Herbert Heissler

NĚKTERÉ ASPEKTY REPRODUKCE LIDSKÉHO
KAPITÁLU Z HLEDISKA TEORIE HER
Herbert Heissler, Radim Valenčík
Abstrakt
Reprodukce lidského kapitálu je složitější proces než prosté nabývání jednotlivých
složek, které jej vytvářejí. Významnou roli hraje též sociální kapitál, resp. sociální sítě, do
nichž je nositel lidského kapitálu začleněn či do kterých se začleňuje. Při zkoumání role obou
těchto forem kapitálu (lidského a sociálního) se ukázalo, že pokud chceme postihnout procesy
jejich reprodukce co nejvíce konkrétně, musíme jej chápat z hlediska konfliktu zájmů, ke
kterým v rámci něj dochází. K analýze těchto konfliktů tak, jak reálně probíhají, pak uplatnit
aparát teorie her. Zvlášť významnou při analýze vzájemné podmíněnosti lidského a sociálního
kapitálu mají kontextuální hry, tj. hry, které na sebe navazují a jejichž návaznost je lidmi
určitým způsobem vnímána.
Klíčová slova
Teorie her, kontextuální hry, důvěryhodnostní kapitál (reputace), struktury založené na
vzájemném krytí porušování pravidel.
Úvod
Reprodukce lidského kapitálu je mnohem složitější proces než prosté nabývání
jednotlivých složek, které jej vytvářejí. Významnou roli hraje též sociální kapitál, resp.
sociální sítě, do nichž je nositel lidského kapitálu začleněn či do kterých se začleňuje. Při
zkoumání role obou těchto forem kapitálu (lidského a sociálního) 1 se ukázalo, že pokud
chceme postihnout procesy jejich reprodukce co nejvíce konkrétně, musíme udělat ještě jeden
důležitý krok. Chápat jej z hlediska konfliktu zájmů, ke kterým v rámci něj dochází.
K analýze těchto konfliktů tak, jak reálně probíhají, pak uplatnit aparát teorie her. 2
Zvlášť významnou při analýze vzájemné podmíněnosti lidského a sociálního kapitálu
mají kontextuální hry, tj. hry, které na sebe navazují a jejichž návaznost je lidmi určitým
způsobem vnímána. Na jejich základě se podařilo objasnit některé zdánlivé rozpory mezi
teorií a experimenty v oblasti aplikací teorie her a odhalit roli důvěryhodnostního kapitálu
(který bývá někdy nazýván reputací) i struktur založených na vzájemném krytí porušování
pravidel (dohod).
Kontextuální hry – vysvětlení zdánlivých rozporů mezi teorií a experimenty
Při experimentech zkoumajících chování lidí v situacích her typu vězňovo dilema se
narazilo na významný rozpor mezi tím, co říká teorie, a tím, jak se lidé reálně chovají. Ve
vězňově dilematu mají oba hráči dvě možnosti – spolupracovat nebo zradit. Sobecká volba
zradit vede k vyššímu zisku než spolupráce, pokud druhý hráč spolupracovat chtěl, ale
1
V rámci projektů Grantové agentury České republiky Efektivnost investování do lidského kapitálu (řešený v roce 20032005) a Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (řešený v roce 2006-2008) na Vysoké škole finanční a správní.
2
Mj. proto byl zpracován navazující projekt Grantové agentury České republiky Teorie redistribučních systémů (řešený od
roku 2009 do roku 2011).
1
k nižšímu, pokud také zradil. Racionálním chováním obou obviněných je udat svého
spolupachatele, i když optimálním řešením je mlčení obou. Výsledek, kdy zrada je tím
správným rozhodnutím, vedl k mnoha diskuzím a pokusům o vysvětlení. Také bylo
provedeno několik široce publikovaných experimentů. Ukažme si výsledek nejznámějších a
nejvýznamnějších:
zrada
kooperace
neznámé rozhodnutí
Shafir, Tversky (1992)
97
84
63
Li, Taplan
(2002)
83
66
60
Busemeyer
(2006)
91
84
66
Jména a rok uvádějí, kdo a kdy příslušné experimenty realizoval. Čísla v jednotlivých
sloupcích vyjadřují procentuální zastoupení "zrad", tj. případů, kdy příslušný hráč, který měl
zaručenou informaci, že druhý hráč zradil (první sloupec) nebo nezradil (druhý sloupec),
případně nebyl o rozhodnutí druhého hráče informován (třetí sloupec), volil nekooperativní
strategii. Další experimenty ukázaly, že ochota zradit či kooperovat je do velké míry
ovlivněna velikostí odměny (trestu).
