2013-14_3oblíbené! - Základní škola a mateřská škola Ostrava

Kdo jsme
Časopis Chaos teenagerů byl založen v roce 2002 v naší škole. Časopis chce nabízet hlavně témata, která se týkají školy a lidí v ní – žáků,
učitelů, zaměstnanců. Vše, co časopis obsahuje, je originálním dílem žáků, event. učitelů. Redakci tvoří žáci povinně volitelného předmětu
Žurnalistika, přispět článkem může kterýkoli žák, učitel nebo někdo, kdo se o školu a dění v ní zajímá.
Za celou dobu své existence se časopis proměňuje a vyvíjí – vylepšujeme grafiku, pestrost rubrik, kvalitu článků. Chaos je držitelem mnoha
ocenění – nejlepší školní časopis Moravskoslezského kraje, časopis s nejlepším obsahem v ČR, nejlepší časopis škol v obvodu Ostrava-Jih a
další.
Editorial
Zprávy o škole
Život ve škole
Dopisy jinak
Duel
Polsko
Škola knihomolů
Věřte nevěřte
Tipy od nás pro vás
Literární příloha
Pomáháme
Malí velcí školáci
Mňamky pro váš stůl
3
4
5
12
14
22
28
29
31
33
40
44
46
Kdo jsme
Časopis Chaos teenagerů byl založen v roce 2002 v naší škole. Časopis chce nabízet hlavně témata, která se týkají školy a lidí v ní – žáků,
učitelů, zaměstnanců. Vše, co časopis obsahuje, je originálním dílem žáků, event. učitelů. Redakci tvoří žáci povinně volitelného předmětu
Žurnalistika, přispět článkem může kterýkoli žák, učitel nebo někdo, kdo se o školu a dění v ní zajímá.
Za celou dobu své existence se časopis proměňuje a vyvíjí – vylepšujeme grafiku, pestrost rubrik, kvalitu článků. Chaos je držitelem mnoha
ocenění – nejlepší školní časopis Moravskoslezského kraje, časopis s nejlepším obsahem v ČR, nejlepší časopis škol v obvodu Ostrava-Jih a
další.
CHAOS
TEENAGERŮ
Adresa redakce:
Editorial (úvodní slovo redakce)
Základní škola a mateřská
škola Ostrava-Bělský Les, B.
Dvorského 1, příspěvková
organizace
Bohumíra Dvorského 1049/1
700 30 Ostrava-Bělský Les
Redakční e-mail:
Aloha,
[email protected]
Šéfredaktorka:
Kristýna Potempová
v rukou třímáte poslední číslo tohoto
školního roku! Venku je horko, ve škole je
to ještě horší, tak vytáhněte limonádu a
nechte se unést bohatým obsahem. Co
v tomto čísle najdete? Jako vždy je Chaos
teenagerů nabitý rozhovory, literárními
pracemi, obrázky, anketami a mnohým
dalším. Navíc se s vámi loučí letošní
deváťáci. Je nám jasné, že už se těšíte, až
vyběhnete ze školy do slunného
odpoledne… ale čekání na poslední
zvonění si můžete zpříjemnit s Chaosem!
Stínová šéfredaktorka
Eva Pavlíková
Vedoucí učitel:
Jan Goj
Obrázky:
G. Bezručová
Rubriky:
Top 7 zpráv o škole: J. Goj
Život ve škole: Redakce
Žáci: L. Jemelková (8.C),
B. Schaffelhoferová (8.C)
Duel: Redakce
Ze života: L. Vybošťoková, M.
Odložilová (9.B)
Za dveřmi školy: M.
Tešnarová, T. Konečná (9.C)
Co jsme plácli:
L..Vybošťoková, M.
Odložilová (9.B)
Knihy: K. Potempová (9.C)
Eva Pavlíková, 9.B (stínový šéfredaktor)
Věřte-nevěřte: E. Pavlíková
(9.B)
Literární příloha: M. Raška
(9.B)
Recepty: Eliška Benová (9.B)
Kdo jsme
Časopis Chaos teenagerů byl založen v roce 2002 v naší škole. Časopis chce nabízet hlavně témata, která se týkají školy a lidí v ní – žáků,
učitelů, zaměstnanců. Vše, co časopis obsahuje, je originálním dílem žáků, event. učitelů. Redakci tvoří žáci povinně volitelného předmětu
Žurnalistika, přispět článkem může kterýkoli žák, učitel nebo někdo, kdo se o školu a dění v ní zajímá.
Za celou dobu své existence se časopis proměňuje a vyvíjí – vylepšujeme grafiku, pestrost rubrik, kvalitu článků. Chaos je držitelem mnoha
ocenění – nejlepší školní časopis Moravskoslezského kraje, časopis s nejlepším obsahem v ČR, nejlepší časopis škol v obvodu Ostrava-Jih a
další.
TOP ZPRÁVY O ŠKOLE
Letošní žákovský koncert měl úspěch
Opět jsme si mohli vychutnat pěvecké
i hudební představení, letos dokonce
s divadelní scénkou, a to vše v pondělí
28. dubna. Příprava stála mnoho píle a
času, ale nakonec sklidil žákovský
koncert, pořádaný p.uč. Franiokovou,
velký úspěch. Red.
Chaos teenagerů ulovil druhé místo
Už potřetí jsme si odvezli postup do
celorepublikového kola
v soutěži
školních
časopisů.
V předchozích
letech jsme byli první, letos jsme
získali skvělé druhé místo. Můžeme
být hrdí! Red.
K příležitosti Roku české hudby se pořádala soutěž
Soutěž byla naplánována na 12. Května. Tuto soutěž rovně pořádala p. uč.
Franioková k výročí 130 let od úmrtí B. Smetany a začátku Pražského jara.
Soutěž se všem zúčastněným moc líbila. Vítězi jsou Michal Raška (9.B) a Nela
Šimková (6.B). Red.
Kdo jsme
Časopis Chaos teenagerů byl založen v roce 2002 v naší škole. Časopis chce nabízet hlavně témata, která se týkají školy a lidí v ní – žáků,
učitelů, zaměstnanců. Vše, co časopis obsahuje, je originálním dílem žáků, event. učitelů. Redakci tvoří žáci povinně volitelného předmětu
Žurnalistika, přispět článkem může kterýkoli žák, učitel nebo někdo, kdo se o školu a dění v ní zajímá.
Za celou dobu své existence se časopis proměňuje a vyvíjí – vylepšujeme grafiku, pestrost rubrik, kvalitu článků. Chaos je držitelem mnoha
ocenění – nejlepší školní časopis Moravskoslezského kraje, časopis s nejlepším obsahem v ČR, nejlepší časopis škol v obvodu Ostrava-Jih a
další.
ŽIVOT VE ŠKOLE
Devítky vám mávají
Na naší škole se teď toho děje dost!
Závěr školního roku se blíží
neskutečnou rychlostí, každý už se
připravuje na prázdniny. To ale
neznamená, že už se nikdo nebude
učit. Navíc se škola připravuje na
další projekty, jako například
s Polskem, do kterého jsme jeli
v úterý 27. května. O tomto
dobrodružství si můžete přečíst ve
velké reportáži na dalších stránkách.
Dále je naše škola nabitá akcemi,
divadly a projekty. Nesmíme
zapomenout na kopy soutěží – a to
jak
pěveckých,
recitačních,
atletických, soutěží v cizím jazyce a
mnoho dalších. Rovněž se loučí
deváté třídy. Doufáme proto, že
vám budeme náležitě chybět a že
zahájíte smuteční pochod na naši
počest během prázdnin!
Eva Pavlíková 9.B
Kdo jsme
Časopis Chaos teenagerů byl založen v roce 2002 v naší škole. Časopis chce nabízet hlavně témata, která se týkají školy a lidí v ní – žáků,
učitelů, zaměstnanců. Vše, co časopis obsahuje, je originálním dílem žáků, event. učitelů. Redakci tvoří žáci povinně volitelného předmětu
Žurnalistika, přispět článkem může kterýkoli žák, učitel nebo někdo, kdo se o školu a dění v ní zajímá.
Za celou dobu své existence se časopis proměňuje a vyvíjí – vylepšujeme grafiku, pestrost rubrik, kvalitu článků. Chaos je držitelem mnoha
ocenění – nejlepší školní časopis Moravskoslezského kraje, časopis s nejlepším obsahem v ČR, nejlepší časopis škol v obvodu Ostrava-Jih a
další.
ŽIVOT VE ŠKOLE
Relaxáci opět v akci
Možná víte, možná ne, ale na naší
škole se pořádal relaxační kroužek.
Je to dva roky zpátky. Původně jsme
tento kroužek navštěvovali za
účelem meditace a odpočinku u
hudby, různých oddychových her
s nástroji, hráli divadla a podobně.
V tomto kroužku bylo jen několik
málo žáků, mezi nimi také já. Našimi
„vedoucími“ byly paní učitelky
Franioková a Kaperová – to jejich
nápadem bylo pořádat tato
relaxační odpoledne po vyučování.
Později se to však trochu „zvrtlo“ –
z našeho relaxáku se stal tak trochu
debatní klub. A z debatního klubu
místo, kde jsme ventilovali své
problémy a trable a to jak ve
školním, tak osobním životě. Později
se z našich klidných odpoledních dní
staly dny trávené v kroužku, na který
jsme se vždy těšili. Existuje pravidlo
o tom, že co se při této hodině poví,
se
nedostane
ven,
takže
neprozradíme nic. A minulý týden
v pondělí 19. května se tradice
opakovala, po dvou letech. Sešli
jsme se po vyučování a popovídali si
o tom, jak se komu daří. Opět jsme
si mohli postěžovat, vyříkat se ze
svých problémů a podělit se o
novinky. Byla to příjemná zkušenost,
když jsme si znova mohli vychutnat
tuto odpolední aktivitu a rozhodně
nelitujeme. Už se těšíme na další
sezení!
