Zbornik Kolokvium 2008 1.0 1 - Občanská futurologická společnost

Transkript

Koncipování budoucnosti
v Evropě 2007
Designing the Future
in Europe 2007
9. Mezinárodní kolokvium Koncipování budoucnosti v Evropě 2007
2
Občanská futurologická společnost
Koncipování budoucnosti
v Evropě 2007
Sborník příspěvků z 9. mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti
v Evropě 2007 pořádaného Občanskou futurologickou společností ve dnech
1.-2. února 2008 v budově Vysoké školy ekonomické v Praze
Editoři:
František Petrášek
Barbora Slintáková
Ivan Klinec
Praha
2010
3
Editoři: Doc. PhDr. František Petrášek, CSc, Ing. Barbora Slintáková, PhD., Ing.
Ivan Klinec
Rukopis sborníku neprošel redakční ani jazykovou úpravou. Za obsah
příspěvků zodpovídají jejich autoři.
Copyright © Občanská futurologická společnost, Igor Babič, Roman Galar,
Ladislav Hohoš, Pavel Janda, Ivan Klinec, Václav Němec, Lidmila Němcová,
Vadim Nikolajew, Václav Novotný, František Ochrana, František Petrášek, Igor
Pleskot, Antonín Rašek, Oleg Suša, Tibor Vaško, Jan Waszkiewicz, 2008, All
Rightes Reserved – Všechna práva vyhrazená
4
Obsah
0. Předmluva ............................................................................................................. 7
I. Politické negociace v podmínkách informatizace a globalizace společenské
praxe ........................................................................................................................ 11
Ivan Klinec: Svet 2033 – Nové globálne prostredie pre informačný vek ....................13
Oleg Suša: K perspektivám sociálních dimenzí rizika v podmínkách současné
globalizace ......................................................................................................................29
Ladislav Hohoš : Vybrané scenáre globalizácie ako alternatívy politickej negociácie
.........................................................................................................................................45
Václav Němec: K poklesu společenské odpovědnosti ................................................53
Lidmila Němcová: Mezigenerační tolerance.................................................................60
Vadim Nikolajew: Europe and the world - Futures prospective and historic
retrospective...................................................................................................................66
II. Perspektivní strategie sociálních a ekonomických politik v Evropě.............. 75
Jan Waszkiewicz: Theses on moral capital as the basis of Lower Silesia long term
development ...................................................................................................................77
Václav Novotný: Budoucnost evropského občanského celku....................................84
Pavel Janda: Role aktivizačního mýtu při nástupu italského fašismu k moci ...........89
Igor Pleskot: Růst úrovně vzdělání v populaci a kapacitní a sociální bariéry přístupu
ke vzdělání ....................................................................................................................100
Antonín Rašek: Potřeba nové Bezpečnostní strategie ČR ........................................102
III. Stará a nová řešení rozhodovacích problémů v politické praxi .................. 105
František Petrášek: Futurologická studia jako pramen informací pro formulaci
politických problémů....................................................................................................107
František Ochrana: Idea „determinismu“ a koncipování „budoucnosti“ ................125
Igor Babič: Anticipace a nehmotný transfer technologií ...........................................132
Roman Galar: European Creativity and its Response to Political Priorities ............137
Tibor Vaško: Financializace před globalizací? ...........................................................144
Zdeněk Hubáček: O záludnosti, ale také o užitečnosti různých úrovní a úhlu pohledů
na „věc“ (fenomén, problémy vědy, výuky člověka, praxe, události, budoucnost atd.)
.......................................................................................................................................151
IV. Závěry kolokvia ............................................................................................... 159
Memorandum ................................................................................................................161
V. Přílohy ............................................................................................................... 165
Seznam účastníků / List of Participants......................................................................167
5
6
0. Předmluva
7
8
Milí čtenáři,
sborník příspěvků z devátého setkání účastníků mezinárodního futurologického
kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě je nejen dokladem o jejich potřebě
věnovat větší pozornost civilizačnímu pozadí života obyvatel Evropy, než tomu bylo
na předchozích setkáních, ale je též dokladem intenzivních proměn jejich způsobu
života. Účastníci, z nichž mnozí se vzájemně poznali již v roce 1991 na prvním
setkání poznamenaném pádem železné opony, která dělila obyvatele Evropy do
dvou odlišně organizovaných společenství, mezi nimž existovalo stálé vojenské a
politické napětí, kladou tentokrát častěji otázky o budoucím životě všech Evropanů,
bez ohledu na jejich státní, politickou či kulturní příslušnost. Jakoby rychlost proměn
jejich života závisela na dopravním prostředku, do něhož již od počátků průmyslové
civilizace více méně bezděky vstoupili a jímž jsou nyní unášeni do nového
materiálního a duchovního světa, přesahujícího svými geografickými i historickými
rozměry dosavadní svět obyvatelských zkušeností a hodnot.
Pokud Vás obsah příspěvků zaujme, připojte se k futurologicky orientovanému úsilí o
kultivaci obyvatelského rozhodování vstupem na webové stránky OFS
http://www.sweb.cz/ofs/ a osobní účastí v jejích rozpravách a v mezinárodním
kolokviu, jehož desáté jubilejní setkání v roce 2009 bude věnováno problematice
rozpoznávání a aktivního přetváření civilizačních praktik obyvatel Evropy.
Organizátoři kolokvia děkují všem, kteří se odbornými příspěvky i organizátorskou
prací nezištně podíleli na jeho uskutečnění. Jmenovitě pak Národohospodářské
fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze, která účastníkům poskytla kvalitní
akademické prostředí, bez kterého by pracovní setkání účastníků kolokvia nebylo
možné.
Předsednictvo
Občanské futurologické společnosti
V Praze, v únoru 2008
9
10
I. Politické negociace v podmínkách informatizace a
globalizace společenské praxe
11
12
Ivan Klinec: Svet 2033 – Nové globálne prostredie pre informačný vek
Chaos rozpadávajúceho sa industriálneho poriadku a zrod nového poriadku
civilizácie mení v globálnom meradle pravidlá jej fungovania a vytvára nové globálne
prostredie, ktoré je novým priestorom pre fungovanie civilizácie, spoločnosti
a ekonomiky a takisto i pre život jednotlivých ľudí. Toto nové globálne prostredie je
z veľkej časti nezmapované rovnako ako aj vytvárajúce sa pravidlá. Staré mapy
ekonomických a sociálnych teórií zastarali a stratili svoju výpovednú hodnotu. Nové
mapy sa postupne vytvárajú a snažia sa popisovať meniacu a vytvárajúcu sa realitu.
Spoločenská a ekonomická organizácia informačného veku sa začiatkom 21.
storočia začala pripodobovať predindustriálnym formám organizácie ekonomiky
a spoločnosti. Postindustriálna civilizácia v mnohých smeroch sa začala
pripodobovať
predindustriálnej
civilizácii.
Nájomné
armády
a súkromné
bezpečnostné služby sa podobajú viac na nájomných žoldnierov stredoveku
a súkromné transnacionálne ale i lokálne organizácie oslabujú a rozkladajú silu štátu.
Vzniká tak chaos štátov, regiónov a transnacionálnych organizácií, kde regionálne
organizácie a spoločenstvá sú často rovnocenným konkurentom štátov a kde
ekonomiky transnacionálnych organizácií prevyšujú svojou silou ekonomiky
jednotlivých štátov.
Postindustriálna civilizácia sa však líši od predindustriálnej, a to najmä svojou
technologickou základňou ako i globálne vzájomne prepojenými sieťami.
Zosieťovaná, zlinkovaná a zhypertextovaná civilizácia vytvára určitú formu globálnej
pavučiny prepájajúcej jednotlivcov, organizácie, regióny i štáty.
Ekonomické a spoločenské rámce postindustriálnej civilizácie bude vytvárať
vznikajúci konštitučný poriadok trhového štátu. Spoločnosť bude postupne
prispôsobovať svoje podštruktúry pravidlám trhového štátu a tieto pravidlá budú tvoriť
rámce určujúce aktivity jednotlivcov, podnikov, organizácií i ekonomík.
Dá sa očakávať pokračujúca akcelerácia trendov meniacich ekonomiku, spoločnosť
a civilizáciu ako aj objavovanie sa trendov nových, ktoré budú determinovať zmeny
vzorov produkcie, spotreby a správania človeka a spoločnosti.
Základné charakteristiky nového globálneho prostredia
Nové globálne prostredie postupne vytvorí priestor, v ktorom budú fungovať
jednotlivci, ekonomiky a spoločnosti v informačnom veku. Tento priestor bude tvoriť
rámce a pravidlá hry, v rámci ktorých bude fungovať celá civilizácia.
Nové globálne prostredie 21. storočia sa dá popísať následovnými základnými
charakteristikami:
•
Prechodom od entropického spôsobu fungovania civilizácie k syntropickému
a postupné prispôsobovanie jednotlivých podštruktúr civilizácie syntropickým
princípom.
•
Vytváraním globálnych transnacionálnych štruktúr a ich vyvažovaním rastúcim
počtom lokálnych a regionálnych štruktúr.
13
•
Vytváraním zmiešanej ekonomiky na všetkých úrovniach, kde transnacionálne
štruktúry budú dopĺňať lokálne a regionálne štruktúry.
•
Globálnym pôsobením základných pravidiel civilizácie Tretej vlny.
•
Premenou národných štátov na trhové štáty a s tým spojenou zmenou
konštitučných poriadkov.
•
Vytváraním nehmotnej ekonomiky ako nehmotného obalu hmotnej ekonomiky,
pričom štruktúry nehmotnej ekonomiky budú rozhodujúcou podmienkou
fungovania ekonomiky na všetkých úrovniach.
•
Rastom civilizačného jadra a procesmi napojenia sa na toto jadro.
•
Vlády národných štátov sú nahrádzané komplexnejšími systémami vládnutia governance.
Nové globálne prostredie
Industriálny vek
Informačný vek
Entropické princípy
Syntropické princípy
Národné organizačné štruktúry
Transnacionálne organizačné
štruktúry
Uzavreté systémy
Open Source systémy
Národné štáty
Trhové štáty
Národné ekonomiky
Transnacionálne a lokálne ekonomiky
Pravidlá podľa stupňa evolúcie
spoločnosti
Globálne pôsobenie pravidiel Tretej
vlny
Hmotná ekonomika
Hmotná plus nehmotná ekonomika
Civilizácia ako súbor národných štátov
Civilizácia ako jadro a medzera
Vlády
Systémy vládnutia
Tabuľka č. 1: Nové globálne prostredie
14
Transnacionalizácia ekonomiky ako koniec národných štátov
Postupujúca transformácia industriálnej spoločnosti na informačnú spoločnosť
postupne rúca štruktúry národného štátu a transnacionálne sieťové štruktúry narušili
teritoriálne suverenitu národného štátu.
Postupne zmizlo národné hospodárstvo a časť ekonomík jednotlivých štátov sa
stala súčasťou transnacionálnych ekonomických štruktúr. Ekonomika počas obdobia
národného štátu fungovala ako národné hospodárstvo. S postupujúcou
transnacionalizáciou ekonomiky sa prestalo hovoriť o národnom hospodárstve
a národohospodárske teórie boli postupne vystriedané ekonomickými teóriami.
Národné hospodárstvo nahradila trhová ekonomika. A národný štát začal nahrádzať
trhový štát.
Ekonomickú štruktúru jednotlivých štátov začala nahrádzať globálna
transnacionálna ekonomická štruktúra. Na globálnej úrovni sa hovorí o vzniku
globálnej ekonomiky, svetovej ekonomiky, svetového trhu, transnacionálnych
korporácií, globálnych korporácií atď. Na národnej úrovni sa hovorí o rozdelení
ekonomiky na časť, ktorá je napojená na globálnu ekonomiku a na časť, ktorá na
globálnu ekonomiku napojená nie je.
Medard Gabel a Henry Bruner v knihe Global Inc. An Atlas of the Multinational
Corporation – Globálna a.s. Atlas multinacionálnych korporácií1 uvádzajú, že
moderný národný štát a korporácia majú svoje začiatky približne v rovnakom
období.2 Westfálska zmluva z roku 1648 je považovaná za bod, z ktorého začal
vznikať moderný národný štát a verejná charta, ktorá vytvorila prvú spojenú
kapitálovú spoločnosť v Anglicku bola vydaná kráľovnou Alžbetou I. v roku 1600.3
Od týchto počiatkov obidve formy organizácií rástli čo do počtu, geografického
rozsahu a moci. Z pár národov na viac ako 220 v roku 2001 a z pár korporácií na viac
ako 63 000 multinacionálnych korporácií, pričom obidve tieto formy obbopínajú svet.
Národný štát bol historický významnejší a mocnejší. Dnes sa toto zmenilo.
Korporácie a obzvlášť multinacionálne korporácie získavajú moc, ktorá patrila
národom.4 Toto nové mocenské usporiadanie nie je iba výsledkom toho, že národné
štáty odovzdávajú existujúcu moc, hoci aj toto sa deje.5
Významnejšie je to, že nová moc je prinášaná na svet vo forme novej technológie,
ktorú multinacionálne korporácie kontrolujú a je to táto nová technológia, ktorá
rozširuje moc a práva multinacionálnych korporácií.6 Keďže sú korporácie rýchlejšie
a agilnejšie ako ich národné proťajšky, môžu ľahko ovplyvňovať sily globalizácie.7
Nová rovnováha moci vyrastá z komplexných interakcií multinacionálnych
korporácií a národného štátu. Základné charakteristiky tejto novej rovnováhy moci sú
následovné8:
•
Multinacionálne korporácie sú veľké a stávajú sa väčšími. Ak porovnáme tržby
korporácií a hrubý domáci produkt HDP národných štátov, potom zo 100
1
Gabel, Medard, Bruner, Henry: Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation. The New Press, New York,
NY 2003
2
Tamže.
3
Tamže
4
Tamže.
5
Tamže.
6
Tamže.
7
Tamže.
8
Tamže.
15
najväčších ekonomík sveta 53 sú korporácie. Najväčšia korporácia sveta
ExxonMobil je väčšia ako viac ako 180 národov.
•
Existuje veľa multinacionálnych korporácií a ich počet rýchlo rastie. V roku
1900 bolo okolo 3000 korporácií. V roku 1970 sa ich počet blížil 7000. A v roku
1990 ich bolo neuveriteľných 30 000.O desaťročie neskôr ich bolo viac ako 63
000.
•
Globálne korporácie sú malé a ich rozmer stráca na význame. Väčšina zo
63000 multinacionálnych korporácií zamestnáva menej ako 250 ľudí. Mnoho
obslužných spoločností zamestnáva menej ako 100 ľudí. Hlavné sídla
korporácií sú hlavne v USA, Európe a Japonsku, ale napr. v Dánsku má
hlavné sídlo viac ako 9000 korporácií a tisíce korporácií s malým počtom
zamestnancov majú hlavné sídla v krajinách po celom svete.
•
Veľké globálne korporácie sú koncentrované v určitých častiach sveta. Viac
ako 90 % z 500 svetových najväčších korporácií je usídlených v bohatých
industriálnych častiach sveta. Severná Amerika, Európa a Japonsko hostia
445 z nich. Zo 100 najväčších korporácií okrem troch všetky sídlia v USA,
Japonsku a Európe. 300 najväčších firiem kontroluje približne 25 % svetových
produktívnych aktív.
•
Globálne korporácie sú rýchle: niektoré korporácie rastú obrovskou
rýchlosťou. Microsoft, Cisco, Enron, AOL a Ispat Steel sú príklady firiem, ktoré
za pár rokov vybudovali miliardové byznisy.
•
Globálne korporácie sú mocné. Hrajú vo vzrastajúcej miere dôležitú úlohu na
planéte v zmysle tvorby bohatstva, využívania zdrojov, zamestnanosti,
ľudských
potrieb,
environmentálnych
dopadov,
uspokojovania
technologického transféru a vládnutia. Nahradili alebo prisvojili si mnohé práva
národných štátov a vytvorili nové hracie pole pre podniky.
•
Globálne korporácie sú vo vzrastajúcej miere významnou ekonomickou silou
sveta. S viac ako 63000 multinacionálnymi podnikmi a ich 821000
zahraničnými pobočkami multinacionálne korporácie priamo zamestnávajú
okolo 90 miliónov ľudí, platia viac ako 1.5 biliónov dolárov miezd, prispievajú
25 % hrubého svetového produktu a platia viac ako 1.2 biliónov dolárov daní
vládam sveta.
•
Globálne korporácie ovplyvňujú národné a medzinárodné vládnutie. Národné
vlády teraz súťažia medzi sebou o pritiahnutie zahraničných investícií
z dôvodu významu ekonomickej rozvojovej sily korporácií.
•
Globálne korporácie poháňajú zmenu. Zabezpečujú rast produktivity
a zamestnanosti, platia väčšie mzdy ako domáce firmy, vytvárajú pracovné
miesta rýchlejšie ako domáce firmy a vynakladajú viac prostriedkov na výskum
a vývoj.
16
Trhové štáty – základ nového globálneho prostredia 21. storočia
Úpadok národných štátov sa stal zjavným koncom 20. storočia a zastaralé
ekonomické, spoločenské a politické teórie a koncepty sa stali brzdou adaptácie na
celosvetovo prebiehajúce civilizačné zmeny. Národné štáty sa dostávali postupne do
krízy a začali sa hľadať nové koncepty vysvetľujúce fungovanie ekonomiky
a spoločnosti v nových realitách. Začiatok 21. storočia je tak spojený s hľadaním a
vytváraním nových teórií, konceptov a foriem organizácie ekonomiky, spoločnosti a
civilizácie. Vznikajúci koncept trhového štátu sa javí ako jeden z najvýstižnejších
konceptov popisujúcich nové reality meniaceho sa sveta.
Koncept trhového štátu umožňuje popísať predpokladané smerovanie
ekonomických a spoločenských štruktúr, ktoré celosvetovo strácajú industriálnu
podobu a v mnohých smeroch sa podobajú na štruktúry, ktoré fungovali v období
pred industriálnou érou a takisto v čase pred vznikom národných štátov. Spod
kontroly štátu sa postupne vyčleňuje stále viac oblastí života spoločnosti. Privátnymi
aktivitami sa stávajú aj také činnosti ako obrana alebo spravodajstvo. Tak ako
v predindustriálnej dobe fungovali armády nájomných žoldnierov, aj dnes vznikajú
súkromné armády a dokonca aj súkromné spravodajské služby. Postupujúci rozpad
národných štátov vytvára takisto mnohé riziká, ktoré už dnes ohrozujú fungovanie
niektorých oblastí spoločnosti a vyžadujú hľadanie možných riešení a eliminácie
týchto hrozieb.
Úpadok a transformácia národných štátov
Diskusie o konci národných štátov sa vedú už niekoľko desaťročí. Diskusia
o možnej podobe štátu v 21. storočí sa
zintenzívnila spolu s postupujúcim
celosvetovým rozvratom spoločenského poriadku národných štátov, ktorý sa
zintenzívnil najmä po udalostiach z 11. septembra 2001.
Úpadkom a transformáciou národných štátov sa zaoberali japonský ekonóm a
teoretik manažmentu Kenichi Ohmae v knihách The Borderless World (1990)
(1999)9, The End of Nation State (1996)10 a The Next Global Stage (2005)11,
izraelský historik a vojenský expert Martin van Creveld v knihe The Rise and Decline
of the State (1999)12 a v článkoch The Fate of the State (1996)13 a The State: Its Rise
and Decline (2000)14, americký právny expert a stratég Philip C. Bobbitt v knihe
Shield of Achilles (2002)15, americký spravodajský expert Gregory F. Treverton
v knihe Reshaping National Intelligence for an Age of Information (2001)16
9
Ohmae, Kenichi: The Borderless World. Power and Strategy in the Interlinked Economy. Management Lessons
in the New Logic of the Global Marketplace. Revised Edition. HarperCollins Publishers, Inc., New York, NY 1999
10
Ohmae, Kenichi: The End of the Nation State. The Rise of Regional Economies. Free Press Paperbacks, New
York, NY 1996
11
Ohmae, Kenichi: The Next Global Stage. The Challenges and Opportunities in Our Borderless World. Wharton
School Publishing, Upper Saddle River, New Jersey 2005
12
Van Creveld, Martin: The Rise and Decline of the State. Cambridge University Press, Cambridge, UK 1999
13
Van Creveld, Martin: The Fate of the State. In: Parameters. US Army War College Quarterly. Spring 19996,
Vol. XXVI, No. 1
14
Van Creveld, Martin: The State: Its Rise and Decline. Ludwig von Mises Institute, 10/16/2000
15
Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, New York
2002, Anchor 2003
16
Treverton, Gregory F.: Reshaping National Intelligence for an Age of Information. RAND Studies in Policy
Analysis. Cambridge University Press, UK 2001
17
a v textoch Governing the Market State (2002)17 a Intelligence and the „Market State“
(2001)18, americký futurológ v knihe Megatrends 2000 (1990)19, ktorú napísal spolu
s Patriciou Aburdeneovou a v knihe Mind Set ! (2006)20, francúzsky diplomat JeanMarie Guehenno v knihe The End of the Nation State (1995)21 , americký publicista
Robert Kaplan v knihe The Coming Anarchy (2000)22, americkí futurológovia Medard
Gabel a Henry Bruner v knihe Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation23
alebo americký vojenský expert Lawrence F. Modisett v článku Is This the End of the
Nation-State ? (2002)24.
Vytváranie trhových štátov
Vytváranie trhových štátov je konceptuálnym modelom, ktorý sa snaží vysvetliť
základné zmeny vo fungovaní národných štátov na základe evolučného vývoja
moderného štátu za posledných šesťsto rokov.
Národné štáty vo svojej klasickej podobe podliehajú erózii zhruba od
deväťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Koncept trhových štátov popisuje trend
erózie národného štátu a trendy jeho fungovania v inom režime v meniacich sa
podmienkach globálneho sveta, informačnej spoločnosti a trhovej ekonomiky.
Autorom konceptu trhového štátu sú americký profesor práva Philip C. Bobbitt
a americký bezpečnostný expert Gregory F. Treverton.
Philip C. Bobbitt popísal vytváranie trhového štátu v knihe Shield of Achilles
(2002)25 a Gregory F. Treverton tak urobil v knihe Reshaping National Intelligence for
an Age of Information (2001)26 a v textoch Governing the Market State (2002)27
a Intelligence and the „Market State“ (2001)28
Vytváranie trhových štátov bolo zahrnuté ako jeden z hlavných globálnych trendov
do najnovších scenárov Royal Dutch / Shell Globálne scenáre 2025 – The Shell
Global Scenarios 202529.
17
Treverton, Gregory F.: Governing the Market State. In: Klitgaard, Robert, Light, Paul C. (editors): HighPerformance Government. Structure, Leadership, Incentives. RAND Corporation, Santa Monica, CA 2005
18
Treverton, Gregory F.: Intelligence and the „Market State“. The Nation-State´s Changing Role. In: Studies in
Intelligence. Winter-Spring 2001 No. 10, Unclassified Edition
19
Naisbitt, John, Aburdene, Patricia: Megatrends 2000. Ten New Directions for the 1990´s. William Morrow and
Company, Inc., 1990
20
Naisbitt, John: Mind Set ! Reset Your Thinking and See the Future. Collins, New York, NY 2006
21
Gueheno, Jean-Marie: The End of Nation-State. University of Minnesota Press, 1995
22
Kaplan, Robert D.: The Coming Anarchy. Shattering the Dreams of the Post-Cold War. Random House, New
York 2000
23
Gabel, Medard, Bruner, Henry: Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation. The New Press, New
York, NY 2003
24
Modisett, Lawrence F.: Is This the End of the Nation-State ? In: Naval War College Review. Winter 2002, Vol.
IV, No.1
25
Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, New York
2002, Anchor 2003
26
Treverton, Gregory F.: Reshaping National Intelligence for an Age of Information. RAND Studies in Policy
Analysis. Cambridge University Press, UK 2001
27
Treverton, Gregory F.: Governing the Market State. In: Klitgaard, Robert, Light, Paul C. (editors): HighPerformance Government. Structure, Leadership, Incentives. RAND Corporation, Santa Monica, CA 2005
28
Treverton, Gregory F.: Intelligence and the „Market State“. The Nation-State´s Changing Role. In: Studies in
Intelligence. Winter-Spring 2001 No. 10, Unclassified Edition
29
Van der Veer, Jeroen (editor): Shell Global Scenarios to 2025. The future business environment: trends, tradeoffs and choices. Royal Dutch/Shell Group, 2005
18
Koncepty transformácie národných štátov v 21. storočí
Autor
Industriálna éra
Informačná éra
Robert Reich
Národné hospodárstvo
Globálna a národná časť
ekonomiky
John Naisbitt
Národné štáty
Ekonomické domény
Martin Van Creveled
Vzostup národných
štátov
Úpadok národných
štátov
Philip Bobbitt
Národné štáty
Trhové štáty
Gregory Treverton
Národné štáty
Trhové štáty
David Ronfeldt
Hierarchie
Siete
John Arquilla
Hierarchie
Siete
John Robb
Národné štáty
Virtuálne štáty
Thomas Barnett
Národné štáty
Globálne jadro a medzera
Medard Gabel
Národné štáty
Multinacionálne
korporácie
Henry Bruner
Národné štáty
Multinacionálne
korporácie
Robert Kaplan
Národné štáty
Prichádzajúca anarchia
James Goldsmith
Národné hospodárstvo
Globálna a národná časť
ekonomiky
Tabuľka č. 2: Koncepty transformácie národných štátov v 21. storočí
19
Trhový štát Philipa C. Bobbitta
Philip Chase Bobbitt je teoretikom konštitučného práva a expertom na
medzinárodnú bezpečnosť a históriu stratégií. Je profesorom konštitučného práva na
University of Texas v Austine v Texase. Vyštudoval právo na Princeton University
a Yale Law School. Ph.D. v odbore politickej histórie získal na Oxforde.
Vykonával funkciu riaditeľa strategického plánovania National Security Council –
Národnej bezpečnostnej rady. Okrem práva vyučuje tiež históriu jadrovej stratégie na
Oxforde. Je autorom šiestich kníh.
Philip Bobbitt je synovcom bývalého amerického prezidenta Lyndona Bainesa
Johnsona.
V roku 2002 vydal 919 stranovú knihu Shield of Achilles: War, Peace and the
Course of History – Achillov štít: Vojna, mier a smer histórie.30 V tejto knihe
prezentoval koncept trhového štátu, ktorý v súčasnosti nahrádza národný štát.
Philip Bobbitt sa v knihe Achillov štít zaoberá vzťahom vojen a konštitučných
poriadkov. Vývoj vojen a konštitučných poriadkov skúma od obdobia renesancie.
Evolúcia konštitučného poriadku
Trhové štáty vidí ako najnovšiu formu konštitučného poriadku. V období od
renesancie prešiel moderný štát piatimi základnými vývojovými stupňami. Od roku
1494 sa vystriedalo päť dominantných konštitučných poriadkov: kniežacie štáty,
kráľovské štáty, štáty-národy, národné štáty a trhové štáty.
Tieto vývojové stupne majú následovné základné charakteristiky31:
Kniežacie štáty (1494 – 1620) – Kniežacie štáty sa vyvinuli v Taliansku počas
renesancie. Nahradili predošlú vládu feudálnych lordov. Poskytovali občanom
prvú významnú teritoriálnu ochranu a bezpečnosť výmenou za uznanie
teritoriálnej moci kniežat. Kniežatá si najímali žoldnierov na ochranu svojich
teritórií a obchodných ciest, ktoré nimi prechádzali. Na oplátku kniežatá vyberali
dane.
Kráľovské štáty (1567 – 1702) – Kráľovské štáty sa objavili spolu s konceptom
božských, bohom daných práv vládnuť, ktoré využívali králi. Počas tejto éry štát
pokračoval v napĺňaní zodpovednosti poskytovať bezpečnosť, avšak pre väčšie
teritoriálne oblasti prostredníctvom vytvárania armád a loďstva. Na oplátku
subjekty režimu využívali istú formu participácie na kráľovskom božskom štatúte
a sláve dynastie.
Teritoriálne štáty (1688 - 1792) – Teritoriálny štát bol spojený s kontrolou
obchodu na určitom teritóriu. Bol charakteristický aristokratickým vodcovstvom.
30
Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, A Division of
Random House, Inc., New York 2002, Anchor Books, A Division of Random House, Inc., New York 2003
31
Tamže.
20
Štáty – Národy (1776 –1914) – Štát – Národ sa objavil na konci osemnásteho
storočia, kedy vznikol nový poriadok pod vplyvom ideí slobody a demokracie,
ktoré zjednotili populáciu okolo spoločnej participácie na národnej, etno-kultúrnej
identite. Počas tejto éry vidíme vzostup imperializmu a expanziu a exploatáciu
národnej identity.
Národné štáty (1863 - 1991) – Národný štát sa vytvoril na začiatku dvadsiateho
storočia, aby slúžil ľuďom poskytujúc ekonomický blahobyt občanom. Počas tejto
éry komunizmus, fašizmus a parlamentarizmus súťažili, kto poskytne občanom
väčší blahobyt.
Trhové štáty (1989 –
) – Trhový štát vznikol v deväťdesiatych rokoch
dvadsiateho storočia v USA a v západnej Európe spolu s globálnou ekonomikou.
Trhový štát existuje, aby maximalizoval príležitosti pre ľudí, aby mohli dosiahnuť
lepší život a tiež aby zabezpečil existenciu trhových štruktúr, ktoré poskytujú
bohatstvo a spoločenskú prosperitu.
Konflikt o podobu konštitučného poriadku
Bobbitt uvádza, že približne každých sto rokov sa mení podstata konštitučného
poriadku. Táto zmena je spojená s vojnovým konfliktom prebiehajúcim v období
existencie určitého konštitučného poriadku. Príkladom môžu byť národné štáty, keď
počas obdobia rokov 1914 až 1990 prebiehal vojnový konflikt o povahu týchto
národných štátov.32
Bobbitt obdobie rokov 1914 až 1990 nazýva Dlhou vojnou, a zahrňuje tu Prvú
svetovú vojnu, Druhú svetovú vojnu, Kórejskú vojnu, Vietnamskú vojnu, Studenú
vojnu. Tieto konflikty spojil dohromady, pretože ako uvádza aj Tridsaťročná vojna sa
skladala z viacerých vojenských konfliktov.33
Dlhá vojna začala vypuknutím Prvej svetovej vojny a skončila Parížskym mierom,
ktorý ukončil Studenú vojnu. Počas tejto Dlhej vojny prebiehal vojnový konflikt medzi
tromi rôznymi konštitučnými poriadkami, a to medzi komunizmom, fašizmom
a parlamentarizmom. Nakoniec vyhral parlamentarizmus, ktorý však ako národný štát
stratil svoju legitimitu a v poslednom desaťročí dvadsiateho storočia začal byť
nahrádzaný vznikajúcim trhovým štátom.34
Vojna proti terorizmu, ktorá začala teroristickým útokom z 11. septembra 2001,
môže byť podľa Bobbitta vnímaná ako začiatok novej Dlhej vojny.
Trhový štát ako nová forma konštitučného poriadku
Bobbitt považuje za najnovšie evolučné štádium moderného štátu trhový štát.
Tento trhový štát vzniká na odlišnej báze legitimity, než akú mal národný štát
dvadsiateho storočia a takisto slúži inému spoločenskému účelu. Zatiaľ čo hlavnou
úlohou národného štátu bolo poskytovať rastúce materiálne bohatstvo občanom
a zabezpečovať jeho spravodlivú distribúciu, úlohou trhového štátu je vzrast
32
Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Books, A Division of Random
House, Inc., New York 2003
33
Tamže.
34
Tamže.
21
súhrnného bohatstva jeho občanov prostredníctvom deregulácie, rastúcich verejnosúkromných partnerstiev a devolúciou štátu blahobytu.35
Podľa Bobbitta štát v novej podobe neexistuje preto, aby priamo zabezpečoval
materiálny blahobyt občanov, ale existuje preto, aby maximalizoval príležitosti ľudí
zlepšovať svoj život.36
Model národného štátu spájal suverenitu štátu s jeho teritoriálnymi hranicami.
V súčasnej dobe prebiehajúce celosvetové zmeny spochybňujú tento model.
Model národného štátu je narušovaný následovnými vývojovými tendenciami:37
• Ochranou ľudských práv, ktorá je rozšírená celosvetovo bez ohľadu na interné
zákazy.
• Rozširovaním jadrových zbraní a zbraní hromadného ničenia, ktoré robia
neefektívnou obranu zvnútra.
• Rozširovaním globálnych a transnacionálnych hrozieb, ktoré prekračujú
jednotlivé hranice ako znečistenie životného prostredia, migrácia, populačná
expanzia, choroby a hlad.
• Rastom svetového ekonomického režimu, ktorý ignoruje hranice pohybom
kapitálových investícií.
• Vytvorením globálnej komunikačnej siete, ktorá ohrozuje národné jazyky, zvyky
a kultúry.
Následkom uvedených vývojových tendencií vzniká nový konštitučný poriadok,
ktorý reflektuje týchto päť procesov, a tým je trhový štát.
Tri súťažiace formy trhového štátu
Bobbitt uvádza, že v súčasnosti takisto prebieha konflikt o podobu trhového štátu
v rámci vytvárajúceho sa konštitučného poriadku trhových štátov. Je to konflikt medzi
podnikateľským štátom, ktorý predstavujú USA, manažérskym štátom, ktorý
predstavuje Európska únia a merkantilistickým štátom, ktorý predstavujú Japonsko
a ďalšie štáty Ázie.38
Podnikateľský trhový štát
Trhový štát, ktorý sa vytvára v USA má podobu podnikateľského štátu. USA sa
usilujú o vodcovstvo prostredníctvom produkcie a marketingu spoločného prospechu
pre štáty sveta, ako je medzinárodná bezpečnosť, zdravšie životné prostredie
a stabilné trhy.39
35
Tamže.
Tamže.
37
Tamže.
38
Tamže.
39
Tamže.
36
22
Podnikateľský trhový štát umožňuje najväčšiu pluralitu a diverzitu s najsilnejšími
hráčmi vrátane pravidlá určujúcej americkej superveľmoci. Táto forma trhového štátu
je zároveň najtransparentnejšia. Podnikateľský trhový štát má tendenciu
k minimálnym štátnym intervenciám a obmedzuje svoje aktivity na udržiavanie
hmotnej a nehmotnej infraštruktúry.40
Manažérsky trhový štát
Trhový štát, ktorý sa vytvára v Európskej únii, má podobu manažerského štátu.
Európska únia sa tu usiluje o moc prostredníctvom hegemónie v rámci regionálnej
ekonomickej zóny. Manažérsky trhový štát požaduje určovanie pravidiel od
medzinárodných inštitúcií ako EÚ alebo OSN. Táto forma štátu sa bude snažiť
prostredníctvom dlhodobého plánovania dať väčšiu váhu záujmom ďalších
generácií.41
Merkantilistický trhový štát
Trhový štát, ktorý sa vytvára v Japonsku a ďalších štátoch Ázie má podobu
merkantilistického štátu. Japonsko a štáty Ázie sa usilujú o podiel na trhu s cieľom
získať relatívnu dominanciu v medzinárodných vzťahoch.42
Merkantilistický trhový štát sa snaží určovať pravidlá ako jeho vlastní občania budú
interagovať s globálnym systémom. Táto forma trhového štátu je najmenej
transparentnou. Merkantilistický trhový štát je viac konsenzuálny a viac
protekcionistický. Snaží sa udržiavať kontrolu nad monetárnym aj ľudským kapitálom
napríklad prostredníctvom imigračných kontrol.43
Nový svetový poriadok trhových štátov
Bobbitt tvrdí, že podnikateľský trhový štát najtransparentnejší, manažérsky už
menej a merkantilistický je nepriehľadný.44
Tieto tri formy trhového štátu budú súťažiť o budúcu podobu medzinárodného
poriadku trhových štátov. Ako dojednajú tento nový poriadok vo svete teroristických,
environmentálnych a ďalších výziev bude určujúce pre vytvorenie nového konsenzu.
Tento konsenzus sa môže vytvoriť ako výsledok úspešného riešenia série malých
konfliktov ako Bosna, Rwanda, Afganistan, alebo prostredníctvom vypuknutia
niečoho ako boli v minulosti svetové vojny alebo prostredníctvom nového high-tech
konfliktu medzi veľmocami.45
40
Tamže.
Tamže.
42
Tamže.
43
Tamže.
44
Tamže.
45
Tamže.
41
23
Formy moderného štátu v 20. a 21. storočí
Národný štát
Trhový štát
Parlamentná demokracia
Podnikateľský trhový štát
Komunizmus
Manažérsky trhový štát
Fašizmus
Merkantilistický trhový štát
Zdroj: Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of
History. Books, A Division of Random House, Inc., New York 2003
Tabuľka č. 3: Formy moderného štátu v 20. a 21. storočí
Konceptuálne východiská vytvárania trhových štátov
Trhový štát funguje na iných princípoch ako fungoval národný štát. Štát ako taký
stratil schopnosť regulovať fungovanie spoločnosti v podobe ako to robil národný štát
a zároveň nie je schopný zabezpečiť pre občanov to, čo zabezpečoval národný štát.
Trhový štát funguje na tom istom teritóriu ako národný štát, ale zároveň funguje
v inom móde ako fungoval národný štát. Národné štáty budú postupne prechádzať
k podobnému módu fungovania ako u jednotlivých štátov USA. Národné štáty
Európskej únie sa tak budú postupne pripodobovať jednotlivým štátom USA.
Režimy fungovania týchto štátov sa budú pripodobovať režimom fungovania
jednotlivých štátov v rámci USA. Ekonomiky jednotlivých štátov na národnej úrovni
bude potom potrebné riadiť podobnými nástrojmi ako v týchto štátoch.
Zároveň sa budú obnovovať predindustriálne formy ekonomickej a spoločenskej
organizácie. Privatizácia aktivít vo všetkých oblastiach života spoločnosti bude
zároveň vytvárať rozvojový potenciál, ktorý umožní vytvárať napr. pracovné miesta,
zvyšovať konkurencieschopnosť, produktivitu a pod. Dopady trhového štátu na
ekonomiku zmenia od základov základné princípy jej fungovania. Obrysy zmien
z prelomov storočí tak začnú nadobúdať konkrétne formy a prejavy.
Štátny a verejný priestor jednotlivých spoločností sa bude postupom času
premieňať na privátny priestor.
Privatizácia jednotlivých aktivít bude postupne vytvárať potenciály rozvoja
jednotlivých oblastí spolu s vytváraním napr. pracovných miest v neobmedzenom
rozsahu.
Tu treba rozlišovať medzi privatizáciou prebiehajúcou napr. v postkomunistických
krajinách, ktorá bola vo veľkom rozsahu doprevádzaná rastom nezamestnanosti, čo
bolo spôsobené jej redukciou na privatizáciu hmotného majetku a nie činností
a a privatizáciou činností a priestoru, ktoré premenia základnú štruktúru ekonomiky
a spoločnosti v podmienkach trhového štátu.
24
Prechod od národného k trhovému štátu zahrňuje následovné oblasti:
Privatizácia ekonomickej sféry – rôzne podoby privatizácie národných
ekonomík prebiehajú v súčasnej dobe prakticky vo všetkých krajinách sveta,
privatizácia ekonomiky prebieha v rôznych podobách od deväťdesiatych rokov
dvadsiateho storočia, celosvetovo sa privatizujú všetky časti ekonomiky,
niekde má privatizácia podobu živelného rozpadu štátnej ekonomiky a táto sa
transformuje do tieňovej ekonomiky.
Privatizácia meny – štátny monopol národnej meny je postupne nahrádzaný
sadou alternatívnych mien súkromného charakteru. Budú vznikať privátne
meny podobne ako existovali v predindustriálnej spoločnosti.
Privatizácia sociálnej bezpečnosti – privatizácia sociálnej bezpečnosti
zahrňuje prechod od štátom garantovanej sociálnej bezpečnosti k individuálne
zabezpečenej sociálnej bezpečnosti počas celého ľudského života, čo je
spojené s prechodom k individuálnemu manažovaniu vlastných finančných
zdrojov pre zabezpečenie svojho života každým jednotlivcom, sociálne
zabezpečenie sa transformuje do podoby osobných sociálnych účtov
spravovaných privátnymi inštitúciami
Privatizácia zdravotnej starostlivosti – zahŕňa prechod od štátom
poskytovanej a garantovanej zdravotnej starostlivosti k vytvoreniu trhu
zdravotných tovarov a služieb spolu s individualizáciou a diverzifikáciou
poskytovania zdravotnej starostlivosti na trhových základoch, vzniká
ekonomiky zdravia založená na rastúcom trhu zdravotných tovarov a služieb
Privatizácia vzdelávania a vedy – zahŕňa vytváranie privátne založených
vzdelávacích a vedecko-výskumných inštitúcií, poskytujúcich a produkujúcich
tovary a služby na trhových princípoch, veda a vzdelanie sa transformujú do
podoby informačnej ekonomiky, informácie sa stávajú hlavným výstupom vedy
a vzdelávania, vzniká rastúci trh informačných tovarov a služieb, štátne
vzdelávacie a vedné inštitúcie sú dopĺňané alebo nahrádzané privátnymi
Privatizácia obrany – zahŕňa postupnú transformáciu národných resp.
štátnych armád na vojensko-ekonomické komplexy súkromných podnikov
a inštitúcií, privatizáciu bezpečnosti, privátne vojenské spoločnosti, privátny
vojenský priemysel, kontraktérov, žoldnieri sú v trhovom štáte kontraktovaní
bojovníci
•
Privatizácia bezpečnosti a spravodajstva – zahŕňa vytváranie súkromných
spravodajských služieb poskytujúcich služby a produkujúcich tovary na
trhových princípoch, spravodajské služby sa venujú tvorbe analýz a prognóz,
nadobúdajú charakter firiem obchodujúcich s informáciami, príkladom je
americká súkromná spravodajská služba STRATFOR
•
Privatizácia moci – zahŕňa postupné rozptyľovanie moci, na moci sa
podieľajú think tanky, NGO, analytické a poradenské firmy, lobbystické
skupiny a pod.
25
Privatizácia aktivít v trhovom štáte
Národný štát
Trhový štát
Štátna a privátna ekonomika
Privátna ekonomika
Štátna národná mena
Alternatívne menové systémy
Štátne systémy sociálneho
zabezpečenia
Privátne dôchodkové systémy
Štátna zdravotná starostlivosť
Trh ekonomiky zdravia
Štátne vedné a vzdelávacie inštitúcie
Trh znalostnej ekonomiky
Štátne armády
Vojensko-ekonomické komplexy
súkromných podnikov a inštitúcií
Štátne spravodajské služby
Trh analyticko-spravodajských
informácií
Vláda štátu
Vláda štátu plus think tanky, NGO,
analytické a poradenské firmy,
lobbystické skupiny
Tabuľka č. 4: Privatizácia aktivít v trhovom štáte
Privatizácia ako presun ťažiska aktivít zo štátu na jednotlivca
Privatizácia býva chápaná ako proces politických rozhodnutí, ktoré zabezpečujú
presun resp. predaj štátneho majetku súkromným inštitúciam alebo osobám resp.
inštitúciam alebo organizáciam iného štátu. Privatizujú sa predovšetkým hmotné
alebo nehmotné aktíva. Tento proces prebieha zhruba od osemdesiatych rokov
dvadsiateho storočia, kedy sa stala priekopníkom privatizačného procesu Veľká
Británia.
V rokoch 1980 až 1988 sa vo Veľkej Británií transformovalo vyše 40 % britského
štátneho sektoru na súkromné podniky. Veľká Británia býva v tejto súvislosti
považovaná za základný model privatizácie štátu všeobecného blahobytu.
Privatizovali sa také podniky ako Britis Telecom, British Gas, The Trustee Savings
Bank, Jaguár alebo British Airways.
Po páde komunizmu privatizácia prebiehala prakticky vo všetkých
postkomunistických krajinách a globálne sa rozšírila na väčšinu krajín sveta.
Privatizácia sa stala globálnou a privatizačné politiky sa stali súčasťou
hospodárskych politík jednotlivých krajín.
26
Podstatou privatizácie je však presun ťažiska ekonomických aktivít a zabezpečenia
jednotlivých oblastí života človeka zo štátu na jednotlivca. Štát takto stráca na
význame, postupne uvoľňuje kontrolu jednotlivca a tento jednotlivec potom môže
zmeniť svoj operačný rádius z priestoru ohraničeného hranicami národného štátu na
globálny priestor globálnej ekonomiky a civilizácie.
Dochádza tak k dvom hlavným posunom:
•
Jednotlivec rozširuje svoje ekonomické aktivity z národného trhu na globálny
svetový trh.
•
Zodpovednosť, zdroje a aktivity sa presúvajú z úrovne štátu na úroveň
jednotlivca.
Zdroje, financie, kapitál, informácie, znalosti, bezpečnosť sa takýmto spôsobom
decentralizujú a dekoncentrujú a umožňujú jednotlivcovi fungovať nezávisle na štáte
resp. na národnom štáte.
Privatizácia býva chybne považovaná iba za privatizáciu hmotných a nehmotných
aktív. V skutočnosti hlavným posunom je privatizácia priestoru a aktivít. Štát stráca
schopnosť a prostriedky zabezpečiť blahobyt jednotlivca. Túto schopnosť
i prostriedky získava jednotlivec, ktorý môže v rámci vytvárajúceho sa globálneho
ekonomického a civilizačného prostredia pôsobiť ako samostatná ekonomická
jednotka disponujúca potrebnými zdrojmi, financiami a kapitálom. Na jednotlivca
potom prechádza aj zodpovednosť za osobnú, ekonomickú a sociálnu bezpečnosť.
Jednotlivec môže dosahovať pružnú odozvu na zmeny globálneho prostredia, avšak
iba za predpokladu, že nie je limitovaný v niektorých oblastiach štátom resp. jeho
administratívnymi štruktúrami.
Literatúra
Barnett, Thomas, P. M. : Blueprint for Action. A Future Worth Creating. Putnam Adult,
2005
Barnett, Thomas P. M. : The Pentagon´s New Map. War and Peace in the TwentyFirst Century. G.P.Putnam´s Sons, New York 2004, Berkley Trade, 2005
Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History.
Alfred A. Knopf, A Division of Random House, Inc., New York 2002, Anchor Books,
A Division of Random House, Inc., New York 2003
Bobbitt, Philip, Kleiner, Art: The Thought Leader Interview. In: Strategy + Business.
Issue 34
Bobbitt, Philip: Bobbitt on Bobbitt. OpenDemocracy, 4 November 2002
Bobbitt, Philip: Better than Empire. Financial Times Magazine, 13 March 2004
Friedman, Thomas L.: The World is Flat. A Brief History of the Twenty-First Century.
Farrar, Straus and Giroux, New York 2005
Friedman, Thomas L.: The Lexus and the Olive Tree. Farrar, Straus, and Giroux,
New York 1999
Gabel, Medard, Bruner, Henry: Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation.
The New Press, New York, NY 2003
Gaddis, John Lewis: Living in Candlestick Park. The Atlantic Monthly, April 1999
Kaplan, Robert D.: The Coming Anarchy. Shattering the Dreams of the Post-Cold
War. Random House, New York 2000
27
Kaplan, Robert, D.: Přicházejíci anarchie. Zborcení snu – svět po studené válce.
Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003
Modisett, Lawrence E.: Is This the End of the Nation-State ? In: Naval War College
Review. Winter 2002, Vol. IV, No.1
Murray, Charles: In Our Hands. A Plan to Replace Welfare State. The AEI Press,
Washington, D.C. 2006
Naisbitt, John: Mind Set ! Reset Your Thinking and See the Future. Collins, New
York, NY 2006
Naisbitt, John: Global Paradox. The Bigger the World Economy, the More Powerful
Its Smallest Players. William Morrow and Company, Inc. 1994
Naisbitt, John, Aburdene, Patricia: Megatrends 2000. Ten New Directions for the
1990´s. William Morrow and Company, Inc., 1990
Naisbitt, John: Megatrendy 2000. Desať nových smerov na deväťdesiate roky.
Medzinárodná účastinná spoločnosť Bradlo, Bratislava 1992
Ogilvy, Jay: Notes on the Shield of Achilles. GBN Global Business Network, May
2003
Reynolds, Glenn: An Army of Davids. How Markets and Technology Empower
Ordinary People to Beat Big Media, Big Government and Other Goliaths. Nelson
Current, 2006
Robb, John: Market-state vs. Virtual State. Global Guerillas, November 27, 2005
Ronfeldt, David: Tribes, Institutions, Markets, Networks. A Framework about Societal
Evolution. Rand, Santa Monica, CA 1996
Rosecrance, Richard: The Rise of the Virtual State. Wealth and Power in the Coming
Century. Basic Books, New York 1999
Scoblete, Gregory: The Market State President. TechCentral Station. Where Free
Markets Meet Technology. 09/08/2004
Starr, Randy, Newfrock, Jim, Delurey, Michael: Enterprise Resilience: Mamaging
Risk in the Networked Economy. In: Strategy + Business. Issue 30
Toffler, Alvin and Heidi: Revolutionary Wealth. How it will be created and how it will
change our lives. Alfred A. Knopf, New York 2006
Toffler, Alvin: Powershift. Knowledge, Wealth and Violence at the Edge of the 21st
Century. Bantam Books, New York 1990
Treverton, Gregory F.: Governing the Market State. In: Klitgaard, Robert, Light, Paul
C. (editors): High-Performance Government. Structure, Leadership, Incentives.
RAND Corporation, Santa Monica, CA 2005
Treverton, Gregory F.: Intelligence and the „Market State“. The Nation-State´s
Changing Role. In: Studies in Intelligence. Winter-Spring 2001 No. 10, Unclassified
Edition
Van Creveld, Martin: The Rise and Decline of the State. Cambridge University Press,
Cambridge, UK 1999, 2006
Van der Veer, Jeroen (editor): Shell Global Scenarios to 2025. The future business
environment: trends, trade-offs and choices. Royal Dutch/Shell Group, 2005
28
Oleg Suša: K perspektivám sociálních dimenzí rizika v podmínkách současné
globalizace
V soudobém světě narůstá role uvědomění rizikových souvislostí pro perspektivní
výhledy orientace jednání a rozhodování. Hlediska rizik a jejich identifikace jsou
v současnosti velmi aktuálními nástroji sociální analýzy i orientace rozhodování
lidského jednání k pochopení světa rychlých přeměn, nejistot a nezamýšlených
dopadů nakumulovaných důsledků sociálních činností.
V klasické společenskovědní tradici hrálo velkou roli prakticko-scientistické
přesvědčení o tom, že poznání (a previze) proměn sociální skutečnosti umožní
„sociálně technologické“ řízení či „osvícené“ politické intervence do společenských
procesů, tedy v podstatě určitou míru kontroly nejistoty v těchto procesech.
V současných podmínkách je nutno se zabývat nejen zrychlováním tempa sociálních
změn, ale také stále globálnějšími, složitějšími sociálními rozměry a dopady těchto
změn. A.Toffler například koncem šedesátých let minulého století psal o fenoménu
„šoku z budoucnosti“ (Toffler 1970) jako o mnohostranné krizi lidské adaptability
reagující stále obtížněji na nestálost a přechodnost poměrů, označovaných stejně
neurčitou předponou post-. Moderní společnost a civilizace, orientovaná k hledání
jistot prostřednictvím kontroly vnitřních i vnějších světů, jež paradoxně vede k růstu
vysoké rizikovosti, si začíná postupně více uvědomovat jistotu nejistot. Toto vědomí
jistoty nejistot se může jevit jako paradoxní důsledek scientizace společnosti a růstu
centrální úlohy odborného vědění - a zároveň rostoucího politického selhání tváří
v tvář komplexitě nezamýšlených, přesto však systémových důsledků moderní
civilizace. Tyto důsledky pak působí či spolupůsobí při vzniku společenských
konfliktů kolem sociálních polarizací: nerovné distribuce rizik, nejistot a ohrožení na
jedné straně – a kolem distribuce příležitostí, přístupu k šancím a ziskům – na straně
druhé. V tomto smyslu lze o soudobé moderní společnosti mluvit jako o typu
rizikové společnosti (Beck 1986,1992, 2004). „Riziková společnost“ či „společnost
rizika“ může v tomto smyslu být zajisté alternativní metaforou pro označení pozdně
moderní, postmoderní, postindustriální či post-národní společnosti. V podmínkách
současné globalizace působí procesy narůstání globální vzájemné závislosti a
interakce, jež komplikují (komplexní) situace nejistot i nerovností distribuce
příležitostí i rizik.
Reflexivita změn v charakteru moderních rizik
Uvedená metafora „rizikové společnosti“ přesně charakterizuje situaci, v níž na
sociální život i na jednotlivce působí efekty uvědomění, percepce či akceptace
narůstajících rizik. Rizika působí na předpoklady i na důsledky sociálního jednání.
Zdá se, že moderní racionalita se takto stává „rizikovou racionalitou“, jednání a
činnosti jsou podmíněny dvojznačným působením
nezamýšlených, vedlejších
důsledků procesů rozhodování. V kontextu rozhodování jde o latentní i manifestní
konflikty týkající se moci participovat na rozhodnutích, posuzovat možné budoucí
dopady a důsledky.
Závažný vliv má v této souvislosti rovněž charakter
komunikace informací, kdy narůstající množství informací o riskantních faktorech ve
společnosti působí na sociální jednání: vyvolává pocity nejistoty, nutí k posuzování
29
potenciálních důsledků rozhodnutí a jednání, stimuluje inovace, adaptace i hledání
alternativních řešení problémů. Růst informace a informovanosti o riziku je sám o
sobě dvojznačným fenoménem: na jedné straně vyvolává potřebu inovace a tvůrčího
hledání alternativ, na druhé vytváří nové konflikty a napětí ve společnosti, zvyšuje
nejistoty, a tím komplikuje procesy rozhodování, provokuje i blokuje inovační
jednání. V této souvislosti například A.Giddens poukázal na ambivalenci požadavku
tzv. předběžné opatrnosti při rozhodování o projektech výzkumu a vývoje: v určitých
situacích může docházet k dilematu rozhodování anebo k vytvoření psychologických
zábran, takže rozhodnutí jsou zdržována (Giddens :1998). V podmínkách současné
globalizace sociálních aktivit, interakcí a směn navíc narůstá neprůhlednost
rozhodovacích procesů a organizací sociálního jednání ve vysoce proměnlivých a
pružných strukturách transnacionálních prostorů a vztahů vyjednávání různých
aktérů, které je možno obtížně demokraticky kontrolovat existujícími, teritoriálně
založenými procedurami politického procesu. Četné sociální konflikty, které vznikají
v situacích kontrastu mezi globálními kontexty vyjednávání a rozhodování silných
aktérů ve výhodných, případně v monopolních pozicích na jedné – a lokálními či
lokalizovanými kontexty a aktéry na druhé straně, vedou k požadavkům participační
anebo resistenční politiky proti rozhodování „globalizace shora“, či ve směru
ustavení více symetrických struktur moci. To vše, včetně snah o demokratičtější
„globalizaci zdola“, opřenou o síly demokratické lokalizace, však závisí mezi jiným
také na reflexivní schopnosti aktérů orientovat se v nestálých situacích a složitých
kontextech. Manifestní konflikty, popřípadě výbuchy fyzického násilí většinou
bohužel vytvářejí situaci lokalizované konfrontace mezi lokálními skupinami, zájmy,
stranami a působí jako lokalizované ventilace napětí a přetlaků.
