Antologie

Transkript

Antologie

Antologie
Pavel Šimík (šíma)
Antologie
-1-
Antologie
Antologie
Den, kdy se otevřela země © Pavel Šimík 2007-2009
Loď snů © Pavel Šimík 2007-2009
Ohnivé jazyky © Pavel Šimík 2007-2009
Rabbitdogs © Pavel Šimík 2007-2009
Stromy © Pavel Šimík 2007-2009
Tato sbírka je v elektronické podobě. Může být volně šířena, nesmí být však měněn její obsah, vyjma
doslovné citace. Případné překlepy (nebo nedoklepy) jsou vyhrazeny!
-2-
Antologie
Den, kdy se otevřela země...
Pavel Šimík
-3-
Antologie
Kapitola první – Návrat domů
Byl konec června. Blížilo se období sucha, jak nazývají léto všichni obyvatelé jednoho z
nespočetných koutů země, rozkládajících se na pokraji rozsáhlých pastvin, v úbočí nevysokých
kopců Vysočiny, jejichž vrcholky byly až na několik výjimek holé a bez stromů s nízkou vegetací a
přerostlou trávou.
Kdesi mezi kopci vedla stará zaprášená cesta obestavěná ještě staršími ploty z dřevěných klád,
které začaly stále více a více trouchnivět. A nebýt usilovné práce několika osadníků, rozpadly by se
již dávno na prach.
Po této prašné cestě si mezi hřebeny kopců razil cestu utrmácený džíp, který si snad pamatoval i
druhou světovou válku. Uháněl v oblacích zvířeného prachu a poletujícího písku, který nechával
daleko za sebou, jakoby dával všem znát, že ještě nepatří do starého železa, a že dokáže i nadále
sloužit svým pánům a dělat jim radost, dokud se nerozsype na náhradní díly a neskončí někde v
zapomenuté rokli.
Slunce se zvolna chýlilo k západu. Větřík byl stále více a více domýšlivý a dotíravý. Ještě dříve,
než zapadl rudý sluneční kotouč nad horkem zvlněným horizontem kopců, vyhoupl se džíp i s
řidičem na poslední hřeben, aby spolu spatřili v posledních slunečních paprscích svůj příští domov,
takřka zapomenutý ranč, který založil jeho prapředek z desátého kolena jedné starousedlické rodiny
chovatelů skotu, jehož kosti už dávno ohlodal zub času.
Sjížděl dolů z úbočí a přejel po mostě z klád nepříliš širokou říčku a zamířil k rozcestí, které
bylo obklopené skupinou statných buků, aby zamířil doprava, po cestě vedoucí do osady Dodge
city, která měla kromě honosného názvu s městem pramálo společného, aby po několika minutách
zabočil doleva na několik kilometrů dlouhou příjezdovou cestu vedoucí k usedlosti Bearsovic
rodiny.
Slunce bylo již za horizontem. Říčka i svahy kopců již tonuly v šeru, zatímco daleké pastviny
ještě ozařovalo zapadající slunce. Mírně se ochladilo, ale ne zase tolik, aby byl příjemný večer, i
když bylo nebe bez mračen a vítr se toulal kdesi po kraji. Byl pokročilý večer s nocí na spadnutí.
Kraj byl až nápadně pustý a bez života, jako by se všichni živí tvorové někam vytratili.
Džíp dojel k farmě a zastavil na prostranství před hlavní budovou. Muž za volantem vypnul
motor. Otočil se za sebe a pohlédl na vzdálené kopce Vysočiny. Nebyly příliš vysoké, ale nyní, kdy
se stíny s každou vteřinou neúprosně prodlužovaly se zdály být vyšší, než ve skutečnosti. S tichou
zádumčivostí se vypínaly nad rovinatou krajinou, jako by si byly vědomy své vlastní důležitosti.
Z umírajícího dne zbyly jen červánky po zapadajícím slunci. Nebe bylo tmavé se spoustou
zářících hvězd. Čas od času se temnou klenbou tiše přiřítila létavice, aby jako padající hvězda
mohla lidem splnit jejich nejtajnější přání. Nikdo si však nic nepřál, možná dnes nikomu na ničem
nezáleželo.
Muž vystoupil z vozu a obešel jej, aby si mohl z jeho zadní části vzít své věci. Dům byl tichý,
ne však bez života. Tiše přešel ke dveřím do domu. Nebyly zamčené. Vešel dovnitř a po špičkách se
vydal po chodbě ke svému pokoji. Byl připravený pro jeho návrat. Shodil ze sebe šaty a naházel je
na židli stojící u stolu. Ranec s věcmi hodil za postel.
Sedl si na stůl a dlouho hleděl skrz okno do temnoty noci. Nezúčastněné a líně se tetelící hvězdy
byly tichými společníky jeho radostného návratu. Těšil se na ráno, až všechny překvapí svou
přítomností. Konečně byl zase doma! A že jej nikdo nevítal? Měl přijet až zítra a protože chtěl
všechny překvapit, nechal džíp na příjezdové cestě a domů se přikradl jako zloděj. Byl unavený a
radost z přivítání chtěl nechat na ráno, které je moudřejší večera...
***
-4-
Antologie
Neuplynulo ani půl hodiny, co se probudila většina obyvatel domu, a z hlavních dveří se na
terasu vyřítila Ann. Vlasy měla neupravené. Noční košilka na ní jen vlála v dopoledním větru. Na
bosých nohách měla své pantofle od Santa Clause. Měla je ráda pro jejich hebkost na dotek a takřka
je necítila na svých malých a útlých nožkách. Chytila se zábradlí a zahleděla se ke kopcům. Kdosi jí
zezadu nadzvedl noční košilku a plácl ji přes zadek. Vypískla.
"Dědo!" zamračila se jako nebe před bouřkou.
"Nemáš tu chodit v pyžamu!" řekl jí. Usmála se. Každý věděl své. Allan si vždy našel nějaký
způsob, jak jí v dobrém vylekat a okořenit každé ráno, či den na tomto světě.
"Maminka se bude zlobit, že tu chodíš jen tak!" řekl a naoko se zamračil.
"Ještě spí," pokrčilo děvče rameny.
"A co když ne?" zeptal se a jen tak na půl oka mrkl do prázdné chodby. Ann na okamžik strnula.
"Půjdeš se převléknout a umýt do koupelny? Co tak udělat mamince radost?"
"Vážně?" zeptala se nedůvěřivě.
"Ano. Copak ty nechceš, aby tě měla ráda?" zavrtěl hlavou.
"Jo," řekla napůl pro sebe. "Půjdu probudit Marka."
"Ale až pak, slibuješ?"
"Že jsi to ty, dědo!" povzdechla si jako velká slečna a odcupitala neslyšně do svého pokoje.
Allan se nadechl čerstvého povětří a seběhl po schodech z terasy. Luplo mu v zádech. Málem upadl,
když se zarazil na zemi pod schody a chytal balanc. V duchu si nadával a křivil tvář bolestí.
"Už ti není dvacet!" řekla mu jeho žena a zůstala stát ve dveřích hledíc na člověka, s kterým
prožila hezkou řádku let. "Slyšíš, Allane?"
"To víš, že jo!" přikývl.
"Nechceš pomoct?" zeptala se ho starostlivě. "Potřeboval bys pořádně promazat!"
"Houby! To chce druhou mízu!" zavrtěl ztěžka hlavou. "Ono už to není takové, jak bejvávalo! A
nedívej se tak na mě!"
"Proč? Sice už toho moc nezastaneš, ale pořád jsi ještě chlap, nebo alespoň býval, než ti při
každém pohybu začaly vyskakovat klouby a to vždy tehdy, když jsi to nejméně potřeboval."
"Nech si ty dvojsmyslné řeči, Alice a udělej mi pořádné kafe, snad mě postaví na nohy! Budeš
té lásky? Čím jsi starší, tím jsi tvrdohlavější!"
"Kdepak, mám už svůj rozum, chlapče!" řekla mu tajemně.
"Jo?" zeptal se a pomalu se otočil, aby na ni lépe viděl. "A když jsi byla mladá?"
"Byla jsem blázen, do tebe, medvěde!"
"A dneska?" zakřenil se.
"Tělo ti už neslouží, ale co bych měla chtít na stará kolena? Snad bys měl přece jenom zajít za
tou starou čarodějnicí v kopcích, nemyslíš?"
"Ještě ty s tím začínej!" zabručel. "Jak poznám, že jsem ještě chlap, když mi pak upadne!"
"Na to ti raději neodpovím," pousmála se a zmizela za dveřmi. Allan se s námahou posadil na
schod a dal si hlavu do dlaní. Na záda mu zabouchala čísi pěstička.
"Dědo?"
"Co je, děvčátko?" zeptal se. Neobtěžoval se k ní ani otočit, a i kdyby chtěl, nepovedlo by se mu
to. Jsem jako ten Bismarck, když mu poškodili Angláni kormidlo! Postěžoval si Allan v duchu.
"Nech mě na pokoji, Ann, vidíš, že se nemůžu hýbat!"
"Hm," přikývla. "Až budu stará, budu taky taková jako ty?"
"Jaká?"
"Taky se nebudu moct hýbat?"
"To nevím, Ann, už jsi snídala?" zeptal se jí. Zavrtěla hlavou. "Tak padej!"
"Já musím vždycky poslouchat!" postěžovala si malá Ann jako obvykle, když se jí nechtělo
vyplnit přání dospělých. "Já vím, už jdu!"
-5-
Antologie
"Tak se mi to líbí, nemůžeš přece dělat mamince na zlost!" řekl jí a díval se, jak odchází do
domu. "Někdo přece musí mít rozum."
***
Jako poslední v domě se probudil Tom. Protáhl se na své milované posteli a pohlédl skrz velké
okno na skupinu stromů, stojících nedaleko domu, za nimiž mezi jednotlivými kmeny a korunami
prosvítaly nedaleké kopce a malinký kousek horizontu, kam až doléhaly nekonečné pastviny kdysi
tak úrodné půdy.
Bylo půl osmé a v domě již panoval čilý ruch. Z kuchyně se ozývalo skrze dlouhou chodbu a
zavřené dveře cinkání nádobí a hlas tranzistorového rádia. Co hrálo se mu nepodařilo zachytit. Tom
se snažil vychutnat pocit nic nedělání po ranním probuzení. V myšlenkách se navrátil zpět do
včerejších pozdních hodin, kdy se vrátil domů. Až na jeho staré rodiče byl celý dům na nohou, ale i
přesto, že byli všichni zúčastnění plní dojmů, rozhodli se, že si popovídají až na příští den. Přestože
se snažil přijít nepozorovaně, nepodařilo se mu to a byl prozrazen. Jeho děda našel na cestě pod
stromy zaparkovaný džíp a hned mu bylo jasné, která bije.
Tom vstal z postele a protáhl se. Vzápětí si uvědomil, že za pár dní už bude plně zaměstnán
prací na farmě. Oblékl se a vydal se projít po okolí domu. Vítr mu pročesával jeho černé kudrnaté
vlasy a popřál mu dobré ráno. Tom obešel celou usedlost, ale nikde nenašel nic nového. Přibyla
snad jen jedna velká nádrž na dešťovou vodu.
Prohlédl si i obě velké hospodářské budovy, ale ani na nich nebylo mimo opravené střechy nic
nového. Vydal se k potoku, jehož existenci obestíral závoj tajemství a legend, přestože nebyl starší
než několik stovek let. Zurčel mezi kameny a netrpělivě poskakoval v mělkém řečišti, jako by tušil,
že přijde čas, kdy na dlouho ztratí svou obvyklou dravost a promění se v takřka vysychající strouhu.
Tom chvíli postával na můstku z dřevěných klád bez postranic a díval se proti proudu na
vzdálené kopce stojící jeden nad druhým, vzájemně se převyšující svou osobitou velikostí.
Šplouchaní vody a volání k snídani, které vlastně ani nepatřilo jemu, jej probudilo opět k životu.
Očima zabloudil po cestě ke druhé usedlosti vzdálené necelé dvě míle odsud. Cesta mizela za
hradbou stárnoucích velikánů, jejichž koruny pomalu usychaly a asi dvě stě metrů vysokou terénní
vlnou vyrůstající v neveliký kopec, který zakrýval výhled v požadovaném směru.
Vydal svižně k domovu. Přelezl plot z několika klád a rozběhl se na svých mrštných nohou k
dlouhé terase umístěné pod převislou střechou s podpůrnými sloupy a zábradlím, zabraňujícím
nešikovným osobám padnout z terasy na kamenitou zem. Překonal tuto překážku, aniž by se
obtěžoval vyjít po schodech nahoru. Vydal se do kuchyně, kde jak slyšel, panoval čilý ruch.
"Mami! Tom se vrátil! Slyšíš?" volal čísi slabý hlásek, z kterého se vyklubalo sotva pět let staré
dítě. "Kdy přišel? Včera večer? Proč jste mě neprobudili?"
"Nekřič tolik!" napomenul jej mladý muž. "Copak jsme všichni hluší?"
"Přivezl jsi mi něco?" vyzvídalo dítě. "Rychle mi řekni, co pro mě máš!"
"To víš, že jo!" přikývl. "Ale až později!"
Ve dveřích vedoucích z kuchyně na chodbu se objevila žena středních let, s dlouhými blond
vlasy, které jí zvolna padaly na ramena. Ten den je neměla po dlouhé době sepnuté do copu, či
obrovského drdolu, jak byla zvyklá.
"Tak už dost!" křikla. "Běž pomoct babičce! Nebo utíkej ven a nepřekážej...“
„Ahoj, mami,“ řekl. „Skoro ses nezměnila... Jak se vám tu vede?“
„Vrátil ses?“ usmála se. „Natrvalo? Možná jsi tehdy neměl odcházet...“
„Tom už s námi zůstane?“ vyzvídalo dítě. „To bude paráda!“
"Neslyšela jsi mámu?" zamračil se Tom.
"Já musím vždycky poslouchat," postěžovala si malá Ann a zmizela za dveřmi.
-6-
Antologie
"Ahoj dědo!" usmál se Tom na muže, který nesměle nakoukl do kuchyně.
"Neříkej mi dědo!" zabručel naoko starý muž. "Pro tebe jsem Allan! Viděl jsem ráno džíp na
příjezdové cestě a protože tu nikde není tvůj otec, hned jsem věděl, že ses vrátil... Proč tak tajně?
Jak se máš?"
"Zabalil jsem to!" podíval se na něj Tom.
"Zabalil?" nechápal starý muž smysl jeho slov. Nedovedl si to srovnat v hlavě. Jeho vnuk se
nejprve rozhodl odejít navzdory svému otci, a pak se po dvou letech vrátil zpět. Vše udělal bez
vysvětlení, jen tak pro nic za nic, jako by se schválně nechával vláčet osudem. "Vždycky děláš, co
tě zrovna napadne? Jsi jako korouhvička, která se otočí vždy tam, kam fouká vítr? Ale jsem rád, že
jsi tu, každá ruka dobrá..."
"Prostě jsem odtamtud odešel a nechci o tom mluvit. Vrátil jsem se na farmu! Slyšíš, Allane?
Vrátil jsem se domů!"
"Jsi jako velká voda!" zvolala Alice, která právě přišla do kuchyně. Bodře se na Toma usmála, a
zvolna k němu vykročila.
"Babi..." zvrtl se Tom na patě a nechal se přitisknout k jejím prsům v nehorázně silném objetí.
"Jsem ráda, že tě vidím!" řekla.
"Zůstanu na farmě," řekl jí a čekal na její reakci.
"To je dobře," odpověděla mu.
Sluneční paprsky nesměle vstoupily do kuchyně a ozářily její žlutohnědé vlasy, které se ji
kroutily do ruliček. Stála tam u stolu a dívala se na Toma, jak ji pozoruje s neskrývaným zájmem.
"Zestárla jsem, viď?" řekla a ukázala na svou plnou postavu. "A ztloustla..."
"Jen o trošičku," přiznal se Tom.
Matka zatím připravovala stůl a nic neříkala, jako by o Tomově příchodu věděla již předem.
"Ahoj!" pozdravil jej Mark, který se znenadání objevil ve dveřích kuchyně.
"Čau brácho!" pozdravil se s ním Tom. "Vypadáš dobře, jak to děláš? Připadá mi, že jsi se vůbec
nezměnil."
"To víš, za chvíli mi bude osmnáct," pokrčil rameny. "A podle mámy to se mnou pořád tříská na
všechny strany. Dneska nemám školu, mami... Celý týden není škola!"
"Alespoň se budeš věnovat svému bratrovi," řekla mu s úsměvem. "Nebo máš jiný program?"
"Co bych pro něj neudělal," zakabonil se Mark a bouchl pěstí do mračícího se bratra. "Nebo
ne?"
***
Bylo po poledni. Otec ještě nebyl doma. Starostlivá matka je neustále obletovala, takže neměla
čas se ani pořádně najíst. Alice, Tomova babička, se neposedně ošívala na vypolstrované židli a
svou netrpělivostí se snad mohla vyrovnat jen malé Ann, která se již nemohla dočkat, kdy bude
moci jít ven.
"Oběd byl vynikající!" usmál se Tom na obě hospodyňky. Babička tiše přikývla. Největší
zásluhu na tom však měla Kate a to ji nemohl nikdo popřít. "Díky, mami, tohle mi vážně chybělo."
"Jsem ráda, že ti chutnalo," řekla mu jeho matka a zmizela ve dveřích do kuchyně. Pak se
všichni rozešli. Kate s Alicí poklidili jídelnu. Ann se nedočkavě rozběhla na terasu a pak po
schodech do vysoké trávy.
Na obloze nebyl ani mráček. Tom s Markem se usadili do stínu husté koruny jednoho ze stromů
v okolí farmy. Vítr neúnavně poháněl kolo větrné elektrárny, jejíž konstrukce potřebovala opravit a
natřít barvou, aby ji nesežrala rez.
"Co se tu vůbec změnilo?" zeptal se Tom svého mladšího bratra.
"U nás nic," dal si Mark do úst stéblo trávy. "Ale do nedaleké usedlosti se nastěhovala jedna
-7-
Antologie
rodina. Přivezli s sebou pěkné děvče!"
"Kolik jí je? Myslel jsem, že se držíš svého starého pořekadla a holky necháváš na pokoji?"
"Je starší než já. Nejmíň o rok a k tomu není můj typ."
"Nepovídej," zašklebil se Tom. "Jak vypadá?"
"Normálně! Je černovlasá, asi plnoštíhlá, má malé ruce a nohy. Měří asi jako já, má černé oči a
je docela příjemná ženská!"
"Hm," přikývl Tom.
"Otec ji hlídá jako oko v hlavě. Asi má pro ni už připravený život podle svých představ na sto
let dopředu!"
"Takže si s naším otcem mohou podat ruce?" zeptal se Tom.
"Asi tak nějak. Mám pocit, že by ti ustřelil hlavu, jen co by ses ukázal na dohled. Chudák
holka."
"Rodiče si člověk nevybírá!" přikývl Tom.
"Ještě není plnoletá," odfrkl si Mark. "A já taky, a musím držet hubu."
"Jednou jim dojde, že jednali nesprávně," řekl mu Tom. „Rodiče si nevybereš...“
"Zdá se, že jsi zapomněl, jaký náš otec je. Za dva dny uvidíš sám. Tahle farma mu leze na
mozek. Za ty dva roky, co jsi tu nebyl se změnil k nepoznání. Lituju všechny, kteří s ním musí žít!"
přerušil jej Mark.
"Tak zlé to s ním možná nebude," utěšoval ho Tom.
"Říkám ti, že ho poznáš z jeho horší stránky. Má na tebe zlost, že jsi odešel na tu školu a jej tu
nechal v nejtěžší době samotného. Nikdy ti to neodpustí!"
"Tak už dost, Marku!" okřikl jej Tom a prudce vstal. Díval se na něj a nechápavě kroutil hlavou.
"Co to do tebe vjelo?"
"Nic, ty jsi byl daleko odtud a my tu s ním museli žít celé ty roky!"
"Křivdíš mu," nevěřil mu Tom. "Nikdo není dokonalý..."
"Ano?" zarazil se Mark.
"Přesně tak, každý má své mouchy," zamračil se Tom.
"Vždyť jsem jen řekl, co si myslí každý. Snad jen naší sestřičce je to jedno, protože je jedinou
osobou, ke které se chová jako ke člověku."
"Ann je ještě malé dítě a zdá se mi, že děláš z otce pěkné zvíře!" řekl mu Tom. "Neprojdeme se
po okolí?"
"Fajn," mávl Mark rukou.
"Vidíš ten velký strom u potoka?" zeptal se jej Tom. "Kdo u něj bude dřív, bude celý měsíc mýt
nádobí..."
"Souhlasím," přikývl jeho bratr. Rozběhli se jako vystřelení z děla. Těžko říci, který z nich byl
rychlejší a kdo stál u stromu jako první.
"Vyhráli jsem oba!" kapituloval Tom.
"Bojíš se prohrát," zamračil se Mark, když seděli na kopci nad farmou a dívali se po okolí.
"Je to krása, viď?" nechával se Tom unést podívanou na nekonečnou rovinu rozkládající se pod
jejich nohama. Viděli daleko za obzor.
"Tohle mi vždycky scházelo!" přikývl Mark. "Víš o tom, že jsem si tě představoval úplně jinak?
Jiní chlapi v tvém věku chlastají, jezdí na motorce a chrápou s každou holkou, která jim padne do
oka..."
"A co?" zeptal se jej Tom.
"Imponuješ mi."
"Tím, že nepiju, nebo že nespím s holkama? Nejsem žádný poustevník, Marku!"
"Jasně, já vím," mávl rukou a jako první se vydal k domu. „Myslel jsem to jinak...“
„A jak jsi to myslel?“
-8-
Antologie
„Že jsi prostě jinej, že jsi... Frajer, který si nemusí nic dokazovat!“
„Třeba se mýlíš,“ pokrčil Tom rameny. „Možná nás všechny otec změnil víc, než si všichni
myslíme...“
„Možná ano,“ souhlasil jeho bratr. Tom jej zadumaně následoval. Bylo parné odpoledne. Slunce
se tetelilo na bezmračném nebi. Bylo bezvětří. Dopolední vánek se kdesi vytratil, jakoby tušil, že se
nemůže rovnat síle slunečních paprsků, které ohřívaly vše ve svém dosahu a vytvářely tak
nesnesitelné horko, od kterého nebylo úniku.
***
"Mívám ošklivé sny, Tome," řekla mu k večeru jeho babička.
Seděli na terase a popíjeli chladnoucí čaj. Slunce se chystalo každou chvíli zapadnout za
vrcholky kopců. Vítr roznášel po okolí mračna prachu a na vzdálené kopce s rostoucí tmou dopadl
temný stín jako předzvěst nadcházející noci. Ostatní obyvatelé domu se kamsi vytratili. Nerušili je
svou přítomností a stará paní mohla svému vnukovi říci vše, co ji tížilo na srdci, protože si myslela,
že konečně našla toho pravého, komu by se svěřila. Dívali se, jak se sluneční kotouč roztahuje nad
vlnícím se obzorem a chvěje se v tetelícím vzduchu. Na nebi nebylo ani obláčku. Samotná obloha
pomalu tmavla a tu a tam nesměle vykukovaly první hvězdy.
"Co se děje, babi?" zeptal se jí. Nesmála se. Její tvář byla vážná a ustaraná. Hleděla nerušeně do
dálav, než se konečně odhodlala k odpovědi.
"Už jsme ti vyprávěli o tom, jak tu kdysi před třemi stovkami let byla živá vesnice? Tehdy sem
přišel tvůj prapředek, těch předpon bys musel hodně přidat, abys správně určil jeho postavení v naší
rodině..."
"Ano, kdysi, když jsem byl mladší, mi otec s matkou o něm něco vyprávěli, ale já jsem už
všechno zapomněl. Nebylo toho zrovna moc," pokrčil Tom rameny.
"Tak vidíš!" přikývla. Dlouze se nadechla a pokračovala: "Přivedl si s sebou ženu s jedné daleké
vesnice, vlastně ji ukradl jejímu otci. I teď se stává, že se do sebe dva zamilují, ale stojí jim v jejich
lásce někteří z rodičů."
"Ano, stává se to," souhlasil a poposedl si blíž k zábradlí, aby se pohodlně opřel. Díval se do
jejích očí a dychtivě, s dětskou nedočkavostí, očekával další informace o svých předcích a
důvodech babiččiných nočních můr.
"Abys rozuměl, v našich žilách koluje z malé části indiánská krev. Možná, že i tehdy bylo
takových lidí víc. Víc těch, kteří si vzali za ženu indiánku. Jestli tě budu unavovat, tak mi řekni..."
"Indiánku?" nechápal.
"Je to opravdu složité, Tome," řekla mu. "Tehdy proudilo do Severní Ameriky hodně
přistěhovalců, trestanců a dalších lidí, o kterých se na první pohled, ba ani po delším úsudku nedalo
říci, odkud jsou. Přijížděli sem převážně z Francie, Anglie, a nezřídka i jiných zemí Evropy. Někteří
chtěli začít nový život, utéci před útlakem, bídou či nadvládou toho či onoho krále. Já vím, odběhla
jsem od tématu. Poměry, které tu vládly před dvěma či třemi stoletími nebyly zrovna lehké, na to
můžeš vzít jed, Tome."
"Co se dělo pak?"
"Utekla, jak už jsem řekla. Otec té dívky se vydal hledat uprchlou dceru a hlavně toho všiváka, s
nímž odešla. Vlastně je dobře, že se poznali a rozhodli se vzdorovat osudu, jinak bychom tu dnes
neseděli a nepovídali si."
"Rozumím, nenašel je?" zeptal se.
"Jak to víš?" podivila se. "Nevěděl, kam odjeli. Projel křížem krážem celé okolí své rodné
vesnice, nebo spíš osady, ale nenalezl po nich ani stopu. Asi odjeli náhle a v noci, protože nenalezl
jediného svědka jejich útěku. Zapojil do hledání armádu, i indiány, kteří se spolčili s bělochy, ale po
-9-
Antologie
nich jako by se země slehla!"
"Ona byla indiánka?"
"Možná z části, možná úplně. Je to už hrozně dávno a za celou dobu, co se tento příběh přenáší
z generace na generaci mohlo dojít k mnoha zkreslením! Přišli až sem a usadili se tu. Daleko od
zuřícího otce. Vlastně nemohla být plnokrevnou Indiánkou, protože její otec indiánem nebyl, kdo
ví?" mávla rukou a nadechla se chladného večerního vzduchu.
Slunce zapadlo. Po temném nebi se proháněl jen vítr. Hvězdy zářily jak vzdálené lampióny.
Tisíce hvězd. Seděli potmě a zaposlouchali se na okamžik do cvrkotu nočního života v trávě v okolí
farmy.
"Tvůj prapředek. Zkrátka si zabral pro sebe tohle místo a rozhodl se, že tu založí farmu..."
pokračovala. "Nakoupil za ušetřené peníze krávy, nářadí a s několika najatými muži postavil dům a
hospodářská stavení. Ale pozor, dnešní budovy jsou staré jen sto let, ty původní shořely. Snad díky
nehody, nebo zlého úmyslu někoho z okolí. Prostě a jasně, začal zde hospodařit. Nebudu tě
unavovat řečmi, jak se mu dařilo, či nedařilo, sama o tom moc nevím. Ale asi ano, jinak by tohle
místo zůstalo opuštěné a on by šel zas o kus dál.
On sám rodiče neměl, alespoň se o nich nikdo nezmiňoval a podle všeho se s rodiči své
vyvolené nikdy nesetkal. Sám vidíš, jaké pohnutky vedly tvého předka k takovým činům. Určitě
byli spolu šťastní."
"Tohle zavání pohádkařením, babi!" zamračil se Tom. "Měla bys svůj příběh vyprávět i
Markovi, mohl by se mu líbit."
"Ale chlapče, nebuď zlomyslný!" napomenula jej. "Kdo dnes netouží po šťastném a spokojeném
životě? Řekni?"
"Máš pravdu..." souhlasil.
"Otec té dívky," zarazila se. "Udělal velmi zvláštní věc, pozval si jednu z čarodějnic, které se
potulovaly po kraji."
"Čarodějnici?" zastavil ji Tom ve vyprávění. "Už tehdy byly čarodějnice?"
"Děláš, jako bys nikdy neslyšel o šamanech, starých babách, které toho mnoho znají a vládnou
temnou magií, ukrytou v silách matky přírody?" řekla mu a nenechala se odbýt. "Ta přivolaná stará
žena na jeho žádost proklela jeho dceru i muže, který s ní utekl. Bába nevěděla, kde jsou, ale
přislíbila mu, že nejdále do desátého kolena potká osud jejich dětí ohromné neštěstí, kdy se země
roztrhne v půli a vyvrhne své útroby na povrch a zničí vše, co je kdy připomínalo, a co kdy nabyli
svou prací, i je samotné!"
"Co když to byly jen babské tlachy? Přece jim nemůžeš věřit..." pousmál se, ale po zádech mu
stékal pot. Tvář ženy se nyní v mnoha podobal tváří oné báby, která tuto kletbu pronesla. V šeru
rodící se noci sledoval Tom obličej své babičky a tuhla mu krev v žilách. "Desáté pokolení?"
"To jste vy, děti dětí, které tvoří strom našeho rodu. Nezáleží na tom, odkud si zaopatřoval své
příští ženy či muže!" řekla mu. "Ani já jsem těm slovům nevěřila, až do jisté doby, kdy se mi v noci
pravidelně zdají sny o hoře ohně, která vyrostla kdesi v polích, nebo na pastvinách tohoto místa.
Viděla jsem hořící síru a temné husté mraky, jako kdyby se otevřelo samo peklo! Bojím se toho a
ptám se každý večer Boha, co to znamená, ale nikdy nedostávám odpověď... Jen ty sny."
"Nikomu jsi o tom ještě neřekla?" zeptal se jí vážně.
"Ne, jsi první, komu jsme se svěřila. Nechci, abych vypadala jako stará užvaněná bába, která se
bojí svých snů!" zavrtěla hlavou.
"A naši předkové? Zmínili se někdy ve svých vyprávěních o nočních můrách, které je
sužovaly?"
"Ne, Tome, a jestli ano, pak si určitě vše nechali pro sebe..." řekla a zamračila se. "Tohle jsem ti
chtěla říci! Vrací se to, dost často, abych na to musela myslet každý den, co otevřu oči a pohlédnu
na ten Boží svět."
- 10 -
Antologie
"Sopka?" zeptal se nejistě.
"Možná, že ano. Sen nic podrobně nelíčí, pořád vidím jen rudou záři, spoustu ohně, létající
balvany a černočerný kouř, který zakryje sluneční svit i samotné nebe!"
Dlouho seděli pod přístřeškem terasy a dívali se do tmy. Kdesi několikrát zahřmělo. Spatřili i
dlouhé a klikaté blesky křižující temnou oblohu na obzoru, ale byla to jen vzdálená bouře.
Elektrická bouře bez deště. Kdesi zaštěkal zatoulaný pes. Vítr otevřel okno v obytné budově a
neúnavně s ním třískal sem a tam, dokud jej někdo nezavřel.
"Půjdeme spát," řekla mu a vstala s námahou na nohy. Nedovedla být již tak mrštná jako on.
Chtěl ji pomoci, ale ona jej jen odbyla mávnutím ruky. Tiše a ve tmě odešli do domu. Ještě dlouho
po tom, co se odebrali na kutě, nemohl Tom usnout. Přemýšlel o tom, co mu řekla stará žena.
Sopka? Tady?
***
"Dějí se tu zvláštní věci, nemyslíš?" zeptala se Alice svého muže, když se ukládali ke spánku.
Venku kdesi vyli psi a dul svěží vítr. Od stavení k nim přicházelo tiché skřípění krovů střech a
uvolněných dveří, zavřených jen na zástrčku, aby se volně pohybovaly sem a tam v nenechavém
větru a zajistili dostatečnou ventilaci horkého ovzduší ohřátého uvnitř budov po čas parného dne.
"To víš, že jo!" zlobil se Allan. "Můj syn nenávidí vlastní ho syna a chová se k němu, jako by to
byl nějaký cizí parchant! Copak mu nestačí, že se vrátil domů a má chuť zakopat válečnou sekeru?
Ne! To on ještě bude víc a víc rozdmýchávat oheň své nenávisti. Nakonec jej stráví a v něm
nezbude nic lidského! Co to máme za dítě, Alice?"
"Copak ty jsi nebyl lepší?" otočila se k němu. "Allane! Copak nosíš klapky na očích?"
"Máš pravdu, nebyl jsem o nic lepší! Poslyš, Alice! Byl jsem vysoko v kopcích a díval jsem se
na pozemky," řekl jí Allan náhle. "Dalekohledem. Ten náš potok se přemístil o dobrých pět set
metrů od místa, kde se rozléval do pastvin. Vytvořil si nové koryto a obtéká kopce na
severovýchodě a vlévá se do malé říčky, víš, do té, co teče skrz průsmyk u honců a okolo východní
části Dodge city!"
"Zvláštní... Dnes nad pozemky létalo nějaké letadlo, velké letadlo, Allane. V kruzích, jako by
něco hledali..." zavrtěla hlavou. "Ty sny přestaly, ale já mám pořád strach, hrozný strach, že se stane
něco hrozného, co navždy změní náš život!"
"Ty už jsi zblblá z těch telenovel... Ve snech se nevyznám, ale dvě míle, možná půldruhé míle na
východ od farmy se v širokém kruhu propadla půda do hloubky několika metrů. Kdybych tudy
nejezdil každý den alespoň dvakrát, ničeho bych si nevšiml. Je to zvláštní, nemyslíš? Jednou jako
by se to celé zdvihlo nad úroveň okolí a jindy to celé slítlo někam pod zem... Možná, že je to právě
to místo, nad kterým létalo to tvoje letadlo! Dobytek se tomu místu vyhýbá na sto honů."
"Vážně?" zeptala se. "Co si o tom myslíš?"
Chvíli leželi beze slova, zabrání do svých myšlenek a naslouchali zvukům noci. Hřmělo!
Dokonce se i několikrát zablesklo, ale déšť nepřišel.
"Měl bych zajít do osady za známými a zeptat se, co to všechno znamená! Nic z toho se mi
nelíbí... Nerozumím tomu, zdá se mi, že tam ten kus země dýchá jako člověk, nebo co... Když jsem
tam byl, našel jsem na tom místě popraskanou hlínu a zežloutlou trávu!"
"Co když budeme muset odejít?" zeptala se jej. Nikdy mu ještě tuto otázku nepoložila. "Co bude
pak?"
"Ty myslíš hned na nějakou katastrofu... To je, jako bychom zapálili vlastní střechu nad hlavou!
Uvědomuješ si to? Tohle místo nám patří už odnepaměti, od doby, co jej koupil náš prapředek Bears
a založil tu tuhle usedlost!"
"Copak v životě stále něco neztrácíme a nenalézáme?" zeptala se jej. "Tohle místo nám stejně
- 11 -
Antologie
nepatří... Dokud žijeme, Allane, ale až odsud odejdeme na věčnost, všechno tu zůstane! Nic si s
sebou nevezmeme..."
"Přestěhovat se?" zavrtěl Allan hlavou. "To jako kam? Zbláznila ses?"
"Možná, že je už teď pozdě," řekla mu tiše. "Možná, že lhůta už prošla a my čekáme na
výsledek, neděsí tě to?"
***
Tom se probudil ještě před úsvitem. Celou noc jej rušilo vytí divokých psů, kteří se sem
zatoulali z dalekých plání. Nejsme v Austrálii, pomyslel si. Dingové! Ale tady byli jen zdivočelí psi,
kteří utekli od svých majitelů a rozhodli se žít toulavým a dobrodružným životem. Kolik jich padlo
pod ranou farmářů, kteří vyjeli spolu s přáteli na lov, protože zjistili, že mají zase o jednu ovci,
krávu nebo slepici méně? Převalil se na posteli a zhluboka se nadechl. Uvědomil si, že tento čas je
dobou jeho posledního lenošení po ranním probuzení.
Vstal z postele a podíval se do zrcadla. Viselo kousek ode dveří pokoje. Otevřeným oknem k
němu doléhalo stejnoměrné klepání, které tak dobře znal. Zapomněl zavřít okno, ale na druhé straně
by možná neusnul z nedostatku čerstvého vzduchu. Dům se každým dnem nahřál pod doteky
palčivého slunce a přes chladnou noc toto teplo uvolňoval do okolního povětří.
Tom se oblékl a vyšel do dlouhé chodby, táhnoucí se skrze celou délku domu. Myslel na
pomocníky, muže pracující na farmě jako námezdní pracovní síla, určitě se probudili ještě za tmy,
aby byli připraveni na první náznak svítání a mohli vyrazit za svou prací, jistí si dostatečně vysokou
odměnou, která jim bezesporu po právu náležela.
"Je ráno!" zavolal do chodby. "Snad ještě všichni nespíte?"
"Měl jsi se ještě chvíli prospat, zítra nebo pozítří přijede tvůj táta a rovnýma nohama tě hodí do
práce a té je tu dost, to se můžeš vsadit, mládenče!" řekl mu jeho děda, jakmile vyšel ze svého
pokoje a protáhl se. Chvíli postával na místě, hledajíc v paměti, co měl vlastně na dnešní den v
plánu, i když toho již moc nezastal.
"Jak se měla babička?" zeptal se jej Tom.
"Alice?" zašklebil se Allan. "Zdálo se mi, že dobře. Proč tě to najednou tolik zajímá?"
"Já jenom tak," vymlouval se Tom. Kdosi zapnul v kuchyni tranzistorové rádio. Začalo vyřvávat
ve stylu country. Tom zavrtěl hlavou. Jak to mohou celý den poslouchat, copak neexistují i jiné
stanice?
"Půjdu se projít!" kývl dědovi na pozdrav a vyšel na terasu. Slunce se sotva vynořilo nad
pastvinami. V okolí domu vládl podezřelý klid. Tom obešel dům i stavení, avšak nikde nenalezl
žádný náznak jakékoliv činnosti.
"Kde jsou všichni?" zeptal se dědy, který vykukoval skrze otevřené dveře a pozoroval čistou
oblohu.
"Zatraceně!" řekl si nahlas starý muž. "Vypadá to, že dlouho nezaprší..."
"Kde jsou lidé a zvířata?" zeptal se jej Tom znovu.
"Cože?" otočil se Allan po hlase. "Chtěl jsi něco, Tome?"
"Říkám, jak to, že tu není živé duše..." zamračil se.
"Jsou na druhé straně pozemku, je tam větší jezero a potůček se strží..." promnul si nos. Dneska
nebyl ve formě, věděl to až moc dobře. "Jsou tam taky nějaká stavení, barák pro pomocníky a
nějaká ta studna, kdyby to zatracené jezero vyschlo! Jenomže ono vysychá každý rok, jo... Ten malý
potok, vlastně je to taková strouha, jej nestačí zásobovat a tak se všechna voda buď spotřebuje nebo
vypaří!"
"Kde to je?" zeptal se jej Tom. Před očima měl babiččinu noční můru v podobě sopky, která
vyrostla kdesi na pastvinách. "Pořád na stejném místě?"
- 12 -
Antologie
"Pořád... Nezdá se mi to, nebo máš něco na srdci, Tome?“
„Ani ne...“ řekl mu Tom a pokrčil rameny. „Není to důležité...“
„Pěšky bys tam nedošel ani do poledne! Nejlepší bude, když sedneš do džípu a pojedeš odtud
směrem k osadě. Jen co se stočí skončí ploty, zabočíš doleva, ale dávej pozor, cesta vede skrz strže,
vlastně po jejich dně, když se rozprší, je celá ta podělaná cesta pod vodou! Neměj strach, dneska
stejně pršet nebude..."
"Nevíš, kam jsem včera dal klíčky od džípu?" zamyslel se Tom a rukama šmátral po kapsách.
„To jsem celý já, jednou někde ztratím i hlavu...“
"Tam, kdes předevčírem je nechal! Nebo nevíš, kam jsi je položil?" pousmál se Allan a chvíli
šmátral po kapsách u kalhot. "Tady máš, asi ti musely vypadnout z ruky, nebo z kapsy, když ses
vítal s mámou. Příště ti je nedám! Máš štěstí, že jsem si oblékl stejné kalhoty jako včera. Na oběd
přijdeš, doufám včas, Tome? Snídal jsi vůbec?"
"Vzal jsem si svačinu... Pochybuji, že mi tam dají něco k jídlu," řekl mu a vydal se k džípu.
Stařík se chvíli ošíval ve dveřích a čekal, až mu dojde smysl vyřčených slov.
"Máš pravdu, bez práce nejsou koláče..." zakřičel na odjíždějícího vnuka. Zatracený kluk,
pomyslel si Allan a dal se do lamentování. "Mohlo by zapršet, alespoň trochu! Co by ti to, Bože,
udělalo, kdybys povolil kolečko ventilu? A to si říkáš Stvořitel, když nás všechny necháš vyschnout
na troud?"
„Kam jel?“ zeptala se jej Allanova žena.
„Kdo, Tom?“ zamyslel se. „Že tys mu to řekla? O těch tvých těžkých snech? Není to skutečné!
Nestane se to...“
- 13 -
Antologie
Kapitola druhá – Tajemný jezdec
Tom se vydal směrem k Dodge city. Po pravé straně měl kopce Vysočiny a po levici rozlehlé
pastviny, které se stejně jako celý tento kraj utápěly v moři prachu a nesnesitelném horku. Po
několika minutách se ploty vedoucí podél silnice daly směrem k pastvinám a ztratily se kdesi za
obzorem. Prašná cesta se zde rozdělovala a on zamířil doleva, jak mu říkal jeho děd, aby si ušetřil
čas cestou po dně strže, která se jako dlouhá chapadla zařezávala do jednolitého povrchu suchou
travou zarostlé roviny, jejichž půda začínala pomalu pukat a vítr zvolna odnášel její úrodnou část
kamsi do dálek.
Zastavil se na dně strže a počkal, dokud se neuklidní malá lokální prachová bouře. Cesta dolů
byla i na jeho vkus až příliš příkrá. Otočil se za sebe a zůstal překvapením stát. Silnice k Dodge city
zůstala kdesi nahoře, daleko od jejího dna s úzkou cestou a lenivým potůčkem po její pravé straně.
Nechybělo málo a pěkně by se v něm vymáchal i s džípem a kdo ví, možná by si i zlomil vaz...
Mohl ses zabít! Říkal si v duchu. Řídíš a chováš se jako idiot. Kdes nechal rozum? Mrzí tě snad
život?
Několikrát se nadechl a pak sevřel oběma rukama volant řízení. Sešlápl spojku a zařadil znovu
rychlost. Dával si pozor, aby nesjel z cesty a nezůstal trčet v korytě bezejmenného potoka, který
kopíroval dno hluboké a široké průrvy táhnoucí se podél kopců k severozápadnímu konci pozemků
jejich farmy. Bylo něco po sedmé hodině. Slunce se stávalo pánem dne a zvolna ohřívalo vzduch na
staříkem prorokovanou teplotu.
Projížděl stržemi a blížíce se jejich konci podvědomě zvyšoval rychlost jízdy. V místě, kde se
cesta rozdělovala do dvou proudů prudce šlápl na brzdu a se smykem zůstal stát na okraji cesty. Její
levá část se ztrácela v zatáčce a podle všeho pokračovala podél toku potoka, kdežto pravá část
mířila zvolna po svahu vzhůru a vinula se dál ve stejné úrovni jako silnice vedoucí k osadě, aby se s
ní spojila u návěstidla Dodge city, kus od prvního domu tohoto miniaturního městečka, které nyní
tonulo v mračnech prachu a sálavém horku všedního dne.
Tom zavrtěl nerozhodně hlavou. Protáčel motor a přemýšlel, kudy se vydat. Pokračoval podél
potoka, a za několik minut dojel na místo, kde se s planinou střetávaly hrany strží, a rozestupovaly
se do stran, aby mu před jeho očima vyrostla nekonečná rovina táhnoucí se až kamsi za obzor, jehož
horizont se neustále vlnil v rostoucím horku. Ihned mu před očima vyrostl ohnivý mrak, o kterém
mu babička vyprávěla a on podvědomě zamrkal očima. Po katastrofě však nebylo ani památky.
Po pravé ruce, kus od místa, kde zastavil vůz, spatřil několik zbíhajících se plotů, dvě nebo tři
hospodářská stavení a dlouhé přízemní stavby. Zvířata ani muže u nich neviděl. Nejspíš byli na
pastvě. Otočil džíp a vracel se stejnou cestou k odbočce stoupající ze strže k silnici vedoucí podél
kopců k osadě. Za zády měl zvedající se stráně a před sebou nekonečnou rovinu s dobytkem malým
jako špendlíkové hlavičky a uhánějícími jezdci, kteří za sebou zanechávali oblaka zvířeného prachu
dlouhá jako chvosty komety. Díval se na ně a přemýšlel, zda-li nezapomněl, jaké to je, sedět na koni
a řítit se vpřed.
***
V hloubce několika kilometrů pod zemským povrchem v ohromné puklině vřelo a bublalo
magma smíšené s nebezpečným a jedovatým plynem. Vše bylo připraveno, avšak ještě nenadešel
ten správný čas. Zatím neměla tato nepokojná hmota, kterou by se dalo přirovnat k roztavenému
železu či vysokopecní strusce, žádnou volnou cestu k povrchu. Země jakoby vytušila, že se blíží čas
porodu a ohnivá příšera, ukrytá v jejím nitru, to věděla také. Drak se právě narodil a nepokojně se
ošíval ve svém hnízdě, ze kterého zatím nebyla cesta ven, ale co není, může být, protože touha
tohoto dráčka po svobodě byla nekonečná...
- 14 -
Antologie
***
Malá Ann se probudila kolem osmé hodiny. Protřela si pěstičkami ulepené oči a rozhlédla se po
svém pokoji. Na skříňkách a poličkách ležely různé hračky, některé byly dokonce ještě dosud
pohozené na koberci. Určitě si s nimi včera večer hrála, dříve než šla spát, a nestačila je uklidit.
Dlouze se zavrtěla pod peřinou a natočila hlavu k oknu. Slunce již několik hodin vesele svítilo na
obloze a živilo svým teplým světlem vše, nač dosáhlo.
Ann se odvrátila od prosluněného rána a přejela očima po svém království. Dívala se na ni různá
plyšová zvířátka, panenky s kočárky a spousta dalších holčičích hraček, o kterých neměly děti dříve
narozené nejmenší tušení.
"Ahoj, Bárbí!" popřála dobré ráno své nejmilejší panence. "Jak jsi se vyspala? Já dobře."
Popotáhla nosem a shodila ze sebe peřinu. Posadila se na okraj postele a nohama šmátrala po
koberci. Hledala své zajíčkové pantoflíčky. Všichni jí tvrdili, že jí je přinesl Santa Claus, ale ona
dobře věděla, že je to jen další dospělácká lež.
Žádný Santa není! Zamračila se.
Konečně je našla. Vstala z postele a vydala se ke dveřím. Vyšla na chodbu a rozhlédla se, zda-li
neuvidí mámu, dědečka či babičku, avšak chodba byla prázdná. Na jejím konci obráceném k potoku
byly otevřené dveře, skrze které na ní pokukovalo probuzené slunce. Jenomže ono nebylo
zamračené a nezývalo jako Ann. Vyplázla na něj jazyk a souhlasně přikývla hlavou. Pomalým
krokem zamířila k pokoji babičky. Natáhla ruku ke klice a otevřela dveře. Ani tam nikdo nebyl.
Zlostí třískla dveřmi a šoupavým krokem pokračovala v cestě do kuchyně. Takřka každý ji
rozmazloval. Věnovali jí nemalou pozornost a vždy se starali, aby jí nic nechybělo. A jí to
vyhovovalo, cítila se jako princezna. Stále byla středem zájmu, úsměvů, pozornosti a
všeodpouštějících pohledů.
"Jakpak ses vyspala, miláčku?" zeptala se jí s úsměvem máma. Na oblečení měla přivázanou
velkou zástěru a točila se okolo sporáku. "Uvařila jsem ti mlíko, čerstvě nadojené, uvidíš, že ti bude
chutnat! Přivezli ho před hodinou..."
"Jasně," řekla a sedla si ke stolu.
"To mi ani nepopřeješ hezký den?" zamračila se.
"Dobré ráno, mami," řeklo děvčátko způsobně a zavrtělo se na židličce. Nosánek mu malinko
vystupoval do výše, ale co byste čekali od malého rozmazleného prcka?
Mlíko a chleba s marmeládou! Pomyslela si malá Ann. Vzala do ruky bližší půlku namazaného
krajíce a kus jej ukousla. Zatímco rozkousávala objemné sousto, pozorně si prohlížela elipsovitou
díru v krajíci. Okolo ní prolétla moucha. Určitě taky dostala chuť na sladkou jahodovou marmeládu.
Bzučela silným hlasem a stále kroužila kolem dítěte.
Lepší by byla povidla! Řekla si Ann v duchu a znovu si kousla do krajíce. Mračila se přitom na
neposednou mouchu i na celý svět. Starostlivá matka před ní položila hrnek vonícího mléka a na
okamžik se na své dítě zadívala s myšlenkou, jaké to bude, až začne chodit do školy.
"Proč se tváříš jako kakabus? Stalo se něco?"
"Můžu jít potom ven?" zeptala se Ann namísto odpovědi. "Můžu? Řekni, že ano!"
"Až mi řekneš, proč se mračíš! Co zase na mě hraješ?" dala si ruce v bok. Ann nic neříkala. Dál
tiše přikusovala namazaný krajíc a zapíjela jej mlékem. Dobře věděla, že jako vždy dosáhne svého.
"Přiveze mi táta něco z města?" pohlédla malá Ann na svou mámu velkýma očima. Byly modré
a průzračné jako lesní studánky.
"To nevím. Hrát si půjdeš, až uděláš pořádek ve svém pokoji. Proč jsi neuklidila své hračky?
Leží na zemi a každý na ně může šlápnout!"
"Tak já je uklidím, mami. Můžu jít potom ven?" zeptala se znovu. Čekala, až přikývne a pak
dojedla snídani. Nechala hrnek i s talířem na stole a odběhla do svého pokojíku, aby naházela
- 15 -
Antologie
hračky na jejich místo a v mžiku odcupitala na terasu, kde si obula malé žlutočervené texasky a
vyrazila k potoku.
***
Tom se vydal k domovu po prašné a zarostlé cestě vedoucí skrz pastviny ke vzdáleným obrysům
kopců na obzoru. Jezdci už dávno zmizeli z jeho zorného pole a mračna prachu rozptýlil vítr. Na
okamžik se ztotožnil s tímto vzdušným proudem a toužil se spolu s ním vznést nad nekonečnou
rovinu slibující vůni dálek a dobrodružství. Hnal džíp za divokého kodrcání po výmolech pomyslné
cesty a svým způsobem byl volný jako pták, bez zábran a mantinelů ohraničujících jeho život.
Podvědomě se řídil podél dvou vyježděných pásů v horkem popraskané půdě a myšlenkami byl
kdesi mimo svou realitu.
Jeho nepozornost se mu stala takřka osudnou, když jeho džíp najel pravým předním kolem do
hluboké díry v zemi. Až do této chvíle relativně hladká jízda se proměnila v nekontrolovatelné
běsnění splašeného stroje. Ze všech sil zápolil s řízením a snažil se nad vozem opět získat kontrolu.
Zastavil se až po několika dlouhých vteřinách, daleko od místa, kde nedobrovolně opustil vyjetou
cestu. Chvíli seděl na sedadle a bušil do volantu. Dnes to bylo už podruhé, co se málem vyboural.
Připadal si jako naprostý zelenáč, který se ani nenaučil pořádně řídit.
Vypnul motor a rozhlížel se kolem sebe. Nikoho nespatřil. Neměl nejmenší chuť někomu
vysvětlovat, co to prováděl za psí kusy a poslouchat kázání svého otce, zda si není vědom své
zodpovědnosti za džíp a sebe sama. Nastartoval a zvolna se rozjel vpřed. Slunce zvolna stoupalo po
obloze a jemu začalo být horko. Širokým obloukem objížděl usedlost svého otce. Byl od ní tak
daleko, že splývala s úpatím nedalekých kopců. Podvědomě mířil k farmě, která byla až do nedávná
opuštěná a zvolna chátrala pod náporem větru a výkyvů počasí. Při pomyšlení na dívku, o níž mu
Mark vyprávěl, jej přepadla neukojitelná zvědavost.
Podíval se na hodinky. Bylo něco po desáté hodině a vzduch houstl a těžkl. Tom se těšil na
večer, až se povětří ochladí, a slunce zapadne nad vrcholky kopců, aby horký den vystřídala
chladnoucí noc. Noc posetá spoustou hvězd, mlčenlivých společníků zamilovaných a osamělých
poutníků, hledajících bůhví co, a ostatních, kteří z různých příčin nedokázali usnout a jejich starosti
je vyhnaly ven. Nebylo tu světel a ruchu velkoměsta, jaké až doposud po celé dva roky vídal. Tady
na venkově na něj dýchl úplně odlišný rytmus života, jiné smýšlení a pocity zdejších lidí, kteří byli
mnohem blíž k přírodě než lidé z města.
"Zatraceně!" vykřikl, když džíp zapadl s hlubokým žblunknutím do něčeho slizkého a odmítl
poslušnost.
Mokřiny! To snad není pravda! Zamračil se Tom. Co teď? Džíp zapadl celým spodkem až po
nápravy. Všude je suchá popraskaná zem, jen tady musí být bažiny! Kriste pane! Dnešní den stojí
za hovno!
Vylezl přes zadek džípu na suchou zem. V okolí nebylo živé duše. Byl sám, sám uprostřed
všeho nadělení. Půl hodiny čekal na zázrak, který by k němu přivedl rozumně uvažující živou
bytost. Za celou dobu spatřil jen jednu zatoulanou krávu. Možná, že by mu pomohla vytáhnou džíp
z mokřin, avšak neměl nejmenší chuť se za ní hnát a dát se do přesvědčování, aby šla s ním a
pomohla mu.
Pitomá kráva! Řekl si. Proč já jsem se sem vlastně vracel?
Vytáhl z přihrádky dalekohled a obhlédl okolí svého nedobrovolného vězení. Kus od tyčících se
modravých kopců spatřil osamělého jezdce. Uháněl kamsi do rovin. I skrze dalekohled nemohl
určit, o koho jde, je-li dotyčný jezdec muž, či žena, někdo ze sousedství nebo jeho rodiny. Tom si
sedl na okraj vozu a čekal, až se neznámý přiblíží na účinnou vzdálenost. Na hlavu si posadil široký
klobouk a jeho přední okraj si narovnal do výše očí.
- 16 -
Antologie
Za několik minut znovu přiložil dalekohled k očím, aby se mu málem zastavilo srdce. Byla to
právě ona dívka. Zahlédla jej, jak tam stojí u vozu na okraji mokřin a zamířila k němu. Blížila se
neuvěřitelně rychle. Hnala zvíře vpřed, avšak dávala dobrý pozor, aby jej neuštvala. Tom
fascinovaně hleděl na dívku vévodící na letícím koni, který se podobal spíše okřídlenému Pegasovi,
než zvířeti z masa a kostí. Jinak nemohl nazvat tento běh, kdy se nohy zvířete takřka dotýkaly země.
Dívka objela rozsáhlé mokřiny a zarazila koně asi pět metrů od něj. Zahalila sebe i jej do
rozvířeného mraku písku a prachu. Oba čekali, až se pročistí vzduch, a mohli si jeden druhého
prohlédnout.
"Jak vidím, jsi v pěkné bryndě!" zamračila se a pohlédla mu do očí. Uhnul jejímu pohledu.
Věděl, že jinak by od její tváře neodtrhl zrak. Nečekal, že bude tak krásná. Tiše stála na místě a
hladila koně, aby jej alespoň trochu uklidnila. Očima neustále sledovala mlčícího Toma.
"Ztratil jsi řeč?" usmála se. Vytřepala si písek z vlasů a na okamžik se od něj odvrátila. Znovu
na ni pohlédl. Oblečením jej ani v nejmenším nepřekvapila. Měla na sobě tutéž košili jako on,
seprané džíny, a nohy spočívající ve třmenech sedla měla obuty do obyčejných jezdeckých bot. Ale
jej nezajímalo příliš to, co má dívka na sobě, jako spíše ono neurčité tajemno vyzařující z její
osobnosti. Několikrát se otočila na místě. Kůň byl stále neklidnější, Nikdo z nich netušil, co se děje,
proč to ubohé zvíře tolik trojčí.
"Jak se jmenuješ, kluku?" zeptala se ho.
"Tom!" pousmál se. "Vypadá to, že se ti každou chvíli splaší!"
"Hm, možná jsem neměla jet tak rychle..." kývla souhlasně hlavou. Jedním pohybem se svezla
ze sedla a dopadla na jeho straně. Pevně chytla uzdu koně ve svých dlaních a chvíli si s ním
povídala, ale on její uklidňování přehlížel. Kroutil hlavou, střihal ušima a divoce ržal.
"Jako Zorro Mstitel... Neměla jsi ho tolik hnát!" řekl jí vážně.
"Ne, to bude něco jiného!" mračila se. "Jmenuju se Jane. Bydlím na farmě kousek od vás. Teda
vaší usedlosti... Farmy... Ráda tě poznávám!"
Podali si ruce. Tom držel její ruku ve své až nepřiměřeně dlouho. Vytrhla se mu a znovu pevně
přidržela uzdu koně. Tom se rozhlédl kolem. Nikde nespatřil žádný náznak hrozícího nebezpečí.
Zvíře bylo patrně jiného názoru.
"Nevím, co se s ním děje, ještě jsem ho neviděla tolik vyvádět," řekla mu a dál se snažila utišit
zmateného koně. Země se několikrát jemně zachvěla. Pak nastal klid. Kůň ještě chvíli ržal, olizoval
si pysky a snažil se překousnout udidlo.
"Zvláštní! Cítila jsi to taky?" zeptal se jí a rukou bouchl do džípu.
"Jo, země se zachvěla!" usmála se.
"Tobě se to směje, ale já jsem zapadnul až po nápravy..." zamračil se. Chvíli na něj tiše zírala. V
hlavě měla úplně něco jiného, než uvízlý džíp, či záchvěvy půdy. "Potřebuju vytáhnout tenhle krám
z mokřiny! Zvládl by to tvůj kůň? Nejsem zas tak daleko od kraje!"
"Vy tu máte také zemětřesení?" zeptala se. "Máš tu nějaké lano a něco pod kola? I když v tom
blátě asi zůstane všechno, co tam strčíš..."
"Ty se nějak vyznáš!" zavrčel. Země se znovu několikrát zhoupla, tentokrát naposledy. Celou
dobu, co se snažili vytáhnout džíp, se již nic podobného nestalo.
"Bylo to zvláštní..."
"Co jako? Že řídím jako prase?" zazubil se.
"Ne, to zemětřesení..." zamračila se. "A máš pravdu, řídíš jako naprostý zelenáč... Nemáš chuť
se sejít?"
"Potkali se, byla to láska na první pohled a země se zachvěla!" zasmál se a jen doufal, že
nepozná, jak se červená. "Večer? Před setměním?"
"Na rozcestí?" zeptala se, když hladila koně po krku a plácala jej po hřbetu. "Už je po všem,
neboj... Domluveno?"
- 17 -
Antologie
"Domluveno..." souhlasil Tom. "Nezkusíme vytáhnout ten krám z bláta?"
"Raději ano, než se to roznese..." řekla mu. Chvíli to trvalo, než se jim podařilo dostat vůz na
pevnou zem. "A dávej na sebe pozor, ať zase někam nezapadneš! Jak vidím, jsi řidič k pohledání!
Snad to s holkama umíš lépe..."
"Budu tam!" zamával jí na rozloučenou. "A polepším se!"
***
Po slabé hodině vyjel na cestu vedoucí k farmě svého otce a zastavil se u potoka. Vytáhl z vozu
kbelík a zhruba umyl džíp od bláta, aby byl alespoň v takovém stavu, v jakém si jej půjčil, když se
rozednilo. Vrátil kbelík na místo a rozjel se k domovu. Otec ještě nepřijel. Tom si podvědomě
oddechl a zaparkoval vůz na určeném místě. Z domu vyběhl zamračený děda.
"Stalo se něco?" zeptal se jej. Obešel džíp několikrát dokola a snažil se uhodnout, co se mu
přihodilo. "Zapadl jsi?"
"Do mokřin, hodinu, možná hodinu a půl cesty odtud," přikývl.
"Viděl tě tam někdo?" zajímal se stařík.
"Ne, proč?" zeptal se jej Tom.
"Opravdu?"
"Jen jedna holka, pomohla mi vytáhnout vůz z bláta."
"Víš, kde jsi byl?" zakřenil se Allan. "Na cizím pozemku. Měl jsi štěstí! Její fotr by tě prohnal!
Samozřejmě, že by ti nejdřív pomohl s džípem, ale pak by jsi se měl na co těšit!"
"Proč? Nikde nebyla žádná hranice! Jak mám vědět, že jsem na cizím?" bránil se Tom. Vylezl z
vozu a oprášil si kalhoty. Až po kolena byly od bláta. Stařík chvíli mlčel a pak jen mávnul rukou a
byl ten tam. Tom jej na okamžik spatřil, jak vchází do jedné z hospodářských budov.
"Ale ta holka, stála by za hřích, že jo?" zakřičel na Toma. "A taky za pytel broků do zadku..."
Tom vešel do domu a zamířil ke svému pokoji. Cestou nikoho nepotkal, a tak se v klidu převlékl
a hodil špinavé kalhoty na věšák u dveří, možná, že je ještě bude potřebovat. Bláto uschne a pak
půjde snáz dolů.
"Je tady někde babička?" zavolal do kuchyně. Nikdo v ní nebyl. Na stole ležel napůl složený
lístek. Oběd je v troubě, přečetl si zprávu od matky. Přikývl a vyšel do chodby. Neměl hlad. Ve
dveřích na verandu se málem srazil s Allanem.
"Já to věděl!" zakřenil se.
"Jo, jo, ty jsi také inženýrem lidských duší," zabručel Tom na dědu. "Uvidíme..."
"Když tě vidím, jak chodíš jako bezhlavý, hned je mi všechno jasné! Prostě jsi se do ní zbláznil,
viď? Zatraceně! Musíš na ni myslet, i když jsi ji teprve potkal, a ještě se pořádně neznáte... Bacha
na průsery, mladej!" varoval jej a vyklidil pole. Tom se za ním zamyšleně otočil. Jeho děd však dál
rozvážně kráčel na druhý konec domu. V ruce se mu blýskala tučná láhev něčeho ostrého na zahřátí.
Nemohl uvěřit svým očím.
Děda a alkohol? Zhrozil se. Copak to tu jde od deseti k pěti?
"Neboj se! Nemám to na jednorázovou spotřebu," houkl stařík dozadu za svá záda, jakoby tušil,
o čem Tom přemýšlí. "Ale Alice nesmí o ničem vědět! Můžu se na tebe spolehnout?"
"Kde je?" zeptal se jej Tom. "Musím s ní o něčem mluvit."
"Babička je vzadu za domem. Hraje si s Ann," uslyšel Markův hlas. "Počítám, že sháníš právě
ji. Už jsi viděl tu novou holku, viď?"
"Viděl," pokrčil rameny a šel za Alicí. Mark nic neříkal. Bylo mu vše jasné. Tom byl až příliš
divný na to, aby Mark neuhodl, kolik uhodilo. Vlastně mu to bylo jedno a na holky neměl chuť ani
náladu. Tom obešel dům.
"Pomůžeš mi najít míč? Někam se mi zakutálel!" zeptala se jej zamračená Ann. Její postoj
- 18 -
Antologie
vylučoval zápornou odpověď. Přikývl.
"Byl jsem na pastvinách. Cestou k sousednímu ranči jsem zapadl do mokřin. Staly se pak dvě
podivné věci. Našla mě tam Jane. Přihnala se na koni jako Zorro Mstitel. Než jsem ho s ní vytáhl,
několikrát se s námi zahoupala zem."
"Já vím, Tome!" přikývla. "To není dobré znamení! V tomhle kraji, co tu žijeme, se ještě nikdy
zem bez cizí příčiny netřásla. Je pravdou, že tu před několika lety hledali nějací lidé ropu nebo
zemní plyn, ale nic nenašli. Někdo si z nich udělal dobrý den a oni to spolkli i s navijákem."
"Znáš tu rodinu odvedle?" zeptal se jí Tom.
"Zamotala ti hlavu ta holka?" usmála se. "A vlastně proč ne! Znám je jen od vidění. Ona vypadá
na docela slušné děvče, ne? Co se týče tvé druhé věci, o které jsi mi řekl, měli bychom se
odstěhovat!"
Na okamžik zavládlo tíživé ticho. Odstěhovat se? Odejít z tohoto místa? Otec by na tuto
alternativu nikdy nepřistoupil. Vzdát se rodinného majetku, půdy, kterou dědila generace za
generací od svých otců! A proč? Protože jedna stará bába měla něco jako prorocké sny? Zamyslel
se Tom.
"Je to bláznovství! Kam bychom šli?" zeptal se jí.
"To nevím..." řekla mu. "Cítím, že nám nezbývá mnoho času. Budeme muset odejít, ať už se
nám to líbí nebo ne, a bude to jakkoliv těžké! Věříš mi? Věříš staré ženě, která již neví co je sen a
co skutečnost?"
"Co když jsme se oba zbláznili, babi?" zeptal se jí s vážnou tváří. Pohlédli na bezstarostně si
hrající Ann.
"Třeba se nic nestane. Já nevím, Tome, možná to byly jen obyčejné noční můry a nic víc."
"A co když ano?" zamračil se. Copak záleží na slovech seschlé čarodějnice, jejichž kosti leží
bůhví kde?
- 19 -
Antologie
Kapitola třetí: Otec a syn
"Zatracená práce!" ozval se venku nazítří ráno Samův hlas a všichni věděli, že se domů vrátila
hlava rodiny. Před domem ještě několikrát zahučel motor a pak nastal okamžik tíživého ticha.
"Nazdar, Same!" přivítal jej jeho otec. Díval se na svého syna svým lišáckým pohledem.
"Konečně nám opravili dodávku? Mysleli jsme, že přijedeš s těma od vedle?"
"Zatracený diferenciál!" mračil se Sam. "Chtěli za něj pět stovek, to jsem si mohl rovnou koupit
nový vůz!"
"Tržní obchod, chlapče." pokrčil Allan rameny. Ze stodoly se vyřítila malá Ann a Samova tvář
se rázem vyčistila jako zamračené nebe po útoku silného větru.
"Jak se máš, miláčku?" zeptal se jí. Počkal, až přiběhne k němu a zvedl ji do výše. Kopala jej
nožkami do mírně odstávajícího břicha. Nedbal toho.
"Přivezl jsi mi něco, tati?"
"To víš, že jo!" souhlasil. Ze dveří domu vyšla jeho žena. Vlasy měla spletené do copu a na čele
vyčesané do ofiny. Pohlédl na ni. Chvíli ji nerušeně pozoroval a oba si mlčky hleděli do očí.
"Jsi pořád krásná!" řekl jí. "Často si říkám, jak k tomu přišlo, že sis vzala právě mne, když jsi
měla na každém prstu nejméně pět nápadníků?"
"Očaroval jsi mě, Bearsi," řekla mu. Vítr jí po chvíli rozfoukal vlasy z čela do očí. Odhrnula je
rukou a opřela se o sloupek podepírající střechu verandy.
"Někdy to není se mnou k vydržení, viď?" zamyslel se. Vrátil se k vozu i s Ann na rameni a
vytáhl zezadu velký silonový pytel.
"Tom se vrátil," řekla mu po chvíli Kate a čekala na jeho reakci.
"Ano?" zeptal se a mírně povytáhl obočí. Na tváři nedal znát jediný záchvěv citu. Přibouchl
zadní dveře dodávky a vydal se ke schodům na vyvýšenou podlahu terasy táhnoucí se okolo celého
domu.
"Návrat ztraceného syna?" pohlédl jí do očí, když prošel okolo. Byly studené jako led. Pak beze
slova spustil Ann na zem a vydal se do svého pokoje. Již dlouhou dobu nežili spolu jako manželé.
Takřka každou noc ulehali odděleně, každý ve svém pokoji. Vlastně jim to svým způsobem i
vyhovovalo. Dívala se za ním a odvrátila hlavu, až za sebou zavřel dveře. Ann zůstala zmateně stát
na chodbě a střídavě se dívala na svou matku a na zavřené dveře.
"Proč se táta zlobí, mami?" zeptala se.
"Nevím, broučku," řekla bezmyšlenkovitě. Ann přicupitala ke své matce a nechala se vzít do
náruče. Na svůj věk byla drobnější než ostatní děti, ale ona sama si z toho nedělala žádné starosti.
"Je to zatracený blázen!" rozčílil se starý muž. "Copak mu tahle farma přišla na mozek?
Nedovede odpouštět! Oko za oko a zub za zub!"
"Co se stalo?" vyběhla na terasu vylekaná Alice. Podívala se nejdřív na svého šedivějícího
muže, pak na Kate a nakonec na Ann v její náručí. Mezi dveřmi spatřila roh na hnědo natřené
dodávky. Pochopila.
"Už se dozvěděl, tu novinu?" řekla pomalu. Odpovědí jí bylo souhlasné mlčení. Pokrčila
rameny. "Budou si to muset vyřídit sami mezi sebou, jako chlap s chlapem, to není naše věc!"
"Bude deset hodin, nejvyšší čas jít ven a podívat se, jak si na tom stojíme," řekl starý muž a
vydal se svižným krokem ke schodům na terasu. Neznatelně kulhal na levou nohu, kterou mu
poranila letící střepina po čas války v Atlantiku. "Projedu se po pastvinách, jestli proti tomu nic
nemáte! A dělejte si tu co chcete Už mě ty neustálé hádky a rozbroje unavují!"
"Měl bys mu domluvit!" řekla mu Alice. "Je pořád ještě tvým synem..."
"Vážně?" zeptal se jí. "Někdy o tom vážně pochybuju! Dělá, jako bychom mu byli na obtíž! Zdá
se mi, že mu tu překážíme!"
"Sam vždycky všechno natahuje a dělá z komára velblouda..." řekla mu jeho žena. "Děláš, jako
- 20 -
Antologie
bys ho neznal!"
"A proč mi to říkáš? Stejně si udělá, co bude chtít..." pokrčil rameny.
"Mluvíš, jako by Sam nebyl tvůj syn!" zasyčela.
"To on dělá, jako bychom nebyli jeho rodiče," mávl rukou. "Přeber si to!"
***
Slunce bylo již dost vysoko na obloze. Tom seděl na svahu v trávě v kopcích nad farmou. Viděl
hnědou dodávku mířící přes most k příjezdové cestě. Poznal ji, a věděl až moc dobře, kdo ji řídí.
Neměl však nejmenší chuť sejít dolů a setkat se s otcem. Rozhlédl se po kraji. Za zády měl stále
vyšší a vyšší svahy kopců s ostrovy vysušených a na déšť čekajících stromů. Opravdové hory se
skalnatými štíty tu však neměli.
Na obzoru spatřil několik podivných mračen. Ztrácely se ve vlnící se čáře horizontu. Připékalo.
Posunul si klobouk víc do čela a pohlédl směrem k sousední usedlosti. Jane! Vzpomněl si na jejího
otce a znovu uslyšel hlas svého dědy: Prožene tě skrz celý pozemek s puškou v ruce a nasype ti do
zadku hromadu broků! Pousmál se. Bláznovství! Utekl bys mu? Byl bys rychlejší než broky?
Rychlejší než vítr?
Nebe bylo až nakažlivě modré. Nad zemí se vznášela oblaka prachu. I vítr byl podivně suchý,
ostrý a drsný jako smirkový papír. Tom se podíval na hodinky. Bylo něco po jedenácté! Seděl tu již
od rána. Vstal ještě dřív, než vyšlo slunce nad planinou, a vydal se nahoru nad farmu, aby alespoň
na okamžik splynul s přírodou jako její neměnná součást, i když on sám byl až příliš smrtelný.
Čekal na první paprsky vycházejícího slunce. Když se vyškrábal nahoru, byla ještě noc, ale ne
již černá noc s nekonečnou prázdnotou prosvítající spolu se září hvězd. Obloha měla slaboučký
náznak svítání. Vítr mu dul do uší a přinášel k němu vytí zdivočelých psů. Jinak se neozval ani
hlásek. Připadal si jako malé dítě, které neví nic o starostech života, o lásce a nenávisti, o
každodenní potřebě vydělat si na chleba a na střechu nad hlavou.
Měli bychom odtud odejít, Tome! Přehrával si v duchu slova své babičky. Odejít? Vždyť jsem
teprve přišel!
Ve dvanáct začal sestupovat po svahu k potoku. Do půl hodiny byl na mostě přes potok. Díval
se k farmě a myslel na otce. Na jejich budoucí střet, který nad nimi visel jako meč osudu. Sedl si na
skřípějící kolo, které měl opřené o kmen stromu nedaleko mostu a rozjel se po příjezdové cestě k
farmě.
Láska a nenávist! Proč jsem vlastně šel na tu školu? Z hecu? Jenom proto, že mne škádlili
kamarádi? Copak tu nemá otec dost honáků a nádeníků, kteří by mu vypomohli s nejtěžší prací? Je
to vůbec možné, aby otec odvrhl svého syna, jenom proto, že se rozhodl jinak, než předpokládal?
Vyžaduje jen poslušnost, mlčení a loajalitu bez jakéhokoli v odporu?
Cítil, jak v něm kypí krev. Přišel domů právě když se obědvalo. Příjemná atmosféra, která
vládla u stolu v uplynulých dnech byla ta tam. Hlava rodiny seděla v čele stolu a zamračeným
pohledem sledovala všechny zbývající okolo. Tom se zarazil, jakmile vstoupil do jídelny. Jeho otec
k němu poslal studený pohled. Tom se zalekl při pomyšlení, co se s jeho otcem stalo. Mlčky si sekl
na své místo. Matka mu nalila polévky. Přikývnutím poděkoval a pustil se do jídla.
"Má ruce, nebo snad ne? Nebo ho tam nenaučili, jak se má starat sám o sebe?"
"Zpozdil jsem se, promiňte," řekl Tom tiše.
"Nikdo se tě na nic neptal!" zavrčel na něj jeho otec. "Nikdo tě sem zpátky nezval! Měl jsi
zůstat tam, odkud jsi přišel..."
"Je to parchant, neříkal jsem to?" sýkl na Toma jeho mladší bratr. Otec mlčky dojedl a odsunul
talíř dál od sebe. Utřel si ústa ubrouskem a rozhlédl se kolem sebe a dodal: "Jestli si tu někdo myslí,
že jej budeme rozmazlovat jako malé děcko, tak je na omylu! Přišel ze školy a tady bude mít
- 21 -
Antologie
druhou... Školu života, alespoň měl stát za svým a dokončit ji! Nebude zbůhdarma ujídat z našeho
krajíce..."
"To by snad stačilo, ne, Same?!" okřikl jej starý muž.
"Ty mi nebudeš mluvit do toho, jak mám vychovávat své děti, na to stačím sám!" ukázal prstem
na svého otce. Jejich pohledy se setkaly a sršely mezi nimi jiskry odporu. Ani jeden z nich se
nehodlal vzdát a ustoupit tomu druhému.
"Co ti udělal, že se do něj tak navážíš? Přišel domů, a ty namísto abys jej přivítal jako
ztraceného syna, který se vrátil domů, sršíš na něj oheň a síru!" řekl mu Allan. "Je to tvůj syn a ty s
tím nic nenaděláš! A pamatuj si: Nikdo není dokonalý!"
"Poslouchej, táto!" vybuchl Sam. "Buď rád, že jsem po tobě převzal tuhle podělanou farmu! Že
se tu dřu jako mezek! Že jsem natolik trpělivý, že vás tu oba snáším! Pamatuj, trpím vás tu jenom
proto, že jste moji rodiče..."
Nastalo ticho. Samův otec nasupeně vycouval a odešel z jídelny. Jeho žena spolu s Kate sklízela
ze stolu a Mark s Tomem tiše dojedli a položili talíře na hromadu. Bylo po obědě. Jen Ann se ještě
nimrala ve své porci. Očividně se jí nechtělo do jídla. Za několik minut bylo uklizeno. Sam vstal od
stolu a vydal se na chodbu. Na Toma se ani nepodíval, jakoby vůbec neexistoval.
"Zítra začneš něco dělat!" řekl mu, ale jeho slova odletěla kamsi na stěnu kuchyně a ne k osobě,
které byla určena. "Lenošení bylo dost a jestli se ti to nelíbí, můžeš zase jít!"
"Zatraceně!" nadechl se Tom, když spolu s Markem osaměli v jídelně. Tom si promnul tvář a
pohlédl na svého mladšího bratra. "Co se s nim stalo?"
"To nevím," pokrčil Mark rameny. "Odejdu odsud. Nemůžu už tady vydržet. Nic mu není
dobré... Pořád jen sekýruje a nadává! Všem v domě i ostatním v okolí! Až dokončím školu, půjdu
do města a najdu si tam nějakou práci. Pak se pokusím jít dál. Řekla ti babička o svých snech?
Nevadilo by mi, kdyby se to stalo! Tahle díra leze všem na mozek..."
"Vážně?" zeptal se ho Tom nevěřícně. "Měl jsem ten dojem, že nevěříš pohádkám!"
***
"Myslela jsem, Tome, že nepřijdeš," řekla mu Jane a zpytavě se na něj podívala. "Jak vidím,
nejsi jen náfuka, který si myslí, že mu patří svět!"
"Opravdu?" zeptal se jí. "Já zase měl ten dojem, že tě obyčejní farmáři nezajímají! Že jsi na
bohaté ufouněné frajery, kteří si vozí zadky ve svých drahých vozech a myslí si, že na ně dostanou
každou holku!"
"A ty jsi jiný?" zeptala se jej a přivřela oči jako kočka, která se chystá ke skoku na vyhlédnutou
kořist. "Vážně?"
"Vidíš tu snad nějaké fáro?" zazubil se.
"Já zapomněla, že ty máš vlastně jen ten ušpiněný džíp, který ti půjčují tví rodiče! Ale stejně, co
bys dělal, kdybych tamtudy náhodou nejela?"
"Ukousal bych se nudou! Možná by mi slunce uvařilo mozek a stal by se ze mne obyčejný
venkovský debil!" řekl jí. "Chodila bys s blbečkem?"
"Víš, že nevím, co ti na to mám odpovědět?" zamyslela se. "Asi jsme to celé začali z té špatné
strany! Jsem ráda, že tě vidím, Tome! Vážně!"
"Já taky!" řekl a usmál se. "Jsem do tebe blázen! Jsem jako zapálená rachejtle!"
"V tom případě doporučuji jen jedno! Hodit tě do potoka! Voda tě snad trochu zchladí a přinutí
tě, abys jednal chladně a s rozumem! Ale stejně se mi líbíš!"
"Neříkej!" dobíral si ji. "Jsi nabroušená jako dědova kosa!"
Neodpověděla. Sedli si do stínu stromů vysoko nad krajem. Hřebeny kopců pročesával
neposedný vítr. Tráva šustěla pod jeho doteky a nebýt kořenů, které ji držely v zemi, následovala by
- 22 -
Antologie
jej v jeho pouti do neznáma. Přitiskli se k sobě a objali se rameny. Mlčeli. Očima sledovali vzdálený
obzor, mraky prachu a osamělé ptáky vznášející se v povětří, přemýšlející, kde co nejdříve přistát a
nechat odpočinout svým křídlům.
"Vážně se mnou chceš chodit? Padl jsi mi do oka, jen co jsem tě uviděla! Asi to bude láska na
první pohled, co myslíš? Máma říkala, že Bůh nepřeje těm, kteří se až příliš milují, protože žárlí na
jejich lásku. Třeba má pravdu!"
"Ale my se teprve potkali, pro pana krále... Proč mi to říkáš?" rozesmál se. "Neříkej, že jsi se do
mne zamilovala!"
"Nevím," pokrčila rameny. "Možná se jen chytám stébla, jako kdybych se topila... Stejně brzo
odjedeme. Otec lituje toho, že koupil tu opuštěnou farmu! Nejsme tu déle než několik měsíců a už
přemýšlí o tom, komu by ji zase prodal! Říkal, že se zeptá tvého otce, jestli by ji nekoupil..."
"Myslím, že teď nesežene žádného kupce, který by ji bral. Tvůj otec by musel jít hluboko pod
cenu, za kterou ji koupil. Prodělá na tom. Myslel si, že zbohatne? Za tak krátkou dobu? Jestli se
alespoň trochu vyzná, musí vědět, že mu bude trvat několik let, než se mu všechny vynaložené
peníze a práce vrátí a při troše štěstí utrží nějaký zisk. Odkud vlastně jste?"
"Otec pochází z farmářské rodiny, ale když byl mladý, odešel do města. Poslední dobou se mu v
hlavě něco rozleželo a on si usmyslel, že se vrátí k přírodě. Proto jsme koupili farmu ve vašem
sousedství, ale nyní je opačného názoru a stýská se mu po městském životě. Stěhujeme se jako
cikáni!"
"Farmařina není lehká práce, copak to nevěděl?"
"Ale ano! Dělal do zemědělství a má dlouholetou praxi. Vyzná se v mnoha věcech, ale nechce,
abych taky skončila v místě, kde dávají lišky dobrou noc a má krása by se ztratila pod nánosem
těžké dřiny na farmě a hromady dětí. Nelíbí se mi nic, co chce udělat! Slyšíš mě, Tome? Určitě ještě
letos odjedeme!"
"Uprostřed sezóny? To všeho nechá a sbalí si svých pět švestek? Nerozumím tomu! Takže se
rozloučíme ještě dřív, než jsme se skutečně poznali?"
"Peněz má dost! V bance! Práci si sežene snadno, jako odborníka by jej vzala každá lepší firma.
Copak to nechápeš? Odjedu a možná se v životě neuvidíme! Nakonec si vezmu nějakého frajera z
bohaté firemní rodiny a budu žít kdesi na předměstí, mít kupu dětí a chodit na přihlouplé večírky.
Tady se mí líbí! Známe se jen od vidění, ale já mám pocit, jako bychom spolu vyrůstali od dětství!"
"Ty jsi se do mě asi vážně zabouchla!" rozesmál se. "Takže je to vzájemné?"
"Asi tě mám vážně ráda! Zatraceně, copak musí o životě rozhodovat jenom prachy?" přitiskla
svou tvář k jeho a smáčela ji slzami. "Asi jsem blbá kráva, promiň..."
"A kdybych si tě vzal?" zažertoval.
"Děláš si legraci?" zeptala se ho. "To by mě raději zastřelil! A nakonec se vidíme teprve
podruhé... Copak je náš život nějakou telenovelou?"
"Říká se tomu osudová láska... Zdá se, že to nemáš v životě lehké!" řekl jí. "Vítej do rodiny!"
"Jsem blbá, viď?" zeptala se jej.
"Ty?" dobíral si ji.
"Jo," zabručela. "Jsem blbá jako ty krávy, které se tu pasou, kam až oko dohlédne..."
"Tak v tom případě jsem pěkný vůl..."
"Vůl? Proč?" nechápala jej. "Vola nechce nikdo!"
"Co kdybychom spolu utekli? Někam hodně daleko? Pryč odtud?"
"Můj otec je schopný svolat všechny lidi v okolí, včetně šerifa a najít nás, i kdybychom byli v
Pekle!"
"Uvidíme... Kdo ví, co všechno se může stát?" řekl jí tajemně. "Možná budu mít v příštích
dnech méně času, ale rád tě kdykoliv uvidím... A budu s Tebou, jak jen to půjde!"
"Osudová láska... Říkáš?" popotáhla nosem a zamračila se. "Když jsem byla malá, věřila jsem,
- 23 -
Antologie
že si mě vezme princ na bílém koni a odveze si mě do svého zámku..."
"A namísto toho jsi přijela ty k jednomu chudákovi se starým a otřískaným džípem, který ještě
není ani jeho!" rozesmál se. "Tak to se povedlo..."
"Nechceš mi dát pusu, princi?" zeptal se ho.
"Chci, ale nezůstane u jedné..." řekl jí a další slova byla zbytečná. Tom si v duchu opakoval její
slova a myslel si, že se opravdu ocitl v nějakém špatném filmu, který měl jen jeden účel, udeřit na
divákovy pocity...
***
Slabé otřesy, které pocítili Tom s Jane na okraji mokřin, vytvořily několik stovek metrů dlouhé
pukliny, kterými se magma zvolna posouvalo vpřed. Avšak celkový efekt byl stále slabý. Díky
změnám ve struktuře a mocnosti podloží pod povrchem země na okraji Vysočiny a pastvin, došlo
časem k pozvolným změnám v profilu krajiny.
Potůčky a strouhy si vytvářely nová koryta a měnily směr svého toku. Dobytek se začal vyhýbat
určitým místům na pastvinách, jako by tušil, že se zde děje něco nekalého a velmi podivného.
Příroda opět vítězila a bylo jen otázkou času, kdy toto vítězství prokáže tím největším a
nejbláznivějším ohňostrojem v dějinách tohoto Bohem zapomenutého a opuštěného kraje.
Ohnivý drak v útrobách nabyl pozvolna vědomí a začal o sobě dávat znát! Neustále bušil do
horniny nad sebou a roztahoval svá křídla. Země se mu vzpírala a snažila se jej svou vahou zastavit,
ale příšera byla silnější, protože její touha po svobodě neznala hranic.
- 24 -
Antologie
Kapitola čtvrtá: Ztracená osada
John byl vlastně starý opilec. Táhlo mu na sedmdesát let. Byl a cítil se starý, zašlý a zbytečný.
Svůj život pomalu utápěl v alkoholu a lelkování. Jeho důchod stačil sotva na pokrytí základních
výdajů. Co mu zbylo, propil. Neustále dělal dluhy. Den bez alkoholu byl pro něj pohromou. Nikdo z
osady si netroufal říci, jak dlouho si ještě bude užívat života. Zdálo se, že se chce upít k smrti a
vzdát se tak marného lidského pachtění.
Bydlel na severním konci osady a patřil mezi její zakládající členy. Jeho dům, pokud se tak
mohla nazývat polorozpadlá chatrč postavená u okraje cesty, zvolna chátral a měnil se v ruiny. To
on ji dal její jméno. I když nedodělal ani základní školu, číst dovedl, ale s psaním to už bylo horší.
Avšak i přesto se všem jeho návrh líbil i s pravopisnou hrubkou v názvu osady, kdosi ji pak přeškrtl
červenou barvou, takže měly všechny cedule na příjezdových cestách škrtnuté jedno písmeno T ve
slově: city, jak se sluší a patří... Cítili tak jakési odlišení od jiných pojmenování obcí a měst.
Tehdy sem přišli plní odhodlání vybudovat ve zdejším kraji malou oázu pokoje a míru,
obklopenou kopci a nekonečnými pastvinami, na jejichž obzoru prosvítaly matné obrysy
vzdáleného pohoří. Koupili si kus pozemku od místních farmářů a vybudovali uprostřed prachu a
pražícího slunce malou vesnici, která se zvolna zvětšovala. Čas běžel a sny i odhodlání se zvolna
vytrácely. Nastala doba úpadku a stagnace. Samotná osada čítala v průměru sedmdesát lidských
duší, od malých dětí až po seschlé starce a jejich ženy.
Jedním z mála pořádným podnikatelů v Dodge city byl místní hostinský, který si postavil svou
nálevnu s hrdým nápisem "BAR" uprostřed osady. Jeho stavba byla jedinou budovou, která
vzdorovala zubu času a proměnám počasí. Osada jako celek však zvolna pustla. Každým rokem z ní
odcházelo několik znechucených obyvatel, kteří již dávno ztratili vůli rvát se s přírodou a zdejším
těžkým živobytím. Mimo chovu skotu či domácího zvířectva byl tento kraj chudý na jakýkoliv další
zdroje financí nebo naturálií.
Všichni to věděli, ale jen málokdo si to dokázal přiznat. Přes léto byla osada utopená v moři
prachu a poletujícího písku. Omšelé trávníky s utrápenými stromy jen stěží zakrývaly zdejší
úpadek. V zimě, pokud nenapadl sníh, se celé okolí proměnilo v jedno velké zablácené pískoviště.
Nebylo si co vybrat. Nebyla zde žádná příležitost, nic, pro co by stálo za to zde zůstávat. Cítili, že
se něco vytratilo z jejich života, jakoby přišli o všechny své představy a sny. Nezbývalo jim nic
jiného, než se každý den rvát o kus žvance a alespoň trochu důstojného bytí uprostřed přírody a
kraje, který byl pro ostatní nezajímavým.
John nebyl jediný, kdo již ztratil jakýkoliv zájem o Dodge city. Až spadne poslední střecha,
stane se městem duchů s poletujícími chomáči trsů a mořem prachu zaplňujícím prázdnotu mezi
polorozbořenými domy. Zatím tu však žilo několik rodin. Vody byl ještě dostatek a na nedalekých
pastvinách se páslo víc jak půl druhého sta kusů dobytka. Farmaření bylo mimo malý obchůdek
starého indiána a již zmíněným barem jedinou možnou obživou ve zdejším kraji.
Den se zvolna probouzel. Slunce se vyhouplo nad zvlněným horizontem. Nebe bylo bez
mráčku. Zdálo se být narudlé od prachu a vysoušené hlíny drolící se mezi trsy vadnoucí trávy. Bylo
pokročilé léto a dlouho nepršelo. Nedaleké jezero začalo zvolna vysychat a měnit se v kus prašné
pouště. Pokud nezaprší, promění se zvolna v bažinu, a až se vypaří poslední kapka vody, stane se
jeho dno jedním velkým kusem rozpukané země.
Tou dobou seděl John na zápraží svého domu a díval se do dálav za horizont pastvin. V ruce
držel plechovku zteplalého piva a něco si broukal pod vousy. Zhluboka se napil a hlasitě říhl. Vítr
mu pročesal nemyté mastné vlasy plné prachu a shodil mu z hlavy zašlou a potrhanou kšiltovku.
Zvedl se ze židle a s hrubými nadávkami se sehnul pro kus svého obnošeného oblečení. Do očí se
mu dostal písek a prach. Vše z rukou pustil na zem a promnul si je. V tu chvíli se s ním otřásla zem.
Měl pocit, že kolem něj projelo těžké nákladní auto, ale neslyšel nic, než poletující vítr a rachotící
- 25 -
Antologie
plechy, které byly nedbale přibity na prohnilých místech dřevěných stěn domu. Zemětřesení ustalo.
Trvalo jen několik vteřin a stačilo by sotva na rozčeření vodní hladiny v šálku čaje.
"E-e?" vydal ze sebe překvapeně. "Co to bylo?"
Sehnul se k zemi a položil na ni obě dlaně. Ani se nehnula. Zavrtěl hlavou. Myslel, že se mu to
jen zdálo. Že šlo o výsledek nekonečného deliria, ve kterém se každodenně potácel. Zvedl čepici ze
země a kopl do prázdné plechovky od piva. Odkutálela se k hromadě odpadků a zůstala tam ležet.
Díval se na ni, ale nepohnula se ani o milimetr. Mávl rukou a vydal se do domu. Slunce se zvolna
posouvalo po obloze a celý kraj zaplnilo nepříjemným a všudypřítomný horkem. Lepilo se na vše
živé i neživé. Nepomáhal ani zapnutý ventilátor na stropě. Zdálo se, že se vzduch proměnil v jednu
hustou a lepkavou kaši. A to den teprve začínal!
"Do prdele se vším!" řekl si polohlasně, když za sebou zavřel klátící se síťku proti hmyzu a
přibouchl rozeschlé dveře. Praštil s sebou na neustlanou postel a okamžitě usnul. Zdálo se mu, že
stojí před stolicí Boží a vysvětluje všem přítomným, proč se vlastně stal opilcem.
***
"Já tě snad zabiju!" křičela asi padesátiletá žena na svého tlustého a lenivého muže. Vyhnala jej
z domu a zabouchla za sebou vnější dveře se síťkou proti poletujícímu hmyzu. "Víš co jsi, Johne?
Víš to? Ožralé hovno! To jsi!"
"Čubko!" odplivl si. Ani se za ní neotočil. Když spolu začali chodit a žít, byli do sebe
zamilovaní až po uši. Čas si však vybral svou daň a láska se kamsi vytratila. Nikdy neměli děti.
Přišli sem do tohoto kraje a usadili se zde natrvalo. Živili se jak to jen šlo. Často jen příležitostní
prací na poli či s dobytkem na pastvinách, které osadu Dodge city obklopovaly. Od mládí se
distancoval od jakékoliv práce. Nikdy u žádné nezůstal déle jak dva týdny. Byl notorický průšvihář.
Často chodil do hospody a vždy když si přihnul víc, než bylo zdrávo, vyhledával rvačky, nebo je
sám vyvolával.
Svou ženu potkal při jednom z příležitostných zaměstnání. Jen sám čert ví, jak se to seběhlo, že
u něj zůstala, a neustále snášela jeho obhroublosti a vlastnické chování. Zastával názor, že žena
patří do domu k plotně, a k tomu, aby muži ve všem posloužila.
"Zatracená děvka!" ulevil si a vydal se po prašné cestě k místní hospodě. "Jednou zabiju já
tebe!"
"Nazdar, Johne!" kývl na něj soused, samotně žijící čtyřicátník. Hlava se mu leskla v
dopoledním slunci. Otíral si z ní pot kapesníkem a bodře se na Johna usmíval. "Zase tě nasrala?"
"Jo," odplivl si John. "Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych žil jako ty... Co ti schází?"
"Ženská ruka," rozchechtal se holohlavý muž.
"Běž do háje!" mávl John rukou. "Nepůjdeš se mnou do hospody?"
"Bohužel, alkohol mi nesvědčí..." pokrčil muž rameny.
"Co jsi to za chlapa?" uchechtl se. "Ženskou nemáš, do hospody nechodíš?"
"Nech toho, nebo tě přetáhnu rýčem!" zamračil se holohlavý muž.
"Už mám strach..." zachrochtal John a pokračoval ve své cestě. "Jednou se z té samoty zblázníš!
Vem na to jed..."
"Starej se o sebe!" zakřičel na něj holohlavý muž a pokračoval v obdělávání svého malého
políčka. John měl pravdu. Za týden jej našli oběšeného na stromě stojícího nedaleko jeho domu.
Dopis na rozloučení nenechal. Nikdo jej pořádně neznal, a přesto to byla pro všechny velká rána,
jeho sebevraždu považovali za špatné znamení. Za celý čas existence Dodge city si ještě nikdo
nevzal život.
"Zatracenej den!" řekl John namísto pozdravu, když došel do výčepu. Bylo v něm horko k
zalknutí. Lenivý ventilátor na stropě místnosti se sotva točil, a nestačil promíchat sluncem
- 26 -
Antologie
rozpálený vzduch. "Jestli máš to pivo stejně teplé jako vzduch v tomhle pajzlu, udělám tu z toho
kůlničku na dříví!"
"Mrazák nefunguje," pokrčil hostinský rameny. "Zadřel se motor a nemá jej kdo opravit. Do
města je to půl dne cesty... Nechceš tam zajet, Johne?"
"Už se ženu!" zamračil se John. "To je tvoje starost... Já se ti nebudu starat o tvou hospodu!"
"Tak budeš mít teplé pivo," řekl mu hostinský. "V téhle díře chcípnul pes. Sotva má cenu
udržovat živnost. Asi udělám dobře, když odtud vypadnu!"
"Měl sis tu udělat taky obchod!" řekl mu John. "Máš tady prázdno. Když jsi se nechal
předběhnout tím smradlavým indiánem, pak je to jen tvá chyba!"
"A co byste tu kupovali? Beztak všichni smrdíte dolarem! Sotva se mi oplatí kupovat pivo a
tvrdej alkohol. Když už si něco dáte, nic nevydržíte a hned jste na mol! Jak říkám, že jsem sem
vůbec lezl..."
"A co dělá Edgar? Co ten jeho zlatej důl?" rozesmál se John."Myslí si, že tu něco najde?
Zbytečně se rejpe v zemi. Jednou ho to tam zasype. Alespoň mu nebudeme muset kopat hrob! Cha,
cha! Vidíš to? Prostě jen zaházíme tu jeho díru hlínou a bude to!"
"Zdravíčko, jak to jde?" vlezl do místnosti muž, o kterém se bavili. Nechal otevřené dveře do
teplého a prašného dne, a upravil si klobouk na hlavě. "Dej mi něco na spláchnutí prachu, tohle léto
bude zase stát za to! Co tu dělá John?"
"Kecá," řekl mu hostinský. "Ale mám jen vlažné pivo, teplou colu nebo ještě teplejší sodovku.
Co se týče tvrdého, nedá se pít!"
"Jo, všechno tu máš horký jako čerstvý chcanky!" bouchl John pěstí do pultu a otočil se k
Edgarovi. "Už jsi něco našel?"
"Jo, je to černý a létají nad tím mouchy..." řekl mu.
"Takže hovno?" rozřehtal se John. "Tak proč se tam hrabeš jako krtek? Co z toho máš?"
"Je tam chladno," zamračil se Edgar. "A taky tam nemusím poslouchat blbé kecy! Co ty na to?"
"E-e?" zajikl se John. "Cos to říkal?"
"Chceš se zase rvát? Prohodím tě oknem a tvoje stará mi aspoň poděkuje!" řekl mu zlatokop.
"Tak co? Chytím tě za koule a pod krkem a roztočím jako vrtuli. Bude se ti to líbit, uvidíš!"
"Rozbiju ti hubu!" zasyčel John a rozběhl se naproti vyčkávajícímu muži. "Udělám ti z huby
novou tlamu a vlastní matka tě nepozná!"
"Jsi pořád stejný... Když tě matka porodila, musel jsi spadnou ze stolu rovnou na hlavu! Pořád
jsi stejně blbej," řekl mu Edgar a čekal, až udeří.
"Všechno tu stojí za hovno!" zarazil se John a mávl rukou. Vycouval ven na zápraží. "Všechen
tenhle podělanej svět a vy taky!"
"Táhni k čertu!" zakřičel na něj Edgar. "Je to blb..."
"Jo," souhlasil hostinský a zadíval se na zlatokopa s otázkou v očích. "Ty něco máš, že jo?"
"Jo, něco jsem našel, a kočičí zlato to není!" pousmál se Edgar a vytáhl z koženého pytlíku
kousek zlata. Nebyl větší než náprstek, ale sliboval novou šanci. "Co ty na to?"
"Stojí za psí pšouk! Třeba ti ho tam někdo nastrčil, aby ti udělal radost..."
"Myslíš?" zarazil se zlatokop. "Vlastně jsem ani nečekal, že tam něco najdu."
"Tak proč se tam rejpeš v zemi? Nikomu nic neříkej, nebo tam budeš mít plno!" zamračil se
hostinský. "Promiň..."
"Jo," přikývl zlatokop. "Ale stejně za ty roky dřiny jsem našel jen tenhle malý kousek! Nestojí
to za nic..."
"Každý začátek je těžký," zamyslel se hostinský. "Jak hluboko jsi?"
"Takových sto metrů. Čachtám se po kolena ve vodě a modlím se, aby se mi neporouchal motor
od pumpy. Stejně mi to tam za chvíli všechno spadne na hlavu!"
"Seš přece ve skále ne?"
- 27 -
Antologie
"To jo, ale začínají se dít nějaký divný věci," řekl mu Edgar. "Všiml sis dnešního zemětřesení?
Už dva týdny se chvěje zem! Proč? Nikdy se tu netřásla!"
"To já nevím," pokrčil hostinský rameny. "Co mi ještě tajíš?"
"Ta voda smrdí po síře! Někdy se tam nedá dýchat!"
"Po síře? Neříkej... Možná jsi narazil na nějakou kapsu s plynem," zamyslel se hostinský. "Co ty
víš?"
"Ve sto metrech?" nechápal jej Edgar. "Dějou se tu divný věci!"
"Co uděláš?"
"Nevím, asi si seženu dýchací masku. Takovou, jakou mají požárníci! Nejsem přece nějaká
krysa, abych tam chcípnul na nedostatek vzduchu! Někdy je šachta do poloviny plná vody, jindy je
jí tam sotva po kolena. Copak se svět zbláznil?"
"Možná ne, možná se zbláznil sám pánbůh!" řekl mu hostinský. Na okamžik se rozdrnčely
skleničky v baru. "Zase?"
"Jo, zase!" přikývl Edgar. "Znovu se třese zem! Je to k posrání..."
"Měli bychom s tím něco udělat... Pozvat sem někoho, kdo by nám řekl, co se tu děje! Copak
jsme na Západním pobřeží?"
***
Clif se zastavil na rozcestí nedaleko Dodge city a rozhlédl se kolem sebe. Bylo sucho. Každičké
stéblo trávy toužilo po sebemenší dešťové kapce. Nebe však bylo jako vymetené. Slunce
nemilosrdně pražilo a spalovalo vše ve svém dosahu, co neleželo v chladivém stínu. Promnul si
upocené čelo a vystoupil z vozu. Už léta vlastnil starou otřískanou dodávku, ze které se odloupával
lak ve velkých kusech, a zanechával za sebou pomalu rezivějící plechy. Motor vozu mlel z
posledního a vypadal na to, že každou chvíli vypustí svou železnou duši. Žral vodu a olej stejně
hladově jako pohonné hmoty, takže vždy, když jej Clif nastartoval, valily se z otřískaného výfuku
oblaka černého kouře. Nikdy nevěděl, zda-li se ještě kouří z výfuku, nebo již hoří celá olejem a
benzínem napuštěná dodávka. Usednout do takového vozu byla pro Clifa vždy sázka do loterie.
"Zatracené počasí!" povzdechl si a vydal se do osady. Mířil k místnímu obchodu, i když dobře
věděl, že v něm nenajde nic nového. Občas sem zabloudil podomní prodavač, kterému se tu a tam
podařilo prodal místnímu obchodníkovi nějakou tu drobnost. Avšak vždy šlo o hloupost, která
nebyla v tomto kraji příliš použitelná, a tak se obchod pozvolna měnil ve vetešnictví.
"Dobrý den!" řekl indiánovi, který vlastnil zdejší obchůdek, když vstoupil do dveří krámu. "Jak
jdou kšefty?"
"Nebýt moc dobrý čas!" posteskl si indián.
"Asi máš pravdu," přikývl Clif smutně. "Nezdá se ti, že se země nějak podezřele třese?"
"Velký duch se na nás zlobí! Na nás indiány, že my nežít jako kdysi..."
"Opravdu?" zamyslel se Clif.
"Něco se stát, něco hrozně hrozného! Tady v okolí!" mávl indián rukou.
"Tak to se máme na co těšit," zamyslel se Clif. "Máš tu něco, co by stálo za to? Nemyslím žádné
tretky pro zabloudivší turisty! Nemáš náhodou nový výfuk pro moji dodávku?"
"Výfuk?" zeptal se jej indiánský obchodník.
"Jo, výfuk k motoru! Je tam proto, aby si lidé nemysleli, když jedu okolo, že se neblíží bouřka,
nebo konec světa!"
"Ne, nic takového... Mám tu ale velké a mocné kouzlo!" řekl mu indián a ukázal na malý
černobílý televizor. "V hospodě mít taky jeden!"
"Už jsi mi jeden prodal, nepamatuješ?" pousmál se Clif.
"Vám?" zamyslel se indián. "Vážně?"
- 28 -
Antologie
"Jo, asi před měsícem, ale už nehraje. Spadla mi na zem..." řekl mu Clif smutně. "Ale to nic,
možná, že si ještě jednu koupím. Cena je pořád stejná?"
"Pořád!" přikývl obchodník.
"Řekni mi, jak tu můžeš přežít? Copak tu máš pořád narváno?"
"Velký duch mi pomáhat!" zvedl indián ruce nad hlavu. "Vážně!"
"Věřím ti," řekl mu Clif. "Rád jsem s tebou mluvil. Přeju ti mnoho úspěchů v práci. Zase se
zastavím. Nemohl bys někde sehnat ten výfuk pro můj Dodge? Do města bych určitě nedojel!"
"Zeptám se Velkého ducha!" přikývl indián.
"A kdo ti vůbec vozí zboží? Myslím mimo ty bláznivé obchodníky s teplou vodou?" zeptal se jej
Clif.
"Mám vnuka!" pousmál se indián. "Mluvíme spolu skrze vysílačku!"
"Aha," rozesmál se Clif. "Jsi pěkný lišák, víš to?"
"Já vím," souhlasil obchodník. "Já být velmi chytrý. Moc chytrý!"
"Samochvála smrdí!"
"To ne samochvála!" bránil se indián. "To být pravda!"
"Zatím se měj..." potřásl mu Clif rukou. "Vážně nevíš, co se chystá!"
"Ty nevíš?" zeptal se ho indián. "Ty hledáš vodu v zemi a nevíš, co se s ní děje? Oheň! Přijde
oheň, dým a hromobití!"
"Tak proč neodejdeš?" zamyslel se Clif.
"Kam bych šel?" zeptal se jej indián. "Tohle být můj domov, tady já umřít, až přijde můj čas!"
"Jasně, tak já jdu!" řekl mu Clif a prošel dveřmi do horkého dne. Země se znovu takřka
neznatelně otřásla. První myšlenka, která jej napadla patřila Edgarovi. Myslel si, že v tom svém
dole používá dynamit, ale ihned ji zavrhl. Všechno by to na něj slítlo! Zamračil se.
Nasedl do vozu a vydal se skrz osadu směrem k vysychajícímu jezeru. Když projížděl po mostě
na jeho jižním okraji, zdálo se mu, že se naklání na stranu směrem k nejbližšímu břehu. Možná, že
otřesy poškodily kůly nesoucí most nad rozbahněným dnem jezera.
Jednou to celé spadne! Řekl si, když byl na druhé straně a zastavil kus za mostem, aby se ohlédl
zpět. Polovina jezera již byla pryč. Obnažené dno se zvolna měnilo v rozpukanou zem. Bahno
ztvrdlo na kámen a čekalo na období dešťů, kdy se jezero znovu naplní až po okraj. Clif zařadil
rychlost a vydal se po cestě k jižní části Vysočiny.
Zdálo se mu, že se koryta potoků posunula blíž k horám. Nebyl si tím jist, ale nedal by ruku do
ohně za to, že se zde děje něco hodně podivného. Mnozí z místních si začali stěžovat na úbytek
vody ve studnách. Mnohdy se nedala pít ani po převaření, jako by vyvěrala ze samotného pekla.
Byla žlutá až hnědá a čpěla po síře. Nezdálo se mu, že by někdy v tohle kraji viděl něco podobného.
Dal si okraj klobouk víc do čela a soustředil se na kodrcavou jízdu k okraji Vysočiny prosvítající
skrze zvlněnou hradbu vzduchu a poletujícího prachu.
"Jsem asi už moc starý!" řekl si nahlas. "Ničemu nerozumím. Proč se ta zatracená voda kazí?
Copak už toho všeho není dost? Kdo tu má, sakra, žít!"
- 29 -
Antologie
Kapitola pátá: Proutkař a jiní
Clifův dům stál asi sedm kilometrů na jih od osady Dodge city. Nahoře v kopcích Vysočiny, v
jednom z malých, ale malebných údolí, které se pyšnilo množstvím listnatých a jehličnatých stromů
a vydatným zdrojem vody, jimž byl malý potok tekoucí poblíž jeho domu. Byl to vlastně srub, u
něhož postavil i garáž s dílnou pro svého čtyřkolového miláčka.
Clif si potrpěl na pohodlí. Proto si sehnal pořádný zdroj energie v podobě dieselového agregátu
a svou domácnost vybavil všemi vymoženostmi moderní doby. Nevědomky se vlastně stal
průkopníkem v této oblasti. Na farmách, ba ani v osadě, neměli tolik strojů a nástrojů na elektřinu,
jako on. Ve velkém mrazáku měl uskladněno maso a různé polotovary, které si ohříval v mikrovlnné
troubě či elektrickém grilu. Koupil si radiostanici a dva televizory, z nichž byl jeden barevný, a
lednici nepočítaje, protože ji měla každá spořádaná domácnost.
Vodu z potoka si upravoval v malé vodárně, a přečerpával ji do vodojemu ukrytého v zemi ve
svahu nad domem. Přes všechnu snahu se mu nepodařilo najít v okolí domu žádný jiný zdroj spodní
vody. Vlastně se i trochu styděl sám za sebe, protože jeho úspěšnost v hledání vody se vždy blížila k
devadesáti procentům. V každých devíti případech z deseti se mu podařilo najít pramen, a uspokojit
své zákazníky.
Umění proutkaření jej naučil jeho děda. Po několika letech jej napadla myšlenka, že by mohl na
svém proutkaření založit živnost. Vody ve zdejším kraji nebylo nikdy dost. Pomáhal a radil při
kopání a vykládání studní, při čištění vody a jejím transportu na delší vzdálenost. Stal se
vyhledávanou a váženou osobou. Každý, kdo měl problémy s vodou, běžel za Clifem, aby mu
pomohl z nouze, nebo nabídl jiná alternativní řešení.
Domů se vrátil až k večeru. Vítr rozfoukával usazený prach a poletující písek z drolících se
svahů okolních kopců. Smrákalo se. Zdálo se mu, že noc přijde každou chvíli. Zastavil u svého
domu a vydal se do garáže, aby doplnil palivo a olej v elektrickém agregátu, který běžel celými dny
bez přestání. Přemýšlel, že je nejvyšší čas koupit ještě jeden, záložní, který by použil v případě
poruchy toho stávajícího. Očima přejel po garáži a ujistil se, že je všechno v pořádku. Pak zamkl
dveře a vydal se k domu.
Nastražil uši. Něco nebylo v pořádku. Ne s motorem agregátu, který si bafal svou monotónní
písničku, avšak kdesi jinde. Obešel dům, aby se podíval na nedaleko tekoucí potok. Zbyla z něj jen
malá strouha, líně se pohybující mezi velkými kameny. Zděšeně zíral na mizející vodu v korytě
potoka, a snažil si všechno srovnat v hlavě. Ráno, když odjížděl za svou prací, bylo koryto plné.
Nic nenasvědčovalo tomu, že se zvolna vyprázdní, a zbude z něj jen takřka suchý a vyprahlý žlab.
"Kruci, co se tu děje?" zeptal se nahlas. Začal počítat, kolik vody mu zůstalo v zásobníku pod
zemí. Určitě s ní vydrží i celých čtrnáct dní, do té doby bude muset něco vymyslet. Když se
konečně odhodlal k cestě do domu, bylo slunce za hřebeny kopců a údolí zvolna tonulo v šeru. Na
nebi vykoukly první hvězdy. Clif se vehnal do domu zadním vchodem a zamířil ke svému baru, kde
měl nemalou sbírku alkoholických nápojů. Potřeboval něčím spláchnout prach uplynulého dne a
ztlumit následky překvapení, které zažil po svém příjezdu.
"Někdo se tu musel zbláznit!" řekl si, když si naléval druhou skleničku. "Ale já to nejsem! Já
ne!"
Kdesi zahoukala sova. Lenivě, jako by se ji nechtělo. Celý zvířecí svět byl omámen denním
horkem. Noční živočichové ještě seděli ve svých norách či hnízdech a zvolna uvažovali, zda-li bude
mít nějakou cenu vylézat ven, vždyť noci byly takřka stejně horké jako slunečné dny, a vzduch se
ještě nestačil ochladit. Clif si sedl na verandě do svého oblíbeného křesla a zapálil si cigaretu.
Otočil hlavu ke svahu, z něhož vytékal až do dnešního dne čistý a perlivý pramen chladné vody,
který zásobovala nedaleký potok. Zmizel náhle a bez varování, až mu to bralo dech. Naskakovala
mu husí kůže, při pomyšlení, že na ně příroda něco chystá, a on neví o co jde. Spát šel až pozdě v
- 30 -
Antologie
noci. Doufal, že ráno tam voda zase bude. Mýlil se. Nebyla. Ztratila se nadobro. Celou noc se
převracel na posteli. Tížily jej noční můry. Několikrát takřka vyskočil z postele. Hlasitě oddechoval
a otíral si čelo kapesníkem. Usnul až k ránu. Kolem šesté jej probudilo řinčení budíku. Nespal déle,
než tři hodiny.
***
Roger byl jedním z mála lidí, kteří tohle místo doslova milovali. Už od malička se toužil stát
kovbojem nebo honákem dobytka. Hltal příběhy z laciných sešitů o neohrožených ochráncích
slabých mužů a žen. V koutku své duše se viděl šerifem v nějakém zapadlém městečku, kde by
prosazoval zákon a spravedlnost. Sny se mu vyplnily jen částečně, stal se honákem dobytka, a celý
svůj život se proháněl na koni či v džípu po kraji za zatoulanými či neposlušnými zvířaty, které
omrzela nadvláda člověka, jakoby tušily, co je čeká, až skončí svou službu u lidí.
Roger bydlel nedaleko hospody na jižním konci osady. Byl dobráckým a laskavým typem
člověka, který jen málokdy dovolil průchodu svých citů. Doslova si nechal srát na hlavu, jak mu
říkal místní hospodský. Jeho dobrota se pro něj stala věčným břemenem. Každý jej využíval a
snažil se z něj, či jeho práce, vytřískat co se dá. Roger to věděl, ale neměl chuť ani náturu cokoli na
tom změnit. Neměl rád rázné změny. Toužil po klidu a usedlému způsobu života. Nerad se
přizpůsoboval novým podmínkám, avšak své práci rozuměl a vždy byl každému připraven pomoci.
Často chodil ven v kovbojském obleku. Mnozí z osady si jej pro to dobírali. Říkali mu, že přežil
svou dobu, že je Divoký Západ jen pouhou vzpomínkou na prošlé časy. Doba prvních pionýrů a
zákona braného do vlastních rukou byla již dávno pryč. Jemu to však nevadilo. Koupil si staré
video a televizi od indiána spolu s několika westernovými filmy, na které se čas od času díval, aby
alespoň na chvíli překonal hradbu času a vrátil se zpět do svého snu.
Každý den kromě neděle byl od šesti ráno do šesti večer na pastvinách, kde hlídal dobytek či
pomáhal s poškozenými ploty. Teplé dny se každým dnem stávaly samozřejmostí. Dlouho nepršelo
a vody kvapem ubývalo. Mnozí lidé zainteresovaní do chovu dobytka dostali strach o svá stáda.
Všichni obyvatelé Dodge city vlastnili víc jak sto padesát kusů krav. Nestačilo to ani na obživu, ale
alespoň měli trochu pocit, že pro svůj bídný život něco dělají, a nevyžívají se v nečinnosti.
Vypomáhal i Bearsovic rodině. Pastviny měl projezděné od přilehlé části Vysočiny až kamsi za
obzor, kde končily pozemky místních farmářů a obyvatel Dodge city. I on si povšiml, že se nějak
často třese zem. Neměl pro to žádné vysvětlení. Dobytek byl každou chvíli velmi neklidný a
mnohdy odmítal jít požadovaným směrem, zvláště pak k Edgarovu dolu, ze kterého často vycházel
štiplavý hnědožlutý kouř, který byl cítit po síře, jakoby tam hodovala celá polovina všech
pekelných mocností.
Samotný Edgar byl z celé věci velmi nešťastný. Mnohokrát se stalo, že byl jeho důl zatopený až
po okraj, či byl zaplněný dýmem. Tak či onak se do něj nedalo sestoupit. Roger z chování skotu
vytušil, že se zde děje něco nekalého, marně si avšak lámal hlavu, co by to mohlo být. Každou
volnou chvíli, když měl cestu kolem Edgarova dolu, k němu zavítal na návštěvu. Oba pak
naslouchali podivnému hučení vycházejícího z jeho nitra. Kroutili nad tím nevěřícně hlavou, a
dohadovali se, co to všechno vlastně znamená.
Otřesy půdy byly stále častější. Domy v osadě se začaly zvolna rozpadat. Na stěnách se tvořily
tenounké a sotva znatelné pukliny. Omítka padala ze stropu do talířů jejich obyvatel. A tak se
nakonec rozhodli na jednom ze shromáždění ve zdejší hospodě, že někoho vyšlou do města
vzdáleného víc jak dvě stě šedesát kilometrů, aby přivolal pomoc. Telefonní vedení bylo přerušené.
Patrně se vyvrátil některý ze sloupků, a strhl na něm visící svazek kabelů. Byla to nemilá událost.
Vysílačku měl jen Clif, ale ten nebyl zrovna k zastižení.
Čas se vlekl. Přijelo několik mužů. Prohlédli si osadu a její okolí. Nahlédli do Edgarova dolu,
- 31 -
Antologie
avšak jen pokrčili rameny. Neexistoval žádný důvod, proč by se zde měla třást země, vycházet z ní
temné hučení a oblaka dýmu. Celých pět dní, kdy pobývali v osadě se jako naschvál nic nedělo. Vše
utichlo jako mávnutím kouzelného proutku. Nakonec zanechali u Edgarova dolu měřící zařízení s
vysílačem a detektorem plynů. Jen co opustili jejich oblast, začala se země znovu třást. Zdálo se, že
si s nimi příroda přinejmenším ošklivě zahrává.
Po dalších dvou dnech se k úlevě všech zúčastněných vrátil do osady opět ztracený klid. Ne
však na dlouho. Otřesy byly nyní sotva postřehnutelné. Edgarův důl byl opět suchý a bez
škodlivých plynů, avšak mnohé závaly zatarasily jim pracně vyhloubené vodorovné štoly. Jen na
dně jámy byla asi pět metrů hluboká tůň ošklivě páchnoucí vody.
Přesně tři neděle po odjezdu přivolané skupiny odborníků z oblasti zemědělství, geologie a
životního prostředí přibyl do osady další obyvatel. Byl mladý a nezkušený. Zdálo se jim, že jde o
nějakého potrhlého studenta, kterého znudil poklidný studentský život a zatoužil po dobrodružství.
Nemýlili se. Chodil na jednu vysokou školu kdesi na Západním pobřeží. Sem jej zahnaly posměšné
řeči jednoho z jeho učitelů, který zaslechl něco o podivných událostech v okolí Dodge city, jedné
zapadlé díře státu Oregon, ukryté ve změti údolí a nízkých kopců.
Když se tehdy zastavil u návěstidla osady, musel se pousmát nad jejím jménem. Doufal, že
pozná toho, kdo jí dal její název. Jeho představy se vyplnily. Našel časem zapomenutou ves, ve
které dávaly lišky všem obyvatelům dobrou noc, a kde až na několik výjimek takřka neznali
elektřinu, a svítili petrolejkami, jako za dob Divokého Západu. Ubytoval se v hostinci a hned na
druhý den se vydal na prohlídku okolí. Nikdo z místních nechápal, proč sem vlastně přijel. Co zde
pohledává takový mlíčňák, když tu neuspěly ani pomazané hlavy?
Roger byl prvním člověkem z Dodge city, který se s nim setkal. Dali se do družného hovoru.
Mladík se zajímal spíše o zdejší životní podmínky a obyvatele, než o to, co se zde skutečně děje.
Studoval psychologii, a nyní měl za úkol vysledovat zvláštnosti a kouzlo života v osadách v
zapadlých částech země a vliv osamělosti života na jejich obyvatele. Chtěl se stát součástí zdejšího
dění, zapojit se do jejich společné práce, a vyzvědět, jak jen to jde, o historii Dodge city co nejvíce.
Netušil, že svou školní práci vlivem okolností přepracuje, a stane se svědkem nečekaného
přírodního dramatu, jehož jednotlivá dějství se střídala s neúprosnou pravidelností jako den a noc.
Brzy si povšiml, že na těch řečech, které o zdejším kraji začaly kolovat, přece jen něco je. I on byl
tím vším zaskočený a překvapený. Začal si dělat podrobné záznamy o všem, co se v okolí osady
odehrávalo. Každý záchvěv země. Změny toku zdejších říček, či hladiny spodní vody. Zvláště jej
zarážel občasný výron plynů z ústí Edgarova dolu.
Před očima mu začínal pomalu vyvstávat bizarní obraz až příliš paranoidní skutečnosti. Někde
pod jejich nohama docházelo ke geologickým změnám spojeným s pohybem magmatu, které
muselo vystoupit ze zemského pláště do horních vrstev zemské kůry. Kdesi dole se začínal tvořit
magmatický krb. Nikdy po celý čas studia, kdy si vzal geologii jako svůj vedlejší obor, si nevšiml,
že by mohlo dojít k něčemu takovému v oblasti Velké pánve, daleko od všech geologických a
tektonických poruch. Sopečná aktivita na tomto místě se mu jevila až příliš absurdní. Avšak opak
byl, jak se zdálo, pravdou.
Svým vnitřním zrakem bloudil po zdejším kraji, který byl posetý nízkými a oblými kopci, mezi
kterými se vyjímala nic neříkající a fádní údolí. Vznesl se spolu s větrem nad zaprášenými
pastvinami až kamsi k obzoru. Cítil se jako pták, který plachtí ve vzdušných proudech, aby dal
odpočinout svým křídlům, která jej neustále pohaněla vpřed. Neviděl pod sebou jediný náznak
jakékoli sopečné činnosti v minulém období zdejšího kraje. Žádné vyvřeliny, takřka žádná torza
zaniklých vulkánů. Nevěřícně se snesl k zemi a splynul s mrazivou skutečností.
***
- 32 -
Antologie
"Pojedu do osady," řekl Tom své matce. "Můžu si půjčit džíp? Nebudeš ho potřebovat, že ne?
Do večera jsem doma, mami!"
"Co tam chceš dělat? Dobře víš, že v Dodge city není nic pořádného k vidění, jen hospoda a
vetešnictví..."
"A Roger," řekl jí. "Rád bych ho zase viděl."
"Toho starého blázna?" zamyslela se. "Vlastně, v téhle zapadlé díře už nepotkáš normálního
člověka!"
"Na sousední farmě prý mají mladou a hezkou holku," řekl jí. Mlčky se na něj podívala. Stáli
uprostřed kuchyně. Tiše se dívali jeden druhému do očí, aby se nakonec hlasitě rozesmáli.
"Myslela jsem, že tě holky nezajímají," zamračila se. "A ke všemu už má, jak se zdá, nápadníka!
Slyšela jsem, že včera přišel do osady nějaký student a vážně se o ni zajímal! Kdo ví, jestli tě bude
chtít? Třeba dá přednost studovanému chlapci, než nějakému našinci, který utekl ze školy?"
"Ale mami..." zakabonil se Tom. "Vždycky existuje nějaká šance... Nebo chceš, abych hodil
flintu do žita? Bez boje? Musím to přece zkusit, když už nic, tak se s ní alespoň seznámím!"
"Jak chceš," přikývla. "Dědeček mě prosil, abys mu tam koupil pořádnou flašku. Babička o tom
nesmí nic vědět, rozumíš? Musíme přece dědovi povolit alespoň nějakou tu lumpárnu! Už tak má
dlouhou chvíli..."
"Copak z něj chceš udělat alkoholika?" zeptal se jí. Přešel ke kredenci a vzal si z talíře čerstvě
upečenou housku. Ještě byla vlažná. Hodila po něm utěrkou a vydala se do jídelny, aby uklidila
nádobí z oběda. "Nezapomeň na něj!"
"Jasně," přikývl.
"Co se tu děje?" zeptal se jich Allan, který vpadl do kuchyně a spiklenecky mrkl na Toma.
"Řekla ti už mamka, co po tobě chci?"
"Řekla," souhlasil Tom. "Měl bys mi, dědo, sehnat nějakého koně! Otec chce, abych se přidal k
chlapům od dobytka, a já jsem na koni neseděl už hezky dlouho!"
"Máš strach, že si uděláš ostudu?" rozesmál se. "Vždyť i ta holka odvedle jezdí líp než ty!
Nikdy jsi neuměl pořádně jezdit a každou chvíli jsi padal z koně... Že se chceš před ní vytáhnout?"
"Tak já jedu!" zamával Tom na matku a bouchl dědečka do ramene. "Možná!"
"Ano?" zamyslel se starý muž. "Ale to bys musel být z jiného těsta. Zatraceně! Přece jsi taky
Bears, nebo ne? Dobře, seženu ti nějakou starou dýchavičnou herku. Aspoň pro začátek! A
nezapomeň na mě..."
"Neboj se!" mávl Tom rukou. "Koupím ti ji, i kdybych se měl pro ni vracet."
"Ale Alici ani muk!" zamával mu jeho děda pěstí. Opřel se o rám dveří a zavrtěl hlavou. "Je
odhodlaný tu holku dostat, stůj co stůj..."
"A byli jste vy chlapi někdy jiní?" zeptala se ho Tomova matka. "Co? Žádnou sukni jste
nenechali na pokoji! Vždycky vás zajímalo, co pod ní holky mají."
"Ale," mávl Allan rukou. "Vy holky jste stejně pěkné mrchy! Klamete tělem a děláte si z nás
chlapů blázny..."
"A bavilo by vás to? Dobývat nás, kdybychom se vám hned dávaly? Chlap nesmí nikdy vědět,
na čem je! To ti máma neříkala, že se musí každá holka mít před kdejakým chlapem na pozoru?
Stejně ji vždycky chtějí jen připravit o věneček! No řekni, že to není pravda?"
"Jo," zavrčel Allan. "Vlastně máš pravdu..."
"Nechceš pivo, tati?" zeptala se ho, jako by si jej chtěla zase udobřit. "Bez lásky a bláznivých
her bychom jako lidstvo vymřeli!"
"Aspoň že to si přiznáš," zakřenil se. "Kde máš to pivo?"
"Hned ti pro něj zajdu!" kývla hlavou a zmizela za rohem. Slyšel ji, jak jde do komory a
vytahuje dvě lahve z přenosné lednice.
"Proč je nemáš v kuchyni?" zavolal na ni.
- 33 -
Antologie
"Sam by mi je všechny vypil," usmála se, když se vrátila s lahví v každé ruce. Do té třetí nohy ti
nedám, mamka si stěžuje, že ji pořád obtěžuješ!"
"Kecá..." zabručel starý muž. "Měla by být ráda! Kolika starým chlapům ještě tak hezky stojí?
Má být ráda, že se mi nesroluje jako roleta..."
"Možná tě jen tak škádlí," řekla mu. "Vždycky jsi byl pořádný kohout!"
"Jo, ale jedna slepice mi stačí!" pousmál se Allan, a rozhlédl se kolem, jestli je jeho žena
nešmíruje. "Kdyby mě slyšela, musel bych spát na verandě!"
"Jasně," přikývla. "Tvoje druhá polovička je pěkná saň!"
"Tak já si to jdu vypít ven do stínu," řekl jí a odkráčel chodbou na terasu. Slunce bylo ještě
vysoko a nelítostně spalovalo vše ve svém dosahu. Vítr rozfoukával prach z rozpukané země a
vytvářel nad zemí malé prachové bouře. Pokud nezaprší, promění se pastviny v rozpukanou poušť
bez stébla trávy. Allan si sedl na zápraží do svého oblíbeného křesla a očima sledoval okolí domu i
vzdálené kopce a pastviny.
"Mohlo by zapršet!" řekl si a zhluboka se napil pěnivého moku. "Nebo nám pochcípají všechny
krávy! Čím je máme krmit, senem?"
***
Tom zastavil před Rogerovým domem a vypnul motor. Dům i jeho okolí vypadalo opuštěně.
Všechny okna i dveře byly zavřené. Zahrádka před domem se proměnila ve vyprahlou a
popraskanou zem s občasnými chomáči trávy. Dokonce i samotný dům se zdál být na spadnutí.
Střecha i okapy potřebovaly natřít. Nemluvě o stěnách a oknech domu. Barva odprýskávala z
popraskaného dřeva v dlouhých pásech a dovolovala slunci a občasnému dešti, aby dokonal dílo
zkázy.
Vystoupil z vozu a vydal se k pomalu se bortícímu plotu. Strčil do vrátek. S odporným vrznutím
se otevřely a vypadly z pantů. Tom je s leknutím opřel o sloupek a pokračoval v chůzi ke dveřím
domu. Nejprve chtěl zkusit, zda-li nejsou zamčené, ale bál se, že mu také zůstanou v ruce.
Neodvažoval se ani zaklepat, aby se náhodou něco zase nerozbilo.
"Jsi tady, Rogere?" zavolal do šumění větru a poletujícího prachu.
"Jasně, že jo!" uslyšel jeho hlas. "Kdo bude spravovat ten plot? Ukážeš se jednou za čas, a
namísto toho, abys s sebou něco přinesl, ničíš mi tu inventář mého domu!"
"Ten plot by potřeboval opravit..."
"Neříkej," zazubil se Roger. "Ty jsi mi ale novinář..."
"Snad nechceš, abych ho spravil sám?" bránil se. "Vrátka ti upadla sama od sebe! Nemůžu za to,
že je ti všechno jedno... A novinářem nejsem..."
"Tahle osada se co nevidět stane Městem duchů!" zamračil se Roger. "Nestojí za to investovat
do téhle ratejny jediný dolar. Vedle stojí opuštěný dům, až mi tenhle spadne na hlavu, přestěhuju se.
Uvidíš, že za dva roky tu zůstane jen pár starců, kteří se zde rozhodli zemřít. Každý, kdo bude mít
jen trochu rozumu, odejde pryč. Tady chcípl pes! Cože? Tys to zabalil?"
"To je všechno, co mi řekneš na přivítanou?" zeptal se jej Tom. "Necháš mě stát jen tak na
odpoledním slunci? Chceš, aby se mi uvařil mozek? Nebo si myslíš, že pod tou skořápkou nic
nemám?"
"Kdybys v hlavě neměl piliny, nevracel by ses sem do téhle zavšivené díry. Co tvůj otec? Byl
radostí bez sebe, že jo? Raději by si nechal uříznout nohu, než přivítat svého syna a odpustit mu
jeho nerozvážné mladické hříchy a přehmaty! Myslí si, že má patent na rozum?"
"Asi tak nějak," přikývl Tom. "Pozveš mě dál?"
"Samozřejmě, ale připrav se na to, že mám v baráků hotový bordel a ani to pivo už nestojí za to!
Je teplý jako čerstvý chcanky a nedá se pít... Ty stejně asi nepiješ, viď?"
- 34 -
Antologie
"Sem tam si dám do nosu," pokrčil Tom rameny a nechal se odvést do domu. Prošli dveřmi do
prostorné haly s pavučinami v jednom z rohů místnosti naproti vchodu. "Máš pravdu! A co ti
pavouci?"
"Kteří?" zeptal se ho Roger a začal se rozhlížet kolem sebe. "Jo tam v rohu?"
"Přesně tak! To jsou ti tví tiší společníci?" pousmál se Tom.
"Asi tak nějak to bude," řekl mu. "Dáš si teda to teplé pivo? Nebo zajdeme do hospody? Ale
pochybuju, že tam budou mít něco lepšího!"
"Cítíš to?"
"Co jako?" nechápal jej Roger. "Mám tu trochu smrad, no a co?"
"Ale ne," mávl Tom odmítavě rukou. "Jako by kolem nás projížděla kolona těžkých náklaďáků!
Vážně nic necítíš?"
"Už jsem si zvykl. U vás se země netřese?" zamračil se Roger a zamířil do kuchyně. Před Toma
spadl na zem kus omítky ze stropu. Zvedl mračno prachu z podlahy a na okamžik mu zamlžil
pohled na odcházejícího přítele.
"Aspoň bys to tu mohl jednou za čas vysmejčit, nedá se tu dýchat!" zakřičel na něj kašlající a
kýchající Tom. "Kriste pane!"
"Jednou se k tomu snad dostanu!" zabručel Roger. "Kde jsi byl celou dobu, co jsi se neukázal?"
"To je tajné," řekl mu. "Vážně ti to nemůžu říct!"
"Aha," přikývl Roger, ale ve skutečnosti nic z toho nechápal. "Nepůjdeme si sednout nahoru do
patra? Je tam míň prachu a větší pořádek než tady v přízemí! Nikdy jsem nebyl na uklízení a se
ženskou to nevydržím déle než dva týdny! Asi jsem nějakej vadnej! Co myslíš?"
"Co já vím?" pokrčil Tom rameny. "Prý tu do osady přišel nějaký nováček... Odkud je? Říká se,
že jde o studenta, nebo co."
"Jo," souhlasil Roger, když se vydrápali po vrzajících schodech do prvního patra. Tom se
rozhlédl kolem sebe. Opravdu bylo na podlaze o polovinu méně prachu a mimo obyčejný nábytek
nezahlédl žádné harampádí. Oproti zvyklostem měl Roger v první patře svého domu jen jednu
velkou místnost bez stropu, takže mohl vidět trámy nesoucí střechu domu.
"Není to deprimující?" zeptal se ho. "Koukat na střechu zevnitř?"
"Aspoň budu vědět, kdy mi spadne na hlavu!" pousmál se Roger. "A taky tu nepadá omítka ze
stropu... Nechceš něco tvrdšího? Našel jsem led v mrazáku lednice. Nedáš si Whisku nebo
Skotskou?"
"Ne, díky!" zavrtěl Tom hlavou. "Co tu chce?"
"Kdo? Ten kluk?" zeptal se ho Roger svým obvyklým způsobem. Dělal ze sebe blázna, ale měl
pod čepicí. "Zajímá ho, co se tu děje..."
"S čím? S námi, osadou nebo s okolím?"
"Se vším!" řekl mu Roger a sedl si do křesla u malého konferenčního stolku.
"Aha," kývl Tom hlavou. "Ale stejně mi to nejde do hlavy. Co je tu k vidění?"
"Tahle osada, její obyvatelé a časté otřesy země!" odfrkl si Roger a nalil si další sklenku.
"Upadá to tu..."
"To jsi už říkal," zamračil se Tom. "Co víš o té nové holce z našeho sousedství?"
"Bratr ti nic neřekl?" podivil se. "Hlídají ji jako oko v hlavě. Mají strach, aby ji někdo
nezkurvil! Víš, jak to myslím? Pěkná holka v téhle díře nadržených honáků krav nemá moc naděje
na to, že tu dlouho zůstane počestná..."
"A co ten nový?" zeptal se jej Tom. "Zajímá se o ni?"
"Jako každý. Už jsi ji viděl?"
"Jo, potkali jsme se na hranicích našeho a jejich pozemku. Na koni jezdí jako ďábel! Vsadil
bych se, že by každého vetřelce nakopala do panimandy..."
"Zdá se, že je to holka, jak má být!" souhlasil Roger. "Tak si pospěš, ať ti ji nevyfoukne ten
- 35 -
Antologie
student!"
"Mám se zbláznit?"
"To ne, ale jsi přece syn svého otce, ne? Tak ukaž co v tobě je," zakřenil se Roger a vpravil do
sebe další sklenku. "Tahle byla poslední!"
"Co jako?" nechápal jej Tom.
"Sklenka, nechci se opít..." řekl mu. "No tak, zvedni svou hrdou hlavu! Máš na víc, než si
myslíš, mladý Bearsi! Tobě žádná neodolá, škoda že nejsem ženská..."
"Děláš si srandu?" zeptal se ho Tom.
"Já?" ukázal Roger na sebe. "Nikdy! Stejně nevíš, na čem jsi, viď?"
"Asi tak?" přikývl Tom hlavou. "Kde bydlí?"
"Ten kluk?"
"Jo," souhlasil Tom. "Rád bych si s ním promluvil."
"Chceš mu dát do nosu?" zeptal se ho Roger. "Taky to je možné řešení, ale napřed bych si s ním
alespoň promluvil! Být tebou... Ale co já ti mám do toho mluvit! Máš svou hlavu a rozum. Ale
stejně, neměl jsi se sem vracet, tohle místo nestojí za lidskou námahu! Uvidíš sám..."
"Mám tě rád, víš to?"
"Jako přítele?" zeptal se ho Roger a zakřenil se. "Chvála Bohu!"
- 36 -
Antologie
Kapitola šestá: Čarodějnice a stará kletba
Allan udělal jednu z věcí, kterou si sám později nedokázal vysvětlit. Sedl do dodávky svého
syna a zajel se podívat na onu starou bábu, o které mu Clif vyprávěl. Takřka na hřebenech kopců
zahnul doprava a vydal se hledat údolí mezi vrchy, kde by měla stát polorozbořená chatrč zdejší
čarodějnice. Nevěřil na čáry či kouzla, už ani jako dítě, ale vždy jej lákaly síly ukryté v samotné
přírodě, kterými ony lidské bytosti dozajista vládly, ať už se to ostatním líbilo, či nikoliv...
Po hodině jízdy zastavil před nahrubo zbitou boudou a vypnul motor. Chvíli se mu zdálo, že
nenalezne odvahu vyjít z vozu. Okolí bylo pusté, avšak o to malebnější. Nedaleko tekl potok. Bylo
mu divné, kolik pramenů se nalézá ve zdejší části Vysočiny. Stromy se ohýbaly ve větru a tráva tiše
šuměla pod jeho doteky. Byla o mnohem zelenější než na farmě.
Allan byl natolik zaujat pozorováním krajiny, že ani nepostřehl osobu přicházející k chatrči po
prašné cestě ztrácející se v dáli kdesi ve strži. Nejprve si myslel, že jde o nějakého zatoulaného
starce, který nemá nic, než nebe nad hlavou a staré otrhané hadry. Byla to však ona žena, napůl
běloška a napůl indiánka. Těžko by určil její věk, natož ze kterého kmene byla.
Nevšímala si jej. Snad měla špatný zrak, nebo to udělala záměrně, aby se vypravil za ní a
překonal ostych z tohoto prostředí.
"Starý Bears?" zvolala skřehotavým hlasem. "Co vy tu děláte u staré báby? Již nemám mladé
tělo, které by svádělo kteréhokoliv muže, mámilo je a nedovolilo jim odtrhnout zrak. Ten čas je již
nenávratně pryč!"
"Nepřišel jsem kvůli vám," řekl jí a hledal místo, kde by si sedl. Tiše jej pozorovala. Pochopil,
že nemá nemocné oči. Vystřelila si z něj. Allan si sedl na jedinou usmolenou židli a sundal si
klobouk z hlavy.
"Nejsem zas tak hloupá, Bearsi!" řekla mu úsečně. "Kdo ti o mně řekl? Ten proutkař? Můžu ti
tykat? Jsem přece jen starší než ty..."
"Cože?"
"Byl tu včera... Chtěl po mně, abych mu pomohla najít vhodné dřevo! Proč ne? Pomůžu
každému, kdo mě o to poprosí," zaskřehotala. Sedla si na zem a opřela se o stěnu. "Je tu smrad, co?"
"Dívám se, že máte tu docela hezký binec..."
"Můžeš mi tu uklidit, jestli chceš!" pousmála se. V ústech již neměla mnoho zubů. Tváře měla
nehezké a poznamenané starobou. Šaty na ní jen visely a byla špinavá od prachu a hlíny.
"Jsem už příliš stará!" řekla mu.
"Ani nevím, proč jsem sem přijel..." řekl jí po krátké pauze.
"Něco tě trápí," přikývla. "Vidím ti to na očích, Bearsi! Co tě žere?"
"Nevěděl jsem, že ještě existují indiánské kouzelnice..."
"Neodpověděl jsi mi!" zamračila se. "Nemysli si, můj čas je stejně drahý jako ten tvůj... Ven s
tím! Máš problémy s mužstvím? Nebo ti onemocněl dobytek? Trápí tě rodová kletba?"
"Já..." Allan se zaraženě odmlčel.
"Celý život jsi obětoval farmě, své ženě i dětem! To tě ctí, Bearsi..." řekla mu vážně. "Nevím
proč by měly děti pykat za provinění svých rodičů, když vlastně za nic nemohou."
"Co je na tom pravdy?" zeptal se.
"Copak si svou minulost nepředáváte z generace na generaci?" zavrtěla se. "Ve světě je mnoho
divů... Lidé létají, plavou i jezdí v nevídaných strojích rychleji než zvířata! Bydli ve velkých
městech a vymysleli si mnoho užitečných věcí! Dokonce se prošli i po Měsíci, ale jedno
nedovedou, řídit samotnou přírodu, Bearsi! To nedokáže nikdo kromě Pánaboha..."
"Co všechno o tom víte?" zeptal se jí znovu.
"Clif ti nic neřekl?" podivila se. "Poslední dobou se tu děje mnoho záhadných věcí! Nevím,
jestli se třesu strachy jenom já, nebo země samotná! Když spím na zemi, slyším uprostřed noci
- 37 -
Antologie
podivné hučení. Vidíš ten krb? Oheň z něj šlehá až k nebi! Bojím se tu spát, abych tu neuhořela. Čas
od času mi boudu zaplní takový smrad, že musím vyjít ven, abych se nezadusila!"
"Opravdu?" přitakal. "Ale co to znamená?"
"Jsi jako malé dítě!" zavrtěla hlavou. "A co Alice, co její sny? Pořád ji straší ta hora ohně?"
"To vám řekl kdo?"
"Byla u mne před několika týdny," pohodila stará žena hlavou. "Nepomohla jsem jí... Jsou síly,
nad kterými nemám žádnou moc. Odejdu pryč... Daleko odtud! Pořád tu vidím jen hromadu
páchnoucího kamení, krajinu bez zeleně a stromů, nerozumím tomu!"
"Řekla jste to někomu?"
"Poslyš, Bearsi, začal jsem ti tykat, protože se mi líbíš! Mluvím k tobě, jako bys patřil do
rodiny! Nechtěj vědět věci, které nedovedu vysvětlit, jsem jen stará bába..."
"Máte pravdu!" řekl a chystal se vstát. "A co to staré prokletí?"
"I kdyby to byla pravda, nedovedu jej zrušit!" řekla mu smutně. "Dám ti něco na tvé tělo. Neboj
se, nebudeš se cítit jako ve dvaceti, ale alespoň si ještě užiješ života... Pozdravuj Alici!"
Vyprovodila jej ven a počkala, dokud neodjel. Vrtěla hlavou. Nemohla přijít na to, co se děje.
Byla zaražená z toho, že k ní Bears přijel a požádal ji o pomoc. To by jeho syn nikdy neudělal. Z
komína se opět vyvalil dým. Hlasitě zaklela. Nahlédla do boudy. Byla plná kouře valícího se z
praskliny u krbu.
Tam dole je něco hrozného, na co nejde ani pomyslet. Hluboko pod zemí! Proč jsme si jen
musela postavit boudu na takovém místě? Kárala sama sebe. Nevěřila na démony, na ďábly ani jiné
bytosti z nitra země. Co když měla ta stará bezzubá bába přece jen pravdu? Musím odejít! Ale kam,
na stará kolena, složím svou utrápenou hlavu?
***
Další postavou, která vynikala nad ostatní obyvatele Dodge city byl Edgar. Kdysi měl i on hlavu
plnou ideálů a snů, jejichž velikost sahala až kamsi do oblak. Nyní mu bylo dobrých pětapadesát let
a cítil se starý a zbytečný jako všichni obyvatelé této osady, kterým bylo víc jak padesát let.
Probudil se pozdě večer. Nikdy ve svém životě nedodržoval pravidelnou životosprávu. Jedl na
co měl chuť a spát chodil, kdy chtěl. Takže často nespal celé noci a usínal až po ránu v dopoledních
hodinách. Stal se jakýmsi nočním živočichem. Připadal si jako netopýr, kterému vadí denní světlo a
horko, a nejraději by po tento čas zalezl do nějaké temné a vlhké díry, což také činil.
Otřel si upocené čelo a zavrtěl se v rozvrzané posteli. Jeho chatrč stála jako poslední u hranic
městečka nedaleko cesty vedoucí k Býčímu jezeru. I jeho stavení čím dál více chátralo. Někdy měl
chuť zapálit svůj dům a odejít pryč, ale kam by na stará kolena šel? Kdo by jej chtěl? Člověka,
který má jednu nohu v hrobě, protože se pořád rejpe v zemi a nikdy neví, kdy jej to v dole zasype?
Sedl si na postel a prohrábl si husté černé vlasy. Byl na ně pyšný. Nezbělely mu jako jiným
mužům jeho věku. Zato jej trápily jiné neduhy. Nedokázal udržet moč, takže se často probouzel
pomočený jako malé dítě. Když byl opilý, čůral si do kalhot a vůbec se neobtěžoval jít na záchod
nebo někam do křoví za dvůr. Šaty si prával sám ve staré rozeschlé kádi. Namísto prášku používal
mýdlo, které pamatovalo čtyřicátá léta minulého století, takže jeho kvalita nebyla již to pravé
ořechové pro jeho propocené a promočené prádlo.
I on sám si začal připadat jako jedna velká pronošená dětská plena nasákla močí. Chtěl jít k
doktorovi, ale v nejbližším okolí nebyl tou dobou žádný lékař. Drobné rány a odřeniny, lehčí
nemoci a problémy, které nepotřebovaly akutní lékařskou pomoc si léčili obyvatelé osady sami. Do
nemocnice to bylo dobrých sto osmdesát kilometrů a nejbližší doktor bydlel kdesi za Vysočinou
jižním směrem od osady.
Netušil, že se stane díky své nespavosti a touze po zlatu, pomyslným zachráncem obyvatel
- 38 -
Antologie
osady. Chodíval na procházky po okolí a těšil se na noc, kdy mohl při bezmračném nebi díky
obstarožnímu dalekohledu se stativem sledovat hvězdy. Vždy si odpočinul při hledání známých
souhvězdí, nebo když se díval na přivrácenou stranu Měsíce a hledal místa, kam přistáli američtí
kosmonauté. Avšak pouze tehdy, pokud jej nepřepadla touha po svém dolu, který miloval víc, než
hvězdy i svůj život samotný.
Jednou za čas chodíval do místního obchodu a hostince, aby se zaopatřil potravinami a něčím na
zahřátí. Nikdo se mu neposmíval, že trochu páchne močí jako nepřebalené dítě. Všichni jej znali a
on znal celé osazenstvo osady. Viděli si jeden druhému do talíře a nezřídka i takřka do postele.
Kdyby nebylo práce s opravami domů a s chovem dobytka, unudili by se všichni k smrti. A on
nebyl žádnou výjimkou. Měl svou díru v zemi a to mu stačilo.
Ten den vstal jako vždy kolem sedmé hodiny večer a šel se projít kolem domu. I přes pokročilý
věk mu oči stále sloužily, takže často viděl lépe než-li jestřáb. Slunce se zvolna chýlilo k západu a
na celý kraj se tiše snášely stíny Vysočiny. Býčí jezero se den ode dne ztrácelo pod nenechavými a
dotěrnými slunečními paprsky. Přijde den, kdy vyschne docela a zbude po něm jen velká horkem
rozpukaná mísa s bahnem ztvrdlým na kámen.
"Jednou se z toho zblázníš!" řekl si nahlas sám pro sebe. "Opravdu jsi jako ten Batman! Přes
den spíš a v noci rejdíš jako nějaká polní myš! To horko nás všechny jednou zabije! Jezero zvolna
vysychá, půda se mění v rozpukanou pustinu a dobytek začíná chcípat hlady a žízní. Kdo jej bude
chtít, až vychrtne na kost?"
Otočil se směrem k pastvinám. Očima projel celou čáru obzoru od Býčího jezera až ke vzdálené
siluetě Vysočiny, pod kterou se krčila Bearsovic farma a farma jeho souseda. Něco tu nebylo v
pořádku. Buď se osada propadla o několik metrů do země, nebo se půda na pastvinách zvedla nad
svou úroveň. Proč? Existuje nějaký důvod? Poškrábal se na hlavě a vydal se pro svůj hvězdářský
dalekohled. Snad doufal, že něco zahlédne, avšak s prodlužujícím se večerem se pozvolna ztrácelo
denní světlo a pastviny se i s celým okolním krajem zvolna ponořily do tmy. Hvězdy na nebi tiše
zářily a lákaly jej k občasnému setkání. Tentokrát jim odolal. Vzal si velkou petrolejovou svítilnu a
vydal se k místu, které se mu zdálo nejvíce vyvýšené nad pastvinami.
Noc byla tichá a bezvětrná. Teplota zvolna klesla, avšak jen o dva nebo tři stupně. Držela se na
úrovní sedmnácti stupňů. Ovzduší se zvolna ochlazovalo, než však jeho teplota klesne na
uspokojivou mez, vynoří se nad východním horizontem znovu sluneční kotouč a promění den v
jednu velikou výheň, před kterou nebude úniku.
Kráčel po rozpukané zemi, v které se jako malé ostrůvky objevovaly jednotlivé trsy trávy a
nízkého porostu. Tráva dávno ztratila svou zdravou zelenou barvu. Nyní, kdy byla již probouzející
se noc, nabyla pod paprsky Edgarovy lampy až hrozivě hnědé barvy, jako kdyby ji sluneční paprsky
spálily na uhel. Po hodině chůze se ocitl zhruba v místech, na které narazil při obhlížení okolí
osady. Samotná osada se zmenšila do malého chumlu světélek, vycházejících z jednotlivých domů.
Zůstal stát a položil lucernu na zem. Narovnal se a rozpřáhl ruce jako by byl on sám
ukřižovaným Bohem a zhluboka se nadechl. Rozkašlal se. Vzduch měl zvláštní příměs. Měl velmi
slabou příchuť zkažených vajec. Nejprve si myslel, že tak smrdí on sám a jeho oblečení, avšak po
chvilce soustředění přece jenom zachytil onen pomíjivý a prchavý zápach, který přicházel odněkud
z pastvin.
"Co to, sakra, je?" zeptal se sám sebe. "Moje vlastní vejce to nejsou! Tak co tu tak smrdí? Že by
na slunci uvařená kravská lejna?"
Celou noc chodil po pastvinách, ale zdroj zápachu nenašel. K ránu se na okamžik zvedl vítr, aby
jej již dokonale popletl. Zklamaný muž se zvolna vracel domů. Když dorazil do osady, byl sluneční
kotouč již nad horizontem. Začal nový den. Pro něj to byl první den, kdy cítil na těle jakési podivné
a znepokojující chvění. Něco tu nebylo v pořádku. Připadal si jako pes, který vycítí přicházející
nebezpečí, ale to bylo také všechno.
- 39 -
Antologie
***
Setkali se v obchůdku starého indiána. Bylo již pokročilé ráno a teplý vítr vytvářel po osadě
malé lokální prachové bouře. Obloha byla jako vymetená. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se
počasí umoudřilo a spadlo by alespoň trochu deště. Jak se zdálo, bude tento rok, co se týče
minimálních srážek, přímo rekordním oproti minulým letům, kdy byla příroda k lidem milosrdnější
a alespoň trochu rovnoměrněji rozdávala vláhu a sluneční svit.
Stáli proti sobě a nezmohli se na jediné slovo. Těžko říct, zda-li to bylo osudové setkání, láska
na první pohled, nebo jen chvilkové opojení. Kdyby tehdy ten starý indián nezakašlal, patrně by
tam zůstali stát jako dvě sochy až do nejdelší smrti. Kdesi bouchla o zeď volně se pohybující
okenice. Ozval se třeskot rozbitého skla.
"Co dělá taková holka jako ty v tomhle zapadákově?" zeptal se jí. "Vypadá to tu jako v
osmnáctém století! Pár polorozpadlých stavení, obchod a jedna hospoda utopená v moři prachu!"
"Žiju tady!" pokrčila rameny. "Ty seš ta opora národa, která sem zavítala se svou školní prací?
Budeš nás studovat? Jsme tak zaostalí a primitivní, že se hodíme leda do diplomové práce? Burani
na středozápadě? Usmolení a smradlaví honáci dobytka a sběrači vysušených kravských hoven,
kterými pak topíme namísto dřeva? Co?"
"Chtěl bych tu strávit pár dní, nic víc..." řekl jí. "Ale vyřídilku máš pěknou! Kde bydlíš? V
tomhle městě duchů?"
"Ne, trošku dál na jedné rozpadající se farmě bez vody a elektřiny!" zavrčela jako pes, kterému
chce někdo vzít kus žvance. "Takhle balíš holky?"
"Já?" promnul si zaprášený obličej. "Ne, jen jsi mi připadala jako nějaký posel z jiného světa,
který sem vůbec nepatří!"
"Aha, takže jsem pro tebe anděl?"
"Něco takového," souhlasil. "Já jsem Eliot a ty?"
"Jane! Jmenovala se tak Tarzanova holka, jak se zdá, moc daleko k ní nemám, když si myslíš, že
tu žijeme jako křováci! Co tu chceš vůbec nakupovat? Luk a šípy? Indiánské čelenky? Nebo
kouzelné lektvary na zvýšení potence?"
"Víš, že jsi hezká, když se tak zlobíš?"
"Vážně?" bouchla jej do břicha až vydechl leknutím. "Chceš mě dostat na sladké řeči? Co když
jsem už zadaná?"
"Mám nějakou práci!" řekl jí. "Omluvíš mě? Nechci tě dál rozčilovat, ještě by tě trefil šlak!"
"Fajn," řekla mu a prohrábla si vlasy. Poprvé se usmál. Měl černé oči, nakrátko ostříhané hnědé
vlasy a zdálo se, že je hubený jako lunt. "Tak už jdi, nebo nestihneš spočítat všechna kravská lejna!"
"Jasně," zakřenil se a vydal se ke dveřím obchůdku.
"Nic nekoupit?" probudil se ke slovu starý indián. Se zájmem pozoroval malou slovní bitvu
obou mladých lidí a čekal na vhodnou příležitost. "Jestli vám to mladý muži neslouží, měl bych tu
zázračnou mastičku! Budete jako býk, opravdu?"
"Raději ne!" zarazil se mladík v pootevřených dveřích, skrze které do obchodu vnikl větrem
rozvířený prach. "Za kým bych tu chodil? Za krávami?"
"Mám tu dva televizory, kouzelné skříňky, nechcete koupit?" dobíral si ho starý indián. "Jsou na
sto deset voltů, opravdu!"
"Ne, díky," kývl mu mladík na pozdrav a odešel.
"Co tu chtěl koupit?" zeptala se dívka indiána.
"Velký duch ví?" pokrčil rameny. "Přišel, podíval se a odešel! Kdyby jste sem nepřišla vy,
možná bych mu něco střelil! Balíkovi z města..."
"Jasně!" zamračila se.
- 40 -
Antologie
"A co vy koupit u mně?" zeptal se jí s lišáckým úsměvem.
"Trochu té mastičky na potenci!" zazubila se.
"Pro přítele?" zamračil se.
"Ne, pro našeho býka, nějak se mu nechce obšťastnit naše krávy..."
"Jak je libo!" pokrčil indián rameny a vytáhl z pod pultu malou kovovou krabičku. "Uvidíte, že
spokojenost bude na obou stranách..."
***
"Nazdar Eliote, jak se vede?" zeptal se Roger zamyšleného mladíka kráčejícího po rozpukané
zemi směrem k místní nálevně. "Kam máš namířeno?"
"Do hospody! To tu máte pořád takový hic?"
"Jak kdy? Co celou dobu děláš?" vyzvídal dál Roger. "Můžu tě provést po okolí... Máme tu
hezkou strž, jezero a Vysočina za námi taky stojí za obhlídku!"
"Třeba byste mi mohl něco říct o lidech v osadě a okolí," řekl mu. "Můžu vás pozvat na teplé
pivo?"
"Klidně," pokrčil Roger rameny a vydal se s mladíkem do hospody, která nesla honosný název
nade dveřmi: BAR. Posadili se k jednomu ze stolů u oken a objednali si pivo a slané tyčinky.
"Co tě zajímá konkrétně?"
"Potkal jsem v obchodě toho indiána mladou holku. Byla jako obrázek, ale hubu měla zatraceně
proříznutou!"
"Tak to byla chlouba jednoho z místních rančerů, který žije severozápadně od osady. Ale pokud
vím, je už zadaná! Ledaže by ses o ni porval s jejím nápadníkem! Možná budeš mít štěstí, kdoví?"
"Stálo by to za to?" zamračil se mladý muž.
"Záleží na tom," pokrčil Roger rameny. "Ale proslýchá se, že to tu její fotr chce zabalit a vrátit
se do města. Prý je odněkud ze Seattlu, nebo z jeho okolí! Myslel si, že se tu vrátí ke svým kořenům
a prožije tu poklidný farmářský život, ale jak se zdá, zdejší podnebí a práce mu příliš nevoní..."
"Odstěhují se?" zeptal se jej mladík. "Brzo?"
"To nevím!" řekl mu a napil se zteplalého piva. "Takže bys měl o ni přece jenom zájem?"
"Možná..."
"Hej, Donalde, kdy si necháš konečně opravit ten mrazák! Pivo je jen o něco chladnější než
okolní teplota!"
"Nejsou prachy a k nejbližšímu servisu je to pěkný kus cesty," řekl mu hostinský. "Můžeš se
napít vody ze studny, jestli chceš?"
"To budu raději pít tohle pivo!" zakřenil se Roger. "Ta voda se hodí leda k mytí nebo k
převaření do polívky..."
"Co je s vodou?" zeptal se jej mladík.
"Ale nic, někdy vypadá, jako močůvka a taky tak páchne!" řekl mu jeho společník a hodil
obloukem prázdnou plechovku do koše. "Trefa do černého."
"Jako močůvka?" nechápal mladý muž.
"Jo, smrdí po zkažených vejcích, nic víc... Jindy je zase čistá a průzračná! Pánbůh ví, co se tu
vlastně děje..."
"Odkud ji berete?"
"Z okolí! Všude je spousta studní, ale letos je vody zatraceně málo! Jestli to půjde takhle dál,
neoplatí se ani dohnat dobytek na jatka!" zabručel Roger otráveně a pohlédl na Eliota. "Proč tě ta
voda tak zajímá?"
"Nazdar, lidi!" vpadl mu do řeči udýchaný Clif. Venku před domem stála jeho otřískaná a
začmouděná dodávka.
- 41 -
Antologie
"Co se děje?" zeptal se jej Roger starostlivě. "Vypadáš, jako by tě potkala stará s kosou!"
"Jsem bez vody, já starý harcovník a proutkař, jsem na suchu! Pramen v kopci nad domem je
pryč!" řekl jim a sedl si k jejich stolu.
"A stává se to?" zeptal se jej Roger.
"Někdy ano," řekl mu Clif zachmuřeně. "Ale mně vyschl potok! Tak silný pramen a ztratil se
jako mávnutím kouzelného proutku..."
"Ještě jsem vás nepředstavil, Clife tohle je Eliot, student odněkud ze Západního pobřeží! Přijel
nás studovat a napsat o nás diplomovou práci. Něco jako život prostých lidí v bouři
vědeckotechnické revoluce."
"Vážně?" zamyslel se Clif. "A co my s tím?"
"Zajímají mě životní podmínky a osudy lidí v méně rozvinutých oblastech!" řekl mu Eliot.
"To jako, že jsme ještě asi tak v době kamenné?" rozzlobil se Clif. "Sto let za opicemi? Mladý
muži, já na váš výzkum zvysoka seru! Mám jiné starosti, než se zajímat o to, jak tu podle vás lidé
žijí... Zkuste tu být měsíc, nebo půl roku! A až vám ruce ztvrdnou dřinou a vlasy budete mít až po
ramena, koule otlačená od sedla a hubu plnou prachu, pak mi můžete říct o to, abych vám řekl něco
o sobě!"
"Nech ho, Clife, nemůže za to, že jsi na suchu jako leklá ryba," bouchl jej Roger do ramene.
"Myslí to dobře! A přece kvůli nám nepropadne!"
"Tak jo..." mávl Clif rukou. "Ale stejně, co se tu sakra děje?"
"A co se tu děje?" vyzvídal dál Eliot.
"Voda se ztrácí, kazí se a potoky mění směr toku! Pro nic za nic... A země se občas zatřese, jako
by kolem tebe projel těžký náklaďák! To je tak asi všechno," řekl mu Clif rozmrzele.
"Co vy tu vůbec děláte?" zeptal se jej Eliot.
"Jako co?" nafoukl se Clif jako krocan. "Myslíš jako, že sedím v hospodě a blbě žvaním s
mladíky, kterým ještě kape mlíko po bradě?"
"Ne, tak všeobecně, čím se živíte?" nenechal se Eliot zastrašit.
"Je to starý proutník!" řekl mu hostinský a položil před něj plechovku piva.
"Proutník? To jako chodí za ženskýma?"
"Ne, proutkař!" opravil jej Roger. "Hledá vodu, pomáhá při kopání studní a zakládá vodovody!
Kdysi měl takovou malou vrtnou soupravu na náklaďáku. Tam kde si myslel, že je voda, nastrkal
pomoci tohohle zařízení do země pár stovek metrů trubek a čekal, jestli z nich vytryskne voda, nebo
ne. Ale neoplatilo se mu to. Provoz byl drahý a tak to vzdal."
"Aha," zamyslel se Eliot.
"Co jako?" zeptal se jej Clif.
"Já jen, že se někdy stane, že je člověk na dně a musí počítat každý dolar!"
"Vážně?" mračil se na něj proutkař. "Co ty víš o bídě? Určitě máš pěkně zazobaného fotra!
Donalde, to už nečepuješ do sklenice?"
"Schůzujete?" přerušil je místní zlatokop. "Zdá se mi, že se tu scházíme jako švábi na pivo!
Clife... Byl jsem se synem od starého Bearse, došla jim voda! Chtějí, abys jim pomohl najít nějaký
pramen... Do týdne budou bez vody a mají strach, že jim pochcípá dobytek žízní!"
"Jasně," zabručel Clif. "Jsem vždy a za všech okolností k dispozici..."
"Kdo to je?" ukázal zlatokop na mladíka u stolu.
"Přišel o nás psát!" řekl mu Clif.
"Cože? On je novinář?"
"Ale, Edgare! On je student, který dělá diplomovou práci!"
"A co studuje, sociologii? To už jsme na tom tak špatně, aby o nás psali kdejací floutci? Zítra
můžeme být v novinách nebo v televizi! Banda bláznů, kteří zůstali na vyprahlém kusu země a
snaží se alespoň trochu důstojně žít!"
- 42 -
Antologie
"Co vůbec studuješ?" zeptal se Roger mladíka.
"Všeobecné vědy."
"Co to je?" upřel na něj Clif svůj chladný zrak.
"Nemám ještě vybraný obor, a tak si ještě vybírám, na co se zaměřím při pozdějším studiu," řekl
jim Eliot skromně.
"Takže co?"
"Stejně byste mi nerozuměli..." pokrčil Eliot rameny.
"Takže jsme zase u vesnických balíků!" plácl se Clif do stehen. "Půjdu se podívat za Bearsovic
famílií. Já myslím, mladíku, že nevíte co chcete! Mějte se, hoši! Kdyby mě někdo hledal, nevíte kde
jsem..."
"On je takový morous od narození?" zeptal se Eliot mužů u stolu.
"Ne, jen poslední dobou," řekl mu zlatokop zachmuřeně. "Dělá svou práci, ale je mu to, jak se
říká, hovno platné!"
"Tenhle podivín tu kope zlato a drahé kovy!" ukázal Roger na Edgara, který byl zablácený od
hlavy až k patě. Bláto na něm za denního horka usychalo a odpadávalo ve velkých kusech. "Myslí
si, že zbohatne jako Rockefeller!"
"Tady je i zlato?" nechápal Eliot. "Vážně?"
"Ten chlap si to vážně myslí!" přikývl Roger. "Jestli budeš hodný, možná ti nějaké kousky
ukáže. Tak co? Ještě ti to tam smrdí jako ve starém kurníku?"
"Sem tam, ale starosti mi dělá spodní voda! Neudrží se na jedné výši, často je ji plný důl!
Jednou se tam utopím," řekl jim Edgar ustaraně. "Hospodo, dám si jedno teplé pivo!"
"A co budeš dělat dál?" zeptal se jej Roger.
"Zabalím to, asi," zavrtěl zlatokop hlavou. "Přece tam nechcípnu jako krysa!"
"To je tak zlé?" zeptal se jej mladík.
"Jednou tě tam zavedu," souhlasil zlatokop. "Uvidíš sám! Jsem tam jako myš v tchoří díře,
kterou zatopí voda! Už víš, o čem budeš psát? Napiš tam o americkém snu! O svobodě. O tom, jak
si jeden těžce vydělává na chleba!"
"Ale nemusíte to dělat?" řekl mu Eliot neohroženě. "Že ne?"
"Nechat se zaživa pohřbít v jámě hluboké několik desítek metrů?"
"Asi tak," přikývl Eliot.
"Kdo zaměstná člověka bez vzdělání?" zeptal se jej zlatokop. "Vidíš to, budu první obětí tvého
tvořivého ducha! Blbej a zašpiněnej krtek, který se hrabe v zemi a ani neví proč! Na zdraví..."
