29.6.2012 Tak a je to tady,hurá jedeme na výlet! V 15.10

29.6.2012
Tak a je to tady,hurá jedeme na výlet!
V 15.10 hod se zavřela vrata našeho stavení na Vyhlídce a my vyrazili
směr Rumunsko, jako vždy natěšení na nová dobrodružství.Náš talent
na rychlé a efektivní balení je čím dál víc dokonalejší, takže stačilo 15
minut a byli jsme sbaleni. No jasně, během týdne zjistíme, co vše jsme
zapomněli, ale to by nebylo ono a o to je to krásnější, že můžeme
improvizovat, což je naše velká přednost. V Měříně jsme natankovali
plnou a mohli na to šlápnout. Jelikož je tam nejlevnější nafta na světě,
tvoří se tam kolony. Natankoval jsem a hned poodjel od stojanu a
udělal místo dalšímu ale asi to byla chyba,paní pokladní neměla včera
sex, tudíž se potřebovala trošičku vzrušit alespoň slovem a začala
nadávat, jak si to můžeme dovolit a odjet od stojanu, když nemáme
zaplaceno. Odpověď dostala mlčení s úsměvem, co by nás mohlo
rozhodit?
Nájezd na D1 a skokem vpřed po té naší úžasné autostrádě. No hned u
Devíti křížů nás chytla mlsná a tak jsme dali šopáček a pivečko a dál
jsme putovali přes Slovač do Maďar s 2 zastávkami na nákup. Vignety
na hranici a byl večer. Zastavili jsme u Gyeru, kde byla značka
Camping. J, jo byl tam,ale posledního turistu tady viděli tak
v devadesátých letech. Byli tam jen Maďarka s Maďarem,tak jsme se
pozeptali plynnou němčinou na Camp. Pravila : pořád rovně na
Komárom, tedy na Komárno v Maďarsku. Po pár 10 km jsme narazili
na hájový lesík s hospůdkou a cedulí Camp. Pěkné, čisté prostředí,
výborný řízeček v hospůdce, stan na pěkném paloučku a šup spát.
Jedno zjištění – Komárom je hodno svého názvu,tolik komárů jsme
v životě nezažili a náš repelent nerozumí maďarsky a funguje jen na
české komáry. Nakonec to byla noc jak vínko, až na pár – asi 13
štípanců Mařence v obličeji.
30.6.2012
Noc byla teplá a od vedle i hlučná, parta teenagerů se
veselila a Ládík ani nemukl, páč to prý taky dělal, takže
si teď odpykává trest /Co já?/. Běhání po ránu jsme
kvůli komárům zrušili, dali jsme sprchu a banán a valili
směr Romania. Horko mě uspávalo,tak jsme mlčky
dorazili na hranice a pak už pozorovali místní krajinu.
Navečer jsme našli super kemp – u potoka a úplně sami.
Ládíkovi se zaleskla očka, když popadl sekyru a šel
zakládat oheň. Nevěřila jsem, že chalupářský guláš, který
jsme si ohřáli v ešusu na ohni, je tak dobrý. Nedaleko je
nový lyžařský areál a vyrůstá tu okolo hotelový byznys.
Ale krajina je úžasná a zvířátka také. Cestou jsme
naplánovali návštěvu jeskyně u obce Bihor,ale je jich tu
víc – těch Bihorů,takže jsme skončili ve vesničce na
kruháči a pak u továrny na plasty, kde cesta končila.
Klasická situace při našich expedicích.
1.7.2012
Vzbudilo nás dovádějící ptactvo Ládík, dokázal
svýma opuchlýma očkama, že nás oba celou noc hlídal
před divou zvěří, jako správný lovec nastražil ostré
plechovky od guláše dostatečně daleko od stanu a číhal /
určitě na medvěda - hladového/. Odpadky rozházené
byli, ale byl to asi jen medvídek PÚ – vylízal bravurně
plechovky a odešel….
Snídaně v trávě, polévka na ohni, ranní koupel
v horském potoce,no romantika jako hrom. Čekal nás
den plný jeskyní, pohoří Apuseni se vyznačuje
neskutečnou krásou jeskynních útvarů a soutěsek.První
jeskyně byla „suchá“, ale ta další, plná ledovce byla
úžasná. Hlavním cílem dnešního dne byl Focul Viu! Ládík
vzal mapu a určil směr. Cestou přes vesnici plnou lidí
chodících do kostela jsme zakoupili meruňky a broskve a
přejeli pár místních důchodců. Byli zde nedělní trhy,
nebo něco takového, kde prodávali místní ovoce a
zeleninu a to bylo moc dobré. Najeli jsme na šotolinu a po
7 km se Ládík zeptal řidiče Audii, zda jedem správně.
