Číslo 5 * 2001 * cena 0 Kč - Tramp Vodácký Časopis VÍTR

Číslo 5 * 2001 * cena 0 Kč
Tento trampský – vodácký občasník Vítr vydává: Vlčice, Frenky a Míňa
1
Vítr číslo 5
strana č. 2
VOJTA ZÍCHA VYDAL CD
Jméno Vojtěch Zícha je neoddělitelně spjato s již takřka
legendární skupinou Druhá míza. Nedávno tato formace
natočila nové album s názvem II. míza 2001.
Zdroj: Portýr 12/2001
- VLČICE -
Přejeme Vám šťastný Nový rok 2002 plný krásných
vandrů a toulek, zábavného sjíždění řek, pohodových DALŠÍ NOVÁ CD
potlachů, slezin a jamů. A hlavně spokojených návratů
ALBUM | Bluegrass music | 2001
domů.
Vaše redakce BRZDAŘI | Brzdaři live | 2001
Obsah, Zpravodaj
Poezie z mechu
Turistické známky
Větrná hranice
Velký vandr - expedice Brno
Psáno v sedle
Pověsti americké
Trampové na webu
Psáno střelným prachem
Masopust 2001
Z Vlčího kotlíku
Vánoční nadělení
Z půdy
Půlnoční povídka
Naučnou stezkou
Putování Tolštejnským panstvím
Morticiiny bylinky
Náš tip na výlet
EARLY GRASS REVIVAL | Don't Waste The Time And
Play | 2001
FIFTY FINGERS | Dancing To The Change | 2001
PRAŽCE | Dva kroky | 2001
SUNNY SIDE | Staří Greenhorni | 2001
VODOPÁD | Vodopád & Philippe Naudot | 2001
WYRTON | Tajná přání | 2001
Zdroj: Bluegrassová asociace ČR.
- VLČICE -
str. 2
str. 3
str. 3
str. 4
str. 4
str. 5
str. 6
str. 7
str. 7
str. 8
str. 8
str. 9
str. 9
str. 10 - 11
str. 12
str. 12
str. 13
str. 13 - 14
Z VAŠEHO PERA...
PŮLNOČNÍ POVÍDKA | autor: Hombré
VELKÝ VANDR – EXPEDICE BRNO | autor: Humusák
PSÁNO STŘELNÝM PRACHEM | autor: Merlin
PSÁNO V SEDLE | autor: Merlin
MASOPUST | autor: Merlin
VÁNOČNÍ NADĚLENÍ | autor: Merlin
PUTOVÁNÍ TOLŠTEJNSKÝM PANSTVÍM | autor:
Fairy
Z AMERICKÝCH POVĚSTÍ | autor: IWO + G.N.
Předem moc děkujeme
- Redakce -
Soutěž pro Vás:
Vyhlašujeme soutěž
pro vládce a vládkyně království
kuchyňského, tentokráte na téma:
Kuře 100 x jinak!
UZÁVĚRKA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA:
Kontakt na redakci:
1. 12. 2002
Vlčice: [email protected]
Frenky: [email protected]
Míňa: [email protected]
Merlin: [email protected]
Rádi uveřejníme Váš příspěvek.
Moc děkujeme.
Piš, piš, piš nebo tě sní myš ☺
Tento časopis lze také nalézt na www.magica.cz
Vydáno: prosinec 2001, nákladem 20 ks
Sestavila: Vlčice, grafika: Vlčice, korektura: FOX
2
Vítr číslo 5
strana č. 3
Pro Morticii
V záblesku vodní hladiny,
když splývá s noční tmou,
v záři hvězd,jemně chvějivé,
nad temnou hlubinou.
Ve světě sil,
tak, jak je znám,
jen větrem hnána,
zhasínám...
Jarní sen
Už aby zase bylo jaro
co vzduchem tak nádherně voní
už aby honci znovu hnali
v pastviny stáda mladých koní.
Najděte mě i s mou větrnou září,
paprskem vánku který vál....
Vždyť jen pro vás nastavuji dlaň.
Vzlétněte se mnou,
s větrem, v dál.
A budou lidi opět na cestách
zas bude krásný každý den
za dlouhých zimních nocí zdá se mi
tenhle ten něžný jarní sen.
Cheers
Hombre
Merlin
TURISTICKÉ ZNÁMKY
Nasbírejte řadu deseti jakýchkoliv číselně navazujících
papírových kuponů, které jsou součástí Turistických známek
- utrhněte je! Nalepené kupony zašlete doporučeně na
adresu:
Jsou to kulaté, dřevěné, vypalované plakety, které jsou
suvenýrem a zároveň "potvrzením" o dosažení turisticky
atraktivního místa. Jinde je nelze koupit.
Navazující číslovaná řada známek sleduje hřebeny hor,
toky splavných řek, mapuje hrady, zámky, přírodní i
technické památky, historická města, zpřístupněné jeskyně,
zoologické zahrady a mnoho dalších zajímavých míst.
Turistické známky spolu s každoročně aktualizovanými
mapami mohou hrát roli průvodce po krásách naší vlasti.
Celý systém je neustále rozšiřován.
V budoucnu bude doplněna každá Turistická známka její
zmenšenou verzí na připojené barevné samolepce.
Malou "Turistickou známečku" můžete využít jak k
nalepení do cancáku, na pohlednici či do katalogu osobní
sbírky, tak také například na rám jízdního kola či na kovové
hole pro "nordic walking", které jsou mezi turisty čím dál
oblíbenější.
S Turistickými známkami se hraje sběratelská hra .
Turistické známky s.r.o.
P.O. BOX 21C
795 01 Rýmařov
(nezapomeňte uvést zpáteční adresu!)
Obratem Vám zašlou Prémiovou turistickou známku - za
každou desítku jednu, pokaždé jinou.
V současné době je vyrobeno 179 Prémiových turistických
známek.
Po získání padesáti Prémiových známek se stáváte
bronzovým sběratelem, po nasbírání sté Prémiové známky
stříbrným sběratelem, a po dosažení počtu stopadesáti
Prémiových známek se stáváte zlatým sběratelem
Turistických známek. Jako potvrzení od nás vždy dostanete
sběratelský odznak s Vaším jménem v barvě příslušného
kovu.
Všechny Výroční turistické známky jsou doplněny
papírovým kuponem, takzvaným "Žolíkem". Stejně jako v
kartách je možné jím nahradit kterékoli číslo, ovšem jen
jedno v každé uplatňované desítce.
- MÍŇA http://www.turisticke-znamky.cz/main.php
Doporučená prodejní cena 30,- Kč
3
Vítr číslo 5
strana č. 4
3.) Rovne - žlutá - Bašta - červená - Vlárský Průsmyk ČD - červená Sidonie - /dál červená 6km na Slov./ - Pod Okršliskem - červená Střelná ČD - 40 km
4.) Střelná - červená, modrá - Čubuv kopec - modrá - Makyta červená - Malý Javorník - /dál červená na Slovensku - Velký Javorník
- Jašovci/ - Bumbálka - 45 km
5. ) Bumbálka - červená - Bílý Kříž - červená - Mosty u Jablunkova 21 km
Poslední nekompletní částí je tedy etapa Karpaty. Zahrnuje
prakticky celou čáru dotyku se Slovenskem. Je velmi hornatá (Bílé
Karpaty, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy) a jistě krásná.
Odtamtud mám jen zkušenost z vandru na Velký Lopeník, tenkrát
nám nepřálo štěstí, dojít až nahoru. Na příště ho přeju nejen vám.
Ještě bych rád poděkoval kamarádovi Tomovi, že vyřešil malou a
velkou nesnáz s mapama. Dík. Takže již slibované:
Koridor body:
Od jihu na severovýchod
Dubňany, Hroznová Lhota, Komňa, Valašské Klobouky, vrch
Tanečnice, Ostravice (ves), rozhledna Kozubová
Kontrolní body:
1. Velký Lopeník – hora
2. Čubuv kopec – rozhledna
3. Tur. chata Třeštík - 2 km od Bumbálky
Celá etapa Karpaty měří přibližně 186 km.
6. Karpaty
Počátek: Hodonín ČD
Konec: Mosty u Jablunkova ČD
Doporučená trasa:
1.) Hodonín, červená, zelená - Rohatec - silnice – Sudo-měřice ČD
- zelená - Mlýnky - modrá Horní Mlýn - žlutá - Lučina - červená Javorník nad Včeličkou ČD - 40 km
2.) Javorník n. V. - modrá - Kubikuv vrch – zelená, červená Velká Javořina - zelená - Strání - zelená - Mikulčin vrch - žlutá Rovne - 34 km
Kamarádi, těším se na vaše příspěvky a taky bych nás Hraničáře
rád pomalu sečetl. Zatím mám informace asi o 10 lidech, kteří
(jsou to blázni) se vydali na cestu. Rekord-man je asi Míňa, dostal
se s hranicí až na Klínovec. No já padám, Vítr mne už na hranici
zve. Za všechny co mi pomohli Vás zdraví
Frenky
plníme své teřichy božskou krmí a už k večeru pochodujeme údolím Svratky k chatovému táboru Šárka, kde si zajišťujeme nocleh.
Chatka je poněkud prohnilá, ale to nebrání v příjemném strávení
večeře a celodenních prožitků z Brna.
