vlastní byt, vlastní pokoj, vlastní stůl, šuplík, batoh, kapsy, polštář (pod polštářem) ad. Přimčemž každý z těchto prvků leckdy bývá součástí prvku jemu nadřazenému. Můžeme takto vypozorovat jakousi hierarchizaci osobního soukromí. Z jakékoli perspektivy totiž věc pod polštářem bude vždy daleko soukromnější nežli věc ležící volně na nočním stolku. Pokud vezmeme za své předpoklad, že základním prostorovým uspořádáním našeho soukromí je obydlí, potažmo domov (dům, byt), pak zmíněná hierarchie vyčnívá už v podobě jeho samého a základní skript pohybu bytem (předsíň → obývací pokoj → ložnice; s odbočkami do kuchyně, koupelny a na záchod) zdá se nejenom jasný a logický, ale také zcela přirozený.
1
2
Pedagogické nakladatelství Praha, 1987
Viz. Perec: Život návod k použití a všechny popisy bytů důmyslně zaměňované za popisy osob...
Uvedení hosta, vetřelce, do námi předem připraveného a uspořádaného prostoru započne pokaždé rituálním vyzouváním bot. Nikoli aby ho nepošlapal či nezašpinil. Tento jednoduchý společenský akt pouze vytváří hranici mezi veřejným a soukromým, neboť jinak by ani neexistovala. A není tomu z popudu hostitele či hosta, nýbrž z popudu pouhého rozhraní, které si svou přítomností onen rituál vyžaduje. Vědomí samo vynucuje rozlišovat mezi prostorem vevnitř a venku (na veřejnosti a v soukromí). Všechen následující pohyb hosta (opakuji hosta) u nás striktně řídí potřeba vlastního soukromí ventilovat se a představovat, přičemž vždy pouze z té části, která je pro hosta nejvíce pohodlná. Jinak řečeno ukazujeme našemu návštěvníkovi jeho samého mezi našimi věcmi. Vzájemnou shodou pak poměrně stoupá naše uspokojení. Soukromí nemusí být samozřejmě lokalizováno pouze prostorově. Alternativu hosta přináší například adresát, tedy dopis, či partner v rozhovoru. Nutnou podmínkou je ale realizace prahu (pečeť, obálka apod.), umělé hranice.
Problémem zůstává rozdíl mezi sdíleným soukromím, tedy soukromím jaksi občansky aktivním, jehož přítomnost se očekává, a ve kterém se vpuštěný host nalezne vždy, a soukromím intimnějším, ve kterém se nejspíše nenalezne, neboť ho k němu nepřipustíme, ačkoli by chtěl. Neobjevíme výmluvnější odraz než v libertinismu. C. De Laclos ve svém románu Nebezpečné známosti záměrně využívá dopisní formy nejenom, aby ironizoval literární stereotypy intimity, ale zároveň nechává své postavy způsobně zaměňovat sdílené soukromí za soukromí hlubší3. Správný libertin tímto způsobem dokáže přesvědčit svou oběť o jedinečném souladu, čímž odkrývá její nejhlubší nitro, které znovu a znovu připodobňuje k vlastnímu. A to vše se odehrává v prostoru dopisního papíru, tedy navýsost důvěrně. I proto libertina neustále ohrožuje ztráta schopnosti rozlišit mezi skutečným a předstíraným (viz. Valmont).
De Sadova Filosofie v budoáru už jen umístěním (do budoáru) a podtitulem (určeno k výchově dívek) vystavuje jinde skrývané vnady. Princip teatrálnosti (scénáře, zinscenovanosti) povstává ze sdílení veřejného, všeobecně přístupného, které se opět odehrává v čase a na místě striktně důvěrném (ve vztahu paní domu – host), a veškeré soukromno je plánovaně odhalováno. Pouze představa, že jako divák ocitáme se uprostřed až rituálního zasvěcování do tajů a skrýší skutečnosti (vlastního soukromí Dolmancé, společnosti libertinů), že jsme tedy šmírákem, stačí ke zhnusení (nesoulad se soukromím libertina). Ovšem onen divadelní aspekt (a podtitul) činí celé dění univerzálním, občansky (doslova) povinným, a zároveň i ironickým a výsměšným, čímž se spolehlivě nezaměňuje pouze soukromí osobní a společenské jako u Laclose, ale úplně se smazává hranice mezi soukromím a veřejností jako takovou4.
