formáte pdf.

PÁDOVÁ TECHNIKA V SOUTĚŽNÍCH ÚPOLOVÝCH SPORTECH
Falling techniques in competitive combat sports
Zdenko Reguli
Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita, Brno
Klíčová slova
pádová technika, soutěžní úpolové sporty, soutěžní pravidla
Souhrn
V článku zkoumáme pádovou techniku v soutěžních úpolových sportech.
Hlavním zdrojem pro jejich analýzu jsou soutěžní pravidla, které determinují jejich
použití. Sportovní pravidla určují, že vítězem se stává házející soupeř. Pádová technika je
tedy až sekundární, často opomíjenou pohybovou dovedností. Úpolové sporty se cvičí na
speciálním měkkém a odpruženém povrchu. Zamezuje to zraněním a současně umožňuje
padat i takovým způsobem, který by mohl mít v situaci mimo sport fatální následky,
kupříkladu pád do mostu s oporou o hlavu. Pád podle obecných tradičních empirických
i současných biomechanických principů znamená ve smyslu sportovních pravidel prohru.
Paradoxně – správné pádové techniky jsou ve sportovním zápase nežádoucími. Vývoj ve
sportu přinesl také vznik takových pádů, které záměrně narušují kontrolu soupeře nad
padajícím a vedou do poloh, které by v mimosportovní situaci mohly vést ke zraněním.
Key words
falling techniques, competitive combat sports, refereeing rules
Summary
We are exploring falling techniques in competetive combat sports. The main
source are refereeing rules, that determine using of falling techniques in competition.
Sport rules determine, that only who can throw his oponnent can be winner. Falling
techniques is only secundary motor skills for them. Combat sports are practising on soft
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
and elastic surface. It is for better injury prevention; on other hand, sportsmen can fall in
manner that would cause injury in real. Propper falling technique according to both
empiric traditional and todays biomechanical principles means to loss. In sport motor
skills evolution we can see new falling techniques, which intentionaly leads sportsmen to
dangerous positions.
Úvod
Úpolové sporty rozdělujeme na soutěžní, komplexně rozvíjející a sebeobranné
(Reguli, 2005). I když se zdá, že pro tělesnou výchovu jsou vhodné zejména komplexně
rozvíjející úpolové sporty (Reguli, 2005, Vít, 2005)
Hlavním znakem soutěžních úpolových sportů je systém soutěží a příprava na ně
s cílem dosáhnout vrcholný výkon v těchto soutěžích podle pravidel. Předpokládáme, že
tomuto cíli jsou podřízené i struktury pádových technik, které se v soutěžních úpolových
sportech vyučují. Zaměříme se na podrobnější analýzu úpolových sportů džúdó a zápas.
Oba úpolové sporty jsou zařazeny do programu olympijských her (zápas od roku 1896,
džúdó od roku 1964). Z úpolových sportů používajících zejména hody a znehybnění
v útoku i obraně v postoji a na zemi mají zápas a džúdó nejdelší tradici. Domníváme se
také, že jejich olympijský charakter předpokládá, že pádová technika bude reprezentovat
využití pádových technik v soutěžních úpolových sportech. Zejména džudistická pádová
technika ovlivnila chápání pádové techniky ve školní tělesné výchově. Do devadesátých
let dvacátého století byla u nás prakticky jediným zdrojem poznatků o úpolové pádové
technice (například Fojtík – Michalov, 1996, Fojtík 1984, Roubíček, 1967, 1970).
Analýza opužití pádových technik v soutěžních podmínkách
Džúdó je v současnosti soutěžný úpolový sport, pocházející z Japonska. Jeho
původní význam v období do II. Světové války byl širší, zaměřený na sebeobranu, mravní
výchovu a tělesnou výchovu. Volný překlad znaků pro džúdó znamená „cesta povolnosti,
jemná cesta“. Džúdó bylo vytvořeno Džigorem Kanó (1860-1938) na přelomu 19. a 20.
století na základě starých japonských bojových umění. Dnes je zejména soutěžním
sportem, obsahuje ale i sebeobrannou a zdravotně-tělovýchovnou stránku. Vítězství, nebo
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
body v zápasu může džudista získat tak, že hodí soupeře na zem, nasadí mu držení a drží
nejméně 10 sekund. Vítězství se dá dosáhnout i vzdaním se soupeře po nasazené páce na
loketní kloub, nebo škrcení. Také v džúdó jsou pády nevyhnutelnou podmínkou pro další
pohybový růst. Strach z pádů brzdí růst pohybové výkonnosti (Ohlenkamp, 2001).