Klasika, chlapi se přeci neptají. Jo, řekl a shlédl
odborným okem náš vůz. Po 20 km hrůzostrašné cesty
s výmoly a kameny jsme doskákali někam. Dávno jsme
pochopili pozorné oko řidiče audi. Tam jsme zjistili,že to
je vlastně moc dobře, že jsme tady, protože tam byla
soutěska řeky Galbena, kterou jsme chtěli také navštívit
a také start na Focul viu. Soutěska zvítězila a stálo to za
to. Fersati v soutěsce divoké řeky a na konci vodopád,
cestou jeskyně a pak koupání na Adama a Evu. Další 2
hod cesty vyloženě pro oll roudy, už jsme dávali v klidu,
auto určitě vydrží…./nyní již mohu i dodat, že jsme
autíčku dali nafrak, v servisu nevěřili svým očím, čím to
vlastně brzdí- destičky sjeté, v čudu geometrie, sbíhavost,
brzdy,sjeté gumy – dost drahá záležitost/.
Na konci této cesty, která dle mého názoru kopírovala
celé pohoří – národní park Apuseni, nám na ceduli
sdělovali, že tam jsou i medvědi. Další cíl byl stanoven –
Fagaraš a tak jsme se začali přesouvat. 150 km úmorné
cesty a 1000 semafory a na konci hledání kempinku
v jedné obci, kde se to hemžilo černými a tam byl kemp –
taková opravená kaple a kostel, což se nám zdálo dost
strašidelný, tak jsme jeli hledat dál. Už se začalo smrákat
a my dojeli do lázeňského městečka Geobioru, kde byli
jen samé hotely. Městečko bylo usazené do kopcovitého
terénu. Láďa zařadil a jel za světýlkem na vrchol. Vjeli
jsme přímo do zahrady rodinného domu s malým
penziónkem. A začala úžasná výměna názorů ve všech
jazycích o tom, zda tam můžeme postavit stan, či nikoliv.
Oni tvrdili, že to nejde, že nemají sociální zařízení, ale
Ládík jim stále opakoval, že to chtějí. Chápete? Jak to asi
dopadlo? No, do 5 min jsme stavěli stan u nich n zahradě
a oni nám vřele nabízeli jejich kořalku a my jim Sapelici –
slivovici. Ze stanu byla úžasná vyhlídka na pohoří. Ještě
jsme si jeli dát pivo do restaurace a tam shlédli fotbal –
kousek a došli si na hodně „velkou“
2.7.2012
Slunce už nás v 7 hod místního času vyhnalo ze stanu a
po snídani v místním magazínu \pirožek a jogurt\ jsme
uháněli směr Fagaraš. Před polednem jsme zatočili na
transmagistrálu přes pohoří a hned na začátku to
zapíchli u vodopádů Belau , kam jsme vycupitali. Před
tunelem úplně nahoře jsme ukradli 2 polena dřeva na
večerní táborák. To bylo v horském pasu, kde bylo
nádherné jezero Lacu Baleau a okolo něj i sníh. Pro
představu - jezero položené ve výšce 2040 m n.m.. Okolo
nějž vyčnívali štíty štíty rumunských velikánů 2500 m
n.n.m. Sjeli jsme na druhou stranu hor o 1000 m a
objeli polní cestou \ ty se Ládíkovi nejvíc líbí\ krásné
horské jezero opravdu veliké. Konec cesty byl úžasný –
starý hotel a letní středisko, úplně prázdné a nikde
nikdo, jen kráva Mirka v plastu, kůň v pionýrské chatě a
spící pes v krbu. Teď si řeknete, že už nemáme „hulit“,
ale tak to tady opravdu vypadá a nechtějte slyšet ten
příběh o Ládíkovi – prasáčkovi – ten Vám povypráví jen
on sám. Osvěžující koupačku v jezeře po super fazolovém
guláši před pečenýma bramborami – to je idyla. Sedíme
už 5 hodin u táboráku – brambory s e trochu spálily a 2
kradená polena stále hoří, no a pak dodržuj „ nepokraď“
3.7.2012
Dřevo stále hoří a to je 8 hod ráno. Zapomněli jsme Vám
sdělit, že je tu o hodinu více. A ráno opět rozzářená
paprsky slunka, vzdoušek, jak lusk a já vyspáno do
růžova. Zašli jsme s Mařenkou na snídani, vaječnou
omeletku se šunkou a sýrem a dusíkem. Vládla dobrá
nálada, vzpomněl jsem si na předešlou snídani, kdy jsem
bal krmen za jízdy a nechtěně Mařence ukousl kus prstu.