Eva Pavlíková, 9.B
6
ŽÁCI
Z každého tréninku mě pořádně bolí nohy,
říká Nikola Nyklová, tanečnice irských tanců
Udělali jsme rozhovor s irskou tanečnicí Nikolou Nyklovou (7.B),
která se tomuto koníčku věnuje už třetím rokem. Možná si ji
pamatujete z žákovského koncertu, na kterém tančila se svou
společnicí Anetou Lindovskou (7.B).
Jak a proč ses dostala k irským
tancům?
Jednou jsem byla na vystoupení v KTrio a viděla jsem tam irské tance.
Moc se mi to líbilo, tak jsem se
rozhodla, že to zkusím.
Jaké jsi měla první dojmy, když jsi
poprvé přišla do hodiny irských
tanců?
Měla jsem s sebou kamarádku, ale
obě jsme se cítily divně, protože
jsou to kurzy pro dospělé.
Nikdy jsem žádný úraz neměla, ale
z každého tréninku mě pořádně bolí
nohy.
Tančili jste někdy na nějakém
vystoupení, ze kterého jsi měla
hodně velkou trému?
Každý rok míváme vystoupení, ale
nikdy nemám takovou trému jako
z výstupu na žákovském koncertu.
Je to pro tebe moc náročné, nebo
to bereš s klidem?
Měla jsi někdy nějaký úraz?
První rok to bylo těžké a vždycky
jsem
se
domů
strašně belhala. Ale teď, když už
tance dělám třetím rokem, je to
snadné, až na nepřetržité tréninky
na blížící se vystoupení.
7
ŽÁCI
Necítíš se mezi těmi dospělými
osamělá?
Přidala se ke mně kamarádka a
dospělí si nás ani nevšímají, kromě
naší milé trenérky.
Chtěla by ses Irským tancům věnovat i
do budoucna?
Určitě chci stále tančit, ale nevím, jestli
budu mít dost času.
Valerie Vymazalová, 7.B
Okamžik štěstí
Když se řekne „okamžik štěstí“,
vybaví se mi pestrá škála okamžiků,
za které jsme rádi. Na mysli mi ale
utkvěl jeden okamžik, který stojí za
zmínění.
Zvony zvoní a přichází chvíle, na
kterou jste dlouho čekali. Svatba.
Čekáte u krásně ozdobeného oltáře,
za kterým s textem v rukou očekává
nevěstin příchod oddávající, i sám
manžel. Nevěsta, která je oděna
v blýskavých bílých šatech a
s průhledným
závojem,
který
překrývá její krásnou tvář, přichází
k oltáři. Slovo padne oddávajícímu, a
ženichovi dovolí políbit nevěstu.
V ten okamžik vás polije pocit štěstí,
a jste rádi, že jste se tohoto dne
dočkali. Avšak když se otočíte
k svatebčanům a z davu vám zamává
vaše nová tchýně… štěstí opadne.
Martina Škopková, 7.B
8
ŽÁCI
9
ŽÁCI
Rád bych učil angličtinu a dějepis, ale nebráním se ani přednášce o
drogách
Tento rozhovor začal velmi neškodně na téma učitelství a skončilo to u drog.
A s kým že ten rozhovor vlastně je? S 18 letým Petrem Valsou, bývalým žákem
naší školy, který nyní studuje na „pajdáku“ (pedagogické lyceum) Havířov –
Prostřední Suchá, příspěvková organizace. Jak že se tu vlastně dostal? Tím, že
už je v třetím ročníku, musí mít praxe a vybral si naši školu. Naše akční
šéfredaktorka si ho na doporučení tajného zdroje odchytila a vyslechla.
Byl to velký skok ze
základky na střední?
Takový největší šok
před začátkem školy
byl fakt, že budu
jediný kluk. První den
jsem seděl v rohu
vzadu a cítil jsem se
sám. Holky se ze
začátku bavily spolu a
já nevěděl co dělat, ale pak mě
oslovila kamarádka, kterou jsem
znal už z venku a začali jsme se bavit
o
„klučičích“
věcech.
Hodně lidí se bojí, že na střední
škole nebudou mít volný čas na
chození po venku, koníčky, atd. Jak
jsi na tom ty?
Já myslím, že volného času mám
dost. Ve škole se snažím v hodinách
vnímat co nejvíce, abych se potom
doma nemusel moc učit. A já
koníčky ani nemám, navíc občas
přijíždím domů až ve
čtyři hodiny a to už se
člověku ani nechce.
Co tě vedlo k přání být
učitelem a kdy ses pro
to rozhodl?
V šesté třídě jsem chtěl
být policajt, ale když
jsem si představil, že bych skončil u
měšťáků a naháněl pejskaře, přešla
mě chuť. Další roky na mě pan učitel
Goj měl vliv a doporučoval mi jít na
gymnázium
nebo
studovat
žurnalistiku, ale z toho taky nějak
sešlo. Nakonec jsem se teda rozhodl
pro učitele. Sice to moc lidí
neoceňuje, ale má to zase přínos do
společnosti.
Kde a co bys chtěl učit?
Učit bych chtěl na střední škole,
nejlépe tam, kde teď chodím.
Střední kvůli tomu, že tam jsou
děcka už vyspělejší a rozumnější. Na
10
ŽÁCI
základce bych pracovat nemohl,
protože nejsem autoritativní typ. A
vyučovat bych chtěl angličtinu a
dějepis.
Už jsi někde učil?
Zatím jen u vás na škole, a to v 9.C.
A měl jsem se sedmáky, kterým
jsem přednášel o drogách.
Máš s drogami nějaké zkušenosti?
Já osobně ne, ale v rodině máme
feťáka a na něm vidím, co to dokáže
s člověkem udělat, takže k drogám
mám velmi negativní postoj.
Takže chceš „negativní postoj
k drogám“ předávat dál?
Věnovat bych se tomu asi vyloženě
nechtěl,
ale
když se mi
naskytla
příležitost
v podobě paní učitelky Bačovicové,
která mě poprosila, zda bych neměl
co k tomu říct, řekl jsem si: Proč ne?
Navíc si myslím, že v Renarkonu,
kam většinou chodíte na přednášky
ohledně drog, nic o nich pořádně ani
neví, jen si něco počtou v knížkách a
konec. Tak mi to připadalo, když
jsem tam se školou chodil. Řeknou
vám, že marihuana je „startovní
droga“ a další podobné nesmysly.
Jako kdyby drogy v životě neviděli.
A ke konci rozhovoru, nějaké rady
pro budoucí středoškoláky?
Střední není zas tak těžká, jak tvrdí
dospělí, a navíc už se tam k vám
chovají jako k dospělým lidem.
Kristýna
Potempová, 9.C
11
DOPISY JINAK
Hi namaku Sifa Qolbi Pertiwi tapi temanteman memanggilku Sifa. Aku tinggal di
negara Indonesia tepatnya di kota
Rembang, Jawa Tengah. Usiaku 19
(sembilan belas) tahun. Tanggal lahirku
5(lima) Agustus 1995. Aku anak pertama
dari 3 (tiga) bersaudara. Kegemaranku
bernyanyi,mendengarkan musik, berenang
dan masih banyak lagi Bicara tentang
Indonesia: Indonesia memiliki beribu-ribu
pulau, beriklim tropis, dan dibandingkan
dengan Republik Ceko kita hanya memiliki
2(dua) musim yaitu musim panas dan
musim penghujan. Kita memiliki budaya
yang bermacam-macam. Kita kaya akan
budaya. Dan aku tidak bisa menyebut satu
per satu. Dan itulah sedikit yang bisa aku
ceritakan pada kalian tentang aku dan
negaraku Indonesia.
Selamat tinggal, Sifa
12
DOPISY JINAK
Ahoj, jmenuju se Sifa Qolbi Pertiwi, ale
přátelé mi říkají Sifa. Pocházím z města
Rembang v Indonésii, na Východní Jávě.
Je mi devatenáct let, narozeniny mám
5. srpna 1995. Jsem nejstarší ze tří
sourozenců. Mezi mé koníčky patří
zpěv, poslouchání hudby, plavání atd.
Něco o Indonésii: Indonésie má tisíce
ostrovů, nejznámější je asi Bali. Ležíme
v tropickém pásmu. Oproti České
republice máme jenom dvě roční
období, léto a období dešťů. V naší
zemi žije velmi mnoho kultur. Myslím
si, že jsme bohatá země s bohatou
kulturou. To je něco málo o mně a mé
milované Indonésii.
Ahoj příště, Sifa
Michal Raška, 9.B
13
DUEL
Střední škola se nevyhnutelně blíží a týká se to všech deváťáků.
Někteří se těší, jiní ne. Pro ty z vás, které toto čeká příští nebo další
roky, jsme připravili duel na toto téma. Díky tomu si můžete udělat
trošku představu a porovnat názory.
Trošku se děsím…
Konečně další level
Musím přiznat, že na
začátku devítky
jsem 8.B
se na
Eva Pavlíková,
střední školu těšila opravdu
moc, ale postupem času se
to dost změnilo. Došlo mi, že
už tady znám plno lidí a
učitelů. Vím, co od koho
můžu očekávat a co si můžu
dovolit. Ano, vím, to samé
bude i na střední a dál, ale
problém je v tom, že si dál
zvykat nechci… Hodně se mi
bude stýskat, hlavně po
učitelích a mé spolusedící.
Ale zase nebudu mluvit tak
negativně, trošku mě na
střední táhnou nové zážitky
s novými lidmi, s kterými,
doufám,
budu
dobře
vycházet.
Já osobně se neskutečně
těším, až se na střední
dostanu. Ano, mám
trochu obavy a jsem
nervózní,
ale
to
nepřehluší
nadšení.