K opačnému procesu, tedy striktnímu oddělení a nastolení hranic („Tady je Krakonošovo“), dochází v triviální literatuře. Mýtická potřeba řádu a jeho následné zmapování přináší takové důsledky jako například: každá fantastická stvůra má vlastní jeskyni (a v ní své potřeby), každý čaroděj vlastní věž (Tolkien), každý ze sourozenců vlastní říši (Sandman) atd. atd. A nejdůležitějším momentem je, když někdo ze svého území odejde5 nebo vleze do cizího. K zvláštnímu zdvojení dochází u superhrdinů a jejich soků, neboť potřeba oddělit soukromí své druhé identity od první, význam té lidské (nesuperhrdinské) zcela devalvuje. Objektem naší touhy pak není odkrytí osobnosti a charakteru, ale prachprosté nadšení ze všech těch serepetiček a udělátek, co Batman ve své jeskyni skrývá. A stejně přistupuje i superhrdina ke svému padouchovi. Jakékoli psychologické pohnutky jdou stranou. Důležité je, kde se nalézá jeho skrýš a co v ní chystá (tedy jaké tam má serepetičky na zničení světa (jaderné bomby apod.) a jaká moje udělátka by se nejvíce hodila k jejich eliminování)6.
Sebemenší neuspokojení v otázce základního schématu soukromého prostoru projevuje se přímo destruktivně. Předně schopnost soukromí strukturovat a třídit (a následně vybírat představeníhodné vzorky) je přímo podmíněná nejenom charakteru osobnosti, ale také velikosti prostoru, v němž má být 3
4
5
6
„...říkáte totiž všechno, co si myslíte, a neříkáte nic, co si nemyslíte...“ (C. De Laclos: Nebezpečné známosti – Markýza De Mertevil Cecilii Vilancesové)
„Volnost, rovnost, bratrství“ ­ jak výstižné heslo Velké francouzské revoluce
Např. Lucifer opustí peklo (Gaiman: Sandman), elfové opouští svůj kraj (Tolkien) apod.
Batman, Superman, James Bond
struktura uskutečněna.
V prvé řadě: rozlehlost odstraňuje možnost nabýt ideálního stavu7, setrvat v rovnováze mezi ukrýváním našich náležitostí a jejich kontaktováním. Jejich nahromadění do jednoho bodu, aby byly neustále po ruce, by je okamžitě lokalizovalo a dalo tak všanc hostům, zatímco jejich rozprostření jim odebere tělesnou blízkost (viz. výkl. slovník).
Na druhou stranu nedostatek nebo úplná absence místa pro intimní položky způsobuje nadměrnou chtivost po cizích intimitách. Z prostého důvodu: chybí nám jejich dotyk a důvěrnost. Nám sebraný (nebo nikdy nezískaný) prostor intimit chceme vybudovat někde jinde. Nemusí to být prostor materiálně náš, v našem vlastnictví. Jeho obsah je však z ojedinělé perspektivy znám pouze nám, je nám vlastní, a obdobně jej nehodláme vydat žádnému hostu. Říká se tomu šmíráctví. Má podobu porůznu od lehkých „nahlédnutí“ do kapes a deníčků8 až k vyslovenému voyerství. Proto je třeba vlastní soukromí chránit, proto existují různé stupně schovávání v závislosti na tom, komu má být intimní objekt odepřen (věci v ložnici uvidí pouze ti, kteří do ní byli pozváni). Zároveň větší ochrana znamená silnější lákadlo pro potenciální šmíráky a zloděje9.