Ráno míříme ke klášteru Porta Coeli v Tišnově a pak dál na zříceninu Loučky. Ty nejvíc uchvátily Ráďu, neboť místo s hromádkou
kamení jí nepřipadá vhodné nazývat zříceninou. A tak vznikl fenomén "Loučky", který je používán dodnes pro každou zříceninu bez
možnosti určení stavby. Vracíme se zpět do Tišnova a vláčkem pádíme okouknout rodovou hrobku Pernštejnů v Doubravníku. Móc
pěkný! Alejí kopřiv a jiných kudlibabek docházíme navečír do
Nedvědic, kde přespíme. Snídaně v hospodě a mažeme na majestátní Pernštejn. Opravdu Pan Hrad! Po prohlídce si Míňa nastavil
v předhradí stativ s aparátem, a zatímco čekal na vhodné světlo
pro fotografii, občerstvovali jsme se u stánku. Za chvilku přišel
jakýsi klučina a začal mu do přístroje lehce kopat. Snad zkoušel,
jakou to má stabilitu. Po okřiknutí toho nechal, ale za chvíli byl
tady zas a pokračoval s větší vehemencí. To už jsem ale nevydržel,
přišel potichu k němu a zezadu zařval: "Jedeš! Mám doma kůžičku
z parchanta!" V klukovi by se krve nedořezal a pak už jen z uctivé
vzdálenosti pozoroval, jak dopíjíme pivo a po zdařilém udělání
snímku odcházíme. Železnicí a stopem přejíždíme do westernového městečka Šiklův mlýn. Je to tu podle očekávání super, až na to,
že dnes je zavírací den. Ale aspoň tu není masomlejn lidí.
Následuje přesun autobusem do Bystřice nad Perštejnem. Odsud
se dostáváme přes zříceninu Aueršperk na hrad Zubštejn. V útrobách hradu rozbíjíme ležení, ale na popud cedule "pozor nebezpečí
zřícení klenby" se přesunujeme na loučku za hradem. Během ohřívání buřtů a konzerv stavíme přístřešek a pokojně užíváme večerní
pohody až do uložení ke spánku. Ve čtyři ráno nás probudí průtrž
mračen. Plachta nás sice ochránila dobře, ale spánek už přece jen
nebyl nejpevněší. Když jsme vstávali, tak si chytrák Míňa kopnul
do boty a naplnil si jí vodou z louže. Při balení nám taky leccos
navlhlo a tak jsme v lijáku vyrazili domů. Jenom litovali, že jsme
nezůstali v ochranných zdech hradu, protože tam bysme zůstali
úplně suchý.
I když jsme se mokří, hladoví a bez peněz vraceli
domů, může-me určitě říct, tenhle vandr se opravdu vydařil.
Expedice BRNO
- Humusák Jednou v pátek navečír jsem seděl s Ráďou a Míňou v hospodě U
zlaté medaile a přemýšlel, kam vyrazíme před prázdninami na
vandr. Netrvalo dlouho /asi tak tři piva / a začal se rodit plán.
Navštívíme moravskou metropoli Brno a přilehlé památky ležící
na severozápad od ní.Při vstávání o půl čtvrté ráno mi proběhlo
hlavou jediné: "Doufám, že v tomhle drsném rázu nebude celá
expedice pokračovat." Po šestihodinovém trmácení nás ještě
nemile překvapila paní na nádraží, která nás varovala před zloději,
kapsáři a jinou svoločí. Naštěstí všechny chmury se rozptýlily po
spatření dominanty města – katedrály sv. Petra a Pavla. V
kapucínském klášteře se na nás smála spousta umrlců, mezi nimiž
nejvíce zaujala mumie Pandura Trencka, o němž jsme se dozvěděli
něco víc na hradě Špilberku. Prohlídce předcházela minela Míni a
jeho potřeba na malou stranu. Protože "přece nebude chcát u
stromu", navštívili jsme restauraci na hradbách za účelem použití
záchodků. Kdyby ovšem nebyly zamčené! A tak jsme zaplatili 70,Kč za dvě piva, Míňa se vymočil do křoví a vyrazili jsme na hrad.
Po exkurzi v chladných zdech kasemat pevnosti, kde nám bylo
předvedeno i mučící zařízení z dob, kdy byl Špilberk věznicí, jsme
navštívili v Muzeu města Brna výstavu historických mečů a
expozici přírodních krás Střední Moravy. Přesun šalinou na hráz
Brněnské přehrady byl bezproblémový, a po malém občerstvení v
kiosku nasedáme na párník a ten nás odváží po hladině nádrže,
zemitě zbarvené po nedávných deštích, až pod hrad Veveří. Ten je
však kvůli restitučním problémům s převodem majetku uzavřen a
tak se plácáme hladoví směr Veverská Bítýška.
Zde se zjevuje kulinářský ráj v podobě stylové restaurace, kde
- Humusák -
4
Vítr číslo 5
strana č. 5
Pole bending
Také zde je testována rychlost a obratnost. Pole bending
doslova znamená ohýbání se okolo tyčí. Postaví se do řady
šest tyčí mezi nimiž je rozestup 7 metrů. Jezdec na koni
nejprve cválá co nejrychleji k nejvzdálenější tyči a vrací se
kličkováním mezi jednotlivými tyčemi. Ještě jednou se
vrací kličkováním zpět k nejvzdálenější tyči a pak pádí
podél tyčí rovně do cíle.Za povalenou tyč se načítá 5
trestných
vteřin.
Ahojky kamarádi...
Od tohoto čísla budu ve spolupráci s Tetřevem pro Vás
připravovat tuto stránečku. Protože si uvědomuji, že málokdo koně
vlastní, tak nebudu udílet žádné praktické rady, ale spíše
informovat o různých zajímavostech, které se koní a dění kolem
nich týkají.Pokud by ovšem někdo praktickou radu chtěl, nechť se
s důvěrou na mě obrátí : [email protected] a já se pokusím mu
odpovědět.
Trail
Zde se trať skládá z různých překážek, které musí kůň
překonat. Tři z nich jsou povinné. Otevření a zavření
branky, couvání mezi kládami na zemi a jízda přes 4 klády
na zemi. Dále se používá např. přecházení můstku,
procházení brankou, úkroky do strany či přenášení břemene
z místa na místo. Hodnotí se především poslušnost koně,
jeho jistota a způsob pohybování. Kůň musí vždy sledovat
kam dává nohy a nesmí žádnou překážku porazit. Důvěra
koně k jezdci zde hraje velkou roli.
Merlin
Westernové ježdění
Westernové ježdění vzniklo v 19. století v Severní Americe
během dobytkářské éry. Kovbojové potřebovali mít obratné
a pohyblivé koně, kteří se dali ovládat jednou rukou, aby
jejich jezdci mohli lépe pracovat. A protože na koních
trávili celé dny a noci, potřebovali mít také pohodlná sedla
zvláštní konstrukce. Jezdci byli často nuceni překonávat v
sedle dlouhé vzdálenosti. Z toho důvodu hledali pohodlný a
bezpečný způsob jízdy tak, aby se jezdec i kůň unavili co
nejméně. Tímto způsobem vznikal westernový jezdecký
styl. Způsob jízdy během práce a během různých her,
pořádaných ve volných chvílích, tvoří základ dnešního
sportovního westernového ježdění. Nekonečné dobytčí
ranče zmizely, ale umění kovbojů zůstalo. Spousta lidí
zjišťuje, jak je toto ježdění příjemné a uvolněné a stále více
se jich tomuto (u nás mladému) sportu věnuje.
Je to sport jako každý jiný a velice rychle se u nás rozšiřuje.
Snad je to díky té romantice divokého západu, vždyť kdo
by se jako chlapec nechtěl stát kovbojem (či kovbojkou promiňte děvčata).
V okolí Ústí party nadšenců pořádají každý rok různé
neoficiální westernové závody, kde lze získat představu , o
čem to vlastně je. Jsou určeny pro jezdce, kteří vlastní koně,
ale nemohou či nechtějí závodit na oficiálních přeborech. O
to více jsou do tohoto sportu nadšení a to se projevuje při
atmosféře závodů.
A tak kdyby jste se chtěli někdy na westernové závody
podívat, předkládám vám popis nejčastěji ježděných
soutěží. Můžete potom před svou drahou polovičkou dělat
odborníka přes western. Můžu potvrdit, že to zabírá, Tetřev
to dělá pořád (jé, to jsem zase něco plácnul). Ale hlavně
budete vědět vo co go. Takže . . .
Key hole
neboli klíčová dírka je soutěž, kdy jezdec v plné rychlosti
vjíždí do kruhu o průměru 6 m, bleskově se otáčí a cválá
zpět do cíle. Hodnotí se čas a za překročení obvodu kruhu je
jezdec diskvalifikován.
Záchrana
Jezdec se vřítí do arény, objede sud stojící přibližně v
polovině arény, za ním naloží čekajícího spoluhráče a oba
dva cválají zpět do cíle (ano, skutečně sedí oba na jednom
koni). Jezdí se vyřazovacím způsobem, vždy dva koně v
aréně.
Tyto soutěže jsou spíše jen hry, skutečné westernové ježdění
se odehrává v jiných disciplínách jako jsou např. drezůra
(Reining, Western Pleasure, Western horsemanship),
pracovní disciplíny s dobytkem (Cutting - oddělení jednoho
kusu od stáda ) či Haltershow (posuzování vzhledu a stavby
těla koně).Ovšem na našich amatérských závodech jsou
nejčastější. Jde totiž především o zábavu.
-MERLIN -
Barrel race.
Je to rychlostní závod v jízdě okolo barelů. Pro tuto hru se
rozestaví tři barely do tvaru trojúhelníku a jezdec musí
okolo každého projet plný kruh. Může si vybrat zda začít
vpravo či vlevo, třetí barel je umístěn na konci arény a
objíždí se jako poslední. Jezdec se smí barelu dotknout, ale
nesmí ho převrátit. Za převrácení je mu započteno 5
trestných vteřin. Jede se na čas.