Popravdě mi žáci tady
lezou chvílemi na nervy,
většina se jich chová na
pět let a ne na 15. Taky
se těším na novou
zodpovědnost, na to, jak
se budu dál věnovat
jazykům a posunu se na
novou úroveň. No jo, už
po
prázdninách,
gymnázium Tigrida mě
může vítat! Ale učitelé mi
budou hodně chybět.
Eliška Benová, 9.B
Eva Pavlíková, 9.B
14
ZE ŽIVOTA…
Letní příhoda s kolem
Jednoho letního, slunečného dne
jsme se na chatě všichni společně
rozhodli, že si vyjedeme na kolech.
Samozřejmě to nebylo jenom tak,
ještě aby jo, nám se vždycky musí
něco stát… Všichni jsme vytáhli ty
„super“ kola, hlavně babička, která
měla ještě takové to houpací, které
vás odpruží, jenom si vjedete na
kamínek. Jelo nás asi osm, no,
dovedete si to na dědině představit.
Idylka končí
Jeli jsme všichni za sebou, smáli se,
dělali blbosti a babička, kterou bylo
vždycky hodně slyšet, byla najednou
ticho. Zarazila jsem se, otočila se a
babička nikde. Rychle jsem začala
křičet na mamku: „Kde je babička?!“
Zase jsme se všichni otáčeli jako
idioti a jeli zpátky. Až jsem uviděla
vysmátou babičku v příkopu plném
kopřiv, bylo mi do pláče, ale zároveň
do smíchu. Vytáhli jsme babičku a
hlavně „super“ kolo ať se zase
můžeme někdy projet.
Eliška Benová, 9.B
Přijímačky: stres, pot a slzy!
nečekala jsem, že mě to tak
dostane.
Jelikož jsem teď v deváté třídě,
posledním ročníku základní školy,
musela jsem si zvolit, na jakou
střední školu si podám přihlášku a
jak budu postupovat dále v životě.
Na začátku roku jsme dostali
spoustu instrukcí, informací, dali
nám nejrůznější tipy, katalogy a
seznamy středních škol. Já svoji
školu měla vybranou už od sedmé
třídy, výběrové jazykové gymnázium
Pavla Tigrida. Byla jsem připravená
na to, že to bude pořádný hučák. Ale
Přípravy
S blížícím se termínem přijímacích
zkoušek
pro rok
2014/2015
přicházela i jistá nervozita. Věděla
jsem dobře, že část přijímaček,
složená z matematiky, bude velký
problém. Ne, velký ne. Přímo
monstrózní. Celá třída pomalu, ale
jistě zahájila přípravy na tyto první
větší zkoušky. Naneštěstí letos byly
pořádány
nevyzkoušenou
společností, takže jsme byli všichni
15
ZE ŽIVOTA
dost vyjukaní, vystresovaní a
naštvaní, protože jsme nevěděli, co
můžeme čekat. Každý se připravoval
po svém: Někdo si zaplatil přípravné
kurzy na jeho vysněné škole, někdo
se nechal zkoušet učiteli u nás, a
další, mezi nimi já, si koupili
učebnice a šprtali se doma.
Zděšení z ilustračních testů
Byli
jsme
upřímně
vystrašení
z toho, co jsme
viděli
na
ilustračních
testech. Každý
se mermomocí
snažil
vymáčknout ze
zbývajícího
týdne maximum
získaných vědomostí o úlohách
z matematiky a češtiny. Přišly
velikonoční prázdniny a každý doma
stresoval nad tím, co ho čeká příští
týden v úterý a ve středu. Někdo se
užíral čokoládovými zajíci, další
vyčerpáním z nervů padli do postele
a nešťastně fňukali nad tím, co si
budou muset vytrpět.
Peklo přichází
V úterý ráno, první den přijímaček,
každý vstane z postele, nevyspaný,
rozrušený a bledý. Všichni si
stihneme napsat sms, popřát si
hodně štěstí a pevné nervy, dokonce
se snažíme trochu vtipkovat, ale je
to takové nervózní a křečovité.
Dostala jsem od paní učitelky kliku
pro štěstí, která putuje přímo
k srdíčku, aby mi pomohla. Když
jsme vešli do tříd namačkaných
dalšími vykulenými deváťáky z cizích
škol, rozhodně nám
to
na
náladě
nepřidalo. Dostali
jsme první testové
archy a pustili se do
práce, celí upocení,
někteří ubrečení,
matika nám vůbec
nelezla do hlavy,
uhozené příklady
téměř
nikdo
nechápal.
Poté
přišla
čeština,
kterou každý jakž takž prolezl, aniž
by se moc nervnul. Já jsem v úterý
byla na gymnáziu Hladnov a
popravdě jsem myslela, že jsem byla
celkem úspěšná (až na tu
matematiku).
Nejhorší pocity
Druhý den už stres nebyl tak velký.
Večer každý netrpělivě očekával
výsledky prvního kola. „Mami,
Hladnov už prý má výsledky,“
oznámila jsem tiše. Rodiče už letěli
k počítači, aby to zkontrolovali.
16
ZE ŽIVOTA
S děšením v očích mi řekli, že jsem
nepřijata a že jsem neudělala
přijímací zkoušky. Přísahám, tak
strašně mi snad ještě nebylo. Byla
jsem ze sebe šíleně zklamaná a
probrečela jsem snad celou noc,
protože jsem věřila tomu, že pokud
jsem neuspěla na gymplu jako je
Hladnov, nemám na Tigridovi šanci.
Všude na Facebooku každý psal
„Přijat/Přijata! :)“ a mě bylo ještě
hůř. Došlo mi totiž, že se každý bude
ve škole ptát a já jim budu muset
potupně říct, že zrovna já, kdo patří
k těm lepším (co si budeme
nalhávat), nemá školu. Do třídy
přiklusala Eliška Benová (9.B), moje
spolusedící, a s veselým tónem
spustila: „Tak co, Eva, jsi přijatá?“
„Nepřijata,“ zahuhlám otráveně.
Ona si samozřejmě rozuměla pravý
opak a rozjuchala se nad tím, ale to,
jak jsem ji zpražila pohledem a
zabručela výrazně „NEpřijata“ ji
zklidnilo a tak nějak jí to došlo.
Nakonec ze sebe vysypala, že také
neví výsledky. Takže jsme byly
jediné dvě trubky, které neměly
školu, respektive nevěděly ani
pomalu výsledky. Celá třída byla
veselá, až na nás.
Konečné štěstí
V poslední hodině, počítačích, Eliška
jukla na stránky své SŠ a zjistila, že je
přijatá. Ten ohlušující kravál, který
při své radosti vydala, si nepřejte už
nikdy slyšet. Takže všichni kromě mě
mají školu, pomyslela jsem si
nešťastně. Za 20 minut mi zvonil
telefon a mamka mi oznámila, že
jsem přijata na gymnázium Pavla
Tigrida. Věřte mi – přijímačky, to je
samý stres… nebudu vám lhát. Ale
pokud tomu věnujete dostatek času
a pokusíte se zachovat klid, určitě se
dostanete, kam budete chtít (tomu
nevěřte,
ale
je
to
dobré
povzbuzení)!
Eva Pavlíková, 9.B
17
ZE ŽIVOTA
Vyvolávání ducha pana Lacného
Jednou v pátek se naši odebrali na ples
do Smržic v Prostějově.
Tak jsme se se sestrou rozhodli pozvat
pár lidí k nám. Nejdřív jsme se dívali na
horory a to nás přestalo bavit, tak
sestra navrhla, že si zahrajeme na
vyvolávání duchů.
Před vyvoláváním duchů je dobré
pořádně se nadlábnout
Udělali jsme si desku
se šesti papíry a sepli
je, ale to nedrželo,
tak jsme to ještě
zalepili lepicí páskou
a nakreslili jsme tam,
co mělo být písmena, čísla a tak
dále. Sestra přinesla
skleničku a dali jsme
ji na papíry. Potom jsme zapálili svíčky,
ale před tím, než jsme začali vyvolávat,
tak jsme se posilnili masem.
Sklenička jela po stole sama!
Když jsme dojedli, tak jsme zhasli a
začali vyvolávat pana Lacného, to byl
můj strejda. Asi hodinu jsme se smáli,
protože ten duch už do nás vstoupil…
Ne, to je jenom sranda, nešlo to. Ale
pak se začaly dít věci, po kterých nás
smích přešel. Protože ta sklenička jela
sama od sebe! Samozřejmě že tomu
nikdo nevěřil, tak si to každý zkusil a
pak to už všichni brali vážně.
Kdo otevřel tu skříň…?
Začali jsme se vyptávat na DOST osobní
věci a už se to blížilo ke slovu SMRT.
Dost nás to vyděsilo a spousta z nás už
nechtěla pokračovat. Když jsme ducha
odvolali (no teda,
mysleli jsme si, že
jsme ho odvolali),
tak
jsme
se
zeptali, jestli je
pořád
v místnosti.
Odpověděl ANO
a my jsme se moc
vyděsili. Rozsvítili
jsme všechna světla, co tam byla, a
uklidňovali jsme se jezením zmrzliny,
čokolády a pitím šampusu (samozřejmě
dětského). Po té všichni odešli.
Zkontrolovali jsme celý byt, jestli se nic
nezměnilo. Nic se nezměnilo, jen byla
otevřená skříň…
Barbora Schaffelhoferová, Jakub
Riedel a Michaela Bolková, všichni 8.B
18
ZE ŽIVOTA
Jak jsem uklouzla a vzala s sebou na zem i kolemjdoucí paní
Na ten den si pamatuju, jako by to bylo dneska. Byla zima a venku
to v ten den šíleně klouzalo. V ten den jsem musela vyřídit dost věcí,
takže jsem pochopitelně dost spěchala.