Witold Gombrowitz v knize Ferdydurke umně vystihuje podstatu takového boje o intimní prostor. Josífek10, jenž je připraven o veškeré soukromí, neboť je vrácen do role puberťáka, vzat na chlapeckou školu a ubytován u cizí rodiny, svádí bitvu se studentkou, a to jednoduchým šmírováním. Prakticky okrádá studentku o její jedinečné intimní okamžiky (v koupelně, v pokoji) tím, že z nich činí vlastní. Avšak v momentě, kdy studentka zjistí, že je okrádána, tato chvíle přestává být pro Josífka intimní. Navíc Josífkem ukradené intimno si studentka Tintoretto: Venuše, Mars a Vulcan (1551) – souboj o intimity
vynahradí tak, že promění okamžik Josífkem považovaný za intimní v neintimní, čímž ho obere o jeho vlastní intimno. Nakonec si připusťme ještě existenci sama sebe, čtenáře, který ve stejné chvíli, na stejném místě okrádá jak Josífka tak studentku zároveň, což ho samozřejmě musí trapně zaskočit.
Vše vyúsťuje v přímo triviální závěr. Touha po šmírování a ukrývání sama sebe v labyrintu soukromí je pouhá praktická aplikace ne zcela správného předpokladu, že mít tajemství nebo ho naopak u někoho jiného prokouknout nás staví do výhodnější pozice při možné interakci (např. pocit, že jako znalci Batmanova arzenálu jsme mu daleko nebezpečnějšími protivníky). Pak chování společenské potažmo veřejné se může zásadně vzdalovat soukromému a intimnímu pojetí z čiré prozíravosti nebo pózy. Čtenář jako literární voyer si je toho vědom a autor mu nedopřeje větší uspokojení, než ho utvrdit v přesvědčení, že má cenu nadále se i ve skutečnosti pokoušet o nahlédnutí do cizích intimních zákoutí11 nebo mu tu příležitost rovnou poskytnout12 (a ne ho trapně přistihnout jako W. Gombrowitz).
7
8
„Palác neposkytuje ani koutek pro důvěrnost" (Baudelaire)
Zde si uvědomme, že čtenář deníků (Mácha apod.) a dopisů (zmíněný Laclos, Werter a spol.) není nikým jiným než šmírákem, který prahne po cizím soukromí. Opačně ten, kdo deník (u dopisů to nemusí platit) sepsal, si buď jako De Sade zahrává se čtenářem (proměňuje podstaty veřejného a soukromého), nebo shromažďuje intimity do menšího prostoru, aby se staly tělesně přítomny (to je ono neustálé zapisování, nošení deníku u sebe apod. (rozdíl od kroniky)).
9 „Každý zámek je pozváním pro zloděje. Jaký psychologický práh představuje takový zámek! Jaká výzva zvědavci, je­li zámek ozdobný!“ (G. Bachelard: Poetika prostoru – Zásuvka, truhly a skříně)
10 Podobně se Josef K. dostává do problému s nedostatkem soukromého prostoru a nuceně tak šmíruje, případně obývá cizí prostory... (F. Kafka: Zámek)
11 „Doma nosil beduínský burnus a toledský baret, ve kterém vypadal ještě opuštěnější (než když vyrazil do města – pozn. aut.).“ (G. G. Márquez: O lásce a jiných běsech)
12 „...jestli mi tedy bude chtít políbit zadnici spustím kalhotky a vživotní velikosti mu ji do ksichtu roztáhnu až mi strčí jazyk do díry kam až stačí do samého tělíčka a potom mu řeknu že bych potřebovala 1 libru možná 30 šilinků řeknu mu že bych si chtěla koupit prádlo jestli mi je dá o moc nepřijde nechci z něho vyždímat co se dá jako to dělají druhé kolikrát jsem si mohla vyplnit několikaliberní šek...“ (J. Joyce: Odysseus)
II. Ložnice
(univerzální smrt)
„Zeus šel ke svému lůžku, král Olympu, velitel blesků,
na němž i jindy si lehal, kdy sladký ho pojímal spánek.