5
Vítr číslo 5
strana č. 6
Než na lavici odpočívadla usnul, zdálo se mu, že znovu
slyší poručíka Gottmanna, když si na ruské frontě v jednom
domě sundal svůj těžký vojenský kabát, pověsil na hlaveň
samopalu a mávl jím ve dveřích se slovy
"A teď se koukej, jak se ti pitomci prozradí, Hansi!!!".
Z Amerických pověstí
Napsali: *IWO*+ Gedriell N.
Dej pitomci kulomet...
Podzemí
Štolou se nesly kroky. Skupinka mužů zamířila k nárazišti.
Pět vězňů a dva dozorci se vraceli z posledních úprav před
opuštěním systému chodeb, kam po několik let nezasvěcený
člověk nesestoupil. A muklové vědí, že není žádoucí, aby se
také z nich vrátil někdo, kdo viděl zdejší tajnosti. Snad při
svačině se jim něco podaří. Letadla jsou už slyšet a děla zní
den ode dne blíž, stačí jen ve štolách pár dní počkat, bachaři
budou mít jinačí starosti než je honit. Stačilo by jen toho s
pistolí nějak zabavit, má pochroumanou ruku a nemůže tak
rychle vytáhnout zbraň a tomu se samopalem v nestřežené
chvíli nahodit na krk drát a stáhnout... "Raušpauza!"
Byli na nárazišti. Posedali kolem stěn, vyndali ranní
menáž... Ten s pistolí o kus dál močí, druhý má samopal na
klíně a sklání se dolů... snad k torně... A teďka je bokem!
Hbité ruce nahazují smyčku... podzemím zní střelba, pět
bezejmenných těl leží na mokré zemi. Muž vstal a vyklepal
horké patrony z kabátu, kterým utlumil sílu střelby a ví, že
splnil úkol, kvůli němuž je dovedl až sem. Jó střílet v
podzemí, kdo má tušit, co ten strop snese? Když se ten s
pistolí vrátil a zkušeně nahmátl každému ležícímu krční
tepnu, kývl hlavou a mlčky se vydali zpět k východu. Šli
svižně, je čas polední menáže, na poslední zbydou snad jen
kosti.
V místě, kde do štoly začíná dopadat odlesk ostrého
poledního slunce, to byl ten se samopalem, komu se
zachtělo na malou. Ten s pistolí spěchá dál. Ve chvíli, kdy
se jeho helma objevila v ústí štoly, zapraskalo zvenčí
několik výstřelů a neminuly cíl. Portálem se mihl vojenský
plášť. Z křoví na okraji lomu okamžitě zazněla nová
kulometná salva. Odpovědí jí byl jen bolestný výkřik, dva
kroky v štěrku kolejiště, žuchnutí.a ticho. A zatímco střelci
před vchodem se radovali, muž uvnitř uznalým pokýváním
hlavy ocenil přesnou mušku druhů tam venku, tiše zvedl ze
země a oblékl svůj čerstvě prostřílený kabát, otočil se a
potmě odešel do nitra skály. Možná byl i rád, že se stále
ještě najdou vojáci, jejichž prst na spoušti je rychlejší než
jejich rozum.
Ten starý trik s prázdným kabátem mu dnes opět zachránil
život. Někde stranou se trochu prospí a pak se uvidí. I
kdyby se střelci venku nespokojili s tím, co viděli a chtěli se
přesvědčit, za ním do štoly se neodváží.
Zná snad všechna tajná skladiště a propadliště a těch pět
muklů na nárazišti byli jediní, kdo můžou ještě něco
prozradit.
Pomalu se plížila kolem stěn, byla vyděšená a byla sama.
Většinu celého svého dosavadního života byla sama. Jen
tady byla chvilku šťastná a to i přestože venku zuřila válka
a ona byla Židovka. Až do té doby, kdy jednoho dne našla
svého manžela na konci chodby pod jedním z obrovských
kamenů, pod kterými se tak rádi milovali.
Přestože si před Bohem nikdy neřekli své ano, za daných
okolností to nešlo, on Němec, ona Jude. A tak žili tady,
ukryti před okolím, jeden s druhým. Potom, co zemřel se jí
chtělo také zemřít, ale zjistila, že čeká dítě a to jí udrželo na
živu. Porodila v klidu a bez problémů, jak byly ženy její
generace zvyklé, synovi dala jméno po jeho otci. Během
doby, kdy tam žili, se občas stalo že, je přes veškerou snahu
o opatrnost někdo zahlédl či zaslechl a tak si lidé začali
vymýšlet příběhy a ke svým nepatrným zážitkům s nimi
přidávali další a další, byť nezažité události. Od toho bylo
už jen krok k tvrzení, že tam straší, ale jim to nevadilo,
počet návštěvníků se tím zmenšil a alespoň byli méně
rušeni.
Během dvaceti let se ztratila jedna turistka, ale protože
nikde neexistovala žádná kniha příchodů a odchodů, nikoho
nenapadlo spojovat Sářino zmizení s podzemím. Když se v
průběhu následujících dvaceti let ztratil tentokrát muž, opět
si nikdo ničeho nevšiml.
A tak žijí v podzemí už několik generací a jen mlhavě
tuší události posledních šedesáti let. Přetěžko se vysvětluje,
že válka skončila, lidé přistáli na měsíci a z jednoho
Německa jsou dvě.
Nakonec, kdo ví co by si vymyslel on kdyby ho někdo unesl
a první den mu oznámil, že s nimi zůstane do konce svého
života nebo dokud neskončí válka.
Vědí jen, že když se narodí chlapec pojmenuje se pokaždé
stejným jménem a že je mu do dvaceti let nutné sehnat ženu
a když se narodí holčička pojmenuje se pokaždé stejným
jménem a do dvaceti let je nutné sehnat jí muže.
Když je náhodou potkáte neutíkejte, nekřičte.
Zkuste je klidně pozdravit a říct, co je nového.
„Bud pozdravena Sáro Lewi,
bud pozdraven Hansi Hagene."
Gedriell N.
- .x.c.p.a. -
6
Vítr číslo 5
strana č. 7
Dodge city - pořádájí tábor v dětské trampská osadě.
[email protected]
Thompsonovi vlci - mají svoji základnu na ranči Přátelství v Kostelci nad Orlicí,
v podhůří Orlických hor. Na vandry a potlachy jezdí po celé naší republice a teď
vlastně už i za její hranice.
http://www.ekamarad.cz/ezin/clanek/970/
Trampský oddíl Zlatý list Dobříš - tábornický oddíl Zlatý list vznikl v Dobříši v roce
1991. Jako náhradu za právě zaniklý oddíl skautů jej založil tehdy zde sloužící
katolický duchovní Vojtěch Eliáš. Oddíl je členem České Tábornické Unie.
http://zlatylist.org/
Dětské trampské
osady - odkazy
Silver North - Dětská tramp – vodácká osada dětí ze severu Čech (Ústí nad Labem).
http://silvernorth.webnode.cz/
-Vlčice-
-Merlin-
Revolver Colt Single
Action Army
(SAA) - model 1872
Nejslavnější a nejrozšířenější americký revolver, známý kromě
oficiálního názvu pod řadou přezdívek např. jako Peacemaker
(Mírotvorce) či Frontier Six-Shooter (Hraničářský šestiraňák).
Vyráběn byl v mnoha rážích, s různou délkou hlavně a v mnoha
povrchových úpravách.
Patent na revolver se zadním nabíjením vlastnil R. Whit a ten
jej r. 1856 podstoupil firmě Smith & Wesson. (Tento patent se
mnoho firem vyrábějící zbraně pokusilo napadnout, ale žádná
neuspěla. Zajímavé je, že vlastní konstrukce zbraně R. Whita, na
kterou byl patent vydán, byla nefunkční). Ta jej vlastnila až do
vypršení plat-nosti r.1869. Firma Colt vstoupila do soutěže o
armádní zakázku s firmou S & W s revolverem velké ráže na
jeden náboj. V r. 1872 byl revolver předveden americké armádě a
ta počátkem roku 1873 objednala prvých 8 000 kusů. (Do 90. let
minulého století přes 37 000 kusů).
Přijetí do armádní výzbroje určilo i název zbraně, která se však
ještě ve větším měřítku rozšířila na americkém Západě mezi
zlatokopy a farmáři, lovci i kovboji, a používali ji šerifové i jejich
protivníci z řad zločinců.
Při přestřelce v O. K. Corralu měli tuto zbraň Doc Holliday a
všichni Earpové mimo Wyatta (ten měl revolver Smith & Wesson
American), vlastnili ji Bat Masterson, bratři Daltonové a mnozí
další včetně presidenta Theodora Roosevelta. Billy the Kid a
texaský pistolník John Wesley Harding Colt SAA nejen vlastnili,
ale byli touto zbraní i zastřeleni, rovněž Robert Ford zastřelil
tímto revolverem Jesse Jamese.
Do roku 1896 byl revolver vyráběn pro náboje s černým prachem,
poté pro náboje s bezdýmným prachem.
Do roku 1940 bylo vyrobeno 357 859 kusů, v roce 1941 byla
výroba přerušena (firma Colt se musela věnovat válečným
zakázkám), ale znovu obnovena r. 1955.
Mezi hraničáři a kovboji byla oblíbená kombinace pušek
Winchester 1873 a Coltu SAA.