K babičce
rychle…
s růžičkou,
ale
moc
Hned ze školy jsem musela jít
k babičce popřát jí k narozeninám,
měla jsem pro ni krásnou růžičku.
Ráda přeju lidem k narozeninám,
takže jsem se těšila, ale po tom, co
se mi stalo, se mi už nechtělo ani
přát.
Tak tedy
začnu, na
zádech
jsem táhla
těžký
batoh a
v ruce
jsem
opatrovala růžičku pro babi. Dá se
říct, že už jsem skoro utíkala,
protože jsem neměla čas, ale to
jsem nejspíš neměla dělat. Vedle mě
kráčela taková důležitá paní na
podpatkách, v zimě, no asi se jí to
taky moc nevyplatilo.
Jak jsem vedle ní proletěla
s úžasným batohem na zádech a
růžičkou v ruce, tak se všechno
rozletělo. Uklouzla mi noha a
v mžiku jsem s paní seděla na zemi.
Vypadala, že šla z obchodu, protože
měla dvě velké tašky. Připadala jsem
si hrozně trapně a ve chvíli mi
nebyla zima, ale šílené vedro. Hned
jsem se jí začala omlouvat, že jsem
nechtěla, že jí pomůžu s taškami,
jestli se jí nic nestalo….
Milá popelnice, tady máš růžičku…
No, ta „důležitka“ hned
vstala ze země, popadla
tašky a sebevědomě mi
mizela v dáli. Já jsem ještě
asi deset minut seděla na
zemi a čekala jsem asi na
to, že nožičky se samy
zvednou. Když jsem se
vzpamatovala, zase jsem na záda
hodila ten batoh, který do dneška
nesnáším, a růžičku, na kterou jsem
spadla. Růžičku jsem vyhodila do
popelnice, protože další ostudu bych
si už nemohla dovolit. Babičce jsem
popřála bez růžičky a dneska se
tomuhle zážitku směju.
Eliška Benová, 9.B
19
ZA DVEŘMI ŠKOLY
Bagetové časopisy aneb
Soutěž školních časopisů ve stylu Chaosu
teenagerů
Krátká reportáž z prostředí vyhodnocení krajského kola soutěže školních
časopisů, která proběhla 12. května, a jež je pořádána Asociací
středoškolských klubů České republiky. Získali jsme nejen úžasné umístění a
postup do celorepublikového kola,
ale také spoustu zážitků provoněných… bagetami.
Po
menších
komplikacích
s naplněním
počtu
redaktorů
vyrážíme ze školy a ťapkáme rovnou
na zastávku. Hupsneme do tramvaje
a rychle (přímo závratně) se řítíme
na letošní vyhlášení
krajského
kola
v soutěži
školních
časopisů.
Když
vpadneme do dveří,
zastaví nás příval
dalších
redaktorů,
kteří se snaží prodrat
do hlavního sálu, ale
zasekávají se u šatny,
kde vyfasují bagetu a
minerálku. Každý se po ní hladově
vrhne. Naše redakce není o moc
lepší, zatímco stojím opodál, abych
uvolnila místo procházejícím, ostatní
už skáčou po bagetkách.
Tak snadno je nezískáte
„Ne, ne to si vezměte až nakonec,“
upozorní nás šatnářka. Tak tedy
postupujeme dál, do sálu. Chvíli
prohlížíme
ostatní
časopisy,
diskutujeme,
kritizujeme,
hodnotíme chyby i
kladné věci. Pak se
musíme usadit, každý
tedy začíná parkovat
na nějakou židli. Já
zatím odběhnu na
toalety (které byly tak
maličké, až jsem
z toho byla v šoku) a jakmile jsem se
vrátila, naši redaktoři mi sdělili, že si
mám rychle připravit proslov o tom,
co v našem časopise nabízíme a proč
jej vlastně tvoříme. Když vidím
kameru a mikrofon, div to se mnou
20
ZA DVEŘMI ŠKOLY
nesekne
(ještě
jsem
se
nevzpamatovala
z těch
minizáchodečků). Rychle se aspoň
trochu pokusím poupravit do
společensky přijatelné podoby,
snažím se netvářit jako mrtvola (to
už tady taky párkrát bylo) a spěšně
odsypu pár slov o tom, že to děláme
hlavně kvůli čtenářům naší školy –
ano, to jste vy – a
protože
chceme
ukázat,
co
dovedeme.
Následuje bagetový
okamžik: kam se
podívám, všichni
tlačí bagetky. Já si
jednu schovám do
tašky - až mi
pořádně vyhládne,
budu tlačit taky.
Chaos Baget
workshopový
speciál
–
Potom
následuje
rychlé představení workshopů. Já a
většina redakce si vybíráme
workshop s dobrovolnicemi z cizích
zemí – Francie a Turecka –
samozřejmě v angličtině. Workshop
nás má naučit něco o tvoření titulní
strany časopisu. Ostatní skupiny
z jiných škol to vzaly opravdu
seriózně… ale my nejsme jako
ostatní! Začínáme tvořit pekelnou
titulku nabitou bagetami. Po hodině
se vracíme do sálu, tleskáme a
čekáme,
kdy
vyhlásí
Chaos
Teenagerů. „… a
první místo za
titulní
stranu
získává
Chaos
Teenagerů!“ Ano,
ano, první oslavné
dupání pro diplom.
Po chvíli slyšíme,
že získáváme také
druhé
místo
v kategorii
druhých stupňů.
Domů tak vezeme
dva
krásné
diplomy svědčící o
tom, že máme na postup do
celorepublikového kola!
Eva Pavlíková, 9.B
21
Polský projekt se opět uskutečnil ve dnech 27. – 28. května.
Přinášíme horkou reportáž o dění v Polsku. Nenechte si ujít
dramatické okamžiky, kdy jsme neměli pomalu co na sebe – nebo
vyostřené poznámky.
Dáváme se na cestu – dvou denní
výlet do Polska začal. Je úterý 27.
května a my se řítíme vstříc
hranicím. Autobus háže jako
pominutý, já se pomalu ocitám
v deliriu z tabletek. Překousáme se
přes hranice a já mám otlačená
kolena z protivného autobusového
stolku. „Jsem napočítal sedm
směnáren,“ sdělí mi hrdě Michal
Raška (9.B). „No a?“ „No, jen taková
zajímavost.“ Po nějaké době už si to
rázujeme křížem
krážem Polskem a
historie
se
opakuje – obří
semafor zlověstně
zabliká zelenou
barvou. Zatím to
moc akce není,
takže
musím
počkat.
Staré tramvaje
Uvažuju nad naším ubytováním. Na
cestě je to samá kolona. Každý už se
nějak zabavil, já se krčím u bločku,
do kterého teď píšu. Zívám, piju,
zívám a dostávám se (ne příliš
úspěšně) ze spánkového opojení.
Vidím polské tramvaje… červená a
krémová. „Mají málo sedadel,“
zahuhlá Honza Škarek (8.B).
Tramvaje obě vypadají dost staře.
Pučkátor na misi
Vyklušeme z busu, naženou nás do
jejich školy a některých z nás se
dotknout vzpomínky. Trochu se
oklepu při průchodu kolem jejich
wc. „No vemte si ty čaje,“ nutí nás.
Já
si,
myslím,
nedám… ale budu
muset na zdejší
onu
pekelnou
místnost. Upučkám
to… musím to
upučkat…
jsem
přece
Pučkátor!
Opět
jsme
v sušenkové
místnosti. Historie
se opakuje II. Všude jsou buchty
(sušenky ne, k mému velkému
zklamání), každý tlačí a nezaučení
prchají ze záchodů. Pučkátor to
nezvládá a jde tam také.
22
Hasičský/školní zvonek opět v akci
Oh, psychicky jsem to zvládla tak na
-1, ale hned je mi líp. Jdu zkusit
buchtu, vypadá celkem dobře.
Fascinuje mě, jak spolu v pohodě
Češi a Poláci mluví – a já jim
rozumím absolutní prd. Terka
Zálešáková (9.B) vede monolog o
suchém banánu v buchtě. „Joo, bez
toho je ta buchta lepší... mm…
dobré…mm,“ nebo „To byl dobrý
nápad vyndat ten banán…mmm teď
je to fakt dobré!“ Pousměju se.
Dívám se, jak ostatní diskutují.
Zvoníí! Hasičský zvonek prořízl
hučení lidí. Zase. Chybělo mi to, fakt
že jo. Vyšli jsme ze školy, vracíme se
k autobusu. Asi se jedeme podívat
na
naše
ubytování.
Trochu
zkritizujeme
nervního
řidiče.
Sluníme se na ne až tak teplém
slunci. Vlezeme do busu a čekáme,
až se usadí i Poláci. Tak to jsem
zvědavá. Poláci se nějak… nevejdou.
Autobus stojí u obchodního centra –
tak schválně, co z toho vyleze.
Kufrová epidemie
Přemýšlím, jestli nezačít šetřit
papírem. Mám už aspoň sedm stran
a to jsme sotva dojeli do Polska.
Profičíme kolem fitness akademie,
nějakého Kakadu (asi obchod nebo
firma?) a katowické galerie. Po
dlooouhé cestě dorazíme na místo.
Projíždíme kolem krásného hotelu,
náhle však autobus zabočí a my se
ocitáme u budov ekologického
centra. Máme si vzít svých pět
švestek a jít ven na sluníčko a krásně
vonící výpary autobusů, které tu
všude stojí. Je mi horko. Nechápu,
na co mají Poláci ty kufry… vlastně i
naši? Co do toho jako na jednu noc
dali? No, vítá nás nějaký pán a cosi
žvatlá o tom, kdo jsou… asi.
Nerozumím
mu,
pamatujete?
Všichni se tlačí jak zmagoření, asi
jako kdyby jim mělo něco utéct.