Situace rizikové společnosti prokazuje proměnu sociální povahy rizika. Riziko je
v tradičních kulturních kontextech
předmoderních
lingvisticky nepřítomné
46
společností.
Pojem rizika
souvisí s modernizačními procesy
transformací
prostorové a časové organizace lidského a sociálního života a především s aspirací
ovládat a kontrolovat prostor a kolonizovat budoucnost.
V moderní průmyslové společnosti znamenalo riziko v podstatě míru možnosti
kontrolovat nepředvídané, neznámé události, popřípadě se pojistit proti hrozbám
ztrát a poškození. Pojem rizika se liší od pojmu hazardu především v hledání jistoty
předvídatelnosti a spoléhání na mechanismy a instituce kontrolující nebo zmírňující
negativní dopad rizik. Klasické chápání rizika spojovalo negativní problémy a dopady
s vnějšími silami, v současné době jde o nový typ společensky produkovaných
(popř. průmyslově vyráběných) rizik.
Tato rizika již nejsou v pravém smyslu nezamýšleným důsledkem a dysfunkcí, ale
spíše ve stále větší míře systémovým důsledkem rozvoje, celoplanetární, globální
expanze a růstu moderní industriální technologické civilizace. Vědeckotechnický
pokrok je producentem rostoucích nejistot, ekonomické i politické instituce produkují
nové hazardy a rizikové kontexty. Jednotliví lidé jsou neosobními, anonymními silami
nuceni nedobrovolně žít v rizikovém životním prostředí. Vznikají nové problémy
adaptace. Společnost je laboratoří, v níž jakoby nikdo není odpovědný za širší
společenské a globální dopady experimentování, rozhodování a konfliktních strategií
sledujících zájmy aktérů, jedinci jsou nedobrovolně zbavováni tradičních i
moderních jistot a ochranných solidárních svazků. Jestliže dříve se riziko chápalo
jako vypočitatelný (statisticky stochastický) problém, pak dnes jde o situaci, ve které
je vytváření rizik důsledkem vědeckých i politických snah je kontrolovat a
46
Výraz „risk“ se rozšířil z portugalštiny, kde označoval původně mořeplavecký výraz pro „plavbu do
neznámých vod“, později byl užíván při pojištění dopravních nákladů.
30
minimalizovat.
Nová, společensky produkovaná, „vyráběná“ rizika (A.Giddens
1994,1998) jsou nevypočitatelná, nepojistitelná, často nepostižitelná lidskými smysly
(U.Beck 1988).
Rizikový kontext vytvářené nejistoty je nedobrovolně „internalizován“ aktéry
sociálního života, stává se nevyhnutelnou součástí lidského života, i každodennosti.
Rizika si nemůžeme vybírat, nelze jim uniknout. Zbývá nám jen fatalismus nového
pojímání Štěstěny, anebo je možná nová strategie individuální, kolektivní a
institucionální kontroly rizika?
Rizika a dimenze budoucnosti
Pojem rizika souvisí s budoucností, myšlení o riziku znamená uvažovat o
potenciálních událostech v budoucnosti, popřípadě snahu o jejich kalkulaci – včetně
závažnosti jejich důsledků (Adams 1995, Luhmann 1992). Pojištění je příkladem
snahy o akomodaci na rizika pomocí monetární kompenzace, jde také o naturalizaci
rizika jako náhodného procesu, který je mimo lidskou kontrolu. Toto spoléhání na
pojistky je v současném světě v podstatě možno hodnotit jako fatalismus, to
znamená smíření se s riziky a nemorálnost, ve smyslu abdikace na odpovědnost, jak
osobní, tak kolektivní (Levitas,R..1999:200-1).
Diskuse o riziku vytváří mezi budoucností a přítomnosti kalkulační vztah. Pokud se
takto legitimizuje přítomnost, je budoucnost vlastně nemyslitelná. Jde například o
standardní diskusi o kapitalismu, v níž vítězové a poražení jsou určováni štěstím a
hrou tržních sil. To podporuje utopismus víry ve výhru v loterii, jde čistě o štěstí, ne o
schopnosti, odpovědnost, vinu. Sní se tu o změně postavení jednotlivého aktéra
v systému, nikoli o změně systému /Levitas 1999:201/. Efektem kompenzace rizika
může být to, že čím více je k dispozici druhů pojištění, tím více to svádí k hazardnímu
jednání (Adams 1995:20). V této souvislosti ukázal N. Luhmann, že riziko je
konfrontací s problémem budoucnosti, je to pojetí času jako věci, jež má své
podstatné, velmi závažné sociální důsledky. Opakované události v čase zakládají
normy a stálá očekávání, jež projektujeme do budoucnosti. Konformita nebo deviace
s normou má vysvětlovat situaci zklamaných očekávání. Riziko vystupuje v našem
vnímání v souvislosti s deviací od norem /Luhmann 1992:54-55/.
Proměna strukturální povahy moderních rizik
Soudobé analýzy rizikové společnosti spojují novodobá rizika se strukturální
povahou moderní společnosti – zejména s vysokou dělbou práce, strukturální
diferenciací jednotlivých sfér společenské činnosti, rostoucí vzájemnou závislostí
(interdependencí) jednání aktérů, s globalizací ve smyslu časoprostorové komprese
a složitou, anonymní, abstraktní zprostředkovaností lidských sociálních interakcí a
vztahů.
Významným činitelem proměny strukturální povahy rizika jsou věda a technika a
jejich široké a rozšiřující se aplikace v moderním světě (scientizace života moderní
společnosti). Riziko roste úměrně s růstem závislosti společnosti na technice a
technovědě, což se projevuje spoléháním lidí na abstraktní systémy odborného
vědění, rostoucí závislostí na odbornících a expertízách.
Moderní systémy složité sociální dělby práce a strukturální diferenciace jsou
základem narůstající složitosti technického, administrativního, politického i mravního
31
či psychologického regulování či zvládání rizikových problémů. Relativní autonomie
ekonomicko-inovační a vědeckotechnické sféry v jejich institucionalizovaných
formách rutinního fungování nesmírně komplikuje a někdy přímo znemožňuje
vytvoření morálních a politických rámců jejich efektivní a demokratické kontroly. Tuto
situaci podporuje jedna „moderní tradice“: technokratické dogma o morální a
hodnotové neutralitě vědy a sociální neutralitě techniky. Navíc ještě zastaralá či
zastarávající struktura institucí moderní průmyslové společnosti
kontrastuje
s percepcí, akceptací a společenskou komunikací společensky, kolektivně a často
anonymně vyráběných rizik.
Rizika jsou produkována strukturálně v důsledku fungování autonomních systémů
jednání, avšak zároveň jsou společensky konstruována v komunikačních vztazích.
Povahu i kvalitu sociální percepce rizik
ovlivňují
zejména média veřejné
komunikace, na něž působí různí aktéři a jejich zájmy ve struktuře diferencovaných
pozic moci.
V komunikační konstrukci problémů rizika kontrastují zejména
byrokraticko-technokratické formalizované diskurzy o riziku na jedné straně a
diskurzy občanských iniciativ, hnutí, nevládních sdružení a organizací na straně
druhé. Na obou stranách je využíváno odborných expertíz a kontra-expertíz,
vědeckého a profesionálního vědění. Sociální konstruování rizik je tedy závislé na
odborném vědění, s růstem složitosti a specializace odborného vědění, expertízy,
narůstá však zároveň i míra nejistot a nedůvěry „laického“ okolí. Nejistota a
nedůvěra je prohlubována také díky legalizaci a normalizaci rizik institucemi, díky
způsobům jejich využívání odborné expertízy při konstruování rizik a ovlivňování
veřejné komunikace o nich v médiích. To vše komplikuje reálné podmínky pro
demokratickou účast veřejnosti a jednotlivců, a zároveň tím více otvírá palčivost
potřeby demokratizace - jak hlavních moderních institucí v jejich fungování, tak
možností využívat tvořivé kritiky demokratické občanské veřejnosti.
K problému ohraničení oblastí rizik
sférách sociální
činnosti.
Oblasti rizik lze nacházet
téměř ve všech
Operacionálně je možno rozlišovat technická, environmentální, zdravotní,
sociokulturní, sociálně-psychologická, bezpečnostní, politická a další rizika.
U socio-kulturních rizik je třeba analyzovat závažné problémy individualizace a
privatizace sociálních nejistot (např. šance na práci, vzdělání či osobní seberalizaci)
spojené s procesy odtradičnění, ztráty kolektivních forem ochrany, poklesu solidarity
s rozkladem jejích primárních i sekundárních forem, ale i s politikami deregulací,
flexibilizace pracovních trhů a se strukturálními dopady informatizace, automatizace
či globalizace ekonomických činností, a tím i forem organizace podniků a práce.
Vzdělání, mobilita, konkurence působí vzájemně při dobrovolné i nedobrovolné
(chtěné či nechtěné) individualizaci osamocených jedinců, kteří jsou riskantně závislí
na podmínkách příjmů, zaměstnanosti, na trhu práce a na státu. V pracovních i
dalších sociálních vztazích slábne vliv kolektivních solidarit a jedinec sám se musí
domáhat práva proti zaměstnavatelům. Sociální kapitál individua, který je stále více
přeměňován z tvořivého potenciálu v komoditu a nabízen k prodeji na trhu, ovlivňuje
prohlubování nerovnosti ve zvládání riskantních nejistot. Roste také význam identity
a askripce podle věku, pohlaví, rasy, etnicity, národnosti, sociálního původu.
Individualizace sociálních rizik a nerovnost jejich distribuce je také určitou
psychologizací, kdy sociální krize vypadá jako individuální krize, selhání jedince,
pocit úzkosti z výkonového očekávání aj., jež mohou být manipulativně zneužívány
32
například k legitimizacím sociálních nerovností a ke konzervaci stávající moci a
k udržování statu quo.
Politicky konfliktní potenciál v podmínkách současné globalizace mají praktické
snahy různých aktérů externalizovat rizika a přenášet dopady ohrožení i
odpovědnost na jiné aktéry v nevýhodné rozhodovací pozici, anebo přesouvat
riskantní důsledky na celé společnosti v podmínkách prohlubování globálních
nerovností .
Stojíme tváří v tvář novým otázkám jakými jsou například: Mizí třídní společnost a
vzniká společnost zaměstnanců, jak je modifikována národní společnost v soudobé
globalizaci, a vznikne, nebo již vzniká, globální světová společnost? Jaký je
charakter sociálních nerovností, jak se mění stratifikace ve vzájemných závislostech
globálního a lokálního sociálního prostoru? Je tradice a kultura dostatečnou měrou a
trvale nahrazena pracovním právem? Prohlubují se sociálně politické konflikty?
Vznikají nové dočasné koalice zájmů ( jako pragmatické, spíše než hodnotové
aliance) tříštící strukturu sociálních konfliktů do individuálních, osobně prožívaných
zkušeností v zápasu o přežití?
Aniž bychom dnes mohli s určitostí odpovídat na všechny tyto otázky, musíme
konstatovat, že oblasti rizik jsou v podmínkách současné globalizace velmi
komplexně provazovány a nelze je jednoduše ohraničit.
Globální rizika
Pro přijetí konceptu rizikové společnosti v soudobé sociologii působilo globálně
hned několik faktorů. Především to byla kumulace dvojznačných důsledků moderní
vědeckotechnické a průmyslové dynamiky působící na přírodu i lidské společnosti:
klima jistoty nejistot začalo působit vedle tradičního technického optimismu. Dalšími
faktory byla globalizace a globalita, jako dynamický proces i stav transformace
působící jak v podobě sociálních důsledků komplexních přeměn světa, tak v podobě
růstu objektivní vzájemné závislosti společností a sociálních aktérů. Významný vliv
má rovněž globalita jako subjektivní vědomí časoprostorového stlačení a
„zmenšování světa“. Významnou historickou úlohu sehrálo vyvrcholení jaderného
soupeření dvou světových mocenských bloků během Studené války a jejich
psychologické konfrontace, kdy závody ve zbrojení přerostly v celoplanetární
sebeohrožení, došlo rovněž k celé řadě průmyslových katastrof v oblasti jaderné
energetiky, chemické výroby, námořní dopravy atd. V 70. letech 20. století začal
působit také syndrom „nárazu na meze exponenciálního růstu“, došlo k širším
změnám v důsledku energetické a environmentální krize. Nikoli nevýznamným
faktorem byl také proces vleklé krize politických struktur a ideologií (včetně
ekonomického růstu a rozvoje, stupňování spotřeby) a zároveň působení
mnostranných sociálních nerovností mezi globálním Severem a globálním Jihem,
které vyúsťují do krize zadluženosti a požadavku nové globální redistribuce zdrojů a
šancí. Svou roli sehrál také vliv tzv. nových sociálních hnutí, jimž se krize moderních
sociálních struktur a institucí jevila především jako kulturní krize i příležitost ke
„kulturní politice“ směrované „zdola nahoru“. Konečně faktorem historicko geopolitické aktualizace při vzniku konceptu Beckovy „rizikové společnosti“ byla
specifická zkušenost středoevropského prostoru jako linie konfrontace Studené války
v Evropě s vysokou koncentrací moderních zbraní hromadného ničení, kdy zejména
v Německu došlo k aktivizaci nových sociálních hnutí protestu (mírových, ženských,
33
ekologických) a k mobilizaci jejich spolupráce při konstruování a interpretaci rizik ve
veřejném prostoru.
Idea rizikové společnosti se od 80.- 90. let 20.století rozšířila snad i proto, že je
dostatečně „realistickou“ i komplexní ve srovnání s tradiční antitechnickou kritikou –
vysvětluje vznik nové situace v sebereflexi moderní civilizace - nikoli jako důsledek
démonických sil moderní techniky nebo dysfunkčního selhání „lidského faktoru“, či
individuálních „špatných rozhodnutí“ – nýbrž na základě normálního fungování a
úspěchu modernizačního procesu jako především kvantitativního růstu technických
sil, blahobytu, ale také složitosti, chaosu a paradoxnosti. Právě tento růst, původně
koncipovaný jako lineární a neomezený, umožnil postupující napětí mezi svým
globálně rozšířeným vzorem a nerovnými možnostmi své realizace ( a tím i v napětí
globálního Severu a globálního Jihu), vyvolal také rostoucí individualizaci
společností, s dvojznačným rozvolněním sociální kohezivity, solidarity a morálních
obligací. Dvojznačné důsledky individualizace se projevují pozitivně větší autonomií
a zároveň negativně větší osamoceností a nejistotami individuí vytvářejících své
biografie v riskantním světě zrychlování inovací a nemilosrdné soutěže „boje o
přežití“ ve „světě tržních sil“. Neustále se rozvíjející technické možnosti moderní
civilizace však zároveň, jak se zdá, přesáhly v jistém smyslu kapacitu „sociální
kontroly“ moderních institucí – a ve spojení s ekonomickými
silami a cíli
maximalizace „efektivnosti“ a zisku na stále více globálních trzích – začaly působit
jako zdánlivě samostatné, nezávislé faktory chaosu. V modelu „rizikové společnosti“
je proto patrný institucionalistický charakter analytického přístupu. Přitom kritika
institucí by mohla (z normativního hlediska) vést k jejich transformaci a k obnovení
institucionalizovaného řešení sociálních konfliktů při prevenci i sociálním zvládání
rizik.
Model rizikové společnosti není ovšem dědicem teorií technické autonomie
(L.Winner 1978), ani kritikou techniky jako fatálního zdroje rizik. Takto například U.
Beck - jako teoretik inspirovaný Weberovým odkazem makrosociologické analýzy
modernizačního procesu věří (obdobně jako dříve J.Habermas), že především
ekonomická sféra sociálního jednání - privatizující technická rozhodnutí a využití
vědeckého vědění (a kladoucí problém externalizovaných důsledků pro společnost
mimo politickou sféru) - nemůže dlouhodobě nahrazovat nebo určovat své politické a
kulturní rámce, aniž by to nemělo destruktivní dopady pro sociální život lidí.
Sociologická analýza rizikové společnosti má být i přes svoji kritiku hlavních institucí
moderny především pozitivním „nástrojem“ utváření budoucnosti a anticipativní
preventivní politiky nového typu. V historické situaci rizikové společnosti lze
vystopovat jako centrální otázku historický problém obnovy sociokulturních a
politických institucí jako cíl „jiné, druhé“ moderny. Modernizace nekončí, a jestliže
stávající instituce a jejich struktura makrospolečenských vztahů nemohou plnit své
meritorní funkce, je nutné je přetvořit, reformovat, rekonstruovat a rekonstituovat.
Právě toto má být úkolem „modernizace moderních společností“, nikoli
„iracionalistická“ kritika moderny, vědy a techniky, nebo apologetické „adaptivní“
přitakávání mainstreamovému trendu určovaného mocnými interesy.
Hlavním terčem Beckovy kritiky je především strukturální anatomie moderní
společnosti jako komplexní systém funkcionálně diferencovaných sfér sociálního
jednání. Komplexní dělba práce, jež se jevila například Parsonsovi jako evoluční
přednost, se stala v podmínkách globalizace nevýhodou: přílišná dělba práce a
specializace vedla k relativní uzavřenosti a k blokování komunikačních spojů
Zde ukázal např. N.Luhmann na rostoucí problémy
sociálních subsystémů.
komunikace subsystémů s autonomními komunikačními kódy v situaci, v níž
34
technika jako funkční zjednodušení vytváří stále nové úrovně sociální složitosti
(Luhmann 1989,1992). Podle Luhmanna znamená toto stupňování komplexnosti
rostoucí úsilí redukovat rizika nejistoty pomocí zavedení nových technik „funkčního
zjednodušení“. Problémy techniky se snažíme řešit technikou - a tam, kde je
kontrola - je i riziko, krčí autor této moudré sentence rameny (Luhmann 1992:8990).
Na problém organizace nové komplexity poukázal významně Ch.Perrow.
Ukázal, že „složité socio-technické systémy“ se snaží o kontrolu rizika tím, že
normalizují své hazardní fungování, a přitom ohrožují stále více nejen samy sebe, ale
celé společnosti, regiony, kontinenty (Perrow 1999). Jinými slovy jde také o to, že ve
strukturách sociálního jednání v podmínkách narůstající globalizované složitosti a
dynamické proměnlivosti kontextů nemůže jít o dílčí řešení problémů až poté, co
nastanou (řešení ex post), nemůže jít o řešení problému kontroly instrumentální
racionalizace rozhodnutí instrumentálně racionálními prostředky, ale půjde spíše o
problém jejich konfrontace s širší socio-kulturní racionalitou. To znamená, nejde o
otázku proč či jak – ale k čemu? V politice rizikové společnosti tedy nemůže jít o
pokračování technokratického kurzu pokusu a omylu, či léčení nemocí jedné techniky
pomocí jiné techniky, ale musí jít o diskusi o vztahu prostředků a cílů v konfrontaci
s rizikem složitě interagujících důsledků v prostředí globalizovaných vzájemných
Diskurzivní politika je ovšem
závislostí a interakcí soudobých společností.
imanentně také kritikou panství ve vztazích kontroly a využití vědění – a jako taková
představuje novou osu konfliktu kolem strukturálních podmínek demokratizace účasti
veřejnosti na klíčových rozhodnutích průmyslové, energetické, obchodní, kulturní aj.
inovace, jež se týkají globálních souvislostí způsobu života, a jež jsou dosud
považována za soukromou oblast sociálního jednání, přesto však mají veřejný,
globální a politický dopad.
Sociální jednání, prostory, nerovnosti a konflikty v podmínkách současné
globalizace
Při analýze těchto komplexních a globálně působících vzájemných závislostí
vytváření rizik a jejich kontroly již nelze využívat představy „společenského prostoru“
jako sociologické laboratorní abstrakce jedné,
relativně izolované národní
společnosti a její optiky rozlišení „vnitřního“ a „vnějšího“ kontextu, ani tradiční
sociologickou představu o institucionalizované, popř. formalizované (byrokratické,
manažersko-instrumentální) reintegraci sociálního řádu po vyčerpání tradičních
zdrojů solidarity a legitimity.
Prostor sociálního jednání se stává vysoce variabilní proměnnou a rovněž její
komplexita narůstá: lokální, societální, globální či nadnárodní prostory se provazují sítě a sítové vztahy konkurují vztahům a strukturám lokálním a státně
administrovaným. A s tím se „variabilizují“ i prostory rizika rizikové společnosti jako
„světové rizikové společnosti“ (Beck 1999).
V soudobé etapě globalizace vznikají nové sociální prostory,
které konkurují
místům a národně státním společnostem – jsou to nadnárodní a nadlokální prostory,
jež překračují fyzicko-geografické i administrativní hranice národních států a jejich
teritoriality vymezující „společnosti“. Globální transnacionalizace sociálních prostorů
je umožněna především technickými médii komunikace a mobility (migrace a
pohyblivosti), dále expanzí nadnárodních ekonomických a kulturních vztahů
produkce, směny a spotřeby, proexportním zaměřením ekonomik a jejich rostoucí
vzájemnou závislostí, v níž působí velká přechodnost a turbulentnost i zostřování
35
konkurence. Těmito podmínkami je zároveň ovlivněna transformace organizace
práce a podoba podniků, jejich rostoucí diversifikace a pružnost, způsoby řízení a
formy dělby práce. Podle M.Castellse či S.Sassenové vznikají v globalizačních
procesech nové geografie nerovných politicko-ekonomických vztahů a ekonomické
moci. D.Harvey ukázal význam nových flexibilních stylů organizace práce, řízení a
nových nerovností v průmyslových vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci:
asymetrie moci ve vztahu kapitálu a práce se posunula ve prospěch kapitálu (Harvey
1989). Také růst vědění, které je globálně nerovným způsobem distribuováno,
zvyšuje nerovnosti, nejistoty voleb a rozhodování. Strukturální transformace,
spojené se soudobou globalizací, posilují klima nejistoty v mnoha oblastech
sociálního jednání, rozhodování a utváření budoucnosti.
Sociální důsledky,
problémy, rizika a konflikty jsou tak globální i lokální.
Sociální jednání a jeho organizace jsou tudíž nadále podmiňovány odlišnými
kontexty v jejich regionálních, lokálních a nadnárodních konstelacích, konfigurace
jejich důsledků se liší. Konečně, jsou rozdílné i percepce důsledků a jejich reflexe:
působí na ně specifické podmínky kontextů, historií, kulturních tradic. Působí zde
ovšem také rozdílné sociálně prostorové pozice v globální stratifikaci, které ovlivňují
takové faktory jako jsou např. národní stát, politická či ekonomické síla a vliv určité
národní společnosti. V této souvislosti je pro narůstání konfliktního napětí a globální
nerovnosti významné rozlišování kontextů podle tzv. jádrové, centrální pozice - a
pozice periferní či poloperiferní.
I.Wallerstein zavedl do výzkumu globalizace rozlišení pozic jednotlivých národně
státních společností ve světovém globálním systému, podle příslušnosti té které
společnosti k jádru, periferii a poloperiferii.
S.Sassenová s pomocí těchto kategorií ukázala stratifikace v regionálním a
lokálním prostoru – kde vznikají tzv. zóny různých světů – prvního druhého třetího a
čtvrtého – a kdy centrální, strategicky klíčová rozhodnutí a globální směny se
realizují v prostorových uzlech tzv. globálních velkoměst (global cities).
D.Harvey spatřuje globálně stratifikované světy ve strukturách flexibilizované
organizace práce - jsou to oddělené hierarchicky nerovné světy – stálých (jádrových),
semiperiferních a periferních pracovníků - přičemž spolupůsobí také pružné formy
individualizovaných smluvních vztahů, pružné pracovní doby a podmínky velké
nestálosti trhu práce (Harvey 1989). Pružné formy organizace považuje M.Castells
za hlavní rys síťujících či „zesíťovaných“ podniků (network enterprise) a identifikuje
také s nimi spojenou malou odpovědnost dočasných pracovních smluvních vztahů ke
spolupracovníkům či subdodavatelům (princip subcontracting), přičemž nejistota,
nepřehlednost a fluidnost organizace zvyšuje riziko a nejistoty všech zaměstnanců.
Síťové metody „outsourcingu“ umožňují přenášet riziko, nejistotu a ohrožení v rámci
„externalizace nákladů“ na bedra aktérů v podřízené pozici. Globalizované sítě jsou
ve skutečnosti hierarchiemi bez trvalé pyramidální stavby.
Technostruktury
(komputerizované) komunikace a virtuálnost informačních toků řízení prostorově
rozptýlených podniků vedou k sociálním segmentacím pozic, obsahu a charakteru
práce, zaměstnanosti a participace na rozhodování (Castells 1996). S. Sassenová
ukazuje segmentaci sociálních pozic ovlivňovaných hlavně rychlostí strukturálních
změn v sektorové struktuře globalizovaného ekonomického života
(Sassen
1996,1998,2000).
Síťové struktury jsou analyzovány Sassenovou a Castellsem rovněž v podobě
spojení
urbanizovaných globálních center a telekomunikačních infrastruktur.
poskytující horizontální možnosti spojení,
interakce
a
Síťovou strukturou,
36
participace
sociálních aktérů v globálním nadnárodním (hranice přesahujícím)
prostoru, je dnešní Internet.
Takovéto síťové elektronické virtuální prostory ovšem nelze chápat jako neutrální
vůči sociální moci: naopak, vznikají zde problémy napětí mezi disperzí a
koncentrací moci. Navíc mocné instituce, jako stát nebo podnik, jak se zdá,
směrují zatím rozvoj informačních médií k dílčím mocenským zájmům, spíše nežli
k veřejným cílům, či k nové demokratické politice při řešení (globálních) problémů
a rizik globálních transformací.
K těmto cílům se hlásí některá globální sociální hnutí a nevládní nadnárodní
organizace, které zdůrazňují osobní odpovědnost za kolektivní budoucnost na
lokální i globální úrovni. Sociální hnutí také stále více zdůrazňují odpovědnost i
praxi sebeurčení a solidarity lidí, bez ohledu na státy, moc a kulturní rozdíly. Tyto
cíle mohou napomoci k demokratickému využití elektronických sítí (iniciativami
zdola) ke kritické vzájemné informovanosti nezávisle na mocných institucích,
k propagandistickému boji, k mobilizaci podpory veřejností, k vytváření koalic a
konečně i k novému učení – a to i ve vztazích mezi globálním Jihem a globálním
Severem. Vznikají tak zárodky globální spolupráce, jež by mohla napomoci vytváření
globální společnosti zdola (Cohen-Kennedy 2000:302). Problémem však zůstává
skutečnost, že osobní odpovědnost nemůže suplovat systémovou neodpovědnost.
Při bližším analytickém respektování uvedených souvislostí lze konstatovat
kontrast mezi tzv. systémovou a sociální integrací (D.Lockwood). Tento kontrast
relativizuje představu, že v současné globalizaci jde o tendenci k integraci světa.
Ekonomická, ekologická
či politická integrace v podobě „světové rizikové
společnosti“ zvyšuje vzájemné závislosti aktérů, avšak zároveň prohlubuje diference,
nerovnosti i konflikty a narušuje sociální integraci. Systémová integrace je nesena
ekologickými procesy (např. klimatické změny), ekonomickou internacionalizací či
transnacionalizací organizace produkčních aktivit a inovací. Globální politická
spolupráce při řešení nejvýznamnějších problémů ovšem stále ztroskotává na
kontrastu mezi systémovou integrací a sociokulturní dezintegrací a konfliktností.
Systémová integrace v ekonomické oblasti v posledních desetiletích vystupňovala
všeobecnou a nemilosrdnou konkurenci, v níž ovšem také vystupuje do popředí
motiv konfliktu a boje hospodářských subjektů, prostorová reorganizace současného
kapitalismu vede k transformacím trhů práce, technologické aplikace inovací
v kontextu závodů v konkurenceschopnosti a maximalizace zisku zvýšily tempa
nezaměstnanosti, nezrušily však nezbytnost placené práce a jejího prodeje. Nezdar
sociální integrace, prohlubování globálních sociálních nerovností a rostoucí působení
sociálního vyloučení v globálním rámci komplikuje a oslabuje politickou vůli
k vyjednávání mnohostranné kooperace při řešení globálním problémů.
Globální interdependence světové rizikové společnosti prohlubují konfliktní
významy situace sociálně-ekonomického rozvoje a světových globálních nerovností.
Zde se ukazuje nemožnost myslet modernizaci a její rizikovost a konfliktnost jen
v kontextu rozvinutého světa. Rizika interdependencí globálního Severu a globálního
Jihu jsou kolektivní a anonymní, nadindividuální, stejně jako v případě analýzy
komplexní funkční diferenciace modelu západní moderny, technovědy či složitých
sociotechnických systémů.
D.Rodrik např. poukázal na globální šoky, které utrpěla strategie rozvoje ve světě.
Zejména země, které měly větší sociální nerovnosti a slabé instituce sociálněekonomické regulace konfliktu, utrpěly značné ekonomické škody v důsledky
globálních šoků. Po roce 1975 většina z 50 rozvojových zemí, které měly do té
doby slušný ekonomický růst, zaznamenala úpadek. Tam, kde působí hluboké
37
sociální konflikty a neexistují dostatečně fungující instituce zvládání konfliktu, jsou
ekonomické náklady globálních otřesů spojených se vzájemnou závislostí navíc
zesilovány intenzivními distribučními konflikty (Rodrik 1997). Tyto konflikty (latentně
i manifestně) snižují produktivitu využití zdrojů společnosti a zvyšují rizika chudoby a
marginalizace. Podle Rodrika je proto nezbytné institucionálně inovovat a doplnit
globalizovaný trh silným vládnutím státu, práva, funkční praxí občanských a
politických svobod, sociálním zabezpečením, vzdělávacím systémem atd.
i
rozvojem odborů, politických stran a politické participace zdola (Rodrik 1997:12-13).
V globalizačním kontextu je tedy rizikovou společností také globální svět různých
lidských společností jako svět rozvoje s celou
řadou jeho existujících
nahromaděných ekologických, kulturních, technických, ekonomických a politických
nerovností, konfliktů a kontrastů. Analýza a previze rizik je v globálním kontextu
vzájemných závislostí analýzou a previzí aktuálního i potenciálního konfliktu různých
sociálních aktérů – nejen kolem otázek planetární ochrany životního prostředí a
udržitelného rozvoje, ale také okolo rizik spojených s různými typy nerovností
(například s chudobou či přežitím), a s jejich vnímáním jako
nerovností
nelegitimních, nespravedlivých a nedemokratických. Narůstají-li například globální
iniciativy zdola za ekologickou spravedlnost (environmental justice), pak vystihují
konfliktní potřebu nového a rozhodného politického i vědeckotechnického postupu
k řešení úzké spojitosti mezi chudobou, nerovnostmi a rostoucí exploatací přírodních
zdrojů s katastrofálními důsledky pro planetární zdraví ekosystému. Kritika globální
chudoby, ekologicko-sociální devastace a kulturní degradace není jen morální
výzvou k lidskému studu či k obnovení humánní solidarity ztracené během
modernizační diferenciace, dělby práce, specializace, integrace, komplexity,
konkurence a globalizace tržních principů komodifikace a zefektivnění čehokoli na
světě. Tato kritika je především kritikou systémového selhání gigantické, nicméně
jednooké mašinérie Golema moderní civilizace.
Komparace vedle sebe existujících společností a případně jejich sociologických
typů v dynamickém kontextu globalizace a politiky globálních problémů - ukazuje
především nejen rozdílné sociální ( kulturní a symbolické) světy, ale také rozdílné
motivy při vnímání riskantních souvislostí sociálního jednání. Vedle globálních
problémů se dnes jedná rovněž o globální krize, jež jsou jiného řádu, než byly krize
bipolárního světa v době studené války. M.Shaw považuje za základ těchto
globálních krizí například enormní poškozování lidských práv, zneuznání principů
mezinárodního společenství, konflikty zájmů umocněné globální vzájemnou závislostí
a silami mezinárodního systému. Součástí globální krize je sociální konstrukce,
monitorování (pozorování) a interpretace událostí, jednání a důsledků v globální síti
médií informační komunikace. Medializace konfliktů, katastrof, hladomorů, chudoby,
útlaku, epidemií či ekologické devastace se stává důležitým rysem globálních krizí.
Vzniká tak paradox, tvořený paralelní existencí (technicko) mediálního překonávání
vzdálenosti krizí a katastrof a sociokulturního (znovu)vytváření nebo překonávání
distancí v myšlení jedinců, skupin, organizací, institucí (Shaw 1996: 3-8).
Mnoho rovin sociálních nerovností zvyšuje potenciál sociálního napětí a konfliktu
v podobě nesouhlasu, kritiky, odporu ze strany podřizovaných a ovládaných,
znevýhodněných a vykořisťovaných nebo diskriminovaných, vylučovaných a
marginalizovaných. Realita systémové integrace na bázi relativní deprivace a
nelegitimnosti, spojená s deprivací šancí podílet se na výhodách, znemožňuje nebo
narušuje sociální integraci a konsensus. Sociální konflikt obecně má významnou
symbolickou rovinu, je spojen s odmítnutím legitimity hodnot či pravidel systému a
s odmítnutím vlastní identity připsané pozice v rámci systému, do něhož jsou
38
individua, skupiny či aktéři nedobrovolně zařazováni. Výbuchy manifestního odporu a
násilných konfliktů mohou být spojeny bezprostředně se zhroucením legitimity a
organizace lokálního řádu, s anarchických přerozdělováním zdrojů a statků v situaci
nedostatku, i s bojem o přístup ke zdrojům a s polarizací „vlastní-cizí“, „přítelnepřítel“.
Odmítnutí
připsaných identit jako nežádoucích vyvolává potřebu
projektování nové žádoucí identity. Zdrojem k takové rekonstrukci identity mohou být
rozdrobené zájmy, kulturní odlišnosti nebo tradice. Nerovnosti v distribuci zdrojů a
v přístupu k nim v rámci systému mohou být odmítnuty v rámci kulturní artikulace
vlastní odlišnosti, jinakosti. Identita vlastní jinakosti je zpravidla konstruována
v situaci konfliktu a konfrontace. Konfliktní napětí v rámci soutěže a nerovné
distribuce hodnot v globálním i lokálním, národním či regionálním uspořádání
ovlivňuje také mezinárodní a nadnárodní síťování zločinu, v síťových nadnárodních
prostorech sociálních vztahů narůstá kriminalizace. Příkladem mohou být gangy
pašeráků drog a lidí, sítě obchodování se zbraněmi. Ve výrobě zbraní převládá
nabídka nad poptávkou a velká konkurence. Napětí kolem nerovností zvyšuje také
globální rozměry korupce. Korupce je mnohdy faktorem dezorganizace ozbrojených
sil i celých států. V nadnárodním prostoru je vysoká nabídka školených vojenských
profesionálů, pro které jsou ozbrojené konflikty sférou jejich soukromého podnikání.
Tak dochází k výrazné privatizaci ozbrojeného násilí, jež přestalo být monopolem
moderního státu.
V této souvislosti M. Shaw konstruuje nový typ války jako války „degenerativní“,
v níž se snoubí následující rysy: desintegrace státní správy a autority, genocida a
etnické tribalismy, zhroucení domácího ekonomického života, genocidy civilní
populace, vyhánění a homogenizace obyvatel, rozmach moci para-vojenských
skupin, lokální sebeobrany a zahraničních žoldnéřů (Shaw 1999:62).
M. Kaldorová definuje novou válku jako násilný konflikt, v němž hlavními
protagonisty jsou civilisté namísto armád států a hlavním rysem je ztroskotání plnění
funkce ochrany bezpečnosti občanů ze strany státu.
Za příčinu nových
barbarizačních válek považuje krizi autority a legitimity postkoloniálních států
v průběhu 80. a 90.let 20. století, deregulaci a privatizaci zvyšující korupci a
prohlubující krizi poskytování veřejných služeb. Sociální nerovnosti, masivní růst
nezaměstnanosti a migrace z venkova do měst v této situaci posilují rozvoj
soukromých forem násilí, rozkvět síťování organizovaného zločinu a substituci
veřejné bezpečnosti za soukromé polovojenské skupiny propojené s politickými
skupinami. Významným faktorem je slabost občanské společnosti s malým tlakem
občanů zdola na politické i ekonomické vnitřní reformy, slabost veřejnosti a veřejných
práv ochrany spolčování a svobod tisku, formálnost voleb. Působí také tradice
autoritářství v politické kultuře a sklony k populismu (jež se týkají nejen chudých zemí
rozvojového světa, ale také zemí Střední a Východní Evropy).
Výzkumy
M.Kaldorové například ukazují, že dynamika konfliktů posiluje necivilizovanost
vztahů v politické, ekonomické i sociální oblasti. Násilí privatizuje stát a mění jej
z organizace regulace společnosti v nástroj dobývání zdrojů skupinami a sítěmi, jež
spolu válčí o kořist. Většina těchto konfliktů je legitimizována ve jménu boje o identity,
které jsou redukovány na označkování podle náboženství, rasy, jazyka, etnické
příslušnosti. Identity jako symboly pospolitosti a minulých mýtů etnické čistoty jsou
často manipulativně zneužívány v souvislosti s emocemi odporu proti globálním silám
a nátlaku. Násilí se stává formou politické mobilizace, je zaměřeno proti civilnímu
obyvatelstvu s cílem politické kontroly území pomocí teroru: masakry nejsou
vedlejšími projevy války, ale záměrnou strategií politické kontroly. Zhroucení státu a
daňového systému, nezaměstnanost, hlad a epidemie chorob jsou permanentně
39
reprodukovány v situaci, v níž nelze odlišit mír od války. Kaldorová tuto situaci
nazývá „sociální formace založené na násilí“, jež se vyznačují velkou nestálostí,
fragilitou, přechodností. Podle Kaldorové existují předpoklady pro tyto nové formy
násilí v různých formách a v různé míře ve většině velkoměstských aglomerací
soudobého světa (Kaldor 2002:274). Kriminalizace a násilí spojené s vyloučením a
úpadkem v mnoha místech urbanistických aglomerací jsou rovněž kontextem rizik,
který umožnil policejní a karcerální stát rozvíjený např. v USA.
V souvislosti s konflikty „nových typů“ vzniká rovněž transfer rizik. To znamená, že
nikoli pouze technická a ekologické rizika mohou být globálně přesouvána. M.Shaw
se domnívá, že také válka je přesouvaným rizikem. Soudobé války slouží především
jako výcvik pro politické akceptace rizik, mají být krátké a prostorově omezené na
vzdálené zóny, boj je veden ze vzduchu a rizika pozemních bojů jsou přesouvána na
jiné. V soudobé válce je klíčové řízení medií, jež mají udržovat určitou linii vyprávění
a vysvětlení obrazu války, přičemž obraz utrpení a smrti má být co nejvíce eliminován
(Shaw 2005).
Konečně, tzv. světová politika dnes neznamená jenom vztahy mezi státy.
Významnými nestátními aktéry v globálních kontextech a sociálních prostorech jsou
především nadnárodní podniky a nevládní organizace, rostoucí vliv mají rovněž
intenzivní sítě komunikace a mediální konglomeráty. Vzájemné závislosti bez
globálně organizované vlády vedou aktéry k tomu, aby sledovali své vlastní cíle a
řešili své vlastní problémy, bez ohledu na škody páchané na svém prostředí a na
jiných aktérech. Rizikovým důsledkem této anarchické situace může být
mnohostranný a mnohačetný konflikt. Raymond Aron napsal na konci 60. let, že
státy a jejich mezinárodní vztahy jsou stále založeny na předmoderních barbarských
instinktech strachu, nedůvěry a násilí. Anarchický řád jejich soutěžení a bojů je v
podstatě asociálním (Aron 1968). V podobném duchu by bylo možno částečně
nahlížet soudobou arénu plurality různých státních a nestátních aktérů operujících v
„globálním poli“. Snahy států a nadnárodních organizací typu OSN předcházet
konfliktům a vybudovat soustavy mezinárodní spolupráce jsou sice samy faktorem
interdependence i globalizace, zároveň ale roste složitost (a s tím nepřehlednost a
neprůhlednost) „světové“ politiky, v níž mnoho aktérů (státních i nestátních)
prosazuje především své partikulární (často protikladné a konfliktní) zájmy - a to
nejen ve veřejné sféře a v mediích komunikace informací, ale především ve
strukturách vztahů a institucí i norem a pravidel. Zatímco potřeba globální regulace
preventující rizika a konflikty narůstá – zůstávají politické instituce i vztahy loajality
především lokálními a národními, státy v mezinárodním systému nesdílejí společné
hodnoty, často ignorují vzájemná práva a povinnosti, mezinárodní systém je založen
na násilí, násilné konflikty nestátních aktérů se mísí se vztahy mírové, avšak nerovné
směny – to vše ve stejných fyzických a politicko-geografických prostorech (Keohane
2002:7-9).
Globální výzvy sociálních rizik a konfliktů, občanská reflexivita a participace
Situaci, která nastala na počátku 21. století by bylo možno označit jako globální
paradox. V této situaci strukturální a kulturní změny, určované trendy globálního
šíření postindustrializace a pružné industrializace ve světě dospěly k paradoxu
kulturního stimulování hedonické konzumní orientace životních stylů a individualismu
na jedné straně - a postupného zpomalování ekonomického růstu, stále masovější
nezaměstnanosti a neúplné zaměstnanosti, s marginalizací a sociálním vyloučením -
40
na straně druhé. Sociální vyloučení v reálné situaci pauperizace a nejistot i
celosvětový růst počtu lidí v pozici „nepotřebných pro systém“
kontrastuje
s kulturními přísliby globální konzumní ideologie. V situaci zpomalování
ekonomického růstu je podkopána důvěra v hlavní ideologii globalizované moderny,
v níž je ekonomický růst hlavním cílem i prostředkem, víra v růst je všelékem na
všechny sociální problémy a univerzálním zaklínadlem politické legitimizace statu
quo. Také postupující kulturní a sociálně-organizační rozdrobenost pružných
systémů zaměstnanosti vede v nadnárodních i národních či lokálních sociálních
prostorech k růstu sociálních rizik, nejistot, napětí a konfliktů a sociálního vyloučení
v takzvaných chudých rozvojových i v takzvaně bohatých vyspělých společnostech.
Tato situace má sociální i politické dopady.
Mezi takovými sociálními dopady je možno uvést především oslabení sociální
solidarity, nízkou sociální kohezivitu, záměrnou sociální exkluzi, nezájem o veřejné
cíle, pasivitu voličů, marginalizaci, úpadek a nedobrovolnou exkluzi poměrně velkých
skupin obyvatelstva. Narůstají politické tlaky extremismu, fundamentalismu,
etnického a teroristického násilí – s tím jsou spojena rizika politické destabilizace
demokratické veřejnosti, posilování státní centralizované policejní moci, cenzury,
patriotismu řízeného shora, militarizace a unilateralismu v zahraniční politice. Státy
čelí novým problémům multikulturní situace, rasismu a xenofobii, aniž by byly
schopny řešit příčiny globální ekonomické migrace směřující z chudších do bohatších
oblastí světa. Státy i občané musí čelit dopadům nadnárodních toků informací,
peněz, zboží i pracovních sil v nadnárodních prostorech globální vzájemné závislosti
společností. Často se zdá, že v podmínkách globalizace působí procesy, které
občané národního státu nemohou ovlivnit, kontrolovat, a kterým často ani nerozumí.
Vlády států mají řešit důsledky globálních transformací v podmínkách poměrně
velkých a stále rostoucích nerovností. Nové diferenciace v sociálních prostorech,
nové stratifikace a segmentace - působí na občanství i občanské společnosti novým
a obtížně legitimizovatelným protikladem globálně úspěšných „vítězů“ a globálně
neúspěšných „poražených“, s pokračujícím rozdrobením, dezintegrací domácích
národních společností (Castells 1996, Reich 1996, Bauman 2001, Cohen-Kennedy
2000).
Nutno konstatovat, že kritika ze strany kosmopolitně i lokálně myslících občanů se
bude pravděpodobně stále více a konfliktněji konfrontovat s dnes tak rozšířeným
využíváním politických alibismů, které se snaží v podstatě svádět všechny politické
nezdary v místním i globálním prostoru na neosobní, „přírodní“ (živelné), anonymní
„globální síly“, popřípadě na „volný trh“, nebo na neschopnost jednotlivců či vlád
pružně se adaptovat na dynamiku trhu, a kteří nejsou konkurenceschopní.
Alibistické mýty představování globalizace jako vnější nadřazené a nezvládnutelné
síly mají v hávu neprůhlednosti zastírat nebezpečnou globální politickou
neodpovědnost různých mocných institucí či elitních skupin a mocných aktérů.
Rozpačité pokrčení ramen, nebo strkání hlav do písku v podobě lokálního
opevňování a různých izolacionismů (popř. fundamentalismů) je rovněž tak
nebezpečné jako neúnosné a krátkozraké.
Proti těmto důsledkům se zformovala (prozatím normativní) koncepce alternativní
globální politiky, jejímž cílem je nastolit demokratickou politickou kontrolu aktérů a sil
globálního kapitalismu, umožnit mírové řešení konfliktů a nerovností. Předpokladem
k tomu je „globalizace veřejné sféry“, jež by získala formu globální občanské
společnosti (Walzer 1995, Koehler 1998, Kaldor 2002). Základními silami mají být
globálně komunikující a kooperující občanské asociace – například v podobě
nadnárodních, globálně organizovaných či orientovaných sociálních hnutí a sítí.
41
Počet těchto hnutí zaměřených na ekologické problémy, lidská práva, pracovní
podmínky, globální nerovnosti a další globální rizika stále roste. Podmínka pro jejich
rostoucí a také vyrovnanější politický vliv je spojována se situací v podobě trvalého
tlaku globální veřejnosti či veřejné sféry komunikace, kterou ovšem nelze redukovat
na média komunikace. Media v podobě globálních konglomerátů jsou především
podniky s komerčními zájmy a kampaně občanských asociací a hnutí jsou většinou
kampaňovité, nárazové a přechodné.
V této souvislosti může být relativně významnou také individuální rovina rozvoje
lidského potenciálu reflexivity, jenž lze vymezit jako schopnost vnímat vlastní sociální
jednání v širších kontextech a globálnějších souvislostech. Reflexivitu vymezují
například U.Beck, S.Lash anebo A.Giddens jako kapacitu odpovědnějšího
sociálního jednání sebevědomých aktérů v konfrontaci s reálnými i potenciálními
dopady, sociálními a environmentálními náklady jednání. Předpoklady reflexivity jsou
kognitivní a morální (Giddens, Beck), i morální a estetické (Lash), působí zde různé
kontexty individuální autonomie vůči kolektivním tlakům sociálních skupin, tříd, rodin,
národů, států. Významný vliv na reflexivitu individuálních aktérů a jejich participaci
při utváření občanské společnosti, popřípadě vliv na globální občanství, má také
kvalita veřejné sféry a veřejné komunikace, lokálních a globálních médií informační
komunikace, popřípadě jejich alternativních forem. Reflexivita a reflexivní
angažovanost konfrontuje stávající institucionální struktury sociálního jednání, na
nichž závisí budoucnost planety i případné hodnoty „globální společnosti“, jež
například M.Albrow spojuje s občanským zájmem na řešení globálních problémů
(Albrow 1996:6). R.Robertson zas podmiňuje „globální uvědomění“ a „vědomí světa
jako jednoho místa“ s rozšířením našich kulturních zdrojů, díky srovnáním a
znalostem o jiných kulturách (Robertson 1992:132). Reflexivní občanská aktivita a
globální angažovanost souvisí podle R.Cohena a P.Kennedyho s rozšířením identit
a jejich sociálního konstruování pod vlivem rostoucí globální provázanosti a
vzájemné závislosti na základě „subjektivního globalismu sebevědomých aktérů“
(Cohen-Kennedy 2000: 36-37). Reflexivita ovšem v každém případě také implikuje
neustálou kritiku stávajících institucí a jejich změnu, kritický odstup i sebekritičnost na
straně kolektivity i individua, což jsou v praxi – mírně řečeno - úkoly nadmíru
nelehké. Nelehké mezi jiným proto, že řešení konfliktů nebo předcházení rizik
předpokládá na straně sociálních aktérů většinou ochotu i schopnost přesahovat
omezené dílčí a sobecké zájmy (včetně zájmů vlastních), a omezit je ve prospěch
zájmů obecných, veřejných. Dalším problémem je rovněž kvalita, nikoli jen kvantita
informace, kterou občané potřebují k tomu, aby mohli aktivně participovat na tvorbě
budoucností. Paradoxem soudobé informatizace je manipulace každodenní
komunikace informací v praktikách globálních monopolních mediálních gigantů.
Na závěr nutno zdůraznit, že z hlediska procesu rozšiřování občanství a
demokratické participace, jako sociálních institucí orientovaných na budoucnost
v podmínkách globálního rizika, je důležité neustále rozlišovat
procesy
kosmopolitismu shora v podobě mezinárodních i nadnárodních organizací,
partnerství a spolupráce mezi státy - a kosmopolitismus zdola, vznikající právě
aktivizací občanů či nadnárodních sociálních hnutí. Právě demokratický nesouhlas
zdola, kritický dialog, názorové konflikty, spolupráce i konfrontace mezi
institucionalizovanými a individuálními, formálními i neformálními aktéry nadnárodní
společnosti i vlastní komplementárnost kosmopolitizace zdola a shora přinesou
mnohá rizika a napětí, avšak zároveň také nové možnosti tvůrčí inovace při utváření
společného světa a jeho budoucnosti. Na druhé straně však také reálné globální
problémy, například environmentální a sociálně ekologická rizika propojená
42
s globálním zhoršením problémů chudoby v podmínkách globální komunikace,
spoluvytvářejí konfliktní potenciál. Chudoba a sociální marginalizace mohou být
využívány nejen demokratickou kritikou, ale také fundamentalismy a terorismy,
jejichž cílem není řešení chudoby a sociálních nerovností, ale spíše destabilizovat a
dobývat moc. Spolu s G. Therbornem (Therborn 1995:29-30) je možno konstatovat
rovněž fakt, že stoupající intenzita a množství globálních kulturních interakcí zvyšuje
napětí a konflikty i bezpečnostní rizika. Globální procesy akumulace kapitálu dále
vytvářejí polarizující nerovnosti, s nimiž se propojují výbušné nepřátelské kolektivní
identity. Globální rizika jsou tedy neoddělitelná od kontrastních sociálních procesů
spolupráce i konfliktu. Zdá se být evidentní, že při řešení dopadů i při prevenci rizik a
ohrožení nelze obojí navzájem oddělovat. Právě tak se zdá být jasnou potřeba
rozvíjet umění kompromisu a utváření širokých koalic transnacionální spolupráce
různých aktérů či subjektů majících asymetrické mocenskké možnosti v komplexním
světě v podmínkách současné globalizace.
Literatura
Adams, J.A. (1995) Risk, UCL Press, London
Adam,B.-Beck,U.- van Loon,J. (eds) (1999) Repositioning Risk, Sage, London
Albrow,M. (1996) Global Age, London, Macmillan
Archibugi,D.-Held,D.(eds) (1995) Cosmopolitan Democracy: An Agenda for a New
World Order, Cambridge, Polity
Archibugi,D.,Held,D.,Koehler,M. (eds) (1998) Re-imagining Political Community:
Studies in Cosmopolitan Democracy, Cambridge, Polity
Beck,U. (1986) Risikogeselschaft.Auf dem Weg in andere Moderne, Frankfurt a.M.,
Suhrkamp ,angl.vyd. (1992) Risk Society, London, Sage
Beck,U. (1988) Gegengifte.Die Organisierte Unverantwortlichkeit, Frankfurt a.M.,
Suhrkamp
Beck,U. (1999) World Risk Society, Cambridge Polity Press
Castells,M. (1996) The Network Society, London, Macmillan
Cohen,R.-Kennedy,P. (2000) Global Sociology, London, Macmillan
Giddens,A. (1990) The Consequences of Modernity, Cambridge, Polity
Giddens,A. (1994) Beyond Left and Right, Cambridge, Polity
Giddens, A. - Beck,U. – Lash,S. (eds) (1994) Reflexive Modernization, Cambridge,
Polity
Giddens,A. (1998) Risk Society: the Context of British Society, In Franklin,J.(ed)
The Politics of Risk Society, Cambridge, Polity
Hannerz,U.(1990)
“Cosmopolitans
and
locals
in
world
culture“,
In
M.Featherstone(ed): Global Culture: Nationalism,Globalization and Modernity,
London, Sage,277-51
Harvey,D. (1989) The Condition of Postmodernity, London, Sage
Held,D. (1995) Democracy and the Global Order: From the Modern State to
Cosmopolitan Governance. Cambridge, Polity
Kaldor,M.(2002) „Cosmopolitanism and organized violence“, In Vetrovec,S.-Cohen,R.
Conceiving Cosmopolitanism.Theory, Context and Practice,Oxford, Oxford UP, 26878
Keohane,R. (2002) Global Governance and Democratic Accountability, London, LSI,
May 17
43
Koehler,M. (1998)
„From the national to the cosmopolitan public sphere“ In
Archibugi,D.et al.(eds) Re-imagining Political Community,.231-51 Cambridge, Polity
Levitas, R. (1999) „Discourses of risk and utopia“, In Adam,B.,et.al. (eds)
Repositioning Risk, 198-210
Luhmann,N. (1992) Risk. Sociological Theory, Berlin and New York, deGruyter
Luhmann,N. (1989) Ecological Communication, Berlin and New York, deGruyter
Perrow,Ch. (1999) Normal Accidents. Living with High-Risk Technologies, Princeton
N.J., Princeton U.P.
Robertson,R. (1992) Globalization, London, Sage
Rodrik,D. (1997) Globalization, Social Conflict and Economic Growth, Harvard
University, December 11.,1997, http/www. ksg.harvard.edu/rodrik/global
Sassen,S. (1998) Globalization and its Discontents, New York, Macmillan
Sassen,S. (1999) „Digital Networks and Power“, In Featherstone,M.(ed.) Spaces of
Culture, Sage, London
Shaw,M. (1996) Civil Society and Media in Global Crises. Representing Distant
Violence, New York, Pinter
Shaw,M. (1999) War and Globality: the Role and Character of War in the Global
Transition, In:Ho-Won Jeong (ed): The New Agenda for Peace Research, Ashgate
Shaw, M. (2005)The New Western Way of War, Polity, Cambridge:
http://www.martinshaw.og/newwesternwayofwar/Contents.htm
Therborn, G. (1995) Routes to/through Modernity, In: Featherstone,M.-Lash,S.Robertson,R.(eds): Global Modernities, London, Sage, 124-139
Tomlinson,J. (1999) Globalization and Culture, Cambridge, Polity
Vetrovec, S. -Cohen,R. (2002) „Conceiving cosmopolitanism“, In Vetrovec-Cohen
(eds):Conceiving Cosmopolitanism. Theory, Context, and Practice, Oxford, Oxford
University Press,1-24
Walzer,M.,ed (1995) Toward a Global Civil Society, Providence RI, Berghahn
Winner,L. (1978) Autonomous Technology, Cambridge, MIT Press
44
Ladislav Hohoš : Vybrané scenáre globalizácie ako alternatívy politickej
negociácie
Najmä po prevratoch z konca 90-tych rokov, kedy sa odstránili posledné bariéry, je
evidentné, že globalizácia reprezentuje hlavný megatrend svetovej civilizácie na
počiatku druhého milénia: zdá sa, akoby absentovali akékoľvek zábrany vo vzťahu k
nastoleniu globálneho kapitalizmu v horizonte najbližšieho štvrťstoročia, uvedené sa
však netýka protirečení, ktoré sú imanentné samému procesu jeho rozširovania.