- 43 -
Antologie
Kapitola sedmá – Potíže s vodou
K Bearsovic domu přijel starý otřískaný Dodge. S rachotem se zastavil, když řidič vypnul
zapalování, z výfuku se s výbuchem vyvalilo mračno kouře. Stařík vyběhl ven na terasu, aby se
přivítal s dlouholetým přítelem. Clif vystoupil z vozu a třískl s dveřmi. Hned na to vyběhl po
schodech na terasu. Na svůj věk byl ještě mrštný, tvář měl bez vousů a vlasy stále tmavé jako za
mladých let.
"Kde je Sam? Zdá se, že s ním šijí všichni čerti, kteří kdy na naší zemi byli a jsou, aby nás
smrtelníky jak se patří potrápili!"
"Zavolám ho. Právě přijel z obchůzky... Nic se mu nelíbí, ani to, že se mu vrátil nejstarší syn..."
řekl mu Allan a chystal se vejít do dveří do domu.
"Slyšel jsem," přikývl Clif. "Na všechno přijde, až bude pozdě!"
"Nazdar, Clife!" rozzářil se Sam, jakmile vyšel ze dveří. Hrabal se v účtech ve své pracovně,
když jej vyrušil lomoz Clifova vozu, musel se jít podívat ven.
"Pořád jezdíš s tou plechovou rakví?" zeptal se ho. "Jednou se v ní zabiješ! Ty půjdeš pod zem a
ona do šrotu!"
"O mě se nestarej!" odbyl jej zamračený muž. "Slyšel jsem, že máš málo vody?"
"Jo, léta jsou dlouhá a suchá a vody není nikdy dost!" přikývl Sam a s otázkou v očích se na
Clifa zadíval, čekajíc na jeho odpověď. Ten si však dával načas.
Ze střechy stodoly spadl kus plechu. Takřka zabil lenivého kocoura, který si lebedil kus ode
dveří do stodoly a vyhříval se na sluníčku. S hrozným vřískotem vyběhl k domu. Chlupy na těle se
mu ježily jako dráty ocelového kartáče a od tlamy mu odkapávaly potoky slin, jak prskal na celý
svět. Všichni se dívali na nebohé zvíře. Ztloustlo a táhlo po zemi své bachraté břicho, stejně tak
jako svůj dlouhý a objemný ocasy. Kocour se svalil do stínu pod podlahou terasy, kde mu nehrozilo
žádné nebezpečí. Seděl tam dlouho do noci a nedal se vylákat ven.
"Kurva, to jsem se lekl!" vydechl Allan.
"Jednou ti spadne na hlavu vlastní barák, Same!" řekl mu Clif.
"Já po tobě nechci, abys mi řídil farmu... Chci jen, abys mi našel vodu v místech, kde by mohla
být a pokud tam nebude, abys vybral jinou lokalitu! Abychom mohli vykopat studnu pro skot, aby
nám nepošel žízní... Rozumíš mi?"
"Pamatuješ, co jsem ti tehdy řekl?" zeptal se jej Clif a vážně mu pohlédl do tváře. "Dnes to bude
dvakrát tak dražší než před lety! Nevážíš si ničeho a nikoho, ani sám sebe! Jsi jako kus ledu,
zvětralá skála kdesi uprostřed planin, jako vyschlá řeka nebo jezero bez vody! Copak to sám
nevidíš? Zabiješ je i sám sebe svou falešnou pýchou! Jsi zatracený chlap! Tu vodu ti najdu, protože
jsme se domluvili... A jinak, co se týče obchodu, jsi rovný chlap. Naneštěstí jenom v tom..."
"Kdy se ti to bude hodit?"
"Dnes už ne, ale zítra mám volný den. Chci abys jel se mnou, pak basu piva a něco k
zakousnutí. Připrav se na to, že budeme na pastvinách celý boží den!"
"Dobře, všechno připravím, v kolik přijedeš?"
"Jen co vyjde slunce... V poledne někam zapadneme, a do tří se nehneme z místa! A počítám,
než slunce zapadne, měli bychom mít několik vytipovaných míst..."
"Dobře! Souhlasím," přikývl Sam a díval se za Clifem, jak odchází k vozu. Ještě než nasedl,
zůstal stát u otevřených dveří dodávky a zamyšleně se k němu otočil.
"Jsi stejně tvrdohlavý jako tvůj otec, jako celý tvůj rod, Bearsi!" řekl mu a pak beze slova
nastoupil a nastartoval motor svého otřískaného vozu. Dodávka se brzy ztratila v mraku kouře. Než
se rozptýlil, byl Clif už dávno pryč. Zůstal po něm jen ten smrad z výfuku neseřízeného motoru.
"Nemáš ženu ani děti! Rodiče jsi už dávno pochoval, co ty víš o životě? O tom, jak vychovávat
děti? Jak vyžít se svými rodiči a nevykopat válečnou sekeru?" řekl si Sam polohlasně, než se vrátil
- 44 -
Antologie
ke své práci.
"Děsné horko, že jo?" řekl mu Allan, když se srazili na schodech na verandu. "Jednomu by
úplně vyschlo v krku..."
"Dík," zamračil se, když přijal od Allana podávanou plechovku. Byla studená. O takovém pití si
mohl Donald nechat zdát. "Zítra nebudu celý den doma!"
"Slyšel jsem," přikývl starý muž. "Máš nějaký speciální program, co se týče Toma? Přece
jenom, nebyl celé dva roky doma! Měl by se aklimatizovat..."
"Dobře, dávám mu měsíc! Stejně nás tu nevytrhne! S ním nebo bez něj, jaký je v tom rozdíl?"
zeptal se svého otce.
"To já nevím," pokrčil Allan rameny. "Jdu se projít, jestli nemáš nic proti tomu?"
"Ne," zavrtěl Sam hlavou a zmizel za předními dveřmi se síťovinou proti hmyzu. Allan se
poškrábal ve vlasech a pohlédl na oblohu. Byla vymetená a zaprášená jako všechno kolem. Zavrtěl
hlavou a vydal se ke stodole.
"Jeden by řekl, že se blíží konec světa!" řekl si jen tak pro sebe. "Nic se neděje, neprší, vítr
neduje a slunce si tak jen pro legraci svítí na tuhle vyprahlou zem! K čemu to všechno je?"
Napil se a zahodil prázdnou plechovku do kouta. Nebyla sama, bylo jich tam už víc. Vítr
posměšně zadul mezi domem a stodolou a vmetl staříkovi do očí oblak prachu. Bylo parné
odpoledne. Hodiny se vlekly hlemýždím tempem a horka stále neubývalo. Nikdo si ani nevšiml, že
v ten den se vůbec netřásla země. Jakoby vše znovu ustalo...
***
.
"Tak tohle je ono?" zeptal se Eliot zamračeného a ušpiněného zlatokopa. Slunce bylo vysoko na
obloze a svými hřejivými paprsky nesměle nakukovalo do temné a hluboké díry v zemi, která bylo
oplocena zábranami z hrubě otesaných klád a s cedulí: "Jděte pryč, tady je nebezpečno!"
Nedaleko stála vysoká halda navršené hlíny a kamení. Kousek od dolu se na jednu stranu
nakláněna nedbale zbitá kůlna, která sloužila i jako obydlí zároveň. Všechno se zdálo být omšelé a
poznamenané časem, jako by tento kus země vůbec nepatřil do novodobé éry, ale kamsi do dob
zlaté horečky, kdy se statisíce lidí stěhovalo za vidinou lepšího a nového života. Opouštěli své
domovy, svou práci a mířili do neznáma s nejasnou vidinou budoucnosti.
"Tohle je ono!" pokrčil zlatokop rameny.
"Jak je to hluboké?" vyzvídal student a opřel se o napůl ztrouchnivělé klády.
"Asi devadesát metrů, ale jestli se chceš zabít, zůstaň opřený o tu kládu. Je napůl shnilá, takže
máš možnost ukončit svůj bídný život!"
"Raději ne..." otřásl se mladík a očima zavadil k nevelké hromadě rezavého kovu s benzínovým
motorem. "Co to je?"
"Pumpa na vodu!" řekl mu zlatokop.
"Na vodu?" zavrtěl student hlavou a šel se na ten zázrak podívat. "To ještě funguje? Tenhle
krám je zralý tak akorát do šrotu a ani to by se neoplatilo!"
"Zatím ještě šlape! Sice pomalu, ale stačí to, abych se tam dole neutopil jako myš. Trubky sice
už taky stojí za starou belu, ale co se dá dělat? Všechno ostatní je riziko povolání... Jestli tam
zůstanu, ušetřím práci kopáčům, až mi budou chtít vyhloubit hrob!"
"Podíváme se dolů?"
"Do díry?" zeptal se jej zlatokop. "Vážně tam chceš jít? Ještě sis v životě ničeho neužil?"
"Jo, trochu vzrušení nezaškodí..." pokrčil student rameny. "Co žebřík? Udrží nás oba?"
"Bude muset," zazubil se hledač zlata. "Stejně jsem jen starej blázen!"
"Jasně," mávl student rukou a jako první začal sestupovat do temně zející díry v zemi. "Je tu
horko!"
- 45 -
Antologie
"Já vím," houkl na něj zlatokop a hodil mu tenké lano. "Nechceš se přivázat? Dolů je to pěkná
štreka! Teda, kdyby jsi opravdu sletěl ze žebříků..."
"Říkal jste, že je na dně alespoň sedm metrů kalné vody!"
"To je, ale taky bys nemusel vyplavat na hladinu!" řekl mu zlatokop vážně.
"Kde je první chodba?"
"Asi po dvaceti metrech... Všechny výztuže jsem si dělal sám, ale dřevo není nejlepší. Sháněl
jsem jej, kde se dalo! Takže, vždycky, když sem vlezu, mám takový divný pocit..."
"Šimrání v břiše a mrazení v zádech?" zavolal na něj mladý muž odněkud z temné jámy. "Jsem
u první chodby! Máte tu nějaké světlo?"
"Spustím ti na laně elektrickou lampu, otevřený oheň je tu od jisté doby velmi nebezpečný!"
"Hlubinný plyn?" podivil se mladík, když vedle něj zčistajasna přistál zaprášený zlatokop. "A to
bylo co?"
"Po laně je to rychlejší, alespoň dolů..." zazubil se a posvítil mu do chodby. "Račte, mladý
pane!"
"Necítíte nic?"
"A co jako?"
"Takový podivný zápach! Jako... Jako, když narazíte na..."
"Zkažené vejce?" zeptal se jej zlatokop. "Je tu tma, vlhko a smrdí to tu! Říkal jsem, že tu není
pro slečinky místo!"
"Říká se, že se tu třese země, ale co tu jsem, nepohnula se ani o píď! Co je na tom pravdy?"
zeptal se jej mladík, když dorazili na konec chodby. "Našel jste tu něco? Myslím, v téhle chodbě..."
"Kulový! Musíme sejít až dolů na třetí chodbu... Je to pořádně hluboko a smrdí to tam jako v
žumpě!"
"Že se na to nevyserete?" zeptal se ho student. "Hrabat se v zemi a pro nic za nic jako krtek? Co
z toho máte?"
"Potěšení!" zachrochtal zlatokop. Prodrali se zpět úzkou a poměrně nízkou chodbou ke kolmé
šachtě a vydali se až na dno dolu. "Víš co je to potěšení, mladý muži?"
"Trochu?" zamyslel se. "Neslyšíte? Jako by tu něco bublalo..."
"To ta voda dole, zdá se, že ten plyn jde odtamtud! Takže raději dávej pozor, ať tam nespadneš!
Jednou jsem tam slítnul a celý měsíc jsem smrděl jako prase..."
"Je to normální?" zeptal se ho student, když se zastavili několik metrů nad kalnou hladinou ostře
zapáchající tůně na dně dolu a posvítili si na nejnižší chodbu.
"Co je dneska normální, chlapče?"
"Třese se tu zem a ze země odtud vychází smradlavé plyny..."
"Jasně, smradlavé! Leda, že bych tu naprděl. Je to docela možné, za tu dobu, co jsem tady!
Když na to přijde, nevylezu na světlo i celý týden. Ve druhém štoku jsem si udělal hotelový pokoj
se vším všudy. Potřebu dělám do té břečky pod námi! Seru tam a chčiju, no a co?"
"Kriste pane!" zhrozil se. "Ještě, že jsem tam nesletěl. Půjdeme raději dál?"
"Začínáš se mi líbit!" bouchl jej zlatokop do ramene a popostrčil jej do chodby. "Tak dělej, je
tam stejně prd jako nahoře, ale chtěl si sem, tak si to užij!"
"Kolik jste toho za celý čas našel?"
"Jako žebrák bych si vydělal víc, ale jak už jsem řekl, mně se tu líbí!"
"A co odvětrávání? Neudusíme se tu?"
"Když je málo vody, mám tu pumpu i jako vysavač, který odsává vzduch ze dna dolu a shora mi
sem jde čerstvý luft. Někdy to funguje a někdy ne. Už se stalo, že jsem se jen tak tak vyškrábal
nahoru!"
"Kolik tu je stupňů?"
"Co já vím? Raději to nechci vědět!" řekl mu zlatokop, když se doplazili na konec chodby. Byly
- 46 -
Antologie
zde jasné pozůstatky zlatokopovy činnosti. Hromada sutě, několik kbelíků, prázdné lahve od piva a
baterie do elektrické svítilny.
"Děsná romantika!" zafuněl student. "Nenavštívíme i ten váš přepychový pokoj? Třeba tam
máte lednici, televizi, koupelnu a klimatizaci?"
"Taky že jo!" řekl mu zlatokop bodře. "Cítil jsi to?"
"Jako když kolem vás přejede náklaďák!" souhlasil student. "Zdá se mi, že tu jednou necháte
svou duši."
"Že tu chcípnu?" pousmál se zlatokop. "Jo, nečekané jsou cesty Páně. Třeba jo, nahoře to stejně
stojí za hovno. Tak co?"
"To jste všichni v osadě tak cáklí?"
"Skoro..." pokrčil zlatokop rameny. "Nevybereš si!"
"Mělo by se to někomu říct!"
"Co jako?" přerušil jej zlatokop. "Volali jsme na zemědělskou správu, na ochranu přírody, i těm
vědátorům, co lezou všude možně, ale nikdo nám nedovedl říct, co se tu děje! Prostě si vymýšlíme,
tak je to!"
"Mám chuť na pivo!"
"Tak jdem," řekl mu zlatokop a jako první se dal do prolézání nerovné a vlhké chodby k žebříků
vedoucím na svobodu. "Už víš, jaké to je být krtkem?"
"Trochu, ale krtek to má těžší!"
"Jak to?" nechápal jej zlatokop.
"Nepije pivo, nemá rád ženský a nemá z toho to správné potěšení!"
"Aha!" zamyslel se zlatokop, když dorazil k žebříku a oba takřka sletěli do vody na dně dolu.
"Klouže to tu! Tak pozor!"
"Jasně, kdybych to někomu řekl, neuvěřil by mi!"
"Čemu?"
"Všemu, co jsem tu zažil," pokrčil mladík rameny. "Ale stejně je to divné!"
"To všechno kolem?" zeptal se souhlasně zlatokop. "Je, ale co na tom změníme? Na některé
věci jsme malí páni! Co myslíš, že se tu děje?"
"Jak dlouho se tu třese zem a smrdí tu?" odpověděl mu otázkou.
"Poslední dva nebo tři měsíce," řekl mu zlatokop. "No a co? Třeba to přestane samo, třeba taky
ne? Třeba se tu otevře země a spolkne nás všechny jako malinu! K čertu se vším, co na tom záleží?"
***
"Když jsem poprvé viděla tenhle zapadákov, myslela jsem si, že se tu unudím k smrti! Kam
jsem se podívala, byly ploty pro dobytek, tráva a kamení. Široko daleko žádná zábava, jen ta omšelá
osada s potrhlými obyvateli, kteří si myslí, že tu vybudují druhý ráj. Stávaly mi hrůzou vlasy na
hlavě!" řekla Jane Tomovi, když scházeli z kopců nad rozcestím a zvolna se blížili k mostu nad
lenivým potokem. "Potom jsi přišel ty a mně se zdálo, že se blýská na lepší časy!"
"Vážně?" zeptal se ji. "Někdy si říkám, že jsem měl zůstat někde ve městě. Třeba bych dělal
taxikáře nebo prodavače hamburgerů! Roger měl pravdu, když mi říkal, že tu není žádná další
perspektiva pro zdejší obyvatele. Nikoho nezajímá, co se tu děje! Tady se zastavil čas. Co
kdybychom se vzali a odjeli odtud? Jen tak? Nikomu nic neřekli a vypařili se jako pára nad
hrncem?"
"Jako Bony a Clyde?" rozesmála se. "Chceš přepadávat banky? To si vážně myslíš, že by tě
prodávání obložených housek uživilo?"
"Třeba jo," pokrčil rameny. "Kdybych to dělal dnem i nocí? Třeba bych mohl trhnout rekord v
počtu prodaných kusů! Když už jsme u toho, neviděla jsi toho studenta, o kterém se v osadě tolik
- 47 -
Antologie
mluví?"
"Potkala jsem ho v krámě starého indiána a asi jsem ho přivedla do rozpaků! Sama jsem tam
stála jako solný sloup! Kdybys tu nebyl ty, kdo ví, jak by to dopadlo..." usmála se. "Třeba bych se
nechala sbalit!"
Na několik minut se posadili u rozcestí mezi dvěma keři a třásli se zimou.
"Neříkej?" utahoval si z ní. "Jako špinavé prádlo?"
"Má něco v sobě. Nevím co, ale přitahoval mě!"
"Takže mám konkurenci? To abych se ho co nejdřív zbavil!"
"Žárlíš?" zeptala se ho. "Co když se chci s tebou jen kamarádit? To jsi si tak jistý tím, že jsem se
do tebe zamilovala? Možná, že je lepší než ty! Co ty vůbec o mně víš? Můžu být pěkná mrcha!?"
"Možná máš pravdu, ale jestli mi bude šlapat do zelí..." zamračil se a ukázal výmluvným gestem
co s ním udělá. "Má se na co těšit!"
"Vážně?" zasmála se. "Je docela fajn! Ale raději bych byla s tebou, i když se zdá, že jsi pěkný
žárlivec a možná i násilník!"
"Určitě!" řekl jí. "Zamknu tě do temného sklepa a zahodím klíč, aby mi tě nakonec nepřebral!"
"I ty Brute?!" zazubila se. "Klube se z tebe pěkný parchant!"
"Neříkej," zamračil se. "Vážně?"
"No, trošku jo..." zapochybovala.
"Otec se bude ptát, kde jsi byla?" řekl jí s vážnou tváří.
"A tvůj ne?" opáčila. "Nemají pro nás pochopení. Už zapomněli jaké to bylo, když byli mladí!"
"Co bys řekla, kdybychom si o víkendu někam vyšlápli? Vzali si stan, zásoby a vytratili se z
víru denních povinností?" zeptal se jí. "Jen my dva a příroda. Může se stát tisíc věcí."
"Dobře!" přikývla. "Uděláme si malý výlet! Ve dvou nebo ve třech?"
"Ve dvou!" řekl a naoko se nazlobil. "Nejsi ty tak náhodou na chlapy?"
"A proč by ne? Proč bych s tebou jinak byla?" rozesmála se. "Jsi můj miláček, víš to, Bearsi? Na
zkoušku!"
"Jo, vím to," přikývl. "Ozvu se, už se nemůžu dočkat!"
"A co když mě bude ten nový chtít sbalit?"
"Pak tě musím přesvědčit, že to s tebou myslím vážně!"
"Vážně?" zeptala se ho. "A jak moc vážně?"
"Smrtelně..."
"Hamletovsky?" zamračila se.
"Přinesu si lebku a budu se ptát: Být či nebýt?"
"Jsi blázen, ale mám tě ráda!" řekla mu a bouchla mu rukou do ramene.
Dlouze se loučili. Laskali se polibky a nemohli se od sebe odtrhnout. Čas plynul a stal se jejich
osobním nepřítelem. Nebe zčernalo a nad obzor vyšel cíp Měsíce. Podobal se rohlíku z krámu, byl
posetý temnými body, jako by to byl výtvor lidských rukou a ne mlčenlivým svědkem lidských
dějin.
"Nemysli si, že ti hned dám!" řekla mu. "Nejsem nějaká holka do větru!"
"Neříkej," dobíral si ji. "A co když budu neoblomný?"
"Nakopu tě do panimandy a pošlu ke všem čertům!" zavolala na něj.
"A to si říkáš něžná dívka?" zamračil se. "Měla jsi být chlapem!"
"Já?" zeptala se. "Nikdy, jako ženská jsem se sebou docela spokojená! Tak čau, Bearsi a ať se ti
zdá něco hrozně ošklivého!"
"Nápodobně!" zamával jí na pozdrav a dal se do hledání svého kola. Našel jej na okraji cesty
opřené o keř, avšak obě duše byly prázdné. Jane mu vzala ventilky z duší a strčila si je do kapsy.
"Co teď budu dělat? Do prdele práce s holkou jednou pitomou! Vypustí mi vzduch a já abych šel
pěšky..."
- 48 -
Antologie
Země se znovu otřásla. Tentokrát silněji než kdykoli předtím. Jediný otřes, ale kdyby tušili,
kolik znamená pro sílu ukrytou pod jejich nohama. Jediný záchvěv země, který otevřel další část
cesty oné zářící síle, stále se neúnavně probíjející vpřed na svobodu, aby ničila a zabíjela vše, co ji
bude stát v cestě! Na ničem jiném jí nezáleželo...
***
"Už jste postavili ten zborcený severozápadní plot? Byl bych nerad, kdyby mi tou dírou unikal
dobytek! Nebudu jej potom hledat po širokém okolí a štvát vozy i koně!" vrčel na svého předáka.
Muži, kteří neměli nic na práci, stáli okolo nich. Tiše naslouchali se zamračenou tváří. Ano, kus
pravdy na tom bylo, ale copak nedělají vše, co je v jejich silách?
"Pracujeme na tom!" řekl mu předák. "Opravdu..."
"Dám vám dva dny, ne víc! Až mi Clif najde místa, kde by mohla být voda, budu potřebovat
několik chlapů ke kopání studen! Nehlaste se všichni..."
"Vyberu nějaké dobrovolníky, až spravíme ten plot!" řekl mu předák bodře.
"Fajn," zamračil se Sam. "Budu rád, když ten zatracený plot opravíte. Přijedu se podívat, jestli
jste splnili zadaný úkol, jinak vám každý ztracený kus strhnu ze mzdy! Rozumíte?"
Všichni muži souhlasně zamručeli. Sam nasedl do džípu a nastartoval motor. Vyjel, aniž by jim
věnoval sebemenší pohled. Nikdo se za ním nepodíval, kupodivu se neozval jediný náznak
nespokojenosti, nebo odporu. Žádné nadávky, ani výhrůžky, všichni dobře věděli, jak na tom jsou. A
konec konců, ten plot to potřeboval, byl napůl shnilý a poznamenaný časem, jako všechno kolem.
Sam mezitím vyjel doprostřed pastvin. Míjel jednotlivé propustně v plotech a očima sledoval vše
kolem sebe. Dobytek byl patrně na severozápadním konci pozemků, v místech, kde byl vyvrácený
plot, ale i potok ze kterého chodil skot pít. Sam se zastavil u zlatokopova dolu. Vlastně to původně
žádný důl nebyl, jen jedna velká díra v zemi. Pak přišel Edgar s nápadem, co kdyby tam něco bylo?
Nasadil sám sobě brouka do hlavy. Nikdo z místních nepřemýšlel, jak a proč se tam ta díra v
poli vůbec objevila. Prostě tam byla, když sem přišli první osadníci. Že by tam mohlo být zlato, na
to přišel až Edgar. Všichni se mu vysmáli. Zlato a tady! Řekli mu, aby se vydal na Aljašku, jako
všichni hledači pomíjivého štěstí a zlatistého lesku, ale on na nic nedbal. Dal se do rozšiřování
kolmé šachty a do výstavby bednění a žebříku.
Když byl v dobrých osmdesáti metrech, rozhodl se, že začne hledat nějakou žílu. Možná něco
našel, možná to tam někdo dal, aby měl radost. Pánbůh ví, jak to vlastně tehdy bylo. Edgar zůstal u
osady a hrál si na horníka. Jediné, co jej popohánělo vpřed byla falešná naděje, že zde objeví poklad
svého života.
Bylo horko k zalknutí. Slunce nemilosrdně pražilo na bezmračném nebi. Potřebovali více vody,
ale kde ji vzít? Sam zamyšleně povytáhl obočí a upravil si široký klobouk na hlavě. Zamířil zvolna
k farmě, jejichž silueta se vlnila před namodralými svahy kopců. Díval se na ni a myslel na slova,
která kdysi vyřkla stará bába před stovkami let. Stane se opravdu tato usedlost jejich prokletím?
Jaká síla by měla zničit dílo jejich rukou a ohrozit jejich životy?
***
Další obětí studentových choutek se stal notorický pijan a ožrala, zakladatel osady v jedné
osobě, John. Nikdy ani netušil, že by se o něj mohl kdokoliv zajímat. Sám o sobě si myslel, že už
nestojí ani za zlámanou grešli, natož, aby o něm někdo napsal nějakou práci. V den, kdy se měl s
Eliotem sejít, se vykoupal, učesal a oblékl si ty nejlepší šaty, které měl. Schovával si je na svůj
vlastní pohřeb, takže se v nich cítil trochu nesvůj.
Jelikož v sobě měl jen nepatrné množství alkoholu, třásly se mu ruce. Cítil se, jako by jej
- 49 -
Antologie
kousalo celé stádo mravenců a byl trochu slabý v kolenou. Nejprve si prohlédli jeho dům a pak se
vydali křížem krážem po osadě. Eliot soustředěně naslouchal Johnovu výkladu o tom, jak sem před
více jak půlstoletím dorazili a rozhodli se, že zde založí osadu. Každý začátek v sobě nese příslib
něčeho nového, dobrého a podnětného. Praxe pak ukáže, jak je těžké držet se svých ideálů a splnit
alespoň část svých snů a přání.
Každý dům, každý plot v osadě i studna nesl kus ze zdejší krátké historie. Po exkurzi v Dodge
city se vydali k Býčímu jezeru, které se zvolna měnilo v rozbahněnou louži. Most přes jeho
východní část již potřeboval nutně opravit. Praskal a kvílel pod jejich vahou. Eliot se zhrozil nad
pomyšlením, že tudy jezdí i osobní vozy. Každou chvíli se mohlo stát, že se pod vahou automobilu
zřítí a uvězní jej v blátě a ve vlastních troskách.
"Takže vy jste jedním z prvních osadníků?" zeptal se student zamyšleně stojícího Johna, který
toužil po kapce alkoholu víc než po čemkoliv jiném. "Ano? Prostě jste sem přišli a řekli jste si:
Tohle je naše země zaslíbená?"
"Asi tak nějak to bylo!" řekl mu John a rukou si přejel po zaprášených vlasech. "Je horko,
poslední dobou stojí počasí za starou belu..."
"Jak se vám tu celý čas žilo?"
"Cože?" otočil se John k mladíkovi. Stáli za mostem na břehu rozbahněného jezera. Tam, kde
již nebylo ani kapky vody se bláto pozvolna měnilo v hmotu podobnou betonu, aby nakonec
popraskala jako půda okolo břehů jezera. Dlouho již nepršelo. Suchá a prašná léta s nízkými
srážkami byla spíše raritou. Zdejší kraj se vždy honosil chutnou stravou pro skot i další
přežvýkavce, koně nepočítaje.
"Ptám se, jak se vám tu žilo?"
"Těžce! Stačí to? Co chceš slyšet? Myslíš si, že práce na venkově je zábavou? Museli jsme si
sehnat nějakou obživu, zdroj příjmů pro další rozkvět osady a hlavně nějaké obiloviny a zeleninu,
abychom tu nepochcípali hlady!"
"Ale proč právě tady? Proč ne jinde? Co vás vedlo právě sem?"
"Proč?" nechápal John. "Tenhle kus kraje je flák půdy jako každý jiný! V čem vidíš rozdíl,
chlapče? Nějak ti nerozumím!"
"Není tu pořádná řeka," řekl mu student. "Co je tu tak cenného?"
"A cos čekal? Proč jsme tady? Protože mnozí z nás mají dost ruchu velkoměsta, neustálého
spěchu, honby za penězma, za úspěchem a kariérou! Co z toho mají ti ulízaní a vylízaní úředníci?
Ti, kteří se ráno probudí, nakážou do sebe snídani a rychle utíkají na vlak, aby byli co nejdřív v
práci, kde sedí do večera? Na oběd do sebe naládují hot dog nebo hamburger a když přijdou večer
domů, dají si večeři, chvíli posedí u televize a jdou spát! Jaký v tom vidíš smysl?"
"Ale," namítl student.
"Jaké ale?" zamračil se John. "Žijeme tu pod hvězdami jako lidé za dob Divokého západu.
Jasně, jsme sto let za opicemi! No a co?"
"Ne, tak jsem to nemyslel," bránil se mladý muž. Vítr jim rozčechral vlasy a nasypal do obličeje
množství prachu. I obloha byla celá nažloutlá, její blankytná modř se ztrácela pod nenechavými
slunečními paprsky.
"A jak jsi to myslel? Tady není žádná pořádná řeka! Jo, myslíš Hadí řeku severním směrem?
Tady je míň lidí, protože tu nevidí žádný smysl své existence! Máš pravdu, není tu nic, za co by tu
stálo žít! Žádný průmysl, nerostné bohatství, žádný velkochov dobytka, koní nebo čehokoliv
jiného... Jsme jen jedna z mnoha zapadlých vesnic v téhle zemi, ale mnohým nám tu je dobře!"
"A utápíte svůj život v alkoholu? Proč? Ze žalu?"
"Po tom ti je hovno, mladý muži a do mého života ti nic není! Buď rád, že jsem tě povodil po
téhle díře a řekl jsem ti něco o zdejších lidech!"
"Vážím si toho, opravdu," kapituloval mladý muž před návalem Johnových argumentů. "Co
- 50 -
Antologie
třeba Edgar?"
"Je to blázen, nemám ho rád a on nemá rád mne! Ale přesto se navzájem respektujeme a
snažíme se držet od sebe v bezpečné vzdálenosti!"
"Je pravda že s vámi několikrát zametl?"
"Cože?"
"Dal vám do nosu, protože máte každý jiný názor a náhled na život?"
"Vážně, že o tom nevím?" zamyslel se John. "To asi proto, že jsem byl nalitej, jak zákon káže...
No nic, mladý muži, život je pes!"
"Co říkáte tomu, že se odtud lidé zvolna vytrácejí?"
"Co bych říkal? Někteří odejdou jinam, někteří umřou a ti ostatní mají všeho plné zuby! Takový
je život... Copak vás ve škole neučili, jak je těžké vydělat si na chléb náš vezdejší?"
"Už se tu někdy třásla zem? Myslím soustavně?"
"Nikdy jsem si nevšiml! Vlastně jednou, když mi upadla plechovka od piva!" poškrábal se John
ve vlasech. "Bylo to divný, to ano... Proč se ptáš? Máš pro to nějaké rozumné vysvětlení?"
"Ne," souhlasil mladý muž. "V Edgarově dole to smrdí jako v opuštěné slepičárně, kde nikdo
nesbíral vejce a všechny slepice pochcípaly, protože je nikdo nekrmil. Prostě puch!"
"No a divíš se? Edgar je staré prase... A kdo tady není? Moje stará taky! Šoustá s jinými a na
mně sere! A když ji řeknu něžné slůvko, pošle mě do prdele! To je život, mladý muži! Abych si to
nakonec dělal sám?"
"Vaše žena je vám nevěrná?"
"Ne, vlastně možná.. Ale kdyby k tomu přišlo, dělala by to i s koněm!" odfrkl si John. "Ale,
proč ti to vlastně říkám? Co je ti vůbec do toho?"
"Nevrátíme se? Za chvíli bude pozdní odpoledne a to slunce praží jako blázen! Zdá se mi, že mi
usmaží hlavu!"
"Vaří se ti závity?" zachrochtal John. "Cha, cha, musíš si zvykat! Co mají říkat honáci dobytka?
Jezdí celý den v tomhle horku, nebo spravují ploty!"
"Nedáte si pivo?" zeptal se jej mladík diplomaticky.
"Zveš mě do hospody?" zapochyboval John. "Máš na to? Tatíček ti dal kapesné na měsíc
dopředu?"
"Vydělávám si sám! Příležitostně v obchodě jako prodavač, nebo v restauraci jako číšník...
Nejsem žádný vyžírka nebo povaleč!" řekl mu mladík a vydal se po kvílejícím mostě k osadě. "Já
jdu!"
"Počkej na mě!" zakřičel na něj John. "Nechtěl jsem tě urazit! Beru to, jdeme na pivo,
souhlasíš?"
- 51 -
Antologie
Kapitola osmá: Důležité rozhodnutí
"Dobré jitro, Tome!" zavolal na něj Allan. "Jak se vyspal? Je už pomalu deset hodin! Tvůj otec
se děsně vzteká, nemáš prý chodit za děvčaty, ale hledět si práce!"
"Ahoj, dědo," odpověděl mu a sedl si na schody na terasu.
"Copak, ulítly ti včely?" přišel k němu a zpytavě se mu zahleděl do očí. "Máš problémy,
chlapče?"
"Kdo je nemá?" zavrčel Tom.
"Jde o tu holku, viď?" pousmál se. "Jo, tvůj otec nebyl lepší! Co kdybys následoval svého
prapředka a tu šťabajznu prostě bez okolků unesl?"
"Jo, a její fotr na mě uspořádá trestnou výpravu!" řekl odmítavě. "Musel jsem sem vůbec
jezdit?"
"Tak na tohle ti neodpovím, možná, že to takhle zařídil ten starej otrava nahoře, co řídí celej ten
bordel na naší staré dobré Zemi. Kdo říkal, že je všechno ztraceno? Jsi chlap, nebo ne?"
"A co?"
"No tak ji prostě užeň, a je to! Domluvte se, jste mladí..."
"Kriste pane, dědo, tvoje rady!" zamyslel se Tom.
"No a co? Holka je to pěkná, přímo k zakousnutí! Práci zastane za dva chlapy a určitě bude i
chytrá... Co chceš víc? Jak myslíš, že jsem ulovil svou starou? Předem jsme se domluvili a spojili
příjemné s užitečným! A co mohl její fotr dělat? Kdo by chtěl holku s děckem? Leda nějaký blázen,
když nepočítám sebe!"
"A není to brzy?" mračil se Tom stále víc a víc. "Já ji zbouchnu a zkazím jí život..."
"Když se máte rádi a vezmeš si ji?" zeptal se jej Allan. "A nebo ji nech na pokoji. Pusť ji k vodě
a najdi si jinou, jestli chceš!"
"To je k posrání!" vztekal se. "To je celý náš rod plný..."
"Ptáš se, jestli jsem takoví kurevníci?" podrbal se Allan zamyšleně na bradě. "Řekněme, že
jdeme tvrdě za svým! Vezmeme si co chceme, na co máme právo, a hledíme na to, abychom z toho
vyšli z čistým štítem! Myslíš si, že láska je hřích?"
"Ne, proč?"
"Já jen tak..." pokrčil Allan rameny. "Přemýšlej o tom, co jsem ti řekl. Její fotr by se mohl
nakonec příšerně divit! Copak jsou děti vlastnictvím svých rodičů?"
"No dobře, ale když se jedná o majetkové vztahy?" přerušil jej Tom. "Jestli je opravdu jen
trochu bohatý. Znáš to, přižení ke své dceři někoho, kdo má ještě víc peněz!"
"V tom případě chudák holka!" zachmuřil se Allan. "Já s ní nechodím! Je to jen a jen tvá věc,
jak moc o ni stojíš, Tome? Nemůžu ti v tomhle radit. Můžu ti dát jen pár návrhů a všechno ostatní
zůstává na tobě!"
"Jasně," pohodil Tom hlavou a vydal se k příjezdové cestě.
"Kam jdeš?" zeptal se jej Allan.
"Jdu se trochu projít!" zavolal na něj Tom. "Chci strávit víkend na poli!"
"Otec ti dal ještě pár dní volna! Sice to neřekl přímo, ale já umím alespoň trochu číst mezi
řádky. A co se týče tvé holky, chce to dobrou strategii. Bez té se nedá vyhrát žádná bitva! A kdyby
to přece jenom nevyšlo, na světě je dost holek! Možná že i lepších, i když se ti teď zdá, že žádnou
takovou už v životě nepotkáš! Věř mi, je to jenom klam. Zažil jsem to sám, podruhé jsem si svou
holku už vzít nenechal! A jaká je Alice?"
"Nad zlato, jasně, dědo!" pousmál se a vyrazil svižným krokem do strání nad farmou.
Allan jej chvíli pozoroval, dokud mu nezmizel ze zorného pole. Zavrtěl hlavou. Proč je život tak
složitý? Něco si zabručel pod vousy. Z domu vyběhla Ann. Vlasy jí divoce vlály v mírném větru.
Ale i ten byl teplý a v ničem neulevoval od sílícího horka plynoucího dne.
- 52 -
Antologie
"Dej pozor, ať se nepřerazíš!" varoval ji, avšak Ann byla již ta tam.
***
"Ahoj!" usmála se Jane na Toma. Setkali se na rozcestí. Celý víkend měli pro sebe, jakoby se
stal malý zázrak a osud jim dovolil společně prožít několik krásných a vzácných chvil.
"Nemohl jsem se tě dočkat!" řekl jí. "Pořád myslíš na toho studentíka?"
"Skoro pořád!" dobírala si jej. "Mám ho v hlavě víc než tebe, dokonce se mi o něm zdá každou
noc! Kam půjdeme?"
"Kam bys chtěla jít?" zeptal se jí. "Je to na tobě."
"Myslela jsem si, že když jsi tu od narození, znáš tenhle kraj jako své boty, že mě někam
zavedeš, abys okouzlil mé srdéčko a já ti dala vše, co mám... Třeba jsem za ten krátký čas, co jsme
se sem přistěhovali, ještě všechno neviděla?"
"Dohromady tu není nic k vidění," zamračil se Tom. "Co takhle důl starého Edgara? Kdysi to
byla jen obyčejná díra v zemi, ale on si myslel, že by tam mohl něco najít! Jo, takhle shnilé zbytky
zdechlin zvířat, které tam někdo hodil, nebo tam ta zvířata spadla, ještě když žila a pak se
nedokázala vyškrábat ven! Udělal si z ní hotový zlatý důl, až na to, že tam žádné zlato není! Ale
vykládej to starému bláznovi..."
"Třeba je jedním z lidí, kteří věří na zázraky! Copak nevíš, že se dějí těm, kteří na ně opravdu
věří?"
"Vážně?" podivil se. "Vlastně ano, ty jsi v tomhle kraji takový malý zázrak!"
"Díky za poklonu!" usmála se. "Půjdeme? Nebudeme tu přece stát celý den!"
"Stačí říct," souhlasil. "Možná nám Edgar dovolí, abychom se tam dolů podívali! Může to být
docela dobrodružná a zajímavá výprava!"
"Trochu vzrušení do jinak docela nudného dne?" zeptala se jej.
"Třeba?" pokrčil rameny.
Vydali se na pastviny. Oba měli na zádech batohy. Blížil se večer. Stále však bylo horko. Na
obzoru se ukázaly temné mraky. Z toho pršet nebude! Pomysleli si. Nemohli uvěřit skutečnosti, že
jsou opět spolu. Ukázaly se první hvězdy. Zadul svěží vítr a ochladil jejich horké tváře a hrál si s
jejich vlasy.
"Víš ještě něco o tom místě?" zeptala se ho.
"Před lety tam spadl jeden kluk, zmizel navždy. Několik chlapů se spustilo po lanech do šachty,
ale museli ven, protože se tam nedalo dýchat. Světlo pochodní i elektrických svítilen se ztrácelo
kdesi v temnotě. Ta jáma je bezedná, jako stvořená opravdovým ďáblem."
"Podívej!" ukázala k nebi. "Padají hvězdy!"
"Přej si něco," řekl jí.
"Abychom byli stále spolu? Možná, že bychom se za pár měsíců porafali a rozešli se! Víš, co je
to ponorková nemoc?"
"Jo, když je víc lidí pořád spolu a jdou si pak na mozek!" pousmál se. "U tebe to už začalo?
Nějak brzo, ne?"
"Jaké jsou příznaky?"
"Máš pocit, že chceš dotyčnou osobu za každou cenu sprovodit ze světa! Zabít, zničit, rozprášit
do všech stran! Rozložit všechny své protivníky na atomy! A tak dále..."
"Hm," zamyslela se. "Našel už ten zlatokop vůbec něco?"
"Proč? Chceš ho okrást?" rozesmál se Tom.
"Ne, ale zajímá mě to! Mohl by nám dát něco na památku, kdybychom na něj byli hodní! Co ty
víš?"
"To určitě!" zabručel Tom. Ocitli se uprostřed pastvin. Blížil se večer. Kdesi na obzoru spatřili
- 53 -
Antologie
několik honců se stádem krav. Ještě hodně dlouho po tom, co se jim ztratili z očí, řádila na obzoru
malá písečná bouře.
"Mohlo by zapršet..." řekl jí.
"Otec chce odejít právě kvůli tomu! Je sucho, myslel si, že mu půjde práce od ruky, když se
vyučil zemědělským inženýrem, ale praxe má daleko k odborným poučkám. Lituje toho, že odešel z
města a usadil se tady. Matka je při něm, nemá tu patřičné kulturní vyžití."
"Takže přece jenom odjedete?" zeptal se jí Tom. "Kdy to bude?"
"Otec chce prodat farmu někomu z okolí! Čím dřív ji prodá, tím dřív odjedeme... Možná, že
jsem tě tehdy neměla vůbec potkat?"
"Svět je malý, setkali bychom se někde jinde," pokrčil Tom rameny. "Vidíš ten kopec hlíny a
kamení! Už tam budeme..."
"Nepustí na nás psy?"
"Kde by je vzal! Ledaže by se za námi ohnal lopatou!" zamračil se Tom. "Neboj, vlastně je
dobrákem od kosti. Nechá nás přespat v té své boudě, uvidíš! Pořád sedí v zemi jako nějaký blázen!
Měl se dát na hrobařinu, když se tak rád rejpe v hlíně..."
"Uživil by se?" zeptala se jej. Zastavili se u dolu a naslouchali šelestu vycházejícího ze země.
"Co to je?"
"Země pořád pracuje! Asi vržou podpěry, které si udělal, aby mu ten jeho důl nespadl na hlavu!
Dej, pozor, ať tam nespadneš taky!"
"Jak je to hluboké?"
"Podle Edgara asi tak slabých sto metrů!" řekl jí Tom a hodil svůj ruksak na zem. "Musíme ho
najít, ale je docela možné, že šel do osady. Má tam jednu polorozpadlou chatrč, ve které žije, když
se tu nedá dejchat!"
"Proč?" nechápala.
"Prý se už stalo, že z téhle díry vycházel takový smrad, že odtud upaloval jako střelený!
Hnusnej žlutohnědej dým, který páchl po zkažených vejcích!"
"Tomu nerozumím..." řekla mu a hodila dolů kámen obalený hlínou.
"Blázníš, třeba mu ho hodíš na hlavu. Kdo ví, kde teď je!"
"Je tam tma..." řekla mu a zařvala do jámy: "Haló, je tam někdo?"
"Asi tu zrovna není!" zamyslel se Tom a vydal se k nahrubo zbité kůlně. "Podívám se, v jakém
stavu je jeho provizorní obydlí. Může se stát, že budeme spát pod hvězdami!"
"Konečně trochu romantiky," řekla mu a vydala se zvědavě za Tomem. Slunce zvolna mizelo za
rozvlněným horizontem a na nebi se objevovaly první hvězdy. "Bude krásný večer!"
"To jo," souhlasil. Rozhlížel se po po nářadí válejícím se po podlaze kůlny, ve které již bylo
docela šero. Jediná postel byla přikrytá kusem zaprášené látky a na stole se válelo několik
prázdných konzerv od jídla. Celou scenérii doplňoval malý rezavý pícek s dlouhou železnou rourou
vedoucí ke stěně kůlny. "Kriste pane, tady to ale vypadá! Nechceš raději přespat venku?"
"Co kdybychom vlezli pod zem?" zeptala se jej.
"Neblázni! Už jsem tam jednou byl u první chodby, kterou měl vyhrabanou, ještě před tím, než
jsem odtud na dva roky odešel! Je to nebezpečné a teď, když se stmívá by mohlo jít o život! Žebřík
už bude shnilý a nemáme žádné pořádné světlo!"
"Jasně," řekla mu. "Byl to jen jeden z mých pitomých nápadů!"
"Kolik jich ještě máš v zásobě?" zeptal se jí jizlivě.
"Dělala jsem si srandu!" řekla mu a vyšla z místnosti. "Budu venku..."
"Urazil jsem tě?" zeptal se, když jí našel u haldy. Dívala se směrem ke skupině světel
vycházejících z domů v osadě.
"Všechno tu stojí pro kočku! Tady chcípl pes, Tome! Život tu nemá žádnou budoucnost! Co tu
chceš dělat? Odjeď se mnou do města, pryč z tohodle prašivého místa!"
- 54 -
Antologie
"Narodil jsem se tu," řekl jí. "Mám tu svůj domov!"
"Já vím," přikývla. "Ale přesto, co tě tu drží? Nic tu nestojí za trochu lidské námahy! Každý den
se pachtíte s dobytkem. Stavíte nebo opravujete ploty, hledáte vodu a nové pastviny. Snažíte se
prodat dobytek na maso! Možná, že má táta pravdu..."
"V čem?" nechápal jí Tom.
"Jsem blbá, když jsem si myslela, že tu najdu nějakou smysluplnou budoucnost, Tome! Asi bude
nejlíp, když odtud odejdu s rodiči..."
"Kdy jsi na to přišla?" zeptal se ji udiveně.
"Když jsme sem dorazili, já nejsem jako vy! Co bych tu s tebou dělala?"
"Proč ta náhlá změna?" zeptal se jí Tom jízlivě. "Ten zatracenej student ti dal lepší nabídku?
Bude z něj vedoucí nějaké firmy? Bude mít peníze, moc a postavení? Co mu bude do nějaký
zaprášených farmářů žijících kdesi u prdele světa?"
"Promiň," řekla mu a přitiskla se k němu. "Třeba se ještě někdy potkáme!"
"Jasně," souhlasil a šel pro jejich ruksaky. "Fotr po tobě chtěl, abys mi dala sbohem? Nejsem
pro tebe dost dobrá partie?"
"Tak to není!" bránila se.
"Tak proč?"
"Nechtěla jsem ti to říct, ale otec tu farmu už prodal!"
"Komu? Vždyť nemá skoro žádnou cenu!"
"Koupil ji tvůj táta za pár stovek dolarů," řekla mu a vzala si od něj svůj ruksak. "Odjíždíme
pozítří..."
"Nevím, co ti mám na to říct! Chceš se mnou strávit víkend? Jestli ne, klidně tě doprovodím
domů!" řekl jí. "No co? Svět se kvůli nám nepřestane točit!"
"Já vím, ale zdá se, že to byl opravdu jen dotek lásky!" povzdechla si.
"Neříkej?" řekl jí a jen tak naoko se zamračil. "Určitě ti dal lepší nabídku!"
"Ten student?" rozesmála se. "Nemá s tím nic společného! Vážně..."
"Dobře! Dokdy musíš být doma? Mohli bychom tu přespat a zítra ráno se vydat domů! Co ty na
to?"
"Fajn! Zlobíš se na mě?" zeptala se jej provinile.
"Jo, jsem nasranej!" řekl a rozesmál se. "Mám chuť skočit dolů do jámy a mít ode všeho
konečně pokoj! Život bez tebe pro mne ztratil smysl, asi se zabiju!"
"Chudáčku!" zavrtěla hlavou. "Byla by tě škoda..."
"Fakt?" nadechl se. "Ale neříkej mi to zas tak často, aby mi to nestouplo do hlavy! Jeden nikdy
neví..."
"Budu si to pamatovat!" řekla mu. "Povíš mi, jak moc mě máš rád?"
"Určitě!" pousmál se. "Na světě je tak málo lásky..."
"Proto je ten svět tak zlej!" řekla mu. "Uděláme ho hezčí, aspoň na chvíli?"
***
"Už jsi mu to řekla?" zeptal se Jane její otec na druhý den. Stál na zápraží domu a rozhlížel se
po okolí. "Co on na to?"
"Nic," pokrčila rameny. "Věšet se prý kvůli tomu nebude! Nějak to přežije."
"Scházíte se každou volnou chvíli a ty mi řekneš, že ti na to nic neřekl?"
"Ale jo," souhlasila. "Zlomila jsem mu srdce, chudáčkovi!"
"Máš ho ráda?" zeptal se jí diplomaticky.
"Jo!" přikývla. "Možná si ho jednou vezmu! Co ty víš?"
"Víš, bylo chybou, že jsme se sem vůbec vydali farmařit!" řekl jí.
- 55 -
Antologie
"Aha," zamyslela se. "Proč myslíš? Říkal jsi, že zkusit by se mělo všechno!"
"Matka má tohodle místa plné zuby! Chce se vrátit zpět do Rena..."
"Copak tam je to lepší?" podivila se. "S jejím temperamentem?"
"Myslím si, že bychom měli zkusit štěstí někde na západním pobřeží, nebo těsně u něj na okraji
pouště, kde se stavějí nové zavlažovací systémy a lidé se tam snaží vypěstovat nějakou úrodu pro ty
ve městech! Možná, že tam budeme mít větší šanci než tady!"
"Jasně!" souhlasila. "Mám se jít sbalit?"
"Matka ti už sbalila! Zítra za úsvitu vyrážíme! Můžeš se jít s ním ještě rozloučit!"
"Ne, už jsme se loučili... Nechci ho vidět!" řekla svému otci. "Už ne!"
"Takže to byl pěkný parchant?" nechápal jí.
"Ne, ani mezi námi skoro nic nebylo!" zavrtěla hlavou. "Proč já musím potkat nějakého
správného kluka právě tehdy, když musím jít pryč?"
"V moři je plno ryb!" řekl jí.
"Už jsem to slyšela!" mávla rukou. "Nic proti vám nemám. Vážně!"
"Jsem rád, že se na nás nezlobíš!" řekl jí otec vážně. "Je mi to líto..."
"To samé jsem mu řekla!" otočila se Jane ke svému otci. "Svět se bude točit dál, že ano?"
"Určitě!" přikývl.
"Co kdybychom odjeli už dneska?"
"Ne, chci jet ve dne..." nesouhlasil. "Buď k zastižení, ale můžeš si dělat co chceš!"
"Ano, tati!" přikývla. "Proč jsme sem vůbec jeli? Když jsi teď změnil názor?"
"Za vidinou lepšího života! Pro klid, který tu vládne! Ale zdá se, že je tu až moc pusto! Nejvíc
trpí tvá matka..."
"Jasně, je zvyklá na pozornost," zamračila se. "Měla si vzít nějakého politika a ne tebe! Je s
tebou vůbec šťastná, tati?"
"Nikdy mi nic nevyčítala," řekl jí její otec. "Řekla ti někdy něco?"
"Ne," odpověděla mu popravdě. "Nikdy!"
"Střední školu jsi udělala na výtečnou, proč bys nemohla vyzkoušet vysokou školu? Nezáleží na
tom, že jsi už nebyla víc jak rok ve škole? Třeba bys mohla studovat při zaměstnání..."
"Budu o tom uvažovat, tati!" řekla mu a vydala se k nedaleké skupince zaprášených stromů
stojících u cesty vedoucí z farmy. "Mám něco pořádného dokázat? Udělat vám radost?"
"Můžeš a nemusíš!" zavolal za ní. "Nechceme tě nutit!"
"Já vím, nikdy mě do ničeho nenutíte, ale nikdy mi nenecháte možnost výběru!" řekla mu
vyčítavě. "Co, tati?"
"Život je zlý, děvenko! Nikoho se na nic neptá a s nikým se nemazlí!"
"Život je zlý!" souhlasila. "Máš pravdu! Dobře, půjdu na nějakou školu!"
"Jsem rád, že to bereš takhle... Doufám, že nemáš něco za lubem?"
Neodpověděla. Poplácal ji po ramenou a odešel někam do domu. Tu noc Jane celou proplakala a
zdálo se jí, že pro ni tento život skončil, nebo v ní něco umřelo a ona byla nyní docela jinou ženou...
***
"Víš o tom, že ta holka už odjela?" zeptal za na další den John Eliota, když jej potkal nedaleko
obchodu starého indiána. "Sebrali se a vzali do zaječích!"
"Ta holka?"
"Přesně ta, na kterou ses ptal! Ten její amant je děsně nasranej, takže si dej pozor, aby jsi od něj
jednu nedostal!"
"A co já s tím mám společného? Potkali jsme se jen v tomhle zavšiveným krámku, nic víc..."
"Já ti věřím, ale on ne!" řekl mu John.
- 56 -
Antologie
"Kdo on?"
"Bearsovic syn! Tom, přijel domů a prý skončil nějakou školu... No, prostě se na to vykašlal a
nedodělal ji. A někdy po svém příjezdu potkal tuhle holku na pastvinách. Byla to prý láska jako
trám, dokud ji její otec nepřemluvil, že odjedou!"
"Myslí si, že jsem jí odlákal zpátky do města? On je blázen!"
"Měl bys s ním promluvit pár slov!" řekl mu John. "Víš kde stojí jejich farma? Řeknu někomu,
aby tě tam zavezl, zpátky budeš muset po svých, alespoň poznáš zdejší kraj!"
"Je to nutné?"
"Chceš přece poznat život zdejších lidí, nebo ne?"
"To ano..." přikývl student. Z obchodu vyšel starý indián a zkoumavě se na ně podíval. Když
zjistil, že si patrně nepůjdou nic koupit, vrátil se dovnitř, aniž by řekl jediné slovo.
"Můžeš si u něj pořídit nějakou zbraň, jestli chceš!" řekl mu John a kývl směrem k obchůdku.
"Šerifa tu nemáme a policie je zatraceně daleko!"
"Zbraň?"
"Aby ses cítil bezpečněji!" pokrčil John rameny.
"Přišel jsem sem dělat školní práci a ne kovboje! Kde to žijete?"
"Tohle je Divoký západ, chlapče! Nezáleží na tom, že jsme se prošli po Měsíci, vyhráli Druhou
světovou válku, prohráli v Korei a ve Vietnamu a že jsme nabyli národní hrdosti po výhře v
Perském zálivu! Tady se čas zastavil... Je tu jen slunce, vítr, písek a prach! A pak my! Zašpinění
kovbojové, kteří honí krávy po pastvinách a odvracejí se k civilizaci zády..."
"Myslíte si, že jsem naivní?"
"Ne, myslím si, že byste mohli být s Tomem alespoň na chvíli přáteli! Jste takřka vrstevníci.
Třeba si budete rozumět!"
"Dobře, přesvědčil jste mě! Kolik stojí obyčejný kolt? Budu na něj potřebovat papíry?"
"Říkal jsi, že žádnou zbraň nechceš!" zeptal se jej John zamyšleně.
"Taky že ne!" řekl mu student chladně. "Ukecám ho k smrti!"
- 57 -
Antologie
Kapitola devátá: Ďáblova jáma
Clif se ještě tentýž den zajel podívat na Edgara, který se již dva dny neukázal v osadě. Měl o něj
starost. Měl sto chutí mu vynadat a říci mu, že je naprostý idiot, když si myslí, že tam něco najde.
Zastavil svůj vůz nedaleko haldy s hlínou a vypnul zapalování. Motor nesouhlasně zarachotil a
ztichnul.
"Budeš potřebovat nový výfuk!" řekl svému vozu, jako by šlo o živou bytost. "Stárneš, starý
brachu. Ještě pár měsíců a budu si muset najít nového koně!"
Vydal se k šachtě. Každým krokem se mu zdálo, že cítí onen známý zápach zkažených vajec.
Zastavil se nad dírou v zemi a nahlédl do temnoty Edgarova dolu, odkud se ozývalo podivné syčení
a bublání.
"Co to sakra je?" zeptal se sám sebe. Vytáhl z kapsy kapesník a přiložil si jej k nosu. "Edgare!
Jsi tam? Odpověz!"
Jeho hlas se ztratil kdesi v hlubinách dolu, avšak bez odpovědi. Jestli tam ten blázen zůstal,
bude už dávno po smrti! Řekl si. Rozhlížel se kolem sebe a hledal něco, čím by si posvítil do
temného jícnu. Země se několikrát otřásla. Kousky hlíny a uvolněného kamení se sesypaly s
rachotem na dno šachty, kde zapadly do bahnitého jezírka. Zápachu přibývalo s každým
okamžikem. Dým byl již nyní zřetelnější a podobal se šedé páře, která vystupuje se syčením z
píšťaly lokomotivy. Clif se odvrátil od šachty a udělal několik kroků na zpět. Takřka se zapotácel.
"To je ale nadělení, že jo?" houkl na něj zlatokop a hodil na zem špinavý hadr.
"Myslel jsem si, že jsi zůstal tam dole!" řekl mu Clif a otočil se k několik metrů vzdálenému
jícnu šachty. "Co to sakra je?"
"Byl jsem ve třetím patře, když se mi na hlavu začal sypat strop. Pádil jsem odtamtud jako
šílený. Někde jsem ztratil i elektrickou lampu. Škoda, byla jako nová! Žebřík jsem nahmatal
poslepu a ze všech sil jsem šplhal nahoru! Když jsem byl asi v půli cesty, spadl mi na rameno trám
z výztuže šachty. Málem jsem sletěl dolů! Ještě teď mě bolí rameno. Kdyby mi spadl na hlavu,
skončil bych dole v jezírku jako nějaká fosílie!"
"Už to tam někdy vypadalo jako teď?" zeptal se jej Clif.
"Asi tak dvakrát!" řekl mu Edgar. "Vždycky jsem byl až dole a vždy jsem měl jen tak tak času
vylézt ven! Je tam teplo jako v sauně a nedá se tam dýchat! Jo, kdybych měl dýchací přístroj, třeba
takový, jaký nosí požárnici! Pak by to bylo jiné kafe! Větrání stojí za hovno! Dneska už tam
nepolezu, počítám, že celý týden budu tady nahoře!"
"Řekl jsi už o tom někomu?"
"Tomu studentovi a jinak nikomu," pokrčil zlatokop rameny. "Nikdo se mně na nic neptal..."
"Podobný smrad a páru jsem viděl v Yellowstonu, když jsem se tam byl podívat ještě se ženou,
ale to je hezkých pár let nazpátek! Když ještě žila..."
"Kde?"
"V národním parku! Je asi tak na severovýchod od nás ve státě Wyoming. Pramení tam taky
Hadí řeka, která se vlévá nedaleko Pasca do řeky Columbia!"
"Ty jsi nějakej chytrej, Clife!" zazubil se Edgar. "Žes ráno pojedl vtipné kaše?"
"Jasně," řekl mu Clif. "Celý hrnec!"
"Co s tím parkem?"
"Jo, jsou tam horké prameny, gejzíry, bahenní sopky, fumaroly a další projevy sopečné
činnosti!"
"Gejzíry a fumaroly? Bahenní sopky?" přimhouřil zlatokop oči.
"Gejzír je horká voda, která pod tlakem stříká z díry v zemi!" řekl mu Clif. "Fumarola je zase
jiná díra, kterou uniká plyn, nejčastěji jde o oxid uhličitý, oxid uhelnatý a oxid siřičitý! Smrdí to
tam, jako v tvém dole! A bahenní sopka je jako to jezírko, které máš na dně šachty. Je to taková
- 58 -
Antologie
miska v zemi naplněná vším možným sajrajtem a z ní uniká horký plyn! Takže se to tam vlastně
pořád vaří..."
"Hezký a co to má společného s touhle dírou v zemi?" nechápal zlatokop.
"Jsi natvrdlej?" zeptal se jej Clif. "Taky máš dole jezero se vším možným, uniká odtamtud
smradlavý plyn a vaří se to tam jako v kotli! Proč myslíš, že to tam tak syčí?"
"To já nevím!" pokrčil zlatokop rameny. "Možná máš pravdu? Co s tím mám jako dělat? Nechat
se zapsat do Guinessovy knihy rekordů?"
"Třeba," řekl mu Clif. "Já bych tam dolů už nelezl!"
"Baví mě to!" zazubil se Edgar. "Mám s toho vždycky takové příjemné mrazení v zádech a
strachem se mi rozevírá prdel, takže nikdy nevím, jestli jsem se už nepřiposral!"
"Co na to říkal ten student?"
"Nic, jen se ptal, jak dlouho to tam už je!" pokrčil zlatokop rameny.
"A co jsi mu řekl?"
"Dva nebo tři měsíce!" zamyslel se. "Copak jsem nějaký vědátor?"
"Máš pravdu," mávl proutkař rukou. "Stejně se mi to nelíbí! Třese se tu zem, ztrácí se voda a
teď tohle v té tvé díře!"
"Napiš o tom knihu! Co se tu vlastně děje?"
"Vypadá to na nějakou sopečnou činnost..."
"Na co?" přimhouřil zlatokop oči. "Změnil jsi povolání, nebo děláš chytrého?"
"To jako, když ze země vylétávají žhavé balvany, rozlévá se láva nebo se dějou věci, které jsem
ti už popsal..." řekl mu Clif polopatě.
"Chytá tě fantas!" řekl mu zlatokop. "Ten student, mi o ničem podobném nikdy nic neříkal!"
"Zni to až příliš absurdně, že jo?" zeptal se ho proutkař.
"Hele, Clife, dějí se tu zatraceně podivné věci! Ale tohle, co říkáš?"
"Vidíš, co se děje na vlastní oči, ale stejně mi nevěříš!" řekl mu proutkař. "Jsi jako učedníci,
kteří viděli Ježíše Krista po ukřižování a věděli, že jim řekl, že vstane z mrtvých a vrátí se k ním,
než odejde do nebe! Viděli ho, ale nevěřili!"
"Dal ses na víru?"
"Ne tak docela!" zabručel proutkař. "Radil bych ti, abys tam dolů už nelezl. Jednou tam opravdu
zůstaneš!"
"A co mám podle tebe dělat? Honit si ptáka? Dloubat se v nose? Jezdit na koni neumím a co se
týče opravování v osadě, mám obě ruce levé!"
"Jasně," řekl mu Clif. "Ty jsi akorát na to rytí v zemi! Můžeš dělat hrobníka!"
"Komu? Kravám, až pochcípají žízní?" zeptal se ho zlatokop.
"Nezdá se ti, že se pozvolna mění tvář krajiny?" přerušil jej proutkař. "Jako by se tam dole něco
dělo!"
"Potoky občas mění svá koryta a voda se ztrácí! No a?" odbyl jej zlatokop.
"Hele, Edgare!" zasyčel proutkař. "Mě se zdá, že nám všem bude ještě pěkně horko! Uvidíš, dej
na má slova!"
"Houby," odbyl jej zlatokop. "Byli tu všelijací vědátoři a na co přišli? Na prd! Podívali se,
pokroutili rameny a odešli! Víš ty co? Až se to tam dole uklidní, půjdeme se tam podívat!
Souhlasíš? Až k tomu smradlavému jezírku! Seženu pořádná lana a světla a mrkneme se tomu na
kloub!"
"Jsi blázen, víš to?"
"A kdo není?" zachmuřil se zlatokop. "Kdo dneska není blázen, Clife?"
***
- 59 -
Antologie
"Tak ty jsi ten student?" zeptal se jej Tom, jakmile se setkali na mostě u rozcestí, kde se scházel
s holkou od sousedství. Bylo parné odpoledne. Slunce jim rozpalovalo krev v těle a rozdmýchávalo
již tak popuzenou mysl. Tom chtěl stůj co stůj zjistit, zda-li jeho rádo by láska neodjela kvůli
studentovi a ten zase, proč jej sem vlastně John poslal. Objekt jejich zájmu byl však již ten tam a
jen sám Bůh věděl, zda se ještě někdy spolu setkají.
"Tak ty jsi ten milovník opuštěných žen a dívek?" odpověděl mu Eliot otázkou. "Jsem ten
studentík, který přišel do téhle díry, aby napsal o místních lidech školní práci. Jak se zdá, jste
všichni myšlením a činy kdesi v minulém století, jako byste nepatřili do dnešní doby! To z vás
udělalo tohle místo takové blbce?"
"Nejsem o nic větší kretén než ty!" řekl mu Tom a odplivl si do prachu u svých nohou. "Myslel
jsem, že spolu budeme mluvit jako normální lidé!"
Stáli proti sobě. Přeměřovali se pohledem. Po chvilce ticha se student hlasitě rozesmál. Tom se
opíral o zábradlí mostu přes již takřka vyschlý potok a udiveně se na něj podíval. Zdálo se mu, že se
musel zbláznit. Řechtal se na celé kolo a divoce koulel očima.
"Co je tu k smíchu?" zeptal se jej Tom vážně.
"My oba!" řekl mu student. "O nic nejde, nelezl jsem ti do zelí. Ta holka byla vážně kočka! Proč
odjela, když tě měla ráda? Sama mi řekla, že je už zadaná! Viděl jsem ji jen jednou, v obchodě toho
starého indiána! Není ti to ani trochu divné?"
"Přišel jsi se mi posmívat?" zeptal se jej Tom nevrle a odplivl si do lenivě se plazící vody pod
mostem. Takřka se ztrácela v bahnitém korytu, z kterého občas trčely k nebi velké kusy kamení.
Ještě pár dní sucha a voda zmizí docela.
"John, místní ochlasta, mi řekl, abych si s tebou šel popovídat! Dát věci do pořádku a poprosit
tě, abys mě trochu povodil po okolí! Říkal, že to tu celkem obstojně znáš, když ses tu narodil!"
"A on ne?" divil se Tom. "Je tu od té doby, co postavili tu svou osadu! Pár chalup a kupka hnoje,
nic víc tu není!"
"Mě to neříkej!" zamyslel se student. "Proč jsi sem se vlastně vrátil?"
"Zajímalo mě, jak se mají naši. Myslel jsem, že jim budu moct pomáhat na farmě..." řekl mu
Tom. "A ty? Proč jsi sem přišel ty?"
"Dělám na takové školní práci..." zamyslel se student. "Nepůjdeme někam do stínu? To sluníčko
se asi muselo zbláznit! Děsně připéká! Jak dlouho jsi tu? Týden nebo dva?"
"Na tom nesejde," odbyl jej Tom. "Co tedy chceš, abych ti řekl? Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem
Tom Bears, ale asi mě už znáš z doslechu!"
"Promiň, jsem Eliot!" podal mu student ruku a odtáhl se, aby si jej víc prohlédl. "Vážně mi to
připadalo k smíchu. Stáli jsme proti sobě jako dva rozlícení kovbojové. Mít ještě kolty, nemělo by
to chybu..."
"Dobře," řekl mu Tom. "Půjdeme někam pod stromy a zakopeme válečnou sekeru! Souhlasíš?"
"Nemáš nějaké pivo?" zeptal se jej student. "V místní hospodě mají jen ty teplé sračky! Ten
člověk, co to tam řídí, není schopný si ani opravit mrazák!"
"Do města je to daleko..." pokrčil Tom rameny. "Mám pod mostem menší tůni a v ní pár
plechovek!"
"Fajn," souhlasil student. "Zajdeme tedy pod most!"
"Odkud jsi?"
"Narodil jsem se v L. A. Studuju na jedné škole v... Sakra, teď mi to vypadlo! Prostě dělám
seminární práci na téma Sociologie lidského chování a jejich adaptace na různé druhy životního
prostředí..."
"Měl jsi jít za indiány nebo eskymáky! To jako píšeš o bezdomovcích, chudých farmářích,
žebrácích a prostitutkách?"
"A nesmíš zapomenout na zazobance, kteří si vozí zadky v drahých autech, jedí v luxusních
- 60 -
Antologie
restauracích a mají své honosné vily!"
"A co střední vrstva?"
"Zajímají mě pouze extrémy!" pokrčil student rameny. "Co je mi do střední třídy? Chci šokovat!
Srovnat zazobané hlavouny a lidi bez střechy nad hlavou. Americký zázrak s chudobou téhle země!
Jsou lidi, kteří mají všechno a ti, kteří nemají vůbec nic, nebo takřka nic, kromě svého vlastního
života!"
"Kriste pane!" vydechl Tom. "Nejsi ty náhodou komunista?"
"Ne, ale myslím si, že to mysleli dobře, avšak jejich cíle a ideály se časem ztratily pod... Prostě
se to zvrhlo! Najednou jim šlo jen o moc a majetek! Vlastně jde o obrácený kapitalismus. Všechno
masám, avšak majetek vlastnilo jen několik vyvolených!"
"Často máš výpadky paměti?" zeptal se jej Tom.
"Někdy," řekl mu student. "Když začnu honem přemýšlet, ztrácejí se mi souvislosti, nebo
jména, data a tak podobně!"
"Měl bys zajít k doktorovi!"
"Už jsem tam byl, prý je to dědičné," řekl mu student. "Tak kde máš tu lednici!"
"Tady pod pilířem u pravého břehu. Stačí ti jedno? Prozatím?"
"Měl jsi ji rád?"
"Tu holku?" zamyslel se. "Jo, ale všechno to bylo nějak moc rychlé a padlé na hlavu. Nejdřív mi
říkala, jak mě miluje a pak najednou změnila názor a odjela!"
"Třeba ji donutili její rodiče," namítl student. "Stává se to!"
"Co jako?"
"Slyšel jsem, že se sem nastěhovali před několika měsíci, ale život na venkově nesplnil jejich
očekávání. Byli zvyklí na lepší, takže se prostě sbalili a odjeli!"
"Možné to je," souhlasil Tom. "Co bys chtěl vidět?"
"Já nevím!" pokrčil student rameny. "Osadu jsem už prozkoumal. U jezera jsem byl taky a v
dole toho zlatokopa jakbysmet. Máte tu ještě něco jiného?"
"Jo, prach, teplo, vítr a nedostatek vláhy!" řekl mu Tom. "Není toho dost?"
"Myslím k vidění..."
"Šikmou věž nebo jinou historickou památku tu nemáme!" zamyslel se Tom. "Vlastně tu není
nic, co by stálo za námahu!"
"A co říkáš na to, co se děje v Edgarově dole? Na to, že se tu ztrácí voda?"
"To nevím," řekl mu Tom rezolutně. "Vážně mě to nezajímá! Podle Clifa se s vodou dějí různé
věci! Klidně se může ztratit pramen, vyschnout řeka, nebo vyrašit nový potok! A co se týče
Edgarova dolu? Ten chlap je mluvka a blázen! Hledá zlato tam, kde nic není! Prý mu tam kdysi
někdo něco podstrčil a on si teď myslí, že jednoho dne bude bohatý jako Rockefeller! Zdá se, že mu
to jde na mozek..."
"Byl jsem tam dole a vyvedlo mě to z míry!" řekl mu student. "Smrdí to tam jako v nějakém
sirném kotli a je tam teplo jako v sauně! A ta častá zemětřesení! Už se tu někdy třásla zem? Kdysi,
než jsi odjel na tu školu?"
"Ty taky víš všechno!" změřil si ho Tom.
"Vyptávám se," řekl mu student.
"Měl jsi být novinářem!" zamračil se Tom a dopil svou plechovku. "Chceš ještě pivo?"
"Jo," souhlasil student. "Neodpověděl jsi mi!"
"Ne," řekl mu Tom. "Předtím ne! Trvá to prý takové dva měsíce..."
"A jinak se nedělo nic zvláštního?"
"Co jako?" nechápal Tom. "Co by se mělo dít? Z dolu toho zlatokopa vychází nějaký plyn, to už
jsi říkal! Ztrácí se voda a potoky mění svá koryta! Tady chcípl pes! Nikdy se tu nic pořádného
nedělo! Slyšíš mě? Je to tu jen jedna zaprášená díra bez ničeho, co by stálo za to! Kdybych tu neměl
- 61 -
Antologie
rodinu, nevracel bych se..."
"Co takhle sopka?"
"Jsi jako má babička! Straší jí ve snech hora ohně! Copak jsme v pásmu sopek? Nejsou tu žádné
zlomové oblasti, žádné jiné poruchy v zemské kůře, nebo jak tomu vy vědátoři říkáte. Zjišťoval
jsem si to! Tady v okolí není žádná známka minulé sopečné činnosti! Běž a vrať se do Hollywoodu!
Natoč o tom film a já se na něj půjdu kouknout!"
"Tak copak se tu děje?" zeptal se ho student. "Všichni máme halucinace?"
"Jo, z horka a nedostatku tekutin!" souhlasil Tom. "Někdy vážně pochybuju o tom, jestli jsem
normální! Ty ne?"
***
Edgar s Clifem dorazili ještě téhož dne, kdy Clif navštívil jeho zlatý důl, do místní hospody v
osadě. Situace v dole se nezměnila a tak oba nasedli do proutkařovy obstarožní dodávky a rozjeli se
do Dodge city. Pivo bylo jako vždy teplé a výběr jídel se rovnal nule. Slepice docházely a skladovat
maso nebylo kde díky pokaženému mrazáku, který neměl kdo opravit.
"Co budeš dělat?" zeptal se Clif zlatokopa.
"Válet si koule!" řekl mu Edgar. "Udělám si dva roky prázdnin!"
"Unudíš se k smrti, tak dlouho nic nedělat?" dobíral si ho proutkař.
"Hele, co kdybych se dal dohromady s tebou? Ty najdeš vodu a já pomůžu vykopat studnu? Ve
hrabání do země jsem mistr!" řekl mu zlatokop a napil se zteplalého piva. "Co ty na to?"
"Jo, nabalíme si kapsy a odjedeme do Honolulu!" zabručel proutkař. "Nebo do Hollywoodu!
Staneme se producenty a natočíme film o téhle díře... Na zdraví!"
"Proč?"
"Co proč?" nechápal Clif. "Já jen hledám vodu, ty se umíš jen ohánět krumpáčem a lopatou.
Jsme dvojka k pohledání!"
"Vody je málo!" opáčil zlatokop.
"To máš pravdu," souhlasil proutkař. "Ale, Edgare, bude nám to stejně prd platné, když nenajdu
žádný pramen! V tomhle kraji je voda, jak se zdá, začarovaná. Prostě se ztrácí jako pára nad
hrncem!"
"Takže zkrachujeme?"
"Ty už jsi zkrachoval dávno! V té díře stejně nic pořádného nenajdeš," mávl proutkař rukou.
"Neznáš náhodou někoho, kdo by měl výfuk pro mého miláčka? Už to není ono! Co nevidět mi
upadne a ta má prašivá kára odmítne poslušnost."
"Ne, auta nejsou můj obor a neznám žádnou dobrou duši, která by si tu zařídila obchod s
ojetinami a náhradními díly!" zavrtěl zlatokop hlavou. "Zkus toho starého indiána..."
"Já nic nemít! Já se poptat svého bratrance! Možná on mít!" napodobil Clif jeho hlas. "Má tam
ještě dva černobílé televizory, jestli chceš, můžeš si jeden koupit! Bude ti hrát tak půl roku a pak
zhasne jako svíčka!"
"Jsem opravdu blázen, Clife?" zeptal se ho zlatokop.
"Na čele to napsané nemáš," řekl mu proutkař. "Tak co chceš slyšet?"
"Co když jsem promarnil svůj život?"
"Kriste pane, odkdy tě napadají takové filozofické otázky? Každý je k něčemu dobrý, každý
dělá co umí," řekl mu proutkař. "Myslíš si, že já skáču radostí, že mi nejde práce od ruky?"
"Říkáš mi, že nemám strach, když lezu do té své díry? Často si říkám, proč vlastně? Stala se má
nesmyslná práce smyslem mého bídného života? Co z toho mám, že se hrabu v zemi? Možná,
kdybych přestal, začal bych se vracet do své minulosti a přehraboval se zase pro změnu v ní, abych
nakonec skončil v nějakém blázinci! Zkurvený život..."
- 62 -
Antologie
"Víš co?" řekl mu proutkař. "Až se vzduch v té tvé díře trochu pročistí, zajdeme se tam podívat!
Nasadil jsi mi brouka do hlavy, stejně mě zajímá, jak to tam teď vypadá. A jestli chceš, vezmu tě do
party, ale připrav se na to, že práce se mnou nebude procházkou růžovým sadem, takže žádný
happyend!"
"Co mám říct? Bože, Clife, ty jsi tak dobrý! Pánbůh ti to oplatí!" zazubil se zlatokop. "Něco na
ten způsob?"
"Stačí, když mi zlíbáš nohy ruce, aspoň se dneska nebudu muset mýt!"
"A co byt a strava?"
"Máš v osadě nějakou boudu, nebo ne? Nechceš snad se mnou spát v jedné posteli?" zamračil se
proutkař. "Takový lidumil zase nejsem! Stačí, když si tam prdím sám, ještě tak čichat tvé smrady!
Pane, za co mě trestáš?"
***
Ještě v tentýž den k večeru se do blízkosti dolu zatoulal starý zablešený pes. Obešel kopec hlíny,
očichal zrezavělý stroj na pumpování vody a nakoukl do boudy stojící nedaleko. Nikde však nebylo
ani živáčka, natož něco dobrého k snědku. Hlasitě si olízl takřka bezzubou tlamu a vydal se
prozkoumat díru v zemi. Doplazil se k okraji šachty a zavětřil. Cítil odporný zápach unikajícího
plynu, co však cítit nebylo, byl oxid uhelnatý, který se začal uvolňovat z půdy pod bahnitou
břečkou na dně dolu. Pes se znechuceně otočil a odběhl pryč.
Do té doby probublával z jezírka jen oxid siřičitý. Nebylo jej takové množství, aby dokázal
otrávit vzduch v šachtě. Edgar měl navíc nainstalovanou jakousi vzduchovou pumpu, takže
koncentrace tohoto plynu nebyla, až na občasné zvýšené výrony, vysoká. Zato nový plyn, který se
dostával k povrchu, byl těžší než vzduch a usazoval se u dna šachty pod třetí chodbou a čekal na
sílu, která jej vyžene ven. Stal se časovanou bombou pro život v okolí dolu. Čas míru a pokoje byl
ten tam. Doba byla těhotná a porod se rychle blížil...
- 63 -
Antologie
Kapitola desátá: Pastviny
Na druhý den se k farmě znovu přihnal Clif se svou dodávkou. Když zastavoval vůz, probudil
všechny v domě. Ty co spali, i ty, kteří již dávno vstali, ale ještě se neprobrali plně k životu. Clif se
rozhlédl kolem sebe a zavrtěl nevěřícně hlavou. Plno věcí by tu potřebovalo opravit. Říkal si.
Ostřížím pohledem obhlédl dům i hospodářská stavení. Jsi pořádně tvrdohlavý, Bearsi, jako mezek!
Pousmál se a vykročil ke schodišti na terasu.
"Jako ranní ptáče!" zakřenil se na něj Allan, jen co otevřel oči, rozhodl se, že se projde kolem
domu. Kdyby se časně z rána Clif neobjevil na farmě, odložil by tuto procházku na poledne.
"Chodím spát se slepicemi a s nimi taky vstávám, Allane!"
"A kde máš kohouta?" podával si jej jen o něco starší muž. "Doufám, že je neobhospodařuješ
sám? Slyšel jsem, že ten tvůj poslední z toho onemocněl a brzy na to pošel!"
"Můžu ti je přenechat, jestli se na to cítíš?" pokrčil Clif rameny. "Co že se kroutíš jako opilý
had? Snad jsi nespadl z verandy na svou tvrdou palici?"
"Ale..." mávl Allan rukou. "V noci jsem řádil se svou starou! Znáš to, mám už léta a tělo
neslouží jak má..."
"Zajdi si za starou bábou u rozcestí pod Holým vrchem! Povídá se, že je potomkem indiánských
čarodějnic. Třeba ti dá nějakou radu!"
"Indiáni měli vždy jen šamany, to bys měl vědět!" zamračil se Allan a pomalu sešel ke svému
příteli na udusanou zem. "A bydlí v údolí..."
"A co jejich staré? Copak se mnoha věcem nepřiučily? Říkala mi něco o dávno zapomenuté
kletbě!" nadhodil tiše Clif a pohlédl na Allana s otázkou v očích. "Prý někdo proklel starého Bearse
i jeho famílií až do desátého kolena! Taky říkala, že v noci vidí padat hvězdy z nebe a z útrob země
se prý ozývá podivné hučení!"
"Babské tlachy," pousmál se Allan. "Fakt je, že se tu začínají dít věci!"
"Alice má pořád ty ošklivé sny?" zeptal se jej Allan s účastí. "Té čarodějnici v noci šlehá z
ohniště plamen skrz komín až k obloze. Bojí se spát ve své boudě, aby v ní náhodou neuhořela.
Byla z toho celá nesvá!"
"Tak to je její problém!" pokrčil Allan rameny. "Sam tu bude každou chvíli. Slunce bylo ještě
pod horizontem, když jsem ho slyšel nadávat!"
"Má připravené všechny věci?" zeptal se jej Clif. Zadíval se na oblohu. Byla čistá, jako obvykle.
"Dneska bude zase horko. Mohlo by konečně zapršet. Nedělá to dobře dobytku, pastvě, ba ani
lidem."
"Ty bys mohl být farmářem a ne podomým hledačem vody..."
"Profesionálem, Allane, tam kde ostatní zklamou, tam já najdu vodu! Už z doslechu bys mě měl
znát, má pověst mě přece předchází!"
"A co pýcha? Nejsi tak trochu pyšný, Clife?" zahučel nad nimi Samův hlas. "Jsem připraven!
Vezmeme si náš džíp, má sice jen plátěnou střechu, ale je pořád lepší než ta tvoje plechová rakev..."
"Máš s sebou prachy? Platí se předem!"
"Jenom polovinu!" odbyl jej Sam. "Druhou dostaneš, až zjistím, že tam ta voda skutečně je! Já
nezačal, jsi moc drahý, takže se musím pojistit!"
"To jsi mohl rovnou objednat vrtnou soupravu od naftařů nebo geologů! Máš chuť na artézskou
studni? Kriste pane! Tady na to nejsou podmínky..." zavrtěl Clif hlavou. "Řekni mi, ty parchante
jeden, co tu v noci vyvádíš, že se třese celá země?"
"Třese se pořád, ale přes den si toho člověk nevšimne..." řekl mu Allan. "Udělal jsem si takový
malý seismograf, ale dneska ráno jsem ho vypil, vydržel jen dvanáct hodin. Nevím, jestli to bylo
skutečně zemětřesení, nebo má touha po pořádném drinku!"
"Nepij!" varoval jej Clif. "Vyschne ti mozek!"
- 64 -
Antologie
"Do smrti mi jistě vydrží, a prochlastané tělo nebude alespoň červům potom tolik chutnat!"
"Jsi hrozně nechutný, Allane, víš to?" zeptal se jej Clif, když nastupoval do džípu. "Hrozně
nechutnej..."
"Život je někdy nechutný, Clife!" mávl Allan rukou.
"Málem bych zapomněl," řekl Sam svému otci. "Když už jsme u toho života, řekni Tomovi, že
život není jen nic nedělání a chození za holkama!"
"Je to tvůj syn, Same!" zakřičel na něj Allan. Díval se, jak otáčí vůz a míří k cestě ohraničené
dřevěnými ploty. "Stejně mu vzala roha a odjela zpátky do civilizace!"
"Právě proto!" odbyl jej Sam a zařadil rychlost.
Zmizeli v prachu a probouzejícím se dni. Stařík si dřepl a přidržel si dlaň u země. Buď se mi
třesou kolena, nebo má země zimnici! Řekl si v duchu a beze slova odkráčel k domu. Zablesklo se.
Z čistého nebe. Allan čekal na hromobití, ale to nepřišlo. Někdo tam nahoře se musel zbláznit.
Zabručel si pod vousy.
"Co jsme ti udělali, Bože, že nás tak trestáš?" zavolal stařík k nebi, ale nedostal žádnou
odpověď. Zdálo se, že má vyvěšený nebeský telefon.
***
"Víš o tom, Bearsi, že se ti tví sousedé odstěhovali?" zeptal se jej Clif ukodrcaný tou šílenou
jízdou po pozemcích farmy. Uplynula hodina od jejich odjezdu a slunce již dávalo o sobě znát.
"Jestli bude stále víc připékat, tráva se spálí na troud a dobytek pojde hladem a žízní. Taková
horka nepamatuju, co jsem začal s touhle prací, když mi ji můj otec hodil na hlavu!" řekl mu Sam.
Věnoval se plně řízení džípu. Ke svému společníkovi se neotáčel, protože dobře věděl, co se může
stát v případě, ztratí-li v plné rychlosti kontrolu nad řízením vozu.
"Ten chlap se musel zbláznit, když si myslel, že za několik měsíců bude mít viditelné výsledky.
Měl raději zůstat ve městě a věnovat se činnosti, pro kterou vystudoval a má větší předpoklady, že ji
zvládne. Byl u mně asi před měsícem, řekl mi, že možná odejde zpátky k civilizaci. Nabídl mi svou
usedlost. Neměl jsem to srdce ho odmítnout, tak jsem ji koupil za babku!" pokračoval Sam.
"V tomhle máš pravdu, Bearsi," přikývl Clif souhlasně hlavou a posunul si klobouk víc do čela.
"Možná, že vodu vůbec nenajdeme... Počítáš s tím?"
"To neříkej ani ve snu, potřebuji ji jako sůl! Bez vody jsem vyřízenej! Můžu to tady zabalit!
Vyplatit pomocníky, jestli budu mít vůbec na mzdy, a sebrat rodinu a svých pět švestek! To abych
rovnou odjel jako moji sousedé! Co bych tu dělal? A navíc jsi drahý jako hrom! Člověk aby si
měsíc odtrhoval od úst, aby měl na zaplacení jednoho pochybného hokynáře, který o sobě myslí, že
ví od samotného Pánaboha, kde ta zatracená voda je!"
"Tak to pr!" zarazil jej Clif. "Když ani já nic nenajdu, nemusí zákazník nic platit! Taková kurva
zase nejsem, Bearsi!"
"Jasně," zabručel Sam a vyrovnal vůz, když najeli na větší terénní nerovnost a stroj se začal
povážlivě kymácet.
Clif se otočil dozadu a vytáhl z příruční lednice flašku piva. Neopomenul se rozhlédnout po
obloze s pražícím sluncem. Z toho pršet nebude! Zamračil se. Popotáhl nosem. Zatracený prach! Za
nimi se táhlo dlouhé mračno prachu a drobného písku z vyprahlé půdy.
"Je to k zbláznění, Bearsi! Nezávidím vám ani trochu," řekl mu s účastí. "Nechceš taky?"
"Ne, díky," zavrtěl Sam hlavou. "Když řídím, nepiju!"
"V tomhle horku budeme hned namol, jestli si nedáme pozor!" pousmál se Clif a pomalu upíjel
studený mok. "Zatracená civilizace! Chlazené pivo, to dřív nebylo. Musel ti stačit kbelík studené
vody, která byla za chvíli teplá jako polívka! Nedalo se to pít, věřil bys mi, Bearsi?"
"Jo, ale chlastat jsme museli i zteplalou vodu... Taky mě tahle vymoženost, jak říkáš, hodně
- 65 -
Antologie
stála! Neuhodl bys, kolik jsem musel vysolit! Stejně si myslím, že mě ten prodavač natáhl o dobré
dvě stovky."
"Jo, obchod je obchod. Musíš počítat s tím, že ne všichni jsou poctiví, jak nám káže zákon!"
řekl mu Clif. "Kde chceš, abych začal? Zbývají nám tři hodiny do poledne... Kde jsme teď?"
"Tady jsi hledal před dvěma lety, žádná voda tu není, jedeme na druhý konec pozemku!"
odpověděl mu Sam. Přeřadil na nižší rychlost. Převodová skříň byla jiného názoru, který vyjádřila
po svém hlasitým skřípotem.
"Tohle auto má taky spojku, Bearsi," houkl na něj Clif. "Když jsi línej ji sešlápnout, nech si sem
namontovat automatiku!"
"Víš, co mě na tobě nejvíc štve?" podíval se na něj Sam. Poprvé za dobu, co vyjeli z domu se
mu na několik vteřin zahleděl do očí a nevšímal si řízení. "Staráš se o věci, do kterých ti nic není! Já
zastavím a řídit budeš ty! Uvidíš sám, že tahle kára potřebuje opravit a seřídit pár věcí, ale kde mám
na to vzít prachy? Všechno co mám, vrazím do dobytka! Kurva práce..."
"Sorry, Bearsi, nechtěl jsem tě naštvat!" řekl mu Clif upřímně. "Měl bys mě už trochu znát."
"Právě proto!" mávl Sam rukou. "Jdeme hledat vodu, ne vykopávat válečnou sekeru!"
"Máš recht," řekl mu. "Ale stejně si myslím, že jsi zatracenej parchant!"
"Myslet si můžeš, co chceš, Clife!" řekl mu Sam.
Zatočili ke kopcům. Širokým obloukem objeli hospodářské budovy a noclehárnu pro honce. U
horizontu se v teplém vzduchu vlnila silueta jezera, které se pozvolna vypařovalo pod útokem
nenasytného slunce. Na okamžik spatřili napůl opravený plot. Sam se pousmál, vždy měl čich na
pořádné a pracovité lidi, a taky je podle toho, i když byly doby, kdy neměl peněz nazbyt,
odměňoval.
"Tady jsme ještě nebyli, Bearsi," řekl mu Clif. "Kdy jsi koupil nové pozemky? Kde jsi, sakra,
sehnal prachy, když říkáš, že nemáš ani děravý groš? Vidíš tu zaprášenou osadu nalevo? Který z
usedlíků ti to prodal?"
"Jeden ze sousedů neměl peníze, které si ode mne před lety půjčil. Dohodli jsme se na
nefinančním vyrovnání!" zazubil se na něj Sam. "Nemysli si, nejsem vydřiduch! Čekal jsme hodně
dlouho, než jsme se dohodli..."
"Vzdal to?" vyzvídal Clif.
"Kdepak," pousmál se Sam. "On? Nikdy! I kdyby měl chcípnout, nenechá se odradit! Měl
prostě smůlu a nevyšly mu nějaké obchody. Tak mi řekl, že mi přenechá nějaké pozemky, tak
jaképak copak?"
"Jak často se s ním vídáš?"
"Několikrát do měsíce, sejdeme se a zpijeme do němoty!" řekl mu Sam.
Na tváři mu pohrával úsměv. Málokdy jej někdo viděl, jak se směje. Vždy chodil zamračený a
zakaboněný. Byl odměřený a strohý, avšak přes všechny jeho zápory měl alespoň kousek čisté ho
srdce. Byla tu Ann, kterou bezmezně miloval. Děvčátko, na němž lpěl a nedovolil, aby ji někdo
ubližoval.
"Tady to je," řekl Clifovi a zastavil. Ten vylezl pomalu z vozu a rozhlédl se zamračeně po okolí.
"Jedna ku padesáti, Bearsi!" řekl mu. "Víc ti slíbit nemůžu..."
"Ty jsi tu šéf!" rozhodil Sam ruce v obranném gestu. Pozoroval proutkaře, jak soustředěně
obhlíží okolní terén a podle svého systému prochází vybranou lokalitu. Sam se uklidil do stínu
stromů a nespouštěl z Clifa oči. V duchu si říkal, jak to ten chlap dělá, že najde vodu tam, kde by ji
nikdo nehledal.
***
- 66 -
Antologie
Po dvanácté hodině byli již Sam s Clifem zalezlí ve stínu několika vysokých a statných stromů a
pojídali oběd. Očima bloudili až k horizontu, kde se země dotýkala nebe a nekonečné holé pláně
mizely kamsi v nenávratnu. Nikde nebylo ani živáčka. Kraj byl pustý a prázdný, vyplněný jen
zvadlou travou táhnoucí se bůhví kam a občasnými ostrůvky vyššího porostu, které tu a tam
vyplňovali plochu zeleného koberce pastvin a oživovaly jeho nudnou jednotvárnost.
Kdesi nad jejich hlavami v proudu stoupavého vzduchu se vznášel majestátný orel. Alespoň si
mysleli, že jde o orla. Nehybně se nechal unášet neviditelnou řekou a ostřížím zrakem sledoval
zemi, nenajde-li někde horkem uondanou myš či jiného hraboše.
"Zatím jsme toho moc nenašli!" postěžoval si Sam.
"Taky jsem neřekl, že tu voda skutečně je! Sice jsem dobrý hledač vody, ale nejsem kouzelník,
nebo přivolávač deště, Bearsi!" bránil se Clif. "Dal jsem ti poloviční pravděpodobnost. Buď tady
někde je, nebo není! Nikdy neslibuji něco, co nemůžu splnit..."
"Zatracené horko, jednou nás to všechny zabije!" otřel si Sam orosené čelo a vytáhl z lednice
svou první láhev. "Mám žízeň jako velbloud!"
"Dávej pozor, ať se neopiješ, Bearsi, tvou povinností je řídit svůj džíp! Nebudu hledat vodu,
starat se o tebe a ještě ke všemu řídit. Sedět za volantem je to poslední, co bych dneska chtěl..."
"Neboj se, hned tak něco mě neporazí."
Nechal si ještě polovinu lahve a položil ji na zem ke kmeni stromu, aby se nepřevrátila. Chvíli
mlčky pojídali předem připravený pokrm a nechávali si své myšlenky pro sebe. Vysoko na nebi se
zableskl trup dopravního letounu. Clif na okamžik zaklonil hlavu a ruku si dal před čelo, jako by jej
vzdálený stroj opravdu začal zajímat.
"Vidíš je?" ukázal prstem na oblohu. "Ti se nemusí starat, aby jim v horku nevyschl mozek!
Lidé z města, co oni vědí o životě? Starají se jen o své obchody, jak dobře a výnosně investovat, kde
najít dobrého psychoanalytika a bůhví co ještě! A na druhé straně nechávají živořit na ulici tisíce
chudáků, kteří nemají na jídlo, střechu nad hlavou, natož na sociální pojištění a další poplatky!
Vyhnat je ven z mrakodrapů, přepychových kanceláří a jejich honosných vil a dát jim do ruky
lopatu, ať ukáží, co v nich je!"
"Drží naše hospodářství, Clife... Hlavně že bereš nehorázné prachy za několik desítek hodin
pochybné činnosti. Svět, kde jsou si všichni rovni, není v současné době možné uskutečnit, nevidíš,
jak dopadl komunismus?" zavrtěl Sam hlavou a dopil svou poloprázdnou láhev.
"Přestaň se hádat, Bearsi, a podívej se na sebe! Dřeš se do úmoru, a jediná věc, která tě tu drží je
láska k tomuhle kusu země a tvé rodině! Nemám pravdu?"
"Jsi zatracený socialista, Clife! Mluvíš o finanční rovnosti a sám si nacpáváš kapsy," odbyl jej
Sam. "Už aby byl večer, tohle horko mi leze na mozek!"
"Naložím se do ledu a nevstanu, dokud nebude pět odpoledne!" popotáhl Clif nosem. "Máš ještě
jiné vhodné místo, kde bys chtěl mít studnu?"
"Museli bychom se vrátit kus k domu. Asi půl kilometrů od něj. Chci ti něco ukázat, pojedeme
doprostřed pastvin, to jsi určitě ještě neviděl!"
"Ďáblovu jámu? Edgarův důl zná každý!" zamračil se Clif. "Tam jsem málem zahučel, když mi
bylo pět! Nemám tohle místo rád. Bezedná díra rovnou do středu země... Byl jsem tam včera
odpoledne a kouřilo se z něj jako z fabriky. Řekl jsem Edgarovi, ať to tam zabalí a jde dělat něco
jiného. Jednou ho to tam zabije."
"Už dávno by to tam měl zasypal," pokrčil Sam rameny. "Ukážu ti něco jiného, vypadá to jako
dno jezera. Kdyby hodně zapršelo a voda by se již nestačila vpíjet do země, měli bychom aspoň na
týden vystaráno!"
"Mluvíš jako malý kluk," zašklebil se Clif. "Hned tak nezaprší, a kdyby ano, muselo by lít jako
při druhé potopě světa, protože je zem tak vysušená, že je žíznivější než všichni opilci světa!"
"Asi máš pravdu," povzdechl si Sam. "Pořád hledám nějaký nový způsob, jak si zajistit
- 67 -
Antologie
dostatečný zdroj vody."
"Co tak, kdybys nechal přivést další nádrže na vodu a čerpal ji z potoků, dokud nevyschnou?
Měl bys alespoň na chvíli po starostech..."
"Dobře víš, že by se kazila!" zavrtěl Sam hlavou. "Studna je nejjistější, je v ní chlad a voda v ní
vydrží dlouho v dobrém stavu, pokud si dáš jen trochu víc pozor, abys u ní nevylil nějakou
chemikálii, nebo ji něčím nezasypal."
"Měl bys jít ke mně do kšeftu!" podával si jej proutkař.
"Co bych z toho měl?" zeptal se jej Sam a pohlédl na hodinky. "Ještě půl hodiny a budeme
balit."
"Víš o tom, Bearsi, že jsi někdy docela slušný společník, na to že jsi pěkný parchant, jde u tebe
o velmi úctyhodný výkon." zašklebil se Clif a pohlédl na zamyšleného Sama. "Nevěříš mi?"
***
Den ubíhal. Sam vedl džíp přímo skrze pastviny. Polední horka polevila a přesto nespatřili za
celou dobu jediný kus dobytka, natož někoho z honců. Kam až jejich oči dohlédly, byly nekonečné
pastviny. Tyto roviny se nehodily k ničemu jinému, než k chovu dobytka. Půda ztratila svou sílu,
poznamenala ji sucha léta, období s přívaly vod, útoky zdivočelého větru a pysků skotu.
Po patnácti minutách jízdy se zastavili kdesi uprostřed pastvin. Sam se s ulehčením zvedl ze
sedadla a vypnul zapalování. Clif zůstal sedět na svém místě. Očima bloudil kolem vozu, nic
nepostřehl. Pohlédl na Bearse a zavrtěl hlavou. Ničemu nerozuměl. Ten se však jen tajemně šklebil.
Zbláznil se? Ptal se Clif v duchu. Po chvíli konečně sestoupil na zem a vykročil k farmáři.
"Už jsme tady?" zeptal se ho. "Bearsi, nelokl sis toho piva trochu víc než je zdrávo?"
"Copak to nevidíš?" ukázal rukou na prašnou zem. "Jsme na svahu. Na krátkém svahu s
mírným, takřka nepostřehnutelným sklonem. Kdyby mi o tom Allan neřekl, nevšiml bych si toho.
Pojď!"
Ušli několik metrů. Clif se otáčel na všechny strany a očima přeměřoval okolní terén. Opravdu
se mu zdálo, jako by stáli na okraji ohromného talíře obráceného dnem vzhůru o průměru několik
desítek metrů, který byl až po okraj zakopán v zemi. Zamračil se. Sam vítězně mlčel, ale tvář měl
kamennou a bez výrazu.
"Jak dlouho to tu je?" zeptal se jej Clif. "A co to vůbec je?"
"Nevím!" pokrčil Sam rameny. "Snad několik měsíců."
"A tam dole?" ukázal Clif rukou do ohromného dolíku. "Třeba se ztratila spodní voda a na její
místo se hornina prostě propadla... Nezkoušeli tu náhodou ty umělé seismické otřesy? Co když tu
někdo hledal plyn, nebo tak? Nehrál si tu někdo z výbušninami?"
"Tady? Nestalo se tu nic, co by mohlo způsobit propadnutí země lidskou rukou!" řekl mu Sam a
začal sestupovat na dno pomyslného talíře. "Shora to musí být dobře vidět! Včera tu létalo nějaké
letadlo. Asi zase něco přeměřovali. Copak je tenhle kus země nějak důležitý?"
"Co já vím?" pokrčil proutkař rameny. "Stejně to vypadá nějak blbě!"
"Před měsíci tu byla rovná zem, bez jakéhokoliv terénního úkazu!" řekl mu Sam. "Cítíš to? Zase
se třese zem, jako kdybys měl zimnici!"
"Jo," přikývl Clif. "Už o tom někdo ví? Mimo tebe a Allana?"
"Asi ti v letadle, a bůhví kdo ještě," odpověděl mu Sam a šel dál. Po chvíli se zastavil a zamával
na Clifa. "Tady je střed! Když se podíváš, uvidíš ten rozdíl ve výšce terénu... Viděl jsem už ledacos,
Velký kaňon, Niagary, pouštní útvary v Coloradu, Mississippi a další zajímavosti téhle země... Ale
copak tu přistálo UFO?"
"Marťani?" zeptal se jej Clif vážně. Vyznělo to dost komicky. Oba se zarazili. "Co by tady dělali
nějací zelení pidimužíci?"
- 68 -
Antologie
"Co myslíš, může tady být voda?" zeptal se Sam proutkaře. "Copak se tohle stává každý den?
Tohle jsem ještě neviděl!"
"Tady?" otočil se několikrát dokola, jako pes, který se chystá spát. "Nevím."
"Zkus se po ní podívat," řekl mu Sam.
"Za pokus to stojí!" řekl mu Clif a vytáhl zpoza opasku svůj nástroj ve tvaru písmene Y. Několik
desítek minut chodil po celé ploše a kroutil hlavou. Nerozuměl tomu. Vše nasvědčovalo tomu, že
tam dole něco je, ale na vodu to nevypadalo. Clif se vrátil s kamennou tváří ke stojícímu farmáři,
který již netrpělivě čekal na jeho odpověď.
"Nevím, Bearsi, asi jsem se zbláznil, ale tam dole určitě něco je! Hluboko, zatraceně hluboko a
dere se to ven!"
"Co to je?"
"Já nevím, voda to není," řekl mu proutkař bezradně.
"Tak co tedy?"
"Něco hustšího, něco jako krupicová kaše, hustá krupicová kaše! Táhlo mě to dolů jako blázen!"
"Kolik tam toho je, Clife?"
"Hodně," řekl mu. Tvář měl takřka bílou. "Nedokážu odhadnou, co tam dole je a kolik tam toho
je! S ničím podobným jsem se ještě nesetkal..."
"No sláva!" povzdechl si Sam. "Když to není voda nebo nafta, tak co to teda, sakra, může být?"
"Co může být hluboko pod zemí, napůl tekuté a horké jako roztavené železo?" zeptal se jej
proutkař.
"Nedělej si ze mne srandu!" řekl mu Sam. Proutkař vedle něj bezradně postával. Přemýšlel,
jestli se v tom horku nepomátl na rozumu a zda-li má ten správný prut.
"Magma?" zeptal se Sam po chvíli ticha. "Koho by to napadlo? Ty jsi blázen, Clife... Tohle by
nenapadlo ani toho nejbláznivějšího režiséra v tom Hollywoodu!"
"Možná," pokrčil Clif rameny. Vydal se zvolna k vozu. Bears šel kus za ním.
"Jak to můžeš, sakra, vědět?"
"Já to nevím! Promiň! Možná, že jsem se spletl. Snad na tom má vinu ta prohlubeň v zemi.
Okolí může být suché a ten dolík je vlhký, protože je níž. Já vážně nevím, Bearsi! Teoreticky je
možné vše... Sám dobře víš, co se tu poslední dobou děje!"
"Jak hluboko jsi říkal, že to může být?"
"Několik stovek metrů, možná kilometr? Kilometrů?"
"Počkej, proč myslíš, že tam něco je?" nechápal Sam.
"Říkám, můžu se mýlit! Jsou některé věci, které člověk nedokáže vysvětlit... Tohle je jedna z
nich. Buď tam nic není, a já jsem nejspíš cvok, nebo je tam toho takové množství, že by to zaplnilo
celý tenhle kraj!"
"Dobře," řekl mu Sam.
Myšlenky se mu divoce honily hlavou. Stále mu nedocházel smysl Clifových slov. Vlezl do
džípu a nastartoval motor. Proutkař se díval nepřítomně před sebe. Sam chtěl projet prohlubní, ale
rozmyslel si to a objel ji širokým obloukem. Pitomosti! Říkal si. To snad nemůže být pravda.
"Pomůžeš mi ještě s tou vodou?" zeptal se svého společníka.
"Jo. Ale musím si vzít jinou virguli!" řekl mu Clif a ukázal na prut. Byl pokřivený a spálený,
jako by jej někdo hodil do ohně. "Bearsi, být tebou, odejdu stejně jako tvůj soused."
"Ty jsi blázen, Clife!" řekl mu Sam rezolutně. "A co jako myslíš, že budu dělat? Všechno
prodám a vydám se někam nazdařbůh? Jen tak pro nic za nic? Copak jsem nějaký blázen?"
"To netvrdím," bránil se proutkař. "Pusť to z hlavy, Bearsi, bylo to jen takové vnuknutí! Kašli na
to, jedeme dál!"
***
- 69 -
Antologie
"Už jste zpátky?" přivítal Allan oba muže. "Stihli jste to do západu slunce... Stalo se něco?"
"Kde jsou všichni?" zeptal se jej Sam. Dům byl prázdný, jako po vymření. Obloha se zbarvila
do ruda, jako předzvěst něčeho šíleného, co převyšuje hranici lidské představivosti.
"Tom se šel někam projít." začal Allan.
"Určitě s tou holkou! Ta vlastně odjela..." zamračil se Sam. "A dál?"
"Kate s Alicí a Ann šly pěšky podél potoka na druhý konec pozemku k budovám u
severovýchodního plotu. Zpátky je přiveze někdo z honců!"
"V pořádku," přikývl Sam. Allan zůstal překvapeně stát. Co se stalo? Pohlédl na Clifa, ale ten
mlčel. Tvář měl jako z kamene. Bez výrazu, čehokoli, co by objasnilo vzniklou situaci.
"Našli jste vodu?" zeptal se znovu.
"Jo!" přikývl proutkař a vylezl z džípu. Vydal se ke svému vozu. Starý Dodge již na něj
netrpělivě čekal, rozpálený poledním žárem, přestože byl ukrytý ve stínu stromů.
"Nejenom vodu!" řekl Clif po chvíli. Nasedl a odjel. Sam držel v ruce peníze, které po něm
proutkař požadoval. "Asi jsem cvok!"
"Same?" houkl na něj Allan. "Řekne mi tu někdo něco?"
"Ale jo, když chvíli počkáš!" odbyl jej a vyšel po schodech na terasu. "Je v lednici ještě nějaké
pivo?"
"Spousta..." řekl mu jeho otec. "Kam Clif uháněl?"
"Asi domů, říkal, že má děsnou chuť se opít! Sám..." řekl mu Sam. "Pamatuješ si na tu
prohlubeň, co vypadá jako zakopaný talíř?"
"Co je s ní?" nechápal Allan.
"Clif tam asi na něco přišel..." řekl mu Sam stroze a nechal jej na pár minut samotného. Stařík
se překvapeně opřel o stěnu domu a čekal na svého syna.
"Co tam našel?" zeptal se znovu, když Sam vyšel ze dveří se dvěma lahvemi vychlazeného
moku. Jednu si vzal a otevřel ji. Stále se díval do Samovy vážné tváře.
"Sám neví, co to může být..."
"Co říkal?"
"Není to ani voda, natož nafta!" zachmuřil se Sam.
"Určitě ne, Souhlasil Allan. "Před rokem a půl tu byla jedna petrolejářská společnost, ale nic
nenašla! Byl to jen planý poplach..."
"Víš něco o sopkách, tati?"
"O čem?" podivil se Allan. Nepoznával svého vlastního syna.
"Clif říkal, že tam kdesi dole je žhavé magma!"
"Magma?" zeptal se jej Allan. "Je všude pod ztuhlou slupkou země. Co má být?"
"Podle něj leze na povrch!" řekl mu Sam a jedním zátahem vypil obsah lahve. Chvíli ji otáčel v
ruce a pak ji poslal dlouhým hodem, tam kam patří, do kontejneru postaveného u rohu domu.
"Nespletl se?"
"To nevím, tati!"
"Takže, podle něj..." zamyslel se Allan.
"Víš, co to znamená?" zeptal se jej Sam. "Clif se na tom zatraceném slunci musel zbláznit, jinak
to nevidím!"
- 70 -
Antologie
Kapitola jedenáctá: Hlas polnice
"Zjistil jsi něco? Byl jsi za Clifem? Co říkal John z osady? Co Edgar? Slyšela jsem, že se z jeho
dolu valí černý kouř!" vyzvídala Alice. Byla hluboká noc. Měsíc byl v novu a na nebi zářily jen
mlčenlivé hvězdy. Venku byl podivný klid. Psi se někam vytratili. Už několik nocí neslyšeli jejich
vytí. Snad něco vycítili a vzali do zaječích.
"Na nic jsem nepřišel!" zavrčel. "Nikdo mi nic neřekl a všichni se na mě dívali jako na starého
blázna, který se moc často dívá na televizi!"
"Takže jsme zase tam, kde jsme byli! A co Sam?"
"Kope studnu," řekl jí Allan zamyšleně. "Mračí se takřka na celý svět a s nikým nepromluví
kloudné slovo!"
"Sam je naše dítě a zdá se, že si od nás vzal jen ty nejzápornější vlastnosti!" povzdechla si Alice.
"Nemyslíš?"
"Nebudu se s tebou o něm bavit!" zabručel jako medvěd.
"Vážně?"
"Takový je život..." řekl jí Allan.
"Zase zvoní a cinká nádobí v kuchyni!" zaposlouchala se do řinčení talířů a skleniček. "Copak
to nikdy neskončí?"
"Až bude po všem, pak ano..." zamyslel se a obrátil se k ní zády. "Je už pozdě..."
"Možná, že pak bude i po nás!" řekla mu nabroušeně a otočila se na druhý bok. "Dobrou noc,
Bearsi! Všichni jste stejní! Když na to máte chuť, tak by vás jeden namazal na chleba, ale když od
nás ženských nic nechcete, nedá se s vámi bavit! Jste banda nadutých ignorantů..."
"Neříkej," zabručel starý muž. "A co jste vy ženské? Pořád jen slepičíte! Jste jako ty opeřené
dvounohé slepice, které se jen dívají, kde by co sezobly!"
"Jsi ožralý!" řekla Alice svému muži. "A jestli na mně nebudeš hodný, hraj si sám se sebou..."
"Díky!" uchechtl se Allan. "Děláš, jako bych bez toho nemohl být! V mém věku? Spi, slepičko
moje!"
***
"Allane, jsi tady?" zakřičel Sam na svého otce. Vyšel na terasu. Rukama si prohrábl černé vlasy
a rozhlédl se kolem sebe. Ráno bylo až příliš klidné. Sešel dolů po schodech a pohlédl na pastviny
táhnoucí se kamsi za obzor.
"Krásné ráno, což?" vyrušil jej Allan. "Co jsi mi chtěl?"
"Zdá se, že něco není v pořádku!" řekl mu Sam nazlobeně.
"Proč?" nechápal Allan.
"Včera jsme vykopali dobrých sedm metrů navíc a po vodě ani památky!"
"Kriste pane," přivřel Allan oči. "Trháte rekordy, chcete se prokopat rovnou do Číny? A co bylo
dál?"
"Nic," řekl mu. "Žádná stopa po vodě, poslal jsem pro Clifa! Viděl jsem, jak se mu prohýbá
virgule pod rukama. Do prdele, ta voda tam musela být. Všechno nasvědčovalo tomu, že tam
skutečně je!"
"Tomu nerozumím," zavrtěl Allan hlavou.
"Co tu děláte vy dva?" bouchla jej do zad Alice.
"Takže se ztratila za tři dny?" zabručel Allan. "Co chceš, slepičko?"
"Kdo se ztratil, kohoutku?" chytila jej za rameno.
"Voda! Clif našel vodu, ale když Sam vykopal studnu až pod hranici spodní vody a překročil
obvyklou hloubku studny o dobrých sedm metrů, žádnou nenašel!"
- 71 -
Antologie
"Může být hloub?" zeptala se.
"Těžko, zem by měla být aspoň trochu vlhká! Musela poklesnout hladina spodní vody..." opáčil
Sam. Očima bloudil po obzoru, zdálo se, že stále něco hledá.
"A byla?" zavrčela netrpělivě Alice. Tiskla Allanovi rameno tak silně, že vykřikl bolestí. "Z vás
aby to jeden páčil heverem! Tak co?"
"Ne, jak už jsem řekl, ani kapka!" zavrtěl Sam hlavou.
"Hladina spodní vody..." říkala si Alice nahlas. "Co to má společného s pramenem?"
"Podle všeho se neustále mění, vždy stačilo vykopat nanejvýš deset nebo dvanáct metrů.
Většinou jsme na její přítomnost narazili už po pěti šesti metrech, ale tam dole byla zem suchá jako
hlína na povrchu! Kam se mohla ztratit?" zeptal se jich Sam.
"Nemohl se Clif zmýlit?" podívala se Alice na svého muže.
"Vyloučeno, je široko daleko vyhlášeným odborníkem!" zavrtěl Allan hlavou. "Krucinál..."
"Co chceš dělat?" zamračila se a otočila svůj zrak k Samovi.
"Uvidíme..." pokrčil rameny.
"Takže až dojde voda, prodáme dobytek, nebo nám chcípne žízní?"
"Vím to až moc dobře!" obořil se na ni Sam. "Nemusíš mi to říkat!"
"Nehádejte se!" roztrhl je Allan. "Tím ji nepřivoláte!"
"A jak? Chceš zavolat kouzelníka, nebo přivolávače deště?" mávl Sam rukou.
"Někdo sem jede!" vykřikl Allan.
"Kdo?" otočil se Sam a pátral očima po automobilu či jezdci na koni.
"Támhle!" ukázal Allan rukou na přibližujícího se jezdce.
"Předák?" řekl si Sam. "Co se děje, že tak časně?"
"Blíží se konec světa?" zeptal se jej Sam ironicky, jakmile zarazil koně u čekající skupinky.
"Něco horšího!" přikývl muž. "Zdá se, že všechny studny vyschly! Jako rány Boží! Jejich stěny
se z části sesuly. Vodu máme jen v navrtaných studnách, které sahají hluboko pod zem, ale jejich
obsah je podivně zakalený. Nedovedeme si to vysvětlit, pane!"
"Kdo nám čeří vodu?" zeptala se jej Alice.
"Asi matička Příroda! Chlapi říkají, že odejdou z farmy. Nic se jím tu nelíbí! Máte prý prodat
dobytek, dokud je čas a vyplatit jim mzdu. Počkají do příští dražby a pak odejdou i bez peněz!" řekl
mu zadýchaný muž. "Jakou nám dáte odpověď, pane?"
"Copak jste staré ustrašené báby?" zeptal se jej Sam.
"To ne, ale chlapi toho mají po krk! V noci je budí podivné hučení. Země se třese jako osika, a
teď zmizela i voda! Začínají remcat, pane! A já jim dávám za pravdu, něco tu děsně smrdí! Celé
tohle místo, nezlobte se, nic proti vám, ani proti vašemu rodu, pane, je jako začarované! Prostě se
nám to tu přestává líbit!"
"Řekněte svým lidem, že souhlasím..." řekl mu Sam. Dal mu ruku na rameno a stiskl ji. "Při
nejbližší příležitosti prodám víc jak polovinu stáda a vyplatím je! Kdo bude chtít, bude moci
odejít..."
"A vy?"
"Já ještě musím zařídit spoustu věcí... Ještě něco? Chcete mi říct ještě něco, co bych měl vědět?"
zeptal se Sam svého předáka.
"Ten zatracený potok mění den ze dne své koryto, zdá se, že uhnul k horám a kus roviny se
zvedá nad svou obvyklou úroveň."
***
Hodinu na to přijel na farmu Clif ve své otřískané dodávce. Již z dálky věděli, že jede právě on.
Výfuk jeho vozu potřeboval nutně vyměnit. Vlastně celá dodávka si žádala generální opravu jako
- 72 -
Antologie
koza drbání. Allan vyběhl ven a udiveně se na Clifa podíval. Ten jen pokrčil rameny a nohou
přibouchl dveře vozu. Allan čekal, kdy mu vyletí ze závěsů, nic takového se však nestalo.
"Sam je doma?" zeptal se jej Clif.
"Je," přikývl Allan. "Sedí ve své pracovně a mračí se, jako obvykle, na celý svět! Vypadáš
hrozně, musel sis pořádně přihnout, kamaráde! Voda je pryč!"
"Slyšel jsem o tom, ale není to moje vina, ta voda tam stoprocentně byla!" odbyl jej Clif. "Dám
za to krk!"
"To nemusíš, předák říkal, že vyschla polovina studní na pozemku!"
"To jsem slyšel taky! Jde mi z toho hlava kolem..." řekl mu Clif se zájmem. "Zdá se, že se
příroda spikla proti nám!"
"Třeba jsi měl pravdu," pokrčil Allan rameny.
"V čem?" nechápal Clif smysl jeho slov. "V čem jsem měl pravdu?"
"Když jste byli na tom místě, pamatuješ si, co jsi mu řekl?"
"Samovi?" pátral Clif v paměti. "Mohl jsem se zmýlit! Bylo to zatraceně hluboko!"
"V noci slyšíme cinkání sklenic. Nikdy jsme ještě nic podobného nezažili, pořád se třese zem!"
"Ta stará čarodějnice u které jsi byl, včera odešla! Víš o tom?"
"Nepovídej a proč?" zeptal se jej Allan a opřel se o zábradlí terasy.
"To přesně nevím..." poškrábal se Clif na bradě. "Ale ta její bouda vyhořela až do základů!"
"Měla si dávat pozor na oheň," řekl mu Allan.
"Už jsi někdy na vojně pracoval s plamenometem?"
"Cože?" zeptal se jej Allan. "Byl jsem na moři!"
"Potkal jsem ji na cestě, byla bílá jako smrt! Oheň prý šlehal dobrých dvacet metrů vysoko!
Není to divné?"
"Plyn tu hledali asi před dvěma nebo třemi roky, ale nic nenašli..." mávl Allan rukou. "Proč by
se měl najednou objevit?"
"Ten oheň podle ní přišel až ze samého středu země!" řekl mu Clif.
"Nebyla pod parou?" nevěřil Allan svým uším. Jeho přítel k němu vyšel na terasu a také se opřel
o zábradlí. Chvíli jen mlčky postával, jakoby hledat správná slova.
"Hádal bych všechno možné, ale nebyla opilá, jdu za Samem!" řekl Allanovi a zmizel za
dveřmi. Starý muž se rozhlédl po obloze. Byla stále bez jediného dešťového mraku. Pak jeho zrak
spočinul na nedalekých kopcích. Pátral po náznacích kouře z požáru, ale žádný nenašel.
***
Clif si sedl na nabídnutou židli v Samově pracovně. Byla útulně a zároveň skromně zařízená.
Sam seděl v křesle u krbu a mlčel. Vlastně nepromluvil od okamžiku, kdy Clif vešel do pokoje.
Slunce se opíralo do oken a ohřívalo ovzduší v pokoji nad únosnou míru. Na poličce nad stolem se
posouvala lahvička inkoustu. Oba cítili jemné chvění půdy. Lahvička doputovala až ke hraně
poličky a spadla na stůl. Nerozbila se, ale skutálela se po stohu účtů na stole a dopadla na tlustý
koberec, kde zůstala tiše ležet.
Sam se beze slova shýbl a zvedl ji. Držel ji v ruce a otáčel si ji v dlani. Sklo lahvičky bylo silné
a nejevilo žádné známky poškození. Sam se zamračil a rozhlédl se po stěnách pokoje. Všude se
táhly drobné praskliny pukající omítky. Tohle není samo sebou! řekl si a pohlédl na Clifa, který jej
se zaujetím pozoroval. Natáhl se a vstal od stolu a přešel k oknu, zpoza kterého měl výhled na
široké pláně pastvin.
"S tou vodou je mi to líto!" řekl mu Clif. Sam němě přikývl. Silnější otřes rozkýval lampu
zavěšenou na šňůře nad stolem. Clif ji zachytil rukou a počkal, dokud otřesy nepominou. Několikrát
zahřmělo. Oba sebou trhli za hukotu hromů a pohlédli ven. Nad kopci se náhle objevil bouřkový
- 73 -
Antologie
mrak, ale nepršelo.
"Jak tu můžeš žít, Bearsi, a nic nedělat? Copak nevidíš, co se děje?"
"A co se tu děje?" zeptal se jej Sam. "Kam bych měl jít? Tady jsem se narodil. Nemůžu jen tak
opustit svou rodnou hroudu a všechno tu jen tak nechat!"
"Daleko odtud!" pokrčil Clif rameny. "Raději se necháš i s rodinou zabít, než abys opustil svou
farmu? Jasně, máš pravdu! Kam bych šel já, kdybych musel?"
"Jo, klidně se může stát, že mi tenhle barák spadne na hlavu!" zabručel Sam. Hřmění ustalo.
Nebe bylo opět jasné bez jakéhokoliv náznaku deštivých přeháněk. Bylo horko, větší horko než
obvykle.
"Nikdy bych tomu neuvěřil..." řekl Clif Samovi na terase, když jej šel vyprovodit. Sešli dolů na
udusanou zem u štěrkem vysypané příjezdové cesty. Clif několikrát nohou šťouchl do výfuku svého
vozu, který držel na svém místě jen silou vůle.
"Upadne ti, jen co přejedeš most!" varoval jej Sam.
"Tohle je starý křáp!" mávl Clif rukou. "Až doslouží, zbavím se ho se všemi poctami a seženu si
lepší."
"Co budeš podnikat v příštích dnech?"
"Zkus se mne zeptat zítra, dneska ti nic kloudného neřeknu!" pokrčil Clif rameny. Otevřel dveře
vozu a chystal se do něj nasednout. "Projedu se po okolí, mám mnoho věcí, o kterých musím
popřemýšlet!"
"Každopádně," nadechl se Sam k odpovědí. "Co uděláme s vodou?"
"Jestli máš zítra večer čas?" zeptal se jej Clif a několikrát zatroubil, než jeho vůz zmizel v
oblacích dýmu a poletujícího prachu.
"Budu čekat!" řekl si Sam nahlas. "Doufám, že mi seženeš vhodného kupce pro dobytek! Určitě
máš hodně kontaktů..."
Poslední Samova slova už Clif neslyšel. Byl ten tam a zanechal osamoceného farmáře s jeho
nedobrými myšlenkami za zády. Sam na něj zamával a otočil se k pastvinám. Vše se mu jevilo
neporušené, jako tehdy, kdy sem přišel první muž z rodu Bearsů.
Začít znovu? Zamračil se. Země se znovu otřásla. V kuchyni spadl na podlahu z kredence
skleněný talíř a roztříštil se na kusy. Z domu se ozvaly hlasité nadávky. Sam vystoupal po schodech
na terasu a na okamžik se zastavil u dveří do domu. Nakonec to budeme přece jen muset udělat!
Řekl si.
"Tati, jsi tady?" zavolal na svého otce. "Mám chuť se opít!"
"Ty taky?" zeptal se jej Allan, když vykoukl ze dveří na verandu. "Nejsi náhodou z rodiny? A co
tak najednou?"
"Všechno tu stojí za hovno!" zavrčel Sam. "Že se ještě tak blbě ptáš?"
"Na to jsi přišel až teď?" řekl mu Allan. "Tak to brzo!"
***
Příští noc dul svěží jihovýchodní vítr. Teplota ovzduší byla na dostatečné výši, aby mohl
dobytek spát přímo na pastvinách. Neměl skrze ploty kam utéci. Poslední dobou se také neukázaly
žádné šelmy, které by jej ohrožovaly. Honci spali ve svých kumbálech, či ve stanech nedaleko
ležících kusů. Nad hlavou jim zářily mírumilovné hvězdy a mezi nimi na ně tupě hleděla nekonečná
prázdnota, která vyrážela dech a nutila náhodné nespavce k zamyšlení nad smyslem života.
V tu noc se stala zvláštní věc, zem se na okamžik přestala třást, hukot utichl a zdálo se, že vše,
co kdy ohrožovalo tento svět navždy zmizelo. Všichni se propadli do hlubokého spánku s
nevídanou jistotou a klidem v srdci. Netušili, že se na ně chystá samotná smrt v podobě zákeřného
útoku, jehož rafinovanost a způsob provedení v ničem nepokulhávala za lidským důvtipem.
- 74 -
Antologie
V této noční době poprvé vyšla z hlubin Edgarova dolu šerá smrt, aby hubila vše živé a
vytvořila předvoj něčemu, co se vymykalo lidskému chápání. Bylo to poslední varování pro
všechny na povrchu? Málokdy se stávalo, aby se lidem a všem tvorům, kteří neuposlechli svého
instinktu, dostalo takového daru, přestože při něm umíraly živé bytosti.
Ještě krátce před východem slunce byl nad pastvinami lehounký opar vznášející se několik
desítek centimetrů nad orosenou trávou a zvolna se rozplýval s postupujícím svítáním. Nejhustší byl
po směru větru od místa, které se nazývalo Ďáblova jáma. Nyní si své jméno opravdu zasloužila,
protože učinila skutek přímo ďábelský.
Našedlá mlha pokrývala během uplynulé noci víc jak polovinu spícího stáda. Na první pohled se
v ničem nelišila od běžného oparu vznikajícího rozdílnou teplotou země a spodní vrstvy ovzduší.
Avšak tento závoj byl poměrně těžký a nevznášel se k obloze. Držel se při zemi jako bojový plyn,
rozmístěný do oblasti několika čtverečních kilometrů.
Zdálo se, že je vše v pořádku. Dobytek ležel roztroušený kam až lidské oko dohlédlo. Přišel čas
probuzení, avšak v těchto místech vládl toho rána podezřelý klid. Odnikud se neozvalo jediné
zabučení, jakoby všechen dobytek spal spánkem spravedlivých. To ráno bylo podivné, mělo nádech
promarněného života. Co na tom, že o něj přišel právě tupý skot?
***
"Allane?" zavolala na něj jeho žena. Seděl na zápraží a kouřil dýmku. Probudil se ještě před
svítáním, oblékl se a vyšel na terasu. Alice se vzbudila jen pět minut po něm a když jej nenašla
vedle sebe, vydala se jej hledat. Byla jen v noční košili a kdyby ji neprozrazoval její věk, řekl by si,
že je to Ann.
"Necítíš nic?" zeptal se jí. "Už i ty chodíš ven jen tak? Svádíš mě, slepičko?"
"Když tě nevidím, bolí mě steskem u srdce!" řekla mu. "Co bych měla cítit?"
"Země se už netřese! Je to pryč, co ty na to?" zeptal se jí. Jeho tvář byla nanejvýš vážná. Očima
přejel připravené vozy, které tiše vyčkávaly, až přijde jejich čas. Děsilo jej to. Mrazilo jej v zádech,
ale za nic na světě nevěděl, proč.
"Dobré ráno!" vyšla ze dveří malá Ann.
"Ahoj, zlatíčko," řekla jí s úsměvem Alice a zvedla ji do výše.
"Sam ještě spí?" otočil se Allan ke své ženě.
"Celou noc nebyl doma!" řekla popravdě. "Nevím kde mohl spát..."
"Možná šel za honci na druhý konec pozemku," zamyslel se Allan. "Proč všechno utichlo?"
"Třeba jde o klid před bouří? Je to dobře nebo špatně?" zeptala se ho.
"Nazdar lidi!" zavolal na ně Mark. "Co tu pořádáte? Ranní schůzi? Kde je táta?"
"Co dělá máma?" zeptala se ho Alice. "Táta není, jak se zdá, doma."
"Chystá snídani," řekl Mark a soustředěně se rozhlížel kolem. "Všimli jste si toho taky?"
"Jo, všimli!" řekl mu Allan rázně. "Musím sehnat Sama!"
"Nemůžeš odjet!" řekla mu Alice. "Nech tu oba vozy!"
"Vezmu si motorku, snad jsem nezapomněl, jak se na ní jezdí, " mávl Allan rukou a zmizel ve
stodole. Alice dala Ann na zem a pokynula Markovi, aby ji zavedl do domu ke snídani. Proč musí
Allan jezdit za Samem? Copak už tak nemáme dost starostí? zeptala se v duchu. "Nezabij se! Slyšíš
mě, dědku?"
***
Sam vyšel ze dveří obytné budovy na jihozápadním konci pozemků, kde měli honci svou
základnu. Pozdravil se s předákem a nasedl na připraveného koně. Odcválal na pastviny. I on si
- 75 -
Antologie
všiml, že se událo něco výjimečného. Země se uklidnila, přestala se třást a vše vypadalo jako dřív.
Pobídl koně do klusu. Minul křižující se ploty a zamířil k nocujícímu stádu. Očima sledoval
obzor. Stádo by mělo být již na dohled, avšak prostor byl prázdný. Jeho tvář se stáhla do
kamenného výrazu Sfingy. Posunul si klobouk víc do čela a vyrazil k místu, kde přespávali jeho
muži s dobytkem.
Čím byl blíže, tím víc si všímal podivného zbarvení trávy. Na první pohled se mu zdálo, že je
sežehlá horkem, avšak její barva tomu nenasvědčovala. Byla hnědá, až hnědo černá, jakoby
zasažená nějakou chemickou látkou, která ji doslova spálila jako oheň. Minul další plot.
Kde jsou? Zarazil koně a rozhlížel se kolem sebe. Otočil se k severu a pokračoval v jízdě. Po
deseti minutách spatřil první kusy. Byly ještě daleko, aby rozpoznal, zda leží, či už vstaly. Jedno
bylo jisté, nepásly se. Tráva tu byla úplně černá a zem něčím jemně páchla.
Minul první kus. Takřka si jej nevšiml, když projel okolo něj. Otočil se tak rychle, že málem
padl i s koněm na zem. Sesedl z něj a chytil jej za uzdu. Pomalu se přibližoval k ležícímu zvířeti.
"Mrtvá hromada masa!" slyšel sám sebe. "Co se tu, sakra, stalo?"
Jemně žduchl do zad zvířete, aby se vzápětí ujistil o svém nálezu. Kráva, která před ním ležela
na zemi byla mrtvá. Její tělo bylo staženo podivnou křečí. To zvíře se udusilo! řekl si. Obešel ji, aby
se podíval na její tlamu. Pysky měla roztažené a jazyk jí trčel ven. Zdálo se mu, že ji někdo tahal za
krk po zemi.
"Zatraceně!" sykl a vyšvihl se na koně. Uháněl dál. Kam až jeho oko dohlédlo, ležely až k
obzoru na zčernalé trávě nehybné kusy zvířat jako na bitevním poli.
Nemohl tomu uvěřit. Do očí mu vpadly slzy. Bylo mu líto vzniklé škody. Líto ubohých zvířat,
která musela umírat v hrozných bolestech. Nemohl se dívat na jejich oči, které takřka vylézaly z
důlků. Nohy některých kusů bezmocně trčely k nebi. Kdo to udělal? ptal se v duchu. Přišel
ojedinělý záchvěv půdy, jako odpověď na jeho otázku. Kůň se několikrát vzepjal, než se mu ho
podařilo uklidnit, takřka vypadl ze sedla.
Sam se vydal dál. Projel postiženým místem a všude nacházel tentýž obraz zkázy a utrpení.
Proč se nerozutekly? Zeptal se v duchu. Nedokázal to pochopit. Útok musel přijít náhle a bez
varování, uprostřed noci a klidného spánku. Utichlé otřesy byly jen zastíracím manévrem pro
krutou a bezcitnou smrt přicházející z podzemí.
Popohnal koně. Po několika desítkách metrů se zem znovu zazelenala. Začal hledat ložisko
záhadného útoku. Zčernalý pás země jej zavedl k ústí hluboké jámy. Ďáblova jáma, ten zatracený
Edgarův důl! Řekl si v duchu. Zaposlouchal se do ticha rodícího se dne, zda neuslyší temné hučení
z nitra země, nic však nezaslechl. Odněkud se ozval dusot kopyt. Sam se otočil a spatřil jednoho z
honců, jak se k němu rychle blíží na koni.
"Viděl jste to, šéfe?" zeptal se jej, když dorazil k čekajícímu farmáři.
"Kde máte parťáka?" zamračil se Sam. "Tahle noc stála za všechny prachy!"
"Obhlíží zbylé kusy!" řekl mu zamračený muž. "Měli jsme sakra štěstí! Kdyby foukal jen o
trochu východnější vítr, ležíme tam taky! Co to bylo, nějaký plyn?"
"Nejspíš!" pokrčil Sam rameny.
"Co budeme dělat?" zeptal se jej honák.
"Ještě dnes odvedete zbývající kusy do bezpečí! Kolik jich přežilo?"
"Řekl bych, šéfe, že takových padesát, přinejmenším! Snad sedmdesát kusů? Víc určitě ne.
Museli se zatraceně trápit, ale nevydaly ze sebe ani hlásku, jinak bychom se probudili! Ledaže
bychom se taky nadýchali trochu toho svinstva a usnuli spánkem spravedlivých! Chvála Bohu že ne
navždy!"
"Třeba to byl osud! Tichá smrt..." řekl mu Sam. "Další varování, možná, že už poslední. Jeďte a
sežeňte muže. Řekněte předákovi, ať si sbalí své věci! Ostatní taky a vyženou dobytek do
průsmyku. Do dvou hodin ať jste na druhé straně kopců. Ptejte se po Clifovi, pomůže vám v další
- 76 -
Antologie
cestě."
"Dobře, pane," souhlasil muž. "Neměl byste tu zůstávat!"
"Taky že ne," přikývl Sam. "Zlomte vaz!"
Chvíli pozoroval vzdalujícího se jezdce. Pak i on pobídl své ho koně. Budovy farmy se zvolna
přibližovaly, a čím blíže byl k domovu, tím víc pobízel svého koně do běhu.
***
"Kde je Allan?" zeptal se Sam své matky, hned na to, co se přiřítil na prostranství u domu. Kůň
schváceně ržal a kýval hlavou na strany. Sam jej hladil po šíji a seskočil na zem. Několikrát s ním
obešel dokola po zemi mezi domem a stodolami. Pak kývl na Alici, aby přinesla kbelík s vodou.
Alice na nic nečekala a dala zvířeti napít.
"Pomalu, ať se neuhřeješ!" říkal mu Sam a stále jej uklidňoval. "Kde je?"
"Odjel tě hledat..." pokrčila rameny.
"Říkal jsem přece, aby nikam nejezdil! Tom je doma?"
"Vrátil se asi před hodinou," přikývla.
"S tou holkou mě to mrzí!" řekl jí.
Alice zůstala překvapeně stát. Nemohla uvěřit svým uším. Sam mezitím uvázal koně u stodoly a
vrátil se k matce. Vzal ji kolem ramen a vedl ji do domu.
"Slyšela jsem dobře?" zeptala se jej po chvíli. Zastavili se v chodbě u dveří do kuchyně. "Co se
s tebou stalo, Same? Hnulo se v tobě svědomí?"
"Nevím," pokrčil rameny. "Znáš to, když Bůh dopustí, pak i motyka spustí!"
"Jsem rád, že jsi konečně doma!" řekl Sam Tomovi, jakmile se setkali na chodbě. Nastalo tíživé
ticho. Tom přikývl. Sam jej soustředěně pozoroval.
"Vážně?" zeptal se jej Tom. "Nevěřím na zázraky! Jo a ti od vedle už odjeli!"
"Vím o tom!" přikývl Sam. "Asi nemá cenu ti cokoli říkat, viď?"
"Ne, určitě ne!" zavrtěl Tom hlavou a obešel jej i Alici.
"Uhynula nám polovina stáda!" řekl jim Sam.
"Polovina?" nevěřila Alice svým uším. Opřela se o stěnu a zamyšleně se zahleděla na svého
syna. "Co se stalo?"
"Něco, co vyšlo ze země je zabilo!" řekl jí. "Zbytek stáda jsem poslal i s honci pryč! Co nejdál
od tohodle místa! Naštěstí se nikomu z lidí nic nestalo..."
"Kdy odjedeme my?" zeptala se jej.
"Nic nás tu nedrží," řekl ji a zamyslel se. "Až se vrátí Allan, vyrazíme!"
"Čím dřív, tím líp!" řekla mu vážně a vydala se za Kate do kuchyně. "Je tvrdohlavý jako ty,
musel se tě vydat hledat!"
"Ahoj, tati," pozdravil jej Mark a šel za Tomem.
"Ahoj!" odpověděl mu Sam na pozdrav a vešel do své pracovny. Sedl si na židli u stolu a dal si
hlavu do dlaní. Proč? Proč my? Proč teď a proč tady?
***
Magma se dalo znovu do pohybu. Drak v hlubinách země zvolna ožíval. Nesměle ohmatával
půdu kolem sebe a odhadoval, jak daleká cesta k povrchu mu ještě zbývá. Netrpělivě si procvičoval
svá ohnivá křídla a třásl zemí jako zběsilý. Brzy opustil horniny tvrdé jako skála a žulu a rulu
vystřídaly měkké nerosty a usazeniny horní vrstvy zemské kůry. Vápenec, břidlice, pískovec a po
staletí ukládané sedimenty mu nebyly takřka žádnou překážkou.
- 77 -
Antologie
Ukájel se svou vlastní silou. Činil si potěšení v prodlužování té chvíle, kdy vyrazí na světlo a
překvapí všechny v okolí svého hnízda. Nikdo neunikne jeho žhavému dechu a síle jeho ohnivých
pum. Každého v okolí zahalí do hustého a černého dýmu, který se bude valit z jeho útrob, aby vše
ve svém dosahu zasypal popelem, žhavou struskou a lávou, která se rozlije jako ohnivá řeka do
všech světových stran a všem dá na vědomí zprávu o jeho zrození.
- 78 -
Antologie
Kapitola dvanáctá: Život na okraji
Allan se minul se svým synem kdesi uprostřed cesty mezi domem a bungalovy pro honce. Sam
uháněl na koni a nevšímal si příliš svého okolí, kdežto jeho otec si zkrátil cestu k honcům po prašné
silnici vedoucí podél svahů kopců. V době, kdy Allan dorazil na místo, byly všechny budovy
opuštěné. Zarazila jej prázdnota, kterou nalezl. Dveře i okenice se klimbaly ve větru a vydávaly
příšerný skřípavý zvuk. Vzpomněl si na města duchů opuštěná zlatokopy, jakmile odešli na jiné
místo, kde by hledali své štěstí, slibující rychlé a takřka bezpracné zbohatnutí.
Postavil motocykl na stojan a dal se do průzkumu. Muži ve spěchu posbírali své věci a nasedli
na koně. Podle mnoha otisků v půdě mezi ploty na cestě vedoucí k průsmyku poznal, že tudy hnali
větší množství dobytka, ale celé stádo to nebylo. Kde zůstaly zbývající kusy? Ptal se v duchu a
svraštil čelo, které bylo již pokryto tolika vráskami, prachem z cest a drolící se půdy.
Všude nalézal nepořádek a známky spěchu. V kuchyni ještě hořel oheň pod hrncem s vodou.
Snad si chtěli udělat kafe nebo čaj a dát do něj něco ostřejšího. Vedle ležela otevřená láhev brandy.
Nestávalo se často, aby zapomínali na své pití. Sam si něco zabručel pod vousy a vyšel ven.
Zastavil se přede dveřmi a pohlédl na pastviny. Všiml si, že se půda k tomuto místu mírně svažuje.
Pochopil, jaké nebezpečí by tu všem hrozilo, kdyby měl Clif pravdu.
Očima pohladil svůj starý jednostopý dopravní prostředek a shodil jej ze stojanu. Nasedl na něj
a nastartoval motor. Chvíli si hrál s rukojetí plynu, než se vydal na pastviny, zjistit, co se stalo se
zbývajícími kusy. I on projel ploty a nalezl mrtvá zvířata. Důkladně si je prohlédl a vrtěl nad nimi
hlavou. Nemohl přijít na to, co bylo příčinou jejich úhynu. Pokračoval v jízdě po zčernalé trávě a
míjel další a další zvířata, kolem kterých již poletovalo hejno much. Začala zapáchat. Bylo docela
teplo a k jeho nelibosti stále více a více připékalo.
Allan se prořítil okolo Ďáblovy jámy a zamířil k farmě. Chvilka nepozornosti stačila k tomu,
aby se motocykl vymkl jeho kontrole a převrátil se po najetí předního kola do hluboké jámy v zemi.
Hekající muž zůstal ležet pod strojem a jeho klobouk se kamsi odkutálel stranou. A jako by toho už
nebylo dost, z uvolněné hadičky vedoucí od nádrže k motoru začal pomalu odkapávat unikající
benzín.
"Tak tady zhebnu, Bože?" zahleděl se Allan k nebi. "Jako nějaký dobytek? To snad ani nemyslíš
vážně? Máš smysl pro humor a pro ironii, to se musí nechat!"
***
K poledni byl Sam stále nervóznější. Allan se nevracel. Celý dům byl na nohou. Všichni
vyhlíželi motocykl a jeho řidiče. Avšak kraj v okolí byl stále tichý a bez života. Sam se konečně
odhodlal k činu. Vyložil džíp a za protestu všech vyjel na pastviny. Slunce nemilosrdně pražilo a s
postupujícím časem teplota ovzduší neúprosně stoupala.
Sam popravdě nevěděl, kam se vydat. Plně se spoléhal na svůj instinkt. Snažil se myslet jako
Allan, což mu nečinilo veliké problémy, protože jej znal jako své boty. Ne nadarmo byl Allanovým
synem. A tak namísto toho, aby se vydal podél kopců, zamířil přímo skrze pastviny po cestě plné
výmolů a záludných balvanů. Po dvaceti minutách nalezl ke svému překvapení Allanův motocykl,
avšak jeho otec u něj nebyl. Ihned si všiml proč. Kolem stroje páchl rozlitý benzín.
Sam vytáhl starý armádní dalekohled a vyšplhal se na konstrukci, na kterou se po čas dešťů či
veder napínala krycí plachta džípu. Trubky pod jeho vahou odmítavě zaskřípaly, avšak vydržely. Ač
se Sam rozhlížel sebelépe, svého otce nespatřil. Bezmocně zatínal zuby. Kde může být? Zatracený
tvrdohlavý chlap! Copak jsem neříkal, aby nikdo neopouštěl dům?
"Allane!" zakřičel do větru. Slezl dolů a prohledal zadní plošinu vozu, zda-li na ní nezůstala
odložená puška. Držák na postranici byl však prázdný.
- 79 -
Antologie
"Allane?"
Co teď? Několikrát si posunul klobouk na hlavě a vlezl za řízení vozu. Nastartoval, avšak
rychlost nezařadil. Nechal motor protáčet naprázdno a hledal sebemenší stopu okolo motocyklu.
Mohl se zranit, co když se plazí po zemi, protože nemůže bolestí vstát na nohy? Sam opatrně objel
ležící stroj. Nenalezl však žádnou stopu po krvi, nebo alespoň zválenou trávu. Allan přece nebyl
žádné peříčko. Musel za sebou zanechat nějaké stopy!
***
Clif se toho dne probudil svěží a odpočatý. Vylezl ze svého pelechu a oblékl se. V pokoji bylo
šero. Pohlédl na hodinky, aby se přesvědčil, neprobudil-li se příliš brzy. Bylo po půl desáté.
Zamračeně si promnul neoholenou bradu. Není pod mrakem? Nahlédl z okna, avšak nic nezahlédl.
Taky by sis mohl občas umýt okna! řekl si a vydal se do kuchyně.
Cestou kolem lednice pustil rádio a zaposlouchal se do jakési skladby moderního hudebního
žánru, po němž tolik toužila dnešní mládež. Zježili se mu vlasy na hlavě. Přeladil na jinou stanici.
Přistoupil ke dřezu a otočil kohoutkem. Těšil se, až na sebe vylije pořádnou dávku studené vody.
Avšak ta netekla. Clif několikrát zabouchal do ústí vodovodní trubky a zhluboka se nadechl. Ve
vodojemu patrně došla voda a potok, který jej napájel již dávno vyschl.
Nasupeně otevřel lednici a vytáhl z ní několik plechovek piva. Vzal si je s sebou do pokoje a
pustil si televizi. Podíval se na zprávy, ale o jejich oblasti nepadlo ani slovo. Zamyšleně otevřel
první plechovku a naráz ji vyprázdnil. Blaženě si odfrkl a chystal se na druhou. Kdesi cosi
podezřele zapraštělo, avšak on tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Padla druhá plechovka. Na
zadní stěně obrácené ke svahu se v omítce objevily malé trhlinky.
Clif se nahnul pro další plechovku. Naliješ se jako prase, budeš hotový na celý půlden, jestli
vypiješ všechnu svou železnou zásobu! Říkalo mu jeho podvědomí. Pousmál se a se sykotem otevřel
další. Ze stropu odpadl kus omítky. Prasklin na zadní stěně kvapem přibývalo a s nimi sílil i
podezřelý rachot pukajících stěn.
"Co se děje?" vykřikl a očima sledoval rozšiřující se mezery ve zdi. Ze stropu se uvolnil lustr a
dopadl na konferenční stolek, jeho chloubu, byl starý dobrých dvě stě let. Clif ustoupil dozadu ke
dveřím. Další kus stěny se propadl do pokoje a naplnil jej prachem. Převrátil televizní přijímač,
který dopadl na zem obrazovkou napřed a vybuchl. Clif vyběhl na chodbu a zabouchl za sebou
instinktivně dveře.
"Do prdele!" ulevil si a vběhl do kuchyně. Z kouta vytáhl batoh a naskládal do něj jídlo z
lednice a zbylé plechovky. Proběhl chodbou a zastavil se v předsíni, odkud vzal pušku s náboji a
svůj lovecký oblek. Když vyběhl z domu, spadla i stěna v kuchyni a na chodbě.
Clif doběhl k vozu a rozhlédl se. Spatřil sesunutý svah na polovině domu, který již neunesl tíhu
nakupeného materiálu. Clif nasedl do vozu a nastartoval. Ruce se mu třásly rozčílením. Vyrazil na
cestu a vydal se bezmyšlenkově k osadě, dokud mu nezahradil cestu zával z minulé noci.
"Zatraceně!" bouchl do volantu a otočil vůz. Vydal se oklikou skrze kopce k Bearsovic farmě.
Minul nejbližší odbočku a pokračoval po svahu k vrcholu stoupání, kdy cesta překonávala nejvyšší
bod své dráhy a pak se již nerušeně vinula k potoku, tekoucího podél kopců kus od usedlosti, která
byla nyní cílem jeho cesty. Na této straně průsmyku neobjevil jediný sesutý svah. Kam jeho oko
dohlédlo, spatřil neporušené stráně s uvadlou travou a stromy s popraskanou kůrou. Než se nadál,
byl na mostě u farmy a zabočil doprava k osadě a pak na příjezdovou cestu. Přiřítil se k domu a tam
za skřípěním brzd svůj vůz zastavil. Motor nechal ještě chvíli běžet, než jej umlčel otočením klíčku
v zapalování.
"Clife? Co tu děláš? Stalo se něco?" zeptala se jej Alice, kterou vyrušil jeho příjezd. Myslela si,
že se vrátil Sam s Allanem. Clif byl posledním člověkem, kterého by čekala.
- 80 -
Antologie
"Spadl mi barák!" řekl
"Cože?" nevěřila svým uším.
"Sesul se na něj svah!" řekl jí a otřes si upocené čelo. "Kde jsou Sam s Allanem? Poslyš, Alice,
taky vám neteče voda?"
"Ne!" přikývla. "Oba jsou na pastvinách a patrně hledají jeden druhého, potřeštěnci!"
"A to místo?" vyzvídal dál Clif. Sedl si na schody vedoucí na terasu. Alice jej následovala.
Posadila se vedle něj a chvíli mlčela, jakoby hledala správná slova.
"Něco zabilo polovinu našeho stáda!"
"Vážně?" otočil se k ní. Dala mu ruku na koleno. "Kdy?"
"Včera v noci..."
"A zbytek zvířat?"
"Odtáhl i s honci na druhou stranu kopců... Asi tě šli hledat. Sam jim řekl, aby se ptali po tobě,
máš prý kontakty s farmáři na druhé straně! Jak to tam vypadá?"
"Špatně!" řekl jí vážně. "Na mnoha místech se z kopců sesunuly celé svahy. Cesta do města je
zavalená, budeme muset najít jinou možnost, jak se odtud dostat!"
"Kudy? Kopce se táhnou až k obzoru na obě strany a nejbližší průsmyk je u osady!" řekla mu.
"Museli bychom si kus zajíždět..."
"Mohli bychom projet průsmykem a pak se vydat po Magistrále vedoucí podél Vysočiny k
dalšímu průsmyku a do tmy bychom byli na druhé straně!"
"Počkáme na Sama s Allanem, uvidíme, co řeknou oni!" odpověděla mu a vstala ze schodů. Clif
si dal hlavu do dlaní a několik desítek minut seděl bez hnutí na zápraží jako ten tlustý kocour, který
se na něj přišel podívat.
"Nechceš něco?" zeptala se Alice sedícího muže. "Vypadáš jako indián, který čeká na svou smrt
a snaží se usmířit zlé duchy, aby jej pustili do věčných lovišť!"
"Možná máš pravdu..." řekl jí tajemně a jeho mysl odplula kamsi do dálek. Opravdu si tak
připadal. "Asi už jsem na všechno starej!"
"Neříkej," poplácala jej po rameni. "To aby sis oblékl nějaké kvádro!"
***
Na místě kde stála bouda staré ženy se otevřela země. Byla již opuštěná, a tak tam nebylo
nikoho, kdo by varoval okolní usedlíky před hrozícím nebezpečím. Část stavení se zřítila do průrvy
a část zůstala viset na jejím okraji. Sálající žár zapálil její dřevěné stěny, stejně tak nedaleký strom,
který se zvolna nakláněl k zemi. Jeho sluncem vysušená koruna sténala pod mořem plamenů, aby se
jim nakonec vzdala a nad průrvou zůstal bezmocně trčet k nebi jen ohořelý pahýl kmenu stromu,
který se kdysi chlubil svým hávem zeleného listí.
Obě farmy i s osadou byly obklíčeny, a bylo jen otázkou času, kdy k nebi vyrazí sloupy ohně,
svobodně a s plnou silou, živeny nepřebernými zásobami z nitra Země, aby se přidaly k velké
rodině ohnivých vřídků na studené slupce zemské kůry, kterou už odnepaměti obývají lidé, stromy a
zvířata, tak jak jim to bylo přislíbeno.
Magma se znovu přihlásilo o svá práva. Brány jejího vězení se pozvolna otevíraly. Ohnivý drak
ukrytý pod pastvinami dostal od své matky Země mladší sestřičku. Nebyla tak chytrá a lstivá, avšak
měla tutéž sílu, kterou zdědil i on. Byla nezkušená a nedočkavá. Zvolna si pohrávala se svým
okolím a děsila prchající zvěř. Jeden z draků se poprvé nadechl čerstvého vzduchu.
***
"Allane?" zavolal Sam na neurčitou postavu ležící v trávě. Zastavil džíp a vyskočil od řízení.
- 81 -
Antologie
Rozběhl se k tělu. "Jsi v pořádku?"
"To jsi ty, Same?" uslyšel Allan jeho slabý hlas. "Asi mám zlomená žebra a noha je taky v
troubě!"
"Ty ses zbláznil, jet za mnou na motorce! Sakra, proč jsi nezůstal v domě?" zlobil se Sam.
Položil jej na záda a srovnal jeho pokroucenou nohu. V trávě byla kaluž krve. Sam roztrhl již
natrženou nohavici a prohlédl si ránu, která nebyla naštěstí příliš hluboká a nevypadala na
otevřenou zlomeninu.
"Hned jsem zpátky!" řekl svému otci a rozběhl se k vozu. Popojel s ním až k ležícímu muži a
vytáhl z přihrádky lékárničku.
"Už jsem myslel, že si pro mně jde smrt a volá na mne mým jménem! Asi máš pravdu, jsem
starý trouba!"
"To jsi, ale teď nemluv, odvezu tě domů a tam uvidíme! Dobře jsi udělal, že jsi nezůstal u
motorky, všude kolem byl rozlitý benzín!"
"Bál jsem se, abych u té staré rachotiny, která mi tolik posloužila, neuhořel! Jak daleko jsme od
domu?" zeptal se jej Allan.
"Tak hodinku pomalé jízdy!" řekl mu Sam. "Jak tě znám, doplazil by ses až přede dveře!
Rodino, jsem doma, kde jste kdo?"
"Nabíral jsem síly, ani nevíš, jakou to dá práci, když se nemůžeš nadechnout z toho, jak tě píchá
na prsou. A ke všemu ta zpropadená noha!"
"Bolí? Nevypadá na to, že by byla zlomená!" řekl mu Sam.
"Jak se můžeš tak pitomě ptát? Celou nohu mám v jednom ohni, ani nemůžu říct, kde ta bolest
začala. Země se znovu třásla, Same! Cítil jsem to. Kdesi v kopcích spadl celý svah, slyšel jsem
rachot padajících kamenů. Na okamžik jsem zahlédl i mrak prachu, který se zvedl k nebi."
"Budeš v pořádku!" řekl mu Sam. "Všichni budeme v pořádku! Uvidíš, jen tě musíme dostat co
nejdříve do nemocnice!"
"Pomalu!" zvedl Allan k němu svou ruku. "Nejsem sice žádná třasořitka, ale nemám tělo ze
železa."
"Neboj se!" pousmál se Sam a opatrně jej naložil do vozu.
"Noha..." vykřikl Allan sípavým hlasem.
"Promiň," omlouval se a sedl si za řízení vozu. "Viděl jsi ty mrtvé kusy dobytka? Všechna
zvířata i lidi jsem poslal odtud průsmykem na druhou stranu."
"Udělal jsi dobře!" přikývl Allan se zkřivenou tváří.
"Měl bych ti dát nohu do dlah, ale..."
"Něco ještě vydržím!" zašklebil se Allan.
"Není ti špatně? Nebolí tě hlava?" zeptal se jej Sam. Dával pozor, aby se vyhnul každé
nerovnosti stojící jim v cestě, ale i přesto se džíp přímo ďábelsky otřásal. Allan držel statečně jazyk
za zuby a jen mával rukou, aby pokračoval.
Do hodiny byli u domu. Sam vypnul zapalování a zatáhl ruční brzdu. Na terase spatřil bledého
Clifa. Překvapeně na něj zíral a nezmohl se na jediné slovo. Ze dveří vyběhla Kate s Alicí a hned na
to je následoval i Tom. Seběhli ze schodů a zastavili se u sténajícího Allana.
"Jak jsi na tom?" zeptala se ho Alice.
"Jak asi?" zamračil se. "Mám asi nalomená žebra a noha je taky v troubě!"
"Kriste pane!" spráskla ruce. "Clife, nepůjdeš nám pomoct?"
Odnesli jej do domu, kde mu vymyli rány a vydezinfikovali je, aby se nezanítily. Jakmile
skončili s obvazováním bylo již hodně po osmé hodině a na jakoukoli cestu skrze kopce nebylo ani
pomyšlení. Rozhodli se, že zůstanou do rána a vyjedou za úsvitu s prvními paprsky vycházejícího
slunce.
"Zítra odjedeme!" řekl Sam svému otci.
- 82 -
Antologie
"Zítra?" nadzvedl Allan obočí a pohlédl na svou ženu. "Viděl jsem ohnivou horu, zítra muže být
pozdě! Už mě to taky straší, slepičko!"
"Neboj se!" řekl mu Sam. "Žádná kaše se nejí tak horká, jaká se uvaří!"
***
"Vypadáš, jako by kolem tebe prošla smrt!" řekl Sam Clifovi na terase. Byli sami. Ostatní se
shlukli v obývacím pokoji okolo ležícího Allana. Slunce zmizelo za vrcholky kopců. Blížil se další
večer, tolik podobný večerům, které prožívali ještě dřív, než se seběhly ony podivné události.
Stáli opřeni o dřevěné zábradlí a pozorovali osvětlenou půdu u horizontu, zatím co farma i
přilehlé pozemky již tonuly v šeru nastávajícího soumraku. Všechna zvířata se někam vytratila.
Neozýval se jediný hlásek, snad odešla z tohoto kraje nebo zalezla do svých doupat a nor. Ticho
přehlušoval jen slabý šum větru v korunách stromů. Větrná elektrárna ani naftový generátor nebyly
v provozu. V domě se svítilo petrolejovými lampami, které posunuly tento večer o několik desítek
let nazpět do doby, kdy ještě nebyla elektřina.
"Proč jsi tady?" zeptal se jej Sam.
"Nevidíš mě rád?"
"Ale houby, copak jsme spolu vždy nevycházeli jak se sluší a patří? Co jsi to říkal, když jsem
přijel s Allanem?"
"Cesta nad farmou vedoucí skrze kopce je neprůjezdná!" řekl mu Clif ledovým hlasem. "Nevím
proč, ale na druhé straně se z ničeho nic uvolnily některé svahy. Copak pršelo, aby byly
podmáčené? Způsobily to otřesy půdy?"
"Spodní voda je pryč!" řekl mu Sam.
"Vím, říkali mi to místní usedlíci! Víš, že na mě skoro spadl můj vlastní barák? Bylo to jako ve
zlém snu! Ještě teď se třesu jako sulc!"
"A tvůj osobní názor?" zeptal se jej Sam. "Na to všechno?"
"Něco vytlačilo vodu z jejího místa! Proč se trhá jeden kopec za druhým, to nevím, nejsem
odborník na geologické pochody! Proč nikoho nezajímá, že se tu třese zem? Padají tu svahy a dějí
se další podivné věci?"
"Byli tu před několika týdny, nepamatuješ? Na nic nepřišli! Chytráci..."
"Ale od té doby se hodně věcí změnilo!"
"Včera tu lítala helikoptéra..." zamračil se Sam. "Myslím, že to bylo včera. Dny se mi zdají být
stejné a monotónní, jeden jako druhý! Nevím, kdo to byl!"
"Možná nějací blbí turisti, kteří zabloudili! Kdy odjedeme?" zeptal se jej Clif.
"Až zítra za úsvitu!" řekl mu Sam. "Před námi je dlouhá noc! Tahle noc je až moc klidná a já
nemám rád překvapení!"
"S těmi zvířaty mě to mrzí, mohl jsi utržit pěkné peníze, široko daleko jsi znám svou péčí o
skot! Škoda jen, že jsi se specializoval pouze na dobytek. Mohl jsi přijít k mnohem většímu balíku!"
"Doufám, že šťastně prošli průsmykem," zamyslel se Sam. "Allan mi řekl, že je lepší, když nás
tu bude míň. Když tam jen tak ležel na zemi, cítil další otřesy!"
"Za celý večer se nepohnulo ani zrníčko prachu," otočil se k němu Clif.
"Pojď, zajdeme dovnitř, ať o nás nemají starost!" pobídl jej Sam. Pod terasou zamňoukalo
poplašené zvíře. Oběhlo zadní stranu schodiště a vyběhlo na terasu. Sam pustil kocoura napřed.
"Chová se nějak divně!" řekl mu Clif.
"Všiml jsem si. Kdyby nebyl tak tlustý, chtěl bych být v jeho kůži!" řekl mu Sam. "Nesmíme ho
tu nechat..."
"Nevšiml sis něčeho?" zeptal se jej Clif.
"Čeho?"
- 83 -
Antologie
"Je večer po západu slunce a teplota ovzduší by měla jít dolů, ale je horko až k zalknutí! Jako by
měla přijít bouřka!"
"Možná, že přijde..." pokrčil Sam rameny. "Copak já vím? Počasí si dělá co chce, a nejen
počasí! Všechno se zdá být obrácené naruby, celý tenhle podělaný svět..."
***
Po desáté hodině se Clif se Samem vydali na kopec nad farmou a rozhlédli se po potemnělé
krajině. Zhluboka oddechovali a nemohli popadnout dech. Na nebi se tetelily lenivé hvězdy a
lhostejně hleděly na ně i celý spící svět. Na farmě takřka nesvítilo jediné světlo. Její budovy se
ztrácely ve tmě. Celé okolí i oni sami zmizeli pod pláštěm noci. Jen vrcholky kopců se ještě
rýsovaly na matně osvětleném nebi. Za několik okamžiků se však i ony ponořily do temnoty.
Nastala noc. Byla až příliš klidná a jakoby něco viselo ve vzduchu.
"Už mi není dvacet!" řekl Clif svému společníkovi. Stále ještě nemohl popadnout dech. "Vážně,
člověk si myslí, že může všechno, ale brzo zjistí, že čím je starší, tím hůř se mu některé věci dělají!"
"Musíme více trénovat," přikývl Sam. "Už ti to tak nejde? Co?"
"Víš, že ani nevím, kdy jsem si naposled užil? Jsem vlastně jen takový starý a vypelichaný
medvěd! Kdo by mě chtěl? Daleko od civilizace? Co bych mohl své společnici nabídnout? Život v
tomhle kraji? Co nám schází?"
"Voda!" zavrčel Sam. "Ještě chvíli budeš básnit a já tě na mou duši shodím dolů! Co tě to
chytlo?"
"Snažím se vzpamatovat z toho, že tu sedím s tebou a neležím zasypaný ve vlastním baráku!"
řekl mu Clif. "Ani nevíš, jak jsem na světě rád, ale vypadá to, že se proti nám spikla samotná
příroda!"
"Pamatuješ, jak jsme se poprvé setkali?" zeptal se jej Sam.
"Jo, porvali jsme se o Kate, kdybys nebyl hbitější, měl bych ji já!" pousmál se Clif. "A dobře mi
tak, s ní jsi to vyhrál, kamaráde! Takové holky nerostou na stromě."
"A ty jsi zůstal až do teď starým mládencem, co?" uchechtl se farmář.
"Jsi vedle, kam přijdu, tam mám holku. Štěstí, že nemusím platit alimenty!"
"A odkdy jsi se dal na vodu?"
"Od té doby, co jsem přestal chlastat a usadil jsem se víc jak osm kilometrů vzdušnou čarou od
tvé farmy, Bearsi!" řekl mu Clif. "Co mi zůstalo?"
"Přátelé a ty holky!" pokrčil Sam rameny.
"Mohli jsem to risknout, je sice jasná bezměsíčná noc, ale tou dobou bychom už byli dávno na
druhé straně a uháněli po státní silnici k městu!" povzdechl si Clif. "Kdyby nespadl ten podělaný
kopec, zkrátili bychom si cestu!"
"Bude deset!" řekl mu Sam. "Ta cesta by byla hotovým očistcem..."
"Zapomněl jsem na Allana," souhlasil Clif. "Při vší úctě, proč ten kretén jel za tebou? Proč
nezůstal v domě?"
"Zeptej se mne ještě jednou," zabručel Sam. "Nedáš si ještě pivo?"
"Jo..." souhlasil Clif. "Ale jedno je jen pro lepší chuť, kde máš další?"
"Dole pod kopcem!" řekl mu Sam.
"Půjdeme taky pro ně?" zeptal se jej Clif, když dopily své skromné zásoby chladivého moku.
"Začínají mi tuhnout nohy, nerad bych se dolů skutálel po hubě! Revma se asi hlásí o svá práva!
Jsem zralý tak akorát do šrotu!"
S hekáním sestoupili ze svahu. Při své cestě ztratili ve tmě orientaci a minuli most o dobrých sto
metrů východním směrem. Clif si byl jist, že je konečně na prašné cestě a odvážně šlápl do prázdna.
Jeho výkřik prorazil temnotu noci jako výstřel z děla. Sam se zarazil v polovině svahu a naslouchal,
- 84 -
Antologie
ozvou-li se z koryta říčky další podezřelé zvuky.
"Clife, jsi v pořádku?" zakřičel dolů pod sebe.
"Zdá se!" uslyšel slabou odpověď.
"Jaká je voda?"
"Suchá jako správné Martini!" zavolal Clif. "Pojď se na to taky podívat, asi začínám bláznit.
Pojď a řekni mi, jestli se mi to nezdá..."
"Co jako?" zeptal se jej Sam a po pěti minutách, když stál nad korytem potoka. "Kde jsi, je tu
tma jako v pytli!"
"Pojď po proudu! Proč jsi nevzal baterky? Copak jsem netopýr nebo sova, abych se mohl
pohybovat i v noci?" vztekal se Clif a hrabal se na nohy. Pod kterými mu rachotil drobný štěrk.
"Kde je voda?" ozval se Sam. Kráčel prázdným korytem potoka a lámal si hlavu, kam se poděla.
"Zavolej na mne! Ať do tebe nevrazím!"
"Zatraceně!" vydechl Sam a zastavil se u dřepícího muže. "Co tomu říkáš? To se tedy ještě
nestalo, aby během dvou hodin vyschl celý potok, alespoň ne tady, kamaráde!"
"Když se před stovkami let z ničeho nic objevil, proč by nemohl jen tak zmizet?" zeptal se jej
Clif. "Připadám si jako vyoraná myš! Kde máš to pivo?"
"Sešli jsme z cesty, musíme se vrátit! Nechal jsem je pod mostem, tehdy tam ještě voda byla!"
