Líza - Respekt nebolí

Líza (kazuistika z Velké Británie)
(upozornění: každá část musí být oddělitelná na samostatný ústřižek listu)
1.
Koncem roku 2004 jsem začal pracovat jako vedoucí lékař - psychiatr v AOT (pozn. ed.: tým,
který aktivně vyhledává klienty, jimž je třeba pomoci. V originále: Assertive Outreach Team)
v jižní Anglii. Náš mobilní asertivní tým byl složen ze tří desítek pracovníků a staral se o
klienty s vážným duševním onemocněním, kteří nespolupracovali s žádnou jinou službou.
Někteří z nich měli menší či větší konflikty se zákonem. Cílem naší práce bylo pomoci těmto
lidem žít co nejvíce nezávisle v normálním životě, předejít dlouhodobým hospitalizacím. To
byl před vznikem této služby častý osud takového typu klientů. Starali jsme se zhruba o 100
klientů ve spádové oblasti cca 60 x 100 kilometrů. Denně jsem tedy najezdil sto i více mílí po
návštěvách v malebných vesničkách, samotách v polích a pastvinách. Opravdu půvabná je
krajina jižní Anglie. Nicméně lidé tam trpí duševními onemocněními stejně jako kdekoliv
jinde.
Čtyřicetiletá Líza byla klientkou týmu již několik let před tím, než jsem do něj přišel. Měla tři
děti, všechny však byly v pěstounské péči. Jedno u její matky, dvě u její sestry. Líza byla
vskutku velice nezávislá osoba. Ačkoliv bylo zřetelné, že dost trpí “psychotickými
symptomy”, odmítala jakoukoliv léčbu. Nikdy nedorazila na smluvenou schůzku, nepoužívala
telefon. Kontakt s ní mohl být jen písemnou formou, a nebo tak, že ji člověk prostě někde
náhodně potkal, pozval na oběd či na čaj. Doma se moc nezdržovala. Domek byl uvnitř ve
značně neudržovaném stavu, stejně tak i zahrádka. Zahrádky jsou v Anglii mnohem větší
vizitkou majitele než u nás – často tedy prozrazovaly, kde bydlí naši klienti.
Naše kolegyně Jana, klíčová sociální pracovnice Lízy, při náhodném setkání zjistila, že je
Líza s největší pravděpodobností v pokročilém stádiu těhotenství. Vzhledem k životnímu
stylu Lízy a její předešlé “mateřské historii” jsme byli povinni oznámit Lízinu situaci
místnímu oddělení pro ochranu ohrožených dětí. To rozhodlo ještě nenarozené Lízino dítě
zapsat na registr ohrožených dětí a přidělilo mu klíčovou sociální pracovnici Viky. Byla
svolána případová konference - jednání za účasti zástupců všech služeb, které měly s Líziným
případem, respektive ještě nenarozeným dítětem, nějakou spojitost či zodpovědnost.
Projekt Respekt nebolí je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
2.
Byl vytvořen konsensuální plán, jak připravit co nejbezpečnější příchod dítěte na svět a jak
nejlépe pomoci Líze v její situaci. Myslím, že Líza na prvním setkání nebyla přítomna,
ačkoliv jsme se všichni snažili ji najít a podpořit, aby přišla. Líza se skrývala,
nekomunikovala. Ze zpráv sousedů a popisu Lízina stavu se dalo usuzovat, že Líza není
psychicky v pořádku. Měli jsme podezření, že užívá drogy a je hodně spojena s lidmi kolem
narkotik. Nakonec jsme se v našem týmu usnesli, že sáhneme ke krajnímu řešení a Lízu
případně i nedobrovolně umístíme na naše spádové psychiatrické oddělení, kde jsme mohli
využívat pro naše klienty několik lůžek. Za pomoci policie jsme Lízu nalezli v “drogovém
doupěti”. S asistencí jejího obvodního lékaře na místě, dle zákona, jsme provedli hodnocení
jejího psychického stavu. Všichni přítomní – tedy já, klíčová pracovnice Jana a obvodní lékař
– jsme usoudili, že hospitalizace na psychiatrii je opravdu nutná pro ochranu jak Lízy, tak
dítěte, které nosila pod srdcem. Líza s pobytem na psychiatrii nesouhlasila, a tak jsme museli
přistoupit k hospitalizaci nedobrovolné.
3.