Podívejme se nyní blíže na to, v čem je odlišnost mezi tím, jak by se "teoreticky" měli
hráči (tj. konkrétní lidé) chovat, a tím, jak se chovají "ve skutečnosti":
1. Pokud nevíme, jak se druhý rozhodl, měli bychom zradit (a ne jen 60 -66 % případů
nekooperativního chování).
2. Pokud víme, že nás druhý zradil, tím spíše (a ne jen v 83-97 % případů
nekooperativního chování).
3. Pokud víme, že druhý kooperuje, proč jej zrazovat (a proč dokonce v 66-84 %
případů nekooperativního chování, tj. dokonce ve větším množství případů, než když nevíme,
jak se druhý hráč zachoval)? (Pro přesnost dodejme - zde nejde jen o rozpor mezi teorií a
experimentem, ale - alespoň na první pohled - o do očí bijící rozpor mezi dvěma případy
testovanými prostřednictvím experimentu.)
Jak tedy vysvětlit „iracionální“ chování (pokud se ovšem skutečně jedná o iracionální
chování)? Musíme vyjít z kontextuálního charakteru her. V realitě totiž málokdy dojde
k situaci, že se hraje hra typu vězňova dilematu bez opakování a zcela izolovaně bez ostatních
her. Vždyť většinou se na průběh hry, to, jak se jednotliví hráči rozhodnou, dívají ostatní lidé
(které můžeme považovat za hráče v jiných hrách) a podle toho si vytvářejí i vztah k těm,
kteří se dané hry účastní. V realitě se tedy nehraje čistá hra bez opakování určitých dvou
hráčů, ale řada her, kterých se účastní další hráči, přičemž jejich součástí jsou herní situace,
které bychom mohli nazvat kontextuální hry s kvaziopakováním.
Každou hru, kterou hrajeme reálně, tedy můžeme chápat jako kontextuální hru, tj. hru,
kterou hrajeme v kontextu jiných her. Pojem kontextuálních her zavádíme jako původní.
V teoretické literatuře najdeme jen naznačení některých východisek, s nimiž pracujeme, viz
např. Meliers – Birnabou (1981). Jedná se však o dílčí pohled bez aparátu, který by umožnil
fenoménem kontextuálních her analyzovat.
Naše rozhodování v reálných hrách je podstatným způsobem podmíněno tím, jak
reflektujeme kontextuální hry. Samotná reflexe kontextuálních her je podstatným způsobem
podmíněna naší zkušeností a „přetavením“ této zkušenosti do „on-line“ mechanismů našeho
(lidského) rozhodování, ve kterém hraje důležitou roli představivost, emoce aj. atributy
psychiky. Ukažme si, jak se hra typu vězňovo dilema změní, pokud ji budeme uvažovat jako
hru hranou v kontextu s některými dalšími hrami.
2
Tab. 1: Výplatní matice hry typu vězňovo dilema na příkladu dodržení či nedodržení dohody
dodrží
dohodu
X1
dodrží dohodu
X2
nedodrží
dohodu
6; 6
0; 8
nedodrží dohodu 8; 0
3; 3
X1 , X2 jsou hráči, kteří mají dvě strategie – dodržet dohodu či nedodržet dohodu
(porušit dohodnutá či uznávaná pravidla). V matici jsou jejich výplaty. Nyní předpokládejme,
že z hlediska jednoho z hráčů (např. X1 ) má hra určitý kontext, resp. hraje se jako
kontextuální v tom smyslu, že o jejím výsledku mohou (ale také nemusí) být informována
komunita, ve které tento hráč žije. Pokud dohodu dodrží a ostatní hráči v dané komunitě se
o tom přesvědčí, přispěje to k navýšení jeho důvěryhodnostního kapitálu (reputace). Pokud by
naopak dohodu nedodržel a ostatní hráči v komunitě se o tom dozvěděli, jeho
důvěryhodnostní kapitál (reputace) by se snížil. Dále předpokládejme, že důvěryhodnostní
kapitál (reputaci) lze (alespoň přibližně) ocenit v jednotkách, ve kterých jsou realizovány
výplaty ze hry typu vězňovo dilema a příslušný hráč jej také oceňuje. Například ztrátu
v případě nedodržení dohody oceňuje hráč -6 body, zvýšení v případě dodržení dohody +2
body (důvěra se rychleji ztrácí, než nabývá). O tom, jak se situace změní, vypovídá
následující tabulka.