"Konec světa!" zabručel Clif. "Jdeš se mnou hledat ty podělané plechovky, nebo ne?"
"Tak jdem, než nám uplavou..." mávl Sam rukou. "Už aby bylo ráno, co říkáš, Clife? Co ti hlásí
tvůj šestý smysl?"
"Přeje si, aby tahle noc nikdy neskončila!" řekl mu Clif tajemně. "Máš to světlo, nebo ne?"
"Ne, půjdeme po hmatu, most by měl být co nevidět před námi!"
"Sakra, už jsem na něj přišel, hlavu mám jako střep! Zatracená tma... Copak zrovna teď musí
být Měsíc v novu? Ti nahoře v tom budou mít zatracený bordel! A jestli ne, pak nás trestají za
všechny naše hříchy..."
"Copak je jich tolik?" zazubil se Sam.
"Mě se neptej, já do tvé černé duše nevidím!" řekl mu Clif a na chvíli se odmlčel. Sam slyšel jen
jeho oddechování, harašení kamení a tiché nadávky. "Tady jsou! Jsme zachráněni, Bearsi, věřil bys
tomu?"
"Pivo nás nespasí!" zabručel Sam.
"Ne, ale hodí se!" hodil mu Clif jednu plechovku a se sykotem otevřel tu svou. "Kriste pane, to
je pocit, dal bych si ještě jedno, není poblíž nějaký další most, Bearsi?"
"Ne, ale mám doma ještě další pivo, pokud tam trefíme!" řekl mu Sam a vydal se opatrným
krokem k temnému stínu, který dal tušit existenci prašné cesty vedoucí k jeho domova. "Pozor,
bude tu někde plot!"
"Vážně?" zapochyboval proutkař. Jeho zaúpění jej však brzy vyvedlo z omylu. "Jsi vůl, Bearsi!
Vyjít si ven a bez světla za temné noci!"
"Neříkej!" chechtal se Sam. "Byl to tvůj nápad jít ven, můj ne!"
***
Hodiny v obývacím pokoji odbily dvanáctou. Začal nový den. Jedinými bytostmi, které tu noc
spaly, byla malá Ann, zraněný Allan a kocour, ten však spal jen napůl oka, připraven kdykoli a za
všech okolností vyrazit ven z domu. Sam se natáhl ve své pracovně. Lehl si na huňatý koberec a dal
si ruce pod hlavu. Clif skončil na gauči, a díval se stejně jako Sam nahoru ke stropu, nebo alespoň
tam, kde by měl být. Nemohl usnout. Nervy měl napjaté až k prasknutí. Naslouchal šelestu větru,
kdykoli připraven vyskočit na své unavené nohy a vyburcovat všechny v domě. Snad jen to ubohé
zvíře bylo více připraveno než-li on samotný.
- 85 -
Antologie
Tom hrál ve svém pokoji se svým bratrem karty. Nepočítali již ubíhající kola, natož stav hry.
Bylo jim jedno, kdo z nich vede. Neměli také o co hrát, prostě si jen krátili dlouhou chvíli. Jako
stolek jim posloužil starý kufr a svítilnu na petrolej použili namísto elektrické lampy. Alice byla s
Kate v kuchyni, kde byl jeden ze tří východů z domu. Všechny dveře byly otevřeny a zajištěny, aby
je nepřibouchl vanoucí průvan. Čas se vlekl s neobyčejnou leností. Když odbíjela jedna hodina po
dvanácté, zdálo se jim, že uplynul celý rok.
V půl druhé se znovu rozdrnčely sklenice a hned na to začaly padat první lehčí předměty. Obě
vylekané ženy vběhly k poslouchajícím mužům a čekaly na jejich rozhodnutí. Sam rozsvítil svou
baterku a odmítavě zavrtěl hlavou. Kuželem světla přejel po stěnách a stropě místnosti. Vstal, aby si
prohlédl i zbytek domu, avšak nezdálo se mu, že by byl více poškozen, než doposud.
"Běžte si lehnout!" řekl jim. "Časně ráno odvezeme Allana do nemocnice!"
"Kdo může dneska usnout?" stěžovala si Alice. Poslušně odcházela s Kate do kuchyně. Otřesy
ustaly. Sam se natáhl na zem a svítilnu položil vedle sebe na dosah ruky. "Já zůstanu doma s
Markem a malou Ann, počkám až přijedete z města a řeknete mi, jak se vám vedlo! Tohle
zemětřesení musí jednou skončit! Slyšíš mě, Same?"
"Co tomu říkáš?" zeptal se klimbajícího Clifa. "Co když se tu vážně něco děje, ale my jsme měli
zavřené oči, takže jsme nic neviděli? Prostě jsme to všechno ignorovali? Posloucháš mě,
zatraceně?!"
"Co máš na mysli?" zeptal se jej polekaný muž. "Vyděsil jsi mě k smrti! Říkal jsi něco? Od té
doby, co mi na hlavu takřka spadl vlastní dům, mám trochu pocuchané nervy!"
"Ale nic, právě jsi prospal další zemětřesení. Ale nebylo to nic vážného!"
"V kopcích dojde k novým sesuvům!" řekl mu Clif a hned na to se otočil na druhý bok. "Pořád
musím myslet na ten potok! Už aby tahle noc skončila, doufám že projedete starou cestou přes most
a pak skrze kopce! Jestli chceš tátu odvést do nemocnice, bude to zatraceně pěkná štreka... Co
kdybychom zavolali pomoc?"
"Vrtulník?" zeptal se jej Sam. "Nemáme jak se odtud dovolat! V osadě nemá nikdo vysílačku a
telefon nefunguje! Asi někde spadlo vedení!"
"Chtěl bych vědět, co se teď venku děje!" řekl mu Clif. "Zítra se zajdu s Edgarem podívat do
jeho dolu! Víš o tom, že se z něj kouří jako z továrního komína? Počkej, ten starý indián mi říkal, že
mluví skrze rádio se svým vnukem! Tedy, pokud nelhal! Klidně může mít tu vysílačku mimo
provoz!"
"Neříkej," zamyslel se Sam. "A ten důl? Co na něj říkal náš studentík? Ptali jste se ho, co si o
tom všem myslí?"
"Edgar říkal, že jen kroutil nevěřícně hlavou!" zabručel Clif. "Já sám jsem tomu nemohl uvěřit!
Třeba budeme slavní, až se něco stane, kdoví?"
"Snad..." řekl si Sam napůl pro sebe.
Do dvou hodin byl klid, pak se země znovu začala třást, tentokrát silněji než doposud. Všichni
se přestěhovali do obývacího pokoje, který těsně sousedil s jídelnou a kuchyní. Dřív, než se natáhli
na koberci, sundal Sam lustr ze stropu, aby někoho nezranil, kdyby se uvolnil a spadl na podlahu. V
kuchyni se rozbilo několik sklenic.
Ve čtvrt na tři vše znovu ustalo. Magma se zastavilo asi sto metrů pod úrovní země a nabíralo
sílu k rozhodujícímu útoku. Hlína na povrchu začala pozvolna praskat. Drobnými puklinami se
drala horká pára mizející spodní vody. Zvěř se již dávno stáhla do bezpečí. Ohnivý drak vyčkával
před rozhodujícím útokem, jako by si promýšlel svůj další plán, jak všechny okolo vyděsit k smrti.
"Víš, Same," řekl Clif svému příteli. "Dneska jsem mohl být už dávno mrtvý!"
"Co ti mám na to asi tak říct?" zeptal se ho. "Nikdo vlastně neví, kdy natáhne bačkory. Co se mu
stane, než umře! Stačí, když spadneš ze schodů a zlomíš si vaz! Na druhé straně jsem rád, že žiješ a
nejsme na to sami! Nevím, co bych si tu bez tebe počal! Jsi něco jako můj talisman pro štěstí!
- 86 -
Antologie
Pohlídáš mi děti a matku, když budu pryč?"
"Pokusím se!" řekl mu proutkař. "Nevím, co mám od nového dne čekat! Přišel jsem o dům a
všechen svůj majetek! Co mám teď dělat? Všechna moje práce a snažení je pryč spolu s vodou,
která se někam vytratila! Všechno je proti mně!"
"Clife?" zeptal se ho Sam. "Je docela možné, že o majetek přijdeme všichni v okolí! V Dodge
city, tady na farmě, na sousední usedlosti, kterou jsem koupil a je teď opuštěná a nevyužitá. Třeba
to tu všechno půjde k čertu a my s tím!"
"Mám se smát, nebo brečet?" zamyslel se proutkař. "Já se z toho zblázním!"
"Tak to nejsi sám," řekl mu Sam. "Nemáš chuť se napít? Nemůžu spát!"
"Vyřeší se tím něco?"
"Co jako?" nechápal jej Sam.
"Že se ožereme jako prasata..." řekl mu Clif. "Co když se něco stane právě do rozednění? Jestli
se tu budeme motat opilí, budeme to mít brzo spočítané!"
"Vážně?" zapochyboval Sam. "Tak to se jdu opít, alespoň nebudu o ničem vědět! Co myslíš,
nebude to lepší?"
"A tvůj otec? Musíš jej ráno odvézt do nemocnice!" řekl mu Clif. "Máš tu rodinu! Jsi
odpovědný za ostatní na farmě!"
"Málem jsem na ně zapomněl!" zamračil se Sam. "Být či nebýt! Jak lehké je sklouznout do
sebelítosti a marnivosti! Máš pravdu, k čertu se vším! S farmou i tímhle zatraceným životem, kdy
obracíš každý cent a hrozíš se nového rána, které ti může přinést krach a chudobu. Už tak se
potloukáme na hranici bídy a zdá se, že nevyjdeme z dluhů!"
"Máš farmu pojištěnou?" zeptal se jej Clif.
"Mám!" souhlasil Sam.
"No tak," řekl mu proutkař. "Třeba o ni přijdeš, ale rodina ti zůstane a peníze taky! Kriste pane,
vždyť ty jsi na tom lépe, než já samotný!"
"Vážně?" zapochyboval Sam a vydal se na terasu naslouchat šelestu noci, vzdálenému sykotu
vycházejícího odněkud z pastvin a temnému hučení země. Připadal si jako bezmocná myš, která jen
tuší, že blízko ní sídlí ohromná příšera, připravená ji rozmáčknout jako kuličku hrachu. Měl pravdu,
dole pod jejich nohama se ohnivý drak připravoval ke svému zrození. Začalo mu být těsno a toužil
po volnosti a možnosti ničit a bořit vše ve svém dosahu.
Byl čas k opuštění hnízda a roztáhnutí ohnivých křídel. Příšera ožila.
- 87 -
Antologie
Kapitola třináctá: Ohnivý drak
Nazítří odvezl Sam svého otce spolu se svou ženou skrze kopce Vysočiny do nejbližšího města
vzdáleného dobrých sto šedesát kilometrů, ze kterých bylo, než se dostali na dálnici, asi padesát po
prašných okreskách. Clif s Tomem zamířili do osady. Allanova žena Alice zůstala s Markem a Ann
na farmě a čekala na příjezd svého syna. Ráno bylo bezmračné a věštilo další horký den.
"Zajdeš k Rogerovi?" zeptal se ho Clif, když vyjeli na cestu k Dodge city.
"A co mu mám říct? Aby si sbalil svých pět švestek, že se blíží nějaká blíže neurčitá katastrofa?
Vysmál by se mi a ostatní v osadě taky!"
"Najdu Edgara a spolu vyrazíme k jeho dolu. Byl bych rád, kdybyste šli ty a Roger s námi!
Nevím, jak to tam bude u něj vypadat, a taky se chci projet po pastvinách!"
"Co hledáš?" zeptal se jej Tom. Minuli vývěsku osady a zamířili k domu Bearsovic rodinného
přítele. "Co když nebude doma?"
"Ale bude!" řekl mu Clif. "Co by jiného dělal? Holky tu nejsou, alespoň ne takové, které by
stály za námahu! Práce tu taky žádná není, ledaže by Roger se zbývající muži z osady, kteří
neodvedli dobytek průsmykem, šel zakopat mrtvý skot roztroušený po pastvinách!"
"Může z toho být pěkná polízanice!" zabručel Tom. "Až se začnou horkem rozkládat, budou
smrdět na sto honu a to nepočítám ten otravný hmyz, který se bude pást na jejich zdechlinách! Co
kdybychom je posypali vápnem?"
"Na to bychom potřebovali alespoň pořádný náklaďák s přívěsem a hrstku chlapů s lopatami!"
zavrčel Clif. "Nejlepší by bylo je naházet do Edgarova dolu a ten zasypat!"
"Proč tam vůbec jedeš?" zeptal se jej Tom, když zastavili před Rogerovým domem a Clif
vystoupil z vozu a zamířil rychlým krokem k jeho dveřím. "Slyšíš mě? Co tě tam tak táhne?"
"Hned jsem zpátky!" houkl Clif na Toma. Zabouchal na dveře, a když se nikdo neozýval, obešel
dům dokola. Zdálo se, že není doma. Clif se vrátil k vozu a nastoupil do dodávky, jejíž vnitřek se
začal pod dotěrnými slunečními paprsky zvolna rozpalovat. Sedl si za volant a zhluboka se nadechl.
"Neodpověděl jsi mi!" řekl mu Tom. Země se otřásla jako při zimnici a z okolních střech domů
spadlo několik tašek. Kdesi se ozval zvuk praskajícího skla, které se vysypalo z rozbitého okna. "Je
to jako předzvěst Apokalypsy!"
"Jo," mávl Clif rukou. "Asi se někde fláká, zajedeme rovnou k Edgarovi, snad bude alespoň on
doma! Jestli ne, vydáme se k dolu sami! Něco mi říká, že Edgar bude právě tam!"
"Kde jsou všichni?" zeptal se Tom proutkaře. "Nepřipadá ti dneska osada jako po vymření?
Jakoby se všichni někam vytratili!"
"A divíš se?" zavrtěl Clif hlavou. "Něco před dvěma dny zabilo dobrých sto kusů dobytka a div
to neodnesli i lidé! A ty si myslíš, že tu budou ostatní nečinně čekat, až je to zabije taky? Štěstí, že
foukal dobrý vítr, kdyby se otočil k osadě, byly by ztráty i na lidských životech! Nechci to
domyslet!"
"Co se tu vlastně stalo?"
"Z Edgarova dolu vystupuje na povrch nějaký plyn! Podle něj, to tam v té jeho šachtě smrdí už
dobré dva měsíce! Je možné, že se hromadil na dně dolu a pak jej nějaká síla vytlačila ven do okolí
a vítr jej roznesl po kraji!"
"A to tam ten Edgar jen tak lozil a nebál se, že jej tam dole něco zabije?"
"Asi ne... Zdá se, že nemá všech pět pohromadě!" pokrčil proutkař rameny. Dorazili k Edgarovu
domu, ale jak se ukázalo, i on byl mimo svůj domov. Clif se vrátil ode dveří ke své dodávce a
rozčíleně se podrbal za ušima.
"Tak co budeme dělat?" zeptal se jej Tom.
"Pojedeme k dolu!" pokrčil Clif rameny. "Uvidíme..."
"Co tu sakra děláte?" vyrušil je John, který jel na obstarožní klisně po prašné cestě mezi domy a
- 88 -
Antologie
rozhlížel se kolem, jako by se stal šerifem. "Ahoj, Clife!"
"Kde jsou všichni?" zeptal se jej Tom. Vykoukl z okénka dodávky a zpytavě se na Johna
podíval. "Co děláš na tom koni? Nevěděl, jsem, že umíš jezdit!"
"Jak vidíš?" pokrčil John rameny. "Všichni jsou v hospodě a radí se, co budou dělat dál! Nikdo
neví, co se děje a proč pochcípalo tolik kusů dobytka! Ten student si myslí, že bychom měli
evakuovat celou osadu a odejít odtud pryč! Ale kam? Copak nás někdo bude čekat bůhví kde s
otevřenou náručí? Bandu vagabundů a otrhanců? Co je někomu po téhle zavšivené díře!"
"Nevíš, kde se fláká Edgar?" zeptal se jej Clif.
"Šel k té své díře v zemi!" zamračil se John a poplácal koně po krku. Splašil se při dalším otřesu
a snažil se jej shodit na zem. Neměl však již tolik síly jako za mlada a tak se spokojil se zvedáním
předních nohou a otáčením hlavy na obě strany.
"Zkusili jste se s někým spojit?" vyzvídal dál Clif. "Moje vysílačka je v troubě! Přišel jsem o
celý svůj majetek!"
"Já vím," souhlasil John. "Několik chlapů se za tebou rozjelo, ale našli jen zavalené stavení a
prázdnou kůlnu! Pořád tomu nerozumím! Ten student říkal něco o tom, že by tu mohla vybuchnout
sopka! Co si o tom myslíš ty, Clife?"
"Já nevím," pokrčil proutkař rameny. "Možná by bylo lepší, kdybychom se stáhli někam do
kopců a počkali, co se bude dít! Kus odtud je takový starý skautský tábor, mohl by nám posloužit
jako útočiště! Co ty na to?"
"Vodu i potraviny bychom si museli vzít s sebou!" souhlasil John. "Ale stejně bychom tam
nedorazili dřív jak za tři hodiny! Nikomu z nás už není dvacet, Clife a v tomhle parném dni budeme
rádi, když tam dojedeme do odpoledních hodin! Náš vozový park už není nejmladší! Co chceš čekat
od starých vraků?"
"Zajedu za Edgarem a pak se vrátím a probereme to spolu!" řekl mu Clif než nastoupil do svého
otřískaného vozu. "Řekni ostatním, ať se preventivně sbalí a připraví na cestu. Může se stát, že
sebou budeme muset hodit!"
"Jasně, připravíme evakuační plán, co budeme potřebovat , naložíme na vozy a počkáme na
výsledek schůze!" souhlasil John. "Stejně mi to připadá až příliš absurdní!"
"Mě taky!" řekl mu Clif a nastartoval motor. "Tak já jedu, měj se!"
"Nápodobně," zamával mu John na pozdrav a pomalou jízdou zmizel mezi domy.
"Vytvořili si domobranu?" zeptal se Tom proutkaře. "Ten student se musel zbláznit! Copak je
něco takového možné?"
"Možné je všechno!" řekl mu Clif. "Za chvíli budeme... Tam!"
"Není to támhle Edgar?" ukázal Tom na siluetu muže zvolna kráčející k osadě. Blížili se k dolu.
Tráva v jeho okolí byla spálená a kam až jejich oko dohlédlo, ležely zvolna se rozkládající kusy
dobytka.
"To je smradu!" zakašlal Clif a zastavil u čekajícího zlatokopa. "Co tu v tomhle pokáleném
vzduchu, sakra, děláš?"
"Jdu domů!" řekl mu zlatokop. "Jedeš se podívat na tu mou díru?"
"Jo," souhlasil Clif.
"Důl je až po okraj plný vody! Děsně smrdí a vystupuje z ní pára. Nevěřil bys tomu, ale ta voda
je vařící!" řekl mu Edgar. "Být tebou, nejezdil bych tam..."
"Doprovodíš nás?" zeptal se jej Clif. "Odvezeme tě do osady! Stejně tam máme cestu. Celou
noc jsem nemohl spát, jak jsem se těšil, až sem přijedu! Copak mi chceš zkazit všechnu radost?"
"Tak jo, ale nečekejte tam nic hezkého!" souhlasil zlatokop a nastoupil do dodávky. "Kriste
pane, Clife, jednou se v téhle rakvi zabiješ! Pořiď si raději nějakého koně!"
"Houby," mávl proutkař rukou. "Dokud jezdí, nedám na tuhle káru dopustit!"
"Hele!" ukázal Tom na černý kouř vznášející se v okolí šachty. "Vidíte to?"
- 89 -
Antologie
"A sakra!" ulevil si Clif a zastavil asi dvě stě metrů od ústí dolu. "Co to je?"
"Když jsem šel do osady, byl až po okraj zatopený smradlavou břečkou!" řekl jim zlatokop. "Za
tu chvíli, jak se zdá, se tu stalo mnoho věcí!"
"Zajedeme blíž?" zeptal se Tom obou mužů. "Utéci můžeme vždycky!"
"Jasně!" přikývl Clif hlavou a popojel z vozem blíž k dolu.
"Co je to?" ukázal Edgar na zem.
"Co jako?" zeptal se jej Clif a pohlédl na zčernalou trávu, která byla pokryta čímsi našedlým.
Kdyby byla zima, řekl by, že je to špinavý sníh.
"Popel?" zeptal se sám sebe a dupl na brzdu. "Hned jsem zpátky!"
Vystoupil z vozu a chvíli se kolem něj procházel. Vzduch byl cítit vším možným a když se
zahleděl ke slunci, spatřil, jak se v něm ve větru chaotický pohybují jednotlivá zrnka popela, který
padal na zem okolo ústí dolu.
"Je to popel?" zeptal se jej Tom, který také vystoupil z dodávky. Edgar zůstal zaraženě sedět
uvnitř vozu. "Co? Jde to odtamtud?"
"Slyšíš to?" ukázal Clif k šachtě. "Jako kotel s vroucí vodou! Pojedeme pryč, jestli se ta voda
dostane ven, budeme jako opařená kuřata!"
"Jasně!" souhlasil Tom a rychle nastoupil do vozu.
"Padáme!" řekl jim Clif a otočil dodávku takřka na místě. "Ta tvá díra v zemi nemohla mít lepší
název: Ďáblova jáma! Jak jsi na to přišel?"
"Už se tak jmenovala..." pokrčil zlatokop rameny. "Včera před setměním jsem byl tam dole! Až
u dna, kus pod třetí chodbou! Víš o tom, že tam nebylo po vodě ani památky? To podělané jezírko
se ztratilo a zůstalo po něm jen bahno! Kdybych tam spadl, nikdy bych se nedostal ven! Hodil jsem
tam starý krumpáč. Zmizel jako bys ho strčil do těsta na dort!"
"Ty jsi blázen, Edgare!" řekl mu Clif. "Takhle si zahrávat se životem..."
"Celou noc se nad pastvinami nesl zvuk podivného syčení, jako když něco vaříš v Papiňáku a
přebytečná pára z něj vychází ven! Hned po rozednění jsem se tam zašel podívat, ale našel jsem jen
velký flák země, který byl pokryt takovou žlutohnědou hmotou! Ten kus pastvin byl podivně
rozbrázděný a zdálo se mi, jakoby dýchal!" řekl jim Edgar. "Věříte mi? Určitě se mi to nezdálo!"
"Jak moc sis ho prohlédl?" vyzvídal Clif, když projížděli okolo jezera. Bylo suché a bez jediné
kapky vody. Zamířili po prašné cestě do osady, která se zvolna ztrácela pod mraky prachu. Důl
nebyl vidět, ale jeho existence se dala vytušit podle hustého černého kouře vystupujícího z jeho ústí.
"Přešel jsem to tam křížem krážem!" řekl jim Edgar. "Bořil jsem se do té podivné hmoty až po
kotníky. Jednou jsem tam zapadl až po kolena! Ta zem byla teplá, Clife! Jako kdyby tam dole byla
nějaká parní lázeň, která to celé ohřívala. Ještě jsem nic podobného neviděl!"
"Jasně!" souhlasil proutkař. "Já taky ne a zvlášť ne tady!"
"Co budeme dělat?" zeptal se jej zlatokop.
"To se ptáš ty mě?" otočil se k němu proutkař. "Jak to mám, sakra, vědět?"
"Babička zůstala s Markem a Ann na farmě!" řekl jim Tom.
"Zajedeme pro ně!" souhlasil Clif. "Nemůžeme je tam nechat!"
Kdesi zahřmělo. Země se divoce otřásla a kus od jejich vozu se zhroutila ohrada pro dobytek.
Jednotlivé klády se skácely v mračnu prachu k zemi a tam zůstaly ležet smířeny s osudem. Odněkud
se ozvalo praskání dřeva, to se zřítil most přes jihovýchodní část jezera.
"Začíná to být zajímavé!" vyděsil se Clif. "Nejlepší by bylo, kdybychom všichni ihned odjeli!
Vzali nohy na ramena a pelášili pryč!"
"Kam?" zeptal se jej zlatokop.
"Co nejdál odtud!" řekl mu Clif a pohlédl na Toma. "Proč jsi se sem vůbec vracel? Aby ti utekla
holka? Aby jsi viděl tohle, co se právě děje? Který čert tě sem přivedl?"
"Určitě ne ten, co číhá v hlubinách Edgarova dolu!" řekl mu Tom nevrle a zadíval se na rostoucí
- 90 -
Antologie
černý mrak nad pastvinami. "Babička to věděla!"
"Co jako?" zeptal se jej Clif. Projeli osadou a zabočili na cestu vedoucí k Bearsovic farmě. "Co
věděla?"
"Že se něco takového stane!" řekl mu Tom. "Zdálo se ji o tom ve snech! O hoře ohně, o černém
mračnu nad pastvinami a o moři plamenů!"
"To tu všichni zemřeme?" zděsil se zlatokop.
"Klid, Edgare!" řekl mu Clif. "Když jsi se nebál lézt do té své díry, tohle tě přece nemůže
rozházet! Nebo snad ano?"
***
"Jsem ráda, že jste tady!" řekla jim Alice, jen co dorazili k obytnému domu farmy. Všichni tři
tam stáli nedaleko schodů na verandu a dívali se na smolně černý dým stoupající k obloze. "Co to
tam je, Clife?"
"Díra do pekla!" řekl ji proutkař. "Máte sbaleno?"
"Ano, ale měli bychom počkat na Sama s jeho ženou!" řekla mu. "Vrátí se k večeru!"
"Přehradíme cestu k farmě a přibijeme na plot velkou ceduli se vzkazem, kde nás mají hledat!"
řekl jim Tom. "Už včera jsme přece zabalili všechno nejnutnější! Naložíme to do dodávky a jedeme
pryč!"
"Co ty na to, Alice?" zeptal se jí Clif. Země se znovu otřásla a jim se zdálo, že je dým
vystupující ze země stále hustější. Vítr jej rozfoukával nad pastvinami a zvolna zakrýval sálající
slunce. Zešeřilo se.
"Třeba budeme přece jen slavní!" řekl jim Clif. "Tohle přece musí být vidět široko daleko! Proč
sem někdo nepřijede?"
"Tohle je největší díra na světě!" řekl jim Mark. "Kdo by sem vůbec jezdil?"
"Třeba ti pošahaní vědátoři, kteří tu byli před několika týdny?" zeptala se jich Alice. "Stejně
berou peníze z našich daní, tak ať se starají!"
"Uděláme ten zátaras a odjedeme do osady!" řekl jim Clif. "Tak co, chlapi, pomůžete mi? Alice
zatím naloží všechny věci do dodávky a sebe s Ann taky!"
"Jasně!" přikývl Tom hlavou a mrkl na svého bratra. "Zapíšeme se do historie, co ty na to?
Budou se o nás učit v dějepise!"
"Víš, že o to nemám zájem?" řekl mu jeho bratr nakvašeně. "Nestojím o nějakou posmrtnou
slávu!"
"Budeme potřebovat nějaké klády, pár hřebíků a kus něčeho na co by se dal napsat vzkaz!"
zavolal na ně Clif, když nakoukl do stodoly. "A to jsem měl tenhle kraj docela rád!"
"Ty taky?" zeptal se jej zlatokop. "Myslel jsem si, že jsi tu z donucení!"
"Houby!" zavolal na něj proutkař. "Tak, bando, pohněte s sebou, nemáme na to celý den!"
"Babi," zatahala ji Ann za sukni.
"Co je miláčku?"
"Proč se z té země kouří?"
"To já nevím," řekla ji a vzala ji do náruče.
"Co to je?" ukázala Ann na jemný prach na svých rukou.
"To je popel!" řekl jí Tom. "Odjedeme odtud, Ann a už tě nebude otravovat!"
"A proč padá z nebe?" zeptala se ho. "Co jsme udělali zlého, babičko?"
"Proč myslíš, zlatíčko?" pousmála se Alice.
"Slyšela jsem tě, jak jsi říkala dědečkovi, že si pro nás přijde sám Lucifer! Proč jsi mu to říkala,
babi? Proč se tam tak kouří? Co se stalo?"
"Neboj se, sluníčko!" přišel k nim Clif a pohladil Ann po vlasech. I na nich byla tenká vrstva
- 91 -
Antologie
šedého popela, který se zvolna vznášel k zemi. Takřka nebyl vidět v rozpáleném vzduchu
dopoledního dne. Trochu se ochladilo. Vítr se otočil k farmě a spád popela zhoustl.
"Musíme odtud!" řekl jim Clif. "Nebo nás ten popel zadusí, už tak se tu těžko dýchá! Půjdeme?"
Nastoupili do dodávky a vyjeli na příjezdovou cestu k prašné silnici vedoucí mezi mostem a
osadou. Zastavili na okraji silnice u vjezdu k farmě a shodili ze střechy dodávky několik krátkých
klád, které zbili hřebíky dohromady a lany je upevnili k plotům na obou stranách cesty. Silueta
budov se zvolna ztrácela pod mračny kouře valícího se z pastvin.
Celé okolí Vysočiny přilehlé k farmám a osadě bylo zvolna zasypáváno jemným popelem a
struskou vycházející z Edgarova dolu. Nikdo netušil, že jde jen o nevinnou předehru. O jakýsi žert,
který jim připravila matka Příroda. Clif se zlatokopem přitloukli k zátarasu tabuli se zprávou pro
Sama a Kate a vydali se k dodávce, jejíž motor stále nedočkavě běžel. Clif měl obavy, aby se
nezaneslo ústí vzduchového filtru přívodu vzduchu do motoru, protože by jinak museli jít pěšky.
Cesta do osady by jim tak trvala dobrou hodinu a za tu dobu se mohlo stát mnoho věcí.
"Už pojedeme!" řekl jim Clif jen co nastoupil a zařadil rychlost. "Snad mě ta kára protentokrát
nezradí!"
"To zatracené svinstvo je všude!" zabručel Edgar při pohledu skrze špinavá okna dodávky.
"Aspoň přikryje ty zdechliny na pastvinách! Co myslíte, kolik ho bude v Dodge city?"
"Určitě méně! Kouř i popel se vznáší po větru a osada je na opačné straně než spád, takže ho
tam bude minimálně!" zamyslel se Clif. Cesta se ztrácela pod jednolitou vrstvou sopečného popela
a nebýt plotů stojících okolo, neměl by vůbec tušení kam má s vozem jet, aby nezapadl někde mimo
silnici.
"Co když to nepřestane?" zeptal se jej Edgar.
"Co když to bude ještě horší?" zeptala se jej na oplátku Alice. "Co bude pak?"
***
Kolem poledne zmizel dým nad pastvinami jako mávnutím kouzelného proutku. Jediným
náznakem toho, že se valil z Edgarova dolu, byla asi patnáct centimetrů silná vrstva popela, jehož
výška se měnila se vzdáleností od dolu a poloze vůči větru a ohnisku odkud vycházel. Osada byla
takřka celá ušetřena, zato obě farmy i vyschlé jezero byly zasypány jako při prvním sněhu.
Země se přestala třást a mračno kouře nad krajinou se pod dotěrným větrem zvolna rozplývalo.
Znovu zazářilo palčivé slunce a teplota ovzduší opět stoupla na svou obvyklou úroveň. Osadníci se
dohodli na tom, že ještě počkají do zítřejšího dne, než se vydají na Vysočinu a opustí tento kraj.
Zdálo se jim, že vše skončilo. Clif s Tomem se spolu s Edgarem a Rogerem, kterého našli v hospodě
s ostatními, vydali k dolu na výzvědy. Byli vyděšení a třásli se strachy. I přesto jim však jejich
zvědavost nedovolila ustoupit od vytčeného cíle.
"Cos tam sakra dělal?" zeptal se Roger zlatokopa.
"Co jako?" nechápal jej Edgar.
"Přece se to nemohlo stát jen tak?" řekl mu a pohlédl na Clifa. "Všechno má svou příčinu. Samo
od sebe se nic neděje, to ať mi nikdo neříká!"
"Myslíš si, Rogere, že si tam hrál s ohníčkem?" zeptal se jej Clif a přeřadil na nižší rychlost. Jeli
po vrstvě našedlého popela a kola vozu na něm každou chvíli prokluzovala, ve snaze dostat se na
pevnou zem.
"Měli jsme s sebou vzít koně!" řekl jim Roger. "Ještě tu někde zapadneme!"
"Tolik tu toho zase není!" bránil Clif svoji dodávku. "Už tam budeme! Takže žádné hrdinství!
Obhlídneme nejdřív okolí a pak tam nakoukneme!"
"Chceš jít dovnitř?" zeptal se jej Roger. "Vážně?"
"Uvidíme, ještě tam nejsme!" řekl mu Clif.
- 92 -
Antologie
Projížděli mračny rozfoukaného kouře a zvolna se blížili k Ďáblově jámě. Takřka ji nepoznali.
Proutkař zastavil svůj vůz asi sto metrů od dolu na straně proti větru, kde bylo popela méně, avšak i
tak se do něj začali bořit takřka po kotníky. Byl ještě vlažný a část ho stále poletovala v ovzduší.
"Říkal jsem, že tu zapadneme!" zabručel Roger a otočil se k vzdálené siluetě osady. "Jestli se
něco stane, neštěkne po nás ani pes!"
"Hovno se stane!" řekl mu zlatokop a mrkl na Clifa. "Taky máš tady z toho takový strach?"
"Děsný..." přikývl proutkař. "Máte s sebou ty kotouče stočených lan?"
"Jasně!" souhlasil Roger. "Přivázal jsem jeden k dodávce!"
"Navážeme se na něj! Všichni! Jako husy, jeden za druhým!" řekl jim Clif. "Může se stát, že se
někde propadla zem a v tomhle moři popela to neuvidíme! Takže v případě potřeby se budeme jistit
navzájem!"
"Dál bych nešel!" ukázal jim Edgar rukou na nepravidelnou, asi dvacet metrů v průměru širokou
a protáhlou díru v zemi, ze které vycházela za zlověstného syčení našedlá pára.
"Jak je to hluboké?" zeptal se Roger a ušel ještě několik kroků.
"Nikam nechoď!" varoval jej Clif. "Okraj se může utrhnout a ty tam sletíš a my s tebou!
Usmažíme se jako popcorn!"
"Důl je pryč!" řekl jim Edgar hlasitě. "Je v čudu! Zmizel! Co to bylo za sílu?"
"Jo, to vážně nemám tušení!" zamyslel se Clif a otočil se k Rogerovi. "Vidíš tam něco?
Povídej!"
"Tam dole není vůbec nic vidět! Je tam taky popel a vychází tam odtud pára a kouř, jako když
se vaří voda v hrnci! Jinak nic! Měli bychom jít!" řekl mu a otočil se k vozu. "Chcete tu zůstat?
Osobně si myslím, že tady jsme hovno platní!"
"Vrátíme se..." řekl jim Clif. V tu chvíli se země divoce otřásla a oni padli k zemi jako podťatí.
"Ježíši, co to bylo?" ozval se Edgar nesměle. "Pořádá tu někdo manévry?"
"Zmizíme odtud!" řekl Clif a vstal jako první. "Tak padáme, tady nezůstane kámen na kamení!"
"Hele, támhle!" ukázal Roger na další zdroj kouře, nacházející se asi půl kilometru od nich
severním směrem. "Další díra! A kouří se z ní!"
"Vážně!" vydechl Edgar, když se konečně vyhrabal z popela a vstal na nohy. "To je to místo, jak
jsem ti říkal, Clife!"
"S těma puklinama?" zeptal se jej proutkař.
"Jo!" souhlasil zlatokop.
"Pojďte, jestli to tam vyletí, tak skončíme na druhé straně Vysočiny!" zhrozil se Clif a rozběhl
se k dodávce. "Na co čekáte? Být váma, už jsem ve voze a uháníme pryč!"
"Co má vyletět?" nechápal jej Roger.
"U Edgara pomohla víc jak sto metrů hluboká jáma v zemi! Takže všechna ta síla mohla jít
klidně ven, ale tam dál je to všechno pod zemí a až to bouchne, sfoukne nás to jako malinu!"
zakřičel na něj Clif a nastartoval vůz. "Už ať jste v dodávce! Musíme do osady a říct jim, aby si
pospíšili a na nic nečekali!"
"Nebudou nám věřit!" řekl mu Roger, když byli vevnitř vozu a vraceli se do Dodge city.
"Rychleji jet nemůžeš?"
"Ne, strhal bych motor!" řekl mu proutkař. "Teď máš naspěch, ale když jsem chtěl, abys hnul
zadkem, díval jsi se na mě jako na zjevení!"
"Tehdy jsem nevěděl o co jde!" bránil se Roger. "Teď už to vím!"
"Co jim řekneme?" zeptal se jich Edgar.
"Co jako?" nechápal jej proutkař.
"No, když dojedeme do osady! Budeme křičet, že se blíží konec světa? Ať všichni vezmou nohy
na ramena? Budou si myslet, že jsme blázni!"
"To určitě!" souhlasil Clif. "Ale nic jiného nám nezbývá! Budeme křičet a skákat do vzduchu,
- 93 -
Antologie
dokud to všem nedojde!"
"A co jim má dojít?" zeptal se ho Roger.
"Že se tu roztrhla zem!" zaúpěl Clif. "Chápeš? Ten student by ti to vysvětlil! Prostě se tu
otevřela zem a všechno, co má zůstat pod ní se vyvalí ven!"
"Jako když se opiješ a chce se ti zvracet?" zamyslel se Roger.
"Kriste pane!" řekl si Clif nahlas. "Jo, ale bude to mnohem horší, to si piš!"
"Začíná mi to docházet!" řekl mu Roger zamyšleným hlasem. "Ale stejně, nezahrajeme si v
nějakém tom Hollywoodském filmu? Jednou jsem byl v kině..."
"Tohle je skutečnost!" řekl mu Clif, když vjížděli zpět do osady a zamířili k místnímu hostinci.
"Blbá realita, Rogere! Nic víc!"
***
"Měli bychom odtud vypadnout!" houkl Clif do lokálu, jen co vpadl do hospody. Rozhlédl se
kolem. Místnost byla poloprázdná. U stolů sedělo jen několik zmožených požívačů zteplalého piva,
jinak nikdo.
"Kde jsou všichni?" zeptal se jej Tom, jakmile také vstoupil do místnosti. "Kam všichni šli?
Copak tu nebyla mimořádná schůze?"
"Někam odešli!" pokrčil hospodský rameny.
"Cože?" zhrozil se Clif. "Kam odešli?"
"Na nejbližší kopec!" řekl jim muž za pultem. "Prostě se šli podívat na to, co se bude dít! Prý
tam venku sněží popel! Co je na tom pravdy?"
"Jo, sněží!" vydechl Clif. "A co ten student?"
"Naštval se a šel si sbalit svých pět švestek! Podle něj se tu všichni chceme nechat zabít! Říkal,
že tu do zítřka bude jen moře utuhlé lávy a popela, nebo něco na ten způsob!"
"Na pastvinách, asi dva kiláky odtud se trhá zem! Edgarův důl přestal existovat a namísto něj
tam zeje asi dvacet metrů v průměru široká a bezedná díra! Dalších pět set metrů severně je další,
nebo to tak alespoň vypadá! Popel zasypal celé okolí a černý dým na okamžik zastřel sluneční den
do tmavého závoje, že nebylo vidět takřka na krok! A oni se šli podívat, jak to na vlastní oči
vypadá, namísto toho, aby vzali nohy na ramena?"
"Kde je ten student teď?" zeptal se Tom hostinského. "Kde bydlel?"
"V prvním patře!" ukázal rukou nad sebe. "Ale myslím si, že už kráčí někam do kopců Vysočiny
a ani se neohlíží!"
"Co teď uděláme!" zeptal se Tom proutkaře, který vypadal, jakoby dočista zkameněl. "Hej,
Clife! Ptám se tě, co budeme dělat? Jak je přesvědčíme?"
"Nijak, vylezeme za nima a budeme se dívat, co se stane!" pokrčil rameny a vyšel ven před
hospodu, kde stál zachmuřený Roger. "Tak co? Jdeš taky nahoru nad osadu, abys viděl, co se tam na
poli děje?"
"Ne," zavrtěl Roger hlavou. "Kdyby něco, sedím tady v hospodě a popíjím zteplalé pivo! Já
mám slabé nervy! Bude to moc bouchat?"
"To já nevím," pokrčil Clif rameny. "Třeba ne!"
"Tak fajn," plácl jej Roger po zádech. "Přeju příjemnou zábavu!"
Vydali se k prašné cestě vedoucí do kopců Vysočiny. V půli cesty na nejbližší vyvýšeninu se
otočili k pastvinám, aby spatřili, jak se z obou děr v zemi valí znovu hustý černý kouř, který vítr
roznášel po okolí. Zablesklo se a několikrát zahřmělo. Došli až k čekající skupině lidí, kteří seděli
na travnatém svahu kopce a dívali se nevěřícně na dva mraky hustého černého dýmu vystupující z
polí pod nimi. Osada vypadala jako několik pohozených krabiček od zápalek, v jejíž blízkosti
někdo zapálil dvě dýmovnice a čekal, co se bude dít dál.
- 94 -
Antologie
"Je to jako v Mexiku za války!" řekl jim znenadání zamračený a strhaný student, který se ze
všech sil snažil přesvědčit obyvatele osady, aby odešli do kopců Vysočiny a opustili toto
nebezpečné místo. Nikdo z lidí mu nevěřil. Všichni si mysleli, že přehání a chce vypadat zajímavě.
"Hezké divadlo!" řekl mu Tom. "O čem jsi to říkal?"
"Někdy kolem čtyřicátého třetího nebo čtvrtého roku minulého století se v blízkosti jedné
vesnice kdesi v Mexiku objevila hluboká díra v zemi, ze které vycházel taky černý kouř a popel. Na
druhý den tam byl již několik metrů vysoký kužel z popela a strusky. Zvolna se zvětšoval a chrlil
kolem sebe oheň a síru. Pak se z něj vyvalila žhavá láva a zničila přilehlou vesnici i okolní pole.
Stojí tam dodnes jako pomník nevypočítavosti přírody!"
"Ty si myslíš, že totéž se stane i tady?" otočil se k němu Clif.
"Byl jste u Edgarova dolu?" zeptal se ho student. "Mnozí říkají, že se tu už hezký dlouho třese
zem! Z dolu vystupovala pára a plyny, které otrávily dobytek a pak tohle! Je toho málo?"
"Co se stane?" zeptal se ho Tom.
"Co já vím?" pokrčil student rameny. "Může tu lítat vzduchem rozžhavené kamení, rozlévat se
láva po poli, nebo to tu všechno zmizí pod nánosem popela!"
"Takže to není všechno?" zeptal se jej Clif a ukázal rukou na jednolitý a široký pás kouře a
jemného popela. Oba osamocené mraky se spojily v jeden.
"Země mezi těmi dírami se asi taky propadla a vytvořila se jedna velká trhlina!" řekl jim
student. "Není nic vidět! Celý obzor zmizel pod tím dýmem! Vidíte, jak rychle se zešeřilo? A všude
okolo padá popel!"
"Není nic slyšet!" namítl Tom. "Mělo by to bouchat nebo syčet?"
"Já nejsem geolog!" řekl jim student. "Studuju psychologii! Nechtěl jsem vám to říci, abyste se
mi nesmáli!"
"Cože?" nechápal Clif. "Čím budeš, až dostuduješ?"
"Možná terapeutem, možná psychiatrem, ale musel bych studovat i obecnou medicínu, abych
měl alespoň nějaké znalosti!" řekl jim mladík nesměle. "Možná ze mně bude cvokař!"
"Takže tu budeš mít první pacienty!" ukázal Clif na roztroušené hloučky obyvatel osady. "Co na
to říkáš? Nejsou to správní adepti na děsivé sny a noční můry? Na neustálý pocit strachu a
ohrožení? Třeba za každým zahřměním, za každým kopcem hlíny uvidí tohle, co se teď rozprostírá
pod námi!"
"Vidím oheň!" ukázal Tom na nesmělé plameny, které prosvítaly skrze černý dým vznášející se
u země, zatímco obrovský mrak šedého popela a žhavé sopečné strusky zvolna stoupal k obloze,
kde se ochlazoval a padal k zemi, aby zasypal své okolí a nenechal nikoho na pochybách, co se zde
vlastně děje.
"Asi to bude ještě horší!" řekl jim student a pohlédl kolem sebe. "Až začne z nebe padat horké
kamení, budeme mít co dělat, abychom se ukryli do bezpečí!"
"Horké kamení?" zeptal se ho Tom.
"Jo, kusy roztavené lávy, které jsou vyvrženy z kráteru sopky! Vyletí ven a pak padají jako
bomby dolů na zem. Čím větší jsou, tím větší průser pro okolí! Klidně zapálí les, suché porosty,
domy a jiná stavení! Nic je nezastaví!"
"Ani voda?" zeptal se jej Tom.
"Kde teď chceš vzít vodu?" zamračil se Clif. "Na co by ti byla? To chceš uhasit hořící stodolu
tím, že se vyčůráš do plamenů?"
"Seženeme lidi a vrátíme se do osady dřív, než se k ní začne valit žhavá láva!" řekl jim student.
"Vážně! Všimli jste si, že se půda zvolna svažuje k Vysočině?"
"Nepůjdou!" řekl mu Clif. "Jsou jako pomatení! Copak to nevidíte?"
Země se znovu začala třást. Mračno dýmu nabývalo zvolna na hustotě a mohutnosti. Všude
kolem něj do vzdálenosti tří kilometrů padal horký popel a vše zasypával do výše několika
- 95 -
Antologie
centimetrů. Ozvaly se první výbuchy a vzduchem začaly létat první sopečné pumy. Na okamžik
zaplál oheň v místech, kde měli honci svá stavení, avšak brzy uhasl díky tomu, že tam již nemělo co
hořet. Stavby byly zděné s dřevěnými střechami, které se propadly pod váhou popela, který udusil
většinu ohně dřív, než se stačil rozhořet.
Pak se mezi mračny dýmu objevily nesmělé jazyky zvolna vytékající lávy, jako když se milenec
poprvé odváží sáhnout dívce na prsa nebo do klína. Vzduch byl stále hustší a naplněný poletujícím
prachem a popelem. Nutil osadníky ke kašli a nedovoloval jim, aby se zhluboka nadechli. Mnozí si
vytáhli z kapes kapesníky a snažili se dýchat skrze ně.
Sopečné bomby zapálily první požáry na úbočí Vysočiny. Dlouho nepršelo a slunce vysušilo
koruny stromu i trávu s nízkým porostem tak dokonale, že nyní se v místech, kam dopadly
rozžhavené balvany rozpoutaly přímo ohnivé bouře. Všude kolem se ozývalo divoké praskání,
hučení a syčení přicházející z pastvin a svištění padajících sopečných pum. Mnozí dospěli k názoru,
že se jejich život nějakou zvláštní silou ocitl uprostřed jakési Apokalypsy a že všichni přítomní
zemřou pod rukou Matky přírody.
"Musíme odtud!" zakřičel mladý student na roztroušené a dezorientované postavy tápající v šeru
a hluku. I on se stal obětí tohoto lokálního konce světa. Stál tam jako anděl zkázy a nedokázal
přimět jediného člověka, aby sestoupil do osady a vydal se po nejbližší silnici skrze kopce Vysočiny
do bezpečí. Lidé se dívali na vzdálené požáry, které prosvítaly šerem a kašlali popel, který se jim
dostával až do plic. Vzduchem svištěly další dopadající pumy. Mnohé ukončily svou pouť jen kus
od ustrnulé skupiny naprosto vyděšených a dezorientovaných osadníků.
"Hoří už i v Dodge city!" houkl Tom na své společníky a ukázal na domy stojící nejblíže
divadlu zkázy a zmaru. "Musíme něco udělat, nebo nás oheň odřízne a my nebudeme mít kam
ustoupit! Všude kolem nás zuří požáry! Po svahu kopce se nikam nedostaneme! Oheň by nás
dostihnul dřív, než bychom překročili hřeben kopce!"
"Dole jsou auta!" řekl mu Clif. "Seženeme všechny jako dobytek! Vezměte si klacky a prostě je
zažeňte dolů! Tam je naložíme a zmizíme odtud dřív, než se do osady vřítí žhavá láva! Kde je náš
studentík?"
"Asi už shání ostatní do chumlu a snaží se je odtud vyhnat!" ukázal Tom na nejasnou postavu v
mračnu prachu a popela, který spolu s větrem vířil zteplalým povětřím. "Tak jdeme na to!"
"Musíme dolů!" křičel Roger na své spoluobčany. "Dole jsou auta, které nás odvezou do
bezpečí! Rozumíte! Musíme dolů, než nás tu dostane oheň!"
Poslechli. Váhavě se vydávali po svahu k Dodge city, za jehož hranicemi se zvolna k nebi
zvedala hora popela a žhavé lávy. Clif se na okamžik zahleděl do černého dýmu, aby spatřil temný
náznak obrysu rodícího se kuželu z popela, strusky a sopečné horniny, který mu rostl takřka před
očima. Ten student měl pravdu! řekl si v duchu. Zítra tu bude dobrých několik metrů vysoká hora
popela a celé okolí zmizí pod nánosem lávy!
"Jsou tu všichni?" zavolal na osadníky, když dorazili do osady a zamířili k hostinci, kde již
netrpěli stál hlouček vyděšených lidí. "Na nic nečekejte a nastupte si do vozů! Nic s sebou neberte,
jen jídlo a vodu! Na nic není čas! Jestli tu zůstaneme jen o minutu déle, všichni tu zemřeme!"
- 96 -
Antologie
Kapitola čtrnáctá: Úkryt
"Sam s Kate ještě nepřijeli!" zavolala Alice na Clifa, který k ní přiběhl, jen co ji zahlédl, jak
vychází z hostince. Okolí osady bylo zahaleno do oblaků kouře z místních požárů a
všudypřítomného poletujícího popílku, který neustále vycházel z rozštěpené jizvy na pastvinách
vzdálené ani ne dva tisíce metrů od Dodge city.
"Určitě nedorazí dřív než večer!" řekl jí Clif.
"Co udělají, až uvidí to nadělení?" zeptala se jej celá pobledlá a vystrašená Alice. "Dojde jim to?
Nepojedou sem, nebo nás budou chtít za každou cenu vidět?"
"To nevím!" řekl jí Clif po pravdě. "Kde jsou děti?"
"V hospodě!" řekla mu. "A kde je Tom?"
"Někde tu pobíhá s Rogerem a nakládá lidi do vozů! Doufám že odjedeme! Jestli ty automobily
nenastartujeme, půjdeme pěšky! A v tomhle sajrajtu se pěší cesta s nejstaršími osadníky rovná
hotové sebevraždě!"
"Věděla jsem to!" řekla mu Alice se slzami v očích. Nedaleko nich spadla další sopečná puma a
rozbila se na tisíc kousků. Slyšeli několik láteřících hlasů. Asi se popálil o její žhavé úlomky. Nebe
bylo zastřené kouřem. Setmělo se jako při příchodu noci, avšak podle hodin byl ještě den. Vzduch
byl nasycený prachem, hukotem sopky a syčením požárů, které řádily v okolních kopcích Vysočiny
i na některých místech osady, jejíž domy zapálily padající sopečné pumy. Vše bylo vysušené
horkem a každičká věc, která přišla do styku z ohněm hořela, jako kdyby ji někdo polil petrolejem.
"Musíme jít odtud!" křikl na ně Roger. "Všichni jsou už naložení! Tom s několika dobrovolníky
pročesává zbytek osady, zda-li někdo nezůstal v domě! Za chvíli budou tady! Kde jsou děti?"
"Jdeme pro ně!" křikl na něj Clif a zmizel za dveřmi do hospody.
"Velký duch se na nás zlobit!" řekl jim starý indián, který prošel kolem nich. Jeho obchod byl
již v plamenech. Celá osada se pozvolna měnila v ruiny. Nebylo síly, která by ji zachránila. Náhle
se otřásla zem a nejbližší dům se sesunul k zemi. Časté otřesy půdy narušily statiku již tak bídných
staveb v Dodge city a z každým větším otřesem se sesypalo další stavení. Zbytek zkázy dokonal
oheň.
"Mám je!" houkl Clif na Alici a strkal ji před sebou. "Už jsou tady!"
"Věděla jsem to!" křičela na celé kolo. "Věděla jsem to, ale nic jsem neudělala! Proč nám to Bůh
udělal?"
"Přestaň, babi!" okřikl ji Tom a pomohl jí nastoupit do Clifovy dodávky. Trvalo ještě dobrých
pět minut, než všichni nasedli do vozů a nastartovali motory. Pomalu se vydali v černé prázdnotě,
kterou prosvítaly jazyky ohně z osady, směrem k průsmyku. Za jejich zády hučel, bublal a syčel
rostoucí vulkán. Teprve se narodil a zkoumal svět kolem sebe.
***
"Vidíš to co já?" zeptala se Kate svého muže. Cesta z města proběhla bez problémů. Allan zůstal
v nemocnici a oni se vydali pro své děti a všechny blízké, které zanechali na farmě a v jejím okolí.
Už když se blížili k Vysočině, spatřili vysoký černošedý mrak, ze kterého se blýskalo na všechny
strany. Okolní nebe bylo čisté a bez mráčku. Nejdřív si mysleli, že jde o bouřku, ale černého kouře
nad Vysočinou přibývalo a s ním i vzdálené záblesky požárů.
"Co se tam stalo?" otočila se k Samovi. "Alice měla pravdu?"
"Uvidíme!" řekl jí. Za půl hodiny projížděli mezi kopci. Zešeřilo se, i když byly sotva čtyři
hodiny odpoledne. Kate pustila rádio, doufala, že uslyší nějaké informace o tom, co se děje za
kopci, ale žádná z místních stanic nehlásila nic nového.
"Sakra!" vykřikl Sam a zastavil vůz na okraji silnice. Náhlý otřes půdy jej takřka shodil do
- 97 -
Antologie
příkopu. "Co to bylo?"
"Zemětřesení?" vydechla Kate. "Tam dál v kopcích asi hoří požáry! Všude je plno kouře! Co
budeme dělat?"
"Pojedeme dál!" řekl jí Sam a nastartoval. Vyjeli na silnici a zamířili k odbočce k osadě Dodge
city, která byla vzdálena ještě dobrých třicet kilometrů.
"Co když už nebudou doma? Co když někam odjeli? Pryč odtamtud?"
"O děti nemusíš mít strach, je u nich Clif a Tom. A Clifa hned tak něco nepřekvapí!" řekl jí Sam
a přeřadil na nižší rychlost, jakmile se silnice zvedla do příkrého stoupání. "Určitě budou v pořádku,
uvidíš!"
"Jenom aby!" zabručela. "Proč nemáš Toma rád?"
"Neříkám, že ho nemám rád, Kate!" bránil se Sam. "Naštval mě, když jen tak odešel z domu, a
pak se vrátil po dvou letech, jako by se nic nestalo! Víš přece, že jsme tehdy potřebovali každou
volnou ruku! A on se na nás vykašlal!"
"Ale jsi rád, že se vrátil?" zeptala se jej Kate nejistě.
"Jo," pohladil ji po vlasech.
"Pozor!" zakřičela. Jen o vlásek minuli spadlý sloup telefonního vedení. Ležely na silnici jako
polámaná párátka. Vyjeli na hřeben kopce. Mezi jeho sousedy spatřili stále rostoucí černý mrak
kouře a popela. Vítr jej rozfoukával do okolí, takže se zářivý letní den brzy proměnil v černočernou
noc.
"V tomhle nemůžeme jet!" zděsila se Kate.
"Pojedeme k osadě přímo! Před posledními kopci zabočíme doprava a vydáme se po místní
Magistrále k Dodge city. Vede průsmykem, takže celé to svinstvo objedeme ještě za kopci. Možná
je potkáme cestou! Něco mí říká, že jeli do osady a odtud průsmykem pryč!"
"A když ne?" zeptala se ho. "Jak je v tomhle svinstvu najdeme?"
"Neboj se!" řekl jí. "Problémy budeme řešit tak, jak přijdou, takhle bychom se daleko nedostali.
Clif měl pravdu! Sny mé matky se vyplnily jako nějaká noční můra! Zatraceně, co jsme komu
udělali?"
"Třeba měla ta stará čarodějnice tehdy pravdu!"
"Ta, která proklela náš rod?" uchechtl se. "Buď jen blafovala, nebo měla dar vidění do
budoucnosti. Já v tom žádné čáry nevidím!"
"Same?" zavolal na něj jeho žena nejistě.
"Ano?" zeptal se ji, aniž by se k ní otočil. Měl co dělat, aby udržel vůz na prašné silnici. Stěrače
jen s obtížemi udržovaly přední sklo v takovém stavu, aby skrze něj bylo vůbec něco vidět.
"Víš, kde měla boudu naše stará indiánka!"
"Ta babizna?" zeptal se. Na okamžik ztratil nad vozem kontrolu a nechal jej, aby se několikrát
otočil kolem své osy a zůstal stát na okraji cesty. "Co je s ní?"
"Támhle!" ukázala rukou. "Vidíš tu ohnivou fontánu?"
"Krucinál!" vydechl Sam. Začalo pršet, ale nebyl to déšť v pravém slova smyslu. Sopečné plyny
ve velkých výškách zkondenzovaly a nyní padaly k zemi jako špinavé kapky deště, kde se spolu s
popelem měnily v bláto.
"Proto ta babizna vzala nohy na ramena!" zabručel Sam. "Clif mi říkal, že odešla pryč, protože z
její boudy šlehaly ohnivé plameny a smrdělo to tam jako v nějaké továrně! Bála se, že uhoří, nebo
se otráví!"
"Co to je?" zeptala se ho. Dívali se na vzdálené fontány řídké lávy, která vystupovala dobrých
padesát metrů vysoko a pak padala po částech k zemi, kde zapalovala vše, nač dosáhla. "Je to právě
to, co si myslím?"
"Asi jo," přikývl. "Pojedeme! Musíme být zpátky dřív, než nám to svinstvo při zpáteční cestě
odřízne únikový východ z Vysočiny!"
- 98 -
Antologie
"Všechno je proti nám! Osud, Bůh i příroda! To jsme opravdu prokletí?"
"Ne, Kate!" řekl jí rezolutně. "V to nevěřím, prostě jsme ve špatnou dobu na špatném místě, nic
víc!"
"Vážně?" zeptala se jej nejistě, když se znovu vydali na cestu vstříc ostatním, kteří prchali z
osady. "Nejsou to vpředu světla vozů!"
"Možná..." řekl a sundal nohu z plynu. "Asi máš pravdu, budou to oni!"
***
Setkali se. Na okamžik zůstaly všechny vozy stát na zablácené silnici. Sam se prodíral hustým
deštěm vody a popela k automobilům před sebou. Hledal Clifa a zbytek své rodiny. V každém voze
našel vyděšené tváře a páry očí vyzařující jedinou otázku: Proč? Tma byla stále hustší. Mrak zakryl
již celou oblohu a noc byla dokonalá, jako vystřižená z Dantova pekla.
"Kde je Clif?" ptal se každého, na koho narazil. Byl až úplně vzadu. "Clife?"
"Tady jsem!" vystoupil z vozu a obejmul svého přítele. "Stalo se to, co by nikdo
nepředpokládal!"
"Já vím!" souhlasil. "Viděli jsme to z Kate ještě než jsme vjeli do Vysočiny. Nejdřív se nám
zdálo, že jde o bouřku, ale brzo nás přešel smích! Jak to vypadá?"
"Tvoje farma i farma vašich sousedů jsou pryč!" řekl mu Clif. "Stejně tak boudy honců a část
osady, která se pozvolna mění v trosky! Celé severozápadní okolí Vysočiny je pryč. Dřív, než se
spustil tenhle déšť zuřily na úbočí přilehlých kopců požáry. Teď je všechno zasypáno popelem a
blátem, které padá z nebe! Jsem rád, že tě zase vidím!"
"Máme tu ještě jeden problém!"
"Všiml jsem si, je to vidět i v tomhle sajrajtu!" řekl mu Clif. "Údolí Staré čarodějnice je asi taky
pryč! Vsadím se, že nejsme sami, kdo to viděl. Zdá se, že jsme obklíčení ohnivou záplavou! Jak je
to daleko?"
"Řekl bych, tak půl druhého kilometru, víc ne!" řekl mu Sam vážně. "Kam máte namířeno?"
"Do Skautského kempu na jih odtud! Dál se v tomhle nečase stejně nedostaneme! Divím se, že
ještě nikomu nechcíplo auto!" zamračil se proutkař. "Jak se má Allan?"
"Dobře, na rozdíl od nás!" pokrčil Sam rameny. "Láva se brzo dostane na Magistrálu! Kde je ta
odbočka ke kempu?"
"Kousek odtud!" řekl mu Clif. Náhlý a silný otřes je shodil na zem. Kus od nich se sesunula část
utrženého svahu, který již neunesl váhu bahna a popela. "Vypadneme odtud! Všechno jde k čertu!"
"Zdá se!" řekl mu Clif. "Povedeš nás? Kde máš vůz?"
"Úplně vpředu!" zamyslel se Sam. "Co když neprojedeme?"
"Kdyby něco," řekl mu proutkař, ještě než nastoupil do své dodávky. "Trub jako blázen!"
"Jasně," souhlasil Sam. "Snad máš pravdu a my se ve zdraví dostaneme ke kempu! Je dost
vysoko, aby se k němu láva nedostala?"
"Je, kopce v okolí nejsou vysoké, takže se nemusíme bát závalů!" zavolal na něj Clif skrze
pootevřené okénko. "Tak s sebou hni, starý medvěde, nebo tu všichni pochcípáme jako krávy!"
"Jasně!" mávl Sam rukou a rozběhl se co mu síly stačily ke svému vozu, který jen stěží našel v
záplavě deště a popela.
***
Jediným osadníkem, který zůstal v Dodge city byl starý indián. Odmítl odejít a ztratil ze bůhví
kde. Skryt před zraky ostatních sledoval konec tohoto koutu prastarého kraje. Díval se do černých
mračen a smýval si z čela špinavý déšť, který padal bez přestání z nebe.
- 99 -
Antologie
Vzduchem stále létaly sopečné pumy. Se svištěním dopadaly na zem, kde vybuchovaly do
překrásných zářících vějířů tisíce jisker. Smál se. Zalykal se vodou a popelem, ale nepřestával se
řechtat. Ani on sám nevěděl, co je na této situaci vlastně k smíchu. Připadal si jako šílený.
Vyskakoval k nebi a tančil mu.
Osada vzala již dávno za své. Co nezničil oheň, zbořil mokrý popel. Jediný dům nezůstal stát na
svém místě. Střechy staveb se zřítily a vnitřek domů zasypal blátivý popel. Na horizontu se
znenadání objevila jasná rudá záplava a pomalu postupovala k troskám osady. Indián opustil svůj
dočasný úkryt a vydal se brodíc bahnem ke kopcům Vysočiny. Čas od času mu na cestu posvítila
padající puma. Jako zázrakem zůstal nezraněn.
Mnozí obyvatelé osady byli popáleni padající struskou a žhavými lávovými kameny. A snad jen
přičiněním osudu si nikdo z nich v tom spěchu nevymkl klouby nebo nezlomil nohu či ruku. On
však vytrvale kličkoval mezi všemi nástrahami, které tu na něj čekaly a v duchu se stále smál, i
přestože mu z úst již dávno odezněl jakýkoliv náznak smíchu. Zastavil se kus nad cestou k
průsmyku a pohlédl na valící se lávu, která již začala zaplavovat území osady.
Snažil se postřehnout zdroj ohnivé záplavy, ale skrze černou hradbu deště a kouře byl
neviditelný jeho očím. Čas od času se zablesklo. Hřmělo neustále o on už dávno nevěděl, jde-li o
hrom blesku či tak hřmí narozená sopka. Další otřesy půdy jej takřka strhly ze svahu. Po čtyřech se
drápal na vrchol kopce, kde se zastavil a snažil se nabrat dech. Kletba staré čarodějnice, jejíž kosti
už dávno zmizely pod nánosem zašlých věků, se vyplnila.
***
Den se proměnil v noc a nejčernější noční můry v děsivou realitu! Tak to cítili všichni ti, kteří
utekli před návalem ohně a popela. Uchýlili se do starého tábora, jehož budovy byly takřka na
spadnutí a jen zázrakem ještě stály pod náporem otřesů země. Neustále pršelo, blýskalo se a hřmělo.
Země se bez přestání třásla. Čas od času se divoce vzepjala, jako by se snažila shodit ze sebe jho,
které dostala do vínku při Stvoření světa.
"Jestli tohle přežijeme, dám se na víru!" řekl Sam svému příteli.
"Beru tě za slovo!" plácl jej Clif po rameni. "Vypadáme jako banda zmoklých slepic, Kriste
pane!"
"Jak dlouho tu vydržíme?" zeptal se ho Sam.
"To nevím!" řekl mu Clif. "Víš o tom, že tenhle tábor je postavený na zvětralém kuželu
vulkánu? Jsme teď na vyhaslé sopce, co když si také usmyslí, že se probudí k životu?"
"Nestraš!" zděsil se Sam. "Jak to víš?"
"Náhodou jsem na to přišel. Tahle erodovaná babička je, nebo vlastně byla jedinou sopkou
Vysočiny. Zajímavé viď? Člověk by si myslel, že je to velké údolí mezi kopci! A ouha! Padla kosa
na kámen!"
"Myslíš si, že taky bouchne?" zděsil se Sam. "Kam bychom šli? Vlastně nikam, nestačili
bychom se ani pomodlit!"
"Je starší než kopce Vysočiny a už hodně dlouho vyhaslá, jen bůhví, kdy vůbec soptila!"
uklidňoval jej Clif. "Není to ironie osudu? Před jednou sopkou jsme utekli na druhou!"
"Jo, děsná sranda!" řekl mu Sam a nakoukl ven, kde se mezi zchátralými stany mísil déšť s
popelem a vytvářel hluboké nánosy čvachtavé a nenechavé břečky, která je na tomto místě uvěznila
spolu s jejich vozy. "Už se odsud nedostaneme!"
"Asi ne," pokrčil Clif rameny. "Budeme muset počkat, dokud to nepřejde!"
"Jo?" zamračil se Sam. "A kdy to skončí? Co když to nepřestane? Vydržíme tu týden, dva týdny,
měsíc? Bez jídla, vody a nezbytného vybavení?"
"Vrátíme se do doby kamenné!" zamyslel se Clif. "Myslím si, že patřičné orgány státní správy
- 100 -
Antologie
už začaly jednat! Asi jim došlo, že tohle není jen obyčejná bouřka! Ale dokud to nepřestane,
nemůžou nic dělat!"
"Co je s ostatními? Už je někdo ošetřil? Myslím tím drobné rány, odřeniny a popáleniny? Našli
jste nějakou lékárničku?" zeptal se Sam proutkaře.
"Jasně! Pracuje se na tom! John s Tomem a Rogerem kmitají jako pérko natahovacích hodin!"
řekl mu Clif. "Pořád tomu nemůžu uvěřit!"
"Čemu?" zeptal se ho Sam. Doprostřed tábora dopadla zbloudilá sopečná puma. Na okamžik
ozářila prostor mezi dřevěnými stany s jídelnou a opuštěnou umývárnou, než se ztratila v bahně.
"Jak jsem daleko od sopky?"
"Do prdele! Ta bestie má snad smysl pro humor!" oddechl si Clif. "Dobrých deset kilometrů! Že
by zbloudilá střela, nebo se ozvala její družka z údolí, kde kdysi bydlela ta stará čarodějnice?"
Vyšli ven a vydali se k hranicím tábora. Prošli okolo zborceného plotu a dali se k výstupu na
okraj zvětralého kráteru. Když byli na hřebenu, zahleděli se na tři kilometry vzdálenou sestru
vulkánu, který řádil na okraji Vysočiny. Lávová fontána byla již jen několik metrů vysoká, ale stále
zřetelná. Čas od času vyletělo z jejího chřtánu několik lávových pum.
"Má trefu a sílu!" řekl Clif svému příteli.
"Náhoda!" zamračil se Sam. "Neutopíme se tam dole v tom bahně?"
"Proč?" nechápal jej proutkař. "Proč myslíš?"
"Déšť s popelem pořád padá a tenhle kráter má jen jediný vstup na západní straně. Už tak je
plný bahna a popela. Popel na svazích se stále ukládá a voda jej odplavuje dolů k táboru. Jestli
nepřestane pršet, pojdeme tu jako krysy!"
"Voda odtéká pryč, Same!" řekl mu Clif. "Dno kráteru je nakloněné k průrvě! Určitě se tu
neutopíme! Hele, další salva!"
Sledovali vylétající sopečné pumy z údolí. Zářily ve tmě a dešti jako velké prskavky. Se
svištěním dopadly půl kilometru od nich a zmizely v moři bahna. Další otřes je přibil k zemi a
nenechal je na pochybách. Tohle divadlo jen tak neskončí.
"Co udělají?"
"Kdo?" zeptal se Clif jako idiot.
"Vláda, guvernér a všichni ti úředníci, až zjistí, že je v tomhle státě o jednu sopku navíc? Pošlou
sem vrtulníky? Spadly by ještě dřív, než by se sem dostaly. A těžká technika? Magistrála je tou
dobou už asi pod nánosem lávy, okolní cesty jsou zasypané bahnem, kamením a popadanými
stromy. Popel s deštěm nepřestává padat, takže spadnou další a další svahy! Jak se ti to líbí?"
"Děsně!" zabručel proutkař. "Proč jsi odtud už dávno neodjel? Kolikrát jsi mi už říkal, že to tu
zabalíš?"
"Sliby, chyby!" zazubil se Sam a vydal se zpět do tábora. "Je zima, mokro a nevlídno... Jdeš
taky?"
"Jo, není tu co k vidění!" přikývl Clif. Nad kopci se ozvalo silné zaburácení. Na horizontu
směrem k Dodge city zazářilo na okamžik světlo a další otřesy strhly oba muže do starého kráteru.
Klouzali po bahně a kutáleli se po něm jako dva velké balvany.
"Co to bylo?" zeptal se Sam svého přítele, jakmile se celí umlácení a špinaví dokutáleli na dno a
ztěžka se postavili na nohy.
"Krucinál!" zamyslel se proutkař. "Skoro jsem se posral strachy!"
"Chtěl bych to tam vidět na vlastní oči!" řekl mu Sam.
"Cože?" nechápal jej Clif. "Ty nejsi rád, že jsi tady?"
"Ten starý indián tam zůstal!" řekl mu Sam. "Chápeš to? Copak se rozhodl, že tam na stará
kolena vypustí duši?"
"Možná ano," pokrčil Clif rameny. "Hele, některé stany to nevydržely!"
"A jídelna?" zeptal se jej Sam.
- 101 -
Antologie
"Ta ještě stojí! Chvála Bohu!" přikývl proutkař a pomohl svému příteli v cestě za ostatními
uprchlíky. "Do prdele práce!"
"Jak můžeš chválit Boha a nadávat zároveň?" zeptal se jej Sam.
"Jemu to nevadí a mně se uleví..." zazubil se proutkař. "Jsme tady!"
"Co to bylo?" zeptala se jich Kate, když dorazili do jídelny.
"Naše dítě!" řekl ji Sam. "Bouchá a zlobí se, že jsme mu utekli!"
"A to světlo kus odtud?" vyzvídala Alice, která se k nim přidala ihned na to, co je spatřila, jak
jdou dovnitř. Vypadali jako dva sněhuláci obalení bahnem.
"To je její sestřička, ale zdá se, že jen vylévá lávu, asi nebude nebezpečná!"
"Je to pravda, že jsme na sopce?" pohlédla Alice na Clifa.
"Jo," pokrčil rameny.
"Dvě ti nestačí?" zeptal se jí Sam.
"Co když bouchne i ta?" chvěla se Alice rozčílením. Nářky a lomoz ostatních na okamžik
utichly. Všichni čekali na Clifovu odpověď.
"Nebojte se lidičky. Pánbůh není zase takový parchant jak se zdá! Někde nám přece musí nechat
útočiště! Jaká by to byla zkouška, kdybychom ji nepřežili? Jaké bychom si pak z ní dali poučení? "
řekl všem. "Nemáte se čeho bát!"
"Proč jsi se nestal knězem?" zavrčel Sam na proutkaře.
"Proč?" zamyslel se Clif. "Protože jsem starý proutník!"
***
Země se stále ještě otřásala. Vzduchem se k nim nesly ozvěny výbuchů a hřmění hromů po
statických výbojích mezi zemí a hustým oblakem kouře a prachu. Déšť nepřestával padat k zemi. V
jeden okamžik se zdálo, že se zřítí střecha jídelny. Nebýt několika dobrovolníků, kteří z ní shrnuli
popel a bahno, pohřbila by je pod troskami.
"Pořád myslím na toho starého indiána!" řekl Sam proutkaři. "Jsme tu už dobrý půlden a jak se
zdá, sopka nabývá na síle, namísto aby se utišila!"
"Třeba to přejde!" řekl mu Clif. "Kde je ten student?"
"Před chvíli jsem ho viděl!" řekl mu Sam. "Šel ven, ale v tom blátě se daleko nedostane!"
"Co bude, až se sopka uklidní?"
"Která?" zeptal se ho Clif. "Sestřička nebo bratříček?"
"Obě!" zamračil se Sam. "Co se stalo, sluníčko?"
"Tati, jak dlouho tu ještě budeme!" zeptala se jej Ann. Sedla si k němu na bobek a pohlédla na
něj svýma velkýma očima. "Co, tati? Umřeme tu?"
"Kdepak!" řekl jí Clif. "Zítra bude po všem, uvidíš!"
"Už je noc?" pohlédla na svého otce. "Pořád prší to bláto!"
"Ano, sluníčko!" usmál se Sam a pohladil ji po ušpiněných vlasech. "Je noc, noc nesplněných
přání! Možná, že se stane zázrak!"
"Vrátíme se?" zeptala se ho.
"Ann, proč nejdeš za svým bratrem a babičkou?" zavolala na ni Kate, jakmile ji našla v šeru
mezi ostatními. "Nemůžeš jen tak někam chodit, co kdyby se ti něco stalo?"
"Vrátíme se?" zeptala se znovu.
"Domů?" zamračil se Sam.
"Ano, domů!" řekla mu a chytila jej za ruku. "No tak, tati!"
"Ne, zlatíčko," řekl jí. "Domů se už asi nevrátíme. Naše farma je pryč!"
"Pryč?" nechápala. "To jako zbořená?"
"Jo, zbořená, ale to nevadí, najdeme si jinou!" usmál se a kývl na svou ženu, aby si ji vzala k
- 102 -
Antologie
sobě a odešla s ní za ostatními členy rodiny.
"Myslel jsi to vážně?" zeptal se jej Clif.
"Co jako?" nechápal Sam. "Všechno je pryč!"
"Ale máš rodinu!" řekl mu Clif. "Na Toma můžeš být hrdý, zasloužil by si medaili! Dneska se
opravdu vyznamenal!"
"Já vím," zamyslel se Sam. "Není ti divné, jak rychle se dokážeme přizpůsobit novým
podmínkám? Prší, jak moc jsme chtěli vodu! A teď? Když ji konečně máme, je nám na nic! Není to
k smíchu?"
"Za jiných okolností?" řekl mu Clif. "Nepůjdeme se podívat na sestřičku našeho vulkánu?
Zajímalo by mě, co teď asi dělá!"
"Copak jsi se do ní zamiloval?" nechápal jej Sam. "Tak jo, jdeme!"
"Je překrásná noc, Bearsi!" řekl mu Clif, když se znovu škrábali v blátě na vrchol starého
kráteru. "Odmysli si to hřmění, ten déšť, popel a bláto!"
"Jasně, Clife!" řekl mu Sam, když se zahleděl na záři vzdáleného ohně, který stále vycházel z
kráteru v údolí Staré čarodějnice. "Děsná romantika!"
***
Rozlícená ohnivá šelma se zvolna roztahovala okolo místa svého zrození. Vypouštěla do
ovzduší ohromná mračna popela a páry, aby každý kdo ji spatří viděl, že je v plné síle a nenechá se
ničím zastrašit. Třásla zemí a děsila vše živé do okruhu patnácti kilometrů. Osada Dodge city i obě
farmy přestaly pro svět existovat. Staly se součástí jejího světa, zasypané popelem, lávou a
chladnoucí struskou, která vyletovala z její tlamy.
Zvolna rostla na výšce i objemu a domlouvala své sestřičce, aby i ona ukázala lidem, kdo je
pánem Vysočiny. Ta však byla příliš hloupá a opojená svou vlastní mocí a tak se blížil čas jejího
konce, aby se zahltila svou vlastní důležitostí. Jak osadníci předpokládali, stačila ještě zalít lávou
hlavní přístupovou cestu z Vysočiny a uprchlíkům tak nezbylo nic jiného, než vyčkat ve starém
táboře na záchranu, pokud nějaká přijde, avšak lidem v okolí začalo být divné, co se zde děje a
osoby na odpovědných místech již také začaly jednat.
Postupem času šelma zjistila, že v její blízkosti žije ještě jeden drak, starý a vyhaslý vulkán, který
soptil snad před sto tisíci lety. Ztratil se však pod nánosem usazenin a jeho tělo ohlodal zub času...
Šelma na něj naléhala, aby zahubil tu havěť, která se usídlila na jeho těle, avšak starý drak již
neměl žádnou sílu a oheň v jeho nitru již dávno vyhasl. Pro svět tato stará a unavená saň zemřela.
Právě narozený drak náhle dostal strach z toho, aby zde nezůstal sám. Snažil se probudit k životu
další sourozence, ale jediným rodinným příslušníkem byla jeho sestra v údolí oné staré čarodějnice.
Byla neposlušná a pyšná na to, že dokáže vyhazovat oheň do výše. Nedbala varování svého bratra a
přestože nebyla ani zdaleka při síle, jako její bratříček, snažila se mu vyrovnat a co nejvíce vyděsit
vše ve svém okolí. Vysočina i přilehlé pastviny se otřásaly pod útoky obou draků a ztrácely se v
jejich omamném dechu.
Lidé v okolí Vysočiny si konečně uvědomili, že se zde něco děje. Něco šíleného, děsivého a
zarážejícího. Zde by přece žádní ohniví draci být neměli. Začali se ptát sami sebe, co tu pohledávají
a co vlastně chtějí? Životní prostor? Respekt a úctu? Co může chtít ohnivá příšera, která opustí svůj
narudlý svět umístěný hluboko pod našima nohama? Když nezná slitování a bez mrknutí oka
dokáže zahubit vše živé okolo sebe?
Jejich život dostal smysl. Lidé je vzali na vědomí a zařadili je do svého životního prostoru. Ohniví
draci se stali součástí života lidí, součástí tohoto neklidného světa, který se neustále otřásá a stále v
něm vře nepokoj spojený s marnou touhou po klidu a míru. Ať už chtěly tyto příšery cokoliv,
podařilo se jim vše, co zamýšlely.
- 103 -
Antologie
A lidé? Ti se konečně rozhoupali k nějakému činu a začali se pídit po tom, kdo toto nadělení
přežil a kolik lidí zemřelo...
- 104 -
Antologie
Kapitola patnáctá: Mount Bear
"Co tu, sakra, děláš?" zeptal se Sam studenta, když se spolu s Clifem znovu vyškrábal po
bahnitém svahu na svou pozorovatelnu. Všichni byli promoklí, špinaví a hladoví. Očima tápali ve
tmě a hledali náznaky ohně. Vítr se je snažil shodil dolů ze svahu, ale oni se jej drželi jako klíšťata.
Nohy i ruce jim prokluzovaly v bahně a rozbředlém popelu. Popel padal stále a bez přestání.
"Za chvíli bude svítat!" řekl jim Clif. "Teda, alespoň by mělo!"
"Pořád padá!" zavrčel Sam. "Co bych za to dal, kdyby namísto tohodle, padal normální déšť a
my mohli dál žít v tomhle zapadlém koutě světa."
"Ďábel si vybral svou daň!" řekl mu Clif. "A nic si jako zálohu nevezme! Řekl si, že mu patří
tenhle flák půdy a basta! Co můžeš dělat? Viděl jsi sám, co se děje okolo! Pamatuješ si na ty zprávy,
že kdysi v osmdesátém roce vybuchla jedna sopka... Sakra už ani nevím, kde to bylo a jak se
jmenovala, ale taky zničila kus svého okolí a doteď je tam takřka měsíční krajina."
"Hora Svaté Heleny," řekl jim student. "Tak se jmenovala! Jenomže náš malý miláček se právě
narodil a hlásí se o svá práva! Jak se zdá, nemíní s tím přestat!"
"Co kdybychom se tam vrátili?" zeptal se jich Sam.
"Cože?" nechápal student. "Chcete tam jít zpátky? V tomhle? Bude nám to trvat celý den, jestli
se tam vůbec dostaneme!"
"Znám zkratku, takovou strž, ale je jen pro lidi a zvířata! S auty bychom se stejně nikam
nedostali!" řekl jim Sam. "Tak co? Pořád mi leží v hlavě ten starý indián."
"Nemůžeme tu nechat ostatní jen tak!" řekl mu Clif. "Máš tu rodinu, tak si nehraj na hrdinu,
medvěde!"
"Nikdo o tom nemusí vědět!" nepřestával jej Sam přesvědčovat.
"Co to do tebe vjelo?" zděsil se proutkař. "Mrzí tě, že žiješ? Cestou tě může překvapit lavina
popela nebo utrženého svahu! Utopíš se v řídkém bahně nebo se usmažíš v horké lávě! Potřebuješ
pořádnou dávku adrenalinu? Myslel jsem si, že jediným bláznem jsem tu já a pak Edgar. Kde vůbec
je? Neviděl jsem ho od té doby, co jsme sem dorazili a ošetřili rány všem raněným!"
"Já jdu!" řekl jim Sam rezolutně. "Řekněte Kate, že jsem se šel projít, ať zůstane tady a nikam
nechodí!"
"Nepustím vás samotného!" řekl mu student. "Ve dvou se to lépe táhne!"
"Jste blázni!" zabručel Clif. "Chováte se jako malé děti a mě necháte, abych to všechno vyžral
za vás! Co řeknu tvé ženě a dětem, Same? Že ses nechal zabít? Jen tak? Pro nic za nic? To tě ta
sopka tolik přitahuje? Vždyť jsi jen farmářem a ne nějakým vědátorem!"
"Chci to vidět a pohlédnout té zatracené ohnivé obludě do očí!" řekl mu Sam. "Postavit se jí
tváří v tvář! Chci vidět svou kletbu!"
"Panebože!"zašeptal Clif nevěřícně a otočil se k táboru. Slunce se již vyhouplo nad obzor, ale
skrze hustá mračna sopečného dýmu jej nebylo vidět. Tma se proměnila v husté šero. Stále se
ozývalo hučení a hřmění nedávno narozeného vulkánu. Jeho sestřička nezůstávala pozadu a
zaplňovala své okolí řídkou a rychle tuhnoucí lávou. Netušila, že její život brzy skončí a bude
odsouzena k zániku. Její velký bratr tu zůstane jako monument nepředstavitelné síly přírody, kdežto
ona se ztratí pod vlastním tělem jako jeden velký a táhlý nános lávy.
"Jdeme?" zeptal se Sam studenta.
"Je to deset kilometrů!" varoval jej mladý muž.
"Ne, zkratkou jen sedm!" řekl mu Sam. "Za pět hodin jsme tam!"
"Bez vody, jídla a pořádného oblečení!" zamyslel se. "Chcípneme tu!"
"Než přijde pomoc, tak možná určitě!" řekl mu Sam. "Vím o jedné chatě, kde bychom mohli
najít něco k snědku a čisté a suché oblečení!"
"Jste oba blázni!" slyšeli ztrácející se Clifův hlas. "Blbci! Ale jestli se chcete setkat se
- 105 -
Antologie
stvořitelem nebo samotným satanášem, tak si klidně jděte!"
"Kudy půjdeme?" zeptal se ho student.
"Obejdeme tenhle kráter dokola a pak sestoupíme na jeho severní straně! Je tam docela hezká
stezka! Řádil jsem tu jako malé dítě!" zazubil se Sam na studenta. "Život je samé překvapení! Znám
tenhle kraj jako své vlastní boty!"
"Určitě?" zavrčel student a vydal se spolu s farmářem do šera, padajícího deště a popela, který
se zvolna sesouval po svazích okolních kopců, smýván dešťovou vodou do údolí, kde se z něj
tvořily bahnité říčky a jezera.
Zablesklo se a zahřmělo. Pak se otřásla zem a odlesky ohně v údolí Staré čarodějnice zmizely v
nenávratnu. Sestřička zemřela a přenechala svou sílu většímu bratru, který již dokonale poznal své
nejbližší okolí a rozhodl se, že se podívá dál za hranice svého současného působení. Nikdo z lidí
netušil, že den bude ještě stále noci a noc jen jejich zbožným přáním.
Namísto půdy pro dobytek se na okraji Vysočiny pod oblaky smolného dýmu černal nános lávy.
Zdálo se, že si sopka vybrala oddechový čas. Nabírala sílu pro další ukázku své moci. Dýmala a
občas vysílala k nebi sopečnou pumu jako světlici, která měla svou září posvítit na okolní krajinu.
Drak odpočíval!
***
"Je den nebo noc?" zeptal se student Sama. "Pořád je tu takové ponuré šero, jako když se má
každou chvíli stmívat, ale slunce ne a ne zapadnout za obzor! Všude tu poletuje popel! Všiml jste si,
že přestává pršet?"
"Jo," řekl mu Sam. Po půlhodině dorazili k Magistrále. Prašná cesta, která kopírovala podélně
Vysočinu mezi jejími kopci, byla na mnoha místech zavalena sesuvy půdy. Po lávě však nebylo
nikde sebemenšího náznaku. Nohy se jim bořily do vlažného bahna, které zpomalovalo jejich chůzi
a činilo jim značné problémy při jejich cestě v údolích mezi jednotlivými svahy.
"Slyšíte to ticho?" zeptal se znovu student svého společníka. "Nezdá se vám to podezřelé? Proč
to všechno najednou utichlo?"
"To já nevím!" řekl mu farmář popravdě. Opustili silnici, nebo alespoň to, co z ní zbylo a vydali
se do svahu před sebou, míříc stále k severovýchodnímu okraji Vysočiny. "Chtěl jsi jít se mnou, tak
nekecej a šlapej!"
"Jak je to ještě daleko?" nenechával se odbýt.
"Ještě kus cesty!" řekl mu farmář. "Opravdu se nic neozývá! Vzduch se začíná pročišťovat a zdá
se, že i přestalo pršet! Máš pravdu, studente! Co o nás budeš psát? Že jsme hrdinové, nebo potrhlí
blázni?"
"My dva, nebo všichni z okolí?" nechápal jej student. "Popel stejně brzy vysuší ze vzduchu
všechnu vlhkost..."
"Za chvíli budeme na kopci," řekl mu farmář. "Porozhlídneme se kolem, snad něco uvidíme, ale
nedělám si nějaké velké naděje!"
"Všude je to stejné!" vydechl si, když dorazili na vrchol kopce. Kam až jejich oči dohlédly, byl
jen popel, bahno, spáleniště a stržené stromy, které padly za oběť zemětřesení a sesuvům půdy.
"Jsme blázni!" řekl mu mladý muž při pohledu na takřka měsíční krajinu. Odněkud se přihnal
vítr a začal zvolna rozfoukávat černá mračna sopečného popela a kouře. Na okamžik se na nebi
objevil našedlý sluneční kotouč.
"Kdo říká, že nejsme?" zasmál se Sam. "Hele, mladej, konečně kolem sebe pořádně uvidíme!"
"Co tu chcete vidět?" zeptal se ho student. "Jako by se tu prohnal velký ohnivý drak a všechno
spálil na popel!"
"On neletěl," zavrtěl Sam hlavou. "Sedí kus od nás a čeká, až se na něj zajdeme podívat! Viděli
- 106 -
Antologie
jsme, co jsme chtěli a jdeme najít tu zkratku!"
"Myslíte, že teď přiletí, když se situace pozvolna uklidňuje?"
"Kdo?" otočil se k němu Sam, když sestupovali po svahu dolů do údolí.
"Záchranáři!" vydechl student. "Co?"
"Možná!" pokrčil rameny. "Co tu chceš kromě lidí zachraňovat?"
"Nás, osadníky a další sousedy, kteří žili v tomhle kraji!" řekl mu student.
"Vlastně máš pravdu!" zamyslel se Sam. "Jo, určitě přiletí!"
"A co my? Měli jsme tam počkat! Budou nás muset hledat! Proč jim musíme přidělávat práci?"
zeptal se ho student a zastavil se v půli cesty mezi vrcholem a patou kopce.
"Cože?" otočil se k němu Sam. Takřka uklouzl a sletěl po hlavě dolů ze svahu.
"Možná jsme tam měli zůstat!" pokrčil rameny.
"Tak jdi a vrať se tam!" ukázal mu na zvětralý kužel vyhaslého vulkánu. "Trefíš tam sám, nebo
snad ne?"
"Já jen říkám, že..."
"Ne, ty neříkáš, ty tu kňouráš!" zazubil se farmář. "Brečíš tu jako nějaká bába, která ztratila
odvahu! Jasně, zbláznil jsem se, ale ta hora mi zničila můj život, můj rodný kraj i všechno, co jsem
měl!"
"To je mi líto!" řekl mu student. "Dobře, jak daleko je tedy ta chata?"
"Tak se mi líbíš!" přikývl farmář. "Takových dvacet minut chůze!"
"Po tomhle?" ukázal student na bahno pod jejich nohama.
"No dobře, tak tři čtvrtě hodiny! Stačí?" zeptal se ho jak začal znovu sestupovat po svahu do
údolí mezi kopci. "Tak jdeš nebo ne?"
***
"Neměl jsi je pouštět!" vyčítala Kate proutkaři, když sestoupil zpět do tábora. "Co když se jim
tam něco stane?"
"Mají svůj rozum, Kate!" bránil se. "Udělal jsem, co jsem mohl! Opravdu!"
"Co se stalo?" zeptala se jich Alice, když spatřila přicházejícího Clifa. "Kde jsou ostatní? Sam,
Tom, Edgar a ten student?"
"Tom je někde v táboře! Edgar taky a co se týče Sama a toho studenta..."
"Šlí zpátky k osadě!" řekla Kate své tchyni.
"Cože?" znejistěla. "Kam šli?"
"K sopce!" pokrčil Clif rameny. "Nedali si říct! Teď budou asi na Magistrále! Počítám, že do
dvou hodin by měli být v jedné chatě kus nad osadou, kterou jsem taky používal při svých toulkách
přírodou!"
"Co budeme dělat?" zeptala se Alice.
"Čekat!" zabručel Clif. "Co jiného chcete dělat?"
Čas ubíhal. Lidé z osady a jejího okolí leželi či seděli netečně na matracích, které našli v táboře
a hodili přes sebe staré pokrývky. Ochladilo se. Postrádali sluneční svit a jeho každodenní žár.
Jejich životy se obrátily naruby a nadobro opustily vyjeté koleje každodenního stereotypu.
Bylo poledne. Obloha se začala pozvolna vyjasňovat díky zdivočelému větru, který vtrhl do
Vysočiny a jejího okolí. Spád popela se zmenšil na minimum a neustále se ozývající hřmění
znenadání utichlo. Nastalo období klidu. Nikdo se neodvažoval ani pohnout, natož promluvit. Báli
se, že svým projevem protrhnou onu posvátnou chvíli, kdy se zdálo, že je opravdu po všem. Pak
zaslechli v napjatém očekávání zvuky motorů.
"Co to je?" zeptal se John ostatních. Toulal se po táboře a hledal nějaké použitelné zásoby.
Kemp nebyl již dlouho v provozu, takže nic k snědku nenašel a zásoby z osady docházely i přes
- 107 -
Antologie
zavedený přídělový systém. Byli zde již druhý den uprostřed bahna a popela.
"Vrtulníky?" řekl Clif a vyběhl ven. Poskakoval v bahnu kolem jídelny a rukama mával nad
sebou. "Tady jsme! Tady dole!"
Zdálo se, že jej viděli, avšak nikde nebylo místo k přistání. Oba stroje zakroužili nad vyhaslým
kráterem a vydaly se hledat nějakou vhodnou přistávací plochu. Hukot jejich motorů zanikl stejně
náhle, jako se objevil. Proutkař vešel zklamaně do stanu. Zavrtěl hlavou a sedl si vedle obou žen.
"Tak co, viděli nás?" zeptala se jej Kate. "Ano?"
"Jo," souhlasil. "Nemají tu kde přistát, budeme muset počkat na pozemní jednotky, které sem
možná dorazí se zpožděním! Ty potom patrně vybudují nějaké přistávací plochy pro vrtulníky, které
nás odtud odvezou pryč!"
"A co Sam?" zeptala se jej Alice. "Co bude s ním?"
"Řekneme jim, že šli k sopce!" pokrčil Clif rameny. "Najdou je později!"
"Jsou tady záchranáři, ale nemohli tu přistát!" řekla Alice všem v jídelně.
Nikdo ji neodpověděl. Nad táborem znovu přelétly helikoptéry. Na okamžik se zastavily nad
starým zvětralým kráterem, aby po lanech sjelo několik mužů ve vojenských kombinézách a pak
odletěly. Muži prozkoumali okolí a pak jednotlivé stavby v táboře, aby nakonec vešli do jídelny.
"Jste tu všichni?" zeptal se jeden z nich. "Tady je národní garda Spojených států, přišli jsme vás
zachránit! Přivezli jsme potraviny a léky! Víte něco o dalších lidech, kteří přežili?"
"Až na malé výjimky tu jsme všichni!" řekl mu Clif. "Já jsem jen proutkař, hledač vody! Bydlel
jsem kus nad osadou, než se to strhlo! Rádi vás tu vidíme!"
***
"Tady je to!" řekl Sam studentovi. Našli ji. Chatu sroubenou z jednotlivých klád, napůl
utopenou ve svahu. "Zajdeme dovnitř! Byl jsem tu před měsícem! Měla by tam být voda, nějaké
konzervy, chleba a suché oblečení!"
"Jasně!" přikývl mladík. "Co když nám ten svah spadne na hlavu?"
"Aspoň budeme mít ode všeho pokoj!" zabručel Sam a jako první vešel do chaty. Všude byl
nepořádek a plno prachu.
"Tady to ale vypadá!" řekl mu student. "Jak dlouho se tu neuklízelo?"
"Na tom nesejde!" řekl mu Sam a zašel k obstarožní skříni, ze které vytáhl několik kusů
oblečení. "Něco z toho ti určitě padne! Bude to pořád lepší, než chodit v tom, co máme od
včerejška!"
"Díky!" přikývl student. "Já..."
"Stydíš se, nebo nejsi chlap, ale převlečená ženská?" zasmál se Sam.
"Ne, já jen, že vám to do smrti ne..."
"Umřít můžeme každou chvíli!" řekl mu Sam bodře. "A koneckonců v nouzi si mají lidé
pomáhat, nebo ne? Tak jaképak copak?"
"Jasně!" přikývl znovu mladý muž a převlékl se. "Potřebovali bychom nějaké gumáky!"
"Mám tu dvoje vysoké gumové rybářské boty, jsou to vlastně takové nohavice, budou se hodit v
tom blátě!" zamyslel se Sam. "Někde by tu mělo být nějaké jídlo, ale nevím kde!"
"Řekněte mi, jak dlouho jste farmářem?" zeptal se jej student, když seděli za zaprášeným stolem
a jedli vysušený chleba s masem z konzervy. Kdesi nad jejich hlavami zapraskal strop. "Slyšel jste
to?"
"Slyšel!" přikývl Sam. "Farmářem jsem už od narození! Můj otec byl farmář, můj děda taky,
stejně tak praděd a prapraděd! Jsme rodina buranů, kteří neumí nic jiného, než pást krávy a sázet
brambory!"
"Určitě?" přimhouřil student oči.
- 108 -
Antologie
"Samozřejmě, byl jsem taky na vojně, žil na chvíli ve městě a poznal kus světa, ale pořád mě to
táhlo sem domů!"
"A ta stará kletba, o které se tu mluví?" přerušil jej student. Klády nad jejich hlavami znovu
zapraskaly pod tíhou svahu.
"To ti povím pak!" řekl mu Sam. "Rychle dojez, vem na sebe tu prošívanou bundu, obuj si
gumáky a nezapomeň na kalhoty! Vypadneme odtud!"
"Proč váš rod proklela?" nenechal se student odbýt, když stáli před chatou a přeměřovali si
pohledem svah nad ní. Zdálo se, že se každou chvíli utrhne a zasype je i chatu do výše několika
metrů. Vydali se dál na cestu. Díky větru se vzduch trochu pročistil, ale stále bylo až strašidelné
šero. Sopka neúnavně chrlila dým a popel do svého okolí, a i když nyní trochu polevila ve svém
snažení, nedovolovala slunci, aby se přihlásilo o svá práva.
"Tak co?" vyzvídal student na farmáři. "Proč to ta bába tehdy udělala?"
"Protože můj prapraděd utekl ze svou holkou od jednoho otce a ten ji už v životě neviděl! Asi
proto! Tohle není procházka růžovým sadem!" řekl mu Sam. "Kdykoliv tu můžeme zhebnout!
Uvědomuješ si to, mladej?"
"Věříte tomu?" zeptal se ho, když se brodili bahnem v úzké rokli, tvořící jeden z přítoků
vedoucí k říčce, která kdysi tekla okolo Vysočiny poblíž Dodge city a obou farem, než zmizela pod
nánosem lávy a popela.
"Čemu?" zeptal se jej farmář a zastavil se. "Musíme z rokle!"
"Cože?" nechápal student.
"Ven!" řekl mu a rukou ukázal na zával bahna, hlíny a kamení před nimi. "Vylezeme z rokle!
Jestli je za tím bahnité jezírko, a ta hráz povolí, můžeme se tu utopit jako koťata!"
"Dobře!" přikývl student hlavou a dal se do šplhání z rokle. Sam se vydal za ním. "Tak co, byla
to podle vás vůle osudu nebo jen pouhá souhra náhod?"
"A co chceš slyšet?" zavolal na něj, když oba vystoupili z rokle a ocitli se na svahu jednoho z
kopců, který stál nedaleko průsmyku vedoucího k osadě. "Nic tu nepoznávám! Jeden kopec je jako
druhý! To bahno s popelem všechno zasypalo! Budeme patrně kus od osady, ale kde, to ví jen
pánbůh!"
"Co je to?" zeptal se jej student. Zvedl obě ruce nad hlavu a zamával s nimi jako pták.
"Neslyšíte to? Vypadá to jako hluk letadla nebo helikoptéry!"
"Co jako?" zeptal se jej farmář. "Nic neslyším, asi jsem hluchý jako poleno!"
"Jakoby kolem letěl vrtulník!" řekl mu student a snažil se najít stroj v mračnech prachu a
popela, který stále padal k zemi. Nenašel jej. Zvuk motorů se ztratil kdesi za kopci a nastalo opět
ticho, které rušil jen dovádějící vítr a nejasné syčení vulkánu.
"Něco se ti zdálo!" pokrčil Sam rameny. "Jestli přiletí, tak nás najdou! Uvidíš, že se nespokojí s
málem a pořádně to tu pročešou!"
"Snad!" zamyslel se student. "Ty gumáky jsou k nezaplacení!"
"To jo!" zazubil se farmář. "Jdeme dál, už je to jen kousek! Vydrápeme se na nějaký kopec a
rozhlédneme se kolem sebe! Tak co, na co čekáš?"
"Až zahřmí!" usmál se mladý muž. "Vy nejste jen obyčejný farmář, že ne?"
"A čím bych podle tebe měl být?" nechápal jej Sam. "Tajným agentem?"
"Třeba," pokrčil student rameny. "Kecáme tu jako malé děti!"
"Jo, moc se díváš na seriály!" řekl mu a zhluboka vydechl. "Kriste pane!"
"Co je?" zeptal se jej mladý muž. Zastavili se na nejvyšším bodě kopce a rozhlédli se. Všude
kolem sebe nalézali jen spáleniště s kmeny stromů bezmocně trčícími k nebi, které byly až po holé
koruny uvězněné v moři bahna. Osada zmizela pod vrstvou lávy a popela. Vulkán samotný se
vypínal nad pastvinami do výše několika desítek metrů a chrlil kolem sebe černý dým. Farmy
nenašli. Přestaly existovat. Namísto nich zahlédli jen rozsáhlá lávová pole, ze kterých se ještě nyní,
- 109 -
Antologie
několik hodin po erupci, kouřilo.
"Pro pána krále!" zhrozil se student. "Šálí mě zrak?"
"Ne," řekl mu Sam. "Půjdeme blíž, nebo vezmeme do zaječích?"
"Když už jsme tady?" zapochyboval mladík.
"A co když znovu začne řádit?" otočil se k němu Sam. "Co uděláme pak?"
"Vezmeme nohy na ramena!" zamračil se student a pohlédl farmáři do očí. "Nikdy jsem nic
podobného neviděl. Co myslíte, půjdeme dál?"
"Dobře!" přikývl Sam a jako první zamířil k dýmající sopce. "Co na tom záleží, jestli umřeme
teď nebo později?"
"Jak to ta zatracená babizna mohla vědět?" zavolal za ním student a začal také sestupovat z
kopce směrem k osadě. "Pane, stůj při nás!"
Vulkán si posměšně odfrkl a vyvalil hustý oblak kouře a páry. Země se otřásla a z okolních
svahů se sesuly laviny bahna. Z kráteru vyletělo několik pum, ale ty jen neškodně vybuchly v jeho
okolí. Zdálo se, že stále nabírá sílu k dalšímu útoku. Nyní byl příliš slabý na to, aby je ohrozil, ale
jako by byl živou bytostí a věděl, že jsou vedle něj a snaží se vetřít do jeho přízně.
***
"Uděláme tu provizorní přistávací plochu a odvezeme vás odtud!" řekl jim velící důstojník. "Do
hodiny tu budou vrtulníky! Jak jste to mohli přežít? Celá tahle část Vysočiny je zničená!"
"Stal se zázrak!" usmála se Alice a pohlédla na proutkaře.
"Utekli jsme před sopkou na další sopku, není to ironie?" zeptal se Clif důstojníka. "Už napřed
nám dávala příroda znát, že se něco děje, ale byli jsme hluší a slepí!"
"Ano?" zapochyboval muž v uniformě.
"Místní zlatokop by vám mohl vyprávět!" usmál se Clif. "A taky ostatní, kteří tu žijí, vlastně
žili, protože tu nezůstal kámen na kameni!"
"Lidé od USGS tu budou co nevidět!" řekl důstojníkovi příchozí muž v maskované uniformě.
"Jsou zklamaní, že jim to ušlo! Neděje se každý den, aby se narodila nová sopka!"
"Kdo to mohl tušit!" řekl mu jeho nadřízený. "Jak to vypadá s raněnými?"
"Ti, kteří ošetřili zraněné si dali záležet. Měli sice velmi stísněné podmínky a zúžený výběr léků
a obvazového materiálu, ale udělali, co bylo v jejich silách. Převázali jsme popáleniny a odřeniny.
Naštěstí jsme nenarazili na žádné zlomeniny, jen pohmožděniny... Těm, kteří to potřebovali jsem
dali léky proti šoku a bolesti! Nikdo není v ohrožení života!"
"Fajn!" přikývl důstojník. "Stáli při nich všichni svatí!"
"Asi ano!" souhlasil muž a dal se k odchodu. "Málem bych zapomněl, pane!"
"Ano?"
"Těžká technika sem hned tak nedorazí, ani to nebudou zkoušet! Všechny přístupové cesty jsou
buď zavalené blátem, kamením a popelem, nebo zality lávou. Zemětřesení nadělalo značné škody
na svazích Vysočiny. Zdá se, že letecká pomoc bude jedinou možnou alternativou!"
"V pořádku! Řekněte základně, ať pořádně pročesají okolí a to dřív, než se ta sopka zase
probudí!" řekl mu a otočil se k ostatním. "Řekli jste, že tu nejsou všichni! Co o nich ještě víte?"
"Tady manžel této dámy," ukázal Clif rukou na Kate. "A jeden student se vydali podívat na
sopku! Odešli ještě zrána!"
"Student?" nechápal voják. "Jaký student?"
"Přijel sem dělat nějakou diplomovou práci. Nevím, říkal, že studuje psychologii nebo tak
něco!" pokrčil Clif rameny.
"Proč tam šli?" nechápal důstojník. "Zpátky k sopce?"
"To já nevím!" bránil se proutkař. "Prostě se sebrali a šli! Co jsem měl dělat? Copak jsme tu
- 110 -
Antologie
neměli dost starostí?"
"To je pravda!" přikývl a rozhlédl se po stanu. "Udělali jste kus práce. Můžete být na sebe hrdí!"
"Snažili jsme se jen přežít!" řekl mu John, který obcházel každého osadníka a dával jim
přivezené jídlo a pití. "Nic víc a nic méně!"
"Vy jste kdo?" zeptal se jej důstojník národní gardy.
"Já patřím k zakladatelům osady, která vzala za své!" zamračil se John. "Všechny nás to
zaskočilo!"
"Aby ne!" přikývl. "No nic, na chvíli vás budu muset opustit! Kdyby jste něco potřebovali, já a
mí muži jsme venku! Tady vám bude nejlíp. Tuhle stavbu jsme zabezpečili proti zřícení, takže na
vás aspoň nebude pršet a padat popel!"
"Díky!" zazubil se Clif.
"Za málo!" usmál se. "Lidé si mají pomáhat, nebo snad ne?"
***
"Já jsem říkal, že tu lítají vrtulníky!" ukázal student na jeden na šedou natřený stroj, který mířil
k nim. "A letí sem!"
"Vážně?" otočil se k němu Sam. "Přišli si pro nás?"
"Letí k sopce!" zamračil se student. "Co jsou zač?"
Vrtulník opatrně obletěl kráter a lávové pole. Několikrát zakroužil nad místy, kde stála osada a
vrátil se k oběma mužům. Takřka se dotkl lyžinami země, když se snesl nedaleko nich a vyskočili z
něj dva muži ve větrovkách a čepicemi s označením USGS. Přistoupili k nim a ukázali na sopku.
"Co tu děláte?" zeptal se jich jeden z mužů. Byl starší než jeho kolega, který se neustále otáčel k
dýmajícímu vulkánu a něco říkal do diktafonu. "Chcete se nechat zabít?"
"Co je vám po tom!" zamračil se Sam. "Bydleli jsem tady, než se strhla tahle pohroma! Celý čas
jste nás ignorovali, dokud se na tomhle poli nevytvořila nová sopka a teď tu přiletíte jako hrdinové
a myslíte si, že jste sežrali všechnu moudrost světa!"
"Omlouvám se!" pokrčil muž rameny. "Jsme od USGS, monitorujeme všechny sopečné aktivity
po celém světě a snažíme se pomoci tam, kde je nás potřeba! Ale tohle jsme netušili!"
"Víc jak dva měsíce se tu třásla země!" řekl mu Sam. "Copak nemáte ty přístroje na měření
otřesu půdy? Kouřilo se tu ze země a nějaký podělaný plyn nám zabil takřka celé stádo!"
"To je mi líto!" zachmuřil se vousatý muž a mávl na svého kolegu. "Vezmeme je s sebou, tady je
nemůžeme nechat!"
"Dobře!" přikývl muž s diktafonem. "Vezmu ještě kameru a natočím to!"
"Co znamená ta zkratka?" zeptal se jej Sam.
"Federální úřad pro mapování a průzkum vulkanického a seismického nebezpečí. Zabýváme se
analýzou sopečných hornin, složení vody a plynů v ovzduší v okolí kráteru a horkých pramenů.
Podle naměřených výsledků vyhodnocujeme stupeň nebezpečí pro obyvatelstvo v daném sopečném
regionu. Měříme změny výšky hor, jejich charakteru a vzhledu. Všechny údaje zapisujeme a
uchováváme pro případ potřeby. Jsme všude, kde se třese země nebo vybuchují sopky! Tohle jsme
propásli! Je to pěkná ostuda, ale jak se říká, pod svícnem je největší tma! Nečekali jsme, že by se
právě tady mohla otevřít země!" řekl jim po pravdě. "Je to škoda! Samozřejmě s vámi hluboce
cítíme! Tenhle malý prevít vám zničil vaše životní prostředí a ohrozil vás na životě, zdraví a
majetku! Poletíme? Co kdyby ho napadlo znovu vyvádět psí kusy?"
"Můžeme letět!" zavolal na něj jeho kolega. "Vypadá to, že tahle sopka hned tak nepřestane!
Nabírá sílu k další erupci! Měli bychom někde v bezpečné vzdálenosti vytvořit základní tábor a
pozorovat, co udělá dál! Každopádně je tenhle kus krajiny odepsaný!"
"Fajn," souhlasil jeho starší kolega. "Poletíte s námi? Je to lepší než se brodit v bahně a popelu!"
- 111 -
Antologie
"Proč by ne?" přikývl Sam. "Takže to neskončilo?"
"Budoucnost nám ukáže!" řekl mu vousatý muž a nastoupil jako první do vrtulníku a udělal
ostatním místo. "Kde jste se uchýlili? V tom starém kráteru?"
"Zdálo se to jako jediné rozumné místo!" pokrčil Sam rameny. "Vám ne?"
"Jaké to bylo?"
"Nebe zastřel hustý mrak a všude padal popel, kamení a sopečné pumy. Země se bez ustání
třásla a ohlušovalo nás divoké burácení a syčení. Neviděli jsme takřka na krok! Báli jsme se, že
nastala naše poslední hodinka!"
"Naštěstí ne!" řekl jim vousatý muž. Kývl na pilota, aby se vznesl k nebi a zamířil směrem k
táboru, kde již vojáci postavili provizorní přistávací dráhu. "My zůstaneme tady, ale vy ostatní
budete evakuování vojáky. Myslím si, že jste zažili už dost! My se tím živíme, ale pro vás musela
být tato erupce hotovou noční můrou!"
"To byla!" souhlasil Sam. "Co bude dál?"
"Usadíte se někde jinde! V okolí tohodle miláčka stejně nedovolíme stavět další usedlosti. Tahle
část Vysočiny zůstane neobydlená a přilehlé pastviny taky! Nemůžeme si dovolit riskovat další
životy!"
"Samozřejmě!" přikývl Sam.
"Za chvíli budeme přistávat!" řekl jim pilot. "Připravte se!"
"Můžete nám napsat podrobnou zprávu? Svými vlastními slovy?" zeptal se jej starší z vědců.
"Byli bychom vám vděční!"
"Pokusíme se!" souhlasil Sam. "Ta sopka!"
"Ano?"
"Můžeme jí dát jméno?" zeptal se jej Sam.
"Samozřejmě!" přikývl. "Prakticky je vaše! Vyrostla na vašem pozemku a myslím si, že nikdo
nebude mít námitky!"
"Co takhle Medvědí hora?"
"Jasně," souhlasil. "Bude se jmenovat Medvědí hora!"
"Díky..." řekl mu Sam a vystoupil, jakmile přistáli. "Mohli bychom tu vybírat vstupné, až to
bude bezpečné! Zřídit tu národní park, nebo tak něco!"
"Nebyl jste před tím, než jste se stal farmářem, obchodníkem?" zazubil se vědec se zarostlou
tváří. "Dělám si legraci! Snad se ještě někdy uvidíme!"
"Bůhví!" řekl mu Sam a počkal, dokud stroj neodstartoval a nezmizel kdesi v zašedlém nebi.
"Doufám, že už ne!"
"Same?" zavolala na něj jeho žena. "Co jsi tam hledal? Trnuli jsme strachy!"
"Promiň," řekl jí a nechal se sevřít v obětí. "Musel jsem to vidět!"
"Ano?" zamračila se.
"Tady nemůžete zůstat!" řekl jim jeden z vojáků. "Běžte do jídelny! Dají vám tam nějaké jídlo,
pití, léky nebo oblečení! Za chvíli tu přistane další vrtulník!"
"Budeme muset odejít!" řekl jí. "Není ti to líto?"
"Začneme nový život?" zeptala se ho. Země se náhle otřásla a muži v uniformách se přikrčili k
zemi. Mrak nad kopci zhoustl a z nebe znovu začal padat popel. "Nikdy to nepřestane!"
"To nemůžeš vědět!" řekl jí Sam. "Jednou se tu vrátíme a postavíme si tu vlastní park! Už jsem
dal té sopce jméno!"
"Jaké?" zeptala se ho, když vcházeli do stanu.
"Medvědí hora!"
"Vážně?" usmála se. "Nemám ráda šťastné konce, připadají mi až příliš kýčovité, ale tenhle se
mi docela zamlouvá!"
"Jasně!" pohladil ji po špinavých vlasech. "Ztráty na životech tu jsou, všechna zvířata, která
- 112 -
Antologie
nestačila uprchnut zemřela, ale my lidé jsme přežili! Není to zázrak?"
"Díky Bohu!"
"Myslíš, že v tom měl taky prsty?" zachmuřil se. "V tom případě s ním nepromluvím, co budu
žít, jediné slovo!"
"Proč?" nechápala. "Zachoval nás při životě!"
"Vlastně ano," souhlasil.
"Všichni poslouchejte!" vyrušil je hlas příchozího příslušníka národní gardy. "Právě přistává
první z vrtulníků! Odveze nejdřív ty, kteří jsou ranění a pak přijdou na řadu ostatní! Do půlhodiny
budete všichni v bezpečí! Postaráme se, abyste se dostali v pořádku z Vysočiny! Máte nějaké
otázky?"
"Zůstal tam jeden starý indián!" řekl mu Clif.
"Jaký indián?" nechápal muž v uniformě.
"Měl takový obchůdek v osadě! Nechtěl odejít, řekl, že tam raději zemře!"
"Zatím jsme nedostali od pátrajících vrtulníků žádné zprávy!" řekl jim. "Jestli tam někde zůstal
a zasypalo ho to, nemůžeme pro něj nic udělat!"
"Samozřejmě!" přikývl Clif. Voják na nic nečekal a zmizel za zástěnou z impregnované
plachtoviny. Další otřesy vylekaly všechny v jídelně. Hned na to uslyšeli hluk přistávajícího
vrtulníku. Část raněných byla přenesena do stroje, který hned na to odstartoval, aby udělal místo
dalšímu.
"Stejně ani teď tomu nemůžu uvěřit!" řekl proutkař Samovi a jeho rodině, když nastoupili do
jednoho z dalších strojů a odlétali pryč. Skrze okna vrtulníku pozorovali stále stoupající kouř a páru
z kráteru. Přilehlá část Vysočiny byla pokrytá bahnem a popelem. Míjeli zničené chaty, pokácené
stromy a utržené svahy kopců. Po několika minutách vše zmizelo. Sopku nechali za zády a vrátili se
do civilizace. Pro ně všechno v tuto chvíli přestalo být realitou a všechny zážitky se staly jen jejich
vzpomínkami, které je budou děsit ještě dlouhou dobu.
"Co budeme dělat dál?" zeptala se Kate svého muže.
"Žít!" řekl jí a pohladil svou dcerku, která mu seděla na klíně.
"Ještě pořád tě štve, že se Tom vrátil?" zeptala se jej Alice.
"Teď už ne!" řekl Sam po pravdě. "Teď jsem na něj jak se patří hrdý! Ty ne, mami? Nejsi pyšná,
jakého máš vnuka?"
"Já ano," souhlasila. "Ale jsem zvědavá, jak dlouho si to budeš pamatovat!"
"Neboj se, mami!" řekl jí a pohladil její ušpiněné vlasy. "Někdy člověk potřebuje k tomu, aby
něco udělal, pořádný kopanec! My, a hlavně já, jsme ho dostal! A dala nám ho samotná matka
Příroda! Farma je pryč, pastviny jsou taky pryč a dobytek s nimi! A to málo, co jsme zachránili,
nám sotva pomůže k nějakému živobytí!"
"Třeba se to muselo stát!" pokrčila Kate rameny. "Hlavně, že jsme všichni spolu, a že tam nikdo
nezůstal!"
"Máš pravdu!" přikývl Sam a rozhlédl se po své rodině. Byli špinaví, mokří a unavení, ale
přežili. Vulkán dál běsnil kdesi za kopci Vysočiny a liboval si ve své síle a důležitosti. Co může
člověk očekávat od sopky?
"Co kdybychom se spojili s našimi sousedy?" zeptal se Tom svých rodičů. "Mohli by nám
pomoct při hledání práce a domova! Dostal jsem adresu..."
"Uvidíme!" řekla mu jeho matka. "Tak co, Same? Jak by se ti líbilo, kdyby si Tom vzal tu holku
od sousedství?"
"Svatba? A teď, když nemáme takřka ani cent?" nechápal ji její muž. "Ty jsi se normálně
zbláznila! Víš o tom? Nechci o tom nic slyšet! Nikdy!"
"Nesnáším dobré konce!" ozval se Mark. "A co bude se mnou? Na to jste nemysleli?
Zatraceně!"
- 113 -
Antologie
***
Starý indián sledoval, jak se z kráteru hrnou další oblaka smolného dýmu. Vyletují z něj kusy
rozžhavené lávy a dopadají kolem zuřící sopky. Očima bloudil po zdejším zdevastovaném kraji a v
duchu se připravoval na dlouhou pouť do země předků. Děkoval velkému Duchu, že nikdo při
tomto incidentu nezemřel. Seděl se zkříženýma nohama pod převislou skálou na jednom z kopců a
zvolna upadal do letargie. Hřmění vulkánu již takřka nevnímal. Ignoroval jej. Byl na daleké cestě,
kterou začal prvním krokem za hranici svého bytí. V duchu se sopce smál! Nezabila ho. Přelstil ji a
vyhrál nad ní. A i když zničila celý tento kraj, nepokořila jediného člověka.
- 114 -
Antologie
Epilog
Uplynulo několik dní. Přísun magmatu do hlavního kráteru se načas zastavil. Sopka se propadla
do hlubokého spánku, o kterém nikdo nevěděl, jak dlouhé bude mít trvání. Dýmala obrovská oblaka
šedé páry a ohřívala okolní vzduch. Láva pomalu chladla. I z ní stoupal k obloze jemný opar
unikajících plynů a přebytečného odpadového tepla.
Uplynulo víc jak sto hodin od prvního výbuchu. Za tu dobu se okolní svět změnil k nepoznání.
První příznaky se objevily před několika měsíci neustálým chvěním země. Necelý měsíc před
erupcí se začal pozvolna měnit profil krajiny. Hladina spodní vody začala kolísat a všichni brali
tento fakt za přechodný stav, stejně tak jako změnu koryta bezejmenného potoka, který obcházel
farmu a mizel kdesi v poli.
Ve skutečnosti nikdo z těch, kteří přežili, tomu neuvěřil, dokud se hrozby nestaly skutečností,
faktem, že by se mohla otevřít země a vyvrhnout svůj obsah na povrch. Tato skutečnost byla pro
všechny nemyslitelná, a až příliš absurdní, než aby to byla pravda! A přesto k tomu došlo!
Smrákalo se. Slunce zapadlo za zubatý obzor a vítr rozfoukával stoupající páru z kráteru a mísil
ji s prošedivělým umírajícím dnem. Země se stále třásla. Kdesi v hlubinách se neustále probíjelo na
svobodu spoutané moře magmatu, avšak ta mu byla dočasně odepřena.
Na obloze zakroužilo několik ptáků. Nejspíš to byli havrani nebo krkavci, kteří se pásli na
mršinách pošlého skotu, ležícího nedaleko stržených domů a stodol, které byly ušetřeny před
ohnivou záplavou.
Večer byl tichý. Z mraků se spustil znovu drobný déšť, který brzy přešel ve vydatný liják. Tam,
kde byla ještě chladnoucí láva, se ozývalo hlasité syčení. Jezírka špinavé vody se rozšiřovala a
mísila se s popelem, aby vytvořila lepivé bahno, které zvolna zaplňovalo celý kraj. Kdesi zavyl
divoký pes.
Hned na to mu odpověděl jiný tvor téhož druhu. Zvířata se začala stahovat do postižené oblasti.
To bylo dobré znamení. A snad se tu znovu uchytí život, dokud se znovu neotevře země a Bůh
Podsvětí nevyjde ven ze svého sídla. Mezi kusy ztuhlé lávy se krčila malá rostlinka. Kdo ví, jak se
tam vzala. Déšť ji smáčel svými konejšivými kapkami a omýval její zvadlé lístečky. Lidé odešli.
Kraj osaměl a propadl se do tmy. Na nebi se tu a tam mezi mraky objevily první hvězdy. Nastala
další noc, plná nesplněných přání a zázraků.
Poznámky:
20 února roku 1943 objevil místní farmář ve státě Michoacán v Mexiku díru v poli o průměru
cca. 4,5 metru. Na druhý den bylo možno na tomtéž místě spatřit 9 metrů vysoký kopec, z něhož
sršel oheň a oblaka hustého dýmu a popela. Za týden byl vysoký 150 metrů. Láva vytékající z
kráteru urazila za 8 měsíců od zrození vulkánů vzdálenost 4,5 kilometru. Sopka dostala jméno
Paríkutin, podle jedné z nedalekých obcí, které byly ohroženy tekoucí lávou, San Juan a Paríkutin.
Tyto vesnice byly již poškozeny zemětřesením v únoru 1942, rok před samotnou erupcí. Městečko
San Juan bylo v důsledku lávové záplavy evakuováno a přestěhováno, dostalo nový název: San
Juan Nuevo. Samotná sopka se uklidnila až po erupci v ruce 1952. Její život trval pouhých devět
let, ale vyděsila obyvatelstvo v širokém okolí a přilákala k sobě ohromné množství fotografů,
vulkanologů a novinářů. Nyní se pokládá za takřka vyhaslou a nevykazuje žádnou aktivitu.
Hora Sv. Heleny vybuchla 18. května 1980 mohutnou explozí, kdy se odtrhla část sopky. Při
erupci zahynulo 61 lidí, 6.700 větších zvířat, milióny ptáků, ryb a dalších živočichů v oblasti Jezera
Duchů (jehož okolí bylo zničeno mohutnou erupcí a lavinou bahna, horkých plynů a lávy, včetně
přilehlých zalesněných svahů nedalekých kopců, kde měli lidé postaveny své příbytky). Ve státě
Washington ve kterém se tato hora nachází, tehdy naměřili takřka pět centimetrů popela. Dříve, než
- 115 -
Antologie
se tak stalo se hora probudila malou erupcí, která zohyzdila do té doby její bělostný vrcholek. Pak
se začal pomalu nadouvat jeden ze svahu sopky. Odborníci varovali všechny přítomné, že by mohla
explodovat a doporučili evakuaci, která proběhla několik dnů před výbuchem. Někteří z obyvatel
neuposlechli a zůstali, jiní byli jen zvědaví.
Osada Dodge city („city“ což v angličtině znamená "město, městečko") nikdy neexistovala, ba
ani se nenachází v této podobě, v jaké je popsána v tomto příběhu, na žádné mapě území Spojených
států. Přestože mohlo v minulosti takto pojmenované město za dob divokého západu existovat, či
možná, existuje doposud, jde patrně jen o parodii názvu a formy skutečných měst, které tehdy
vznikaly. Názvy ostatních měst, řek a dalších zeměpisných údajů ze zakládají na skutečnosti. Místo
vybrané pro děj tohoto příběhu je však plně fiktivní a neodpovídá popisu žádného skutečného místa,
jakožto i jeho obyvatel v něm žijících.
KONEC
- 116 -
Antologie
Loď snů
Pavel Šimík
- 117 -
Antologie
/POZNÁMKA/
"Albatros nikdy neplul po hladině oceánů, stejně tak neexistují osoby v tomto příběhu uvedené,
a jakákoliv podobnost se skutečností je náhodná, ba přímo zarážející..."
/NAMÍSTO ÚVODU/
"...pravda, byla ještě noc, ale klidná, úsměvná, jako stvořená k radosti a zpěvu. Což tam snad
všichni spí, tázala se děvčata a ještě hlasitěji se rozezvučely jejich písničky. I námořníci se začali
ohlížet po cizí lodi, na které stále ještě nebylo ani stopy života. Však oni se vzbudí, pomyslili si a
hlasitě nabízeli cizím námořníkům víno a zvali je k družnému tanci. Víno teklo proudem a mladí
muži, už zmatení tím věčným tichem a pustotou cizí lodi, volali hlasitěji a hlasitěji: Jste tam snad
mrtví? Jste lidé, či příšery? Či snad bloudíte věky po moři s Bludným Holanďanem?"
Richard Wagner "Bludný Holanďan"
- 118 -
Antologie
/PROLOG/
/část výpovědi jednoho z členů pobřežní stráže na ostrově Newfoundland/
"Víte, oba dva jsme si připadali jako v nějaké snu, nebo v akčním filmu. Celé to bylo až příliš
absurdní! Když jsme objevili tu věc, která vypadala jako obrovská přerostlá velryba, dlouhá skoro
dvě stě metrů, široká přes dvacet a vysoká dobrý padesát metrů, mysleli jsme, že se nám to opravdu
zdá! Bylo to neskutečné! Asi tak, jako byste na vlastní oči spatřili nad polem létat krávu! Já vím, že
krávy normálně nelétají, ale zkuste se vžít do naší situace! Byli jsme jako malé děti, které našly
Pandořinu skříňku a jsou z ní celé pryč! Co je v ní? Jaké tajemství vlastně skrývá? Všechno ostatní
bylo vedlejší..."
/P-1/
To ráno bylo chladno. Vše nasvědčovalo, že chladný bude i celý den. Zamračený a studený den
na začátku léta. Sníh stál, mrazy polevily a moře na severu ostrova Newfoundland, vlastně celá
plocha volné vody sahající od mysu Sable táhnoucí se ve vzdálenosti padesáti i více kilometrů od
pobřeží ostrova Nové Skotsko pokračujíc přes samotný Newfoundland a dál na sever ke Grónsku,
Islandu a ostrovu Jana Mayena a ještě dál, tvoříc nejzazší hranici zamrzajícího moře, se zvolna
osvobozovalo od nadvlády ledu, jehož pukání a temný rachot naplnil celý tento kraj.
Lodní cesty v zálivu Svatého Vavřince, jakož i v Hudsonově průlivu a stejnojmenném zálivu
zažírajícím se hluboko do vnitrozemí Kanady, byly opět volné, ale však jen do té doby, než se zima
po krátkém létě přihlásí o svá práva. Nebýt Golfského proudu, který se zde střetával s
Labradorským proudem, zamrzalo by moře mnohem dál od pobřeží.
Nad srázem, po kterém vedla málo používaná kamenité cesta, se zastavil vůz pobřežní stráže, z
něhož vylezl vysoký vousatý muž a poté odběhl někam za skaliska.
"Měl jsi říct dřív, že se chceš vychcat!" křičel za ním jeho parťák a hlasitě se chechtal. "A ať ti
to netrvá moc dlouho, nebo ti umrzne a tvá holka si najde jiného..!"
Asi se muž vykonávající svou potřebu zdržel moc dlouho, protože jeho vysmívající se přítel
zabouchl dveře vozu. Natáhl se do skřínky spolujezdce a vzal si balíček cigaret. Jednu z něj vyndal
a s požitkem ji zapálil. Vtáhl do sebe hustý namodralý kouř a hlasitě vzdychl.
"Tohle jsem teď potřeboval!" řekl si nahlas a promnul si ruce. Kde trčí tak dlouho? Zeptal se v
duchu a otočil se k místu, kam zmizel utíkající muž. Pokrčil rameny a pustil si rádio. Vyrušilo jej
náhlé zabouchání na dveře vozu.
"Je otevřeno!" řekl a nevšímal si nic jiného, než svých krátkých silných prstů. Znovu někdo
zabouchal na plech vozu.
"Sakra, Frede!" zavrčel a zvedl hlavu. Spatřil svého přítele, jak stojí na jeho straně u dveří
široce rozkročen a rukou ukazuje kamsi za ohyb cesty. Ruce měl doširoka roztažené a něco mu stále
naznačoval.
"Copak jsi se zbláznil?" zakroutil hlavou a vylezl ven z vozu. Vítr mu rozcuchával jeho černé
kučeravé vlasy a do uší mu hučelo burácení příboje. Pohlédl na rozervané, mořem a ledem
poznamenané, pobřeží. Pak se otočil ke kolegovi a podíval se mu do tváře. Byl bledý jako stěna.
"Hej, Frede, potkal jsi snad mrtvé z Titaniku, nebo co?"
Muž neodpovídal. Snažil se mu něco říci, ale byl tak rozčílený, že se nezmohl ani na slovo.
Chvíli se na něj díval a pak se napřáhl jako by jej chtěl uhodit.
"Tak už mi něco řekni, a nemávej mi před nosem těma tvýma tlapama, nebo ti jednu vrazím!"
zamračil se. Fred usilovně přikyvoval.
"Fajn!" přikývl jeho parťák a dobře odměřenou ránou, tak aby mu moc neublížil, jej poslal k
- 119 -
Antologie
zemi. Počkal, až se sebere a postaví na nohy.
"Je tam loď!" vysoukal ze sebe. "Slyšíš, Robine! Loď jako dům!"
"Cože?" nechápal. Na okamžik pohlédl prosebně k nebí a pak na Freda. "Říkáš loď? Má čtyři
komíny, je prožraná rzí a měří dobrých tisíc stop?!"
Druhý muž nic neříkal, vlezl do vozu a nastartoval. Zařadil jedničku a držel vůz na spojce a
vyzývavě se na muže s cigaretou podíval. Fajn! řekl si a zahodil kouřící kus tabáku zabalený v
papíře a nasedl.
"Jsi schopen řídit v takovém stavu?" otočil se k čekajícímu muži, "Dobře, tak jeď!"
/P-2/
Po deseti minutách krkolomné jízdy a zajíždění po kamenité cestě okolo pobřeží se zastavili
uprostřed ohybu jednoho z nespočetných zálivů, které se zařezávaly do skalnatého pobřeží.
Muž, který objevil loď vypnul motor a jako první opustil vůz a zůstal bezradně stát nad srázem.
Několik vteřin se díval dolů, aby se vrátil zpět k automobilu a strhl z plošiny za kabinou ochrannou
plachtu. Muž ve voze si zapálil další cigaretu a bez slova vylezl ven. Otřepal se ve studeném větru a
přibouchl dveře.
"Kde je?" zeptal se otráveně. Zprvu nic neviděl. Bílý radio stožár i těleso komínu mu nejdříve
splynulo se zamračenou oblohou pochmurného dne. Opatrně a nejistě přistoupil k hraně příkrého
svahu. Nemohl uvěřit svým očím. "Co to, do prdele, je?!"
"Pomůžeš mi?" zeptal se ho jeho parťák a hodil dolů horolezecké lano. "Není to víc jak padesát
metrů!"
"Mohli bychom sjet až tam dolů!" bránil se kučeravý muž.
"Jo a zabijeme tím půl dne!"
"Měli bychom informovat své kolegy, nadřízené, dispečera, vojáky, co já vím!" řekl a pohlédl
na kolegu, který na sebe navlékal velké množství výstroje, ve které nechyběla ani puška s lanem a
kotvou. "Jdeš do války?"
"Chci se taní podívat dřív, než tam vlezou ostatní... Nález ohlásíme pak, až se vrátíme z vraku!"
"Ale to je proti předpisům!"
"Máš snad lepší nápad, kromě toho, který" jsi mi teď před chvíli řekl?"
Za pět minut byli oba připravení. Upoutali se karabinami a provedli všechna bezpečnostní
opatření. Zanedlouho oba slaňovali po útesu dolů na kamením a pískem pokrytou pláž, u které mezi
skalami trčel k nebi trup lodi, jejž bělostné paluby nástavby s navigačním stěžněm a lodním
komínem sahaly vysoko nad útes na němž před chvíli stáli.
"Kde se tu vzala? Jak je možné, že nikdo nic neví?" zakřičel jeden z můžu na svého kolegu.
"Kurva, co to má znamenat?"
Po dalších pěti minutách již spočinuly, nohama na úpatí útesu a zvolna kráčeli k lodi, jejž trup
pevně seděl na pláži. Nemohli přijít na to, jak se sem dostala. Zastavili se až deset metrů od vysoké
přídě, která jako jediná seděla na suchu. Zbylé část se zvolna s narůstající hloubkou nořila do
pěnícího se příboje, takže záď parníku byla již předpisově pod vodou.
"Doufám, že se nepřevrátí!" zakroutil Robin hlavou. "Jak se tam chceš dostat? Přes příď?
Budeme muset šplhat po kluzké obšívce!"
"Chceš si zaplavat? Zadek lodi je pod vodou, budeš mít kratší cestu! Nebo se ti líbí spouštěcí
lana záchranných člunů? Vyber si!"
"Dobře, Frede, bude po tvém!" rezignoval a vzal od něj batoh s částí výstrojí. Díval se, jak
odstupuje od trupu a kleká si na levé koleno, podpírá si loket o koleno a nasazuje kotvu do
odpalovacího zařízení.
"Dlouho jsem nestřílel! Možná, že rychleji sundám nějakého racka, než se trefím na horní
- 120 -
Antologie
palubu!"
Ozval se výstřel a kotva zasvištěla vzduchem. Fred odložil pušku a opatrné přitahoval lano k
sobě. Kdesi nahoře řinčelo železo, jak se kotva odírala o palubu a cestou zachytávala o jednotlivé
zařízení na palubě lodi.
"Skoro jsem přestřelil!" vydechl si a škubl za lano, jakmile se o něco pevně zachytila.
Několikrát za něj zatáhl, než jej spokojeně pustil na zem. "Půjdu první!"
/P-3/
Zatraceně! pomyslel si Robin, když šplhal vzhůru a nohama se snažil zachytit o bok lodi. Cítil
jak se chvěje pod náporem vln, které se valily ke skalnatému pobřeží. Kdo ji vedl až sem? ptal se v
duchu. Jak to, že se trefila zrovna sem do tohohle mělkého zálivu mezi skalami?
Nedíval se dolů, protože dobře věděl, co jej dole čeká, pokud se pustí lana. Zaklonil hlavu.
Nahoře na něj čekal Fred a čas od času se pohledem ujistil, že čtyř ramenná kotva stále spočívá na
svém místě.
Po deseti minutách spatřil Robinovu hlavu nad pažením a přispěchal mu na pomoc. Oba se
svalili na dřevem pokrytou příďovou palubu a hlasitě oddechovali.
"Měl bys něco udělat se svou kondičkou, nezapomeň, že budeme muset vyšplhat ten útes nad
hlavou a vrátit se k autu!"
"Tys s sebou nevzal vysílačku, Frede?"
"Ne-e. Jak jinak bych té dostal zpátky nahoru? Myslíš si, že si pro tebe přijedou?" zakřenil se a
vstal. Chvíli si obhlížel navijáky kotevních řetězu a pokynul mu hlavou. "Spustíme obě kotvy!"
"Lepší by bylo ji uvázat ke břehu!" navrhl jeho společník.
"Na to není čas! Stejně až přijde příliv, tak ji tu nic neudrží. Tahle kráska půjde pěkně ke dnu!
Vezmi si levou kotvu a odjisti ten podělaný mechanismus! Dej pozor! Pust jen půl druhé délky
řetězu, pak to kolo zase zamkni!"
Muž přikývl. Útesy se ozývalo řinčení kotevních navijáků a pak tupé žuchnutí těžkých kotev na
písek pláže. Ještě několik okamžiků a nastalo opět ticho...
"Fajn!" narovnal se Fred. Vzal z paluby svůj batoh a začal sestupovat na hlavní palubu.
"Jdeš za mnou, nebo tu zůstaneš u stráže? Tahle kráska už nikam nepopluje!"
"Kam půjdeme dřív?" zeptal se jej Robin, jakmile obešli jícen nákladového prostoru a zastavili
se u přední stěny nástavby. "Nikdo tu není! Je prázdná. Nezůstal tu ani jeden člun!"
"A není ti divné proč? Z lodi se nekouří, takže požár můžeme vynechat. Kdyby si prorazila bok,
nedoplavala by až sem! Musí být proto suchá, alespoň z vetší části! Já zatraceně nevidím žádný
důvod, proč ji museli opustit. Zatraceně!"
"Co když jiní všem ruplo v bedně?" řekl mu jeho partner. "Co když jim hořelo ve strojovně?"
"Jasně, zmagořili a naskákali do člunů! Nevyslali žádné signály, takže nikdo neví, že se tahle
loď ocitla na našem kusu pobřeží. Víš jaký balík mužem za ní dostat? To snad není pravda! Mužem
si nějaký čas užívat!"
"Ty jsi blázen? Co chceš? Prachy za záchranu? Čeho? Za pár hodin tu nebude jediný nýt! Jestli
se ovsem odtud dostaneme!" zavrčel Robin. "Tak kam? Přelezeme nástavbu, nebo se vrhneme do
podpalubí?"
"Velitelský můstek!" řekl Fred a zmizel v nejbližších dveřích.
"To jsem si mohl myslet!" zabručel otálející muž a opatrně prošel vstupem do vnitřních prostor
nástavby.
Prošli nevelkou předsíní, než vstoupili do vlastního propletence přízemí hlavní paluby lodi.
Vydali se pravou stranou lodi, hledajíc schodiště na další patra nástavby. Baterkami si oťukávali
cestu. Míjeli kabiny cestujících když narazili na pootevřené dveře do jedné ze šachet schodiště u
- 121 -
Antologie
boku lodi. Teprve teď si uvědomili její sténání pod náporem vln Atlantiku. Loď praštěla snad v
každém spoji, kvílela a naříkala.
Brali schody po dvou. Svůj výstup ukončili až na člunové palubě. Zhasli svítilny a zastrčili je do
kapes. Zvědavě si prohlíželi prázdné místa a vykloněné ramena jeřábů, od kterých se dolů k zemi
táhly dlouhé šňůry tenkých, ale pevných ocelových lan, jemně se chvějících ve studených vlnách
příboje. Na palubě samotné bylo pohozeno spousta věcí, od spodního prádla až po objemné
námořnické kufry. Zdálo se, jakoby zde zavládl nepředstavitelný chaos.
Co se tu stalo tak strašného, že do jednoho opustili loď schopnou plavby? Nebezpečný náklad?
Chemikálie? Robin několikrát natáhl nos vzduchem. I kdyby, oni dva by nic nezjistili. Fred bouchl
do přemýšlejícího muže a strhl jej s sebou do otevřeních dveří prostor velitelského můstku, které se
nacházely hned vedle východu na Člunovou palubu.
Rozhlíželi se ve světle přicházejícího skrz velká okna, a Čím déle se snažili přijít věci na kloub,
tím víc je mrazilo v zádech. Na zemi se povalovaly mapy a papíry z mapovny, do které Robin
zvědavé nahlédl. Všude na podlaze se válely soubory map a příručky. Jediné věc nebyla na svém
místě. I kabina radisty byla prázdná a všechny přístroje poničené.
Proto o ní nikdo neslyšel? ptal se Fred v duchu.
Vystoupili do kormidelny. I tady jim připadalo, že zde řádili pomatenci. Obrazovky
radiolokátorů i přístroje na okamžité zjištění polohy byly rozbité. Stejně tak skla kompasů a
gyrokompasu. Dorozumívací a poplašné zařízení bylo strženo ze stěny. Zmateně se rozhlíželi
kolem. Když tu najednou v nich vyrašila touha opustit palubu téhle lodi a oba se vrhli k
vyvráceným posuvným dveřím na nekryté křídlo velitelského můstku nad člunovou palubou.
Zastavili se až u pažení a rukama se pevně přidrželi zábradlí.
/P-4/
"Budeme tu muset počkat, až voda zase opadne!"
"Asi ano!" vydechl Fred ztěžka. "Doufám jen, že nás nebudou hledat! A pokud ano, že nás
najdou!"
"Ne. Řekl jsem jim, že se zastavíme u mé známé a pak pro dnešek padla"
"Dobrý nápad!" otočil se a zaklonil hlavu. Zdřevěněl při pohledu na otáčející se anténu
radiolokátoru. "Vidíš, to co já?"
"Cože?" vyjekl Robin.
"Zatraceně!" vyštěkl. "Tam nahoře. Vidíš tu výš položenou anténu? Otáčí se dokola. Tahle
zkurvená loď má ještě proud!"
"Jo," zamyslel se jeho přítel. "Z toho komína se kouří! Frede! Oni ani nezastavili loď, když
nasedali do člunů!"
"Tohle nevypadá dobře!" řekl Fred a vracel se zpět do kormidelny. Robin se ještě chvíli díval na
tlustý stožár s ochozy a navigační technikou. Měl sto chutí vylézt nahoru a ten podělaný kus antény
srazit dolů k zemi.
"Co o ní víme?" zeptal se Robin Freda, když sestupovali po stejném schodišti na hlavní palubu.
"Tohle je parník, Robine, jestli jsi to ještě nepochopil! Osobní loď střední velikosti. Viděl jsi
kolik měla záchranných člunů? Muselo tu být nejmíň půl druhého tisíce lidí. A teď si představ,
všichni se zblázní a svěří své životy záchranným člunům! Copak tu nikdo nezůstal? Co je vedlo k
tomu, aby vylezli na člunovou palubu...?"
"Všiml sis? Nahoře mají velký bazén! Mezi komínem a blokem s velitelským můstkem. Za
komínem hřiště s běžeckou dráhou! Dal by se tam hrát pohodlně fotbal... O palubu níž další bazén!"
"Máš chuť?" zeptal se ho Fred. "Stačí říct! Najdeme si balón a zahrajeme si!"
"Dobře, co uděláme teď? Na dnešní noc hlásí silnou bouří, pochybuji, že ji tu zítra nebo pozítří
- 122 -
Antologie
najdeme ve stejném stavu..."
"Jo, nejspíš se rozlomí!" zabručel Fred. Vyšli z nástavby do zamračeného dne. "Doufám, že
bouře nepřijde dřív, protože jinak se tu utopíme jako myši! Něco ti ukážu!"
"Plány?" zeptal se jej Robin, opřel se o stěnu a se zájmem mu hleděl přes rameno.
"Tahle kráva je dlouhá sto devadesát metrů a její největší šířka čtyřiadvacet metrů, má devět
palub a celkem se do ní vejde něco kolem tisíc pěti set lidí, a to nepočítám členy posádky. Tahle loď
patřila nejspíš pracháčům a lidem z lepší společnosti... Dívej se, mají tu bazény, kina, divadlo,
kasino, restaurace, sauny a tělocvičny... Kriste pane!"
"Měli bychom na ní rozsvítit alespoň poziční světla."
"Na co? Až se dostaneme do strojovny, uvidíme, co se dá udělat. Ale pochybují, že bude do rána
ještě celá, tenhle kus pobřeží je dost divoký..."
"Kudy se do ní dáme?" natáhl Robin ruku a přidržel plandající kus nákresů vlajících ve větru.
"Tady!" ukázal Fred na nákresy. "Kousek od nás je schodiště až na dno lodi. Sejdeme čtyři
paluby a pak touhle chodbou, které vede skrz celou délku lodi kolem skladů, přes kotelny až do
strojovny."
"Co když bude nejnižší paluba s dnem lodi zatopená? Nevěřím, že se neprorazila při tomhle
nájezdu na břeh..."
"To brzo uvidíme! Takže dolů po schodech a pak projdeme čtyřmi vodotěsnými přepážkami
kotelen do strojovny. Jestli budou pod vodou budeme se muset vrátit buď na tuhle palubu, nebo...
Zatraceně, tahle loď je průchodná jen po palubě dna, nebo po hlavní palubě a člunové palubě! Mají
tu pasivní zabezpečení proti ohni! Oddělené úseky pro cestující a posádku... Všechny ostatní paluby
jsou po celé délce neprůchodné! Všude jsou schodištní a výtahové šachty! Vidíš? Tady... To
schodiště? Vede z paluby pod člunovou, až na dno! Je přístupné z každého podlaží..."
"Takže zajistíme tuhle loď? Nejsem záchranář!"
"Já taky ne! Uhasíme ohně v kotelnách, pokud tam ještě hoří a snížíme tlak páry. Uzavřeme
všechny vodotěsné přepážky, pokusíme se spustit záložní agregáty a pak proběhneme nástavbou a
prostory pro cestující a posádku pod palubou! Do skladiště nepolezeme!"
"Na všechno máme pět až deset hodin."
"Vyzkoušíme, jestli je volná cesta z přídě, jestli ne, vrátíme se nahoru. Bojíš se? Já jo!"
/P-5/
Začali sestupovat do nitra lodi. V okamžiku, kdy se ponořili do šachty schodiště a vnější svět
nechali za zády, doléhaly k jejich uším rozličné zvuky od šplouchání vody kdesi dole, přes údery
vln na bok lodi až po skřípění stěn a jednotlivých podlaží.
"Sakra!" zastavil se jeden z mužů. "Vidíš tam ten nejasný stín na chodbě?"
"Jako by tam někdo ležel, ale nehýbal se! Jestli je to člověk, bude už dávno mrtvý!" odpověděl
mu jeho parťák. "Jdeme se podívat?"
"Říkáš to, jako by se ti nechtělo!" uchechtl se druhý muž, ale do smíchu mu nebylo. Loď byla z
velké části bez energie. Temné chodby naplněné jemným oparem starého vyvětralého kouře jim
dávala znát, že na palubě přece jen hořelo! Někde vypukl požár. Cítili to! Ten zatuchlý, špinavý a
štiplavý pach ohně, který se prohnal lodí a zmizel bůhví kde! V té části lodi, kde se nacházeli, však
po ohni nebylo ani stopy.
"Začínám se tu bát!" řekl Fred, když si prohlédl tělo. "Je mrtvý! Někdo ho zastřelil!"
"Kurva!" ulevil si Robin. "Takže tady muselo být pěkně dusno! Bojím se, co ještě objevíme!"
"Je tu zima a vlhko, jako v hrobě!"
"Sestoupíme až na dno!"
"Ještě jsme nad vodou, doufám!" zakašlal Robin.
- 123 -
Antologie
"Jo," přikývl. "Další paluba je už na úrovní vodní hladiny. Okénka má takřka u hladiny, ale v
našem případě máme k vodě daleko. Zapomněl jsi, že stojíme předkem na břehu!"
"A příliv?"
"Nanejvýš dva, tři metry, při vlnobití, silném vlnobití k ní voda možná dosáhne..."
Zastavili se na mezipatře a se zájmem si posvítili do šachty schodiště. Světlo ze svítilen
nedosahovalo ani na dno. Chvíli nerozhodně přešlapovali na místě.
"Jdeme dál!" zabručel Fred. "Taky dovedeš člověka vytočit!"
"Co je tady?"
"Od skladiště číslo jedna až po stěnu horní části kotelen prostory pro posádku. Deset kabin, osm
malých a dvě velké. Něco kolem pětadvaceti metrů na délku. Podíváme se, jestli je přepážka
kotelny uzavřená!"
"S přílivem se do lodi nahrne dost vody, jestli má kam natéct!"
"Zachráníme, co se dá!" řekl. "Počkej tady, půjdu se podívat sám, ne, že se tu poděláš strachy!"
Robin zůstal stát u schodiště a pozoroval jak se Fred vzdaluje i se zdrojem světla. Rozsvítil svou
svítilnu a prohlédl si chodbu. I tady byly otevřeny všechny kabiny. Měly by se zavřít! pomyslel si.
"Frede!" zakřičel na něj. Ozvěna jeho hlasu se několikrát odrazila od mrtvých prostor podlaží a
zmizela v šachtě schodiště.
"Co je, sakra?" uslyšel jeho zavolání. "Je to zavřený!"
"Přibouchni cestou dveře kabin!"
"Může být!" řekl si a cestou nazpět nohama i rukama zavíral otevřené dveře průlezů. V kabinách
bylo šero. Věci rozházené na palandách a dveře skříní otevřené. Všude vládl nemožný nepořádek.
Žádné mrtvé tělo! pomyslel si Fred s odporem.
"Předek jsem pozavíral!" řekl mu Robin, jakmile se setkali u schodiště.
"Které si výběrem?" zeptal se ho Fred. "Levé nebo pravé?"
/P-6/
"Paluba G, několik místností. Čert ví, k čemu je potřebovali! Zbývá paluba dna lodi... Zdá se, že
si namočíme nohy!"
Od mezipatra začali počítat schody. Poslední byl již pod vodou. Vydržíš osm hodin v mokrých
ponožkách? zeptal se Fred v duchu Robina. Viděl, jak se instinktivně naježil, jako kočka, která neví
zda má dotyčnou velkou louži obejít, nebo projít skrz.
"Co tady?" zašeptal Robin.
"Můžeš tu i řvát!" pousmál se Fred. "Určitě ti to tu nespadne na hlavu. A jestli tu někdo zůstal,
asi nebude sto ti odpovědět! Od kolizní přepážky až po kotelnu neobytné místnosti, asi taky sklady,
nebo tu zavírali neposlušné cestující..."
"Voda stoupá už dobré dvě hodiny. Jsme pod vodou!" rozhlédl se Robin kolem sebe. Vyšli ze
šachty. Nohy jim šplouchaly v špinavé mořské vodě. Oba byli nuceni myslet na to, že jediná
úniková cesta je ve výši dvaceti metrů na hlavní palubě. Postupovali k přepážce kotelny.
"Jsou tu dohromady tři kotelny, které rozděluje podélná přepážka na polovinu. Každá kotelna
má celkem osm kotlů. Čtyři vlevo a čtyři vpravo! Tady pozor...!" zarazil se Fred. Stáli před
uzavřeným průlezem. Fred přiložil ke dveřím ucho, snažíc se dozvědět, zda za železnou deskou
šplouchá voda.
Svítilnou si obhlédl veřeje dveří. Až na to, že stáli po kolena v chladné vodě, což se jim zdálo
jako čiré bláznovství, nezjistil zhola nic. Rozčílením ani nedýchali. Robin se ohlédl zpět k místu,
kde mělo být ústí schodištních šachet. Jestli je kotelna pod vodou, zastavíme se až na druhém konci
chodby, pomyslel si.
"Mám?" zeptal se ho Fred. Po čele mu stékaly kapky potu. Rukama držel páky uzávěru a
- 124 -
Antologie
přemýšlel, zda-li nepřehlédli nějakou maličkost.
"Otevři to!" řekl Robin tiše.
"Fajn!" přikývl Fred a pomalu přehodil páky do polohy otevřeno. "Nejdou otevřít!"
"Co když se neotvírají tam, ale sem?" zeptal se ho Robin. Tahle situace mu připadala nanejvýš
komická.
"Hovno!" zavrčel Fred. "Nekecej a pojď mi pomoz tlačit!"
"Není tam voda?"
"Těžko, už by se drala dovnitř..." řekl pochybovačně.
Dveře povolily a oba se v kotrmelcích odporoučeli k zemi. Se spoustou nadávek a kletbami se
stavěli na nohy. Ve tmě zářily různobarevné kontrolky měřícího zařízení. Takže v téhle části ještě
vyrábějí páru! řekl si Fred a pohlédl na svého parťáka, který se držel jednou rukou vzpěry plošiny
nad jejich hlavou.
"Stalo se něco?"
"Ztratil jsem baterku!" zavrčel. "Vypadla mi, když jsme šli k zemi!"
"Tamhle je!" posvítil mu na ní Fred. "Ale asi bude k nepotřebě!"
"Svítí!" zarazil se Robin. "Taky dobře!"
Fred opatrně vystoupil po žebříku na plošinu obepínající horní část bloku kotlů a houkl na muže
pod ním, aby jej následoval. Zastavili se nad řídícím panelem. Lodí otřásla velká vlna a oni uslyšeli
nelidské skřípání dveří průlezu. Robin se již chtěl vrhnout dolů, ale Fredův hlas jej zadržel.
"Nezabouchnou se! Dávej pozor, ať nespadneš dolů! Moře bude stále víc divočejší. Nevíš, jak
se to zavírá?"
"Tady! Zavři přítok paliva a tím se uhasí ohně pod kotly. Potom můžeš tu páru prohnat potrubím
a vypustit komínem ven!" řekl mu Robin a vysmrkal se. "Zatraceně, ještě tu chytnu rýmu... Někde
by tu měl být centrální velín!"
Odpojili i druhý blok kotlů na levé straně lodi.
Znovu stáli nad průlezem další vodotěsné přepážky a snažili se uhodnout, co je čeká za ním.
Zdálo se jim, že voda v kotelně pomalu stoupá. Sahala jim už nad kolena. Pohlédli na sebe. Co když
je i strojovna pod vodou? Tahle část lodi sedí na břehu, ale záď je možná nad srázem spadajícím do
stometrové hloubky. "Do prdele!" ulevil si Fred.
"Nemáme co ztratit!" řekl Robin a otočil obě páky do správné polohy. "Zbývá už jenom
zatáhnout."
V jediném okamžiku je smáčel proud vody, který v mžiku otevřel vstup do druhého oddílu
kotelen a spláchl je až k přepážce, za kterou se ukrývaly nádrže paliva pro oheň kotlů.
"Musíme ven!" zařval Fred a strhl s sebou Robina. V téhle chvíli nemohli určit, kolik vody je v
dalším úseku, zda není zatopená i kotelna číslo tři. Voda jim brzy sahala po pás a stále stoupala a to
bylo rozhodující!
"Zavřeni ty zkurvené dveře... Dělej!" křičel stále na Robina, ale průlez se jim uzavřít
nepodařilo. Vyběhli na schodiště a zabouchli za sebou dveře. Hlasitě oddechovali a kašlali vodu.
"Druhé šachta zůstala otevřená!" řekl mu Robin těžce.
"Kašlem na ni!" mávl Fred rukou a poslouchal hluk valící se vody! "Nahoru! Musíme nahoru!
Tahle cesta je uzavřená!"
"Počkej!" řekl mu Robin a vyběhl ven na palubu F a zabouchl dveře sousedního schodiště, které
se rychle plnilo vodou. "To jsem blázen. Někde tam musí být díra jako hrom!"
"Jo, asi jim bouchly kotle v dvojce, proto ten úprk, báli se, že to loď roztrhá na kusy..." a bral
schody po dvou po třech. V mžiku byli o palubu výš.
"To chceš zavírat protější schody na každé palubě?" houkl na vybíhajícího Robina. Uslyšel
bouchnutí ocelových dveří a pak jeho hlasitý dech.
- 125 -
Antologie
"Všiml sis!" zeptal se Fred svého spolupracovníka. "Když se voda vyvalila z té druhé kotelny
otevřeným průlezem!"
"Jo, viděl jsem to! Mrtvolu! Připlavala s tou velkou vodou! Jdeme dál!" řekl mu Robin.
"Nikdy jsi neviděl vodou nafouklé tělo?"
"Ty mrtvoly byly dvě!" řekl mu. V nástavbě jsem v jedné chodbě na palubě B našel taky
jednoho mrtvé člena posádky! Někdo mu rozbil hlavu! Vypadalo to na velký a těžký nástroj, asi
požární sekera! Co se tu stalo? Lidé si tu navzájem rozbíjeli hlavy? Zabíjeli se o místa ve člunu?"
"Děláš, jako by ti ta loď patřila!" uchechtl se Fred a zastavil se až v ústí šachty na palubě E.
"Tak zavři i tyhle dvoje dveře, když jsi přibouchl ty ostatní...!"
Sedl si na podlahu a opřel se o stěnu. Díval se jak Robin uzavřel ústí obou schodišť a sedl si
naproti. Rozesmáli se. Plácali se do stehen. Kolem nich se tvořily louže mořské vody.
"Co teď?" zeptal se ho Robin, který se již nemohl smát.
"Proudem nástavbou a slezem tam hlavním schodištěm! Jestli se ta loď bude muset potopit,
stejně tomu nezabráníme...!"
Asi půl minuty seděli nečinně na podlaze a poslouchali jak venku burácí příboj vln útočících na
pobřeží i loď samotnou.
"Tohle bude dlouhý den!" řekl tiše Fred. "Zatraceně dlouhý! A na mě v St. John's čeká holka!"
"Tak se starej o to, aby se tě dočkala!" zabručel Robin a bouchl několikrát hlavou o kovovou
stěnu. "Do prdele práce! Co tu, kurva, dělám?"
/P-7/
Vystoupili na palubu. Do tváře jim udeřil studený vichr, který hnal k pobřeží velké množství
vody. Dokonce až k nim dopadaly kapičky zvířené pěny. Fred se postavil k zábradlí a pohlédl
nakloněn k zádi, která takřka zmizela pod útokem vln.
Pohledem projel po celé délce lodi. Příď samotné byla pod vodou, která sahala takřka až nad
čáru ponoru. Robin vylezl na příďovou palubu a díval se, jak dopadlo lano, po němž sešplhali na
pláž. Kroutilo se jako mokrý had. Vytáhl lano kotvy na palubu a sestoupil zpět k Fredovi.
"Tahá nás to do hluboké vody! Jestli nás ty kotvy neudrží, utopíme se jako koťata. Na obě
strany do vzdálenosti deseti mil je strmé pobřeží, kudy se nedá na břeh pro vlnobití vylézt...!"
"Všiml jsem si!" pokrčil Fred rameny. "Máš pořád chuť lézt do strojovny? Jestli se záď ulomí,
neřekneme ani švec a zalkneme se valící vodou. Jak stará může být tahle loď?"
"Určitě ne víc jak deset let!"
"I při odlivu bude dole dost vody! Zatraceně! Někde nahoře na můstku bude přenosné
radiostanice, pokud ji nevzali s sebou... Zavoláme našim nebo mys Race, jestli tam ta vysílačka
ještě je!"
"Co kdybychom sehnali dost dlouhé lano a přemostili to nadělení dole? Z přídě až nahoru!"
"Jsi se zbláznil, nebo co! Pušku jsem stejně nechal dole..."
"Kdepak, vzal jsem ji nahoru!" zamračil se Robin. "Trestuhodná nedbalost. Bojíš se, že
nedostřelíš?"
"Bojím se, že se kotva nebude mít čeho chytit!" zamračil se Fred.
Procházeli skrz nástavbu. Míjeli vyprázdněné kabiny pro cestující. Spatřili vždy stejný obraz,
otevřené dveře skříněk, rozházené věci, jako by na lodi řádili piráti. Nikde ani živáčka. Parník se
otřásal pod nárazy vln a s každým přívalem vody se nadzvedával. Vlastně jen jeho zadní část, které
byla již v hluboké vodě. Zdálo se jim, že se loď musí každou chvíli rozlomit.
"Nahoru! Musíme nahoru!" bouchl Fred do Robinova ramene. Zadní část nástavby byla
smáčena mořskou vodou. "Dobře, pozavíráme všechny průlezy a pak se podíváme z větší výšky, jak
to se zádí vypadá! Jinak dolů nelezu!"
- 126 -
Antologie
Za dvacet minut stáli na konci nástavby na palubě B a dívali se, jak celá zad mizí pod vodní
tříšti. Zádová paluba s promenádou a bazénem byly stále pod vodou.
"Převrátí se! Do prdele převrátíš se!" řval Robin do hukotu větru a řádění vln. "Copak to
nevidíš? Nevydrží to...!"
"Blbost, nanejvýš se zlomí v polovině..." řekl Fred takřka pro sebe. "Do večera bude ve stejném
stavu, jakou jsme ji našli, vsaď se!"
"A když se ulomí záď, až tam budeme? Co pak?"
"Pak nám to bude už stejně jedno!" mávl rukou a začal sestupovat, po schodišti. "Tak jdeš, nebo
ne?"
"Jdu! Ježíšku na křížku, slibuji ti, že budu hodný, jestli zase vylezeme ven...!"
Hukot vln ustal, až když sestupovali na úroveň paluby E, ale i tak slyšeli neustálé bušení, jako
by do trupu lodi bez přestání tloukly obrovské buchary. Museli se držet zábradlí, aby se nezřítili do
středu šachty čtvercového schodiště.
"Hergott, vidíš to?" vykřikl Robin. "Tady se svítí?"
"Jo, vidím!" řekl Fred a zhasl baterku. "Ještě jednu palubu a budeme doma. Ta loď se asi už teď
trhá, jak jinak může mít strojovna ještě proud, když zbytek lodi je potmě?"
"Tak dělej, ať už jsme zase nahoře!" rozzuřil se Robin.
"Ještě jsme nesestoupili na dno. Druha kotelna. Tam to nejspíš bude! Ano, určitě. Díra jako
hrom. Trojka bude nejspíš taky zatopené. Ve strojovně neobjevili takřka nic neobvyklého. Všude
zářily nouzová světla. Ohromné turbíny nečinně stály, stejně tak elektromotory s dlouhými hřídeli
lodních šroubů ve vedlejší hale.
Bláznovství, řekl si Fred. Takže i tady je voda!
"Je suchá?" řekl si Robin. "Tak co?"
"Ne, je tu asi tak metr nebo půl druhého metru vody! Možná víc, nemám s sebou pásmo! Slyšíš
to? Pořád sem teče!"
Rozhlížel se po prostorách strojovny. Stále byla zpola osvětlená. Oči jim zůstaly stát na
poškozeném prostoru velínu. Vypadalo to, že k nějakým problémům došlo i tady! Něco se tu
odehrálo, ale požár to nebyl.
Odněkud se ozvalo podivné praštění, které stále sílilo. Přepážka kotelny! Ani se neobtěžovali
sejít až na dno, pod kterým bylo drenážní potrubí. Vzali nohy na ramena. Jen co za sebou přibouchli
průlez schodiště a vyrazili na světlo boží, zbortila se část přepážky mezi strojovnou a kotelnou číslo
tři. Spodní část strojovny byla zatopena v pěti minutách.
"Nahoru, nahoru...!" řval Fred. "Že jsem sem lezl...!"
"Vydrž!" řval Robin. "Ještě tři paluby!"
Vyběhli na palubě C a utíkali nástavbou k přídi. Celou loď zachvátila zimnice. Zmítala se a
praštěla. Zlomila se někde u přepážky kotelen 2 a 3. Jak se rána rozšiřovala, vnikala voda i do
horních podlaží a zaplavovala jednotlivé paluby. A záď více a více těžkla...
Zastavili se až na přídi. Viděli veliký komín, jak se bortí a padá na hřiště a bazén. Nástavba se
zbortila schodovitě, ihned za velitelským můstkem, a končila v otevřené ráně na úrovni trupu. Celá
polovina lodi se odlomila a neskutečně pomalu padala na bok. Zacpávali si uši, aby nemuseli
poslouchat nelidský rachot umírající lodi. Kotvy vydržely, stejně tak řetězy a zbytek lodi zůstal trčet
na pláží, nedaleko svahu, kam se vydaly trosky s utrženou částí parníku, aby navždy zmizely v
hlubině oceánu.
Za několik okamžiků vše skončilo. Odlehčené příď se neposedně houpala na vrcholícím přílivu.
Oba muži toužebně vyhlíželi na vrchol útesu. Dvě hodiny se drželi zuby nehty zábradlí na vyvýšené
palubě přídě vraku parníku, než se odhodlali vrátit se do rozbité nástavby a opatrně vystoupili
stejným schodištěm, jako tehdy, kdy tuto loď našli, na člunovou palubu. Ihned za průlezem z ústí
šachty končila kluzká vodou smáčená paluba, ze které možná před dvaceti hodinami opustila
- 127 -
Antologie
posádka samotnou loď. Za blokem navigační nástavby s ještě stojícím stěžněm zela jedna veliká
otevřená rána...
/P-8/
"Není tady!" zařval vztekle Fred. "Ta podělaná vysílačka tu nikde není!"
"Vylezeme na útes..." opakoval Robin posté. Díval se na nic, začínající ihned za skly. Radio
stožár! Ještě stále držel na svém místě.
"Vrátíme se na příď!" řekl Fred a jemu se oddechlo.
Pět minut po tom se vysoký stožár s anténami zřítil do moře a strhl s sebou velitelský můstek.
Nikdo by ve vraku už nepoznal hrdou loď, plavící se všemi oceány světa.
"Teď už bude voda jen klesat..." řekl Robin Fredovi.
"Jo, dokud nepřijde další bouře. Kde máš tu pušku? Zkusím s ní něco udělat!"
Za hodinu provedl sedm pokusu a dvakrát se mu zdálo, že kotvu nadobro ztratil. Po další hodině
se někde zachytila dost pevně na to, aby se mohli vydat z přídě lodi na útes. Do večera byli oba na
vrcholu. Unavení, vystrašení a umlácení, ale živí!
Příď lodi zmizela navzdory odlivu ve víru narůstajících vln. Počkali do tmy. Bouře stále více a
více sílila a k osmé hodině již nebylo loď samotnou vidět. Nasedli do vozu a odjeli stejnou cestou.
Dva dny na to se vrátili, ale nenalezli žádné stopy po parníku, jakoby tam nikdy nebyl...