Globalizácia, ktorej zásadným prejavom je rozširovanie svetového trhu, je spätá s
jednotlivými fázami priemyselnej revolúcie, ale aj politickými peripetiami od polovice
19.storočia (chronologicky a tematicky zodpovedá
Marxovmu a Engelsovmu
Manifestu). Globálny kapitalizmus ako jednotný svetový systém riadený triedou
globálnych kapitalistov (formulácia J.Harrisa) funguje podľa imanentných zákonov
fungovania kapitalistického systému, takže prospech z globalizácie nebude globálny,
ba čo viac, bude sa prehlbovať pauperizácia a marginalizácia celých regiónov až
svetadielov, ako aj väčšiny svetovej populácie. Medzi víťazov (úspešných) sa zaradia
tie štáty a skupiny, ktoré získajú náskok v prístupe k novým „vysokým technológiám“,
zvyšok obyvateľstva okrem určitého počtu služobníkov sa stáva prebytočným až
zbytočným; na rozdiel od Marxovej „priemyselnej rezervnej armády práce“ nemá
žiadnu nádej do budúcnosti, že by sa ich postavenie snáď v priaznivejších
ekonomických podmienkach mohlo aspoň dočasne zlepšiť. Do úvahy pritom treba
brať tzv. externé šoky, ktorými sú predovšetkým globálne otepľovanie, pandémie
(AIDS), medzinárodný terorizmus, ale aj unilateralizmus superveľmoci.
Spomedzi globálnych scenárov v horizonte najbližších dvadsať rokov, ktoré sú
verejne prístupné, uvedieme scenár na objednávku Royal Dutch Shell z roku 2005.
Možné alternatívne budúcnosti sú podmienené pôsobením základných riadiacich síl,
ktoré tvoria trojstranný trojuholník – interakcie medzi účastníkmi trhu, štátmi a
spoločnosťou, ďalej ide o tri druhy pôsobenia – trhové stimuly, sila spoločenstva,
nátlak (regulácia), pričom uvedené faktory pôsobia na tri operačné ciele – výkonnosť,
sociálna súdržnosť a bezpečnosť. Ako základné trendy do roku 2025 experti
identifikovali (l.) že globalizáciu formujú USA a Čína pri určitom vplyve „soft power“
t.j. EU a Japonska; (2.) že sa vytvára globálny trh s legislatívnymi službami a
produktami; (3.) že národné štáty sa transformujú na trhové štáty. Výsledkom sú tri
scenáre, niečo ako utópie v zmysle ideálnych etalónov, ktoré naznačujú, ako by sa
mohla vyvíjať demokratická trhová ekonomika. Sú to nasledovné alternatívy: (l.)
„málohodnoverná globalizácia“ čiže legalistický svet s dôrazom na bezpečnosť a
výkonnosť a to aj na úkor sociálnej súdržnosti, lebo trhové sily pôsobia pri rastúcej
nedôvere účastníkov trhu, čo si vyžaduje značné náklady na ich ochranu; (2.)
„otvorené dvere“ čiže pragmatický svet, pričom s postupom globalizácie narastá
tendencia k sociálnej súdržnosti a dôraz na výkonnosť za cenu menej bezpečnosti;
(3.) „zástavy“ alebo dogmatický svet, v ktorom dôraz na bezpečnosť a hodnoty
spoločenstva prevažuje na úkor výkonnosti, takže napredovanie procesov
globalizácie má za následok fragmentarizáciu spoločnosti na diferencované skupiny
pod rozmanitými zástavami. Legalistický svet znamená orientáciu na trh („dokáž mi
to“), pričom všeobsiahle súdne právomoci a konfliktné zákony vedú k zavádzaniu
rozsiahlych spôsobov kontroly, inštitucionálna diskontinuita obmedzuje cezhraničnú
ekonomickú integráciu. Pragmatický svet znamená orientáciu na spoločnosť
45
(„spoznaj ma“), obsahuje zabudovanú bezpečnosť, harmonizáciu súčinnosti a
pravidiel, vzájomné uznanie, nezávislé médiá, úzke prepojenie medzi investormi a
občianskou spoločnosťou podporuje cezhraničnú integráciu. Dogmatický svet je
orientovaný na štát („nasleduj ma“), ide o hry s nulovým súčtom, dogmatické prístupy
a národné preferencie, kedy hodnotové a náboženské konflikty brzdia globalizáciu,
čo vedie k ohradeným spoločenstvám, národným štandardom a patronátom
prehlbujúcim roztrieštenosť. ([ 1.])
Posledný scenár fragmentarizácie je podľa môjho názoru reálny, hoci v dlhšom
časovom horizonte než hypotetických dvadsať rokov. J.Keller predložil sociologický
scenár postmoderného feudalizmu resp. refeudalizácie modernej spoločnosti, ktorý
sa vzťahuje k alternatíve „zástavy“ a predpokladá návrat do predmoderných
pomerov v zmysle určitej formy neorganizovaného barbarstva. Predložené scenáre
legalistického a pragmatického sveta v tomto kontexte vystupujú ako alternatívy
žiadúcej budúcnosti, ako potencie, ktoré bránia refeudalizácii. V rámci globalizácie
prechádzame podľa Kellera od procesov organizovanej k pomerom neorganizovanej
modernity. Populácia sa bude deliť na tých, ktorí sú schopní platiť za nadštandardné
služby, poskytované predtým cez verejný sektor, a na tých, ktorí budú odkázaní na
svojpomoc. Rozdrobenie verejnej moci a závislé obyvateľstvo pod ochranou
patrónov a ich družiny vytvára inštitúcie klientelizmu, charakteristické pre
feudalizmus. V súčasnosti k dualizácii spoločnosti vedie stagnácia stredných vrstiev.
Ďalším faktorom klientelizmu je sieťové usporiadanie, ktoré umožňuje vyvolenosť
klientov, majúcich prístup k patrónovi v situácii, kedy prudko narastá dopyt po istote a
bezpečnosti v rámci krízy sociálneho štátu. Ako argument slúži aj to, že niektoré
formy klasického feudalizmu boli dobre zlučiteľné s osobnou slobodou a v rámci
lénneho feudalizmu vazal nepatril do patrimoniálnej moci pána. Lenže samotná
formálna sloboda nezaručuje schopnosť čeliť rizikám vlastnými silami. Vzťah „patrón
– klient“ znamená návrat k osobným vzťahom závislosti (termín K.Marxa) na
lokálnom základe, obmedzenie lokalitou však v postmodernom feudalizme nemusí
platiť. Scenár J.Kellera vychádza zo situácie, kedy množstvo ľudí je prebytočných,
lebo trh ich nepotrebuje za účelom abstraktnej práce, preto sa stávajú klientmi tých,
čo sú schopní na vlastné náklady čeliť rizikám, t.j. sú schopní sebavyzbrojenia. ([2],
174-176) Fakt marginalizácie a pauperizácie prevažnej časti svetovej populácie je už
v súčasnosti silným argumentom v prospech hodnovernosti práve uvedeného
scenára.
Neudržateľný a samoúčelný ekonomický rast, vo vyspelej časti sveta politický fetiš,
ohrozuje civilizáciu rovnako ako zbrane hromadného ničenia, avšak bez
udržateľného rastu by najmenej tretina populácie /dnes sú to dve miliardy ľudí/ bola
odsúdená k biede a civilizácia by sa zrútila do barbarstva. Zásadný
problém postkapitalistickej globalizovanej spoločnosti spočíva v tom, ako zabezpečiť
právo na minimálnu ľudskú dôstojnosť a teda prežitie zmysluplného života
ostrakizovaným, ktorí sa rozhodne nie iba vlastnou vinou ocitli mimo rámca autarkiou
presadzovanej všeobecnej pracovnej povinnosti alebo sa jednoducho nemali vôbec
narodiť. E.Bondy poukazuje na to, že intenzifikácia práce je poverou, ktorá bola
ľuďom vnútená iba pred niekoľkými generáciami, ak aj v tradičnej spoločnosti bola
práca odcudzená, vzťah človeka k jeho vlastnej produkcii nebol založený na
neprimeranej drine. „Vlastníci výrobných prostriedkov kalkulovali s tým, že
pracovníka zodrú až k smrti, pri čom vedľa hladuje ďalších desať ľudí, ktorí by časť
jeho práce mohli prevziať a uživiť sa. To je ekonomická realita, na ktorej bola
vybudovaná povera o tom, že produkcia musí stále rásť a byť stále väčšia, inak že sa
civilizácia zrúti.“([3], 114) Scenár E.Bondyho vychádza z exkluzivity motivácie zisku,
46
ktorá povedie k tomu, že napokon ostane jeden monopolný vlastník, ktorý už vlastne
zisk ani moc nepotrebuje, ostáva mu len maximalizovať svoju vlastnú prestíž. Keďže
sú to práve právne systémy, ktoré modelujú štruktúru spoločnosti, elita, ktorú globálni
hráči potrebujú, by mohla byť schopná vypracovať legislatívne schémy, ktoré by
sledovali prevzatie moci zvnútra a tak umožnili zvrhnutie nadnárodnej oligarchie.
Právna veda by mala sformulovať určité civilizačné právne normy tak, aby boli
natoľko upevnenené, že by sa dali iba ťažko prekročiť, ba čo viac, aby sa pre
ostatných obyvateľov planéty stali prirodzenými, resp. zvykovými normami. ([3.], 9699) Spoločným menovateľom oboch scenárov (Bondyho a Kellera) je úvaha o novej
elite – víťazoch globalizácie, ktorí napĺňajú svoje záujmy a tým, že sú úspešní,
spúšťajú sebadeštrukčný mechanizmus sociálneho poriadku nimi etablovaného.
Uvedené pripomína Marxovu predstavu, že kapitalizmus zanikne až vtedy, keď
naplní svoje historické poslanie a tým sa stáva nositeľom skrytých imanentných
sebadeštrukčných mechanizmov.
Zdalo by sa, že v postmodernej dobe s jej akcentovaným poriadkom chaosu,
všezahrňujúcim pluralizmom a prehnaným hodnotovým relativizmom nemá
opodstatnenie žiadna metafyzika resp. ideológia s nárokom na totálnu platnosť,
kryptoekonomizmus ako neoliberálna ideológia globalizmu sa však v súčasnosti
výrazne presadzuje.47 Možno si predstaviť scenár s elitnou kozmopolitnou menšinou,
profitujúcou z globalizácie, ktorá sa necíti byť nijako zodpovednou vo vzťahu
k väčšine spoločnosti, ponechanej svojmu osudu. Táto väčšina bude akcentovať
svoje jedinečné kultúrne identity („vzbura menšín“), lebo ničím iným proti úspešnej
ekonomickej globalizácii nedisponuje, a navyše – čo je podstatné – môže odmietať
ideológiu ekonomického rastu s tým, že v mene vlastných hodnôt neakceptuje ako
primárny cieľ zisk a konkurencieschopnosť a to aj za cenu určitého poklesu spotreby
resp. životnej úrovne, čím prestáva fungovať doterajší politický konsenzus. Otázka, či
je možné dosiahnuť aspoň určitú mieru distributívnej spravodlivosti v rámci princípov
spravodlivosti /zmiernenie fatálneho konfliktu/ alebo hypotéza, že
niekedy
v budúcnosti dospeje civilizácia do štádia, kedy bude môcť úspešne fungovať mimo
rámca spravodlivosti, prestáva byť iba teoretickou a stáva sa nanajvýš praktickou
otázkou prežitia ľudstva v globálnom meradle.
Ak uvažujeme o svetovej ríši globalizácie, inšpiráciu treba hľadať u filozofa, ktorý
azda najlepšie zovšeobecnil podstatu osvietenstva, u filozofa slobody – I.Kanta.
Známy sociálny filozof a sociológ Lord Dahrendorf pripomína Kantov spis Myšlienky
k všeobecným dejinám zo svetoobčianskeho hľadiska a východiskovú ideu,
prostredníctvom ktorej Kant zdôvodnil finalitu dejín, ideu nespoločenskej
spoločenskosti (die ungesellige Geselligkeit). Kant totiž akceptoval Hobbesovo
negatívne vymedzenie ľudskej prirodzenosti 48, v tomto zmysle uvažoval realisticky
na rozdiel od utopických predstáv o novom človeku, ale v jeho teleologickej
koncepcii nejde o anarchiu, ktorá by skončila totálnou genocídou: práve tieto
negatívne kvality vedú k tomu, aby sa ľudia odpútali od ruralistického ideálu
vegetatívneho (hoci spokojného) prežívania a „príroda“ (Kant ďakuje prírode za
neznášanlivosť a svár) ich privedie k nastoleniu zákonnej občianskej ústavy, v rámci
ktorej sa reálna sloboda uskutočňuje prostredníctvom vlády práva. Keď uvažoval o
právnej nevyhnutnosti vstúpiť do občianskeho stavu, odvoláva sa Kant na tri princípy:
sloboda človeka, rovnosť s druhými, samostatnosť občanov. Tretí princíp
47
Tento koncept vychádza z hegeliánskeho myslenia, z dialektiky obrátenej do minulosti, prípadne
môže vyústiť do úvah o „konci dejín“. Marx svoj akčný koncept dialektiky založil na obrate k budúcnosti
a považoval ho za prekonanie Heglovho absolútneho idealizmu.
48
Hobbes definoval kvality ľudskej prirodzenosti: súťaživosť, nedôvera, slávybažnosť.
47
charakterizoval aj svetobčiansku jednotu, zbratanie sa, jednotu vôlí všetkých, takže
príroda (a právo) má podporovať svetoobčiansku spoločnosť, o ktorej filozof nevie,
kedy nastane.
Kant rozšíril platnosť všeobecnej etickej teórie na oblasť právnej vedy
(Rechtslehre), analogicky Dahrendorf modifikoval jeho imperatív, cieľom by malo byť
nastolenie svetovej liberálnej ústavy: „konaj tak, aby maxima tvojho konania mohla
byť považovaná za princíp svetoobčianskej ústavy všeobecne spravujúcej právo“.
([4], 122) Cieľom politiky slobody je podľa Dahrendorfa „čo najväčšie životné šance
pre čo najväčší počet ľudí“ (Rawls: prospech pre všetkých a najviac pre najmenej
zvýhodnených ), pod čím sa rozumie šanca voľby, t.j. aby ľuďom bolo dovolené voliť
a mali možnosť voliť, ide o nárok participovať a ponuku činností a statkov pre výber.
Osvietenský sociálny perfektibilizmus rovnako ako marxizmus predpokladali
zvládnutie spoločenských konfliktov prostredníctvom reformovaných resp. revolučne
transformovaných inštitúcií. Dahrendorf si myslí, že budúce konflikty budú natoľko
nevypočitateľné, že sa nebudú dať zvládnuť prostredníctvom politických inštitúcii, ale
je nevyhnutné zaviesť určité rešpektované pravidlá, t.j. právny poriadok (rule of law)
a naviac posilňovať zmysel pre stálosť nášho konania, aby sa v našom sociálnom
svete darilo slobode. ([4.], 91-93) Politická demokracia automaticky nevytvára
hospodársky blahobyt, čo sa potvrdilo v rámci postkomunistickej transformácie, ale
aby demokracia splnila svoje záväzky, musí byť zakotvená v liberálnom poriadku.
Občianska spoločnosť je spoločnosťou slobodných združení, zjednocuje ľudí na
základe ich záujmov a preferencií (väzby „súdružstva“ t.j. solidarity, spolupatričnosti a
súdržnosti), táto je podmienkou liberálneho poriadku rovnako ako nadvláda práva
(udržiavanie demokracie a ústavy slobody).
([4],96-99)
Globalizácia pritom
znamená miznutie demokracie, takže sa musíme uspokojiť s rozvíjaním právneho
poriadku, usilovať o záväzné právne pravidlá a efektívne sankcie vo svetovom
meradle. „Miznutie demokracie“ znamená, že
neexistuje žiadny postup pre
striedanie tých, ktorí rozhodujú; neexistujú žiadne predvídateľné kontrolné
mechanizmy; neexistuje žiadna systematická metóda, ako prihliadať na záujmy a
názory tých, ktorých sa rozhodovanie týka (svetového obyvateľstva). ([4.], 110)
Slobodu považuje Dahrendorf za najvyšší cieľ verejného konania a činného života
a ako taká je nedeliteľná: pokiaľ sa viaže na privilégiá, ostáva nedokonalou, preto
vytvorenie liberálneho poriadku podmieňuje slobodnú spoločnosť pre všetkých
občanov. ([4], 121) Pravdepodobne sa nedočkáme svetovej demokracie, ale reálna
je svetová nadvláda práva, čím sa myslí, že medzinárodné právo nebude vystupovať
iba ako súhrn morálnych požiadaviek, lež ako súhrn platných pravidiel,
podliehajúcich sankciám. ([4], 127)
Z odlišných filozofických východísk, od Kanta (Dahrendorf) a od Marxa (Bondy), sa
potvrdil význam práva ako fundamentálneho normatívneho systému, ktorý je schopný
alebo aspoň poskytuje nádej, že sociálny poriadok umožní v minimálnom variante
prežitie pozemskej civilizácie, v maximálnom variante napredovanie pozitívnej
slobody. Toto tvrdenie však je len jednou z možností v rámci alternatívnych
scenárov pozemskej civilizácie, varovný scenár spočíva v možnosti znovunastolenia
barbarstva až po úplný zánik civilizácie ako takej. . Ako je známe, po Rímskom
práve, ktoré inšpirovalo aj Kanta, bolo 12.storočie právnym storočím, zákon sa
začínal chápať ako povinnosť, predpísaná rozumom za účelom všeobecného dobra,
čo predznamenalo éru osvietenstva (rozum ako univerzálne meradlo a miera
konania). Obmedzenia ľudského rozumu, ktoré v postmodernej argumentácie slúžia
na jeho zavrhnutie ako univerzálneho etalónu, síce limitujú potenciál vlády práva,
dodnes však platí, že práve tento rozum je nevyhnutnou podmienkou jej uplatnenia.
48
Ak uvažujeme o 21.storočí ako o novej ére práva, ide o hypotetickú alternatívu,
ktorej sprievodným znakom sú napríklad vzostup právnej filozofie a úvahy
o základných princípoch globálnej etiky alebo o presadzovaní medzinárodného
práva. Táto hypotéza je problematická, pokiaľ ide o jej praktické uplatnenie: ak má
byť zabezpečená právna istota a vymožiteľnosť práva, musí za ním stáť autorita,
disponujúca prostriedkami na jeho vynútenie. V optimistickom (menej rizikovom)
variante by to bola autorita medzinárodného spoločenstva, v pesimistickom
nestabilnom variante unilaterálna autorita impéria. Predložená hypotéza nemôže byť
reflektovaná ako nevyhnutnosť či dokonca pokrok, pokiaľ sa nebudeme resp.
nechceme utiekať k tomu, že poznáme finalitu dejín, prípadne že týmto poznaním
disponujú nejaké autoritatívne štruktúry, ktoré nám dokážu poskytnúť viac slobody,
než keby sme boli ponechaní sami na seba.
V súčasnosti
pojem globalizácie plní ideologického konštruktu, ktorý vyjadruje
finalitu dejín (kvázi „historická nevyhnutnosť“): budúcnosť má svoju poslednú
podobu, ktorá sa odhaľuje v dejinách a tou je „globálny trh, globálna vláda a globálna
občianska spoločnosť“. Prekonáva všetky lokálne, historické a morálne obmedzenia,
ktoré kladú globálnemu trhu a globálnej vláde náboženstvá, etické normy a kultúry
„menej vyvinutých“ spoločností, údajne výlučne globalizácia môže zaručiť planetárnu
koordináciu ľudstva a tým aj novú vyššiu racionalizáciu života na planéte Zemi.
Namiesto postmodernej straty životného sveta a zmyslu života sa ponúka akoby
otvorené pole možností. Globalizácia svojou podstatou naozaj nepredstavuje živelnú
pohromu, podobnú biblickej potope, lenže jej negatívne dôsledky by za určitých
okolností mohli byť rovnako fatálne... Ako možné alternatívy politickej negociácie v
súčasnosti možno predložiť dve vízie: unipolárny resp. multipolárny svet a v každej
alternatíve dva scenáre, realistický a varovný (katastrofický). Predkladané alternatívy
sú alternatívami sociálneho poriadku v zmysle filozofickej kategórie, ktorá vyjadruje
totalitu dynamických interakcií štyroch komplexných subsystémov: hierarchia, trh,
spoločenstvo, sieť.
49
GLOBALIZÁCIA
atómová bomba, ekologická kríza, mediálna sieť
Hierarchia
Tradičná spoločnosť
Trh
(voľný / svetový)
Spoločenstvo
(národ / štát)
Moderná spoločnosť
Globálne siete
Postmoderná spoločnosť
Z hľadiska politickej negociácie sa za aktuálnou nestabilitou a konfliktnosťou
medzinárodných vzťahov na fenomenálnej úrovni, ktorá pripomína obdobie pred
vypuknutím druhej svetovej vojny, v skutočnosti skrýva zásadný hlbinný
antagonizmus medzi vízou jednopolárneho alebo multipolárneho sveta. Vojna ako
modus bytia najlepšie zodpovedá charakteru civilizácie, ktorá sa zakladá na totálnej
exploatácii neobnoviteľných
prírodných zdrojov v globálnom meradle a na
prehlbovaní globálnej nerovnosti, pokiaľ ide o ľudské zdroje. Významný český filozof
Jan Patočka presvedčivo ukázal, že kľúčovou udalosťou 20.storočia bola prvá
svetová vojna:
„… lidstvo je zkušeností války tak prostoupeno a fascinováno, že jedině z ní je možno
pochopit rysy dějin naší doby. ... Obrovité hospodářské dílo obnovy, sociální
vymoženosti nebývalé, ba nikdy nesněné, které se rozehráli v Evropě vyřazené ze
světových dějin, ukazují, že tento světadíl se odhodlal k demobilizaci, protože mu nic
jiného nezbývá. Zároveň se tím prohlubuje propast mezi beati possidentes a těmi,
kdo na planetě bohaté energií umírají hlady – tedy se prohlubuje válečný stav.“ [ 5.,
115-116]
50
SVETOVÝ PORIADOK
Unipolarita
Multipolarita
Legálne
impérium
(svetová vláda)
Oddelené ríše
(modus vivendi)
Legitímne
impérium
(refeudalizácia)
Vojna všetkých proti
všetkým
(nové barbarstvo)
Alternatíva: unilateralizmus
Impérium je nositeľom stability, samozrejme v rámci striktného rozlišovania hraníc
vnútri/vonku, svetová vláda na právnom základe by sa mohla opierať o autoritu
impéria. Sem patria úvahy o celosvetovom šírení liberálneho poriadku v koncepciách
J.Rawlsa a R.Dahrendorfa. Dôraz na legalitu je zároveň rizikovým faktorom tohto
scenára. V.Bělohradský právom upozorňuje, že legalita v komplexnej spoločnosti je
pod kontrolou armád právnikov, ktorí s ňou zaobchádzajú po leninsky, posudzujú ju z
hľadiska efektivity: bude výhodnejšie prekročiť ju alebo držať sa jej v partizánskom
boji o vyššie zisky na globálnom trhu? [ 6.,136] Namiesto legality, formálneho
akceptovania ľudských práv (aspoň pre slobodných občanov impéria) je pre
globálnych kapitalistov jednoduchšie opierať sa o legitimitu moci, pragmatizmus
namiesto (hoci formálnej) vlády zákona. Táto tendencia je evidentná už v súčasnosti:
ide o na tých, ktorí sú schopní garantovať sami sebe bezpečnosť (patróni) a na tých,
čo týmto zdrojom nedisponujú a teda sú závislí (klienti). Mohli by sme prvý scenár
napriek výhradám hypoteticky považovať za scenár žiadúcej budúcnosti ako
neokonzervatívci, potom si však musíme uvedomiť, že je menej stabilný než scenár
druhý, scenár refeudalizácie, ktorý obsahuje dekadenciu v zmysle určitého druhu
predmoderného barbarstva.
Alternátíva: multipolarita
Jednotlivé kultúrno-civilizačné centrá dospeli k modus vivendi, sú schopné
koexistovať, pokiaľ navzájom rešpektujú aktuálne mocenské pomery. Ako príklad by
mohlo slúžiť presadenie princípu tolerancie (rozumie sa náboženskej) po
51
tridsaťročnej vojne alebo idealizácia „osmanskej ríše“ : niektorí autori uvažujú o
„osmanskej demokracii v Európe: rozumie sa tým taká organizácia spoločnosti, v
ktorej spolunažívajú oddelené spoločenstvá, pri čom každé má svoje kolektívne
práva, založené na vlastnom náboženstve, vlastne určitý variant multikulturalizmu. (V
Európe by to znamenalo, že výsadné postavenie by si mohla nárokovať katolícka
cirkev [6., 210]). Víziu multikulturalizmu v podstate možno extenzívne rozšíriť na
celoplanetárnu úroveň, ako však svojho času upozornil Rawls (Politický liberalizmus
), modus vivendi je nestabilný, trvá len dovtedy, kým pretrváva daný pomer síl, ktorý
ho podmieňuje. Rawls vo svojej poslednej zásadnej práci The Law of Peoples (1999)
natoľko oslabil nevyhnutnú podmienku liberálnej demokracie – totiž aj neliberálne
demokracie a dokonca tzv. „zaťažené štáty“ nemajú celkom zahatanú cestu k dobre
usporiadanej spoločnosti – že je možné interpretovať, že by snáď mohol scenár
oddelených ríší podmienečne koncepčne akceptovať. Treba pritom brať do úvahy
úskalia multikulturalizmu: hyperburžoázia si môže dovoliť zhovievavý odstup vo
vzťahu k miestnym kultúram, nemusí ich kolonizovať, pokiaľ sú politicky irelevantné:
to znamená, že sú znehodnotené natoľko, že tieto kultúry už nie sú schopné položiť
fundamentálnu otázku zmyslu resp. hraníc ekonomického rastu.
[6., 208]
Tento scenár by sa mohol hypoteticky javiť ako scenár žiadúcej budúcnosti, je však
založený na utopických predpokladoch a teda nestabilný a v konečnom dôsledku
nehodnoverný, takže legálne impérium by bolo efektívnejším riešením, hoci sa nedá
jednoznačne konštatovať, že by bolo zároveň lepším riešením. Ako stabilnejší v
rámci alternatívy multipolarity by sa javil štvrtý scenár – vojna všetkých proti všetkým:
Hobbesov stav anarchie, ktorý by bol návratom barbarstva v tom zmysle, že
výdobytky technickej civilizácie by boli skôr či neskôr zničené, v tom lepšom prípade
na východiskovú pozíciu neolitu, v tom horšom zánik pozemskej civilizácie v zmysle
zániku druhu homo sapiens (nemuselo by to znamenať úplný zánik všetkých foriem
života na planéte). Ide o varovú prognózu, ktorej účelom je odvrátiť nežiadúcu
budúcnosť so všetkým dôsledkami, ktoré z toho vyplývajú pre našu súčasnú situáciu.
Literatúra
1. Shell Global Scenarios to 2025. www.shell.com
2.J.Keller: Teorie modernizace. Praha 2007
3.E.Bondy: O globalizaci. Brno 2005
4.R.Dahrendorf: Hledání nového řádu. Praha 2007
5.J.Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 2007.
6.V.Bělohradský: Společnost nevolnosti. Praha 2007
52
Václav Němec: K poklesu společenské odpovědnosti
Úvod
V naší společnosti se projevuje stále větší nárůst honby za senzacemi a skandály.
Tento povážlivý jev vydatně podporují - a leckdy podněcují - média. Média se stále
více projevují jako významný manipulátor mínění obyvatelstva, jako prostředek
umožňující umělé vytváření nálad veřejnosti a jejích postojů příznivých pro určité
zájmové skupiny a pod. Jde jim o zaručené zvýšení prodejnosti tisku nebo
sledovanosti rozhlasových a televizních stanic či rozmanitých webových stránek. V
této honbě se bere stále méně ohled na jakákoli základní etická kritéria a na
objektivitu vytvářených informací (pravdivost ve smyslu prezentace celé pravdy,
ověřenost sdělených informací nebo aspoň přímé označení stupně jejich
spolehlivosti, vytrhávání z kontextu, neodůvodněné zobecňování jednotlivých jevů,
černobílé vidění s převahou černé barvy atd.). Zdůrazňuje se pragmatismus a hledají
se zjednodušená řešení. Stále méně pozornosti se věnuje vizím budoucnosti.
Takovéto jednání se zpravidla ospravedlňuje zdůrazňováním liberálního pohledu,
kde se absolutizuje svoboda a prosazuje vlastní vůle při současném podcenění a
nerespektování obecného zájmu.
Krátce řečeno - společenská odpovědnost ve veřejném životě povážlivě klesá.
Odlišujeme se (a do jaké míry) v těchto trendech od ostatní Evropy či od celého
světa? Netroufám si jednoznačně odpovědět na tuto otázku. K hledání odpovědi
mohou posloužit tři dále uvedené ukázky pokleslé společenské odpovědnosti, které
ve zkratce vybírám z naší domácí scény:
1) zneužití osobnosti Bedřicha Smetany pro reklamu piva - jako ukázka ohrožování
veřejného zájmu představovaného kulturní identitou národa;
2) případ obecně prospěšné společnosti Transparency International ČR - jako
dokumentace možného zneužití nevládních organizací k soukromým či skupinovým
zájmům;
3) aféry předsedy KDU-ČSL - jako ukázka snah o vyřazení celého politického
subjektu prostřednictvím medializace jejího vrcholného představitele.
Zneužití osobnosti Bedřicha Smetany pro reklamu piva
Média propagují pokleslý vkus na úkor rozvoje ušlechtilosti obyvatelstva. Často se
to týká také nevhodné reklamy. Uvádím příklad dotýkající se historické osobnosti, s
níž obvykle spojujeme kulturní identitu našeho národa.
Na základě stížnosti lidí pozastavujících se nad nevhodným a neetickým využitím
osobnosti Bedřicha Smetany v televizi k reklamním účelům piva Gambrinus podala
Společnost Bedřicha Smetany spolu se zástupcem jeho rodiny v r. 2006 žádost o
zanechání pokusů o takové zneužívání Smetanovy osobnosti. Skladatel svým
životem i dílem jednoznačně prokázal, že jeho inspirační podněty byly na hony
vzdáleny tomu, co se snažila vsugerovat napadená reklama - jako by konzumace
piva byla inspiračním zdrojem jeho díla. Obecné nebezpečí této reklamy bylo právě v
53
tom, že u široké konsumní masy diváků zlehčovalo nejen osobnost skladatele a jeho
vrcholné skladby, ale přímo základní pilíře kulturní identity národa.
Arbitrážní komise Rady pro reklamu stížnost zamítla s následujícím odůvodněním:
"Zadavatel ve svém vyjádření uvedl, že rozhodně nebylo cílem jeho kampaně
snižovat důstojnost a odkaz Bedřicha Smetany zejména proto, že takové snížení
důstojnosti velikána české hudby by nepochybně vedlo i ke snížení důvěryhodnosti a
celkové oblíbenosti reklam na pivo Pilsner Urquell. V předmětném spotu Bedřich
Smetana nekonzumuje alkoholický nápoj, nenabádá k jeho spotřebě a zjevně ani
není pod jeho vlivem. Bedřich Smetana je naopak prezentován lidským,
důvěryhodným způsobem, kterým by naopak mohl být vzbuzen zájem o jeho hudbu
např. i u mladší generace."
V arbitrážní komisi bohužel nejsou vůbec zastoupeni představitelé seriózního
kulturního světa a nelze vyloučit, že při svém rozhodování její členové podlehli také
některým mýtům, jež se o skladateli šířily v jakýchsi módních vlnách. Opíraly se o
subjektivní názory publikované některými lékaři, podle jejichž úsudku byl skladatel
postižen venerickou chorobou. Přitom už kolem r. 2000 byly známy a od té doby
opakovaně publikovány fundované, vědecky zdůvodněné závěry doc. MUDr. Jiřího
Ramby, DrSc. o pravé příčině Smetanovy choroby (úraz v chlapeckém věku)
podepřené také podrobným studiem historických osobních Smetanových dokumentů.
To různým autorům nebránilo nadále šířit překonané názory, kořenit jimi jiné třeba
objektivní informace a přispívat k určité veřejné dehonestaci skladatele. Do této
módní vlny bohužel zapadaly také nevhodné inscenace některých Smetanových oper
(v pražském Národním divadle na př. homosexuálního Dalibora a zvláště Prodané
nevěsty s povážlivou karikaturou sokolského hnutí).
Případ obecně prospěšné společnosti Transparency International ČR
Bohužel existují konkrétní případy, kdy v naší občanské společnosti tlaku médií a
někdy i určitých mafiózních kruhů podléhají různé organizace i veřejní činitelé, u
nichž bychom to nečekali. Aktuálním příkladem může být dokonce organizace, která
se snaží s vládní podporou o vedení boje proti korupci - Transparency International –
Česká republika, o.p.s. (dále jen TIC). Je méně známo, že v r. 2005 se do této
obecně prospěšné společnosti "převtělilo" původní občanské sdružení Transparency
International, založené v r. 1998 (k jehož zakládajícím členům jsem tehdy patřil). Již v
prvních letech činnosti původního sdružení některé jevy vzbuzovaly určité obavy
(vyjádřil jsem je tehdy tím, že jsem rezignoval na členství ve výboru organizace a
později též několika vystoupeními na členských schůzích - zvláště při projednávání
navržené transformace sdružení). Dne 28. dubna 2006 jsem správní radě
nástupnické organizace adresoval Výzvu, ve které jsem upozornil na 4 dále uvedené
aspekty vyvolávající pochybnosti o transparentnosti činnosti této společnosti (s
podrobnostmi mohu případné zájemce kdykoli seznámit). Oč šlo?
1. Možný zvýšený vliv úzkého segmentu české politické scény na činnost TIC:
Už při jednání o zřízení nástupnické organizace v roce 2004 některé okolnosti
vyvolávaly podezření, že nově přeregistrovaná obecně prospěšná společnost by
mohla být provázána s určitým dosti omezeným segmentem naší politické scény.
Podezření značně zesílilo v předvolební kampani v r. 2006, kdy právě představitelé
54
uvedeného segmentu - který v dosud fungující poslanecké sněmovně neměl žádné
oficiální zastoupení - na předvolebních billboardech hrdě hlásali: Jedině my jsme
tvrdě proti korupci. Přitom politická příslušnost jednotlivých členů správní i dozorčí
rady nebyla na web stránkách TIC až na jednu výjimku uváděna. Dalo se však na př.
zjistit, že členka Správní rady mgr. Jana Hamplová byla totožná s členkou dosluhující
Poslanecké sněmovny, která nastoupila jako náhradnice na poslanecký mandát
ČSSD uvolněný úmrtím ministra Pavla Dostála 24. 7. 2005. (Její členství v
Parlamentu ČR nebylo v životopisech členů správní rady TIC vůbec aktualizováno.)
Později vyšlo najevo, že již v době nástupu do Poslanecké sněmovny tato
poslankyně vlastně ani nebyla členkou politické strany, na jejíž kandidátce se do
parlamentu dostala. V pořadu Otázky Václava Moravce 14 .5. 2006 sama uvedla, že
kandiduje v nových volbách za nezávislé a že opustila ČSSD už v r. 2004. Svým
faktickým chováním ve sněmovně tuto stranu zjevně poškozovala (na př. podle
oficiálního záznamu jednání Poslanecké sněmovny z 9. 5. 2006 se od samého
prvopočátku, s výjimkou prvního ustavujícího jednání a prvního vyšetřovacího dne,
vůbec nezúčastňovala práce v parlamentní komisi, do níž ji vyslal klub ČSSD).
2. Zjišťování a prezentace míry korupce v ČR:
Právě shora uvedený úzký segment politické scény ČR mohl být podezírán ze zájmu
na tom, aby se index vnímání korupce v ČR zhoršoval a aby se tak mohla obviňovat
celá ostatní politická reprezentace bez výjimky z nedostatečné pozornosti věnované
boji proti korupci. V této souvislosti jsem upozornil na zjevné rozpory ve zjištěném
indexu vnímání korupce CPI pro ČR za rok 2005 a na tendenční veřejnou prezentaci
těchto výsledků pracovníky TIC. Anomální statistické výsledky a odlišné údaje v
počtu použitých průzkumů se daly vysvětlit dodatečnými machinacemi (mohlo
dokonce jít o dva soubory s odlišnými názory).
3. Personální obsazení Kanceláře TIC:
Podle internetových stránek TIC (aktualizace 21.4.2006) měla Kancelář TIC pět
stálých zaměstnanců, avšak ve jmenném seznamu bylo těchto zaměstnanců celkem
11 (z toho 3 bez osobní charakteristiky, pouze u jednoho bylo zřejmé, že jde o
externistu). Tento rozpor sám o sobě mohl být vysvětlen jako drobné nedopatření (i
když aktualizace webových stránek je přímo citována mezi pracovními aktivitami
Kanceláře). Nárůst počtu zaměstnanců nabývá však jiné dimenze v souvislosti s
naplňováním orgánů TIC stanovených Zakládací listinou (tohoto problému se dotýká
následující bod 4).
4. Naplňování orgánů TIC stanovených Zakládací listinou:
Čl. VIII Zakládací listiny nové obecně prospěšné společnosti schválené členskou
základnou původního občanského sdružení definuje 4 orgány TIC: správní radu,
dozorčí radu, ředitele a výbory. Podle internetových stránek výkonný ředitel (v té
době místo zastávala mgr. Adriena Krnáčová) zajišťuje komunikaci se správní a
dozorčí radou TIC. Správní rada však nezřídila vůbec žádný výbor, čímž zjevně
nesplnila úkol stanovený Zakládací listinou. Přitom podle čl. IX této listiny členové
dozorčí rady, výborů a zaměstnanci navrhují nové kandidáty správní rady, členové
výborů a zaměstanci navrhují nové členy dozorčí rady. Volební shromáždění
definované Zakládací listinou pozůstává z členů uvedených orgánů, při čemž pro
zvolení je potřebný souhlas nadpoloviční většiny volebního shromáždění. Při
současném nárůstu zaměstnanců, maximálním počtu tří členů dozorčí rady a
neexistenci výborů je budoucnost celé obecně prospěšné společnosti TIC výlučně
55
ponechána zaměstnancům zcela v rozporu s představami zakladatelů a se samotnou
Zakládací listinou.
Předseda správní rady v podrážděném dopise, jímž s mnohaměsíčním prodlením
nepřímo reagoval na uvedenou výzvu, suverénně odmítl všechny připomínky jako
irelevantní nebo zcela bagatelní a výslovně odmítl povinnost ustavení výborů. Jeho
argumentace transparentně potvrdila snahu vytvořit z TIC soukromou společnost
zájmové skupiny určitých zaměstnanců a vybraných osob s postupným podřízením či
"ochočením" správní i dozorčí rady. Toto podezření se ukázalo jako oprávněné, když
byla 22.12.2007 vydána oficiální zpráva (cituji): "Česká pobočka Transparency
International mění obsazení na ředitelském postu. Server tyden.cz uvedl, že nynější
ředitelku Adrianu Krnáčovou nahradí její spolupracovník David Ondráčka. Krnáčová
serveru řekla, že k 1. lednu příštího roku odchází do soukromého sektoru, svou
novou práci však upřesnit odmítla. Řekla také, že chce zůstat členkou správní rady
Transparency International."
Moje kritické připomínky nezůstaly "hlasem volajícího na poušti". Četné negativní
poznatky a podezření o netransparentnosti TIC později uvedly na př. na svých
webových stránkách Britské listy. Cituji pouze poznámku Štěpána Kotrby ze 4. 7.
2007: "Česká pobočka Transparency International včera odmítla zveřejnit aktuálně
platný etický kodex, jeden ze základních dokumentů své organizace. Britské listy po
něm pátrají, neboť se ukazuje, že kolem Transparency International je zjevně
netransparentno a je možné, že sami funkcionáři se tímto etickým kodexem neřídí...
Mnozí ho i porušují. Například neparlamentní Strana občanské sebeobrany (SOS)
upozornila na podivné vyúčtování miliónových částek za 10. mezinárodní
protikorupční konferenci v Praze a předseda SOS Vejtasa se začal zajímat o pozadí
"protikorupční" společnosti, která ji organizovala. Policie ČR šetří nyní českou
pobočku Transparency International správnost vyúčtování překlenovací půjčky od
vlády Miloše Zemana ve výši 30 milionů Kč. Podle SOS vyúčtovala TIC pouze
polovinu. Podle redaktora internetového serveru Hospodářských novin Tomáše
Otáhala se v tuto chvíli jedná o vyšetřování úvěrového podvodu. - Ve správní radě
české pobočky Transparency International přitom zasedá bývalý prezident
Soudcovské unie a předseda obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Libor Vávra,
předseda Obvodního soudu pro Prahu 10, zakladatel a čestný prezident Soudcovské
unie JUDr. Jan Vyklický. Možný podíl na odpovědnosti za trestný čin u takto veřejně
exponovaných soudců nevrhá stín pouze na jednu neziskovou organizaci, ale na celý
soudcovský stav. A zde ta legrace končí. Jsme u samých pilířů státu a po kauze
soudce Berky víme, že pokušení zločinu se nevyhýbá ani mužům v talárech."
Velmi vážná obvinění zveřejnilo v únoru a březnu 2008 také občanské sdružení
Občané za svá práva. M.j. jde o otevřený dopis prezidentu republiky a na něj
navazující sérii podrobných analýz (http://www.obcanepraha.cz/kausy/ti/tikonf8.htm;
http://virtually.cz/index.php?vypis=auth&id=634).
Dne 4. února 2008 se na internetové stránce www.transparency.cz objevila zpráva
o novém složení správní rady a dozorčí rady Transparency International ČR. Mezi
členy správní rady zůstává nadále jak shora uvedený Dr. Vávra (dokonce ve funkci
předsedy), tak i kontroverzní bývalá poslankyně parlamentu ČR, naopak tam
nefiguruje jméno odstoupivší výkonné ředitelky Krnáčové. V březnu 2008 přinesl
týdeník Ekonom zprávu, že TIC opustil další ze zaměstnanců, který patřil k jejich
56
základní pětici. Do internetové prezentace TIC se tato aktualizace v době uzávěrky
tohoto článku (30.3.2008) ještě nepromítla. Naopak se tam nově objevil dříve
postrádaný Etický kodex organizace a složení nově zřízené tříčlenné etické komise, v
níž figuruje jak původní předseda správní rady TIC (o jehož arogantní odpovědi na
shora uvedenou Výzvu se zmiňuji výše), tak i shora uvedený člen původní správní
rady Dr. Vyklický. Zdá se, že uvedené osobní změny v orgánech organizace k její
transparentnosti nijak nepřispěly.
Aféry předsedy KDU-ČSL
Současný předseda parlamentní politické strany KDU-ČSL senátor Jiří Čunek je v
poslední době předmětem velice intenzivního - v našich poměrech bezprecedentního
- zájmu médií. Začátek byl odstartován jeho obviněním z korupce. Objektivně vzato toto obvinění bylo rovněž bezprecedentně vzneseno s mnohaletým zpožděním, až
když pan Čunek (do té doby činný v komunálním či okresním formátu) přešel na
posty v nejvyšším patře celostátní politické scény. K případnému trestnímu stíhání
pro toto obvinění (a jedině pro ně) ho vydal nejtěsnějším hlasováním senát.
Vyšetřující orgány zřejmě překročily pravomoci omezené usnesením příslušné
komory našeho nejvyššího zákonodárného sboru a s poukazem na tuto skutečnost
do řešení zcela legitimně zasáhlo nejvyšší státní zastupitelství.
Nechci se zabývat vlastní původní kauzou včetně popisu jejího bezprecedentního
vývoje nebo dokonce dalšími kauzami, které se - podle jakéhosi scénáře z dílny blíže
neurčených autorů - s dojemnou pravidelností rozdmychávají a nesporně ovlivňují
veřejnost, která kdysi Jiřímu Čunkovi (aspoň v jeho vlastním regionu při senátních
volbách) poskytla takřka bezprecedentní podporu. V tomto scénáři je nápadná
dokonalá harmonizace jednotlivých kroků, přičemž postupně přidávaná údajná
provinění jsou zcela nesouměřitelná. V jednom televizním komentáři se na př. expert
Západočeské univerzity zcela neadekvátně rozhořčoval nad administrativním
opomenutím a záměnou náhradního občanského průkazu dočasně ztraceným (a
formálně zneplatněným) původním průkazem. Po věcné stránce musely být oba
průkazy naprosto identické, nicméně u diváka mohl televizní komentář dokonce
vzbudit dojem, že šlo o nějaký zcela falešný dokument a snahu podvodně doložit
vlastní identitu.
Podle mého názoru je třeba posuzovat celý řetězec afér s hlediska postoje určitých
kruhů k politické straně, kterou v této době reprezentuje právě senátor Čunek. Před
prvními opět svobodnými volbami po změně režimu v roce 1989 preference tehdejší
ČSL dosahovaly přes 20% (i když předlistopadové vedení této strany nesporně
"kolaborovalo" s totalitním režimem). Dokonce návštěva papeže v naší zemi na jaře
1990 se silně kritizovala v souvislosti s možným ovlivněním preferencí ČSL (i když
tehdy rozvíjela činnost také nová Křesťansko-demokratická strana). Majoritní
Občanské fórum reagovalo rozpoutáním "aféry Bartončík", kdy v chráněném období
těsně před volbami byl obviněn ze spolupráce s STB předseda KDU-ČSL Josef
Bartončík. Ani pozdější Bartončíkův nástupce v čele strany Ing. Josef Lux se v širší
veřejnosti díky medializaci netěšil zvláštní oblibě ("had na 3") a jeho osobní kvality se
začaly uznávat až po jeho odchodu z vysokých vládních a stranických funkcí a
zvláště pak po jeho předčasném úmrtí. Když se v r. 2006 hledal kandidát na funkci
předsedy KDU-ČSL, průzkumy veřejného mínění se vyznačovaly podivným
57
rozporem: na jedné straně poukazovaly na obrovskou veřejnou oblibu političky, která
v oné době nezastávala ve veřejném životě vůbec žádnou významnou funkci,
nicméně neskrývala aspirace na předsednictví ve straně a na její novou ("méně
křesťanskou") vizi; na druhé straně politická strana KDU-ČSL podle paralelních
průzkumů vykazovala nápadně narůstající neoblibu vedoucí až k signálům o
možném propadu v blížících se parlamentních volbách. Není složité domyslet si, jak
určitým kruhům v našem politickém životě dlouhodobě vadí politický subjekt KDUČSL a jak tato nelibost vzrostla, když byl senátor Čunek zvolen předsedou této
strany. Proto všechny "aféry" Jiřího Čunka směřující k jeho osobnímu vyloučení z
politického života sledují cíl diskreditace jím vedené strany a jejího konečného
vyřazení z politické scény. Tak lze snadno pochopit aranžovanou prezentaci "afér" v
médiích se souběžnou úspěšnou manipulací veřejného mínění.
Pokud v předchozím případu Transparency International byla zmínka o stínu
vrženém na soudcovský stav, nelze neuzavřít kauzu Čunek poznámkou o
nevhodném vystupování některých známých představitelů tohoto stavu v televizi.
Nelze vyloučit, že k nepříznivému dojmu bohatě přispívá režie televizních pořadů
sestřihem původních reportáží nebo provokujícími otázkami (které jsou z pořadu
vyňaty). Tak na př. předseda Ústavního soudu v České televizi nedávno zdůraznil
bezprecedentnost zásahu nejvyšší státní zástupkyně do Čunkovy kauzy, aniž by
uvedl, že ona svůj zásah odůvodnila naopak bezprecedentní medializací celého
případu i porušením práva senátora Čunka na řádné projednání s dodržením přesně
vymezených podmínek pro jeho vydání senátem ke stíhání. Ocitáme se opět u
ohrožených pilířů státu a jeho právního řádu. V tomto kontextu se ovšem vybavuje
vzpomínka na osobní účast dnešního předsedy Ústavního soudu coby vůdčího
politika tehdejšího Občanského fóra v roli "přísedícího" po spuštění kauzy Bartončík
v r. 1990.
Závěry
Pokračování a intenzifikace dosavadních tendencí v poklesu společenské
odpovědnosti ve veřejném životě - jak ji lze pozorovat na uvedených příkladech může vést až k naprosté destabilizaci právního řádu i politického života a k
postupnému rozvratu celé společnosti. Pochopitelně uvedené tři ilustrativní příklady
by mohly být zaměněny za mnohé další kauzy.
V úvodu jsem napsal, že tři ukázky pokleslé společenské odpovědnosti z naší
domácí scény mohou posloužit k hledání odpovědi, zda a jak se odlišujeme v
trendech poklesu společenské odpovědnosti od ostatní Evropy či od ostatního světa.
Místo jednoznačné odpovědi uvádím k posouzení další otázky:
1) Objevují se jinde v Evropě a ve světě případy obdobného zneužívání historických
osobností a despektu vnímání kulturní identity národa jako u nás v případě Bedřicha
Smetany? Kultivace anti-ušlechtilosti v médiích usnadňuje manipulaci s veřejným
míněním.
2) Objevují se v jiných národních pobočkách Transparency International ČR
"sebemrskačské" prezentace vlastního korupčního prostředí? Nepochybuji pouze o
tom, že i jinde ve světě se mohou zneužívat nevládní organizace k soukromým či
skupinovým zájmům a že také ovládnutí organizace zaměstnanci či zájmovou
skupinou proti jednoznačnému úmyslu zakladatele nemusí být českou specialitou
58
podobně jako dezinformace šířené bez možnosti veřejné kontroly zájmovými
skupinami.
3) Dají se jinde v Evropě a ve světě různé prostřednictvím medializace
rozdmychávané osobní individuální aféry představitelů politického života identifikovat
se snahou o vyřazení celého politického subjektu, k němuž se tito představitelé
hlásí? Naše současná kauza Čunek je přitom učebnicovou ukázkou modelu, jak
řízenou medializací znemožnit libovolného politika.
Je nutno vážně uvažovat o cestách k nápravě, což v nynějším období harmonizace
našeho právního stavu s normami Evropské unie nebude lehkým a krátkodobým
úkolem. Účinná nápravná opatření je nezbytné hledat také s hlediska mezigenerační
spolupráce a řešit jako problém globálního étosu.
59
Lidmila Němcová: Mezigenerační tolerance
Duchem mladým jsi hnán kupředu...
Antonín Sova
Úvod
Mezi významné světové problémy patří demografický vývoj obyvatelstva. Současný
počet obyvatel je cca 6,6 miliard, k roku 2050 se odhaduje vzrůst na 9 miliard osob.
Ve vyspělých zemích přitom dochází k poklesu počtu obyvatelstva a zároveň stoupá
průměrná délka života. Česká republika se přibližuje k tendencím vyspělých zemí,
kde se předpokládá růst podílu seniorů (v roce 2050 by měl představovat třetinu
obyvatel). S demografickým vývojem souvisejí otázky migrace. Na př.v ČR cizinci
dnes představují už 4 % obyvatel.
V důsledku demografických změn se očekává nutnost řešit nové sociální,
ekonomické i etické problémy. Velikým problémem zůstává mezigenerační
spolupráce, která se nerozvíjí v žádoucí etické dimenzi občanské společnosti.
Základním předpokladem pro řešení tohoto problému je dosažení mezigenerační
tolerance. Tuto toleranci lze chápat ve smyslu ekonomickém, sociálním, technickém,
zdravotnickém apod..V našem případě jde o snášenlivost k odlišnému mínění, a to
zvláště k politickým a náboženským názorům.
Spolupráce generací musí být založena na mezigenerační solidaritě starších
spoluobčanů s mladými. Solidaritu můžeme uvažovat s pohledu zdravých a
nemocných, bohatých a chudých, zaměstnaných a nezaměstnaných, obyvatel měst a
venkova, ekonomicky vyspělých a rozvojových zemí, solidaritu v rámci skupin,
jednotlivých zemí EU ap. V každém případě je třeba přistupovat samostatně k
jednotlivým složkám, která nám posléze - posuzujeme-li je interdisciplinárně - vytvoří
integrovaný celek.
Přístup k problému
K výběru tématu mezigenerační tolerance a spolupráce mne vedly důvody osobní,
příklady z blízkého okolí a ze společnosti i zkušenosti z politické praxe. Vycházím
také z pedagogicko-výzkumné činnosti na vysokých školách a z práce v nevládních
organizacích.
Pokud jde o důvody osobní, musela jsem se už vzhledem ke svému věku zamýšlet
nad otázkami zdraví, organizace života v dalším období, vyváženosti mezi prací a
zdravotní prevencí apod. Tyto problémy z vědeckého pohledu tvoří celek, který lze
rozčlenit do skupin týkajících se zdraví, práce, věku, volného času, rodiny, sexu,
strachu, ochoty, pohybu aj.
Nesčetné příklady z blízkého okolí se týkají významných poruchových jevů ve
vztazích ve společnosti. Na př. jde o propouštění zaměstnanců předdůchodového
věku, o přednostní zaměstnávání mladých a perspektivních občanů, o chybějící úctu
60
a nedostatek etikety na úřadech i ve veřejných dopravních prostředcích, o chybějící
mezigenerační spolupráci (projevující se nechutí mladých být v organizacích s
"geronty") atd. Přispívá k tomu nastolený kult mládí a krásy, podle něhož právě
mladý zdravý člověk může přinést společnosti hodnoty, potažmo peníze. Podle
různých výzkumů jsou mladí spoluobčané nezatíženi minulostí, technicky vyspělejší,
inovativní, optimističtější, vykazují více entusiasmu a sebevědomí, na rozdíl od
starých si více váží volného času, více prohlubují své vědomosti, více cestují, lépe
znají cizí jazyky, jsou praktičtěji zaměřeni, jsou ochotni podrobit se i negativním
stránkám modernizace, projevují větší individualismus apod. Naproti tomu však tito
mladí lidé postrádají dlouhodobou zkušenost, chybí jim srovnání, snadněji podléhají
reklamě a různým módním svodům.
Média, jejichž vliv je nezanedbatelný, možná až určující, předkládají společnosti
obraz občanů důchodového věku jako lidi neschopné, nemoderní, pomalé, ošklivé,
méněcenné, překážející mladým v jejich rozletu. Základem pro spravedlivé
posuzování kterékoli generace jsou však hodnoty, které by měly být ve společnosti
určující: úcta, důstojnost lidského života od narození po konec, veřejný zájem o
aktiva všech, kladné vzory - tedy nikoliv individualismus a konzumerismus.