Ty vole, to byl stisk, no prst vydržel, ale ten výkřik, ten
byl EXCLUSIVE. Takže po dobré snídani jsme vyrazili
pod pohoří Fagaráš a našli si zajímavou túru po „ modré“.
Vedla na horu 2450 m vysokou a začali jsme na 900
stech metrech s batůžkem na zádech šlapali do vrchu.
Potkali jsme baču a ovečky jak si to šinou do
kopců,krásný azurový den, horský potok plný valounů a
kolem hustý les. Po několika desítkách metrech jsme se
krapánek zapovídali, to víte, nemáme si čas popovídat….a
já zjistil, že jsme mimo stezku. Teda značenou. Šli jsme
ovčí stezkou, teplo stoupalo se stoupáním a hodně
příkrým. Ovčí stezka nás zavedla do kamenného koryta
kaskády – vyschlé a Mařenka, protože dnes byla velitel
výpravy, zavelela jít více doprava, že tam narazíme na
spojku další stezky. Začalo to být náročné, už ani ovečky
nešly tudy, kudy my, Ládíček se mi potil a oba jsme o
sebe měli navzájem obavy, protože nenosíme zdravotní
lékárničku a taky se začaly kupit mraky. Pitná voda
docházela, tak jsem zavelela, že jdeme poslední kus
nahoru a jestli nebude stezka tam, tak jdeme zpět, což se
nám nechtělo, páč to nemáme rádi. A co myslíte? Jasně,
byla tam potvora stezka, sice ovčí, ale měli jsme radost
jak malé děti. Ovčí pak přešla v modrou a ta nás dovedla
k sněhovým splazům v horském pase. Jelikož už bylo
pozdě odpoledne, začali jsme sestupovat po druhé straně
údolí s překrásnými výhledy, stezka zde nebyla tak
strmá. Na osvěžující koupel v horské bystřině čas zbyl,
tak to nás osvěžilo a bylo to opět i romantické, nikde
nikdo, sami v překrásné horské krajině, to dušička jen
plesá. Po celou dobu jsme pak pití čerpali z horské
bystřiny, vůbec žádné následky nebyly. Auto jsme
parkovali u jednoho hotelu, kde jsme nahlásili i oběd po
návratu. Ládík si vybral polévku nabízených – „beef, pig a
stomik“ tu špatnou, že jako tomatovou, nebyla to
tomatová, byla to dršťková, jako stomik – žaludek. Já mu
to říkala, ale že prý uvidíme. Jo, viděla jsem, když
donesli polívku, čekala jsem kdy Ládík přidá do talíře
obsah svého žaludku, polévka byla taková světlá žlutá
s mastnými fleky a plavajícími „držkami“. Požádali jsme o
zaplacení fůry peněz, kraj není laciný a jeli směr Brašov
za Draculou. Docela úmornou cestou 360 km zatáček
jsme zpestřili nákupem jídla a piknikem na kopci v trávě.
Cíl cesty byla jeskyně nejznámější v kraji a ve vesnici u ní
jsme se zatavili v jednom kempu, kde se nám zdálo drahé
kempování. Proto, že pán řekl, „když máte takové drahé
auto“, jsme bez řečí sedli do auta a ukázali mu záda. To
nemáme rádi, tak jsme mu ukázali špinavý zadek našeho
Volva. Tam kde je v soutěsce jeskyně nabyl žádný kemp,
tak přišlo na řadu opět akce se scénkou“ Dobrý den,
mám hlad, že nemáme kde postavit stan“ Ujala se nás
milá babička / celá Bohuška/, která oběhla v minutě
vesnici a měli jsme plac! Sousedka Lena se na nás
usmívala od protějšího domu se zahrádkou a kynula nám
na povel zajet tam na zahradu a ukazovals místo na stan.