Ještě chvíli a vykypím. Furt mi někdo
šlape na nohy, žduchá, nebo mi sem
čumí (že, Michale?).
Z pozorování fauny a flóry se stává
pekelný výšlap
Spekuluje se o rozdělení skupin.
Poláci se hrnou k nám, jsou až moc
akční. Ale my se tolik nehrneme.
Rozdělili jsme se a vyrazili do
přírody. Horko. „Mám hlad,“ kňučí
kdosi. Horko. Nic jiného mi nejde na
mysl. HORKO. Pokračuje se dál. Po
úmorném výšlapu, kdy jsme se
museli trmácet v riflích (Polky měly
baleríny) po travnaté cestě někde do
kopce, plné klíšťat, kdy jsme se
museli přitahovat za stromy,
abychom vůbec tu strmou cestu
vyšlapali, kdy nám bylo horko, a já
se musela plazit po kolenou v hlíně,
abych se dostala nahoru, se
23
dostáváme někam… kde jsou samé
šutry! Rozdají nám kladívka a
řeknou, že máme jít a rozbíjet je a
hledat jakési minerály. „Tak a teď
tady jako budu rozbíjet blbé šutry?“
hučí někteří. Michal se do toho opře
s vervou a tříská šutry, aby našel
minerál. „Jee! Už mám!“ Cesty jsou
strmé a prudké čím dál tím víc a
stopa je tak sešlapaná, že si
pomáháme čímkoliv, co je po ruce.
Všichni jsme byli připravení na
pochůzky po městě, ne na tuhle
polskou džungli. Všude je vysoká
tráva. Pořád myslím na klíšťata.
Nakonec vyslyší naše nešťastné
prosby a vracíme se. „No, výborné,
jsem nabrala hlínu do boty,“ slyším
v dáli zuřit Terku Zálešákovou.
My Polska znalejší
Přichází
oběd.
My,
Polska
znalejší, jsme
připraveni na
cokoli.
Donesou
nám
řízek
s brambory a
zeleninou,
ale já si teda
nešmáknu.
Poté se jdeme ubytovat. Dostaneme
pokoj se čtyřmi postelemi, já si
zabírám tu u okna. Rozkládáme věci,
hledáme zásuvky, vybalujeme a
odpočíváme, protože jsme se
dověděli, že ve tři hodiny jdeme na
další túru. Máme společnou terasu
s klukama a vlastně i s veřejnou
chodbou, takže nám sem každý leze.
Neumějí se podívat na předpověď
počasí
Po hodině se vydáváme na výšlap.
Šlapeme až došlapeme k nějaké
studně z roku jedna dva, poté se
přesuneme pískem k nádrži, ve které
rostou jakási kvítka. „Blíží se pěkná
bouřka,“ pronesu s obavami v hlase.
P. uč. Krmášková jde varovat naše
dva polské průvodce. Řekne jim asi
třikrát, že se blíží průtrž. Oni se vždy
jen usmějí a
ukazují
nám
nějaké
chrobáky
ve
vodě. Až když
začne
pršet,
pomalu
se
vracíme
k
„hotelu.“
Mračna
se
roztrhnou
a
všechna voda,
přívalový déšť, úplné provazce vody,
které bodají jako stovky jehliček,
spadne na nás. Žádný kus oblečení
24
nezůstane suchý. Rychle mi dojde,
že bych měla schovat mobil do
tašky, která je však z textilu a rovněž
promoká. Přemýšlím, jestli jsem kdy
byla tak sprostá. Bolí mě nohy
z toho, kolik vody mám v botách.
Musím se štrachat do kopce,
přeskakovat
šílené
proudy
vody,
které
vytékají z okapů
rodinných
domů.
Dlouhé čekání
na hadry k
vytření
Když se vrátíme na pokoj, všude je
mokro, každý letí do sprchy. Nemám
boty ani tričko. Rifle od bláta.
Chodím jen tak v mikině a teplácích,
místo bot mám papuče. Naštěstí
jsme na tom lépe než „polští
přátelé“ – ti chodí naboso, chudáci.
Čtyři hodiny čekáme na hadr,
abychom si mohly s holkama vytřít
v pokoji. Na půl deváté je
naplánovaná „bouřlivá diskotéka“ ze
které prchám při první „hře“ jako ze
Sněženek a Machrů. Já si zalezu na
pokoj. No uvažte, kdo normální
vleze přímo do průtrže mračen? Pak
přichází společné foto a krásné
dárky.
Poláci se nudí
V jedenáct v noci je večerka, my
však usínáme před čtvrtou hodinou
ranní. A to z velmi prostého důvodu
– „polští přátelé“ se nudí. Poprvé
jsou to klučičí
hlasy,
které
slyšíme pobíhat po
chodbě a klepat
na dveře. „To byl
Ondraš,“
řeknu
naštvaně ale křivě
Ondru Vaška (9.B)
obviním. Později
se totiž ukáže, že
to jsou právě Poláci. Když totiž
slyšíme kravál na chodbě, otevřeme
dveře a vidíme p. uč. Krmáškovou,
jak nadává Polákům. Ptáme se co se
děje. „Oni tady běhají, stěhují
nábytek, já nespím celou dobu,“ říká
p. učitelka. Později vidíme Poláka na
verandě, který se postaví do
skleněných dveří a klepe na nás – i
když se Terka Vašková (9.B) postaví
přímo před něj a křičí na něj.
25
Domůůů
Ráno jsme se najedli, sbalili a vylezli
„z hotelu.“ Jedeme se totiž podívat
na zámky – problém je, že Poláci
všemu říkají zámek… Když dorazíme,
všichni mokré boty, díváme se na
„úchvatný kopec“ na kterém stojí
zřícenina. Mám zlomený nehet a
jsem
pěkně
nervózní.
Chvíli
postojíme, poslechneme si výklad,
kterému stejně nerozumím, a pak se
vracíme. Část lidí jde ještě na delší
okruh, ale já na další zhroucené
hrady zvědavá nejsem. Ti, co se tam
však vydali, mluví o nádherném
opraveném hradu. Nevadí, (možná)
příště.
Co tě nezabije, to tě posílí
Cesta domů je celkem v pohodě bez
větších problémů, boty mi uschnuly.
Doma všechno pověsím na šňůry a
vyčerpáním se sesunu na židli. Když
to sesumíruju, přidám plusové, ale i
minusové body, protože tohle mě
fakt zocelilo.
Eva Pavlíková, 9.B
-
26
ZA DVEŘMI ŠKOLY
Za čajem po světě
Při vyhlášení výsledků krajského kola soutěže školních časopisů v SVČ
Korunka nebylo jenom hodnocení a výsledky, ale také byly v programu
workshopy. A na jednom z nich jsme byli také my.
Workshop byl zaměřen na různé
čaje světa. Jako první nám paní
Kluzová pověděla něco málo o čajích
a proč se začala o čaje zabývat. „Ve
čtrnácti letech jsem poprvé byla
v čajovně, a tam jsem poprvé
ochutnala více druhů čajů, a proto
se tomu věnuji až dodnes,“ řekla na
začátek paní Kluzová
Vyzkoušeli jsme šest druhů čaje.
Příprava: Do konvice se nalila vařící
voda. Do druhé konvice jsme
nasypali náš čaj, a potom jsme vařící
vodou čaj zalili. Chvíli se luhoval,
potom se scedil a rozlil do mini
hrnečků, které se zakryly malou
bílou mističkou. Potom jsme si
pochutnávali na jejich úžasných
nahořklých chutích. Byly to čaje: čaj
černý z Afriky, klasický černý, zelený
z Číny, a nějaký z Japonska s rýží tento jsme si mohli my dva sami
připravit. Byl to úžasný zážitek.
Jan Škarek (8.B) a Valerie Vymazalová (7.B)
CO JSME PLÁCLI
Při tvorbě časopisu…
Normální lidé: Pozor, pohlo se ti to, nehýbej s tím teď!
Naše redakce: Stůůůůůj!!!
27
Název: BZRK
Žánr: Sci-fi
Autor: Michael Grant
O čem to je: Hlavní hrdina této
knihy je šestnáctiletý Noah. Je
to prostý, britský puberťák. Ale
jeho bratr, vysloužilý voják je
v blázinci a neustále opakuje
slova jako „nano, nano a bzrk“
a Noah je z toho nešťastný.
V Americe, ve stejné době,
šestnáctiletá dcera miliardáře
Sadie přijde o celou rodinu při
pádu letadla, ona je jediná
které se nic nestalo, protože
v době údajné havárie je na
fotbalovém stadionu. Noah a
Sadie se setkají za velmi
podivných událostí – stanou se
totiž členy BZRKu: Společnosti,
která se pomocí biotů snaží
zlikvidovat
Armstrongovy
Famózní
Dárky
–
jinou
společnost, která chce pomocí
nanobotů ovládnout svět. Bioti
jsou organické bytosti spojené
se svými „majiteli“ – naopak
nanoboti, jsou roboti, které
ovládají tak zvaní cukači. Kniha
je nabitá detailními popisy
různých části lidského těla
především hlavy a rukou,
protože v tom spočívá síla
biotů a nanobotů. Mohou se
totiž dostat člověku až do
mozku a úplně jim změnit
myšlení. Nechybí samozřejmě
lehká milostná zápletka (ono
ostatně tohle se dalo čekat),
dramatické souboje v lidském
těle a sem tam jedovaté vtipné
poznámky.
Poznámka: Kniha je dostupná v dospělé knihovně, ale s požádankou
není problém si ji vypůjčit. Rovněž existuje druhý díl nesoucí název
BZRK: Reloaded. Doporučuje Eva Pavlíková, 9.B.
28
VĚŘTE -NEVĚŘTE
Devítky jsou tu navždy!