Obě zbraně byly nabízeny v různých rážích a pokud si zájemce
vybral shodnou (nejčastěji 44 - 40 , ale též 28 - 40 či 32 - 20), mohl
používat pro obě zbraně shodné střelivo.
Asi nejneobvyklejší a zcela jistě nejméně užitečnou verzí Coltu
SAA bylo provedení "Buntline Special".
Dodávalo se s hlavněmi délky 10 palců (254 mm) a 16 palců (406
mm).
Delší verze se dodávala s přídavnou rámovou ramenní opěrkou.
Vlastnili ji např. Wyatt Earp či Bat Masterson, ale měli je spíše jako
kuriozitu do sbírky.
Firma Colt začala pro velký zájem v 60. letech s výrobou
speciálních pamětních modelů. Např. 1000 kusů pozlacených zbraní
nazvaných "Pony Express Frontier Scout" ke stému jubileu této
poštovní služby či pamětní model k 50. jubileu vzniku státu Nové
Mexiko v r. 1962.
A vrcholný model byl připraven ke stému výročí vzniku této
zbraně.
Při listování knihou věnovanou jen firmě Colt jsem narazil na
mnoho až neuvěřitelně zdobených zbraní.
Některé zbraně osázené drahými kameny působily spíše jako šperk
než jako funkční zbraň.
Pravdou ovšem zůstává, že tento model neodmyslitelně patří k
dějinám Divokého Západu a pro mnohého je tím pravým
revolverem.
-Merlin-
7
Vítr číslo 5
strana č. 8
Masopust 2001
autor: Merlin
Ukončení masopustního reje se odehrávalo opět v Homoli,
kde byly rozdány dětem sladkosti a ceny.
Poté jsme se odebrali zpět na chatu a odpočívali. Slabší
jedinci usnuli (kromě mě všichni) a oběd se posunul na
večeři. Po vydatném „půlnočním guláši" (půlnoční proto, že
byl Vlčicí uvařen o čtvrtkové půlnoci) se vyrazilo na
Country bál do Homole. Vraceli jsme se s Luďou
zaparkovat auto a na odloženou Foxovu videokameru jsme
natočili vlastní verzi pořadu Na vlastní oči.
Zábava na country bále se rozjížděla, dorazili i Štěně s
Cvrčkem a tančilo se a juchalo. Při písničce Jede, jede
mašinka se pro délku hada nedalo na parketě hnout. A taky
se pilo víno, laciné a stolní, až jsem ztratil přehled o
vypitém množství. Však mě taky druhý den pořádně bolela
hlava. Spát se šlo tak kolem čtvrté hodiny ranní.
V neděli jsem odjížděl s Cvrčkem a Štěnětem jako první a
bylo mi těžko. Moc rychle to uteklo a další masopust bude
až za rok. Snad se dočkám.
- MERLIN -
Jednoho lednového dne mi Fox povídá "Masopust bude
poslední víkend v únoru" a já začal plánovat, co si vezmu
za kostým.
Štěstí se na mne usmálo v podobě kamaráda Pepči, který je
členem vojenského klubu zabývajícího se obdobím
napoleonských válek, a který mě vybavil mě uniformou
rakouského vojáka z doby okolo roku 1750.
A to i s křesadlovou puškou, bajonetem a brašnou s náboji.
A také nádherným třírohým kloboukem.
V sobotu ráno jsem nemohl dospat a radši jsem vstal o něco
dříve.
Venku totiž ležel sníh a já měl strach, že se k Foxovi a
Vlčici do těch jejich Kotěhůlkek (já ti dám Kotěhůlky, ty
plantážníku - pozn. webmastera) ani nedostanu.
Ale silnice byla vcelku sjízdná a já v osm hodin už bušil na
dveře domku.
Samozřejmě všichni ještě spali.
A tak jsem házel sníh na okno (marně), klepal a volal
(marně) a později už jen odevzdaně čekal, až se milostivé
panstvo uráčí probudit.
Po budíčku a vydatné párkové snídani jsme se začali
převlékat do kostýmů.
Frenky šel za ruského a Fox za amerického kosmonauta.
Měli montérkové kombinézy a přilby přikrášleny o vlaječky
a nápisy, nechyběly ani vlajky.
Luďa měl nádherný kostým kardinála. Cihlově červený
plášť a kříž. Veri měla jakousi variaci na téma Peru
(peruánská indiánka - pozn. redakce).
Vlčice mě vyděsila kostýmem Lucifera v ženské podobě:
černý plášť a na hlavě luciferské rohy.
Hombré šokoval maskou umrlce v posledním stádiu
rozkladu a Indy okouzlila jelenicovými indiánskými šaty.
No a nesmím zapomenout na naši intelektuálku Hanku (ona
sice tvrdila, že je to kostým čarodějnice, ale nepřesvědčila
mě. Já viděl studentku z Ameriky 60-tých let ).
Byli jsme hotovi a mohlo se vyrazit.
Sraz byl v Homoli pod Pannou a dlužno dodat, že naše
skupinka byla docela výjimečná a nápadná.
Došlo i na focení do novin.
Po slavnostním zahájení jsme se začali přesunovat
autobusem po okolních obcích.
Muzika vyhrávala (Fox se statečně činil s vozembouchem),
průvod se veselil a pohoštění nabývalo dům od domu na
kvalitě a množství.
Němci nezklamali s ostrými párečky a některá hospodářství
....hmm (uzené, klobásky, koláčky, koblížky, pitíčko...ach).
Ke konci už jsem nemohl pozřít ni sousta, ale Frenky mě
pořád přemlouval "Pojď, támhle se protlačíme a vezmeme
si to masíčko a hele, támhle jsou ještě dvě koblížky" atd.
Jen projíždějící motoristé nebyli moc nadšeni, když museli
platit masopustní daň.
Ale namířený bodák na pneumatiku a Foxovo (nadmíru
diplomatické - pozn. webmastera) "Nechcete si to ještě
rozmyslet" je vždy přesvědčilo.
PIKANTNÍ SMAŽENKY
500 g moučnatých brambor, 250 g netučného tvarohu, 4
lžíce mléka, 6 lžic salátové majonézy, bílý pepř, sůl, trochu
cukru, 1 svazek pažitky, 3 středně velké mrkve, 125 g
polohrubé mouky, 1 vejce, 2 lžíce sezamových semínek, 2 až
3 lžíce oleje, několik salátových listů, petrželku na
ozdobení.
Moučnaté brambory oloupeme, omyjeme a v osolené vodě
vaříme přibližně 25 minut. Mezitím utřeme dohromady
tvaroh, mléko a majonézu. Ochutíme solí, bílým pepřem a
cukrem. Opereme pažitku. Najemno ji nasekáme a
vmícháme do tvarohu. Slijeme brambory a počkáme, až z
nich odejde pára. Prolisujeme je či najemno rozšťoucháme.
Mrkev oškrábeme, omyjeme a nahrubo nakrouháme.
Trochu si jí odložíme. Pak uhněteme dohromady brambory,
mrkev, mouku i vajíčko, osolíme a opepříme.
Pomoučenýma rukama vytvarujeme 8 placiček a obalíme je
v sezamových semínkách. Rozpálíme olej a placičky za
stálého obracení 8 až 10 minut opékáme. Salátové listy
opereme a smaženky na nich rozložíme. Tvaroh podáváme
zvlášť. Pokrm ozdobíme petrželkou a mrkví.
Dobrou chuť Vám přeje
Vlčice Morticie
8
Vítr číslo 5
strana č. 9
Vánoční nadělení
autor: Merlin
mísu s cukrovím, Pete s Dingem poplácávali Mikiho po
zádech a hostinský Palivec naléval další dávku slivovice.
V oknech okolostojících domů se začaly pomalu
rozsvěcovat vánoční stromky, voněla slivovice a cukroví a
mě koledy z rádia najednou tak protivné nepřipadaly.
Vlastně byly krásné.
Horký dech kamen přinášel pohodu a v mé duši se
začal rozlévat už tak dlouho nepoznaný pokoj a mír.
Vánoce byly zachráněny.
No a jak se bude jmenovat?" zeptala se Palivová
„Adam" odvětil Miky a po tváři se mu rozléval šťastně
blažený úsměv.
Ten den byla pořádná zima. Mezi domy se proháněl
mrazivý vítr se strašidelným skučením a bral s sebou
milióny sněhových vloček, které vířily nad ztuhlou zemí.
Teploměr na nákupním středisku ukazoval 15 stupňů pod
nulou a jediný, komu to nevadilo, byly rampouchy visící z
okraje prorezlého okapu.
Mráz vykreslil na okenní tabule divoké obrazce
připomínající s trochou fantazie Tolkienovu Středozem.
Prostě zima, jak má být. Byl štědrý den.
Nám ovšem ta třeskutá zima nevadila. Seděli jsme v
příjemně vytopené místnosti hospody U Palivce, pili pivo a
grog a naslouchali kvílení větru s příjemným mrazením v
zádech. Za okny se smrákalo, blížila se pátá hodina.
Hostinský Palivec se na nás podmračeně díval zpoza
výčepního pultu a popsaný lístek naznačoval, že zavírací
hodina se pomalu blíží. Odřené rádio na polici už
poněkolikáté sdělovalo, že "..narodil se Kristus pán,
poslouchejte ..".
Lezlo mi to na nervy. Ne že bych měl něco proti
vánocům, ale když je už poněkolikáté slavíte sami v prťavé
staromládenecké garsonce jen s televizí, vánoční nadšení
brzy vyprchá.