Nedostatečné uplatňování správných prioritních hodnot a chybějící tolerance i
spolupráce vedou mladé lidi až k názorům, že si vlastně starší spoluobčané důchody
nezaslouží, vždyť zavinili špatnou ekonomickou situaci; proč by se tedy měli mladí
lidé starat o starší, když je nedokázali dobře připravit na novou dobu? (S takovými
názory jsem se setkala u svých studentů na vysoké škole.)
Je ovšem také pravda, že na druhém pólu pozorujeme sebepodceňování, neúctu k
sobě i k druhým, obavy, sobeckost, nezdravý konservatismus, pasivitu a dokonce i
stoupající agresivitu seniorů. K těmto jevům starší generace vede mnoho faktorů,
především neustálá změna dříve dlouhodobě víceméně stabilních podmínek a
prostředí, na kterou tyto generace nejsou připraveny. Základní hodnoty by však měly
být věčné a životních zkušeností seniorů by si měla společnost vážit a umět jich také
ke svému prospěchu využít.
V balíčku problémů z politické praxe je třeba uvést rozpor mezi teorií a praxí,
špatnou komunikaci mezi politiky a občany, neexistující konsenzus mezi politickými
stranami v otázkách ekonomických, sociálních a zdravotních reforem i celkovou
nepřipravenost na očekávané stárnutí obyvatelstva a rovněž nedostatečnou
informovanost obyvatelstva o vývoji světa a jeho prioritách. Stárnutí obyvatelstva je
časovaná bomba (chybějí domovy pro důchodce, personál, zboží a služby,
informovanost apod.). Setkáváme se s jevem označovaným jako ageismus, který
vyloženě diskriminuje stáří, a proto je hoden odsouzení.
Přístupy politiků a politických organizací
Pro ovlivńování postojů občanů mají význam veřejná prohlášení politiků, jejich
chování jako modely chování elit, různé akce Evropské unie, zákonodárství
jednotlivých zemí, činnost NGO, formy občanské neposlušnosti a pod. Významnou
roli mají média, která by měla ve veřejném zájmu tyto jevy a reakce na ně
propagovat a správně komentovat. Bohužel média o nich málo hovoří, neboť tyto
61
problémy nevzbuzují žádné senzace. Uvádím ilustrativně některé z iniciativ, které v
poslední době zcela zapadly v přemíře jiných informací.
Pro ovlivňování postojů obyvatelstva jsou důležité názory politiků. V novoročních
projevech prezidenta ČR v r. 2007 a v r.2008 se objevují myšlenky, které vyzývají k
mezigenerační spolupráci a toleranci. Cituji:
- "Pro každého z nás je jistě rozhodující osobní život - tedy rodina, zdraví, práce,
životní pohoda, štěstí. Moc bych si přál, abychom mysleli na ty, kteří potřebují naši
pomoc. Máme díky moderním technikám blíže k světu, neměli bychom mít daleko
jeden k druhému. Nesmí nám být lhostejným oslabování rodiny a jeho dopad na
výchovu dětí, podmínky života seniorů, ale i způsob, jak se k sobě chováme
navzájem. O porozumění s druhými je třeba usilovně a citlivě pěstovat, nic
cennějšího není."
- "Generace našich rodičů a prarodičů se nelehko vyrovnává s měnícími se
podmínkami života v moderní společnosti. Potřebují lásku, zájem a péči ze strany
dětí, které vychovali a připravili pro život. Žádná státní politika to nemůže nahradit."
- "Zamysleme se nad tím, zda zajišťováním materiálního blahobytu dětí nezakrýváme
nedostatek času, péče a lásky, kterou bychom jim měli dát."
Papež Benedikt XVI. k oslavě Světového dne míru 1.1.2008 ve svém Poselství
hovořil o významu rodiny v nejširším slova smyslu, kdy lidská rodina "je první
nezastupitelnou vychovatelkou k míru".
Z iniciativ Evropské unie uveďme rok 2007, který byl vyhlášen jako Evropský rok
rovných příležitostí pro všechny - směrem ke spravedlivé společnosti. V rámci této
iniciativy se zavázalo všech 27 členských států klást důraz na boj s diskriminací, jíž
stále někteří občané čelí. Cílem bylo zvýšit povědomí veřejnosti o antidiskriminační
politice. Nedílnou součástí byla i diskuse na téma nezákonné diskriminace na
základě pohlaví, rasového, etnického původu, náboženství či víry, zdravotního
postižení, sexuální orientace a věku. Účelem kampaně bylo zvýšit zapojení všech
skupin, usnadnit a vyzdvihnout rozmanitost a rovnost a zajistit právo na rovné
příležitosti a podporu soudržnější společnosti. Při této kampani, které se zúčastnila i
ČR, bohužel oblast života seniorů nebyla prioritně vnímána; bylo dáno více prostoru
jiným segmentům, zvláště rovným příležitostem.
Opatření vlády ČR k seniorské otázce
Vláda ČR schválila 8. ledna 2008 Národní program přípravy na stárnutí na období let
2008 až 2012. Jednou z priorit tohoto materiálu, který připravilo ministerstvo práce a
sociálních věcí, je udržet a zvýšit zaměstnanost starších pracovníků. Pro dané
období Národní program formuluje priority a závazné úkoly v oblastech, které mají
zásadní vliv na kvalitu života starších osob. Je zřejmé, že realizace následujících
úkolů souvisí s reformou zdravotnického a důchodového systému. Program
stanovuje konkrétní úkoly a termíny pro jednotlivé resorty a instituce. Jsou jimi:
- udržení a zvýšení zaměstnanosti starších pracovníků, zvyšování jejich pracovní
mobility a zabraňování jejich vyčleňování z trhu práce,
- podpora a ochrana rovných práv a příležitostí a vyloučení diskriminace z důvodu
věku,
62
- zajištění odpovídající dostupné a potřebné péče a služeb pro seniory (sociální
služby, zdravotní péče, bydlení aj.),
- podpora a rozšiřování celoživotního vzdělávání a podpora příležitostí k
individuálnímu rozvoji a posílení nezávislosti,
- zajištění sociálního začleňování starších osob a seniorů.
Je zajímavé, jak tento důležitý krok byl přijat médii. Seriózní tisk mu věnoval pouze
malou zprávičku, bulvár se tím nezabýval...
Formy občanských aktivit
Nezájem médií a skutečné tíživé sociální problémy vyvolávají různé občanské
aktivity. Z poslední doby uvádím na př. demonstrace proti vystěhování důchodců z
magistrátních bytů v Praze dne 28. února 2008, petice a shromáždění proti změnám
smluv v domovech důchodců a pod. Neopominutelné jsou různé druhy činnosti
seniorských nevládních organizací a jejich formy pomoci.
Etické podnikání a senioři
Futurologická literatura předvídá, že v budoucnu dojde ke konfrontaci času, což
znamená konfrontaci času malého počtu mladých s velkým počtem starých. Ve hře
jsou vysoké náklady na vzdělání, ale také velký počet starých lidí s nároky na
zvýšení důchodů se zřetelem na růst sociálních a zdravotních výdajů. Závažné
sociální problémy vyvolává rozsah a rychlost demografických problémů, posun
věkové hranice odchodu do důchodu, počet vyživovaných a živitelů, velký počet
nároků na důchody a snižování porodnosti. Asi bude nejúspěšnější společnost, která
bude umět využít stáří tvůrčím způsobem. Setkáváme se i s názorem, že "budoucí
války se povedou o místa v domovech pro důchodce a o důchody".
V dnešní době se v České republice dostává na pořad dne komercializace
zdravotnických a sociálních služeb. Změny se nesporně dotýkají a postihují stále více
seniorů - tedy segment obyvatelstva, jehož podíl na celkovém počtu obyvatelstva
bude stále významnější. Dovolte mně proto krátké zamyšlení, které se týká etického
podnikání právě na zmíněném úseku služeb.
Víme, že oblast zdravotnictví a sociálních služeb má svá specifika:
- produkt nelze odkládat na pozdější dobu jako jiné zboží,
- místo i cena by měly být dostupné,
- roste i význam kvality poskytovaných služeb, osobnosti lékařů, pečovatelek a
zdravotnického personálu aj.,
- právě v této oblasti platí více než v kdekoliv jinde zásady subsidiarity a solidarity.
Mezi seniorskou populací dnes vzrůstá znepokojení a obava, že se dostupnost
zdravotnické a sociální péče omezí pouze na určité skupiny obyvatelstva. Setkáváme
se s názory, že zdravotnictví je oborem, kde se mohou jednotlivci či silné kapitálové
skupiny obohatit při realizaci reforem na úkor veřejného zájmu, anebo i s tím, že
vlastně názory občanů nemají váhu a rozhodují ti, kdo mají peníze a moc. Právě v
tomto kontextu vystupuje do popředí etika v podnikání, která jako vysoce praktická
disciplína by měla být propojena s demokratizací našeho společenského života a
63
potažmo s vytvářením a upevňováním občanské společnosti. Mám na mysli
občanskou společnost, která bere ohled na názory občanů a v níž má mít každý
občan možnost participovat na jejím rozvoji.
Etikou v podnikání rozumíme interakci mezi etikou a ekonomikou. Jejím posláním
je
- hledat nová, netradiční východiska při řešení problémů, na př. i různých forem
podnikání,
- prolomit stereotypy v myšlení a
- hledat společenský konsensus na základě dialogu.
Česká veřejnost si klade otázky, zda při komercializaci zdravotnických a sociálních
služeb se budou brát v úvahu klíčové hodnoty důležité pro ekonomickou praxi.
Uveďme je (bez nároku na úplnost či uplatnění priorit):
- svoboda (na př. svoboda jednotlivce, svoboda podnikání, smluvní svoboda;
svoboda jednotlivce
nemůže být bezbřehá, ale musí být propojena s dalšími hodnotami),
- spravedlnost rovného přístupu (fér konkurence, ručit za závazky),
- důvěra,
- pokrok,
- prosperita,
- racionalita,
- odpovědnost (v nejširším slova smyslu - za svá rozhodnutí až po skládání účtů).
Stát by měl zaručit stabilitu podmínek i transparentnost hospodářské politiky. Od
podnikatelských subjektů na úseku zdravotnictví a sociálních služeb bychom měli
vyžadovat etické podnikání, čímž se rozumí, že budou odpovědné, otevřené,
transparentní, získají si důvěru veřejnosti, budou vnímavé k potřebám těch, kteří jsou
znevýhodněni věkem či zdravotním stavem či obojím a podnikání budou brát nikoliv
jako maximalizaci zisku, ale jako poslání, službu tomu druhému, službu společnosti.
Dnes nedám odpověď ani recept, jsem si však jista, že bychom měli více hovořit o
etických principech v podnikání ve zdravotnictví a v sociálních službách, které
vycházejí a navazují na naše evropské křesťanské tradice a solidaritu. Již mnoho
iniciativ staví otázky:
- Kdo bude informovat a zvláště prosazovat etické principy u podnikatelů či
poskytovatelů služeb?
- Kdo bude tyto podnikatele a poskytovatele nutit, aby etické principy dodržovali?
- Budou starší občané - dříve často pasivní příjemci zdravotní péče - mít možnost a
sílu stát se aktivními klienty a vytvářet poptávku po potřebných či nových službách?
- Kdo bude poskytovat informace v nejširším slova smyslu pravdivě, nezkresleně,
přímo a jasně v zájmu ochrany spotřebitele - seniora a nikoli v zájmu lobbystických
skupin apod.?
- Kdo bude vytvářet novou kvalitu mezigeneračních vztahů, aby se na seniory
nenahlíželo jako na skupinu, která "ujídá chlebíček" mladším generacím, snižuje
jejich životní úroveň a je konec konců nepotřebná a zbytečná. Neměli bychom i my
senioři být více hrdí a více dbát o svou lidskou důstojnost a o důstojné a spravedlivé
místo ve společnosti a neuzavírat se do svých ghet?
Neměli bychom sami iniciovat mezigenerační dialog?
64
Závěr
Na úseku zdravotnických a sociálních služeb etické podnikání souvisí:
- s celkovou etikou a morálkou v naší společnosti
- se solidaritou všech věkových skupin občanů a
- s mezigeneračním dialogem a porozuměním.
Mezigenerační tolerance, solidarita a spolupráce představují velikou výzvu pro
budoucnost a nesmějí chybět při tvorbě vizí..
Literatura
- Závěry z diskusí ve Společnosti pro etiku v ekonomice a v hnutí Křesťan a práce
- Podklady ze seniorských nevládních organizac,
- Studie CESES, Praha
- Vrbová, H. MUDr. (2008): ústní informace
- Schirrmacher, F. (2005): Spiknutí metuzalémů, Knižní klub Praha, ISBN 90-2421496-2
- Millenium Development Goals (2005), UNDP Bratislava, ISBN 92-95042-00-X
65
Vadim Nikolajew: Europe and the world - Futures prospective and historic
retrospective
Milestones
Reviewing about 10 000 years of human history the present global developments
seem at the first glance just a small episode of 200-300 years or so, embracing the
time of capitalistic developments. They started as social innovation in Western
Europe and spread across the globe. Their historical record is mixed: capitalism
provided unprecedented living standard for a number of industrial countries. On the
other hand, the earth is overcrowded, poverty is spreading, environment is
increasingly deteriorating, life quality is declining. With regard to future the „business
as usual“ prospective leads nowhere. To prevent another „end of history“ , i.e. suicide
of humanity, we need another social innovation effort, the beginning of which is
already fuzzy defined as „sustainable development“, i.e. the ability to have decent life
over 10 000 or more years to come. Hence, what had begun in Europe as social
innovation- capitalism and become globally rooted, may mold in another social
innovation: global sustainable development.
An attempt of providing a brief review of decisive periods of history of Western
civilization, which played a crucial role in creation of the modern world, with several
options of future embedded and displayed with or without social innovation –
sustainable development:
1
Greece and Rome
2
Reformation and religious
wars
Christian faith and Bible
3
Renaissance as emergence
of humanism and
contemporary science
Start to European capitalism
Route to European
capitalism
4
Enlightenment
Route to global capitalism
7
Multicultural society
Multicultural diversity
submerged in nature
5
Darwinian phase
th
6
Sustainable Development,
st
transition in the 21 century
of global capitalism of 20
century
7
?
7
Mutating and degenerating
survived rest of humanity
66
Greece and Rome/Christian faith and Bible
Brief characteristic
Greece: cultural diversity and blossoming of arts and philosophy, democracy and
freedom love, hedonism, lightness and easiness of Mediterranean way of life, beauty
of human body to be worshiped, polytheism-the elements flew into European culture
and turned roots.
Rome: law and order, imperialism and statism, territorial overstretching, military
superiority machine, infrastructures to hold Empire together, polytheism and religious
tolerance-the elements, which flew into European culture and turned European
roots.
Breakdown of ancient world and assertion of Christian faith and Bible leading
Medieval Europe as rather unpleasant part of the world with dominance
superstition frozen in Dark Ages, monotheism and religious intolerance, crusades
enforce Christianity, inquisition to punish heretics-the elements that constitute
European cultural heritage.
to
of
to
in
Resulting world design:
God (highest authority distinguishing Human and Nature in their importance,
watching from the sky and wielding unrestricted rule transmitted to humans through
hermeneutics of Bible)
Passive Human ( placed between God and Nature, subdued by God but with the
license to unrestrictedly subdue Nature perceived as different from Human)
Nature (passive and given to be ruthlessly exploited)
Reformation and religious wars
Interpretation of faith leading to revival of human activities turning Human to a
master of one’s own fate, emergence of work (protestant) ethics prescribing hard
work as the route to well-being and becoming important element to form capitalistic
moorings.
Religious Wars between Protestants and Catholics, begin of tolerance in religious
issues (e.g. “Edict of Nantes“)-elements that flew in European heritage.
67
God ( distinguishing important Human from less important Nature and in control of
everything)
Elevation of Human by himself evolving to active Human as representative of God
on earth
Nature (passive and object of ruthless exploitation)
Renaissance as emergence of humanism and contemporary science
Feedbacking to ancient world (beginning in Italy on the site of ancient Rome),
especially in arts and science, emergence of humanism in Platonian idealistic sense,
containment of religious influence as peaceful coexistance between religion and
social life, emergence of experimental and mathematized science leading all together
to Enlightenment-decisive milestone forming, on the one hand, humanistic values
and, on the other, basics of European science and technologies turning global.
Notion of progress as ability of improving everything on the basis of science and
technology emerged.
Resulting world design
Tolerant and kind God allowing arts and science to flourish
Active Human with growing awareness of need to change his environment
and himself for good, and with the help of new scientific knowledge and
powerful technologies
Nature: beautiful object for continuous improvements and exploitation
Enlightenment
Almighty of reason as higher authority in thinking and handling, advancement of
science as the highest form of reason and its connection with technological advance
and economic performance to enable limitless encroachment on nature as source of
wealth. Subjugation of nature. Progress as linear and one way future oriented
process meaning limitlessness in relations with nature. Europe became the center of
68
the world or Europe was the world. Establishment of ubiquitous and cohesive
technical civilization. This is the relationship, in which the technique leads and
Human has to follow and adjust himself to changes. This is the meaning: one
technique-one world the global capitalism set in to evolve.
A set of humanistic values and human rights, equality (all humans are born equal)
and democracy, governance by law, parliamentarism, privacy, freedom of economic
enterprise and enlightened self-interest as driving force for progress became ideals to
pursue.
Final breaking down of Medieval world and French revolution with „Liberté, Egalité,
Fraternité“, Beginning of unconstrained capitalistic development with two
mainstreams of thinking and handling – liberalism and Marxism accompanied by
broad social movements. Liberalism and Marxism established a kind of reference
frame in quest for proper answers for great challenges and, in the final analysis,
produced preconditions for a kind of balance and imposition of „checks and
balances“ on international scene while helping funnel various social movements
within a later basic divide between “West” and “East”.
Resulting world design
God, partly ignored and partly investigated as natural rules and laws, loses its
absolute authority, evolution of universal technical civilization gets selfperpetuating capabilities which are superior to evolution of Human as part of
Nature
Human as incarnation of reason evolves to the center
Nature as limitless source of human richness and inferior to Human, therefore
needs to be „improved“ everywhere
Darwinian phase
Emergence of values interfering with humanism, those of natural selection, survival
of the fittest, fight for survival, race predominance and nationalism, class struggle,
competition, individualistic Darwinism like in Anglo-Saxon countries and ethnical
nationalism like national-socialism in Germany. Questioning understanding of the
history different from continuous struggle like struggle in the nature: fight as dominant
driving force of progress. Apparently stemming from Darwinian values, i.e. from laws
and regularities of nature confirmed by science (hence, according to Enlightenment
checked by the highest form of reason) they became underlying philosophies in
dealing with social issues.
69
October revolution as mixture of legacy of Enlightenment („fraternité“ as
„proletarians of all countries unite yourselves“, égalité as somewhere in future
becoming a classless society with equal distribution of wealth) and Darwinian class
struggle (anticapitalist struggle and elimination of exploitation by elimination of inferior
exploitation classes by world proletariat). One of the genuine and unforeseen impacts
was influence of the Soviet system on the emergence of welfare state in Western
countries as alternative to October revolution. The Soviet System collapsed while
Darwinian values in their role of underlying philosophies survived.
National-socialist revolution in Germany based on racial inequality, master race
and subjugation and elimination of inferior races („subhumans“), even including
elimination of unfit ones in the own “Nordic” race through euthanasia, fight as the
main route of handling of problems („Mein Kampf“ , „My Struggle“ of Adolf Hitler
offers the best illustration for that. During a conversation at table on 5th of July 1942
Hitler told to his guests: He is a passionate supporter of the belief that in the struggle
of people only superior people in their totality should score a victory. He was
convinced, that all regularities of nature would be done away with if inferior beings
appeared ruling the stronger ones.1)
The victory over national-socialism gave birth to a number of social humanistic
institutions like UNO and others. It provided a decisive impetus for initiatives to
deesign a global more just world. At the same time disguised national-socialist and
racist undercurrents in the present Western world remained, while new forms of
intolerance and fundamentalism worldwide appeared.
Breakdown of the world achieved on the basis of Enlightenment. The present
state is that of globalization on the basis of Darwinism.
God is mainly of cultural value
Evolution of human and human society versus evolution of technique (slowness of
human ability for change as hurdles for accelerated deployment of technique, or the
weakest link in human-technique systems is human)
Evolution of Nature doesn’t hold step with social development therefore growing
uneasiness in relation to Nature which suffers most
Working of Darwinian evolution criteria: the main field of selection of the fittest, i.e.
Humans versus Nature and increasing extinction of species as less fit for survival,
environment deterioration also less fit in the struggle for survival; one unexpected
results may be overcrowded earth as mass survival of the ones who should be less
fit, namely poor and disabled ones, hence, contrary to the tenets of Darwinism and
growing controversies with regard to who is fit; autonomous evolution of technique
and growing difficulties of human adaptation to technological advance. Effort to save
ideas of Enlightenment dividing ubiquitous Darwinism in „good“ Darwinism (in natural
sciences) and in „bad“ Darwinism as social Darwinism (ostensibly not valid and
object of critics). In reality they can’t be separated, and, as a result, Darwinism of
natural science gets upper hand.
70
Sustainable Development
Movement toward restoring dynamic balance in relations between humans and
nature. Survival of Human based on survival of Nature. Two routes are possible. One
is: struggle for sustainable future as that for resources and place under the sun on
the basis of Darwinism as only the fittest should have sustainable futures, others
perish (even use of extinction technologies for less fit members of human societies,
maybe, on the basis of the use of biotechnologies and social ideological tools).
Another is: Great spiritual and ethical effort to establish sustainability on both reason
and faith foreseeing intelligent transition routes to step out of vicious circles with the
main one as how present economies, demographic growth and environment
degradation are linked and interacting. Emergence of new underlying philosophies of
sustainable development: a new Enlightenment or the New Age of Enlightenment.
Multicultural effort to combine reason and faith using appropriate science and
technology with wisdom and prudence. This would imply a basic change of direction
because since the beginning of civilizations in Mesopotamia or China exploitation of
Nature, as much as possible, was one route process. Now and in the future this
attitude should be changed to that of practicing limitations and self-limitations in the
relationship with Nature. These options of sustainable development imply rise in life
quality versus life quantity, i.e. versus living standard as the most possible increase in
consumption.
Europe as decisive driving force of social innovations and models leading to
sustainable development (?!)
Alternative resulting world design
Positive alternatives:
God: growing importance of faith as source of holistic wisdom, morals and ethics,
various forms of God (among them philosophical God, God is Nature) Emergence of
New Age of Enlightenment as underlying philosophies of sustainable development
Human: awareness of limitations and self-limitations though exercised without
ascetics and sufferings
Nature: Human as part of Nature
Negative alternatives:
Effort to increasingly use technologies and social innovations to assert social
Darwinism as elimination of less fit, pursuit of reduction of world population and
continuous life of plenty for selected ones
71
Multicultural society, multicultural diversity
Emergence of cultural centers of gravity connected with imperatives of sustainability
in relation with Nature, growing sophistication and updating of cultures to suit these
goals. There appear and should be enhanced various centers of cultural gravity:
European center of cultural gravity
Jewish center of cultural gravity
Arabic center of cultural gravity
Persian center of cultural gravity
Chinese center of cultural gravity
Indian and Tibetan center of cultural gravity
Latin America center of cultural gravity
Polynesian center of cultural gravity
Openness and interaction of cultures allow building new synthetic cultural designs
like American culture, possible cultural convergences in diversity
Need for „translation“ of one culture in other cultures as beginning of interaction
Traditional God, philosophical God, God-Nature engaged in regulation of
interhuman and Human-Nature relations and speaking different languages, different
languages but largely with the sameness of content. God as interpreter of Natural
needs
Human as part of Nature and living under impact of humanistic values and values of
limitations and self-limitations according to imperatives of Nature
Nature: ascending and overarching Nature
Mutating and degenerating rest of humanity
Self-extinction through nuclear radiation and increased use of chemicals,
unintended spreading of diseases as result of spin offs and spill-overs of
biotechnologies
72
The race for survival between Human and Nature as that of forming human
resistance to lethal impacts of radiation and new and old diseases. Response of
Nature with new challenges. The likely competitors and winners of the race would be
simpler organisms like insects or microorganisms turning up more fit for survival and
evolution under stress.
Possible degeneration of intellectual capabilities of Human terminating social life as
we know it during human history.
New forms of fauna and flora with new forms of life determined by evolution of
Nature, with survived Humans though genetically changed (if at all) who are playing a
marginal role
We don’t know what future holds but should be cautious in order not to create
realities of today which by logic of natural laws should inhibit advent of positive
futures at all. Cautiousness is related to handling of vicious circles of today, among
them the principle one as how population growth, economic performance and
environment degradation interact.
Working toward long-term solutions of present challenges with underlying
philosophies of new Enlightenment which allow designing if not the master plans for
dealing with future changes, but a main direction of activities leading to positive
futures
1) John Lukacs, Hitler, Geschichte
Taschenbuch, 1997, München, p.265
und
Geschichtsschreibung,
Propyläen
73
74
II. Perspektivní strategie sociálních a ekonomických politik
v Evropě
75
76
Jan Waszkiewicz: Theses on moral capital as the basis of Lower Silesia long
term development
Problem of benchmarking
Our region, as well as all other regions allover the world, dreams on reaching
development trajectory of the most successful regions. The benchmarking technology
is one of the most popular recipes of possible success. It has commonsense
justification, which reduces to the obvious premise: one should learn from the
examples of the leaders of success. We agree with this thesis, but in this context we
face two basic questions, usually omitted. The first is:
What we should follow up: leaders like they look now or rather the
same leaders on the beginning of their path of rapid development?
The answer on this question seems obvious, and it agrees with advice given to Polish
politicians by Milton Friedman visiting Poland in 1989 at the beginning of the postcommunist reforms:
“Poland should not follow rich Western countries, since it is not rich Western country.
Poland should follow solutions applied by these countries, when they had been as
poor as Poland is nowadays”49.
The second question is as fundamental as the first one:
What should be observed – the concrete solutions or something more
fundamental – the reasons why these solutions had been adopted and
why they occurred successful?
The answer seems obvious as well. And putting together both we obtain the premise
of benchmarking directed to long term development of our region:
We should observe and follow the mechanisms underlying the rapid
development of the most prosperous (or dynamic) regions rooted in
their reality some decades before they achieved visible success.
The next question regards the very nature of the mechanisms of success in long
term development and their placement. In this regard we have to quote some
observation put in the newest strategy of City of Wroclaw50.
The role of the values in the long term future management
If we are thinking on the long term strategy of development of any system, then we
should take into regards the simple fact. We want to shape the future decisions made
in the totally unknown and only vaguely foreseen reality. Moreover, even the field of
the future choices is unclear. In this situation the only possibility of shaping the future
decisions is strengthening the values which will organize them, the determining of the
type (and scope) of measures which will be applied in the unknown situation. This
observation led us to the following ascertainment51:
49
http://pl.wikiquote.org/wiki/Milton_Friedman
The Strategy ‘Wroclaw in the Perspective 2020 plus’, Wrocław 2007: Urząd Miejski Wrocławia (in Polish
with translations to English and German). See also: http://wrosystem.um.wroc.pl/ (in Polish).
51
The issue had been discussed in: Jan Waszkiewicz, Value oriented strategy of the development of selfgovernmental unit – concept and example of implementation (in Polish) [in:] Przedsiębiorstwa i instytucje w
warunkach zmieniającego się otoczenia, Część 2, Prace Naukowe Instytutu Organizacji i Zarządzania
Politechniki Wrocławskiej 81, Wrocław 2006: Oficyna Wydawnicza Politechniki Wrocławskiej, p. 217-232.
50
77
“There are three levels of future management. Each one has its own time horizon, its
specifity, and a system of measures that might control the ongoing and anticipated
processes. Schematically it can be presented in the following way:
o Task level – short time horizon – management by procedures,
o Operational level – medium-term horizon – management by objectives,
o Strategic level – long-term horizon – management by values”.
As the corollary of the above considerations we get the following methodological
directive:
If we want to build prosperous future of the Lower Silesia using
examples of the now blossoming and creative regions, we have to
observe their systems of values (or – more generally – their patterns of
culture in the sense of Ruth Benedict52) some decades before their
rapid development.
Few examples
Let us shortly consider few examples.
Example 1. American society. In the year 1836 Alexis de Tocqueville’s published
his famous description and analysis of American society53. Moreover, in his books he
predicted the future political and economic role of the United States. The main
premises of his foresight were analyzed patterns of American culture and values
shared by the US citizens – their individualism connected with the will and ability of
cooperation, self-confidence and self organization, the spirit of equity and democracy
etc. All this gave the great impetus to American phenomenon of dynamic
development in all areas of social and economic life.
Example 2. The rise of the spirit of capitalism. The most discussed study of the
issue was the one made by Max Weber in his classical analysis (1906) of the
influence of protestant ethic on development of capitalism54. Of course one has to
take into account the extensive criticism of the Weber’s theory. E.g. Kurt
Samuelson55 had shown that Weber had been too enthusiastic regarding his
hypothesis and too careless in analysis of evidences. Nevertheless the Weberian
analysis, maybe with refinements made by Kenneth Boulding56, is still widely
accepted as a study of the influence of rigid moral values and patterns of behavior on
the economic prosperity of the societies observing them.
Example 3. The Japanese culture. As other, already classical example we can
quote analysis of the Japanese culture given by Ruth Benedict just after the end of
the II World War (1946)57. She gave the picture of strongly coherent culture based on
some well defined patterns. Japanese culture had been then strongly hierarchical,
nationalistic, traditionalistic, perfectionist. Great role was played by family and
position of elderly people was much higher then in Europe. The virtues of self-control,
diligence and loyalty were esteemed very highly. Moreover, some remnants of this
situation are still present in the Japanese culture. As the evidence I quote Japanese
52
Ruth Benedict, The patterns of culture, 2006, Mariner Books, Houghton Mifflin Co (first published in 1934).
Alexis de Tocqueville, Democracy in America (Harvey Mansfield and Delba Winthrop, trans., ed.), Chicago
2000: University of Chicago Press.
54
Max Weber, The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism, translated by T. Parsons: Prentice Hall 1977.
55
Kurt Samuelson, Economie et réligion. Une critique de Max Weber, Paris – Hague 1971: Mouton and Co.
56
Kenneth E. Boulding, Beyond Economics, Harvard Business Review, May-June 1952, p. 33-40.
57
Ruth Benedict, The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture: Mariner Books 2006.
53
78
high rank manager who told to the author in the private conversation: „We have
problems with your managers. They seem too young to be taken seriously”…
Example 4. The Irish miracle. The rapid development of Ireland had been
recognized by observers in the mid of the tenth decade of the XX century. Coming
back to – 1980 we see Ireland as the most conservative, fiercely patriotic, religious
and family oriented society in the Western Europe. In 1983 society in referendum
approved the abortion ban and in 1986 – it rejected possibility of divorces. In 1992 –
referendum also rejected abortions but approved abortion tourism. Legalization of
divorce had been done in 1995; in 2002 there was introduced further liberalization
abortion law but still far of the „European standards”.
Example 5. India. Here we give only one simple hint: observe the differences
between Hollywood and Bollywood production (especially interesting are remakes).
Example 6 (seeming a counterexample). Chinese miracle had been recognized
more or less in the same time as the Irish one. If we come back some two decades
we’d see the China in the midst of the axiological disorder of the late Mao and early
post-Maoist period. But it occurred later that some basic patterns of the traditional
Chinese culture had been still alive. Moreover, one should remember, that the most
violently attacked person during the Cultural Revolution had been…
Confucius! It shows that Confucian ethic had been still observed by Chinese people
maybe in some disguise. The present entrepreneurship and creativity of Chinese
society are rooted in remnants of traditional values rather then in the Maoist ones.
Moral capital
The given examples (and we can add few more) show, that the development of
region, city, sub region or country needs coherent system of accepted values and
patterns of culture – shortly speaking, it needs moral capital. Under this notion we
understand
the set of pro-development values, virtues and patterns of behavior
having some conservative component (wealth of tradition, some level
of nationalism or at least patriotism, familial and community creating
values).
We should add some additional condition resulting from the important Boulding’s
thesis. In the quoted paper he observed, that moral ideals giving the dynamic
impetus to the given culture must be unrealistic. Accepted and articulated ideals
must be unrealistic, much greater then real human capabilities, but people should
consider them difficult but possible to achieve (some persons and groups are close to
this goal). Some tension between the ideal and practice (and some level of
hypocrisy) is indispensable but it gives important development impetus to individuals
and society. As Boulding states
Society with the ideals realistic (made to capabilities measure) must be
stagnant.
It seems that introduced above notion of moral capital can be useful in discussion
of the problems of regional development at least as the notion of social capital.
Besides, both types of non-standard capital are strictly interconnected.
Moral capital and social capital
79
The notion of social capital and its application to regional development issues had
been discussed by Edward Małecki58 and Anna Gąsior-Niemiec59. Shortly speaking
we look on the social capital from the perspective of classical sociological theory of
Ferdinand Tönnies, who distinguished two different dimensions of social
organization: societal (rational or even arbitral, coercive etc.) called Geselschaft and
community (based on close, personal relations like sympathy, solidarity etc., and
rooted in some common good feeling) called Gemeinschaft60. In our opinion, social
capital is nothing else then the second dimension of any society or group.
Development
impacts
Social system
Social
capital
Moral
capital
Influences
Fig 1. Social and capital systems as the parts of social system
If we see the social capital as the community side of any social organization then
we can apply to it some communitarian considerations such as made by Alasdeir
MacIntyre analysis of rising of moral values (and virtues) in communieties61. This
makes possible to see moral capital as some aspect of social capital. Nevertheless
the true is also opposite relation. Any community has some shared moral values as
essential factor connecting human beings (it is obvious even for managerial
application of this approach in the so called organizational culture trend). Since moral
capital as the system of social bonds and moral capital as the system of values and
norms are different in their very essence it is rational to see them as different
systems being in very close, feed-back interconnections. Each one has own
58
Edward J. Małecki, Social Capital In a Regional Context, [in:] Patrycja Jakubowska, Antoni Kukliński, Piotr
śuber (ed.), The Future of European Regions, Warsaw 2007, Ministry of Regional Development, p. 135-139.
59
Anna Gąsior-Niemiec, Regional Development: The role of regional governance, social capital and cultural
endowment, ibidem, p. 140-151.
60
Ferdinad Tönnies, On Sociology: Pure, Applied and Emoirical, Werner I. Cahnman, Rudolf Heberle (ed.),
Chicago 1971. Of course connections of Tönnies’ theory and the theory of social capital need more detailed
discussion which had been made elsewhere.
61
Alasdair MacIntyre, After Virtue. A Study In Moral Theory, Notre Dame 1981: Notre Dame Press.
80
dynamics (and hence – history) which depends heavily on the second one influence.
From the practical point of view such a vision enables application of different actions
directed towards one or other system whereby to cause development (long term)
impacts on the given society (fig. 1)
Hence, the social capital constitutes the background for moral capital. The
nowadays observed lowering of the level of moral capital is founded in the crisis of
communal dimension of social organization (correlated with domination of liberal
vision of the person and society). Whereby to strengthen moral capital we have to
strengthen the social capital, and to promote some ethical ideals and virtues which
can have pro-developmental impact62.
Lower Silesian value-oriented strategic documents
Influencing development of moral capital (as well as social capital) of region needs
value-oriented strategies. Although the value-free, scientific paradigm in strategic
thinking is still dominating but it is easy to show that in practice any strategy is valuerooted. Discussing development issues must be predeceased by the choice of the
development goals and it can not be done without applying of some valuation.
However, talking on value-oriented strategy making we make one step further - we
try to make value system the subject of rational reflection and activity. Some attempts
in this direction has been already done in our region let us list them shortly.
The first regional strategy (2000). The first strategy of regional development63
based on therein mechanism of cooperation between different partners (institutions,
NGOs, enterprises, individual persons etc.) called “The Game of Region”64. Indeed,
one of the main strategic goals had been the influencing of the growth of cooperation
related patterns of behavior (and underlying values).
The Lower Silesian Innovation Strategy65 (2005). In this document, besides of
the concrete activities (mainly directed towards creation of competence clusters)
there was proposed point of view making the growth of some individual and social
behaviors (and underlying values and virtues) the main strategic issue. As examples
we can list individual courage and entrepreneurship, nonconformity, creative attitude
in solving problems or cooperativeness. These features, having evident moral
character, should be developed by intensive (and specific) education process from
early childhood. The other important assumption of this document is close
dependence of regional innovativeness from the level of social capital (as subsoil of
rising, acceptance and proliferation of innovations). Hence, the growth of this capital
is seen as one f the strategic goals.
:
The Strategy “Wroclaw in the Perspective 2020 plus” (2006). This, already
mentioned strategic document is the further going in the outlined direction. The value62
Our point of view if very close, if not the same, as Krzysztof Porwit’s (see Krzysztof Porwit, The Future of
European Regions in a Holistic Perspective, [in:] Patrycja Jakubowska, Antoni Kukliński, Piotr śuber (ed.),
op. cit., p. 381-388.
63
Strategia rozwoju województwa dolnośląskiego [Strategy of the Lower Silesia development] Wrocław 2000:
Urząd Marszałkowski Województwa Dolnośląskiego (in Polish).
64
For details see Jan Waszkiewicz, Two examples of stimulating social participation in strategic discussion and
the growth of regional social capital – the Lower Silesian case, [in:] Patrycja Jakubowska, Antoni Kukliński,
Piotr śuber (ed.), op. cit., p.158-165.
65
Dolnośląska Strategia Innowacji [Lower Silesian Innovation Strategy], Wrocław 2006: Urząd Marszałkowski
Województwa Dolnośląskiego (In Polish).
81
orientation is in the core of applied methodology and this assumption, as well as the
results of strategic investigations and discussion had been approved by the City of
Wroclaw political body (City Council) almost univocally. It shows that some
axiological common sense (common “minimal denominator”) was settled. It consists
of:
o Dominant role of communities in the right functioning and development
of human being.
o Responsibility of everybody for functioning of communes in which
participate – from family and neighborhood to Europe and global
community.
o Set of community-building values such as confidence, solidarity,
o Virtues of self reliance and entrepreneurship
o Individual and common courage of realistic analysis, meeting of
challenges, stating serious questions and searching answers to them.
o Courage of creative thinking and acting (also creating visions of
individual and common development).
o Subsidiarity of administration (and political power) with its duties seen in
four areas: thinking, governance, inspiration and service.
As these documents – and discussions around them – show, the Lower Silesia
is conscious of some (historically determined) deficits in its social and moral capital
and at least makes attempts to strengthen them whereby to found own path to long
term development.
References
Benedict R., The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture,
2006: Mariner Books, Houghton Mifflin Co.
Benedict R., The patterns of culture, 2006: Mariner Books, Houghton Mifflin Co (first
published in 1934).
Boulding K. E., Beyond Economics, Harvard Business Review, May-June 1952, p.
33-40.
Dolnośląska Strategia Innowacji [Lower Silesian Innovation Strategy], Wrocław 2006:
Urząd Marszałkowski Województwa Dolnośląskiego (In Polish).
Friedman M., http://pl.wikiquote.org/wiki/Milton_Friedman
Gąsior-Niemiec A., Regional Development: The role of regional governance, social
capital and cultural endowment, [in:] P. Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber
(ed.), The Future of European Regions, Warsaw 2007: Ministry of Regional
Development,, p. 140-151.
MacIntyre A., After Virtue. A Study In Moral Theory, Notre Dame 1981: Notre Dame
Press.
Małecki E. J., Social Capital In a Regional Context, [in:] P. Jakubowska, A. Kukliński,
P. śuber (ed.), op. cit., p. 135-139.
Weber M., The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism, translated by T.
Parsons, 1977: Prentice Hall.
Porwit K., The Future of European Regions in a Holistic Perspective, [in:] P.
Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber (ed.), op. cit., p. 381-388.
Samuelson K., Economie et réligion. Une critique de Max Weber, Paris – Hague
1971: Mouton and Co.
82
Strategia rozwoju województwa dolnośląskiego [Strategy of the Lower Silesia
development] Wrocław 2000: Urząd Marszałkowski Województwa
Dolnośląskiego (in Polish).
The Strategy ‘Wroclaw in the Perspective 2020 plus’, Wrocław 2007: Urząd Miejski
Wrocławia (in Polish with translations to English and German). See also:
http://wrosystem.um.wroc.pl/ (in Polish).
Tocqueville A. de, Democracy in America (Harvey Mansfield and Delba Winthrop,
trans., ed.), Chicago 2000: University of Chicago Press.
Tönnies F., On Sociology: Pure, Applied and Emoirical, W.I. Cahnman, R. Heberle
(ed.), Chicago 1971.
Waszkiewicz J., Two examples of stimulating social participation in strategic
discussion and the growth of regional social capital – the Lower Silesian case,
[in:] P. Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber (ed.), op. cit., p.158-165.
Waszkiewicz J., Zorientowana na wartości strategia rozwoju jednostki samorządu
terytorialnego – koncepcja i przykład zastosowania [Value oriented strategy of
the development of self-governmental unit – concept and example of
implementation], [in:] Przedsiębiorstwa i instytucje w warunkach
zmieniającego się otoczenia, Część 2, Prace Naukowe Instytutu Organizacji i
Zarządzania Politechniki Wrocławskiej 81, Wrocław 2006: Oficyna
Wydawnicza Politechniki Wrocławskiej, p. 217-232 (in Polish).
83
Václav Novotný: Budoucnost evropského občanského celku
Abstrakt: V souvislostech úvah o budoucnosti Evropské unie objevuje se
otázka, zda unie směřuje k federativnímu uspořádání resp. “nadstátu“, nebo zda se
stane mezinárodní hospodářskou organizací. Současný návrh Reformní smlouvy je
kompromisem mezi oběma protichůdnými stanovisky. Předpokladem funkčního
sjednocení Evropy na demokratických principech je
existence evropského
občanského celku. Evropský občanský celek je založen na vzniku evropského
nadnároda jako výsledku společné vůle členských zemí k hospodářské, sociální a
politické integraci. Budování unie je dynamický proces a musí pohotově reagovat
na rychle se měnící podmínky. Vzniklo tak řešení zcela původní, které není
srovnatelné se vzory a stereotypy z minulosti.
Klíčová slova: Evropská integrace, Evropská unie, demokratický deficit, evropský
občanský celek, evropský nadnárod, federalismus, intergovernementalismus.
*
V souvislostech úvah o budoucnosti Evropské unie objevuje se
nejčastěji otázka, zda unie směřuje k federativnímu uspořádání resp.
“nadstátu“, jak to zamýšleli její zakladatelé, nebo zda se stane
mezinárodní hospodářskou organizací, které členské státy pouze
propůjčují některé své funkce a úkoly s mezinárodními konotacemi.
Toto dilema se vyhrotilo již v souvislosti s formulacemi návrhu
Smlouvy o ústavě pro Evropu a s neúspěšným referendem o něm
v roce 2006 a nyní se znovu projevilo při formulaci návrhu tzv.
Reformní smlouvy a při její ratifikaci.
Současný návrh smlouvy je
kompromisem mezi oběma protichůdnými
stanovisky již tím, že hlubší politické sjednocení odkládá do poměrně vzdálené
budoucnosti. Přesto předložený návrh Reformní smlouvy vyvolává protichůdné
reakce u obou stran, jelikož libertariáni jej považují za „vývoj ke kartelu evropských
vlád“ a považují jej za protikladný k zájmu na „mezivládním uspořádání, které by
lépe podporovalo svobodný obchod a trhy“66 . Naopak stoupenci federalismu vítají
návrh jako posun k posílení pravomocí Evropského parlamentu a rozšíření možností
většinového hlasování v Radě Evropy. Návrh Reformní smlouvy hodnotí jako „přínos
skutečného sjednocení k vnitřní a vnější bezpečnosti Evropy“ 67.
Ve sporu mezi intergovernementalismem a federalismem argumentují
obvykle odpůrci federalizace - stejně jako její stoupenci – zejména
existencí demokratického deficitu v činnosti unijních institucí. Spor
vyznívá v tom smyslu, že:
Ad a) je třeba zastavit tendenci
k supranacionalismu a
denacionalizaci v činnosti unijních institucí, jelikož těmto institucím
chybí opora v „autentické evropské identitě vycházející z existence
evropského lidu“68.
66
O´Sullivan,J,: Europe – A Cartel of Governements or a Market? CEP-Newsletter. Praha duben 2007, s.7.
Friedlaender,J.: Ještě jednou Evropa. Dk-Dialog. Roč. XVII, č. 9-10,. Praha 27.12 2007. s. 2.
68
Klaus,V.: Výzvy současné doby . Přednáška pro CATO Institute, Washington D.C. 9. března 2007. In: CEPNewsletter. Praha duben 2007. s. 2.
67
84
-
Ad b) „…evropské národy nevytvořily Evropu, ale naopak Evropa
vytvořila
národy“…“Západokřesťanská
civilizace
předcházela
národům, bez ní by nebyly“…“Euroskeptici jsou slepí k faktu, že by
bylo lépe, kdyby evropská federace bývala vznikla již dávno“ (Roman
Joch)69.
Podle euroskeptiků (Václav Klaus) brání sjednocení Evropy na
demokratických principech neexistence evropského lidu a evropské
identity ,
které by umožňovaly parlamentní demokracii „v rámci jasně definovaného území
státu“70.
Podle zakladatele Panevropského hnutí Richarda Coudenhove-Kalergi by
Vznik „schengenlandu“
hranice v Evropě „neměly být posouvány, ale rušeny“71.
lze tak považovat za výsledek procesu, na jehož počátku stála zkušenost dvou
strašlivých světových válek a z ní plynoucí snahy osvícených politiků odstranit
nepřátelské rozdělení lidu Evropy opírající se o militantní nacionalismus a snahy o
mocenské rozdělení kontinentu.
Historické pokusy sjednotit evropské národy v rámci jedné říše (Římané,
Karel Veliký) byly prvořadě motivovány zájmem na evropském míru (Pax Romana).
Počínaje průmyslovou revolucí se zde navíc vytvořil rozpor mezi hospodářským a
politickým prostorem, což má odstranit evropská mezinárodní integrace. Pokusy
v minulosti řešit tento rozpor vojenskými prostředky končily tragicky a Evropu ještě
více rozdělily. Z daného úhlu pohledu se tedy historie opakuje s tím rozdílem, že
současné sjednocení kontinentu probíhá na demokratických principech, tj. na
základě svobodně projevené vůle národů, nikoliv násilnými prostředky.
Vybudování unie na demokratických principech představuje zásadní
systémový předpoklad, jelikož demokratická procedura v politické sféře je
ekvivalentem tržního
principu v hospodářské sféře. Základní překážka
demokratizace činnosti unijních institucí spočívá v tom, že “nadnárodní občanská
společnost” v rámci ES/EU se teprve formuje. Evropská identita se sice historicky
vytvářela po staletí, ale převážně jen ve všeobecné rovině jako vědomí společně
sdílených zájmů, kultury a vzájemné hospodářské závislosti.
Politickým předpokladem funkčního sjednocení Evropy na demokratických
principech je zřetelně
existence
evropského občanského celku. Evropské
politické strany však zatím
formálně neexistují a jejich ustavení naráží na
komunikační i programové obtíže. Kromě toho politické postoje k pojetí unie jsou
poznamenány elementárními diferencemi v cílovém pojetí integračního projektu.
Tyto rozdíly spočívají zejména v různých přístupech zúčastněných států k otázce
suverenity v rámci Evropských společenství.
Kontinentální
pojetí unie odpovídá do značné míry zdejšímu pojetí
svrchovaného státu. Zájem státu stojí nad zájmem jednotlivých občanů. “Stát zosobňovaný profesionální úřednickou mocí - ví lépe než jednotliví občané, co je v
zájmu národa”. Proto musí jít někdy proti vůli občanů.
Naopak anglosaský přístup k unii vychází převážně z Lockovy politické
teorie, kde občanský stát, ztělesňující souhrn zájmů všech členů společnosti, je
nástrojem vůle občanů a je mu delegována toliko výkonná moc. Nesmí však jednat
69
Cit. podle Friedlaender,J.: Ibidem.
Klaus,V.: tamtéž s. 2.
71
Citováno J. Friedlaenderem tamtéž.
70
85
jinak, než jak mu ukládají demokraticky zvolené zákony72. Stát je takto služebníkem
občanské společnosti a opírá se o společenskou dohodu 73.
Dosavadní realita v působnosti unijních institucí odpovídala převážně
kontinentálnímu pojetí svrchovanosti státu. Současné rozšíření
kompetencí
Evropského parlamentu a většinového hlasování v Radě
- pokud dojde k jejich
realizaci - by měly výrazně posílit občanský princip v činnosti těchto institucí.
Zájem na míru v Evropě, který byl pro vznik unie hlavním důvodem,
předpokládá, aby každý národ při vytváření vztahů k jiným národům nevycházel
z vlastního právního uvažování, ale z rozhodování evropského občanského celku.
„Pokud by národy vycházely pouze z vlastního právního uvažování a zajišťovaly své
zájmy vlastní mocí, dostanou se dříve nebo později do války.“74. Zde nalézáme
varování pro stoupence politické partikularizace Evropy, bez ohledu na jejich
pohnutky.
Rozdílnost přístupů k unii vyplývá též z existence dvojího pohledu na
mezinárodní svrchovanost, která by měla mít “širší působnost než vůle jednotlivých
národních států”. Tato působnost sice plyne z vůle širšího mezinárodního
společenství, ale osamostatnění této mezinárodní svrchovanosti formou nadstátu bez možnosti efektivní demokratické kontroly nad ním - by vedlo k politickému
absolutismu typu Hobbesova Leviathana 75. To jest k totalitarismu.
V protikladu k nadstátu, tj. v případě ustavení mezinárodní organizace,
"členské státy jí toliko propůjčují část své svrchovanosti proto a pouze do té míry, do
jaké jí svrchované státy přenechaly část své suverenity jako výsledek mezinárodních
jednání . Tato svrchovanost může být kdykoliv smluvními stranami odebrána"...
"Mezinárodní organizace a mezinárodní právo nemají přitom právo na nezávislou
existencí bez souhlasu národních států."..."V tomto kontextu proto neexistuje žádný
vyšší zdroj svrchované moci než je ústavní a demokratický národní stát.”76
Spojit dva protiklady, to jest požadavek suverenity národních států s
požadavkem nadnárodní svrchované moci, se uskutečňuje obvykle ve formě
federálního /spolkového / uspořádání, jak o tom svědčí četné historické případy.
Ovšem tím nezaniká právo národů na vlastní stát, jazyk a kulturu v rámci jasně
označujeme za vlast. Vytváření
definovaného národního území, které tradičně
nadnárodních uskupení jako je ES/EU, směřuje m.j. k zajištění práva národů na
vlastní území, právní subjektivitu, kulturu a jazyk. Přitom práva každého národa na
rozhodování o vlastních cílech a jejich zabezpečení končí tam, kde začínají práva
druhých národů.
Obtížnost kroku spočívá tedy v povaze navržené změny, kterou je přeměna
mezinárodní organizace zúčastněných evropských států v "evropský nadstát" resp. v evropskou hospodářskou, politickou a sociální unii. Jak ukázala zmíněná
lidová referenda i postoj poslanců některých států při hlasování o ústavě
v evropském parlamentu, není však toto řešení jednomyslně přijímáno všemi
zúčastněnými stranami.
Jakýkoliv nadstát, a to rovněž nadnárodní federace, předpokládá existenci
svrchované nadnárodní zákonodárné a výkonné centrální moci . Ta se uskutečňuje
prostřednictvím institucí, které si národy a "nadnárodní politické společenství"
vytvářejí pro stanovení společenských cílů a pro výběr nástrojů pro dosahování
72
73
74
75
76
Fukuyama, F.: Budování státu. Praha 2002, ss.111-112.
Lock, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha 1982.
Immanuel Kant: Zum Ewige Friede.
Hobbes,T.: Leviathan … . Praha 1941
Fukuyama,F.: cit. dílo, tamtéž.
86
těchto cílů. Formální uspořádání nadnárodního občanského celku ( analogicky ke
Kantovu světoobčanskému celku) by mělo být založeno na společenské smlouvě, tj.
na ústavní smlouvě. Zde musí být jasně kodifikován vztah mezi kompetencemi
nadnárodní zákonodárné a výkonné moci a kompetencemi národních států. Je
zřejmé, že národní státy se přitom nespokojí s rolí pouhého vykonavatele vůle
nadnárodního společenství. Proto vznikl princip subsidiarity v rozdělení kompetencí
mezi unií a národními státy. V Reformní smlouvě byl navíc rozšířen interaktivní
princip v rámci zákonodárné procedury v podobě schvalování unijních zákonů
přijatých Evropským parlamentem národními parlamenty.
ES/EU jako
komplexní forma regionální hospodářské integrace nejen
formálně existuje , ale funguje úspěšně již od přijetí Maastrichtské smlouvy, a to
v mnoha oblastech. Vzniklo tak řešení zcela původní, které není srovnatelné se
vzory a stereotypy z minulosti.
Přijaté řešení fakticky suspenduje většinu předcházejících diskusí o cílovém
podobě tohoto hospodářského, politického a sociálního útvaru. Budování unie je
přitom dynamický proces, který musí pohotově reagovat na rychle se měnící
podmínky v globální ekonomice. Vznikají nejen nové možnosti mezinárodní
kooperace, ale rovněž nová rizika. Unie bude muset čelit jednak projevům národního
egoismu ze strany členských států, jednak vnějším snahám oslabit unii její
partikularizací.
Existuje evropská identita , jelikož žijeme na poměrně nevelkém území,
víme o sobě téměř všechno, ale neexistuje evropský národ. Můžeme sice vytvořit
formální nadstát, ale stále budeme vidět v ostatních členech jiné národy a sebe
budeme chápat jako autonomní národ. V rámci existující evropské identity, se zdejší
národy snaží o zachování vlastních specifik a tradic. Nikde patrně není vůle národů
k zachování vlastní identity tak zřetelná a neprosazuje se tak přímočaře, jako v
současné Evropě. Evropská integrace tak představuje pro členské státy především
prostředek k plnější a bezpečnější národní existenci. Jakékoliv řešení, které by
ohrozilo národní identitu nebo územní celistvost členských států se proto setkává se
zásadním odporem.
Jestliže vznikaly v Evropě v minulosti nadnárodní koalice, aby zajistily mír a
čelily válečným událostem, pak současné evropské sjednocení sleduje mnohem širší
cíle. Vycházíme li z Fichtovy definice, že "národ je pospolitost těch, kdo směřují
k vytvoření říše "77, je dnes vznik “evropského nadnároda” /Ortega y Gasset78/
skutečností. Stát je dohodnuté /smluvní/ společenské zřízení, zatím co národ je
"historicky vzniklá pospolitost těch, kdo směřují k vytvoření říše" /Fichte79/. V tomto
smyslu lze chápat vznik evropského "nadnároda" jako výsledek vůle členských zemí
k hospodářské, sociální a politické integraci.