Tab. 2: Výplatní matice hry typu vězňovo dilema s uvážením role důvěryhodnostního kapitálu
(reputace)
X2
dodrží
dohodu
X1
dodrží dohodu
nedodrží
dohodu
6+2; 6+2
0+2; 8-6
nedodrží dohodu 8-6; 0+2
3-6; 3-6
Vidíme, že situace se dramaticky mění. Oběma hráčům se vyplatí kooperovat. Ovšem
to jen v případě, že původní výplaty a výplaty spojení s nabytím či ztrátou důvěryhodnostního
kapitálu (reputace) mají určité hodnoty. Při jiných hodnotách může být situace jiná. Ukážeme
si jeden z možných případů.
Tab. 3: Výplatní matice hry typu vězňovo dilema s uvážením role důvěryhodnostního kapitálu
(reputace) s jinými hodnotami
dodrží
dohodu
X1
dodrží dohodu
6+2; 6+2
nedodrží dohodu 20-6; 0+2
X2
nedodrží
dohodu
0+2; 20-6
3-6; 3-6
3
V případě hodnot, které jsou uvedeny v Tab. 3 dochází k následujícím dvěma
zajímavým jevům:
- Pokud hráč X1 má informaci, že hráč X2 dohodu dodržel, vyplatí se mu dohodu
nedodržet (!), což objasňuje zdánlivý paradox ve výše citovaných experimentech.
- Pokud hráč X1 má informaci, že hráč X2 dohodu nedodržel, vyplatí se mu dohodu
dodržet (!), což rovněž objasňuje zdánlivý paradox ve výše citovaných experimentech.
Pokud by do her vstupoval jen důvěryhodnostní kapitál (reputace), posilovalo by to
tendenci k dodržování dohod, resp. k jednání založenému na dodržování uznávaných pravidel
či zásad. Odhalení role důvěryhodnostního kapitálu (reputace) a jeho modelování otevírá
cestu k identifikování ještě významnějšího fenoménu zmíněného v úvodu, kterým je vytváření
struktur založených na vzájemném krytí porušování dohod. Této otázce se věnujeme v další
části.
Vznik a role struktur založených na vzájemném krytí porušování pravidel
Jak už to bývá, je působení důvěryhodnostního kapitálu (reputace) podmíněno
určitými předpoklady. Mezi ně patří zejména:
- Možnost zjištění některým z hráčů (např. X1) toho, že jiný hráč (např. X2) porušuje
dohody či pravidla.
- Možnost rozšíření informace hráčem (např. X1) o porušování dohod jiným hráčem
(např. X2).
- Možnost sankcí ze strany ostatních hráčů (komunity, ve které ke kontextuálním hrám
dochází) vůči hráči porušujícímu dohody (např. X2 ).
Ten, kdo zjistí porušování pravidel (nazvěme ho hráč X1) má však i jinou možnost než
rozšířit informaci o porušení pravidel. Místo rozšíření informace o porušení pravidla může
přimět hráče porušujícího pravidla (nazvěme ho hráčem X2) k jednání, které je výhodné pro
hráče X1. Modelování této situace je poněkud složitější, v současné době jsou přesně
definované modely teprve vyvíjeny. Místo toho naznačíme některé koncepty spojené s tím, co
musíme vzít v úvahu:
1. To, k čemu jeden hráč (X1) přiměje druhého hráče (X2) závisí na typu kontextuální
hry. Pokud se například vytvářejí diskriminující koalice, může se jednat o podporu vzniku
takové koalice. Samozřejmě, že oba hráči jsou pak vystavení riziku, že někdo třetí zjistí, že
vytvářejí strukturu založenou na vzájemném krytí a stojí před dilematem – rozšířit poznání,
nebo využít vyšší informovanosti ke své hře založené na vzájemném krytí. Atd.
2. V kontextuálních hrách přijímají hráči různé role. (Lze to říci i opačně –
kontextuální hry si vybírají hráče do různých rolí a vtiskují či imprimují těmto hráčům určité
typické herní vlastnosti.) Když chceme sestavit matici výplat, musíme uvažovat nejen různé
typy kontextuálních her založených na vzájemném krytí, ale i různé role, které hráči přijímají.
Struktury založené na vzájemném krytí mohou být velmi složité a rozvinuté, jejich
vývoj podléhá zákonitostem velmi obdobným přirozenému výběru (přežívají jen ty nejvíce
životaschopné). Pokud je institucionalizován proces identifikování porušování pravidel,
musejí struktury založené na vzájemném krytí mít schopnost dosazovat své hráče (podřízené
chování založeném na vzájemném krytí) do všech institucionálních struktur tohoto typu.
Ve většině her založených na vzájemném krytí jeden hráč X1 (ten, který hru založenou
na vzájemném krytí generuje) ovládá (podřizuje si, ovlivňuje, vydírá) větší množství hráčů
typu X2 (těch, kteří byli postižení při porušení pravidel), jejichž role se zpravidla doplňují.