Tady jsem alespoň nebyl sám. U stolu se mnou seděli
mí čerstvě rozvedení kamarádi. Vousatý Dingo, který tvrdil,
že ho žena mlátila, a jemuž to, při pohledu na jeho medvědí
postavu nikdo nevěřil a melancholický Pete, který svou
melancholii okamžitě odhodil, kdykoli se v jeho zorném
poli objevila nějaká ta půvabná ženština. Všichni tři jsme se
shodli, že vánoce jsou svátky nanic a pro nás úplně bez
půvabu.
Pomalu jsme se chystali zaplatit a k nemalé radosti
ženy hospodského, která na vedlejším stole utírala rozlité
pivo a mumlala něco o starých ožralech, se zvedali k
odchodu, když v tom se najednou rozletěly dveře a dovnitř,
spolu se záplavou sněhu, vrazil rozjařený Miky.
„Klucí" volal už ode dveří, „klucí, já mám kluka, totiž dítě,
totiž syna."
Jeho nadšeně zmatené chování probudilo z letargie i
polospícího Palivce, který se na něho se zájmem zadíval a
potom začal s rozmyslem plnit štamprlátka jiskřivou
domácí slivovicí.
„Jak to?". Udiveně zvednul obočí Pete.
„Vždyť jste to čekali až po silvestru, ne?"
„No jo, prostě to přišlo dřív no. Kluci, já jsem tak šťastnej."
„Nebudeš", zabručel Dingo, otec dvou dětí. „Počkej, až
začne chodit."
Ale to už se k nám neslo na podnose pět štamprlátek a do
nosu příjemně zašimrala vůně švestek.
„Tak na zdraví a ať je to zdravý„ zarýmoval Palivec a
jedním prudkým pohybem do sebe obrátil obsah sklenky.
Nálada v místnosti se prudce změnila. Paní hostinská
roztála a změnila se v usměvavou bytost, nesoucí na stůl
-MERLIN-
Dnes jsem pro Vás oprášila z pomyslné půdy časopis
Pošumavský hlasatel číslo 3 - 4, ročník V/1967 - "100
jarních kilometrů". Pošumavský hlasatel byl zpravodajem
pošumavského kraje a tehdy stál 1,- Kčs.
-Vlčice-
100 JARNÍCH km
autor: Zdeněk Poledníček
Poznávej svou vlast na kole, poznej svou vlast pěšky,
program jara letošního, nám se nezdál těžký!
Po výletu vždy nám ušla unavená slova,
v neděli však s novou silou - vyjelo se znova.
Do okolí Pardubicka v neděli vedla první cesta,
pěšky šli jsme na "Kuňku", vyhlídka zde hezká.
Do minula vmyslili se - na rytířské doby,
na turnaje, radovánky - medoviny holby.
Druhý svátek na kole - do Slatiňan směr jsme vzali,
rytíři tam železnému pravicí potřásali.
Neděle pak další v řadě - octli jsme se v Chlumci,
po stopách selských bouří - pekli se na slunci.
V Chrudimi nás cesta vedla kol pomníku Ressla
a na cestě zpáteční nám - bouře déšť přinesla.
U rybníků Bohdanečských - den byl trochu chmurný,
rusalky nás vystrašily a vodník byl vzpurný.
Poznatků jsme nastřádali při těch cestách dosti,
dvě kolena a tři duše - rozbity do kosti
9
Vítr číslo 5
strana č. 10
Půlnoční povídka
Napsal: Hombre
Tahle se jmenuje "Půlnoční" a popisuje jak jsme prožili vánoce
někdy začátkem sedmdesátých let. :-))))
Hombre
Ten rok trávila parta vánoce v podhůří na severu, malej
kousek od polských hranic, ve starý hájovně po Němcích. Patřila
železnicím a Pete ji pro nás zajistil přes nějakého strejdu od dráhy.
Sněhu byly ten rok metry, vánice vypadaly, že skončí
někdy v dubnu, takže jsme tam dorazili po vyčerpávajícím
pochodu připomínajícím Byrdovu polární výpravu, spojenou s
překonáváním třímetrových závějí zvláště jemného prašanu, do
něhož se zapadalo po stehna.
Z vesnice dole to sice byly jen tři kilometry, zato výškový
rozdíl byl dobrých 200 metrů, což prakticky znamenalo, brodit se
závějemi do hodně strmého kopce. Byli jsme předem varováni, že
chalupa je sice fajn, s původním vybavením, ale dost z ruky, že se
do ní jezdí málo a jen v létě, a že jediné, s čím se v ní setkáme,
budou nejspíš myši, pokud tam mezitím nepochcípaly hlady.
Táhli jsme s sebou sice odhadem dostatek zásob pro
přežití v pustině, nejspíše jsme svou energetickou spotřebu v
mírně polárních podmínkách dalekého severu poněkud podcenili,
protože už následujícího dne dopoledne, při kontrole stavu zásob,
prohlásila Butterfly, že dochází chleba, a že by bodlo pár konserv,
nějaký těstoviny, rum a případně alespoň kilo čehosi energeticky
bohatého, pokud jako chceme k vánoční večeři cosi, co se liší od
obvyklých gulášů alespoň chuťově, což Benny okamžitě podpořil.I
byla promptně svolána indiánská porada, a výsledkem bylo vyslání
menážního komanda dolů do údolí, za účelem doplnění zásob.
Byli určeni Štefan a Sony, s Bennym coby poradcem v oboru
specifikace kaloricky bohatých poživatin, a Sunny v roli
dodavatele dobré nálady, bodyguarda a skrytého dozoru, aby
komando neztvrdlo kdesi v hospodě. Butterfly už s námi měla
svoje zkušenosti, tak se takhle nenápadně jistila. Já a Pete,
doplněni Andym jsme byli vysláni, vybaveni na půdě nalezenou
rezatou břichatkou a sekyrkami, jakož i Peteho lasem, do
zasněžených pustin pohraničního lesa, abychom zajistili dříví na
topení, a trošku chvojí na výzdobu. V kůlně byla sice nalezena
zaprášená, asi půlmetráková zásoba briket, nicméně Butterfly byla
toho názoru, že flákání v extrémních podmínkách dalekého severu
je zdraví škodlivé, a jako alternativní činnost nám nabídla drhnutí
podlahy a úklid, takže jsme se raději rychle oblékli a vypadli,
zatímco se holky daly do uklízení interiéru.
Na svahu venku sledovalo menážní komando Bennyho,
který kdesi v kůlně vyhrabal starou oj od žebřiňáku, a lákal ostatní,
aby s ním vyzkoušeli onu tradiční valašskou a bavoráckou
praktiku sjíždění zasněžených svahů na lajně. "Dyk je to
jednoduchý, prostě si sednete za mě, odpíchneme se, a jedem. Řídí
se to nohama, jako sáně." Komando se tvářilo pochybovačně, a
nikdo se ani nehnul. Všichni jsme ho ale sledovali se zájmem.
Benny pokrčil rameny, zamumlal cosi o žabařích a odpíchl
se. Svah byl v tom místě dost prudký, takže se k mému překvapení
skutečně rozjel, a rychle nabíral tempo. Po pár desítkách metrů už
jel rychlostí slušně rozjetých saní a stále zrychloval. Pak ale přišel
menší terénní hrbol, cosi zapraskalo, Bennyho to vyhodilo v
překrásné křivce do vzduchu, kde udělal salto a zapadl do závěje.
Sunny zatleskala a dala se slyšet, že netušila, že Benny umí tak
báječně lítat. Štefan jen podotkl, že tyhle starý praktiky jsou sice
zajímavý, ale jemu připadá bezpečnější sejít dolů po svejch. Že by
se rád dožil Novýho roku vcelku.
Vydali jsme se po stráni dolů. Benny se mlčky vyhrabával ze
závěje. Oj žebřiňáku byla na tři kusy, a na prasklinách bylo
zřetelné proč.
Byla zevnitř totálně prožraná od červotočů. Andy věnoval
Bennymu roztomilý úsměv a zdvořile poděkoval za skvělý
tradičně-sportovní a hlavně dřevorubecký výkon. Pokud ty zbytky
nařežeme na polínka, ušetří nám to spoustu práce. Benny jen cosi
zabručel a menážní komando se začalo spouštět husím pochodem
do údolí. Vytáhli jsme zbytky oje ke kůlně, a zpracovali je do
hromádky polínek.
Pak jsme se vydali nahoru do lesa. Pohraniční les byl dost
zanedbaný, rychle jsme objevili dostatek soušek a v závějích i
padlých kmenů odnosné velikosti. Během dvou hodin jsme měli
přijatelně objemnou zásobu polínek, které jsme poté natahali do
interiéru. Holky mezitím umyly podlahu, setřely letitý prach,
vyhnaly pavouky, natahaly z patra slamníky, a sestavily je v rohu
do rozměrného pelechu, krytého celtami, abychom nemuseli spát
na podlaze, a upravily vnitřek troškou chvojí, čímž se interiér
změnil do zabydlené a přijatelně starosvětské vánoční podoby.
Pete dokonce odkudsi přitáhl pár narvaných větviček jmelí, což
holky s jásotem vyvěsily ke stropu, a my poté okamžitě tradičně
využili - podle staré vánoční tradice, pocházející prý od Keltů,
líbat holku pod jmelím dovoleno.
Venku začalo hustě chumelit. Seděli jsme u bytelného
selského stolu, starý kuchyňský sporák v rohu hučel, pili jsme kafe
a grog, pokuřovali, klábosili a lebedili si v teple. Menážní
komando se vrátilo až dost pozdě odpoledne, a když ze sebe
shodili metráky sněhu a adsorbovali příděl horkého grogu, co by
stačil roztavit menší polární ledovec, dali se slyšet, že dole, kousek
nad vesnicí je kostelík, a v něm, no hádejte, přece půlnoční. Jest
Vánoce, ne?