Na růžích! Bane, vedle růží. Dostala za to 20cku , českou
salátovku – okurku od maminky z Pod Kalvárií ze
skleníku a půlku slivovice Sapeli. V místní hospůdce byla
Kelišová- opravdovská, ale o tom až zítra. Pa a dobrou
noc u bublajícího potoka v kraji Draculy
4.7.2012
Posnídali jsme u tety Kelišové a vyšli procházkovým
tempem k jeskyni, sice velké,ale my tam nic pěkného
neviděli. Každá rumunská jeskyně stojí 7 lei. Opět
krásnou krajinou vedla naše cesta k BRANU, kde stojí
\Draculův hrad. Překvapil nás útulností a příjemným
vybavením. Kníže Vlad Tepes měl syna Draculu a toho si
jako synonymum pojal režisér, který někdy kolem 40
roku filmoval film podle stejnojmenného románu
ameriského spisovatele. Takže vše je fikce. Celkově je
Bran sice turistické, ale velmi příjemné místo. Možná
jsme to spojili s úžasným kebabem, o který jsme se
málem poprali, jak byl dobrý a potom se sladkým
košíčkem malin, koupených na tržišti. Teplota byla stále
30 stupňů Celsia a azuro obloha dodávalo našim
zážitkům ten správný kontrast. \dalším cílem bylo pohoří
\bucegi s lanovkou na Babel, což byl nejvyšší vrchol
s obřími kameny vytvarovanými erozí do podob hub.
Projížděli jsme nejznámějšími lyžařskými centry pro
lyžování Predeak a lázněmi Sinaia. Lanovka je ve městě
Busteni a když jsme tam zaparkovali, šlo okolo asi 15O
malých školáčků, tak Ládík zavelel, běžíme, aby nás
nepředběhli na lanovce,ale naštěstí tam nešli. Lanovka je
starší, pomalá a nahoře je to hodně o turistech, tak jsme
udělali pár fotek „houbiček“ kamenů a jeli zpět dolů.
Přenocovat jsme chtěli v horách a stoupali s autíčkem po
kamenitých cestách až k velkému jezeru, kde stál velký
srub. \tam jsme se zeptali, zda můžeme u jezera postavit
stan. Samozřejmě, zněla odpověď, ale varujeme vás, je tu
hodně medvědů. Pravdivost tvrzení dokazovaly všude
vyvěšené tabule s upozorněním „TEREN FREKVENTA
URSUS AREA“.Podlehli jsme strachu a ubytovali se ještě
z jednoho důvodu – už 4 dny jsme se pořádně nekoupali
v teplé vodě, tak tento důvod a představa teplé sprchy
rozhodli. Ale naši klasickou večeři – nudlovou čínskou
polévku jsme si vzít nenechali. Přinesli nám hrnec vařící
vody na polívku ven na terasu. Kolem srubu se opět
pohybovala, jako ostatně všude po celé zemi všechna
hospodářská zvířátka – psi, kravičky, koníci, ovečky, no
nádhera, jak jsou tady svobodní. Chodí si tu všude okolo
silnic, nikdo je nehlídá, teda aspoň to tak vypadá, večer
jdou pomalu domů, kde jim otevřou vrata. Ráno jsme
chtěli jít na túru na Pestera Cobana, ale měli jsme před
sebou dlouhý přesun na Retezat, naše poslední cílové
pohoří v Rumunsku.
5. 7. 2012
Na Retezat jsme si zvolili zajímavější cestu přes Brašov
okolo pohoří Fagaraš. Cestou jsme jeli vesnicí se 100
letou tradicí chovu lipicánských koní a to nás zaujalo, tak
jsme shlédli ve stájích pár krásných, asi ušlechtilých
krasavců – hřebců, jejichž rodokmen sahal hodně
hluboko. Ale zkonstatovali jsme, že naše Kladruby jsou
čistější a upravenější a to nejsou v moc dobrém stavu.
V jedné vsi, kde na nás zírali, jsme koupili jídlo a rozhodli
se jet do místního termálního koupaliště. Opět jsme
budili pozornost, protože cizinci do takových míst nejezdí.
Termální voda čpěla sírou, dali jsme sváču, hodinu
v bazénu a odpočatí jeli dál. Jeli jsme krásným údolím
řeky a pak začali hledat přístupovou cestu k Retezatu.