Za úspěšné provedení techniky džudista získává hodnocení ippon (úplné
vítězství), nebo nižší bodové hodnocení waza ari, juko, nebo koka.
V soutěžním řádu džúdó (Judo refereeing rules IJF, 2003) je definováno, že:
Článek 20 Ippon
Rozhodčí v zápasišti vyhlásí ippon, je-li názoru, že provedená akce odpovídá
následujícím kritériím:
a) Hodí-li závodník soupeře značnou silou a rychlostí na větší část jeho zad, aniž by nad
ním ztratil kontrolu.
Článek 23 Waza ari
Rozhodčí v zápasišti vyhlásí waza ari, je-li názoru, že provedená akce odpovídá
následujícím kritériím:
a) Hodí-li závodník soupeře bez ztráty kontroly nad ním, ale provedenému porazu chybí
částečně jeden ze tří nutných požadavků pro ohodnocení ippon, viz článek č.20, odst. a) a
dodatek.
Článek 24 Juko
Rozhodčí v zápasišti vyhlásí juko, je-li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím
kritériím:
a) Hodí-li závodník soupeře bez ztráty kontroly nad ním, ale provedenému porazu chybí
částečně dva ze tří nutných požadavků pro ippon:
Příklady
1) Chybí požadavek dopadu na „větší část zad“ a také částečně chyběla „rychlost“ nebo
„síla“.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
2) Dopad soupeře byl na větší část zad, ale částečně chyběla „rychlost“ a současně
„síla“...
Článek 25 Koka
Rozhodčí v zápasišti vyhlásí koka, je-li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím
kritériím:
a) Hodí-li závodník svého soupeře bez ztráty kontroly nad ním určitou silou a rychlostí a
soupeř dopadne na jedno rameno, stehno (stehna) nebo hýždě.
Dodatek k článku 25 Koka
...Dopadne-li závodník po porazu na přední část těla, koleno (kolena), ruku (ruce) nebo
loket (lokty), hodnotí se poraz jako útok. Jako útok se rovněž hodnotí osaekomi po dobu
do 9 sekund...
V džúdó může soutěžící získat kladné ohodnocení jestli hodí svého soupeře,
anebo ho kontroluje v znehybnění držením, škrcením, nebo pákou. Jak plyne z pravidel,
zápasníci se snaží hodit soupeře předepsaným způsobem, to znamená. kontrolovaně na
větší plochu zad určitou silou a určitou rychlostí. Současně se snaží, aby soupeřem nebyli
za těchto podmínek hozeni. O vítězství, nebo-li o udělení ohodnocení rozhodčí rozhoduje
nepřímo, podle způsobu pádu jeho soupeře. V případě, že hozený závodník dopadne
biomechanicky správně, že provede správně pádovou techniku, která by mohla zabránit
případnému zranění způsobenému pádem, prohrává. Naopak, soupeři rozhodčí nepřiznají
vítězství v případě, že padající dokáže padnout na menší část zad, popřípadě se v pádu
otočit na přední část těla a podobně. Závodník zde využívá na jedné straně specifickou
sportovní průpravu, která ho chrání před vznikem úrazu a na straně druhé také charakter
zápasiště.
