Drahá rodino, neexistuje na světě takové slovo, kterým bych dokázal
Transkript
Drahá rodino, neexistuje na světě takové slovo, kterým bych dokázal
Jan Reiser Dopis z koncentračního tábora Gymnázium J. Jungmanna Drahá rodino, neexistuje na světě takové slovo, kterým bych dokázal popsat, jak moc mi chybíte. Při psaní těchto řádků mám oči plné slz, ale nejspíš je to poslední věc, kterou ode mě kdy uslyšíte, a tak chci, abyste věděli, jak moc jsem vás miloval a že jste pro mě byli vším na světě. Dávno jsem ztratil iluze po všech těch zvěrstvech, která jsem viděl kolem sebe, že bych vás ještě někdy mohl pohladit a tebe, Eliško, políbit. Nehodlám se modlit k bohu, abyste tento dopis dostali do rukou, jelikož jsem v něj už dávno ztratil víru. Pokud by existoval, jen těžko by přece dopustil, aby umíralo tolik nevinných lidí jen kvůli tomu, že se narodili jako Židé nebo Romové. Svět je nespravedlivý, ale jestli opravdu tyto věty čteš, znamená to, že jsi na živu a já umřu jako šťastný člověk. Nejvíc mi je líto, že neuvidím našeho pětiletého Honzíka vyrůstat. Když se narodil, tak jsem se moc těšil, jak spolu budeme trénovat, chodit na fotbal nebo řešit chlapácké věci. Mrzí mě, že nepoznám jeho manželku a nedočkám se vnoučat. Jen těžko Honzík může chápat, co se ve světě děje, ale přál bych si, až vyroste a bude schopen si tento dopis přečíst sám, aby si pamatoval, že je tou nejlepší věcí v životě, kterou jsem kdy měl. S tebou jsem, Eliško, prožil nejkrásnější chvíle v mém životě. Tak moc Ti dlužím a už Ti je nikdy nebudu moci vrátit. Bohužel jsme se narodili do špatné doby, ale věřím, že aspoň ty s Honzíkem přežijete válku u Tvé babičky v Anglii v pořádku a že dohlídneš na výchovu našeho syna. Možná si říkáš, že přece jen existuje šance, abych přežil, ale já už cestou do koncentračního tábora pochopil, že se blíží můj konec. Za celých pětatřicet let mého života jsem neviděl 1 Jan Reiser Dopis z koncentračního tábora Gymnázium J. Jungmanna tolik bolesti, nářků a beznaděje na jednom místě. Všechno to začalo při transportu vlakem, kdy nás němečtí vojáci naházeli po desítkách do vagonů pro dobytek. Bohužel jsme ještě nevěděli, co nás čeká, a já pevně věřím, že kdyby se mnozí dozvěděli, čím si ještě projdou, nechali by se zastřelit rovnou na nádraží. Cestu vlakem si pamatuji už jen matně, dlouhou dobu jsem se ji snažil vytěsnit, protože to bylo poprvé, co jsem na vlastní oči viděl umírat člověka. Pamatuji si jen, že cesta byla nekonečná a příjem misky vody každých osm hodin snášelo mnoho lidí, především starých, velice špatně. Přesně tady jsem na Tebe myslel, Honzíku, z celého srdce, a to když jsem viděl matky a otce malých dětí, jak naprosto dehydrování s vyschlými a popraskanými rty, neschopni se hýbat, dali svoji porci vody svým dětem. Bylo krásné a zároveň hrozně smutné vidět, jak rodiče obětují svůj život ve prospěch svých dětí. Po dvou dnech transportu začali lidé umírat a já se modlil, abychom už byli v cíli. Třetí den ráno se otevřely dveře od vagonu, vycházející slunce oslepilo mnohé z nás, ale na rozkoukání nebyl čas. Každému kdo jakkoliv odporoval, bylo fyzicky ublíženo. Nejčastěji dostal úder pažbou pistole nehledě na to, jestli to byla žena nebo dítě. Všichni, kdo smrtelnou jízdu vlakem přežili a byli schopni se postavit na vlastní nohy, byli shromážděni na velkém dvorci. Ostatní byli na místě zastřeleni a odtaženi na velkou hromadu. V hlavě mi běžela myšlenka, že snad to nejhorší mám za sebou, ale opak byl pravdou. Na dvorci nás rozdělili do dvou skupin, v jedné byli ti práceschopní. Tam jsem byl také já především díky své fyzické vyspělosti. Druhou skupinu tvořili lidé neschopní fyzické práce, kteří měli být v příštích dnech ihned usmrceni. 2 Jan Reiser Dopis z koncentračního tábora Gymnázium J. Jungmanna První skupinu společně se mnou odvedli do jakési budovy, kde jsme všichni byli na místě umyti, ostříháni a obléknuti. Po všech těchto činnostech jsme dostali tetování a můžete mi věřit, že už jsem si nepřipadal jako člověk, spíše jako zvíře. Potom nás nahnali do dřevěných baráků s obřími palandami, kam narvali až deset stovek lidí. Hned první den nás rozdělili do oddílů a já se bohužel dostal do toho nejhoršího - pracovního oddílu. Každý říkal, že pokud budete v pracovním oddílu, nemůžete přežít. Ze začátku jsem tomu nedával příliš velkou váhu, ale po těch pár týdnech, co tu jsem, už tomu věřím. Na rukou mám krvavé mozoly a nohy celé rozedřené od dřeváků, které jsem dostal. Nikdy v životě jsem nechtěl nic vzdát, ale obávám se, že to už dlouho nevydržím. Na každém rohu tady číhá smrt a je jen otázka času, kdy budu nepotřebný. Dochází mi papír, a tak poslední, co chci, je, abyste věděli, že jsem vás miloval a budu na vás čekat na Onom světě Táta 3
Podobné dokumenty
Vasco da Gama Movement
[email protected]
Členka Europe Council
Vasco da Gama Movement (VdGM)
za Českou republiku od r. 2007
Zlatá včela 2016
rovině připravovat na letošní krajskou soutěž pro mladé včelaříky Zlatá včela. Očekávaný den nastal
v sobotu 30. dubna, kdy jsme, letos už potřetí ve své historii, odrazili ráno v 6:30 od školy smě...
2016 červenec - Farnost Polná
V sobotu 21. 5. jsme se vydali na diecézní setkání dětí do Hradce Králové.
Z Polné nás jelo celkem 11 dětí 3 auty. V Novém Adalbertinu jsme celé
dopoledne na stanovištích, které představovaly ctno...