Na ně si vstoupil a spal – s ním zlatotrůnná i Héré.“
(Homér: Illias, konec I. Zpěvu)
Z jakého důvodu mezi své nejintimnější prostory řadíme ložnici? Pochopitelně, v ložnici přece ukrýváme většinou všechny ty rádoby osobní věci jako spodní prádlo a největší prohřešky proti dobrému vkusu: plyšové hračky, v ložnici se provozuje sex (velice intimní záležitost) a ložnice v sobě skrývá ono tajemné „pod polštářem“. Ano, ale to jsou jaksi druhotné znaky, neboť jsme je zamkli do ložnice právě proto, že je tak intimní. Její jedinou původní funkcí zůstává spánek. Ale co považujeme na základní životní potřebě, kterou sdílí všichni živí tvorové, za tak úzce důvěrné? I bohové Olympu mají každý své vlastní lůžko (ve svém obydlí, jež vystavěl Héfaistos) zcela izolované od veřejných prostranství (Diův trůn a sály pro hostiny). Odpověď je více než barokní... SMRT.
Automaticky siamské barokní dvojče „smrt a spánek“ není pouhým připodobněním mrtvého člověka ke spícímu. Odchod spícího z materiálního světa, ze světa racia, a jeho lapení v pavučině snů se s mrtvolou v této logice přímo zrcadlí. Spící je pro tuto chvíli mrtvý a mrtvý vždy pouze spí. Z obrazu pramení úplně syrový, pudový a naturalistický strach. Obava ze záměny výrazů smrt a spánek převyšuje veškerou mez. Proto je jim vyhrazeno náležité soukromí. Větu „jdu se vyspat“ 13 nahradíme spojením „jdu se umřít“ a skutečně jsme připraveni si sdřímnout. Naše heroické snahy o estetizaci smrti začínají u ozdobného povlečení a plyšových ochránců (taková moderní verze egyptských doprovodných bůžků) a končí nebesy, tedy když umřít, tak rovnou v nebi. Prakticky mají za účel nás rozptýlit od pomyšlení, že bychom to s naší únavou mohli přehnat, a zakládají tak víru v přirozenou smrt ve spánku. Opravdovou smrt pak v této víře zaměňujeme právě za iluzi odpočinku.
„Jak temné jsou tvoje skráně.
A tvoje ruce – ta tíž.
Dávno jsi daleko odtud
a mne už neslyšíš.
Pod plápolavým světlem
jsi stará, smuteční,
a do tvých rtů tak krutě
se zatlo mlčení.
Zítra už bude tu ticho
a možná v prostorách
ještě i šelest věnců
a práchnivění pach.
Prázdnější budou noci
nyní – a po letech.
Zde, kde tvá hlava spala
a tichý byl tvůj dech“
(G. Heym: Poslední stráž)14
Bosch: Lakomcova smrt
M. J. Rentz: Hraběnka (18. st.)
M. J. Rentz: Kněžna (18. st.)
V kombinaci s dalšími přiřknutými významy a symbolickými funkcemi se výsledek syntetizuje v obří memento15. Tam, kde se rodí nový život, aby vzápětí jeho tvůrci umdleli vyčerpáním, kde se 13 Jakýkoli spánek důsledně od společnosti oddělujeme oznámením o našem úmyslu (tedy obavou o sebe sama) a odchodem (do stanu, domů, do jiného pokoje) do soukromé ložnice.
14 Pro pochopení asi nejdůležitější poslední dva verše: mrtvá je naaranžována jako spící ve své posteli.
15 „...a zmítali se po posteli, nevšímajíc si větru, který zanášel až do jejich ložnice pláč příbuzných Prudencia Aguilara.“ (G. G. Márquez: Sto roků samoty)
dosahuje vrcholu, aby se mohlo zemřít a následovně vstát z mrtvých16, kde se pták fénix s neutuchající vášnivostí opětovně spaluje v popel, z něhož posléze vylétá, kde se vchází do světa „in limbo“, kde se na noční stolky odkládají všechny knihy mrtvých, jež se čtou v přípravě na nadcházející zápas s podvědomím, tedy tím největším peklem, kde uléháme s partnerem, kterého my, stejně jako on nás, na cestě následujeme, kde lze tak snadno prozřít a pohlédnout v hrůzy Hádu, ano, zde v ložnici.