Jako první se zdála být dle mapy nej cesta ze severu, ale
ouha na konci asfaltky nám pán sedící na terase sdělil, že
„NO HAJE“ = že tou nelze, že je prudká, že autem
neprojedeme. Otočili jsme se a popojeli pár km a Ládík
začal studovat podrobnou mapu Retezatu. Viděl pár cest,
které si myslel, že jsou dobré. Neodolal odbočce do hor,
ačkoliv jsem ho varovala, že to asi nevyjde. Vjeli jsme do
vesnice a pohledy všech vesničanů na nás byli všeříkající,
kam jedou a kde se tu berou?. Cesta končila ve dvoře
jednoho stavení. Opět zpátečka na hlavní a po pár
minutách opět vábení odbočky doprava k horám. Jasně,
že jsme to museli zkusit, to by nebyl Ládík. To už začalo
dobrodružství. Před vesnicí se na silnici objevila početná
skupina kraviček, jdoucích z pastvy domů do hajan.
Ládík nehodlal čekat a vjel mezi ně. Některé pochopily a
uhnuly, některé nás ignorovaly. Projeli jsme a před námi
další grupa, tentokrát ty černé krávy s dlouhýma
zahnutýma rohama. Ani teď se Ládík nezalekl, a když
projížděl, měli jsme „bůvolí“ hlavy pár cm od skla auta.
Zasedli jsme hluboko do sedadel, trnuli strachy a pomalu
projížděli stádem. Pak následovalo menší stádo, skupina
prasátek, oveček, koníků a hus. Vesničané nám vřele
radili, zapojovoli se do rozhovoru a to i stařenky. Už za
tmy jsme dojeli za ves a cesta končila potokem, který také
Ládík nepovažuje za konec cesty. Není hluboký, hlásí a
jede vesele dál. Kameny a pastevní louka je také asi
cesta, ale konečně přichází obrat. Tak rychle Ládík nikdy
zpátečku nedal, jako když z dálky viděl přibíhat hordu
malých cikánů. Terén – neterén, otočil to na fleku a potok
jsme projížděli jako závodníci rally. Cestou vesnicí už byl
klid, každá kráva už zašla do svého domu a my se smířili
s tím, že budeme spát v autě a stanovili si podmínky pro
případné ukončení dnešního putování. Najeli jsme
\dotřetice\ na správnou cestu \já zas měla tolikrát
pravdu\ a už ve tmě hledali, kde postavíme stan. Když
skončila asfaltka a začala šotolina, zahlédla jsem v dálce
světélko a vzpomněla si na tradiční pohádku, jen s malou
změnou o Ládíčkovi a Mařence. A bylo to opravdu
správné světélko, rodinný penziónek pána, který nás i
přes pozdní noční hodinu mile přivítal a nabídl i
pronajmutí pokoje. Svolil i s postavením stanu kdekoliv
na zahradě. Velký pes – vlčák Rex, kterého měl, byl
nejhodnější Rex na světe. Celou noc nás hlídal a ráno se
radoval, když jsme vylezli z té divné boudy. Požádali jsme
o snídani, byla královská a dům byl vybaven perfektně
dřevem a mysliveckými trofejemi.
6.7.2012
Požádali jsme o snídani, a udělali jsme dobře, byla
královská a dům byl vybaven perfektně dřevem a
mysliveckými trofejemi. Už jen 5 km a mohli jsme
zaparkovat v kempu u jednoho Ivánka ze Sovětského
svazu, moc ukecaného. Během 5 min jsme měli sbalenou
plnou polní – stan, spacák atd. a rázovali si to do kopce
vstříc k pokoření hory, vybaveni mapou a cestou
zakoupenými snickers a pivem. To měla být strava do
druhého den s tím, že přespíme u jezera Bucura , které
všichni moc chválili. Ládík měl velký batoh, já malý.
Cesta vedla podél horského potoka, lesem, pak klečím, no
úplně nejlepší prostředí pro horský trek, příroda divoká,
rozmanitá, čistá. Při zastávce jsme poprvé načerpali
horskou vodu, kterou jsme pili celou dobu dolů a pijeme
ještě teď, protože byla moc dobrá. Nejspíš jsme nasadili
naše „dvojnásobné“ tempo, protože jsme všechny lidi
předbíhali a a na hřebeni horského pasu jsme stanuli za
2 hodiny. Myslíme si, že by nám mohli konkurovat jen
páreček asi 80 letých staroušků, děvčátko a chlapeček,
kteří se drželi za ruce a potkali jsme je pod Pietrele
v kopci, jak cupitali usměvaví po kamenité cestě dolů.