Stará mnohonárodnostní impéria se naštěstí rozpadla a doufejme, že
nebudou obnovena. Většina občanů kontinentu si však stále jasněji uvědomuje
nutnost sjednocení evropských národů v zájmu zachování
míru a dosahování
hospodářské prosperity. Evropský národ bude stěží kdy existovat, vzhledem k
evropské tradici národních států. Podaří li se nyní vytvořit evropský „nadstát“, bude
to výsledkem existence evropského „nadnároda“ - nikoliv vzniku evropského
národa. Vůle k rozšiřování a prohlubování integrace je od rozpadu sovětského
bloku nejvýznamnějším rysem politického vývoje na kontinentu.
77
Fichte, J.G.: O pojmu opravdové války. Výber z diela. Bratislava, Pravda 1981 .
Ortega y Gasset, J.: Evropa a idea národa. Praha 1993.
79
Fichte – tamtéž.
78
87
Za analogii a historický vzor takového řešení lze považovat Švýcarsko vytvořené již ve středověku jako vícenárodnostní federace. Stejně tak někdejší
Československo, které vzniklo z vůle dvou národů vybudovat společný stát. Oba
státní útvary byly založeny důsledně na občanském principu. V mezinárodním
kontextu se stali Švýcaři nebo Čechoslováci respektovanými pojmy, přičemž
zúčastněné národy a etnické skupiny
si podržely jak své jazyky, tak kulturní
specifika.
Sjednocením Evropy by měla
rovněž vzniknout
mocenská protiváha
tradičnímu soupeření supervelmocí v globálním měřítku. Skutečnost, že se některé
mocenské a politické
entity chtějí vymezovat antagonisticky vůči tradičním
demokraciím - je alarmující. Pro unii jsou v tomto směru relevantní nejen tradiční
imperiální ambice Ruska a Číny, ale rovněž nepřátelské aktivity islámských radikálů
vůči euroatlantické civilizaci. Konflikty, které mohou vyplynout z této mezinárodní
konstelace, vyžadují akceschopnost evropských společenství při zajišťování vlastní
bezpečnosti a rovněž v zájmu bezpečnosti celosvětového občanského celku.
V důsledku toho má politické sjednocení většiny zemí Evropy dramatický
rozměr . “Mír v Evropě byl vždy přímo úměrný míře vzájemného porozumění a
soudržnosti” /Fukuyama/. Mír ovšem není nikdy samozřejmý, ale musí být založen
úsilí. O to můžeme opřít přesvědčení o
na cílevědomém a soustavném
opodstatněnosti a nutnosti existenci evropského občanského celku.
88
Pavel Janda: Role aktivizačního mýtu při nástupu italského fašismu k moci
Úvod80
Každý z nás se ve svém životě setkal s mýtem, ale ne všichni si uvědomují, že
existují různé druhy mýtů. Ve své práci identifikuji dva druhy mýtů. První z nich
nazývám aktivizačním mýtem a druhý post-aktivizačním mýtem.
Práce obsahuje dvě hlavní kapitoly. V první kapitole sleduji historický vývoj pojmu
„mýtus“ a teoreticky vymezuji aktivizační a post-aktivizační mýtus. Druhá kapitola je
věnována dějinám Itálie po roku 1918 až do nástupu italského fašismu. Zde
interpretuji nástup italského fašismu z hlediska působení aktivizačního a postaktivizačního mýtu.
Od ryzího mýtu k techné
Ryzí mýtus
Ve staré řečtině jak pojem „mythos“ tak pojem „logos“ znamená „slovo“. Oba výrazy
ovšem nabývají odlišných významů. „Logos“ označuje to, co je rozvažováno a
uvažováno. Oproti tomu výraz „mythos“ je používán pro konstatování něčeho
skutečného a opravdového. Ale i zde je v pojmu „mythos“ obsažen příběh, protože
„mythos“ vypovídá o skutečné události. Walter F. Otto nazývá mýtus, který je
zjevenou skutečností, „ryzím mýtem“. Ryzí mýtus uchopuje a zjevuje celek světa a
je: „…absolutně závazný pro celé bytí člověka.1“ (Otto, 1991)
Básníci jsou v mytickém světě lidé, kteří obcují s múzami a ty jim vyjevují věci, které
byly, jsou a budou. Stávají se prostředníky mezi světem bohů a světem lidí; bohové
promlouvají ústy básníků. Básník není tedy tvůrčí osobou, ale jen tím, kdo si
pamatuje a předává: „Paměť, ústní podání, tradice: to jsou podmínky existence a
přežití mýtu.2“ (Vernant, 2001)
Je možné se tázat, zda je ryzí mýtus způsobem myšlení, kterým myslí člověk dob
před zrodem filozofie a vědy nebo zda je nutným předpokladem, aby člověk mohl
vůbec přemýšlet: „Neboť…není mýtus nic jiného než prazkušenost, která se stala
zjevnou a která též teprve umožňuje racionální myšlení.3“ (Otto, 1991) Jisté je, že
ryzí mýtus určitým způsobem zakotvuje člověka ve světě: „Mytický vztah spojuje
všední zkušenost s velkolepým kosmickým děním; spojuje lidskou každodennost
s odvěkým dramatem božských sil.4“ (Kratochvíl, 1993) Řečeno slovy Jana Patočky:
„Mýtus je polosen mysli…Žít v mýtu znamená mít životní otázky rozřešeny, a to
dříve, nežli se vůbec člověku kladou.5“ (Patočka, 1991) Mýtus je polosen, který nemá
ani možnost stát se předmětem lidského účelového užívání věcí.
Mýtus jako techné
Postupně se povaha mýtu mění. Mýtem se začínají označovat vyprávění, která sama
o sobě pravdu nezjevují, ale pomocí nichž lze pravdu nazřít nebo která v sobě
obsahují ponaučení81. Sokrates vypráví v platónských dialozích mýty, o kterých
výslovně připouští, že nejsou pravdivé, ale mohou dopomoci k nahlédnutí pravdy.
80
Ve svém příspěvku jsem vytvořil širší teoretický rámec, který jsem aplikoval na historické skutečnosti, o
kterých jsem přednášel na kolokviu.
81
Například Ezopovy bajky.
89
K vyprávění mýtů se uchylují i sofisté, příkladem nám může být mýtus vyprávěný
Prótagorem ve stejnojmenném dialogu. Jak platónské dialogy tak poučné příběhy se
odlišují od ryzího mýtu tím, že jsou artefakty. Ryzí mýtus nemá své tvůrce, je
skutečností zjevenou bohy, oproti tomu jsou platónské mýty lidským výtvorem, o
kterém sám jeho tvůrce přiznává, že je nepravdivý.
Podobným způsobem postupují i někteří političtí a morální filozofové, kteří při výkladu
společnosti používají mýtus o přirozeném stavu. Sám Rousseau připouští, že jde jen
o metodologickou pomůcku: „Není to totiž snadný podnik rozlišit, co je původní a co
umělé v současné lidské přirozenosti a dobře poznat stav, který již neexistuje, který
snad ani nebyl, který pravděpodobně nikdy nenastane, o němž však musíme mít
nezbytně přesný pojem, abychom správně posoudili svůj nynější stav.6“ (Rousseau,
1949) Přesto zakládá celou svoji teorii společenského uspořádání na představě
vycházející z přirozeného stavu a celou svoji esej „O původu nerovnosti mezi lidmi“
věnuje popisu člověka v přirozeném stavu. Stejně jako se nikdy Platónův zajatec
v jeskyni neosvobodil ze svých pout, neputoval Rousseauův člověk po zemi. V této
chvíli se mýtus stává lidským nástrojem, pomocí kterého lidé naplňují své cíle.
Aktivizační druh mýtu
Jeden z nejlepších historiků italského fašismu Emilio Gentile ve svých knihách často
používá pojem mýtu. V knize „Kořeny fašistické ideologie“ se jedna kapitola přímo
jmenuje „Poválečné mýty“. Gentileho další kniha „Mýtus nového státu“ dokonce
obsahuje slovo „mýtus“ již ve svém názvu. Gentile není jediným autorem, který často
mluví o mýtu. Luigi Einaudi se ve své knize „Řízení ekonomiky a sociální dopady
italské války“ zabývá válečnou a poválečnou hospodářskou situací Itálie a věnuje se
ekonomickým mýtům. Mýty, o kterých píše Einaudi a Gentile, jsou jiného charakteru
než oba předchozí druhy mýtu. Aktivizačních mýtus je účelovou interpretací stavu
světa, která má jistou sociální skupinu přimět k určitému jednání/ne-jednání a tím
dosáhnout předem stanoveného cíle. Jinými slovy se jedná o proces (druh
komunikačního kanálu), který má v rámci dané sociální skupiny vytvořit představu
(vizi), která má tuto sociální skupinu aktivizovat k jednání/ne-jednání, kterým bude
dosažen předem stanovený cíl. Nejdůležitější částí celého procesu, která stojí na
začátku a zároveň celý proces ukončuje, je cíl. Od stanoveného cíle se odvíjí vše
další: sociální skupina, druh představy, druh komunikace. Kdo stanovuje cíl?
Uvidíme, že v pozici hybatele82 mohou být různé skupiny a různí jedinci, kteří
stanovují cíl a dávají prvotní podnět.
Aktivizační mýtus se liší zcela podstatně od ryzího mýtu, který zjevuje pravdu.
Aktivizační mýtus naopak je účelově vytvořeným nástrojem, který stav světa
interpretuje v návaznosti na cíl, kterého chce jeho tvůrce dosáhnout. A stejně jako
jsou Platónovy mýty artefakty, je i aktivizační mýtus artefaktem. Od Platónových
nebo Rousseauových mýtů se ale liší svým účelem. Platón vytváří mýty, aby lidé
mohli nahlédnout pravdu a i Rousseau užívá mýtus o přirozeném stavu, abychom
mohli dobře posoudit nynější stav. Aktivizační mýtus nevede k poznání, je účelovou
interpretací stavu světa, která má lidi zaslepit vizí a vést je k určitému jednání.
Používání aktivizačního mýtu je uměním (dokonale zvládnutá techné) manipulace
s lidmi. Je nebezpečným uměním, protože kdo není schopen umění aktivizačního
mýtu ovládnout, a přesto ho používá, většinou skončí špatně. U aktivizačního mýtu
82
Pro jednoduchost dalšího výkladu budu v dalším textu používat pojem „hybatel“ pro osobu nebo skupinu
osob, které stanovují cíl, ke kterému se má dospět a aktivizují jednání jiné skupiny pomocí vytvořené vize.
90
můžeme identifikovat dva různé vztahy k budoucnosti. Zaprvé se jedná o předem
stanovený cíl, který má být dosažen jednáním spuštěným aktivizačním mýtem.
V tomto případě je budoucí stav jasně stanoven. Na druhou stranu je aktivizační
mýtus Pandořinou skříňkou, protože vedle dosažení stanoveného cíle může být i
zdrojem vedlejších efektů, které mohou být natolik silné, že zpětnou vazbou zničí
samotného hybatele. Právě ve schopnosti předvídat a následně ovládnout nebo
případně jen být schopen dostatečně čelit vedlejším efektům aktivizačního mýtu
spočívá umění hybatele.
Aby byl mýtus mýtem aktivizačním, musí splňovat čtyři primární kritéria. Musí
existovat hybatel, který vytváří vizi, která skrze aktivování jednání dané sociální
skupiny vede k předem určenému cíli. Prvním kritériem je tedy existence vědomě
jednajícího hybatele a stanovený cíl, kterého chce hybatel dosáhnout je druhým
kritériem. Třetím kritériem je existence vize vytvořené hybatelem, která má vést ke
stanovenému cíli. Čtvrtým kritériem je určení sociální skupiny, na kterou má být
aktivizační mýtus aplikován. Vědomý hybatel, cíl, vize a sociální skupina jsou čtyři
primární (nutné) kategorie, které musí mýtus naplnit, aby mohl být označen za
aktivizační mýtus. Navíc všechny čtyři primární kritéria musí být provázány logikou
aktivizačního mýtu, která byla popsána výše.
Aktivizační mýtus je v první fázi úspěšný pokud naplní dvě sekundární podmínky.
Vize musí vést danou sociální skupinu k jednání, o kterém se předpokládá, že
povede k dosažení předem stanoveného cíle. Druhou podmínku aktivizační mýtus
naplní tehdy, pokud vyvolané jednání opravdu vede k dosažení cíle. Ale i když
hybatel skrze vyvolané jednání dosáhne svého cíle, není celý proces ještě zakončen.
Celá, do té doby úspěšná, konstrukce aktivizačního mýtu může být zničena ve své
nejnestabilnější a nejnepředvídatelnější fázi celého procesu, která je zároveň fází
poslední. Předpokládejme, že vize vytvořená hybatelem vedla k zamýšlenému
jednání a k dosažení cíle. Zatím byl celý proces aktivizačního mýtu jednosměrně
zaměřen a to od hybatele k sociální skupině. V určitém momentě se v celém procesu
vytváří zpětná vazba a aktivizační mýtus se stává obousměrným komunikačním
kanálem. Lidé, kteří byli vizí ovlivněni, se nevzdávají jejího naplnění. V této situaci
má hybatel teoreticky dvě možnosti jak nastalou situaci vyřešit. Zaprvé může splnit
své sliby a slibovaný stav světa uskutečnit nebo může použít post-aktivizační mýtus.
Naplnění slibů je nepravděpodobné z několika důvodů. Hybatel většinou slibuje
něco, co nemůže splnit, protože jemu jde primárně o dosažení svého předem
stanoveného cíle, k jehož dosažení musí být lidé většinou doslova vyburcování
slibováním nesplnitelného83. I kdyby hybatel udělal vše co slíbil, nemusí tento nový
stav světa odpovídat idealizovanému stavu světa, který si lidé vysnili84. Z těchto
důvodů je nutné, aby hybatel použil nějaký nástroj, pomocí kterého bude schopen
lidem vysvětlit, proč slibovaný stav světa nenastal nebo proč nastal jen v určité míře.
Tímto nástrojem je právě post-aktivizační mýtus.
Fungování post-aktivizačního mýtu bude možné lépe pochopit na konkrétních
případech, které uvedu v následující části mé práce. Zde je důležité znovu
připomenout, že post-aktivizační mýtus nemusí být použit jen proto, že hybatel není
83
Samozřejmě tento případ nevyčerpává všechny možnosti. Podle jednotlivých případů se potom kombinuje
splnění slibů s post-aktivizačním mýtem. Samozřejmě také může docházet k situaci, že v jednu dobu současně
působí několik aktivizačních nebo post-aktivizačních mýtů.
84
Zde se dostáváme k problému disproporce mezi sliby a mezi vysněným stavem světa, který vždy nemusí a
většinou neodpovídá slibům, které byly dány ale spíše je přesahuje.
91
schopen naplnit své sliby, ale také tehdy, kdy vysněné představy lidí překračují sliby
hybatele. Kdybychom si představili hybatelem slíbený budoucí stav světa jako bod
X, tak post-aktivizační mýtus vytváří takové okolí bodu X v jehož rámci jsou lidé
ochotni tolerovat verzi budoucího stavu světa, která nemusí zcela naplnit představy
původně slibovaného budoucího stavu světa. Post-aktivizační mýtus slouží jako
kanál, skrze který je možné uvolňovat napětí, frustrace a nespokojenost ve
společnosti85(nebo sociální skupině), a proto je často následkem jeho působení
násilné chování.
Historická zkušenost
V předešlé kapitole jsem popsal metodologický postup jak identifikovat aktivizační
mýtus. V následující části práce se pokusím identifikovat aktivizační mýty a postaktivizační mýty v Itálii po první světové válce.
Mýtus nového světa
Nejdříve si určeme primární kategorie u mýtu. V našem případě je vědomým
hybatelem italská vláda a jejím cílem je motivovat vojáky v bojích první světové války
(danou sociální skupinou jsou tedy vojáci). Poslední primární kategorií je vize lepšího
světa, kterou italská vláda vytvořila.
Itálie vstupuje do první světové války za velmi bouřlivých okolností. Rozhodnutí bylo
přijato politickými elitami a nemělo širší společenský konsensus: „Tajná diplomatická
vyjednávání, kterými bylo rozhodnuto o vstupu Itálie do války bez toho, aby byl
zapojen parlament a bez vytvoření diskuse v zemi o důvodech války…ukázala jak
odtažitá je politická elita od zbytku země…7“ (Gentile, 1996). Někteří historikové
způsob rozhodnutí Itálie o vstupu do první světové války dokonce označují za státní
převrat: „V květnu roku 1915 provedou Salandra a Sonnino spolu s
intervencionistickými skupinami skutečný státní převrat proti vůli parlamentní
většiny.8“ (Salvemini, 1961)
Itálie oficiálně vstoupila do války Londýnskou smlouvou („Patto di Londra“) z 26.
dubna 1915. Vstupuje do první světové války nepřipravená jak morálně tak
materiálně. V prvních šesti měsících války ztratila Itálie 66 000 mužů, 190 000 jich
bylo zraněno a 22 000 zajato86. Roku 1917 je katastrofa italské armády završena
bitvou u Caporetta. Jen v této bitvě bylo na italské straně z boje vyřazeno okolo
300 000 mužů a armáda centrálních mocností se dostala až k Benátkám. Právě
Caporetto bylo impulsem pro změnu přístupu k vojákům, na které se začíná pohlížet
jako na obyčejné občany čelící hrůzám války. Politici, jmenovitě je nositelem nového
přístupu Vittorio Emanuele Orlando, si uvědomí, že již nestačí rozkaz ale voják musí
vědět, proč bojuje a za co bojuje. Vzniká nová instituce pod názvem „Servizio P“,
která má za úkol vzdělávat vojáky v otázkách důvodů války, protože většina italských
vojáků nemá jasné představy o důvodech, proč musí čelit smrti a navíc na italskou
armádu těžce doléhají porážky. Cílem italské vlády je povzbudit bojovou morálku,
hesly a vizemi o novém a lepším světě, který je čeká po návratu domů: „Během války
a hlavně během posledního roku války, se vojákům slibovaly nejfantasknější sliby,
aby se udržel vysoký bojový duch.9“ (Salvemini, 1961) Písmeno „P“ u výše
zmíněného úřadu neznamená nic jiného než „propaganda“. V zákopech se mluví o
sociálních a pozemkových reformách: „Půda rolníkům, poslední válka, demokratická
85
Netvrdím, že post-aktivizační mýtus je jedinou možností jak uvolnit nespokojenost. Například v poválečné
Itálii tuto funkci částečně naplnily volby, protože došlo k rozšíření volebního práva.
86
Data z Paris, Robert, Le origini del fascismo, Milano: Mursia, 1970
92
a proletářská válka: přesně taková politická témata kolují mezi vojáky během
posledního roku války.10“ (Vivarelli, 1991)
I sami nejvyšší političtí představitelé mluvili o válce v revolučním duchu: „Sama vláda
přiřkne válce mýtický smysl nastávající revoluce.11“ (Rossi, 1976) Orlando ve svém
projevu vítězství proneseném 20. listopadu 1918 prohlašují že: „…tato válka byla
největší politickou a společenskou revolucí, kterou historie pamatuje…12“ (Orlando,
2002) a Salandra slovům Orlanda jen přitakává: „Ano, velká a svatosvatá
revoluce…13“ (Salandra, 1922). Bylo by možné uvést mnohá další svědectví, která by
potvrzovala tezi, že je válce přisuzován revoluční charakter. Za všechny uveďme
dobového autora: „Mnozí mladí lidé bojovali s vnitřní vírou, že dovršují obřadní rituál;
věřili v revoluční sílu války, věřili také slibům vládnoucích tříd.14“ (Bergamo, 1966)
Vize nového světa vojáky motivovala k boji a Itálie byla i po katastrofálním průběhu
války nakonec schopna dále bojovat a přispět k vítězství nad centrálními mocnostmi.
Mýtus nového světa byl v první fázi úspěšný. Vládní propagace vedla k jednání dané
sociální skupiny, které dospělo k vytyčenému cíli, a sice k vítězství ve válce.
Co se stalo se sliby o poválečném stavu světa? Když aktivizační mýtus splnil svoji
úlohu a dopomohl Itálii k vítězství, začali politici na své sliby zapomínat: „…jakmile
válka skočila, politici si uvědomili, že žádný z jejich slibů nemůže být dodržen a
okamžitě si pospíšili je zapomenout. Ale lid nezapomíná…15“ (Salvemini, 1961) Ano
lidé na některé sliby dané politiky nezapomínají a zvláště ne v případě, kdy jsou
vykoupeny hrůzami války: „Odmítáme věřit, že by se mohly zneuznat nebo zradit
sliby dané masám během války…16“ (Missiroli, 1924) V tomto momentu se proces
aktivizačního mýtu stává obousměrným a hybatel musí řešit vzniklou situaci.
Italské vládě se povedlo provést některé reformní kroky. Těmi nejdůležitějšími bylo
rozšíření volebního práva a změna většinového volebního systému na systém
poměrného zastoupení. Volební reformou se vládě podařilo částečně uvolnit napětí
v italské společnosti. Ovšem ani volební reforma na uklidnění situace v zemi
nestačila a vláda musela vytvořit post-aktivizační mýtus známý pod názvem „la
vittoria mutilata“. Základní teze mýtu zněla následovně: „Itálie byla zrazena a
podvedena svými spojenci.“ Politici se snaží svádět poválečný stav Itálie na zradu
spojenců a tím v lidech vytváří pocit, že: „…všechny válečné snahy jsou
zneuznány.17“ (Chabod, 1961) Mýtus se po celé Itálii rychle rozšiřoval a škodlivě
působil na stav společnosti i proto, že vycházel z oficiálních míst: „Válka ještě ani
neskončila, když vysoké velení armády a ministerstvo zahraničí se vrhnou na
organizování propagandistické kampaně, aby přesvědčili Italy, že prezident Wilson a
spojenecké vlády Francie a Británie kradou Itálii její plody vítězství.18“ (Salvemini,
1961) Tak se vládě povedlo přesměrovat nespokojenost lidé od sebe směrem
k bývalým spojencům a hlavně směrem k presidentovi Wilsonovi, a to i přesto, že
Wilson smlouvu o vstupu Itálie do války ani nepodepsal.
Post-aktivizační mýtus o „la vittoria mutilata“ se snaží převážně ospravedlnit, že Itálie
nezískala územní zisky, které jí byly slíbeny: „Odpor, na který narazila (italská
delegace) v Paříži, se podařilo zmírnit slovy o vittoria mutilata….obecnému útlocitu
poskytla pohodlné černobílé schéma.19“ (Nolte, 1998) Italská vláda během války
často mluví o životně důležitých územních ziscích: „Itálie bojuje za integraci jejích
přirozených hranic…a pro zabezpečení si v Jadranu podmínek nutných pro svoji
existenci a legitimní bezpečnost.20“ (Sonnino, 1920) Slib územních zisků byl pro Itálii
hlavní důvod, kvůli kterému vstoupila do války. Výsledkem tohoto post-aktivizačního
mýtu byly nacionalistické vášně, které postupně přerostly i v neposlušnosti v armádě
93
a podpořily d’Annunziovo obsazení Rijeky. Podle Mussoliniho je d’Annunziovo
obsazení Rijeky: „…velké gesto revolty proti versailleské plutokratické oligarchii, proti
tyranům, kteří se jmenují Lloyd Georgie, Clemenceau a Wilson!21“ (Mussolini, 1979)
L‘economia associata
Prozatím jsem se záměrně vyhýbal popisu hospodářské situace, která je natolik
zajímavá, že jí budu věnovat celou kapitolu. Myslím, že jsem již dostatečně popsal
sliby italské vlády o lepším světě a následky, které s sebou takové sliby přinesly.
V této kapitole se zaměřím na poválečný aktivizační mýtus, který se dotýkal
především hospodářské oblasti, ale i přes to byl úzce provázán i s jinými oblastmi
individuálního a společenského života.
Abych mohl „mýtus o l‘economia associata“ označit za aktivizační mýtus, musí
naplnit čtyři primární kategorie. Hybatelem byla vláda a hospodářská odvětví
profitující z válečné ekonomiky. Jejich cílem bylo zachovat stabilní společenské
prostředí (tím si zachovat výsadní postavení získané během let fungování válečné
ekonomiky). Obě skupiny se bály návratu k tržnímu systému, protože by ztratily své
výsady a zvyšování cen by mohlo ve společnosti vyvolat nepokoje, a proto byla vizí
právě „l‘economia associata“. Sociální skupinou byla u tohoto mýtu celá italská
společnost. Hybatel tedy chtěl, aby se co možná největší část italské společnosti
zdržela jistého typu jednání. Konkrétně aby nedocházelo k násilným aktům,
neposlušnosti či násilným protestům, které by mohly destabilizovat křehké poválečné
vztahy v italské společnosti.
V čem „economia associata“ spočívala? Dnes by se tento typ hospodářského
systému dal označit za „třetí cestu“: „Jednalo se o nejasné propojení soukromníků a
státu, menších podniků a státu, družstev a státu; tudíž individuální a veřejné síly by
působily vzájemně skoro jako části jedné kolektivní entity.22“ (Einaudi, 1933) Tento
hospodářský systém nebyl ale ničím jiným, než pokračováním kolektivistické válečné
ekonomiky aplikované na mírové podmínky. Hlavním prvkem celého sytému byla tzv.
konsorcia, což byly instituce řídící ekonomický život země. Například jen konsorcium
výrobců rajského protlaku mohlo nakupovat od zemědělců suroviny potřebné
k výrobě rajského protlaku. Stejně tak jednotlivá konsorcia kupovala od výrobců
produkty za co možná nejnižší ceny a prodávala je za stejné ceny jen zvýšené o
„spravedlivé“ procento jako výdělek pro producenty.
„L‘economia associata“ mohla fungovat, protože se během války udály podstatné
změny v lidské psychice: „Roky se nekáže vojákům nutnost bojovat a vítězit pro
společnou věc bez toho, aby se v myslích rolníků, dělníků, zaměstnanců a vůbec
kohokoli neradikalizovala idea, že po uzavření míru a návratu domů najdou společné
věci k užívání.23“ (Einaudi, 1933) V Itálii panoval všeobecný strach z přechodu
k volnému trhu a případného zvyšování cen. V Itálii se ustálila představa o
„spravedlivé ceně“, která měla podobu historicko-kulturní zkušenosti. Za spravedlivou
cenu byla považována obvyklá cena zboží z předválečného období: „…chléb by
neměl stát více jak 30 nebo 40 centů za kilogram, maso stojí okolo dvou lir a za byty
se neplatí víc než 100 lir za rok…24“ (Eiunaudi, 1933) Lidé nereagovali nepřátelsky
na inflaci jako takovou. Centrální příděly potravin a základních surovin, zcela
centralizovaná výroba, řízení pracovních výkonů a centrální zajišťování platů,
minimalizace rizika garancemi státu, to vše změnilo smýšlení lidí. Tato zkušenost
s válečnou ekonomikou, kde vše garantoval stát, podpořená vládní propagandou o
společných cílech, v lidech vytvořila zcela jinou představu o způsobu života a
94
ekonomické a sociální rovnosti. Všechny výše zmíněné psychologické změny
umožnili obecné přijetí „l’economia associata.“
Přes všechny snahy vlády se společenská situace a stabilita v Itálii zhoršovaly.
Typickým neúspěchem bylo udržování nízké ceny chleba, které stálo státní pokladnu
miliardy lir ročně87, přesto byly první sociální nepokoje zaměřeny proti zdražování
potravin. Konsorcia také dosáhla jen krátkodobých úspěchů a často byla sama velmi
nestabilní. Vládě a ani hospodářským elitám se nepodařilo zajistit stabilní
společenský systém i přes velkou snahu naplňovat slíbený cíl. Jedinou nadějí bylo
použití post-aktivizačního mýtu, které bylo za daných okolností velmi riskantní.
Pokud má aktivizační mýtus vést k takovému jednání (tedy zdržení se jistých typů
jednání), které zachová stabilní společenské prostředí, je skoro nemožné postaktivizační mýtus použít, protože tím by hybatel popřel svůj vlastní cíl, neboť použitím
post-aktivizačního mýtu by pravděpodobně vyvolal jednání od kterých chce danou
společenskou skupiny (v našem případě celou společnost) odradit a zhroutila by se
společenská stabilita, která měla být zachována88. Jedinou možností je využít část
společnosti jako pověstného obětního beránka a pokusit se nasměrovat
nespokojenost zbytku společnosti vůči této skupině. Nicméně takovým krokem
hybatel riskuje, že násilí a nepokoje se z lokálního konfliktu rozšíří a stanou se
nástrojem zkázy společenské stability. Proto musí hybatel při použití tohoto typu
mýtu splnit své sliby na nejvyšší možnou míru a použít post-aktivizační mýtus jen
v nejnutnějších případech.
Jako post-aktivizační mýtus89 byl použit „mýtus revoluce“: „V těchto letech se často
mluví o hrozivé propagandě prováděné po celé Itálii sovětskými agenty. Lidé
s bujnou fantazií všude viděli potloukat se sovětské agenty.25“ (Salvemini, 1961)
Pravdou je, že v Itálii sovětští agenti působili, ale pravdou také je, že někteří takzvaní
sovětští agenti byli agenty nasazenými italskou policií. Pravděpodobným důvodem
byla snaha najít rozvraceče italské společnosti a směřovat k němu nespokojenost
lidí. Spornou otázkou zůstává, zda bylo prakticky možné provést v Itálii revoluci.
Nicméně důležité bylo, že lidé věřili, že revoluce přijde: „...ve stejném okamžiku, kdy
se reálné nebezpečí rozptyluje, strach a obava ze socialistické revoluce ve velké
části italské buržoazie pořád roste.26“ (Chabod, 1961)
Další zajímavou skutečností je, že fašisté při svém boji proti socialistům poukazovali
na škody způsobené „rudým terorem“. Ale ve skutečnosti neměli socialistické akce
velký vliv na italské hospodářství, které se nacházelo v problémech ze zcela jiných
příčin, než byly například stávky a je proto přehnané obecně mluvit o „rudém teroru“.
Na druhou stranu si socialistická politika vysloužila nepřátelství mnoha lidí, protože
socialistická opatření ně uvalila obrovské břímě. Fašismus obviňoval „rudý teror“
z poválečných hospodářských problémů Itálie v době, kdy byl spřízněn se státními
institucemi a sám nebyl ještě vlivným hnutím.
87
Podle Einaudiho stála regulace ceny chleba státní pokladnu 200 miliónů lir měsíčně a na počátku dvacátých let
dokonce okolo 4 miliard lir ročně. Navíc docházelo k motivačním selháním u zemědělců, protože výkupní ceny
obilí byly tak nízké, že zemědělcům se vyplatilo zkrmit svoji úrodu a přihlásit se o kartičku zaručující právo na
chléb.
88
Ukázal jsem jak fungoval post-aktivizační „mýtus o vittoria mutilata“ a pro vládu bylo obtížné se s
nacionalistickými vášněmi vyrovnat.
89
V době vypracovávání textu je teze o využití „mýtu revoluce“ ve fázi výzkumu, proto zde uvedené závěry
nemusí být konečné. Podrobněji se k této situaci vrátím na konci příspěvku.
95
Nakonec bych se rád pokusil odpovědět na několik možných námitek týkajících se
právě probraného mýtu. V Itálii měl „mýtus o l‘economia associata“ nahradit „mýtus o
novém světě“, a proto jsou spolu oba mýty velmi těsně provázány. Možnou námitkou
může být, zda „l‘economia associata“ nebyla spíše post-aktivačním mýtem nebo
nebyl tento mýtus jen pokusem o splnění slibů o novém světě? Taková námitka je
zcela logická a je i částečně pravdivá. Již jsem řekl, že „economia associata“ časově
nahrazuje mýtus o novém světě. Tím, že jsou oba mýty těsně časově a tématicky
svázány, tak každý z nich v sobě obsahuje část toho druhého. Na druhou stranu je
„l‘economia associata“ z několika důvodů samostatný mýtus. Zaprvé sliby vlády se
týkaly nejen ekonomické oblasti a „l‘economia associata“ je ve své podstatě
hospodářský fenomén. Lze namítnou, že se tedy jedná jen o pokus splnit sliby
z ekonomické oblasti, ale „l‘economia associata“ mnohem více než na sliby vlády
navazuje na skutečnou válečnou ekonomiku a reaguje na psychologické změny Italů.
„L‘economia associata“ ovšem není ani post-aktivizačním mýtem, protože ten má jen
„omluvit“ nesplnění slibů a neklade si za cíl vyvolat specifické jednání vedoucí
k dosažení předem stanoveného cíle.
Mýtus revoluce
Teze o „mýtu revoluce“ jako post-aktivizačním mýtu může a nemusí být přijata.
Aktivizačním mýtem byl z pohledu socialistické strany, které tento mýtus sloužil
k vytváření revoluční nálady v Itálii a k realizaci revoluce. Naopak vláda a některé
hospodářské skupiny potřebovaly odvést pozornost od neschopnosti uskutečňovat
své sliby a využili nebezpečí socialistické revoluce jako post-aktivizační mýtus.
V Itálii odevšad zní teze o zániku kapitalismu a buržoazní společnosti, protože i
průběh samotné války: „ukazuje zřetelně úpadek buržoazie…její režim je ve fázi
úpadku...27“ (Falco, 1966) V květnu roku 1920 ve svém článku Antonio Gramsci
předvídá revoluci: „…všechna hnutí italských dělníků nezastavitelně směřují
k uskutečnění obrovské ekonomické revoluce…28“ (Gramsci, 1981) Dalším faktorem,
který přispívá k vytváření revoluční nálady, je zkušenost proběhnuvší Velké říjnové
socialistické revoluce.
Ke konci první světové války v socialistické straně převládá názor, že by se socialisté
neměli aktivně účastnit na politickém životě a mají čekat, až se buržoazní systém
vlády zhroutí, k moci nastoupí proletariát a socialismus: „…socialistická strana, která
slíbila revoluci aniž by hnula prstem…čeká, že ji neřešitelná krize vynese k moci.29“
(Tasca, 1950). Socialisté zaujmou místo buržoazie: „…již bez nebezpečí pošpinění
se (spoluprací s buržoazií) a kompromisů30“ (Salvatorelli, 1977). Giacinto Menotti
Serrati ve svém projevu upozorňuje, že maximalisté jen interpretují dějiny a řídí se
podle logiky událostí: „Násilí je otázkou spíše faktů než naší vůle. Můžeme také my,
přející si…že přechod přijde bez otřesů a bez krve, ale historie je neúprosná a
neupraví se podle našich přání a neuskutečňuje se skrze etické myšlenky dobrých
mužů. Ostatně koncept, že transformace by byla možná bez extrémní míry násilí,
byla vždy nepřetržitě marxismem odmítána.31“ (Seratti, 1981) V opozici proti
maximalistům stojí reformisté, kteří se přiklánějí k parlamentní spolupráci s buržoazií
a postupnému přechodu k socialismu.
Roku 1920 veškeré radikální nálady v dělnických řadách dosahují svého vrcholu.
První větší stávka se uskuteční od 29. března do 23. dubna. Spor se vedl o to, zda
tovární dělnické komise mohou fungovat v pracovní době nebo mimo ni a tedy, zda
dělníci s touto komisí mohou v pracovní době jednat. Stávka se postupně přenese do
celé Itálie. Nakonec průmyslníci neustoupí a prosadí si, že se vztahy mezi dělníky a
96
komisemi budou moci udržovat jen po pracovní době. Samotnou okupaci továren
začali90 dělníci v metalurgické výrobě. Ti požadovali zvýšení platů, argumentovali
rostoucími životními náklady a vyhrožovali stávkou (šlo o novou kolektivní smlouvu).
Respektive ten, kdo žádal zvýšení platů dělníků, byl FIOM91. FIOM nebyl jediný i jiné
organizace žádaly zvýšení platů pro dělníky z různých odvětvích, ale požadavek
FIOMU byl významný. Zaměstnavatelé se rozhodli neustupovat a vytrvat do
bezpodmínečného vzdání se dělníků. Dělníci 20. srpna postupně začínají
zpomalovat produkci. Na to reaguje skupina podnikatelů z milánské Alfy Romeo a 30.
srpna vyhlásí výluku z práce. Aby se zabránilo stejným opatřením i jinde, dělničtí
vůdcové se rozhodnou pro vyhlášení stávky a okupaci továren. Okupace se zúčastní
přibližně půl milionu dělníků, kteří doslova zaplaví továrny kde pracují. Výzva ale
nevede dělníky k nečinnosti, naopak chce, aby dělníci pracovali do té doby, než
bude výluka z práce odvolána.
Nakonec to byli sami socialisté, kteří 11. září zamítli, po dni a půl dlouhém jednání
CGDL, návrhy komunistů a maximalistů (maximalisté se rozštěpily do obou skupin)
na rozšíření okupace továren v revoluci. Návrhy reformistů získaly přibližně 591 000
hlasů a revoluční křídlo 409 000. Reformisté vyhráli a revoluční křídlo muselo svým
stoupencům vysvětlit, proč okupace továren nepřešla v revoluci. Revoluční křídlo se
rozhodlo vytvořit post-aktivizační mýtus o zradě reformistů: „Byla to revoluce, která
se začala vyvíjet, řekl bych, skoro ideálně. Reformisté samozřejmě vše viděli špatně
a snažili se překazit ji.32“ (Malatesta, 1970) Reformisté zradili revoluci, zní z úst
stoupenců revoluce: „…v Itálii, kde sociáldemokratičtí vůdcové nebyli podporováni
masou, setrvali ve straně revolučního proletariátu, aby sabotovali a zmařili další vývoj
proletářské revoluce.33“ (Šaš, 1977) Socialisté zaměřili post-aktivizační mýtus do
svých řad a jedním z následků byl rozkol v socialistické straně na počátku roku 1921,
kdy se od strany odštěpuje komunistická frakce. Tragédie italského socialismu
spočívala v neschopnosti přinutit se ke spolupráci s buržoazními politickými stranami
a nebo provést revoluci, kterou tolikráte slibovali: „Socialistickému programu z roku
1917 chybí revoluční duch, mezitím tento duch vyprchává a zmizí v prázdných
frázích…Masy ve svém očekávání nepřestávají snít…Tyto masy nežádají nic než být
vedeny k nějakému cíli…ale jejich víra nenachází své vykladače.34“ (Tasca, 1950)
Závěr
Myslím, že Angelo Tasca výstižně uzavřel celou práci svoji myšlenkou o snech a
jejich vykladačích. Rád bych závěrem prozkoumal situaci, když by byl „mýtus o
revoluci“
uznán
jako
vládní
post-aktivizační mýtus. V takovém případě, by nastala zajímavá situace, kdy by proti
sobě stály aktivizační „mýtus o revoluci“ a post-aktivizační „mýtus o revoluci“. Ještě
k zajímavější situaci by došlo, pokud by se po dalším zkoumání ukázalo, že fašisté
„mýtus o revoluci“ (o rudém teroru) použijí jako aktivizační mýtus, jehož cílem je
získat moc (například v podobě podílení se na vládě).
Máme tři hybatele, kteří používají stejný mýtus. Socialisté použili „mýtus o revoluci“
jako první a podařilo se jim na svoji stranu získat mnoho příznivců, ale nebyli schopni
situace využít. Navíc se později oslabili namířením post-aktivizačního mýtu do svých
řad. Vláda použila „mýtus o revoluci“ jen jako post-aktivizační mýtus a tím vyvolala
90
Jak jsem řekl jde o vyvrcholení dlouhodobého procesu, proto pojem „začít“ v tomto kontextu spíš používám
pro určení, kde začíná můj popis událostí.
91
Vůdce a organizátor okupace byl tedy FIOM (La Federazione degli Operai Mettalurgici).
97
negativní nálady namířené proti socialistům. Fašisté použili „mýtus o revoluci“ znovu
jako aktivizační mýtus k získání podpory při boji proti socialistům.
Fašisté měli svoji úlohu ulehčenou z několika důvodů. Socialisté ztráceli vliv od
skončení okupace továren a jak jsem již několikráte řekl, oslabovaly je i vnitřní
rozpory. Vláda nedokázala plnit své sliby a jen využívala post-aktivizační mýty
k vysvětlení neuspokojivého stavu. Fašisté nespokojenosti ve společnosti využili a za
pomoci vlády vyhlásili boj oslabeným socialistům.
V italské společnosti nadále trval strach z revoluce a velkou zásluhu na tom měl i
vládní
post-aktivizační „mýtus o revoluci“. Fašisté využili strachu z revoluce a aktivizují část
italské společnosti k boji proti socialistům. Později fašisté použijí aktivizační „mýtus
vítězství“, který ve společnosti vytváří vizi, že to byli fašisté, kdo zabránil vypuknutí
socialistické revoluce v Itálii. Takové jsou možné teze, které vyplývají z mého
výkladu. Všechny teze uvedené na závěr mé práce potřebují ke svému potvrzení
další výzkum.
Citovaná literatura
1. Otto, Walter F., (1991), Mýtus a slovo, in Mýtus, epos a logos, Praha:
Oikoymenh, 1991, ISBN 80-85-241-07-2, s. 17
2. Vernant, Jean-Piere, (2001), Vesmír, bohové a lidé: nejstarší řecké mýty,
Praha: Paseka, 2001, ISBN 80-7185-344-5, s. 9
3. Otto, Walter F., (1991), cit., s. 15
4. Kratochvíl, Zdeněk, (1993), Mýtus, filosofie, věda: filosofie mezi Homérem a
Descartem, Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1993, ISBN 80-7111-007-1, s.
16
5. Patočka, Jan, (1993), Vznik filosofie, in Mýtus, epos a logos, Praha:
Oikoymenh,
1991,
ISBN 80-85-241-07-2, s. 112
6. Rousseau, Jean-Jacques, (1949), O původu nerovnosti mezi lidmi, Praha:
Svoboda, 1949, s. 22
7. Gentile, Emilio, (1996), Le origini dell’ideologia fascista 1918-1925, Bologna: il
Mulino, 1996, ISBN 88-15-08365-0, s. 125
8. Salvemini, Gaetano, (1961), Scritti sul fascismo, vol. I, Milano: Feltrinelli, 1961,
s. 385
9. Salvemini, Gaetano, (1961), cit., s. 3
10. Vivarelli, Roberto, (1991), Storia delle origini del fascismo : l'Italia dalla grande
guerra alla marcia su Roma, Bologna: il Mulino, 1991, ISBN 88-15-02670-3,
s.69
11. Rossi, A., (1976), The rise of italian fascism 1918-1922, New York: Gordon
Press, 1976, s. 10
12. Orlando, E. V., (2002), Comunicazione del Governo 20. novembre 1918, in
Discorsi parlamentari, Bologna: il Mulino, 2002, ISBN 88-15-09071-1, s. 614
98
13. Salandra, Antonio, (1922), I discorsi della guera, Milano: Fratelli Treves, 1922,
s. 156
14. Bergamo, Guido, (1966), Il fascismo giudicato da un repubblicano, in Il
fascismo e i partiti politici italiani, [Itálie]: Cappelli, 1966, s. 64
16. Missiroli, Mario, (1924), Il colpo di stato, Torino: Piero Gobetti Editore, 1924, s.
25
17. Chabod, Federico, (1961), L’Italia contemporanea (1918-1948),Torino: Giulio
Einaudi editore, 1961, s. 24
19. Nolte, Ernst, (1998), Fašismus ve své epoše, Praha: Argo, 1998, ISBN 807203-107-4, s. 246
20. Sonnino, Sidney, (1920), Il pensiero politico moderno, Milano: R. Caddeo & C,
1920, s. 128
21. Mussolini, Benito, (1979), L’imperialismo fascista, in Scritti politici di Benito
Mussolini, Milano: Feltrinelli, 1979, s. 195
22. Einaudi, Luigi, (1933), La condotta economica e gli effetti sociali della guerra
italiana,
Bari: Laterza, 1933, s. 248
23. Einaudi, Luigi, (1933), cit., s. 313-314
24. Einaudi, Luigi, (1933), cit., s. 391
26. Chabod, Federico, (1961), cit., s. 53
27. Falco, Giusepe De, (1966), Il fascismo milizia di classe, in Il fascismo e i partiti
politici italiani, [Itálie]: Cappelli, 1966, s. 94
28. Gramsci, Antonio, (1981), Per un rinnovamento del Partito socialista, in Il
pensiero politico italiano 1893-1943 Torino: Loescher, 1981, s. 172
29. Tasca, Angelo, (1950), Nascita e avvento del fascismo, Firenze: La Nuova
Italia Editrice, 1950, ISBN 88-221-1636-4, s. 163
30. Salvatorelli, Luigi, (1977), Nazionalfascismo, Torino: Giulio Einaudi editore,
1977, s. 30
31. Serrati, G. M., (1981), Il nostro massimalismo, in Il pensiero politico italiano
1893-1943 Torino: Loescher, 1981, s. 160
32. Malatesta, Errico, (1970), L’occupazione delle fabbriche, in Le origini del
fascismo, Milano: Mursia, 1970, s. 91
33. Šaš, Djula, (1977), Il fascismo italiano, in Antologia sul fascismo: il giudizio
politico, Bari: Laterza, 1977, CL 20-1010-0, s. 71
34. Tasca, Angelo, (1950), cit., s. 80-81
99
Igor Pleskot: Růst úrovně vzdělání v populaci a kapacitní a sociální bariéry
přístupu ke vzdělání
Růst vzdělanostní úrovně populace je pokládán za klíčový faktor dnešního
společenského rozvoje. Jde o celospolečenskou problematiku se středně- a
dlouhodobým horizontem. Pro ČR , vzhledem k jejímu rozsahu je základním zdrojem
dalšího rozvoje. Tím více roste (ne)zodpovědnost našich politických elit v tomto
směru. (Zde se budeme zabývat především problematikou školského systému na
úrovni vysokoškolského studia)
Dosavadní řešení má spíše kotradiktorický efekt. Vzrostl sice počet
vysokoškolských studentů, ale současně se ukazuje výrazný pokles úrovně
uchazečů a následně i úrovně studentů. Stoupenci již nastoupené reformy sice
pokládají za úspěch nastoupené cesty obrat od „učení se faktům“ k rozvoji „studijních
kompetencí“. To je v souladu s obratem k tzv. „druhé gramotnosti“ ovšem systém je
příliš často aplikován jako prázdný a končí pak v biflování správných pravidel, daleko
méně v jejich praktické aplikaci. (Samozřejmě v praxi dobrých učitelů tomu tak není,
formálnost však brání i jejich rozvoji)
Vážným varováním je však především zjištění, že přes kvantitativní růst možností
studia a skutečný růst vysokoškolských studentů sociální diferenciace v jejich
sociálním složení oproti začátku devadesátých let roste. Svědčí to o existenci
sociálních bariér přístupu ke studiu a zdá se i o jejich narůstání. Část současných
konceptorů naléhavé reformy systému vysokých škol vidí řešení ve zvýšení počtu
studentů vysokých škol a (nejen) při současném napětí státního rozpočtu
v rozšiřování sítě soukromých vysokých škol a získání dalších finančních zdrojů
z oblasti soukromého kapitálu a formou „školného“ , či úvěrového systému
studentských půjček.
Nedomnívám se, že těchto zdrojů by nešlo a i nemělo se využít. Současná diskuze
tímto směrem má však výrazné negativní efekty:
Za prvé odvádí pozornost od klíčových problémů a řešení – především od otázky
jak zabezpečit a dosáhnout při zvýšeném růstu počtu vysokoškoláků také zvýšení
jejich kvality studia a jejich výsledného profilu.
Za druhé vytváří fikci, že těmito prostředky a cestami lze likvidovat sociálněekonomické bariéry – jednak přístupu slabších sociálních vrstev k vysokoškolskému
studiu - ta existuje a lze ji snad těmito prostředky po dobu vlastního studia omezit.
Neodstraní ji však , pokud by ji dokonce nezvýšila.
Za třetí vytváří fikci že touto cestou lze vyřešit sociálně- ekonomickou bariéru
vlastního rozvoje vysokých škol v naší situaci spočívající v malém objemu finančních
prostředků ze státního rozpočtu. (A také řešení rozporu mezi vysokým prestižním
oceňováním akademických pracovníků a mezi ostudnou jejich mzdovou úrovní.)
Americký model, ze kterého zřejmě tito konceptoři vycházejí, byl důsledkem
svérázné dlouhodobé americké cesty a doba jeho aplikace na naše podmínky by
byla opět dlouhá. Vzhledem tradici školství u nás a v Evropě obtížně realizovatelná.
Tím nepopírám dílčí pozitivní možnosti těchto aplikací .
Za čtvrté – a to může být nejzávažnější, pokládáme-li růst podílu vysokoškolského
vzdělání v populaci za žádoucí (a možný) – soustředění pozornosti veřejnosti na
otázku „školného“ vede k dalšímu narůstání objektivně existujících sociálně
psychologických bariér sociálně slabších vrstev, spočívajících v aspiracích a motivaci
100
ke vzdělání. Tyto bariéry mají patrně daleko výraznější vliv na rozhodnutí a úsilí
vynaložené potenciálními uchazeči a jejich rodinami.
Zodpovíme-li otázku po žádoucnosti růstu vysokoškolsky vzdělané populace
kladně, musíme mít jasno v čem zde tkví rozpor kvantity a kvality. Proto se
domnívám, že základní problematika zde je v kapacitních bariérach.
Na straně uchazečů a studentů ji lze formulovat jako stupeň rozvoje schopností ke
studiu a jim odpovídajících potřebných znalostí. Zde – za předpokladu relativně
rovnoměrné distribuce geneticky daných dispozic schopností – jsme došli bariéry ,
kdy jsme patrně vyčerpali rezervoár těch, jejichž dispozice a potenciální aspirace ke
studiu byly jejich sociálním (především rodinným prostředím) adjustovány – tedy
rozvinuty „k okamžitému použití“. Dnes ve větší míře čerpáme z sociálního prostředí,
kde tento rozvoj (tuto „adjustaci schopností“ ) sociální prostředí dostatečně
nepodporovalo. ( Nedomnívám se, že toto je projevem principielně nižší úrovně – jde
o jiné zaměření hodnotové a jiný „trénink“ vrozených schopností)
Tím ovšem stoupá kapacitní bariéra na straně vysokých škol. Stručně ji lze vyjádřit
nepoměr počtu studentů a učitelů. Jde o masovou účast studentů ve školských
vzdělávacích systémech. Prozatím – je otázkou zda vůbec – nelze nahradit osobní
vztah učitel-žák. Technika zde může kapacitní problém usnadnit , ale nemůže být
náhradou faktoru člověk.
101
Antonín Rašek: Potřeba nové Bezpečnostní strategie ČR
Vstupem do Severoatlantické aliance se zlepšily strategické rozhodovací procesy
v našich ozbrojených silách. Bylo to zčásti díky tvorbě Bezpečnostní strategie ČR
1999, 2001 a 2003. I když byly obecnějšího charakteru, přesto se např. v souladu
s nimi realizuje reforma armády spojená s profesionalizací. V roce 2005 nová
Bezpečnostní strategie zpracována nebyla. Dosavadní údajně vyhovuje. Otázky
vojenské, obranné a bezpečnostní se však začaly chápat šířeji jako sekundární odraz
zahraničně politických, ekonomických, sociálních, environmentálních, etnických,
ideových a jiných problémů.
Důsledky nevyváženého přístupu k bezpečnostním otázkám a zájmu politických
elit o ně nás doprovázejí dodnes. Nebyla dosud dokončena reforma policie, což je
mj. jednou z příčin, proč v poslední době odchází mnoho policistů. Nebylo zřízeno
Centrum pro boj s terorismem. Média kritizují situaci ve zpravodajských službách a
v Národním bezpečnostním úřadu. Připravuje se slučování zpravodajských služeb,
které nemá racionální důvod. Dobudování profesionální armády vázne na nedostatku
finančních prostředků, což je důsledkem nejen stavu veřejných financí, ale i jejich
neefektivního čerpání až existence korupce v minulých letech.
Nemáme-li zůstat jen u kritického hodnocení, je nutné ocenit naši účast v misích,
činnost integrovaného záchranného systému a některých policejních složek, zvláště
protidrogové centrály. A např. také zásah policie proti neonacistům v Praze.
Bezpečnostní situace vyžaduje odpovědnější přístup
Je patrná složitost a naléhavost současné bezpečnostní situace ve světě a zčásti i
v Evropě. To vyžaduje odpovědnější přístup k bezpečnosti. Ačkoli máme řadu
světových organizací – OSN, NATO, EU, OBSE, G8 a G20, Mezinárodní měnový
fond, Světovou banku a další, tak strategické vládnutí ve světovém měřítku za
konkrétními potřebami zaostává.
Týká se to nejen globálního vládnutí, ale i našeho strategického řízení. Mnoho
rozhodnutí se děje ad hoc, bez teoreticko-politického zázemí. Tento stav komplikuje i
naše vztahy k bezpečnostní politice Evropské unie a Severoatlantické aliance, dále
tvorbu bezpečnostní, obranné, vojenské a jiných strategií a konkrétní rozhodovací
procesy. Např. rozpočtovou politiku, tvorbu organizačních struktur, nákup zbraní,
velikost a dislokaci vojenských a policejních misí apod. Uveďme jen, že jednou
armáda potřebuje 300 tanků a pak jí stačí jen třicet. Podruhé chce stovku
nadzvukových stíhaček, poté se spokojí s pronájmem čtrnácti. Chtěla 199
transportérů, teď 110.
Nejkritičtěji se nedostatek široce prodiskutovaného teoreticko-politického zázemí,
kodifikovaného v příslušném dokumentu, tedy v nové bezpečnostní strategii, projevil
ve strategickém rozhodovacím procesu, kterým je dislokace části americké
protiraketové obrany na našem území. Záměr umístit u nás radar polarizoval nejen
politickou scénu, ale i veřejnost a narušil její soudržnost. Stal se vážným problémem
nejen bilaterálním, ale i mezi Spojenými státy a Ruskem, je agendou
Severoatlantické aliance i Evropské unie. Pro nás se tím dislokace radaru nestala
102
bilaterální záležitostí, ale jsme závislí na rozhodovacích procesech velmocí a
světových organizací.
Aktuálně je nutné v nové Bezpečnostní strategii ČR reagovat i na problémy jiné, na
změny v charakteru bezpečnostních hrozeb:
-
-
dochází k vážným problémům v multipolárním světě, kde jednou
z alternativ je návrat k bipolaritě s nejasným konečným charakterem,
hrozí nové kolo zbrojení,
angažovanost Spojených států a jejich spojenců včetně NATO je
v Iráku a v Afghánistánu ve složité situaci,
NATO a EU na tuto situaci reagují se zpožděním,
do popředí se aktuálně dostávají problémy energetické bezpečnosti a
brzo pravděpodobně i potravinové bezpečnosti,
stále vážnější jsou problémy životního prostředí, zvláště klimatické
změny, na které u nás i jinde neexistuje jednotnější názor, a proto i
odpovídající reakce,
prohloubilo se nebezpečí kybernetického terorismu, jak se např.
ukázalo v Estonsku, kde byla vyřazena v podstatě celá internetová síť,
což vedlo ke kolapsu státní správy.
