Tady - PAF

Povídka č. 1
Tak to udělej
"Podívejte se Adame, bylo by lepší, kdybyste přišel za mnou, nebo mě aspoň pustil k sobě…"
"Nepřipadá v úvahu, doktore!" hlas v telefonu zněl vyděšeně ale nijak útočně.
"Uhm… Tak o co jde?" rezignoval doktor.
Adam se odmlčel. Seděl v koutku svého pokoje, temné místnosti se zataženými okny. Byl
naprosto sám. Rozmrzele zíral do tmy a neskutečně se nudil. Trpěl totiž atypickou formou
agorafobie, panické hrůzy vyjít ven. Přesněji on se bál, že ho místnost nepustí ven.
"Zase jsem o tom, přemýšlel," ozval se po chvíli.
"O čem?" telefon tiše zapraskal.
"Však víte… Jak se jí zbavit, nebo ho? … To je jedno…"
"Musíte svého nepřítele poznat, Adame, a vy víte, kdo to je. Proč mi to nepovíte?"
"Bojím se, že mě pak ublíží, někdy ke mě mluví, pane doktore, víte? Je to zároveň vězení a
můj jediný přítel…"
"Rozumím Vám, ale musíte k sobě někoho pustit! Vždyť musíte jíst a pít…"
"Brzy se svého vězení zbavím, pane doktore… A pak budu volný…"
Bylo slyšet zaklapnutí sluchátka a telefon zůstal hluchý.
***
Jmenuji se Bojan a celkem to ke mně sedí. Neustále se bojím. Bojím se lidí, zvířat, věcí,
špíny, čistoty, světla tmy a někdy i sám sebe. Přešel jsem k oknu a zahleděl se do noci.
Někdy bych se strašně rád svého strachu zbavil, ale jako by se mi už uhnízdil v hlavě. Nutí
mě se bát a přehrává mi hrůzy, které se už v minulosti staly, právě se dějí, popřípadě které
by se mohly stát.
Někdy mě ty obrazy dohánějí k šílenství a myslím si, že mě osvobodí jen smrt. Ale zemřít se
bojím.
***
Adam seděl v koutě svého podivného vězení. Výraz ve tváři měl přesně ten, který mají
psychopatičtí šílenci. Chtěl ven a přitom nemohl. Tiše si pro sebe něco mumlal a jeho emoce
skákaly od smíchu k pláči. Vyndal ze šuplíku v kuchyni nůž a divoce jím hodil místností…
***
Probudil jsem se uprostřed noci a divoce jsem oddechoval. Strach mě dohnal i ve spánku.
Tohle nevydržím! Otočil jsem se a pokoušel usnout, ale obrazy v mé hlavě byly příliš živé.
Jako by se mě někdo pokoušel zabít. Nožem.
***
"Jdi pryč!" řval Adam do tiché tmy. "Nech mě už být! Co říkáš? Že se mě nebojíš? Já se tě
taky nebojím!" hlesl, ale tón jeho hlasu mluvil o přesném opaku. "Chceš mě zničit? Tak proč
to neuděláš? Udělej to! Udělej!"
***
Další noční můra mi prolétla hlavou. Třásl jsem se po celém těle a měl pocit, že mi srdce
roztrhá jícen. Tohle už ne. Patnáct let plných strachu už ne! Šel jsem do kuchyně a vzal
ten největší a nejostřejší nůž. Něco mi našeptávalo, ať to udělám, že a bude klid.
***
Adamovi se zdálo, že ho temnota obepíná stále víc. "Tak pojď!" vykřikl pln bezmoci. "Já tě
dostanu!" řekl a ohnal se po svém neviditelném nepříteli. " Tak už to konečně udělej a bude
po všem!"
***
Tak už to konečně udělej a bude po všem! prolétlo mi hlavou. Už se nebudu muset nikdy
bát… Ruka s nožem se dotkla zápěstí. Stačí jediný pohyb a osvobodím se.
***
Adam už bojoval z posledních sil." Tak už to dokonči!" Slzy ho pálily v očích, i když stejně
nic pro zatažené závěsy neviděl. Kdyby je roztáhl, tma pomine. Stačí jeden pohyb a osvobodí
se!
***
"Ne!" řekl jsem nahlas. Už si nenechám od strachu lhát! Už nikdy. Nůž spadl s cinkotem
na zem. Sklopil jsem hlavu do dlaní a rozplakal se…
"Bojane, Bojane tak posloucháte mě?" zvuk ze sluchátka zněl povědomě.
"Eh... Ano?"
"Tady váš lékař, volal jsem Vám kvůli výsledkům a vy jste nějak vypadl."
"Eh... Ano?"
"No ano! Zjistili jsme příčinu Vašich úzkostných stavů. Máte na mozku nádor. Říkáme
tomu - Adamův syndrom…"
Povídka č. 2
Svátost manželská, aneb za vším hledej sex a prachy.
Strašně ráda okopávám. Na malé zahrádce za letošního příšerně deštivého počasí se plahočím
v promočených, zablácených rukavicích a plevel roste vzhůru, zatím co fazole a hrášek se
jakoby propadají.
‚Snad potkani, nebo co,‘ myslím si. ‚Svině jedny nenažraný! Ale těch se prostě nezbavím.
Musím to znovu podset. No, ale kde sehnat semena? Kdy zas pojedu do města? A Proč jsem
jenom šla včera k té Gábině? Chudina. Dobře, Baruška měla narozeniny a moje Karolínka se
na ně moc těšila. Ale ta Gábina. Je v třiceti sedmi celá šedivá, nevyspaná, asi byla po noční.
Nebo že by byla nemocná? Jo, pořád prší. Asi bude nachlazená…’
Dala mi přečíst list ze zápisu na sociálce. Bylo tam uvedeno: „ Matka, bla, bla, bla…, uvádí,
že se o děti stará, jak nejlépe dokáže a jak ji to dovoluje finanční situace. Otec ji neposlal
alimenty k patnáctému tohoto měsíce a na obědy si musela vypůjčit. Matka dále uvádí, že otec
dovedl holčičky v neděli už ve dvanáct hodin. Prohlížel si a fotografoval celý byt, ve kterém
už dva roky nebydlí, přestože matka nebyla doma. Matka uvádí, že se jí toto chování nelíbí.“
Sprosťák jeden. Dobře, má tam sice ještě trvalé bydliště, ale když se od nich odstěhoval,
Barušce bylo asi dva a půl a Terce tři a půl roku. V době, kdy se mají za měsíc stěhovat do
nového domečku, kdy Gábina všechno chystá, po noční, bez spánku. Chodí spát až večer.
Takže jednou za osmačtyřicet hodin – a to ne poprvé. Vždyť se zničí. Ale, co jí zbývá, nemá
nic! Zůstaly ji jen oči pro pláč a tři děti. Jo jasně. Za rozvod můžou oba manželé. Ale ona
myslím udělala největší chybu svého života v tom, že toho chlapa neprohlídla dřív. A za tu
chybu bude trpět asi celý život. Bože. Nabrali si půjčky, nadělali děcka a pak si muž začal
rozepínat poklopec mimo domov. Každý blbec by si byl vědom toho, že toto nedopadne
dobře. Ale co, on chce hlavně prachy. Ohání se, jaký že je starostlivý otec a matka ani
neuklízí, má neustlané postele, že se u nich všeho štítí, a všecko to vyfotí. I nespláchnuté
exkrementy na záchodě, které tam zřejmě zanechalo jedno z dětí. A udal ji na sociálce. Co na
tom, že on pro holky nemá ani postele. Když jsou u něho, tak spí jen na spacáku a roztáhnuté
dece.
Takovou hroznou starost má otec o děti, které zanechal maličké. Ono se to sice nedělá, ale on
umlčí hlas svého svědomí hledáním chyb na exmanželce a nejvíce mu to zřejmě prospívá,
když svou ex duševně deptá. Jen, aby nemusel přemýšlet nad tím, co je vlastně zač. Dobře,
když už je opustil kvůli milence, měl je alespoň finančně zajistit. Místo toho je nakonec
vyštval z místa, kde měly děti domov. Matka mu nabízela milion korun za dům, s tím, že se z
této částky vzájemně vypořádají. Bylo mu to málo. Chtěl hory doly. Ještě na samoživitelce
vydělat. No, tak nakonec šel dům do inzerce. Teď je nabízen za 740 000 korun a nikdo ho
nechce. Napřed ho chtěl prodat za 1,25 milionu. Když se nikdo neozval, tak za 980 tisíc. Pak
přišel z a ní, jestli by teda ten dům přece jenom nechtěla za ten necelý milion. Když odmítla,
že už má pro děti zajištěný jiný domov, tak ji začal sprostě urážet a slovně vyhazovat z domu.
Kdo nemá děti, nikdy nepochopí, kolik práce, času a starostí zaberou. A na to právě spousta
dospělých není připravena. Začne se ozývat jejich sobeckost, nespokojenost. Oni chtějí mít
svůj klid, bezstarostnost a vrhají se raději do spárů jiných vztahů, alkoholu, nebo alespoň
partnerských hádek. Děti dovedou vztah, který nemá hluboké kořeny, vyvrátit zázračně
rychlým způsobem.
*****
„Mohla bych tě o něco poprosit?“vytrhla mě včera Gábina z uvažování nad zápisem.
„ Jo, holky vyzvednu ze školky, už jsi mi o tom říkala.“
„No, ale dívala jsem se i na další směny a potřebovala bych pohlídat i ve čtvrtek.“
„Jasně,“ mrkla jsem na ni jen tak jedním okem. Její pohled byl ale nadále prosebný. Znejistila
jsem.
„Víš,“ začala. „Ta mediace prý dopadla bezvýsledně kvůli mně. Nechtěla jsem prý
spolupracovat.“
„Prosím tě, jak kvůli tobě,“ rozčílila jsem se zvednutím hlasu. „Snad pořídit dětem postel je
základní věc, kterou by měl otec splnit, pokud je chce u sebe pravidelně přes noc mít, ne?
Nechápu., co tam s váma ti mediátoři řešili? Proč bys měla nabízet manželovi v případě
postelí něco za něco? Tady není podle mě co řešit. Manžel ti má splnit tvé přání ohledně
postelí, za to, že mu budeš dávat děti v pátek už v jednu a ne ve čtyři? Co to je za blbost.