Rozebrali jsme informaci ze všech aspektů a bylo svorně
odhlasováno, že se jde v noci na mši, byť nikdo z přítomných
trapperů nebyl věřící. Zato jsme byli všichni bez výjimek
tuplovaní romantici, a nechat si ujít něco takovýho, jako je
půlnoční mše vánoční v zapadlým severským kostelíku na okraji
civilizace, no řekněte...
Nezmar Benny se ujal přípravy štědrovečerního menu a
ostatní se nenápadně trousili do předsíně, kde visel prázdnej obal
ze spacáku, do kterýho se anonymně vkládaly dárky pro
kamarády. Tejden předtím nám všem Butterfly poslala
koresponďák se jménem někoho, koho jsme měli obdarovat.
Připadla na mě Alenka, a měl jsem pro ni miniaturní elegantní
cancáček, koupenej v papírnictví, a vlastnoručně potaženej obalem
sešitým ze zbytků starý maskovací celty. Sešít to na mámině šicím
stroji nedalo moc práce, měl jsem konečně jistou praxi z našívání
záplat na starý jeansy, ale vyšít na to ručně oranžovou signální
bavlnkou předkreslený symbol woodcraftu se stylisovaným A byla
hnusná práce, nad kterou jsem strávil dvě odpoledne. Výsledek byl
ale parádní. Doufal jsem, že se jí to bude líbit.
Zapálili jsme svíčky a zblajzli štedrovečerní večeři,
obligátní guláš byl tentokrát jako meč, poté talíř pudingu z
kondenzovanýho mlíka sypaný cukrem a čokoládou coby
energeticky vydatný překrm, a zakončili to pomeranči a
nakrájenými topinkami potřenými čímsi neuvěřitelně pálivým,
takže jsme s povděkem kvitovali, když Benny otevřel láhev
vermutu. Pili jsme vermut a svařený červený se skořicí, a snažili se
trumfnout ostatní podáním zimních a specielně vánočních historek
ať již skutečně prožitých, či vyfabulovaných. Pokud jde o téma,
vedl suverénně Andy, jehož drsňácké historky, spíše košaté, občas
velice odvázané vtipy, provokovaly salvy smíchu. Butterfly
přinesla obal od spacáku a rozdělila dárky. Dostal jsem malou
krabičku, zabalenou do vánočního papíru s hvězdičkami.
10
Vítr číslo 5
Rozbalil jsem ji. Uvnitř byla ve vatě ještě menší krabička, a v ní,
rovněž ve vatě, docela malá.
Otevřel jsem ji. Byl v ní rozměrný hladký zaoblený
stříbrný přívěšek na řemínku, s pantíky po straně a maličkým
stříbrným klipsem na druhé. Evidentně předválečná práce. Otevřel
jsem to. Jedna strana byla hladká, na druhé byla ve výřezu
nalepena miniaturní zmenšenina fotografie Alenky a Anity v
maskáčích, jak se drží kolem krku na verandě Jeffovy chajdy a
mávají.
Když jsem to otvíral, vypadl z toho papírek. Rozbalil jsem
ho. Neklamně Anitiným rukopisem tam stálo: "...ještě jednou?
A+A" a datum, někdy začátkem února příštího roku. Stopil jsem
papírek a v duchu jsem se rozesmál. Anita s námi tentokrát nebyla,
nicméně dala o sobě vědět.
Jako dárek k vánocům to bylo opravdu originální. Zavěsil
jsem si přívěšek na krk, vyhledal očima Alenku a neznatelně
přikývl. Přikývla také. Dárky byly akceptovány.
Někdy před jedenáctou jsme narvali sporák polínky,
zamkli chalupu, vylezli do fujavice, a husím pochodem, holky
uprostřed, aby se nedej bůh neztratily v závějích, posíleni rumem,
vyrazili do bílé tmy za duchovní outěchou. Zeshora neustále
padala vířící kvanta sněhu, a závěje rostly.
Po jistých peripetiích (pamatuji si, že určitou část cesty
jsme urazili po pozadí), jsme dorazili na místo určení. Vesnici o
kus níže nebylo ve vířící metelici vůbec vidět. Kostelík samotný,
velikosti větší kaple, byl tmavej jak hrobka, jen vzadu, v přístavku
cosi blikalo. I vzmužili jsme se, zabouchali, a bylo nám otevříno.
Farář, jen malounko starší než my, v novém lyžařském
kompletu jak ze škatulky, u nohou batoh, v ruce lyže, jen zíral na
tlupu zarostlých pobudů, oblečených do starých maskáčů, co se
mu nahrnuli na posvátnou půdu a chutě ze sebe shazovali kvanta
sněhu. Pak nám ale sdělil jobovku - mše nebude. Kvůli počasí,
podnebí, a hlavně proto, že z vesnice dole pravděpodobně přes ty
závěje nikdo nedorazí.
Což se nám samozřejmě nelíbilo, i dali jsme jednohlasně
najevo, že žízníme po duchovní outěše, že jsme dorazili čistě kvůli
tomu, že povinností sluhy božího je sloužit mši půlnoční, i kdyby
byl v dohledu jediný věřící, a nás je přece deset, né?
Farář byl mladej, a zřejmě absolvoval nějaké to
misionářské školení, přesto se zatvářil pochybovačně, a zeptal se,
zda někdo z nás má alespoň katechismus. Sdělili jsme mu, že
nikoli, neb všichni jsme se už všichni narodili do rozvinuté
socialistické společnosti, a pak se Butterfly konverzačně
pozeptala, zda by nás nechtěl považovat za pohany, a jako takové
nás promptně pokřtít. Jako kdysi Jan Křtitel, co prokázal
podobnou službu Kristovi. Farář se na ni podíval se zájmem, ale
pak se ušklíbl, že to není jen tak, protože křtitelnice zamrzla. Nato
se zeptal, co vlastně víme o křesťanství a bibli.
Butterfly podotkla, že celkem dost, a dotázala se, zda by to
tedy nešlo "in extremis". Pete okamžitě spustil vlastní verzi
Desatera přikázání, Andy, který měl klasické vzdělání, a byl dost
sčetlý, to doprovodil citátem z Jeremiáše, a já mu ocitoval otčenáš
ze šesté kapitoly Matouše. Farář na nás chvíli mírně vyjeveně
civěl, pak se rozesmál, a vzdal to. Postavil lyže do kouta, převzal
velení, rozbalil batoh plný hromniček, určil strategická místa pro
osvětlení (v kostelíku nebyla elektřina), sdělil, že potřebuje
ministranta a někoho, kdo umí hrát na harmonium vedle oltáře, a
maníka, co ve vhodnou chvíli zatahá za provaz ke zvonu.
Z čiré zlomyslnosti, nevhodné k takové příležitosti, jsme
jako ministranta určili blonďatou Alenku s povahou Máří
Magdalény, ovšem před spasením. Když odcházela pomoci panu
faráři s převlékáním, mrkla na nás, a ďábelsky se zašklebila, z
čehož jsme usoudili, že sluha boží je v dobrých rukou.
strana č. 11
Blížila se půlnoc. Štefan, přezdívaný Démon Alkohol, coby
studující konservatoře, preludoval na mírně rozladěném harmoniu
dle jakýchsi starobyle vyhlížejících not něco výrazně chorálního,
Butterly s Petem obcházeli kostel s baterkou a vrhali šajny na
některé obzvlášť naivně krvavé obrazy křížové cesty, a Andy s
Erikou se u lana visícího ze stropu polohlasně dohadovali, jakže se
vlastně zvoní na mši půlnoční.
Nařezali jsme se Sonym tu otep hromniček na poloviny,
rozestavili je ve svícnech na patřičná místa a zapálili. Kostelní
prostor tím získal půvab středověké divadelní scény.
Posadili jsme se do první řady lavic, a tiše vychutnávali
situaci. Citově to bylo velmi působivé. Měl jsem pocit, jako kdyby
na mně z temných výšek kostelní lodě, kam nedosahovalo světlo
svíček zvolna padala temná, historickými emocemi prosáklá
tisíciletá mystéria. Na ostatní to zřejmě působilo podobně.
Pak se kdesi z temnoty nad hlavami ozval zvon. Nastávala
půlnoc. Se zatajeným dechem jsme počítali údery. Bylo jich
čtrnáct. Andymu se nepodařilo včas rozjetý zvon zastavit, přestože
se na lano doslova pověsil.
Poté spustil Štefan, napřed mírně falešně, ale stále jistěji,
Te Deum Laudámus.
Pak vrzly dveře do sakristie, na osvětlenou scénu
vystoupily bíle oděné postavy herců.
Povstali jsme. Mše začala.
Nebudu to protahovat, byla to ta nejneobvyklejší půlnoční,
jakou jsem kdy zažil. Včetně toho, že pan farář, svědomitě
napájený Alenkou námořnickým grogem z termosky, odslouživ
půlnoční mši pro deset vandráků, poněkud ztratil na suverenitě a
škrobenosti, takže po mši vyslechl starý kostel po Němcích ve
Štefanově interpretaci i černošské spirituály, Kryla, Nohavicu, a
klasické trampské songy, které v tom prostředí a podání vyznívaly
velice fantasticky a iracionálně.