Nároky na v pořadí čtvrtou bezpečnostní strategii ČR by měly být následující:
-
-
-
musí vycházet a být konzistentní se strategickými bezpečnostními
dokumenty Severoatlantické aliance a Evropské unie, a to zvláště
pokud jde o připravovanou novou strategickou koncepci NATO 2009 a
novou evropskou bezpečnostní strategii, kdy bychom se měli orientovat
především na primární příčiny bezpečnostních hrozeb a v souladu s tím
i prevence, která by neměla být převážně preemptivního charakteru,
měla by vycházet z hlubší analýzy světového vývoje a vývoje České
republiky, jejich bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik,
měla by být ve srovnání s předcházejícími dokumenty konkrétnější,
měla by umožnit zpracování obranné, vojenské a jiných strategií a
rozhodování o zapojení do misí, struktuře ozbrojených sil a nákupu
zbraňových systémů,
a konečně zajistit komplexní řízení systému bezpečnosti.
Bylo by jistě možné odvodit ze současné bezpečnostní situace i další závěry, ale
rozhodující je začít od nové bezpečnostní strategie, která by odpověděla na všechny
nejvážnější bezpečnostní výzvy.
V zájmu tvorby státní bezpečnostní politiky by proto měla být schvalována
parlamentem.
103
104
III. Stará a nová řešení rozhodovacích problémů v politické
praxi
105
106
František Petrášek: Futurologická studia jako pramen informací pro formulaci
politických problémů
O partnerství osobností futurologa a politika
Vědomí budoucí skutečnosti i podvědomě tušená budoucnost ovlivňují
rozhodování o činnostech i v praxi politické. Pod vlivem informací o budoucí
skutečnosti politik vždy tvořil více či méně reálné představy o očekávaných
výsledcích svého jednání na politické scéně. Různé formy futurologických studií
počínaje věšteckými praktikami a konče prognostickými úvahami tvořenými s pomocí
sofistikovaně připravených modelů prožívané skutečnosti mohou za určitých
předpokladů politikům napomoci k prosazení jejich zájmů. Jednoduchý návod pro
využívání takových studií však není snadné nalézt. Způsoby pochopení budoucí
skutečnosti politikem se historicky mění podle toho zda užívá informační praktiky
znalostní či mimoznalostní a také v důsledku proměn obsahu zájmů, kterým
podřizuje své jednání na dobové politické scéně.
Je však možné historicky sledovat vzájemný vliv praktikování různých forem
futurologických studií na jedné straně a uvědomování si obsahu prožívané
skutečnosti dobovými politiky na straně druhé. Představy o budoucnosti ve formě
věšteb či prognóz jsou totiž používány jako informační zdroje při vysvětlování a
znázorňování tohoto obsahu a jeho proměn, takže při formulaci a řešení politických
problémů velmi záleží na tom, jak si politik jejich pomocí dokáže uvědomovat
prožívanou skutečnost na dané politické scéně. Obsah jeho politických problémů
může být někdy zcela předurčen jeho schopností předvídat či nalézt někoho, kdo
předvídat dokáže lépe než on. Zkušenosti týkající se historických proměn
vysvětlovací praxe politiků potvrzují, že vždy závisela na jejich schopnostech vnímat,
pociťovat a uvědomovat si obsah prožívané skutečnosti na politické scéně a
myšlením a citem vysvětlovat jeho minulé i budoucí proměny. Vytvoření názorné
představy o proměnách obsahu politického problému přinášelo politikovi rovněž
naději na řešení politických problémů využitím racionální inteligence, nikoli tedy jen
silovou politikou ve smyslu odstranění stavu jeho rozhodovací nejistoty instinktivně
vedeným rozbitím politické scény či útěkem z ní.
Historičtí autoři představ o budoucí skutečnosti, ať již jimi byli věštci či vědecky
usuzující vizionáři, se zpravidla k obsahu problémových situací vznikajících na
dobových politických scénách přímo či zprostředkovaně vyjadřovali a v řadě případů
byli právě proto váženi a získávali i společenskou prestiž. Již v nejstarších známých
kulturních společenstvích tak dochází k setkávání a ke vzájemnému informačnímu
ovlivňování osobností vizionářsky a politicky angažovaných, ať již se taková setkání
dějí v rámci jedince či mezi členy zájmově sjednoceného a vzájemně kooperujícího
lidského společenství. Jisté je, že obě osobnosti si z těchto setkání mohou odnášet
informační zisk anebo informační ztrátu. Zisk v případě, že vizionář uspěje svými
představami o obsahu politických problémů při rekonstrukci informačního stavu
vědomí politika natolik, že ten je schopen na dané scéně operovat s pro něj
přijatelnou rozhodovací nejistotou týkající se požadovaného efektu jeho politické
aktivity. Je to zároveň i zisk vizionáře, který si takto zkušenostně ověřil použitou
informační praxi ve smyslu metody předvídání, která se osvědčila v daném případě.
107
Ztrátu pro oba znamená situace, kdy vytvořené představy o budoucí skutečnosti
politik neumí využít pro informaci svého rozhodování na politické scéně, protože
neporozumí jejich obsahu. Informačně zajímavá je i běžná situace, kdy politik
vytvořené představy přijme do svého rozhodovacího procesu jako informaci pro
výběr cílů svého jednání, ale takto zacílené jednání jej nevede k jím žádaným
výsledkům. Odpovědět na otázku informačního zisku či ztráty z takto vynaloženého
úsilí pro obě osobnosti není snadné, protože příčiny desinformačních praktik mohou
být založeny v činnosti obou těchto osobností. V každém případě však naznačené
zisky či ztráty je nutné hodnotit historicky, nakolik uznáváme historickou pomíjivost
obsahu politických zájmů samotných i historickou proměnnost zdrojů a způsobů
zpracování informací při tvorbě představ o budoucí skutečnosti.
Studium geopolitické a historické proměnnosti informačních výměn mezi oběma
takto idealizovanými osobnostmi vypovídá zajímavě i o proměnách kultury politické
praxe. Mimořádně je z tohoto pohledu zajímavá intenzita proměn obsahu politických
problémů vyvolávaná častými změnami zájmů a způsobů jednání členů
průmyslových společenství. Původ těchto intenzivních proměn se nejčastěji dává do
souvislosti s výkonovou a jí odpovídající soutěží technickou a organizační, která
doprovází dějiny průmyslově praktikujících společenství a sílí v důsledku tržní i
vojenské výkonové soutěže zvyšující nároky na invenční a inovační aktivitu obyvatel,
která se stává podmínkou růstu bohatství i moci průmyslových států (1). Právě toto
historické období, které přineslo obyvatelům jako členům průmyslově civilizovaných
společenství život v podmínkách frekventovaných změn jejich společenského i
přírodního prostředí, se stalo i obdobím rozvoje zájmu o představy o budoucí
skutečnosti jako o informace snižující rozhodovací nejistoty techniků, manažerů a
postupně i politiků industriálně praktikujících společenství. Zejména od druhé
poloviny dvacátého století se počaly konstituovat metodologicky specifické postupy
tvorby představ o budoucí skutečnosti (2) a v současnosti jsme i svědky konstituce
naukových základů futurologické praxe, jejichž tvůrci vypovídají o obecnějších
znacích procesu tvorby představ o budoucí skutečnosti a o pravidlech jejich
aplikace do praxe rozhodování a to za účelem snižování rozhodovacích nejistot
obyvatel jako aktérů duševních i fyzických činů. Zhruba od sedmdesátých let
minulého století, kdy rozhodovací nejistoty manažerů a podnikatelů počaly pramenit
nejen z neznalosti způsobu chování členů jimi řízených společenských jednotek,
ale i z výskytu krizových situací v jejich společenském a přírodním prostředí, se
futurologických výzkumů. Jsou
setkáváme
s profesním osamostatňováním
požadovány při vykonávání poradenských informačních služeb pro management
politických jednání vládních i nevládních politiků jako rozhodovatelů a stratégů
působících na lokálních, národních i globálních politických scénách.
Zkušenost a vědomí obsahu politických problémů
Z dosud nepříliš četných historických studií proměn způsobů jakými příslušníci
různých kultur vytvářejí představy o budoucí skutečnosti vynikají studie Ervina Laszlo
(3), který usuzuje, že historický vývoj způsobu utváření vědomí o budoucí skutečnosti
souvisí s vnímáním, s prožitky a s uvědomováním změn toho prostředí, v němž
vykonává obyvatel převážnou část své životní praxe. V tomto smyslu se jeho nálezy
shodují i s obecnějšími poznatky o vytváření vědomí dějinnosti prožívaného světa
v kulturně odlišných lidských společenstvích, dosvědčujícími, že takové vědomí
108
vzniká na základě životních zkušeností obyvatel (4). Laszlo rovněž upozorňuje , že
zapamatování sledů uvědomovaných stavů prožité skutečnosti umožňuje vytvářet
modely či vzory těchto sledů, které se v dobové populaci mohou šířit sdílením a
analogickým usuzováním o změnách prožívané skutečnosti a obyvatel je může
použít i v jiné situaci, jejíž obsah se značně liší od obsahu, který podnítil vznik
vědomí použitého vzoru. Poukazuje například na šíření cyklického vzoru usuzování o
stavech budoucí skutečnosti ve společenstvích praktikujících v úzkém kontaktu
s přírodou, jejíž cyklické proměny její členové smysly vnímají, zapamatovávají si
chronologické opakování sledů svých prožitků v ní a uvědomují si jej. Následně,
užitím abstrakce a analogického uvažování, používají představu cyklického
opakování stavů i při usuzování o budoucích stavech jednání člověka či o stavech
svého společenství. Přenos vzoru usuzování o budoucí skutečnosti analogickým
usuzováním se uskutečňuje i v dnešní sofistikované praxi tvorby přestav o budoucí
skutečnosti. Vzory usuzování o budoucím obsahu skutečnosti používané členy
průmyslových společenství jsou intenzivně poznamenány způsobem trendového
usuzování o budoucích stavech prožívané skutečnosti, který vzniká z jejich
zkušeností nasvědčujících na neopakovatelnost historicky předchozích stavů
prožívané skutečnosti. Často se též setkáváme se vzory, které vznikají
kombinacemi cyklického a trendového vzoru a vzory se liší i proto, že vznikají ze
specifických zkušeností získávaných v podmínkách rozsáhlé dělby duševních i
fyzických činností členů průmyslově praktikujících společenství. Ti totiž ve své praxi
zacházejí sice nadále s „přírodními“předměty a tedy pozorují a uvědomují si
cykličnost jejich proměn, ale současně prožívají život v materiálově i institucionálně
se neustále měnícím prostředí v důsledku jejich inovačních aktivit. Materiální i
duševní produkty jejich tvorby nevykazují při pozorování a při zacházení stejnou
cykličnost stavů jako předměty přírodní, naopak, nenalézají k nim zpravidla
dostatečně zřetelné historické isomorfie ve smyslu nálezu stejně upořádaného
obsahu pozorovaného předmětu. Pozorovatelé „umělých“ předmětů či kulturních
artefaktů usuzují, že obsah skutečnosti se historicky důsledně neopakuje, a proto i
budoucí skutečnost se bude obsahově více či méně lišit od stavů skutečnosti
známých z minulosti. Vědomí historicity či dějinnosti kulturně vytvářených předmětů a
procesů má z těchto důvodů pro interpretaci změn obsahu politických problémů
průmyslových společenství klíčový význam.
Podílí se na pochopení proměn
obsahu politických problémů a spoluvytváří obsahy krátko i dlouhodobých
očekávání politiků .
Historické pojetí proměn obsahu problémových situací politiků dovoluje vzájemně
odlišit informační praktiky, jejichž prostřednictvím vznikají zkušenosti při zacházení
s předměty či s procesy přírodními a informační praktiky doprovázející vznik
zkušeností z výsledků tohoto zacházení. Ty druhé jsou zřejmě bohatší ve smyslu
vnímání „přírodních“ předmětů v kontextech jejich začlenění do lidského jednání a
tedy i v kontextech lidských zájmů a projevů lidské vůle určitým způsobem
s přírodními či umělými předměty zacházet a určitým způsobem hodnotit jejich
význam pro člověka jako aktéra. Právě tato okolnost působila a nadále působí
informační potíže všem autorům představ o budoucí skutečnosti, pokud jimi chtějí
sloužit politikům a pokud tyto představy opírají pouze o ty informační praktiky, které
jsou historicky vykultivovány pro kontrolu materiálově transformační praxe, tedy
pokud spoléhají pouze na empiricky získané poznatky o chování „přírodní“ části
obsahu dané politické scény. Pokusíme se proto ukázat, proč takové potíže vznikají
v politické vizionářské praxi průmyslově civilizovaných společenství a jaké cesty se
rýsují k jejich odstranění.
109
V každé známé lidské kultuře se ustavují a tradují informační praktiky spojené s
transformačními aktivitami obyvatel z hlediska umění obyvatel přetvářet materiální
podstatu prožívané skutečnosti
tak také informační praktiky používané pro
přetváření mezilidských kooperačních a komunikačních vztahů a to prostřednictvím
přeměn poslání a organizace dobových institucí a výchovou a vzděláváním
obyvatel. Způsob jakým se obojí tyto praktiky podílejí na vymezování obsahu
politických problémů na dobových politických scénách se však historicky mění.
Pohled na ideologické zázemí vladařských politických doktrín raně feudálních
evropských států vykazuje ještě v průběhu 12.století našeho letopočtu „harmonické“
vysvětlování poslání křesťanských panovníků z hlediska vyváženosti panovnických
informačních praktik zkušenostmi z obou zmíněných oblastí transformační praxe
dobového obyvatele. Vládnutí ve státě bylo v tomto období vykládáno v tehdejších
klášterních školách, jako hlavních myslitelských a vzdělávacích centrech tehdejší
křesťanské Evropy, jako politické prosazování vzoru jednání obyvatele popsaného
v souboru dobových věroučných norem a to za pomoci využívání souboru dovedností
obsažených v dobových řemeslech a v druzích umění. Z hlediska vysvětlení obsahu
tohoto jakéhosi „základního politického problému vládnutí“ používané prostředky
„nesvětily“ účel vládnutí, ale „byly dány“ ke slávě či k prosazení účelu, kterým byla
„ve zbožnosti“ vedená životní praxe obyvatele. Zhruba v téže historické době však
myslitelé a filosofující teologové arabského islámského světa již diskutovali existenci
dvojího způsobu vysvětlování obsahu prožívané skutečnosti pramenícího z odlišnosti
informačních praktik používaných pro smyslovou kontrolu materiálových transformací
od informačních praktik sloužících k ovládání způsobu jednání obyvatele
prostřednictvím věroučného výkladu. Rozvíjeli učení o „dvojí pravdě“ ve smyslu
logického sporu mezi výsledky usuzování vedeného smysly nebo vírou. Toto učení
proniká ve 13.století i mezi evropské křesťanské myslitele , avšak jeho aplikace do
vladařské politické praxe cestou jeho vlivu na vysvětlování obsahu politických
problémů má v obou těchto náboženskou kulturou vedených společenstvích vlastní
osudy. Zatímco již počátkem 12.století jsou islámské univerzity zmocněny k výkladu
obsahu skutečnosti pouze podle pravdy zjevené a věroučně zakotvené v islámském
koránu (Al Ghazali jako hlavní teolog bagdadského kalifátu prosazuje v r. 1111 n.l.
jediný a to věroučný postup vysvětlování obsahu skutečnosti na islámských
univerzitách) zůstává učení o dvojí pravdě stálou výzvou pro kultivaci způsobu
pochopení obsahu prožívané skutečnosti v pozdně středověkém , ale i v novověkém
období vývoje kultury evropských národů. Z tohoto pohledu stojí dnešní politici při
formulaci obsahu svých problémových situací v evropských státech před problémem
kultivace své interpretační potence cestou respektování obou zmíněných pravd.
Jejich zájem o využívání informačních praktik sloužících obyvateli při vykonávání
materiálových transformací je veden potřebou obhajovat na veřejných politických
scénách dělné a znalostní schopnosti obyvatel a kultivovat je především ve prospěch
dobové řemeslné a následně průmyslové a informační techniky jejich společenských
aktivit. Jsou to takové způsoby získávání a zpracování informací, které jsou vázány
na smyslové vnímání změn prostorového a časového rozložení různých forem
materiálů a forem energií, se
zapamatováváním těchto vjemů a s jejich
podvědomým či vědomě uskutečněným zpracováním do formy pocitů a poznatků o
obsahu vnímané skutečnosti a též se zvláštnostmi jejich jazykové representace pro
účely mezilidské komunikace informací.Detailněji o těchto praktikách projevujících
se vědomím i podvědomím přírodní a technické podstaty obsahu rozhodovacích
problémů pojednávají především dějiny zkoumání přírody a specielně pak dějiny
kultury poznávací a technické praxe řemeslné a průmyslové (5).
110
Zájem politiků o transformaci mezilidských vztahů se z hlediska informačních
výkonů politika nedá plně uspokojit pouze zmíněnými informačními praktikami.
Souvisí totiž také s vědomím potřeby organizovat mezilidské soužití z hlediska
koordinace aktivit jednotlivců v rámci jejich společenského soužití na němž se podílí
i jejich psychické dispozice k jednání. Jejich ovládání a kontrola nesouvisejí jen
s poznatky, ale i s pocitovým světem obyvatel jako aktérů činů. Politik musí tedy
rozvíjet i takové informační praktiky, které mu usnadňují vnímání duševních příčin
proměn způsobu jednání člověka ve společenství a jejich ovlivňování vlastním
jednáním. Tato část obsahu jeho problémových situací může být sice zčásti
vysvětlována využíváním poznatků o příčinách změn lidského jednání, avšak
zůstává v politické praxi ne zcela vysvětlena a je kontrolována intuicí politika a jeho
instinktivně vedeným jednáním. Politická praxe je z tohoto pohledu spojena
s řešením problémů opírajícím se jak o zpracování poznatků o zájmech a potřebách
obyvatel, tak s řešením problémů přímým ovlivňováním způsobu jednání aktérů
politických scén a politický úspěch na dané scéně tedy závisí nejen na znalostním
vybavení a umění znalosti tvořit a identifikovat na jejich základě obsahy politických
problémů, ale i na tom, do jaké míry dokáže politik intuitivně určovat motivy a
instinktivně usměrnit způsoby jednání těch, mezi kterými prosazuje politické zájmy
na dané politické scéně. Informační praxe rozvíjená v kulturní historii pro potřeby
uspokojení politických zájmů o transformace mezilidských vztahů je tradičně
kultivována výchovou a vzděláním politika, ale podobně jako praxe umělecká , je
rozsáhle závislá i na sebekultivaci politika jako nositele dovednosti podvědomě
kontrolovat prožívanou skutečnost a její obsahové změny.
Sledujeme-li novější historii vizionářské praxe sloužící politickým zájmům spojeným
s péčí o uspokojování životních potřeb obyvatel států z hlediska podílu obou
zmiňovaných typů informačních praktik na vytváření představ o budoucí skutečnosti ,
pak jen za pouhých posledních sto let nalezneme zajímavé peripetie jejich využívání
v myšlení politiků při formulaci obsahu jimi prožívaných problémových situací na
dobových politických scénách. Ještě větší dobrodružství při rozpoznávání vlivu obou
zmiňovaných informačních praktik na stav vědomí obsahu politických problémů lze
zažít sledováním historie používání magických věšteckých praktik a setrvávání
v nich či odklonu od nich ve prospěch vědeckých praktik předvídání v mocensko
politické praxi středo a novověkých společenství (6).
V této souvislosti je pozoruhodné, že na výskyt různých informačních praktik ve
smyslu dominace určitých psychických dispozic člověka při jejich uplatňování za
účelem získávání a zpracování informace, upozorňují někteří autoři hledající
sociologická vysvětlení příčin historických proměn souborů hodnot používaných pro
rozhodování obyvatel v různých historických obdobích vývoje evropských národů (7).
Také autoři hledající obecnější vysvětlení povahy lidského činu uvažují o určitém
souboru psychických dispozic využívaných obyvatelem při utváření dobové kulturní
praxe a její proměny dávají do souvislosti se změnou dominace některé z těchto
dispozic (8).
Není zřejmě možno zavrhnout domněnku, že také způsoby vysvětlování obsahu
určitého politického problému se v historii měnily v závislosti na proporcích využívání
obou zmíněných pramenů lidských zkušeností a že právě tyto proporce předurčují
informační hodnotu představ o prožívané skutečnosti pro rozhodování politika
jednajícího na dobové politické scéně. Jeho přístup k zapojování se do informačních
sítí tvořených materiálově transformační praxí respektive do sítí tvořených praxí
mezilidsky vztahově transformační , může učinit jeho rozhodování více či méně
111
informačně adekvátní potřebě obyvatele vykonávat obyvatelskou praxi v podmínkách
aktivní kontroly prostředí jeho života (9).
O indiciích proměn informačních praktik při vysvětlování obsahu politických
problémů
Utváření vědomí obsahu rozhodovacích problémů politiků zpracováním informací
do formy poznatků anebo pocitů týkajících se prožívané skutečnosti, se z pohledu
informačních praktik dá pochopit zavedením představy informačních výměn , které
politik jako rozhodovatel uskutečňuje v informačních sítích. Jejich struktura vzniká
pokusem a omylem při jeho styku s ostatními aktéry politické scény i s obyvateli,
jejichž zájmy politik hájí. Ve společenstvích předprůmyslových, která neměnila
vícegeneračně
vzory kulturního chování obyvatel,
zůstávala i struktura
vytvářených informačních sítí
historicky relativně stálá , zejména pokud
společenství nemusila reagovat na radikálnější změny přírodních podmínek života
obyvatel. Jejich obyvatelé jakoby zůstávali umístěni v určitých stálých místech
informačního prostoru z něhož čerpali informace pro svá rozhodnutí. V případě
industrializovaných společenství se obyvatelé postupně „stěhují“ do nových míst
tohoto prostoru v tom smyslu, že v případech mnoha důležitých životních rozhodnutí
přestávají praktikovat informační výměny v tradičních informačních sítích
budovaných pro příkazové a hierarchicky mocensky uspořádané mocenské
ovládání a kontrolu jednání obyvatele ve státě a vstupují do sítí, ve kterých si
vyměňují informace
sloužící k jejich rozhodování o regulaci a koordinaci svých
průmyslových materiálových i mezilidsky vztahových transformačních aktivit. Dnešní
informační sítě průmyslově vyspělých společenství neslouží tedy jen k vysílání a
odebírání příkazů pro určitý způsob jednání obyvatel ve smyslu nadřízenosti či
podřízenosti jejich rozhodovací pravomoci,
ale rozsáhleji než v historii
předprůmyslových společenství i pro informační podporu obyvatele při jeho
rozhodování o uplatnění jeho vlastních duševních a fyzických schopností tvořit a
přetvářet prožívanou skutečnost. Je zřejmé, že v každé lidské civilizaci obě tyto
funkce existovaly a byly kultivovány posláním a organizací členů dobových institucí.
V předprůmyslových civilizacích však dominovala kultivace posilující příkazový
charakter jednání obyvatele, kdežto péče o „odbornost“ rozhodování obyvatel byla
ponechávána převážně jim samotným. Jednalo se tedy o sebekultivaci obyvatele a
to v míře nutné pro zvládnutí praxe tvorbou lokálních informačních sítí
užitím
vlastní inteligence a vlastních sil bez podstatnějšího narušení principu nadřízenosti
či podřízenosti v rozhodování o společenském začlenění obyvatele. Tato
rozhodovací autonomie však přestávala zabezpečovat dostatek informací pro
rozhodování obyvatele
v industrializujících
společenstvích, zvyšujících míru
mezilidských kooperací a specializace činností jednotlivců při přetváření přírodního i
společenského prostředí jejich života. Politický zájem vlád industrializovaných států
je motivován potřebou takových institucionálních reforem, které zvyšují propustnost a
dostupnost informačních sítí v nichž obyvatelé mohou nalézt informační podporu pro
jejich tvůrčí aktivity jmenovitě ve formě dodatečného vzdělávání či dodatečné
kvalifikace.
Prokooperačně laděná mocnářská politika industrializujících států zajišťovala
postup industrializace společenské praxe činy ve formě násilných či revolučních
mocenských reforem institucionálních struktur „zděděných“ po agrárně a neoliticky
praktikujících předprůmyslových evropských společenstvích , ale rovněž
soustavnějším politickým úsilím o racionálně vedenou reformu dobových institucí
112
zaměřenou na podporu a kultivaci informačních sítí usnadňujících obyvateli
participovat na průmyslově organizované součinnosti . Z hlediska idealizace obsahu
politických problémů spojených s vládnutím ve státě se často toto reformní úsilí
charakterizuje jeho třípilířovým založením a sice pilířem demokratického způsobu
vládnutí ve společenství , pilířem právního zakotvení způsobu jednání členů
společenství a pilířem kultivace procesu směny výsledků obyvatelských aktivit.
Ačkoli historický průzkum politických doktrín či jejich projektů v období zprůmyslnění
evropských společenství nasvědčuje na alternativní postup problematizace každého
z uvedených pilířů v jednotlivých
státech odpovídající alternativním sestavám
politických priorit ve strategiích jednání jejich vládních politiků , přináší vzájemné
porovnání způsobu problematizace i svědectví o jistém „tápání“ dobových politiků
týkající se využívání proporcí zkušeností získávaných při materiálových
transformacích a při transformacích mezilidských vztahů .Pokusy a omyly při hledání
informačně adekvátní základny pro vládnutí v industrializovaných společenstvích
prostřednictvím politicky vedeného
přemísťování rozhodovacích kompetencí
obyvatel z mocensky do kooperativně vytvářených sítí informačních výměn a
popřípadě opět zpětně, je na jedné straně možno považovat za „přirozený“ projev
civilizační rozkolísanosti společenství, které historicky přechází do nových forem
mezilidské kooperace a komunikace , nicméně, vzniká tak i výzva k hledání příčin
této rozkolísanosti a k její likvidaci v případech, kdy dochází ke vzniku krizových
situace v soužití členů průmyslových společenství.
Vzniká otázka: nejsou dysfunkce ustavovaných a často i periodicky se objevujících
a mizejících politických režimů v industrializovaných společenstvích vyvolávány
„nesymetrickým“
využíváním obyvatelských tvůrčích a mezilidsky vztahových
zkušeností v politické praxi a to již při uvědomování obsahu problémových situací
vznikajících na dobových politických scénách? A další otázka: jaký dopad má tato
případná asymetrie na hodnocení významu politických priorit při projektování
strategií politického jednání na těchto scénách ?
Novodobé proměny politicky angažovaného vizionářství
Z hlediska politického vizionářství v období industrializace a v následném pro nás
aktuálně
prožívaném
civilizačním
období,označovaném
jako
období
postindustriálního či období informačního způsobu civilizace společenství , se způsob
interpretace obsahu politických problémů měnil z hlediska metodologie tvorby
přestav o budoucí skutečnosti i z hlediska obsahu politických zájmů vyvolávajících
poptávku po vizích.
Z metodologického pohledu je patrný příklon k vysvětlování proměn obsahu
politických scén prostřednictvím metodologie poznávání vykultivované v poznávací
praxi evropské empirické přírodovědy . Příklon byl zjevný v statně vládní politice již
od osmnáctého století zejména v tehdejších státnických úvahách otců dobového
ekonomického myšlení, když Adam Smith ( 1723-90 ) vysvětluje panovníkům
industrializujících států problém jejich politické moci jako problém bohatství
získávaného dodržováním zákonů trhu a uvažuje tím o chování účastníků trhů
analogicky jako uvažuje přírodovědec o chování přírody interpretovaného využitím
vědomí zákonů jako univerzálně platných příčinných souvislostí mezi hodnotami těch
jejich vlastností, jejichž rozsahy dokáže hodnotit a využitím výsledků hodnocení
těchto vlastností . Tak zvanými exaktními postupy vedená problematizace politických
scén doprovází mocenské zájmy vlád industrializujících států nejen v oblasti
problematizace hospodářské a jmenovitě daňové politiky, ale i v oblasti
113
demografických a dalších empiricky a vědecky vedených úvah spojených s řešením
problematiky vojenské a správní. Ve dvacátém století díky vývoji formalizačních
procedur se „exaktní“ myšlení významně spolupodílí na utváření vědomí obsahu
priorit vládních politik průmyslových.Běžně se například uvažuje o tak zvané
ekonomizaci státně politické praxe, čímž se rozumí především její závislost na
respektování ekonomicky zdůvodňovaných zákonitostí při státnickém rozhodování.
Mezilidské vztahy jsou v tomto případě uvědomovány politikem jako determinované
znalostmi empiricky ověřených zákonitostí a výsledků měření hodnot vlastností o
jejichž vzájemných závislostech zákonitosti vypovídají. Jejich budoucí stavy pak
předurčuje extrapolační úvahou a výpočtem. Pokroky v metodologii statistického
sledování chování početných lidských společenství a ve vývoji metod
pravděpodobnostního určování stavů empiricky poznávané skutečnosti docílené
v 19. a ve 20 století, tuto tendenci k vědecké formalizaci postupů vysvětlování
obsahu problémových situací posilují a politici tím získávají možnost určitou část
obsahu svých rozhodovacích problémů parametrizovat a jejich řešení uskutečňovat
diskursivními logickými a matematickými postupy. Jejich „dělná schopnost“ ve smyslu
tvorby realistických představ o budoucí skutečnosti z disponibilních vědeckou cestou
získaných poznatků je tím z profesionálního hlediska posilována.Vědecká
metodologie usuzování o budoucí skutečnosti se však nemůže týkat zpracování a
politického využití těch informací, které obyvatelé vyměňují při vykonávání
průmyslových aktivit mimopoznatkovou formou či nevědomě. Pokud tedy politik
zvyšuje podíl vědecké racionality uvažování při přípravě svých politických rozhodnutí
a spoléhá jen na tuto formu zpracování informace, zůstává nutně neúplně
informován o motivech jednání obyvatel, jejichž zájmy na dané scéně hájí a
prosazuje.
Zvětšující se pozornost politiků k užití exaktních postupů myšlení o obsahu státně
politických scén, přináší do jejich řešitelských úvah rovněž vědomí zvýšených
nároků na přizpůsobivost obyvatele zákonitostem, z nichž politik při interpretaci
vychází. Vyplývá to z přirovnání ke způsobu jakým interpretuje přírodovědec chování
přírodních předmětů, když totiž svá tvrzení o platnosti určitých zákonů ovládajících
jejich proměny vymezuje pro určité okolnosti, v nichž uspořádal ověřovací experiment
či svá pozorování chování předmětu. V politické praxi pak tyto okolnosti zahrnují
určitý nutný způsob jednání obyvatele a tedy i odpovídající reformy dobových
institucí. Takováto nutnost byla pro politiky industrializujících států signálem
k reformám institucí moci, práva , směny, výchovy ,vzdělání a dalších, které mají za
poslání usměrňovat způsob jednání obyvatel v zájmu jejich sociálního spolčování a
součinnosti jako nutné podmínky industriálně organizované mezilidské kooperace.
Politická praxe se přijetím těchto informačních praktik
postupně
počala
uspořádávat podobně jako praxe technické tvorby, totiž, politické reformy byly
předem promýšleny a jejich realizace projektována jako přestavba dobových institucí
pro nové, více či méně exaktně definované společenské funkce. Historici v této
souvislosti upozorňují na známé evropské reformátory 19.století , kteří jednak pod
vlivem přírodovědeckých, osvíceneckých či zednářských výkladů poslání lidského
vědomí při utváření společenství , jednak pod vlivem vědomí aktuálních
společenských dysfunkcí systémů panovnických vlád států , projektují nové politické
režimy vládnutí (10). Do politické praxe vládnutí se tak dostává i vizionářskou praxí
představa řízeného výkonu politické moci včetně řízené informační podpory projektů,
podle kterých má tento výkon probíhat.Ta je v průběhu dvacátého století dále
kultivována jak na státní tak nadstátní i na lokálních úrovních politického vládnutí
114
společenstvím, nicméně, právě ta se historicky nejobtížněji
vypořádává
s informačními praktikami nekontrolovanými vědomou činností obyvatele.
Jak se s tímto problémem vypořádává interpretační praxe politiků v počátcích
dvacátého století naznačují vizionářské výkony dvou osobností representujících
pomyslné vlajkové lodě dobových reformátorů státně politické praxe v Evropě, která
v krvavých konfliktech ukončuje praktikování tří největších monarchických systémů
vládnutí státům a otevírá prostor pro nová řešení těchto systémů. Jde o politickou
osobnost Tomáše Garrigue Masaryka ( 1850-1937), čerpajícího vize především ze
středo a západo evropského politického a filosofického myšlení novověkého a
Vladimíra Iljiče Uljanova (1870-1924) (politicky známého pod příjmením Lenin),
čerpajícího z politického reformátorského středo a západoevropského evropského
myšlení 18. a 19.století (11). Obě tyto státnické osobnosti, kterým bylo osudem
dopřáno do značné míry i realizovat jimi navrhované reformní projekty, se ve svých
představách o ideálním politickém režimu staví zcela odlišně k politickému využití
zmíněných dvou informačních praktik.
V případě Masaryka se idea demokratického politického režimu, jeho právního
zabezpečení a jeho zabezpečení součinností a informačními výměnami obyvatel,
odvíjí od ideového maxima položeného do kultivace a sebekultivace aktivity
obyvatele jako do ohniska či primárního informačního zdroje, z něhož pramení
přestavná síla státníka politika. Ten pečuje o zájmy obyvatel tím, že upravuje poslání
a organizaci dobových institucí ve státě ve shodě s tímto maximem a proto jím
navrhovaný politický režim nemůže být nedemokratický vůči obyvatelům. Jediné
omezení ve svobodě rozhodování spočívá v předpokladu kultivace a sebekultivace
obyvatelských aktivit a to prostřednictvím zájmu a angažovanosti obyvatele o
obyvatelské soužití. Není bez zajímavosti že za tímto předpokladem se skrývá
souměrná pozornost k dělným i mezilidsky vztahovým transformačním aktivitám
obyvatele a tím i pozornost k racionálně i instinktivně vedeným výměnám informací
v obyvatelské praxi. V Masarykově ideovém maximu je obsažena úcta ke koncepcím
vytváření lidského společenství na základě soustavné kultivace jednání obyvatele a
to od dětského věku výchovou a vzděláváním, převzatá do značné míry
Jana Amose
z myšlenkového odkazu křesťanského kazatele a pedagoga
Komenského (1592-1670). Ten svým pojetím ideálního společenského řádu
založeném na využívání empiricky podložených znalostí a věroučných norem
jednání člověka , nejen že pregnantně vystihl význam respektování „dvojí pravdy“
pro vladařskou praxi , ale zároveň varoval před zanedbáním specifického
informačního zázemí materiálových a mezilidsko vztahových aktivit a potřeby jejich
specifických forem kultivace jako předpokladu úspěšné sociace jednotlivce do
kulturního společenství (12). Dodnes trvající diskuse zahájená sporem přírodovědce
a matematika Galileo Galilei (1564-1642)s dobovými autoritami křesťanské církevní
hierarchie o primát jedné z uvedených pravd, se z hlediska využívání informačních
zdrojů při interpretaci obsahu politických problémů jeví z pohledu Masarykových
ideových maxim spíše jako hledání rovnováhy ve využívání dvou různých
informačních praktik pro kultivaci a sebekultivaci obyvatele, než jako hledání důvodů
pro priorizaci některé z nich.
Ideové maximum vizionářské osobnosti Vladimíra Iljiče Uljanova je založeno
respektem k informačním praktikám doprovázejícím materiálové transformace
obyvatel a úctou ke znalostním praktikám podporujícím v tomto smyslu dělnou
schopnost obyvatele. Je v tomto smyslu blízké ideovým maximům státních politik
přírodovědně vedeného rozpoznávání lidského chování, obsaženým v učení
115
ekonomicky erudovaných a filosoficky materialisticky orientovaných projektantů
reforem politické praxe , zejména pak reformního myslitele a ekonoma Karla Marxe
(1818-1883). Informačním ohniskem z něhož čerpá politik náměty pro vládnutí
aktivitami obyvatel ve státě jsou v tomto případě empiricky ověřené poznatky o
chování obyvatel jako členů lidských společenství.Jejich uplatnění při interpretaci
obsahu státnických politických problémů umožňuje státníku jako politikovi navrhovat
či projektovat a
mocensky prosazovat takovou strukturu institucí, jejímž
prostřednictvím mohou obyvatelé způsob svého jednání upravit ve shodě s těmito
poznatky. Pojetí demokratického režimu vládnutí je tím založeno na představě
svobody jednání obyvatele omezené nutností jeho přizpůsobení zákonitostem
„objektivně“ platným pro jeho chování ve společenství.
Zmíněné duální informační pozadí vytvářející určitý způsob lidského jednání
v dobovém společenství je možné sledovat i v historicky následných peripetiích
způsobu politického vykonávání vládnutí v evropských státech ve 20.století. Není
obtížné zjistit , že rovnováha v politickém využívání obou informačních praktik se
nejen neobnovovala ve smyslu harmonického vysvětlování obsahu politických
problémů prostřednictvím smyslového a věroučného vysvětlování, ale naopak , že
pokračující diferenciace jak fyzických tak duševních aktivit obyvatel v důsledku
specializace jejich začleňování do průmyslových kooperací obsahově mění a dále
diferencuje spektrum zájmů obyvatel . Hodnoty jako thesaury zkušeností vytvářené
obyvatelem prostřednictvím jednáním s různě praktikujícími lidmi a zacházením
s nově vznikajícími „umělými“ předměty , se tak případ od případu odlišují natolik, že
nejen axiologové zabývající se světem hodnot člověka a jeho proměnami , ale i
historici a psychologové zabývající se změnami způsobů lidského jednání v různých
prostředích , hovoří o intenzivním rozpadu tradičních hodnotových soustav nutných
pro vzájemné mezilidské porozumění a tím i pro vznik dohod o vzájemných
kooperacích v podmínkách průmyslově civilizovaných společenství.
Vizionářská politická praxe potvrzuje rostoucí obtíže při odhadech proměn obsahu
dnešních politických scén zejména proto, že proměny obsahu zájmových postojů
jejich aktérů jsou překvapivé, ve smyslu nečekané těmi autory představ o budoucí
skutečnosti, kteří by je chtěli odvodit diskursivním myšlením ze znalosti dosud
poznaného obsahu těchto zájmových postojů. Dnešní politicky angažovaní vizionáři
sice usilují nadále o zachování vědecké racionality procedur vysvětlování budoucí
skutečnosti z ověřených poznatků o minulosti a přítomnosti a o jejich použití
v modelovacích postupech využitím simulačního modelování lidského jednání
s rozšířenými paměťmi a rozšířeným objemem zpracovaných dat inteligentní
technikou, nadruhé straně však ani takto vznikající složité modely virtuální reality
neposkytují dnešnímu politikovi ať již jako vládnímu či nevládnímu manažerovi,
možnost deterministicky jednoznačně určit stav budoucí skutečnosti jejíž součástí je
zájmově diferencovaný obyvatel. Známý futurolog a sociolog zabývající se vizí
postindustriálních společenství, Daniel Bell, již v osmdesátých letech minulého
století jednoznačně odmítal možnost zakládat strategické úvahy politiků pouze
metrickými údaji o hodnotách parametrizovaného obsahu politických scén, zejména
opírat tyto úvahy pouze o soustavy ekonometricky, demograficky či sociometricky
určených indikátorů chování lidských společenství. Na otázku jak přistupovat k určení
proměn způsobu jednání obyvatele v budoucnosti tehdy odpovídá , že považuje za
nezbytné nejprve posoudit jeho historicky dlouhodobější příslušnost k určitému
kulturnímu vzoru chování , který je mocnářsky stabilizován v daném geografickém a
116
mocenském prostoru a teprve následně uvažovat o možné dynamice proměn tohoto
vzoru pod vlivem inovačních aktivit industrializujících společenství (13).
Bellova filosofie politicky angažovaného vizionářství je de facto uznáním potřeby
přihlížet při tvorbě politických očekávání nejen k informačním výměnám
praktikovaným prostřednictvím získávání a zpracování poznatků o historických
proměnách hodnot parametrů popisujících chování člověka ve společenství,ale
rovněž poznatků o dopadech informačních výměn probíhajících mimo jeho vědomou
kontrolu na jeho chování, jmenovitě tak jak jsou nashromážděny v thesaurech
historických a dalších věd o proměnách stavu lidských společenství. Takové
informační výměny probíhající mimo vědomou kontrolu aktérů ovlivňují rozhodování
o mezilidských vztazích a byly známy již dávným politikům a byly jimi též využívány
v rámci magických praktik vládnutí lidským jednáním (6). Tyto praktiky jsou známy již
z doby před 5000 lety a to jako součást kazatelského ovlivňování
výkonu
společenské moci.Byly přenášené přes mezopotámské a chaldejské mágy i do
kultury egyptské a starořecké a z informačního pohledu representují výkladové a
zpravodajské umění jehož cílem je změna stavu vědomí příjemce zprávy či změna
jeho přesvědčení a to za účelem vyvolání změny jeho dosavadního způsobu
jednání. Magické praktiky v politické praxi mohou ovlivňovat pojetí
obsahu
politických problémů proto, že političtí mágové vysílají příjemcům zprávy obsahující
údaje o zkušenostech ztvárněných do empiricky ověřených poznatků i údaje
získávané ze zkušeností při vnímání a ovlivňováním psychiky obyvatel
mimopoznatkovým zpracováním informací. Obyvatel jako příjemce zprávy od
politického mága je tedy nejen pozměněn ve smyslu nového stavu vědomí na
základě přijetí poznatku, ale i ve smyslu nového nastavení jeho hodnotového světa
a vůle nějakým způsobem jednat.
Je přinejmenším pozoruhodné, že dysfunkce politických režimů vládnutí objevující
se hned po první světové válce v evropských státech ,vyvolaly nejen posílení snahy
racionalizovat a vybavovat
postupy formulace i řešení politických problémů
vědeckou metodologií usuzování,která posiluje význam poznatků pro uspořádání
činů v jednání člověka, ale rovněž posílily snahu politiků využívat magických praktik
pro přímé a rychlé ovlivňování jednání obyvatel. Přímost je zpravidla zaručována
informačním propojením vysílajícího, tedy politika, s podvědomím i vědomím
obyvatele a to z hlediska obsahu jeho neuspokojené potřeby. Rychlost pak
komunikační technikou, která již není vázána jen na kazatelství, ale na techniku
masmediálního šíření zpráv.
O vlivu magických praktik na priority politických programů a o dopadech politického
využití magických praktik na jednání obyvatel států a na vznik mezistátních a
světových válečných konfliktů , dnes existuje rozsáhlá dokumentace. Týká se i
historie vzniku a praktikování režimů politických diktatur minulého století , jmenovitě
italské, německé, španělské a sovětské provenience, ale i dalších proveniencí
z nichž se konstituují i současná ohniska nevládních iniciativ prosazující na
dobových politických scénách rychlé a přímé ovlivnění způsobu jednání obyvatel
buď v magickém spojení s deklarovanými potřebami obyvatel anebo s dysfunkcemi
existujících režimů vládnutí ve státu. Nejznámějšími případy jsou italští fašisté
prosazující potřebu změny stávajícího politického režimu ideou zajištění „potřeby
chleba“ nejprve pro frustrované italské vojáky vracející se z bojišť první světové
války do občanského života a následně pro veškeré poválečnou potravinovou krizí
strádající obyvatele ve státě . Podobně prohranou první světovou válkou frustrovaná
německá politická a hospodářská elita a velká část německého obyvatelstva přijímá
117
postupně magickou kazatelskou praxi Adolfa Hitlera obsahující příslib „chleba a
práce“ pro veškeré obyvatelstvo současně s ideou „ nadčlověčenství“ německého
germánského obyvatele, navracející mu pocit sebevědomí a budící ochotu obyvatele
přijmout mágovu vůli pro úpravu vlastního způsobu jednání.
Magické praktiky jsou z politického hlediska informačně bohatší z hlediska
působení na jednání obyvatele než praktiky vědecké, které se omezují na informační
praktiky znalostní. Využívají zkušeností získávaných při působení na psychiku
jednání obyvatel prostřednictvím výkladů obsahově se dotýkajících hodnotového
světa a hodnotových postojů obyvatele a tím i jeho aktivit při vytváření vztahů
k ostatním členům společenství. Vzniká tak otázka: je možné dnešní magickou praxi
podílející se na tvorbě vizí a na obsahu politických problémů v průmyslových
společenstvích považovat za signál úpadku schopnosti industriálně civilizovaného
obyvatele utvářet vzájemně kooperující a komunikující společenství jen na základě
znalostních výkonů ?
Vrátíme-li se k historii magické praxe, je zajímavé povšimnut si určitého rozpětí
hodnot s nimiž mágové pracovali a které si tedy i uvědomovali v souvislostech
s určitým jednáním člověka. Tak zvaný „velký mág“, starořecký Pythagoras ( 6.století
před n.l.), utvořil myslitelskou školu v níž byla prosazována politika protityranská a to
tak, že idea vládnutí byla kultivována zkušenostmi z matematické interpretace
„harmonie“ jako symetrie
prožívané skutečnosti a založena na představě
prožívaného světa. Z hlediska jednání obyvatele kladla důraz na sebeovládání a
sebekontrolu ve smyslu hodnoty asketického způsobu života. Z hlediska motivace
jednání obyvatele je v ideovém maximu této školy důležitým prvkem í
přehodnocování prožívané skutečnosti a to ve smyslu zmenšení váhy hodnot
podporujících využívání nabízejících se příležitostí k činům a zvýšení váhy hodnot
podporujících výběry jednání spojeného se sebeovládáním a sebekontrolou, které
měly „harmonii“ činů naplňujících jeho jednání zaručovat. Je zajímavé, že velcí
mágové často přijímaní jako „dobří“ na rozdíl od „zlých“ praktikujících „černou magii“ ,
stavěli svá učení nikoli na využívání kojunkturalisticky odvozených souborů hodnot
lidského jednání, ale na požadavku kontroly vah hodnot používaných obyvatelem pro
rozhodování v průběhu vykonávání jeho životní praxe a sami svým učením se stávali
politiky zejména tím, že zpochybňovali a kriticky přehodnocovali význam dobově
šířených hodnotových škál používaných obyvateli pro rozhodování o činech.
Předvídání obsahu budoucích politických problémů ?
Rozborem změn metodologie tvorby představ o budoucí skutečnosti v důsledku
politické poptávky po těchto představách lze dospět i k určitým domněnkám o
podmínkách ,v nichž si budoucí politici
budou uvědomovat obsah svých
rozhodovacích problémů. Část obsahu politických problémů zůstane zřejmě nadále
uvědomována jako „neznalost“ prožívané politicky zajímavé skutečnosti a likvidace
této části bude nadále vyžadovat uplatnění situační inteligence politiků. Vzniká
proto otázka, zda v budoucnu bude lidské společenství svou kulturou tvořit či
naopak likvidovat podmínky pro znalostní výkony respektive pro instinktivní jednání
vedené intuicí. Politická praxe by v prvním případě inklinovala k problematizaci
politických scén užitím racionální inteligence , jednání politiků by byla vedena jako
střety názorů na prosazování zájmů plynoucích ze znalosti obyvatelských potřeb a
odstranění problémové situace by nastalo dosažením vzájemného konsensu aktérů
politické scény.
Historie politické praxe tento model politického jednání
charakterizuje jako jednání vedené principem tolerance, vedoucí k obyvatelsky
118
nejlepšímu z možných způsobů řešení daného politického problému. Naopak,
likvidace podmínek pro znalostní výkony a otevírání možností uplatňovat intuitivní
formulaci a řešení politických problémů na dané scéně, otevírá alternativní
perspektivu politické praxe, která by pak inklinovala k problematizaci prostřednictvím
situační inteligence člověka ( 14) s dopady na aktivní odstraňování problémových
situací činy aktérů a k likvidaci konsensuálního na účet fyzického či mocenského
řešení politikem pociťovaných problémových situací.
Předchozí úvahy o životě obyvatele v informačních sítích budovaných vykonáváním
jeho denní praxe ve společenství, dávají podnět k zamyšlení se nad historickými
proměnami obsahu politických problémů i v souvislostech s civilizačně podmíněným
přemísťováním obyvatele v dobových sítích . Z tohoto pohledu existují v politicky
angažovaném vizionářství
přinejmenším tři různé pohledy na budoucí strukturu
informačních sítí, v nichž si bude politik vytvářet představy o obsahu politických
problémů.
Prvním je pohled historicky setrvačného vývoje těchto sítí . Předpokládá další
rozvinutí tvůrčích a přetvářecích schopností obyvatele tím, že jeho rozhodovací
kompetence se nadále budou přemísťovat ze sítí hierarchicko mocenských do sítí
kooperativních a přesun bude zabezpečován tradičním třípilířovým politickým
režimem. Bude spojen se sílícím informačním působením institucí podporujících
demokratické mocenské rozhodování obyvatel, institucí právně zakotvujících
meziobyvatelské dohody o způsobu jednání jednotlivce ve společenství a institucí
tržních, zabezpečujících informace o předmětech rozhodování obyvatel
v kooperujícím společenství.
Kritika takovéto setrvačné vize vychází z dysfunkcí pozorovaných dnes
v institucionálním řešení každého z uvedených pilířů, zejména ze selhávání instituce
parlamentní demokracie jejímž prostřednictvím by se obyvatel měl být schopen
v budoucnu vždy ubránit proti vytlačení jeho účasti na moci ve státě, ze selhávání
instituce práva jehož prostřednictvím by měly být v budoucnosti každému obyvateli
zaručeny stejné podmínky pro začleňování se do společenských institucí i ze
selhávání instituce trhu jako informačního zdroje pro věcné zaměření činnosti
obyvatele. S takovouto kritikou lze polemizovat odkazem na možnost zdokonalování
zmíněných pilířů metodou pokusu a omylu z pozitivními důsledky na efektivnost
činnosti odpovídajících institucí, podobně jako to činí materiáloví inženýři vyvíjející a
praktickým ověřováním zdokonalující novou techniku pro určitý užitek. Obtížněji se
však dá takováto vize bránit v případě, že užitek sám je obyvatelem chápán
z obsahového hlediska odlišně, což nastává v případě pokračující diferenciace
hodnotových světů obyvatel průmyslových společenství v důsledku setrvačného
vývoje liberalistických politických režimů a rovněž v případě užití této setrvačné vize
pro odhady budoucích politických scén národů, jejichž informační sítě si obyvatelé
vytvořili v podmínkách neindustrializované obyvatelské praxe a tedy u kterých přesun
rozhodovacích kompetencí do kooperativních sítí a „zeštíhlování“ mocenských sítí
dosud historicky neprobíhá.
Druhý typ politicky zajímavé vize o budoucím obsahu politických problémů nabízejí
někteří myslitelé zabývající se informačním pozadím dysfunkcí politických režimů
kultivovaných v industrializovaných státech. Pozorují vliv použitých výkladů na
interpretaci obsahu politických problémů a usuzují, že historicky následný obsah
politických scén i obsah politických problémů se bude lišit od minulých právě proto,
že dojde ke změně paradigmatu jako řídící informace, podle které politik postupuje
při vysvětlování proměn obsahu politicky zajímavé skutečnosti. Na rozdíl od
119
setrvačného typu vizí se v tomto případě nepředpokládá historická setrvačnost
institucionální struktury pilířů politické praxe, která de facto vznikla pokusem a
omylem v politické praxi evropských národů a odtud se šíří do zámoří. Pokusy a
omyly v tomto případě se nepovažují za vhodný způsob učení vedoucí ke
zdokonalování stávajících politických režimů, pokud nejsou doprovázeny plnějším
pochopením obsahu politických scén. O tom, jak by nové pochopení mělo působit
na interpretaci obsahu dnešních hospodářsko-politických problémů uvažuje například
politický ekonom
a futurolog Kaoru Jamaguši. Upozorňuje na selhávání
průmyslových trhů v roli regulátorů obyvatelských aktivit a dává jej do souvislosti
s neúplným pochopením podstaty jejich regulačního účinku na jednání obyvatele
v euroamerických výkladových školách tak jak vznikaly od počátků průmyslové
revoluce (15). Tyto výklady ekonomie lidského jednání by měly být v budoucnosti
nahrazeny výklady jeho infonomie, jako obsahově širšími výklady, obsahujícími též
údaje o umístění obyvatele v informačních sítích , na němž závisí jeho schopnost
směňovat komodity, peníze či pracovní sílu. Záměna, která bude záviset na hlubším
rozpoznání zmíněného informačního pozadí a jeho souvislostí s průmyslovou praxí ,
rozhodne o zcela novém přístupu ke koncipování a reformování institucionální
struktury průmyslových společenství, který bude mnohem pozorněji sledovat problém
účasti či vytlačení obyvatele z dobových informačních sítí.
Legitimnost takovéto vize je možné přijmout ve smyslu významu empiricky
založených teorií pro výklady způsobu chování jednotlivce ve společenství. Je velmi
pravděpodobné že budoucí výklady obsahu politických problémů umožní hlouběji
pochopit jejich obsah a tedy cestou poznání dospět k naději na efektivní řešení
rozhodovacích problémů vznikajících na budoucích politických scénách racionální
inteligencí.Dosavadní výzkumy paradigmat potvrzují, že nová paradigmata v oblasti
lidských znalostí o přírodě vznikají rozšiřováním informačních zdrojů o jejích
přeměnách a to výzkumnou praxí (16). Úsilí o teoretizaci v empirických vědách o
chování člověka v jeho společenství, jmenovitě v ekonomické vědě, naznačuje
některé podobnosti , zejména pak v tom smyslu, že historicky nové a dostatečně
dobře teoretizované výklady ekonomicky zajímavé skutečnosti jsou schopny do sebe
zahrnout i výsledky výkladů historicky předchozích .
Takto vedené politické vizionářství nedává dosud dostatečně jasnou odpověď na
otázku jak se rozšířené pojetí obsahu politických problémů zahrnující problematiku
účasti člověka ve společenství nejen jako výměnu hmotných či materiálních statků,
ale též jako problém výměny informací, dotkne úvah o institucionální struktuře
společenství a o její kultivaci ?
Například, jak se dotkne přístupu ke koncipování institucionální struktury z hlediska
tvorby zmiňovaných tří pilířů demokraticky spravovaných společenství ? Některé
úvahy o meziinstitucionálních výměnách informací nasvědčují, že dostup obyvatele
do dobových informačních sítí lze politicky ovlivnit spíše kultivací podmínek pro jeho
účast v těchto výměnách, než jen kultivací podmínek pro účast obyvatele
v informační síti zajišťující provozní funkce jednotlivé instituce. Politicky vedená
kultivace se tak pojímá jako péče o změny chování systému, nikoli jen o změny
funkce jednotlivé jeho složky. Odtud je možné usuzovat , že instituce parlamentní
demokracie, práva a trhu nebudou v budoucnosti kultivovány isolovaně, jako věcným
posláním specifické pilíře ochrany obyvatelských zájmů, ale na základě výsledků
jejich vzájemného informačního ovlivňování , kdy každý pilíř tvořený určitou
soustavou institucí bude koncipován jako zdroj podnětů pro změny ostatních dvou a
tyto podněty budou určovat obsah budoucích politických problémů spojených
s vládnutím v průmyslově civilizovaném společenství.