Příště budete jednat o tom, že jim otec dá najíst, až ty splníš jeho podmínky? Ne, neboj se,
odpovědělas dobře, když jsi řekla, že pokud tě přestane urážet a ponižovat, tak mu děti budeš
dávat už v jednu,“ naznačila jsem rozhodným gestem: „Tak bych taky reagovala. Podle
mediátorů otec zajistí dětem základní potřebu, až ty ustoupíš ohledně předávání dětí a ještě si
u toho máš nechat sprostě nadávat?“
Všimla jsem si, jak se ji zablýskly slzy v očích. Ale nečekala jsem na její odpověď a
pokračovala v zápalu dál: „A když se mu pokazilo auto, tak tě obtěžoval telefonickými
příkazy typu, kdy mu dovezeš holky do Olomouce, nebo jak jsi vezla Honzíka v neděli ráno
do Šternberka, tak ti vyčítal, že ti holky mohl už v deset ráno předat tam? Nevím, Gábi, ale
předtím se hádá, jak potřebuje holky už v jednu a pak, když se mu to hodí, by ti je vracel už v
neděli v deset? Ano. Zde je nádherná ukázka, že se prostě chová jen tak, jak mu to vyhovuje a
na to, co ty chceš, nebo potřebuješ, nereaguje. A jak by tě mělo napadnout, že už ti je chce
vracet ráno a to ještě na půl cesty z Olomouce? Prosím tě, vůbec na to nereaguj, jen tě chce
deptat, dokud ještě může. Až se přestěhujete, pak už na tebe nebude moct. Musíš to ještě
vydržet.“
Stále měla slzy v očích: „ Jo, ten právník mi říkal: Kdyby Vás zbil, nebo cokoli, ale takhle
Vám to bude dávkovat po kapkách, dokud z vás neudělá neurotického blázna.“
„Pane Bože! K čemu ta sociálka je! Má zabezpečit děti. A děti potřebují zdravou matku. Přece
musí existovat něco jako zákaz se k tobě přibližovat z důvodů psychického týrání? Tak mají
vydat opatření, aby holčičky byly předávány přes prostředníka, nebo za přítomností sociálních
pracovníků. Ale na to v našem státě nemají prachy.“
„A to mi ještě přišel dopis od jeho právničky, že prý ji její klient řekl, že už v nemovitosti
nebydlíme a že by si ji teda přebral, ale měl by se udělat nový odhad, protože ceny
nemovitosti klesly a mne vyzvala k polovičnímu zaplacení případného odhadu a
mimosoudnímu vyrovnání. Když jsem dělala odhad já před rokem, tak jsem si ho musela celý
zaplatit sama.“
To mě rozesmálo: „ Takže on chce nový odhad a tak na půl milionu ne? Když už si ten barák
chce nechat. Vida, jak ceny nemovitostí umí během roku zázračně stoupat a klesat. Toto jeho
chování zavání spekulací. Já bych na to nepřistoupila.“
„Víš, vymysleli si nějakou konferenci. Kde budou ti z té mediace, sociální pracovníci a my
dva a máme si k sobě vzít ještě jednoho pomocníka, poradce. Ptali se mě, jestli mám něco
proti té jeho ženské. Řekla jsem, že ne. Ale chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nešla na tu
konferenci se mnou?“
„Já?“ přihlouple jsem se usmála: „Proč já? Nechceš poprosit Marcelu? Je to lepší diplomat.“
„Jenže ty jsi u toho od začátku. Máš největší přehled.“
„Ano. Jasně. Klidně půjdu. Jen abych ti více neublížila, než pomohla.“
****
‚Ano, mám strach. Protože já být chlapem, tak mu rozbiju hubu!’ kopla jsem silně do hluboce
zakořeněné pampelišky. ‚Nic jiného si nezaslouží.‘
‚Matka byla poučena, v zájmu svých dětí, aby otce nekontaktovala telefonicky, ani
prostřednictvím elektronické pošty a o tom samém byl poučen i otec,‘ vyvstala mi na mysli
ještě jedna z posledních vět zápisu ze šetření.
Potom mě jako blesk z čistého nebe zasáhl nápad. Vzpomněla jsem si na svého bývalého
spolužáka Romana, pořádného vazouna. Zavolala jsem mu a jednoho krásného dne se při
předávání holčiček objevil, jen tak v tílku, ve dveřích vedoucí z kuchyně do chodby. Žvýkal
řízek a majetnicky si chytil Gábinu za pas. Hrubým hlasem se zeptal jejího exmanžela, jestli
má nějaký problém…
Mlčel. On mlčel!!! Byl jako pěna.
„Tak to jsem rád! Doufám, že my dva spolu budeme dobře vycházet!“ ujistil se můj spolužák.
A když manžel odkráčel se vší úctou a v tichosti, dokonce si nevzal ani tu tisícovku, kterou
jsem mu slíbila. Snad proto, že ty řízky byly výborné.
Ale to nebylo vše.
Kdysi Gábina od svého manžela dostala k narozeninám kolo. Když se od nich odstěhoval,
kolo si sbalil a daroval své milence. Na tom kole ji pak srazilo auto. Měla docela vážný úraz,
který si vyžádal asi osm měsíců léčení. No, a když měl milý pan X holčičky na víkend…tak
se vedle něho objevila najednou jiná žena. Družka leží doma s úrazem a po ZOO se prochází s
novou milenkou? Milenkou číslo dvě? Asi ano. Líbali se, tak jsem je blejskla. Jaká to náhoda.
Mít permanentku v ZOO se tento rok opravdu vyplatilo. Paráda. Ukázala jsem tu fotku před
tou slavnou konferencí sociálním pracovnicím a mediátorům. Holčičky mají najednou nových
maminek, až jim z toho oči přecházejí. Politovala jsem ty ubohé děti, jaký v tom všem musí
mít zmatek…
A jak to celé dopadlo?
Konference dopadla výborně pro obě strany. Došlo konečně k majetkovému vypořádání,
podle mne už spravedlivému a vyváženému.
A o pár týdnů později jsem se dozvěděla, že pan X dostal vyhazov z bytu své družky, a aby
toho neměl málo, tak ještě přes držku od jednoho z účastníků konference, protože ta slečna z
té ZOO byla ve skutečnosti manželkou mediátora.
Povídka č. 3
Sestry
Pach moči, výkalů a zvratků. Bolestné sténání.
Malá lampička osvětluje zpocené, křečovitě se zmítající tělo.
Jindy poklidné magické proudy divoce víří místností.
„Maminko, to bude dobré. Uzdravíš se. Viď, že budeš v pořádku?“
Neodpovídá. Vůbec dcerku nevnímá; zakalené oči vytřeštěně hledí do stropu, vyzáblé
ruce dál muchlají přikrývku.
Šestiletá dívka se matce pokusila dát lék proti bolesti, ale ona jí v záchvatu vyrazila
lahvičku z ruky. Adriance nezbývalo, než sedět na lůžku a marně se pokoušet utěšit ji.
Svěrače povolují, žena se s výkřikem vzpíná a hroutí se zpět na postel.
„Maminko?“
Leží bez pohybu, oči i ústa široce otevřená.
V matčině ložnici je klid, jakoby žádná magická bouře nikdy nebyla.
„Maminko?!“
Žádná reakce, už nedýchá.
„Maminko!!“
„Maminko!!“
Zpocená, strachy se třesoucí dívka seděla na posteli, kolena přitažená k hrudi.
Vytřeštěně hleděla do tmy, plakala. Zakousla se do ruky, aby zadržela hlasité vzlykání.
Adrianku našli až druhý den. Dívka ležela u matčina tuhnoucího těla, vyděšená a
vyčerpaná. Odmítala maminku opustit. Chtěli ji odvést, bránila se. Musel přijet lékař a uspat
ji.
Od té doby sny o smrti matky Adrianku pronásledovaly každou noc.
 
„Teto,“ zatahala tříletá holčička jednu ze Sester-opatrovnic za bílé roucho.
„Já bych chtěla mít maminku.“
Dívčí sirotčinec v Caledonu byl založen řádem Miry, slepé bohyně lásky a soucitu.
Muži i ženy sloužící Miře se dobrovolně vzdali zraku a nahradili ho magií.
Sestře Lině se v hlavě vytvořil obraz ženy bez tváře, jak láskyplně objímá malou
kudrnatou dívku. Opatrovnice se dotkla dívčina čela; magický otisk jí řekl, o koho jde.
„Bibi, opravdu mě to mrzí. Sama přeci víš, že to není tak jednoduché. Ale věř v Miru.
Modli se a buď trpělivá. Slibuji, že jednou budeš mít novou rodinu.“
Bibianka si na svou matku nevzpomínala; zemřela, když dívka byla ještě miminko. Od
té doby žila v sirotčinci se svou jedinou příbuznou – o šest let starší sestřičkou Adrianou.
Měla Adrianu ráda, ale sestra strašně zlobila. Vždycky se snažila na sebe strhnout
pozornost všech ostatních a s Bibi se vůbec nebavila. Dokonce si s ní ani nechtěla hrát.
Adrianka se schovávala na půdě domu, kde měla tajnou skrýš. Nanosila sem všechno,
co během let nakradla; jídlo, deky i hračky.
Na úzkém trámu lemujícím stěnu stály nejrůznější stroječky, zvonkohry, dokonce i
stříbrné cibule s přetrženým řetízkem. Adrianka s oblibou sledovala pohybující se ozubená
kolečka pod ciferníkem.
Hodinky ukradla Marii, protože se s ní přestala kamarádit. Opatrovnice prohledaly
celý dům, ale nic nenašly. Marie Adrianku z krádeže obvinila, ale Sestry jí vynadaly, že si
nemá vymýšlet a už vůbec ne něco takového.
Teď si Adrianka žádného ze svých pokladů nevšímala. Ležela schoulená pod dekami a
plakala. Zaslechla Bibianu, jak mluví se Sestrou Linou o nové mamince.
Dívka zaťala drobné ruce v pěsti a vztekle zabušila do podlahy.
To Bibiana za všechno mohla. Všichni se starali jenom o ní a Adrianky si nevšímali.
Bibiana měla všechno, o co si řekla. Sestry jí pořád obletovaly. Ukradla Adriance hračky i
kamarády.
Ukradla jí maminku.
To ona jí zabila. Oslabila jí, když ještě byla v bříšku a maminka potom onemocněla a
umřela.
A teď si ten rozmazlený spratek dovoluje chtít novou mámu. Po tom, co provedla!
Kdyby se vůbec narodila, všechno by bylo v pořádku. To Bibiana měla umřít!
Adrianka vytvořila malinkou kouli světla a z kapsy šatů vytáhla zmuchlanou
fotografii. Jedinou památku na domov, která jí zůstala.
Dívka se usmála a pohrávala si se silným copem. Vlasy měla husté a lesklé po
mamince a pečlivě se o ně starala. S oblibou si vytvářela nejrůznější účesy, které viděla na
dámách procházejících se v parku před sirotčincem.
Na černobílé fotografii byly všechny tři.
Maminka seděla na židli. V dlouhých svátečních šatech s nabíranými rukávy a
v klobouku vypadala nádherně, i když byla pohublá a s tmavými kruhy pod očima. Tou dobou
už jí sžírala nemoc a lékaři ani odborníci na magii si nevěděli rady.
Adrianka stála mamince po pravé ruce, v bílých šatech s jemným vzorkem, ve vlasech
mašli.
Bibiana byla ještě mimino. Dřepěla mámě na klíně, oči vytřeštěné a slintala si na
bradu.
Dívka se zamračila, ruce se jí třásly. Sestra měla umřít, ne maminka.
Kouř ucítila jen chvíli předtím, než fotografie v místě, kde byla Bibianina tvář,
prohořela.
Adrianka se zalykala zlostným pláčem. Nenáviděla svou sestru tak, jak to dokáže jen
dítě.
Když tu Bibiana nebude, všechno se spraví.
 
Sestra Lina pootevřela dveře do učebny, kde další z Opatrovnic malým dívkám
předčítala z tlusté knihy.
„Bibi?“
Bibianka potichu vyklouzla z místnosti. „Ano, teto?“
Sestra se tajuplně usmála. „Bibi, pamatuješ, co jsi vždycky chtěla?“
„Ano,“ přikývla zvědavě.
„A víš, kdo pro tebe dnes přijde?“
„Maminka!“ vykřikla holčička a samou radostí objala Opatrovnici nohy.
Lina se usmála a pohladila Bibianku po tváři. „Běž najít svou sestru. A také si musíš
zabalit a upravit se.“
„Ano,“ vyhrkla Bibianka a rozeběhla se najít Adrianu.
Adrianka se hrbila nad stolem v místní knihovně. Poslední dobou tu trávila spoustu
času a pilně se věnovala studiu. Pročítala knihu věnující se transportní magii, dělala si zápisky
a nákresy, když se dveře rozletěly a do místnosti vtrhla Bibiana. Vůbec nedbala na to, že ruší
ostatní.
„Budu mít maminku! Budu mít maminku,“ hulákala pořád dokola a skákala jako
potřeštěná.
Adrianku polilo horko, zalapala po dechu. Pero jí vypadlo z ruky.
Bibiana se zarazila. „Adrianko, co je ti?“
Odstrčila sestru stranou a utekla do bezpečí své skrýše.
„Bí?“
Bibiana byla oblečená ve svátečních šatečkách, kudrnaté vlasy spletené do krátkého
cůpku. Na posteli ležel malý kufříček, do kterého nastrkala všechny hračky a už jí nezbylo
místo pro oblečení.
„Adrianko,“ vyhrkla. „Proč jsi plakala?“
„Jen… bylo mi líto, že jdeš pryč.“
„Budu tě chodit navštěvovat. A třeba taky jednou budeš mít maminku,“ Bibiana ji
pohladila po ruce, ale Adrianka ucukla.
„Uhodila jsem se,“ zalhala.