Znáte ty povídačky, že v místech, jako jsou staré věznice, opuštěná sanatoria
apod., se drží temná energie? Že lidé na takových místech vidí duchy a jiné
paranormální jevy? Jevy, které jsou nevysvětlitelné, a které se připisují duším,
jež nenalezly klid, a proto bloudí po těchto místech? Tak trochu je na tom i
škola – jen ne (až) tak děsivým způsobem!
Jak bývá zvykem, každý rok naši školu
opustí spousta žáků z devátých tříd,
kteří odcházejí na
střední školy, ať už
jsou
to
jejich
vysněné,
či
ne.
Nebude to jiné ani
letos – blíží se nám
letní prázdniny, každý
na poslední chvíli shání místo na
střední. A pomalu, ale jistě, se devítky
se základní školou B. Dvorského 1 loučí.
Všem nám zde nepochybně bude něco
chybět, až se vytratíme… Ale zmizíme
úplně?
I nejstatečnější se budou (trochu)
bát
Jen si zkuste představit, jak vám tady
všem v červnu zamáváme. Otázkou
zůstává, co se bude dít tady? Co když
zde zanecháme jisté stopy, výrazné
věci které zde po nás zůstanou? Co
vám vytane na mysli jako první?
Radostné, juchavé výkřiky Markéty
Tesařové (9.C), která se vesele a
elegantně žene po chodbě? Při
představě, že deset minut před
sedmou hodinou ranní jdete na nultou
vyučovací hodinu a slyšíte
tohle, tuhne krev v žilách
i
nejostřílenějším
extrovertům. Nebo co
kdybyste viděli odlesk
tabletu Michala Rašky
(9.B),
non-stop
připojeného na Facebooku, jak se
odráží ve vašem vlastním non-stop
připojeném mobilu? Děsivá představa.
Školní legendy
Kdybyste nás chtěli opravdu, ale
opravdu ohromně moc poctít, s radostí
vám tady dám návod: Určitě si
pamatujete Polévkového fantoma –
nebo spíš Kristýnu Potempovou (9.C),
šéfredaktorku Chaosu? Ano? Pak si
tedy vykládejte legendy o jejím
jídelním řádění. Můžete tak zachránit
celé kotle polévek a ušetřit dětem slzy.
Mějte se na pozoru i příští rok! Kdo ví,
jestli nebudou polévky ze školní jídelny
mizet i bez její (údajné) přítomnosti?!
Pozorně hlídejte své obědové tácky,
29
MYSTIFIKACE
jestli vám někdo jako bonus nepřibral i
čokoládový croissant.
Důvěrná dívčí rada
Teď
chci
promluvit
zejména
k děvčatům, která o samotě navštěvují
toalety (je vědecky dokázáno, že
většina holek chodí po skupinkách, aby
přemohly záchodové pavouky). Mohla
by vás polekat šprýmařská povaha
Elišky Benové (9.B). Ta totiž měla
v oblibě děsit jakoukoliv opuštěnou
slečinku, a protože každou přestávku
lítala na záchod, pravděpodobně už
tam část její osobnosti zkysla navždy.
Poslední slova
A pokud snad uvidíte cosi pokrčeného
s červenými chlupy, jak se táhne po
chodbě, nelekejte se! To tady zůstala
moje maličkost (ale radši se držte
v bezpečné vzdálenosti). Jsem strašně
ráda, pokud vás moje mystifikace
bavily. Tak hodně štěstí i do příštího
školního roku!
Eva Pavlíková, 9.B
30
TIPY OD NÁS PRO VÁS
IT crowd – partička IT
O co se jedná: seriál
O čem to je: Britský seriál dvou
ajťácích, kteří zvtrdli ve společnosti
Reynholm Industries. O tom, jak
tihle lidé vůbec žijí – ve společnosti
jsou na úplném dně, asociálové,
kteří se pokaždé znemožní a snaží se
držet dole, ve své kanceláři
v suterénu. Pak se ale přidá Jenn,
šéfka oddělení IT a začne zavádět
změny. Seriál má čtyři epizody
v češtině a pátá pouze v originále.
Každý díl je nabitý břitkým
anglickým humorem a nesnažte se
nesmát – je to zbytečné, stejně se
vybulíte smíchy.
Doporučuje Eva Pavlíková, 9.B
31
TIPY
Sebastian Matt
O co se jedná: Hudba
Nadějného
18letého
zpěváka
Sebastiana Matta možná znáte
z Česko Slovenské Superstar 2013.
Postoupil až do TOP 100, ale potom
ho vyhodili. Proč? „Superstar je celá
o penězích. Taky vás donutí
podepsat
velmi
nevýhodnou
smlouvu s nějakou pochybnou
nahrávací společností," říká. Třetím
rokem
studuje
Pražskou
konzervatoř, obor skladba a
aranžmá populární hudby. Jeho
zatím nejúspěšnější píseň "Je to už
dlouho" má na YouTube skoro 40
tisíc zhlédnutí a míří dál.
Momentálně připravuje klip k písni
Undestroyable a chystá se vypustit
do éteru také píseň I've got enough.
Hudbu a text si sám skládá, což je v
dnešní době obdivuhodné. „Taky
připravuji album Untitled. Mám
zatím 8 skladeb, vydám ho, až jich
budu mít 12," prozrazuje Sebastian.
Doporučuju si poslechnout.
Doporučuje Michal Raška (9.B)
32
LITERÁRNÍ PŘÍLOHA
3001: Země se vzpamatovává
Eva Pavlíková
„Tati, jak to, že jsou na obloze dva
měsíce? V kapitole dějepisu, kde
bereme dávnou historii, že byl jen
jeden. A dokonce se psal s velkým
M,“ zeptal se malý Jeffrey, který
dychtivě hleděl na nebe. Jeho otec
pootočil hlavu a zahleděl se na
vesmírná tělesa. „Víš, ne vždycky
byla naše Země taková, jakou si ji
pamatujeme,“ pravil tiše. „Co to
povídáš, tati?“
„Kdysi stroje byly
naši nepřátelé,
snažili se vyhubit
veškerý
život
v galaxii. Je to už
dávno,
nikdo
z nás to nezažil.
Je to už téměř
tisíc let, ale ten příběh se vypráví
doteď. Chtěl bys ho slyšet, Jeffe?“
Otec se podíval na své dítě – Jeffrey
přikývnul.
„Rok 2178. Lidstvo a všechny ostatní
– mimozemské – rasy, spojenecké,
ale dokonce i ty, které s lidstvem
jako takovým měly vždy problém, se
spojily, aby společně, bok po boku,
všichni čelili jisté zkáze v podobě
Smrťáků – obřích napůl strojů, napůl
organických bytostí, větších než
alianční křižníky, které měly
schopnost vyhladit život. Všude, bez
milosti. Bylo to ještě v době, kdy
existovaly hmotové vysílače a mohli
jsme cestovat napříč galaxií – stejně
jako ostatní druhy: asarijky, turiané,
salariané, krogané… Emzáci ovládali
náš vesmír, o tom nebylo pochyb.
Ale díky jednomu velmi speciálnímu
člověku si lidstvo vydobylo větší
moc, než kdy mohlo doufat.
Nakonec vše zůstalo na ramenou
lidstva. Ale největší tíha spočinula na
ramenou
toho
velmi zvláštního
člověka: vojáka
Aliance,
lidské
mezigalaktické
politické a hlavně
vojenské síly. Tím
člověkem
byla
žena.
Velitelka
Shepardová, hrdina lidstva, krvavá
ikona. Ona a její tým porazili
Smrťáky. Ale Shepardová musela
položit tu největší oběť, oběť, na
kterou každý nemá odvahu. Položila
svůj život při záchraně galaxie,“
mumlal
do
ticha
otec.
„A proč?“ zeptal se vyděšeně malý
Jeffrey. „Inu, měla tři možnosti,“
pokračoval otec, „a těmi bylo buď
zničit všechny stroje ve vesmíru a
33
LITERATURA
tím narušit vývoj každé rasy,
ovládnout stroje, anebo se s nimi
spojit vědomím a donutit je ke
spolupráci.
Shepardová
zvolila
poslední možnost, napojila se na
mysli Smrťáků. Ti, jelikož už se ve
velmi
pokročilé
vyhlazovací
proceduře, rozšířili na každou
obydlenou planetu, pak pomohli
opravit škody. To
vše díky velitelce.
Díky ní jsme došli
až do roku 3001 a
stále žijeme. Avšak
hmotové vysílače byly zničeny, už
nemůžeme cestovat do jiných
slunečních soustav, tak jako tomu
bylo kdysi.“ Otci selhal hlas.
Zkroušeně na sebe nechal padat
šedé sněhové vločky, tak jiné než
kdysi, jednotvárné. „Ten druhý
měsíc,“ řekl otec téměř neslyšně,
„to je kus Smrťáka, který napadl
Londýn.
Poslední,
kterého
Shepardová kdy zničila. Jeden
z největších. Tenhle po zničení zůstal
viset v blízkosti našeho skutečného
Měsíce, jako bolestná připomínka
oběti, a jako vzpomínka na vítězství.
Jako vzpomínka na to, jak dokonalá
kdysi Země byla.“ Jeffrey hleděl na
vesmírná tělesa s otevřenou pusou.
„Synu, dostal jsi jméno po hrdinovi
Aliance. Jeff „Joker“ Morreau. Byl to
pilot hvězdné lodi Shepardové.
Smrťáci
a
stroje,
s přísadou
Shepardové,
opravovaly
škody
napáchané těmito zrůdami a jimi
znetvořenými
a
zotročenými
mimozemšťany. Opravy probíhaly
hodně pomalu. Ale už dost, měli
bychom jít. Maminka nás čeká,“
ukončil to otec, objal svého syna, a
zamířili domů.