Jen si to představte: ledově studený starý kostelík v temné
vánoční noci, plný vůně kadidla a smradu z dohořívajících
hromniček, dunící harmonium, deset malebně strakatých trampů a
jeden farář v lyžařském kompletu, popíjející za svitu plápolajících
hromniček grog, a pějící svorným chorálem: "... osada už jde spát.
Kytara teskně doznívá, do duše padá chlad...".
Kolem půl druhé jsme konečně vylezli ven, a žasli. Mraky
i vánice byly pryč, nad kostelem se klenula tmavá báň noční
oblohy, posetá jiskřičkami hvězd.
Usoudili jsme svorně, že sluha Boží, který právě zamkl
sakristii, to má nahoře dobrý. Řekli jsme mu to. Jen se usmál,
připnul si lyže, zamával, a propadl se do údolí.
Stoupali jsme nocí, šikmo po svahu, temná řada postav na
bledém sněhu, a uvažovali, že staré tradice mají občas opravdu
cosi do sebe. Tohle bylo něco, na co se bude léta vzpomínat.
Což je objektivně vzato fakt. Já na to třeba nezapomněl
dodnes.
Hombre -
11
Vítr číslo 5
strana č. 12
Stezka má mít informační panely, ale nikde se nám nepodařilo
zjistit, kolik jich přesně je a kde všude jsou rozmístěny. Stará
verze naučné stezky měla 8 zastávek. Stezku lze navštívit po celý
rok, ve špatném počasí se zvýšenou opatrností. Dobře schůdná je
především v létě.
Trasa stezky
Medvědí stezka
Nejstarší naučná stezka v jižních Čechách (2. nejstarší v ČR),
procházející CHKO Šumava. Pěší turistická trasa šumavskými lesy
s množstvím zajímavých skalních útvarů a také zastávkou
u Schwarzenberského plavebního kanálu. Na jednom místě
vzpomeneme na posledního šumavského medvěda, podle kterého
nese stezka své jméno.
Černý Kříž (žs) › Rudolfsteig › Rudolfstein › Bärenstein ›
Schwarzenberský plavební kanál (horní a dolní portál) › Jelení
jezírko › Perník (1048 m n. m.) › Obří kostky › Kaple › Soutěska
Lapků › Perníková skála › Ovesná (žs)
Zdroj: www.naucnoustezkou.cz
Co vás na stezce čeká?
Naučná stezka prochází jihovýchodní částí CHKO Šumava.
Nachází se v okrese Prachatice, nedaleko vodní nádrže Lipno.
Stezka spojuje železniční zastávky Ovesná a Černý Kříž na trati
Český Krumlov – Volary. Naučnou stezku je možné absolvovat
v obou směrech. Nejvýhodnější je začít cestu z Černého Kříže,
která je fyzicky nejméně náročná, jelikož vede z kopce. Je možné si
projít i zkrácenou variantu z Jelení do Ovesné, na které navštívíte
ty nejkrásnější skalní útvary na stezce. Do Jelení se dá dojet autem,
je zde i parkoviště. Stezka vede po žluté turistické značce.
Převýšení trasy je 330 m.
Na co se ještě můžete těšit?
Bärenstein - žulový kámen na památku posledního šumavského
medvěda, který byl v těchto místech zastřelen 14. 11. 1856.
Medvědici zastřelil syn schwarzenberského hajného ve chvíli, kdy
se snažila rozsápat čtyři honce. Vycpaná medvědice je dnes jedním
z exponátů zámku Hluboká nad Vltavou.
Schwarzenberský plavební kanál - plavební kanál v délce
několika desítek km, který sloužil k plavení dříví z nepřístupných
šumavských míst až do Vídně. Dnes je významnou technickou
památkou. Podél Medvědí stezky prochází podzemní tunel kanálu
(u osady Jelení), uzavřený z obou stran kamennými portály, které
samy o sobě mají historickou hodnotu. Horní portál je
v novogotickém slohu, dolní je empírový.
Jelení jezírko - uměle vybudovaná retenční nádrž pro zvýšení stavu
vody Schwarzenberského kanálu.
Skalní útvary na stezce:
Perníkový vrch – na jeho svahu se nachází žulové skalní město
s řadou zajímavých a romantických skalních útvarů, které vznikly
zvětráváním žuly. Na stezce narazíme na útvary pojmenované např.
Dračí tlama - (v zimě se v ní tvoří rampouchy, které vypadají jako
dračí zuby), Skalní hrad, Perníková skála, Soutěska lapků.
Skalní vyhlídka - (výhled do údolí Vltavy a na přilehlé vrchy
Špičák a Knížecí stolec), Lovecká jeskyně, Hřib, Viklan, Mechová
pyramida (skalisko porostlé mechorosty).
Kamenná kráska - Obří kostky, Medvědí vyhlídka (větráním žuly
se vytvořila tzv. okna, odtud je pěkný výhled na Jelenskou horu
a Stožec).
Základní údaje o stezce
Stezka se nachází v CHKO Šumava. Začíná na železniční zastávce
Černý Kříž a končí na železniční stanici Ovesná. Je dlouhá 14 km,
zkrácená trasa vedoucí z Jelení do Ovesné měří 7 km.
12
Chceš-li poutníče vyda-ti se po stopě loupežníka Vildy vítej v našem panství! Však nejprve musíš poříditi sobě
Vandrovní pas, jenž tě k svobodnému vandrování po
Tolštejnském panství opravňuje.Též nápomocna Ti bude jistě
i mapa Tolštejnského panství a mnoho dalších písemností, jež k
dostání na Mýtech obdržíš. Abys poznal, kde duch Vildy sídlí,
jsou ona místa korouhví označena. Na požádání - však
nezapomeň, až po malé útratě (vstupenka, nápoj, pohlednice
apod.) - otisk do svého pasu vždy obdržíš. Bude-li kde v které
krčmě a podobném zařízení Tvá útrata hojná, za každých
nejméně 150 korun českých, krejcarem odměněn budeš.Potom
nezapomeň - za každých dvanáct různých otisků na listu (list =
dvě strany) umístěných v pasu, na Mýtech 2 krejcary obdržíš a
budeš-li krejcarů mnoho míti, znovu na těchto Mýtech za různé
vybrané zboží Tolštejnského panství vyhandluješ.Zaplníš-li
Vandrovní pas otisky do posledního místa s tím, že na každém
jednom listu nebude stejného otisku, můžeš nový na Mýtech
zakoupi-ti - a to už za poloviční cenu! Vrátíš-li nejvíce krejcarů
ze všech vandrovníků, v herním roce vždy posledního dne
květnového končícího, může se Ti státi, že v soutěži o nejlepší tři
vandrovníky dar obdržíš. O tom všem, a mnohém i jiném, Ti v
Tolštejnském kurýru povíme, však jen, zanecháš-li nám při koupi
Vandrovního pasu adresu svou. V našem panství je mnoho věcí k
vidění a činění - muzea, rozhledny, památky, sportoviště,
panenská příroda, místa pohostinská a mnoho dalšího. Přejeme
Ti na tvém vandrování pohodu a mnoho hezkých zážitků. Nechť
patronem a ochráncem ti je dobrotivý náš loupežník Vilda. A
nebudeš-li si věděti rady, zavítej na některé z našich Mýt.
Organizátorem hry je dobrovolný Svazek obcí Tolštejn (Dolní
Podluží, Doubice, Horní Podluží, Chřibská, Jiřetín pod Jedlovou,
Krásná Lípa, Rybniště, Varnsdorf) za spoluúčasti Svazku obcí
Sever (Dolní Poustevna, Jiříkov, Lipová, Lobendava, Mikulášovice, Staré Křečany, Šluknov, Velký Šenov, Vilémov a Rumburk).
Bližší informace na:
http://www.tolstejn.cz/cz/index-vandrovani.htm
Zde naleznete seznamy turistických zajímavostí, míst kde
naleznete MÝTA. Dále zde naleznete seznam NEKOMERČNÍCH
ZAŘÍZENÍ, kde obdržíte razítko do pasu Tolštejnského panství a
seznam KOMERČNÍCH ZAŘÍZENÍ, kde obdržíte razítko do pasu
Tolštejnského panství a při útratě nad 150 Kč obdržíte navíc
tolštejnský krejcar.
-Fairy-
Vítr číslo 5
Zeměžluč lékařská
strana č. 13
Emocionální využití:
Působí na solární plexus a krční čakru. Doporučuje se lidem
váhavým a nesmělým, bojácným nebo opatrným. Uplatňuje
se při stavech zuřivosti, sebeosočování, náladách. Napomáhá
nalézt sebejistotu. Zbavuje tělo zloby, svoji hořkostí
způsobuje vyšší vylučování žluči v játrech a žlučovém
měchýři.
Latinský název: Anthemis nobilis (Centaurium erythrea)
Hlavní složky: éterické oleje, kyselina valerová,
flavonoidy, třísloviny
Polarita: mužská
Živel: oheň
Vlastnosti: hřejivé a vysušující
Jiné použití: dekorativní a kosmetické
Magické a rituální použití:
Rituály odvahy, vytrvalosti, dlouhé cesty. Bylina
svatojánských ohňů, u nichž se scházely ženy. Kouř
doutnající zeměžluče odhání hady.
Pěstování:
Roste planě na pasekách, v řídkých křovinách, na mezích a
stráních, vždy na stanovištích s dostatkem vláhy.
Jednoletá až dvouletá bylina.
Dorůstá do výšky 50 cm. Kvete v létě.
Zažívací potíže
30 g natě zeměžluče - Celé množství přelijeme 0,5 l vroucí
vody. Necháme pod pokličkou louhovat 5 - 10 minut. Před
každým hlavním jídlem pijeme 1 šálek.