„Víš co? Zeptám se svojí maminky, jestli můžeš jít s námi, jo?“
Adrianka se donutila k úsměvu. Žádnou cizí ženskou za mámu nechtěla. „Pojď se
mnou. Chci ti něco ukázat.“
„Ty pro mě něco máš?“
„Ano, Bí. Dárek na rozloučenou.“
Adrianka vedla svou sestru na půdu. Trvalo jí mnoho dní, než nakreslila transportní
diagram se správnými znaky a vše spojila s přenosovým kouzlem. Několikrát přenos
ozkoušela, než do něj vepsala znak pro člověka.
Netušila, kde sestra skončí. Nezáleželo jí na tom, hlavně, že už bude pryč.
„Kam to jdeme?“ Otravovala Bibiana.
„Dárek je schovaný, aby ho nikdo nenašel.“
„A co to je?“
„Překvapení.“
Adrianka už měla sestry plné zuby; v duchu si představovala, jak to bude krásné, až
Bibiana zmizí. Provedla ji půdou až ke své skrýši.
„Ty tu máš schovávačku?“
„Jo. To překvapení je uvnitř.“
Ale sestra se nepohnula, z tváře jí zmizel nadšený výraz.
„Tak co je?“ vyhrkla Adrianka netrpělivě. „Dárek máš uvnitř. Běž si pro něj.“
„Já tam nechci.“
„Běž dovnitř!“
„Ne!“
Bibiana musela magii diagramu vycítit. Pokusila se utéct, ale Adrianka ji chytila.
„Nech mě! Já tam nechci! Já se bojím! Au! To bolí!“ Vřískala a kroutila se tak, že ji
Adrianka nemohla k diagramu odtáhnout.
Uhodila ji, Bibiana upadla.
Dívka se na sestru vrhla jako šílená a tloukla ji.
„Za všechno můžeš ty! To kvůli tobě maminka umřela! Nenávidím tě! Nenávidím!
Zabila jsi ji! Měla jsi umřít ty!“
Bibianka křičela. Snažila se bránit, ale sestra ji nepřestávala tlouct a dál křičela svá
obvinění.
Bibi se roztřásla. Něco v ní prasklo, doposud neužívané schopnosti se probudily.
Nasávala okolní magické proudy až hrozilo, že ji roztrhají na kousky. S každou ránou,
s každým zlostným výkřikem se tlak uvnitř ní zvětšoval.
„Zabila jsi mojí maminku!“
Tlak v Bibiančině těle se uvolnil, žhavá rázová vlna odhodila vše v dosahu a do
střechy udělala díru.
Sestra s výkřikem dopadla na svou skrýš a v záblesku světla zmizela.
„Bibi!“
Bibianka otevřela oči, ale viděla rozmazaně. Nad ní se skláněla postava s plavými
vlasy.
Sestra Lina rukama přejížděla dívce po těle, hledala známky zranění. „Díky Miře, nic
vážného. Bibi, co se tu stalo,“ rozhlédla se, v hlavě obraz trosek, které z půdy zbyly.
„Že jsem neublížila mamince, že ne?“ Zašeptala dívka a upadla do bezvědomí.
„Je v pořádku?“ Zeptala se mladá žena v tmavomodrých šatech.
„Jen pohmožděniny, ale stejně ji musím odnést na ošetřovnu, vydala ze sebe úplně
všechno. Potrvá pár hodin, než se probere. Co se to stalo? Projevila se poprvé a hned takhle.“
„Zůstanu na ošetřovně s ní, pokud to nebude vadit. Sestro, vím, že jsme o tom mluvily,
ale obávám se, že v současné situaci mohu adoptovat jen jednu z dívek. Nelíbí se mi, že bych
je měla rozdělit, ale…“
Sestra jen přikývla na znamení, že to chápe. Po tom, co tu Bibianka předvedla, bude
mít její adoptivní matka co dělat, aby ji uhlídala.
A možná to tak bude lepší.

Kolem byly jen stromy a skály a nebe pokrývaly těžké šedé mraky hrozící deštěm.
Adrianka seděla v ledové vodě horského potůčku a vyděšeně lapala po dechu.
Vlasy měla ohořelé a celou polovinu těla těžce popálenou. Přišla o levé oko.
Z otevřených ran vytékala krev, bílá kůže praskala a sloupávala se z ní v cárech. Bolest
necítila jen díky zničeným nervům.
Jak by mohla přežít; sama, na neznámém místě, jen s věcmi, které sem zkušebně
poslala transportním diagramem.
Vnímala proudy magie, kterou nepoznávala. Jednoho z nich se dotkla, ucítila zvláštní
mravenčení. Cítila, jak jí protéká velké množství energie, ale nebylo to nic platné. Neuměla se
ošetřit.
Umře.
Kvůli Bibianě.
Nenáviděla ji.
Nenáviděla svou sestru tak, jak to dokáže jen dítě.

Povídka č. 4
Únos
„Ty vypatlaný, uslintaný, tchoře připomínající ultraimbecile!“ vmetl komisař Krák
seržantu Poskokovi do tváře.
„Říkal jsem sto růží. Rozumíš? Růží! Ne sto tuží, ty hňupe!“
„A-ale, p-pane, j-já…já,“ soukal ze sebe chudák Poskok, člověk nevelkého rozumu, který
se narodil jednonohé prostitutce a slepému cvičiteli psů a který již od útlého věku sloužil a
pracoval po boku inspektora Kráka.
„Bože, proč já? Proč zrovna já potkal takového ničemu? Copak si, Poskoku, myslíš, že
krásnou Ofélii svedu díky kartonu černých tuží? Že mně padne do náruče, vtiskne mi do dlaně
redispero a celou noc spolu promalujeme? Hm?“
„Já vám asi špatně rozuměl…“
„I moje teta Irma si čistí uši častěji než ty… a to je mrtvá! Táhni zpátky do květinářství a
sežeň mi sto růží. Dneska večer se nemůže nic zvrtnout. Vyznám té krásce lásku a zbytek noci
strávíme probíráním Sto padesáti nejdivočejších poloh turkotatarské kultury.“
„Ale, pane, jste si úplně jistý, že vaši nabídku přijme?“ vyřkl skromně Poskok a sklopil
oči.
„Ach, ty malověrný! Hned jak se naše oči setkaly poprvé, věděl jsem, že je to láska na
celý život. Upřeně na mě zírala a já spatřil ty divoké živly, které v sobě spoutává a kterými by
tak ráda trápila mé tělo. Ten její horký pohled, ta výbušnost…“
„Ale vždyť jste jí šlápl na nohu.“
„Zmlkni!“
„Stála chudinka u regálů s vaječnými saláty, když jste jí tak nehorázně dupl na prsty.“
„Nikomu jsem na prsty nedupl! Nedopatřením jsem jí trošičku šlápl na její ladnou
nožku… a navíc jí to nevadilo. Není taková idiotka jako ty, aby vybuřovala po každém
nedorozumění.“
„Takže když křičela, že vám ty saláty narve do zadku a proklínala vaši matku, byla
klidná? Mně to tak nep…“
„Zavři už tu klapačku a běž. Šup, šup! Dneska je můj velký den. Zasnoubím se.“
***
Ve stejný čas, v těch nejtmavějších zákoutích města, kam se bojí vkročit i krysí noha,
spřádal své nekalé plány padouch, známý jako Potkan.
„Konečně nastala chvíle, kdy zničím toho tupého slizáka Kráka. Jeho špinavé pracky mně
už nikdy nezkříží cestu!“
V rohu místnosti posedával malý človíček, snad příbuzný afrických Pygmejů, a poslušně
mu přitakával: „Ano, pane. Jste skvělý, báječný! Váš mozek je naprosto geniální!“
„Já vím, Pinďoure. Dnes večer, právě když ten zbabělec přijde žádat o ruku dívku
z předměstí - krásnou Ofélii, zničím jeho život. Právě když se jí bude nevkusně vtírat, když
bude žadonit o její přízeň, sklapne past. Přijde si pro něj sama matička Smrt…pche… ten
slabý ubožáček…“
„Áno, Jeho Krutosti,“ Pinďour vytáhl z kapsy malou šipku, jež zdobila červená pírka,
„jed této krasotinky se o to už postará.“
***
Ještě téhož dne, když slunce zapadlo, vyšel Krák i s Poskokem vstříc svému osudu.
Vybaven pugétem růží a malou krabičkou, potaženou sametem, jež v sobě ukrývala stříbrný
prsten, stoupl si pod balkónek, který zdobil Oféliin dům, přikázal Poskokovi, aby se ukryl
v nedalekém křoví a zvolal na svou vyvolenou mocným hlasem.
Avšak z domu se nic neozvalo. Ani sebemenší pípnutí či snad bliknutí světel.
Zkusil to ještě jednou. A pak zase, ale nikdo mu neodpověděl.
„Kde jen sakra je?“ zaklel Krák, „Poskoku, asi budeme muset zazvonit.“
Jeho pobočník rychle vyběhl z keře a namířil si to přímo ke dveřím.
„Pro pána! Nechala odemknuto!“
„Ukaž!“ přispěchal ke vchodu i komisař, „to je zvláštní… třeba je ve vaně a jenom
zapomněla zabouchnout dveře. Budu to muset prozkoumat.“
„Ale pane! Nemůžeme přece jenom tak vejít do cizího bytu! To je proti zákonům!“
„Proti zákonům je také souložit se zvířaty a ještě nikdy jsem se tě neptal, proč z tebe
každý čtvrtek opadává ovčí vlna!“
„Mám v polštáři díru!“
„Zavři už tu klapačku a pojď se mnou, sakra,“ Krák vstoupil do domu a pomalým,
plíživým krokem procházel chodbami.
„Vidíte něco?“ zašeptal Poskok.
„Ne, ale cítím česnek… snad nemá Ofélie problémy s trávením…“
„Pane, mně se to nezdá! Co když je to léčka?“
„Léčka? Pch… nebuď naivní. Kdo by v tuhle noční hodinu pil nějaké kukle?“
„To nevím, ale určitě by někdo moh´ kout pikle.“
Pomalu se připlížili k další tmavé místnosti, u jejíhož okna stála jakási postava.
„Úú,“ zakňoural potichounku Krák. Osoba ale nereagovala, jen nehybně čekala u
přiotevřeného okna v zákrytu vanoucího závěsu.
„Já mám strach, pane.“
„Poskoku,“ zastavil se Krák, …proč jsem šlápl do něčeho hodně řídkého, co při stlačení
vydává nepříjemný čvachtavý zvuk?“
„Já to nebyl! Vážně!“
Krák se podíval na podlahu.
„Vždyť to je hromada bobků! Co hromada! Přímo lopata!“
Poskok se střelhbitě sehnul a přičichnul: „Sakra, to jsou krysí hov…“
„Potkan!“ vyjekli oba dva.
Vtom neznámá osoba strhla závěs a zařvala: „Pinďoure, pal!“
Z rohu místnosti vyletěla šipka napěchovaná jedem, avšak při snaze uprchnout uklouzl
Krák na kopě hlodavčích exkrementů a upadl na zem, díky čemuž jej smrtelná střela minula a
on si zachránil holý život.
„Zdrháme!“ zařval komisař, rychlostí podobnou té světelné vyskočil z podlahy a spolu
s Poskokem vyběhli z domu. Náhodný kolemjdoucí by snad ani nepostřehl, jak střelhbitě ti
dva z bytu vypadli a zamířili si to přímo do velkých, odporně páchnoucích houštin naproti,
které všem měšťanům složily jako odpadkové koše.
„Asi jsem si zlomil nohu, pane,“ zašeptal Poskok.
„Teď nemluv, mohli by nás uslyšet! Víš, že mě Potkan nemá rád. Minule mě málem
přizabil.“
Z domu vyběhl také Potkan s malým Pinďourem a zmateně se rozhlíželi po cestě, která
kolem vedla.
„Zmizeli!“ sykl Pinďour.
„Určitě už stihli zavolat další fízly! Musíme zdrhnout. Pomož mi s ní!“ řekl Potkan, vešel
se svým pobočníkem znovu do budovy a po chvíli už nesli ven Ofélii, spoutanou a obalenou
jakýmisi hadry.
„Pane, oni mají Ofélii! Určitě ji chtějí unést!“ zašeptal zas Poskok.