Džúdó se – stejně jako jiné úpolové sporty, kde převládají techniky hodů – cvičí
na speciálním odpruženém povrchu, který má zabránit případným zraněním. Zápasiště je
složeno z několika vrstev. Na odpružené podlahové konstrukci jsou položeny žíněnky
tatami, které tvoří souvislý povrch.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
Skutečnost, že rozhodnutí rozhodčích o hodnocení házejícího je nepřímé podle
charakteru pádu házeného soupeře, se celkem přirozeně vyvinula v snahu naučit se
nepadnout podle pravidel, aby nebylo soupeři kladné hodnocení přiznáno. Džudisté začali
nejdřív neformálně a později cíleně nacvičovat takové pohybové struktury u pádů, které
zabraňovali ohodnotit házejícího soupeře kladně. Tato snaha kulminovala zejména
v druhé polovině osmdesátých let dvacátého století. Později byla Mezinárodní federaci
džúdó (International Judo Federation) částečně potlačena dodatkem k článku 20
soutěžního řádu (Judo refereeing rules IJF, 2003).
Dodatek k článku 20 Ippon:
Dopadne-li házený závodník záměrně do "mostu" (hlava a jedno nebo obě chodidla
v kontaktu s tatami), ohodnotí rozhodčí v zápasišti tuto akci jako ippon nebo jiným
odpovídajícím ohodnocením i přesto, že takto házený závodník zabránil naplnění všech
kritérií pro takové ohodnocení. Důvodem je odradit závodníky tyto obranné akce
používat.
Tento dodatek je však taxativně zaměřen jenom na jednu z nejnebezpečnějších
technik. Někteří trenéři dokonce zašli tak daleko, že správné pádové techniky vůbec
nevyučují, aby jejich svěřenci nezískali pro soutěž nesprávné návyky. V tréninku
používají jenom pohybové struktury narušující kontrolu házejícího nad házeným,
takzvané neortodoxní pády, zvraty (angl. turnouts).
Podle Lafona (2005) je zde několik důvodů, proč zařazovat do tréninkového
procesu zvraty namísto klasické pádové techniky. Vychází přitom z předpokladu, že
dnešní džúdó je především soutěžní sportovní disciplínou upravenou pravidly a neplní už
sebeobrannou, či jiné funkce.
I když jsou sportovci dlouhodobě specificky připravování na provádění zvratů,
někteří autoři pochybují o správnosti jejich zařazování do tréninku namísto pádové
techniky. Lee (2005) apeluje na mnohé případy zranění (výjimečně i smrti), které byli
způsobené úmyslným, nebo neúmyslným pádem na hlavu.
Poloha v mostu s oporou o hlavu je častá i v zápase podle Mezinárodní federace
zápasu (FILA). Pravidla určují jako vítězství v první řadě „tuš“, vítězství na lopatky.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
Vítězství na lopatky získá zápasník, který položí soupeře na lopatky (obě lopatky
se dotýkají žíněnky) a drží ho tam určenou dobu. Pro uznání vítězství na lopatky je
potřeba, aby obě lopatky byly v kontaktu se žíněnkou, ale hlava se nesmí dotýkat
ochranného pásma (International wrestling rules, 2003).
Znamená to, že zápasníci ve volném, řecko-římském stylu, ale i v ženském zápasu
se snaží chránit se před dotykem lopatek s podložkou. Dostávají se tak do „nebezpečné
polohy“, která je definována:
 zápasník je v nebezpečné poloze, svírají-li jeho záda nebo linie ramen svisle nebo
vodorovně k žíněnce menší úhel než 90°
 před lopatkovou porážkou se může zápasník bránit oporem hlavy, lokty nebo rameny
Nebezpečná poloha vznikne:
 brání-li se zápasník před lopatkovou porážkou tím, že provede most,
 opírá se při bránění o jeden nebo dva lokty a je obrácen zády k žíněnce,
 brání se tím, že se dotýká jednou lopatkou žíněnky a jeho druhá lopatka přesahuje
úhel 90° a překračuje vertikální linii (uzavřený úhel),
 zápasník je na letmých lopatkách, to znamená, že je na nich méně než jednu sekundu,
 převaluje se z lopatky na lopatku.
 Nebezpečná poloha zaniká, když je zápasník obrácen hrudí i břichem k žíněnce, tj.
překročí svislou linii 90°.
 Pokud záda zápasníka svírají s žíněnkou úhel jen 90°, nejde o nebezpečnou polohu (je
to tzv. mrtvý bod).