120
Mezi futurology lze nalézt i autory třetího typu politicky zajímavých vizí, kteří
považují přesun rozhodovací pravomoci obyvatele v průmyslových společenstvích za
civilizační episodu, která má svůj historický počátek, vyvrcholení a úpadek. Episoda
je informačním manévrem s rozhodovacím prostorem obyvatele, odpovídajícím
průmyslovému společenství jako jedné z kulturně specifických forem civilizačního
vývoje lidských společenství, které předcházela forma odlišná a bude následovat
opět jiná, zcela odlišná. Budoucí politické scény a obsahy politických problémů lze
z tohoto pohledu dohlédnout jen v historickém rámci této episody. Signály její
pomíjivosti nachází futurolog a fyzik Fritjof Capra v růstu rozhodovacích nejistot
politiků, v nedodržování úmluv, v pomíjivosti institucí jako společensky dohodnutých
organizací obyvatel plnící dohodnutá poslání či ve vznikání a mizení veřejně
působících zájmových skupin zaměřených výhradně na uspokojení individuálních
potřeb jejich členů. Capra vysvětluje tyto a další fenomeny související s dysfunkcemi
dosavadní institucionální struktury průmyslových společenství jako důsledek
přechodu průmyslového společenství k jinému způsobu civilizace obyvatele, jehož
povahu nelze ze zkušeností a poznatků získaných o chování
průmyslově
civilizovaného společenství předurčit. Uvádí, že žijeme ve fázi civilizačního vývoje
průmyslové kultury, kdy instituce budované od dob pozdně křesťanské kultury a
dotvářené
industriální revolucí, počínají funkčně selhávat při zabezpečování
vzájemného obyvatelského soužití i soužití
s ostatními lidskými kulturami a
příčinou hledání nových
s přírodou . Právě toto selhávání je podle Capry
institucionálních struktur , které probíhá spontánně metodou pokusů a omylů a
projevuje se zmiňovanými signály (17).
O obsahu budoucích politických problémů vypovídá Caprova vize spíše nepřímo a
sice prostřednictvím výzvy k pozorování tak zvaných emergentních jevů jako výskytu
nepředvídaných událostí , jejichž příčiny zůstávají běžnému pozorovateli skryty.
Obsah příčin může být odhalen a pochopen poznáváním latentních či spících faktorů
ovlivňujících společenskou praxi po historicky delší období nepozorovaně a
projevující se posléze těmito emergentními jevy . Politici by se tedy měli pokoušet
usuzovat z pozorovaných nově vznikajících dysfunkcí institucionální struktury
průmyslových společenství na skryté či latentní příčiny jejich vzniku působící
v dosavadní historii průmyslových společenství a analýzovat jejich obsah natolik,
aby byli schopni politickými prostředky ovládnout jejich destrukční působení na
obyvatelské soužití a na soužití člověka s přírodou a to včas, dokud se politické
scény průmyslových společenství v důsledku setrvačně a nekontrolovaně
pokračujícího civilizačního působení
nezhroutí s potenciálně katastrofickými
důsledky pro osudy obyvatel. V tomto smyslu Capra přisuzuje racionálně uvažujícím
členům průmyslových společenství schopnost historicky poprvé ovlivnit rozumem
proces střídání civilizací.
Politické přijetí takovéto civilizačně koncipované vize by znamenalo aktivní účast
politiků při tvorbě nové koncepce institucionálních reforem průmyslových
společenství. Ta by z hlediska informačních výměn a sítí v nichž průmyslově
praktikující obyvatel rozhoduje, nemohla být založena na dosavadním spontáním
rozvíjení „prokreativních“ a „promocenských“ aktivit, ale na určitým způsobem
kontrolované výstavbě informačních sítí zajišťující obyvateli možnost rozhodovat
v pomyslné informační rovnováze mezi jeho schopností přetvářet materiálovou
podstatu prožívané skutečnosti na jedné a schopností tvořit lidské společenství na
druhé straně.
121
Vize je smělou hypotézou, jejíž naplnění ovšem nezávisí jen na lidském umění
poznáváním dospět k nové interpretaci obsahu politických problémů na budoucích
politických scénách, ale rovněž na lidských schopnostech
rozhodovat o
vykonávaných činech a na dovednostech potřebných pro výkon samotný. Určité
symptomy rodícího se nového způsobu civilizace obyvatele ve shora uvedeném
smyslu , které by mohly potvrzovat oprávěnost Caprovy hypotézy, nabízejí
pozorování historických proměn manažerské praxe z nichž lze usoudit, že členové
průmyslových společenství jsou schopni kontrolovat průběh informačních výměn
nikoli v celém prostoru politických scén, ale jen v jejich určitých časoprostorových
kvantech odpovídajících procesu realizace projektů, jejichž cílové zaměření je
dohodnuto a odpovídá společně sdíleným zájmům těch obyvatel, kteří se na realizaci
podílejí. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti a vzájemné vztahy těchto obyvatel se
v těchto časoprostorových kvantech vzájemně „vylaďují“ přehodnocováním výsledků
transformačního úsilí sebepřehodnocováním obyvatel jako spolurealizátorů
projektů. Studia invačních aktivit a projektového managementu ať již vládního či
podnikatelského rovněž dosvědčují tom, že čím je časoprostorové kvantum
rozměrnější, tím je i hodnocení a sebehodnocení realizátorů komplexnější
procedurou z hlediska pestrosti použitých poznatků, hodnot a hodnotících kriterií a
tím obtížněji se v jeho prostoru udržuje kontrola nad inovací jako nad komplexem
změn obsahu rozhodovacích problémů těchto realizátorů. Někteří teoretici zabývající
se teorií inovace hovoří v této souvislosti o akčním radiu inovace ve společenství a o
závislosti jeho rozměru na historickém čase a na schopnosti vytvářet znalostní,
technické, ekonomické, sociální a politické podmínky pro její společenské přijetí či
pro její šíření jako pozměněného způsobu života obyvatele (18),(19).
O obtížích vyplývající pro hodnocení a sebehodocení realizátorů rozsáhlých
inovačních projektů , které přinášejí rozsáhlé změny životního způsobu a podmínek
života obyvatel svědčí i vizionářská praxe používaná zhruba od šedesátých let
minulého století pro optimalizaci vládních a podnikatelských projektů. Vznikla formou
tak zvaného assessmentu či odhadů účinků zamýšlených inovací chápaných jako
záměrné změny techniky společenské praxe a to na jednání obyvatel a na jejich
životní prostředí (20).Postupně se metodologie assessmentu rozšířila i na odhady
účinků inovací technických systémů na sociální a politické klima obyvatelského
jednání. Tato metodologie jednoznačně svědčí o potřebě vícekriteriálního hodnocení
proměn obsahu politických problémů a to tím naléhavěji, čím komplexnější je
časoprostorové kvantum odpovídající procesu realizace inovací. Jakákoli inovace
zasahující svými dopady způsob života obyvatel má bezprostředně pozorovatelné
dopady, například na peněžní hotovost investora inovace a dopady objevující se po
uplynutí nějakého historického času , například na schopnost obyvatel žít v inovací
zasaženém společenském či přírodním prostředí. Takto lze chápat i okolnost, že
zhruba od poloviny minulého století se podnikatelé i vlády realizující´rozsáhlé
inovační projekty nespokojují při hodnocení projektů jen s tržním
kriteriem
návratnosti investic, ale doplňují toto hodnocení průzkumem sekundárních a dalších
vyvolaných efektů hodnoceného projektu .
Obsah politických problémů, které vlády i podnikatelé takto interpretují svědčí o
tom, že rozlišují mezi historicky krátko a dlouhodobějšími očekáváními a že právě
dlouhodobější očekávání přinášejí největší potřebu dodatečných informací pro
zachování jejich schopnosti vládnutí společnosti respektive podnikům.
Budoucí obsahy politických problémů budou z tohoto pohledu patrně záviset na
utváření podmínek pro novou organizaci průmyslových činností, která by pokryla
122
potřebu zmíněných dodatečných informací vyšší informační výkonností obyvatel
anebo by zmenšila informační náročnost vykonávané společenské praxe na
míru,která nebude bránit , ale spíše usnadňovat obyvateli vstup do sítí, v nichž
uplatní svou tvůrčí schopnost schopnost i schopnost mezilidsky komunikovat .
Pokusy s řízenými postupy investování do rozvoje obyvatelských aktivit
v mezinárodním i regionálním měřítku prozatím nasvědčují, že politické scény lze
přemísťovat do informačních prostorů jednotlivých investičních projektů, pokud lze
docílit zájmovou shodu jejich spolurealizátorů (21). Příkladem může být historická
zkušenost mezinárodních finančních institucí, hledajících záruky úspěšné úvěrové či
dárcovské služby rozvojovým zemím a to ve smyslu úspěšné investiční politiky. Po
založení Světové banky a Mezinárodního měnového fondu hledaly obě instituce
nejlepší způsob poskytování účelových půjček obyvatelům rozvojových zemí a
střídavě vkládaly rozhodování o svěřených investičních prostředků do rukou místních
vlád s důvěrou v jejich správní výkony a do rukou podnikatelů s důvěrou v jejich
výkony realizační. Politika těchto institucí byla tedy vedena důvěrou ve fungování
mocenských sítí vládních respektive sítí podnikatelských. Po selhání efektivnosti
takto založené politické strategie pomoci rozvojovým zemím se
počínaje
devadesátými lety minulého století se objevují v portfoliu těchto mezinárodních
institucí účelově volněji zaměřené půjčky anebo dary, avšak jejich poskytnutí je
projednáváno tak, aby rozhodování o nich bylo hlouběji založeno do lokálních
informačních sítí obyvatel zemí, které je přijímají. Na kontrole efektivnosti prostředků
vynaložených pro uspokojení potřeb obyvatel se častěji podílejí representanti
místních institucí vládních i nevládních a ti též spolurozhodují i o specifikaci projektů,
na které budou prostředky vynaloženy. Tento způsob financování je tedy
dvoustranně účinný, nakolik přispívá k synchronnímu rozbudování obou typů
obyvatelských sítí. Projekty jsou obsahově zaměřeny na aktuální potřeby a aktuální
výkonové schopnosti obyvatel a současně je jejich realizace zabezpečena místní
funkční mocenskou sítí vytvářenou místními vládami. Mezinárodní instituce vstupují
do těchto sítí v roli dozorčí anebo oponentní, která zajišťuje adaptaci obsahu
politických cílů v relaci ke kvalitám místních sítí.
Nelze si zde odpustit závěrečné konstatování, že politická praxe ve srovnání
s praxí technickou či manažerskou se na jedné straně jeví pro vizionáře jako nejtěžší
vizionářský úkol, na druhé straně však právě tato praxe se v průběhu několika málo
desítek let stala nejsilnějším podnětem jak pro zdokonalování metody
futurologických studií tak pro praktické využití jejich výsledků v krizových
společenských situacích.
Závěrečná úvaha
Partnerské vztahy mezi osobností futurologa a politika vznikají v oblasti pocitu
nejistoty politika.Nejsou vytvářeny jen potřebou poznatků a jejich produkcí, ale
potřebou informace o tom, jakým jednáním se má politik rozhodovací nejistoty
zbavit.
Pro průmyslová společenství se překonávání politických nejistot historicky spojuje
s mocenským vládnutím a s hierarchicky organizovaným systémem rozhodování na
jedné straně a s vládnutím kreativním opírajícím se o kooperativně řízené systémy
spolurozhodování obyvatel, na straně druhé. Oba tyto systémy vládnutí se podílejí na
obsahu politických nejistot a přinášejí odlišné potřeby informací pro jejich likvidaci.
Metodologie tvorby představ o budoucí skutečnosti pro výkon politické praxe svědčí
o tom, že vědomí obsahu politických problémů v průmyslově civilizovaných
123
společenstvích závisí na kultivaci kreativity obyvatel prostřednictvím kultivace tvorby
a užití poznatků o materiálových transformacích a na kultivaci podílu obyvatel na
výkonu moci, prostřednictvím demokratických režimů vládnutí a získávání důvěry
obyvatel v informační efektivnost těchto systémů a v jejich hodnotové pozadí.
Futurologické studie, pokud jsou založeny historickou zkušeností o proměnách
způsobů jednání jednotlivce ve společenství, počínají v současnosti politikům
napomáhat při hledání příčin informační neefektivnosti historicky ustavovaných
politických režimů a tím slibují i usnadněné vyhledávání alternativních režimů,
informačně adekvátnějších pro rozhodování obyvatele motivované potřebou
seberealizace a sdílení zájmů ve společenství.
Odkazy:
(1)
Passinetti,
L.L.:
Structural
Change
and
Economic
Growth,
vyd.Cambridge University Press, 1981
(2) Jantsch, E.: Technological Forecasting in Perspective, vyd. OECD, Paris, 1966
(3) Laszlo, E.: Footnotes to the History of the Future, in: Futures,October 1988,
p.484
(4) Le Goff, J.: Paměť a dějiny , český překlad , vyd. Argo, 2007
(5) Klemm,F.:A History of Western Technology, vyd.Massachusetts University Press,
Cambridge, 1965
(6) Cavendish, R.: Dějiny magie. český překlad, vyd.Odeon, 1994
(7) Sorokin, P.A.: Krise našeho věku. český překlad, vyd.Tiskařské a vydavatelské
družstvo čs.obchodnictva, Brno, 1948
(8) Kagan, M.S.: Ľudská činnosť, slovenský překlad, vyd. Pravda, Bratislava, 1982
(9) Ashby, W.R.: Cybernetics Today and its Contribution to the Engineering
Sciences. in: General Systems Yearbook., Vol.VIII, 1963
(10) Spechler,M.C.,:Perspectives in Economic Thought. Mc,Graw-Hill Inc., 1990
(11) Soubigou,A.: Tomáš Garrigue Masaryk. český překlad, vyd.Paseka, 2004
(12) Komenský, J.A.: Labyrint světa a ráj srdce. vyd. Naše vojsko, Praha,1958
(13) Bell, D.,: Sdělení na přednášce pro Ekonomický ústav ČSAV v Praze, 1987
(14) Wallon, H.: Od činu k mysleniu. slovenský překlad, vyd. Pravda, Bratislava, 1983
(15) Yamaguchi, K.: Fundamentals of a New Economic Paradigm in the Information
Age, in: Futures, December 1990, pp. 1028-1036
(16) Kuhn, T.S.: Štruktura vedeckých revolúcií. slovenský překlad, vyd.Pravda,
Bratislava, 1982
(17) Capra, F.: The Turning Point and Raising Culture. vyd. W.Collins Sons and Co.,
Glasgow, 1982
(18) Valenta, F. :Tvůrčí aktivita, inovace, efekty. vyd.Svoboda, Praha, 1969
(19) Petrášek, F.: Východiska metodologie prognózování pro řízení inovačních
procesů. vyd. Sportpropag, Praha, 1981
(20)
Hetman,
F.:
Society
and
the
Assessment
of
Technology.
vyd.OECD, Paris, 1973
(21) Waszkiewicz,J.: Gra o region. (polsky)in proceedings: Designing the Future in
Europe 2001, vyd. Občanská futurologická společnost, 2001, ISBN 80-245-298-4, str.
114 ad. , viz: www.sweb.cz/ofs
124
František Ochrana: Idea „determinismu“ a koncipování „budoucnosti“
Abstract:
„Determinism“ and the Designing The Future
The paper analyses new conception of rationality of the contemporary
science, comparing it with Cartesian one. The principle of classical (Laplacean)
determinism is not applicable in the micro-world and in the society. A new
epistemological situation has arisen, in which science does not correspond to
the world which in describes, but rather to a world which must be constructed.
In classical science it was possible to reach certain irrefutable conclusions on
the basis of conditions and deductions. The Kantian and Newtonian
rationalism has begun to open up and this is leading to an epistemological
revolution against Cartesian methodology. The real world is so complex and
multi-form that it cannot be fully described through universal determinism.
Instead, it is necessary to talk of the possibilities of determinism.
Abstrakt:
Referát
zkoumá nové pojetí racionality v současné vědě a porovnává ji
s karteziánským pojetím. Klasický (laplaceovský) determinismus neplatí v oblasti
mikrosvěta ani pro analýzu společenských jevů. Kantovský a newtonovský apriorní
racionalismus je nahrazován v epistemologické revoluci nekarteziánskou
epistemologií.
Key words: Determinism-Designing the Future-Cartesian metodology-Non-Cartesian
Metodology
Klíčová slova: Determinismus-koncipování budoucnosti-Karteziánská metodologie.
nekarteziánská metodologie
***
Tématem našeho kolokvia je „koncipování budoucnosti v Evropě“. Primárně by tedy
měla být řešena otázka, co je „budoucnost“? Jaký je její vztah k minulosti a
k přítomnosti? Jakým způsobem je budoucnost determinována současností? Co lze
vypovídat o „budoucnosti“? A co se rozumí „koncipováním budoucnosti“? Můžeme
při výpovědích o „budoucnosti“ použít tytéž (či obdobné) verifikační metody jako na
zkoumání přítomných jevů, nebo můžeme použít i hodnotící soudy používané např.
historií při hodnocení minulosti? Je výpověď o „budoucnosti“ predikcí, nebo se jedná
(může jednat) i o zvýznamněnou naraci? To vše jsou otázky, na které bychom mohli
(měli) hledat odpověď, neboť jsme si vytyčili cíl analyzovat „koncipování
budoucnosti“.
Vymezení pojmu „budoucnost“
Úvodem je vhodné se pokusit o pracovní vymezení pojmu „budoucnost“.
„Budoucností“ se bude pro potřeby tohoto referátu rozumět „možný stav světa“. Za
východisko analýzy použijeme upravené schéma, jehož autorem je W. Dunn.
125
Obr. 1 Reflektování „budoucnosti“ v normativní a nenormativní teorii
Minulost
Současnost
Budoucnost
Co se mělo
stát
(normativní
teorie)
Co se stalo
(nenormativní
teorie)
Co bude
(nenormativní
teorie)
Co by se mělo stát
(normativní
teorie)
Pramen: Dunn,W. (2004): Public Policy Analysis. An Introduction. Third Edition.
New Persey:Pearson Hall,p.135. Upraveno.
Dané schéma nastoluje problém, jak je v zásadě možné nahlížet na obsah a
rozsah pojmu „budoucnost“.
Vyjdeme-li z výše uvedené pracovní definice pojmu „budoucnost“ jako možného
stavu světa, vzniká otázka,v jakém druhu logiky (modálním či nemodálním)
budeme o tomto stavu vypovídat? Teoretické výpovědi o těchto možných
stavech světa tak mohou mít jak nenormativní či normativní povahu.
Nenormativně můžeme „budoucnost“ pojímat jako to, „co bude“. Na „budoucnost“
můžeme rovněž nahlížet normativně. V takovém případě se jedná o interpretační
pojetí „budoucnosti“. Obsahem pojmu „budoucnost“ je pak to, „co by se mělo
stát“. Tomu odpovídají cíle, přání a touhy sociálních aktérů v tom smyslu, že tito
aktéři konají s úmyslem a motivy s ohledem na to, „co by se mělo stát“. Motivem
ke konání aktérů jsou určité hodnoty (např. „spravedlnost“). Normativní přístup
pak předpokládá regulaci (např. roli vlády jako orgánu, který v přítomnosti
projektuje budoucnost a reguluje „chod událostí“ tak, aby vyústil do normativního
ideálního stavu). Ať je reálný výsledek jakýkoliv, ovlivňuje možné budoucí stavy
světa po „ose“ minulost-současnost-budoucnost.
Nenormativní pozici vyjadřuje postoj „laisser faire“, kdy se má za to nechat
plynout události samy tak, jak jdou.
126
Minulost, současnost a budoucnost
Minulost si můžeme představit jako množinu všech „minulých budoucností“92.
Z tohoto hlediska si normativní disciplíny mohou postavit otázku, „co se mělo
stát?“ nebo, ještě výrazněji normativně řečeno, „co se raději mělo stát?“
Reálným výsledkem všech „minulých možných stavů světa“ je nakonec jeden
stav světa, který se skutečně udál. Jestliže existuje „nyní“, označujeme tento stav
„současnost“.
Před současností leží množina budoucích stavů světa, těch, na které sociální
aktéři normativně nahlížejí jako na ty, které by se měly stát (resp. je projektují
jako cíle své činnosti), a vedle nich (často nepoznaná podmnožina potenciálních
stavů světa), které mohou být výsledkem spontánního vývoje. Obě tyto
podmnožiny jsou (mohou být) předmětem toho, co patří do obsahu pojmu
„koncipování budoucnosti“.
Problém determinismu ve vztahu k budoucnosti
Sociální věda nezná evidentní odpověď, která událost nastane, protože
„ontologie světa“ je dynamickou proměnnou. Ji může adekvátně vysvětlit toliko
nekarteziánská epistemologie. Metodologii sociálních věd je proto žádoucí
rozvíjet jako nekarteziánskou metodologii, která odpovídá reálné dynamice
světa..
Jestliže vycházíme z předpokladu možnosti „koncipování budoucnosti“, pak je
potřebné nalézt „ontologické základy“ této možnosti. Pokud neexistují, pak
neexistuje ani možnost „koncipovat“ budoucnost.
Klíč těmto „ontologickým základům“ otevírá idea „determinismu“.Přijmeme-li ideu
„determinismu“ jako principu podmíněnosti jevů, pak vzniká otázka, nakolik je
možné na základě ideje „determinismu“
„předvídat budoucnost“, resp.
zjednodušeně řečeno, „mít aktivní účast na koncipování budoucnosti“.
Akceptujeme-li ideu „determinismu“ a přijmeme-li princip jeho poznatelnosti,
pak, zdá se, že v principu nic nebrání tomu, abychom vytvářeli modely světa
založené na kauzálních predikcích. Zdánlivě jednoduchá odpověď se však začne
komplikovat v okamžiku, začneme-li problém determinismu zkoumat podrobněji.
Použití ideje „klasické“ či „neklasického“ determinismu
vede k odlišným
výpovědím o budoucích stavech světa. Prozkoumejme nyní blíže problém
„klasického determinismu“ a s ním související výpovědi o „budoucnosti“.
Klasický determinismus se metodologicky opírá o karteziánskou racionalitu,
která je založena na takovém postupu uvažování, kdy lze logickými postupy
z explicitních premis dedukcí vyvodit nepochybné závěry. V takové predikci se
předpokládá, že je možné přesně změřit stav systému a tudíž i přesně
předpovědět budoucnost. Platí předpoklad, že pokud budeme zachovávat
karteziánská pravidla uvažování, dospějeme k nepochybným závěrům. Popisy
takového determinismu známe z klasické fyziky a rovněž ho používáme i ve
výuce, kdy chceme ukázat na nějaký problém (viz např. model AS-AD, IS-LM),
kdy je vhodné abstrahovat od času a jiných vlivů. Pro tento druh kauzální
predikce platí, že neobsahuje princip neurčitosti.
Jak je zřejmé, takto koncipovaná výpověď o budoucnosti předpokládá úplnou
znalost relevantních faktů. V principu může být takový přístup vědeckého
92
Russell,B.: O indukci. In: Russell,B.:Problémy filozofie. Bratislava. P a K. 1992, s. 40
127
zkoumání úspěšný tam, kde premisy a podmínky zůstanou neměnné. To
znamená, že tento typ racionality je dostačující např. pro newtonovskou fyzikou,
euklidovskou geometrii, ale zcela nevyhovuje einsteinovské fyzice a riemanovské
geometrii. Karteziánská racionalita neodpovídá ani novým požadavkům na
teoretický a racionální výzkum. Výsledkem je krize paradigmatu soudobé vědy,
krize karteziánské metodologie a nástup racionality nekarteziánské.
Jak píší ve své knize „Řád z chaosu“ I. Prigogine a I. Stengersová, „velcí
zakladatelé západní vědy zdůrazňovali univerzálnost a věčnou platnost přírodních
zákonů, a snažili se proto zformulovat obecné představy tak, aby byly v souladu
s ideály racionality“93. Na časovost se nahlíželo jako na iluzi. To však dnes již
dávno není pravdou. Objevili jsme, že nevratnost, která zdaleka není iluzí, hraje
v přírodě podstatnou roli a je na počátku většiny procesů samouspořádání.
Nacházíme se ve světě, ve kterém se vratnost a determinismus týkají jen mezních
případů, zatímco nevratnost a nahodilost jsou pravidlem. Klasická fyzika chápe
základní procesy jako deterministické a vratné, a procesy obsahující náhodnost a
nevratnost jsou v ní výjimkou. Z počátečního stavu lze tak dedukovat posloupnost
stavů, kterými systém v dalších okamžicích prochází. Stejně tak můžeme
dedukovat závěr z výchozích premis. Obecný zákon má tak silnou explanační
vlastnost. K úplnému popisu systému je potřebné znát výchozí libovolný okamžitý
stav, z něhož lze odvodit stav budoucí, ale určit i stav minulý. Při takovém
metodologickém postupu je v každém okamžiku vše určeno.
Svět je ve skutečnosti mnohem složitější. Klasický determinismus, a na něm
založená predikce, je velmi omezená, neboť v realitě je jen velmi málo procesů,
které jsou deterministické a vratné. V realitě můžeme pozorovat roli nevratných
procesů, fluktuaci.Důsledkem je, že vědecké modely založené na klasické
racionalitě odpovídají jen určitým limitním případům.
Problém popisují teorie bifurkací a disipativních struktur. V takových systémech
se ve stavu blízkém rozvětvení objevují velké fluktuace, což se jeví, jakoby
systémy „váhaly“ mezi mnoha možnými směry dalšího vývoje a známý zákon
velkých čísel ve svém obvyklém smyslu selhává94. To má dopad i na problém
„koncipování budoucnosti“, protože i v oblasti společenského vývoje nacházíme
případy, kdy malé fluktuace mohou podnítit zcela nový vývoj, který výrazně změní
celkové chování společnosti jako makroskopického systému. To má významný
dopad na „neklasické“ teorie vypovídající o „budoucnosti“, protože rovněž
společnost je systémem, v níž probíhají procesy s inherentní dynamikou, vznikají
turbulence, v nichž se spojuje chaos s řádem, fluktuace se stabilitou.
Jak upozorňují V. Černík, J. Viceník a E. Višňovský95, tradiční modely vědecké
explanace opřené o ideu jednoduché konkretizace faktuálního zákona (PopperHempelův model) či model poznaňské školy založený na stupňovité konkretizaci
idealizovaného zákona, si žádají prozkoumání.
Domnívám se, že nikdo z nás přítomných nezastává názor, že na společnost lze
nahlížet jako na systém, který má přesně určenou historii a že je tedy možné
přesně předvídat její budoucnost.
Z toho vyplývá první metodologický závěr pro „koncipování budoucnosti“. Hranice
(meze, rámce) předvídatelnosti jsou dány rámcem teorií, které jsou konstituovány
na „neklasickém“ determinismu. V predikcích vytvářených na „neklasickém“
determinismu je zabudován princip neurčitosti, protože se vychází z toho, že
93
Prigogine,I.- Stengersová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001, s. 26
Viz Prigogine,I.-Stengersová,I.: Tamtéž, s. 33,37
95
Viz Černík,V.-Viceník,J-Višňovský,E.: Historické typy racionality. Bratislava. IRIS 1997, s. 216
94
128
systém objektivně nemá přesně určenou budoucnost. Jeho reálná historie se
„rozvíjí prostřednictvím množství různých možných historií, které mají různou
pravděpodobnost. Proto ani nemůžeme přesně předvídat budoucnost. Z pohledu
teorie chaosu nepatrná změna počátečních podmínek může vést k velkým
výsledným změnám “96, které jsou známy jako tzv. efekt motýlího zamávání
křidélky.Karteziánská racionalita je příliš omezená na predikování budoucích
stavů. Východiskem je racionalita nekarteziánská.
Nekarteziánská racionalita
V současném vědeckém poznání dochází ke krizi klasické racionality, k tomu, co
S.T. Kuhn ve své práci „The Structure of Scientific Revolutions“97 definoval jako
tzv. nové paradigma vědy.
Soudobá věda prožívá krizi, jejímž rysem je změna paradigmatu vědy. Tato krize
je však ještě hlubší svým rozsahem, netýká se pouze způsobu vysvětlení,
vědecké interpretace nových faktů, ale zasahuje samotnou podstatu vědeckých
výzkumů, jejich metodologická východiska. Podle G. Bachelarda ztrácí idea
„klasického racionalismu“ svoje opodstatnění. Je žádoucí ji nahradit aplikovaným
racionalismem. Aplikovaný racionalismus není prostým dualismem mezi
klasickým racionalismem a empirismem, nýbrž je potřebné, podle slov G.
Bachelarda, je uplatnit současně. Racionalismus si žádá, aby byl aplikován.
Jestliže klasický racionalismus je „čistým“ racionalismem a klasický empirismus
„čistě“ zkušenostním postupem, pak aplikovaný racionalismus není
racionalismem univerzálním, nýbrž racionalismem „dílčím“, „regionálním,“ který
je aplikován v určité sféře vědeckého poznání.
Je to tedy protiklad
„univerzálního“
materialismu, materialismu mechanického (hmota jako
substance) či materialismu dialektického (hmota jako kategorie). „Univerzální“
materialismus je ontologickou konstrukcí, zatímco technický materialismus je
aplikovaným racionalismem.
Racionalismus se tak stává racionalismem otevřeným, nikoli racionalismem
apriorním, uzavřeným v aprioristicky pojatých soudech. Dochází tedy „k
otevírání“ kantovsky pojatých aprioristických soudů a k jejich negaci v syntéze
rozumu a experimentu, která je základem nové epistemologie. Princip klasického
determinismu nelze použít univerzálně.
Nové vědecké objevy a potíže uspokojivě je vysvětlit na bázi předchozí
univerzální ideje determinismu vedou některé vědce k přesvědčení (viz např. G.
Bachelard), že jestliže je něco determinováno, pak se jedná o vždy o určitou
věc, proces, jev. Předpoklad ideje univerzálního determinismu je vlastně
apriorismem. Existuje jako obecná idea, konstrukce, kterou nemáme možnost
porovnávat s realitou. Reálný svět je natolik mnohotvárný, že ho nelze
dostatečně popsat prostřednictvím univerzálního determinismu. H. Reichenbach
proto navrhuje nahradit tradiční kauzální výrok dvěma následujícími:
1. Popisujeme-li jev pomocí určitého počtu parametrů, pozdější stav, který je
rovněž definován přesně určeným počtem parametrů, je možné předvídat
s pravděpodobností E.
2. Tato pravděpodobnost E se přibližuje k jedné tak, jak se zvětšuje počet
parametrů, které se berou do úvahy.
96
Černík,V.-Viceník,J.-Višňovský,E.: c.d.,s. 216
Kuhn,T.S.: The Structure of Scientific Revolutions. Second Edition, enlarged. Chicago 1970. Slovenský
překlad Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava, Pravda 1982.
97
129
Kdybychom mohli brát do úvahy všechny parametry reálné skutečnosti, mohli
bychom říci, že uskutečněný jev je ve všech detailech jistý, že je celkem
předurčen. Jestliže takto uvažujeme, přecházíme k limitě a právě tento přechod
k limitě neobezřetně uskutečňují determinističtí filozofové.V myšlení si kladou
všechny podmínky, ale se neptají, jestli se dají vypočítat.
Ve skutečnosti vědec operuje tak, že se implicitně řídí první výpovědí a opírá
se o několik charakteristických parametrů. Věda dělá předpovědi, které souvisejí
s těmito parametry. Tyto parametry jsou osami předvídání. Předvídání se proto
vyjadřuje jen pravděpodobnostně. Zkušenost může konvergovat směrem
k determinismu, ale definovat determinismus jinak jako pravděpodobnostní
konvergentní perspektivu znamená dopustit se viditelného omylu. Nic nedokazuje
apriori, že by pravděpodobnost kteréhokoliv druhu jevu nevyhnutelně
konvergovala k jedné98.
Kategorická tvrzení vědy založené na karteziánské metodologii a klasické
induktivní teorii ztrácejí v podmínkách moderního zkoumání svoji absolutní
platnost, neboť „výpověď o budoucnosti není možné vydávat s nárokem na
pravdivost. Vždy si můžeme představit, že se stane i opak, a nikdy nemáme
záruku, že budoucí zkušenost nám nepředstaví jako reálné to, co je dnes jen
představou...Prediktivní výpověď je postulátem, namísto poznání jeho pravdivosti
poznáme jen jeho hodnotu, měřenou ve výrazech jeho pravděpodobnosti“.99
Výpověď soudobé vědy je tedy relativní. Proto i našim výpovědím o problému
„stavů světa“ musí odpovídat nekarteziánská epistemologie a logickým
argumentacím pak kripkovská logika. To jsou problémy, které jsou výzvou i pro
jednání kolokvia.
Literatúra:
1. AYER,A.J. Prekonanie metafyziky logickou analýzou jazyka. In: Logický
pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar.
Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006
1. BACHELARD, G.: Nový duch vedy. Bratislava. Pravda 1981.
2. CARNAP,R. (2006). Prekonanie metafyziky logickou analýzou jazyka. In:
Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián
Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS
typy
racionality.
3. ČERNÍK,V.,VICENÍK.J.,VIŠŃOVSKÝ,E.:Historické
Bratislava. IRIS: 1997
4. DESCARTES,R.: Pravidla na vedení rozumu. In: Antológia z diel filozofov.
Novoveká racionalistická filozofia. Bratislava. Epocha 1970,s. 59-76.
5. DUNN,W. Dunn,W. : Public Policy Analysis. An Introduction. Third Edition.
New Persey:Pearson Hall, 2004
6. GLEICK,J.: Chaos: vznik nové vědy. Praha. Ando Publishing 1996.
7. HEMPEL, C.G. (2006): Funkcia všeobecných zákonov v histórii. . In:
Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián
Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS
8. DERRIDA,J.: Tradice vědy a skrývání smyslu. Praha. OIKOMENH 2003
9. DERRIDA,J.: Texty k dekonstrukci. Bratislava. Kalligram 1993.
98
Viz Bachelard, G.: Nový duch vedy. Bratislava. Pravda 1981, s. 119-120.
99
Reichenbach,H.: Vznik vedeckej filozofie. In:Antológia z diel filozoofv. Logický empirizmus a filozofia
prírodných vied. Bratislava. VPL 1968,s.470.
130
10. DILTHEY,W. (1967): Úvod do duchovných vied. In: Pozitivizmus,
voluntarizmus,novokantovstvo. Bratislava.VPL 1967
11. KUHN,T.S.: The Structure of Scientific Revolutions. Second Edition,
enlarged. Chicago 1970. Slovenský překlad Štruktúra vedeckých revolúcií.
Bratislava, Pravda 1982.
12. NEURATH,O.von: Sociológia z pohĺadu fyzikalismu. In: Logický
pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar.
Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006
13. POINCARÉ,H.:Hodnota
vedy.
In:
Pozitivizmus,
14. POPPER,K.R.:. Logika vědeckého zkoumání. Praha. OIKOMENH 1997
15. PRIGOGINE,I.- STENGERSOVÁ,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka
s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001
16. REICHENBACH,H.. Logický empirismus v Německu a současný stav jeho
protikladů. In: Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana
Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006
17. REICHENBACH,H.: Vznik vedeckej filozofie. In:Antológia z diel filozofov.
Logický empirizmus a filozofia prírodných vied. Bratislava. VPL 1968
18. RICKERT,H.. Kultúrna veda a prírodná veda. In: Pozitivizmus,
19. RUSSEL,B.: Jazyk a poznanie. State a prednášky z rokov 1901-1924.
Bratislava. Kalligram. 2005
20. RUSSEL,B.: O indukcii. In: Problémy filozofie. Bratislava. P and K 1992
21. SCHLICK,F.A.M:O základoch poznania.. In: Logický pozitivizmus. Editori:
František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III.
IRIS 2006
22. VICENÍK,J:Spory o charakter metodológie vied. Bratislava. Pravda.1987
23. WINCH,P:Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno. Centrum pro
studium demokracie a kultury. 2004
24. WHITEHEAD,A.N.: Veda a moderný svet. Bratislava. Pravda 1989.
Prof. PhDr. František Ochrana,DrSc.
Centrum pro sociální a ekonomické strategie
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
[email protected]
131
Igor Babič: Anticipace a nehmotný transfer technologií
Anotace
Politika zaměřená na transfer technologií znamená úspěšné a rychlé zavádění
poznatků z výzkumu do praxe. Schumpeter otevřel nový prostor pro řízení
inovačních procesů. Základem jsou invenční, vědecké a podnikatelské
inovační aktivity. Predikce radikálních inovací zaměstnává myšlení mnoha
prognostiků již po mnoho desetiletí. Inovační podnikání zahrnuje širokou
paletu metod a postupů od analýz a predikcí inovačních procesů v podnikové
sféře, až po hodnocení úspěšnosti jejich komercializace.
Významným pomocníkem inovačního podnikání se v poslední době stává
inovační inženýrství, jako součást inovační politiky. Je to tvůrčí činnost, která
integruje poznatky nejrůznějších oborů technických, společenských a
přírodovědních se zaměřením na nehmotný transfer do zvyšování inovačního
potenciálu a budování inovační infrastruktury. Anticipace u nehmotného
transferu technologií se stává součástí informační, učící se a znalostní
společnosti. Úloha futurologické společnosti spočívá v aktivním rozpoznávání
relevantních jevů a anticipaci významných znalostních procesů.
Inovace vyšších řádů jsou zařazeny do kategorií změn, které zasahují do systémů
organizačních a řídících. Proces řízení má charakter dynamických procesů, ovlivňuje
vztahy a chování subjektů, které mají nastat v budoucnu. Vycházejme z invence,
myšlenky, jak budoucnost „uchopit“, jak o ní uvažovat. K tomu, aby bylo možné
vyjádřit události, které mohou nebo by měly nastat, se vypracovávají určité potupy a
procedury a výstupem jsou produkty s určitými charakteristikami, vlastnostmi. Za
produkt můžeme tedy označit dokumenty, které jsou známe pod pojmem prognózy,
studie, projekty, programy, strategie, atp. Mají určitou formu a znalostní/informační
obsah. Míra použitelnosti metod, vzorů, předpisů, modelů, atp. nemusí být vždy
vhodná pro řešení zdánlivě identických problémů, záleží na kvalifikovaném přístupu,
na správném výběru metody nebo celého postupu. Někdy jsou zavádějící samotné
pojmy a matoucí pro uživatele, či interpreta. Přesto metody, procesy nebo procedury,
pomocí nichž lze určitý objekt „uchopit“ jako poznanou realitu a dále zpracovávat,
transformovat do vyšší formy poznání, mohou být a často jsou, široce použitelné,
pokud splňují určité vědecky uznatelné podmínky. Pro řešení složitých komplexních
problému se nevystačí s jedou metodou- produktem, ale používají se
komplementární nebo i substituční produkty. Tím je možno naznačit, že musí
existovat určitá úroveň komunikace (znalostní) mezi emitentem a receptorem, která
umožní
korektní
zadání
úkolu,
korektní
provedení
a
korektní
interpretaci/implementaci. Pokud komunikace není vyvážená je možno efektivnost či
správnost výsledků zpochybňovat.
Aby bylo možno efektivně řídit, usměrňovat, podporovat inovační procesy ve
výrobě, v podnicích včetně komercializace, v širším kontextu inovační podnikání
výrobních subjektů, musí existovat účinná inovační infrastruktura. Tato struktura není
neměnná a je předmětem zkoumání, do jaké míry je účinná a splňuje určitá kriteria.
132
Do inovační infrastruktury patří i sféra státní správy. Veřejný sektor ve srovnání
s produkčním sektorem je rigidnější, proto je také náročnější na usměrňování
významnějších změn. Stanovit jak a jakým směrem podpořit změny ve státní správě,
jak reformovat strukturu a jak dosáhnout určitého chování a efektů, je obtížně
řešitelný a dlouhodobý problém. Většinou se postupuje v inkrementálních krocích.
Jedním z technických inkrementálním kroků, který by měl být velmi účinný je inovační
politika.
Jelikož došlo k významné změně ve státní správě v důsledku decentralizace,
přizpůsobila se tomu i inovační politika. A vytvořila se regionální infrastruktura
na podporu inovačního podnikání s přispěním dvou hlavních aktérů AIP ČR a
ČARA.
Časoprostorová dimenze implementovaná do inovačního podnikání, je poněkud
méně zřetelná než podniková. Odborná veřejnost je sice informovaná o
zpracovaných rozvojových strategiích měst a krajů, ale již málo o metodologických
postupech, procesech a východiscích, ze kterých vzešly výstupy. Většinou se
prezentují výsledky konsensů a deterministické výpovědi očekávání bez překvapení,
chybí alternativní přístupy s vyjádřením neurčitosti, často chybí i studie dopadů,
respektive studie proveditelnosti. Běžně se používá jedna, či omezený počet metod,
budoucí události a jevy jsou simplifikovány, odborná veřejnost se vyjadřuje
k problematikám věcným nebo konfliktním, zřídka k teoreticko metodickým. Je však
nutno připomenout, že u veřejných zakázek s přísnějšími kriterii roste i kvalita
projektů. K vyšší kvalitě projektů přispívají podmínky soutěží v rámci evropských
fondů. Zajímavý je přístup, který uvádí M. Janeček označovaný jako metoda PPI
„public procurement for innovation“ (1).
Je zajímavé, že v zemích, kde jsou témata týkající se „foresight” velmi populární,
existuje významná VV infrastruktura, úzce propojená na sféru decisní, zejména
pokud se týká územní správy. Tomu odpovídá i silná společenská poptávka po
studiích budoucnosti v širokém spektru veřejného i privátního sektoru.
Budovat inovační prostředí znamená přejít na nová paradigmata ve smyslu „učící se
společnost“, „informační společnost“ a „znalostní společnost“. Od potřeby získat,
vlastnit informace, jako podmínku inovačního chování (zejména schopnosti
konkurovat), dospívá se k nutnosti „zpracovat, vstřebat a transformovat“ informace a
tvůrčím způsobem je přizpůsobit do znalostních rámců nutných k vlastnímu poznání
a chování. Jedinec by měl být vybaven koncepčními, technickými a institucionálními
instrumenty pro vlastní inovační chování a pro stimulaci k inovacím ostatních.
K navazujícím úvahám může vést vystoupení Philippe Destatte „ Foresight as a Tool
to Stimulate Societal Paradigm Shift“ na konferenci UK- CESES „The First Prague
Workshop on Futures Studies Methodology“- 2004 (2).
Kultivace inovačního prostředí je podmínkou rozvoje inovačního potenciálu země.
Inovační prostředí se vyznačuje svojí infrastrukturou, partnerskými institucemi a jejich
kompetencemi, činnostmi, či mechanismy a instrumenty, kterými disponuje. Inovační
prostředí, kromě dimense institucionální, má dimensi etickou a morální, kam náleží
témata jako hodnotové báze, konvence, tradice, priority a pochyby, vzory, reference,
přijaté odpovědnosti, konflikty a konsensy, korupce, sankce, atp.
Inovační potenciál je možno chápat v širších souvislostech sociálních a kulturních.
Inovace a změny ve společnosti nemají význam jen pro zvýšení
konkurenceschopnosti podniků, ale i pro zvýšení prestižního postavení národa resp.
regionů v globálním kontextu.
133
Inovační potenciál není pouhou vizitkou ekonomické úrovně, ale i referencí
možného využití v širším kontextu sociálně- kulturním.
Inovační potenciál by měl explicitně vyjadřovat sílu, zdatnost a schopnost, kterou
lze disponovat pro další využívání. Měl by být pramenem všech změn a umožňovat
přechody ze současného do budoucích stavů za určitých předpokladů. V úvahách o
identifikaci inovačního potenciálu by se mělo dospět k virtuálnímu vyjádření co
existuje bez současného účinku, ale co by mohlo být realizováno. Nejedná se pouze
o hmotné statky, ale i schopnosti, které nejsou dosud využity. Sílu se kterou lze
disponovat, lze zvyšovat, tudíž potenciál je nutno chápat dynamicky a podmínečně.
Z toho důvodu je důležité, aby byl seriozně a systematicky vnímán faktor času a to
nejen jako horizont pro výpovědí o událostech, které mohou nastat v budoucnu, ale
jako prostředek k vyjádření procesů, které mají určitou sekvenci a vazby na jiné
události, které nemají deterministický charakter.
Proto informační, či znalostní systém inovačního podnikání, úzce zaměřený na
podnikovou sféru, bez širších konceptuálních kontur sociálních a kulturních, by byl
z hlediska vypovídacího nekonzistentní. Vědomí konzistentnosti a dynamiky by mělo
být přijato všemi aktéry inovačního politiky, kteří vytvářejí inovační prostředí a budou
nebo hodlají v budoucnu v takovém prostředí operovat. Motivace, vize, strategie
aktérů může být jak nekonfliktní, tak konfliktní v případě omezených zdrojů. Je proto
potřebné vytvořit platformu v procesu formulace představ, vizí, scénářů, kde by se
možné střety prezentovaly s definovanými mírami nejistot/rizik v alternativních
souvislostech a s dopady do sfér ekonomických a sociálních..
Zatím co pojem sociální, zejména v kontextu socio- ekonomickém, je poměrně
dobře interpretovatelný pro inovační politiku, pojem kulturní by měl být pečlivěji
zkoumán, definován a operacionalizován. Ilustrativně řečeno, při těchto úvahách je
možné např. vycházet z různých typů kultur, jako manažerské, akademické,
úřednické, inovační, spotřebitelské, občanských iniciativ…, či v jiném členění, jako
podnikové kultury, lokální/regionální, národní, civilizační a tak dále. Je známo, že tato
problematika je v praxi velmi citlivá, je častým zdrojem konfliktů, změn a vyžaduje
koncentrovanou pozornost odborníků.
V obecném pojetí je kultura definována jako souhrn materiálních a duchovních
hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Svým významem je chápána
jako nadčasová, přesahující dobu svého vzniku. Je předmětem ochrany společnosti
a je spojována s její identitou. Projevem jsou zvyky, myšlenky, civilizace části
společnosti nebo skupin lidí. Výrazem je chápání, porozumění myšlenkám a umění,
dosažení stavu vědomí. Kultura je souborem získaných znalostí vzděláním a
osvětou, proto by měla být při definování inovačního potenciálu nepominutelná.
Rutinní procesy řízení a rozhodování jsou prakticky bezrizikové nebo bez
překvapení do okamžiku, kdy vznikne nenadálá událost. Většinou se lidé vyhýbají
rizikům a mají sklon k setrvačnosti a ve změnách často vidí stupeň vlastního
ohrožení. Tento fenomén je rozpoznatelný nejen u jedinců, ale i v prostředí
inovačního podnikání, např. jako stav a nechuť podstupování rizik u MSP. Může být
uvažování o budoucnosti rutinní záležitostí, bezděčně aplikovanou decisní sférou,
v podmínkách úplných informací? Pokud se neuvažuje o budoucích jevech s určitou
mírou nejistot a nebezpečí, kterým je nutno čelit (např. v kontextu ekonomickém,
kolik by stálo, kdyby jev neměl nastat nebo by nastal s nižší pravděpodobností),
může dojít k nečekaným překvapením a situacím, které je nutné řešit ex-post.
Takové operace jsou často velmi nákladné ve srovnání s anticipativním chováním a
prevenčními opatřeními. Proto se výzkum budoucnosti musí nutně zaměřit na
nástroje a metody, které umožňují události prezentovat v souvislostech rizikových
134
stavů, možného výskytu a možných dopadů. Některé nenadálé jevy probíhají bez
následků, některé vyvolávají odezvy nebo mají určité dopady na své okolí. Většinou
jde o reakce na rychlé změny, bez možnosti adaptace, tzv. krizový management.
Proto akcent výzkumu budoucnosti na adaptaci a anticipaci je významný. Často je
chybné pozdní rozpoznání jevu, nedbalost, či zlehčování nebo naopak přeceňování,
špatně položená otázka, špatné zadání studie, či projektu. Jsou i případy, kdy aktéři
si nepřejí, aby problém byl rozpoznán dříve než nastane. Je proto důležité, aby při
zkoumání budoucnosti byla identifikována a pochopena motivace jednotlivých aktérů.
K tomu dopomáhá interdisciplinární přístup. Jiný a dosti častý případ je, že aktér
nedovede docenit význam zkoumaného sofistikovaného problému za podmínek
nejistoty a to nejen ve věcných kauzalitách, ale i v čase a prostoru, rutinně přistupuje
k stanovení nevhodně vybraných metod a instrumentů.
Dopady z chybných rozhodnutí ve výrobní sféře a privátním sektoru bývají rychle a
dobře rozeznatelné a odezvy jsou bezprostřední. Ve veřejném sektoru nedostatek
odborné kompetence, nedostatečné znalosti a dovednosti a pochybení v
rozhodování, mohou mít vleklý průběh s „anonymní“ zodpovědností.
Je proto nutné nastavit kvalifikační pravidla v inovačním prostředí tak, aby
kompetentní aktéři (manažeři, zprostředkovatelé, kompetentní pracovníci správních
orgánů, apod.), byli motivování k využívat poznání ve VaV .
K tomu by také mělo přispět větší formální propojení výzkumu se státní správou a
k vyšší mobilitě pracovníků. Na druhé straně výzkum by měl být motivován k vyšší
nabídce soukromému i veřejnému sektoru.
Kvalita znalostí by měla být garantována systémem celoživotního vzdělávání. Již
delší dobu se diskutuje, jak upravovat výuku k inovačnímu podnikání i v denním
studiu na některých fakultách. Bez inovací nedojde k významnějšímu pokroku a vyšší
kvalitě vzdělávání inovačního podnikání. Změny by bylo vhodné očekávat
v osnovách stávajících předmětů, v akreditační sféře, v podobných systémech,
které jsou zaváděné v zahraničí, a které jsou známé pod názvem „training of
trainers“, v podobě systému podpory výuky, např. didaktických pomůcek, jako
součást systému budování „centrál případových studií“, na nichž participují jak
pedagogové, tak zkušení manažeři. Nezanedbatelná je i účast doktorandů a jejich
školitelů na inovačních projektech pro podporu inovačního prostředí.
Z pohledu mezinárodní spolupráce nabývají na významu mentální regiony, které
představují partnerské svazky administrativních jednotek, vytvářených za účelem
dynamického růstu určitých území v Evropském prostoru.
Síla a konkurenceschopnost určitých prostorových jednotek je v synergiích
geograficky blízkých nebo vzdálených území, přesto věcně blízkých, které se
rozhodly k těsné spolupráci ekonomické, sociální, kulturní, atp. Tento druh
spolupráce je výrazem síly, vyšší organizovanosti, a vysokého potenciálu partnerů a
vyspělosti administrativy. Regionální inovační potenciál, jeho identifikace a jeho
rozvoj, regionální benchmarking, by mohly být pro českou stranu silnou stránkou
v procesech mezinárodního vyjednávání.
K budování znalostního systému by mohly přispět projekty
budování a
provozování technologických parků, iniciativy spojené se zřizováním klastrů, projekty
vyhodnocování lokalizace nových podmiňujících investic nebo regenerací
průmyslových či obytných zón, atp.
Regionální inovační politika se může stát stimulátorem postupu, který bývá
označován „zdola nahoru“, a který se projeví jako zvýšená konkurenceschopnost
soukromého sektoru a vyšší prestiží na lokální, národní a mezinárodní úrovni.
135
Závěr
Pokusili jsme se naznačit některé problémy a možnosti jejich řešení. Dále byl
učiněn pokus významově naplnit některé pojmy inovačního podnikání a inovačního
inženýrství. Jako centrální témata se vybraly radikální inovace a veřejný sektor,
technologický a socio- kulturní profil, možné komplementarity, učící se, informační a
znalostní společnost ve vztahu k inovační politice a změny paradigmat. Dále byl
diskutován problém jak přemýšlet o budoucnosti v podmínkách nejistoty, jaký je
transfer technologií instrumentálních produktů a procesů do nekomerčního,
veřejného sektoru, jaké jsou možnosti a bariery rozvoje lidského potenciálu, jak
prostorová diferenciace, resp. jak pokračující decentralizace státní správy, může
podpořit difusi inovací prostřednictvím inovační infrastruktury. Nalezením nových
forem spolupráce mezi účastníky systému inovačního podnikání by mohla být
naplňována vize „regionů znalostí a regionů inovačního klimatu“. Inovační
infrastruktury by se měly zaměřit na gesci poskytování kvalitních a sofistikovaných,
veřejně prospěšných informací. Mělo by se systematicky iniciovat účelové
zpracovávání studií, kvantitativních analýz, diagnóz a predikcí, které by vycházely ze
scénářů, „roadmaps“ a jiných heuristických či exaktních postupů, a dále by měl být
stimulován další výzkum inovačního potenciálu země i regionů, monitorování
pokroku, příležitostí pro snižování a sdílení rizik u stochastických procesů časově,
prostorově a věcně interedependentních. Tím by se mohly vytvořit lepší podmínky
pro regionální benchmarking, což je sice podmínkou nutnou, nikoli postačující pro
zvýšení konkurenční schopnosti podniků/ekonomiky a prestižního postavení regionů
v globalizovaném prostředí. Tím inovační inženýrství otevírá nové možnosti pro
inovační politiku, inovační podnikání, inovační a regionální marketing, inovační
projektování, zejména při budování inovačních infrastruktur. Základem anticipace v
prognostické praxi zůstává kvalitní systém vzdělávání v permanentně se měnícím
prostředí.
Reference:
(1) Švejda a kol.: Inovační podnikání (AIP, Praha, 2007, str. 172)
(2) CESES Papers, Praha 11/2004, 10/2005, UK Praha
136
Roman Galar: European Creativity and its Response to Political Priorities
Roman Galar
Wroclaw University of Technology
Institute of Computer Engineering, Control and Robotics
[email protected]
Introduction
One on the main challenges ahead of the EU is the revival of the once formidable
European creativity. This fact was recognized by the Lisbon Strategy, which is now
approaching its conclusion. It is already clear that the results will fall short of
expectations. This is annoying, as the competitiveness of the EU on the global scene
and consequently its future are at stake.
This presentation addresses the issue of creative Europe from the evolutionary
perspective100. The thesis is that the sorry state of the European innovative spirit is a
cumulative result of the number of the recent cultural tenets. These new codes of
belief of affluent societies have been transferred into the sphere of political priorities.
Their impact was augmented by the absence of a recognized and at the same time
reliable models of progress.
The European Challenge and the Unfortunate Reaction
The expected already in 1960s but long delayed convergence is suddenly coming
about. China and India are on the fast track to the full technical competence. Their
economies are quickly becoming the main global providers of consumer goods and
services. If the present trends are continued, the consumer populations of the world,
which used to include 1/6 of the Earth’s population, might in a foreseeable future
increase fourfold. The “Limits to Growth”101 are in sight again.