„Ale kdeže! Kdo by ji chtěl unést? Tvoje mysl je opravdu chorá, Poskoku! Jen ji vyhodí
na ulici, aby nás vystrašili.“
„Tak ji aspoň uneseme,“ procedil Potkan mezi zuby a spolu s Pinďourem, držíc Ofélii,
zašli za roh domu a zmizeli komisaři z očí.
„Voni ji fakt unesli! Pane, pane! Musíme ji zachránit! Vždyť je chudinka bezmocná!“
začal střečkovat Poskok.
„Zachránit? No… to… vždyť… to byl Potkan… je to drsný chlapík a on… on…“
„Ztrácíme čas!“
„Ehm… nevím jak ty, Poskoku, ale já,“ podíval se Krák na hodinky, „já mám už dávno
po pracovní době. Já nikoho zachraňovat nemusím.“
„Ale, pane! Chtěl jste se s ní přeci zasnoubit!“
„Ano… taky jsem chtěl být milionář a vyspat se s každou celebritou, kterou znám. Vidíš
snad, že by se mi to splnilo?“
„No… ne, ale…“
„No tak! Člověk zkrátka nedostane vše, co si zamane, Poskoku. To si musíš uvědomit.
Třeba tam bude Ofélii dobře, co my víme? Teď vylezeme z toho houští a když se nikdo
nedozví, že jsme něco viděli, bude všechno v pořádku.“
***
A dalšího dne, když slunce zalilo svou září celé město a ptáci vesele prozpěvovali na
stromech, započal komisař Krák svůj den v kanceláři. Nevynechal ranní kafe, které si velmi
oblíbil, poněvadž (jak se kdysi přiznal) mu nad ním vždy krapet škobrtne štamprlička rumu
(ale jak by dozajista mohli dosvědčit jeho známí, škobrtá mu spíše štamprlička kávy nad
šálkem rumu), a četl si čerstvý tisk.
Jeho ranní idylku překazil až Poskok, který celý roztřesený vběhl do pracovny, sotva
schopný se vykoktat.
„P-pane k-ko-komisaři… m-mám d-důležitou z-z-zprávu…“
„Já taky, Poskoku. Poslouchej: Sebevrah dopadl při skoku z jedenáctého patra na tříletou
holčičku… hrůza, co se to děje!“
„P-Panebože! A-a c-co t-ta h-holčička? J-je m-mrtvá?“
„Ach…,“ vydechl otráveně Krák, „ne, Poskoku, ne! Toho padajícího zavčasu chytila,
odhodila do křoví a nakonec všem pozorujícím zatancovala blues.“
„Ó! Vážně?“ vykulil Poskok oči, „to je báječné!“
„Utahuju si z tebe, ty pako! Máš IQ menší než delegace mongolských pastevců! Jak by
mohla umět ve třech letech tančit blues?! Byla by ráda, kdyby se zmohla na Kolo, kolo
mlýnský! Ach, bože! Nemrhej raději mým časem a řekni mi tu důležitou zprávu!“
„Přijel k nám pan policejní prezident, chce s vámi mluvit.“
„Cože? Rychlonožka? Kde je?“
„Bude tu každou vteřinkou!“
Krák vyskočil ze židle až k zrcadlu, pověšenému na stěně u stolku, a začal si zmateně
upravovat vlasy.
„Rychle, rychle! Musím před tím blbečkem vypadat dobře! Podej mi osvěžovač dechu,
Poskoku!“
„Cože?“
„Tu věc, co z ní máš strach, když syčí…“
„Promiňte, pane, ale tu vám nepodám. Vy přece víte, že mám fóbii z těchhle chemických
jedů!“
„Jediný jed v téhle místnosti jsou tvoje sliny, ty nechutný…“
Vtom se ozvalo zaklepání a do místnosti vešel policejní prezident, muž menšího vzrůstu s
pivním břichem.
„Á! Pan prezident! Dobrý den, dobrý den!" Krák ihned poskočil k židli a nabídl mu, aby
se posadil.
„Zdravím,“ brebtl odměřeně Rychlonožka, "ne, děkuji, ani si nebudu sedat. Kráku, mám
pro vás úkol z pověření prezídia.“
„Já? Nemůžu uvěřit svým uším. Taková pocta, pane. Udělám všechno…, všechno, co si
budete přát, abyste věděl, že ve mně máte svého věrného policistu. Splním cokoliv!"
„Včera byla unesena paní Ofélie Podržštafle jedním odporným zloduchem, jistě ho znáte
- říkají mu Potkan. Pokud vím, pokusil se vás už nejedenkrát zabít. Ale vy jste mu vždy
dokázal uniknout, Kráku, vždycky! A proto jsme se rozhodli, že vás pověříme záchrannou
akcí, při níž paní Ofélii vysvobodíte… Asi ji neznáte, že?"
„Já... ehm... vlas... no... jakže se ta nebohá chudinka jmenuje?“ Krák se začínal pomalu,
ale jistě červenat.
„Ale pane," vstoupil do rozhovoru Poskok, „to je přece paní Ofélie! Ta, co jsme ji
včera…“
„Co jsme ji včera nikde neviděli?“ skočil mu do řeči komisař, „a co jsme ji vlastně
neviděli nikdy v životě? Ano, Poskoku, to bude určitě ona!“
„Hm…,“ zamračil se Rychlonožka, „Potkan ji nejspíš ukrývá se své skrýši, Kráku. Ve
stoce U Tří splašků. Párkrát jste tam už byl. Pokud vím, tak by to pro vás nemělo být tak
těžké. Ale Kráku, poslouchejte - chci je živé. Jak paní Ofélii, tak Potkana. Ten zloduch musí
zmizet z našich ulic… tedy kanálů a stanout před spravedlností, rozumíte?“
„Já…, pane, víte, párkrát mě už málem zabil…, možná že…“
„Jestliže byste odmítl, můžete zapomenout na letošní sjezd důstojníků. Vím, jak vám na
něm záleží…“
„Ale to je vydírání, pane prezidente…,“ špitl Krák.
„Pane, vždyť máte vždycky takovou radost, když můžete těm vysoce postaveným pánům
roznášet jídlo a pití, to přeci nemůžete odmítnout…,“ řekl lítostivě Poskok.
„Tak se už sakra rozhodněte, Poskoku, nemám času jako husa vlasů!“
„Dobře, dobře! Beru to! A ty se, Poskoku, nachystej, chci to stihnout do večeře!“
„Přeju vám hodně štěstí, Kráku! Držíme vám palce… na shledanou!“
„Sbohem.“
***
Potkan ve své temné komůrce právě večeřel jakousi nepojmenovatelnou směs „čehosi“,
přičemž zákeřně a s notnou dávkou infantilnosti pokukoval po Ofélii, jež v rohu místnosti
seděla spoutána na židli.
„Tak co, kočičko? Přijde si pro tebe někdo? Cha, cha, cha! Doufám, že jo, protože…“
vstal ze své židle a přešel k železnému poklopu jakési jímky, který vyčníval z podlahy
uprostřed místnosti a odklopil jej. Jen ztěžka by kdekdo popsal ten nesnesitelný pískot, jenž
přecházel až v řev líhnoucí se z té jámy. Dole, pod jejich nohama, se hemžily tisíce
obrovských krys s očima do ruda zbarvenými a s tesáky, které by jim mohl závidět kdejaký
hlídací pes.
„Tohle překvapení čeká na každého, kdo tu vejde. A já doufám, že to bude on… ten
ničema…“
***
Když padl na ulice stín, vyšel komisař Krák spolu s Poskokem do těch nejtemnějších a
nejnebezpečnějších míst celého města. Jako myšky probíhali nepřehlednými spletenci
podzemních chodeb a kanálů a čím dále na své cestě postoupili, tím více odvahy v sobě
museli hledat.
„Pane,“ šeptl Poskok, „mám špatný tušení. Je to tu samá tma a máma mi vždycky
říkávala, že z tmavejch nebezpečnejch míst se mám rychle brát pryč.“
„Tak už aspoň víme, proč ses narodil tak předčasně, Poskoku… podívej se, tady zahneme
za roh a - už jsme tu. Hlavně buď potichu! Sejdeme tu po schodech dolů a pak doprava. Tam
by měl být Potkan. Nezapomeň, že máš zbraň, ale v žádném případě nestřílej první, ten
tlusťoch ho chce živého. Důležité je být potichu, neupozorňovat na se… Á! Sakra! Sakra!
Sakra! Co to bylo?“ zaječel najednou Krák.
„Co se děje, pane?“
„Tam, tam… fuj, něco se tam hnulo… už je to v pořádku…jo, dobrý… pojďme dál.“
Sestoupili točité schodiště a ocitli se v temné místnosti, kterou osvětloval jen malý
plamínek louče. Vše halilo neprostupné šero. Oba dva se zastavili hned při vstupu dovnitř.
Uprostřed seděl kdosi spoutaný na židli.
„Ach, můj bože!“ sykl Krák a přiběhl k té nemohoucí osobě. Klekl si k jejím kotníkům a
otřel se tváří o její nohy.
„Má krásko! Ani nevěříte, jak se mé srdce trápilo, když jsem se dozvěděl, že vás unesli.
Jak jsem šťastný, když mohu dlaněmi přejet po vašich jemňoučkých lýtkách. Ta krása… ty
vřídky a…a… a chlupy…vy…,“ Krák rychle zvedl hlavu a hrůzou se mu zježily vlasy.
„Ty imbecile!“ zařval mocně Potkan sedící na židli a svými mocnými prackami lapil
Kráka kolem ramen. Zvednul se, načež z jeho těla spadlo lano, jež mělo vypadat jako by bylo
kolem jeho těla obvázáno, a nadzvedl Kráka nad zem.
„Čas mé pomsty přišel!“ zaječel znovu.
„Poskoku! No tak! Dělej něco!“ křičel komisař drásající se ze spárů odporného zvrhlíka.
Sotva však stihl Poskok udělat pár krůčků, jeho cestu mu zkřížil Pinďour s dutou
bambusovou trubičkou v rukou.
„Ještě jeden krok a jed mých šipek tě připraví o život, ty slabomyslný patlale!“
Poskok se zastavil a v hrůze odhodil i svoji zbraň.
Krák se neustále zmítal v Potkanově sevření a pokoušel se dostat dolů, marně.
„Tam v rohu, vidíš? Sedí tvá milovaná Ofélie! Nemusíš se bát, brzy už budete spolu…
Pinďoure, otevři jámu!“
Malý mužík se připlížil k poklopu a otevřel jej. Místnost znovu zaplnil nesnesitelný
pískot.
„Bože!“ zabědoval Krák, visící stále ve vzduchu.
„Copak?! Už máš strach z mých hladových přátel?“ zašklebil se Potkan.
„Ne, jen mi to připomnělo matku. Radši mě tam už hoď, nebo to nevydržím!“
Potkan přistoupil k jámě s Krákem v sevření.
„A toto je tvůj konec, komisaři…,“ usmál se naposledy hromotluk.
„Ne…,“ procedil mezi zuby Poskok, „máma vždycky říkala, že se nemám bát… že za
přátele… za přátele člověk musí bojovat, i kdyby mě nakazili pohlavní nemocí… já vás
nedám, pane komisaři!“ vyskočil jako mocný jaguár nesmírnou rychlostí přímo k Potkanovi,
jedním skokem přeletěl nad krysí jámou rovnou směrem ke Krákovi, když v tom se
vzpamatoval Pinďour a vystřelil otrávenou střelu. Snad jen kdyby šel zpomalit čas, spatřili
bychom tu souhru, s jakou Poskok vytrhl Potkanovi Kráka z rukou, načež jedovatá šipka
ukončila svou dráhu v zloduchových prsech.
Potkan zůstal strnule stát.
„Řekni mámě, že si dneska asi nestihnu… udělat úkoly…,“ dořekl Pinďourovi svá
poslední slova a skácel se přímo do jámy.
Než stihl zakrslý muž obrátit své zraky na místo, kam jeho dva nepřátelé dopadli, tiskl již
komisař Krák svůj revolver u jeho hlavy: „Někdo tu bude mít trable, trpaslíku!“ ohnal se
rukou po jeho foukacím nástroji smrti a zahodil jej do díry krvelačných bestií.
