Chana 1 S 1,1-20 Byl jeden muž z Ramatajim
Transkript
Chana 1 S 1,1-20 Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla. Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. Když nastal den, kdy Elkána obětoval, dával své ženě Penině i všem jejím synům a dcerám díly z oběti; Chaně pak dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však uzavřel její lůno. Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby jí dráždila. Tak tomu bývalo každého roku. Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Chana pro pláč ani nejedla. Její muž Elkána ji uklidňoval: "Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?" 1 Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. Složila slib. Řekla: "Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne." Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa. Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. Řekl jí proto: "Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!" Ale Chana odpověděla: "Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti." Élí odpověděl: "Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila." Ona na to řekla: "Kéž tvá služebnice najde u tebe milost!" Potom ta žena šla svou cestou, pojedla a její tvář už nebyla smutná. Za časného jitra se poklonili před Hospodinem a vraceli se. Když přišli do svého domu do Rámy, Elkána poznal svou ženu Chanu a Hospodin se na ni rozpomenul. Chana otěhotněla, a než uplynul rok, porodila syna, a pojmenovala ho Samuel (to je Vyslyšel Bůh). Řekla: "Vždyť jsem si ho vyprosila od Hospodina." Příběh přímo mistrně líčí situaci neplodné ženy v tehdejší společnosti. Byla to pozice velmi bolestná a Chana se s ní těžce vyrovnává. Je vystavena posměchu druhé Elkánovy ženy, která dětmi oplývá, a kterou si Elkána vzal pravděpodobně proto, že s Chanou děti neměl. Chanu, jak z dalšího líčení vyplývá, ale miloval, a Chana se mohla o jeho lásku opřít, mohla být za ni vděčná, mohla se z ní radovat, z ní žít. Nemusela se ohlížet na hloupé Penininy řeči. Jenže Chaně Elkánova láska nestačí, k plnosti života potřebuje děti. Život bez dětí – podle tehdejšího vidění – byl život neplodný, život bez užitku, život bez budoucnosti. Ba co hůř: bez Božího požehnání! Neplodnost byla vnímána jako Boží prokletí. A to je to, co Chanu nejvíc trápí, má pocit, že s ní Bůh není, že s ní nepočítá, že se o ni nezajímá. „Děti jsou darem od Hospodina. Blahoslavený je ten, kdo jich má plný toulec“, čteme v Ž 127,3. Penina děti má. Vypadá to, že jí Bůh žehná, že s ní je, že s ní – na rozdíl od Chany – má své plány. Ano, vypadá to tak, že Chana je na vedlejší koleji, z nějakého důvodu pro Boha nezajímavá. A přece tomu tak není! Vzdor našemu vidění o Penině a jejích dětech – ač se jimi tolik chlubí - už neslyšíme, zapadnou v hlubinách času, ani jejich jména neznáme. Ne, že by s nimi Bůh vůbec nepočítal, to ne, s každým má své plány. S každým, to znamená i s tou Chanou, to je to, co chce příběh především zdůraznit: Bůh s tou v očích lidí neschopnou Chanou počítá, i když to tak dlouho nevypadá. Další vyprávění ale odhaluje, jak je naše vidění omezené, jak snadno se můžeme mýlit v hodnocení sebe sama a svého místa v Božích plánech, i v hodnocení druhého člověka. Peninino chování je nám v tomto ohledu varováním. Je nám blízké, přiznejme si. Taky se dovedeme pyšnit svými úspěchy, dle našeho vidění ovocem Božího požehnání; a taky dovedeme pohrdat těmi, u nichž to „ovoce“ Božího požehnání nevidíme, kdo se nám jeví jalový, neplodný. Jenže to, že někdo vypadá jako „neplodný“, jeví se nám bez ovoce požehnání, neznamená, že bez požehnání opravdu je, že s ním Bůh není, že s ním nepočítá. Před Bohem leccos vypadá jinak, než se jeví našim očím, viz Kristus! V očích lidí je na tom stejně jako ta Chana. A tak nás dnes ten Chanin příběh učí se dívat zcela jinýma očima na „plodnost a neplodnost“ života, učí nás, že Boží požehnání může vypadat jinak, než si my představujeme, vyzývá nás k opatrnosti v hodno-cení toho, s kým Bůh je a s kým není. Chana sama se cítí být Bohem opuštěná a zavržená. Chtěla by být jako Penina, Bůh má pro ni ale jiný úkol, velký úkol! Problém je, že ona ho nezná, a to je příčina jejího trápení. Neví, že její neplodnost je velkým