Našli jsme tedy konečně místo, kde hraničí život a smrt. V ložnici život začíná a také končí, ložnice je řekou Styx mezi říšemi mrtvých a živých. Shakespearova Hamleta navštíví duch jeho otce pouze na hradbách (v noci – mystický čas) a poté ještě v královnině ložnici, kde mimochodem Hamlet před chvílí zabil Polonia. Princip osobní brány do podsvětí tak vcelku vysvětluje magično tohoto prostoru, které ale dokonale určuje i jeho intimní dispozice a osobní charakter, tak strážený a uctivaný17.
III. Koupelna a záchod
(dezinfikovaný hnus)
„'Čistota se rovná nicotě. Má pro nás neodolatelnou
svůdnost, protože my všichni jsme synové nicoty.'
Nato se ke mně obrátil v náhlém vytržení: 'Není to
úžasné?' vykřikl. 'Tyhle mizerné jedlové dveře, co
drží zástrčka za pár krejcarů, oddělují bytí od nicoty!'“
(M. Tournier: Král duchů – o dveřích na záchod)
Ve vesmíru se nevyskytuje přízemnější objekt než exkrement. Vždyť přece vše naplňuje svou existenci oběma vertikálními směry: květina roste nahoru za světlem, voda dokáže vystřikovat, živočich vzhlíží, vylézá, zdolává a leckdy i létá, hornina se vrásní v masivní pohoří a tryská v sopečných erupcích, celý planetární a galaktický systém se vznáší v nezměrném prostoru! Co naplat, hovno vždycky padá pouze k zemi. Tento jednoduchý fakt nás natolik tíží, že kultovní otázka „a jak to dělají kosmonauti v beztížném stavu?“ zcela reflexivně evokuje absurdní představu, totiž i zde výsledek kamsi padá. Přesto to není natolik zcestné, jak se na první pohled zdá. Co z matky země pochází, námi prochází, přirozeně se opět k ní vrací. Logické! Je to naše vlastní uzemněné já, to, co nás při zemi drží, naše hmotná část, naše materie. V určitém smyslu nás jenom ničí obraz vlastních kusů odpadávajících z apollónského celku při cestě vzhůru.
Záchod či latrýna neboli hygienicky bílé až života zbavené prostředí slouží k „čistému“ splácení dluhů přírodě, z níž jsme si materii vypůjčili. Opakuji: ČISTÉMU SPLÁCENÍ. Neboť člověk toužící po odpoutání se a rozletu18 nedocílí jich jinak než zbavením se všech zátěží vyhýbaje se současně zamazání dalšími. Nepřipadá v úvahu činit toto například v lese, kde zároveň s vyplachováním vnitřku neustále pošpiňujeme vlastní zevnějšek pouhým tělesným kontaktem s okolím. Ani turecký záchod neposkytuje onu rozvážnost a uměřenost, je příliš chtivý a horlivý, nezkušený a bázlivý či pokorný, jak popisuje Michel Tournier v románu Král duchů19, což samo o sobě znemožňuje vytoužené uvolnění ducha ze spárů materie.20 Pouze člověk trůnící, člověk usazený, upevněný je připraven k mohutnému startu a na vzrůstající přetížení21. Nebo jak si vysvětlujete pohodlnost, snadnost a někdy až panickou 16 „Colin ještě spal, Chloé se právě probudila a dívala se na něho. Vlasy měla rozcuchané a vypadala ještě mladší... ...Colin ležel natažený na břiše, objímal podhlavník a slintal jako velké dítě...“ (B. Vian: Pěna dní)
17 „Když ho (ducha P. Aguilana) však José Arcadio Buendía jedné noci našel ve svém pokoji, jak si vymývá ránu, bylo to na něj už příliš.“ (G. G. Márquez: Sto roků samoty)