„Poskoku, hlídej ho,“ přikázal svému pobočníkovi a spěchal osvobodit spoutanou Ofélii.
Strhával z ní lana jako z řetězů urvaný. Rychleji a rychleji. Pak jí strhl roubík, odvázal nohy a
ona vstala.
„Paní Ofélie, zdravím vás. Ani nevíte jakou mám radost, když vás vidím.“
„Ach, děkuji… ale… to není možné. Já znám vaši tvář… kde jsem ji jenom viděla?
Možná, možná že…“
Krákovi se rozzářil obličej štěstím. Ano, právě teď se do něj jistě zamilovala a nečeká ho
nic jinšího, než dožít zbytek krásného života s ní…
„Vy jste… vy jste ten idiot od vaječných pomazánek… vy… vy!“
„A-a-ale… j-já… ne, t-to je n-n-nedorozumění…“
„Dva týdny jsem měla nohu oteklou jako balón! Ty tupče!“ práskla mu jednu facku zleva,
„imbecile!“ a přišla další, tentokrát zprava.
Krák, zaskočen nečekanými útoky, ustupoval dozadu, přikrčen jako malé děcko.
„P-poskoku! Dělej… Zdrháme! A ty, trpaslíku! Seber ty otrávený šipky! Au!“ trefila ho
další rána, „budeme je potřebovat…!“
***
Na druhý den, po namáhavém včerejšku, se vracel Krák do práce. Hned na chodbě před
svou kanceláří potkal Poskoka.
„Pane, ještě že jste přišel! Pan policejní prezident chce s vámi mluvit.“
„Sakra! Jsme ve větších problémech než somálští řezníci, Poskoku. Bude chtít vidět
Potkana! Nemůžu mu říct, že je mrtvý! To by byl můj konec!“
„Stejně se to dozví, pane!“
„Nic se nedozví. Ráno jsem byl v tom doupěti a vynesl jeho kosti… ty mrchy ho pořádně
ohryzaly. Zůstalo na něm míň masa, než je ve vepřových paštikách. Všechny jeho kosti jsem
sebral.“
„Cože?! A kam jste je probůh dal?“
„Mám je u sebe.“
„To je zvrhlejší než nosit ponožky v sandálech, pane! Kde ho máte?“
„Všude po těle! Nastrkal jsem si ho pod oblečení.“
„To jsem neměl slyšet!“
„Pojď, Poskoku, jdeme tam… ale ani slovo, chápeš? Potkan nám včera prostě utekl!“
***
Policejnímu komisaři někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte!“
Do jeho kanceláře vstoupil komisař Krák se svým pobočníkem Poskokem.
„Kráku! Vítejte! Ani nevíte, jak rád vás vidím!“
„Dobrý den, my… jen jsme vás přišli pozdravit…“
„Jaképak pozdravit? Musím vás řádně pochválit, odvedli jste vynikající práci! Jen mi
prosím řekněte, v které vazbě je Potkan držen. Musím se jít na něj podívat…“
„On… no… je v dolním patře, tam jak jsou vazby, to určitě… tam někde ho najdete…
ale… já už budu muset jít, pane… mám ještě hodně práce, znáte to…“
„Jen si pořádně odpočiňte, Kráku! Dám vám na pár dní volno, o to se nebojte,“ nešetřil
prezident úsměvy.
„To je od vás milé… tak já už… půjdu.“
„Kráku! Počkejte, co vám to trčí z té kapsy? To je… kost?!“
„Jejda! No, víte,“ zastrčil Krák čouhající kost ze své kapsy, „spadl jsem na schodech, asi
jsem si něco vykloubil…“
„Sakra, chlape. Dejte se dohromady! Víte…, měl bych pro vás nabídku.“
„Nabídku? Ale děte!“
„Chtěl bych vám představit moji dceru. Ještě vás nezná… mohla by z toho být dobrá
partie…“
„Děkuju bože!“ pomyslel si Krák, „konečně! Konečně nebudu sám! Konečně využiju
svých Sto padesát poloh turkotatarské kultury!“
„A jak se ta kráska jmenuje?“ řekl Krák.
„Asi to nevíte, ale je to Ofélie. Ta dívka, co jste ji včera zachránil život!“
„Aha,“ poklesl Krák, „Poskoku, pojď se mnou domů. Budu potřebovat pomoct. Dneska už
nemám sílu si nafukovat Klárku sám.“
„Cože?“ rozhořčil se policejní prezident.
„Nedělejte si starosti, pane prezidente. Já se o sebe postarám. Ono totiž – co si člověk
neudělá sám, to nemá… sbohem.“
Povídka č. 5
Na cestě
„Tady máš, vypij to,“ řekla Marie s úsměvem a sevřela mé třesoucí se prsty na lahvičce
s čirou tekutinou.
„Co… to je?“ tázal jsem se přerývaně. Vše mi bylo jasné.
„Medicína, předepsal ti ji pan doktor, pamatuješ?“
Chtěl jsem odpovědět, že lékař mi nic nepředepsal, že vím, o co se snaží. Slova mi uvízla
v krku. Snažil jsem se tu proklatou ampulku odmítnout. Říct, že ještě není čas. Mariiny ruce
ale svíraly mé vetché prsty a já se neměl jak bránit.
„No tak, tati, neboj, pomůže ti to.“ Mariiny oči se leskly. Asi se jí chtělo brečet. Zajímalo
by mě, kdy se takhle rozhodli. Myslí si, že už je konec. Přijde jim, že takhle to bude pro
všechny nejlepší.
„Ale…“ Moje odpověď vyzněla do prázdna.
Bledé obličeje mých nejbližších se matně třpytily jako voskové masky. Už to chtěli mít za
sebou. Podíval jsem se Marii do tváře. Uhnula mému zakalenému pohledu. Vzpomínám si,
jak jsem ji houpal na klíně a předčítal Kocoura Mikeše. Hladil jsem její zlaté vlasy sepnuté
červenou sponou a hlubokým hlasem promlouval do duše: „Milá Marie, budu ti něco
vypravovat, ale mám obavu, že tomu nebudeš věřit. A přece je to pravda pravdoucí, že v
Hrusicích u Ševců měli jednou kocourka. Jmenoval se Mikeš.“ Maličká dcera se usmívala a
dlaní svírala můj prst.
Během slunných odpolední jsme sedávali na zápraží a shlíželi do obilných polí, která zářila
stejně zlatou barvou jako Mariiny copánky. A ta rudá spona byl divoký vlčí mák uprostřed
pláně. Takhle si ji pamatuju a ona si takhle musí pamatovat mě. Že bych skutečně ztrácel
kontakt s realitou?
Proč by po mě jinak chtěli něco takového. Asi si opravdu myslí, že už si stejně neumím ani
vybrat. Stěží ze sebe vypravím tři slova. Jsem už jen přítěž. Cítím ten všudypřítomný
nemocniční zápach a mám proleženiny na zádech. Věky jsem se nepohnul. Okolní běloba mě
oslepuje a jen v průhledech z ní vystupují ty známé a přece cizí obličeje rodiny. Chtějí moje
peníze? Nebo jen úlevu? První jim poskytnout můžu, druhé ne.
„Takhle to bude lepší.“ Pohladila mě po vlasech a políbila na čelo. Takhle jsem to dělával
já jí. Vždycky se potom zasmála a sklopila modré oči k zemi. Chtěl jsem se také usmát, ale
koutky se nehýbaly. Nechci ještě odejít.
Skláněli se nade mnou, jako by má postel byly máry, jako by mě už nesly tím příkrým
kopcem k Hruštickému kostelu. Možná by se několikrát zastavili. Ale ne. Takhle už se to
nedělá. Patřím do jiné éry. Přejel jsem očima po místnosti. Stále jsem je miloval. Chtěl jsem
jim dát všechno, ale není tohle moc? Přeci jen přikývnu.
„Tak vidíš. Pěkně zvedni ruku a napij se.“
Čirá, trochu hořká, tekutina mi stéká krkem. Jemné chvění se rozbíhá až do konečků prstů.
Necítím bolest, možná trochu strach. Lehký třes. Tělo sebou škubne, a pak se uklidní. Marie
se nade mnou skloní a zašeptá do ucha: „Kořenářka říkala, že tohle je přesně to, co ti pomůže.
Neboj, za chvilku budeš na cestě dál. Do dalšího života. Všechno bude v pořádku.“
Slyšel jsem ta slova správně? Už ani nevím. Možná jsem si je jen vymyslel. Jisté je jedině
to, že teď už opravdu pláče. Ztrácím cit a za skelnýma očima se ve mně něco změnilo.
***
Jehličí píchalo nepříjemně do zad a pronikavá vůně lesa mě přivedla k vědomí. Černou
oblohu pokrývaly mihotavé hvězdy a bílá luna představovala jediný zdroj světla. Zvedl jsem
se do sedu. Malá mýtina mohla mít tak deset metrů v průměru. Rostla zde jen tráva a na
ztrouchnivělém pařezu seděl šedovlasý stařík. Přehodil si vycházkovou hůlku z pravé ruky do
levé a nonšalantně prohlásil: „Nazdárek.“
„Prosím?“ nechápal jsem.
„Čeká nás dlouhá cesta. Pospěšme si, ať dorazíme včas, “ prohodil a chytil mě za ruku.
Než jsem stihl cokoliv namítnout, uháněli jsme mezi stromy do tmy. Každou chvíli jsme
někam zabočili, svezli se po stráni nebo prosvištěli nad kapradím. Stařec do rytmu poklepával
hůlkou o kůru stromů a vedl mě dál a dál od mýtiny.
„Kam jdeme?“ vypravil jsem ze sebe konečně. Cítil jsem se jako malý kluk, kterého vedou
poprvé do školy.
Stařík se ke mně otočil a s jiskřivýma očima odpověděl: „No přece za tebou.“
„Za mnou?“
Následovalo pouze mlčení přerušované jen houkáním sov, sýčků a praskáním ve větvích.
Nebál jsem se. Nesnažil jsem se vytrhnout svou podivně dětskou ruku z vrásčité dlaně.
Nechal jsem se vést. Věděl jsem, že dojdeme, kam máme. Když jsme dorazili k malé
chaloupce, která se téměř celá skrývala pod stonky kapradin, začalo svítat. Můj průvodce
zaklepal holí na dveře a postrčil mě k vchodu.
„No tak, neboj se,“ ujistil mě, jako by vycítil mou nejistotu. „Už tě čeká.“
Měl jsem milion nevyslovených otázek. Otočil jsem červenou koulí na zelených dveřích a
vstoupil. Uvnitř panovalo dusné přítmí. Jako by tam někdo sušil vyprané prádlo. Podobně to i
vonělo. Známý podtón poctivé práce a čistého nedělního oblečení. Cítil jsem se jako doma.
„Ráda tě tu vidím. Už jsem si myslela, že se nedočkám. Neboj, dítě, já ti neublížím. Dáš
si?“ pronesla milým hlasem stařenka a přisunula ke mně pekáč plný nakynutých makových
buchet. Jednu jsem si vzal. Proti mé ruce byla podivně veliká. Něco mi přišlo na mysl.
„Děkuji. Promiňte, ale… dítě?“
„Se mnou nemusíš mluvit tak zdvořile,“ usmála se. „Doufám, že jsem tě neurazila. Říkám
tak každému, kdo tudy prochází. Pojď blíž.“
Poslechl jsem ji a poslušně přicupital. Sevřela mě v náručí a cítil jsem, že teď mi nic
nemůže ublížit. V jejích rukách jsem byl malý, jako škvrně, které se bojí tmy. Pletený svetr se
mi otřel o tvář. Věděl jsem, že tohle je můj domov. Uprostřed lesů, v kapradinové chaloupce,
v náručí neznámé stařenky, ale přece domov.