- 128 -
Antologie
/ČÁST PRVNÍ - ALBATROS/
/útržek z výpovědi prvního důstojníka lodi Albatros/
"Byl jsem na té lodi nový. Sloužil na ní sice i můj přítel a kapitán se dobře znal s mým otcem,
byli staří kamarádi, ale to nic nemění na faktu, že jsem se dostal na palubu díky protekce,
doporučení a dobrých výsledků z mé služby u námořnictva! Důvody, proč jsem odešel do civilní
služby zde nebudu popisovat! Každopádně jsem byl z lodi nadšený a jistá uvolněnost v chování mezi
posádkou a velitelem lodi mě potěšila! Měl jsem dost těch strohých rozkazů! Chyběla mi lidskost a
jakýsi druh loajality, který se později velmi vyplatil, díky událostem, jež se staly na palubě po čas
plavby a kterých jsem byl osobně svědkem!"
/1-1/
"Nazdar, Jamesi!" doneslo se k uším vysokého černovlasého muže v uniformě vysloužilce
válečného námořnictva. Bylo mu zrovna něco přes čtyřicet, dost na to, aby si uvědomil, že pro něj
éra důstojníka u námořních sil skončila. Ne snad proto, že by u něj již neexistoval žádný služební
postup, ale prostě jej to přestalo baviti. Pro něj ztratil smysl, ačkoliv se to zdálo až příliš absurdní.
"Jak se máš, mořský vlku? Dlouho jsem tě neviděl!" zahulákal na svého dávného přítele na
molu. Oba se zastavili u můstku na palubu lodi.
"Pověsil jsi vojáky na hřebíček?" zeptal se jej pomenší kučeravý muž se světlými vlasy.
"Proč se nenecháš přebarvit?" podali si ruce. "Tyhle světlé vlasy ti vůbec nesluší!"
"Ale ženský na ně letí, fakt!" rozesmál se menší muž.
"Kde je kapitán téhle krásky?" zeptal se znenadání. "Slyšíš, Allane, kde je starej Albatrosa!"
"V kotelně! Před chvílí sešel osm palub, z můstku až na dno lodi, a teď se tam hádá s hlavním
inženýrem. Můžeš na něj počkat v mapovně, jestli chceš! Za půl hodiny za tebou přijdu, ukážu ti
loď! Můžeš se rozhlédnout sám, jestli se nebojíš, že se tu ztratíš!"
"Hele, příď od zádě ještě poznám!" zamračil se a strhl mu čapku do obličeje. "Jdu nahoru. Kde
mám kabinu?"
"Hned pod člunovou palubou. Má číslo třicet tři, Naproti kapitánského schodiště na velitelský
můstek a schodiště k jednomu ze dvou nekrytých bazénů. Jeden je na horní palubě a druhý nad
záďovou palubou, ale to tě patrně nezajímá! Utopit se můžeš, kde budeš chtít, i v koupelně ve své
kabině!"
"Dík, to najdu a klíče?" naklonil hlavu trochu šejdrem a zabořil se svýma tmavohnědýma očima
do tváře světlovlasého muže. "Nebo se u vás nezamyká?"
"Tady máš!" hodil mu muž klíčky a zazubil se. "U nás se nekrade! Co by se stalo, kdyby ti
někdo na lodi, sundal čepici z hlavy!"
"Nechal bych ho zastřelit! Ale nejsi ve službě? Ne?" zabručel a jal se vystoupat po můstku k
otevřeným dveřím na boku lodi. Ocitl se ve velké vstupní hale se schodišti do spodní části lodi a na
hlavní palubu. Směrem k zádi na něj zely otevřené dveře ke kabinám druhé třídy.
"Hledáte něco, pane?" zeptal se jej napůl oděný námořník. "Cestujícím není povoleno v těchto
hodinách nastupovat..."
"Dejte si pohov, mladíku. Patřím k vám! Neviděl jste kapitána?"
"Je dole... Mám ho zavolat?" zeptal se a stále si jej přeměřoval.
"Ne! Znáte nejkratší cestu na palubu A? Potřebuji se dostat ke své kabině..."
"Vyjděte po schodech na hlavní palubu a pak zabočte do nástavby, kousek od vchodu je další
schodiště, vede až na člunovou palubu. Opusťte jej na palubě A a vydejte se směrem k zádi... Tam
se nemůžete ztratit!" pokrčil rameny a prošel kolem něj. Ještě než zmizel na schodišti vedoucím na
- 129 -
Antologie
dno lodi, otočil se a zpytavě se na něj podíval.
"Ještě něco?" zeptal se jej.
"Ne, pane!" řekl mu námořník. "Nic, doufám, že trefíte!"
"Zatraceně!" zavrtěl znovu hlavou. Co je na mě tak divného? pomyslel si a poslušně vystoupil
na palubu C. Upravil si na rameni velký ranec a tu mu bleskla hlavou jiskřička poznaní. Určitě mu
nešlo do hlavy, co na palubě dopravní lodi dělá námořní důstojník ozbrojených sil. Kriste pane,
pousmál se. Opřel se o zábradlí a předklonil se. Dole na betonovém molu panoval čilý ruch.
Odněkud z příďové paluby se k němu neslo dlouhé staccato nadávek. Otočil se tímto směrem.
Dva muži se tam motali kolem kotevních navijáků. Slyšel několik klapnutí, jak se k mořské hladině
poroučela jedna z kotev. Námořníci zápolili se zámkem kotevního mechanismu, ale marně. Za
několik okamžiků sjela kotva s žuchnutím do moře a ještě chvíli jim trvalo než zastavili ubíhající
řetěz.
"Hej vy dva!" zakřičel na ně člen strojní posádky. "Jestli tu kotvu budeme muset dolovat ze dna,
oba tam skočíte a vyprostíte ji. Pamatujte, ke dnu je to dobrých třicet metrů...!"
Pohrozil jim a zmizel v průlezu do podpalubí. Muži si sedli k velkému kolu navijáku a
nezúčastněně si zapálili. Stát se to na válečné lodi, oba by šli sedět za nedbalost. Spustit kotvu v
přístavu... Oddechl si a v duchu je litoval, nepůjde-li kotvu vyprostit pro harampádí na dně
přístavního bazénu.
Vydal se do nitra nástavby. Našel nejbližší schodiště a vydal se k palubě A. Svou kabinu našel
bez dlouhého hledání. Kdesi se ozývalo neustále klepání a bouchání. Zaposlouchal se do
neutichajícího kraválu. Bazén! Ano, vzpomněl si, Allan říkal něco o schodišti k bazénu. Nejspíš jej
natírají, otloukají rez a připravují k užívání pro cestující...
Odemkl dveře své kabiny a otevřel je. Zůstal překvapeně stát. Kabina si v ničem nezadala s
pokojem čtyřhvězdičkového hotelu. Hodil bágl na rozestlanou postel a nohou přibouchl dveře
kabiny. Někdo spal v mé postýlce! připomněl si starou pohádku o holčičce a medvědech. Někdo
seděl na mé židli a jedl z mého talíře! Rozesmál se. Kdosi zaklepal na dveře.
"Dále!" vykřikl zpoza vlastního smíchu.
"Stalo se něco?" zeptal se jej překvapený Allan, který se zastavil udiveně ve dveřích.
"Pojď dál!" mávl rukou. Allanovy oči spočinuly na posteli a zarazily se.
"Něco o tom víš?" zeptal se jej.
"Jo, něco jo!" souhlasil Allan a opřel se o zavřené dveře.
"Copak? Stevard tu se svou kolegyní provázel sexuální hrátky? Doufám že nenajdu na
prostěradle nebo přikrývce vzorek jeho spermatu, nebo jejího poševního sekretu? Nebo jsi to byl ty?
Šoustal jsi tu se svou známou? Co říkala, když jsi to na ni zkoušel?"
"Že jsem děsný prase!" pousmál se. "Tím zvrhlíkem jsem byl já! Stejně tu budeme dva dny
trčet, než nabereme cestující!"
"Nechtělo se ti jít do hotelu?" přepadl Jamese záchvat smíchu. "Doufám, že to alespoň stálo za
to!"
"Byla to dlouhá noc... Nejdříve jsem sahal já na ní, pak ona na mě a nakonec... Však to znáš!"
dokončil Allan svůj nekrolog a pohlédl na přítele. "Nechceš raději provést po lodi?"
"Uhodl jsi! Chci! Máte tu šikovné námořníky!" zazubil se. "Vypadá to, že na téhle lodi zažiji
spoustu legrace!"
"Dva troubové shodili kotvu do vod přístavu." pokrčil rameny. Na přídi se rozezněl zvuk
parního navijáku. Po několika okamžicích utichl. "Normálně se loď jenom uváže ke břehu!"
"Jen aby ji nemuseli zaplatit, a s ní i zdržení lodi v přístavu, jestli budeme muset počkat na
novou..." řekl mu už uklidněný James. "Půjdeme?"
"Jo, půjdeme!" souhlasil Allan a zabouchl za oběma dveře. "Zamkni si kabinu... Pro jistotu!"
"Vždyť jsi řekl, že tohle místo je kousíčkem ráje v tomhle posraným světě plném násilí a
- 130 -
Antologie
smilstva."
"Ze břehu tu má každý přístup!" zabručel Allan. "Starý skrblí, a tak tu musíme hlídat sami!"
"Co udělá kapitán, až mu ukradnou velitelský můstek před očima?" uchechtl se James.
"Člunová paluba!" houkl na něj Allan, jen co se ocitli na palubě. Zastavili se u stěny oddělující
bazén od zbytku lodi.
"Ten chlápek dole se asi chce prokopat skrz tuhle loď až na druhou stranu zeměkoule..."
nadhodil James a se zájmem se na Allana podíval.
"Asi si chce zkrátit cestu!" pokrčil rameny. "Máme tu třicet šestimetrových člunů... "
"Jo, na Titaniku jich měli jenom šestnáct!" napodobil Allanův hlas.
"Co máš proti našim člunům?" zavrčel Allan. Jsou kryté a speciálně navržené! Odolají i středně
vysokým vlnám a pokud jsou dobře zajištěné, nenaberou žádnou vodu! Mají vlastní vysílačky a
signální majáky! Škoda peněz."
"Nic osobního, jen přemýšlím, jestli jich bude dost!" pousmál se. "Někdy jich není dost..."
"Jo, stejně jako na Moro Castle, Marii Celeste, nebo Normandii, co?" zamračil se Allan.
"Doufám, že taky nevyhoříme na širém moři!" zazubil se James. "Nebo v přístavu. Od jisté
doby kašlou lodní společnosti na bezpečí posádky a cestujících! Lodí je dost, lidí je dost a moře je
hluboké, tak co?
"Co ti na to říct?" zabručel Allan pobaveně. "Počítám, že u vás v námořnictvu se bere
bezpečnost na prvním místě, nebo jsi se šel vysrat a potkal jsi v záchodové míse dělostřelecký
granát?"
"Hele, co jsem ti udělal?" zeptal se ho James na schodišti. "Sám jsi mi navrhl, že mě provedeš
po vaši krásce, tak o co jde? Jestli tě čeká nějaká nadržená kráska, můžeš jít! Budu tu bloudit až do
soudného dne! Třeba mě najdou dělníci, až budou tu tvou rachotinu rozřezávat na šrot."
"Děsná sranda! Paluba A., Jamesi, kabiny pro posádku, pro nás, důstojníky, pak čtyři apartmá
pro cestující a hromada kabin druhé třídy, ale ty jsou málokdy obsazené, nikdo nechce kabiny
uprostřed lodi... Pak knihovna úplně vzadu a úplně vpředu klubovna pro posádku! Proč jsi vůbec
odešel a přestal jsi dělat kariéru?"
"Žádný masážní salón, Allane?" zeptal se jej James. "Patrně jsem se stal pacifistou!"
"Ne, ale na tvé přání ho můžeme zřídit! Půjdeme dál!" řekl místo odpovědi a vedl svého přítele
ke schodištím v zadní části nástavby pro cestující.
"Paluba B!" pokračoval. "Tady vzadu máme jídelny, restauraci, výtahy z kuchyně, služební
kabiny a tady za schodištěm z paluby E, další kabiny pro cestující. Dvacet pět jich tu je! A. úplně
vpředu taneční sál s velkým barem! Nenudím tě? Víš, že bych to za tebe vzal? Rád bych si alespoň
vystřelil z kanónu, nebo co jste to tam měli?"
"Ne, pokračuj!" odpověděl mu James. "Měli jsem tam děla, torpéda, miny a další hračky pro
dospělé! Nic nevšedního!"
"Tak slezem o něco níž!" přikývl Allan a jako první zmizel na schodech.
"Co teď?" volal na něj James a běžel za ním dolů, berouc schody po dvou. Srazili se u vchodu
na hlavní palubu.
"Nestrkej do mě!" zavrčel Allan. "Hlavní paluba!"
"Jak je dlouhá tahle loď?" zeptal se ho James, když vyšli do chodby,
"Sto šedesát metrů! V nejširším, místě měří čtyřiadvacet metrů! Nic moc, ale stačí to, ne?" řekl
mu a pokračoval ve výkladu. "Čtyřicet kabin druhé třídy! Pak už jen tělocvična, sauna a vnitřní
bazén s promenádou na zádi. Na přídi i zádi několik volných prostor, ale osobně nevím k čemu
jsou..."
Allan vykročil k hlavnímu schodišti nacházejícím se u tělocvičny úplně na konci nástavby pro
cestující, James jej následoval a beze slov si prohlížel prostory, jimiž procházeli.
"Allane?" zeptal se ho znenadání. "Máte tu taky hernu a kasino s ruletou?"
- 131 -
Antologie
"Samozřejmě! Ale gambléry necháváme na břehu. Tohle je turistická a výletní loď, žádné
plovoucí brloh neřesti!" otočil se jmenovaný a počkal na něj. "Něco se ti nelíbí?"
"Někdy mám takové nutkání nechat své povinnosti a jít se bavit na účet druhých!"
"Jo, to tě starej brzo hodí žralokům! Sejdeme na Dečko..." řekl zamyšleně. Prošli dalším
průlezem a pak středovou chodbou k vlastnímu schodišti. "Vede z paluby B až do strojovny...
Obecně by se dalo říci, že v nástavbě máme asi čtyřicet procent ubytovací kapacity plus všechny ty
společenské a sportovní výdobytky, o kterých jsem ti říkal! Lidé musí jíst, bavit se a sportovat!
Zbytek ubytování je v prvních dvou palubách pod hlavní palubou! Níž jsou jen kabiny posádky,
sklady a technické a obslužné části, jako je pekárna, kuchyně, lodní prádelna a tak dále. Ještě níž je
pak už jen strojovna, kotelny a další serepetičky!"
"Takže jsme vlastně na plovoucím hotelu?" zeptal se jej James. "Tohle schodiště je hlavní
úniková cesta?"
"Taky! Tahle loď je jako ementál! Všude jsou schodiště, výtahy chodby a průlezy!" přikývl.
"Osmnáct kabin pro posádku a plno pro cestující, všechno samozřejmě pečlivě odděleno a
zabezpečeno! Styk mezi posádkou a cestujícími by měl být pouze obchodní! Tahle paluba není
průchodná až k přídi. Kousek za středem směrem k předku je takový velký přijímací prostor, něco
jako výstavní vstupní hala! Od ní vedou chodby do malého kina a divadelního sálu. Sejdeme níž, až
se budeme vracet zdola, ukážu ti přední část lodi! Kdyby ještě Titanic plul na hladině, jako že ne,
zezelenal by závistí!"
"Fajn!" zamumlal a tiše jej následoval. "Já myslel, že ho pomalu ale jistě žere rez!"
"E!" řekl Allan a vystoupil ze šachty schodiště. "Tamhle až k těm dveřím vpředu jsou skladiště,
celkem osm velký prostor, pak zase mnoho kabin pro cestující a předěl!"
"Nemám co říct, Allane. Sejdeme níž? Došly mi vtipy. Počítám že tahle kocábka je plná kabin
pro cestující, zábavu a povinnosti, a ještě pro hromadu proviantu!"
"Tady začíná strojovna!" roztáhl Allan ruce. "Na téhle palubě jsou pomocné stroje, generátory,
kondenzátory páry a všechno, co se nesmí namočit..."
"Takže paluba F?" zeptal se James.
"Celou střední část lodi zabírá vrch kotelen. Úplně vpředu před nákladovým prostorem je asi
deset kabin pro posádku. Ještě pořád jsme nad vodou, tedy alespoň z části... Teď už zbývá jen
paluba G, ale ta je prakticky pouze na přídi a úplně vzadu za kolizní přepážkou, které se táhne až od
dna. Strojovna i kotelna tu zabírá tři podlaží. Táhnou se od paluby dna až po strop paluby F. Celá
strojovna je rozdělena na tři části. Máme turbo elektrický pohon. V kotelnách se vyrábí pára, která
roztáčí turbíny, na kterých jsou energetické agregáty, ty vyrábějí proud pro elektrické lodní motory
a celou loď. Albatros sežere energie jako malé město!"
Vstoupili do hluku motorů a agregátů vyrábějících elektrický proud v případě, že loď stála v
přístavu. Sestoupili ještě níž. James si okem přeměřil obě velké turbíny s generátory. Někde vpředu
byly kotelna na mazut nebo jiný lehký či těžký topný olej. Vzadu pak trůnily motory lodi, které
poháněly lodní šrouby.
"Projdeme strojovnou a k přídi skrz kotelny... !"
"Jasně," řekl mu James. "Miluji naleštěné součásti lodních motorů. Vůni oleje a lodních
generátorů. Škoda, že jsem se nevyučil lodním inženýrem!"
"Já myslel, že rád vydáváš rozkazy a točíš s lodním kolem..."
"Kde je kapitán?" zeptal se jej James. "Měl jsem se mu nahlásit!"
"Hádá se s hlavním inženýrem v kotelně číslo dvě zlobí rozvod páry od kotlů! Jsou tam čtyři
bloky, každý má výkon pěti tisíc kilowattů.. Při minulé cestě jsme museli jet jen na dvě kotelny a
dvojku odstavit! Něco tam nebylo v pořádku! Co kdyby to náhodou bouchlo?"
"Požár na palubě?" svraštil James čelo. "To je noční můra každého námořníka, když nepočítám
vodu v lodním kufru. Čím topíte?"
- 132 -
Antologie
"Mazutem," odpověděl Allan a jako první prošel otevřeným průchodem do kotelny číslo tři.
"Je to tu velké, viď?"
"Děsně! Vešlo by se tu jednou tolik zařízení, než vidím... Nač je to podélné dělení kotelny?"
"Na to jsi se měl zeptat projektanta a těch, kteří tuhle loď stavěli, samozřejmě taky uživatele.
Nevím, hlavní by to snad měl vědět. Jsou věci mezi nebem a zemí!"
"Nepočítáš Poseidona! Jednou se mi o něm zdálo! Ptal se mě, kdy se už konečně naučíme stavět
lodě! Tam dole začíná být pěkně těsno!"
Přešli okolo vysokých bloku kotlů a vydali se k další vodotěsné přepážce. Jamese přepadl
zvláštní fobický pocit. Pohlédl nad svou hlavu na plošiny obepínající kotle a na strop samotné
kotelny. Trčel ve výši dobrých šesti sedmi metrů. Kotelna číslo dvě byla prázdná. Kapitán i hlavní
inženýr se vypařili bůhví kam.
"Teď už budeme zase jen stoupat po schodišti nahoru!" řekl mu Allan, když se ocitli v chodbě
na přídi za kotelnami. "To je nuda co?"
"Tyhle schody vedou na palubu E, vid?" zeptal se James, Allana, který kráčel několik schodů
před ním. "Stejně tu zabloudím! Takže jak? Od přídě po kotelny pod úrovní čáry ponoru jsou
skladiště, za kotelnami je zase strojovna..."
"Ty bys chtěl bydlet v ponorce? Nemít žádný výhled? Paluba G je neobyvatelné, prázdné
místnosti, stejně jako na dně, jsou tam různé věci, které by jinde překážely, jako třeba nádrže na
pitnou a užitkovou vodu, mrazáky a skladiště všeho možného. Na palubě F jsou kabiny pro
posádku, jak jsem ti už říkal, a na E a D kabiny pro cestující..."
"V čem je rozdíl mezi jedničkou a dvojkou?"
"Prakticky žádný! Jenom v počtu nocležníků. V jedničce, tedy první třídě je postel pro dva, v
dvojce pro tři až čtyři cestující. Samozřejmě máme tu kabiny i pro větší počet cestujících, jako
například větší rodiny. Všechny kabiny jsou přepychově vybaveny, tohle je loď pro lepší lidi!"
"Pořádáte cesty kolem světa?" zeptal se ho James, sotva popadající dech. Myslel na svou
kondici, jež stále více a více upadala. Snad si to nějak vynahradí po čas plavby.
"Kolik cestujících poberete, obsadíte-li všechna volná místa? Jak jste na tom s požární
ochranou? Co zabezpečení proti vodě?"
"Počítáme-li to na postele pak dobrých osm stovek cestujících a dvě až tři stovky členů posádky,
včetně nás dvou! Pokud je to nutné, dokážeme ubytovat i tisíc až patnáct set lidí na palubě!" řekl
mu Allan. "A co se týče ochraně proti vodě a ohni, máme tu automatické hlásiče, přepážky a další
serepetičky, nepočítám-li požární sirény a orientační tabule na každém rohu v několika jazycích."
"Muselo to stát děsný prachy!" zamračil se James. "A záchranné čluny máte pro dvojnásobný
počet lidí!"
"Jo, proč tě zajímají pořád ty záchranné čluny, sakra!"
"Jsou moc vysoko na můj vkus! Nech to plavat, dělám si srandu. Měl jsem sen, chodil jsem po
lodi plné kouře, bloudil po palubách a naslouchal řevu paniky..." zamračil se. "Čert se v tom má
vyznat! Dusil jsem se, zvracel jsem a byl jsem posraný strachy..."
"Pamatuješ si ještě něco?" zašklebil se Allan, jen co vyšli na hlavní palubu a opřeli se o
zábradlí. "Měl bys o tom napsat román!"
"Jo, pamatuji, byla mi děsná zima!" přikývl James hlavou. "Kam se poděla má důstojnická
čest?"
"Někde jsem ji tu viděl!" řekl mu Allan s úsměvem. "Jdeme se podívat na můstek, do mapovny
a do radio kabiny! Zase nahoru po schodech!"
"Kam jedeme?" vyzvídal James, když šlapali do schodů po vnějším schodišti na horní palubu.
"Na sever?"
"Jedeme se podívat nejdřív na Island, pak se zastavíme v Irsku a Velké Británii. Načeš zamíříme
do Skandinávie! Uvidíš, bude se ti to líbit!"
- 133 -
Antologie
"Mám raději teplejší podnebí!" pokrčil James rameny. "Co jižní Evropa, Afrika, Středomoří?
Itálie se sopkami? Řecko s Akropolí? Egypt s pyramidami a Suezským průplavem? Indie a Čína s
Velkou zdí? Japonsko? Tam je krásně. Mají tam docela hezké papírové domečky. Můžeme se pak
stavit v Indonésii a pojíst z lidojedy, a potom to vzít do kolem Nového Zélandu, Austrálie a mrknout
se do Antarktidy na vysoké ledové hory a mraky tučňáků. Cestou nahoru to střihneme kolem
Ohňové země, Argentiny a Brazílie, kde si zajdeme na karneval. A nakonec ten náš celý plovoucí
blázinec můžeme ukončit v Karibiku a na všechno se vysrat a jako třešničku na dortu si potřeseme
rukou s Fidelem Castrem!"
"Děsná sranda. Zapomněl jsi na Havaj. Máme různé destinace! V minulosti jsme podnikali
převážně kratší až střední cesty! Většinou jsme jezdili buď do studených oblastí na severu, jako je
Island a Skandinávie, nebo do jižních moří! Karibik už zná každý Američan! Lidé se chtěli
pokochat pohledem na hluboké Norské fjordy. Vlastně je jistou dobu lákaly severské státy jako
Finsko a Dánsko! Havaj zná přece kde kdo? Není to už nuda? Co takhle Antarktida? Tahle kocábka
má povolení plout díky své konstrukci také v chladných vodách pokrytých ledem!"
"Dánové prý pijí jako duhy. Je tam ještě Švédsko! Mají hezké holky!" přerušil jej James a
zakřenil se. "Zeměpis ještě ovládám! Na Islandu toho taky moc není! Pokud jsem si jistý jsou tam
sopky, zasněžené široké pláně, které se v létě vždy zazelenají. Mají tam malé koně a hodné lidi!
Slyšel jsem, že jezdíte i do Karibiku, nezřídka se vydáváte do Středomoří a taky až dolů k
Antarktidě!"
"Jsme plně vytížení! Tohle bude již naše třináctá větší plavba za tuhle sezónu! A já nemám
třináctku v lásce... No uvidíme, co nám osud nadělí!"
"Větší plavba? Kolem světa?" zamyslel se James. "Je tam zima!"
"Kde?" zeptal se ho Allan. "V severním Atlantiku?"
"Víš, co mi vrtá hlavou?" zeptal se jej James. "Je to osobní otázka..."
"Co?" vyzvídal Allan.
"Jak to ten medvěd dělá, že mu v té vodě neumrznou kulky!" pousmál se James a mrkl jedním
okem po Allanovi.
"Proč se sakra díváš zrovna na mé?" podivil se Allan. "Já nejsem lední medvěd, kreténe, tak jak
to mám sakra vědět! A vůbec! Jdeme se podívat na radary, echoloty, kormidelní stroje a lodní
telegrafy. Uvidíš, že tě to bude zajímat. Máme velkou mapovnu. Spoustu počítačů a různých
hejblátek."
"Můžu si taky zahrát nějakou hru?" zasmál se James. "Pořád si netroufám zeptat na jednu věc a
děla máte kde?"
/1-2/
Zítra vyplouváme! James ležel na posteli ve své kabině a zíral do stropu. Dnes jsme nabrali do
skladišť materiál pro kabiny, povlečení, náhradní toaletní potřeby, palivo pro kotle a stroje,
potraviny a polotovary různých jídel uschovaných v ohromných chladících boxech na některém z
podlaží lodi.
Zítra! Zítra doplníme stav posádky, natankujeme pitnou a užitkovou vodu, nabereme náklad a
cestující s bágly. Pak jen zahoukáme a opustíme New York. Nový York se startem do neznáma
okolo chladných břehů Grónska a sopečných vrcholů Islandu, jehož pláně jsou porostlé jen
zdatnými druhy polní trávy. Kdosi přešel po chodbě okolo dveří kabiny. Očividně spěchal, soudě
podle razantních kroků.
Nevěděl proč, ale začal myslet na jídlo. Vždycky, když na něj čekalo nějaké vážné rozhodnutí,
nebo důsledek rozhodnutí, dostal děsnou chuť na jídlo. Zatraceně, pomyslel si. Třicet člunů? Proč
na ně pořád myslel celou cestu, kdy si s Allanem prohlíželi loď? Nevypadá špatně! Znovu si
- 134 -
Antologie
představil jednotlivé prostory lodi, kterými procházeli. Co navigace? Ještě jsi nevelel na osobní
lodi, i když jen jako první důstojník! řekl si. Venku se šeřilo. Práce na lodi zvolna ustala. Zítra je
rozhodující den, zítra se vyplouvá!
Stále měl chuť něco sníst! Rostla s každým nadechnutím, až byl nucen vstát a vydat se na
křížovou výpravu. Je tu někdo, kdo by mi poradil, kde tu je bar, bufet nebo kuchyně? Lidí, ani
nevíte, jaký mám hlad, zatraceně! Celou noc se mu zdály ošklivé sny! Nepříjemné sny, tlačily jej
jako nevyzpytatelné noční můry. Co když to nezvládneš a uděláš si ostudu? Řeknou si, co jsou to v
námořnictvu za bábovky! Jsi jako malý kluk, slyšel hlas své matky! Kariéra, musíš myslet na
kariéru, říkal mu hlas jeho otce. Jasně, říkal si ve snu, ale tohle je přece můj život, nebo ne?
Ráno jej probudilo pípání budíku. Pět minut na to, jej vyrušilo bouchání na dveře kabiny. Právě
se holil v malé, ale útulné koupelně se záchodem, umístěné nenápadně v rohu kabiny tak, aby
nezabírala víc jak tři čtyři čtvereční metry a nevypadala jako koupelna se záchodem ve vagóně,
nebo na palubě dopravního letadla.
"Už jdu!" zakřičel. "Je otevřeno!"
"Promiňte, pane!" odkašlal si sotva dvacetiletý stevard. "Máte jít za kapitánem. Za deset minut
bude v jídelně pro důstojníky. Pokud nechcete snídat, máte jej počkat na můstku, co mám
odpovědět, kapitánovi?"
"Řekněte mu, že přijmu jeho nabídku ke snídaní, děkuji vám! Jak se jmenujete?"
"Rony, pane."
"Jste čerstvým absolventem hotelové školy, viďte?"
"Jsem rád, že mohu sloužit na osobní lodi! Je to čest, pane, v porovnání s..."
"Dobře. Vyřiďte kapitánovi, že do deseti minut jsem tam. Kde je vůbec důstojnické jídelna?"
"Jestli dovolíte, počkám a zavedu vás na místo..." řekl muž a odešel na chodbu, kde si
sedl do křesla u stěny s popelníkem.
"Tohle ráno pěkně začíná!" zabručel nahlas a doholil se. Několikrát si opláchl tvář studenou
vodou, navoněl se a pak odešel z koupelny. Vzal si jednu z nových uniforem a zamkl za sebou
dveře kabiny.
"Pojďte za mnou, pane!" řekl mu stevard a vedl ho kamsi k přídi.
"Tohle je vaše první plavba?" vyzvídal.
"Ano, pane!"
"Jste připraven na to, že budeme nejméně tři čtyři týdny mimo domovský přístav?" otočil k
němu James svůj zamračený obličej. Nerad vstával po probdělé noci s nesympatickými sny. Mladík
neodpověděl. Jasně, jsem nudný! řekl si. Jsi nudný víš to? A ke všemu nasraný, zatracená noc!
"Tudy, pane, dál už musíte jít sám!" řekl mu stevard a kamsi odešel. Jasně! Jaký bude?
přemýšlel, když stál nerozhodně před zavřenými dveřmi. Zatraceně! Nadechl se a rázně otevřel
dveře. Jakmile jimi prošel, zastal ohromeně stát. Jídelna byla útulná, komfortně, vybavená,
napočítal jen tři nevelké stoly s vkusným ubrusem, a kyticí květů. Kapitán seděl u okna.
"Dobrý den, pane!" řekl a sundal si čepici.
"Tady nejsme u námořnictva, můžete být méně formální! Neposadíte se?"
"Ano, děkuji, pane!" sedl si a na chvíli se zadíval do několika talířů před sebou.
"Počítal jsem, že neodmítnete, nechtě si chutnat, a..." zarazil se. "Znal jsem vašeho otce!"
"Ano?" zeptal se poněkud jizlivým tonem.
"Nerad na něj vzpomínáte? Myslel jsem, že..." na okamžik ustal v natírání másla na čerstvý
křupavý rohlík. "Nechme toho. Víte, že si sami pečeme chleba a pečivo? Ověřil jsem si některé
skutečnosti ohlédne vaší kariéry, jen nechápu, proč jste odešel od mariňáků!"
"Osobní důvody, kapitáne!" řekl a nalil si plný šálek vonící kávy. "Nechci o tom mluvit."
"Každopádně to bude rozdíl přejít od velení fregaty na osobní loď. Zajímalo by mě, proč jste si
vybral pravě mou loď."
- 135 -
Antologie
"Torpédoborec, pane!" opravil jej James. "Velel jsem torpédoborci!"
"Myslel jsem, že je už zprostili služby, no nic. Prohlédl jste si loď?"
"Ano. Nevypadá špatně. Co se týče vaší otázky, mám rád změnu. Chtěl jsem vystřídat strohou
službu na válečné lodi za něco zajímavějšího. Rád se podívám do světa!"
"Seznámil jste se se svými povinnostmi?"
"Ještě ne, pane." zavrtěl hlavou. "Ano i ne!"
"V celku se neliší od povinností na kterékoliv jiné lodi. Podléháte jenom mně, v případě
potřeby, nebo za výjimečných okolností přebíráte velení. Vaší hlavní starostí, jakožto i dalších
důstojníků, je navigace a řízení lodi. Na ostatní záležitosti máme lodního hospodáře, který má pod
palcem stevardy a kuchaře. Palubnímu družstvu velí bocman a ten také podléhá všem vyšším
důstojníkům. Nad strojním družstvem dohlíží hlavní inženýr a první strojní důstojník. Mají tutéž
hodnost jako vy, takže veškeré stížnosti nebo nedostatky hlaste přímo mně! Dnes nás čeká náročný
den. V pět hodin odpoledne opouštíme přístav! A připravte se na to, že budete podle potřeby bavit
svou přítomností cestující po čas oběda nebo večeře, ale nemohu vám to výslovně přikázat, záleží
na vaší iniciativě..."
"Udělám, co bude v mých silách, pane!"
Posnídali v klidu za občasného hovoru. James si vytvářel jasnější obraz o muži, který panoval
na Albatrosu. V celku mu vyhovoval a zdálo se mu, že ví, co od něj, jako svého nadřízeného může
očekávat.
"A ještě pro úplnost, jmenuji se Frederick, netrvám na striktním dodržováním konvenci, stačí
mi, když mne budete oslovovat titulem mé hodnosti..."
"Ano, pane!" přikývl.
"Znal jsem se dobře s vaším otcem a chci, abyste věděl, že je mi líto, co se tehdy stalo, ale
nedalo se tomu zabránit!"
"Vím o tom, pane," přikývl a vstal od stolu. "Děkuji za snídani! Otec neměl tolik nasávat!
Kariéra a alkohol nejdou dohromady! Možná ztratil všechny iluze o tomhle povolání!"
"Jamesi!" zavolal na něj kapitán, když už byl u dveří.
"Ano, pane?" otočil se.
"A vy je máte? Nikdo není dokonalý, ale to jinak na věci nic nemění! Rozumíte mi?"
"Ano, pane!" řekl mu James. "Půjdu si po své práci. Díky za snídani, pane!"
"Ještě něco!" zarazil jej kapitán lodi. "Jste tu nový. Teče vám mlíko po bradě! Bez urážky! Není
obvyklé, aby si kapitán jen tak den nebo dva před vyplutím nechal převelet svého zástupce, který
neví nic o lodi, nic o obchodním loďstvu, o pravidlech a povinnostech a tak dále! Znal jsem vašeho
otce, ačkoli si to nemyslíte, znám i vás. Četl jsem o vás veškeré dostupné materiály. Vím o vás víc,
než si myslíte! Všichni vám tu pomůžeme, ale budete se muset naučit plavat v našem rybníčku! Na
lodi nezabloudíte! Všude jsou orientační plány a tabule! Uvidíte, že to půjde, Jamesi!"
"Ano, pane!" přikývl budou první důstojník. "Budu se snažit! Vynasnažím se, abych vás
nezklamal! Nesnáším protekci!"
"Tohle nebyla protekce a teď vypadněte Jamesi, než se naštvu! Nezapomínejte, že dokážu být
vzteklý pes, přestože vám žeru z ruky a vrtím ocasem!"
"O tom nepochybuji, kapitáne!" přikývl James. "Přeji příjemný den!"
"Vám taky!" řekl mu velitel lodi a přestal si jej všímat.
/1-3/
Hlavní inženýr se zamyšleně přehraboval ve vlasech. Druhou rukou listoval ve zprávě o
výsledcích kontroly kotelny číslo dvě. Nebyly nalezeny žádné anomálie, kotle byly odzkoušeny pod
plným tlakem po dobu čtyřiadvaceti hodin za účasti měřících a detekčních přístrojů. Ani výrobci,
- 136 -
Antologie
natož kontrolní orgány nenalezly žádný důvod k obavám a potvrdili funkčnost zařízení.
"Tohle se mi nelíbí, Bobe!" zavolal na prvního strojního důstojníka. "Slyšíš mě?"
"Jo," zabručel. "Co chceš dělat?"
"Nevím. Starej dá určitě rozkaz k vyplutí. Je čistej a zdá se mi, že mu ta prověrka přišla vhod,
může si umýt ruce..."
"Určitě by nehazardoval se životy lidí na palubě, určitě ne!"
"Kdyby bylo po mém, tak tahle loď nevypluje z přístavu, ale poputuje poloviční rychlostí do
suchého doku..."
"Nechal bys u dvojky vyříznout kus obšívky a dal vytáhnout kotle i s parovodním potrubím?
Tohle by ti nikdo z vedení společnosti nepovolil, a to se nedívám na ohromné ztráty a náklady na
opravu, která podle výsledků expertízy není potřebná!" pokrčil strojní důstojník rameny. "Nemusí
jít o technickou poruchu. Nemám rád mezinárodní posádku! A nemám rád špatnou komunikaci! A
už vůbec nemám rád posádku, která není na sto procent vycvičená!"
"A náš starej?" pohlédl na inženýra první strojní důstojník. "Co na to říká on? Musí poslouchat,
jinak by šel od válu? Nemá už před penzí? To je pak každá koruna dobrá, věř mi!"
"Jdu se tam ještě podívat. V kolik najíždíme na provozní výkon?" zeptal se jej inženýr. Muž na
kavalci se obrátil tváří ke stěně a zavrtěl se pod pokrývkou. "Ve čtyři a teď mě neruš, čeká mě
práce, a já bych se rád vyspal..."
"V kolik máš budíček?" nenechal se odbýt.
"Ve tři, do té doby budou stroje stát!"
"A kotle?"
"Už teď jedou na poloviční výkon!" zabručel muž zpod přikrývky.
"Fajn. Je devět, kdybys..."
"Vypadni!" vyštěkl na inženýra jeho kolega. "Chci spát! Kašlu na posloupnost velení! Ještě
nejsme na moři a mí muži ví, co mají dělat! Alespoň na padesát procent!"
"To jsi mě uklidnil!" vzdychl si a vyšel z kabiny. Tiše za sebou zavřel dveře a vydal se do
strojovny, ve které běžely jen pomocné stroje. Prošel celou halou s parními turbínami a zastavil se u
vodotěsné přepážky kotelny číslo tři. Byla otevřená dokořán!
"Kurva!" zařval do rachotu dieselových agregátů. "Kdo tu má službu!"
"Co si přejete, šéfe?" zeptal se jej malý mužík v umaštěné kombinéze. "Vadí vám ty otevřené
dveře? Nemáme důvod je nezavírat. Je tu hic... Nejsme na Titaniku!"
"Jdu do kotelen!" zamračil se inženýr.
"Pro mě za mě?" pokrčil muž rameny. "Jestli chcete, zavřu za vámi..."
"Budu vám vděčný, Samueli!" zavrčel a prošel přepážkou. Ihned za ním se za syčení hydrauliky
přibouchly dveře. Zamrazilo jej v zádech. Ten chlap nemá rozum! řekl si a rozhlédl se po matně
osvětleném prostoru kotelny. Manometry měřících zařízení ukazovaly sotva poloviční výkon.
Vylezl na plošiny a prohlédl si ovládací panel. Zajímalo jej, kam vypouštějí přebytečnou páru, která
se nestačí srazit v kondenzátoru. Samozřejmě, řekl si a dotkl se rukou páky přepínače dvoucestného
ventilu. Vypouštějí ji komínem!
Co s přebytečnou párou, když loď stojí v přístavu? Jak udržet tlak páry na rozumné výši? Do
odplutí zbývalo několik hodin. Kotle samotné byly jako velké Papinovy hrnce, jen s tím rozdílem,
že se v nich nevařily žádné pokrmy. Co s přebytečným výkonem dvaceti čtyř kotlů? Slezl zpátky na
palubu a vstoupil do tolik diskutované kotelny číslo dvě. Rukou nahmatal ovládání osvětlení a
zapojil jej na maximum. Oslnilo jej bílé bodavé světlo.
Chvíli stál opřený o stěnu, než přivykl oslňující záři reflektorů. Pohledem přejel po tlustém
potrubí hlavního sběrače páry, který vedl až k turbínám a byl spolu s vedením od kotlů vystaven
maximálnímu tlaku páry. Dobře věděl, že v tuto chvíli by nedokázal objevit ani tu sebemenší
skulinku v systému, i kdyby měl k dispozici to nejkvalitnější technické vybavení.
- 137 -
Antologie
Povzdechl si. Straší ti ve věži! řekl si. Všude vidíš jenom bubáky. Stejně se hovno stane!
Znovu se vyšplhal po pětačtyřiceti stupňovém kovovém schodišti na plošiny obepínající dokola
mohutný jednolitý blok kotlů umístěný přesně uprostřed předělené kotelny. Pohlédl na podélnou
přepážku a za ní si představil druhý blok kotelny. Znovu jej zamrazilo na zádech, dokonce i chlupy
na rukou a na krku mu stály kolmo k pokožce jako miniaturní bodce. Takový strach ještě nezažil.
Dlouze sledoval jednotlivé měřící přístroje. Ručičky manometrů neposedně poskakovaly mezi
ukazateli čtvrtiny a poloviny výkonu. Vzpomněl si, že v trojce nehybně stály několik čárek pod
padesáti procenty. Přešel k telefonu a zavolal muži, který jej málem přimáčkl mezi dveřmi
vodotěsné přepážky.
"Jste tam Samueli, můžete pro mě něco udělat?"
"Že jste to vy!" uslyšel jeho krákoravý hlas.
"Pomůžete mi? Ale první strojní se o tom nesmí dozvědět!"
"Kriste pane, šéfe, co zase šijete za boudu? Ještě vás to nepustilo? Jestli mi to dobře zapaluje,
mám odjistit rotory turbín a pustit je na volnoběh, je to tak? Myslíte si, že tam ve městě mají málo
elektrické energie? Nebo si máme raději dobít baterky?"
"Přesně! Přesměruji tok páry a pustím oba bloky ve dvojce na plný výkon, jestli uslyšíte
výbuch, volejte hasiče a pohřební ústav..."
"Doufám, že ne. Počkáte tři minutky, než zařídím vše potřebné? Co když mě tu načapá?" zeptal
se jej.
"Svalím celou vinu na sebe, ale nemáte se čeho bát, vyhodil mě z naší společné kabiny. Je
ospalý jako mimino! Povíte mu, že si dobíjím akumulátor u přenosné televize?"
"Chtěl bych ji vidět! Víte, kolik je to kilowatt? Jen aby nechtěl přebalit. Zavolám vám, až budu
hotov!"
"Fajn, počkám.!" odpověděl mu. "Samueli?"
"Ještě něco, šéfe?"
"Jste můj člověk!" pousmál se inženýr.
"Když to říkáte, ale nerad bych čistil kotle teplárny někde na předměstí, rozumíte mi, šéfe?"
"Dokonale!"
"Tak já jdu na to!" odpověděl mu mužík a položil sluchátko aniž by zavěsil.
"Můžete začít!" uslyšel inženýr po dvou minutách jeho hlas. "Jste tam?"
"Zamyslel jsem se. Až klesne výkon, necháte turbíny, ať se dotočí a potom je zase zamkněte,
ano?"
"Myslíte, že to nikdo nepozná?" zachrochtal muž na druhém konci drátu. "Co...? Co tachometr?
Ujeté kilometry? Vlastně míle!"
"Nezapomeňte sešlápnout spojku, až budete řadit z neutrálu!" řekl mu a čekal na jeho reakci.
"Tak s sebou hoďte, končím, šéfe!" odpověděl a nadhodil: "Kam vás máme poslat? K
lidojedům?"
"Až se uvařím v horké páře?" zeptal se ho. "Na Borneo, jsou tam ještě?"
"To nevím, ale dám jim o vás vědět, takové sousto si určitě nenechají ujít!" zaskřehotal a
nadobro zavěsil. Jo, řekl si a začal se zvyšováním výkonu. Připadal si, jako by on sám byl ručičkou
hlavního manometru, která s sebou až nepřirozeně házela. Co když to není náhoda? Nevěděl proč,
ale na mysl mu přišlo jméno jednoho z členů posádky! Ihned jej zapudil! Bylo to čiré bláznovství,
myslet na něco takového! Na zášť a nenávist. Proč taky? Vždyť vše proběhlo podle regulí! Lidí je
dost a práce je tak málo...
/1-4/
Vypluli přesně v pět. Hlavní inženýr si spokojeně pokuřoval na zádové palubě opřen o zábradlí
- 138 -
Antologie
na samém konci lodi a sledoval mizející pevninu. Minuli sochu Svobody, vysoké věže Manhattanu.
Se západem, slunce již pluli po šíré hladině Atlantiku a New York nechali daleko za zády.
Cestující se ukryly před zimou nadcházející červnové noci, je několik málo odvážlivců dali
přednost pohledu na odcházející den, na blikající hvězdy na tmavnoucím nebi před luxusem
vytopených kabin a ostatních prostor pro cestující. Bazény zely prázdnotou, zatímco se všechny
společenské místnosti včetně kina a kasina naplnily až k prasknutí.
Těch několik cestujících, kteří se procházeli po promenádách nástavby, po očku sledovali muže,
stojícího na zádi.
Celou tu dobu, co opustili vody přístavu až do nadcházejícího soumraku se dotyčný nehnul z
místa. Vrtěli hlavou a polohlasně se dohadovali o jeho stavu. A měli proč. Dotyčný byl namol a měl
všechny kapsy plné doutníků, jež kouřil jeden za druhým za tichého bručení pod vousy. Divil se
sám sobě, že našel tu odvahu, aby se po dvaceti letech zlil jako zákon káže. A nebýt toho, že
vzbuzoval stále silnější rozruch, stál by tam snad do rána. Za pomoci jednoho námořníka odklopýtal
nikým nespatřen v šeru noci do své kabiny, aby se vyspal z pořádné opice.
Celou cestu drmolil nesrozumitelnou řečí o kotlích v druhé kotelně. Ať dělal co chtěl, ten strach,
vlezlý plíživý strach z budoucnosti mu zůstal. Vtíral se do jeho snů a děsil jej s každým pohybem
lodi na zvlněné hladině oceánu.
"Co se ti stalo, Jimme?" zeptal se jej velitel lodi. "Co ti je, že jsi se takhle ztřískal? Kdybys
nebyl tak dobrý jako že jsi a nemám nikoho lepšího... Byl bych tě na hodinu vyrazil! Pro pána!"
"Dobře víš, Frede, možná mám v sobě nedostatek sebeúcty! Ještě nejsem ve službě!"
"Ale hovno! Strojovnu jsi převzal před vyplutím! Podepsal jsi papíry že je loď schopna po
technické stránce k vyplutí!"
"Kapitánem jsi tu ty! Bůh na palubě!" řekl mu. "Nebo jim nejsi? Hádám se s tebou celou dobu
od chvíle, kdy jsme málem vylítli do povětří...!" řekl kapitánovi, když se probral z bezvědomí.
"Nebylo to zas tak hrozné!" zamračil se. "Ty si myslíš, že nemuselo jít o technickou závadu?
Stroje a zařízení se čas od času kazí! Dochází k únavě a opotřebování materiálu. Čas od času jde
také o lidskou chybu! Někteří chlastají po čas plavby a nejsou cestující!"
Sešel dolů do jeho kabiny ihned po tom, co se inženýr probudil a dal se do pucu. Nebýt
námořníka, který mu večer zavolal, že s hlavním není něco v pořádku, nevěděl by vůbec nic.
"Ten posera mě bonzoval, vid?" usmál se na kapitána.
"Ne, řekl mi, že nejsi ve své kůži, že tě takového ještě nikdy neviděl..." řekl mu vážně.
"Myslíš si, že bych dal příkaz k vyplutí, kdybych si nebyl jist, že je všechno v pořádku? Budeš to
mít v záznamech!"
"Já vím!" pokrčil rameny. "Ještě před vyplutím jsem odzkoušel oba bloky, měl jsem strach jak
nikdy v životě!"
"Můžeme jet na dvojce jen na poloviční výkon, jestli máš stále pocit, že je tam něco v
nepořádku..." navrhl mu velitel lodi. "Ne, pojedeme na osmdesát procent, nebudu tě rozmazlovat!
Na co jsou nám drahé stroje a řídící automatika? Co posádka?"
"Kde ty lidi bereš? Pomůže nám to? Co když budeme potřebovat všechnu páru a právě v tom to
bouchne? Tahle loď se určitě nerozletí na kousky, ale pak budeme bez pohonu, jestli to vyřadí oba
parovody. Co když nejde o náhodu?"
"Já posádku nenajímám! Já tuhle loď jen řídím a hlavně za ni a všechno co má na palubě
zodpovídám! Bojíš se, že zůstaneme neovladatelní?" zamyslel se kapitán. "Dobře víš, že jsem
udělal vše, co bylo v mých silách, ale prohlídka neobjevila žádné viditelné závady, nebo jejich
příznaky Všechno šlape jako má! Ventily těsní, hořáky hoří! Voda se mění v páru a ta pohání
turbínu, která vyrábí proud pro motory! Je to jednoduché! Co chceš víc?"
"Chci vystoupit! Dej mi jeden člun, soudek vody a krabici sucharů!"
"Nevěříš lodi, nebo sobě? Je mi líto, ale já nemůžu dát rozkaz k návratu do domovského
- 139 -
Antologie
přístavu! Nemám žádné důkazy, nic hmatatelného, co by mi sloužilo jako dostatečný důvod k tomu,
abych otočil tuhle loď!" zamračil se kapitán a položil inženýrovi ruku na rameno. "Společnost by
mě nechala zastřelit před nastoupenou posádkou! Věř tomu!"
"Příští zastávka je kde?"
"Reykjavík, poplujeme nejdříve kursem na St. John's, ale nezastavíme se tam. Jen co
obeplujeme mys Race, namíříme čumák lodi přímo k Islandu..."
"Je to víc jak pět tisíc kilometrů chladnými vodami Severního Atlantiku, jaké hlásí povětrnostní
podmínky?"
"Přesně pět tisíc padesát jeden kilometr, chceš to v námořních mílích?" zeptal se ho kapitán.
"Dobře víš, že počasí na moři se mění každou hodinu!"
"Jestli chceš být opatrný, nepočítej s více než dvaceti uzly!" řekl mu hlavní inženýr. "Maximální
propočtená rychlost je na papíře dvacet tři a půl uzlu, ale s praxe je vidno, že to vytáhneme i na
dvacet pět a dokonce i sedmadvacet, ale pak musíme vyklidit kotelny i strojovnu!"
"Při dvaceti uzlech a dobrých podmínkách bychom měli být na místě za tři nebo čtyři dny,
pokud nám bude přát počasí!" zamyslel se kapitán lodi. "Nemyslím, že bychom měli s dvojkou zase
problémy! Za strojovnu a kotelny zodpovídáš ty!"
"Čtyři dny? Leda při plné rychlosti! Já neříkám nic, ale nechci pomyslet na těch více jak dvacet
probdělých nocí, které mě čekají, protože mě to děsí! Sami uprostřed dálav oceánů s časovanou
bombou v podpalubí. Není to trochu praštěné?" zeptal se jej inženýr.
"Tuhle loď neotočím, Jimme!" řekl mu znovu a vstal. "Budu se ti snažit vyjít ve všem vstříc!
Nepoženu výkon do krajnosti, budeme se držet přesně rozvrženého plánu plavby, ve kterém,
počítáme i s časovými ztrátami. Máme povinnost hlásit se v každém místě zastávky, nejsme v tom
sami, Jimme! Bez důkazů ne!"
"Jakých důkazů?" zeptal se jej inženýr znovu. "Máš ve svou posádku plnou důvěru?"
"Neměl bych mít? Nikdy nebudeme sami!" řekl mu kapitán a odešel za svými povinnostmi.
"Jasně!" řekl si inženýr a zaposlouchal se do stejnoměrného tichého hučení turbín v nitru lodi.
"Ale kdo mi dá záruku, že se tu nic neposere?"
Na tuto otázku však nedostal žádnou odpověď.
/1-5/
"Dobré ráno, pane!" pozdravil druhý důstojník svého velitele na velitelském můstku. Bylo pod
mrakem, ale nepršelo. Loď se poslušně prodírala dlouhými a táhlými oceánskými vlnami a mířila
kamsi do prázdna.
"Jak to jde? Nějaké zprávy od meteorologů?" zeptal se a půjčil si od něj dalekohled.
"Slyšíte mě Allane?"
"Ano, pane!" přikývl a sledoval ubíhající vlny podél boku lodi. "Cestující si hřiště ani bazénů
moc neužijí, dokud nebudeme v mírnějším klimatu..."
"Třetí bazén je krytý, jaká je situace?" pohlédl mu kapitán do očí. Stáli takřka vedle sebe u
zábradlí na pravém křídle nekrytého velitelského můstku. "Co vám nejde pod nos, řekněte mi to,
Allane?"
"Hlásí bouře, kapitáne." zamračil se. "Tohle nebude zrovna nejlepší začátek pro tuhle plavbu"
"Ale já si tuhle cestu nevymysleli" bránil se kapitán a podal mu námořní dalekohled. "Nebo
snad ano?"
"Copak jste se spolu s vedením společnosti nepodílel na tvorbě a konzultaci jednotlivých cest?
Nebo snad chcete říct, že se jim ve všem podrobujete? Copak nejste pánem téhle lodi?"
"Pokud jsem na moři, pak ano!" usmál se kapitán. "Jste idealista? Myslete na ekonomickou
situaci! Na rentabilitu! Na zisky! Na odměny! Nebojíte se, že tuhle loď uvážou někde u opuštěného
- 140 -
Antologie
mola a my se půjdeme pást?"
"Proč právě Reykjavík? Společnost má obavy, že tyto plavby přestávají být výnosné? Obávají
se, aby nedošlo k vyvázání lodí naši flotily z nedostatku zájmů ze strany cestujících, kteří by raději
použili leteckou dopravu?"
"Ne, ale hledají další cesty, jak tyto výlety zevšednit!" řekl mu kapitán. "Letadla jsou velmi
rychlá, ale nemají na palubě to, co máme my! Bazény, tělocvičny, kina, divadla, kasina a další
pitomosti na ukrácení poznávací plavby!"
"S jistou dávkou nebezpečí? Z možného..."
"Vzrušení a pocit že se bude něco dít, Allane! Ne jenom neustálé prohlížení památek a divů
světa!" přerušil jej kapitán. "Chtějí být v centru dění, zažít něco neobvyklého, chápete? Nic není bez
jisté dávky rizika!"
"Až moc dobře. Takže si připlatili? Společnost zvýšila cenu lodních lístků jako reakci na nově
zavedené změny v pojetí jednotlivých plaveb? Ať si užívají? Zvýšení zisku za stávajících nákladů
na provozování samotných plaveb? Zasáhla konkurence, kapitáne?"
"Nepůjdeme do krajnosti, Allane. Jsme zodpovědní za jeden tisíc pasažérů nepočítám-li
posádku! Lodní doprava je v recesi! Není o ní takový zájem! Copak to nechápete, Allane? I tak
velké společnosti jakou je například Cunard mají problémy! Lidé jsou dnes jiní! Chtějí všechno a
chtějí to hned! Mají peníze a myslí si, že za ně všechno dostanou! Pohádkovou plavbu, na kterou do
konce života nezapomenou!"
"Nemám rád, když se po lodi šíří poplašné zprávy! Nikdo neví, co si má myslet! Kolují fámy, že
společnost nechala tuhle loď dobře pojistit a nyní hledá možnosti jak z pojišťovny vytáhnout
všechny peníze i s úroky! Špitá se, že je Albatros nerentabilní, že nás vyvážou a my se půjdeme
někam pást, jak říkáte! Co vy na to, kapitáne?"
"A vy? Věříte tomu všemu? Hladu po zisku? Věříte naší společnosti, nebo lidem, které vozíme?
Tisíce lidí touží po nových zážitcích! Proto jsme na moři! Čím víc je loď stará, tím víc se
prodražuje její provoz! Jsou tu náklady na opravy a údržbu! Modernizaci. A pokud chceme přežít,
musíme vydělávat a vozit lidi! Za každou možnou a rozumnou cenu! Nevím, o čem se tu pořád
bavíme! Všichni jste paranoidní! Všude vidíte spiknutí, jen já jsem starý a slepý blázen!"
"Dobré ráno." vyrušil je Jamesův příchod.
"Ještě není ani sedm hodin!" řekl mu Allan s úsměvem. "Střídání je až v osm!"
"Jak jste se vyspal?" zeptal se jej kapitán. "Nebo jste měl kabinu na vašem předchozím místě
lépe zařízenou?"
"Zvykám si na přepych!" zakřenil se první důstojník. "Zastavíme se až na Islandu?"
"Ano, právě se o tom bavíme, Jamesi!" řekl mu Allan vážně. "Máme menší problémy, spíše
nepříjemnosti!"
"Bouřlivé počasí? Na začátku letní sezóny? Tohle léto na severu nezačíná právě nejlépe!"
"Vypadá to tak!" souhlasil kapitán. "Nemůžeme se vychýlit z kurzu, ani si zvolit jiný cíl této
části plavby..."
"Obáváte se ledu, pane?" zeptal se James se zájmem.
"Zdá se, že máme jisté potíže, které se velmi těžko diagnostikují, James!"
"Včerejší rozmluva s hlavním inženýrem?" zeptal se jej James a pohlédl na Allana. "Jde o
problém kompetence? Posloupnosti velení? Copak to neplatí, že kapitán má na moři neomezenou
pravomoc?"
"Ano, někdo vám o tom už řekl?" usmál se kapitán. "Nejsme na plachetnici, ale v jistém smyslu
ano! Jenomže jsou tu i mí nadřízení! A ti mě mohou kdykoliv sesadit z mého trůnu! A nakonec!
Možná, že půjdu co nevidět do penze a na všechno se vykašlu!"
"Slyšel jsem..." začal první důstojník.
"Co jste slyšel?" zamračil se kapitán Albatrosa. "Jsme posádka nebo banda užvaněných bab! I
- 141 -
Antologie
když tu máme smíšenou posádku žen i mužů, neměli by se muži chovat jako ženy! Co se s vámi
všemi děje? Jestli já najdu toho parchanta, který mi rozsévá po lodi nepravdivé informace, nechám
jej protáhnout pod kýlem jako za dob plachetnic!"
"Nejedná se doufám o vědomé porušování předpisů, pane?" zeptal se ho první důstojník.
"Včera mi Allan, druhý důstojník, řekl o potížích s kotelnou číslo dvě, zdá se, že se pro tuto
plavbu stane centrem dění a my všichni si oddechneme, až přirazíme k molu v New Yorku, je to
tak?"
"Už jsem o tom mluvil s hlavním, pánové, zdá se, že můžeme toto riziko podstoupit..." přerušil
jej kapitán a oba si je změřil. "Bojím se, že v našem rozhovoru přecházíme do jiné roviny
působnosti, než je zdrávo! Jsme na moři a máme pod sebou, nebo spíše ve své moci víc jak půl
druhého tisíce lidí, pánové! Nejsme linkový autobus! Atlantik není běžná ulice! Já si to uvědomuji,
je na vás, aby jste to vzali v potaz!"
"Ano, pane!" odpověděli mu oba důstojníci.
"Dělejte si svou práci a já si budu dělat taky svou! Pokud víme všichni co děláme, máme
vysokou pravděpodobnost, že dojdeme ke kýženému cíli!" řekl jim kapitán lodi a chystal se sejít na
člunovou palubu. "Jdu za prvním strojním důstojníkem! Až do přistání v Reykjavíku nehodlám nic
změnit, nechci po vás nic jiného, než abyste vykonali svou práci, jak nejlépe umíte a nenechali se v
ničem zahanbit!"
"Jak silné bouře čekáte?" zarazila jej otázka druhého důstojníka. "Mohli bychom..."
"Nechci, aby cestující vycházeli na hlavní palubu, až do toho vlítneme. Nechci, aby vůbec
vycházeli na promenády v zadní části nástavby a na člunovou palubu, nerad bych někoho lovil z
moře, jestli by to vůbec bylo možné. Mohou být při jejich zvědavost pouze v přední části nástavby
na prosklených promenádách. Ale pochybuji, že o to budou stát! Doufám, že se zdravotní personál
na lodi řádně připravil na rozmary počasí!"
"Ano, pane. Podle vašich slov máme loď připravit na dost silný nečas? Bude nás provázet po
celou dobu až k Islandu?"
"Zajdete za radistou a vyžádejte si nejčerstvější informace o počasí v našem sektoru, popřípadě
si vyžádejte fax s podrobnou mapou meteorologické situace s předpovědí na nejbližší dva dny! Vše
záleží na vás! Pamatujte, že nejste malé děti! Jamesi, běžte se nasnídat a připravte se na svou
směnu! Ať jste v osm na svém místě! Nějaké otázky?"
"Ne, pane!" řekl mu první důstojník.
"V pořádku! Mimochodem, neviděli jste někdo lodního hospodáře? Ještě mi nedal papíry
ohledně nákladu a počtu cestujících. Jsme už na moři! Co ten chlap proboha dělá? Od vyplutí jsem
ho neviděl! Asi ho vyrazím! Jestli zjistím, že čachruje s proviantem...! Máte velení, druhý!"
"Zdá se, že starého tlačí ke zdi!" utrousil Allan svou poznámku, jakmile oba se službou u
kormidla osaměli na můstku. "Ještě nikdy jsem ho tak rozjetého neviděl, Jamesi, a to mi můžeš
věřit!"
Minuli mys Race a tak navždy opustili pobřežní vody Severní Ameriky. Celou tu dobu bylo
zataženo, z nebe padal drobný déšť a vítr vytvářel na oceánu tří až čtyřmetrové vlny. Cestující se
uchýlili do svých kabin a jen málokdo se i přes výslovný zákaz vydal na promenády v zadní části
nástavby. Na člunové palubě se nikdo z cestujících neukázal.
V dáli spatřili "bílé ledy Grónska", občas plovoucí ledovec, ale těm se díky výkonným radarům
zdaleka vyhnuli a zvolili takový kurz, aby nemuseli příliš manévrovat. Rychlost lodi se držela
hranice dvaceti uzlů, přesně tak, jak to slíbil kapitán hlavnímu inženýrovi. A zařízení lodi? Vše
fungovalo bezvadně, dokonce i kotelna číslo dvě, ve které se alespoň pro tuto část plavby ustálil
provoz na přijatelných hodnotách, ale to hlavnímu moc na spaní nepřidalo.
Na lodi samotné panoval čilý ruch i přes nepříjemně zvlněnou hladinu oceánu. Kupodivu ještě
nikdo nedostal mořskou nemoc. Tělocvična byla stále obsazená, stejně tak knihovna a další
- 142 -
Antologie
společenské místnosti. Pasažéři se bavili, hráli si a utráceli své těžce nabyté peníze, jak se od nich
čekalo. Nikdo si nedělal příliš velké starosti s nadcházející brázdou nízkého tlaku.
Bouře se přihnala až po několika hodinách. Kolébání lodi bylo natolik silné, že bylo třeba
pomoci všech rukou posádky, aby se i přes všechny přípravy v předešlých dnech, nachystali na
bouřlivou noc. Chodby utichly, všechny průlezy a poklopy byly řádně uzavřeny, v jídelnách uklidili
stevardi ze stolů a pomalým balancujícím krokem odnášeli k výtahům prázdné a poloprázdné talíře.
V kuchyni se připravili na ranní provoz a řádně uklidili. Ve střehu zůstali pouze strážní
důstojníci na můstku a noční směna strojovny a kotelen. Všichni ostatní se uchýlili do lůžek ve
svých kabinách. Nadešla noc. Studená temná noc s bouří a vysokými vlnami. Nic nenasvědčovalo
tomu, že se počasí k ránu uklidní...
- 143 -
Antologie
/ČÁST DRUHÁ - KOTLE/
/útržek z výpovědi hlavního inženýra lodi Albatros/
"Měli jsme tam dole skvělou partu! Když musíte den co den sedět mezi ocelovými stěnami lodi a
nevycházíte ven, připadáte si, jako byste byli v ponorce. Přes všechny možné problémy a
komplikace, které nastaly během plavby a snad i díky tomu, že naše posádka byla jaksi mezinárodní
a komunikace občas vázla, jsme svůj úkol splnili na jedničku. Alespoň podle mého názoru! Nikdo z
nás se po dobu plavby nechoval standardně, nebo jak bych to mohl říci. Každopádně prožité chvíle
na palubě se vymykaly každodennímu stereotypu a zašly často do krajnosti, někdy mnohem dále!
Museli jsme řešit hodně těžké a krizové situace, ale nakonec jsme to přece jenom zvládli, což se o
lodi říci nedalo!"
/2-1/
"Svinské počasí, co vy na to Johane?" zeptal se kapitán svého čtvrtého důstojníka jen co dorazil
na velitelský můstek. Loď se kymácela na šest až sedm metrů vysokých vlnách, jejichž hřebeny se
lámaly do dlouhých bílých pásů. Déšť bičoval skla oken velitelského můstku a nedával stěračům
příliš velkou šanci.
"Zatracená vichřice! Vítr má už teď dvakrát tak velkou rychlost, jako my a stále sílí..."
"Jak si vedeni my?" zeptal se jej velitel lodi a přiložil obličej k okuláru radaru s krátkým
dosahem. Nespatřil žádnou loď. Na stínítku poblikávaly jen vrcholky vln.
"Sedmnáct a uzlů, kapitáne. Jestli vichřice zesílí, stěží se probijeme proti vlnám. Naše rychlost
klesne na patnáct, možná i čtrnáct uzlů. Nejlepší by bylo zvýšit rychlost lodi!"
"Takže nás už teď předhánějí vlny!" zachmuřil se kapitán.
"Záďová paluba je pod vodou, příďová taky, nedá se po ní přejít, aniž by vám nehrozilo
nebezpečí, že vás voda smete do rozbouřeného oceánu. Dokonce i horní paluba nástavby se topí ve
vodní tříšti." řekl mu čtvrtý důstojník. Stál vedle muže u kormidla a široce rozkročen se snažil
udržet rovnováhu na kymácející se palubě.
"Jdu se podívat ven. Půjčíte mi dalekohled?" zeptal se jej kapitán. "Ještě kousek a nedáte už
nohy k sobě? Všude je mokro! Prší a fouká ten sviňský vítr!"
"Tady máte. Vezměte si gumák a pořádně si přitáhněte kapuci. Venku je boží dopuštění!"
zamračil se čtvrtý důstojník a díval se, jak jeho velitel mizí za dveřmi na nekryté křídlo velitelského
můstku.
Jen co vylezl z vytopených prostor přepadl jej studený vichr a zabalil jej do závoje padajícího
deště. Kapitán se připoutal ke karabině u zábradlí a snažil se udržet na kolébající se palubě. Otočil
se k zádi. Spatřil dlouhou řadu plachtami zakrytých člunů. Z vysokého komínu stoupal černý kouř,
valící se z hořáků kotlů, kam přiváděla palivová čerpadla topný olej z nádrží, kde se proměnil v
teplo ohřívající vodu na páru, jež poháněla obě mohutné turbíny lodi. Od kotlů se černý štiplavý
dým odsával výkonnými ventilátory do systému odvodu spalin, který vyúsťoval ve výfuky v horní
části komínu.
Kapitán se otočil k přídi lodi a pozorně sledoval nočním dalekohledem rozbouřenou hladinu
oceánu. Protivný liják! řekl si a snažil se nedát mu šanci, aby jej promočil do poslední nitky. Valil se
z nebe hnaný vichrem a stékal mu za krk. Hledal si sebemenší skulinu, aby ji zaplnil. Zablesklo se.
Rázová vlna roztřásla skla můstku a jemu se na okamžik zatajil dech.
Zvětšit rychlost lodi? Zavrtěl hlavou. Myslel na hlavního inženýra, co když má pravdu?
Otřepal se při pomyšlení, že by měli čelit takovému nebezpečí v narůstající bouři. Člunová paluba
byla zavalena padajícím deštěm, odtékajícím jako mohutná řeka k odpadním žlabům do moře.
- 144 -
Antologie
Kapitán se Odpoutal od zábradlí a jistým krokem zamířil zpět pod střechu do kormidelny. Zavřel za
sebou dveře. Shodil ze sebe gumový plást a pověsil jej na věšák u dveří.
"Máte pravdu, Johane. Svinské počasí!" přikývl.
"Máte nějaké nové rozkazy, kapitáne?"
"Ne, držte kurz Buď se do rána oceán uklidní, nebo se obrátíme a natočíme k vlnám svou
vysokou přídí"
"To znamená vracet se zpět ke břehům Ameriky!" zabručel čtvrtý důstojník. "Plují tu ledovce,
těžko se jim vyhneme v takové vodě!"
"Budou jako plovoucí skaliska..." zakřenil se kapitán. "Potřebujete dalšího muže k radarům!"
"Ano, pane! Povolám další hlídku!" přikývl čtvrtý důstojník. "Chcete mít na můstku dalšího
důstojníka?"
"Kdo s vámi slouží?" zeptal se ho kapitán.
"Druhý důstojník!" řekl mu. "Mám muže u kormidla, u lodního telegrafu, po jednom na každém
boku lodi s dalekohledem a jednoho u radaru. S Allanem tu chodíme jako vzteklí psi, pane!"
"V pořádku! Jen vrčte a ukazujte zuby! Jdu za hlavním, zeptám se ho, co by řekl na to,
kdybychom zvýšili rychlost na maximum!"
"Jeden z námořníků mi před pěti minutami hlásil, že paluba D a E je na zádi mokrá..."
"Mokrá, říkáte? Zatéká tam?" podivil se. "Měl jsem ten dojem, že jsme naši loď řádně připravili
na bouři!"
"Asi povolil některý ze světlíků, nebo se nedovřel poklop kontrolních šachet, čert ví!" pokrčil
rameny. "Jsou poměrně vysoké vlny! Myslíte, že té bouřce utečeme?"
"Uvidíme!" pokrčil kapitán rameny. "Strojovna ani kotelny se neohlásily?"
"Ne, kapitáne. Asi mají dost svých starostí!"
"Chvála Bohu, že nejedeme na uhlí, kdo by v takové slotě přikládal do ohně... Do hodiny se
vrátím, Johane, pokud bude třeba, přivolejte si na pomoc dalšího důstojníka! Mimochodem, co si
myslíte o prvním?"
"James?" zeptal se jej Čtvrtý důstojník. "Je na něm poznat, že byl u námořnictva. Jako velitele
bych jej bral, kapitáne. Vojenská kázeň, rozhodnost, přímočarost a tak dál!"
"Je lepší než já?" zeptal se ho kapitán. "Nelezete mu do zadnice? To bych nestrpěl! Jediný
člověk, kterému můžete lézt do zadku jsem já! Rozumíte?"
"Ano, pane!" přikývl čtvrtý důstojník. "Kdyby tohle, na čem jsme byla fregata, pak bych
spoléhal raději na jeho uvážení... Albatros je naštěstí osobní loď!"
"Je v tom nějaký rozdíl?" zamračil se velitel lodi. "Ještě slovo a ukážu vám, jakou tu máme
výzbroj!"
"Raději ne, kapitáne!" pokrčil důstojník rameny a vrátil na místo dalekohled, který mu velitel
před chvíli podal.
"Proč tolik diplomacie?" houkl na něj kapitán od vnitřního schodiště na nižší palubu.
"Na prvního důstojníka je ho škoda!"
"To je váš osobní názor! Vždyť ho ani neznáte!" zastavil se u zábradlí. "Není moc nafoukaný?"
"Občas, kapitáne, ale podle mne má proč!"
"A vy? Co si myslíte o sobě?" pousmál se kapitán a začal sestupovat po schodišti. "Kriste pane!
Vždyť je tu jen pár dní!"
"Doufám, že to jednou taky dotáhnu na kapitána, kapitáne!" zakřičel na něj čtvrtý důstojník, aby
přehlušil hukot bouře, který vnikl do kormidelny otevřenými dveřmi. Zavřel je a zamkl, aby se již
nemohly uvolnit a zachmuřil se. Je zatraceně dobrý, ale záleží na tom?
- 145 -
Antologie
/2-2/
Bylo právě něco před desátou večer, když se utrmácený a umlácený hlavní inženýr dokodrcal do
strojovny. Zaposlouchal se do stejnoměrného hukotu turbín. Na to, že venku zuřila bouře vládl ve
strojovně podivný klid. Několik techniků se zuby nehty drželo na ochozech mezi stěnami strojovny
s bloky pod paží. Volnou rukou svírali zábradlí plošin, aby se při náhlém naklonění lodi nezřítili na
podlahu nebo otáčející se části zařízení strojovny.
Sestoupil až na samé dno a zaklonil hlavu. Sedm metrů nad jeho hlavou byl strop haly a další tři
metry ochranné paluba, a za ní obývatelná část lodi. Otočil se ke kotelnám. Průchod do třetí kotelny
byl doširoka otevřený a prosvítala jím záře osvětlení, které stejně jako ve strojovně oslepovalo.
"Nazdar, Samueli?" bouchl jej do ramene. "Zase máš službu?"
"To se ví, šéfe!" usmál se bodře dotazovaný muž. "Co tam ti nahoře dělají, že to s námi háže na
všechny strany?" "Určitě mají na můstku otevřenou flašku, vsaď se!"
"S vámi o cokoliv?" zazubil se strojník a vlezl napůl do proskleného velínu a něco na muže za
pultem zakřičel. Ten jen přikývl a dál sledoval ukazatele měřících přístrojů.
"Děje se něco?" zajímal se hlavní inženýr. "Kapitán je stejně blázen, když vjel do bouře s touhle
lodí! Měli by mu vzít papíry, jak k tomu přijdou pasažéři?"
"Ale..." mávl muž rukou. Chtěl ještě něco říci, ale vyrušil jej podivný hluk. Oba zvedli oči a
pohlédli na neoholeného muže, mávajícího svými tlapami na všechny strany.
"Mamma mia!" řval na celé kolo. "Už tu nebudu ani minutu, chci vystoupit..."
"Hej, Pepe, čeho jsi se vylekal?" zahulákal na něj Samuel. Dotazovaný muž měl roz čechrané
vlasy, vlály mu na všechny strany a na těle mu stál snad každičký chlup.
"Madona...!" obracel oči v sloup. "Neměl jsem na tuhle loď nastupovat!"
"Hej Carlosi!" zakřičel Samuel na muže u plošiny nad levou turbínou. "Zvedni si svého krajana
a zaveď jej do jeho kajuty! Ta mezinárodní posádka je k posrání! Stěží se domluvíme! Společnost
by se měla nad sebou zamyslet!"
"Lodní společnost? Už jdu! Nevíte proč tak blázní? Zažili jsme už horší věci!"
"Bobe! Co se ksakru děje!" zamával inženýr na prvního strojního důstojníka, který k němu
zamyšleně zamířil.
"Uvolnil se ventil u jednoho kotle!" zabručel. "Ten Ital je ještě teď podělaný strachy. Štěstí, že
jej unikající pára nepopálila!"
"Jak se to stalo?"
"Čert ví!" pokrčil jeho zástupce rameny. "Když máš automatickou pračku, taky se v ní občas
něco podělá!"
"Kde to bylo?" zeptal se jej hlavní inženýr. "Někdy mám pocit, že jsme ve ždímačce na prádlo!"
"V jedničce..." řekl a opřel se o kolmou vzpěru, když se loď postavila na zadní. Kdesi se
řinčením spadlo nářadí na palubu a ještě hodnou chvíli se kamsi kutálelo. Pak vše ustalo.
"A dvojka?" zeptal se inženýr znovu. "Kurva, ti nahoře nás zabijou! Koho to byl nápad vletět po
hlavě do bouřky? V kuchyni se jim rozbijí všechny talíře! A ty podělaný stabilizátory taky stojí za
hovno!"
"Drží se! Myslím, že máš zbytečné obavy..."
"To jsem rád, že vás tu mám oba pohromadě!" zavolal na ně kapitán lodi. Oba vytušili, že je
něco v nepořádku. Kapitán je zas tak často nenavštěvoval, alespoň to nebyl jeho zvyk.
"Dobrý večer, kapitáne, jak jde kšeft?" zeptal se jej první strojní důstojník. "Zase si hrajete na
drezéry?"
"Sérem se v bouří, Bobe, jestli to chcete slyšet na plnou hubu!" zamračil se. "Můžete zvýšit
výkon?"
"Máte připravené čluny?" zeptal se jej inženýr.
- 146 -
Antologie
"Uděláme, co bude v našich silách, kapitáne!" řekl mu první strojní a zamyšleně se podrbal ve
vlasech. "Jakou potřebujete rychlost?"
"Prokrista! Kdo tu má velení?" zeptal se jej hlavní inženýr. "Jestli pojedeme na sto a víc
procent, tahle loď pojede tak akorát do prdele!"
"Co to dá!" řekl jim kapitán lodi. "Musíme té bouři ujet, než na nás vlítnou nasraní cestující a
budou chtít vrátit vstupné!"
"Neblázněte! V téhle bouři to nevytáhneme na výš jak dvacet uzlů, kapitáne!" naježil se
důstojník. "Chlapci dělají co mohou! A technika taky..."
"Kapitančík, kapitano... Vyslyšte mě!" řval Ital na velitele lodi. Jeho krajan se jej snažil odvléci
ze strojovny.
"Kdo je to?" zeptal se prvního strojního důstojníka.
"Pepe, byl těsně u toho, když nevydrželo těsnění jednoho z ventilů v kotelně číslo jedna, takřka
se ztratil v páře!"
"Utrpěl nějaké zranění?" zajímal se kapitán.
"Ne, jenom šok!" pohlédl strojník na Itala.
"Co dvojka, Bobe?"
"Už se mě na to ptal tady hlavní, zdá se, že nemáme důvod k obavám!"
"Můžete tedy najet na plný výkon?"
"Za nic neručím!" řekl hlavní inženýr rezignovaně. "Až to bouchne, následky si ponesete sami!"
"Zapojíte ji na automatický provoz?" zeptal se kapitán. "Nechci, aby tam někdo zůstal!"
"Nechám tam dva muže, nemůžu důvěřovat jen automatice, nedokáže vychytat všechny
mouchy!"
"Dělejte, jak uznáte. Do půl hodiny chci mít rychlost alespoň dvacet uzlů, pánové!"
"Za jak dlouho se z toho dostaneme?"
"Jsme v tom až po vrcholek komínu! Přihnala se od severozápadu a pokračuje našim kurzem.
Pokud bude rychlejší než my a do rána zmizí! Když ne, obrátíme a poplujeme únikovým kurzem.
Vlny budou každopádně stále vysoké!"
"Zatracená bouře!" zavrčel první strojní důstojník. "Máte nachystáno dost pytlíků na zvracení?
Pro všechny na palubě, kapitáne?"
"Jeden mám v kapse! Jdu zpátky na můstek, kdyby něco, zavolejte!" zamračil se.
"Fajn," řekl si inženýr a pohlédl na strojního důstojníka. "Tak ať při nás stojí všichni svatí,
jestli... Však víš!"
"Starý se zbláznil!" odpověděl mu zabručením a vydal se k velínu a nechal inženýra stát
samotného uprostřed všeho dění.
/2-3/
"Do prdele!" postěžoval si James, jakmile se opařil horkým čajem. Albatros se zvolna
vyrovnával pod náporem vln a on čekal na další zhoupnutí. Seděl osamocen v polo šerém baru s
barmanem, kterému se vůbec nechtělo spát. "Počasí na draka...!"
"Jo, zažil jsem už horší!"
"Já taky, nevím, proč, ale nemůžu zamhouřit oko! Když ležím za bouře v posteli, zdá se mi, že
jezdím na horské dráze. Nemám to rád! Co cestující? Od osmé hodiny jsem neviděl ani jednoho
pasažéra!"
"Nejspíš je trápí mořské nemoc!" pousmál se barman. "Chcete taky?"
"Ne díky, nesnáším alkohol. Nic proti tomu, ale pak bych si s nimi určitě v ničem nezadal!"
"Nevadí!" řekl mu barman a naráz do sebe obrátil celý obsah skleničky a hned na to si míchal
další rundu.
- 147 -
Antologie
"Do rána budete pod pultem, jestli budete stále pokračovat tímto tempem!"
"Zítra nedělám. A budu rád, když tenhle nečas prospím! Ne že bych měl mořskou nemoc, ale z
těch velkých vln se mi dělá špatně, tedy když je vidím..."
"Nevím, co na to říct?" rozhodil první důstojník ruce v obranném gestu.
"Neříkejte nic!" přikývl barman. Kdesi mezi lahvemi zadrnčel lodní telefon. "Moment!"
"Kdo vám volá? Roztoužené servírka?" zakřenil se.
"Pane první důstojníku, máte se dostavit na můstek. Napiji se i za vás!" usmál se barman a
zaklonil hlavu. "Nebojte se, moje profesionální čest mi nedovolí, abych se opil jako prase!"
"To jsem rád!" řekl mu a odešel. Cestou z místnosti slyšel cinkot lahví a skleniček. Ještě než
vyšel ze dveří zhasl barman světlo a odešel do své kabiny dát si dvacet. Později si již nedokázal
vzpomenout, zda barmana po těch všech bouřlivých událostech viděl v záchranném člunu spolu s
cestujícími. Oba se již nikdy nesetkali.
/2-4/
"Ahoj, Johane!" zavolal na něj James na přivítanou. V kormidelně vládlo namodralé pološero.
"Doufám, že nejedeme na automatiku!"
"Ne. Autopilot to vzdal před dvaceti minutami, umlátil by nás k smrti!" odpověděl mu čtvrtý
důstojník.
"Zatraceně, jak jsi věděl, kde mě hledat?"
"Šestý smysl..." pokrčil dotazovaný rameny. James se musel přidržet madel u stěny, aby se
neskácel na podlahu, jakmile se loď prudce vychýlila z kurzu a naklonila se dobrých dvacet stupňů
na levobok. Kdesi z tlumeným úderem uhodila vlna o bok lodi. Slyšeli řinkot rozbitého skla a pak
zavytí poplašných sirén. Oba muži na sebe pohlédli.
"Nejspíš to schytala promenáda na levé zadní straně lodi, když jsme se naklonili..." zamračil se
čtvrtý důstojník. Na okamžik strnul na místě, jako by se nemohl rozhodnout, co udělat dřív. Přešel
ke kontrolnímu panelu a umlčel vyjící signální zařízení.
"Kurva!" řekl napůl pro sebe. "Půlka oken promenády je rozflákaná! Pět a dvacet krát jeden
metr tvrzeného skla!"
"To je hned pod člunovou palubou, to musela být zatraceně velká vlna, povolily některé dveře
do nitra nástavby?"
"Zdá se, že ne..." zavrtěl hlavou. "Starej by o tom měl vědět!"
"Jak dlouho máme držet tenhle kurz?"
"Do osmé hodiny ranní, pokud se bouře neuklidní, máme tuhle krasavici otočit a probíjet se
proti vlnám..."
"Ale to se budeme vracet zpět k Newfoundlandu! V prostoru, kde jsme bude ještě dost ledu z
jarního tání..."
"Ledovce! Určitě se jim dokážeme vyhnout, Jamesi, nejsme na začátku dvacátého století,
alespoň doufám, že ne'"
"Zvyšujeme rychlost!? zpozorněl první, důstojník a sáhl po telefonu do strojovny.
"Asi příkaz starého!" řekl mu Johan a čekal, až se James spojí se strojovnou.
"Jo!" přikývl James. "Příkaz velitele lodi! Proč nás neinformoval?"
James položil sluchátko a opřel se zády o stěnu. Očima sledoval temný svět vln a větru za skly
kormidelny. Zdálo se mu, že je chce každé dorážející vlna ochromit a potopit. Z nebe ještě stále
padaly přívaly vody. Zatracený liják! řekl si a utřel si podvědomě orosené čelo. Muž u kormidla
soustředěně pozoroval střelku kompasu snažil se ze všech sil držet kurz.
"Takhle se potopíme ještě dřív, než začne svítat, Johane!" zamračil se James. "Copak starému
nedošlo, že máme pod sebou třináct set cestujících? Kdo mu dal právo hazardovat s jejich životy. Ty
- 148 -
Antologie
vlny nás umlátí, jestli se nedostaneme z téhle bouře, vichřice stále sílí a vlny jsou každou sekundou
divočejší!"
"Jediné, co můžeme udělat, je bez svolení kapitána otočit loď, a modlit se, abychom se nesetkali
s ledovcem, nebo pobřežím Newfoundlandu, samozřejmě, pokud se probíjeni tou vysokou vodou!"
"Ztratíme všechnu rychlost, když teď otočíme loď, Jamesi, vítr a vlny nás obrátí kýlem vzhůru a
my se utopíme jako koťata!"
"Johane, já tu nejsem proto, abych zpochybňoval, nebo neplnil kapitánovy rozkazy, ale bouře,
ve které jsme se ocitli stále sílí, a my musíme něco udělat, nebo z této lodi nezůstane nýt na nýtu!"
"Co se tu děje?" vyrušil je rázný hlas velitele lodi. Byl celý smáčený a rozfoukaný vichrem,
který spolu s lijákem a vlnami útočil na jejich loď. "Přišli jsme o tři čluny na levoboku na zádi!"
"Musíme otočit loď, kapitáne..." řekl mu čtvrtý důstojník. V kormidelně zavládlo na okamžik
ticho. Slyšeli hukot vln a vichru, sténání lodi a stejnoměrné hučení turbín, jež k nim. doléhalo
neustálým chvěním celého tělesa lodi, jak je posouval stále vpřed rychle se otáčející lodní šrouby.
"Zábradlí na zádi je pokřivené a palubovky jsou stržené z úchytů na ocelové palubě. Průlezy
kontrolních šachet netěsní a tak záď zaplavuje vnikající voda... Tohle všechno jsem viděl na vlastní
oči, pánové, chybělo málo, Jamesi, a vy byste převzal velení na lodi, protože by mě spláchla vlna do
tohohle všivého oceánu. Změníme kurz! Bouře je už teď dvakrát rychlejší než my! Jestli budeme
mít štěstí, ráno by po ni nemělo být ani památky! Otočte loď Jamesi! Náš kurz, St. John's Newfoundland. Vracíme se!"
"Ano, pane!" vysoukal ze sebe James a přistoupil ke kormidelnímu stroji. Rukama přetáčel
volantem a v duchu se modlil, aby je uprostřed tohoto nebezpečného manévru nezasáhla silná vlna,
a nepřevrhla je.
"Brzo se změní ve velmi silnou bouři, možná i uragán! Probuďte radistu a nahlaste mu námi
posledně měřenou polohu, zkontrolujte ji přes satelit a určete naši přesnou pozici, uvědomte každou
loď o naší situaci. V tomhle počasí nám sice nepomohou, ale budu rád, když o nás bude někdo
vědět... Jdu do své kabiny, jakoukoliv změnu mi včas hlaste. Probuďte všechny muže pohotovostní
směny. Dejte pozor! Nechci mít muže přes palubu! Museli bychom je odepsat! Nějaké dotazy?"
"Co říkal hlavní inženýr?" zeptal se jej čtvrtý důstojník.
"Jestli budeme mít štěstí... Zatím se všechny stroje drží, ale nebezpečí nehody trvá. Možná, že
měl přece jenom pravdu, a my měli tuto plavbu zrušit!" zabručel kapitán a ještě se před odchodem
zastavil u stojanů radiolokátorů a otočil se k mužům v kormidelně.
"Probuďte třetího důstojníka, Jamesi, ať je vám k dispozici!"
"Máme nějakou šanci, pane?" zeptal se jej čtvrtý důstojník. "Že z té bouře do rána vyjedeme?"
"Šanci? Z téhle bouře se tak rychle nedostaneme! Přepadá vás hysterie?" otočil se k němu
velitel lodi. "Nějak brzo! Za hodinu mě vzbuďte! Kdyby se něco dělo, tak dřív!"
/2-5/
Bouře byla na vrcholu. Mohutné vlny bez přestání útočily na kolébající se loď. Vraceli se k
Newfoundlandu, doufajíc, že uniknou ze spárů nelítostné bestie. Probíjeli se vysokou vodou.
Jednotlivé vlny se z hukotem, a neskutečným plácavým zvukem rozbíjely o příď parníku a s
každým výpadem, jej vychylovaly z kurzu. Z nebe se bez přestání hrnul nekonečný proud deště a
ztěžoval již tak špatnou viditelnost.
Radiodůstojník Albatrosa seděl nad svými přístroji a snažil se ze všech sil udržet na židli za
stolem, kterého se držel zuby nehty. Na uších měl sluchátka, ale i přesto slyšel hrozivý zvůli bouře.
Jako první se dozvěděl o skutečném stavu lodi. Bylo mu proti mysli sedět ve své kabině a
naslouchat ojedinělým zprávám z ostatních lodí v jejich okolí. I kdyby jim dal zprávu o situaci, jež
zavládla na nepříliš vyrovnaných palubách lodi, nemohl by jim nikdo z okolních plavidel pomoci.
- 149 -
Antologie
Znechuceně odložil sluchátka na desku stolu a s námahou vstal od stolu. Přidržujíc se vydal na
dlouhou cestu do kormidelny. Několikrát se málem zřítil ze schodiště na podlahu dolní části
velitelského můstku. Hlasitě klel a skřípajíc zuby se drápal nahoru o palubu výše.
"Jeane, co tu proboha děláte?" otočil se k němu udivený velitel lodi. "Měl jste zůstat u sebe a
sledovat situaci!"
"Hrom do vás, kapitáne." zafuněl dotazovaný muž a vystoupil na poslední schod. "V okolí
padesáti mil není žádná loď! Všechny utekly před bouří! Jsme v tom sami!"
"Co ledovce? Máte nějaké informace o plovoucím ledu?"
"Ne, pane!" zavrtěl radiodůstojník hlavou. "Žádné zprávy o plovoucím ledu, ale nemyslím si, že
by nás ohrozil. To nás dřív dorazí ta protivná bouře! Jak dlouho ještě?"
"Do tří čtyř hodin bychom měli být z nejhoršího venku. Vichřice pokračuje k Islandu a my
míříme opačným směrem. Bouře většinou putují opačným směrem! Jen co se z toho dostaneme,
nasadíme nový kurz tak, abychom se s ní už nesetkali. Zdá se, že tenhle nečas si z nás dělá legraci a
putuje namísto k severoamerickému kontinentu opačným směrem!"
"Vrchní stevard, pane, hlásí, že nemůže najít lodního hospodáře!" přerušil jejich rozhovor druhý
důstojník.
"Co jste to říkal, Allane?" zeptal se jej kapitán.
"Nevíte, kde by mohl být, pokud jej zrovna nespláchla vlna do moře?" zeptal se znovu.
"Nejsem všemohoucí! Jaká je situace na palubách lodi? Tak tam někoho pošlete, ať jej jdou hledat!
Ve své kajutě patrně není, když jej nejde najít!"
"Lidé jsou nervózní a vystrašení, mnoho z nich má mořskou nemoc!" řekl mu Allan.
"Někoho tam pošlu!"
"A co doktor?" zamračil se kapitán. "Asi nikdo z cestujících už v budoucnu nepopluje na téhle
lodi! Jamesi, možná dostanu padáka a vy budete novým kapitánem!"
"Dělá co může, ale má jen jedny nohy. A při tom vlnobití!" řekl mu druhý důstojník. "Měli jsme
naplánovanou trasu a ta bouře nebyla v plánu a nikdo nečekal, že se stočí našim směrem!"
"V pořádku. Řekněte mu, ať si vezme tolik lidí, kolik bude potřebovat, a ať zažene všechny
pasažéry do jejich kabin, nechci aby se motali v tomto stavu po chodbách lodi. Mám dost starostí se
svými lidmi!" řekl mu kapitán lodi. "Jste loajální až za hrob, Allane?"
"Ano, pane!" přikývl druhý důstojník. "Ptá se, jestli má cestujícím, rozdat záchranné vesty..."
"Zbláznil se? Ještě se nepotápíme! Řekněte mu, že bude první, kdo bude informován!" zavrčel
kapitán lodi.
"Strojovna!" zvedl druhý důstojník přímou linku. "Najíždějí na plný výkon!"
"Řekněte jim, ať uzavřou vodotěsné přepážky ve strojovně a kotelnách, pokud už tak neučinili!
Ne, raději všechny od přídě až po záď!" zamyslel se kapitán. "Chtěl bych být nyní v letadle a být
nad tím nečasem, vy ne?"
Na okamžik zavládlo v kormidelně tíživé mlčení. Druhý důstojník zavěsil oba sluchátka a
pohlédl ven. Třetí důstojník převzal od služby kormidlo a snažil se natáčet příď proti vlnám.
Kapitán zahlédl svého čtvrtého muže, jak se nezúčastněná opírá o pravoboční stěnu kormidelny a
hledí kamsi do tmy.
"Jste tu jako o pohřbu!" řekl jim první důstojník, když se vrátil z mapovny, aby zaznačil nový
kurz lodi a předpokládanou polohu. "Promiňte, pane!"
"Budeme mít pernou noc, pánové!" řekl jim kapitán nevšímajíc si Jamesových poznámek.
"Chci, abyste byli až do svítání na nohou! Neopustíte můstek do té doby, dokud tahle loď
konečně nevypluje z bouře a vlny nebudou mírné jako beránek! Pamatujte na to, že nemáme žádnou
možnost, jak bychom opustili loď! Moře i povětří jsou proti nám, záleží plně na nás, zdali
vyvázneme se zdravou kůží! A pamatujte si, ještě jsme nevyletěli do povětří! Kurva, tohle přece
není nějaký starý kolesový parník z doby války Severu proti Jihu!"
- 150 -
Antologie
/2-6/
"Jsou všechny průlezy z nástavby uzavřeny?" zahučel bocman hrubým hlasem, jehož rozměrné
tělo ze všech sil bojovalo s neustálými výkyvy lodi.
"Jasně šéfe!" přikývl mladší z obou mužů stojících za skly promenády na pravé straně lodi.
Vichr k nim zanášel skrze popraskaná skla levoboku drobné kapičky deště. Přitáhli si pláště blíž k
tělu. "Neměl byste tu tak stát, jestli odejde i pravá strana!"
"Já se neutopím, plavu jako korek, ale co vy dva?" zeptal se jich s úsměvem. "Jdu si po své
práci, hoši, nebuďte tu dlouho a řádně za sebou zavřete! Nebude vám vadit, když za sebou bouchnu
dveřmi?"
Nikdo z obou mužů nic nenamítal a tak se muž s funěním odpotácel za svými povinnostmi.
Cestující v kabinách se neklidně drželi na palandách a čekali, jaké další rány osudu je postihnou.
Muži ve strojovně a v kotelnách nervózně zvedali hlavy ke stropu počítajíc uplynulý čas. Kotle i
turbíny běžely na plný výkon, tento fakt nenechával hlavního inženýra chladným. První strojní
důstojník jej musel zavřít v jejich společné kabině, aby jej udržel na chvíli na jednom místě. Čas se
vlekl a bouře byla na pohled stále ještě dost silná, i když se její hlavní oblast přesunula k
severovýchodu.
Chodby potemněly a utichly. Veškerý život se soustředil na můstek, kabiny, strojovnu a kotelny
lodi. Každá duše uvězněná na ocelových palubách parníku toužila po jednom, kdy už ta bouře
utichne. Ale nebesa jim nebyla příliš nakloněna. Museli se proto dál probíjet ke svobodě. S marnou
nadějí a strachem v srdci počítali vteřiny, jež se až neskutečně vlekly a prodlužovaly tak jejich
kolektivní utrpení.
/2-7/
Dva muži polské národnosti mezinárodní posádky, Jarek a Grzegorz, seděli pospolu na ochozu v
přední části kotelny číslo dvě. Pojídali svačinu, kterou jim přinesl jeden z kuchařů a zapíjeli ji
kávou z termosky. Nohy jim klimbaly v povětří v rytmu vln a pozorně naslouchali tichému hučení
ohňů vycházejících z hořáků pod kotly.
Neuměli plně anglicky. Když potřebovali, domluvili se a své práci rozuměli. Víc po nich nikdo
nechtěl a i přes trochu více horkou krev, nepatřili mezi problémové typy. Patřili k sobě jako dvě
malé a směšné postavičky z nějakého animovaného filmu. Nebyli důležití. Pouze dělali svou práci.
Stali se bezejmennou části několika stovek členů posádky lodi.
"Cholera!" postěžoval si Jarek a zhluboka se napil. Oba pocházeli z rodin přistěhovalců, kteří
viděli v Americe zemi zaslíbenou a opustili tak svou vlast ještě před první světovou válkou. Stačili
se již přizpůsobit jinému stylu života, ale jejich krev jim zůstala.
"Hlavní inženýr má z téhle kotelny pěkně nahnáno, co myslíš?"
"Psza krev!" zabručel a snažil se udržet na poletující plošině. "Kurevska burza!"
"S tebou je taky zábava!" řekl mu Grzegorz anglicky a vstal. Několika kroky byl u měřících
přístrojů. Pozorně je sledoval. Nohama udržoval rovnováhu s očima zabodnutýma do ciferníků,
jejichž tenké ručičky neustále kmitaly sem a tam.
"Billy, jestesz tam?" zeptal se muže na druhém konci drátu.
"Mluv na mě anglicky, Poláku jeden zatracený!" zavrčel dotazovaný. "Víš dobře, že ti hovno
rozumím. Co chceš?"
"Co tvoje budíky?"
"Co s nimi má být?" nechápal pomocný strojník v druhé části kotelny.
"Durňu! Moje lítají jako při zemětřesení! Neměli bychom zavolat hlavního inženýra, nebo
prvního strojníka?"
- 151 -
Antologie
"Mně je to fuk, já se starám o svou prdel!" zahučel Billy do telefonu.
"Co to jest za idiota?" zahromoval muž u panelu a zavěsil.
"Szadaj i milcz!" okřikl ho Jarek.
"Vyniesze nas to do nieba!" zamračil se a sedl si zpátky na své místo. "Gadaj sobje gadaj, w
niebje zrachujum nám!"
"Co ty? Do piekwa s tobom!" mávl Jarek rukou, a čekal, až přejedou přes další hřeben.
"Cholera! Zatelefonujeme mu!" zamračil se a znovu se vydal k telefonu.
"Tady velín, co máš na srdci, dvojko?"
"Řekněte prvnímu strojnímu důstojníkovi, ať sem přijde! Cosz tu smerdzi!"
"Cože?" nerozuměl službu konající strojník. "Anglicky! Mluvte na mně, sakra, anglicky!"
"Zegary tu latajum... Kde je první důstojník?"
"Šel zavřít... Hned se vrátí, mám něco vyřídit?"
"Nech zaraz przijdze! Ať sem rychle přijde, jinak za sebe neručím!" zavolal do sluchátka.
"Jesteszmy grupa mendzynarodowa... Po polsku negada!"
"Nu co, Grzegu? Serduszko spokojne?" zeptal se ho Jarek a mnohoslovně se na něj podíval.
/2-8/
"Pane, volá můstek!" zavolal strojník z proskleného velínu na přicházejícího prvního strojního
důstojníka.
"Už jdu!" mávl muž rukou.
"Volal taky ten Polák z dvojky, sakra, zapomněl jsem, jak se jmenuje."
"Co chtěl?" zeptal se ho příchozí a dlaní zakryl mluvítko sluchátka. "Odkud že volal?"
"Mají nějaké problémy s párou! Snad... Máte tam hned zajít!"
"Jo, zajdu tam!" přikývl. "Co si přejete, kapitáne?"
"Jak dlouho udržíte rychlost, Bobe?"
"Těžko říct, pane. Právě mi volali... Nic, pusťte to z hlavy, kdyby něco, zavolám vám!"
"Nějaké problémy?" zajímal se velitel lodi. První důstojník se zamyslel a pohlédl na svého
podřízeného.
"No tak řekněte mi něco určitého!" trval kapitán na svém.
"Nic, co by stélo za řeč! Ozveme se vám, pane!" řekl a zavěsil. "Nemusí všechno vědět! Polák,
říkáte? To znamená pravá strana kotelny... Nic víc neříkal?"
"Ne, pane!" zavrtěl hlavou muž u pultu.
"Dobře. Pro případ, vyhlaste stav pohotovosti, ale jen pro strojovnu a kotelny!"
"To znamená povolat další směnu!"
"Přesně tak!" řekl mu a vydal se k průlezu vodotěsné přepážky kotelny číslo 3. "Zabouchněte za
mnou dveře! A ať neotvírají dveře do jedničky, rozumíte?"
"Bez obav!" slyšel za svými zády a prolezl právě otevřeným průlezem. Co se zase mohlo
podělat? ptal se v duchu. Byl natolik zamyšlený, že ani neodpověděl na pozdrav mužům v trojce. V
okamžiku, kdy vcházel do prostoru, kde měli oba Poláci službu, vybuchly kotle na levoboku.
Nevybuchly náhodou nebo díky únavě materiálu. Moderní lodní kotelny mají mnoho prvků
technického zabezpečení, aby nedošlo k příliš velkému napětí páry v tlakovém tělese kotlů. Na
palubě byla bomba, což nikdo z mužů strojní posádky nepředpokládal. Nikdo z posádky o ní neměl
sebemenšího tušení! A kdo ji umístil do kotelny? Totožnost osoby, která ji tam nastražila možná
zůstane navždy utajena.
Podélná přepážka se vyboulila do hrozivých rozměru a pak s rachotem pukla v celé své délce.
Prostor kotelny se zaplnil párou a černým dýmem z hořícího mazutu. Dveře průlezu se automaticky
přibouchly a přimáčkly nic netušícího muže. Poslední co spatřil, byl velký červenočerný ohnivý
- 152 -
Antologie
mrak, který vyplnil vše ve svém dosahu. Několik okamžiků na to se do lodi začala valit mořské
voda. Muži na levoboku zemřeli okamžitě. Oba Poláci na pravé straně lodi se vrhli k žebříku
únikové šachty. I tam se však dostal štiplavý mastný kouř, který měl být původně odsán větrákem
do komína. Ani oni neměli šanci, udusili se ještě dřív, než vystoupili na úroveň paluby F, která
tvořila strop kotelen.
Výbuch poničil také přepážku do kotelny číslo tři na levé straně lodi. Byla zaplavena takřka
okamžitě. Zde sloužící muži měli větší štěstí, podařilo se jim uniknout po žebříku na vyšší paluby.
Pět minut po výbuchu byly kompletně zatopeny obě rozdělené kotelny až po strop. Střed lodi ztěžkl
a parník samotný ztratil veškerou rychlost, protože exploze kotlů poškodila a vyřadila z činnosti
parovod na levé straně lodi. Obě turbíny se takřka zastavily a světla na lodi pohasla. Pomocné
generátory nenaskočily.
Nikdo z živých, kteří se zachránili ze zaplavovaných kotelen číslo 3, nedokázal říci, proč
nevybuchly i ostatní zaplavené kotle. Loď se stala neovladatelnou. Dostala se do podélného i
příčného kolébání a stala se hříčkou vln. Z poškozeného odvodu spalin se do horní části kotelen
vyvalil hustý kouř. Oheň byl uhašen ihned po explozi, ale ventilace tento černý mrak zředila a
rozehnala po celé lodi.
Ať už šlo o náhodu, nebo o zlý úmysl, výbuch natropil méně škody, než se dalo čekat. Mořské
vodě stačí malá skulina a tlak kterým loď působí na kapalinu, ve které je ponořená, stačí, aby voda
stříkala ze sebemenší trhliny jako z požární hadice. Čím větší je trhlina, tím větší je proud vody.
Ostatní nepoškozené přepážky však vydržely a mořská voda se nedostala do dalších prostor lodi.
Alespoň prozatím!
/2-9/
Všem velícím důstojníkům chvíli trvalo, než jim došlo, co se vůbec stalo. Hluk exploze se
smísil z hřměním, a údery vln. Proto také neměli první minuty po nehodě jakékoliv informace. Bylo
jim jasné, že od této chvíle byli nepřízní osudu vržení do nelítostné hry na život a na smrt. Ještě
stále vysoké vlny nedovolovaly spolu s výkyvy lodi spustit jediný člun! Nemožná byla i pomoc ze
vzduchu, z důvodu příliš malé viditelnosti, prudkého větru a hustého deště.
Pět minut po nehodě se do kormidelny vřítil velitel lodi. Oči mu slzely, neustále si je utíral
kapesníkem a z každým nadechnutím, jej přepadl dávivý kašel.
"Co se tu sakra děje, může mi to někdo z vás říct?"
"Kotelny číslo dvě a tři jsou vyřazeny z provozu, zatopeny až po strop. V jedničce je asi dvacet
centimetrů vody..." řekl mu druhý důstojník. Stáli proti sobě v modrém světle nouzového osvětlení.
Drželi se ze všech sil, aby je nestrhly prudké výkyvy lodi na palubu kormidelny.
"Zatraceně, Allane, dvakrát jsme se takřka položili na bok! Vlny zaplavily dokonce i člunovou
palubu. Víc jak pětatřicetistupňový náklon! Jediné štěstí, že máme dole víc jak čtyři a půl tisíce
krychlových metrů vody! Děkujte Bohu, že se loď nepřelomila v půli! Kde je hlavní inženýr?"
"Ve své kabině, zamkl jej tam první strojní důstojník..."
"Allane, tohle je zatraceně zlá situace, chápete to? Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco
takového stane! Tuhle loď nemůže nikdo živý opustit, alespoň v tomhle počasí ne! Kriste pane! Co
Bob?"
"Schytal to, kapitáne! Když bouchly kotle, procházel vodotěsnou přepážkou, dveře ho
přimáčkly, zabouchly se...!"
"Další ztráty?" zeptal se jej zděšený velitel lodi, doufajíc, že se mu tohle všechno opravdu
jenom zdá! "Po lodi se nesly fámy, že nám hrozí sabotáž... Ty kotle přece nemohly bouchnut jen
tak, pro nic za nic!"
"Z kompletní kotelny číslo dvě se nezachránil nikdo, pane. Muži na levoboku zahynuli ihned při
- 153 -
Antologie
explozi a ti dva Poláci na pravoboku se patrně udusili kouřem..."
"Dá se něco dělat?"
"Volal službu konající důstojník ze strojovny. Co nevidět zapojí pomocné generátory a začnou s
čerpáním vody!"
"Čerpáním vody? V boku bude díra jako hrom! Co chtějí čerpat proboha!" vyštěkl kapitán a
přešel k radaru.
"Vodu z jedničky! Tlačí se skrze dvojité dno. Přepážky vydržely! Muži, kteří tam tou dobou
byli, zapojily kotle na automatický provoz a opustili kotelnu. Průlez přepážky uzavřeli a zajistili.
Víc udělat nemohli..."
"Kde je můj zástupce? A kde jsou ostatní?
"James běžel za hlavním stevardem, ten protivný kouř se roznesl po celé lodi. Snaží se
přesvědčit cestující, že nehoří nikde na palubě..."
"Daří se jim to?" zeptal se ho kapitán. "Jak to bude z rychlostí, říkali něco ze strojovny?"
"Ti dva muži, jak jsem říkal, než opustili, jedničku, přehodili všechnu páru do parovodu na
pravé straně lodi. Měl by být nepoškozený po celé délce kotelen. Levý je vyřízený, zničila jej ta
exploze. Až osvobodí hlavního, budeme vědět víc!"
"Osvobodí?" zavrtěl kapitán hlavou. "Nemáme žádnou rychlost! Hrom do toho! Alespoň díky
bohu za ty dva! Jaký výkon předpokládal strojník, který měl službu?"
"Ne víc jak sedm a půl uzlu, kapitáne. Pojedeme na jednu turbínu. "Snad i deset, ale kdo ví..."
"Co třetí a čtvrtý důstojník? Kde jsou?"
"Uzavřeli a uzamkli všechny přístupy na člunovou palubu. Cestující začínají magořit, kapitáne!"
"Máme kouř ve ventilaci! Patrně poškozený plášť v trupu lodi a poničené pohonné agregáty! Vy
byste nemagořil? Až dostaneme slíbených sedm uzlů, povedete loď k Newfoundlandu! Do rána se
bouře uklidní, zbývá nám už jen několik dlouhých hodin... A co radiodůstojník? Je u sebe?"
"Snaží se dovolat na pevninu. V okolí není žádná loď, která by nám mohla pomoci! Při vlnách,
které nám tu zanechala bouře se k nám stejně nikdo nemůže přiblížit..."
"Jednou o tom napíšu knihu, Allane, jestli mě vyhodí z místa, a já budu muset tvrdnout na
pevnině, nebo v base! Alespoň se nějak odškodním! Chci mluvit s hlavním inženýrem, řekněte
Jamesovi, ať si vezme všechny nepotřebné muže a ať pozamyká cestující do kabin v nezakouřené
části lodi! Ještě se nepotápíme! Pokusíme se uhasit požár na palubě! Dejte rozkaz k vyslání
nouzového signálu... Jaká je naše poloha?"
"Těžko říct, pane. Je tu proud, teď ten vítr a vlny! Přidáme-li v úvahu náš nový kurz, budeme
takový sto padesát mil od pobřeží Kanady. Možná blíž, nevím kde teď můžeme být!"
"A družicové navigace?"
"Je pryč. Nedostatek proudu a ty výkyvy... Něco se muselo stát!"
"Dobře, zavolejte bocmana, ať si vezme dva muže a zjistí, kolik člunů nám moře ještě nechalo!"
řekl mu kapitán lodi, ve kterém by se nyní krve nedořezal. "Musíme něco udělat s tím kouřem. Co
ventilace? Je nastavená na zpětný tah? Musíme dostat čerstvý vzduch do lodi!"
"Někdo ze strojovny už na tom pracuje, pane!"
"Doufám, že se nezapíšu do dějin, jako velitel Titaniku!" zamračil se kapitán. "Požár v kotelně a
díra v lodi! Asi se dam na modlení! Držte kurz, je mi jedno jak, i kdyby jste měl pádlovat!"
/2-10/
"A neříkal jsem to, že se něco stane?" prskal hlavní inženýr. Sestoupil až na palubu dna lodi a
rozhlížel se kolem. Okolo něj stáli oba zbylí důstojníci. "Takže Bob to už má za sebou? Škoda ho,
byl to dobrý chlap! Co přepážka mezi námi a trojkou, zapřeli jste ji něčím?"
"Je zajištěna, až se moře uklidní, budeme tam moci navařit vzpěry, teď je to jen provizorium..."
- 154 -
Antologie
"Jestli se provalí, mužem jít tak akorát do prdele, chlapci!" zamračil se. "Další škody?"
"Funkční zůstala jen jednička, pojedeme na pravou turbínu, šéfe! Sedm uzlů, v nejlepším devět
až deset, bude to stačit, abychom tu naši krásku dostali do bezpečí, ne?"
"Jo, snad jo! Zapojte strojovnu na automatiku a vykliďte ji!" řekl jim a pohlédl do jejich
překvapených tváří. "Co koukáte jako žáby z prachu! Jestli to čelní stěna nevydrží, bude strojovna
zaplavena do tří minut! Vsadím se s vámi o co chcete!"
Oba muži zůstali nerozhodně stát, opustit strojovnu, když je loď ještě plavbyschopná? Albatros
se zprudka postavil na zadní a pak se naklonil na levou stranu. Kdesi zapraštěly stěny pod tlakem
ohromné spousty vody.
"Už chápete?" zeptal se jich hlavní inženýr. "V boku lodi může být díra jako hrom! Muže být
narušena pevnost obšívky, kostry a kýlu! Co tlak vody, který už teď máme v břiše lodi? Za nic
neručím! Mluvili jste s kapitánem?"
"Nemůže tomu uvěřit!" pokrčil rameny služebně mladší důstojník.
"Zdá se mu to jako noční můra?" uchechtl se inženýr. "Do rána ještě něco zažijeme! Jaké kroky
jste ještě podnikli?"
"Pomocné generátory už běží, stejně tak i pumpy v jedničce, je tam už teď po kolena vody..."
Přesunuli se do proskleného velínu strojovny. Osvětlený plán strojovny a kotelen jim ukazoval
přesný pohled na situaci, v níž se ocitli. Obě zaplavené kotelny byly rudě podsvíceny.
"Zdá se, že je zbytek lodi suchý!" zabručel napůl pro sebe zamračený inženýr. "Na co čekáte?
Na sirény? Opusťte ohrožený prostor, zůstanu tu sám! Připravte se k evakuaci, rozumíte? Buďte
připraveni na všechno!"
"Rozkaz, šéfe!" přikývli.
"Fajn, dejte k dispozici své muže kapitánovi, nechtě mi tu jen Samuela, kde je vůbec ten chlap?"
"Zavoláme ho sem!" přikývl druhý strojní důstojník a pokynul svému kolegovi. Odešli, pomalu
a tiše, tak jako odchází poražený pes s ohonem mezi nohama...
"Není to vaše vina!" zakřičel na ně hlavní inženýr a sedl si do pohodlného vypolstrovaného
křesla. Zadíval se na plán nejspodnější paluby lodi. Až na ránu uprostřed trupu všechny ostatní části
svítily hřejivým žlutozeleným světlem.
Posouvali se vpřed rychlostí sedmi uzlů. Vlny se zmenšovali a i sám vichr už tolik nedul. Loď
se přestala kymácet a její kurz se ustálil. Mířili k nejbližší pevnině, pomalu, aby si zachovali
alespoň tu sílu, která jim zbyla v podobě kotelny číslo jedna. Vydrž, říkal si inženýr. Vydrž holka,
nebude to dlouho trvat!
/2-11/
Kapitán sešel na člunovou palubu. Opřel se o zábradlí, a rozhlédl se kolem. Díval se do tmy,
poslouchal hučení vln a jejich tlumené údery o boky lodi. Vydrží? ptal se v duchu. Možná, že jsme
neměli opustit přistaví Nemohl se zbavit pocitu viny. Kriste pane, vzmuž se! říkal sám sobě. Tohle
není konec!
"Kapitáne?" oslovil jej první důstojník a dal mu ruku na rameno.
"Ano?" zeptal se bezmyšlenkovitě. Stáli ve slabém svitu světla z prostoru u bazénu. Na celé
palubě nebylo kromě nich ani živáčka.
"Přišli jsme o jeden člun na zádi... Vlna jej vyhodila z lůžka a mrštila s ním o spouštěcí zařízení!
Nedá se použít!"
"Není divu." přikývl velitel lodi. "Je zázrakem, že ještě plujeme na hladině. Co cestující?"
"Jsou ve svých kabinách, jak jste řekl. Buší do dveří, snaží se je vyvrátit, je slyšet pláč a
výkřiky. V celé lodi není pořádný proud, všechna světla svítí na poloviční výkon!"
"Zeptám se inženýra, jestli se s tím dá něco udělat. A kouř?"
- 155 -
Antologie
"Ještě pořád se drží, je těžký a štiplavý! Ale naneštěstí je jen na nižších palubách..."
"Co jste udělali s pasažéry nad kotelnami?"
"Zavedli jsme je do nástavby, rozdělili jsme je do kabin k ostatním cestujícím. Bojím se, pane,
co všechno se ještě může stát!" řekl mu James. "Slyšel jsem, že z kotelny číslo tři čerpají vodu!
Měla by být jen zatopena, i když si myslím, že ji těžko zprovozníme! Musely by se vyčistit hořáky,
armatury a panely řídící elektroniky budou nejspíš v háji! Říkal to hlavní inženýr! Někdo nakoukl
skrz poklop nad kotelnou! Je do poloviny pod vodou!"
"Za dvě hodiny začne svítat!" řekl kapitán tiše. "Už aby tahle noc skončila. Já jsem skončil,
Jamesi, chápete to?"
"Nebyla to vaše vina!" hájil jej první důstojník. "Kotle jste dali prohlédnout, odzkoušet,
nenalezli žádnou vadu! Alespoň to tak říkal druhý důstojník... Co když tuhle loď někdo prostě nemá
rád? A chtěl ji a vám všem ublížit?"
"Budu rád, až uvidím pevnou zem. Plavíme se jako přízrak temnou nocí, jako Bludný Holanďan
se spoustou uvězněných duší... Viděl jste tu operu od Wágnera?"
"Vy jste přece Boha neproklel, kapitáne!" usmál se první důstojník.
"Až opadne voda, pokusíme se na zkoušku spustit člun! Uvědomili jste pobřežní stráž?"
"Radiodůstojník se spojil s mysem Race. Do našeho sektoru už putují záchranné lodě a letadla.
Máme se držet!"
"Nic dalšího neříkal, Jamesi?"
"Ne. Žádná loď v doslechu, pane. Rozehnala je bouře. Žádná není v našem kurzu!"
"Když se potápěl Titanic, věděl o tom celý svět. Nejméně tři lodi byli v jeho blízkosti, ale
dokázaly připlout až ráno! Neděsí vás to?"
"Na Titaniku příliš riskovali, kapitáne!" řekl mu první důstojník. "My..."
"My jsme na tom stejně. Podstoupili jsme obrovské riziko, a teď za to musíme platit! Až bude
světlo, pustíte pasažéry, ale za každou cenu musíte zabránit panice. Uzavřete celé podpalubí a
nedovolte jim, aby se vrátili pro své věci..."
"To bude těžké, pane!"
"Já vím! Svolejte všechny námořníky na palubu. Kromě hlavního schodiště na zádi uzamkněte
všechny přístupy, jak jsem už řekl. Veškeré lidi, budu potřebovat tady!"
"Ano, pane!"
"Jamesi?"
"Ano, pane?" otočil se první důstojník ke kapitánovi. "Přejete si?"
"Tahle plavba se příliš nevydařila! Je mi to líto, opravdu! Nechci žádné sentimenty! Myslím na
to, jak dostat za bouře z doutnající lodi, která dostala přímý zásah! Je tu patnáct set cestujících a
členů posádky! Už nyní máme první ztráty!"
"Nejsme ve válce a moře není náš nepřítel! To je v pořádku, jsem rád, že vám můžu pomoci,
kapitáne!"
"Já taky, ani nevíte jak!" pousmál se velitel Albatrosa a znovu se zahleděl do temných vln
Atlantiku. Loď se pravidelně zvedala na oceánských vlnách. Ale on již teď věděl, že už nic nebude
jako dříve, tahle loď dosloužila. Cítil to v jejím křečovitém najíždění na jednotlivé vlny. Tížilo ji
velké množství vody v břiše. Nikdo jim nemohl zaručit, že loď vydrží a dopluje k pobřeží, aby tak
ukončila svou poslední třináctou plavbu v této sezóně.
"Zatraceně!" řekl si. "Kurva práce!"
"Volá Modrá Velryba, pane!" zakřičel na něj radiodůstojník. "Máme kontakt!"
"Co je to za loď?" zeptal se.
"Loví ryby, nic velkého!" uslyšel jeho odpověď.
"Řekněte jim, že děkujeme, ale my bychom potřebovali alespoň Queen Elizabeth II. Ať si zapíší
do lodního deníku naši současnou polohu setkání a přesný čas. Jak jsou rychlí?"
- 156 -
Antologie
"Patnáct uzlů, pane!"
"Poproste je, aby se vydali vstříc záchranným lodím a dovedli je k nám..."
"Ano, pane!"
"Modrá Velryba, zatraceně!" řekl si. Zavrtěl odmítavě hlavou. Rybářská loď, co tu k čertu dělá?
Nejspíš je taky překvapila bouře.
/2-12/
"Rád tě vidím, Samueli!" pousmál se inženýr a nabídl strojníkovi místo. "Tohle bude asi naše
poslední služba!"
"Nejspíš se té teplárně někde na předměstí nevyhnu!" pokrčil rameny. "Ošklivá noc, viďte!"
"Noc přízraků!" souhlasil. "Znal jste dobře prvního strojního důstojníka?"
"Asi tak jako vy, trochu miň, samozřejmě!" zakřenil se.
"Víte, že jsme teď jediní, kteří tady dole zůstali?"
"Ano, kapitán nechal všechny svolat na palubu, cestující i posádku. Nezávidím mu!" řekl mu a
opřel se. Seděl rozvalený jako prase a škrábal se na bradě.
"Jestli přepážka kotelny číslo tři někde povolí, nebudeme mít moc času!"
"Počítám s tím, šéfe!" řekl mu strojník. "Čerpáme z ní vodu! Nějaká dobrá duše ze strojní
posádky šla na průzkum! Zdá se, že výbuch zničil jen zařízení druhé kotelny! Problém je v tom, že
netěsní přepážka mezi druhou a třetí kotelnou a voda tam teče dost rychle!"
"Pumpy jsou pomalé! Víte, Samueli, že čím více vody je v lodi, tím rychleji se potápí?
Nečekejte, že vám řeknu, že jsme hrdinové! Spíše jsme jen obyčejný párek pitomců, který neví, co
se životem!"
Mlčeli. Poslouchali hučení pravoboční turbíny a snažili se uhodnout, co je ještě čeká. Každou
chvíli zaregistrovali temné praštění za zády.
"Tahle loď se mi vždycky líbila, už od začátku, šéfe, vám ne?"
"Nevypadala špatně!" souhlasil inženýr. Proskleným čelem velínu měli přehled o všech
zařízeních v hale strojovny až po přepážku, za kterou trůnily hlavní motory lodi, jimiž procházela
hřídel lodního šroubu. Sledoval dlouhé lesklé válce turbín, parovodní potrubí, odvod ke
kondenzátorům přebytečné páry uzavřeného systému, který byl nyní narušen výbuchem kotlů v
druhé kotelně.
Kdesi nad jejich hlavami tiše vrčely pomocné stroje. Celý prostor strojovny byl nyní opuštěný,
bez života. Samuel se zavrtěl v pohodlném křesle. Naklonil se nad kontrolní panel. Chvíli se díval
na prosvícený plán kotelen a pak si něco zabručel pod vousy.
"Co se děje, Samueli, něco ti nesedí?" pohlédl k němu inženýr. "Nejsme v pohádce a jde nám o
život!"
"V jedničce a trojce stoupá voda. Měli bychom zapojit všechna čerpadla a zvýšit jejich výkon!"
"Dobře!" souhlasil inženýr a v duchu blahořečil vývoji doby, že nemusí mít starosti s ucpanými
čerpadly, které nasála uhlí s vodou, jak tomu bylo v minulých dobách.
"Přepážka mezi námi a trojkou neustále skřípe, šéfe, mám z toho husí kůži!" otřepal se strojník.
"Už aby tahle cesta skončila!"
/2-13/
"Za dvě hodinu bude svítat, a tahle noc skončí, pánové!" řekl jim kapitán raněné lodi.
Shromáždili se v dolní části velitelského můstku. Loď stále tonula ve tmě. Pomalu klouzala k jejich
vysněnému cíli, který pro ně znamenal spásu.
"Jak si vedou cestující?" zeptal se prvního důstojníka. V mapovně spadlo několik knih z polic. Z
- 157 -
Antologie
kabiny radiodůstojníka se ozývalo silné pištění a ojedinělé atmosférické poruchy. Bouře zmizela.
Nechala za sebou čtyřmetrové vlny, která jak se zdálo, nebyly pro zraněnou loď smrtelně
nebezpečné.
"Rozdali jsme jim další deky proti chladu! Topení nefunguje! Stará se o ně část lodní posádky
spolu se stevardy a kuchaři. Někteří se nadýchali kouře! Jsou umístěni v kabinách a všech
společenských místnostech. Dostali teplý čaj a nějaké jídlo. Počkáme do rána, pane!" řekl mu první
důstojník namísto odpovědi. "Nemůžeme nic dělat. Nemáme dostatek energie pro světla na člunové
palubě. Zdá se, že se někde protrhlo vedení... A nakonec, venku je zima a vlhko! Fouká tam vítr a
prší!"
"Necháme je tedy tam, kde jsou. Podle inženýra nám nehrozí bezprostřední nebezpečí potopení!
Stroje pracují na třicet procent! Čerpáme vodu z kotelen jedna a tři. Trojku patrně nezprovozníme!
Jak jste říkal, Jamesi, je tam stále hodně vody. Kotle jsou zatopeny až do poloviny své výšky! Zdá
se, že voda akutně nezaplavuje další části lodi! Slyšel jsem, že je i v prostoru nad kotelnami, ale
není to potvrzeno!"
"Je pravda, že hlavní inženýr zůstal s jedním strojníkem ve strojovně? Nikdo z cestujících ani
členů posádky bez pověření není v podpalubí!" řekl jim druhý důstojník a čekal na další kapitánovy
rozkazy.
"Kdo je u kormidla?"
"Třetí důstojník, pane. Je tam taky jeho služebně nižší kolega. Drží kurz k Newfoundlandu.
Lodě ještě nejsou v dohledu, ani na radaru s dalekým rozsahem. Určitě nebudou dál, jak padesát mil
od pobřeží, počítám, že do osmé hodiny ranní bychom měli přejít na radarový kontakt!"
"A co ta rybářské loď?"
"Zmizela z radaru asi před dvaceti minutami, je dvakrát rychlejší než my..." pokrčil druhý
důstojník rameny.
"Chci po vás tohle," řekl jim velitel lodi. "Až se záchranné plavidla objeví na dohled, spustíme
čluny a převezeme cestující i část posádky na jejich paluby. Zůstanu tu já, můj zástupce, inženýr,
radiodůstojník a několik námořníků a strojníků. Pokusíme se dovést loď do některého přístavu,
nejlépe do St. John's. Je to lepší než nic. Tam ji odevzdáme pojišťovně. Poplujeme buď vlastní
parou, nebo se necháme odtáhnout záchrannými remorkéry..."
"Jak chcete zamezit cestujícím, aby se nevraceli do zakouřeného podpalubí pro své věci?" zeptal
se ho druhý důstojník.
"Nepustíme je tam!" řekl kapitán rázně. "Slyšel jste, Allane? Nepustíme je tam a basta!"
"Ale tak můžeme vytvořit živnou půdu pro vzájemné potyčky mezi cestujícími a členy posádky,
kapitáne!" řekl mu první důstojník. "Už nyní to mezi cestujícími jenom vře! Mají strach, jsou
nespokojeni, protože jsme jim neposkytli dostatek informací. Někteří si myslí, že na lodi vypukl
požár, jiní že se potápíme. Tohle nevytváří příliš přátelskou atmosféru, pane!"
"Tak jim řekněte pravdu, nažeňte je do prázdných sálů a řekněte, že nám bouchly kotle, že
máme dvě kotelny ze tří pod vodou a hrozí zatopení poslední kotelny a strojovny!"
"To je šílenství! Probíjí se na člunovou palubu, vznikne panika a mnozí budou chtít neprodleně
opustit loď, nikdo neví, co se může stát!" zhrozil se druhý důstojník.
"No vidíte," zamračil se velitel lodi. "Proto je necháme v nejistotě. Těch pár hodin, které zbývají
to snad vydrží!"
"Snad ano!" zamyslel se druhý důstojník.
"Jamesi!" otočil se k němu kapitán Albatrosa. "V pět hodin ráno si vezmete deset námořníků a
připravíte čluny! Do šesté hodiny chci mít každičký plavby schopný člun v pohotovostní poloze.
Musíme kontrolovat všechny přístupy na člunovou palubu, místa v člunech je dost, i když jsme o
některé přišli! Rozumíte? Nebudete je spouštět, dokud nevydám výslovný rozkaz. Dokud nebudou
lodi na dohled a my se s jejich posádkami nedomluvíme, nezačnou žádné záchranné akce."
- 158 -
Antologie
"Co když nás minou, kapitáne!" zeptal se ho druhý důstojník.
"Uvidí nás radaru. Nejlepší bude dát jím jasný signál, bude-li zataženo, vystřelíme nouzové
rakety. Vyletí dost vysoko, aby nás mohli nalézt! O ostatní se postará radiodůstojník, na kterém
bude spočívat veškerá tíha komunikace s ostatními loděmi, v nejhorším případě použijeme
signálních lamp nebo vlajek..."
"A jestli se potopíme dřív, než k nám dorazí?" zeptal se jej druhý důstojník.
"Tuhle větu, Allane, ani nevyslovujte. Své povinnosti znáte. Sejdeme se ještě před sedmou
hodinou. Teď půjdu za ostatními důstojníky nahoru do kormidelny a řeknu jim to, co jsem řekl vám,
s tím rozdílem, že oni dostanou specifické rozkazy! Vy budete mít na starost člunovou palubu a
naloďování cestujících a obsluhy člunů a jejich spouštění na vodu. Až zastavíme a budeme držet
loď tak, aby nedocházelo ke kolizi mezi bokem lodi a čluny, sejdou třetí a čtvrtý důstojník na
palubu A, a budou mít na starost plynulý a bezpečný odchod pasažérů na člunovou palubu, kde se
jich ujmete vy a vaši lide!"
"A co vrtulníky, pane. Hřiště je dostatečně prostorné i pro dva stroje. Mohli bychom požádat
pobřežní stráž o letadla, aby odvezli cestující do bezpečí, bylo by to jistě lepší, než je spouštět na
moře a odvážet k čekajícím lodím..."
"Ne, Allane, budeme stále daleko od pobřeží. Tahle možnost se nedá použít. Je mi líto, ale
budeme se držet konvenčních metod!"
"Takže v sedm, pánové, čekám, že odvede co nejlepší výkon, závisí na tom naše životy a hlavně
životy cestujících. Podle inženýra se tak rychle nepotopíme. Loď by se měla udržet na hladině
nejméně do večera, pokud se nezhorší počasí!"
"Kéž by tomu tak bylo!" povzdechl si druhý důstojník.
"Zkuste si odpočinout. Čeká nás perný den!" řekl jim velitel a chystal se vyjít po schodech do
kormidelny.
"Kdo nám dá pravidelné hlášení o situaci v podpalubí, budeme potřebovat informace o výšce
vody!" zeptal se jej první důstojník.
"Hlavní inženýr!" řekl mu kapitán. "Máme panel i tady na můstku! Ale na přístroje se nyní
nemůžeme plně spolehnout!"
"V pořádku, pane, děkuji!" přikývl první důstojník a otočil se ke kolegovi. "Nečekal jsem, že se
mé sny splní, Allane. Kdybychom se už nikdy neviděli..."
"Nech toho, Jamesi!" okřikl ho. "Na pohřební řeči je ještě dost času!"
"Už aby bylo po všem!" postěžoval si první důstojník a vyšel na člunovou palubu. Po svítání
nebylo ještě ani náznaku. Ráno si dávalo načas. Vítr fičel mezi anténami lodi a rozfoukával sotva
znatelný proužek dýmu vycházejícího z komínu lodi. Čluny ještě stále seděly na svých místech.
Tiché a připravené na všechno, což se o lidech říci nedalo...
- 159 -
Antologie
/ČÁST TŘETÍ - VLNOBITÍ/
/výňatek z výpovědi druhého důstojníka lodi Albatros/
"Když se na moři stane něco neobvyklého, pak vás to jistě velmi překvapí a nechci říci, že
rovnou vyděsí! Když došlo k té nehodě, nebo incidentu v kotelně číslo 2 a loď začala být
neovladatelná, myslím, že jsme začínali být skutečně vyděšení. Jediná věc, která vás napadne při
pomyšlení na temnou a zakouřenou loď s palubami plnými pasažérů, je, jak se z toho máme dostat?
A hlavně, jak z toho dostat cestující, protože když jsou vyděšení i oni, k panice a všeobecné hysterii
není nikdy daleko!"
/3-1/
Nikdo z cestujících, dokonce ani z těch, kteří obsadili kajuty umístěné dvě paluby nad
kotelnami, nevěděli, co se vlastně stalo. Samotný výbuch dokonale splynul s hřměním za kovovými
stěnami kabin. Trpělivě a rostoucím strachem očekávali konec bouře. Nikdo z nich zatím
nevycházel na chodbu, dokonce ani nevstávali ze svých lůžek, jen se ze všech sil drželi na posteli,
popřípadě se k nim připoutali k tomu určenými popruhy. Mnohým bylo špatně od žaludku a trpěli
mořskou nemocí. Posádka hotelové sekce, která byla ve službě, se snažila pomoci cestujícím z
jejich strádání, ale jak ulevit člověku, jež se točí na kolotoči, který se nemůže za nic na světě
zastavit?
Co se týče posádky lodi, byli ve službě jen všichni velící důstojníci na můstku a noční a
pohotovostní směna v kotelnách a strojovně lodi. Stevardi a kuchaři, kteří nebyli ve službě, se
snažili přespat tento nečas, a všem až na pár výjimek se jim to skutečně podařilo, takže dokud
nebyli probuzeni ostatními členy posádky, neměli o vnějším světě žádné zprávy. Členové posádky
měli své kabiny na palubách E a F. Většina z nich, stejně jako cestující, trávili tuto bouřlivou noc ve
svých kabinách. Většina z nich usnula tvrdým spánkem, protože již byli dostatečně naučeni spát za
každého počasí a urvat si z dne alespoň pár hodin na spaní, a připravit se tak na další službu.
Síla výbuchu šla více do stran než nahoru, takže cestující neucítili při neustálém kolébáni lodi
žádný náraz, který vytvořila rázová vlna a letící trosky zařízení kotelen. Na levé straně lodi v
epicentru výbuchu v levé části kotelny číslo 2 byl proražen bok lodi. Obšívka trupu se zprohýbala a
nýty držící jednotlivé pláty lodních pancířů vypadly ze svých míst a vzniklými otvory se dovnitř
nahrnula mořské voda. Exploze porušila také pevnost přepážek mezi mezi všemi kotelnami.
Trhlinami ve stěnách kotelen si voda začala hledat cestu do dalších částí lodi a v několika
minutách vyřadila z provozu i kotelnu číslo 3, jejíž přepážka byla na rozdíl od kotelny číslo 1 více
poškozena. Jakmile byla zatopena až po strop kotelna číslo 2, tíha vody a neustálé dorážení masy
větrem rozvířených vln, které si pohrávaly s lodí, vytvářely stále nové trhliny vně i uvnitř
poškozeného trupu lodi. Důsledkem toho byly, přes všechnu snahu posádky odčerpat vodu z lodi,
prakticky neustále zaplavovány všechny kotelny a horní část kotelen se zařízením na odvod spalin
do výfuků komína.
Voda se tlačila skrze prostor dvojitého dna i do strojovny a skladů v přední části lodi. Tu však
plně zvládala čerpadla v drenážním prostoru a vracela pozvolna přibývající vodu zpět do oceánu.
Těžký černý dým, jež ventilace rozehnala po dolních podlažích lodi, než byla klimatizace vypnuta,
se držel v chodbách a kajutách pro posádku. Cestující byli evakuování do prostor nástavby a
podpalubí lodi bylo prohlášeno za neobyvatelné. Mezi výbuchem a dobou evakuace však uplynula
jistá doba, než posádka lodi pochopila, jak vážné jsou škody.
To bylo i poslední kapkou, kterou se naplnil pohár trpělivosti a strádání některých cestujících a
přinutil je jednat na vlastní pěst.
- 160 -
Antologie
Aniž by posádka parníku něco tušila, schylovalo se každou uplynulou minutou od exploze k
propuknuti davové psychózy mezi cestujícími a některými členy posádky. Jen jedna osoba na lodi
tušila, co způsobilo výbuch v kotelně číslo 2. Nikdo z kompetentních důstojníku, kteří veleli
palubnímu a strojnímu mužstvu o ní neměli sebemenšího ponětí. Hra byla rozehrána! Karty
rozdány! Stalo se tak z části vůli osudu a z části přičiněním lidského ducha a planoucí zášti a
nenávisti.
/3-2/
"Říkám ti, že se něco muselo stát!" rozčiloval se vysoký muž statné postavy v jedné z kabin
nacházejících se o dvě paluby výše nad předělem kotelen 2 a 3. Bylo krátce po výbuchu a evakuace
pasažéru z kabin pod hlavní palubou ještě nezačala.
"Necítíš nic?" dál dorážel na svého kolegu. Ale ten se jen s mručením otočil na posteli a dál
hlasitě chrápal. "Sakra, něco se muselo stát, tohle není samo sebou! Celý den se kolébáme v bouři!
Je mi zle a teď ještě tohle!"
Muž vyšel do chodby a zaklepal na dveře sousední kabiny na téže straně lodi. Avšak nikdo se
neozval. Muž chvíli nervózně stál u zavřených dveří, aby se nakonec pomalým krokem
vyrovnávajíc přímo divoké výkyvy paluby lodi vydal ke schodištím v zadní části úseku pro cestující
na palubě D. Minul úzká dvířka únikových šachet z kotelny číslo 2. Zarazil jej ostřejší zápach kouře
a hukot vody. Vrátil se k nim a pokusil se je otevřít. Byla zamčena, avšak z jednoho místa, kde
dvířka nepřiléhala příliš těsně k obrubě vycházel proužek černého dýmu, který zanedlouho vystřídal
tenký hádek tekoucí mořské vody.
Zarazil se. V prvním okamžiku nevěděl, co dělat. Stál tam s otevřenými ústy a civěl na stále
zvětšující se louži. Paluba D se sice nacházela vysoko nad úrovní mořské hladiny, ale dorážející
masa mořské vody řinoucí se proraženým bokem lodi se s každou vlnou tlačila dovnitř a hledala
sebemenší skulinku, kudy by se dostala do dalších částí lodi, jejíž břicho ztěžklo několika tisíci
krychlovými metry studené mořské vody.
"Sakra!" sykl muž a konečně se odhodlal k pohybu. V tom okamžiku zhasla světla v chodbě. V
několika vteřinách je vystřídala namodralá záře nouzového osvětlení, takže muž ani nestačil
vykřiknou překvapením. Vrátil se do své kabiny a naklonil se nad svým spolu nocležníkem.
"Hej, vstávej tlusťochu! Vypadá to, že se budeme místo procházek kolem divů světa koupat ve
vodách Severního Atlantiku! Slyšíš mě, Hergott!"
"Dej pokoj, Same!" odbyl jej muž na posteli. "Něco se ti zdálo!"
"Pojď ven, něco ti ukážu!" tahal jej z pod přikrývek. "Vstávej ty jedno tlusté prase! Nic necítíš?
Jakoby někde hořelo!"
"Hoří ti akorát koudel u prdele! Už jdu!" soukal se z postele sádelnatý muž. Několikrát se
nadechl a pak dlouze krčil nosem. "Něco tu vážně smrdí, kamaráde. Nepodělal jsi se náhodou
strachy?"
"Tahle loď jde zaručeně ke dnu a my s ní!" zaječel mu do ucha vysoký muž. "Slyšíš, co ti celou
dobu říkají mé hlasivky? Potápíme se!"
"Hovno!" zabručel tlusťoch a vyšel ke dveřím. "Proč to s tou lodí tak háže? Co je s těmi
světly?"
"Sem!" ukazoval mu dlouhán, který jej předběhl.
"Co tam máš?" zastavil se u něj. "Nic nevidím!"
"Přinesu baterku! Klekni si..."
"To víš, že jo. A už nevstanu!" zabručel znovu tlusťoch a poslušně si klekl. Loď se právě silně
naklonila na levobok a on se praštil do hlavy, když s ní narazil do kovové stěny obepínající jádro
únikové šachty kotelen.
- 161 -
Antologie
"To je voda nebo jsi se pochcal?" otočil se k příchozímu muži.
"Tak si k tomu čichni!" navrhl mu dlouhán.
"Lízl jsem si, je to slaný, někdo si z tebe vystřelil!" zavrtěl hlavou.
"Nic necítíš?" zeptal se jej dlouhán a čapl si u stěny jen několik centimetrů od něj. Další vlna je
shodila na hromadu. Chvíli bylo ticho. Tlusťoch se vyškrábal na kolena a soustředěně zkoušel vodu
a povětří u dvířek ve stěně.
"Smrdí to tu stejně, jako v naší kabině!" zamručel. "Jestli to nejsou chcanky, pak už zbývá
jenom mořská voda! Ale co tu sakra dělá, když jsme vysoko nad čárou ponoru!"
"To bych taky rád věděl!" řekl mu dlouhán a oba muži se na sebe zpytavě podívali.
/3-3/
I v některých dalších kajutách pro cestující se začaly ozývat varovné hlasy, ale ještě nikoho
nenapadlo vyjít ven a zjistit objektivní situaci. Loď se již přestala zmítat, jak nad ní získávala
posádka stále větší kontrolu. Mnozí se uklidnili, ale semínko nejistoty v nich zasazené bujelo a
rašilo ve snaze prosadit se, aby z něj vyrostly květy zla. Dým z požáru kotelen se pomalu začal šířit
po lodi. Klimatizační systém lodi byl poškozen výbuchem a přestal plnit svou funkci.
"Mami, mám žízeň, dej mi něčeho napít!" žadonilo sotva pětileté dítě v kabině na palubě D.
"Miláčku?" probudila se jeho matka. "Miláčku?"
"To říkáš mě, nebo tomu dítěti?" zeptal se rozmrzele probuzený otec rodiny. "Proč mě budíte?
Víte co mi dalo práci zamhouřit oko? V té bouří se nedá vůbec spát!"
"Johny chce napít!" řekla mu jeho žena.
"To mu tu láhev, tu protivnou termosku, nemůžeš podat sama?"
"Ne, je na tvé straně postele. V úchytce na nočním stolku, zlato!" řekla mu již naježeným
hlasem. "Jsi sobec! Slíbil jsi nám báječnou dovolenou a místo toho hraješ v kasinu! Vůbec na nás
nemyslíš!"
"Ale jo! Už jí mám! Proč do toho taháš můj volný čas?" podal ji termosku a chystal se otočit na
druhý bok.
"Necítíš něco?" zeptal se své ženy. "Jakoby někde hořelo!"
"Ne! Co bych měla cítit? Já vím, že máš jako vedoucí podniku na výrobku kosmetiky výborný
čich, ale alespoň přes noc, bys toho mohl nechat! A nezamlouvej!"
"Neboj se, neprohrál jsem všechny naše peníze! Tohle je něco jako kouř z hořícího paliva,"
zamručel a vstal z postele.
"Běž spát, určitě se ti to jenom zdá!" odbyla jej a snažila se usnout.
"Táti?" natáhlo k němu ruku jejich dítě.
"Co je?"
"Tady máš ten čaj, už mám dost!" řeklo dítě. "Začíná mi být špatně! Asi budu zvracet!"
"Dobře, podej mi to," snažil se dát láhev na místo, ale upadla na zem. Sehnul se pro ní.
"Elizabeth?" zvolal náhle. "Elizabeth, slyšíš? Postarej se o syna! Jdu se podívat ven! Tohle se mi
nelíbí!"
"Co je, miláčku?" vstala z postele a naklonila se nad dítě. "To ta bouře! Nějak to s námi háže!
Brzy to přejde, uvidíš!"
Držela se palandy, na které ležel její syn a myslela na to, proč se loď tolik kymácí. Co když se
opravdu něco stalo?
"Ale tady fakt něco smrdí!" zauvažoval její muž, který stál na chodbě nedaleko od své kabiny.
"Jako nafta nebo olej! Jako by tu něco hořelo...!"
Chodba byla tichá, osvětlená jen nočními lampami. Nikde nezněly poplašné sirény. Jen ta loď se
až nezvykle nakláněla do všech stran, jakoby jeli na horské dráze. Takřka by upadl, kdyby se
- 162 -
Antologie
nedržel madla na boku stěny. Je to divné! říkal si v duchu. Loď se zmítala v křečích a posádka byla
bůhví kde. Do evakuace zbývalo několik dlouhých minut.
"Dobře, jdu se na chvíli podívat ven, nemáš nic proti?" zeptal se ženy, když nakoukl do jejich
kajuty. U dveří si vzal z věšáku huňatý župan a tiše zavřel dveře do chodby. Z věnčí k němu doléhal
jen hukot bouře.
"Taky se vám něco nezdá?" zeptal se jej za zády čísi hlas.
"Ježíši!" vykřikl tlumeně a otočil se.
"Polekal jsem vás?" zeptal se jej znovu malý obrýlený muž.
"Hrozně!" přiznal se. "Co vy tu děláte?"
"To co vy!" řekl mu mužík.
"Víte něco víc?"
"Ne!" zavrtěl hlavou. "Ale právě se snažím něco zjistit!"
"Fajn. Ale víte o tom, že nejsme pro nějakou výpravu na nepřátelské území zrovna oblečeni?"
"Ven nepůjdeme, tak co?" řekl mu malý muž jizlivě. "Tak půjdete se mnou? Nerad bych dělal
před svou ženou ze sebe blázna!"
"Nevěřila vám?
"A vaše žena vám snad ano?" uchechtl se. "Já se jmenují Schmit, jsem žid, nevadí vám to, že
ne?"
"Nejsem rasista!" přiznal se. "Já jsem Adams."
"Těšíme!" řekl mu a podali si ruce.
"Co navrhujete?" zeptal se jej a pohlédl mužíkovi do očí.
"Na totéž jsem se chtěl zeptat já vás, vážený!" rozhodil mužík ruce. "Bůhví..."
/3-4/
"Nechrápej tolik!" okřikl šestašedesátiletý muž svou o pět let mladší manželku. Oba sdíleli
kabinu první třídy v přední části nástavby na palubě A hned vedle schodiště na člunovou palubu.
"Vždycky naschvál tak nemožně chrápeš, když chci spát!"
"Nikdy ti to nevadilo, Jerry, co se s tebou děje?" zeptala se jej jeho žena. "A k tomu chrápeš o
hodně víc než já a nic ti neříkám! A ke všemu stejně nespíš!"
"Tvoje chyba, Mary, máš se ozvat! Slyšíš to?"
"Co?"
"Někdo chodí po chodbě... A teď? Zdálo se mi, jako by někdo zavřel dveře schodiště a zamkl
je!"
"Stárneš!" zabručela. "Máš halucinace!"
"Stárnu, máš pravdu, ale nejsem ještě hluchej, jak to vypadá, tobě by mohl u ucha vystřelit
kanón a bylo by ti to jedno, protože jsi hluchá jako poleno!"
"Nebuď vulgární, Jerry!" ohradila se. "Nejspíš mají důvod..."
"Důvod k čemu?" zeptal se ji. "Za chvíli nás zamknou v kabině a nedovolí vyjít ven! Co je to za
demokracii!"
"Ven chodit nemusíš!" řekla mu. "Máme tu záchod i sprchu!"
"Ženská logika!" postěžoval si a dlouze se zachumlával do přikrývek.
"Jsi horší jak starý pes, taky se dvě stě krát otočí dokolečka, než se rozhodne lehnout si!"
"Houby, to dělá kočka, pes..."
"Čert vem kočky i psy, Jerry, nech mě spát! Tohle je příšerná noc! Už aby bylo ráno! Počasí i
loď se museli zbláznit! Budu si stěžovat!" přerušila jej naštvaně.
"Jdu ven!" řekl ji a chystal se vstát.
"Nikam nepůjdeš!" okřikla jej. "Nastydneš se a budeš zase tři neděle skuhrat a výt bolestí. Mysli
- 163 -
Antologie
na své klouby!"
"Zatraceně, copak jsem stoletý dědek?" rozčílil se muž.
"Moc ti k tomu nechybí!" zabručela znovu a po chvíli zas hlasitě chrápala.
"Je to ale život!" mávl rukou. "Jak může ta ženská spát?"
/3-5/
"Někdo buší na dveře kabin!" nastražil tlusťoch uši. Slyšel hlasy několika mužů, ale jejich slova
nedokázal rozlišit od všeobecného hluku uvnitř lodi a rachotu vln a vichru, který ještě stále
zamíchával ohromné masy vod a všem ztrpčoval život.
"Vylezu ven," řekl dlouhán a chystal se vstát.
"Pánové! Vezměte si teplé oblečení a pojďte s námi na palubu, je to rozkaz velitele lodi!"' vpadl
do jejich kabiny statný vousatý člen posádky a rozsvítil světlo. "Cestující nesmí zůstat v podpalubí!
Pojďte laskavě nahoru!"
"Co se děje?" otočil se k němu tlusťoch.
"Čekáme jen na vás!" řekl jim místo odpovědi. "Všichni jsou již připraveni! Na palubu,
prosím!"
"Řekne nám tady, co se děje?" rozčílil se dlouhán. "Venku zuří bouře a vy nás chcete vyhnat
ven? Co se stalo? Pořádáte nějaké cvičení?"
"Nemám žádné pokyny k tomu, abych někomu něco vysvětloval!" řekl jim tvrdě námořník.
"Pokud nepojdete dobrovolně, mám povolení vás odtud vytáhnout násilím!"
"Zatraceně!" ulevil si dlouhán a natahoval si na pyžamo kalhoty a svetr. "Dělej tlusťochu! Zdá
se, že to myslí vážně, a já si nenechám zmalovat ciferník!"
Vyšli na chodbu. Na jejím odlehlém konci postával hlouček cestujících s několika námořníky.
Prošli okolo otevřených kabin, ve kterých panoval hrozný nepořádek, jak se jednotliví pasažéři
snažili ve zmatku vzít s sebou to nejcennější co měli. Za několik okamžiků již stoupali po schodišti
na hlavní palubu. Cestou se setkali s ostatními cestujícími z paluby D. Všichni mířili k palubám
nástavby.
"Tohle si někdo šeredně odskáče!" vztekala se jedna paní v županu. Nalíčená tvář se ji leskla
stékajícím potem. V očích mnoha lidí spatřili strach a obavy.
"Vidíš to taky, tlusťochu?" zeptal se jej jeho spolunocležník. "Měl jsem pravdu, něco se muselo
stát, něco vážného, jinak by tohle nedělali! Zkusíme se ztratit!"
"Kam, zatraceně, copak znáš tuhle loď? Nemám chuť se tu utopit!"
"Žádný strach!" usmál se dlouhán a vytáhl z kapsy u kalhot malinký revolver. "Tohle nám
pomůže se dostat z tohohle stáda!"
"Blázníš?" zhrozil se tlusťoch. "Na co ta zbraň!"
"Jdeme!" zamračil se dlouhán a vyšel ze schodištní šachty na palubě D proti proudu
povykujících cestující. "Jestli cekneš a vyvoláš zmatek, sejmu tě, tlusťochu!"
"Hej! Vy dva!" zakřičel na ně jeden z námořníků. "Koukejte jít na palubu! Tady nemáte co
dělat!"
Dlouhán natáhl ruku se zbraní a namířil ji na překvapeného námořníka. Nastala chvíle napětí!
Dlouhán dobře věděl, co dělá? Námořník neměl žádné informace o tom, že by byli cestující
ozbrojení! Nečekal ani to, že by někdo z pasažérů použil svou zbraň na někoho, kdo mu chce
pomoci!
"Táhni, nebo vystřelím!" zasyčel na námořníka dlouhán. "Myslím to vážně! Nebyli jsme tady!"
"Zbláznil jste se? Chceme vám pomoct!" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Nesmíte tu zůstat!"
"Mě už nikdo nepomůže!" řekl dlouhán. Chytil tlusťocha za klopu a postrčil jej do šera chodby.
Ostatní členové posádky i cestující si jich nevšímali. Loď se stále kymácela a postižený námořník
- 164 -
Antologie
měl sto chutí skočit po dlouhánově zbrani a rozbít mu hubu za tuto troufalost.
"Vypadněte! Běžte si po své práci, nebo opravdu vystřelím!" opakoval dlouhán svou výhrůžku.
Albatros se znovu povážlivě zhoupl na vysoké vlně. Všichni na chodbě se jen stěží udrželi na
nohou.
"Budu to muset nahlásit!" řekl mu námořník a začal pomalu couvat. "Tohle nemůžete!"
"Ale můžu!" řekl mu dlouhán a vystřelil. Hluk zbraně se smísil s hromobitím a divoké kolébání
lodi způsobilo, že nikoho nepřekvapilo spatřit válejícího se člena posádky, dokud nespatřili krev na
koberci.
Dlouhán s tlusťochem byli již dávno pryč a ztratili se v bludišti chodeb. Jeden s těchto mužů kul
svůj ďábelský plán, zatímco druhý byl překvapen a zdrcen skutečností, že se stal spolupachatelem
trestného činu a nebyl schopen nebohému muži pomoci. Chodba se vyprázdnila jako mávnutím
kouzelného proutku. Vyděšení cestující prchali s několika námořníky nahoru, zatímco jiní se marně
snažili pomoci svému kolegovi. Tohle se nemělo stát! Nikdo nemá právo útočit na své záchrance.
Loď se znovu otřásla pod náporem vln a naklonila se na levobok s takovou vervou, že se všem na
palubě zdálo, že se již nenarovná a převrátí se, aby navždy zmizela ve studených vlnách Atlantiku.
/3-6/
"Co budeme dál dělat?" zeptal se Schmit pana Adamse. Zavřeli se do jedné místnosti v zadní
části nástavby na palubě B a čekali, až pomine počáteční chaos. Spatřili cestující z nižších palub.
Námořníky, kteří bušili na dveře kabin a rozdělovali příchozí k ostatním na palubě.
"Tohle nevypadá dobře, vážený!" řekl mu Adams a zamyslel se. "Budeme se muset vrátit pro
své rodiny!"
"Neumím, plavat, pane Adamsi!" zachrochtal mužík. "Obávám se, že již všechny vyhnali z
podpalubí do nástavby. Někde tu naši drazí budou! Bůh od nás odvrátil svou tvář!"
"Snad to nebude tak zlé!" utěšoval jej.
"Počítám, že se tahle loď nepotopí zas tak rychle. Určitě by nezavírali schodiště na člunovou
palubu, spíše se mi zdá, že se snaží ze všech sil zabránit panice, a proto rozdělují jednotlivé
pasažéry do kabin a zabraňují tak jejich komunikaci mezi sebou! Určitě vypojili i telefony v
kabinách! Bude to vážné, pane Schmite, velmi vážné..."
"Nemůžeme tu zůstat, co když nás tu zamknou?" opáčil žid.
"To je fakt! Pojďme!" souhlasil a opatrně otevřel dveře. Chodby byly pusté a tiché. Zpoza dveří
kabin k nim doléhalo bušení rozčílených cestujících dožadujících se vysvětlení a nápravy. Loď se
stále zmítala v obětí vln. Světlo v chodbách potemnělo. Přepadl je zvláštní klaustrofobický pocit.
Vykradli se na chodbu a tiše za sebou zavřeli dveře.
"Můžeme jim nějak pomoci?"
"Ne. Nemáme klíče od kabin!" zavrtěl Adams hlavou. "Je to jako zlý sen! Musí mít zatracený
strach, když se odhodlali k takovému kroku!"
"Venku je ještě tma," podotkl Schmit. "Máte představu, co budeme dělat?"
"Ano. Ještě pořád je noc. Temná noc," přikývl Adams.
"Jak se odtud dostaneme, jestli hlídají schodiště?"
"To nevím!" zavrtěl hlavou. "Jestli nás chytí, zavřou nás do některé z nenaplněných kabin jako
ostatní! K tomu nesmí dojít!"
"Měli bychom najít ty, které nezavřeli a spojit se s nimi."
"Domluvit se na dalším postupu!" souhlasil Adams. "Ale co budeme dělat? Jsme jako ovce!
Vzbouříme se? Proti komu? Proti námořníkům? Neumíme řídit loď! Někde vzadu by mělo být
hlavní schodiště! Všiml jsem si jej předevčírem. Tahle loď je děravá jako sejra! Možná, že to bude
naše cesta k záchraně z tohoto vězení!"
- 165 -
Antologie
"Tahle loď je jedno velké vězení a my nemáme kam utéci! Bůh to všechno vidí, ale je mu to asi
fuk..." postěžoval si.
"Asi nemá o nás lidech moc valné mínění!" pousmál se Adams. "Musíme si pomoct sami!"
Prošli okolo uzamčených schodišť na člunovou palubu a horní palubu s jedním ze dvou
venkovních bazénů a hřištěm. Minuli služební prostory a zastavili se před velkou jídelnou, která
uzavírala zadní část nástavby na palubě B. Dveře jídelny byly uzamčeny. Ocitli se v malé temné
krátké chodbě mezi stěnami jídelny a nástavby lodi, jen několik kroků od průchodu na venkovní
promenádu s polokrytým bazénem, barem a verandou s francouzským oknem, odkud vedla cesta ke
hlavnímu schodišti.
"Musíme ven! Počítejte s tím, že tam bude spousta vody a větru!" řekl mu Adams. "Vidíte vedle
baru to široké schodiště? To je ono, ale nejdřív se podíváme na záď!"
"Ano, ale mám strach!"
"Budeme muset projít nechráněným prostorem a může se stát, že nás výkyvy lodi a vichr
smetou z paluby."
"Pokusíme se o to, pane Adamsi?"
"Ano. Doufám jen, že nezamkli dveře na promenádu!"
Zkusil zatáhnout za kliku. Dveře povolily bez většího odporu. K uším jim dolehl hluk větru a
bušení vln do boků lodi. Vyšli ven a zavřeli za sebou dveře. Opatrně ručkovali podél madel na stěně
a snažili se nehledět na poměrně vysoké vlny, jejichž tříšť dolétala až k nim.
"Tamhle to je!" zakřičel Adams mužíkovi do ucha. Nechtíc pohlédli na záď parníku. Záďová
paluba byla takřka neustále pod vodou. Jen občas spatřili poničené zábradlí a poškozené kryty
kontrolních šachet, kudy se drala mořská voda do nižších palub lodi. Záďová kotva byla pryč!
Vlajka na stožáru se divoce třepetala a zdálo se, že musí každou chvíli zmizet v husté kaši vln a
padajícího deště.
"Nesmíte se tam dívat!" bouchl Adams do svého přítele. "Nespadněte do bazénu. Byla by to
ostuda, kdyby jste se uprostřed Atlantiku utopil v bazénu se sladkou vodou! Musíme jít dál, dlouho
se tu neudržíme!"
"Ano, ano, už jdu!" přikyvoval mužík horlivě. "Za co nás trestáš, Bože, co jsme ti provedli tak
hrozného?"
"Za naše hříchy!" řekl mu Adams a vycenil na Schmita zuby. "Kdyby bylo hezké počasí,
promenádovali by se na všech palubách lidé. Skákali by do bazénu na horní nebo zadní promenádní
palubě, ohřívali by se na sluníčku, a popíjeli svůj drink!"
"Kdyby jsou jen chyby!" řekl mu jeho malý společník. "Tak co, vypadneme odsud? I když
stejně není kam! Co vůbec chcete dělat?"
"Všiml jste si, že je zadek parníku níž, než když jsme na něj nastupovali? Musí nabírat vodu!
Něco se muselo stát! Tohle není samo sebou!" řekl mu Adams. "Pokusíme přijít té věci na kloub!"
"Chcete si hrát na hrdinu?"
"Ne, chci mít co říci své ženě, až se vrátím, pokud ji vůbec najdu! Sakra! Někde tu máme své
blízké a hrajeme si na detektivy na lodi, která jde zvolna ke dnu na rozbouřeném moři!"
"Jdeme, než nás někdo uvidí!" souhlasil mužík a oba zmizeli ve vstupu schodiště vedoucích na
nižší paluby lodi, která zvolna nabírala vodu od kotelen směrem k zádi. Poškození bylo vážnější,
než by kdo čekal.
/3-7/
"Je tu někde hlavní stevard nebo lodní hospodář?" zakřičel jeden z námořníků na své kolegy,
kteří kontrolovali, zda jsou všechny, kabiny cestujících prázdné a uzamčeny.
"Byl tady, ale někam odběhl..."
- 166 -
Antologie
"Viděl jsem dva muže na promenádě na zádi!" zamával na ně. "U zadního bazénu!"
"A kde jsou teď?"
"Čert ví, nejspíš je spláchla voda," pokrčil námořník rameny. "Když jsem tam přiběhl, nebyli k
nalezení! Proč se máme honit za nedisciplinovanými pasažéry? Už tak to stojí za hovno!"
"Můžete vyskočit s lodi a odplavat domů po svých!"
"Tak co mám dělat?" křičel na ně příchozí muž.
"Vykašli se na ně a běž si po své práci!" uslyšel jejich odpověď. Mávl rukou. Ostatní mu
nevěnovali pozornost, byli příliš zaujati počítáním cestujících, jejichž jednotlivé počty v kabinách si
předem poznačili na zmuchlané cáry papíru.
"Dobře, sejdeme na céčko a podíváme se, jak si vedou naši kolegové!" navrhl jim jeden z mužů,
který byl nejspíše pověřen celou operací. Až na dva muže všichni odešli. Chodbami se neustále
ozývalo bušení a nadávky.
"Buďte sakra zticha!" zakřičel jeden ze zbývajících dvou mužů. "Děláme to pro vaše dobro!"
"Panebože, Gregory, pozor!" vykřikl druhý z námořníků a vymrštil se na nohy. Avšak protivník
byl rychlejší a upozorňovaný námořník se za hluku hromů skácel k zemi.
"Jestli neuděláš, co po tobě chci, dopadneš jako on!" upozornil jej hromotluk s požární sekyrou
v ruce. "Rozumíš mi?"
Další blázen! pomyslel si námořník. Slyšel o tom, že se v podpalubí střílelo. Odnesl to prý jeden
z členů posádky.
"Myslíte to vážně?" zeptal se muže se sekyrou.
/3-8/
"Tohle jsem hledal!" řekl dlouhán vítězoslavně tlusťochovi, jakmile se ocitli v prostoru jedné z
několika únikových cest ze strojovny. Na okamžik zaváhali u otevřeného vstupu do šachty
schodiště.
"Jdeme!" mávl rukou se zbraní a jako první začal sestupovat do nitra lodi.
"Copak jsi se zbláznil?" volal na něj tlusťoch.
"Tohle se nám už nikdy nenaskytne! Výjimečná situace!" pousmál se dlouhán.
V této části lodi nebylo ani živáčka, vyjma hlavního inženýra a strojníka ve velínu strojovny.
Nemohli si vybrat lepší čas pro provedení svého plánu. Do pěti minut sestoupili nepozorováni až na
dno schodiště a tiše otevřeli průlez do strojovny. V hale vládlo pološero. Jediná turbína, která byla v
provozu, vydávala dostačující zvukovou clonu, takže se nemuseli obávat prozrazení.
"Vidíš tam vpředu?" ukázal dlouhán na osvětlený velín, v němž spatřili dva sedící muže. Byli
příliš zaměstnáni, aby si něčeho všimli. "Tam je naše místečko!"
"O co ti, sakra, jde?" zeptal se jej tlusťoch.
"Čas mé pomsty nadešel!" mávl dlouhán pistolí a popostrčil vpřed svého společníka. "Tak dělej
sádlo a hni sebou! Potřeboval bys odtučňovací kůru!"
"Co tu budu dělat?"
"Jsi můj komplic!" zazubil se dlouhán. "Teď v tom jedeš se mnou, ať už chceš, nebo nechceš!"
/3-9/
"Uf, už jsem myslel, že tam nahoře vypustím duši!" postěžoval si mužík a pohlédl na Adamse.
"Teď už to bude v pohodě, to nejhorší máme za sebou, pane Schmite!" utěšoval jej.
Vlny byly stále dost vysoké na to, aby si pohrávali s lodí, a tak museli dávat dobrý pozor, aby se
nezřítili ze schodů. Kdesi dole uslyšeli cvaknutí dveří průlezu. Pak nastalo relativní ticho.
"Tam dole!" ukázal mužík do hlubiny čtvercové šachty. "Někdo tam byl, slyšel jste?"
- 167 -
Antologie
"Ano! Nejspíš někdo z posádky, protože všechny pasažéry zavřeli v kabinách nástavby."
Začali sestupovat. Opatrně schod po schodu. Ani Schmit, natož Adams neměli sebemenší
představu, co by měli podniknout. Bezmyšlenkovitě se vydali dolů stejnou cestou, jako jejich
předešlí návštěvníci. Míjeli pootevřené průlezy na jednotlivé paluby, ale nic z toho je nelákalo. Za
nějaký čas se ocitli na samém konci cesty a tiše poslouchali, zda za dveřmi neuslyší nějaký
podezřelý pohyb.
"Strojovna?" zeptal se mužík.
"Nejspíš, slyšíte to hučení? To budou turbíny. Opravdu to asi nebude zas tak zlé! Počkejte?"
zarazil se. "Slyším jen pravou turbínu, tyhle lodi mají nejméně dvě pohonné jednotky. Neptejte se
mě proč..."
"Abych pravdu řekl," přiznal se Schmit. "Ani mě to moc nezajímá!"
"Dobře, zkusíme otevřít dveře bez kraválu," řekl Adams tiše svému příteli. Pomalu přesunul
zámek do polohy otevřeno a zatlačil do ocelového plátu. Dveře se lehce a bez skřípotu otevřely.
"Podívejte!" sykl Schmit a ukázal na dva muže přikrádající se k osvětlené kukani nad podlahou
strojovny. "Tohle nebudou strojníci ani námořníci, pane Adamsi!"
"To opravdu ne!" souhlasil. Vyčkávali. Ani v nejmenším by si nedokázali představit, že se někdo
snaží unést loď v doznívající bouři. O tom, že je loď vážně poškozena neměl nikdo z civilistů ani
potuchy.
"Měli bychom je varovat!" navrhl Schmit.
"Ne. Jen bychom na sebe upozornili!" zavrtěl Adams hlavou. "Musíme sehnat pomoc!"