Neuvěřitelné! Jezero Bucura bylo úchvatné uprostřed
štítů okolních hor. Celou cestu nahoru hřmělo, ale
nahoře náhle vysvitlo slunko a bylo na focení. Sestoupili
jsme k jezeru a sedli na kámen mezi profesionální stany a
hemžící se hordu českých horolezců, oblečených do velmi
kvalitních vláken. Ve starých kraťasech a košilce mě
obtěžovali komáři, kterým zde nevadí ani 2200 m n.m. a
tak jsem loudivě koukla na mého malamuta a řekla, tady
já nebudu a jsou teprve 2 hod odpoledne, pojď, zdoláme
tu horu a už dnes půjdeme dolu. Je dobré mít parťáka
malamuta,bez výhrady souhlasí s každou volovinou.
Slunko na fota zašlo a začalo hřmít. Vedle profíci nám
řekli, že výstup na tu nejvyšší horu je „drapák“ 500 m
převýšení, ale nás to neodradilo. Ta svině vysoká byl
vychytralá, museli jsme až nahoru, cestou i sprchlo, ale
nahoře bylo opět slunko na focení. Ne, že bychom chtěli
švindlovat a říkat, že jsme Peligaou 2508, 8m vysokou
zdolali, ale potrápila nás dost. Tofík a prasátko se už
těšili na vrcholové foto. Oblékli jsme suchá trika a začali
sestupovat a hledat žlutou stezku, která se nám zdála být
zajímavá, abychom nešli stejnou stezkou. Každý takový
trek musí absolvovat hádku aspoň malou, jinou
neznáme. Ládík chtěl jít hledat žlutou stezku a sejít
z červené, což jsem odmítla, protože ve 200 m n.m. se to
zásadně nedělá. Ale měl mapu! A to tam prý musíme
někde najít. Přišel kompromis – najdi stezku do 10 min,
nebo se vracíme na červenou, která také vede dolů. Za 8
min našel – značně ošoupanou žlutou barvu na kameni,
už to jsme mohli zhodnotit jako významné. Něco tu
nehrálo, značky byli vybledlé a tak jsem vnesla do do
praxe moje zkušenosti z hor – ukazatelé z poskládaných
kamenů na kamenech – trolíci. Vždy je vidět v terénu od
jednoho trolíka k druhému, tak má člověk směr. Trolíci
nám ukazovali cestu, která byla zarostlá a neudržovaná.
Cestou jsme i probudili baču, který spal asi 500 m od
ovčího stáda, ale probudili jsme i ovčího psa – pěkného
rafana, který spal za kamene. Ačkoliv se psů nebojím,
krev ve mně ztuhla a obrátila oči k nebi, když ke mně
běžel /šla jsem první/. Naštěstí bača zařval na psa na
poslední chvíli, psi jsou dost ostří, ale to musí, pokud řeší
i medvědy. Lidi tady ten pes nečekal. Prodírali jsme se
klečí, vysokou trávou a pak hustým lesem po slabě
prošlapané stezce. Když jsme vešli do vysokého lesa,
připadali jsme si jak v pohádce a dostali jsme instinktivní
strach z medvědů, opravdu se dalo čekat, že se zpoza
kamenů vynoří každou chvíli. Tak jsme začali zpívat, aby
nás ze z dálky slyšeli. Řvoucí potok, velké balvany,
pokryté mechem a kapradím, no opravdu tu chyběli jen
pohádkové bytosti. Náhle se v dáli objevil muž
v červeném, ale Karkulák to nebyl. Byl to Němec, a byl
hodně nepříjemný, neuměl jinak než německy a stále
opakoval Verboten Abzahlen, nebo tak nějak. Měl i
vysílačku a uměl říct česky Horská služba. V tu chvíli
jsme pochopili naší strastiplnou stezku, je to uzavřená a
nebezpečná stezka. Už nám chyběl jen kus podél
horského divokého potoka a prudký sráz lesem, díky
pochopení situace jsme vše ve zdraví překonali, jinak
bychom byli dost zmateni úplnou absencí značek
v poslední části stezky. Poslední sešup bylo trápení
hlavně pro unavené rozviklané nožičky, proto jsme
cupitali jako broučci a spokojeně se smáli. Na uvítání po
11 hodinách chození nám v kempu bodlo pivo, sice teplé,
ale úžasné a pak výborná večeře v hospůdce naproti –
domácí polívka a maso s rýží. Namazali jsme si bolavá
záda a nožičky a usnuli na šikmé ploše ve stanu, Ládík
celou noc sjížděl kamsi.
Poslední den byl ve znamení návratu, celý den na cestách
a těšení se na pohodlí domova na Vysočině.
Tak zase někdy s Mapalanem