„Zůstaneš tu?“ zeptala se slabě. „Bude nám dobře. Já upeču buchty, a pak si budeme hrát
na schovávanou. Budeš se mít náramně. O nic se nebudeš muset starat. Co říkáš?“
Odmlčela se a dlouze se na mě dívala. Ta otázka měla zvláštní váhu. Věděl jsem to já i
ona. Kdybych tu zůstal, nebylo by to na jeden večer. Rozhlédl jsem se po místnosti. Temný
brčál se zrcadlil v oknech, nádobí i očích milé stařenky. Všechno získalo příjemný a
uklidňující tón. Kývnout by bylo tak jednoduché. Zůstat v rodném hnízdě, které možná bylo
moje, ale spíš patřilo všem. Čekalo tu na každého, kdo ho zrovna potřeboval.
„Děkuji, ale nejde to. Byla jste na mě moc hodná.“
S lehkou úklonou jsem se usmál. Nevypadala smutně. Její výraz nešlo rozeznat, chvěl se
ve větru jako stonky starobylých kapradin. Pozůstatek něčeho majestátného. Možná byla i
ráda, že ji opouštím. Ne kvůli sobě, kvůli mně. Rozhodl jsem se pro cestu dál.
„Buď sbohem, malý muži,“ rozloučila se, než za ní zaklaply zelené dveře.
„To se nám to vyčasilo,“ poznamenal stařík. „Je na čase, abychom zase vyrazili.“
Chytil mě za ruku a už jsme zase uháněli. Za chaloupkou vedla sotva znatelná cesta mezi
stromy. Pomalu se rozevírala a les řídl. Po chvíli nám do týlu svítilo slunce a vedle nás
ubíhala pole plná zlatého obilí. Nikdo na nich nepracuje, napadlo mě. Jediné, co čeří vzduch,
jsou prohánějící se vážky. Blízko musel být rybník. Cítil jsem stojatou vodu a blížící se čas
žní. Vůně posečené trávy mi naplnila hlavu tak náhle, až jsem se zamotal. Nebylo divu, že
pěšinu teď lemovaly otepi slámy.
„Už tam jsme?“ zeptal jsem se staříka. Neodpověděl a jen holí odstrkával z cesty kameny.
Slunce se nachýlilo k obzoru a náš cíl byl stále v nedohlednu. Krajina se zbarvila do
červena. Krvavé zapadající slunce se snášelo k zemi níž a níž, až zavřelo oči. Obloha
potemněla a jen kdesi v dálce zůstalo osamělé světélko. Museli jsme trochu zpomalit. Cestu
nám přehradil temný močál. Tlející dřevo se snoubilo s vazkým povrchem. Pohled na mokřad
nebyl smutný ani děsivý, prostě jen odlišný. Záře se přibližovala, až se před námi vynořila
další chaloupka. Její podmočený základ nesliboval nic dobrého.
„Vstup,“ pokynul mi stařík po zaklepání na dveře. „Tady tě musím opustit. Hodně štěstí.“
Nebál jsem se. Někdo na mě uvnitř čekal a já ho nechtěl napínat. První krok byl nečekaně
těžký. Musel jsem se soustředit, abych zvládl zvednout nohu a opět ji položit na zem. A
potom druhou. S námahou jsem otočil zašedlou koulí na dveřích a vešel. Hlava mi klimbala a
musel jsem vynaložit veškerou sílu na to, abych ji zvedl. Uprostřed zšeřelé chaloupky seděla
mladá dívka se zlatými vlasy a červenou sponou. Usmívala se a čekala, až přijdu blíž. Mohlo
to trvat minutu, ale třeba taky hodiny nebo dny, než se mi podařilo přejít ten kratičký prostor
mezi dveřmi a křeslem. Zhroutil jsem se do hebkého objetí řídké látky.
„Pamatuješ, jak jsi mi vyprávěl?“ zeptala se medovým hlasem dívka. Neznal jsem ji, ale
copánky v barvě zralého obilí a sponu jsem si nemohl splést. Byla i nebylo to moje dcera.
„Jak bych mohl zapomenout?“
„A jak ten příběh skončil?“ chtěla vědět a pohladila mi drobnou rukou vlasy.
„Vždyť víš. Vždycky jsi věděla, jak to dopadne.“
Usmála se, přešla místnost a natáhla visací hodiny. Posadila se na židli proti mně a
přehodila nohu přes nohu. Chvíli mlčela a modrýma očima si mě prohlížela. Nakonec přece
jen promluvila: „Jak to dopadne, záleží jen na tobě. Ty máš klíč k odemčení dveří.“
Tik, tik, tik.
Čas rozhodnutí se blížil. Zůstal jsem tu já a modré oči. Musel jsem dokončit příběh. Začal
jsem hlubokým hlasem vyprávět.
„Nu odpočiň si tedy, milý kocourku, a žij i dál již jen klidným a spokojeným životem a
přejeme ti srdečně, aby se ti už nikdy nevrátily ty těžké a klopotné chvíle, kterých jsi v životě
tolik zakusil.“
Zavřel jsem oči, a když jsem je znovu otevřel, ležel jsem opět na bílých prostěradlech a
hrdlo mi plnila čirá tekutina. Pochybuji, že kdokoliv věděl, co vlastně obsahovala. Říká se, že
před smrtí, se nám promítne celý život. Proč by to ale muselo být to, co jsme prožili. Jsem
rád, že jsem viděl, co jsem viděl. Občas se musíme něčeho vzdát.
Hodiny tikaly, jako by mi někdo hůlkou odklepával čas, a mně to nevadilo.
Povídka č. 6
Sanatorium
„Tím, že mě zabiješ, ty démony uvnitř sebe neumlčíš.“
Šokovaně jsem vydechla a s mravenčením v prstech, které jí chtěly vyrazit lahvičku z ruky,
jsem sledovala, jak její obsah vypila.
Křeč poškubávala s jejím tělem jako elektřina. Sliny, lidská mořská pěna, naplnily její ústa a
vytékaje koutkem, kapaly na podlahu. Lapala po dechu. Nelidsky chrčela. Trhala nohama.
Blankyt ve vytřeštěných, bezelstných očích temněl. Umírala.
∞
Ráno. Stála jsem opřená o počmáranou zeď. Vlhký, lepkavý smog, který by se za jiných
okolností dal lyričtěji nazvat mlhou, mi naplňoval plíce a polykaje všechny obrysy, bránil mi
vyhlížet ji. Nikdy nechodila včas a já neuměla čekat. Jediné, co vystupovalo z mléčné izolace,
byla industriální kostra rozvodového stožáru.
Zvuk projíždějícího vlaku se smísil s kroky.
Zapátrala jsem pohledem, až moje oči s očekáváním našly, co hledaly. Rudý světýlko na
konci cigarety. Černý vlasy, nejistý krok. Shrbená s plachým úsměvem a taškou přes rameno
rozsekávala můj už tak nepravidelný tep na malý, rychlý údery.
Vlk v rouše beránčím. Poslední dva kroky. Objala jsem ji. Zavrtávaje se do jejích vlasů,
vzala jsem jí vzadu za krk, aby se nemohla odtáhnout. Vůně cigaret a sladkýho parfému
vytvořila nezaměnitelnou směs, kterou bych rozeznala v davu.
Odtáhla jsem se, abych v zápětí mohla z tašky vyndat malý dárek, který jsem pro ni
připravila. Na konci dlouhého, stříbrného řetízku omotaného kolem prstů se mi pohupovala
skleněná ampulka plná nazelenalé tekutiny.
„Na ochranu,“ špitla jsem, když sklonila hlavu, abych jí ho nasadila. Obyčejně šperky
nenosila. Jediný náhrdelník, který měla, byl inkoustový. Potetovaná hruď plná fialových
oleandrů soustřeďujících se kolem lebky s nápisem nesla jasné poselství: Smrt je teprve
začátek. Usmála jsem se na lahvičku, která se usadila mezi jejími prsy a vykročila vpřed.
Na první pohled jsme byly jiné. Ona všemi oblíbená, okouzlující bytost plná šarmu.
Ztělesněním stylu a vtipu.
Já rozcuchaný outsider ve staromódních šatech s pošramocenou pověstí a aurou tak temnou,
že ze mě automaticky dělala čarodějnici. Avšak naše duše byly jako dvojčata.
To, co nás spojovalo, byla touha po násilí, šílenství a adrenalinu.
Roztomilé, ale ďábelské uvnitř.
Otvory v kamenné zdi jsem vyšplhala nahoru a rozhlédla se kolem. Před námi se
rozprostírala zanedbaná zahrada plná tlejícího listí, mrtvých stromů, pohřbených vzpomínek a
zarostlých laviček. To celé uzavírala opuštěná budova bývalého sanatoria. Vymlácená okna
neorenesanční stavby, špinavé, otlučené sochy, omítka místy oloupaná až na cihly, hmotná
atmosféra, zákaz vstupu. Pokuta za neoprávněné vniknutí na cizí pozemek okolo pěti tisíc
korun.
Na hranici mezi světy, na půli cesty do pekla, jsme se na sebe podívaly. Vědomí, že nás čeká
něco, o čem ani nebudeme chtít mluvit, nás šimralo v koutcích rtů. Nic nebylo tak přitažlivé
jako zlověstná dětská psychiatrická léčebna plná vytěsněných příšerností.
Poslední skok a naše osudy byly zpečetěny.
Bok po boku jsme pomalu a obezřetně jako kočky procházely kolem vyhaslé kašny. Její dno
bylo pokryté množstvím rezavého listí. Izolované ticho, se kterým jsem se už někde setkala.
Takhle šeptala prokletá místa. Nemusely jsme se bát bezdomovců, na tohle Bohem
zapomenuté místo by se žádný otrhaný ubožák neodvážil.
Podzim nám až příliš hlučně šustil pod nohama, křivolaké větve nízkých stromů nám něžně
sahaly do vlasů, jako by se nás snažily zastavit. Strach nás poháněl dopředu a nutil dívat se do
tmavých oken budovy, která se nevyhnutelně blížila a jakoby se každým úderem našeho srdce
zvětšovala.
Zrovna si zapalovala další cigaretu, ruce se jí třásly. Vzala jsem do ruky nahnědlé lístky
odkvétající růže a hodila je po ní.
„Bojíš se?“
„Je to na mně tak vidět?“ zahuhlala přes nikotinovou tyčinku.
„To nejhorší teprve přijde.“
„Až nás někdo nahlásí a přijedou benga?“ důkladně potáhla a pokynula mi, ať jdu napřed,
pak až vydechla.
S vypětím všech sil jsem odtrhla pohled od rozžhavené cigarety, polkla slinu, zahnala touhu
po bolesti a vstoupila na rozdrolené schody vedoucí k hlavním dveřím. Blázni mívají štěstí,
přesto jsem tušila, že dovnitř se budeme muset dostat jinudy.
Zkusmo jsem vzala za kovovou kliku ve výši očí a zabrala. Zamčeno.
Napětí ve mně povolilo. Povytáhla jsem rukáv svetru a zápěstím otřela špinavé sklo ve
dveřích. Nakoukla jsem dovnitř. Černá silueta schodů, nějaký kus nábytku, průhled do další
místnosti a…neidentifikovatelný předmět uvnitř se prudce pohnul.
Trhla jsem sebou a odskočila od dveří.
„Co je?!“
„Zkurvení ptáci,“ vydechla jsem, snažíc se dostat splašené srdce z krku zpátky do hrudi.
„Shhh,“ vzala mě za ruku. Krátce jsem zavřela oči a zasmála se.
Jedna nula pro barák, řekla jsem si, než jsem seběhla schůdky a vydala se na průzkum
kolem. Za malou kovovou brankou zpola tonoucí v ustupující mlze jsem tušila hřbitov
neviňátek.
„Jdeme tam?“ doprovodila můj pohled mávnutím ruky a zahalila mě tak kouřem.
„Ani náhodou.“
„Ty máš strach,“ znělo nadšeně.
„Deja vu…“
Vzadu za domem jsme našly celkem dva neoficiální vchody. Vstup zabedněný prkny, jejichž
škvírami jsme mohly nahlédnout do úzké chodby s několika otevřenými, původně bílými
dveřmi. Ze stropu visely urvané dráty po světlech.
Druhé dveře, se světlíkem špinavým od prachu, pavučin a mrtvého hmyzu, k nimž vedly
schůdky, pravděpodobně vedly do sklepa. Byly přepásané zrezivělým řetězem, jenž byl
obtěžkán visacím zámkem. Nic, co by nezvládla pořádná rána.