V reálných situacích musíme rovněž počítat s tím, že systémy mají složitější strukturu
v následujících dvou směrech:
4
1. Jedná se o hierarchické systémy, jeden ze systému se sestává ze subsystémů na
nižším hierarchickém stupni.
2. Jedná se o systémy, v nichž se vytvářejí instituce specializované na omezení jednání
porušující pravidla.
Ad 1. V případě, že se jedná o hierarchické systémy, je významné, kdo zjistil porušení
pravidel a kde, tj. jaký je vztah mezi hráčem X1 (tím, který zjistil porušení pravidel a zneužívá
toho) a X2 (tím, který se porušení pravidel dopustil a byl přistižen). Zde se mohou vyskytnout
následující možnosti:
1.1. Oba jsou ve stejném subsystému.
1.2. Každý z nich je v jiném subsystému.
1.3. A je v subsystému, B v hierarchicky vyšším systému.
1.4. B je v subsystému, A v hierarchicky vyšším systému.
1.5. Oba jsou v hierarchicky vyšším systému.
(To, co se může odehrávat, záleží na typu vztahů mezi subsystémy a systémem i mezi
subsystémy mezi s sebou navzájem.)
Ad 2. Jedná se o systémy, v nichž se vytvářejí instituce specializované na omezení
jednání porušující pravidla. Jsou to instituce v oblastech:
2.1. Identifikování porušení pravidel.
2.2. Šíření informací o porušení pravidel.
2.3. Vyhodnocující míru porušení pravidel a stanovující sankce.
2.4. Generující tvorbu a kompetence institucí orientovaných na omezení jednání
porušující pravidla.
Modelování struktur založených na vzájemném krytí
Modelování struktur založených na vzájemném krytí, resp. chování hráčů v těchto
strukturách je poměrně složitý úkol a v současné době máme k dispozici jen první výsledky.
Ukážeme si některé z nich. Využijeme k tomu některé prvky aparátu použitého k vyjádření
kontextuálních her určitého typu.
Předpokládejme, že některý z hráčů stojí před dilematem, zda ze struktury založené na
vzájemném krytí „odejít“ či nikoli, tj. zda se nechat dále vydírat a dělat to, co se mu příčí i co
pro něj přináší značná rizika, nebo se vzepřít, případně i postavit se proti příslušné struktuře a
zveřejnit to, co o ní ví s cílem její likvidace či oslabení vlivu. Budeme uvažovat je případ, kdy
v první fázi (kterou budeme modelovat) uvažuje jen o možnosti odejít „potichu“, tj.
nezveřejňovat, co ví, a nepostavit se proti struktuře. Struktura založená na vzájemném krytí
(která bude v našem modelu představovat druhého hráče) pak má naopak možnost hráče
sankcionovat (potrestat za to, že se jí přestal podřizovat), nebo jeho odchod ponechat bez
povšimnutí. Přitom pochopitelně ví (a ví to i hráč, z pozice kterého model sestavujeme), že
pokud jej nechá odejít bez povšimnutí (bez potrestání), hráč nebude dále zveřejňovat, co ví.
Pokud jej potrestá, může hráč zveřejňovat, co ví. To strukturu poškodí. Pokud jej ovšem
nechá odejít a nepotrestá, mohou se i tuto skutečnost dozvědět ostatní hráči, tvořící struktur, a
prvního hráče následovat. Situaci můžeme znázornit jako hru v explicitním tvaru, tak jak je
uvedeno na následujícím obrázku.
5
Obr. 1: Schéma popisující hru mezi určitým subjektem a strukturou
X1
X1 zůstane
X1 odejde
X1: a z1 + az2 +… a zM
X2
X2 netrestá zradu
X1: a n1 + an2 +… atN
X2 trestá zradu
X1: at1 + at2 +… atO
X1
X1 nebude udávat
X1: bn1 + bn2 +… bnP
X1 bude udávat
X2: bu1 + bu2 +… buR
………………………………………………………………
Zde:
ao1 + ao2 +… aoM ,
(1)
je součet všech (tedy celkem M) dopadů na hráče X 1 (oceněných v jednotkách homogenních
s oceněním všech ostatních dopadů), pokud hráč X1 odejde (tak jak to tento hráč vidí, resp.
oceňuje) a struktura se rozhodne jej potrestat (a podobně ostatní případy).
bu1 + bu2 +… buR,
(2)
je součet všech (tedy celkem R) dopadů na strukturu představenou v modelu hráčem X2
(oceněných v jednotkách homogenních s oceněním všech ostatních dopadů), pokud hráč X1
odejde (tak jak to tento hráč vidí, resp. oceňuje), struktura se rozhodne jej potrestat a hráč X1
začne udávat.