Když dorazili do jejich malého bytu,
jedním z mála, který
jakž-takž
přežil
nehostinnou éru naší
planety,
Jeffrey
přiběhl ke své matce
a začal jí nadšeně vyprávět, co
všechno dnes slyšel. Matka se na něj
usmívala, hladila adoptovaného
syna-nalezence svou jemnou rukou s
modrou kůží, tak typickou pro
asarijky. V celé galaxii je pořád život.
Roztroušený, pokřivený, ale ne
zlomený. Už o sobě nevědí, ale
Země se opět postavila z prachu.
Lidstvo svou planetu uvrhlo do
dalšího století, tisíciletí a kdo ví,
čeho ještě. Země, kdysi tak
nádherná a modrá, nyní zahanbeně
ukazuje pouště a vyschlá moře, jako
by to byly strupy. Po válce se
Smrťáky se vše obrátilo vzhůru
nohama. Lidé museli začít jinak,
znovu, jen se znalostmi, které jim
zůstaly. Země se nevzdá. Země
povstane. Bude to velkolepé.
34
LITERATURA
Život v roce 3001
Píše se rok 3001, stále žijeme na planetě Zemi, ovšem lidé se začali považovat
za snadno nahraditelná stvoření. Místo jmen se lidským bytostem začaly
přidělovat kombinace písmen a čísel, vymýšlení jmen se zdálo zbytečné a
nepotřebné. Přírodovědci začali dělat různé pokusy se zvířaty, zkoušeli je
křížit, a proto se na planetě rozšiřovaly ty nejšílenější infekce a epidemie někdy dokonce i smrtící. Obyčejné paneláky a domy nahradily vyspělé
mrakodrapy či kosmické lodě. Přes internet se začaly kupovat i potraviny,
zavedly se portály, které vás či jakoukoli věc přesunou skoro kamkoliv. Auta
se změnila v létající stroje. Když se vám nějaká věc rozpadla, znovu se složila
zpátky - to vědci přišli na tuhle regeneraci. Nikdo kromě nich nechápal její
příčiny. Zvýšil se počet vražd i sebevražd. Život už nemá cenu, stroje vše
udělají za vás, tak na co je lidská bytost? Tohle už není svět…
B12 RE145
Příběh dívky z roku 3001
Zrovna se mi otevřel web e-shopu
potravin na mém novém tabletu.
Tiše jsem šeptala pokyny patřící
tabletu, který vše ihned provedl.
„Kukuřičné
lupínky
s příchutí
jahodového lízátka a koní mléko.“
Místností, ve které jsem seděla,
projel náhle zelený laser nebo spíš
rychlý záblesk světla, pak se ozvalo
tiché zahučení a na mém
trojúhelníkovém stole se začala
zobrazovat má objednávka. Tablet
zablikal a oznámil mi cenu nákup.
Přes internet jsem poslala 62,90 emincí. Vypnula jsem tablet a užívala
si právě koupené snídaně.
Z předsíně jsem uslyšela mou
oblíbenou rockovou píseň, která mi
hlásila něčí návštěvu. Odkráčela
jsem k železným dveřím a otevřela
je. Za dveřmi stál muž oblečený ve
stříbrném oděvu, za ním byla modrá
motorka na vzdušný pohon. „Dobrý
den, jste B11 RE145?“ ozval se hlas
muže.
„Proč se ptáte?“ zeptala jsem se.
Nemám ráda cizí lidi na mé lodi.
„Nesu zásilku.“ Usmál se. „Ne,
omlouvám se, mé jméno je B12.“
Oplatila jsem mu úsměv.
„Oh, tak to je mi líto, mohla byste jí
tohle to předat?“ podal mi tmavou
35
LITERATURA
ušmudlanou a zaprášenou krabici a
já ji neochotně vzala do ruky.
„Ovšem, mince se za to neplatí?“
Muž neodpověděl, naskočil na
motorku a odletěl.
„Hm, to je divné, mámě nikdy žádná
pošta nechodí a už vůbec ne tak
špinavá!“ Zaječela jsem a hodila
krabici na pohovku. Prach se rozvířil
všude kolem a krabice se při hodu
rozpadla, ale za pár vteřin se znovu
poskládala do původní pozice.
„Pitomá regenerace!“ Byla jsem
vzteklá, protože muž neměl kapku
vychování se zmínit o tom, kdo
vlastně je, a opovážil se mi dát tuhle
mámy
nehodnou
ušmudlanou
krabici! V téhle době jsou nemoci
dost nebezpečné, hlavně epidemie
od těch příšerných zkřížených zvířat
– nejhorší od krysoholuba!
Válela jsem se na gauči a tupě zírala
do obrovského okna na naší lodi.
Přes sklo jsem sledovala skoro
vznášející se automobily a zbytek
ulice zbavené vší přírody. Kolem
mého domova se tyčily dva
obrovské paneláky a několik
kosmických lodí, ve kterých bydleli
mí sousedi.
Najednou jsem zaslechla třísknutí
dveří a okamžitě se ozval něčí hlas.
„Ahoj, B12!“ zavolala na mě
z předsíně vesele máma.
„Z čeho máš takovou radost?“
zeptala jsem se znaveně.
„Nic, jen jsem měla dnes v práci
s těmi kosmickými loděmi celkem
štěstí. A vůbec, jak ses měla ty?“
„Máš tu zásilku…“ divoce jsem
oddechovala a nemohla se ani
pohnout. Bolela mě hlava a tělo se
mi potilo. Cítila jsem silnou a ostrou
bolest kloubů a končetin.
Máma přišla do obýváku, kde viděla
mé unavené tělo pohozené na
pohovce. „Bože, co se ti stalo?“
vyjekla zděšeně.
„Má hlava…“ Skoro všechno mě
bolelo a nezmohla jsem se na víc
slov. Chtěla jsem mámě všechno
povědět: Má hlava bolí, tělo mě
neposlouchá, cítím zvonění v uších a
nemohu dýchat. Byl tu muž a dal mi
pro tebe příšerně špinavou zásilku,
leží tady, vedle mě.
Maminka ke mně přišla a přiložila mi
ruku na rozpálené čelo. „B12! Ty jen
hoříš!“ vykřikla a ucukla rukou. „Co
se ti stalo? No, tak! Mluv!“ nechtěla
na mě řvát, ale byla vyděšená
z toho, jak mě tu vidí.
„Byl tu nějaký chlap a chtěl po mně,
abych ti dala tu zásilku.“ Pomalu
jsem zvedla ruku se zdvihnutým
ukazovákem a namířila jí na krabici.
Máma si přikryla dlaněmi ústa a
zastavila tak své vyjeknutí. „Prosím
tě, neříkej, že byl oblečen ve
36
LITERATURA
stříbrné barvě…“ tiše šeptala a
divoce si mnula ramena.
„J…jo…Proč? Co to znamená?“
„B12, to byl tvůj otec,“ šeptla. „Když
jsme ještě všichni tři žili spolu, tvůj
táta byl vědec. Tehdy se Japonsko
vzbouřilo a sestavovali armádu.
Chtěli zaútočit na sousední státy,
kvůli území. Firma, pro kterou tvůj
otec pracoval, vymýšlela bombu, po
které by Japonsko lehlo popelem.
Byla jsem silně proti, hodně jsme se
kvůli tomu hádali. Museli nosit
stříbrné uniformy. Po nocích vždycky
vysedával v té jeho laboratoři. A pak
se to stalo…
(zkráceno pro Ch.t.)
37
Nikola Nyklová, 7.B
LITERATURA
Čertík uličník
Následující pohádka je do soutěže Čertovské pohádky, na téma Čert a
zvířátko. Organizátor soutěže z vybraných Čertovských pohádek vytvoří audio
CD. Výherci budou odměněni, tak jen doufat, že Michaela Gluchová (4.B)
bude oceněna!
Byla zima, mrzlo, až praštělo.
Obloha se zatáhla a z nebe se začaly
sypat
sněhové vločky. Jedna byla obzvlášť
krásná, celá se třpytila a oči jí zářily.
Pomalu se snášela k zemi a všechno
okolo se zájmem pozorovala.
Uprostřed vesnice uviděla dřevěné
stánky plné korálků a perníčků,
šátků a hrníčků. Byl tam vánoční
jarmark se sváteční pohodou.
Najednou se zvedl vítr, ba přímo
metelice, jako by se čerti ženili. A
naši milou vločku si odnášel takový
malý čertík-uličník a měl z toho
obrovskou radost.
„Kam mě neseš?“ špitla ustrašeně
vločka.
„Hraji si s tebou, je to prima
zábava,“ odpověděl čertík uličník „a
jestli chceš, vezmu tě na výlet za
zvířátky do lesa nebo do ZOO.“
„Do ZOO? Co to je?“ ptala se vločka.
„Počkej a uvidíš!“
Jenže čertík uličník věděl, že do
ZOO jen tak nemůže, že by zvířátka
vyplašil. A tak se začal maskovat.
Páni, ten se vystrojil! Tváře si
napudroval na růžovo, oči namaloval
na modro, pusu na červeno. Na
hlavu si dal blonďatou paruku, na
nohy fialové punčocháče a červené
kozačky
na
podpatcích.
K červenomodré sukni si oblékl žluté
tričko s dlouhým rukávem, aby
zakryl své chlupaté ruce. Vločka se
za břicho popadala, když ho viděla,
jak se oblékl a jak trénuje chůzi na
podpatcích.
Konečně se vydali mezi klece, a
protože čertík byl malý uličník,
každé zvířátko pěkně poškádlil a měl
z toho opět velkou radost. Až u
jedné klece uviděl smutnou
černobílou flekatou pandu.