Nadechovala jsem se pro pokyn, ale to už mi podávala cihlu. V tyhle chvíle byla telepatie
nedocenitelnou schopností.
Potěžkala jsem ji v ruce. Někde za horizontem svědomí mě kousala myšlenka, že cokoliv
tomu domu udělám, se mi trojnásob vrátí. Křach!
V rukách mi brnělo, v uších zvonilo. Ještě jednou. Křach! Úder jsem zopakovala ještě
dvakrát, než řetěz povolil a pustil nás dovnitř.
Tma, která poprvé po dlouhé době viděla denní světlo, nám vyšla vstříc svou zatuchlostí.
Nejdřív jsme viděly jen obdélník husté černoty, která jakoby se snažila ukrýt svoje vnitřnosti
pod nepropustným závojem. Pak si oči zvykly.
Další schody dolů. Moje panická hrůza ze tmy mi nedovolila pohnout se. Svazovala mě.
Típla cigaretu o zeď vedle dveří, obešla mě a udělala ten důležitý první krok. Následovala
jsem ji.
Místo, kde nevidíte dál než na metr daleko, se automaticky stává vaším nepřítelem. Držela
jsem se jejího trička vzadu na zádech a doufala, že mě z toho sklepa vyvede co nejdřív. Tolik
koutů a skrýší, potenciálních hrozeb v kombinaci s paranoiou, mě ochromovalo natolik, že
jsem se soustředila jen na zvuky našich kroků. Tiché, protivné vrznutí za námi se zavírajících
dveří, které popohnal vítr, pohnul mými vnitřnostmi. Nepřestávala jsem zírat do té
všeobjímající tmy, která nemilosrdně polykala všechno kolem sebe. Usilovně jsem se snažila
rozeznávat tvary věcí, které by se mohly pohnout. To neschopnost bránit se ze mě dělala
vystrašenou loutku. Pryč odsud! Můj dlouho utlačovaný pud sebezáchovy mě proklínal. Tolik
jsem si přála být teď doma, pod peřinou se tulit ke svému plyšovému králíku a s pocitem
bezpečí tohle peklo vnímat jen jako vzpomínku, šílený nápad s happy endem.
„Otevři oči,“ pobídla mě tiše, laskavě. Velmi neochotně jsem ji poslechla.
Ocitaly jsme se v malé, úzké chodbičce, jež končila prosklenými dveřmi. Moje noční můra
zůstala za námi.
„Pryč odsud,“ vyhrkla jsem s pohledem upřeným do temného prostoru.
Uši trhající elektronické CVAK mě přinutilo otočit se. Ten šílenec si skrze zubatou díru po
rozbitém okýnku dveří fotil místnost uvnitř. Další CVAK zaznamenalo můj napůl vyděšený,
napůl nadšený výraz. To, co nás čekalo dál, bylo až malebně ohavné.
Esovitě stáčené schodiště s vybledlým, na hranách rozežraným kobercem se ztrácelo v patře
ozářeném dalšími velikými oblouky bíle natřených, oloupaných oken. Měla jsem pocit, jako
bych tu už někdy byla.
Vystoupaly jsme nahoru do hlavní, pravděpodobně společenské místnosti s vysokým
stropem a výklenky, ze které křížovitě vedly chodby do jednotlivých pokojů.
Položila jsem tašku na zem a začala z ní vyndavat věci.
Několik čajových svíček, svazek uschlých květin se zavřenými nažloutlými kvítky.
Klekla jsem si do prachu a špíny a zvedla k ní pohled. Nervózně přešlapovala, dívala se na
mě s tou svou obdivnou úctou. K těmhle věcem neměla vztah. Podle jejích vlastních slov: její
hranice končily tam, kde ty mé začínaly. Věděla, že existují věci, které nevidí. Možná proto
ke mně cítila cosi, co se až příliš podobalo strachu. Byl na místě.
„Půjčíš mi zapalovač?“
Chvíli se přehrabovala ve své velké tašce s leopardím vzorem, než vylovila zapalovač
s polonahou blondýnkou. Bůhví, komu ho ukradla.
Jednu po druhé jsem rozžehnula tři svíčky.
„To je preventivně, vyčistíme prostor, aby se nám nemohlo nic stát,“ obhajovala jsem se, než
jsem začala opalovat připravený svazek blínu. Nevěděla, že tahle mocná kytička, přezdívaná
ďáblovo oko, funguje především jako halucinogen. Kolem mě se začal zvedat štiplavý tmavý
kouř. Tak pečlivě a usilovně jsem mávala bylinou nad plamínky, až mi z toho černaly
konečky prstů. Bylo mi to jedno.
Ztratit zábrany. Atropin a skopolamin způsobí kvalitativní poruchu vědomí. Účinek
tropanových alkaloidů se projeví vznikem zrakových, sluchových i čichových halucinací.
Vítej v pekle, Barbaro.
„Tak jdeme na prohlídku?“ vstala jsem a natáhla k ní zčernalou ruku. Přijala.
„Mám pocit, jako bych sem patřila.“
Nebyla daleko od pravdy.
Procházely jsme se po sanatoriu, jako bychom jej vlastnily. Vědomí, že tu nejsme samy, se
umocňovalo. Co všechno tyhle stěny viděly?
Vzdálenost mezi chodbami, schodišti a patry se nesouměrně zkracovala a prodlužovala.
Koupelna plná kovových konstrukcí, starých sprch a vany s vodou, kterou čas obarvil do
tmavohněda. Kusy opadaných dlaždiček z obložených zdí vytvářely na zemi vrstvu
porcelánových střepů. V tmavé hladině se odrážely bílé obdélníky zamřížovaného okna.
Prudký nádech. Dívka se spletenci mokrých vlasů přes obličej lapá po dechu. Bílé tělíčko, na
které se přilepila látka noční košilky, se třese. Rty i ztuhlé bradavky jsou nafialovělé, jako
modřiny na stehnech. Otírá si vlasy z obličeje. Drkotá zuby. Prosí. Silné ruce jí vráží zpátky
pod hladinu a snaží se strhnout dívčiny dlaně, jimiž se pevně chytla okrajů vany.
Vyděšeně jsem couvla. Do něčeho jsem narazila. Bála jsem se otočit. Bledý nohy visící ze
stropu. Z palce odkapává voda. Oběšená má kolem krku omotanou prádelní šňůru.
Ztuhla jsem a neschopna křiku vyběhla ven. Než mi došlo, že jsem přišla o Barbaru, ztratila
jsem pojem o čase. V hlavě malej kolotoč. Stěny se zužují. Nechtěla jsem volat její jméno.
Nutkavá představa, že se na mě všechno dívá, ve mně vyvolává klaustrofobii. Chytla jsem se
kolem ramen, abych se nerozpadla.
Najednou jsem se ocitla v dívčím oddělení. Seděla opřená o zeď, rukama si objímala kolena
a třásla se. Už ji nesmím ztratit z dohledu.
Svištění ran a steny. Sloupané tapety, řada postelí s roztrhaným bledě růžovým povlečením a
vrstvou špínou ztěžklého peří, plakající dívka. Za loket ji drží tlustá žena a silou jí odtrhává
ruce z rozšvihaného zadku. Dlouhou rákoskou ji tříská přes dlaně. Dívka okamžitě ucukává,
odhaluje svou barevnou, krvavou nahotu.
Odvrátila jsem pohled a vzala svou živou průvodkyni za rameno. Dřepla jsem si naproti ní.
„Pojď!“
„Jsou mrtví,“ zvedla hlavu opřenou o kolena a upřela na mě oči se zornicemi pohlcujícími
skoro celou duhovku.
Usmála jsem se. „Cos čekala?“
Pohyb někde u stropu. Zeď se drolí a opadává, jako kdyby někdo urychlil její nezvratitelný
konec. Rozklad. Pach hniloby. Trhavé pohyby. Něco se blíží a já nejsem schopná určit co.
V chodbě naproti nám stojí holčička. Kovový roztahovák dělá z její pusy ozubený otvor.
Kolem čela se jí vine kovový proužek, jenž celou konstrukci drží pohromadě. V pravidelných
intervalech tluče hlavou o zeď. Jistota, že jsme od ní dost daleko, se rozbila. Stojí přímo proti
mně. Drží mě za zápěstí. Odhodlaný výraz. Otvor ohraničený zuby se nekompromisně blíží
k mým prstům. Cvak, cvak, cvak. Bouchání hlavou o zeď neustalo, ani teď. Škubla jsem
sebou a couvla.
Jsou to jen halucinace. Zdá se mi to. Zkrat v mysli způsobený uvolněnými látkami, které
jsem inhalovala. Má to vyděsit ji, ne mě…ne mě.
Vrzání dveří. Verše. Dětská rýmovačka dokola opakovaná množstvím hlásků. Klubko do
sebe zamotaných dětí, z kterého trčí končetiny. Prázdné pohledy. Někdo si divoce okusuje
kůži na prstech, do krve.
Vzala jsem Barbaru za ruku, pokusila se mi vytrhnout, proto jsem ji stiskla pevněji, ucítila
jsem, jak se kosti v její dlani pohnuly. Kdyby nebyla tak dezorientovaná, bez námahy by mě
přeprala.
Seběhly jsme dolů po schodech do hlavní místnosti.
Chtěla utéct pryč hlavními dveřmi, zapomněla, že jsou zamčené. Strhla jsem ji zpátky a
otočila ji k sobě čelem.
„Jestli se chceš zachránit, musíš tohle vypít,“ sáhla jsem jí do výstřihu a stiskla malou
lahvičku. Někde za mnou se ozývá táhlé kňourání a mužské rozkazy.
Podívala se na darovanou ampulku, pak na mě.
„Co v tom je?“
„Vývar z bylinek.“
Upřeně se opírala do mých chladných očí, při tom odšroubovala zátku. Najednou byla úplně
klidná.
„Tím, že mě zabiješ, ty démony uvnitř sebe neumlčíš.“
Trhla jsem sebou. Tohle už mi někdy někdo řekl.
„Co to říkáš? Já tě přeci nechci zabít!“ pocit, že je něco špatně. Jak mohla vědět, že je v tý
lahvičce jed? Osud, který si sama vybrala. Musela umřít, aby mi už nikdy nemohla utéct, aby
už nemohla nic slibovat, ubližovat mi.
„Už jsi to udělala.“ Tahle její odpověď se mi roztříštila v hlavě na milion malých střepů.
Exploze. Řetězová reakce spouštějící jednu vzpomínku za druhou. Tohle už jsem zažila.
Flashback. Vidím, jak přelézáme zeď. Brouzdáme se zahradou. Házím po ní vadnoucí
květinu, která se jí zachytává ve vlasech. Mám strach, ale vím, co chci udělat, a tenhle záměr
mě vede dál. Sebedestrukci omotanou kolem mysli jako ostnatý drát. Sestavuji své drahé
dokonalou divadelní scénu, jenže ona neví, že se stává součástí toho melodramatu.
Zapomínám, že jsem režisér. Dívám se na ni. Moje malé, démonické srdce se ze mě snaží
vyskočit, když okamžik vrcholí a ona se chystá vypít jed z oleandru. Ví, že jí chci zabít, a
stejně to vypije. Jsem její osobní šílenství, jsem její poslední sbohem.
Prsty přitisknuté ke spánkům. Všechno tu bylo. Pachy, zvuky, obrazy…a přede mnou stála,
krásná jako nikdy. Všechnu plachost ze sebe svlékla jako hadí kůži.
„Nepřekonala jsi to. Vracíš se sem. Chodíš se na mě dívat,“ s výrazem plastové hračky
pomalu naklonila hlavu k rameni a pohled upřela někam za mě.
Prudce jsem se otočila. Ležela pod schody, mnohem menší, než jsem si ji pamatovala.
Scvrklá, zkroucená. Kůže barvy popela. Tlející jámy po propadlých očích. Dokořán otevřená
ústa, v nichž se na zbytcích jazyku pásli červi. Mrtvola.