18 Vpodstatě každý...
19 „Nemám nic proti tureckým záchodům ve dvoře. Hodí se přesně ke každodennímu kálení většiny, která sice není profánní, zato je určitě laická. Chápeš ten jemný rozdíl? Podřep ve stoje, k němuž turecký záchod nutí, je při vší nepohodlnosti plný ctnostné pokory. Je to jakési klečení naopak, kolena při něm míří k nebi, místo aby ukazovala k zemi. Zato přímo k zemi ukazuje omega, hledající, zdá se, bezprostřední kontakt se zemí, jako by země mohla aktu napomoci, přitahujíc k sobě jakýmsi magnetismem to, co se jí vtěle nejvíc podobá.“ (M. Tournier: Král duchů)
20 Michel Tournier pak později rozvádí hrdinovu vášeň pro vykopávání hlíny, tedy jak v ní pátrá po kouscích sama sebe, které do ní odevzdal. V prostředí Krále duchů je to tak možno chápat jako další „špatné“ čtení symbolů a vytváření diabolů.
21 „Vyšla odtamtud důstojněji, než tam vešla – jakoby osvěžená, projasněná a polidštěná...“ (W. Gombrowitz: Ferdydurke)
nutnost četby na záchodě? Osvobozený duch si žádá své využití. Výhoda civilizovaného WC spočívá v jeho schopnosti neustále vypadat připraven pojmout další a další výměšky, tvářit se jako bezedný požírač lidské přízemnosti, jako nicota, jako kontextuální díra v jsoucnu. Pak přistupujeme vždy znovu a znovu se stejnou důvěrou, že budeme uchráněni před konfrontací s naším vlastním (nebo nedejbože cizím) vyloučeným já (ať už kvůli jeho odpornosti, hříšnosti nebo nedostatečné vzletnosti). Na obdobném principu funguje i koupelna (vana, umyvadlo, zubní kartáček), ačkoli ta nás zbavuje pouze onoho „zamazání“ tedy elementů jaksi esenciálně a hlavně tělesně cizích. Gombrowitz ve svém (své) Ferdydurke líčí, jak ono očisťování ducha v praxi probíhá, jak studentka smývá během ranní hygieny vše, co na ní do teď ulpělo, zbavuje se veškerých hmotných a zjevných vrstev, aby se „...jako motýl vznesla na křídlech pohybu...“, a proměňuje se tak v původní podstatu sebe sama.
Jakékoli veřejné využití těchto zařízení pak podlamuje naše přesvědčení o jejich nekonečném apetýtu. Zkrátka není možno, aby zvládly vypořádat se s takovým objemem, s proudícími davy dovnitř a ven. Strach ze zahlcení zde má své místo, neboť těžko hledat strašnější scénář než přímé střetnutí člověka a všeho, co dokázal v sobě přežvýkat a rozmělnit. Takovou situaci berme jako nejtvrdší možné podkopnutí nohou, jako sražení na kolena (funkční metaforicky i prakticky). Je to nejhorší výraz ponížení, pošpinit někoho jeho vlastní F. Miller: Sin City ­ The Big Fat Kill
nečistotou, ukázat mu jeho vlastní přízemnost a buranství, což nepůsobí pouze tradičně nechutně nebo odporně, ale rovnou odsuzuje dotyčného k bezodkladné hanbě a posměchu. Nejde přitom o obvyklou karnevalovou záměnu vnějšku a vnitřku, ale o programové zneuctění duše jejím vlastním hmotným odpadem. Jak paradoxní, když právě hojné vylučování této zpracované potravy (ano, duše se krmí hmotou) bývá prokazatelným znakem zdravého a čilého ducha22.
Tomáš Nosek
22 „Armády kapesníků, regimenty plenek směřovaly do velkého koše na špinavé prádlo na matčině toaletě...“ (S. Rushdie: Děti půlnoci)