/3-10/
"Neslyšel jsi něco, Samueli?" zeptal se inženýr svého společníka. Ten však jen odmítavě zavrtěl
hlavou. Inženýr vstal z křesla a vydal se k východu z velínu. "Určitě se mi to nezdálo!"
"Ne nezdálo!" překvapil jej u dveří muž s revolverem. Nebýt toho, že měl v rukou zbraň,
připadala by mu tato situace nanejvýš komická. Spatřil před sebou dva rozdílné muže. Jednoho
čahouna, jehož výška činila určitě dobré dva metry a tlustého muže, který se podobal spíše
kopacímu míči. Vyšší z mužů mu byl poněkud povědomý! Oba měli na pyžama navlečené části
běžného oblečení a tak připomínali spíše klauny, než neznámé útočníky.
"Zpátky!" zakřenil se dlouhán na inženýra. "Běž zpátky, panáčku, nebo ti ustřelím hlavu!"
"Jako vtip je to dobrý..." pokusil se zmírnit tuto nanejvýš nepříjemnou situaci.
"Nežertuju!" zamračil se a naznačil mu, aby se dal na ústup. "Tlusťochu? Sežeň někde nějaké
lano, nebo drát, a taky kus hadru a izolepu. Trošku si s nimi pohrajeme!"
"Doufám, že to nemyslí vážně, šéfe?" otočil se k inženýrovi překvapený strojník. "Nejsme právě
v nejlepší situaci!"
"To nejste!" souhlasil dlouhán s úsměvem.
"Tahle loď je vážně poškozená!" vykřikl strojník. "Copak jste to nepochopili? Nevíte, co se
děje?"
"Lepší situaci jsme si nemohli vybrat!" pousmál se. "Už máš, co jsem chtěl, tlusťochu?"
"Myslím, že je ještě čas všeho nechat," řekl mu inženýr. "Tahle noc byla obtížná pro nás
všechny!"
"To je jen začátek!" nepřestával se dlouhán křenit. "Vy, šéfíku, zastanete tady hle v křesle a váš
kumpán si půjde sednout do kouta!"
"Tady máš všechno, co jsi chtěl," vrátil se tlusťoch do prostoru velínu.
"Výborně! Teď oba svážeme. Tomu druhému dáme roubík, šéfíčka potřebujeme nechat mluvit,
alespoň prozatím!" pokýval dlouhán významně hlavou. Inženýrovi připadalo, že se musel zbláznit.
V první chvíli jej napadlo vymrštit se proti muži s pistolí a při troše štěstí jej i se zbraní srazit k
- 168 -
Antologie
zemi. Ale sám se do tak riskantního podniku pustit nemohl. Otočil se ke strojníkovi. Na okamžik se
střetli očima. I on měl tentýž nápad, ale překážel mu tlustý muž.
Teď, nebo nikdy! řekl si a vyskočil z křesla. Dlouhán uhnul jeho pohybu a praštil inženýra
pažbou do zátylku, jako by předem počítal s jeho reakcemi. Tlusťoch mezitím svázal strojníka,
který se ani trochu nevzpíral.
"Takhle ne, šéfíku, vezmi si příklad ze svého kolegy!" zamračil se dlouhán a dotáhl jeho tělo
zpět do křesla, kde jej bez problémů svázal a čekal, až přijde k sobě.
"Máte odvahu!" řekl mu už uklidněný dlouhán. Pozoroval inženýra, jak si jazykem vlhčí rty a
snaží se protáhnout krk. "Kdybych vás nepotřeboval, byl byste již mrtvý! Pěkná vyhlídka ne?"
"Omrzel vás život?" zeptal se jej inženýr, jakmile mohl mluvit.
"Pročpak?"
"Za zády máme dvě kotelny plné vody. Od nich nás odděluje jen jedna vodotěsná přepážka!
Nevíme, jestli je poškozená a jak dlouho vydrží. Může se provalit každou minutou!"
"Ale jděte!" zavrtěl dlouhán hlavou. "To by jste tu tak klidně neseděli. Určitě jste si už všechno
předem spočítali, nemám pravdu?"
"Nechceš taky?" zeptal se tlusťoch svého společníka. Cpal se jejich svačinou, hlasitě přitom
mlaskal a od úst mu padaly drobky.
"Musíte ho omluvit, nemá zrovna společenské chování!" řekl inženýrovi a otočil se k
tlusťochovi. "Něco mi tam nech!"
"Nevěříte mi?" zeptal se jej inženýr.
"Vám?" pohlédl mu dlouhán do tváře.
"Ano, mně? Neviděl jste, co se tam nahoře děje?"
"Ale ano. Zacházíte s lidmi, jako by to bylo stádo dobytka a ne ctihodní a bohatí cestující! Ze
všemi zacházíte jako s dobytkem!"
"Co chcete dělat?"
"Teď zrovna nic. Budu čekat! Nechám ty nahoře chvíli v nejistotě, ale nejdřív zablokuji vstup ze
schodiště!"
"Jak se jmenujete?" zavolal na něj inženýr, když se dal dlouhán k odchodu. Zastavil se ve
dveřích velínu a otočil k němu hlavu.
"To není důležité!" řekl mu a sestoupil po žebříku na palubu strojovny. Inženýr se ihned na to
pokusil vymotat z pout, ale jediné, čeho dosáhl, bylo že si pořezal zápěstí.
"Nesmíte si ubližovat!" řekl mu tlusťoch. "Nemáte se rád? Alespoň trochu lásky k sobě
samotnému byste mohl mít! Ještě nám vykrvácíte! Naštěstí je to jen povrchové!"
"A co vy?" zavrčel na tlusťocha. "Kde je vaše láska?"
"Kdo ví?!" řekl vyzývavě a dojedl svůj díl.
Tahle noc bude sakramentsky dlouhá! řekl si inženýr a snažil se co nejpohodlněji posadit.
Poraněné ruce svázané za opěradlem jej neustále bolely. Pohlédl ke stropu a zhluboka se nadechl.
Za nic na světě by nechtěl skončit svůj život utopením.
"Vy toho muže znáte?" zeptal se inženýr tlustého muže.
"Ne, ale říkal, že když mu nepomůžu, zastřelí mě!"
"A vy mu věříte?" zeptal se jej inženýr znovu.
/3-11/
"Vidíš, Mary? Neměl jsem pravdu?" rozčiloval se starý muž v jedné z kabin na horních
palubách lodi. "Zavřeli nás tady jako skot?"
"Nevím, co vám na to mám říci," pokrčil muž rameny.
"Cestoval jste sám?" vyzvídal stařík. "Kde jste měl kabinu?"
- 169 -
Antologie
"Na palubě D, číslo sto čtyřicet osm. Byli jsme tam tři, celkem dobře jsme se dali dohromady.
Rozdělili nás do různých kabin. Všechny cestující z podpalubí poslali do nástavby. Někteří prý cítili
kouř, alespoň to tvrdili."
"Že by na lodi hořelo?" zděsila se stará paní. "Jerry, myslíš si, že na palubě skutečně hoří?"
"Uklidni se!" okřikl ji. "Neznáte nějaké další informace? My jsme celou dobu byli v kabině, od
té doby, co skončila večeře, a pak se přihnala ta bouře!"
"Mezi lidmi kolují různé zprávy. Někteří prý slyšeli hukot vody valící se do podpalubí. Jiní
tvrdí, že ve strojovně a kotelnách vypukl požár. Další, že jsou strojovna i kotelny pod vodou.
Nevíte, čemu máte věřit!"
"Ale něco se muselo stát, proč by vás jinak vyhnali z kabin?"
"Máte pravdu, myslím si však, že pravdu nám nikdy neřeknou! Určitě mají obavy z paniky.
Jsme daleko od pevniny a kolem není žádná suchá zem. Jen tenhle kus železa!"
"Jak se vůbec jmenujete? Když už musíme spolu zabít čas, je dobré vědět, s kým máte tu čest."
"Henry Ford," představil se muž. "Ale nemám nic společného s mužem jehož jméno nosím.
Podnikám úplně v jiném oboru!"
"Já jsem Jerry a tady je má žena Mary. Žijeme z toho, co jsme si vydělali. Ale záplat pánbůh
máme se docela dobře. Děláte do potravin?" vyzvídal starý pán.
"Tak trochu," přitakal dotazovaný muž. "Psí konzervy, jestli vám to něco říká."
"Žrádlo pro psy?" rozesmál se stařík. "Doufám, že docela dost vyděláváte! Lidské blbosti není
nikdy dost. Ale nic proti vám. Nikdy nevíte, na čem trhnete balík!"
"To máte pravdu. Ale nemyslím si, že by se ti miláčci milionářů a zbohatlíků, kteří si hned musí
koupit drahého psa, mají zle. Ty konzervy jsou dobré i pro lidi. Měl byste vidět to libové maso,
drobně nasekanou zeleninu a další přísady..."
"Jako by nestačilo, že v některých zemích Asie a Afriky jsou hladomory! To musíme dělat
speciální žrádlo pro psy a kočky!" rozčílila se Mary. "No, nemám pravdu?"
"Jsi přecitlivělá!" odbyl ji Jerry. "My přece nemůžeme za stav, který panuje na tomto světě. Co
myslíš, Mary, že zmůže jednotlivec?"
"Myslím, paní, že to není zas tak zlé! Existují různé charitativní organizace, sbírky a konta pro
lidi v ohrožených oblastech," řekl ji návštěvník. "Nemám pravdu, pane?"
"Potíž tohoto světa je v tom, že málo lidí, jen ti vyvolení, mají miliardy a ostatní nic!" mávl
stařík rukou. "Mít peníze není hřích, ale hromadit je a skrblit ano, co myslíte, pane Forde?"
"Kdybychom neměli peníze, nebyli bychom na téhle lodi!" pousmál se. "Já milionářem nejsem,
záplat pánbůh. Mít starosti s tolika penězi, já vím, sám mám dost peněz, ale..."
"Co to bylo?" vykřikla staré paní. "Slyšeli jste?"
"Ano?" otočil se k ní Henry a zaposlouchal se do skučení větru, v jehož zpěvu zaslechli vysoký
tón parní píšťaly.
"Potápíme se?" zeptala se jich Mary.
"Určitě ne!" ujistil ji její manžel. "Už by mohlo svítat!
"Ale teď by se mi ty miliony hodily!" řekl jim prodavač psího žrádla. "Koupil bych si novou
loď a tuhle bych poslal k čertu!"
/3-12/
"Můstek volá strojovnu!" ozval se kapitánův rozčílený hlas ve sluchátku v dlouhánově ruce, do
teď zavěšeném na držáku ve stěně.
"Tady strojovna," odpověděl mu neznámý muž. "Jak se vede, kapitáne?"
"Kdo je tam? Kde je inženýr?"
"To by jste rád věděl, kapitáne!" řekl mu dlouhán a labužnicky se rozvalil v křesle. Rozhlédl se
- 170 -
Antologie
po hale strojovny, která teď patřila jemu, jenom jemu a nikomu jinému.
"Nechtě těch srandiček!" zakřičel velitel lodi do telefonního sluchátka. "Po lodi se mi potuluje
spousta bláznů s pistolemi a požárními sekyrami! Co jste sakra zač! Odkud mě znáte, chlape? A co
děláte na mé lodi!"
"Říkejte mi dlouháne, všichni mi tak říkají!" řekl mu jemným hřejivým hlasem.
"Cože? Dejte mi inženýra, slyšíte?"
"Přijďte si pro něj, je jaksi indisponován, takže nemůže chodit! Ovládám vaši loď, kapitáne!"
"To vy jste pustil sirény? Vyvoláváte zbytečnou paniku! Dejte mi k telefonu inženýra, musím s
ním mluvit!"
"Co když on nechce mluvit s vámi? Co když dám, ostatním cestujícím vědět, co se tu vlastně
děje? Jak by jim bylo, kdyby se dozvěděli, že je tahle kocábka takřka neovladatelná? Nebo ještě
lépe, můžu zastavit stroje!"
"Vy jste blázen!"
"Ne, kapitáne! Blázen jste vy!"
"Co jste udělal s mými muži?"
"Jsou živí a zdrávi, alespoň prozatím!"
"Jaké jsou vaše požadavky?"
"Žádné nemám, kapitáne!" rozesmál se dlouhán. "Chci jen zpestřit již tak nudnou plavbu..."
"Za chvíli bude svítat, plují nám vstříc záchranné lodě, nemáte šanci!"
"Ale ano! Mám s sebou výbušniny. Co kdybych vyhodil stěnu kotelny, která sousedí se
strojovnou? Zaplavím strojovnu a vy si už ani neškrtnete! Pamatujte na to, že máte na palubě jeden
půl tisíce lidí!"
"To je vydírání!"
"Ne, přátelské varování! Můžeme se domluvit, co vy na to?"
"O čem se chcete domlouvat?"
"Vím, co máte na mysli, kapitáne. Tahle loď nemusí doplout ke břehu. Může se stát všelicos,
chápete? Jakou má asi pro společnost cenu? Kolik by za ní dostala firma provozující tuhle loď?"
"To nevím," přiznal se kapitán.
"Kolik byste dostal vy?" zeptal se jej dlouhán.
"Nerozumím vám!"
"Nechme toho!" zabručel dlouhán. "Uděláme dohodu!"
"Jakou dohodu?"
"Nechám vás, abyste zachránil cestující s části posádky..."
"A vy? Co z toho budete mít vy?"
"Dobrý pocit na srdci!" povzdechl si dlouhán a přendal si sluchátko do druhé ruky.
"Jaké budu mít záruky?"
"Jakou budu mít já záruku, že sem nepřiletí komando protiteroristické skupiny a nezabijí mne?"
"Dobře! Až vám řeknu, zastavíte stroje? Budete dbát mých pokynů? Ty znáte se vůbec v
ovládání?"
"Lip než si myslíte, kapitáne!" řekl mu dlouhán jizlivě. "Jestli však uslyším na hlavním
schodišti jakýkoliv podezřelý šramot, můžete se z lodí i lidmi rozloučit! Víte jak to myslím!"
"Vám nezáleží na životě?" zeptal se jej kapitán nevěřícně. "Kdo jste doopravdy?"
"Tajemný muž, který kdysi sloužil na vaší lodi, pane!"
"Vy jste se zbláznil! Nemáte se rád?"
"Ale ano, mám se rád, ale jestli zemřu, pak jen vlastní rukou! Ještě se ozvu, kapitáne!" řekl mu a
zavěsil.
"Nikdy by mě to nenapadlo!" řekl mu tlusťoch.
"Co jako?" zeptal se ho dlouhán bezmyšlenkovitě.
- 171 -
Antologie
"Že za to všechno můžete vy!"
"Budeme boháči, možné i slavní, kdo ví!" řekl mu dlouhán. "Pokud se ke mně přidáš!"
/3-13/
"Může to udělat?" zeptal se první důstojník velitele lodi. Všichni velící důstojníci se nacházeli v
kormidelně. Byli také svědky kapitánova rozhovoru s mužem, který obsadil strojovnu. "Máte tu
nějaké zbraně?"
"Jsme na parníku, Jamesi! Máme tu několik osobních zbraní. Pistole, nic víc! A my nejsme
cvičení na přepadové akce! Jsme námořníci na osobní lodi, ne komando!" řekl mu velitel lodi.
"Stačí, když nějakým způsobem otevře průlez vodotěsné přepážky kotelny číslo tři. Voda se o
zbytek postará!"
"Co navrhujete, kapitáne?" ozval se třetí důstojník.
"Co navrhuji?" pohlédl mu kapitán do očí. "Mám všem pasažérům říct, co se stalo a jaké máme
vyhlídky? Chcete abych pustil cestující z kabin? Ušlapali by se a pozabíjeli navzájem při úprku ke
člunům! Ne, dokud nebude světlo a lodi v dohledu, musíme je nechat tam kde jsou! Trocha
nepohodlí je nezabije!"
"Ale to znamená..." skočil mu do řeči druhý důstojník.
"Já vím, Allane, co to znamená! V sázce jsou lidské životy. Musíme doufat, že není zas takový
blázen, aby zaplavil strojovnu!"
"Existuje ještě jiná cesta, než zaplavené kotelny a hlavní schodiště?" zeptal se první důstojník
všech mužů v kormidelně.
"Do strojovny vede několik cest, ale ty bude určitě hlídat! Kontrolní šachta!" řekl druhý
důstojník pomalu. "Vede z paluby C až na palubu F do prostoru za pomocnými stroji. Snad
o ní nebude, ten magor, vědět."
"Allane?" přerušil jej kapitán. "Myslel jste na to, že by mohl mít komplice? Co když není sám?"
"Nejsem člen přepadového komanda!" řekl mu druhý důstojník. "Může mít komplice! Proč ne?
Ale proč to dělá? Myslíte, kapitáne, že může za výbuch v kotelně?"
"Odpojil délkové řízení, Allane. Musí proto mít alespoň základní znalosti o obsluze zařízení ve
velínu, ale i kdyby je neměl, vždy se naskytne možnost, jak tu či onu věc ovládnout! Jediné, co
můžeme, je vést loď stejným kurzem jako doposud a střetnout se se záchrannou skupinou!"
"Ten chlap tu musel dělat! Plavil se na lodi! Sám to říkal! Co když se za něco mstí? Byl
propuštěn? Jestli ano, zjistíme o koho jde!"
"A co?" ozval se první důstojník. "Odzbrojíme ho, zneškodníme a předáme policii?"
"Nebo Poseidonovi?" přikývl kapitán. "Jestli splní své výhrůžky. Proč by obětoval život tolika
lidí? Vždyť jde o pirátství! Unesl loď a převzal nad ní nezákonně kontrolu!"
"Třeba je to terorista!" zamyslel se Allan. "Bude chtít od společnosti výkupné?"
"Půjdu se na tu šachtu podívat, kapitáne!" nabídl se první důstojník. "Zkusím opatrně sejít po
žebříku a podívat se, co by se dalo dělat. Souhlasíte?"
"Jamesi! Teď není čas na nějaké hrdinské kousky! Mohl tuto cestu objevit a zajistit tak, aby po
ní do strojovny nikdo nepronikl! Mohl udělat cokoliv!" ohradil se kapitán, a otočil se k příchozímu
muži.
"Lodi pokračují v našem kurzu, pane! Nemám hlášení o žádné bouři. Bude zamračeno a středně
silný vítr. Vlny do čtyř metrů!" vyhrkl ze se radiodůstojník, jen co vešel do kormidelny.
"Vlny do čtyř metrů?" zamyslel se kapitán lodi. "Zatraceně! Potřebuji vodu jako zrcadlo. A s tím
bláznem ve strojovně! Musíme ho odtamtud dostat stůj co stůj, ale jak? Myslíte si, že má opravdu
výbušniny?"
"Nikdo z námořníků neviděl u žádného z cestujících..." zamračil se třetí důstojník, chtěl ještě
- 172 -
Antologie
něco namítnout, ale byl přerušen.
"Mohl si jí přinést ještě před vyplutím a ukrýt někde ve strojovně. Mohl ji mít přímo na těle!
Může jít o plastickou trhavinu, nemusí jí být mnoho. Kilogram by nadělal víc paseky, než výbuch v
kotelně číslo dvě!" zhrozil se první důstojník.
"Takže budeme brát tuto hrozbu vážně, pánové!" řekl jim kapitán. Pohlédl na své muže, stojící
okolo něj. U nikoho nepostřehl náznak ani sebemenšího strachu. Obavy měli všichni. Byli si dobře
vědomi dvojnásobného nebezpečí v podobě zaplavených kotelen a toho muže.
"Ale co uděláme?" zeptal se všech první důstojník. "Čas běží proti nám!"
/3-14/
Nejsi žádný supermani říkal si James, když sestupoval na hlavní palubu.
Doprovázel jej jeden z námořníků, který měl za úkol provést jej bludištěm chodeb ke zmíněné
kontrolní šachtě. Představil si zamčené cestující v kabinách a proběhl mu mráz po zádech. Jako ze
špatného filmu, ale co jiného se dalo dělat? Dvě kotelny plné vody, několik pomatenců a
čtyřmetrové vlny zbylé po bouři. Bude to husarský kousek spustit čluny a neodřít jim lak! zamračil
se.
Vystoupili z nástavby a prošli okolo bazénu na zádi po schodech na zadní palubu, kterou stále
omývala voda! Tam se oceán dokonale vyřádil a ukázal jim svou moc.
"Už tam budeme!" řekl mu námořník a jako první otevřel poklop na pravé straně. Byl
pokroucený, ale díky řádění živlů, které jej takřka vytrhly z lůžka, šel poměrně lehce otevřít. Stáli
kousek od pokřiveného zábradlí a dívali se na rozvlněnou hladinu oceánu.
"Dole bude dost vody!" řekl mu ještě a ukázal na otevřený vstup do šachty. "Určitě věděl, jak to
tu vzadu vypadá! Tohle by ho nenapadlo!"
"Proč nikdo ten poklop pořádně nezajistil?" zeptal se jej James a položil nohu na první příčli
kovového žebříku. "Všechno je tu vlhké, klouže to. Nemáte lano? Budete mě jistit. Nerad bych si
rozbil hubu!"
"Moment!" přikývl muž a za okamžik byl zpátky s lanem svázaným do osmičky. "Nebyl na to
čas. Jak jsme se sem měli dostat? Přístup k šachtě je jen odtud a ze strojovny. Na moři jsou vlny
schopné vyhodit z lůžka nákladových jícnů jejich několik stovek kilogramů vážící ochranné kryty!
A tohle je jen malý poklop, pane!"
"A to si říkáme, že nás moře živí!" postěžoval si James.
"Loď jsme zajistili podle rozkazu, pane. Kdo mohl čekat, že..." řekl mu námořník.
"Neomlouvejte se, slyšel jsem kapitána, jak říkal o spoušti na zádi, když se vrátil nahoru na
můstek!" pohlédl na něj James. Přivázal se k lanu horolezeckým způsobem tak, aby se mu lano
neuvolnilo a kývl na námořníka.
"Dobře, já si tu sednu a zapřu se o obrubeň, jaké budou signály, pane?"
"Budete povolovat lano, dokud se neozvu. Jedno škubnutí bude znamenat - stop, dvojí - vracím
se. A trojí, že to můžete zabalit a jít na kafe! Vyzvednete si mě, až přijdou muži s plastikovým
pytlem."
"Ten poslední signál byl žert, pane?" zakřenil se námořník. "To na vás mám čekat, dokud se
nevrátíte?"
"Nejsem žádný hrdina, kamaráde, rád bych se odtamtud dostal!" řekl mu první důstojník.
"Počkáte tu na mě?"
"Proč tam tedy lezete, šéfe?" nechápal muž sedící na mokré podlaze s nohama zapřenýma o
obrubeň otevřeného ústí šachty. James byl již na šesté příčli. Vystrčil hlavu ven a usmál se na něj.
"Nechci dělat svému minulému stavu ostudu! Zkouším, jestli je to horší, než velet
torpédoborci!"
- 173 -
Antologie
"Tak na tohle vám neodpovím!" zamračil se námořník a pomalu pouštěl lano. Nebylo právě
dvakrát suché a tlačilo jej do zad. Loď se stále dost kolébala a díky vodě v podpalubí se rychle
vracela z výkyvů, takže mu dělalo dost problémů zůstat sedět na místě a nehýbat se. Popotáhl
nosem a zaposlouchal se do hučení vln.
"Jestli tohle přežiju, dám se na víru!" řekl si a pohlédl do šera kontrolní šachty. "Přísahám!"
/3-15/
"Jste tam kapitáne?" zeptal se dlouhán do ticha na druhém konci linky. Seděli s tlusťochem ve
velínu a hlídal oba muže. Po pravdě nečekal nic převratného. Rozhodl se jen, že využije vhodného
okamžiku k provedení svého záměru. Všechno měl připraveno a promyšleno, jen nečekal, že
výsledek jeho vlastní akce nabude takových rozměrů.
"Ano. Plujeme stále stejným kurzem!"
"V pořádku! Pamatujte si, že svůj slib dodržím, nechci si vzít na svědomí životy cestujících.
Doufám, že to oceníte, kapitáne!"
"Víte, že to, čeho jste se dopustil by se dalo kategorizovat jako pirátský čin?"
"Piráctví?" zasmál se dlouhán. "Oloupil jsem někoho? Poškodil vaši loď? Já jsem jen zabral na
čas vaši strojovnu! Vlastně inženýrovu strojovnu, kapitáne!"
"Postaví vás před soud!" řekl mu kapitán. "Za tu explozi můžete taky?"
"Ale kapitáne! Víte jak vypadám? Nikoho jsem osobně nezabil!" dušoval se dlouhán a čekal na
kapitánovu reakci.
"Na co si to hrajete? Vašim přičiněním zemřelo několik lidí a ohrozil jste celou posádku i
cestující na palubě! Kvůli čemu? Osobní pomstě?"
"Chci vám ještě říct, nenamáhejte se někoho posílat tou šachtou úplně vzadu na nejvyšším
podlaží strojovny! Dal jsem tam nálož, jestli někdo otevře průlez vyletí! A já pak odpálím zbytek,
rozumíte?"
"Dokonale! Snažím se zjistit, jaký je váš motiv!"
"Osobní, kapitáne!" řekl mu dlouhán. "Nic proti vám! Jde zcela o osobní záležitost, kapitáne!
Mezi mnou a společností, která vás zaměstnává"
"Kdyby se ve strojovně naskytly nějaké komplikace!"
"Nebudou žádné, kapitáne!" řekl mu dlouhán tvrdě. "Ozvu se za patnáct minut, kapitáne!"
"Musíte mít nějaké požadavky!" zakřičel na něj kapitán skrze telefonní sluchátko. "Přece
nemůžete být takový blázen."
"Vraťte mi mou ženu, kapitáne!"
/3-16/
James sestoupil až na dno šachty. Otočil se a pohlédl upřeně na uzavřená dvířka dělící jej od
strojovny. Právě teď si přál mít zrak schopný prohlédnou jakoukoliv překážkou. Stál po pás ve slané
vodě, která sem vnikla po čas bouře. Byla studená, ale pokud by si měl vybrat, zda-li má strávit půl
hodiny v této šachtě, nebo šlapat vodu na hladině oceánu, zvolil by si první možnost.
Nesouhlasila mu výška vody a doba, po kterou bouře řádila. Šachta by musela být plná vody,
pokud ji někdo neotevřel a voda jej nespláchla ze žebříku na druhé straně poklopu. Usmál se. Ten
idiot to možná zkusil, nebylo by na škodu se jej zeptat, zda má každou nitku suchou.
Něco mu říkalo, že tato cesta je uzavřená. Najednou dostal hrozný strach. Nedovolil mu ani
sáhnout na chladný kov dvířek, natož je otevřít. Věděl, co tento strach znamená a tak jen dvakrát
škubl za volně visící lano a počkal, až jej bude muž, který jej jistil, zvolna tahat k sobě, aby mohl
bezpečně vystoupit po kluzkých příčlích žebříku zpět na palubu.
- 174 -
Antologie
"Zamkneme tenhle průlez, kamaráde!" řekl mu, jakmile vylezl ven a odvázal se od lana.
"Nikdo nesmí vstoupit do šachty, rozumíte? Nikdo!"
"Co jste tam objevil, pane? Dvouhlavou saň nebo mořského draka?"
"Obojí najednou!" řekl mu James. Po čele mu stékal pot. Otřel si jej vlhkým rukávem košile a
teprve teď pocítil, jaká je mu zima.
"Tady máte!" podal mu námořník plášť stejnokroje. "Hádám, že jste měl pořádně nahnáno!"
"Pořádně, půjdeme zpátky za kapitánem!" přikývl a osobně dohlédl na námořníka, který zajistil
poklop šachty a dal mu klíč zámku.
"Nevím sice proč, ale musím plnit rozkazy, pane. Tady je klíč od vaší Pandořiny skřínky, užijte
si ho! Poklop je celý pokroucený, líp to nešlo!" řekl muž a postavil se na nohy. Mlčky opustili
záďovou nástavbu a vydali se na můstek.
/3-17/
"Nepovedlo se!" řekl kapitánovi, jakmile vstoupil do kormidelny. "Kde jsou ostatní?"
"Druhý důstojník je v mapovně. Musíme určit svou polohu. Plujeme pomalu a musíme počítat s
mořskými proudy a bouří, která nás mohla zanést bůhví kam!"
"Byl jsem dole, ale..." James mávl rukou.
Postavil se k čelní stěně kormidelny a pozoroval příď lodi. Pravidelně se zvedala a klesala na
oceánských vlnách. Jako velryba rozrážela vodu a její tříšť ji utopila vždy celou až po vrcholek
malého stěžně u zábradlí na špici příďové paluby.
"Dobře, že jste neotevřel průchod do strojovny!" řekl mu kapitán a postavil se vedle něj. Je šero,
ještě hodinu, hodinu a půl a vyjde slunce. Volal ten muž, našel ústí šachty a podle jeho slov jej
zaminoval!"
"Měl jsem strach, hrozný strach, jako nikdy v životě! Zamkli jsme vstup a vyklidili pole."
"Prohráváme, Jamesi!" dal mu kapitán ruku na rameno. "Ale ještě máme šanci změnit poměr sil.
Jen co bude ráno. Potřebuji denní světlo jako sůl. Potřebuji ty lodě, které nám plují vstříc."
"Kde jsou teď?"
"Asi sto mil od nás na jihozápad. Ta prokletá bouře nás spolu s Golfským proudem zanesla dost
vysoko!"
"Čekal jsem všechno, jen ne tohle, v čem jsme se ocitli! Myslíte, že cestující, které máme na
palubě, ještě použijí služeb, společnosti, která využívá tuhle loď ?"
"To nevím, Jamesi. Máme pět mrtvých! První strojní důstojník a čtyři ze strojní skupiny. Nevíte,
jak se těším, až vysadíme pasažéry a dovedeme tuhle loď někam k pevné zemi."
"Ještě jsme nevyhráli, ano?"
"Ještě ne!" souhlasil kapitán. "Půjdu sehnat deset chlapů, jak jsem řekl!"
"Na čluny je ještě čas!" kapitán se otočil k čtvrtému důstojníkovi, který soustředěně pozoroval
střelku gyrokompasu a vedl příď lodi v co nejlepším úhlu proti vlnám, aniž by se vychýlil z
přímého kurzu.
"Říkal jste v pět, kapitáne?" zeptal se jej James. Stále se nehýbal z místa.
"Ti lidé dole, Jamesi, mě budou až do své smrti proklínat, protože ještě netuší, co na ně
chystám! Něco se stane, cítím to v kostech!" pousmál se velitel lodi. Přemístil se ke stojanům
radiolokátorů a na okamžik pozorně sledoval stínítka obrazovek. "Jsou ještě daleko. Hrozně
daleko!"
"Budou mít hlad!"
"Cože?" narovnal se a pohlédl na Jamese. "Co jste říkal?"
"Měli bychom říci kuchařům a stevardům, aby připravili něco pro cestující! Napadlo mě, že s
plnějším žaludkem by mohli přijít na jiné myšlenky. Ale na druhé straně asi nebudou mít na jídlo
- 175 -
Antologie
ani pomyšlení!" řekl mu první důstojník.
"Celou dobu mne straší jediné slovo, Jamesi!" řekl mu kapitán.
"Panika?"
"Ano. Vidím ho před očima kamkoliv se podívám. Je napsáno zlatým písmem na rudém pozadí.
Je to horší než přijít o svou loď."
"Všechno, čeho jsem se bál mne postihlo?" napadla Jamese slova s knihy Jobovy.
"Ano. Možná, že mě Bůh varuje před nebezpečím, které na nás všechny čeká, ale já nemám
tušení, jak jej odvrátit, vy ano, Jamesi?"
"Ne, pane!" zavrtěl hlavou první důstojník a otočil se zpět k dunícímu oceánu. "Co asi cítili
vědci, když vymysleli atomovou bombu?"
"Stárnu!" řekl si nahlas velitel lodi. "Měl bych své místo podstoupit někomu mladšímu. Věříte
tomu?"
/3-18/
První náznak paniky opadl v okamžiku, kdy se vystrašení a dezorientovaní cestující uklidnili a
vytvořili vlastní sociální skupiny na jednotlivých kabinách. Samozřejmě se tento úkon neobešel bez
hádek a někdy i fyzické výměny názorů. Avšak společný pocit ohrožení stmelil všechny nesourodé
členy těchto skupin dohromady. Všechny tyto skupiny pak tvořily jeden veliký celek. Bublající a
vřící masu, výbušninu čekající na elektrickou jiskru!
Mnozí mysleli na své osobní věci, které museli nechat ve svých kabinách. Věci, které jim
připadaly cenné a nepostradatelné pro život. Netušili, že jsou uvězněni nejen v kabinách, ale i na
jednotlivých palubách. Přístup do podpalubí byl pro ně uzavřen, stejně tak cesta na člunovou
palubu. Až do svítání se loď, na které měli strávit zajímavou a atraktivní cestu, pro ně stala
vězením. Velící důstojníci počítali snad se vším, avšak byla tu okolnost, kterou předvídat nemohli.
V každé společnosti se najde několik individuí, které se vymykají jejím pravidlům. Dva z těchto lidí
obsadili strojovnu a jeden, kterého se jim nepodařilo chytit, bloumal s požární sekyrou po palubách
lodi.
Dotyčný muž si vytvořil jistý způsob averze vůči posádce lodi a usmyslel si, že osvobodí
všechny uvězněné pasažéry. Na první pohled směšná situace vzniklá nedorozuměním nebo zkratem
v jeho mysli. Avšak v příštích hodinách se onen muž stal noční můrou pro mnohé členy posádky.
První oběť již padla pod jeho rukou a on se nerozpakoval zabít další muže, kteří mu budou stát v
cestě. Za tímto účelem si vypůjčil požární sekyru s dvojitým ostřím a jako obr Goliáš se vydal
vykonat svou vlastní spravedlnost...
/3-19/
"Jsme moc nápadní!" postěžoval si Schmit. Na své pouti zabloudili do jedné z kabin posádky na
palubě D. "Vypůjčíme si nějaký stejnokroj, pane Adamsi? Není to dobrý nápad, co myslíte?"
"Určitě se dobře znají navzájem. Tohle nemůže vyjít!" rozpřáhl ruce v obranném gestu.
"Ale zkusit to můžeme!"
"Tahle mi sedne!" pousmál se Schmit. Adams se rozesmál při pohledu na muže malého vzrůstu
se stejnokrojem větším než on sám. Nohou přibouchl dveře kabiny, aby je nebylo slyšet. V deseti
minutách si na své dosavadní oblečení navlékli cizí uniformy a vykročili do šera chodby. Vydali se
k nejbližšímu schodišti. Netušili, do jakého nebezpečí se vydávají.
"Něco jsem našel v kapse," bouchl Schmit do Adamse, ještě než dorazili k průchodu v přepážce
oddílu, pro posádku za níž byla schodiště na ostatní paluby lodi.
- 176 -
Antologie
"Ukažte?" potěžkal tu věc Adams v ruce. Přistoupil k skomírajícímu světlu nouzového osvětlení
a zahleděl se na kus kovu. "Ale... Víte, co jste našel? Klíč? S tímhle můžeme odemykat všechny
dveře na lodi včetně kabin, zatraceně!"
/3-20/
"Jste tam, kapitáne?" zavolal dlouhán po patnácti minutách. V předešlém slibovaném rozhovoru
prohodil s velitelem lodi jen pár slov a zavěsil. Hra, kterou rozehrál se mu začala líbit. Rád vyhrával
a nesnášel porážky. Nikdy se nedokázal smířit ani se sebemenším nezdarem.
"Víte, že jste zatracený chlap? Myslíte si, že mám čas na vaše neustálé rozhovory o ničem?"
"Prr, kapitáne!" zamračil se dlouhán. "Nespolupracuji snad?"
"Já mám na rozdíl od vás odpovědnost za celou loď! Vy si jen hrajete na hrdinu!"
"Vy byste sem slezl, kapitáne? Za mnou? Co kdybychom si popovídali z očí do očí? Tuším, že
máte ty nejlepší důstojníky, jaké jste mohl mít! Máme hlad, přinesl byste nám něco dobrého na
zub?"
"Nemohu opustit můstek!"
"To je jen výmluva. Teď je něco před půl pátou, do šesti se určitě nic nestane, co vy na to?"
"A když nepřijdu?" zeptal se jej velitel Albatrosa. "Co uděláte pak?"
"Pamatujte, já vaše podmínky plním! Plujeme na hladině, nejsem vrahem mnoha nevinných
obětí! Chcete být jím vy, kapitáne?"
"Snažíte se mě zastrašit?"
"Ne, pouze varovat!" odpověděl mu dlouhán a na okamžik pohlédl na tlusťocha a oba uvězněné
muže. "Jestli nepřijdete do dvaceti minut, osobně! Sám s batohem plným něčeho na zub, a taky na
zahřátí, odnesou to vaši muži, kapitáne! Rozumíte?"
"Mám přijít sám?"
"Ano, slibuji, že vás vrátím na můstek! Celého a zdravého, pane! Mám s vámi totiž určité plány,
nezapomeňte!" domluvil a zavěsil. Několik okamžiků na to plně vychutnával pocit, který tak dobře
znal, Všechno šlo jako po drátku.
"Co chceš udělat, aby nás v nejbližším přístavu nezabásli? Až do teď nás nikdo neviděl..."
"Když budou chtít, seženou si náš popis a naši minulost!" řekl mu dlouhán. "Nechávám mu
volné pole působnosti. Určitě neudělá nic, co by mohlo jeho lidem nebo cestujícím ublížit."
"Někdy ti nerozumím," zavrtěl tlusťoch hlavou.
/3-21/
"Jamesi!" zavolal na něj kapitán do mapovny.
"Něco se děje, kapitáne?" zeptal se jej první důstojník. "Sedím tu jako naklíčená fazole a čekám
až bude pět hodin..."
"Přijďte na můstek, teď hned! A nebuďte tak sarkastický!"
"Už jdu!" řekl mu první důstojník a zamyšleně zavěsil. Kapitán ještě chvíli držel v ruce němé
sluchátko, než jej vrátil na místo. Hned na to se v ústí schodiště objevil první důstojník s otázkou v
očích.
"Chce, abych sešel do strojovny, co vy na to?"
"Půjdete?" zeptal se ho a zamyšleně si hladil neoholenou bradu. "Co po vás chtěl?"
"Jídlo!" zavrtěl kapitán hlavou a zvedl ruce nad hlavu. "Buď je blázen, nebo má nervy ze
železa!"
"Jídlo?" podivil se James. "Cestující v kabinách nám trnou strachy a on myslí na to, jak naplnit
- 177 -
Antologie
svůj žaludek!"
"Zavolejte do kuchyně, nebo sežeňte někoho z kuchařů, ať připraví koš s jídlem! Řekněte mu,
nech do něj dá i něco na zahřáti, jak si ten muž přál. Do jídla mu nic nemíchejte, rozumíte Jamesi?
Vrátím se nejpozději do hodiny! Postupujte podle pokynů, které jsem vám všem dal, ano?"
"Spolehněte se, pane. Vše zařídím!" přikývl první důstojník. "Kde vás má kuchař čekat?"
"Zajdu za ním do kuchyně..."
/3-22/
Svítání! Slovo naděje...
Noc ztrácela svůj černočerný háv a i přes zamračené nebe se do kabin prostřednictvím okének
nahrnuly první záblesky rodícího se rána. Vlny se zvolna zmenšovaly a stejně jako vítr ztrácely na
síle. Noční můra se zdála být zažehnána. Začínal nový den. Den plný očekávání a nesplněných
tužeb. Loď se dál probíjela ke svému cíli rychlostí sedmi uzlů. Vodotěsné přepážky zatopených
prostor lodi vydržely, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měly každou chvíli prolomit. Ani
samotná loď se nemínila vzdát a tvrdošíjně odolávala tlaku moře, činíce tak čest svým
konstruktérům a stavitelům.
Blížil se čas poslední a rozhodující zkoušky. Záchranná plavidla i samotná loď se k sobě
neodvratně blížili. Mnozí byli přesvědčeni, že již neexistuje síla, která by je zastavila. Vrátila se jim
dobrá nálada a vše brali už jen za nutné zlo a nepohodlí. Netušili, že až se na obzoru tyto lodi
objeví, budou nuceni chtě nechtě podstoupit poslední bitvu této zlomyslné a kruté války, kterou pro
ně připravila lidská zloba a samo moře, aby je vyzkoušelo.
/3-23/
Adams se Schmitem vystoupili na palubu C a ujistili se, zda jsou přilehlé chodby opuštěné a bez
života. Dveře kabin na této palubě byly stále zavřené. Nespatřili nikoho z členů posádky. Opatrně se
vydali k cestě na horní paluby nástavby.
"Slyšíte to ticho?" zeptal se Adams svého přítele.
"Myslíte, že nás tu nechali? To snad ne!" zhrozil se mužík. "Určitě se mýlíte, jestli si to
myslíte!"
"Zatraceně!" sykl Adams. "Jak můžete vědět, co si myslím?"
"Já... Mám strach o svou ženu. Ona, ona je nemocná!" Schmit začal zmatkovat. "Neměl jsem
nikam chodit!"
"Hej!" bouchl do něj Adams. "Přestaňte s tím! Já mám taky ženu. a k tomu ještě dítě! Stejně
jako vy, jsem je opustil a nechal v kabině s cizími lidmi! Teď ale vyjdeme nahoru na člunovou
palubu, tak aby nás nikdo neviděl! Posloucháte mě, pane Schmite? Budete pěkně zticha a půjdete za
mnou jako můj stín!"
"Ano, ale pořád nechápu..."
"Možná, že se tam nahoře něco dozvíme! Víc, než kdybychom se loudali po palubách lodi!
Ano?"
"Kolik je hodin? Mě se zastavily hodinky, zapomněl jsem je natáhnout! Jaký to má smysl
pobíhat po lodi jako křeček v kleci?"
"Bude pět hodin. Vyjde slunce a tahle noc skončí jednou provždy! Znovu se uvidíte se svou
ženou, nebudete se o ní muset bát! Není to pěkná vyhlídka?"
"Dobře!" přikyvoval Schmit horlivě. "Ve všem vás poslechnu! Pane Adamsi?"
"Co zase?"
"Myslím, že nás někdo sleduje!" řekl mu jeho roztřesený přítel tichým hlasem, jako by se bál, že
- 178 -
Antologie
je někdo uslyší.
"Sleduje?" porozhlédl se Adams po prázdné křižovatce potemnělých chodeb. "Nikoho
nevidím!"
"Měl jsem takový pocit!" zabručel Schmit.
Měl pravdu. Ve stínů jedné z dlouhých chodeb na ně zíral muž se sekerou. Houpal s ní v pravé
ruce. Měl ji spuštěnou u boků a poťouchle se usmíval. Jeho tvář měla výraz bezmezného šílenství.
Chvíli je poslouchal a pak jim vykročil naproti. Houpal se s lodí a loď se houpala s ním.
/3-24/
"Tohle mi ještě scházelo!" bručel si kapitán pod vousy kráčejíc k velínu strojovny. Dlouhán jej
následoval asi tři kroky pozadu a mířil mu pistolí na záda.
"Tak co, vidíte, že to tu nevedu špatně!" řekl mu dlouhán s úsměvem. Kapitán však na jeho
poznámky nereagoval. Zamyšleně donesl koš s jídlem do velínu a položil jej na zem u dveří.
Pohledem se ujistil, že inženýr i jeho podřízený žijí a oddechl si. Sedl si do volného křesla a
rozhlédl se po ovládacím pultu. Kontrolka dálkového ovládání motorů nesvítila. Podsvícený plán
lodi vykazoval stále jen zatopení dvou komor lodi. Na okamžik byl v myšlenkách v kotelně číslo
jedna a horoucně si přál, aby tamní zařízení vydrželo.
"Vyznáte se, jak je vidno!" otočil se k dlouhánovi. "Ten tlustý muž patří k vám?"
"Myslíte, že ne?" zazubil se dlouhán a sedl si na podlahu ke dveřím poblíž košíku. Vybral si na
co měl chuť a poslal košík svému komplici. "Nech tam taky něco pro kapitána, tlusťochu!"
"Děkuji, nemám chuť!" kývl odmítavě hlavou. "Co kdyby jste pustili oba muže?"
"Vaše muže?" zeptal se jej dlouhán a snažil se, aby vypadal nanejvýš překvapeně.
"Myslíte si, že je pustím?"
"Ještě stále mi nedošlo, proč to všechno vůbec děláte! Vyhodili vás?" pohlédl dlouhánovi do očí.
"Mstíte se na druhých, protože jste ztratil práci?"
"Ne tak docela!" kývl dlouhán hlavou.
"Tak proč?" nechápal velitel lodi. "A co mám společného s vaší ženou?"
"Dobrý ročník!" zvedl dlouhán láhev vína a otevřel ji. "Nesnažte se mě ukecat, nebo rozbrečet,
kapitáne!"
"Pokouším se o to?" pokrčil rameny. "Ano?"
"Chcete vědět, proč jsem vás sem zavolal?" zeptal se ho dlouhán. "Chci vám dát několik
návrhů!"
"Ano?"
"Budete-li souhlasit, splním vaše požadavky!" řekl a napil se přímo z lahve. Kapitánovi přejel
mráz po zádech.
"Co máte na mysli?"
"Nejdřív si pohovořme o cestujících, kapitáne!" řekl mu dlouhán.
"Myslel jsem, že jsme se domluvili..." zamračil se kapitán.
"Ale, proč si připouštíte starosti, kapitáne!" řekl mu dlouhán otcovsky. "Copak nestojí to, co od
vás budu žádat, za životy vám svěřených lidí?"
"Hrajete o čas?" zeptal se jej kapitán lodi. Poprvé si musel sám sobě přiznat, že toho muže
vůbec nechápe.
Co vůbec chce? zeptal se v duchu. Neustále mění své názory, nebo je tak prohnaný a hraje s
námi hru na kočku a myš?
"Pojďte, něco vám ukážu, jak jsem slíbil!" řekl mu, když dojedl a postavil se na nohy. Zavedl
kapitána k přepážce oddělující strojovnu od zatopené kotelny číslo tři.
"Nepostřehl jste nic?" usmál se vítězně.
- 179 -
Antologie
"Obávám se, že ne. Čeho bych si měl všimnout?" otočil se k němu. Ještě jednou si pečlivě
prohlédl celou přední stěnu strojovny, avšak nenalezl nic.
"Říkal jsem vám, že vyhodím tuhle přepážku, nepamatujete si?"
"Tuším, že jste něco takového říkal..." souhlasil. Zlehka udržoval rovnováhu na mírně se
kolébající palubě lodi a v duchu děkoval Bohu, že se moře konečně uklidnilo, ať už byla předpověď
meteorologů a oceánologů jakákoliv.
"Žádné výbušniny tu nejsou, kapitáne!"
"Cože?" pohlédl na dlouhána nechápavě. "Tomu nerozumím!"
"Jediné místo, které jsem zabezpečil výbušninou je kontrolní šachta v zadní části strojovny na
její nejvyšší palubě. Tuto částí nemohu kontrolovat!" rozhodil omluvně ruce. "Hlavní schodiště
mám jako na dlani!"
"Vy jste blázen! Svážete mé muže, vyhrožujete neexistující trhavinou a zbytečně marníte můj
čas!" ukázal na něj rozčíleně rukou a chystal se vykročit.
"Kapitáne?" zavolal na něj dlouhán a čekal, až se otočí.
"Jdu na můstek!" řekl mu přes rameno a pokračoval v chůzi ke schodišti. "Ať se vám to líbí
nebo ne!"
"Jste jako ohrána deska!" rozesmál se dlouhán. "Stará odřená a pokroucená deska od zašlého
gramofonu..."
Dlouhán se v okamžiku pevně rozkročil, zacílil a stiskl spoust. Kulka z pistole proletěla jen
několik centimetrů od kapitánovy hlavy a zmizela kdesi na opačném konci haly. Ozvěna prvního
výstřelu ještě nedozněla, když podruhé stiskl spoust. Tentokrát mířil přesněji. Letící projektil rozřízl
kapitánovi levý ušní boltec, aniž by jej vážněji zranil.
"Chcete mě zastřelit? Jen do toho, nic tím nezískáte!"
"Ještě jsem s vámi neskončil, kapitáne!" varoval jej dlouhán. "Zajdete ještě na chvíli do velínu,
rád bych si s vámi vyjasnil několik věcí a přísahám vám, že budete prvním, a posledním člověkem,
kterého jsem zabil vlastní rukou! Vlastní rukou, kapitáne! Ustřelím vám tu vaši umíněnou palici,
můžete si vybrat...!"
"Dobře, vyhrál jste!" řekl mu držíc se za ucho. Mezi prsty mu stékala sytě červená krev. Vytáhl
z kapsy nepoužitý kapesník a přiložil si jej na ránu. Jeho bílá barva se v několika okamžicích
zbarvila do ruda.
"Určitě jste přišel na to, že svým lidem budete užitečnější, když budete naživu!" pousmál se
dlouhán. "Neřekl jsem ještě poslední slovo!"
"Ano?" zeptal se kapitán jizlivě.
"Víte, jakou práci mi dalo, než jsem to sem dostal? Nikdo mě nesměl spatřit, nikdo tuhle věc
nesměl najít, je lepší než kilogram Semtexu...!" vytáhl dlouhán odněkud protitankovou zbraň se
střelou s pláštěm z obohaceného uranu a zamával jí kapitánovi před nosem.
"Pancéřová pěst nebo granátomet se můžou oproti tomu schovat... Projde to každým pancířem!"
"Stálo vám to za námahu?" zeptal se ho kapitán.
"Ale ano..." přikývl. "S tímhle můžu potopit deset takových lodí jaká je ta vaše!"
"Stejně tu zbraň nepoužijete!" zavrtěl kapitán odmítavě hlavou. "A kdyby, jak by jste ji použil?"
"Chcete se vsadit?" zeptal se jej dlouhán a odjistil ji. "Co myslíte, je nabitá nebo ne?"
Nastala dlouhá a nesnesitelná pauza. Kapitán strnul s pohledem upřeným na zbrani. Viděl, jak si ji
dlouhán přiložil provokativně do výše očí a zapojil zaměřovač. Zamířil jí na jeho hruď a takřka
nedýchal.
Je nabitá? ptal se v duchu a po zádech mu stékal pot. Cvakla spoušť a jemu se na okamžik
zastavilo srdce.
"Dostal jsem vás!" rozesmál se dlouhán. Ruku se zbraní svěsil podél těla. "Viděl jsem, jak se
vám rozevírá zadek, kapitáne!"
- 180 -
Antologie
"Mohl jste být hercem!" řekl mu kapitán po pravdě. Hlas se mu třásl rozčílením.
"Zatraceně!"
"Budu o tom přemýšlet!" přikývl dlouhán s nanejvýš vážnou tváří.
"Co jste mi ještě chtěl ukázat?" zeptal se a snažil se, aby jeho hlas nevykazoval žádné známky
rozčílení.
"Vyhrál jste! První kolo jste vyhrál, kapitáne!" dal si dlouhán raketomet na rameno jako dětskou
hračku a ukázal mu kufr s municí.
"Tahle hračka je sama o sobě docela bezpečná! V tomhle kufru je už jen ten zbytek, který z ní
dělá smrtící zbraň. Nenuďte mě, abych ji použil..."
"Kapitáne!" uslyšeli oba tlusťochův hlas. "Volá vás mastek, je to prý naléhavé!"
"Můžu?" zeptal se dlouhána, ať už to vyznělo jakkoliv.
"Samozřejmě!" přikývl mu velitelsky. "Je to ještě pořád vaše loď!"
"Slyším!" vyštěkl do sluchátka, jen co dorazil do prostoru velínu.
"Máme tady menší problém, pane!"
"To jste vy, Jamesi? Co se děje!"
"Vypadá to, že se někteří z cestujících zbláznili. Nedokážeme si vysvětlit, jak je možné, že se
dostali ze zamčených kabin! Pobíhají po lodi a nemůžeme je sehnat dohromady!"
"Vylomili dveře?" vyzvídal dál kapitán lodi.
"Někdo je musel vylomit, jak jste říkal, ale zvenčí!"
"Zvenčí?" nechápal. Dlouhán se vrátil na své místo u dveří a sedl si na zem. Trpělivě jako dítě,
které má svou oblíbenou hračku, se díval na kapitánovu zachmuřenou tvář.
"Nepříjemnosti?" zeptal se ho s účastí.
"Slyšíte mě, kapitáne?" zavolal první důstojník netrpělivě do sluchátka.
"Ano!"
"Sekerou! Požární sekerou! Zdá se, že tu máme cvoka, který si myslí, že jsme všechny cestující
uvěznili a tak se je snaží osvobodit!"
"Chytili jste ho?"
"Ne. Je to chlap jako hora. Zle poranil tři naše muže. Nedá se zvládnout. Zastavila by jej pouze
rána z pistole...!"
"A měli bychom na krku vzpouru ze strany cestujících!" zhrozil se kapitán. "Kde jsou teď?"
"Derou se na člunovou palubu. Někdo jim otevřel cestu..."
"Kdo? Nikdo z pasažérů přece nemá klíče od schodiště!"
"Asi ano, kapitáne! Vymyká se nám to z rukou!"
"Jdu tam!" odpověděl mu a podal tlusťochovi sluchátko. "Díky!"
"Můžete jít, kapitáne!" řekl mu dlouhán na rozloučenou. "Trefíte sám, ne? Zaklapněte za sebou
dveře schodiště. Tak abych je slyšel, jak se zavírají."
"Jenom proto, že jsem se choval slušně k vašemu partnerovi?"
"Muže být!" kývl dlouhán hlavou.
"Kolik vás tu je?" položil mu poslední otázku, než odešel na palubu. Dlouhán chvíli mlčel.
Kapitánovi se zdálo, že horlivě přemýšlí.
"Jeden tisíc? Kolik je nás na lodi?" zvedl k němu nevinně svůj zrak a pokrčil rameny. "Kdo jiný
než vy může mít záznamy o přesném počtu cestujících."
"Prohlásil jste se za jejich krále?"
"Díky za návrh, to by mě nenapadlo, vážně!" zavolal na něj dlouhán a pohlédl na tlusťocha. "Co
kdybys mi nasadil korunu, tlusťochu?"
"Řekni mi, jak mám poznat, kdy mluvíš vážně a kdy ne!" zlobil se otylý muž a labužnicky se
opřel o chladnou stěnu za zády.
"Přines mi ten kufr, tlusťochu!" řekl mu dlouhán a díval se, jak s nevolí vstává na své široké
- 181 -
Antologie
nohy. "Funíš jako parní válec! Měl bys se sebou něco dělat! Co kdybychom museli utíkat před
valící se mořskou vodou?"
"Chytil bych tě za nohu nebo ruku a pověsil se celou váhou..." zabručel tázaný a vyšel do haly.
S hekáním slezl po příkrých kovových schodech a shýbl se pro kufr opřený o kolmou vzpěru
plošiny nad jeho hlavou.
"No tak, co tam tak dlouho děláš!" slyšel dlouhánův neurčitý hlas.
"Už jdu!" zafuněl. "Sakra!"
"Pojď tlusťochu, pojď!" popichoval jej dál a čekal, až se znovu objeví ve dveřích. "Víš o tom,
že jsem docela rád, že tě mám? Vážíš si toho? Neslyším tě, tlusťochu! Vážíš?"
"Běž do prdele!" řekl mu naštvaně a hodil mu kufr k nohám.
"Opatrně!" řekl mu dlouhán. "Co kdyby to náhodou bouchlo? A co se týče toho zadku, možná
půjdeme do prdele všichni, tlustoprde!"
/3-25/
"Pozor!" zadržel Adams Schmita a přikrčil se. Nacházeli se na levé straně člunové paluby. Nad
hlavou měli již jen horní palubu s bazénem a hřištěm. "Připravují čluny!"
"Ano!" přikývl Schmit. Tiše hleděli na námořníky strhující ochranné plachty ze záchranných
člunů. Pozorovali je při kontrole spouštěcího zařízení i obsahu člunů.
"Tohle nevypadá jako cvičení!" řekl Adams a všímal si jejich zachmuřených tváří a pečlivostí, s
jakou prováděli jednotlivé úkony. Hned vedle komína spatřili prvního důstojníka, jak dohlíží na
práci mužů a čas od času vyštěkl strohý a jasně srozumitelný rozkaz.
"Poslouchejte..." vyrušil jej Schmit.
"Zatraceně!" otočil se Adams k ústí schodiště a pohlédl do šachty, kterou se hnala tlupa
rozčílených pasažérů. "Zapomněli jsme dole za sebou zamknout dveře. Musíme odtud!"
"Tyhle zamykat nebudete?" zeptal se jej Schmit. Byl vylekaný a nesoustředěný.
"Nemůžeme už nic dělat!" řekl mu Adams a táhl jej podél vyvýšené paluby hřiště k zádi.
První důstojník si ihned všiml podezřelého rachotu a přiběhl k otevřenému ústí schodiště. Právě
včas zahlédl první vlnu cestujících deroucích se na palubu. Zavolal nejbližší muže a spolu jim
zahradili vstup. Cestující se zastavili na poslední plošině před východem ze schodiště. Němě na
sebe zírali a ani jedna ze stran se neodhodlala k určitému činu.
"Zpátky!" zařval na ně první důstojník. "Běžte zpátky do kabin! Žádné nebezpečí vám nehrozí!
Rozumíte? Zpátky!"
"Proč jste nás zavřeli v kabinách? Proč nás nechcete pustit nahoru? Nemáme snad právo vědět
co se děje a znát pravdu?" zeptal se jej muž v čele skupiny, která se o několik schodů posunula blíž
k čekajícím námořníkům.
"Tohle nevypadá dobře!" řekl jeden z námořníků prvnímu důstojníku a ukázal mu kusy noh
odtržených od stolů v kajutách v rukou některých cestujících mužského pohlaví.
"Nemohu vás sem nahoru pustit!" řekl jim první důstojník popravdě. "Je mi líto. Musíte se vrátit
do kabin. Včas budete informováni o tom, co se tu děje. Musíte nám důvěřovat, nemáte jinou
možnost!"
"Kecy!" vykřikl jeden z mužů. "Víte, co se tam dole děje?"
"Řekněte mi to!" vyzval jej první důstojník a trpělivě čekal.
"Znásilnili mi dceru! Slyšíte? Několik chuligánů, zbohatlických spratků mi zneuctili mé dítě...!
Tohle si nenechám líbit!"
"Budou potrestáni!" řekl suše a čekal na jeho reakci.
"Slyšíte ho?" otočil se dotyčný k ostatním lidem. "Říkal, že budou potrestáni!"
"Ano. Nemají kam utéci! Nemají se kam schovat, najdeme je!" přikývl první důstojník a
- 182 -
Antologie
naklonil se k jednomu z námořníků: "Řekněte kapitánovi, že těch problémů bude víc! Sežeňte víc
námořníků, sami to nezvládneme. Zavolejte sem taky druhého důstojníka. Vyřiďte mu, ať přinese
zbraně a nějaké dělobuchy a rakety..."
"Ano, pane!" přikývl námořník a aniž by se na něco ptal, tiše odešel. James s rostoucími
obavami sledoval vlnící se masu cestujících, kteří byli namačkáni v relativně úzkém prostoru
schodiště. Obával se, aby se některý z nich nezřítil do čtvercové šachty vyplňující volný prostor
mezi schody a plošinami schodiště.
"Běžte do svých kabin. Nedělejte zbytečnou paniku!" domlouval jim. Nečekal však, že si dají
říct a vyklidí pole. Muž v popředí se rozesmál.
"Prý nemáme dělat paniku! A co děláte vy?" ukázal prstem na něj a zbývající námořníky.
"Copak vy jste nás dostatečně nevystrašili? Nahnali jste nás do kajut jako zvěř. Bylo vám jedno
kolik je tam mužů a žen..."
"Já s vámi nebudu vyjednávat!" varoval je první důstojník.
"Co se děje, Jamesi?" uslyšel Allanův hlas. Druhý důstojník se protáhl mezi stojícími
námořníky a zamračil se při pohledu na váhající cestující.
"Co tím dokážete?" zeptal se jich. "Zbytečně se vrháte do nebezpečí!"
"Jsme ve svobodné zemi!" křičel dál muž v čele masy pasažérů. "Co je to za demokracii?"
"Hej vy tam dole!" zahučel druhý důstojník do megafonu. Jeho hlas, zesílený elektronikou, se
prohnal šachtou schodiště a zanikl kdesi na jeho dně. "Otočte se a vyjděte do chodby. Udělejte
ostatním místo, ať mohou opustit schodiště! Je to rozkaz!"
"Poslal jsi někoho dolů, aby je tam usměrnil?" zeptal se tiše James druhého důstojníka.
"Ještě než jsem se sem vydal. Spíše mi dělá starosti ten idiot se sekerou!" zabručel a přiložil si
megafon k ústům. "No tak lidi, copak jste se zbláznili? Tahle loď se nepotápí! Nevypukl na ní žádný
požár! Uklidněte se a vraťte se do svých kabin!"
"Jak se můžeme vrátit do svých kabin, když jste nám k nim uzavřeli přístup!" vykřikl kdosi z
davu. "Prý nám nic nehrozí a vyhnali nás nahoru do nástavby!"
"Jak je chceš dostat dolů?" zeptal se Allan Jamese. Ruku s megafonem měl stále ve výši pasu.
"Nepůjdou! Mají strach! Zavřít je do kabin a nacpat je tam jako sardinky nebyl asi zrovna nejlepší
nápad!"
"Vraťte se do kajut, nebo budeme nuceni použít sílu!" řekl James cestujícím. "Kašlu na vaše
občanská a lidská práva! Jestli neodejdete, budete odzbrojení a zatčeni za vyvolání vzpoury!"
"Myslíš, že to zabere?" zeptal se jej druhý důstojník tiše.
"Máte na to jednu minutu!" řekl první důstojník čekající mase lidí. "Jednu minutu, aby jste se
vydali zpět do kabin!"
"Tak střílejte!" zakřičel tentýž muž v čele shluku nespokojených cestující a otočil se k mase lidí.
"Na ně! Chtějí nás utopit! Chtějí, abychom tu pochcípali jako krysy..."
/3-26/
"Štěstí, že jste tady, kapitáne!" přivítal třetí důstojník svého velitele na můstku. "První a druhý
důstojník jsou na levém zadním vstupu na člunovou palubu. Nahrnuli se tam pasažéři a nechtějí
opustit prostor schodiště!"
"Hlásili jste mi ještě jeden incident!"
"V prvním případě jsme je zvládli ještě než se nahrnuli do schodiště. Víte už kdo je pustil?"
"Ano. Nějaký pomatenec!" odpověděl mu velitel lodi. "Máte nějaké informace o jeho pohybu?"
"Asi je někde v zadní části paluby C nástavby. Systematicky osvobozuje, cestující z kabin.
Ohání se kusem ocele a nezastaví se před ničím!" postěžoval si. "Nikdo z námořníků se k němu
nemohl přiblížit. Zdá se, že nás zrovna moc nemiluje!"
- 183 -
Antologie
"Pokusíme se jej odlákat na nějaké odlehlé místo a zneškodnit! A co cestující, jak se chová k
nim?" zeptal se jej kapitán. Cítil, jak mu stékají kapky potu po zádech a po čele. Nikdy se tak nebál
jako teď.
"Nevšímá si jich. Rozmlátí zámek u dveří a jde dál, jako stroj, nedívá se nalevo ani napravo..."
"Zavolejte další muže a dokončete přípravu člunů!" řekl mu a zamyslel se. "Kdo je u kormidla?"
"Čtvrtý důstojník, pane!"
"Dobře. Zamkněte všechny přístupy na můstek. Jestli sem někdo z davu cestujících, nebo snad
ten cvok pronikne, nezůstane tu kámen na kamení!"
"Zařídím to, pane!" přikývl. "Tohle se nám ještě nestalo!"
"Ještě nám nebouchly kotle!" zabručel kapitán a sestoupil na člunovou palubu. "A hoďte s
sebou! Každá minuta je drahá!"
"Ano, kapitáne!"
"Aspoň že už je světlo!" rozhlédl se po zamračené obloze. Oceán byl až nepřirozeně klidný. Po
vlnách nebylo ani památky a loď samotná se takřka nekolébala. Přešel k zábradlí před řadou člunů a
vyklonil se, aby se ujistil, že se stále pohybují vpřed.
Bože, ne, že nás v tom necháš samotné! řekl si. Z komína stoupal k nebi sotva znatelný proužek
dýmu. Spočítal všechny čluny, které jim po bouři zůstaly a děkoval Bohu, že jich je dost na to, aby
všichni bezpečně opustili loď.
/3-27/
"Je to naše vina!" řekl Schmit Adamsovi. Stáli na konci člunové paluby a opírali se o zadní
stěnu zvýšené paluby. Jejich zrak padl na poničenou záďovou palubu a pokroucené zábradlí. Všimli
si, že chybí i několik člunů na levoboku na konci řady. Bazén za komínem o palubu níž byl plný až
po okraj. Jak se loď kolébala, vylévala se z něj voda na všechny strany.
"To musela být zatracená bouře!" ulevil si Adams. "Ale ta, která nás čeká, nebude o nic lepší!"
"Co myslíte, kde teď jsou naše ženy?"
"Nevím. Nejspíš nás budou čekat v kabinách. Pochybují, že by se vmísily do davu!" zavrtěl
Adams hlavou.
"Co bude dál? Co udělá posádka?"
"Nejspíš budou čekat na pomoc. Určitě nás nevysadí jen tak v člunech na otevřeném oceánu!"
uklidnil jej Adams. "Určitě nám plují vstříc záchranné lodi, uvidíte! Nemáme se čeho bát!"
"A ta bouře, o které jste mluvil?" zeptal se ho Schmit a zaposlouchal se do melancholického
hučení větru a vln podél boků lodi, z kterého začal stále silněji vystupovat řev a dunění rostoucí
masy cestujících, kteří se shromažďovali k útoku na člunovou palubu hnaní instinktem pudu
sebezáchovy.
"Máte pravdu!" přikývl Adams smutně. "To je snad jediná věc, které se ještě musíme bát."
"Panika!" řekl si Schmit třaslavým hlasem. "Je to hrozné slovo, nemyslíte?"
"Je!" souhlasil Adams. "A víte co je na tom to nejstrašnější?"
"Ano? Také ji pomalu propadáte?" zeptal se jej Schmit.
"Ne," zamračil se Adams. "Dívám se kolem sebe, vidím tu spoušť a poslouchám hučení
rozvášněného davu, a jsem naprosto klidný, pane Schmite. Klidný a to mě děsí nejvíce! Vás ne?"
- 184 -
Antologie
/ČÁST ČTVRTÁ - PANIKA/
/část výpovědi třetího důstojníka lodi Albatros/
"Víte, myslím si, že jsme se dostali do velmi delikátní a zároveň strašné situace! Museli jsme se
vypořádat s následky nehody a zároveň zajistit cestujícím maximální bezpečnost a jisté pohodlí!
Hlavně v nich zahnat pocit vlastního ohrožení a nejistoty, což se nám, podle mého názoru příliš
nepodařilo! Když se splaší stádo krav, promiňte mi to přirovnání, jde do tuhého. Ale když se splaší
cestující, mohu-li použít toto přirovnání, pak vám skutečně tuhne krev v žilách. Protože se z lidí
samotných skutečně stávají zvířata, možná, že i ten dobytek! Lidé ztrácejí soudnost a schopnost
logicky uvažovat! Jejich instinkty přeberou kontrolu nad jejich chováním a stane se s nimi něco
strašného! Mnohdy nad tím začal i rozum stát! A mnozí z posádky měli co dělat, aby si také
zachovali zdravý rozum!"
/4-1/
Vyšlo slunce. Byl chladný zamračený den. Neduživý vítr zvedal sotva metr vysoké vlny. Oceán
se podobal pokřivenému zrcadlu bludiště. Jemně nadzvedával smrtelně raněnou loď, jako by se ji
snažil uchlácholit a omluvit se za vše, co ji včerejší noci způsobil. Dým z komína stoupal lenivě k
obloze a mísil se s šedými tlustými mraky.
Námořníci na nejvyšší palubě lodi neúnavně strhávali plachty ze záchranných člunů a
připravovali je ke spuštění. Zamračeni a jako ve snu se pohybovali od jednoho člunu k druhému.
Pluli na hladině a rychlostí sedmi uzlů se pohybovali vstříc pevnině, která byla ještě stále v
nedohlednu. Věděli, že jim pluje vstříc záchranné skupina, avšak byli si vědomi skutečnosti, že k
nim nedorazí dřív jak po osmé hodině. Zbyl dostatek času pro cokoliv, co by mohlo ohrozit jejich
životy i životy cestujících.
Nad stěžněm přelétl racek. Několikrát je pozdravil svým specifickým hlasem o doplachtil
někam za obzor. Byl sám, stejně jako všichni na lodi i loď samotná. Nikdo nedovedl s určitostí říci,
kolik času jim ještě zbývá. Schylovalo se k bouři. Jiné, než jakou museli protrpět, a která se jim
stala málem osudnou. Bylo dusno, i když teplota ovzduší dosahovala sotva deseti stupňů Celsia.
V lodi to vřelo. Nespokojenost cestujících, strach o rodinu a přátele, pocit samoty a stálé
přítomnosti rodící se paniky dávaly ty nejlepší předpoklady pro to, aby se vše zvrtlo v boj o přežití.
I když právě v tyto chvíle nehrozilo nikomu na palubě potencionální nebezpečí ztráty života. Klid
před bouří. Blýskalo se a kupily se mraky. Nic víc a nic méně.
Uzavřené prostředí a nejasné vyhlídky, to vše hnalo pasažéry nahoru ke světlu. Ke člunům!
Totéž věděla i posádka lodi. Její členové se ze všech sil snažili o to, aby je nesmetl první závan
vichru. Čluny! Jediné slovo znamenající vše, bezpečí, svobodu a život. Nic jiného nikoho
nezajímalo. Křehký pocit bezpečí na malém vratkém člunu uprostřed velkého a hlubokého oceánu.
Bouře mohla začít!
/4-2/
"Strojovna volá kapitána!" ozval se dlouhánův hlas ve sluchátku dorozumívacího zařízení.
"Kapitáne, volá vás ten muž ze strojovny!" zakřičel třetí důstojník do megafonu. Jeho hlas
prolétl podél paluby až k zádi a zmizel v oceánu. "Slyšíte mě, pane?"
"Už jdu!" zamával na něj velitel lodi. "Ten chlap si vybral právě tu nejlepší situaci na kecy!"
zavrčel a zvedl odložené sluchátko.
- 185 -
Antologie
"Slyším!"
"Já taky, kapitáne. Pamatujete? Ještě jsme spolu nedomluvili! Musel jste jít na můstek. Ještě
pořád máte problémy? Lépe řečeno, kdo je dneska nemá, že?"
"Poslyšte!" řekl mu kapitán rázným hlasem. "Hrne se mi na člunovou palubu asi stovka lidí,
jestli to nezvládneme, nebude koho zachraňovat, uvědomujete si to?"
"Pořád vám jich ještě víc jak tisíc zbude, kapitáne! Koneckonců zvířata jste z nich udělal vy,
kapitáne! Vy a vaše posádka!" řekl mu dlouhán.
"Nemám čas na..."
"Tak si ho uděláte!" řekl dlouhán rozzlobeně. "Pamatujte na to, že ovládám vaši loď! Stačí jen
stisknout několik knoflíků a stojíte uprostřed oceánu! Co vy na to?"
"Proč sakra odtamtud nevylezete!" vybuchl kapitán v návalu hněvu. "Loď je stejně v posledním
tažení, tuhle plavbu nepřežije, tak co sakra chcete! Ještě jste mi nedal srozumitelnou odpověď!"
"Vy snad ano, kapitáne?"
"Slibuji, že se vám nic nestane!" ubezpečil ho kapitán. "Když..."
"Když vylezu na palubu a budu dělat, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo, kapitáne?" zeptal se jej
dlouhán. "A co ta voda v kotelnách. Co chcete říci cestujícím, už jste jim to řekl?"
"Ještě ne!"
"Ale to není od vás hezké, kapitáne. Lidé by měli vědět, na čem vlastně jsou, nebo ne?"
"Mým úkolem je chránit životy cestujících a posádky a ne je ničit!" řekl mu a naklonil se k
oknům v zadní části můstku s výhledem na pravou stranu člunové paluby. Spatřil druhého
důstojníka, jak na něj mává a volá jej k sobě.
"Musím jít!"
"Nemusíte!" zavrčel dlouhán. "Jestli zavěsíte, poznáte, že si nedělán legraci!"
"Mluvíte jako dítě!" řekl mu kapitán a pohlédl na příchozího muže. "Co vám řekl druhý
důstojník, nemůže je s prvním zvládnout?"
"Obávám se, že je budeme muset vpustit na člunovou palubu!" řekl mu a zamyslel se.
"Zatraceně! A kde je mám podle vás nahnat, aby mi nenaskákali do člunů?" zhrozil se kapitán a
nechal třetího důstojníka samotného u panelu s telefony.
"Mohli bychom je dostat na hřiště. Je dost velké, aby se tam všichni vešli..."
"Jak dlouho je tam chcete držet? Hodinu, dvě? Polovina z nich dostane zápal plic. Copak si
myslíte, že nemáme nic na práci, než je pořád hlídat? Copak se všichni zbláznili? Mají důvod k
panice?" rozčílil se velitel lodi.
"Několik mužů z řad pasažérů rozdmychává u ostatních nespokojenost, pane? Nemůžeme je od
ostatních izolovat, přilévali bychom jen olej do ohně!" řekl mu třetí důstojník. "A důvod k panice
mají! Máme ho my všichni!"
"Ježíši Kriste, třetí! Kdo velí téhle lodi? Já nebo pár idiotů, kteří si myslí, že převzali velení nad
lodí?" opřel se o zábradlí na levém křídle navigační paluby a pohlédl vzhůru k zamračenému nebi.
"Situace na schodišti je neúnosná. Naši je nemohou odtamtud dostat. Nenechají se vyvést.
Hromadí se u vstupů na palubu a snaží se rozbít dveře ke schodišti!"
"Chovají se jako malé děti!" zamračil se. Zvedl k očím dalekohled a snažil se dohlédnout až za
obzor splývající s mraky. Avšak po lodích nebylo ještě zdaleka ani památky. Jihozápadní obzor byl
stále pustý!
"Dobře! Řekněte Jamesovi a Allanovi, ať je pustí na člunovou palubu, nesmí jím však za žádnou
cenu dovolit, aby začali nasedat do záchranných člunů. Pokud by se jim situace vymkla z rukou,
mohou použít požární hadice a trochu tu bandu shladit!"
"Potom určitě dostanou zápal plic, pane! Máte ho pořád na drátě!" ukázal třetí důstojník rukou
na sluchátko položené na pultě pod stojanem s lodním telefonem. "Toho ze strojovny!"
"Do prdele!" nadechl se velitel lodi. "Jste tam ještě?"
- 186 -
Antologie
"Nezavěsil jste!" řekl mu dlouhán klidně. "Nic se neděje, zdá se, že máte opravdu vážné
problémy! Poslouchal jsem za vašimi zády! Nezlobíte se?"
"Co chcete dělat, až budeme evakuovat loď? Zůstanete tam sám s tím tlustým mužem?"
"Mám vašeho inženýra a jednoho strojníka!" řekl mu dlouhán. "Zapomněl jste na ně? Určitě!
Jsou hodní! Jako malé poslušné děti! Tak co bude?"
"Neodpověděl jste mi!" řekl mu velitel lodi silnějším tónem. "Co chcete dělat, až to tu všichni
zabalíme?"
"Musíte opustit loď jako poslední, kapitáne!" řekl mu dlouhán chladně. "Na to jsou paragrafy!
P-o-s-l-e-d-n-í! Jenomže, když tu zůstanu já, tlusťoch, váš inženýr a jeho strojník, budete tu muset
zůstat i vy! Nebo myslíte, že se nikdo nedozví, že jste zbaběle opustil loď a nechal na její palubě
několik pasažérů a členů posádky?"
"Běžte už do prdele!" zařval kapitán do sluchátka.
"Ale to nebylo od vás hezké, pane!" zabručel dlouhán klidným hlasem. "Dobrá, necháme toho!
Až si budete myslet, že je evakuace ukončena, zavolejte!"
/4-3/
"Pojď, tlusťochu, sedíme tu jako pecky! Měli bychom něco udělat, jen se podívej na ty spoutané
jelimánky, vidíš, jak jsou z nás nervózní?" šklebil se dlouhán ve dveřích velínu.
"Kam chceš jít?" zeptal se ho tlusťoch. Nechtělo se mu zrovna vstávat na nohy. Když se zády
opíral o stěnu a měl natažené své plné nohy před sebou, nic mu nechybělo ke štěstí!
"Musím tě trochu rozhýbat! Projdeme se po našem království, jestli někde něco neskřípe,
neuděláme si přece před nimi ostudu, nebo ano?" pohlédl na svého parťáka hrabajícího se na nohy.
"Jsi jako tuleň na suchu!"
"Co když opustí loď a nás tu nechají napospas osudu?" strachoval se tlustý muž. Funěl a
vzdychal. Dlouhán se při pohledu na jeho sádelnaté tělo nemohl ubránit smíchu.
"To jsi taková bečka sádla od malička, nebo jsi přibral při své pouti životem?" zeptal se ho a
vyrazil po plošině směrem k turbínám.
Tlusťoch jej následoval se ztrátou deseti metrů. Vztekal se a snažil se jej dohonit, avšak dlouhán
tuto vzdálenost stále zvyšoval.
"Vždycky, když jdeš za mnou, nevím, jestli to jsi ty, nebo parní lokomotiva!" dobíral si ho a
zastavil se nad levobočním tělesem turbíny.
"Měli jsme sakra štěstí, víš o tom, tlusťochu? Co by se stalo, kdybys musel tou svou prdelí
pořádně hejbnout? To aby ti rezervovali celý člun..."
"Neprojde ti to! Ani mě ne, pojdeme v base za pirátství a kdo ví, co všechno nám ještě napaří!"
řekl mu tlusťoch dýchavičně. Dobelhal se k dlouhánovi, který mu mlčenlivě pohlédl do očí. Byly
studené jako led. Tlusťochovi připadlo, že snad nepatří ani člověku.
"Jsi jako vlk!" řekl mu vážně.
"Já jsem vlk, tlusťochu. Vlk v lidské podobě. Brzy to poznáš, a nebudeš sám, kdo mě pozná v
pravém světle!" řekl mu bez jakéhokoliv náznaku ironie.
"Teď jde z tebe strach!" přiznal se a rozhlédl se po prostoru strojovny. Jediným zdrojem hluku
byla pravoboční turbína pohánějící loď vpřed. Několik okamžiků stáli na místě, než se dali opět do
pohybu. Vystoupili po příkrém schodišti na palubu s pomocnými stroji. Dlouhán se zamyšleně
zahleděl na dveře průlezu, za kterým byla kontrolní šachta z hlavní paluby.
"Kapitán se mnou nechce mluvit, myslí si, že mu budu zobat z ruky! Sám by chtěl klást
podmínky, ale zapomíná, že mám v rukou jeho život i životy ostatních! Nic tě nenapadá tlustý
muži?"
- 187 -
Antologie
/4-4/
"Jamesi!" uslyšel volaný muž kapitánův hlas. Otočil se k němu napůl tváře a zamračeně se na
něj zadíval. Na schodišti ještě stále postávala masa lidí. Rozzlobení a nejistí cestující se za žádnou
cenu nehodlali vzdát dobytého území.
"Budem s nimi muset něco udělat, kapitáne!" řekl mu na přivítanou. Neviděli se víc jak dvacet
minut. "Co s nimi?"
"Vyvedeme je na palubu hřiště, Jamesi!" řekl mu a nahlédl mu přes rameno do šachty schodiště
tak, aby cestující nepoznali jeho hodnost.
"Bláznovství!" řekl si napůl tiše.
"Na hřiště?" nechápal první důstojník. "Proč jsme je tedy drželi v kabinách?"
"Byla tma, bouřlivá noc..." odvrátil kapitán od cestujících svou tvář a zamyšleně sledoval úzkou
cestu mezi člunovými jeřáby a víc jak dva metry vysokou stěnou nástavby horní paluby.
"Za jak dlouho tu bude záchranná skupina?" zeptal se jej první důstojník, jen co poodešel s
velitelem lodi od otevřených dveří schodiště. "Do osmé hodiny?"
"Bude-li dobré počasí!" přikývl kapitán bezmyšlenkovitě.
"A co když se zhorší počasí? Nemůžeme je tu pak nechat na dešti a ve studeném větru!"
"Ne, to opravdu nemůžeme, Jamesi. Máte nějaké jiné návrhy?"
"Co společenské prostory? Jídelny, taneční sál?" navrhl mu.
"Nemůžeme je sehnat dohromady. Část cestujících se probila na nižší paluby, aby zachránila
alespoň část svých věcí. Něco málo z nich se toulá po palubách nástavby a zbytek je tady u nás..."
"A ten magor se sekyrou? Kde je teď?"
"Až budete s nimi hotovi, seberte pár svých mužů a vezměte z kabin co nejvíc záchranných
vest! Třetí důstojník se postará o deky a teplé jídlo. Zajděte raději ještě za kuchaři, ať se dají do díla
a uvaří jim alespoň teplý čaj, kávu nebo kakao!" řekl mu kapitán namísto odpovědi.
"Nezaškodilo by něco k snědku! Všem! Jede vůbec kuchyně? Je v provozu? S tím bláznem..."
"Budeme jej muset zneškodnit, kapitáne. Je nebezpečný pro naše lidi. Viděl jste ty dva, co je
málem zmrzačil?"
"Ano. Doktor říkal, že to nebude tak zlé!" řekl mu a dal mu ruku na rameno. "Jamesi, lituji, že
se tahle plavba nevyvedla, ale takový je život! Je samé překvapení!"
"Co uděláme s tím mužem ve strojovně? Co uděláme s našimi lidmi, které má jako rukojmí?"
zeptal se jej první důstojník. "Budeme je muset odtamtud dostat!"
"Máte pravdu. Tahle loď bude nejspíš lodi přízraků, ze které se bude ozývat skučení a volání
uvězněných duší trpících za přečiny jiných! Dobrý námět na horor, nemyslíte? Toho Holanďana od
Wágnera byste si měl vážně přečíst!"
"Opravdu?" nechápal jej James. "Proč mi to říkáte?"
"Uvidíte, že se mnoho věcí vyřeší za nás! A pokud ne, potom, ať nám pomáhají všichni svatí!"
zamyslel se velitel lodi. "Budeme ve večerních zprávách!"
"Doufám, že ne! Takže všechny rozkazy platí!" řekl mu první důstojník. "Pasažéru pustíme
nahoru a necháme je vyjít na horní palubu, ať si třeba zahrají fotbal..."
"Správně!" přikývl kapitán. "Čluny nechejte zatím na pokoji. Snažte se sehnat všechny cestující
na palubu! A rozdejte jim záchranné vesty!"
"Rozkaz, pane!" přikývl první důstojník a vydal se ke schodišti se shlukem cestujících.
"Pusť je ven!" řekl Allanovi, jakmile se k němu vrátil. "Poslouchejte! Slyšíte mě všichni?"
Dav utichl.
"Pustíme vás na člunovou palubu. Půjdete pomalu a ukázněně na palubu hřiště a tam si sednete
na dřevo a nebudete vykukovat přes zábradlí, jinak každého, kdo to udělá hodím přes palubu!
Rozumíte?"
- 188 -
Antologie
"Ale to je vyhrožování!" sykl mu do ucha druhý důstojník. "Nejsi v situaci, kdy bys mohl něco
vynutit!"
"Allane?" zeptal se jej první důstojník tiše. "Proboha, kdo tu dohlíží na ten bordel? My nebo
oni? Ujasni si zatraceně celou situaci? Chceš stát před soudem za to, že jsi nezvládl paniku? Proto,
že se ti utopila víc jak stovka lidí? Já ne, Allane. Nemám chuť se z něčeho takového zpovídat..."
"Dejte nám deset minut, pane!" řekl mu jeden z námořníků. "Natahujeme lana podél kterých
půjdou na hřiště, je to kapitánův rozkaz!"
"Deset minut, ale ani o vteřinu navíc!" souhlasil a zadíval se na čekající masu cestujících. V
jejich očích nedovedl nic vyčíst. Byly prázdné. Až na několik výjimek prázdné a bez života. Nikdy
se z ničím podobným ještě nesetkal.
Kapitán se zbláznil! řekl si James v duchu. Neměl bych za něj převzít velení?
/4-5/
"Tohle není moc dobré místo!" řekl Adams Schmitovi.
"Víte o nějaké jiné cestě odtud, aniž by nás zpozorovali, pane Adamsi?" zeptal se jej žid jizlivě.
"Na člunovou palubu vede celkem šest cest. Pět pro cestující a jedna je služební!" řekl mu
Adams. "Všechny až na tu, kterou jsme sem přišli, jsou uzavřeny! Musí existovat ještě nějaký jiný
způsob, jak se odtud dostat!"
"A co nějaké žebříky?" navrhl Schmit.
"Žebříky...?!" zamračil se Adams. Slyšel hlasy a kroky námořníků připravujících provizorní
cestu pro cestující.
"Co myslíte, pane Adamsi, udrží je ve vymezeném prostoru, nebo se zřítí do moře?" zeptal se jej
znovu Schmit. "A pohled na připravené záchranné čluny jim moc klidu zrovna taky nepřidá!"
"Vy jste tu někde viděl nějaké žebříky na nižší paluby?"
"Má žena mi vždycky tvrdí, že si všímám mnoho věci, které zůstanou pro ostatní utajeny..."
chvástal se žid.
"Tak kde jsou?" řekl mu Adams prosebně s jistou dávkou rozkazu. "Jestli nás tu chytnou,
skončíme mezi cestujícími na hřišti!"
"Na konci řady člunů, pak v polovině a na začátku paluby. Musíte se jen předklonit a
nakouknout přes zábradlí...!"
"Vážně?" nevěřil mu Adams. Spolu se vydali na pravou stranu člunové paluby a překročili
zábradlí. Drželi se pažení a nohama stáli na hraně odtokového žlabu.
"Nechtěl bych teď spadnout tam dolů!" řekl Adams Schmitovi. "Kde je ten žebřík? Dlouho se tu
neudržíme!"
"Kousek od vás, je zabudovaný do stěny! Vidíte ho, pane Adamsi?"
"Já vidím jen zatracený zvlněný oceán a sakra kolmou stěnu lodi!" hulákal na něj Adams. Vítr
jim fičel do tváře a snažil se je strhnout z mokré paluby, avšak byl příliš slabý, aby to dokázal.
Adams našmátral křečovitě první zářez do stěny nástavby.
První příčka! řekl si a pohlédl na Schmita. Byl klidný a vyrovnaný.
"Kde ksakru berete tu odvahu?" zvedl k němu Adams hlavu. "Já vás nepoznávám."
"Sám nevím!" pokrčil rameny a přikrčil se.
Několik námořníků již dorazilo na zadní část paluby a upevnili lana ke schodišti na zvýšenou
palubu. Slyšeli jejich hlasy, jak se domlouvali mezi sebou. Ještě chvíli trvalo, než zahradili druhý
vstup na hřiště a vzdálili se. Adamsovi se zdálo, že se musí každou chvíli zřítit do zpěněného
oceánu narážejícího do ocelového boku lodi. Našel druhý zářez a nyní již jistěji sestupoval po
nepříliš zajištěném žebříku. Snažil se nedívat dolů, aby nedej bože nedostal závrať a nepustil se.
"Doufám, že se setkám s tím vaším bohem, jestli tuhle cestu nepřežiji!"
- 189 -
Antologie
"Myslíte vašeho, nebo našeho Boha, pane Adamsi? Židovský a křesťanský Bůh nejsou jedna a
tatáž osoba, to by jste měl vědět!" zavolal na něj a začal sestupovat. "Pospěšte, si, nebo vám šlápnu
na hlavu!"
"Vy mě asi nemáte moc rád, viďte?" pohlédl vzhůru na Schmita. "Kam to vede? Do pekla?"
"Ne, jenom na hlavní palubu. Hodláte sejít až tam, pane Adamsi?"
"K čertu s vámi, to víte, že ne!" rozčiloval se a pomalu sestupoval.
"Nesejdeme ještě o jednu palubu níž?" slyšel židův hlas. Nadechl se a v tom okamžiku mu
uklouzla pravá noha, na kterou se chtěl pověsit plnou váhou, aby měl odlehčené obě ruce. Neuběhly
ani dvě vteřiny a on se houpal držíc se jen rukama za zapuštěnou příčku žebříku nad pěnicím se
oceánem. Vlny nebyly příliš vysoké, spíše naopak. Avšak on nemohl počítat ani s tímto faktem, a to
z jediného důvodu, neuměl plavat a loď samotná stále plula vpřed rychlosti sedmi uzlů vstříc svému
osudu.
"Držte se, Adamsi, hned jsem u vás!" křičel na něj Schmit.
"A co si myslíte, že celou tu dobu dělám!" zavyl Adams. "Zatraceně, ještě nechci umřít. A co
když dolů spadneme oba?"
/4-6/
"Hej, Samueli...!" zasyčel hlavní inženýr na strojníka sedícího u stěny velínu. "Můžeš se
alespoň trochu hýbat?"
"Ano, praštil vás pořádně šéfe!" odpověděl mu a snažil se postavit na nohy, avšak rukonohý
muž jej svázal s tlusťochovou pomocí dost pevně na to, aby se udržel na nohou.
"Stačí, když se připlazíš ke mně, Samueli, neboj, dávám dobrý pozor! Ti dva zmizeli v zadní
části strojovny, nejspíš vystoupili na některou z vyšších palub!"
"Až do teď jsem se bál pohnout šéfe! Stříleli po kapitánovi!"
"Budem muset odtud zmizet, nebo se pokusit ovládnout strojovnu a vypálit jím rybník..." řekl
mu inženýr a bedlivě sledoval přístupové cesty k velínu. Oba muži se ještě stále nevraceli.
Ochozy a lávky nad podlahou turbínové haly byly prázdné, jedinou známkou života byla jen
točící se pravá turbína pohánějící loď vpřed.
"Kde jsou?" ptal se sám sebe a čekal, až k němu strojník přileze. "Samueli, je vám jasné, že
jestli nás chytí, zastřelí nás na místě. Od toho čahouna bych to mohl čekat!"
"Ten tlustej je jen jeho poskok, šéfe, vyčetl jsem to z jeho tváře. Jeho parťák neměl určitě dost
odvahy na to, aby tu věc udělal sám!"
Inženýr se natáhl v křesle a pozorně si prohlédl podsvícený diagram jednotlivých prostor lodi
pod čárou ponoru. Přepážky stále odolávaly tlaku mořské vody. Loď se odmítala vzdát a dále
hrdinně bojovala s nelítostným živlem. Co se stane, až voda zaplaví i první kotelnu? Inženýr si
odmítal připustit, že by se Albatros stal pouhou hříčkou vln, nic než kusem kovu, bezvýznamným
šrotem.
Pumpy však stále běžely a čerpaly mořskou vodu z kotelen. Zdálo se, že to nemá vůbec žádný
význam, avšak voda v první kotelně stoupala sotva znatelně a v třetí se hladina vody sice
neúprosně, ale pomalu zvedala až ke stropu. Co se stane, až bude kotelna zatopena až po strop?
Provalí se vodotěsná přepážka ve strojovně a loď bude odsouzena k zániku?
"Už jsem u vás, šéfe!"
"Někdo z vás tu měl někde schovaný nůž, Samueli! Nevíš, kde by mohl být?"
"Víte, že bych teď nejraději seděl někde na pevnině?" zeptal se ho strojník a za pomoci
svázaných rukou se posadil u bloku zásuvek. Jednu po druhé otevíral za pomocí zubů.
Připadal si jako pes, který trčí uvázaný u boudy a kus od něj leží miska se žrádlem, kterou tam
položil jeho majitel, ale zapomněl vzít v úvahu délku řetězu.
- 190 -
Antologie
"Už to bude..." pohlédl na inženýra a pousmál se. "Mají v nebi taky kotle?"
"V nebi ne, Samueli, ale v pekle určitě. Můžete se tam přihlásit na brigádu a zatopit těm
grázlům, kteří nás tu svázali..."
"Mám ho!" neudržel se strojník.
"Tiše, zdá se, že se vracejí! Samueli, proboha, dělejte!"
"Už to bude... Držím ten podělaný nůž v zubech!" strojní se snažil ze všech sil osvobodit ze
zajetí provazu. Celé tělo jej bolelo a zdálo se mu, že se každou chvíli zhroutí v křečích na podlahu.
Z očí mu vytryskly slzy a z úst mu tekly sliny jako vzteklému psu.
"Samueli..." pobízel jej inženýr.
Strojník neodpovídal. Ani nemohl s rukojetí nože v ústech. Jeho odpovědí bylo praštění provazu
a skřípání ostří nože. Vteřiny se tíživě vlekly. Zapomněli na ohromné množství vody, od kterého je
dělila pouze jedna vodotěsná přepážka, zapomněli na to, že jsou na palubě umírající lodi. Necítili
jemné výkyvy lodi na rozčeřeném oceánu, jehož hladina byla jako zrcadlo. Snad se nad nimi
slitoval a dal jim možnost uniknout před vlastní smrtí.
"Samueli? Jak jsi tím daleko?" zeptal se jej inženýr. Oba muži byli již na lávce vedoucí k velínu.
Sledoval je unaveným zrakem, když tu dostal nápad. "Samueli?"
"Uf!" vydechl strojník a svalil se na palubu. Nůž dopadl vedle něj na palubu a slabě břinkl.
Strojník těžce oddechoval. Neuplynulo ani pět vteřin a už se hrabal na nohy.
"Pomalu, ať tě neuvidí!" řekl mu tiše a zastavil jej pohledem.
"Kde jsou?"
"Za chvíli budou v polovině cesty! Víš na co je to potrubí v půli plošiny, Samueli?"
"Odvádí přebytečnou páru do komína mimo kondenzátor, ale teď tam nebude skoro žádný tlak.
Chci říct, že jedeme sotva na třicet procent výkonu! Systém je uzavřen, páry je dost na to, aby
poháněla lodní turbínu a ta vyráběla elektřinu pro oba motory!"
"Zkus otevřít ventil potrubí, ale tak, aby pára vytryskla na plošinu, ještě dřív, než budou za
ním...!"
"Dálkově?" nechápal strojník.
"Půjde to? Určitě!" přikývl inženýr. "Musíme něco udělat, nebo nás zastřelí!"
/4-7/
James se vydal do nitra lodi. Nechal kapitána s druhým důstojníkem na člunové palubě.
Spoléhal na to, že spolu s námořníky zvládnou vzniklou situaci. Pomoc byla ještě příliš daleko. Co
nevidět vplují do pásma mlh a v ní se mohou navzájem minout navzdory radarům a výkonné
technice.
Zatraceně! pomyslel si, když sestupoval po stejném schodišti, v němž byla před několika
minutami masa cestujících. Hodlal sestoupit až na hlavní palubu a pak pomoci dalšího schodiště do
úseku pro cestující v podpalubí. Měl strach! Bál se toho šíleného muže se sekerou. Nemohl proti
němu nijak zakročit bez toho, že by jej zabil. Zavrtěl hlavou a zastavil se. Zaposlouchal se do vrzání
ocelových stěn a vzdáleného hukotu větru. Loď se takřka nehoupala. V prostoru schodiště vládl
podezřelý klid. Opustil jej na hlavní palubě.
Opatrně vylezl ze dveří a rozhlédl se po jedné z hlavních chodeb, v přízemí nástavby. Byla
prázdná. Oddechl si. Odkudsi z vyšší části lodi se ozývalo pravidelné bušení. To je on, pomyslel si.
Bláznivý stroj! Natáhl vzduch nosem. Ucítil jemný závan černého štiplavého kouře. Chvíli postával
na stejném místě a ubezpečoval se, že jde pouze o produkt výbuchu v kotelně a ne o nějaký nový
požár na palubě. Otřepal se. Teprve teď si vzpomněl, že si z výše člunové paluby prohlédl celou
loď, zda neuvidí náznak hrozícího nebezpečí.
Je-li někde ukryt rodící se oheň, ještě nenabyl své ničící intenzity a nadále se schovává před
- 191 -
Antologie
zraky lidí, aby na ně udeřil se vší silou, kterou měl k dispozici. Vydal se hledat nejbližší schodiště
na nižší paluby lodi. Čím níže sestoupil, tím intenzivnější byl těžký zápach hořícího mazutu.
Možná, že se oheň drží na hladině v nejvyšší části kotelen, které nebyly docela zatopeny a tam si
našel cestu prostřednictvím které mohl dýchat a živit se relativně čerstvým vzduchem. Našel
schránku s telefonem a zavolal na můstek.
"Je tam kapitán?" zeptal se třetího důstojníka.
"Jde právě sem, Jamesi!" odpověděl mu a předal svému veliteli telefonní sluchátko.
"Co se děje, Jamesi?"
"Dole se drží těžký dým, kapitáne. Zaplnil nejnižší paluby lodi. Měli bychom vypnout ventilaci!
Možná, že v prostoru kotelen stále hoří palivo plovoucí na hladině!"
"Ventilace už dávno nepracuje, alespoň v podpalubí ne!" řekl mu kapitán. Nejpozději do dvou
hodin bychom měli být na místě setkání. Radiodůstojníkovi se podařilo navázat spojení se všemi
loděmi záchranné skupiny!"
"A co cestující?"
"Jsou na hřišti. Zabalili jsme je do dek a dali jim teplé kakao! Kde jsou ostatní cestující?"
"Jdu na paluby D a E, kde by měli být, ale ještě jsem nikoho nepotkal. Budu končit, kapitáne!
Držte se!" nečekal na odpověď a zavěsil.
Někde velice blízko se ozval podivný řinčivý zvuk. Jako když škrábe ostří nože po kovové
stěně. Otřásl se odporem. Chodby lodi byly natřeny a obloženy nehořlavým materiálem, který by v
případě požáru měl samotný oheň udržet na místě a nepodporovat jeho rozšíření do ostatních částí
lodi. Teoreticky.
Muž se sekerou! zamračil se první důstojník. Brousí si svůj ztupený nástroj! Kde sakra je?
/4-8/
Adams s Schmitem seděli na promenádě v zadní části paluby B a oba takřka nedýchali. Svedli
zápas o své životy. Oba hleděli nekonečné vteřiny na ubíhající hladinu oceánu, na studenou a
nelítostnou masu vody vysmívající se jejich snažení. Nakonec se jim to přece jen podařilo! Byli
zastrčení za barovým pultem pod převislou střechou, která chránila bar samotný před
povětrnostními vlivy.
"Tak co, pane Adamsi, jak vám je? Víte o tom, že jste se podruhé narodil?" zeptal se jej žid.
"Nedáte si? Je to košer!"
"Držte hubu, Schmite!" zavrtěl hlavou. "Teď mám náladu na jalové řeči, když jsem unikl
hrobníkovi z lopaty!"
Třásli se zimou a vyčerpáním.
"Dejte to sem!" řekl mu Adams a zhluboka se napil drahé kořalky. "Kriste pane, ta píše!"
"Bůh buď pochválen!" usmál se Schmit a lokl si taky.
"Vy jste blázen!" řekl mu Adams. "Před chvíli jste tu kňoural a teď tu chválíte všemohoucího a
chlastáte jako duha!"
Čekali ječení mužů a žen bojujících o místo v záchranných člunech, avšak nic takového se
nestalo. Byli snad natolik spříznění se svým osudem, nebo konečně pochopili svou situaci? A nebo
se již pozabíjeli navzájem?
"Panika se odkládá, pane Adamsi!" řekl mu Schmit takřka šeptem. "Není nic slyšet..."
"Asi ano, že by konečně zapracoval ten váš Bůh?" zeptal se jej Adams a čekal na odpověď.
"Když Bůh dopustí, i motyka spustí, pane Adamsi!" pokrčil rameny. "Asi se ožeru, doufám, že
mi to Bůh i má žena odpustí!"
"Někdy vám nerozumím!" zavrtěl Adams hlavou. "Jako národ jste se nechali celá staletí
utlačovat a takřka vyhladit s povrchu země za druhé světové války! Proč stále jen na něco pasivně
- 192 -
Antologie
čekáte..."
"Já jsem na nic nečekal, pane Adamsi, nebo snad ano? Houpeme se teď na hladině a díváme se,
jak tahle loď mizí za obzorem a my mrzneme zimou? Čekáme, kdy si pro nás přijde smrt? A co se
týče mého národa, máme svou zem zaslíbenou! Izrael!"
"A nikdo vás nemá rád! mávl Adams rukou. "Smrt se odkládá na neurčito!"
"Nevím jak vy, ale já nikam nespěchám..." řekl mu žid a pokusil se vstát. "Není to krásné?
Podívejte na tu hladinu oceánu, na letící ptáky..."
"Vy jste nenapravitelný idealista, Schmite!" řekl mu s úsměvem Adams. "To tak věříte svému
bohu? A nebo už jste opilý?"
"A komu bych měl věřit, pane Adamsi?"
"A co sám sobě?"
"Lidské síly jsou omezené!" zamračil se Schmit. "Není zlé spoléhat na vyšší moc, nemám
pravdu, pane Adamsi?"
"Jo," pokrčil Adams rameny. "Má rodina je bůhví kde, dělá si starosti... Tohle mi žena ani syn
neodpustí!"
"Až vás potkají v záchranném člunu, nebo na lodi, uvidíte! Nikdy neříkejte nikdy, pane
Adamsi!"
"Nikdy nebudu pít košer kořalku!" řekl mu Adams. "Věděl jsem, že je košer kde co, ale že by
byl i chlast? To tedy ne! Vy jste se zbláznil, dočista!"
/4-9/
"Není ti zima, Jerry?" zeptala se starostlivě jeho žena Mary. Se soucitem hleděla na jeho zestárlý
obličej ztrácející zdravou barvu. "Jerry, neměl bys tady zůstat! Poprosím někoho z námořníků, nebo
nějakého důstojníka, aby nás dva odvedli dolů do nástavby. Víš dobře, že nesmíš prochladnout."
"Nic mi není, to bude dobrý, uvidíš!" řekl ji a usmál se svým. smutným výrazem, který tak
dobře znala. Jsme staří, řekla si. Příliš staří na tohle dobrodružství. Zahleděla se na zamračenou
oblohu, na šedé mraky a snažila se je prohlédnout a najít zářící slunce.
"Jak dlouho tu budeme takhle sedět?" zeptala se muže, sedícího po její pravé ruce. Byl to tentýž
muž, který s nimi trávil čas v uzamčené kabině po čas bouřlivé noci.
"Nevím, ale určitě dělá posádka všechno pro to, aby jsme se z této situace dostali se zdravou
kůží..." odpověděl ji a rozhlédl se po bezmála stovce pasažérů sedících podél vysokého pažení
hřiště. Všichni byli zabaleni do teplých dek a ohřívali své zkřehlé ruce držíc v nich hrnek horké
kávy nebo kakaa.
"Tak co, Henry, takhle jsme si cestu za divy světa nepředstavovali, viďte! Chtěli jsme se podívat
na sopečný ostrov uprostřed studeného Atlantiku, a teď tu dřepíme a třeseme se zimou, není to k
popukání?" rozesmál se chraptivě.
"Tahle loď nás určitě donese do bezpečí, uvidíte!" utěšoval je oba a zamyšleně se zaposlouchal
do šumění vln a svištění lenivého větru. Zima. Všem jim byla zima. Proč tu sakra sedíme? Proč
jsme se hnali na člunovou palubu? Mohli jsme sedět v kabinách, nebo společenských prostorách
lodi.
"Bylo to bláznovství...!" řekl si nahlas.
"Co?" zeptal se jej stařec.
"Jít sem nahoru, copak tím něco vyřešíme?"
"Chcete sejít zpátky dolů?" zeptala se jej jeho žena a pohlédla na svého muže. "Jerry, co
kdybychom sestoupili na nižší palubu?"
"Myslíš, že nám to dovolí?" zakuckal se starý muž.
"Stalo se něco?" přistoupil k nim bělovlasý muž v uniformě. Starostlivě se zahleděl na tento
- 193 -
Antologie
manželský pár a okamžitě postřehl, že tu není něco v pořádku.
"Pomůžete jim dolů?" zeptal se Henryho. "Pošlu s vámi jednoho ze svých mužů. Najde vám
nějaké přijatelnější místo a zavolá doktora!"
"Samozřejmě!" přikývl obchodník a vstal, aby jim pomohl na nohy.
"Polanski!" zařval důstojník na jednoho z námořníků střežících zahrazený vstup na hřiště.
"Pojďte sem! Budete k dispozici tomuto páru! Zavedete je na nižší palubu a uvědomíte lékaře,
rozumíte?"
"Ano, pane!" přikývl a jedním skokem byl na schodišti na širokých stupních vedoucích na
palubu hřiště.
Druhý důstojník jim už nevěnoval pozornost. Přejel pohledem, po sedících pasažérech. Chtěl
jim dodat odvahy a říci jim, že je pomoc na cestě, ale nemohl najít správná slova. Sestoupil na
člunovou palubu. Oceán byl až podezřele klidný, což se po tak silných bouřích, jakou prožili
minulou noc nestávalo zas tak často!
Pohledem zavadil o radio stožár. Zaujaly jej otáčející se antény radiolokátorů. Na mysl mu
přišla otázka, zda-li jsou záchranné lodi již na obrazovkách radaru. Chtěl přejít na pravobok, když
tu si povšiml čísi postavy na nejvyšším ochozu stožáru.
Kdo je to, zatraceně! Zamračil se. Pozorně si prohlédl postavu, která se držela zábradlí a hleděla
na obzor.
"Co tam ten zkurvysyn dělá!" rozčílil se. Přidal do kroku. Cestou kolem komínu narazil na
stojícího bocmana. "Hejbněte kostrou, ať vás vidím na hřišti!"
Nedíval se za odcházejícím mužem, aby se ujistil, zda si vyložil jeho rozkaz správně. Jedinou
věcí, která jej v tuto chvíli zajímala, byl nejasný stín na plošině radiolokátorů. Kretén jeden!
Proběhl kolem bazénu a otevřel dveře u vstupu na žebřík v základně navigační nástavby.
Nahoře někdo byl a podle všeho tam neměl co dělat!
/4-10/
Kde všichni jsou? Ptal se James sám sebe. Na spodních palubách, vládlo zlověstné šero. Kdesi
pod podlahou šplouchala voda. Z neutěsněných dvířek únikové šachty vycházel pramínek mořské
vody široký jako prst. Přímo před ním vrzaly otevřené dveře jedné z kabin.
"Je tu někdo?" zakřičel do chodby. Zaposlouchal se do ticha, podivného ticha umírající lodi.
"Lidi, jste tady? Nesmíte tu zůstat! Musíte nahoru, na vzduch, slyšíte?"
Bezvýsledně. Znovu uslyšel ten podivně skřípavý zvuk.
Kde to jsem? Otáčel se kolem své osy a hledal nějaký známý orientační bod. Sen! Vzpomněl si
na sen, který se mu zdál, viděl tehdy sám sebe, jak bloudí po zakouřených palubách lodi. Hledá
cestu ven, hledá lidi, kteří sem dolů do lodi zabloudili, aby zachránili to nejcennější ze svého
majetku. Cítil jako tehdy onen štiplavý těžký kouř nutící k dávení. Čím níže sestupoval, tím byl
intenzivnější.
"Je tu někdo?" zavolal znovu. Otevíral jedny dveře za druhými, ale nenalézal nic, než prázdné
kabiny plné nepořádku. "Kde jste?"
Někdo jej sledoval pohledem. Cítil to, avšak kam se otočil pohledem, byly jen prázdné kabiny a
zakouřené chodby.
"Kapitáne? Jste tam?" zeptal se jej, jakmile našel skříňku s lodním telefonem a zavolal na
můstek.
"Ano, Jamesi!" uslyšel jeho hlas. "Našel jste někoho?"
"Ne!" zavrtěl hlavou. Vytáhl z kapsy kapesník a dal si jej k obličeji. "Je tu stále více dýmu!
Buď se ten oheň uhasí sám, nebo pronikne na ubytovací paluby, kapitáne! Tady v zadní části palub
pro cestující nikdo není! Našel jsem jen prázdné kabiny, chodby i všechno ostatní je hodně
- 194 -
Antologie
zakouřené! Nižší paluby pro posádku jsou také prázdné! Vracím se na hlavní palubu a pak přejdu do
přední části lodi a prohledám kabiny na přídi..."
"Hněte s sebou, Jamesi, potřebujeme vás tady nahoře!"
"Děje se něco?" zeptal se.
"Právě že nic!" řekl mu kapitán a chystal se ukončit rozhovor. "Potřebujeme mít všechny
cestující na horní palubě v záchranných vestách. Vezměte si pár chlapů a projděte nástavbu!"
"Jdu nahoru, nedá se tu dýchat, jestli šli ti lidé dolů, pak budou v přední části lodi! Prolezu s
několika námořníky nástavbu, vyženu všechny pasažéry nahoru a spočítáme je! Potom se uvidí! Jak
to vypadá ve strojovně?"
"Ten dlouhán, se ještě neozval, Jamesi, určitě něco chystá! Mám takový pocit, že to nepřidá na
dobré náladě našich cestujících, jakoby nestačilo, co nás potkalo! Budeme muset být připraveni na
všechno!"
"Do hodiny jsem na můstku, ale teď už opravdu končím!" zavěsil a rozkašlal se.
Otočil se a hledal nejbližší orientační tabuli. Na konci chodby spatřil temný stín. Siluetu lidské
postavy. Zdálo se mu že něco drží v ruce. Na okamžik zaváhal.
"Hej!" zakřičel na nejasný stín. "Kdo jste a co tu děláte!"
"Kdo jste a co tu děláte?" zeptal se jej stín podivným hlasem. "Jsem vaše smrt a kdo jste vy?"
/4-11/
"Tak kde jsou tlusťochu?" zuřil dlouhán. Otáčel se dokola po prázdném velínu strojovny a
mával divoce rukama. "Tak kde jsou, tlusťochu, můžeš mi to říct?"
"To nevím!" řekl bezmocně. "Určitě jsem je svázal pořádně, sám jsi mě kontroloval..."
"Někde tu musí být!" mračil se dlouhán. Byl zlostí bez sebe. Tohle se nemělo stát!
"Znají tuhle loď lip než my!" ozval se tlusťoch nejistě. "Zavři klapačku!" natáhl dlouhán k němu
ruku. "Já vím, sakra! Je to tvoje vina!"
Namířil na něj svou zbraň a zatáhl za kohoutek spouště. Vyšlá rána a tlusťoch s sebou hystericky
škubl. Zvedl ruce do výše a svalil se k zemi.
"Jsi podělanej parchant!" otočil se dlouhán a nevěnoval mu pozornost. Tlusťoch jej sledoval, jak
zvedá sluchátko přímé linky na můstek a čeká, až to na druhé straně někdo vezme.
"Jste tam, kapitáne!" vyštěkl do mikrofonu.
"Ano, osobně!" přitakal velitel lodi.
"Ti vaši ptáčkové foukli, slyšíte? Foukli, zmizeli jako pára nad hrncem! Víte co udělám?
Zastavím tuhle podělanou loď! Od této chvíle stojíte, až do soudného dne! Vydáni napospas
mořským proudům a rozmarům počasí!"
"To přece nemůžete udělat!" zakřičel kapitán do sluchátka. "Já jsem svou část dohody dodržel!
Kurva proč s vámi vlastně vyjednávám! Vy tu nevelíte! Jestli zastavíte tuhle loď, osobně za vámi
zajdu a strčím vám ten váš raketomet do prdele!"
Dlouhán si protřepal postižené ucho a přendal si sluchátko do druhé ruky.
"Poděkujte svým podřízeným, kapitáne!" zavrčel jedovatě a zavěsil. Parchant jeden! ulevil si a
vytáhl z kapsy malou časovanou nálož.
"Tlusťochu?" zeptal se muže ležícího na podlaze velínu. "Já vím, že mě slyšíš! Nedělej se, že jsi
mrtvý, vidím, jak se třeseš strachy! Jako sulc! A víš co? Já si tě trochu upeču! Takhle jsi těžko
stravitelný, máš moc špeku...!"
Odjistil bombu a navolil čas do výbuchu. Postavil ji k hlavnímu panelu řízení a dal pozor, aby ji
ani výkyvy lodi neshodily na podlahu. Ještě jednou se podíval na tlustého muže a pousmál se. Pro
jistotu utrhl kus izolepy a přilepil bombu ke konzoli ovládací pultu.
"Máš pět minut, špekoune! Pět minut, ani o sekundu víc! Setkáme se na onom světě, slibuji ti,
- 195 -
Antologie
že nebudu nikam pospíchat, takže se dost načekáš!"
"Neprojde ti to..." zapištěl muž na podlaze.
"Ale ano!" odbyl jej dlouhán a vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Pak otočil klíčem a strčil jej
do kapsy. Zamával do okénka dveří a sestoupil na palubu strojovny. Pohlédl na uzavřený průlez do
kotelny číslo tři a zamyslel se. Už chtěl vytáhnout z kapsy další nálož, ale rozmyslel si to. Vydal se
k hlavnímu schodišti. Vstoupil do jeho šachty a pečlivě za sebou zamkl.
/4-12/
Tlusťoch se pokusil převalit na záda. Rána na pravé straně prsou jej nesnesitelně pálila a bolest
z průstřelu se mu rozšířila do ramene a celé pravé části horní poloviny těla. Hlasitě vydechl. Kolik
mi ještě zbývá? Snažil se posadit, avšak nedokázal se doplazit ani k pultu, židli, nebo k něčemu,
čeho by se chytil.
Slyšel stejnoměrné pípání vycházející odněkud nad jeho hlavou. Ježíši! Pomočil se strachy a
bolestí. Bože, nenech mě umřít! Nic jsem neudělal! Zpoza stěnu velínu k němu docházelo
stejnoměrné hučení turbíny. A pak ještě něco! Zvuk podobný lidským krokům! Že by se vrátil, aby
mě dorazil? Zavřel oči a snažil se nedýchat. Tupá bolest to udělala za něj. Skrze rozměrné sklo
přední části velínu se dovnitř snažily nahlédnout dvě postavy. Oba určitě slyšeli ozvěnu výstřelu.
Nemohli se dostat dovnitř a tak jen pátrali po náznaku života v rozměrné kukani, ve které vládlo
namodralé šero.
Nevšimli si blikající krabičky na panelu, ani muže, který ležel skryt před jejich zraky na
podlaze. Tlusťoch tak promarnil svou jedinou šanci. Muži odešli a on věděl, že mu zbývá poslední
kousek života. Snad to bylo dobře, bolestí již nemohl dýchat a začínal se dusit. Rostoucí šok jej
propustil milosrdně do království temnoty a on ani neucítil další bolest, když nálož vybuchla.
Rázová vlna roztříštila skleněné stěny velínu. Oba muži byli naštěstí mimo sílu výbuchu a tak
jen mohli bez účasti sledovat letící kousky kovu a skla. Ovládání strojovny bylo zničeno. Avšak
stalo se ještě něco, co dlouhán ani v nejlepším nepředpokládal. Výbuch sice vyřadil z provozu jak
dálkové tak přímé ovládání motorů lodi, avšak zapomněl na ještě jeden systém, který trůnil v
kotelnách lodi a dodával tak dál páru do pracující turbíny a dokud nedojde voda nebo palivo, bez
zásahu lidí se bude parník dál probíjet vlnami oceánu, dokud se nestřetne s pevninou, plovoucím
ledovcem, nebo jinou překážkou, která zničí loď dřív, než dojde pára.
Naneštěstí ani hlavní inženýr, natož jeho nepřímý podřízený nepřišli na to, jak se spojit s
můstkem a zastavit loď, až bude potřeba. Mohli by sice uzavřít parovod ručně, avšak v okamžiku,
kdy turbínu zastaví, nebudou mít žádný způsob, jak motory znovu uvést do provozu bez patřičného
ovládání turboelektrického pohonu lodi! Netušili, že jejich sok zvítězil! Dlouhán vyhrál!
A s jeho pomocí vyhraje i samo moře. Zvítězí nad lodí a bude se s ní milovat až do skonání
světa, dokud Slunce nevybuchne a nepromění celou planetu v chomáček páry, který se rozprostře v
chladném a nezúčastněném Vesmíru.
/4-13/
První důstojník nemohl popadnout dech. Vylekal jej tíživý chlad, který obepnul jeho tělo.
Lepkavou zimu, jež se snažila vytáhnout všechno tělesné teplo z něj samotného. Cítil se jako kus
ledu. Docházel mu vzduch. Myslel si, že každou chvíli omdlí a udusí se v zakouřené chodbě.
Před očima spatřil černobíle zbarveného ptáka s široce rozpjatými křídly, přesně takového, který
v několika exemplářích zdobí loď na přídi, uprostřed a na zádi. Svobodný a silný pták schopný
překonat nepředstavitelné vzdálenosti.
Albatros. Teď již umírající loď, zasažená nemocí do toho nejcitlivějšího místa. Jako by ji postihl
- 196 -
Antologie
infarkt a ona nemohla popadnout dech, vykročit a pohnout se z místa. Udělat krok ke své záchraně a
tak se jen plazí hlemýždím tempem s nadějí, že se konečně někdo objeví a ochrání ji před
nejhorším, co by ji mohlo potkat, před smrtí v hlubinách oceánu. Studeného a temného oceánu, kde
by ji tlak mořské vody změnil společně se rzí k nepoznáni.
James se podvědomě otřepal. K uším mu pronikalo stále jasnější a hlasitější sténání
jednotlivých přepážek. Šplouchání vody pohybující se kdesi v břiše lodi. Jakému tlaku musely
odolávat její stěny? Dávno se již mohli potopit, splynout s prázdnotou a věčností. Jímala jej hrůza
při tomto pomyšlení a cítil s posádkou a cestujícími, ctil jejich odvahu a odhodlání dovést tuto cestu
do zdárného konce s vědomím, že vždy se najde někdo, kdo poskvrní toto snažení a promění jej v
chaos a zmar.
Opřel se o stěnu na palubě F a snažil se nadechnout a neudusit se v šeru zakouřených chodeb.
Skrze lodní okna a otevřené dveře kabin spatřil prapodivné obrazce. Nové zjevení, různé postavy,
snad i samotnou smrt. Kolikrát chtěl vykřiknout, aby tyto přeludy zastavil a pak si v záchvatu kašle
uvědomil, že jde pouze o prosté mámení smyslů. Nic než zpracovaný obraz v jeho mozku. Zavrtěl
hlavou. Nikdo tu nebyl!
Kdo byl tím černým stínem věštícím jeho smrt? Jsem tady a jdu si pro tebe! Otočil se, nespatřil
nic, než dobře známý kouř lenivě se rozptylující po chodbách lodi. Kouř. Tam dole stále hořel oheň,
snad čerpal živiny skrze rozbité těleso lodního komína, snad voda nestoupla dostatečně vysoko, aby
jej uhasila. A teď se tlačí spolu s ní každou skulinkou, každou trhlinou v lodi, aby ji zahubil!
"Kde jsi ty parchante!" zakřičel do tíživého tichého skřípotu lodi. "Viděl jsem tě! Slyšel! Tak se
ukaž a neschovávej se! Vím že jsi tady!"
Nikdo mu neodpověděl. Rozkašlal se dávivým kašlem. Myslel si, že se pozvrací z odporného
zápachu hořícího mazutu. Ještě nejsi mrtvý! řekl si a krok za krokem se vydal k nejbližšímu
schodišti na vyšší paluby.
/4-14/
"Musíme odtud!" zavolal inženýr na Samuela, jakmile utichla ozvěna exploze. Ze zničeného
velínu se nesl oblak štiplavého kouře. Všude okolo směru výbuchu se válela spousta střepů a
kousků patřících k vybavení centra strojovny.
Vystoupili po schodišti k čmoudícím troskám a nahlédli dovnitř. Skrz vyražené dveře spatřili
čísi tělo. Bylo zakrvavené, ale jim se nezdálo, že by dotyčný muž zemřel následkem výbuchu.
Uhasili plápolavé ohníčky a vydali se k hlavnímu schodišti.
"Ten muž byl mrtvý, takže už zbývá jen jeho šéf!"
"Ano, ale může být kdekoliv..."
"Kromě strojovny!" souhlasil strojník. "Nemůžeme s pohonem nic udělat, viďte?"
"Zajímavé, že exploze nezpůsobila zkrat!" zavrtěl inženýr hlavou. Hala strojovny byla stále
osvětlena dost silným světlem. Za jejich zády zavrzala přepážka kotelny. Oba na okamžik
zdřevěněli. Čekali na trhavý a kvílivý zvuk bortící se přepážky a hukot valící se mořské vody, ale
nic takového se nestalo.
"Má větší výdrž, než jsem si myslel!" oddechl si inženýr. Dveře na schodiště byly uzamčeny.
"Ten hajzl!"
"Co budeme dělat teď, šéfe?" zeptal se jej strojník.
"Kontrolní schodiště!"
"Ale to je přece zaminované, slyšel jste toho dlouhána, jak mluvil s kapitánem!"
"Víš, Samueli, o jiné cestě ven?" zamračil se inženýr a jako první se vydal k cestě na vyšší
paluby strojovny. Nedošli ani ke průlezu oddělující je od ústí šachty, když je srazil k zemi další
výbuch. Dveře průlezu povolily a je zahltil mrak po explozi.
- 197 -
Antologie
"Opovažte se nadechnout!" zasýpal mu inženýr do ucha a tlačil svou a jeho hlavu k podlaze. Za
několik okamžiků se vzduch pročistil. Slyšeli šelest vln a větru.
"Snad nevyhodil záď do povětří?" zhrozil se inženýr. Vydali se k šachtě. Žebřík, po kterém
hodlali vylézt ven byl zničen. Skrz zubaté kruhové ostří horní části šachty na ně zíralo zamračené
nebe.
"Vrátíme se a vyrazíme ty dveře na hlavní schodiště. Tudy se nahoru nedostaneme, Samueli!"
"Kurva práce!" zakřičel strojník. "Já chci tu teplárnu na pevnině! Chci domů, šéfe!"
/4-15/
Na zádi lodi vyrostl ohromný černošedý mrak. Roztáhl se do všech stran a pak jej odnesl vítr.
Hřmot exploze zaduněl ve stejném okamžiku, na několik vteřin ochromil všechny na palubě. Loď s
sebou neuvěřitelně škubla. Zdálo se, že se musí odlomit celá záď, ale nic takového se nestalo.
Albatros dál plul určeným kurzem rychlostí slabých osmi uzlů.
Tři vteřiny po výbuchu začaly na zničenou záďovou palubu dopadat první trosky. Mnoho jich
dopadlo o palubu výš a zasypalo nekrytý bazén a pár jich přistálo i mezi překvapenými cestujícími.
Byly horké, ještě svítily a snažily se vzplanout a popálit některé z nich než nadobro vychladly.
První vteřiny po explozi byli všichni jako omámení. Snad nechápali, co se to vůbec stalo. Zírali
na kouřící se záď a nehýbali se z místa. Šok byl příliš velký na to, aby je přivedl k činnosti. Snad to
bylo dobře. Stejně tak námořníci u člunů, kteří připravovali zbylé plavidla ke spuštění a strhávali z
nich plachty, zůstali trčet v půli svých pohybů. Přirostli k palubě jako mramorové sochy s hlavami
otočenými k zádi. Kapitán se svým službu konajícím důstojníkem opustili kormidelnu a vyřítili se
na zadní část navigační paluby velitelského můstku a čekali na další vývin událostí.
U kormidla zůstal jen jako stráž námořník první třídy, který měl tolik duchapřítomnosti, že
zůstal na můstku nenechal Albatrosa napospas větru a oceánským proudům. První důstojník,
tápající kdesi hluboko v nitru lodi nemohl nic slyšet, ale postřehl podivnou křeč v chování lodi.
Jeho o dva stupně nižší kolega v hodnostní hierarchii málem spadl z ochozu na navigačním stěžni,
tyčícím se nad velitelským můstkem a samotnou člunovou palubou. Zprvu si myslel, že došlo k
výronu plynů z vrcholku komína, avšak z něj se stále dral jen uzoučký proužek černého dýmu.
Zapomněl dokonce i na muže, kterého spatřil z člunové paluby. Mrak zmizel. Odezněla ozvěna
exploze a první odvážlivci se stavěli na nohy, aby se ujistili, že to byl jen špatný žert, divadlo, které
mělo zpestřit jejich již tak nudnou plavbu. Ale opak byl pravdou. Na zádi byla díra jako hrom. Celá
záďová palubou byla poškozena. Na mnoha místech chyběly bloky dřevěného obložení, pod nimiž
se objevila kovová konstrukce tvořící vlastní palubu lodi, které byly v epicentru výbuchu odtržený
od příčných a vodorovných nosníků. Na pravé straně namísto kontrolní šachty zela široká a hluboká
díra se zubatými okraji. Ještě stále se z ní valil k nebi černý kouř.
Půl minuty po ohlušující detonaci se propadl na hlavní palubu zadní výložník. Dalších deset
sekund trvalo, než utichlo vrzání kovů. Nastalo definitivní ticho. Vítr načechrával vlasy těch, kteří
se zvedli ze svých míst a nerozhodně čekali, co udělají ostatní. Námořníci zpozorněli čekajíc na
první náznak paniky a čas od času odvrátili svůj zrak od cestujících a pohlédli k velitelskému
můstku, kde ještě pořád stál kapitán se čtvrtým důstojníkem, ke kterému po chvíli přibyl i třetí
důstojník s otázkou v očích.
Poplašení ptáci zmizeli za obzorem. Vítr definitivně odfoukl jakýkoliv náznak dýmu a vše se
zdálo být v pořádku. Loď stále plula na hladině, její zbývající nepoškozené stroje pracovaly a
poháněly je i loď vpřed. Strnutí opadlo, nastal čas akce. Jako když dojde ke kritickému množství v
zapálené termonukleární reakci, po tisícině sekundy se všechna nahromaděné energie vyvalí ven a
nespoutanou silou, která do této chvíle držela jednotlivé atomy pohromadě, zničí vše ve svém
okolí...
- 198 -
Antologie
Co se to sakra stalo? Tato otázka vězela v mysli všech lidí na palubě.
/4-16/
"Jamesi, jste to vy?" zeptal se jej velitel lodi, aby se ujistil, že tím s kým mluví je skutečně první
důstojník.
"Děje se něco, kapitáne? Co to bylo? Loď s sebou děsně hodila, byla to oceánská vlna?"
"Sláva, že voláte, potřebuji vás na palubě. Někdo... Dlouhán vyhodil záď do povětří!"
"Záď?" nechápal první důstojník. Stál v zakouřené chodbě u na zdi připevněného telefonu a
hleděl do šera. Dým nebyl natolik silný, aby jej udusil, ale dokázal mu dostatečně znepříjemnit
život. Znovu se mu zdálo, že slyší čísi kroky, bouchání dveří kajut a tiché sténání...
"Záďová paluba je zničená, její výložník se propadl skrz strop do trupu lodi a jeho rameno leží
na palubě s bazénem!"
"A co cestující?"
"Probírají se ze šoku, zatím je podezřelý klid!"
"A námořníci?"
"Čekají na rozkazy. Nevědí, zda-li mají pokračovat v přípravě člunů, nebo se vrhnout mezi
cestující..." řekl mu kapitán a na okamžik se zamyslel. James se rozhlédl kolem sebe. Nespatřil
žádnou lidskou bytost, dokonce i všechny podezřelé zvuky ustaly.
"Potřebují vás tady nahoře! Potřebuji tu každého chladně uvažujícího muže, Jamesi!" řekl znovu
a odmlčel se.
"Vymyká se nám to z rukou, kapitáne?" zeptal se jej první důstojník. "Ano, Fredericku?"
"Ještě ne, ale mohlo by! Za jak dlouho můžete dorazit?"
"Do patnácti minut jsem nahoře. Tady dole nikdo není, jenom strašidla, kapitáne! Slyšíte? Straší
tu, a to jsem si myslel, že nevěřím na duchy. Co se stalo s hlavním inženýrem?"
"Asi utekl i se svým pomocníkem. Nemáme žádné zprávy o tom, co se děje ve strojovně a
kotelnách! Záchranná skupina by u nás měla být do hodiny. Dostat toho muže do rukou!"
"Byla by to vražda! Pokusím se vybloudit z podpalubí!"
"Vražda? Jamesi! A to, co udělal on, bylo co?" zeptal se jej udiveně velitel lodi. "Zabiju ho
vlastníma rukama!"
"Jdu za vámi, držte se, kapitáne!" řekl mu namísto odpovědi a zavěsil.
Vydal se šerou chodbou ke schodišti na vyšší paluby. Těsně u něj se zastavil a na okamžik se
zaposlouchal do tichého vrzání a praštění lodních stěn a přepážek. Neslyšel nic podezřelého. Žádné
hučení valící se vody, ohně nebo klapání lidských nohou po palubě. Pokrčil rameny a začal stoupat
na hlavní palubu. Myslel na kapitánova slova. Nemůžete na lodi zabloudit! Namísto toho tu bloudí
už dobrou půlhodinu a slyší podivné kvílivé a skřípající zvuky. Dokonce i hlasy. Muž se sekerou byl
stále někde nablízku. A první důstojník nevěděl kde...
/4-17/
Schmit s Adamsem nevěřícně zírali na ono hrůzostrašné divadlo, záď jim zmizela z očí, aby se
znovu ukázala v co nejhorším světle. Ještě dvě minuty po doznění výbuchu stáli přikrčení u zábradlí
a mlčeli. Třásli se zimou pod dotěrným větrem a rozčílením upadajícího šoku.
"Boží trest!" zavrtěl žid hlavou.
"Kdo byl jeho vykonavatelem, Schmite?" zeptal se jej Adams. Tvář měl staženou do
neuvěřitelné grimasy. Kdesi nad jejich hlavami zazněly první lidské hlasy. Vlastně ne typicky
lidské, bylo to podivné kňučení a vřeštění několika žen probuzených z podivné otupělosti. Pláč
vylekaných dětí a výkřiky rozhněvaných mužů.
- 199 -
Antologie
"Teď to přijde, Adamsi?" zeptal se jej žid tichým hlasem.
"Útok na čluny?" otočil se k němu. "Nevím..."
"Všechno šlo tak dobře, až do té bouřlivé noci... Proč se to muselo stát? Zrovna nám?"
"Co když nás ten váš bůh jen tak zkouší?" zachmuřil se Adams. Schmit neodpověděl. Naklonil
se přes zábradlí a pohlédl vzhůru. Adams jej v poslední chvíli zachytil, jinak by přepadl do moře.
"Schmite, neblázněte!" vykřikl a strhl jej zpět. "Chcete skončit v oceánu?"
"Musel jsem se podívat jestli..." řekl mu. "Moře nebo oceán, co na tom sejde?"
"A co jste viděl?" zeptal se ho Adams. "Nejvyššího za lodním komínem? Hrozil nám prstem?"
"Nic, čluny asi pořád leží na svých místech! Co budeme dělat? Slyšíte, pane Adamsi, co budeme
sakra dělat?"
"Pokračovat v tom, co jsme dělali do této chvíle!" pokrčil Adams rameny. "Na co myslíte?"
"Co když je ten parchant mezi námi? Ten výbuch měl jen odvést naši pozornost, aby se mohl
vmísit mezi nás? Víte jak vypadal? Já si ho nepamatuji! Nemůžu si vzpomenout, jak vypadal! Vy
ano?"
"Ve strojovně bylo takové divné světlo!" zamračil se Adams. "Třeba si nechal udělat u místního
lékaře plastiku! Teď už ho nepozná nikdo!"
"Víte, Adamsi?" řekl mu žid. "Bojím se, co nám ten parchant ještě muže udělat!"
/4-18/
Studená mořská voda si přece jen našla cestu dál do nitra lodi. Nespokojila se s tím, že
kompletně až po strop zaplavila kotelnu číslo 2 a pohlcovala i kotelnu číslo 3. Drala se v okolí
dvojitého dna pod drenážním potrubím. Pomalu ale jistě zaplavovala i první kotelnu a hravě
soupeřila s běžícími pumpami. Skrze vrchní část kotelen stékala po malých čůrcích podél rohů stěn
a slévala se na palubě dna za vodotěsnou přepážkou kotelen na přídi. Lenivě šplouchala od stěny ke
stěně a čekala na další posily v podobě neustále tekoucí mořské vody. Avšak stále měla málo síly na
to, aby trhala vodotěsné přepážky. Spokojila se s malými vítěznými bitvami. Vsadila svou veškerou
existenci na moment překvapení. Tušila, že jednou určitě přijde její chvíle a tuhle loď pošle ke dnu
se vším všudy. Neušetřila ani strojovnu a drze se rozlézala po lodi.
Kdokoli by přišel až sem dolů na dno lodi, smáčel by si ponožky a možná i spodní část kalhot.
Slyšel by tiché šumění tekoucí vody, přesně takové, jako když otevřete kohoutek vodovodního
potrubí, ale ne moc silně, jen napůl síly. Jak dlouho trvá, než se naplní vaše umyvadlo nebo vana?
Jak dlouho trvá než se naplní tisíce van či umyvadel? Záleží na velikosti a počtu kohoutků. Říká se,
že mnoho vlků zajícova smrt. V tomto případě bylo vody ještě stále málo na to, aby převážila příď
nebo záď a ponořila ji byť o jediný metr za hodinu. Jejím jediným úkolem bylo zaplavit zbývající
kotelnu, ale to se ji zatím nedařilo. Ale i přesto neustále stoupala. I pumpám jednou dojde jejich
síla. Zalknou se množstvím vody a utichnou pod jejím objetím. A voda to věděla. Věděla to i loď
samotná, i když nebyla lidskou bytostí. Věděli to i lidé, kteří na ni živořili své bídné životy a snažili
se neutonout v nekonečně hlubokém oceánu. Jsem tady a jdu si pro tebe! šeptala voda lodi. A
vezmu si tě!
/4-19/
"Ještě se nevynořily nad obzor!" řekl chladně třetí důstojník. Předal kapitánovi námořní triedr a
opřel se o zábradlí na levém křídle navigačního můstku. Kapitán si dlouho přeměřoval čáru obzoru
jen stěží viditelnou z pod šedých mraků. Zavrtěl hlavou.
"Máte pravdu! Žádný náznak existence záchranné skupiny. Co říkal radiodůstojník? Kolik jich
je?"
- 200 -
Antologie
"Pět nebo šest! Klesá napětí, za chvíli vysadí radiolokátory, antény radiostanice a ovládání
velitelského můstku. Budeme muset přejít na manuál. Někde došlo ke zkratu na vedení..."
"Bojíte se, že se potopíme dřív, než k nám dorazí?" zachmuřil se kapitán lodi. "Na člunové
palubě máme sotva polovinu cestujících, kde je ta druhá půlka? James nikoho nenašel! Alespoň ne v
prostorách pod hlavní palubou!"
"Někde tu musíme mít seznam cestujících, kapitáne! Je vám jasné, že se nemůžeme držet
žádného z navržených havarijních plánů? Jak chcete evakuovat Albatrosa?"
"Tak jak jsem řekl, na člunech, až dorazí záchranné lodi!"
"Kdo zastaví loď? Proženeme se kolem nich, i když jen rychlosti šesti sedmi uzlů! Poplují vedle
nás? Jak chcete do hodiny sehnat zbylé lidí, kteří možné bloudí po palubách lodi!"
"Tahle loď není Queen Elizabeth II, nemůžou se na ní jen tak ztratit! To je nesmysl! Běžte a
pomožte druhému důstojníkovi nastolit alespoň jakýsi pořádek, nebo nás cestující vyhodí do moře!"
"Víte, co udělá tygr, když vyskočí z klece?" zeptal se jej třetí důstojník když sestupoval po
úzkém příkrém schodišti na člunovou palubu.
"Sežere všechny kolem, nebo ne?" zamračil se kapitán. "Snažte se je udržet na hřišti, v žádném
případě je nepusťte ke člunům! Ještě ne!"
"Měl byste sehnat hlavního inženýra. Dlouho se nic neděje! Není vám to podezřelé?"
"A co ten výbuch? Málem nám uletěla záď, tohle pro vás nic neznamená?" zafuněl velitel lodi.
Otočil se k přídi a zahleděl se do těžkých mraků na obzoru. Odněkud za jeho zády se ozývalo
neustále vřeštění a křik.
Zbláznili se! řekl si. Všichni jsme se zbláznili!
Položil ruce na zábradlí a na okamžik splynul s tělesem lodi. Cítil její těžkost. Narůstající muka
a prosby o pomoc, ale při nejlepší vůli ji nemohl pomoci. Po palubě mu běhalo dobrého půl druhého
tisíce lidí. Cestujících i členů posádky. Jestli se potopíme, určitě nás nezařadí přímo mezi ty
nejstrašnější námořní katastrofy! Pousmál se. Ironie osudu. Loď snů, nesplněných přání, plná
utrpení a zmatených osudů. Živý tvor plazící se vpřed, jako neohrabaná velryba s břichem plným
vody. Příď Albatrosa najela na dlouhou oceánskou vlnu a zhoupla se po jejím hřebenu. Celé loď se
na okamžik naklonila na levý bok. Pomalu se vracela do rovnovážné polohy a kdesi hluboko v jejím
nitru sténaly její kovové stěny, jejichž jediným přáním bylo zbavit se toho nelidského tlaku moře.
Vydrž! prosil ji. Vydrž ještě chvíli.
/4-20/
"Mami, co budeme dělat?" zeptal se malý Adams své matky, Ještě stéle seděli ve své kabině.
Neodvážili se vyjít ven. Vmísit se do té kaše lidských těl a jejich emocí. Trpělivě čekala na svého
muže. Sama se svým synem v ranním šeru. Třásly se ji ruce rozčílením. Její mysl pracovala na plné
obrátky. Co když se můj muž už nevrátí? Co si tu sama počnu? Co když se potopíme dřív, než nám
někdo pomůže se odtud dostat?
"Mami slyšíš mě? To tu budeme pořád jenom sedět?"
"Ano, miláčku, počkáme tu na tatínka! Určitě přijde! Nenechá nás v tom, uvidíš!" pohladila jej
po vlasech. Po tváři ji stékaly slzy. Několikrát popotáhla nosem.
"Ty brečíš?"
"Ne, to se ti jenom zdá! Dospělí nepláčou, víš?" řekla mu a políbila jej na tvář. "Jsou jen
smutní..."
"Proč se ta loď tak houpala?"
"Byla bouřka! V bouři se lodě vždy tak houpají..."
"A co ti ostatní dospělí a ten chlap se sekyrou?"
"Ten člověk byl nemocný, udělalo se mu špatně z toho kolébání..."
- 201 -
Antologie
"Ale já přece nehodím se sekyrou, i když jsem měl mořskou nemoc, mami?"
"Ten člověk tě nemusí zajímat! Nic se ti nestane!"
"Mami? Co se stane, až ten chlap potká našeho tátu?"
"To nevím..." řekla a zahleděla se ke dveřím s jedinou prosbou: Vrať se, nenechávej nás tu
samotné! "Ale asi nejspíše nic, neboj se!"
/4-21/
Dlouhán se přikrčil nedaleko od ústí hlavního schodiště na palubě B a pozoroval pobíhající
námořníky na zádi polévající kouřící trosky. Spokojeně se usmál. Zaposlouchal se do hluku na
člunové palubě. Skrze fičení probuzeného větru se k jeho uším nesl pláč dětí, konejšivé hlasy jejich
matek a nerozhodné hlasy mužů mísící se z rozkazy důstojníku. Proč s sebou vozí na cestu pětileté
děti? Zavrtěl hlavou, ačkoli byl rád, že se mu jeho kousek podařil.
Podíval se na hodinky. Bylo něco před půl osmou hodinou a on přemýšlel, jak se vyhnout
problémům a splynout z davem na člunové palubě, aby mohl bezpečně a nepozorován opustit loď v
záchranném člunu, až k Albatrosu dorazí záchranná skupina. Námořníci ze zádi odešli na pokyn
druhého důstojníka, který se na okamžik ukázal nad zábradlím na konci člunové paluby. Mával na
muže dole a cosi na ně křičel. Přikrčil se ještě víc, aby jej nezahlédl. Připadal si jako pes,
prachsprostý pes, třesoucí se před cizími lidmi a ostatními psi.
Jsi vlk! říkal si. Vlci se přece ničeho nebojí, nebo snad ano? Kus od něj bouchly dveře vstupu do
nástavby. Takřka nedýchal. Jakýsi podivný muž se na okamžik zastavil na pravé straně promenády a
pak znovu zmizel za dveřmi. Dlouhán nemohl tušit, že měl v tomto podivné vypadajícím muži
svého soka. Všiml si sekyry v jeho rukou, jeho šíleného pohledu a skřípění zubů. Cítil, že onen muž
nenáviděl posádku víc než kdokoliv jiný!
Otřepal se chladem a doznívajícím překvapením. Vyndal z kapsy saka revolver a ujistil se, zda
jsou všechny komory bubínku nabity.
Oddechl si a vrátil jej zpět do kapsy. Teď, když vyšel ze strojovny, ztratil jakýkoliv pojem o čase
a svém plánu. Zabil jsi tlusťocha! prolétlo mu hlavou. Zamračil se. Byl to sketa, nic víc! Bránil se
sám. před sebou a vydal se ke stejným dveřím, ve kterých zmizel před okamžiky šílený muž.
"Hej vy!" zarazil jej čísi hlas. Strčil ruku do kapsy a čekal se zatajeným dechem další vývin
událostí. Neměl chuť zabít dalšího člověka, ale na druhé straně by neváhal svou zbraň použít, kdyby
k tomu byl donucen.
"Hej! Slyšíte?" zavolal na něj znovu námořník, přicházející k němu od zádi. "Co tu děláte?
Neviděl jste zbytek cestujících?"
"Ne, nikoho jsem nepotkal!" řekl po pravdě a otočil se. Spatřil sotva pětadvacetiletého mladého
muže ve stejnokroji. Byl vysoký a urostlý, naskočila mu husí kůže při pomyšlení, kdyby s ním
musel bojovat.
"Pojďte nahoru na člunovou palubu! Máme rozkaz sehnat všechny nahoru ke člunům. Do
hodiny tu bude záchranná skupina, pak nebude na nic čas!"
"Nic nenamítám!" přerušil jej s úsměvem a vytáhl ruku z kapsy. "Co se tu stalo? Tahle loď
vypadá jako po výbuchu!"
"Vy to nevíte? Dobře, zavedu vás ke schodišti a nahoru vyjdete sám, ano?" zeptal se jej
námořník. Dlouhán tiše přikývl a nechal se odvést do nástavby. Svým způsobem vyhrál další bitvu.
Ublížil lodi a ublížil všem, kteří se na ni plavili, ale ještě nedosáhl plně svého cíle!
/4-22/
James se dostal na můstek v době kterou předpokládal. Cesta mu zabrala plných patnáct minut a
- 202 -
Antologie
několikrát se musel vydat do opuštěných šerých chodeb, protože zaslechl čísi hlasy a podivný
klapot z kabin. Ale kdykoli dorazil na inkriminované místo, spatřil jen sem a tam kmitající dvířka
skříní a tekoucí vodu z kohoutku. Nemohl přijít na to, kam se poděla zbývající polovina cestujících.
Vystoupil po mírné se kolébajících schůdkách na člunovou palubu a rozhlédl se kolem sebe.
Čluny byly stále ještě na svých místech. Připravené a tiché. Kapitána ani někoho z důstojníku nikde
nezahlédl. Kolem něj proběhl udýchaný námořník. Mířil kamsi k přídi a podle všeho si Jamese
vůbec nevšiml.
"Neviděl jste kapitána?!" zakřičel na něj. Muž se na okamžik zastavil. V očích měl podivný svit.
Zavrtěl hlavou a zvedl ruce nad hlavu.
"Tak ano, nebo ne?" naléhal dál a vydal se k němu.
"Ne, necháte mě, já tu už nevydržím ani minutu!" zavrčel námořník a ucouvl o několik kroků.
"Nehte mě být!"
"Co jste, nějaká podělaná bábovka?" zamračil se.
"Inženýr se strojníkem, kteří tam dole zůstali jsou mrtví! Strojovna je zaplavená..." drmolil
mladý muž a šermoval kolem sebe rukama. "Všichni tu umřeme!"
"Kdo vám to řekl? Ještě stále plujeme! Cítíte, že by se loď nějak naklonila? Víc, než by bylo v
současné situaci normální?"
"Viděl jste ten výbuch? Máme tu sabotéra, vyhodí celou loď do povětří!" vykřikl námořník a
zmizel za rohem, zvýšené nástavby tyčící se okolo vysokého a širokého komína lodi.
James zavrtěl hlavou. Otočil se k zádi. Cestující ještě stále pobývali na hřišti a nezdálo se mu, že
by se i přes vření v jejich řadách vrhli na člunovou palubu a zaútočili na čekající záchranné čluny.
Vše se zdálo nelogické, podivné, vymykající se všem vzorcům chováni. Na okamžik zůstal
nechápavě stát na místě a srovnávat si všechno v hlavě. Co se vůbec stalo? Včerejší noci vybuchly
kotle a byly zaplaveny dvě kotelny! Bylo zabito několik členů posádky. Cestující prožili bouři v
kabinách nástavby a po ránu se vrhli na člunovou palubu. Jaký měli důvod? Co očekávali od své
přítomnosti u člunů. Teď sedí na teakové palubovce hřiště, třesou se zimou a rozčílením.
"Kapitáne, kde krucinál jste?" zavolal po větru.
A nakonec ten výbuch! Co se stalo s inženýrem? Měl chuť se rozběhnout o palubu níž k
hlavnímu schodišti a sejít dolů na dno lodi, prohledat strojovnu a najít oba muže. Utekli
dlouhánovi! řekl si. Ano, ale kde teď jsou? Kdo zastaví tuhle loď? A kdo je vlastně ten dotyčný
dlouhán? Byl námořníkem? A nyní se mstí?
"Jamesi!" uslyšel hlas druhého důstojníka.
"Ano?" otočil se k němu.
"Našli jsme převážnou část chybějících pasažérů!"
"Všechny?"
"Všechny ne!" zavrčel druhý důstojník a počkal, až k němu James dojde. "Zbývá ještě asi
pětadvacet lidí! Nevíme, kde jsou!"
"A ti, které jste našli? Zavedete je sem?"
"Lodi jsou již nad obzorem. Do hodiny, nejpozději do hodiny budou u nás!"
"Jakou rychlostí plují?"
"Nejméně patnáct uzlů! Nejhorší bude dostat cestující do člunů a spustit je na vodu! Pokud se
loď udrží na hladině a neztratí stabilitu!"
"To zvládneme, ne? Když už jsme přežili tolik protivenství? Kde je hlavní inženýr? Nehlásil se?
A kde může být ten terorista?"
"Nevím o nikom z nich!" pokrčil druhý důstojník rameny. "Nevím kde mi hlava stojí!"
"Kde je kapitán? Zdá se mi, že začínají bláznit i členové posádky!" zachmuřil se James. "A já k
tomu taky nemám daleko!"
"Někdo zabil další dva muže, Jamesi! Tohle se mi nelíbí!"
- 203 -
Antologie
"Kde se to stalo?"
"Na palubě B. Možná to byl ten magor se sekyrou!" pokrčil rameny. "Chtělo by to zásahovku,
nebo nás ten idiot všechny zabije dřív, než si pro nás přijedou!"
"Co chce starej udělat s Albatrosem?"
"Kapitán?" zeptal se jej druhý důstojník automaticky.
"Dovede loď, pokud to bude možné, do nejbližšího přístavu, nebo s ní najede na břeh. Možná s
ní půjde ke dnu! Od včerejšího večera je možné všechno!"
"Stůjte!" uslyšeli čísi rozkaz. Kdosi z cestujících skočil přes hrazení hřiště a dopadl těsně vedle
člunu. Chystal se do něj naskočit. Ani si neuvědomoval, že ještě nebyl v pohotovostní poloze.
"Půjdu za kapitánem. Je čas se připravit, Allane!" řekl James druhému důstojníku a vydal se
směrem k můstku.
"Starej je v radio kabině! Domlouvá se skupinou!"
"Zvládneš to, Allane?" otočil se k němu James a ihned na to vyrazil ke schodišti na velitelský
můstek.
"Chci slyšet jasný signál k vyklonění člunů, mohli jsme to udělat už dávno po úsvitu!"
"Dostaneš ho, máš dost chlapů?" zakřičel na něj James těsně u paty schodiště. Allan souhlasně
přikývl a vydal se k čekajícím námořníkům, kteří bránili čluny od středu nástavby k jejímu konci na
zádi po obou stranách lodi. Takřka všichni členové posádky i cestující byli na horních palubách
lodi. Nikdo nesledoval, co se děje v podpalubí. Loď se zvolna propadala pod hladinu. Centimetr po
centimetru ztrácela svou svobodu. A strůjce toho všeho?
Dlouhán pořád na něco čekal...
/4-23/
"Pojďte na palubu!" objevil se ve dveřích kabiny Adamsových neoholený námořník a čekal až
se zvednou z postele.
"Nemůžeme nikam jít!" řekla mu paní Adamsová. "Čekáme tu na svého muže..."
"Vezměte si teplé oblečení, nejnutnější věci a pojďte se mnou na palubu. Co nevidět budeme
evakuovat, nemůžeme vás tu nechat! Vašeho muže určitě najdeme!" řekl ji a stále čekal, až opustí
kabinu.
"Ale..." snažila se dál odmítnout odejít.
"Prosím!" ukázal do chodby. Přikývla a sbalila si několik svých věcí. Oblékla si teplý huňatý
kožich a oblékla co nejlépe své dítě. Vzala jej do náruče a vydala se ke dveřím. Cestou se rozhlédla
po kabině. Těšila se na tuto cestu. Chtěla poznávat cizí země, tajuplné zákoutí cizích krajů a místo
toho musí za chladného dne jako jakýsi trosečník opustit loď.
"O věci nemějte strach!" řekl ji. "Jakmile loď dorazí do nejbližšího přístavu, budou vám
vráceny! Kdyby se tak nestalo, bude vám za ně vyplacena náhrada!"
"Musíte sehnat mého muže!" řekla mu a vyšla do chodby. Spatřila ostatní cestující, kteří až do
této chvíle zůstali ve svých kabinách, a teprve až teď následovali ostatní na člunovou palubu. Viděla
námořníky, jak systematicky kontrolují jednu kabinu za druhou, aby v nich opravdu nikdo nezůstal.
Opravdu nikdo?
/4-24/
"Tak co, Samueli, nemáš ještě v zásobě nějaký návrh, jak se odtud dostat?" zeptal se jej hlavní
inženýr s hlavou v dlaních. Seděli opřeni o zamčené dveře do ústí hlavního schodiště a rozhlíželi se
po opuštěné strojovně. Jediná provozuschopná turbína stále poháněla loď a oni nabývali stále
silnějšího přesvědčení, které jim přikazovalo zastavit ji i loď samotnou.
- 204 -
Antologie
"Měli bychom se nějak spojit s můstkem, šéfe!" řekl mu strojník a ukázal na jeden z mnoha
telefonních boxů na stěně nedaleko vchodu do šachty schodiště.
"Proč mě to nenapadlo dřív, Samueli?" zeptal se jej s respektem inženýr a těžce se zvedl na
nohy. "Budete to vy, který zastaví stroje, Samueli, cítíte se na to?"
"Co s lodí, až ji cestující opustí? Turbínu možná zase roztočíme, ale jak nahodíme motory?
Ovládání ve velínu je v tahu, šéfe, museli bychom přemostit vedení! A to je práce pro fůru chlapů!
Co myslíte, jak dlouho vydrží přepážka třetí kotelny? Třeba se zaplaví i kotelna číslo jedna a potom
bude všechno jedno!"
"Měli bychom ji vyztužit, ale sami dva na to nestačíme!" pokrčil rameny a zvedl sluchátko
telefonu. Samuel na něj tiše hleděl a čekal na změnu v jeho obličeji.
"To jste vy, hlavní?" slyšel inženýr hlas čtvrtého důstojníka.
"Zavolejte kapitána!"
"Ano, pane!" řekl mu muž na můstku.
"Povedlo se?" zeptal se jej Samuel netrpělivě.
"Ano!" usmál se inženýr. "Jak je to prosté! Stačilo jen, aby ten parchant přeřízl všechny kabely
od telefonů a nedovolali bychom se nikam! Náš útěk jej dokonale vyvedl z míry!"
"Kapitán ihned přijde, vyčkejte u telefonu, pane!" řekl mu znovu důstojník na můstku a položil
sluchátko na pult, alespoň tak se to inženýrovi zdálo. Uběhlo několik dlouhých vteřin. Oba napjatě
čekali, až se jim ozve samotný velitel lodi. Kdesi vpředu znovu zavrzala přepážka kotelny. Naříkavě
a s rostoucí naléhavostí.
"Prolomí se?" zachmuřil se strojník.
"Určitě ne!" zavrtěl inženýr hlavou.
"Jimme, jsi to ty?" zahučel kapitán do sluchátka. "Opravdu?"
"Ano, kapitáne!" souhlasil inženýr. "Ze záhrobí ještě nikdo nezavolal!"
"Jaké jsou škody?"
"Velín je zničen! Dlouhán zabil svého parťáka a asi se bude snažit vmísit do davu cestujících,
posera jeden!"
"Bude těžké jej identifikovat mezi patnácti sty lidmi. Mohl se přestrojit za člena posádky! Kdo
ví... Budeme pokračovat podle plánu! Jste schopni zastavit loď?" zeptal se jej kapitán.
"Nemůžeme spustit čluny, když loď stále popluje!"
"Zastavit ano!" řekl mu inženýr. "Ale obávám se, že s rozjetím to bude horší!"
"Stalo se něco, o čem nevím?" souhlasil kapitán.
"Čtvrtý důstojník vám to neřekl? Velín strojovny je zničen! Nemůžeme ji ovládat! Ne obvyklým
způsobem!" řekl mu inženýr.
"Tento problém budeme řešit až odtud dostaneme všechny cestující a většinu posádky!" řekl mu
kapitán. "Víte co s tím?"
"Opravdu chcete dovést loď někam do bezpečí?" zeptal se jej inženýr. "Nečekejte, že vydrží do
večera! Bude to o fous, pokud se nepotopí do konce evakuace! Ty přepážky kotelen nemohou stále
odolávat tlaku vody. Jednou se určitě provalí! Pak to půjde rychle!"
"Modlete se, ať vydrží!" řekl mu kapitán. "Potřebujete něco?"
"Zavolejte někoho, ať nám odemkne dveře hlavního vstupu do strojovny! Pak zas může jít
nahoru na palubu! Ten parchant nás tu zamknul!"
"Někoho tam pošlu!" souhlasil velitel lodi. "Až bude čas, zavolám vám a vy tu naši krásku
zastavte! Jinak jsme v loji, je to jasné?"
"Jako facka!" řekl mu inženýr a zavěsil. "Je tu nuda! Jdeme obhlédnout strojovnu!"
"Jo!" souhlasil strojník. "Možná to bude naposled!"
- 205 -
Antologie
/4-25/
"Pane Adamsi?" zatáhl jej Schmit za rukáv. "Co naše rodiny?"
"Vydáme se na člunovou palubu! Určitě tam budou!" řekl mu a zhluboka se nadechl. Snad už to
konečně skončí!
"Už žádné výbuchy? Bouře ani teroristé, pane Adamsi?" ujišťoval se žid. "Na jednoho je toho
jaksi moc!"
"Kde máte svou odvahu?" pousmál se Adams. "Kořalka přestala účinkovat? Nebo se váš Bůh
odpojil?"
"Jsou věci mezi nebem a zemí!" pokrčil Schmit rameny.
"Hej vy, kdo jste?" zarazil je jeden z námořníků. "Máte přece kontrolovat kabiny..."
"My, nepatříme mezi posádku!" řekl mu Adams.
"Aha!" přikývl. Neptal se, odkud vzali uniformy. Dobře si všiml, že jim z pod stejnokroje
vyčuhuje prádlo a pyžama. "Tak pojďte nahoru!"
"Za jak dlouho budete spouštět čluny?" zajímal se Schmit.
"Poslyšte!" zarazil je námořník. "Neptám se, co jste dělali v kabinách posádky! Nezajímá mě to,
rozumíte? Vyvedu vás nahoru a půjdu dál po svých! Důstojník na palubě vám už řekne, co máte
dělat!"
"Ano, pane!" přikývli oba jako jeden muž, a jali se jej mlčky následovat. Vlastně byli rádi, že to
právě takhle skončilo. Opustí Albatros a tato část jejich života jim budě připadat už jen jako zlý sen,
pouhá noční můra, která se jim bude do snů vkrádat ještě po nějaký čas, než nadobro zmizí! Noční
můry se však někdy vracejí a častěji, než si kdokoliv dokáže představit.
/4-26/
Adams se Schmitem stáli na člunové palubě a rozhlíželi se kolem sebe. U každého člunu stáli
připraveni dva námořníci. Celá člunová paluba byla rozdělena do čtyř oblastí, kterým velel vždy
jeden ze čtyř palubních důstojníků. Albatros stále plul vpřed, tak že jim bylo jasné, že čekají pouze
na to, až se lodi přiblíží na účinnou vzdálenost, aby měly spuštěné čluny co nejkratší cestu k
čekajícím lodím.
"Mám takový divný pocit, pane Adamsi!" řekl mu Schmit.
"Divný pocit?" odfrkl si Adams. "Jaký divný pocit ještě můžete mít?"
"Vidíte tam toho dlouhého muže? Není vám v ničem povědomý?"
"Dlouhán? Který?"
"Tam ten?" kývl žid směrem k jednomu ze člunů. Stál tam přesně tentýž muž, jakého spatřili ve
strojovně v onen bouřlivý večer. Čekal u jednoho ze záchranných člunů spolu s ostatními.
Kde vzal tolik drzosti? ptal se v duchu Adams.
"Nesmí nás uvidět!" řekl žid. V rozčílení se mu pletla slova. "Kdo ví, co má ještě za lubem!"
"Měli bychom to někomu říct!" řekl Adams vážně a strhl Schmita za roh zvýšené nástavby.
"Ale co dál? Může si vzít rukojmí! Nastanou problémy! Ne, necháme ho nastoupit do člunu!
Nejsme policajti, Schmite. Ten člověk je blázen!"
"Co když unese další loď, pane Adamsi?"
"Pánové, proč se nepřesunete ke svému člunu?" zeptal se jich druhý důstojník. "Hledáte
někoho?"
"Své rodiny, pane!" řekl mu Adams. "Někde tu musí být!"
"Všechny záchranné lodi zamíří do St. John's, tam se s nimi setkáte! Běžte k tamtomu člunu!"
ukázal jim rukou.
"Pane?" otočil se k němu Schmit.
- 206 -
Antologie
"Co ještě?"
"Zdá se nám, že jsme..."
"Držte hubu!" sykl na něj Adams. "To nic, nevšímejte si toho!"
"V pořádku!" přikývl a odstoupil od obou mužů.
"Na čem jsme se před chvíli domluvili, Schmite? Co myslíte, že udělá, když zjistí, kdo je ten
muž?"
"Promiňte, pane Adamsi!" utíral si žid čelo. "Nemohl jsem to v sobě udržet!"
"Kriste pane! Mohl tu postřílet plno lidí, nikdo neví, čeho může být schopen!" řekl mu Adams a
vzal jej k určenému člunu.
Lodi se stále zvětšovaly. Všichni již pouhým okem mohli rozpoznat jednotlivé detaily jejich
trupů. Vzduchem se nesly sirény lodních píšťal. Adams se ještě jednou podíval na vysokého muže,
stojícího jako první u vedlejšího člunu. Setkali se očima. Dal by krk za to, že v tu chvíli zažil ten
největší pocit strachu, který se již nikdy neopakoval. Dlouhán se na něj chladně usmál a odvrátil od
něj zrak. Adamsovi se roztřásla kolena. Přál si jen, aby se nepotkali na jedné lodi, až vystoupí ze
záchranných člunů.
"Připravit ke spuštění!" uslyšel hlasy velících důstojníků. "Vyklonit ramena jeřábů! Připravte
čluny!"
/4-27/
"Lodě jsou připraveny přijímat čluny, pane!" řekl mu radiodůstojník. "Máme určit čísla člunů.
Čluny, které poplují k jednotlivým lodím, kapitáne! Proud v síti klesl pod únosnou mez, jedu na
náhradní baterie, ale při tomhle provozu mi nevydrží déle než půl hodiny!"
"Jaké jsou předpoklady?"
"Teoreticky by mohla celou várku pojmout jediná loď, naše sesterská loď Kormorán, pane.
Nemají ani z poloviny obsazeno! Jinak bychom mohli..."
"Budeme postupovat podle rozvrhu, který jsme vytvořili před dvaceti minutami! Nahlaste všem
lodím jednotlivě, kolik člunů připadne určené lodi a kolik ostatním. Žádnou nevynechejte!"
"Ano, pane!" přikývl zamračený muž a odešel k přístrojům. Kapitán se široce rozkročil u čela
můstku a hleděl na oceán před špicí Albatrosa. Tohle je tvá poslední plavba, holka, vůbec jsme to
nečekali, viď? řekl si.
Loď se souhlasně zakolébala na jedné z dlouhých a táhlých oceánských vln. Hladina byla až
zázračně klidná, s minimálním vlněním, jehož výška nepřesahovala půl metru. Vyšel na pravé křídlo
velitelského můstku a jedním pohledem přejel celou člunovou palubu. Důstojníci u člunů čekali jen
na jeho rozkaz. Cestující neklidně přešlapovali v nastoupených řadách.
Oddechl si. Mohlo to být horší, ale kdo ví, co se ještě může stát? Podíval se na hodinky. Ještě
chvíli a odbije osmá! Záchranná plavidla vytvořila kolem lodi velký kruh. Čekala jen na moment,
kdy Albatros zastaví stroje. Velitel lodi přešel k telefonu a spojil se ze strojovnou.
Zastavte stroje! řekl si v duchu. Cítil se asi tak, jako člověk, který chce ukončit svůj život.
"Jimme, jste tam?"
"Ano, pane?"
"Zastavte loď! Začneme evakuovat. Co přepážka kotelny, stále drží, nikde se neobjevily trhliny,
neprosakuje k vám mořská voda?"
"Ne, pane. Strojovna je relativně suchá, ještě máme šanci. Máme vodu v drenážním úseku, ale
to se dá s čerpadly zvládnout!"
"Dobře, opakuji rozkaz, Jimme, zastavte stroje, odpískejte provedení rozkazu!"
"Stroje zastaveny, kapitáne, čekáme na další pokyny!" řekl mu inženýr a zavěsil. Nad lodí se
rozezvučely sirény oznamující ostatním, že je vše připraveno k evakuaci.
- 207 -
Antologie
"Všem důstojníkům, opakuji, všem důstojníkům!" zakřičel kapitán do megafonu a odmlčel se.
Před očima měl nedokončenou cestu, zamlklé lidské tvory a rostoucí napětí.
"Začněte s přesunem cestujících na záchranná plavidla! Spusťte čluny!"
- 208 -
Antologie
/ČÁST PÁTÁ - ČLUNY/
/útržek z výpovědi čtvrtého důstojníka lodi Albatros/
"Když jsme začali spouštět čluny s pasažéry na hladinu, tehdy jsem si uvědomil, že jde skutečně
do tuhého! Měli jsme problémy dostat cestující do člunů! Paradoxně nastala situace, že se lidé
nevrhli na záchranné čluny, ale rozutekli se po horních palubách lodi. Myslím si, že nikdo z
cestujících nevěděl, co se na lodi ve skutečnosti stalo! Určitě si připadali jako v nějaké špatném
hororu! Byli dezorientováni a měli sklon k panickému chování! Posádka sváděla statečný boj s
časem i pasažéry a pokud vím, nebyl díky evakuaci a situaci, která nastala na horních palubách
lodi, nikdo z cestujících, až na malé výjimky, zraněn!"
/5-1/
První cestující začali nastupovat do houpajících se člunu, zavěšených na kladkách ve
vzdálenosti slabých dvaceti centimetrů od boků lodi. Po dobu, kdy budou klesat k mořské hladině
se tato vzdálenost zvětší na pul až tři čtvrtě metru, aby nedošlo ke kolizi s lodi samotnou.
Námořníci jim pomáhali překročit tuto tenkou mezeru mezi záchranou a nejasnou vyhlídkou, jaká
čekala na velení Albatrosa a určenou část mužstva, nutnou k tomu, aby dopravili zraněnou loď do
bezpečí.