∞
Probudila jsem se zpocená. Třásla mnou zimnice. Necítila jsem prsty u nohou. Pokoj byl
malý a ta všudypřítomná běloba ve mně vyvolávala pocit nicoty. Chvíli jsem pátrala očima ve
tmě, než jsem vstala a přešla k zamřížovanému oknu. Chtěla jsem se ujistit, že je všechno na
svém místě. Stromy v parku, nemocniční auta, světlo u vchodových dveří.
Stála uprostřed trávníku a dívala se přímo na mě, má zavražděná Barbara.
Začala jsem řvát a řvala jsem tak dlouho, dokud ke mně nepřiběhla sestřička a nepíchla mi
něco na uklidnění.
Už zase jsem padala do té sladce bezesné, tiché, emočně prázdné tmy a poslouchala smích a
hlasy rozčilených pacientů, které jsem probudila.
„Vrať mi to! Vrať mi to! Vrať mi to!“
„Není normální! Normální nenormálkyně! Normálno normostrana norma normovač normič!“
„Mlč!“
„Mě se už nikdy nezbavíš…“
Povídka č. 7
Javorník růžovosnubný
Mohl bych i připustit, že jsem se probudil v dobré náladě, ale ta vzala za své s první
ranní myšlenkou. Zoufale jsem oddaloval moment, kdy budu muset otevřít oči a naproti
postele spatřím přes zatemněné okno obrysy stromů ze zahrady a za nimi spíše jen vytuším
Janečkův dům.
Ten hajlz! Sprostej parchant! Vlezdoprdelák! Rozzuřil jsem se v duchu tak, jako
pokaždé, když jsem na něj jen pomyslel. Vlastně to už bylo jedno, mohl jsem klidně vstávat.
„Denní režim,“ řekl jsem a okna zprůhledněla. Vrhl jsem tím směrem nevraživý pohled
a odšoural se do koupelny.
V kuchyni už moje drahá polovička kutila něco s jídelním automatem. Jen jsem doufal,
že výsledek bude k jídlu. Její záliba v neobvyklých a exotických pokrmech vyústila často
v cosi nepoživatelného. Když jsem dosedl ke stolu, automaticky se z něj vysunul panel a nad
ním se zobrazily holonoviny. Zběžně jsem je prohlédl. Nepřinášely nic závratně
překvapivého. Prvních několik příspěvků rozebíralo dlouho plánované ozeleňování ulic a
následnou účast v soutěži „O nejekologičtější město“, další články drbaly Mezinárodní
elektrickou za výpadky, pak následoval y ódy na nejnovější model roboauta a pikantní popisy
skandálů politiků,...
„Posloucháš mě vůbec!“ téměř na mě zakřičela Alena.
„Samozřejmě,“ řekl jsem podrážděně a vzhlédl k ní. Neměl jsem nejmenší tušení, o čem
to dosud mluvila, ale přeci to nepřiznám. V okně za jejím ramenem jsem zahlédl něco
znepokojivého. Okamžitě jsem vstal a nasupeně vyběhl před dům zjistit, co se děje. Jako by
se člověk nemohl ani v klidu nasnídat!
Na trávníku, kde parkovala naše tři roboauta, blikaly tři červené tyče. Auta jim uhnula a
teď se marně pokoušela mezi nimi zaparkovat v předepsané vzdálenosti. Na první tyči svítil
přístupový panel.
„O co tu jde?“ řekl jsem podrážděně.
Na panelu se objevil text, který vysvětloval, že v rámci ozeleňování města byla v naší
ulici schválena výsadba javorníků růžovosnubných. Následovaly informace o javornících:
rychlý růst, stálezelenost a mohutná koruna slibující stín, lepší vzduch a další podobný kecy.
V životě jsem o něm neslyšel, a přesto měl být původní dřevinou.
Blbost, pomyslil jsem si. Najednou jsem si něco uvědomil a pohlédl k Janečkovi. Před
jeho domem byly dvě blikající tyče.
Tak to už je moc! Tohle je horor a ne odpočinkový víkend! Má protekci všude! Zuřil
jsem.
Mezitím vyšla ven i Alena a nechápavě se rozhlížela. Prolétl jsem kolem ní jako bůh
pomsty a zamířil ke stolu.
„Spoj mě s radnicí, odbor zeleně. Někoho, kdo má na starosti to ozeleňování,“ nařídil
jsem přísně řídící jednotce.
„Spojuji, “ pípla na mě zpátky.
Po přepojení jsem ani nečekal, abych zjistil, jestli mluvím se strojem nebo ne, a pěkně
jsem jim řekl, co si o tom ozeleňováním myslím. Moje uspokojení po chvíli ještě stouplo,
protože na druhé straně byl člověk. Snažil se mě uchlácholit tím, že sem někoho pošlou, aby
můj problém vyřešil, a s tím zavěsil.
Opravdu netrvalo dlouho a další roboauto se pokoušelo nasoukat mezi mé tři tyčky a
zaparkovaná roboauta. Se satisfakcí jsem vyšel ven a sledoval, jak zaparkovalo u Janečka.
Vystoupil z něj muž v obleku a s uctivou úklonou se se mnou vítal, jako bych byl
nějaký zasloužilý občan.
„Pan Radanov, že ano. Rád Vás poznávám. Inženýr Mekif, jméno mé, “ podával mi
ruku a profesionálně se usmíval.
„Jo, to jsem já,“ houkl jsem nepřátelsky.
„Tak jaký máte problém?“ zeptal se naoko nechápavě.
Zachoval jsem ledový klid a připomněl mu jeho nedávné potíže se zaparkováním. Začal
něco blábolit o prospěchu stromů pro městské prostředí, o tom, že se každý musí uskromnit
pro vyšší zájem všech občanů ve městě... Když to na mě evidentně nemělo ani ten nejmenší
vliv, vytáhl ten nejtěžší kalibr. Inkriminovaný pozemek je ve vlastnictví města a tím pádem,
městská rada rozhoduje, co se s ním stane. Plán na výsadbu byl navržen již před několika lety
a v té době jsem mohl vznést připomínky.
Vyhrnul se ze mě příval námitek, ale žádná s ním nehnula, ještě se naopak dokázal
tvářit soucitně. Nakonec jsem prohlásil, že bych chtěl vidět ten schválený plán.
„Jak je možné, že tady mám mít tři stromy a on jen dva.“ ukázal jsem rukou doprava.
„Nemělo by to být pravidelné? Jako alej?“ vymyslel jsem a hrál si na zahradnického
odborníka.
„Ale to přesně radnice nechtěla,“ opáčil. „Měli jsme představu něčeho originálního, a
tak architekt navrhl gradaci počtů - nepravidelné rozmístění, jako v přírodě, chápete?“
vysvětloval.
„A že to zrovna vygradovalo u mě!“ zabručel jsem. Mezitím jsme přešli k panelu u
první tyče a mužík se hbitě přihlásil do systému městské databáze.
To bylo dokonalé! Zrovna v tu chvíli mi dal do ruky řešení téhle patálie a vše, co jsem
potřeboval k pomstě Janečkovi.
~~~
Pozoroval jsem Rulana Radanova už notnou chvíli a upřímně jsem se bavil. Rozčileně
gestikuloval na někoho z městské správy. Když začal ukazovat mým směrem, rozhodl jsem se
radši zjistit, o co přesně jde. To, že mě nenávidí a každému na potkání vypráví, jak jsem mu
vyfoukl zasloužené povýšení, nebylo žádným tajemstvím. Ve skutečnosti to ovšem bylo jinak
„Dobré ráno, sousede,“ pozdravil jsem ho s úsměvem. „Co tu řešíte?“ Při pohledu na
mě celý zbrunátněl.
„Dobrý den občane, odbor zeleně, inženýr Mekif,“ hrnul se ke mně ten druhý.
„Nic! Vše je v pořádku,“ vyštěkl Radanov.
Mekif vypadal chvílí dokonale v šoku, ale pak se zvesela usmál: „To jsem rád, že už se
vše vysvětlilo. To víte, na správě máme hodně práce a chceme, aby naše město bylo to úplně
nejhezčí.“
Radanov mezitím něco studoval na panelu. Nakoukl jsem se mu přes rameno a viděl
jsem mapu naší ulice s kolečky, která jistě představovaly nové stromy.
„Tady dole je ale loňské datum,“ ozval se po chvilce.
„Máme menší skluz. Však víte, žádný projekt není bez zdržení a těch problémů, co bylo
tady,“ ujišťoval nás Mekif. „Ale budeme pracovat až do rána a zítra na slavnost bude vše
hotové. Javorníky jsou rychle rostoucí, žádné padající listí, plody nebo květy, budete to tu mít
moc pěkné. Myslím, že naši zaměstnanci by sem měli dorazit někdy po obědě...“ Najednou
mu zazvonil mobil, Mekif se omluvil a odjel.
Když jsem se vrátil domů, musel jsem se začít věnovat té méně příjemné části povýšení
a zavřel jsem se do pracovny. Zrovna když jsem diktoval poslední zprávu a přecházel po
místnosti, všiml jsem si, jak se Radanov děsně nenápadně krade k panelu na tyči. Něco tam
chvíli kutil a stále se vystrašeně rozhlížel na všechny strany. Bylo mi jasné, že tam provádí
cosi nekalého, což se mi vzápětí potvrdilo, když se dvě jeho blikající tyče usadily před mým
domem.
Nejdřív jsem si to s ním chtěl vyřídit z očí do očí, ale pak mě napadlo něco lepšího.
Nahlas jsem se zasmál nad tou představou, to bude dokonalé! Jen se těš, chtěl si pomstu, tak jí
tady máš! K tomu bude stačit díky mému povýšení pouze pár telefonátů.
~~~
Zahradníci nakonec dorazili v několika plně naložených nákladních roboautech až skoro
při setmění, čarovali před domem, jako by na vysazení stromku potřebovali všechny ty
technické věcičky. Udivilo mě, že přišli lidé a ne nějaké sázecí stroje. Něco ještě zaměřovali,
pak odešli, tyče si vzali sebou, ale nezůstal po nich žádný stromek? Že by sázeli jen semínka,
napadlo mě škodolibě?
Když jsem se ráno probudil, téměř jsem domem proběhl, hlavní dveře se přede mnou
rychle otevřely a to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech! Co to proboha je za monstrum, ten
javorník?! Napadlo mě.
Nad hlavou se mi tyčily koruny dvacetimetrových stromů, které vypadaly jako by tu
rostly už několik desetiletí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Chtěl jsem se dotknout kmene
nejbližšího, abych se opravdu přesvědčil, že tohle není jen nějaký zvláštní sen, ale narazil
jsem na silové pole, které slabě zežloutlo. Panebože, proč takový strom vůbec potřebuje
ochranné pole? Možná jsem je chápal v ulicích u malých nových stromků, ale tady?!
V tu chvíli jsem si uvědomil, že tu něco šeredně nehraje. Místo jednoho stromu se mi tu
tísnily dokonce čtyři, takže naše roboauta už zmizela na veřejné parkoviště. Nevraživě jsem
pohlédl k Janečkovi. Stál také před domem a obdivně si prohlížel jeden javorník. Jeden!
Zařval jsem a rozeběhl jsem se k němu.
Než jsem se k němu dostal, přestal se pitomě usmívat, začal mě brát vážně a pomalu
přede mnou ustupovat.
„Sousede,“ vysvětloval, „kdo mohl tušit, že to budou takové kolosy. To byla jen taková
legrácka. A vy jste s tím přišel jako první! Mohl jsem Vás nahlásit na policii!“ bránil se.
V ten moment, kdy jsem se rozhodl, že na sebe vezmu všechny následky za vraždu a
chystal jsem se skočit na Janečka, se rozhostila naprostá tma. Zmateně jsem se zastavil a
zamžoural. Za minutku získala obloha slabě oranžový nádech a objevil se na ní nápis
„Nouzový režim - výpadek napájení“.
Sakra! Zaklel jsem v duchu. To zase nebude v domě nic fungovat. Ani neděli si člověk
neužije v klidu!
Vztek mě téměř přešel. Když jsem opět pohlédl na souseda, zůstal jsem stát jako
přimrazený. Javorník za jeho zády byl pryč a na jeho místě svítil nápis: Chyba programu vizualizace ukončena.