Sběr:
Sbírá se kvetoucí nať a suší se ve stínu při teplotě max. 40 °
C.
Správně usušená droga je bez pachu, velmi hořké chuti.
Lékařské použití:
Žlučové kameny, zánět jater, žaludeční nevolnosti,
nechutenství, poruchy trávení, hubení jakéhokoli druhu
parazitů, při opakujících se horečkách a odvodňování,
pročisťuje krev, při léčení dny, revmatismu a svalových
křečí. Pomáhá při opožděných menstruacích a děložních
bolestech, včetně porodních. Zlepšuje krevní obraz u
chorob bílé krevní složky. Při předávkování vzniká pocit
ošklivosti až nutkání na dávení.
RECEPTY
Snížení horečky
5 g zeměžluče - Polévkovou lžíci byliny přelijeme šálkem
vroucí vody a necháme 10 minut pod pokličkou louhovat.
Pijeme 3 šálky denně vždy 10 až 15 minut před jídlem.
Zadržení menstruační periody
5 g myrhy, 5 g zeměžluče, 5 g šalvěje - Přísady pečlivě
rozmělníme a 2,5 g této směsi přidejte k čaji z kopřiv.
Nadměrné maštění a vypadávání vlasů
80 g zeměžluče - Vše přelijeme 0,5 l st. vody, přidáme 0,3 l
octa a promícháme. Necháme 2 hodiny louhovat. Přivedeme
k varu, odstavíme a 15 minut louhujeme pod pokličkou.
Přecedíme a plníme do lahví. Ob den lehce masírujeme
vlasovou pokožku.
Osada Jizerka jako na dlani
Po nejhezčích místech Jizerek
Od nejstarší osady přes vzácná rašeliniště
Osada Jizerka je jednou z nejkrásnějších horských osad
Jizerských hor.
Dodnes tam najdeme stopy původních obyvatel, sklářů.
Za podrobnější prozkoumání stojí i okolí: tajemná
rašeliniště s jezírky a loukami porostlými klečí, či revír
pytláka Hennricha v okolí Pytláckých kamenů.
Výlet, během kterého ujdeme přes dvacet kilometrů, je
nenáročný, žádná strmá stoupání, ani neschůdné stezky.
Cestu začínáme na parkovišti pod čedičovou horou Bukovec
(1 005 m), který svým výrazným kuželovitým tvarem tvoří
dominantu horské osady Jizerka. Od ukazatele cest z místa
zvaného Jizerka – Mořina se vydáváme po červené a po
několika desítkách metrů máme před sebou celou Jizerku
jako na dlani. Se zhruba dvaceti domy je nejvýše položenou
osadou Jizerských hor. První zmínku o ní pochází už z roku
1539, ovšem největší rozkvět zaznamenala v 19. století, kdy
zde sklář Franz Riedl vybudoval sklářskou huť.
Scházíme dolů, procházíme osadou a obdivujeme krásné
chalupy.
Mezi prvními míjíme chatu Jizerka, kde je možné se
ubytovat. Občerstvit se můžete v nedaleké Pyramidě,
oblíbené horské boudě turistů i běžkařů. Poznáte ji podle
pyramidy na plácku před restaurací. Po chvíli obdivujeme i
krásně zrekonstruovaný Panský dům.
13
Vítr číslo 5
Původní obydlí huťmistra dnes slouží jako penzion a je
chráněnou kulturní památkou. Jako penzion funguje i tzv.
Sklárna, která byla postavena jako druhá modernější
Riedlova sklárna v roce 1866 a svůj účel plnila až do roku
1911. Kousek odtud stojí i Muzeum Jizerských hor, jehož
budova dříve sloužila jako škola, ale i úřad místního
národního výboru či stanoviště horské služby. V muzeu
můžete shlédnout mimo jiné zajímavou expozici místní
sklářské výroby. Otevřeno je o víkendech od května do října
od 9 do 16 hodin. Po necelých dvou kilometrech na malé
křižovatce odbočíme vpravo po červené na Lasičí cestu. Za
několik hodin a po dvou desítkách ušlapaných kilometrů se
na tuto křižovatku vrátíme z druhé strany. Vyasfaltovaná
Lasičí cesta nás vede zhruba 2,5 kilometru mírně do kopce
a končí na rozcestí Pod Jelení strání.
Pytlácké kameny,
dávné útočiště pytláka Hennricha
Z rozcestí se stále po červené vydáváme vlevo, konečně do
lesa, a chystáme se zdolat nejvyšší bod Středního jizerského
hřebene, Jelení stráň (1 018 m) se skalisky zvanými Věžní
skály.
Cesta je plná kamenů, šplháme do kopce jako kamzíci.
Ovšem výhledy nám za námahu stojí.
Pomalu se blížíme k prvnímu cíli naší cesty, rozložité
skupině žulových skal, Pytláckým kamenům.
Cestou k nim jsme minuli skály zvané Vlčí doupě s jedním
z nejznámějších jizerskohorských viklanů.
Vrchol kamenů je přístupný, není zabezpečený zábradlím,
avšak odvážlivce odmění krásným výhledem.
Pytlácké kameny opřádají různé legendy a pověsti.
Kdysi dávno, někdy kolem roku 1813, se právě v těchto
místech skrýval nejznámější jizerskohorský pytlák
Hennrich, zběh z napoleonských válek.
A jak říká pověst, po několika letech ho tam zastřelil
jednoruký revírník Hub.
Místo pytlákovy smrti a zároveň i jeho hrobu připomíná
dřevěný kříž.
Tajemná rašeliniště
Po příjemném odpočinku a pokochání se nádherným
rozhledem do krajiny se vydáváme, stále po červené, k
Českému vrchu, pojmenovanému po českých dřevorubcích.
Cestou procházíme krásnou krajinou posetou tajemnými
rašeliništi, nejdříve přes Rybí loučky a rezervaci Rašeliniště
Jizery až k další rezervaci Černá jezírka.
Cesta chvílemi vede přes přírodní cesty, ale i po
smontovaných dřevěných chodnících.
Kolem dokola vidíme malá tmavá rašelinná jezírka, louky
bohatě porostlé klečí i fragmenty původních podmáčených
smrčin. Černá jezírka patří mezi jedna z nejtajemnějších
rašelinišť Jizerských hor.
Tvoří je několik hřebenových rašelinišť, samotná Černá
jezírka, Tetřeví louka, Velká a Malá krásná louka.
A právě cestou přes Malou krásnou louku Černá jezírka
opouštíme, stačí přejít můstek přes Krásný potok.
strana č. 14
Stojíme na vodním předělu dvou moří
Ještě zhruba dva kilometry a dostáváme se k polovině naší
cesty, sedlu Předěl. Jméno má podle své polohy na rozvodí
mezi Baltským a Severním mořem. Vody odsud stékají na
jedné straně do Jizery a na opačné straně do Smědé. Předěl
je významnou křižovatkou pěti cest. Jedna z nich vede na
nejvyšší horu Jizerských hor Smrk, další ke známému vrchu
a vyhlídce Paličník a další, bohužel ne příliš záživná, k
chatě Smědava. Touto cestou po zelené značce se
vydáváme. Vlevo se tyčí vrch Plochý s vrcholovým
rašeliništěm Quarré. Asi čtyři kilometry dlouhá cesta vede z
kopce po úbočí Zadního kopce a končí zhruba 200 metrů od
chaty Smědava, známého odpočinkového místa turistů a
cyklistů. Až k chatě nedojdeme, kousek od ní na rozcestí
zabočíme vlevo a po neoznačené cyklistické stezce č. 22 se
vracíme k osadě Jizerka a výchozímu místu, parkovišti pod
Bukovcem. Čeká nás asi 8km dlouhá cesta. Zpočátku do
kopce, ovšem jakmile se přiblížíme k druhému největšímu
rašeliništi Jizerských hor - Rašeliništi Jizerky, bude už cesta
mnohem zajímavější. Opět jsou kolem nás typická jezírka
schovaná v travnatých porostech i Safírový potok,
pojmenovaný podle bohatého naleziště drahých kamenů.
Okruh se uzavřel, jsme zpátky v Jizerce
V dálce se před námi vypíná Bukovec a my se blížíme k
Chatě Pešákovna, prvnímu stavení na druhém konci osady
Jizerka. Mají tu výborné čepované řezané pivo, a než
vyprázdníte půllitr, můžete si prohlédnout desítky zvonků a
zvonečků zavěšených na trámu u stropu. Přinesli je sem
turisté a tuláci ze všech koutů republiky. Jen neradíme na
některý z nich zvonit, pokud máte hlouběji do kapsy. Podle
tradice byste totiž platili rundu pro celou hospodu.
Mimochodem, venku si můžete všimnout cedule
autobusové zastávky. Oblíbeným vtípkem místních horalů
za totality bývalo, že u cedule vyvěsili falešný jízdní řád a
bavili se tím, jak se v zimě u zastávky štosují zmatení
běžkaři. Autobusové linky tu totiž nikdy nejezdily.
Procházíme opět osadou, míjíme Hnojový dům, snad
nejslavnější chalupu Jizerských hor. Je slavný díky svému
původnímu majiteli Gustavu Ginzelovi, známému
cestovateli, fotografovi i sběrateli kuriozit. Blížíme se k
rozcestí, kde jsme před pár hodinami odbočili na Lasičí
cestu. Ještě zhruba dva kilometry a jsme zpět na parkovišti
pod Bukovcem.
Zdroj: cestovani.idnes.cz
14