Pokud to bude možné, pokusí se relativně malá posádka dovést loď do přístavu. Vše rozhodne
hlavní inženýr. Pokud prohlásí loď za neschopnou plavby bude opuštěna a v případě nutnosti,
kdyby hrozila námořní dopravě a nebylo by ji možné odtáhnout, potopena přivolaným
námořnictvem.
James tiše pozoroval zamlklé tváře lidí vykazující známky strachu a vyčerpání. Báli se svěřit
své životy tak malé věci, jakou byl záchranný člun. Určité by volili jinou možnost, než se nechat
spustit podél bezmála dvacet metrů vysoké kovové stěny lodi, tyčící se jako ohromný útes nad
mořskou hladinou. Mnozí z nich mysleli na vrtulníky, které by je mohly pohodlně odnést z paluby
hřiště, kde je dost místa i pro dva stroje, ale nepočítali s tím, že se loď samotná nacházela příliš
daleko od pobřeží, vždyť i záchranným lodím trvala tato cesta víc jak deset hodin rychlostí
přesahující patnáct uzlů.
Krátce po osmé odrazil od boku lodí první člun. Pomalu se vzdaloval od její kovové stěny.
Přijde ona osudová vlna a vrhne nás na trup lodi? ptali se cestující ve člunech, které se zvolna
vzdalovaly od lodi. Námořníci na člunu i muži, kterým byla přidělena vesla usilovně poháněli
malou nicotnou skořápku k nejbližší určené lodi. Pětadvacet minut trvala jejich cesta k o nic méně
vysoké kovové stěně patřící jiné lodi, která je měla vzít na palubu. Zády otočení po směru plavby
sledovali vzdalující se siluetu Albatrosa lenivě se pohupujícím na drobných vlnách Atlantského
oceánu. Studený vítr jim načechrával vlasy a pohrával si s neupevněnými cípy oblečení a provázky
záchranných vest.
Z šedých mračen se spustil drobný déšť. V okamžiku smáčel paluby lodí, čekající muže a ženy i
netrpělivé námořníky, zaplňující jednotlivá místa. Času je dost! říkali si v duchu. Chtěli to mít již za
sebou. Už měli před očima poslední vzdalující se člun naplněný bohatými lidmi, kteří by dali jistě
poslední cent za svou záchranu. Poslední pasažér! Rychle skočit do člunu a uvolnit brzdy kladek!
Pozor, ať se člun neotře o bok lodi a pak rychle odpojit člun na hladině od závěsných lan a odrazit,
aby se uvolnilo místo pro další. Pro všechny, kteří dorazili k záchranným lodím vše skončilo v
okamžiku kdy vystoupili na jejich paluby a člun, ve kterém podnikly tuto odvážnou cestu mezi
kovovými útesy byl vyzdvižen na palubu.
Zvedl se silnější vítr, ale vlny byly stále v únosné výši, aniž by hrozilo převrácení relativně
- 209 -
Antologie
vratkých záchranných člunů. Kapitáni všech lodí, ale i velící důstojníci se starostlivě rozhlíželi po
zataženém nebi a probírali si v paměti poslední zprávy o počasí. V éteru kolovaly strohé a jasné
pokyny, kde nestačil lidský hlas, vylétávaly na stěžně signální vlajky, nebo blikaly oka signálních
reflektorů. Od Albatrosa se odlepil další člun, druhý v pořadí...
/5-2/
"Jamesi!" zavolal na něj velitel lodi s výše velitelského můstku. "Můžete na chvíli ke mně
nahoru?"
"Ano, pane!" zamával na něj souhlasně první důstojník a očima hledal bocmana, který se mu
ztrácel v davu lidí.
"Bocmane!" zakřičel na zaneprázdněného muže.
"Už jsem u vás, pane!" slyšel jeho hlas, ale jeho samotného neviděl.
"Musím na můstek, převezměte za mne po čas mé nepřítomnosti dohled nad mou částí člunové
paluby!"
"Ano, pane!" ohlásil se přibíhající muž. James se vydal k přídi. Obcházel čekající cestující a
pobíhající námořníky. Něco mu říkalo, že každou chvíli skončí tato až podivná shoda a soulad v
postupu záchranných prací.
"Dva čluny mimo palubu, je to tak?" zeptal se jej kapitán, jen co došlápl na první stupeň
schodiště. "Ptáte se v duchu, co mám na srdci tak důležitého, že jsem vás vytáhl ze svěřeného
úseku? Od vašich povinností, které nám říkají, že nejpřednější jsou životy těch, které jsme dostali
pod ochranu, a pak následuje bezpečnost lodi a posádky...?"
"Čluny číslo dvacet tři a dvacet čtyři jsou u určené lodi, kapitáne!" souhlasil s ním a vydrápal se
na pravé křídlo navigačního můstku. Otočil se a pohlédl na bocmana. Vedl si znamenitě.
"Máme dobré lidi , Jamesi, co vy na to?" zeptal se ho velitel lodi. "Na to že je každý z jiné části
světa!"
"Zdá se! Spojené státy jsou plné přistěhovalců, lidí různých ras a národností, copak nejsme
všichni jedna rodina?" pokrčil první důstojník rameny. "Na palubě máme ještě dvacet sedm člunů,
to nepočítám ty dva, které jste spustili před chvílí a jeden, kterého nám sebrala bouře... Člunů je
dost, uvidíme, jestli budeme mít i dost času na evakuaci pasažérů!"
"Jak dlouho trvá naplnit a spustit jeden člun?"
"Záleží na tom, jak rychle nastupují naši cestující, při spouštění nesmíme překročit povolenou
rychlost klesání..." zamračil se první důstojník. "Počítejte deset až patnáct minut pro jeden člun. V
jednom časovém úseku můžeme spustit každý druhý nebo třetí, aniž by si překážely, počítám, že do
hodiny, maximálně půl druhé hodiny, bychom měli evakuovat všechny cestující z paluby Albatrosu.
Do dvou hodin by měli být na palubě ostatních lodí, alespoň většina! Pokud se nezvednou vlny a
nenastanou jiné komplikace, do jedenácti dopoledne bude po všem, kapitáne!"
"Kéž by tomu tak bylo! Poslal jsem jednoho ze strojníků, aby sestoupil do strojovny, a
osvobodil inženýra s jeho pomocníkem. Jestli se provalí přepážka kotelny, nebudou mít šanci! Ten
pitomý parchant, který vyhrožoval, že nám potopí loď je tam zamkl a zabarikádoval!"
"Teď nejspíš čeká na člunové palubě mezi ostatními cestujícími na svou záchranu, nebo se již
houpe na hladině ve člunu mířícím k některé z ostatních lodí! Máte pravdu, pane, je to parchant!
Najít ho, hodil bych ho do jednoho z našich kotlů a pořádně bych přiložil..."
"Co když chce, abychom si mysleli, že hodlá opustit loď? řekl mu velitel lodi. "Bůhví, jaká
překvapení nám ještě chystá!"
"Pozor, nenastupujte do toho člunu, zatraceně!" ozval se z levé přední části paluby hlas druhého
důstojníka. Oba muži se vrhli skrz velitelský můstek na protilehlé navigační křídlo. Doběhli právě
včas, aby zahlédli konec člunu, který se odtrhl od nosných lan a zmizel za hranou paluby. Naklonili
- 210 -
Antologie
se přes zábradlí a sledovali jeho pád. Dopadl na mořskou hladinu a zmizel v oblaku vodní tříště.
Několik okamžiků na to spatřili jeho červeně natřené obrácené dno.
"Proboha, Allane!" vyštěkl kapitán jméno druhého důstojníka. "Byl někdo na palubě?"
"Ne pane!" uslyšeli oddychujícího muže. "Byl to jen prázdný člun, kapitáne! Prázdný člun! Zdá
se, že si někdo hrál se závěsným zařízením!"
"Cože? Zastavte nakládání cestujících a nechejte prověřit všechny ostatní čluny!" zděsil se
kapitán. "Co jsme komu udělali, Jamesi?"
"Už jsme vydal rozkaz, kapitáne!" zavolal na něj druhý důstojník. "Bude to chvíli trvat!"
"Dvacet šest!" řekl mu James s pobledlou tváří. "Hraje si s námi! Možná má víc kumpánu, než
je nám známo!"
"Chce nás i cestující přivézt do blázince!" souhlasil velitel lodi. "Mám, nebo jsem měl na palubě
téhle lodi několik patologických pomatenců! Běžte, Jamesi!"
Oba muži pohlédli na neklidně přešlapující pasažéry, kteří se jen pomalu přesouvali k dalšímu
záchrannému člunu. Dva z námořníků nejdříve vyskočili na oba konce člunu a prověřili závěsná
lana spolu se spouštěcím mechanismem. Teprve pak se jali k naloďování vystrašených lidských
duší. Zdálo se, že je na palubě víc krys, než bylo zdrávo.
"Kurva práce!" zavrčel James a vydal se ke schodišti na člunovou palubu. Odněkud se přihnala
větší vlna a rozhoupala mokrou palubu Albatrosa, nad níž se v jediném okamžiku ozvaly poplašné
hlasy suchozemců, kteří ztráceli rovnováhu a chytali se všeho, co se jim dostalo pod ruku.
"Zatraceně!" vydechl zachmuřený a unavený velitel Albatrosu a nastavil svou neoholenou tvář
vstříc větru, který začal pomalu, ale jistě zvedat do výše mořské vlny, až jej zamrazilo.
/5-3/
"Zatracený zkurvysyn!" ulevil si strojník a odplivl si do nedalekého malého plechového
kyblíku, který sloužil k bůhví čemu.
"No tak, Samueli!" otočil se k němu inženýr. "Přece nebudete takhle bezbožně nadávat!"
"Měli bychom zavolat na můstek, dvacet minut uběhlo a pomoc žádná..." postěžoval si. Od
přídě se k nim doneslo dlouhé zasténání ocelové stěny.
"Vědí, jak na tom jsme, Samueli, dejte jim čas!" řekl mu. Poškrábal se za ušima a dal si nohy na
nedaleké potrubí táhnoucí se u podlahy.
"Neroztočíme je, šéfe!" popotáhl Samuel nosem. "Už to nebude jako dřív. Tahle loď je na odpis!
V prdeli a my s ní! Naše kumpanie bude roztahána do všech koutů světa!"
"Litujete toho?" pousmál se smutně inženýr. "Každým okamžikem můžeme být nebožtíci.
Schytáme to dřív než tamti nahoře, ale přes to všechno bych s nimi neměnil..."
"Máte recht! Spusťte čluny...!" řekl si strojník nahlas. "Tady máme alespoň klid!"
Kdesi prasklo těsnění sondy, nebo potrubí. Celou halou strojovny prolétlo divoké zašumění
doprovázené hlasitým plesknutím proudu vody, které se zvolna rozlévala po podlaze, jako když
vám rupne trubka u dřezu.
"Už to začíná, Samueli!" zvedal se inženýr na nohy. "Pojďte, musíme opravit drobnou závadu.
Zdá se, že ani tahle loď není nejdokonalejší."
"A co ostatní výstupy nebo schodiště ze strojovny, taky jsou zamčené?" zeptal se strojník
inženýra.
"Samueli, chcete vyklidit strojovnu a nechat mě a ty nahoře ve štychu?" zhrozil se inženýr.
"Je tu ještě druhý na palubě F, ale je taky zamčený, zkoušel jsem ho! Stejně tak ostatní dva nedaleko
kotelny číslo tři. Ten muž, který nás ohrožoval zbraní musel být někdo z posádky! Jeho tlustého
komplice neznám a v životě jsem ho neviděl!"
"Dobře!"' přerušil jej strojník a mávl rukou. "Teď tu velíme my! Ale mám strach, šéfe, takový
- 211 -
Antologie
strach, až se mi svírá zadek úzkostí! Nemít kalhoty, poseru se strachem! Věříte mi? Proč to vůbec
dělal? Mohl nás všechny zabít?"
"Já na tom nejsem o nic lépe, Samueli, ale je to naše práce, co říkáte, ne?" zeptal se ho a jako
první vyrazil za zdrojem hluku. "Nebude to zas tak zlé. Zavřeme jeden ventil a všechno bude zase v
pořádku, uvidíte! Třeba mu šlo o to, trošku někoho postrašit! Vydírat! Co já vím! Prostě se mu to
vymklo z ruky!"
"Jo, to mi doktor taky říkal, když mi trhal bolavý zub, ale já jsem o něj přišel, šéfe! A místo něj
mám jen tuhle podivnou atrapu,!" otevřel ústa a ukázal rukou na patřičné místo.
"Ten zub jsme měl rád, byl mou součástí!"
Kdesi pod jejich nohama se ozval podivný skřípavý zvuk. Od přídě se k nim neslo temné hučení
mořské vody. Napjatě čekali, kde se objeví první vlna, avšak paluba strojovny byla stále suchá.
Zírali na přepážku kotelny, ale ta byla plochá, bez trhlin, kterými by stříkala studená voda, bez
vyboulenin či jakéhokoliv náznaku poškození.
"Dvojité dno, Samueli! Voda si přece našla cestu!"
"Bude prosakovat nad drenážní potrubí, šéfe?" zeptal se ho strojník s respektem k mořskému
živlu.
"To poznáme, až se budeme muset stáhnout někam výš, abychom si nenamočili nohy!" pokrčil
rameny a rozhlížel se kolem sebe. "Pokusíme se spustit pumpy, ale asi nebudeme mít dostatek
proudu..."
"Neumím plavat, šéfe!" přiznal se mu strojník.
"Já taky ne!" řekl mu chladně inženýr a vydal se pomalým krokem uzavřít patřičný ventil a
umlčet to protivné šumění deroucí se vody. "Jdu si prohlédnout stěnu kotelny, počkejte tu na mě,
Samueli!"
"Stejně bych tomu neutekl!" řekl mu na oplátku s knedlíkem v krku. Vůbec se necítil jako
hrdina.
Poslouchal tiché vrzání kovových stěn a horizontálních a vertikálních vzpěr haly strojovny.
Několikrát se otřepal a sledoval vzdalujícího se muže. Zavrtěl odmítavě hlavou. Pane Bože, co
máme udělat, abychom se odtud dostali. Dřív, než dostal jakoukoliv odpověď, vypadlo osvětlení a
strojovna se propadla do namodralého šera nouzového osvětlení.
"Jste tam, Samueli?" slyšel inženýrův hlas.
"Jo, šéfe, mém zavolat do elektrárny?" pokusil se strojník o žert. "Určitě to bude nějaká
prkotina!"
"Nejspíše pojistky!" zasmál se inženýr tlumeně. "Kde jste? Zapískejte, ať najdu správný směr!"
"Neumím pískat, to nevíte, šéfe?"
"Tak sakra aspoň zpívejte, nebo se tu ztratím, zatraceně!"
"Nic mě nenapadá, mám takový strach, že si nedokážu na nic vzpomenout!" přiznal se strojník.
Držel se oběma rukama kolmé vzpěry a hleděl do rostoucí tmy. Ještě chvíli a žárovky nouzového
osvětlení zhasly docela.
"Tohle nám starý neuvěří, Samueli!" zavolal na něj inženýr. "Tak kde jste, mluvte něco, když už
nezpíváte, je tu tma jako v pytli!"
"Mohlo se potrhat vedení!" uvažoval strojník nahlas. "Co když se loď postupně láme, šéfe?"
"Ne, určitě ne. Byli bychom už po pás ve vodě...!"
"Je mi taková zima, že bych to nepoznal!"
"Mluvte, sakra, mluvte! Vždycky máte plno řečí! Když to potřebuju, mlčíte jako zařezaný!"
rozčiloval se. O něco zakopl a upadl s žuchnutím na kovovou palubu.
"Počkejte, šéfe, něco mě tlačí v kapse!" zamyslel se strojník. "Zatraceně!"
"Co se stalo?"
"Našel jsem u sebe baterku!"
- 212 -
Antologie
"Kriste pane! A svítí?" zaječel inženýr do podivného ticha.
"Jo!" přitakal.
"No tak na co čekáte?" vztekal se. "Posviťte mi na cestu. Slyšíte odkud na vás volám?"
"Už vás vidím, šéfe, jak jste se tam dostal?"
"Kam?" nechápal inženýr. "Jsem v nějakém sajrajtu jako moucha chycená v pavučině, která už
jen bídně čeká na svého pavouka, aby ji vycucal!"
"Ležíte ve spleti trubek a konstrukcí!" kroutil strojník hlavou a zvolna se přibližoval k místu,
kde inženýr ležel na podlaze, strojovny. Hučení vody střídavě sílilo a sláblo.
"Jestli to přežiju, zůstanu na břehu!" dušoval se při naslouchání strašidelného hlasu moře.
"Nehýbejte se, dokud vám neposvítím, šéfe! Pojistky, říkáte?"
"Pojistky nebo pánbůh!" řekl mu inženýr. "Tak co? Ještě se pořád cítíte jako hrdina?"
"Nikdy jsem jím nebyl a nikdy nebudu!" řekl mu strojník. "Tohle není akční film! Tahle loď
není kulisou a oceán pod námi není desetimetrovým bazénem! Tohle je, kurva, život, šéfe!"
"Zasranej!" postěžoval si inženýr. "Víte, na co myslím?"
"Aby ta stěna už konečně spadla a my to měli za sebou?"
"To taky!" souhlasil inženýr. "Kolik těch bouchacích věciček ten chlap vlastně měl!"
"Myslíte, že je ještě na palubě?" zeptal se jej strojník a pomohl mu konečně na nohy. Odněkud
se ozvalo temné bouchnutí a syčení valící se vody. Přepadla je panika. Stáli v chabém světle baterky
a čekali první příval vody.
"Ta loď to snad dělá schválně!" zamyslel se strojník. "Kde to bylo?"
/5-4/
"Mami, taky budeme nastupovat do člunů?" zeptal se malý Adams své matky. Držel se ji za
ruku a zmateně se rozhlížel po okolí. Nerozuměl tomu, nechápal proč všichni nasedají do těch
malých lodí a nechávají se spouštět dolů do rostoucích vln.
"Vypadá to tak!" přikývla a přitiskla jej k sobě. Okolo nich prošel zamračený druhý důstojník.
Kus za nimi se zastavil a vrátil se k nim.
"Proč nenastupujete, mladé paní?" zeptal se ji s vážnou tváří.
"Proč má ten pán bílé vlasy?" vyzvídalo dítě. Tahalo svou matku za ruku. Pryč od něj. "Pojď
pryč, ten chlap se mi nelíbí!"
"Běžte ke člunu! Je přímo před vámi!" usmál se na chlapce a zakřičel na námořníky chystající
se spustit člun: "Jsou tam ještě dva volná místa?"
"Běžte!" pokynul oběma a čekal, dokud chlapec i jeho matka nenastoupili do záchranného
člunu. "Držte se!"
"Ještě jeden člun, pane a naše část paluby bude evakuována!" přistoupil k němu jeden z
námořníků. Čekal na důstojníkovu odpověď. Stáli proti sobě. Oba věděli, že někde v povětří mezi
nimi visí nevyřčená otázka.
"Zůstanete?" zeptal se jej druhý důstojník.
"Rád bych, pane, ale..."
"V pořádku!" souhlasil. "Odplujete posledním člunem! Není to žádná pohana! Jen kapitán
zůstává na lodi jako poslední! Někdo na vás čeká?"
"Ano pane!" řekl mu a na okamžik znervózněl.
"Hodně štěstí a vyřiďte moje pozdravy!" chytil jej na okamžik za rameno a odkráčel obhlédnout
přidělený sektor člunové paluby, zda-li někdo z cestujících nezůstal na lodi. Když se vracel ke člunu
byl již zaplněn cestujícími a členy posádky. Na palubě zůstalo pět námořníků, ostatní nastoupili do
člunu. Seděli u vesel. Připraveni a soustředění na svůj poslední úkol při této plavbě.
"Dovezte je v pořádku! Spouštějte!" kývl na muže u bubnů spouštěcích lan. "Až to tu skončíte,
- 213 -
Antologie
běžte pomoct ostatním...!"
Několik vteřin sledoval vzdalující se člun, pak se vydal pomalým krokem k velitelskému
můstku. Šlo to hladce, řekl si. Vítr mu načechrával jeho bílé vlasy a zalézal mu pod klopy pláště.
Otřepal se a přitáhl si plást víc k tělu. Ohlédl se zpět na místo, kde před půl hodinou stálo několik
stovek cestujících. Usmál se a začal stoupat po schůdkách na levoboční navigační křídlo můstku.
Dřív než zdolal poslední schod, zabodl do něj kapitán svůj tázavý pohled, jako když se otec ptá
svého syna, zda-li splnil přidělený úkol.
"Až na ten člun bez problémů, kapitáne!"
"Byl tu třetí důstojník, stihl je odeslat minutu před vámi, šel se ohřát do mapovny. Nevzal si
plášť, tvář i ruce měl zmodralé zimou. Zdá se, že jde všechno lépe, než jsme čekali! Zatím nenastala
žádná komplikace! Začíná mi to jít na nervy! Hollywoodské konce nemám rád!"
"Bude tahle plavba naší poslední? Pro nás i pro loď?"
"Měl bych to vědět? Kde je hlavní inženýr, aby posoudil stav lodi? Jeho slova rozhodnou o
našem osudu i o osudu téhle lodi! Naše poslední?" skočil mu do řeči velitel Albatrosa.
"Radiodůstojník zachytil vysílání pozemní radiostanice. Hlásí bouře. Šestý stupeň, možná víc!
Možná, že tato plavba bude naší poslední společnou akcí! Potřebuju, aby tu zastali alespoň dva
důstojníci a patnáct námořníků a strojníků. Ne víc jak dvacet lidí, pravé do jednoho člunu! Ostatní
pošlete z lodi! Mohu se na vás spolehnout, Allane? Ne víc jak dvacet lidí!"
"Ano, pane!" přikývl. "Tahle loď nepřežije další bouři, i kdyby to byla přeháňka ve vaně! Všiml
jste si? Jde pomalu, ale jistě ke dnu! Žádné happyendy, pane! Tvrdá realita! Konec, šlus, šmytec!"
"Allane! Řekněte bocmanovi, ať se podívá po hlavním inženýrovi a jeho pomocníkovi! Někde
zůstali trčet! A zavolejte mi sem prvního důstojníka! Chci vědět, zda jsou všichni cestující mimo
loď! Chci seznamy! Jména a počty! Hned!"
"Ano, pane!" přikývl druhý důstojník. "Radista by vám měl nahlásit zachráněné počty z lodí,
které vzaly na palubu naše trosečníky! Posádku i pasažéry! Co budeme dělat, jestli nebudou počty
souhlasit?"
"Prohledáme loď!" řekl mu kapitán suše. "Máte na mysli něco jiného?"
/5-5/
James sestoupil na palubu B a vydal se ke hlavnímu schodišti. Na lodi vládl klid. Ze všech míst
na něj sálala opuštěnost. Na okamžik spatřil v okně jednu ze záchranných lodí. Věděl, že za patnáct
minut nebude na lodi takřka nikdo z cestujících. Vešel do šachty schodiště a ucítil jemný závan
štiplavého dýmu. Sestupoval do černé sloje. Stiskl vypínač silné svítilny a ozářil jejími paprsky
šachtu až na dno.
Klapot jeho bot se odrážel od stěn a mizel kdesi nad jeho hlavou. Zaplnil tíživé ticho a na
několik minut rozptýlil jeho mysl. Vzpomněl si na den, kdy tudy sestupoval s Allanem, aby si
prohlédl loď. Tehdy jej nenapadlo, že podnikne ještě jednu cestu do strojovny zvolna umírající lodi.
Potkal bocmana, který mu řekl kapitánův rozkaz. Měl se hlásit na můstku! Poslal jej zpátky se
vzkazem, že bude nahoře do deseti minut! Chtěl vidět inženýra a promluvit si s ním. Ocitl se na dně
šachty a zapřel se do kovového plátu průlezu. Zalovil v kapse a vytáhl z ní univerzální klíč jimž
odemkl dveře.
"Je tu někdo?" vykřikl do tmy.
Zastavil se ve dveřích a světelným paprskem ohmatal nejbližší okolí. Kdesi vpředu zavrzala
přepážka kotelny. Dole pod jeho nohama se z rachotem převalovala mořská voda. Dvojité dno, řekl
si, jakmile zamířil světlo na podlahu strojovny. Voda si našla cestu mimo vodotěsné přepážky a
pomalu zaplavovala i strojovnu!
"Inženýre, jste tady? Tak odpovězte, krucinál!" zavolal znovu. "Nemám na vás celý den!"
- 214 -
Antologie
/5-6/
"Radiostanice je vyřízena, kapitáne, mimo provoz!" řekl mu radiodůstojník. "Nezavoláme si už
ani pro picu!"
"Díky! Běžte do člunu, už vás tu nepotřebuji!" otočil se k němu. "Vypadněte! Vnímáte mne?
Nechci mít na svědomí váš život. Vaše práce právě skončila...! Odchod, je to rozkaz!"
"Ano, pane!" přikývl a vrátil se do své kabiny pro několik věcí. Ještě jednou se vrátil na můstek
a pohlédl na kapitána stojícího u mrtvých obrazovek radiolokátorů. Díval se kamsi za obzor.
"Pane?"
"Ještě jste tady?" zeptal se ho, aniž by se otočil.
"Opravdu si myslíte, že dovedete loď do bezpečí? Potopíte se při prvním závanu bouře!"
"Běžte!" mávl rukou a opřel se o madla jednoho ze stojanů. "Tohle není vaše věc! Ujistěte se, že
ostatní lodi nahlásili naši současnou polohu, náš předpokládaný kurz a situaci na palubě! Nebojte
se, nebudeme tu sami! Čeká na nás naše sesterská loď! Pokud budeme schopni plavby, vzdálí se! V
opačném případě nás vezme na palubu!"
"Hodně štěstí!" řekl radiodůstojník tiše a na okamžik se zarazil "Albatros je mrtvá loď, je mi to
líto, kapitáne!"
"Já vím, jděte mi z očí, zatraceně. Chci být sám dokud neodpluje poslední naložený člun.
Nemám rád sentimentální kecy! Šťastnou cestu a myslete na mne v dobrem, třeba se ještě
setkáme...!"
"Ano, pane!" přikývl muž a odešel po schodišti na člunovou palubu.
Mrtvá loď! řekl si velitel lodi v duchu. Říká se tak i lodi, která je bez posádky! Opuštěná a
vydaná napospas!
/5-7/
"Pane Adamsi, celé naše snažení šlo..."
"Do prdele, viďte Schmite!" pousmál se Adams. Netečně sledoval vzdalující se loď. Tichou
pohupující se železnou rakev nesplněných slibů, které pohřbilo studené vzdouvající se moře. Drželi
se okraje člunu a nechali se smáčet vodní tříští. Bylo jim divné, že ještě nikdo z trosečníků nedostal
mořskou nemoc.
"Co myslíte, budou naše ženy na stejné lodi?"
"Možná ne, ale určitě se setkáme v St. John's, uvidíte! Až nás naloží, hejbnou ploutví a zavezou
nás do bezpečí!"
"A tam ti?" kývl hlavou k Albatrosu.
"Proslýchá se, že se blíží další bouře..."
"Neměl bych tu odvahu!"
"Odvahu?" zavrtěl Adams hlavou. Následná vlna takřka převrhla jejich člun. Muži u vesel
usilovně poháněli tuto malou a nicotnou skořápku vpřed. Držela se, jako by tušila, že právě na ní
závisí jejích životy. Blížili se k záchranné lodi, její paluba se zvedala nad jejich hlavy se zkracující
se vzdáleností. Námořníci začali shazovat odražeče uvázané na lanech. Šplhací sítě a žebříky se
lenivě houpaly spolu s trupem lodi. Schmit se otřásl zimou a úzkostí.
"Zvednou nás i s člunem, nebo budeme muset šplhat nahoru?" zeptal se Adamse. Ten však jen
pokrčil rameny. Žid něco zaskuhral pod vousy a utichl. Muži ze záchranné lodi spustili ke člunu
lana s háky, aby vyzvedli přistávající člun dřív, než se rozbije o bok lodi.
"Hej vy tam dole!" zakřičel na ně druhy důstojník z hlavní paluby. "Držte se a nepropadejte
panice. Tohle je vaše poslední dobrodružství!"
- 215 -
Antologie
/5-8/
"Všechny naložené čluny odpluly, kapitáne! Záchranné lodi vyplují, jen co nalodí naše pasažéry
a jejich prázdné čluny! Mám se vás zeptat, jestli je budete chtít zpátky, až dorazíme do přístavu!"
řekl mu druhý důstojník a odmlčel se. Našel svého velitele ve stejné pozici, jak jej spatřil
radiodůstojník, když odcházel do záchranného člunu. Nehnul se z velitelského můstku a na všechny
štěkal jako vzteklý pes.
"Pokud tam doplujeme!" zachmuřil se kapitán. "Možná, že už je nebudeme potřebovat! A co
posádka?"
"Vzala je na palubu naše sesterská loď! Na palubě zůstali jen všichni důstojníci, inženýr, tři
strojníci a několik námořníků. Rozhodli se samostatně, nikoho jsem nenutil!"
"Říkal něco kapitán Kormorána, Allane?"
"Radiodůstojník vám nic neřekl, kapitáne?" zeptal se jej a obešel stojany radiolokátorů.
"Počkají do tmy! Kapitán Kormorána nesouhlasil, měl jste opustit loď, říkal, že je to sebevražda
zůstat na palubě! Čekají na vyjádření o stavu lodi! Společnost byla informována! Důležité jsou
životy posádky a hlavně cestujících. Loď je postradatelná! Pokud to bude možné, přivítají její
návrat! Záleží na poškození a celkovém stavu plavidla! Tak mi to bylo řečeno!"
"Je někde poblíž nějaká vlečná loď?" zeptal se jej kapitán. "Pořádný remorkér, který by nás
odtáhl! Jaké počasí hlásila meteorologická služba?"
"Další bouři! Silný vítr s deštěm. Vlny do pěti metrů. Pokud nečas opravdu přijde, neutáhne nás
žádná loď!" zamračil se druhý důstojník. "Vlajkové lodi skupiny se ohlásila pobřežní stráž, pane.
Mohou nás vzít vrtulníkem pokud budeme blíž k pobřeží a počasí to dovolí..."
"Vrtulníkem..." zamyslel se.
"V bouři nespustíme ani jeden ze zbývajících člunů...!"
"Bouře, jak sakra můžete vědět, že na nás udeří bouře ještě dřív než doplujeme do bezpečí!"
rozčílil se kapitán.
"Jestli inženýr oživí strojovnu, poplujeme nejvýše rychlostí osmi uzlů. Nemyslete si, kapitáne,
že...!"'
"Ne, Allane. Chápu vás!" řekl mu. "Ten vrtulník by byl dobrý nápad! Máme břicho plné vody a
poškozené motory! Loď je nevypočitatelná! Pokud by se netrhala vlečná lana, měli bychom nějakou
šanci, ale mohlo by se stát, že bychom potopili i naše zachránce. Nemůžeme ohrozit další loď s
posádkou!"
"Vrtulníky přiletí, zítra dopoledne, dali nám čtyřiadvacet hodin na to, abychom dovedli loď ke
břehu, ani o hodinu víc, kapitáne! Do té doby se má udržet poměrně dobré počasí! Už nyní hodně
riskujeme!"
"Jaké počasí je u vás poměrně dobré?" zeptal se jej kapitán. "Já už nevěřím ničemu!"
"Měli bychom mít dobré podmínky k plavbě, pane!" řekl mu druhý důstojník. "Teoreticky!
Počasí se může změnit každou hodinu!"
"Ten hajzl vyhrál!" řekl mu velitel lodi. "Možná už není na palubě. Jaké jsou počty? Vlastně
máte pravdu, vždy existuje možnost, že tu zůstal někdo, kdo tu nemá co dělat! Kde je, sakra, první
důstojník?"
"Seženu ho!" řekl mu Allan a odešel z velitelského můstku. "Bude někde na lodi!"
/5-9/
"Inženýre, kde sakra jste? Hrajete si na schovávanou?" zakřičel James do tmy strojovny.
Boční vlna jej hodila na zábradlí naproti vchodu do šachty hlavního schodiště. Kdesi praskla
další trubka a celý prostor naplnilo šumění vody, jako když se otevře láhev šampaňského.
- 216 -
Antologie
James slyšel tiché zurčení prosakující vody. Trup lodi i vodotěsné přepážky nedokázaly na věky
udržet vodu mimo prostory lodi. Místo nehody bylo však příliš daleko od středu sálu, takže se
musel spokojit jen s tímto hlasitým projevem dalšího z útoků na smrtelně raněnou loď.
"Inženýre!" zavolal znovu. Ozvěna jeho hlasu se několikrát odrazila od kovových stěn a zanikla
u stropu. Sestoupil až na podlahu a vydal se k zádi, kde se nacházely, jak správně tušil, pomocné
agregáty na výrobu elektrické energie. Vystoupil po úzkých a šikmých schůdcích o palubu výš ke
komoře s pomocnými stroji. Tam spatřil oba muže krčící se ve světle svítilny nad elektrickým
zařízením.
"Tak, Samueli, mělo by to šlapat!" řekl mu inženýr spokojeně a utřel si zašpiněné ruce do
kalhot.
"Nechce se mi tomu věřit, šéfe!" pokrčil strojník rameny.
"Nateklo vám tu trochu vody!" řekl jim James. "Dole ve strojovně je jí po kolena! Převaluje se
sem a tam! A vy si tu klidně dřepíte! A po tmě?"
"Když není proud!" pokrčil inženýr rameny. "Jaká je situace nahoře? Kabelová televize
nefunguje a rádio tady nemáme!"
"Cestující i většina posádky je pryč! Po vás se chce, abyste řekl, zda-li bude loď schopná další
plavby! S tím, co jsem viděl, to vypadá v celku bledě!"
"Myslel jsem, že jste smrt a jdete si pro nás!" pousmál se bledý inženýr. "Nějak dlouho vám to
trvalo!"
"Teď není čas na zbytečné řeči. Dole se vám převaluje spousta vody!" řekl mu James
rozčíleným hlasem.
"Spousta? Přepážka kotelny?" zeptal se jej strojník. "Než zhaslo světlo, vypadala dobře!"
"Možná! Loď se prohýbá na všechny strany! Asi povolují sváry a nýty!" opáčil inženýr. "Už teď
bychom měli byt pod vodou! Voda se tlačí ze všech stran! Určitě skrze nějaké potrubí, nebo z
prostoru dvojitého dna! Stejné to bude i na přídi. Tahle loď bude za chvíli jako cedník!"
"Copak jste se zbláznili?" nerozuměl jim první důstojník. "Bavíte se tu, jako byste byli někde na
pláži u sklenky piva! Voda vám zalévá vaši strojovnu..."
"Počkejte, pane!" zarazil jej inženýr. "Právě se chystáme pustit do vedení strojovny
alespoň trochu proudu na to, abychom roztočili turbínu! Ta bude pohánět skrz hřídel hlavní
alternátor a ten vyrobí proud pro váš můstek a pro osvětlení strojovny! A hlavně pro pumpy a pro
motory lodi! Chápete to? Pokud to bude jen trochu možné, pohneme se z místa a nepůjdeme ke
dnu! Musíme nějak ovládat šoupátka okruhu parovodu, abychom dostali optimální otáčky! Parní
turbína není motor na baterie! Jestli nám někde praskne nějaký ventil, bude po legraci!"
"Zůstanete tady?" zeptal se jich první důstojník podrážděně.
"Kolik nám dáváte času?" pochopil inženýr jeho otázku.
"Čtyřiadvacet hodin! Co mám vyřídit kapitánovi?"
"Počkáte na mě?" zeptal se inženýr namísto odpovědi. "Nahodíme pohon lodi a pak s vámi
půjdu kus cesty, potřebuju se dostat do první kotelny a trošku to tam seštelovat! Celý den? Na co?"
"Na to, abychom dopluli do bezpečí!" řekl mu první důstojník. "Co vy na to?"
"Přijde další nečas, že ano?" zeptal se jej inženýr. "Tak dlouhou se na hladině neudržíme! Ne
celý den!"
"Vlny rozeberou loď? Je to tak?" zamračil se James.
"Asi tak nějak to bude!" řekl mu inženýr. "Máte to jako s letadlem, ve kterém dojde k
dekompresi a narušení pláště! Dřív nebo později se nakonec zřítí! Pokud se nestane nějaký zázrak!"
"Tak já zůstanu tady, šéfe, jak jsme se domluvili!" skočil jim do řeči nedočkavý strojník.
"Nemám vestu a neumím plavat, ale to už jsem několikrát říkal! Voda je studená, viďte! Nejspíš
bych umřel na podchlazení!"
"Kdyby došlo k nejhoršímu!" řekl mu inženýr. "Utíkejte ke hlavní schodišťové šachtě,
- 217 -
Antologie
zabouchněte za sebou dveře a utíkejte nahoru na palubu! Rozumíte, Samueli?"
"Dokonale!" zachmuřil se strojník. "Co znamená u vás pojem: nejhorší?"
"Pojďte se mnou Jamesi! A Samueli, kdyby něco tak křičte. Až se roztočí turbína, jestli vůbec
naskočí, až bude pod parou, vypnu to tu, ať nevyhoříme! A pak vás tu nechám samotného!"
"Ano, pane! Půjdu odtud dolů a najdu si pěkné místečko, ze kterého budu sledovat celou situaci!
Ohňostroje nemám moc rád, šéfe, spolehněte se!" řekl mu strojník. "Ale požár na potápějící se lodi!
To bude dobrý trhák pro film, nemyslíte?"
/5-10/
Druhý důstojník se na rozkaz velitele lodi vydal ještě jednou spolu s několika námořníky do
nitra lodi. Měl prohlédnout znovu všechny kabiny cestujících i ostatní prostory, zda-li v nich
nezůstal někdo z pasažérů nebo členů posádky. Za tímto účelem zůstala nedaleko Albatrosa jeho
sesterská loď Kormorán. Všechny ostatní zvolna mizely za obzorem plujíc vstříc pevnině.
"Spoléhám na vás, Allane, že nevynecháte žádnou místnost. Kormorán se u nás zdrží tak
dlouho, jak to jen bude možné. Jestli vypukne bouře, jak tvrdíte, vydá se zpět, aby bezpečně
dopravil a vyložil své a naše pasažéry! Až budeme vědět, že je loď skutečně prázdná a bez lidí,
mimo nás, samozřejmě, poradíme se, co budeme dělat dál! Pokusíme-li se loď dovézt k pevnině,
nebo ji opustíme!"
Allan se rozhodl, že nejprve prohlédne přední sektor lodi ode dna až po hlavní palubu, pak další
a další části až k zádi a nakonec samotnou nástavbu parníku. Sestupovali po schodišti do šerých a
kouřem zaplněných prostor.
Stále myslel na muže, který pobíhal jako šílený po jednotlivých palubách lodi a oháněl se
nabroušenou sekerou. Ohrožoval členy posádky a bezpečnost lodi. Nechával otevřené vodotěsné
přepážky, rozbité dveře kabin a průchody do schodištních šachet. Kdyby na to přišlo, voda by
zaplavila loď v pěti minutách, protože v její elektrické síti nebyla ani špetka proudu na to, aby se
automaticky uzavřely a zajistili jednotlivé přepážky, schodiště a tím i paluby.
"Je tady hodně dýmu, pane!" řekl mu jeden z námořníků.
"Dostal se sem z ventilace." řekl mu druhý důstojník. "Ale dá se tu ještě dýchat! Sejdeme až na
dno a prohledáme místnosti před kotelnami ..."
"Někteří říkali, že je jednička..."
"Zatopena?" zeptal se jej Allan. "Ne, není!"
Tiše a beze slov sestoupili až na dno. K jejich překvapení byla nejspodnější paluba zatopena do
výše dobrých padesáti centimetrů. Nejistě se zastavili na posledních stupních schodiště a svítili na
špinavou a studenou vlnící se vodu. Druhý důstojník jako první vkročil do mokré záplavy a vyšel na
jedinou chodbu sahající od uzavřených dveří přepážky kotelny až po neprůchodnou kolizní
přepážku na přídi.
"Počkejte tady!" houkl na ostatní. "Nemusíme si všichni namočit nohy!"
"Ano, pane!" přikývli námořníci a jemu se zdálo, že si pořádně oddechli.
Albatros s sebou hystericky škubl a naklonil se na pravobok. Druhý důstojník měl co dělat, aby
se neocitl ve vodě jak dlouhý tak široký. Krátce pohlédl na mlčící muže na konci svítilnami
osvětleného schodiště. Na okamžik se v duchu zeptal, zda-li by mu přispěchali na po moc, kdyby k
něčemu došlo.
Zavrtěl hlavou a vydal se k přídi. Prošel všechny místnosti a po deseti minutách se vrátil k
čekajícím námořníkům. Pokynul jim, aby ještě počkali a otevřel dveře kotelny na zadním konci
chodby. Po nohou mu proběhl proud vody. Kotelna byla pod vodou výš, než chodba na přídi.
Přebrodil se ke schůdkám na plošiny a vystoupil na jejich kovové žebroví.
Přesunul se až ke přepážce kotelny číslo dvě, která byla zatopena až po strop. Paprsky svítilny
- 218 -
Antologie
prohledal celou plochu kovové stěny od stropu až po vodní hladinu, zda-li někde nespatří proužek
tekoucí vody. Ale neobjevil žádnou stopu po tom, že by propouštěla vodu. Nechápal to.
Snad se sem dostala skrze prostory pod kotelnami, řekl si. Jak vysoko musí vystoupit, aby
uhasila oheň pod kotly? Chystal se ke schůdkám na podlahu. Mořská voda se sem tlačila zespoda a
ze zatopené horní části kotelen. Zapomněl se podívat na strop, ale nechtělo se mu vracet zpět na
plošiny obepínající jednotlivé bloky kotlů. Zavřel za sebou průlez a vydal se k netrpělivým mužům.
"Jste v pořádku, pane?" volal na něj jeden z nich.
"V pořádku!" přikývl. "Nikdo tam není, vydáme se na vyšší paluby, hoši! Je to sranda, ne?"
"Co jste tam viděl?" zeptal se tentýž muž.
"Spoustu špinavé vody, ale její hladina není dost vysoko na to, aby uhasila oheň pod kotly!
Zatím ne!"
/5-11/
Zbývající důstojníci a členové posádky se shromáždili na velitelském můstku. Tiše hleděli na
kapitána, který se opíral o madla přední stěny kormidelny, avšak jeho mysl pracovala na plné
obrátky. Mraky na nebi zčernaly a spolu s větrem se zvedly i vlny. Albatros s sebou
nekontrolovatelně házel ze strany na stranu. Jeho sesterská loď se trpělivě držela v zpovzdálí, aby
nedošlo k náhodné kolizi.
"Čekají, zda nenalezneme někoho z cestujících nebo posádky, chce-li někdo z vás opustit loď,
má ještě šanci! Jediným spojením je signální lampa na navigačním křídle můstku. Inženýr dělá co
muže, aby oživil strojovnu, pokud se mu to nepodaří, a loď nebude schopna plavby do poledních
hodin, přejdete na člunu na její palubu a já jako poslední opustím Albatrosa! Dojde-li k této situaci,
budeme se muset řádně ujistit, zda jsme tu ještě někoho nenechali..." řekl všem mužům stojícím
okolo.
Mlčeli.
"Bude-li loď schopná plavby, Kormorán se vzdálí a my se pokusíme dopravit naši loď ke
břehům a tam buď najdeme přistav, nebo s ní najedeme na břeh. Je jisté, že v případe bouře, máme
jedinou šanci, jak zachránit loď, dorazit do chráněného přístavu! Jakmile odpluje naše sesterská
loď, budeme se muset spoléhat sami na sebe! Pokud se nedostaneme do zítřejšího dne blíže k
pobřeží a nás odnesou vlny, nebo mořské proudy, může se stát, že se utopíme jako krysy! V
opačném případě nás vyzvedne vrtulník z pevniny, nebo lodi pobřežní stráže! Nepodaří-li se nám
dosáhnout břehu do čtyřiadvaceti hodin, ale naše vzdálenost od břehu bude dostačující, odtáhne nás
vlečná loď! V Bouři, pokud přijde, nám však nebude nic platná! Nějaké dotazy?" pokračoval
kapitán.
"Co se stalo s mužem, který se nám tu prohání po lodi se sekerou?" zeptal se jej třetí důstojník.
"Pokud vím, neopustil palubu!"
"To bude problém!" zachmuřil se. "Buď jej uspíme nebo zastřelíme! Je příliš nebezpečný na to,
aby šel s námi dobrovolně! Nemůžeme si dovolit další oběti na životech!"
"Jednoduše řečeno jej tu necháme?" zamyslel se čtvrtý důstojník. "To nemůžeme udělat,
kapitáne!"
"Dobře!" řekl mu kapitán. "Najděte ho! Zneškodněte ho! Svažte ho a přineste mi ho na
člunovou palubu! Je vám to jasné?"
"Ano, pane! Kolik lidí si můžu vzít?"
"Už se vrátil druhý důstojník?" zeptal se všech velitel lodi. "Ještě pořád hledá cestující? Kolik
má s sebou můžu? Pět? Dobře! Dostanete pět námořníků! Stačí to?"
"Chcete ho živého, kapitáne?" zeptal se jej čtvrtý důstojník chladně. "Jako na divokém západě!
Živý nebo mrtvý!"
- 219 -
Antologie
"Pokud vám nebo vašim lidem půjde o život... Já nejsem Bůh! Alespoň ne úplně! Je to na vás!"
"Rozdejte nám zbraně, pane!" řekl mu čtvrtý důstojník.
/5 -12/
"Samueli, zapněte to!" zakřičel na něj hlavní inženýr a čekal, až se rozsvítí jednotlivé kontrolky
panelu nedaleko parní turbíny. Pozorně sledoval manometry ukazující optimální a skutečny tlak
páry přicházející z kotlů.
"Proč je tu tolik měřičů a kontrolek, když všechno závisí na kotelnách?" zeptal se jej první
důstojník. "Nebude nám vadit ta voda na podlaze?"
"Vám nikdo neřekl, jak fungují jednotlivé druhy lodního pohonu? Copak jste to spolu s ostatním
učivem na akademii neprobírali?" zeptal se jej inženýr.
Očima sledoval stoupající ručičky a Jamesovi se zdálo, že se je snaží popohnat silou vůle.
Inženýr otevřel hlavní ventily, které se samočinné uzavřely po zastavení turbíny a sepnul několik
spínačů. Vše bylo připraveno, až na proud z pomocných strojů, které ještě stále neběžely.
"Samueli!"
"Zajdu za ním..." nabídl se první důstojník a nečekal na inženýrovu odpověď.
Loď se stéle více a více zmítala na rostoucích vlnách Atlantiku a byl nejvyšší čas uvést ji do
chodu. Inženýr si otřel pot na tváři. Ve strojovně byla relativně zima, ale jemu připadalo, jako by
stál mezi doběla rozpálenými kotly. Jedna z vln jej odhodila na zábradlí plošiny a chybělo málo a
byl by přes něj přepadl.
"Zatraceně!" ulevil si.
James se mezitím vydrápal na palubu s pomocnými stroji. Ve světle baterky zaregistroval
strojníkovu postavu pohybující se okolo elektrických zařízení dieselových agregátů. Oba měli co
dělat, aby se udrželi na podlaze. Slyšeli dunění dorážejících vln. Cítili jemné otřesy trupu a mysleli
na zatopené kotelny, namáhané lodní přepážky a dlouhou cestu, kterou by museli vykonat, pokud
by se vůbec dostali před valící se záplavou do bezpečí hlavního schodiště.
"Samueli?" houkl první důstojník na strojníka.
"Dělám co můžu!" rozhodil muž ruce a okamžik na to se již válel po zemi. James mu pomohl na
nohy. Drželi se jeden druhého, chvěli se zimou a spílali nebesům.
"Běžte k inženýrovi a řekněte mu, že je tu spousta vody. Zapnu generátory, ale za nic neručím!
Vypadněte, šéfe!" zaprosil. "Jestli to tu začne probíjet, budu první, kdo to schytá!"
James sestupoval po úzkém příkrém schodišti na palubu strojovny. Rukama se ze všech sil držel
zábradlí a zíral do tmy. Jediným místem, kde vládl slabý ostrůvek světla byla plošina u panelu tělesa
parní turbíny, nad kterým se skláněl netrpělivý inženýr. Jamesovi proběhla před očima dálkově
řízená šoupátka a ventily potrubí, indikátory a měřiče tlaku páry, pojistné ventily, senzory ukazující,
zda nedošlo k poškození uvnitř pohonné jednotky a plno dalších přístrojů a technického
zabezpečení, které se bez proudu neobejde. A přitom bylo vše tak jednoduché, otevřít ventil a pustit
páru! Zavrtěl hlavou.
"Jak jste pořídil?" zahulákal na něj inženýr.
"Už to bude!" odpověděl mu.
"Doufám, že brzo! Mám potřebný tlak, jestli se turbína neroztočí, vyletí všechno komínem...!"
Odněkud se ozvaly hlasité nadávky. Světla ve strojovně se na okamžik ožila a nabyla své
obvyklé intenzity. Po několika vteřinách však zaplnila strojovnu opět černočerná tma. Albatros
poskočil na další velké a táhlé vlně. Na žebříku se objevil udýchaný strojník.
"Je mi líto, šéfe!" držel se ze všech sil zábradlí. "Lítaly tam hromy a blesky! Stačil jsem to
vypnout a vypadnout..."
"Takže se nikam nepojede?" otočil se první důstojník k inženýrovi, Ten však mlčel. Svítilna,
- 220 -
Antologie
kterou měl postavenou u pultu se při další vlně skutálela na plošinu a pak zřítila na ocelovou palubu
strojovny. Zhasla po dopadu na hladinu rozvířené vody, která se převalovala po podlaze. Patrně byla
poškozena pádem a přestala být vodotěsná.
"Samueli? Kde máte svou svítilnu? Kde je vaše baterka?"
"Nechal jsem ji tam, šéfe, je tam děsný smrad a hustý kouř!" odpověděl mu strojník. "Mám se
tam vrátit?"
"Hoří tam, Samueli?"
"Ne, šéfe!" řekl po pravdě umazaný muž a sestoupil dolů k prvnímu důstojníku. "Co myslíte,
pane, pošle mě tam?"
"Co já vím?" pokrčil rameny.
"Nedá se tam vydržet, snad ten kouř vyvětrá tou dírou ve stropě zadní části nástavby..."
Všichni tři stáli ve tmě a neodvážili se pohnout z místa, natož říci jediné slovo. Dunění vln bylo
stále silnější a intenzivnější. Věděli, že jakékoliv snažení o opuštění lodi ve člunu bylo marné.
Rozbil by se o bok lodi. Inženýr dlouhou chvíli hleděl na panel. Do očí mu zářily různobarevné
kontrolky. Turbína se zvolna roztáčela.
A on hnaný jakousi setrvačnosti z nezdaru nic nepostřehl. Zhluboka se nadechl. Bál se tomu
uvěřit. Zdálo se mu, že jakmile přijme tuto situaci vše se rozplyne v nenávratnu. Dřív, než se tma v
hale vytratila, vypadlo několik jističů na horní palubě strojovny. Hučení sílilo a s ním přibývalo i
světla z reflektorů. Směrem k přídi hrozivě zapraštěla přední stěna strojovny, ale oni si tohoto
varováni nevšimli, nebo spíše nechtěli všimnout. Snažili se uvěřit tvrzení, že od této chvíle již
nebude nic stát v cestě k záchraně. Rotor turbíny dosáhl optimálních otáček. Inženýr pomalu
sestoupil na podlahu a vydal se zvolna k oběma mužům.
"Tohle bychom měli nechat zapsat do Guinessovy knihy rekordů, pánové, jestli nám nechcípne
zapalování, jak se říká, dojedeme kam se nám zachce!" usmál se. "Co telefony, fungují vůbec?
Tohle je ten zázrak, pane! Měli jsme proud na pár vteřin a to stačilo, aby se zprůchodnil hlavní
parovod turbíny a ta se roztočila. Máme proud pro motory a pumpy!"
"Půjdu se podívat k hlavním motorům, šéfe!" řekl mu strojník. "Vypadá to, že poběží, ale
budeme muset ještě něco udělat s elektrickými rozvody! Přesměrovat několik linek a přemostit pár
jističů! Bude to hned! Co myslíte?"
"Jasně!" souhlasil inženýr a podíval se na prvního důstojníka. "Pokud se neutopíme, bude to už
prkotina!"
/5-13/
Setmělo se!
Den ještě pořádně nezačal a celé obloha se zatáhla špinavě černými mračny. Obě lodi se jen
stěží držely v bezpečné vzdálenosti. Každým okamžikem hrozilo nebezpečí srážky, která by
skončila katastrofou. Albatros by se na místě potopil a jeho sesterská loď by mohla následovat jeho
osud s tím, že v jejich okolí nebyla žádná z ostatních záchranných lodí. Všechny odpluly, aby se
včas dostaly do přístavu a unikly ošklivé a studené bouři.
Velitel Albatrosu se opíral o zábradlí pravého křídla navigačního můstku. Svým ostřížím zrakem
prolétl podél celé lodi, jejž, oba konce tonuly ve vodní tříšti. Myslel na lidi, kteří předpovídali
počasí a v duchu jim spílal. Neušetřena nezůstala ani hlavní paluba parníku. Z vysokého komína
vycházel jen tenký pruh kouře, ihned se jej ujal vítr a rozptýlil jej v povětří. I tak to bylo dobré
znamení, oheň pod kotly v kotelně číslo 1 stále hořel.
Prázdné člunové jeřáby a volně visící lana na něj působila přímo strašidelným dojmem.
Chybějící čluny vždy signalizovaly katastrofu. Strach, který zůstal na palubě, tiché a opuštěné
kabiny, které až do tohoto okamžiku kypěly životem a štěbetáním lidských bytostí. Potemnělé
- 221 -
Antologie
chodby v nichž se již neozvou lidské kroky. Bouchající dveře kabin opuštěných ve spěchu a
skřípotem naplněné šachty schodišť. To všechno na něj útočila s nezměrnou silou a naplňovalo jej
smutkem. Na opačnou stranu lodi zaútočila nezvykle vysoká vlna. Dopadla na střed nástavby a
smetla jeden z několika zbývajících člunů.
Vodní tříšť pokropila základnu komína a zmizela v odtokovém žlabu. Další z vln se z rachotem
převalila přes záď parníku a vzala s sebou zřícený výložník, strhla kryt nákladového jícnu a utrhla
zábradlí na levoboku, skrze které proletělo těleso jeřábu. Širokou jizvou ve střeše zadní nástavby za
bazénem stékala proudem voda do nižších částí lodi a hromadila se v zadní části horní paluby
strojovny, kde ústila kontrolní šachta z paluby C. Zalila pomocné stroje a hledala si cestu, kudy by
proklouzla dál do nitra lodi.
Vodní živel nelenil. Prodíral se dvojitým dnem, zaplavoval zbývající kotelnu, příď lodi na
palubě dna až po kolizní přepážku, a tlačil se nad podlahu strojovny. Jednotlivé vodotěsné přepážky
sténaly pod tlakem vody, útočící jak zvenčí tak zevnitř. Nepřítel útočil na všech frontách a nehodlal
se vzdát již tak jistého vítězství. Nebýt toho, že se inženýrovi podařilo dát do provozu
nepoškozenou parní turbínu, byl by nad nimi oceán bez milosti zvítězil. Protože se prohlásil za sílu,
která nezná kompromisy!
/5-14/
"Kormorán, pane!" vyrušil třetí důstojník kapitána z jeho pochmurných úvah.
"Ano?" otočil se k němu, aniž by mu rozuměl. Drželi se zuby nehty po prsa vysokého zábradlí a
snažili se překřičet hukot větru a vln.
"Volal Kormorán, kapitáne!" opakoval svou výzvu.
"Co signalizovali?" probudil se ze své strnulosti. Přitáhl si límec gumáku blíž ke krku a alespoň
na chvíli tak vytvořil hráz proti protivnému dešti, který již stačil smáčet spolu s vrcholy vln všechny
vysoké paluby.
"Odplouvají, pane. Nemohou se zdržet déle, aniž by se vydávali do jistého nebezpečí. Přejí
hodně štěstí...!" zakřičel mu třetí důstojník do ucha.
Kapitán chvíli sledoval valící se vlnu mířící na jejich příď. Ta za okamžik zmizela až po přední
stěnu nástavby a loď se povážlivě naklonila po směru plavby. Trvalo hodnou chvíli, než se vynořila
její široká příďová paluba s mohutnými koly parních navijáků kotevních řetězů.
"Každý na svou pěst!" zabručel si v duchu. "Čekají na odpověď?"
"Ne, kapitáne!" zavrtěl důstojník odmítavě hlavou. Proud vzduchu mu z hlavy strhl kapuci a
odnesl jeho čapku do moře.
"Vidíte?" ukázal na malý předmět čas od času vylézající z hřebenů vln. Člun! Allanův člun bez
posádky, který se zřítil po čas evakuace cestujících. Vzdoroval větru i vlnám a stával se pouhou
hříčkou v běsnění začínající bouře.
"Pojďme odtud!" zatáhl kapitán svého důstojníka za rameno. Spolu se vydali ke dveřím
kormidelny. "Přál bych si, aby už všechno skončilo, vy ne? Jak to vypadá?"
"Hlásil se hlavní inženýr! Budeme mít pohon! Allan zatím nenašel nikoho z cestujících! A první
důstojník zůstal trčet ve strojovně!"
"Samé dobré zprávy! Že ano?" zeptal se jej kapitán. "Jaké jsou ty špatné?"
"Loď vydrží na hladině nanejvýš den, možná méně!"
"Takže vlastně máme obrovské štěstí, že již neležíme i s lodí na dně oceánu!" řekl si kapitán
nahlas. "Díky!"
- 222 -
Antologie
/5-15/
Dlouhán se opřel o obrubu houpajícího se člunu a se zaujetím sledoval vzdalující se loď. V
kapse jej tížil nabitý revolver a časovaná nálož, kterou ještě nestačil upotřebit. Nemyslel na
tlusťocha, jehož tělo zanechal hluboko uvnitř lodi. Bylo mu jedno, co se s ním stane. Po pravdě jej
zajímalo jenom jedno, jak se ve vší tichosti dostat do bezpečí, nepropadnout panice a zmizet před
dotěrnými pohledy.
Již předem si naplánoval, co řekne, až jej napadnou otázkami týkajícími se jeho spolu
nocležníka. Necítil pocit viny. Všechno, co prožil na palubě Albatrosu byl jen jeden velký a
vzrušující film, ve kterém si zahrál alespoň na čas jednu z hlavních rolí. Vyhrál jsem, usmál se! A
byla tu ještě jedna věc, která jej těšila nejvíce! Pomsta! Dobře vykonaná pomsta! Než byly čluny
spuštěny na vodu, díval se do tváře cestujících, důstojníků i ostatních členů posádky. Viděl kapitána
stojícího na velitelském můstku! Tušil, co asi cítí a nepředstavitelně jej to těšilo!
Dlouhán věděl, že je Albatros na odpis. Škody byly velké a oprava by se nevyplatila. Pokud loď
dopluje někam do přístavu, nejspíš ji prodají na šrot! Levnější by ji bylo potopit! Každopádně
dostane společnost jistou částku jako kompenzaci za utrpěnou škodu. Dobře také věděl, že se
všechno bude vyšetřovat! Budou se hledat viníci a všichni, kteří mohli mít s tímto případem něco
společného. Určit motiv činu bude velmi těžké! Stejně tak jakékoliv stopy, protože ať už byl výbuch
v kotelně číslo 2 úmyslný, všechny důkazy zničila exploze a voda, která se nahrnula do lodi.
Nenajdou jej! Vše se seběhlo příliš rychle a dlouhán nebyl ani na seznamu pasažérů, natož
posádky. Přihlásil se pod falešným jménem. Zdálo se, že nebyl vůbec na palubě! Stal se přežívající
noční můrou! Stínem v polo šeré chodbě! Dýmem, který se rozprostřel po prostorách jednotlivých
palub Albatrosa. Dlouhán se stal její součásti a nadále děsil všechny na palubě. Víc, než kdokoliv
jiný! Co všechno udělal a co všechno ještě mohl udělat? A ta jeho zbraň s kufříkem plné munice?
Byl to blaf!
Vše ostatní bylo skutečné! Byl propuštěn a pomstil se. Přišel o práci, o peníze i o ženu. Přišel o
všechno! Nyní mohl začít nový život. Bylo to ďábelsky prosté! Jeho duše nalezla konečně klid...
/5-16/
Šílený muž se zastavil u vyvrácených dveří na pravé straně paluby C a naslouchal řevu sílící
bouře. Očima prolétl vzdouvající se horizont spojený s bachratými temnými mračny. Otřepal se při
pohledu na vysoké běsnící vlny valící se na takřka bezbrannou loď. Po pravdě nechápal plně
nebezpečí, které hrozilo jemu i ostatním lidem na palubě. Tušil jen, že svůj úkol splnil. Nespatřil již
dlouho nikoho z cestujících, natož z členů posádky. Na okamžik mu přišlo na um, že se mu jen
vyhýbají a mají z něj strach. Usmál se a pohlédl k zemi na houpající se sekeru v jeho pravé ruce.
Byla celá od krve.
Pokrčil rameny a vydal se zvolna ke schodišti na vyšší paluby. Netušil, jaké překvapení zažije
při pohledu na prázdné jeřáby člunových výložníků, lana visící za hranu paluby. Zmítal se spolu s
kolébající se lodí. Obíjel své tělo o stěny chodeb. V polovině schodiště na člunovou palubu se
takřka zřítil do šachty mezi zábradlím. S ohromnou vytrvalostí a supěním, jemuž by mohla
konkurovat snad je parní lokomotiva se vyškrábal až na konec schodiště a protáhl se průlezem na
palubu. Byla prázdná a bez života! Šílený muž se postavil u zábradlí a díval se na bok lodi. Něco se
stalo! Někde hluboko v jeho mysli vyvstala ještě šílenější myšlenka, než byl on sám!
/5-17/
"Zavřeli jste průlezy schodiště na dně lodi?" zeptal se druhý důstojník svých mužů.
- 223 -
Antologie
Mlčky na sebe pohlédli. Dlouze oddechovali a snažili se nabrat nových sil. Drželi se na
neposedné podlaze lodi. Odněkud z úseku pro cestující se ozývalo dlouhé a temné bušeni.
Chodbu mezi kabinami zalévala mořská voda, která sem vnikala některým z lodních oken, která
nebyla řádně uzavřena.
"Zajdu se tam podívat!" řekl jim a splynul s šerem chodby. "Zůstaňte na místě! Nebudu hledat
ještě vás!"
Myslel na to, že námořníky až příliš rozmazluje. Pozorně si prohlížel jednotlivé kabiny,
rozházené postele, neuklizené stoly, otevřené šatníky a někde i tekoucí vodu. Boty mu čvachtaly ve
studené vodě. Hledal místo, odkud se drala skrze stěnu lodi. Znal její nezkrotnou a tisíciletou touhu
po věčném soupeření s člověkem a jeho výtvory. Nedokázal by spočítat počet lodí, nad kterými
moře a oceány zvítězily od doby, kdy byl na vodu spuštěn první člun v podobě vydlabaného kmenu
stromů.
"Tady!" zvolal přidušeně a opatrně vešel do kabiny smáčené od podlahy až po strop. Sklo
okénka bylo roztříštěné a jeho ocelový rám se pohyboval sem a tam, jak se nakláněl trup lodi.
Vrátil se do chodby a zabouchl za sebou dveře. Chtěl jít dál, ale něco v kabině mu padlo do oka.
V rohu u stěny zachumlané do dek. Rozrazil dveře a vrhl se k pelesti. Našel však jen velkou mrkací
pannu, vydávající při pohybu pláč tak podobný pláči dítěte. Zamračil se a vzal ji s sebou. Znovu
přibouchl průchod do kabiny a kráčel dál podél stěny chodby. Všechny místnosti byly prázdné.
Tentokrát už nenašel žádnou lidskou napodobeninu. Ulehčené si oddechl. Vracel se zpět k čekajícím
mužům. Dívali se na něj s nepochopením v očích. Co s ní? Nač je nám dětská hračka?
"Co kdyby to bylo opravdové dítě?" zeptal se jich druhý důstojník a vydal se ke schodišti na
vyšší paluby. "Nechali byste jej tam samotné?"
/5-18/
"Měli bychom zajistit zbývající čluny, pane..." navrhl jednu z alternativ třetí důstojník
Albatrosa. Zůstal spolu s kapitánem a kormidelníkem na můstku, zatím co se ostatní muži rozeběhli
zajistit loď před valící se vodní masou, která v podobě vln neustále dorážela na loď.
"Co se stalo s přenosnou vysílačkou?" zeptal se jej velitel lodi. "Pokud vím, nikdo ji nebral do
člunů! Jak chcete dát signál vrtulníkům? Možná mají radar na palubě, ale nemůžou se honit za
každou lodí a prozkoumat ji, zda-li nejde o nás! Palivo! Mohou být ve vzduchu jen určitou dobu,
pak se musí vrátit! Jinak by se zřítili do oceánu!"
Vysílačka! Byl posedlý jediným cílem, dovést Albatros k pevnině nebo ostrovu a najít přijatelné
místo k přistání, což se za hrozby další bouře zdálo nemyslitelné a neproveditelné, takřka nad lidské
síly.
Před přídí se daleko za obzorem rozprostíralo severovýchodní pobřeží Labradorského
poloostrova, avšak stejnojmenný proud je unášel neúnavně k jihu, a díky nečasu jim nezbývalo nic
jiného, než držet kurz na Newfoundland a vydávat příď lodi útokům, vln, které by je jinak určitě
potopily.
Teoreticky měli širokou nabídku míst, kde by ukončili tuto nepříliš slavnou a úspěšnou plavbu.
Tou dobou se nacházeli asi sto padesát mil severně od Charlesova mysu na poloostrově Labrador. V
místech, kde hloubka oceánu nepřekračuje tři tisíce metrů. Nečas, který se přihnal od jihozápadu
jim nedovolil změnit kurz.
Snažili se počítat se vším a nenechat se ničím zaskočit. Byli přesvědčeni o tom, že se na palubě
lodi již nezdržuje nikdo z cestujících, i když znali fakt, který jim naznačoval přítomnost nejméně
deseti pasažérů. Avšak s příchodem bouře na něj zapomněli. Vznášel se nad nimi jako tichá hrozba.
Deset cestujících nebylo samo o sobě žádným nebezpečím, kdyby nebyli již v době evakuace
zapomenuti a ponechání kdesi v kabinách na palubě E v zadní části podpalubí pro pasažéry.
- 224 -
Antologie
/5-19/
Allan se svými muži pomalu a obezřetně postupoval v přední části podpalubí pro cestující na
palubě D. Nevynechali ani jednu kabinu. Bylo jim jasné, že v této části lodi nikoho nenajdou.
Vystoupili na palubu C a vydali se k druhému úseku za velkou přijímací halou, která se díky
netěsnosti bočních dveří na pravoboku a průsakem v levoboční části podlahy a přilehlé stěny, kde se
vytvářela víc jak půlcentimetrová trhlina. Rozlomení lodi ještě nehrozilo, nebýt skutečnosti, že
projektanti Albatrosa a jeho sesterských lodí počítali takřka se všemi eventualitami, šel by parník již
dávno ke dnu.
Nebylo tam však nikoho, kdo by tuto situaci nahlásil kapitánovi. Ten samotný měl minimální
přehled o škodách na lodi. Neměl tušení, které části jsou již pod vodou, které ještě odolávají tlaku
vody, a kde hrozí bezprostřední prolomení vodotěsné přepážky. Spojení s jednotlivými místy
nefungovalo. Lodní telefony spolu s ústřednou byly mimo provoz, snad došlo ke zkratu, nebo
vypadl hlavní i záložní zdroj, který je napájel. Pod proudem byla jen samotná strojovna a několik
částí lodi nad čárou ponoru.
V ostatních místech buď vysadily jističe, nebo došlo k protržení elektrického vedení či požáru
elektroinstalace. Oheň samotný lodi zatím nehrozil. Usadil se v prostoru výfuku nad samotnými
kotelnami, avšak stoupající vodní hladina jej mohla každou chvíli uhasit. Dým již nebylo na vyšších
palubách cítit. Většinou odvětral skrze ventilační potrubí, nebo rozbitá lodní okénka, kudy se nyní
dovnitř hrnula mořská voda.
Střed lodi pozvolna těžkl a vytvářel tlak na lodní kýl, žebroví a obšívku trupu, v němž se začaly
vytvářet různorodé trhliny, jimiž prosakovala vodní masa. Bylo to až k nepochopení, jak může loď,
která je silně poškozená, má trhlinu v boku, nebo alespoň rozestoupené pancíře obšívky odolat tlaku
bouřícího oceánu, aniž by se potopila. Všichni to věděli, cítili všudypřítomnou hrozbu smrti. Báli se
sestoupit do podpalubí. Ohlíželi se na všechny strany a naslouchali hlasu moře. Každým
okamžikem se jim zdálo, že slyší hukot valícího se živlu.
Druhý důstojník sestoupil s námořníky na palubu E a jal se překontrolovat tamní kabiny. V
těchto místech byl zápach hořícího mazutu daleko silnější, než v přední části lodi. Skrze neviditelné
trhliny sem prosakovala prýštící voda v pramíncích širokých ne víc jako na šířku tužky. Rozlévala
se po kobercích a smáčela jim boty. I tady bylo šero. Tíživé šero plné přízraků, pohybující se za
svitu několika slunečních paprsků, které se prodraly skrze tlusté mraky a lodní okénka kajut.
"Nebudeme tu déle, než bude nutné!" ujistil je. "Dáme se do práce, chlapci. Kdyby se něco dělo,
křičte! Nejvíc, jak jen můžete!"
Rozdělili se. Nahlíželi do jednotlivých dveří. Vcházeli do kabin a kontrolovali rozestlané
postele, otevírali skříně a v poslední řadě i opuštěné koupelny. V jedné z nich nalezli do poloviny
napuštěnou vanu s koupelovou pěnou, jejž velká část se mísila s vodou na podlaze. Přicházeli ke
konci chodby, když tu z jedné kabiny na levoboku vyrazila skupinka vyděšených lidí. Proběhli
kolem námořníků a zmizeli na schodišti. Překvapení muži se nezmohli na jediný pohyb.
"Zatraceně!" vykřikl druhý důstojník, který vyběhl do chodby vyděšen náhlým dupotem několik
páru lidských nohou. "Co se děje? Kde se tu vzali?"
"Vyběhli z tamté kabiny, pane!" řekl jeden z mužů. "Nedalo se nic dělat. Bylo to nečekané, jako
náhlý závan větru."
"Starý bude mít radost!" zabručel. Byl dezorientován stejně jako námořníci. "Co tu sakra dělali
celou dobu? Byly mezi nimi nějaké děti?"
"Těžko říct..." pokrčili rameny.
"Zatraceně!" zasyčel a na okamžik zaváhal. "Projdeme chodbu až do konce a pak se podíváme
na vyšší palubu. Kde je mám teď k čertu hledat! Zatracené suchozemské krysy! Zkurvená práce!"
- 225 -
Antologie
/5-20/
"Pojďme odtud! Všichni! Změníme plán!" přikázal všem inženýr a jako první vykročil ke
schodišti. "No tak, slyšíte? Dali jsme do pohybu loď! Co víc chcete dělat? Zabezpečili jsme
všechny přepážky a průchody."
"A spustili pumpy!" řekl mu strojník. "Voda pořád stoupá! Je tu ještě jeden problém!"
"Jaký?" otočili se k němu oba muži.
"Tuhle loď už nepůjde zastavit!" řekl jim strojník. "Dokud se nepotopí, popluje stále vpřed!
Systém řízení zničil ten idiot s pistolí! Motory lodi prostě běží stejnou rychlostí stále vpřed!"
"Jsme jako splašený vlak!" zamyslel se inženýr. "Pořád dopředu a zpátky ani krok!"
"Můžeme manévrovat?" zeptal se jich první důstojník.
"Dopředu, doleva a doprava!" uslyšel inženýrovu odpověď. "Dozadu ne! Zpátečku nemáme!"
"Do prdele!" ulevil si James.
Vešli do šachty schodiště a zastavili se za průlezem. Inženýr počkal, až jím projdou oba
zbývající muži a pevně jej uzavřel. Ukázal hlavou k vrcholu. Čekalo na ně několik pater rozkývané
lodi. Strojník se vydal nahoru jako první. Pomalu stoupal po kluzkých schodech držíce se ze všech
sil zábradlí, bál se, aby se nezřítil dolů zpět na dno šachty. Následoval jej první důstojník a inženýr
tuto skupinku uzavíral. Mlčeli. Zahanbeně šplhali schod za schodem. Napínali uši a snažili se
prohlédnou skrze šero matně svítících světel na vrchol s východem na palubu B nástavby lodi.
"Řekněte kapitánovi, že jsme udělali, co bylo v našich silách. Může se jen modlit k nejvyššímu,
ať nějak zařídí, aby ta prokletá stěna vydržela... Půjdu se Samuelem do první kotelny a pak zajdu na
můstek, abychom se domluvili na dalším postupu. Jestli Albatros půjde ke dnu a vy se zachráníte,
položte v St. John's za mne a Samuela věnec na místním hřbitovu k pomníků obětí moře! Ano?"
"Ještě se nepotápíme, inženýre!" zavrčel na něj první důstojník.
"To víte, že ne, ale jeden nikdy neví..." pokrčil inženýr rameny. "Samueli, můžete jít s prvním,
jestli chcete!"
"Víte, že ani nemám chuť jít na přídi zase do břicha téhle rakve, šéfe?" zavolal na něj strojník,
který byl daleko vpředu. "Ale připadalo by mi ne fér, kdybych vás v tom nechal samotného!"
"Samueli!" odpověděl mu inženýr. "Teď není doba na nějaké hrdinské kousky, víte to?"
"Půjdu s vámi, přesvědčil jste mě!" rozchechtal se strojník s neskrývanou upřímností.
"Raději se utopím na dně lodi, než na otevřeném oceánu!"
"Poslyšte!" zastavil inženýr Jamese na odpočívadle. Drželi se zábradlí a tiše si hleděli do očí,
zatímco jim do uší přicházel klapot strojníkových bot na kovových stupních schodiště. Nechali jej
vystoupit ještě výš, aby je nemohl slyšet.
"Nevydrží dlouho!" řekl inženýr užaslému důstojníku.
"Děsíte mě, šéfe!" napodobil první důstojník strojníkovu výřečnost. "Kolik nám dáváte času?"
"Může to trvat den, nebo jen pár minut, třeba se prolomí za půl minuty. Kdo ví, pane! Kdo
ví...!"
"Říkáte to tak klidně!" zděsil se první důstojník. Cítil, jak mu z tváře odchází všechna krev.
"Tohle není ta pravá bouře!" zavrtěl inženýr hlavou. "Přijde několik hodin po tomhle zašimrání.
Věřte mi, nemusím vyjít ven, abych poznal, že se něco chystá, něco hodně ošklivého...!"
"Řeknu to kapitánovi!" přikývl a dal se znovu do schodů. "Neměli bychom strojníka děsit tím,
že nás nemá v dohledu!"
"Plížíme se mořem jako Bludný Holanďan, loď s posádkou bez možnosti na záchranu, která
musí plout středem bouří po všech mořích a oceánech světa!"
"Kriste pane!" vydechl první důstojník. "Totéž mi říkal kapitán. A důvod?"
"Neměli jsme vyplouvat na tuto plavbu, Jamesi!" řekl mu inženýr jménem. "Takové věci se
nedělají, nemá se beztrestně riskovat životy pasažérů..."
- 226 -
Antologie
"A někdo z posádky... Tohle není jen zatracená náhoda, inženýre!"
"Ještě než jsme vypluli, překontroloval jsem kotle v dvojce, právě ty, které vybuchly, měl jsem
strach, děsný strach! Nedovedete si to představit... Opil jsem se jako prase. Stál celou dobu na zádi
a díval se do brázdy za lodí, dokud na oblohu nepadl soumrak a mě neodvedli do kabiny. Ráno jsem
mluvil s kapitánem, neviděl žádný důvod, proč by měl otočit loď!"
"Ale cestující i posádka se zachránili, inženýre. Zůstali jsme tu jen my!" řekl mu první
důstojník. Znovu se zastavili. Tentokrát na úrovni paluby D. Strojník na ně čekal u výstupu na
hlavní palubě. "Kotle na lodi nevybuchují jen tak náhodou! Určitě nešlo o technickou závadu!"
"Zůstali jsme tu jen my, kteří mohli změnit mnoho věcí ještě dřív, než se skutečně staly! První
strojník to schytal jako první, věřím, že nic necítil, ani nebyl překvapený, protože neměl ponětí co
se vůbec stalo, Jamesi! Ten je na tom nejlíp. Všichni, kteří přestoupili do záchranných lodí ještě
musí prožít tuhle malou bouří, ale věřím, že oni doplují do přístavu se zdravou kůží! Máte pravdu,
ten dlouhán to říkal! Věděl, jak ochromit loď, ale nepotopit ji! Alespoň ne najednou..."
"A my?"
"Až vylezu z kotelny na dne lodi a pohlédnu na zamračené a studené nebe s šíleným větrem,
řeknu vám víc, tak nezapomeňte, pane! Nejsem pověrčivý, ale neměl jsem před plavbou dobrý
pocit, víte proč se opakuji? Už na konci předešlé plavby, kdy jsme měli havárii na vedení páry v
druhé kotelně... Někdo tomu všemu trochu pomohl! Byl to ten muž, který mě i strojníka svázal ve
velínu a pak nechal na lodi vybuchnout pár bomb!"
"Tvrdil to o sobě! Říkal mi to kapitán. Podle něj šlo o jakýsi druh osobní pomsty společnosti i
lodi samotné! Nám všem! Budu na vás čekat! Na oba, inženýre, nebuďte dole déle, než to bude
nutné!" řekl mu první důstojník a vyběhl po schodech k východu na hlavní palubě. "Nečekáte
dlouho, Samueli?"
"Ne, pane. Dalo se to vydržet! Vlastně jsem rád, že ještě žiji, vy ne?"
"Taky! Kecáme tu jako staré báby, vidíte, už je tu i inženýr. Půjdeme dál ne?" usmál se a pohlédl
na překvapeného muže. Supěl námahou. Vylezl na palubu a přibouchl za sebou dveře.
"S touhle lodí už nechci mít až do své smrti nic, ale nic společného!" řekl jim inženýr. "Pokud tu
nezemřu!"
/5-21/
Muž se sekerou se ukryl v kabině na pravé straně zvýšené nástavby vedle komína. Zamkl za
sebou dveře a rozvalil se na kavalci. Rozhodil ruce i nohy, aby jej z postele nevyhodilo kymácení
lodi. Spokojeně oddechoval. Měl takový pocit, že musí ještě něco udělat. Nevěděl přesně co, ale
rozhodl se, že počká, dokud mu nedojde zbytek. Nemyslel na nic. Nechal se unášet těžkým
bezesným spánkem, zapomenut všemi živými i bouři samotnou. Sekera mu vypadla z ruky a s
duněním narazila na podlahu. Její náraz přehlušil hukot větru a samotných vln.
Mezi stropem a stěnou u komína byla malá trhlina, kterou stékala dešťová voda z navigační
paluby. Kapka za kapkou putovaly podél stěny a vytvářely na nádherném koberci stále rostoucí
mokrou louži, Jeho to však nezajímalo. Hlasitě oddechoval a čekal na svůj čas. Až se probudí,
nepozná, že prospal jen pár hodin, ale bude se cítit, jako by spal celý den. Bude plný sil a nového
odhodlání, aby svůj život skončil v rozbouřeném moři na palubě lodi, do které se po svém
zamiloval!
/5-22/
James stoupal vzhůru na člunovou palubu. Skryt před zrakem bouře a jejím běsněním, o němž
svědčilo jen kolébání lodi a ryk větru. Tvář měl zachmuřenou. Křečovitě se držel madel a sledoval
- 227 -
Antologie
ubíhající schody. S každým zhoupnutím cítil hloubku šachty pod sebou. Rostla s blízkostí jeho cíle.
Nevystoupil až na její vrchol, ale opustil ji na palubě A a vydal se ke kapitánskému schodišti na
velitelský můstek. V uších mu zněla inženýrova slova, viděl před sebou jeho vážný obličej
vyvracející jakékoliv pochyby. Situace byla vážná. Každou vteřinou byli blíž smrti, každým
pootočením kyvadla jim hrozilo utonutí v rozbouřených vlnách.
Prošel krátkou chodbou a ocitl se v dolní části můstku, pod kormidelnou. Nahlédl do mapovny a
kabiny telegrafisty, ale obě místnosti byly prázdné. Vyběhl na horní část můstku a zastavil se kus od
schodiště. Spatřil jen třetího důstojníka stojícího za kormidelním strojem. Široce se rozkročil, aby
vyrovnával výkyvy lodi a rozhlížel se po prostoru kormidelny.
"Je tady kapitán?" zeptal se důstojníka u kormidla.
"Tady jsem!" uslyšel hlas velitele lodi. Kapitán seděl v rohu místnosti na levoboku. Zády se
opíral o stěnu a rukama se držel v křesle, aby nevypadl ven. Jeho oči stále sledovaly obzor před
lodí.
"Co jste zjistil, Jamesi? Podařilo se?"
"Ano, pane." přikývl. "Kde jsou ostatní?"
"Druhý důstojník šel prohlédnout kabiny cestujících a posádky, čtvrtý se marně pachtí po tom
pomatenci se sekerou a pátý důstojník je v kuchyni, shání něco na zub a zkusí nám všem uvařit
horké kakao, pokud to půjde. Kde máte inženýra?"
"V kotelně!" zamračil se. Odmlčel se při pohledu na jednu z velkých vln, pod kterou takřka
zmizela příď lodi. Po několika vteřinách se znovu objevila před jeho zraky.
"Vím, na co teď myslíte, Jamesi!" řekl mu velitel lodi. "Ale nemáme žádnou možnost, jak se
přesvědčit, že nám neteče do bot. Vlny jak se zdá ještě nestrhly ochranné plachty jícnů, ani jejich
kryty a poklopy kontrolních šachet jsem nechal ještě před bouří řádně zajistit! Jestli se chcete
nechat spláchnout do moře, můžete jít na příď!"
"Nemám důvod, pane!" odpověděl mu tiše první důstojník. "Záď na tom nebude o nic lépe. V
horní části strojovny a výš je dost vody! Natekla tam skrz díru v nástavbě. Co nezničila první bouře,
dodělal dlouhán a teď tohle! Ve strojovně je po kolena vody a mám ještě jednu špatnou zprávu!"
"Jakou?"
"Inženýr říkal, že poplujeme stále vpřed. Lodní motory nejdou vypnut, dokud se loď nepotopí,
poplujeme stále vpřed! Takže pokud doplujeme s Boží pomocí do přístavu, nevidím možnost, jak
tuhle loď zastavit!"
"Zastavili jsme ji poprvé, určitě to zvládneme zas!" řekl mu velitel lodi. "Takže se z nás přece
jen stal ten prokletý Bludný Holanďan!"
"Bůh nás neproklel!" řekl mu James. "Byl to někdo jiný!"
"Víte, jak musí tahle loď trpět, Jamesi? Dokázal byste snést tytéž, muka, které musí prožívat?"
James pozoroval svého nadřízeného, jak se jako opilec drápe na obě nohy. Tvář měl nanejvýš
vážnou. Vypadal starší, než když jej viděl poprvé v jídelně pro důstojníky. Zestárnul! řekl si. V ústí
schodiště v otevřených dveřích se ukázal pátý důstojník s termoskou a košem plným jídla. Pohlédl
na Jamese, ale ten jen zavrtěl hlavou.
"Přece mi nedáte košem?" zazubil se. "Seru se s tím jako blázen a když to přinesu sem, nikdo to
nechce! Kdo ví, kdy budeme mít možnost znovu se najíst a napít! Pánové...!"
/5-23/
"Proč je tu tolik vody?" zavřeštěl strojník a pohlédl na inženýra. Ten jen pokrčil rameny.
Zastavili se těsně nad špinavou vodní hladinou.
"Šedesát centimetrů, víc ne!" odhadl inženýr výšku vody. "Vsaďte se, Samueli?"
"Věřím vám, šéfe!" pokrčil rameny a opatrně sestoupil na dno.
- 228 -
Antologie
Oba muži se přikrčili, když na příď dopadlo několik tun vody v podobě další vražedné vlny.
Cítili záchvěvy a skřípot trupu. Hlasy vodotěsných přepážek a pancířů, které je oddělovaly od vodní
prázdnoty. Zůstali nečinně stát i poté, co se příď Albatrosa vynořila nad hřebeny vln a loď samotná
dostala další ránu, tentokrát na zádi.
Jak dlouho to může vydržet? ptal se inženýr v duchu. Ihned mu v hlavě proběhlo několik
výpočtu, ale on jen odmítavě zavrtěl hlavou.
"Tak co, Samueli, jdeme dál?" zeptal se poděšeného strojníka.
"Jo, Šéfe, už bych to měl rád za sebou..." souhlasil strojník. Opatrně čeřil vodu u stěny chodby a
postupoval s inženýrem v závěsu k průlezu vodotěsné přepážky kotelny číslo jedna.
"Chcete to otevřít vy, šéfe, nebo se toho mám zhostit osobně?" otočil se ke svému nadřízenému.
Nedostal odpověď.
"Dobře, otevřu tyhle kouzelné dvířka..." řekl a zatáhl za páky uzávěru. Pomalu je tlačil dovnitř
prostoru kotelny. Uvnitř bylo šero v němž zářily jen kontrolky automatického řízení kotlů. Kdesi
padal na hladinu čůrek vody. Inženýr se podvědomě rozhlédl, avšak bez svítilny nemohl nic zjistit.
"Počkejte tady, Samueli!" řekl mu a vyšplhal se na plošiny. Chvíli si prohlížel měřiče a blikající
různobarevná světla na panelu kotlů. Pokýval hlavou a zmizel v druhé části kotelny. Za pět minut
stál znovu u mlčícího strojníka a pokynul mu, aby vyšel do chodby. Zavřel za sebou průlez a
přesunul jednotlivé páky do polohy "uzavřeno".
"Jak to vypadá, šéfe?" vyzvídal strojník. Loď se znovu zhoupla pod náporem vln.
"Je to stejné jako ve strojovně. Zdá se, že ještě horší. Našel jsem... Vytušil několik míst, kudy se
do jedničky tlačí voda ze zatopených prostor lodi! Automatiku jsem nastavil na maximum. Potáhne
tuhle rakev rychlostí osmi uzlu k pevnině, pokud se naši důstojníci trefí do správného kurzu. Den!
Víc ne... Samueli, dávám ji jeden den života, pak se rozlomí na dvě nebo více částí. Ten výbuch
musel být silnější než se zdál. Půjdeme nahoru za kapitánem, tady nic nenaděláme!"
"Jak se cítíte, šéfe?"
"Blbě, bál jsem se. Měl jsem hrozný strach, přes to všechno jsem si přál, abych z té prokleté
kotelny co nejdříve vylezl! Pojďte, bude dobré, když ohlásím veliteli skutečný stav jeho lodi!"
/5-24/
Bouře dosáhla svého vrcholu. Od této chvíle začala pomalu odeznívat. Všichni na palubě
podvědomě tušili, že nejde o bouří, kterou avizovala pobřežní stráž a mys Race. Tohle byla jen
obyčejná a běžná přeháňka zuřící v těchto končinách severní polokoule na začátku krátkého léta.
Led stéle tál a pukal ještě silněji v souvislosti se silným vlnobitím. Proud jej odnášel k nižším
zeměpisným šířkám, kde se zvolna s rostoucí teplotou mořské vody a ovzduší pomalu rozplýval,
nebo jej strhl Golfský proud a odnesl kus zpět k severu, aby jej svým teplým proudem smísil s
vodami oceánů.
Blížili se k Newfoundlandu. Pomalu se šnečí jistotou. Neměli žádné zprávy o tom, zda ostatní
plavidla dorazila v bezpečí do přístavu. Nemohli si vzpomenou, zda je přístav v St. John's dost
velký na to, aby je všechny bezpečně skryl pod svou ochrannou rukou v podobě hrází proti vysoké
vodě.
Nastalo období klidu před skutečnou bouří. Ničícím živlem, rodícím se jen několikrát za rok, i
když nešlo o skutečný hurikán, jehož rodiště, bývá poblíž subtropických a tropických pásem
zemského povrchu. Vlny se postupem času vracely k normálu a vichr se rozplynul v neurčitu.
Zůstala po něm jen vzedmutá hladina oceánu se spoustou hor a údolími, za něž by se nemuselo
stydět žádné pohoří světa. Obloha se vyjasnila. Černé mračna odplula spolu s vichrem za obzor a
loď samotná si mohla s posádkou na chvíli oddechnout...
- 229 -
Antologie
/5-25/
"Rád vás vidím, šéfe!" škádlil jej první důstojník, jakmile se objevil i se strojníkem na můstku v
kormidelně, Strojník si zabral strategické místo u koše z jídlem a bez řečí se pustil do jeho
likvidace, zatímco se jeho nadřízený ohlížel po veliteli lodi.
"Kde je kapitán?" zeptal se prvního důstojníka. "Slyšíte, Jamesi? Kde je starej?"
"Jimme?" zavolal na inženýra kapitán Albatrosa. "Jsi to ty?"
"Ptáš se mě, jako bys nevěřil svým vlastním očím!" řekl mu inženýr s vážnou tváří. Odešli do
ústraní a sedli si naproti sobě.
"Jak to vypadá?" zeptal se bez okolků.
"Špatně!" odpověděl mu inženýr zamyšleně. "Hůř, než si dovedeš představit. Propouští vodu na
mnoha místech... Už ti to, James, řekl?"
"Co?"
"Problém všech lodí je v tom, že samy o sobě mají určitý podíl na síle, která působí na jejich
stěny, a čím víc těžkne, tím větší tlak vyvíjí do okolí a okolí na její stěny a tím víc dochází k
namáhání trupu a jednotlivých přepážek, pokud došlo k proražení lodní obšívky, je to tak?"
"Ano!" souhlasil kapitán. "Pokračuj!"
"Archimédův zákon. Těleso ponořené do kapaliny, je nadlehčováno silou, která se rovná objemu
vytlačené kapaliny... Takže, když váha tělesa překročí kritickou mez, nebude ocel ocelí a bude se
lámat jako perník, protože tlak, který bude na ni vyvíjen bude větší, než je samotná pevnost oceli,
Fredericku! Tahle krasotinka se pomalu, ale jistě láme! Vniká do ní stále více a více vody! Zítra se
možná probudíme a budeme plavat jen na přední části Albatrosa a modlit se k Bohu aby ten zbytek
vydržel, než se objeví pomoc. Nebo stačí ještě taková bouře, jakou jsme prožili, vlastně to bylo jen
chvilkové šílenství, a nezbude tu nýt na nýtu, nebo spíš svár na sváru...!"
"Takže kolik času nám dáváš?" zeptal se jej velitel lodi. Na okamžik pohlédl skrz prosklenou
přední stěnu k přídi Albatrosa. Držela se nad vodou, i když ji stále omývala vodní tříšť z
dorážejících vln.
"Na totéž se mě zeptal tvůj první důstojník, když jsme stoupali po hlavním schodišti ze
strojovny na hlavní palubu..."
"Kolik?"
"Den, čtyřiadvacet hodin, pokud se stane nějaký zázrak! Možná, že nám zbývá jen pár hodin!
Nedovedu ti to říct, protože neznám skutečný stav lodi a rozsah poškození. Místa, kde došlo k
havárii jsou pod vodou, jak zvenčí, tak zevnitř! Je mi líto!"
"Dostali jsme ultimatum, Jimmy!" řekl mu. "Zítra do desáté se musíme dostat k pobřeží, jinak
nás vezmou vrtulníkem!"
"Do té doby můžeme být stokrát po smrti! A tuhle loď stejně nezachráníš!" zavrtěl inženýr
hlavou.
Na můstek přiběhl udýchaný druhý důstojník. I on se ohlížel po kapitánovi.
"To už jsem taky slyšel, od radiodůstojníka!" pokynul smutně hlavou a ozval se hledajícímu
muži. "Co se děje, Allane?"
"Kapitáne, průser jako hrom!" rozhodil druhý důstojník ruce v obranném gestu.
"Allane...!" zvolal kapitán bezmocně.
"Máme tu ještě deset pasažérů, pane!" vydechl. "Našli jsme je na palubě E v zadní části
podpalubí pro cestující. Vyběhli z kabiny tak rychle, že jsme je nedokázali zadržet!"
"Kde teď jsou?"
"Bůh ví, asi v nástavbě!" pokrčil rameny a opřel se o jeden ze stojanů s obrazovkou
radiolokátoru.
"Takže je nás třicet..." řekl si polohlasně velitel lodi a pohlédl nejdříve na inženýra a pak na své
- 230 -
Antologie
důstojníky. "A to jsem si myslel, že nejhorší máme za sebou!"
"Jaké překvapení nás čeká příště?" zeptal se jej James.
"Máme tu ještě stále toho chlapa se sekerou!"
- 231 -
Antologie
/ČÁST ŠESTÁ - SKALISKA/
/část z výpovědi kapitána lodi Albatros/
"I přes některé nedostatky v komunikaci si myslím, že jsem měl dobrou posádku. Cestující se
chovali tak, jak se od nich dalo očekávat! Po havárii na Albatrosu se vývoj událostí zvrhl takřka v
boj o přežití! Někteří cestující si tento fakt vzali až příliš osobně! Pokud bych měl incident na lodi
Albatros, která byla pod mým velením, shrnout do několika vět, řekl bych, že se nám vcelku
podařilo zvládnout situaci na palubě a minimalizovat ztráty na životech posádky a cestujících! Loď
samotnou se nám, bohužel, přes naši veškerou snahu, zachránit nepodařilo!"
/6-1/
Na ještě stále bouřlivém moří se zvolna pohyboval temný bod. Obloha byla již jen špinavě šedá
s nízkými mraky, ze kterých nepadla ani kapka deště. Vichr se změnil v lenivý vítr. Jen tak pro
zábavu hladil vrcholky vln, jejich zkracující se bílé čepice utvořené z mořské pěny. Bod se zvolna
zvětšoval a nabýval na konkrétním tvaru. Prodlužoval se a mohutněl, zjemňoval se v hrubší detaily.
K nebi se zvedl trup lodi s nástavbou a vysokým stožárem a s mohutným komínem na zádi.
Na zamračeném nebi zakroužila čajka, bylo chladno a vznášející se pták mohl klidně patřit k
jinému druhu. Nepřibližoval se k plujícímu parníku. Obletoval jej v bezpečné vzdálenosti. Nikým
nepozorován a nikým nerušen. Loď se prodírala vlnami a čeřila je svou vysokou přídí. Jako velryba
se probíjela vpřed. Na první pohled by nikdo z přihlížejících nepoznal nic mimořádného. Kdyby se
podíval lépe, spatřil by prázdné jeřáby záchranných člunů, mrtvé antény na radio stožáru a zničenou
zadní palubu.
Co by mu v této chvíli přišlo na mysl? Stala se snad tato loď obětí bouře? Řádili na ní šílení
teroristé, nebo snad došlo k havárii vinou členů posádky? Všechny paluby zely prázdnotou, ale její
cílevědomý pohyb dával znát, že je ještě někdo na palubě. Míří k pevnině? Určitě, kde jinde by
hledala loď i zbývající posádka záchranu před vším nebezpečím, které může moře přichystat! Zdálo
se, že drama skončilo a všichni přihlížející se odebrali do šaten. Na celé lodi zůstalo jen něco kolem
třiceti lidí. Nebylo by na tom nic divného, kdyby z nich dobrá třetina nepatřila k posádce, avšak
opak byl pravdou.
Trup lodi se zvolna zmenšoval a stále více a více se začínal podobat oné tečce, nic neříkajícímu
bodu na rozvlněném obzoru. Mohl být čímkoli, vrakem, kusem ledu, či opuštěnou skalou tvořící
vrchol podmořské hory. Kouř z jejího komína se rozplynul. Zvědavý mořský pták odletěl někam za
svým cílem, o němž věděl jen on sám, nebo snad jen tušil, kde jej hledat. Nakonec zmizela i ona
tečka. Blížila se k pobřeží, ke hranici moře a suché země. K místu, kde se k nebi tyčí vysoké útesy o
nichž se rozbíjí vlny oceánu od času co se stalo moře mořem a země kusem směšné jistoty v moři
vln.
/6-2/
Velitel lodi stál s prvním důstojníkem na pravoboku, hned před komínem a obhlíželi zbývající
čluny. Moře bylo ještě stále vysoké na to, aby se o něco pokusili. Vlastně ani nic takového neměli v
plánu. Rychlosti bezmála osmi uzlů se plazili ke spásnému pobřeží. Pluli s mořským proudem i
vlnami, s větrem v zádech a kusem štěstí a naděje. Obzor kolem nich byl pustý a nepřátelský,
nejevil žádný náznak pomoci.
Nikdo se nevydal na moře, aby je i loď dovedl do bezpečí. Dostali jeden den, jediný den na to,
aby se objevili u pobřeží Labradoru, Newfoundlandu či Nového Skotska. V okolí nebyly žádné
- 232 -
Antologie
známky pohybu, kromě jediného, jímž byli oni sami příčinou.
"Jamesi?" řekl mu kapitán. "Myslím, že jsem na něco přišel! Pokud to uděláme, můžou nás
všechny zavřít! Ale je tu ještě možnost, že máme toho grázla na palubě! Bude se snažit uniknout z
lodi! Musíme mu v tom zabránit!"
"Teď vám nerozumím, pane!" otočil se k němu první důstojník a čekal na odpověď nebo na
rozkazy. Žádná loď, civilní či válečná se je nevydala hledat, na obloze se neukázalo ani jediné
letadlo či vrtulník. Jakoby všichni věděli o tomto nadlidském zápasu moře, lodi a několika
dvounohých tvorů.
"Shodíme zbývající čluny do moře!"
"Cože?" nechápal. Přistoupil blíž, protože měl dojem, že poletující vítr vzal z kapitánových úst
ta správná slova. "Prosím, pane? Mohl byste mi to zopakovat?"
"Slyšel jste dobře! Do moře s nimi, nebudeme je už potřebovat, a je jedno, jestli se rozbijí o
pobřežní skály, nebo se potopí spolu s lodí, jestli ji zítra opustíme. Těch pár tisíc dolarů pojišťovnu
nezabije, nás možná ano!"
"Chcete nám i sobě odříznout jedinou cestu k záchraně, pokud nepřiletí, nebo nás nenajdou?"
"V bouři, o které Allan říkal, je stejně nebudeme potřebovat..." řekl mu kapitán. "Na lodi jsme v
relativním bezpečí!"
"Tedy pokud je bezpečná loď na pokraji zhroucení s břichem plném vody a palubami
zahalenými do černého štiplavého kouře! Víte o tom, kapitáne, že jsme od začátku jednou nohou v
hrobě a druhou v kriminále? Měli jsme ji opustit! Vykašlat se na lodní společnost! Měl pro nás
přijet oceánský remorkér a odtáhnout nás někam do bezpečí přístavu!"
"Mělo se stát tisíc věcí a nestát se jich ještě víc!"
"Máte pravdu! Pokud budeme na hladině!" podotkl první důstojník. "Vy si stále myslíte, že je
dlouhán na palubě? Proč? Mohl loď opustit v tom mumraji při evakuaci cestujících! Nikdo by si jej
nevšiml!"
"Možná ji také opustil!" zamyslel se kapitán. "Možná také ne! Přemýšlejte! Vy byste nechtěl
vidět své dílo až do konce? Výsledek svého ďábelského počínání?"
"Děsíte mě!" řekl mu první důstojník. "Co když si jich všimne, jak se houpou v moři za lodí?
Co když si jich všimnou posádky vrtulníků a budou si myslet, že jsme šli ke dnu a budu nás
považovat za mrtvé!"
"Tahle loď se ještě nehodlá vzdát svého práva na život, proč bychom ji neměli pomoci? Co když
se tomu parchantovi podaří ji přece jenom poslat ke dnu? A nás s ní! Pokud bude on sám chtít
přežít, neudělá to do té doby, dokud nebude mít dobré vyhlídka na záchranu!"
"Chcete ho jít hledat?" zamyslel se první důstojník. "Může se před námi schovávat, jak dlouho
bude chtít!" "Loď je sice veliká, ale jednou bude muset vyjít ven, aby zachránil svou holou kůži!"
řekl mu kapitán. "Nezůstane dole, nebo kde je, navěky! Střílel po mně! Nechával na palubě
explodovat výbušniny! Patrně zavinil i výbuch v kotelně číslo 2 a zabil spoustu mých mužů!
Ohrozil životy cestujících i členů posádky. Je na čase, abychom my ohrozili jeho život!"
"Pokud je opravdu tady! Celé vaše snažení je postaveno na jediném možném faktu! Je docela
možné, že se vzbouří zbytek vaší posádky, až uvidí prázdné člunové jeřáby bez jediného člunu!
Potom toho parchanta, jak říkáte, napadne, že víme o jeho existenci na palubě lodi!"
"Nezapomeňte, že je tu ještě jeden velice proměnlivý faktor!" řekl mu kapitán vážným hlasem.
"Ten blázen se sekerou! Je jeho konkurencí! Také nemá rád nikoho z posádky! Je sice vyšinutý, ale
přes veliké nebezpečí, jaké představuje, nám může nahrávat do karet!"
"Bude si myslet, že to udělal on, aby nás dodělal?"
"Neví nic o vrtulnících! Půjde o jeden ze způsobů jak nás zabít tím, že nám vezme možnost, jak
bezpečně opustit tuhle potápějící se loď! Věřte mi. Ať už je nebo není na palubě, na tom nezáleží,
protože jde jen o naše dohady! Budoucnost ukáže, zda-li šlo o náš omyl nebo dobrý tah!"
- 233 -
Antologie
Za dvacet minut nikým nerušeni shodili všechny zbývající čluny na pravé straně lodi do moře.
Dívali se, jak je unášejí vlny. Jak se vzdalují a mizí jim z očí.
"Pojďme, zbývá nám ještě hodně práce!" položil mu kapitán ruku na rameno. "Já vím,
podřezáváme si vlastní větev, ale právě to nás možné zachrání..."
"Nebo nás to zahubí!" otočil se k němu a spolu přešli k levoboku. Po další půl hodině nebyl na
celé horní palubě jediný člun, jen prázdné a tiché jeřáby s volně visícími lany.
"Jak jej chcete vylákat ven?" zeptal se první důstojník velitele lodi. "Kapitáne, kde máte špek
pro svou myšku!"
"Vysílačka!" zazubil se kapitán. "Ten muž musel být členem posádky. Určitě se dozvěděl o tom,
že hlavní vysílačka nefunguje a satelitní spojení taky! Ale ví, že každá velká loď, osobní nebo jiná,
má víc možností, jak se spojit s okolním světem! Vlastně každá loď!"
"Náhradní vysílačka se středním nebo malým dosahem? Stačí jen dát signál vrtulníkům a ty nás
zaměří a najdou?"
"O té vysílačce ví taky! Bude ji chtít získat! Je na čase, aby vlastní iniciativa padla i na nás!
Věřte mi, Jamesi! Musíme do protiútoku, jinak tady určitě zemřeme!"
/6-3/
"Tohle nemám rád, Samueli!" skuhral inženýr. Sestupovali znovu do strojovny. Oba se necítili
příliš dobře po těle. Mrazilo je v zádech a po čele jim stékal studený pot. Vnímali každé zasténání
lodních stěn a přepážek. Tiché šumění mořské vody i tlumené bušení vln do lodních boků.
"Znovu do strojovny, kdysi jsem ji měl rád, ale v naší situaci si v ní připadám jako v hrobě!
Šéfe, opravdu musíme ještě jednou dolů?"
"Přesně tak! Musíme zkontrolovat naši práci! Jestli nestoupá voda a jak dobře nebo špatně je na
tom přepážka kotelny číslo 3!"
"Šedesát minut..." zabručel strojník. Kdesi pod nimi zazněla tlumená rána doprovázená známým
hukotem vody. Stále sestupovali. Po pěti minutách se zastavili před uzavřeným vstupem do haly
strojovny. Pohlédli na sebe. Je pod vodou?
"Jsme oba blázni, Samueli! Potápěli bychom se již po zádi. Loď by takovou tíhu nevydržela,
určitě by se zlomila někde v místech, kde došlo k poškození trupu. Musí tam být neuvěřitelný tlak,
už teď propouští ve středu trupu a voda zalévá další části Albatrosu!"
"Doufám, že máte pravdu, šéfe!" řekl mu strojník a položil ruce na páky dveří. Ještě stále váhal.
Inženýr přikývl hlavou. "Nemáme co ztratit, Samueli!"
"Hrdinové umírají mladí!" řekl mu strojník. "Ale já nejsem mladý ani hrdina, tak proč bych tu
měl umřít?"
/6-4/
Dlouhán nevěřil svým očím! Když vylezl nepozorovaně na člunovou palubu, aby se tam
rozhlédl, nespatřil jediný člun! Všechny byly pryč. Neviděl jediného námořníka! Celý boží den
nikoho nespatřil! Najednou dostal příšerný strach, že zůstal sám na opuštěné lodi!
Pocit vítězství byl náhle pryč! Euforii vystřídalo čiré zoufalství. Najednou dostal nutkavý pocit
vyrazit vpřed a podívat se na velitelský můstek, je-li opravdu prázdný.
Zůstal však na palubě. Bál se, že nikoho nenajde. Bál se, že najde někoho z posádky. Bál se, že
jeho plán nevyjde! Odněkud vyšel onen šílený muž se sekyrou! Také se rozhlédl po palubě a němě
zíral s otevřenými ústy na prázdné člunové jeřáby. Potěžkal si sekeru v ruce a krátce pohlédl k zádi.
Na okamžik se jejich pohledy setkaly. Šílenec poznal šílence! Avšak nic se nestalo! Podle všech
pravidel měli na sebe zaútočit a hodit se navzájem přes palubu. Namísto toho se jen se zájmem
- 234 -
Antologie
sledovali. Stali se soky či spojenci?
Dlouhán na okamžik zaváhal. Jeho ruka v kapse svírala nabitou zbraň. Šílený muž s kusem
kovu zamazaným od krve však nejevil sebemenší zájem přistoupit ke dlouhánovi. Dodržovali od
sebe patřičný odstup. Báli se jeden druhého, nebo si vykazovali vzájemnou úctu. Říká se, že rovný
rovného si hledá a vrána k vráně sedá! Než se dlouhán vzpamatoval, byl muž se sekerou dávno
mimo jeho dohled, jako by se vypařil.
Dlouhán zůstal ještě chvíli stát na člunové palubě. Horečně přemýšlel, co bude dělat dál. Očima
bloudil po horní palubě. Jeho zrak spočinul na navigační nástavbě s velitelským můstkem a
vysokým stožárem s radiolokátory. Vysílačka! řekl si. Náhradní vysílačka!
Myš se chytila na špek. Poprvé za celou dobu se z agresora stala oběť. Vztekající se vlk se
chytil do pasti. Nebylo kam utéci! Pokud chtěl přežít, musela loď dál plout na hladině! Dlouhán se s
nenávistí podíval k přídi parníku a zmizel v průlezu hlavního schodiště. Skóre zápasu bylo konečně
vyrovnáno! Nyní mohl přijít toužebně očekávaný zvrat! Ale i tak mohlo dojít k překvapení ve
vývinu dalších bojů mezi všemi na palubě lodi, která ještě stále bojovala s nenasytným oceánem!
/6-5/
"Jamesi, najdete těch deset pasažérů a nažeňte je do salónku pod velitelským můstkem. Chci je
mít pod dohledem a v bezpečí, pokud to jen trochu půjde, rozumíte?'
První důstojník sestupoval spolu se čtyřmi námořníky na palubu B. Věděli jen, že jsou někde v
nástavbě parníku. Třesou se zimou a rozčílení, osamoceni ve své bezmocnosti, opuštění ostatními a
ponecháni osudu a vlastnímu přičinění, stejně tak jako zbývající posádka lodi.
Mlčeli. Ticho je bodalo do uší a vytvářelo až nepřirozené klišé oproti hučení vln za stěnami lodi.
Všude vládlo šero. Skrz rozbité prosklení promenády na levoboku se po čas bouře nahrnulo na
paluby B a C trochu vody. Koberce navlhly a při našlápnutí hlasitě čvachtaly. Soustředěně nahlíželi
do všech kabin, sálů a místností. Procházeli temnými chodbami a v duchu proklínali těch několik
civilistů, kteří zůstali na palubě. James se v duchu probíral těmi několika dni, které prožil na
Albatrosu. Nevydařená plavba! Byly všechny tyto události jen nešťastnou náhodou, nebo opět
zvítězila špinavost a chamtivost?
"Tady nejsou, pane!" řekl mu jeden z námořníků.
"V pořádku, půjdeme dál..." přikývl nepřítomně. Sestoupili na palubu C. Kudy procházeli zely
na ně rozbité dveře kabin, jako výsledek řádění onoho pomateného muže. Kde vůbec byl? Přepadl
snad do moře? Všichni věděli, že neopustil loď.
"Proč pro nás nepřiplula vlečné loď, pane?" ozval se tentýž muž. "Moře je relativně klidné,
nefouká vítr, mohlo by se to podařit. Copak nikoho neláká odměna za záchranu lodi?"
"Kapitán si to nepřál, řekl, že dokud je loď schopná plavby, pokusí se ji dovést ke břehu, to jste
slyšel, nebo ne?"
"Ano, pane!" přikývl. "Ale proč riskujeme naše životy?"
"Teď už ne jenom naše, je tu i oněch deset pasažérů! Mohl jste odplout s posledním člunem,
pokud se vám tato varianta nezdála dost bezpečná!"
"Nechci, abyste si myslel, že jsem dostal strach, pane, já jenom, chtěl jsem..."
"Tak nic neříkejte a mlčte. Znáte kapitánův rozkaz?" zeptal se jej a tázavě na něj upřel svůj zrak.
"Jsem od maríny a tam se o rozkazu nepochybuje, zvláště, závisí-li na jeho splnění lidské životy!"
Ve skutečnosti si však připadal jako blbec, když pronášel tato slova. Námořník jej mlčky
pozoroval a tiše přikývl. Pokračovali v prohlížení lodi. Připadalo jim, že nedělají nic jiného, než že
neustále bloudí po palubách lodi a honí se za přízraky. Jako stroje. Jako blázni, kteří si myslí, že se
jim podaří neuskutečnitelný sen. Dvacet mužů zde zůstalo víceméně dobrovolně. Co se týče
cestujících, kteří zde snad byli zapomenuti, nedalo se říci totéž.
- 235 -
Antologie
Mají strach! řekl si. Ale kdo dnes nemá strach?
"Musíme na palubu D, pane. Tady není ani noha!" vrátili se zbývající muži. Přikývl. Zamířili ke
schodišti. Bláznovství. Prohledávat, loď o sedmi poschodích dlouhou sto devadesát metrů a širokou
dvacet čtyři metrů. Mohli být kdekoliv, kromě zatopených a uzamčených prostor, pokud nevlastní
univerzální klíč k odemykání dveří a vodotěsných přepážek na jednotlivých palubách pod hlavní
palubou.
"Pokud je nenajdeme ani tam, budeme muset sestoupit do podpalubí, copak tuhle loď nejde
účinně uzavřít, aby si tu někdo nechodil jak se mu zachce?" zasyčel první důstojník a pohlédl na své
muže. "Tak jdeme, pánové! Tahle loď přece není velkoměsto! Je to jen malá vesnice! Musíme je
najít! Je to jen hromada chodeb a místností! Dokola je samá voda a břeh daleko! Nestačí vám to?
Daleko nám neutečou!"
/6-6/
"Propouští vodu!" zamračil se inženýr. "Pořád do ní teče a pumpy nestíhají ten nápor! Každou
chvíli někde praskne spoj, urve se nýt nebo odejde nějaké těsnění!"
Stáli těsně jeden vedle druhého. Dýchali si do tváře v chladném vzduchu strojovny. Pohupovali
se spolu s Albatrosem na mírných vlnách. Oceán se utišil stejně rychle, jak nečekaně přišla poslední
bouřka. I přesto slyšeli namáhavé naříkání lodních stěn. Voda! Prodírala se každou skulinou, hledala
místa pro příští útoky, držela dobyté pozice a nabírala síly. Za poslední čas stoupla o dobrých deset
čísel. Na celou plochu strojovny to bylo úctyhodné číslo. Brodili se po kolena ve studené a mastné
vodě. Páchla mazutem, mazacím olejem a dalšími chemikáliemi.
"Propouští vodu, Samueli!" řekl znovu s tichou bezmocností. Tvář měl bledou a zkřivenou.
"Ta stěna..."
"Pumpy, šéfe! Běží, povedlo se nám to...!"
"Ale k čemu to je? Stačí aby se zvedly vlny a tenhle, kus ocele se provalí jako promočená
krabice od bot!"
"Chcete se podívat na celou přepážku?"
"Ne Samueli, vím jak vypadá. Když jsem tu byl sám, prohlédl jsem ji dokonale. Proč to chce ta
loď vzdát?"
"Vždyť je jenom kusem ocele, Albatros není přece živá bytost, šéfe, je to jen loď, nic víc!"
zavrtěl hlavou.
"Žije svým vlastním životem... Jdeme nahoru, Samueli, tady už nic nezmůžeme!" otočil se k
němu a zamyšleně kráčel ke hlavnímu schodišti. "Jdete Samueli? Voda teče, pumpy pumpují a
stroje pracují! A loď jde k čertu!"
"Za jak dlouho?"
"Každý se ptá: Jak dlouho? Kolik času nám zbývá? Copak jsem Bůh, Samueli? Nevím!
Rozumíš?" vybuchl inženýr. Zastavil se před otevřeným průlezem do schodištní šachty.
"Bude dost páry na celý den? Myslím do zítřejšího dopoledne..." řekl mu strojník. "Pokud
budeme ještě na hladině!"
"Jestli nepraskne hlavní parovod, nebo nepovolí ventily a těsnění přírub, snad!" pokrčil rameny
a pozoroval přicházejícího mužíka! Zastavil se pět kroků před inženýrem a pohlédl mu do očí.
"Víte, co by řekl můj otec?"
"Nemám tušení!" odpověděl mu inženýr.
"Kurva práce..." pousmál se smutně a vykročil na schodiště. "Vždy řekl to, co měl na srdci!"
"Víte co mám na srdci já?" řekl mu inženýr, když za sebou zavíral vodotěsnou přepážku.
"Tuhle loď jsem měl docela rád! Líbila se mi a bolí mě u srdce, když takhle trpí! Ta stěna dlouho
nevydrží! Pár hodin! Půl dne! Někde pukne a voda zaplaví strojovnu. A pak! Sbohem a šáteček!
- 236 -
Antologie
Samueli, tahle loď byla moje největší láska!"
/6-7/
"Je pod mrakem a navigační technika nám nefunguje, nemůžeme tedy určit naši polohu.." bručel
si pod vousy velitel lodi. Zůstal na můstku s třetím palubním důstojníkem. Hleděli k obzoru. Stejně
jako staří mořeplavci, znavení tou nekonečnou poutí oceánem, hledajíc kus pevné země, kde by si
odpočinuli a dali dohromady svá unavená těla.
"Při určování předpokládané polohy se můžeme mýlit o několik desítek mil! I když budeme
počítat s mořskými proudy, jejich a naší rychlostí, větrem a s vlnami, kdyby alespoň na okamžik
vyšlo slunce!"
"Držíme pořád stejný kompasový kurz, pane!" řekl mu důstojník za kormidlem. Autopilot
nefungoval, a tak se museli jednotliví důstojníci střídat a vest loď ručně. Šlo o velmi namáhavou
práci, držet se na kolébající palubě a zápasit spolu s kormidelním strojem, proti dotěrným vlnám,
které vychylovaly loď z kurzu. Zamyslel se nad dřinou, kterou museli vykonávat námořníci v době
plachetnic, kdy bylo kormidlo napojeno přímo na kormidelní kolo prostřednictvím kladek a lan. A
dnes? Vše obstarává hydraulika s motorem...
"Kde jsou čluny?" vpadl do kormidelny udýchaný druhý důstojník. Po čele mu stékal pot, byl
schvácený a nemohl popadnout dech. Kapitán se pomalu otočil k příchozímu. Rukama se opíral o
madla u přední stěny kormidelny. Čekal na tuto chvíli. Tisíckrát si připravoval slova, které vysloví
jako odpověď, ale najednou jakoby ztratil řeč.
"Kapitáne!" zavrčel Allan. "Kde jsou?"
"V moři..." řekl prostě.
"Kde?"
"Shodili jsme je spolu s Jamesem, Allane..."
"Ježíši Kriste!" rozhodil muže ruce do výše. "Vy jste se oba zbláznili! To se mi snad jenom zdá!
Co se to s vámi stalo, kapitáne? To je jako byste nás už nyní všechny na palubě poslal do pekla!
Zabil nás! Jste kapitán!"
"Bylo to nutné!" bránil se velitel lodi.
"Zabít nás všechny? Co když ta podělaná helikoptéra nepřiletí? Chcípneme tu jako krysy!"
zakřičel na něj druhý důstojník.
"Jsme na jedné lodi, Allane!" zamračil se a pohlédl na muže za kormidelníci strojem.
"Opravdu jste je hodili do moře, pane?" zeptal se jej překvapený třetí důstojník. "A váš zástupce
souhlasil?"
"Myslel si totéž co vy!" řekl jim a na chvíli se otočil k přídi lodi. Sledoval jednotlivé vlny,
jejich hřebeny a údolí, vodní pěnu, kterou odnášela obtékající voda od přídě podél celé lodi a
ztrácela se ve vodní brázdě za její zádí.
"Nechci tu žádný boj o čluny, pánové!" vyštěkl náhle. Sám se zarazil a přemýšlel nad svými
slovy. "James mě pochopil, myslím, že přišel na totéž jako já!"
"Já to vzdávám!" zvolal druhý důstojník. "Tohle je nad moje síly! Na co jste, sakra, přišli pane!"
"Allane!" zarazil kapitánův hlas odcházejícího muže. "Ten hajzl, který ohrožoval mé muže je
stále na palubě!"
"Ten s tou sekerou?" zeptal se jej druhý důstojník. "O tom přece víme! Pořád mi není jasné, jak
ho dostaneme, aniž bychom ho nezabili! Kdo tu ještě je?"
"Naše malá noční můra!" řekl mu kapitán tiše. "Ten muž ze strojovny, který si z naší lodi udělal
střelnici!"
"Jak to můžete vědět!" zapochyboval druhý důstojník. "Klidně už mohl vzít roha! Co chtěl, to
udělal, nebo snad ne?"
- 237 -
Antologie
"Mohl jste odejít! Nic bych proti tomu neměl! Stejně tak mohl odejít on! Jsme plně přesvědčen,
že zůstal na palubě! Je zvědavý, co se stane! Co uděláme! Jestli přežijeme, nebo zemřeme!"
"Lžete!" ukázal na něj prstem. "Lžete a vy to dobře víte!"
"Zatracené!" rozzuřil se kapitán. "Hodil jsem je přes palubu, protože jsem vytušil, co všechno
by se mohlo stát! Ten... Klidně by mohl vyhodit loď do povětří, kdyby si nebyl jistý, že vyvázne!"
"Nejsme zvířata, kapitáne!" prskal Allan. "Až mě budete potřebovat, zavolejte, jdu si lehnout do
mapovny. Doufám, že tam najdu záchrannou vestu, až půjde tahle škatule ke dnů, raději zemřu ve
studené vodě, než bych se utopil!"
"Allane, jste mimo!" řekl mu kapitán. "Musel jsem něco udělat, aby nás nikdo nemohl držet v
šachu! Promluvte si s prvním důstojníkem!"
"Bez urážky, pane!" řekl mu Allan. "Jděte k šípku, pane! Albatros ztroskotá i bez toho idiota!
Potopí se ještě dřív, než nastane nový den! Vemte na to jed, kapitáne!"
"Co si myslíte vy?" zeptal se třetího důstojníka.
"Podle mne to byla chyba! Možná nás ten muž chce poštvat navzájem! Jednoho proti druhému!
Mohl předvídat i to, že se zbavíte záchranných člunů! Třeba ví, že existuje i jiná možnost
záchrany!"
"Pitomost?" nadechl se. "Tahle kocábka má ve výbavě ještě samonafukovací záchranné vory,
které odolají i středně silným bouřím. Jsou určené pro posádku. Dokonale chrání před zimou a
vodou. Jen já vím, kde jsou, takže v případě nutnosti je hodíme do moře a spustíme se po lanech na
jejich palubu!"
"Proč mi to říkáte?" zeptal se jej třetí důstojník u kormidla. "Neříkal bych to, i stěny mívají uši!"
"Nevím, možné se ve mně ozvalo svědomí!" pokrčil kapitán rameny. "Třeba už jsem na všechno
starý!"
"Nebudete mi věřit, ale já... Věřím tomu, že doplujeme, kapitáne, nezdá se vám to naivní?"
"Naivní?" zeptal se jej kapitán. "Dětsky naivní..?"
"Ano, pane!" řekl mu třetí důstojník. "Jsme na pokraji nicoty a hádáme se jako děti!"
/6-8/
"Kde jsou čluny, šéfe?" zhrozil se strojník, jakmile se ocitli na člunové palubě. Vydrápali se až
na horní palubu lodi. Chtěli se pokochat pohledem na nekonečné dálavy a alespoň trochu ulevit
svým nervům. Docílili pravý opak.
"Cože?" zeptal se ho inženýr. "Co jsi říkal, Samueli?"
"Já nevím, možná se mi to jenom zdá!" rozpažil strojník ruce. "Jsou tu nebo ne? Neříkejte, že
odpluli bez nás a ani nezastavili loď!"
"Žádný nevidím!" přitakal inženýr. "Zase nějaký nový trik? Nebo opravdu naskákali do člunů?"
"Tamhle je kapitán, šéfe, určitě bude vědět víc!" mávl strojník rukou směrem k velitelskému
můstku. Počkali, až dojde až k nim.
"Je vím, je to pro vás šok, že ano!"
"Nerozumím..." potřásl inženýr hlavou. "Vidíte? Dokola není nic, než pustý oceán a teď tohle?"
"Bylo to nutné!"
"Strojovnu zaplavuje pomalu voda, kapitáne! Ta stěna propouští vodu. Dere se kolem potrubí,
skrz dvojité dno a bůhví kudy ještě. Zapojili jsme pumpy, snad udrží hladinu pod podlahou
strojovny, je tam drenážní potrubí..."
"To je dobře, moc dobře!" přikývl velitel Albatrosa.
"Fredericku?" zeptal se jej inženýr. "Pamatujete, co jsem vám říkal o pevnosti trupu a
vodotěsných přepážek? Mají svou mez! Tahle loď není nepotopitelná! Půjde spolehlivě ke dnu, jako
každá jiná loď ze železa!"
- 238 -
Antologie
"Jsem si toho vědom a jsem v pořádku! Našli jsme ještě deset cestujících, po čas evakuace se
ukryli někde v kabinách na palubě E nebo F. Přehlédli jsme je!"
"Tak proč tohle...?" zhrozil se inženýr. "Kdy jste našli ty pasažéry? Před tím, nebo po tom, co
jste shodili ty čluny do vody s prvním důstojníkem! Za tohle je námořní soud, pane! Doživotí! Vy
jste ohrozil nejen životy posádky, ale i cestujících, které jste našli! Tohle je sprostá lehkovážnost!
Samolibost a drzost dohromady! Nemám, co bych k tomu víc řekl, kapitáne!"
"Historie! Nechci, abychom se porvali o místa ve člunu!"
"Pro pána krále, vždyť v nich bylo dost místa pro všechny!" nevěřil inženýr svým uším.
"Dost místa pro nás a těch deset lidí, nebo kolik jich bylo?"
"Je tu jedna polehčující okolnost!" řekl mu kapitán klidným hlasem. "Není sice příjemná, ale je
velice tvrdá!"
"Jaká? Všem by nám stačil jeden! Jeden jediný člun!" vybuchl inženýr stejně jako před chvíli
druhý důstojník. "Buď stárneš, což se mi nezdá, nebo ztrácíš rozum! Zatraceně, Fredericku!"
"Ten muž je ještě tady a možná, že nás zrovna sleduje!" řekl mu tlumeným hlasem. "Ten muž,
který vás svázal a pak zabil svého komplice! Ten muž, který přímo, nebo nepřímo díky své zášti a
zlobě a touze po pomstě, zavinil výbuch v kotelně číslo 2!"
"Začínáte bláznit, kapitáne!" řekl mu inženýr. "To už jsme probírali! Nemusí tu být, stačí, když
si to budeme jen myslet a všichni se zblázníme!"
"Je tady!" řekl mu kapitán. "Určitě je tady!"
"Viděl jsi ho? Kdo ti dal sakra právo, rozhodovat o životě ostatních na palubě! Co jsi to za
kapitána!" řekl mu inženýr přidušeným hlasem. Strojník mezitím odešel k přídi. Zůstali sami.
"Nejsme bez prostředků, až bude nejhůř... Řekl jsem to třetímu důstojníkovi, nemusím se
nikomu z ničeho zpovídat! Rozumíš? NIKOMU Z NIČEHO! Stojím za svým rozhodnutím..."
"Teď můžeš, když jsou všechny čluny v háji!" mávl inženýr rukou. Odcházel za strojníkem.
Kapitán zůstal sám u zábradlí u kabiny ve které odpočíval před několika hodinami onen bláznivý
muž se sekerou.
Na konci člunové paluby na zádi se mihl temný stín. Vypadalo to, jako by někdo sledoval dění
na lodi. Neznámý muž chvíli postával skryt za ramenem člunového jeřábu a díval se směrem k přídi
lodi. Viděl kapitána, jak tiše stojí nedaleko navigační nástavby před bazénem na horní palubě.
Viděl i to, jak se kapitán s inženýrem o něco přou. Neslyšel však obsah jejich rozhovoru. Tušil,
že mezi členy posádky vypukly neshody. Kdysi celistvý shluk mužů ve službě dostal povážlivou
trhlinu. Byla o to vážnější, než trhliny v plášti a přepážkách lodi. Dokázala zabíjet stejně účinně
jako studená voda Atlantiku. Dokonce ještě mnohem lépe!
/6-9/
Kapitán dlouho postával u zábradlí na člunové palubě. Na stejném místě kde se takřka pohádal s
hlavním inženýrem. Až do této chvíle nepochyboval o svých rozkazech a rozhodnutích. Věřil tomu,
že vše co dělá je správně, a už neměl chuť se probírat ve svých myšlenkách, všemožně obracet
zjištěná fakta a názory ostatních členů posádky, kteří zůstali na palubě Albatrosa.
Za celou kariéru si nepřipouštěl jakýkoliv náznak pochybnosti. Společnost s ním byla plně
spokojena, ona důvěřovala jemu a on ji. Bral ji jako celek, i když dobře věděl, že za tímto
pláštíkem, stojí celá dozorčí a správní rada. I on samotný se svým přičiněním podílel na zisku. Na
moři byl pánem jen on sám a nepodléhal nikomu do okamžiku, kdy loď dorazila do svého
domovského přístavu.
Nezasahoval do rozhodnutí společnosti a její představitelé mu na oplátku nechávali volnou
ruku. Vždy se méně či více držel plánu cesty. Snažil se, aby pasažéři dostali za své peníze jen to
nejlepší. Tato plavba mu však vyrazila dech. Přišel o svého prvního strojního důstojníka, část
- 239 -
Antologie
posádky musela spolu s cestujícími opustit loď. Chybělo málo a celá loď by se potopila i se všemi
na palubě. Výsledkem výbuchu v druhé kotelně byl zaplavený střed lodi, vyřazena polovina
strojovny a velké celkové škody na trupu parníku, kterému nyní hrozí bezprostřední potopení.
A ke všemu našli těch deset lidí, kteří na palubě vůbec neměli být. Další problém navíc. Co
když nebude ve vrtulníku dost místa? Co když vůbec nepřiletí? Rozhlédl se po zamračeném nebi. K
pevnině měli ještě kus cesty. Inženýr byl bez sebe zlostí a obavami. Jeho bledý obličej mohl
znamenat cokoliv, v každém případě jen to nejhorší. Příští bouři tahle loď nepřežije! říkal si v
duchu. Splynul s ní a cítil každý její pohyb. Miloval ji. Byla pro něj vším, znamenala pro něj víc,
než cokoliv jiného. Prožil na ní kus svého života. A nyní se snažil o jediné, zachránit ji, zatímco
podvědomě cítil, že je vše ztraceno.
"Kapitáne?" zavolal na něj první důstojník.
"Máte na věc stejný názor, Jamesi?" zeptal se jej. Neohlédl se.
"Všechny problémy vězí v nás, v našem pohledu na svět a děj kolem nás, pane!" odpověděl mu.
Zastavil se těsně u něj. Před sebou měli prázdné rameno jeřábu. Visící lano tiše drnčelo jako špatně
natažená struna. Kdesi dole šplouchaly nezaujatě lenivé vlny.
"Nakonec zůstanu sám!" zamračil se velitel Albatrosa.
"To co se vám teď jeví jako skutečnost, může být jen váš pokroucený pohled na celou věc." řekl
mu první důstojník. "Ctí vás, možné, že vás i chápou. Mají strach, i když to sobě ani vám nechtějí
přiznat. Děsí je spousta vody v břichu lodi, prázdné jeřáby záchranných člunů, hrozící bouře i
blízkost smrti! Byli bychom blázni, kdybychom necítili strach nebo obavy!"
"Držím se směrnic společnosti, loď je ještě schopná plavby, proto ji nemohu opustit, situace na
palubě je kritická, ale ne katastrofální, ta nastane, až voda zaplaví i strojovnu Albatrosa.
Zodpovídám za životy lidí na palubě. Mám právo provést jakékoliv operace pokud uznám jejich
splnění, za účelné a nutné. Jsem vázán zákony a povinnostmi, Jamesi. Leží na mně veškerá
zodpovědnost, je to ohromná a nepředstavitelná tíha!"
"Máte i svá práva!" řekl mu první důstojník. "Pokud vím, nezavinil jste tuto katastrofu, ani jste
ji nezadal příčiny!"
"Cítíte to ticho? Uvolnění v povětří?" zeptal se jej.
"Ticho před bouří?" James si nedovedl představit dnešní noc. Nekonečnou a dlouze se táhnoucí
temnotu, smíšenou s jediným přáním, svítáním a novým dnem.
"Dneska už nepřijde!" řekl mu kapitán. "Slyšíte? Dnes ne! Sbírá síly a hledá nejlepší strategii.
Dává nám náskok a malinkou šanci. Nenašli jste už tu přenosnou vysílačku?"
"Ještě ne, jako by se po ni zem slehla!" zavrtěl první důstojník hlavou.
"Má sice omezený rozsah a působnost, ale mohla by se hodit. Budu se muset zeptat inženýra,
zda-li by nešlo dovést proud ze strojovny na můstek a pustit jej do lodního vysílače..."
"Dala vám společnost konkrétní pokyny, jak jednat v situaci, ve které jsme se ocitli?"
"Dala, Jamesi, za každou cenu zachránit loď..."
"A lidský faktor?"
"Snížit možnost ztrát na minimum, v případě, že bude jakákoliv snaha beznadějné, opustit loď.
Zabalit papíry, vlajku a..."
"Nepůjdeme dovnitř?" navrhl mu první důstojník.
"Není vám tady dobře?" zeptal se jej kapitán lodi.
"Začíná přituhovat, čeho se ještě bojíte?"
"Ledu, plovoucích, ledovců, Jamesi. Nemáme proud, navigační technika je mimo provoz, ještě
že můžeme hýbat kormidelním strojem!"
"Rozdělíte hlídky?"
"Ano, každé čtyři hodiny střídání, jako obyčejně! Chci mít dva muže vpředu, jednoho na
můstku u kormidla, jednoho na ochozu stožáru pod anténami radiolokátorů a dva vzadu. Stačí, když
- 240 -
Antologie
budou na člunové palubě, aby nás mohli včas varovat. Rozdáme jim teple deky, dalekohledy a něco
na zub. Tahle noc bude zatraceně dlouhá, Jamesi! Teď jsem si vzpomněl, za kormidelnou by měl být
ukryty generátor na výrobu proudu, nechápu, jak jsme na něj mohli zapomenout! Podíváme se na
něj, snad bude fungovat!"
"Použili jste jej už někdy?"
"Nebudete mi věřit, ale za celou dobu provozu Albatrosa jsme jej ještě neuvedli do chodu. Není
to absurdní?" zeptal se jej.
"Zdá se, že budeme mít proud, alespoň pro radar a poziční světla! Vy se děsíte ještě něčeho!"
"Víte, kdo zabil Sherlocka Holmese?" zeptal se ho kapitán. "Četl jste to? Tuším, že autorem
knihy byl Arthur Conan Doyle!"
"Nechal jej umřít sám autor, předpokládám!" odpověděl mu první důstojník.
"Zabila jej jeho vlastní jedinečnost a ctižádost!" zachmuřil se kapitán. "Jen on sám byl vinen
svou smrtí! I přesto, že nikdy reálně nežil, nesnesl porážku! Vždy musel zvítězit! Jako předobraz
lidské pýchy!"
"Ten muž ze strojovny je vašim sokem? Jako měl Holmes Morriartiho?" zeptal se jej James.
"Proč by to dělal?"
"Tak přece jste to četl!" usmál se velitel lodi. "Hraje si s námi! Objeví se! Možná chodí po
palubě v námořnické uniformě! Mohl si změnit vzhled! Viděl jsem ho jednou, možná dvakrát! Měl
tuctový obličej, žádné zvláštní poznávací znamení! Nic, kvůli čeho bych si jej všiml!"
"Myslíte si, že nám sebral vysílačku?" zděsil se James.
"Myslím!" souhlasil kapitán lodi. "Zdá se, že je pořád o krok napřed před námi... Je naším
prokletím!"
"Ale proč? Z jakého důvodu?" nechápal jej první důstojník. "Vy přece posádku nenajímáte!"
"Jamesi!" řekl mu kapitán. "Důvod se vždy najde! A kdo myslíte, že píše mužstvu doporučení?
Každému zvlášť!"
"Velící důstojník!" řekl James pomalu. "Pak byste měl vědět, o koho jde!"
"Právě, že to nevím, Jamesi!" řekl mu kapitán. "Je jako stín, který vás leká v šeré chodbě, v
pusté místnosti nebo kdekoliv jinde! Je jako vaše špatné svědomí, ale to přece nezabíjí, nebo snad
ano?"
/6-10/
"Našli jsme je všechny, kapitáne!" přistoupil k němu druhý důstojník. Z jeho tváře se nedalo
zjistit, co si o tom všem myslí. "Všech deset pasažérů je v salonu na palubě A v přední části
nástavby, dali jsme jim jídlo, pití a nějaké deky, kdyby jim byla zima. Topení, stejně jako všechno
ostatní nefunguje a nás čeká dlouhá temné a studená noc!"
"Já vím, Allane!" odpověděl mu. a snažil se nebrat na vědomí jeho poslední slova týkající se
nadcházející noci. "Neviděl jste inženýra?"
"Obsadil lodní bar, pane!" řekl mu chladně třetí důstojník. Objevil se na můstku jako duch,
nikdo nepostřehl kdy vlastně přišel. "Vysílačku jsme nenašli, pochybuji, že bude na palubě!"
"A hlavní vysílač v radio kabině?" otočil se k němu velitel lodi. "Bude fungovat?"
"Inženýr řekl, že to není možné. Říkal, že nechce mít s touhle lodí již nic společného. Máte mu
vlézt na záda!" pokrčil rameny. "Diesel nemá dost paliva. Za celou dobu se o něj nikdo nezajímal,
od času, kdy byl zkušebně spuštěn s ním nikdo nemanipuloval."
"První důstojník rozdělí hlídky, přes noc nebude nikdo v podpalubí ani níže než na palubě A
nástavby!" řekl jim s vážnou tváří. Bylo na něm znát, že horečně přemýšlí a snaží se předejít všem
nepříjemnostem, které by je mohly potkat.
"Já bych to zkusil..." ozval se nejistě opomenutý strojník. "Při troše štěstí bychom měli proud
- 241 -
Antologie
alespoň pro kormidelnu."
"Cože?" pohlédl na něj zamračený kapitán. S ubíhající dobou rostlo na palubě i všudypřítomné
napětí a zlomyslná nevraživost, i když se ještě neukázala ve světle, někde v koutech jejich myšlení
bujela a rostla.
"Šéf říkal, že to nepůjde, ale já tvrdím, že by vydržel dodávat elektřinu alespoň do páté hodiny a
pak už začne svítat. Samozřejmé, budeme muset šetřit..."
"Ale," ohradil se druhý důstojník.
"Paliva je dost na deset až dvanáct hodin provozu." sklonil strojník hlavu a na okamžik se
odmlčel. Všichni přítomní jej nespustili z očí. "Víte, šéf je... Bylo toho na něj v poslední době
trochu moc, oba jsme tam dole ztráceli nervy. Půjdu se podívat na ten generátor, když dovolíte."
Strojník sestoupil o palubu níž a vydal se úzkou chodbou ke kapitánskému schodišti. Ihned
vedle radio kabiny se nacházela menší místnost se středně velkým generátorem poháněným
benzínovým motorem. Zavřel se spolu s mlčícím strojem a do sedmé hodiny nevycházel ven. Muži,
které nechal na můstku jen tiše zírali na kapitána, který nikoho nesoudil, nezajímal se, co bude za
pět deset minut. Důvěřoval jim, i když se důstojníci s kapitánem neshodli v některých bodech
dalšího postupu.
Uplynul dlouhý čas, než se odhodlali k nějaké aktivitě. Vlastně jim nezbývalo nic jiného než
čekat. Jedinou věcí, kterou měli na práci, bylo držet kurz. Proti šířící se vodě byli bezmocní, stejně
tak neměli žádnou možnost, jak ovlivnit rychlost lodi a dostat se tak dříve k pobřeží. K osmé hodiny
se zešeřilo. Bylo pod mrakem a slunce viselo někde nad obzorem. Chystalo se zapadnout a ukončit
další den. Cestující i členové posádky se uchýlili do vykázaných míst na lodi. Byly rozestavěny
hlídky. První důstojník se vyšplhal s dalekohledem na horní plošinu radio stožáru a dlouhou chvíli
se rozhlížel po obzoru. Nenašel žádné známky pohybu, žádnou loď, ani ledovou hrou, kterých se
kapitán tolik obával.
Za to objevil na horní palubě temný stín, který se rychle vytratil. Nestačil se na něj podívat ani
dalekohledem. Byla to ona noční můra velitele lodi? Tajemný sok plný nenávisti? Co mu kapitán
provedl tak hrozného?
"Jak to jde!" vylekal je druhý důstojník, který si dal tu práci a vyšplhal za Jamesem. "Viděl jsi
něco?"¨
"Ano!" řekl mu první důstojník zamyšleně. "Někoho jsem viděl na horní palubě u bazénu mezi
navigační nástavbou a komínem!"
"Nebyl to ten se sekerou?" zeptal se jej Allan. "Nechci, aby to vyznělo ironicky!"
"Ne, nezní to tak!" řekl mu první důstojník. "Sekerník je tlustý a statný muž, tenhle byl střední
postavy a byl docela plnoštíhlý! Zdá se, že tu máme černého pasažéra!"
"Měli bychom jej hodit žralokům a na nic se ho neptat!"
"Mám tentýž názor!" souhlasil první důstojník. "Potíž je v tom, jak ho chytit!"
/6-11/
Po deváté hodině večer splynula obloha s hladinou oceánu. Tma kvapem přibývala a celá loď se
ponořila do temnoty. Na palubě nesvítilo jediné světlo. Šinuli se prostorem jako lodi v době
válečného stavu, kdy chtěly být nepozorovány a bezpečně doplout do cílového přístavu. Všechny
zvuky, které přes den přehlíželi se vracely s ohromnou naléhavostí. Přicházely až ze samotného
nitra lodi. K uším jim doléhalo všudypřítomné skřípání trupu a přepážek, šplouchání mořské vody v
břiše lodi a tiché bublání umělých potůčků stékajících podél stěn. Cesta těchto umělých vodopádů
končila na vodní hladině, a ta se s každou kapkou zvedala nad svou předešlou úroveň.
Seděli potmě a mysleli na ty, kteří opustili dopoledne palubu Albatrosu. Možná, že by se rádi
viděli mezi nimi a dali by nevím co za to, aby již mohli stanout na pevnou zem a nehrát si se smrtí
- 242 -
Antologie
na schovávanou. Cítili ji, jak obchází a brousí si svou kosu. Podvědomě slyšeli jak brousek odírá
chladný kov pomyslného nástroje smrti a na zádech jim vyskakovala husí kůže. Nikdo nemohl té
noci usnout. Obavy a napjaté nervy jim nedovolily zamhouřit oči.
Kapitán lodi stál nahnutě na střeše kormidelny a opíral se o zábradlí. Hleděl do tmy. Před zimou
jej chránil tlustý vatovaný kabát s pláštěnkou. Jediným místem, kde vládlo světlo byla kormidelna.
Kdesi níž bafal generátor vyrábějící proud pro jednu ze dvou antén radiolokátoru a mdlé namodralé
světlo kormidelny. Zvuk motoru mu brzy splynul se svištěním větru, šplouchání vln o boky lodi a
temné hučení parní turbíny.
"Bože, proč jsi to dopustil?" ptal se sám sebe. Stále myslel
na to, zda se jim povede dovést loď k pobřeží. Není-li jejich snaha jen marnou a zbytečnou činnosti.
Loď stejně nezachráníš! říkal mu jeho vnitřní hlas. Ale proč se o to nepokusit?
"Měl byste jít spát, kapitáne!" vyrušil jej z úvah hlas prvního důstojníka.
"Víte dobře, že spát se nikomu nechce, Jamesi. Co se stalo s inženýrem? Neslyšel jste o něm
nějakou zprávu?"
"Ještě pořád sedí za světla svíček v baru. Pití má dost a zdá se, že toho taky dost snese!"
zabručel. "Jen aby nezapálil loď, to by nám ještě scházelo..."
"Neměl byste chodit potmě po lodi, mohl byste se zřítit do moře!" řekl mu kapitán a nastavil
větru svou tvář. "Nebo vám nezáleží na životě?"
"Našel jsem magnezitové světlice, hoří dlouho, měli bychom alespoň, trochu světla! Pochodně,
kapitáne!"
"Slyšel jsem. Nepřipadá vám sobecké, obírat tmu o její moc?" zeptal se jej. "Kdo má hlídku na
můstku?"
"Allan!"
"Zatracený chlap!" zavrčel. "Jsme spolu jedna ruka, vždy mi řekne co si myslí a mne nikdy
nevynechá, pokud se mu něco nelíbí hned to ještě za tepla vysype z rukávu a věřte mi, ne každý by
si tyhle řeči nechal líbit, ale jsem rád, že je tu s námi."
"Co budete dělat, až tohle skončí?"
"Co myslíte?" zeptal se jej zadumaně. "Jamesi, co byste mi navrhoval? Já jsem s touto lodí žil,
byli jsme jako jedna bytost. Asi zůstanu na pevnině!"
"I přesto, že je pro vás moře vším?" nechápal první důstojník vyřčená slova svého nadřízeného.
"Do důchodu máte ještě daleko!" Kdesi na přídi zavrzalo rameno výložníku. Ostře a přerývavě
naplnilo poklidné ovzduší hlasitým skřípotem. Uvolnilo se z kotvícího závěsu a několik vteřin se
pohybovalo ze strany na stranu. Pak prasklo několik kladek a kus oceli vážící dobré dvě tuny se
zřítil na příďovou palubu mezi napnuté kotevní řetězy. Strhl ochranný kryt jícnu číslo jedna a probil
se skrz kryt vlastního jícnu. Pak nastalo ticho.
"Slyšel jste to?"
"Uvolnila se lana jeřábu. Hydraulika neměla žádný tlak a tak..."
"Jamesi ," přerušil jej kapitán. "Stárne, stejně jako já! Ani já nebudu žít věčně, co z toho, že
zemřu o pár let později než tahle loď?"
"Měl bych vám něco říct, pane!" zarazil se první důstojník. "Je to velice osobní!"
"Prokrista!" zamyslel se kapitán lodi. "Chcete mě pozvat na rande? Co se děje, Jamesi?"
"Viděl jsem na horní palubě vašeho soka! Ukrýval se u bazénu a za několik desítek vteřin
zmizel ve tmě! Patrně už bude někde jinde! Tahle loď je velká a dá se tu docela dobře ztratit, natož
schovat!"
"Co tam dělal?" zeptal se jej kapitán.
"Byl jsem na tom samém místě a nic podezřelého jsem nenašel!" pokrčil James rameny.
"Třeba nás zkouší! Třeba je opravdu dobrý! Chytrý a lstivý! Možná je lepší než my všichni
dohromady! Pokud jej opravdu žene jeho neukojená nenávist."
- 243 -
Antologie
"Budu si na sebe dávat pozor!" řekl mu kapitán. "Máte strach, abych na lodi nevypustil duši?
Myslíte si, že bude ten muž ozbrojen, viďte!"
"Nedovedu si vás představit jako obyčejnou malou usmolenou suchozemskou krysu!" řekl mu
první důstojník a opatrně přešel k žebříku na navigační palubu. "Ta jeho hrozba je skutečná! Pokud
ještě neudělal, co chtěl, udělá to! Jeho druhé já mu nedá pokoj, dokud nebude opravdu po všem!"
"Pak je opravdu mým rovnocenným sokem! Ať už jsou jeho důvody jakékoliv!" zavolal za ním
a znovu se ponořil do svých úvah a melancholickému šumění větru a vln. Kdesi nad lodí se vznášel
pověstný Damoklův meč. Hrozil se jeho ostří, avšak neměl žádnou sílu odvrátit jeho hrozbu...
/6-12/
Postupně přestali strach vnímat. Vystřídal jej zvláštní druh otupělosti. Krčili se ve tmě
přitisknutí jeden ke druhému pod množstvím dek, vyjma hlídek, které se navíc třásly pod neustálým
náporem větru. Chlad! Utočil na jejich těla a děsil je pomyšlením na ještě studenější mořskou vodu
v případě, že by se loď náhle potopila.
Jediným mužem, který s ostatními nesdílel tytéž obavy a chlad byl hlavní inženýr lodi. Nacházel
se ve stavu značné opilosti. Kolem sebe měl postavené lahve různých druhů a značek. Svíčky mu již
dohořely a on nebyl schopen vstát a najít další, natož je zapálit. A tak se jen zády opíral o stěnu
barového pultu a čekal, zda-li mu na hlavu nepadne některá, z lahví, které ještě zůstaly naskládané
na několikapatrové poličce v zadní stěně za pultem.
Drmolil si pod vousy nějakou dětskou písničku a nejevil žádný zájem o kolem existující svět.
Snažil se zapomenout na všechny ty události, které jej děsily ještě dříve, než se skutečně staly.
Podařilo se mu otupit svou mysl, ale všechny okamžiky strachu se mu neustále promítaly před
očima. Viděl vodní stěnu z proválené přepážky kotelny číslo tři. Cítil na sobě příšerný tlak, kterému
musela loď odolávat a hlavou se mu honily přihlouplé výpočty jako počítači, který byl nakažen
virem.
"Jste tady, šéfe?" zavolal do temnoty místnosti nejistý hlas. Spolu s ním přišel i slabounký
záblesk světla. Byl to strojník, kdo se odvážil na palubu B, kde byl ukryt bar. Věděl, že v případě,
že se loď náhle převrátí nebude mít žádnou šanci zachránit sebe, natož opilého inženýra.
"Šéfe, všichni ostatní jsou nahoře! Slyšíte?" zeptal se do tmy. Odpovědí mu bylo jen tiché
zachrčení a mávnutí rukou. Inženýr odmítavě zavrtěl hlavou.
"Je mi tady dobře..." blekotal. Pak ztichl a začal hlasitě chrápat. Strojník bezmocně pokrčil
rameny. Rozhodoval se, zda-li má zůstat, či se vrátit nahoru. Nakonec se posadil kus od něj a našel
rukou poloprázdnou láhev. Přičichl k hrdlu. Nějaký sladký likér, pomyslel si. Po malých doušcích
upíjel s lahve a přemýšlel o nadcházejícím dni, jeho zrod však byl ještě příliš daleko, aby uspokojil
jeho podrážděnou mysl.
Kapitán se vrátil do kormidelny a beze slova se svalil do svého oblíbeného křesla. První
důstojník si lehl v mapovně. Noční dalekohled si postavil vedle palandy a podložil si hlavu rukama.
Připadlo mu, že kdyby se nevzdal kariéry, což bylo doprovázeno nepochopením ze strany kolegů,
nadřízených, rodičů a přátel, nikdy by se v podobné situaci neocitl. Začal se tiše smát.
Druhý důstojník prošel potmě skrz úzkou chodbu ke schodišti na palubu A. Generátor stále
pobafával svým tichý rytmem. Na okamžik projevil hlubokou úctu ke strojníkovi, jemuž se povedlo
dát do pohybu několik let nepoužívaný stroj a vydal se ke své kabině. Neměl chuť strávit tuhle noc
na můstku, pokud jej nebudou vyloženě potřebovat. Svůj díl služby si odkroutil.
Na můstku samotném, v kormidelně, drželi hlídku dva muži. Námořník u kormidla, který
bedlivě sledoval ručičku kompasu a třetí důstojník u radiolokátoru, jež jako jediný pracoval za
celou rodinu elektrospotřebičů určených k řízení lodi, kormidelní stroj nevyjímaje, protože loď byla
řízená ručně a pohon kormidla na zádi lodi měl nezávislý zdroj. V normálním případě by na můstku
- 244 -
Antologie
byl zkušený kormidelník, první nebo druhý důstojník, další námořník sloužící jako pobočník
službukonajícího důstojníka a dole v mapovně by podřimoval další muž v záloze.
Avšak v oné chladné noci se vše vyšinulo z normálu. Samotný zbytek posádky neměl prakticky
žádnou vládu nad lodí. Nemohli svobodně měnit rychlost a směr lodi, spojit se s ostatními plavidly
a využívat divů moderní techniky, včetně satelitního navigačního systému. Loď sama o sobě byla
již nyní mrtvá. Držela se nad vodou jen díky své vůle vyvěrající ze síly kovových stěn odolávajících
tlaku moře. Kapitán se nemýlil, i ona byla určitým druhem živé bytosti, avšak bez životodárné mízy
z ohromnými a smrtelnými ranami ve svém vlastním těle.
Kolem dvanácté hodiny večerní se ozval na levoboku podivný kvílivý zvuk. Vyhnal všechny
důstojníky na palubu, nebo alespoň k lodnímu oknu. V temnotě spatřili ještě temnější obraz. Nějaký
předmět se třel o bok lodi! První důstojník vyběhl na člunovou palubu. Nad ní se tyčila černá hora.
Ledovec!
"Kapitáne, pojďte sem!" zakřičel směrem k můstku. Nevšiml si, že dotyční již stojí na křídle
navigační paluby a snaží se prohlédnout temnotou. Chlad vycházející z téže strany byl naprosto
utvrzující. Černou hmotou, která se takřka, nebo docela dotýkala lodního boku nebylo nic jiného,
než obrovská hora ledu.
"Co se děje?" vyběhl na palubu druhý důstojník. Cestou několikrát zakopl a dřív než on
samotný se k nim doneslo divoké klení. "Co je to?"
Zastavil se u prvního důstojníka. Ten již zapálil obě magnezitové pochodně a jednu mu podal. V
jejich načervenalé záři spatřili hrůzostrašné divadlo. Parník se stále pohyboval vpřed a jim se
nezdálo, že by se následkem tření snížila rychlost plavby. Mysleli na trhlinu na místě kotelny, zda
led nevytrhne z trupu další část a neohrozí tak jejich životy. Ledovec majestátně mizel ve tmě.
Vyděšeně jej pozorovali a děkovali bohu, že do něj nenarazili přídí, protože i kdyby byla
poškozená jen samotné příď, náraz by trup lodi nepřežil. Druhý důstojník běžel na konec člunové
paluby. Celý čas, než ledovec splynul s temnotou stál u samého zábradlí a za svitu pochodně, od
které kapaly na palubu chladnoucí zbytky ohořelé části pochodně. Hleděl směrem mizejícího
nepřítele. Hlídky otupělé neustálým čekáním nic nezpozorovaly. Neměli nejmenší šanci zahlédnout
tuto tichou plížící se smrt, která měla na svědomí zkázu Titaniku. Tehdy měli všechny potřebné
zprávy, loď schopnou plavby, mohli vykonat všechna potřebné opatření, aby zabránili srážce s
ledem. Posádka Albatrosa byla však naprosto bezmocná.
Důstojník u radaru upadl do mikrospánku a přestal vnímat světelné odrazy na stínítku
obrazovky radiolokátoru. Varovný systém lodi nepracoval a tak nebylo žádné síly, které by je
varovala. S plynoucím časem do čtvrté hodiny ranní vycítili ještě několik plovoucích ker. Snad se
odtrhly od pobřeží Grónska, nebo byly pozůstatkem ledového pole po čas dlouhých zimních
měsíců. Nacházely se však dál, než mohli dohlédnout a splynuly s temnotou noci. Strašidelnou nocí
přízraků, od kterých nemohli odtrhnout očí. A tak se s rostoucími obavami nemohli dočkat rána.
Stále jim kvílel v uších zvuk, který vydávaly o sebe se třící loď a kus ledu.
"Měli jsme namále..." houkl kapitán na druhého důstojníka.
Postávali v přední části kormidelny a skrz prosklenou stěnu hleděli do tmy. Zavřeli se do horní
části můstku, kde na ně nemohl studený vítr, ale i přesto jimi otřásal chlad. Po předešlé příhodě
zůstal kapitán i všichni důstojníci na můstku. Příliš toho nenamluvili. Každý se ubíral ve svých
myšlenkách. Byli tak blízko smrti, jak jim to jen dovolila. Varovala je snad před jejich
lehkomyslností? Čím mohli odvrátit možnost srážky?
"Za dvě hodiny bude svítat!" ozval se druhý důstojník.
Nemysleli na to, jaký děs musel vyvolat střet lodi s ledovcem u zbývajících deseti cestujících.
Před lodí bylo ještě stále černočerné nic. Po páté hodiny vysadil i gyrokompas. Radiolokátor se
ještě stéle držel a svědomitě ohmatával prostor kolem lodi. Kurz drželi pouze podle klasického
magnetického kompasu. K šesté spatřili pod obzorem světla velké lodi, avšak během dvou minut
- 245 -
Antologie
znovu splynula s šerem. Nebe bylo již špinavě šedé a tma se zvolna vytrácela. Noc hrůzy nadobro
skončila. Mohli si vydechnout. Kolem lodi spatřili rozvlněnou hladinu oceánu, na kterých se
Albatros jen mírně pohupoval. Kapitán vystoupil na střechu kormidelny a rozhlédl se po obloze.
Nespatřil žádné podezřelé mraky věštící bouři. Z objemného komína stále vycházel proužek kouře.
Myslel na to, zda-li v horní části kotelny ještě stále hoří oheň, nebo jej stoupající voda již uhasila?
/6-13/
O půl osmé se z baru na palubě B vydrápali na horní palubu inženýr se strojníkem. Opřeli se o
zábradlí a dýchali studený ranní vzduch. Před osmou hodinou byli již ve stavu použít svou mysl.
Nevěděli nic o předešlé noci. Prospali ji v opileckém spánku. Zamračení a ještě podroušení
vystoupili do kormidelny. Nalezli tam všechny důstojníky včetně kapitána.
Hlídky, které byly minulý večer rozestaveny se uklidily do mapovny a radio kabiny. Asi čtyři
muži zůstali v salonu na palubě A spolu s cestujícími. Nemohli určit svou polohu, i když znali, svou
konstantní rychlost a z příruček sílu a směr Labradorského proudu i směr větru vanoucího celou
noc. Pod obzorem na jihozápadě se objevilo několik temných stínů. Pozorně je sledovali
dalekohledy, ale nedokázali určit, zda-li jde o bouřkové mraky či pobřežní skály.
"Jak daleko jsme od pobřeží?" zeptal se jich inženýr. Strojník se beze slova opřel zády o stěnu
nedaleko dveří na schodiště. Nikdo mu nemohl dát uspokojivou odpověď.
"Blíž než včerejšího dne!" řekl mu velitel lodi. "Urazili jsme v průměru asi sto padesát mil za
dvacet hodin spolu s mořským proudem a naší rychlostí sedmi až osmi uzlů..."
"A tam ty flíčky pod mraky nad čárou obzoru?" vyzvídal dál inženýr a netajil se tím, jak dobrý
má zrak. "Může jít o pobřežní skaliska?"
"Ano, ale těžko budeme mít kde přistát!" řekl mu kapitán. Ostatní důstojníci diplomaticky
mlčeli. Čeho vlastně dosáhli? Posunuli se o kus dál po moři, bez toho aby zjistili, kde vůbec jsou.
"Kolem desáté přiletí vrtulník, nebo vrtulníky, je jasné, že do dvou hodin k pobřeží nedorazíme,
kdyby tam na obzoru šlo skutečně o břeh... Připravíme se na evakuaci lodi, přiveďte zbytek
cestujících a námořníky, kteří byli přes noc s nimi!"
"Loď by mohla být hrozbou pro námořní dopravu, kapitáne!" podotkl druhý důstojník.
"Nemůžeme vyloučit možnost srážky s Albatrosem, který je těžko ovladatelný!"
"V okruhu padesáti mil není žádná loď, můžete se přesvědčit, radar ještě stále funguje, a kromě
toho o nás vědí! Chcete ji potopit, Allane?"
"Technicky je to nemožné, aniž by se neutopil samotný strůjce spolu s lodí, kapitáne!"
odpověděl mu druhý důstojník. "Pomohla by jedině válečná loď a salva z děl, která by tuhle škatuli
poslala ke dnu!"
"Třeba ji potopí někdo jiný!" řekl jim kapitán a zamyslel se. Dlouhán! Pokud je stále na palubě,
nedá si pokoj! Ale proč o sobě pořád nedává vědět?
"Ponorka?" zeptal se jej ještě alkoholem zmožený inženýr. "Myslíte ponorku? Torpéda?"
"Nic tak hrozného!" řekl mu velitel lodi. "Vidím, že se vracíte ke svému hobby! V noci jsme se
celou délkou lodi otřely o velký ledovec! Minuli jsme se jen o fous! Měl byste zajít se
strojníkem prohlédnout loď, jestli nenabírá vodu víc, než je zdrávo!"
"A to nám říkáte až teď?" nechápal jej strojník.
"Jste schopní provozu? Oba dva?" zeptal se jej kapitán. "Jste víc zničeni než naše loď!"
"Ano, pane!" zasalutoval inženýr a dal se potácivě k odchodu. "Jdeme, Samueli! Služba si nás
žádá! Pojď, nebo to budeme mít v hlášení!"
První důstojník se zpytavě podíval na velitele lodi. Ten se na okamžik zatvářil velmi nechápavě,
ale pak souhlasně pokynu.
"Máte na mysli záznamy v osobním hodnocení?" zeptal se jej. "Ten můj nepřítel je nejspíš bude
- 246 -
Antologie
mít taky!"
"Nejspíš ano!" souhlasil první důstojník.
"Jaký nepřítel!" zeptal se jich Allan. "Ten, kterého James včera v noci viděl?"
"Čas, pánové!" řekl kapitán všem. "Začne nás tlačit čas!"
"Jeho taky!" zamyslel se první důstojník. "Myslím si, pane, že konfrontace je nevyhnutelná!
Kdo je za kapitánem, ať zvedne ruku! Vše vysvětlím později!"
/6-14/
"Není proražená! Nemůže být..." řekl inženýr veliteli lodi. "Šli bychom už v noci ke dnu, krátce
po tom, co se loď, jak říkáš, Fredericku, střetla, nebo jen otřela o ten podělanej ledovec! Posloucháš
mě? Dolu už nepolezu!"
"Zatraceně, chci po tobě, abys nakoukl do strojovny a kotelny číslo jedna! Nic víc, rozumíš?
Mám zprávy od námořníků, že voda už zaplavila zčásti velkou přijímací halu ve středu lodi, že je i
na palubách E a F. Záď lodi poklesla, to jsi poznal určitě sám, takže bude strojovna a přilehlé
prostory vyjma hlavní haly a komory s hlavním generátorem pod vodou! Potápíme se, Jimmy,
pomalu ale jistě! Kdyby byly zatopeny i prostory lodní turbíny a elektromotorů, které pohánějí
lodní šrouby, stáli bychom už dávno na místě a záď by zmizela pod hladinou!"
"Ježíši a ty po mně chceš, abych tam ještě vlez? Co když mě překvapí voda? Ať tam jde někdo
jiný, já si už na hrdinu hrát nebudu, kromě toho je mi jedno, jestli půjdeme ke dnu teď nebo za dvě
hodiny..."
"Nikdo jiný tu nemá potřebnou kvalifikaci! Ty jsi lodní inženýr! Nikdo po tobě nechce, abys
někam lezl bez rozmyslu! Až uvidíš valící se vodu, vezmi nohy na ramena a křič na celé kolo, že se
konečně potápíme!" bouchl kapitán oběma rukama do zábradlí. Nacházeli se na palubě B u vstupu
do hlavního schodiště. "Šel bych tam s tebou, ale jak jistě chápeš, nemůžu tu nechat zbytek
posádky! Já mám velení lodi!"
"A co strojník? Co říkal Samuel, šel by se mnou?"
"Pro Krista pána, copak jsi malé dítě? Nebo ti ten chlast vlezl na rozum? Půjdeš tam nebo ne?"
"To víš, že jo!" zamračil se. Prošel průlezem a třískl za sebou dveřmi. Kapitán zůstal udiveně
stát nad inženýrovým počínáním. Několikrát se zhluboka nadechl. Jeho zrak spočinul na zničené
záďové palubě. Mořské vlny lenivě dorážely na místa ke bylo kdysi lodní zábradlí a mizely kdesi v
podpalubí.
"Pane Bože!" řekl přidušeným hlasem.
Po několika dlouhých minutách se na palubě objevil znovu hlavní inženýr. Postavil se před něj.
Chvíli na sebe němě zírali. Inženýr měl smáčené nohavice až nad kolena. V očích podivný lesk,
který se nedal k ničemu přiřadit.
"Strojovna je asi padesát centimetrů pod vodou. Přední stěna teče jako kuchyňský cedník, ale
ještě pořád drží. Všechny důležité části jsou vysoko nad vodou. Zbytek strojovny, jak jsi říkal, je
pod vodou! Dávám téhle lodi takových pět hodin maximálně! Spodní hranice životnosti končí
každou příští vteřinou! Mám sejít labyrintem schodišť a chodeb na dno k první kotelně, nebo ti
tohle stačí jako neodvratný fakt. Dokud se tahle hromada šrotu valí vpřed, je všechno v pořádku.
Příď bude relativně suchá, protože se s klesající zádí dostala dost vysoko, to bys měl poznat i ty,
kapitáne! Takže pokud nepukne i přepážka kotelny číslo 1 a 2, budeme mít páru, dokud neodejde
přepážka kotelny číslo 3 ve strojovně!" zavrčel inženýr. "Pak se s konečnou platností potopíme,
protože bude pod vodou víc jak osmdesát procent lodních prostor pod čárou ponoru! Promiň,
sedmdesát procent! Ale to na věci nic nemění, protože voda zatopí zbytek asi tak do pěti minut!
Takže pokud se loď nerozlomí, potopí se nejspíš po záď i, nebo se převrátí na bok! To je všechno,
co jsem ti chtěl říci!"
- 247 -
Antologie
Inženýr se vydal ke schodišti na člunovou palubu. Kapitán mu dal náskok a nechal jej zmizet v
průlezu nástavby. Několikrát si odfrkl a pak se vydal svižným krokem za ním. Čekal všechno, jen
tohle ne. Způsob, jakým, mu inženýr objasnil jejich situaci jej přinejmenším zarazil.
"No tak, počkej!" volal kapitán na inženýra. "Víš dobře, že jsme všichni pod tlakem!"