Jednotlivé styly zápasu byly vyvinuty na přelomu 19. a 20. století jako sportovní
soutěžní disciplíny. Zápas není zatížen tradicí tak jako džúdó. Tím je daná i větší
rozmanitost různých, z hlediska džúdó „neortodoxních“ poloh a pohybů.
Soupeři se v zápase připisují body i v případě, že zápasník háže soupeře, ale
přechází při házení do pádu na lopatkách. Most s oporou o hlavu je často trénovaná
poloha a zápasníci cvičí různá specifická cvičení pro rozvoj silových schopností všech
svalových skupin podílejících se na této poloze, zejména svalů krku, šíje a zad (Enamait,
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
2003). Kromě specifických silových schopností zraněním zabraňuje i charakter
zápasnické žíněnky. Je oproti tatami pro džúdó měkčí, takže lépe rozkládá náraz při pádu.
Závěr
Z analýzy používaní pádových technik v soutěžních úpolových sportech (zejména
džúdó a zápas) plyne, že pádové techniky, které se dnes používají v soutěžních
úpolových sportech nejsou vhodné jako modely obecných pádových technik. Základní
technika pádů je procvičována pouze v základní sportovní přípravě, ve vrcholovém
sportu jsou používány značně pozměněné pohybové vzory. Zkoumání pádových technik
v úpolových sportech vede k závěrům:
 Sportovní pravidla určují, že vítězem se stává házející soupeř. Pádová
technika je tedy až sekundární, na vrcholové úrovni často opomíjenou
pohybovou dovedností.
 Cvičí se na speciálním měkkém a odpruženém povrchu. Zamezuje to
zraněním a současně umožňuje padat i takovým způsobem, který by mohl
mít v situaci mimo sport fatální následky, kupříkladu pád do mostu
s oporou o hlavu.
 Pád
podle
obecných
tradičních
empirických
i současných
biomechanických principů znamená ve smyslu sportovních pravidel
prohru. Paradoxně – správné pádové techniky jsou ve sportovním zápase
nežádoucími.
 Vývoj ve sportu přinesl také vznik takových pádů, které záměrně narušují
kontrolu
soupeře
nad
padajícím
a vedou
do
poloh,
které
by
v mimosportovní situaci mohly vést ke zraněním.
Literatura
ENAMAIT, Ross. The underground guide to warrior fitness. 2003 E-Book
FOJTÍK, Ivan, MICHALOV, Ludvík. Základní úpoly, úpolové sporty a umění I. České
Budějovice : Jihočeská univerzita 1996. 131 s. ISBN 80-7040-204-0
FOJTÍK, Ivan. Úpoly ve školní tělesné výchově. Praha : Univerzita Karlova 1984. 142 s.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
International wrestling rules. Lausanne : International Federation Of Associated
Wrestling Styles (FILA), 2003
Judo refereeing rules IJF. International Judo Federation 2003.
LAFON, Gerald. Turnouts: Unorthodox ukemi. http://www.JudoInfo.com (2002-03-02)
LEE, Brandon. Understanding ukemi: A reply to the article regarding Ukemi by Gerald
Lafon. http://www.JudoInfo.com (2002-04-30)
OHLENKAMP, Neil. The study of faling: I’ve fallen and I can get up. In Judo information
site, 2001. http://judoinfo.com (2003-03-05)
REGULI, Zdenko. Inovovaná systematika úpolov. Telesná výchova a šport, 2005, 15, 1, od
s. 45-47, 3 s. ISSN 1335-2245
REGULI, Zdenko. Úpolové sporty (distanční studijní text). Brno : Masarykova univerzita,
2005. 133 s. ISBN 80-210-3700-8
ROUBÍČEK, Vladimír. Pády, jejich výskyt a uplatňování, pádové úrazy, metodika nácviku.
Praha : Universita Karlova 1967, 93 s.
ROUBÍČEK, Vladimír. Technika pádů jako prostředek úrazové prevence. Praha :
Universita Karlova 1970, 93 s.
VÍT, Michal. Aikibudó: Bojová umění jako sportovní aktivita mládeže.In Sport a kvalita
života. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. s. 152. ISBN 80-210-3863-2
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno :
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.