Vzhledem k šestému měsíci těhotenství jsem nasadil jen minimální medikaci. Líza začala
pravidelně jíst, což předtím evidentně nedělala. Provedli jsme všechna potřebná zdravotní
vyšetření. Lízu na oddělení denně někdo z našeho týmu navštěvoval, chodil s ní na procházky
a mluvil s ní. Asi po čtrnácti dnech Líza pochopila svou situaci. Souhlasila, že bezpečné
prostředí s pravidelným režimem spánku a jídla je pro dítě to nejlepší. Její pobyt na
psychiatrickém oddělení jsem mohl změnit na dobrovolný. Líza se účastnila další případové
konference zaměřené na bezpečný plán pro její dítě. Na jednání byl přítomen i “zástupce
klientů” Edvard. Sám měl zkušenost s pobytem na psychiatrii a byl zaměstnáván jako obhájce
práv a zájmů klientů. Líza silně vyjadřovala přání vychovávat své dítě. Většina našeho týmu
byla po předešlých zkušenostech značně skeptická vůči Lízině plánu dítě si ponechat. Někteří
jasně prosazovali názor, že adopce hned po narození by byla pro dítě to nejlepší řešení.
Nicméně všichni respektovali přání Lízy. Všichni zainteresovaní se snažili, i přes vnitřní
skepsi, udělat vše pro to, aby Líza mohla svoje mateřské poslání naplnit co nejlépe.
Projekt Respekt nebolí je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
4.
V osmém měsíci těhotenství jsme začali Lízu i sebe připravovat na porod. Našli jsme pro ni
místo na psychiatrickém oddělení, které bylo ve všeobecné nemocnici s gynekologickoporodním oddělením. U porodu, tedy ne přímo na porodním sále během porodu, ale poblíž,
jsem byl i já a Jana. Líza mne poprosila, abych odnesl dítě z porodního sálu na její pokoj, což
jsem velice rád udělal. Narodila se krásná holčička Růženka, jako z pohádky. Asi tři dny po
porodu jsme převezli Lízu i s Růženkou na specializované psychiatrické oddělení pro matky s
dětmi. Byla to soukromá klinika. Vypadala spíše jako luxusní panské sídlo než nemocnice.
Také jsme za péči o Lízu a Růženku se svého rozpočtu platili nemalé peníze. Líza tam byla
asi dva měsíce. Pomalu se učila být dobrou matkou. Zároveň začala brát léky, její psychózu se
podařilo relativně stabilizovat. Slyšela méně hlasů, trpěla však dost depresemi. S Janou jsme
Lízu navštěvovali alespoň jedenkrát týdně, ačkoliv jedna návštěva byla akcí na půl dne.
Klinika byla ve městě vzdáleném od naší kanceláře asi sto kilometrů.
Jako následný krok po propuštění z oddělení pro matku a dítě jsme zařídili pobyt Lízy a
Růženky v domě dvou pěstounek specializovaných na rodiče trpící duševním onemocněním.
Tery a Teny byly skvělé ženy již v pokročilejším věku, původním povoláním „porodní báby“.
Samy měly již svoje vnoučata. Z nějakého důvodu se rozhodly „na stará kolena“ žít spolu a
věnovat se profesionálnímu pěstounství. Skvěle zvládaly postupně více a více zapojovat Lízu
do plné péče o Růženku. Pobyt u nich platily sociální služby.
S Janou jsme jezdili navštěvovat Lízu dle potřeby, minimálně jednou za čtrnáct dní.
Několikrát na návštěvu přijela i naše psycholožka Ella. Učila Lízu jak kontrolovat
psychotické příznaky. Lízin pobyt u Tery a Teny trval asi půl roku.
Během té doby se podařilo najít Líze nové bydlení. Bylo mimo náš spádový region. Do místa
původního bydliště se již nechtěla vrátit vzhledem k bývalému napojení na “drogovou mafii”.
Po přestěhování jsme jí spolu s lidmi z dalších lokálních služeb pomáhali integrovat do
místních struktur. Začala chodit do klubu matek a do místní knihovny, kde později
dobrovolnicky pracovala jako pomocná knihovnice.
Líza byla velice inteligentní. Byla skrovně, ale celkem dobře živa ze sociálních dávek.
Pomáhat jí vyjít s penězi, umět hospodárně nakupovat, byla také jedna ze součástí naší práce.
Vzhledem k relativně značné vzdálenosti nového Lízina bydliště jsme péči o Lízu postupně
předávali místnímu asertivnímu týmu. Toto předávání trvalo asi půl roku. Když byly Růžence
dva roky, soud rozhodl, že Líza nabývá plná mateřská práva. Růženka byla vyřazena z
registru ohrožených dětí.
Naposledy jsem obě viděl, když jsme slavili Růženčiny třetí narozeniny. Na tu malou,
šťastnou rodinku byl moc hezký pohled.
Autor: Johan Pfeiffer. Text vznikl pro potřeby výukového materiálu Respekt nebolí.
Projekt Respekt nebolí je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.