"Nech si ty žoviálnosti, kapitáne!" řekl mu inženýr. "Tohle naše bratříčkování mezi čtyřma
očima mě už začíná srát! Ano, srát, pane! Piju! No a co? Střízlivého mě moře nedostane! Tuhle loď
už nezachráníš! S tím se budeš muset smířit! Ať už nad námi vyhrál oceán, nebo ten zatracený
parchant, který nás tu straší, je jasný jeden prostý fakt! Tentokrát jsme to podělali! A říkej si, co
chceš! Já končím! Dávám vám, kapitáne, k vašim nohám svou hodinovou výpověď! S okamžitou
platností! Domluvil jsem!"
/6-15/
Druhý důstojník sledoval vycházející pasažéry. Díval se do jejich bledých tváří, do očí, které
ztratily, svůj životní lesk. Jako stroje se vydali k velitelskému můstku. Chtěli je původně ponechat v
kabinách po obou stranách lodního komína, netušili, že právě v jedné z nich spí onen šílený muž, a
jakou by měli šanci jej odzbrojit, svázat a dopravit jej spolu s ostatními do bezpečí. Avšak osud
připravil pro tohoto muže úplně jiný konec.
"Bude devět!" přistoupil k němu první důstojník a také on sledoval zvolna se pohybující živé
bytosti v doprovodu námořníků. Tvář měl bledou stejně jako oni. V koutu duše měl obavy. Čekal na
chvíli, kdy zaslechne vrčení motorů vrtulníků a spatří je jako přibližující se tečny na zamračeném
nebi.
"Co když nepřiletí?" zeptal se jej druhý důstojník.
"Helikoptéry?" otočil se k němu tázaný. Po kolikáté se už Allan zeptal na toto téma. Co když
opravdu nepřiletí? Co když to vše jsou jen sladké sliby. Svěří své osudy nafukovacím člunů s
vybavením, ke které je řadilo v bezpečnosti před klasickými čluny ze dřeva. Ty samé čluny, které
shazoval spolu s kapitánem do moře.
"Jsme odkázání na jejich pomoc, nechtěl bych spolu s tamtěmi ubožáky slaňovat podél trupu do
nafukovacího člunu a vlastní silou se vzdalovat od lodi..."
"Inženýr se prý zase pohádal s kapitánem!" řekl mu a vykročil k zábradlí. Prolezl až ke hraně
paluby a rukama se chytil přes palubu spuštěného jeřábu záchranného člunu. Díval se na bok
Albatrosa a na mořskou hladinu. Podle sklonu paluby již poznal, že se potápí po zádi.
Nezadržitelně!
První důstojník mu neodpověděl. Přistoupil k zábradlí a počkal, až se jeho kolega vrátí do
bezpečí člunové paluby. Oba se znali od svých dětských let. Mnohokrát je život rozhodil do
různých koutu světa, avšak vždy se znovu setkávali za těch nejnepravděpodobnějších událostí. Oba
zasvětili svůj život moři, jeden u námořnictva a druhý u civilní dopravy, aby se setkali na umírající
lodi.
"Voda je zatraceně studená!" usmál se druhý důstojník.
"Jak to víš, Allane?" zeptal se jej. Rukou si posunul čapku. Chvíli ji držel v ruce a pak ji
širokým obloukem odhodil do moře. Dopadla přesně tak, jak ji nosil, spodkem na hladinu. Dívali
se, jak ji odnáší proud.
"Mám ještě jednu!" řekl mu na srozuměnou. "Snad se oceán spokojí s touto daní. Nezdá se ti, že
jsem pověrčivý?"
"Co udělá kapitán, až jej potká ten muž?"
"Dlouhán?" zeptal se jej první důstojník. "Doufám, že jej rovnou zastřelí! Pokud má u sebe ještě
zbraň!"
"Střílet na palubě lodi po cestujících!" zamyslel se Allan.
- 248 -
Antologie
"Dlouhán není cestující! Nikdo z nás neví, jak se vlastně jmenuje! Takže je to pan nikdo! Pan
hajzl! O to bude vše snazší!"
"Pro nás, nebo pro kapitána?" nechápal jej druhý důstojník. "Co když tu vypukne divoká
přestřelka? Nechci se nechat zabít! Teď ne, po tom všem!"
"Tak to jsme dva!" souhlasil první důstojník. "Já to vím, ty to víš, možná to ví i samotný
kapitán! Otázku zůstává, zda-li to ví i ten parchant!"
/6-16/
Pobřeží se zvolna přibližovalo. I když se již daly prostým okem rozlišit jednotlivé útesy,
nacházeli se ještě příliš daleko. Pluli spíše souběžně s ním, než k jeho břehům. Tak jako tak neměli
místo, kde by s lodí bezpečně přistáli a vyškrábali se po strmém, několik desítek metrů vysokém,
úbočí na vrcholky skal, aniž by tím ohrozili svůj život. Skaliska vyčnívala nad obzorem z pohledu
pozorovatele do výše dvou až tří centimetrů. Během jedné hodiny by mohli dorazit k cíli, avšak loď
by byla spolu s nimi vydána napospas rozmarům moře.
"Tam ty skály na obzoru, buď jde o pobřeží Labradoru nebo Newfoundlandu, ale nemohu si za
nic na světě vzpomenout, kde leží tak vysoké skály!" řekl si druhý důstojník polohlasně. "Hej,
Jamesi, vidím pobřeží!"
"To nejsi sám!" zavolal na něj první důstojník. "Je daleko a mimo náš dosah! Není tam místo k
přistání!"
"Co se děje?" zeptal se jich kapitán lodi. Od chvíle, kdy mu řekl hlavní inženýr tu hroznou
zprávu o stavu lodi, počítal hodiny a minuty do doby, kdy budou moci opustit loď.
"Nic pro nás!" řekl mu první důstojník a podal mu dalekohled. "Je to příliš vysoké a strmé!"
"Poplujeme dál!" souhlasil kapitán. "To pobřeží je jenom pozlátko! Výsměch!"
"Ano, pane!" souhlasil třetí důstojník. "Kam vůbec plujeme?"
"Teď už je to jedno, do hodiny, nejpozději do dvou opustíme loď! Buď ve člunu, nebo na palubě
vrtulníku pobřežní stráže! Proč k nám nepošlou loď?"
"Vrtulníky jsou mnohem rychlejší, pane!" řekl mu druhý důstojník. "Přiletí si a pak zase odletí!
Doufám, že až tu budou, nebudeme ležet s lodí na boku! Nebo bez lodi! Co když bude Albatros do
té doby již na dně oceánu, pane?"
"Na to nemyslete, Allane!" řekl mu kapitán. "A už vůbec ne před pasažéry, které jsme tu
nedopatřením nechali!"
"Ne, pane!" souhlasil Allan.
Čím blíže byli svému cíli, tím víc jim bylo jasné, že se k pobřeží nedostanou. Potřebovali
mírnou a rovnou plaš se snadným přístupem a ne strmá skaliska ošlehaná vodou a větrem. Žádné
místo pro přistání. Pluli dál s proudem. Skály se zvolna zmenšovaly. Po nějaké době se zmenšili tak,
že nebyly pozorovatelné bez dalekohledu.
Obzor se znovu zatáhl mraky. Opravdovými mraky věštícími déšť a špatné počasí. Kolem lodi
se rozprostřela nekonečná hladina oceánu, i když tušili blízkost země. Čas běžel proti nim. Kdesi
dole zas zahučel vodní příval. Další část lodi padla pod náporem roztouženého živlu, zapisujícího si
na své konto další malé vítězství, jakoby sám oceán tušil, že je loď již navždy jeho, navzdory tomu,
co udělají lidé! Nyní už to bylo jedno. Záchrana lidí na palubě jej vůbec nezajímala. Byl zvyklý brát
si lodě i námořníky, bez rozdílu věku nebo pohlaví, muže či ženy. Oceán byl nenasytný.
Nenasytnějším byl snad jen jediný člověk, který se nyní skrýval kdesi na Albatrosu, lodi, které tolik
ublížil.
- 249 -
Antologie
/6-17/
Muž se sekerou se konečně probudil. Neměl žádný pojem o čase, jak dlouho spal, ani kolik je
vlastně hodin. Převalil se na posteli a spadl z ní, jakmile dosáhl její hrany. Sesbíral se na nohy. První
věc, kterou udělal, byla ta, že se vydal po kabině hledat svůj smrtící nástroj. S uspokojením jej našel
na místě, kde jej včerejšího dne upustil. Potěžkal v ruce kus nabroušené oceli a zavrčel blahem.
Vyšel na člunovou palubu a strnul překvapením. Loď se zdála opuštěná, bez jediné živé bytosti.
Rozhlížel se na všechny strany, prázdné člunové jeřáby jej podvědomě děsily a do mysli mu
vstoupily vzdálené okamžiky, kdy byla loď evakuována. Něco si zabručel pod vousy a zamračil se.
Podvědomě se vydal směrem k můstku. Krok za krokem. Našlapoval jako myška a cítil se
velkým a silným bojovníkem. Cestou nakoukl do proskleného prostoru s bazénem. Byl stále plný
vody. Nevěděl proč, ale dostal chuť si zaplavat. Nevědomky tak zachránil mnoha lidem život. Zbraň
si položil u schodů do vody a oblečen se ponořil do chladné vody. Vrčel blahem a vůbec nebral na
vědomí její teplotu nepřesahující deset stupňů Celsia.
Dlouhé minuty se ráchal a potápěl, než toho začínal mít dost. Vylezl z vody a otřepal se jako
pes. Sedl si ke schůdkům, opřel se o stěnu a začal zpívat lesknoucímu se kusu kovu. Na chvíli
zapomněl na všechny, kteří na lodi sloužili. Vítr jeho kvílivé melodie odnášel k zádi lodi. Jeden o
druhém neměli ani ponětí. Žili vedle sebe, jakoby v určitém druhu symbiózy, on jako živoucí smrt a
oni členové posádky, které tak podvědomě nenáviděl, i když vlastně za nic nemohli, jen vykonávali
svou práci.
Vstal a protáhl se. Oděv měl ještě mokrý, když se vydal dokončit svou cestu a zadaný úkol,
jehož původce sídlil v jeho mysli. Ještě dřív, než vyšel zpět na člunovou palubu, ozval se odněkud
hluk motorů vrtulníků. Byly dva, dva stroje pobřežní stráže. Rychle se přibližovaly a hledaly místo
k přistání. Šílený muž se na okamžik zarazil! Viděl blížící se stroje! Instinktivně věděl, že v nich
budou další muži v uniformách, možná vojáci. Věděl, že vojáci mají zbraně! Do této chvíle neviděl
u námořníku Albatrosu žádné zbraně! V posádce vrtulníků spatřil určitý druh hrozby, se kterou se
nemohl jen tak vypořádat, protože mu hrozilo nebezpečí, že bude zabit! Tento fakt si jeho nemocný
mozek uvědomoval.
Nezbývalo mu nic jiného, než se na čas skrýt a sledovat vývin událostí. Vzpomněl si na jednoho
muže, kterého viděl minulou noc. Byl oděn jako cestující i člen posádky. A co je hlavní, měl zbraň a
jeho mysl také nebyla v pořádku, což bylo z jeho strany naprosto normální. Bral jej jako bratra ve
zbrani! Soudruha a spolubojovníka! Stáhl se do ústraní a čekal, kdy se dlouhán objeví!
/6-18/
"Už jsou tady!" zvolal hlavní inženýr. Pozorné se díval na dva zvětšující se body. Na okamžik
jej zachvátilo zklamání, čekal větší stroje. Vrtulníky několikrát zakroužily nad plující lodí. Ihned
zjistili, že jediné místo k přistání je paluba hřiště. Piloti zamířili k zádi lodi.
"Jamesi?" zavolal kapitán na prvního důstojníka. "Běžte napřed a informujte je o našem počtu.
My seženeme cestující a zbytek námořníků a přiběhneme za vámi. Musím zabalit pár věcí...!"
"Ano, pane!" přikývl a vyběhl na pravé křídlo velitelského můstku a seběhl na člunovou palubu.
Byl v půli cesty, když první stroj přistál v levém předním rohu hřiště. Dřív, než byl na místě,
sedl i druhý stroj na protilehlý konec zvýšené paluby. Rotory se ještě neměly čas zastavit, a ze
strojů vyběhli velící důstojníci, zamířili k příchozímu muži.
"Jak dlouho se udržíte na hladině? Kolik vás tu dohromady je?" zeptal se vyšší muž v letecké
kombinéze. Jeho kolega se krčil u stroje a pozorně sledoval jeho rozhovor s lodním důstojníkem.
"Může se potopit každým okamžikem, nevíme přesnou dobu, dokdy budeme na hladině. Prožili
jsme ošklivých čtyřiadvacet hodin, pane. Je nás tu třicet, dvacet námořníků a deset cestujících, které
- 250 -
Antologie
jsme asi v tom zmatku včerejšího dne zapomněli dole v podpalubí, i když se to zdá přinejmenším
trestuhodné!"
"Vem to ďas. důležité je, že jste všichni živi a zdrávi! Kde je kapitán?" zeptal se znovu.
"Takže jak dlouho bude tahle loď na hladině ve vzpřímeném stavu? Nepobereme vás všechny
najednou! Můžeme vzít jen deset lidí do každého stroje! Takže odtud ihned můžeme odvézt deset
pasažérů a polovinu zbylé posádky! Rozhodnutí, kdo z posádky poletí je na vás!"
"Přijde s ostatními během pěti minut. Jaké hlásí počasí v tomto sektoru?"
"Blíží se bouře, zaútočí dnes nebo zítra! Silnou bouři, pane! Ale podle informací, které jste mi
poskytl, bude vaše loď nejspíše do večera pod hladinou! Tahle loď je už odepsaná! Vy jste první
důstojník?"
"Ano, pane!" přikývl.
"Máte vyšší hodnost než já, ale na tom nezáleží, velím téhle záchranné operaci. Čekají na mou
zprávu o počtu lidských duší na lodi, říkáte třicet lidí? Ani o jednoho navíc?"
"Několikrát jsme prohledali loď, vyloučeno!" zavrtěl hlavou první důstojník a otočil se k
příchozím. Byli všichni. Kapitán šel jako poslední. Nesl velkou aktovku, ze které trčely lodní listiny
a vlajku lodní společnosti, spolu s vlajkou země, pod kterou se loď plavila. Velící důstojník
záchranné operace se na okamžik zamyslel.
"Jak už jsem řekl, je vás moc!" řekl po chvíli. "Vezmeme deset cestujících a polovinu posádky!
Pro zbytek přiletí třetí helikoptéra!"
"V pořádku!" přikývl první důstojník a pohlédl na kapitána. Ukázal mu nejprve dva prsty a pak
obě dlaně. Kapitán pochopil a neměl námitek.
"Dobře tedy! Nalodíme dvacet lidí!" řekl a podal mu ruku na rozloučenou.
Během pěti minut zmizely oba stroje v zamračeném nebi. Zbývající muži se posadili na schody
vedoucí na zvýšenou palubu hřiště a čekali na poslední vrtulník. Albatros plul vstříc svému
neznámému cíli rychlostí osmi uzlů. Nikým neřízen, volně spolu s mořským proudem. Každým
pootočením šroubu zaplňovaly jednotlivé prostory proudy vody.
Strojovna zůstala jako jediná ušetřena nelítostnému přívalu vodního živlu. Každá uběhlá vteřina
prodlužovala život lodi a dávala ji šanci, že zemře důstojným způsobem, jak se na opravdovou loď
sluší. Ne bez boje, ale po dlouhém souboji s litým nepřítelem, s pocitem vlastní ceny, přestože se
cena parníku dala lehce spočítat penězi, jako každá věc, kterou člověk vyrobil.
/6-19/
"Hej, Allane, nevadí ti, že jsi tu zůstal?" zeptal se jej první důstojník. "Pamatuješ, co jsi mi
říkal? Měl jsi letět! V okamžiku, kdy jsi dal přednost jiným, jsi pomíchal karty osudu! Stát se může
cokoliv!"
"Kapitáne?" zavolal na něj Allan. Velitel lodi sešel na člunovou palubu na pravé straně lodi a
díval se na prázdná místa mezi spouštěcími jeřáby.
"Neměl byste nikam chodit!" pokračoval Allan. "Chcete se nechat zabít těsně před evakuací?"
"James říkal, že je nás tu jenom třicet!" zavolal na něj velitel lodi. "Lhal! Zapomněl na muže se
sekerou a na toho druhého šílence!"
"Nelhal!" řekl mu Allan. "Oni nejsou lidé!"
"Jak to víte?" zeptal se jej kapitán. "A vy jste kdo? Bůh?"
"Co chcete dělat?" zeptal se jej druhý důstojník.
"Jdu si promluvit s tím mužem!" odpověděl mu kapitán.
"S kterým?" ozval se James. Poslouchal jejich rozhovor a zhrozil se kapitánova rozhodnutí.
"S tím chytřejším!" řekl mu velitel lodi.
"A to je kdo?" nechápal James.
- 251 -
Antologie
"Kdybych se nevrátil, než vrtulník přistane, opusťte loď! Je to rozkaz! Kapitán zůstává na lodi
poslední!"
První i druhý důstojník sledovali odcházejícího velitele lodi. Mířil k přídi. Zdálo se jim, že jeho
cílem je velitelský můstek. Tam tedy na něj bude čekat jeho sok.
"Myslel to vážně?" zeptal se inženýr prvního důstojníka. Poslal strojníka v jednom z vrtulníků
do bezpečí a sám zůstal s kapitánem, prvním a druhým důstojníkem a několika námořníky na
palubě lodi. Všichni ostatní ze skupiny Albatros opustili.
"Opravdu tam šel?" nechápal jej inženýr. "Zbláznil se! Co když jej zabije?"
"Hraje o čas!" řekl mu první důstojník. "O náš čas!"
/6-20/
Snad se tak stalo ironií osudu, že se jednotlivé tábory v počtu jedna k třiceti nesetkaly. Šílený
muž se stáhl před zvukem helikoptér do nástavby, aby ji prošel po palubě A a na jejím předním
konci vystoupal po odemčeném schodišti na velitelský můstek.
V momentě, kdy šílený muž vstoupil do kormidelny, byla již prázdná. Chytil jej amok. Vlastně
nevěděl, zda-li na palubě lodi ještě je někdo z cestujících, nebo členů posádky. Dal se do rozbíjení
jednotlivých částí kormidelny. Systematicky se dal do ničení spojovací techniky, obrazovek
radiolokátorů, ovládání hlavních pohonných jednotek lodi, kormidelního stroje a nevynechal ani
blok s přímými linkami do nejdůležitějších částí parníku.
Nemohl vědět, že vše, co ničí je již k nepotřebě, samo o sobě jen mrtvým kusem techniky bez
jakékoliv ceny. Procházel se ve střepech z ciferníků a obrazovek. Rozhazoval po podlaze jednotlivé
listy příruček pro plavbu v severozápadní části Atlantického oceánu v sektoru Davisova a Dánského
průlivu u pobřeží Labradoru, Newfoundlandu, severovýchodního pobřeží Grónska a okolí Islandu.
Jakmile dokonal své dílo zkázy, sestoupil, nebo ještě lépe, zřítil se po schodišti do nižšího patra
velitelského můstku. Postavil se na nohy a sebral ze země sekeru, která dopadla jen kousek od jeho
těla. Pousmál se. Blázní mají štěstí! Pomalým krokem zamířil do otevřených dveří mapovny, kde
nalezl příručky a mapy všech koutů moří a oceánů světa, další navigační pomůcky a spoustu věci,
jejichž název neznal a neměl tušení k čemu slouží.
Vše se válelo po zemi, knihy, složky, soubory map. Strhl i s nadlidskou silou jednotlivé skříně a
poličky od stěn. V jeho mysli se zrodila další ďábelská myšlenka: papíry a dřevo výborně hoří,
nepočítal však s jedním problémem, sám byl nekuřák a nemohl najít zápalky či zapalovač.
Znechuceně se vyvalil z mapovny a zamířil k protější místnosti, na dveřích před očima visel
štítek s nápisem: radio kabina. Oči mu šelmovsky zazářily. Připadal si jako bůh, který může vše
tvořit a ničit, jak se mu zachce a nikdo jej nemá právo soudí za provedené skutky. Přestože byl tento
jeho názor značně překroucený, dodával mu pocit vlastní důležitosti a moci. Ostří nástroje se s
velkou chutí zařezávalo do vysílacího a přijímacího zařízená lodní vysílačky, faxu, přímého spojení
přes satelit a dalších přístrojů, včetně klasického telegrafu, používajícího Morseovu abecedu.
Nezajímalo jej, jakou spoušť za sebou zanechává, chtěl mít tuto práci za sebou. Byl unavený a
zmožený neustálým máchání těžkým nástrojem. Nohy jej už nedokázaly udržet ve vzpřímeném
postoji a tak se z hlubokým vzdechem svalil na kobercem pokrytou podlahu. Praštil se do hlavy,
když narazil zády o stěnu. Několikrát se otřepal. Jeho ruce podvědomé hledaly kus kovu, bez něhož
by nebyl tím, čím se stal na konci této plavby. Splynul s ním.
Vsugeroval si, že k němu patří již ode dne, kdy se narodil. Připadal si jako střihoruký Edward,
jemuž narostly místo prstů ostré a špičaté nůžky. Pomalu začínal upadat do stavu zvláštní letargie.
Samotný čas pro něj nic neznamenal, neměl žádný význam. Nakonec usnul vysílením a probral se
až po několika minutách. Po čas jeho spánku se sehrálo mnoho důležitých věcí. Netušil, že propásl
svou životní šanci, avšak byl tu někdo jiný, kdo jej mohl dokonale zastoupit.
- 252 -
Antologie
/6-21/
Kapitán mlčky vystoupal po schodišti z člunové paluby do prosklené části velitelského můstku.
Co spatřil mu dokonale vyrazilo dech. Veškeré zařízení bylo zničeno a k nepotřebě!
Nejdříve si myslel, že dílo zkázy náleží dlouhánovi, avšak to co viděl nemělo jeho podpis.
Rozeznal jednotlivé údery ostří sekery, takže brzy přišel na to, kdo způsobil tuto škodu na lodním
zařízení společnosti, která kapitána zaměstnávala. Musel se podvědomě pousmát!
"Jak se vám vede, kapitáne!" zeptal se jej dlouhán. "Tohle není moje dílo! Ale to už určitě víte!"
"Váš kolega se už o to postaral?" zeptal se jej kapitán.
"Není můj kolega!" zamyslel se dlouhán.
"Stejně tak jako ten muž dole ve strojovně?" zeptal se ho velitel lodi. "Neposadíme se!"
"Na zem? Mezi střepy?" podivil se dlouhán. "Proč ne! Když se ani vy nebojíte, že se pořežete!"
"Byl jste to vy?" zeptal se ho. "Vy jste zničil mou loď?"
"Záleží na tom? Co se stalo, stalo se!" pokrčil dlouhán rameny. "Přiletí pro vás?"
"Kdo?"
"Ne kdo!" přerušil jej dlouhán. "Co! Jak vám bylo, když jste našel těch deset cestujících? Kdyby
ne oni, už byste tu nebyl! Nikdo z vaši zbývající posádky by tu nebyl! Jak je to ironické! Musíte
čekat na další stroj a nevíte, jestli se ho dočkáte! Co když se do té doby, než přiletí, tahle loď prostě
potopí!"
"A vy? Potopíte se s ní?" zeptal se jej kapitán. "To s těmi cestujícími, to nebyla vaše práce!"
"Ne, nejsem všemohoucí, ale rád bych jím byl!" usmál se dlouhán. "Ten muž, který vám to tu
zřídil, spí dole!"
"Jak to víte?" zeptal se jej kapitán.
"Přišel jsem stejnou cestou!" ukázal dlouhán na schodiště na nižší palubu a odemčené dveře z
navigační paluby. "Takhle nechávat pozotvírané dveře do služebních prostor! To je trestuhodná
nedbalost! Ale máte pravdu, jaký to teď má význam!"
"Co uděláte?" zeptal se ho kapitán. "Čas letí, budeme to muset vyřešit!"
"Pořád si myslíte, že chci potopit tuhle loď? Chtěl jsem peníze! Odškodné, ale vymklo se mi to
trochu z rukou! A když už se to stalo... Už vím, ptáte se mě, zda-li nechám odtud odletět vaše muže!
Hm! A co ten hromotluk dole? Copak neplatí nepsaný nebo psaný zákon, že kapitán opouští svou
loď jako poslední? Praxe je jak se zdá, trochu jiná!"
"Neodpověděl jste!" řekl mu velitel lodi.
"Kde jsou vaši muži? Stále na hřišti? Díval jsem se, jak vrtulníky naložili dvacet lidských duší a
odnesly je pryč! Zbylo vás deset! Vy a devět členů posádky! Ale nás je ve skutečnosti dvanáct! Jako
apoštolů!" řekl mu dlouhán. "Chybí tu jen Ježíš! Ale ten umřel! Pokud vím, tak ho za jeho víru
ukřižovali! Jeho chyba! Každý je svého štěstí strůjcem. Jste nervózní, kapitáne!"
"Každou chvíli přiletí poslední vrtulník!" řekl mu. "Vezme jenom deset, možná jedenáct lidí!"
"To jako že poletím s vámi?" rozesmál se dlouhán a jako dítě zaplácal dlaněmi o sebe. "Vážně
mě vezmete s sebou? Můžu letět vrtulníkem?"
"Přestaňte si hrát!" řekl mu kapitán vážně. "Toho dole vzít s sebou nemůžeme, to jistě chápete!
Kdyby se probral na palubě vrtulníku, všechny by nás zabil, včetně pilotů a stroj by se zřítil do
moře! Vážně tolik chcete umřít?"
"Já nevím!" pokrčil dlouhán rameny. "Pořád mi to vrtá hlavou, proč jste sem vlastně přišel! Proč
nás tu nepřepadlo vaše komando v podobě vašich námořníků a důstojníků! Bojíte se, že jsem tuhle
loď přece jen zaminoval a v ruce mám dálkový ovládač, kterým pošlu vás všechny i tuhle loď do
prdele! Promiňte! Nemám nic, čím bych loď potopil! Mám sice pistoli, ale tu nyní nechci použít!
Teď ne!"
"Kdy tedy?" zeptal se jej kapitán. "Kolik v nich máte nábojů?"
- 253 -
Antologie
"Deset!" řekl mu dlouhán. "Ne, počkejte, jedenáct! O čem jste se to chtěl dohodnout? Nezlobte
se, ale vypadlo mi to jaksi z hlavy!"
"Poletíte namísto mé osoby! Já tu zůstanu!" řekl mu kapitán. "Já zemřu a vy se zachráníte! Vaše
pomsta bude dokonána!"
"A co za to? Mám se nechat usmažit na elektrickém křesle? Nebo se pohoupat na ráhně? Tohle
není váš styl, kapitáne! Šijete na mě boudu! Kde jsou vaši muži?"
"Říkal jste, že máte celkem jedenáct nábojů! To je dost, když budete dobře mířit, máte pro
každého z nás jednu kulku!"
"Samozřejmě!" přikývl dlouhán. "Střílím dobře!"
"O tom nepochybuji!" řekl mu kapitán. "Chybí mi kus ucha!"
"Proto tu chcete zemřít?"
"Ne, chci být živou zástavou za životy svých mužů, nic víc! Rozumíte mi? Já jsem vinen, já
zemřu!" řekl mu kapitán.
"Tohle nežeru!" zamyslel se dlouhán. "Máme málo času! Souhlasím s vámi! Ten hromotluk dole
se může každou chvíli probrat a na něj mi nestačí ani těch jedenáct kulek! Půjdeme na hřiště a tam
se uvidí! Co vy na to?"
"Jsem pro!" souhlasil kapitán. "Půjdeme? Vrtulník tu bude co nevidět! Pokud piloti uvidí toho
šíleného muže se sekyrou, nepřistanou na palubě! A nikdo z mých mužů se nezachrání!"
/6-22/
Vrtulník nejdříve zakroužil několikrát nad lodí a stejně jako jeho předchůdci hledal místo k
bezpečnému přistání. Pilot si všiml několika mužů mávajících na okraji velkého hřiště za komínem
na nejvyšší palubě lodi. Přešel na přistání. Jen co se dotkl podvozkem dřevěné palubovky, vyskočil
ze stroje velitel posádky helikoptéry a se skloněnou hlavou přiběhl k čekajícím mužům. Na nic se
neptal. Kolegové muž již cestou dali potřebné informace.
"Byli jste na manévrech?" zeptal se jich s úsměvem, nešlo o výsměch, jeho očí byly neskutečně
vážné. Chtěl jim jen dodat odvahy a říci jim, že jsou v bezpečí a tato plavba spěje ke svému
neodvratnému konci.
"Něco na ten způsob!" přikývl první důstojník. "Kapitán se naposled rozhlédl po své lodi. Za
chvíli přijde!"
"Nebudeme tu déle, než bude nezbytně nutné...!" řekl jim muž z vrtulníku. "Žene se sem
pořádná bouřka a my máme před sebou dlouhou cestu a tenhle stroj stojící za vašimi zády není
stavěny na vzdušné turbulence a prudké nárazy větru! Nechtěl bych, aby nás museli zachraňovat z
potápějící se helikoptéry! Zavolejte kapitána a půjdeme!"
"Mohou mí muži nastoupit napřed?" zeptal se první důstojník velitele vrtulníku. "Ušetří se tak
čas!"
"Samozřejmě!" přikývl. "Ať si nastoupí!"
Vykročili k vrtulníku.
"Přikrčte se! Všichni se přikrčte a vlezte dovnitř!"
"Nesnáším lítání!" pousmál se druhý důstojník a jako první vlezl do otevřených dveří.
"Počkáme, doufám, na kapitána!"
"Půjdu se po něm podívat!" kývl první důstojník na muže z vrtulníku. "Je trochu sentimentální!
Však víte!"
"Ale pohněte zadkem!" souhlasil velitel vrtulníku. "Hoďte s sebou, čas hraje proti nám!"
James se vydal směrem k můstku po levé straně lodi. Očima hledal kapitána a jeho samozvaného
nepřítele. Člunová paluba byla prázdná! Co se mohlo stát? ptal se v duchu. A tehdy je spatřil.
Kapitána i jeho soka, který šel za velitelem lodi a podle všeho na něj mířil zbraní.
- 254 -
Antologie
"Nehte nás projít!" řekl dlouhán prvnímu důstojníkovi.
"Jamesi, vraťte se ke stroji!" řekl mu kapitán. "Já tu zůstanu, nepoletím s vámi!"
"Zbláznil jste se?" nechápal jej James. "Jestli tu na lodi zůstanete, pak jistě zemřete!"
"V radio kabině nebo v mapovně spí ten muž se sekerou! Zničil můstek, mapovnu i radio
kabinu, včetně veškerého vybavení! To je konec!"
"Jdeme, kapitáne!" popostrčil dlouhán velitele lodi. "Váš zástupce tu může s vámi zůstat, pokud
si toužíte tak moc popovídat! Ale na mě čeká vrtulník! Co kdybych letěl sám? Vás a vaše muže
bych tu nechal tomu šílenci se sekerou? Strašně rád by si s vámi všemi pohrál!"
"Poletíte s námi, kapitáne!" řekl mu první důstojník.
"Pokud se o něco pokusíte, zastřelím ho!" řekl dlouhán. "Pak zastřelím i vás a zbytek posádky!"
"Nezastřelíte!" zavrtěl James hlavou. "V případě střelby má pilot rozkaz opustit palubu lodi a
odletět na základnu! Vy tu zůstanete!"
"Kecy!" zamyslel se dlouhán. "Hrajete o čas! Pořád o něj hrajete! Tak co, kapitáne! Chcete žít?
Chcete, aby žila vaše posádka? O co tu jde?"
"Tak poletíte tím strojem, nebo ne?" zeptal se jej velitel lodi. "Dlouho už čekat nebude!"
"Poletím!" řekl mu dlouhán. "Ale vy nepoletíte!"
"Nepoletí nikdo!" ozval se čísi hlas za jejich zády. Směrem od přídě k nim zvolna kráčel statný
muž se sekerou. Všichni muži zůstali překvapeně stát. Dlouhán, kapitán i jeho první důstojník. Stáli
tam jako sochy v půli cesty ke stroji, který je měl odnést z paluby potápějící se lodi.
"Co teď uděláte?" zeptal se kapitán dlouhána.
"Měli bychom s sebou hodit!" řekl první důstojník a pohlédl na svého nadřízeného. "Opravdu je
málo času!"
Muž se sekerou došel takřka až na dosah dlouhánova těla. Byl oblečen jako cestující i jako člen
posádky a to jej očividně mátlo. Nevěděl, je-li dlouhán pasažér nebo ne!
"Co se tam děje?" zavolal na ně muž od helikoptéry.
"Všechny vás zabiju!" řekl pomalu muž se sekerou a rozmáchl se. Kapitán uskočil a dal se do
běhu k čekající helikoptéře. Dlouhán v tu chvíli nevěděl, zda-li má pálit po něm, po jeho zástupci,
po vrtulníku, nebo po muži se sekerou, který mu byl nejblíže. Jeho nerozhodnost patrně zachránila
kapitánovi i jeho zástupci život. Dlouhán přišel o ruku dřív, než stačil vystřelit. Druhá rána dopadla
na jeho hlavu. Zemřel s překvapení v očích.
"Ty nepatříš k nim?" zeptal se jej muž se sekerou. "Ke komu tedy patříš? Ty nejsi námořník?"
Velitel lodi doběhl k vrtulníku s prvním důstojníkem právě včas. Šílený muž se rozběhl k nim.
Došlo mu, že zabil možná jediného přítele a spojence!
"Pojďte, kapitáne!" podal mu ruku velitel vrtulníku a pomohl mu nasednout do stroje.
James nasedl okamžitě za kapitánem. Pilot však stále čekal. Díval se na karikaturu
dospělého člověka. Nemohl od něj odtrhnout zrak. Přibližoval se k ním. houpavou chůzí. Usmíval
se, jeho úsměv byl však natolik zvláštní, až mu tuhla krev v žilách.
"Patří k vám?" zeptal se nejistě velitel stroje. "Počkejte na chvíli!" přikázal pilotovi a chtěl vyjít
ven. Kapitán jej však zadržel pohledem. Chvíli na sebe hleděli a bojovali se svými myšlenkami.
Zavrtěl hlavou a řekl: "Ten muž je blázen. Zranil tři mé muže a jednoho zabil, jeho tělo teď leží
kdesi dole na nižší palubě lodi. Nemůžeme jej vzít s sebou, všechny nás zabije! Nemá rád
uniformy..."
"Nerozumím...!" zamračil se záchranář.
Muž o němž vedli řeč zatím obešel roh zvýšené paluby a vystoupil po schodech na hřiště. Šel
vzpřímeně, nedbal na nebezpečně nízko se otáčející listy rotoru vrtulníku, které mu svištěly nad
hlavou a vířily mu vlasy. Usmíval se, stále se usmíval tím odzbrojujícím úsměvem. Měl výraz
dítěte, ďábelského dítěte.
Čekali. Pilot držel prsty na plynové páce. Ve stroji vládlo napjaté ticho. Muž se stéle přibližoval.
- 255 -
Antologie
Všimli si požární sekery, která se mu houpala v ruce. Už se jim zdálo, že se ji snaží odhodit, když se
s ní zahnal, jakoby ji chtěl hodit dovnitř stroje.
Sekeru zachytil list vrtule a odhodil ji daleko do moře. Muž upadl na záda. Snažil se vstát,
spaloval je svým žeravým pohledem a nedovolil, aby opustili palubu lodi. Albatros se divoce
zakýval na oceánské vlně. Stroj s sebou smýkl několik metrů ke komínu lodi. Zdálo se, že musí
narazit rotorem vrtule o jeho zadní stěnu.
"Nahoru!" přikázal velící důstojník a zabouchl dveře.
Stroj se opile zvedal nad palubu lodi. Zachytil jej poryv vichru a takřka s ním hodil na těleso
komína. Pilot měl plno práce, aby vyrovnal let a zamířil k pevnině. Šílený muž stále ležel na palubě
a smál se. Jeho ošklivý smích však odnášel divoký vítr kamsi do dálav.
Loď se zvolna vzdalovala. Viděli její hrdě zvednutou příď, vysoké bělostné paluby se žlutavým
komínem a zlatou linkou na úrovní člunové paluby. Její černočervený trup se dravě nořil do
tříštících vln, aby se znovu vynořil čekajíc na další vlnu. Vzdalovali se!
Silueta parníku se neúprosně vzdalovala. Ještě jednou se ohlédli. Spatřili onoho muže, jak se za
nimi dívá a ručkuje podél zábradlí člunové paluby. Tak se mu přece podařilo vstát na nohy.
Loď se právě naklonila na pravobok a nešťastný muž přepadl přes zábradlí do studených vln
Atlantiku. Ještě nyní viděli před sebou jeho tvář s nevinným úsměvem a očima šílence, který i po
své smrti spojil svůj život s kusem kovu, do něhož se po svém zamiloval. Překročili pomyslnou
čáru pobřeží. Hluboko pod břichem stroje se tříštily vlny o zubatá skaliska svádějícími nekonečný
boj s tímto vodním živlem. Loď zmizela. Vznášeli se nad pevnou zemí, třásli se spolu s letícím
strojem pod doteky nenechavého větru, avšak v myšlenkách byli ještě stále na Albatrosu.
"Trojka volá základnu, jak mě slyšíte, přepínám!"
"Základna trojce, příjem je čistý, nahlaste situaci!"
"Operace ukončena. Počet zachráněných: deset osob, už znáte přesný počet všech trosečníků a
ztráty na životech?"
"Základna, trojce! Všechny lodi i oba vrtulníky dorazily bez úhony k cíli. Sepisují se seznamy
všech osob, vedení společnosti by chtělo hovořit s kapitánem lodi. Máte jej na palubě?"
"Kapitán i všichni důstojníci jsou na palubě!" odpověděl pilot. "Předpokládaná doba přistání za
třicet minut, končím!"
"Základna rozumí, konec!" zachrčelo v přijímači a rozhovor utichl. Obloha se zatahovala
černými bachratými mračny. Vítr nabýval na intenzitě, což přidělávalo značné starosti pilotu
vrtulníku. Letěli nad terénem ve výši několika desítek metrů. Pod nimi se posouvala kopcovité
krajina pokryté nízkou trávou, shluky stromů a drobnými skalisky.
Moře zanechali kdesi za svými zády. Přestalo pro ně existovat, stejně jako jejich loď, které se
stala pouhou minulostí, špatným snem a noční můrou!
"Kdo byl ten muž?" vyzvídal velitel stroje. Tvář měl ještě teď bledou, bez krve. Nastalo tíživé
ticho. Nikdo nechtěl odpovědět na vyřčenou otázku. Neměli chuť na něj myslet, pro ně ztratil
jakýkoliv význam. Zhoupli se pod úderem vichru. Motory zahučely poněkud silněji a stroj opět
vystoupal na předepsanou letovou výšku.
"Muž beze jména!" odpověděl mu kapitán Albatrosa. "Naše malá noční můra...!"
"Rozumím!" přikývl tázající se muž a několikrát se zavrtěl v sedačce vedle pilota. Naklonil se k
němu a něco mu zakřičel do ucha.
Pilot přikývl a změnil kurz letu. Polovina nebe byla již fialově černá a v hustých oblacích
jiskřily elektrické výboje. Začal padat drobný déšť, zasypal je i okolní kraj a přidával jim práci.
Dívali se, jak jej stěrače odklízejí z předního skla a mlčeli. Vznášeli se v povětří jako albatros,
chyběla jim jen velká křídla, na kterých by mohli plachtit ve vzdušných proudech a kochat se
pohledem na nekonečnou hladinu oceánu.
- 256 -
Antologie
/EPILOG/
/část z výpovědi prvního důstojníka lodi Albatros/
"Nikdy mě nepřekvapil v mnoha mých životních situacích fakt, jak dokáže nebezpečí stmelit
postižené oběti, nebo v nich vyvolat ty nejzápornější lidské emoce. Viděl jsem lidské bytosti, které by
za druhé daly svůj život a také ty, které by na úkor záchrany zatratily všechny ostatní ve své
blízkosti. Tehdy na Albatrosu jsem dostal největší školu mého života! Nikdy dříve se mi nic
podobného nestalo! Bylo to, jakoby nás chtěl Bůh vyzkoušet, zda-li jsme ještě lidmi, nebo jsme se
stali obyčejnými bestiemi v lidské podobě! Albatros se v jisté podobě stal archou šílenosti a
beznaděje. To, že se potopil, nebylo dílem prozřetelnosti, ale lidských rukou. Důkazy zmizely spolu s
lodi! To je všechno, co jsem vám chtěl říci!"
/E-1/
/o dvanáct hodin později/
Kdesi na skalnatém pobřeží, v moři vln a vodní tříště, pod temnou oblohou a hustou sítí
padajícího deště se v temnotě objevil nejasný černý stín. Blížil se zvolna k příbojové čáře a na
okamžik zmizel v mlze drobných kapiček vody. Po několika minutách se z nejasných obrysů
vyklubala loď. Najela na mělčinu pod útesy a nechala se smáčet mořskou pěnou.
Bouře ještě neměla takovou sílu, aby ji strhla do hlubin. Nárazem se zastavily stroje lodi a
pojistné ventily pustili přebytečnou páru komínem do povětří. Zvuk parní píšťaly se smísil s
hukotem větru a vln. Její cesta byla u konce. Hrdá a nikým nepokořená loď došla svému odpočinku,
vydaná napospas moři, bezednému hrobu, na jehož okraji spočívala, byt jen na okamžik, aby se
rozloučila s tímto světem i mořem samotným, které ji se silou své lásky omývalo a toužilo po ní,
protože ještě neukojilo svou chtíč a nezaplavilo všechny její prostory.
Albatros. Loď snů. Bludný Holanďan, který navzdory pověsti dosáhl svého cíle a unikl kletbě
samotného Boha, aby alespoň na okamžik zachytil vůni věků a nekonečného a klidného spánku, kde
neřádí bouře, nedují vlny a nezáří paprsky slunce. Už jen několik hodin oddělovalo loď od temné
hlubiny, kde vše splývá v tichu, přerušovaném občasným voláním velryb a jiných mořských tvorů, a
stala se tak součástí podmořského světa...
/E-2/
/výňatek ze závěrečné zprávy vyšetřování ztroskotání osobní výletní lodi Albatros/
"Po mnoha dnech a týdnech šetření a shromažďování věcných důkazů došla vyšetřovací komise k
tomuto závěru:
a) příčinou potopení osobní lodi Albatros bylo poškození kotelen a strojovny následkem výbuchu v
kotelně číslo 2, kdy byl drasticky snížen výkon lodních motorů a došlo prakticky k úplné ztrátě
ovladatelnosti plavidla. Po explozi zatopila mořská voda úplně kotelnu číslo dvě a částečně
zatopila i kotelny jedna a tři. Následkem výbuchu vznikl i požár na palubě, který však neopustil
prostory kotelen. Loď samotná se potopila mnohem později vinou zaplavení strojovny a přilehlých
částí lodních prostor.
b) technický stav lodi byl shledán před incidentem za vyhovující a loď samotná byla plně schopná
plavby.
- 257 -
Antologie
c) co se týče záchranných prací posádky, nelze ji ani veliteli lodi nic vytknout, strojní i palubní
posádka udělala vše pro záchranu cestujících i lodi samotné.
d) možnost, že by byla loď poškozena úmyslně zůstává i nadále nejasná, avšak stále existují dohady
a spekulace, že k tomuto došlo lidským přičiněním za úmyslem poškodit majetek lodní společnosti.
Taktéž zůstává nejasná totožnost pachatele a motiv jeho činu, pokud šlo skutečně o zlý úmysl.
e) spojovat incident s pasažéry nebo členy posádky je v tuto chvíli bezpředmětné z důvodu
nedostatku důkazů. Nelze však plně vyloučit, že na palubě lodi existovala osoba, která měla
dominantní zájem na poškození nebo zničení plavidla.
f) co se týče doporučení k vyplacení pojistné události při které došlo ke ztrátě výše jmenované lodi,
nedošla komise k závěru, že by se tak stalo z materiálních důvodů a touze po finančním odškodnění
za ztrátovost provozování lodi, a tato částka může být vyplacena lodní společnosti.“
/Konec/
/Poznámka autora/
V první řadě bych chtěl zde říci, že nejsem námořník, lodní inženýr, nebo stavitel lodí a
nevyznám se v lodní konstrukci! Tento příběh je čistou fikcí! Je jen odpovědí na otázku, co by se
stalo, kdyby se stalo to a to. Nechci zde obhajovat svůj výtvor. Na světě se dějí mnohé podivné věci
a mnohé z nich jsou přímo neuvěřitelné, můžeme-li říci, absurdní!
Titanik byl nepotopitelný a přece šel ke dnů. Žádná loď není nepotopitelná a je velmi těžké říci,
co by se stalo s lodí, která má zatopené dvě kotelny ze tří a poruchu na pohonném zařízení
uprostřed bouře! Možná by se měla dávno rozlomit, nebo převrátit, pokud by se natočila bokem k
vlnám, které by byly dostatečně silné, aby ji potopily.
Často se stávají věci, které by se stávat neměly. Po První světové válce byli všichni lidé
přesvědčeni, že další válka nebude! Opak byl pravdou, přišla Druhá světová válka a vše se
opakovalo. Posádka Apolla 13 neměla podle všech očekávání přežít, a přece se celá vrátila ve
zdraví domů na Zemi! Stejně tak neměla nikdy vybuchnout Černobylská jaderná elektrárna! Stalo
se...
Jak se chovají lidé ve vypjatých situacích, když jsou ohroženy jejich životy? Krátce řečeno:
různě! Každý z nás reaguje jinak na hrozící nebezpečí. Celý příběh je literární fikcí a nic se v něm
nezakládá na pravdě! Jen lodě dál plují vstříc svému osudu navzdory bouřím a všudypřítomnému
nebezpečí! Lidé se nepřestanou plavit po oceánu, přestože už tolik lodí skončilo na jeho dně!
Každé zítra je velikým otazníkem. Budoucnost je nejistá, stejně tak jako otázka přežití a života
na Zemi jako takového! Kdo ví, co se stane příště! Spadne na Zemi kometa nebo meteorit? Bude
další celosvětový konflikt? Kdo ví? Doufejme, že všechny odpovědi na naše otázky zůstanou jen na
papíře jako výtvor jejich autorů a nic z toho se nestane skutečností! Protože jako lidé jsme velice
nestálí a nevyzpytatelní, ale takový je i sám život! Můžeme se jen dohadovat, co se stane a co ne...
- 258 -
Antologie
Ohnivé jazyky
Pavel Šimík
- 259 -
Antologie
/Prolog/
Jmenuji se Robert Smith a byl jsem druhým důstojníkem na motorové nákladní lodi Maria
Stella, která shořela za podivných okolností uprostřed Indického oceánu.
Ještě teď vidím před sebou tvář prvního důstojníka, Reache, který mi díky své duchapřítomnosti
daroval svůj samonafukovací krytý člun a tím mi zachránil život, zatím co on samotný zahynul
spolu s posádkou lodi v bouři na otevřených dřevěných člunech.
Z paměti mi nevymizí ani osobnost, bez které bych tuto plavbu nebyl uskutečnil, kapitána
Stelly, muže, kterého neustále trápilo revma, a protože až příliš miloval svou loď, zůstal ve službě a
zahynul spolu s ní. Nepřežil ji o více jak deset hodin. Tehdy stačilo jedno jediné slůvko a já bych
zůstal na pevnině. Bůh ví, proč se to všechno udalo právě tak, a proč se samotné události tak
zašmodrchaly.
"Jděte z mé lodi!" Jediná věta, která nebyla nikdy vyslovena! Vše by bylo jinak.
Neustále myslím na Jenny, kterou stále vroucně miluji, i když jsem od ní odešel. Nerozvedli
jsme se. Jenny nikdy neuvěřila, že jsem mrtev! Martinova slova, byl jejím bratrem, kolem ní
proletěla jako vítr, ona však věděla své! Nebýt Chrise, se kterým se seznámila po čas pátrání po mé
osobě, nikdy bych ji už neviděl! Vracím se zpět do Londýna. Jsem o něco moudřejší a taky zralejší
pro svůj další život.
Nechci tvrdit, že nade mnou stél Archanděl Gabriel s ohnivým mečem a hrozil mi, abych se
polepšil, jinak zemřu sám a opuštěn. Já však tvrdím, že kdyby mě Bůh nemiloval, nebylo by
Reache, a já bych teď ležel někde v hlubinách oceánu.
Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy temnotou a hustým černým kouřem prosvítaly plameny
požírající naši loď. Kdo byl žhářem? Jak můžu tvrdit, že byl požár založen úmyslně? Co všechno
věděla posádka lodi? Byl jim snad Evans, námořník jež záhadně zmizel na cestě mezi Londýnem a
Kapským Městem? Vím určitě, že nespadl do moře! Byl jim snad Georg, podivný podvodníček, o
kterém mi Chris vyprávěl, když se za mnou spolu s bratrem mé ženy Martinem vypravili? Je tu ještě
jedna osoba, která mi pomohla v mé životní pouti na okraji vodní propasti, Mike. Mika jsem do té
doby neznal, avšak pomohl mi víc než kdokoli jiný.
Co vezla Stella ve svých útrobách, to se už nikdo nikdy nedoví. Jen jedno vím určitě: už žádné
hořící pochodně uprostřed bouřícího oceánu! Přežil jsem svou smrt! Děkuji tímto i kapitánovi
válečné lodi Spojených států, jež se potloukala kolem. Dík jeho zvědavosti jsem nezemřel
vyčerpáním, v nevelkém, nafukovacím člunu, který mi poskytl veškeré pohodlí, jakého byl
schopen.
Nikdo by se nedozvěděl odkud jsem! Radiostanice Stelly byla vyřazena z činnosti ihned po
vypuknutí požáru a sám radista dlouho nevěděl, co se vůbec děje! A snad mi prominete tu
maličkost, že tento příběh, nevyprávím v první osobě, protože se nepovažuji za nejhlavnějšího
aktéra hry, jež si dokáže vymyslet snad jen sám život a lidská chamtivost za spolupráce
nevyčerpatelné zlomyslnosti osudu...
- 260 -
Antologie
/ČÁST PRVNÍ - Londýnské doky/
/I./
Bylo sychravé ráno. Zataženo. Nad řekou se vznášela našedlá mlha a celé okolí zabalila do
svého špinavého pláště. Tu a tam se ozvala siréna nějakého dýchavičného parníčku. Všude bylo
mokro, na řece i na pevnině. A k tomu všemu se z nevzhledných mračen spustil drobný déšť. Počasí
na draka.
Jakýsi muž se zvolna zastavil u mola číslo třináct. Ruce měl v kapsách svého námořnického
pláště. Na ramenou mu visel velký ranec. Od jednoho přístavního úředníka se dověděl, že sem včera
připlula jakási loď, která míří do Sydney. Z jistých důvodů se rozhodl, že ji použije ke své cestě za
novým životem.
Stál tam těsně u hrany mola a díval se na loď. Moc se mu nezamlouvala. Zdála se mu příliš
dlouhá, vysoká a bachratá. Stál několik metrů od přídě, ale na její jméno neviděl. První, co mu.
padlo do oka, byla zvláštní linie střední nástavby a rozmístění a všech zařízení na palubě.
Parník se houpal za skřípotu uvazovacích lan na drobných vlnkách Temže, kterou zvolna
rozdmýchával neposedný větřík. Okolo proplul remorkér. Doky byly prázdné. Žalostně prázdné.
Kde jsou ty časy, kdy byl tento přístav plný lodí všech druhů a národnosti.
Začal si ji podrobně prohlížet. Od přídě na záď. Pohledem přejel ostrou a pěkně tvarovanou
příď, kotevní navijáky, přední signální stěžeň, první nákladový jícen, veliký a neforemný stožár se
dvěma výložníky, druhý jícen a zastavil se na přední stěně nástavby. Byla nízká. Příliš malá na tak
velkou loď. Napočítal sotva tři podlaží, a na posledním byl přikrčený velitelský můstek se stěžněm
s anténami a radiolokátory.
Pak přišel na řadu komín. Velký a tlustý. Kolem něj byly rozestavěny vysoké větrací roury. Na
každé straně nástavby byly ukotveny dva velké záchranné čluny s nainstalovaným spouštěcím
zařízením. Za blokem nástavby spatřil další výložník s nákladovým jícnem. Byl třetí v pořadí. Vše
uzavírala malá nástavba a kulatá zad s vlajkovým stožárem.
Poodešel blíž k přídi, aby si přečetl jméno lodi. Na zrezivělé a vlnami poznamenané přídi stálo:
"Maria Stella". Spokojeně přikývl a zamířil ke středu lodi. Pohlédl nahoru. Jeho zrak se zastavil až
na pravém křídle můstku. Loď byla jako vymetená. Pokrčil rameny a vydal se po kývajícím se
lodním můstku na palubu.
/II./
Vše začalo asi před týdnem, kdy se vrátil domů z jedné ze svých cest. Bylo mu přes pětatřicet
let. Mohl být pyšný na svou pevnou a procvičenou postavu. Nekouřil. Nepil. Dokonce se ani
netahal s cizíma ženskýma, což se některým lidem v jeho okolí zdálo až příliš prudérní. Námořník a
nemá ženskou v každém přístavu? Byl prostě jednička. Ale jeho ženě se to nelíbilo. Od jisté doby se
ji všechno přestalo líbit. A jemu najednou připadlo, že si našla jiného.
Při poslední plavbě ztratil svou loď, byla prodána do šrotu, a on přišel o práci. Žádné volné
místo dle jeho profese a kvalifikace nebylo momentálně k mání. Šel to prostě ze žalu zapít, ale jeho
tělo nemělo vůbec pochopení pro těch pár piv a velkých panáků. A tak se stalo, že byl domů
přivezen jako žok mouky. Konečně tu byla i záminka k ranní hádce ze strany jeho ženy. Její muž se
vrátil po dlouhé době domů, ožralý, a bez peněz. Nebo spíše s malou výplatou podle jejího gusta.
Probudil se s hlavou jako střep. Nemohl vstát a bylo mu zle od žaludku. Před očima měl jen
bílou mlhu. Jeho paní mu z milosti uvařila silnou černou kávu a otevřela okno do pokoje, kde strávil
uplynulou noc. Venku bylo zamračeno. Meteorologové hlásili další pokles tlaku a časté přeháňky.
Jemu to však bylo úplně jedno. Ztěžka se dokymácel ke stolku a div nevylil tu životodárnou
- 261 -
Antologie
tekutinu, kterou pil plnými doušky. Opařil si rty i jazyk.
"Tak co pane Roberte Smithi? Vidím, že jste se pěkně zřídil, nemám pravdu?" vysmívala se mu
jeho štíhlá a urostlá blondýnka. V ruce držela sklenku a v ní bylo nepochybně brandy. Pila ho každé
ráno. Tázaný se na ní nejistě podíval. Tancovala mu před očima.
"Trošku jsem to přehnal," škytl. "Promiň!"
"Jsi jako prase. Celou noc jsem nemohla usnout, jak ses převaloval, chrápal a naříkal!"
"Všechno ti vysvětlím! Pak!" řekl ji a opatrné postavil prázdný hrnek na skleněnou desku stolu.
Cinklo to. Nervózně se usmál. "Vážně!"
"Opravdu?"
"Třesou se mi ruce!" pronesl zbytečně. "Neměl jsem tam s kamarády jít."
"A co jste oslavovali?" zeptala se ho se zájmem.
"Jsem bez práce, Jenny. Loď, na které jsem dělal šla do šrotu, a jiné místo pro mne nemají.
Myslím tím v hodnosti kapitána nebo palubního důstojníka. Prozatím!"
"Chudáčku!" politovala ho, ale vyznělo to dost ironicky.
"Děláš si ze mně srandu?" zamračil se. "Co jsem pro tebe byl po celý čas, kdy jsem dřel jako
kůň, aby jsi měla na žrádlo, hadry, činži a ty tvé výlety?"
"Přeháníš!" vyštěkla.
"Já hold neměl bohatého tatínka, jako ty." škytl.
"Mého otce nech na pokoji!" rozkřikla se.
"A nemám pravdu?" zeptal se. "Všechno máš od něho! Barák, auto, peníze v bance, práci, ale to
všechno ti ještě nestačilo. Nebyl jsem ti dost dobrej, viď? Jsi žádostivá žena a chlapa máš každou
chvíli na moři! Robertek na baterie ti už nestačil? Co tak mít pořádného chlapa, namísto toho
chudinky, který někde na moři polyká slanou vodu!"
"O čem to mluvíš?" zeptala se ho.
"O tom, jak ses tahala s kde kým. Jako hnusná a prašivá fena, která to už nemůže vydržet!"
chechtal se.
"A divíš se? Pořád jsi na moři!" obořila se na něj.
"Tohle není žádná výmluva, Jenny!" řekl ji do očí. Pomalu se postavil a kráčel k ní. Krok měl
toporný a oči se mu ještě leskly z alkoholového opojení. "Slíbila jsi mi před Bohem, že se mnou
budeš v dobrém i zlém do konce svého podělaného života!"
"Ne!" kroutila hlavou. "Nech mě na pokoji!"
"Cože? Ne?" zeptal se ji. "Ty ještě znáš to slovo NE?"
"Nech toho, nebo zavolám poldy!"
"Tu máš a zkus to!" hodil ji telefon, který po cestě sebral ze stolku. "No tak dělej!"
"Jsi opilý! Nech toho!" okřikla jej nejistě.
"Na co čekáš! Zavolej i svému povedenému tatínkovi, a řekni mu jaká jsi běhna! Dělej!" zařval
na ní. "Řekni mu, že jsi se v životě zase spletla a nevzala sis toho nadutého pracháče, nebo kolik jsi
těch partií vlastně měla?"
"Ne!" řekla tiše a zvedla těžkou mísu z olověného skla. Dopadla těsné vedle něj. Jen o kousek
minula jeho hlavu. Rukama si přejela po slzami smáčené tváři.
"Jen do toho," pobízel ji. "Pokračuj!"
"Vypadni! Tohle je můj byt, rozumíš?!" křičela. "Táhni odkud jsi přišel! Přišel jsi tu s holým
zadkem, tak vypadni!"
"A ty si myslíš, že tu s tebou zůstanu? Musel bych se hanbou propadnout do země. Teď už
konečně vím, co jsem si vzal!"
"Spakuj si své hadry a vypadni!" zakřičela hystericky. "Myslíš si, že nevím, žes měl kdejakou
couru?"
"Nevíš!" zabodl ji prst do prsou. "Já ne!"
- 262 -
Antologie
"Jasně!" řekla mu a hodila mu pod nohy jeho námořnický vak. Zvedl jej ze země. Chvíli stál
před svou ženou se zamračenou tváří. Pak zvedl volnou ruku a udeřil ji do tváře. Svezla se k zemi a
začala hystericky řvát.
"Máš štěstí, že si s tebou nechci špinit ruce! S rozvodem si nedělej starosti!" vyštěkl na ni.
Seděla schoulená na prahu dveří a hlasitě lkala. "S tebou jsem skončil."
Hned na to zmizel za dveřmi. Posbíral si své věci a třískl dveřmi. Pak bylo ticho. Odkudsi se
ozval zvuk padajících bot a ošacení. V kuchyni kapala voda do dřezu. Kdesi zazvonil zvonek.
Venku rachotila auta. Pršelo. Pořád padal ten protivný déšť. Ležela na podlaze a třásla se. Vždyť
takhle to vůbec nechtěla. Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!
/III./
"Je tu někdo?" zavolal, když se dostal na palubu. Opřel se o zábradlí a pohlédl dolů na pevnou
zem. Na to, že byla loď plně naložena, stál nejméně pět metrů nad zemí.
"Ahoj. Je tu někdo? Ozvěte se!" znovu zavolal. Jeho křik se odrazil od špinavé řeky s mastnými
oky, od šedých a zaprášených hangárů i červených cihel přístavních budov. Loď byla prázdná a
opuštěná jako dřív. Shodil si ze zad těžký vak a vydal se na obhlídku. Přece tu někdo musí být.
Právě se chystal vyjít po úzkých schodech do prvního patra nástavby, když tu jej zastavil čísi
hluboký hlas.
"Hej. Vy tam, co tu, kurva, děláte?"
"Vy jste kapitán?" zeptal se, protože muž, který se na něj díval z výše třetího poschodí neměl
žádný odznak hodnosti.
"I kdybych byl, pomohlo by vám to?"
"To nevím. Ale kapitánem nejste, že?"
"Tady žádnou práci nenajdete!" odbyl ho muž na křídle velitelského můstku.
"Ale já vím, že tu jedno místo je!"
"Kdo vám řekl tuhle pitomost?" divil se neznámý.
"Jeden přístavní úředník. Tak je nebo není?" naléhal dál Robert a zakláněl se, až ho bolel krk za
hlavou.
"Kam chcete plout?" ozvalo se znovu s nedozírné výše.
"Do Austrálie!"
"Kam?"
"Plujete přece do Sydney, ne?"
"Pojďte nahoru!" přikázal mu muž na můstku a zvědavě si Roberta prohlížel. Tomu netrvalo ani
pět minut a stál vedle muže, který na něj před chvíli zavolal.
"Do Sydney, říkáte!" pronesl zamyšleně zarostlý muž. Podrbal se v dlouhých a hustých černých
vlasech. "Opravdu chcete s námi plout? Proč neletíte letadlem? Nemáte dost peněz? Jste od fochu?
Proč právě do Austrálie?"
"Rodinné problémy! Na mou duši!" pousmál se Robert. "A peněz nemám taky nazbyt! Neletím
letadlem, protože nesnáším výšky!"
"A hloubek se nebojíte? Jak se jmenujete?"
"Robert Smith. Sloužil jsem na..." řekl mu.
"To mě nezajímá, to řekněte kapitánovi, až se vrátí. Hlídám to tu. Co mělo nohy, uteklo na
břeh."
"Vy jste první důstojník, viďte."
"Jak jste to uhodl, je to na mně tak vidět?" divil se muž.
"První palubní důstojník se většinou neholí!" zakřenil se Robert. "Kapitán chodí vyšňořený jako
páv. A..."
- 263 -
Antologie
"A druhý chlastá a s třetím není žádná řeč, že jo?" přerušil ho muž v hrubém vaťáku a podal mu
ruku. "Jste na podělaný špinavý obchodní nákladní lodi! Tahle rakev není loď pro zbohatlíky ani
nějaká fregata! Tady se ty parádičky nevedou! Jediné, co je důležité, je poctivá práce! A když ne..."
"V moří je místa dost!" zazubil se Robert. "Hodíte každého lenocha žralokům?"
"Prostrčíme ho pod lodník kýlem! Já jsem nějaký Reach, první důstojník Marie Stelly, obchodní
lodi jejího veličenstva. Ale jinak nic moc. Však brzo uvidíte! Vy jste byl kapitánem?"
"Ano, ale..."
"Taky jste moc fajnově oblečený," zasmál se Reach. "Druhý je. na břehu, v nemocnici, uchlastal
se k smrti!"
"Co?" zamračil se Robert.
"Asi před dvěma roky mu odešla žena. Od té doby nasává kde může." zamračil se první
důstojník. "Miloval ji! Moře je děsná mrcha! Vezme si všechno, život námořníka i jeho lásku! Je to
mrcha nenasytná!"
"Jasně!" řekl zamyšleně Robert a podíval se na řeku. Byla šedá a nedobrá stejně jako mlha i
vzduch kolem. Slunce se skrylo za hradbu ošklivých a neustále vodu cedících mračen.
"Jak vy to můžete chápat?" divil se Reach.
"Dneska jsem zažil něco podobného." řekl Robert pomalu. "Nebyl jsem ji dost dobrej. A přitom
věděla koho si bere a vůbec!"
"Víte co? Pojďte dovnitř. Ukážu vám velitelský můstek. Tady je děsná zima. Máte rád čaj s
rumem? Je dobrý na smutek a žal! Výborně!"
Reach pustil Roberta dovnitř a zavřel za sebou, dveře. Vítr, déšť, mlha, to všechno zůstalo za
zavřenými dveřmi vytápěného velitelského můstku. Rozhlédl se kolem sebe. První důstojník si ho
zvědavě prohlížel. Tiše se usmíval při pohledu na vetřelce, i když v hodnosti kapitána a to
momentálně bez práce.
"To každého hned pouštíte na můstek?" zeptal se Robert prvního důstojníka. "Nebojíte se, že
vám šlohnu tuhle loď a střelím ji do starého železa i s nákladem na palubě?"
"Zkuste to!" pokrčil Reach rameny.
Trvalo dobrých deset minut, než se Robert zastavil a pohlédl na Reache. Ten se jen zlehounka
opíral o dveře do mapovny a něco si broukal pod vousy.
"Něco se vám. tu nelíbí?" zeptal se Roberta. "Máme tu všechno, co je potřeba k navigaci i
vlastnímu řízení lodi. Dva radary, rychloměr, hloubkoměr, startování hlavního motoru se strojním
telegrafem, palubní telefon, vysílačku a spoustu dalších zbytečností. Tenhle krám byl před pár
měsíci v suchém, doku. Přestavili nám příď, vylepšili ovládání lodi, vyměnili záchranné zařízení,
prostě ji celou předělali."
"Bylo to k něčemu?" zeptal se ho Robert.
"Je to ještě horší." ušklíbl se. "Tuhle herku už nikdo nedá dohromady! Jak říkáte za pár let půjde
stejně do šrotu, jako my všichni. Stárneme! Uvidíte. Pokud se někde nepotopí, čekají ji ještě takové
dva tři roky, maximálně pět až deset let služby."
"A pak adié." zachmuřil se Robert.
"Řekněte mi... Co kdybychom si tykali?" zeptal se jej první důstojník. "Jak jsem řekl, na
parádičky si tu nepotrpíme!"
"Cože?"
"Nebudeme si vykat? Co říkáš? Nejsme přece žádní páni."
"Jasně. Čím to zapijeme?" souhlasil Robert.
"Mám tady akorát čaj a rum. Co si dáš?"
"Seštelujeme to dohromady a pak se uvidí!" pousmál se Robert. "Tak na co? Na nás! Na loď!"
"Na kapitána!" řekl mu první důstojníka a podal Robertovi hrnek s horkým čajem, do kterého
nalil pořádnou dávku rumu.
- 264 -
Antologie
"Proč ty už nejsi kapitánem?" zeptal se jej Reach. "Kvůli chlastu?"
"Chlastu? Ne!" zavrtěl Robert hlavou. "Loď, na které jsem sloužil, šla do starého železa. Byla to
už vlastně taky taková zrezivělá plechovka od sardinek. Nikdo ji nechtěl a tak ji společnost prodala
do šrotu. Její provozování už prý nebylo efektivní!"
"To znám!" zašklebil se Reach a jedním očkem, koukl po muži, který se zamyšleně drbal za
uchem. "Ty chceš dělat druhého důstojníka na naší lodi? Kapitán se posere smíchy!"
"Jasně," řekl Robert prostě. "Nehodí mě přes palubu?"
"Kapitán?" zamyslel se Reach. "Jak si to vůbec celé představuješ?"
"Poloviční úvazek. Prostě si odpracuju cestu do Sydney a pak se uvidí. Myslíš, že mě starej
vezme?"
"Určitě. Nechce se mu držet hlídky. Když už to neudělá z dobrého srdce, tak z lenosti určitě,"
usrkl Reach z hrnku horkou tekutinu a pokračoval. "Stejné si myslím, že tu dlouho nevydrží. Někde
chytil revma. Skřípe jako nepromazaná lodní hřídel."
"Kdy se vrátí?"
"Do dvou hodin. Šel si něco zařídit ohledně nákladu. Byl zamračený až hrůza. Vztekloun jeden.
Však uvidíš." řekl mu Reach.
"Vztekloun?" nechápal jej Robert. "V noci nemůže spát, přes den chodí jako mátoha. Pomalu
neví co dělá. Ale na pevninu se mu moc nechce?"
"Kromě téhle lodi nic jiného v životě nemá!" pokrčil první důstojník rameny. "Myslím si, že až
natáhne bačkory, nechá se pohřbít někde do moře! Do hrobu opravdového námořníka!"
"Říkal jsi něco o třetím, jaký je?"
"Kdyby nemusel, neřekl by ani slovo, jak je den dlouhej. Měl se narodit jako ryba. Ne že by byl
nenormální, nebo snad nějaký vyšinutý fanatik. Ani nevím, jaký vlastně je. Prostě je tichý, skromný
a nenápadný hoch." řekl mu Reach a poodešel k pravé straně můstku. "Když na to přijde, všichni na
palubě jsme pěkní blázni! Moře poznamená všechny, kteří se na něm plaví! Bez výjimky! Někdo jej
bude milovat a druhý zase nenávidět!"
Pohlédl ven. Chvíli se díval kolem. Očima hladil nábřeží, budovy, jeřáby i vzdálené obytné
čtvrti. Pak najednou Robertovi naznačil, aby přišel k němu.
"Chtěl jsi ho vidět." řekl. "Tamhle jde."
"Ten blonďák v sáčku?" divil se Robert.
"Jo. Asi tu někde bydlí. Měl bys ho vidět, když si jde někam vyrazit. Hotový gentleman."
"Jak se jmenuje?" vyzvídal dál Robert.
"Gregory?" váhal jeho společník. "Myslím, že jo. Je samotář."
"Gregory." řekl si Robert v duchu.
Muž na kterého se dívali šel zvolna k lodi. V ruce nesl aktovku. Tvář měl zakrytou velkým
černým deštníkem. Venku ještě pořád pršelo. Zmizel jim za hranou můstku. Na chvíli zaskřípal
tramp a pak bylo ticho.
"Jak to, že všichni odešli?" divil se Robert.
"To se někdy stává. Šli si něco nakoupit, nebo si jen povyrazit. Jestli víš, jak to myslím! Loď je
naložená a připravená k vyplutí, ale ten pravý čas ještě nenastal! Stroje ještě stojí, nemám představu
kde jsou všichni členové posádky včetně bocmana! Někdo by měl být také ještě ve strojovně!"
"Tak to je pěkný bordel!" souhlasil Robert. "Kdyby se tohle dělo na válečné lodi, šli by všichni
důstojníci i s kapitánem ke zdi!"
"Palte!" zazubil se Reach.
"Kdy budete zvedat kotvy?"
"Počítám, že tak do šesti večer. Za tmy bychom měli být v Lamanšském průlivu." "Proč tak
tajně?"'
"Sám nevím!" popotáhl Reach nosem."Čert ví. Tamhle jde starej. Uvidíš ho na vlastní oči. Vsaď
- 265 -
Antologie
se, že se staví na můstku."
"Nepoznal bych, že je kapitánem. Jde ale dost ztěžka." zamračil se Robert. "Vypadá spíš jako
nějaký bezdomovec!"
"Říkal jsem ti, že ho bolej klouby. Teď to bude záležet na tobě, rozuměls? Určitě se tě bude ptát,
co tu chceš. Musíš začít sám, kdyby šlo k nejhoršímu, pomůžu ti. Za chvilku tu bude."
"Ale nakonec nevypadá nejhůř! Myslím, že mi začíná přeskakovat! Uvažuju jako ženská! Jedné
se zbavíš a jsi v tom!"
"Každý osamocený muž je vlastně i osamocenou ženou! Na to, že je starej mládenec..." utrousil
Reach.
"Starý mládenec?" zeptal se jej Robert. "Neříkej mi, že každý, kdo má šarži, nemá ženskou!"
"Záleží na tom, kde jsi a kolik máš prýmek!" řekl mu první důstojník s vážnou tváří. "Co čekáš
od malého platu a téhle napůl shnilé rachotině? Jak říkám, jsme jen na malé nákladní lodi, nic víc!"
/IV./
V jedné z vyhlášených restaurací na Piccadilly seděli dva muži ve vybraných oblecích a popíjeli
kávu. Zabrali pro sebe stolek u okna, a tak se mohli po čas rozhovoru dívat na rušný pouliční shon.
"Hele Georgi, tohle nemůže vyjít," řekl náhle muž blíže u okna svému společníkovi. "Určitě jsi
se zbláznil!"
"Nech toho, Same. Jde o velký kšeft. Jsem v něm namočený až po uši. A jestli nevyjde, nebo
něco praskne a seberou nás chlupatí!"
"Co myslíš, že nám řeknou u Lloyda? Jsme jako párek malých a bídných podvodníčků! Jsme
jako dvě děti, které sedí u malého pískoviště a dívají se přes plot na veliké hřiště!"
"Same, poslouchej! Loď byla na půl roku v suchém doku. Je po generálce, tak žádný strach!
Všechno je podle předpisů a požadavků pojišťovny!"
"Kde ji prohlíželi?" zeptal se muž u okna a pohlédl ven. Nervózně s sebou poškubával. A ke
všemu se mu začal i třást hlas. Pohlédl na muže naproti stolku.
"Georgi, já do toho nejdu!" řekl a chystal se vstát. Vzal si svou aktovku, kterou postavil u nohy
stolu. "Fakt ne!"
"Jsi vážně srab!"' naštval se jeho společník. "Vyděláme na tom velký prachy. Sakra, čeho se tak
bojíš?"
"Já nevím, prostě s tím nechci nic mít!"
"Všechno je legální! Slyšíš mě, Hergott? Žádná levota!"
"O co vlastně jde, Georgi?"
"Dokud mi neřekneš ano, budu mlčet jako ryba." usmál se a pohlédl mu do jeho roztěkaných
očí.
"Ne!" zakroutil muž s kufříkem. "Klidně si o mně mysli, co chceš! Třeba že jsem zbabělec!"
"Rozmysli si to!" nabádal ho sedící muž. "Copak jim budeš pořád dělat poskoka? Pojišťovacího
agenta až do smrti?"
"Co když nás chytnou?"
"Proč? Jaký budou mít důvod?" rozhodil rukama muž za stolem tak, že málem převrátil vázu s
květinami. "No řekni?"
"Co chceš s tou lodí udělat?" zeptal se stojící muž třaslavým hlasem. "Víš kolik tam bude lidí?"
"Snížili stav posádky. Nic se nemůže stát!"
"Já nejsem vrah., Georgi." řekl. "Podvodník možná, ale vrah ne!"
"A kdo říkal, že budeme vraždit!" vybuchl muž na židli, musel se krotit, aby ho neslyšeli lidé
okolo. "Já ji přece nechci vyhodit do povětří!"
- 266 -
Antologie
/V./
"Co tu děláte?" vyštěkl muž s kapitánskou čepicí na hlavě. Díval se na Roberta a koulel očima.
Pak se z nenadání otočil na prvního důstojníka. "Reachi, co to má znamenat? Odkdy pouštíte cizí
lidi na palubu?"
"Já... Shání práci, pane!" řekl pomalu první důstojník.
"Cože? A on si myslí," ukázal prstem na Roberta, "že ji tu dostane? Vy jste stejného názoru,
první?"
"Řekli mi, že máte volné místo důstojníka, pane." přerušil je Robert. Pohlédl na kapitána a
pokračoval: "Váš druhý důstojník..."
"Kašlu na něj!" vykřikl kapitán. Opřel se o dveře můstku a zamračil se. "Co jste zač?"
"Robert Smith, pane."
"A dál!" vyštěkl.
"Momentálně jsem bez práce. Kdybych měl nějaký job, netrčel bych na téhle kocábce, pane!"
"Nebuďte drzý! Jakou máte hodnost? Předpokládám, že nejste žádná suchozemská krysa! A
zatím tu netrčíte, vždycky vás můžu vyhodit!" řekl mu kapitán rázným hlasem. "Jsem sice už starý,
ale ještě mi nekape na maják! Tak co?"
"Ne pane. Byl jsem kapitánem."
"Byl?" divil se muž, z něhož ještě stále kapala voda. Reach se díval na rostoucí louži pod
kapitánem a přemýšlel, kdo to bude uklízet. "Provedl jste něco?"
"Ne. Vzali mi loď, pane? Šla do šrotu."
"Jak dlouho jste ji velel?"
"Dva roky!" odpověděl Robert.
"Potkala vás nějaká nehoda?" vyptával se dál kapitán.
"Přestala být rentabilní. Byla očividně ztrátová, pro společnost, která ji provozovala."
"A co hodláte u nás dělat?" zeptal se kapitán, jako by nechápal vzniklou situaci. "Nejsem
senilní! Ptám se, protože nechápu vaše záměry! Nejsme autobus! Nevozíme cestující!"
"Chci vzít místo, které se uvolnilo."
"I přesto, že budete jen druhým důstojníkem?" divil se kapitán lodi a neustále pokukoval po
Reachovi.
"Máte ještě nějaké jiné problémy?" zeptal se znovu. "Jste trestně stíhán? Nechce vás zabásnou
policie?"
"Ne pane. Chci si odsloužit cestu do Austrálie." řekl mu Robert. "Jak už jsem řekl, nemám dost
peněz na letadlo, natož na osobní loď!"
"Takže jen na polovinu cesty, ano?" zamyslel se kapitán. "Rodinné důvody, říkáte? Pohádal jste
se? Se svou ženou?"
"Přesně tak, pane." pokrčil Robert rameny. "Chtěla mě zabít!"
"Zabít?" uchechtl se kapitán. "A čím? Proč jste to nakonec neohlásil?"
"Broušenou vázou! Těžkou! A oznamovat něco policii, to by nemělo žádný smysl!" řekl mu
Robert. "Má dobrého právníka!"
"Zabít vás?" zachmuřil se kapitán. "Proč vás rovnou neoškube? Vlastně jste říkal, že nemáte
žádné pořádné peníze! Chápu! Dobře! Co se zubíte, Reachi?"
"Nic pane!" řekl mu první důstojník. "Já jen tak!"
"Vy byste se nechal zabít od ženský?" podivil se velitel lodi. "Mám pravdu, Reachi."
"Ne, pane!" pokrčil první důstojník rameny. "Myslím, že ne, ale na druhé straně, nechat se kvůli
ní zavřít!"
"Máte na mysli sebeobranu, doufám!" zamračil se kapitán. "Kriste pane! Půjdeme ke mně, jak
že se jmenujete?"
- 267 -
Antologie
"Robert Smith, pane!" řekl mu.
"Budu vám říkat Roberte! Nebude vám to vadit?" zeptal se ho kapitán. "Proč se zase šklebíte
vy?"
"Koupil jsem ženě vibrátor! Robertka!" pokrčil Smith rameny. "Asi ji nestačil!"
"Patrně!" zašklebil se kapitán. "Možná ji často docházely baterie! Byla vaše žena hodně
náruživá? Víte co, nic mi neříkejte!"
"Tady máte, Reachi! Usušte to!" vydal ze sebe kapitán a shodil z ramen mokrý plášť. Podal ho
prvnímu důstojníkovi a odložil si také čepici. "Kšiltovku si nechám, první, co kdyby jste chtěl být
kapitánem?"
"Nebyl bych tak dobrý jako vy!" zavrčel první důstojník.
"Nekecejte, Reachi! Máte mě plné zuby!" řekl mu a mávl rukou. "Všichni mě tu máte plné
zuby! Nejsem blbem, mám oči a ještě mi to myslí!"
"A tohle mi usušte!" ukázal na kabát a pak se od Reache odvrátil. "A vy, Smithi, pojďte se
mnou. Uvidíme, co se dá dělat."
"Hady jsou mé papíry," podával mu Robert velkou obálku.
"Až v kajutě. Začínáte se mi líbit..." pousmál se kapitán. "Nechcete se upsat čertu? Co kdybych
vzal já práci druhého důstojníka a vy jste byl kapitánem téhle lodi? Začíná mě to otravovat! Co
Roberte?"
"Raději ne, pane!" řekl mu Smith po pravdě. "Už toho mám taky dost!"
"Já nejsem vaše stará!" řekl mu kapitán lodi. "Nevyjebu s vámi! Na to můžete vzít jed!"
"Díky pane!" řekl mu Smith. "Jak vám mám říkat?"
"Kapitáne, ne?" usmál se. "Jak mi, ksakru, chcete říkat?"
/VI./
Přestalo pršet. Jenny se natáhla pro budík. Bylo něco po dvanácté. Čtyři hodiny po Robertově,
odchodu. Sedla si na koberec a přitáhla k sobě telefon. Chvíli uvažovala, kam má zavolat. Pak
vytočila číslo jeho zaměstnavatele.
"Haló? Tady je Jenny Smithová, nebyl u vás náhodou můj muž?" zvolala ihned po klapnutí ve
sluchátku.
"Kdo volá, prosím?" ozval se strohý mužský hlas.
"Jenny, Jenifer Smithová. hledám svého manžela!"
"Moment, podívám se." nastala chvíle ticha. Pomalu vstala a se žuchnutím se usadila ve
hlubokém křesle. Ihned si vzpomněla, jak rád v něm Robert sedával.
"Haló, jste tam ještě?" ozvalo se.
"Ano!" chňapla po sluchátku.
"Bohužel, váš manžel u nás nepracuje."
"Prosím?" nechápala.
"Přišel o loď a společnost pro něj neměla vhodné místo."
"Ano, rozumím!" řekla tiše. "A prosím vás, nevěděla byste, kde bych ho měla hledat?"
"V tom vám nemohu pomoci. Mohl se nechat najmout na kteroukoliv loď v Británii, může být
ještě v Londýně. Opravdu není v mých silách o něm získat jakékoliv informace."
"Tak vám pěkně děkuju." řekla do sluchátka. "Na shledanou."
"Naschle, paní Smithová." spojení bylo přerušeno. Zavěsila. Dívala se na telefon. Ruce se ji
třásly. Nechtěly ji vůbec poslouchat. Byla v šoku. A už vůbec nevěděla co má dělat, a kde by mohla
svého muže najít.
"Jsi kurva! Víš to?" zeptala se. "A co když je kurva on?"
- 268 -
Antologie
/VII./
V době, kdy se Stella přiblížila k londýnským dokům a zakotvila u jednoho z mnoha
betonových mol, nesla na své palubě něco přes devět tisíc tun rozličného nákladu a třicet členů
posádky, která se skládala výjimečně z anglických /britských/ námořníků. I když došlo ke snížení
stavu posádky v důsledku zavedení nového zařízení na palubě lodi, našla by se mezi nimi více jak
polovina těch, kteří na ní sloužili už od doby, kdy její nový kýl sklouzl po skluzu do vod jedné z
francouzských loděnic. Po dostrojení putovala do vlastnictví rejdaře, který se zdržoval na půdě
Velké Británie.
Za svých deset let služby probrázdila hladiny všech moří i oceánu, i když nepatřila ani zdaleka
mezi zaoceánské obry, přepravila statisíce tun nákladu. Ve své třídě patřila spíše k dolní hranici
průměru nosnosti. Od své první plavby si ji posádka oblíbila, a až do nehody, kdy najela na skály a
mělčiny u Newfoundlandu, kde mířila do zálivu Sv. Vavřince a měla plout po stejnojmenné řece k
velkým jezerům.
Nedoplula. V mlze došlo k navigační chybě a loď skončila nosem na souši. Pak byla odtažena a
opravena. Původní majitel si ji ponechal, byla mu vyplacena pojistná částka za škody způsobené
střetem z pevninou a dál pokračovala ve službě i s původní posádkou, která měla až na několik
výjimek stále stejné složení. Po nedobrovolném najetí na mělčinu se však za špatných
povětrnostních podmínek začala stáčet doleva.
Pro své špatné plavební schopnosti za špatného počasí ztratila mnoho na své pověsti. Tehdy
přišly první velké přesuny ve stavu posádky. Parta se začala trhat a přicházely první konflikty.
Mnoho lidí odešlo. Zůstalo jen několik věrných harcovníků, kteří se nemínili rozloučit se svou lodí.
Pak přišla další generální prohlídka a Stella se přesunula do závěrečné doby své působnosti na
světových oceánech. Čekal ji stejný osud, jako mnoho jiných lodí, buď bude sešrotována, nebo
bude sloužit pobřežní /kabotážní/ plavbě!
Osud ji však připravil něco jiného...
/VIII./
"Tak a jsme tady!" vydechl nahlas Georg, když se zastavil se svým společníkem přede dveřmi
do jakési kanceláři v jednou zapomenutém domě, který ležel ve stejně zapomenuté čtvrti Londýna.
"Na místě?" nechápal Sam. "Říkal jsi přece, že..."
"Hele, klídek jo? Však se dočkáš. Tady nás nebude nikdo vyrušovat. Hlavně nezačni zmatkovat,
rozumíš? Jde o velký prachy. Dávej pozor, Same, a nezapomeň, co jsme si řekli!" upozornil jej jeho
parťák a otevřel dveře do kanceláře, ve které už dlouho nikdo nebyl.
"Tohle je pan Waterman!" ukázal Georg na muže u okna, který se díval na oprýskané činžáky
okolo budovy, v které se nyní nacházeli. Ale ten jako by jich nedbal. Stále se díval někam do
neurčitá.
Sam vstoupil dovnitř a zavřel dveře. Nejprve se nechápavě podíval na Georga a pak na muže u
okna ve slušivém a bezvadném obleku. V místnosti bylo ticho. Kdesi pod okny projelo nákladní
auto. Neznámý se otočil a pohlédl Samovi do očí.
"Tohle je ten nebojácný a spolehlivý muž, kterého jste mi doporučil?" zeptal se Georga.
"Vypadá spíš jako hromádka neštěstí!"
"Nedejte na první zdání, pane." pousmál se nervózně Georg.
"Já... Já..,"' soukal ze sebe Sam.
"Co?" zeptal se vysoký muž s černými vlasy, černýma očima i černou minulostí. "Co jste chtěl
říci, mladý muži?"
"Já..." podíval se na něj Sam. Muž povytáhl obočí. Stále čekal.
- 269 -
Antologie
"Georgi, nikoho lepšího jste nesehnal?" zeptal se zklamaně.
"Ale pane!" zachraňoval Georg situaci. "On jenom nemá rád cizí lidi!"
"Tak měl raději zůstat u maminky!" odsekl neznámý muž.
"Jestli jde o tu loď..." vysoukal ze sebe konečně Sam.
"A když ano?" přitakal muž.
" Georg říkal že..."
"Co vám říkal?" zeptal se.
"Máte prý nějaký výnosný kšeft..."
"Měl bych!" souhlasil. "Ale pro celé muže! Jak se vůbec jmenujete?"
"Sam. Prostě Sam," odpověděl.
"Rozumím," přikývl. "Prý pracujete u Lloyda?"
"Ano, pane."
"Hm!" zamyslel se. "Takže máte informace o všech lodích, které se u vás nechaly pojistit.
Respektive byly pojištěny, ano?"
"Dalo by se říct, pane."
"A kdybych se zeptal na jednu loď?"
"Kterou?"
"Georg vám neřekl její jméno?"
"Ne. Říkal něco jen o tom, že byla v opravě."
"Co vám říká, Same, jméno Maria Stella?"
/IX./
Kam patřil Sam? Byl opravdu takový měkota a budiž k čemu? Co vlastně dělal u Lloyda? Jakou
profesi vykonával u této velké pojišťovací společnosti, která se již zdaleka nespokojovala jen s
pojištěním plavidel všeho druhu? Proč se vůbec Sam s Georgem zapletl, když měl práci, kterou má
málokdo. Čím si ho omotal Georg kolem prstu a strhl jej k sobě do víru nekalých živlů?
Sam mohl být hrdý na to, že se stal jedním z mnoha pracovníků společnosti, která si zakládá na
tradici a dobré pověsti. Všechny své zaměstnance podrobuje při přijetí pečlivé kontrole, informuje
se o jejich bezúhonnosti, spolehlivosti a schopnosti dělat právě tu a tu práci. Dostal se tam snad
omylem?
Historie Lloydovy společnosti sahá až do 17. století, do doby, kdy se začalo stále více hledět na
náhradu škod při ztrátě plavidla a zboží na něm přepravovaném. Jistý Edward Lloyd využil díky své
podnikavosti skutečnost, že se v jeho podniku, jedné z vyhlášených kaváren, kde se setkávali
námořníci, kapitáni a rejdaři při tom, aby si předali zajímavé a důležité informace, k tomu, že se stal
prostředníkem při uzavírání obchodů a shromažďování informací pro své hosty.
Brzy se touto činností proslavil a po jeho smrti přicházeli další a další, kteří rozšiřovali a
budovali s narůstajícím časem společnost, jejíž počátek tkvěl v jedné z mnoha kaváren v Londýně.
Kdo byl tedy Sam? Byl jedním z tisícové, ba několika tisícové rodiny lidí, kteří se shlukli pod
záštitou této společnosti s jediným cílem: poskytovat pojištění, které je výhodné pro obě strany při
jakékoliv činnosti za tíhy rizika případné pojistné události a vyplacení žádané částky po pečlivém
prozkoumání všech hledisek a okolnosti, které se na ní podílely.
Proč si tedy Georg vybral právě Sama? Jenom proto, že měl jako mnoho dalších přístup k
informacím o všech lodích, které kdyby byly u Lloyda pojištěny? Kdo byl Georg? Vždyť význam
jeho osoby byl nicotný, byl jen pěšcem na šachovnici rozehrané partie. Pěšcem hledajícím
podobného člověka, aby se s nim spojil a pomohl mu dokončit to, co započal. Může však samotný
pěšec hrát tak náročnou partii, jaká byla rozehrána? Ne! V pozadí byly vysoké figury, o jejichž
existenci nemělo být nikomu známo. Pak bylo pěšců víc, než pravidla hry dovolují. A Sam, se
- 270 -
Antologie
nevědomky stal jedním z nich!
/X./
"Tak co první?" zeptal se kapitán Reache, když zasněně stál na hlavní palubě a díval se přes
příď lodi. "Jsme připraveni k vyplutí?"
"Cože?" nechápavě se otočil po hlase. "Promiňte, pane, neslyšel jsem vás!"
"Pro Krista! Ptám se, jestli jsme připraveni k vyplutí, Reachi!" zvýšil kapitán hlas. "Ano, nebo
ne?"
"Ach ano, pane. Nejsme!" řekl mu.
"Ne?"
"Ne, pane. Chybí nám ještě vrchní strojník. Higgins. Někde se zase fláká. Vždycky přijde jako
poslední. Ale vy jste říkal, že kotvy nezvedném dříve než po páté. Je to tak?"
"A kolik je hodin?" zeptal se ho.
"Čtyři pryč, pane!" odpověděl Reach chladným hlasem.
"Ale stroje ještě pořád stojí, první!"
"Ale já nejsem strojník, pane!" bránil se první důstojník.
"Budete té lásky a skočíte do strojovny, Reachi?" zeptal se ho kapitán a dodal: "Kdyby nebyl
Higgins tak dobrý, vyrazil bych ho už před lety!"
"V pořádku, pane. Už tam běžím!" řekl Reach otráveně a otočil se na podpatku.
"Reachi?" zavolal na něj kapitán, když už chtěl zmizet ve dveřích nástavby.
"Pane?" otočil se k němu.
"Neberete to jako urážku, že ne?"
"Ani v nejmenším, pane!" pousmál se chladně.
"To jsem rád." řekl a Reach zmizel v podpalubí.
"Mám bláznivou posádku!" řekl si kapitán pod vousy. Rukama zabubnoval do zábradlí a hlasitě
si oddechl. "Bláznivou posádku a ještě bláznivější loď! A náklad?"
/XI./
"Smím dál?" zeptal se Reach, když nakoukl do kajuty druhého důstojníka. "Doufám, že
neruším."
"Vůbec ne!" řekl Robert. "Fakt ne."
"Vidím, že se pomalu zabydluješ*" přimhouřil Reach oči. Robertův vak ležel na posteli,
vestavěná skříň vedle postele byla otevřená, ale všechny jeho věci byly rozházeny po posteli a
nevelkém stole se židlí. Snad jen knihovna naproti byla ušetřena nepořádku, který v kabině panoval.
"Takže se nemusím ptát, jestli jsi přijat?" lišácky se zašklebil a pohlédl na Roberta. "To je
poprvé, co kdy náš starej někoho najal na půl plavby. Každého před tebou bez milosti vyhodil."
"A co já s tím?" nechápal jej Robert. "Budu tu jen na dobré slovo!"
"Já jen, že se musí se starým něco dít, že by se ozvalo jeho dlouho potlačované svědomí?"
zamyslel se první důstojník.
"Kam tím míříš?" zeptal se jej Robert. "Proč se váš druhý důstojník uchlastal k smrti? Pokud je
to vůbec pravda? Co když jste ho hodili přes palubu?"
"Možná jsem tě neměl pouštět na palubu!" řekl mu první důstojník. "Teď jsi nejsem jistý, zda-li
jsem udělal dobře!"
"Hele, Reachi!" ukázal na něj Robert rukou. "Nějak ti pořád nerozumím. "
"Sakra Roberte, já mám takovej divnej pocit, že tohle je poslední plavba téhle lodi!" rozhodil
Reach rukama.
- 271 -
Antologie
"Poslední? Po generálce? Někdo ji chce prodat?" zakroutil Robert hlavou. "Nebo potopit?"
"Víš ty, co vůbec vezeme?" zeptal se ho tiše Reach.
"Jak to mám vědět , já se nikoho na mou duši na nic neptal!" řekl mu Robert. "Máme na palubě
atomovku?"
"Chci, aby jsi věděl, že se nemáš nikoho na nic ptát a dělat jen svou práci!"
"Poslouchej, Reachi..." zamračil se Robert na svého kolegu. "Co je to tu za levárnu?!"
"CHTĚL JSEM, abys to věděl, Roberte! Protože se mi to nelíbí. Nic víc, protože jsi se tu
nachomejt čistě náhodou, a už vůbec nevíš co se tu děje!"
"Pořád nevím, o co ti jde! Já si jen odpracuju cestu do Sydney, nic víc! Rozumíš?" zeptal se jej
Smith.
"Roberte, ty dobře víš, že jsem byl proto, aby tě starej přijal. Chci, abys všechno, všechno co tu
uvidíš, nechal pro sebe. Jenom pro sebe, slibuješ?"
"Slibuju, i když vůbec nevím proč!" nechápal Robert. "Budu mlčet jako hrob!"
"Neptej se, čím míň budeš vědět, tím lépe!"
"Víš co, Reachi! Běž do háje! Já si budu hledět svého, tak aby byl se mnou kapitán spokojen, a
abych mohl v Sydney vystoupit s čistým svědomím. Stačí?"
"Jasně!" pousmál se Reach. "A pospěš si, za půl hodiny máš být na můstku. Znáš své
povinnosti?"
"Do puntíku!" přikývl Robert a pokračoval ve své práci. Ale jen co Reach odešel, praštil se vším
na postel a zamyšleně zůstal stát těsně u okna. Díval se na příď lodi, na blok výložníků i
nákladových jícnů, kolem kterých se proháněla parta chlapů, a kývala se spolu s lodí, stejně tak, jak
se kolébal i celý svět okolo nich.
Co mu chtěl vlastně Reach říci?
O co tu, sakra, jde?
/XII./
"Je tam někde můj muž?" ptala se Jenny osoby na druhém konci linky. Tohle byl už její dvacátý
hovor. Rozhodla se, že musí něco udělat, pro sebe i pro Roberta. Obtelefonovala všechny známé,
všechny s kým přišel Robert do styku, dokonce i místa, kam by nikdy nechodil. Bezvýsledně.
"Tak vám děkuju!" řekla a zavěsila. Hodinové ručičky na budíku ukazovaly půl šesté. Jenny se
ještě pořád nehnula z onoho osudného pokoje. Kolem ní plynul ruch velkoměsta, halasili ostatní
nájemníci, kapala voda v kuchyni a tikal budík vedle ní na stole. Ale tohle všechno ji přestalo
zajímat. Chtěla vstát, ale neměla dost sil, aby se udržela na nohou. Cítila, že jej ztratí, že ji zmizí ze
života a ona zůstane sama, napospas sobě i vlastnímu svědomí.
Ztrácela naději, že jej ještě někdy spatří. Připadala si jako nějaká hrdinka z laciného románu.
Ptala se sama sebe, proč to vlastně udělala. Jaký měla důvod, aby jej vyštvala? Vždyť nikdo jiný,
kromě ní, nebyl vinen.
"Jsi děvka!" řekla si polohlasně. "Co jsem měla, sakra, dělat, když jsi tu celou dobu nebyl?
Hajzle!"
/XIII./
"Tak jsme domluveni, pane Watermane?" zeptal se ho vyčerpaný a umluvený Georg. Sam seděl
vedle něj a nevěděl, co si o tom všem má myslet. "Můžu brát tenhle obchod za uzavřený?"
"Samozřejmě. Ale pamatujte, jestli se něco nepovede, jestli celá akce skončí fiaskem, pak ode
mne nedostanete ani vindru. Ještě dnes se vracím domů. Všechno zůstává na vás dvou! A vy, Same,
nezapomeňte, že mi ručíte vlastní hlavou, aby byl náklad na správné lodi. Nesmí to být žádná jiná,
- 272 -
Antologie
než Maria Stella! A nechtějte, abych se skutečně rozzlobil."
"Spolehněte se, pane!" vykoktal ze sebe Sam. "Všechno zařídím. Ale jen nevím, jak..."
"Se společností, která má Stellu pronajatou jsem již jednal včera ráno, nenamítá nic, aby byl náš
obchod proveden. Takže se neuvidíme dřív, než za sedm měsíců! Na shledanou pánové!"
"Jseš normální trouba!" okřikl Georg Sama, když zůstali sami v prázdné kanceláři. Kdesi se
ozval zvuk startujícího automobilu.
"Já... Dělal jsem, co jsem mohl!" bránil se Sam.
"Jasně!" A málem jsi všechno zvoral!" pronesl Georg do ticha v místnosti. "Ale hlavně, že tu
loď máme!"
/XIV./
"Jsou všichni na palubě, Reachi?" zeptal se jej kapitán, když dorazil na můstek a celý udýchaný
se rozhlédl po mužích, kteří se na něj udiveně dívali.
"Slyšíte, první?"
"Ano, pane. Všichni jsou na palubě." pronesl Reach, stojíce těsně před kormidlem s
automatickým pilotem, za kterým se nervózně poškubával jakýsi námořník.
"Kdo je to?" ukázal kapitán na muže za kormidlem.
"Služba pane!" odvětil chladně Reach. Robert stál na dva kroky od kapitána, ale nezdálo se mu,
že by pil.
"Co si mne tak prohlížíte, druhý?" zeptal se jej.
"Čekám na rozkazy, pane. Nic víc."
"Vy si určitě myslíte, že jsem chlastal, viďte?" pousmál se chladně. "Jste na omylu. Trápí mě
klouby, a proto jsem hrozně zlý. Už jsme připraveni k plavbě, první?"
"Teď už ano, pane." vyštěkl Reach. Třetí důstojník se nezúčastněně opíral o zábradlí přední
stěny můstku. Díval se kamsi do dálek a ruce měl založené na prsou.
"Třetí!" vyštěkl velitel lodi.
"Ano, pane?" otočil se k němu znuděně třetí důstojník.
"Nemáte nic, co by jste mi řekl?"
"Ne, pane. Loď je po požární stránce zajištěna. Záchranné čluny jsou v pořádku, pevně
ukotvené, zakryté nepromokavou plachtou a zásoby v nich nechávám měnit každý třetí den."
"V pořádku. A co vy, druhý. Jak jste na tom vy?"
"Všechny mapy, jakož i generální mapa jsou v určené místnosti spolu s dalšími pomůckami a
příručkami. Můstek je uklizen a veškeré jeho vybavení je připraveno k plavbě!"
"Kde je Higgins?" zeptal se kapitán mimochodem.
"Už půl hodiny sedí dole ve strojovně a čeká na rozkazy." odpověděl Reach na dotaz kapitána.
"Stroje běžely celou hodinu a jsou v plné pohotovosti. "Náklad..."
"O ten se nestarejte! Celní a ostatní formality jsem už zařídil. Do deseti minut vyplouváme.
Povolení máme, první!" podíval se na Reache , který se na kapitána díval s otázkou v očích, "Za
chvíli tu budou remorkéry a odtáhnou nás od mola."
"Už jsou v dohledu," pronesl třetí důstojník svým melancholickým hlasem. Odkudsi se k lodi
přihnalo dvojí zatroubení.
"Delfín Jedna a Delfín Dvě volají kapitána!" ozvalo se v přijímači na můstku.
"Kapitán slyší!" zavrčel do přístroje a přepojil na příjem.
"Máte už připravené muže u lan?"
"Ano. Čekáme jen na vás?" řekl kapitán. "Až nás vytáhnete od mola a budeme v plavební dráze,
dáme vám vědět, abyste si mohli sbalit fidlátka!"
"Delfín Jedna a Dva rozumí!" ozvalo se v reproduktoru. "Doufám, že nebudete mít lano v
- 273 -
Antologie
lodním šroubu!"
"Reachi?" zeptal se kapitán svého prvního důstojníka. "Doufám, že jste nechal odvázat loď od
břehu! Molo je příliš těžké a objemné na to, aby nás remorkéry odtáhly i s ním!"
"Samozřejmě!" přikývl první důstojník. "Nebudeme si hrát na přetahování s pevninou!"
"Dobře!" řekl jim kapitán. "Tak jdeme na to, ať už jsme v kanálu!"
/XV./
Ručičky budíku ukazovaly půl sedmé. Venku se pomalu začalo stmívat, i když slunce ještě
nezapadlo. To všechno zavinilo špatné počasí se souvislými dešťovými mračny.
Jenny se zvedla z křesla a překročila práh místnosti. Telefon sletěl se zařinčením na zem.
Nejprve zašla do koupelny, aby se opláchla. Podívala se do zrcadla. Spatřila svou věčně krásnou
tvář. teď byla uslzená, podivné barvy s černými podkovami pod očima. Málem by se nepoznala.
Zamyšleně přešla do kuchyně. Rozhlédla se kolem, jako by zabloudila ve vlastním bytě.
Postavila vodu na kávu. Z kuchyňské linky vzala veliký hrnek a opatrně jej položila na stůl. Káva!
Začala otevírat jednu přihrádku za druhou, dokud ji nenašla. Konvice začala pískat. Vypnula plyn,
zalila kávu v hrnku a sedla si za stůl.
Dívala se na dveře do chodby a vůbec nic nechápala. Připadala si jako Alenka v Říši divů!
Ničemu nevěřila! Muže svého života vyhodila z bytu! Vlastně jej už dávno vypudila ze svého
srdce! Porušila svůj slib! Dokud vás smrt nerozdělí!
Smrt! Jenny se otřásla. Pohlédla na vypnutý plynový sporák a hluboce se zamyslela. Život je jen
sen? Bez Roberta ji najednou připadal tak prázdný. Život i byt, ve kterém nyní seděla! Nic nemělo
smysl!
/XVI./
Oba remorkéry už dávno odpluly. Zahoukali jim na pozdrav. Maria Stella zvolna podplula
Tower Bridge a zamířila k ústí Temže. Ramena mostu se za ní pomalu zavírala. Loď zvolna mizela
ve večerním šeru přesné tak, jak mizí racek nebo kormorán v blankytném nebi.
Stále rychleji a rychleji její příď rozrážela vlny, které ji přišly naproti. Všechny paluby byly jako
vymetené. Blížil se soumrak a s ním i noc. Rozsvítili poziční světla. Přituhlo. Na můstku stál jen
první důstojník a služba u kormidla. Stroje monotónně hučely a posouvaly loď stále vpřed. Zpěněné
vlna za lodí zvolna mizela a mísila se z ostatními vlnkami, které se stále zvětšovaly.
Slunce zapadlo. Tma přišla náhle a bez varování. Kolem desáté večer přišel na velitelský
můstek i Robert a po něm k nim nakoukl samotný velitel lodi, aby se ujistil, že je všechno v
pořádku. Kolem lodi zářila světla vzdálených plavidel, bojí i majáků. Den se chýlil ke konci. Po
půlnoci se již houpali ve vlnách Lamanšského průlivu. Uprostřed zrádných skalisek, mělčin,
ostatních lodí i všudypřítomné mlhy, kterou znásobovala černočerná tma. Mířili k jihozápadu, podél
břehů Velké Británie. Tak, jak jim to bylo určeno. Čas pomalu plynul a každým pootočením šroubu
se vzdalovali od pevné země. Až nakonec zůstaly i Britské ostrovy za kulatou lodní zádí a kolem
dokola nebylo nic, než širé moře, a vzdálená Evropa po jejich levici.
Stella se houpala na Atlantiku a mířila zvolna k jihu podél francouzského pobřeží, které bylo
daleko kdesi za horizontem.
Hra začala!
/XVII./
"Pane Smithi, mohl byste členům přítomné komise prozradit své jméno a funkci při poslední
- 274 -
Antologie
plavbě motorové lodi Maria Stella?"
"Jmenuji se Robert Smith, vykonával jsem funkci druhého důstojníka, pane předsedo."
"Jak se jmenovala vaše předešlá loď? A jakou funkci jste na ní vykonával?"
"Viking, pane. Velel jsem ji, dokud nebyla prodána do šrotu."
"Ehm. Jakým způsobem jste se dostal na palubu Marie Stelly?"
"Zmínil se o ní jeden přístavní úředník, když jsem mu řekl, že hledám místo na lodi, která se
namane, a která by mi vyhovovala!"
"Znamená to tedy, že jste měl již nějaké představy o svém budoucím působišti?"
"Naskytlo se mi místo druhého palubního důstojníka. Vzal jsem jej!"
"Měl jste snad i jiné záměry s cestou lodí do Austrálie?"
"Ano, pane. Rozhodl jsem se, že zůstanu na tomto kontinentě. Jak víte, Stella měla namířeno do
Sydney!"
"A co vaše profese? Nechtěl jste zůstat na moři?"
"Chtěl jsem si najít nějaké místo v přístavu, nebo při pobřežní plavbě."
"Co se týče vaší rodiny, máte tam své blízké? Myslím v Austrálii!"
"Ano, ale obávám se, že vaše otázky odbočily od vyznačeného tématu, a nemají nic společného s
tím, co se dělo na zmíněné lodi!"
"Pane Smithi, zajímají nás všechny okolnosti okolo ztroskotání Marie Stelly. Připouštím, že
jsem poněkud indiskrétní, ale není zbytí!"
"Chcete snad říci, pane předsedo, že jsem vinen ze ztráty lodi tím, že jsem ji úmyslně potopil?"
"V žádném případě, ale musíte pochopit, že jste jediným, kdo přežil katastrofu na Stelle. A
jedině vy nám můžete pomoci objasnit příčiny, jež vedly k jejímu potopení!"
"Děkuji, pane předsedo, že máme alespoň v jedné věci jasno!"
"Pane Smithi, my vás z ničeho neobviňujeme! Myslím, že i vy máte zájem na tom, aby se
objasnily všechny příčiny, které vedly k tak tragickému konci!"
"Zajisté, pane předsedo, ale musíte uznat, že jsem byl při celé události spíše jako divák, než
samotný aktér, celého dramatu. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách."
"Ano, pane Smithi, my si vašich slov i činů velice vážíme. Nebýt vás, zmizela by Stella beze
stopy, a stala by se dalším otazníkem v dějinách mořeplavby. Na to nesmíte zapomínat. Proto jste
pro nás tak důležitý..."
- 275 -
Antologie
/ČÁST DRUHÁ - Severní Atlantik/
/I./
"Haló, Martine, jsi tam?" zvolala Jenny do sluchátka v okamžiku, kdy někdo na druhé straně
linky zvedl telefon.
"Tady Susan Sherwoodova, kdo volá?" ozval se ženský hlas.
"Jenny, je tam někde můj bratr?"
"Moment..." chvíli bylo ticho, pak zaslechla její volání, jemný skřípot dveří a dětský pláč.
"Tady Martin. To jsi ty, Jenny?"
"Ano já," řekla tiše.
"Stalo se něco? Máš nějak divný hlas."
"Robert odešel. Vyhodila jsem hoj" pokračovala.
"Vyhodila? Přišel na to, co jsi prováděla za jeho zády?"
"Martine..." zaprosila. "Já, já ho chci najít!"
"Ale já nevím, jak bych ti mohl pomoci!" pronesl vážně.
"Prosím!" řekla do sluchátka se slzami v očích.
"Ale uvědomuješ si, že je to jenom tvoje vina?" zeptal se ji.
"Já vím," řekla. "Pomůžeš mi?"
"Jsem tvůj bratr, viď?" ozval se kapitulující hlas na druhé straně. "Co přesně po mně chceš,
Jenny?"
"Chci, abys mi ho pomohl najít!" opakovala.
"Víš alespoň, kam mohl jít?"
"Ne."
"Bože, Jenny. Mohl se klidně nechat najmout na nějakou loď, odjet bůhví kam. Uvědomuješ si
to?"
"Tak co mám dělat?" zeptala se. Slzy ji znovu tekly po tváři.
"Jenny, slyšíš mě?" dolehl k ní chlácholivý hlas.
"Jasně," popotáhla nosem jako malá holka.
"Zasloužila bys. Kolik je hodin?"
"Bude sedm ráno," podívala se na budík.
"Počítám, že jsi celou noc nespala?" říkal ji, a když slyšel, že mlčí, pokračoval: "Přestaň brečet,
takhle nic nespravíš. Já ti ještě zavolám. Poptám se známých a popřemýšlím o tom. Doufám, žes
neměla v úmyslu si něco udělat?"
"Ne. Já ho mám ráda!" rozbrečela se.
"Jenny! Zůstaň doma! Jedu za tebou, ano?"
"Fajn!" řekla a prohrábla si své dlouhé vlasy.
"Nikam nechoď!" upozornil ji Martin do telefonu a rychle zavěsil. Jenny položila telefon na
místo a sedla si do pohodlného křesla v obývacím pokoji. Myslela na Roberta. Myslela na to, co
všechno dělala, když byl na moři. Byla stále smutnější. Srdce ji pukalo žalem, ale ona si nemohla
nijak pomoci.
Myslela na to, proč si vlastně nepustila plyn.
/II./
"Roberte!" bouchl mu Reach do zad. "Je ti něco?"
"Ne. Nic mi není!" řekl mu a díval se na dlouhé a táhlé vlny Atlantského oceánu.
Loď se pohupovala v rytmu vln, najížděla na jejich hřebeny a pak se zase propadala dolů.
- 276 -
Antologie
Obloha byla zatažená nízkou oblačností, ale nepršelo. Stál na levé straně můstku, nedaleko dveří na
jeho levé křídlo. Houpal se spolu s palubou, dalekohledem si obhlédl horizont a pak jej nechal
klesnout na prsa.
"Mám takový divný pocit, Reachi," řekl mu. Na můstku bylo ticho. Kdesi vrněl gyrokompas , tu
a tam zapípaly obrazovky radiolokátorů, nebo zabzučel autopilot, který neustále hlídal kurs lodi, a v
momentě, kdy se z něj vychýlila, provedl okamžitě protiakci. O jeho neúnavném snažení svědčilo
neustálé jemné otáčení volantu kormidelního stroje.
"Něco jsi zvoral?" zeptal se ho Reach tiše. "Jestli je v tom tvá žena... Ženský jsou pěkný mrchy,
věř mi!"
"Určitě ne všechny, ale ta moje ano!" pokrčil Robert rameny a přešel ke stojanům s radary. Na
chvíli se sklonil a přitiskl se obličejem k okuláru přístroje. Nespatřil nic, co by stálo za to.
"Kolik je hodin?" zeptal se prvního palubního důstojníka, i když měl skoro před očima přesný
lodní chronometr.
"Budou čtyři," odpověděl mu Reach. "Jaká byla služba?"
"Nic zvláštního. Asi kolem druhé se na pravoboku objevila světla nějaké lodi. Jinak nic."
"Žádné změny počasí?"
"Ne!" zavrtěl Robert hlavou. "Přišel jsi mě vystřídat?"
"Jaký máme kurs?"
"Jihojihozápad, 185 stupňů. Proč neplujeme přes Středozemní moře a pak do Indického oceánu
skrze Suezský průplav? Bylo by to rychlejší?"
"Stavíme ještě v Kapském Městě. Starý ti nic neříkal?" divil se Reach. "Zatím jsme neopustili
evropské vody a tebe už zajímá další část naší plavby!"
"Co jsi mi chtěl tehdy v kabině říci, Reachi?"
"Pusť to z hlavy!" pokrčil první důstojník rameny. "Měl by ses jít vyspat!"
"Musím tu ještě chvíli zůstat!" řekl mu Robert. "Znáš přece předpisy! Dokud se tvé oči
nezvyknou na změnu viditelnosti, musím s tebou setrvat na můstku!"
"Bojíš se o svůj život?" zeptal se jej Reach. "Svůj nebo její?"
"Je pěkná mrcha, ale její!" souhlasil Robert.
Jen co zmizel, pohlédl Reach na palubní hodiny. Bylo něco po čtvrté. Jediným dlouhým
pohledem přelétl ranní oblohu a zeptal se sám sebe, kde že je to krásné a sluneční letní počasí. Ale
pak si uvědomil, že má slunce ještě času dost. Na krk si pověsil silný námořnický triedr a
zamyšleně se postavil u kormidla. Loď se dál monotónně kolébala na zvlněném oceánu. Nechala se
hladit neposedným větrem a uháněla za svým skrytým cílem.
/III./
Nebyly ještě ani čtyři hodiny, když se první strojník pomalu drápal po schůdkách do strojovny.
Přivítal ho obvyklý rachot vydávající lodní motor o síle dobrých sedm a půl tisíc kilowattů.
Bystrýma a neúprosnýma očima přejel všechna zařízení ještě než jeho nohy spočinuly na čisté
palubě strojovny. Zaposlouchal se. Ne. Nezdálo se mu, že by bylo něco v nepořádku.
Zůstal stát u žebříku, který vedl na kovové plošiny obepínající veškeré zařízení v rozlehlém,
čistém a bíle natřeném sále. Světlo jej pomalu oslepovalo. Díval se na blyštivé součásti hlavního
motoru, žlutočervené zábradlí, zelenou podlahu i černou a hnědou barvou pomalované nádrže s
mazacím olejem. Teprve teď si povšiml, že na něj někdo mává. Naznačil mu, aby šel za ním do
kukaně velínu, kde byla hladina hluku v únosných mezích a stávala se hotovým balzámem pro
jejich sluchové orgány.
"Něco se děje?" zeptal se umazaného strojníka, který si čistil ruce hadrem, špinavějším než on
sám.
- 277 -
Antologie
"Vypadá to, že se přehřívají ložiska hlavní hřídele!"
"Přehřívají?" divil se Higgins, Vždyť byla celá loď na půl roku v opravě. Prohlédli ji od kýlu až
po vrcholky antén, a žádnou její část nevynechali.
"Kde!" zeptal se.
"V tunelu. Asi uprostřed." vysmrkal se umazaný muž do šedého kapesníku. "Nedá se na ně
sáhnout?"
"Co se konkrétně ohřívá?" ptal se Higgins neúnavně. "Není hřídel nalomená? Žádné vady na
hřídeli?"
"Nezdá se!" zakroutil tázaný hlavou.
"Půjdeme se na to podívat!" vzal jej Higgins za rameno a oba vyšli do šíleného rachotu. "Máme
jen jednu hřídel! Jeden šroub, bez pohonu jsme nahraní!"
/IV./
Martin zazvonil právě ve chvíli, kdy Jenny vycházela z koupelny bledá jako smrt. Pomalu se
došourala ke dveřím a otevřela. Martin se na ni chvíli nechápavě díval. Znal ji vždycky jako milou,
svěží a usmívající se krásku, ale v okamžiku, kdy ji spatřil, vyrazila mu dech.
"Jenny!" vykřikl. Potácela se před ním, jako opilá. Chytil ji do náruče. Opatrně ji položil na
gauč v obývacím pokoji a přikryl ji dekou. Sedl si vedle ní. Dívala se na něj kalnýma očima s
černými pruhy okolo víček.
"Řekni mi, co vyvádíš?" zeptal se vyděšeně.
"Já..." vydala ze sebe.
"Doufám, že jsi se nechtěla otrávit?" podíval se ji ostře do očí. Zakroutila odmítavě hlavou.
"Tak co je? Jsi v tom? Čekáš dítě s někým jiným? Není Robertovo? Slyšíš? Ježíši Kriste!"
Martin vstal a několikrát se prošel po pokoji. Pak se zastavil a znovu se na ní soucitně podíval.
Ležela celé zvadlá na gauči a její vlasy byly divoce rozházeny po polštáři. Hned na první pohled
bylo jasné, že se vůbec nečesala.
"Pořád nevím, co ti je, a jak ti mám pomoct!"
"Martine..." zakňučela.
"Mám zavolat doktora?" zeptal se. Znovu zavrtěla hlavou.
"Víš co? Uvařím ti silný čaj a ty mi řekneš, co se děje. Ano? Myslím tím kromě toho, že ti
odešel manžel! Že jsi ho poslala do hajzlu i s celým svým prožitým životem!" dořekl a zmizel ve
dveřích. Z kuchyně se k ní donesl cinkající zvuk, pak dlouhé šumění vody a hlasité naříkání dvířek
od kuchyňské linky.
"Kde máš nějaký čaj?" ptal se Martin.
"Je mi zle, Martine!" zavolala na něj. "Dělá se mi zle ze sebe sama!"
"Už jsem tady!" vletěl do místnosti. "Musíš chvíli počkat, až se zavaří voda. Jenny, teď vážně!
Takhle jsi ještě nikdy nevyváděla. Ven s tím! Jestli mi teď všechno nevyklopíš, seberu se a odejdu
pryč! Nechám tě tu a už se nikdy nevrátím, na to můžeš vzít jed!"
"Martine!" zaprosila.
"Tak co se tu, kurva stalo?" rozčílil se a pohlédl tázavě na svou sestru. "Bereš drogy?"
/V./
"Higginsi? Co že tak časně?" divil se Reach, když mu, první strojní důstojník zavolal na můstek.
Reach stál s obličejem nalepeným na skle a díval se ven. Něco zahlédl ve vlnách a nebyl si jistý co.
Bravurně udržoval rovnováhu na neustále se kolébající palubě lodi, která se probíjela mírně
rozbouřeným oceánem.
- 278 -
Antologie
"A- sakra. Ložiska hlavní hřídele?" opakoval Higginsova slova. Kdesi zazněla mlhová siréna.
Venku byla ještě pořád tma. Za chvíli bude svítat, ale nemyslel, že by mělo světlo nějakou šanci.
Počítal s tím, že bude celý den pod mrakem.
"Zpomalit?" kroutil hlavou. "Jo... To budu muset vzbudit starého. Zavaří se? Snížit otáčky.
Rychlost? Nejmíň o pět uzlů? Jasně... Spolehněte se. Zařídím to. Naschle."
Zavěsil. Rychlým krokem přešel k obrazovkám radiolokátorů. Někde tu musí být loď! Na
zeleném stínítku našel jen malinkou tečku, pohybující se zvolna k pobřeží, proti směru jejich
plavby. Vzdálenost? V pořádku. Zůstal stát nad stojany a nevěděl, co dřív.
Lodní hřídel. V duchu si vybavil, jaké problémy může vyvolat její případné poškození, Stella se
stane neovladatelnou lodí bez pohonu, hříčkou vln! V nejlepším případě sníží rychlost plavby.
Soustředěným krokem přešel přes celou plochu můstku k přímé lince do kapitánovy kajuty.
Pohlédl na dveře do mapovny. Byly zavřené. Vzpomněl si, že ještě nezaznačil předpokládanou
polohu lodi. Starej zas bude řádit. Zvedl sluchátko a čekal, až se mu ozve kapitán. Z nízkým mračen
se spustil drobný déšť. Paluby byly v okamžiku mokré, déšť smáčel i ta místa, kam šedé a drzé vlny
Atlantiku nedosáhly svými hřebeny.
"Kapitáne!" zavolal do sluchátka. "Tady je Reach. Volal mi Higgins ze strojovny! Zdá se, že
máme problém!"
/VI./
Robert se převaloval a nemohl usnout. Cítil každý pohyb lodi. Ruce si dal pod hlavu a díval se
na bílý strop kabiny. Zaposlouchal se do svištivého jekotu větru, který se proháněl kolem nástavby a
sem tam zabloudil i pootevřeným oknem do jeho kajuty. Vůbec si nepovšiml, že se venku spustil
déšť. Nevadila mu ani malá louže pod oknem, jež stále doplňoval neúprosný vítr, drobné kapky
stékaly po kovové stěně pod oknem a smáčely podivně zbarvený koberec.
Vstal. Venku byla ještě stále šero, i když slunce už mělo dávno vyjít zpoza mořského horizontu.
Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé. Zamyšleně se postavil na podlahu a sledoval jednotlivé
náklony lodi. Něco se mu nezdálo. Ihned poznal, že Stella zpomalila. Její rychlost odhadl na devět
až deset uzlů, a stále klesala. Podíval se ven, na bouřlivé moře. Nacházeli se stále na úrovni
francouzského pobřeží.
Oblékl se. Jeho zrak zůstal na malou chvíli stát na telefonu, jehož linka vedla na velitelský
můstek. Otevřené okno! Zavřel jej a vyšel z kajuty. Za dvě minuty stál na můstku. Byl tam Reach,
který měl službu, kapitán, a dokonce i třetí důstojník.
"Co se děje?" zeptal se.
"Nikdo vás nevolal, druhý!" ozval se kapitán.
"Higgins hlásil poruchu na jednom ložisku lodní hřídele!" řekl mu Reach. "Vlastně měl na mysli
celou hřídel i se všemi ložisky až k ucpávce na zádi! Říkal, že to nebude nic vážného. Ale znám ho
už dost dlouho na to, abych si utvořil svůj názor! Budeme v pěkném srabu!"
"Jestli budem, kapitáne, snižovat rychlost lodi takovým tempem, do sedmi se nehneme z místa a
budem mít co dělat, abychom ji udrželi proti vlnami" utrousil Robert.
"Pane?" otočil se Reach na kapitána.
"Pokud to bude potřeba, budeme postupně snižovat rychlost, zůstaneme na šesti uzlech, to by
mělo stačit, aby Stella dostala rychlost potřebnou k udržení směru." řekl jim kapitán lodi. "Higgins
sliboval, že závadu odstraní!"
"To však budem stát, nebo se courat a co když se zhorší počasí, kapitáne?" promluvil třetí
důstojník, který až do této chvíle mlčel a pozoroval moře před lodí.
"Říkám, že tahle loď nezastaví až v Kapském městě." pronesl kapitán vážně. "Jedinou možností
je, že se obrátíme kýlem vzhůru a potopíme se na dno Atlantiku!"
- 279 -
Antologie
"I s poškozeným pohonným zařízením?" zeptal jej se Reach. "Jestli má Higgins pravdu, někdo
odflákl kontrolu mazacího zařízeni v tunelu lodní hřídele pod nákladovým prostorem číslo tři! Je
možné, že je v hajzlu i hřídel samotná! Jestli je někde zalomená, vytrhne postupem času upevnění
hlav ložisek a tahle loď zůstane bez pohonu!"
"Nemíním s vámi o této věci diskutovat!" řekl kapitán ostře a pohledem si přeměřil všechny
důstojníky. "Nezměníme kurs lodi, nepožádáme o pomoc, ba ani neohlásíme poruchu na plavidle. Je
to jasné!"
"Tohle je sebevražda, pane." podotkl znovu Reach.
"Ještě pořád plujeme, první! A ještě pořád tu velím já! Tahle loď dopluje na místo svého určení!
Za to vám ručím! Ještě slovo, první, a dám vám strhnout desetinu platu!" obořil se na něj kapitán.
"Nebo chcete přijít i o prémie?"
"Nejsme ve středověku, kapitáne," bránil se Reach.
"Dejte si pozor, první, nekažte si svou dobrou pověst!" varoval ho kapitán. "Jdu za Higginsem,
kdyby se zhoršilo počasí, nebo se stala jiné mimořádná událost, zavolejte mi!"
"Jdu se vyspat, pánové!" pronesl pomalu třetí důstojník s důrazem na každé slovo. "Nebuďte
mne dřív, než mi začne služba, ano Reachi?"
"Spolehni se!" ujistil ho první důstojník. "A kdybychom se náhodou potápěli...?"
"Mno..." zauvažoval Gregory. "Jak se tak dívám na to počasí, na to, jak jsme naložení, počítám,
že ani nebude kdy!"
"Máme něco vzkázat tvým bližním místo S. O. S.?" popíchl ho Reach, ještě než se za nim
zavřely dveře.
"Být váma, nespoléhal bych na to, že by se našemu telegrafistovi ještě podařilo něco vyslat do
éteru. Pozdravujte žraloky a chobotnice, pánové."
"Starý se zbláznil^" řekl Reach, když zůstali sami na můstku.
"Je to tak vážné?" zeptal se jej Robert.
"Z patnácti uzlů na šest, a ty se ptáš, jestli je to vážné?" děsil se Reach. "Doufejme, že se počasí
umoudří. Jinak se obrátíme břichem nahoru a úkazem světu náš holej a rezivěj zadek s vrtulí."
"Vidím, že oba překypujete humorem^" zakřenil se Robert. "S našim kapitánem a touhle lodí,"
dupl si Reach nohou do podlahy můstku. "Uvidíš, že se mu taky brzo naučíš. Žádný strach, brachu."
"Jak to, že si toho v doku nevšimli?"
"Čeho?" nechápal jej Reach. "Čeho si měli všimnout?"
"Vždyť se před plavbou zahřívaly motory, nebo ne?"
"Já nejsem strojník!" pokrčil Reach rameny. "Já jen řídím tuhle loď! Zajdi si za Higginsem! Ale
být tebou, počkám, až odtamtud vypadne starej!"
/VII./
"Jak to všechno začalo?" zeptal se ji Martin, když pomalu upíjela z velkého hrnku silný vroucí
čaj. "Co se s tebou tehdy stalo?"
"Já nevím, Martine!" řekla mu po pravdě. "Nikdy jsme se neshodli."
"V čem?" znovu se zeptal a pomalu něco vybaloval ze svého kufříku. Položil to na stůl a po
něčem se sháněl.
"Co hledáš?" špitla.
"Modem, kde ho máte?" zeptal se ji.
"V Robertově pracovně."
"Jasně," řekl a šel si pro něj.
"Na co ho potřebuješ?" zeptala se se zájmem.
"Mám s sebou počítač. Zkusím se někam napojit," říkal ji, když se vracel. "Kde tu máte
- 280 -
Antologie
zástrčku?"
"Vedle stolku!" ukázala na zdířku ve zdi.
"Fajn. Ještě jsi mi neřekla, Jenny, proč jsi mu to udělala."
"Proč to říkáš tak pitomě?" vybuchla.
"Jenny?" otočil se k ní. "Nemůžu ti pomoct, když mi nic neřekneš. Nechci, abys mi tu
popisovala detaily tvých nočních záletů. On o tom věděl, Jenny. Možná, že už od začátku!"
"Cože?" zajikla se. "Věděl?"
"Jo," řekl ji a zapojil notebook, který si přinesl. "Něco na ten způsob. Měl tě pořád rád."
"Ne!"
"Neklapalo vám to? Myslím v posteli."
"Připadáš mi jako nějaký přihřátý inspektor od mravnostní policie!" vykřikla Jenny. "Fakt jsi
hroznej hulvát!"
"Co bys udělala, kdyby se v přístavech tahal s kde kým?"
"Nevím...!" odsekla. "Tahal se s ženskýma?"
"To bys měla vědět ty! Nesvěřoval se ti? Vlastně se takové věci nikdy nikomu neříkají!"
"Takže on věděl, že mu zahýbám?" zeptala se svého bratra. "Najal si na mne soukromého
detektiva?"
"A on to trpělivě snášel, Jenny. Nedělal scény. Čekal, že toho necháš a ty?" řekl ji a vytáčel
Martin jakési číslo na telefonu. "Já vím, je to trapné!"
"Přestaň!" zarazila ho.
"Ale to je čistá pravda, Jenny. To nemůžeš popřít! Nebo v tom bylo i něco jiného?"
"Ne. Nevím... Bolí mě hlava! Rozumíš?"
"Můžu odejít, jestli chceš," navrhl ji.
"To ne!" zhrozila se z nebezpečí nové samoty. "Prosím tě, ne!"
"Pochop, že ti chci jen pomoct, nic jiného. Nezmínil se o nějakém novém místě?"
"Jak to víš?"
"Co?" zeptal se, jako by zapomněl, o čem před chvíli mluvil. "Co bych měl vědět?"
"O tom, že ho vyhodili!"
"Odešel sám, Jenny. Chtěl si najít jinou práci tady na břehu, aby jste na sebe měli víc času!
Chtěl být víc s tebou a vynahradit ti všechny ty dny samoty, kdy byl na moři!"
"Vážně?" nevěřila mu. "Je to pravda?"
"Je." řekl ji."Měl v plánu dělat něco jiného, něco, co by mu dovolovalo být více s tebou. Jak už
jsem řekl, byl ochoten se vzdát práce, která jej bavila! Pro tebe! Jasně, zní to příliš lacině a
melodramaticky!"
"Ale... On mi nic neřekl." opáčila.
"Mělo to být překvapení..." ozvalo se spolu s ťukáním do klávesnice. "Pro tebe, Jenny!"
"Takže jsem všechno zvorala?" zeptala se. "Fakt?"
"Na první pohled to tak vypadá!" souhlasil. "Ale jsme jen lidé, Jenny a nikdo není dokonalý!"
"Jasně! Takže měl pravdu! Jsem jen obyčejná běhna! Nadržená čubka, nic víc!" vybuchla.
"Myslíš si to i ty?"
"Důležitější je, co si o sobě myslíš ty sama!" pokrčil její bratr rameny. "Nic jiného není důležité!
Jen tvůj osobní názor na celou věc! Lituješ toho?"
"Odpustí mi někdy?"
"Budeš se ho muset zeptat!" řekl ji s vážnou tváří. "Já to nevím, Jenny. Nejsem kněz ani
pánbůh! Jsme jen lidé a lidé občas chybují!"
- 281 -
Antologie
/VIII./
Robert stál na pravém křídle můstku a nechával se smáčet deštěm. Na sobě měl těžký
nepromokavý plást s kapucí. Dalekohledem pozoroval obzor a nejbližší okolí lodi. Avšak nespatřil
nic, než rozdováděný oceán. Příď lodi se topila ve vodní tříšti, odtokové otvory byly neustále
zaplavované vodou. Dokonce i pata signálního stěžně se zakrytým "vraním košem" byla každou
chvíli pod zpěněnou záplavou.
Zkoumavým zrakem si prohlédl oba přední jícny nákladových prostor, které byly pečlivě
uzavřeny, překryty nepromokavými plachtami a zajištěny lany a železnými klíny. Ramena
výložníků pevně seděla ve svých držácích na jejich tenkých koncích, tak, aby se i přes zabrzděnou
hydrauliku nemohla odchýlit od osy plavidla.
Otočil se a pohlédl na záď přes velký komín a dva záchranné čluny na boku nástavby nad hlavní
palubou lodi. I zadní nákladový prostor byl řádně zajištěn. Na zádi se třepotala vlajka Britského
království, Spojeného království Velké Británie a za ní už byla jen zpěněná brázda, kterou
zanechával lodní šroub.
Vrátil se do vytápěné části můstku a pohlédl na obrazovky radiolokátorů. Pluli stále opuštění,
uprostřed nečasu a ojedinělých meteorologických zpráv. Myslel na svou ženu, na to, že se s ní mohl
udobřit. Tehdy při poslední hádce byl ještě pod vlivem alkoholu a její jednání vylučovalo
jakoukoliv dohodu.
Vždyť jej chtěla zabít, i když jen v afektu. Třeba chtěl v koutku své duše zabít i on ji. Raději
odešel a nechal ji v jejím domě samotnou. Nechal ji samou s jejím pocitem viny. Jsi děvka, řekl si v
duchu. Moře souhlasně zabouřilo o příď lodi, která se pravidelně zvedala a klesala podle rytmu vln,
jakoby se s nimi oceán po svém miloval. Objímal je i loď samotnou svou žádostivostí a žárlil na
všechny ostatní.
"Jsi jako ona!" řekl si Robert nahlas. "Jsi děvka! Nic jiného! Žárlivá a nenechavá děvka!"
/IX./
"Je to Sydney?" zeptal se Georg do telefonu. "Je tam kancelář pana Watermana?"
"Lituji, pane. Ale asi půjde o omyl. Znáte prosím alespoň jméno společnosti?"
"Ne. Ale..." bránil se.
"V tom případě vám nemohu pomoci!" ozval se hlas. "Na shledanou."
"Mějte se!" řekl a zavěsil.
"Co se děje?" pohlédl na něj Sam.
"Buď nás někdo podfoukl, nebo jsem blázen!" řekl pomalu zaskočený Georg. "Rozumíš tomu?"
"Čemu?" nechápal Sam.
"Volal jsem na všechny čísla, které mi dal, ale ani jedno nezabralo. Náš povedený Waterman se
zdejchnul i s penězi!"
"Tys říkal, že budeme v balíku!" opáčil Sam.
"Uvidíme! Něco musíme udělat!" řekl mu s plnými ústy.
V rukou držel hamburger od MacDonalda a hlasitě přitom mlaskal. Šťáva z housky mu kapala
na ruce a z nich padala na zem.
"Dej pozor, ať si neumažeš sako!" upozornil jej Sam.
"Musíme za ním," opakoval Georg znovu. "Do Sydney."
"Za ním?" zeptal se jej Sam. "Proč?"
"Protože nás podfoukl. Myslí si, že když je velká ryba, může na nás ostatní kašlat! Co by byl
bez nás? My jsme mu zajistili loď! Pojedeš do Austrálie! Přiletím za tebou později! Najdeme ho a
promluvíme si o výdělku!"
- 282 -
Antologie
"Co chceš dělat?" zeptal se jej Sam. "Vykašle se na nás! Nechá nás leda sejmout! Zabije nás,
Georgi, to nám nestojí za to! Mrtví si peníze neužijeme!"
"Zajistíme si letenky a nejbližším letadlem odletíš do Sydney! Já přiletím za den nebo dva!
Musím tu ještě něco zařídit! Pojistit se pro případ, že by se nás chtěl pan Waterman zbavit!" řekl
mu. "Slyšíš mě, Same? Poletíme si pro naše peníze!"
"Ty jsi se zbláznil?"
"Poslouchej!" okřikl ho Georg. "Buď nám dá peníze, nebo potopíme loď i s jeho nákladem!
Mám na palubě lodi své lidi! Nenecháme se podfouknout! Vybereme si nějaký levnější hotel!
Necháš mi vzkaz na mé jméno na letišti! Nikdo nebude vědět o co jde! Mé jméno nikomu nic
neřekne!"
"Ale jsou tam lidé!" řekl mu Sam. "Co posádka?"
"Opustí loď v záchranných člunech! Uvidíš, všechno klapne! Buď budeme mít peníze, nebo
nebude mít náš šéf svůj náklad!" zazubil se Georg. "Nejsme tak hloupí, jak si myslí!"
"Tohle nemůžeš udělat!"
"Můžu!" řekl mu Georg chladně. "Když vyjebal on s námi, tak můžu já s ním! Nic na světě mě
nezastaví!"
"Ty jsi blázen!" řekl mu Sam. "Víš to?"
/X./
Evans, námořník první třídy se celý zamračený den potloukal okolo jícnu nákladového prostoru
číslo tři. Starostlivě pozoroval vlnící se masu vod. Jeho zamyšlené oči spočinuly na obzoru, odkud
přicházely ony protivné vlny. Několikrát se byl podívat i do strojovny a sešel i na dno nákladového
prostoru číslo tři.
Nikdo mu nedal žádné instrukce. Nikdo jej nepostrádal. Nikdo se nezajímal, co že to tam tropí a
proč chodí sem a tam jako vzteklý pes. V bouři se toho na palubě moc dělat nedalo. Jedinou starostí
posádky po čas nečasu bylo, aby nikdo neskončil mimo palubu ve studených vlnách Atlantiku.
Naslouchal jekotu větru v lanoví a anténách rádio stožáru, šumění oceánu a nárazů zpěněných
vodních mas do trupu lodi. Pravidelně slyšel ještě jiný zvuk. Podivné chvění a naříkání ocelové
konstrukce. Zastavil se u nástavby a chytil se zábradlí. Loď se zvolna přehoupla přes další vodní
hřbet. Pátravě se rozhlédl kolem sebe.
Nad hlavou mu pleskala špatně upevněná plachta záchranného člunu číslo čtyři. Na chvíli
pozorně sledoval slepený kus dřeva na dvou spouštěcích nosnících. Znovu se pozorně zaposlouchal.
Odněkud se přineslo krátké vrznutí veřejí. Z dveří uprostřed zadní stěny nástavby na hlavni palubě
vykoukla čísi hlava.
"Tak co? Zase číháš na mořské víly?" uchechtl se muž ve dveřích. "Nebo tě snad poslala stará k
vodě? Máš ji tu dost!"
"Běž do háje!" okřikl ho a hodil po něm záchranným kruhem. Muž se ještě jednou zachechtal a
přibouchl před letícím kusem korkového kola, který s žuchnutím dopadl na zavřené dveře a odrazil
se zpět. Přistál nedaleko stěžně s výložníkem a zavřeným kontrolním poklopem. Sehnul se, aby jej
zvedl, a právě když se mu zdálo, že konečně přišel na to, odkud se ozývá ono vrzání. Přihnala se
další vlna a on skončil na levé straně paluby, jednou nohou v odtokovém žlabu.
Pomalu vstal a vydal se zpět. Kolo pověsil na určené místo a opatrně přistoupil k jednomu z
poklopů u nástavby. Rozhlédl se koleni sebe, jakoby se chtěl ujistit, zda jej někdo nesleduje a pak se
znovu sklonil nad kovovým plátem. Opatrně trhl s pákou uzávěru, ale ta držela jako přivařená. Trhl
silněji, kdesi něco zapraštělo. Málem skončil pod poklopem, když Stella najížděla na další vlnu.
Lehl si na zem a nakoukl do temného prostoru. Poprvé litoval, že se sebou nenosí baterku.
- 283 -
Antologie
/XI./
Stříbrošedý trup Jumbo jetu s emblémy Britských leteckých cest zvolna dosedl na betonovou
přistávací dráhu. Z pod kol letounu se vyřítily oblaka zvířeného prachu, částeček betonu a odírající
se gumy kol podvozku.
Georg si nervózně poposedl v anatomickém sedadle první třídy. Na chvíli se mu udělaly mžitky
před očima a žaludek cítil až v krku. Nerad cestoval lodí, letadlem či autobusem. Již od mládí
trpíval zvláštním druhem mořské nemoci. Dokonce i autem jezdíval jen tehdy, když musel. A proto
chodil nejraději pěšky.
"Je vám něco?" zeptala se ho ustaraně tlusté paní s až příliš napudrovanými tvářemi. Dívala se
na něj velkýma černýma očima. V ústech se ji pohyboval sem a tam už napůl rozpuštěný mentolový
bonbón. Dýchala na něj vůní máty, mentolu a kdoví čeho ještě.
"Ne. Díky," odmítl ji s chabým úsměvem. Tvář měl bílou jako křída a kolena se mu třásla
slabostí a rozechvěním. "Vážně nebudu, díky."
"Pomohlo by vám to, věřte mi," naléhala jeho společnice. "Proč jste tady? Letíte za obchodem?"
"Tak nějak!" přikývl nejistě. "Za penězi!"
"Sám?" vyzvídala.
"Ne, můj společník by tu už měl být, ale ještě jsem s ním nemluvil! Nevolal mi, takže doufám,
že mi někde nechal vzkaz! Na letišti nebo tak nějak!"
"To je mi líto! Nedáte si mentolku? Pomohla by vám! Taky trpím mořskou nemocí!" řekla mu.
"Opravdu nebudu," zakroutil hlavou a měl co dělat, aby si nepotřísnil košili žaludečními
šťávami. Rychle vytáhl igelitový pytlík z kapsy protějšího sedadla. Paní vedle se na chvíli odvrátila.
"Kdyby jste dal na moji radu..." říkala si na půl pro sebe a hlasitě zachřestila dalším kouskem
cukru v ústech.
Za dvacet minut už stál před letištní bodovou a čekal na taxi, které by ho zavezlo do nějakého
hotelu ve městě. Byl vlahý a teplý večer. Sluneční paprsky už jen zvolna osvětlovaly skleněné věže
města. Na nebi zaburácela Caravella a zmizela v přicházející noci.
Kde je Sam? ptal se v duchu. Proč mi nenechal vzkaz?
Za slabou hodinku stál nad vanou až po okraj napuštěnou a díval se na své zbídačené tělo. Ale
stálo to za to, ne? ptal se sám sebe s vidinou brzkého zbohatnutí. Na okamžik se zamyslel a v duchu
si vybavil pana Watermana, svého společníka a Stellu, pohupující se na rozbouřeném moři. Usmál
se a nechal své tělo spočinout ve vaně plné vody.
Nechával se unášet příjemnou lázní a snažil se na nic nemyslet. Přesto se mu to nedařilo. Byl
nervózní. Pořád se mu vybavovala obrovská hromada peněz. Tisíce, sta tisíce, milióny! Při tom
pomyšlení se až pousmál. Nakonec to nevydržel a rozchechtal se na celé kolo. Jeho smích se
odrážel od bleděmodrých kachliček koupelny a mizel kdesi v otevřených dveřích do ložnice. Smál
se dlouho a vydatně, div se neutopil.
Sam se mu vytratil z jeho mysli. Celý svět se scvrkl do prostoru koupelny. Nebylo nic, než vana,
pocit falešného vítězství a vidina brzkého zbohatnutí. Sam měl pravdu. Jejich dočasný šéf byl
velkou rybou. Oni byli jen malými mřenkami. Nebyli ničím! Jen muži beze jména! Byli
postradatelní!
A právě v tom okamžiku úplně zapomněl na nemoc, která ho sem provázela už od chvíle, co
opustil půdu Velké Británie. A už vůbec netušil, že ho najdou ráno ve vaně tak, jak ho Bůh stvořil,
ale již utopeného a bez života. Byl si příliš jistý sám sebou a netušil, že jej pořád někdo sledoval!
Byl pod dohledem celou cestu z Británie do Austrálie! Sledovali jej na cestě z letiště do hotelu,
který si náhodně vybral. Zjistili si, ve kterém je pokoji a utopili jej ve vaně, kterou si sám napustil.
Sam byl nezvěstný a Georg se zabil sám svou vlastní neopatrností.
- 284 -
Antologie
/XII./
"Smím dál?" zeptal se Reach, když vstoupil po zaklepání do prostorné kapitánovy kajuty, který
právě seděl za stolem a zamyšleně pozoroval moře za oknem.
"Co?" otočil se za vetřelcem.
"Dobrý den, pane! Přišel jsem se zeptat, jak to bude s přeplutím rovníku. Jestli budem chystat
zase to divadélko, jako obvykle."
"Samozřejmě!" přikývl. "Mám dojem, že mi mužstvo umírá nudou. Nebo se snad mýlím,
první?"
"Ne, pane. Filmy jsou už okoukané, jiné nemáme a knihy nikoho nezajímají. Snad jen..."
"To je všechno, co mi chcete říct, Reachi?" přerušil ho kapitán a nervózně zaklepal tužkou do
těžké desky mahagonového stolu. "Bocman..."
"Co je s bocmanem?" zeptal se jej kapitán.
"Dneska mi po skončení služby říkal, že se ztratil Evans, pane."
"Kdo?"
"Evans. Námořník první třídy. Hledali jsme ho po celé lodi. Zmizel beze stopy."
"Sakra, kde se ten chlap zase flákal?" rozčílil se velitel lodi až mu zbrunátněly tváře. "Hledali
jste pořádně?"
"Samozřejmě, pane."
"Tak se do toho dejte ještě jednou!"
"Ale... !"
"Žádné ale! Jakou máme rychlost, první?!"
"Přibližně deset uzlů, pane."
"Kdy a kdo ho viděl naposled?"
"Tuším Bob, pane. Bylo to něco kolem sedmé večer. Prý se toulal kolem trojky, pane. Bob si z
něj dělal srandu a tak po něm hodil záchranným kruhem. Od té doby ho už nikdo neviděl."
"Co dělal na palubě v sedm hodin večer, první? Službu neměl, viďte?"
"Ne, pane. Jestli..."
"Vím na co myslíte! Jestli ho spláchla vlna, tak už bude dávno v Pánu. Zatracený chlap!"
/XIII./
"Pane Smithi, řekl vám kapitán, jaký náklad měla Stella na palubě? Mohl by jste prosím
specifikovat, čím byla loď naložena, jaké bylo rozmístění nákladu a kolik tun ho bylo v prostorách
lodi?"
"Kapitán mi po celý čas plavby neukázal žádné doklady týkající se nákladu, i když jsem měl na
to právo. Věřil jsem mu. O rozmístění a množství nákladu jsem neměl ani ponětí!"
"Vy opravdu nevíte, co Stella vezla při své poslední plavbě?"
"Opakuji pane, že ne. Nebylo mou povinností se starat o náklad na palubě. Za kargo odpovídal
velitel lodi a jeho zástupce!"
"Nebylo vám divné, že jste nebyl po celé dny plavby obeznámen s tím, co se nacházelo v
útrobách lodi?"
"Ne, pane. Opakuji, nezajímalo mne, co loď vezla. Chtěl jsem si odpracovat cestu do Sydney.
Mou starostí bylo řízení lodi, nic víc!"
"Ještě jedna otázka. Všiml jste si, jestli byla loď přetížena?"
"Ne. Nezdálo se mi, že by se pohybovala nějak neobyčejně."
"Chcete tím říci, že byla loď samotná naložena podle předpisů?"
"Co tím myslíte, pane předsedo?"
- 285 -
Antologie
"Co když bylo na palubě i něco jiného? Náklad, který nebyl popsán v dokumentech? Co když byl
uvedený náklad jen zástěrkou pro něco jiného?"
"Nerozumím vám!"
"Neřekl vám někdo z posádky, že by byly na palubě lodi nebezpečné látky? Zakázané chemické
nebo radioaktivní látky? Nebyl vám znám fakt, že by Stella vezla kontraband?"
"Ne, pane předsedo, nikdo mi o ničem neřekl!"
"Neměl jste sebemenší tušení?"
"Ne, pane předsedo, nevím o čem mluvíte!"
- 286 -
Antologie
/ČÁST TŘETÍ - Na rovníku/
/I./
Robert se podíval na hodiny. Bylo něco po půl druhé palubního času. Pokrčil rameny a očima
proběhl obzorem rozprostírajícím se na hranici blyštivého moře a blankytného nebe. Na obloze
nebyl ani mráček. Vítr foukal a jeho dech byl tak slabý, že by stačil sotva načechrat peří mořským
ptákům. Stella se zvolna pohupovala na líných vlnách Atlantiku. Její motory, jejichž stáří se blížilo
k hranici životnosti, ji neúnavně sunuly vpřed rychlostí deseti uzlů.
Přešel až k zábradlí u velkých oken velitelského můstku a pozdvihl k očím námořní triedr.
Nespatřil jedinou loď, jediného ptáka, natož nějakého obyvatele mořských hlubin. Připadalo mu,
jakoby si dali všichni dvacet a jen on sám tu musí stát na houpající se palubě a držet službu. Usmál
se. Odložil dalekohled na určené místo a poodešel ke kormidlu. Takřka se neotáčelo. Ručička
gyrokompasu se se železnou jistotou držela sto třicátého pátého stupně, a jen sotva znatelné chvění
dávalo najevo, že tam není přibitá.
Robert měl sto chutí vypnout autopilota a vzít do rukou malý volant kormidelního stroje. Avšak
dobře věděl, že to nemůže udělat. Prostor před lodí byl čistý, nehrozilo jim žádné nebezpečí a tak
jen důvěřivě mrkl na zelenou kontrolku hlídače kursu a odkráčel k nástěnce. Se zájmem si prohlížel
kus polystyrénu v dřevěném rámu. Hned v levém rohu našel malou kartu s udaným kursem.
Pozorně se zadíval na naškrábané číslice a písmena. Reach! Určitě to byl on. Zase ty jeho povedené
vtípky. Očima zůstal stát na rozpisu služeb. Stálo tam:
O - 4 h. Robert
4 - 8 h. Reach
8 - 12 h. Gregory
12 - 16 h. Robert
16 - 20 h. Reach
20 - 24 h. Gregory
Chvíli nevěřícně hleděl na tu slátaninu a nevěřícně kroutil hlavou. Přemýšlel, kde se Reach učil
ve škole a jestli nepropadal.
/II./
Sam si koupil ve stánku ranní výtisk Time'sů a jako každý den si je prohlížel od sportovních
článků, když tu zůstal stát jako opařený. Úplně dole spatřil malý sloupek a nebýt nadpisu, nevšiml
si ho. Stálo v něm:
SYDNEY: DALŠÍ MRTVOLA VE VANĚ
Včera ráno byl v jednom pokoji blíže nejmenovaného hotelu objevena mrtvola utopeného muže
středních let. Na těle neměl žádné stopy násilí nebo zápasu, polici usilovně pátrá po dokladech
jeho totožnosti! V pokoji byl nalezen jen kousek zpáteční letenky do Londýna a nic nenasvědčuje
tomu, že byla obětí britské národnosti. Pátrání nadále pokračuje, avšak místní orgány docházejí k
názoru, že jeho výsledky nebudou příliš uspokojivé. U oběti byl nalezen jen řetízek se znakem
kozoroha a monogramem G.S. Letenka zněla na jméno Georg S? Jméno tohoto hosta nebylo
uvedeno v návštěvní knize a tudíž se naskýtá otázka...
- 287 -
Antologie
Sam se díval se na natištěná slova a snažil se rozpomenout, zda-li Georg nosil nějaký přívěšek.
Ptal se sám sebe, proč by se měl jeho komplic právě utopit v napuštěné vaně v jednom z mnoha
desítek hotelů ve městě, proč dávají do tisku tak bezvýznamnou smrt, když denně ve světě umírá
tisícovka lidí. Zakroutil hlavou. To nemůže být Georg. Vyloučeno. Myslel na něj, na Stellu, která se
tou dobou prohání kdesi u rovníku podél pobřeží Afriky. Stál na chodníku poblíž sloupu pouličního
osvětlení a ptal se, kdo by měl zájem o nějakého Londýnského podvodníčka.
Georg měl pravdu. Sam byl zbabělec. Imitoval svůj odlet do Sydney. Namísto toho, aby
odcestoval do Austrálie, odjel nenápadně z Londýna. Nechal v tom Georga samotného! Neměl chuť
se dát zabít pro peníze, které vlastně ještě ani neviděl a nikdo mu nezaručil, že je někdy uvidí.
Věděl, že pokud jej budou chtít potencionální vrazi najít, naleznou jej a zabijí! O tom nebylo
pochyb!
Myslel na to, zda-li Georg uskutečnil svou výhrůžku, a zda-li Waterman dostane svůj náklad. V
opačném případě bude Sam další osobou na seznamu. Tušil to. Tušil to i onen lepkavý strach, který
se přikrádal odněkud z temnoty a děsil jej svou přítomností.
Dopluje Stella do cílového přístavu? Pokud ano, co se stane pak? Pokud ne, co bude dál? Kdo
zemře a kdo bude žít? Na žádnou z těchto otázek neměl Sam uspokojivou odpověď. Jedno bylo
jisté, jeho život se změnil a již nic nebude jako dřív! Georg byl mrtev! Někdo jej zabil a Sam
nevěděl, zda-li mluvil či nikoliv.
Pocit bezpečí byl pro Sama jedinou prioritou!
/III./
"Uvidíš, že bude všechno v pořádku!" chlácholil Martin svou sestru, která vypadala, jako by
zestárla o deset let. Chabě se usmála a automaticky, nabírala z poháru zmrzlinu s ananasem,
čokoládou, koňakem.
Seděli v jedné zapomenuté kavárně a cukrárně zároveň, kdesi na předměstí Londýna, směrem
na Southend. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Venku na ulici stál Martinův sporťák s kanárkově
žlutou barvou.
"Nesmíš si to tak brát, Jenny!"
"Já vím."
"Poptal jsem se známých u přístavní správy, jeden úředník prý spatřil Roberta, ptal se na loď do
Austrálie, ale nebyl si jist, jestli to byl on. Říkal, že má špatnou paměť na lidi. Sakra, Jenny!" chytil
ji za ruku, kterou měla položenou volně na stole. "Proč máš najednou takové výčitky svědomí? Proč
až teď? Proč jsi je neměla dřív? Jsme na dobré stopě! Najdeme tu loď a taky tvého muže!"
"Jsem pitomá a hloupá husa..."
"Přestaň!" zamračil se. "Nech toho, nebo se na tebe vykašlu! Copak jsi nějaká hysterická nána?"
"Jsem!" řekla.
"Odkdy?" zeptal se se zájmem.
"Od té doby, co jsem přišla na to, koho jsem ztratila."
"S tebou není žádná řeč! Pořád meleš jen to svoje..." otočil se k oknu a pohlédl ven. Taky by se
mohlo to počasí konečně umoudřit. Říkal si. Vedle něj cinkla lžička o sklo. Jenny dojedla a pak
hned někam odběhla. Vstal, vzal její kabelku, přehodil si přes ruku svůj i její kabát a vyšel do
studeného dne. Zakrátko i ona prošla dveřmi a zastavila se na chodníku. Byla bledá jako křída.
"Asi tě budu muset odvést do špitálu. Nic nejíš, nervy máš na dranc, ještě chvíli a..." podíval se
na ni. "Nastup si. Někam si vyjedeme. Mysli na něco jiného. Přestaň nebo se zblázním!" Zatřásl
jejím tělem. Držel ji za ramena a hleděl do jejích očí. Byly jako bez života. Vzala ho kolem krku a
rozbrečela se. Pomohl ji nastoupit. Nastartoval a zmizel za ohybem ulice. Ze dveří kavárny vyšel
jakýsi muž ve fraku a díval se kolem. V ruce měl deseti librovou bankovku.
- 288 -
Antologie
Zase nějaký poctivec...
/IV./
"Miku?" zavolal do telefonu roztřesený Sam. "Miku, jsi tam?"
"Jasně, že jo. Co se děje?"
"Jsem v průšvihu!"
"Cože? Nerozumím! V jakém průšvihu?"
"Já..." Sam si přendal telefonní sluchátko do druhé ruky.
"Tak se sakra vymáčkni, Same. Mám tu hodně práce, starej mě uhání jako psa. Říkal, že jestli
nepřijdeš zítra do práce, bez milosti tě vyrazí. Už to má prý domluvené i s odborama. Cos dělal celý
týden? Slyšíš?"
Sam jen tiše držel sluchátko. Neodpovídal. Před očima měl Georga a Stellu na širém moři. Co
všechno se může stát. Ne nadarmo už pět let pracuje u LLoyda, aby nevěděl, kolik lodí se ztratilo
beze stopy, kolik se za ten čas událo nehod a katastrof. Selhání lidského faktoru, techniky,
nepředvídatelné okolnosti. On, Georg a Waterman byli jednou z nich.
"Miku! Nemůžu ti to říct po telefonu, nemůžu ti to říct ani v práci, ale je to vážný!"
"Tak mi alespoň něco naznač!" vztekal se hlas na druhém konci linky. "Haló, Same! Něco s
penězma, ublížení na zdraví, napadení veřejného činitele?"
"Něco mnohem horšího..."
"Mám pro tebe ještě deset vteřin a pak zavěsím!" zavrčel Mike.
"Já... Já jsem potopil loď, Miku!
"Ty jsi pil?" vydechl udiveně Mike. "Chlastal jsi viď?"
"Ne. Asi se dám zavřít..." řekl Sam a chystal se zavěsit. "Někdo mě chce zabít! Vím to! Jsem
srab, neměl jsem do toho jít!"
"Hej! Neblázni, odkud voláš?"
"Z budky a je jedno odkud. Co nám dělat?"
"Už se potopila?" zeptal se nevěřící Mike.
"Myslím, že ještě ne!" pronesl zničeně Sam.
"Máš večer čas?" zeptal se ho Mike.
"Já mám fůru času."
"Fajn. Takže v osm u mně?"
"Přijdu!" řekl Sam a zavěsil. Hlas se mu třásl rozčílením. Co když ten nebožtík byl opravdu
Georg, co když na Stelle něco vyvedl? Co pak? Po čele mu stékal pot, i když bylo pod mrakem a
foukal studený vítr. Sedl si v parku na lavičku a rozhlížel se kolem sebe. Okolo něj se procházely
maminky s kočárky a hrály si děti. Sam se na ně díval a kroutil hlavou.
Budeš další na řadě! řvalo jeho druhé já. Už teď jsi mrtvý!
/V./
"Můžu si přesednout?" zeptal se Reach Roberta.
"Jasně, místa je tu dost!" přikývl a podíval se na prvního důstojníka. Za okny se převalovaly
vlny oceánu, sem tam se jím ukázal vzdálený obzor, jinak neviděli nic než modré nebe a poletující
ptáky.
"Proč se všichni strojní důstojníci jmenují Higginsové?" zakřenil se Reach. Myslel tím prvního
strojního důstojníka, který se tu na okamžik ukázal, naházel do sebe obsah všech přidělených talířů,
zabalil si do ubrousku ještě kus masa s chlebem a zmizel.
"Nevím!" pokrčil Robert rameny. "Bůhví proč."
- 289 -
Antologie
"Jsi nějak seschlej!" zamračil se Reach.
"Co dělá starej?" zeptal se ho.
"Starej?" zamyslel se první a pohlédl na Roberta. "Co by dělal. Jako vždycky. Proč se ptáš?"
"Jen tak!" pronesl Robert a dál se hrabal v polévce, z které se ještě kouřilo. Očima se díval na
žluté brambory, na velký propečený řízek v těstíčku a na velké švestky v kompotu.
"Tak teďka ti nějak nerozumím!" zakroutil Reach hlavou a hodil do sebe celý nepokrájený
brambor. "Co ti zase leze hlavou?"
"Slyšel jsem od bocmana, že se ztratil nějaký námořník!"
"To jo, ale pokud přepadl přes zábradlí, už nebude mezi živými, vykašli se na to!" mávl rukou a
dal se do krájení řízku.
"Reachi!"
"Co je?" zvedl hlavu od řízku.
"Copak on nebyl taky člověk?"
"Jasně že jo!" odpověděl mu z míry vyvedený Reach. "Ale vracet se už nemůžeme! Široko
daleko není žádná loď, jsme daleko od břehu..."
"Tak proč starý Stellu neotočil a nevydal se ho hledat?"
"Já... Řekl jsem mu to příliš pozdě!"
"A bocman?"
"Co s tím má společného bocman?"
"Kdy ti to říkal on?"
"Ještě ten den, večer asi po osmé. Proč?"
"Proč to neřekl strážnímu důstojníkovi? Kdo měl službu, Gregory?" zeptal se ho. "Něco tu
smrdí! Tak ti přeju dobrou chuť!"
"Neptej se!" odpověděl mu první důstojník. "Někdy je lepší toho moc nevědět!"
"Zatím!" řekl mu Robert a pohlédl na Reache. Vzal si svůj tác a odnesl ho k okénku. Už chtěl
odejít, když ho zarazil kuchař, který se na něj divoce zakřenil.
"Dneska jste tomu dal, šéfe."
"Nějak nemám chuť!" prohodil Robert a jako mimochodem se podíval po prvním důstojníkovi,
který se chladnokrevně cpal, "Ale každopádně to bylo vynikající. Dík."
"Jak to můžete vědět?" ptal se ho kuchař.
"Podívejte se na prvního, jak se cpe!" kývl hlavou ke stolku u stěny. "Až se mu dělají boule za
ušima."
"Tak vy už o tom taky víte?" zeptal se jej kuchař.
"O čem?"
"O tom chlapovi, co zmizel!" řekl mu kuchař. "Nechte to plavat, jednou jste tady a podruhé zase
jinde! Život je krátký, vezměte si příklad z prvního důstojníka!"
Reach jim nevěnoval pozornost a dál zápasil s jídlem na talíři. Robert zakroutil hlavou. Vyšel z
místnosti a dal se po schodech na hlavní palubu. Za pět minut stál venku pod střechou přední části
nástavby, opíral se o zábradlí a pozoroval ubíhající moře koleni lodi.
Myslel na to, co by udělal on v téhle situaci. Co by se dalo dělat? Asi to samé co Reach. Proč ho
tedy obviňuje? Odplivl si do namodralých vln a nechal se hladit rozdováděným větrem, který svištěl
mezi anténami rádio stožáru.
"Co se stalo, druhý?" zeptal se ho čísi hlas.
"Ale nic, pane. Mám špatnou náladu." odpověděl mu, aniž by otočil hlavu. Kapitán stál chvíli
tiše vedle něj, rukama se držel zábradlí a díval se do odtokového žlabu.
"Vím co vás trápí. Mě to taky žere, ale co jsme měli dělat? Byla už noc. Žádná loď nebyla na
blízku. Volat na pevninu? Museli bychom se zbláznit. Na radaru bychom ho taky nechytli. A
reflektory? Hledejte jehlu v kupce sena. Nejspíš se ani netrápil."
- 290 -
Antologie
"Ale moře bylo dost teplé, ne?"
"Pusťte to z hlavy, Smithi. Nemá to cenu. Problémy budu mít já, ne vy."
"Víte co mi řekl Reach?"
"Reach je moc tvrdej. Dělal co mohl. Nemůžete mu nic zazlívat."
"A co když je ještě na lodi, pane?"
"Proboha a kde?" divil se velitel. "Všechno jsem dal dvakrát prohledat. Měli z toho děsnou
radost. Slehla se po něm..."
"Já vám rozumím, pane. Svinská práce. Už jste to oznámil?"
"Ano. Jeho věci jsou v lodním trezoru. Zůstala jen prázdná postel. Děsí mě to. Vás ne?"
"Držte se!" bouchl jej kapitán do zad a odešel někam do nástavby lodi. Robert tiše přikývl a dál
se díval na neposedné vlnky a vodní tříšť podél lodního boku. Třeba nešlo o Evanse! řekl si v
duchu. Proč se tam Evans coural? Neptej se! slyšel hlas prvního důstojníka. Žádné otázky?
Pravda může člověka osvobodit, nebo jej zabít!
Stačí si jen vybrat!
/VI./
Mike přišel domů. Hodil boty do botníku, kabát pověsil na věšák a nohou zavřel dveře. Přesně
řečeno - třískl dveřmi. Povolil si vázanku, a ukrojil si v kuchyni dva krajíce chleba. Pak zapnul
opékač topinek a hodil oba chleby do patřičných otvorů. Vzal konvici z varného skla a do poloviny
ji naplnil vodou. Pak zapálil plynový hořák a z kuchyňské linky vyndal dva hrnky a do každého dal
dvě lžičky kávy. Vyndal také cukřenku, přestože on sám nikdy nesladil.
Nakonec vzal ze stolu dálkový ovládač a pustil si televizi. Přeletěl všechny programy. Nic
kloudného nenašel. Ale i přesto ji nechal hrát. Kdesi cinkl zvonek a z opékače vyskočily dva pěkně
udělané chleby. Asi za deset minut zalil kávu a posadil se za stůl v obývacím pokoji. Tu si
vzpomněl, že Sam nemá rád topinky. Sam byl vůbec nějaký divný patron. Nevečeřel, nesnídal, žil
ve věčném shonu. O půl osmé zazvonil domovní zvonek. Mike otevřel dveře. Stál tam jeho
dlouholetý přítel.
Sam se na něj díval narudlýma očima. Prosebně se usmál a vkročil dovnitř. Mike se na něj s
údivem podíval a nezmohl se ani na slovo. Sam několikrát škytl. Chvíli se potácel v předsíni, než se
mu podařilo sundat si boty. Dobelhal se do obýváku a svalil se na pohovku. Mike nad ním ještě
pořád kroutil hlavou. Takhle se zřídit!
"Jsi jako prase!" řekl mu a postavil před něj hrnek s kávou.
"K... Já vím..." vydoloval ze sebe a pohodil rukama. Vlasy mu sjely až k očím. "Nezlob se, ale
já jsem se potřeboval nějak odreagovat."
"Kolik cukru?" zeptal se Mike jako by se nic nestalo.
"Dva!" ukázal mu Sam dvěma prsty.
"Co jsi mi to ráno říkal?" zeptal se ho Mike a začal chroupat jednu s topinek. Nejraději je měl
bez ničeho. Jen tak.
"Prosím tě, nejez to tady... Nejez to před mýma očima... Víš jak to nemám rád!" bručel Sam.
"Ještě jsem nejedl!" řekl prostě Mike.
"Promiň, já se polepším," přikývl opile Sam.
"Tak co je s tou lodí?"
"S jakou lodí?" zeptal se nejistě Sam.
"Ráno jsi se chtěl udat, že jsi prý potopil nějakou loď!"
"Jo!"
"Same, proč se musím s tebou vždycky tak párat?" zvolal bezmocně Mike a dal se do druhé
topinky. Vypnul televizi.