This situation arises in effect of globalization. When the political tensions subdued in
effect of the SU demise, it was found economically feasible to outsource production
and services to the countries with the cheaper labor. This worked out well, especially
as the competences of the workforce have, somewhat surprisingly, turned out to be
adequate. Now, in the increasing number of domains, it is difficult to buy an item not
produced in the East Asia. The practical question that faces the West in general and
EU in particular is: How to retain privileged consumption levels?
100
This presentation largely reiterates some points raised in: Galar. R., What is behind the European Paradox, in
Kuklinski A. Lusinski C., Pawlowski K. (eds.) Toward a New Creative and Innovative Europe, Warsaw, 2007.
101
Meadows D.H., Meadows D.L. et al, The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972.
137
The original idea was that it is profitable to forfeit production, redefine a modern firm
as a R&D and marketing combo, which subcontracts everything else, and to live from
the intellectual property rent. It was decided that creativity — for so long the obvious
attribute of the West — is going to be the sole competitive advantage of the affluent.
The problem is that the creativeness of the West is not what it used to be102,103.
The problem is especially acute in Europe, which at least since the WWII is lagging
behind the USA. This lag was going to be eliminated and turned into the leadership
by implementation of the Lisbon Strategy, which was supposed to make the EU
economy “the most competitive knowledge based” one in the World. (It has to be
noted that the USA were not very disturbed by this challenge; they were more
concerned with the East Asia developments104). Looking into the tenets of this
strategy one might observe the emphasis put on the following features:
• Optimistic assertiveness
•
Implementation the best experiences
•
Expansion of education
•
Facilitation of modernization
•
Ethos of success
•
Brave visions
•
Procedural perfectionism
•
Scientific approach
Alas, such institutional response to the challenges of our times is not working. Lisbon
Strategy was not only imitative, uncooperative and conceived under false
assumptions of the New Economy (which was already dead when the Strategy was
declared — the dotcom bust). Also the above named features have flaws —
especially in the present European context — that make them obstructers rather than
facilitators of creativity. They all contributed to the dramatic degradation of the once
vibrant creative milieu of Europe. With slightly different wording they might be
transformed into a list of suspects:
• Magic optimism
•
Narrowness of experiences
• Education of subordinates
• Zeal for the modern
102
Gordon, R. J., Does the "New Economy" Measure up to the Great Inventions of the Past? Journal of
Economic Perspectives, Vol. 4, No 14, 2000
103
Huebner J., A Possible Declining Trend for Worldwide Innovation, Technological Forecasting & Social
Change, September 2005
104
Segal A., Is America Losing Its Edge? Innovation in a Globalized World, Foreign Affairs, Vol. 83, no 6, 2004.
138
• Drive for the immediate gratification
• Blurred visions
• Bureaucratic paradigm
• Crude models
Magic Optimism
• Profession of optimism has become the Credo of our times. Many seem
unaware that both optimism and pessimisms deform the perception of reality.
• The fact that the term “optimism” is used now in two contradictory senses
contributes to the confusion. There is the “brave optimism” that provides
energy to face challenges and overcome obstacles and there is the “gutless
optimism” that provides excuses to wait passively until matters sort
themselves out.
• The gutless optimism has become an indispensable ingredient of the present
day social, political and economical order, contributing to what Conrad Lorenz
called “domestication of humanity”. Alas, the conviction that “everything turns
well in the end” is only the distorted perspective of survivors that have
forgotten their dead.
• The gutless optimism is substantiated by the illusion that specialists will take
care. Alas, as expertise comes with practice, the experts can manage only the
problems that were already solved.
Narrowness of experiences
• There is this recurrent illusions of progressive societies that the real history
begins only with “us” (state, firm, generation); as the new technologies and
fashions make the past irrelevant.
• Such attitude makes “our” history the only logical and progressive success
story (e.g. post WW2 prosperity and post 1968 liberties taken for granted).
There is little awareness concerning sustainability of the lately emerged order.
• Within such short term and linear histories the big plan of societal
development is lost.
•
The real history is about rises and falls of the episodes of progressive
certainty; it is about the “New Beginnings” and “Old Ends”. The first are usually
based on social and technological innovations; the second result from failures
to accommodate the atavistic human brains.
• Humans still have hunter-gatherers brains that repetitively fail in the big social
scale situations. Especially so, if traditions — which are the unconscious
139
deposits of the survival prone patterns of behavior — are summarily
discarded.
• The absence
unavoidable.
of
such
perspective
makes
Schumpeterian
disasters
Education of subordinates
• The great educational success of our times comes with the bitter
disappointment: – the cultural option looses to the utilitarian option105.
• Utilitarian specializations, often of New Age variety and much in excess of real
needs, produce new sorts of problems.
• To meet the politically correct expectations, interactive cultivation of social and
intellectual values was replaced by procedures. This kind of environment is
deadly for creative talents.
• Transfer of the “objectively testable”, explicit knowledge dominates exactly et
the moment when the progress in information and communication
technologies makes it competitively irrelevant.
•
For the bright ones studying becomes a waste of time. Universities bent on
providing well tuned subordinates not longer produce leaders and innovators; hence the
global shortage of talents106.
Zeal for the Modern
• Creativity released these great waves of life improving changes that created
modernity. The existence of research and educational systems is largely due
to expectations of more of such good waves.
• Recent developments fall short of expectations. In absence of life improving
changes we go for new changes. In the modern definitions of “innovation” the
novelty is emphasized, not the advance.
• Adoration of the modern deeply permeates our culture. The message is: it is
better, because it is new, no other arguments are necessary. Post-modern is
still better; what next?
• Such infantilization of the society is good for sales but it averts efforts of
would-be innovators from the constructive challenges.
105
Falkner A. H., Galar R., An Evolutionary Viewpoint on the Reform of Universities, Systems – Journal of
Transdisciplinary Systems Science, 1, 1988.
106
The search for talent, The Economist, Oct 5th, 2006.
140
Drive for the immediate gratification
• Creativity declined with emergence of the ethos of measurable success, which
replaced the more self-confident modes of being107.
• Creativity belongs to the space between toiling and being entertained (leisure).
It fares best when following hunches under moderate competitive pressures
(long trial and error series).
• Unfortunately, the “success crowd” uses leisure mostly to reload energy
needed for the well defined tasks.
• The fatal attraction of short term benefits (immediate gratification urge)
focuses efforts on the obvious directions of creative explorations. The
possibilities of the risky, long shot ventures that once gave Europe its pool of
breakthrough innovations are filtered out.
• McLuhan: "Innovation for holders of conventional wisdom is not novelty but
annihilation."
Blurred Visions
• Creators perform best when attracted by some brave, open-end visions (art,
duty, freedom, justice, science, etc.).
• Vision must be more important than comforts and obsessions of the present
and noble enough to command loyalties. Such was the idea of pan-European
solidarity that gave birth to the EU. Now such sentiments are downplayed as
the consumers’ electorate is not moved.
• Recently the visions of the EU future are concerned with either expansion of
the EU regulations or with contesting the USA. Unfortunately:
• Such regulations limit the space of creative freedom.
• Such contest results in accepting competitors aims and rules.
•
In effect creative efforts are redirected from the European Model toward the
American (Global) Model. The perspectives of such approach are limited, as it
surrenders the strategic initiative. And it is hard to lead while following.
Institutional Paradigm
• The 20th century was full of attempts to institutionalize the “wild” creativeness.
It might have started with the famous Whitehead statement: “The greatest
invention of the 19th century was the invention of invention itself.”
107
Galar R., Conflicting visions: Colas Breugnon versus Baron de Coubertin, in: Kuklinski A., Skuza B. (eds.),
Europe in the Perspective of Global Change, Warsaw, 2003.
141
• A lot of effort was put into intensifying creativeness within the efficient
management paradigm: setting priorities, dividing tasks and allocating
resources.
• Regrettably, It is the manner in which bureaucracy works and in which planned
economies were supposed to work. The creative feats follow the pattern of
“many are called but few are chosen”. They belong to the species of the rare
and unexpected events recently advertised as the “black swans”108.
•
Irrespective of the long series of failures with the commissioned innovations
the procedural allure remains strong. After all it provides the comforts of
governing without actually understanding.
Crude Models
• What model of reality underlies modern innovation policies? Taking into
account the scale of the sponsored creative activities it is surprising that so
little attention is given to this question.
• The 1980s witnessed the fiasco of historical determinisms and demonstrated
the cognitive barriers created by saturation of trends. What is left:
• the strive for perfection as the sole rationale of developmental policies,
• predictability of results as the precondition of sponsoring,
• the “Needs Fulfilling Nature” as a substitute for God.
• There are also elements of the Cargo Cult, consisting on assumption that
effects should follow appearances. This belief is strongly expressed in the
systems based on the R&D indicators109.
• It might be argued that this cognitive limbo might be broken by recourse to the
evolutionary approach. It includes:
• understanding the phenomenon of developmental traps, which slam
because of perfection and need freedom to be opened110;
• seeing innovation as a fruit rather than an artifact, something that
should be more cultivated than produced;
• recognizing the necessity of the hatching period for the newly conceived
ideas;
• treating knowledge not as a capital but as the indispensable
environmental resource.
108
Taleb N.N., The Black Swan. The Impact of the Highly Improbable, Random House, 2007.
Third European Report on Science and Technology Indicators, Towards a knowledge based economy,
European Commission, 2003.
110
Galar R., Freedom, Perfection and Adaptive Saddles, in: Kwiatkowski S., Houdayer P., Knowledge Café for
Intellectual Entrepreneurship, Warsaw 2004.
109
142
Final Remarks
The above opinions are a self-conscious voice of a β – European, whose position is
neither Eurosceptic nor Euroenthusiastic, but rather Euroheroic. If Europe is going to
prosper as the best place to live, its former innovative flair must be rekindled. To this
end it is necessary to realize first how this amazing flair has waned, especially as it
has happened in the midst of stimulating efforts. For example: would Copernicus,
Faraday, Darwin, Shockley, Watson and Crick, Jobs and Wozniak and alike got their
chance in the EU Framework Programs?
Creativity has its apparent and its latent phase. They are different – like growing
babies and making babies. The issues of creative fertility should be brought into the
open. The fundamental question is where to look for inspiration, what get us further:
reassessment of the cultural roots of Europe or imitative pursuits of appearances?
143
Tibor Vaško: Financializace před globalizací?
„Mezinárodní bankéři smetli státníky, politiky, žurnalisty a
právníky na jednu stranu a vydali své příkazy velitelským
tónem absolutních monarchů“.
v roce 1919, po podepsání
paktu ve Versailles a St. Germain, řekl britský předseda vlády Lloyd George
Přinejmenším dvě století existuje podezření, že peníze a ti, jež s nimi nakládají, mají
velkou a snadno zneužitelnou moc. Důkazem je názor amerického prezidenta z
počátku devatenáctého století:
„Když americký lid někdy dovolí, aby soukromé banky
řídily emisi měny nejprve inflací, pak deflací, banky a
korporace, které kolem nich vyrostou, zbaví lidi veškerého
majetku, až jejich děti se vzbudí bez domova v zemi, kterou
jejich otcové dobyli“.
1809.
Thomas Jefferson,
Ale již předtím, v roce 1770 Sir William Pitt ve sněmovně lordů řekl: Něco je za
trůnem většího, než je sám král“. Od té doby se „penězoměnci“ v Bank of England
přezdívali „moc zpoza trůnu“.
To nebereme v úvahu již biblické události, kdy Ježíš použil násilí jen jedinkrát
v životě, a to proti penězoměncům, předchůdcům dnešních bankéřů.
Práce dnes bychom mohli říci „finančního sektoru“ probíhala obvykle bez zájmu
veřejnosti, o to se stále stará promyšlená propagační a publikační politika tohoto
sektoru. Tato syntetická selanka je však narušována v dobách velkých krizí, kdy
veřejnost je zvána „k pokladně“, aby zaplatila ztráty poté, co ti, kteří je způsobili, mají
své mimořádné zisky již spolehlivě uloženy.
Zdá se, že nyní začíná podobné období, kdy miliardy z peněz daňových poplatníků
jdou a půjdou na záchranu havarujících bank. Pro ilustraci uvedeme jen několik
příkladů z poslední doby– Northern Rock, IKB Deutsche Industrie Bank, Societé
Générale apod. Klasický postup byl předveden v případě první banky. Dokud
přinášela zisky, byla soukromá a majitelé zisk shrábli. Když začala být ztrátová,
dočasně ji chtějí „znárodnit“, tj. dát na krk celé společnosti, aby zaplatila ztráty, jako
se to dělalo po staletí. Z toho mnozí kritici současné společnosti odvozují, že
privatizuje zisk, ale socializuje vyvolané negativní důsledky.
Přitom nyní celý, již historický proces ovlivňují dvě věci:
-technický rozvoj informatiky, jež dovoluje pohodlně rozprostřít činnost na celou
zeměkouli a
144
-neoliberalizmus, jenž deregulací uvolnil pravidla pro tuto činnost.
To také vysvětluje, proč např. německé banky ke svému údivu nedávno zjistily, že ve
svých portfoliích, které nakoupily na Wall Streetu, mají také cenné papíry založené
na aktivech (asset-based securities), konkrétně na hypotékách, jež majitelé nejsou
sto splácet. Federální soudce USA ve státě Ohio (pan Boyko), kde majitelé hypoték
bydleli, požadavky banky odmítl, protože tyto sub-prime hypotéky nakoupily v balíku
stovek hypoték, a tudíž neměly doklad, že právě tyto ohrožené hypotéky jim patří, a
tak jim nezbylo nic jiného než ztráty odepsat. Banky po celém světě odepisují
miliardy. Ti, kteří jim pochybné cenné papíry prodali, se chechtají. Údajně v
japonských bankách je takových hypoték za stovky miliónů dolarů. Tento proces
popsal již před léty Hyman Minsky (Nobelova cena). Nazval to “credit crunch”,
doslova “drcení úvěrů”. Tento stav však vyvolává situaci, kdy banky se bojí půjčovat
a investoři se bojí si půjčovat.
Financializace
„Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi, kdo ovládá
energii, může ovládat celé kontinenty, a kdo ovládá peníze,
může ovládat svět.“
Henry Kissinger
Tyto skutečnosti přiměly vědce zkoumat, co se to vlastně ve světě děje, a to vyústilo
v použití pojmu finacializace. Jde o rostoucí důležitost finančních trhů, finančních
motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování hospodářství a jejich řídících
institucí jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. (Epstein, 2002).
Financializace začíná dominovat jak americkému, tak světovému hospodářství a
způsob, jakým mezinárodní finanční instituce ovlivňují dráhu kapitalistického vývoje
(Tabb, 2007) http://jwsr.ucr.edu/volumes/vol13/Tabb-vol13n1.pdf.
Je to dle autorů “šedý kapitalismus”, protože vlastnické vztahy a zodpovědnost se
zeslabily a jsou “rozmazané”. Investoři pokládají společnost za náhodný svazek
závazků a aktiv, jež jsou zde proto, aby byly reorganizovány za účelem maximalizace
hodnoty pro akcionáře (Blackburn).
Duální charakter reality tohoto jevu jednak brání plnému pochopení, že finacializace
staví podmínky, za kterých je hegemonie USA ohrožována, ale také současně je
procesem, kterým je hegemonie opětně potvrzována (Tabb). Vzhledem k deficitu
obchodní bilance, bez přílivu více jak miliardy dolarů denně z Číny a dalších zemí,
USA nemůže udržet ekonomii v rovnováze a zabránit kolapsu dolaru. Kolaps dolaru
by však současně znehodnotil devizové rezervy mnoha zemí. Lawrence Summers
pojmenoval současný stav slovy “rovnováha finančního teroru” a řekl, že je to stejně
pochybné jako byl princip “vzájemně zaručeného zničení“ (MAD) v době studené
války. Zastavit totiž příliv čínských dolarů by poškodilo jak USA, tak Čínu a další
země.
Teritoriální prostor produkční ekonomiky USA se smršťuje v porovnání se světovou
ekonomikou. V padesátých letech USA vyráběly 52 % světového HDP. Nyní je to
polovina této hodnoty. A proto podobně jako hegemoniální mocnosti předtím se za
145
zenitem své globální posice USA snaží rozšířit finanční ovládání okolního světa, aby
docílily rentiérského důchodu z nových center akumulace (Tabb).
Geopolitická strategie mocností je také součástí finanancializace, jež doufá
kombinovat finanční dominanci s technologickou a vojenskou superioritou.
Triumf akcionářského kapitalismu v éře globálního neoliberalismu je důsledkem tlaku
na firmy, aby vytěžily každý kousek nadhodnoty od zainteresovaných (stakeholders).
To nutně vyvolává ekonomický prostor s pomalejším růstem a přerozdělováním
nahoru. Někteří francouzští profesoři (Dumenil, Lévy) se na to dívají takto:
„Neoliberalizmus je výrazem znovu potvrzení moci důchodů a dědictví části
dominantní třídy: nadřazené a aktivní frakce vlastníků (akcionářů a věřitelů), většinou
oddělené od přímého řízení podniků, proto moc je soustředěna ve finančních
institucích. Tento způsob vlastnictví kapitálu se odvolává na něco, co nazýváme
finance. Nejedná se jen o resort financí, který zaznamenal růst svých důchodů a
výsad v neoliberalizmu. Podle této terminologie neoliberalizmus odpovídá znovuustavení přednosti financí, které byly dosti okleštěné od deprese třicátých let a
během krize v 70 letech.“
„The Economist“ napsal 23. února 2006, že v tomto ekonomicko-finančním prostoru
zisky firem stoupají, i když ekonomiky stagnují, dochází k rozpojení “metabolizmu“
firem a národního hospodářství – to je hlavní zdroj krize státu blahobytu a ne to, co
hlásají mainstreamová média. Jak se změnila situace od dob Davida Ricarda, jež
řekl: „nic nepřispívá více k prosperitě a štěstí země jako vysoké zisky“. Například
nadnárodní koncerny v posledních dvou letech (2004-5 pozn. TV) zaznamenaly v
Německu 100% nárůst výnosů z akcií, zatímco ekonomika Německa stagnovala.
Podobně tyto výnosy činily v tomto období ve Francii 50 %, v Japonsku 70 % a v
USA 35 % („The Economist“, 23. února 2006). Dokonce se zdá, že čím větší zisk z
akcií, tím menší růst domácí ekonomiky, zcela v rozporu s tvrzením slavného
ekonoma D. Ricarda.
Krátká exkurze do dějin bankovnictví
„Dovolte mi vydávat a řídit národní měnu a já se nebudu
starat o to, kdo píše zákony“.
Mayer Amschel Bauer, později znám jako baron de Rothschild (1790)
Chceme-li alespoň částečně pochopit co se dnes děje, je dobré se podívat na dějiny
bankovnictví.
I když v Číně byly papírové peníze použity v letech 618-907, jinde to bylo později.
Kolem roku 1000 soukromí obchodníci v provincii Sechuan vydávali papírové peníze
nazývané „jiao zi“. Protože docházelo k podvodům, v roce 1024 emisi peněz převzala
dynastie Song, jež první vydávala vládní papírové peníze. V Evropě první depositní
banky vznikly v Benátkách v roce 1361, v Amsterdamu v roce 1609 a ve Švédsku v
roce 1661, kdy byly vydány první bankovky v Evropě, ale bylo to až v Anglii, kde
začala pozice bank nabývat dnešních rozměrů.
Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street kde vznikla Bank
of England. Do té doby prakticky neexistovala budova banky nikde na světě a
bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali místnosti pro obchod.
146
„Velký třesk“ nastal v roce 1694, kdy „zlatníci” oddlužili krále Anglie Williama z dluhů,
které si nadělal válkou s Francií, a tím získali nebývalý respekt a moc. Stali se z nich
bankéři a profitovali z ohromných objemů kreditu, za který ručilo největší impérium od
dob Říma. Anglie by nezískala svoji moc a půjčovatelé peněz své zisky, kdyby král
William neudělal s nimi Faustovskou dohodu v roce 1694, kdy oficiálně vznikla Bank
of England, jež zajišťovala králi neomezený kredit na válku výměnou za právo
půjčovatelů emitovat na kreditu založené peníze. Pak se již půjčovatelé začali
nazývat „bankéři“. Ujednáním s králem Williamem bankéři dostali nejvýznamnějšího
zákazníka: veřejné instituce a také právo razit peníze jménem krále. Lidé ukládali
zlato a stříbro ve vládou schválených bankách, jež dostaly právo dávat půjčky v
objemu desetkrát větším než uložené úspory a získávat úroky z těchto půjček.
(Poslední průzkum napočítal 20 bank, které nyní rozpůjčily 30krát více než činí
depozita). Banky tudíž tím vydělávají na půjčování peněz, jež ve skutečnosti nemají.
Skutečným problémem není podvod, ale legalizace (legální kodifikace) podvodu.
Aby bylo možno platit úroky ze stále rostoucího kreditu, jež produkovala úvěrová
ekonomika, ekonomika musela růst. Z toho vyplývá, že pokud ekonomika roste, je
stabilita, když z nějakého důvodu přestane růst, platby se dostanou do potíží.
Nyní bankéři jsou mocnější než vlády. (http://www.survivethecrisis.com/)
Počátkem XX. století žezlo globálního impéria začaly postupně přebírat USA. V roce
1913 tam vznikl Federal Reserve Board s cílem zabránit krizím. Za 16 let po založení
však vyvolal největší finanční krizi v dějinách. Nahradil totiž podobně jako Anglie před
více než 200 lety na úsporách založené peníze penězi založenými na kreditu a do
deseti let musel odepsat největší bublinu v dějinách. Půjčovali totiž ne desetkrát, ale
rozpůjčily mnohem více než činily uložené úspory.
Moudrý Roosevelt, který tento „horký brambor“ (bublinu) zdědil, věděl, že Wall Street
a londýnské City jsou zkorumpované a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj
hospodářství.
V úvodním projevu 4. března 1933 řekl (parafrázujíc činy Ježíše Krista):“Kupci utekli
ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro
dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho, do jaké míry budeme aplikovat
společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk“. Pověřil proto ihned
dva kongresmany, Henryho Steagalla a Cartera Glasse, vypracováním bankovních
zákonů, které vešly ve známost jako The Emergency Banking Relief Act a GlassSteagall Act (dále G-S) I a II.
● První zákon zkonfiskoval soukromníkům zlato. Potvrdil tak, kdo ve skutečnosti
vládne v zemi, tj. bankéři.
● První G-S zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i vládní a komerční
obligace. To byla změna oproti existující praxi.
● Druhý G-S zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví. Investiční bankéři
totiž měli tendenci proinvestovat i komerční deposita, pokud se k nim dostala, proto
zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně jako obchodní, investiční a
pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program Roosvelta známý jako New
147
Deal.
Roosevelt tyto zákony podepsal 16. června 1933.
Wall Street pracovala 65 let, aby tyto zákony zlikvidovala a povedlo se jí to v r. 1999
za vlády presidenta Clintona, na příkaz investičních bankéřů.
Je vhodné poznamenat, že i jméno Federal Reserve Board (FRB) je podvod, protože
tento úřad není ani federální, jeho jméno je v telefonním seznamu mezi soukromými
podniky, není ani reservní, ani board (správní rada). Je to kartel těchto 16
soukromých bank:
1 Citigroup Inc., New York, NY
2 J.P. Morgan Chase & Co. New York, NY
3 Bank of America Corporation Charlotte, NC
4 Wachovia Corporation, Charlotte, NC
5 Wells Fargo & Company, San Francisco, CA
6 Bank One Corporation, Chicago, IL
7 Taunus Corporation, New York, NY
8 Fleetboston Financial, Boston, MA
9 U.S. Bancorp, Minneapolis, MN
10 ABN Amro North American Holding Company, Chicago, IL
11 HSBC North America Inc., Buffalo, NY
12 Suntrust Banks, Inc., Atlanta, GA
13 National City Corporation, Cleveland, OH
14 The Bank of New York Company , Inc., New York, NY
15 Fifth Third Bancorp, Cincinnati, OH
16 BB&T Corporation
To je seznam bankovních institucí, které tvoří FED, ale skuteční majitelé těchto
jiný
seznam:
soukromých
institucí
tvoří
http://www.haloscan.com/comments/tf2777/article19401_htm. A to:
Deset hlavních akcionářů FEDu:
THE ROTHSCHILDS – LONDON
THE ROTHSCHILDS – BERLIN
THE LAZARD BROTHERS – PARISISRAEL SEIFF – ITALY
KUHN-LOEB COMPANY – GERMANY
THE WARBURGS – AMSTERDAM
THE WARBURGS – HAMBURG
LEHMAN BROTHERS – NEW YORK
GOLDMAN SACHS – NEW YORK
THE ROCKEFELLERS – NEW YORK
Síť vazeb těchto bank a jejich filiálek lze nalézt na –
(http://www.fdrs.org/rockefeller.html).
Nespokojenost s prací FED stoupá a množí se návrhy je poslat “na smetiště dějin”.
Za mnohé návrhy pro ilustraci uvádím
(http://www.informationclearinghouse.info/article19401.htm.)
148
Nedávné turbulence
Kolaps dot.com bubliny v roce 2000, který byl větší než šok v roce 1929, a dále
prasknutí japonské bubliny Nikkei již předtím v roce 1990 byly příležitostí řešit velkou
hádanku ekonomů. Alan Greenspan, předseda FEDu, tenkrát zabránil, pomocí
značného kreditu, poklesu poptávky.
Letos však je jasné, že tento lék nefunguje. Greenspanův levný úvěr jen odsunul
pokles vyvolaný dot.com krizí, ale současně vytvořil ještě větší bublinu v letech
2002-2006 - americkou bublinu nemovitostí, jež nyní hrozí prasknutím.
Je reálné nebezpečí, že postupné prasknutí dvou bublin za sebou by mohlo vyvolat
jevy známé z třicátých let minulého století.
Banky na situaci reagovaly vývojem nových finančních produktů, jež jednak
obcházely pravidla, jednak zněly marketingově přijatelně, což v lačném tržním
prostoru mělo ohromné důsledky.
První produkt vznikl v roce 1997, když se bankéři společnosti J. P. Morgan koupali a
popíjeli v Boca Raton, Florida, USA. Vzniklý produkt pojmenovali BISTRO (Broad
Index Secured Trust Offering). Nyní trh s tímto produktem je již v objemu 12,4 bilionu
dolarů.
Investiční banky, zabezpečovací fondy a další finanční aktéři emitovali, kupovali a
prodávali podobné „exotické“ cenné papíry v hodnotách stovek miliard dolarů, jež
byly zabezpečeny jinými cennými papíry, které zase byly založeny na platbách za
vysoce rizikové hypotéky. Vzniklo nové slovo "sekuritizace" (ze slova "securities"cenné papíry). Když klienti s rizikovými hypotékami nebyli schopni platit, banky,
penzijní fondy a jiní institucionální investoři udělali dvě věci:
-začali se přiznávat, že vlastní mnoho těchto „neobvyklých“ cenných papírů, jež
nazvaly CDO (collateralized debt obligations) nebo-li “kolateralizované dluhové
obligace”, a začali je odepisovat.
-Protože zmizel trh pro tyto rizikové hypotéky, brokeři přestali vydávat hypotéky na
rizikové nové domy a cena domů začala padat.
Většina podobných produktů však současně přesouvala riziko dál a nakonec
málokdo věděl, kdo vlastně nese skutečné riziko. Přesunutí rizika ale dovoluje
poskytovat více úvěrů. Již jsou připraveny další finanční inovace, deriváty derivátů,
deriváty „na třetí“ atd. Mnoho z nich existuje jen v „cyberspace“ a slouží často k
daňovým únikům ultra bohatých, dle vyjádření jednoho finančního ředitele.
Hodně zajímavého se lze dočíst na internetu, kromě jiného, na těchto adresách:
http://globaleconomicanalysis.blogspot.com/2008/01/60minutes-legitimizes-walking-away.html,
a
http://www.sitkapacific.com/files/Sitka_Pacific_Capital_
Management_2007_Review.pdf
Místo závěru
149
Lze těžko udělat závěr o situaci, která je volatilní a nikdo nemůže předvídat, kam
povede. To, co jsem uvedl výše z odborné literatury, bylo myšleno jen jako úvod
nebo spíše stimulace zájmu o tuto vysoce aktuální oblast ekonomiky.
Údajně investoři globálně vlastní deriváty ve výši 500 biliónů dolarů. Pro srovnání
HDP celé zeměkoule se odhaduje na 60 biliónů dolarů. I malé pohyby této ohromné
sumy tudíž budou mít globální důsledky.
Léky na léčení současné situace jsou vzácné. Jeden z předních autorů, Satyajit Das,
říká, že centrální banky mohou snížit úrokovou míru nebo regulovat banky. Dle Dase
jsou to však velmi staromódní nástroje, zcela neúměrné problémům, jež mají řešit.
S. Das říká, že problémem je také nedostatek intelektuálních „koňských sil“ pro
řešení problému. Odborník, který je schopen vydělat na Wall Streetu 5 miliónů ročně,
nepůjde přece dělat do vládních institucí regulátora za 50 tisíc.
Od srpna 1971, kdy prezident Nixon zrušil vazbu dolaru na zlato, dolar se stal tzv.
„fiat currency“, tj. měnou založenou ne na hodnotě, ale na důvěře. Spekulativní
finanční produkty jen zesilují tuto vlastnost. Proto Federal Reserve Board si neví
rady. Vznikají tendence vrátil měnu na zlatý základ. V USA vznikla universita Gold
Standard University, Live, kterou vede profesor maďarského původu Antal E. Fekete.
Ten řekl před měsícem (28. ledna 2008), že “fiat” peníze jsou ničitelem kapitálu a
také práce. Podrobněji na:
(http://www.professorfekete.com/articles/AEFFiatCurrencyDestroyerOfCapitall.pdf)
O nemohoucnosti FEDu prof. Fekete řekl, že lze o nich říci to, co bylo řečeno o
Bourbonech po obnovení monarchie ve Francii: “nic se nenaučili a nic nezapomněli”.
(http://www.professorfekete.com/articles/AEFTheCrashOfTheBankOfUS.pdf).
150
Zdeněk Hubáček: O záludnosti, ale také o užitečnosti různých úrovní a úhlu
pohledů na „věc“ (fenomén, problémy vědy, výuky člověka, praxe, události,
budoucnost atd.)
•
„Yes my lord. She know ebaut it all right. A little knowledge is a dangerous thing“. „Not
knowledge – learning!“ Peter corected him peevishly.
SAERS
The narrow professional specialization and education of those, who make decisions, result into
theier efforts to approach the ecological problems from the point of view of theier own
specialization. Nevertheless, the nature of most ecological problems is overall. Ecoholistic overall
approach strictly separates the actual location from its imagination. It does not leave the justified
theoretical bases. Studying the problem of an actual location, howerer, it prefers the holistic
recognition of such location to an oversimplified branch schematizing reflection of that location. It
is not thus declared, that is ignoring the pozitives of the branch analyses of the problem. It rejects
to see them isolated only. It tries to avoad considering other substancial facts, conections and
contributions from the part of other relevant branches. Theofor it is able to submit the results of
alternative solution comparasion to the praxis in such an objective way, that is understandable
even to the wide range of specialization of the addresses.
Four eyes see more than twoo
ENGLISH PROVERB
V průběhu jednání OFS několikrát zazněla zmínka o tom, že se - volně řečeno - naše současnost utápí
příliš v moři bezbřehé racionality a současný člověk není příliš ochoten věřit a vracet se k jistotám a
bezpečí, které skýtají břehy přístupů duchovních.
Dle Koukolíka (1997) se dnes „setkáváme s epidemickým jevem současnosti - lidmi s neporušeným
intelektem, často chytrými a vzdělanými, a přitom citově nevyvinutými nebo zmrzačenými.
Neurofyziolog sir. J. Eccles, a filosof sir. K. R. Popper (1985), filozof vytvořili v tomto ohledu
významnou teorii tří světů.
1. svět je světem atomů, molekul, neuronů a jejich vztahů, tedy světem popisovaným fyzikou, chemií
a biologií.
2. svět je světem duševních obsahů, který popisuje psychologie.
3. svět je světem zaznamenaných objektivních informací. Patří do něj obsahy knihoven, archivů,
filmoték, počítačových pamětí, čehokoli podobného. (Bez ohledu na jejich pravdivost nebo
nepravdivost.)
Ze Světa 1 „vyrůstá“ Svět 2 a z nich vyrůstá Svět 3. Jakmile vznikne a zaznamená se jakákoli část
Světa 3, stane se na Světě 1 a 2 nezávislá. Na druhé straně Svět 3 rozsáhle zpětnovazebně ovlivňuje
Svět 2 a jeho prostřednictvím Svět 1.
Problematičnost možností nástrojů lidské reflexe skutečnosti a východiska pro výzkumy
budoucnosti
Na potřebu nazírat jedny a tytéž věci z různých úhlů pohledu v praktickém životě i teoretické práci
často zapomínáme. Zejména při úzce specializovaných způsobech poznávání světa jsme až příliš často
ochotni si zjednodušovat nejen fyzické, ale i duchovní dimenze prostředí našeho bytí.
V zájmu zvyšování výkonnosti jednotlivců a s jejich přičiněním i výrobních procesů, dochází pod
kuratelou maximalizace zisku v posledních decenniích k důrazu na specializaci vzdělávání. I nedávno
vzniklé obory např. obor výpočetní techniky se dále dělí na podobory (konkrétně na různé hardwarové
a softwarové specializace). Dnes v každém z podoborů najdeme řadu úzce specializovaných
špičkových odborníků s hlubokými znalostmi, avšak mnohdy jen s omezeným rozhledem
151
všeobecným. To vše má nejen své nesporné „ekonomické“ klady, ale také svá „ekologická“ i sociální
úskalí (útlum poptávky nebo změna technologie výroby v daném rangu oboru).
Na konkrétních příkladech lze doložit, jak dalece se může odlišovat environmentální a technická či
technicistní reflexe přírodního reálu. V prvém případě je objektem obdivu a péče, ve druhém bývá
předmětem úzce komerčních zájmů
Různosti našeho vidění skutečnosti, schopnosti její reflexe mohou být však dány nejen zájmy na
daném objektu, ale i jinak. Často bývají ovlivněny sociální zkušeností, i mírou a typem vzdělání.
Samozřejmě nelze opomíjet genetiku, intelekt, umění hodnocení a třídění fakt, vybrušované vzděláním
i zkušeností a schopnost předvídat. Kritéria řazení vjemů mezi ty dominantní (dále zpracovávané)
budou záviset na více faktorech. Nelze opomíjet ani typ osobnosti. Budeme-li chtít stručně
charakterizovat recentní proměny dimenze vzdělanosti můžeme říci, že jsou charakterizovány
přechodem od šíře vzdělání k jeho hloubce.
Etapa volného dimenzování antropických aktivit v typu krajiny, vyznačujícím se vysokou schopností
vypořádat se s vyvolanými důsledky různých aktivit člověka je minulostí: Pokud druh a dimenze
realizovaných lidských zásahů do přírodního prostředí nepřekročily jistou míru, a důsledky měly také
míru přijatelnou, pak měly specifické lidské aktivity reálnou naději na svou téměř bezproblémovou
existenci v daném krajinném prostoru. Natolik stabilní segmenty krajiny jsou dnes v podmínkách
střední Evropy spíše zvláštností. A v důsledku globalizace nejen zde.
Ve městech a příměstích dnes člověku v realizaci jeho představ často brání navíc samy výsledky, (či
důsledky) předchozích etap lidských činností. Např. historické, ale i mladší urbanistické počiny.
Uvažováním o přiměřenosti dimenze čehokoli nově vstupujícího do prostředí ohraničujícím
podmínkám tohoto prostředí se zabývá Hubáček ve studii (1996). Podaří -li se na výstupy studie
navázat, je reálná naděje, že budou hlavní obecné příčiny současných problémů zdravého a
snesitelného života člověka v jím výrazně pozměněném, místy až „denaturalizovaném“ prostředí
odstraňovány.
Jen seriózní analýzy dávají příležitost k seriózním syntézám..
.Níže uváděné grafické schéma nepotřebuje mnoho dalších komentářů. Pokud jej budeme sledovat
pozorněji, vyvstane samo o sobě dvojí podstatné zjištění:
1. Nerozhodujeme o skutečné realitě jako takové, ale o představách o ní! A neúplnost poznání,
nebo dokonce zkreslení představ má a bude mít své následky.
2. Pokud jde o dynamické systémy, a takových je většina, vzniká opoždění již v procesu odrazu a
hodnocení reality a navíc také během procesů rozhodování. Takže konec konců často se
rozhoduje na základě někdejšího reflexu někdejšího stavu reality. Ta se mění od okamžiku
prvotní reflexe.
Do procesu rozhodování vstupují navíc další faktory, veřejné mínění, skupinové politické a
ekonomické zájmové vlivy, obavy, odpor zainteresované veřejnosti atd.
152
VIZE
ZÁJMY A
MOŽNOSTI
LOBBING
VEŘEJNÉ
MÍNĚNÍ
VÝVOJ
V ČASE
ZÁJMY A
PROSTŘEDKY
Fáze reflexí reality a rozhodovacích procesů v oblasti decize v průběhu času.
Tento a další graf příspěvku jsou v rámci powerpointu na CD romu pro 9. mezinárodní
kolokvium animovány.
Smyslem animace je didaktická názornost sdělení.
Z důvodů úzké profesní specializace dané výchovou (jak bylo zmíněno) plyne snaha nazírat
ekologické problémy z pozice své vlastní odbornosti. Povaha většiny ekologických problémů
je však celostní.
Z hlediska historického vývoje problematiky celku a jeho částí, celistvosti a celostnosti
rozlišuje zhruba tři periody:
- antickou - v níž převládá hledisko nerozčleněného celku,
- novověkou - v níž dominuje analýza,
- soudobou - jako stádium syntézy
153
Za dělítko mezi novověkou a soudobou periodou považujeme rozhraní mezi prvou a druhou
polovinou devatenáctého století.
Pro ozřejmení rozdílu mezi obsahy pojmů celistvost a celostnost se podržíme zcela
současného teoretického výkladu. Z filosofického hlediska je celistvost vnitřní jednota
objektu jeho autonomnost, odlišnost od okolí.“ Ve většině praktických případů je celistvostí
míněn „objekt, mající“ právě vyjmenované „vlastnosti“. Celistvost je relativní v tom, že nikdy
nemůžeme zcela oddělit objekt od jeho „jednoty“ (vzájemných vazeb) „s okolím“. Právě od
toho některé úzce pojímané činnosti odhlížejí.
Zcela vážně chci v této souvislosti upozornit, jak je důležité nezacházet s abstrakcí příliš
daleko mimo hranice možností poznatelnosti reálu, respektive mimo možnosti konfrontace
abstrakce se skutečností.
Přistupme formou hry k modelování situace, která nastává pro toho, kdo rozhoduje v případě,
že názory na povahu čehokoli (objektu, procesu, vlastnosti atd.) se různí, nebo mozaika
potřebných informací nedává interpretovatelný smysl. Jde zároveň o podobenství růzností
pohledů pozorovatelů, nacházejících se sice na shodné úrovni analytických přístupů, leč
nazírajících objekt svého pozorování z různých úhlů pohledu. Zorné úhly nemusí být vždy
omezovány jenom tradiční šíří a hloubkou oborových přístupů či individuálními schopnostmi
pozorovatelů. Často existuje silná zpětná vazba mezi očekáváním a pozorováním, která
přinejmenším ovlivní rozlišovací schopnost pozorovatele. Všechno to se promítá do způsobu
podání a zpracování informace popisující, nebo dále hodnotící pozorovaný objekt či jev.
Nebudu rozebírat případy, kdy popis pozorovaného, nebo zkoumaného byl apriorně veden
snahou vyhovět utkvělým představám, či potřebám zadavatele pozorování nebo výzkumu.
Ani případy postranních zájmů. O tom, že je vhodné a přirozené nazírat jedny a tytéž věci z
různých úhlů pohledu pojednávám podrobně v již zmíněné studii Hubáček (1996). Do jaké
míry lze povahu problému (při vícefaktorovité povaze jeho dimenze) zkreslit jednostranným
pohledem bude naznačeno situačním modelem. Ten zároveň upozorňuje na ošidnost situace,
kdy na rovině abstrakce, respektive jednostranných teoretických přístupů dochází k
enormnímu zjednodušení té podstaty od níž bylo abstrahováno. A konečně se model ukazuje,
že přílišná abstrakce od reality, znesnadňuje poznání a proto i řízení reálu.
V obláčku je modelově znázorněna situace decize při různosti (či neadekvátnosti) informací
(svědectví) o jistém reálu. Jak je patrno každý z pozorovatelů hodnotí skutečnost z pozic a
úhlů vymezovaných jeho obzorem. A nejen vymezovaných !
154
Takže jak má vlastně decize z referencí při jejich různosti vůbec poznat oč vlastně jde? Jak správně
usuzovat, natož správně rozhodnout?
SYNTÉZOU OVĚŘENÝCH ZPRÁV O DANÉM FENOMENU SE ZNALOSTÍ MOŽNOSTÍ
OBOROVÝCH HLEDISEK
155
A TAKÉ PROBLÉMOVÝCH
FUTUROLOGICKY !
SOUVISLOSTÍ
V
PODSTATNÉM
OKOLÍ
A
ČASE.
Spolehlivým informačním základem hodnotícího procesu pro budoucno je odpovědná a
srozumitelná celostní syntéza multioborových analýz stavů, alternativ řešení a reálných cest
nápravy. Právě k těmto cílům směřovala má, již zmíněná studie. Vlastní metoda důsledně
rozlišuje mezi reálem a jeho myšlenkovým odrazem. S tím pak intelektuálně pracuje teoreticky,
modelově až po fázi vážení bezprostředních i budoucích důsledků alternativ zásahů do stávajícího
reálu. Zejména ekologické zákonitosti a jejich společenské souvislosti nemusí před počinem varovat,
ani svou přítomnost zjevně manifestovat. O to jistěji činy proti nim budou doprovozeny vyvolanými
důsledky.
Ekoholistický přístup a vlastní metoda práce spoléhají na dvě základní opory. Jsou to: teoretická
opodstatněnost analýz i syntéz a praktická realizovatelnost ideových návrhů. Poslední soubor faktorů
má (ze systémového hlediska) silnou zpětnou vazbu na výběr, respektive upřednostňování či odmítání
té které alternativy nápravy
PŘISLÍBIL JSEM PŘIPOMENUTÍ MÉ „KŘIVKY ŽIVOTA“
Náš organismus je jedním celkem a všechny jeho funkce jsou spolu svázány... Jsme
dynamickým celkem ve kterém probíhá v každém zlomku času mnoho dějů a změn. Jsme
otevřeným systémem a naše vnímavost či naopak hranice našeho působení nekončí kůží...
Radikální změny v energetických podnětech kolem nás nejsou zanedbatelné, ale přímo
naopak....Organismus je nastaven na určitou hladinu podnětů... Organismu má velkou
schopnost tolerance, ale přece jen vyčerpatelnou. Jonáš (1991).
Autor tohoto příspěvku se po mnoho let zabývá problémy, nastávajícími v podstatě
nepřiměřeností kvality prostředí potřebám živých organismů. Jeho vlastní pozorování právě
proto souhlasí s výše uvedeným.
Paleta působících nox, zatěžujících prostředí a tudíž i jeho obyvatele, roste rychleji než reálné
možnosti jejich rozpoznávání. Vědce stanovující nejvyšší přípustné koncentrace nových látek
vstupujících do prostředí, staví do role člověka dohánějícícho několik rychlíků najednou.
Syntéze látek přírodě cizích, ale i vzniklých mutagenů skýtá příležitost k nepředvídatelným
synergickým kombinacím vně i uvnitř organismu člověka. Výsledkem jsou těžko
předvídatelná zdravotní rizika. Rostou rychleji než jim stačí organismus přizpůsobit své
obranné schopnosti. Moment opoždění zdravotních důsledků oproti expozici některými
škodlivinami může trvat řadu měsíců i let (některé karcinomy). Jediným universálním
opatření v dané situaci je nepřipouštět do vztahu mezi člověkem a jeho prostředím žádné další
vlivy jejichž povaha není rozpoznána. činí racionální člověk opatření, mění své chování či
vyžaduje nápravu již od okamžiku rozpoznávání tendencí, které k nim vedou.
Křivka na níže prezentovaném grafu schematicky znázorňuje úbytek schopnosti živého systému,
vracet se do svého rovnovážného stavu. A v daných ( s průběhem času se zkracujících) časových
intervalech po určitou dobu téměř držet sklon svého předchozího vývojového trendu. Dominantním
vlivem je při tom antropogenní působení, narušující persistenci takového systému, jak co do jeho
resistence vůči zátěži, tak co do stupně jeho autoregulační schopnost (resilience).
Pořadnici FS můžeme chápat jako funkci synergického působení oslabujících, převážně
antropogenních vlivů (směřujících z vnějšího do vnitřního prostředí živého systému) a přirozeného
procesu stárnutí živého systému. Pak pro libovolný živý systém, a dokonce systém obsahující živé
subsystémy (od antropoekologických systémů krajiny až po samotného člověka) můžeme
předpokládat existenci bodu M.
156
VLIVY PROSTŘEDÍ
YM
ODOLNOSTI SYSTÉMU
YA =
+∆Y
FS
A
bm
Od jeho úrovně není možné předpokládat restituci autoregulačních (obraných) schopností ať již
vlastními prostředky systému, či disponibilními prostředky jeho okolí. Zpravidla pak dochází ke
zhroucení živého systému. Předpokládejme, že se nacházíme v bodu A. Vyloučíme-li alternativu
extrémních katastrof (nukleárního typu), připouštějící zhroucení ekosystému dříve ve směru aa pak si
účinek synergické funkce negativního příčinku dalších škodlivin můžeme představit tak, že riziko
zhroucení životaschopnosti systému bude posunuto o ∆ T blíže k bodu M.
K žádoucí inflexi vývojové křivky ve směru bn naopak napomůže redukce dosavadní zátěže
(znázorněno ∆ Y). V případě, že nedojde k redukci dosavadní zátěže včas, může dojít pouze k oddálení
kolapsu systému. Je znázorněno zlomem křivky bm na úrovni bodu M.
Domnívám se, že jde o ideu srozumitelnou i akceptovatelnou. Dokonce bez rozdílu zaměření odbornosti,
národní příslušnosti, specifik filozofií, případně náboženství či politického přesvědčení.
Jde o niternou reflexi limit, v jejichž rámci se život vždy realizuje na jistých úrovních celistvosti.
Nalézaje úctu k životu v sobě samých, lidé budou schopni ctít život ostatních.
Seznam citací.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše (1997)
Popper K. R., . Eccles . C.: The Self and its Brain (1985),
Jonáš J.: Křížovka života (1991)
Hubáček Z.: Ekoholistická dimenze středoevropských metropolí (1996)
157
158
IV. Závěry kolokvia
159
160
Memorandum
Účastníci devátého zasedání mezinárodního futurologického kolokvia
„Koncipování budoucnosti v Evropě 07“ vyslechli a prodiskutovali příspěvky
předložené v jeho třech programových blocích a k další analytické pozornosti
předkládají následující okruhy problémů
1
Problematika civilizačního pozadí evropské politické praxe
Aktuálni chování a politické zájmy obyvatel v
nebývale intenzivně ovlivňovány rostoucí
evropských zemích jsou historicky
informační a komunikační aktivitou
obyvatel v národním, celoevropském i celosvětovém měříku. Systémy
v jednotlivých státech Evropy
mohou bezrizikově
vládnutí
podporovat vstup obyvatel do
nově vznikajících informačních sítí v nichž se jim nabízí participace na výkonovém
jednání motivovaném zájmy národních a nadnárodních zájmových skupin za
předpokladu, že vstup obyvatel do těchto sítí bude pro ně
jejich sociální koheze i jejich
bezpečný z hlediska
vztahu k přírodnímu prostředí.Evropský vládní i
podnikatelský management tak stojí před úkolem kultivace adaptačních schopností
obyvatel v měnících se podmínkách pro jejich vzájemné soužití a kultivace
institucionálních struktur zajišťujících sociální kohezi obyvatel na principu předběžné
opatrnosti.
2
Problematika selhávání institucionálních struktur průmyslových společenství
Porušování sociálního smíru a poškozování obyvatel, jsou
v historii průmyslově
civilizovaných společenství řešeny jednak pokusně prostřednictvím
revolučních
zvratů ve způsobu vládnutí a novým rozdílením rozhodovacích pravomocí ve státech
a současně také prostřednictvím reformní péče států o společenskou efektivnost
institucí tvořících pomyslné pilíře sloužící pro kontrolu výkonů obyvatel
ovládání jejich
a pro
soužití,jmenovitě institucí parlamentní demokracie, práva a trhu.
Aktuální selhávání těchto institucí však neprobíhá jen v důsledku selhání poslání či
organizace některé z nich, ale je vyvoláváno civilizačními změnami chování obyvatel
161
jako jejich členů, jejichž zájmově motivované rozhodování se obsahově rychle mění a
vymyká se tak stále rozsáhleji kontrole prostřednictvím všech tradičně ustavených
institucí. Reformy institucí parlamentní demokracie, práva a trhu vedené v duchu
posílení jejich regulačního vlivu na chování obyvatel se tak stávají nedostatečným
nástrojem vládnutí, pokud nejsou doprovozeny
souběžným
vytvářením nových
kulturních podmínek pro obyvatelskou participaci při vymezování a aktualizaci
poslání a způsobu činnosti těchto institucí. Mimořádně důležitou politickou prioritou
se v této fázi civilizačního vývoje stává společná prokooperační politika vládního i
podnikatelského managementu vedená v zájmech obývání územně vymezeného
prostoru.
3
Problematika aktivní politiky vládnutí
Průmyslová společenství kultivující výkonové sítě spoléhala doposud na regulační
funkce státu ve vztahu k potřebným průmyslovým kooperacím obyvatel a regulovala
obyvatelovo jednání úpravami jeho dostupu do institucí parlamentní demokracie,
práva a trhu. Pouze v rámci těchto institucí obyvatel uplatňuje svobodu svého
rozhodování a v tomto smyslu může být režim vládnutí spojen s větší či menší mírou
deregulace rozhodovacích kompetencí na obyvatele.
Tento způsob vládnutí však přestává efektivně usměrňovat obyvatelské jednání
v podmínkách, kdy
obyvatelé pohybující se ve výkonových sítích průmyslových
společenství mají rozsáhlé možnosti tvorby vlastních zájmových skupin a tedy
institucí z hlediska vládnutí ve státě neoficiálních. Výchovné a vzdělávací úsilí
věnované v těchto souvislostech vládami států na zabezpečení etiky jednání
obyvatel ve smyslu dodržování norem obyvatelského soužití , samo o sobě již pro
regulaci obyvatelského soužití nepostačuje. Vzniká potřeba vládní i podnikatelské
podpory aktivních politik jako vzájemných dohod o způsobech participace obyvatel
na dostatečně konkretizovaných projektech uspokojujících strategické zájmy obyvatel
v lokálních, národních i nadnárodních měřítcích.
4
Problematika předběžné opatrnosti při výkonu politické praxe
162
Vstup průmyslově civilizovaných společenství do fáze intenzivní informatizace praxe
obyvatel
zvýšil
rozsah
rozhodovacích
nejistot
vládního
i
podnikatelského
managementu na všech světových politických scénách. Důkazy přináší rychlý rozvoj
pojišťovatelských služeb a růst počtu bankrotů i
neúspěšných mezivládních a
podnikatelských negociací. Za těchto podmínek je opatrnost politického rozhodování
ztížena nedostatkem údajů o stavu a proměnách obsahu politických scén a také
nedostatkem údajů o možných důsledcích podnikaných politických opatření.
Pro přípravu i pro kontrolu úspěšnosti politického prosazování konkrétních programů
jsou vyvíjeny informační služby usnadňující monitorování stavu politických scén a
tím i zacílení politických programů a současně usnadňující i vícehlediskové
vyhodnocení možných a politicky závažných dopadů těchto programů na jednání
obyvatel. Využití je rozšířeno v politice podnikatelské a vojenské a zčásti i regionální,
kdežto pro veřejnou vládní politiku a pro mezinárodní prosazování vládních zájmů
zůstávají tyto služby opírající se o světové informační sítě nedostatečně využity
s dopadem na hazardní rozhodování vlád.
V Praze,dne 2.února, 2008
163
164
V. Přílohy
165
166
Seznam účastníků / List of Participants
Kolokvium Koncipování budoucnosti v Evropě, 1. – 2. února 2008
Colloquium Designing the Future in Europe, February 1 – 2, 2008
Příjmení a jméno / Surname and Name
Město / City
e-mail
Ing. Brož Milan, CSc.
Praha
[email protected]
ThDr. Ebertová Anežka
Praha
[email protected]
Fikar Milan
Přelouč
[email protected]
PhDr. Flek Miroslav
Praha
[email protected]
doc. Ing. Foltýn Jaroslav, DrSc.
Praha
prof. Galar Roman
Wroclaw
[email protected]
doc. PhDr. Hohoš Ladislav, CSc.
Bratislava
[email protected]
Ing. Hubáček Zdeněk
Praha
[email protected]
Dr. Hutarová Marcela
Praha
Janda Pavel
Praha
[email protected]
Ing. Klinec Ivan
Bratislava
[email protected]
Prof. Ing. Krebs Vojtěch, CSc.
Praha
[email protected]
PhDr. Lvová Milena
Praha
[email protected]
doc. Ing. Němcová Lidmila, CSc.
Praha
[email protected]
RNDr. Němec Václav, CSc.
Praha
[email protected]
Ing. Václav Novotný, CSc.
Praha
[email protected]
prof. PhDr. Ochrana František, DrSc.
Praha
[email protected]
doc. PhDr. Petrášek František, CSc.
Praha
[email protected]
doc. PhDr. Pleskot Igor, CSc.
Praha
[email protected]
PhDr. Polreich Miroslav
Praha
[email protected]
167
Ing. Rychetník Luděk, CSc.
Praha
[email protected]
PhDr. Suša Oleg, CSc.
Praha
[email protected]
Ing. Sviták Petr
Praha
[email protected]
Širl Václav
Praha
[email protected]
prof. Ing. Vaško Tibor, CSc.
Praha
[email protected]
MUDr. Vrbová Hana, CSc.
Praha
prof. Waszkiewicz Jan
Wroclaw
[email protected]
Zeman Stanislav
Praha
[email protected]
Ing. Zvelebil Milan, DiS.
Praha
[email protected]
168
Koncipování budoucnosti v Evropě 2007
Sborník příspěvků z 9. mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě
2007 pořádaného Občanskou futurologickou společností ve dnech 1.-2. února 2008
v budově Vysoké školy ekonomické v Praze
Editoři:
Doc. PhDr. František Petrášek, CSc
Ing. Barbora Slintáková, PhD.
Ing. Ivan Klinec
Vydavatel: Občanská futurologická společnos
Praha
První vydání
Datum vydání: 2010
Výroba: Občanská futurologická společnost
Národohospodářská fakulta, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3
Počet stran: 164
ISBN: 978-80-903440-1-3
169
170

Zbornik Kolokvium 2008 1.0 1 - Občanská futurologická společnost

Transkript

Podobné dokumenty

týden Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov 2006