znamením Boží milosti, i když napovědět jí to mohlo jméno, které nese, Chana totiž znamená: Smiloval se, tj. Hospodin. Ne, že by tedy nemohla znát Boží plány s ní, Bůh nám je sděluje, ne vždy mu ale rozumíme, ne vždy jsme ochotni rozumět, ne vždy jsme dost vnímaví k Božímu sdělení, často dáme víc na sdělení lidské, jako ta Chana. Penininy řeči ji oslovují víc nežli Boží sdělení v jejím jménu, a dá na ně tím víc, že jim její neplodnost dává jakoby za pravdu. To, co vidí oči, pro nás bývá důležitější nežli to, co říká Bůh, což je zdrojem mnohé naší bolesti. Chana se jí nedovede zbavit ani v Boží blízkosti, při společném hodování s Bohem. Paradoxně se tam, kde by Boží blízkost a požehnání měla cítit nejvíc, cítí ještě zavrženější. Srovnání s Peninou ji tam ještě víc bije do očí. V zoufalství uteče do chrámu, kde všechno své trápení vkládá do Božích rukou. S prosbou, aby ji Bůh obhájil, aby tím, že ji zbaví neplodnosti, prokázal, že je i s ní, že i na ní mu záleží. Syn má být Chaně vlastně viditelným znamením Boží milosti. O to znamení prosí z hloubi srdce. Odpoví jí Bůh? Písmo nás ujišťuje, že slyší vždycky, ne vždycky ale my slyšíme a vnímáme jeho odpověď. Někdy si s ní Bůh dává na čas a my nemáme dost trpělivosti čekat, jindy jeho odpověď zní: „ještě nepřišel čas“, a někdy zní „ne“! Což rádi přeslechneme. Každopádně mi modlitba nezaručuje, že se věci budou dít podle mých představ. Modlitba je rozhovor s Bohem, ne můj diktát. Nevíme, jak Bůh Chaně odpovídal na její předešlé modlitby, protože předpokládám, že se za syna modlila už dřív. Tentokrát jí ale odpovídá ústy nejpovolanějšími, ústy kněze v chrámu. „Jdi v pokoji“, slyší, „Bůh ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ Kněz neví, o co jde, neví, za co Chana prosila, modlila se přece v duchu. A Élí není knězem, který by měl pro Boží věci a Boží slovo otevřené uši. Přesto si Bůh i takových lidí dovede použít pro svou odpověď, lidí, od kterých nic nečekáme, o kterých víme, že nemají k Bohu nijak blízko. Dovedeme takovou odpověď vnímat? Bůh k nám mluví různými způsoby ... Chana Élího odpověď přijímá, ačkoliv je možná jediná, kdo na něj dá. Jak se totiž dozvídáme z dalších kapitol, Chanin příběh se odehrává v době velkého duchovního úpadku Izraele. „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné“, čteme na začátku 3. kapitoly. Nebylo ovšem vzácné proto, že by Bůh nechtěl mluvit, nýbrž proto, že mu neměl kdo naslouchat. I když Boží slovo zaznělo, ihned zapadlo, protože kněží, kteří byli v první řadě za slyšení Božího slova odpovědní, si místo naslouchání a poslouchání Božího slova hleděli vlastního prospěchu. Není se co divit, že lidé následují jejich příkladu a od Boha se odvracejí, nic od něj nečekají. Příklady táhnou! Výsledkem je duchovní chudoba Izraele, duchovní neplodnost. Izrael promarňuje poslání, které v tomto světě má, k vlastní škodě i škodě ostatních. Jak úžasným světlem je v této situaci Chana! Jako jedna z mála v Boha stále pevně doufá, od něj stále něco čeká. Má – vzdor svému okolí - k němu stále živý vztah a důvěřuje mu i tehdy, když její důvěra vypadá jako čiré bláznovství, když se zdá, že ani s ní Bůh nemluví. Přesto se k němu vroucně s plnou důvěrou modlí. Její modlitbou je zaskočen i sám kněz Élí. Situace, v níž se Chana nachází, je velkou zkouškou víry, pokorné důvěry. Těžkosti a nejistota ve vlastním životě, bolest z posměchu okolí, prostředí, které se k Bohu staví zády – to je situace, ve které mnohý člověk víru ztratí, na Boha zanevře. Chana v této zkoušce víry obstála. A díky za to! Díky její věrnosti a pevnosti ve víře smíme i my vědět, že doufat v Boha a čekat na jeho čin, na jeho odpověď na své modlitby a prosby není bláznovství ani marnost; i když někdy ta odpověď dlouho nepřichází a modlitby se jeví jako bez užitku! Chanina důvěra, která tak dlouho vypadala neplodně a zbytečně, ale nakonec přinesla nádherné ovoce! Bůh se k ní sklonil, dal jí s narozeným synem najevo, že s ní počítá, ba dokonce že má v jeho plánech velice důležité místo. Její syn bude totiž znamenat začátek nového Božího jednání s Izraelem! Protože tento syn bude umět Bohu naslouchat a to, co uslyší, ponese dál. Se Samuelem tak Boží slovo a v něm Bůh sám