- 291 -
Antologie
"Asi proto, že jsi můj nejlepší kamarád..." vydechl Sam.
"To ještě nevím. Odpovíš mi už konečně."
"Ale já nevím, jestli to můžu říct." pousmál se a hlava mu spadla na prsa.
"Do čeho jsi se zase namočil?" zamračil se Mike.
"Však ty víš, že potřebuju prachy... A tak jsem se spolčil s Georgem..."
"Kdo je ten Georg?" vyzvídal Mike.
"Utopil se ve vaně. V Sydney... Nebo ho utopili..." blábolil dál Sam. Mike se na něj nedůvěřivě
podíval. Ještě chvíli a začne mi tu chrápat, řekl si.
"Máš tu to kafe!" zatřásl s ním.
"Jo, dík!" řekl a vzal si do ruky hrnek s kávou. Nebyl plný, ale jemu dělalo potíže dopravit ho až
k obličeji. Div se nepolil. Mike cítil, jak se mu dělá zle. Takový ochlasta a břídil. Ptal se sám sebe,
proč se s ním vůbec zahazuje.
"Tak moment, ještě jednou. Co máš s tou lodí a nějakým Georgem!"
"Dyť to říkám!" vztekal se Sam a položil hrnek zpátky na stůl.
"Ta loď je teďka někde mezi rovníkem a Kapským Městem. A Georg byl můj kámoš, totiž než
se utopil ve vaně..."
"A co má ta loď společná s tebou a Georgem?" nechápal Mike.
"Georg letěl do Sydney za nějakým panem Watermanem. Dluží nám děsný prachy. Víš...?"
"Čím dál tím lip. Ty jsi se zbláznil. Jak moc jsi v tom namočený?"
"Nevím." vydechl unaveně. Podíval se na něj svýma smutnýma očima.
"Dal jsem mu informace. Informace z naší společnosti! Rozumíš?"
"Co konkrétně jsi mu řekl?" Mike přestal jíst. Zbyla mu dobrá polovina druhé topinky, která
nyní spočívala na talíři z umělé hmoty. "Co jsi mu řekl?"
"Hledal nějakou loď pro své obchody. Potřeboval nějakou už dost starou loď. Nejlíp po
generálce. Ale dál mi nic neřekl. Měl jsem mu jen zprostředkovat loď. Dát mu tip. Vlastně o ní už
něco věděl. Já... Tam jsou lidi... Hodně lidí, Miku!"
"Přestaň jančit!" okřikl ho Mike.
"Já nejsme vrah!" rozvzlykal se Sam. "Vrah ne!"
"Jak se jmenuje ta loď?" zeptal se.
"Maria Stella!" řekl. "Pluje do Sydney!"
"A Georg?"
"Říkal, že ji potopí. Pak letěl do Austrálie a zhebnul tam!"
"A ty si myslíš, že..."
"Já nevím, Miku. Nevím...!"
"Měl k ní přístup. Mohl si někoho najmout.? Chtěl se nějak pojistit? Slyšíš mě?"
"Ne." kroutil hlavou. "Nic mi neříkal. Já jsem mu jenom sloužil a dělal ze sebe poskoka. Malý a
ustrašený trouba..."
"Nevíš, kde bydlel? Kde má byt? Musí někde bydlet!" ptal se ho rozzuřený Mike. Sam už nebyl
schopen říci ani slovo. Složil se mu na gauči. Pak začal hlasitě chrápat. Mike vstal a odnesl načatou
topinku do kuchyně a vypil si svou kávu. Co dělat? Nejspíš nic, a počkat do rána. Jasně. Ráno
moudřejší večera. A kdo ví, kolik mu toho Sam v opilosti napovídal.
Zhasl světlo. Nejdříve v kuchyni a pak v obývacím pokoji. Sam spal na gauči. Vrtěl se a něco si
broukal pod nosem. Zamyšleně se na něj ještě jednou podíval. Zůstal stát ve dveřích. Maria Stella?
Co je to za loď? Měl by si to zjistit. A co nejdřív.
Zatracená práce, zatracenej chlap! řekl si Mike a šel i on spát. Stella zatím dál plula po hladině
oceánu a mířila za svým cílem. Čas běžel! Neúprosně a s naléhavosti sobě vlastní. Mike věděl, že ať
udělá cokoliv, obrátí se vše proti němu. Jak to všechno zařídit a udělat co nejmenší rozruch?
Bez policie, armády? Kdo ví, do čeho se Sam zapletl?
- 292 -
Antologie
O co tu vlastně jde?
O peníze? O spoustu peněz! Zbraně? Drogy? Chemikálie?
/VII./
"Už jste měřil polohu, Roberte?" zeptal se ho kapitán, když vyšel celý udýchaný na velitelský
můstek. "Myslím dneska! Potřebuju vědět, kdy přesně překročíme rovník."
"Chápu!" přikývl Robert pomalu. "Chcete ji znát přesně. Do puntíku, viďte. Ale stejně nevím,
jestli se bude mužstvu líbit ten tyátr, když se nám ztratil Evans, pane."
"Sakra. Neserte mě, druhý!" rozčílil se velitel lodi. Chvíli přecházel z jedné strany můstku na
druhou. "Copak za to můžu?"
"To vám nikdo neříká, pane. Ale přece jen..."
"Jdu dolů. Do deseti minut mi nahlaste přesnou polohu. Teď je něco kolem poledne, tak si dejte
záležet. Mějte se!"
Robert se bezmocně pousmál a zmizel ve dveřích mapovny. Po chvíli se vrátil a vyšel ven na
pravou stranu nekrytého velitelského můstku. Počasí bylo stále dobré. Obloha už nebyla tak čistá,
ale ještě pořád zářila blankytně modrou barvou. Slunce hřálo a zvesela svítilo na zvlněnou hladinu
oceánu. Hotová idylka.
Vytáhl si z pouzdra sextant a přiložil ho k obličeji. Před svým pravým okem spatřil mořský
horizont, na který se zaměřil. Loď se mírně kolébala, ale jemu nedělalo žádné potíže udržet
namodralou čáru přesně tam, kde měla být, na vodorovné čáře v levé části zrcátka. Pak volnou
rukou otáčel se seřizovacím kolečkem tak dlouho, dokud nedostal slunce přesně nad horizont.
Přesně odraz slunce, jehož paprsky přecházely na pohyblivé zrcátko a z něj se odrážely do zrcátka
nepohyblivého, které bylo z části průhledné. Jakmile se mu podařilo dostat sluneční kotouč těsně
nad horizont, zajistil rameno s pohyblivým zrcátkem a pohlédl na stupnici sextantu.
Měření opakoval ještě dvakrát, aby měl jistotu. Pak se vrátil do mapovny, zjistil si přesný čas a
vyhledal si tabulky, pomoci kterých lze bez výpočtu zjistit přesnou polohu lodi, dost přesnou. Divil
se, proč nepoužívají družicovou navigaci. Ale nebyl si jist, zda-li mají na Stelle potřebné technické
vybavení. Uplynulo ani ne sedm minut, a Robert už volal veliteli zjištěnou polohu plavidla.
Neopomenul ji naznačit do mapy v navigační místnosti velitelského můstku. Bod který udával
jejich momentální polohu spojil s bodem zjištěné polohy předešlé a tak zjistil alespoň obrazně
dosavadní kurs a ujetou dráhu lodi. Vzal si kružítko s dvěma ostny a odkrokoval ujetou a chybějící
vzdálenost od místa vyplutí k cíli cesty. Spokojeně přikývl a uklidil všechny pomůcky. Neměl rád
nepořádek.
/VIII./
"Jaká byla služba?" zeptal se Reach Roberta, když ve čtyři dorazil na můstek. Robert se k němu
otočil a trochu nejistě odpověděl: "Celkem dobrá, ale já bych ti chtěl..."
"Vykašli se na to, všechno jsem pochopil. Já bych se nechoval jinak. Kdy přeplujeme rovník?"
"Asi za hodinu. Neptun už je připraven?" prohodil pobaveně. "Jo. Celé dopoledne jsme ho s
Gregorym dávali dohromady."
"Takže ho budeš zastupovat?"
"Už mě to začíná nudit. Pořád stejné šaškárna unavuje!" přikývl Reach. Pohlédl na lodní
chronometr a přešel k páce strojního telegrafu. "Za deset minut zpomalíme na šest uzlů. Nesmím to
prošvihnout, nebo mě starej hodí přes palubu! Až budem na jižní polokouli, nechám zastavit stroje a
zajdu si na panáka."
"Jasně!" vydal ze sebe Robert. "Kolik tu máme nováčků?" "Bocman je už spočítal. A co ty? Máš
- 293 -
Antologie
ještě vysvědčení, že jsi bez úhony proplul ze severní polokoule na polokouli jižní?"
"Myslím, že jo. Někde ji mám." zakřenil se Robert.
"Jinak tě tam pošlém taky. Všechno je připraveno, kbelík, sud, břitva a to ostatní je tamhle nad
vodou." kývl na malou plošinku trampu, který byl spuštěný až k vodní hladině.
"Takže kolik?" zeptal se Reach slavnostně a přesunul páku telegrafu na *Pomalu vpřed*.
"Čtyřicet pět minut?"
"Přesně!" řekl Robert a sešel dolů na hlavní palubu.
Přípravy byly v plném proudu. Na pravé straně paluby mezi nástavbou a zábradlím byl natažen
rudý koberec, po kterém měl přijít vládce hlubin, aby si náhodou neublížil a neseslal na ně hromy a
blesky. Na jeho konci byla postavena trojnožka, kbelík s pastou, kterou usilovně míchal kuchtík
velkou vařečkou. Břitva, podobná spíše popravčímu meči, spočívající v rukou bocmana. A velký
dřevěný sud, plný mořské vody.
Kde je Evans? ptal se v duchu. Musí být na palubě! Copak se všichni pomátli? Není to také
součástí divadla? Námořník, který se ztratil se objeví spolu s Neptunem! Nastane konec jedné
veliké tragédie, které se promění ve frašku. Život jde dál, jednou jsi tady a podruhé jinam!
Počasí jim přálo. Čas plynul. Zvědavci se zbíhali. Velitel lodi se na všechno díval z výše
velitelského můstku, stál tam v nové uniformě na navigačním křídle a shlížel na rudý koberec a tři
námořníky krčící se na plošince nad hlubokým a takřka nekonečným oceánem. Ještě pořád je
omývala vodní tříšť. Kapitán se každou chvíli ohlížel za Reachem. Ale ten se jen usmíval pod fousy
a ukazoval mu zvednutý palec.
Pak se to stalo. Reach zastavil stroje a spustil lodní sirény. Hluk parních píšťal naplnil celý
prostor okolo lodi. Odkudsi z mořské hlubiny k nim na palubu vystoupil se vší důstojností sám
vládce moří a oceánů - Neptun, aby se ujal vlády nad svými poddanými. Kapitán poslušně
zasalutoval a předal velení lodi Neptunovi. Ten poděkoval zdviženým trojzubcem a sedl si na
připravenou trojnožku. Mořské panny ho poslušně obstoupily ze dvou stran, a čekaly na první
suchozemské krysy, které se odvážily plout na hladině oceánu.
Evans se neobjevil. Celá slavnost měla hořkou pachuť patosu. Kapitán to měl zrušit! řekl si
Robert. Nač to všechno? Kdoví, kde teď Evans byl. Kde byla jeho duše?
/IX./
"Dobrý den, paní Smithová," oslovil ji jakýsi muž v obleku, podávajíc ji ruku na přivítanou.
Jenny se nejistě podívala za svým bratrem, stál opodál a povzbudivě se na ni usmál.
"Kdo jste?" zeptala se ho nedůvěřivě.
"Martin, váš bratr vám o mně nic neřekl?" podivil se muž.
"Ne," zakroutila hlavou. "Nejste náhodou psychiatr?"
"Sám bych ho někdy potřeboval. Znal jsem se s vaším mužem... Pár let jsme spolu sloužili na
jedné lodi."
"Vy víte kde je?" zvolala Jenny.
"Bohužel ne, ale..."
"Tak proč? Nerozumím vám!" nechápala.
"Pomůže nám ho najít." řekl ji Martin. "Kromě nás ho zná nejlíp ze všech přátel, které Robert
měl."
"Aha," přikývla. "Ale pořád nechápu..."
"Snad abychom se posadili, ne?" nabídl jim volná místa u stolku.
Neznámý na chvíli zmizel. Jenny se podívala nejdřív na Martina a pak na prostředí kolem.
Nedaleko stál nevelký, ale příjemně vypadající domek, který byl utopený v moři zeleně. Přes živý
plot k nim doléhaly zvuky projíždějících automobilů. Uprostřed zahrady spatřila jezírko velikosti
- 294 -
Antologie
středně velkého plaveckého bazénu.
"Kde k tomu přišel?" pohlédla na bratra.
"To už není naše věc, Jenny," pokrčil Martin rameny.
"Ale my tu zbytečně marníme čas!" zamračila se Jenny. "Slyšíš?"
"Nesmíš být tak nedočkavá! Vidíš, už jde..." ukázal na pískem posypanou cestičku, která vedla
od domu k altánku, kde seděli.
"Doufám, že jsem vás nenechal dlouho čekat," řekl muž a položil na stolek veliký tác s
chlazeným džusem, ledem a kapkou něčeho ostřejšího. Martin na něho chvíli pohlédl.
"Ach, promiňte! Jenny, ještě jsem se nepředstavil!" chytil se za hlavu. "Nejsem příliš
společenský typ!"
"Jmenuju se Christopher, Chris, pro přátele, mé příjmení je těžko zapamatovatelné, a není nijak
zajímavé. Robert byl... Je dobrej chlap, Jenny."
"Ano, já vím," odpověděla mu Jenny nazlobeně. "Ale tohle mi nepomůže."
"Robert mi jednou říkal, že má známé v Austrálii, a že by se tam rád někdy podíval. Nic vám o
tom neřekl?"
"Jednou. Myslíte snad, že se vydal právě do Austrálie?" zavrtěla se Jenny v proutěném křesílku.
Kdesi zazpíval slavík. Vítr tiše šuměl v korunách stromů a po modrém nebi plulo několik beránků.
Martin naházel do své sklenky několik kostek ledu.
"Možné to je," pronesl Chris. Jenny usrkla trochu džusu a nerozhodně se na Chrise podívala.
"Martin mi už něco říkal..." řekl ji.
"CO vám říkal?" nazlobila se Jenny.
"Neboj se, řekl jsem mu, že jste se náramně porafali, a že vám to poslední dobou neklapalo!"
řekl ji Martin. "Copak jsi jediná, kdo má nějaké problémy?!"
"Vy jste tu sám?" zeptala se.
Přikývl.
"Jestli se opravdu nechal najmout na loď do Austrálie, budeme si muset zjistit, o jakou loď jde,"
řekl jim Chris. "Pokud ten úředníček nelhal, nebo si nespletl Roberta s někým jiným."
"Proto jsme sem nemuseli jet takovou délku!" vykřikla Jenny. "Promiňte!"
"Já..." podíval se ji Chris do očí. "Vy si myslíte, že je mi jedno, že se dospělý chlap... Že se
Robert chová jako malý kluk?"
"Ne! To si nemyslím!" odpověděla mu Jenny chladně. "Jak nám můžete pomoci?"
"Má plno kontaktů, Jenny!" chytil ji Martin za ruku.
"To je báječné!" zvolala Jenny. "Všichni mají plno známých, samé protekce, a my vůbec
nevíme, kde Robert je!"
"Bude to chvíli trvat." řekl Chris.
"Jak dlouho?" zeptala se ho podrážděná Jenny.
"Den, možná dva dny..." řekl ji Chris.
"Týden, měsíc, rok?" opanovala mu.
"Já vím dobře, jak vám je!" řekl rozhodně Chris.
"Houby víte...!" vyštěkla.
"Pokud se neuklidníš, Jenny, půjdeme!" okřikl ji Martin.
"Chceš říct? Nebuď hysterická?.'" zeptala se ho.
"Uhodla si," řekl tvrdě.
"Víme kdy odešel. Lehce mužem zjistit, kolik lodí v ten den odplulo. A do Austrálie jich určitě
moc nevyjelo." řekl jim Chris.
"Jasně!" řekla Jenny rezignovaně. "Pak stačí jen tu loď najít a zastavit ji!"
"Loď není žádný autobus!" upozornil ji Martin.
"Martin má pravdu, nemůžeme loď jen tak stopnout na moři! Nemáme k tomu prostředky ani
- 295 -
Antologie
oprávnění! Počkáme si na ní v cílovém přístavu!" řekl jim Chris. "Budeme muset na něj počkat v
místě mezipřistání, nebo v cílovém přístavu. Ale nejdřív se s ním musíme spojit. Dokáže vám.
odpustit, Jenny?"
"Robert?" zeptala se sama sebe. "Nevím..."
"Takže kdy se do toho dáme?" podíval se Martin na hodinky.
"Ještě dnes se poptám několika známých! Svých protekcí!" řekl Chris a významně se na Jenny
podíval. "Ale oni nám můžou pomoci, Jenny!"
"Díky!" vydala ze sebe. "Půjdeme? Nějak mě to všechno unavuje. A promiňte, chovala jsem se
jako kráva!"
"Jasně." přikývl Martin, který již pomalu vstával a natáhl ke Chrisovi ruku. "Tak jsme
domluvení!"
"Sorry!" podala mu také Jenny ruku.
"Nemáte se proč omlouvat, nic se nestalo a rád pomůžu." usínal se na Jenny. "Uvidíte, že ho
najdeme a vše bude v pořádku! A pokud byste byla skutečně krávou, pak jste kus!"
"Díky za kompliment!" uculila se nerozhodně.
"Vidíte, neumím ani polichotit!" zazubil se Chris.
"Opravdu?" pronesla tiše Jenny a dopila svou sklenku.
"Nepochybujte o tom." upozornil ji Chris. "Uvidíte, že všechno bude v pořádku!"
"Jasně. Než se nadějem... A pak zazvonil zvonec a pohádky je konec!"
"Dík, Chrisi!" řekl Martin. "Ozveme se!"
"Na shledanou." usmála se smutně Jenny.
Zakrátko už seděli v autě a uháněli k domovu. Pustili si rádio. Hudební blok vystřídaly zprávy a
v nich byla zmínka, že se kdesi v Severním moři potopila jakási nákladní loď.
"To nebyla ta Robertova, že ne?" otočila se Jenny k Martinovi. "Jsem příšerná... Jsem blbá!"
"Určitě ne!" chlácholil ji. "Určitě bude v pořádku, uvidíš! A co se týče tvé druhé poznámky,
nepoznávám tě!"
"Díky za kompliment!" řekl mu sarkasticky.
"Není zač!" pokrčil Martin rameny. "Co se to s tebou stalo?"
"Já nevím?" řekla mu a rozbrečela se. "Co když už se nikdy neuvidíme? Co když mě Robert
nebude chtít vidět? Takovou krávu blbou! Nadrženou?"
/X./
Robert se vtěsnal do hloučku námořníků, kteří mu ochotně udělali místo a čekal co se bude dít.
Neptun se majetnicky rozhlédl po lodi i posádce. Všichni byli jako pěny. Před Neptunem stálo asi
pět nováčků. Dívali se na kbelík s nevábnou bílou hmotou, na bocmana, který jen stěží zadržoval
smích, na jeho velkou dřevěnou břitvu a na velký sud s mořskou vodou.
"Jak víte!" zahromoval námořník v převleku, na kterém bylo znát, že se mu špatně mluví a
dýchá přes tu ohromnou spoustu nalepených vousů. "Ocitli jste se v dosahu mé moci a překročili
jste rovník, který odděluje dvě zemské polokoule. A jelikož jste ještě suchozemské krysy a mořem
nepokřtění, musím se toho ujmout sám, aby vás nesežraly mořské obludy a hladoví žraloci..."
Neptun se významně odmlčel. Jeho bystrý zrak spatřil na obzoru jakousi loď a nervózně si
odkašlal. I ostatní si toho všimli, někteří přemýšleli, jak to chudák Neptun stihne, aby se dostavil i
na onu loď, která byla od nich dost vzdálená. Kapitán se na něj zamračeně díval a nenápadně
pokynul, aby pokračoval. Kdesi zašplouchal nějaký obyvatel mořských hlubin.
"Mám hodně práce, jak vidíte!" ukázal směrem na loď u horizontu a v duchu si říkal, jestli ho
kapitán nehodí přes palubu a nepřikáže plavat, či spíše nepřeplavat tuto vzdálenost. Jedna z
mořských panen do něj rozhodně strčila, div se nepřevrátil i s trojnožkou, nebýt druhé svůdné
- 296 -
Antologie
krasavice, která jej duchapřítomně podržela.
"Přikročíme k obřadu!" zabručel Neptun.
"Máme tu pět nováčků, Neptune." pronesl bocman, div neupustil břitvu na palubu. "Jak vidíš, na
všechno jsme mysleli a čekáme jen na tvůj povel a tvé svolení ke slavnosti."
"Nuže začněme!" pokynul hlavou a ukázal pět vysvědčení o podstoupení křtu. Jeden z okolo
stojící námořníků postrčil prvního z uchazečů, kterého se ujali již předem připravení pomocníci a
velkou štětkou mu na obličej nanesli velký kus bílého krému. Mladý muž se vzpíral a snažil se
uniknout, ale byli silnější. Pak ho bocman "oholil" břitvou a strčil mu hlavu do sudu. Držel ji tam
hodně dlouho, až se mladík zalykal, dával však dobry pozor, aby ho neutopil.
První absolvent se dostavil před Neptuna a dostal od něj velký diplom s dvěma stužkami.
Neptun mu významně potřásl rukou a pokynul hlavou. Za několik málo minut se vystřídali všichni
uchazeči a Neptun se kdesi se svými pomocníky vytratil. Kdosi pak běžel na plošinu lodního
mastku, který byl ještě stále spuštěný a nechal na něm velkou lasturu s kouskem Neptunova vousu,
jako důkaz, že opustil loď a zmizel v moři.
Skupinka se zvolna rozházela. Čekalo je slavnostní pohoštění, jehož se zúčastnil i odstrojený
Neptun se svými pomocníky. Kuchaři se činili a všude vládla dobrá a pohostinná nálada. Robert se
rozhlížel po tvářích mužů okolo, jakoby všichni na Evanse zapomněli!
Kde je ten protivný chlap! řekl si Robert v duchu. Copak se všichni pomátli. Na lodi zmizí chlap
a všichni dělají, že se nic nestalo! Něco tu nebylo v pořádku! Kapitán se na okamžik zastavil u
Roberta a zpytavě na něj pohlédl.
"Něco není v pořádku?" zeptal se jej.
"Ne, kapitáne! Už jste našli toho chlapa?" odpověděl mu Robert otázkou. "Není vám to všechno
trapné?"
"Jsme na moři!" řekl mu kapitán chladně. "Tady se lidé ztrácejí a umírají! Evanse stejně neměl
nikdo rád!"
"A vás mají rádi?" zakřenil se Robert.
"Mně?" rozesmál se kapitán. Všichni ostatní na okamžik ustrnuli v tichém úžasu. Od zmizení
Evanse neviděli, že by se kapitán někdy smál v přítomnosti ostatních.
"Možná by mě rádi viděli v hlubinách namísto něj!"
/XI./
Mike se domů vrátil asi kolem poledne. Nakoukl do obývacího pokoje. Okna byla ještě zakrytá
závěsy. Sam se převaloval z po opileckého spánku. Něco si bručel pod vousy. Byl pořád stejný.
Mike ho znal už dost dlouho, aby věděl, co od něj může čekat. Ale že by se zapletl do černého
obchodu?
Vrátil se do kuchyně a hodil na stůl papírovou tašku s nákupem. Vlastně dost nerad nakupoval.
Vždy si zašel jen pro to nejnutnější. Většinou jedl v barech a levnějších restauracích. Momentálně si
to však s dost unaveným Samem nemohl dovolit. Vytáhl si z ledničky láhev piva, byla tak akorát do
ruky. Otevřel ji zubama a víčko vyplivl do koše. Ihned si připomněl matčina slova, že jednou o ty
své zuby přijde. Zasmál se tomu.
Udělal oběd a vzbudil Sama, kterého nejdříve nasměroval do koupelny. Chudák Sam, byl tak
zpitomělý, že se ani nedovedl orientovat. Asi za deset minut seděl v kuchyni za stolem a díval se na
usmívajícího se Mike. Potřásl hlavou a dal se pomalu do jídla. Jeho oči spočinuly na hranolcích,
kusu hovězího a vsazenému vejci na oleji. Na přílohu už neměl sílu a zděšeně se na Mike podíval.
"Kdybych tě chtěl otrávit," řekl mu Mike pobaveně. "Už dávno bych ti něco nasypal do pití.
Jestli se ti nelíbí, můžeš jít za maminkou!"
"Jasně!" zabručel Sam a pomalu přežvykoval.
- 297 -
Antologie
"Nějak ti to nejede," podotkl Mike. "Včera jsi se pěkně zřídil!"
"Nemáš pivo?"
"Jo. Jedno tam snad ještě bude!" řekl Mike a vstal od stolu.
"Kde jsi ráno byl?" zeptal se ho Sam jen tak mimochodem.
"Kde? Byl jsem se poptat na tu tvou loď!"' řekl mu Mike a postavil před něj třetinovou láhev
piva. Sam po ní bezděčně sáhl. Mike mu hodil otvírák.
"A co jsi zjistil?" zeptal se ho.
"Před osmi dny vyplula do Sydney nákladní motorová loď Maria Stella s třiceti muži na
palubě." pronesl Mike a posadil se. "Je to ona?"
"A náklad?"
"O nákladu ani zmínka. Ale nejspíš šlo o běžný materiál. Cos to včera blábolil o obchodu s
nějakým Watermanem?"
"Jeden chlápek z Austrálie. Nějaký šílený nadutec!" přežvykoval Sam a upíjel přitom pivo.
Mike zůstal zamyšleně sedět. Pravou rukou se hrabal vidličkou v hranolcích.
"Poslyš, Same, o co doopravdy šlo?" zeptal se ho znenadání.
"Cože?" nadskočil překvapený Sam.
"Stella byla si před půl rokem v suchém doku. V St. Nazaire. Loď je francouzské výroby a oni
chtěli mít jistotu, že na ní nikdo nic nezvorá. Je to tak?"
"Asi!" pokrčil Sam rameny.
"Pak odplula po svých do Portschmundu, a loď převzala původní posádka, ale to není obvyklý
postup, že?"
"Ne!" utrousil Sam.
"Ten Georg, co byl zač?"
"Malý podvodníček..." řekl Sam. Mike se na něj podíval.
"Malý podvodníček? Same? A on si troufal na obchody s velkými rybami? Na co potřeboval
tebe?"
"Mne?" jeho ruka s nabraným soustem na vidličce se zastavila na půli cesty. "Já jsem mu jen
měl obstarat tip!"
"Ale on o Stelle už něco věděl, je to pravda?"
"Je..." utrousil Sam.
"Chtěl prostě získat jen jednoho nezralého zelenáče, aby mu pomohl legální cestou k lodi a
domluvit se s provozovatelem a společností, která už měla na palubě náklad? Chtěl něco přiložit?
Proč si rovnou nepromluvil s vlastníkem lodi a firmou, která tam třeba už měla něco naložené? Na
co potřeboval Lloyda? A tebe?"
"Co po mně chceš, Miku?" zeptal se ho Sam.
"A co jsi po mně chtěl ty? Říkals, že jsi potopil Stellu, ne?"
"To Georg," řekl mu Sam s plnými ústy.
"Pořád jenom Georg. Co když se na nic nezmohl, jen chtěl čeřit kalnou vodu! Chtěl, aby tu loď
někde zadrželi a přišlo se na to? A pak se v tom hezky povezeš i ty, Same! Co všechno má ta loď na
palubě?"
"Nemám zdání! Já..." nechápal.
"Co myslíš, že budeme dělat, Same?"
"Já nevím!"
"Neuděláme vůbec nic!" ukrojil si Mike velký kus masa. "Budem čekat, co se z toho vyklube,
až ji začnou někde poblíž Sydney vykládat. Jestli se do toho zapojí i úřady, dostaneš přinejlepším
padáka, nebo tě taky můžou zavřít, pokud se něco stane! Věděl jsi o Georgovi, o tom Watermanovi i
o tom, co se chystá! Jsi spoluviník!"
"Nestraš!" zděsil se Sam a pohlédl na vážného Mika sedícího naproti stolu. "Nic nevím!"
- 298 -
Antologie
"Vážně?" zeptal se jej Mike. "Co když tě budou chtít zabít Watermanovi lidé? Budeš prdět do
hlíny, proč? Co mi tajíš?"
"Já nevím, co si mám myslet! Nevím, co mám dělat!"
"Tak jako tak, Same, jsi mrtvý muž!" píchl Mike do něj vidličkou. "A já s tebou! Právě od této
chvíle se v tom vezu s tebou, tak koukej kápnout božskou! Nebo tě zabiju sám, to přísahám!"
"Proboha ne!" vyštěkl Sam. "Už dost! Já nic neudělal!"
"To řekni jim!" řekl mu Mike.
"Komu?"
"Policajtům a Mafii!"
/XII./
Higgins se právě došoural do strojovny, když tu na něj mával muž, který měl službu ve velínu
strojovny. Zalezl do prosklené boudy a zvedl sluchátko.
"Higgins!"
"Jak to u vás vypadá, hlavní?" ozvalo se.
"To jste vy, pane? Nějak vás špatně slyším!" mrkl na muže vedle něj a ten pootevřel dveře. Do
místnosti se vedral zvuk hlavního motoru.
"Nedělejte ze mně hlupáka, Higginsi a zavřete si dveře do boudy!" uslyšel kapitánův hlas.
"Ptám se, jak to klape. Žádné problémy?"
"Nic, co by stálo za řeč, pane^" odpověděl mu Higgins.
"Co ta hřídel? Kdyby se něco dělo..."
"Spolehněte se, pane. Všechny závady včas ohlásím! Přišli jsme na to proč se přehřívají ta
ložiska! Nedostatek mazání! Kdo maže, ten jede! Mějte se, kapitáne!" zavrčel první strojní
důstojník a zavěsil. Pohlédl otráveně na svého kolegu: "Už mi leze na nervy. Prevít jeden!"
"Pořád máme držet otáčky?"
"Kolik?" naklonil k němu Higgins své odstávající ucho a zavřel dveře kukaně.
"Co když tu naši krávu přece jenom zadřeme?" zeptal se jej strojník. "Odtáhnou nás do
nejbližšího přístavu?"
"Dobrý!" přikývl. "Jo, ale starej nás nechá pověsit na stožáru, pro výstrahu!"
"To může udělat?"
"Asi jo!" pokrčil Higgins rameny a očima proletěl všechny kontrolní přístroje a houkl na muže:
"Kdyby něco, jsem u sebe!"
"V pořádku." přikývl muž držící službu a otevřel si obrázkový časopis. Higgins nic neříkal. Sám
si kolikrát povzdechl, jaká je tu nuda. Očima proletěl po hale strojovny a vydal se ke schodišti.
Zdálo se, že je vše, jak má být!
/XIII./
"Tak co, už je ti lip?" zeptal se Martin své sestry, když po hodině jízdy dorazili domů. Podívala
se na něj unavenýma očima a nic nemusela říkat.
"Chudák Chris. Zdá se mi, žes to trošku přehnala!"
"Nemohla jsem ho vystát." řekla mu otráveně. "Vypadal jako nějaký suverénní kretén!"
"Nerozumím ti, nejdřív chceš, abych ti pomohl najít Roberta, a když něco udělám, rozčiluješ
se!"
"Jsem utahaná!"
"A pravý důvod, Jenny? Jaký je ten pravý důvod? Chceš ho zpátky nebo ne?"
"Nevím..."
- 299 -
Antologie
"Tak poslouchej! Kvůli tobě se dře plno lidí! Jen proto, že se milostpaní ozvalo svědomí! Víš co
chceš?"
Jenny vstala z křesla a poodešla k oknu. Venku svítilo slunce. Vyčasilo se po týdnu oblačného a
deštivého počasí. Slunce se sem tam schovávalo za našedlými oblaky.
"Jenny? Já nemám jenom tebe!" řekl ji Martin, který stál ve dveřích do Robertovy pracovny.
"Promiň, já zapomněla, že máš i svůj život!"
"Proč nic neříkáš?" zeptal se ji. "Mám rodinu! Práci a své povinnosti, nemůžu být pořád s
tebou!"
"Ano! Promiň! Tak si jdi! Měj se!" řekla mu.
"Až mě budeš potřebovat, zavolej. Jenom, prosím tě, nedělej žádné vylomeniny!" řekl Martin a
chtěl odejít.
"Odejdeš jako on?" zeptala se ho, aniž by na něj pohlédla.
"Jak to myslíš?" nechápal.
"Já jen tak!" sklonila hlavu. "Nebudu tě zdržovat."
"Nepotřebuješ ještě něco?" zeptal se. "A nech si to citové vydírání!"
"Ne, díky!" zavrtěla hlavou. "Promiň!"
"Tak ahoj! A trochu se seber! Nejsi už malá holka!" řekl ji a odešel.
Zůstala stát u okna a rukama si objala ramena. Hlavu měla skloněnou a žluté blyštivé vlasy ji
padaly do čela. Měla je dlouhé a rovné, nikdy si nenechala udělat trvalou. V pokoji zazvonil budík.
Počkala až dohraje. Pak bylo ticho. Stéla tam snad hodinu, dokud ji nezačaly brnět nohy a celé tělo,
pak si lehla na gauč a stočila se do klubíčka. Chováš se jako malá holka. Robert se chová jako malý
kluk. Copak už nejsme dospělí? Copak jsme už nevyrostli?
Probudila se, až za tmy. Měla žízeň. Vstala a zašla si do kuchyně. Otevřela ledničku a našla v ní
litr mléka. Vypila ho naráz. V krku ji pálilo. Nebrala to na vědomí. Podívala se na budík. Bylo něco
po dvanácté. Zase nový den. Pustila si rádio. Boys, boys, boys... Poslouchala hudbu a myslela na
Roberta, ani nevěděla proč!
/XIV./
"Mohl byste nám osvětlit, jaká pohoda vládla na palubě lodi až do okamžiku samotné
katastrofy?"
"Myslím, že byla stejná, jako na jiných lodích, na kterých jsem sloužil!"
"Prosím, pane Smithi, vysvětlete tento stav blíže. Čím myslíte pojem pohoda, ve smyslu slov:
stejná, jako na jiných lodích?"
"Neformální a přátelská atmosféra, škádlení a postrkování."
"Takže po dobu plavby nedošlo na lodi k žádným incidentům?"
"Pokud pod tímto slovem myslíte rvačky, výtržnosti, neposlušnost nebo vzpouru, tak tedy ne!"
"Byly tedy na lodi nějaké neshody? Myslím mezi velením a členy posádky jako takové?"
"K otevřeným střetům nedošlo. Alespoň ne v mé přítomnosti!"
"Konzumovaly se... Byly na palubě omamné látky? Drogy, alkohol a podobné psychotropní
látky?"
"Pokud vím, tak ne. Neviděl jsem nikoho ve stavu podnapilém či zfetovaném!"
"Jak s vámi vycházeli jednotliví členové posádky?"
"Brali mne jako sebe rovného. Ničím jsem se oči nich neodlišoval, snad jen hodností."
"Kapitán s vámi podepsal řádnou smlouvu, i když to není za daných okolností zcela normální?"
"Na palubě postrádali druhého důstojníka, proto jsem byl přijat bez okolků i na polovinu
plavby!"
"Takže vás by již osudy lidí, se kterými jste strávil domnělou cestu do Sydney, nezajímaly?"
- 300 -
Antologie
"V podstatě ano. Kdybychom dopluli do cílového přístavu, odešel bych z lodi. Kapitán by si
musel najít za mne novou náhradu."
"Byl s vámi spokojen?"
"Ano. Myslím, že ano. Své povinnosti jsem si plnil vzorně, alespoň podle mého názoru!"
"Můžete mi odpovědět jedním slovem, ano či ne, zda-li nehodu na Marii Stelle zavinil lidský
faktor?"
"Myslím, že ne. Chcete-li slyšet mou odpověď, tedy ne!"
- 301 -
Antologie
/ČÁST ČTVRTÁ - Mys Dobré naděje/
/I./
Moře monotónně šumělo. Vlna překrývala vlnu, narážely do sebe i boků lodi. Blížila se noc.
Slunce se zvolna sunulo k obzoru a jeho kotouč se stále více a více zplošťoval. Ohromný rudý
kotouč, velký míč topící se v temných vodách Atlantiku, moře ho neuhasí ani nezadrží. Objevily se
první hvězdy.
"Nemůžu se na to vynadívat," řekl tiše Reach, když se opřel vedle Roberta o zábradlí. Stáli
těsně u člunů. Jejich zrak se vznášel nad hlavní palubou a mizel kdesi v nenávratnu.
"Vždycky jsem měl rád západy slunce," pokračoval Reach. "Už jako malý kluk. Ale na pevnině
tolik nevyniknou. . ."
"Další den skončil. Jeden je jako druhý. Pořád jen moře, služba, spánek, jídlo... Častokrát se
ptám, Reachi, co z toho mám, toulat se po moři, poslouchat křik mořských ptáků, šumění vln a
pískotu větru. Asi jsem naměkko."
"Tehdy v té jídelně..."
"Já vím!" otočil se k němu Robert a na okamžik se jejich pohledy setkaly. "Trochu jsem to
přehnal."
"Všechno jsem slyšel," řekl mu Reach a pohlédl na potemnělé nebe. "Asi si řekneš, že jsem
pěkný kus lumpa, bezcitný a sobecký kus masa. Než jsem šel za kapitánem..."
"Přestaň se omlouvat, nemá to cenu!" přerušil ho Robert.
"Jsme jako dvě staré melancholické panny!" zabručel Reach. "Zítra už budem přistávat v
Kapském Městě..."
"Co tam starej vlastně chce?" zeptal se ho Robert. "Doplnit pohonné hmoty?"
"A to musíme obeplouvat celou Afriku jenom kvůli tomu?"
"Čert ví!" pokrčil Reach rameny. "Něco tu není v pořádku, viď? Pořád musíš do něčeho šťourat!
Evans se opravdu ztratil! Není na palubě, na to můžeš vzít jed!"
"Pořád mi nejde do hlavy, proč jsi mě tehdy nevyhodil z lodi, když jsem na ni přišel onoho
deštivého dne."
"Pust to z hlavy!" mávl Reach rukou.
"Vážně. Proč?" nenechal se odbýt jeho společník. "Proč?"'
"Prostě ses mi zalíbil..." zabručel Reach. "Nic víc!"
"Na první pohled?" zašklebil se Robert. "A starej? Vzal mě, a jen na půl plavby. Jen tak,
opravdu jen proto, že mu chyběl jeden důstojník?"
"Kam míříš, Roberte?" zeptal se ho Reach.
"Proč jsi mě ještě ten den varoval?" útočil dál Robert.
"Snad mi nechceš namluvit, že jsem Evanse hodil přes palubu?" rozzuřil se Reach. "Ano?
Vážně si myslíš, že se stal pro nás nepohodlným?"
"Ne. Jenom mi to nejde do hlavy. Co má tahle škatule v podpalubí, Reachi? Zbraně? Chemický
odpad? Drogy? Černé pasažéry? Radioaktivní látky? Co?"
"Ne, ne, ne...!" bouchl Reach oběma rukama do zábradlí. Odplivl si obloukem do moře. "Sakra
co jsi? Policajt, nebo tajnej? Děláš pro Američany? Jsi snad od Greenpeace? Pro Krista, Roberte!"
"Proč tě těsně před vyplutím starej tak odbyl? Nemá čisté svědomí?"
"Začíná být zima, nemyslíš?" pohlédl na něj Reach nakvašeně. "Ty mě chceš vážně nasrat!"
"Jasně, zvedá se vítr, ale dá se to vydržet!" řekl mu Robert.
"Co po mně chceš?"
"Pravdu!" řekl Robert věcně.
"Pravdu, jenom pravdu a zase nic než pravdu!"
- 302 -
Antologie
"Reachi?" bouchl ho Robert do zad. "Já si nikoho s ničím nespojuju a nehodlám tady čmuchat,
jenom jsem rád, když vím na čem jsem...!"
"Do povětří nevylítneme!" odpověděl mu Reach. "Snad!"
"Vážně ne?" pohlédl na něj Robert. Reach zakroutil hlavou.
"Takže o tom přece něco víš?"
"Jenom tolik, co si i vrabci na střeše švitořili!"
"A co si vykládali, Reachi?" chytil ho Robert za rameno.
"Kdybys nebyl můj přítel..."
"Hodil bys mně přes palubu?" dokončil Robert jeho slova.
"Ne. Přestal bych se s tebou bavit. Vezeme nějaký černý náklad, co je na tom? Dělají to tak
všichni..."
"Opravdu všichni?"
"Hele, Roberte, říkals, že tu nechceš čmuchat!" odbyl ho Reach.
"Jsme všichni na jedné lodi, Reachi!" upozornil ho Robert.
"Sakra a ty si myslíš, že to nevím?" osopil se na něj Reach a mávl rukou. "Dobrou noc!" řekl mu
a odešel. Byla už tma. Můstek lodi se topil v namodralém svitu. Pohlédl na nástavbu. Skoro
všechna okna svítila do tmy, ale nikoho v nich neviděl. Byla teplá noc s chladivým větrem. Loď se
pod ním pravidelně chvěla a unášela ho i s ostatními do neznáma. Ještě přece nebylo tak pozdě,
vždyť slunce zapadlo teprve nedávno, ještě teď se nad obzorem šířila jeho záře.
Sluníčko, sluníčko, kam půjdeš? Do pekla nebo do nebe?
/II./
"Co nám hlásili o počasí, Gregory?" zeptal se jej na druhý den kapitán, když se objevil na
můstku. Třetí důstojník na něj překvapeně pohlédl.
"Pořád stejná písnička. Oblast vysokého tlaku vzduchu nad jižní části Atlantického oceánu,
předpokládaný postup studené fronty a s ní i zhoršení počasí na jihovýchod od Mysu Dobré
naděje," řekl pomalu Gregory svému nadřízenému. "Další tajfun v Indickém oceánů, mlhy u
pobřeží Antarktidy, plovoucí ledovce a další pitomosti. Dohromady nic nového."
"Jasně!" přikývl a jeho oči spočinuly na Gregorym.
"Ještě něco, pane?" zeptal se ho třetí důstojník.
"Ne! V pořádku," řekl mu a rozhlédl se po obzoru. "Máme opravdu předpisové počasí, čistou
blankytnou oblohu a zářící slunce! Teplo, mírný vítr, ne víc než tři Bally a mírně zvlněnou mořskou
hladinu."
"Asi kolem druhé hodiny odpoledne bychom měli zakotvit v Kapském Městě, je třeba připravit
loď i posádku k přistání. Všechny papíry mám u sebe v kajutě. Tak nezapomeňte, Gregory, dnes
odpoledne, nejpozději v deset hodin večer, budeme na rejdě Cape Town. Přeju příjemný zbytek
služby!"
"Ano, pane." přikývl třetí důstojník. Uslyšel jen třísknutí dveří a těžké kapitánovy kroky na
schodišti, vedoucího jednu palubu níže.
/III./
"Jak se máš?" vyrušil Jenny ze snění hlas jejího bratra.
"Cože?" zeptala se Jenny roztržitě, když ji z hlubokého snění probudil Martinův hlas. Bylo už
dost pozdě. Elektronické hodiny nad televizorem odblikávaly deset hodin večer.
"Jak jsi se sem dostal?" pohlédla na něj udivené.
"Dala jsi mi přece klíče." řekl ji Martin s úsměvem a zacinkal jimi v natažené dlani. "Zdá se, že
- 303 -
Antologie
se věci daly do pohybu a zároveň se trochu zašmodrchaly!"
"Ach ano. Máš pravdu. Co dělá Susan?" zeptala se a nabídla mu místo vedle sebe na gauči. "Jak
zašmodrchaly?"
"Stará se o cvrčka. O malého. Vzteká se, že jsem všude, jen ne doma. Přes den v práci a večer u
své podařené sestry!" řekl ji. "Kolem té lodi se podle Chrise točilo až příliš moc lidí!"
"Tomu nerozumím!" pokrčila rameny. "Můžu se tě něco zeptat?"
"Můžeš!" řekl jí.
"Susan mě asi moc v lásce nemá, vid?" pohlédla na něj tázavě. "Řekl jsi ji, jaká jsem mrcha?"
"Proč by neměla? Není to špatná holka. Jenom ji vadí, že..." zamyslel se. "A co se týče tvé
osoby, neřekl jsem ji víc, než je nutné! Věř mi!"
"Já vím. Rozbila jsem si manželství a teď ho rozbiju i tobě!" zamračila se. "Pořád musím myslet
na Roberta! Jsem pořád sama! Všechny milence jsem poslala do háje!"
"Ale tak to nesmíš brát, Jenny!" rozhodil rukama rozčílený Martin. "Copak..."
"Můžu za to, Martine!" řekla rozhodně a vypnula televizi. "Můžu za všechno. Kdyby ne mě...
Proč jsi vlastně přišel?"
"Myslel jsem, že nechceš být sama." pokrčil rameny. "Pořad mám takový divný pocit, že ti v
hlavě straší a jeden malý červíček ti našeptává, abys skončila se svým bídným životem!"
"Nejsem na hlavu!" řekla mu zamračeně. "Nedáš si něco? Kávu nebo čaj?"
"Ne díky!" zavrtěl hlavou. "Jsem tady hlavně proto, abys na sebe dávala pozor! Chris větří
problémy! Má na to nos a kolem Roberta a lodi, na které je, pokud na ní skutečně je, se rozvířily
oblaka pochybností! Smrdí tu nějaká levota! Ale zdá se, že ještě nenadešel ten správný čas, aby se
jakákoliv strana, která je zainteresována do našeho problému, rozhoupala k nějakému činu! Nechci
tě strašit, ale zdá se, že Robert nasedl na špatnou loď!"
"Strašit?" zeptala se jej. "Měla bych se začít bát? Jak to můžeš ty nebo ten tvůj přítel vědět?
Copak je nějaký fízl?"
"Rozhodil sítě a teď do nich chytá informace!" řekl ji její bratr. "Nic víc, ale může taky do té
pomyslné sítě chytit někoho nebezpečného!"
"Takže co mám dělat?" zamyslela se.
"Zatím nic!" řekl ji. "Zdá se, že je tvůj muž jen bezvýznamnou figurou, který se ocitl v
nesprávný čas na nesprávném místě! Neboj se! Uvidíme, co se z toho vyklube!"
"Máš mě taky plné zuby?" zeptala se ho.
"Dobře víš, že to není pravda!" bránil se Martin. "Mám tě rád, stejně jako Robert."
"S tím rozdílem, že ty jsi zůstal alespoň v mé blízkosti, a on si sbalil kufry a vytratil se kdoví
kam! Já vím, poslala jsem ho do háje!"
"Jenny!" zamračil se. "Jsi zralá pro psychiatra!"
"Já vím! Promiň, jsem zlá." pokývala hlavou a podívala se ven. Za oknem svítila světla
pouličního osvětlení, kousek dál zářila do tmy okna domů, a pod nimi se sem tam prohnal
osamocený automobil.
"Jenny?"
"Ano?" otočila k němu hlavu. "Budu na sebe dávat pozor a každou podezřelou osobu hlásit! Co
mám dělat, kdyby něco?"
"Nechoď na policii! Neuvěřili by ti a zbytečně bys čeřila vodu! Zamkni se doma a zavolej! Já a
Chris máme fůru známostí! Měla bys už jít spát!" řekl ji vážně. "Pokud jsem tě náhodou vyděsil..."
"Bát se budu až potom! Pojedeš domů?"
"Dole mám vůz," přikývl Martin. "Musím už jít!"
"Přijdeš ještě?"
"Přijdu. Jak tě mohlo napadnout, že..."
"Myslím, že nedělám svým rodičům právě tu nejlepší reklamu." řekla mu.
- 304 -
Antologie
"Asi to tak bude. Ale nikdo není dokonalý!"
"Mám strach!" řekla mu, když stáli u dveří do chodby.
"O Roberta?"
"Ano," svěsila hlavu. "Kdyby se mu něco stalo..."
"Dá na sebe pozor, uvidíš. Možná je blázen, ale ne zas takový, aby si něco udělal. Dobrou noc,
Jenny!"
"Zavoláš mi?"
"Ráno. Stačí ti to v deset? Nechtěl bych tě budit časně ráno. A Jenny! Nejsme milenci! Jsme
bratr a sestra!"
"Takže dopoledne?" usmála se.
"Dopoledne!" přikývl a šťouchl ji do nosíku. "Drž se!"
Za chvíli už slyšela jen jeho kroky na schodišti a zacvaknutí vchodových dveří. Kdesi zahučel
motor osobního automobilu a pak bilo ticho. Opatrně zavřela dveře a zůstala stát, jako by nevěděla,
kam má jít dříve, do kuchyně, kde na ni čekala už vychladlá káva, do koupelny, kam ji lákala vidina
teplé vody, nebo do postele.
Převlékla se a u umyvadla odbyla nejnutnější večerní toaletu a odkráčela bosýma nohama do
ložnice. Chtělo se ji spát a bála se, že by usnula v napuštěné vaně. Přesvědčila se, že je všude
zhasnuto a pak se zamuchlala do peřin. Vedlejší postel byla prázdné. Věděla to. Pustila si rádio a za
zvuku tichounké pomalé taneční hudby usnula se smutným úsměvem na rtech.
/IV./
"Tady je první důstojník Marie Stelly, obchodní lodi Velké Británie, žádáme správu přístavu o
povolení k přistání a doplnění pohonných hmot a nejnutnějšího materiálu. Přepínám."
"Cape Town rozumí. Připravte si všechny formality, jak jste na tom se zdravotním stavem
posádky?"
"Vše..." Reach byl přerušen kapitánovým razantním příchodem.
"Dejte to sem, první zamračil se a vytrhl mu z ruky rádio a zahučel do přístroje. "Mluví k vám
kapitán. Na palubě je všechno v nejlepším pořádku. Čekáme na přístavního úředníka, případně
doktora. Určete nám místo na rejdě, ohlaste situaci v přístavu a čas, kdy budeme moci usadit své
zadky u betonového mola. Končím a předávám velení prvnímu důstojníkovi!"
Reach se s podivem zahleděl do kapitánových očí a zakroutil hlavou. Ten mu jen podal krabičku
na kablíku a zahučel mu do ucha: "Poslyšte, první! Nechtě si své rozumy pro sebe a dělejte co máte!
Tuhle rakev chci, pokud možno, vidět do hodiny pevně připoutanou u mola, jasné?"
"Ano, pane, pokud dostaneme povolení a remorkéry nás dotlačí do přístavu!" přikývl a ohlédl
se. Kapitán zmizel stejně rychle, jak se objevil.
"Voláme Stellu. Slyšíte nás? Posíláme k vám člun..."
"Jasně, slyšíme dobře!" zabručel si Reach pod vousy a zmáčkl tlačítko pro vysílání.
"Rozumíme, čekáme na něj!"
/V./
Bocman se ledabyle opíral o zábradlí plošiny na úrovni první paluby nástavby a očima bloudil
po pobřeží, které se vynořilo zpoza obzoru. Nad hlavou mu bafal lodní komín a ječela lodní siréna.
Po lávce, vedoucí podél záchranných člunů, k němu přišel Oliver, muž, který byl posledním, kdo
viděl Evanse na palubě.
"Myslíte, že to starej ohlásí?" zeptal se opatrně bocmana, který si mnul starostlivě neoholenou
bradu.
- 305 -
Antologie
"Cože?" pohlédl na námořníka.
"Ale jen se ptám, jestli kapitán ohlásí mimořádnou událost. Má přece hlásit všechny
nepředvídatelné situace, které se stanou po čas plavby na otevřeným moři, ne? A to, že se Evans
ztratil JE mimořádnou událostí, nebo ne?"
"Ale to už není moje starost, Olivere!" vybafl na něj bocman. "Pro mně za mně, ať si dělá co
chce! Nedívej se tak na mne! Já jsem ho měl taky rád! Ale kvůli tomu jsi určitě nepřišel, že ne?"
"To máte pravdu. Já jen, že jsem si na něco vzpomněl! Myslím, ještě ten den, ten večer, co jsme
si zašpásovali a on po mně hodil ten kruh!"
"Zašpásovali?" zeptal se ho bocman. "Nemusíš to tak rozvádět. Tak zkrátka, co se stalo?"
"Byl jsem tam ještě jednou. Těsně před tím, než se setmělo!" řek1 pomalu Oliver bocmanovi a
taky se opřel o zábradlí. "Trošku jsem si to za nástavbou prohlédl. Já vím, není tam co do vidění..."
"Jasně," přerušil ho bocman. "Mezi nástavbou a plošinou výložníku a vlastním jícnem třetího
nákladového prostoru není nic k vidění, jen pár poklopů, držáků, záchranných boji. Co dál!"
"Asi vás to moc nezajímá..." pohlédl Oliver na bocmana.
"Ale naopak, pokračuj..." když tu najednou s bocmanem trhlo, že málem přepadl přes zábradlí.
"Ty si myslíš, že je Evans ještě na lodi? Že nespadl do moře, ale někam dolů do lodi?"
"Právě," přitakal Oliver. "Jeden poklop..."
"Co je s ním?" nechápal bocman. "Mají být přece všechny zavřené po čas plavby, protože moře
může být hodně ošklivé. Co máš s tím poklopem?"
"Já jen, že jeden z nich byl otevřený, tak jsem ho zavřel. Zavřel, nezamkl a na druhý den byl
zalígrovaný. Nešel otevřít! Tak nevím. Jestli náhodou..."
"Ale vždyť jsme dvakrát prohledali celou loď!" řekl mu bocman zamyšleně. "Každou lodní
místnost, chodbu a šachtu! Nemůže být na palubě! Poslyš, nevíš náhodou, co tam ten chlap vlastně
dělal?"
/VI./
Kapitán se právě zvedal od stolu, když bocman zaklepal na dveře. Nečekal na svolení a vpadl do
jeho kabiny. Zavřel za sebou dveře a pohlédl na překvapeného velitele lodi.
"Kdo vám dovolil vstoupit bez klepání?" zeptal se zamračeného bocmana. "Klepal jste?"
"Čert vem klepáni, kapitáne!" zavrčel bocman a posadil se na postel u stěny. Očima proletěl po
knihách na poličce. "Víte, proč jsem tak nezdvořilý, pane? Proč riskuju, že mé vyhodíte? Napadá
vás něco?"
"Straší vám ještě Evans v hlavě, bocmane?" zeptal se ho kapitán a posadil se na roh stolu.
Bocman se rozhlížel po bohatě zařízené kajutě a přikývl hlavou.
"Mám pocit, pane, že jsme tu naši škatuli neprohledali, jak jsme měli. Kam vedou poklopy za
nástavbou? Víte to?"
"Chcete mě zkoušet, jestli znám svou loď? Řekl jste si, že mi budete dělat problémy? Vadí vám,
že jsem nic neohlásil? Je to tak?"
"Byl za mnou... Musíte otevřít trojku, pane."
"A proč pak?" zeptal se ho. "Od kdy se staráte o náklad? Máte přece na starosti palubní
posádku. Nemají co na práci?"
"Může tam být Evans, kapitáne!"
"V trojce?" nevěřil svým uším. "Říkáte, že si otevřel nějaký poklop a zahučel do šachty a teď se
válí někde na dně lodi? Co měl co dělat v bouřlivém počasí na palubě, když neměl službu? Víte to
bocmane?"
"Chcete říct, že si je mám přivázat k noze? Všechny? Já je nehlídám! Nejsou přece už malé
děti!"
- 306 -
Antologie
"Budu o tom přemýšlet! Můžete jít!" pokynul mu kapitán a na znamení toho se otočil k oknu.
"Co když ještě dýchá, kapitáne?" zeptal se ho ostře. "Vemete si to na triko?"
"Kdo má službu?" zahučel kapitán do palubního telefonu, když se po dlouhém čekání dovolal
na můstek. "Reach? Ach, ano. Zapomněl jsem. Jak to vypadá? Za půl hodiny budem v přístavu?
Mohl byste mi zavolat třetího důstojníka? Samozřejmě... Budu čekat... Ne, nic se neděje! Zůstaňte
na můstku a doveďte loď do přístavu. Samozřejmě. Naschle!"
"Děkuji vám, pane!" pokýval bocman hlavou.
"Jestli tam nebude," ukázal na něj kapitán prstem, "tak vás v Kapském Městě vyhodím na břeh a
poraďte si, jak můžete. Rozumíte mi?"
"Ano, pane!" přikývl bocman. "A když tam bude?"
"Tím lip pro nás pro všechny!" zabručel kapitán a ještě než ho vyexpedoval z kajuty, dodal:
"Půjdete s třetím důstojníkem, vezmete si ještě dva námořníky, nářadí a baterky. Než doplujem do
přístavu, prošťouráte zbytek lodi za nástavbou. Osobně mi podáte hlášení! Jestli ho najdete,
dostanete prémie navíc. Bude-li vaše pátrání neúspěšné, vyrazím vás z lodi. Takže si pro jistotu
sbalte saky paky a čekejte na Gregoryho. A teď plavte!"
"Ano, kapitáne." usmál se smutně.
"Bocmane?" křikl za ním velitel lodi, ještě než stačil zavřít dveře. "A koukejte ho najít! Takoví
lidé jako vy... Chci říct, že jich moc po světě nechodí...!"
"Děkuju, pane."
"Za to si nic nekoupíte a teď vypadněte!" řekl mu kapitán a odfrkl si. "Kurva práce!"
/VII./
"Našli ho?" zeptal se Robert Reache, když spolu kráčeli po kamenné hrázi mola. Reach se otočil
za sebe a pohlédl na tramp, po kterém sestupovalo několik námořníků. Vedle schůdek stál muž v
uniformě a nablýskanou zbraní na rameni. Přístavní stráž! Starý se určitě plácl přes kapsu! Pomyslel
si. Nad hlavami se jim zvedala příď jejich lodi. Kdosi na ně shora volal. Nevěnovali mu žádnou
pozornost.
"Jak to víš?"
"Co?" zeptal se znovu Robert, jako by nechápal jeho otázku.
"Jak víš, že šel Gregory s bocmanem prohledat zadní část lodi?"
"Starý nechtěl mít problémy?" podíval se Robert zpříma do očí svému společníkovi. "Nic
neohlásil vid? Našli nebo nenašli?!"
"Nech toho, Roberte!" mávl Reach rukou.
Nedaleko nich rachotily navijáky přístavních jeřábů. Kdesi houkal remorkér, který hledal svou
loď, jako potencionálního zákazníka. Kolem nich projel krátký vlak. Robert se zastavil těsně u
hrany mola a pohlédl na špinavou hladinu přístavu, po které plavala mastná oka.
"Nedělej ze mně blázna, Reachi. Co tam našli?"
"Když už to víš, proč se mně ptáš?"
"Nevím to!" řekl Robert úsečně a odkopl do vody malý kamínek. "Potkal jsem bocmana. Šel s
ním i Gregory. O něčem se spolu bavili. Bocman šel hned za kapitánem. Gregory odešel do své
kajuty a nikdo mi nic neřekl. Zachytil jsem jen pár slov. Co se děje, Reachi?"
"Ještě než jsme přistáli... Starej byl nějak nervózní. Ptal se po třetím. Myslím, že kdybych neměl
službu a nemuseli bychom přistávat, určitě by zavolal mě..."
"Něco hledali, vid?" prohodil Robert jen tak a čekal co mu Reach odpoví.
"Ještě se budete flákat po přístavu!" zahulákal Reach na hlouček námořníků. "Pamatujte na to,
že jsme v bezcelním pásmu! Ať vás neseberou a neodvedou zpátky na loď. Pohybujte se jen v
zelené zóně!"
- 307 -
Antologie
"Neodpověděl jsi mi!" připomněl se mu Robert a poslal k vodě další šutr. Nad hlavami jim
projelo rameno jeřábu. Robert se instinktivně přikrčil a zaklonil hlavu. Hák na rameni byl prázdný.
"Vrátíme se k lodi." řekl Reach suše a otočil se ke zpáteční cestě. Na můstku Stelly někdo stál,
ale byly dost daleko, aby rozeznali čí je to tvář. Na zádi pobíhalo několik chlapíků ze břehu, ale
nezdálo se, že by manipulovali s krytem třetího nákladového prostoru lodi. Kdesi zahulákaly silné
lodní píšťaly. Na čistém nebi se spolu s dýmem z přístavu vznášelo několik ptáků. Došli k hlídce u
můstku.
"Nechceš mi odpovědět?" zeptal se ho Robert znenadání.
"Ne!" odpověděl mu Reach. "Můžeš se zeptat kapitána. Snad ti něco řekne..."
"Nezajímá mne, co máte v trojce za náklad. Chci jen vědět, jestli tam nenašli..."
"Ne!" skočil mu Reach do řeči. "Bylo tam jen pár jeho věcí! Stačí ti to? Co jsi se, kurva, na tom
Evansovi tak zasedl?"
/VIII./
"Jak jsme na tom, první?" zeptal se kapitán prvního důstojníka, krátce po vyřízení všech
formalit spojených s naplněním nádrží palivem a nákupem nejnutnějšího materiálu pro plavbu přes
oceán s konečnou stanicí Sydney.
"Všichni jsou na palubě, kapitáne. Můstek je vyzdvižen na palubu a zajištěn. Čekáme jen na váš
rozkaz k vyplutí. Máme tu dva tlačné remorkéry, vytáhnou nás od mola."
"Opravdu všichni, Reachi?" zeptal se ho znovu nevěřícně jeho nadřízený. "Celý čas, co jsme tu
kotvili, se naši chlapi flákali po přístavu!"
"Bocman je spočítal, pane. Jsou opravdu všichni!" vmísil se do rozhovoru třetí důstojník. "Až
na toho parchanta, který si hraje na Hudýniho!"
"Na nic jsem se vás neptal, třetí!" vybafl na něj kapitán.
"Ano, pane!" pokrčil rameny třetí důstojník. "Už mlčím!"
Kapitán nervózně několikrát přešel celou šíři velitelského můstku. Muž u kormidla tiše stál a
čekal na rozkazy. Oběma rukama se držel madel stojanu a díval se na ukazatel polohy kormidla.
"Měli bychom začít, pane, nebo nám ujedou." pronesl tiše Reach.
"Máte pravdu!" odfoukl si velitel lodi a vyšel na levou část nekrytého můstku. Remorkéry
neklidně bafaly na obou koncích lodi. Kapitán mávl rukou a Reach zahoukal na lodní píšťale, že
jsou připraveni k vyplutí. Kdesi hluboko v lodi zahučel startér hlavního motoru, který byl přehlušen
rozbíhajícím se strojem. Pak přesunul páku lodního telegrafu na pomalu vpřed a nechal vychýlit
kormidlo docela vlevo.
Současně zabraly i obě lodi. Stella se zvolna odpoutala od hráze přístavu. Gregoryho jenom
napadlo, co by se stalo, kdyby ji zapomněli odvázat od břehu.
"Kormidlo do nulové polohy!" houkl na ně kapitán a muž u kormidelního stroje chvatně
přetáčel volantem doprava. Příď Stelly se stále ještě vychylovala od břehu a nebýt duchapřítomnosti
velitele remorkéru, který byl před přídí, převrátila by ho jako hračku. Kapitán se díval na malý člun
jak se snaží vrátit příď Stelly tam, kam patří. Muži na přídi něco na sebe pokřikovali a jejich oči
bedlivě hlídaly smyčky ocelového lana na vaznících.
"Je na střed, pane!" řekl mu muž u kormidla.
Obyčejně se hází tažné lano remorkéru, ale tento člun neměl hák na zachycení konce lana, V
bezpečné vzdálenosti od břehu se oba čluny odpoutaly a aniž by zkřížily Stelle cestu, odbafaly zpět
za svou prací. Ani se nerozloučily.
"Zvyšte otáčky, Reachi." zahrčel kapitán, když se vrátil dovnitř. Gregory se díval přímo před
loď a jako obvykle si něco pobrukoval. Stella pomalu mířila ven z přístavu. Muži u lan chvatně
navíjeli lana na přídi i na zádi a ukládali je na jejich místa.
- 308 -
Antologie
"Dva stupně doleva!"
"Dva vlevo." opakoval muž u kormidla a otočil volantem.
"Zdá se, že bude hezké počasí!" prohodil Reach mimochodem. "Konečně budeme zase na moři!
Nesnáším stání v přístavu!"
"Máte pravdu!" přikývl kapitán rozmrzele. "Přidejte ji trochu šťávy vlečete se jako ke hřbitovu."
"Jsme ještě v přístavu, pane. Je tu hustý provoz." odpověděl mu Reach a držel stále ještě ruku na
páce strojního telegrafu.
"Vpravo loď!" řekl suše Gregory a ukázal na nákladní loď, která jim očividně chtěla zkřížit
cestu. "Kříží naši dráhu v pravém úhlu, pane!"
"Zahoukejte na ni, ať změní kurs! Ať to stočí doprava a sníží rychlost! Jestli to švihne vlevo,
určitě se srazíme!" zavrčel kapitán a vzal si dalekohled. Reach několikrát zahoukal. Jeho oči
spočinuly na cizí lodi. Pevně svíral kulatý výběžek ovládače telegrafu a soustředil se jen na obraz
před sebou.
"Zopakujte to, prosím. Asi jsou hluší. Sedl si na uších? Copak nás nevidí?" vrčel dál kapitán a
vyšel ven na pravé křídlo můstku. S dalekohledem na očích hluboce oddychoval a cedil temné
kletby na adresu dotírajícího návštěvníka. Muž u kormidla se začal očividně ošívat.
"Držet kurs!" opakoval pevně kapitán. Dobře věděl, co dokáže udělat přicházející panika. "Ještě
jednou se jim ohlaste, Reachi. Ať si mě nepřejí, jestli budu muset kvůli nim zastavovat, nebo
reversovat stroje! Držte kurs!"
"Je to Nor, pane." řekl náhle třetí důstojník také s dalekohledem na očích. "Nějaký Narvik. Čert
ho vem."
"Musíme něco udělat, kapitáne, nebo to do nás napálí!" varoval ho Reach, který začal pomalu
ztrácet svůj obvyklý klid. Vyvedl jej kapitánův klid, s jakým vedl svou loď vstříc záhubě.
"Kdybych tu měl alespoň dělo. Rozstřílel bych je na kusy." řekl kapitán a přešel k rádiu. Natáhl
se po přístroji a přeladil na komunikační frekvenci a ještě jednou se podíval na seveřana, který
předpisově zatroubil a začal měnit směr.
"Kormidlo vlevo! Deset stupňů!" řekl znovu do ticha na můstku. Příď lodi se poslušně stáčela
vlevo. Norská loď jim na okamžik ukázala svůj levý bok a pak pak jako správně vychovaná kobyla
odcválala z jejich plavební dráhy a nechala je civět na svůj kulatý a vysoký zadek s vlajkou na
stožáru.
"Zpět na původní kurs!! uslyšeli s úlevou kapitánův hlas.
"Budou se muset otočit na rejdě a vrátit se do přístavu!" řekl jim Reach. "Takový zmatek! Ještě
chvíli a měli bychom tu hromadnou srážku jako na nějaké dálnici!"
"Už se můžete pustit!" řekl prvnímu důstojníkovi a přeladil přístroj na původní vlnu.
Dalekohled vrátil na jeho místo a očima si přeměřil muže u kormidla. Měl je široce rozevřené.
Takřka nevnímal.
"Reachi?" zavolal kapitán na prvního důstojníka.
"Ano, pane?" trhl sebou tázaný.
"Až vyplujeme na moře, vyměňte muže u kormidla. Jdu si ještě něco vyřídit. Pokračujte až k
bodu obratu a otočte ji na kurs do Melbourne. K mysu se nepřibližujte blíž, než na povolenou
vzdálenost a pozor na vlny. Bývají dost nepříjemné!"
"Ano, pane. Rozumím!" přikývl Reach hlavou a taky se podíval na mladého námořníka za
kormidelním strojem. Pomalu dostával svou obvyklou zdravou barvu.
"Bylo to v pořádku!" řekl mu. "Museli nás vidět. Čert ví, proč jim to trvalo tak dlouho!"
"Jasně!" řekl Gregory a vyšel do slunečního odpoledne. "Chlastali na můstku a honili si přitom
pinďoury!"
Foukal svěží vítr. Čechral mu jeho neučesané vlasy a odnášel se sebou kouř z vrcholku komínu.
Nebýt brázdy za lodí, těžko by uvěřil, že již nejsou v přístavu, ale na otevřeném moři. Břeh se
- 309 -
Antologie
pozvolna vzdaloval. Loď, která jim pocuchala nervy a zkazila den je teď určitě v přístavu.
Třetí důstojník pokrčil rameny a vrátil se na můstek. Prošel kolem obou mužů a zmizel na
schodišti. Reach si unaveně utřel čelo a obočí a postavil se vedle muže u kormidla. Mlčeli. Celou
dobu, dokud nepřišel jiný námořník, aby jej vystřídal.
"Jo!" řekl si Reach polohlasně. "Nejspíše tam určitě pili na zdraví!"
/IX./
"Jsem rád, že jsi se taky na nás přišel podívat, Chrisi!" zavolal na něj Martin, když ho spatřil,
jak vystupuje z auta nedaleko plotu, jehož pletivo se ztrácelo v zelené džungli nízkého porostu.
"Nemohl jsem odmítnout," usmál se Chris a podíval se na dívku vykukující z okna v přízemí.
"Já mít tak krásnou ženu, tak s nikým nemluvím. No a když jsem zjistil, že má Susan narozeniny a
že s vámi bude ještě Jenny..."
"Neříkej!" zazubil se Martin. "Starý kocour se nezapře!"
"A taky jsem vám něco přinesl!" řekl a zvedl do výše dvě velké tašky, které očividně praskaly
ve švech.
"Snad jsi nevykradl nějaký obchod?" zeptal se ho se zájmem udivený Martin a ihned mu je bral
z rukou. Mírně se prohnul pod jejich tíhou a uznale na Chrise mrkl.
"Kdepak, už nejsem takový chlap, jaký jsem býval!" zavrtěl hlavou mírně zmatený návštěvník a
pozorně se zahleděl za zvukem otevírajících se dveří, z nichž vyběhly obě ženy. Chvíli se na
neodíval, jakoby se nemohl vynadívat na dvě skoro zapomenuté popelky v zástěrách a vzpomněl si
na své mládí. Trochu trpce se usmál a vykročil po pěšině k domu. Martin jim uhnul z cesty a díval
se, jak se obě vrhají na Chrise, na jehož rtech visel rozpačitý úsměv.
"Už něco víte?" zeptala se ho Jenny, když mu dala pusu na přivítanou.
"Něco málo, popovídáme si u odpoledního čaje, souhlasíte, Jenny?" zeptal se ji a pohlédl na dvě
modré studánky pod záplavou zlatých vlasů. "Závidím vašemu muži!"
"Dobře," přikývla a o krok odstoupila. Susan vzala Jenny za ruku a vrátila se s ní domů do
kuchyně, aby něco připravily. Martin odnesl tašky do haly a vrátil se před dům.
Chris se rozhlížel po zahradě i nedalekých kopcích, jejichž výška nebyla nijak udivující, ale za
to se na vrcholku každého z nich vyjímal krásný lesík se spoustou zeleně.
Sedli si pod stromy u jezírka a chvíli mlčeli, jakoby nebylo nikomu z nich do řeči. Nad hlavami
jim zpívali ptáci, vítr pohupoval větvemi stromů a po modrém nebi plulo několik neposlušných
mraků. Bylo něco po desáté dopoledne. Ani Chris netušil, že se tu sejde se svým starým přítelem,
jeho ženou a Jenny. Nebýt Martinova dopisu, nevěděl by, že budou na venkově, ba dokonce by
propásl i narozeniny Susan.
"Zjistil jsi už něco?" zeptal se ho Martin.
"Něco málo," přikývl Chris.
"Dobré zprávy?" vyzvídal Martin.
"Dobré i zlé. Jak se to vezme. Chceš si promluvit ještě teď, mezi čtyřma očima?" zeptal se
Martina.
"Vždyť víš, jak při naší poslední návštěvě vyváděla moje sestra!"
"Máš to tu stejně dobře zařízené!" řekl Chris udiveně a pohlédl na Martina. "Skoro jsem tu
netrefil. Tohle všechno jste určitě nestavěli sami, že ano?"
"Ne. Koupili jsme to tu asi před dvěma lety. Původní majitelé se odstěhovali někam za moře do
států. Jméno města si už nepamatuj. To je zajímavé, jak můžou mít lidi stejný nebo podobný vkus."
"Přesně tak!" přikývl Chris a promnul si ruce. "Každopádně se mi tu líbí. Široko daleko nejsou
žádní sousedé, žádný provoz na silnici, za humny máte les!"
"Tak už to vysyp, Chrisi a nechoď pořád dokola jako kocour kolem horké kaše! Co se stalo?"
- 310 -
Antologie
zeptal se ho Martin. "Našel jsi tu loď"
"Je na cestě mezi Kapským městem a Sydney. Co nevidět bude kdesi uprostřed Indického
oceánu!" řekl mu Chris. "Pokud vím, naplnily v přístavu nádrže a nabrali nějaký proviant a vypluli
na moře!"
"Říkal jsi, že se kolem ní točí mnoho podivných lidí!"
"Zatím rozplétáme provázky, Martine!" pokrčil Chris rameny. "Nevíme nic určitého! Našli jsme
několik malých ryb a rybiček, ale nestojí za námahu!"
"Co za tím vším je?"
"Pašování uranu?" zamyslel se Chris. "Možná černý obchod se zbraněmi! V Kapském Městě
však nic nevykládali! Nevím, co si mám o tom myslet! Možná to vyloží až v Sydney! Nebo někde
jinde! Pokud nemáme podezření, nemůžeme nic dělat! Všichni by se nám vysmáli!"
"Kde kdo by chtěl mít atomovou bombu!" řekl mu Martin.
"Svět je plný špinavé politiky a lichvaření!" souhlasil Chris smutně. "Pořád bychom jenom
válčili!"
"Už jdou!" kývl hlavou Martin.
"Robert by měl být v pořádku!" řekl mu Chris. "Pokud bude Stella na hladině a není v tom také
něco jiného!"
"Pojišťovací podvod? Chtějí Stellu potopit někde, kde je hodně hluboko na to, aby se k vraku
vydal průzkumný tým? Nestálo by to za ty peníze?" zeptal se jej Martin. "Tahle zpráva by mou
sestru příliš nenadchla!"
"Už se to nese!" zavolala na ně Susan a cupitala před Jenny. Obě byly obtěžkány nádobím a
spěchem. Položily všechno na stůl a sedly si k oběma mužům pod stromy, které vytvářely svými
korunami příjemný stín a chládek před poledním sluncem.
"Snad nebudeme pořádat hostinu?" zeptal se Chris hospodyňky a vstal. "Všechno nejlepší a
hodně štěstí a zdraví."
"Co je v tom?" ptala se Susan netrpělivě, když od něj vzala jeho malý dárek. "Doufám, že z toho
na mě nic nevyskočí!"
"Překvapení!" odpověděl ji Chris a sedl si znovu vedle Martina.
"Třeba žába, nebo myš!" napověděl ji Martin a díval se jak se mírně zachvěla. Hlavou ji projely
obavy. Podezíravě se na Chrise usmála a pák řekla svému muži: "Nestraší mě, nebo to snad ani
neotevřu!"
"Kdoví, co je uvnitř. Chris mívá někdy podivné nápady!" uculoval se Martin. Susan jen pokrčila
rameny a rozhodně se pustila do rozbalování balíčku.
"Ještě to nekváká!" řekla do ticha. "Je tam něco živého?"
"Jen do toho!" pobízel ji Chris. "Nemusíte se bát!"
"Na vaši zodpovědnost!" přikývla a vyndala z papíru jakousi krabičku. Pomalu ji otevřela a
zůstala s úžasem stát.
"Nádhera!" vykřikla a vytáhla z krabičky zlatý řetízek s přívěškem. "To muselo stát peněz!"
"Oblíbená průpovídka. To jste si nemusel dělat takovou škodu! Vlastně by to mělo být od
Martina, neměl bych to říkat, ale vlastně to byl on, kdo mi na poslední chvíli oznámil, že máte
narozeniny a co se vám líbí!"
"Slíbil jste mi, že..." přerušila je Jenny.
"Já vím. Všechno vám povím. Do posledního slova. Uvidíte. Nemusíte se bát. Všechno je v
nejlepším pořádku." usmál se na Jenny.
"Takže se dáme do jídla na stole, co vy na to?" zeptal se jich netrpělivě Martin.
"Máš hlad?" divil se se smíchem Chris. "Vždycky jsi mi tvrdil, jakou nemáš perfektní
hospodyňku. Že by tě špatně krmila?"
"To určitě." šťouchla jej Susan do břicha. "Pořád se jenom cpe. Co budu dělat s tlustým
- 311 -
Antologie
chlapem?"
"Nebojte se," konejšil ji Chris. "On to vyběhá. Že jo?"
"Můžu taky něco říct?" ozvala se Jenny.
"Samozřejmě!" přikývl Chris.
"Myslím, že mám taky už hlad. Nesnídala jsem..."
"Ale to je velká chyba!" zamračil se Martin. Ve rtech mu cukal neposlušný smíšek. "Neboj se,
my to napravíme! Za dva týdny pobytu u nás, se budeš muset přihlásit do nějakého kurzu, aby tě
tvůj muž poznal."
"Myslíš?" zašklebila se pro změnu Jenny.
Dali se do jídla.
"Myslím, že tělocvik budeš potřebovat nejvíc ty!" řekl Martin svému příteli po dobrém a
vydatném obědě.
"To je zajímavé, že všichni Angličané jí oběd až ve čtyři! Vy jste výjimka, nebo nejste z
ostrovů?" zeptal se jich Chris.
"Vy určitě Angličanem nejste!" řekla mu Susan do ucha, když odnášela s Jenny ze stolu.
"A co na tom?" divil se Chris. "Je to snad hřích?"
"To ne!" slyšel od domu, ještě než třískly dveře. "Ale že právě vy si potrpíte na anglické
způsoby!"
"Počkáme, až se vrátí!" řekl Martinovi, když zůstali sami.
"Co budem dál dělat? Mám strach, že to nebude v ničemu. Nevím, jestli se Jenny s Robertem
dají dohromady!"
"To už je jejich věc!" pokrčil Chris rameny.
"Co si tu šuškáte?" zeptala se Jenny obou mužů.
"Posaď se, Jenny. Netrpělivě čekáme, až se vrátíte z kuchyně. Kde je má druhá polovička? Mé
lepší já?" zeptal se ji Martin.
"Už přijde!" řekla Martinovi a otočila se k jeho příteli. "Jsem strašně zvědavá. Celé dny jsem
nedostala žádnou zprávu. Musíte vědět, jak mi je."
"Už vás nebudu dlouho napínat!" řekl ji Chris a vytáhl z kapsy kus popsaného papíru. Nastala
krátká odmlka, kterou vyplnilo švitoření ptáků a kroky vracející se Susan.
"Je v pořádku?" naléhala Jenny.
"Ano. Loď, na které slouží, se jmenuje Maria Stella!"
"Divné jméno!" zamyslel se nahlas Martin. "Myslím tím na anglickou Loď."
"Kromě něj je ještě na palubě asi tak třicet mužů. Bůhví proč tak málo. Byl jsem na Tower
Bridge, ptal jsem se po muži, který měl v ten den, kdy Stella vyplouvala službu. Kupodivu tam byl
právě on. Viděl ji. Má nosnost dobrých deset tisíc tun, možná i víc. Ptal jsem se ho, jestli si nevšiml
něčeho podezřelého, nenormálního. Ptal se mne, jestli nevím, co měla naložené, jaký náklad nesla!"
"Proč?" nechápala jej Susan.
"Protože podle něj se pohybovala na vodě jako stará tlustá velryba. Plula prý dost ztěžka."
"Nerozumím tomu." řekla znenadání Jenny. "Co má společného náklad lodi s Robertem?
Vysvětlíte mi to někdo laskavě?"
"Musíš ještě chvíli vydržet, Jenny!" napomenul ji Martin.
"Hned jdu v věci." odpověděl ji Chris. "Shodli jsme se na názoru, že na písek, uhlí nebo rudu
byla moc těžká. Určitě vezla něco jiného, nebo i něco jiného."
"No a co na tom?" vyprskla Jenny zvýšeným hlasem.
"Poslouchejte, Jenny!" chytil ji Chris za ruku. "Ta loď míří do Sydney. Jejím cílovým přístavem
je tato metropole z velkým námořním přístavem, rafinérií ropy, chemickými závody a kdoví čím
ještě! Nachází se na jihovýchodním pobřeží Austrálie. Je to hrozná dálka!"
"No a?" zeptala se zamračená Jenny.
- 312 -
Antologie
"Ano. Proč nám to říkáte?""zeptala se jej Susan.
"Protože ta loď měla v nákladních listech jen rudu, uhlí a nějaký kusový materiál. Ale její ponor
neodpovídal povaze naloženého zboží!"
"Myslíš, že je v tom nějaká levárna?" zeptal se Martin.
"Určitě! Aspoň si to myslím!"
"Ale jak ji mohl strážný vidět a poznat, když vyplula pozdě večer?" divila se Jenny. "Nespletl
se?"
"Určitě ne. Bylo pod mravem a drobně pršelo. Ale myslím si, že se teď začátkem léta stmívá
dost pozdě. A jméno lodi na zádi bývá obvykle dost viditelné!"
"A Robert?" nadhodila Jenny. "Co vůbec víme?"
"Víme toho dost, aspoň prozatím!" řekl ji Martin. "Víme na jaké lodi je a jak se jmenuje! Čí je a
kam má namířeno!"
"Maria Stella není přece anglické jméno!" řekla jim Jenny.
"Není. Vyrobili ji ve Francii, dostala italské jméno a jejím posledním provozovatelem je jakási
lodní společnost v Anglii. Poskytli mi několik informací. Především, že byla před půl rokem na
opravě v St. Nazaire."
"Kde to je?" zeptala se Susan. "Přiznám se, že atlas světa není zrovna mým nejlepším
koníčkem."
"Je to město s přístavem a doky ve Francii. Za války tam kotvily německé ponorky. Nachází se
zhruba na severozápadním pobřeží Francie v ústí Lamanšského průlivu."
"Proč myslíte, že byla špatně naložená?" zeptala se Jenny.
"Každá loď má, nebo by měla mít na obou bocích, asi uprostřed na čáře ponoru takovou značku,
která se podobá dvěma obráceným písmenům F. Jedno je postaveno normálně, jen s tím rozdílem,
že je otočeno doleva místo doprava. Druhé F je hlavou dolů, ale je otočeno správně. Místo kde se
obě písmena spojují je opatřeno vodorovnou čárkou, která určuje výšku ponoru lodi. Průměrnou,
nebo taky jistý střed, a to v případě, že se nehledí na vodu, v které bude taková loď plout."
"Na vodu, v které bude loď plout?" zeptal se Martin.
"Ponor lodi je závislý na hustotě vody a především na tom, jak je naložená. Loď by měla mít
tolik nákladu, aby byla její plavba rentabilní a aby se využila její plná kapacita. Ale na druhé straně
by se neměla přetěžovat, protože pák se její charakteristické plavební vlastnosti zmenší na
minimum, nehledě na spotřebu paliva! Taková loď je pák špatně ovladatelná a je více ohrožována
ve špatném počasí, než ostatní lodi, nebo kdyby byla naložena správně. Ptal jsi se na vodu, že?"
vydechl si Chris a dlouze se napil z připravené sklenice.
Martin se podíval na hodinky. Byla něco po půl třetí.
"Nejste unavení?" zeptal se jich Chris a podíval se přitom na každého zvlášť. Všichni byli
duchem mimo stůl a zahradu, kde seděli. "Mám pokračovat?"
"Jo." přikývl Martin a šťouchl nohou do Jenny.
"Nějak tomu přestávám rozumět." přiznala se po chvíli.
"Čemu?" zeptal se ji Chris.
"Všemu. Mám pocit, že se bavíme o všem možném, jenom ne o Robertovi."
"Chce se mi nějak spát. Půjdu se podívat na cvrčka. Nebude vám vadit, kdybych tam zůstala?"
zeptala se Susan a dlouze zívla. "Já vím, že je to nespolečenské a že mám navíc narozeniny. Dejte
mi hodinku, nebo dvě. Chrisi doufám, že se tu zdržíte. Místa máme dost."
"Asi jsem to přehnal, viďte?" řekl Chris a usmál se na Susan.
"Vůbec ne!" odpověděla. "Ale jsem poslední dobou nějak unavená. A taky si myslím, že to
mého muže a Jenny zajímá určitě víc, než-li mně. A určitě dělají dobře. Fandím vám, vám všem!"
"Zůstaneš tu aspoň do zítřejšího oběda? Doufám, že v příštích dnech nic důležitého nemáš!"
řekl Martin Chrisovi.
- 313 -
Antologie
"Ne. Budu tu tak dlouho, jak si budete přát. Určitě." přikývl a podíval se na Jenny. "Mám takový
pocit, Jenny, že se Robert dostal na loď, na které není všechno v pořádku. Můžu se taky mýlit.
Nemusíte věřit všemu, co tu řeknu. Možná, že vystoupí v Sydney a odjede za svými známými. Já
vůbec nemám ve zvyku vyvolávat falešné poplachy. Věřte mi!"
"Já vám věřím!" řekla. "Vy a můj bratr jste jediní, kteří mě vzali vážně. Opravdu."
"Je to přece naše..., moje povinnost!" řekl Martin nesměle.
"Právě že není!" odpověděla mu. "Mohl jsi se jednoduše ode mně odvrátit a nebrat mne na
vědomí jenom proto, že jsem se k Robertovi zachovala ne fér!"
"Ale já tě mám rád, Jenny. A jsi moje sestra!"
"Já vím. Možná že právě proto jsem ti toho rána volala. Proto, že jsem tvá sestra a ty můj bratr!"
zamyslela se. "Ježíši!"
"Jenny. Já sice nepatřím do rodiny, ale myslím si, že má Martin pravdu. Chce vám pomoci a
proto vám pomáhá. I když to dělá hlavně proto, že vás má rád."
"Já vím. Však jsem mu za to taky vděčná! Co jste to, Chrisi, říkal o té vodě?"
"Měl jsem na mysli hustotu vody. Ta je závislá na množství soli v moři! Každé moře, nebo
oceán je jinak slané. Závisí také na tom, v jakém období loď pluje. Kolik sladké vody se do moře
dostane z řek a tajícího ledu! V zimě je moře většinou nevlídné a bouřlivé a vlny často kropí i křídla
velitelského můstku, tak jsou vysoké. Děsím vás, Jenny? Já vůbec nemyslím, že by se mělo
Robertovi něco stát!"
"Já vám taky nic neříkám," usmála se na něj. "Vy jste na moře odborníkem! Já jsem na moři
nebyla ani náhodou."
"Díky za poklonu!" uklonil se Chris! "Ale nevím, jestli je na místě..."
"Chrisi, jste báječný chlap. Jsem ráda, že mi, že nám pomáháte, co kdybychom si tykali?"
"No vidíte!" zvolal Martin. "Ale máme tady jenom minerálku a čaj. Takže bych zašel pro něco
ostřejšího? Nepočkáme taky na mou ženu? Abychom byli kompletní?"
"To je v pořádku." řekl Chris. "S takovou pěknou holkou si připiju i minerálkou."
"Takže na naše přátelství, i když je jenom pracovní, ale kdo ví, co všechno se může stát!" usmál
se Martin. "Tak a dejte si pusu! Na tykání! Na Roberta a na nás!"
"Úplně jsem se ztratila ve tvém výkladu, Chrisi!" řekla Jenny. "Jaká je pointa té čáry ponoru?"
"Pokud je loď nesprávně naložená, může se v případě pohybu nákladu, nebo špatného počasí
potopit! Ať už je na palubě cokoliv, existuje tu možnost, že loď s Robertem na palubě nedopluje do
svého cíle, ale potopí se někde v Indickém oceánu! Je to sice jenom hypotéza, ale přesto!"
"Rozumím!" přikývla Jenny hlavou. "Může se taková loď, nebo trosečníci z téhle lodi ztratit?"
"Samozřejmě!" souhlasil Chris. "Přestože spoléháme na satelitní navigaci, bezdrátový telegraf a
kdoví jaké technické vymoženosti, vždy se může ta či ona loď prostě ztratit v moři nebo oceánu!"
"Jaká je pravděpodobnost, že se loď s Robertem na palubě potopí?" zeptala se Jenny znovu. "Já
vím, že na tom závisí mnoho faktorů, ale stejně!"
"Je vysoká!" zamračil se Chris. "Je mi líto!"
/X./
Robert stál na velitelském můstku a pozorovat nevlídné moře, které se přelévalo přes příď lodi a
mizelo v odtokových žlabech. Bylo zamračeno. Modré nebe bylo to tam. Našedlé mraky se
proháněly nízko nad mořem, ale nepršelo! Jen ten protivný vichr dul s neutuchající silou a hnal
vstříc lodi další a další ohromné vlny.
Byl sám.
Loď řídil automatický pilot, který neustále otáčel kolem kormidelního zařízení podle toho, jak
na loď útočily jednotlivé vlny. Očima bloudil po našedlé hladině oceánu, ale myslí by docela jinde.
- 314 -
Antologie
Myslel na Jenny.
"Zpráva o počasí! řekl mu radista a čekal, až si ji vezme.
"Díky," odpověděl mu a nepřítomně se podíval na kus popsaného papíru. Zhoršení počasí! říkal
si v duchu a podíval se ven. Bouře! Jedna vlna za druhou dotíraly na plující loď. Díval se na stožár s
výložníky, jak se kymácí do stran a dopředu a hned na to dozadu. Podle toho, jak Stellu
nadzvedávaly neposedné vlny.
"Zkuste se spojit s nějakou lodí, jestli náhodou nemají víc informací o té brázdě nízkého tlaku!"
zakřičel, aniž by se otočil a přesvědčil se jestli ho radista slyšel. Kdesi pípal radiolokátor. Přistoupil
ke stojanům, ale nic neviděl. Žáden bod na obrazovce.
Pohlédl krátce na druhý stojan. Také nic. Pokrčil rameny a vzal si dalekohled. Pečlivě si
prohlédl hladinu oceánu a vzdálený obzor, který se hrozivě dmul. Asi se mu to jen zdálo.
"Jak jde služba?" uslyšel za sebou čísi hlas. "V první chvíli ho nemohl identifikovat. "Halo?!
Ptám se, jak to klape. "
"Držíme se!" odpověděl a otočil se. Spatřil kapitána, jak se šklebí a mne si klouby na rukou.
"Hrozné počasí, viďte!" zeptal se ho znovu kapitán.
"Příšerné " přikývl. "Přišlo několik informací. Má se to ještě zhoršit. Vlítneme do toho rovnou
po nose. Chcete se podívat?"
"Ne. Stačí mi, co slyším. Běhá mi mráz po zádech!" zamračit se a vzal si od Roberta
dalekohled. Chvíli vedle sebe stáli a mlčky pozorovali zvlněný oceán. Robert přemýšlel, co vedlo
kapitána, aby se vypravil na velitelský můstek.
"Kolik je hodin?"
"Bude osm, pane." odpověděl. "Jste tu místo Reache, viďte?"
"Jo. Vyměnili jsme si strážní službu. Proč se ptáte?"
"Jen tak ze zvědavosti! Osobně je mi to jedno. Hlavně když tu bude někdo z vás tří!" prohodil a
otočil se na Roberta. "Tady máte zpátky dalekohled! Díky."
"Co si o tom myslíte?" zeptal se ho Robert.
"O počasí?" otočil se, když se ho Robert zeptal. "Určitě budem mít radost. Uvidíte. Kolik bouří
jste už zažil?"
"Dost, abych je nedovedl spočítat."
"A kolik jich bylo špatných?" zeptal se ho velitel lodi.
"Všechny jsou špatné!" odpověděl mu Robert.
"Máte pravdu. Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem vás vzal do Austrálie. Vážně."
"Díky, pane," odpověděl Robert předpisově, ale vůbec nevěděl kam tím kapitán míří. Co
všechno Reach ví? Už se ho chtěl na něco zeptat, ale rozmyslel si to.
"Máte nějaké přání, nebo otázku?" pohlédl mu kapitán do očí. "Vidím vám to na očích! Co vás
žere?"
"Všechno je v pořádku, až na to počasí!" řekl mu po pravdě. "Nemám žádné otázky, pane!"
"Tak se držte. Přeju příjemný zbytek služby!"
Netušil, že lodi i mnoha členům posádky nezbývá mnoho dnů života! Osud i čas byli proti nim.
Chamtivost a touha po moci a penězích opět zvítězila, aby za sebou zanechali neoznačené hroby a
promarněné lidské životy.
/XI./
"Pane Smithi, většina nehod vzniká z neopatrnosti nebo nedbalosti, je to tak?"
"Dalo by se to tak říci, pane předsedo."
"Vynechám nyní všechny jiné příčiny při kterých dochází ke ztrátě lodi, ztroskotání, srážka s
jiným plavidlem nebo potopení v důsledku pohybu nákladu! Zaměříme se na požáry na palubě a
- 315 -
Antologie
následné exploze paliva či nákladu, ano?"
"Nemám námitek."
"Takže oheň na palubě může vzniknout z těchto příčin: za a) z vyšší moci, za b) z nedbalosti, za
c) náhodně při práci s otevřeným ohněm nebo z neopatrnosti a za d) úmyslem. Chcete k tomu něco
dodat?"
"Ne, pane. Ale připadá mi, jako bych ten požár založil sám. Promiňte!"
"Z ničeho vás neobviňuji! Čtu jen to, co mám napsáno v odborné expertíze. Mohu pokračovat?"
"Ano."
"Nuže. Místa požáru, respektive jejich vzniku můžeme rozdělit do těchto kategorií: nákladové
prostory, strojovna, nástavba a všechny obytné prostory lodi, jak nad tak i pod hlavni palubou,
nemýlim-li se!"
"Správně. A myslím, že nezáleží na místě vzniku, protože, oheň na lodi je nebezpečný ať už
vznikne kdekoli."
"Podíváme se teď na konkrétní případ! Oheň na Stelle vznikl ve strojovně a jeho počátek byl
buď v důsledku nedbalosti, nebo vlivu vyšší moci, dejme tomu únava materiálu, což je po generální
prohlídce v suchém doku nanejvýš podivné. Nemám pravdu?"
"Nezdá se mi! Na moři jsou namáhány všechny součásti lodi. Některé více a jiné méně. V
každém případě si myslím, pane předsedo, že některé vady materiálu nejsme schopni určit a
skutečná povaha a rozsah poškození se ukáže až po velkém namáhání! Konec konců, nejsem
soudním znalcem ani expertem, pane!"
"Existuje zde také možnost, že byl požár založen, dokonce s časovou prodlevou! Co si o tom
myslíte, pane Smithi?"
"Byl-li požár založen úmyslně, připusťme i tuto možnost, kdo by měl na této skutečnosti největší
užitek, vyjmeme-li z podezření všechny členy posádky, protože kdo by si podpaloval jediný kus
suché půdy pod nohama a to ještě za hrozby silných bouří? Takový člověk by musel být opravdu jen
fanatik, pane předsedo!"
"Máte naprostou pravdu. Je velmi obtížné spustit záchranné čluny na rozbouřeném moři, pane
Smithi?"
"Přesahu je-li výška vln dva až tři metry a výše, je nemožné, aby někdo spustil čluny na vodu a
neutopil jej, popřípadě jej nerozbil o bok lodi. Při vlnách nad deset metrů je to čiré bláznovství, neli holý nesmysl. Výsledek je vždy stejný, smrt následkem utonutí!"
"Takže vy vylučujete možnost, po prozkoumání všech možných skutečností, že by byl žhářem
někdo z členů posádky?"
"Pokud je mi známo, tak ne!"
- 316 -
Antologie
/ČÁST PÁTÁ - Lodní cesta Cape Town - Melbourne/
/I./
Nástavba Marie Stelly se nacházela asi uprostřed, mezi druhým a třetím nákladovým jícnem.
Dosahovala výšky tří palub nad úrovní hlavní paluby. Čelní stěna nástavby byla poseta okny kabin
námořníků a palubních důstojníků. Na nejvyšším bodě čněl velitelský můstek, nad nímž se tyčil
rádio stožár a za ním lodní komín, který vypadal spíše jako malá zploštělá a podlouhlá chladící věž.
Po stranách nástavby, asi na úrovni prvního patra, byly ukotveny dva záchranné čluny na
každém boku lodi. Byly uloženy dostatečně vysoko z dosahu vody a jejich nově nainstalované
spouštěcí zařízení dovolovalo bezpečné spuštění člunů na vodu, aniž by došlo ke kolizi člunu s
lodním bokem i při patnácti stupňovém náklonu do stran.
Nejvyšší palubu nástavby zabíral velitelský můstek spolu s otevřeným navigačním můstkem s
křídly, která sloužila k pozorování prostoru za lodí, aniž by tomu bránil lodní komín. Za velitelským
můstkem se na pravé straně nacházela mapovna a na levé radio kabina. Z můstku se dalo sejít
pomocí schodiště mezi navigační a radio kabinou, nebo po vnějším úzkém schodišti, které sahalo po
stupních až na hlavní palubu.
Druhá paluba nástavby skrývala hlavní chodbu ve tvaru písmene T. Na čele nástavby měli
kajuty palubní důstojnicí a radista. Podélná chodba, navazující na příčnou, jejíž konce ústily ve
dveře na ochoz, obepínající nástavbu, vedla ke kabině velitele lodi, klubovně a jídelně pro
důstojníky, ale ta se málokdy používala.
První paluba obsahovala kabiny námořníků, jídelnu posádky a kuchyni, skládající se ze dvou
částí, spojených výtahem. Horní část sloužila v podávání jídel a mytí nádobí, dolní sloužila jako
kuchyně v pravém slova smyslu. Mimo to se na této palubě nacházela i tělocvična a sauna, sloužící
k oddechu a regeneraci sil posádky.
Přízemí, které bylo vlastně hlavní palubou, tvořily kabiny kuchaře a jeho pomocníků, bocmana
a dalších kajut, které sloužily k ubytování členů posádky palubního družstva, včetně dolní části
kuchyně. Posádka strojní sekce byla ubytována v prvním podpalubí pod hlavní palubou, hned nad
strojovnou, od které byly odděleny zesílenou, proti hlukovou palubou, tvořící zároveň i bariéru pro
případnou havárii ve strojovně. Na této palubě měli kabiny všichni strojníci a strojní důstojníci.
Volný přístup do nástavby byly tvořeny dvěma hlavními schodišti, z nichž jedno sahalo až na
palubu dna lodi.
Strojovna vyplňovala celý prostor pod nástavbou mezi nákladovými úseky lodi. Ve strojovně se
nacházela všechna obvyklá zařízení, sloužící k pohonu lodi, výrobě elektrického proudu, úpravě
paliva, čerpání drenážní vody pod palubou strojovny a další mechanické součásti, sloužící k
zajištění plného provozu plavidla, včetně výroby pitné vody z mořské. Únikové cesty tvořily dva
průlezy na obou rozích zadní stěny strojovny a již zmíněné hlavní schodiště, vedoucí až na vrchol
nástavby.
Obsluhu zajišťovali vždy dva muži ve velínu, kteří tvořili vždy čtyřhodinové hlídky. Z důvodu
vysoké hlučnosti při pohybu po palubě mezi zařízeními v plném chodu, byl velín zvukotěsně
izolován a obsahoval zdvojenou sadu kontrolních přístrojů a zařízení, včetně protipožární ochrany.
Loď samotná byla vybavena pro přepravu jakéhokoliv materiálu vyjma tekutých a prchavých
látek, včetně plynů, pokud nevlastnily vlastní obaly. Takže mohla převážet sypký i kusový náklad
na vzdálenost omezenou akčním rádiem, to znamená zásobami paliva.
Cestovní rychlost Stelly se pohybovala mezi dvanáctým až desátým uzlem. Maximální rychlost
lodi činila šestnáct a půl uzlu za hodinu, což je přibližně třicet kilometrů za hodinu. Před svou
poslední plavbou byla důkladně prohlédnuta a její výstroj doplněna o moderní prvky navigace a
nautiky. Naneštěstí nebyly na palubu dopraveny přístroje pro spojení s družicemi a k okamžitému
- 317 -
Antologie
zjištění polohy lodi, takže se musela její posádka spolehnout na obvyklou konvenční metodu
zjišťování polohy pomoci radiomajáků, sextantů, radiolokátorů a bojí, popř. jiných objektu na moři
či na pevnině.
V celku šlo již o dosluhující plavidlo, jež mělo sloužit pouze ke kabotážní, to je pobřežní
plavbě. Pět let po generální opravě měla být odvezena na šrotiště k sešrotování. Vinou následujících
událostí k tomu nedošlo a o odklizení se postaraly plameny a nenasytný oceán, který dokonal dílo
zkázy.
/II./
"Dnes jsem se moc nevyspal!" zazíval Higgins, když se přivalil do kukaně velínu. "Všechno v
pořádku?"
"Napětí klesá a stoupá jako rozdováděný bič. Z můstku nám už několikrát volali, abychom se na
to podívali, že jim blbnou přístroje! Bojí se, aby neodešel autopilot. Nechce se jim kormidlovat
ručně až do Sydney, pane!"
"Komu by se chtělo držet vartu za volantem čtyři hodiny dvakrát denně. Nevíte, co říkali o
počasí? Pěkně to s námi houpá, jestli budou velké vlny a zase začnou problémy s ložisky hlavní
hřídele..." odfrkl si Higgins. "Tak to tu můžeme rovnou zabalit a jít na kafe. Jestli blbnou rozvaděče,
nevím jestli udržíme napětí! Ty generátory taky stojí za starou belu! Všechno visí na alternátoru na
hlavní hřídeli! Jestli se zastavíme, pak bude všechno stejně jedno..."
"Pak by nám všechno odešlo, pumpy, ventilátory, světla, mrazící boxy, všechny navijáky a celej
podělanej velitelský můstek..."
"Nenadávej na vrchnost!" řekl mu Higgins. "My jsme tu nejdůležitější, pamatuj si to..."
"Co z toho, že tu máme tuhle boudu, když musíme každou chvíli někam letět, protože tu máme
prd přehled o tom, kde se co děje. Už mě z toho bolí hlava. Slyšel jste, jak to rachotí v hlavním
motorů? Děs a hrůza. Nebude to palivem? Společnost šetří, na čem se dá!"
"Motor je dobrý, jel by i na petrolej!" zamručel Higgins. "Těžko říct, čím nám naše koně
nakrmili... No nic. Jdu se rozhlédnout po kšeftě a vy tu pěkně hlídejte. Kde máte kolegu?"
"Šel, se vysrat..." pousmál se strojník. "Zdá se, že má střevní potíže, pane. Bude tu co by dup!"
"Jasně," přikývl a vyšel ven do hluku strojů.
Zaposlouchal se, zda-li neuslyší nějakou nepravidelnost v chodu hlavního motoru lodi, ale
nezaslechl nic podezřelého. Všechny kontrolky a budíky na hlavním panelu ukazovaly správné
hodnoty. Zdálo se, že vše běží jak má.
Prošel kolem nádrží s olejem a minul schodišti na hlavní palubu. Zastavil se u rozvaděčů
proudu. Nic nenasvědčovalo o přetížení elektrické sítě, či elektrickému zkratu někde na lodi. Obešel
šachtu schodiště a zastavil se na 'levém boku lodi u předehřívače paliva. Překročil trubky navazující
na palivové ventily u stěny za níž ležely palivové nádrže. Odmítavě zakroutil hlavou.
Ne, tady je všechno v pořádku, řekl si v duchu. Nad hlavou mu někdo prošel po kovové plošině,
která obepínala strojovnu. Táhla se jako dlouhý had, měníce svou výšku podle potřeby strojního
zařízení. Někdo přešel po schůdkách a zmizel v zadní části strojovny. Higgins se zamračil a
nastražil sluch. Kromě lomozícího hlavního motoru nic neslyšel. Pokrčil rameny a vydal se ke
schůdkům na plošinu nad hlavním strojem lodi.
Chtěl se vrátit do velínu, když tu najednou zhasla všechna světla a rozezvučely se poplašné
sirény. Stella se prudce vychýlila z kursu a najela na velkou podlouhlou vlnu. Nachýlila se prudce
na levý bok a Higgins měl co dělat, aby se udržel na plošině a nepřepadl přes zábradlí na točící se
hřídel. Za celá léta své služby neviděl zhasnout všechna světla bez příčiny. Nouzové osvětlení
nenaskočilo. Loď se stále pohybovala s vlnami, jak chtěl rozdováděný vítr.
Higgins pomalu ručkoval podél zábradlí a očima sledoval slabé světlo velínu strojovny. Také
- 318 -
Antologie
tam byla tma. Viděl strojníka, jak si svítí halogenovou svítilnou a snaží se najít příčinu havárie. Byl
překvapený. Neměl strach. Doručkoval k nejbližšímu telefonu a zavolal nejdříve na můstek. Vyložil
jim svou situaci a zeptal se, jak to jde.
Pak zavěsil sluchátko do vidlice a pomalým krokem došel až ke schůdkám na palubu strojovny.
Než se dostavil do velínu, tiše se pochechtával pod vousy. Všude svítily rudé kontrolky.
"Co se děje, sakra, že vypadl proud na lodi?" houkl na muže za pultem a zavřel dveře kukaně.
"Už víte, kde je chyba?"
Strojník jen bezmocně pokrčil rameny.
"Tak se na to podíváme!" řekl mu Higgins. Za čtvrt hodiny nekontrolovaného kymácení se opět
rozsvítily světla. Jen jedna věc mu nešla do hlavy, kdo to chodil po strojovně, než přišli o energii?
"Budeme muset znovu nastartovat lodní motor, doufám, že chytí hned na poprvé! Zavolejte všechny
muže. Pročesáme veškerou elektroinstalaci! Prolezeme celou strojovnu a uvidíme, jestli něco
nenajdeme."
"Vy si myslíte, šéfe, že to nebyla náhoda?"
/III./
"Je možné, aby tak velké lodi, jako je tahle, vypadla všechna šťává?" zeptal se kapitán Higginse,
který dorazil do jeho kabiny v umaštěném overalu. "Je nebo není?"
"Asi je, kapitáne. Viděl jste to sám," přisvědčil Higgins. "To jistě! Museli jste tam dole chlastat,
hlavní! Co jste tam vyváděli? Máme tu malou bouři a veškeré ovládání lodi, včetně kormidla šlo k
čertu. Ještě jednou a hodím vás žralokům! Jsme naložení až po komín, člověče. Viděl jsem nás
břichem vzhůru."
"Nevím, jak se to mohlo stát... Asi nějaká skrytá chybka!" řekl mu Higgins. O tajemném
návštěvníkovi se veliteli lodi ani v nejmenším nezmínil. Neměl chuť mu cokoliv vysvětlovat.
"Skrytá chyba?" vybuchl kapitán. "Říkáte, že vám tam dole někdo zakopal chcíplého psa a vy
nevíte kde?"
"Asi tak nějak to bude, kapitáne!" ošíval se Higgins a podíval se na zamračenou oblohu.
Stmívalo se. Černé mraky vyplňovaly celou viditelnou oblohu. Vítr zvedal divoké vlny do stále
vyšších výšek. Stella se nemožně pohupovala a vrzala v že1ezných spojích. Kdesi pod jejich
nohama pravidelně bafal hlavní stroj. Higgins se podíval na kapitána a pokrčil rameny.
"Nebyla to má vina, kapitáne!"
"Bude nám to prd platný, až budeme čumět na rybičky nad hlavou! Pak nám bude jedno, kdo za
to mohl a kdo ne!"
"Rozumím!" zahučel Higgins a dal se k odchodu.
"Ještě jsem vás nepropustil, hlavní. Lodi velím já, vy máte na starosti jen ten váš bordel v
podpalubí, tam si můžete dělat, co se vám zlíbí! Ale teď jste přede mnou na koberečku a dovolím
vám odejít, až se mi zlíbí! Rozumíte?"
"Jistě, pane!" přikývl Higgins a s ohníčky v očích se k němu otočil. Nikdy neměl kapitána rád.
"Mohu odejít, pane?"
"Běžte a nepřejte si ten mazec, jestli vám ta šťáva vypadne znova!"
/IV./
"Byl jsi někdy na moři?" zeptal se Chris Martina. Seděli v proutěných křeslech u krbu a dívali
se na televizi. Oheň vesele praskal a vydávat do místnosti vydatné teplo! Venku bylo nevlídno. Stále
pršelo, jak typické počasí pro toto období. Bouřka všechny zahnala do domu.
"Však dobře víš, že jen jednou. Trpím obzvláště silnou mořskou nemocí!" odpověděl mu Martin
- 319 -
Antologie
a přikrčil se, když kdesi blízko udeřil blesk. Tlaková vlna rozdrnčela okenní tabule a na chvíli jim
zalehlo v uších. "Měli bychom vypnout tu bednu, nebo do ni uhodí..."
"Páni, to byla šlupka!" výdech Chris ta vstal z křesla. Poodešel k oknu a pohlédl na temnotu za
sklem, kterou občas ozářil klikatý elektrický výboj.
"Zrovna v nejlepším..." postěžoval si Martin a vypnul televizi
"Ještě chvíli a věděli bych, kdo byl vrahem!"
"Jsi jako malý kluk, měl bys vědět, že jím bývá zahradník!" zakřenil se Chris a rozhlídl se po
pokoji.
"Nějak jsi se do Jenny zahleděl, což?" popíchl! ho Martin. "Ne abys ji dával neslušné návrhy!
Ještě pořád je vdaná!"
"Nejsme malé děti! Kdybych ji chtěl do postele, už bych to udělal!" zakroutil Chris hlavou.
"Upřímnost za upřímnost. Na konec je Robertova žena!"
"Já vím, proto ti to říkám. Už jsi tu dva dny a pořád máš oči jenom pro ni. Ještě si bude myslet,
že jsi se do ní zamiloval. A jak ji znám a v jakém je rozpoložení, jistě by ti vlezla do postele! Takže
se moc neopíjej, ať víš, co děláš!"
"Tohle nebyl zrovna moc dobrej vtip!" zamračil se Christ. "Zdá se mi, že nás nějak podceňuješ!"
"Ne víc, než je zdrávo. Pokud vím, tobě ještě žádná žena neodolala!" řekl mu Martin a otevřel
malý bar v nábytkové stěně. "Bez urážky..."
"Zase jsem jich tolik neměl!" bránil se Chris.
"Já vím," přikývl Martin. "Jenom jednu, o které vím. Ale jsi tříletý vdovec a ona opuštěná a
utrápená ženská! Člověk se někdy dost často zapomíná."
"Já jsem Roberta nevyhodil z jejího bytu! Nespím s ní..." řekl mu Chrisi. "Nedělej ze mně
většího kurevníka, než jsem, nebo se naštvu!"
"Promiň." podal mu Martin sklenku Martini. "Zapomněl jsem, že jsi sem přijel kvůli mně. A
také kvůli Susan a jejím narozeninám... A Jenny, které tak usilovně pomáháš, za co jsem ti vděčný!"
"To už je lepší!" přikývl Chrisi. "Já vím, že jsme jenom lidi a Boží cesty jsou nevyzpytatelné!"
"Boží, nebo ďáblovy?" zeptal se jej Martin. "Kdo za to může? Lidé? Peníze? Chamtivost?"
"Tohle jsou čistě filosofické otázky, které nás nikam nedostanou!" řekl mu Chris. "Nikam..."
"Na zdraví!" pozvedl Martin svou sklenku. "Na Roberta! Na nás! A na lásku!"
/V./
"Pořád žádné zprávy?" poklepal Mike Samovi na rameno, když ho našel v jedné zapadlé
restauraci Kdesi na okraji Londýna. "Přešel jsi do ilegality?"
"Nedělej si srandu. Jestli odkrouhli Georga, kdo mi zaručí, že neoddělají i mně?" podíval se na
něj Sam kalnýma očima.
"Kolik nocí jsi už nespal?" zeptal se ho Mike starostlivě.
"Už tři noci nespím a třesu se strachy!"
"Jak víš, že tě chce někdo zabít?" zavrtěl Mike hlavou.
"Sledovali mě!" zablekotal Sam. "Černý auto. Pořád mě sledují!"
"A nebyla to náhodou jenom čistě náhoda?" zeptal se ho Mike jizlivě. "Jsi unavený a pod
parou!"
"Kdepak!" řekl mu Sam a nalil do sebe další štamprli.
"Poslouchej!" řekl mu Mike a uvázal vrchnímu, že bude platit.
"Asi tě utopím sám. Nedaleko teče Temže, zítra tě mohou vylovit policajti a pozítří budeš v
novinách. Že by další ožrala, který nezvládl řízení a po vlastních zajel do řeky? Jsi zralý tak do
blázince."
Zaplatil a vyvedl nešťastného Sama ven. Cestou ze dveří se obezřetně podíval na obě strany
- 320 -
Antologie
ulice. Nikdo na ní nebyl. Potřásl hlavou. Už jsem jako on! řekl si a naložil Sama do auta.
"Jestli mi pobliješ auto, tak tě na mou duši hodím do řeky, to si pamatuj!" řekl mu a nastartoval.
"Neboj. Budu blít z okna!" řekl mu opilým hlasem jeho přítel a složil se na sedadle. Mike dojel
domů a zaparkoval auto v garáži. Vyjeli výtahem do čtvrtého patra a vystoupili. Hned na to mu Sam
pozvracel kalhoty a zaneřádil chodbu.
"Promiň!" škytl. "Já vážně ne-ne-nerad!"
"Proč se s tebou musím pořád tahat, ožralo jeden? Copak jsem tvá chůva? Z každého marastu tě
musím vytahovat!"
"Já se polepším," sliboval Sam a snažil se trefit do dveří.
"Jo, na svatého Dyndy!" vztekal se Mike a šel se převléknout. Sam zatím ležel v předsíni hlavou
v kbelíku. Za chvíli se Mike vynořil z ložnice a cestou se stavil v koupelně pro druhý kbelík a hadr.
Napustil jej do poloviny teplou vodou a vyšel na chodbu. Klíče si vzal sebou, kdyby se mu náhodou
zabouchly dveře. Za pět minut byl zpátky v bytě.
"O té tvé lodi není nikde ani zmínka od té doby, co vyplula z Londýna jsem o ní neslyšel..." řekl
Samovi, který se snažil vstát. Nohy se mu podlamovaly a v hlavě mu hučelo.
"Miku?" prosil ho Sam. "Viď, že mě v tom nenecháš? Pomůžeš mi?"
"To víš, že jo. Už jsem ti pomohl tolikrát, tak mlč! Jednou mě někdo zabije, nebo mě seberou
chlupatí..." řekl mu a zamračil se. "Copak jsem tvoje máma?"
/VI./
"Nazdar Higginsi!" křikl mu Reach do ucha, když se potkali na chodbě před jídelnou. Já tě
vždycky vidím, když jdu do sebe něco hodit a tebe taky začne tlačit žaludek. Tak co, jaká byla
audience u starého?"
"Starej se o svoje!" protáhl Higgins poslední slovo a na tváři mu naskočila srandovní grimasa.
"Ty si dávej pozor, abys nás neutopil a mě nech na pokoji!"
"Jo... Jenže včera večer to bylo právě naopak! Co to říkal starej o chcíplém psovi?" dobíral st ho
Reach.
"Hele.." začal Higgins, ale nedokončil svou větu. Kolem nich se prohnal kapitán jako dělová
koule.
"Nemáte co dělat, Reachi?" zeptal se ho. "Nenasírejte mi moje podřízené! Nebo naštvu já vás!
Kdo je tu pánem? Vy, nebo já? Tohle není sice válečná loď, ale i tak mám dost pravomocí, abych
vás nakopal do zadku!"
"Ach ano, pane!" vysouval ze sebe Reach. "Myslím, že za okamžik mám nastoupit službu na
můstku."
"Tak nemyslete a padejte!" neslo se chodbou. Reach se na Higginse kysele podíval a řekl:
"Vidím, že tě kapitán velkoryse ušetřil a první slavná defenestrace na téhle lodi se odkládá na
neurčito! Proslýchá se, že tu máme sabotéra!"
"To patřilo tobě, Reachi!" řekl mu Higgins. "Tak se odtud vytrať, nebo tě osobně hodím přes
palubu..."
/VII./
"Je čas jít spát!" řekla tiše Susan a mrkla na Martina."
"Samozřejmě." otočil se ve svému příteli. "Tak Chrisi, jde se hajat. Máš ustláno v pokoji pro
hosty!"
"A kde bude spát Jenny?" zeptal se lišácky.
"To bys rád věděl!" zazubila se Susan. "Do toho ti nic. Tak chlapi padejte na kutě. Půjdeme
- 321 -
Antologie
Jenny?"
"Martin bude spát tady?" zeptala se.
"Co máte všichni najednou tolik starostí, kde se uložíte?" divil se Martin a vstal z křesla. Oheň v
vrbu už dohoříval a venku přestalo pršet.
"Dobrou noc, holky!" usmál se Chris a vykročil za Martinem.
"Je milý viď?" zeptala se Jenny Susan, když zůstaly samy v potemnělém pokoji.
"Chris?" divila se a zapřemýšlela nad Chrisem. "Dnes si trošku vyrazil z kopýtka, ale jinak
docela ujde..."
"Zdá se, že na tebe bere! Robert je daleko..." zamyslela se.
"Tak proč nevyužít situace?" zeptala se ji Jenny. "Proto odešel, že jsem využívala situace!
Nakonec, nejsem jeptiškou v klášteře! Jsem jenom ženská..."
"My to máme vždycky těžší!" řekla ji Susan. "Chlapi mají svou práci, když už nejsou s námi, co
zbude nám?"
Jenny nic neříkala jen se pozorně podívala do krbu. Vzala pohrabáč a prohrábla žhavý popel a
zbytky dřeva. Vrátila jej na místo a postrčila svou přítelkyni ke dveřím.
"Ale stejně by stál za hřích!" řekla Susan. "Nemyslíš?"
"Dej pozor, ať nedopadneš jako já!" zamračila se Jenny a vyšla ven z pokoje. "Jdu se na chvíli
provětrat..."
Jenny otevřela velké francouzské okno a vyšla na terasu. Vzduch byl vlahý a teplý. Bylo dávno
po bouřce a na temném nebi prosvítaly první hvězdy. Kdesi zahoukala sova a štěkal pes. Objala si
ramena a zůstala na chvíli na čerstvém vzduchu, dokud ji nepřemohla únava.
Život není pohádka... řekla si. Málokdy se naskytne druhá šance!
/VIII./
"Ještě jednou se tak zřídíš a přestanu se k tobě hlásit!" řekl mu Mike, jen co Sam otevřel oči.
Posadil se na gauč a přikrývku kterou měl přes sebe přehozenou celou noc hodil na jeho opěradlo.
"Přišla pošta!" pokračoval Mike.
"Cože? Pošta? Jaká pošta?" ptal se rozespalý Sam a rukama si třel rozbolavělou hlavu.
"Přišel dopis, pro mě, a já vím odkud!" řekl mu zamyšleně.
Chvíli se odmlčel a díval se na obálku, aby ji nakonec otevřel kuchyňským nožem. Z obálky
vytáhl kus strojem popsaného papíru s úředním razítkem a podpisem. Několikrát si ho přečetl a
přihrábl si své neučesané vlasy.
"Co dělala Stella v Kapském městě?" zeptal se jen tak mimochodem. "Slyšíš? Nevíš o tom
něco?"
"Ne," přiznal se Sam a vymotal se z pyžama. "Tos mě do toho navlékl sám?"
"Za koho mě máš?" zhrozil se Mike. "To, že tu občas vyspáváš po opici, neznamená, že tě budu
svlékat, jako malé děcko. Převlíknul jsi se sám, ale bez řečí se to neobešlo."
"Aha," ulevilo se mu. "Co jsi to prvně říkal?"
"Ptal jsem se, co dělala Stella v Cape Town. Nemáš zdání? Za ty roky provozu na moři tam
nebyla poprvé!"
"Ani náhodou." zavrtěl Sam odmítavě hlavou. "Na tohle mě nedostaneš, na tohle ne... Nic to
neznamená!"
"Tak už se nečerti!" uklidňoval ho Mike. "Tady něco nehraje."
Posnídali v kuchyni.
"Proboha a co?" píchl Sam od másla umazaným nožem do papíru. "Já jsem rád, že je ještě na
hladině."
Mike si namazal další krajíc a nalil si do šálku další várku čerstvé kávy. Labužnicky popotáhl
- 322 -
Antologie
nosem a zůstal očima stát na dopisním papíru.
"Někdy dokážu číst mezi řádky!" řekl pomalu Mikovi.
"A to je co?" zeptal se jej jeho společník s hrnkem v půli cestě mezi stolem a ústy.
"Doneslo se mi, že se o ní zajímá hodně lidí! Nejenom těch dobrých! Je kolem toho nějak moc
velký rozruch! Víš o tom, že ji byla obnovena pojistná smlouva? Po opravě je Stella zase schopná
služby, jen ti, pro které maká jsou nějak moc v pozadí a tváří se nenápadně!"
"No a?" nechápal jej Sam.
"Říkal jsi, že tě někdo sleduje?" zeptal se ho Mike. "Ano?"
"Řekl..." přikývl Sam.
"Dozvěděl jsem se, že těch mrtvých, kteří se kdy pletli kolem té lodi je více! Vždy to vypadá
jako nešťastná náhoda a policie se o to moc horlivě nestará! Co o tom všem víš, Same, že tě chce
někdo zabít? Co víš lépe, než-li já?"
"Měl jsem udělat jen takovou malou službičku..." pokrčil Sam rameny. "Ale..."
"Někdo kolem Stelly rozvířil prach a někomu se to přestalo líbit, Same! Jestli jsi ve srabu, pak
jsem v tom s tebou až po uši! A nejen já, ale každý, kdo je do tohoto případu nějak zapletený! Na to
můžeš vzít jed!"
/IX./
"Neruším?" nakoukl Reach do Robertovy kajuty.
"Ani ne!" řekl mu Robert. "Co máš na srdci?"
"Ještě se nepotápíme," pokusil se Reach o vtip.
"No sláva!" pleskl se Robert do stehen a podíval se na návštěvníka. "Co mi chceš? Zase si
hraješ na Jamese Bonda?"
"Já..." zarazil se Reach jako malý kluk, který je zaskočen nenadálou otázkou. "Chtěl jsem se jen
zeptat, Jestli..."
"Ne. Jestli myslíš, že jsem mezi námi vykopal válečnou sekeru a pomaloval si tváře, tak raději
nemysli!" řekl mu Robert a vstal od stolu. "Pojď dál, Reachi, a nestůj tam jako solný sloup!"
"Fajn. Díky!" přijal nabízené místo u stolu pod oknem Robertovy kabiny. Měli výhled na celou
palubu lodi až k přídi, která se nyní ztrácela pod vodní tříští. Vítr stále zvedal poměrně vysoké vlny,
které se rozbíjely o příď Stelly.
"Nedáš si se mnou čaj?" zeptal se ho Robert a postavil před něj šálek čaje, ze kterého se ještě
kouřilo. "Neboj, mám ještě jednu porci!"
"Jasně!" přikývl zamyšleně Reach a usrkl trochu čaje z nabídnutého šálku. Venku bylo ještě
pořád pod mrakem a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco změnit.
"Počítám s tím, že když jsi tady, kroutí nahoře na můstku tvou službu Gregory, že ano?"
"Jo!" řekl Reach. "Vzal to za mě, ale zadarmo to nebude!"
"Určitě máš něco na srdci a jak se na tebe koukám, vyletím z kůže!" zamračil se Robert.
"Přesně!" přikývl Reach.
"Tak do toho..." dovrávoral zvědavý Robert ke stolu a opatrně položil svůj hrnek na vyleštěnou
dřevěnou desku kymácejícího se kusu nábytku. Musel se chytit, aby neupadl. "Co tam ten neřád
dělá?"
"Opakuje si asi lekce z nautiky!" pokrčil Reach rameny. "Chci ti něco říct..."
"Doufám jen, že to nebude vyznání lásky..." podíval se na něj Robert podezíravě. "Leze to z
tebe jako z chlupaté deky!"
"Někde na lodi je schovaných padesát kontejnerů standardní velikosti!" řekl mu Reach.
"Cože?" vykřikl Robert překvapeně. "Poslouchej, rum jsem do toho čaje nepřimíchal, tak
nevykládej hlouposti!"
- 323 -
Antologie
"Je to fakt, Roberte! Zrovna tak, jako teď sedím před tebou! Jasně, tahle kocábka není na takový
náklad stavěná! Jsou přisypány na dně lodi..."
"Kdo ti to řekl?"
"Proč by mi to měl někdo říkat?" divil se Reach.
"Snad si je tu nenaložil sám?" vybuchl Robert. "Kde jste je dali? Pod šutr a rudu, co vezeme?
Nacpal jsi je po jednom do splachovacího zařízení v každé kajutě? Máme tu asi čtyřicet kajut, to
znamená čtyřicet nádrží na splachování! Kde lítá těch zbylých deset kusů? Snad je nemá starej pod
postelí?"
"Nech toho, Roberte!" okřikl ho Reach a položil své velké a chlupaté pracky na desku stolu.
"Nic jsem nenakládal. Nebyl jsem ani přitom, když ládovali tuhle loď!"
"Tak proboha, proč mi to říkáš?" zvedl Robert obě ruce nad hlavu.
"Mrzí tě, že spím poměrně dobře? Nebo snad čekáš, že ti padnu kolem krku? Mám skočit do
moře a uplavat z téhle lodi? Co po mně vlastně chceš? Máme se vzbouřit a vyložit starého na
prvním opuštěným ostrově s Coca-colou?"
"Ne!" zavrtěl Reach hlavou. "Ty kontejnery musel někdo naložit už v Portschmundu!"
"Jasně!" uklidňoval se Robert. "Jeden po druhém naskládali za komín, a udělali to tak šikovně,
že nejsou vidět!"
"Přestaň už s tou ironií!" bouchl Reach do stolu.
"Poslouchám!" řekl mu Robert a podíval se mu vztekle do očí.
"No konečně...!" vydechl si Reach a spustil. "Jak se elegantně pozbýt několik stovek tun
nebezpečného nákladu, aniž by tě někdo viděl, jak to házíš do moře? A ještě na tom vyděláš balík na
pojišťovně?"
"Ty jsi opravdu blázen!" řekl mu Robert a zamyslel se.
/X./
"Jmenujete se Mike Shaldon?" zeptal se ho muž v uniformě, který mu vlezl s kolegou do
otevřených dveří.
"Jo. To souhlasí. Něco se stalo?" zeptal se udiveně.
"Mohl byste se obléci a jít s námi?"
"Jsem zatčen?" nechápal Mike.
"Nechte toho!" řekl mu uniformovaný muž. "Jsme od Scotland Yardu. Byl u vás v poslední době
jistý Sam White?"
"Něco se mu stalo?" zhrozil se Mike.
"Dnes ráno jsme ho našli v řece." řekl jeden z policistů.
"Cože?"
"Šel byste k nám? Mohli bychom pak zajít na soudní. Víte, říká se tomu potvrzení totožnosti,
ale jestli se na to necítíte..." promluvil znovu muž v civilu.
"Jak se mu to stalo?" zeptal se poděšený Mike.
"Znal jste ho? Myslím, jestli nebyl z vaší rodiny."
"Byl jako můj bratr!" polkl Mike těžce. "Někdo ho..."
"To se ještě nedá zjistit. Proč myslíte, že by mělo jít o vraždu?"
"Protože..." začal pomalu Mike. "Jednou mi říkal, že ho někdo pořád otravuje! Sleduje, nebo tak
něco."
"Často pil, že?"
"Dost hodně nasával," přikývl.
"Promiňte!" podával mu neznámý muž ruku. "Upřímnou soustrast!"
"Díky," podal mu Mike ruku. "Já se hned vrátím. Hodím něco víc na sebe a zamknu kvartýr."
- 324 -
Antologie
"Samozřejmě, počkáme," přikývl policejní úředník v civilu a pokynul oběma mužům v
uniformě, kteří hned na to zmizeli na schodech vedoucích do nižších pater.
"On měl Sam nějaké problémy, tak jsem mu je pomáhal řešit. Věděl jsem, že je na dně a že pije
jako duha, ale že by skočil do řeky..."
"Někdy se to stává. Říká se tomu sebevražda, ale nemůžeme vyloučit ani vraždu!" řekl a počkal
až Mike zamkne dveře do bytu.
"Odkud že jste?" zeptal se.
"To není důležité! Pojďte, máme spoustu práce a já vás nechci dlouho zdržovat. Odbudeme si
jen potřebné formality a pak vás zase odvezeme domů, nebo kam si budete přát."
"Blbec jeden!" procedil Mike mezi zuby.
"Prosím?"
"Ale nic!" mávl Mike rukou a jako první nastoupil do přivolaného výtahu. "Proč právě on? Byl
magnet na maléry!"
"Každou chvíli přijde někdo o život, pane Sheldone!" řekl muž v obleku a zavřel za sebou dveře
výtahu. Mike se na něj díval, jak vedle něj nehnutě stojí a rukou bubnuje do stěny výtahu.
"Mohl byste mi ukázat váš služební průkaz?"
"Cože?" zeptal se neznámý muž, jako by se právě probudil ze sna.
"Je to nutné? Vlastně ano, promiňte, tady je!"
"Díky!" řekl mu Mike a pohlédl na legitimaci.
"V pořádku? Co jste nám neřekl? Máte pocit, že chce někdo zabít také vás?" zeptal se ho,
schovávajíce průkaz do kapsy. "Určitě v něčem nejedete? Nechci vás nijak obviňovat, ale je tu příliš
mnoho nejasností!"
"Nic, co by stálo za řeč!" řekl mu Mike, když zůstali stát, jakmile výtah zastavil v přízemí. "Nic,
co by vás zajímalo..."
"Opravdu?" zeptal se jej policista v civilu.
/XI./
"Už budu muset jít!" řekl jim Chris a pohlédl na Jenny.
"Netvrď mi, že tak strašně spěcháš, přehradil mu Martin cestu.
"Ne, dělám si legraci... Není čas na hlouposti!"
"Vážně už musíš?" zeptala se ho Susan.
"Čtyři dny vám nestačily?" divil se Chris a vytáhl si klíče od auta.
"Hele, Martine, té legrace už bylo dost. Vážně. Mám odpoledne vážnou práci a nerad bych..."
"Taky tě tu nikdo nedrží!" usmál se Martin a otevřel dveře.
"Vážíme si toho, co všechno pro nás děláš!"
"Asi bude zase pršet." zaklonil Chris hlavu.
"Doufám, že ne. My tu budeme ještě pár dní. Byl bych nerad, kdyby nám déšť zkazil
dovolenou. Ozvi se, jakmile zjistíš něco nového!"
"Určitě... Tak vám přeju hodně sluníčka..." zamával jim na pozdrav a nastartoval své otlučené
auto, které bylo zralé leda tak do šrotu. "Ozvu se!"
"Nemá někdo chuť na kafe nebo na čaj?" zeptala se Susan a spěchala do kuchyně.
"Proč jste na Chrise takoví?" zeptala jich Jenny.
"Jací?" zůstala Susan stát těsně přede dveřmi do kuchyně a otočila se. "Vždyť víš, že je našim
nejlepším přítelem, a co se škádlivá..."
"Nech toho, Jenny." přerušil je Martin. "Dobře vím, že měl oči jen pro tebe. A byl bych nerad..."
"Co?" zeptala se ho zvýšeným hlasem. "Máš strach, že bych se s ním taky vyspala?"
"Nechme toho!" mávl Martin rukou a pustil rádio.
- 325 -
Antologie
"Tak co si dáte?" volala na ně Susan.
"Co chceš, Jenny?" otočil se k ní Martin. "Tak už se nezlob. Omlouvám se..."
"Promiň! Já... Jsem blbá!"
"Tak dost!" zamračila se na ně Susan. "Běžte se podívat na prcka a přestaňte se hádat!"
"Ještě nevíš, co si dáme!" houkl na ni Martin.
"Udělám vám pěkně silné kafe a basta!" vykoukla Susan z kuchyně.
"Dobře vím, jaká je situace, ale nějak se odreagovat musíme, nebo nás odvedou do blázince!"
"Jenny!" řekl ji Martin. "Pořád myslíme na tvého muže a na to, jak mu můžeme pomoci!"
"Stačí to?" zeptala se jej. "Mám pocit, jako bychom hráli v nějakém béčkovém filmu..."
/XII./
"Jak to jde, hlavní?" zeptal se kapitán Higginse, když se potkali na schodišti do prvního patra
nástavby. "Jak to, že vy vždycky vylezete z toho svého brlohu, jen když máte hlad..."
"O tomhle mi už něco říkal i první důstojník, pane. Asi trpím jako všichni strojní jakýmsi
druhem strachu z otevřených prostor!"
"Fóbií?" divil se kapitán.
"Asi to tak bude!" řekl mu Higgins. "Když dovolíte, pane, půjdu dolů, myslím, že budu muset
ještě hodně přemýšlet..."
"Ne, že se mi strháte, hlavní, já tam do toho randálu za vás nepolezu!" zamračil se kapitán a
začal stoupat do schodů.
"Potřebovali bychom tu výtah, až dolů, k vám do strojovny, ale obávám se, že by mi mužstvo
zlenivělo!" uslyšel ještě kapitánova slova, než se mu ztratil na schodišti.
"Jo, ještě výtah nám tu chyběl!" bručel si Higgins pod nosem a zabočil do své kajuty v prvním
podpalubí, nedaleko vstupu do strojovny.
Lehl si na postel a dal si ruce pod hlavu. Zaposlouchal se do vln, narážejících do boku lodi.
Odkudsi zdola se k němu skrze odhlučněnou palubu prodíral hluk hlavního motoru, který ho spolu s
kolébáním lodi pomalu, ale jistě uspával.
Kdo se to proháněl po strojovně, ještě dřív, než zhasla světla? Komu patřily ty kroky? Má něco
společného s výpadkem proudu? přemýšlel usínající Higgins. Něco tu není v pořádku! říkal si, ještě
než se propadl do tmy bezesného spánku. Někde nám tu řádí šotek, ale kde?
/XIII./
"Tak ještě jednou, Reachi!" vstal unavený Robert od stolu.
"Co chceš pořád omílat dokola?" divil se Reach.
"Kde jsou?" zeptal se ho Robert a přistoupil k oknům své kajuty. Příď Stelly se ztěžka bořila do
narůstajících vln. Celá část přídě, až po první jícen, byla utopena ve vodní tříšti. Loď se líně zvedala
z pod dorážejících vln a stále hůře reagovala na kormidlo a otáčející se lodní šroub.
"Co myslíš, Reachi, že se stane, až do toho vlítneme?" zeptal se ho Robert a stále se díval na
moře a obzor před lodí. Bylo pod mrakem, ale kdesi těsně nad obzorem se zvedala černá až fialová
oblaka, která nevěštila nic dobrého.
"Já myslel, že tajfuny řádí jen v severovýchodní části Indického oceánu, v Jihočínském moři, u
Japonských ostrovů a v Pacifiku!" zabručel Reach, když se zahleděl k horizontu.
"Jak se tak dívám, tak asi ne..." řekl Robert a otočil se. "Do trojky by se určitě nevešly, nemám
pravdu? pod nákladovým prostorem je tunel lodní hřídele! Takže zbývá jednička nebo dvojka..."
"Jsou tam i tam!" přikývl Reach. "Pořád jsi to nepochopil? Nasedl jsi na špatnou loď! Tahle
nemá doplout do cílového přístavu!"
- 326 -
Antologie
"Jak mi to můžeš říci s tak klidným hlasem?" zhrozil se Robert.
"To snad není možné!"
"Jedu v tom taky! Na procenta! Když to někomu řekneš, všechno popřu!" řekl mu Reach vážně.
"Vlastně jsme v tom všichni namočení až po uši a nikdo neví, jestli ty své podělané peníze vůbec
někdy uvidí!"
"Je nás tu přes třicet lidí, Reachi! Kdo všechno o tom ví?"
"Jen ten, kdo musí! Já vím, čluny, které máme na jeřábech jsou sice nejlepší, jaké může tahle
loď mít, ale při vysokých vlnách nemají stejně žádnou šanci. Naberou vodu a pák..." řekl a
pokračoval. "Vždycky jsem si říkal, že bych měl udělat ve svým životě, alespoň jeden dobrý skutek.
Až přijde čas, dozvíš se víc! Snad mi to v nebi přičtou k dobru. Tak zatím!"
"Ty máš eso v rukávu?" zeptal se jej Robert.
"Ne, mam schovaný člun v nástavbě za komínem! Až ho uvidíš, pak pochopíš! Jsi tu jen na půl
cesty... Jsi jen v nesprávný čas na nesprávném místě! Uvidíme!"
/XIV./
"A jak moc byl do toho Sam namočený?" zeptal se seržant Mika, když spolu došli na soudní. "Je
to váš přítel?"
"Jo, je to on!" souhlasil Mike. "Budete ještě něco po mně chtít? Nějakou výpověď?"
"Vrátíme se k nám!" řekl mu policista. O několik desítek minut později již oba seděli v
kanceláři Yardu. "Co byste mi o něm řekl?"
"Co byste chtěl slyšet?"
"Jsem to ale hostitel. Chcete taky kávu?" zeptal se Mika.
"Dal bych si," přikývl Mike a olízl si rty.
"Ta loď, jak že se jmenovala?"
"Stella!" napověděl mu Mike a přijal podávaný šálek.
"Co s ní měl Sam společného?"
"O tom mi nikdy nic neřekl!" pokrčil Mike rameny. "Bál se, aby ji... Spolčil se s nějakým
Georgem, který se údajně utopil ve vaně jednoho hotelu v Sydney. Psali o tom v novinách. Vlastně
nevím, o co skutečně šlo!"
"Hm," přikývl vyšetřující policista. "Slyšel jsem o tom. A dál?"
"Podle všeho jel Georg do Sydney kvůli většímu obnosu peněz. Řekl mi to Sam..."
"Kvůli prachům?" zvedl policista obočí v neskrývaném údivu.
"Neříkal za co je měl dostat?"
"Tak jsem tomu porozuměl..." přiznal se Mike. "Sam byl Georgův komplic... Možná bílý kůň,
nebo jak se tomu říká! Pěšec? Prostě malá ryba!"
"A ty peníze, počítám, že nedostali od někoho zaplaceno."
"Asi ano," pohlédl na něj Mike. "Takže je někdo sprostě podvedl? A pak zabil? Proč?"
"To se právě snažíme zjistit! A neříkal vám Sam nějaká jiná jména?" opřel se policista oběma
rukama o desku stolu a zkoumavě se na Mika podíval.
"Ne. Sam toho vždy dost napovídal, když byl u mně, ale o nikom, mimo Georga se nezmínil.
Vlastně začal dost pít!"
"Měl dost dobrý důvod k pití?"
"Patrně ano, byl až paranoidní! Bál se, že ho někdo zabije! A jak se zdá, jeho předtucha se
naplnila..." řekl mu Mike.
"A vy máte obavy, že teď někdo zabije vás? Co děláte, Miku, smím-li se vás na to zeptat?"
"Dělám ve stejné společnosti jako Sam! Dělám v pojišťovně..." řekl mu Mike. "Proč se ptáte?"
"No, myslím si, že budete další na řadě! Pokud chtěl někdo Sama umlčet, pak si jistě spočítá,
- 327 -
Antologie
kolik je dvě a dvě! S kým se Sam často stýkal? S vámi. Kolik toho můžete vědět?"
"Nic, co by stálo za řeč!" pokrčil Mike rameny.
"A oni to vědí?" zamračil se policista.
"Kdo?"
"Ti, co zabili Sama, pokud máte pravdu!" řekl mu policista suše. "Jestli tu jde o opravdu velké
peníze, nebudou nic riskovat!"
/XV./
Bílo červený vrtulník zvolna přistával na střeše jedné z výškových budov v Sydney a svým
rotorem rozfoukával saka čekajících mužů opodál. Blížil se večer. Město se pozvolna nořilo do tmy
a svitu pouličních reklam. Na autostrádách se začala rozsvěcovat světla. Lidé pospíchali z
odpolední směny, nebo z pláží, či výletu a chystali se na příští den.
Vrtulník dosedl na střed kruhu, vyznačeném na střeše asi padesáti patrové budovy. Na boku
stroje se otevřely dveře a z vrtulníku vystoupil jakýsi postarší pán v béžovém obleku. Prošedivělé
vlasy mu splývaly v jediný chuchvalec, jak je rozvířil větrný poryv rotoru stroje.
"Jak to klape?" zeptal se jednoho z postávajících mužů, který jej decentně odsunul z blízkosti
rotoru vrtulníku, který se hned na to vznesl a zmizel v tmavnoucím nebi.
"Zdá se, že bude všechno v pořádku." řekl mu onen muž a naznačil, že je vše připraveno. "Vše
běží jak má!"
"Kdy dostaneme peníze?" vyzvídal dál starý pán. "Jen co se zbavíme nákladu." řekl druhý muž.
"Takže loď je ještě na cestě?"
"Dlouho nebude."
"V pořádku. Peníze z pojišťovny dostane přepravní organizace a majitel zboží. My dostaneme
zaplaceno za materiál, který jsme odklidili a svědci?"
"Oba jsou odstranění. Jeden v Sydney a druhý v Londýně. Nešťastná náhoda. Ani nám to nedalo
moc práce."
"To vás chválí. Doufám, že loď bude dostatečně daleko od břehu? Nechci, aby se někdo v ní
hrabal!"
"Nebojte se, pane. Podle našich zpráv vyplula asi před třemi dny z Kapského Města a na trase
hlásí bouři. Vyjde to!"
"Víte dobře, jak mi na tom záleží. Kdo by se staral o takové svinstvo, na dně oceánu mu bude
nejlíp. A co kontejnery?"
"Vydrží nejmíň třicet let, možná i půl století. Zdola se to na hladinu stejně nedostane a do té
doby se na všechno zapomene."
"Oficiální zpráva pro tisk bude jaká?"
"Nenadálá havárie po generální opravě. Při nejhorším to hodí na krk Frantíkům, kteří loď
opravovali!"
"Dobře!" přikývl a přitáhl si plášť k tělu. "Pojďme, začíná tu mýt zima. Nedělá mi to dobře."
"Samozřejmě, pane. Všechno jsme připravili, jak jste si přál."
"Vidím, že jsem se ve vás nezklamal. Kdy pojede další zásilka?" zeptal se svým poskoků.
"Nebudou nějaké problémy?"
"Ne, pane. Jedeme podle harmonogramu! Všechno jsem promysleli do posledního detailu!
Žádný strach, pane. Však víte, jak dovede být oceán nevypočitatelný!"
Prošedivělý muž se ještě jednou rozhlédl po světly ozdobeném městě a pohlédl na nebe, na
němž zářily první hvězdy. Na západě se kupila temná mračna, ale jemu to vůbec nedělalo hlavu,
proč taky?
- 328 -
Antologie
/XVI./
"Zdá se, že se počasí do toho pořádně opřelo." postěžoval si Higgins, když opět vylezl z pod
hlavní paluby, aby se najedl v lodní kantýně.
"Jo," přikývl Gregory. "Zacpeme lodi komín, větrací roury a uděláme z ní ponorku."
"Z téhle lodi už žádnou ponorku dělat nemusíme!" zaskřípal Higgins zuby. "Beztak půjde co
nejdřív ke dnu. Už dávno ji měli prodat do šrotu!"
"Co se vám tam stalo?" vyzvídal Gregory.
"Čert ví!" svraštil Higgins obočí. "Budem si gratulovat, jestli se tahle herka nerozsype na
náhradní díly."
"To abych se ještě pořádně nadlábnul. Ve studené vodě vyhládne. Co myslíte?" zavtipkoval
Gregory,
"To jo. Jenomže nejen nám."
"Ne!" ukázal na něj Gregory vidličkou. "Tady žraloci určitě nebudou."
"Chcete se vsadit? Určitě nás obletují jako krkavci a čekají až se nám to tu rozsype pod
nohama." namítal Higgins.
"Tak jim popřejte dobrou chuť!" řekl mu Gregory a vstal od stolu.
"Jíst by se mělo pomalu!" řekl mu Higgins, když byl na odchodu.
"Jdu si přidat." usmál se Gregory a pohlédl ven. "Jak to vidím, brzy nebude nikomu na jídlo ani
pomyšlení! Trpíte mořskou nemocí?"
"Já?" zeptal se ho Higgins. "Ne, mořskou nemocí určitě ne!"
"Tak to jsme dva. Hned přijdu. Jezte pomalu, nerad sedím sám!"
"Budu se snažit!" zamyslel se první strojník a zabodl nůž do kusu masa. Chvíli se na něj díval a
pák v němu přidal i vidličku.
"Takhle to s náma dopadne" kývl na třetího důstojníka, když se znovu objevil u stolu. "Co máte
raději, hořčici, cibuli nebo kečup?"
"Já si myslím, že ryby nejsou zas tak vybíravě!" posadil se palubní důstojník a pohlédl na jeho
talíř. "Nebo snad jo?"
/XVII./
"Máte už nějaké zprávy od jiných lodí?" zeptal se kapitán radisty, když nakoukl do jeho kabiny
na můstku. Tázaný se otočil a sundal si z uší sluchátka. "Co jste to říkal, kapitáne?"
"Ptám se, jestli už něco máte o počasí!"
"Samá voda." mávl rukou. "Takových sto mil okolo není ani jediná loď. Všechno co mělo nohy,
uteklo před bouří!"
"Já bych taky nejraději utekl!" přiznal se kapitán. "Jenomže už nemůžu. Přišel jste s tím trochu
pozdě."
"To abych si zopakoval morseovku, viďte?"
"SOS vysílat ještě umíte, ne?" zakřenil se kapitán.
"Tři tečky, tři čárky a pak zase tři tečky. Jo, to bych ještě
svedl." zažertoval radista.
"Tak ať vám ta sranda vydrží!" popřál mu kapitán a vyšel z místnosti. Na můstku držel službu
první důstojník. Nepřítomně se díval na spoustu valící se vody, padající z černočerné oblohy,
osvětlené občasnými blesky a na divoké vzedmuté vlny.
"Ještě stále jedete na automatiku?" poklepal mu kapitán na rameno.
"Ne, řídíme ji ručně!" odpověděl mu Reach. "Beztak už mlela z posledního. Umlátila by nás k
smrti. Co máme tam dole, kapitáne, že je ta naše kocábka nějak divná? Moc rychle se vyrovnává!"
- 329 -
Antologie
"Zkuste to zjistit!" řekl mu kapitán. "Pokud vás nespláchne vlna, určitě se to dozvíte."
"A víte, pane, že bych byl velice nerad?"
"To vám věřím!" přisvědčit kapitán a přešel ke stojanům s obrazovkami radiolokátorů. "Radista
měl pravdu. Široko daleko ani jedná loď!"
"A co jste čekal?" divil se Reach. "Že bude víc takových bláznů, jako jsme my?"
"Máte recht!" potřásl kapitán hlavou. "Do deseti minut tady chci vidět někoho u kormidla. Pro
mě za mě si tam stoupněte i sám. Ale dávejte pozor, ať do něčeho nenarazíte nosem."
"Nezavolal byste mi sem Roberta?"
"Vždyť měl službu před vámi!" divil se kapitán. "Že jste to vy, dám mu to rozkazem, ale určitě
nebude skákat radostí."
"Řekl mi, že se staví!" opravil se Reach.
"Ach tak, nestavil se?" zeptal se jej velitel lodi zadumaně. "Dobře. Máte ho mít!"
"Díky, pane!" řekl Reach a otočil se k přídi lodi.
"První!" křikl na něj kapitán. "Nezapomeňte na kormidlo!"
"Právě na něj myslím, pane! Buďte té lásky a skočte pro druhého důstojníka, kapitáne!"
''Vy mate, první, mezi svými špatnými vlastnosti jedno plus." zavrčel na něj velitel lodi.
"Jaké, kapitáne." otočit se Reach.
"Že jste dobrý důstojník."
"Vážně?" zeptal se jej Reach, jako by si tím nebyl jist.
"Vezměte na to jed. A jestli chystáte s druhým vzpouru, dejte mi vědět předem, abych se alespoň
převlíknul z pyžama."
"Spolehněte se, pane." zasalutoval mu Reach.
"Ale stejně nám to všem bude prd platný, první!" mávl kapitán rukou. "No, uvidíme!"
/XVIII./
"Už se nemůžeš dočkat, že mě voláš na můstek?" zeptal se jej Robert, jen co otevřel dveře a
spatřil Reache, jak se drží madla u stojanu s volantem kormidla. "To jsi musel pro mě poslat
kapitána?"
"Jak dlouho jsi nekormidloval?" zeptal se ho Reach.
"Aha!" pochopil Robert svou situaci. "Takže mě šoupneš za kormidlo, abys mohl s někým
rozumně poklábosit?"
"Tak nějak, možná k tomu už nebudeme mít příležitost!"
"To víš, že jo. Bude mi ctí, že budu moct potopit tuhle loď. Co říkal kapitán na vzniklou
situaci?"
"Ptal se mě, jakou mám velikost záchranné vesty, ta jeho je mu už malá. Podle něj prý stejně
plave jako zednická sekyra!"
"To má z toho, že pořád sedí na zadku." řekl mu Robert a postavil se za volant řízení. Podíval se
na stupnici gyrokompasu. "Jaký máme kurs? Vidím tu pořád sto deset jihovýchod. Nezaspali jsme?
Slyšíš mě, Reachi?"
"Pořád proti vlnám! Ale jestli toho máš už dost, klidně ji stoč bokem k vlnám!" zazubil se
Reach. "Při těhle vlnách ji těžko udržíme na řetězu. Dávej pozor, vždycky když ucítíš, jak chce
uhnout doleva, stoč ji trochu do protisměru. Otáčky nebudeme zatím zvyšovat, počítám s tím, že
půjdem dolů s rychlostí. Higgins bude lítat po strojovně jako vzteklej pes."
"Je to neobvyklé!" řekl si Robert.
"Co?"
"Je přece konec června..."
"Nezapomínej, že jsme na jižní polokouli a tady je zima. Takže stálé větry, nevětry, budeme se
- 330 -
Antologie
pěkně houpat." řekl mu Reach.
"Mám děsnou radost!" přikývl Robert. "Ptal jsi se starého, co veze v jedničce a dvojce?"
"Poslal mě za žraloky, prý jestli mám chuť, můžu se tam jít podívat!" ukázal Reach na vlny
bičující palubu lodi. "Je sakra těžká! Až se zvednou vlny, bude skoro pořád pod vodou. To není
dobré znamení. S tahovou se nikám nehneme. Vlny nám za chvíli umyjí skla velitelského můstku!"
"Tahle bouře je něco!" zazubil se Robert. "Jako bysme si o ni říkali!"
"Díky za ty dary," vydechl Reach. "To zase bude noc. Budu tu potom s Gregorym, pro jistotu.
Nevěřím ji ani dobrej den!"
"Tohle vypadá ošklivě!" ukázal Robert na valící se vlny.
"Jenom aby se nepohnul náklad!" zabědoval Robert. "Kdoví, jak je v jedničce a dvojce
naložený. Jestli nevyvážili loď, vyvalí se za chvíli jícny ven!" řekl mu Reach a vystřídal Roberta u
kormidla.
"Někdo si to dobře propočítal!" řekl Reach. Robert odešel k přední stěně můstku. Bylo něco po
půl sedmé večer. Bouře pomalu nabývala na síle a útočila na ochrnutou loď, která se jen stěží
zbavovala přívalu vod. Vlna za vlnou pospíchaly k lodi a nezřídka i olizovaly plachty záchranných
člunů...
/XIX./
"Mám strach." přiznala se Jenny, když všichni tři snídali u stolu v kuchyni. Susan si nalila hrnek
čaje a dolila ho mlékem.
"Z čeho?" zeptal se Martin starostlivě.
"Mám takový divný pocit. Nevím z čeho, ale je to nepříjemné."
"Všechno bude v pořádku." utěšovala ji Susan.
"Vždycky bude všechno v pořádku!" položila Jenny svůj hrnek.
"Ale tak, jak to chce osud?"
"Nesmíš na to tolik myslet." napomenul ji Martin.
"Na co?" zeptala se ho skoro uraženě.
"No!" Susan vstala od stolu a šla si pro další topinku. "Život jde dál! S tvým mužem, nebo i bez
něho! Pokud se něco má stát, pak se to stane!"
"Ty jsi fatalista?" zeptala se jej Jenny. "Věříš na osud?"
"A ty ne?"
"Já nevím, zdá se, že jsem podělala, co jsem mohla!" řekla ji Jenny. "Chris nevolal? Nemá
žádné nové zprávy?"
Na stěně kuchyně, nedaleko dveří, začal zvonit telefon. Martin se chystal vstát, ale Susan ho
předešla: "Já to vezmu."
"To je pro tebe, Martine!" otočila se ke stolu a natáhla před sebe ruku se sluchátkem.
"Kdo to může být?" ptal se ji.
"To nevím, asi je to někdo z tvých známých, má něco o Chrisovi! Je to prý důležité!" řekla mu.
"Snad se nezblázní!" přispěchal k ní Martin a vzal ji sluchátko z ruky. "Jo u telefonu. Cože?
Ano. Spolehněte se. Naschle."
"Co se stalo?" zeptala se ho Susan.
"Chris zmizel!" řekl jim oběma. "Je pryč. Nikomu nic neřekl! Nepřišel do práce, přestože měl
na programu důležité věci! V nemocnici taky není a v base nesedí!"
"Unesli ho?" zeptala se ho Jenny.
"Zdá se, že ne." zavrtěl Martin odmítavě hlavou. "Kdo ví, kde vězí. Že by i on začal jančit?"
"Určitě přišel na něco zajímavého!" pronesla Susan zamyšleně.
"Asi nám to chce říct sám! Třeba přijede a překvapí nás!"
- 331 -
Antologie
"To určitě!" řekl ji Martin. "Počkáme!"
Čas se neúprosně vlekl. Chris nepřijel, ba ani o sobě nikomu nedal vědět, přesně, jak to
oznámili Martinovi v telefonátu. Něco nebylo v pořádku!
/XX./
"Pane Smithi, věděl jste o silném vybočování lodi při špatných povětrnostních podmínkách?"
"To, že se stáčí doleva, jsem zjistil až tehdy, když jsem byl prvním důstojníkem postaven za
kormidlo, abych vedl loď do střídání hlídek. Loď se opravdu dost často vychylovala z Kursu, pane
předsedo."
"Nevíte, co mohlo způsobit, že se Stella nedržela kormidla?"
"Snad šlo o nějakou konstrukční vadu... Ne, nevím!"
"Nemáte tušení, co mohlo způsobit vámi popisované chování lodi při vysokých vlnách?"
"Ještě jednou vám opakuji, že to nevím, pane předsedo!"
"Nemohlo jít o chybně naložený náklad?"
"To nemohu posoudit!"
"Nebylo vám ani tehdy známo, co bylo uloženo do nákladových prostorů lodi?"
"Nikdo ti neuvěří..."
"Prosím? Mohl byste ještě jednou opakovat svou poslední odpověď, pane Smithi?"
"Pane předsedo, věřil byste mi, kdybych vám řekl, že mi bylo vyhrožováno z jistých
společenských kruhů smrtí, jestli prozradím skutečnost, že bylo na lodi před vyplutím z
Portschmundu naloženo padesát kontejnerů s neznámým obsahem? Dvacet pět do každého prostorů
v přední polovině lodi? Zasypali je pískem a rudou... Tento náklad byl také uveden v nákladových
listech. Věřil byste mi, kdybych vám řekl, že se měla Stella potopit a skutečně se i potopila při až
podivných událostech, za nichž došlo k úmrtí více jak tří desítek členů posádky? Mohu se vás
zeptat, přiložil byste mé výpovědi jakoukoliv váhu, aniž byste dostal sebemenší důkaz, protože ten
nejhlavnější spočívá kdesi na dně Indického oceánu a všichni svědkové byli umlčeni nebo
podplacení?"
"Pane Smithi, obávám se, že jste již unaven a proto odbíháte od tématu..."
"Loď, na které jsem vykonával službu a cestu do Austrálie se takřka bez jediného svědka
potopila, protože já jsem na její palubu vstoupil jen čirou náhodou! Nebýt duchapřítomnosti
prvního důstojníka, který mi daroval člun, ve kterém mě našli, ležel bych nyní se všemi na dně
moře! Už mi rozumíte? Stella se potopila, protože se musela potopit! Protože na tom měl někdo
zájem a jestli o mě budete za nějaký čas číst v novinách v černé kronice, pak mi budete muset
uvěřit! Nic jiného vám totiž nezbude!"
- 332 -
Antologie
/ČÁST ŠESTÁ - místo ztroskotání - Indický oceán/
/I./
"Jak dlouho jste se se Samem znal?" zeptal se Mika vyšetřující policista v civilu, který jej
osobně vezl do jeho bytu.
"Dost dlouho."
"Je to hodně dlouhá doba?" zeptal se ho znovu.
"Od dětství. Stavěli jsme spolu hrady z písku a koupali jsme se v jedné kádi... Byli jsme jako
bratři."
"Takže přes dvacet let, tuším, že by mu bylo v srpnu dvacet pět let! Nemám pravdu?"
"Tady doleva!" ukázal mu Mike cestu, když vjeli na další křižovatku. Kolem nich projel červený
dvoupatrový autobus, tak typický pro tohle město.
"Jak dlouho bydlíte v Londýně?"
"Bude to už desátý rok?" řekl Mike pomalu. "Chodili jsme do stejné školy, seděli ve stejné třídě
a dělili se o lavici i o svačinu."
"Jaký byl?" zajímal se muž u volantu.
"Sam?" zeptal se Mike sám sebe. "Prchlivý a stydlivý. Držel se vždy stranou. Byl jedním z těch,
kteří mají život o něco těžší, než ostatní, a to jen proto, že dostali do vínku méně odvahy a
průbojnosti!"
"Znal jste jeho rodiče? Má tu nějaké známé, myslím z rodiny?"
"Jeho rodiče se zabili v autě, když mu bylo pět. A tady v Londýně mimo tety nikoho neměl."
"Neznáte její adresu?"
"Snad ji někde mám napsanou!" odpověděl mu Mike.
"Určitě se namočil do něčeho hodně ošklivého, že ano?" otočil se na něj muž u volantu.
"Vypadá to, že ano!" řekl mu Mike. "Určitě šlo o nějaký špinavý kšeft. Sam nebyl nikdy žádný
hrdina. Pánbůh ví, jak se k tomu vlastně dostal!"
"A ten druhý muž?" nemohl si vzpomenout tázající se policista.
"Jak se jmenoval?"
"Nějaký Georg, nevím o něm nic víc, než jsem vám řekl."
Dojeli na místo a vystoupali po schodech k Mikovu bytu. Výtah byl, jak se zdálo opět mimo
provoz. Museli nahoru po svých.
"Nenechal si u vás Sam nějaké osobní věci? Kufr, oblečení, papíry, co já vím?"
"Zdá se mi, že ne!" zamyslel se Mike. "Myslíte, že ho ten Georg využíval?"
"Je to možné. Někteří lumpové si vybírají právě takový typ lidí, jakým byl Sam. Počítají s tím,
že jejich komplic udělá všechno, co si budou přát a nepostaví se jim do cesty."
"Chcete jít dál?" zeptal se ho Mike, když vyšplhali na podlaží, kde měl Mike svůj byt.
"Chci, abyste věděl, že nemám povolení k prohlídce, a že se u vás chci porozhlédnout z čistě
profesionálního hlediska. Hledám sebemenší stopu. Může se taky stát, že mi ten případ seberou a vy
byste byl určitě nerad, kdyby u vás zazvonila tlupa nevymáchaných policajtů a začali by se vám
hrabat v bytě. Rozumíte mi?"
"Samozřejmě!" přikývl Mike a sáhl do kapsy pro klíče a zůstal překvapeně stát. Dveře do jeho
bytu byly pootevřené. Někdo je předešel. Oba se na sebe podívali a v očích měli jednu a tutéž
otázku. Jsou ještě uvnitř, jestli ano, kolik jich je?
/II./
"Tak co, druhý, jak to tam nahoře vypadá?" zeptal se kapitán utrmáceného Roberta, který zůstal
- 333 -
Antologie
stát před schodištěm na velitelský můstek. "Vypadáte, jako by vás někdo na pár hodin povozil v
míchačce na beton?"
"Asi tak nějak, pane!"
"Jak se na vás koukám a jak se koukám na svou loď, tak určitě reje nosem v moři!"
"Tahle loď měla být ponorkou." zavrtěl Robert hlavou. "Ještě chvíli a půjdeme dnu. Copak
nemáte oči?"
"Znám ji, druhý! Jako svoje vlastní boty. Vím, že má v oblibě koupat svou krásnou příď v
rozvlněném oceánu. Třeba ji to dělá dobře!" pokrčil kapitán rameny. "Ale ještě se nestalo, aby
nabrala jenom litr vody! Dejte na mě, Roberte, už na ní jezdím dobrých dvacet let a ještě se mi
nestalo, že bych ji musel z jejího břicha pumpovat vodu, nebo přehazovat náklad. Tohle je sice
pěkně paličatá kobyla, ale ať už si vyhazuje jak chce, mě neshodí. A víte proč? Protože znám
všechny její triky a vím jak na ní!"
"Mně to může být vlastně jedno!" rozčílil se Robert. "Já si prostě vystoupím v Sydney a tím to
pro mě končí!"
"Uhodl jste!" pousmál se kapitán a chytil se madla schodiště. "Je po osmé, Reach tam zůstal s
Gregorym?"
"Ano. Stojí u kormidla a rouhají se nebesům, že se jim tam nahoře musí pomíchat listy v
knihách hříchů! Ale i tak se mi zdá, že půjdeme ke dnu i s lodí!"
"Já vím! Máte oči! Je přetížená!" zamračil se kapitán a udělal k Robertovi několik kroků. "To
chcete slyšet? Vzal jsem vás proto, že jste na mne udělal dojem! Přesně tak, počítal jsem s tím, že
jste ten typ člověka, který se hned tak něčeho nezalekne a nezačne hned vyvádět!"
"Co po mně chcete, kapitáne?"
"Tahle loď je celý můj život! Nikdy jsem neztroskotal! Nikdy jsem neměl sebemenší problémy!
Jsem stejně starý jako Stella a možná také půjdu do starého železa! Možná tuhle bouři nepřežijeme!
Možná se stane zázrak a vy vystoupíte v Sydney! Stát se může cokoliv! Co vám řekl, Reach?"
"Řekl mi to, co musel?" zeptal se jej Robert.
"Jste chytřejší, než jsem myslel!" přikývl kapitán. "Řekl vám to, co vám měl říci!"
"Nebojíte se, že to všechno vyzvoním? Až budu na pevné zemi a vy kdesi v nenávratnu?"
"Kdo by vám věřil?" zeptal se jej kapitán. "Na druhé straně, nejste ten typ! Není to nic pro vás!"
"V tom máte pravdu, kapitáne!" souhlasil Robert. "Takže co bude?"
"To se uvidí!" zachmuřil se velitel lodi. "Necháme se překvapit, kam až s touhle krasavicí
doplujeme!"
"Vůně dálek a dobrodružství?" zasmál se Robert.
"Asi tak nějak!" pokrčil kapitán rameny. Loď se několikrát hystericky otřásla. Divoce se zmítala
na vlnách a odmítala se pokořit šílenému větru.
"Nemá cenu se ptát, co vezeme, že pane?"
"Nemá, druhý!" přikývl kapitán. "Tak se držte, Roberte!"
Robert se vrátil kymácející se chodbou do své kabiny. Zastavil se nad Reachem, Higginsem,
Gregorym a dalšími muži, kteří zápasili spolu s kapitánem o své životy a o život této staré dámy.
Kdo ví, jestli právě kvůli nim neleží někde na mělčině a do jejího těla nepálí desítka chlapů, aby ji
rozebrali na šrot.
Zaslouží si obdiv, Stella i všichni, kteří tráví život na její palubě. Dávala všem na srozuměnou,
že ačkoli s ní nakládají, jak se jim zlíbí, dopluje do cílového přístavu, netušíce, jaká podlá zrada se
na ni chystá. Trpěli

Antologie

Transkript

Podobné dokumenty