38
LITERATURA
„Co ti je?“ zeptal se jí čertík, který
uměl mluvit všemi jazyky, i
pandštinou. „Máš tu uklízeno, plno
bambusových výhonků, misku plnou
ptačích vajíček i rybu k snědku. Co já
bych za to dal, mít útulný domeček
se stravou. Mám už ukrutný hlad,
nedáš mi vejce nebo rybu?“
„Rozdělím se s tebou,“ odpověděla
panda. „Je mi smutno, smutno po
dalekém domově.“
V tu chvíli čertíkovi zazářily oči:
„Když ses se mnou podělila o jídlo,
splním ti tvé přání a vrátím tě do
tvého domova.“ Panda nemohla
uvěřit. Celá se chvěla nedočkavostí. I
vločka se těšila na dlouhý výlet.
Najednou se zase zvířil vítr a čertík
s pandou a vločkou na zádech vzlétl
do oblak. Jenže panda žije až v Číně
a sluníčko tam v tu dobu hodně
pálilo. A tak milá vločka jen vzdychla
„áááách“ a vystoupala jako obláček
páry do oblak.
Zato panda se tetelila štěstím,
zamávala čertíkovi na pozdrav a
zmizela v rodném lese. A co
dobrosrdečný čertík uličník? Ten už
zase hledal, kde něco vyvede, koho
poškádlí, nebo kde udělá dobrý
skutek.
Michaela Gluchová, 4.B
39
Naše škole se rozhodla pomoci tomuto postiženému chlapci –
mentálně i fyzicky – prostřednictvím sbírky víček z PET lahví a
hliníku. K tomu slouží popelnice ve vestibulu obou stupňů
naší školy. Přispět může kdokoli vhozením víček nebo hliníku
do těchto popelnic.
Prosíme všechny o alespoň malý příspěvek. Všechny peníze,
které se vyberou za tyto víčka, poputují na KLIM-THERAPY,
která by měla Lukášovi pomoct. Fotky popelnic najdete po
celém časopise.
Děkujeme,
Redakce Chaosu teenagerů
40
LITERATURA
Hawke’s adventures
Následující příběh je ozvláštněn větami v angličtině – můžete se tak při čtení i
něco málo přiučit! Ale nebojte, anglicky jsou jen drobné a krátké věty, takže
pokud angličtina není nic pro vás, určitě vám příběh neuteče.
Don’t worry, friend. I know what
I’m doing
Lessien Hawke. Šampion. Žena,
která ovládla Kirkwall, velké
přímořské město, které v dávných
dobách sloužilo hlavně jako místo,
kde držela říše otroky a mágy. Nyní
je z něj vyspělé a bohaté centrum
Svobodných marek. I tak se zde na
mágy dívají jako na méněcenné. To
se však Lessien rozhodla změnit. The
Champion … she saved every mage
in the city. Všichni ji viděli jako
hrdinku, ale tak dobrosrdečná zase
nebyla. Hawke totiž dokázala nejen
zachránit vám život, ale rovněž vás
rychle sprovodit ze světa jedním
šikovným seknutím dýky. Teď se
plížila po nočních ulicích Hradiště,
přímo do vikomtova hradu, ze
kterého byl řízen Kirkwall. „Are you
sure?“
Varric
asked.
Varric,
neupitelný trpaslík se slabostí pro
příběhy, člen družiny a vášnivý hráč
diamantové dámy, se obezřetně
ohlédl. „Don’t worry, friend. I know
what I’m doing,“ answered Hawke.
Družina sestávala z několika členů –
s Hawke v čele se hrnuli vpřed
Varric, Fenris a Merill. Fenris i Merill
byli elfové, Fenris však kdysi byl
otrokem. Merill oproti němu žila
celou dobu v lesích se svým klanem.
Byly mezi nimi propastné rozdíly,
nejen proto, že Fenris nenáviděl
mágy – o to víc krvavé, mezi které
Merill patřila. Merill však byla
ukecaná naivka a ráda si Fenrise
dobírala. Nedala mu pokoj ani teď.
„Vidím, jak se na Lessien díváš. Ten
pohled by poznal každý. Takové psí
oči!“ trylkovala šeptem. „There are
no puppy eyes,“ Fenris said. „You’re
in love!“ Merill continued. „No to
teda nejsem,“ brblal Fenris a radši
se soustředil na úkol, který je čekal.
I want your power!
Cílem noční mise bylo zneškodnit
démonické svazky, které se válely
všude po Kirkwallu a lákaly
slabomyslné
kouzelníky.
Very
dangerous books. V mžiku nebožáka
promění v ohavnost. Proto bylo
třeba je zničit, nehledě na
prostředky. „Watch out! Guards are
everywhere, remember?“ Merill
41
LITERATURA
whispered. „Jasný, neboj. Prostě je
obejdeme,“ odpověděla Hawke a
proplížila se stíny až k zábradlí
schodů,
které
vedly
k hradu.“Shadows are thief’s best
friends,” Fenris said. „Exactly!“
Lessien agreed.
Skupina obešla
stráže a vpadla do hradu. Tiše prošli
hlavní halou až do vedlejších
místností, které sloužily zejména
jako odpočívárny nebo čekárny pro
ty, co žádali audienci u vikomta.
Vešli do jedné z takových čekáren a
Lessien spatřila knihu vázanou
v černé kůži, ležící na stole. Come to
me, some voice in her head
whispered. „Je to tu zase, snaží se
mě přemluvit… tak bando, jdem na
to!“ zavelela Hawke a vytáhla dýky. I
ostatní se vyzbrojili. Lessien otevřela
knihu. Když to udělala, v místnosti
se ochladilo, podlaha praskla a
zhmotnil se Pán Děsu. „How dare
you!“ he shouted. „Brzo s tím svým
ječením skončíš,“ uchechtl se Varric
a vystřelil ze své kuše. Celá družina
se vrhla na Pána Děsu a po
zdlouhavém boji ho nakonec
přemohli. „I want your power,“
Lessien said. Pán Děsu jí tedy předal
dovednosti, které kniha obsahovala,
aniž by ji posedl.
Well done!
Když vyšli z hradu ven, už svítalo a
stráže se vypařily do kasáren. Sem
tam postával jeden voják, ale to není
nic, co by tahle skupina nezvládla.
Vyplížili se z Hradiště, spokojení se
svým výkonem, popřáli si dobrý den
a s úsměvy se rozešli do svých
domovů. Lessien se připojila
k Fenrisovi, tak jako vždycky, když
skončila práce. Ale vždycky počkala,
až se zbytek družiny vzdálí. Hawke
se usmála, mrkla na Fenrise a řekla:
„Well done! We saved the city…
again.“
Eva Pavlíková, 9.B
42
LITERATURA
Colorful world of basketball – Barevný svět basketbalu
Kuroko si scénu v hlavě přehrával
hned několikrát. Nešlo to už dále
snášet, i když mu toto rozhodnutí
trhalo srdce. Naneštěstí se jejich
cesty musely rozejít. S těmito slovy
se zvedl z lavičky u školy a pomalými
krůčky se blížil k tělocvičně, kde měl
skončit tréning a předpokládal, že
někde v blízkosti potká Aomineho.
Nechtěl
ale
být tváří
v tvář
komukoliv z Kiseki no Sedai (Jméno
basketbalového týmu). Ztratil chuť
vidět každého člena, který se tak
změnil jenom kvůli vítězství, které se
jim podařilo udržet. Díky tomu, že
tam nikdo nebyl, si ho nikdo
nevšiml. V takovýchto chvílích si
svého daru cenil. Jak se tak blížil,
cítil, že jeho světlo je ještě tam.
Spojovalo je neviditelné pouto,
které se však v posledním období
velmi ztenčovalo. Už to nebylo
stejné jako v minulosti, když se
navzájem dokonale doplňovali.
Přesně jako světlo a stín, které bez
sebe nemohou existovat.
„Aomine-kun, můžu?“ zeptal se s
kamennou tváří Kuroko. „Jasně,
pojď,“ ozval se znuděný hlas
z lavičky na okraji hřiště. Kuroko
přišel blíž a pokoušel se vypadat
vyrovnaně. „Děje se něco, Tetsu?“
zeptal se Aomine, když před ním
stál. Všiml si změny situace. Stala se
jaksi napjatá. Menší z dvojice se
zhluboka nadechl a vážně řekl:
„Aomine-kun, já… odcházím ze
školy!“
(úryvek) Monika
Odložilová, 9.B
43
MALÍ VELCÍ ŠKOLÁCI
44
Takto se do minulosti vrátila Eliška
Benová, 9.B. Zasílejte další foto! Děkujeme!
Recept na domácí Virgin Coladu
Pro 4 osůbky:
1 l Ananasového džusu
1 kelímek smetany
Kokosový sirup Monin
Třtinový cukr
Na dno vysoké sklenice nasypeme trochu třtinového a přidáme kostky
ledu, nalijeme ananasový džus a kokosový sirup. Mírně zamícháme a
opatrně vlijeme smetanu. Ozdobíme plátkem ananasu a ihned
konzumujeme.
Kulaté knedlíky
Suroviny: 4 rohlíky, Cibule, 24 lžiček pol. mouky, 2 vejce, 2 hrnky mléka,
20dkg slaniny, sůl
Postup: Do jedné mísy nakrájíme rohlíky, přidáme mouku, mléko, vejce a
trochu soli. Vše pořádně promícháme. Z těsta děláme postupně „kuličky“
a vaříme ve vodě cca 10 minut. Poté osmažíme nakrájenou cibulku a
slaninu a přidáme do uvařených knedlíků. Přeju dobrou chuť. Red.
45
46
Autor: Valerie Vymazalová, 7.B
V naší škole jsme samý
talent!
Určitě si pamatujete rozhovor
s Vojtou Hejnou (8.B) o jeho
střelecké zálibě. Donesl nám
úžasné fotky s jeho medailemi,
které získal z mistrovství v této
disciplíně. Fotky jsou z jeho
archivu.
47
48
Naše škola, foceno 2. června 2014
Autor: Michal Raška, 9.B