Nutno zdůraznit, že celý model je v daném případě sestaven z ocenění jednoho hráče,
v daném případě toho, kdo se rozhoduje, zda zůstane či nikoli. Druhý hráč (celá struktura
založená na vzájemném krytí) může situaci vidět a hodnotit jinak. Pokud se však první hráč
rozhoduje, nezbývá mu než odhadnout, jak bude struktura reagovat, resp. které parametry
situace a jak bude vyhodnocovat. Hráč se přitom může pochopitelně mýlit, struktura může
situaci hodnotit jinak.
Dopadů na jednotlivé hráče může být velké množství. Např. v případě hráče, který se
rozhoduje, to může být riziko, že činnost celé struktury bude odhalena a sankcionována, že
hráč bude nucen vykonávat činnosti, které se mu příčí a představují pro něj stále větší riziko,
že napojením na strukturu obětovává své vlastní jiné perspektivní možnosti atd. Podobně je
velké množství dopadů i na druhého hráče (tj. celou strukturu).
6
Hra může pokračovat dále (jak je v obrázku č. 1 naznačeno). Např. hráč X 2, tj.
příslušná struktura založená na vzájemném krytí, se může rozhodovat, zda situaci dále vyostří
a bude hráče, který udává, trestat ještě citelněji, a to i za cenu rizika, které tím vzniká.
Současně je třeba uvážit i to, že hry mezi tím, kdo se chce rozejít se strukturou, a strukturou
samotnou indukují další hry uvnitř struktury, např. mezi těmi, kteří jsou pro smířlivější řešení
a kteří pro tvrdší. Jedná se o obdobnou situaci, kterou jsme mohli sledovat v období přípravy
tohoto příspěvku (říjen – listopad 2010) v souvislosti s jednáním o vytvoření koalice v Praze
po komunálních volbách. Zde hry mezi stranami o sestavení koalic byly doprovázeny
kontextuálními hrami uvnitř jednotlivých stran.
Závěr
Analýza a modelování kontextuálních her velmi dobře doplňuje to, čím se zabývá tým
působící na VŠFS v oblasti teorie redistribučních systémů (viz www.vsfs.cz/?id=1046, kde
jsou k dispozici průběžně dosahované výsledky i archiv podkladových materiálů
k jednotlivým seminářům od října 2003). Pojítkem je zde mj. odhalení struktur založených na
vzájemném krytí porušování pravidel, které (jak se ukázalo) predeterminují vznik
diskriminujících koalic v redistribučních systémech. Modelování struktur založených na
vzájemném krytí porušování pravidel má značný praktický význam kromě jiného i proto, že
ukazuje, proč dosavadní výsledky boje proti korupci a podobným společenským jevům jsou –
mírně řečeno – neuspokojivé.
Literatura
BUSEMEYER, J. R. – MATTHEW, M. – WANG, Z. A. Quantum Game Theory Explanation of
Disjunction Effects. In: Sun R. – Miyake N. (editors). Proc. 28th Annual Conference of the
Cognitive Science Society. 2006, pp. 131–135.
LI, S. – T APLIN, J. E. Examining whether there is a disjunction effect in Prisoner’s Dilemma
games. In: CHINA JOURNAL OF PSYCHOLOGY. Vol. 44, pp. 25–46.
MELIERS, B. A. – BIRNABOU, M. H. Contextual Effects in Social Judgment. In: JOURNAL OF
EXPERIMENTAL SOCIAL PSYCHOLOGY 19, 1983. 157-171.
SHAFIR, E. – TVERSKY, A. Thinking through uncertainty: nonconsequential reasoning and
choice. In: COGNITIVE PSYCHOLOGY. Vol. 24, pp. 449–474 .
VALENČÍK, R. Teorie her a redistribuční systémy. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a
správní, o.p.s., 2008. 120 s. ISBN 978-80-7408-002-9.
VALENČÍK, R. – BUDINSKÝ, P. What are Causes of Disturbance of Morality in Redistributin
Systems. In: ACTA VŠFS. Volume 4, No 2010, č. 2. Praha : VŠFS, 2010.
Adresa autorů:
Ing., Bc. Herbert Heissler
Vysoká škola finanční a správní o.p.s.
Ulice Estonská 500, 100 00 Praha 10
e-mail [email protected]
doc. Radim Valenčík, CSc.
Vysoká škola finanční a správní o.p.s.
Ulice Estonská 500, 100 00 Praha 10
e-mail [email protected]
7