opět vstoupí jako moc a síla do života Izraele a znovu v něm začne působit a jednat. Samuel je skutečně „Boží“ syn, i proto na něj Chana tak dlouho čeká: aby bylo vidět, že při díle je sám Bůh; aby bylo vidět, že Bohu není nic nemožného, že otevírá novou budoucnost tam, kde lidské oči už nevidí nic, jen marnost, jen smrt. Aby bylo vidět, že v žádné situaci života důvěra v něj není marnost. Dáme mu svou důvěru? Dovedeme od něj stále čekat jako ta Chana velké věci? Chanin příběh vyzývá k naději, ale i k trpělivosti. Na jedné straně nám dosvědčuje, že důvěra v Boha není marná; ujišťuje, že vzdor našemu vidění a názoru není náš život nikdy ztracen, ponechán bez Božího požehnání; že i tam, kde my nevidíme žádné světlo, jen temnotu, bolest a zoufalství, světlo je, je otevřená nádherná a plná budoucnost, nečekané Boží dary. Zároveň nám ale říká: na tu budoucnost, na ty dary je třeba čekat, trpělivě a vytrvale, tyto věci nepřicházejí hned. Ale přijdou určitě! Pokorná důvěra, pevná i ve chvílích úzkosti a bolesti, otevírá Bohu cestu, to je zvěst Chanina života. A paralela s Novým zákonem je tu velmi zřetelná. Chana připomíná Marii, mají k sobě velmi blízko, jak je vidět i z jejich chvalozpěvu (Chanin je v 1 S 2), stejně jako k sobě mají blízko Samuel a Ježíš. Oba ztělesňují nový začátek Božího jednání s námi lidmi, v obou nám Bůh otevírá novou cestu k sobě a tím do budoucnosti. Jistě, nemůžeme být všichni Chanou ani Marií, ale všichni můžeme být těmi, kdo se nedají ničím odradit od důvěry v Boha, kdo se ho budou držet i ve chvílích, kdy se bude zdát, že mlčí, neodpovídá; i tehdy, když důvěra v něj bude vypadat jako holý nesmysl. Tato důvěra ale, jak vidíme na Chaně, má velké zaslíbení. A možná, že právě na tu naši důvěru Bůh čeká. Modlitba Pane Bože, děkujeme ti za Chanin příklad věrnosti, pevné důvěry v tebe i tehdy, když ta důvěra vypadala jako velká hloupost. Většina lidí už od tebe nečekala nic, byl jsi jim vzdálený. Ani Chanin život nevypadal na to, že bys jí byl nablízku. Tvou blízkost a tvé požehnání si, Pane, představujeme docela jinak. Odpusť nám prosíme, že velmi lacině. Chanin život nám ukázal, že tvé požehnání může být i tam, kde my nevidíme nic; že jsi člověku nablízku, i když prožívá bolest a těžkosti. Odpusť nám, prosíme i to, že se k mnohým lidem chováme stejně jako ta Penina k Chaně. Uvědomujeme si, že jsme mnohdy necitliví, pohrdáme druhými, dáváme jim najevo, že nejsou k ničemu, když jejich život nemá našim představám odpovídající parametry. Penina se v hodnocení Chany ale velmi mýlila a my se můžeme v hodnocení druhých mýlit zrovna tak. Uč nás, Pane, větší citlivosti vůči druhým i vůči tobě. Myslíme si, že ti dovedeme naslouchat. A přece jsme určitě mnohokrát přeslechli tvůj hlas, tvou radu, tvou výzvu, tvou odpověď na své volání. Možná proto, že neodpovídala tomu, co jsme čekali, možná proto, že přišla od někoho, od koho jsme to nečekali. Když tě ale neslyšíme, nemůžeme být ani tvými svědky! Ačkoliv to je to, proč sis nás zavolal. Abychom byli tvým světlem v temnotách bezradnosti a nejistoty, nadějí v dobách beznaděje, ztělesněním tvé blízkosti a milosti. Pane, ty sám nás zmocni svým Duchem,a bychom tím vším dovedli být. Dávej nám pokorné a tiché srdce. Obracíme se k tobě v dětské důvěře a jako děti i společně voláme: Otče náš ... Čtení: Lk 1,46-55 Maria řekla: "Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky."
Podobné dokumenty
Samuel - klíčový prorok
13 Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou.
14 Řekl jí proto: "Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!"
15 Ale Chana ...
Čtení na jednotlivé dny ke stažení zde ve formátu pdf.
Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho
pojedl, propadneš smrti."
Kladno 6.9.2015, náman Syrský strana 1 Lukáš 4:27 A mnoho
Jak snadno odmítneme ty nejbližší. Muž manželku, žena manžela, nebo své děti. Známe se navzájem tak
dobře, že už dopředu víme, že rada nejbližších není k ničemu!
A přitom právě skrze ty nejbližší k...
Přísaha, slib
říká: „Já vám říkám, abyste nepřísahali vůbec… Ale vaše řeč buď: Ano, ano.
Ne, ne! Co pak je nad to, je od zlého,“ (Mt 5,34-37) ale Kristus Pán těmito slovy
nemínil přísahu zakázat úplně, nýbrž jen...